Brazílie, Batayporã

Pražské puzzle v Batayporã

Markéta Pilátová

V březnu 2019 navštívila generální konzulka Ing. Pavla Havrlíková městečko Batayporã v brazilském státu

Mato Grosso do Sul a přivezla dětem, které studují češtinu opět krásný dárek. A opět to nebyl dárek

jednoduchý. V loňském roce děti dostaly od paní konzulky 3D model katedrály sv. Víta a letos je v obrovské

krabici čekala puzzle skládačka o přesně dvou tisíci kouscích. Děti měly poskládat pražská zákoutí,

bronzovou rytinu s rytířem na Karlově mostu, vitráže na katedrále sv. Víta, různá panoramata Prahy a to

všechno spojené do jednoho velkého obrazu. Bylo jasné, že nás společně čeká práce na mnoho měsíců. Děti

ve věku šest až dvanáct let se ale jen tak nezalekly. Už měly za sebou stavbu velmi složitého rébusu katedrály

a tak se směle vrhly i na pražské puzzle. Nejdříve jsme ale několikrát společně probírali slovní zásobu týkající

se obrázků na skládačce, jako most, hrad, řeka, labuť, věž, socha, barvy, slovesa spojená s Prahou, následně

jsme listovali mnoha knihami a dívali se na videa s pražskými pověstmi. Samotné puzzle jsme ale nemohli

skládat v hodinách českého jazyka, protože to bychom několik měsíců nedělali nic jiného.

Domluvili jsme se tedy s dětmi a s vedením Centra historické paměti Jindřicha Trachty na dalších hodinách,

zejména večer, kolem sedmé, či osmé hodiny, kdy se děti zaujaté puzzle scházely s učitelkou Markétou

Pilátovou a zcela propadly horečce skládání. Večery jsou v Batayporã jedny z nejkrásnějších chvil dne,

protože se vedro pomalu vzdává a na nebi se pokaždé vykreslí nádherná škála barev. V domku, v němž sídlí

Centrum historické paměti Jindřicha Trachty a odehrávají se v něm hodiny českého jazyka se tedy několik

dnů v týdnu svítívalo dlouho do večera a děti, namísto aby se proháněly na kolech po venku, nebo se doma

s rodiči dívaly na televizi přicházely, aby skládaly nesmírně složité puzzle. Samy pak vymyslely soutěž, kdy

se na velkou tabuli přesně zaznamenávalo, kdo a kdy dokázal najít místo kolika kouskům skládačky. Někdy

se nám za celý večer nepodařilo umístit víc jak dva, tři kousky, jindy se nám dařilo a našli jsme místo pro

třeba i deset kousků. Přidávali se k nám i po večerních hodinách češtiny dospělí studenti a pomáhali několik

dalších hodin, zcela zaujatí skládáním. Také nám velmi pomohla studentka češtiny, paní Luciane Aparecida

Martins Pereira, která nám opatřila velkou kartonovou desku, na které jsme puzzle skládali.

V červenci se nám pak podařilo obří puzzle dokončit a na slavnostním předávání diplomů nejlepší „skládači“

dostali od paní konzulky Pavly Havrlíkové další krásné, drobné dárky. Ale největším darem byly společně

strávené chvíle během skládání. Objevování hlavního města České republiky, jeho pro brazilské děti tak

exotické krásy. Složené puzzle jsme pak věnovali honorárnímu konzulátu ČR v Batayporã a každý malý i velký

student češtiny se dnes touží do Prahy podívat. Vždyť její zákoutí teď díky dvou tisíci kouskovému puzzle

má každý z nich v malíčku.

Brazílie, Batayporã

Česká chlebíčková dílna a soutěž v Batayporã

Markéta Pilátová

Již šest let se každý rok v brazilském městečku Batayporã konají v rámci výuky českého jazyka české

kuchařské a kulinářské dílny, na které se žáci vždycky těší. Letos jsme jich uspořádali hned několik – v rámci

výuky se studenti češtiny letos učili dělat nejrůznější typy českého oblíbeného jídla – chlebíčků. V Brazílii se

tato česká jednohubka setkala s velkým nadšením. Brazilským studentům připadají naše chlebíčky nesmírně

exotické a oceňují na nich zejména estetickou stránku a také to, že je to jídlo, které se dá podávat na

nejrůznějších oslavách a večírcích. A ty se v Brazílii konají při každé sebemenší příležitosti, takže žákům

připadaly chlebíčky nejen chuťově výborné, ale okamžitě poté, co vytvořili svůj první chlebíček, se začali

těšit, jak tuto dovednost využijí na nejbližší rodinné oslavě.

Bohužel v Brazílii je velmi těžké sehnat na chlebíčky všechny možné ingredience, zejména naši nakládanou

zeleninu, které se tady říká: „picles“. Nakonec se nám ale vždy podařilo namíchat něco alespoň zdánlivě

připomínající náš bramborový, nebo vlašský salát a jako ozdoby na chlebíčky jsme pak vycházeli i místních

surovin a vznikaly opravdu zajímavé „chlebíčkové kreace“ s mangem nebo papájou. Při rozloučení

s krajanskou učitelkou Markétou Pilátovou jsme pak společně vymysleli také „chlebíčkovou soutěž“,

v porotě byli zástupci krajanské komunity v Batayporã a starší studenti. Děti, které chodí do kroužku

českého jazyka a kultury pak soutěžily, kdo vyrobí nejkrásnější chlebíček v časovém limitu dvou minut.

Oceněné chlebíčky a jejich tvůrci pak získali ceny od paní generální konzulky Ing. Pavly Havrlíkové. Bylo to

krásné rozloučení se semestrem plným češtiny a nečekaných kulinářských zážitků. Když pak volala jedna

maminka dvanáctileté Sofie, že děkuje, že se její dcera mohla učit česky a že už několik dní celá rodina jí

české chlebíčky, bylo to nejen dojemné, ale taky opravdu povzbuzující. Plné naděje, že láska k českému

jazyku může někdy procházet i žaludkem.

USA, Chicago

Dvě studentky ÚČJTK lektorkami na letní škole českého jazyka v Chicagu

Letní škola českého jazyka při T. G. Masaryk Czech School v Chicagu se v letošním roce konala

od 8. července do 2. srpna, nyní poprvé ve spolupráci s Konzulátem České republiky v Chicagu.

Výuka ve škole probíhala od pondělí do čtvrtka, pátky byly vyhrazeny pro seznámení se s

konzulární činností a pro návštěvu kanceláře přímo v centru Chicaga. Celý článek z webu ÚČJTK

FF UK naleznete ZDE.

Austrálie – Perth, Adelaide

U krajanské komunity v Perthu

Jiří Kostečka

Mezi povinnosti českého učitele u krajanů v destinaci Austrálie – Nový Zéland patří i návštěva a

výuka v jiných krajanských komunitách, než je ta, v níž pracuje dlouhodobě. Ve dnech 9. až 12.

července 2019 jsem tak podle plánu navštívil velmi aktivní český klub a českou školu

v západoaustralském městě Perth.

Česká škola zahájila v tomto městě svoji činnost 17. října 2009, a bude tedy letos slavit 10. výročí

své existence. Ve třídě bylo tehdy 12 dětí ve věkovém rozmezí od tří až pěti let. Od té doby se

škola rozrostla, žáci samozřejmě povyrostli: mé dvoudenní výuky ve škole a následně v playgroup

se zúčastnilo přes 20 dětí, a to ještě řada dalších žáků školy byla na prázdninách v České

republice.

Jak škola uvádí na svém webovém profilu, „hlavním cílem výchovně-vzdělávacího procesu je

především rozvoj jazyka a vybudování dobrých komunikačních schopností. Výuka se zaměřuje na

rozvoj jazyka a dobrých komunikačních schopností, přípravu a výuku čtení a psaní. Seznamuje též

s českou kulturou, tvorbou i tradicemi.“

Čeští rodiče vozí své děti do školy každou sobotu od 8:30 do 12:00 hod., často přitom překonávají

vzdálenost i několika desítek kilometrů.

V současné době je ředitelkou i prezidentkou Českého klubu velmi agilní paní Jitka Smith, která

má vpravdě obrovskou zásluhu na tom, že jak klub, tak škola aktivně fungují. Mám zkušenost i

z jiných australských a novozélandských měst, že činnost klubů často závisí na nevídaně obětavé

práci několika málo lidí, v některých případech i jen jednoho či dvou. Paní Smith je příkladem

krajanky, která svojí činorodostí a pílí sama dokáže zvládat tolik organizační a pedagogické práce

a též administrativy, že je třeba opravdu smeknout.

Páteční výuka v Perthu

Česká škola v Perthu se potýká s fenoménem, jenž v Austrálii trápí nejen ji: totiž s odlivem starších

dětí z české školy. S přechodem na druhý stupeň, tedy v 11 letech věku, totiž přibydou dětem nové

povinnosti, kroužky, sportovní a jiné aktivity – a na pokračování docházky do české školy již v řadě

případů nemají časovou ani psychickou kapacitu. (Snad jedinou výjimkou je moje „domovská“

Adelaide, kde v docházce do české školy pokračují i děti starší 11 let.) Aktuálním problémem je

v Perthu nedostatek učitelů: po několika letech personální stability totiž odešlo v důsledku školou

neovlivnitelných událostí několik českých učitelek a kvalitní náhrada za ně se shání značně obtížně.

Škola vyvíjí činnost v pronajatých prostorách australské školy, což limituje časové možnosti výuky

na jeden den v týdnu; individuální výuka, kterou nabízím v Adelaide, čelí v Perthu značným

dojezdovým vzdálenostem – buď by český učitel musel dojíždět přímo do rodin roztroušených po

hodně „roztáhlém“ městě, nebo by rodiče museli zajíždět k němu domů, oboje ovšem naráží na

limitované časové možnosti.

Po svém příletu do Perthu jsem na základě dohody s paní Jitkou Smith vedl sobotní dopolední

výuku od 9:00 do 12:00 hod. a po ní jsem rodičům prezentoval svoji přednášku o bilingvismu a

praktických aspektech bilingvní výuky.

Přednáška o bilingvismu

Dopolední blok jsem zahájil se všemi dětmi zpěvem českých lidových písní a nácvikem některých

dalších, které dosud neznaly; doprovázel jsem je přitom na klavír. Poté jsem převzal třídu

nejstarších a první hodinu věnoval – po seznamovací konverzační rozcvičce – jazykovým hrám

(„vše, co je bílé“, „jaké jsem zvíře“ /děti se ptají otázkami ano-ne/, hledání opozit, koncovky, česká

šibenice (hangman). Byl jsem velmi mile překvapen více než slušnou úrovní jejich češtiny – několik

je skutečně plně bilingvních. Poté jsem – s trochou obav, jak taková turboaktivita dopadne – rozdal

dětem text pohádky O Červené karkulce, kterou jsem textově adaptoval a opatřil hudbou již před

dvěma lety pro českou školu v přírodě na Novém Zélandu. Ačkoli děti četly tzv. z první, šlo jim to

výborně a velmi zaujaly nejen sebe, ale i přihlížející předškoláky. Bleskurychle se též naučily

karkulkovské texty písní na motivy lidovek a s chutí si – již podruhé toho dne – zazpívaly. Zvěst o

této činnosti se školou rychle rozletěla a ke konci čtené zkoušky jsme již měli početné publikum;

bylo tedy rozhodnuto zkusit asi 20minutové představení i inscenovat.

Akce skončila příslibem učitelek i rodičů, že tuto Karkulku nacvičí i s kostýmy a kulisami pro celou

českou komunitu v Perthu. Na závěr zdařilého dopoledne jsem zopakoval úspěšný adelaidský

letecký den, o němž jsem před časem do Aktualit psal: naučil jsem děti (i rodiče) vyrobit

dalekonosnou papírovou vlaštovku a zopakoval s nimi přitom užitečné pracovní pokyny typu

nastříhej, přelož na polovinu, ohni, přilož k sobě – dej od sebe, dbej na přesnost práce apod. Jak

jsem předpokládal, vlaštovky pak úspěšně poletovaly po celém areálu během polední přestávky.

Zmíněná přednáška o bilingvismu sobotní školní den ukončila.

Výroba vlaštovek

Na neděli byly plánovány individuální konzultace podle zájmu rodičů. Vzhledem k tomu, že i

v Perthu, podobně jako v Adelaide i jinde, má nejedno dítě výslovnostní problémy (a to i

v angličtině) a že australský školský systém by se stran logopedické péče mohl od České republiky

hodně učit, přihlásily se původně tři rodiny. Bohužel však z konzultace sešlo, protože všichni rodiče

nakonec usoudili, že nedělní cesta do školy je pro ně příliš daleká. Čítám o podobných potížích i

ve zprávách jiných učitelů u krajanů – zde se tedy nabízí podnět našemu Ministerstvu školství, zda

by ve spolupráci s logopedickými poradnami v naší zemi bylo možné nabídnout našim krajanům,

resp. jejich dětem – českým občanům účinnou pomoc tak říkajíc na dálku (skypové konzultace,

poskytnutí potřebných materiálů apod.).

V pondělí dopoledne jsem se zúčastnil „playgroup“ nejmenších dětí, jejichž české maminky je vozí

na společná setkávání v rovněž pronajatých prostorách místní školy, krásně položené přímo u

pláže. I s malými dětmi jsme přezpívali řadu dětských písní, které již znaly, a pak jsem poskytl

pedagogické rady maminkám; většina dotazů směřovala ještě k problematice bilingvní výchovy a

k možnostem korekce výslovnostních vad dětí.

Díky péči paní Jitky Smith jsem mohl kromě seznámení se s chodem a aktuálními potřebami české

školy též navštívit několik zajímavých míst v Perthu a okolí. Město je skutečně nádherně položeno

nedaleko ústí řeky Swan do Indického oceánu, má zachovánu řadu původních budov z 19. století

a krásné okolí. Prošel jsem si tak centrum města i malebný přístav u Elizabeth Quay, viděl v noci i

ve dne Památník obětem války na kopci, z nějž je překrásný pohled na panoráma celého města.

Prohlédl jsem si též přilehlou King´s Garden, botanickou zahradu s mnoha unikáty, včetně

baobabu, jejž před pokácením kvůli těžbě rud zachránila před 11 lety parta nadšenců tím, že ho

přestěhovala i s kořeny 3200 km jižně do Perthu, kde se strom zázračně uchytil a žije. Půvabný je

přístav Hillarys s umělou vnitřní lagunou, chránící plavce před „Great Whites“, jimiž se vody u

jihozápadního pobřeží Austrálie jen hemží. Nedaleko odtud se nachází rozlehlý hřbitov – Pinnaroo

Valley Memory Park, proslulý ovšem spíše stády klokanů, kteří se pasou na vydatně kropené a na

Austrálii nevídaně zelené trávě. (Vačnatci nás nezklamali – přesto, že v poledne tato zvířata

většinou polehávají ve stínu, zde byla mimořádně aktivní.)

Konečně krásný byl i výlet do Perth Hills, korunovaný pětikilometrovou procházkou v lesích

Kalamunda National Park. Díky paní Jitce jsme stihli i krátké návštěvy malebného přímořského

letoviska Scarborough a města Freemantlu – prvního anglického přístavu na místě, z nějž se pak

tato osada rozrostla do dnešního velkého Perthu.

Po celou dobu mého pobytu se o mne krajané bez nadsázky skvěle starali. Rád bych proto na

závěr touto cestou upřímně poděkoval paní Jitce Smith za zorganizování mých jak pracovních, tak

popracovních aktivit a za čas, který mně věnovala, dále mým čtyřdenním báječným hostitelům

Katce Švejcarové a jejímu manželovi za poskytnuté ubytování a konečně všem krajanům za jejich

zájem o českou školu a výuku češtiny v Perthu.

Podrobné informace o zdejší české škole a klubu naleznou zájemci na těchto odkazech:

http://www.czechslovakwa.org/ceska-skola-perth/;

https://www.facebook.com/CzechSlovakAssociationWA/

Klokani v Pinnaroo Valley Memory Park

Chorvatsko, Daruvar

Hostování souborů z České republiky na Etnodni v Ivanově Sele

Bohdana Pěva Šolcová

Etnoden v Ivanově Sele (tzv. Pémii), nejstarší české vesnici v Chorvatsku, bývá každoročně

první sobotu v červenci významnou kulturní událostí. Do skanzenu reprezentujícího počátky

osídlení Chorvatska českými zemědělci se sjedou spřátelené České besedy, aby vystoupily

se svým kulturním programem – tanci, zpěvem, dechovkou nebo divadlem. Také letos mohli

diváci sedící na balících slámy (toto posezení se již stalo tradicí) sledovat vystoupení

„beseďáků“ pod širým nebem za klapotu čápů, kteří jsou jedním ze symbolů vesnice. Tentokrát

přijela do Pémie Česká beseda z Jazveniku, která vystoupila s pásmem lidových písní, Česká

beseda z Viroviticko-podravského kraje s divadlem Zájezd České besedy, dechovka z Lipovce

a nechyběla ani místní dechovka.

Tahákem letošního Etnodne bylo účinkování dvou souborů z České republiky – flétnového

souboru Lusatia Consort ze Cvikova a folklorního souboru Patašpička z Jablonného

v Podještědí. Flétnový soubor v dobových středověkých kostýmech zahrál široký repertoár

skladeb a já jsem měla možnost s nimi společně přednést několik valašských písní. Patašpička

představila na pódiu folklorní pásmo Velká noc bude, které se setkalo s velkým potleskem.

Velmi očekávaným bodem programu se stala avizovaná hra Barborky, taneční tragédie s prvky

frašky dle legendy o sv. Barboře. Protože hra využívá ohňové efekty, bylo třeba vyčkat do

setmění a přesunout se na místní hřiště, abychom zabránili riziku požáru ve skanzenu. Hřiště

před školou bylo doslova v obležení diváků, z nichž mnozí kvůli tomuto představení přijeli

z Daruvaru a okolí. Představení bylo strhující, diváci tleskali a skandovali, ale asi největší

vzrušení vyvolal závěrečný bod programu – ohňová show v provedení dětí. Toto číslo za

doprovodu hudby nacvičily děti ze souboru Patašpička a slaví s ní úspěchy nejen v České

republice, ale také v zahraničí.

Představení Barborky

„Člověče, něco tak krásnýho u nás v Pémii? Nemůžu uvěřit, že přijeli sem do naší vesnice…“

sdělovala po představení skoro bez dechu jedna ivanoselská divačka své sousedce. Naprostá

většina diváků sledovala ohňovou show poprvé v životě.

A to nebylo od Patyšpičky a Lusatie Consort všechno. Hned na druhý den se po mši svaté

v místním kostele odehrálo taneční představení Bazilika tančí, které vypovídá o tom, jak děti

objevují a vnímají sakrální prostor. Také toto představení bylo pro místní zcela nové: dosud

neviděli nikoho, aby v prostorách kostela tančil nebo jezdil na jednokolce či skateboardu.

Oba soubory působily ve vesnici několik dní a do svého programu zapojily také místní děti.

Naučily je několik středověkých tanců a tři ivanoselská děvčata nacvičila se souborem taneční

čísla s ohněm pro večerní show. Na oplátku zase místní zapojily soubory do výzdoby vesnice:

strojily panáky ze slámy, pletly věnečky z klásků a chystaly skanzen pro představení.

Aby o tak fascinující představení nepřišli obyvatelé Daruvaru, předvedly soubory svá hudební

a taneční čísla ve večerním představení na velkém pódiu na daruvarském náměstí. Také zde

se setkaly s velkým ohlasem, neboť také v Daruvaru většina diváků shlédla ohňovou show

poprvé.

Důležitou součástí kulturních akcí jsou stánky s jídlem a nápoji. Ty ve skanzenu nabízely

buchty, koláče, klobásy, langoše… a to vše se mohlo zapíjet daruvarským pivem Staročeško

nebo limonádou. Myslím, že na Etnodni nebylo nikoho, kdo by trpěl hlady nebo žízní. V rámci

kulturního obohacování naučily ženy ze souborů péct vesničanky tradiční koláč ze Sudet, tzv.

kecaný koláč, po němž se jenom zaprášilo, a vesnické ženy zase předvedly, jak ve skanzenu

pečou povidlové a makové buchty v peci chlebovce.

Jídlo bylo všude a bylo ho tolik, že na druhý den museli vedoucí souborů některým dětem

nařídit dietu.

Účinkování souborů Lusatia Consort a Patašpičky z Česka mělo v Chorvatsku velký úspěch,

a tak jsme se domluvili na další spolupráci. Již teď se těšíme na další společné chvíle.

Patašpička – valašské písně