Březen 1972, č. 2

Ročník II.

v Casop is československé socialistické opozice

v r

Režim, který tvrdil, že nechce politické procesy a že nebude ni-koho pronásledovat za politický názor, odhodil po volbách všechny zábrany a zahájel zuřivý kurs proti těm, kteří se odmítli pokořit. Už před volbami v listopadu byli zatčeni významní politikové a vědci jako na př. Jaroslav ŠABATA, Jan TESAŘ, Rudolf BATEK, Ladislav HEJDÄNEK, studentský funkcionář Jiří MÜLLER a desítky dalších. Obviňují se, že šířili předvolební letáky. I kdyby to bylo pravda, byli by pronásledováni jen za to, že chtěli čs. občanům připomenout pasáže z volebního zákona o právech voličů, které tisk záměrně zamlčoval. Kdy jindy mají občané vyjádřit politická stanoviska, když ne při vol-bách? Začátkem ledna byli zatčeni bývalí členové ÜV KSČ rektor Vysoké školy politické Milan HÜBL a vedoucí tajemník KV KSČ v Brně Alfred ČERNÝ, dále novinář Karel KYNCL a Jan ŠLING, syn člena vedení KSČ, popraveného v 50-tých letech.

V prvním únorovém týdnu se persekuce nejen zostřila, ale nabyla nových forem. Policejní razzie tentokrát nezasáhla zloděje a prosti-tutky jako obvykle, ale marxistickou inteligenci. Jen v Praze postihlo zatčení, výslech nebo domovní prohlídka asi 100 občanů. V samo-vazbách ruzyňské věznice strávili několik dní Rudolf SLÁNSKÝ ml., syn generálního tajemníka KSČ, popraveného v r. 1952, žena vězně-ného Jana Šlinga (v Bratislavě byla zadržena její matka, předválečná funkcionářka KSČ), významní čs. vědci, profesoři a docenti Karel KOSÍK, Jaroslav KLOFÁČ, Karel KAPLAN, Robert KALIVODA, Luboš SOCHOR, František ŠAMALÍK, historikové Karel BARTOŠEK, Josef BELDA, novináři Jiří HOCHMAN, Jiří DIENSTBIER, Čestmír SUCHÝ, Vladimír NEPRAŠ, političtí pracovníci, bývalí funkcionáři MV KSČ v Praze Jaroslav LITERA, Adolf DORN, bývalý vedoucí svodných informací ťJV KSČ Jan KAŠPAR, dva učitelé Vysoké školy

1

politické, malíř Jindřich HEGER a další. Protože policejní razzie byla téměř bez úspěchu, musela být většina lidí propuštěna na svobo-du, ale přesto jim hrozí nové věznění nebo další vyšetřování na svo-bodě. Ve vězení zůstali m.j. Karel KAPLAN, Karel BARTOŠEK, Jaro-slav LITERA a Jiří HOCHMAN. Mimořádné nebezpečí hrozí K. Ka-planovi, který jako historik a funkcionář KSC odborně řídil práci t.zv. Pillerovy komise, která prošetřila, shrnula a zhodnotila doku-menty o zločinech 50-tých let a pracovníci StB, jejichž zločiny zná ho patologicky nenávidí. Značně ohrožen je také J. Hochman, který trpí chronickou pneumenií a před časem se mu znovu otevřela tuber-kulóza. I nadále jsou denně odváděni občané ze svých pracovišť na mnohahodinové i celodenní výslechy.

Bezpečnost předstírá, že odhaluje jakousi "trestnou činnost". Výslechy stovek lidí však ukázaly, že hledá něco jiného-možnost pomsty za rok 1968. Někteří vyšetřovatelé se netajili záměry zatknout J. Smrkovského, ani nenávistí k A. Dubčekovi a dokonce ke G. Husá-kovi. Razzii StB na řadě míst doprovázela vystoupení nejreakčnějších živlů, požadujících nové čistky a "prověrky".

Tento vývoj má logiku, kterou známe a kterou kdosi nazval "roztáčejícím se mlýnem". Kruh se svírá nejen kolem těch, kteří otevřeně vyjadřují nesouhlas s tímto režimem. Může sevřít každého občana, náhodně a bez výběru, včetně těch, kteří jsou dnes u moci nebo těch, kteří se s ní spojují v pochybné naději, že uchovají klid alespoň sobě a svým rodinám. Víme, že otevřený odpor je v této situaci marný a vedl by jen k dalším ztrátám. Trpně přihlížet by však zna-menalo přebírat vinu, takže by zase jednou někdo mohl prohlásit, že všichni neseme svůj díl. Každý z nás má určitou možnost, jak čelit persekuci přátel, známých, spolupracovníků a sousedů. Vyjádřeme pronásledovaným solidaritu, pomáhejme jejich rodinám, trvejme na dodržování zákonů, neposkytujme policii větší moc než jakou skutečně má, nepřipouštějme propouštění pronásledovaných ze za-městnání. Lze pomáhat i jinak: nemluvme zbytečně o věcech, které zajímají StB. Letáky a časopisy neschovávejme, ale posílejme ihned a bezpečně dál! Při výsleších nic nevíme, nic si nepamatujeme, na nic si nevzpomínáme, i kdyby se nám zdálo, že vědí všechno nebo kdyby skutečně něco věděli. Doznání nám stejně nepomůže a výpo-vědí poskytneme jen další zbytečné svědectví proti sobě nebo jiným.

Upozorňujeme na nebezpečný vývoj v naší zemi také meziná-rodní komunistické hnutí, komunisty, socialisty, demokraty a přá-tele Československa a jejich organizace. Současný režim ničí poslední zbytky občanských práv a svobod a tím, že se vydává za socialistický ničí i socialistické ideály našich občanů. V situaci, kdy hlas čs. lidu je umlčen, může hlas Váš přispět ke zmírnění persekuce a k tomu, aby se na osud Československa a jeho obyvatel nezapomělo při blíží-cích se jednáních o evropské bezpečnosti.

Praha, únor 1972 Socialistické hnutí československých občanů

Otiskujeme text provoláni, které je ve formě letáků rozšiřováno v Československu. Žádáme čtenáře "Listů", aby je rozšiřovali ve svém okolí a dali všemi možnými způsoby na vědomi světové veřejnosti a tisku.

JE JR. El S E POKRAČUJE

Leták Socialistického hnut í čs. občanu, k te rý uveře jňujeme na první s t raně potvrzuje dvojí skutečnost : že policejní represe po lednu (viz Listy č. 1) dále pokračuje a současně že nedosáhla svého cíle, protože neumlčela opozici.

Okupační režim přísně za ta ju je jména zat-čených a vyšetřovaných osob a kromě toho se situace stále vyvíj í novými zatýkáními a propuštěním některých zadržených, takže je těžko uvést přesný stav.

Přesto je však možno vyvodit některé závěry:

J d e o zat ím nejrozsáhlejší akci proti opozici v Československu, k terá se připravovala již několik měsíců v koordinaci se sovětskými místy. N a schůzi branného a bezpečnostního výboru Federálního shromáždění podával zprávu náměstek ministra vni t ra Kešnar, Přiznal, že 80% činnosti S tá tn í bezpečnosti je zaměřeno proti "pravici" , zejména na zdoku-mentování její činnosti v. r. 1968 i později až do dnešního dne. StB prý v té to souvislosti shromáždila mnoho poznatků, které však neumožňuj í prokázat spojený "pravice" se zahraničními" "cen t rá lami" a emigrací. Proto je úsilí zaměřeno t ímto směrem, jak ujistil výbor náměstek ministra.

Tlak StB

Ve stejné době se projevila nespokojenost př ímo uvnitř StB. Na stranické j^lenárce na ministerstvu vni t ra musel sám ministr Kaska čelit ú tokům některých příslušníků StB, kteří poukazovali na to, že j im stranické ve-dení nedovoluje "dodě la t " př ípady, které oni pracně "připravi l i" . To znamená, že StB shromáždila materiál na řadu osob, jež je podle jejího názoru dostačující k zatčení, po němž teprve muže dojí t k "doznán í" a tím "dodělání" př ípadu. Avšak k zatčení politicky angažovaných osob pot řebuje dnes S tB souhlas politického orgánu, t . j . předsed-nic tva nebo sekretar iá tu ÚV KSČ nebo aspoň generálního t a j emníka či příslušného ta jem-níka ÚV.A to není t a k lehké, protože zde hra je svou úlohu s t rach z reakce světového veřejného mínění a solidarity i z ťoho, že jednou uvolněná represe se může v určité

chvíli obrát i t i prot i nim, jak se to stalo ,tv padesát vch letech. Strach z pověstných " m l ý n u " . . .

Na té to schůzi ministr Kaska musel t aké zdůvodňovat, proč nebyl dán souhlas k zat-čeni Josefa Smrkovského. Cílem nepřátelské kampaně okolo interview Smrkovského ital-skému komunist ickému týdenníku "Giorni-Yie nuove" (viz zvláštní vydání " L i s t ů " ze září 71) prý bylo donut i t vedení KSČ lc zatčení Smrkovského. Protože p rý však vedení KSČ ví, že Josef Smrkovský je nemocný a nemusel by věznění (již druhé) přežít, což by p rý dalo signál k "proti-československé kam-pani" , t ak tento " m a n é v r " odmítlo a nechalo Smrkovského na svobodě. Skutečně "huma-nist ický" argument!

Iniciativa SSSR a Bilaka

Sovětské vedení rozhodlo koncem roku 1971 rozhodný úder proti vydavate lům a au to rům t. zv. " samizda tu" a vůbec proti všem "dis-s identům" a opozičním živlům v SSSR. Současně naléhalo i na čs. místa, aby konečně umlčela opozici a zabránila pronikání zpráv do zahraničí, protože to prý velmi poškozuje jrestyž SSSR, zvláště v předvečer evropské confereuce a vyvolává to zmatky v meziná-rodním komunistickém linutí.

Proto zatýkání, které začalo v listopadu a které vyvrcholilo akcemi v lednu a únoru je nutno vidět v této souvislosti. Neni J a k é bez zajímavosti, že věci bezpečností na UV přev-zal do svých rukou V asii Bilak, jehož spojení se sovětskými místy je notoricky známo.

Tentokráte se při zatýkání nedbalo ani na formální s t ránku: mnoho lidí bylo zatčeno bez zatykačů, domovní prohlídky probíhaly bez souhlasu prokurá tora a objevily se některé znepokojivé jevy z období padesátých Jet: na př. i talský komunist ický novinář Perdi Zidar byl zatčen v Praze na ulici a odvezen nikoliv do vězeni, ale do jakési vily, kde byl vyslýchán tři dny a noci.

Známý novinář Karel Kyncl, k te rý byl v nemocničním ošetření zmizel beze zpráv po celé 3 týdny, kdy nesměl mluvit ani se svým právníkem a nikomu sdělit, co se s n ím vlastně stalo.

3

Zatčeným a vyslýchaným jsou předkládány » » V JI w

fotografie (někdv dělané teleobjektivem), po-tvrzuj ící , že dotyční byli sledováni, fotografo-ván i a odposloucháváni dlouhou dobu.

" Případ99 Ochetto

Ve snaze na j í t "dokumentac i " o spojení s cizinou byl zatčen italský novinář Valerio Ochetto, k te rý se let a zajímal o vývoj v Československu a měl u nás mnoho známých, které často navštěvoval . J eho skutečně turi-stická cesta na Vánoce 1971 se mu stala osud-nou. Bezpečnost zřejmě sledovala jeho kroky a stačilo jí pak, aby při odletu našla u něho časopis domácí opozice, jako "důkaz" toho dlouho hledaného spojení mezi "vn i t řn í " a "zahraniční" opozici. Navíc Ochetto se znal ještě z dřívějších let s J i ř ím Pelikánem a t ak se z něho rázem stal "emigrantův k u r ý r " a korunní svědek prot i os ta tním zatčeným.

Jenomže bezpečnost nakonec pochopila, že Valerio Ochetto skutečně žádným kurýrem nebyl a že ho t aké nemůže vydáva t za "iinpe-rialistického agen ta" : je to levý katolík, známý v Itálii svými pokrokovými názory a svými akcemi proti fašismu ve Španělsku a Řecku. Kromě toho se v Itáli i zvedia ohromná vlna solidarity a "Oche t tův p ř ípad" se stal s t ředem politické kampaně dva měsíce před volbami. Za t é to si tuace dala K S Itálie n a vědomí vedení KSČ, že jednak s represi nesouhlasí (viz článek z Rinasci ta n a j iném místě) a jednak že její s i tuace bude velmi ohrožena t ímto "př ípadem" . Ostatně i i talská vláda vyvinula velký t lak na Ocliettovo pro-puštění. Výsledkem bylo, že čs. úřady t y l y nuceny V. Ochet ta propusti t , ale před t ím si ho zavázaly t ím, že za ním do vězení poslaly 3 novináře, j imž měl potvrdi t , že s ním bylo zacházeno "korektně a podle čs. zákonů". Před propuštěním m u t aké bylo zdůrazněno, že čs. bezpečnost bude sledovat každé jeho slovo, které napíše a podle toho ho bude "hodnot i t " .

To vše přiznal Ochetto po svém návra tu do I tál ie a když se seznámil se zprávou, kterou o jeho " in terv iew" ve vězení vydala ČTK, ostře se ohradil prot i zkreslování svých výroků. Na dotaz jednoho novináře, zda zná čs. zákony odpověděl záporně. Na další dotaz, proč tedy opakoval, že s ním bylo zacházeno podle čs. zákonů řekl, že si v Itáli i nikdo nedovede předs tavi t situaci v ruzyňské věznici. Rádi věř íme. . .

Ochetto byl propuštěn, ale jeho "svědectví" zůstalo v rukou cs. bezpečnosti, k te rá se je pokusí použít prot i os ta tn ím zatčeným v politickém procesu nebo sérii procesů, k teré se př ipravuj í a jejichž cílem je zastraši t opozici a občany vůbec.

Kuriózní odhalení

Ostravská "Nová svoboda" oznámila, že učitel Zdeněk Iv. byl odsouzen k t restu vězení na dobu 20 měsíců nepodmíněně za to, že rozšiřoval v Lipníku n a d Bečvou letáky, vyzývaj íc í k bo jko tu l istopadových "voleb" .

Nejzaj ímavějš í na t o m je, že odsouzený byl členem KSČ a to dokonce prověřeným, účastnil se p rý akt ivně předvolební kampaně a dokonce byl sám členem volební komise! V jeho bytě p rý bylo nalezeno větší množství ' ' prot is tá tní l i tera tury ' ' .

16 měsíců vězení za přání Dubcekovi

J a k oznámila plzeňská " P r a v d a " , byl sou-dem v Plzni odsouzen Zdeněk Šumavský , bývalý pracovník Kul turního domu za to, že vyzval některé své spoluobčany, aby poslali b lahopřáni Alexandru DubČekovi k jeho 50 — t y m narozeninám 27. listopadví 1971. Přitěžující okolností však bylo to, že Šumavský podporoval v r. 1968 Dubčekovu politiku, podepsal Manifest 2.000 slov a poselství čs. delegaci na jednání s KSSS v Cierné n. Tisou,

Odsouzení Jiřího Lederera

JiŽ odsouzením s tudentského funkcionáře Ladislava Mravce A. Rol landové a překla-datelky Stachové (Ušty , č, 1/72) dokázaly čs. úřady, že chtějí — na rozdíl od nového polského vedení — há j i t sesazeného W. Go-miilku a bý t t a k papežštější než papež.

Potvrdil to znovu pražský soud, k t e rý odsoudil známého novinaře J i ř ího Lederera na dva roky vězení za článek, k te rý uveřejnil v březnu 1968 v časopise "Repor t é r " . J iř í Lederer při t om krit izoval chyby Gomulkova vedení způsobem, k te rý | e dnes oficielně př i ja t v Polsku vedoucími představitel i s t rany a s tá tu , včetně prvního t a j e m n í k a Giereka. Ti Poláci, kteří byíi obětí t é to nesprávné polit iky jsou již dávno propuštění z vězení nebo př i ja t i zpět do práce, ale v Praze se za t o zavírá.

Novinářské organizace i politické a kul turní osobnosti četných zemí označily odsouzení a zavření J i ř ího Lederera za absurdní a žádaj í jeho osvobození.

4

" ODSUNUTÍ" ALOISE INDRY

Přes všechna oficielní ujišťování o " jednotě" vedení KSČ probíhá mocensky boj v byro-krat ické špičce dále. Nejde ovšem ani tak o rozpory politické, jako spiše o vedoucí postavení. Jednou z posledních obětí tohoto zákulisního boje je muž, k terý měl 21.8.68 po sovětské invazi sestavit "dělnicko-rolnickou revoluční v l ádu" a jehož jménem byl zatčen 21.Š.68 Alexander Dub cek.

Přechod Aloise Indry do funkce předsedy Federálního shromáždění muže vypada t for-málně jako povýšení, ale mocensky—z hle-diska stranické hierarchie, k teré je dnes u nás rozhodující—je to značný pád. Úloha par lamentu, k te rý ožil teprve v r. 1968 byla v letech "normalizace" opět snížena na "převodovou páku" , kde se jen mluví a pak jednomyslně schvalují zákony, připravené předt ím s t ranickým apará tem.

Tato změna překvapila i členy ÚV, když j im ji I íusák předložil na k rá tkém prosincovém zasedání. Cítili jen, že to znamená nějaké přesuny v nejvyšší špičce, k t e rým nerozumí a proto z opatrnosti nikdo nevystoupil v diskusi k tomuto návrhu. Vědělo se sice před t ím, že se počítá s odchodem dosavadního předsedy FS Dalibora I ianese (viz "L i s ty" č. 6) a sám Indra se velmi aktivně podílel na jeho odstranění. Vědělo se také, že ten týž Indra chtěl na uvolněnou pozici prosadit Husá-kova muže Josefa Kempného, aby ho. t a k odsunul ze stranických funkcí a t ím připravil postupnou izolaci Husáka.

Tento Indrův obkličovací manévr nemohl zůstat Husákovi u ta jen . Napět í mezi oběma konkurenty neustále rostlo v té míře, jak Indra s tupňoval svou zákulisní horečnou činnost v clobě před volbami, jež se mu zdály dobrou příležitostí k prosazení řady kádrových změn, jež by posílily jeho pozici a oslabily Husákovu.

K nečekanému obra tu došlo po Indrově zájezdu do Moskvy, k a m jel jako vedoucí čs.

SOVĚTI A HUSÁK

delegace na oslavy Ří jnové revoluce a kde si stěžoval na Husákovu nerozhodnost a for-mální průběh "normalizace". (Stejný názor vyjádřil na recepci v Praze 7.11.71 sovětský velvyslanec Červoněnko).

Brežiiěv se však dnes bojí jakýchkoliv změn a proto podporuje Husáka, jemuž t aké sdělil obsah Indrovy " in tervence" v Moskvě

"W

(podobně se svého času zachoval N.S. Chruščev k Barákově stížnosti na Novotného). Tímto projevem důvěry se Husák cítil povzbuzen k prot iobchvatu: přistoupil na odsun Hanese do nižší funkce předsedy Sněmovny národů, ale do uvolněné funkce navrhl samotného Indru. Dokázal při tom získat na svou s t ranu kro-mě "svých lidí" v předsednictvu (Colotka, Štrougal, Kempuý) také Bilaka i Kapka, kteří neradi viděli Ind rův pos tupný vzestup, vidouce v něm ohroženi svých vlastních budoucích aspirací na vedoucí místa. Ind ra t ak upadl do léčky, kterou sám chystal Husákovi.

Tímto odsunem Indry získal nesporně Husák vítězství v tomto kole, ale nevyhrál ještě celý zápas, Indra je příliš zkušený soupeř na to, aby vzdal po jednom nezdaru. Má také značné zázemí, jak v apará tu KSČ, t a k i v části bezpečnosti. Kromě toho si je vědom, že pro jeho "zás luhy" při sovětské okupaci v r. 1968 a při "norinaíizaci" se ho nemůže Husák zcela zbavit. Zůstává mu stále důležitá funkce člena předsednictva ÚV KSČ, i když ztratil funkce předsedy dvou stranických komisí a t ím take zřejmě místo v sekretariátě ÚV KSČ.

Indra bude př ipravovat odvetu, Husák bude chtí t svůj úspěch dovršit. Tím zesílí vnitřní zápas ve špičce a lze očekávat různé zvraty i překvapivé prot i tahy. J e to jen potvrzením toho, že i v nej vyšších kruzích je t ak vych-valovaná "stabilizace" jen povrchní a velmi labilní.

Ani v době, kdy se vztahy sovětského vedení k Husákovi zdají nejblahovolnější, neškodí při-pomenout nedávnou minulost. V roce 1964 se připravovala konference historiků o Slovenském národním povstání-byli pozváni také sovětští historici. Tehdy přišel do ústavu dějin KSČ Ivan I. Udalcov v jedné osobě historik a zástupce vyslance, aby vysvětlil proč se sovětští historici konference k 20. výročí povstání nezúčastní. ''Když ne Husák sám tak prostřednictvím svých-přívr-ženců se pokusí dát konferenci politické zabarvení, může dojít k přehodnocení jednotlivých osob-nosti Husáka nebo Gottwalda. Sovětští historici by se octli v nepříjemné situaci protože pro ně je rozhodující stanovisko ÚV KSČ a s. Novotného. Nesprávné bylo, že se Husákovy chyby v povstání vyvozovaly ze zlého úmyslu, ale sama kritika Husákova nacionalismu byla správná. "Na námitku, že Ú V KSČ v prosinci 1963 revidoval obvinění Činitelů KSS z buržoasního nacionalismu, Udalcov znovu prohlásil, že přece nebyla kritizována celá KSS, ale jen někteří vedoucí zejména Husák, a stále není přesvědčen, že tato kritika byla nesprávná. Připomněl přitom i Husákovu nesprávnou platformu na městské konferenci v Bratislavě (březen 1964). Proto považuje účast sovět, historiků na konferenci za neúČelnou. A také nepřijeli.

DUB CEK NEVOLIL

Některé západní noviny přinesly zprávu, že Alexander Dub cek se zúčastnil l i topadové volební f rašky a volil oficielní kandidá tku . J e pravděpodobné, že tu tu zprávu pustili do světa právě ti, kteří by rádi Dub cek a zdiskre-ditovali a k te rým vadí jeho stálá populari ta, k terá se znovu potvrdi la 27. listopadu, kdy Dub cek dostal ke svým 50. narozeninám spousty blahopřejných dopisů a telegramů (přes opatření režimu, k terý jich mnoho za-bavil na poště a známé odesilatele pronásle-d u j e-viz zatčení Z. Šumavského z Plzně, o k terém píšeme na j iném místě).

Skutečnost je však taková, že Dubcek odmítl jít volit a když za ním "ag i tá to ř i " přišli do by tu "ked je chorý", odmítl hlasovat i doma, s te jně t ak i jeho manželka.

Potvrdil to oficielně sám Gustav Husák na povolebním prosincovém zasedání ÚV, kde ve svém referáte uvedl jmenovitě ty "vůdce pravice", kteří nešli volit: Dubček, Smrkov-ský, Kriegel (u všech zdůraznil, žev nešly volit ani jejich ženy), Pavel, Hubl, Šilhán, Litera, Vodsloň, Kosík, Vaculík, Duriš, Han-zelka, Bartošek, Šamalík a mnoho dalších. Naprot i tomu Černík volil manifestačně, což mu ale vyneslo jen uštěpačnou poznámku v Rudém právu.

Nynější mocipáni neskrývaj í zlost nad t ím, že se jim nepodařilo Dubčeka a ostatní představitele "pražského j a r a" morálně zlomit a zdiskreditovat "sebekri t ikou". Budou se o to pokoušet znovu a znovu.

Noví lidé v parlamente

Do Federálního shromáždění a příslušných sněmoven bylo v l istopadu "zvoleno" nikoliv 700, ale jen 694 poslanců, protože-kupodivu-Kempný, Korčák, Erban, Lenárt , Colotka a Klokoč dostali dvojnásobné mandá ty .

Mezi "poslanci" je nyní 420, t . j . 60% pracovníku stranického, s tá tn ího a hospo-dářského aparátu , t akže byrokrat ický cha-rakter "zastupitelských sborů" je dán zcela jednoznačně a j istý počet "o leandrů" z řad dělníků a rolníků ve výrobě na tom nemůže nic pods ta tného změnit.

To, že 614 z nich je poměrně neznámých a "nových" lidí činí z těchto sborů v krá tkodobé perspektivě tělesa, k te rými vedení a apará t mohou snadno manipulovat , avšak v dlou-hodobé perspektivě nikdo nemůže vědět, j ak budou "noví l idé" reagovat v nových krizích.

S6 "poslanců" je však dobře známých z politického života posledních let: 56 zkompro-mitovaných "zkameněl in" novot no vské gar-n i tury a 30 těch, kdo se sice angažovali v prot inovotnovské opozici a v reformní poli-tice, avšak po srpnu 1968 rychle kapituloval i a znovu se zkompromitovali .

Zat ím se zdá, že "poslanci" zvoleni oněmi 99,83°o si t ak výrazně projevenou důvěru skutečně zaslouží. Jsou to pa t rně vesměs političtí a ekonomičtí geniové. Vždyť j im stačily necelé dva duv na "důkladné pro-jednání" a jednomyslné schválení 200-miíiar-dového rozpočtu na rok 1972!

20°\o škrtů Husákovi!

Volby jsou sice už daleko za námi a ani režim si nedělá moc iluzí nad "manifestační-ini" výsledky. Přesto je užitečné se v rá t i t k některým fak tům, k te rá dosud nejsou ve-řejnosti známa a vyšla na povrch hlavně in-diskreci Členů volebních komisí.

Skutečné výsledky listopadových voleb, zmanipulovaných známým způsobem jsou ovšem dosti odlišné od těch oficielně vyhlá-šených. Na př. v Praze byla průměrná neúčast ve všech obvodech 6% zapsaných voličů. K tomu je nu tno připočíst velkou část těch, kdo si vyzvedli voličský průkaz, který opravňu-je k účasti ve volbách kdekoliv na území s t á tu . Vyzvednutím takového průkazu se mnozí chtěli vyhnout účasti na volbách vůbec, ne-boť počítali s t ím, že mimo své bydliště ne-mohou být kontrolováni. J e n v Praze si ta-kový průkaz vyzvedlo na 20.000 voličů, takže možno odhadnout , že celopražský průměr neúčasti se blíží 10%.

Největší př ímá neúčast na volbách byla ve dvou tradicnícli dělnických obvodech: Prahu 8-Libeu a P raha 9 (v samotných Vysočanech předs tavu je volební absence 11%, při čemž nej větší podíl na tom maj í mladí dělníci, zejména z ČKD).

Nejvíce škr tů v Praze měl sám Gustav Husák — 20%, po něm následuje další člen vedení Antonín Kapek — 15%. Při tom se nechal Husák fotografovat již první den vo-leb s členy volební komise, kteří mu přinesli hlášení, Že byl zvolen jednomyslně (!)'. Sami se tomu pak u piva smáli, jak Husáka pod-foukli !

Mnozí voliči, kteří nechtěli r iskovat ne-účast, ani dlouhý pobyt za plentou — to se totiž ihned zapisovalo zvláštní poznámkou do seznamu-prošli rychle za plentou a při tom strčili 1 nebo 2 kand idá tky do kapsy (zej-ména na vyšší funkce a známých kolabo-rantů) a jen t y ostatní strčili do urny tak, že to vypadalo, jako by t a m házeli všechny. Mladí zase využili toho, že dostávali t .zv. pamětn í list ve zvláštní obálce a t u pak strčili do urny místo kandidátek.

6

O "objekt ivnos t i " sečítání hlasu svědčí i to, že za platné hlasy se počítaly i ty škrty, které bvlv pro veden v vlnovkou nebo křížem a kde nebylo škr tnu to také křestní jméno nebo do-konce i kand idá tkv s nápisv "Vraťte nám Dubčeka!" , "Ať žije 1968" á pod.

V Brně — i j iných městech — vedli studen-ty k volbám učitelé, do volebních místností je pouštěli po 10 a kromě členu volební ko-mise byli př í tomni přímo u urny jejich učitelé marx-leninismu. Bylo jim předem otevřeně řečeno, že kdo nepůjde k volbám, bude vy-loučen ze školy, rovněž t ak i ten, kdo pů jde za plentu. Totéž bylo zcela otevřeně říkáno s tá tn ím a veře jným zaměstnancům. Na něk-terých pracovištích žádali horliví vedoucí od zaměstnanců potvrzení či svědectví, že se zú-častnili voleb, aby mohli dostat výpla tu a volební komise t aková to potvrzení na vyžá-dání vydáva lv!

9 t * » • * V Není t ake divu, že i na zasedání UV

IvSC v prosinci někteří diskutéři varovali před přeceňováním "výs ledků" voleb. Zaznělo to i v Husákově vystoupení a v komentář i St. Oborského v R u d é m právu. Ale je to jen další projev neřešitelných rozporů, do kterých se okupační režim svou politikou propadá.

CEA UCESCO V O VAROVANÍ MOSKVĚ

Podle zpráv světového tisku, které rumun-ská oficielní místa odmítla komentova t byl v lednu odsouzen k smrt i a zastřelen v Bukurešti generál rumunských pohraničních vojsk Ion Serb za to, že prozradil vojenské informace o rumunských obranných opatřeních sovětskému vojenskému at taché v Bukurešti plukovníkovi Musatovovi.

Generál Serb byl zatčen v prosinci 1971 a brzo na to odhlasovalo rumunské Národní shromáždění zákon, omezující s tyk rumun-ských občanu s cizinci. I když jde o zákaz všeobecný, je zřejmě namířen proti pro— sovětské skupině v rumunské armádě i straně, která projevila jistou nespokojenost s orien-tací^ rumunské polit iky po Ceaucescově cestě do Číny v létě loňského roku.

V téže souvislosti je t řeba vidět odvolání z funkce t a jemníka ÚV rumunské s t rany člena předsednictva Patilinece, k terý odpovídal za otázky bezpečnosti. Novým ta jemníkem UV byl zvolen dosavadní ministr zahraničního obchodu Corneliu Burtica.

Ta to opatření, spolu s odmítnut ím Rumun-ska povolit na svém území vojenské manévry Varšavského paktu , s jeho rozhodným odpo-rem prot i sovětskému plánu na rozšíření Varšavského p a k t u na Asii začleněním Mon-golská a s pozitivním hodnocením Nixonovy návštěvy v Pekinu svědčí o tom, že Ceaucescu nehodlá slevit ze své samostatné politiky a

chce dát Moskvě najevo, že v Rumunsku se nemaže opakovat; ' 'československá operace" ze srpna 1968.

Potíže

normalizované strany

Přes všechno veřejné vytrubování o jed-notě a aktivitě KSČ po t. zv. XIV, sjezdu, musí i stranické vedení přiznat, že s tav není zvlášť utěšený.

Podle i literního bulletinu ÚV KSČ bylo od t. zv. XIV. sjezdu nově př i ja to do KSČ 19.000 novvch členů. Za stejné období (t.j. od května 1971) jich 18.000 ubylo (3.000 bylo vyloučeno, 15.000 vyškr tnu to nebo zemřelo). Členský přírůstek tedy jen vyrovnává po-kračující úbytek členů.

Hlavním problémem je však pasivita již prověřených členu. Zpráva pro předsednictvo uvádí, že na 400.000 (!) členu s t rany se od sjezdu soustavně (!) neúčastní stranického života. Čtyři tisíce (!) s tranických organizací nekoná celé měsíce stranické schůze. Velký počet prověřených členů s t rany prý nadále udržuje přátelské s tyky s lidmi, kteří ze s t rany odešli nebo byli vyloučeni.

Na jednom aktivu se rozčilil vysoký stra-nický funkcionář, že nejhorší nejsou pravi-čáci, protože ty má s t rana na očích, ale t a "statisícová masa prověřených sabotérů s třítisícovými platy, které nelze při ničem nachyta t , kteří si myslí své, tvář í se jakoby nic, ale při tom nic nedělají a kde mohou, t am něco vyzradí nebo j inak u š k o d í . . . " .

I herci musí pykat

j i ž v květnu 1971 jsme informovali naše čtenáře (Listy, č. 3/71), že v Ostravě se př ipravuje proces proti skupině hercu bývalé divadelní skupiny "Water loo" za účast na parodické dramatizaci "Syna p luku" .

Nyní tedy počátkem února 1972 odsoudil t r ibunál v Moravské Ostravě 8 obžalovaných k různým t res tům vězení od 3 do 20 měsíců za autorství a účinkování (!) ve hře, k terá "snižuje hrdinský hoj sovětské a rmády" .

Hlavní obžalovaný Petr Podrázký, autor dramatizace, dostal t rest 20 měsíců vězení, spoluautor Josef Frais 15 měsíců, ostatní herci pak t res ty vězení nižší, ale o nic méně skandální.

" O b ž a l o v a n á " hra se hrála v období 1968/69 — tedy právě v tom, za něž podle "u j i š těn í" G. Husáka nemá bý t nikdo tre-s tán — a divadélko bylo uzavřeno v březnu 1970.

7

JPjR.OTTElST"Y" .A. SC)LII)jA.I .I,TjA. ATX? CVTTTT?

VHí SVHÍIHÍ

Represe v Československu vyvolala Četné projevy solidarity se zatčenými a protesty. V řade zemi, na př.ve Francii a Itálii se stal postoj k událostem v Československu opět s t ředem politického boje.

Ve Francii došlo v této souvislosti k veřejné polemice mezi komunist ickou a socialistickou s t ranou. Zat ím co K S F vyslala do Prahy dele-gaci, které se dostalo "u j i š těn í" G. I-Iusáka, že v Československu nebude nikdo s t ihán za postoje z období 1968/69 — což ale vyvrací četné rozsudky, zejména novináře Jiř ího Lederera za článek z března 1968 — vedení socialistické s t rany Francie se s t ím nespokoji-lo a vydalo v únoru zvláštní prohlášeni, v němž se protes tuje prot i represi v Českoslo-vensku a proti pr ípravě procesů, k teré ma j í "zasáhnout ty, kdož byli včera nositeli myš-lenek pražského ja ra" . Autoři dokumentu "obracejí pozornost světového veřejného mí-něni na nebezpečný vývoj situace v Českoslo-vensku ve vz tahu k občanským svobodám a vyzývaj í všechny ke společnému protes tu s cílem donut i t čs. ú řady ke změně jejich nyněj-šího postoje" .

Předseda francouzské Ligy pro lidská p ráva Daniel Mayer, bývalý socialistický ministr prohlásil v souvislosti se za týkáním v Česko-slovensku: "V zemi F. K a f k y řádí znovu slepý automat ismus a absurdní reflex poms ty . . . J a k dlouho ještě bude pokračovat t a to tragé-die? A proč demokrat i a komunisté všech zemí nevyjádři l i dosud veřejně své rozhoř-čení?".

Sjezd F E N (odborového sdružení pracov-níků ve školství) přijal velkou většinou usnesení, v němž se zdůrazňuje

"důležitost boje za obranu záruk demokra-t ických svobod v zemích, které se považuj í za socialistické, neboť t en to boj je jednou ze součástí našeho boje ve Francii,

navrhu je dělnickým odborovým a politic-k ý m organizacím ustavení vyšetřovací komise, složené ze zástupců dělnického linuti

— o politických procesech v Československu — o "nuceném internování" příslušníků

opozice ve speciálních psychiatr ických iista-vech v Sovětském svazu" .

Ustavení t akové komise žádá t aké U N E F (Národní svaz francouzských studentů) , k te rý již vytvořil iniciativní výbor ze zástupců různých organizací.

Prohlášení, petice a četné akce prot i perse-kuci v Československu uskutečnil "Výbor 5.

Dodep emnjk

ledna", mezi jehož Členy jsou Roger Caraudy, Charles Ti lion a Četní další bývalí členové ÚV a vedení K S Francie.

Otevřený dopis, kritizující dvojaké stano-visko vedení K S Francie k represi v Česko-slovensku poslal pol i tbyru K S F Alaín Křivině jménem francouzské Ligy komunistů,

O ohlasu v t isku píšeme na j iném místě. Také v Rakousku přijali představitelé poli-

tického, kul turního a novinářského světa zvláštní výzvu, jež byla zaslána Svobodovi, Husákovi, Štrougalovi a Čs. vyslanectví ve Vídni. Žádá se v ní propuštěni politických vězňů a zastavení jakéhokoliv pronásledování pro rozdílné názory a projevy. Výzvu sáli ni.j. Alfred Stroer, ústřední ta; Rakouského odborového svazu (OGB) a poslanec parlementu, Egon Kocliček, t a j emník odborů, malíř Georg Eisler, předseda "vídeň-ské secese", akad. malíř prof. Alfred Hrdlička, spisovatel Rober t Jung, Dr. Gúnther Nenning, předseda Svazu rakouských novinářů, ekonom Dr. Theodor Prager, hudební skladatel prof. Dr. Marcel Rubín, Erns t Fischer a Pranz Marek, bývalí Členové vedení K S Rakouska a četné další osobnosti.

Rakouský svaz Žurnalistů pak zaslal Hu-sákovi zvláštní dopis, podepsaný předsedou Dr. Gúntherem Nenningem, ve kterém pouka-zuje na rozpor mezi Husákovým prohlášením o tom, Že v Československu nejsou a nebudou politické procesy a mezi za týkáním novinářů

; ako Jiří Hochman, Josef Bžoch, Karel ICyncl, Karel Kaplan, J a n Tesař a odsouzení J i ř ího Lederera.

V dalším dopise protes tu j í rakouští novináři proti zatčení filmové krit ičky a spolupracov-nice "Kul tu rného ž ivota" Agnes Kalinové a jejího manžela Laci Kaliny, profesora bratis-lavské FÁMU. Okamžité propuštění Agnes Kalinové žádají t aké svazy filmových kr i t iků Itálie a Francie.

Ve chvíli, kdy píšeme ty to řádky, akce soli-dari ty s oběťmi represe v Československu po-kračuj í v mnoha zemích. Vrát íme se k nim v příšt ím čísle.

Našim občanům doma i v zahraničí pak připomínáme slova z provolání Socialistického hnut í čs. občanů: "Vyjádřeme pronásledova-ným svou solidaritu, pomáhejme jejich rodi-n á m ! " Každý z nás zná jistě někoho, komu může pomoci podle svých sil. A nezapomeňte, že zvláště v tomto případě platí " K d o rychle dává, dvakrá t dává ! " .

J E TO VĚC NÁS VŠECH!

8

Nenechat udusit hlas Československa!

JIŘÍ PELIKÁN

Lidé rádi zapomínají na nepří jemné události, zvláště ty, k teré tížív jejich svědomí pocitem spoluviny. Obsazení Československa v r. 1968 pa t ř í právě k t ěmto událostem. Před 4 lety se západní s tátníci předstihovali v tom, kdo odsoudí silněji Brežněva za tento akt ; dnes se předs t ihuj i v tom, kdo bude jeho hostem či hostitelem. J e to jen potvrzení pravidla, že děj iny jsou ohleduplné k vítězům, ale nemilosrdné k poraženým.

Ale k nelibosti těch, kdo by rádi "pražské j a ro" definitivně pochovali jako episodu minu-losti, onen malý národ v srdci Evropy se stále bouří prot i p rav id lům historie. Ač téměř v beznadějné situaci, s tále bojuje . Pravda, jeho boj není spektakulární , aby měl nárok na první s t ránky t isku: neunáší letadla ani di-plomaty, neháže bomby, nedělá velká gesta. Ale o t o je jeho odpor zarputilejší a trvalejší.

Ovšem i na t o si veřejné míněni zvykne, jako si zvyklo na válku jve Vietnamu nebo na mučení v Brazílii či Řecku. Okupant i a jimi dosazený režim v Praze s t ím počítají . Proto se domnívají , že nyni-ve st ínu nadějí n a zmírnění napět í mezi Východem a Zápa-dem — si mohou vyřídi t účty s těmi, kdo v r. 1968 usilovali o "socialismus s lidskou tvá ř í " .

Avšak byli bychom nespravedliví, kdyby-chom neviděli, že se přece jen mnoho změnilo oproti době obdobné represe před 20 lety. Tehdy pronásledovaní a odsouzeni byli sami. č á s t světové veřejnosti, zvláště levicová, se snažila absurdním obviněním věřit. Nebo aspoň hledala nějaké ospravedlnění. Dnes cítí i komunist ické s t rany Západu rozpaky nad t ím, co se děje v Československu a ve Východ-ní Evropě. Ne že by se otevřeně stavěly proti, ale nejsou ochotny slepě schvalovat to, co se dělá v Praze či Moskvě. Je j ich reakce jdou od rozpačitosti až po nesouhlas. A to musí b rá t v Praze i Moskvě v úvahu.

Není pro to náhodou, Že nová vlna represe v československu na konci minulého a na začátku tohoto roku vyvolala reakce zvláště v dvou největších západních komunist ických s t ranách — Francie a Itálie. Uvědomují si, že má—li část veřejnosti věři t jejich ujišťování že chtěj í j iný socialismus než ten, k terý exis-t u j e ve Východní Evropě, musí se distancovat od praxe těchto zemí.

Pro to K S Francie, k te rá nedávno vystou-pila se svým programem vlády lidové jednoty, zdůrazňuj íc ím—pro Francii ovšem—občanské svobody a politický pluralismus (požadavky, za k teré jsou tisíce komunis tů a občanů v ze-

mích Východní Evropy persekuovány) si pospíšila poslat delegací do Prahy a žádat vysvětlení. Dostalo se jí Jho v "u j i š těn í" generálního t a jemníka KSČ Husáka, že v Československu nejsou a nebudou politické procesy za názory z období 1968/69 a Že nynější zatýkání a vyšetřování se t y k á "kon-spirace" a "komplo tu" . Vedení K S Francie to "zaregistroválo", což může znamenat , že není zcela přesvědčeno. Nicméně mu vsak toto "uj iš tění" postačilo k tomu, aby odmítlo nabídku francouzských socialistů ke společ-nému protes tu prot i represi v Československu.

Italšt í komunisté šli ve svém postoji-—jako vždy—ještě dál. V redakčním článku týde-níku s t rany "Rinasc i ta" z 11.2.1972 odsuzují, že "za několik let po "normalizaci" musí KSČ čelit vni t řním problémům tím, že musí věznit komunis ty" a kladou otázku, zda "cesta zvolená v srpnu 1968 a po něm nevyt-vořila nové a ještě ostřejší krize".

Avšak policejní represe v Československu není ně jaký náhodný jev, za k te rý může ten či onen politik, ale zcela zákonitý důsledek potlačení "pražského j a r a " sovětskou okupací. Režim, vnucený lidu té to země cizí okupací nemůže vládnout j inak než s pomocí s t rachu a násilí.

Husák nechává za týka t a soudit lidi ne proto, že chce, ale proto, že musí. Žádný režim tot iž nezavírá rád a dává přednost tomu, když všichni poslouchají dobrovolně. Husák také nejdříve chtěl, aby "muži praž-ského j a r a " provedli sebekritiku, pokáleli sebe a přátele i myšlenky, které hájili. Tako-vým bylo slíbeno laskavé zacházeni. Avšak těm, kdo odmítli a zůstali s tá t na svém byl vyhlášen od léta 1969 nemilosrdný boj. Nej-dříve politický: veřejné obviňování ze ' 'zrád-covství" a špinění bez možnosti obhajoby. Pak existenční: vyhazování z práce, š tvaní z jednoho místa do druhého, včetně diskrimi-nace dětí. A v mnoha případech i fyzický: vyšetřování, zatčení, soud.

vStačí s rovnat Husákovo "uj iš tění" , že v Československu nebyly a nejsou politické procesy za názory z období 1968/69 se sku-tečností: dr t ivá většina dosud odsouzených byla potrestána-podle oficielního t e x t u ob-žaloby—právě za svou činnost a názory z tohoto období. Generál Václav Prchlík za veřejnou tiskovou konferenci v červenci 1968, novinář Vladimír Škut ina za projevy v období 1968/1969, s te jně t a k ing. Bohumil K u b a za výroky na veřejných schůzích v r. 1968 a pak v soukromých rozhovorech v r. 1969 a

9

Milan Daniel dokonce za vydávání časopisu v období 1967-69.

A právě v době, kdy Husák předával své "u j i š t ěn i " francouzské delegaci bvl odsouzen novinář J iř í Lederer za článek o Polsku z března 1968 a S hercu divadla "Wate r loo" v Ostravě za divadelní inscenaci, povolenou cenzurou v r. 1969.

To jsou případy, které pronikly na s t r ánky světového tisku, protože většinou jde o lidi známé. Kromě nich byly a jsou souzeny s tovky neznámých lidí, většinou mladých dělníku a s tudentů , učitelů, novinářů, kněží, odborových a s t ranických funkcionářů, jejichž jména v cizině nikdo nezná, ale kteří byli motorem celého vývoje v r. 196S. Podle oficielní s tat i -s t iky ministerstva spravedlnosti bylo na vizemi Čech a Moravy jen za první pololetí r. 1970 odsouzeno 506 občanů za "činnost prot i republice". Dnes jde počet odsouzenýcn do tisíců.

Ale i to to zastrašování jednotlivců se ukázalo neúčinné. Přes všechna ujišťování o konsolidaci se okupační režim cítí neustále ohrožen. Proto se odhodlal po l istopadových volbách k rozsáhlému úderu proti t . zv. "d ruhému cent ru" . Koncem minulého a začátkem tohoto roku byli zatčeni vedoucí politikové a intelektuálové "pražského ja ra" . Tento úder je již veden zcela záměrně proti " m o z k u " celého politického dění v. r. 1968, proti lidem, kteří svými pracemi připravovali "pražské j a ro" již dávno před r. 1968 a kteří se podíleli na vypracování všech hlavních dokumentů r. 1968.

Aby mohla domácí opozici obvinit ze s tyků s cizinou a zvláště s exilem, zatkla policie italského novináře Valerio Ochetto, k terý se leta zajímal o v ý v o j v Československu, sympa-tizoval s "p ražským ja rem" a sbíral materiál pro knížku. Jeho zatčením a kampaní , rozpou-tanou v t é to souvislosti chce režim zastrašit všechny cizí novináře, kteří ještě prožívají osud té to země.

Tím byla dokončena konstrukce budoucího procesu či řady procesů; na jedné s traně "dubčekovská opozice", k terá "konspi ru je" a p ř ipravuje s tá tn í převrat . Na druhé s t raně čs. emigrace, k terá posílá domácí opozici " ins t rukce" prostřednictvím zahraničních no-vinářů. Proto jsou všichni "kontrarevolucio-náři" , "špióni" a "agent i imperial ismu".

Ty to procesy se však zřejme nebudou podo-ba t oněm známým velkým show z 50-tých let, nýbrž budou za zavřenými dveřmi. Obžalova-ní se tot iž budou bráni t a veřejnost už nebude věřit obviněním. Proto je bude nu tno spíše umlčet než ukazovat .

Zbývá otázka, jak vysvětl i t zdánlivou roz-pornost sovětskou snahou dohodnout se se Západem na evropské konferenci o zacho-vání s t á tu quo a zvýšenou represí uvni t ř jeho sféry vlivu. Tento rozpor je jen zdánlivý. Spíše je t o železná logika Brežněvovy polit iky: dohoda se Západem předpokládá, aby byly zničeny zárodky opozice uvni t ř celého bloku a aby byla v něm upevněna sovětská hegemo-nie. Opozice, ač menšinová, v y j a d ř u j e cítěni

většiny obyvatel a může se proto při jakékoliv zahraniční či vni t řní krizi změnit pres noc z "j iskry v požár" . To plat í zvláště pro př ípad konfrontace s Čínou.

Proto musí bý t opozice rozbita a hlavně izolována od světového veřejného mínění novou berlínskou zdí mlčení. Nejvíc t o pla t í pro Československo, které je dnes nejslabším článkem východního bloku a kde je opozice nejhlouběji zakořeněna v lidu.

B režně v i Husák vi, Že tu to opozici mohou sice represí oslabit, ale nemohou ji zničit, protože nemohou odstranit její příčiny. Ale paradoxně pot řebuj í pomoc západního ve-řejného mínění, aby ji izolovali a udusili její hlas ve světě.

Represe ve Východní Evropě a v Česko-slovensku staví před pokrokové veřejné mí-nění, zvláště pred politickou levici řadu nemilosrdných i nepohodlných otázek: je možno-jistě právem-Žádat osvobození Angely Davis, španělských a řeckých antifašistú a nežádat totéž p ro vlastence a socialisty v Československu? Je možno — jistě právem — žádat odchod amerických vojsk z J ižního Vietnamu a nežádat odchod sovětských vojsk z Československa? Možno se zastavit před zločiny jen proto, že k nim dochází v zemích jejíchž nynější režimy si neprávem přivlast-nily prapor socialismu? Nechají se čestní lidé vydíra t tvrzením, že pozvednout hlas prot i represi v Československu znamená návra t ke "s tudené válce" či " sabo táž" zmírnění na-pětí?

K d y b y to měla bý t pravda, jaká je potom cena té to nové dohody mezi Východem a Západem, která se př ipravuje?

Má to bý t mlčení o všem, co se nelíbí sovětskému vedení, j ak by nasvědčovala n a p ř . nápadná rozpačitost velké části t isku v NŠR nad persekucí těch lidí v Československu, kteří právě v r. 1968 prosazovali úsilí o důstojné dorozumění se západním sousedem? Znamená to, že si Západ chce vykoupi t svů j klid a prosperitu tím, Že odepíše národy Východní Evropy ve prospěch t . zv. doktr íny omezené suverenity?

To by pak byl v očích Čechů a Slováků nový Mnichov, paradoxně opakovaný v okamžiku, kdy se snad bude-zcela oprávněně— anulovat mnichovský d ik tá t z r. 1938. I t ehdy obětovali představitelé západních mocností Československo v "zá jmu zachování míru" .

Tehdy to netrvalo ani rok, aby si uvědomili katastrofální důsledky této politiky. J a k dlouho to má t rva t nyní?

Dá se tomu ještě zabráni t? Věřím, že ano. Především tím, že světová veřejnost nebude mlčet k represi v Československu a ve Východ-ní Evropě. Že vždy znovu a znovu pozvedne svůj hlas. J e v něm větší síla, neŽ si sama uvě-domuje.

(bveřejneno i . března 1972 ve švýcarském týdeníku "Die Weltwoche").

10

BILAKOVA ODHALENI

Velký rozruch vyvolalo ve světě otištěni některých výňatku " přísně tajné" B i lakový zprávy na říjnovém zasedání Ú I' KSČ o mezinárodni situaci. 1 'ýňatky přinesl francouzský list <;Lc Mon-de" a řada dalších světových denníků a o jejich autentičnosti svědě i také fakt, ze Praha se vůbec nezmohla na nějaké dementi.

Bilakův referát vyvolal takovou pozornost proto, ze odhaluje dvo jakost sovětské zahraniční linie. Bilak je znám jako "muž Moskvykterý své referáty konsultuje se sovětskými vedoucími místy a proto vyjadřuji také sovětskou linii, ne ovšem tu veřejně proklamovanou, ale tajnou, sku-tečnou.

Tato politika je vyhrazena jen zasvěcený))!. B i lakový výroky jako ze "je nepřípustné, aby se o těchto otázkách hovořilo veřejně ve stranických organizacích (!) nebo aby se dokonce o nich vedla polemika ve sdělovacích prostředcích'' ukazuji skutečný postoj nynějšího vedeni k veřejnosti a do-konce i k Členům vlastní strany: těm se vykládá jedno a tomu maji věřit a skutečnost je úplně jiná. Pravda není pro lid. . .

Uveřejňujeme také několik výňatku, týkajících se postoje k Rumunsku, Jugoslávii, k pře-vratu v Sudému a k některým západním komunistickým stranám. Z Části, vČnované Rumunsku je cítit nenávist těch, kdo se dali do cizích služeb, prodali a pošlapali nezávislost vlastní země k těm, kdo ji háji. " Protek tors ký" postoj k Jugoslávii prozrazuje choutky určitých kruhů změfiit kurs jugoslávské politiky a začlenit ji také do Varšavského paktu.

Vážené soudružky a soudruzi, nejen členy strany, ale i každého našeho občana, k terému je drahá věc socialismu, znepo-

koju j í dosavadní pozice vedení Rumunské komunistické s t rany a Rumunské socialistické republiky v řadě závažných mezinárodně politických otázek. Důkazem toho jsou četné do-tazy, které zaznívají na stranických i veřejných stranických schůzích, na příčiny a charakter těchto postojů. J e to pochopitelné. Naši lidé maj í v hluboké pamět i podobné jevy u nás a vy-cházejí z toho, že jde o socialistickou zemi, k terá je členem Varšavské smlouvy i R V H P a s níž nás pojí mnoho společného. Máme zájem na tom, aby se upevňovaly pozice socialismu v Rumunsku , aby rumunšt í komunisté i pracující lid Rumunska dosahovali dalších úspěchu v politickém, ekonomickém i kul turním rozvoji své země. V zá jmu rozkvětu obou našich zemí i celého socialistického společenství upřímně s nimi spolupracujeme a chceme t a k pos tupovat i v budoucnu. Máme rovněž pochopení pro určité zvláštnosti a historické tradice ve vývoj i Rumunska i pro jeho současné problémy a těžkosti. Můžeme kons ta tovat že zejména naše hospodářská spolupráce je vcelku úspěšná a že je ještě řada nevyužitých možností pro její další rozvoj. Oceňujeme všechno ^pozitivní, co přispělo k tomu, že se Rumunsko za léta výs tavby socialismu přeměnilo ze zaostalého agrárního s tá tu v průmyslové agrární zemi.

Rozpory, které se projevuj í v našich vztazích, nejsou nějakou zvláštností pouze v česko-slovensko-rumunském vztahu. V minulosti byly mezi námi dobré soudružské vztahy i shodné názory na všechny základní mezinárodní politické .otázky. Není to naše vina, že už delší čas i přes velkou snahu a trpělivost nenacházíme společný jazyk a shodný strategický a takt ický postup při upevňování socialistického společenství.

Základní příčinou rozporů mezi komunistickými a dělnickými stranami, včetně naší, a vedením Rumunské komunistické s t rany je jeho snaha s tavět národní zá jmy Rumunska proti iuternacionalistickým závazkům vyplývajícím z příslušnosti této země k socialistickému spo-lečenství, dosáhnout takového stavu, kdy by Rumunsko mohlo jednostranně těžit z výhod spolupráce mezi socialistickými zeměmi a př i tom se necítilo bý t vázáno kolektivními závazky, danými členstvím Rumunské socialistické republiky ve Varšavské smlouvě.

Rumunské vedení prot i požadavku upevňováni jednoty socialistických zemí a prohlubování socialistické integrace zdůrazňuje ne tří dně chápané zásady nezasahováni a suverenity, hovoří o nevyhnutelnost i omezit působení Varšavské smlouvy směrem k socialistickým zemím atd . O boji prot i oportunist ickym úchylkám, revizionismu a nacionalismu v mezinárodním komu-nistickém hnut í nechce mluvit vůbec a dokonce prohlašuje, že dokumenty z moskevské porady v roce 1969 delegace Rumunské komunistické s t rany podepsala s výhradami a že sama porada prý nepřispěla k jednotě světového komunistického hnutí .

V ideologické práci s t rany se nekriticky posuzuje a vychvaluje všechno nacionální v dějinách Rumunska , v literární tvorbě a v umění vůbec se dokonce mluví o neobyčejných kval i tách rumunského národa. I kdybychom chtěli s co nej větším porozuměním tolerovat

11

některá — i když pro nás nepochopitelná — specifika, s te jně nemůžeme zavírat oči před tím, jak vedení Rumunské komunistické s t rany volí v zahraniční politice t akový postup, k te rý směřuje proti z á jmům socialistického společenství a nakonec, i proti vlastním zá jmům rumun-ského lidu. Ačkoli je vžitou praxi, že socialistické země se vzájemně informuj í o závažných krocích v mezinárodně politické oblasti, Rumunská socialistická republika to nejen nedělá, ale navíc nedodržuje společný postup i v takových otázkách, které se týkaj í zá jmů všech členů Varšavské smlouvy. Dostatečně je znám i postoj rumunského vedení k událostem v Českoslo-vensku, kdy se přiklonilo na s t ranu pravicových sil, a 11a svých škodlivých stanoviscích dodnes se t rvává .

Velké znepokojení nejen v naší s t raně a republice, ale i v dalších socialistických zemích a pokrokových kruzích 11a celém světě vyvolala cesta s. N. Ceauceska do Čínské lidové republiky. Dokonce buržoazní propaganda označila t u to návš těvu za demonstraci proti Sovětskému svazu a celé Varšavské smlouvě.

Rumunská delegace — jak o tom svědčí komuniké, které podepsala v Číně — nejenže mlčky přecházela vypady čínských představitelů proti SSSR, Varšavské smlouvě a R V H P , ale při j ímala dokonce i chválu, jak to Číňané nazvali, za "s tatečnost R S R v odolávání velmo-censkému ná t l aku" .

Netřídili př ís tup rumunských představi telů dosvědčuje t aké skutečnost, že se ztotožnili s tezí o nevyhnutelnost i s jednocovat střední a malé s t á ty v boji proti t akzvaným supervelmocem, za kterou se v čínském slovníku především považuje Sovětský svaz. J e t r apným paradoxem, že se tedy klade za cíl s jednoti t k boji proti hlavní opoře socialismu — Sovětskému svazu — i takové země, jako jsou například Portugalsko, Frankovo fašistické Španělsko nebo Saúdská Arábie kde ještě exis tuje polofeudální, polootrokářské společenské zřízení.

V čínsko-rumunském komuniké není samozřejmě ani zmínka o nevyhnutelnost i upevňovat světovou socialistickou soustavu. Čínské vedení využilo návštěvy rumunské delegace pro své vlastní nacionalistické a protisovětské cíle. Rumunsko-číiiské sblížení má však labilní a kon junk-turální charakter , p ro tože hegemonistické nároky pekingských vůdců a nacionálně omezené záměry vedení R K S se logicky dostávaj í do rozporu, nehledě už 11a objektivní potřeby Rumun-ska, které bez spolupráce se zeměmi R V H P by se zákonitě dostalo do zcela bezvýchodné situace.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje za svou povinnost informovat o těchto závažných

problémech ústřední výbor. J e však nepřípustné, aby se o těchto otázkách hovořilo veřejně ve stranických organizacích

nebo aby se dokonce o nich vedla polemika ve sdělovacích prostředcích. Proto předsednictvo ÚV KSČ vytklo redakci slovenského mládežnického časopisu Směna publikaci dvou kri t ických článků o rumunské zahraniční pohtice, U nás se nerozvíjí žádná kampaň proti Rumunské komunistické straně, ale naopak ÚV KSČ důsledně realizuje neměnnou politiku upevňování spolupráce mezi s t ranami a národy obou zemí, posilování jednoty socialistického společenství a mezinárodního komunistického hnut í na principech marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu.

Naše polit ika ve vz tahu k Rumunské komunistické s t raně a Rumunské socialistické repu-blice bude založena na úsilí, které směřuje k pozitivnímu ovlivňování a aktivnějšímu začle-ňování Rumunska do společných akcí socialistických zemí a jejich koordinovaného pos tupu v mezinárodně politické oblasti. I když musíme mít na zřeteli odlišné postoje rumunského vedení v mnoha programových otázkách socialistického společenství a komunist ického linutí i v př ís tupu k závažným problémům mezinárodních vztahů, bude naše s t rana trpělivě postu-povat a bude podporovat rozvoj vzájemných vztahů ve všech liniích.

Naše s t rana i celá veřejnost s velkým zájmem sleduje celkový politický a hospodářský vývoj v Jugoslávii, její vz tah k socialistickým zemím a pochopitelně i rozvoj naších vzájem-ných vztahu. Zcela se potvrzuje stanovisko vyslovené na XIV. sjezdu, že jsou reálné předpo-klady, aby se vz tahy mezi našimi zeměmi i s t ranami neustále zlepšovaly. Z naší s t rany jsme nejednou projevili dobrou vůli. Po třech letech stagnace vyvolané jugoslávským záporným postojem k metodě, jakou byla řešena situace v Československu, byla prvním krokem k navá-zání s tyků po stranické linii návš těva delegace Svazu komunis tů Jugoslávie, vedená členem výkonného výboru byra předsednictva Svazu komunis tů Jugoslávie S tanem Dolancem. Dalí jsme jugoslávským soudruhům možnost, aby se seznámili s výsledky budování socialismu v naší zemi i s politikou KSČ. Členové delegace vysoce ocenili výsledky dosavadní konsolidace v Československu. Vyjádřili názor, že přes existující rozdíly ve stanoviscích i v prakt ické politice je t řeba rozvíjet s tyky mezi našimi s t ranami a zeměmi. J sme pro všest ranný rozvoj vzájemných vz tahů s Jugoslávii — a t už formou rozvinuté obchodní výměny, ekonomických, vědeckotech-nických i kul turních styků, nebo formou cílevědomých a oboustranně užitečných polit ických kon tak tů . V hospodářské oblasti vidíme dlouhodobé možnosti spolupráce především v energetice, v metalurgii, v ^zemědělství a potravinářství . V souhrnu lze říci, že perspektivně se Jugoslávie může s tá t pro Československo větš ím hospodářským par tnerem, než je dosud.

Nové podněty a perspekt ivy se v tomto směru rýsují zejména po úspěšné návštěvě sou-druha Brežněva v Jugoslávii. V průběhu návštěvy se podařilo určit cesty dalšího upevňování přátels tví a spolupráce mezi Komunist ickou s t ranou Sovětského svazu a Svazem komunistů Jugoslávie a oběma zeměmi. Bylo dohodnuto organizovat častější setkání představi te lů obou zemí, výměnu názorů a konzultace na různých stupních jak po stranické, t a k i po s tá tn í linii v bilaterálních otázkách i v zahraniční politice.

12

Výsledky jednání jsou svým významem mnohem širší a bude naším úkolem starostl ivě je zkoumat a využít jich pro další prohloubení a rozšířeni spolupráce mezi Komunist ickou s t ranou Československa a Svazem komunis tů Jugoslávie i oběma našimi zeměmi.

Musíme však počítat i se skutečností , že v té to zemi existují síly, které nemaj í zájem na socialistické perspektivě Jugoslávie ani na zlepšení jejích vz tahů k zemím tvořícím základní jádro světového socialismu.

Vliv dělnické t ř ídy na tvorbu jugoslávské politiky je slabý a mnohé pokusy změnit t en to s t av nevedly dosud k úspěchu. Vážné problémy jsou "i pokud "jde o jednotu Svazu komunis tů Jugoslávie a jeho vedoucí úlohu ve společnosti. Vedení Svazu komunistů Jugoslávie nemá v rukou řízení sdělovacích postředku.

V mezinárodních vztazích setrvává Jugoslávie nadále na pozicích takzvané neangažova-nosti, i když ji t a to politika oddaluje od socialistického společenství a mezinárodního komunis-tického hnut í .

Nechceme zasahovat do jugoslávských záležitostí, máme však zájem na tom, aby se v té to zemi upevňovaly socialistické základy a její řízení se uplatňovalo podle marxisticko-leuin-ských principů. Na základě svých zkušeností otevřeně ř íkáme jugoslávským představitelům, že v t v rdém tř ídním boji prosby a upozornění adresované odpůrcům socialismu jsou neúčinné, že nedůslednosti a ús tupky z pozic marxismu-leninismu se vždy zákonitě vymsti .

Vrcholnou ukázkou pokrytectví je část Bilak ova referátu, věnovaná převratu v Súdánu z loň-ského Července. Všichni si ještě živě vzpomínáme na kam pan našeho tisku o tom, že KS Sudánu neměla s převratem nic společného, že jde o provokaci imperialistů a Rudé právo dokonce věnovalo téměř celou stranu "odhaleni" toho, že se i u nás najdou lidé, kteří by se rádi řídili příkladem gene-rála Nimajryho. A neuplynulo ani půl roku a Bilak zasvěceně vykládá Členům ÚV, Že převrat připravoval generální tajemník KS Sudánu Maghub, Že KSČ ani KSSS o tom nic nevěděly (tedy vlastně podporovaly toho nenáviděného Nimajryho, vraha mnoha sudánských komunistů) a že sudánští komunisté budou muset "tyto chyby'' napravit a že vlastně tedy byli popraveni docela zby-tečně a celou záležitost bude nutno zapomenout. Nimajri bude dál dostávat naše a sovětské zbraně, experty, ekonomickou pomoc přesto, že se netají svým úmyslem ' 'vykořenit komunismus navždy ze Sudánu", jak nedávno prohlásil tisku. Ostatně podobnou politiku provádějí také Sadat v Egyptě, Khedaffi v Lybii i další arabští nacionalisté, ktoé však Moskva a Bilak podporují 4 4ve spravedlivém boji" proti Izraeli, jež je však jedinou zemi na Středním Východě, kde jsou dokonce dvě legální komunistické strany.

Jestliže mluvíme o podpoře poskytované arabským s tá tům, nemůžeme nevzpomenout nedávných událostí v Súdánu, kde došlo ke kru té perzekuci komunistů. Někteří naši lidé dokonce s rozhořčením žádali, aby ČSSR a ostatní socialistické země přerušily diplomatické s tyky s režimem, k te rý t a k o v ý m odsouzeníhodným způsobem pronásleduje pr ivržence pokroku. Po-hnu tky , k teré vedly naše občany k tomuto požadavku, jsou nesporně šlechetné, avšak vycházejí z neúplné Znalosti situace. Bylo by přece nerozumné dobrovolně opouštět těžko získané pozice, ať už v Súdánu, nebo v jiné zemi. Tím bychom jen nahrávali imperialismu, k te rý by rád viděl, abychom ztratili možnost působit na další vývoj událostí a přerušili své kon tak ty s pokrokovými silami, odhodlanými vést dále svůj spravedlivý boj. Navíc je t řeba vidět, že v pozadí súdánských událostí byly některé momenty, o kterých nelze na veřejnosti mluvit .

Považujeme p r o t o za nutné dát ústřednímu výboru o té to otázce širší informace. Vojen-ským převra tem 25. kvě tna 1969 byla v Súdánu svržena vláda reprezentující reakční feucláiy a velkoburžoazii. Skupina pokrokových důstojníků v čela s Nímajr ím začala uskutečňovat so-ciálně ekonomické reformy a provádět protiimperialistickou zahraniční politiku. Na druhé s t raně však bylo možno pozorovat v praktické politice súdáiiského vedení nedůslednost a obojakost . Ačkoli do revoluční rady a do vlády přijali komunisty a činnosti pololegální Sůdáuské komunist ické s t rany nedělali překážky, vystupoval Nímajr í prot i spolupráci s komunist ickou s t ranou jako samosta tnou politickou organizací.

Súdánská komunist ická s t rana byla postavena před složitý úkol, jaký vztah zau jmout k proti imperialist ickému režimu a zachovat si př i tom svou samostatnost . Zpočátku vys tupovala na podporu nové vlády, avšak brzy na to docházelo u přívrženců generálního t a j emníka ÚV K S Súdánu Mahgúba k pods ta tnému obratu ve stanoviscích. Prohlašovali, Že květnový p řevra t uskutečnily maloburžoazní živly, které nejsou schopny dovést revoluci do konce. Skupina okolo Mahgúba vystoupila s požadavkem legalizace komunistické s t rany jako předběžnou podmínkou pro spolupráci s revoluční radou. Ačkoli oficiálně vyhlásila politiku podpory nové vlády, postupně ji diskreditovala a dostala se t ak v hodnocení revolučně demokrat ického režimu, jakož i dalšího vývoje na sektářské pozice.

Druhá část členů ÚV s t akovým postupem nesouhlasila, s tavěla se za bezpodmínečnou podporu režimu. Př i tom ignorovala rozpornost a nedůslednost jeho vnitřní politiky a prakt icky odmítala boj za samostatnost komunistické s t rany. Došlo k politickému a později i k orga-nizačnímu rozkolu ve straně. To značně oslabilo její úlohu i akceschopnost a umožnilo reakci zesílit t lak na komunisty . Zároveň se zaktivizovaly též imperialistické rozvědky.

Nimaj r i ve svých projevech stále častěji komunistickou s t ranu napadal, obviňoval ji z neúspěchů své polit iky a postupně se dostal na cestu prot ikomunist ických akcí. Uvěznil desítky

13

komunist ických funkcionářů včetně Mahgúha a odstranil tř i jeho stoupence z revoluční rady. J e t ř eba říci, že socialistické země se snažily na jedné s t raně o to, aby se Mahgúb a jeho přívr-ženci vyvaroval i nebezpečných kontroverzí s režimem, a na druhé s t raně se snažily udržet Nímajríl io na protiimperialist ických pozicích a bráni t mu v ant ikomunist ických akcích.

Generální t a jemník Mahgúb po uteku z vězení v červnu t. r. začal dělat p ř ípravy vojen-ského převratu , o čemž jsme ani my, ani bratrské s t rany nevěděli. P řevra t 18. července byl špatně př ipraven a vůbec se nepřihlíželo k reálným možnostem s t rany. Jeho organizátoři neměli jasný program, počínali si sektářsky a nezajistili si podporu ani armády, ani širokých, lidových mas. Nepřihlíželi ani k t ak závažným vnějším faktorům, j akým byl například plán na vytvoření federace arabských republik, a zaujali k nim otevřeně negativní stanovisko, čímž prot i sobě okamžitě postavili vedení zejména Egyptské arabské republiky a Libye a objekt ivně nahráli proamerickým silám. Po potlačení p řevra tu rozpoutal Nímajr í za účinné podpory zahraničních rozvědek prot ikomunist ický teror. Reakční síly spekulovaly s rozšířením protikomunist ické kampaně na celý arabský svět, počítaly s vyprovokováním úderů proti dalším arabským komu-nistickým s t r anám a pokrokovým silám vůbec. Očekávaly, že se jim podaří vyvolat rozkol mezi arabskými a socialistickými zeměmi.

Socialistické s t á ty a pokrokové síly ve světě rozhodně vystoupily na obranu Súdánské komunist ické s t rany. Podařilo se dosáhnout zeslabení protikomunist ického teroru jak pomocí veřejných protestních akcí, t a k i diplomatickým t lakem na Nímajrílio, Solidarita se Súdán-skou KS však zdaleka neznamená, že bychom nekrit icky přij ímali chyby, kterých se část vedení s t rany dopustila. Tyto chyby měly tragické následky pro komunisty a způsobily škodu celému komunist ickému a národně osvobozeneckému hnuti . Naše podpora súdáuskýiu komu-nis tům musí nyní směřovat k tomu, aby překonali nynější těžkosti, vyvodili závěry z chyb, znovu se semkli, obnovili s tranu, dali jí jasný program a spolu se všemi pokrokovými vlaste-neckými silami začali účinný boj s reakcí.

A konečně není bez zajímavosti Bilakova kritika do řad některých západních komunistických stran, zejména KS Itálie, jez v únoru opět opakovala svůj nesouhlas s "normál i zad" a represí v Československu (viz Článek z Rinascita na jiném místě) — nebylo vypovězení italského komu-nistického novináře, tajemníka MON v Praze Fcrdi Zidara malou odplatou? Naproti tomu vedení francouzské KS poslalo do Prahy protest proti tomu, že FKS není uvedena mezi těmi stranami, které podle Bilaka setrvávají na odsouzení sovětské intervence v srpnu 'I96S.

V některých bra t rských s t ranách se projevily názory, že nemohou revidovat svá nesprávná stanoviska k československým událostem z roku 1968, protože by došlo k narušení jejich jednoty a k oslabení jejich autor i ty v národě. Život však dokazuje, že je tomu právě naopak. Bratrské strany, které zaujaly od začátku jasný internacionalistický postoj nebo přehodnotily svů; původní jednostranný pohled na československé události, upevnily své vlastní řady i spojen! s dělnickou třídou a pracujícími ve své zemi. Dnes už zůstává jen několik stran, k te ré mají výhrady vůči současně linii naší s t rany. J e to především Komunist ická s t rana Austrálie, Komu-nistická s t rana Velké Británie, Komunis t ická s t rana Španělska a v řadě otázek též I ta lská komunist ická s t rana.

I když už delší čas s ledujeme určité odstředivé tendence v politice Italské komunist ické strany, snažili jsme se nekomplikovat vzájemné vztahy, a proto jsme nejednou vedení té to s t rany navrhovali , aby se soustředilo zejména na ty otázky, které nás spojují, to znamená na boj prot i společnému tř ídnímu nepříteli. Naše ochota však nebyla opětována. Naopak, v ital-ském stranickém tisku byla zveřejněna stanoviska předních funkcionářů Italské komunistické strany, k terá měla někdy až charakter hrubých útoků proti naší s t raně a otevřeného vměšování se do našich vnitřních záležitostí.

Skutečnost, že několik komunistických s t ran dosud nechápe, oč v nosí s t raně í zemi šlo, má též své hlubší příčiny spočívající v odlišných stanoviscích na mnohé programové, strategické a takt ické otázky mezinárodního komunistického lmutí. Proto je t ř eba naší trpělivosti, aby Život i čas potvrdily, že p ravda je na naší s traně.

"LISTY" francouzsky Zásluhou obětavosti členů a spolupracovníků francouzského "Výboru 5. ledna", který

sdružuje levicové politické a kul turní osobnosti, kteří nesouhlasí s okupací a normalizací Československa vyšlo 13. března 1972 zvláštní vydání "L i s tů " ve francouzském jazyce.

Obsahuje výběr některých článků z loňského ročníku "L i s tů" a v úvodu francouzského spisovatele Vercorse seznamuje francouzské čtenáře s naší činností.

Děkujeme tou to cestou všem našim francouzským přá te lům za tento konkrétní projev solidarity s naším bojem.

Zájemci o to to číslo si je mohou objednat na adrese "L i s tů" .

14

DUBEN 1968:

AKČNÍ PROGRAM KSČ ZDENĚK HEJZLAR

5. clubna 1968 předložil Drahomír Kolder (!) ús t řednímu vvboru KSČ návrh tzv. Akčního programu s t rany. Dramatické období, v němž se síly bývalé protinovotuovské opozice v celé své vni t řní rozpornosti a ve složitých vztazích k novým silám občanského séhe-u vědomo vání — pokusily řešit první úkoly demokrat ické reformy a nově vymezit mini-mální hranici československé suverenity v bloku, bvlo otevřeno.

Kolder poděkoval "zejména Ústavu s tá tu a práva ČSAV a SAV, Ekonomickému ústavu ČSAV a SAV, Historickému ústavu ČSAV a SAV, Ústavu politických věd ÚV KSČ, Ús tavu jdějin KSČ a KSS, Sociologickému ús tavu ČSAV, Ústavu národohospodářského plánování, Vysoké škole politické, Ústavu me-zinárodní politiky a ekonomiky, právnické fakul tě Karlovy a Komenského university, Ústavu marxismu-leuinismu Karlovy univer-sity a dalším ins t i tucím" a dodal, že "dík jejich pomoci zahrnuje program nejnovější výsledky vědeckého bádání a zobecňuje nejlepší zkušenosti společenské praxe" .

Vyčet institucí a spojení s Kolderovým jménem má dnes, při č tvr tém výročí události, zvlášť bizarní a palčivou příchuť. Kolder je l i řmotným ministrem státní kontroly v "nor-malizované" vládě, k te rá prohlásila Akční program za "revizionistický" a smazala všech-ny s topy po jeho někdejším uskutečňování. Značná část uvedených institucí byla touž

*

"normalizací" natolik zdecimována, že mu-sela bý t rozpuštěna. Naprostá většina těch, kteří Kolderovi tenkráte umožnili, aby návrh

' mí

podpořil jejich vědeckým renomé, vegetují dnes na okraji společnosti zcela zbaveni jaké-koliv možnosti vědecké práce, a někteří z nich sedí v pověstné ruzyňské věznici a čekají na soud jako údajní "nepřátelé socialismu".

Při zhodnocení podílu vědců na tvorbě programu Kolder ovšem trochu přeháněl, jak je vždy jeho zvykem. Text Akčního programu byl napsán chvatně. Horizont možností po-litického obra tu byl mezi únorem a dubnem 1968 ještě příliš mlhavý a protínovotnovská opozice, k te rá se chápala moci, ještě příliš rozsochatá, než aby bylo možné vytvoři t o něco více než nedokonalý, rozporuplný a otevřený programový pokus.

Bylo proto mnoho krit ických hlasu už ve chvíli uveřejněni dokumentu. Avšak další konkrétní vývoj československého reformní-ho pokusu prokázal, že to přece jen v podsta tě byl ten to Akční program, jenž určoval jeho charakter, rámec a meze. A ukázalo se, že

ani formulován nebyl zdaleka t ak neobratně, jak se mnohým kri t ikům v horkém jaru a létě 1968 zdálo. Nebezpečné konzervativní síly, jež bvlo t řeba neutralizovat dříve než mohly být rozdrceny, stály před t ímto programem bezradné a hlasovaly — včetně Novotné-ho! - - pro. A na frontě, která se ukázala rozhodující, to jest na frontě Praha: Moskva, odvážil se protivník přímého útoku proti Akčnímu programu teprve po důkladné de-strukci československé s t rany a po alespoň dílčí pacifikaci mezinárodního komunis tkké-ho hnut í po moskevské konferenci v roce 1969. Zdá se skutečně nesporné, že by bývalo če-skoslovenskou šanci alespoň částečně podpo-řilo, kdyby se bylo po dubnu 1968 více mlu-vilo k Akčnímu programu, než "přes něj a za ně j " — jakkoliv to je leckomu nepříjemné. Jeho poslání neoslabovaly především obsa-hové a formální slabiny, nýbrž nedůvěra ra-

^ ' v

dikálnějšich sil ve s traně i ve společnosti ve stabilitu nového kursu. Nedůvěra vyplývala z neuspokojivého s tavu výměny kadrii, z příliš velké zátěže minulou katastrofáluí po-litikou a z postupující radikalizace předs tav o možném tempu a hloubce změn — nikoliv příliš racionálně odůvodněné.

V žádném případě si Akční program ne-zasluhuje, aby upadal do zapomenutí . Byl reálnou alternativou československé politiky. Nemohl být splněn nikoliv pro své obsahové a formální slabosti, nýbrž proto, že českoslo-venští reformní komunisté nedostali čas, aby mohli prokázat, zda se takový program muže s tá t východiskem renezance socialismu v jed-né z 1)1 oko výcl i ze 111 í.

Domnívám se, že existuje mnoho dobrých důvodu, aby se připomínal onen skutečný obsah československé reformy, jak jej Akční program vymezoval. Podle tohoto programu měla především pokračovat vnitřní i vnější demokratizace s t rany tak, aby byl byrokra-tický centralismus nahrazen demokrat ickými pravidly politické hry a aby se "vedoucí úloha" s t rany měnila z diktátorské moci nad společností v politickou úlohu integrující síly uvnitř společnosti. Měl bý t učiněn první krok k regeneraci politického systému tím, že bude obnovena samostatnost a nezávislost jiných politických s t ran a velkých zájmových or-ganizací a že tak bude uvnitř Národní f ronty vytvořen par tnerský pluralismus a vzá jemná kontrola, aniž by př i tom měla v dané histo-rické determinaci vznikat institucionalizova-ná parlamentní opozice. Měla bý t uskutečně-na difuse a dekoncentrace moci tím, Že se

15

hospodářství osvobodí fc pou t dirigisinu orgá-nů s tá tn í moci a zastupitelské orgány z pou t dirigismu strany, že se uskuteční federalizace republiky a že se obnoví samosprávné funkce územních orgánů moci. Měla b ý t důsledně dokončena deetatizačni a de centr ali začni eko-nomická reforma, obnovující funkci t r hu v systému plánovaného hospodářství a moderni-zující ekonomické vz tahy včetně denivelizač-nícli sociálních důsledků. V souvislosti s eko-nomickou reformou měla bý t vybudována podniková samospráva pracujících jako výraz demokrat izace hospodářství a jako základ budoucí př ímé reprezentace výrobců v poli-t ickém systému. Měla bý t zajištěna všechna základní demokrat ická p ráva a svobody ob-čanů, především svoboda slova a shromažďo-vání, provedena náprava minulých kř ivd a nezákonností , reformován volební systém, pods ta tně omezeny represivní funkce s tá tu , zejména omezena moc policie a zajištěna ne-závislost soudů. A konečně měly bý t nadále zachovány všechny spojenecké svazky repu-bliky s ostatními socialistickými s t á ty a po-vinnosti z nich vyplývající , avšak bez vzá-jemného vměšováni do vni t řních záležitostí a při rovných právech všech iičastniků aliance.

Šlo tedy do značné míry o program návra tu k něk te rým národním východiskům revoluce, k te ré byly později zasuty impor tovanými a neúspěšnými stalin is t i ckýnii konstrukcemi — tedy o proces, k te rý Marx vždy pokládal za nevyhnute lnou součást revoluce samé. Šlo o odstranění toho, co se ukázalo neúčinné, cizí a anachronistické, o regeneraci hodnot, k teré se ukázaly nenahraditelné a nezastupitelné, o první kroky demokratizace ve sféře výroby, které se s taly nevyhnutelnými, mělo-li bý t odst raňováno odcizení plozené nejen kapi ta-lismem, ale i " s t á t n í m " socialismem sovětské provenience. Šlo o socialistický reformní pro-gram, neignorující žádný z mimořádně tv rdých historických i mezinárodních limitů, v jejichž rámci se mohla věcná československá polit ika rozvíjet. Cesta z byrokrat ické d ik ta tury k bu-doucímu historicky novému režimu demokra-tického socialismu měla b ý t ještě dlouhá a složitá a konečného cíle sotva mohlo b ý t do-saženo v izolaci. S minimalitou takového výchozího programu museli b ý t zákonitě nespokojení maximalisté všech odstínů, s jeho reformností ti, kdož zprava nebo zleva nahlí-žejí, že se státně-socialistický systém refor-movat nedá, jeho socialistický charakter ne-mohl uspokojovat nesocialisty. O " the devil 's

advocacy ' ' nebylo proto t ehdy doma — a není ani ted v emigraci — žádná nouze, takže moskevská a "normalizační" propaganda měla a má z čeho žit.

Všechno však nasvědčovalo tomu, Že čes-koslovenští reformní komunisté a jejich spo-jenci měli t ehdy dostatek sil, aby t akový mi-nimální program uskutečnili bez katastrofál-ních konfl iktů v československé společnosti. Paraf ráze "změny jsou nutné, protože jsou možné" pa t rně o tehdejší československé si-tuaci platila. O budoucnosti by t ím ovšem i t a k bývalo rozhodnuto jen zčásti: nebezpečí nejrůznějších obra tů k restauraci bylo ve fiké. Intervence byla vlastně j e n nejbrutá lnějš ím výrazem skutečnosti , že Československo pev-ně vězí v soukolí sovětské velmocenské domi-nance, a v Moskvě se už dávno natolik přestalo věřit na socialismus a internacionalismus, Že se pokládaj í za ztracené, pokud je nemá zcela pevně v rukou politická policie a nejsou střeženy velmocenskými t anky . Byly bohužel i jiné možnosti, jak zvenčí zatlačit reformu zpátky. A mohla samozřejmě ztroskotat i na vnitřních obtížích. Nikdo zcela spolehlivě neví, k j akým reakcím může za urči tých okol-ností docházet v nově s t ruk turované společ-nosti, při křehkosti některých jejich vazeb a p ř i absenci "demokrat ického t rén inku" po celá desetiletí. Předs tavy a recepty, odvozo-vané z minulých a cizích s t ruktur , nechy-běly — a mohly se ukázat velice ošidné.

To však nic nemění 11a skutečnosti, že čes-koslovenští reformní komunisté vykročili Ak-čním programem po jediné reálné cestě ne-vyhnutelné emancipace a modernizace spo-lečnosti evropských socialistických zemí: po cestě k demokratizaci systému. J e to "pra-vicový oportunismus", jak se pokoušejí tv rd i t nejen stalinistické zkameněliny, ale kupodivu i jejich odpůrci v západní ul t rara-dikální levici? Možná. Ale v tom případě se jen ukáže, že t aké t akový ' 'opor tunismus" je marxismem dneška, protože i všechny bu-doucí emancipační procesy ve společnosti těchto zemí budou zákonitě směřovat k té-muž cíli. Obávám se ovšem, Že v nových si-tuacích Často nebudou radikálnější, nýbrž umírněnější, že i minimální interpretace Akčního programu 1968 bude možná maxi-málním výchozím programem budoucnosti . Doba postaví zajisté mnohé otázky j inak. Zapomenut však bude Akční program sotva — v Československu i jinde.

Správné, ale pozdní poznání

"V. I. Lenin v jiné souvislosti, ale i pro náš pHpad závazně, upozorňoval, že přežene-li se kritika přes únosnou míru, neodpovídá-li kritika a její forma váze kritizovaného jevu, převrací se vlastně ve svůj protiklad a mění se v jakýsi sport/'

"Hledání ideologické diverze tam, kde není, neprospívá niěemu, ba spíše Škodí. fe totiž vše-obecně známo, že hledáme-li něco tam, kde to není, může se nám snadno stál, že to nenajdeme tam, kde to opravdu je".

Tvorba, c. 43 z 27-10-1971

16

Týden 9 ovlivnil svět

g

J e až neuvěřitelné, co všechno jsme se mohli dočíst v normalizovaném tisku v době návš těvy (ovšem i před a po ní) amerického presidenta Nixon a v Číně. Ať už to bylo z per našich horlivých komentá torů (kteří spíše než novináři jsou pouhými vykladači oficielní

olitiky) nebo sovětských cl JI 111 p oslu šnýc li-ie 111 žilo se to nejprimitivnějšími ú toky na Nixona, ^ale ještě více na Mao Tse Tunga a lidovou Čínu. Obvinění ze "zradv socialismu", "spiknut í prot i SSSR", "vráženi dýky do zad vietnamského lidu", "komplotu s americkým imperial ismem" byla nejbežuějši a opakovala se ve všech pádech a variantách.

Což o to, na chudobu argumentů a fráze jsme z t é to s t rany zvyklí; co však je na celé věci skutečně neuvěřitelné, to je mizerné mínění, k teré zřejmě maj í pisatelé těchto komen tá řů—a hlavně jejich inspirât oři— o inteligenci a pamět i lidi. Cožpak si myslí, že lidé na t ý d e n záporně!i, že president Nixon byl t aké pozván do Moskvy, kam pojede v květnu? Ze sovětské vedení nelinulo ani prs tem, když americká letadla začala bombar-dovat Hanoi a Severní Vietnam a clili 11ti chvíli nepřerušila svá jednání s vládou USA? Že to není t a k dávno, kdy sovětský premiér Kosygin jel do USA za americkým presiden-t em ve chvíli, kdy padaly tisíce bomb na celé území Vietnamu a kdy ještě nebyly vůbec žádné vyhlídky na skončení té to války, jako jsou ted? Nebo že sovětská vláda (a s ní samozřejmě i československá) má stále s tyky s Lon Nolovým režimem v Kambodži a odmítá uznat zákonnou vládu p Siliánuk^i ?

V každém případě bude zaj ímavé schovat si t y t o komentáře a p a k je s rovnat v květnu s těmi, které t i t íž lidé budou psát o Nixonově návštěvě v Moskvě. Bude to asi názorné potvrzení ruského přísloví: "Co může car, t o nesmí mužik" .

Co vlastně vadí Brežněvovi a jeho spojen-cům na t é to cestě? Přece dlouho vyčítali čínskému vedení právě to, že nechce př i jmout jejich politiku "mírového soužití s tá tů s různým společenským systémem". Vadí jim právě to, že lidová Čína má zcela jiné pojetí politiky "mírového soužití". Sovětské vedení se chce v y d á v a t za jediného par tnera USA, za mluvčího celého "socialistického t ábora" s cílem jedna t s USA o rozděleni světa na dvě sféry vlivu, v nichž každý z nich by měl v té své sféře volnou ruku k ovládání ostatních a prosazování svých zájmů. Čína to to pojetí odmítá, j ak je to ostatně vyjádřeno i v pode-psaném společném komuniké o americko-čín-ských rozhovorech. A to nejen theoreticky, ale především v praxi: Čína se nepovažuje za výlučného par tnera USA. Nereklamuje pro sebe žádnou "sféru vl ivu" ve světě, mimo své hranice. Čína t aké nemá ani jednoho vojáka na území cizího s t á tu (a inohla je mít). Proto

p ^ také Lína vys tupu je za stažení všech cizích vojsk z území cizích s tá tů jako podmínku skutečného uplatnění zásady o respektování suverenity a nevměšování se do vnitřních

v

věcí j iných zemí. Proto také může bez zábran odsoudit př í tomnost sovětských vojsk v Československu.

Nixonova cesta do Číny a výsledky jednání » * ^ * V 5

jsou nesporně především úspěchem Cíny. Po více než 20 letech izolace a blokádv jede ame-rický president do země, s níž nemá jeho vláda diplomatické s tyky a uzná, že Čína je jen jedna a že nemá žádné expansivuí cíle. Desítky miliónů Američanů to mohou slyšet a vidět na svých obrazovkách. Tím také au tomat icky padá jakýkoliv důvod pro další americkou účast na válce ve Vietnamu, k te rá byla po leta presentována jako obrana proti expansi "čínslcého komunismu". Číňané při tom pro-jevily velkou obratnost . Přijali' amerického presidenta zdvořile, ke konci poby tu téměř

řátelsky, ale bez nadšení. V t om je velký us upřímnosti, neboť j inak tomu ani být

nemohlo po 20 letech nepřátelství . V té to upřímnosti obou s t ran je záruka trvalosti započatého dialogu. I v tom, že v p ř i j a tém komuniké se nezata j ují rozdílné názory. Čína se nezřekla Žádné ze svých principielních pozic.

Ale t a to cesta je také úspěchem samotného Nixona, úspěchem, k terý daleko přesahuje volební efekt, k te rý v tom mnozí spat řu j í jako hlavní cil. Americký president projevil při té to příležitosti velkou politickou odvahu, kterou ocení plně jen ten, kdo zná s tav amerického veřejného mínění. Před 6 měsíci vyvolalo oznámení Nixonovy cesty do Pekiuu překva-pení a pak i značný odpor vlivných kruhů i části veřejnosti. Dnes velká část americké a světové veřejnosti při jala výsledky Nixonovy cesty kladně. Nixon tak nesporně vejde do dějin jako člověk, s jehož iméuem bude spojen ten to skutečně historický obrat ame-rické politiky.

Nixonův výrok na závěrečné recepci v Šanghaji, že týden americko-čínských jednání byl " týdnem, k te rý změnil svě t " se může zdát přehnaný. Každý z par tnerů měl přece jen omezený prostor jednáni. Spíše je sám fakt cesty a jednáni těchto dvou zemí výrazem změn ve světě, které jíž nastaly a které si teprve nyní někteří uvědomuj í a uznávaj í .

Nejde o nic méně, než Že končí celé pová-lečné období, založené na výsledcích Ja l t ské konference a na rozdělení světa mezi vítěze nad Hitlerem a zvláště mezi a spočívající na jejich mocenské rovnováze.

Diplomatičtí pozorovatelé mluví o přechodu z bi-polárního světa v tripolární s tím, že dalšími par tnery budou v budoucnu Japonsko a sjednocená západní Evropa. To ovšem není cíl Číny, k terá znovu při Nixonově návštěvě

17

i

zdůraznila, že nemůže a nechce hrá t úlohu t ře t í "supervelmoci", ale chce spíše uvolnit svým vlivem prostor pro větší nezávislost malých a středních zenu 11a d ik tá tu velmocí. Ať je to míněno upř ímně či jinak, ať jde o politiku dočasnou, vycházející z reality čínské zaostalosti ekonomické a vojenské — a bude dobře když i zde budeme kritičtí a střízliví — zůstává faktem, že vs tupem Číny do světové politiky vznikají nové možnosti pro malé národy a zejména národy potlačené cizí okupací. Není náhodou, že za tnu co předsta-vitelé ostatních zemí nemluví na oficielní t r ibuně OSN o okupaci Československa, čínská delegace ji odsoudila několikrát, jme-novi tě a bezpodmínečně!

Zájem naši veřejnosti o všechny zprávy z Číny a zvláště o únorovou Nixonovu cestu do Pekinu potvrzuje, že naši lidé chápou, jak t en to vývoj je n á m příznivý. J e to pochopi-telná reakce. V období po s rpnu 1968 si mnoho lidí myslelo, že právě západní mocnosti donutí SSSR k odchodu z Československa. Ale Západ se velmi rychle smířil s vy tvořeným s tavem (mnichovanství m á hluboké a objektivní kořeny). Proto se tolik naděj í spojuje s Čínou. Ale bylo by s te jně škodlivé zaměňovat jednu iluzi druhou nebo dokonce jednu závis-lost — ať již mocenskou nebo ideologickou -— za druhou. Mao Tse Tvmg sám zdůrazňuje, že "každý národ, bojuj ící za svobodu a nezávis-lost se musí opírat především o vlastní sí ly". To plat í i o nás, ať to vypadá jakkoliv bezna-dějně v dané chvíli. J d e právě o to využí t nových možností, k teré n á m změny ve světě otvíraj í .

Př í ldady Rumunska , Jugoslávie a Albánie ukazuj í os ta tním socialistickým a východo-evropským zemím, ' že právě v nové situaci, umožněné samosta tnou politikou Číny si lze vybojova t a udržet značnou míru nezávislosti na sovětském vedení. Ostatně není vylou-čeno, že i Gierek, Kadár , ba dokonce i Iioii-necker budou cht í t od B režně va za podporu jeho politiky vůči Číně nějakou odměnu ve formě ús tupků a úlev, politických i ekonomi-ckých. J e n náš okupační režim se bude t ěmto možnostem bránit , protože se bojí jakéhokoliv pohybu v SSSR a jeho sféře vlivu.

Sovětské vedení cítí to to nebezpečí a rea-guje upevněním discipliny zemi Varšavského paktu , včetně ještě tvrdší represe prot i opo-zičním silám a náladám. Zcela se ani nemůže vyloučit pokus o nějakou " t res tnou v ý p r a v u " prot i Číně, i když je to riziko, které si mnozí i v SSSR uvědomují . Nynější ú toky proti Číně, že "zradila socialismus" a apely 11a "zdravé síly" v K S Číny připomínaj í v mno-hém předehru sovětské intervence prot i Česko-slovensku v srpnu 1968. Sovětská vojska jistě nemohou obsadit Čínu, ale jsou i jiné možnosti: letecký úder proti čínským a tomovým základ-n á m a pokus o svržení Mao Tse Tunga a jeho lidí. V Moskvě čeká bývalý Maoův spolupra-covník a nyní soupeř Van Min s řadou dal-ších bývalých členů "ÚV K S Číny. Někteř í sovětšt í maršálové vyslovují názor, že má—li ke konfrontaci s Čínou dojít , pak lépe co nejdřív, dokud je Čína vojensky slabší a

dokud se plně nevzpamatovala z následků kulturní revoluce a uvni t ř s t rany ještě pro-bíhaj í vnitřní boje, j ak potvrzuje nedávné odstranění maršála Lin Piao.

Ale Cína nečeká se založenýma rukama a nepokouší se získat mír 11a svých hranicích ús tupky sovětskému vedení. Ve všech velkých městech staví podzemní tunely, kde může přečkat bombardování nejen obyvatelstvo, ale i celé závody, školy, úřady. Deeentrali-

v' zaee země umožňuje, že jednotlivé provincie (velké často jako evropské země) se mohou bráni t a při tom vyrábět i bez spojení s cen-trem. Milionová masa rolniků je vyzbrojena a vycvičena. To vše se děje bez hysterie, s klidem a rozhodností. Neboť to je hlavní argument, k terý může sovětské vedení odra-dit od pokusu opakovat v Číně "českoslo-venskou operaci ' ' .

To vše připomněl onen pamá tný týden v únoru 1972, jehož dalekosáhlé důsledky pocí-t íme ještě zřetelněji v budoucnu.

D A 1,1 Mír,

METRU trochu jinak

JV roce 1971 bylo čs. politickými činiteli p ř i j a to rozhodnutí o využití sovětských vozů pro pražské Metro. J aké je pozadí tohoto rozhodnutí , když ještě krátce před t ím bylo připuštěno dokončení výroby elegantního pro to typu vozu čs. výroby, konkré tně výrobku CKD Praha závodu Ta t ra Smíchov, k terý plně vyhovoval technickým, estet ickým i ekonomickým požadavkům a s jehož výrobou a využi t ím se v Praze počítalo?

Podle amerického časopisu "The Political AíTaírs" v článku z r. i969 o obchodních vztazích mezi socialistickými s t á ty se od-hadovala zadluženost SSSR vůči ČSSR kon-cem r. 1968 částkou 1.400 mil. dolarů v hodnotě zboží podle amerického s tandar tu . Ta to částka byla přesně o 40 mil. dolarů vyšší než kolik s tála kompletní výs tavba dosud nejmodernějšího systému městské pod-zemní rychlodráhy BART (Bay Area Rap id Transit) v San Francisku. Bylo známo, Že dovozem převážně surovin do ČSSR ze Sov. svazu nelze vykompenzovat vývoz strojního zařízení. Výstavbou pražského Metra, hlavně však dodáním sovětského zařízení pro ražení, sovětských vozů a zabezpečovacího zařízení naskytlo se vedle j iných speciálních art iklů (např. letadel ale i zbytečných osobních vozů) výhodné odbyt iš tě pro Sovětský svaz.

J iž před r. 1967 byl Činěn na čs. s t ranu značný nát lak, aby upusti la od původní koncepce řešeni těžké dopravní situace v

18

Praze, t j . místo podpovrchové t r amva je se navrhovalo rovnou Metro. S hlediska od-borného i účelového je t a to změna proble-mat ická. J is tě rozumnější se jeví velkorysé řešení — důsledek toho ovšem je oddálení okamžiku, kdv Pražané začnou Metro sku-tečně používat . Důležitým činitelem zde byly i předpoklady nákladu, které v počátečním stadiu řešení Metra nebyly k disposici. Původní odhad byl 14 miliard Kčs proti 35 mil iardám posledního projektu. Y původní koncepci se vycházelo z toho, že se v principu využije s távaj ící sítě městské dopravy, která se v centru převede do první úrovně pod zem. Předpokládalo se, že pro dopravu budou využi ty spřažeué moderní t r amva je T3, rov-něž výrobek smíchovské Tatry . V dalším stadiu měla bý t t a to doprava zcela oddělena od povrchové dopravy, a to i v předměstských částech, čímž by padla jedna ze základních námi tek původní koncepce, totiž ta, Že by se příp. porucha na povrchu nepříznivě odrazila i v podzemí zablokováním sítě. V tomto s tadiu se uvažovalo již o využití specielních vozů a s t avba bv nabyla charak-teru Metra.

Všechny ty to koncepce ovšem nevyho-vovaly obchodním záměrům SSSR, protože při výs tavbě se vycházelo z domácích zdrojů a nepožadoval se n á k u p zařízení ze Sov. svazu. Srpnové události v r. 1968 umožnily prosadit záměry SSSR i na poli výs tavby pražského Metra. V podsta tně větší míře začala bý t př i j ímána rozhodnutí sovětských expertů. Pro využití razícího zařízení do-daného z SSSR bylo účelné změnit úroveň t ras a nakonec i situační vedení, při čemž se uplatnil i pochybný argument o možnosti využit í Metra jako k ry tu pro obyvatels tvo v případě válečného konfliktu. Změna úrovně však narážela na potíže v důsledku roz-pracovanosti t rasy C, která byla vedena blízko pod povrchem, a také prakt icky dokončeným Nuselským mostem. Konečně Nuselský most se stal i vážnou překážkou pro využití sovětských vozů pro Metro. Sdružený rám z předpjatého betonu před-pokládal provoz automobilové dopravy v

horním patře a provoz městské podzemní rychlodráhy ve spodním patře, v průjezdním truhlíku. Při dimenzování spodního pa t ra se vycházelo z předpokladu o maximální váze plně zatíženého vozu Metra kolem 35 tun. Reálnost tohoto předpokladu vynikne t ím více, když uvážíme, že na systému BART v San Praucisku jezdí vozy o stejné kapa-citě v celkové váze 25 tun. Naproti tomu váha sovětských vozu. která vychází z koncepce běžnveh Železničních vozu, činí 60 tun. (V létě 1970 otisklo pražské Rudé právo článek o autisovětském postoji čs. projektantů , kteří prý úmyslně dimenzovali Nuselský most na nižší zatížení ve spodním patře, aby nemohly být použity sovětské vozy). I když tedy pražskému obyvatel-s tvu byl již představen plně vyhovuj íc í p ro to typ vozu čs. výroby, který oproti těžkopádným, pomalu akcelerujícím a přeh-řívajícím se vozům sovětským převyšoval svůj protějšek v modernosti, estetieuosti i účelové výhodnosti , přijali čs. političtí činitelé přes námi tky odborníků rozhodnutí nepřipust i t výrobu vlastních vozů, a to i za cenu přes tavby spodního pa t r a Nuselského mostu. Ukázalo se totiž, že technicky do-konalejší vozy čs. výroby by se s taly nakonec i vývozním výrobkem do jiných socialistických zemí — o dovoz začalo projevovat zájem Ma-darsko, které pro budapeštské Metro bylo rovněž přinuceno používat vozů sovětské výroby. Navíc pak výrobou vozů pro Metro by byla snížena kapaci ta závodu, k terý by nemohl plnit požadavky SSSR pro import t r amvaje typu T3 v takovém množství, jak to Sov. svaz potřebuje .

Ironií ovšem je, že odborníci v SSSR namítali , že ČSSR nemá pro svůj t y p vozu vyvinutý bezpečnostní systém provozu, při-čemž nový bezpečnostní systém v SSSR, k te rý má být použit pro pražské Metro, byl teprve v nedávné době vyřešen formou výzkumného úkolu a v praxi vyzkoušen nebyl. Navíc se uvažuje o využití čs. koncepce vozu Metra jeho výrobou v SSSR a exportem do jiných zemí - to už však bude Nuselský most přestavěn.

ŠAŇO MACH Mladší generace asi už neznají jméno tohoto muže, který byl za t.zv. slovenského Šlátu mini-

strem vnitra a náčelníkem Hlinkových gard. Po válce byl odsouzen a strávil přes 20 let ve vězení, kde se také sešel s mnoha z těch, kdo ho nechali zavřít a odsoudit (m.j.s Husákem, Novomeským a dalšími). Své stáří tráví nyní v Bratislavě.

Elegantního šedesátníka potkávají jeho známí a diví se tomu, proč vypadá tak spokojeně. Na to Šaňo Mach: "ProČ bych se netěšil, když vidím, jak moji protivníci dělají chybu za chybou? Vycházel jsem vždy z toho, že malý nmod a jeho politici si musí mezi vel mocemi vybrat jednu pro

svou ochranu. V roce 1968 se mi zdálo, že naše politika "farské republiky" leží v troskách, protože se začala dělat jiná politika než ta, kterou jsme dělali my za 2. světové války. Už jsem se skoro obával, že neobstojíme před soudem dějin. Ale po srpnu se ukázalo, jak to je. A Husák dal zase všechno na svoje místo, naši politici zase poslušně vykonávají pokyny velmoci — i když jiné. Naše chyba byla jen v tom, že jsme vsadili na Německo, které prohrálo válku. Chybné bylo i pronásledování židů a komunistů. Ale ty jsme my nepronásledovali ani zdaleka tak, jak se v 50-tých letech a nyní zase pronásleduji oni sami. V tom nas překonali. ProČ tedy nebýt před tváří dějin klidný a vyrov-naný?".

19

F E J E T O N

MILAN SCHULZ

Tak už je koneČnČ jasno! Bylo to však velké napětí, protože nikdo nemohl tušit, jak českoslo-venské volby dopadnou. Přesněji řečeno: ta nejistota se týkala prvního Čísla konečného výsledku před desetinnou čárkou a obou Čísel po ni. Ta první "devítka" byla tutová, jak říkají sázkaři, pro-tože v posledních třiadvaceti letech na tom místě jiná Číslice nevyšla, /i nejistota, o dalších číslech plynula ze známé vrtoŠivosti politického vedeni, které je předem stanoví a které — podle nálady vůdcil — může desetinku, ba snad i celé procento tu ubrat, leč tu zas přidat. Ale teď uš je opravdu jasno, už je to pryč a za námi, jásají řídké řady agitačnich dvojic •— a na pár let je pokoj. Jak říkají romanisté — commedia e finita.

Jestliže však skončilo představeni, nepropadli se do neznáma jeho herci. Naopak, jsou tu, stále živí a rozmarní a většinou nespolehliví, protože se tvrdošíjně chovají podle svých představ a nikoli podle jasné směrnice nadřízené vrchnosti — dalo by se stručně a hříčkou říct: nikoli podle. Umělý předvolební ruch o tom snesl množství nejrůznějších důkazů, jakým je třeba tahle historka, která se nám donesla odkudsi z Moravy.

V malém městě byla svolána do Školy schůze mladých voličů, kteří se měli tohoto aktu zúčastnit poprvé ve svém životě. V onom městě toho večera vypnuli proud. Předseda agitaČního střediska proto sedí v Čele sálu při svíčce. V temnu před ním — slabá třetina předpokládaného návštěvnictva. V blikotavém světle tvrdí delegovaný referent už po sté, že volby maji význam pro všechen náš lid, zatímco v kapitalismu je tomu právě naopak, To by si měli uvědomit hlavně mladí. CoŽ je i názor předsedův, který politoval těch, kteří nepřišli, neb prý jde o jejich budoucnost. A měl pravdu. Ale i zlost: v zájmu budoucnosti mladých voličů si — pro neustálou tmu — ani nemohl poznamenat, kdo se dostavil a kdo ne.

*

A v tom to právě je: mladý Člověk je všude na světě v podstatě stejný; je přívržencem vyhraně-ných postojů, leze mu krkem veškerá přetvářka, rád by měl svět jednoznačně spravedlivý, čistý a Čestný. Jistěže postupně — ve stále zamotanější atmosféře současných poměřil všude po zeměkouli — od těchto svých ideálů všelijak ustupuje. Denní praxe mu jinak nedovolí jednat. Ale tahle zkušenost, kterou slyší od starších lidi doma i mimo dům, je mu v rozpuku jarosti lhostejná, Mladý člověk prostě nejde na schůzi, kde se lže, kde se hraje-jakoby váŽně-všcobecně prošvihnutá komedie, kde se lidé, placení za přetvářku, vytrvale pitvoří a předstírají, že je pravdoucí pravdou to, co je zjevně jejím pravým opakem. Mladý Člověk také — a teď už to můžeme Uct, aniž bychom byli káráni z nabádání k zlovolným činům —, mladý člověk nejde k takzvaným volbám, při nichž se nic nevolí, při nichž jde jen o prázdné manifestaČní sčítání papírků, odevzdaných buď ze servilnosti nebo ze strachu nebo z rezignace. Mladí lidé odmítají ze zásady jakoukoli šaškárnu, jakýkoli podvod, nebot to protiřečí jejich základnímu životnímu postoji: oni hledají takové záchytné body, které by v pro-měnlivosti tohoto světa vydržely co nejdéle ve své ryzí podobě, nezkaženy, nezmam putovány, ne odci-zeny své původní podstatě. Je to těžký postoj. TČŽši než ten, jemuž byli vystaveni jejich otcové, kteří to zase měli složitější, než jejich předci. Dějinný vývoj — a proměna ve smyslu opačném není, želt v dohledu — přináší lidem už po několik desetiletí stále více starostí. Nebo spíš: starosti, které vždycky byly se civilizačním pokrokem dostávají do vědomí neustále většího počtu lidí; světový vývoj je tímto vědomím propojen; to, co se dříve dělo odděleni a o čem se vyvolenci dozvěděli bůh-víkdy, ví dnes polovina světa pěl minut po události; více aktérů znamená komplikovanější děj, více zájmů ve hře, více nedorozumění, více vášní, rostoucí nepřehlednost a z ní plynoucí nevíru, Že se tahle motanice dá ještě někdy vůbec dát do nějakého přijatelného pořádku,

Ale tahle labilita mladé lidi neuspokojuje. Právě naopak. Mluvil jsem nedávno s dívkou, která před Časem prožila zemětřesení na zapadním americkém pobřeží. Vyprávěla, jak to přišlo v noci, jak nevěděla, co má dělat, protože se dělo cosi nedefinovatelného, co neumí dost dobře popsat, co si v té chvíli nedovedla pojmenovat. Až posléze, až živel utichl a srdce přestalo bušit, na to přišla z opačného konce. Najednou poznala, jaký je to krásný pocit mít pevnou půdu pod nohama. Pro tuhle dívku šlo o půdu zcela reálnou, řeklo by se, nejpůdovatějši. Pro všechny mladé lidi jde o pevnou půdu charakteru, vzdělaného vědomi, jasných postojů. Když ji někde ucítí, nepochybně se přidají. Jestliže jí široko daleko není, nepřijdou. Taková už je — naštěstí — jejich zásada.

20

DOPIS Z PRAHY Po volbách, v nichž jediná kandidátka Národní Fronty získala 99,$% hlasů, došlo v Česko-

slovensku k rozsáhlému zatýkáni. Aktivní činnost opozičních skupin ve volebním období poskytla zřejmé sovČtský)n i československým zastáncům politiky tvrdé ruky a policejní a soudní represe záminku udeřit proti tčm, s nimiž si režim chce především vyřídit účty z roku' 1968 i z let předchá-zejících. Zatčeni, jejichž přesný počet je obtížné v tuto chvíli zjistitjsou témčř vesměs bývali — Často dlouholetí — Členové komunistické strany, vyloučení v čistce v roce 1970 a tvořící dnes nejaktiv-nČjŠí jádro opozice v Československu.

Text který uveřejňujeme, byl psán v období hlavni vlny zatýkáni. Není známo, zda jeho autor, známý Československý intelektuál, je v tuto chvíli dosud na svobodě. Jeho dopis je zřejmČ koncipo-vaný jako výpověď človčka, který se obává, že bude možná na dlouho zcela umlčen nebo že jeho ná-zory mohou být% všelijak překrouceny. Tento pozoruhodný lidský i politický dokument není však jenom — podobné jako nedávné interview Josefa Smrkovského — výraze))! sily a nezlonieuosti zemč a těch, kteří y roce 1968 mluvili jejím jménem. Jeho význam přesahuje daleko její hranice a dotýká se zkušeností, nadějí i úzkosti milionů na celém světě.

Už delší dobu se chystám, že sednu a na-píšu 'všechno'. Píši na vypůjčeném stroji, protože pro zločince jako jsem já je dost velký luxus mít doma i t řeba jen psací stroj. STB kdykoli totiž hravě dokáže, že právě t ím či oním psacím strojem byl sepsán či rozmnožen ten či onen prot is tá tní leták a podobně. Ale mně je už ně jak všechno fuk. Ukazuje se, že nemá smysl bý t 'hodnej ' . Stroj pomsty za rok 1968 pracuje svým tra-dičním způsobem, vina se s tejně nejdřív vymyslí, provinění zrežíruje, důkazy a svě-dectví objednají , sudí a žalobce to dostanou jako s t ranický úkol, sekretariát hodí t axu a pokud jde o vimiíky, s tejně se jde podle pře-dem připravených s e z n a m ů . . . Ovsem, v Moskvě (i v Praze, pokud to bylo nutné) slíbili I t a lům a Francouzům, že nebudou po-litické procesy ve smyslu odplaty za rok 1968. Proto se úzkostlivě dbá, aby vina, za kterou ženou lidi za mříže, nebyla z roku 1968, ale. . . pozdější . . . Jenže každému by mělo bý t jasné, že je to volovina.

Nevím dne ani hodiny

Chtěl bych tenhle dopis napsat pořádně a organizovaně, abych na nic nezapomněl a vyjádři l se pokud možná srozumitelně. A př i tom lmed na začátku píšu halabala, j ak mě co napadne, protože nevím dne ani hodiny a i když t řeba za měsíc budu dál dřepět t ady za pecí, pořád nebudu vědět, proč mě tu sedet nechali. Už na mě vyplácali tolik peněz, že snad musejí jednou dovést t u věc do konce a ně jak t y investice realizovat. . . Zazname-náva j í málem každé auto, které zastaví v naší ulici, každý člověk, k te rý vleze do domu, je zvěčněn na fo rmát 13 krá t 18, jakmile vy jedu autem, jede za mnou konvoj, mám doprovod na nákup, do hospody, do biografu i k holiči. Už je znám podle ksichtu, máváme na sebe, vy tknul jsem jim, že nosej všichni s t e jný kvádro, dvakrá t či t ř ikrá t jsem byl nucen se jim ztrat i t , což není velký problém,

ale cirkus pokračuje dál. Nemá to hlavu ani patu , stojí to hromadu peněz, já přece nejsem na hlavu padlej, abych organizoval s tá tn í převrat , když mám na krk vi půl policejního ředitelství, s t ím přece počkám, až budu sám, no né?

Slavná policie sleduje t aky mou ženu, už si chudák myslela, že po ní jde nějakej fešák, a pak dokonce ještě jeden, ale kdepak, byli to soudruzi. Napsala mi o toni z nemocnice, kde byla na pár dní, a Žádala, abych byl opatrnej . Abych ji uklidnil, poslal jsem jí t am pohlednici . tohoto znění: "Milá ženo, sděluji Ti, že mně vrátil i niýlio orgána, a to celkem šest, a motorizovanejch. Ale j inak jsem vše provedl podle Tvých pokynů. Ku-lomet jsem zabalil do viks la jvantu a hodil do řeky. Náboje jsem zakopal ve sklepě, zlato a dolary zazdil v kuchyni hned vedle t rouby. Prot is tá tní materiály jsem věnoval ruskýmu regulovčíkovi na křižovatce a ten mi slíbil, že je rozdá v kasárnách na balení machorky. Rotačku jsem natřel na bilo, takže vypadá jako porouchaná pračka, a poštovní holuby zase na hráškově zeleno, takže můžu tvrdit , Že jsou to ztloustlý andulky. Čekám další pokyny. Manžel".

V nemocnici z toho prý mělo osazenstvo srdečnou atmosféru.

Zatýkání

Koncem prosince a počátkem ledna ude-řili prgti mnoha přá te lům. Sbalili Jaros lava Sabatu, (též jeho otce, ženu, syna s manželkou a další lidi, celkem asi 40 osob, převážně z brněnských stranických a univerzitních kru-hů). Pak zatkli už podruhé Rudolfa Baťka a J a n a Tesaře, čestné a moc slušné lidi. Pak

řišel na řadu Milan Hubl, znovu Luděk achman, Karel Kyncl a další. V rozměrech

odpovídajících pražským poměrům byli celé poslední měsíce také velmi ostře sledováni a Kynclovi a Pachmanovi dokonce policie pod nes tydatou záminkou zabavila před ča-

21

sem řidičák. Kvncl je nemocny, byl už dva-krá t v nemocnici a v lednu si měl jít lehnout znovu, má trvale špa tný krevní obraz a pro-kazatelně špatnou funkci jater .

Počet zatčených se odhaduje v Praze na více než osmdesát, v Brně přes třicet, o ostatních kraj ích se neví přesně. Zatčení někdeišího rektora Vysoké stranické školv a bývalého člena UV Milana Hubla bylo prv nemilé Dr. Husákovi. Byl to totiž přece právě Hubl, který měl v šedesátých letech největší zásluhu o jeho rehabilitaci a odvo-lání obvinění prot i tzv. slovenským naciona-listum.

Zatýkání zřejmě bylo provedeno po jiné linii a v př ímé koordinaci se sovětskými místy. Zaj ímavé rovněž je, že k zatýkání došlo krátce poté, co Husák v projevu k vybranému plénu stranických funkcionářů odsoudil ex-tremisty, kteří volali po procesech a tvrdé politice a Oldřich Švestka se přimlouval za uskutečnění ' ' zdravých zásad ledna" . Prove-dené zatýkání je proto možno in terpre tovat i jako varování na jejich adresu. Zatýkání bylo spojeno s domovními prohlídkami, po-licie šla podle seznamu, s tím, že v knihovně lidí na seznamech se vždycky na jde něco 'protistranického' či j inak pobuřujícího. Je-den známý se setkal s pří telem z ministerstva vnitra, k te rý se mu, closti deprimován, svěřil, že se chystá cosi na způsob padesá tých let, a to na ná t lak z Moskvy. Lidem je to všechno naprosto lhostejné, soustředuj í se na maxi-mální realizaci hesla 'Urvi co se dá ' — v tom ubohém zdejším měř í tku — a po ve-čerech, a čím dále víc i ve dne, se pi je a pije. Hospody jsou nabité, o sobotách a nedelích musí polovina chlapů s tá t , o politice se ne-mluví a namnoze najdeš na stěnách nápisy: Tady je hospoda, práci a polit iku sem ne tahe j !

Už zase taky děti?

Kamarád , k te rý se občas staví a pracuje dosud v jedné redakci, mí vyprávěl tuhle př íhodu: Náhodou vešel do místnosti , kde vedení jeho redakce připravovalo seznam mladých autorů, kteř í ma j í být přizváni ke spolupráci a patř ičně instruováni. Řeč přišla na mladou nadanou dívenku, k te rá má tu smůlu, že její otec byl funkcionářem y jedné ze zrušených intelektuálních organizací. "Tu samozřejmě pozvat nemůžeme, že n e ? " — "No to nemůžeme". — "Ale když se mluvilo o tom, že se nesmí nic t isknout od jej ího otce, nebyla o ní vůbec řeč. . . " . Ona se t a k y ně jak provini la?" — Ticho. Všichni věděli, že dí-vence je asi osmnáct. " T a k to už zase t aky dě t i?" zeptal se m ů j kamarád . "No 'jo, to už t ak c h o d í . . . " . "A co vnuky, vnuky bu-deme t a k y . . . ? " "Taky , t a k y . . . " Př i tom šlo zřejmě o osobní iniciativu, na tohle není žádná výslovná směrnice shora, někteř í lidé se prostě dohadují , co se po nich žádá. A dě-lají to. Nebo píší do novin neuvěřitelné nes-mysly, jen aby si polepšili či upevnili pozici a po s t raně prohlašují : " J e to banda lumpů a musí se s nimi t a k zacházet. J a k jen budu

moci, vyrazím z nich všechno, co bude možné, a nic j im za to neposkytnu!" Hle, hrdinství po našem. . .

Když zas ta vitje auto...

Já sám m á m takové zvláštní zařízení 11a fizly, kdyby přišli, jak co hned zničit. To víš, víme už přesně, co kradou a po čem jdou. Z knihoven např íklad odst raňuj í Garaudylio a Solžeiúcyna, takže to jsem odlifroval už dávno na bezpečnější místo. Trockého si ode mne půjčovali dnešní s traničt í hodnostáři už od začátku šedesátých let a pos tupně j im zůstal za nehty. Odstranil jsem, podobně jako všichni ostatní potenciální šibeničníci, t aké všechuy listinné materiály z minulé éry, ko-respondenci, a samozřejmě i všechen scho-vaný tisk z let 1968-1969, neboť to kradou vždycky. Docházející poš tu průběžně pálím. Jsou ovšem věci, které chci mít u sebe do posledního momentu, rozepsané dopisy, ro-zepsaný rukopis, nebo adresář, k terý jsem si přepsal na jeden kus papíru. To m á m všechno pohromadě a hodím to do kamen ve chvíli, kdy se první agent svatého oíicia objeví na obzoru. Naučil jsem se zavírat na klíč na závoru a na řetěz, což nikdy nebývalo zvykem. Ale získám t ím třicet vteřin. Nej-horší je, že u sebe nikdy nemohu mít celý rukopis toho, co píšu, takže to je pak špa tná práce. Ale t o už t ak bylo i dřív.

Během dvou a půl roku, co t a t o situace v pods ta tě t rvá , jsem se vycvičil na některé zvuky, např íklad rozeznám v noci, jestli auto zas tavuje nebo jenom projíždí či přibr-zduje před křižovatkou. A zase se vracím do doby raného dospívání, když jsme čekali, kdy př i jde gestapo pro t á tu . Pale ho sku-tečně vzali, dvakrá t n á m přehrabal i b y t vzhůru nohama a já obdivoval matku, tvrdou, nemilosrdnou, zlou na toho českýho fízla, co byl s ges tapákama a vypadal úplně stejně, jako ty dnešní profesionální ksichty. A vdě-čím přírodě, Že je ve mně dost ty máminy tv rdý mezkovitosti a že ze sebe už dokážu vyt lači t t u měkkosrdcatou a mírnou ná tu ru svýho tá ty . Nedávno se stalo, Že v noci slyším, i ale někdo ve dvě hodiny v noci zvoní dole na barák. Iv t omu světla reflektorů a tak. Letěl jsem k oknu, koukám, co se děje, ale nic, jen t rochu přiopilá pa r t a se hrnula ke komusi na návštěvu. Když bylo po všem, vzpomněl jsem si na ten fór, jak se Američan a Rus vzájemně svěřujou, co je pro ně štěstí. Američan povídá, že weekend s rodinou u moře. Rus na to : " U mě je to složitější. Pro mě je štěstí, když u mě zvoní někdo ve tři ráno, já jdu otevřít , t a m stojí dva v kožáku a p t a j í se: Vy jste Ivan Fjodo-rovíč? — A já můžu odpovědět: Ne, t en bydlí o pa t ro výš" .

Ješ tě pokud jde o t y soudruhy. AŽ na jedinou vý j imku jsme udělali všichni s te jnou zkušenost: Úroveň je horší než s trážmistr F landerka ze Švejka. Pořád se nu t íme do stanoviska, že je nelze podceňovat, ale je to téžký. Určitě budou umet zorganizovat krás-

22

iiý politický procesy a la Bukovskij, ale kdyby existovala skutečně organizovaná opo-zice nebo rezistence, bvli bv brzv s eelvm

• » » »

ansámblem v háji . Ale to je zřejmě vlastnost každé politické policie tou měrou, v jaké je právě institucionálně absurdní pro moderní společnost, aby jediná politická s t rana kladla mezi sebe a národ nikoli argumenty, nýbrž policaj ty.

Potřeboval jsem 21. srpen

A t ím se dostávám k vlastní politice. J a k o tak mnozí z nás, potřeboval jsem zřej-mě 21. srpen, abych pochopil ty rysv so-větské politiky, které jsem si prostě nepři-pouštěl. Byl jsem v tom ohledu zabeduělv a pro Rusy jsem měl celkově slabost. Byl jsem krit ický k topornosti jejich politiky a diplomacie, jejich škroben ost a secesní pa tos mi byly vždycky k smíchu, ale pořád jsem to ně jak omlouval, protože jsem to omlouvat chtěl. J ednak proto, že mi — a nejen mně — de facto zachránili život v kvě tnu 1945. A pak, narodil jsem se jako proletář, na první republiku mám moc špatný vzpomínky a chápat ji objektivně se učím hrozně pomalu. Máni-li být upřímný, pore-voluční d ik ta tu ru jsem nikdy nechápal jako uspořádání navěky. Především asi proto, že jsem nikdy sám sebe nedokázal přesvědčit, že ty nesmysly jsou nutné. Ale o rozsahu a metodách d ik ta tu ry v dopadu na opozici, převážně vymyšlenou, jsem měl velmi ne-přesnou představu. Kamaráda , který se do-stal do maléru, protože věřil na t ransmutaci či co já vím, jsem pořád bránil, a když jsem ho nakonec ubránil, měl jsem dojem, že spravedlnosti se obecně dá dosáhnout. Byro-kracie mě znechucovala od okamžiku, 'kdy jsem k ní čichl, ale znal jsem ji vlastně jen přes přátele v apará tu . Nikdy jsem netěžil z jejich privilegií a m ů j bezparti jní bra t ranec ve s tavebním podniku vydělával vždycky víc než já. Ovšem, hrozně jsem věřil, že socia-lismus je dobréj a ta nesmyslná dikta tura dočasná, že jednoho dne vytáhnou Hendrycha grányclieni z baráku a začne se mluvit lid-ským jazykem. Nepřipouštěl jsem si, Že by to Rusové právě takhle chtěli. Naopak, podle těch několika málo, které jsem znal, pře-devším těch chruščovovských, jsem usuzoval, že je j im pr délko vání našich protivné a t ím zbytečné. Ale o tom, že tu idiotskou dikta-tu ru zavedenýho idiotskýho klanu je třeba nahrad i t demokrat icky vybranou sestavou a hlavně provést politický opening úplně, za situace, kdy už stejně Žádná koncipovaná vykořisťovatelská t ř ída neexistuje, jseui^ byl přesvědčen už léta. Chruščevúv pád jsem dlouho nechápal jako posun doprava, protože mě značně znechutily jeho poslechli výlety do ku l tu ry a bylo mi líto jedině toho, že s ním zmizela z ruské politiky lidská tvář . Mar-čenka jsem četl až loni, První kruh a Rako-vinový pavilon v roce 1969. I k tomu bylo třeba, abych byl především schopný to př i jmout , a to nebylo pro mou zabedněnost

možné před 21. srpnem. Respektive pár týdnů předtím, kdy už jsem začal ruský nát lak plně vnímat . Pak ovšem přečtení vejeucu z K o kle rovy zprávv v roce 1967 a částí Pille-rovv zprávv v roce 1968 (celou jsem četl až později). Jenom tři dva ze zatčených z pa-desátých let. které jsem dobře znal, se mnou mluvili naplno o toni, jak to všechno bylo, až v červnu 1968. Později př ibyla vyprávění další, a to bvlv skutečné otřesv, které známe-

• » »

naiv definitivní rozchod. Pochopil jsem, že ten náš socialismus měl k mým ideálům asi s te jný vztah iako inkvizice ke křesťanství. A vzpomněl jsem si na starého soudruha, který mi řekl v únoru 1948: Ted budeme budovat socialismus bude žádná sranda, bral jako svatokrádež.

j Stalina a to ue-'eukrát jsem to ovšem

Právo vÝbertt \

Ted tu sedím, koukám z okna, skoro třicet let života zbytečně v háji, energie a zdraví vyplácaný do luftu, a ještě navíc pro větší slávu svinstva, který se dělalo ve stínu

ř v

mejch přiblblejch výlevu. Proto jsem nikdy nekoketoval s myšlenkou na emigraci. Ne-mám na to prostě právo. I když si to tady vyžeru možná až do dua, nebude nikdy dost co dohánět, abych se zbavil pocitu spolu viny. Nikdy jsem sice nezastával žádnou mocen-skou funkci, ale kecal jsem o krásnejch zítřkách v době, kdy niilióuv lidí zbytečně trpěly a já si v teple denně žral svejch č tvr t kila volský tlamy, k terá stejně byla rok vod roku dražší.

Když se mě teď lidi p ta j í , jestli jsem ještě pro socialismus, odpovídáni zpravidla okli-kou. Říkáni: Ať si Češi a Slováci, vvberou. To považuji za základní, s tanovit závazně a na věky právo výběru. Butlu-li někdy zase moci vzít veřejně pero do ruky, budu se za tohle zasazovat především. Nejduležitější ze všeho je demokracie, v tom měla zřejmě so-ciální demokracie nž před 50 lety nepochope-nou, fantastickou pravdu. Slnne-li se demo-kracie faktem, pak se budu moci teprve vy-jádřit k ostatním věcem. Ale teprve tehdy, budou-li ostatní moci mluvit s tejně svobodně a otevřeně. Pokud by nemohli, budu. zticha. Však jsem kafral dost dlouho. Osobně jsem pořád pro veřejné vlastnictví výrobních prost-pro veřejné vlastnictví vyroimten j ředkú jako pro fundament sociální spravedl-nosti. V tom se nezměním. Klasický kapi ta-lismus odmítám, i když ve srovnání s byro-kratickou dikta turou deformuje demokracií skoro zanedbatelně.

Mluvíme stejnýrn jazykem

Až se často divím, kolik za mnou chodí lidí, myslím dobrých lidí. V tom je asi jeden velmi pods ta tný rozdíl prot i padesá tým le-tům, jak je líčt ti, kteří to zažili na v hustni kůži či jejich rodinní příslušníci. Oni byli t enkrá t izolovaní úplně. Antikomunist ická většina je neměla důvod akceptovat , protože

23

t ěm výmyslům o jejich vině s te jně nikdy neuvěřila (jak jsme mohli my?), a komunisté se souputníky je vyvrhli naprosto. Dnes je to úplně jiné: Za ten rok osmašedesátý či něco navíc se v národě ztotožnilo vzájemně a samo se sebou všechno, co odmítá d ik ta turu a okupaci, a to je víc než 95 procent lidí. Když došlo k restauraci, podařilo se ěást té to masy koupit , ale nic víc. Masu nemohou korumpovat , i kdyby na to měli, masa je národ, a ten by mohl spolknout tento s tav jedině jako dobrovolnou sebevraždu. Proto zůstávaj í de facto izolováni oni. Když vlezu do k rámu nebo někam, kde jsem nikdy nebyl, když vezmu nahodilého stopaře nebo sám někde s topnu nákladák, když prostě ve jdu do cizího davu, mám pohodlnou, t ak řka sto-procentní jistotu, že lidé kolem myslí totéž, co já. A jakmile se t rochu oťukneme, mluvíme s te jným jazykem. Mám k tomu tu obrovskou výhodu, že ti, k teř í mne znají aspoň podle jména, znají i mé názory a mluví se mnou zcela otevřeně. Před t řemi lety to pro ume bylo cosi nového, m á m dojem, že normální lidé se mnou dvacet let otevřeně nemluvili. Vyvaloval jsem z počá tku oči, kolik lidí vlastně tenhle režim nikdy nechtělo, kolik lidi ho absolutně odmítá . Ted už jsein to strávil, země je taková, jaká je.

Kdyby politbyro vedelo...

A moje zkušenost je taková, že jsou-li zde antikomunist ické síly ve skutečném, ideolo-gickém smyslu, pak jejich základem a nejvý-

raznější složkou je to, čemu oficiální propa-ganda říká dělnická třída. J e mezi dělníky samozřejmě pár lidí, kteří jsou ochotni za balík navíc sem t a m předvést nějaké to hrdinství práce, ale celkový s tav je jasný. Kdyby poli tbyro vědělo, co si myslí tř ída, v jej ímž jménu vládne, naskáčou jeden za d ruhým do světlíku. Jenže oni to nejspíš vědí, ale do světlíku je teprve budeme muset naházet .

Jedinou oporou, velmi spornou, je úřed-nictvo, i když jedině v tom smyslu, že bude poslední, kdo se odváží ceknout, a první, kdo bude zase držet hubu. I oni si myslí svoje, přes cifry a papíry vidí celé to turecké hospo-daření zrovna jako ostatní, jenže zima se lip t ráví u kamen než na čerstvým povětří . Technická inteligence en gros byla proti už dávno, kdežto inteligence humanist ická je v Československu jako celek teprve pozdější příchozí. Zbývá policie, důstojnictvo, ředitelé a náměstci, vlastní obsluha d ik ta tury . Lid nikde. I za mávání praporkem se musí plat i t . J inak Je hlavní metodou konsolidace — a t a má byt permanentní — s t r a c h . V tom ohledu se jeho působení technicky zdokona-luje, Lidé maj í poznat, čeho všeho a o co všechno se mohou bát . Chce to jen znejistit max imum jistého. Už od těch dětí.

J e to smu tná země ve smutné době, ale každý se chápavě usměje, paclne-li slovo 'dočasně' . Ve všech souvislostech. Poslouchám pravidelně relace zahraničního rozhlasu a zdá se mi, že t a m často nechápou rozsah té šaš-kárny, té švejkoviny, k terá se hraje . Ale ono to asi j inak nejde, když chybí bezprostřední kontak t .

Ze zahraničního tisku VERCORS: Válku vyhrál Hitler

Začíná zase všechno znovu? Vy, moji současníci, si jistě po třiceti létech

vzpomenete na pocit bezmoci, který jsme proží-vali, když Vichy zatýkalo nebo dávalo zatýkat naše přátele, sesazovalo nebo dávalo sesazovat profesory a vyšší úředníky, odsuzovalo nebo dá-valo odsuzovat k bídě příliš přemýšlivé intelek-tuály, pořádalo nebo dávalo pořádat honičky na tisíce nevinných, nad jejichž osudem cudně zavírali oči ti, kdož tyto honičky povolovali nebo nařizovali. Každý měsíc, každý týden, každý den jsme se dozvídali podobné zprávy a co jsme dělali? Zatínali pěsti. Ano, zatínali jsme je s bezmocným vztekem — a tím naše Činnost kon-čila. Protože jsme nic jiného dělat nemohli. Nic, co by mohlo zabránit těmto zločinům, těmto nespravedlnostem, těmto vyhazovům a těmto zatčením.

Každý jednal podle svého temperamentu. . . Eluard psal básně a já je uveřejňoval; jiní vydávali noviny; jiní opět odcházeli k party-

zánům, vyhazovali vlaky do povětří a dokonce za bílého dne se vrhali na nemecké důstojníky. Ale tím jsme naše přátele z vězeni nedostali, tím jsme nevrátili učitelská místa sesazeným profesorům, nepřivedli deportované vězně zpět k jejich rodinám a neprobudili k Životu zastře-lené. A tak při každém dalším vyděraČském činu jsme jen zatínali pěsti bezmocným vzte-kem, protože jsme nebyli s to mu zabránit.

A teď začíná všechno znovu. Začíná znovu tenhle strašný pocit bezmocnosti

— kvůli tomu, co se děje v Praze a v celém Československu.

Jsou tam pronásledováni naši přátelé, dobří komunisté, jsou lam sesazováni, zbavováni míst, jsou vylučováni ze svazů, mimo něž spiso-vatel nemůže publikovat, dramatik nemůže být hrán, architekt nemůže stavět; profesoři jsou vyháněyii z universit, stávají se z nich nádeníci nebo prodavači zeleniny s úrovní pod životním minimem, jsou zbavováni všech práv, vyhazo-

24

váni z bytů a jejich děti ze studii, zkrátka jsou všemi způsoby pronásledováni, ne z je na konec zatknou; tato krutá opatřeni proti nim páchnou pomstychtivosti a připomíná ji nám starý zá-pach. tváři v tvář této zlé, nenávistné pom-stychtivosti znovu nemůžeme nic nez zatínat pěsti, zatínat naše bezmocné pěsti. Protože ne-můžeme nic dělat.

My, já, jejich kolegové, jejich přátelé. Xic dělat kromě toho, co já dělám tady: psát tato ubohá rozhořčená slova, která nejsou k ničemu, ničeho nedosáhnou, v nichž si dokonce netrou-fám citovat ani jména, protože mám strach, abych na ně nepřivolal nová neštěstí. Xic dělat, než znovu a nadarmo p>sát žádosti nebo pro-testy, dávat je podepisovat stovkami známých jmen, desítkami nositelů X obe lovy ceny. a nedočkat se nakonec ani odpovědi, nedojit uspokojeni, ospravedlnění, narazit jen na pro-past ticha pohrdlivého cynismu a výsměchu.

Protože válku vyhrál Hitler. Každý den, který uplyne, to dokazuje. Proh-

rál ji, pokud jde o území, ale vyhrál ji v žilách, v srdcích. Ne jsou-li to kanóny, násilí, pak je to podle jeho vzoru sila policie. F Praze, v Brně, Bratislavě — je to nedílná vláda, protože tu platí jen jediný zákon: znovu uchopit a udržet moc za každou cenu, zlikvidovat nesou-hlas a všechny nekonformisly, byť by na to doplatily generace české a slovenské hul tury

A my nemůžeme nic dělat. Jedna strana by byla snad mohla, nemusím

ji jmenovat. Kdyby byla chtěla, byla by mohla včas jednat. Ale neučinila tak.

Když jsem na podzim po intervenci rudé armády odjížděl do Prahy, pověřil mě vysoký

funkcionář této strany, abych vyřídil vzkaz a * • ». v

pozdravy jeho partnerům, kteří tam byli v nesnázích. A )ii jeho jméno neuvádím, pozná se, bude-li tohle ěist. Odjížděl jsem onoho roku odtamtud se zbyt ke»! naděje, že tam alespoň nevypukne hrozný lov na čarodějnice z dob pohrdání. Rok na to, když jsem se tam vrátil, se tato naděje rozplynula. I'šichni v Praze i v celé zemi věděli, ze dojde k zatýkání. jakmile jsem se vrátil domů, vyslal jsem ke stranickému představiteli, o němž jsem hovořil a jehož přá-telé v Praze byli mezi prvními- postiženými, naléhavé SOS. Ještě tehdy by byl energický zákrok sesterské stra n v mohl zabrzdit a zastavit

»

tragický proces. Ovšem nedostal jsem odpověď. A nic nebylo podniknuto. Stát)!i zájmy, sa-mozřejmě, odporné státní zájmy. Protože válku vyhrál Hitler.

I ' y hrál ji v Řecku, to je samozřejnié, ve Španělsku a v Portugalsku, v Urazili i, v Tu-recku — nemluvě o Metnamu a o Kambodži; ale i tam, kde naděje na lepší svět, boj za lepší svět dovolovaly po dvacátém sjezdu věřit, že zde už nedojde k hrůzným nespravedlnostem, které kalily socialismus a stály ho tolik dobrých

». * v

komunistů -— Bucharina, Rajka, Slánského, Clementise. . . .-I zase to začíná znovu a seznam se rozšiřuje, sice méně vražedný a méně s mu-teční, ale nikoli méně zavrženíhodný: Siňavský,

v *

Daniel, Grigorenko, Bukovský a SotŽenicyn postižený ostrakismem a židé vyhnaní z Pot-

t H * ska. . . A nyní i tam, v C echách a na Slovensku — nyní a jak ještě dlouho? —- jsou pronásledo-váni a zatýkáni ti, jejichž jména si ani netrou-fám napsat,

(Le Monde, 8.2. 1972

REPRESE V PRAZE

Př ípad kolegy Valeria Ochetta, uvězněného a obviněného v Praze se stejnou justiční ležérností hodnou éry Gottwalda je jiště velmi závažný,.

Zapadá tot iž velice přesně do plánu represe v Československu jež začala u příležitosti povinných listopadových voleb a vyvrcholila v těchto dnech v podobě nové vlny zatýkání. Terčem, na k te rý míří nynější vládní kruhy je zkonstruování procesu, který by měl zasáhnout kolem padesáti politických osob-ností a intelektuálů z doby Duhčekova období.

Podle záměrů Husáka a jeho poradců, t a to inscenace by měla bý t znamením konce u plynulé fáze "normalizace" a celá událost by měla bý t definitivní "konsolidací" okupačního režimu. J e n á m již známo, že obnovitelům pořádku v komunistické zemi, otřesené lido-v ý m vzbouřením nestačí sovětský vojenský zásah. Mají totiž zapotřebí stále více onoho t raumat ického a otřesného řezu, dělícího "revoluční" obrodu od "kontrarevoluce". Takovýmto otřesem byla poprava — dva roky

o intervenci v Madarsku — Imre Nagye a taletera. Tentokrát , po více než třech letech

intervence v Československu by to mohl b ý t př ipravovaný proces.

Podle toho, jak se pražské vedení odvolává na práva, má zřejmě v úmyslu sledovat onu skauti a! istic koti a nainsce no vanou legální logi-ku, která odpovídá tradici procesů stalinismu. Vyšetřující orgány by chtěly dokázat, že obžalovaní jednali proti s tátním zá jmům za pomoci zahraničních provokatérů. J e velmi pravděpodobné, že onen "cizí p rovoka té r" by v tomto př ípadě byl Valerio Oclietto.

čátku padesátých let, během st J iž na poč dené války a rozporů Jugoslávie s Kom in formou, československý režim se vyznamenal jakožto avantgarda evropského stalinismu. Přesvědčivým historickým dokumentem, k terý má své kořeny právě v té to epoše, je "Př iznán í" od Londona.

Bohužel, na počátku těchto sedmdesátých let se vrací posovetštělé Československo ke kruto-stem podruhé, opět začíná sloužit Kremlu jako zastrasující příklad pro ostatní východní země a komunistické s t rany v Evropě. Husák zaplňuje vězení s tarými komunisty a intelek-tuály, vládne po způsobu plebiscitu se zaru-čenou většinou 99,81 , chce donut i t před-

25

stavitele, známé v celém světě, aby se veřejně omluvili a aby dokonce poděkovali soudum za jejich tvrdost . Co ještě chybělo ke konsoli-daci Husákova režimu, bvlo odehrání se

•

velkého procesu, kdy by se měli potrestat za velkého skandálu * pravicoví oportunisté» a jejich západní "spolupachatelé" .

I talská veřejnost a vláda maj í za povinnost udělat vše možné k zabránění tomu, aby náš k ra j an byl v Praze zneužíván proti své vuli jako "svědek" proti os ta tn ím obviněným. Nasta l okamžik, aby všichni intelektuálové, použili svého pera a podepsali petici, jíž by se odsoudil nynější československý režim. Nastal okamžik, kdy všichni budeme muset hodnoti t slova Brežněva, o "normalizaci" v Evropě a o konferenci evropské bezpečnosti právě v t omto světle. (Corriere della Séra - 25-1-1972)

IVNZO BKTTÍZA

ZPRÁVY Z PRAHY

Zprávy o zadržení, zatčení (a posléze o několika propuštěních) pražských intelektuálu a novinářů nejsou sice oficielní, ale o to ne-méně závažné. Jsou závažné samy o sobě proto, že vyvolávaj í zneklidňující otázky. Dále proto, že známe několik soudruhů, kteří byli postiženi. Známe 11a příklad Kar la Kosíka, Kar la Bartoška (časopisy naší s t rany otiskly jejich články), Kar la Kaplana, Milana Hubla a považu jeme je za komunis ty nejen pro jejich přesvědčení a dlouholeté členství ve straně, ale i pro jejich příspěvek, k te rý věnovali 11a poli s tudia a ideologického boje proti dogma-tismu, považujeme je za komunisty také proto, že jsou to intelektuálové vysoké úrovně, silně zaj^ojeni do politické akce a vybudování socialistické společnosti v Československu.

V širším smyslu je pak t a t o zpráva závažná i vzhledem k otázkám, které v různých smě-rech vyvolává. Po skončení československého "nového ku rzu" jsme byli svědky různých fázi, jež poznenáhlu vedly k vyloučení z politického života těch nejdůležitějších před-stavitelů "nového kurzu" samého a k hluboké a radikální čistce v řadách strany, jež se pak rozšířila na odbory, pracoviště, universitu a na mládežnické a intelektuálské organizace. Nesouhlasili jsme s metodou, která chtěla řešit akutní problémy politického s t ře tnut í vykázáním z řad společnosti a ponížením soudruhů, jež byli nuceni vyhledávat si jakoukoli práci jen aby se uživili a svů j nesouhlas jsme vyjádřil i i 11a s t ránkách tohoto časopisu. V tomto ú t rpném údobí byl ale opa-kován jeden bod, který potvrzoval závazek, že se nebude již opakovat t v r d á represe z minulosti a že nedojde k soudním procesům. Vlna zatýkání těchto týdnů snad ukazuje, že ten to závazek již neplatí? Že převážil t u logiku, jejíž cena je i t ak vysoká?

Musíme si také položit otázku, j aký to vše m á význam v dnešní situaci v Československu.

Jestliže za několik let po "normalizaci" KSČ musí v těchto termínech Čelit vni t řn ím pro-blémům tak, že musí uvězňovat komunisty a t ím dá t průchod procesu likvidace nového kurzu, vyvs tává opětně otázka, jestli cesta vyvolená v srpnu 1968 a po něm, nejenom nevyřešila některé problémy, ale t aké vytvo-řila nové, dávaj íc tím volnou cestu novým a j e š t ě ostřejším krizím. (Z článku v "Rinasei ta" , týdenníku KS Itálie, 11-2-1972).

URČÍTE SKUTEČNOSTI

Způsob, s j a k ý m vedoucí místa v Praze hodlají řešit "př ípad Oehetto", vybízí k mnoha poli t ickým a morálním úvahám - především ale ke konstatování určité skutečnosti .

Valerio Oehetto je pro "normalizátorské" pražské vedení v pods ta tě něco jako cizí agent-provokatér, "spikleuec" působící v řadách opozice. Zcela určitě dělal totéž, co každý novinář "mus í " dělat, to jest sbírat údaje, důkazy, informace o skutečnosti . Všude tam, kde je možno post ihnout jádro věci jak ze vzájemně odporujících si pramenů, z ofi-ciálních verzí a z jejich vyvracení se s t rany opozice, novinář se zpravidla pohybuje bez rizika. Ovšem tam, kde politicky režim určuje jednu jedinou p ravdu a jakoukoli ;její alter-na t ivu nazývá zločinem, taní každý novinář musí riskovat.

Politické hodnoceni tohoto nestoudnélio př ípadu by mělo podle našeho mínění obsa-hovat následující p rvky:

1) Husákův režim není žádná "sociali-stická demokracie", není to totiž vůbec žádná demokracie: je to autor i ta t ivní režim, který upla tňuje spravedlnost pomocí represe a autoritarisiuu a kdyby tu nebyly i ostatní důkazy k prokázání tohoto faktu, pak by stačil pouze způsob, se k te rým se jedná s i talským žurnalistou, kdy jsou zneuznána jeho práva jakožto obviněného a dále i poli-cejní procedura, které byl podroben;

2) v útoku na Valena Ochet ta je tu snaha zaútočit na sympatie a ohlas, které má československá opozice v Iívropě;

3) jako obětní beránek tohoto komplotu byl vyvolen jeden západní novinář zřejmě proto, aby se mohly vymýšlet a konst ruovat absurdní a propagandist ické historky o "kom-plotu" . Z tohoto hlediska je t a to arbi tráž nízká a zákeřná ne proto, že postihla Ochetta, patřícího do řad levice, ale protože zasáhla určitou funkci. Nezáleží na tom, byl —- li postižen on nebo někdo j iný — je to totéž, protože se to týká nás všech, kdož chceme vykonávat svobodně svou roli informátorů veřejného mínění. V tomto bodě bychom měli jasně říci, že díky té to episodě již žádný italský novinář nebude moci vykonávat svo-bodně (pokud tu svoboda byla) své povolání ve východní Evropě, anebo vykonávat je bez úhony. (Voce Republicana - 21-1-1972)

26

Hlas lotyšských komunistů

Švédský denník Dagens Xyheter ziskal a ve výňatcích dne 29 J. uveřejnil zajímavý dokument, propašovaný ze sovětského l.otyšska a u rtený nč kterým komunistickým stra min) a osobnostem, u nichž autoři předpokládají kritický zájem o vnitřní pomčrv v Sovětském svazu. /de o otevřený dopis skupiny 17 lotyšských komunistu. Bvl uveřejněn s ohledem na bezpečnost autorů bez podpisu a bez udáni podrobností o jeho původu. Tyto okolnosti samozřejmě umožni Moskvě, abv jej prohlásila za podvrh, avšak obsahová analýza dosvědčuje s nejvčtši pravděpodobnosti, že jde *o dokument pravý. Jeho autory je patrně skupina lotyšských komunistických pracovníku nikoliv přímo ve vedeni lotyšské strany, ale kdesi na "středním stupni" stranické hierarchie. Názory v dopise obsa-zené nejsou výrazem nějaké individua ni nebo skupinové nespokojenosti, jsou naopak symptomem velikého a vážného^ vnitropolitického konfliktu, do nějchž jsou vrženi straničtí a statni aktivisté malých národů tváři vtvář velkoruskému tlaku. Oficielní sovětská interpretace "prolétářského in-ternacionalismu", která už dávno nemá nic společného s marxistickými principy osvobozeni a rozvoje národů, a z niž vyvozovaná praxe je potlačováním národní svébytnosti, sráží se se sk utrhlým i zájmy národů nejen v sovětském velmocenském bloku, ale i uvnitř Sovětského svazu samého. Dimense tohoto konfliktu odhalí plně teprve budoucnost. Pro československé čtenáře má zajisté poznáni ná-zorů skupiny lotyšských komunistů zvláštní význam. Přinášíme proto překlad úryvků z tohoto dokumentu.

"Pros íme o zaslání kopií následujícího do-pisu vedoucím Komunist ických s t ran Ru-munska, Jugoslávie, Francie, Itálie, Rakou-ska, Španělska i jiných, které uznáte za vhodné, a mimo to osobně soudruhům Arago-novi a Garaudymu ve Francii.

Vážení soudruzi, sedmnáct lotyšských komunistu se k

Vám obrací proto, že nenacházíme jinou možnost, jak ovlivnit události, které přinášejí nesmírnou škodu komunist ickému hnutí, mar-xismu-leuinismu, nám v Lotyšsku i mnoha j iným malým ná rodům. . .

Nejprve několik slov o nás, autorech dopisu. Všichni jsme se narodili a vyrostli v Lotyssku, většina z nás t u prožila léta buržoasnííio re-žimu a vstoupila do s t rany ještě v době její ilegality. Byli jsme tehdy vystaveni pronásle-dování a ztrávili mnoho let v buržoasních vězeních a pracovních táborech. Hoj za so-větskou moc, za socialistickou přeměnu spo-lečnosti bvl vždy naším životním cílem a obsahem. Všichni jsme« studovali díla za-kladatelů . marx ismu. Během druhé světové války vstoupili jsme do Rudé armády nebo do pa r tyzánských oddílu a bojovali proti nacist ickému otroctví. Po válce jsme se ak-t ivně podíleli na socialistické výstavbě v naší zemi.

Činili jsme vše, co bylo v naší moci, aby-chom uskutečnili Marxovo, Engelsovo a Le-ninovo dílo. S bolestí jsme však viděli, jak rok od roku jsou t y to ideje zrazovány, jak se leninismus využívá jako pláštík pro vel-koruský šovinismus, jak v naší zemí slova nesouhlasí s činy, jak je vším tím ztěžována a znemožňována naše práce a jak místo po-moci jsme stále více vystaveni nepřípustnému vměšování. Zpočátku jsme se domnívali, ^ že t y to deformace vycházejí z chyb jednotlivých vedoucích lidi, kteř í nerozumněji škodlivým následkům té to poli t iky. Avšak časem stalo se jasným, že velkoruský šovinismus byl a je

přesně promyšlenou linií vedení Komunist i-cké strany Sovětského svazu v Moskvě".

w

Po krátkém přehledu lotyšské historie pokra-čuje dopis:

"Po skončení druhé světové války přijalo vedení ÚV IvSSS rozhodnuti o t rvalém upev-nění pozic moskevského vedení v Lotyšsku, Litvě a Estonsku. Bylo započato násilné přistěhovalectví Rusu, .Bělorusů a Ukraj inců do těchto republik a současně násilné pře-sídlování a asimilace Lotyšu, Lite ve u a Estonců, stejně jako mnoha jiných malých národů v Sovětském svazu. Nikdo se neohlížel na to, že taková politika zcela odporuje marxisticko-leninským zásadám národností politiky.

Protože se nemůžeme odvážit podepsat ten-to dopis, budete se snad domnívat, že údaje nejsou zcela pravdivé a že snad přeháníme jednotlivé chyby, k nimž došlo uprostřed po-litické práce. Nikoliv, tak tomu není. Nechť mluví některá íakta.

Dovolte nám začít s ^ pravdivými. slovy usnesení předsednictva ÚV RSSS ze 12. června 1953 - jedinými pravdivými slovy v usneseních, která kdy byla o národnostní otázce př i j a ta . . .:

1. Všechny stranické a sovětské orgány jsou povinny sjmivedlivě řešit problémy v národ-ních republikách a skoncovat s deformacemi sovětské národnostní politiky.

2. Představitelé místního obyvate ls tva musí být nadále připravováni, školeni a uváděni na vedoucí místa v těchto republikách. . .

3. Všechna jednání v republikách musí bý t vedena v národních jazycích. . .

Avšak správné usnesení konec nesprávné prakse nepřineslo. Usnesení se připomínalo jen krá tký čas. Ačkoliv nikdy nebylo odvo-láno, byla záhy všechna prakt ická opatření k jeho uskutečnění zastavena a vše zůstalo při starém. A nejen to: v národních republi-

27

kách začal se provádět cílevědomé a přesně promyšlený p rogram nucené asimilace ma-lých ná rodu" .

r dopise následuje detail ni popis opatřeni, které Moskva uskutečnila aby uspíšila masové stěhováni Rusů do Lotyšska, stejně jako do ostatní c h bal t i c k ý c h re p i (blik. 1' ýs / e dk em bylo dosazeni úplné ruské kontroly míst niko stra-nického aparátu, prováděni takové kádrové po-litiky, která znemožňovala, aby příslušníci do-mácího obyvatelstva dosahovali vedoucích míst, budováni průmyslových podniků, které nevy-cházely z potřeb a možností republik a pro něž se dovážely pracovní sily a suroviny ze vzdá-lenosti 3-4 tisíc kilometrů a výroby se vyvážely

• • • » w

z republik, budováni lázeňských a rekreačních středisek pro příslušníky jiných národů, umí-stění ohromných kontingentů ruských vojsk v Lotyšsku, zatímco lotyšští branci byly rozpty-lováni pro celém Sovětském svazu co nejdále od Lotyšska a mnoho jiného. Dopis pak pokračuje:

"Výsledkem takové poli t iky bylo, že v Rize př ibývalo každoročně 20-25.000 nových ne-lotyšských obyvatel . Počet obyvatel v Rize vyrostl dva a půlkrát , zatímco relatívní podíl Lotyšů v hlavním městě neustále klesal: v roce 1959 činil ještě 45%, zatímco v roce 1970 byl už jen 40%. Mezi všemi obyvateli Lotyšska bylo v roce 1959 62% Lotyšů, avšak v roce 1970 už jen 57%. K a m taková politika vede, ukazuje příklad osudu Karelo-fmské republi-ky. Byla l ikvidována proto, že počet domá-cího obyvatels tva poklesl pod polovinu celko-vého počtu obyvatel . Nyní je Karelie sou-částí Ruské federat ívní republiky. S te jný osud čeká Kazaclistan a Lotyšsko. . . Sou-časně s řešením hlavního úkolu, t j . zvýšením Dočtu nelotyšského obyvate ls tva v republice,

:Dyla činěna další rozhodující opatření, t . j . rusifikace všech oblastí Života v Lotyšsku a asimilace Lo tyšů" .

V patnácti bodech pojednávají pak autoři o této rusifikaci. Mimo jiné uvádějí;

"Všechna jednáni v republikánských, okres-ních a městských organizacích, a větší díl jednání místních organizací a podniků vede se jedině rusky. S výj imkou takových ko-lektivů jako redakce lotyšských novin a ča-sopisů, lotyšká divadla a učitelské ús tavy a částečně kolchozy s tává se běžným, že i jed-nání schůzí a konferencí vede se rusky. Exi-s tu j í mnohé pracovní kolektivy, v nichž jsou Lotyši v absolutní většině, avšak jestliže se v nich nachází jediný Rus, k te rý požaduje jednání v ruštině, je mu zpravidla vyhověno. Jestliže se t a k nestane, je kolektiv obviněn z n a c i o n a l i s m u . . .

Může b ý t samozřejmě položena o tázka: Proč mlčí lotyšský lid a komunisté? Avšak oni nemlčeli. Pokoušeli se prot ivi t té to politi-ce. Například bývalý první t a jemník měst-ského výboru s t rany v Rize, soudruh E. Berk-lavs, později i náměstek předsedy vlády Lo-tyšské republiky a člen předsednictva UV LKS, s tál vždy prot i té to zhoubné politice. J e d n u dobu byl dokonce podporován větši-

nou v UV a vládě, V r. 1959 však přijel do Lotyšska sám tehdejší první t a jemník Ú V KvSSS soudruh Chruščev a tehdejší t a jemník ÚV Muchitdinov. Výsledkem bylo, že Berk-lavs bvl sesazen ze svých funkcí, vyloučen z UV a vystěhován nucenč z Lotyšska. Za to, že se protivili politice velkoruského šovinismu bylo odstraněno a vystěhováno s ta a s t a stranických funkcionářů" , (Z nich je v dopise jmenováno 26 řtiejzuáinějších, mezi nimi mno-zí ta jemníci ÚV, členové vlády, šéfredaktoři a jim).

" N a vedoucích místech pracuj í nyní jen Rusové a takoví Lotyši, kteří ztrávili celý svůj život v Rusku a vrátili se teprvé po druhé světové válce. Většina z nich neovládá lo-tyšt inu anebo mluví jen velmi špa tně" . (Zde dopis uvádí výčet vedoucích osobností, kteří jsou bud Rusové nebo lotyšt inu neznalí přistěhovalí Lotyši. Mezi nimi je i nynější první t a j emník ÚV August Voss. Jeho zá-s tupcem je od roku 1963 Rus Nikolaj Beluka).

' Do vedení jsou dosazováni většinou bez-principiálni lidé, kteří nemaj í žádné vlastní názory a s tanoviska — podlízavcí a lcariéristé. Pro lidi se zásadami, kteří n e s k r ý v a j í své názory, je cesta do funkcí uzavřena. Takové jsou poměry v Lotyšsku, v takovém s tavu žije domácí obyvatels tvo v národních repu-blikách. Pro Rusy je zde všechno, pro větši-nové domácí obyvatelstvo ještě něco t u a t am, pro národnostní menšiny už vůbec nic.

Vážení soudruzi, pos tupně a uprostřed prakt ické práce

jsme se přesvědčili, že to, co se u nás oficielně mluví a píše je jen fasáda, tendenční zakrý-vání f ak tů a lež. Všechny stranické schůze, konference a sjezdy jsou předem připravené divadlo. J sou svolávány jen k tomu, aby učinily zadost zdání demokracie ve s t raně a nalezly ohlas "nahoře" — u cizích. Každý pokus o změnu takové pralese označoval se a označuje jako útok proti straně, proti leni-nismu - a t aková obvinění neznamenaj í jen z t rá tu jakéhokoliv vlivu, ale i ohrožení osobní svobody, uvěznění nebo poslání do pracov-ních táborů s nelidskými podmínkami, vy-povězení, někdy prostě zmizení bez s topy na v ž d y . . .

Víme, že žádná komunist ická s t rana nemá právo vměšovat se do vnitřních záležitostí j iných s t ran. Avšak právě pro to je t řeba společnými silami odhalovat ty, kteří poru-šují t en to princip. Nyní znáte f ak t a o Lotyš-sku. Víte, ze podle našich úspěchů, neúspěchů a zb loudě ni posuzují lidé na celém světě ko-munisty a socialismus vcelku. Sovětské Činy a jednání bud ulehčují nebo ztěžují t aké vaši práci a boj.

Proto myslíme, že musíte znát pravdu, abyste se mohli pokusit ovlivnit vedení Ko-munistické s t rany Sovětského svazu. Víme, že to neni lehké. V Moskvě nejsou zvykli naslouchat j iným. J edna j í z pozice síly a uznávaj í jen moc. Avšak váš vliv ve světovém komunist ickém hnu t í je velký a oni nemohou přece jen zcela ignorovat vaše názory.

S komunis t ickým pozdravem 17 lotyšských komunistů .

28

O SHAKESPEAROVI A MNOHEM JINÉM

Rozhovor A. J. Liehma s J. Kotlem Jana Kot ta jsme poznávali postupně, po

vrstvách, a každý podle toho, odkud přicházel. Východní a Střední Evropa patrně později •nez Západní, ačkoli žil v té době ve 1 'aršavě. V době, kdv se ze zkušenosti generace sevřené

' V-'

mezi Hitlerem a Stalinem zrodila jedna z ) i ejp ron i k a v Čjš i c h knih t o h o Č a su " Sh ake spe are, n á š s o u č a s n í k " . Ne věcehký rozbor alžbětinského klas i k a, ale v á š 11 i v á v ý pov Čd o t ragéd i i ge nera ce, která se octla pod koly velkého mechanismu, fungujícího ve dvacátém století se stejně neú-prosnou přesností jako v době válek růží, Ri-chardů, Edvardů, Jindřichů i Janů

Zoufale jsme v těch letech hledali cestu z pasti, skulinku naděje, způsob, jak rozbit velký mechanismus a nahradit ho. . . Čím? Ne všechna naděje byla ještě mrtvá a Kott svým plaidoyerem proti stalinismu v polské Kulturní radě zapálil v roce 1956 jeden z jejích nových plamenů. "Polská naděje zemřela v roce 1961 řekl mi o mnoho let později. Když jsme se v polovině šedesátých let setkali k prvnímu dlouhému rozhovoru, Žily naděje jiné. Například Česká. . .

Když v roce 196S bylo v Praze jaro a ve Varšavě zavírali studenty, vyháněli Židy z •universit a připravovali tanky k intervenci přes Českou hranici, napsal mi Kott z kali-fornského Berkeley: "Bylo by pro mne místo na pražské universitě. . .?". Ještě jeden pokus "zůstat uvnitř své společnosti. nehodnotit zvenčí, hovořit o vlastni nemoci...*Opět jsme uvěřili, lidská potřeba naděje přežije každou zkušenost i naléháni rozumu. V polovině srpna jsem mu už mohl napsat Že ho čekají Čeští studenti i profesoři. Dopis jsem ve shonu těch dnů neodeslal. O tři roky později jsme konečně našli v Neiv Yorku chvíli klidu, aby-chom začali psát další kapitolu jindy a jinde započatého rozhovoru. Odněkud jsme začít museli, a protože mi dal nedávno číst pár kapitol rukopisu své nové knihy...

Myslíte, že moment absurdity byl specifikou poválečného období, a ve východní Evropě jenom nabyl zvlášt-ní, pronikavější podoby? Znamená přesun Vašeho zájmu od Shakespeara k antice toliko obrácení pozornosti k * absurditě jiného typu nebo máte pocit, že optika se vůbec mění? .. .Zamyslel se. Kott nikdy neod-povídá přímo na otázku. A trvalo téměř celý tento rozhovor než jsme se k ní skutečně dostali...

Zrovna včera - a je zhola jedno, který včerejšek to bvt — jsem se setkal se svým studentem, který je dnes asi nejpopulárnější básník a dranuitik v Polsku. Skutečné velmi talentovaný. Řekl jsem mu, že stojí před velmi těžkou volbou: být básníkem v zemi,

w '

která je na cestě - naprosté bulgarizace. Po roce 1968 je skutečně nebezpečí /že se Polsko stane Bulharskem, a v tom Polsku vy budete největší básník. . .

Dlouho jsme mluvili o desetiletí po roce 1956, Polská kul tura byla ohromným sti-mulem, všude, pro celou placentu, pro hlavni proud. Tady je vůbec námět k přemýšlení: Proě malá země, napříč út iskem všeho druhu, v poslední etapě pak navzdory na-cismu i stalinismu, vydala takovou spoustu kvalitních spisovatelů, vědců atp. Byt vel-kým polským umělcem znamenalo po" staletí být prostě evropským umělcem. Dnes to znamená být velkým umělcem v Bulharsku.

Vzpomínám si, jak v letech nejhlubšího stalinismu jsem byl vyslán s delegací do Bulharska, na oslavy velkého básníka ro-mantického období. Každý národ měl tehdy mít, jak známo, jednoho velkého básníka, mrtvého t ak zhruba sto let: Mickiewiez, Petofi, Puškin, ševčenko. . . Národního, re-volučního, lidového. Byly to, pokud si pa-matuj i , nej nudnější čtyři dny jaké jsem kdy prožil v předsednictvu takové konference. Oslavenec byl možná, pravděpodobně, sku-tečně velký básník, důležitý. Ale přece jen je rozdíl mezi nim a t řeba Mickicwiezeni. . . Ale koho napadne srovnávat I,esju Ukraj inku s Mickiewiczem?

J a k se tedy stalo, Že Polsko bylo tak dů-ležité, že jeho umělci a intelektuálové vůbec hráli takovou roli? ~ Mladík se zadumal a pak mi odpověděl, Že to byla doba ideologie, zápasu o lepší budoucnost, doba l i teratury znovuzrození Polska. K tomu hrozná zku-šenost a prométeovská naděje . . . Zkušenost z Apokalypsy, napsal jsem kdysi. Dnes, po české porážce, se tohle všechno ztratilo, nedá se s t ím už pracovat , protože taková odvaha je už jen "sinistre naivi tě" . Co bylo, je mrtvé. A co tedy je?

Diskutovali jsme o nové levici, o nových hnutích, o proměně Sartrově. On po mém soudu právem tvrdil, Že po té to cestě se v Polsku jít nedá. Od chvíle, kdy se ko-munismus, a jmenovitě ruský komunismus, změnil v "la chose", ztrati lo se to, co mění lidi v "engagés" a "enragés" "engagés dans l 'enragement", a "enragés dans l 'engagement" . Něco takového je dnes v Polsku nemožné. Z důvodů, které asi není t řeba jmenovat .

29

Tendence dát socialistické zkušenosti perspek-t ivu příštího humanismu je u nás tedy eli-minována.

Ani Čína není atraktivní , rozhodně ne pro potenciálně radikální vrs tvy. Snad jen pro hrst ičku intelektuálu. A ještě . . .

Co zbývá? Řekl mi, že realistickou politic-kou naděj í je kadarizace Polska. Polská in-teligence však stojí s t ranou a nechce hrá t s sebou tu to pragmat ickou hru. Jsou 'ze liry'. — Tak malý poker o tak nízkou sázku nestojí za hru, řekl jsem. A v žádném pří-padě nemůže dát polskému umění onen náboj, který je učiní důležitým pro ostatní.

Abych nezapomněl! To on, ten mladík, už čtyřicetiletý, užíval slova hra kdykoli byla řeě o kultuře, ideologii, uměni. Být ve hře, mimo hru, ze hry, h r á t . . . Tenhle slovník my vůbec neznali. Jde p rý prostě 0 to dosáhnout pro sebe, pro svou hru, alespoň nějakého, sebeužšího prostoru uvni t ř administrat ivní hierarchie. Skutečně jako h rá t kar ty o sirky ve vlaku mezi Czenstocho-wou a Koluszkami, abychom nějak zabili čas. Př i tom velmi dobře chápal, že jsou-li možnosti hry t ak to omezené, je ještě další možnost: Nehrá t vůbec.

Když nakonec došlo k diskusi o volbě, přišlo mi, že je to volba skoro planetární . Stále ještě exis tuje možnost odmítnout . Jenže t ady narážíme na cosi, co je velice obtížné definovat. Snad takhle: Co se dá dělat, když je všechno nemožné? Co se dá dělat, když se nedá nic dělat? Co dělat, když není žádný nacionální, programový, vážný moment , 6 k te rý bychom se mohli opřít v naděj i na změnu věci v zemích ovládaných Ruskem? Nebo na druhé straně, když není racionální naděje na změnu existujícího ame-rického establishmentu ? J a k bý t revolucio-nářem, když není žádná naděje na revoluci? A ještě jinak, konkrétněj i : Co je ještě dů-ležité v naší zkušenosti, vaší, mé, ve zku-šenosti polských, českých, snad i ruských intelektuálu i s tudentů, kteří odešli? Co je v ní důležité, významné pro ostatní? Nebo t řeba takhle : Co by mohlo bý t důležité, užitečné v rozbité, zničené naději? Třeba 1 pro ty, kteří v zemi zůstali. Nebo: Co ještě může polský, český, madarský intelektuál, aby nemusel bý t prostě jen největš ím bul-ha rským spisovatelem? Co může zachránit ty, kteří odešli, před údělem někdejší emigrace bílých Rusů? To jest emigrace většinou prázdné, neúčinné, plané, zcela frustrované. Mezi ruskými emigranty bylo kdysi mnoho bri lantních lidí, ale ciz na několik pravdivých a k ru tých svědeckých výpovědi, dokázali na j í t ve své zkušenost až neuvěřitelně málo užitečného a cenného pro ostatní .

Trochu jsem zapochyboval, zda to bylo tehdy možné, ve světě, kde na religiózní víru v socialismus číhal za rohem fašismus s kyjem a liberální demokracie byla. . . ale to sem snad ani nepatří.

A t a k se vracím k původní otázce: Co je možné, když nemůžeme věřit v socialismus s lidskou tváří , kdvž se tzv. čínské linutí jeví západním očím jako nové náboženské mystér ium a když si říkáme, Že věru nestojí za to vynakládat všechny síly na to, abychom v Polsku nebo v Československu směli mít Kadára .

Vidím dobře problém, ale nevidím od-pověd. . . To jakoby pro sebe. Když je dnes tak těžké spojit v časopise, v organizaci širšího dosahu, mládež s lidmi, kteří maj í za sebou 30, 40 let intelektuální zkušenosti. Byt: t řeba jen s cílem podívat se společně, jaké jsou vlastně možnosti volby. Snad je to i t ím, že každý je t lačen k volbě indivi-duální, musí na j i t svoje místo. . . Ale přece jen by se chtělo dospět aspoň ke stínu spo-lečného postoje, řešení, projektu . S vědomím, že základním fak tem je porážka. Pro ty, kteří zůstali, i pro ty, kteří odešli.

J a k se s t á t umělcem, vědcem, spisovatelem pro zeměkouli v historickém Bulharsku? Nebo jako emigrant ze země, k terá se znovu stala Povislím, západní ruskou provincií?

Pro Rusy je situace jasná. Držme se f ak tů : V Rusku je instituce zvaná Samizdat . Pokud ví ni neexistuje nic podobného v Polsku ani v Československu či Maďarsku. Proč? Odpověd není snadná. Solženicyu je z největších spiso-vatalu naší doby. Ale v tu to chvíli je snazší představi t si pět Solženicynů v Rusku než zrození nového Solženicyna v Polsku, Česko-slovensku, Maďarsku.

Tady jsme se začali přít, protože ani mezi lidmi, kteří se domnívají, že si rozumějí na půl slova, není někdy komunikace snadná. Nakonec jsme se

dohodli, že Složenicyn je velice ruský jev, jako byli třeba Tolstoj, Dostojevský, a není náhodou, že se tyto jevy neopakovaly jinde. Rusko je také jedinou zemí, kde existuje naděje v tom smyslu, jak jsme o tom mluvili. . . Naděje jako motiv intelektuální akce, myšlenko-vé revolty, díla. Rusko je dost velké, aby v něm mohla žít naděje, když ji samo potlačilo jinde. Situace de-vatenáctého století se v tom smyslu do jisté míry opakuje.

Ale evropská a jmenovitě stře-doevropská zkušenost učí, že litera-tura se rodí z beznaděje. A právě taková literatura, která vydá svě-dectví o tom, co bylo i o tom, co je, taková literatura se už rodí a ona bude solženicynovskou literaturou střední Evropy. Y tomto smyslu bude dokonce revoluční. Jako třeba je a byl Kafka.

30

Užíváme slova revoluce, revoluční. Ale je hodně obtížné zjistit, jaký je smysl, význam těch čtvř slabik: re-vo-Iu-ce. ]e vždvckv nebezpečí, že slova zustauou, kdvž věc sama zmizela nebo niv na ni už nevěříme.

m

Nemůžeme se totiž úplně osvobodit od nomiualismu. I kdvž nevěříme 11a lásku,

% 7

slovo exis tuje a t ím se jaksi naznačuje, že musí existovat i cosi jako láska.

Jestliže se ruská revoluce stala věcí a ne můžeme-li se ztotožnit s čínským modelem, př inejmenším jako s modelem, (nebo, subjek-tivněji, jako s naším modelem, s naší revolucí protože naše historická situace i zkušenost jsou naprosto jiné), octla se většina z nás v bodu, kdy revoluce přestala být ideologií v marxis t ickém smyslu, přestala být strategií, organizací (není vudcu ani vojáku). Zbývá jen revoluční odmítnutí . Le refus.

Snažil jsem se pro toto odmítnut í na j í t oporu v camusovské tradici. Určit je jako vztah mezi naděj í a beznadějí. A liopeful dispair. Nebo liopeless liope. Či ještě jmak: Jed iná naděje je v odmítnutí .

Před několika měsíci jsem mluvil v jedné černošské koleji. J a k o téma jsem si zvolil: Blázen v Shakespearovi. Šašek v Learovi, k terý snad jediný bez iluzi vidi svět. A chápe velmi dobře, že rozum je nakonec pro mazanější, prohnanější , nebo docela prostě pro silnější. Svým bláznovským jazykem provádí ve hře hlubokou marxistickou kri t iku společnosti. Odmítá hru masek, svět je pro nej šílený a blázni jsou ti, kteří věří na maškarádu, to jest na hru ideologií.

Tohle je možná nej větší bláznovský pa-radox v Shakespearovi. Nakonec se rozhodne pro dlouhou cestu, poznamenanou šílenstvím a zoufalstvím. V mrazné noci, jež všechny lidi proměňuje v blázny. . . Stojí na s t raně vylmancň, těch, kteří musí prohrát . Ví moc dobře, že odmí tnout je šílenství. Ale když ukázal, že ti, kteř í nevidí šílenství světa, jsou blázni, nevidí sám pro sebe jiné možné řešení než zůstat bláznem, bez iluzí, ale přesto, či právě proto bláznem.

Mluvil jsem k t ěm mladým americkým černochům o procesu s chicagskými sedmi a o jejich volbě, která byla podle mého naprosto rozmyšlená: Hrá t běhen procesu roli šílenců. Bláznů. V každém smyslu slova. Včetně kostýmu. Obžalovaní se denně obje-vovali před soudem v maškarním přestrojení a dokonce i s tradičními rekvisitami bláznu, hudebními nástroji , surrealisticky šokujícími předměty, jež na oficiálním místě byly provokací. Zpívali, tančili, pronášeli absurdní sentence, vykřikovali obscénosti, zkrátka, dělali všechno, aby absolutně zesměšnili konformní hodnoty.

Všichni máme velkou zkušenost s politic-kými procesy. Viděli jsme zmučené lidi pronášet sebekritiku. Viděli jsme rovněž obžalované, kteří změnili soudní síň v po-litickou tr ibunu, aby vyložili svou ideologii, program, víru. Ale t en tokrá t poprvé obža-lovaní použili jazyka, pros t ředků a charakte-rist iky bláznů. Osobně si myslím, že není velkého rozdílu mezi nimi a bláznem z Leara.

V situaci, kdy by bylo bývalo naprosto falešné diskutovat se soudcem HoiTmanuem o liteře zákona nebo se háj i t v rámci zá-kona či systému př i ja tých hodnot, bylo ze všeho nejméně absurdní přeměnit celé di-vadlo v divadlo absurdní. V beznadějné situaci, v níž neexistuje racionální volba, je volba role blázna jediná, jež zůstává nejen čestná, ale i politicky účinná a p la tná .

M are use kdysi napsal, že když nemůžeme provést revoluci, alespoň ji hra jeme. Co znamená hrát revoluci? Revoluční apokalypsa muže t rva t 24 hodin, nebo měsíc, jako v P a říži, ^ ale o b j e k t i v i u p o dmínky ji o ds u z u j í k prohře. To znamená, že celá akce je časově omezená. Má přítomnost, ale nikoli budouc-nost. Přesto však má těch 24 hodin nebo měsíc smysl. J e to prostě zase odmítnut í . To, že na sebe bere podobu divadla, neničí ani smysl odmítnut i , ani smysl divadla. Je-li revoluce odsouzena k porážce, je t řeba volba role bláznů jedinou možnou politickou volbou. Proto se dnes často se tkáváme s teatralizaeí revolty, jmenovitě na universitních campuseeh (ale s tejné to bylo i v květnových dnech v Paříži), J sme svědky, jak teatralizaee revolty není příliš vzdálena různým polit ickým formám. Máme guerilla theatre, divadlo na ulici. . .

Z toho plyne, že intelektuál má přece jen ještě jednu volbu. Volbu planetární, platnou pro celý svět: H r á t roli blázna. Může dobro-volně a s p lným vědomím zvolit tento šat, t u to hopeful despair. Zvolit odmítnut í a zesměšnění.

Když jsem po několikahodinové diskusi odcházel, obklopili mě ti černi chlapci a děvčata: " Jene" , křičeli, " t y jsi sice bílá kůže, ale tvoje duše je černá!".

A já byl opravdu hrdý, že moje duše je černá.

Tady se chtělo přestat, nemluvit, nebo jen nahlas přemýšlet o tom, co někde zůstalo nedořečeno. A tak jsme navázali jednu přetrženou nit. Rusko.. .

Je to pravda, Rusko má své devatenácté století, Solžeuicynův úspěch je úspěchem Tol stého. Sol že ni cy n to sám říká: My máme cosi jako své vnitřní R u s k o . . . Totéž Rusko je v Tolstém. Je zajímavé, jak právě strašné pokoření, odlidštění, zlomení 'věcí' asi vy-tváří spojení mezi Solženícynem a Tolstym Dokonce i ve stylu. Je tu i s te jná tradice čisté, andělské ženy a ruského idealisty jako románových hrdinů. Přes tyhle ženy a dívky vede jasné spojení k Turgeněvovi, právě t ak jako je nejeden hrdina Prvního icruhu pokrevním bratrancem Myškinovým.

V polské l i teratuře přicházejí nejdůležitější momenty odj inud. Tady je typická groteska, absurdní satira, ironická de mystifikace, od-maskování. Nechci se pouštět do podrob-ností, ale hořká chuť, t ak charakterist ická pro polské umění, je daleko víc sp ja ta se západní l i teraturou. V divadle například

31

j de ruku v ruce se zkušenosti velkých bláznů moderní l i teratury, Jar ryho, expresionistu, dada, surrealistů. J e snadné představi t si K a f k u v Čechách, a s n ím všechnv tv nové

V1 ^ %

K a f k y ve s t řední Evropě. Ale v Rusku? Z veíké tradice moderního realistického ro-mánu skoro nic nevzniklo u nás. Důvodv nebudou asi jenom literární, ale i politické. 'Věc', to je nejdřív Rusko a teprve pak stal inský režim. Nejsem ani západník ani polský nacionalista, ale 'věc', to je p ro nás i Východ kont ra Západ, devatenácte století či nový feudalismus proti nové, liberální a technologické společnosti, zotročení prot i svobodnému zkoumání skutečnosti .

Velcí spisovatelé, kteří budou žít a tvoř i t v zemi, v Polsku, v Československu, v Ma-ďarsku, a jejichž význam přesáhne rámec nové provincie, budou asi daleko interna-cionálnější, daleko víc spja t í s celým dvacá tým stoletím, než jejich ruský předobraz. A je to t ak dobře, Solženicyn a všichni další Solženicynové, Rusové prostě, se mohou konf ron tova t se sebou, s vlastní zemí, ná-rodem, režimem. My musíme svou zkušenost neustále konfrontova t s něčím jiným, protože naše národní bytí , tradice, umění, l i teratura, nemaj í dostatečně planetární dimenzi.

Literatura žije dnes daleko víc zároveň doma i mimo domov.. .

Dnes to není rozchod jako kdysi, po válce, Nezřítil se svět. Dokázali jsme demaskovat co bylo zasuto, a proto dnes víme, že není zásadní roztržka mezi např íklad Mrožkem a

poctivými lidmi spisovateli, umělci, inte-lektuály, kteří žijí v Polsku. Tohle už dávno není ideologie. Ideologie se zhroutila a volba je na obou s t ranách stejná. Ti, kteří nechtějí lirát malého pokera kadarizace jsou ve s te jné situaci jako t řeba Mrožek a další mimo Polsko. Ale není jen to. Lidé na obou s t ranách strašně silně cítí sounáležitost, jed-no tu vůči vnějšímu tlaku. Rozhodnut i zůsta t či nezůstat v Polsku je t ak dnes především motivováno osobními důvody. Zásadní rozdíl chybí, jde spíš o sérii náhod. Cítím se, a mnozí se umou, daleko bližší kolegům v Polsku, Československu, Madarsku, nebo těm, kteří o de vši i v posledních letech, než většině t zv . s taré emigrace.

Čas a různost zkušeností vykonaj í samoz-ře jmě v hodnocení své. Tohle jsou tot iž vesměs problémy, na které zat ím neznáme odpověd. Mně je na př iklad přes padesát . Člověk na půl cestě k šedesátce je vlastně pomalu na konci života. Ať chceme či nechce-me, jsme zakleti do své minulosti. Naprot i touni mladí, kteří odešli z Polska ve věku kolem dvaceti, vidí už všechno docela j inak. A pro Čechoslováky je zase všechno jiné než pro Poláky nebo dokonce i pro Madary. Rozhodnut í Žít v Polsku nebo někde jinde pozbývá postupné váhy, protože Polsko se víc a víc s tává zemí v diaspoře. Polsko není už jenom země, spíš způsob existence. Ste jně jako Židé tvrdí, že exis tuje cosi jako věčná židovská víra, nezávisle na vlastním čísle v loterii, exis tuje i jakási polská víra, že Polsko je t am, kde jsem já, kde jsme my.

(Dokončení příště)

Nejvyšší soud ČSR 5 To 5/71 U s n e s e n í

Nejvyšší soud české socialistické republiky projednal ve veřejném zasedání dne 21. července 1971 odvolání obžalovaného Milana Daniela proti rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 1971 sp.zn. 10 T 21/70, a rozhodl takto:

Odvolání obžalovaného Milana Daniela se podle § 256 tr.ř. zamítá. O d ů v o d n ě n í .

Rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové z 1. února 1971 sp.zn. 10 T 21/70 byl obžalovaný Milan Daniel uznán vinným trest-ným činném podvracení republiky podle § 9a odst. 1 tr.zák. Podle zjištění krajského soudu dopustil se tohoto trestného činu tím, že po založení tzv. Ligy pro angažovanou akci (dále LAA) koncem roku 1967 a po rozvíjení činnosti této organizace s celostátní, převážně politickou působností a počtem asi 100 členů, v průběhu roku 1968 přetvořil ji koncem roku 1968 v užším rozsahu na klub Yippies a počátkem roku 1969 na Plamen-klub, organizoval po celou tuto dobu a zejména též po 21. srpnu 1968 zaměření této organizace jako zá-rodku opoziční síly KSČ a Národní frontě. K dosažení těchto cílů ze zásadního odporu proti konstruktivní konsolidační linii strany

*

32

a vlády, vydával, cyklostiloval a rozesílal členům organizace prů-měrně jednou až dvakrát měsíčně tiskoviny s názvem "Zprávy o činnosti LAA", od konce roku 1968 s názvem "Yippies" a od ledna 1969 s názvem "Plamen", v nichž zveřejňoval převážně vlastní, ale i cizí články a statě hrubě napadající KSČ, Národní frontu, spoje-nectví s SSSR a ostatními socialistickými státy a hrubě urážející jejich čelné představitele. S touto činností v dřívějším rozsahu ustal až v polovině roku 1969, když zjistil, že se o ni zajímají orgány bez-pečnosti.

Obžalovanému byl uložen podle § 98 odst. 1. tr.zák. soudem prvního stupně trest odnětí svobody v trvání dvou roků a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon uloženého trestu do I. (první) nápravně výchovné skupiny.

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání obžalovaný. Nejvyšší soud ČSR jako soud odvolací přezkoumal napadený roz-

sudek ve všech výrocích, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, a dospěl k přesvědčení, že odvolání obžalovaného je nedůvodné.

K námitce obžalovaného, že nejednal z nepřátelství k socialis-tickému, společenskému a státnímu zřízení republiky, poukazuje Nejvyšší soud ČSR, že obžalovaný svými články, které sám napsal nebo rozmnožil, byt: autorem byla jiná osť>ba, útočil proti třem spo-lečným hodnotám, které jsou zakotveny v Ústavě ČSSR: proti vedoucí úloze Komunistické strany Československa jako předvoje dělnické třídy ve společnosti i ve státě (článek 4 Ústavy), proti Národní frontě jako politickému výrazu svazku pracujících měst a venkova pod vedením KSČ (článek 6 Ústavy) a posléze i proti přátelství a spoje-nectví se Sovětským Svazem (odstavec I Prohlášení k Ústavě), které je základem naší zahraniční politiky. Útoky, vedené proti těmto třem stěžejním politickým pilířům socialistického charakteru našeho spo-lečenského a státního zřízení svědčí o tom, že byly vedeny z nepřá-telské pohnutky, jak správně rozhodl již soud prvního stupně.

Na těchto závěrech ti 6 ixi u 2 6 ii X o m o n 11 skutečnost, že nepřátelská pohnutka byla získána třeba zprostředkovaně přes nepřátelsky za-měřenou propagandu prostřednictvím působení ideologické diverze, popřípadě i za přispění určitých individuálních vlastností jedince, jako je komplex nedocenění, nedostatek sebekritičnosti a nadměrně vyvinutá kritičnost, falešně zaměřená touha po vyniknutí, apod. Krajský soud v Hradci Králové nepochybil, když na podkladě pro-vedeného dokazování dospěl k závěru, že obžalovaný se dopustil čin-nosti uvedené ve výroku napadeného rozsudku. Obsah článků, jejichž autorem je sám obžalovaný, má vysloveně protisocialistický charakter, byť se v nich objevují citáty klasiků marxismu-leninismu.

Tu stačí poukázat na obsah "Programového prohlášení poli-tické sekce Ligy pro angažovanou akci", že státní moc nesmí zůstat monopolem jedné strany, že Ústava naší republiky musí být ústavou demokratickou, a že je třeba provádět aktivní evropskou politiku, kde v narážkách a zastřenou formou je vlastně společenský řád naší socialistické republiky napadán. Pokračováním těchto útoků je pak dopis adresovaný předsedovi Národního shromáždění, mi-nistru vnitra, prvnímu tajemníku ÚY KSČ, ve kterém mimo jiné bylo žádáno, aby byla co nejrychleji revidována ústava, aby mohly

33

vyvíjet činnost i politické strany mimo Národní frontu, pokud zů-stávají na platformě socialismu. Další statě a články, o kterých se zmiňuje napadený rozsudek, které napsal obžalovaný, nesnesou jiného hodnocení s ohledem na jejich obsah, nežli ten, že šlo o soustavnou podvratnou činnost s určitou gradací, podle opatření směřujících k uklidnění poměrů ve společnosti. Nemůže obstát ani námitka obžalovaného, že skutková zjištění napadeného rozsudku jsou neúplná, pokud nebyl proveden důkaz znalcem z oboru sociální psychologie. Nejvyšší soud odkazuje obžalovaného jednak na to, co je uvedeno výše, že nepřátelský postoj mohl získat působením hromadných sdělovacích prostředků, ale toto ovlivnění našlo v osobě obviněného živnou půdu, a obžalovaný přenášel tyto nepřátelské postoje dál, především na mladé občany, a vzbuzoval tak v nich pochybnosti o správnosti uspořádání naší socialistické společnosti, jednak na tu skutečnost, že projevy obžalovaného ať již písemné nebo ústní nevzbudily ani u Nejvyššího soudu pochybnost o normalitě jeho psy-chiky. Tu správně krajský soud vyšel při hodnocení osobnosti obža-lovaného z té skutečnosti, že obžalovaný s ohledem na výkon své odborné profese, jakožto pracovník osvětového domu, honorován ze státních prostředků, musel si býti vědom, že společnost od za-městnanců orgánů státní správy, očekává takovou činnost, která směřuje k upevnění a posílení všech orgánů státní moci a správy, a že činnost, kterou vykonával, těmto zájmům společnosti neslouží.

Nejvyšší soud ČSR neshledal důvodným odvolání obžalovaného směřujícího do trestu. Druh a délka uloženého trestu zhodnocuje stupeň konkrétní nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Uložený trest svou délkou a nepodmíněností poskytují v odpovídající míře ochranu chráněnému celospolečenskému zájmu, který byl jednáním obžalovaného dotčen, a na druhé straně bere zřetel na okolnosti, které mluví ve prospěch obžalovaného tak, jak je to vyjádřeno v usta-noveních § 23 odst. 1 tr.zák. o účelu trestu a v § 31 odst. 1 tr.zák. o druhu trestu a jeho výměře. Krajský soud v Hradci Králové při sta-novení druhu trestu a jeho výměře zvážil vše, co ve prospěch obža-lovaného zváženo býti mohlo. Nejvyšší soud ČSR shledal uložený trest spravedlivým a plně odůvodněným a poznamenává, že okolnosti, za kterých byl čin spáchán, doba, ve které se tak stalo, poměrně velké množství článků a zpráv podvratného charakteru, s dopadem na celé území republiky, zvyšují natolik stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost, že trest kratší a jiného druhu, jak se toho obžalovaný v odvolání domáhá, než jak byl uložen, by byl v rozporu s hledisky rozhodnými pro účel a výměru trestu.

Výrok o zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu do první nápravně výchovné skupiny i výrok o propadnutí jím vyrobe-ného cyklostilu odpovídá zjištěným skutečnostem i zákonu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Praze dne 21. července 1971 Za správnost vyhotovení: Pavlisová

Předsedkyně senátu: JUDr. Marie Dojčárová v.r.

34

Krise "socialistické soustavy ??

a Československo JOSEF POKŠTEFL

Tato úvaha si nečiní jiného nároku, ne: být úvod on Či podnětem do programové diskuse. Redakce ji uveřejňuje jako osobni názor autora s tini, :,e uvitá další diskusní příspěvky nejen c příčinách nynější krise, ale i moz)iých východiscích z ni.

Národy Československa prožívají již po řadu let ekonomickou, politickou, ideovou a morální krizi, jež po krá tkém osvobozujícím období roku 1968 vyvrcholila ozbrojenou intervencí pěti s t á tu Varšavské dohody a podrobením našich národu nedemokratickému, colaboracnímu režimu ve službách cizí vel-

moci . A Československou krizi nelze pochopit vně

souvislostí s hlubokými rozpory a otřesy hodnot v celém dnešním rozděleném světě. Ve světě, ve kterém vedle sebe existují relativně demokratické a nedemokratické sys-témy, relativně efektivní soustavy vedle zastaralých, neefektivních s t ruktur ; kde i nadále bohatí se s távaj í bohatšími a chudí chudšími, mocní mocnějšími a slabší bez-mocnějšími a to nikoli v rozměrech jednot-livců, společenských vrstev a tříd, ale i v dimensích národů, ba celých kont inentů. Ve světě, kde hrozba silou, násilí a války nepře-staly bý t účinnými prostředky prosazování zá jmů skupin silných s tá tů , především obou super velmocí, Spojených s tá tu a Sovětského svazu, vůči malým, slabým národům.

Ve světě, kde na jedné s traně spolu zápasí ideologie, činící si nárok na světové panství a na druhé straně ožívají revoluční představy, které v souvislosti s moderními, vyvinutými společnostmi nabýva j í romantického, utopic-kého charakteru.

I. Hlavní rvsv všeobecné krize "socialistické sou sta vy " a h om u j list ick éh o h n uti.

Československá krize je především sou-částí a zároveň výrazem všeobecné krize "socialistické sous tavy" a komunistického hnutí , k terá se projevuje několikerým způ-sobem :

jednak jako konflikt mezi centralistieko-byrokra t ickým systémem a potřebami roz-vinuté moderní industriální společnosti;

jednak jako rozpor mezi neostalinskýni centrem (representovaným především so-větskými ale i j inými představiteli komunis-tických stran) setrvávaj ícím ideologicky na jediném modelu socialismu na jedné s traně a komunist ickými s t ranami vyvinutých zemí či významných proudů v těchto s t ranách stejně t ak jako ve s t ranách východoevropských s tá tů na s t raně druhé;

;ednak jako rozpor mezi velmocenskou politikou Sovětského svazu na jedné s t raně a

národními zájmy s tá tu "socialistické sou-s t avy" ev. potřebami progresivního, revoluční-ho hnutí v ostatních částech světa na s t raně druhé;

jednak - jako specifický př ípad tohoto rozporu - v j ako konflikt mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou, jenž nabývá stále více mocenského charakteru.

$ * %

První pokus o vybudování socialistického s tá tu vznikl v zemi ekonomicky, politicky a kul turně v pods ta tě nevyspělé a mezinárodně isolované. Tato skutečnost — mimo faktory další, jako např nedemokrat ická s t ruk tura carského Ruska, zahraniční intervence a občanská válka, nutnos t rychlé industriali-sace aj. — ovlivnila s t ruk turu celého spole-čenského systému.

Tento systém se konst i tuoval jako centra-listickobyrokratický, hierarchicky uspořádaný politický systém, založený na mocenském monopolu komunistické strany, zprostřed-kující pomocí principu demokratického cen-tralismu automatické prosazení vůle poli-t ických center od nejvyšších až po nejnižší složky systému, zajišťující prosazení této politické vůle jednak mocenskými prostředky, jednak pomocí tzv. převodových' pák, opí-rající se o zestátněni a byrokratické řízení v podstatě všech výrobních prostředku, Takto konst i tuovaný politický systém zároveň prak-ticky vyloučil jakékoli zpětné politické vazby, téměř jakoukoli možnost nepřímé veřejné kontroly pomocí svobodně vyjadřovaného veřejného mínění či možnost přímé veřejné kontroly pomocí demokratických voleb. Ome-zil, př ípadně zrušil základní občanská práva a svobody a nastolil novou nerovnost, zalo-ženou na kriteriích třídního původu, politické příslušnosti a především na příslušností k vládnoucí vrstvě.

Takovýto autokratický, byrokraticko-cen-tralistický systém byl především v důsledku posunu mocenského vlivu SSSR do té to oblasti zafixován ve všech státech "socialis-tické sous tavy" a t ransplantován na ně bez ohledu na specifický charakter jednotlivých s tá tů , rozvoj j e j ich výrobních sil, j e j ich t radic a národní kul tury .

Nej výraznější m př ípadem tohoto druhu je Československo.

35

krize "socialistické sous tavy" a komunist ic kého hnut í do nové etapy.

Historie ukazuje, že autori ta t ivní systém stalinského typu je schopen přiměřeně zajistit ekonomický rozvoj společnosti na nízkém stupni rozvoje výrobních sil a společnosti vůbec. J iná situace je však u společnosti, k terá se nalézá na vyšším, složitějsím stupni vývoje.

Vyjevování se společenských hodnot, záj-mových vz tahu a rozporu a jejich realisace ve státech založených 11a politickém systému stalinského typu je brzděno monopolisaeí moci a v ní ještě hierarchickou, pyramidální centralisací. Za takovéto situace se t y to hodnotové a zá jmové vz tahy nemohou bud vůbec plně projevi t a realisovat, nebo se projevuj í či realisují opožděně nebo v ka ta -strofické podobě.

Avšak složitost vz tahů vyvinuté, moderní industriální společnosti vyžaduje jednak včas-né, účinné vvjevování se společenských hod-not, zájmových a hodnotových vztahů, jed-nak jejich včasnou realisaci - včasné vyjevo-vání se společenských rozporů a jejich pře-konávání .

Jelikož politický systém stalinského typu není přímo organicky něčeho podobného schopen, pak rozvoj výrobních sil a s t ím vznikající složitost ekonomických a spole-čenských vztahů vůbec v různých státech "socialistické sous tavy" nevyhnutelně vede k neustálému zostřování rozporu mezi rozvojem společenských, zejména výrobních sil a po-litickou, institucionální formou společnosti.

Jeden z významných jevů tohoto základ-ního rozporu je vulgární pojet í dělnické t ř ídy jako vedoucí síly společnosti a negativní, potlačovatelský poměr lc inteligenci. Ta to skutečnost a zároveň to, že inteligence, rozhodující síla v nas tupuj íc í vědeckotech-nické revoluci, s toj ' ve své podsta tě v oposici vůči politickým režimům s tá tu "socialistické soustavy", má pro dynamiku rozvoje těchto s tá tu pods ta tný význam.

Aniž bychom opomíjeli význam jiných krisových jevů, vyvolávaných konfliktem politického systému stalinského typu s po-t řebami společnosti všeobecně — viz např. události v Polsku v zimních měsících 1970-1971 — projevuje se ten to rozpor a má tendenci se nadále projevovat především u s tá tu , ve kterých rozvoj výrobních sil a složitost eko-nomických a společenských vz tahů vůbec je na vyšším stupni . Na jeho základě s nevyh-nutelnou nutnost í vyrůs ta j í síly, jež drive nebo později se pokusí je j překonat a vyřešit.

Tento rozpor je možno odstrani t jedině negací byrokraticko-centralistického systému vytvořením pluralistické demokratické spo-lečnosti na skutečně socialistickém ekono-mickém základe.

Politický proces v Československu v roce 1968 byl prvním př ípadem pokusu o komplexní řešení rozporu byrokraticko-centralistického systému s potřebami moderní, industriální společnosti. Tímto fak tem a způsobem lik-vidace tohoto politického procesu vstoupila

^

Komunist ické hnutí , počínaje X N . sjez-dem KSSS, uznalo sice oficielně teoretickou možnost pokojného přechodu k socialismu především ve vyspělých kapitalist ických stá-tech, nikoli však možnost vzniku pluralistic-kého, demokratického socialistického systému jako jedné z forem existence socialistické společnosti. Porady komunist ických strmí a především stanovisko KSSS sice mluví o respektování národních zvláštností při budo-vání socialismu, avšak omezují t u to možnou odlišnost rámcem tzv. obecně pla tných prin-cipů stalinského modelu —- t j . při uplatnění a zachování d ik ta tury pro lé taná tu, monopolu moci komunistické s t rany a zestátnění prak-ticky všech výrobních prostředků.

Odlišné názory, které se vyskyt ly u něk-terých představitelů KS západních žerní, připouštějící možnost politické plurality, ne-byly nikdy komunist ickým linutím oficielně uznány.

S tohoto hlediska nebyla intervence v ČSSR nic jiného, než svéráznou, mocenskou obhajobou poučky o jediném modelu socia-lismu v praxi, násilným zabráněním jiného modelu socialistické společnosti.

Důvody tohoto stanoviska nejsou však pouze dogmatického, ideologického charak-teru, ale maj í své moceusko-politické pozadí. Uznání pluralistického modelu socialismu by jednak podlomilo monopolní moc vládnoucích skupin ve s tá tech "socialistické soustavy" , jednak podlomilo hegemonii Moskvy v "so-cialistickém táboře" a komunist ickém linutí.

Tento rozpor mezi zastánci a nositeli sta-linského modelu socialismu a zastánci j iných modelů socialismu, především modelu plu-ralistického, je jedním z hlavních rysů vše-obecné krize "socialistické sous tavy" a komu-nistického hnutí . Tento rozpor znamená stále více se prohlubující napětí mezi neostalinským centrem na s t raně jedné a důležitými tenden-cemi v KS vyspělych zemí na s traně druhé. Vývoj v těchto s t ranách přes dočasné uklidnění — zřetelně směřuje bud k uznání více modelů socialismu nebo k prohloubení roztržky mezi KS vyspělých zemí nebo významnými proudy v meh a neostalinským centrem. Současně tento rozpor znamená stále více se prohlubující napětí mezi neostalinským centrem na s traně jedné a reformními proudy uvni t ř KS s tá tů "socialistické sous tavy" a ostatními politickými proudy demokratického, socialistického hnutí .

Přes současný systém politických defor-mací, vnucovaný českému a slovenskému národu dnešním dogmatickým, kolaborant-ským vedením KSČ, zůstává ČSSR jak z objektivních důvodů — jako vyspělá průmys-lová země s vyspělou kul turou a silnými demokrat ickými tradicemi — tak ze subjek-tivních důvodu — spočívajících ve vědomí rozhodujících vrstev společnosti o příčinách krise a o východiscích z ni — z dlouhodobého

36

lile disk a jedním z nejvýznamnějšíeh latent-ních středisek hnut í , usilujících o demokra-tickou transformaci současných politických systémů ve východní Evropě.

* * *

Před 10-15 lety byl představiteli "socialis-tické sous tavy" v v tyčen cíl dostihnout a

• í •» •w

předst ihnout kapitalist ickou soustavu v oblas-ti materielni výr ob v v sedmdesátých letech. Tyto představy se ukázaly ilusí. Podle výpočtu ekonomů, vycházejících z vývojových tendencí posledních 20 let a kalkulujících pro příštích 30 let zůstane dnešní rozdíl mezi vyzrálými kapitalist ickými zeměmi a zeměmi "socialistické sous tavy" v Evropě řádově zachován.

S hlediska té to perspekt ivy je možno říci, že současný kapital ismus tím, že mohl v urči tém okamžiku nabídnout místo alterna-t ivy redistribuce vlastnictví a l ternat ivu dlou-hodobé, prosperující výroby, že nalezl cestu, jak materiální potřeby člověka — v porovnání se situací v zemích "socialistické sous tavy" — uspokojivěji řešit, že t ímto způsobem mohl od určitého okamžiku konf ron tova t sice ne-spravedlivou, nerovnou společnost, avšak spo-lečnost efektivní, se společností sice sociálně vyrovnanější , ale méně efektivní, pods ta tně zmírnil dosavadní zdroje sociálního napětí a t ím odstranil nezbytny předpoklad pro so-ciální změny revoluční formou. Tím zároveň vznikla reálná možnost, že v USA a v západní Evropě ev. i v jiných vyvinutých oblastech vznikne postindustriální společnost, k terá prakt icky dříve dosáhne oněch cílů, které si kladlo revoluční marxistické hnut í v oblasti materielni výroby pro osvobození člověka z hmotných pont přírody.

Tím, Že díky historickému vývoji se kon-krétní "socialismus" konst i tuoval jak v ideo-logické t a k v institucionelní sféře ve své stalinské formě, melo nedozírné následky. Tato forma brzdila a stále více brzdí uvnitř s tá tů "socialistické sous tavy" rozvoj produk-tivních sil společnosti. Mimo rámec té to soustavy pak negativně ovlivnila progresivní, revoluční hnut í ve vyspělých kapitalistických zemích a to především tím, že její nositelé nepochopili nové jevy a vývojové tendence vyspělé kapitalistické společnosti, bránili jejich odhalení a uplatnění příslušných závěrů.

Tím byla promarněna historická šance dosáhnout již v té to fázi vývoje sociáhiě spravedlivé, svobodné a př i tom prosperující společnosti a t ím zamezit vytváření čí prohlubo-vání nových rozporů dnes v ní narůstaj ících. Lidstvo bude nyní muset usilovat o dosažení nového s tupně vývoje, k terý bv znamenal nejen materielni, ale též duchovní osvobození člověka za složitějších podmínek, přes trans-formaci vyzrálého kapital ismu a krisové otřesy "socialistické soustavy", směřující k reformě a t ransformaci té to společnosti.

Před společností socialistických s tá tů sta-linského t y p u stojí dvě možné cesty; bud rozrazí onen k ruh stalinského systému a t ím uvolní společenské síly schopné dosáhnout

toho, aby ty to s t á ty vstoupily do postin-dustriálniho období v podsta tě současně s vyspělými kapitalistickými zeměmi, nebo sta-linský systém udusí na tak dlouhou dobu společenský pohyb, že tím na dohledná dese-tiletí setrvá řádový rozdíl mezi vyspělými kapitalist ickými zeměmi a zeměmi "socialis-tické soustavy".

V těchto souvislostech dostávaj í se národy Československa na dějinnou křižovatku, k terá s hlediska historického vývoje může mít pro ně osudové důsledky. J d e přinejmenším o to, zda v dnešním nás tupu vyvinutých s tá tů k další etapě postindustriální ho vývoje udrží Československo s těmito s tá ty krok a zachová ev. obnoví si své v historickém vývoji vydobyté postavení ekonomicky a kul turně vyspělého s tá tu , nebo zda budou český a slovenský národ sdílet jako součást "socialistické sous-t a v y " její možný osud a octnou se tak ve společenství s t á tů s řádově nižší civilisaČní úrovní.

Z tohoto hlediska je t řeba dá t slovům revo-luční a kontrarevolučuí jejich p ravý význam: za kout rare vol učni je t řeba považovat vše, co lpí na historicky překonaných, ztrosko-taných formách a s t rhává naše národy zpět, kdežto vpravdě revoluční je vše, co v souladu s poznaným historickým vývojem ty to ztro-skotané formy boří a překonává a snaží se prosadit, probojovat nové vývojové cesty vpřed.

* * *

Exis tu je reálná možnost, že vyspělé kapita-listické země dosáhnou dostatečné úrovně materielni sytosti společnosti lineárním vývo-jem, aniž by předt ím vyřešily rozpor mezi společenskou formou výroby a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a z toho vyplývající tř i základní rozporné rysy sou-časného kapitalismu; jednak rozpor vyplý-vající z nespravedlivého rozdělování národ-ního důchodu; jednak rozpor vyplývající z dispozice ekonomickými prostředky, ekono-mickou a o ni se opírající politickou mocí, která je do určité míry v rozporu se zá jmy společnosti, se zá jmy lidi; konečně rozpor, který spočívá v tom, že s hlediska rozvoje společnosti neexistují či nejsou dostatečné vazby mezi zá jmy výrobců a rozvojem výroby výrobních sil společnosti.

Tento s tav brání plnému rozvinutí schop-ností člověka a t ím celé společnosti. Reší pouze určitou, omezenou část problému odci-zení a to v podstatě pouze uspokojování materielních potřeb člověka a orientuje t ak společnost převážně k mater ielníni, konsuilí-ním cílům.

Při tom nejen že ponechává celou oblast duchovního vývoje člověka nedotčenu, ale zároveň opomíjí řešení nových rozporů, obje-vujících se v syté, konsumní společnosti a jevících se především jako nové formy mani-pulace lidmi, ať již nepřímé, konsumní, čí přímé, politické manipulace.

Orientace na technokratické řešení rozporu industriální společnosti nejdále pokročila ve

37

Spojených státech. V západoevropských ze-mích, díky evropské kul turní úrovni a díky silné evropské levici, jejímž tradičním cílem je sociálně spravedlivější společnost a odstra-nění čí omezení negativních rvsu soukromého

o v vlastnictví výrobních prostředku, jsou dány větší předpoklady pro zásadnější, politické, demokratické řešeni daných rozporu indu-str iáhú společnosti. Pro takové řešení, které by umožňovalo ví činnější společenské ovliv-ňováni a kontrolu ekonomické a politické moci.

Politické cíle a program té části evropské levice, k terá visiluje o řešení daných rozporů a t ransformaci západoevropské společnosti v souladu s historickými podmínkami, jsou v pods ta tě obdobné — vezmeme-li v úvahu jejich konvergentnost — s politickými cíli a programem Pražského jara.

(pokračování příště)

Socialisté a komunisté

Moskevská Pravda uveřejnila 18, srpna 1971 článek Y. Zihlina, zabývající se možností spolupráce komunist ických s tran a s t ran So-cialistické internacionály v otázkách světové politiky. Předseda Socialistické internacionály B. P i t t e rmann na ty to podněty odpověděl v článku, uveřejněném v moslcevske Moscow Review a nyní se k té to otázce znovu vráti l v článku, k te rý uveřejnil v rakouské Die Zukunft, kde m.j. píše:

Pro socialistickou Internacionálu a v ní sjednocené s t rany demokrat ického socialismu je a zůstává demokracie s jejími ve svobod-ných volbách vzešlými s t ranami různých poli-t ických směrů jedinou půdou, na níž svobodné dělnické hnut í chce uskutečnit své společenské cíle. Síla svobodných dělníků spočívá v jejich dobrovolném sdružení v organisacídi, které jsou vedeny svobodně zvolenými funkcionáři, nezávisle na s tá tních vlivech. Svobodné děl-nické hnut í neuznává žádný monopol spole-čenské či politické organisace, k terá by sama určovala práva pracujících na národní nebo mezinárodní úrovni. S t rany demokratického socialismu stejně t ak rozhodně odmíta j í ovládající postavení jedné nebo několika mocností, a snaží se ve svobodné diskusi dosáhnout mezinárodního dorozumění.

Řečeno jasně: kdo se pokouší o takové monopoly na odborovém či politickém poli nebo je dokonce uskutečňuje pomocí s tá tn í moci, nemá v Socialistické internacionále místo.

Stojíme pevně na stanovisku Frankfur t ské deklarace:

"Socialismus je mezinárodní hnutí , které ni jak nevyžaduje strnulost názorů. Nezávisle

na tom, zda socialisté odvozují své přesvědčení z výsledků marxist ických či j inak odůvodně-ných analvs nebo z náboženských či humani t -nich zásad, všichni usilují o jedno: o společen-ský řád sociální spravedlnosti, vysokého bla-liobvtu, svobodv a světového míru" ,

m

V těchto zásadách vyslovené uznání j iných politických směrů vyžaduje pro spolupráci uznání jejich rovnoprávnosti . S t rany demo-kratického socialismu uznávaj í právo komu-nistických s t ran na svobodnou činnost. Ivde však zaručují vládnoucí komunistické s t rany s toupencům demokratického socialismu nebo j iným demokra tům s te jná práva?

í když v jednotlivých státech, vedených komunisty, byli sociální demokraté, odsouzení předtím k mnohale tým žalářům, propuštěni, nebyli rehabilitováni; a pro jakékoli opětovné vyjádření jejich smýšlení či dokonce činnost j im hrozí z t rá ta svobody. Exis tu j í ojedinělé s tyky s komunist ickými s t ranami v demokra-ciích, když se komunistické s t rany podřídily demokrat ickému pořádku a t ím se musely vzdát monopolního zastupování pracujícícli. Ale i t y to vz tahy jsou ve svém rozsahu ovliv-ňovány skutečností, že komunistické s t rany v demokrat ických zemích jsou sdruženy ve společném organismu s jinými, s vládnoucími komunistickými stranami, které každé zrov-noprávnění jiných demokrat ických s t ran od-mí ta j í a p rávě sociální demokra ty považují za nejhorši politické prot ivníky a t ak s nimi jednají .

Socialistická internacionála a s trany, v ní zastoupené, odmítaj í návrhy k urči tým pro-blémům evropské a světové politiky ne proto, poněvadž přicházejí z komunistického tábora. . . J e t řeba držet se realit. Není přece možné, i jen myslet na " jednotu všech sil, které podporuj í mír, demokracii, národní nezávislost a socialismus", jak si to přeje Zihlin v závěru svého článku, jestliže o obsahu těchto po jmů existují zásadní rozdílné názory.

J e však jedno pole pro rozhovory a možné společné akce, "Všeobecná deklarace lidských p r á v " OSN, k jejichž principům se Sociali-stická internacionála hlásí a o jejichž realisaci se s t rany demokratického socialismu v národní i mezinárodní oblastí snaží, Deklarace o lidských právech byla rat if ikována i komu-nisty vedenými členskými s t á ty OSN, k je j ímu uskutečnění může tedy dojít i ve státech, v nichž se vedoucí a politicky jedině rozhodující s t rany hlásí k marxismu-lenini-smu. Není však možné cht í t bý t par tnerem ke společným akcím za uskutečnění lidských práv, jestliže nejsou ve vlastní zemi respek-tována . . .

. . . Proč bychom se neměli domnívat , že komunistické s t rany v jimi vedených státech by neměly konečně začít s uskutečňováním jimi uznávané Deklarace o lidských právech? K rozhovorům o tom bychom měli b ý t vždy připravení, jestliže bychom tím lidem dopomohli k větší svohodě. V souladu s tím, jak je to ve Frankfur t ské deklaraci:

"Socialisté usilují demokrat ickými prostřed-ky o novou, svobodnou společnost. Bez svobody není socialismu".

38

Kdo chce sloužit* musí si to zasloužit

To platí pro všechny, kdo v r. 1968 podporovali "pražské j a ro" a když měli po dubnu 1969 volit mezi věrností názorům a s t ím spojenými nepří jemnými důsledky a mezi touhou přizpůsobit se za cenu "sebekri t iky". Tak asi to bylo řečeno i režiséru Čs. Televize Miloši Pav-lincovi. V r. 1968 byl pro Dubčekovu politiku a jako ředitel brněnského studia televizního ji prosazoval a měl na svém kontě mnoho pořadu, oceněných diváky.

Ale 15. ř í jna 1969 bylo vydáno rozhodnutí nového Ústředního ředitele ě, 10, ve kterém se pravilo:

"Odvolávám s okamžitou platnosti ž funkce ředitele krajského studia Čs, Televize v Brně sou-d ru h a^ M i loše P a v li nce.

Činím tak na základě hodnotící zprávy vedeni studia v Brně, která byla projednána přísluš-nými orgány. Z hodnoceni situace v brněnském studiu vyplývá, Že se projevil u ředitele málo prin-cipielní přístup k uskutečňování směrnice květnového pléna O F KSČ. Zkušenosti a schopnosti soudruha Pavli nce v programové práci využijeme při jeho zařazení v ÚTS Praha" Podepsán Dr. Jan Zelenka, CSc v.r.

K čemu byly ty to schopnosti využity, to se ukázalo loňského ří jna při uvedení dvoudíl-ného televizního pořadu "Emigrace" (seénarista J . Martin, kamera P. Blažek a režie — Miloš Pavlinec). " R u d é p rávo" a ostatní normalizované sdělovací prostředky pořad vychvalovaly jako významný příspěvek k "odhalení pravice" a k předvolební kampani . Miloš Pavlinec si tedy svou spolupráci "zasloužil". Ale že by se t ím stal "principielnějším"?

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

A L E X A N D E R DUBČEK, který se dožil 27. l istopadu 1971 50 let, pracuje jako mecha-nisátor krajské lesní správy v Bratislavě-nikoliv tedy ve "vědeckém ěi "výzkumném ús tavu" , jak tvrdi l Vasil Bilak delegaci IvS Švédska a jak o tom referovaly některé západní noviny. Není také pravda, že si mohl " v y b r a t " z 10 možných míst, nýbrž je pravda, že Alexander Duběek projevil přání pracovat jako dělník v továrně, což mu však vedení nechce povolit, protože se bojí jeho populari ty mezi dělníky. Bydlí dál ve svém domku v Bratislavě, Mysíkova 49.

OLDŘICH ČERNÍK pracuje ve výzkumném ústavu v Praze v Perlové ulici. Jednou ráno zjistil, že jeho pracovní stůl v noci někdo otevřel a odnesl všechny písemnosti. Protože šlo o jasné vloupání, ohlásil to policii. Brzy na to byl volán k výslechu-ale do Ruzyně. StB chce zřejmě t ímto způsobem jednak zastrašit politiky "pražského j a r a " a jednak získat zá-minku k výslechům.

MILOŠ HLADÍK je od r. 1971 novým šéfem čs. kontrarozvědky. Pracoval mnoho let ve stranickém apará tu za éry Novotného, kdy to dotáhl až na vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ, kde se vyznačoval zvláštní rasantností proti všem ideologickým "úchylkám" . Pak odešel s tudovat na Vysokou politickou školu do Moskvy a po návra tu vykonával až clo dubna 1968 funkci t a jemníka MV KSČ v Praze. Když pak nebyl zvolen na městské konferenci, vzal si ho k sobě jako pomocníka Alois Indra, k te rý se tehdy stal t a jemníkem ÚV KSČ. Sehrál zvláštní iilohu při pr ípravě sovětské intervence a po srpnu 1968 při svržení Dul) cek a. Po absol-vování specielního školení v SSSR byl nyní povolán do bezpečnosti na jedno z vedoucích míst. Příchod aparátníka, specialisovaného na ideologii do čela kontrarozvědky ukazuje, kam se bude její činnost převážně zaměřovat : proti ideologickým "úchy lkám" všeho druhu, zvláště proti "revisionistům" a "maois tům" . Hladík již v r. 1961 pomáhal odhalovat t.zv. "jugoslávskou skupinu" (Lukeš, Lis, Novák, Pelikán, Sochor, Lánský, Kratochvíl , Hejzlar, Opat, ale také J indřich Filipec a mnoho jiných). Nyní bude mít možnost "odha lova t" moderní technikou a sledovacím a vyšetřovacím apará tem mnohem účinněji a v širším měřítku.

MIROSLAV GALUŠKA, bývalý čs. velvyslanec ve Velké Británii, pak šéfredaktor "Kul -turn í tvorby" , v době "pražského j a r a " ministr ku l tury a později generální komisař čs. výs tavy na E X P O v Osace, našel po dlouhém hledání místo ta jemníka Hi-Fi Klubu v rámci Svazarmu. Nyní však byl propuštěn i z tohoto místa jako "prav ičák" .

ALOIS POLEDŇÁK, bývalý ústřední ředitel Čs. filmu je po svém propuštění z vězení a veřejné "sebekrit ice" v televizi (viz Listy č. 6/71) zaměstnán jako úředník v jednom praž-ském ant ikvariátě s knihami.

39

KVĚTOSLAV FAIX, do nedávné doby dopisovatel Rudého práva v Bonnu, kde se vyz-načoval svými nenávis tnými ú toky proti politice Duhčekova vedeni a zejména proti čs. emi-gran tům, jejichž "morální a materiehú b ídu" líčil velmi barvité, byl jmenován vedoucím zahraniční redakce Čs. rozhlasu. Při svém uvedení do funkce se nemohl vyhnout s tezku nad s tavem rozhlasové žurnalistiky: konstatoval, že v zahraniční redakci je po čistkách a přes usilovný nábor začátečníku stále ještě obsazena jen jedna t ře t ina systemizovaných redaktor-ských míst a že její vysílací čas tvoři jen pouhých 25% času, který byl věnován zahraničnímu zpravodajs tví a komentá řům v letech 196S-69. J e ovšem pochybné, Že na tom něco změní i novináři tak "kval i f ikovaní" jako právě K. Feix.

m AKADEMIK IVAN MÁLEK, bývalý ředitel Ústavu biologie Čs. Akademie věd a dlou-

holetý člen ÚV KSČ, v průběhu normalizace vyloučený ze s t rany a zbavený všech ostatních funkcí, strávil 2 dny v Ruzyni, kde byl podroben tvrdému policejnímu výslechu, podobně jako ostatní signatáři s tatečného protestu pro věznění a odsouzení novináře Vladimíra Škut iny (text dopisu byl uveřejněn v č. 6/71 "Lis tů") . Bezpečnost by chtěla signatáře tohoto dopisu generálnímu prokurátorovi obvinit z "podvracení republ iky" a se všemi z toho vyplývaj ícími důsledky, ačkoliv vykonávali ústavou a zákonem zaručené právo občana republiky.

DIVADLO ZA BRANOU, k teré založil a proslavil režisér Otomar Krejča má být zřejmě likvidováno "suchou cestou". Režim nemůže odpust i t jeho souboru solidaritu s O. KrejČou, jemuž byly zakázány jakékoliv cesty do ciziny i odpor proti potlačováni umělecké svobody. Protože se ministerstvo kul tury bojí mezinárodní ostudy, k te rá by vznikla oficiálním záka-zem tohoto divadla, má být jeho činnost znemožněna jinou cestou: magis t rá t prohlásil míst-nosti divadla za "bezpečnostně závadné" a přikázal je uzavřít . Soubor nyní pojede na zájezd do mimopražských měst, ale po návra tu v červnu bude s tá t před problemem další existence. Naděje na nové umístěni je minimální: R u d é právo z 25.2.1972 protes tuje proti tomu, Že v programech pražských divadel a na plakátech je uváděno Divadlo Za branou hned za Ná-rodním, ačkoliv p rý jsou v Praze "důležitější a významnější divadla".

JAN HAVELKA byl jmenován novým čs. velvyslancem v Moskvě na místo B. Chňoupka, jemuž ta to funkce dopomohla ke kariéře ministra zahraničních věci ve š t rougalově vládě. Havelka je dlouholetý apará tu ík a až do svého jmenování zastával funkci vedoucího země-dělského oddělení ÚV KSČ (dostal se do ní už za Novotného, vydržel v ní i za Dubčeka a po-kračoval za Husáka) . Patři l ke zvláště konzervat ivním Členům ÚV, schvaloval sovětskou okupaci (hlásil se k tomu, že podepsal "pozvání" v pro sovětskou armádu) a po srpnu 1968 se přidal mezi prvními k Jodasově skupině okolo "Čechie". Zasazoval se za svržení Dubčeka a pak za upla tňování " tv rdé linie". J e to t edy skutečně velvyslanec "omezené suvereni ty", který bude kompetentn ím poradcem sovětskému vedeni.

TO VÁS LITUJI, sloužit okupované zemi", jsou slova, k te rými podle sděleni Marca Ul-manna z francouzského týdenníku Express přerušil slavnostní projev nastupuj ícího nového čs. vyslance šéf l ibyjského s t á tu a jeden z vedoucích činitelů arabské konfederace (k níž patř í t aké Egypt a Sýrie) plukovník Kedhaffi, jehož alergie na sovětské velmocenské manýry dělá Moskvě i Káhiře značné obtíže.

LISTY - vycházejí jako dvouměsíčník střídavě v cizině a doma a jsou určeny především čtenářům v Československu.

Přečtěte a předejte svým známým! V zahraničí je možno časopis objednat na r. 1972 za roční předplatné: l()y— d m (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země, 21,— DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky), 23,— DM pro Austrálii, N. Zeeland, Již. Afriku a Již. Ameriku (letecky). Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na: LISTY, Konto No

112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument)

a ostatní korespondenci posílejte na adresu

LISTY, c/o MPL, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA

Žádáme naléhavě zahraniční předplatitele, kteří do dneška v

nezaplatili 10, - DM za r. 1971, aby tak učinili obratem. Časopis může existovat jen díky obětavosti a podpoře svých čtenářů. Všem, kdo pomáhají upřímně děkujeme! 40