Ročník V.

ISTY Květen 1975, č. 4

Časopis československé socialistické opozice

Co si myslí dělníci Karel Honza

Na naší továrně právě tak jako na většině jiných 11 nás svítí rudá hvězda. Pamatuji-li se dobře, bývala to kdysi v začátcích onoho strastiplného procesu, kterému se v projevech našich státníků s překvapující slepotou ke všem faktům říká "slavná cesta k socialismu", výsada jen těch závodů, které splnily či pře-kročily plán. Ale plán se brzy naučily překra-čovat všechny. Vždyť v podstatě vždy zále-želo na nich, jak vysoké cíle si postaví. A že to byly cíle dosti pohodlně splnitelné zaručo-val odjakživa systém, kde obludná byrokra-cie horami papíru zatemňovala, ne-li zcela znemožňovala pohled na to, jak se věci oprav-du mají.

Šlo vždycky především o to, aby hlášení nadřízeným orgánům byla řádně opentlena závazky, prošpikována čísly o vzrůstajícím počtu socialistických brigád a nabubřelými frázemi pracovních slibů, z nichž pak pilně a s nudnou neúnavností citovalo Rudé právo. Jinak si nelze vysvětlit, že po létech stálého překračování plánu, hrdinských pracovních činů, skvělých úspěchů, po tisících rozdaných Rudých praporech za vynikající výkony ar-mádě pracovníků vyznamenaných řády zů-stává životní úroveň našeho občana ve srov-nání se západními sousedy stále ještě hluboko pod jejich průměrem a ve srovnání s nimi se relativně stále snižuje.

Snaha splnit a překročit plán nepramenila také nikdy (s výjimkou snad prvních pová-lečných let, kdy důvěra v KSČ a její politiku byla' obecnějším jevem, dokud ji jednou pro-vždy tvrdě nelikvidoval nepřeklenutelný rozpor mezi slovy a činy) — z touhy po vy-znamenání nebo jiném společenském ocenění.

Kdo splnil plán, měl nárok 11a prémie, a pe-níze hýbaly a hýbají naším světem právě tak jako všude jinde a bez ohledu 11a všechna hesla stranických a jiných Školení.

Hvězda na naší továrně tedy svítí už mno-ho let s výjimkou několika krátkých měsíců po Srpnu 1968.

Ptám se Jardy Hofnágla, jednoho z dělníku, který se zde vyučil a pracuje tu nepřetržitě téměř 20 let.

A proč jste ji tehdy vlastně sundávali, když už všechno bylo tak jako tak v háji?

Proč, proč. . . páč jsme chtěli, aby ti Ru-sácí šli už jednou do. . .

Ale Jardo, popichuji, to jste přece museli vědět, že ji tam zas hezky rychle budete mu-set vrátit!

J á ne, to teda nikdy, pobouřeně se ohra-zuje Jarda, a nikdo tady z fabriky. To si mu-seli přivízt svoje l idi , . . . A eště to udělali v noci, když ve fabrice nebyla noha.

Takovýho smrada tu načapat, připojuje se Jardův kolega a přestává lovit posledního "utopence" z okurkové láhve, tak jsem mu ubalil takovou facku, že měl v luftě dlouhou chvíli. — Kdo se podívá na jeho ruce, nemusí tento příměr považovat nutně jen za obrazný.

POHRDÁNÍ A ODPOR

"Ty komunisto" je stejně frekventovaná nadávka jako " ty vole", jenomže nemá onen dobromyslný podtón.

Odkud ta averze? Citovat mé spolupracov-níky je dosti obtížné, a to nejen proto, že svoji řeč neustále prokládají málo spisovnými vy~ razy. Spíše však, že historie arobných i vět-

ších křivd, protivenství, podtrhů a nepravo-stí spáchaných pod hlavičkou strany 11a něm a známých z jeho okolí (většina těchto pří-běhů začíná obvyklým "To jsem dělal s ká-mošem. . . " ) je příliš kusá, komplikovaná a lokální, než aby bylo na první pohled zřejmé, že ve svém souhrnu musely nutně vyústit v tak zdrcující výsledek pro KSČ.

Zeptáte-li se kohokoli z dělníků naší fabri-ky, odkud ta nenávist, pohrdání a odpor, odpoví přibližně: "sundali" ředitele z roku 1968, ačkoli to byl spravedlivý člověk a práci rozuměl, vyhodili toho či onoho, protože něco řekl, podepsal, nebo naopak neřekl a nepo-depsal, nevzali holku na školu, přestože se dobře líčila, jen proto, že bylo třeba umístit chlapce sice se čtyřkami od zhora až dolů, zato však vybaveného stranicky vysoce postave-ným tatínkem, udělali parťákem člověka ve fabrice sotva ohřátého jenom proto, že měl někde nahoře strejčka, tomu zamítli cestu do ciziny za bratrem, kterého neviděl dvacet let, onomu slíbili vyšší třídu, ale dostal J i nějaký protégé, jinému zas strhli prémie, protože nepřisel na dobrovolnou směnu, ne-dal na Vietnam, nezúčastnil se prvoinájových oslav, prostě "kecaj a lžou, darebáci".

Průměrný dělník nemá sklon k teoretizo-vání, nehledá složitě společné jmenovatele jevů a nepotrpí sí na ideologické zdůvodňo-vání svýcli postojů. Ale má jaksi pravdu, když říká: "Když se bolševici do všeho štri-kuj 011 a nikdo jim clo toho nesmí mluvit, tak jsou taky za vseclmo vinní". Tedy za to, že se dá vydělat jenom když je člověk v továrně "11a přesčasech" 12 hodin denně (kde jsou doby bojů za osmihodinovou pracovní dobu! — ale zaplať pánbu, že přesčasová práce ještě někde vůbec je), že už je půl roku zavřená kantýna, že pomeranče pro kluka stojí stále ještě mzdu za skoro pul druhé hodiny práce kvalifikovaného dělníka, že Franta, Tonda, Venca bydlí po dvacetiletém manželství se svými téměř již dospělými dětmi stále ještě 11 rodičů, že získat třeba jen obstarožní vo-zidlo představuje i nadále úmorné, mnohaleté šetření celé rodiny, že prostě je "všechno roz-vařený jako bramboračka". Na to člověk věru nemusí mít universitní vzdělání, aby po víc než 25 letech takového života nevěděl, komu za něj děkovat. Proto také naprosté odmítání "bolševiku, komunistů, husákovou" se všemi možnými hanlivými přídomky je pro drtivou většinu osazenstva našeho závodu jev právě tak typický, jako že člověk má dvě oči a dvě ruce.

10 ČLENŮ KSC

A skutečně také se těch několik málo jedno-rukých nebo jednookých vyskytuje mezi děl-níky zhruba ve stejném poměru jako členové strany. Oficiální stranické statistiky sice uvá-dějí, že členové z dělnických profesí tvoři ve straně víc než 30%. V jakých továrnách se tato statistická šetření prováděla, není však možné zjistit; v naší určitě ne. Na 1800 zamě-stnanců našeho závodu je celých 10 (slovy deset) členů strany, tedy tak málo, že to ani

nestačí na vytvoření základní organizace. Zlé jazyky tvrdí, že je jim však zato skoro tisíc let a tím prý se to vyrovná — a opravdu: čtyři z nich mají těsně před penzí, pátý je ře-ditel (který v roce 1970 avancoval z nevyu-čeného parťáka čety kopačů), šestý jeho zá-stupce, sedmý vedoucí výroby. Skuteční děl-níci — shodou okolností všichni mladí muži kolem 30 let — jsou jenom tři, ale i ti se do lůna slavné avantgardy své třídy dostali na základě tak průhledných egoistických a ma-terialistických motivů, že by se s jejich člen-stvím nemohl chlubit ani spolek zahrádkářů, ostatně jediná skutečně fungující organizace na našem závodě. Milice byla v roce 1969 roz-puštěna a dosud neexistuje pro naprostý ne-dostatek spolehlivých kádrů. Je j í někdejší velitel po Srpnu ze strany vystoupil s jedno-značným prohlášením, aby mu všichni polí-bili. . . V roce 1970 dostal sice vyhazov, což byl na závodě první přínos nového ředitele k normalizaci, ale to mu uškodilo málo. Po vyučeném svářeči s dlouholetou praxí sáhnou rádi všude tím spíš, že nedostatek pracovních sil je stále značný a navíc se na dělníky nevz-tahují tak doslova jinak přísné kádrové předpisy.

Nově se letos konstituovala Společnost československo-sovětského přátelství. Má prozatím však jen oněch deset zmíněných členů strany, kteří — jak je v této organizaci dlouhodobým zvykem to zřejmě dostali jako stranický úkol.

PRÁVO JAKO MELOUCH

Odborová organizace sice existuje, jej í veš-kerá činnost však převážně spočívá ve vy-bírání příspěvků. Za více než tři roky, kdy se moje píchačka zařadila mezi ostatní, se ne-konala ani jedna schůze: až na tři bílé, velmi zatvrzelé vrány, isou v ROH všichni a velmi se diví, dozvídají-li SC ze jejich členství ne-souvisí ani s nemocenským pojištěním, ani s penzí, že není povinné. Ale i kdyby se tato informace rozšírila, k úbytku členů by asi nedošlo. V ROH lidé politickou organizaci ani nevidí, a právem "odbory" se starají jen 0 to, aby na Mezinárodní den žen dostala kaž-dá zaměstnankyně kytku, na vánoce matka každého dítěte do 15 let bonboniérku za cca 20Kčs, na léto odbory půjčují nafukovací matrace a stany, tu a tam někdo dostane pou-kaz na pobyt v rekreační podnikové chatě. A tím je odborářská a vůbec politická činnost našeho závodu vyčerpána.

Dělnická třída v našem závodě (a toto platí 1 o ostatních továrnách, třebaže některé jiné aspekty mohou být odlišné) se naučila svá práva získavat ne přes odborovou organizaci (ta by je asi nedokázala prosadit), ale spíše jako melouch. Jsou-li v některé dílně malé platy, dělníci tam nestávkují ani nerebelují, ale domluvi se s mistrem: každý odevzdává ze své měsíční mzdy po stokoruně a mistr za to píše nikdy neodpracované přesčasy, nikdy nepoužitý materiál, který se ovšem vyfasuje a nosí domů na vylepšení bytu nebo chaty. Dělníci se odnaučili bojovat za svá práva, uko-

2

jvijí to, co jim náleží, jaksi "pod rukou". Jen někteří posuzují tuto situaci jako anomálii: většina je spokojena — hlavně když si přijde na své, na způsobů nazáleží.

Jak vykládají předsrpnoví pamětníci, stra-nická organizace tu mívala kdysi na 300 členu. Dneska z ní doslova nezůstal kámen na ka-meni. Pár lidí bylo vyloučeno, v administra-tivě několik vyškrtnuto, drtivá většina vy-stoupila těsně po Srpnu sama, v čemž bezpo-chyby předběhla o mnoho měsíců organizace intelektuálskýcli pracovišť, kde k tomuto jevu — a nikoli v masovém měřítku — začalo do-cházet až po nástupu Husáka. A tak konti-nuitu stranického života zachovávají jen oni čtyři staří kmeti, kteří — aby si společensky nezadali, což hraje svou roli — neváhají nikdy zdůraznit, popichuje-li je někdo, že "přece nepřijdou o penzi". J e to sice naštěstí pořád ještě nesmysl, ale všichni to považují za do-statečný a vše odpouštějící argument.

Celkové klima v naší továrně působí na člo-věka, který přichází z venku a byl do té doby zvyklý vídat kolem sebe většinou jen ustra-šené a u vrbiček zdravící úřednické dušičky,

ní-' *

na první pohled až osvěživě a řekl bych skoro optimisticky. To, že si tu nikdo nebere před ústa ubrousek, vzbuzuje dojem, jako by nad vrtačkami, ponky a frézami stále ještě s ne-ztenčenou silou povíval čilý větřík českoslo-venského jara. Ale za měsíc za dva propadne člověk pocitu, že je to optický klam; že kromě stereotypních nadávek na bolševiky se všechno zcela pokojně a bez viditelného přeryvu vrátilo do starých, předlednovýcli clobf že lidé jsou jak berani, nadávají, hubují, ale nakonec přijmou vše, neschopni vidět souvislosti (nedostatečná informovanost pů-sobí přímo zhoubně) a překročit hranice lokálních vztahu své dílny; a že jsou dokonce nedůslední i ve svých postojích k jinak proklínaným komunistům, což se na začátku zdálo tak definitivní a jednoznačné.

"Smrt bolševismu", zdraví mne se smíchem po svém zvyku jako každé ráno spolupracov-ník z party (ačkoli ví, že zůstávám komunis-tou, sice trochu zvláštním, sice, pravda, bez strany, sice oficiálními komunistickými před-staviteli pronásledován, ale přesto komunis-stou, byť s programem, za který se dnes v komimistickem Československu zavírá), ale hned se zase sklání nad stul a pokračuje v práci: maluje 11a balicí papír velkými písmeny heslo k 1. máji "Ať žije KSČ". Jak je to možné? No, vždyť je to "za padesát" a rovnou na ruku od mistra.

Musím se přiznat, že s účelovostí tohoto druhu jsem se nevyrovnal dosud. Někdy se mi zdá, že je to jev neobyčejně významný, který snad dokonce dosti vypovídá jak o ná-rodním charakteru, tak o příčinách současné situace. Podruhé zas, že chtít důslednost až do těchto detailů (v podstatě naprosto nevýz-namných) prozrazuje nereálného maximalistu, intelektuála, který nestojí nohama na zemi. Nevím — rozhodně však se ve fabrice nad tím kromě mne nikdo nepozastavuje a tím spíše nekritizuje nebo nevyčítá,.

OPTICKÝ KLAM

Avšak přesto myslet si, Že z těch krátkých, ale tak intenzivních měsíců od Ledna do Srpna 1968 zas nezůstalo v továrnách vůbec nic, by byl právě jen další optický klam, stejně klamavý jako původní nadšení Teprve když je člověk jedním z těch, kteří se koleni šesté ráno kupí u píchaček, když se stejně potí, stejně hlídá hodiny do "padla", teprve když všichni zapomenou, že nový spolupracovník se sem dostal nikoli řízením božím, ale de facto z rozhodnuti varšavské pětky, teprve pak se z útržku hovoru v dlouhém toku dní, měsíců a ted již let pomalu začne skládat mozaika pravdivého obrazu. Jsou to většinou velice drobné střípky a dá pořádnou práci je vyhra-bat, rozpoznat, a hlavně sestavit. Samy o sobě nevypovídají téměř nic. Ale ve své sumě dá-vají přece jen tušit jistou stopu. Mělkou, hlu-bokou? To asi ukáže teprve budoucnost. Ovšem jistá čára, kterou je rok 1968 oddělen jako od let předchozích tak od tecli následujících, tu přece jenom existuje. Někde je více, někde méně zasutá, někdy se pod nánosem všed-ních dní zcela ztrácí; přece jen, zdá se, je však jednou pro vždy nesmazatelná.

Historici budou jistě jednou vážně zkoumat, co vlastně tuto dělící čáru představuje, co ji způsobilo, co vnesl rok 1968 do továren. Reál-nou změnu, zlepšení životních podmínek? Sotva. Sovětské tanky zardousily českoslo-venský experiment doslova v embrionálním stádiu. Náš dělník nežil v roce 1968 jinak než jako pět let před nebo pět let po Srpnu. Ne-hladoví, ale vysoko skákat také nemůže. Je-diný luxus jeho života spočívá v tom, Že se nepředře, ba spíše je 11a místě označení: fláká se. Dobře ovšem vím, že ne všude: v někte-rých továrnách je pracovní režim iako řemen a vykořisťování pracovní síly předstihlo i čí-tankové kapitalistické vykořistovatele. Dílna, která pracovní dobu v našem závodě skutečně využívá k práci alespoň ze 60%, se považuje za velmi produktivní a úspěšnou. Není složité odskočit si na pivo, trávit hodiny v nekoneč-ných debatách o Spartě a Slávií, Ale vcelku náš dělník vede život dost špatný, nudný, otupující, bez valných osobních perspektiv. Jedinou výhodu má snad ještě v tom, Že I10 mocní našeho světa nechávají v podstatě na pokoji: je pro ně příliš nedůležitý, nerozho-dující (a 11a druhé straně současně politicky důležitý i rozhodující aspoň v rámci onoho rituálu, který neustále vzývá dělnickou třídu, tvrdí jí, že je vládnoucí, jedinou, nejmocnější) a také ho nelze potrestat odsouzením k ma-nuální práci. Dělníci se do závodu přijímají bez. jakýchkoli-kádrových* setření, prakticky z hodiny na hodinu, nikdo je nenutí chodit k prověrkám. Také náš závod je na 1. máje za-stoupen v průvodů vždy jen daleko zranitel-nějšími úředníky. Nemají-li zvláštní ambice, mohou se ke všemu otočit zády.

K D E J E DĚLÍCÍ ČÁRA ?

Oč se tedy vlastně ta dělící čára osmašede-sátého roku opírá? O slova, na která bylo

3

"pražské jaro" tak bohaté? O slova jako svo-boda, suverenita, nezávislost, právo, demo-kracie?

Kdybych se zeptal paní Lopatkové, která vstává ve tři hodiny ráno, jde 5 kilometrů na vlak a den tráví v nedýchatelném ovzduší la-kovny, zda si uvědomuje, jak úzce souvisí neexistence třeba svobody tisku s jejím špatně placeným zaměstnáním, asi by mne poslala do horoucích pekel. Nebo spíše po dělnickém zvyku do něčeho mnohem bližšího. Už proto, že paní Lopatková chápe pojem svobody slova, pokud se tím vůbec zabývá, jen v mož-nosti vynadat mistrovi a v tom jí také nikdo neklade překážky, naopak, náš podnikový časopis ji dokonce minulý týden velebil za "zdravou kritiku". Výš však než k mistrovi její kritika nikdy nesahala, a to ne snad z ne-dostatku odvahy, ale spíše proto, že se kdosi v pozadí velmi dobře celá léta staral o to, aby se nic nedozvěděla o tom, na čem je vlastně opravdu vybudován systém našeho společen-ského řádu, jak jeho mechanismus funguje a Jakou roli hraje to malé kolečko, které sama představuje.

Mnoho lidí se v roce 1968 pokoušelo odstra-nit tento nedostatek, úspěch však zřejmě ne-byl valný, ať už příčiny leží v nesrozumitel-nosti nebo v příliš krátce vymezené době. Samozřejmě nejsou všichni jako Tjřlíll Lopat-ková, tu a tam se objeví přemýšlivý člověk, Ivlcr^ sc dobral souvislosti a dovede o nich věcně a jasně promluvit. Ale mám-li na mysli dělníky z naší továrny, musím hovořit o paní Lopatkové; takových jako je ona je stále ještě mnoho, zdá se mi dokonce, že stále ještě daleko nejvíc. A nikoho z nich vědomě nemrzí, že je příslušníkem třídy, vykořisťované a ma-nipulované pod jinou hlavičkou právě tak jako dřív, nebo spíše ještě víc, ani v nejmen-sim se nežere tím, že se nemůže pražádným způsobem podílet na řízení svého závodu, ne-trápí se žádným rozporem mezi slovy a činy vlády (považuje lži strany a vlády za cosi da-ného a přirozeného), kterou volí v předepsa-ných intervalech s právě tak mechanickou netečností, jako si myje ruce a utírá nos. Ale sedíme tak jednou u svačiny a tu paní Lopat-ková uprostřed vyprávění o vdavkácli dcery

náhle prohodí: Mysleli jsme si s tátou v osma-šedesátým, že ted to snad už bude dobrý a že bysme jako přece jen mohli dostat v Praze byt, aby to mlácení po vlacích přestalo, no ale když pak přišli Rusáci. . .

Tato krátká věta mnohé napovídá: je to vlastně román o naději, zklamání, a viníkovi ve zkratce. Kdo ví, jestli by paní Lopatková skutečně byla dostala byt v Praze tak rychle, jak se jí zdálo, nebýt bratrské pomoci spřá-telených armád. Ale toto její velké přání s po-citem, že leželo 11a dosah ruky, je v její mysli nerozlučně spojeno s rokem 1968. A každý si tady v továrně něco přál, s něčím pro svůj život počítal, plánoval, něco si sliboval a to, že tyto cíle byly naprosto konkrétní a věcné, jenom zvýšilo hodnotu této naděje a prohlou-bilo pocit zklámáni. Snad nelogická, ale po-chopitelná byla proto reakce člověka, který teprve po příchodu okupačních vojsk, tedy po tom, kdy už všechno skončilo porážkou a prohrou, 21. srpna 1968, sundává z čelní zdi fabriky rudou hvězdu: jak jinak než bez-mocným vztekem reaguje člověk, kterému tuto naději právě zase někdo vzal?

Dovedu si představit, jak by se mí spolu-pracovníci smáli, kdyby mne slyšeli: naděje, prohra, porážka, to všechno jsou slova, která se ve fabrice málo nosí. Ale jedno je jisté: špat-né bydlení se zdá ještě daleko horší, ztratí-li člověk naději 11a nový, lepší byt. A na toho, kdo tuto naději zničil, se nezapomíná nikdy.

A právě v kategorickém odmítání všeho, co se lidem servíruje z úst "odvěkých přátel" a jejich zdejších hlásných trub, v pocitu této probuzené a opět zklamané naděje leží snad dědictví i vklad osmašedesátého roku. Nevím, kolik lidi z naší továrny hledá odpověd 11a otázku, co vlastně tuto naději tehdy vyvolalo, oč se opírala a živila. Ale svět, ve kterém žijí, je nutí a bude svými křiklavými rozpory čím dál tím víc nutit dobrat se souvislostí, které byly tehdy řečeny s přílišnou překotností a možná jen zpola.

Na fabrice zatím poblikává rudá hvězda. Chybějí jí totiž už zase dvě neónové nožičky.

Kladno, máj 1975

Zkonsolidovaný bludný kruh "Nová a náročnější etapa vývoje", "Nové

úkoly — vyšší odpovědnost'' — to jsou titulky, kterými denní tisk^ oplývá od loň-ského listopadového plena ÚV KSČ a v jimiž také uvádi nastávající 30 výroči osvobozeni. Stále častěji se zdůrazňuje na stranických aktivech, že listopadové zasedáni je začát-kem přelomu v přístupu téměř ke všemu. Jde prý nyní o to, odmítat ještě tu a tam se vyskytující pokusy svalovat odpověd-nost za mnohé "nedostatky a slabiny" na "krizová leta", což prý bylo oprávněné v

prvních letech po roce 1968; nyní je prý však nutné se opět vrátit ke starým komu-nistickým zvyklostem, k vyšší náročnosti vůči sobě, ke kritice a sebekritice.

Skutečně se při bližším rozboru hlavního Husákova referátu, který nebyl otištěn, ukazuje, že je v něm oproti minulým letům jistý posun, a to v tom, že nepochybně střízlivěji posuzuje objektivní i subjektivní situaci, že přiznává existenci některých zá-važných průvodních jevu našeho zkonzo-lidovaného života, které se dosud nepři-

4

pouštěly nebo obcházely. Po úvodním, "účelovém optimismu" se v druhé části hovoří o dopadu vzestupu cen ropy, který v minulém roce zatížil naši ekonomiku 20 miliardami Kčs neočekávaných a nepláno-vaných výdajů. Přitom se to týká pouze našeho obchodu s kapitalistickou, připadne nesocialistickou cizinou, protože během roku 1974 zůstaly ještě ceny ropy dovážené z SSSR stejné. Avšak náklady 11a energetické suroviny stoupnou během roku 1975 prav-děpodobně na 80 miliard Kčs, protože pro tento rok SSSR zvyšuje ceny ropy pro za-čátek o 20%, zatímco v druhé etapě — v roce 1976 — budou ceny zvýšeny na úroveň plných světových cen, to je oproti roku 1973 přibližně o 270%. Tyto údaje nejsou ov-sem v referátech pro stranický aktiv uvá-děny. Hovořil o nich mezi vybranými apa-rátníky například R. Rohlíček, náměstek předsedy Federální vlády. Uvedl také, Že od začátku roku platí například s Egyptem nová obchodní dohoda, podle které se bavl-na nebude platit clearingově, ale přímo v tvrdých devizách a hotově. Indie a Bra-

m/

zilie pak zvýšily letos ceny za železnou rudu o 40%. Dále si Rohlíček stýskal, že přes naprostou nezbytnost změnit strukturu naší

X K* f výroby, Sovětsky svaz několikrát autorita-* - f

ti vně, na nej vyšší úrovni odmítl akceptovat jinou koncepci našeho exportu do SSSR, naopak nekompromisně požaduje, aby dnes exportované výrobky dosáhly světové úrov-ně. Takových "Jobových zvěstí" by bylo ještě nemálo, ale referát pro normalizovaný Ú V nemůže přeci být zatěžován podob-nými senzacemi. Nebýt mimořádných vněj-ších okolností, byli bychom na tom téměř výtečně. Ale každému pozorovateli je zřej-mé, že vzestup světových cen základních surovin ještě více obnažil hloubku našich chronických ekonomických problému.

m W A

A jak chce naše vedení řešit tyto pro-blémy? Úsporami 11a materiálu, snižováním vlastních nákladu, zvýšenou iniciativou pracujících. Budeme opět těžit více hně-dého uhlí — a ještě více devastovat již tak devastované Severní Čechy s jejich zamo-řeným ovzduším a zničenými lesy; snižovat dovozy pro zemědělství — a chtít, abychom dosáhli soběstačnosti v potravinách, a tak dále, a tak dále. Budiž, tak je snad možné vyrovnat schodek r. 1974 20 miliard, ale co 80 miliard a snad vic očekávaného le-tošního deficitu? J e ovšem nutné konsta-tovat, že se nikde netvrdí, že nikdy nedojde ke zvyšování cen životních potřeb, napřík-lad po oslavách 30. výročí nebo po sparta-kiádě. Vedení strany a vlády má před sebou rok, který-opět podle Rohlíčkových slov — bude nejtěžší od roku 1948.

Hlavním článkem při řešení stanovených úkolu budou řídící kádry. To se vyhlašuje už asi dva nebo tři roky. Tentokrát se to bere vážněji, o čemž svědčí pokus o analýzu stavu řídicích kádrů. V hlavním referátu se sice praví, že se většina kádru, dosaze-ných po roce 1969, osvědčila a že mnozí z nich se i vyrovnají dřívějším řídícím kádrům

(bizarní, leč autentická formulace), avšak 40% z nich nemá potřebné odborné a poli-tické vzdělání a jen 11 % si je doplňuje a některé z nich je nutné pro neúspěchy od-stranit (viz někteří ředitelé pražských sta-vebních podniku).

Nepředpojatý pozorovatel, který podle oficiálních vyjádření muže usoudit, že ob-dobí, ve kterém nás provázely potíže mstu, nahrazuje období, ve kterém rostou potíže, by předpokládal, že se tedy alespoň o něco rozhodněji přistoupí k revizi alespoň něk-terých politických postojů vůči odstave-ným, leč nejkvaliílkovanějším příslušníkům inteligence, se ovšem hluboce mýlí. J e prav-da, že vSe na toto téma již dlouho "vymě-ňují názory", a to i 11a nejvyš.ších místech. V říjnu loňského roku o tom mluvil na ak-tivu v Lucerně i A. Kapek. Na toto tem a hovořili na posledním ÚV i V, Bilak a mi-nistr vnitra Obzina. Oba, v souladu s hlav-ním referátem, odmítli revizi čistek, a proto proti blíže neurčeným "hlasům" polemicky rvrdili, že se žádné rehabilitace opakovat nebudou, pravicové nebezpečí je i nadále nebezpečím hlavním. Obzina ve své poli-cejní zprávě uváděl, že 76% vyloučených pracuje manuálně, asi 12% taní, kde mají jistý styk s veřejnosti ((vrátní, recepční a pod.), 2 ,5% ještě působí 11a podřadnějších místech v kulturních organizacích a v po-lygrafii (např. korektoři) a zbytek je poruznu — část z toho mimo pracovní poměr. Mini-sterstvo má prý činnost pravice pod kon-trolou a tak bdí nad nerušenou konsolidací, každý případný pokus pravice o zvýšení aktivity zmaří podle předem vypracovaného plánu. V. Bilak ovšem hovořil i o tom, že zejména k vyškrtnutým je nutno přistu-povat diferencovaně, nebol: jak se sám přes-vědčil při návštěvě jednoho ze závodu, prý pracují mnohdy velmi obětavě a ne-váhal nabádat k využití všech schopných lidí ve výrobním procesu a podivoval se, že mnohdy různí vedoucí tak nečiní ze stra-chu, aby nebyli označeni za liberály a do-konce že mnohdy ze stejných duvodu neza-vádějí některá nutná opatření, aby nebyli ocejchováni jako šikovci. Na to se nemají ohlížet, všechno, co je pozitivní, mají od-vážně přejímat. Vida, zdá se, že nouze muže naučit i Bilaka housti. Vždyť před sedmí lety se už propracoval sám spolu se svými kolegy lc pochopení nevyhnutelnosti znač-ných ekonomických změn a politických re-forem celého systému. Jak dlouho bude ještě trvat, co vše se ještě bude muset stát, než si na to opět vzpomenou. - -Od zasedání listopadového pléna ÚV se

tisk zabývá otevřeněji existencí některých, dosud zamlčovaných jevu v životě země: Je to především obrovská, dosud nevídaně rozšířená korupce. Projevuje se dnes téměř všude — v hospodářském životě, ve zdra-votnictví, ve školství, v kultuře, dokonce ve stranických orgánech. Na zasedání ÚV Husák musel oznámit, že předsednictvo suspendovalo několik předních činitelů zah-raničního obchodu pro prokázané úplatky,

5

vyloučilo je ze strany a předalo k trestnímu stíhání. Byly odhaleny nehorázné korupční aféry v různých krajích a okresech po celé republice, šíří se zvěsti, že jsou do nich za-pleteni prominentní činitelé, jako například vedoucí tajemník krajského výboru a člen ÚV Jan Šimek. Český ministr zdravotnictví dr. Prokopec vytáhl v televizi do boje proti korupci ve vlastním rezortu a uvedl, že je dnes běžné, že na chirurgii a gynekolo-gicko-porodnických odděleních se dnes platí za přednostní chirurgický zákrok stovky a tisíce korun. Chodit na úřední místa s obálkou v kapse se pomalu stalo druhou přirozeností. Například v období přijíma-cích pohovorů na střední a vysoké školy v léte loňského roku zoufalí rodiče sháněli nejrůznějšími cestami konexe 11a osoby, o nichž se vědělo, že za příslušný obnos budou intervenovat ve prospěch jejich dětí. Při-jetí na lékařskou fakultu stálo 20-30.000 Kčs, na filosofickou 15.000 Kčs a jeden nešťastny uchazeč poslal zcela neomaleně děkanovi právnické fakulty spolu se svým odvoláním proti nepřijetí 2.000 tuzexových bonů. Za peníze lze získat i legitimaci strany a téměř vše — ale pod jednou podmínkou, že nejste vyloučen ze strany nebo jinak politicky poznamenán. Korupce se tak stala symbolem morálního a politického zahní-vání tohoto zdiskreditovaného "reálného'' socialismu.

Dalším, až nyní přiznávaným jevem na-šeho soudobého života je konstatování exis-tence českého, antislovenského nacionalis-mu a nacionalismu ve vztazích k ostatním socialistickým zemím. Příčinou toho nejsou jen přežitky kapitalismu, ale — jak kon-statuje i hlavní referát 11a posledním zase-dáni ÚV — také "nepochopení nové situa-ce", která vznikla — po sovětské invazi ovšem. Češi se nemohou vyrovnat s tím, že veškeré dosavadní pokořování je spojo-váno s invazí slovenských kádrů na nej dů-ležitější centrální místa — často v poměru 1 : 1 , Že tito lidé se často vyznačuji větší horlivostí a vycliytralosti ve využívání poli-tické konjunktury. Mnozí se nechávají slyšet, že nejsou tak hloupí jako Češi, jimž jde příliš mnoho o to, aby měli hezčí dějiny než sou-časnost. Zároveň však tento stav nejvíce popuzuje českou stranu v stranických a vládních úřadech — a to i nej vyšší činitele. Například na předsednictvu strany dochází k prudkým výbuchům, které jsou svým antagonismem stěží napravitelné. Loni vy-stoupil s celkovou kritikou politiky federa-lizace A. Indra, a po něm krátce po listo-padovém zasedání ÚV, kde byl odsouzen nacionalismus, napadl na předsednictvu strany A. Kapek s velkým rozhořčením návrh projektu další pětiletky, v němž se předpokládalo dělení investic mezi ČSR a SSR v poměru 1 : 1 . J e až neuvěřitelně krátkozraké, že se Husák už po několikáté nechává přistihovat v roli spiše Bratislav-ského rezidenta v Praze než ve funkci nej-vyššiho československého činitele. A pokud j de o nacionalismus proti socialistickým

zemím, vytýčil referát za úkol bojovat proti podceňování výhodnosti a významu našeho členství v RVHP.

V řadě pro j e vů vedoucích funkcionářů se nyní zřetelněji objevuje znepokojení nad všeobecným formalismem, pasivitou, byro-kratismem, které jsou tak příznačné pro veškerou stranickou činnost. To potvrdil i J . Fojtík (nad kterým mimochodem rov-něž visí Damoklův neč) v rozhovoru na rozloučenou, který měl s jugoslávským vel-vyslancem v Praze, když si stěžoval na obrovskou pasivitu ve vědecké a kulturní sfere.

A tak vedení KSČ přiznává na jedné straně existenci krajně vážných problémů v politice a v ekonomice, ale nic nedělá pro změnu dosavadních poměrů, pro změnu sys-tému, který zůstává nedotknutelným. A tak vše zůstává v bludném kruhu, ovšemže konsolidovaném. Nikoli náhodou se mezi prominenty traduje, že letošní rok bude průměrným rokem. Zeptáte-li se, proč právě průměrným, dozvíte se, že je tomu tak proto, Že sice bude horší než loňský, ale zato lepší než rok 1976.

Pragensís Praha, březen 1975

Ve Švédsku o východní Evropě

"Akční skupina pro solidaritu se socia-listickou opozicí ve Východní Evropě", "Skupina Listy", "Sdruženi pro meziná-rodní politiku" a "Sdruženi Verdandi" ve Švédsku uspořádaly ve dnech 20. až 22. března 1975 v universitním městě Uppsala významný seminář na téma "Východní Evropa a socialismus". O "marxismu a sovětském modelu" tu promluvil známý francouzský filosof a politik, bývalý člen politbyra komunistické strany Francie Ro-ger Garaudy, o "opozici v evropských so-cialistických zemích" vydavatel časopisu čs. socialistické opozice "Listy" Jiří Pelikán, o "soudobé jugoslávské společnosti a jejích rozporech" bělehradská socioložka, členka skupiny '' Praxis'' Zaga Golubovičová a o "socioekonomickém vývoji tzv. "přechod-né" společnosti" marxistický ekonom a troc-kistický politik Ernest Mandel. Na semi-náři^ se podílelo 150 účastníků převážně ze Švédska, avšak také z Finska, Norska, Dánska a Islandu. Vedle odborníků a žur-nalistů zabývajících se východoevropskou problematikou tvořili většinu účastníků příslušníci všech složek skandinávské levice — sociální demokraté, křesťanští socialisté, levicoví socialisté, komunisté a trockisté.

6

V referátech i rozsáhlé diskusi byl proveden rozbor ekonomické, sociální, politické i kul-turní situace v SSSR a estatních evrop-ských socialistických zemí, a kritika těchto skutečností ze zorných úhlu autentického

v'

socialismu. Byla tu diskutována poučeni, které musí západoevropská levice vyvodit z degenerace socialistické praxe i teorie, jak k ní v zemích "reálneho socialismu" došlo a dochází; stejně živě byla diskuto-vána možná východiska k renezaiíci socia-lismu v této části světa.

Zvláště cenným rysem tohoto semináře bylo, že se tu kolem daného tématu poda-řilo soustředit ke společné debatě předsta-vitele všech proudu levice. Československu byla na semináři věnována velká pozor-nost; a to jak obsahu a průběhu pokusu o demokratickou reformu v šedesátých lé-tech, tak nynější otřesné situaci za "norma-lizace". Také švédské sdělovací prostředky poskytly Jiřímu Pelikánovi dostatek příle-žitosti, aby mohl švédskou i jinou veřej-nost seznámit se současnými čs. poměry i s charakterem soudobé čs. opozice. Jeho interview přinesla jak švédská televize a rozhlas, tak oba největší švédské deníky

"Dagens Nyheter" a "Svenska Dagbladet" a řada jiných časopisů.

Mimořádnou pozornost semináři —- u zej-ména československé účasti na něm vě-novali švédští sociální demokraté. Jiří Pe-likán a Zdeněk Iiejzlar byli přijati k neofi-ciálním, avšak velice přátelským rozhovo-rům s ministerským předsedou a předsedou švédské sociálně demokratické strany Olo-fem Palmem i s generálním sekretářem této strany Stenem Anderssonem. Čs. účastníci navázali u příležitosti semináře cenné kon-takty s mnohými finskými, norskými, islancl-skými, dánskými a švédskými socialisty a komunisty,.

"Teach-in" uspořádaný na závěr semi-náře prokázal zájem o problematiku Vý-chodní Evropy i u uppsalské veřejnosti. Sešlo se tu na 300 zájemců o živou diskusi s Ga-rauclym, Mandelem a s Pelikánem.

Uppsalský seminář byl zdařilým důkazem o tom, v jakých formách lze usilovat, aby Čs. socialistická opozice zůstávala součástí celé evropské socialistické fronty, a aby čs. zkušenost byla postupné integrována do zkušenosti celého mezinárodního hnutí a vývoje.

Čs. socialistická opozice

Před lednem 1968 i v měsících horečné politické aktivity Pražského jara jsme se chvílemi zastavovali a říkali jsme si s trochou úzkosti, že je to snad nadlouho poslední možnost pro socialismus v této zemi.

Jsou lidé, kteří říkají, že by u nás dnes bylo lépe, kdyby Pražského jara vůbec nebylo. Jenom pro ty, kteří ještě i dnes vězí až po uši v stalinské perversi socialismu, a pro které jsou lidé pouze materiálem dějin, je tato námitka nicotná. Zejména není nicotná pro nás, kteří osobně platíme účet tohoto pokusu šturmovat nebe — at už se tento učet jmenuje emigrace nebo domácí normalizace. Naše situace není ovšem nová — je to situace poražené revoluce, kterých bylo před námi už stovky a ve které, nejsme ani dnes ve světě jediní. . .

V takové situaci není lehké hledat hlubší historický smysl tohoto vzepětí, kdy jsme jako jednotlivci i jako národ překračovali hranice svých možností a ztroskotali. Od sebelitování přes zoufalé přecenění až k cynickému odvratu sahající alternativy po-stoje k roku 1968 — všechny jsou legitimní a současně bezcenné pro objektivní analýzu. Tyto postoje jsou beznadějně subjektivní a

a světový vývoj Jiří Sláma

nepomáhají k pochopení toho, jak se toto exponované období československého vývoje začleňuje do evropských a světových souvis — lostí.

VZESTUP A ICRIZE KAPITALISMU

Rozhodující je porozumět dějinné logice duchovního a sociálního vývoje spojeného s vzestupem a krizí kapitalismu. Marxova analýza tohoto procesu je sice dnes více než sto let stará — přesto je však jedním z nej plodnějších východisek pro porozumění velkých souvislostí současného světového vývoje.

Kapitalistický výrobní způsob založený na námezdní práci a soukromém vlastnictví výrobních prostředků motivuje s neobyčejnou silou sociálně-ekonomický a vědecko-technic-ký pokrok. Cena zmrzačení lidskosti, kterou lidstvo za tento pokrok platí není pro osud tohoto systému rozhodující. Společenské struk-tury neumírají na ztrátu morální legitimace — at se nám to líbí nebo ne. Kapitalismus zemře teprve tehdy, až ztratí svoje ekonomické oprávnění. Budoucí ztráta ekonomické legiti-mace je v něm jako v systému založena.

7

Kapitalismus je hospodářský systém poslední fáze epochy ekonomického nedostatku. V

A X. v V » m.-M ^ * A » W V * V » « . * T | » » » V A V * A w * . » r W I W V • «

To platí nejenom ve vztahu k výkonu jednot-livce, ale přes všechny ztráty, které v tomto systému vznikají, také pokud jde o výkon celé společnosti.

Tlak na výkon pod hrozbou ekonomického zničení ztrácí smysl v tom okamžiku, kdy se společnost blíží situaci nadbytku. Nadbytek je ovšem biologicky, technicky, sociálně a historicky podmíněná kategorie. Měřítkem jeho dosažení nemůže být uměle nafouklá dnešní konsumní společnost a konsumně zmanipulovaný člověk. Ekonomický nadbytek může být dosažen teprve tehdy, když vznikne nová technická základna výroby-založená na automatizaci v širokém slova smyslu. Teprve automati-zace, která člověka postaví mimo výrobní proces technicky, osvobodí pracujícího člo-věka od závislosti na kapitálu-zpředmětněné práci-také sociálně. Na této ekonomické základně bude teprve možné odstranit stát a nahradit od společnosti odtržené komando nad lidmi správou věcí.

Na tomto základě zmizí různé formy od-e w "

— zmrzačeni člověka ve výrobním pro-cesu v rozdělování,

— perverse lidských potřeb a jejich uspo-kojováni v oblasti konsumu,

— manipulace (nesvoboda) člověka v ob-lasti politické a kulturní nadstavby.

Lidská aktivita je nástrojem ekonomických revolucí. Takovou ekonomickou revolucí je rovněž způsob překonání kapitalistického výrobního systému. Ať je lidská aktivita činností mozku nebo rukou, je její začátek v hlavě a srdci-ve vědění, vědomí, chtění. Na tom se zakládají politická linutí, která chtějí danou společnost bud vyvrátit a nahradit jmou, anebo uchovat a rozvíjet. Politická linuti reílektují danou společenskou skutečnost, hájí či popírají její morální, politickou, eko-nomickou či dokonce biologickou legitimaci. Mezi materiálními podmínkami společenského života a jejich duchovní a politickou reflexí neexistuje jednoduchý časový a prostorový paralelismus. Vědomí se zrovna tak zpožduje za společenskou skutečností jako ji předbíhá a anticipuje a pochopeni problémů a tomu odpovídající aktivita činu se může objevit na zcela jiném místě než tam, kde pro tento čin dozrály -reálné podmínky.

Marximus a socialistické hnuti vůbec anti-cipovalo budoucí ztrátu ekonomické a dokonce biologické (ekologické) legitimace kapitalis-tického výrobního způsobu. Ztráta této legitimace není ovšem jednorázový akt, nýbrž proces. V tomto procesu se stalo a stává, že ekonomické a jiné slabiny, které jsou před-zvěstí — ale pouze předzvěstí — jeho budoucího celkového selháni se prudce projeví na určitém místě světového společenského organismu. Tváří v tvář takové situaci a už delší dobu

před tím, v období klidnějšího vývoje a na místech, kde systém manifestuje především svoje přednosti, to že se ještě zdaleka nevy-žil, dochází ke štěpení protikapitalistického, socialistického hnutí: na zastánce okamžité radikální změny a na ty, kteří ji odmítají a to bud proto, že nepovažují systém za už přežilý anebo proto, že ve skutečnosti socia-listické hnutí opustili a nevidí potřebu radi-kálního řešení ani v budoucnosti. Tento vývoj manifestuje mimo jiné pochopitelnou lidskou netrpělivost danou krátkostí lidského života v konfrontaci s chodem dějin. Revolucionáři mohou přitom mít pravdu, pokud jde o dané místo a čas, a jejich hnutí muže být tak silné, že se mocenský úspěch dostaví. To však neznamená, že mají po revoluci naději na rozhodující ekonomicky úspěch — právě pro něj podmínky ještě nedozrály. To má závažné sociální a politické důsledky pro celý vývoj po vítězné revoluci. Deformovaná a pervertovaná revoluce neznamená ovšem jednoduše návrat k starému systému — není sice jeho positivní alternativou, je však přece jenom mocenskou výzvou namířenou proti němu. Vyvíjí tlak na starý systém, podněcuje proces jeho přizpůsobení, nutí jej až na samý okraj jeho positivních a negativních možností, podporuje přitom odpad dalších části od starého systému, chrání je proti pokusům vrátit je starému systému a — infikuje je svou vlastní chorobou.

Pro tyto další protikapitalistické revoluce platí to, co pro první z nich: i ony se odehrály předčasně, v době, kdy systém ještě neztratil definitivně svou ekonomickou legitimaci. Ode-hrály se dokonce z větší části na místech, kde se sice slabiny systému zvláště výrazně manifestovaly, to však ne pro jejich mimo-řádnou zralost, ale naopak pro nezralost těchto oblastí. Tyto další revoluce jsou zvenčí infikovány jedem revoluce pervertované, nic-méně nestojí před srovnatelným existenčním tlakem jako revoluce prvá SL maj i i určitv, i když nezralostí podmínek silně omezený prostor, ve kterém mohou prakticky reagovat na chyby a objektivně dané deformace dřívějších revolucí. Avšak i v zemích posti-žených přímo nákazou deformované první antikapitalistické revoluce probíhá boj o změnu. Na pozadí toho, že ekonomický systém kapitalismu se ještě nevyžil, a že další ekonomický vzestup je nevyhnutelný jak pro materiální život společnosti, tak i pro přípravu epochální změny výrobního způsobu dochází k boji o kontrolované uplatnění kapitalistického výrobního systému anebo obecněji řečeno výrobního způsobů «zalo-ženého na výrobě zboží a o uplatnění přimě-řených socialistických a demokratických struk-tur. Uvedené skutečnosti: perspektivní cíle i aktuální obhajoba socialistických struktur,

řiměřených danému stupni vývoje nám ovolují mluvit o socialistické opozici anebo

obnově. To je spojeno s řadou důsledků i v celkovém sociálním a politickém systému a nevraživě sledováno okolím, ve kterém podob-ný vývoj není ještě zcela aktuální a ohrožuje dané mocenské struktury a imperiální zájmy.

8

Na první pohled je zřejmé, že reforma tohoto typu je právem podezřelá, pokud jde o její socialistický ráz i pokud jde o její konsis-tenci — nebo, což je totéž jinými slovy — její stabilitu. Ani 25 — tiletá existence podob-ného experimentu v Jugoslávii nemohla doposud dát odpověď na tuto otázku — tím méně několik měsíců v Československu.

Přesto jde o vážnou alternativu, která kom-binuje tolik, kolik je možné ze socialismu a tak málo, kolik je nezbytně nutné z kapi-talismu. Že tato společnost musí poskyt-nout víc svobod jednotlivci a víc demokra-cie než klasická parlamentní buržoasní de-mokracie je pro nás samozřejmé.

STRUKTURA SOUČASNÉHO SVĚTA

Na základě toho, co bylo řečeno, je možno podat přehled o struktuře současné společ-nosti, která se v našem pojetí nachází v historické epoše postupného vyžití kapitalis-tického sociálního a ekonomického systému a protikapitalistickýcli revolucí.

Můžeme identifikovat následující sociální struktury:

a) Země rozvinutého kapitalismu, ve kte-rých se systém stále ještě úspěšně přizpůsobuje novým potřebám a prokazuje, že jeho živo-taschopnost není ještě vyčerpána. Pro tyto země bude stát otázka, zda je možno překonat kapitalismus reformní cestou.

b) Málo rozvinuté země, jdoucí cestou kapi-talistického vývoje, Ivťcrc na jedné straně platí část účtu za přežití kapitalismu ve vyspělých zemích a na druhé straně přijímají od něj rozvojové impulsy díky stále ještě účinnému systému.

c) Země první úspěšné antikapitalistické revoluce (SSSR) a oa této země závislé druhé revoluční vlny (většina východní Evropy). Tyto země zestátněného kapitálu nemohou držet krok se stále ještě účinným systé-mem vyspělých kapitalistických zemí a pře-konat zdedě-ié zpoždění, a to přesto, že jejich faktické rozvojové cíle a metody jsou metodám a cílům klasických kapitalistických zemí příbuzné. Mají ovšem daleko k jejich důsled-nému použití.

Tyto země sice potřebují ekonomický výkon, ale chovají se na jedné straně tak, jako by ho nepotřebovaly (odmítání kapitalistické kon-sumní společnosti na pozadí neuspokojování existenčních potřeb vlastního obyvatelstva) a současně se ho na druhé straně snaží dokonce i předkapitalistickými metodami vynucovat (pracovní tábory).

Pro tyto země je pro celé období jejich ekonomické nezralosti aktuální potřebou kon-trolované využití elementů kapitalistického výrobního způsobů. Koncepce a stabilita tohoto řešení je ovšem nejasná.

d) Země další revoluční vlny, které se oddělily od prvního revolučního centra a vytvořily druhé centrum( Čína). I tyto země trpí nezralosti podmínek. Zatím co vyspělejší země, které už před revolucí byly zeměmi

rozvinutého kapitalismu, mohou svůj ekonb-mický vývoj stupňovat použitím elementů kapitalistického výrobního způsobů, je pro tyto země na předkapitalistiekéui stupni vývoje ekonomicky výhodné použití nekapi-talistických metod dvojího druhu: metod rovnostářství z nedostatku a metod zastát-něného kapitalismu, jak je vyvinula první kapitalistická revoluce. I v těchto zemích existují minimální materiální podmínky pro skutečně postkapitalistické struktury. Fáze rozvoje socialisticky kontrolované zbožní výroby je pro ně teprve věci budoucnosti.

* * *

SOUDOBÁ POLITICKÁ HNUTÍ

Popsané struktuře sociálních a ekono-mických forem v současném světě odpoví-dají i hlavní politická hnutí:

a) hnutí konservace kapitalismu jak v monopolních, jak i rozvojových zemích. Toto linuti odmítá kritiku ncdului a v pří-padě nutnosti se vzdává buržoasní demo-kracie (konservativní, pravicově-autorita-tivní a fašistické strany),

b) hnutí maximálně možného přizpůso-bení kapitalistického systému současným potřebám. Toto lmutí je* otevřené pro dale-kosáhlé reformy kapitalismu (sem patří vedle liberálně-demokratických stran pod-statná část sociální demokracie),

c) hnutí překonání kapitalismu reformní cestou přiměřeně stupni jeho ekonomického a sociálního vyžití. Hranice mezi b) a c) není zcela jednoznačná (sem patři jiná část sociální demokracie),

d) orthodoxní protikapitalistické hnutí první revoluční vlny — nástroj této postát-něné a deformované revoluce i mimo země první revoluce (komunistické strany sovět-ského typu, ve kterých se zčásti vyvíjejí ten-dence ad c), na př. KS Itálie nebo Španělska),

e) protikapitalistické hnutí, spojené s čínským revolučním centrem a to jak v zemích, kde je u moci, tak i v zemích mimo ně,

f) hnutí reformy pervertovanýcli revo-lucí, jako na př. hnutí socialistické opozice v Československu a jinde ve světě. Jeho vlastní půdou jsou země per verto váného socialismu — mimo ně se blíží socialisticky orientovaným částem sociální demokracie a nekonformním komunistům.

Uvedená politická hnutí vyjadřují složi-tou a nejednoznačnou sociální skutečnost tohoto období přechodu, ve kterém se starý systém ještě nevyžil a nový je definován ne pozitivně, ale především j ako negace systému starého. Každé z těchto hnutí vy-j adřuj e ve zjednudušené a absolutizované formě prvky reálné situace.

Je-li naše hypotéza současného sociálního vývoje správná, patří budoucnost antika-pitalistickým hnutím, která ovšem musí

9

překonat své jednostrannosti, vzájemné ne-pochopení a nevraživost a která mohou nebo dokonce musí-svoji frontu rozšířit koalice-mi s hnutím reformy kapitalismu.

* * *

Logika rozvrstvení politických sil součas-ného světa a dějiny tohoto rozvrstvení byly v předchozím textu naznačeny. V prostoru možností budoucího vývoje se nachází řada reálných alternativ. Na pozadí vyžívání kapitalistického výrobního způsobu je možná katastrofická reakce umírajícího kapitalismu, stejně jako je tato reakce možná ze strany deformovaného komunismu. Možná je rovněž i vzpoura chudých zemí a jejich útok na posice industriální civilizace. I když nedojde k žádné z těchto explosí, ale lidstvo nedokáže v mírových podmínkách kontrolovat svůj vlastní vývoj, může dojít k ekologické kata-strofě.

Tyto negativní vývojové alternativy zna-menají v nejširších souvislostech manife-stací blížícího se momentu konečného vyžití kapitalistického vývojového způsobů.

A to je základna, na které dozrává nutnost a možnost sjednocení protikapitalistických sil. Analysa charakteru současné epochy a překo-nání jednostranností pohledu na existující sociální struktury a jednostrannosti pohledu na politické cíle a metody vlastní i partnerů je důležitým intelektuálním předpokladem této jednoty.

VIKTORIA VÍTĚZSTVÍ?

Tvorba z 8. ledna uveřejnila zajímavý text o dvou navzájem nepodobných čá-stech, nazvaný ROZHOVOR *S BOHUMI-LEM HRABALEM. Autor rozhovoru (který se zapomněl podepsat, z čehož lze usuzovat, že šlo o orgán či příslušníka), začíná v roz : poru s vlasui anonymitou velmi osobně, a ovšem žoviálně (orgány a příslušníci mají ten tón v popisu práce): "Nějak dlouho jsme se neviděli. Nevzpomínáte si na náš poslední rozhovor?" Následuji dva odsta-večky, jež jenom potvrzují, co nás napadlo hned při čtení otázky bodrého anonyma. Zdeúřední, nenapodobitelnou, funkcionář-skou češtinou, v té její na podstatu zjed-nodušené podobě, k niž j i po proce 1969 dovedly ony rukopisy — podepsané či ne-podepsané — jež Rudé Právo dostává z kachlikárny už hotové a tiskne bez korek-tur, tu hovoří údajně Bohumil Hrabal (tak se aspoň naznačuje v titulu) o tématech, jež marně hledáme v jeho literatuře. O vol-bách, o straně, o Svazu spisovatelů, o so-cialismu, o budoucnosti. Nic proti tomu.

Jen snad tolik, že orgány a příslušníci — byť anonymní — by měli mezi své vědecké metody zařadit občas i sémantiku a jiné aspekty linguistické vědy. Snad by pak pochopili, že jsou věci, které jeden člověk určitým způsobem říkat dokáže, zatímco jiný nikoli, kdyby se zabil. Hrabal chtěl možná tuto příslušnickou hantýrku napo-dobit, parodovat řeknete. Ale kde. Zkuste najít na stovkách stránek hrabalovských próz jeden jediný pokus —• byť daleko méně úspěšný než ten v Tvorbě — mířící alespoxí přibližně tímhle směrem. Hrabala tohle nikdy nezajímalo, takový typ parodie ho nikdy nelákal. Troufáme si dokonce tvrdit, že mnohé z toho, co se v dvou prvních od-stavečcích tak neopakovatelně formuluje, je a vždycky bylo Hrabalovi záhadou, že některá z těch slov a formulaci by ani ne-dokázal dát dohromady, natož je spojit do vět, a dokonce břitkých idejí, jež jsou hračkou pro průměrného příslušníka, (jemuž gramatiku už vždycky někdo opraví). — Další dva odstavce jsou naproti tomu Čirá radost. Tady — většinou — mluví sku-tečný, pravý, nefalšovaný Hrabal, o vě-cech, které má rád a jimž rozumí, o fotbale, o Josefu Adamcovi, o mladistvém pábení a tak. Marně ho příslušník tlačí zpátky na svoje hřiště. Velký pábitel si létá po svém, a chytejte si měl

Chcete SNAD říci, zeptáte se, Že Tvorba prostě příslušníkův text zařadila před Hra-balovy autentické výroky bez jeho souhlasu a že to všechno je mystifikace? Nikoli, nech-ceme. Nebo alespoň ne docela. Samozřejmě, zkuste — i kdybyste se třeba jmenoval Bohumil Hrabal, nebo Miroslav Holub atakdále atakpodobně — dokazovat Tvorbě, Rudému Právu či rozhlasu, že jste tohle řekl a tohle neřekl, tohle formuloval tak a tohle jinak. Tak vidíte. Čili, na takovéhle dokazování není ta svoboda, kterou si (na rozdíl od teroru konce let šedesátých) Tvor-ba tolik libuje, dosud zařízená. Tvrdíme prostě, že příslušník, který psal první dva odstavce, je trouba, že Hrabal nemá tušení, co pravil XIV, Sjezd KSČ o spisování a spisovatelích, a pokud vůbec ví, že nějaký takový sjezd byl, je mu to srdečně jedno, protože on má rád fotbal a Adamce a pá-3ení a všechno to, co — na rozdíl od prvních dvou odstavců "rozhovoru" — na sto honů voní člověčinou. Že on je odborník na tuhle vůni a že by to příslušníci měli raději res-pektovat a nechat každého, aby se podepsal pod to, co jeho je.

Sami ovšem tvrdíte, ptáte se dál, že druhé dva odstavce ''rozhovoi u'' jsou autentické. K čemu potřebuje Tvorba a kdokoli za ni a nad ní — ty první dva? Nestačí, že tak nekonf ormní člověk a kumštýř j ako j e Hrabal souhlasil, aby rozhovor s nim vyšel na stránkách časopisu, reprezentujícího pravý opak? — Vidíte, a to je právě ten háček. Už jste zapomněli, jak jste všichni — pokud jste doma — museli podepisovat prohlášení o srpnu, o "vstupu" a vůbec? Vsadíme se, že Hrabal — a před ním Páral

10

a Fuks a Holub a dnes už možná další —• dlouho žádné takové prohlášení nepodep-sali. Ale ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto na nejvyšších místech, že se jim — mož-ná — vydá knížka, poskytnou výhody národ-ního pojištění či Litfondu, je třeba, aby i oni podepsali morální směnku a stali se tak se vším všudy jedněmi z vás. Nemusí ji ani sami sepsat, jenom podepsat. Stačí tzv rozhovor. Nečetli jste před časem roz-hovor s filmovým režisérem Jiřím Menze-lem v Záběru? Taky směnka, na to, že bude moci podepsat nový film — zda skutečně podle svého natočit, to se ukáže, až ten film uvidíme. Jak by to vypadalo, aby vy všich-ni, celý národ — až na těch nějakých 400.000 nenapravitelných zarputilci! — podepsali takové morální směnky, jež lze kdykoli předložit k proplacení, a pro pár kumštýřu, spisovatelů a tak, se dělaly výjimky? Aby se jim dala možnost tvářit se, že oni nepo-depsali, co podepsali všichni? Cožpak ne-chápete, že jenom tehdy jsou všichni neviní, pokud jsou skutečně všichni? Že stačí, aby jeden řekl ne, — nebo aby se mu promi-nulo podepsat směnku —• a ostatní hned vypadají jinak? Čili, žádný pardón pro spisovatele, byt se jim musela vkládat do úst prohlášení sebeneuvěřitelnější. Hlavně, když tam bude jejich jméno.

Ale proč tedy jedni ano, druzí ne? Kde jsou Havel, Kohout, Klíma, Seifert, Skácel, Ulicle, Vaculík atd. — celá ta větší část slavné garnitury české literatury še-desátých let? Jsou statečnější, nekonform-nější, čestnější, mravnější a co všechno? Možná, že jsou. Možná, že ne. Spíš lze po-chybovat, že jim někdo nabídl takovéhle "narovnání" — obsahující ostatně závazek toliko pro jednu stranu. Těžko si lze rovněž představit, že by souhlasili, aby jim při psaní těch povinných dvou odstavců přís-lušníci vedli ruku. A tady teprve — u té selekce — to všechno začíná být zajímavé.

Hrabal, Páral, Fuks, Holub, Menzel —• tenhle seznam jistě není úplný — jsou lidé proklamativně nepolitičtí, či lépe, mimo-političtí. Bud žili a tvořili vždycky mimo politiku, nebo jí a jejími nositeli v pade-sátých a šedesátých letech prostě pohrdali. Většinou právem, to je třeba uznat. Aby nebylo omylu: Nic jim nepodkládáme, jen čteme jejich literaturu. Pokud se vůbec nějak namočili ve "špinavé politice", nikdy nebyli součástí jejích institucí. To všechno z nich činí zvláštní kategorii u-vnitř normalizované společnosti, která se neustále dovolává politiky a političnosti svých občanů. (Sám termín, "špinavá poli-tika", tak oblíbený normalizátory, není bez zajímavosti. Zavedli ho fašisté, italští nej-dřív, němečtí po nich, a u nás vlajkaři a stříbrůáci, aby rozlišili mezi politikou "špi-navou" — to jest demokratickou — a "či-stou", to jest diktaturou jejich hnutí. Ale co, možná, že normalizátoři — mezi nimiž, jak víme, je nemálo těch, kteří se kdysi hlásili k vynálezcům této terminologie — skutečně věří, že dělají-li dva totéž, není

to totéž. Stejně jako onen dodnes vysoký stranický funkcionář, který v padesátých letech tak plameně přesvědčoval své pos-luchače, že sice odmítáme Goebbelsovu ideo-logii, ale nikoli metody, a že Hitlerův mi-nistr propagandy měl pravdu, když tvrdil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou... Jak jinak by ostatně existovala třeba Tri-buna, není-liž pravda, soudruzi?).

Nepolitický, mimopolitieký spisovatel, muže být nakonec vyzván, aby podepsal a stal se Členem nového Svazu spisovatelů. A kdyby se — v okamžiku, kdy se stal vy-voleným —• vzpouzel, můžeme mu ukázat nástroje. Neboť nástroje máme na každého. I na soudruha Husáka (ty má soudruh Ka-pek), i na soudruha Kapka (ty má soudruh Husák). Kdepak jsou časy špinavé politiky!

Víme o nepolitickém spisovateli, Že se nebude ucházet o funkce, že nebude chodit na schůze, nebude se snažit vměšovat do činnosti orgánu a příslušníku. Bude chtít jedině svatý pokoj, možnost pracovat a užívat v klidu plodu této své práce a svého talentu. Nenapadne ho, aby se pouštěl do takových problému, jako je stranická politika, státní politika, čistky, prověrky, sebevraždy vyloučených komunistu a pro-blémy jejich děti se vstupem na vysokou školu. Neuvede tak Žádného poctivého or-gán a a příslušníka do pokušení třeba jen v náhlém pominutí politických smyslu sou-hlasit s netřídně morálním stanoviskem a uvést v nebezpečí nejen sebe, ale i svoje bližní orgány a příslušníky. Zkrátka, nepo-litický a mimopolitieký spisovatel a umě-lec ve chvíli, kdy podepsal směnku — zís-kává nárok být zařazen mezi ony ideální občany, kteří mávli rukou nad veřejným životem, uznali, Že s tímhle svinstvem se v naší generaci stejně nedá nic dělat, a vě-nují se chatě, zahrádce, embéčku či mariáši.

Spisovatel a umělec, který kdysi uvěřil, že je třeba vzít na sebe odpovědnost za osud nejen vlastní, ale i svých bližních, svého národa, své země, který časem pochopil, že naletěl, ale nevzdal se tohoto svého pře-svědčení a jednal i nadále v souladu s ním — takový spisovatel a umělec (byť stokrát umlčený, proskribovaný, opatřený indivi-duálním příslušníkem, nákladným elektro-nickým zařízením a orgánem na sledování soukromé korespondence) zůstává trvalým potenciálním nebezpečím. Neboť tak jako není pravděpodobné, Že člověk, který odjak-živa hlásal, že politika je svinstvo, a tahle tuplem, změní v pokročilém věku své sta-novisko, není pravděpodobné ani to, že je změní ten, kdo prostě přijal politiku jako svůj úděl a chcete — li, prokletí. Takový je pak tím nebezpečnější a nepřijatelnější, čím blíže nahlédl do kuchyně téhle politiky, čím lépe se vyzná v jejím zákulisí, samoz-nacích, intrikách a morálce. A nelze mu věřit, i když se tváří, Že se mu při slově politika otvírá kudla v kapse. Už Robes-pierre byl ochoten pardonovat spíš pár ari-stokratů než Dantona a Stalin nedal zabít Pasternaka nýbrž Babela a Maiercholda.

11

Za stůl si mohl sednout s Churchillem, ale nikoli s Trockým.

Taková je logika probíhající selekce, která se ostatně neomezuje jenom na Čes-koslovensko. Tak například otevřela ne-dávno Tvorba cestu ke spasení "bloudící-mu křesťanu" Heinrichu Bollovi, zatímco je tvrdě přirazila před nevěřícím socialis-tou Gůnterem Grassem, který se neodvo-latelně zapletl do "špinavé politiky". Lze si jen přát, aby to Bóll dobře pochopil a nesetrval v bludu.

Znamená to, Že dělící čára mezi "politic-kými' ' a "nepolitickými'' byla nakreslena jednou provždy a definitivně? Ó nikoli. Strana, která všechno dobře řídí, může co-koli, tak či onak, nahoru, dolů, napravo, nalevo. A cokoli učiní, dobře učiní. My mů-žeme jenom neumnou rukou vypsat, jaká jsou východiska jejího rozhodování. Cesty její politiky zůstávají nevyzpytatelné. A právě tato nevyzpytatelnost — jak dobře ví už dva tisíce let církev katolická — je pev-nou zárukou její vpravdě božské všemo-houcnosti. Takže se muže docela dobře stát. že až už nebude dostatečně kvalitních ne-politických a mimopolitických, hranice se posune, političtí se začnou dělit na ošklivé a méně ošklivé, na zcela zatvrzelé a o něco méně zatvrzelé, na polepšitelné, částečně polepšitelné a nepolepsitelné. Podle zákonu nevvzpytatelnosti a vsemohoucnosti se začne také měnit kvalita a cena odpustků. Mýlí se každý, kdo se domnívá, že budoucnost je dána jednou provždy. Naopak, jediná jistota je, že nám poskytne ještě mnohá překvapení.

Zbývá jediná, zdánlivě nej důležitější otázka: Co si myslet o podepsaných směn-kách jako výsledku ne tak docela nevyz-pytatelné všemohoucí selekce? Na odpověd není recept, každý si bude myslet sve. My si myslíme asi tohle: Sedm let žije oficiální česká literatura a českv knižní trh z toho, že literatura národních uměleu Jiřího Tau-fra a Josefa Rybáka je normou kvality. Po sedm let jsou dvě české literatury, jedna doma vydávaná, většinou mizerná, a jedna nevydávaná, většinou dobrá až znamenitá. Jsou tací, kteří podepsali směnky hned v roce jedna — nebyli mezi dobrými spiso-vateli — ne kvůli svému obecenstvu, ale kvůli zahraničním zájezdům, smlouvám a honorářům. Jsou jiní, kterým museli vzít všechno, až po samu možnost holé existen-ce, ale především právě čtenáře, obecenstvo, aby nakonec, po sedmi letech, podepsali. Jako třeba Bohumil Hrabal. Nezdá se vám, že je rozdíl mezi jedněmi a druhými? Nebo je ten rozdíl jenom v tom, Že jedni pocho-pili nezbyti hned, kdežto druzí promarnili zbytečně řadu let? Sudte sami, každý podle svého gusta. A nepochybně podle sebe.

Zdá se nám, na dálku, ovšem, a proto si neosobujeme právo vynášet soudy — že podepisování směnek po sedmi letech, za okolnosti, jaké jsme popsali v případě B. Hrabala, má pramalý význam. Rozhodovat bude kvalita literatury, filmů, divadelních

her, hudby atd. atp. jež budou vycházet z jejich pracoven. Jeden český spisovatel (F. Kožík) a jeden slovenský politik (Gustáv Husák) byli s nacisty v Katynu. A i když se mohou — vlastně nemohou — dnes chlubit, že potvrdili jenom to, co se ukázalo jako pravda, dějiny české literatury a slovenské politiky je budou soudit toliko za hodnotu jejich literatury, respektive aktivní politiky. Stejně jako velikost Václava Talicha neutr-pěla v ničem jeho válečnou cestou do Ber-lína — za okolností, jež tolik připomínají Hrabalův interview — i kdyby se Zdeněk Nejedlý neblahé paměti stokrát v hrobě obrátil.

A když už jsme u porovnávání: Vzpo-mínáte si, jak koncem války vydal Goeb-bels heslo V = Viktoria — Vítězství říše? Všude se to malovalo, do novin, na loko-motivy, na tovární komíny, na obchody i 11a kostely. A lidé kolem toho chodili a ří-kali si: Tímhle to teda nevytrhnou. . .

Strana, všemohoucí, nevyzpytatelná stra-na, dobyla velkého Vítězství nad nepoli-tickým géniem české literatury Bohumilem Hrabalem. Blahopřejeme. My jsme skrom-nější. Jak tu napsal minule Josef Škvo-re ekv, nám —• a většině čtenářů — postačí, když Bohumil Hrabal a všichni, s nimiž se octl a ještě octne na jedné lodi, zůstanou věrní své literatuře. Svému talentu. Jedině kdyby dali přednost próze tauferu, rybáků a jiných příslušníku a pokusili se ji psát sami — berouce tak chleba těm, jež Ho-spodin neobdařil — jedině tehdy by se Vik-toria neboli Vítězství změnily ve skutečnou porážku české kultury. Je j í kvalita zůstává hlavním kritériem při hodnocení těch, kteří na sebe jednou vzali těžký úkol být jejími nositeli a reprezentanty.

Jak daleko od nich — a jak blízko — pro-bíhají boje a šarvátky oficiální literatury a jejích orgánu. Tvorba a její šéfredaktor se nedávno sami přesvědčili, jak obtížné je odhadovat nevyzpytatelné cesty stranické všemohoucnosti. A jak asi v tu chvíli závi-děli všem těm skutečným českým spisova-telům, kteří nemají jejich starosti — bud proto, že nepíší o palčivých problémech, nebo proto, Že stejně vědí, že je doma tisk-nout nebudou. Zato tím více číst. Povídka Petra Hájka o zničených životech jako důs-ledcích této všemohoucnosti a nevyzpyta-telnosti (Tvorba, č. 6, 1975), se stala litera-turou především svou pravdou. Ta je pří-činou, proč jde dodnes z ruky do ruky, v tolika opisech. A lidé si marně lámou hlavu, na co myslel šéfredakter Tvorby, když ve své sebekritice tvrdil (Tvorba, č. 9, 1975), že morálka povídky je " v rozporu s poli-tickou praksí naší s t r a n y . . . " Myslel na těch 400.000? Na Jiřího Frejku, Sašu Ma-chova, Konstantina Biebla, Jiřího Pištoru, Stanislava Neumanna ? Na Jana Palacha ? Nebo myslel na orgány a příslušníky?

Bylo to, po všech těch letech, trpké pou-čení — napsal.

Věru. DALIMIL

12

Doslov «z druhé strany»

Erazim Kohák

Vážená redakce!

(Ne, nemám na mysli redakci Listu. Svůj dopis jsem psal redakci Tvorby, Rudého Práva, a všech časopisů, až po Mladý svět a Čs. sport, které otiskly reportáže o relacích čs. rozhlaste "Rozhovory z druhé strany". Pro Čtenáře, kteři nesleduji Český tisk, stručně vysvětluji: na podzim minulého roku se do republiky vrátil Ervin Marák, který v NSR údajně pět let působil jako spolupracovník českosloven-ské rozvědky. Přivezl sebou magnet ofonické záznamy, tajně zachycené, z rozhovorů s něko-lika lidmi z exilu. Rozhlas a tisk ze záznamů vyňaly několik nesouvislých vět, ze kterých Čiší zatrpklost a zklamání, a užily je v roz-sáhlé akci, která údajně vlastními slovy doka-zuje, že exil žije nenávistí vůči všemu Českému a usiluje o nastolení diktatury a i hrůzovlády, obdobné padesátým létům, (to ovšem se v tisku nepíše), ale tentokrát z extrémního pravicového stanoviska. Akce byla dobře režírovaná; u

m>

mnoha Čtenářů opravdu vyvolala pocit zou-falství, jako bychom už měli na vybranou jen mezi Pavlem a Šavlem. Protože ale znám exil a vím, že výroky citované v Čs. tisku, i kdyby byly autentické, nejsou zdaleka typickét chtěl bych na akci "Rozhovory" odpovědět doslovem "z druhé strany". Jsem si ale vědom, že za dnešních podmínek si žádná redakce nemůže dovolit můj dopis otisknout. Proto se obracím na redakci, která nepodléhá dnešním směr-nicím pro tisk s prosbou, aby zastoupila ko-legy z Prahy a dopis otiskla za ně. Tedy po-kračuji) :

Vážená redakce Rudého Práva, Tvorby, a dalších časopisii!

Dovolte mi, jako Čechu, který od svých čtrnácti let žije v zahraničí, několik pozná-mek na okraj relací "Rozhovory z druhé strany".

V článcích na toto téma, včetně článků ve vašem časopisu, se opakuje několik vý-roků, zaznamenaných (bez vědomí citova-ných) pracovníkem čs. rozvědky Ervínem Marákem. Nejostřejší z nich je výrok, při-psaný Eduardu Partioví, "Kdyby mi někdo dal kulomet do ruky, tak se prostřílím do té Prahy nebo do toho Liberce. A co mi bude stát v cestě, rozstřílím". (Podle Čs. sportu 27.11.1974 — v jiných časopisech se Partl chtěl prostřilet do Plzně, jinde zas od Plzně: znění jsou různá, ale na tom tak nezáleží). Dále se opakuje výrok připsaný redaktoru

Českého slova Josefu Pejskařovi, "na žád-ného komunistu nemůžeš být dost přísný", (opět v několika verzích) a tři, Čtvri další, podobné výroky. Tisk je předkládá jako "názory emigrace".

K tomu chci něco poznamenat. I já pa-třím k exilu, či podle domácího názvosloví, k "emigraci" — působím v zahraničí od roku 1948. Citované názory ale zdaleka ne-představuji mé názory nebo názory drtivé většiny dnešního exilu. Připomínají totiž až příliš jasně slavný výrok Kl. Gotwalcla v parlamentu první republiky — "my jsme tu od toho, abychom vám zakroutili krky", neméně známé heslo Ivana Skály o náměst-kovi ministra zahraničního obchodu R. Mar-goliovi, (popraveném se Slánským a poz-ději plně rehabilitovaném), "Psovi psi smrt!" a řadu dalších výroků o třídním boji, zo-střeném i normalizovaném. Nepřekvapilo by mě, kdyby se i v oposici našli jedinci, kteří by něco takového řekli nejen v mo-mentu rozhořčení, ale jako svůj program.

Dejme tomu, že výroky citované v tisku jsou autentické. Nemělo by nás to přek-vapit. Sociologové zjišťují, že v každé — i náhodné — skupině se vyskytne asi osm procent lidí, kteří se automaticky postaví proti celku, bez ohledu na to, o jaký celek se jedná nebo o co celek usiluje. V naších podmín-kách by nás to nemělo překvapit ani kdyby toto precento bylo podstatně vyšší. Od ci-tovaného výroku Kl. Gotwakla jsme byli vystaveni řadě násiínických řešení, v teorii i praxi. Za války Němci, po únoru vlnv procesu, zatýkáni a čistek naší vlastní vy-roby —- ovšem jsme měli vzor — a dodnes nás tisk a rozhlas přesvědčují o nutnosti nesmiřitelného boje, třídní nenávisti a mo-cenských zákroku. Přece by nás nemělo překvapit, že někdy se z lesa ozve tak, jak se do něj volá.

Překvapující ale je, Že taková ozvěna je v naší dnešní oposici řídká a zdaleka ne typická. Za pět let působení v exilu ne-odhalil pracovník čs. rozvědky Marák žádné rozsáhlé spiknutí, žádnou čornosotněnskou frontu — vrátil se do Prahy jen se skrovnou hrstkou výroků několika jedinců, vytrže-ných z kontextu. Považte, v poslední gene-raci opustil Československo pul miliónu ob-čanů. Převážně neodcházeli dobrovolně. Vzdávali se domova, práce, příbuzných za nejistotu ciziny, riskovali smrt na hrani-cích a obtížné živobytí za nimi, protože doma jim hrozilo vězení nebo šibenice jen za to, že za války bojovali za svobodu na-šich zemí proti fašismu v našich jednotkách na západě, nebo za to, že po válce oponovali kurzu, který nás dovedl na kalvárií pade-sátých let, a nebo za to, že v roce 1968 pod-porovali politiku strany a vlády a nezmě-nili své názory na povel. Sám nepůsobím v zahraničí jen proto, že nesouhlasím s dneš-ní politikou čs. vlády. Nesouhlasím ani s dnešní politikou americké vlády. Působím v cizině proto, že americká vláda můj ne-souhlas kvalifikuje jako platnou formu ob-čanské angažovanosti, zatím co pro česko-

13

slovenskou vládu nesouhlas představuje ideologickou diverzi a to mě jako filosofa odsuzuje k vyhnanství.

Zamysleme se nad tím. Kolik lidí puto-valo z odboje a německých koncentráků do vězeňských táboru padesátých let. do ciziny, do vnitřního exilu! Kolika lidem i jejich dětem zničil náš režim život ve jmé-nu úzké ideologické právo věrnosti a jen výjimečně, váhavě a občas posmrtně jim udílel rehabilitaci, jen aby ji o pár let poz-ději zas zrušil. Kolik bylo lidí, kteří svou vlast a národ milovali, sloužili jí věrně, mnoho jí dávali a žádali jen docela málo: možnost pracovat a žít svobodně. Vlast se jim oplácela vězením, šikanováním, po-nižováním jen proto, že se jejich názory odchylovaly od chvilkové pravověrnosti toho či onoho roku. Mohl by takovým lidem vůbec kdo zazlívat, kdyby na svou vlast prostě zahořkli?

Sotva se .můžeme pohoršovat, že během pěti let se rozvědčíku Marákovi podařilo zachytit tu ubohou hrstičku výroku, které se podobají výrokům Klementa Gotwalda, někdejšího amerického senátora McCartyho nebo dnešních bojoníku za pravověrnost. Měli bychom se spíš pozastavit nad tím, jak málo jich vlastně je. Vzdor tomu, Že se naše země zachovala k velkému procentu svých občanu macešsky, veliká většina ukřivděných nezahořkla. Vzdor tomu, že nás vrchnost třicet let vystavuje teorii a praxi třídního boje, drtivá většina dnešní oposice odmítá bojové relace. Netouží po tom, aby mohla samoděržaví jednoho "zdra-vého jádra" nahradit jiným, nechce k Ví-

těznému Únoru a Bratrskému Srpnu vyt-vořit obdobný měsíc z druhé strany. Vzdor všemu neusiluje a netouží dnešní oposice po "vítězství v boji o moc", ale po tom, aby v naší zemi demokracie a svobodné soužití občanů bez ohledu na názorové roz-díly nahradily celou soustavu "boje o moc". Naše oposice zůstala ve své podstatě demo-kratická, v oposici vůči každému samoděr-žaví i pravoslaví. "Protikomunistická" je per accidens, protože dnešní samoděržaví se ztotožňuje s komunismem. Per esseníiam je ale demokratická. Nechce prosadit vlastní pravověrnost proti režimní, ale nahradit princip jakékoliv pravověrnosti principem svobody.

To je třeba mít na mysli při čtení výroků z "Rozhovorů z druhé strany". Gotwaldův výrok o kroucení krků a všechny výroky jemu podobné, včetně citátů o kulometech, je třeba odmítnout. Smysl společenské změ-ny v našem státě je humanita — svoboda, demokracie, spravedlnost a ne nahražení jednoho samoděržavného systému druhým. Biafra ducha na chilský způsob je stejně strašná jako na náš způsob. Pro naši bu-doucnost je slibné to, že za pět let usilovné práce, zaměřené výslovně 11a očernění všech Cechu a Slováků, kteří působí mimo dosah dnešní vrchnosti, se pracovník čs. rozvědky vrátil s tak ubohoučkým úlovkem, že od-suzovat exil "vlastními slovy" je možné jen při velice pečlivém výběru slov. J e to nakonec nepřímý důkaz, že i po třiceti le-tech usilovné propagace bojových přístupu ke společenské problematice zůstávají naše národy hluboce demokratické.

DOPISŮ PRAHY (pokračování z č. 1 /75)

Dopis č, 5

O policejním státu neboli fízlokracii Pomineme-li sovětské tanky a bodáky,

nejdúležitější "politickou" silou, o kterou se opírá vedený normalisované KSČ, je Státní bezpečnost. Žijeme v docela obyčejném poli-cejním státě, kde policajt či fízl hraje na všech stupních a všem první housle. Tedy v jakési fízlokracii.

Bezpečnostní aparát v současném Česko-slovensku má dvě hlavní složky — Veřejnou bezpečnost a Státní bezpečnost. Obě části této ohromné a všemocné organisace neustále rostou a budují se. Na podzim 1973 byla dokonce založena vysoká škola SNB, mající tři fakulty (Pohraniční stráže, Veřejné bez-pečnosti a kriminalistiky), která bude vycho-

vávat vysoce kvalifikované policejní kádry. (Budeme tedy mít nejen absolventy vysoké stranické školy RSDr, které lidový humor nazývá Rodné Strany Doktory, ale i Doktory SNB). V armádě i jinde se provádí inten-sivní nábor k policii — po ročním výcviku má devatenáctiletý policajt dvakrát větší plat, než absolvent vysoké školy v pětadvaceti letech. Pokud se student práva, chemie či jiných oborů zaváže, že po skončení studia se dá~k policii, je mu vypláceno po celou dobu studia stipendium 1000 Kčs měsíčně. Inten-sivně se budují i kasárna pro pohotovostní pluky SNB — severně a jižně od Prahy vzni-kají dva takové komplexy. Aby nikdo nebyl

14 t r

na pochybách, k čemu podobné útvary budou sloužit, čs. tele vise uvedla před nedávnem krátký šot, ve kterém představitelé strany a vlády přihlíželi cvičení, ve kterém příslušníci pohotovostních pluku rozháněli s pomocí moderní techniky (slzný plyn, vodní děla, psi, obušky) lidovou demonstraci.

Nejdůležitější roli však hraje Státní bez-pečnost, která je nesmírně rozsáhlou a roz-větvenou organisací, připomínající trochu ledovec na moři: Kromě 12.000-15.000 stá-lých a oficiálních příslušníku má širokou síť tajných spolupracovníků a informátoru, jejichž počet jistě nebude menší, než 100.000 (Obávám se, že ani pan ministr vnitra nedisponuje přesnějšími údaji: ministrům se totiž tolik nedůvěřuje -—> ministři přicházejí a odchází — či jako pan ministr Kaska, poněkud záhadně oadají z nebe — kdežto základní kádry státní bezpečnosti zůstávají nedotčeny po desetiletí pouze zub času — pense — působí pomalé personální změny v tomto strašném aparátě,

(Podle posledních důvěryhodných údajů z Prahy má StB pouze v českých zemích na výplatních listinách 14.000 mužů, dalších 10.000 svých kádrových důstojníků však rozmístila na vedoucí funkce v nejrúznějších institucích. Kolem poloviny všech zaměstnan-ců Ministerstva zahraničí a ministerstva zah-raničního obchodu jsou důstojníci StB. Každá exportně-iinportní společnost •— výsadka™je také z části obsazena estébáky. V každém ministerstvu je alespoň v každém důležitějším oddělení nejméně jako osoba číslo 2 pracovník StB. Podobně je tomu i v ostatních důle-žitých podnicích. ^ StB ovládá rozhodující funkce i v aparátě ÚV KSČ. Není tedy vlastně ani jasné, kdo komu vládne, protože obě složky, stranický a bezpečnostní aparát jsou navzájem tak prorostlé, že se v tom nevyz-nají ani experti.

Kromě vlivu StB však ani nelze zapomínat na tisíce důstojníků KGB, kteří jsou (kromě oficiálně deponovaných sovětských "poradců") také rozmístěni v mnoha důležitých posicích. J e například veřejným tajemstvím, že KGB před lety naverbovala do svých služeb dnešního ministra zahraničí Chňoupka, který se s tím jednou sám, pod vlivem alkoholu, svým přátelům svěřil. Nejistota v Praze panuje pouze okolo Chňoupkovy šarže!)

Státní bezpečnost je organisace, které je všechno dovoleno: množství kriminální čin-nosti, které páchají její příslušníci, je nepo-chybně srovnatelné s celkovým objemem kriminality v ČSSR. Nemluvím do větru: Censura zahraniční korespondence, prováděná pod správou této organisace téměř systema-ticky na Poště 120 na Gorkého náměstí, je činností, která je podle čs. zákonů trestná. Odposloucháváni telefonních rozhovorů a je-jich monitorování je trestné. Instalace odpo-slouchávacích zařízení v soukromých bytech je také trestné. Prohlídky bytů bez přítom-nosti majitele představují trestný čin. Pou-žívání falešných protokolů a falšování výpo-vědí je podle našich zákonů trestné. Nezákon-né zabavování věcí, vyhrožování a vydírání, ovlivňování soudců a svědků — to vše jsou

trestné činy, na to vše jsou v československých zákonech příslušné paragrafy.

Kdyby si Generální prokuratura u vědomí svého práva jednou vynutila přístup do nejnovějších archivů StB (nemluvini již o archivech z let padesátých — i za toto období by řada příslušníků StB ještě měla nést odpo-vědnost), našla by tam tolik dokladu o trestné činnosti příslušníku StB, že by naše soudy byly zavaleny prací na několik let a naše věznice by praskaly ve švech.

Podle zákonů by činnost této organisace měla být podřízena a kontrolována proku-rátory a soudy. Ve skutečnosti je tomu zase zcela naopak. Stát ni bezpečnost stojí nad prokurátory a nad soudy — žádná ze složek, pověřených její kontrolou, se neodváži odpo-rovat či zasahovat do činnosti této sociali-stické Mafie.

Činnost státní bezpečnosti a úkoly, které plní (spíše: které si dává) je natolik rozsáhlá a rozmanitá, že i člověk znalý poměru se nepřestává divit.

Nejvyšší politické orgány —• a vlastně politické orgány všech stupňů, se bez služeb státní bezpečnosti nemohou obejít: dostávají od ní informace, vyslovují jí svá přání a používají ji výhradně též pro svůj styk s lidmi, kteří patří k nižším kastám. Zmínili jsme se již o několika výsleších Či diskusích, kterým byl podroben Josef Smrkovský. Smrkovský však zdaleka nebyl jediným, kdo byl takovémuto výslecliu-diskusi podroben (člověku se chce zažertovat « výslech jako poslední forma politické činnosti režimu), V různých souvislosech byly a stále jsou vyslý-cháni stovky a tisíce lidí. Ze známějších uvedme třeba opakované výslechy bývalého člena předsednictva a předsedy Národní Fronty MU Dr. Františka Kriegla (jediného z odvlečených do Moskvy srpnu 1968 předsta-vitelů čs. politického života, který odmítl podepsat protiústavní Moskevský protokol-diktát). Kríegel je nyní násilně pensionováu a je vyslýchán o "špionážních stycích" které měl co by předseda zahraničního výboru Národní shromáždění. Vyslýchán byl bývalý tajemník ÚV KSČ Václav Slavík (dnes bagrista Vodních staveb) o činnosti vyso-čanského Ú V KSČ v srpnu 1968. Mnohokráte byl vyslýchán i zástupce prvního tajemníka ÚV KSČ v srpnových dnech 1968 prof. V. Šilhán, (dnes pomocný dělník geologického průzkumu), naposled o interview, které pos-kytl v létě 1973 britské televisi. Vyslýchán byl bývalý ministr zahraničí prof. J . Hájek (násilné pensionován v 58 letech — Ilájek ztrávil 6 let v nacistické káznici a naše zákony dovolují v podobném případě odejít před-časně do pense) o dopise Josefa Smrkovského Brežněvovi. Na dotaz vyšetřovatele, zda věří, že se Smrkovským jednají Rusové Hájek odpověděl, že se často dějí podivné věci. Když byl v padesátých letech čs. velvyslancem v Londýně, dostal nečekaně z Prahy příkaz, aby navázal politický styk se "špionem" Konim Zilliakusem — a první setkání zpro-středkoval . . . sovětský velvyslanec v Lon-dýně Majskij. Vyslýchán byl doc. Zd. Mlynář,

15

bývalý člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ (dnes entomolog v Národním museu), laureát mezinárodní Leninovy ceny míru akademik Ivan Málek (vyhozen z ústavu, který založil), bývalý šefredaktor Rudého práva Prof. Gustav Bareš (násilně pensio-nován), doc. F. Janouch (nezaměstnaný fy-sik) *), bývalý tajemník pražského stranického výboru I/. Lis (dnes pomocný lesní dělník — během výslechu byla na samotě, kde Lis bydlí, provedena důkladná domácí prohlídka), bývalá tele višní hlasatelka Kamila Moučková (dnes uklizečka), bývalá náměstkyně ministra zahraničí Dr, G. Sekaninová (vdova po advo-kátu G. Dimitrova na lipském procesu, po-praveném nacisty za války — anes násilně pensionována), historik Dr. šamslik, spiso-vatelé Hanzelka, Vaculík, Kohout, Kundera a další **). Vyslýcháni jsou lidé z jejich okolí, jejich známí a známí jejich známých. Výslechy mají skoro vždy standartní průběh. Jsou konány na základě § 16 zákona o SNB, přičemž vyšetřovatelům jaksi uniká, že mají právo klást otázky pouze v souvislosti s vyšetřováním konkrétní trestní činnosti. Výs-lechu se obyčejně zúčastní dva vyšetřovatelé — hodný a zlý (takle taktika není původní — mnozí z nás ji znají ještě od gestapa), výslech brzo opouští záminku a mění se v jakousi politickou "diskusi" mezi žalářníkem a jeho potenciální obětí. Policie vyhrožuje, ukazuje svou informovanost, nabídky na spolupráci se střídají s vyhrožováním a někdy i řvaním; policajti se nevyhýbají ani přímému vydírání, vyhrožuji koinprómitaci, santáží. Několika mým známým bylo vyhrožováno, že ve Sternu či jiných západních časopisech se objeví dokumenty, které by ie mohly politicky či jinak zkompromitovat. Státní bezpečnost slibuje návrat do zaměstnání, do funkcí (plní tedy funkci zaměstnavatele i kádrového referenta), slibuje vydání cestovního pasu atd. Zajímá ji všechno: osobní přátelství a styky, intimní záležitosti, styky se zahra-ničím, politické názory, co člověk čte a jaké poslouchá zprávy. StB se nestydí prokazovat svou informovanost odposlechnutými tele-fonickými rozhovory, magnetofonovými pásky z odposlouchávajícli zařízení v bytech, foto-grafiemi Či filmy ze skrytých kamer, fotokopie soukromé korespondence. Jedné mé známé byla při výslechu předložena fotokopie kom-pletní korespondence z roku 1968-1970 a bylo jí vyhrožováno že nebude-li s nimi spolu-pracovat, bude s ní zahájeno trestní stíhání. Státní bezpečnost sleduje způsob obživy lidí z "gheta", dbá, aby si příliš nevydělali, kon-troluje jejich majetkovou situaci a finanční zdroje: v roce 1973 byla vyslýchána řada akademických funkcionářů o honorářích (a jejich výši), které byly v letech 1968-1969 vypláceny lidem, kteří byli potom, v roce

*) Od ledna 1974 v cizině. **) Na jaře 1974 byl vyslýchán i A. Dubček

v souvislosti s kondolenčním dopisem pani Smrkovské a jeho zveřejněním ve světovém tisku.

1970-71 vyloučeni z KSČ a byli obviňováni z podporování pravičáků.

Děti pravicových oportunistů nesmí na vysokou školu ani na gymnasium *). Kromě přijímacích mechanismů a přijímacích komisí i tady působí StB. Kdepak, StB to nezakazuje, ona jenom z povzdálí pozoruje, jak se věci mají a vyvíjejí. A vznikne-li nebezpečí, že by se dítě z "gheta" na vysokou školu přece j enom mohlo dostat, zasahuj e. Zásah j e diskrétní a téměř nezanechává stopy: kádro-vého referenta či děkana navštíví nenápadný pán, vytáhne červenou knížečku (kdo by v této chvíli myslel na to, aby si poznamenal číslo!), popovídá si o situaci a jen tak mimo-chodem podotkne, že jablko nepadá daleko od stromu, a že by přítomnost dítěte X . Y. mohla pošpinit dobré jméno fakulty. "Ne, StB vůbec nechce zasahovat do Vašich kom-petencí, soudruhu děkane, je jenom naší povinností Vás upozornit... ».

Od roku 1970-1971 ministerstvo vnitra začalo obyvatelům "gheta" odebírat i ce-stovní pasy. Celá akce byla zřejmě nezákonná, nikdo z postižených nedostal nikdy řádné odůvodnění, proč mu byl pas odebrán, a na jak dlouhou dobu se tak stalo. Daleko došel pan generální tajemník Husák a jeho ministr vnitra! Lidé z československého gheta si nemohou ani vyjet na neděli do Dráždan, protože čs, občan podle nerovnoprávné dohody z roku 1971 potřebuje k cestě do NDR bud cestovní pas nebo cestovní přílohu k občanské legitimaci, zatímco občan NDR jezdí do ČSSR volně, pouze na občanskou legitimaci. Znám desítky lidí, kteří ztrávili celou válku v ilegalitě, v odboji, v koncentrácích. Znám lidi, jejichž otcové byli za války Němci po-praveni, byli v koncentračních táborech, bojovali v zahraničních armádách. Tito lidé si dnes nemohou udělat výlet do NDR, pro-tože jim byl odebrán jak pas, tak cestovní příloha. A znám lidi z NDR, kteří bojovali ve Wehrmachtu, sloužili za války v protek-torátu Böhmen und Mähren, potlačovali Slovenské národní povstání, sloužili v naci-stických úřadech či institucích — tito lidé a jejich děti dnes volně a bez omezení mohou jezdit do ČSSR. Nevím, zda si pan generální tajemník KSČ při projednávání této dohody s NDR v politbyru uvědomil i tento aspekt. Ne-li, připomínám mu to tímto **).

*) Již několik let se marně pokouši dostat na lékařskou fakultu dcera prof. V. Šilhana Kate-řina, ačkoliv přijímací zkoušky skládá na výbornou. Na vysokou Školu nebyli přijati-nehledě na jejich výborný prospěch-synové prof. Milana Hubla a spisovatele Jiřího Han-zelkv. Hůblova dcerka Madlena nesmi ani skončit gymnasium.

**) Mám však obavy, ze podobné morální zábrany jsou panu generálnímu tajemníkovi KSČ cizí. Jinak by se asi těžko za války zúčastnil Goebbelsem pořádané cesty slovenských kultur-ních Činitelů do Wehrmachtem okupovaných oblastí SSSR.

16

"Pravicoví oportunisté" a "protisocialisti-cké živly dnes ani nesmí vlastnit zbrojní pas — a musí odevzdávat i své památné zbraně, které získali za hrdinské činy ve Španělsku, v partyzánských bojích atď.

StB někdy zasahuje i jinak. Muže například odebrat řidičský průkaz — není nikdy obtížné dokázat s pomocí "svědectví" dvou unifor-movaných policajtů, že řidič spáchal "těžký" dopravní přestupek či řídil bezohledně. Do-pravní inspektorát potom muže na pul roku či na rok odejmout řidický průkaz. Tento způsob persekuce má StB zatím v zásobě — použit byl pouze několikrát (např. v případě novináře K. Kyncla a velmistra L. Pach man a).

t V roce 1972-73 probíhalo v Č\SSR rozdělová-ní odškodnění obětem pokusů na lidech v nacistických koncentračních táborech, které poskytla vláda NSR. Zřejmě z iniciativy Stb toto rozdělování bylo silně ovlivněno tím, zda obět pokusů je či není v roce 1972-73 považo-vána za pravicového oportunistu: ti dostávali odškodnění značně menší, než lidé z hlediska Husákova režimu bezúhonní. Myslím, že by bylo na místě, kdyby spolková vláda NSR projevila o způsob rozdělení finanční náhrady, kterou poskytla, zájem, a přesvědčila se o pravdivosti mého tvrzení.

Z protestu spisovatele L. Vaculíka českému ministru vnitra se dozvídáme, že Stb vyhro-žuje jeho přátelům a nutí je, aby se s ním přestali stýkat. Podobná praxe není ojedinělá; pouze za rok 1973 vyslýchala policie nejméně 37 známých novináře Jiřího Hochmana (a o kolika vyslýchaných se Jiří Hochman vůbec nedozvěděl?), vyhrožovala jim a nutila je, aby se přestali s Hochmanovými přátelit a stýkat. Některé z těchto výslechu mají až tragikomický ráz. Vedoucí závodní kuchyně z Prahy 2, který poskytl manželce Jiřího Hochmana dočasné zaměstnání myčky nádobí, byl několikrát vyslýchán, obviňován z pod-pory pravice a bylo mu vyhrožováno existen-čními potížemi.

Za všemi těmito akcemi je cítit ruka zku-šeného režiséra, kterému je dovoleno všechno. Dokonce i podpálit chatu spisovatele Pavla Kohouta (září 1973), rozmlátit skla automo-bilu jaderného fysika Janoucha (září 1973), nebo zmlátiti Jiřího Mullera při výslechu (listopad 1971).

"Péče" vStb nemusí být vždy pouze krajně nepříjemná: Novinář Budín bývalý šéfredaktor Reportéra, byl vystěhován z nadměrného bytu. Když si přišel pro dekret na nový byt v novostavbě v Ďáblicích, úřednice bytového referátu ONV v Praze 6 mu vyčítavě řekla, že dostali strašlivě vynadáno od ministerstva vnitra pro jeho v}^stěhování. "To .jste nám nemohl říct rovnou, že tam máte takové dobré známé?" Bývalv ředitel Vinohradského di-

^ '

vadla a člen UV KSC F. Pavlíček po přestě-hování dlouhou dobu nemohl dostat telefon. Po mnoha urgencích na telefonní správě mu úřednice řekla, že je to již na dobré cestě, že tam mají příkaz z ministerstva vnitra, aby urychleně dostal telefon. Podobná věc se přihodila i novináři Dienstbierovi, komentá-torce Štovíčkové a dalším. Laskavost StB je

pochopitelná: v Budínově bytě bylo zajisté instalováno něiaké to zařízení a v okolí bvl

v

získán nejeden informátor, Člověk bez tele-fonu se mnohem obtížněji a nákladněji hlídá, než člověk s telefonem — a naše Stb chce vědět všechno o všech a proti všem. Mimo-chodem •— našinci z "gheta" maji i proti tomuhle estébáckému moru protilátky. V kapse je vždy nějaký ten padesátník a důle-žitější hovory se dělají z okolních telefonních budek nebo z bytu méně exponovaných známých.

Ve výčtu podobných represivních opatřeních by bylo možno dlouze pokračovat. Naštěstí pro nás i policejní péče má svá "okna", nedostatky, typické pro šlendriány našeho společenského systému. Vysvětlil bych na starém vtipu o socialistickém pekle, které je snesitelnější, než kapitalistické, protože v něm tu dojdou hřebíkv, tu uhlí, tu chybí olej na smažení hříšníků, tu je polámané topení, jehož oprava trvá měsíce. . . Díky nedostatečné koordinovanosti a ne dostateč-nému zpracování informací (StB se doslova utápí v množství informací, není však schopna je řádně a včas klasifikovat a zpracovat) a také díky nedostatečné efektivnosti policej-ního aparátu (produktivita práce průměr-ného vyšetřovatele či operativního pracovníka je zoufale malá) se lidem z "gheta" jakž takž daří žít.

vSlyšel jsem, že naše vláda (čti Ministerstvo vnitra) projevila zájem koupit na západě (snad v USA či ve Švédsku) computerový Personál Data System, který by byl s to tuto nedostatečnou koordinovanost a nedostatečné zpracování informací překonat.

Varuji západní vlády co nejdůrazněji před prodejem tohoto systému do socialistických zemí. V podmínkách policejních a totalitár-ních režimu v těchto zemích by se Personál Data System stal nástrojem nevídané policejní represe a politického útlaku, Necht je na tento systém uvaleno co nejpřísnější embargo. Při zaostávání našich zemí v computerové technice bude trvat jistě nejméně pět let, než bude podobný systém vytvořen v sociali-stických zemích (a doufám, že ne zcela doko-nalý!) a za pět let se snad i ten náš režim trochu zmem a získá trochu lidštější tvář. . .

Asi před rokem byl pozván k výslechu český filosof a futurolog Jiří Ilermacíi, nyní topič. Výslech byl změněn na procházku v lesích někde kolem Zbraslavi (vida, aní příslušníci StB nedůvěřují svým vlastním zdem!). Důstojníky StB, kteří se nijak netajili svým záporným postojem k Dr. Husákovi, zajímaly Hermachovy futurolqgícké úvahy a předpovědi a chtěli vědČt, proč se Hermách domnívá, že Husákův normalisovaný režim nemá žádné perspektivy. Ani se těm diistoj-níkům moc nedivím. Jejich vlastní "sociolo-gický" průzkum je jistě vede k poznatku (ostatně — to již bylo jednou řečeno), že s bodáky se dá dělat mnohé, jenom sedět se na nich dlouho nedá.

Patří to k zásádám taktiky StB — jejich stálých zaměstnanců i jejich někdy ani ne moc tajných spolupracovníků — že je dobré

17

mít želízka alespoň v několika ohních. Sou-časně s přípravou procesu proti Dubčekovi a Krieglovi se shromažďují materiály i proti dnešním potentátum. Ředitel Mikrobiologi-ckého ústavu Zalabák (o jehož příslušnosti k socialistické mafii-StB nemá mkdo žádných pochyb), se jednou, rozkurážen alkoholem, odebra1 ke svému tresoru, vytáhl z něho několik desek a vítězoslavně prohlásil: "Tady mám rozpracovaného Štrougala, Trávníčka a několik dalších" (poznámka autora: prof. Trávníček, dnešní místopředseda ÚV Národní fronty ČSR).

V západních zemích byla přednedávnem vyd «iiifi kniha o zvláštním desinformačnim oddělení es. rozvědky — tuším, že se jmenuje "Hra na klamání". "StB provozuje podobnou hru neustále — zvláště ji má v oblibě tak zvaná protikomunistická centrála StB, sídlící ve čtvrtém a pátém patře věznice v Ruzyni. Používaní falešných protokolu, magnetofo-nových pásku z telefonu a odposlechu, triko-vých fotografií, příprava provokací, které by měly poskytnout "podklady" pro zatčení (v listopadu 1971 dostala řada čmitelu z roku 1968 anonymní varování, že v jejich autech budou "nalezeny" protistátní materiály — šlo o vozy lyudka Paelimana, Karla Kyncla, Jiřího Hochmana, Františka Janoucha a Jiřího Hanzelky atd), provokatéři nasazení v celách a ochotní při propuštění odnést vzkaz, rozšiřování falešných zpráv o chování lidí ve vězení a při výsleších, anonymní dopisy a vyhrůžky. Jeden pražský intelek-tuál dostal po výslechu na policii řadu ano-nymních telefonátů a dopisu, ve kterých je mu jeho bývalými "přáteli" spí láno za to, co všechno prozradil pri výslechu. Jinému bylo vyhrožováno "rozpáráním břicha, které si vykrmil za imperialistické dolary". Josef Smrkovský "měl být" fysicky likvidován za zradu, páchanou na českém národě". Před pohřbem Josefa Pavla policie rozšířila "dů-věrnou" zprávu, že se jeho pohřeb překládá clo krematoria v Motole, aby účet smutečních hostu byl co nejmenší. Před pohřbem Josefa Smrkovského byly voz v jistvch poznávacích

*f V mř X.

značek podrobeny důkladné technicke kon-trole, která se skončila pár minut po pohřbu. Alexandr Dubček se ozval na odborářské schůzi proti neustálé persekuci, šikanování a vojenské degradaci — a najednou na něj v liduprázdné ulici v Bratislavě najela motorka a lehce jej zranila (duben-květen 1972). Policii se, "bohužel", nepodařilo nalézt vin-ni lca *

Na podzim 1973 StB chystala zřejmě něja-kou rozsáhlou provokaci proti spisovateli O. Filipovi. Po promítnuti televismho pásma o Filipovi, ve kterém byly použity záběry z výslechu a ukázky z televisního filmu zápa-doněmecké televise (natáčeného prý z inicia-tivy západoněmeckého novináře Rieseho), se měl Filip "pokusit" asi o sebevraždu nebo ji snad dokonce spáchat. Pražská kriminálka předem, upozornila P. Kohouta a Iv. Vaculíka, že kdyby dohnali Filipa svými vyhrůžkami k pokusu vzít si život, ponesou plné důsledky trestného činu. Režii zřejmě překazil neplá-

novaný Filipův dopis L. Vaculíkovi, ve kterém Filip děkuje jak Vaculíkovi tak Kohoutovi za jejich dobrý vztah a podporu a podrobně popisuje okolnosti, za kterých byl natočen televisní interview a píše, že je z neustálých vyhrůžek, výslechů a vydírání StB úplně down, že neví, co má dělat, ať ho třeba vystě-hují do Grónska. Když se policie dozvěděla o existenci tohoto dopisu, který m.j. vrhal podivné světlo i na televisní montáž o vypo-vězení Rieseho i na "doznání" Filipa, byla šokována a více než týden se snažila všemi způsoby získat originál dopisu. Policie vyh-rožovala Vaculíkovi i Kohoutovi zavřením a Filipa dokonce donutila napsat Vaculíkovi nový dopis, ve kterém Filip "žádá" vrácení prvního dopisu. A od Vaculíka a Kohouta policie vyžadovala prohlášení, že Filipův dopis nebude uveřejněn v zahraničí *).

Skoro jsem se zapoměl zmínit ještě o sledo-vačkách. Každý z nás jich prožil za ty tři-čtyři roky celou řadu a našinec si již dokonce vypracoval takový pozoruhodný normali-sačni reflex: vyjdeš před dům — rozhlédni se kolem. Vydáš se na cestu po městě •— zastav se párkrát třeba u výkladních skříní a ohlédni se za sebou. Jedeš-li autem, sleduj vozy, které iedou za tebou, zopamatovávej si jejich čísla, udělej případně zbytečnou objížcl-lc VI * . »

Sledováni, které patří ke klasickému arse-nálu policejních metod, je někdv zcela nená-padne, skoro neprokazatelné, člověk si téměř myslí, že si to pouze vymýšlí, že onemocněl stihomanií. Jindy je člověk zcela obklíčen auty a civilisty, kteří se od něho nelinou ani na krok. Sledování vypadá spíše jako poli-cejní doprovod či ochrana: auta stojí ve dne v noci před domem, jedno auto jezdí před vámi, dvě další za vámi, civilisté jdou za vámi do obchodů, kina, do výtahu, do domů. Jeden můj přítel, dnes ještě bohužel sedí na Borech — mi vyprávěl, že jednou, když byl takto masivně sledován, uviděl naproti jet Husáka v šestsettrojce. "Pocítil jsem těžko vylíčitelnv pocit zadostiučinění" — řekl. "Hu-sákův vůz doprovázela jedna šestsettrojka se třemi civilisty. Mne doprovázely dvě šestset-trojky a navíc jedna Volha. Civilistů bylo celkem šest".

Mé vyprávění o fízlokracii by nebylo úplné, kdybych se nezmínil o jednom novém rysu, kterým se dnešní StB liší od Státní bezpeč-nosti z let padesátých.

"Potkal jsem před nedávnem příslušníka Stb, mladého, slušně vypadajícího člověka" vyprávěl mi můj přítel. "Se zločin} padesá-tých let nemohl mít nic společného. Ruku měl v pásce a bylo vidět, že má bolesti. Řekl, že měl fíegmonu v lokti, a že by již nikdy v životě nechtěl zažít podobnou bolest, jakou měl při rozřezání a vyčištění rány".

Zeptal jsem se ho udiveně, proč nedostal narkosu".

"Copak bych si nechal dát narkosu, když

*) Spisovatel Ota Filip byl na jaře 1974 vystěhován do NSR.

18

oni vědí, že jsem příslušník S t B " vyhrklo z něho bez rozmyšlení a docela upřímně.

Mají moc, mají fůru moci, ale přitom se strašně bojí. Rok šedesátý osmý je pro ně stále výstražným znamením, které jim nedává spát a vyvolává u nich neustálý pocit neji-stoty: Co smím a kolik to bude stát?

Po jednom z interview byl spisovatel Va-culík dlouho do noci vyslýchán. Vyšetřovatel mu nabízel vystěhovalecký pas — ať podepíše žádost a zítra může s rodinou odjet. Nebo . . . řekl vvhružně vvšetřovatel.

" N e b o . . . ? přeptal se Vaculík a ze strany se podíval na vyšetřovatele.

" N e b o . . . " zarazil se vyšetřovatel a po chvíli rozpaků pokračoval. "Nebo budete muset jít ao sebe a takovéhle interview nebu-dete smět víckrát poskytovat".

Stalo se koncem října 1973. StB je sice všemocná, ale v Evropě se jedná, náš Velký Bratr má nějaké záměry a plány, a další velká zatýkaní či hlučné procesv bv mohly působit rušivě. Životní prostor StB se dočasně zúžil — dnes nemůže ani zastrašovat zavře-ním, natož zavírat. Ale tohle není trvalý stav — je to spíše dočasné omezeni, za které můžeme děkovat nejspíše publicitě, kterou persekuce v ČSSR má ve světě. J e to dočasné a zítra se to může změnit. Kdyby se to poli-ticky hodilo nebo bylo uznáno za potřebné, procesy s Dubčekem, Krieglem, Slavíkem, Špačkem mohou začít třeba hned, V sejfech StB jsou svědecké výpovědi a obžalovací spisy připraveny. Jenom zmáčknout knoflík.

(Pokračování příště)

Demokratizace Sovětského svazu -nejnaléhavější problém

Eduard Goldstücker

Ve světle zkušeností posledních padesáti let nutno konstatovat, že jedna z nejdůležitějších příčin trvalé účinnosti antikomunismu jako zbraně v rukou buržoazie a jejích spojenců spočívá v tom, že ruská revoluce nesplnila jeden ze svých hlavních historických úkolů: demokratizaci Ruska. Toto závažné opomenutí vedlo k tomu, že v Sovětském Svazu vzniklo zřízení, složené ze dvou bytostně protichůd-ných částí, totiž ze základu historicky nej-pokrokovějšího socialistického ekonomického systému na jedné straně a z přežilého, zao-stalého, v podstatě preindustriálního feu-dálně-despotického systému vlády na straně druhé. Pokud jde o revoluci v oblasti ekono-mické, nepostoupila přes svou první etapu zestátnění výrobních prostředků právě proto, že opomenula vytvořit demokratické před-poklady pro jejich zespolečenŠtění. Politický systém spočívá na absolutním monopolu moci stranické byrokracie, která neomezeně disponuje všemi, jak hmotnými tak fyzickými, zdroji země, a která postupně odbourala i revoluční demokratické vymoženosti (skuteč-nou moc sovětů) a vyhlásila demokratickou ústavu teprve tehdy, když plně ovládla metodu jak zbavit demokratické instituce jejich demokratického obsahu. a zachovat je jako pouhé ústní deklarace a monstrance k zastření skutečných společenských vztahů. Zde se nemůžeme zabývat ani společensko-histori-ckými okolnostmi, jež způsobily tento vývoj, ani sledovat proces postupného posunutí původních motivů revoluce, nýbrž se musíme omezit na konstatování, že čím déle je odsou-vána demokratizace sovětské společnosti, tím nepříznivější jsou toho následky pro vývoj

vpravdě socialistické společností uvnitř země a pro socialistické perspektivy ve světovém měřítku.

Udržováni despotického, byrokratického systému vlády v Sovětském Svazu a sociali-stických zemích pod jeho mocí, který dlouho po odstranění vykorisťovatelských tříd za-chází s občanem pouze jako s objektem svých manipulací, nutně podvazu je plný rozvoj země, neboť nechává hynout značnou část jejich tvůrčích sil. Tento systém výkonu moci, který je v rozporu se základními zá-sadami socialismu, brzdí rostoucí měrou plný rozvoj produktivních sil a zavinuje chronické zaostávání za vědecko-technickým rozvojem v nejvyvinutějších kapitalistických zemích. Vše to vyúsťuje v imanentní napětí mezi oněmi dvěma protikladnými součástmi mo-delu vyvinutého za Stalina a vytváří více či méně latentní endemickou krizovou situaci, která může být natrvalo vyřešena pouze opravdovou demokratizací společnosti. Česko-slovenské zkušenosti vrhají na tento komplex problému jednoznačné světlo.

J e samozřejmé, že každému společenskému řádu odpovídá určitá míra práv a svobod pracujícího člověka. Nelze vybudovat opravdu socialistickou společnost, dokud trvá úsilí sloučit ekonomické zásady socialismu s tako-vým vztahem vládce k ovládanému, který ve skutečnosti ignoruje těžce vybojovaná demo-kratická práva a svobody občana a udržuje naživu dávno překonanou historickou epochu. Naopak, dokud socialismus ve své každodení praxi nezajistí lidu vyšší míru svobody než každá předcházející společenská formace, do-tud se bude nad jeho definitivním vítězstvím

vznášet otazník a dotud také zůstane zrani-telný a zatlačený do defensivy. Po půlstoletí socialistické moci by to měli být její odpůrci, kdož by se měli cítit nuceni stavět drátěné překážky a zdi na své straně hranic. Místo toho máme neustálou, ač z dlouhodobého hlediska beznadějnou, snahu řešit ideologické otázky jinými než ideologickými prostředky a to pomocí přebujelého, dalekosáhlými mo-cemi vybaveného potlačovacího aparátu a (jako jeho součásti) propagandy, která již dávno smazala dělící čáru mezi pravdou a lží.

To vše je voda na mlýny antikomunismu. Neboť zmaření demokratické revoluce v Rusku má za následek, že zřejmé přednosti socialismu jsou vyváženy neméně očivid-nými iijmarni na základních právech a svo-bodách jednotlivce a že lidé (včetně přísluš-níků dělnické třídy), kteří tato práva a svo-body mají anebo aspoň o nich vědí, nejsou ochotni platit cenu, jež je v jejich očích příliš vysoká. Když Sovětský Svaz dokonce i v zemích jím ovládaných, které na rozdíl od carského Ruska mají za sebou určitý stupen demokratických zkušeností, odstraňuje demo-kratické vymoženosti a tím ruší draze zapla-cené pokroky celé historické epochy, dopadá zvažování toho, co socialistická moc poskytuje a co odnímá ještě jasněji v neprospěch takového socialismu. Obsazení Československa r. 1968 a následující "normalizace" byly v tomto směru darem pro antikomuiiismus, o jakém se mu sotva zdálo.

Uvnitř mocenské sféry systému vlády vytvořeného za Stalina vede jeho praxe k diskreditaci revolučního socialismu, která již nabyla povážlivých rozměrů. V mezinárodním měřítku se zároveň stávají životní podmínky, zejména občanskoprávní, existující v sovětské mocenské sféře stále méně přijatelnými lido-vým masám v zemích s demokratickými zkušenostmi. Chceme-li se vážně vypořádat s jevem současného antikomunismu, musíme v tomto stavu věcí spatřovat hlavní zdroj jeho účinnosti.

Problém je však ještě hlubší. Jelikož je Sovětskv Svaz v našem světě via facti pokládán za měřítko socialismu, usnadňují následky zmařeni demokratické revoluce protisocia-listickým silám, aby zpochybňovaly a diskredi-tovalykaždou socialistickou perspektivu. Neboť v každém socialistickém plánu, ať revolučním či reformistickém, se dnes více či méně vědomě tuší rysy domu, který vybudoval Stalin a který, jelikož v něm byly provedeny pouze nepodstatné vnitřní úpravy, je pokládán za měřítko uskutečněného socialismu. Jeho odstrašující podoba stojí v cestě každé socia-listické perspektivě, protože představuje nej-účinnější prostředek, s jehož pomocí si všechny nejen protikomunistické nýbrž i protisocia-listické síly mohou vytvářet a udržovat masovou základnu. Demokratizace Sovětského Svazu se tudíž stala nejnaléhavějším problémem celého mezinárodního socialistického hnuti.

Sovětský Svaz jako jedna ze dvou super-velmocí vykonává dnes značný vliv na život ve všech částech světa, přičemž se jeho nede-

mokratický systém samozřejmě odráží na jeho jednáni v mezinárodních vztazích. Sotva překvapí, že z toho vznikají různé obavy, které se promítají jako nechuť a nedůvěra vůči Sovětskému Svazu a že je antikomuni-stické síly podchycují a rozdmýchávají. Ta-ková propaganda je pak tím účinnější, čím více může operovat s činy Sovětského Svazu, které jsou neslučitelné se zásadami demokra-tického soužití národů. V tomto světle přestává být problém demokratizace Sovět-ského Svazu jeho vnitřní záležitostí a stává se úměrně k růstu jeho velmocenské váhy životně důležitou nutností celého lidstva.

Dospěli jsme tedy k bodu, kdy se demokra-tizace Sovětského Svazu stává klíčem k pokro-kovému a mírovému řešení nejpalčivějších současných problémů. V naší souvislosti je nutno říci, nikoli jako frivolní paradox, nýbrž v duchu konstruktivní kritiky, že demokrati-zace Sovětského Svazu může být nej větším myslitelným příspěvkem k úspěšnému boji proti antikomunismu.

(Z příspěvku prof. Eduarda Goldstückera k anketě Časopisu "Europäische Ideen" o anti-komunismu).

Pane doktore, co tomu říkáte?

Došly nám z Prahy dva texty. První z nich jsme přijali jako zvláštní poctu, neboť byl vydán *) pouze v omezeném počtu číslova-ných výtisků. Zřejmě cennost. Bibliofilie. Možná inkunábule, kdoví. Titul: XIV. s j e z d K S Č a h l a v n í ú k o l y v o b l a s t i k u l t u r y . Autor: Dr. Josef Semín. Z textu samého vyplývá, že šlo o referát pro vyšší pracovníky stranického a státního aparátu.

Referát sám se příliš neliší od jakéhokoli podobného referátu pro podobné aparáty na podobné téma kdekoli na světě. Rozdíly jsou spíš v nuancích. Když například bývalý americký president Nixon říká: " S intelek-tuály a lidmi od kultury to ani nezkoušejte. Ostatně, jsou to beztak většinou Židi.. . " — iak pan doktor Semín musí chtě nechtě xuhou část sentence vypustit, protože mu

Hitler vypil rybník. Což ho nepochybne mrzí; on i jeho kamarádi (někteří z bývalé Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže a pod.) se sice pokusili tenhle nedostatek zastřít, ale málo platné, tolik Židů zkrátka už v Čechách neseženeš a vyrobit je vlastní propagandi-stickou píli není tak snadné.

Pan doktor . . . čeho asi? Neodbytná otázka, která se dere na jazyk při čteni referátu. Určitě ne filosofie, třeba jenom marxistické.

*) Ministerstvem kultury

20

J e a ž s podivem, jak se na 43 stránkách •— ria nichž se nešetři citáty a referencemi — dokázal úplně vyhnout Marxovi i Engelsovi (o Stalinovi a Mao «— cetunoví nemluvě — i když Stalinův duch je, na rozdíl od Maixova, přítomen na každém řádku). Což je v "mar-xistickém" referátu o kultuře a společnosti nepochybně bravurní výkon. Ale stačí na doktorát? Citáty jsou ze dvou do omrzení z kontextu vytrhovaných Leninových okrajo-vých článku, a ovšem z klasiku doktora Brežněva a doktora Husáka. Takže, těžko říci. . .

Z jazyka českého či linguistiky ten doktorát taky nebude. Na jedenáctiletce se za takový jazyk dávala nedostatečná ze slohu. Ovšem, to se dá dohonit a pan doktor by se možná v nějakém nástavbovém kurzu mohl ještě česky naučit. Možná ovšem, že by to byla škoda, protože jeho próza, to jsou prostě perly ("To se týká, otevřeně řečeno, od řadových pracovníků po bývalého ministra kultury. . . Nemohli své cíle dovést do konce. . . Dlouhou dobu toto působilo i u nás, a dosud to přežívá, že cílem života jsou u mnohých tyto spotřební záležitosti. . . Byli jsme nuceni řešit Divadlo Za Branou a jiné provokace, . .). A pak, jazyk je přece odrazem myšlení, není-liž pravda, pane doktore? Za Novotného se takové apa-rátem vypracované artefakty dávaly před použitím opravit češtinářum. Vzhledem k celkové úrovni aparátu by to bylo dnes dvoj-násob žádoucí. Artefakty by však, uznejme, ztratily nenapodobitelnou vůni pravosti.

Zkraťme to. Ten doktorát vypadá na vědy policejní, cenzurní a obecně prorylaktické. Ne, že by to nebyla kvalifikace. Naopak, v daném ořípadě dokonce ta jediná možná. Česká cul tura, o jakou panu doktorovi jde, se dá vyprodukovat jenom takhle. Pokud vůbec. Neboť, soudě podle textu, výsledky nejsou zatím nejradostnější. "Dosud konsolidace v oblasti kultury a umění je opožděna'\ stěžuje si pan doktor. "Došlo zde k naprostému rozpadu státního řízení a uplatňováni internacionalistic-kého marxisticko-leninského vlivu slranv. . . Na základě tohoto velkého rozpadu je v této oblasti značný nedostatek kádrů. . . Že nemohli (nositelé pozůstatků starého řádu a jeho kultury) dovést své cíle do konce je zásluhou skutečně bratrské pomoci socialistických zemí a zvláště SSSR". Šest let po "bratrské pomoci". Zajímavá analýza. Pan doktor svým poslu-chačům potvrdil, že československý stali-nismus a jeho představitelé prolíráli doma za dvacet let naprosto všechno. A je-li dnes jejich spodina u moci, tedy jen z milosti vojenské okupace. Aby pracovníci věděli, čeho se mají držet.

Nebylo by bez zajímavosti zjistit, co pan doktor dělal v šedesátých letech. Rozhořčuje se totiž nad činností "malých divadel" a jejich "absurdistickým" repertoárem a praví doslova: "Nikomu nevadilo, že na to lidi nechodili, že docházelo k tzv. krizi návštěvnosti..." Nehledě k tomu, že to protiřečí páně dokto-rovým lamentacím nad spouští, kterou tihle lidí natropili v hlavách národa, je všeobecně známé, že pravdou je pravý opak. Bud se pan

doktor prostě nikdy nepokusil v těch letech dostat lístek do dobrého divadla a jeho zájem o kulturu se datuje teprve od doby, kdy byl na tento úsek odvelen.

Pan doktor rovněž pořídil pro potřeby aparátů seznam realistických, ba dokonce socialisticko-realistických, straně věrných hercu a výtvarníku, kteří se stali obětí pra-vičáckého teroru a diskriminace v šedesátých letech. Ty seznamy jsou dvojím způsobem pozoruhodné: Především se omezují na herce a výtvarníky; přes všecku omáčku kolem jaksi chybí velké postavy literatury, filmu či hudby, jimž bylo stejně ublíženo a jejichž jména by bylo zajímavé znát. Za druhé, jména sama jen potvrzují, že pan doktor ztotožňuje věrnost straně a socialistickému realismu s naprostou průměrností. (A Zábranský, který je nejča-stěji citovaným ze čtyř jmenovaných výtvar-níků -— Brož, Wiesner, W. Nowak — si možná myslí svoje. A taky průměrný věk jmenovaných není zrovna nej lepším důkazem životnosti páně doktorových kriterií a postu-látů). Že průměrnost talentu — a ne jen politická a kádrová spolehlivost — je hlavním kritériem, potvrzuje případ arch. J . Svobody, pravděpodobně světové nejproslulejšího z oněch dvou či tří skutečných českých umělců, kteří lmed na úsvitě nové éry podepsali pro-hlášení loayality doktoru Husákovi, doktoru Semíuovi, doktoru Kapkovi a celé nově jmenované intelektuální elitě národa. Nic platné, na páně doktorův seznam se nedostal. Co to znamená do budoucna, těžko říci. Ale bacha.

Jinak je referát plný drobných lapsusú a zajímavostí. Pan doktor například v jedné větě rozdrtil revisionisty typu Garaudyho a Fischera, aby si v druhé velice pochválil anglického marxistu Johna Bergera, o jehož těsné sounáležitosti s Fischerem ví každý, kdo jen trochu přičichl k tomu, o čem pan doktor rozumuje, Bergerovu knihu o sovětském umění (Umění a revoluce) bychom panu dok-torovi vřele doporučovali (ale cist potají a po přečtení spálit a zapomenout!) — Ze zajímavosti ocitujme pro nedostatek místa jenom jednu, která ostatně potvrzuje co bylo řečeno výše: " J s o u stále problémy v publicistice a kritice", zlobí se pan doktor. "Za přiklad slojí obsah článků ve spojení s úmrtím Pablo Picassa. Celá řada Časopisů, dokonce i stranic-kého tisku o lom psala,a když se na to Člověk podívá, může říci, že někteří publicisté zneužili úmrtí tohoto umělce k tomu, aby provedli apologeti-ku a poklonkování formalismu..." Dále citovat netřeba. Odhalil vás pan doktor, filutové.

A ještě jeden objev, nejen československého, ale světového dosahu. "V letech .1968-69 jsme se dostali na jedno z prvních mist, dokonce jsme předhonili Dánsko, ve vydávání pornografií a pornografických ohrázkú". To je tady namou-duši. Odhalení je však tak neuvěřitelné, tak senzační, tak epochální, Že vyvolává pode-zření. Nepracoval pan doktor náhodou v té době ještě u mravnostní policie a nepova-žuje omylem za ediční činnost všechno, co se mu tehdy dostalo pod ruku? Ledacos by se tím vysvětlilo. Včetně jeho vztahu ke kultuře.

21

Jak referát pomůže ke konsolidaci na domácí frontě těžko odhadnout. Ale máme jedno dopo-ručení: Loni vyslala strana do Paříže Jiřího Hájka (a taky Jana Fischera), aby tam dnes ješte jenom stranickým, ale kdoví, v budoucnu možná i státním kádrům, vysvětlil, jak se věci v české kultuře skutečně mají. A aby paralyzoval vliv úspěchů té České literatury která ve Francii vychází. U prověřených členů stranického aktivu FELS, s nimiž jsme měli příležitost hovořit, vyvolala tato prezen-tace upřímné zděšení. Vedení F K S se nakonec moudré rozhodlo její obsah před širším kul-turním aktivem pečlivě utajit. J ak francouz-ská, tak italská K S — a ostatně všechny komunistické strany, včetně těch, jež v socia-listických zemích uvažují o podobných pro-blémech — by však referát pana doktora nepochybně uvítaly jako cennou informaci. Proč poslouchat Hájka a Fischera, když existuje vytištěný a pečlivě očíslovaný kul-turní program nejzdravějšího jádra. l idé — a tedy i komunisté — mají přece právo vědět, co je čeká a co je nemine.

* * *

Většina páně doktorova referátu je nepře-rušený žalozpěv nad tím, jak je nás málo, jak se nedostává pravých, oddaných, socialis-tieko-realistickýcli tvůrců. A co horšího, oddaného, socialisticko-realistického publika a kritiky, zanedbávajících tvrdošíjně i tak podnětné kulturní události jako byla výstava Armádního uměleckého střediska či nejnovější hra Vojtěcha Trapla (či Cacha nebo Copa atd. atp.).

Další z došlých textů skýtá v tomto směru jistou útěchu* a přesvědčuje nás, že situace není přece jen tak zlá.

Kdysi, když jsme se mylně domnívali, Že socialismus znamená netušený rozvoi tvůrčích sil každé individuální osobnosti, představovali jsme si v naivní utopické víře — sdílené nejed-ním z věrozvěstu socialismu (včetně českoslo-venského), kteří jaksi ušli páně doktorově pozornosti — Že nad oním neomezeným a nebývalým rozvojem kultury a umění budou bdít a o něj pečovat nej lepší ze spisovatelů, výtvarníků, filosofu, atd. atp., protože oni z titulu své profese, své zkušenosti a své, vlast-ním dílem získané autority nejlépe vědí, co je uměni a kultuře třeba. Dnešní konečně normalizovaná realita staví zaplaťpánbůh naše pošetilé ne tří dni představy z hlavy na nohy. A ti, kteří byli bratrskými vojsky, prostřednic-tvím příslušného pana doktora ve vedení České provincie, pověřeni dozorem nad Českou kulturou, se konečně rozhodli, že budou sami vytvářet ona díla, jež se zdráhají či nejsou (přes slibované tučné odměny a prebendy) aosud schopni dodat ti, jimž k tomu byl příslušným Svazem vydán živno-stenský list.

Na prvním místě pan doktor Miroslav Müller vůdce kulturního odděleni vojsk armádní skupiny Střed a UV KSČ. Po slibném literárním debutu, publikovaném ještě z nemístné skrom-nosti pod pseudonymem M. Kapek (nebyla to

chyba, pane doktore? aby si ten pseudonym někdo chybně nevyložil!), konečně po dělnicku tak jaksi na rovinu, sepsal a podepsal dílo zvané scénář k filmu Za volantem nepUtel.

Četba je to vzrušující, plná imaginace, překvapivých situací, svérázného jazyka, jadrně zvučícího zemitostí aparátniho lidu, s charaktery tesanými jako ze žuly a s nemi-losrdným, historicky nezvratným, marxisticky podepřeným odsouzením oné prohnilé men-šiny, která — ač neozbrojená a na rozdíl od ostatních neorganizovaná — by se byla nepochybně po dvaceti letech vlády svobody a blahobytu zmocnila v roce 1968 moci a nastolila režim útlaku a nedostatku, nebýt. . . nebýt motorů, jež jedné srpnové noci zahřměly nad ruzyňským letištěm. To je také finále filmu, na který s netrpělivostí čekají pracující masy Československa a celého světa, aby konečně pochopily, zač je toho loket.

K dílvi po všech stránkách zdařilému, jež napochybne bohatě splní všechno, co si od něj doma i v zahraničí slibujeme, jen několik drobných poznámek a připomínek. Především nám v tomto prvním filmu, který bude nekom-promisní dělnickou odpovědí naši kinemato-grafie na provokace šedesátých let, jaksi chybí dělnická třída. J e tu reprezentovaná jen na okraji mladíkem Mirkem, o němž se sice tvrdí, Že je zaměstnán ve fabrice, ale který ve scé-náři funguje toliko jako motocyklový závod-XX ílv * ovšem i jako posel, přinášející v kri-tických okamžicích zvěst, Že "dělníci z Pragovky se namíchli a napsali Sovětům . . . " . Bohužel zůstávají tito dělníci stejně neviditelní a bezejmenní jako ti blaničtí rytíři ve vedení strany a vlády, co požádali o pomoc bratrských vojsk. Snad by se jedno i druhé dalo ještě napravit. Film by tím ještě získal na přesvědčivosti a nepochybně i na návštěvnosti. Takových nedopověděných zajímavostí je ve filmu — k jeho škodě — víc. Tak třeba na otázku prohnilého státního úředníka Brotánka: "Sledujete projevy vládního ekonoma Šiká?— odpovídá bývalý podnikatel, nyní taxikář Hejtmánek: "Toho znám jako kluka. . . jeho f o t r . . . " Načež nepřijde, co mohlo přijít, zdrcující odhalení revizionistova třídního a rasového původu atd. Čtenář i divák je ponechán sám sobě a kdoví, zda se ho nakonec nezmocni pochyby, zda si nevzpomene na Josefa Haška, na Švejka, na řezníka, co byl syn toho zabitýho. . . a unikne mu podstata marxistické analýzy třídní a rasové podstaty revizionismu. Ne, divák či čtenář nemá nikdy být ponechán sám sobě a svým myšlen-kám. Není většinou tak vyspělý, jako autor, a je schopen, . . prostě všeho.

Dělnická třída je ovšem ve filmu repre-zentována rovněž dvěma dělnickými řediteli taxislužby. Jejich portrét a způsob, jakým je vylíčena jejich společenská role považujeme za velice výstižný, jeden z nej lepších pohledů na pracující lid a jeho chovám z hlediska aparátu strany a státu: Dělničtí ředitelé jsou prosti, nekomplikovaní lidé, věrně sloužící straně a odměňovaní slušnou životní úrovni. Lepší, než jakou znali jako dělníci, v oněch

22

dávných, téměř zapomenutých dobách, ale horší než na jaké žijí někteří z těch, kteří jsou jim podřízeni. Což je právě jedna ze základních nespravedlností, zaviněných ne-pevnou politikou strany v uplynulém období, a ovšem revizionismern. Nasmíme zapomínat, že dělnická třída není už tím, čím byla za kapitalismu. J e směsicí všelijakých živlu, které je třeba držet zkrátka, neboť jsou nespo-lehliví, prohnaní, namnoze schopnější děl-nických ředitelů, a tudíž a priori podezřelí. To všechno film na příkladu konfliktu mezi "prostými" taxikáři a dělnickými řediteli správně odhaluje a varuje přeď oslabením bdělosti vůči demagogickým heslům o vládě dělnické třídy, o kritice a kontrole zdola a pod. Za zvlášť výstižný považujeme v tomto smyslu dialog mezi dělnickým ředitelem Mudrochem a jeho manželkou, jež je rovněž dělnickou vedoucí (prodejny potravin). Mudrocha (který krátce předtím sdělil svému dělnickému spo-luřediteli nekompromisně: "Pro mě je svatá jediná věc, marxismus-leninismus") revizio-nisté a s nimi spojení bývalí kapitalisté po dvaceti letech sesadili z místa dělnického ředitele. Mudrochová: . . . Kam se vrtneš? -Mudroch: Neboj, přejdu k jinému řízení. . . -M-vá: Nabídli ti něco? - M: Jo, volant. -M-vá: To nemyslíš vážně. - M: Mám jít k lopatě? - M-vá: Za to, že jsi celý život slou-žil straně? - M: Asi špatně, když to takhle d o p a d á . . . " Atd.

Řekněme rovnou: Dávno nebyla v našem uměním s takovou jasností formulována vedoucí úloha dělnické třídy, jako v Múlle-rově scénáři.

Naproti tomu si nejsme jisti, zda je správné ponechat jinak jazykově a charakterizačně brilantní a nesmírně bohatou epizodu, v níž hanebný anonym nařkne falešně Mudro-chovou: "Když jsem žádala knihu stížností, vedoucí Mudrochová mě hanebně odbyla. M. Vlasto! - M-vá: Prosím tě, necli mě. -M: Uklidni se. - M-vá: Nejsem rozčílená. J e mi jen líto, že nevíš s kým už přes dvacet let žiješ. . . že tě muže jen na chvíli zviklat taková lež. - M: Promiň, to nebyla nedů-věra. . . spíš zkušenost. . . i ten nejryzejší člověk se může dopustit chyby.

Toto hluboké, psychologicky a společensky výstižné drama končí happyendem. Mudroch zavolá do redakce, jež musí nařčení odvolat. Tady vidíme nebezpečnou slabinu. Jednak se tím oslabuje dopad řádění pravičákú. Všichni víme, jak terorizovali poctivé komu-nisty, jak nedovolovali publikovat, hrát di-vadlo či vystavovat obrazy těm, kteří zůstali věrní. A ve filmu se najednou naznačuje, že stačilo zavolání jiného poctivého, řadového, byť dosud nesesazeného dělnického ředitele, a redakce odvolala nařčení. Takhle, soudruzi, neposílíme bdělost našeho lidu proti manév-rům pravice. - To však není konec. Všichni víme, že v rámci boje proti třídním nepřátelům a západním imperialistům a v rámci výchovy našeho lidu musí státní bezpečnost poskytovat tisku k uveřejnění materiály, jež jsou pocho-pitelně přizpůsobeny potřebám tohoto boje a nemohou se řídit falešnou objektivitou a po-

klonkováním před fakty. Nemůžeme přiro-zeně dopustit, aby náš tisk uveřejňoval odvo-lání pokaždé, když se takový potrefený ozve jenom proto, že ta či ona skutečnost je prostě jiná. Ale je potom taktické naznačovat, že )ravičáei a revizionisté v tisku to v oněch irozných letech běžně dělali? Uvažte to,

soudruzi, s plnou odpovědnosti. Toto je ovšem jen dílčí nedostatek, bohatě

vyvážený přednostmi díla. Oceňujeme napří-klad dělnický vztah soudružky Mudrochové k dělnickém řediteli Mudrochovi, kontrastující s kolísavým vztahem soudružky Chalušové, která je bývalá závodnice v plavání a později trenérka, k druhému dělnickému řediteli Chalušovi. Jedinečné je také vyvrcholení filmu, kdy kolísající soudružka ChaluŠová pochopí svůj omyl právě když se uzavírá Ruzyňské letiště, a odmítne odletět se svým utečeneckým nápadníkem. A zejména závě-rečná scéna, kdy oba dělničtí ředitelé skončí v důsledku zločinných manévru pravičákú v příkopě, kam za nim i dolehne "Hukot bom-bardérů, přecházející do svižné optimistické písně". Zatímco budoucí dělnicky ředitel a dosud motocyklový závodník Milan radostně prohlašuje "To jsou voni".

Blahopřejeme, soudruzi. A jsme rádi, Že jste realizaci tohoto skvělého díla svěřili osvědčenému veteránovi našeho filmu Karlu Steklému. J e až s podivem, jak poté, co se podílel na velkém ťíspěchu Sirény v roce 1947 (jejíž úspěch zůstane navždy spojen se jmény Jaroslava Tuzara, Iv F. Buriana, Marie Vášové, Marie Majerové a dalších představitelů naší kulturní a filmové avant-gardy), natočil — ač nikoli nejmladší a nejtalentovanější dlouhou řadu filmu, jejichž jména jsme bohužel zapomněli. A i ve vysokém věku pětasedmdesáti let okamžitě rozpoznal, jaká příležitost se mu tady nabízí. Jen nekompromisně proti všem, kteří by realizaci chtěli zdržet či zmařit. Nen.ech.te nás dlouho čekat. Svět nám dodnes nevěří, že taková díla v Praze vznikají.

* * *

Znáte tuhle? V divadle S. K. Neumanna (či Zdeňka Nejedlého, nebo Klementa Gott-walda) se hraje nová hra Vojtěcha řekněme Trapla. Najednou se ze tmy hlediště ozve hlas: " J e tady ňákej doktor?" — " J á jsem, prosím, doktor"! odpoví mu ze tmy. — "Pane doktore, co tomu říkáte?".

RNDr Muor Rvr>r Jan C I M B U R A CSc drive ING lidských duší, nyní v. v.

Dobrý v nedobré době Josef Škvorecký

Hana Hrzalová, zdá se že hlavní literárně kritická funkcioiiářka v současném tažení za idíotizaci české literatury, podrobila v L Her drní m m Čs íČní ku (4/74) norm al i z a ční analýze novelu výborného spisovatele Vla-dimíra Körnera Zánik samoty Berhof. V závěru exemplárně zformulovala paradox socrealismu: Körner . . . se stal zajatcem své představy o lidech a o skutečnosti, jeho příběh a postavy mlčí, alespoň pokud jde o současné etické problémy, pokud jde o současnou moti-vaci myšleni, cítění a Činů. Přeložíme-li si tyto hezky znějící nehoráznosti do jazyka stalinské skutečnosti, vyplývá z toho, že:

1) Körnerova chyba je, že má vyhraněně osobité vidění skutečnosti.

2) Korner mlčí o současnosti. 3) Körner by měl psát o současnosti,

ovšem současnost nesmí vidět po svém, nýbrž — jak?

No, nejsme dnešní, jako — snad?v— něk-teří dnešní literární greeuhorni v Českoslo-vensku, takže na tuhle otázku známe od-pověď. Víme ovšem také — a nepochybuji, ze to ví i s. Hrzalová že upřete-li spiso-vateli právo na to, aby byl "zajatcem své představy o lidech a o skutečnosti", vez-mete mu to, co ho dělá spisovatelem, tedy umělcem, a odsoudíte ho k roli sepisovače, psáče, ilustrátora, stylizátora a formulá-tora cizích představ o lidech a o skutečnosti; prostě uděláte ze spisovatele hack-writera. "Zajetí vlastní představou" je v umění totiž ona Engelsova svoboda, jež je pocho-penou nutností, např. svoboda autora fan-tasmagorických příběhu psát nádherně fan-tasmagorické příběhy poté, co pochopil, že pokousí-li se o realismus, jeho próza vrže. Stalinská skutečnost vytváří ovšem pro au-tora fantasmagorických příběhu nutnost dát se na realismus a psát vrzavá díla. Snad — řekl bych že jistě —• i s. Hrzalová chápe, že tento druhý druh pochopené nutnosti nedává autorovi nějakou zrovna svobodnou svobodu. Že prostě není nutnost jako nut-nost a že Engels mluvil o přírodních záko-nech, nikoli o paragrafech — někdy nepsa-ných — policejního státu.

HRZALOVÁ V AKCI FUKS

Táž Hrzalová Hana sepsala recenzi zatím posledního románu jiného výborného spi-sovatele Ládi Fukse Návrat z žitného pole, který je příkladnou ilustrací výše načrtnu-tého jevu. Hrzalová Hana dělá ovšem, ja-koby zřetelným vrzavostem tohoto díla to-hoto jindy tak nádherně harmonizujícího

autora nerozuměla: Zvolený příběh a hrdina odpovídají realitě roku 1948, mají smysl a význam současný a pozitivní ... A přece —• cosi v próze zůstává jakoby pootočeno k minulosti, k onomu přízraČnému světu . . . starších Fuksových próz. Nuže, nehledě na to, že "přízračnost" v nové Fuksově próze se mi zdá být pootočena spíše k přítomnosti, vzdělaná kritička tu předstírá, že nerozumí situaci velkého autora nataženého na skřipci dvou různých nutností, a že přejímá naivní představu kultpropů, jako by basu bylo možno přeladit na rejstřík houslí nebo na flétnu hrát témbrem fagotu.

pozorovat

FUKS NA SKŘIPCI DVOU POCHOPENÝCH NUTNOSTÍ

Je dojemné —• a tragické — toho fantasmagorického autora na tom skřipci. Pro čtenáře, kteří román neznají: je to příběh studenta filosofie ' Jana Bárty, poslední inkarnace např. Michala z Variaci pro temnou stranu, zasazený do asi čtyř mě-síců života mezi únorem a červnem 1948. Supersensitivnílio Jana svírá strach, tíseň a beznaděj z konce toho února (str. 24), a tak přijímá nabídku svého nej lepšího přítele Mirka (jelioŽ Hrzalová, proti jasnému smy-slu postavy, označuje za "nedobrého pří-tele"), aby spolu odešli do emigrace. Mirek, který pochází ze zámožné lékařské rodiny, přesvědčuje Jana o rozumnosti odchodu vesměs racionálními, na historických zku-šenostech založenými argumenty. Racio-nálně také přechod pro oba vyjednal a za-platil u profesionálního průvodce, a doho-dli se, že nejprve půjde Mirek, a za několik dní po něm Jan. Téhle mezidoby využije Jan k poslední návštěvě rodičů v rodné vísce Vrubkách. Tam je vystaven silnému emocionálnímu nárazu, vyvěrajícímu z no-stalgické idealizace kraje a lidí, a v závěru románu se rozhoduje neodejít, ale zůstat. Fuks tedy v podstatě píše drama sváru rozumu a citu a z nich plynoucího konfliktu obav a nadějí.

PRŮBĚŽNÉ MOTIVY Psát v roce 1974 román o Únoru 1948

není ovšem možné tak, jako to bylo možné řekněme v letech 1949-50. Zároveň však není možné psát v roce 1974 v Českosloven-sku román o Únoru 1948 tak, jak je to možné v tom roce mimo Československo, nebo jak by to bylo bývalo možné v Českosloven-sku v roce 196S. Dialektika ominózních osmiček vnáší do díla ještě jiný konflikt,

24

než je svár rozumu a citu, obav a naději: specifické dilemma spisovatelů píšících v zemích stalinismu; dilemma toho, kam až se musí a kam až lze. Výsledek, jak víme ze zkušenosti literární historie, je prediktabilní.

Obavy z budoucnosti, které v podobných dílech psaných těsně po Únoru musely, a také i mohly chybět, mohou, a možná že i musejí být povoleny. Fuks povolení využil v nejvyšší míře. Návratem z žitného pole se táhne jako průběžný motiv řetěz — velice konkretizovaných — obav, z nichž některé, v té konkrét ni podobě, sotva mohly existovat v myslích lidí pouhé tři měsíce po Únoru. Existují ovšem v myslích lidi z roku 1974, ne jako obavy, ale jako historické zkuše-nosti, a to je první ze signifikantně nereali-stických prvku knihy. Příkladem za všechny je řeě zlatníka Heffingera: Bude zákon na ochranu republiky, nepřejte si slyšet, co to bude, prostě aby všechno, co chtí, mohli trestat (str. 126). Celá řeč tohoto jasnozřivého živ-nostníka je, mimochodem, klasickým přík-ladem tzv. burial lechnique, vypracované autory detektivních románu, ale pak hojně používané i autory vážných románu v ze-mích, kde spisovatelé musí zamlčovat, av-šak chtějí naznačit. Metoda spočívá v tom, že se platné a konkrétní stopy skryjí v zá-plavě nepodstatností, nevěrohodností, do-hadu či vyložených nepravd. Zde několik perliček z dlouhé (str. 118-126) prognózy pana Heflingera, napsané tou metodou: "... musí být umění, koncerty, divadlona-mítá proroku zkázy zmatený Jan, a Hefiin-ger: " . . . t o jo. Ale zglajchšaltovaný . . . A věda? Plakátová ... a knihy taky, ale k neč-teni. Taky rádio, ale to nebudete poslouchat. Stejně se z toho nic nedovíte, a když, tak zkres-leně, jak se jim to hodí", (122-3). A tak dále, až k proroctví o zákonu na Ochranu repu-bliky. Tato konkréta, dobře známá kaž-dému Čechoslovákovi v roce 1974, jsou proložena proroctvími méně podstatnými až malichernými ("Už se nebude jmenovat 'U zlatý hvězdy', protože v komunismu zlato není. Bude se jmenovat u 'rudý'. —• str. 124), nebo tendenčně zgeneralizovanými či tako-vými, která se nesplnila (Lidi . . . budou rádi, když si koupi kousek chleba . . . Když se vrátí z práce domů, budou tak udřený, že se svalí na postel jak Špalky . . . budou (je) svážet na práci v nákladních autech jako cihly — str. 122-3). Prostě vzorná pohřební technika. Je j í princip není ovšem omezen na Heffingerovu filipiku, ale prolíná celým románem. "Bude to tu čím dál horší, a možná horši, než si vůbec myslíme" (Mirek, 48); Uslyším o všech těch zdejších hrůzách a těch, co ještě přijdou (Jan, 151); Spatřím hrůzy, i ty další, které na všechny, vůbec na všechny, v celém příštím čase Čekají (Jan, 160); Neví, zda dostuduje, zda ho nevyloučí, chystají se prověrky a kádrování, třídní původ (Jan, 252); Budou z toho tragédie, strašlivá neště-stí, třeba i sebevraždy (Jan, 253); atd.

Co věta, to závažný námět, to palčivý motiv, jejž budoucnost, kterou dnes už známe, proměnila z obavy (v roce 1948

mohla ještě mít charakter obavy přehnané, nebo dokonce reakcionářského malování čerta na zed) ve skutečnost. V románě na-psaném v roce 1974 proto asi už ani v Česko-slovensku nelze nařídit totální vypuštěni takových motivu, ale nelze jim ani "dát, což jejich jest. J e povolena jen letmá zmínka; u Fukse, časově limitovaného čtyřmi mě-síci po Únoru 1948 (až na věci, jako je Hef-fingerova extrasensorická percepce jmen budoucích zákonu), zmínka ve formě pou-hých obav — a pak se žádá ty obavy roz-ptýlit. Jenomže to v poloze konkrétnosti, do jaké je Fuks položil, dobře nejde. Tak tedy aspoň jim ulomit hrot překladem do metafory. Možná že tu půjdu ... i v sever-ním větru, v nepohodách, bouřích ... ale nebudu mít do prsou zármutky vryty. Nepůjdu jak vyhnanec o holi, poutník bez domova a nebudu bloudit světem a lkát na loutně (287). "Severní vítr, nepohoda, b o u ř e . . . " zajisté krásné, byť poněkud poeticky konvenční eufemismy pro z mnohého třeba: Kalandra, Horáková, Slánský, Jan Masaryk. . .

J E EMIGRACE ZRADA, OMYL, NEBO CO TO J E ?

"Nepujdu jako vyhnanec o holi . . . " Jed-ním z hlavních motivu románu tohoto dru-hu J e samozřejmě emigrace. Stalinská ideo-logie tu s klasicky pikantní orwellovskou logikou rozeznává pouze dvě kategorie: emi-graci jako zradu, a emigraci jako omyl. Zrady se dopouštějí výhradně třídní nepřá-telé; selskému rozumu zůstane sice navždy záhadou, jak je možno zradit nepřítele, ale selsky rozum se nevyzná v dialektické nie-

mt *

tafysice (Havel). Abych byl názorný: podle té paralogiky bylo zcela v pořádku, že např. nacisti dělali známý krátký proces s těmi, kdož schvalovali atentát na pana zastu-pujícího říšského protektora, neboť takoví Ceši zrazovali úsilí Němců Čechy jako národ nakonec zlikvidovat. Dosadte si do tohoto metasyllogismu kulaky a to, pro co stalinští kazatelé užívají eufemismu "lid", a mujte si to třídním bojem na vesnici.

Emigrace jako omyl je podle téže logiky záležitost svedených, hloupých, neopod-statněně se obávajících. A to je vše. Zcela nepovšimnuty zůstávají takové skupiny jako kategorie opodstatněně se obávajících (v oblasti literatury lze ji charakterizovat osudy dvojic autorských jmen: Čep-IIo-stovský versus Kalandra-Zali radní ček) nebo kategorie těch, kteří odcházejí ze zásad-ního filosofického nebo politického nesouh-lasu, protože vědí. že doma pro svůj nesouh-las nedostanou žádnou tribunu, a konečně kategorii těch, kteří si prostě myslí, že člo-věk má nezadatelně lidské právo svobodně se rozhodovat. Ty a podobné zahrnuje sta-linismus do černobílého schématu zrady nebo omylu. Tertium non datur.

Jenže Ladislav Fuks je umělec a citlivý a evidentně hodný člověk. J e proto poučné zjistit, jak proplul Scyllou a Charibdou úředního vymezení možností.

25

. . . IíUMANI NIHIL A • • •

Emigranti jakožto zrádci jsou v Návratu z žitného pole odbyti dvěma větami, a i v této úlitbě vyhlížejí poměrně nezrádcovsky. Toto o nich praví idealistická svazacka Pertlová (s líbezně fuksovskou galantností uváděná skoro vždy jako "slečna" Pert-lová): Jsou lidé, kteří emigrují, protože jim znárodnili majetek, mají tu nějaký škraloup nebo to tu prostě nenávidí. Ti se s tímhle tady u nás sotva smíří (257). A dost. Žádná tri-bunovitá síra a oheň, popřípadě jiné diabo-lismy. Vysoce emocionální spisovatel se v tomhle případě omezuje na suše věcné kon-statování faktu.

Termín "zrádce" se ovšem v románu obje-vuje — celkem dvakrát — a je zajímavé zjistit v jakých kontextech. V obou přípa-dech je zrádcem myšlen Jan a kontextem je Janova rousseauovská autoterapie rod-ným krajem —• tedy nikdy není za zrádce označen skutečný emigrant Mirek a duše-zpytné pasáže nejsou v souvislostí s filosofií nebo politikou. Což je u studenta filosofie Jana dosti pozoruhodné.

Přitom je emocionálně-mystický kontext v první z obou "zrádcovských" pasáží zna-čné neurčitý a potencionálně mnohoznačný, zatížený navíc tím, čemu Ruskin s opovr-žením říkal "patetický klam" (pathetic Jal-lacy) a co spočívá v traktování neživých objektu, jako by to byli živé bytosti, nebo dokonce lidé. Proč to Ruskin neměl rád, znázorni snad příklad, který, jestli dovolíte, ocituji z vlastního románu Tankový prapor. Tam jsem "patetický klam" zlomyslně up-latnil k nelichotivé charakteristice rotného Maňase. Četař Iiig. Krajta předčítá nahlas z Maňasova článku Nashledanou, věrný druhu otištěného v Obraně lidu: Vzpomí-náš na ten krásný, tichý teplý večer . . . kdy jsem ležel v křoví vedle 7*ebe a střežil bezpeč-nost naši milované vlasti ? Kolem nás skotačil bujný srnec se svou družkou a mně se tehdy tak prudce zachtělo se s někým polaskat — a pohladil jsem Tebe, můj věrný druhu, tanku T-34\ Zde je "patetický klam" ve funkci satiry — a tady, jak toho odkazu rokoka používá Fuks: . . . když jsem se s tebou chtěl loučit, ty sis, můj kraji, utíral o Či, volal jsi mě a snad jsi mě . . . omluvil a prominul. . . Ty, když včas jsem pochopil svou zradu, potrestals mne svým dědictví m, můj kraji, a já ti teď krev dávám v oběť (288 — podrženo mnou). Jak chcete rozu-mět podtrženým slovům, převzatým ze slov-níku starožidovské mystiky, ponechávám vašemu \isudku *).

Podruhé se slovo "zrádce" vyskytuje za jiného terapeutického bloudění přízračným lesem, obklopujícím rodnou« chaloupku pod horami. Jan tu má zvláštní vidění: *'A sám jsem ve tmě ... jen trochu malou lampu přilož k pozadí a uzříš tam . . . Kristepane uzříš tam zrádce". Pohlédl před sebe a v povz-dáli v zeleném pološeru stínů náhle spatřil člověka. (209) Protože tohle je poslední věta kapitoly, a následující kapitola na ni nena-

vazuje, je zřejmé, že Jan v zrcadle mystic-kých stínů spatřil s á m s e b e , a to ve chvíli, kdy sám sebe označil za zrádce. Ne-vím, jak jinak tohle zvláštní místo lze číst než jako napomenutí těm, kdož za "zrádcem" člověka zásadně nevidí. Nevím také, jak je intelektuálovi nad takovým rovnítkem možno nevzpomenout Terentiovy věty Ho-rno sum; humani nihil a me alienum puto. Fuks prostě, byť si ho přisvojil s. Kozák a normalizovaný Svaz spisovatelů, je ži-votní filosofií a pocitem nesmírně daleko od Moskvy, a i na tenkém laně nataženém mezi nutnostmi se zpěčuje vidět věci jinak než pohledem "zajatce svých představ o lidech a o skutečnosti" (slečna Hrzalová).

Že předchozí není jen moje svévolná in-terpretace zakončení kapitoly Nedělní zvony a rokle, nad slunce jasně potvrzuje celá koncepce emigranta Mirka, toho "nedobrého přítele" (slečna Hrzalová), který z hlediska stalinského utřídění hraje v románě typi-ckou roli svůdce hloupých, nejistých nebo neopodstatněně se obávajících. V samém denouement příběhu Jan, přerozený — podle Tribuny jistě však ne zcela dobře přero-zený — uvažuje o svém svůdci těmito slevy: Smýšlel se mnou přece dobře, vždy mi dobře radil, to se popřít nedá, zachraňoval ze zmatků, tísní, beznaději, měl jsem vůbec někdy lep-šího přítele, než byl on, snad skutečně nikdy, a jestliže se v tomhle mýlil, je věc jiná. Přece jeden omyl nešetře sto zásluh. Ale jak mu to vypíši, zdůvodním, vysvětlím? (285) Přero-zenec se tedy hlavně trápí myšlenkou, jak své rozhodnutí zdůvodnit zrádci, v němž ovšem vidí člověka, ačkoliv Mirek je na pimprlovém jevišti neosocrealismu svůdce, a tedy agent. Všechno "vypsat, zdůvodnit, vysvětlit" se Jan nakonec rozhodne na pohlednici, kterou hodlá poslat Mirkovi do Švýcarska. A tu ho — což je psychologicky naprosto přesvědčivé a kompozičně signi-fikantní — napadne obava: Na lístku přes hranice, který si třeba snad i někdo přečte. . . přečte, Že jsem chtěl odjet i já . . . (285) [para-graph] Kdo z nás nikdy nezažil tenhle mráz po zádech?

TŘÍDNÍ B O J DLE HODNÉHO ČLOVĚKA

Vypořádav se takto nerázně s emigrací, musel Fuks Čelit dalšímu oříšku: třídnímu boji na vesnici, to na vesnici, kde zažil joy-

*) Není snad bez zajímavosti ocitovat, jak Ruskin charakterizuje stav mysli, jež pro-padá "patetickému klamu": je to klam způ-sobený rozjitřenými city, jenž nás, na ně-jaký čas, více nebo méně, z b a v u j e r o z u m u (proloženo mnou) . . .všechny vzedmuté city mají stejný následek. Způ-sobují, že všechny dojmy vstupující do naší my sli z vnějška j sou falešné; tomu právě říkám obecným termínem "pateti-cký klam". John Ruskin: Modern Painters, svazek / / / . , část IV. Kapitola XIT, odsta-vec 5.

26

ceovskou epifanii, jež mu pomohla zůstat. Vesnička je to jak vystřižená z pohádky nebo z Páralo v a Mladého muže a bílé velryby; klasická kompenzace intelektuálního pro-blému rodným krajem tam pod Brdy, kde jsem prožil svoje mládí mezi svými kama-rádi. A Fuks ji prezentuje se všemi para-fernáliemi lidové imaginace: Tohle byla jedna ze svétnic jeho rodné vrůbecké chalupy s po-stelí, stolkem, prastarou obrovskou truhlou s namalovanými ptáčky a pak s oknem na průČelni zahrádk u s keři stolistých růží (116).

Jenomže, málo platné, do idyly zasáhne boj s třídními nepřáteli a je svolána schůze. Na ní se očekává likvidace vrubeckých kulaku, kteří jsou tři: Majer, Bílek a Au-brecht (seřadil jsem je dle výše výměry). Pro Fuksův postoj, v rámci socrealismu dost atypický, je příznačné, že druhým jeho nejlepším kamarádem je Franta Bílek, syn prostředního z kulacké trojice, a scéna schů-ze v hospodě je, mimo jiné, příkladem toho, co se stane se stylem spisovatele, jemuž není povoleno, abych se řídil podle své po-chopené nutnosti. Jako přízraky ze socrea-listických kovbojek padesátých let se tu objevují slova a obraty a spojení slov a umístění obratů, jaké byste marně hledali v Panu Theodoru nebo v Natálii Moshet-herové. Pars pro toto: ty tam jsou Fnksovy vždy jemné "slečny" a "pani". Tady pů-sobí Maříková s Tesařkou a Kozlíkovou, a tyto dámy neusednou na lavici před Jana; ne, ony si kecly zrovna před něho (160). Kdy-bych byl placeným zaměstnancem Ústavu pro českou literaturu, provedl bych kom-parativní rozbor jazyka a stylu kapitoly Velká schůze u Bobšů a ostatních Fuksových

spisu. Protože však naše malé Listy, tře-baže jsou, dle mně nedostupných informací Tribuny, vydatně financovány z jistých amerických zdrojů, honoráře neplatí, mu-sím se živit výukou americké literatury, takže na to nemám čas. Snad to však udělá nějaký pracovník Ústavu v Praze, třeba jako melouch.

Nejsou tu ovšem pouze přízraky slov z oněch kovbojek, ale i přízraky charakterů. Z obávaného okresního tajemníka Strany se vyklube kvintesenciální rozšafa, jenž by zřejmě mouše neublížil a vyjadřuje se přís-lušným jazykem: To si, matko, ještě, aby bylo jasný, sundám kravatu. Prosím vás, když . . . sedíme a Čekáme v tom horku od večera o třech pivech, vždyt by to sklátilo i Zuluka.fr a (159). Tajemník je prostě dobrák od kosti, žádný kráglovač, a svou laskavou prezencí v hospodě stvrzuje jednu nápadnou vlastnost tohoto zvláštního románu o -tříd-ním boji: není zde zlých lidi\ Hodný člověk Fuks prostě nepřenese přes srdce, aby v jeho variaci syžetu, v němž se vyřádilo tolik zloduchů na jedné či druhé bojující straně (podle toho, zda syžet zpracovali autoři pro šuple či pro Čs. Spisovatele), někdo někomu ublížil.

Nicméně, rozšafa přijel z Kraje do Vrůbek zlikvidovat ty tři kulaky. Avšak fuksovská dobrota proniká nejenom Janem, ale i srdcem

tajemníkovým, a vůbec celým Rodmhn Krajem. Tajemník, jak už možná tušíte, vůbec nepřijel do Vrubek spáchat nějakou takovou ohavnost, jako je likvidace pra-cujících s větší výměrou. On přijel dokázat, že v Rodném Kraji kulaci — Žádní nejsou! Pan Majer má deset hektarů půdy . . . Bílek má . . . hektarů dvanáct, a i ty obdělává jejich rodina, včetně syna, který se mimoto učí . . . no a Anbrecht . . . Anbrecht, co vím, má sedm-náct hektarů, je tedy z Vrůbek největší. Ale copak je A ubrecht kulak ? . . . A ubrecht je udře nej chlap. (168),

Tedy happy entl. Kulaci nejsou, a nikomu se proto nic zlého nestane. Ve Vrůbkách.

NOVÁ K R I T E R I A TŘÍDNÍHO PŮVODU

Fuks zde zavedl nejen nová kriteria, podle nichž určit kulaka (udřenej — neucířenej), ale prošlo mu, že jeho dobrotivé vidění zcela odporuje stalinské analýze, jak se na ni do-bře pamatujeme ze školeni v padesátých letech. Základní poučkou, již mi do hlavy vtloukal na školení v náchodské Vyhlídce jiný rozšafa (pak se z něho vyklubal ukáz-kový kariérista a Ženatý donjutni), bylo, že kulak muže být kdokoli od tuším deseti do tuším třiceti hektaru nebo tak. Záleží totiž na kvalitě půdy, nikoli pouze na její rozloze. Dvanácti, neřku-li sedinuáctihek-tarový sedlák ze Zlatého prutu muže docela dobře být kulak (zda neudřený, nevím) kdežto majitel pětadvaceti hektarů neú-rodných horských políček kulak být ne-musí, Čtyřicetihektarový sedlák, jehož Fuk-sův tajemník v hospoďě uvádí jako příklad kulaka ze sousední vsi, pak podle tehdejší klasifikace už vůbec kulak není. To je vel-kostatkář, neudřeiiv a se štětkou za klobou-kem. vVritbky leží zřejmě někde ve střed-ních Čechách, a mít tam v padesátých le-tech sedmnáct hektaru, dost bych se tajem-níka obával, byť i dary třídního smíru při-nášejícího.

Jenže Fuks je prostě hodný člověk, okol-nostmi donucený psát v dosti nelaskavé době.

SETKÁNÍ PODIVUHODNÁ NEBO PODIVNÁ?

A ta neláskává doba s jeho románem zle cloumá. Hrzalka (nebo snad slečna Hrza-lová?) píše, že cosi v románě zůstává jakoby pootočeno k minulosti, k onomu pHzračnému světu, který obklopoval sněnf^Jirdinů starších -Fuksových 'prožT (Rudě "právo, 5. února 1974). A v knize, jež v kapitole Velká schůze u Bobšů přináší ukázku neosocrealismu, se skutečně jinak dějí divné věci. V salóne Mirkova strýce, kde Jan, po fuksovsku, trávíval mnohou chvíli v zlaceném křesle, visí obraz ve zlatém rámu. Podivný, mystic-ký obraz, a znázorňuje skupinku tuláků Či vydědénců s vozem s plachtou, který táhne koník. Vyděděnci kráčejí dlouhou alejí, vy-cházející z jasu ... z jednoho určitého místa

27

a tím byl tento salon pražského lékaře ... z nádherného koberce, ze stěn, pokrytých oli-vově zelenými tapetami, z drahého starožit-ného nábytku, a jdou ke vzdálenému konci aleje, kde alej splývá 5 nebem. Jdou mrtvou pouští ... k oáze, snad odsouzené k zániku (82). To je na obraze v patricijském praž-ském salóně. Na své terapeutické pouti vrůbeckými lesy narazí však Jan na tuto skupinu vyděděnců, náhle zhmotněnou, vlekoucích se kam? Odněkud a někam jistě (275). Teskný fuksovský motiv, který má . zřejmě naznačit trpký osud lidí, 11a něž vrňbecká terapie nezapňsobila. J ak však ta terapie tedy působí na Jana? Ze socrea-listické hospody u B obšů ho přenáší do světa halucinací, tedy nenormálních, pato-logických duševních stavů. Protože defini-tivní rozhodnutí činí Jan až po schůzi, právě na této pouti vrůbeckým Waldenem, lze říct, že je číní ve stavu klinické psychózy, neboli ve stavu nesvéprávném.

Nejen to. Fuks přivádí svého Jana k něčemu ještě mnohem — z hlediska ideo-logie — horšímu. Více méně realistický román o správném rozhodnuti mění se, čím víc se blížíme jeho ideovému vyvrcholení — v pohádku!

Jak známo, k mechanismům pohádky patří důležitá úloha mystického čísla tři: tři ťikoly, tři princezny, tři přání, tři setkání atd. I Jan na pouti začarovaným lesem potkává takovou tradiční trojici: dědu Koz-líka, starou Aubrechtovou, a do třetice ... úplně jako v pohádce ř 103) řídícího Šimka. Tyto tři postavy mají v románě typický pohádkový úkol: třikrát mu opakují zvěst, ze se v místním rybníku, poprvé od časů císaře Josefa II., objevil opět hastrman. Jan kráčí a kráčí. V hloubi lesa potkává staříka, vracejícího se z hub. Rozvine se dlouhý rozhovor, v němž stařík rozpřádá dosti nenorinalizační filosofii: Někdo je do-brák, jinej je zlej. Někdo je veselej, jinej smi li-ne j ... Ale v obvykle je Člověk v oboji. I dobrák i zlej, i veselej i smutnej. (223) Současní čeští spisovatelé sice nemají povoleno stát se příliš zajatci takovéhoto vidění, stařík však není současný český spisovatel. Kdo je to? Nu, hádejte. Pamatuje robotu, je tedy po-měrně dost starý, a jak si ho Jan prohlíží, vidí, Že stařík má velké, bledé, vypoulené oči, ústa skoro od ucha k uchu, hladkou, holou, žlutou tvář. A vlasy, na to stáři, vůbec ne Šedivé, ale spíš světlé, rovné, dlouhé, skoro na ramena. A taky takový starý těsný kabátek jako tráva či mech, kalhotky jako třešně nebo jeřabiny, vysoké botičky černé (225). Uhodli jste. Přerozenec Jan potkal v raném létě roku Vítězného Února ve vrůbeckých le-sích hastrmana a ten úspěšně završil jeho jasné prozření.

J A K PRAVIL HEMINGWAY . . .

A pak je v románě krásná, podivně teskná, smutná scéna na vrůbecké návsi. Jan tu nepotkává hastrmana, ale tentokrát koně, který má nový chomout, krásný nový pos-

troj s barevnými knoflíčky (126). Kůií na něho kývá, jako by mu chtěl něco naznačit. "Co tu stojíš?" oslovuje Jan koně, "Čekáš na autobus anebo na pána}... Vy jste byli... pro tenhle nový postroj, vid". (136-7). A co udělal kůň? Kývl a trochu se uklonil.

Ten kůň se jmenuje Fuks. J e v "novém chomoutě" s "barevnými knoflíčky".

Vlastností dobrého symbolu je konkrét-nost, která umožňuje číst je j doslova, nebo v přeneseném, symbolickém smyslu. Čeští sedláci často dávali svým koním jmého Fuks. Koně trávívali svůj služebnický, ne-li otroc-ký život v chomoutech, které čeští sedláci rádi zdobívali lidovou ornamentikou, aby to trochu setřelo funkci toho příslovečného zařízení.

Jinou vlastností dobrého symbolu je, že si jej spisovatel nevymýšlí, nezasazuje do textu ximyslně, vědomě. Symbolická vlast-nost elementů dobré prózy vyvěrá, jak pravil Hemingway, z toho, že popíše-li něco spi-sovatel dobře, pak to může znamenat mnoho věci.

Co všechno může znamenat tento Fuks v chomoutu, ponechávám vaší obrazotvor-nosti.

A CO ZNAMENÁ TENTO ČLÁNEK?

Koncem srpna 1968 dostavil se na teh-dejší ministerstvo kultury ČSSR mongol-ský velvyslanec a tlumočil jménem mon-golského lidu upřímnou soustrast k tragi-cké události. Mluvčí ministerstva, překva-pen tímto zcela nečekaným projevem právě velvyslance Lidové mongolské republiky, poděkoval a pravil, že ho těší, že právě Lidová mongolská republika takto hodnotí tragickou událost, jež český lid postihla v noci na 21. srpna 1968. Velvyslanec, zdálo se, se zalekl, a pak pravil: "Tragickou udá-lostí myslím smrt tří českých hudebníků, kteří se 11a zájezdu v naší zemi zřítili dne 21. srpna s autobusem do propasti. O žádné jiné události, k níž mělo toho dne ještě dojít, nevím, a prosím, aby to bylo zapro-tokolováno". Velvyslanec se tedy zasich-roval. Protože tak vytvořil precedens, je-muž svou vahou zástupce bratrského lidu dodal autoritativnosti, snad mi bude dovo-leno, abych proti případným zkreslujícím citacím z tohoto článku v Tribuně použil podobného zasichrování.

Tedy, můj článek neznamená, že bych tvrdil (nikdy jsem nic takového netvrdil), že poúnorová historie naší .vlasti je jediná černočerná noc, že vše, což od Strany jest, od dábla jest, nebo např. že experimenty jako zemědělská družstva byly á la longue a ve všem všudy zcela neúspěšné. Článek také neznamená, že prezentovat problém — který jsme v roce 1948 prožili patrně všichni, pokud nás nezhypnotizovalo kouzlo tehdy ještě pouze teoretické revoluce — jakožto svár rozumu a citu, v němž nako-nec rozhodují emocionální, nikoli racio-nální argumenty, je falešné. Myslím však,

28

že traktovat ten osudný (prosím, toto adjek-tivum zde nemá hodnotící význam) rok o čtvrt století později na úrovni tehdejší nostalgie, a relegovat perspektivu pozděj-ších, velmi tragických zkušeností způsobem pokleslých románu do polohy, která inhe-rentně zpochybňuje platnost řečeného, není hodno autora Fuksova talentu, a vůbec evropského prozaika píšícího společensko-politické romány v poslední třetině dva-cátého století.

Tenhle argument by ovšem možná ne-měl platnost, kdyby Návrat z žitného pole byl plodem autorova ''zajeti svými před-stavami o lidech a o skutečnosti". Mám však oprávněné podezření, Že tento román je plodem zajetí spíše specifickou českou politickou situaci éry normalizace, a proto mám další oprávněné podezření, Že můj argument možná platnost má.

Josef Skvorecký

rozhovor s OTOU FILIPEM Spisovatele Otu Filipa nemusíme našim čtenářům představovat. Psali jsme o něm mnohokrát

a uveřejnili i ukázku z jeho poslední knihy "Nanebevstoupení Lojzka LapáČka ze Slezské Ostravy" {vydal Index, 5 Köln 41, Postfach 41 05 11). Nedávno vydalo dalši exilové nakladatelství "Kon-

frontace" jeho dříve napsanou ale doma nevydanou knihu "Blázen ve mčstč" (Konfrontation, Post-fach 1355, 8040 Zürich). Již v exilu dokončil Ota Filip druhou (v češtině třeti) Část Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka, která již byla přeložena a vyjde německy na podzim 1975 v nakladatelství Fischer-Verlag pod názvem "Souboje" spolu s druhým dílem "Století vlků" od Naděždy Mandě štamové. O tom, co píše nyní a jaké jsou jeho další plány nám odpověděl v interview, o které jsme ho požádali, kdvž zavítal na skok do Říma.

L I S T Y : V čísle 2 "Listuj z května 1974 jsme uveřejnili zprávu o "případu Ota Filip", jak o něm mluvily normalizované sdělovací prostředky a jak se odehrál ve skutečnosti. Nyní, když jste v Mnichově, máte k tomu co dodat ?

v » »

FILIP: Informace, které jste zve jsou přesné. Jen snad maličkost: moje matka není Němka, ale původem z Polska. Za svo-bodna se jmenovala Mikolajczyková, tohle jméno je v Polsku dosti známé. Pracuje jako kuchařka v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší. Podám svůj výklad událostí, ale na faktech nemohu nic měnit.

L I S T Y : Vraťme se ale ještě k okolnostem Vašeho zatčení a odsouzeni a k tehdejší tiskové a rozhlasově kampani, kterou okolo toho oku-pační režim rozpoutal a k níž jste doma neměl možnost zaujmout stanovisko. Obvinovali Vás z toho, že jste byl v Hitler-Jugend, že jste měl doma (a četl) Hitlerův Mein Kampf, němec-kou vojenskou uniformu — prostě že jste nejen antisocialistický, ale přímo nacistický element. Jak úřady dospěly k tomuto obvinění? FILIP : Zatčen jsem byl koncem srpna 1969. Tehdy jsem pracoval v nakladatelství Profil v Ostravě. Dnes je mi jasné, že jsem do kri-minálu naběhl vlastně sám. Kdybych nebý-val napsal jeden leták, tak bych si asi uše-třil 15 měsíců života. Tak dlouho jsem seděl. Dne 21. srpna 1969 jsem v redakci nakla-datelství Profil v Ostravě napsal politicky dosti naivní leták. Myslím, že jsem vyho-tovil 5 nebo 6 průklepů. Jen jeden z nich

jsem odeslal redakci Nové Svobody v Ostrá vě. Státní bezpečnosti netrvalo ani týden než zjistila, kclo je autorem. Na základě tohoto letáku jsem byl zatčen. Samozřejmě, že následovala domovní prohlídka, zabavili mi četné knihy, všechny písemnosti atd. Pokud jde o Mein Kampf: vlastnil jsem knížku satirických kreseb z dob vlády na-cistu. V této knížce si autor, Kurt Halbrit-ter, dělá legraci z některých Hitlerových výroku. Protože knížka vyšla v přebalu podobnému tomu, v němž vyšel Hitlerův Mein Kampf, domnívali se němčiny neznali estebáci, že jde o knihu nacistickou. Při výslechu se však všechno vyjasnilo. Ovšem československé sdělovací prostředky si tenhle bonbónek nenechaly jen tak ujít a doplnily jej ještě dalšími "informacemi". Mimo jiné také tvrzením, že muj otec padl v boji proti bolševismu. Mohu však předložit úmrtní oznámení a úmrtní list okresní nemocnice na Vsetíně, kde otec v únoru 1951 zemřel na zánět mozkových blan. Po návratu z vězení jsem chtěl podat žalobu na čs. sdě-lovací prostředky. Ale advokát mi poradil, abych to nečinil. I kdybych býval Žalobu podal, žádný soud v současném Českoslo-vensku by ji nepřijal.

Fakta jsou střízlivá: když nacisté obsa-dili v březnu 1939 zbytek Československa, stali se rodičové podle mně zcela neznámých zákonů německými státními občany. Mně bylo tehdy 9 let. Otec i matka dostali tak zvanou "Volkslistu" a já musel na tři roky do "německého gymnasia. V roce 1943 se mi podařilo, za pomoci celé rodiny, přestě-

29

hovat se do Prahy, kde jsem v roce 1948 maturoval. Tento fakt asi vyburcoval fan-tazii čs. sdělovacích prostředků. Navíc si soudruzi uvědomili, že jsem proti každé lži, která se o mně napíše, zcela bezbranný, tak toho využili. Kdyby to bylo jen v mém případě, tak by to nebylo tak zlé, ale známe další a horší.

L I S T Y : CO bylo předmětem obviněni a dů-vodem rozsudku?

F I U F : Mám tady obžalobu i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, takže mohu citovat přesně. Obžalován jsem byl, cituji, že jsem od počátku roku 1968 do 22.8.1969 v Ostravě, případně i na jiných místech Severomoravského kraje, ve svých dopisech i veřejných vystoupeních na schůzích a shro-mážděních soustavně hrubým, urážlivým a zkresleným způsobem napadal vývoj Če-skoslovenské socialistické republiky za ob-dobí od roku 1948 až do poslední doby, hanobil Komunistickou stranu Českosloven-ska, její politiku, činnosti a její vedoucí úlohu, urážlivě jsem se vyjadřoval o prvém tajemníku ÚV KSČ dr. G. Husákovi a v jeclnom případě též o presidentu republiky L. Svobodovi, hanobícím způsobem jsem se vyjadřoval o vnitropolitických poměrech v NDR, o SSSR a o spojeneckých vztazích mezi ČSSR a SSSR. Navíc jsem se prý stavěl proti opatření státního a stranického vedení sledujícímu konsolidaci poměru v ČSSR, a tím narušoval dobré jméno republiky v zah-raničí a zájmv vnitřní a zahraniční politiky státu. Tím vším, tedy z nepřátelství k socia-listickému společenskému zřízení, jsem pro-váděl podvratnou činnost proti společen-skému a státnímu zřízení ČSSR a proti je-jím mezinárodním zájmům.

V rozsudku jsem byl uznán vinným, že jsem své známé na Západě lživě informoval o situaci v ČSSR, že jsem napsal pro časopis "Der Monat" tendenční článek, že jsem ve svém stanovisku, které jsem zaslal redakci. Neues Deut schl and v NDR, hanobil státní zřízení NDR. Dále mi v rozsudku připom-něli, že jsem napsal pořad pro Rádio Břemen, v němž jsem se vyjadřoval podobně jako v předcházejících článcích. Ve svém dopise (v rozsudku tedy už nebyla řeč o letáku, ale jen o anonymním dopise!), který jsem zaslal redakci Nové Svobody v Ostravě, jsem prý hrubým způsobem hanobil státní zřízení v ČSSR, presidenta republiky a ve-doucího tajemníka ÚV KSČ, dále pak i spojenecké svazky s SSSR. V dalších pří-padech jsem prý veřejně brojil proti přátel-ským vztahům k SSSR a proti vedoucí úloze KSČ v našem státě. Tedy: z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízeni republiky jsem prováděl podvratnou činnost proti jejímu společenskému a stát-nímu zřízení a proti jejím mezinárodním zájmům, čímž jsem spáchal trestný čin pod-vracení republiky podle § 98 odst. 1 trestního zákona.

LISTY: Jaké byly podmínky vazby?

FILIP: Zatkli mě ve středu. Celý týden manželka nevěděla, kde jsem. Když se to dozvěděla, tak jí řekli, že nemusí mít o mě starost, mám prý všechno, co potřebuji. J á neměl ve vyšetřovací vazbě celých 14 dní kartáček na zuby, mýdlo. Utíral jsem se kapesníkem. Psát jsem nemohl. Jeden spoluvězeň mi pak dal tužku a papír, napsal jsem dopis, ale ten manželka dostala až za několik týdnů. Byl jsem ve vyšetřovací vazbě ještě v době, kdy jsem mohl nosit svůj oblek a prádlo. Manželka mi pak nosila do věznice čisté prádlo. Balíky jsem mohl do vyšetřovací vazby dostávat jednou za měsíc; tři kilogramy potravin. Na vycházku nás vodili každý den, jen v sobotu a v ne-děli ne. Mohli jsme se, samozřejmě jen my dva z cely, procházet jednu hodinu v beto-novém kotci. Do konfliktů s dozorci jsem se nedostal, ačkoli někteří z nich je chtěli vyprovokovat. Dával jsem si prostě pozor. Jen s jedním z nich jsem se přece jen do kon-fliktu dostal. Spoluvězni mu říkali "Tygr" . Říkalo se o něm, že sloužil ve věznici už za první republiky, pak celou okupaci. Snad slouží dodnes. "Tygr" byl velmi agresivní, bylo zřejmé. Že vězně nenávidí. Později jsem se dozvěděl, že jeho syn sloužil také jako bachař. Mladý "Tygr" navázal sexuální styk s uvězněnou ženou, a když to prasklo, tak se ve sklepě ostravské věznice zastřelil. Jednou nás zavolali k nakládání balíků prádla. Ve sklepě věznice jsem skutečně viděl pamětní desku, na níž stojí psáno, že na tom místě se zastřelil jeden člen stráže. A můj konflikt s "Tygrem"? Jednou mě vezl výtahem dolů do ordinace vězeňského lékaře. Odmítl jsem se v kabině výtahu otočit obličejem ke stěně. Řvali jsme v ka-bině na sebe. "Tygr" sahal po obušku, ale protože kabina byla těsná, nemohl udeřit. Nevím, co všechno jsem v kabině křičel, ale vím, že jsem "Tygrovi" řekl, že až se dostanu ven, tak o něm napíšu povídku a vylíčím jej tak, že ještě jeho prapravnuci se k němu nebudou hlásit. (Povídku nenapíšu, ale "Tygr" bude hlavní postavou mé další knihy, kterou nyní dopíšu). Ve věznici v Borech jsem byl za-řazen mezi zločince. Pracoval jsem v oddě-lení keramiky, kde jsem lepil na papír kera-mické čtverečky. Manželka mne mohla nav-štěvovat jednou za dva měsíce, návštěva trvala necelou hodinu. V cele, kde jsem seděl, jsem měl za společníky čtyři vrahy. Nejprve jsem tím dosti-trpěl, ale po * čase jsem zjistil, že vrazi jsou lepší, než třeba se-xuální zvrhlíci, s nimiž sedel můj přítel dr. Zbyněk Vysocký z Rožnova. Tehdy jsme byli ve věznici jen dva, kteří seděli pro po-litiku; Karel Hádek, iniciátor obrození v Semi-lech, tam byl s námi jen krátkou dobu. Os-tatně prozatím o svých zkušenostech z věz-nice nechci moc mluvit, protože o nich píšu román. Vyjde v roce 1975 česky i německy, takže nechci už ted předem vypisovat jeho obsah.

30

L I S T Y : Vaše osudy po propuštění jsou čte-nářům Listu známy. Jak ale došlo k rozhod-nutí o Vašem odjezdu a zbaveni občanství?

m'

F I L I P : Na podzim 1973, pod dojmem pro-pagační kampaně, kterou čs. sdělovací pro-středky vedly proti mně a dalším spisova-telům, jsem se rozhodl podat žádost o vy-stěhování. Ovšem nepodal jsem ji. Jednak mi bylo řečeno, že nebude stejně přijata, a za druhé jsem si po dvou třech měsících uvědomil, že moje místo je doma. Rozhodl jsem se, že si nějakým způsobem vybojuji právo vyvrátit lži, které čs. sdělovací pro-středky rozšiřovaly o mně a mých přátelích. Způsoby v vybojování si práva jsou v sou-časném Československu zcela omezeny. Ra-dil jsem se s právníky a ti mi řekli, že žádný soud nepřijme mou žalobu. Rozhodl jsem se tedy napsat generálnímu tajemníku ÚV KSČ dr. Husákovi dopis, v němž jsem střízlivě a dopodrobna vylíčil všechny skutečnosti, jak se tak zvaná "normalizace" projevuje v životě československého intelektuála a spisovatele. V dopise jsem o vystěhování nežádal.

Dopis jsem odeslal někdy koncem ledna 1974. Dne 20. dubna jsem byl předvolán na Krajskou správu pasu a víz v Ostravě, kde mi náčelník této správy, myslím, že se jmenuje Václavek, řekl asi toto: "Na zák-ladě vašeho dopisu generální mix tajemníkovi jsem zmocněn Vám nabídnout možnost, abyste se z republiky vystěhoval".

Musím ještě dodat, že jsem pracoval pos-ledních deset měsíců jako řidič u Pozem-ních staveb v Ostravě a Že jsem na sobě i v sobě cítil zřetelné stopy únavy. Nemohl jsem už psát. Začal jsem psát román, ale když byl hotov, tak jsem zjistil, že je špatný. Ludvík Vaculík, který je jinak velmi sho-vívavým kritikem, protože je sám autorem, mi potvrdil, že tentokráte jsem úplně vedle. Uvědomil jsem si, že tři nebo čtyři roky nebudu mít snad ani chuti sednout ke stroji a psát. Uvědomil jsem si bezvýchodnost situace i skutečnost, že jsem jen inventářem jednoho stavebního podniku a že v této zemi mohu existovat jen jako pracující živočich. To byly důvody, které jsme doma s rodinou uvážili a rozhodli se nabídku přijmout.

Situace byla pro nás už skoro nesnesi-telná. Kdykoliv jsme si s manželkou chtěli něco povědět, šli jsme ven "na procházku". Měl jsem své strážce. Ba dokonce i v práci jsem byl sledován a vím, že nadřízeni o mně museli pravidelně podávat zprávy. Když jsem se dozvěděl, že můj známý, dr. Krejčí, který rovněž pracoval u stavebního podniku v Ostravě, bude souzen i proto, že "zpro-nevěřil" pohonné hmoty a "připisoval si" na úkolové lístky hodiny, uvědomil jsem si také, že tohle mi mohou "přišít" kdyko-liv, i když jsem si dával zvlášť záležet na tom, aby mé úkolové lístky byly naprosto přesné. S přáteli jsem v uzavřených míst-nostech "hovořil" jen tak, že jsme si psali lístečky a hned jsme je spalovali. Uvědomil jsem si fakt, že v "socialistickém" státě

jsem v situaci, kterou mohu přirovnávat jen k postavení nevolníka.

Na Krajské správě pasů a víz mi také sdělili, že si mohu československé státní občanství ponechat, nebo se ho mohu zříci. Poradil jsem se s právníkem a ten mi řekl, abych se občanství raději zřekl. A dobře jsem udělal. Žiji ted bez státního občanství. Mám cizinecký cestovní pas, mohu jezdit kam chci. V žádném případě nepovažuji zřeknutí se občanství za zřeknutí se národa

v y •

a reci. L I S T Y : Po příjezdu do Mnichova jste řekl,

že aí jsou podmínky exitu jakékoliv, hlavní je dál sloužit naši literatuře, pracovat, psát. Pracujete nyní na nové knize ? Jaké jsou Vaše plány do budoucna ? Budete psát o lidech v Československu, nebo se také pokusíte psát o novém prostředí, kde žijete, o lidech, které nově potkáte ?

F I L I P : Chci tady na Západě psát a publi-kovat to, co jsem doma nemohl. Ale pře-devším jsem rád, že moje děti tady mají možnost uplatnit se podle svých schopnosti. Pro mne osobně je nesmírně důležitý pocit svobody. Konečně mohu číst to, co jsem doma nemohl, mohu jezdit, kam se mi zach-ce, mohu se stýkat se svými přátelí a zná-mými, aniž bych měl obavy, že mě a nás někdo střeží a sleduje.

Hlavní smysl své činnosti zde na Západě spatřuji v tom, že se mi snad podaří napsat několik slušných českých románů. Ted jsem dokončil nový román, který vyjde česky v Kanadě u Josefa Škvoreckého a německy u S. Fischera ve Frankfurtu. Dopsal jsem jednu televizní hru pro německou televizi (Kanárci za nic nemůžou), napíšu letos je-ště dvě další a jeden televizní scénář, pak přijde na řadu román o Valdštejnovi na Vsetíně. V mém "plánu" je ještě knížka o československých židech a jejich osudech před válkou a po ní a román o osudech če-skoslovenských intelektuálu v letech 1970 až 1974. J e zřejmé, Že v příštích pěti letech se nudit nebudu.

A proč bych někdy v budoucnu nemohl napsat knihu o novém prostředí, v němž žiji? A třeba o emigraci z roku 1968 . . .

L I S T Y : Narážíte (nebo narazíte v budoucnu) na problém bariéry řeči ? Budete dál psát česky nebo myslíte na možnost budoucí asimilace do německého prostředí a německé literatury ?

F I L I P : V příštích pěti letech budu psát česky, protože žádnou jinou řeč neovládám tak dobře. Na asimilaci do německého (nebo anglického) prostředí nepomýšlím. Nevylu-čuji však možnost, že časem, až třeba zvlá-dnu němčinu nebo angličtinu, se rozhodnu psát i v těchto řečech. Ovšem: budu-li psát německy nebo anglicky, tak vždy jen se zaměřením na problematiku prostředí, z něhož jsem vzešel. Na úplnou asimilaci jsem už starý a příliš tvrdohlavý. Těch 28 let, co píšu česky, mě přesvědčilo, že naše řeč je nástroj nejdokonalejší a nejkrásnější.

31

L I S T Y : Český spisovatel má v sobě předev-ším Českou národní zkušenost, ví, pro koho píše. Západní kritika také často poukazuje na to, že mnoho vynikajících literárních prací, které sehrály významnou úlohu i ve společen-ském životě naši země posledních let před rokem 1968 je tak typicky Českých a počítají se schop-ností čtenáře číst i mezi řádky a. dešifrovat různé symboly, že západní divák jim často nerozumí nebo nechápe dobře jejich poselství. Jak vidíte tento problém teď, když žijete v zá-padním Německu a když máte první zkuše-nosti s reakcí německého Čtenáře na Vaše knihy ?

FILIP: Otázka je zdánlivě velmi kompli-kovaná, ale nikoliv pro mne. Doma jsem si říkával, že je dobré, že moje knihy mohou vycházet v cizích řečech, ale abych se přiz-nal, nikdy jsem z překladu, které vyšly na Západě, neměl tu pravou radost. Možnost publikací zde na Západě jsem považoval vždy za provizorní a přechodné řešení. Ří-kával jsem, že překlad do cizího jazyka je jen protéza, která mi usnadňuje pohyb. Další publikace v cizích jazycích považuji jen za'provisorním, o němž sice nevím, jak dlouho potrvá, ale vím, že jednou skončí. Pro západního čtenáře žádné poselství (pro-miňte ten patetismus) nemám. Jestliže zdej-ší čtenář neumí číst mezi řádky, tak je to jeho chyba, jsem příliš zakořeněn v malém prostoru mezi řekami Odrou, Ostravicí a Olší. J e to snad nejzajímavější kousek země v Evropě. Myslím si dokonce, že v Ostravě a v jejím bezprostředním okolí se tiž po více než sto let střetávaly všechny velké problé-my evropského kontinentu. J e to především problém národnostní, problém třídního boje i otázky rasové. Zajímavé je, Že na tomto kousku země bez kulturních i jiných tradic, se všechny konflikty vyhrocují do podob, které, viděny z jiného prostředí, jsou téměř absurdní. Zajímavé je, že západní čtenář chápe motivace téhle naší absurdity lépe než náš člověk.

Už od mládí mě fascinovala zvláštní sym-bióza Čechu, Němců, Poláku a Židu, která byla možná jen v Ostravě, ve městě, které vzniklo příliš rychle. Do Ostravy přicházeli lidé za prací a za penězi. Otázky národnostní a rasové zde nehrály nikdy velkou úlohu, ale přece jen přežívaly v podvědomí mých lidiček a v krizových situacích velkých hi-storických přeměn je vždy zaskočily. O těchto problémech píšu ve svém Nanebev-stoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.

Musím zdůraznit, že nemám v záloze žád-nou velkou filosofii. Jednou jsem napsal, že chci stát na straně těch, kteří dostávají přes hubu. A tohle základní postavení si chci zachovat i nadále. Mohu také říci, že jsem nikdy nebyl marxista, socialista, idea-lista, katolík, luterán, proletář nebo kapi-talista. Prostředí, v němž jsem vyrostl a dospěl, mne poučilo, že pro tu krátkou dobu našeho života bychom měli všichni spolu něják vyjit a snášet se. Své nepřátele mám jen tam, kle vládne teror, nesnášenlivost a nenávist.

Jestliže jsem v některé ze svých knih do-kázal tohle vyslovit, pak nemám obavy, že by mě čtenář zde na Západě i u nás nepo-chopil.

L I S T Y : Rada našich nejlepšich spisovatelů je buď zcela odsouzena k mlčení, nebo mohou vydávat knížky jen v zahraničí, v cizím jazy-ce, v překladu. Myslíte, že naše literatura mů-že dlouho žit v takovém stavu, kdy spisova-telé a básníci píší buď do šuplíktc nebo pro zahraniční vydání? Nebylo by v takovém pří-padě lepši, aby umlčovaní odešli také do zah-raničí a tam mohli vydávat své knihy i Česky a slovensky — samozřejmě dočasně, do doby, kdy se změní situace u nás a budou moci zase vydávat knihy doma?

FILIP: Myslím si, že u nás v Českosloven-sku končí jedna, a to podstatná etapa vý-voje české literatury. Nedovedu si předsta-vit, že by přední čeští autoři, kteří jsou do-ma a žijí tam v podmínkách nepředstavi-telně těžkých, mohli v příštích letech vyt-vořit díla srovnatelná s těmi, která bvla napsána do roku 1968 a v několika letech po sovětské okupaci. Vím, že tito autoři jsou unaveni, fyzicky unaveni. Literární dějiny nás učí, že i v nedostatku žijící autor muže napsat velké dílo, ale autor žijící po několik dlouhých let pod policejním doh-ledem to prostě nedokáže. Někteří autoři sice ještě mají možnost publikovat na Zá-padě, je však jen otázka času, kdy jim režim i tohle zatrhne. Jediné řešení, a to ne příliš šťastné, je odchod do zahraničí. Ale jiné prozatím není. Ted řeknu něco, zač mi asi mnozí v Praze později vynadají: Hezky se čtou prohlášení o tom, že ten nebo onen autor odmítá opustit republiku a že když bude vyvezen násilím, tak se bude znovu a znovu pokoušet projít drátěným plotem zpět domu. Dovoluji si však poněkud ne-příjemnou poznámku: se znepokojením sle-duji, že část nejlepšich českých autorů se doma stále více angažuje politicky. Dávám v úvahu názor, zdali současný režim v Če-skoslovensku stojí vůbec za to, aby nej-lepší čeští autoři vyčerpávali svoji energii marnými souboji? Nebylo by lepší, kdyby psali, i když prozatím jen do šuplíků? Mám obavy, že za dva tři roky budeme mít sice několik dobrých opozičních politiků, jejichž vliv bude omezen na úzký okruh přátel a známých, ale že se nám z literatury vytratí dobři spisovatelé. Rád bych se v tomto směru mýlil. Vyvstává tedy otázka: co dělat? Odpověd si musí vyjasnit každý sám. J á jsem si uvědomil, že doma už bych psát nemohl, proto jsem se rozhodl žít tady. Možná, že jiní se rozhodnou setrvat doma, i když si uvědomí, že s psaním je konec, a že vlivem nepřirozených podmínek se z nich stanou proti jejich vuli politikové. Nechci tím říci, že bychom doma nepotřebovali lidi, kteří dokáži jasně a zřetelně formulovat význam i ducha současného českého poli-tického myšleni. Ale já dávám přednost spisovateli před politikem. V současné době

32

a pro budoucích pár let jiné východisko nevidím.

AŽ jednou budu moci publikovat své knihy doma, tak se chci vrátit nikoliv jako politik, ale jako autor.

L I S T Y : Nebo si my slité, že je správné uza-vřít nějaký kompromis s nynějším dosazeným vedením Svazu spisovatelů a snažit se vydávat doma za každou cenu, třebas knížky pro děti nebo průvodce po zámcích? Je vůbec takový k o mp ro m i s m ožný?

FILIP: J á nevím. Přiznávám se však, že doma by pro mě byl takový kompromis lákavý, kdybych ovšem uměl psát pro děti a průvodce po zámeckých budovách. Pochy-buji však, že by mi nový Svaz spisovatelů podobný kompromis nabídl. A kdyby se tak stalo, jistě bych uvažoval, přičemž by na váhu padl i fakt, že je lépe psát knížky pro děti a průvodce po historických památ-kách, než jezdit s nákladákem u Pozemních staveb.

Nevylučuji, že by takový kompromis byl pro mnohé nemožný. Tady na Západě tohle zní skoro jako resignace. ale pro mnohé doma by takové řešeni bylo skoro spásou.

A proto asi nový Svaz spisovatelů a poli-tické vedení podobný kompromis nenabídne. Situace je podle mého názoru jednoduchá: přední české autory komunistická strana odepsala. I kdyby se někdo z prokletých autorů jsnažil o kompromis, nebyl by vy-slechnut . A j estli někdy v budoucnosti k podobnému kompromisu dojde, pak bych si, po zkušenostech, které mám, nedovolil spisovatele nebo básníka za takový čin od-suzovat. Rozhodně bych takový" kompro-mis nehodnotil jako "zradu", ale jako osobní tragedii uštvaného a unaveného Člověka.

L I S T Y : V Čem vidíte poslání spisovatelů v exilu a našeho exilu vůbec?

FILIP: Spisovatel v exilu se bohužel ne-může vyhnout politickému dění. Ani já se nechci uklidit do ústraní, ovšem hlavní cíl spatřuji v tom, že se pokusím ještě něco napsat. Jestliže se mi podaří napsat dvě nebo tři dobré české knížky, pak budu spo-kojen více než kdybych denně proklamoval svá politická stanoviska. Nepřišel jsem sem proto, abych politizoval, ale abych mohl svobodně psát.

Ivánovičové, Václav Král a krize čs. historiografie

Do československé historiografie a kultury zasáhli ve 20. století občas významně zahra-niční historikové. Jeden z nich, E. Denis, v první polovině století. Odchovanec francouzské historické školy napsal dodnes nepřekonané "Čechy po Bílé hoře". Jeho díla hledala prav-du, měla punc iniciativního tvůrčího čmu a byla s učtou přijímána českou kulturní veřejností. Snad ještě výrazněji se E. Denis zapsal do dějin národů Československa v prak-tickopolitickém Životě. Aktivně podporoval československý odboj za první světové války— bez něho si sotva můžeme představit náročné zvládnutí organizačních a ideově-politických úkolů odboje, které stály před českosloven-skými představiteli v Paříži. Denis pomáhal finančně, osobní obětavostí, ideově, propa-gačně. Pomohl národům Československa v nejtěžších chvílích, aby dosáhly národní stát-ní samostatnosti. Vědec, který jako málokdo jiný poznal tragédii národa, vyplynuvší z bělohorské porážky, se snažil prosazovat zjištěnou pravdu v současnosti úsilím o osvo-bození národa.

Ve druhé polovině 20. století zasáhli do československé historiografie i kultury jiní zahraniční historikové. Také významně, i když kvalitativně jinak než E. Denis. Shodou

okolností se dva nejdůležitější z nich — "po atěčestvu" — jmenovali Ivánovičové. Shodou okolností toho oba moc o československých dějinách nepublikovali a když, pak sloužili politicko-stalinskému znásilňování historické pravdy. Shodou okolností oba prošli aparátem ÚV KSSS v Moskvě a byli před a po roce 1968 vysokými úředníky sovětského velvys-lanectví v Praze. První, Ivan Ivánovič Uclal-cov, odešel z Prahy před dvěma lety jako "rada-vyslanec". Dr. G. Husáka označoval při prvním vydání jeho knihy "Svědectví o S N P " velice ostře a veřejně za buržoazního nacionalistu a ještě jinak. Procesní argumen-taci z počátku padesátých let měl v krvi a není se čemu divit — měl totiž v té době (na počátku padesátých let) v.aparátě ÚV KSSS na starosti Československo. Druhý, Sergej Ivánovič Prasolov, odešel z Prahy nyní, také jako "rada — vyslanec", kterým se stal z kulturního atašé po odchodu toho prvního.

Ivánovičové, před rokem 1968 zatím kriti-zující a to dost neomaleně lidi a knížky histo-rické produkce, čekali na svou příležitost. Ta přišla roku 1968 se sovětskými tanky, ktere oni osobně naváděli na cíle. Ještě chvíli připravovali plán likvidace česko-

33

slovenských historiků se svými českými a-genty — Václavem Králem a Čestmírem Amortem, lidmi, jejichž charakterové, mo-rální a pseudovědecké kvality je v českoslo-venské historické obci úplně izolovaly. Po dubnn 1969 bylo možno tento plán uskutečnit. Celková bilance byla a je pro mnoho lidí překvapující (souhrnně o tom jedná studie I. Pfafa;. V žádném odvětví československých společenských věd nedošlo k tak rozsáhlým čistkám, výlukám z práce a šikanování, jako právě v historiografii. Filosofie, sociologie, ekonomie a ostatní společenské vědy dohro-mady neutrpěly takové kádrové ztráty jako právě historiografie. Historici se pro nový okupační režim stali nejnebezpečnější frontou společenských věd a čistka mezi nimi zasáhla až do okresů a míst. Ivánovičové. odešli a zanechali za sebou spoušť. Nejen v historické obci. Doufejme, že po nich, podobně jako po E. Denisovi, bude brzy pojmenován nějaký pražský ústav . . .

* * *

Ivánovičové odešli, ale jejich komplicové zůstávají na Čelných místech — jako ředitelé ústavů a vedoucí vysokoškolských kateder. Hlavní z nich, Václav Král asi nespokojený s rozsahem čistek, vydal po několika článcích na sklonku roku 1973 dva denunciační spisy: "Historiografie, její retrospektivy a perspek-tivy. Soubor analytických stati." a "Ke kri-tice našeho dějepisectví" — jako interní tisky Československo-sovětského institutu v Praze, jehož je sám ředitelem.

Václav Král se už od roku 1970 v různých časopisech snažil denuncovat co největší počet historiků. Shrnutí jeho současných názorů ve dvou knihách je nepochybně kuriózní, jako je postavení V. Krále v životě Husákovy ér v. J e známo, že na podnět býva-lého šéfa KSČ A. Novotného nejdřív k knize "Pravda o okupaci" (1962), potom časopi-seckým článkem, opakoval už rehabilitacemi překonané hodnoceni Šmidkeho, Husáka a Novomeského jako buržoazních nacionalistů. Tím si pohněval nejen historiky, najmě slo-venské, ale především samotného Husáka, který ještě v roce 1969, v knize "Konfron-tace" Krále ostře napadá jako příklad fal-šování dějin, jako exemplární příklad "muže s mnohými tituly a s ještě většími ambicemi", jako příklad re cídí v "kultu osobnosti". A je to Husák a jemu sloužící aparátníci, kteří dodnes zásadně odmítají udělit Královi profe-suru na Karlově universitě, přičemž jim však na druhé straně nevadí, jak se Král,rozhodující měrou podílí na číevastáci československé historiografie, naopak svou celkovou destruk-ční politikou Krále podporují. Nepochybně Králova pozice má mocné ochránce a získala například tím, Že se ministrem vnitra ČSSR stal bývalý vedoucí odděleni vědy a školství ÚV KSČ J . Obzina, jenž Krále ' podporoval při likvidaci československých historiků v ústavech ČSAV a na vysokých školách.

Václav Král ve svých posledních služebních spisech dělá především politiku a ideologii

represe. Nejde mu o to, čeho historiografie dosáhla, co dobrého vykonala a kam dospěla v zobrazení pravdy — dokazuje tento postoj už tím, že neanalyzuje, až na jeden sborník statí, ani jedno konkrétní historické dílo. Všímá si hlavně publicistiky historiků a jejich názorů, "přednášenýcli a diskutovaných v minulosti na rozmanitých shromážděních, aktivech a zasedáních orgánů, které mají co činit s řízením historické vědy u nás". Používá staré známé methody lhářů: vytrhává věty, někdy i slova z jejich kontextu, podsouvá lidem názory, které se v textech nevyskytují, atd. Téměř dvacet let české historiografie je pro něj naplněno pikly nepřátel státu a socialismu, vlastně lidských stvůr, jež nemys-lely než na to, jak škodit. V. Král označuje dvě generace historiků za revizionisty, nepřáte-le socialismu, někdy i za agenty imperialismu a inspirátory "masového vraždění socialistic-kých sil".

Člověk negace a pogromů, vydělávající svých patnáct tisíc Kčs měsíčně, viní česko-slovenské historiky, že mají "nemalý podíl na roku 1968 a na tvorbě 'pravicové ideo-logie' ", považuje to za "selhání naší histo-riografie". Příčinou tohoto selhání bylo dle něho, že historikové měli nedostatečnou teore-tickou a metodologickou přípravu, takže jejich povrchní dogmatické postoje ze začátku padesátých let sklouzly na "revizionistickou platformu" let šedesátých. Naskýtá se otázka, kam že se vyvinul Králův militantní a neo-byčejně výrazný dogmatismus, který se pro-jevil v naprosto lživém hodnocení první ČSR, T. G. Masaryka a E. Beneše, ale také Bély Kuna, Slovenského národního povstání a G. Husáka?

Králova denunciace Československých histo-riků jej pochopitelně vede k útokům ve všech možných smerech, od lidí "na vedoucích místech — jako Macek, Kladiva, Graus, Pavel Reiniann, M. Hubl", kteří "se dali do služeb pravicové politiky a zneužili svých vedoucích funkcí", až po ty, kteří na místech ještě zůstali. Za nejhlavnější chybu historiků pova-žuje V. Král "ztrátu třídního hodnoceni histo-rických jevů", zaviněnou reziduy předmar-xistické teorie z doby před 1948 a tím, že se v šedesátých letech v Československu vydával 7 knihy předních nemarxistických historiků jako Urbánka, Dobiáše, Bartoše, Kalisty, Kutnara, Paulové, Macůrka a dalších, aniž narazily na kritický ohlas.

V. Král myslí, že od poloviny padesátých let se formovala "pravicově revizionistická skupina mezi histoiiky", která "zneužila závěry X X . sjezdu KSSS" , převzala ze západ-ní propagandy termín "stalinismus'' a boj za jeho úplné odhalení považovala za "hlavní cíl historiografie", což prý vedlo k nihilisti-ckému postoji k výstavbě socialismu. Vytýká, že ÚV KSČ toleroval tuto frontu, jež ovládla časopisy, instituce a ústavy a spojila se s "pravicí" na umělecké frontě. Obnovení styků s vědeckými institucemi na západě, hlavně v NSR, považuje V. Král za zdroj "přejímání nepřátelských názorů" a "pronikání antiko-munistické ideologie".

34

Podle dobře zpracované policejní maršrůty, za kterou je Královo psaní všeobecně mezi historiky označováno, autor vyčlenil z něko-lika tisíc československých historiku dvě desítky "profilujících historiku" (jeho termín), čtyři ústavy a tři vysoká učení. Českosloven-skou historiografii svedlo dle něho z pravé cestv hlavně těchto dvacet historiku:

IVL Hiibl, J . Křen, J . Kladiva, Fr. Kavka, Fr. Červinka, K. Pichlík, V. Olivová, M. Lvová, K. Bartošek, F. Janáček, K. Kaplan, F. Beer, J . Navrátil, V. Kural, M. Reirnan, J . Opat, V. Kladivová, J . Macek, Fr. Graus, P. Rei-rnan n.

V seznamu "profilujících historiku" se však ocitli také K. Gajau, Zd. Solle, B. Loe-wenstein, Z. Hej da, J . Prusek, I. Pfaff, M. Hájek, J . Mlynárik, V. Kašík, Zd. Šikl, J . Tesař, J . Havránek, J . Kořalka, J . Hanzal, J . Galandauer a jiní. Nebezpečnost a funkci policejního hlášení má uvedený spis proto, že se v něm udávají také jména některých historiku, kteří po velkých strastech si udrželi místa na školách a v ústavech, respektive nemuseli odejít až k lopatě. Y. Král není spokojen s dosavadním rozsahem drtivé per-sekuce československých historiku, ale přímo programatickv požaduje další "hlavy", na-příklad historika J . Kořalky, který svým vystoupením na moskevském kongresu histo-riku (1970) a svýrn^ podílem na čistce v Historickém ústavu ČSAV vydatně posloužil politice represe.

V. Král se úplně neztotožnil se seznamem historiku, který předložil "historikum-komu-nistum"^ v listopadu 1972 ke schválení sekre-tariát ÚV KSČ, ani s pořadím důležitosti, souhlasí jedině s počtem "profilujících hi-storiku" — na seznamu Bilaka-Jakeše je jich 21. Tento seznam uvedl ve svém hlavním referátě akademik Josef Poulík a uvedené historiky označil za "početnou a velmi agre-sivní skupinu", která se "zapojila aktivně do činnosti protistranických, pravicových, revi-zionistických a protisocialistických center". Podle bilakovcu se provážu jí za nejnebezpeč-nější tito historikové: M. Hubl, K . Bartošek, J . Mlynárik, V. Prečan, K. Kaplan,

K. Dur-man, J . Křen, Jar. Mezník, Václ. Kural, K. Gajan, J . Kladiva, M. Reiman, K. Pichlík, T. Brod, Ant. Šnejdárek, J . Opat, M. Otáhal, M. Hájek, Fr. Janáček, Zd. šolle, Alena Gajanová - s dodatkem "a řada dalších". (Publikováno ve sborníku ČSAV "Úkoly československé historiografie", Praha 1974, strana 12).

* * *

V. Královi nikdy nevonělo, že se českoslo-venská historiografie odpoutává od předep-saných dogmat a falsifikací, pěstovaných najmě v SSSR. Proto dle něho "v dějinách dělnického hnutí převládal hyperkritický ne-gativismus", dějiny SSSR se prý interpretovaly z hlediska teorie o "deformovaném ruském socialismu", leninismus byl odmítán jako "specificky ruská deformace marxismu". Pro-to potom V. Král vidí v občanském postoji

československých historiku k násilné okupaci Československa vyvrcholení jejich prohřešku. "Zde byly prameny autisovětské hysterie, jejímž plodem byla 'černá kniha' " . (Sťr. 201),

V. Král se netají svým cílem: closáhnout totální výměny československých historiku,

V v *

respektive vyřadit celou generaci. Tvrdí, že "rychle se blíží doba, kdy bude nutno uskutečnit komplexní kádrovou obnovu celé naší vědeckovýzkumné sítě", přičemž na-stoupí "nová směna naší vědy", která musí vyjít ze studentu vychovaných V. Králem a jeho poslušnými komplici. (Str, 131) Žádá "připravovat globální kádrovou obnovu všech vedeckých pracovišť, kterou je třeba uskuteč-nit vzhledem k dnešnímu věkovému průměrů nejpozději clo roku 1985". (Str. 30) j a k naznačil v jiném svém článku (Společenské vědy ve škole), považuje spolupráci "se starými kádry" za přechodnou a dočasnou.

Program likvidace celé jedné generace histo-riku, dnes většinou ve věku 40-50 let, tedy v nejproduktivnějším období, je pro V. Krále a jeho chlebodárce, kteří likvidovali podobně několik generací historiku v ÍSSSR, celkem bez diskuse. Tak jako v jiných oborech v ČSSR, také zde se prosazuje program totální sovětizace se vším, co s tím souvisí: kádry,

' V

které jsou "nespolehlivé" a dokonce "zradily a zklamaly", třeba do posledního člověka vyměnit. Ivánovičové si spolu s V. Králem možná někdy postesknou, kdeže jsou ty doby, kdy bylo možné tisíce takových lidí bez rozsudku poslat do koncentráku a na smrt, jako se to stalo sovětským historikům. Když to nejde, tak bylo třeba aspoň špičky historiku (M. Hubl, J . Tesař, K. Bartošek a další) uvěznit a ostatní systematicky ubíjet nádeničinou, společenskou a soc íťilni dcpraclací, zákazem studia v knihovnách a archivech.

Není bez zajímavosti, že program výměny generace historiku zdůrazňují i jiní historikové, kteří horlivě plní program sovětizace ČSSR v oblasti historiografie. Jurí j Křížek, historik nevalných profesionálních kvalit, autor něko-lika hanopisu na T. G. Masaryka a zástupce ředitele Ústavu pro československé a světové dějiny ČSAV, běžně ve svých vystoupeních před členy Svazu socialistické mládeže ústavu vykládá o "opotřebovanosti celé jedné gene-race historiku", kterou je třeba vyměnit, hovoří o persekvovaných historicích jako o "quasi historicích", jako o lidech, kteří si mysleli, že jsou historici atd. Sám Jurij Křížek spolu s ředitelem ťístavu prof. Oldřichem Říhou, nedávno povýšeným na akademika, je prototyp dokonalé impotence a ochotného službičko vání v historiografii, vynahraŽování si osobních mindráků a komplexů soustavnou persekucí ostatních historiků. Oldřich Říha za celou svou kariéru napsal dvě menší mono-grafie propagandistického charakteru, což by se běžně asi považovalo za inálo — v normálních podmínkách — i pro asistenta ústavu nebo vysoké školy. Nicméně právě takoví lidé dnes reprezentují československou historickou vědu.

V souvislosti se situací v československé historiografii možno připomenout aktuálnost

poznámek Mil o vana Djilase k postavení společenských věci v totalitních systémech. Ač je možno mít proti mnohým závěrům "Nové třídy" výhrady, je mitno plně souh-lasit s autorem, že v takových systémech jsou společenské vědy ze všech věd na tom nejhůř. Příklad československé historiografie, kde historici dělají nádeníky a vlastní produkce okupační mocí tolerovaných historiku je nulová, je toho jasným důkazem. Navzdory propagandě o obnovení a oživení historiogra-fie v Československu nevycházejí žádné nové práce, které by to potvrzovaly. Časopisecká produkce, která je dnes vlastně jedinou pro-dukcí schválených historiku (ostatním byla zakázána bez soudního rozhodnutí možnost publikovat) se vrací k dogmatické schematič-nosti začátku padesátých let, k dávno překo-naným etapám vývoje československé histo-riografie.

J e to asi spor s Husákem a slovenskými historiky, který zabránil V. Královi •—-možná i z ohledu na federalizaci •—• zahrnout do jeho policejního hlášení také slovenské historiky. Tam si svoie nčty s "revizionisty", .jako byli talentovaní historikové I,. Lipták, M. Dzvoník, K. Friš, M. Falťan a jiní, vyřídili ideoví spřízněnci V. Krále jako M. Gosiorovský J . Hrozienčik, L. Ilolotík, V. Plevza a jiní potentáti okupačního režimu ve slovenské historiografii. Na rozdíl od českých zemí je tu situace příznivější, jako je vůbec příznivější postavení Slovenska v očích okupační moci. Kádrově slabší slovenská historiografie by asi nepřežila úder, jaký jí uštědřila okupační moc v českých zemích. Přes poměrně bohatou produkci nemůže změnit negativní situaci historiografie v ČSSR.

Smysl úsilí Y. Krále a jeho pomocníku je jasný: obnovit "vedoucí úlohu strany v oblasti vědy". Král ve svvch závěrech a

W ftr

směrnicích nejen degraduje historiografii na služku existující totalitní politické moci, která jí bude bohatě platit za prostituci, ale zároveň žádá od historiku, aby se vzdali úsilí pravdivě poznávat společnost. Tomu podřizuje i "výběr :ematiky a zaměřování pozornosti výzkumu" a soudobou publicistiku často povyšuje nade vše.

A tak musíme konstatovat, že od Dobnero-vých dob, kdy se historiografie začala odpoutá-vat od postulátu šlechticko-feudální dvorní "vědy" a kdy byly kriticky hodnoceny její plody, nedošlo k tak surovému útoku na české dějepisectví, jako v době "marxisty-leninisty" V. Krále, který se opět rozhodl sloužit carským či jiným dvorům. České histo-riografii se na konci dvacátého století před-pisují úkoly, morálka, poslání, z jakých se ;ěžko po mnoha bojích dostávala od dob

feudalismu. Ale nelze se tomu divit: součas-nost totalitního "socialistického" režimu v Československu budoucí historikové možná označí za "třetí znevolnění".

Československá historiografie prochází nej-těžší krizí. Dějepis však nebyl pro národy Čechu a Slováku pouze jednou z věd nebo kratochvílí: vztah k dějinám a jejich prav-divé poznávání měl v obrovskv vvznam pro

i * >. i. zachování národního života. České přemýšlení 0 dějinách existuje a bude existovat — bez 1 vánovičit, Václavu Králů a jiných. A proti n i ni. Praha, 1975

Jiří NOVÁK

(Autor Článku je mladý český historik, který po všech Čistkách ještě nemusel jít k lopat?. I když zatím příliš nepublikoval — a v současné době ani zvlášť publikovat ve vlastni zemi nech-ce — patři k nové nadějné generaci těch, které současný režim nezlomil).

Historické kořeny refomního myšlení v české společnosti

Ivan Pfaff Po mezinárodnim vědeckém semináři o Čs. reformním hnutí Šedesátých let v Readingu v

červenci 1971 (srv. LISTY 1971, č. 6, sir. 44-45) vydalo Čs. exilové nakladatelství INDEX sborník pod titulem "Systémové změny" (srv. LISTY 1973, č. 3, str. 2S-31), obsahující hlavni příspěvky readingského semináře, ale bez předpokládané historické studie o kontinuitě politické reformy ve vývoji České společnosti. Tato studie vyjde pozděj v INDEXU jako samostatná pu-blikace. Otiskujeme úvodní části a závěr rukopisu.

Omezíme-li náš pohled na Evropu (bezvý-chodné řešení sociálně-politické lability jihoa-merické a africké struktury vojenskými puči dústojnických junt je typické pro nevyvi-nuté země), zjistíme Častější volbu metody druhé než první: rychlý zásah, zejména za j válečné konstelace, vyžaduje obava z naru-šeni suverenity nebo integrity státu (svržení Mussoliniho 1943, atentát na Hitlera 1944) i

<

36 <

i * i

í

Politická empirie posledních desetiletí ozřej-muje, že iisilí o likvidaci totalitních režimů vnitřními silami (bez. zahraniční intervence vo-jenské nebo mocenské) se dá uplatňovat zhruba dvěma protikladnými metodami: bud dlou-hodobou postupnou dekompozicí a destrukcí systému za využití jeho vlastních vnitřních krizí a konfliktů nebo náhlým násilným zvra-tem, ať připravovaným či improvizovaným.

nebo výhoda okamžitého i naprostého roz-kladu dosavadní mocenské struktury a všech jejích institucioualizovaných orgánu i okam-žitého vyřazení všech vyšších i nižších repre-zentantu a služebníku svstému. Takový typ vykazuje bud formu "oficiálního" komplotu koalice monarchie a generálky, slibující rela-tivní úspěch a trvalost, ovšem jen tam, kde diktatura ponechala dvoukolejnou strukturu, jež dovoluje uplatnění mocenských pozic účastníku a organizační základny, jakou disponují (Itálie 1943). Nebo vykazuje takový typ formu ilegálního spiknutí početně ome-zené skupiny bez mocenských pozic, které jednokolejný styl diktatury strhl na sebe (Německo 1944), což pronikavě snižuje vyh-lídky iia úspěch aspoň italského typu: pro-tihráč systému nedisponuje širším společen-ským zázemím, operuje nesmírně sevřeným časovým úsekem a ještě postupuje váhavě a nedůsledně. K tomuto typu v podstatě vojenských puču a spiknuti lze volně a s výhradami přiřadit i převraty ve vedení vlád-noucích politických stran (Polsko, Maďarsko 1956), vyprovokované určitou krizovou situa-cí, která vyhrotí nezformované, delším vývo-jem nevyzrálé opoziční síly uvnitř či na okraji mocenské centrály, nebo nahromaděným odporem vůči určité osobě, která přeex-ponovala dimenze systému osobní moci a policejního teroru. Tuto variantu charakte-rizují předběžné nebo dodatečné, neúspěšné demonstrace nebo vzpoury (Poznaň, Buda-pešť, omezeně Berlín 1953).

Ať už užívá takové násilné svržení totalit-ního systému kterékoli z uvedených metod, velmi zřídka dosahuje dlouhého trvání — s výjimkou situace, kdy část státu je okupována armádou cizí mocnosti, která převrat podpo-ruje (Itálie 1943) nebo kdy úspěch zaručuje celospolečenský šok ze selháni zahraniční politiky režimu (Portugalsko, Řecko 1974). Pak se převrat bud okamžitě zhroutí (Němec-ko 1944) nebo teritoriálně redukuje (Itálie 1943) či přejde záhy do starých kolejí jen s modifikovanou praxí a jinými osobami (Pol-sko, Maďarsko po roce 1956). Z jednoduchého duvodu: změna mnohaletého systému přišla příliš náhle a překvapivě, její nositele ne-vstoupili předtím do obecného povědomí a nemůže se proto stabilizovat aktivní podporou širších mas, jejichž mentalita vzdor jejich zásadní vnitřní opozici proti systému nebyla soustavně připravena předchozím vývojem. Ostatně proto také od lidu izolované spikle-necké plány úzkých skupin nenalézají důvěru zahraničních partnerů, pokud se o ni uchá-zejí, jak výrazně potvrzuje negativní přijetí německých opozičních důstojníků britskými politickými kruhy v létě 1938 a 1939 i rezer-vovaná pozice spojeneckých diplomatu v tajných kontraktech s německými spiklenci na neutrální pudě 1942-43.

Zdá se tedy, že daleko příznivější alter-nativy a perspektivy otvírá podceňovaná metoda postupné, dlouhodobé dekompozice systému, jejímž klasickým, dosud ve věku totalitních diktatur nejvýraznějším příkladem je čs. vývoj nejpozději od r. 1962-63. Že

formálně šlo v úvodním aktu Pražského jara rovněž o stranický převrat, namířený vůči určité osobě, jejímu okruhu a kurzu, nemůže vést k identifikaci s polským a maďarským případem z r. 1956 — na rozdíl od něj před-cházel u nás dlouhodobý (s přeryvy represiv-ních zásahu bezmála dvanáctiletý) vývoj, resp. transformace a radikalizace širokých vrstev a záměrná příprava opozičního pro-gramu. Přes násilné zlomeni tohoto vývoje vojenskou agresí projevila se platnost této metody i po srpnu jednak v silných rezi-duích odporu, v nichž se dají vytušit zárodky a východiska příští regenerace, jednak v konstatnim zakořenění a rozvíjení opozičních představ v důsledků předcházejícího vývoje i relativně dlouhého přetrvání redukované de-mokratizace a její obrany až do pozdního jara 1969.

J e samozřejmá conditio sine qua lion, že v každém totalitním systému, ovládaném a ur-čovaném hegemonií jedné strany jako nositel-ky mocenské monopolizace a manipulace, je postup opozičních sil realizovatelný jen za předpokladu zásadní změny v kurzu vládnoucí strany (revize nebo rozklad). Že demokrati-zující až demokratické hnutí, ať jakkoli různorodé, se mohlo udržet v Československu legálně 15 měsíců, což je v sovětské zájmové sféře posledních 25 let zjev zcela ojedinělý, vysvětluje do značné míry nekrvavá, neoz-brojená varianta celého pokusu: pro ozbroje-nou revoluci chybí ve státě, začleněném do vojenského bloku hegemoniální totalitní vel-moci, nejen sebeslabší vyhlídky i jen na dočasný úspěch (Madarsko 1956!), ale předev-ším základní podmínky psychologické, ko-munikační, materiální a organizační. Na druhé straně i vnitrostranický zvrat, realizovaný opoziční frakcí v důsledků podnětů do jisté míry náhodných (ve smyslu marxovské "úlohy náhody v dějinách"), frakcí, jejíž původní záměr je mnohem užší než cíle opozice celo-společenské, by byl nepředstavitelný bez vyhrocení konfliktu a krizí ekonomických, národnostních, ideologických, politických, so-ciálních, neřešitelných dosavadními tupými metodami; determinaci tohoto zvratu musí historik hledat v koincidenci mezi společen-skou kritikou intelektuální opozice a mezi konfliktem mocenské centrály s opozičními silami, poplatnými svým vznikem právě jí; že zájmy obou clekompozičních kategorií byly od počátku rozporné, je zcela irelevantní. Protože obě tyto síly protisystémové konfi-

urace podmiňuje vývoj, je vývojově plně eterminována i změna ve vedení a později

v praktickém postupu KSČ. V tom se příkře liší od polského i maďarského roku 1956, nao-pak se přibližuje polskému prosinci 1970, spíše však řeckému červenci 1974; druhému víc proto, že ani polský prosinec 1970 nekoře-ní v tak soustavném, dlouhodobém, především ale kontinuitním, stupňovitě návazném vývoji jako pražský leden 1968. V bezprostřední motivaci poslední polské exploze uplatnila se konkrétní sociální situace lidu sice mnoho-násobně silněji než o necelé 3 roky dříve v

kde výrazně převažovaly aspekty

37

politické a ideové, kdežto momenty kri-zově ekonomické ve smyslu systémovém, nikoli diskriminačním a pauperizačním jako v Polsku. Z tohoto hlediska by se dala shledat ne~li identifikace, tedy aspoň základní pří-buznost stimulace Pražského jara s prouděním v sousedních státech nejspíš v polském březnu 1968 (otázky cenzury, svobody projevu, stu-dentských nepokojů). Úvodní zamyšleni naší úvahy — zvlášť z objektivní empirie vyvozený důkaz o neúspěš-nosti nebo aspoň omezenosti revoluční metody jako řešení likvidace totalitních režimů, ale i důsledky, vyplývající z objektivního histo-rického obrazu pro konkrétní transformace soudobých stalimstických diktatur v sovět-ské mocenské sféře — neupadají snad do sa-moúčelných rozměrů teoretizující spekulace, odtržené od oné životní reality, která nás nedávno ještě utvářela a kterou jsme se sami pokoušeli přetvořit, tím méně od reality, kterou dnes sledujeme a do níž bychom jednou chtěli zasáhnout (rozumí se: my všichni, ne my "emigranti"). Takové zamyšlení je nez-bytným předpokladem k zodpovězení ústřed-ní, klíčové otázky: do jaké míry bylo reformní řešení naší aktivní opozice proti stalinistické diktatuře a pak přímého, frontálního náporu demokratických sil proti základům totality jen jakousi náhodnou, nepromyšlenou impro-vizací, podmíněnou domněle neočekávaným příchodem latentní krize systému, či naopak vědomou volbou. Jinak řečeno: do jaké míry byl nikoli revoluční (ve smyslu násilí), ale reformní styl hnutí 1968 metodou tak či onak stimulovanou jen momentální politickou a myšlenkouvou konstelací. Rozumějme si do-bře v přesném vymezení pojmových kategorií: pojem revoluce vykazuje dvojí významový rozměr. Jako revoluční se nedá v žádném případě označovat výhradně násilná, ozbro-jená revoluce; mluvíme přece často právem o revoluci umělecké, filosofické, průmyslové (technické) a intelektuální vůbec, která nemá s násilnou, krvavou revolucí politickou či sociální nic společného. Bvl-li v tom smyslu revoluční třeba Galilei, Newton, Voltaire, Rousseau, byla-li revoluční třeba renesance nebo impresionismus, pak můžeme s touž oprávněnosti mluvit o čs. vývoji v šedesátých letech vůbec a o Pražském jaru zvlášť jako o intelektuální revoluci, aniž bychom upadali do rozporu s politickou klasifikaci demokrati začni ho hnutí jako reformy. Ostatně už Masaryk a před nim Havlíček mluvili o "revoluci nekr-vavé" či o "revoluci hlav a srdcí". Druhá Část naší klíčové otázky zní, do jaké míry a zda vůbec determinovalo nere volu ční, reformní orientaci čs. roku 1968 a jeho přípravy v letech předcházejících historické vědomi české společnosti, historická kontinuita českého myšlení, pomře mezi revolučním a reformním řešením krizových a konfliktních situací politických v našem vývoji. Tuto otázku by mohl znehodnocovat jen ten, kdo by chápal národní vývoj v jeho aspektech ideových, politických, sociálních i kulturních ne kon-tinuitně, ale diskontinuitně (což by bylo přijeti výkladu extrémně stalinistického, resp.

"vulgarizace" marxismu), kdo by nerespek-toval přítomnost národního společenství jako

. objektivní projekci ideálů i akcí vývojově zakotvených, jako projekci třídy generací dávno vymřelých, kdo by vydával podíl dloudobého myšlenkově-společenského vývoje se všemi jeho výkyvy, zvraty, přeryvy na soudobých vzestupech i poklesech společnosti za irelevantní. To přirozeně nijak neznamená, že vyznavač protikladné interpretace by chtěl měřit soudobá politická a sociální hnutí v jejich ideových souvislostech nějakým historismem, historickým tradici on alismem nebo dokonce historií legendizovanou a myti-zovanou — to jsou kategorie, jež se u nás víc než třetinu století projevují krajně nega-tivně, protože vysvětlovat každou prohru státu a společnosti ryze historicky je postup neúnosně iracionální a mystifikující. Na druhé straně by bylo stejně nepřijatelné, kdyby vyznavači stejně extrémního, absolu-tizovaného ahistorismu či antihistorismu vy-lučovali pozitivní i negativní působení histo-rických vztahů z racionálního utváření mo-derního Člověka vůbec.

Je-li víc než polovina politologického průz-kumu, prováděného v r. 1972 Ustaveni pro sovětská a východoevropská studia glasgowské university, zaměřena právě k problému hi-storické determinace antitotalitního reform-ního úsilí nejen u nás, ale v sovětském bloku vůbec, ověřuje to jen oprávněnost také histo-rického přístupu: tu oprávněnost potvrzuji ostatně i poukazy našich největších tvůrčích osobností od sklonku 19. století na konfron-taci soudobé sociální reality a řešení jejich konfliktů s historickou zkušeností. Můžeme si těžko představit ostřejšího odpůrce histo-rismu, historického empirismu než byl Masa-ryk, který i v problémech, pohybujících se na pomezí historické analýzy, dával přednost spíš spekulativní filozofické konstrukci, odpo-rující nejednou historicky doložitelným jevům. A přece to byl právě on, kdo už od r. 1886 v Atheneu, od r. 1S93 v Naší době důrazně poukazoval na pozitivní dosah historické zkušenosti pro řešení aktuálních problémů politických a sociálních:

'' V Ji i s tor ismu není pro nás spásy ... To neznamená nepoznávat naší minulosti, nev-živ at se do naší minulosti, ale znamená to minulost tu pochopovat podle plnosti přítomné, znamená to ještě více, postihnout v té přítom-nost i a minulosti empiricky dané smysl našeho života a našeho povolán i. . . Historie je učitelkou života právě tím, že poučuje o tom, co dělat, čeho dosahovat, čeho se vystříhat. Historik, který nás nesprávně poučuje o minulosti, vede nás k utopismu budoucnosti, protože na základě špatného obrazu minulosti kreslíme si pak špatný obraz budoucnosti" 1.

Už tato myšlenka naznačuje poplatnost úspěšného nebo tragického vyznění bud reform-

1 T. G. Masaryk, Naše nvnější krise, Praha 194S, 242; týž, Úvod k "České politice", sv. 1, Praha 1906 (in: Masarykova práce, Praha 1930, 148).

38

ního nebo revolučního postupu proti totalit-nímu režimu přesnému poznání a pochopení historických precedentu. Ještě výrazněji se vyjádřil TOM už po vzniku samostatné ČSR dosaženém přece v neposlední míře jeho vlast-ním postupem nereformnim:

"Nejsem proti historii, ale proti historie ismu; minim tím, ze minulost není rozhoduj i cim argumentem, protože v minulosti je dobré i zlé, Budu se tedy minulosti dovolávat jen v dobrém. Tyran i potlačený se může dovolávat práva historického. To, co bylo a že to bylo, je pohodlný argument pro re akcionáře; mně zajímá, jak vzniklo dobré i zlé, co bylo včera a co je dnes. . . Vždycky mě Šlo o poučeni, které z historie, té naši i světové, plyne pro naši politiku. . . Na historii jsem se učil politice — theoreticky i prakticky..." 2.

Takové formulace Masarykovy by se daly jistě relativizovat nebo i znehodnocovat odkazem 11a jeho "českou filozofii", v niž se filosof a sociolog pustil do historické oblasti, kde jeho formule "reformace jako smysl českých dějin", jeho linie "humanita husitská (bratrská) — humanita obrozenská" narazily svými simplifikacemi 11a pochybnosti a odpor. Ale námitka patrně hned padne, připomeiie-me-li, že Pekař, nejvášnivější kritik Masary-kův v tomto bodě, formuloval otázku sice poněkud jinak, ale přece jen v jisté shodě s TGM mluvil o "účincích tradice v genera-cích pozdějších, lze říci, živé tradice", o "takřka automatickém vlivu dějin", o "zá-měrné výchově dějinami, užití dějin k urči-tému cíli kulturně-politickému"3, i když v tom jistě už bylo příliš onoho historismu, proti jakému se stavěl T.G.M. Na prahu roku 1938 zdůrazňoval obdobně ve svém rozboru pojmu "vývoj" Karel Čapek:

"Nejsem proti tomu, abychom o současném stavu Evropy a světa nepřemýšleli pod zorným úhlem dějinného vývoje; ale doporučuji vřele každému, kdo se chce vyjádřit, kam směřuje vývoj, aby vzal předem v potaz aspoň nejzá-kladnější vědomosti o historii našeho světa. . . Jen tu jistotu nemusí nikdo z nás ztrácet', že vývoj světa bude nadále směrovat tam, kam ukazují jeho tisícileté dějiny" A.

Co bylo řečeno v předvečer první katastrofy čs. státu, na to upozorňuje ještě jednoznačněji Václav Černý v předvečer poválečné likvidace čs. demokracie diktaturou jedné strany:

"Duchovní povaha našeho národa není dílem posledních dvaceti, padesáti let, nežijeme, nikdy jsme nežili z ideových výpůjček, vyměnitelných v každé generaci. Nýbrž deset století duchovní existence a tvůrčí práce nás zatěžuji svou požeh-nanou vahou, . . . a jestliže neurčují naši budouc-nost jako slepý osud, přece jen nám nemohou nevytyČovat směry, jimiž se naše tvůrčí úsili má brát, metody, jichž máme dbát, a tradice du-chovního zdraví a mravní rovnováhy, jež musíme zachovat" 5.

Kdo postihuj e takovou příbuznost mezi Pekařem, který kritizoval Masaryka, a mezi V. Černým, který kritizoval Čapka, kdo najde podněty toho druhu i u hlasatelů krize histo-rického vědomí a kritiků evolučního optimis-mu mezi nejvyzrálejšími soudobými historiky

nemůže neuznat, že tyto otázky signalizují v politickém myšleni nejvyspělejších českých osobností — přes bytostné divergence jejich duchového naturelu — přímo identifikaci (nechápeme-Ii tento pojem výhradně formu-lačně) právě v onom bodě, o nějž nám jde -v pojetí niterné závaznosti historické zkušenosti pro koncepci strukturálních společenských trans-formaci, bez ohledu na to, zda transpozice historického "prožitku" do politické přítom-nosti zaznamená vyznění dočasné či trvalé, vítězné či katastrofální,

* * *

Nuže, viděno historickým zorným úhlem, nevrženým pokřiveným směrem pod tlakem ideologizující apriorní samoúčelnosti nebo neoslepeným svlidnou barvitostí spektra vý-vojové mnohoznačnosti, — reforma či revolu-ce? Předpokladem naší úvahy budou precizo-vané pojmy reformy a revoluce i jejich ob-sahu, jak je chápaly ony dějinné postavy (v jejich době!), jež nám přes všechny výhrady mají co říci právě v nasí otázce. A to je Pa-lacký, Havlíček a Masaryk; bylo by zcela bezesmyslné a také neprukazné, kdybychom se spokojili obecným zjištěním, že všichni byli pro reformu a proti revoluci, aniž bychom si připomenuli jejich zdůvodnění konkrétněji. 1864 prohlásil Palacký:

"Kdykoli jsme v i těžili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli moci fyzickou, a kdykoli jsme podléhali, vinen tím býval vždy nedostatek duchovní Činnosti, mravní statečnosti a odvahy. Jsouf velice na omylu ti, kdo se domnívají, že ony válečné zázraky, které způso-bili předkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zběsilém zuření rozsápaných divochů, a ne raději v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvětě národu našeho. Naopak když o 200 let později v podobném zápasu klesli jsme téměř až do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepředčivše vzdělanosti ducha, ale rovnajíce se nepřátelům svým mravní hnilobou, apelovali jsme byli sami k meči a násilí. . . Jen tehdáž budoucnost svou ubezpečíme, když duchem vítězit i a vévodili budeme v odvěkém zápasu. . .'' fi.

Kriticky čtenář řekne lmed, že rok 1968 «r '

Palackého idealistickou koncepci nepotvrdil, ale vyvrátil; pak by ovšem nechápal smysl a cíl této stati. Podstatná je v Palackého proje-vu otázka, jíž se ještě dotkneme: jednak ne-patrný časový podíl násilné revoluce v celém rozsahu české reformace, jednak rozdíl mezi oběma revolucemi, zvednutými ve jménu

2 I<. Čapek, Hovory s TGM, Praha 1936, 134, 285, 293.

3 J. Pekař, Smysl českých dějin, Praha 1929, 18-19.

4 K. Čapek, Kam směřuje vývoj, Přítom-nost 5.1. 1938.

5 V. Černý, Boje a směry socialistické kul-tury, Praha 1947, 29.

6 F. Palacký, Spisy drobné I, Praha 1898, 205-206.

39

téže víry - husitskou a předbělohorskou; neboť hledat historické kořeny reformy může-me jen ve spojitosti s revolucí, abychom zji-stili, která z obou hodnot této kontradikce, této antitéze převažovala a proč a která z nich se projevila jako přínosnější; a zároveň budeme srovnávat různé typy revolucí, jejich reformní přípravy i jejich retardačních důsled-ků ve vývoji našem i evropském. Po 30 letech komentoval Masaryk uvedený projev Palackého souhlasem víc než jednoznačným, když napsal, že "z celé duše slovy jeho určuje podstatu naší národní taktiky" 7 , aby o několik měsíců později (rovněž 1894) podal takovýto výklad:

"Obrozením podle románského slova renais-sance rozumíme zahájení nové doby v témž smysle, v jakém dotčeného slova dávno se užívá 0 nové době, když ve vědě a umění se postavila proti středověkému názoru světovému. V oboru náboženském a církevním užívá se slova reforma, reformace. Všem těmto pojmům rozumine tak, že zanecháni středověkého názoru na svět a odpovídájící mu správy životni a společenské, zanechání více méně důsledné a radikální, pokládáme za pokrok, vývoj a rozvoj ve smyslu zdokonalení, napravení, opravení. . . Huma-nitní ideál český má svůj historický i věcný základ v naši reformaci. . . Právě obrodné úsilí ethické je význačný))! charakterem naší reformace... Reformace každého jednotlivce nebyla by bývala možná bez svobody spole-čenské''H. Máme-li v úmyslu rekonstruovat a analyzovat dále reformaci a revoluci v českém vývoji už od 14.-13. století, ve vývoji evropském od poloviny 17. století, jsme si vědomi, že zde předbíháme a vystavujeme se nebezpečí, že čtenář už ted bude redukovat náš vvklad na necelé století před rokem 1968. Zdá se nám však -— a domníváme se, Že právem — že Masarykovy výrazy (námi proložené) — obrození, renesance, reforma, důsledné a radikální zanecháni, napravení, opravení, obrodné úsilí — jsou našim prožitkům, zku-šenostem, snahám jak v posledních 30 letech, tak zvlášť v letech 1962-69 tak blízké obsahem 1 záměrem, že bylo na místě uvést je už ted zcela úmyslně. Vždyť to jsou pojmy, jichž jsme za přípravy Pražského jara i během něho doslovně, říkám doslovně užívali i my, jimž jsme dodávali týž smysl, záměr, cíl jako TGM třičtvrtě století před čs. experimentem z r. 1968! Není už to samo jedinečným svě-dectvím třeba jen povědomé, ale přece jen zřetelné historické projekce Masarykova pojetí reformy, obrody atd. do pojetí týchž pojmu a rozměru o celé tři generace později?

* * *

Bilance historie českého reformního mvšlení a hnutí je rozporná a nevyvážená. Ne snad proto, že v obou svých kulminačních fázích — ve 14.-15. a v 19.20. století — vždy probíhalo v souvztažnosti i v konfliktu s revolucí, kterou připravovalo i překonávalo, s níž se střetávalo i vyrovnávalo, která je narušovala i zatlačovala; naopak, ta kontradikční pola-

rita mezi revolucí a reformou, která je jed-ním z nejvýraznějších rozpětí dvou protisil v českém vývoji, reformní hnutí spíše oboha-covala a vyzrávala zkušenostmi, jež mu ten antagonismus přinášel. Také ne proto, že by se reformní myšlení a hnutí nemohlo vykázat osobnostmi, které určovaly a utvářely vývo-jový rytmus: Štítný, Hus, Chelčický, Pa-lacký, Havlíček, Rieger, Neruda, Masaryk, Šalda, Čapek, Beneš — to je celá plejáda individualit reformního hnutí, která daleko převažuje nad Žižky, Želivskými a Fričy i kvalitativně. Daleko spíš asi proto, že vývojová křivka reformního hnutí nebyla vždy ujasněná a důsledná, byla lomená, ne-byla bez výkyvů a zlomů, nedovedla se dost úspěšně prosadit v politické akci, nedovedla se včas a přesně orientovat v nepřehledných křižovatkách složitých krizových situací, ne-dovedla zabránit katastrofám, jež nebyly jen porážkami reformního hnutí, ale celého ná-roda (1849, 1871, 1938, 1948, 1968-69), nedo-vedla proti tlakům, jimž byla vystavována, vyhrotit nejširší vrstvy společnosti a strhnout je za sebou, nedovedla přinést trvalá řešení zvlášť tehdy, kdy se otázka reformy systému přesunuje z politické sféry do oblasti sociálně-ekonomické, nedokázala se vždy vyhnout iluzím a dokonce ani rozpoznat je.

Takový kritický pohled zachycuje ale jen jednu stránku mince a nesmí svádět k zne-hodnocování reformního hnutí nebo k pochyb-nostem o jeho únosnosti; spíš jen z historické perspektivy naznačit, čeho by se reformní linutí současné a budoucí mělo vystřihat, co by mělo vyloučit a co přijmout. Malý národ musí stále znovu hledat a nalézat smysl svého trvání a bytí obnovovanou autore flexí, sebe-poznáváním, jež teprve dovoluje řazení do širších relací a proporcí. Takové hledání smyslu existence národa se dá až na několik výjimek postihnout právě a jen v reformním hnutí, jež vymezilo už dávno elementární principy politického přístupu k objektivní společenské realitě daných systémů, principy, v nichž se setkávaly všechny realistické proudy českého myšlení. Jedině reformnímu hnutí se nedá upřít soustavné úsilí o vyvracení schémat, dogmat, legend, stereotypu a dalších iracio-nálních kategorií i výsada nepropadat jim.

Nepatří jistě k úkolu historikovu, aby se pokoušel dovést svůj pohled až do posled-ního stadia v historii českého reformního linutí, které je sice dnes také už minulostí, ale ještě příliš živou a neztvárnitelnou. Činí-li tak přece aspoň náznakově, pak proto, aby podepřel specifikum reformního hnutí v jeho historické kontinuitě: zjištění, že třikrát za jedno století byla dlouhodobě nosnou silou reformy kultura (v druhé půli 19. stol. tři, v první puli 20. stol. dvě desetiletí). To je fenomén, který odkazuje na dva zásadní aspekty, typické pro naše prostředí: že

7 T. G. Masaryk, Časové směry a tužby, Naše doba II , č." 1, 10.10. 1894, str. 31.

8 2W, K šestému červenci, tamtéž, str. 961, 965-967.

40

novodobá česká politika vyrostla z kultury a s ní se konstantně prolínala, jak naposled přesně poukázal A. J . Lielnn, a že už proto se hlásí česká politika svými reprezentativními osobnostmi k reformnímu hnutí - Palacký, Havlíček, Masaryk třeba byli nejdřív postava-mi kulturními, pak politickými a nikdy nepře-stali být obojími. Ji clJtv je jen logické, přímo historicky logické, že poslední vzepjetí českého reformního hnutí vychází z kultury (a z jejího promyšlení problému mimokul-turních ovšem).

Důraz, jejž klade marxistický historik víc než 4 roky před Lednem na etickou a spole-čenskou odpovědnost vědy jako ukazatele, a jeho poukaz na zákonitost porevolučních "deformací" citacemi z Rollandova Robes-pierra9 není jediným doznáním historicky, společensky, morálně nutného přechodu od revoluce k reformě. Rok před Pražským jarem odvolává se Kosík na reformátora Husa a jeho "jednotu rozumu a svědomí" a vyjadřuje humanistickou podmíněnost reformy slovy, že "ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství". A z téže tribuny spiso-vatelského sjezdu prohlašuje Pavel Kohout, že "revoluci začínají zbraně, ale o jejím bytí a nebytí, o její morální oprávněnosti a živo-taschopnosti se rozhoduje výhradně na bitev-ním poli srdcí a mozků". Týž den vyjadřuje Milan Kundera předpoklad každého pozitivně ustrojeného reformního hnutí přesným výmě-rem, že "velká politika je ta, která nadřazuje epochální zájmy nad momentální zájmy", a projevuje mimořádně vyzrálé pochopeni pro historickou stimulaci konfrontace revoluce a reformy i pro zdůvodnění reformního postupu a odklonu od revoluce, ale i pro historickou determinaci krizových zlomu reformního hnutí:

"Čechové střídali v dějinách údobí bdění s údobím spánku, některé podstatné vývojové fáze evropského ducha promeškali. . . (Nacistic-ká okupace a stalinismus), to byla tragédie, která hrozila odsunout Český národ znovu a definitivně na kulturní periférii Evropy. . . Budoucnost sjednocujícího se světa bude nemi-losrdně a zcela oprávněně požadovat účty z ospravedlnění existence, kterou jsme si před 150 lety zvolili, a bude se ptát, proč jsme si ji zvolili. . . Existuje železná kontinuita evrop-ského myšlení trvající přes veškeré myšlenkové revoluce. . . Vandal, to je pyšná omezenost, která se domnívá, že k jejím nezadatelným právům patři přetvářet svět ke svému obrazu a protože svět je především to nesmírně mnohé, co ji přesahuje, upravuje si tedy svět ke svému obrazu tím, že ho ničí" 10.

A ještě půldruhého roku po okupaci upo-zorňuje jiný marxistický historik, že "nejpod-statnějši je vnitřní vědomí soudržnosti národní, duch a myšlenka spojující lid, masy s duchovni elitou národa", že "tato vnitřní jednota lidu a inteligence, jejímž inspiračním zdrojem je všechny stranické přehrady pronikající ideál harmonie individuálního morálního svědomí a občanské aktivity politické, je hnací motor energie společenské" u.

Několik ryze ukázkových proj evů z let 1964-1970 dokládá dost zřejmě podii historické

interpretace na reformním hnutí po roce 1960 a naznačuje až příliš jasně odpověd na naši úvodní otázku: zda a do jaké míry onu volbu reformní alternativy v náporu proti totalitním systému aspoň spoluurčovalo hi-storické vědomí a do jaké míry ona volba odpovídá předchozímu historickému vývoji. Historik, který ve výkladu politického vývoje neabsolutizuje kritéria své discipliny a neza-vírá oči před jinými silami, iež do historické kontinuity nezapadají, není přirozeně tak naivní, aby nepřipouštěl ve vymezení vzniku a růstu reformního přístupu k dekompozici systému i silné momenty ahistorické nebo antihistorické; rekonstrukce pronikavé pře-vahy reformní linie v tradici českého politic-kého myšlení i jednání nenechává ale, tuším, na pochybách o přímé vazbě čs. reformního experimentu na silnou kontinuitu českého reformního hnutí a o historickém kořenu a východisku demokratizačního procesu jako jeho genetické i nosné síly nikoli jediné, ale jedné z ústředních. Zda tato vazba, kterou postihuje např. politilogická studie Kusínova12

byla vědomá a záměrná, jak by dosvědčoval třeba hluboký záběr otázek a výzev Kunde-rových, nebo povědomá, je zcela irelevantní. Podíl historické determinace nebude ochoten uznat jen ten, komu unikl přesun proíisysté-mového linutí a myšlení z oblasti sociální, v níž bylo jeho těžisko od r. 1918, do sféry emi-nentně politické po roce 1956-60; dá se tedy znázornit historický obsah českého protisy-stémového reformního linutí schemateni A -B - A, v němž se orientace reformního myšlení vrací po 40 letech náporu na sociální systém ke svému původnímu cíli proti systému poli-tickému.

Proč ale vykazuje český vývoj už přes 120 let takový důraz na reformu systémů, proč v české společnosti převládá reformní řešení nad revoluční variantou? A je reformní myšle-ní zakotveno už v samé struktuře české společnosti, v jejím typu, stylu, v podmín-kách jejího vývoje? Co jsme k tomu řekli už v první části naší úvahy, zdaleka nestačí. K obecně platnému vysvětlení přispívá snad Pekařova odpověd na

"otázku, proč to byly právě duchovní vlny idealistického posvěcení, jež tak mocně, nepo-měrně mocněji než všechna jiná období a mnohem hlouběji a pronikavěji než u jiných národů . . . zasáhly do našeho osudu. . . Soudím, že naše společnost národní chopila se tak horoucně nových podnětů a možností, jež přinášely proudy,

9 M. Hübl, Společenská odpovědnost, vě-decká metoda a etika,. Čs. čas. historický 1964, č. 2. 200-202.

10 Kosíkův, Kohoutův a Kunderův projev in: IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů - Protokol, Praha 1968, 109, 43, 24-27.

11 Z. Solle, O smyslu novodobého českého politického programu, Cs. čas. hist. 1970, č. 1, 13.

12 V. V. Kusín, The Intellectual Origins of the Prague Spring, Cambridge Univ. Press 1971, 69-82.

o nichž mluvíme, především proto, ze jejich výzvy, jejich víry, jejich ducha potřebovala ve své duchovní disposici, potřebovala ke svému životu, vzrůstu, obraně i útoku" 13.

Vývojově daná, specifická duchovní dispo-zice české společnosti — v toni bude zřejmě nejspíš asi dobově pozměňovaný, ale stabilní příklon našeho odporu proti systémům k reformnímu řešení. A to nám dovoluje ještě dnes a právě dnes věřit se Šaldou v aktuální platnost a účinnost reformního hnutí, jak ji demonstroval před 60 lety Šalda na postavě Rousseauově:

"Třeba mnohé otázky formuluješ si jinak než Rousseau a řešíš je jinak než on, cíl tvůj jest stejný jako byl cíl jeho. Touha Rousseauova jako touha naše jde za celým člověkem, za obrodou. . . V těchto místech zdvihá ještě hrud naši mohutnou vlnou, v těchto chvílích jeho velikosti bije ještě naše srdce v souzvuku se srdcem jeho, jakoby neležela mezi nimi propast Věků" M.

Jistě jedno z nejsilnějších vyznání v etickou a duchovní, ale i politickou nosnost reform-ního myšlení a hnutí, konfese, která nám uklá-dá imperativ neopouštět přínosnou půdu reformy — přínosnou i po všech prohrách.

U Masaryka se Čte jako variace na goethov-skou "exakte Phantasie" nádherná partie,

která výrazně poukazuje k reformnímu uz-působení naší politiky: "Co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidi, než utvářeni a komponováni skutečného života? Politika má v sobě tolik poesie, kolik je v ní tvořeni. Metoda musí být naprosto věcná, rozu-mová, realistická, ale cíl, celek, koncepce, to je ta věčná báseň" 16. Uzavírá-li se pokus o histo-rický výklad reformního myšlení a hnutí právě touto myšlenkou, je v tom zaměř či aspoň symbol; racionální vědecký pohled na určitý typ politického myšlení by si asi neměl troufat odhadovat poesii v politice, nemá-li být vystaven výtce, že mytizuje. Mohl-li to ale učinit filosof, sociolog a realistický reform-ní politik, budiž i autorovi dovoleno přiznat se, že ono reformní hnutí, které sám prožil —• Pražské jaro — přes všechny iluze a omyly bylo pro něj nejúchvatnější poesií jeho života.

13 / , Pekař, O periodisaci českých dějin (1932), in: Z duchovních dějin českých, Pralia 1941, 365.

14 F . X. Šalda, J . J . Rousseau, básník a myslitel (1912), in: Duše a dílo, Praha 1950, 14, 27.

16 K. Čapek, Hovory s TGM, Praha 1936, 139.

BEZ KOMENTÁŘE Oběžník Rektorátu Karlovy University

Směrnice tDro vypracováni oponentských posudků na kandidátské a doktorské práce v oboru uměnovedy, literární vědy a estetiky:

Na základě usneseni uměnovedného kolegia ČSAV a příslušného kolegia ministerstva školství (podepsán prof. dr. Kudrna) sdělujeme Vám jako členu komise pro obhajoby kandidát-ských prací v jednom ze shora uvedených oborů, že všechny posudky na kandidtátské práce v těchto disciplinách musí bezpodmínečně obsahovat vyjádření k následujícím bodům:

1) zda práce je napsána z marxisticko-leninského hlediska anebo z hlediska jiné, marxismu cizí metodologie (např. neopozitivismu, scientismu, neokantiánství, fenomenologie, struktura-lismu, formalismu, freudismu apod.). Oponenti jsou povinni kritizovat v posudcích na kandidát-ské práce zejména všechny projevy revizionismu, dubčekismu, trockismu, socíáldemokratismu a abstraktního netřídního přístupu, jakož i projevy filosofického idealismu a náboženských ideologii.

2) zda práce vyhovuje z hlediska výchovy nového socialistického člověka, do jaké míry navazuje na socialistické tradice naší uměn o vědy a estetiky a slouží-li potřebám utváření socialistické osobnosti. Oponenti jsou povinni ve svém posudku uvést, o jaké vědecké autority se disertant opírá, čerpá-li ze sovětské a socialistické obrodné literatury nebo se opírá spíše o anglo-americké, západoněmecké, případně jiné buržoazii! autority. Není nadále myslitelné ^při-pouštět k obhajobě diplomové a kandidátské práce, v nichž jsou činěny zastřené nebo i otevřené pokusy o propašování metodologicky cizích buržoaznich autorit do naši vědecké a pedagogické práce, zejména těch, o něž se opírali nositelé ideologické diverze v druhé polovině 60. let (Aron, Garaudy, Lukács, Ernst Fischer, Jakobson, formalisté, strukturalisté a existencialisté a jejich češti propagátoři). Oponent musí výslovně poukázat na všeckny takové případy v kandidát-

42

ských pracích, byť by to bylo jen v bibliografichém aparátu a odkazech k citátům. Oponent je spoluzodpovědny za to, že ani jedna práce tohoto druhu nebude předložena atestační komisi ke schválení.

3) Posudek musí přesně odlišit práce skutečně původní od prací kompilativních. V 50. a 60. letech bylo obhájeno nemálo kandidátských prací, které byly jen chatrnou kompilací z různých západních pramenů, o nichž disertant předpokládal, že nejsou u nás známé, např. různé školy a směry západoevropské a angloamerické estetiky. Teprve po letech se ukázalo, že šlo o nepůvodní kompilace, jejichž účelem bylo pašovat k nám ideologicky a metodologicky cizí koncepce, jež nejen že nebyly žádným obohacením pro naší vědu, ale navíc ještě přispívaly k ideologické diverzi a destrukci. Oponent je povinen seznámit se se všemi cizími prameny, na něž se disertant odvolává a zjistit, zda nejde o kompilaci a zda disertant zaujímá k nim kritické marxistické stanovisko.

4) V posudku musí být jasně řečeno, jaký praktický užitek práce přináší pro rozvoj socialistické kultury v naší zemi. Mnohé práce 50.-60. let byly zcela odtrženy od potřeb socia-listické společnosti. Jejich obsahem byly různé formalistické a strukturalistické pseudorozbory okázale pomíjející závislost formy na obsahu, případně různé filosofování jo umění, pohybující se ve spekulativních polohách a libující si v málo srozumitelné terminologii, většinou idealistické provenience. I dnes se ještě vyskytují snahy vyhnout se skutečně angažovanému marxistickému stanovisku v uměnovedě a estetice a zabývat se jen úzce specializovanými problémy, jež se socialistickou společenskou praxí souvisí jen okrajově, např. popisy různých struktur, jejich grafické a početní znázorňování, výpočty redundance apod. Studie tohoto typu nutno považovat za pomocný materiál ke skutečně vědecké a angažované práci. Posudek musí odlisovat tuto pomocnou stránku uměno vědných prací od jejich skutečného ideově-uměleckého těžiska, které jediné může být rozhodující pro připuštění k obhajobě.

5) Konečně posudek musí obsahovat také vyjádření k tomu, zda kandidátská práce splňuje i svou vnější stránkou všechny požadavky, jež jsou kladeny na disertace, zda vyhovuje jazykově a terminologicky, zda vědecký a bibliografický aparát odpovídá předepsaným nor-mám a pod. Zejména terminologickou stránku disertace nelze podceňovat, protože právě v užívání těch nebo oněch termínů se ideologické a metodologické stanovisko clisertanta vždy projeví.

6) V ostatních otázkách je třeba se strikaně řídit dosavadními předpisy a zvyklostmi.

Posudky, které nebudou obsahovat jednoznačné vyjádření ke všem výše uvedeným bodům, mohou byt oponentům vráceny k přepracováni. Ústřední atestační komise si vyhraŽuje právo platnost obhajoby na základě takových neúplných posudků zrušit a oponenty i školitele povolat k disciplinární odpovědnosti, a to bez ohledu na hodnosti a funkce, které na svých pracovištích zastávají.

podepsán prof. ČEŠKA prorektor UK

CAHIERS DE L'EST V Paříži vyšlo první číslo nového čtvrt-

letníku CAHIERS DE L 'EST (Východoe-vropské sešity), věnovaného výlučně lite-ratuře zemi Střední a Východní Evropy. Šéfredaktor časopisu, rumunský spisovatel Dumitru Tsepeneag, píše v úvodníku prv-ního čísla, že úmyslem časopisu je přispět k obnovení jednoty literatury těchto zemí, jež z mnoha důvodů vychází (nebo nevy-chází) jak doma, tak za hranicemi. Záštitu nad časopisem převzali m.j. Pierre Daix, Eugène Ionesco, Jan Kott a Josef Škvo-recký, členem redakce je A. J . Liehm.

V prvním čísle je české literatuře věno-vána Liehmova stať "Několik poznámek o současné české literatuře ' '. Francouzsky tu rovněž yychází povídka J . Vejvody. Z autor ů čísla j menuj me Tibora Déryho, Eugène Ionesca, Octavio Paze, Andreje

Siňavského, Poláka Andrzeje Bursu, Ma-ďary Tibora Tardose a Gyorgv Somlyo, Rumuny Virgila Tanase, Mirona-Radu Pa-raschivescu atd.

Ve druhém čísle vyjdou próza, poezie a stati Mircey Eliade, Dušana Matiče, Jana Kotta, J . škvoreckého, J . Kolakovského atd.

Časopis vyplňuje velkou mezeru, kterou jsme až dosud těžce pociťovali, a je zároveň důležitým vodítkem a informátorem kni-hovnám, nakladatelstvím, univerzitám i nejširší literární veřejnosti na celém světě. J e možno jej objednat na adrese:

EDITIONS ALBATROS, 14, rue de l'Ar-morique, 75015 Paris, France. Předplatné na jeden ročník 90 NF (v cizině), 70 NF (ve Francii).

43

komunisté Zdeněk Hejzlar

Rozklad Francova režimu je obecně kon-statován, a nebude dlouho trvat, kdy se i španělská aréna tak či onak otevře pro poli-tické síly, které se Franco po 35 let pokoušel ohněm a mečem vyhladit. Málokdo pochybuje, že snad nejsilnější z nich bude nejvíce pronás-ledovaná komunistická strana. Protikomunis-tičtí specialisté "Brigada sociál" v Madridu odhadují, že by i ve volbách, které by byly uskutečněny bezprostředně a bez přípravy, získali komunisté pravděpodobně kolem 30 procent hlasů. Přes neustále opakovaná zatý-kání udržuje si komunistická strana v zemi ilegální síť, která se odhaduje na 40.000 akti-vistů. Je j í tiskové orgány "Mundo obrero" a "Nuestra bandera" jsou sice tištěny v zahra-ničí, avšak široce rozšířeny ve Španělsku, a její "Radlo Kspaňa Independiente" má tam zajištěn masový poslech. Komunisté maji hlavní slovo v ilegálním odborovém hnutí "Comisiones obreras", které stojí za dlouhou řadou stávek a mzdových bojů, v nichž je angažováno stále víc a více dělníků a zaměst-nanců. Generální tajemník Santiago Carrillo nedávno prohlásil, Že by jeho strana mohla ze dne na den vytvořit své fungující místní výbory prakticky ve všech obcích a závodech Španělska, Za této situace není divu, že španělská pravice mobilizuje své chabnoucí s Iv k záchraně frankismu především stra-šákem "komunistického převratu".

Avšak dnešní španělští komunisté rozvíjejí zcela jinou strategii a taktíku než orientaci na "komunistický převrat". Jakkoliv je Ital-ská komunistická strana pro svou početnost a silu nejdúležitějším představitelem nedogma-tického "západoevropského komunismu", je španělská strana jeho představitelem nej vý-raznějším.

Zasluhuje si pozornosti už pro svou minulost. Byla v roce 1935 první komunistickou stra-nou, která vstoupila do vlády levicové koalice a pokusila se tak — bohužel marně — zachrá-nit španělskou demokracii před fašismem. V dalších desetiletích podařilo se španělským komunistům něco, co je bezesporu unikátní v nej novějších politických dějinách. I po 35 létech vyhnanství a prakticky už ve druhé generaci zachovali své exilové organizace a především své exilové vedení životaschopné, pracující v kontaktu a souladu s domácími ilegálními organizacemi a — pokud jde o vedení — formulující politiku strany nikoliv z minulosti, nýbrž na základě vyvíjející a měnící se vnitřní situace ve vlasti. Mezi dese-titisíci španělskými emigranty z let 1939 a 1940 byly i politické reprezentace jiných stran, ba po určitou dobu fungovala i republi-kánská vláda v exilu. Až na malé vyjírnky

shořelo vše ve zlém ohni emigračního odcizení. I komunistům hrozil stejný osud. V nacisty okupované Francii byli ničeni nejen Gesta-pem, ale i vnitřními spory, a později po válce v SSSR a lidově demokratických zemích ste-rilitou přisluhovačství moskevským zájmům. I jejich akce namířené do Španělska trpěly až do poloviny padesátých let dogmatismem, sektářstvím a šablonovitostí, takže frankis-tická policie neměla mnoho potíží s jejich paralyzováním. Pak však přišel v dějinách politických emigrací naší doby ojedinělý obrat. Těžisko aktivity bylo znovu přeneseno za hranice Španělska, do Francie. Už v roce 1959 odřekla se strana fronty, kterou vyt-vořila občanská válka, a vyhlásila nevyhnu-telnost nového "národního smíření" v boji proti diktatuře. Na sjezdu strany v roce 1960 uvolnila generální tajemnice Dolores Ibarruri přijetím čestné funkce předsedy místo mladší generaci, jejímiž nej výraznějšími představiteli se v průběhu šedesátých let stali Santiago Carrillo a Manuel Azcarate. Francova policie a justice "přispěla" k nové prestýži inscenací procesu a popravou člena ústředního výboru strany J . Grimaua v roce 1963. Španělští komunisté získali ve své zahraniční reprezen-taci postupně sílu, která byla s to nejen nově formulovat program a politiku strany, ale i vvchovávat garnituru, která může kdykoliv přesídlit do Madridu a bude hovořit se svými domácími stoupenci stejným politickým jazy-kem. Desetitisícová shromážděni na jaře a v létě 1974 v Ženevě a Kasselu ukázala, že si tato reprezentace dovedla získat vliv i mezi statisíci spanělských "gastarbeitrú" hledají-cích obživu v zemích západní Evropy.

Komunistické straně Španělska se na sklon-ku šedesátých let podařilo dosáhnout pozo-ruhodné emancipace z okovů stalinského dog-matismu a sovětského hegemonismu, a to dokonce za situace, v níž předsedkyně strany Ibarruri sídlila a sídlí v SSSR. V duchu Car-rillových slov o tom, že "filosofický a politic-ký pluralismus je v západoevropských ze-mích jediná možná forma ideologického a po-litického systému", a že si "španělští komu-nisté bez rozpaků dovedou představit svou i menšinovou účast ve vládě s nekomunistic-kou většinou" ("Après Franco . . . quoi?", Paris 1966), odmítli sovětský etatistický model socialismu. V jiné souvislosti vyjádřil se Carrillo o tomto modelu takto: "Lidovou demokracii východoevropského typu? Nikoliv, něco takového ve Španělsku nechceme. Chceme demokracii, jejímž výrazným rysem bude pluralita.. . Může-li kapitalismus trpět de-mokratické svobody, musí je socialismus re-spektovat ještě ve větší míře". V návrhu nové-

44

ho programu strany z roku 1973 vyslovili španělští komunisté dokonce tak "kacířskou" myšlenku, že totiž "svébytné uskutečnění socialismu v západoevropských zemích muže pomoci i dosavadním socialistickým zemím Východu k podstatně vyšší úrovni jejich systému".

Svým rozhodným odporem proti sovětské vojenské intervenci v Československu 196S a navázáním oficiálních styku s Komunistic-kou stranou Činy v létech 1970 a 1971 při-vedli Brežněva k zuřivosti, která vyústila v pokus rozbít španělskou stranu objednaným "opozičním" vystoupením některých v SSSR žijících emigrantu v čele s generálem E. Li-st erem. Nějakou dobu vycházel za sovětské peníze dokonce proso vět ský "dvojník" časo-pisu "Mundo obrero" a nová "strana" poku-sila se etablovat i různými veřejnými vystou-peními, například na zasedání Světové rady míru v roce 1971 v Budapešti. Byla však prakticky všemi domácími i exilovými orga-nizacemi odmítnuta, i když dosud zcela beze stopy z jeviště nezmizela. Španělští komunisté byli mnohokrát pobouřeni sovětskou a výcho-doevropskou spoluprací s Francovou vládou, zejména dodávkami polského uhlí v době stávek španělských horníku, a pozdějším horlivým navazováním ekonomických a di-plomatických styku.

Když v roce 1973 Manuel Azcarate vícekrát vystoupil s odmítnutím snah znovu podřídit západoevropské komunistické strany mos-kevskému komandu, když kritizoval Brež-něvovo pojetí "koexistence" jako velmocenské rozdělování sfér vlivu, a když se vyslovil za "socialistickou Evropu zcela nezávislou na stávajícím seskupeni socialistických státu", obvinila jej Moskva z "nacionalistické odchyl-k y " a napadla v časopise "Parti jnaja žizň" v únoru 1974 celou politickou koncepci španělských komunistu jako "revizionistickoiť. Avšak hrozny se ukázaly být příliš vysoko. Útok byl odmítnut nejen Španěly, ale i ostatními významnějšími západoevropskými komunistickými stranami. Když pak Moskva potřebovala dostat pod střechu celoevropskou komunistickou konferenci, byla v říjnu 1974 nucena pozvat k "přátelským a soudružským rozhovorům" všechny ty španělské předsta-vitelé včetně M. Azcarate, které před mála měsíci téměř exkomunikovala. O výsledku jednání mohl Carrillo ve svém interview pro Frankfurter AUgemeine Zeitung 17. prosince 1974 konstatovat, že "Moskva přistoupila na pozoruhodné ústupky a poprvé vůbec v oficielním dokumentu přiznala plnou nezá-vislost jedné z komunistických stran". Musela — přinejmenším pro tuto chvíli — namísto požadované subordinace akceptovat "kritic-kou solidaritu", jejíž jsou i španělští komu-nisté zastánci.

Komunistický projekt pofrankistického uspo-řádání vychází z téže o nezbytnosti "národního smíření" a "spojenectví proti diktatuře také s těmi, kteří kdysi proti nám bojovali" (Ibarruri, l'Unitá 9.12.1970). Předčasnou dez-integraci a polarizaci protifrankistických sil onkládají španělští komunisté za hlavní ne-

bezpečí pro vybudování fungujícího demokra-tického systému na troskách fraukismu. J e pravděpodobné, že tento jejich postoj je do určité míry motivován i historickou zkuše-ností španělské republiky z let 1936 až 1939, v níž každá politická strana byla "státem ve státě", a jež byla rozdírána nesmírným provinčním partikularismem. Disfunkční po-larizace vedly tenkrát i k hratrovražediiým bojům na levici, na příklad při tragickém trockistickém a anarchistiekém puči vBarcelouě 1937. Také nejnovější poučení z Chile hrají nesporně svou roli. Postoj španělských komu-nistu je však především motivován poznáním, že výstavba fungujícího a proti novým po-kusům o diktaturu obranyschopného systému je po 35 letech diktatury mimořádně nesnad-nou a nejistou záležitostí, jejítuuž řešení musí být proto podřízeny všechny jiné zájmy. I zahraničně politicky je předpokladem úspě-chu veliká zdrženlivost. Vnitřní změny je třeba provést v "rámci daného internacio-nálního systému", protože jen tak lze zabránit retardačnímu vměšování supervelmocí. Špa-nělští komunisté tuší, že pro rozřešení těchto nesnadných úkolu nemůže stačit ani oněch "51 procent" eventuelní levicové lidové fron-ty, že fronta musí tentokrát sahat dále, až k liberálním ehistuni a eventuelním opo-zičním falangistum. To vedlo k vytvoření "demokratické junty" v červnu 1974, jejímž jménem promluvil v Paříži jak komunista Carrillo tak monarchista Rafaelo Calvo Serer. Výzva se setkala s pozitivním ohlasem v zemi, a byli to kupodivu —- avšak z tradice — jen španělští socialisté, kteří toto široké "netřídili" spojenectví nejprve zcela odmítli, pak na svém sjezdu v říjnu 1974 zaujali poněkud pozitivnější postoj, avšak později znovu vyjádřili své výhrady. Pokud jde o socialisty, našel Carrillo podstatně větší porozumučni pro svou politickou koncepci u portugalských socialistu Mario Soarese, jejichž sjezdu se v prosinci 1974 zúčastnil. V Lisabonu se ovšem zase ukázalo, že nijak vřelý vztah chovají ke španělským komunistům komunisté portu-galští, jejichž politické myšlení musel Carrillo charakterizovat jako stále ještě příliš "výcho-doevropské".

Španělští komunisté se domnívají, že by široká pofrankistická koalice měla potrvat relativně dlouho, a že každý předčasný pokus o její oslabení by mohl mít katastrofální nás-ledky. Rozhodně proto odmítají levicový extrémismus a terorismus, včetně teroristické aktivity baskických nacionalistu v ETA, které se madridský režim znovu a znovu pokouší vydávat za "komunisty". Jsou si však současně vědomí nevyhnutelé historické přechodnosti takové koalice a nefetišizují ji proto. Carrillo v září 1974 napsal v "Rinascita" že "po konzolidaci demokratických institucí stane se normálním, jestliže jak levice tak pravice pujdou svou vlastní cestou". Komunis-té ovšem očekávají, že i v široké koalici bude možné získat porozumnění pro nejnaléhavější sociální reformy, a že majetné vrstvy španělské společnosti nesáhnou k sabotáži ekonomickým rozvratem. Sdílejí názor italských komunistů,

že za příznivých okolností může pak "konti-nuální řetěz reforem vést až k socialismu nového typu".

Nemůže být pochyb o tom, že současný program i pozice komunistické strany špa-nělska dávají naději, že se tato strana stane významným faktorem demokratické konzoli-dace po rozpadu Francova režimu. Je j í pozitívní úloha v tomto procesu by ovšem mohla být oslabena, kdyby i v tomto období měla pokračovat frakční činnost Listerovy Dromoskevské skupiny, nebo kdyby se něk-terým avanturistickým extrémně levicovým seskupením — pro jejichž demagogii existuje při neuspokojitelnosti mnohých i oprávněných požadavků a v nepřítomnosti fungujících instituci v přechodném období vždy prostor — podařilo vnutit komunistické straně boj a soupeření na levici. Extrémní levice měla svůj podíl na katastrofách levicového hnutí v Chile, Turecku, Indonézii, na Ceyloně i jinde. Politický pseudoradikalismus má mi-moto právě ve Španělsku svou staletou tradici. J iž dnes operuje nalevo od komunistů celá řada malých militantních seskupení extrémně nacionalistického, mapistického, trockistické-ho a anarchistického charakteru; Revoluční baskické hnutí ETA, Hnutí ozbrojeného boje v Katalonii OLLA, Revoluční antifašistická fronta FRAP, Hnutí revoluční levice MIR, Revoluční komunistická liga LCR a jiné. Lze

Volná Bohužel non dni tušení, jak může docházet

h rozhodnutí posílat lidem bomby, ale bude nás asi poměrně dost, kteří o tom nic nevíme.

Nezbývá nám nez se dohadovat. Vezměme proto, například, takovou úplně

hypotetickou možnost, že někdo v Praze si umane poslat bombu někomu na Havaj.

Úmyslně nepíši do Říma, aby to nevyzní-válo dvojsmyslně, nebof je tam Vatikán a kašna sladkého života. Naopak Havaj je da-leko, je ideologicky nevinná a že by tam chtěl někdo, nota bene z Prahy, posílat bombu, je zajisté hloupost.

Nuže tedy, Havaj: ALOE, daikiri, západ slunce s filtrem, třináctileté mišenky, mari-juana a svoboda tisku. Zcela podezřelé okolnosti, dokonce seskupené.

Však také právě v této chvíli vstupuje do pra-covny plukovníka Šarapatky v Praze — Bubenči agilní major Sliuka, v ruce drží poslední Číslo Nové -mysli, nalistuje Článek o celkové deka-denci na Havaji, a řekne znechuceně:

"Už tam asi chýbaju len pohlavně choroby". Omlouvám se na tomto místě Oldřichu Ša-

rapatkoví, kterého ostatně pamatuji jenom jako majora a navíc to byl poměrně slušný cenzor, který znal všechna vybraná slova po "p" a dokonce jezdil v sobotu na koni. Om-louvám se též Juliusovi Sliukovi, který tiž sice majorem jistě je, ale popravdě řečeno ani nevím, jaký má nyní poměr k pohlavním

jen doufat, že ještě nezapomenutá zkušenost občanské války přece jen oslabí bratrovra-žednv konflikt.

Pozitívní úloha komunistické strany by ovšem mohla být zmařena— ve Španělsku jako kdekoliv jinde na světě — také výbuchem starokomunistického dogmatismu, intolerance a sektářství. Nebezpečí takového úpadku není nikdy zcela zažehnáno. Nikoliv bez příčiny odpověděl nedávno jeden z předních míst-ních italských komunistů v komunisty spra-vované Bologni na otázku, zda by správa města a provincie byla podstatně lehčí, kdyby komunisté získali absolutní moc v celé zemi: " V tom případě bych měl pořád ještě strach před námi samými"!

Možnosti komunistické strany Španělska by mohly být přirozeně zmařeny nebo osla-beny, kdyby se konzervativní protikomunis-tické síly pokusily i po pádu diktatury bránit návratu komunistů do legální politiky, a kdyby se "obavy z vývoje v jižní Evropě", které již jménem vlády USA Henry Kissinger vyjádřil, proměnily v příliš agresívní proti-komunistickou činnost CIA. Není zcela jisté, že nejen španělští komunisté, ale i ti druzí se skutečně/něčemu naučili a něco zapomněli". V každém případě však existuje naděje, že právě ve Španělsku mohl by "západoevropský komunismus" výrazně vyrazit z bludného kruhu dlouholeté bezmoci a sterility.

bomby Jiří Hochman

chorobám. Nějaká jména si však Člověk vy-myslit musí a já zde chci také zdůraznit prvek federalizace státního aparátu, nebof je jasné, že posílá-li se uz někam bomba, musi se to určitě rozhodovat na federální úrovni a musi na to být vyšší šarže, protože nějakého prostého de-sátníka by taková věc asi vůbec nenapadla.

Plukovník Šarapatka, ačkoli je náčelníkem a národnosti České, je lidový. Rád dá též na-jevo svůj internacionalismus, a proto opáčí:

"Pohlavné choroby že tam chýbaju, vravíšl Čo kebysom tam poslal Pospíšila?"

Není jisté, ze Ministerstvo má pro tyto úkoly právě Pospíšila, ale před válkou byl na policejním komisařství v Krakovské ulici pan inspektor Pospíšil, který chodil takové případy Na bojiště a do okolí sepisovat. Teď to už asi nesepisuji, teď to spiše v případě potřeby nenápadně roznášejí. Svého druhu biologická zbraň.

Pan inspektor Pospíšil už nadto dávno umřel, byl to počestný muž a Pospíšilů je spousta.

Ačkoli pořád odbočuji, mám dosud na mysli svůj chorobný nápad poslat někomu z Prahy na Havaj bombu.

Představuji si majora Slinku, jenž, dotázán na možnost pře disponováni agenta Pospíšila, odpovídá s přehledem:

"Pospíšil je, žial, na Školeniu v Samar-kandě' *.

úvaha k otázce

46

Je rád, ze má to ošemetné slovo za sebou, nebol několikrát se již při jeho vyslovováni nevhodně přeřekl, a jednou dokonce před spřá-telenou ministryní kultury.

Tak vznikne otázka, co s Havají, neni-li po ruce PospUil.

Nezbývá nic jiného než výbušniny, jelikož je to prostředek osvědčený, vydává to ránu a dá se to posílet poštou.

Návrh se tudíž pošle na orgán. Z orgánu se to pošle na spřátelenou poradnu. Spřátelená poradna zváží mezinárodni okol-

nosti, ale protože je v zásadě vždycky pro, odpoví ambivalentně:

"Ať tam pošlou bombu, do toho pelechu neřesti, ale malou, aby z toho nebyl velký ran-dál. Ať to nemá víc než třicet deka. Taky porto bude levnější".

Smutný Šarapatka se vrací přecpaným autobusem číslo 235 do Bubenče, neboť mu je jasné, že třicet deka i s obalem je pro Ha-vaj málo.

Technické zařízeni se pak ještě svěří jaké-musi živloví, který sice dělá bomby dobře a má s tím už třicetiletou zkušenost, ale pře-sluhuje, pije a navíc Čeká na nové brejle.

Takto vstupuje — s pravděpodobnosti při-jatelnou — do hry šlendriján, tento lidský faktor, jenž tolik zpříjemňuje život českého národa pod stranou a vládou. 1 Havaj z toho může mít prospěch. Neboť živel shora uvedený si splete ekrazit s kyselinou solnou, na které

má navíc nálepku s nápisem Destilovaná voda, aby mu to poradci nery pili.

K maskování se použije některé ze zaká-zaných knih, neboť povolených je dosti málo. M ůže být, že to i* montuji i do knihy " Emi-granti proti národu" z roku 1951, což udělá radost mně, mým dobrým spoluautorům i panu Jaroslavu Dresslerovi ze *' Svobodné Evropy''.

Na Havaj to proveze v pytli kurýr, a je rád, když mu to nevybuchne cestou. Kolik kurýrů už takto obětovalo diety na oltář plukovníka Šarapatky ?

Podat pak zásilku v Honolulu je již hrač-kou, neboť poštovní zřízenci jsou notoricky nevšímaví. Jediný pošťák, který pracuje o-pravdu svědomitě, je pan režizér Helge na poště v Radlicích, ale odtamtud to jistě posílat nebudou.

A náhražka za Pospíšila se již řiti na adre-sáta.

Místní tisk pak třeba napíše: "Tajná služba jisté mocnosti opět podala

důkaz svých ohleduplných postojů. Adresátovi toliko shořely kalhoty*'.

V Honohdu mám kamaráda Štrougala, který má půjčovnu kanoji a píše mi dlouhé dopisy. Nedávno taky psal:

"Máme zde též pelikány. Jsou to dosti tichá zvířata, nevydávají skoro žádné zvuky. Tygry zde nemáme žádné".

Doufám, Že tato citace ze soukromého do-pisu malého Českého podnikatele je nejlepším zakončením této krve lačné úvahy.

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA J O S E F ŠPAČEK, bývalý tajemník ÚV KSČ a clen Dubčekova vedení, v době "nor-

malizace" vyloučený a pracující jako dělník a garážmístr, utrpěl nedávno při výkonu své práce těžký úraz: při pádu těžké desky mu byly rozdrceny kosti mezi kolenem a kotníkem. Několik dní byl ve vážném nebezpečí života pro náběh k emholii (v důsledku vyplavení do krevního oběhu kostní dřeně). Rozdrcené kosti mu musely být nahrazeny umělými a spojeny pomocí mnoha šroubu. Léčení si vyžádá značné doby a zatím není jasné, zda úraz nebude mít trvalé následky.

— . * * . - ^

VLADIMIR BLAŽEK, filosof a publicista, dlouholetý spolupracovník Literárních no-vin a brněnského Hosta do domu, po okupaci vyloučený ze strany a zbavený svého místa na universitě, v posledním období bez zaměstnání, dostal na svou žádost povolení od čs. úřadů k vystěhováni do Spolkové republiky. Bude působit vědecky na universitě v Mnichově.

EMIL HAUPTMAN, vedoucí loutkářské skupiny v Kroměříži byl odsouzen na dva a půl roku vězení za "podvracení republiky" podle § 100. Spolu s ním byli odsouzeni další členové kolektivu: Lenka Horáková na 18 měsíců, František Maxera na 15 měsíců a další člen skupiny na rok nepodmíněně a dva po 4 měsících podmíněně. Byli obviněni, že ústy Škrholy, Matěje Kabáta a Kolombíny se dopouštěli na loutkovém představení v srpnu 1974 na pouti na Hostýně "protistátních výroků".

ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL, film o roce 1968, jehož autorem je vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Múller a o němž píšeme na jiném místě se přes svou angažovanost stal předmětem cenzury. Závěrečná scéna, kdy "hukot těžkých bombardovacích letadel nad Prahou v noci na 21. srpna se posléze mění ve svižnou optimistickou píseň" byla vynechána, aby "příliš nedráždila" diváky. Zdá se, že to souvisí s novou linií propagandy v roce 30. vý-ročí: vstup vojsk se orwellovsky nestal.

PROCHÁZKA, ředitel Ústavu jaderné fyziky ČSAV, který se proslavil svým výrokem "Vyhodil bych i Einsteina" se stal nakonec neúnosným i pro Čs. akademii věd a byl ze svého místa odvolán. Škody, které však napáchal čs. jaderné fyzice těžko vyčíslit. Procházka se stal nyní vědeckým pracovníkem Ústavu filosofie a sociologie ČSAV. Řediteli ústavu R. Rich-tovi vyslovujeme soustrast, pracovníky jeho ústavu před Procházkou důrazně varujeme.

47

Dr. KAREL ČULÍK, přední čs. matematik, specialista v algebře, logice a matema-tické linguistice, universitní profesor v Brně a později vědecký pracovník Výzkumného ústa-vu matematických stroju v Praze byl vyhozen-tak jako mnoho jiných-ze zaměstnání. Od února 1974 je prakticky bez práce, stejně tak jako jeho žena, rovněž vědecká pracovnice. Požádali proto o možnost vědecky pracovat v zahraničí, ale jejich žádost byla zamítnuta s odůvodně-ním, že to "není ve státním zájmu". Známý americký pokrokový profesor Noam Chomsky 0 tom napsal dopis do časopisu New York Review of Books s poznámkou, že Československo má divné "státní zájmy", podle kterých vědci nesmí pracovat ani v cizině, ani ne ve vlastní zemi. Chomsky dodává, že to jistě není nejhorší případ, ale^přesto dostatečný, aby "ilustroval nynější situaci, kterou zcela ignoruje Jednota právníku ČSSR, která současně pokrytecky odsuzuje události v Chile".

V Z O R N Ý STÁT je normalizované Československo: všechna ustanovení mezinárodních dohod a smluv, včetně Charty lidských práv, přijatých OSN jsou u nás vtělena do zákono-dárství a praxe soudních a správních orgánů. Prohlásil to-docela vážně a oficiálně-čs. delegát v sociálním a humanitním výboru OSN (protokol z 22.10.1974). J e příjemné to slyšet, ještě příjemnější by bylo to pocítit v denní praxi.

M. SVOBODA, pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, známý v pražských vědeckých kruzích tím, že pobírá plat vědeckého pracovníka po dobu 22 let, ač nikdy nepu-blikoval nějakou vědeckou knihu, dostal za r. 1974 (kromě řádného platu) celkem 26.400.-Kčs ve formě mimořádných odměn. Ovšem i to je zcela nepatrná částka ve srovnání s mimořád-nými odměnami, které dostali "přední" pracovníci tohoto ústavu pouze ze IV. čtvrtletí r. 1974: M. Formánek 6.000,-Kčs, M. Huláková (předsedkyně ZOKSČ) 9.000,-Kčs, B. Filipcová 14.500, Kčs a Jindřich Filipec, zástupce ředitele dokonce 25.000.-Kčs (!). Pak není divu, že ve svém projevu na členské schůzi ZO KSČ 21. října 1974 si mohl J . Filipec libovat, že "navzdory předpovědi našich odpůrců dosáhli jsme v oblasti filosofie a sociologie nebývalých výsledku. 1 pro náš ústav platí, že díky uplatňování linie strany a pod jejím vedením jsou tyto výsledky a jejich společenské uznání větší než kdykoliv v minulosti" (str. 14, Studie, č. 16-1974-jen pro vnitřní potřebu).

PŘEMYSL KOČÍ, ředitel Národního divadla v Praze, dosazen v Husákovým režimem

a jeden z íiejvěrnějších služebníku jeho antikulturní politiky znemožňuje nejrůznějšími způ-soby svým zaměstnancům angažmá na Západě. Sám však využívá každé možnosti, aby se na Západ dostal a dobře tu vydělal. Tak z protekce jednoho svého podřízeného, který má zahraniční konexe režíroval počátkem roku v Amsterdamu operu "Věc Makropulos". Sekre-tariát ÚV KSČ mu schvaluje bez problému i měsíční působeni mimo podnik. V kuloárech se-kretaritátu ÚV i Národního divadla se šušká, že to je oplátka za radovánky, jichž v sauně Národního divadla, zřízené z Kočího popudu, občas a rádi užívají také tajemníci ÚV KSČ Bilak a Kenipný.

M I L O § XV A V BRUZEK, bývalý ministr kultury ČSR, se objevil v nové úloze: člena

kárné komise filosofické fakulty Karlovy University v Praze, která projednávala "závažnou provokaci" studentu 5. ročníku, kteří vyzvali své kolegy-nečleny SSM ke schůzce k projed-nání způsobu doporučování cest do zahraničí. Výzva se dovolávala na mnohokrát opakovanou zásadu, Že členství v SSM je dobrovolné a že z jeho titulu nevyplývají žádná privilegia a žá-dala proto stejný postup vůči studentům na základě prospěchových a odborných kriterií. Tvarná komise, ve které byli kromě Bružka ještě Angelis, Uherek a Korbel navrhla k vylou-čeni ze studií autory výzvy-studenty 5. ročníku-Oldřicha Tumu a Jana Kozáka (byli vylou-čeni 28.2.1975), o návrhu na vyloučení dalších tří studentu nebylo ještě rozhodnuto a čtyři další dostali veřejnou důtku. Celým případem se také zabývaly policie a vláda, jež v akci spatřuji "práci rozvědek". Když na schůzích na fakultě se kdosi odvážil argumentovat vý-borným prospěchem účastníku "akce, bylo mu řečeno, že CIA si vybírá právě ty nej lepši (Au-

LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsicník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým!

V ZAHRANIČÍ je možno časopis objednat za roční předplatné: 16, - DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 21, - DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 23, - DM pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na

LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, Miinchen. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument)

a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA

48