VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

BRNO UNIVERSITY OF TECHNOLOGY

FAKULTA PODNIKATELSKÁ

ÚSTAV FINANCÍ

FACULTY OF BUSINESS AND MANAGEMENT

DEPARTMENT OF FINANCE

NÁKLADY VLASTNÍHO KAPITÁLU JAKO MĚŘÍTKO RIZIK

BĚHEM ŽIVOTNÍHO CYKLU PODNIKU A TRHU

COST OF EQUITY AS THE MEASURING INSTRUMENT OF RISKS DURING

THE CORPORATE- AND MARKET LIFE CYCLE

ZKRÁCENÁ VERZE DISERTAČNÍ PRÁCE

ABBREVIATED DISSERTATION THESIS

AUTOR PRÁCE ING. ZDENĚK KONEČNÝ

AUTHOR

VEDOUCÍ PRÁCE DOC. ING. MAREK ZINECKER, PH.D.

SUPERVISOR

BRNO 2013

2

KLÍČOVÁ SLOVA

náklady kapitálu, provozní riziko, finanční riziko, životní cyklus podniku, životní

cyklus trhu, tržní pozice

KEY WORDS

cost of capital, operational risk, financial risk, corporate life cycle, market life

cycle, market positions

MÍSTO ULOŽENÍ PRÁCE

Vysoké učení technické v Brně

Fakulta podnikatelská

Oddělení pro vědu a výzkum

Kolejní 2906/4

612 00 Brno

Knihovna FP VUT v Brně

3

OBSAH

ÚVOD .......................................................................................................................... 5

1 SOUČASNÝ STAV VĚDECKÉHO POZNÁNÍ ..................................................... 5

1.1 Teorie životního cyklu podniku a trhu __________________________________________ 6

1.2 Náklady kapitálu___________________________________________________________ 7

2 CÍLE DISERTAČNÍ PRÁCE ................................................................................... 8

3 METODY POUŽITÉ PŘI ŘEŠENÍ DISERTAČNÍ PRÁCE .................................. 9

3.1 Metoda použitá pro sběr a zpracování dat ______________________________________ 10

3.1.1 Výhody sekundárních dat _____________________________________________ 12

3.1.2 Nevýhody sekundárních dat ___________________________________________ 13

3.2 Metoda použitá pro identifikaci fází životního cyklu podniku a trhu _________________ 13

3.2.1 Zdůvodnění výběru modelu Reinerse ____________________________________ 13

3.2.2 Nedostatky a zjednodušující předpoklady modelu Reinerse __________________ 14

3.3 Metoda použitá pro výpočet nákladů vlastního kapitálu, resp. struktury rizik __________ 14

3.3.1 Výhody stavebnicového modelu MPO ČR a jeho úprava pro účely sledování

struktury podnikatelských rizik _____________________________________________ 15

3.3.2 Nevýhody stavebnicového modelu MPO ČR pro účely zkoumání struktury rizik __ 17

4 VÝSLEDKY VÝZKUMU ..................................................................................... 17

4.1 Struktura nákladů vlastního kapitálu v závislosti na životním cyklu podniku ___________ 17

4.2 Struktura nákladů vlastního kapitálu v závislosti na tržní pozici _____________________ 18

5 PŘÍNOSY DISERTAČNÍ PRÁCE ........................................................................ 20

ZÁVĚR ...................................................................................................................... 21

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ........................................................................... 23

SEZNAM VLASTNÍCH PUBLIKACÍ ..................................................................... 29

ŽIVOTOPIS ............................................................................................................... 31

ABSTRAKT .............................................................................................................. 32

4

5

ÚVOD

Všechny podniky procházejí jednotlivými fázemi svého životního cyklu. Tato

skutečnost se promítne zejména v hodnotách veličin, popisujících finanční zdraví

podniku, přičemž výkyvy hodnot těchto veličin, v důsledku přechodu z jedné do

druhé fáze životního cyklu podniku, lze díky kvalitnímu podnikovému

managementu pouze zmírnit, nikoli zcela eliminovat. Možnostmi, jak tyto výkyvy

zmírnit, jsou např. inovační aktivity či uplatňování vhodných marketingových

nástrojů. Nikdy však nebude zajištěn permanentní růst podniku, neboť je nutno vzít

v úvahu, že podnik má k dispozici pouze omezené výrobní možnosti, z čehož plyne,

že nemůže donekonečna zcela vyhovět zvyšujícím se požadavkům ze strany

zákazníků. Rovněž je potřeba zohlednit i vnější podmínky podnikání, zejména

životní cyklus trhu, v němž podnik působí, neboť může dojít např. k nasycení trhu.

Analogií k životnímu cyklu podniku může být hospodářský cyklus. Také v tomto

případě je sice možné využít např. některé nástroje fiskální politiky vlády či

monetární politiky centrální banky, tato opatření však mají za následek pouze

zmírnění výkyvů ve výkonnosti ekonomiky a nemohou zcela zabránit přechodu

z jedné do druhé fáze hospodářského cyklu.

Jak již bylo naznačeno, změna fáze životního cyklu podniku se promítne

především ve finančních veličinách jako jsou např. rentabilita (investovaného

kapitálu, aktiv, vlastního kapitálu, tržeb, …), likvidita (třetího, druhého a prvního

stupně), náklady kapitálu a kapitálová struktura, ekonomická přidaná hodnota, tržby,

cash flow, apod.

Při přechodu z jedné do druhé fáze životního cyklu podniku se mění i stupeň

jednotlivých rizik, která poskytovatelé kapitálu podstupují. Je nutno zdůraznit, že

každá fáze životního cyklu podniku je spojena s určitými riziky. Stupeň

podnikatelského rizika lze měřit pomocí průměrných nákladů kapitálu v indexním

vyjádření. Tímto přístupem však nelze sledovat strukturu podnikatelských rizik,

která se rovněž během životního cyklu podniku může výrazně měnit. Za tímto

účelem je nutné použít některý ze stavebnicových modelů používaných pro výpočet

nákladů vlastního kapitálu.

1 SOUČASNÝ STAV VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

Tato kapitola obsahuje základní poznatky o životním cyklu podniku a trhu

a o nákladech kapitálu. Jsou zde rovněž popsány i dosud známé souvislosti mezi

náklady kapitálu a životním cyklem podniku a trhu.

6

1.1 TEORIE ŽIVOTNÍHO CYKLU PODNIKU A TRHU

Teorií životního cyklu podniku se již zabývalo mnoho autorů, přičemž bylo

vyvinuto několik desítek modelů životního cyklu podniku. V následujícím výčtu

jsou uvedeny některé z nich, tak jak je uvádí Shirokova (2009):

1. Model autorů Lippitt a Schmidt (1967)

2. Model autora Greiner (1972)

3. Model autora Torbert (1974)

4. Model autora Galbraith (1982)

5. Model autorů Quinn a Cameron (1983)

6. Model autorů Miller a Friesen (1984)

7. Model autora Schein (1985)

8. Model autorů Smith, Mitchell a Summer (1985)

9. Model autora Flamholtz (1986)

10. Model autorů Scott a Bruce (1987)

11. Model autora Kazanjian (1988)

12. Model autorů Hanks a kol. (1993)

13. Model autora Adizes (1999)

14. Model autorů Lester, Parnell a Carraher (2003)

15. Model autora Hoy (2006)

Životním cyklem trhu se dosud zabývalo výrazně méně autorů, známé jsou např.

modely autorů Lu a Wu (2000), Redondo, Juste a Palacios (2005), Liang,

Czaplewski, Klein a Jiang (2009), Digman (1995) či Owyang (1999).

V této disertační práci nebude pro empirický výzkum použit žádný z výše

uvedených modelů, ale relativně nový přístup dle Marca Reinerse (2004).

V porovnání s ostatními modely se jeho model vedle členění životního cyklu

podniku na jednotlivé fáze zabývá i dalším podrobnějším členěním těchto fází na

dílčí podfáze. Největší jeho předností však je, jak bude později podrobněji zmíněno,

jasný algoritmus pro identifikaci jednotlivých fází a to je hlavní důvod, proč byl

právě tento model vybrán. Neméně významnou výhodou tohoto přístupu je i jeho

použitelnost pro identifikaci životního cyklu podniku a zároveň pro identifikaci

životního cyklu trhu, na němž podniky působí, což umožňuje identifikovat tři různé

tržní pozice, jež podniky na daném trhu mohou zastávat:

1. Tržní průkopník – životní cyklus podniku předbíhá životní cyklus trhu

2. Tržní ovládač – podnik se nachází ve stejné fázi životního cyklu jako trh

3. Tržní následovatel – životní cyklus podniku zaostává za životním cyklem trhu

Dle modelu Reinerse (2004) jsou fáze životního cyklu podniku identifikovány

podle průměrné procentní změny aktiv, tržeb a cash flow, což jsou veličiny zahrnuté

do tzv. růstového indikátoru. Pokud je jeho hodnota vyšší než 10 %, pak se jedná

7

o růst podniku, naopak v případě hodnoty menší než –2 % jde o pokles podniku

a pokud růstový indikátor dosáhne hodnoty uvnitř uvedeného intervalu, pak se

podnik nachází ve fázi stabilizace. Fáze založení není identifikovatelná z důvodu

vysoké volatility veličin vstupujících do růstového indikátoru. Identifikace životního

cyklu trhu je velmi podobná, pouze s tím rozdílem, že do růstového indikátoru

vstupují pouze tržby dosažené trhem.

1.2 NÁKLADY KAPITÁLU

Náklady kapitálu lze interpretovat jako finanční nároky investorů za to, že do

podniku vkládají svůj kapitál. Brealey a Myers (2003) zdůrazňují, že náklady

podnikového kapitálu jsou rovny očekávanému výnosu portfolia všech stávajících

podnikových investic.

Je nutno rozlišovat právní postavení těchto poskytovatelů. Důvodem je

skutečnost, že náklady kapitálu závisejí zejména na stupni rizik, která investoři

podstupují a ta jsou pro vlastníky obvykle vyšší než pro věřitele.

Průměrné náklady kapitálu se stanoví jako vážený aritmetický průměr nákladů na

cizí a vlastní kapitál, přičemž váhami jsou podíly cizího resp. vlastního kapitálu na

celkovém kapitálu podniku.

Výpočet nákladů cizího kapitálu je relativně jednoduchý a provádí se tak, že se

poměří veškeré finanční náklady vzniklé v souvislosti s používáním cizího kapitálu

(tedy nejen úrokové platby) k objemu cizího úročeného kapitálu, který může být

buď ve formě úvěrů, nebo ve formě dluhopisů, přičemž pro některé účely, např. při

měření výkonnosti podniku, je potřeba do cizích zdrojů zahrnout a ocenit i finanční

leasing. Dále je nutno zohlednit tzv. úrokový daňový štít, což vyplývá ze

skutečnosti, že úrokové platby jsou zahrnovány do nákladů, což umožňuje

v konečném důsledku úsporu na dani z příjmů. Nákladem cizího kapitálu jsou tedy

reálné platby.

Na náklady vlastního kapitálu lze aplikovat přístup používaný v mikroekonomii,

popsaný např. autory Hořejší, Soukupová, Macáková a Soukup (2010). Nákladem

vlastního kapitálu je dle tohoto přístupu ušlý výnos z alternativní investice se

stejným stupněm rizika. Jedná se tedy o implicitní náklad, nikoli o reálně

vynakládané platby. Z tohoto důvodu je výpočet nákladů vlastního kapitálu složitější

než v případě cizího kapitálu, neboť náklady vlastního kapitálu nejsou reálně

placeny a tudíž ani nejsou zachyceny v účetnictví. Pro výpočet se nejčastěji

používají následující metody:

1. Gordonův růstový model

2. Model oceňování kapitálových aktiv (CAPM)

8

3. Model arbitrážního oceňování (APT)

4. Tržní model

5. Stavebnicové modely (např. metodika Ministerstva průmyslu a obchodu ČR)

6. Odvození z průměrné rentability vlastního kapitálu dosahované na trhu

7. Stanovení nákladů vlastního kapitálu přirážkou k nákladům cizího kapitálu

8. Black-Scholesův model

V závislosti na životním cyklu podniku průměrné náklady kapitálu i rizikové

přirážky věřitelů nejprve klesají a pak rostou. Mírně odlišný průběh mají rizikové

přirážky vlastníků, které v průběhu fáze poklesu nejprve rostou, ale potom dosáhnou

maxima a následně již klesají. Vlastníci totiž očekávají, že bude nastartována nová

vlna expanze a pro případ, že se tak nestane, pak je dle Marca Reinerse (2004)

uvažováno s předpokladem, že vlastníci ručí za závazky svým věřitelům pouze

omezeně a to do výše svého vloženého kapitálu. Rovněž bylo zjištěno, že ve fázích

založení a poklesu je porušeno pravidlo, že cizí kapitál je levnější než vlastní. Lze to

vysvětlit tak, že pro vlastníky jsou ztráty omezené, neboť ručí pouze do výše

vlastního kapitálu, zatímco zisky vlastníků jsou prakticky téměř neomezené.

Uvedené poznatky platí pro tržního ovládače, zatímco u zbývajících tržních pozic

lze dle Reinerse (2004) nalézt drobné odlišnosti. U tržního průkopníka mohou

během stabilizace dosáhnout rizikové přirážky věřitelů téměř nulové hodnoty a ve

fázi poklesu pak stabilně rostou i rizikové přirážky vlastníků. V případě tržního

následovatele se pak může stát, že během fáze poklesu mohou rizikové přirážky

vlastníků dosahovat i záporných hodnot.

2 CÍLE DISERTAČNÍ PRÁCE

Hlavním cílem disertační práce je nalézt souvislosti mezi strukturou

podnikatelských rizik měřených náklady vlastního kapitálu a životním cyklem

podniku a tržní pozicí, odvozenou od kombinace fází životního cyklu podniku

a trhu a to na základě výzkumu uskutečněného na vzorku podnikatelských subjektů

působících v odvětví českého automobilového průmyslu, aby bylo možné podnikům

v různých fázích životního cyklu podniku a v různých tržních pozicích navrhnout,

na které oblasti finančního řízení se mají zejména zaměřit, aby snížily stupeň

celkového podnikatelského rizika. K naplnění hlavního cíle se předpokládá dosažení

následujících dílčích cílů:

1. Vybrat nejvhodnější modely pro výpočet nákladů vlastního kapitálu a pro

identifikaci životního cyklu podniku a trhu.

2. Posoudit vývoj průměrných přirážek za jednotlivá rizika, jež jsou

komponentami nákladů vlastního kapitálu, dosahovaných na vybraném trhu a ve

vybraných podnicích.

9

3. Identifikovat fáze životního cyklu podniku a trhu v jednotlivých obdobích

a z toho vyvodit tržní pozice, které podniky na trhu zastávají.

4. Modifikovat vybraný model pro výpočet nákladů vlastního kapitálu pro účely

sledování struktury podnikatelských rizik.

Významnost zkoumané problematiky spočívá ve skutečnosti, že v obdobích, která

jsou charakterizována rychle se měnícími tržními podmínkami, se řízení rizik stává

jednou z prioritních činností podnikového managementu. Na druhou stranu je však

potřeba si uvědomit, že za účelem snížení stupně podnikatelského rizika je nezbytné

vynaložit určitý obnos finančních prostředků. Navíc jsou některá rizika, která jsou

definována jako provozní, spjata s makroekonomickým, či mikroekonomickým

okolím podniku, nebo vyplývají z velikosti podniku. Tato rizika nelze buď vůbec,

nebo jen velmi málo ovlivnit. Naopak finanční rizika, která souvisejí s používáním

cizího kapitálu, ovlivnit lze a podnik by měl usilovat o jejich snížení na únosnou

mez.

Přínos pro vědu bude spočívat především ve zdokonalení stavebnicového modelu

MPO ČR, který bude modifikován pro účely zjištění struktury provozních

a finančních rizik. Vedle toho bude teorie podnikových financí obohacena o nové

poznatky, týkající se struktury rizik, posuzované pomocí nákladů vlastního kapitálu,

v závislosti na životním cyklu podniku a trhu.

Při výzkumu budou testovány dvě základní hypotézy, které vyplývají ze

současného stavu poznání:

H1: během fáze růstu podniku dominují v nákladech vlastního kapitálu

komponenty vázané na provozní rizika, ve fázi poklesu naopak převládá podíl

komponent indikujících finanční rizika a ve fázi stabilizace je podíl obou

druhů komponent přibližně stejný

H2: rizikové přirážky na nejnižší úrovni požadují vlastníci během fáze stabilizace

nebo fáze poklesu

3 METODY POUŽITÉ PŘI ŘEŠENÍ DISERTAČNÍ PRÁCE

V disertační práci budou použity metody, které jsou označovány jako logické,

neboť popisují principy logického myšlení. Uplatnění jednotlivých tzv. „párových

metod“ lze zdůvodnit následujícím způsobem:

1. Indukce vs. dedukce: Bude uplatněn deduktivní přístup, neboť bude

vycházeno ze známých poznatků o finančním řízení podniku, které budou

aplikovány na novou dosud neprozkoumanou oblast, tedy na strukturu rizik

10

v závislosti na životním cyklu podniku a trhu. Induktivní přístup pak bude

spočívat v odvození obecných závěrů od zjištěných výsledků výzkumu.

2. Analýza vs. syntéza: Analýza bude použita při zkoumání vztahů mezi

komponentami nákladů vlastního kapitálu, popisujícími jednotlivá

podnikatelská rizika, a fázemi životního cyklu podniku a trhu. Na základě

syntézy pak bude objasněno, která rizika v podniku převládají a na která

rizika je nutno se zejména zaměřit.

3. Abstrakce vs. konkretizace: Abstrakce bude spočívat ve skutečnosti,

že při identifikaci životního cyklu podniku a trhu a také při posouzení stupně

jednotlivých rizik bude uvažováno pouze s nejvýznamnějšími faktory,

zatímco ostatní, méně významné, budou zanedbávány. Následně bude pomocí

konkretizace zjištěn vliv životního cyklu podniku a trhu na výši jednotlivých

rizik, měřených pomocí komponent nákladů vlastního kapitálu.

3.1 METODA POUŽITÁ PRO SBĚR A ZPRACOVÁNÍ DAT

Při výzkumu bude pracováno se sekundárními daty, která lze dle autorů Kotler

a Keller (2012) charakterizovat jako data, která byla již získána za odlišným účelem

a jsou k dispozici pro další výzkum.

Data za vybrané podniky budou získána z nekonsolidovaných finančních výkazů,

dostupných na portálu www.justice.cz. Alternativním zdrojem dat sice mohou být

různé databáze, jejich nevýhodou je však skutečnost, že v nich lze nalézt pouze

některé položky z finančních výkazů, popř. ještě v kumulované podobě. Navíc je

evidentní, že do databází jsou data převzata právě z finančních výkazů, které jsou

původním zdrojem těchto dat.

Data týkající se celého odvětví budou získána ze statistických a analytických

materiálů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR zveřejněných na stránkách

www.mpo.cz.

Pro výzkum bylo vybráno odvětví českého automobilového průmyslu, které je pro

českou ekonomiku klíčové. Dle statistik Ministerstva průmyslu a obchodu ČR je

totiž v tomto sektoru zaměstnáno více než 110 000 osob, což je nejvíce ze všech

odvětví českého průmyslu. Prvenství zaujímá český automobilový průmysl

i v objemu tržeb, které každoročně dosahují více než 0,5 bilionu Kč, z toho 60–80 %

pochází z přímého vývozu. V odvětví působí přibližně 100–120 středních a velkých

podniků s více než 50 zaměstnanci a zhruba 150 malých podniků s počtem

zaměstnanců 20–50. Počet podniků s počtem zaměstnanců menším než 20 není

v dokumentech Ministerstva průmyslu a obchodu ČR zveřejňován.

Do vzorku byly zařazeny všechny podniky z tohoto odvětví, které splnily

současně čtyři následující charakteristiky:

11

1. Společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti – důvodem

pro tyto právní formy je skutečnost, že výzkum volně navazuje na práci

Reinerse (2004), jehož použitý model pro výpočet nákladů kapitálu požaduje,

aby vlastníci ručili pouze majetkem podniku, nikoli svým soukromým

majetkem

2. Podniky zveřejňující finanční výkazy v plném rozsahu – některé

podniky, vymezené zákonem č. 563/1991 Sb. o účetnictví, mohou zveřejnovat

finanční výkazy ve zjednodušeném rozsahu, který je charakterizován

vykazováním některých položek v kumulované formě, z čehož plyne, že pro

účely výzkumu by některá potřebná data nebylo možné z těchto výkazů vyčíst

3. Podniky používající kalendářní rok jako účetní období – tato

podmínka je nezbytná pro srovnatelnost dat za podniky s daty za odvětví,

neboť data za odvětví jsou zveřejňována za kalendářní roky, nikoli za tzv.

hospodářské roky (tj. 12 po sobě jdoucích měsíců počínaje jiným měsícem

než lednem).

4. Podniky působící v odvětví nepřetržitě po všechna zkoumaná období –

tento požadavek vychází ze skutečnosti, že při identifikaci fáze životního

cyklu podniku je poměřován vždy současný stav s předchozím stavem. Pokud

by tedy podnik přerušil činnost a následně ji obnovil, pak by v okamžiku

obnovení jeho činnosti nebylo možné identifikovat fázi životního cyklu

podniku. Důvodem pro časový interval od roku 2002 do roku 2010 je opět

srovnatelnost dat s odvětvím, neboť za dřívější období nejsou zveřejněna data

za odvětví a za pozdější období v okamžiku uskutečnění výzkumu rovněž tato

data nebyla zveřejněna.

Uvedené požadavky splnilo celkem 39 podniků, přičemž se jedná jak o drobné

a malé podniky (s objemem aktiv v řádech milionů Kč či desítek milionů Kč), tak

o střední a velké podniky (s objemem aktiv v řádech stovek milionů Kč či miliard

Kč).

Při statistickém zpracování dat budou použity základní statistické nástroje.

V rámci výsledků výzkumu budou zobrazeny absolutní četnosti, které budou podle

potřeby doplněny o relativní četnosti.

Dále budou vypočteny parametry rozdělení pro náklady vlastního kapitálu,

přičemž z konstrukce vybraného modelu vyplývá, že jednotlivé rizikové přirážky,

které jsou komponentami nákladů vlastního kapitálu, mohou nabývat hodnot pouze

z pevně nastavených intervalů, a mají proto trojúhelníkové rozdělení, jehož

distribuční funkce F (x) a hustota pravděpodobnosti f (x) mají, dle Bankse (1998),

následující podobu:

12

Distribuční funkce: Hustota pravděpodobnosti:

0xF , pokud x < a 0xf , pokud x < a

acab

axxF

*

2

, pokud a ≤ x ≤ b

acab

axxf

*

*2, pokud a ≤ x ≤ b

bcac

xcxF

*1

2

, pokud b ≤ x ≤ c

bcac

xcxf

*

*2, pokud b ≤ x ≤ c

1xF , pokud x > c 0xf , pokud x > c

kde:

a = minimální hodnota

b = nejčastěji dosahovaná hodnota

c = maximální hodnota

Vedle distribuční funkce a hustoty pravděpodobnosti lze pro trojúhelníkové

rozdělení rovněž určit střední hodnotu E (X) a rozptyl D (X), jak uvádí např. Vose

(2008):

3

cbaXE

18

222 bcacabcbaXD

Vedle trojúhelníkového rozdělení bude aplikováno i binomické rozdělení a to na

počet podniků s hodnotami jednotlivých rizikových přirážek z intervalu hodnot.

Bude vypočtena střední hodnota E (X) a rozptyl D (X) podle následujících vzorců,

jak je uvádí např. Kropáč (2004):

pnXE *

ppnXD 1**

kde:

n = počet jednotek

p = pravděpodobnost, že nastane daný jev

3.1.1 Výhody sekundárních dat

Hlavními obecnými výhodami použití sekundárních dat při výzkumu jsou dle

autorů Kotler a Armstrong (2012) menší časová a finanční náročnost. Použití

sekundárních dat se tedy jeví za vhodné tehdy, když potřebná data buď není možné

přímo získat, nebo to sice možné je, ale bylo by to velmi nákladné.

Vzhledem k zaměření disertační práce se jako další přednost metody analýzy

sekundárních dat jeví možnost získat data od dostatečně velkého vzorku, neboť

13

finanční výkazy většiny podniků jsou zveřejněné na internetu a to na stránkách

rejstříkových soudů (www.justice.cz). Informace obsažené ve finančních výkazech

jsou navíc relativně objektivní a nezpochybnitelné, což je dalším důvodem pro

použití sekundárních dat. Rovněž je zajištěna i srovnatelnost dat, neboť finanční

výkazy jsou standardizovanými dokumenty, kde struktura položek je závazná.

3.1.2 Nevýhody sekundárních dat

Obecně se jako hlavní nevýhody sekundárních dat uvádí, že jsou zastaralé, neboť

se vztahují k minulým obdobím, a že původní cíl jejich sběru se neshoduje s cílem

výzkumu, tj. že data nejsou šitá na míru, a proto se může stát, že nebudou získána

úplná data. Při výzkumu k této disertační práci je potřeba počítat s následujícími

omezeními, resp. zjednodušeními:

- bude ignorována skutečnost, že část tržeb, které podniky dosáhly,

může pocházet z aktivit, jež netvoří hlavní náplň podnikání, resp. z aktivit,

jež mohou spadat do jiných odvětví a trhů,

- jsou zveřejněna data o tržbách dosažených v odvětvích pouze na

celostátní úrovni, nikoli na regionálních úrovních,

- výsledky výzkumu budou platit pro vybrané odvětví české ekonomiky

a zkoumaná období, zobecňování bude částečně možné pouze pro ostatní

odvětví české ekonomiky, pro zahraniční trhy bude možnost zobecňování

poznatků značně omezená, protože finanční výkazy, z nichž je čerpáno,

podléhají specifickým právním předpisům platným v ČR, kterými jsou zákon

č. 563/1991 Sb. o účetnictví a vyhláška Ministerstva financí č. 500/2002 Sb. –

podvojné účetnictví pro podnikatele.

3.2 METODA POUŽITÁ PRO IDENTIFIKACI FÁZÍ ŽIVOTNÍHO

CYKLU PODNIKU A TRHU

Pro identifikaci fází životního cyklu podniku a trhu, a tedy i pro identifikaci

tržních pozic, bude použit model Reinerse (2004), blíže popsaný v teoretické části

disertační práce.

3.2.1 Zdůvodnění výběru modelu Reinerse

Hlavním důvodem pro výběr tohoto modelu je jeho použitelnost jak pro

identifikaci životního cyklu podniku, tak pro identifikaci životního cyklu trhu a tedy

možnost posouzení tržní pozice, kterou podniky zaujímají, což ostatní modely

životního cyklu podniku resp. trhu neumožňují.

Vedle použitelnosti pro identifikaci životního cyklu podniku a trhu zároveň se

vyznačuje model Reinerse (2004) další výhodou, že k identifikaci fází životního

cyklu podniku a trhu se používá pouze několik málo proměnných, jejichž hodnoty

14

lze snadno získat z finančních výkazů. Zjednodušení modelu tedy spočívá v tom, že

nejsou zohledňovány kvalitativní faktory, jako jsou např. styl vedení, systémy

odměňování či organizační struktura. Je však potřeba zdůraznit, že i kvalitativní

faktory v konečném důsledku ovlivní hodnoty finančních, a tedy

kvantifikovatelných, veličin, přičemž teprve v okamžiku promítnutí těchto faktorů

do finančních veličin lze hovořit např. o růstu či poklesu podniku, resp. trhu.

Jak bylo navíc uvedeno již v teoretické části, při výběru modelu životního cyklu

podniku je třeba zvážit účel použití, neboť každý model pracuje s jinými

proměnnými. Vzhledem k zaměření disertační práce, jejímž cílem je, v souvislosti

s životním cyklem podniku, zkoumat náklady vlastního kapitálu, které jsou finanční

veličinou, je vhodné použít model životního cyklu podniku, jehož vstupními

veličinami, neboli proměnnými, jsou výhradně finanční veličiny. Alternativně by

bylo možné použít pouze model dle Dickinsonové (2010), avšak ten umožňuje

identifikovat pouze fáze životního cyklu podniku a bere v úvahu pouze znaménka

hodnot vstupních proměnných (+ nebo -), nikoli jejich výši.

3.2.2 Nedostatky a zjednodušující předpoklady modelu Reinerse

Model Reinerse (2004) k identifikaci fází životního cyklu podniku a trhu počítá,

stejně jako všechny modely, s určitými zjednodušeními, z čehož plynou některé jeho

nevýhody:

- hodnota tržeb, která je jedinou veličinou pro posouzení fáze životního

cyklu trhu a jednou ze tří veličin pro posouzení fáze životního cyklu podniku,

je ovlivněna nejen množstvím prodané produkce, ale i mírou inflace, která se

meziročně může pohybovat v řádu několika procent, ale i desítek procent

- není možné identifikovat fázi založení podniku ani trhu, rovněž není

možné předpovídat zánik podniku resp. trhu,

- je možné identifikovat jednotlivé fáze jen v rámci roku, ve srovnání

s předchozím rokem.

3.3 METODA POUŽITÁ PRO VÝPOČET NÁKLADŮ VLASTNÍHO

KAPITÁLU, RESP. STRUKTURY RIZIK

Nejvíce používaným a doporučovaným modelem pro výpočet nákladů vlastního

kapitálu je model oceňování kapitálových aktiv (CAPM) s náhradním odhadem

parametru beta, popř. obdobné modely, používající tento parametr. Damodaran

(2004) uvádí, že parametr beta závisí na třech faktorech, kterými jsou typ odvětví,

stupeň provozní páky a stupeň finanční páky. Tyto tři proměnné se mohou jevit jako

indikátory jednotlivých podnikatelských rizik, nelze je však od sebe oddělit, resp.

nelze určit vliv každého z dílčích faktorů na hodnotu parametru beta.

15

Strukturu podnikatelských rizik neumožňuje zjistit ani Black-Scholesův model,

modifikovaný a používaný Reinersem (2004), a to proto, že dle Black-Scholesova

modelu je možné za pomocí indiferenční analýzy pouze sledovat substituci

provozního rizika finančním rizikem, nikoli však kvantifikovat podíl provozních

a finančních rizik. Při použití tohoto modelu by navíc nebylo možné vystačit se

sekundárními daty, neboť do výpočtu vstupují i takové veličiny, jejichž hodnoty

nelze získat z finančních výkazů, neboť se vztahují k budoucnosti (např. volatilita

tržní hodnoty, očekávaná výnosnost trhu, doba poskytnutí cizího kapitálu apod.).

Sledovat strukturu podnikatelských rizik umožňují pouze stavebnicové modely

výpočtu nákladů vlastního kapitálu. V této disertační práci bude pro výpočet nákladů

vlastního kapitálu a tedy i pro sledování struktury podnikatelských rizik použit

stavebnicový model Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) ČR, který umožňuje

určit podíly provozních a finančních rizik, dle pojetí Reinerse (2004), na celkovém

podnikatelském riziku.

3.3.1 Výhody stavebnicového modelu MPO ČR a jeho úprava pro účely

sledování struktury podnikatelských rizik

Použití stavebnicového modelu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR při měření

rizik má oproti statistickým metodám založených na směrodatné odchylce

a variačním koeficientu významnou výhodu spočívající v tom, že je možné měřit

nikoli pouze jeden druh rizika (tj. investiční riziko), ale všechna rizika, která

poskytovatelé kapitálu (v tomto případě vlastníci) podstupují. Rizika přitom lze

členit na dvě základní skupiny a to na provozní a finanční rizika. Stavebnicový

model MPO ČR pak umožňuje pomocí hodnot rizikových přirážek nejen měřit

provozní a finanční rizika, ale navíc lze dle tohoto modelu sledovat i poměry obou

druhů rizik, neboť jejich stupně jsou měřeny ve stejných jednotkách (v %), což je

výhoda oproti ostatním přístupům k měření provozních a finančních rizik, např. dle

Reinerse (2004) nebo dle Kislingerové (2001), které jsou zmíněny v teoretické části.

Za účelem sledování struktury podnikatelských rizik, resp. sledování poměru

provozních a finančních rizik, je však nutno stavebnicový model MPO ČR upravit

a to tak, že jednotlivé komponenty, z nichž se náklady vlastního kapitálu skládají, se

rozčlení do dvou skupin podle toho, zda se jedná o přirážku za provozní rizika, či

o přirážku za finanční rizika. Po provedené úpravě se pak náklady vlastního kapitálu

již nebudou skládat z pěti komponent, tj. z bezrizikové sazby a čtyř rizikových

přirážek, ale pouze ze dvou komponent, tj. z přirážky za provozní rizika a z přirážky

za finanční rizika.

1. Bezriziková sazba (rf) – je stanovena pro každý rok a odpovídá

úrokové sazbě desetiletých státních dluhopisů ČR. Nelze však zapomenout na

skutečnost, že i investice do státních dluhopisů je spojena s určitými riziky,

protože dle Rejnuše (2010) není žádná investice zcela bezriziková. Investice

16

do státních dluhopisů jsou však nejméně rizikové, protože jsou s nimi spojena

pouze systematická rizika (např. riziko změny úrokových sazeb, inflační

riziko, politická rizika, …). Z toho vyplývá, že bezrizikovou sazbu lze přiřadit

k odměnám za provozní rizika, přičemž se jedná o rizika makroekonomického

okolí podniku dle Reinerse (2004).

2. Riziková přirážka za velikost podniku (rLA) – tato riziková přirážka

závisí na objemu úplatných zdrojů, které má podnik k dispozici a je

vycházeno ze všeobecně známé skutečnosti, že investice do malých podniků

jsou rizikovější, než investice do velkých podniků. Jedná se o přirážku za

provozní rizika podle pojetí Reinerse (2004) a sice za vnitřní podnikatelská

rizika.

3. Riziková přirážka za podnikatelské riziko podniku (rPOD) – tato

riziková přirážka závisí na tvorbě výsledku hospodaření před úroky

a zdaněním (EBIT) se zohledněním objemu celkových aktiv. Tato riziková

přirážka je sice navázána na finanční rizika, neboť zohledňuje úrokové krytí,

ale její minimální hodnota závisí na odvětví, v němž podnik působí, a je rovna

minimální hodnotě rPOD dosažené v tomto odvětví. Z toho plyne, že pokud

podnik dosáhne tuto minimální hodnotu rPOD, pak je tato komponenta

přirážkou za provozní rizika, dle Reinerse (2004) za rizika

mikroekonomického okolí podniku, v ostatních případech, kdy buď podnik

vytváří EBIT v nedostačující výši na úhradu nákladových úroků, nebo je

dosažen záporný EBIT, je rPOD přirážkou za finanční rizika.

4. Riziková přirážka za finanční stabilitu (rFINSTAB) – tato riziková

přirážka je odvozena z likvidity třetího stupně, dosažené podnikem, se

zohledněním likvidity druhého a prvního stupně dosažené na trhu. Jedná se

o přirážku za finanční rizika, dle Reinerse (2004).

5. Riziková přirážka za finanční strukturu (rFINSTRU) – tato riziková

přirážka je rozdílem mezi náklady vlastního kapitálu (re) a průměrnými

váženými náklady kapitálu (WACC). Dle Reinerse (2004) patří tato přirážka

rovněž k přirážkám za finanční rizika.

Z výše popsané modifikace stavebnicového modelu je zřejmé, že komponenty, jež

byly zařazeny mezi přirážky za provozní rizika, lze jen velmi obtížně snižovat. Toto

riziko lze pouze mírně ovlivnit a to diverzifikací buď do zahraničních zemí

(v případě vysoké rf), nebo do jiných odvětví (v případě vysoké rPOD), popř. se může

podnik spojit se strategickým partnerem formou fúze či akvizice (v případě vysoké

rLA). Mnohem efektivnější by však pro podnik bylo řízení finančních rizik za účelem

snížení rFINSTAB či rFINSTRU, popř. rPOD, pokud se váže k finančním rizikům, neboť

o objemu a účelu použití cizího kapitálu může podnik rozhodnout a může tak tento

druh rizika výrazně ovlivnit.

17

3.3.2 Nevýhody stavebnicového modelu MPO ČR pro účely zkoumání

struktury rizik

Stavebnicový model Ministerstva průmyslu a obchodu ČR pro výpočet nákladů

vlastního kapitálu vychází z přístupů k hodnocení podniků, používaných

ratingovými agenturami, které se však zaměřují především na věřitelské riziko.

Jedná se tedy o aplikaci ratingových modelů na určení rizika vlastníků.

Tento model navíc příliš nezohledňuje specifika podniků, a proto je možné, že

požadavky vlastníků, od nichž se odvozují náklady vlastního kapitálu, mohou být ve

skutečnosti odlišné, než jak vyplývá z vypočtených nákladů vlastního kapitálu, resp.

jednotlivých komponent.

Zjednodušení stavebnicového modelu MPO ČR spočívá i v tom, že do výpočtu

nákladů vlastního kapitálu nejsou zahrnuta veškerá podstupovaná rizika, neboť

model zohledňuje pouze nejdůležitější fundamentální indikátory rizika.

4 VÝSLEDKY VÝZKUMU

V této kapitole jsou uvedeny nejvýznamnější nově zjištěné poznatky, přičemž je

uvedena struktura nákladů vlastního kapitálu, resp. podnikatelských rizik zvlášť

v souvislosti s životním cyklem podniku a zvlášť v souvislosti s tržní pozicí.

Z vypočtených parametrů trojúhelníkového a binomického rozdělení vyplývá, že

rizikové přirážky za podnikatelské riziko (rPOD), finanční stabilitu (rFINSTAB)

a finanční strukturu (rFINSTRU) se pro vzorek podniků příliš neliší od oborových

průměrů. Významný rozdíl byl však zaznamenán u rizikové přirážky za velikost

podniku (rLA), což je zapříčiněno skutečností, že velké podniky vyšší měrou ovlivní

oborový průměr, pro jehož výpočet se jako váha používá hodnota vlastního kapitálu.

4.1 STRUKTURA NÁKLADŮ VLASTNÍHO KAPITÁLU V ZÁVISLOSTI

NA ŽIVOTNÍM CYKLU PODNIKU

Ve fázi růstu zkoumané podniky dosahují většinou vysokou hodnotu rizikové

přirážky za velikost podniku (rLA), nízkou hodnotu rizikové přirážky za

podnikatelské riziko podniku (rPOD), nízkou hodnotu rizikové přirážky za finanční

stabilitu (rFINSTAB) a nízkou hodnotu rizikové přirážky za finanční strukturu

(rFINSTRU). Tyto podniky dosahují maximálních hodnot nejčastěji pouze u jedné

přirážky (rLA) a zároveň minima u jedné, dvou či všech třech zbývajících rizikových

přirážek. V rámci podnikatelských rizik u těchto podniků převládají provozní rizika,

z nichž nejvýznamnějšími položkami jsou bezriziková sazba (rf) a riziková přirážka

za velikost podniku (rLA). Z přirážek za finanční rizika, pokud vůbec v podniku

hrozí, je nejvýznamnější položkou rFINSTAB.

18

V podnicích ve fázi stabilizace je požadována vysoká hodnota rLA a zároveň nízké

hodnoty rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU, přičemž v mnoha případech dosahuje rLA své

maximální hranice, zatímco dvě či všechny tři zbývající komponenty dosahují svých

minimálních hranic. Během fáze stabilizace dominují v podniku provozní rizika nad

finančními riziky, přičemž mezi přirážkami za provozní rizika je dominující rLA

a následně rf a mezi přirážkami za finanční rizika je nejvýznamnější položkou

rFINSTAB.

Fázi poklesu lze z pohledu nákladů vlastního kapitálu charakterizovat vysokou

hodnotou rLA a nízkými hodnotami rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU. Podniky ve fázi poklesu

dosahují maximálních hodnot nejčastěji u dvou přirážek v kombinaci s minimální

hodnotou u jedné přirážky. V podnicích ve fázi poklesu mohou převládat jak

provozní, tak finanční rizika. V rámci provozních rizik jsou nejvýznamnějšími

rizikovými přirážkami rf a rLA. Z přirážek navázaných na finanční rizika dominuje

rFINSTAB.

4.2 STRUKTURA NÁKLADŮ VLASTNÍHO KAPITÁLU V ZÁVISLOSTI

NA TRŽNÍ POZICI

Podniky nacházející se v pozici tržního průkopníka, dosahují nejčastěji vysokou

hodnotu rLA a nízké hodnoty rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU., přičemž rLA dosahuje nejčastěji

své maximální hodnoty a zároveň je dosažena minimální hranice u jedné či dvou

zbývajících přirážek. Pozici tržního průkopníka lze charakterizovat dominantním

podílem provozních rizik. Na provozních rizicích se přitom přibližně stejnou měrou

podílejí rf a rLA, zatímco podíl rPOD je minimální, popř. nulový. Ve finančních

rizicích převládá rFINSTRU.

V podnicích zastávajících pozici tržního ovládače je požadována vysoká hodnota

rLA a zároveň nízké hodnoty rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU. Je přitom dosahována

maximální hodnota rLA v kombinaci s minimálními hodnotami u jedné či dvou

ostatních přirážek. V rámci podnikatelských rizik mohou u tržního ovládače

dominovat jak provozní, tak finanční rizika. Mezi přirážkami vztahujícími se

k provozním rizikům tvoří rf a rLA přibližně stejné podíly, zatímco podíl rPOD je

zanedbatelný. V případě finančních rizik nepřevládá u tržního ovládače žádná ze tří

přirážek, u některých podniků je dokonce zaznamenán stoprocentní podíl

provozních rizik, a proto je podíl všech přirážek za finanční rizika nulový.

U tržních následovatelů bývá opět požadována vysoká hodnota rLA v kombinaci

s nízkými hodnotami rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU. Tržní následovatelé dosahují nejčastěji

maximální hodnoty u rLA a zároveň minimální hodnoty u jedné ze zbývajících

rizikových přirážek. V rámci podnikatelských rizik jsou rozhodující provozní rizika,

v nichž dominují rf a rLA. Mezi přirážkami za finanční rizika je nejvýznamnější

položkou nejčastěji rPOD.

19

Výsledky výzkumu naznačují, že jak životní cyklus podniku, tak i tržní pozice

podniku, mají na strukturu nákladů vlastního kapitálu, a tedy i na strukturu

podnikatelských rizik, pouze nízký vliv.

Pro většinu podniků, bez ohledu na fázi jejich životního cyklu a jejich tržní

pozici, je společné, že jejich vlastníci požadují vysoké přirážky více za provozní než

za finanční rizika, přičemž nejvíce zohledňují interní provozní rizika, vyplývající

z velikosti podniku.

Bylo tedy dospěno k odlišným výsledkům v porovnání s výzkumem Reinerse

(2004), který uvádí, že ve fázích růstu, stabilizace i poklesu jsou vlastníci citlivější

na finanční rizika, zatímco provozním rizikům přikládají větší význam věřitelé.

Výsledky nejsou ve shodě ani s poznatky autorů Bender a Ward (2009), dle kterých

převládají ve fázi růstu provozní rizika, zatímco ve fázi poklesu ohrožují podnik

vyšší měrou finanční rizika. Hypotéza H1 je zamítnuta.

Další nalezená neshoda spočívá v tom, že zatímco Reiners (2004) uvádí, že

náklady vlastního kapitálu, resp. rizikové přirážky vlastníků, jsou ve fázi poklesu ve

srovnání s fází stabilizace přibližně stejné nebo pouze mírně vyšší či nižší, dle

zjištěných kombinací minimálních a maximálních hodnot u dílčích přirážek

vyplývá, že náklady vlastního kapitálu by měly být ve fázi stabilizace v porovnání

s fází poklesu výrazně nižší. Hypotéza H2 je částečně přijata.

Výsledky výzkumu se však vyznačují určitými omezeními, vyplývajícími

z použitých metod. Stavebnicový model MPO ČR, použitý pro výpočet rizikových

přirážek, vychází z ratingových modelů, určených pro posouzení věřitelského rizika,

přičemž vlastníci mohou na podstupovaná rizika reagovat zcela odlišně. To může

být hlavní příčinou výše uvedené neshody s výsledky výzkumu Reinerse (2004).

Další omezení zjištěných výsledků jsou zapříčiněna použitým modelem pro

identifikaci fází životního cyklu podniku, což ovlivňuje i určení tržní pozice.

Četnost zastoupení jednotlivých fází ve vzorku podniků není stejná. Podniků ve fázi

stabilizace je relativně málo, neboť cash flow, což je jedna ze tří veličin k posouzení

životního cyklu podniku, může být vysoce volatilní, resp. může meziročně růst nebo

klesat o desítky či dokonce o stovky procent.

A v neposlední řadě je třeba zmínit jistá omezení vyplývající z použití

sekundárních dat. Výsledky je možné generalizovat na odvětví automobilového

průmyslu, které je, stejně jako každé jiné odvětví, specifické, což se projevuje

zejména odlišnou citlivostí na hospodářský cyklus ekonomiky. Lze se však

domnívat, že v anticyklických odvětvích jsou požadovány vyšší hodnoty všech

rizikových přirážek než v cyklických a neutrálních odvětvích, neboť ekonomika má

20

obvykle spíše rostoucí, popř. stagnující tendenci, a tudíž je podnikání

v anticyklickém odvětví vysoce rizikové.

5 PŘÍNOSY DISERTAČNÍ PRÁCE

Po uskutečnění výzkumu došlo k obohacení teorie podnikových financí. Dosud

bylo totiž pouze známo, ve kterých fázích životního cyklu podniku jsou náklady

kapitálu, ať už vlastního, cizího, či celkového, vysoké, popř. nízké, ale chyběly

poznatky o tom, jakou měrou se na této skutečnosti podílejí jednotlivé druhy rizik,

resp. zda je to způsobeno spíše provozními riziky, či spíše finančními riziky. Na

základě těchto poznatků pak lze odvodit, zda management v dané fázi životního

cyklu podniku může hrozící rizika řídit a snižovat, což je případ finančních rizik, či

zda je může ovlivnit pouze nepatrně, když je podnik ohrožován spíše provozními

riziky. Po bližším prozkoumání struktury té skupiny rizik, která převládají, pak lze

vyvodit, zda a jakým způsobem mohou být řízena za účelem jejich snížení.

Zmíněný přínos lze analogicky spatřovat i v doplnění charakteristik tržních pozic,

neboť dosud byly k dispozici poznatky pouze o výši, nikoli o struktuře nákladů

vlastního kapitálu v závislosti na tržní pozici podniku, jak vyplývá z výzkumu

Reinerse (2004). Po poznání struktury rizik, vyjádřených pomocí dílčích komponent

nákladů vlastního kapitálu, lze pak opět rozhodnout, na která rizika by se měl

podnik nacházející se v dané tržní pozici zaměřit.

Další přínosy disertační práce vyplývají z modifikace metod použitých buď pro

identifikaci fází životního cyklu podniku a trhu, nebo pro kvantifikaci nákladů

vlastního kapitálu:

1. Jednotlivé modely životního cyklu podniku byly zhodnoceny podle

aplikačních oblastí a následně byl modifikován, resp. upřesněn vybraný model

Reinerse (2004), jež identifikuje fáze dle hodnoty růstového indikátoru. Jednou

ze vstupních veličin jsou přitom tržby, u nichž však autor blíže nespecifikoval,

zda se jedná o veškeré tržby či pouze o některé položky. Upřesnění modelu pak

spočívá v tom, že do tržeb jsou zahrnuty tržby za vlastní výrobky, služby

a zboží, které jsou položkami výnosů plynoucích z činností, jež tvoří hlavní

náplň podnikání.

2. Kritériem pro výběr modelu výpočtu nákladů vlastního kapitálu byla

možnost jeho rozkladu do dílčích komponent, což splňují pouze stavebnicové

modely. Vybraný model Inky a Ivana Neumaierových, používaný od roku

1997, byl následně modifikován za účelem sledování struktury rizik a to tak, že

dílčí komponenty byly, dle konstrukce jejich výpočtu, přiřazeny buď

k provozním, nebo k finančním rizikům.

21

ZÁVĚR

Podniky, stejně jako všechny živé bytosti, procházejí svým životním cyklem.

Snahou managementu je sice udržovat permanentní růst popř. stabilizaci podniku,

ale nikdy nelze zcela zabránit přechodu do fáze poklesu, neboť je nutno vzít v úvahu

jednak interní (vnitropodnikové) faktory, jednak mikroekonomické

a makroekonomické podmínky podnikání.

Jednotlivé fáze životního cyklu podniku jsou specifické a vyžadují odlišné

manažerské přístupy, což se následně promítne zejména ve finančních veličinách,

např. v rentabilitě, likviditě, kapitálové struktuře, nákladech kapitálu, ekonomické

přidané hodnotě či cash flow.

Každá fáze je přitom spojena s určitým stupněm podnikatelského rizika, které je

možné měřit pomocí nákladů kapitálu, neboť je známo, že se zvyšujícím se rizikem

rostou i finanční nároky vlastníků i věřitelů.

Cílem disertační práce bylo prozkoumat strukturu podnikatelských rizik,

měřených pomocí nákladů kapitálu, v závislosti na životním cyklu podniku a tržní

pozici, kterou lze odvodit od kombinace fází životního cyklu podniku a trhu.

Při výzkumu byly použity zejména logické metody a bylo pracováno se

sekundárními daty. Vstupní data byla získána z finančních výkazů vybraných

podniků a ze statistických a analytických materiálů Ministerstva průmyslu a

obchodu ČR. Ve vzorku bylo zařazeno celkem 39 podniků, působících v českém

automobilovém průmyslu, což je jedno z klíčových odvětví pro českou ekonomiku.

Pro identifikaci fází byl vybrán model Reinerse (2004) z důvodu jednoznačné

identifikovatelnosti a použitelnosti jak pro životní cyklus podniku, tak pro životní

cyklus trhu.

Podnikatelská rizika byla rozčleněna na provozní a finanční a jejich poměr byl

zjišťován za použití stavebnicového modelu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR,

určeného pro výpočet nákladů vlastního kapitálu, přičemž jednotlivé přirážky byly

přiřazeny k provozním, nebo k finančním rizikům podle toho, ke kterému druhu

rizika se vztahují. Kromě poměru provozních a finančních rizik byly blíže

zkoumány i podíly přirážek v rámci provozních a finančních rizik.

Z výzkumu vyplynulo, že struktura podnikatelských rizik, resp. struktura nákladů

vlastního kapitálu, se v závislosti na životním cyklu podniku příliš nemění. Ve

fázích růstu i stabilizace dominují provozní rizika, pouze ve fázi poklesu mohou

převládat jak provozní, tak finanční rizika. V rámci provozních rizik jsou bez ohledu

na fázi životního cyklu podniku nejvýznamnějšími položkami bezriziková sazba (rf)

riziková přirážka za velikost podniku (rLA), v rámci finančních rizik pak riziková

22

přirážka za finanční stabilitu (rFINSTAB). Pro všechny fáze je dále společné, že je

v podnicích požadovaná většinou vysoká hodnota u rizikové přirážky za velikost

podniku (rLA) a obvykle nízké hodnoty u přirážek za podnikatelské riziko podniku

(rPOD), za finanční stabilitu (rFINSTAB) a za finanční strukturu (rFINSTRU). Drobné

odlišnosti však byly zjištěny v počtu dosažených minimálních resp. maximálních

hodnot u těchto přirážek. Nejpříznivější výsledky byly zaznamenány u podniků ve

fázi stabilizace, které dosahují maximální hodnotu pouze u rLA a minimální hodnoty

u dvou, či všech třech zbývajících přirážek. Podobné závěry platí i pro podniky ve

fázi růstu s tím rozdílem, že v některých případech je minima dosaženo pouze

u jedné přirážky. Výrazně horší výsledky byly zjištěny u podniků ve fázi poklesu,

pro něž jsou typické maximální hodnoty u dvou přirážek v kombinaci s minimální

hodnotou u jedné přirážky.

Podobně i na změnu tržní pozice struktura nákladů vlastního kapitálu, resp.

struktura podnikatelských rizik, reaguje pouze mírně. Pro pozici tržního průkopníka

a tržního následovatele je typický dominantní podíl provozních rizik, zatímco

v případě tržního ovládače mohou převládat provozní i finanční rizika. V rámci

provozních rizik, bez ohledu na tržní pozici, dominují rf a rLA. Výrazné odlišnosti

však byly u jednotlivých tržních pozic zaznamenány ve struktuře finančních rizik,

neboť u tržního průkopníka je nejvýznamnější položkou rFINSTRU, u tržního

následovatele rPOD, zatímco u tržního ovládače nemá žádná položka v rámci

finančních rizik dominující podíl. Pro všechny typy tržních pozic jsou přitom

typické vysoká hodnota rLA a nízké hodnoty rPOD, rFINSTAB a rFINSTRU. Pro tržní

průkopníky a tržní ovládače je často dosaženo maximální hodnoty u rLA v kombinaci

s minimálními hodnotami u jedné či dvou přirážek, u tržních následovatelů je tomu

podobně pouze s tím rozdílem, že minimálních hodnot je dosaženo nejčastěji pouze

u jedné přirážky.

Získané poznatky platí pro vybrané odvětví, tj. pro český automobilový průmysl.

Zobecnění pro jiné sektory, zejména zahraničních ekonomik, bude omezené, což

vyplývá z použitých metod. Data byla získána z finančních výkazů, které byly

zpracovány dle české legislativy, podobně i stavebnicový model MPO ČR byl

vyvinut speciálně pro české podnikatelské prostředí. Jistým omezením se vyznačuje

i model Reinerse (2004) pro identifikaci fází životního cyklu podniku a trhu, neboť

změna tržeb, což je vstupní veličina, může být způsobena nejen změnou objemu

prodeje, ale i inflací. Z toho plyne, že tento model je použitelný pouze pro stabilní

ekonomiky. Všechna odvětví se navíc vyznačují určitými specifiky, především

odlišnou citlivostí na hospodářský cyklus.

23

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

1. ANTONIOU, A., GARRETT, I. A PRIESTLEY, R. Calculating the Equity Cost

of Capital Using the APT: The Impact of the ERM. Journal of International

Money and Finance. 1998. vol. 17, pp. 949-965.

2. AUZAIR, S. M. Organisational Life Cycle Stages and Management Control

Systems in Service Organisations. International Journal of Business and

Management. 2010. vol. 5, no. 11, pp. 56-65.

3. BALKIN, D. B. a MONTEMAYOR, E. F. Explaining Team-based Pay: A

Contingency Perspective Based on the Organizational Life Cycle, Team Design,

and Organizational Learning Literatures. Human Resource Management Review.

2000. vol. 10, no. 3, pp. 249-269.

4. BANKS, J. Handbook of Simulation. Atlanta: John Willey & Sons. 1998. 849 s.

ISBN 0471-13403-1.

5. BELAK, J. a MULEJ, M. Enterprise Ethical Climate Changes over Life Cycle

Stages. Kybernetes. 2009. vol. 38, no. 7/8, pp. 1377-1398.

6. BENDER, R. a WARD, K. Corporate Financial Strategy. 3. vyd. 2009. Oxford:

Elsevier. 394 s. ISBN 978-0-7506-8665-5.

7. BLACK, F. a SCHOLES, M. The Pricing of Options and Corporate Liabilities.

The Journal of Political Economy. 1973. vol. 81, no. 3, pp. 637-654.

8. BREALEY, R. A. a MYERS, S. C. Financial Analysis with Excel. 2002. 386 s.

9. BREALEY, R. A. a MYERS, S. C. Principles of Corporate Finance. 7. vyd.

Phoenix: McGraw-Hill. 2003. 1071 s. ISBN 978-0072940435.

10. BRIGHAM, E. F. a EHRHARDT, M. C. Financial Management. Theory and

Practice. 12. vyd. Mason: Thomson South-Western. 2008. 1071 s. ISBN 978-0-

324-42269-6.

11. CAO, Y., CHEN, X., WU, D. D. a MO. M. Early Warning of Enterprise Decline

in a Life Cycle Using Neural Networks and Rough Set Theory. Expert Systems

with Applications. 2011. vol. 38, pp. 6424-6429.

12. CIAVARELLA, M. A. Linking High Involvement Environments to the

Organizational Life Cycle: A Descriptive and Prescriptive Approach. Academy of

Management Proceedings. 2001.

13. DAMODARAN, A. Applied Corporate Finance. 2. vyd. 2004a. 856 s.

14. DAMODARAN, A. Investment Valuation. 2. vyd. 2004b. 1372 s.

15. DAMODARAN, A. The Little Book of Valuation. 2010. 311 s.

16. DAVES, P. R., EHRHARDT, M. C., KUHLEMEYER, G. A. a KUNKEL, R. A.

Increases in the Systematic Risk of Large Firms. 1999. 25 s.

17. DICKINSON, V. Cash Flow Patterns as a Proxy for Firm Life Cycle. 2010. 45 s.

18. DODGE, H. R., FULLERTON, S. a ROBBINS, J. E. Stage of the Organizational

Life Cycle and Competition as Mediators of Problem Perception for Small

Businesses. Strategic Management Journal. 1994. vol. 15, pp. 121-134.

19. DODGE, H. R. a ROBBINS, J. E. An Empirical Investigation of the

Organizational Life Cycle Model for Small Business Development and Survival.

Journal of Small Business Management. 1992. pp. 27-37.

24

20. ELSAYED, K. a PATON, D. The Impact of Financial Performance on

Environmental Policy: Does Firm Life Cycle Matter? Business Strategy and the

Environment. 2009. vol. 18, pp. 397-413.

21. ENGELEN, A., THALMANN, J. a BRETTEL, M. Macht und Einfluss

verschiedener Abteilungen in frühen and späten organisationalen

Lebenszyklusphasen. Zeitschrift für Betriebswirtschaft. 2011. vol. 81, pp. 295-

326.

22. FACKLER, M. a WIMSCHULTE, J. Residualgewinnverfahren zur

Unternehmensbewertung and –steuerung. Am Beispiel des Economic-Value-

Added. Praxishandbuch Unternehmensbewertung. 2. vyd. 2009. pp. 314-334.

23. FAIRCHILD, R. Financial Risk Management: Is It a Value-adding Activity?

Balance Sheet. vol. 10, no. 4, pp. 22-25.

24. Finanční analýza podnikové sféry za rok 2010, dostupné na www.mpo.cz.

25. GRANLUND, M. a TAIPALEENMÄKI, J. Management Control and

Controllership in New Economy firms – A Life Cycle Perspective. Management

Accounting Research. 2005. vol. 16, pp. 21-57.

26. GUPTA, Y. P. a CHIN, D. C. W. Strategy Making and Environment: An

Organizational Life Cycle Perspective. Technovation. 1993. vol. 13, no. 1, pp.

27-44.

27. HOŘEJŠÍ, B., SOUKUPOVÁ, J., MACÁKOVÁ, L. a SOUKUP, J.

Mikroekonomie. 5. vyd. Praha: Management Press. 2010. 574 s. ISBN 978-80-

7261-218-5.

28. HWANG, Y. a PARK, S. H. The Organizational Life Cycle as a Determinant of

Strategic Alliance Tactics: Research Propositions. International Journal of

Management. 2007. vol. 24, no. 3, pp. 427-435.

29. CHAWLA, S. K., PULLIG, Ch. a ALEXANDER, F. D. Critical Success Factors

from an Organizational Life Cycle Perspective: Perceptions of Small Business

Owners from Different Business Environments. Journal of Business and

Entrepreneurship. 1997. vol. 9, no. 1, pp. 47-58.

30. CHEN, H. a HSIEH, Y. Incentive Reward with Organizational Life Cycle from

Competitive Advantage Viewpoint. Human Systems Management. 2005. vol. 24,

pp. 155-163.

31. CHEN, X., YANG, W. a HUANG, D. Corporate Life Cycle and the Accrual

Model: An Empirical Study Based on Chinese Listed Companies. Front. Bus.

Res. China. 2010. vol. 4, no. 3, pp. 580-607.

32. CHIN, C. L., TSAO, S. M. a CHI, H. Y. Trademark Value and Accounting

Performance: Analysis from Corporate Life Cycle. The Journal of American

Academy of Business. 2005. vol. 7, no. 1, pp. 106-112.

33. JACKSON, M. The Gordon Growth Model and the Income Approach to Value.

The Appraisal Journal. 1994. pp. 124-128.

34. JAWAHAR, I. M. a MCLAUGHLIN, G. L. Toward a Descriptive Stakeholder

Theory: an Organizational Life Cycle Approach. Academy of Management

Review. 2001. vol. 26, no. 3, pp. 397-414.

25

35. JENKINS, D. S., KANE, G. D. a VELURY, U. The Impact of the Corporate

Life-cycle on the Value-relevance of Disaggregated Earnings Components.

Review of Accounting & Finance. 2004. vol. 3, no. 4, pp. 5-20.

36. JINDŘICHOVSKÁ, I. a BLAHA, Z. S. Podnikové finance. Praha: Management

Press. 2001. 316. s. ISBN 80-7261-025-2.

37. KALLUNKI, J. a SILVOLA, H. The Effect of Organizational Life Cycle Stage

on the Use of Activity-based Costing. Management Accounting Research. 2008.

vol. 19, pp. 62-79.

38. KISLINGEROVÁ, E. Oceňování podniku. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. 2001. 367

s. ISBN 80-7179-529-1.

39. KISLINGEROVÁ, E. a kol. Manažerské finance. 3. vyd. Praha: C. H. Beck.

2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9.

40. KOBERG, Ch. S., UHLENBRUCK, N. a SARASON, Y. Facilitators of

Organizational Innovation: The Role of Life-cycle Stage. Journal of Business

Venturing. 1996. vol. 11, pp. 133-149.

41. KOTLER, P. a ARMSTRONG, G. Principles of Marketing. 14. vyd. New Jersey:

Prentice Hall. 2012. 740 s. ISBN 978-0-13-216712-3.

42. KOTLER, P. a KELLER, K. L. Marketing Management. 14. vyd. New Jersey:

Prentice Hall. 2012. 812 s. ISBN 978-0-13-210292-6.

43. KROPÁČ, J. Pravděpodobnostní statistika. Brno: Akademické nakladatelství

CERM. 2004. 112 s. ISBN 80-214-2738-8.

44. LAUBSCHER, E. R. A Review of the Theory of and Evidence on the Use of the

Capital Asset Pricing Model to Estimate Expected Share Returns. Meditary

Accountancy Research. 2002. vol. 10, no. 1, pp. 131-146.

45. LEE, W., TZENG, G., GUAN, J., CHIEN, K. a HUANG, J. Combined MCDM

Techniques for Exploring Stock Selection Based on Gordon Model. Expert

Systems with Applications. 2009. vol. 36, pp. 6421-6430.

46. LESTER, D. L. a PARNELL, J. A. Firm Size and Environmental Scanning

Pursuits Across Organizational Life Cycle Stages. Journal of Small Business and

Enterprise Development. 2008. vol. 15, no. 3, pp. 540-554.

47. LESTER, D. L, PARNELL, J. A. a CARRAHER, S. Organisational Life Cycle:

A Five-stage Empirical Scale. The International Journal of Organizational

Analysis. 2003. vol. 11, no. 4, pp. 339-354.

48. LESTER, D. L, PARNELL, J. A., CRANDALL, W. R. a MENEFEE, M. L.

Organizational Life Cycle and Performance among SMEs. Generic Strategies for

High and Low Performers. International Journal of Commerce and

Management. 2008. vol. 18, no. 4, pp. 313-330.

49. LESTER, D. L., PARNELL, J. A. a MENEFEE, M. L. Organizational Life Cycle

and Innovation among Entrepreneurial Enterprises. Journal of Small Business

Strategy. 2008. vol. 19, no. 2, pp. 37-49.

50. LI, J. Political Strategy of Chinese Private Ventures: an Organizational Life

Cycle Framework. International Journal of Entrepreneurship. 2008. vol. 12, pp.

107-124.

26

51. LIANG, T. P., CZAPLEWSKI, A. J., KLEIN, G. a JIANG, J. J. Leveraging

First-mover Advantages in Internet-based Consumer Services. Communications

of the ACM. 2009 vol. 52, no. 6, pp. 146-148.

52. LIAO, Ch. Salesforce Iincentive within Organizational Life Cycle: A

Transaction Cost Analysis. Human Systems Management. 2007. vol. 26, pp. 1-9.

53. LIAO, Ch. Incentive Reward Control: Based on the Competitive Advantage,

Transaction Cost Economics and Organizational Life Cycle Viewpoint. Human

Systems Management. 2008. vol. 27, pp. 123-130.

54. LIAO, Y. The Effect of Fit between Organizational Life Cycle and Human

Resource Management Control on Firm Performance. Journal of American

Academy of Business. 2006a. vol. 8, no. 1, pp. 192-196.

55. LIAO, Y. The Effect of the Life-cycle Stage of an Organization on the Relation

between Corporate Control and Product Innovation. International Journal of

Management. 2006b. vol. 23, no. 1, pp. 167-175.

56. LINTNER, J. The Valuation of Risk Assets and the Selection of Risky

Investments in Stock Portfolios and Capital Budgets. The Review of Economics

and Statistics. 1965. vol. 47, no. 1, pp. 13-37.

57. LU, J. a WU, Ch. Cost and Benefit Models for Logic and Memory BIST. ACM.

2000. pp. 710-714.

58. MACK, D. A. a QUICK, J. C. An Inside View of a Corporate Life Cycle

Transition. Organisational Dynamics. 2002. vol. 30, no. 3, pp. 282-293.

59. MAŘÍK, M. a kol. Metody oceňování podniku. Proces ocenění, základní metody

a postupy. 2. vyd. Praha: Ekopress. 2007. 492 s. ISBN 978-80-86929-32-3.

60. MASUREL, E. a MONTFORT, K. Life Cycle Characteristics of Small

Professional Service Firms. Journal of Small Business Management. 2006. vol.

44, no. 3, pp. 461-473.

61. MILLER, D. a FRIESEN, P. H. Successful and Unsuccessful Phases of the

Corporate Life Cycle. Organisation Studies. 1983. vol. 4, no. 4, pp. 339-356.

62. MILLER, D. a FRIESEN, P. H. A Longitudinal Study of the Corporate Life

Cycle. Management Science. 1984. vol. 30, no. 10, pp. 1161-1183.

63. MODIGLIANI, F. a MILLER, M. H. The Cost of Capital, Corporation Finance

and the Theory of Investment. The Americal Economic Review. 1958. vol. 48, no.

3, pp. 261-297.

64. MOORES, K. a YUEN, S. Management Accounting Systems and Organizational

Configuration: A Life-cycle Perspective. Accounting, Organizations and Society.

2001. vol. 26, pp. 351-389.

65. MOY, J. W. a LUK, V. W. M. The Life Cycle Model as a Framework for

Understanding Barriers to SME Growth in Hong Kong. Asia Pacific Business

Review. 2003. vol. 10, no. 2, pp. 199-220.

66. Nařízení komise (ES) č. 70/2001.

67. NEUMAIEROVÁ, I. a NEUMAIER, I. Dynamický scorecard INFA. Acta

Oeconomica Pragensia. 2005. roč. 13, č. 4, s. 121-137.

27

68. NEUMAIEROVÁ, I. a NEUMAIER, I. Proč se ujal index IN a nikoli

pyramidový systém ukazatelů INFA. Ekonomika a management. 2008. roč. 2, č.

4, 10 s.

69. NOVOTNÝ, J. Nauka o podniku 1. Brno: ESF MU. 2003. 208 s. ISBN 80-210-

3090-9.

70. NÝVLTOVÁ, R. a REŽŇÁKOVÁ, M. Mezinárodní kapitálové trhy. Zdroj

financování. Praha: GRADA Publishing. 2007. 224 s. ISBN 978-80-247-1922-1.

71. O´RAND, A. M. a KRECKER, M. L. Concepts of the Life Cycle: Their History,

Meanings, and Uses in the Social Sciences. Annual Review of Sociology. 1990.

vol. 16, pp. 241-262.

72. OWEN, S. a YAWSON, A. Corporate Life Cycle and M&A Activity. Journal of

Banking & Finance. 2010. vol. 34, pp. 427-440.

73. OWYANG, K. When margins fall: The Market Life Cycle. Public Utilities

Fortnightly. 1999. vol. 137, no. 11, pp. 30-31.

74. PASHLEY, M. M. a PHILIPPATOS, G. C. Voluntary Divestitures and

Corporate Life-cycle: Some Empirical Evidence. Applied Economics. 1990. vol.

22, pp. 1181-1196.

75. PEDELL, B. Kapitalmarktbasierte Ermittlung des Kapitalkostensatzes für

Zwecke der Entgeltregulierung. Zeitschrift für Planung &

Unternehmenssteuerung. 2007. vol. 18, pp. 35-60.

76. PHELPS, R., ADAMS, R. a BESSANT, J. Life Cycles of Growing

Organizations: A Review with Implications for Knowledge and Learning.

International Journal of Management Reviews. 2007. vol. 9, no. 1, pp. 1-30.

77. REDONDO, Y. P., JUSTE, M. V. B. a PALACIOS, L. L. Firm´s Survival over

the Market Life Cycle: An Empirical Analysis in the Franchise System. Sciences

de Gestion. 2005. vol. 65, pp. 263-283.

78. REINERS, M. Finanzierungskosten im Lebenszyklus der Unternehmung. Ein

optionspreistheoretischer Ansatz. Hamburg: Verlag Dr. Kovač. 2004. 334 s.

ISBN 3-8300-1249-7.

79. REJNUŠ, O. Finanční trhy. 2. vyd. Ostrava: Key publishing. 2010. 659 s. ISBN

978-80-7418-080-4.

80. ROSS, S. A. The Arbitrage Theory of Capital Asset Pricing. Journal of

Economic Theory. 1976. vol. 13, pp. 341-360.

81. RUTHERFORD, M. W., BULLER, P. F. a MCMULLEN, P. R. Human

Resource Management Problems over the Life Cycle of Small to Medium-sized

Firms. Human Resource Management. 2003. vol. 42, no. 4, pp. 321-335.

82. SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D. Economics. 16. vyd. Phoenix:

McGraw-Hill 1998. 781 s. ISBN 978-0070579477.

83. SEDLÁČEK, J. Finanční analýza podniku. Brno: Computer Press. 2007. 154 s.

ISBN 978-80-251-1830-6.

84. SHARPE, W. F. Capital Asset Prices: A Theory of Market Equilibrium under

Conditions of Risk. The Journal of Finance. 1964. vol. 19, no. 3, pp. 425-442.

28

85. SHIROKOVA, G. Organisational Life-cycle: The Characteristics of

Developmental Stages in Russian Companies Created from Scratch. Journal for

East European Management Studies. 2009. vol 1, pp. 65-85.

86. SHYU, J. a CHEN, Y. Diversification, Performance, and the Corporate Life

Cycle. Emerging Markets Finance & Trade. 2009. vol. 45, no. 6, pp. 57-68.

87. SILVOLA, H. Design of MACS in Growth and Revival Stages of the

Organizational Life-cycle. Qualitative Research in Accounting & Management.

2008a. vol. 5, no. 1, pp. 27-47.

88. SILVOLA, H. Do Organizational Life-cycle and Venture Capital Investors

Affect the Management Control Systems Used by the Firm? Advances in

Accounting, Incorporating Advances in International Accounting. 2008b. vol. 24,

pp. 128-138.

89. SMEJKAL, V. a RAIS, K. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 2. vyd.

Praha: GRADA Publishing. 2006. 296 s. ISBN 80-247-1667-4.

90. SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2002. 479

s. ISBN 80-7179-736-7.

91. SMITH, K. G., MITCHELL, T. R. a SUMMER, Ch. E. Top Level Management

Priorities in Different Stages of the Organizational Life Cycle. Academy of

Management Journal. 1985. vol. 28, no. 4, pp. 799-820.

92. SOJKA, Z. a MANDELÍK, P. Cenné papíry a burzy. Brno: Vysoké učení

technické, Fakulta podnikatelská v nakl. Zdeněk Novotný. 2001. 184 s. ISBN 80-

214-1975-x.

93. TUASON, R. V. Corporate Life Cycle and the Evaluation of Corporate Strategy.

pp. 35-40.

94. VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. 2. vyd. Praha: Ekopress. 1999. 324

s. ISBN 80-86119-21-1.

95. VEJDĚLEK, J. Jak založit nebo převzít podnik. Praha: GRADA Publishing.

1997. 232 s. ISBN 80-7169-234-4.

96. VOSE, D. Risk Analysis. A Quantitative Guide. 3 vyd. Chichester: John Wiley &

Sons. 2008. 752 s. ISBN 978-0-470-51284-5.

97. Vyhláška Ministerstva financí č. 500/2002 Sb. – podvojné účetnictví pro

podnikatele

98. WALSH, J. P. a DEWAR, R. D. Formalization and the Organizational Life

Cycle. Journal of Management Studies. 1987. vol. 24, no. 3, pp. 215-231.

99. WONG, Y. Y. a MAHER, T. E. New Key Success Factors for China´s Growing

Market. Business Horizons. 1997. pp. 43-52.

100. XU, B. Life Cycle Effect on the Value Relevance of Common Risk

Factors. Review of Accounting and Finance. 2007. vol. 6, no. 2, pp. 162-175.

101. Zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb.

29

SEZNAM VLASTNÍCH PUBLIKACÍ

Články v časopisech ze seznamu RVV:

1. KONEČNÝ, Z. Economic Value Added as a Dependence on the Corporate-

and Market-life cycle. Journal of Competitiveness. 2011. (2/2011). ISSN 1804-

171x.

2. KONEČNÝ, Z. Životní cyklus podniku a vliv na volbu finanční struktury.

TRENDY EKONOMIKY A MANAGEMENTU. 2011. V(08). P. 27-38. ISSN

1802-8527.

3. KONEČNÝ, Z. Structure of cost of equity as the dependence on the corporate-

and market life cycle. TRENDY EKONOMIKY A MANAGEMENTU, 2012, roč.

VI, č. 10, s. 54-67. ISSN: 1802-8527.

Příspěvky na ostatních mezinárodních konferencích/workshopech:

1. KONEČNÝ, Z. Relations between Cost of Capital and Exposure through

Firm´s Growth. In International scientific Ph.D. and Post Docs Conference

2010. Brno. 2010. p. 73-78. ISBN 978-80-214-4081-4.

2. KONEČNÝ, Z. Životní cyklus podniku a vliv na jeho financování. In PEFnet

2010. Brno. 2010. p. 409-415. ISBN 978-80-7375-450-1.

3. KONEČNÝ, Z. Financování podniku v závislosti na jeho životním cyklu. In

International workshop for PhD students. Brno, FP VUT. 2010. p. 36-42. ISBN

978-80-214-4194-1.

4. KONEČNÝ, Z. Economic Value Added Achieved in Czech Automotive

Industry, Depending up the Market Life Cycle. In International Scientific

Ph.D. and Post Docs Conference 2011. Brno. 2011. p. 70-75. ISBN 978-80-

214-4257-3.

5. KONEČNÝ, Z. Vliv tržní pozice na strukturu nákladů vlastního kapitálu. In

Mezinárodní workshop doktorandských prací. Brno. 2011. p.94-99. ISBN 978-

80-214-4348-8.

6. KONEČNÝ, Z. Liquidity of the Company Depending on the Corporate- and

Market Life Cycle. In PEFnet 2011. Brno, PEF MZLU. 2011. p.193-201. ISBN

978-80-7157-743-0.

7. KONEČNÝ, Z. Dependence of Economic Value Added on the Market Share.

In Enterprise and Competitive Environment 2012. Brno. 2012. p.31-31. ISBN

978-80-87106-54-9.

8. KONEČNÝ, Z. Sector Sensitivity to Business Cycle and its Influence on the

Structure of Cost of Equity. In Trends in economics and management for the

21st century. Brno: 2012. s. 655-663. ISBN: 978-80-214-4581-9.

9. KONEČNÝ, Z. Vliv životního cyklu podniku a trhu na strukturu

podnikatelských rizik měřených náklady vlastního kapitálu. In Mezinárodní

workshop doktorandských prací. Brno: 2012. s. 44-49. ISBN: 978-80-214-

4632-8.

30

10. KONEČNÝ, Z. Corporate Life Cycle and Market Position and their

Influence on Rates of Owner´s Risk Rewards. In PEFnet 2012. Brno: 2012. s.

215-222. ISBN: 978-80-7375-669-7.

11. KONEČNÝ, Z. Corporate Life Cycle and its Impact on the Items

Influencing Cash Flow. In Enterprise and Competitive Environment 2013.

Brno: 2013. s. 78-78. ISBN: 978-80-87106-64-8.

12. KONEČNÝ, Z. Cost of Equity as a Tool of Considering Risk

Structure. In CONTEMPORARY PROBLEMS OF ECONOMICS, BUSINESS

AND MANAGEMENT: THEORY AND PRACTICE. 2013. p. 201-205. ISBN

978-5-7526-0597-0.

31

ŽIVOTOPIS

Osobní údaje:

Jméno: Ing. Zdeněk Konečný

Datum a místo narození: 31. 1. 1984, Hustopeče

Rodinný stav: svobodný

Trvalé bydliště: Svatopluka Čecha 11, 693 01 Hustopeče

Pracoviště: VUT v Brně, Fakulta podnikatelská, ústav financí,

kancelář č. P549

E-mail: konecnyz@fbm.vutbr.cz

Telefon: 541 14 3787

Vzdělání:

2000-2004: Obchodní akademie Břeclav

2004-2007: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, bakalářský

obor Daňové poradenství

2007-2009: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, magisterský

obor Podnikové finance a obchod

od roku 2009: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, doktorský

obor Podnikové finance

Jazykové znalosti:

Anglický jazyk: pokročilá znalost (úroveň C1)

Německý jazyk: pokročilá znalost (úroveň C1)

Pedagogická činnost:

Letní semestr 2009/2010: Principy účetnictví, 1. ročník oboru Manažerská

informatika

32

ABSTRAKT

Tato disertační práce je zaměřena na souvislosti mezi životním cyklem podniku

a strukturou podnikatelských rizik, která jsou měřena pomocí nákladů vlastního

kapitálu. Kromě životního cyklu podniku je zohledněn i životní cyklus trhu

a z kombinací fází jsou odvozeny tři odlišné tržní pozice a sice tržní průkopník, tržní

ovládač a tržní následovatel. Při výzkumu je použita metoda analýzy sekundárních

dat, získaných z finančních výkazů vybraných podniků a ze statistických

a analytických materiálů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Vybráno bylo

odvětví českého automobilového průmyslu z důvodu důležitosti pro českou

ekonomiku. Vzorek obsahuje 39 podniků všech velikostí, buď společností s ručením

omezeným, nebo akciových společností, působících na tomto trhu v letech

2002-2010. Fáze životního cyklu podniku a trhu jsou identifikovány za použití

modelu Reinerse (2004). K měření podnikatelských rizik je použit upravený

ratingový model INFA, který je označován jako stavebnicový model Ministerstva

průmyslu a obchodu ČR. Původně byl tento model vyvinut za účelem kalkulace

nákladů vlastního kapitálu. Podnikatelská rizika jsou rozdělena do dvou skupin,

a sice na provozní a finanční rizika, a všechny komponenty nákladů vlastního

kapitálu jsou přiřazeny k jedné z těchto dvou skupin podle rizika, ke kterému se

vztahují. Výsledky výzkumu dokazují, že existují pouze drobné odlišnosti ve

struktuře podnikatelských rizik v závislosti na životním cyklu podniku a tržní pozici.

V podnicích ve fázi růstu a stabilizace dominují rizikové přirážky za provozní rizika,

a to především bezriziková sazba a riziková přirážka za velikost podniku. V rámci

přirážek za finanční rizika, která mohou dominovat pouze v podnicích ve fázi

poklesu, je nejvýznamnější komponentou riziková přirážka za finanční stabilitu.

Podnik v pozici tržního průkopníka by se měl zaměřit na snížení rizikové přirážky

za finanční strukturu, zatímco u tržního následovatele může v rámci přirážek za

finanční rizika dominovat riziková přirážka za podnikatelské riziko podniku.

33

ABSTRACT

This dissertation is focused on relations between corporate life cycle and the

structure of entrepreneurial risk, that is measured by cost of equity. Besides the

corporate life cycle there is considered also the market life cycle and consequently,

from the combination of phases there are derived three different kinds of market

positions, namely business pioneer, business driver and business follower. By the

research, there is used the method of analyzing secondary data, gotten from the

financial statements of selected companies and from the statistical and analytical

materials by the Czech Ministry of Industry and Trade. There was chosen the sector

of czech automotive industry because of its importance for the czech economy. The

sample consists of 39 companies of all sizes, either companies limited by guarantee,

or joint stock companies, acting on this market in years 2002-2010. Phases of the

corporate- and market life cycle are identified by using the model by Reiners (2004).

For measuring entrepreneurial risks, there is used the modified rating model INFA,

which is called as the constructional model of the Czech Ministry of Industry and

Trade. This model was originally developed for calculation cost of equity. The

entrepreneurial risks are divided into two groups, namely into operational and

financial risks, and all of the components of cost of equity are assigned to one of

these two groups according to the risk, to which is it related. The results of the

research prove, that there are only little differences in the structure of entrepreneurial

risks depending on the corporate life cycle and the market position. In companies in

the phases of growth and stabilisation dominate risk rewards to operational risks and

within it the riskless rate and the risk reward to size of the company. Within risk

rewards to financial risks, which can dominate only by companies in the phase of

decline, is the risk reward to financial stability the most considerable component.

The company in the position of business pioneer should focus on the reducing the

risk reward to financial structure, whilst by business follower can dominate the risk

reward to entrepreneurial risk within rewards to financial risks.