AMERIKAv b o j i k o n t i n e n t ù

S v e n H e d i n

reconqu i s ta

Z německého originálu Hedin, Sven: „„Amerika im Kampf der Kontinente“, ARNDT Verlag 2006, přeložil Oldřich Kučera 2007copyright © české vydání R. Aschercopyright © obálka R. Ascherwww.reconquista.cz

ISBN 978-80-903919-1-8

�

Dr. Sven Anders Hedin, narozen 19. února 1865 ve Stockholmu. Švédský zeměpisec, topo-graf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů. Studoval filosofii ve Stockholmu. V Uppsale, Berlíně a Halle se zaměřil hlavně na zeměpisné vědy. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofena v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj (nazýva-ný po něm též Hedinovo pohoří), prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovr-šilo posmrtné vydání jeho Central Asia atlas. Na své cestě Tibetem se spřátelil s říšskoněmec-kým horolezcem a cestovatelem Heinrichem Harrerem, o jehož létech, jež strávil jako přítel a učitel Dalajlámy, byl natočen velkofilm „Sedm let v Tibetu“ (1997, režisér Jean-Jacques Annaud, v hlavních rolích Brad Pitt jako Heinrich Harrer a David Thewlis jako Peter Aufschnaiter).Roku 1902 byl jako poslední Švéd, jenž nebyl z královského domu, povýšen do šlechtického stavu a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen.Záznamy jeho výprav se staly základem pro přesné mapy Střední Asie. Vědecké dokumentace a populární cestopisy s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami, dobrodružné články pro mládež a přednáškové turné v různých zemích mu přinesly věhlas. Stal se idolem mládeže. Díky svým znalostem, pověsti, vstřícnému a korektnímu vystupování byl vítaným hostem nejmoc-nějších osobností své doby a to na všech stranách politického spektra. Již v roce 1890 byl Sven Hedin s ovacemi přijat králem Oskarem II., téhož roku šáhem Násiruddínem, v roce 1896 carem Mikulášem II. Alexandrovičem, od roku 1898 vícekrát císařem Františkem Josefem I., v roce 1902 místokrálem Indie Georgem N. Curzonem, v letech 1903, 1914, 1917, 1926, 1936 císařem Vilémem II., v roce 1906 místokrálem Indie Gilbertem Johnem Elliot-Murray-Kynynmoundem, v letech 1907, 1926, 1933 devátým pančhenlamou, v roce 1908 císařem Mucuhitem, v roce 1910 papežem Piem X., téhož roku Theodorem Rooseveltem, Paulem von Hindenburgem od roku 1915 vícekrát, v letech 1929 a 1935 Čankajškem, od roku 1935 mnohokrát Adolfem Hitlerem.Sven Hedin umírá 26. listopadu 1952 ve svém rodném Stockholmu ve věku 87 let.

Dr. Sven Anders Hedin 19.2.186� – 26.11.19�2

Předmluva

Již za světové války 1914-1918 jsem s živým zájmem sledoval postoj Spojených států amerických k Evropě. V knize „Sveriges öde“1 pojedná-vající o vztahu Švédska k bojujícím mocnostem jsem Americe věnoval dvě kapitoly s názvy „Amerika odhazuje masku“ a „Anglosaské válečné cíle v létě a na podzim 1917“.

Nyní, o 24 let později, následuje prezident Franklin D. Roosevelt svého předchůdce Woodrowa Wilsona. Spojené státy tím prokázaly, že se ze zku-šeností světové války a nešťastného míru nic nenaučily. Všechny otřesné obrázky minulosti nedokázaly zabránit vyvolání nové války, která zachva-cuje celý svět. S napjatou pozorností jsem studoval otázku, proč není možné pohromu zažehnat, a do této knihy jsem pak uložil vývoj válečné politiky USA pod prezidentem Rooseveltem.

Ve Spojených státech jsem byl několikrát, a to nikoli jen na nějaké letmé návštěvě. V zemi mezi Atlantickým a Tichým oceánem jsem strávil téměř dva roky.

V letech 1923, 1929 a 1932 jsem po měsíce pobýval ve Spojených stá-tech. Přednášky o svých výzkumných cestách po Asii mě přivedly do všech částí země a svedly s mnoha zajímavými osobnostmi. Nezapomenutelné týdny jsem strávil jako host železniční společnosti ze Santa Fé u Gran Canoñu. V Kalifornii jsem poznal krásy Yosemitského údolí, a ukázali mi největší zrcadlový dalekohled světa na Mount Wilsonu i Lickovu observatoř. V Bostonu jsem byl pacientem dr. Harvey Cushinga, jednoho z největších a nejvýznamnějších světových neurochirurgů. Rád také vzpomínám na svého krajana Vincenta Bendixe, narozeného v Americe jako syn švédských rodičů.

1 „Osud Švédska“.

Velkorysým darem mi umožnil udělat etnografické muzeum ve Stockholmu nejbohatším v Evropě v oblasti lámaistického církevního umění.

S prezidentem Theodorem Rooseveltem jsem se během jeho návštěvy Stockholmu v květnu 1910 setkával každodenně. Spojovaly nás stejné zájmy a důkladně jsme mluvili o půvabech i obtížích objevitelských cest. Prezident Franklin D. Roosevelt se velice zajímal o mou automobilovou expedici, kte-rou jsem na podzim 1933 v Pekingu vybavoval vším potřebným, abychom pak ve službách čínské vlády cestovali nitrem Asie do Sinkiangu a pak zpátky do Nankingu.

Takto jsem byl s Amerikou spojen mnoha různými svazky. Živě se zají-mám o roli, kterou prezident i lid Spojených států hrají v nynější válce, pro-tože toto velké střetnutí přemění strukturu světa a tím i asijského kontinentu, jemuž patří myšlenky i práce celého mého života.

Stockholm, 1. května 1942 Sven Hedin

9

Americko-Německé vztahy od založení unie

Tato kniha pojednává o politice prezidenta F. D. Roosevelta a zachází daleko za hranice jeho země i kontinentu. Roosevelt a členové americké vlády mnohokrát zdůraznili, že nepřítelem jejich země je Německo. Proto začínám historickým přehledem vztahů mezi Spojenými státy od jejich zří­zení jako samostatného státu po válce o nezávislost proti Anglii, a tehdejšími německými státy, z nichž roku 1871 vznikla Říše. Je zřejmé, že se Německo vždy snažilo žít v přátelství s mladou a velkou zemí za Atlantikem, že se však ve Spojených státech po staletí objevovaly i nepřátelské proudy.

Bedřich Veliký, který největší německé zemi, Prusku, vládl v době americké války za nezávislost, projevoval mladé americké republice poro­zumění a přízeň. Přátelství k Prusku bylo několik let po Bedřichově smrti zpečetěno smlouvou, kterou John Quincy Adams jako americký vyslanec v Berlíně uzavřel s pruskou vládou, a během svého pozdějšího prezident­ství jí také dodržoval. Roku 1828 uzavřela německá hansovní města pevný smluvní vztah se Spojenými státy. V těžkých letech americké občanské války 1861‑1865 si Unie se svým prezidentem Lincolnem vážila přátelství němec­kých států. Během krize americké Unie podporovala Francie Napoleona III. finančně jižní státy a ponížila západní polokouli vysláním vojenských jed­notek, zatímco Anglie svou krátkozrakou nenávistí rozhněvala Abrahama Lincolna. Německé finanční kruhy však věc Unie podporovaly úvěry.

V obou válkách, které Unie vedla kvůli svému vzniku i později v zájmu vlastní jednoty, se o tyto cíle zasloužili také početní Němci. Z množství jmen, které se při studiu dějin objevují, zde uvedu jen generála Herkimera, který jako vůdce německých osadníků v Mohawském údolí v boji proti Angličanům padl za Ameriku, generála von Steubena jako organizátora

10

armády George Washingtona i Carla Schurze jakožto Lincolnova přítele a spolupracovníka.

Při založení Německé říše v roce 1871 byly vztahy mezi ní a Spoje­nými státy tak nezkalené jako bývají jen zřídkakdy mezi dvěma zeměmi. Američané, kteří později zaujali vůdčí postavení v politice a vědě, trávi­li dobu svých studií v Německu, především v Göttingenu a Heidelberku, a přijali do sebe německého ducha. Starost o dobré vztahy byla něčím přirozeným.

První stín na tento poměr vrhla skutečnost, že Spojené státy v posledních měsících německo‑francouzské války dodávali Francii zbraně, a znovuzís­kání německých provincií Alsaska a Lotrinska bylo mnohými Američany veřejně a ostře kritizováno. Je politováníhodné, že již tehdy Spojené stá­ty nedodržovaly přísnou neutralitu. Přesto byl císař Vilém I. roku 1872 Spojenými státy požádán o arbitráž ve věci teritoriálního sporu, který vyzněl v jejich prospěch. Roku 1874 americký vyslanec v Berlíně, George Bancroft, po rozhovoru s knížetem Bismarckem oznámil, že kancléř vyslovil přání po „zachování přátelských vztahů mezi oběma zeměmi“ a že je „chce pěsto­vat více než s jakoukoli jinou mocností na světě“.

Hospodářské vztahy obou zemí se ovšem později pokazily, když nově zakládané zemědělské plochy ve Spojených státech zaplavily Evropu a pře­devším Německo svou produkcí, takže se Německo na ochranu vlastního zemědělství muselo konečně roku 1879 rozhodnout k zavedení obilního cla a o rok později ‑ jako ostatně i jiné evropské země ‑ také k sanitárním opatřením, která omezovala dosud zcela volný dovoz amerických masných výrobků. K vážnější rozladěnosti však nedošlo, jak je zřejmé z Bismarckova projevu ze 13. března 1884, v němž uvádí, že německé konzuláty v USA dostaly příkaz bedlivě dbát na zachování přátelských vztahů.

Potom však přišla doba, kdy utváření těchto vztahů vzdor veškeré dobré vůli a projevům přátelství už na Německu nezáviselo. Stále sílící kontinen­tální rozpínání Spojených států, rostoucí počet jejich obyvatelstva z mnoha heterogenních elementů i posílení hospodářské moci vzbudilo hnací síly, které na jedné straně usilovaly o větší nezávislost na Evropě, na druhé straně na ni pohlížely jako na hrozbu, a lákaly k vměšování do evropských záležitostí. Dosud přátelské vztahy se stále znovu kalily ‑ což je pro součas­

11

nost zajímavé ‑ obavami Američanů, kteří již tehdy požadovali nastupující politiku hemisfér a pouštěli do oběhu zvěsti, že Německo má v úmyslu ji narušovat. Podezření bylo zcela bezdůvodné, protože Spojené státy se ofi­ciálně striktně držely Monroem stanovených zásad, a Německo se převážně věnovalo evropským problémům. Světovou a koloniální politikou ohledně jiných kontinentů se zabývalo jen zdrženlivě a pečlivě se vyhýbalo nějaké­mu zasahování do záležitostí německých osadníků na jihoamerické půdě.

Pozdější prezident Theodor Roosevelt, tehdy guvernér státu New York, přesto roku 1896 vyjádřil silnou nedůvěru vůči Německu, o kterém se domníval, že baží po nabytí držav v Jižní Americe, k čemuž nebyl naprosto žádný důvod. Když Německo roku 1897 získalo od Číny Kiaučou, v USA znovu zesílilo podezření, že Německo usiluje o rozdělení cizích kontinen­tů, přičemž se zcela přehlíželo, že se Anglie už dávno nejen pevně usadila na všech důležitých bodech světa, ale že právě v roce 1897 sledovala své zvláštní plány ohledně Číny, a také že Rusko na Dálném Východě vyrazilo do útoku. Odpovědnost za neúspěch „politiky otevřených dveří“ v Číně, kterou v letech 1899 a 1900 vyhlásil státní tajemník John Hay, však nebyla dávána těmto dvěma imperialistickým zemím, nýbrž Německu.

Za americko‑španělské války roku 1898 sledovalo Německo politiku nevměšování až na říšskou vládou neschválenou účast tehdejšího němec­kého vyslance ve Washingtonu na kolektivní demarši všech evropských vyslanců, která vyšla z podnětu britského vyslance sira J. Pauncefota. Ani odesláním německých válečných lodí do Manily nebyly plánovány žádné akce proti Americe. Drobnou slovní půtku mezi americkým admirálem Deweyem a německým vlajkovým důstojníkem americký tisk silně zveli­čoval a bezvýznamná událost vešla do amerických školních učebnic jako příklad „americké rozhodnosti odmítnout německou aroganci“. Německý říšský kancléř von Bülow však 28. července 1898 ve služebních pokynech zahraničnímu úřadu psal: „V zájmu obou zemí se upřímně vynasnažíme odstranit toto stejně bezvýznamné, jako bezúčelné nedorozumění. Přátelský poměr k Americe má pro nás velkou cenu.“

Ke konfliktu došlo v březnu 1898, když americké a anglické válečné lodě ostřelovaly přístav Apia v souostroví Samoa a přitom poškodily německý

12

konzulát. Vážné napětí bylo urovnáno v prosinci 1899 smlouvou o rozdělení ostrovů mezi Německem, Spojenými státy a Anglií.

Samojský konflikt byl bohužel jen začátkem řetězu událostí, které ve Spo‑jených státech vedly k ustavičnému podezírání Německa. Další byl takzvaný venezuelský incident. Během občanské války ve Venezuele v letech 1898 až 1900 utrpěli němečtí, američtí a angličtí osadníci i obchodní společnosti těžké škody. Německá vláda se proto koncem prosince 1901 rozhodla k blo­kádě poté, co se od svého velvyslance von Hollebena dozvěděla, že blokáda venezuelských přístavů nenarazí na odpor ze strany Spojených států a také co anglická vláda naznačila, že je ochotna postupovat spolu s Německem. Německo a Anglie zaslaly venezuelské vládě společné ultimatum a po uplynutí stanovené lhůty ostřelovaly venezuelskou pobřežní pevnůstku a potopily několik venezuelských válečných lodí. Ve Washingtonu nad tím zavládlo značné rozladění, které se zaměřilo téměř výhradně proti Německu a v německém ‑ ne v anglickém ‑ počínání viděli porušení Monroeho dok­tríny. Přesto bylo i několik dobře informovaných a rozumných Američanů, kteří také svůj názor jasně vyslovili. Například velvyslanec Andrew White ve své autobiografii napsal, že Monroeho doktrína nebyla nijak naruše­na, a dodal: „Spojené státy tím byly ohroženy asi stejně tak jako planeta Saturn.“ Z pozdější shody mezi Německem, Anglií a Venezuelou se radoval i sám prezident Theodor Roosevelt. Přesto se tehdy v americkém štvavém tisku, který existoval už začátkem tohoto století, objevovaly výrazy, které se později měly stát doslova spotřebním zbožím jako třeba „nestydatí Hunové“ a podobně, a tentýž tisk dnes zvláště hojně používaným obratem vyjadřuje politování nad tím, že „země Kanta a Goetha“ klesla tak hluboko.

K dalšímu neodůvodněnému rozladění na Německo ve Spojených státech kromě stále se vracejícího tvrzení, že němečtí kolonisté v Brazílii jsou jen úderné oddíly pro pozdější průnik Německa do Jižní Ameriky, vedl také případ dánské Západní Indie. Roku 1866 chtěla americká vláda západoindické ostrovy od Dánska koupit. Senát ve Washingtonu však kupní smlouvu neratifikoval. 1902 udělala vláda nový pokus, ale smlouvu tento­krát odmítla první komora sněmovny v Kodani. V americkém tisku se oka­mžitě objevilo podezření, že Německo v Kodani intrikovalo, protože samo o ostrovy usiluje a chce z nich ovládat budoucí panamský kanál. Nebylo to

13

nic jiného než bajka, ale i později se stále znovu vytahovala na světlo, když se chtělo americkou veřejnost proti Německu popudit. Americký historik Charles Tansill ve své knize „America Goes to War“2 z roku 1938 o tom napsal: „Tuto legendu považovali američtí státní úředníci za pravdu, a tím napomáhala k posílení nepřátelského postoje vůči Německu.“

Stejně jako Bismarck byl i císař Vilém II. přítelem Spojených států a odpůr­cem jakéhokoli vměšování do záležitostí západní hemisféry. Prokazují to mj. jeho poznámky na okraji zprávy říšského kancléře von Bülowa o návrhu pre­zidenta Dominikánské republiky, aby si Německo v oblasti Santo Dominga zřídilo základnu vojenského loďstva. Charakteristická císařova poznámka zněla: „Na rozruch z Haiti nenaletím, nechci se rozkmotřit se Spojenými státy.“ Roku 1902 dokonce císař poslal do Spojených států svého bratra, prince Heinricha, aby Američanům řekl: „Německo chce v celé západní hemisféře mír a přátelství se Spojenými státy.“ Mise bohužel zůstala stejně bezvýsledná jako i ostatní přátelská gesta císaře, protože tehdejší prezident Theodore Roosevelt byl naplněn stejně bezdůvodnou jako hlubokou nedů­věrou vůči Německu, která se ukázala zvláště za marocké krize. Během ní nechal Roosevelt oficiálně vyhlásit, že Spojené státy nemají v Maroku žádné zájmy a také že osobně nemá chuť volit mezi Francií a Německem, potají však svému velvyslanci Whitemu poslal instrukce, končící slovy: „I když máme přátelské vztahy s Německem a chceme je udržet, přesto pro mír svě­ta i zájmy Spojených států považujeme za nejlepší, aby se upevnila ‚entente cordiale‘3 mezi Anglií a Francií.“ Také marocká krize z roku 1911 vedla k nové štvavé kampani amerického tisku proti Německu, přestože úřední období prezidenta Tafta v letech 1909 až 1913 bylo pro americké‑německé vztahy celkem příznivé. Ale politika se bohužel pohybovala směrem, který dával přednost alianci mezi Anglií a Francií, jež byla v zásadě zaměřena proti Německu.

Tím se časově dostáváme blíže k začátku první světové války. O válečné a poválečné době si podrobně povíme v následujících kapitolách. Abych líčení americko‑německých vztahů alespoň rámcově nastínil, přesunu se v čase dopředu a dovolím si několik slov o době mezi první a druhou svě­tovou válkou. 2 „Amerika směřuje k válce“.3 Srdečná, upřímná shoda; pozn. překl.

14

Vzdor účasti Spojených států i hroznému zklamání z Wilsona, na jehož plané sliby německá armáda složila zbraně, došlo z německé strany k rych­lému usmíření. Hlavním důvodem byla velkorysá pomocná akce německých Američanů, kvakerů i dalších dobročinných svazů pro děti a staré osoby, podvyživené britskou blokádou. A odhlédneme‑li od několika málo výjimek, přispělo k tomu také příkladné chování amerických okupačních jednotek v Porýní. Že se Američané v Kolenci postavili proti francouzským zámě­rům nejen okupovat Porýní i přes smluvně stanovenou dobu, nýbrž pomocí všemožně podporovaného separatistického hnutí se je ještě snažili přimět k odtržení od vlasti, to bylo v Německu zapomenuto stejně tak málo, jako odsouzení francouzského vpádu do Porúří. Rovněž tak bylo s povděkem přijímáno, že se americké jednotky stáhly z Porýní ještě před stanoveným termínem, zatímco Angličané a zvláště Francouzi nejevili ochotu k jednání o vyklizení německého území. „My Rhineland‑Journal“4 generála Allena, amerického vrchního velitele v Koblenci, byl brzy přeložen do němčiny a hodně čten. Je považován za cenný pramen mnoha historických popisů těžkých časů okupace i separatistických tendencí.

Na druhé straně se ovšem v Německu také nezapomínalo, že oba repa­rační plány, jejichž provádění zničilo zbytek národního důchodu a znemož­nilo jakoukoli hospodářskou obnovu, nesly jména dvou Američanů, Dawese a Younga.

První úlevy v reparačních povinnostech jsou však znovu spojeny se jménem amerického prezidenta Hoovera, který se svou podpůrnou činností během války i po ní těšil značnému uznání. Také jména amerických velvy­slanců v Berlíně, zvláště Mr. Houghtona a dr. Schurmanna, jsem vždy slyšel Němce vyslovovat s mimořádnou úctou.

Když se v Německu dozvěděli, s jakou brutalitou se během první svě­tové války zacházelo s Američany německého původu v zemi jejich volby, a to i přesto, že jí zůstali upřímně loajální, bylo to sice politováníhodné, ale považovalo se za vnitroamerickou záležitost. Snaha všech poválečných německých vlád směřovala k co možná rychlému obnovení dobrých vzta­hů. Již krátce po skončení války byla znovu zahájena výměna profesorů i studentů mezi Spojenými státy a Německem. Tím se posiloval vzájemný

4 „Můj porýnský deník“.

1�

respekt a porozumění. Když pak velké německé lodní dopravní společnosti svá odstoupená plavidla nahradila nově postavenými, cestovali Američané s oblibou právě na nich, protože jim zaručovala pohodlí a bezpečnost. Ve všech oblastech života se hojily rány, a zdálo se, že začíná nový důvěrný vztah.

33

Jak došlo k druhé světové válce?

Žádná otázka není pochopitelnější než právě ta, proč tak záhy po prv­ní světové válce došlo k nové katastrofě. Mnozí lidé měli po ruce rychle odpověď: Kazimírem bylo znovu Německo. Již samotné slovo „znovu“ uka­zuje, že v krátkém období let 1919 až 1939 zapomněli na poučení z nedáv­né historie, kterou sami zažili. Nezávislí badatelé, mezi nimi i významní Američané, v posledních dvaceti letech prokázali, že Německo nejen nebylo narušitelem míru, který roku 1918 uvrhl Evropu do světové války, ale také že ve střízlivé historické statistice rozpoutaných a vedených válek zůstává hodně daleko za ostatními národy. Jiná odpověď na shora uvedenou otázku zněla, že příčinou byla nenasytná loupeživost ‑ a podobná obvinění ‑ němec­kého Vůdce.

Versailleskou smlouvu i její protiklady k Wilsonovým čtrnácti bodům jsem zde důkladně pojednal proto, abych tím ukázal, že se i ostatní státníci nechali ve své politice vést momentálními požadavky, když zahájili jinou politiku, než jakou měli dříve v úmyslu. Tak jako v šachové hře tah protivní­ka zhatil připravený plán, stalo se často i v politice. Můžeme toho jen litovat, ale k dokonalosti máme všichni daleko.

Ihned po zhroucení Německa v listopadu 1918 i vzdor jeho naprosté­mu odzbrojení a rozkouskování znovu sílily ‑ zvláště ve Francii ‑ obavy z Německa. Byla to pozoruhodná podívaná. Na jedné straně Německo se svými bývalými spojenci, poražené, připravené o část území i obyvatelstva, napůl vyhladovělé i po válce pokračující blokádou, vysávané kontribucemi, jejichž celková výše nebyla zpočátku ani oznámena, rozervané vnitřními nepokoji a občanskou válkou, Německo ponížené a dotčené na cti neprav­divým obviněním ‑ a na druhé straně vítězné státy, sice oslabené krvavou

34

obětí, ale nejen držící svá území, nýbrž ještě obohacené v jeho rozsahu jak v Evropě, tak i v koloniích. Jejich armády a flotily byly posíleny o zbraně a lodě, zabavené Německu, Rakousku‑Uhersku, Bulharsku a Turecku usta­noveními mírových dohod.

Do jejich pokladen plynuly reparační platby, jejich obchodní tonáž byla posílena o německou, německé rybářské čluny jim přivážely úlovek, a německé obří parníky zajišťovaly zaoceánský provoz pod cizími vlajkami. Německý dobytek stál ve francouzských, belgických a polských stájích, a dokonce i německé včely nyní sbíraly med pro cizí stoly. Německé děti byly udržovány při životě převážně dobročinnými nadacemi severoevropských národů, jmenovitě Švédů, a také Američanů. Německá čísla porodnosti, již ve válce oslabená, klesla po ní ještě hlouběji, protože Němci neměli odvahu přivádět děti do bídy, která se zdála být německým osudem.

Teritoriální ustanovení mírové smlouvy měla za účel obklopit v těsných hranicích Německo téměř ze všech stran nepřáteli, ještě posílenými vzá­jemnými dohodami, a vzít mu tak prostor k dýchání. A přesto vládly obavy z Německa? Proč? Tušilo se snad v hloubi duše, že právě z pokoření musí vzejít vůle k odporu proti utlačování, jakmile pomine stav ochromení? Hnulo se svědomí, že přísností ustanovení byl luk přepjatý, a vynoří se nebezpečí, které mělo být zažehnáno? Nebo snad mezi domýšlivými vítězi, kteří se pro­jevili a zapsali do dějin jako krátkozrací státníci, byl ten či onen, který viděl, že se takovou mírovou politikou vyvolá právě to, čemu se chtělo předejít? Našel se ve slavnostních procesích ke hrobu neznámého vojína za zvuků smutečního pochodu a s černým flórem zahalenými vlajkami jeden jediný člověk, který by pomyslel na to, že tak statečný národ jako německý nemůže být nikdy beztrestně zmrzačen a pošlapán, národ, který i přes momentální bezmocnost jednou předloží účet za urážku své cti?

„Máte ve svých rukou budoucnost světa,“ řekl francouzský prezident Poincaré v pozdravném projevu k představitelům 27 národů, když 18. led­na 1919 zahajoval mírovou konferenci. Skutečná, strašná odpovědnost za budoucnost světa byla vložena do rukou několika málo státníků, kteří po nejkrvavějším střetnutí lidských dějin měli vyčerpanému lidstvu přinést mír. Avšak budoucnost, kterou pařížská „velká čtyřka“ s podporou několika představitelů menších států vytvořila, byla pouhou karikaturou. Nezůstalo

3�

nic ze slibů, jimž lidstvo věřilo. Na pomstychtivosti a dychtivosti po moci nelze budoucnost stavět. Jen z donucení a obavy z hrozby pokračování války proti již zcela odzbrojeným tedy připojili poražení své podpisy pod rozsu­dek, který jim ‑ jak se zdálo ‑ uzavíral jakoukoli budoucnost.

Stalo se! Německo se rozhodlo také k požadované formě vlády a z po‑raženého protivníka 27 států, jimž po čtyři roky úspěšně vzdoroval, se stala republika a dostala volební právo, které bylo mnohem demokratičtější než ve starých demokraciích. Německé vlády, jakkoli se často střídaly, donu­cené k tomu vnitřní rozervaností a stranickými spory, se všechny snažily plnit požadavky vítězů. Když se však jednou o několik týdnů zpozdily s dodávkou několika stovek vagónů uhlí a několika tisíc telegrafních sloupů, obsadili Francouzi nejdůležitější průmyslovou zónu vpravo od Rýna podél řeky Ruhr a zřídili tam stejně despotickou vládu, jaká již byla na levém bře­hu, který ‑ další porušený slib protože dohoda o příměří s ničím takovým nepočítala ‑ byl již po léta obsazen množstvím vojska, které bylo několikrát početnější než posádky, jež tam v době míru udržovalo údajně tak militaris­tické Německo. S obsazením Porúří začalo znehodnocování německé měny nabývat nepředstavitelných forem. Inflací bylo strženo do ekonomické pro­pasti všechno, co vzdor daním na reparace ještě vykazovalo do jisté míry spolehlivou strukturu.

V západních demokraciích se nepohnula ani ruka, aby pohromu zastavila. Byli sice také rozumní prozíraví lidé, kteří poznali, že všechno jednou musí mít hrozné následky pro celý svět, ale kompetentní státníci neměli odvahu ke změně své politiky. Beznadějné slovo „pozdě“ stálo nad celou jejich poli­tikou, která byla hokynářskou politikou daného okamžiku, a se státnickým uměním neměla nic společného. Demokraciím nestálo za to udělat třeba jediný vstříčný krůček, a tím se navždy Němcům znechutily.

Když však v německém osudu nastal velký obrat, demokracie se na Ně‑mecko znovu vrhly. Nenahlédly, že jej samy vyvolaly svou krátkozrakostí. Své sliby nedodržely a nové německé vedení obviňovaly z porušení dohody, protože je vždy snadnější svalit vinu na jiného, než ji sám přiznat. Všechny návrhy na zajištění míru, které Německo předneslo, byly zamítnuty nebo zůstaly nepovšimnuty tak dlouho, až bylo unaveno marným hledáním důvě­ryhodné spolupráce s ostatními mocnostmi. Začalo se samo zbavovat okovů

36

a vybavovat výzbrojí, která se vyrovnala té, jakou měli již dávno jeho sou­sedé, kteří své odzbrojovací povinnosti nedodrželi.

Nevěřilo se všem slavnostním ujišťování Vůdce, že vzdor novému posí­lení si Německo přeje mír. Adolf Hitler 21. května 1935 v Říšském sněmu prohlásil: „Každá válka stojí výkvět těch nejlepších lidí… Zdravá sociální politika může při stoupající porodnosti dát národu více dětí, než kolik by se dalo dobýt lidí válkou a podrobit si je. Ne! Nacionálně socialistické Německo chce mír z nejhlubšího světonázorového přesvědčení.“19

Kdyby vítězové světové války tehdy roku 1935 Vůdcovy návrhy i ve veřejných projevech vyhlášené nabídky brali vážně nebo se alespoň odhod­lali s ním vyjednávat, pak by bylo možné se nové válce vyhnout. Celá gene­race mužů v nejlepším věku i nespočet nevinných civilistů by byl zachráněn, a stovky milionů peněz ve světě mohly být využity k lepšímu účelu než na po‑kus o zničení západní civilizace na nedohlednou dobu. Mírovým hlasům z této strany se však nepopřálo sluchu a dala se přednost umíráčku, jehož neblahý hlas velkým národům znovu ohlašoval beznadějné „pozdě“, těm samým národům, které i nyní jako v první světové válce ‑ jakoby očarovány zlou mocí ‑ ochotně všechno obětovaly pro jediný cíl: Zničení Německa, Germaniam esse delendam!

Vlastní příčina tohoto nešťastného vývoje spočívá v tom, že dědi­ci Versailleské dohody nepoznali, že převzetí moci Adolfem Hitlerem a NSDAP bylo něčím zásadně jiným než obvyklou výměnou vlády. V tomto případě nevystřídala silná strana slabší, nýbrž nastoupilo revoluční hnutí s naprostým nárokem na moc. Zrozena ze zkušenosti, že Německo ke své­mu ozdravení nikdy nemůže počítat s pomocí zvenčí, nýbrž pouze s vlastní vůlí, nastoupila vláda Adolfa Hitlera na místo slabého, nejednotného a do 32 stran rozmělněného parlamentu i stejně slabé vlády, která byla na vrtka­vém parlamentu závislá a v národě nezakořeněná.

Kdyby se tento nový duch správně rozpoznal a projevila se snaha s nacio‑nálně socialistickou vládou jednat, ta by k tomu jistě byla kdykoli připra­vena. Dokazují to již výše zmíněné různé nabídky Adolfa Hitlera. V těch letech měl tolik práce s prosazením svých myšlenek ve vnitrostátní oblasti,

19 Tento i další Vůdcovy citáty jsou přetištěny se svolením ústředního nakladatelství Zentralverlags des NSDAP, Franz Eher Nachf., Mnichov.

37

se sjednocením veškerého národa, že by jistě rád základem své zahraniční politiky učinil smíření s ostatními, pokud by o to oni sami také usilovali. Oběti, které by k tomu ostatní museli přinést, by byly přímo směšně nepatr­né v porovnání s obětmi válečného střetnutí.

Francii stačilo zřeknout se hlasování v Sársku, jehož výsledek byl nepo­chybný, a mohla ze světa sprovodit hodně konfliktní látky. Velkým krokem k vyjasnění ovzduší by byla také ochota k navrácení německých kolonií, které se dostaly pod francouzský mandát. Francie se svou stále klesající porodností i nekonečnými stranickými spory byla i bez toho neschopná spravovat celou obrovskou koloniální říši k dobru domorodců i světa. Adolf Hitler byl dokonce ochoten zřeknout se Alsaska‑Lotrinska, pokud by tím byl dosažen modus vivendi s Francií. Místo toho neprojevila Francie sebemenší ochotu k ústupkům a naopak ještě posilovala ocelový kruh kolem Německa, sevřený již pakty z Versailles.

S Anglií byla uzavřena dohoda o válečném loďstvu, ale v otázce vyzbro­jení i ohledně kolonií zůstala Anglie stejně neústupná jako Francie, přestože ve Velké Británii bylo více prozíravých lidí, kteří se přimlouvali za revizi zvláště v koloniální otázce.

Všechny nabídky Adolfa Hitlera byly domýšlivě odmítnuty a od počát­ku považovány za nepoctivé. Pohlíželi na ně jako na vlastní ohrožení, a ne jako na pokus dlouho ponižovaného velkého lidu znovu vstoupit do společ­nosti ostatních významných národů. Pohoršovali se nad mnohými opatře­ními německé vlády a záměrně přehlíželi všechno velké a dobré v novém Německu. Místo neplodné kritiky měli raději usilovat o usmíření, o nějž se snažilo i samotné Německo, protože tím by se v jeho vnitřním životě mnohé vyřešilo.

Rozhodně tedy tomu není tak, že současný boj mezi Anglií a Němec­kem je až výsledkem posledních devíti let, ještě posílený závistí na bohaté impérium na jedné a indolencí vládnoucích tříd na druhé straně, případně protikladu obou světových názorů. Na to bylo v těchto devíti letech až pří­liš poctivých pokusů o navázání přátelství, a to rovněž na obou stranách. Protiklady spočívají hlouběji a není bez zajímavosti vzít do ruky několik knih, které je odhalují, a v obou zemích byly napsány lidmi, jež nelze počítat mezi imperialisty.

38

Němec, kterého zde hodlám citovat, je sociální demokrat Paul Lensch, poslanec někdejšího Říšského sněmu, tedy jistě ne člověk, kterého by bylo možné nazvat průkopníkem cesty pro Adolfa Hitlera. Již před světo­vou válkou pozoroval revoluční dění, řešení protikladů mezi majetnými a nemajetnými, a jako představitel tehdejší dělnické třídy si od něj sliboval kromě jiného i demokratizaci Anglie. Podle jeho názoru ‑ který je sdílen mnohými také v Americe i v samotné Anglii ‑ není v Anglii vůbec žádná demokracie, a zachránit starou Anglii neznamená bojovat za demokra­cii, nýbrž proti ní. Lensch svou drobnou knížku nazval „Tři roky světové revoluce“20 a mj. se tam říká: „Takzvaná ‚rovnováha mocností‘, postave­ná na slabé Střední Evropě, se zhroutila. Nelze popřít, že staré mocnosti a především Anglie zkusily všechno pro udržení zmíněné rovnováhy. Při každém pokusu německého finančního kapitálu o odkrytí nových oblastí pro rostoucí energii německého národního hospodářství vystoupila Anglie proti. Bylo přece třeba zachovat ‚stávající poměry‘. A čím více se síly německého hospodářství zbavovaly svých okovů, tím více se ‑ řečeno marxisticky ‑ roz­víjely výrobní síly organizovaného německého kapitalismu proti existujícím produkčním poměrům, nebo‑li juristicky řečeno rebelovaly proti vlastnic­kým poměrům ve světě, a tím houževnatější byla také snaha po udržení ‚stávajících vlastnických poměrů‘. Čtvrtina celého světa byla proměněna v anglické ‚vlastnictví‘, polovina z tohoto území se stala anglickou teprve v posledních padesáti letech. Kromě toho to lákalo k nabývání ‚vlastnic­tví‘ také ostatní hospodářsky rovněž zastaralé země jako Francii a Rusko. Takto byla na začátku války čtvrtina světa anglická, šestina ruská a dva­náctina francouzská. Německo včetně svých kolonií vlastnilo čtyřicetinu. Čím více musel německý kapitalismus hledat pole své působnosti venku, protože jeho překypující hospodářské síly to již dávno vyžadovaly, tím hor­livěji se snažily anektovat pro sebe zbytek světa ostatní mocnosti, které byly jen sotva schopné uspokojovat potřeby vlastního trhu a pracující třídy byly nuceny k vystěhovalectví. Zmíněnou anexí bylo pole činnosti pro němec­ký kapitalismus stále více omezováno, neboť je známo, jak nesmírnou roli hrají kolonie pro kapitál mateřské země tím, že se cizímu kapitálu ustavičně kladou do cesty více či méně velké překážky. Dokonce i anglický obchod na neutrální půdě, kde výhoda koloniálního vlastnictví odpadá, již před 20 V originále „Drei Jahre Weltrevolution“, Berlín, S. Fischer, 1918.

39

válkou značně podléhal německému. Se svými stagnujícími ekonomikami tedy Anglie jako velkoměšťácký a Francie jako maloměšťácký stát rentie­rů blahobytně jako tučné kočky ležely na svém ‚vlastnictví‘ a německému elementu nikde nedovolovaly proniknout. To byl ovšem nejspolehlivější prostředek, jak dané protiklady dohnat k násilnému vybití. Výsledkem byla revoluce světové války…

Co znamenal postupný německý vzestup pro ostatní národy? A především pro oba velké národy Západu, pro Francouze i Angličany? Znamenal tolik, že pasivní základna, na níž národy své světové postavení postavily, se náh­le stala aktivní a dala do pohybu. To ovšem dříve či později muselo vést ke zhroucení. Francouzské i anglické světové postavení bylo možné udržet pouze při politicky bezmocném a hospodářsky slabém Německu, což bylo oběma mocnostem jasné. Jakkoli spolu tak dlouho a tak zarputile bojovaly, bezmocné Německo bylo pro ně společným předpokladem…

Je třeba si ujasnit, že mimořádné postavení Anglie mělo svůj historický protějšek v mimořádném postavení Německa. První bylo předpokladem druhého. Rozdíl byl pouze v tom, že výjimečné postavení Anglie spočívalo v jejím světovém panství, výjimečné postavení Německa v jeho světové služebnosti. Jakmile ustalo jedno, muselo se zhroutit i druhé…

Bez těžkých sociálních nepokojů nepřečká tuto válku ani Anglie; na to je otřes pro trůn staré ‚královny moří‘ až příliš silný. Poprvé v nějaké anglické válce teče krev britských občanů, a poprvé od ztráty amerických kolonií Anglie zjišťuje, že existují také války, které nejsou pouhými veselými lou­pežnými výpravami a příležitostí k fantastickému obohacení svých žoldáků a dobývání bezmocných koloniálních území. Poprvé se Anglii dostává ale­spoň záblesk poznání, co to vlastně je válka, kterou až dosud považovala za svůj vlastní důležitý a výnosný průmysl, jenž ostatním národům přinášel jen bídu a utrpení. Taková je nejstarší tradice její slavné politiky.“

Ocitovali jsme si pasáže z knihy levicového politika. Ještě zajímavější je tam, kde autor rozvádí své přesvědčení, že Anglie bude světovou válkou donucena k radikální reformě svého sociálního systému. Tím by se Anglie z čistě imperialistického státu, který si musí podmanit všechny konkurenty, stala členem rodiny demokratických národů, v jakou se po válce doufá. Dnes už víme, že se tyto naděje nesplnily, protože válka v důsledku pomoci

40

Spojených států dopadla jinak. Imperialisticko‑kapitalistický systém Anglie z ní vyšel ještě posílený a nesmělé náběhy k lepšímu sociálnímu řádu byly potlačené v zárodku. Nic na tom nemění skutečnost, že Labour party dnes sedí ve válečné vládě Anglie.

Ir C. I. O’Donell byl dlouho zástupcem svého volebního obvodu v Dolní sněmovně. Ve své knize „The Lordship of the World“21 se pronikavě zamě­řuje na politiku Anglie před první světovou válkou i během ní, a odhaluje také britskou politiku před současnou válkou, která se ve svých principech nezměnila. O’Donell píše: „Kamarila, která potají a bez sebemenšího tuše­ní anglického lidu ovládla zahraniční politiku, povýšila heslo ‚Delenda est Germania‘ (Německo musí být zničeno) na všeobecný politický princip a neúnavně na tomto cíli pracuje. Noviny ‚Times‘ ze 4. prosince 1914 říkají: ‚Zachování našeho panství nad mořem a rovnováha mocností patří k základ­ním zásadám naší politické tradice. Vždy jsme bojovali za rovnováhu moc­ností, a také za ní i nadále budeme bojovat.‘ Tady máte skutečnou imperi­alistickou bludičku! Netvrdím, že by to byla sama o sobě špatná politika, ale panství, to nejlepší, jaké kdy svět viděl, se rozpadlo a jak se obávám, již nikdy nebude obnoveno. Mám tím na mysli celosvětovou převahu brit­ského impéria. Když má národ za svou politiku ukazovat všem ostatním národům známky síly, strojit pikle a uzavírat chvilková spojenectví, pak se s absolutní jistotou žene do války… Anglie už nikdy nemůže být největší mocností světa, a pokud ano, pak jen obnovením svého dřívějšího přátel­ství s Německem… Taková je plná pravda. Anglie jako koloniální mocnost vděčí za své největší zámořské výboje pruské pomoci. Také z Waterloo by se stalo Fontenoy, kdyby nebyl býval Blücher se svými statečnými pluky při­spěchal na pomoc Wellingtonovi… Dokonce i těsně před válkou nedokázal průměrný Němec uvěřit, že by Anglie mohla být nepřítelem… Není ani stín pochybností o tom, že to byla v první řadě obchodní řevnivost, která změnila pocity Angličanů vůči Německu. Velké noviny ‚Morning Post‘, zaměřené proti volnému obchodu, prozradily 15. května 1916 něco důležitého, když psaly: ‚Před válkou upadla Anglie do průmyslové i obchodní závislosti na Německu.‘ Britský obchod před válkou hluboce poklesl! To není ani eko­nomické idiotství, ani záměrná lež. Britský obchod před válkou kvetl a rostl 21 „Panstvo světa“.

41

především díky rozvoji našeho obchodu s Německem a Spojenými státy. Lord Rothermere v listu ‚Sunday Pictorial‘ z 25. listopadu 1923 konstatoval: ‚V posledních 25 letech před válkou britský obchod neprosperoval ani tak svou vlastní silou, jako mnohem spíše v důsledku rychle rostoucího obecného blahobytu světa.‘ Toto zjištění tedy znamená, pokud vůbec něco znamená, že kde jde o Evropu, byl britský obchod podporován německým obchodem… Když zničíme německý obchod, sami sobě tím podřízneme hrdlo. Druhým ‚ospravedlněním‘ anglické politiky všeobecného nepřátelství vůči Německu byla nepochybně upřímná víra, že Německá říše buduje velkou válečnou flotilu se záměrem nasadit ji proti flotile anglické… Byl zde však jiný a mno­hem naléhavější důvod pro stavbu německé flotily než přání vyzvat Anglii na souboj o vládu nad mořem. Na světě byly ještě Francie a Rusko, které se připravovaly vrhnout na Německo, a obě země také měly velké flotily i programy na jejich výstavbu… Nebyl snad německý program výstavby flotily ospravedlněn potřebou chránit baltský obchod Gdaňska a Klajpedy před Ruskem, a také zabezpečit před Francií rozsáhlý transatlantický obchod Hamburku a Brém? … Asquithova a Greyova politika přivedla Anglii k válce celé roky před předstíranou parlamentní interpelací 4. srpna 1914. Jedinečný Winston Churchill ve své knize „Světová krize“22 říká, že nařídil mobilizaci flotily, aniž by se dotázal kabinetu. Přesně tak jako Mr. Asquith vyhlásil válku bez dotázání Horní i Dolní sněmovny, které byly obě v tu dobu shromážděné v parlamentu. Otevřené opovržení listu ‚Morning Post‘ vůči tzv. reprezentativním a demokratickým institucím bylo zcela oprávněné činy tajných intrik dvou liberálních ministerských předsedů.“

Otázka, proč došlo k nové světové válce, je zodpovězena nejen tím, že její základy byly položeny v mírových smlouvách roku 1919, nebo potlačo­váním Německa a jeho bývalých spojenců po první světové válce, respek­tive pokračováním prastaré politiky Velké Británie a Francie. Rozhodující podnět k válce přišel z druhé strany Atlantického oceánu.

22 V originále „World Crisis“, London 1924.