AegidiuAegidiuss

pro Jirkov a okolí, březen 2010 (č.69)

časopis farnosti svatého Jiljí

„Postůj poutníče a čti. Tuto skončil života běh Jindřich Prakšický ze Zástřizl, od svého zbrojnoše vlastním kordem úkladně proboden 1582, 25 července. Nyní jdi dále, varuj se hříchu, miluj ctnost a přej jemu život věčný.“ Více o smírčích křížích s.4

2

Pozvánky na březen

* Každý pátek v tomto měsíci se v Jirkově po mši svaté koná pobožnost Křížové cesty. Mše začíná v 17:00 hodin a před ní se modlíme růženec, jako obvykle.

* Možnost svaté zpovědi před velikonocemi bude v den tzv.Bílé soboty, to je 3.4. v sakristii děkanského kostela v 11-12 hod. a 14-16 hodin. Kostel bude otevřen celý den z důvodu tradiční pobožnosti u „Božího hrobu“.

* V neděli 21.3. bude sbírka na pojištění majetku diecéze! Je třeba vybrat kolem 10 tis. Tyto peníze se posílají do Litoměřic. Tento nový způsob pojištění je levnější, než když si objekty pojišťovala každá farnost zvlášť.

* Ve čtvrtek 11.3. bude v mosteckém kostele svatého Václava mše svatá s účastí kněží krušnohorského vikariátu. Mše začíná v 10:30 hod.

** Pouť na Moravu se připravuje ve dnech 11.6.-13.6.2010. Plánujeme návštěvu poutního místa Svatý Hostýn a hlavní Pouť u svatého Antonína (Blatnice). Přespání bude v Boršicích na faře. Spacák nebo deku s sebou. Jídlo s sebou. Na faře je zařízená kuchyň (vařič, lednička). Během dne budeme pryč, na obou poutních místech je možnost jídlo si koupit. Na Hostýně je dokonce několik restaurací. Předběžní zájemci se můžou dotazovat a případně i hlásit. Informace v příštím čísle doplníme.

Bohoslužby o velikonocích 2010

28.3. Květná neděle: Jirkov 9:00 (průvod), Strupčice 10:45 (Na Květnou neděli se mění čas ze 2. na 3. hodinu!)

1.4. Zelený čtvrtek: Jirkov 17:00 hodin

2.4. Velký pátek: Strupčice 15:00 hod., 17:00 hod. Jirkov

3.4. Bílá sobota- Vigilie: Strupčice 18:30, 20:30 Jirkov

4.4. Neděle Zmrtvýchvstání: Jirkov v 9.00 hod., 10.45 hod. Strupčice (žehnání pokrmů)

5.4. Pondělí velikonoční: Jirkov v 9.00 hod.

V domovech důchodců jsou bohoslužby jako obvykle

3

Stalo se:

Křest: Martin Samko Pohřeb: Milan Berki, Hugo Pihera, Dušan Tancoš 3.2.2010 jsme se v chomutovském chrámu Páně rozloučili s naší dlouholetou členkou PhMgr Marií Kateřinou Jordánovou, která odešla na věčnost zaopatřena svatými svátostmi. Zemřela 29.1.2010 ve věku nedožitých 87 let. Naše sestra Kateřinka měla obláčku 29.4.1985 v Kadani a od té doby byla horlivou účastnicí všech našich akcí a neúnavnou přímluvkyní za obrácení našeho národa a oživení víry, především pak krušnohorského vikariátu. Na tento úmysl obětovala i celý svůj dlouhý vdovský život naplněný mnoha nemocemi a úrazy, které překonávala s obdivuhodnou trpělivostí. Mimořádné úsilí věnovala obnovení paměti a schopnosti opět číst, aby nezůstala bez milované denní modlitby církve – breviáře. Věříme, že v ní máme velkou přímluvkyni i za nová dominikánská povolání a oživení našeho společenství. RIP (Requiescat in pacem - odpočívej v pokoji)

MS Jirkov – představený František F. Hutr

Zimní setkávání na faře skončila. Děkuji všem, kteří se zasloužili o zdárný průběh (občerstvení, topení v kamnech, úklid). Snad jsme si z nich něco duchovního odnesli. Tento m ě s í c m á m e m o ž n o s t pokračovat v rozjímání při Křížové cestě. Na obr. P.Radim a jeho téma: vězeňská duchovní služba. P.Mirek

Jarní tábor pro děti se uskutečnil na faře v Jítravě. Celkem se zúčastnilo 21 osob. Navštívili jsme hrad Grabštejn a nádherné hasičské muzeum v Chrastavě! Každý den jsme slavili mši svatou v místním kostele sv.Pankráce. Víte, že sv.Pankrác byl Ital a zemřel pro víru v Krista již v 15-ti letech a je patronem mimo jiné pro děti, které se připravují na 1.svaté přijímání? Ač to byly jarní prázdniny, tak sněhu jsme si užili až až. Tomu také odpovídaly neustále obsazené radiátory na faře. Samozřejmě jsme se pomodlili i u hrobu svaté Zdislavy za rodiny dětí. Vrcholem byla návštěva ZOO, bílí tygři, pandy, lachtani, tropický prales a samozřejmě vzácné drzé kozy, které bylo možno krmit! Díky sestře Holčíkové za poskytnutí zázemí a Pánu Bohu za vše.

4

Co jsou smírčí kříže? Smírčí kamenný kříž, na který jste třeba při vycházce do přírody narazili, ukrývá hluboké tajemství minulosti. Býval stavěn nejčastěji na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo nějaké neštěstí. Ve středověku bylo možno při trestání provinilců uplatnit systém tzv. smírčího práva, kdy byl provinilci uložen nějaký úkol, kterým odčinil svůj zločin. Takovým úkolem kromě vyrovnání s postiženou rodinou mohlo být i vytesání a vztyčení kamenného kříže na místě, kde byl zločin spáchán. Podobným symbolem je křížový kámen, což je kříž vytesaný do kamene a nemá tudíž klasický „křížový" obrys. Soudnictví ve středověké západní Evropě vycházelo z křesťanského kanonického práva, založeného na hodnotách duchovních, svědomí a rozumu. Život na naši zemi nám daroval Bůh. A lidský život, byl chápán jako nejvyšší hodnota. Pro spásu lidí, jejich vykoupení od hříchu Ježíš Kristus zemřel na kříži. Vraždou, usmrcením člověka pohrdl jedinec Kristovou výkupnou obětí a darem stvoření. Toto jednání si vůči živoucímu Bohu žádalo usmíření – potvrdit, že si křesťané váží Vykupitelova kříže. A tak vedle odškodnění pozůstalých byli pachatelé zločinu odsuzováni ke stavbě smírčích křížů. Křížové kameny byly stavěny také jako upomínka na pohromy, například morové epidemie. Spousta těchto památek se do dnešních dnů nedochovala, zájem o ně byl malý a tak často skončili nenávratně v zemi. Pár se jich podařilo později vypátrat, ale většina z nich je nenávratně ztracena. Jedině opětovný zájem o jejich péči a ochranu společně s patřičnou osvětou je dokáže zachránit a uchovat pro příští generace. Společnost pro výzkum kamenných křížů při Městském muzeu v Aši má ve své centrální evidenci více než 2300 kamenných křížů na území celé České republiky! V archivech se nalezly zmínky o kamenných křížích ve smírčích smlouvách, jež se koncem středověku uzavíraly před městskými úřady mezi rodinami oběti a vraha a týkaly se finančního vyrovnání. Tento obyčej nahradil krevní mstu a později byl kodifikován v městských právech a platil v našich zemích až do třicetileté války (14.-16.století). Bylo to jakési mimosoudní vyrovnání.

Kalek

5

Necelá polovina smírčích křížů je opatřena petroglyfem. Na kamenech nacházíme obrazce nářadí, znamenající zřejmě profesi člověka, který vstoupil do události, jež se smírčího kříže týkala. Častým motivem je sekera, dále nůž, kladivo, mlátek, ruční vřeteno, kolovratové vřeteno, soukenické nůžky, soukenická střela, tkalcovský člunek, krejčovské nůžky a kleště. V jednotlivých případech se objevuje žehlička, pluh a vůz s rejdem. Zbraně snad symbolizují vražedný předmět. Nejčastěji jsou zastoupeny chladné zbraně všech typů, v několika případech kuše, v jednom případě jezdecká pistole a puška. Někdy bývá kámen popsán vysvětlujícím textem. Kamenné kříže se nacházejí po celé Evropě. Na území České republiky se vyskytují na místech středověkého osídlení. Krajina ve středověku neosídlená kamenné kříže nemá (na příklad centrální Šumava). Pověst ke křížovému kameni na titulní straně: kámen byl postaven na památku smrti pána hradu Buchlova, Jindřicha Prakšického ze Zástřizl. V létě jsme s dětmi na táboře kolem něj procházeli. Odkaz smírčích křížů je v Postní době zvlášť aktuální, totiž: čiňte pokání, napravte hříšné chování, zvláště vůči svým bližním!!!

Okořín (Orasín) Březenec Drmaly

Otvice Strupčice

Kyjice (Vrskmaň)

Květnov

6

Modlitba Velkého pátku. Lide můj, co jsem ti učinil? Čím jsem tě zarmoutil? Odpověz mi ... Tím, že jsem vám dal celou zemi a její bohatství: obilí, vinice, naftu, uhlí, atomy? Vy se těchto darů nejprve zmocňujete, místo abyste je rozdělovali, a pak jich používáte k válkám a tak je promarníte a znehodnotíte. Tím, že jsem vám dal svůj život a sílu? Vy ji užíváte k zahubení života a k pronásledování slabších a zranitelných. Tím, že jsem vám dal řeč, abyste se mohli dorozumět s ostatními lidmi? Vám slouží ke lži a skrývání myšlenek vašich srdcí. Tím, že jsem já, Stvořitel, přišel mezi vás na zem jako prostý dělník, tesař s drsnýma a upracovanýma rukama? A vy jste probodli mé ruce a nohy a přibili mě na kříž. Tím, že jsem vám dal nejčistší ženu za Matku? A vy ji neposloucháte a vysmíváte se jí. Tím, že jsem umíraje nechal jako odkaz své slovo, aby učilo lidi opravdu se milovat? A vy tomuto slovu nechcete naslouchat a divíte se, že se vám nic nedaří. Čím jsem tě zarmoutil? Odpověz mi... Lide můj, co jsem ti učinil?

Křížová cesta pro spěchající.

Pane, odpusť mi, že jsem neměl čas účastnit se křížové cesty tvé i křížové cesty mých bližních. Byl jsem jako Pilát. Ptal jsem se co je pravda, ale neměl jsem čas se nad tím zastavit a zamyslet. Vykročil jsi Ježíši na křížovou cestu. Byl před tebou asi kilometr. S takovým břemenem to trvalo snad hodinu. Pro mne to bylo příliš, spěchal jsem … Běžel jsem napřed. kousek dál jsem zastavil, ohlédl se – ty jsi ležel na zemi. Nepomohl jsem ti. Minul jsem na cestě tvou matku. Ona též běžela, ale k tobě – v opačném směru než já. Určitě jste se setkali, ale také ne na dlouho. Popravčí rovněž pospíchali. Potkal jsem Šimona z Kyrény. Říkal, že spěchá domů, po práci. Ale pomohl ti nést kříž. Kdybych věděl, že budeš potřebovat pomoci… Veronika též měla pro tebe čas. Zůstal jsi u ní navždy – na roušce. Já si ani neumím představit tvou tvář. Dej, Pane, abych se s tebou tváří v tvář setkal. Byl jsem už daleko, když jsi upadl znovu. Ani tehdy jsem ti nepomohl vstát. Kolik takových slabých jsem už minul v životě… Jak jsem asi vypadal, když jsem spěchal a přitom minul v západní bráně města skupinu žen, jež čekaly, na rozdíl ode mne, na tebe?Tvůj třetí pád jsem pozoroval z Golgoty. Nepovstal jsi už vlastními silami. Ani já jsem neutíkal níž, abych ti pomohl. Tak těžko se člověk navrací. Teď jsi i ty tam, kde já. Došel jsi. Pomalu, těžko. Svlékají tě. Ne, oni též pospíchají, proto strhují z tebe šaty. Tady vidím, co znamená spěch. Aby

7

nezdržovali přivázáním rukou a nohou, přibíjejí hřeby. To je rychlejší a jistější. Ježíši, odpusť mi můj životní spěch, jenž nejednomu bližnímu způsobil tolik smutku, tolik bolesti a tolik ztráty. Je teprve třetí hodina odpoledne, a slunce už zhaslo. Ještě nepadl soumrak, a už svítí večernice. Ještě jsi neskonal a zástupy se už poplašeně rozutekly. Vítr šílí. Vyznávám spolu se setníkem: Opravdu, tento byl Synem Božím. Stálý spěch. Dobíjejí ty, co byli ukřižováni s tebou. Rychle vás snímají z křížů neboť za hodinu začíná jejich svátek. Jak dlouho jsme schopni setrvat v žalu? Jak dlouho jsme schopni setrvat v lítosti? Na všechno jsi měl čas, Pane, s výjimkou setrvání ve smrti. Nyní ses ukázal rychlejší než ti všichni. Již třetího dne, ještě než začalo svítat, jsi vstal z mrtvých. Díky, Ježíši!

Svědectví o naději Povím vám příběh, který se mi stal při jedné cestě z domova, z domova s velkým „D“, kde jsem nechal srdce. Šlo se mi docela špatně, i když cesta byla stále z kopečka a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a události, které se staly před a kolem velikonoc. Jak cesta ubíhala, pomalu se ve mně všechno zklidňovalo o do mého nitra se začal „vkrádat“ klid. Během cesty jsem trhal větvičky s čerstvě narašenými pupeny a květy, abych je dal babičce do vázy, protože mně to dělá potěšení trhat kytice do váz – babička má tyto přírodní obyčejné kytice ráda. Už jsem měl většinu cesty za sebou, když jsem uviděl dva veliké rozkvetlé stromy. Rostly blízko vedle sebe a byly docela hezky narostlé. Měly čistě bílé květy. Čím více jsem se přibližoval, tím více jsem začínal vnímat překrásnou intenzivní vůni, která ač stále silnější, nebyla protivná. Rozhodl jsem se natrhat si několik větviček této vůně s sebou do vázy. Zamířil jsem ke stromům, ale když už jsem byl docela blízko, zjistil jsem, že vábivá vůně přichází odněkud odjinud. Milé dva stromy nevoněly téměř vůbec! Zato opodál se krčil menší, pokřivený stromeček. Kvetl také bíle a už nebylo pochyb, odkud vůně přichází. Tento ubohý a pokřivený stromek působil oproti těm dvěma rovným, majestátním, urostlým stromům spíše domácky. Byl už starší a měl docela hezkou korunu. A jeho okolí s pokřiveným kmenem působilo tak nějak útulně. Od původních dvou stromů jsem postupně celou svou pozornost obrátil k tomuto. A jak jsem tak na něj koukal, naplnila mé srdce nová naděje! Jaká? Kolem sebe vidíme často hodně velkých a v určitých směrech mnohem schopnějších lidí, než jsme my sami. Člověk se pak sám sebe zeptá:“K čemu mohu být já prospěšný druhým, když nejsem ani „velký“, ani nemám zvláštní schopnosti? Ten stromek mi to řekl: „I když jsi jen obyčejný a ubohý, můžeš vždycky kolem sebe dávat vůni

8

Mons.Petr Esterka - zážitky z útěku za totality Se svými plány jsem se svěřil tatínkovi: „Pokud uteču, budete mít problémy.“ „Máme je stejně,“ odpověděl tatínek, „a jestli máš odvahu se o to pokusit, ať je Pán Bůh s tebou. Je to lepší, kdyby aspoň jeden z nás žil normálním životem na svobodě, než abychom tu všichni živořili.“ Nabídl se dokonce, že se pokusí získat nějaké informace od kamaráda, který žil v pohraniční vesnici – ten se ale odmítl angažovat. S Jožou Šupou jsme jednou sedli na motorku a jeli do Mikulova prozkoumat okolí. Stavili jsme se i ve Valticích, odkud byly přímo ze silnice vidět zátarasy z ostnatých drátů. Kromě hlídkových věží a elektrických drátů byli největším nebezpečím lidé. V těchto místech bydleli hlavně pohraničníci, estébáci a udavači. Bylo pravidlem, že když se v okolí vyskytl někdo cizí, hned informovali policii. Kdo chtěl vstoupit do pohraničního pásma, byl kontrolován. Musel mít nějaký důvod. Před šestou jsme byli v Břeclavi a museli čekat na přípoj. Okolo chodila stráž – dva pohraničníci se psem a samopaly. Stranou od ostatních nástupišť stál náš vlak. Koupil jsem si v restauraci sodovku a zmrzlinu a sedl si v parku před nádražím. Najednou jsem zaslechl dívčí hlas: „Nazdar, Petře!“ Otočil jsem se a uviděl svoji spolužačku Drahu. Představila mě svým kamarádkám a zjistili jsme, že jedeme stejným směrem. Vyděsil jsem se a uklidnil až poté, co mi řekly, že vystupují ještě před Mikulovem. Mezitím přišel i Joža a Sýr. V hovoru s děvčaty nám čas rychle uběhl a skoro jsme zapomněli na nebezpečí, kterému jdeme vstříc. Připomenula nám to pohraniční stráž, která prohlížela cestující, co nastupovali do vlaku. Někteří lidé museli ukazovat povolení, my naštěstí ne. Snad proto, že nás byla celá skupinka. Bohu díky, že jsme děvčata potkali. Pomalu začalo zapadat slunce. Měl to být poslední večer v naší vlasti. Do kupé přistoupily ženy a z jejich hovoru jsme zaslechli. „Dneska už není možné utéct, zrovna minulý týden jsem slyšela na hranicích střelbu...“ To nám odvahy nedodalo; seděl jsem proti kamarádům a viděl, jak jsou v obličeji úplně bílí. Navíc jsem si na jedné zastávce všiml, jak do vedlejšího vagónu nastoupili pohraničníci, aby překontrolovali povolení. Děvčata už předtím vystoupila... Žaludek jsem cítil až v krku. Kdykoli jsem se později vrátil v myšlenkách k tomuto dni, nevybavilo se mi samotné překročení hranic, ale situace, kdy sedíme v kupé ve vlaku a blíží se k nám stráže. Zahlédl jsem světla Mikulova a lehce kývl na kamarády. Otevřel jsem dveře vagonu. Vlak vjel do zatáčky a zpomalil. Vyskočili jsme. Měli jsme štěstí, nikdo se nezranil ani jsme nevzbudili pozornost spolucestujících či stráží. Snažili jsme

9

se nenápadně se dostat z města ven. Ukryli jsme se v jednom vinohradu, zbavili se všeho přebytečného a pomodlili se kratičkou modlitbu. Nevěděli jsme přesně, kde jsme a jak daleko leží hranice, to nejpodstatnější jsme ovšem znali: kterým směrem je Rakousko. Plížili jsme se za sebou a co chvíli jsem dozadu hodil hrst pepře, aby psi nenašli naši stopu. Po třech hodinách jsme si odpočinuli a znovu jsme se posílili i modlitbou. Jak dobře se člověk modlí, když se octne ve skutečném nebezpečí! Slova, která jsem dříve opakoval tak často, znamenala nyní mnohem víc. Vyrazili jsme dál. Noc ale nebyla nekonečná a začalo svítat. Po čase jsme zjistili, že jsme blízko kulometné věži. Mohli jsme dokonce rozpoznat siluety stráží. Pod věží byla zoraná půda s řadou drátěných zátarasů. Bylo nám jasné,

že přímo k věži jít nemůžeme. Vpravo se táhlo obilné pole. Rozhodli jsme se zkusit to tam. Když jsme byli asi v polovině, ozval se blízko nás výstřel. Přirozeně jsme ztuhli. Nedaleko nás se rozzářila světelná raketa. Uslyšeli jsme hlasy a přibližující se kroky. Jak rychle se kroky blížily, tak se taky začaly vzdalovat. Nevím, snad to byla jen výměna stráží. Když se všechno zklidnilo, pokračovali jsme v plížení na konec obilného pole. Před námi stály tři řady ostnatých drátů. Rychle se rozednívalo a my jsme se nemohli dlouho rozmýšlet. Museli jsme riskovat. Později jsem se dověděl, že velká část lidí, kteří zemřeli na hranicích, byla seškvařena elektrickým proudem. Když jsme se prostříhali všemi dráty, začali jsme utíkat. Za chvíli jsme minuli hraniční kámen, ale běželi jsme dál. Až jsme vyběhli na malý kopeček a sedli si pod Boží muka. Pomodlili jsme se, a když jsme se ohlédli, uviděli jsme hradbu drátů a hlídkové věže. Ten koncentrák obehnaný ostnatým drátem, naši vlast, jsme měli za sebou a v sobě nádherný pocit svobody. Byl to úžasný risk, povedlo se nám nemožné; když se nad tím člověk zamyslí, bylo to proti všem zákonům pravděpodobnosti... Ještě ten den, co jsem utekl, ztratil tatínek práci. Rodičům řekli, že mě při útěku zastřelili, a maminka po té zprávě během čtrnácti dnů dočista zešedivěla. Až později se mi podařilo poslat po jedné kamarádce do Hodonína pohlednici z Vídně: psal jsem německy něco o tom, že jsem se v pořádku vrátil z výletu na Moravu. Dívka můj rukopis poznala a přinesla lístek našim. Teprve z toho psaní maminka poznala, že žiju. Co říká katechismus? Církev v moderním věku odmítla totalitní a bezbožecké ideologie spojené s „komunismem“ nebo „socialismem“. Z druhé strany ale také zavrhla svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací. více v Milujte se

č.12

10

Co s načatým postem?

Postní doba – to přece známe: něco si odříct, něco si zakázat, víc na sobě duchovně pracovat, ztišit se, zamyslet se nad chybami, nedostatky – a co s tím vším dělat, kde začít? Pro každého je důležité něco jiného. Příklad pro jedno zamyšlení: Je mnoho různých úhlů pohledu na lidské slabosti, chceme-li - hříchy. Jeden hřích se ale od všech ostatních liší. Je to závist. Je jediným ze sedmi hlavních hříchů, který v sobě neobsahuje ani špetku potěšení. Je ze všech návyků nejubožejší. Výroky moudrých o závisti: Chuť na ni nikdy neustává, a přece nachází uspokojení pouze v nekonečné sebetrýzni - Závist je nespokojenost s dary, které má někdo jiný – Je to smutek z toho, když je jiný člověk šťastný nebo slavný. Závist úzce souvisí s naší nespokojeností s vlastním údělem, kdy si zároveň přejeme mít takový úděl, jaký má někdo jiný. Závist nám nepopřává klidu a zbavuje nás veškeré radosti z toho, co by nás jinak těšilo.

Představte si, jak se Kateřina neustále dívá přes celou kancelář na kolegyni Františku a myslí na to, že je nesrovnatelně úspěšnější, krásnější a zajímavější. I když je Kateřina sama z širšího pohledu rovněž úspěšná, krásná a zajímavá, bude svou práci a vzhled pokládat za něco fádního a nezajímavého. Sama by mohla mířit docela vysoko, ale když ji stravuje závist k Františce, nedokáže se radovat z vlastního štěstí. Už na „základce“ vzniklo mezi Alešem a Jiřím podivuhodné přátelství podporované stejnými zájmy a zálibami.To vyústilo i ve stejnou kantorskou profesi a kupodivu přetrvalo i léta zamilovanosti a vstupu do manželství. Aleš s Janou měli tři krásné děti, ale malý Pavlík Jiřího a Moniky marně čekal na sourozence. Obě rodiny, slušně materiálně zajištěné, podnikaly společné akce kulturní, sportovní i společenské a jejich potomci tvořili správnou předškoláckou partu. To vše do chvíle, kdy Monika zjistila, že Aleš postupuje rychleji na kariérním žebříčku než její Jiří. Dlouholeté přátelství bralo pomalu za své. Pohoda, spokojenost byla ta tam. „Jak to, že také něco neděláš pro svůj postup, jak to, že vyděláváš o tolik míň než Aleš?“ Děti se už netěšily na společné výlety, protože mezi rodiči bylo něco, čemu nerozuměly a v čem se špatně žilo. Asi netřeba pokračovat. Ctižádost by měla být vždy v souladu s našimi možnostmi a nemělo by nás jak se říká „pálit dobré bydlo“. Závist nás může připravit o klid, rodinnou pohodu, kterou si penězi nezajistíme, přivodit depresi nám i širokému okolí včetně dětí. Deprese, stres, to jsou roznětky mnoha problémů a nemocí, kdy se ptáme, proč právě mě toto potkalo? Nebo dokonce: Pane Bože, proč mě tak trestáš? A problém je v nás. Není lépe se včas zastavit a naopak děkovat

11

že vidím, chodím, že mám kde bydlet, nehladovím, mám možnost vzdělání, lékařského ošetření. Že mám přístup k čisté vodě se nám zdá naprosto samozřejmé, ne tak milionům lidí v Africe ... Závist zůstává na seznamu těžkých hříchů i v 21. století. Naše doba nevidí nic špatného na troše nevinného smilstva, které nikomu neškodí a je známkou mužnosti či schopnosti svádět ženy i muže, na zasloužené pýše a oprávněném hněvu, který se dá chápat jako sebeprosazování. Lenost a nestřídmost vypadají prostě jako nešťastné osobní vlastnosti, a ne jako těžké hříchy. Ovšem závist, to je něco jiného. Závist nepřináší žádnou radost a tak ji prostě nesnášíme. Zůstává něčím naprosto nezáviděníhodným. Přesto můžeme pozorovat přímo epidemii závisti. Podněty k závisti jsou dnes všude. Je stavebním kamenem, základním rysem každé reklamy. Mark Twain říká: „Člověk udělá mnoho věcí, aby ho druzí měli rádi, ale udělá všechno pro to, aby mu ostatní záviděli.“ A tak často nakupujeme ne pro potřebu, ale abychom se ukázali. Jedno staré pořekadlo říká, že štěstí spočívá ne v tom, že dostaneme to, co chceme, nýbrž v tom, že chceme to, co dostáváme a že jsme skutečně spokojeni s tím, co máme. Jinak také, že nejšťastnější je ten, kdo má nejméně potřeb. Boj proti závisti – změna cenovek. Proč si vlastně myslíme, že někdo je na tom lépe protože je bohatý, je přitažlivější, má zaměstnání s větší odpovědností a vyšším postavením? Křesťanská víra nám připomíná, že cesty Boží nejsou stejné, jako cesty naše a že myšlení Boží není jako myšlení naše. Prorok Samuel si to uvědomuje, když pro Izrael vybírá krále: “Člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.“(1Sam 16,7). – Apoštola Pavla cosi sužuje a prosí, aby toho byl zbaven. Slyší ale Boha, jak mu říká, že právě jeho slabost je prostředkem, jak v něm a skrze něho bude Boží moc působit : „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“.(2Kor 12,9) Dokážeme pochopit obrácení znamének u hodnoty? Takže to, co by většině lidí mohlo připadat hodnotné, nemá ve skutečnosti valnou cenu a to, čím se obvykle opovrhuje, má ve skutečnosti tu pravou a trvalou hodnotu? Nejsou-li cesty Boží jako cesty naše, dívá-li se Bůh na srdce a ne na vnější vzhled, pak možná zámožnost, proslulost a přitažlivost nejsou tak důležité, jak se zdají a je ztráta času a energie je závidět. Naopak schopnost milovat, navazovat a upevňovat přátelství a být spokojený jsou hodnoty mnohem cennější, které člověku přinášejí do duše pohodu, uspokojení a pravé štěstí.

Volné zpracování námětu z knihy Sedm hlavních hříchů- KNA 2009

12

P.Leonhard Adler, OFM Pozoruhodná životní dráha dopravního technika z židovské rodiny přes evangelický křest ke kněžství v důchodovém věku z Milána přes Vídeň, Brno, Berlín, Libyi zpět do Milána. Leonhard Adler se narodil v židovské rodině v severoitalském Milánu 4. srpna 1882. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Vídně, kde mladý Leonhard studoval na technice strojírenství a elektrotechniku. Pracoval pak v elektrotechnickém koncernu AEG ve Vídni a v Brně. Roku 1912 se oženil a přestěhoval do Berlína, kde působil na generálním ředitelství AEG. Ač z židovského prostředí a obklopen v mládí katolickým okolím, svůj zájem o křesťanství dovršil evangelickým křtem. Jako raněný voják se za 1. světové války dostal do styku s řeholními sestrami a katolickým knězem, což ho vedlo k rozhodnutí konvertovat ke katolické církvi. Po 1. světové válce byl zvolen - ač nestraník - do městské rady tehdy vzniklého Velkého Berlína, jako radní pro odbor dopravy. Už roku 1923 se prozíravě zasloužil o to, aby místo rozšiřování dvou tehdy už existujících malých letišť bylo započato s budováním moderního letiště na bývalém vojenském cvičišti Tempelhof poblíž centra (z kterého radní chtěli původně vytvořit veletržní areál); toto letiště se dostalo po 2. světové válce při rozdělení Berlína na čtyři sektory do sektoru amerického, a tím byla umožněna existence vzdušného mostu, který zachránil svobodný Berlín za sovětské blokády roku 1949. Adler, který byl jediným katolíkem v městské radě, se nijak netajil svou příslušností ke katolické církvi. Byl činný v Katolické akci a katolickém mírovém hnutí a dovedl se katolíků v Berlíně zastat (říkalo se tehdy, že „šlápne-li někdo v nějakém berlínském předměstí katolíkovi na nohu, křičí Adler na magistrátu“). Pro svou angažovanost v katolické církvi i pro svůj židovský původ byl trnem v oku nacistů. Po jejich nástupu k moci ztratil svůj úřad a odstěhoval se do Vestfálska; roku 1935 byl vypovězen do rodné Itálie. Jako odborník tam získal práci v závodech Fiat a Alfa Romeo. Roku 1937 přenesl své působení do Libye, která byla tehdy italskou kolonií. Když roku

Adler na letišti Berlín

13

1939 začala fašistická Itálie po nacistickém vzoru z rasových důvodů pronásledovat i pokřtěné židy, začal se tu ukrývat až do obsazení Libye spojenci roku 1943. Po válce se vrátil do Itálie a stal se ředitelem milánských dopravních podniků. Oslovoval ho františkánský ideál chudoby, byl dlouho členem františkánského 3.řádu a po svém penzionování roku 1953 se rozhodl do řádu přímo vstoupit, k čemuž ovšem potřeboval papežský dispenz, protože ještě žila jeho žena (která zase vstoupila do ženského kláštera). Vystudoval ještě teologii a 4.října 1956 byl vysvěcen (v přítomnosti své ženy) tehdejším milánským arcibiskupem Montinim (pozdějším papežem Pavlem VI.) na kněze. Působil pak ještě skoro deset let v pastoraci, zejména milánských dopraváků. Jejich dřívější generální ředitel se stal jejich oblíbeným duchovním pastýřem. Když 16. prosince 1965 zemřel, byla jeho rakev vystavena v hale milánského tramvajového depa. podle časopisu Setkání

Fiat 508C r.1936 Alfa Romeo „Berlinetta“ r.1938

Jarní tábor - pásmo fotek najdete na: youtube dvoulety

14

Jak se se zákonitou pravidelností střídají roční doby, tak stejně za sebou přicházejí i liturgická období. Po krátkém mezidobí jsme 17.2., Popeleční středou, vstoupili i letos do čtyřicetidenní postní doby. Čtyřicet let trvalo putování Izraelitů pouští, čtyřicet dní pobýval na poušti Ježíš. Zatímco lid byl na poušti zkoušen a pokušení podlehl, Ježíš vítězí nad pokušitelem mocí Ducha Svatého. Zlý duch dobře zná slabá místa naší porušené lidské přirozenosti. Se zlým duchem není dobré dělat kompromisy. Jen rozhodné odmítnutí vede k vítězství. S jeho útoky musíme počítat stále. Především, chceme-li svůj duchovní život zkvalitnit, konat postní pokání, obnovit Boží vládu v sobě. Tato obnova může pro každého znamenat něco jiného, jak nám to vnukne láska. Pro jednoho to může být omezení kouření a alkoholu, pro jiného svědomitější plnění povinností v zaměstnání a v rodině, větší trpělivost v těžkostech, pozornost k tomu, co od nás očekávají a potřebují bližní. Nestačí pouze sbírat peníze na dobré účely nebo se méně dívat na televizi a internet. Zvláštní cenu by měl mít v této době větší důraz na modlitbu, účast na křížové cestě nebo kající pobožnosti. To by nás mělo přivést k poctivé svátosti smíření. Inspirace od J.P.II.:“ Přestane-li se naslouchat Božímu slovu, otupí-li se modlitba a niterný kontakt s Pánem, snadno se upadne do sterilní aktivnosti, která zvlášť v naší době představuje vážné nebezpečí.“ Inspirace Benedikta XVI., který se ve své katechezi 3. února 2010 věnoval postavě a působení sv. Dominika Guzmana. Mimo jiné uvádí :“ Dominik si přál, aby se jeho bratři pilně a zbožně věnovali studiu. Studiu založenému na duši každého teologického vědění – tedy Písmu svatému – a zároveň respektovali otázky, které klade rozum... Vybízím všechny pastýře i laiky, aby pěstovali tuto „kulturní dimenzi“ víry, aby krása křesťanské pravdy mohla být lépe chápána a víra mohla být opravdu živena, posilována a také hájena... Dominik, který chtěl založit řeholní Řád kazatelů-teologů, nám připomíná, že teologie má rozměr duchovní a pastorační a obohacuje duši i život. Kněží, zasvěcené osoby a také všichni věřící mohou nalézt hlubokou „vnitřní radost“ v nazírání krás pravdy, která přichází od Boha, pravdy stále aktuální a stále živé. Motto Bratří kazatelů – contemplata aliis tradere (předávat prorozjímané) – nám pomáhá objevit pastorační touhu v kontemplativním studiu této pravdy za účelem předávat plody vlastní kontemplace druhým.“ (plné znění na www radiovaticana.cz) Katecheze Svatého otce jsou určeny nám všem, nejen v tomto případě členům Řádu kazatelů a s užitkem se nad nimi můžeme zahloubat při postním usebrání. připravila sestra

Zdislava

15

Provinční kapitula 2010 OP

byla zahájena v klášterním kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci. Bratři se sešli, aby zvolili nového provinciála na další čtyři roky a projednali důležité otázky provincie. Provinciálem byl zvolen fr.Benedikt Tomáš Mohelník OP, který tento úřad zastával už v předchozím období. Ze slov nového provinciála všem přátelům sv. Dominika: Provinční kapitula bratří začala mší svatou, při níž jsme vzývali Ducha Svatého. Shromáždění bratří na kapitule se totiž bez jeho pomoci nemůže obejít. Smyslem kapituly je opětovné oživení ohně Božího daru, který nám byl svěřen (srov. 2Tim 1,6). Charizma svatého Dominika je dar, kterým je okrášlena a obohacena církev. Nám bylo svěřeno, abychom ho uchovávali a žili z něho a především, abychom jím zapalovali dnešní svět... 1. Chceme přispět k naukově solidní formaci mladých lidí, kterým se tolik nedostává hlubokého poučení o víře. 2. Nadále chceme vytvářet zázemí pro rodiny a podporovat úctu k lidskému životu. 3. Se zkušenostmi předchozích let chceme hlásat evangelium prostřednictvím misií ve městech. Letos nás čeká letní misie v Litoměřicích, o kterou nás požádal litoměřický biskup Jan Baxant. 4. Kazatelnami dnešní doby jsou média a my bychom na nich rozhodně neměli chybět... Tyto čtyři oblasti jsou pole, která chceme zapalovat Dominikovou pochodní... Na kapitule jsme si uvědomovali, jak je pro nás důležité, že tvoříme širší rodinu svatého Dominika. Modlitba kontemplativních mnišek

nás posiluje a ochraňuje nás před útoky Zlého. Nesmírně cenná je pro nás spolupráce sester z kongregace a laických členů. Velmi bychom si přáli nový rozkvět Díla sv. Zdislavy a Kongregace kněží a jáhnů sv. Dominika. Všem patří dík za modlitby a za nasazení pro společné dílo: spása duší kázáním.

(podle OPuscula 2/2010)

16

Historické zastaveníčko

Komořany (německy Kommern) Na řece Bílině poblíž starého Mostu, se od nepaměti rozprostíralo jezero, zvané Komořanské. Bylo majetkem české královské komory a výnosy z něho vybíral pro královskou komoru purkrabí na hradě Hněvíně. Povinnost lovit v tomto jezeře měli poddaní ze vsi Zahražan. Denně za tím účelem k jezeru docházeli. Později získali povolení postavit si na břehu „boudy na rybářské náčiní, k lovu nezbytné“. Po čase si tu postavili trvalá obydlí a stali se přímými poddanými královské komory neboli „komořany“. Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1250, kdy král Václav I. daroval oseckému klášteru polovinu rybářů a část jezera. Ve 2. polovině 15. století byla ves rozdělena mezi několik majitelů. Část vlastnil osecký klášter, část obce patřila k mosteckému hradu a část náležela k panství Červený Hrádek. Obživu obyvatelům Komořan přinášelo především jezero (zde sídlili lovci a rybáři již ve střední době kamenné..). Během staletí se jezero zaneslo bahnem, takže se ve 30. letech 19. století započalo s jeho odvodňováním. Vysušení přispělo k rozvoji zemědělství, z nově vzniklých lokalit se stala úrodná pole a pastviny. Tak zmizelo největší jezero Českého království. Podle Tereziánského katastru z roku 1757 byly již celé Komořany spojené pod společnou lobkovickou vrchností (panství Nové Sedlo - Jezeří). Obec měla 49 hospodářů, 3 krejčí, řezníka, kováře, ševce a 1 židovského obchodníka s plátnem. Ani jeden rybář. Druhá polovina 19. století znamenala na Mostecku rozmach těžby hnědého uhlí. V okolí obce byl zprovozněn důl Jupiter (1875), následoval důl Germania, pozdější Fortuna (povrchový 1883, hlubinný 1885). V důsledku dolování byl narušen v roce 1878 známý pramen Komořanské kyselky. Církevně patřily Komořany pod farnost Souš. Místo barokní kaple byl postaven novogotický kostelík svaté Anny z r.1846. Morový sloupek z 80. let 17. století, byl přemístěn do Vtelna u Mostu. Komořany se postupně vylidňovaly se zhoršujícím životním prostředím, které zapříčinila nedaleká elektrárna a úpravna uhlí a uhelné velkolomy. Komořany byly zlikvidovány v r.1987, katastr byl přičleněn k Mostu. Středem bývalé obce dnes prochází dopravní koridor - silnice I/13 z Mostu do Chomutova a železniční trať 130 Ústí nad Labem-Chomutov. Na území obce se rovněž nachází teplárna společnosti United Energy a. s. a závod Krušnohorské strojírny a. s.

citát na březen: Tři věci nám zůstaly z ráje: hvězdy v noci, květiny ve dne a oči dětí (Dante)