Brněnská škola československé veterinární morfologie ·...

1

Historia medicinae veterinariae

Brněnská škola československé veterinární morfologie

Sestavil a se spolupracovníky sepsal

prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

BRNO 2005

Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

2

2005

Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

Autoři :

Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc.

Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc.

Prof. MVDr.Rudolf Hrabák, CSc.

PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D.

3

Obsah

Úvod

Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc.

Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás

Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí

Vliv profesora Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho ţáků a následovníků

Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární morfologie a její cíle.

Spolupracovníci, ţáci a pokračovatelé prof. Koldy při budování československé

veterinární morfologie v letech 1926-1965

Ústav anatomie VŠV

Ústav histologie a embryologie VŠV

Disertanti

Slovo závěrem

Pouţitá literatura

4

Úvod

„Kdo nenahlíží nebo nehodlá vidět do minulosti, je slepý pro pohled do

budoucna.“

U příleţitosti 110. výročí narození profesora Koldy jsme si uvědomili, jak

ten čas letí a jak ubývá nás pamětníků a svědků doby, kdy nás uváděli do

akademické obce často i velcí lidé. Nejen velcí svým dílem, ale i duchem. Byli to

lidé, kteří ovlivnili svým charismatem řadu nadšenců pro obor a byli upřímnými

rádci při jejich vědeckém a pedagogickém růstu. Oni jsou ti, co vychovali početné

veterinární lékaře, vynikající odborníky a specialisty v celé řadě rozmanitých

činností prospěšných lidské společnosti. Jejich velikost se projevovala také v tom,

ţe se nebáli dát mladším spolupracovníkům neomezený prostor k jejich tvořivé

práci a uměli je svými znalostmi a erudicí usměrňovat. Jedním z takových

velikánů světového jména je i náš učitel a zakladatel brněnské školy

československé veterinární morfologie.

Při této příleţitosti chceme připomenout nejen historii a různě úspěšná

období československé morfologie. Chceme připomenout i jména, práci a dílo

našich veterinárních morfologů, kteří tuto historii tvořili.

Tuto publikace věnujeme všem veterinárním lékařům , nejen těm kteří

tímto obdobím prošli, ale těm, kteří na morfologické obory studia veterinární

medicíny vzpomínají a kterým byli a jsou v jejich náročné a zodpovědné práci ku

prospěchu. Naše snaha přiblíţit reality uplynulé doby byla co největší. Velice nám

v tom nezištně pomáhali všichni ochotní kolegové a tak bylo moţno zpracovat

materiály mnohdy zcela nové. Pokud jsou rozdíly v rozsahu údajů u jednotlivých

osobností, není to určitě naší vinou. Pokud nám byly dodány písemné údaje dle

našich dotazů, mohly být, v tomto, moţno říct historickém dokumentu, pouţity.

Chci tedy všem, kteří s námi aktivně spolupracovali vzdát upřímný dík i touto

cestou.

Na tomto místě chci poděkovat kolegům spoluautorům, chci poděkovat i

slečně MVC. Lucii Čepešové za pomoc při přepisování a korekci rukopisu, doc.

MVDr. Vladimíru Plevovi, CSc. za pomoc při přepisování a konečné úpravě textů

k tisku, prof. MVDr. Oldřichu Štěrbovi, DrSc. za pochopení a nevšední ochotu při

práci na rukopisu. Dále pak prof. MVDr. Rudolfu Böhmovi, CSc.a PhDr Jiřímu

Šindlářovi za pomoc a cenné rady při tvorbě díla. Panu prof. MVDr. R. Hrabákovi,

CSc. děkuji a aktivní pomoc při sepisování a úpravě rukopisu. Nemenší dík

vyjadřuji i ing. Jiřímu Latinimu, vedoucímu Edičního střediska VFU Brno, za

nevšední ochotu při realizaci edice této publikace a MVDr.Pavlu Braunerovi za

pomoc při konečné realizaci rukopisu.

Zvláště chci poděkovat prof. RNDr. Václavovi Suchému, DrSc., rektorovi

VFU Brno, který nám umoţnil tuto publikaci vydat. Dále děkuji děkanům prof.

MVDr. Miroslavu Svobodovi, CSc. a prof. MVDr. Vladimíru Večerkovi, CSc. a

presidentovi Komory veterinárních lékařů České republiky MVDr. Janu

5

Bernardymu za podporu v našem snaţení při zpracování rukopisu. Upřímně děkuji

téţ doc. MVDr Stanislavu Navrátilovi, CSc., přednostovi Ústavu veterinární

ekologie a ochrany ţivotního prostředí za poskytnutí prostoru v jeho ústavu při

zpracování této publikace.

Nemalý dík za celou Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno i

jménem svým vyjadřuji i obci Doubravník, která po dlouhá léta vytrvale a bez

okázalosti pečuje o pamětní síň prof. Koldy v jeho bývalé secesní vile a pečuje o

místo posledního odpočinku jeho a jeho matky Cecilie Koldové na místním

hřbitově.

V Brně, v říjnu 2005 Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

6

Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc.

O slavných, váţených a vynikajících osobnostech se píší za jejich ţivota

oslavné články při příleţitosti jejich kulatých narozenin, počínajíc většinou aţ –

sátými a pak jiţ přicházejí na řadu uctivé a uhlazené nekrology. O některých

osobnostech si můţeme přečíst ještě vzpomínkové články při výročích (80, 90,

100, 200) let od narození nebo úmrtí, to podle významu a jen velmi vzácně se

některé osobnosti stanou objektem hlubších a ucelených studií.

V těchto předsmrtných i časných posmrtných článcích převládají podle

mého mínění většinou tendence příslušnou osobnost oslavit, přejít taktně potíţe

s nimiţ se potýkala nebo naopak vylíčit, jak lehce a suverénně dotyčný přemáhal

všechna protivenství, takţe jeho ţivot byl vlastně příslovečnou procházkou

růţovým sadem. Pokud čtenář toho člověka osobně neznal, přijímá takto pojatý

článek jako skutečnost, bez nejmenšího podezření, ţe by to mohlo být poněkud

jinak. Pokud však oslavence znal, poznává, ţe některé příhody nebo ţivotní období

byly přikrášleny nebo taktně zamlčeny a na druhé straně, ţe nepřízeň, s níţ se

oslavenec musel za svého ţivota potýkat, není vylíčena v celé své tehdejší

obludnosti. Podoba líčené osobnosti se tím stává neskutečnou a neţivotnou.

Rád vzpomínám před svými následovníky a mladšími kolegy na staré,

málokdy zlaté časy. Oni naslouchají mému vyprávění a mým úvahám a já

bláhově věřím, ţe moţná v nich najdou nějaké poučení. Velmi často se stočí řeč

na pana profesora Koldu a jeho působení na anatomii. A tak mnohokrát jsem

připomenul slavné doby jeho vynikajících přednášek, exenterací, zdůrazňoval jsem

jeho seriozní přístup k posluchačům a přísné, trpělivé a spravedlivé zkoušení.

Vzpomenul jsem jeho velkého podílu a zásluh o zřízení a vybudování moderního

anatomického ústavu i ojedinělého anatomického muzea. Pro několik generací

veterinárních lékařů byl velkým vzorem a příkladem pro své nadání, píli a vše, co

vykonal.

Já osobně jsem hrdý na to, ţe jsem byl jedním z jeho asistentů a jsem hrdý

i na to, ţe jsem do jisté míry jeho ţákem a odchovancem. Měl jsem ho rád i přes

jeho uzavřenost a nepřístupnost, váţil jsem si ho a dodnes si ho váţím jako učitele i

jako šéfa a aţ dodnes jsem mu vděčen za všechna poučení i rady, které mi třebas

nevědomky, jen svým jednáním a vystupováním, poskytl.

Myslím si však, ţe je nutno podívat se na osobu mého prvního učitele a

šéfa pod trochu jiným zorným úhlem. Předem zdůrazňuji, ţe touto úvahou

nesleduji zmenšení nebo sníţení jeho významu a nemám naprosto v úmyslu ublíţit

jeho památce. Pokusím se také objasnit příčiny některých jeho ţivotních nezdarů,

coţ se v prvních článcích po jeho smrti jaksi optimisticky naladěných decentně

přecházelo. Při svých úvahách vycházím jednak z vlastního ţivotopisu prof. Koldy,

který sám napsal v r. 1952 a pak z důkladně a poctivě doloţených prací prof.

MVDr. Evţena Novotného (1961,1966), které shrnují mnoho důleţitých dat a

událostí z Koldova ţivota a které byly napsány ke Koldovým nedoţitým

sedmdesátinám v r.1965. Prof. Novotný převzal po prof. Koldovi vedení katedry a

7

dodnes z jeho prací dýchá obdiv a úcta, kterou k svému předchůdci choval. Ale

zřejmě se cítil jakoţto děkan také natolik svázán s Alma mater a jistě i omezen

tehdejším reţimem, ţe nemohl napsat vše, jak to popravdě bylo. Nebudu zde

opakovat celý ţivotopis, omezím se pouze na události, které povaţuji za uzlové,

připojím také své vlastní vzpomínky a úvahy, které vyplynuly z mých postřehů.

Pod Koldovým vedením jsem v ústavu proţil pět let, z toho jeden rok jako

demonstrátor (1950 – 1951) a čtyři roky jako asistent (1951 – 1954). Byla to léta

mých studií, kdy jsem se také pokoušel o první krůčky ve světě vědy. Pokud si

vzpomínám, někdy v průběhu letního semestru 1953/1954 pan profesor přestal být

schopen pohybu a byl proto převezen do Doubravníku, kde jiţ zůstal trvale

upoután na lůţko. Tam jsme za ním střídavě dojíţděli.

Promoval jsem v říjnu 1954 a pokračoval v činnosti jako odborný asistent.

Přemýšlel jsem o tom, co budu v anatomii dělat. Politická situace mi neskýtala

naději, ţe by mě snad soudruzi vyslali na nějakou zahraniční studijní cestu (to ani

omylem), a proto jsem se začátkem roku l955 rozhodl, ţe si musím rozšířit obzor

sám. A tak jsem o prázdninách 1955 a 1956 navštívil všechny anatomické,

případně i histologicko-embryologické ústavy v českých zemích, tj. v Olomouci,

Hradci Králové, Plzni a Praze, abych viděl, co se kde zkoumá a na čem se kde

pracuje. Nejvíc se mi líbilo na praţské anatomii, kde jsem navázal několik

přátelství, která trvají dodnes.

Na anatomický ústav jsem jezdil dosti často pro poučení a také pro jakousi

vnitřní posilu a inspiraci. Srovnával jsem pak praţskou lékařskou anatomii s naším

ústavem. Na praţské anatomii byla vědecká práce zaměřena do směrů, v nichţ

tehdejší přednosta, prof. Borovanský spatřoval budoucnost oboru: 1. výzkum

ontogeneze a fylogeneze orgánů na příkladu svalového systému, 2. výzkum

ontogeneze experimentálními cestami, tedy experimentální morfologie a 3.

neuroanatomie. Dnes je skutečností, ţe ve všech shora uvedených směrech praţská

anatomie po několika letech vynikla i ve světovém měřítku.

Ve srovnání s praţskou anatomií jsme byli samozřejmě mnohem menším

ústavem – profesor a dva aţ tři asistenti. V mladistvém nadšení a zaujetí pro

anatomii jsem se domníval, ţe by naše brněnská veterinární anatomie měla mít

nějaké zaměření, výzkumné směry, které by se mohly dále rozvíjet a které by měly

nějaké teoretické vyústění, jaké měla vzpomenutá praţská anatomie a jaké zřejmě

dokázal v dřívější době dát varšavské veterinární anatomii prof. Poplewski, s nímţ

Kolda udrţoval písemné styky.

Jan Kolda (*26.11. 1895) začal studovat veterinární medicínu ve Vídni

v letech 1913 – 1915, do r. 1918 vykonával vojenskou sluţbu, po válce pokračoval

na veterinárním provizoriu v Praze a absolvoval jeden semestr na Vysoké škole

zvěrolékařské v Brně. Pak získal stipendium a studium dokončil v Alfortu, kde

obdrţel zvěrolékařský diplom 14.10.1921. Tamtéţ absolvoval kurs exotické

veterinární medicíny (diplom 28.12.1921). Mezitím absolvoval v Paříţi na Sorboně

5. a 6. semestr lékařské fakulty a sloţil zkoušky z anatomie, fyziologie a interní

8

medicíny. K dalšímu studiu na Sorboně nedostal stipendium a tak mu nezbylo nic

jiného, neţ se vrátit domů.

Jiţ za svých studií se pokoušel o vědeckou práci. Jeho první publikace se

zabývala myxomatózními nádory (1922), další jeho práce, publikované aţ po jeho

návratu (1923, 1924)se zabývaly vlivem ţluči na patogenní organizmy. Práce tedy

patří do oborů patologie, mikrobiologie a sérologie a jsou zaměřeny

experimentálně. To znamená, ţe autor hledal odpovědi na otázku Proč?

Po návratu do Brna se od 1. 8. 1922 stal asistentem farmakologického

ústavu prof. Rybáka, coţ je obor mikrobiologii a patologii rozhodně bliţší neţ

pozdější anatomie. Jeho zvěrolékařský diplom byl nostrifikován 13.12. 1922 a

hodnosti doktora veterinární medicíny dosáhl na Vysoké škole zvěrolékařské

v Brně dne 23. 6.1923. Kolda farmakologii zřejmě zvládl velmi brzy. Po

onemocnění prof. Rybáka byl v letním semestru 1924/25 pověřen kromě vedení

praktik z přípravy léků také přednáškami a zkouškami. Novotný (1966) na str.10

píše: "Bylo to jasnozřivé rozhodnutí, kdyţ profesorský sbor vyhověl Koldově

ţádosti z 11.7.1922 o udělení asistentury na farmakologickém ústavu profesora

Rybáka."

V Koldově vědeckém zájmu zůstala ţluč, v práci publikované v r. 1925

byl sledován její vliv na vstřebávání léků, v r.1926 pak sledoval vylučování léků

mlékem. Dále se v řadě prací zabýval motilitou izolovaných úseků střev,

ovládaných autonomní inervací za působení různých farmak (vyšly v r.1926 5x a

1927 2x). Byly to tedy opět práce experimentální, na hony vzdálené morfologii.

V r. 1924 byl poslán na studijní cestu do Švýcarska, v r.1925 měl připravený

habilitační spis z farmakologie a myslím, ţe v ústavu neměl konkurenta.

Situaci zkomplikovaly poměry na anatomickém ústavu. Prof. MUDr.

Otomar Völker, přednosta anatomického ústavu Lékařské fakulty, byl zároveň

přednostou anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, oba ústavy byly

umístěny společně v prostorách lékařské fakulty na ulici Úvoz. Na Lékařské

anatomii bylo jiţ několik moţných nástupců, mezi jinými i skutečný následovník,

MUDr. Karel Hora, jen u těch zvěrolékařů se zatím nikdo vhodný nenašel.

V plánu jiţ byla stavba nového ústavu anatomie v areálu zvěrolékařské

školy v Králově Poli a vedení školy došlo k závěru, ţe by bylo vhodné, aby se

příští přednosta seznámil s vnitřním uspořádáním anatomických ústavů na jiných

zvěrolékařských školách a hlavně s novostavbou anatomického ústavu v Lipsku.

K cestě byl navrţen MVDr. Jan Babor (* 1893, Med. Vet. 1920, Dr 1921), věkem i

sluţebně (od r. 1920) nejstarší asistent, s nímţ se asi počítalo do budoucna jako

s přednostou. Ten prý ale odmítl a podle záznamů odešel z ústavu v r. 1926. V

ročence k 75 letům VŠV z roku 1993 se píše, ţe pak ještě vystudoval lékařskou

fakultu. Dnes uţ asi nikdo nezjistí, z jakých důvodů anatomii opustil.

A tak takřka na poslední chvíli, jak se domnívám, při jakýchsi zákulisních

jednáních, při nichţ spíše rozhodují důvody osobní nebo partajní, nikoli věcné a

jakých od té doby na naší Alma mater proběhlo mnoho, bylo rozhodnuto

následovně: Kolda farmakologii nedostane, řekneme mu, ţe je disciplinovaný a

9

rozumný, a proto se v zájmu školy ujme opuštěné anatomie. V oficiálních

ţivotopisech se píše, ţe vědecká rada tehdy Koldu přemluvila. Ale já váţně

pochybuji o tom, ţe by slibný, úspěšný, čile publikující farmakolog ve věku 31 let

se dal jen tak přemluvit vědeckou radou, aby všeho zanechal a ještě se poníţil tím,

ţe si sám podal 3. prosince 1925 ţádost o převedení z farmakologie na anatomii,

kam také od 1. 1. 1926 jako asistent nastoupil !! Proč se Kolda dal přemluvit?

Slíbili mu rychlejší kariéru? Lákala ho snad slibovaná novostavba anatomického

ústavu? Nebo mu vyhroţovali? Ale čím? A co si máme myslet o "jasnozřivosti"

profesorského sboru, jenţ před třemi léty (1922) rozhodl o Koldově působení na

farmakologii, které bylo beze sporu úspěšné?

Co se stalo, nemůţe se odestát a dnes jiţ asi nezjistíme, jak to vlastně

doopravdy bylo. Na farmakologii byl přidělen MVDr. Jaroslav Lebduška (*1902,

Med.Vet. 5.5. 1925, MVDr. 27.6.1925) a dr. Kolda se nadále věnoval oboru, který

mu byl vlastně vnucen a neváhám říci, ţe se mu obětoval. Ovšem jako anatom

nezačínal a proto se domnívám, ţe anatomické myšlení, alespoň v prvních letech,

mu nebylo zcela vlastní.

Dr. Kolda zvládl ve svých 31 letech díky svým intelektuálním

schopnostem nový obor zřejmě velmi rychle. Ještě v r. 1926 jel do Lipska a kromě

toho navštívil i další anatomické ústavy v cizině. Základní kámen k novostavbě

ústavu poloţil rektor Bečka v r. 1927. Mezitím se ústav přesunoval z Úvozu do

areálu školy na Palackého ulici a výuka probíhala na obou místech. Na Koldu toho

bylo v té době naloţeno příliš mnoho. Preparátor Staček mi vyprávěl, ţe býval

svědkem Koldových potíţí s dechem, kdyţ spolu chodili na Úvoz a zpět. Prý míval

i zvláštní neurotické stavy, kdy nebyl schopen jezdit tramvají, nesnášel kolem sebe

lidi a kdyţ musel vyřizovat nějaké své záleţitosti v bance nebo v záloţně, posílal

místo sebe pana Stačka. O potíţích z přepracování, působených poruchami

autonomního nervového systému píše i Novotný (1966, str.18).

Přesto dr. Kolda dokázal v těchto letech napsat několik, podle mého

mínění nejlepších prací – o břišním sympatiku koně (1927, 1928), o nichţ se

domnívám, ţe byly inspirovány ještě jeho farmakologickými pracemi o motilitě

střeva, které také v r.1928 předloţil jako habilitační spis.

Pravděpodobně také ve spojitosti s přechodem na anatomii ustala jeho

dosud intenzivní a zásluţná spolupráce s Biologickou společností a publikování

v Comptes Rendus de la Société de Biologie a v Biologických listech (poslední

publikace v obou časopisech 1928). Tím se značně oslabily tehdy ještě ţivé styky

lékařské fakulty s vysokou zvěrolékařskou školou, coţ zvláště pro zvěrolékařskou

školu nebylo a podle mého mínění dodnes není šťastné a výhodné.

Provizorní anatomický ústav v areálu na Palackého ulici byl umístěn

v první budově za bránou, v bývalém vojenském vězení (tam, kde je dnešní bufet).

K pitvám slouţila malá pitevna, přistavená k zadní stěně budovy, známá později

jako "dolní chirurgický sál", poněvadţ poté, co se dostavěl nový ústav, místnost

připadla asi chirurgii. Do novostavby se anatomický ústav přestěhoval v r. 1931-

1932.

10

Docent a záhy i profesor Kolda ovládal brzy anatomii, tedy tu

vyučovanou, suverénním způsobem, výborně přednášel a pohotově kreslil, coţ mi

potvrzovali i starší kolegové a jak jsem ho ještě zaţil na přednáškách i já.

Udrţoval si i perfektní znalost pitevní anatomie a také se velmi dobře orientoval v

anatomické literatuře.

Brzy po přechodu na anatomický ústav převládl zřejmě u mladého

docenta Koldy pocit nutnosti napsat českou učebnici anatomie pro zvěrolékaře.

Velkoryse se rozmáchl ke grandiosnímu projektu. První svazek (Obecná část,

Nauka o kostech) na 914 stranách vyšel v r. 1936. Zdá se, ţe si autor neuvědomil,

ţe bude nutno v takovém rozsahu napsat ještě další tři nebo čtyři svazky, coţ je nad

lidské síly!

V následujících letech zastihlo profesora Koldu několik osudových ran

v těsném závěsu, které postihly v různém rozsahu vlastně všechny obyvatele

Československé republiky – okupace pohraničí, rozpad republiky, úplná okupace

jejího zbytku a vznik protektorátu, provázený uzavřením vysokých škol. Dovedu si

představit, jaké zlo na Koldovi napáchala takřka šestiletá nucená nečinnost a

intelektuální izolace v Doubravníku, bez intenzivního styku s vědeckou komunitou

a bez moţnosti dalšího studia. Obávám se, ţe zahradnická a sadařská práce, o níţ

píše profesor Novotný (1966, str. 20) mu nemohla přinést plné uspokojení. U

většiny profesorů jeho generace to znamenalo konec aktivní vědecké práce,

poněvadţ pokud se po válce vrátili, museli se zabývat jinými, hlavně

organizačními a pedagogickými záleţitostmi. U profesora Koldy tomu nebylo

jinak.

Po válce byly hlavní starostí obnova ústavu, návrat rozkradeného zařízení

a sbírek, pedagogická činnost, která se rozšířila i na histologicko – embryologický

ústav a po krátké době přišla opět nesvoboda. Nucená válečná přestávka a

vysilující poválečná obnova ústavu bezpochyby předurčily také jeho chování po

komunistickém puči 1948. Komunistický morální teror byl pro profesora Koldu

další ranou – komunisté mu prakticky totálně vyměnili učitelský personál. Na

"Gottwaldovu výzvu" pak vstoupil do KSČ, poněvadţ jak se svěřil asistentu

Vinšovi a demonstrátorovi Frankovi "..podruhé opustit ústav bych nepřeţil.."

(Frank 2005). Vstup do všemocné strany mu mnoho nepomohl. Dění v ústavu ve

mně vzbuzovalo dojem, ţe je členem partaje druhé kategorie.

Poslední ranou bylo onemocnění tuberkulózou , které ho pronásledovalo,

pokud vím, od r. 1950. Vydal ještě druhý svazek své učebnice v r. 1950, ovšem v

mnohem menším rozsahu. Pak střídal pobyty v ústavu s pobyty v sanatoriích a

v nemocnici, aţ od r. 1954 byl trvale upoután na lůţko. Poslední čtyři roky ţivota

strávil na loţi ve své vile v Doubravníku, kde také zemřel dne 29.11.1958.

Důleţitou roli v jeho celém ţivotě pravděpodobně hrála jeho matka, paní

Cecilie Koldová (*1871 – 4.11. 1957). Paní Cecilie v r.1917 ovdověla, a kdyţ se

její syn stal asistentem na farmakologii (1.1.1923), vzal si ji do Brna, aby mu vedla

domácnost. Pravděpodobně tehdy koupil domek v Řečkovicích na Kořískově ul.

27, kde ţili do doby, neţ se přestěhovali asi v r. 1932 do ústavního bytu. Snad také

11

proto, aby ji zaměstnal, nakreslil jí návrh na ručně vázaný gobelin (Novotný

1961), ozdobený histologickými a jinými biologickými motivy (s monogramem

J.K. a vročením 1926). Sám také některé textilie (závěsy) zdobil anatomickými

motivy. Paní Cecilie byla matka energická a suverénní (cf. také Novotný 1966, str.

5). Měl jsem moţnost ji pozorovat několikrát, byla to drobná, energická paní ve

věku přes 80 let, která zřejmě cítila povinnost se vyjadřovat ke všemu. Na její

omluvu je nutno uvést, ţe její, snad aţ přehnaná péče o pana profesora, vyplývala

pravděpodobně také z toho, ţe Jan byl její páté, nejmladší dítě. Byl ale jediný,

který se doţil dospělosti, neboť jeho čtyři starší sourozenci zemřeli jiţ v dětském

věku.Také on měl na matku velmi silnou citovou vazbu.

Je ovšem známo, ţe vliv energických matek na syny stejně jako silná

citová vazba synů na matku působí negativně na jejich samostatné rozhodování

v pozdějších zásadních ţivotních situacích. Domnívám se, ţe tento vliv způsobil,

ţe Kolda nedokázal energicky prosadit své mikrobiologické nebo farmakologické

zaměření. Paní Cecilie byla pravděpodobně také jednou z hlavních příčin, proč se

pan profesor nikdy neoţenil.

Na podzim 1938 nebo začátkem 1939 pan profesor zakoupil vilku

v Doubravníku, kam se po uzavření vysokých škol uchýlil a kde mu samozřejmě

dále paní matka hospodařila. Po válce jiţ v Doubravníku zůstala, ale pan profesor

za ní jezdil pravidelně na víkendy.

Myslím, ţe se pan profesor přece jen pokusil, pokud vím, dvakrát vybrat

si svého nástupce a pokračovatele. V obou případech to byli jeho asistenti, jimţ

pomáhal a podporoval jejich odborný růst. Zajímavé bylo, ţe v obou případech to

byli muţi energičtí, výbojní a sebevědomí, vlastnili tedy ty povahové rysy, které

Kolda postrádal.

Prvním, ještě před únorovým pučem, byl Jan Vinš, jemuţ, jakoţto

jedinému, Kolda dovolil, aby v r. 1947, ještě jako asistent – student, vydal skripta

ze splanchnologie a smyslů. Skripta byla rozšířena a s oblibou pouţívána ještě

několik let poté, co Jan Vinš musel, aniţ směl dokončit studium, opustit školu.

Druhým, jiţ po únoru, byl Vladimír Komárek, jehoţ si pan profesor

vybral jako spoluautora knihy Anatomie domácích ptáků (1958) a který po

profesorově úmrtí přešel na Vysokou školu zemědělskou do Prahy.

Po únorovém převratu, ataku plicní choroby a po několika pobytech

v sanatoriu, po nichţ se stav jen přechodně zlepšil, pan profesor postupně na vše

rezignoval. Jakoby mu jiţ nezáleţelo na vlastním ţivotě, na tom, co se stane s jeho

ústavem.

Závěr jeho ţivota povaţuji za velmi smutný. Poslední čtyři roky byl

upoután na lůţko s velmi omezenými schopnostmi pohybu a také jeho skon byl

provázen tragickými okolnostmi. Zemřel tři dny po svých narozeninách, dne 29.

11. 1958, ve věku 63 let, zhruba rok po smrti své matky. Vzpomínám si, ţe po

skončení pohřebních obřadů se smutkem konstatoval doc. Novotný: "Ţenatý

člověk, který má děti, ţije jako ţebrák a umírá jako král. Svobodný a bezdětný

člověk ţije jako král a umírá jako ţebrák." Bylo by kruté a nespravedlivé ukončit

12

úvahu tímto konstatováním. Jsem rád, ţe přes veškerou nepřízeň osudu přece jen

zanechal budoucím generacím závaţný odkaz.

Zanechal obor anatomie na vysoké úrovni vyučování i výzkumu. Svým

osobním příkladem vychoval řadu ţáků, kteří si dokázali směry výzkumu najít a

rozvíjet , a kteří po celou další generaci působili na univerzitách a ve výzkumných

ústavech. Ti si od něj do ţivota přinesli smysl pro důkladnou anatomickou

analýzu, pro soustavnou práci, pro přesné formulování cílů i výsledků a snahu po

důsledném dokončování vytyčených úkolů. A tak jsem přesvědčen, ţe oprávněně

můţeme hovořit o „Koldově anatomické škole“, neboť jsem svědkem, ţe se k jeho

odkazu postupně hlásí i další generace českých veterinárních anatomů.

Avšak na příkoří, která mu působili činitelé brněnské zvěrolékařské školy,

ať jiţ předváleční nebo ti, kteří mu "pomáhali" za bolševické éry, pan profesor

zřejmě aţ do konce ţivota nezapomněl. Dokonce ve své závěti odkázal vše – svou

knihovnu i vilu v Doubravníku tehdejší Československé akademii zemědělských

věd.

Oldřich Štěrba

Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její

vliv na tento obor u nás

Téměř 170 roků od zaloţení první zvěrolékařské školy ve francouzském

Lyonu (1762), kde byla veterinární anatomie hned od počátku jedním z hlavních

vyučovacích předmětů, se započal formovat tento obor v Brně na nově zaloţené

Vysoké škole zvěrolékařské po roce 1918. Do této doby bylo jiţ nashromáţděno

velké mnoţství poznatků o stavbě těla domácích savců. O to se zaslouţily vzniklé

školy veterinárních anatomů v Evropě i v zámoří.

V Evropě to byla především škola francouzská, která navázala na tradice

Claude Bourgelata (1712-1779) z Lyonu a Alfortu, který v r.1753 vydal také jednu

z nejstarších učebnic veterinární anatomie: Eléments d´hippiatrique. V době

Koldova působení na nově zaloţeném anatomickém ústavu v Brně, vedeném prof.

Völkerem a před tím působili ve Francii prof. Lesbre, prof. Montané, prof.

Bourdelle, prof. Bressou, prof. Cadiot a prof. Panisset, z mladších později prof.

Blin v Alfortu, prof. Pavaux z Toulouse a další. Vzhledem k tomu, ţe prof.Kolda

určitou dobu ve Francii studoval a měl zde osobní kontakty s kolegy, byl vliv této

školy v pojetí jeho budoucích plánů význačný, neboť chápal srovnávací anatomii

při studiu veterinární medicíny, podobně jako škola francouzská, totiţ téţ ve

srovnávání domácích savců s poměry u člověka. V tomto duchu také sepsal

kapitoly ve svém velkém díle:"Srovnávací anatomie zvířat domácích, se zřetelem

13

k anatomii člověka". V nedávné době vydal rozsáhlé monografie o anatomii

domácích savců s pouţitím tohoto srovnávacího hlediska vynikající představitel

současné francouzské školy veterinární anatomie prof. R. Barone z Lyonu.

Samozřejmě prof. Koldu a naši veterinární anatomii ovlivnila nám

geograficky nejblíţe poloţená Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni, kde prof.

Kolda začal studovat, kde také působila řada anatomů českého původu. Můţeme

začít slavným jménem Ignác Josef Pešina , který se stal v r. 1808 ředitelem

zvěrolékařské školy ve Vídni a určitý čas anatomii učil a zanechal nám své

poznatky o určování stáří u koní podle obrušování zubů v průběhu stárnutí. Dále to

byli prof. F. Müller, který byl jmenován v r.1871 profesorem anatomie, i jeho

nástupce prof. dr. Johann Struska, původem Čech, který tam působil v letech 1889-

1914 a Koldovi přednášel anatomii. V r. 1903 vydal přehlednou učebnici anatomie,

která je dosud v kniţním fondu ústavu anatomie, histologie a embryologie FVL

v Brně. Profesor Struska je pohřben v Českých Budějovicích. Po Struskovi působil

ve Vídni od r.1914 do 1930 prof.dr.Karl Škoda, rodák z Oslavan a po Škodovi

prof. Dr. Otto Krölling(1931-1945), jiţ současník prof.Koldy, spolupracovník

prof. O. Zietzschmanna z Hannoveru a prof. Hugo Graua z Mnichova. Po prof.

Kröllingovi převzal ústav anatomie ve Vídni prof. Josef Schreiber (1945-1961),

první předseda a organizátor komise pro vypracování světové veterinární

anatomické nomenklatury NAV (Nomina Anatomica Veterinaria) a jeho započaté

a rozpracované dílo dokončil Schreiberův nástupce prof. Oskar Schaller (1962-

1992). Oba posledně jmenovaní byli později po Koldově smrti v kontaktu s námi

mladšími a velice nás podporovali kniţním fondem i morálně v době, kdy pro nás

odborná západní literatura byla těţko dostupná a bylo pro nás obtíţné stát se

platícími členy nově vzniklé Světové a i Evropské společnosti veterinárních

anatomů (WAVA, EAVA). V současné době s naší anatomií spolupracuje nástupce

prof. Schallera, prof. H.E. König.

Značný vliv na výuku a na směry vědeckého bádání u nás měli také

němečtí veterinární anatomové. Byla to především berlínská škola veterinární

anatomie, zaloţená profesorem Gurltem (1794-1882), který je autorem prvního

veterinárního atlasu. Tento anatomický atlas rozšířili a doplnili jeho ţáci

prof.Wilhelm Ellenberger (1848-1924) a prof. Hermann Baum (1864-1932). Ti

dovedli toto dokonalé dílo „Handbuch der vergleichenden Anatomie der

Haustiere“ do 17. vydání. Doplněné a rozšířené 18. vydání vydali jiţ současníci

prof.Koldy v r. 1943. Byli to prof.Otto Zietzschmann (1879-1958) z Hannoveru,

prof. Eberhard Ackerknecht z Lipska a prof. Hugo Grau z Mnichova. Prof. Grau

působil za protektorátu ve funkci ředitele Státního veterinárního diagnostického

ústavu v Karlových Varech, který zde zaloţil. Po válce, v roce 1945, zůstala

v Karlových Varech z jeho činnosti sbírka anatomických preparátů a cenných

separátních výtisků zajímavých publikací z anatomie a tato sbírka byla jako

„válečná kořist“ převezena na anatomický ústav VŠV do Brna, coţ provedl tehdy

asistent MVDr. Rudolf Böhm. Jak anatomické preparáty, tak i sbírka anatomických

publikací mezi asistenty známé pod názvem „karlovarské Grauovy separáty“ byly

14

na anatomickém ústavu často vyhledávány při sepisování disertačních prací a

učebních textů.

V době Koldova působení jako přednosty ústavu veterinární anatomie

v době předválečné i určitý čas po roce 1945 Ellenberger – Baumova učebnice,

studenty zvaná "Elouš“, byla jediná ucelená příručka a učebnice veterinární

anatomie, která byla k dispozici pro naše studenty a to se prof. Kolda snaţil řešit

vydáním českých učebních pomůcek.

Vycházíme-li z výčtu učebnic veterinární anatomie, které byly a jsou ve

fondu knihovny z doby Koldovy, byl to téţ Atlas topografické anatomie koně od

prof. Schmaltze z Berlína a učebnice anatomie prof.R.Martina a W. Schaudera z

Giessenu.

Profesor Kolda neopomíjel čerpat také ze školy italské, kterou

reprezentovali prof.Naglieri a prof.Zimmerl, dále pak od autorů amerických jako

byli prof.Sisson, prof. Grossman, nověji prof. Getty, (autoři vynikající srovnávací

anatomie v jazyce anglickém), později prof.R.Habel, prof.Evans a prof. Sack

z Cornell University v USA. Z anglických anatomů měl prof. Kolda osobní

kontakty s prof. Ottawayem z Cambridge, z dánských anatomů s prof. Sörensenem,

který u nás po II. světové válce zaváděl s prof. Přibylem umělou inseminaci.

Velmi blízké kontakty navázal prof. Kolda se svými současníky ze

slovanských zemí, kteří s ním spolupracovali při sestavování cizojazyčných názvů

jednotlivých kostí pro velkolepou Koldovu Osteologii. Z jihoslovanských anatomů

to byli prof. Vladeta Simić z Bělehradu, prof. Ciliga ze Zagrebu a prof. Bevandić

ze Sarajeva. Také s polskými anatomy prof.Kolda spolupracoval, v tom jeho ţáci

pokračovali. Byli to prof. Poplewski a prof. Krysiak z Varšavy, prof.Bant,

prof.Myczkowski a prof. Wyrost z Wroclawi. Nejuţší spolupráce byla s prof.

Chomiakem z Lublina, který u prof.Koldy v Brně vypracoval svoji habilitační

práci. Rozvinula se spolupráce s ruskými anatomy a to s prof. Klimovem a prof.

Akaevskim z Moskvy. Profesor Kolda byl také v písemném styku s bulharskými

anatomy prof. Moskovem a prof. Petkovem.

Z maďarských anatomů byli v kontaktu s ústavem v Brně prof. Kovacs a

prof. Fehér, z rumunských prof.Ghetie, vynikající anatom, malíř a sochař v jedné

osobě, známý svými charakteristickými vyobrazeními v rumunských učebnicích

anatomie a sbírkou vynikajících anatomických modelů v ústavním muzeu

v Bukurešti, kterým mne při návštěvě v Bukurešti na anatomickém ústavu sám

prováděl.

Jak patrno z výčtu historických faktů, bylo z čeho čerpat, bylo moţno

hodnotit a srovnávat, vybrat to nejlepší a to dělal nejen profesor Kolda, ale i někteří

jeho následovníci. Nejen na základě pramenů literárních, ale i kontaktů osobních,

tím ţe cestovali po anatomických ústavech a zvali hosty na ústav.V takovýchto

celkem příznivých podmínkách i kdyţ někdy narušených (2. světová válka,

politické poměry ve východní části Evropy) bylo moţno vytvořit a rozvíjet solidní

základy Koldovy školy veterinární anatomie v Brně.

Čeněk Červený

15

Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí

Do oboru veterinární anatomie vstoupil Kolda jako zkušený

vysokoškolský učitel, asistent farmakologického ústavu. Stal se spolupracovníkem

prof. Otomara Völkera, prvního přednosty Anatomického ústavu Lékařské fakulty

i Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Bylo to 1. ledna 1926. V roce 1928 byl Kolda jmenován docentem. V roce 1929 se stal po prof.

Völkerovi přednostou Ústavu veterinární anatomie, který přesídlil do skromného

provizoria v areálu VŠV. Po dokončení stavby nové moderní budovy v r. 1931 –

1932 započal s velkorysým vybavením interiéru a zkvalitňováním výuky anatomie.

Doc. Kolda měl dík své zásadě důslednosti a pečlivosti při tvořivé práci jasný cíl

naučit své ţáky nejen obor veterinární anatomie, ale ukazoval studentům i cestu k

práci vědecké. A to je nedílnou součástí pedagogického procesu vysokoškolského

učitele. Byl si vědom toho, ţe pokud tomu tak není, i kdyţ je pedagogická stránka

výuky sebedokonalejší, přesto je to pouze výuka středoškolská, která je na vysoké

škole často pěstována a někdy i velmi kladně hodnocena. Na vědecký přístup k

výuce se někdy zapomíná a to často pouze pro nedostatečné studium odborné

literatury a z toho plynoucí neschopnosti k vytýčení aktuálních cílů ve výzkumu, či

z pohodlnosti a nedůslednosti. Kolda chtěl budoucí veterinární lékaře vzdělávat tak, aby se mohli s

širokým a hlubokým základem medicínského vzdělání postavit do praktického

ţivota zvěrolékaře vedle lékařů, kteří pečují o zdraví lidí. Aby dokonalou

veterinární péčí o zdraví zvířat byli v tom lékařům nápomocni. To prosazoval náš

progresivní zvěrolékař - hygienik Pfaff pod heslem "Una sanitas - una medicina". V přednáškách byl Kolda vynikající řečník, který studenty zaujal nejen

slovem, ale i názorností výuky a svými vynikajícími kresbami v tehdejší době

omezených zobrazovacích moţností. Profesor Kolda kladl velký důraz na

praktickou výuku v anatomii obzvláště. V učebních textech pro studenty v kapitole

nazvané "Část obecná" poučuje studenty jak o metodách studia anatomie tak i o

tom, jak přistupovat ke studiu náročného oboru "Srovnávací anatomie domácích

zvířat". Zvláště zdůrazňuje vyuţití anatomické pitvy. Zde napsal: " I kdyţ anatomie

pouţívá (a my dodáme obzvláště dnes a ještě bude v budoucnu pouţívat) nových

studijních metod, jest a zůstane pitva mrtvoly její nejhlavnější a nejzákladnější

poznávací metodou. Nepřímé poznatky získané jinými metodami musí být

ověřovány pitvou. Pitva jest slabikářem anatomie, učebnice a příručky anatomie

její gramatikou." Tolik Kolda.

16

Z toho plyne, ţe při pitvě přicházíme do přímého kontaktu s biologickým

materiálem a poznáváme jej všemi smysly (kromě chuti). To je pro zapamatování

neocenitelné, pro medicínu nenahraditelné a jinými metodami toho nelze dosáhnout.

Za tímto účelem také Kolda vybudoval prostornou, světlou místnost, reprezentační

pitevnu a rozsáhlé zázemí pro zajištění pitevních objektů včetně chladíren a velkého

mrazicího boxu, takţe bylo moţno pitvat materiál čerstvý, nekonzervovaný a

zhotovovat makrořezy částmi a krajinami těla pro názorné studium topografické

anatomie. Na tom byl podíl i přímé spolupráce s doc. Höklem, přednostou Ústavu

hygieny potravin, při budování sanitní poráţky v suterénu ústavu a zde vyhrazeného

prostoru pro demonstrace "exenterací" zvířat pro studenty. Je to symbióza ve světě

ojedinělá, jak jsme měli moţnost poznat z našich návštěv v celé řadě anatomických

ústavů a morfologických pracovišť doma i v zahraničí, která usnadňovala a

zkvalitňovala praktickou výuku na nativním i konzervovaném anatomickém materiálu.

Za dob prof. Koldy byly pitvy jednotlivým studentům zadávány individuálně

v čase na to vyhrazeném na pitevně, nikoliv rozvrhem z děkanátu určeném. Bylo to

podle přihlášek adeptů tak, jak je měli uvedené ve své pitevní legitimaci. Téma a cíl

pitvy stanovil a zadal asistent. Adept při zadání pitvy musel prokázat dokonalé znalosti

anatomických struktur přidělené tělní krajiny nebo její části. Jinak mu pitva zadána

nebyla (jiţ z toho důvodu, aby neznehodnotil cenný pitevní materiál). Při prováděné

pitvě musel adept prokázat schopnost samostatné práce, jistou zručnost. Ve sloţitých

situacích na pitevně radili studentům asistenti a demonstrátoři. Důleţitým momentem

bylo tzv. závěrečné předání pitvy. To nebylo pouhé "koloquium" neboli pohovor, ale

bylo prověřováno, zda se student vyzná v orgánech pitvané krajiny, umí je anatomicky

správně pojmenovat, konkrétně ukázat a vysvětlit jak souvisejí anatomicky a funkčně s

orgány okolními. Po dokonalém vypreparování detailů a prokázání praktických i

teoretických znalostí pitvu předal a postupně splňoval podmínky k udělení zápočtu za

semestr.

Kolda chodil často do pitevny, studentům radil, vedl s nimi odborné

konzultace, studenty inspiroval k přemýšlení v oboru i zkoušel. V tehdejší době měl

velký respekt nejen proto, ţe byl důsledný, ale téţ pro své kladné povahové vlastnosti,

neboť měl ke studentům a i asistentům i spolupracovníkům po vykonaných a

splněných povinnostech velmi přátelský vztah.

Kolda prosazoval vedle znalostí systematické anatomie téţ znalosti anatomie

topografické a pro lepší představivost se pitvy často odbývaly na stojícím koni (nechal

instalovat závěsy na pitevně na celý kadaver a jeho části, pro tyto účely speciálně

zřízené) a na takových vypitvaných preparátech se i zkoušelo. Bylo to i proto, ţe

veterinární diagnostika a často i léčebné zákroky se odbývaly na stojícím zvířeti. Celý

proces mohli sledovat i ostatní přihlíţející studenti ve větším počtu neţ na pitevním

stole.Topografická anatomie se učila nejen při pitvách na kadaverech, ale téţ i na

topografických řezech zhotovených zmrazovací technikou dle Pirogova a zvláště pak

při demonstračních exenteracích. Demonstrace povrchové anatomie se odbývaly na

ţivých zvířatech zapůjčených z klinik.

17

Kolda vybavil obor dokonalými učebními pomůckami. Byly to nástěnné

obrazy, které malovali malířstvím nadaní demonstrátoři pod jeho vedením (např. dr.

Fidler, Štěrba a další) a dále pořídil na tehdejší dobu moderní promítací techniku. V

novostavbě budovy pro Ústav anatomie pro účely anatomického muzea byl vyčleněn

velkolepý sál (nynější aula VFU), kde Kolda se svými spolupracovníky a pozdějšími

následovníky shromaţďoval velmi početné anatomické preparáty. Byly to nejen

preparáty orgánů domácích zvířat, ale i anatomické preparáty niţších obratlovců a

četné skelety. Základní učebnicí veterinární anatomie byla v počátcích působnosti

ústavu německá učebnice autorů Ellenbergera a Bauma. Tuto učebnici Kolda doplnil a

později i nahradil svými učebními texty. Z rozměru označení "učebnice" se vymyká

jeho velkolepé dílo "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii

člověka". V této monografii Kolda shrnul výklad o metodě studia morfologie o

struktuře tkání a orgánů a předestřel i obšírné poznatky o kostech nejen domácích

savců a ptáků a zahrnul i zástupce lovné zvěře a velblouda a to s českými a

cizojazyčnými názvy jednotlivých kostí. Umoţnil tak odborníkům studium této

problematiky v cizích jazycích (němčina, angličtina, francouzština, ruština,

bulharština, polština a srbochorvatština). Jeho snahu v tomto směru narušilo uzavření

vysokých škol v letech 1939-45.

Po válce vychází monografie s převáţně barevnými obrazy, která zahrnuje

nauku o spojích kostí a myologii. Ve spolupráci s asistenty v letech padesátých vydal

české učební texty dalších anatomických soustav. Nejprve nauku o vnitřních orgánech

"Splanchnologii" s as. MVC. Janem Vinšem, pak osteologii s as. MVC. Čollákem a

MVC. Vaňkem, dermatologii s as. MVDr. Fr. Mládkem, neurologii s as. MVC.

Komárkem a Angiologii s as. Dr. Najbrtem. Dalším dílem byla "Tělověda psa“ a

posledním velkým dílem byla "Anatomie a fyziologie ptáků", kterou napsal s MVDr.

Vl. Komárkem. Korektury prováděl, kdyţ byl jiţ trvale upoután na lůţko. Jak prof.

Kolda uvádí v úvodu svých stěţejních publikací, I.,II.,III. a IV. dílu Srovnávací

anatomie, kladl velký důraz na latinské a i české názvosloví, které musel v mnohých

případech "vzkřísit" z mnohých dobrých, ale zapomenutých pramenů. Po poradách s

četnými odborníky, jak Kolda uvádí, byl nucen vytvořit i četné neologismy. Dík těmto

publikacím se Kolda stal zakladatelem české anatomické nomenklatury.

Další rána osudu, která se ozvala v roce 1950-51 byla Koldova choroba, která

ho čím dál více vyřazovala z jeho aktivní plodné práce.

Profesor Kolda byl a je pro nás, jeho ţáky, a mohl by být i pro mladé

následovníky vzorem dokonalého vysokoškolského učitele. Vybudoval anatomický

ústav s dokonalým zázemím jak pro práci vědeckou, tak i pro kvalitní výuku, a

ovlivnil a přímo vychoval celou řadu úspěšných ţáků a pokračovatelů v svém

započatém díle - v oblasti veterinární morfologie. Jmenujeme je podle data nástupu do

ústavu - doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc., prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc., prof.

MVDr. Peter Popesko DrSc., prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc., prof. MVDr. Oldřich

Štěrba, DrSc., prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc., prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc., prof.

MVDr. Čeněk Červený, CSc.. Řada dalších jeho ţáků úspěšně působila i v jiných

oborech vědy nebo v praktických oborech veterinární medicíny.

18

Profesor Kolda měl jako erudovaný vysokoškolský učitel tyto hlavní

pedagogické zásady: na prvním místě zdůrazňoval, ţe vysokoškolský učitel je povinen

vybavit své studenty kvalitní učebnicí. Další zásadní tezí bylo, ţe bez vlastní původní

vědecké práce, která přináší obecné biologické poznatky, nemůţe vysokoškolský

učitel dokonale učit studenty a na ně činorodě působit. Snaţil se i ctít další didaktický

poznatek: "Nejvíce se naučíš, kdyţ sám učíš". Byl kvalitní vědec a vysokoškolský

pedagog, neboť svou pedagogickou činnost zaměřoval i na výchovu studentů k

vědecké práci a v tomto je prozíravě a citlivě usměrňoval. Protoţe byl důsledný,

pracovitý a vysoce vzdělaný, jako odborník, nebál se svých spolupracovníků, rád jim

pomáhal a radil. Neţárlil na jejich úspěchy a neintrikoval, ač sám byl cílem řady intrik,

jak vzpomínají jeho přímí spolupracovníci.

Čeněk Červený

Vliv prof. Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho

žáků a následovníků

Z ţivotopisu prof. Koldy víme, ţe na anatomii přišel po čtyřletém pobytu

a práci na farmakologickém ústavu, ve věku 31 let. Kaţdý člověk, věci jen trochu

znalý, uzná, ţe ve způsobu a postupech zpracování farmakologických prací na

jedné straně a anatomických prací na straně druhé je značný rozdíl. I myšlenkové

postupy se liší. Kdyţ jsem se při přípravě tohoto sdělení probíral seznamem

anatomických prací prof. Koldy, připadaly mi tématicky velmi různorodé. Kdyţ

jsem pak k tomu přiloţil seznam publikací asistentů ústavu, seznam disertací a

diplomových prací, které z ústavu postupně vzešly, přece jen vyvstává určitý

záměr. Musíme si však uvědomit dobu a poměry, v nichţ Kolda do oboru

veterinární anatomie vstoupil. Byla to doba budování československé veterinární

vědy, léta budování první vysoké zvěrolékařské školy na našem území. Bylo nutno

přestěhovat anatomický ústav z prostor lékařské fakulty na Úvoze do provizoria

v areálu školy v Králově Poli a postavit moderní anatomický ústav. Nebyla

pitevna, nebyly učebnice, nebyly sbírky preparátů, zkrátka bylo nutno budovat vše

od základu. A bylo také nutno, aby dr. Kolda co nejdříve zpracoval a předloţil

svůj habilitační spis z anatomie. Vyvstala najednou řada praktických úkolů, které

bylo nutno urychleně řešit.

Dále si musíme uvědomit situaci ve veterinární praxi, kde stále dochází

k postupnému rozšiřování druhové palety pacientů. K původním objektům

zvěrolékařské péče – koním jízdním i taţným, převáţně vojenským, se postupně

přidávaly další druhy hospodářských zvířat: přeţvýkaví býloţravci – skot, ovce a

koza, nepřeţvýkaví všeţravci – prase, šelmy – psi a kočky. Pak přišli domácí ptáci

– z řádu kurovitých kur, krocan a perlička a z řádu vrubozobých kachna a husa.

Navíc některé druhy, které jsou objektem veterinární péče, jsou po usmrcení

vyuţívány v mnoha směrech, především jako potraviny nebo průmyslové suroviny.

19

Tím se stále rozšiřují poţadavky léčebné praxe i technologických zpracovatelů

ţivočišných orgánů a tkání na získávání znalostí anatomie dalších druhů.

A v posledních letech jsme svědky dalšího rozšíření – chovají se další

domácí mazlíčci, mnohdy exotičtí, z řádů savců, ptáků i plazů (kuny, fretky,

papoušci, dravci, ţelvy, hadi, ještěři aj.).

Anatomické práce prof. Koldy z časného období připadají jakoby nahodile

vybrané a spolu nesouvisející. O prvních pracích se domnívám, ţe byly

inspirovány jeho studiemi o motilitě střeva, jimiţ se zabýval na farmakologii. Jsou

to tři práce o břišním sympatiku koně z let 1927 a 1928, které jsou podle mého

mínění jeho nejlepší a které také předloţil jako habilitační spis. Zřejmě ho

s počátku vědecky zajímala nejvíce nervová soustava, o čemţ svědčí rovněţ jeho

vynikající práce o dolní olivě u skotu (1928) a studie o gyrifikaci mozku laně a

srny (1928). Mlčenlivými svědky dalších připravovaných neuroanatomických prací

jsou dodnes bedny se seriově nakrájenými mozky nejrůznějších domácích i

divoce ţijících savců, které jsou, jak doufám, ještě někde ve skladech ústavu

uloţeny a mozkový mikrotom. Pak následovaly tři práce o topografii vnitřností

v dutině břišní ovce a kozy (1929 – 1930), které vznikly vlastně příleţitostně

v zimě 1929, kdy doc. Kolda, jak sám píše, pohotově vyuţil velkých mrazů.

Zdánlivě nesouvisle následovaly práce o svalech křídla a běháku u kura (1930,

1931, zcela osamocený je také popis vývojové vady – o monopodii kůzlete (1928).

Docent Kolda se v dalších letech soustředil na sepisování své Srovnávací anatomie

zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka, jejíţ první svazek vyšel v r. 1936.

Na vědecké činnosti ústavu se v těch letech podílela kromě asistentů a

demonstrátorů také řada doktorandů, kteří zpracovávali různá anatomická témata

ve formě disertačních, později diplomových prací. Patří sem také kandidátské

disertace (CSc) a habilitační spisy.

Na vysvětlenou – absolvent po sloţení všech zkoušek získal titul Medicus

Veterinarius – česky: pan zvěrolékař a tzv. malý diplom, který jej opravňoval

k vykonávání zvěrolékařské praxe. Kdo chtěl být MVDr., musel ještě napsat

disertaci, obhájit ji a sloţit rigorózní zkoušku, coţ mohlo navazovat hned na

dokončené studium nebo podat disertaci kdykoliv po dokončení. Tento stav trval

aţ do r. 1953. V letech 1954 – 1965 byl po sloţení všech zkoušek a po vypracování

a obhájení diplomové práce, která mohla být i na úrovni literárního přehledu,

udělován titul "promovaný veterinární lékař", udělování titulu MVDr. bylo

zrušeno. V roce 1966 došlo k další změně, která platí dodnes. Po sloţení všech

zkoušek a státních zkoušek se uděluje přímo titul Medicinae Veterinariae Doctor

(MVDr.), aniţ by se nějaká disertace psala, coţ pro úroveň veterinárního lékařství

nepovaţuji za dobré.

Témata disertací a později diplomových prací zadávali přednostové ústavů

a klinik. Na anatomii to byl docent Kolda, v r. 1933 jmenovaný profesorem, po r.

1954 zadával témata doc. Najbrt. Z přehledu témat předválečných dizertací

vyplývá, ţe témata byla zadávána tak, aby vyplňovala bílá místa v chystané

učebnici a navazovala na zájmové oblasti profesorovy.

20

V oblasti neuroanatomie to byla práce asistenta V. Řezníčka o anatomii

mozečku hlodavců (1932), v níţ bylo zpracováno členění mozečku u králíka,

zajíce, veverky, křečka, potkana a morčete a habilitační práce dr. T. Ciligy ze

Zagrebu, která byla věnována komplexu olivárních jader (1937).

Přípravu k dalšímu svazku Srovnávací anatomie naznačuje několik

disertací s myologickou tématikou: V. Kuchař (1932) o svalech ocasu psa, O.

Andrle (1937) o svalech hlavy a krku kozy, P. Jeřábek (1938) o svalech pánevní

končetiny kozy. Poslední práci této řady a to o svalech hrudní končetiny kozy

předloţil A. Neumann v r.1946. Na Koldovy práce z myologie ptáků navázaly

disertace B. Filipa o svalstvu křídla a běháku u holuba (1932) a J. Františka o

svalstvu běháku u husy a kachny (1933).

Disertace J. Vojtěchovského (1932) o anatomii střeva, okruţí a jejich cév u psa

volně navazuje na práce o topografii střev u kozy. Disertace K. Fuksy (1937) o

vývojové vadě – cheilognathopalatoschisis u prasete naznačuje Koldův trvalý

zájem o organogenezi a její poruchy (viz jeho zmiňovanou práci o monopodii u

kůzlete). Vzpomínám si, ţe ve skladu anatomického materiálu za pitevnou bylo

v policích s fetálním materiálem také několik kyvet s patologickými plody prasat,

ovcí a koz. Disertace J. Matouška (1935) o cévách jater skotu tématicky náleţí

k okruhu prací které zadával ještě prof. Völker, jehoţ asistentem dr. Matoušek

v letech 1927 – 1928 byl.

Po válce pokračovaly práce o nervovém systému, s počátku témata

z oblasti prodlouţené míchy, která pod vedením prof. Koldy zpracoval M.

Chomiak,veterinární anatom z Lublinu, v rámci své habilitační práce, která byla

později publikována: Motorická jádra v prodlouţené míše skotu, prasete a koně

(1951) a Nucleus funiculi lateralis skotu, prasete a koně (1952). Disertace J.

Rešety řešila otázku elektrického odporu nervů (1953) a J. Sekery otázku vodivosti

nervů (1953). Literární přehled o anatomii jader talamu vypracoval J. Neplech

(1959) a I. Hloţánek obhájil diplomovou práci o čichovém ústrojí psa (1961).

Otázkou větvení periferních nervů, jmenovitě n. accessorius u skotu a srnce se

zabýval v letech 1976 dr. Červený.

Pokračovalo se také v práci na anatomii hospodářských ptáků. J.Bartoněk

se zabýval topografií zaţívacího ústrojí kura (1950), V. Komárek anatomií dýchací

a trávicí soustavy kura (1953), J. Fuksa utvářením peří u kura domácího (1956), I.

Petro zkoumal reliéf střevní sliznice kura (1958). V. Komárek předloţil práci o

pernicích a naţinách u hrabavých a vrubozobých jako kandidátskou disertaci

(1959) a práci o některých rysech dimorfismu u hlavních druhů hrabavých a

vrubozobých domácích ptáků jako habilitační spis (1959). Srovnávací studii o

anatomii samčí kloaky u hrabavých a vrubozobých domácích ptáků vypracoval J.

Procházka (1960) .

Anatomie ptáků došla ke svému komplexnímu zpracování v knize Kolda,

J., Komárek V.: Anatomie domácích ptáků (1958) a později ještě v trojdílném

atlase Anatomia avium domesticarum prof. Vladimíra Komárka(1979), na jehoţ 2.

a 3. díle se podíleli i prof. L. Malinovský a prof. L. Lemeţ a kde je zpracována i

21

embryologie kura. Na tuto tradici navázal profesor Červený, který vydal učebnici

anatomie domácích ptáků (2000), v níţ uplatnil novou anatomickou nomenklaturu

NAV (1993).

V oběhovém systému byla věnována pozornost cévnímu zásobení srdce:

Š. Podedvorný zkoumal cévy srdce prasete (1946), Č.Vrba cévy srdce koně (1948)

a I. Kontšek cévy srdce skotu (1953). Tepny nosní dutiny prasete zpracovala ve své

diplomové práci J. Porhajmová (1963). Tuto tématiku pak rozvíjeli ve výzkumu

cévního systému po odchodu profesora Koldy v letech 1955 – 1989 doc. Najbrt,

doc. Kaman, doc. Červený a další.

S tím souvisel i výzkum krevního oběhu v játrech. J. Kaman se spolupracovníky

rozvinul výzkum jaterního krevního oběhu v normě i experimentu v souvislosti

s chorobami jater a s prvními pokusy o transplantace jater u člověka: Krevní

zásobení jater prasete(1963) a Studie plasticity a změn krevního řečiště po podvazu

a. hepatica , v. portae a vv. hepaticae (1964). Tohoto výzkumu se zúčastnil i Č.

Červený, který pak pokračoval ve spolupráci s výzkumným týmem lékařské

fakulty Masarykovy university ( V. Kořistek, J. Černý, J. Hökl ml. a další) na

experimentech při transplantaci jater u modelového zvířete – prasete (1974, 1979).

Ve výzkumu mízního systému započatého Koldou zadáním disertace v 50. letech

MVC. Hamplovi na téma hrudní mízovod u krysy (1955) pokračoval později prof.

Hampl a jeho spolupracovník doc. Karel Jelínek na Agronomické fakultě VŠZ v

Brně. Zde rozvinuli úspěšný výzkum v tomto směru.

Po válce se také pokračovalo ve studiu topografické anatomie, zvl. u koně

a skotu, kde tyto poznatky slouţily účelům klinickým. Topografií orgánů hlavy a

krku se zabývaly práce M. Chomiaka (1950) – krk koně, A. Kubíčka (1952) –

hlava koně a skotu a R. Rademachera (1953) – krk skotu. Topografii hrudních

orgánů skotu zpracoval D. Čollák (1951), topografii břišních orgánů u koně a skotu

P. Popesko (1951) a F. Mládek zpracoval topografii pánevních orgánů skotu

(1951). Topografickou anatomií hrudní končetiny koně a skotu se zabýval J.

Nejedlý (1953) a pánevní končetiny koně a skotu V. Fidler (1952). Klinická

potřeba byla zřejmě také podnětem pro práci R. Neuţila (1956) o podrobné

anatomii kolenního kloubu skotu. I topografické studie nalezly své komplexní

zakončení v Atlase topografickej anatómie P. Popeska (I., II., a III. díl, 1968), které

byly přeloţeny do mnoha jazyků.

S přípravou knihy prof. Koldy o anatomii psa pravděpodobně souvisí i

disertace Z. Truhláře o anomáliích chrupu u psa (1950). Po válce také přibyla

témata z pouţité anatomie, jako různá "dělení masa", vyţádaná potravinářskou

praxí (1948, 1950, 1953) nebo potřebná pro určení stáří jatečných zvířat, jako byly

práce V. Kupčíka o stárnutí páteře skotu (1947), J. Šamánka o stárnutí páteře

prasete (1947), M. Šamánka o stárnutí páteře koně (1950). To byly náměty pro

praxi. Vycházely z Koldových studií o vývojových změnách na kostech, kterých si

všímá a popisuje je i ve své velké monografii : Srovnávací anatomie zvířat

domácích se zřetelem k anatomii člověka (1936). V těchto intencích navázal jeho

ţák prof. Č. Červený svou hlavní etapu výzkumu pozdního u prenatálního a

22

postnatálního vývoje kostí Sem lze zařadit také práce J. Demely: Zajíc jako

potravina (1952) a M. Janečka o určování stáří zajíců (1956). )

Na ţádost výzkumného ústavu ve Zlíně byl rozvinut široce výzkum

mikroskopické struktury kůţe pro potřeby koţedělného průmyslu. V této oblasti

byly vypracovány disertace a diplomové práce. O. Zeman zkoumal histologii kůţe

psa (1948), J. Růţička histologii kůţe kůzlete (1948), J. Suchý: Zkouška pevnosti

kůţe v tahu (1948), R. Najbrt štěpnost kůţe koně (1950), J. Ševela strukturu koria

skotu (1956), A. Frank histologii kůţe koně a škáru kůţe koně (1958). Tématicky

ke koţní soustavě náleţí i mléčná ţláza, jejíţ dutinový systém u skotu zpracoval J.

Novotný (1964).

Další skupinou prací byly zadané disertace a diplomové práce o anatomii

různých druhů laboratorních a koţešinových zvířat.

Tak anatomií krysy (de facto laboratorního potkana) se zabývaly práce L.

Ondráška o topografické anatomii tělních dutin (1953), M. Ondráška o oběhové

soustavě (1953), M. Fišara o moţnostech odběru krve (1955). A. Hampl zpracoval

topografickou anatomii hrudního mízovodu (1955) a E. Popelářová cévní zásobení

jaterních laloků (1962).

Anatomii králíka, pouţívaného jako potravina i jako laboratorní zvíře,

bylo věnováno několik diplomových prací a publikací. J. Bischof zpracoval

topografii hrudní dutiny (1955), C.Okénka anatomii příušní krajiny (1955), V.

Vavrouch topografii ventrální krční krajiny (1956), M. Veselský samčí pohlavní

ústrojí (1955), J. Cejnarová – Bartošová zjišťovala přesnou topografii srdce (1955)

a Č. Červený se zabýval urogenitálním traktem (1958). Červený pak vydal učební

texty: Přehledná anatomie laboratorních savců (1993) a Popesko dvoudílný atlas

laboratorních zvířat.

Z koţešinových zvířat byla objektem dvou anatomických dizertací nutrie:

V. Roch zkoumal zaţívací a pohlavní orgány nutrie (1953) a J. Jirků prozkoumal

topografii orgánů v hrudníku (1961).

I po odchodu prof. Koldy do penze a po jeho smrti se rozvíjely dále

některé oblasti výzkumu, k nimţ dal kdysi podnět. Na oblast vývojové osteologie

se soustředil Červený, který se v řadě prací zabýval výzkumem pozdního

prenatálního a časného postnatálního vývoje kostí u skotu, prasete a ptáků barvicí a

rtg technikou; výsledky výzkumu slouţí k posuzování zralosti skeletu a k odhadu

věku u recentních zvířat i z archeologických nálezů: Časové postupy osifikace

rypákové kosti prasete – Červený, Derda (1965), řešetné ploténky a čichového

bludiště – Červený (1967,1968) a osifikace epifyzových plotének na metapodiích

skotu Červený a spol. (1980,1983).

V oblasti myologie byla zpracována v řadě prací svalová soustava jelena a

srnce Komárek (1958), Kaman, Hampl (1958, 1959), Hegerová,

Štěrba(1958,1959). M. Lukeš zkoumal mazové váčky a šlachové pochvy na

autopodiu koně(1958) a J. Trpák se zabýval topografií stěny břišní skotu (1960). A.

Buš předloţil a obhájil práci o fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků

23

(1962). Svaly pletence hrudní končetiny z evolučního a srovnávacího hlediska

zkoumal Štěrba (1963, 1965), který se zabýval i morfogenesou svalů (1963).

S výzkumem svalů bylo úzce spjato sledování průběhu a větvení periferních nervů,

tyto svaly inervující. Inervaci m. trapezius a sternocleidomastoideus Štěrba u savců

sledoval Štěrba (1968), inervaci prsních svalů shrnul ve studii z r.2000. N.

accessorius u skotu a srnce a jeho větvení sledoval Červený (1976).

Ze vzpomínek pamětníků vychází najevo, ţe prof. Kolda připravoval

skripta nebo knihu o embryologii domácích zvířat, ovšem vydání mu po r. 1948

nebylo povoleno. Důvodem byly odstavce o chromozomech , pojetím neslučitelné

s názory tehdejších sovětských ideologů. Embryologií savců se později zabýval

Štěrba v řadě prací o určování věku embryí a plodů, o časovém průběhu

organogeneze u hmyzoţravců, hlodavců, kočky a skotu. V poslední době se

zabýval embryologií delfínů a sepsal kapitoly o embryologii volně ţijících

přeţvýkavců (2001). Oldřich Štěrba

Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární

morfologie a její cíle.

Prof. Jan Kolda - zakladatel československé veterinární morfologie - pod

tímto hrdým prohlášením se skrývá velká osobnost člověka, který zasvětil svůj

ţivot veterinární morfologii a vychoval celou řadu úspěšných ţáků nejen u nás, ale

i v zahraničí.

Jeho vliv na tento obor se uplatňoval hned od nástupu čerstvě

habilitovaného docenta veterinární anatomie (1928) do funkce přednosty zřízeného

samostatného Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské (VŠZ) v Brně v

akademickém roce 1929/30. Vyuţil svých zkušeností z doby studia ve Francii na

Zvěrolékařské škole v Alfortu a z pedagogické, vědecké a publikační činnosti ve

Francii a na Farmakologickém ústavu VŠZ v Brně. Podnikl cesty po řadě

anatomických ústavů v Evropě (Vídeň, Lipsko, Hannover, Švýcarsko) a těchto

zkušeností a osobních kontaktů vyuţil ve své další práci. Navázal písemné styky i

s anatomy ruskými, polskými, chorvatskými a italskými. Vybudoval tak vhodné

podmínky pro rozvoj moderních a prakticky zaměřených směrů ve veterinární

morfologii. Jeho zkušeností z cest bylo vyuţito při výstavbě nového anatomického

ústavu, k němuţ byl poloţen základní kámen v roce 1927. Do nové budovy byl

ústav přestěhován z provizoria (budovy nynější jídelny pro zaměstnance) v roce

1932. Zde bylo důstojné a pevné zázemí pro realizaci Koldových plánů.

Dobu působení prof. Koldy na Anatomickém ústavu Vysoké školy

zvěrolékařské, která trvala od r. 1926 do r. 1955, lze rozdělit na několik etap. První

24

etapa od r. 1926 do r. 1928 byla asistentura u prof. Völkra, přednosty

Anatomického ústavu lékařské fakulty a zároveň přednosty Ústavu veterinární

anatomie na Údolní ulici v Brně.

Druhá etapa proběhla v provizoriu areálu Vysoké školy zvěrolékařské od

r. 1929 do r. 1932, kdy jiţ byl budován nový ústav veterinární anatomie. Od

školního roku 1929 byl jiţ doc. Kolda pověřen vedením Anatomického ústavu na

Vysoké škole zvěrolékařské. Spolu s ním zde působili jako jeho asistenti MVDr.

František Havelka (1925 - 1930), MVDr. Josef Matoušek (1927 - 1928), MVDr.

Jan František (1930 - 1934), MVDr. Václav Řezníček (1930 - 1937) a jako

demonstrátor MVC. Jaroslav Vojtěchovský (1930 - 1932).

Třetí etapou bylo období od přestěhování ústavu do nové budovy v r.

1932 do uzavření českých vysokých škol v r. 1939. Do nového ústavu z provizoria

přecházejí dr. František (1930 – 1934) a dr. Řezníček (1930 - 1937).

Profesor Kolda byl v letech po smrti prof. dr. Theodora Dohnala v letech

1936 – 39 pověřen výukou anatomie na Vysoké škole zemědělské a vychoval zde

svého nástupce v oboru morfologie prof. MVDr. Ing. Antonína Píšu. V roce 1937

také zpracoval svou habilitační práci za Koldova vedení dr. Tomislav Ciliga,

následovník prof. Sakaře ze Zagrebu. V ústavu působili téţ jako demonstrátoři a

později asistenti dr. Ondřej Andrle (1936 - 1940) a dr. Přemysl Jeřábek (1937 -

1940) aţ do uzavření českých vysokých škol v roce 1939.

Do té doby Kolda se svými spolupracovníky zajistil dokonalou výuku

veterinární anatomie. Ţivé a názorné přednášky bývaly doplňovány promítáním

diapozitivů na novém velkém promítacím přístroji fy. Zeiss, kolekce diapozitivů

čítala asi 800 kusů. Pitevní cvičení probíhala v dokonale vybudovaném pitevním

sálu (velká pitevna). K dispozici bylo rozsáhlé ossarium se sbírkou celých skeletů i

jednotlivých kostí pro volné studium ve cvičebně. Profesor Kolda vybudoval

velkolepé anatomické muzeum, které obsahovalo přes tisíc exponátů. Ústav měl

dokonalou vědeckou knihovnu, vybavenou cennými monografiemi z celého světa.

Kolda sepsal i první dva díly české učebnice veterinární anatomie "Srovnávací

anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" v rozsahu 914 stran a

301 obrazů. Z ústavu vzešla i řada vědeckých publikací.

Uzavřením vysokých škol byla přerušena činnost profesora Koldy jako

vysokoškolského učitele. Odstěhoval se do své secesní vily v městečku

Doubravník v odhůří Českomoravské vysočiny, aby zde proţil válečná léta.

Období uzavření vysokých škol a druhá světová válka (1939 - 1945) byly pro prof.

Koldu z hlediska jeho tvůrčí činnosti velmi neblahé. Neměl kontakt s velmi dobře

vybaveným anatomickým ústavem (laboratoří, pitevnou, knihovnou a prostředím

akademické půdy vůbec), jeho spolupracovníci se rozešli za obţivou, odešli do

praxe. Profesor proţíval tato léta sám, pouze v péči své staré matky a připravoval

si podklady pro další práci v ústavu, aţ tato mizerie skončí. Připravoval (třetí a

čtvrtý díl své učebnice (arthrologie a myologie), učebnici anatomie a fyziologie

domácích ptáků a další učební texty a výzkumné plány.

25

Čtvrtou etapou bychom mohli označit období od roku 1945 do

komunistického puče v roce 1948. Profesor Kolda se hned v létě 1945 vrhl s

velkým vypětím sil do obnovy ústavu zničeného válkou a jako jeden z prvních

zahájil výuku jiţ v říjnu téhoţ roku. Započal s přípravou edice učebních textů a

vytýčil výzkumné směry, které dále rozvíjel s kolektivem svýchspolupracovníků a

následovníků .V tomto období s prof. Koldou spolupracovali asistenti a

demonstrátoři MVDr. Josef Peňáz (1945 -1946), MVDr. Josef Růţička (1945 -

1948), MVDr. Čeněk Vrba (1945 -1946), MVDr. Otakar Zeman (1945 - 1948),

MVC. Jan Vinš (1946 - 1948), MVC. Alois Frank (1946 - 1948), MVC. Dušan

Trefný a další, o nichţ se nám nepodařilo zjistit věrohodné informace. V r. 1947

odešel poválečný přednosta Ústavu histologie a embryologie doc. RNDr.et MVDr.

Vlastimil Vrtiš do Hradce Králové na nově zakládanou Lékařskou fakultu UK.

Vedením ústavu a oboru, přednášek i cvičení byl pověřen prof. MVDr. Jan Kolda.

Tuto funkci vykonával aţ do roku 1950, kdy byl vedením ústavu pověřen MVDr.

Evţen Novotný. Další čtyři roky aţ do r. 1954 po reorganizaci ústavů na VŠV byl

Kolda vedoucím velké katedry spojených ústavů anatomie a histologie.

Prof. Kolda si uvědomoval, ţe je třeba pomýšlet na výchovu budoucího

nástupce. Vybral si MVC. Jana Vinše, schopného a pracovitého asistenta a

podporoval jeho snahy. Svěřil mu i sepisování skript (Jan Vinš: "Splanchnologie")

a zapojoval ho i do výuky. Nikoho ze svých spolupracovníků bezdůvodně

neprotěţoval, přesto Vinš byl "jedničkou". Přátelské vztahy v tomto pracovním

kolektivu narušil únor 1948 a po něm i nástup politických represí. Ti, kteří

neodpovídali představám tehdejších politických představitelů, často i fanatiků,

museli ze školy odejít.

Tím začala pátá, poslední etapa působení profesora Koldy v ústavu

anatomie, která trvala do roku 1955 a která byla komplikována i jeho chorobou.

Choroba se vlekla od roku 1950 aţ do jeho smrti v roce 1958. V letech 1950 –

1954 byl často nemocen a od poloviny roku 1954 byl upoután na lůţko natrvalo.

Prověrková komise Komunistické strany Vysoké školy veterinární zbavila

v březnu roku 1948 prof. Koldu jeho nejbliţších spolupracovníků, jako byl MVC.

Jan Vinš a MVC. Alois Frank, kteří byli dokonce vyloučeni ze studia na všech

vysokých školách v ČSR. V ústavu se objevily nové tváře, jména těch, které

schvalovala všemocná organizace KSČ. V té době prý Kolda nemohl o ničem

rozhodovat, nicméně někteří z nově dosazených byli pro anatomii zapáleni, takţe u

mnohých Koldou tradičně podněcovaná pracovitost a vytrvalost ve výuce a ve

vědecké práci přinesla své plody, jak ukazují ţivotopisy a výčty publikací

jednotlivých Koldových spolupracovníků, ţáků a následovníků.

Od jara roku 1948 působili na ústavu anatomie jako demonstrátoři,

pomocné vědecké síly, asistenti a později jako docenti či profesoři MVC. Radim

Najbrt (1948 – 1986), MVC. Dionýz Čollák 1948 – 1951), MVC. Peter Popesko

(1948 – 1950), MVC. Vladimír Fidler (1949-1952), MVC. Vladimír Komárek

(1950-1958), MVDr. Augustin Kubíček (1951-1956), MVC. Oldřich Štěrba (1950

-1965, 1993 -1998), MVC. Jiří Kaman (1950 - 1970), MVC. Karel Bednář (1952 -

26

1955, 1962 -1986), MVC. Arnošt Hampl (1952 - 1960), MVC. Vlastimil Řáha

(1952-1956), MVC. Čeněk Červený (1953 - 1998 a dosud), MVC. Ivo Petro (1954

- 1958) a někteří volontéři a řada disertantů, kteří zde zpracovávali své disertační

práce. Řada z těchto kolegů pracovala na Anatomickém ústavu a Ústavu histologie

a embryologie jiţ v době, kdy prof. Kolda pro svou nevyléčitelnou chorobu

pobýval na ústavu jen sporadicky. Duch jeho pracovního stylu a charismatu co by

morfologa - vědce, pedagoga, organizátora a inspirátora pracovních cílů na většinu

nás vţdy působil tak, ţe jsme se věnovali svému oboru s entuziasmem a plným

nasazením.

Čeněk Červený

Spolupracovníci, žáci a pokračovatelé prof. Koldy při

budování československé morfologie v letech 1926-65

Ústav anatomie Vysoké školy veterinární v Brně

MVDr. František Havelka

Narodil se 2. července 1901 v Rozsochách u Nového Města na Moravě.

Ještě za studií od roku 1925 působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof.

Völkra. Spolu s Koldou a dalšími kolegy přešel do provizoria Ústavu veterinární

anatomie v areálu Vysoké školy zvěrolékařské. Studia dokončil v roce 1926 a

promoval aţ v roce 1928 kdyţ obhájil disertační práci na téma : Plexus

lumbosacralis u psa. Z disertace vzešla i samostatná publikace v odborném

časopise Biologické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, Brno, ČSR, 7, 1928, 1-4,

40. S Koldou působil na ústavu v provizorních prostorách aţ do roku 1930, kdy

odešel do praxe.

MVDr. Josef Matoušek

Narodil se 28. března 1902 v Podivicích. Studia ukončil v roce 1927. Po

ukončení studia působil na anatomickém ústavu ještě za vedení prof. Völkra jako

asistent a přešel spolu s Koldou do provizoria Anatomického ústavu v areálu

Vysoké školy zvěrolékařské na Praţské (dnes Palackého ulici). Zde vypracoval

disertaci na téma Cévy jater skotu, která byla uveřejněná v Biologických spisech

Vysoké školy zvěrolékařské , 14/3, 1935: 1-17.

MVDr. Jan František

Narodil se 14.4.1905 ve Svatoslavi. Na VŠV promoval v r.1933. Jiţ za

studií od roku 1930 působil na anatomickém ústavu ještě v provizoriu. Pod

vedením tehdy doc. Koldy vypracoval disertaci na téma : Svalstvo běháku u husy a

kachny. Výsledky jeho bádání byly publikovány v Biologických spisech Vysoké

27

školy zvěrolékařské Brno, ČSR, 1934, 13/4: 1-19. Kvalitní obrazový doprovod této

publikace byl vyuţit v Koldově a Komárkově monografii : Anatomie domácích

ptáků (1958). MVDr. František se účastnil téţ počáteční fáze budování nového

ústavu v prostorách dokončených v roce 1932. Na ústavu setrval ještě rok po

promoci a pak odešel do praxe.

MVDr. Jaroslav Vojtěchovský Narodil se 17.11.1907 v Šátálce. Na VŠV promoval v roce 1932. Na

anatomickém ústavu spolupracoval s prof. Koldou od roku 1930 a to ještě

v provizoriu v Králově Poli. Pod vedením prof. Koldy zpracoval disertační práci na

téma : Anatomie střeva, okruţí a jejich cév u psa. Po promoci odešel do praxe.

MVDr. Václav Řezníček

Narodil se 17. 1. 1906 ve Votici. Na Vysoké škole veterinární v Brně

studoval v létech 1928 - 1932. Jiţ během studia působil na Anatomickém ústavu v

Brně jako demonstrátor a později od roku 1932 jako asistent aţ do roku 1937. S

profesorem Koldou spolupracoval od samého začátku jeho působení ve funkci

přednosty Anatomického ústavu a to ještě v provizoriu (v budově dnešní jídelny)

na Palackého třídě v Králově Poli a především v nově postavené budově. Zde se

velmi účinně účastnil budování nového ústavu pod Koldovým vedením. V roce

1937 odešel do praxe na městské jatky do Moravské Ostravy jako veterinární lékař

hygienické sluţby. Zde se stal později okresním veterinárním lékařem. Nato odešel

do Karlových varů, kde působil opět jako veterinární lékař hygienické sluţby na

jatkách a v masokombinátu. Jeho poslední působiště byla Státní veterinární správa

Ministerstva zemědělství a výţivy Československé republiky v Praze a to opět na

úseku hygieny potravin.

MVDr. Řezníček byl velmi obětavý pracovník a vţdy ctil a plnil svěřené

úkoly v budování ústavu a nové Koldovy školy veterinární anatomie. Pod jeho

vedením zpracoval a v r. 1932 úspěšně obhájil disertaci na téma "K anatomii

mozečku hlodavců". Z této disertace vzešla publikace v Biologických spisech

Vysoké školy zvěrolékařské, 13, 1934, 1 - 28.

Byl vynikající společník, rád přišel na Anatomický ústav jiţ v

poválečných letech i po smrti prof. Koldy a byl mezi tehdejšími mladými kolegy

vţdy mile přijat.

Z publikací je známý jeho článek "Rozlišovací znaky kostry králíka a

zajíce", který vyšel v časopisu "Zvěrolékařské rozpravy" v roce 1936 (ročník 10,

str. 10 - 13). Údaje zde publikované byly po převzetí do Koldovy monografie

"Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" vyuţívané

i v souvislosti při určování druhové příslušnosti vzorků masa neznámého původu.

Profesor Kolda a tehdejší rektor VŠV prof. Macek mu poděkovali při odchodu z

VŠV na jiné pracoviště za jeho, cituji:

"…jedenáctiletou svědomitou a platnou sluţbu při anatomickém ústavu".

Byl jeden z těch, který stál při zrodu Koldovy školy veterinární anatomie a byl

28

jejím budovatelem v jedné osobě. Prof. Kolda na něj velmi často v dobrém

vzpomínal.

MVDr. Ondřej Andrle

Narodil se 4.1.1914 v Plzni. Na VŠV promoval v roce 1937. Jiţ za studia

působil na anatomickém ústavu u prof. Koldy jako demonstrátor, později jako

asistent od roku 1936 do uzavření vysokých škol v roce 1939-1945.

Ve vědecké činnosti měl Koldou zadané téma Studium svalstva u kozy

domácí. Disertaci zpracoval a obhájil na téma: Svalstvo hlavy a krku nu kozy.

Výsledky jeho vědeckého bádání publikoval autor ve „Spisech Vysoké školy

zvěrolékařské, Brno, ČSR, 1938, 15/1 : 1-38. Četné obrazy byly převzaty do III. a

IV. dílu Koldovy Srovnávací anatomie zvířat domácích, která vyšla v roce 1950.

Andrle zjistil při studiu ventrálních krčních svalů vedle běţně vyvinutých svalů

m.rectus capitis ventralis a m.rectus capitis lateralis další sval uloţený ventrálně od

čepovcového kloubu. Podle odstupu a úponu jej nazval m. atlantoepistrophicus.

Studenti jej označovali jako "Andrleho sval" a byl to t. zv. „špek“ pro velmi pilné

studenty, kdyţ je chtěli ti ostřílení „ shodit“. Jo, tak to bylo, je a bude. Za svého

působení na ústavu byl zapojen a vydatně pomáhal prof. Koldovi při zpracovávání

rukopisu prvních dvou dílů rozsáhlé monografie : Srovnávací anatomie zvířat

domácích se zřetelem k anatomii člověka. Za tuto pomoc mu prof. Kolda vyjádřil v

úvodu třetího a čtvrtého dílu této monografie upřímné poděkování.

Z anatomického ústavu odešel do praxe a působil jako prosektor v kafilerii

v Podbořanech. Později se stal hlavním epizootologem Státní veterinární správy a

organizoval akce tlumení brucelózy a tuberkulózy v celé ČSSR. Slouţil za vzor

pro vytvoření hlavní postavy ve filmu Rafan. Zemřel 6. 3. 1974.

MVDr. Přemysl Jeřábek

Narodil se 30.7.1910 v Konině v Polsku. Jiţ během studia na VŠV působil

v letech 1934-1937 na anatomickém ústavu u prof.Koldy jako demonstrátor. V této

době pomáhal Koldovi při sestavování rukopisu prvních dvou dílů Srovnávací

anatomie domácích zvířat. Za tuto pomoc mu prof.Kolda vyjádřil upřímné

poděkování v předmluvě ke III. a IV. dílu, které vyšly v roce 1950. Pod Koldovým

vedním vypracoval svoji disertaci na téma : Svalstvo pánevní končetiny u kozy.

Studia ukončil v r. 1937 a promoval v r. 1938. Ve funkci asistenta byl

v letech 1937-1940. V roce 1937 mimo jiné vyjednával pro prof. Koldu koupi vily

v Doubravníku, kde potom profesor proţil celou dobu války.

Po válce dr.Jeřábek vedl Veterinární vyšetřovací ústav v Karlových

Varech, kde před ním za protektorátu působil velký německý anatom prof. Hugo

Grau. Pro anatomický ústav VŠV v Brně zajistil sbírku anatomických preparátů a

mnoţství separátů, které zde prof. Grau po válce zanechal. Jako vedoucí pracovník

v Karlových Varech byl dr. Jeřábek velmi oblíben, jak nám ještě dnes tvrdí jeho

pamětníci a spolupracovníci.

29

Dr. Jeřábek byl jako jeden z posledních asistentů, který nastoupil před

druhou světovou válkou v době před uzavřením vysokých škol. Spolu s kolegou

Andrlem byli při konečné likvidaci ústavu.

Po skončení války ještě v padesátých letech navštěvoval dr. Jeřábek a

dr.Andrle prof. Koldu. Ten na ně často vzpomínal v průběhu přednášek z anatomie

jako na spolehlivé a vynikající spolupracovníky, kdyţ hodnotil činnost některých

stranou dosazovaných asistentů a demonstrátorů. Dr. Jeřábek udrţoval velmi

přátelské styky s prof. Koldou i v době svého působení ve funkci ředitele

Veterinárního vyšetřovacícho ústavu v Karlových Varech. Několikrát ho prof.

Kolda zde navštívil a strávil zde a v Mariánských Lázních i dobu dovolené.

(MVDr. Pavel Kočandrle – ústní sdělení). MVDR. Přemysl Jeřábek zemřel dne

30.5. 1990 v Karlových Varech.

Prof. MVDr. Ing. Antonín Píša

Narozen 27. 11. 1908 v Církvici u Kutné Hory ve Středočeském kraji.

Maturoval v Praze na reálném gymnáziu na Ţiţkově. Na Vysoké škole veterinární

v Brně započal studovat v roce 1926. V zimním semestru 4. ročníku 1929/1930

studoval na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Ve studiích pokračoval v Brně a

disertaci vypracoval na Fyziologickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské pod

vedením prof. MVDr. Tomáše Vacka na téma „Vliv různých ovariálních preparátů

na růst a vývoj larev ţabích“. Promoval v roce 1931 a po promoci ihned nastoupil

jako asistent na „Ústav anatomie, fyziologie a zvěrolékařství“ na Vysoké škole

zemědělské v Brně u prof. Dohnala a zároveň nastoupil do 1. ročníku Vysoké

školy zemědělské v Brně. Zde studia ukončil a získal další titul ing. v roce 1934.

Plně se věnoval fyziologii zvířat a v roce 1936 po dvouletém externím stáţování na

ústavu fyziologie německé univerzity v Praze zde habilitoval z oboru fyziologie na

téma: „Příspěvek ku studiu binokulárního zorného prostoru domácích zvířat“. Aby

získal docenturu i pro obor anatomie domácích zvířat, vypracoval pod vedením

prof. MVDr. Jana Koldy habilitační práci na téma: „Příspěvek k organogenezi

střeva u prasete“ a tak v roce 1939 získal na Vysoké škole zemědělské v Brně

„veniam docendi“ pro oba obory a byl ustanoven přednostou ústavu po prof.

Dohnalovi, kde po jeho úmrtí od r. 1936 přednášky externě zajišťoval prof. MVDr.

Jan Kolda.

Prof. Píša byl tedy jedním z prvních našich vysokoškolských učitelů, který habilitoval pod

vedením prof. Koldy z anatomie domácích zvířat v Brně. Bylo to těsně před uzavřením

vysokých škol u nás.

Po válce v r. 1945 se prof. Píša vrátil na ústav na Vysokou školu zemědělskou, kde byl

jmenován prezidentem Benešem profesorem a to se zpětnou platností od r. 1942. Po

sloučení Vysoké školy zemědělské s Vysokou školou veterinární byl v r. 1952 ustanoven

zároveň přednostou Ústavu fyziologie na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy

zemědělské . Zde působil aţ do roku 1960 a ve věku 52 roků v plné síle byl z funkce

odvolán intrikami tehdejších stranických orgánů, aby uvolnil místo tehdejším mladým

ambiciózním kariéristům, byť v oboru diletantům. Byl přeloţen na podřadné místo na

30

Státní veterinární ústav a zbaven profesury a profesorské činnosti. Po tomto aktu prohlásil,

ţe byl profesorem jmenován t.č. prezidentem Benešem a proto jen prezident měl zákonné

právo ho odvolat, nikdo jiný. Stranickým orgánům se tehdy nezavděčil a vypil si kalich

hořkosti aţ do dna. Aţ v roce 1969 byl rehabilitován a vrátil se zpět na svůj ústav na

Vysokou školu zemědělskou, kde setrval a pracoval aţ do odchodu do důchodu v r. 1974.

Na Vysoké škole veterinární se však rehabilitace nedočkal. Jako pedagog i jako člověk byl

prof. Píša dokonalý a zodpovědný. Byl oblíben u studentů i kolegů mladších. Napsali o

něm: „Jeho přednášky byly ţivé a ţivotu blízké, protkané hlubokými znalostmi

zemědělských a medicínských věd.“ Profesor Píša zemřel v Brně 14. 4. 1989.

Prof. dr. Tomislav Ciliga

Narodil se 21.12.1903 v Mostaru v Bosně, jako syn městského veterináře.

Klasické gymnázium navštěvoval a ukončil v r. 1923 maturitou taktéţ v Mostaru

v Bosně. V témţe roce se zapsal ke studiu na Veterinární fakultu v Zagrebu a odtud

po třech letech studia odešel do čtvrtého a pátého ročníku na Zvěrolékařskou školu

v Alfortu ve Francii. Zde zpracoval a obhájil disertaci a ukončil studium promocí

v r. 1929.

Od roku 1930 nastoupil na Ústav anatomie Veterinární fakulty v Zagrebu

a zde působil jako asistent a později jako docent a profesor aţ do roku 1974, kdy

odešel do penze. Během působení na Anatomickém ústavu v Zagrebu studoval

Filozofickou fakultu a ukončil zde studia v roce1943. Na anatomickém ústavu byl

asistentem prof. Sakaře, přítele prof. Koldy. Proto přijel v roce 1937 na studijní

pobyt do Brna a zpracoval zde pod vedením prof. Koldy svůj habilitační spis.

Zabýval se výzkumem nervových jader prodlouţené míchy (nucleus olivae) u

skotu. Po habilitaci a dosaţení docentury v r.1940 byl jmenován mimořádným

profesorem v r. 1943. V roce 1962 odjel na studijní pobyt do polského Lublinu

k prof. Chomiakovi, kterého Kolda předtím téţ směroval a vedl při jeho záměrech

vědeckovýzkumných a při zpracování habilitační spisu v oblasti studia struktury

mozku. Pro zdokonalení a uskutečnění svých cílů ve veterinární anatomii byl v

r.1964 na stáţi na anatomickém ústavu VF v Mnichově u prof. Huga Graua.

V roce 1968 byl Ciliga jmenován řádným profesorem. Byl to člověk, který znal

světové jazyky (němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu, také latinu, řečtinu a

snaţil se i o češtinu). Přeloţil do srbochorvatštiny anglickou učebnici veterinární

anatomie od renomovaných autorů Sissona a Grossmana, čímţ zabezpečil

jihoslovanské studenty texty v rodném jazyce. Ve vědecké publikační sféře vynikly

jeho práce o struktuře mozku u skotu, prasete a ovce.

V roce 1976 přijel se ţenou a synem do Brna a navštívil anatomický ústav

VŠV. Přijal ho v tu dobu odborný asistent MVDr. Čeněk Červený. S velkým

dojetím a úctou vzpomínal na pobyt u prof. Koldy. Přibliţně po roce zemřel 29.

října 1977 v rodném Mostaru, kde byl na návštěvě. Je pohřben v Zagrebu.

Stěţejní publikace:

CILIGA, T. The Forms of Development of Insular Region of Pigs. Veterinarski

archiv XXVIII/1958, br. 28/3/4, str.76-85.

31

CILIGA,T. Die gestaltliche Analyse des Sylvischen marginalen embryonalen

Neocortex beim Schafe. Wiener tierärztliche Monatschrift. XLVII/1960.

Festschrift Prof. Schreiber. Str. 175-185.

CILIGA, T. Unterschiede zwischen dem Labmagen des Kalbes und des Schafes.

Acta anatomica XLVI/1961, br. 1/2, str.167.

CILIGA,T. Arteries and Veins and the excretory Systém of the Kidney in Polar

Bear (Thalaretos maritimus).Biol. glasnik, 15, 1962:133-139.

Doc. MVDr. Alfred Srnetz

Narodil se 30. 6. 1898 v Loděnici na jiţní Moravě. Vysokou školu

zvěrolékařskou absolvoval v Brně roce 1926. Ve třicátých letech byl asistentem na

chirurgické klinice u prof. Pardubského a jako chirurg se habilitoval na

Anatomickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně u prof. Koldy. Ze

spolupráce Anatomického ústavu a chirurgické kliniky vzešly jeho dvě kvalitní

publikace: Srnetz, A.: Beitrag zur Topographie der Baucheingeweide des

Schweines, Prager Archiv, 1934, Hf. 5,6,7 a Srnetz, A. :Příspěvek k topografii

svalstva stěny břišní a pánevní u sviňky, Klinické spisy Vys. školy zvěrolékařské,

Brno, ČSR 1935, 2: 1-37. Posledně jmenovaná publikace je zpracovaná cíleně pro

potřeby chirurga. Její velmi zdařilý bohatý obrazový doprovod je v plné míře

opublikován v Koldově Arthrologii a Myologii z roku 1950. Z fyziologie

habilitoval u doc. Tomáše Vacka . MVDr. Srnetz byl výborný malíř a jako asistent

namaloval řadu výukových obrazů pro chirurgickou kliniku. Malováním obrázků

do učebnic si přivydělával k relativně malému asistentskému platu ( E. Král-

rukopis nepublikovaných vzpomínek). Byl německé národnosti. Byl však loyální

jak píše v pamětech chirurg prof. E. Král, jeho spolupracovník na klinice v Vysoké

školy zvěrolékařské Brně. Připravoval se totiţ na dráhu učitele na zvaţované

německé Vysoké škole zemědělské v Libverdě. Během II. světové války udrţoval

kontakt s rektorem Vysoké školy veterinární v Brně prof. Pardubským a působil

jako komisař-správce této školy. Choval se však velmi korektně a kde mohl,

pomáhal. Po válce se jiţ v Brně neobjevil a jeho další ţivotní osud není znám.

Údajně zahynul tragicky jiţ po válce v Berlíně.

MVDr. Josef Peňáz

Narodil se 16.7. 1917 ve Vídni v Rakousku. Od roku 1945 jako student

spolupracoval s prof. Koldou při obnovování a zařizování ústavu a budování

nového výukového systému. Studium na VŠV v Brně ukončil v roce 1946,

promoval v roce 1948 a po promoci odešel do praxe.

MVDr. Josef Růžička

Narodil se 6.5.1916 v Brně. Studium na Vysoké škole veterinární

dokončil 9. 12. 1945. Titul MVDr. získal aţ v r.1948. U prof. Koldy působil jako

asistent v období od ukončení studia, aţ do promoce. Vedle výuky četných

studentů byl zapojen i do vědeckého bádání. Zpracoval na ústavě a úspěšně obhájil

32

v r.1948 disertační práci na téma : Příspěvek k histologii kůţe kůzlete (Capra

hircus juvenilis ). Po únorových událostech 1948 odešel do praxe.

Prof. MVDr. Čeněk Vrba, CSc.

Narozen 10.4.1919 ve Studené Loučce. Absolvoval gymnázium v

Bohumíně, kde maturoval v r. 1938. Vysokou školu veterinární v Brně započal

studovat v roce 1938, dokončil aţ po válce v r. 1947 a promoval v r. 1948. Během

studia v létech 1945 - 46 byl demonstrátorem a asistentem na Anatomickém ústavu

u prof. Koldy. Zde byl inspirován zájmem o laboratorní zvířata a o základní

výzkum jejich biologie, jak sám vzpomíná na tuto dobu. Na Koldově ústavu

vypracoval a v roce 1948 a úspěšně obhájil disertaci na téma: "Cévy srdce koně",

kde se zaměřil i na studium chlopní ve věnčitých ţilách. Po promoci v r. 1948

nastoupil na Ústav farmakologie jako odborný asistent k prof. Lebduškovi. Zde

působil od r. 1955 aţ do roku 1960 jako docent farmakologie. Vystupoval vţdy

jako velmi příjemný, korektní a objektivní učitel v kontaktu se studenty. Jeho

působnost na Anatomickém ústavu a i na Ústavu farmakologie rádi připomínají

jeho ţáci.

V roce 1960 odchází z Ústavu farmakologie na Ústav státní kontroly

veterinárních biopreparátů a léčiv, aby, byť velmi erudovaný v oboru

farmakologie, uvolnil místo budoucímu vedení Farmakologického ústavu

podporovanému tehdejšími vládnoucími politickými kruhy na Veterinární fakultě.

Na Ústavu státní kontroly veterinárních biopreparátů a léčiv působil aţ do roku

1965. Odtud odchází a nastupuje jako vedoucí toxikologie krmných přípravků

Výzkumného ústavu výţivy v Pohořelicích u Brna, kde působil aţ do r. 1966.

Zároveň působil v letech 1967 a 1968 jako vědecký pracovník na Katedře

fyziologie hospodářských zvířat v té době Veterinární fakulty VŠZ v Brně. V roce

1968 zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul kandidáta věd. Nakonec v

roce 1968 legálně emigroval do Kanady, kde se stal ředitelem vědeckého vivária

laboratorních zvířat univerzity v Calgary a vyuţíval tak prvních hlubších kontaktů

s biologií laboratorních zvířat z doby působení na Koldově ústavu. Zde byl

jmenován profesorem a působil na tomto zařízení aţ do dosaţení důchodového

věku. V roce 1993 mu byla udělena Veterinární a farmaceutickou univerzitou v

Brně Pešinova medaile za zásluhy o výchovu mladé generace a jako uznání za jeho

celoţivotní dílo a čestnou reprezentaci naší veterinární vědy v zahraničí. Ţije v

Kanadě, ve městě Calgary a udrţuje písemný styk s některými kolegy u nás.

MVDr. Otakar Zeman

Narodil se 27.11.1918 v Budaörs v Maďarsku. Začal studovat před II.

světovou válkou. Jiţ v roce 1945 pomáhal prof. Koldovi při obnově válkou

poškozeného ústavu. Na VŠV ukončil studia 15 .5. 1947. Na anatomickém ústavu

pod vedením profesora Koldy zpracoval svoji disertační práci na téma : Příspěvek

k histologii kůţe psa, kterou úspěšně obhájil a promoval těsně po únorových

událostech v r. 1948. Potom odešel do praxe.

33

Ing. Jan Vinš, CSc.

Narodil se 24. 6. 1924 v Praze. Na podzim r. 1945 nastoupil studium

veterinárního lékařství na VŠV v Brně (21 r.).

Začátkem r. 1946 si ho vybral prof. Kolda jako demonstrátora do

anatomického ústavu (22 r.), spolu s ním si vybral i Aloise Franka. Po sloţení 1.

státní zkoušky byl Jan Vinš ustanoven asistentem a připravil k vydání skripta ze

splanchnologie (Nauka o vnitřnostech).

Poněvadţ oba (Vinš i Frank) byli členy Klubu lidových akademiků, akční výbor na

VŠV, zaloţený po únorovém komunistickém puči r. 1948, je vyloučil ze studia na

všech vysokých školách v ČSR. (24 r.)

Jan Vinš pak pracoval téměř deset let (1950 – 59) na generálním

ředitelství Státních statků a na ministerstvu zemědělství a výţivy a bylo mu

povoleno dálkově vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou ukončil

na počátku 60tých let.

Dalších 14 let (1959 - 73) působil na generálním ředitelství Státních

plemenářských podniků. V r. 1973 přešel do Podniku racionalizace řízení a

výpočetní techniky při Ústavu racionalizace řízení a práce.

Ing. Vinš, CSc. se jako první v ČSR věnoval aplikaci výpočetní techniky

v chovatelství, záhy navrhl a vyřešil automatizované informační systémy pro

plemenářskou a inseminační sluţbu, které byly průběţně doplňovány o další úseky

chovatelské a veterinární práce a postupně zaváděny do celé ČSR. Zemřel 8.

prosince 1988 ve věku 64 let.

MVDr. Alois Frank

Narodil se 7. ledna 1925 ve Svébohově u Zábřehu na Moravě.

Gymnázium navštěvoval v letech 1936 – 1939 v Zábřehu, po záboru pohraničí

pokračoval ve studiu na gymnáziu v Litovli, kde maturoval v dubnu 1944. Od

srpna 1944 do konce války byl ve vězeních pro odbojovou činnost.

V létě 1945 se přihlásil ke studiu na VŠV v Brně, do 1. semestru nastoupil

1. října t. r. Začátkem roku 1946 si ho a Jana Vinše vybral prof. Kolda jako

demonstrátory, později se stali pomocnými vědeckými silami. Poněvadţ byli oba

aktivními členy Klubu lidových akademiků, byli v červnu 1948 vyloučeni

Akčním výborem VŠV ze studia na všech vysokých školách v ČSR.

Od 1. listopadu 1948 vykonával po dva roky vojenskou prezenční sluţbu,

nejprve u útvaru v Košicích, pak ve vojenské veterinární nemocnici v Bratislavě.

Po návratu nastoupil v lednu 1951 jako adjunkt na farmu Rapotín, která se

ještě v tomtéţ roce stala součástí Výzkumného ústavu pro chov skotu. V r. 1952 se

oţenil a do r. 1957 se jim narodily tři děti. Na farmě pracoval aţ do r. 1956, kdy

mu bylo zcela mimořádně povoleno dostudovat veterinární lékařství. V roce 1958

vypracoval a obhájil diplomovou práci "Histologický průzkum kůţe koně", jejíţ

část "Škára koňské kůţe" vyšla tiskem ve Sborníku VŠZL, řada B v r. 1958.

Studium dokončil v únoru 1959, promoval v březnu téhoţ roku. Po promoci

34

nastoupil do veterinární sluţby v okrese Jeseník, kde byl vedoucím veterinární

sluţby, zajišťoval prohlídky masa na drůbeţí poráţce a na sanitních poráţkách

v Javorníku a ve Vidnavě, vyučoval na Učňovské mlékařské škole a Učňovské

škole masného průmyslu v Jeseníku. V r. 1963 sloţil atestační zkoušky v Ústavu

pro doškolování veterinárních lékařů v Pardubicích. Od r. 1970 slouţil na

veterinárním obvodu Štíty aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu.

VZPOMÍNKY ALOISE FRANKA NA PANA PROFESORA KOLDU

Na anatomickém ústavu jsem pracoval necelé tři roky, od začátku roku

1946, kdy si prof. Kolda vybral Jana Vinše a mne, aby nás postupně zapojoval do

svých úkolů a vychovával nás pro další vědeckou práci. Z počátku jsme mu

pomáhali vydávat velmi potřebná skripta; přepisovali jsme na stroji jeho rukopisy

na blány a rozmnoţovali na primitivním cyklostylu u prof. Hansliana a pak skládali

podle čísel stran. Stále nám zdůrazňoval, ţe skripta jsou provizorium a ţe

připravuje vydání dalších dílů Srovnávací anatomie domácích zvířat v rozsahu I. a

II. dílu. Po zkoušce z anatomie, na kterou nás po večerech připravoval a kterou

jsme oba sloţili na výbornou, jsme mohli také přebírat pitvy.

Kdyţ odešel doc. Vrtiš v říjnu 1947 na lékařskou fakultu do Hradce

Králové, prof. Kolda převzal i histologický ústav. V té době poţádal Baťův

výzkumný ústav koţedělný v Otrokovicích Vysokou školu veterinární v Brně o

podrobný mikroskopický průzkum kůţí domácích zvířat a tímto úkolem byl

pověřen prof. Kolda.

Prof. Kolda před námi několikrát v Doubravníku prohlásil, ţe jeho přáním

je, aby po jeho odchodu do důchodu vedení anatomického ústavu převzal

mimořádně nadaný Jan Vinš a mne připravoval pro histologický ústav. Proto mne

vzal sebou do Otrokovic na pracovní schůzi, kde se projednávaly podrobnosti

histologického výzkumu jak syrových kůţí, tak i kůţí v průběhu technologického

zpracování. Současně bylo i projednáváno finanční zajištění akce, vzpomínám si,

ţe se jednalo o 70.000 Kčs.

Po celý rok jsem odebíral vzorky kůţí různých druhů zvířat, pořizoval

řezy, barvil a popisoval, to vše za metodického vedení pana profesora.

ProfesorKolda poţádal Ministerstvo školství o další systemizované místo asistenta

na histologickém ústavu, které jsem měl obsadit. Ţádost byla kladně vyřízena aţ po

únorovém puči 1948 a to bylo pro mne jiţ pozdě. Po několika letech, kdy jsem

směl dostudovat a vypracovat diplomovou práci, našel jsem na chodbě ústavu ve

skříních v krabicích kolem 10 000 obarvených řezů kůţemi.

Prof. Kolda byl velmi přísný a pracovitý a totéţ vyţadoval od svých

spolupracovníků. Pracovali jsme často dlouho do noci a kdyţ se mi nechtělo jít

v noci domů, lehl jsem si v knihovně na velký stůl se zeleným potahem (stojí

v knihovně dodnes), pod hlavu jsem si dal dvě knihy a přikryl se pláštěm. V patře

nad anatomickým ústavem byl Ústav hygieny potravin, v jehoţ čele stál doc. Hökl,

který byl s prof. Koldou v úzkém pracovním i přátelském styku. Napsali několik

35

společných publikací pro masný průmysl. Kolegové z hygieny – Dobeš, Matyáš,

Holec a j., s nimiţ jsme byli dobrými přáteli, byli ještě více zaměstnáváni doc.

Höklem a pracovali ještě po půlnoci a někdy mě rušili při usínání.

Prof. Kolda měl rád víno a občas nás poslal do sklepa, abychom mu

přečerpali víno z demiţonu do láhví. Několikrát nás pozval do vinárny „U sv.

Václava“ v Králově Poli, my jsme ho zase zvali do Janáčkova (dnes Mahenova)

divadla na opery nebo na koncerty. Na víkendy jsme jezdili do Doubravníku; pan

profesor měl u vily pečlivě udrţovanou zahradu s květinovými záhony a ovocným

sadem. Na zahradě jsme pracovali v sobotu, ubytováni jsme byli v horním

pokojíčku. V neděli dopoledne jsme chodili do místního kostela na mši svatou. Pan

profesor sedával na kůru vedle varhan, neboť se dobře znal s místním varhaníkem

(asi přes taroky). Před obědem jsme chodili do hospody se dţbánem pro pivo.

Oběd býval vţdy vynikající, neboť stará paní Koldová byla výborná kuchařka.

Prof. Kolda vozil rád z Doubravníku řezané květiny, vzpomínám, jak mi

k mému svátku 21. června přivezl velkou kytici bílých lilií. Přesto, ţe neměl

řidičský průkaz, koupil si exportní červenou Škodu Tudor. A tak mi přibyla funkce

osobního šoféra.

Domnívám se, ţe s námi dvěma "starý pán" váţně počítal a měl nás jako

své syny, o čemţ svědčí několik skutečností: Doporučil mou ţádost o stipendium

na Vysoké škole veterinární v Alfortu ve Francii. Přijal pozvání mých rodičů

k návštěvě naší rodiny a přijel k nám do Svébohova. Podobně přijal i pozvání

rodičů Jana Vinše, jemuţ byl dokonce svědkem na svatbě. Na podzim roku 1948

nám dal k dispozici své auto, kdyţ jsme jeli ještě za ministrem Nejedlým

s poslední kapkou naděje na zvrácení rozhodnutí akčního výboru o našem

vyloučení ze studií. Spěchal jsem a nové auto jsem u Poděbrad pěkně naboural.

Kdyţ jsem chtěl opravu zaplatit, pan profesor mi řekl, abych se o to nestaral.

Pana profesora jsem pak navštěvoval v Doubravníku v letech 1957 a

1958, kdy jsem s ním konzultoval svou diplomovou práci o mikroskopii kůţe koně

a vyprávěl jsem mu o svých rodinných poměrech. Prof. Kolda byl jako můj otec

poctivý a pracovitý a proto jsem ho měl rád. Po jeho smrti jsem s celou rodinou

poloţil kytici na jeho hrob na svahu hřbitova v Doubravníku.

Doc. MVDr. Dušan Trefný, CSc.

Narodil se 20. listopadu 1927 v Ostravě. Gymnaziální studia započal

v Brně a ukončil v Praze, kde v r. 1946 maturoval. V tomtéţ roce započal studia na

Vysoké škole zemědělské v Praze a po ukončení druhého semestru přestoupil na

Vysokou školu veterinární do Brna. Jiţ v zimním semestru r. 1947 byl vyzván prof.

Koldou ke spolupráci na anatomickém ústavu a byl i přijat jako demonstrátor. Na

ústavu zpočátku spolupracoval především s asistenty MVC. Vinšem a MVC.

Frankem. Bylo to však v době záhy po únoru 1948, kdy docházelo k zásadním

personálním změnám, byť proti vůli prof. Koldy. V době nátlaku stranických

orgánů i na jeho osobu, byli z anatomického ústavu propuštěni jeho nejbliţší

spolupracovníci – asistent MVC. Jan Vinš a asistent MVC. Alois Frank. Jako

36

demonstrátor MVC. Trefný zajišťoval asistenci při pitvách studentů, přebíral pitvy

a spolupracoval na výzkumu struktury kůţe pro koţedělný průmysl ve Zlíně. Na

přelomu července a srpna v roce 1948 ho prof. Kolda vyslal na tři týdny do Zlína

s úkolem odebírat vzorky kůţe z různých míst a v různé fázi vyčiňování za účelem

pozdějšího mikroskopického vyšetření a vyhodnocení na anatomickém ústavu

v Brně, coţ úspěšně zvládl. Ve spolupráci s prof. Koldou setrval aţ do roku 1949,

kdy byla jeho činnost demonstrátora ukončena na příkaz stranické organizace na

Vysoké škole veterinární. Po dohodě s prof. Koldou přestal navštěvovat

anatomický ústav a diplomovou práci proto absolvoval na Ústavu pro hygienu

masa a potravin ţivočišného původu. Po promoci na Vysoké škole veterinární

v Brně v r. 1952 nastoupil jako veterinární lékař prohlídky masa v praţských

jatkách, především na sanitní poráţce a zde setrval aţ do r. 1969. Od roku 1969 do

odchodu do důchodu v r. 1990 působil jako odborný asistent a pozdější docent na

Katedře fyziologie hospodářských zvířat Vysoké školy zemědělské v Praze u prof.

Sovy. Spolupráce s prof. Koldou, byť krátkodobá, je pro něj, jak uvádí v dopise,

období velice cenné a

nezapomenutelné.

Doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc.

Narodil se 8. 1. 1921 v Praze-Podolí jako prvorozený syn doktorů

filozofie Václava a Kamily Najbrtových. Maturoval v r. 1940 na gymnáziu

v Uherském Hradišti. Dále studoval na Vyšší škole hospodářské v Přerově, kde

sloţil v r. 1941 doplňovací maturitu. Jako ročník "21“ byl totálně nasazen a

pracoval na statku v Moravském Písku jako zemědělský dělník. Zde získal mnoho

praktických zkušeností a poznal zajímavé lidi.

Po válce v r. 1945 nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně, kterou

ukončil promocí v roce 1950. Od roku 1948, ještě v době studia, pracoval na

anatomickém ústavu prof. Koldy a brzy v roce 1949 se zapojil jako asistent do

výuky. Byl pověřen i řešením badatelského úkolu ve výzkumu struktury kůţe. Pod

vedením prof. Koldy zde zpracoval disertaci na téma: O štěpnosti koňské kůţe a

publikoval další výsledky bádání v tomto směru.

V roce 1951 se stal interním aspirantem a od r. 1952 zajišťoval spolu

s asistentem MVDr. Augustinem Kubíčkem přednášky z anatomie za

onemocnělého profesora Koldu. V roce 1954 ukončil aspiranturu a získal titul

kandidát věd. V roce 1956 zastupoval prof. Koldu i ve vedení ústavu a po Koldově

smrti v r. 1958 se stal přednostou Anatomického ústavu Veterinární fakulty.

Docentem se stal v r. 1959 a funkci přednosty zastával aţ do r. 1966. Na ústavu

pak působil aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu. Několik roků ještě docházel na

anatomický ústav a zabýval se metodickými postupy v mikroskopii při diferenčním

barvení hladké svaloviny přírodními barvivy (antokyany).

Záhy po svém nástupu do funkce přednosty začal organizovat autorský

tým a připravovat učebnici veterinární anatomie. Tento autorský kolektiv pod

vedením docenta Najbrta se skládal z učitelů ústavu (Karel Bednář, Čeněk

37

Červený, Jiří Kaman, Emil Mikyska, Oldřich Štarha a Oldřich Štěrba). Byl

vytýčen cíl zpracovat učební látku obecných poznatků systematické anatomie na

modelu skot, coţ bylo v pojetí výuky zcela originální. Kapitoly srovnávací

anatomie byly pojaty jako velmi stručné. Tento záměr ovlivnily ekonomické cíle

zemědělských podniků v tehdejší době. Velký úkol bylo téţ zpracování obrazové

dokumentace díla, neboť byla snaha vytvořit většinu obrázků na základě vlastních

preparátů ve zcela originálním pojetí. Byl to úkol velmi náročný i vzhledem ke

skromnému vybavení ústavu odborným pomocným personálem. Práce učitelů

ústavu ve spolupráci s výtvarnicí Naděţdou Slezákovou na učebnici trvala téměř

čtvrtstoletí. Vzniklo originální a obrazy jednotně vybavené dílo, první kompletní

učebnice veterinární anatomie v Československé republice, kterou studenti uţívají

dodnes. První díl vyšel v roce 1973 a 1980 a druhý díl v r.1982.

Kniha byla oceněna komisí Akademie výtvarných umění a Vysoké školy

uměleckoprůmyslové jako nejlepší odborná kniha roku po stránce výtvarné a

oceněna téţ cenou Literárního fondu.

Ve své působnosti vědecké se doc. Najbrt zabýval studiem struktury kůţe,

stavbou vemene skotu, studiem topografie orgánů břišní dutiny koně a prasete a

studiem krevních a mízních cév.

Měl svůj obor rád a věnoval se především pedagogické práci. Učil

studenty a vykládal anatomii s příslovečným zaujetím, často i se zajímavými, pro

ţivot poučnými aţ vtipnými příměry, takţe byl oblíben a jeho ţáci na něj rádi

vzpomínají. Jinak byl přísný examinátor a učil studenty vytrvalosti a proţíval vţdy

velké uspokojení, kdyţ studenti anatomii zvládli.

Na zájezdu do Rakouska zemřel asi tragicky u města St. Gilgen (úředně

14.6.1996, kdy bylo nalezeno jeho tělo).

Prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc.

Narodil se 14. března 1926 v Sečovcích, okr. Trebišov, kde byl jeho otec

notářem, ostatní členové rodiny byli většinou učitelé. Od roku 1937 studoval na

gymnáziu v Michalovcích a Prešově, podle toho, jak byl jeho otec překládán. V r.

1945 maturoval na gymnáziu v Bratislavě, pak se přihlásil ke studiu na Vysoké

škole veterinární v Brně.

Jiţ v průběhu studií se rozhodl pro pedagogicko-vědeckou dráhu, coţ bylo

zřejmě rodinné tradici nejbliţší. Kdyţ se po únorovém převratu 1948 uvolnila

místa asistentů na anatomickém ústavu, byl jedním z těch, kteří si na místa podali

ţádost. Byl přijat a tak s platností od 1.4. 1948 byl ustanoven asistentem

anatomického ústavu; toto místo zastával aţ do 30.6.1951. V ústavu také

vypracoval disertační práci na téma: „Príspevok k topografii hrudných ústrojov u

hovädzieho dobytka“. Veterinárního diplomu dosáhl 16.6.1951, titul MVDr. mu

byl udělen 15.9.1951.

Po ukončení studia odešel na tehdy mladou VŠV v Košicích, zaloţenou

v r. 1949 a pokračoval v pedagogické činnosti na ústavu anatomie. Po ročním

působení byl poţádán, aby přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, na níţ strávil 19

38

let do r. 1971. Nejprve byl v letech 1951 –1961 odborným asistentem chirurgické a

ortopedické kliniky, v r. 1956 se stal vedoucím ortopedické kliniky. V r.1961 se

habilitoval a byl jmenován a ustanoven docentem pro obor chirurgie a ortopedie.

V roce 1965 obhájil kandidátskou disertační práci a obdrţel titul kandidát

veterinárních věd.

V r. 1966 byl jmenován mimořádným profesorem, v r. 1968 řádným

profesorem chirurgie a ortopedie a přednostou ortopedické kliniky VŠV

v Košicích. Během svého působení zastával také akademické funkce. V letech

1961 – 66 byl proděkanem pro pedagogickou činnost a v následujících letech 1966

– 69 vykonával funkci proděkana pro investiční výstavbu.

Bouřlivý rok 1968 přinesl prof. Čollákovi velké změny. Pro kritiku

činnosti KSČ a KSS byl nucen odejít z VŠV Košice, nejprve na veterinární

ošetřovnu v Humenném, kde působil v letech 1970 – 1971 a pak aţ na jih Čech, do

Českých Budějovic, kde na agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské

vyučoval od r.1972 anatomii a fyziologii hospodářských zvířat. V r. 1973 byl

jmenován vedoucím katedry, v r. 1988 odešel do důchodu.

Prof. Čollák obdrţel několik vyznamenání: pamětní medaili VŠV Košice

(1986), pamětní medaili k dvoustému výročí výuky zemědělských věd v Čechách

(1988) a zlatou medaili Univerzity veterinárného lekárstva v Košicích (1996).

Prof. Čollák byl dvakrát ţenat. Jeho první ţena Jitka (děti Milica a

Radovan) zemřela v listopadu 1982. Druhá ţena doc. Ing. Jarmila Lisyová, CSc.,

od r. 1983. Prof. Čollák zemřel po úrazu 15.12.2004 v nedoţitých 79 letech.

Prof. MVDr. Peter Popesko, Dr. Sc.

Narodil se 6.dubna 1925 v Praze. Střední školu absolvoval na Slovensku

v Kremnici. Vysokou školu veterinární v Brně studoval v letech 1946-1951.

Promoval v roce 1951. Během studia na VŠV ho zaujala anatomie. Profesor Kolda

v něm vytušil opravdový zájem o obor a tak byl v r.1948 přijat mezi jeho

spolupracovníky, zpočátku jako demonstrátor a později jako asistent. Stal se

Koldovým spolupracovníkem, neboť mu jeho učitel svěřil úpravu rozsáhlého

původního Koldova rukopisu III. a IV. dílu „Srovnávací anatomie zvířat

domácích…" a to v kapitole Arthrologie a svěřil mu téţ zpracování samostatné

kapitoly "Arthrologie domácích ptáků". Úkoly splnil znamenitě a velkou péči

věnoval i grafické úpravě této učebnice. V roce 1950 přešel na interní kliniku jako

asistent. Snad to bylo proto, ţe tíhnul k topografické a klinické anatomii, kterou

Kolda na ústavě rozvíjel a propagoval i v četných tématech disertací. Popesko měl

snahu o její přímou aplikaci v diagnostice. Toto jeho zaměření jistě později

navodilo i myšlenku zpracování světoznámého "Atlasu topografické anatomie

hospodářských zvířat."

Po zřízení Vysoké školy veterinární v Košicích na Slovensku v r. 1950

odešel hned po promoci v roce 1951 do Košic a záhy do funkce přednosty

Anatomického ústavu. V roce 1955 se stal docentem, v roce 1964 mimořádným

profesorem a v r.1968 obhájil titul DrSc. Řádným profesorem se stal v roce 1976.

39

Po 36 letech působení jako vysokoškolský pedagog se prof. Popesko z celé řady

příčin (neutěšené poměry na VŠV v Košicích, rodinné důvody neboť po ovdovění

zaloţil novou rodinu) rozhodl se odejít na zcela jinak zaměřené pracoviště, do

tehdejšího prosperujícího Zemědělského druţstva ve Slušovicích. S tímto

podnikem jiţ dříve spolupracoval v oblasti chovu skotu. Stal se zde výzkumným

pracovníkem, později i vedoucím vědeckým pracovníkem. Organizoval celou řadu

mezinárodních vědeckých sympozií. V roce 1992 byl zvolen dokonce poslancem

sněmovny národů Federálního shromáţdění ČSFR.

Násilná tragická smrt přerušila jeho aktivity ve funkci ředitele

biotechnologického závodu „Mikrochema“ slušovického podniku. Zemřel při

autohavárii nedaleko Spišského hradu 20.července v roce 1993.

Popesko působil na anatomickém ústavu v Brně jen krátkou dobu, avšak

zaujetí pro anatomii a důslednost a obětavost v práci, které od svého učitele získal

během svého ţivota dovedl dokonale rozvinout a ke Koldovi, jako učiteli se vţdy

hrdě hlásil. Dokázal odhadnout prioritu potřeby dokonalých studijních pomůcek

pro výuku topografické anatomie domácích zvířat a to nejen v době studia, ale i

v klinické praxi. Proto si vytkl nelehký úkol, vytvořit atlas topografické anatomie

hospodářských zvířat, coţ znamenalo zhotovit celou řadu názorných anatomických

preparátů a dle nich originálních obrazů. To se mu se spolupracovníky bravurně

zdařilo. V průběhu deseti roků (1958-1968) neúnavné práce byly vydány tři díly

Atlasu. Do současnosti tato světoznámá významná publikace vyšla ve 28 vydáních

v celkovém nákladu kolem 250.000 výtisků. Atlas byl přeloţen ze slovenštiny do

dalších dvanácti jazyků (angličtina, polština, němčina, ruština, francouzština,

italština, španělština, portugalština, srbochorvatština, holandština, maďarština a

bulharština). Bylo to dílo na tehdejší dobu (60. - 80.léta) svým pojetím a

významem ojedinělé a je pouţíváno s velkou oblibou dodnes. V r. 1979 byl atlas

oceněn na mezinárodní soutěţi o nejlepší vědeckou knihu světa v městě Nice ve

Francii jednou z hlavních cen tzv. „Stříbrným orlem.“Další významná publikace,

která vzešla z Popeskovy školy je dvoudílný „Atlas anatómie malých

laboratornych zvierat.“ Toto dílo navazuje téţ na zamýšlené Koldovy projekty

týkající se studia anatomie laboratorních zvířat, realizované v celé řadě

disertačních prací na anatomickém ústavu VŠV v Brně. Atlas byl přeloţen do

jazyka anglického a je vyhledávanou pomůckou nejen u nás, ale i v zahraničí.

Vedle toho vyšla celá řada dalších učebnic a vědeckých publikací doma i

v zahraničí ve spolupráci se svými ţáky i slavnými anatomy světa. Nelze

opominout publikaci ve spolupráci s prof. Kamanem "Nomina anatomica

veterinaria", která vyšla v Bratislavě v r. 1974 a monografii "The venous drainage

of the domestic animals" se spoluautory - Ghoshal (USA) a Koch (Německo-

Berlin) a další.

Profesor Popesko se kvalitou a tedy i popularitou svého dokonalého

rozsáhlého celoţivotního díla zařadil mezi vynikající a nejznámější světové

osobnosti veterinární anatomie. Ve svém plodném konání rozvíjel záměry svého

40

učitele prof. Koldy a stal se tak nejen Koldovým čestným pokračovatelem, ale i

zakladatelem slovenské školy veterinární anatomie.

MVDr. Jiří Vaněk

Narozen 12.1.1924 ve Zluhovči. Studia na VŠV v Brně ukončil 11.6.1952

a promoval 21.2.1953. Během studia byl pomocnou vědeckou silou u prof. Koldy.

Zde se věnoval praktické výuce a byl spoluautor skript spolu s prof. Koldou a

asistentem Čollákem: Úvod do anatomie a osteologie (r. 1950).

MVDr. Vladimír Fidler

Narodil se 29.8.1925 v Kostelci n. Orlicí. Zde maturoval na gymnáziu v r.

1944 a v roce 1945 v říjnu započal studia na Vysoké škole veterinární v Brně. Jiţ

během studia působil na Anatomickém ústavu VŠV u prof. Koldy jako demonstrátor

(1948) a pomocná vědecká síla (1950) a záhy na to jako asistent (1950 -1952). Po

sloţení posledních zkoušek, po obhájení disertační práce na téma: "Příspěvek k

topografické anatomii pánevní končetiny koně a skotu" a po promoci v r. 1952

odešel do praxe.

Na anatomickém ústavu proţil období, kdy docházelo k zásadním

personálním změnám, na profesora Koldu doléhala tehdejší politická atmosféra a

těţká choroba, a navíc zemřel jeden z jeho dobrých přátel a spolupracovníků doc.

Hökl. Bylo to období, kdy odchází z ústavu proslulá dvojice MVC. Jan Vinš a MVC.

Alois Frank. Histologicko-embryologický ústav nemá přednostu a prof. Kolda se

stává i jeho vedoucím, i kdyţ je velice zaneprázdněn a nemocen. Jako demonstrátor

a schopný výtvarník MVC. Fidler kreslil anatomické obrazy, velké tabule pro

zdokonalení názornosti ve výuce, pouţívané jako stálá expozice na pitevně, nebo i

obrazový doprovod do Koldových skript v tu dobu vydávaných a podílel se na

obrazovém doprovodu Koldovy knihy "Arthrologie a myologie" (III. a IV. díl

Srovnávací anatomie zvířat domácích) a kreslil i obrázky do knihy pro kynology

"Tělověda psa".

Jako asistent působil MVC. Fidler v praktické výuce studentů na pitevně a z

pověření prof. Koldy zajišťoval administrativní záleţitosti ústavu. Byl jedním z jeho

blízkých spolupracovníků.

Po krátkodobém a velmi rušném působení na Anatomickém ústavu u prof.

Koldy pracoval v hygieně potravin se zaměřením na drůbeţ. Bylo to v období jeho

působení na ministerstvu potravinářského průmyslu. Později byl pověřen zřízením

výzkumného pracoviště pro drůbeţ v Drůbeţářských závodech v Libuši u Prahy, kde

úspěšně rozvíjel výzkum antiparazitik. Toto pracoviště později převzala Zemědělská

akademie věd. Od r.1961 byl pověřen vybudovat Ústav veterinární osvěty v

Pardubicích. V této velmi aktivní a prospěšné činnosti působil aţ do r. 1988, kdy

odchází do důchodu. Byla to doba, kdy veterinární sluţba byla nucena řešit velmi

zásadní problémy v ozdravování zvířat od závaţných nákaz (brucelóza, tuberkulóza,

salmonelózy aj.) a aktivně působit v zabraňování negativních vlivů nových

technologií v chovech, v začátcích sledování metabolických poruch apod. V tomto

41

směru ve včasné informovanosti sehrál tento Ústav veterinární osvěty

nezastupitelnou úlohu. V průběhu dvaceti osmi roků (1961 - 1988) zde bylo vydáno

téměř 2.500 druhů tiskovin v edičním nákladu 4,300.000 kusů.

Ze vzpomínek MVDr. Fidlera, jak z období pobytu u prof. Koldy, tak i z

jeho působnosti v praxi čiší velké pracovní nadšení, touha dobře obstát, prostě

"Nedat se a hořet".

MVDr . František Mládek

Narodil se 27.3.1927 v Nové Pace. Na Vysoké škole veterinární v Brně

začal studovat v roce 1947. Jiţ během studia působil na anatomickém ústavu

Vysoké školy veterinární jako demonstrátor a později jako asistent. S prof. Koldou

spolupracoval při sepisování učebních textů pro studenty (Kolda, Mládek: Nauka o

kůţi – dermatologia). Na ústavu pod vedením prof. Koldy vypracoval disertaci na

téma: Příspěvek k topografii pánevních ústrojí skotu. Disertaci obhájil v roce 1951

a v tomtéţ roce promoval. Po promoci přešel jako asistent na kliniku porodnictví a

gynekologie k prof. Přibylovi. Po několika letech odešel do praxe a dlouho působil

jako ředitel Okresní veterinární správy v Kroměříţi.

Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc.

Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc. se narodil 9. září 1929 v Praze,

jeho otec byl řezníkem v Hostivicích. Od r.1940 navštěvoval Akademické

gymnasium v Praze, které absolvoval v r. 1948. V tomtéţ roce vstoupil na

Vysokou školu veterinární v Brně, kterou ukončil 31.7. 1953, kdy získal diplom

Med. Vet., titul MVDr. mu byl udělen 2.12. 1953.

V r.1949 začal pracovat na anatomickém ústavu VŠV jako volontér, dále jako

demonstrátor, v r. 1950 a ještě jako student se stal asistentem anatomického

ústavu. Po ukončení studií byl v letech 1953 –1959 odborným asistentem. V letech

1950-1959 se podílel na výuce anatomie na VŠV a od r. 1952 také na Vysoké

škole zemědělské v Brně.

V r. 1959 obhájil disertaci kandidáta veterinárních věd a v tomtéţ roce

byl převeden jako odborný asistent na Vysokou školu zemědělskou v Praze,

s úkolem zajistit tam výuku morfologie hospodářských zvířat. V r. 1960 se pro

tento obor habilitoval a v r. 1961 byl ustanoven docentem. V r. 1968 byl jmenován

a ustanoven profesorem morfologie hospodářských zvířat na VŠZ v Praze. V r.

1969 ještě předloţil doktorskou disertaci. Poněvadţ se aktivně zúčastnil praţského

jara 1968, byl zbaven funkce vedoucího katedry veterinárních disciplin, kterou

v letech 1959 – 1969 vykonával a v r. 1970 byl převeden na nepedagogickou práci.

V r. 1972 musel vůbec VŠZ v Praze opustit a tak byl v letech 1972 – 1982

zaměstnán v Ústředí veterinárních asanačních ústavů v Praze jako veterinární lékař

svozu a později jako pracovník vědecko-technického rozvoje.

V r. 1982 se mu podařilo přejít do Ústavu experimentální veterinární

medicíny v Košicích, kde byl nejprve samostatným odborným pracovníkem, od r.

1983 pokračoval jako samostatný výzkumný pracovník. V roce 1990 se vrátil zpět

42

na VŠZ v Praze jako profesor morfologie, kde působil aţ do r.1997. Kromě toho

přednášel a zkoušel v Institutu světového zemědělství na VŠZ Praha, jehoţ byl

také iniciátorem a budovatelem. V r. 1991 mu byla konečně umoţněna obhajoba

doktorské disertace, po níţ mu byla udělena hodnost doktora veterinárních věd

(DrSc.).

V průběhu své pedagogické a vědecké činnosti se také věnoval výchově

nových generací vědeckých pracovníků, byl školitelem 5 aspirantů, členem komisí

pro obhajoby disertací, členem habilitačních komisí, oponentem kandidátských

disertací a habilitačních prací.

Ve své rozsáhlé vědecké a výzkumné činnosti se zaměřil postupně na

jednotlivé orgánové soustavy hospodářských ptáků a podílel se také na tvorbě

mezinárodní anatomické nomenklatury – Nomina anatomica avium. Na ÚEVM

v Košicích rozvinul morfologický výzkum volně ţijících i domestikovaných savců

v těchto směrech: topografická anatomie orgánů tělních dutin, uloţení mízních

uzlin, hmotnostní korelace, srovnávací anatomie páteře a způsoby lokomoce.

Výsledky těchto studií jsou uloţeny ve vědeckých sděleních, monografiích a

učebnicích. Celkem publikoval 123 původních prací, 48 skript a učebnic, 115

odborných článků a posudků. V r. 1993 mu byla udělena medaile MŠMT II. stupně

za vědeckou a pedagogickou práci.


Anatomia avium domesticarum I. Príroda, Bratislava, 1979, 162 pp.

Anatomia avium domesticarum et embryologia galli II. (s L. Malinovským a L.

Lemeţem), Príroda,Bratislava 1982, 205 pp.

Anatomia avium domesticarum et embryologia galli III (s L. Lemeţem a L.

Malinovským), Príroda, Bratislava 1982, 92 pp.

Anatomia hospodárskych zvierat (s P. Popeskem), Príroda, Bratislava, 1982, 693

pp.

Biologické základy polovnej zveri (s J. Kočišem), Príroda, Bratislava, 1991, 197

pp.

Srovnávací anatomie páteře savců, Zborník vedeckých prác ÚEVM

Košice,1992,147-166 pp.

Lokomoce savců (s I. Majzlíkem), VŠZ Praha, 1993, 197 pp.

Koldův atlas veterinární anatomie (s Č. Červeným a O. Štěrbou), Grada, Praha

1999, 701 pp.

Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců (s O. Fejfarem a O. Štěrbou),

Grada, Praha 2001, 399 pp.

VZPOMÍNKY VLADIMÍRA KOMÁRKA NA PANA PROFESORA JANA KOLDU

Starý pán byl pro mne, jakoţto devatenáctiletého absolventa

Akademického gymnasia, další "reinkarnací" profesorského "vyššího principu".

43

Prvním byl prof. Jaroslav Vocílka (klasický filolog), druhým byl Václav Zíd

(češtinář) a další byla Milena Příborská (dějepis, zeměpis) nebo Josef Matauš

(fyzik). Kdyţ jsem dnes nucen podívat se zpátky, musím říci, ţe jsem měl v ţivotě

štěstí na samé dobré učitele, i kdyţ oni to třeba nemohli říci o mně. jakoţto svém

ţákovi. Ale odhlédaje od odbornosti jejich předmětů, naučili mě tomu, čím vlastně

ţili jako učitelé staroslavného gymnasia.

To, ţe jde o reinkarnaci, jsem cítil v páteři jiţ při první přednášce

z anatomie, ale neodváţil jsem se přiblíţit. Zatím prof. Dyk na biologii zaloţil –

tedy díky Mačičkovi – tak zvaný Mičurinský krouţek, který měl za úkol rozvíjet

tvůrčí schopnosti posluchačů. Upozornil jsem na sebe asi třicetistránkovou prací,

která popisovala savčí krvinky podle mikroskopického vzhledu. A tu zapracovali

místní dobráci, znalci poměrů, kteří hledali někoho k prof. Koldovi jako náhradu

za asistenta Jana Vinše.

Vinš byl vedoucím lidových akademiků, jejichţ předsedou byl prof.

Janeček. Ten ale v poslední chvíli přešel na stranu prof. Vincence Jelínka (patolog,

komunista), ale někdo prý musel být obětován a tak ze školy musel při

tzv."demokratizaci" odejít Jan Vinš. Shodou okolností jsem se s Vinšem setkal

osobně později jako examinátor v Praze, kdy jsem měl moţnost zkoušet jej

z porodnictví. Vinš v té době dokončoval dálkově zootechnický obor na praţské

Vysoké škole zemědělské a já jsem byl na veterinární discipliny v letech 1960 – 61

sám. Promiňte mi toto odbočení, poněvadţ Honza Vinš si naši vzpomínku zaslouţí.

Profesor Dyk bral můj odchod z biologie velmi osobně, vynadal mi do

zrádců, řekl mi, ţe toto se nedělá a třicet let se mnou nemluvil. A tak jsem v r.

1950 nastoupil jako demonstrátor na anatomický ústav. Prof. Kolda si mne pozval

do knihovny, kde mi ukázal suché šlachy na metapodiu koně z levé strany, dále mi

dal k dispozici mokré i suché preparáty téhoţ a obrazy jiných autorů. Načeţ mě

vyzval k tomu, abych tyto obrazy nakreslil. V průběhu týdne jsem uloţenou práci

splnil a odevzdal starému pánovi, dostatečně rozechvěn, jak mé dílo přijme. Opět

mě přijal v knihovně, kde měl svůj kreslířský stolek, na okamţik se zahleděl na

předloţené dílo, pak vzal do ruky ţiletku a několika ráznými škrty ( a to se uţ se

mnou točil celý svět v představě, ţe mé dílo zničí a viděl jsem konec svých

moţností v Brně) vyryl "světlo" na lig. collaterale ulnare (B, M) a lig.

sesamoideum ulnare (C) obr. 333 Klouby prstu koně (viz : Srovnávací anatomie

zvířat domácích, III. Nauka o kloubech, str. 55). Ještě dnes proţívám tehdejší

vzrušení, kdy bez jakékoliv ceremonie byla moje první práce uznána tak, ţe mohla

být publikována. Tím bylo slyšení u konce, já ale stál strnulý z předchozích dojmů

a starý pán se na mne obrátil s otázkou: "Co ještě chceš?". Ze sevřeného hrdla jsem

vysoukal: "Další práci!", na coţ jsem dostal rozzlobenou odpověď: "Co mě

honíš?". A tak začala naše spolupráce, dvacetiletého zajíce a pětapadesátiletého

světově proslulého profesora, studenty neprávem obávaného. Ještě dnes tyto

slavnostní chvíle intenzivně proţívám a proto jsem na několik dnů musel své

vzpomínání přerušit.

44

Po myologii přišla práce na Osteologickém atlasu a poté na Tělovědě psa.

Pro tuto práci bylo zapotřebí najít někoho dostatečně znalého ruského jazyka, aby

mohl překládat z ruštiny. V té době byla ruská literatura jediným zdrojem novinek

a to buď původních nebo převzatých z cizích literatur. Pro starého pána sice ruština

nebyla zcela neznámá půda, ale číst a dělat si přitom poznámky bylo zdlouhavé a

činilo mu potíţe. A jak uţ to bývá, mezi novými studenty se objevila posluchačka

Ludmila (absolvovala 22.10.1955), která měla za sebou dva roky sesterské sluţby

v Hradci Králové a hlavně kurzy ruštiny, takţe mohla překládat z listu. Přivedl

jsem ji ke starému pánovi a ten ji s potěšením ustanovil demonstrátorkou na

anatomii s povinností nejméně dvakrát týdně překládat z ruštiny.

V té době jsem jiţ byl asistentem, řídil jsem pitvy a kromě toho jsem měl i

nějaké studijní problémy, takţe jsem se nemohl blíţe věnovat dění na katedře.

Liduška, která vedle svých odborných znalostí byla velmi inteligentní a pohledné

děvče, překládala k naprosté spokojenosti starého pána a ten postupně svou knihu

Tělověda psa dokončil.

Přibliţně v té době přišla skupina posluchaček s myšlenkou, ţe je třeba se

o starého pána postarat, ţe je třeba ho oţenit, aby mohl doţít jako spořádaný

občan. Kdyţ jsem se o této iniciativě dozvěděl, napadlo mě, ţe řešení je velmi

blízké, protoţe mi neuniklo, ţe starý pán utkvíval zálibnými pohledy na Lidušce.

Proto jsem ve vhodné chvíli jednou večer tuto otázku otevřel. Na to jsem dostal

připravenou odpověď: “Kdyţ si mě nějaká ţena vezme, tak to učiní s vizí tučné

penze, která po mně zbude.“ Nato se starý pán zasnil, odešel si pro skleničku vína a

vrátil se s rozverným prohlášením:“Jo, to víš, já si ji vezmu a ty mi za ní budeš

chodit!“ Uvědomil jsem si, jaká je v tom prozíravost a jasnozřivost. Tak jsme se

zasmáli a jednou provţdy byla tato záleţitost vyřízena. To bylo v srpnu 1952.

Zpracovával jsem v té době transverzální řezy tělem kura domácího a tato

práce mi zabrala spoustu času. Kdyţ jsem práci s řezy dokončil, starý pán si sedl

vedle mne a nadiktoval mi text. A tak jsme publikovali první práci ještě před mým

absolutoriem vysoké školy. Nastal rok ukončení studia a spolupráce na knize

Anatomie domácích ptáků. S tím ovšem souvisí ještě další příhoda. Jednou si mne

a dalšího asistenta Gustava zavolal starý pán do knihovny a Gustavovi řekl:

“Naučíš ho jezdit autem!“ Pro mne to bylo vyznamenání, avšak pro Gustava

uráţka, poněvadţ dosud jezdil s Tudorem on. Protoţe ale právě mezi starým pánem

a Gustavem došlo k váţným neshodám, Gustav bez odmluvy poslechl.

Řidičský průkaz jsem získal snadno, protoţe v současné době probíhaly ve

škole řidičské kurzy. Vzhledem k tomu, ţe jsem byl zaměstnán jako asistent 5.

platové stupnice, ţe jsem na anatomii bydlel, sice v místnosti pro sluţku o

rozměrech 2 x 4m, ale zadarmo, ţe jsem měl přislíbenou aspiranturu a ţe se o mne

starý pán staral, domníval jsem se, ţe je mou povinností být kdykoliv k dispozici.

Vozit ho jednou týdně do Doubravníku, kde ţila jeho maminka, pomáhat na

zahradě, chodit do hospody pro víno a kde – neboť starý pán byl v té době pro mne

„deus omnipotens“ – jsem si připadal, ţe ţiji jako v nebi. A kdyţ mi přikázal, ţe se

mám s kyticí dostavit za dcerou pana řídícího, která má čtvero grádlové povlečení,

45

bez odmluvy jsem tak učinil. Návštěvu jsem vykonal, pochválil bábovku a kávu,

jenţe .... ta dívka byla alergická na včelí jed a po jednom včelím bodnutí

v záchvatu zemřela.

Mezitím jsem se seznámil v Brně s jinými dívkami, coţ starý pán nejen

sledoval s tolerancí, ale řekl bych ţe tento vývoj kontroloval aţ do té úrovně, ţe

jsem jej musel se svými „váţnými známostmi“ seznámit, on sám se nechal pozvat

do domu, aby mohl před mou maminkou ručit za správnost nebo nesprávnost mé

volby.

A tak se stalo, ţe jednou v neděli, kdyţ jsem neměl sluţbu, přivedl jsem si

tajně svou nastávající do ústavu a zavřeli jsme se v mém kumbálu. Starý pán

shodou okolností pocítil potřebu pohovořit si o ţivotě. Přišel za mnou s decinkou

vína a kdyţ zjistil, ţe dveře jsou zamčené, vyjádřil své zklamání slovy: “Zase je

v pr….!“ a kopnul do dveří. Druhý den jsem se mu omluvil, ţe jsem mu nemohl

být k dispozici.

Starý pán vzal celou příhodu sportovně, snad i proto, ţe, jak mi vyprávěl,

měl zkušenosti z předválečného období, kdy se jeden z jeho asistentů zavřel

v laboratoři se svou milou na tři týdny, obcoval s ní na medvědí kůţi, otvíral jen

donášce potravin a ignoroval protesty přednosty ústavu. (Po mnoha letech jsem

slyšel vyprávět takřka identickou příhodu o asistentovi prof. Völkera).

V následujícím období se zhoršil zdravotní stav starého pána, poněvadţ se

mu otevřela stará kaverna TBC a on se musel podrobit ústavnímu léčení v izolaci,

po návratu se přesunul do Doubravníku, který se stal jeho stálým domovem.Trpěl

totiţ zkrácením ohybačů na nohou a později i na rukou, takţe byl odsouzen

k pobytu na lůţku.

Také já jsem změnil svůj ţivot. Oţenil jsem se a odstěhoval z „kamrlíku“.

Za starým pánem jsem dojíţděl jednou týdně vlakem a vozil jsem mu korektury

Anatomie ptáků. Starý pán jenom leţel, četl a kouřil. V té době, při příleţitosti, kdy

jsem mu přivezl ukázat svoje potomky, jsem si uvědomil ţebříček lidských priorit

a hodnot. Starý pán tam leţel, obklopen svým celoţivotním dílem, které zabralo

několik běţných metrů v knihovně, ale jiskra v oku mu zaplála jedině v okamţiku,

kdyţ viděl u postele ty dvě děti. Protoţe stejně jako já cítil, ţe to je jediný ţivotní

odkaz pro budoucnost.

V r. 1957 zemřela maminka prof. Koldy, která se o něj starala od roku

1923, kdy po ovdovění se přestěhovala k němu do Brna a později do Doubravníku.

Z jara 1958 vyšel v novinách inzerát, kterým Vysoká škola zemědělská

v Praze hledala nástupce na uvolněné místo po prof. Knorrovi. Po poradě se starým

pánem jsem se rozhodl o toto místo ucházet, jsa vybaven doporučujícími dopisy od

akademika Koldy. Mezitím přišel podzim a já jsem v sobotu 29. listopadu před

polednem přijel do Doubravníku na jednu ze svých pravidelných návštěv, netuše,

co se zde stalo.

Starý pán byl v té době jiţ čtvrtým rokem upoután na lůţko jako

bezmocný leţící pacient, neboť bez cizí pomoci nemohl lůţko opustit. Kolem

druhé hodiny v noci se jako obvykle probudil a zapálil si cigaretu. Po chvíli usnul,

46

aniţ by cigaretu uhasil. Přibliţně po čtyřech hodinách se probudil nedostatkem

vzduchu a začal hasit doutnající lůţkoviny, coţ se mu částečně podařilo, ale za tu

dobu se v místnosti nahromadilo velké mnoţství kysličníku uhelnatého, kterého se

nadýchal. Aţ ráno před osmou hodinou našla pravidelná sluţba starého pána a

zavolala lékaře. Ten konstatoval celkovou otravu organizmu, pokusil se o

intravenózní aplikaci antidot, jak mne později informoval, ovšem bez úspěchu.

A tak jsem tedy kolem jedenácté hodiny přišel vlastně k úmrtnímu loţi.

Starý pán mě ještě poznal a pak jsme v slzách a vzájemném objetí strávili další

čtyři hodiny aţ do okamţiku úplného konce. V průběhu jednoho roku jsem přišel o

svého biologického otce, který zemřel o tři měsíce dříve i o duchovního otce –

budiţ jim lehké odpočinutí.

Prof. dr. Marian Wlodzimierz Chomiak

Narozen 18.12.1912 v obci Nadolce u Hrubeszowa v Polsku. Maturoval

v r. 1932 a odešel do Varšavy, kde začal studovat na lesnické fakultě (1932). Na

veterinární fakultě zde studoval v letech 1933-1938. „ Praktikoval“ ve Lwově a zde

promoval v r. 1942. Po promoci pracoval na univerzitě Marie Curie Sklodowskiej

v Lublině. V roce 1944 se stal starším asistentem na katedře anatomie domácích

zvířat veterinární fakulty v Lublině. V roce 1949 odjel na vědeckou stáţ do Brna

na ústav k profesoru Koldovi. Během pobytu zde pod vedením Koldy , za

spolupráce s asistentem R. Najbrtem a asistentem P. Popeskem zpracoval a

publikoval ve Spisech Vysoké školy veterinární Brno, ČSR, sv. 18/1, 1950

výsledky své badatelské práce na téma: Příspěvek k topografii krčních orgánů u

skotu. Zaučoval se zde technice zpracování a výroby topograficko-anatomických

řezů zmrazovací metodou dle Pirogova, která byla na Koldově ústavu vyuţívána

při studiích v topografické anatomii. Na stáţ přijel ještě v roce 1951, aby zde

zpracoval svoji habilitaci na téma : Nervová jádra prodlouţené míchy krávy,

prasete a koně. Jako přednosta anatomického ústavu v Lublinu se věnoval

budování ústavu. Hlavní okruh výzkumu byl centrální nervový systém domácích

zvířat, do jehoţ tajů ho zasvětil metodicky i literárně prof. Jan Kolda v Brně. V této

oblasti publikoval se spolupracovníky kolem 60 prací. Výuku anatomie

zabezpečoval celkem šesti učebnicovými texty systematické anatomie a vydal

podařený Atlas topografické anatomie domácích zvířat. Vychoval celou řadu svých

ţáků, takţe moţno říci, ţe zaloţil lublinskou školu výzkumu mozku. Byli to prof.

Welento, prof. Milart, prof. Stein a prof. Miroslaw Lakomy, přednosta ústavu

anatomie na veterinární fakultě v Olsztyne. Ten je nositelem Koldovy medaile,

neboť má velmi blízký vztah k Brnu. Profesor Chomiak byl v letech 1965-1968

rektorem Lublinské zemědělské akademie. Za zásluhy v mezinárodní spolupráci

mezi lublinskou a brněnskou veterinární fakultou ho brněnská fakulta vyznamenala

medailí I.J. Pešiny. Zemřel 23.12.1976 ve věku 64 roků.

MVDr. Augustin Kubíček

47

Narodil se dne 27. 12. 1928 v Brně, kde absolvoval i středoškolské

vzdělání na reálném gymnáziu a maturoval v r. 1947. Rozhodoval se zda studovat

humánní nebo veterinární medicínu. Jeho častý pobyt u prarodičů na venkově v

zemědělství ho ovlivnil natolik, ţe se rozhodl pro medicínu veterinární. Na

zvěrolékařskou školu v Brně nastoupil ihned po maturitě, studia ukončil a

promoval v r. 1952. Jiţ během studia měl hlubší zájem o anatomii. Navíc ze zájmu

navštěvoval přednášky anatoma prof. Ţlábka na Lékařské fakultě v Brně a v r.

1949 - 1950 působil jako asistent na Ústavu anatomie a fyziologie na

Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně u prof. Antonína Píši.

Téma disertace si zvolil však na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární u

prof. Koldy, kde zpracoval a obhájil disertaci pod názvem " Topografie hlavových

ústrojí koně a skotu". Na Koldově ústavu se v r. 1952 stal odborným asistentem.

Kdyţ choroba prof. Koldy nebyla zvládnuta a jeho zdravotní stav se nelepšil,

pověřil prof. Kolda MVDr. A. Kubíčka přednáškami z anatomie na Veterinární

fakultě a jmenovaný zajišťoval i přednášky a zkoušky pro zootechnickou fakultu

Vysoké školy zemědělské v Brně. To vše aţ do konce školního roku 1955/56.

Prof. Kolda si dr. Kubíčka oblíbil, viděl v něm velký přínos pro ústav nejen pro

jeho hluboký zájem o pedagogickou a vědeckou práci na ústavu, ale i pro jeho

povahové vlastnosti. Nicméně Koldova choroba do značné míry umoţnila

pronikání politických tlaků tehdejší doby i do personálních vztahů a obsazování

míst na ústavu. Dr. Kubíček se s předstihem dověděl o chystané nechvalně známé

"Akci 16", kdy mělo z Vysoké školy veterinární odejít 16 učitelů údajně pro jejich

nevhodné politické přesvědčení a dr. Kubíček byl mezi nimi, neboť byl křesťanské

víry.

Poţádal proto o přestup na Chirurgickou kliniku, aby byl lépe vybaven do

praxe a po dvouletém působení na chirurgii opouští "Alma mater" jako učitel.

Odchází v r. 1958 na Okresní veterinární zařízení do Blanska, kde působil jako

obvodní veterinární lékař v Letovicích s úkolem vybudovat zde veterinární

ošetřovnu. Na ošetřovně svoji činnost úspěšně rozvíjel a podobně později působil i

na OVZ v Blansku ve funkci okresního gynekologa a zástupce ředitele.

MVDr. Kubíček jako pedagog byl precizní, jeho přednášky byly velmi

kvalitní. Rád vedl i pitevní cvičení a měl úzké kontakty se studenty, zvláště v

zájmové činnosti řady sportovních akcí. Za poměrně krátkodobé působení na

Anatomickém ústavu VŠV v Brně publikoval 4 původní práce, 4 odborné články a

s prof. Koldou spolupracoval na dvou monografiích a celé řadě učebních textů. V

kontaktu s lidmi byl vţdy korektní a příjemný. Ţel osud byl k němu nelítostný. Po

dvou rodinných tragediích podlehl zákeřné chorobě i on. Zemřel 21. 9. 1994 v

Brně.

Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc.

Narodil se 23.3. 1930 v Bystřici nad Olší u Českého Těšína, kde jeho

rodiče byli učitelé. V r. 1941 byl přijat na reálné gymnázium v Moravských

Budějovicích, v r.1942 za heydrichiády byl jeho otec pro účast v odboji zastřelen.

48

Matka se přestěhovala k příbuzným do Bedihoště u Prostějova a Oldřich

pokračoval na gymnáziu v Prostějově, které zakončil maturitou s vyznamenáním

v r. 1949.

V tomtéţ roce byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Jiţ během

studií se věnoval anatomii. V letech 1950-1951 byl demonstrátorem anatomického

ústavu, v letech 1951 –1954 asistentem. Hned od příchodu do ústavu v r. 1950 byl

samozřejmě zapojen do výuky, zvláště praktické, na pitevně a kromě toho kreslil

obrazy do všech připravovaných skript a publikací prof. Koldy. V zimním

semestru 1952 byl spolu s asistentem Kamanem pověřen paralelními přednáškami

pro druhou polovinu 1. ročníku veterinární fakulty. V letech 1952 – 1959 vedl také

praktická cvičení z morfologie domácích zvířat pro posluchače agronomické a

zootechnické fakulty VŠZ Brno. Diplom veterinárního lékaře získal 18.10. 1954,

titul MVDr. mu byl přiznán 1.5.1966. Po ukončení studia byl do r.1965 odborným

asistentem. V červnu 1963 obhájil disertaci a byla mu udělena vědecká hodnost

kandidát veterinárních věd (CSc.).

Poněvadţ ho zajímala srovnávací anatomie a jako nestraník neměl na

fakultě prakticky ţádné vyhlídky, přihlásil se v létě 1965 na tříletý stipendijní

pobyt v Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně, kam nastoupil 1.října.

V zimním semestru 1965/66 vedl ještě praktická cvičení z anatomie na veterinární

fakultě. Před odchodem předloţil na děkanství VF habilitační práci z anatomie,

docentské řízení proběhlo v únoru 1966, docentem byl jmenován v červnu 1966.

V ústavu ČSAV byl po ukončení tříletého stipendijního pobytu jmenován v r.1968

vědeckým pracovníkem, pak samostatným vědeckým pracovníkem a od roku 1981

byl vedoucím vědeckým pracovníkem. V letech 1969-1990 vedl morfologické

oddělení. V osmdesátých letech byl ústav přeměněn na Ústav systematické a

ekologické biologie (ÚSEB). Dr. Štěrba byl v r. 1990 zvolen ředitelem ústavu,

který vedl aţ do jeho zrušení v r.1993. Ani v období činnosti v ústavu ČSAV dr.

Štěrba nezapomínal na pedagogickou práci. V letech 1971-1980 konal doporučené

přednášky "Anatomie obratlovců" na VŠV Brno, v letech 1972 –1977 vedl cvičení

z "Morfologie zvířat" na zootechnické fakultě VŠZ Brno a průběhu r.1985 měl na

VŠV serii metodických přednášek „ O vědě a kolem vědy“.

V r. 1984 mu bylo povoleno předloţit doktorskou disertaci, kterou obhájil

23.11.1984 a dne 15.1.1985 obdrţel titul doktor biologických věd (DrSc.) Po

listopadové revoluci 1989 mohl být po 26 letech od habilitace dne 5.5.1992

jmenován profesorem veterinární morfologie s platností od 1.6.1992.

Po zrušení ústavu ČAV v r.1993 dr. Štěrba v rámci dohod mezi MŠMT a

ČAV přešel na anatomický ústav VFU, kde konal přednášky a cvičení z normální

anatomie a vybrané přednášky z embryologie do r. 1998. Po ukončení činnosti na

ústavu anatomie přešel pak na ţádost svého bývalého ţáka, prof. MVDr. Rudolfa

Hrabáka, CSc., do ústavu biologie a zoologie VFU, kde ještě vedl cvičení z

biologie a zoologie aţ do r. 2000.

V současné době dr. Štěrba vyučuje externě na Masarykově universitě

v Brně. Na přírodovědecké fakultě od r. 1990 přednáší, vede cvičení a zkouší

49

předmět:"Mikroskopická anatomie obratlovců" pro posluchače 4. ročníku. Na

pedagogické fakultě v letech 1992 – 2003 a v r. 2005 přednášel a zkouší předmět

"Obecná zoologie" pro posluchače 2.ročníku.

Kromě pedagogické činnosti se dr. Štěrba zabýval činností vědeckou a

vědecko-organizační. Po stránce vědecké se nejprve zabýval srovnávací anatomií

svalové soustavy u savců (21 publikací) a postupně přešel ke zkoumání ontogenese

svalové a kosterní soustavy i dalších orgánových soustav a k řešení otázek

prenatální ontogeneze a růstu vůbec (38 publikací). Celkem publikoval 80

původních prací, 6 monografií a 20 učebnic a příruček.

Z vědecko-organizační činnosti si zaslouţí zaznamenání, ţe dr. Štěrba je

od r. 1959 zakládajícím členem I.C.V.A.N. (International Comission for

Veterinary Anatomical Nomenclature), kde dosud pracuje v subkomisi Myologia.

Byl členem doktorských komisí ze zoologie, z normální anatomie, histologie a

embryologie a z veterinární morfologie a fyziologie, členem redakčních rad Folia

Zoologica Brno, Functional and Developmental Morphology Praha a v letech

1990-1994 byl šéfredaktorem řady monografií Acta Scientiarum Naturalium

Academiae Scientiarum Bohemicae Brno.

Za dlouhou dobu své vědecko – pedagogické činnosti vedl řadu

diplomových prací na veterinární fakultě - sedm, na přírodovědecké fakultě M-tři.

Vedl také pět aspirantů a jednohoPGS, kteří úspěšně postgraduální studium

dokončili. Dále byl oponentem šesti habilitačních prací,osmi kandidátských

disertací, třech PhD. disertací a dvou DrSc. disertací.

Dr. Štěrba je členem: Musejní a vlastivědné společnosti v Brně (1965 –

dosud), Čs. společnosti zoologické (1973 – dosud), Čs. biologické společnosti

(1954 –dosud) a členem výboru brněnské pobočky (1976 – 1990), členem

Čs.anatomické společnosti (1959 – dosud), členem výboru (1991 – dosud) a jejím

místopředsedou (1991-1993).

Byl odměněn následujícími medailemi: Pamětní medailí J.E. Purkyně,

kterou v r.1987 udělila ČSAV a v r.1995 Čs.biologická společnost, Pamětní

medailí lékařské fakulty UK v Plzni (1990), Zlatou medailí Palackého univerzity

Olomouc (1990), Stříbrnou pamětní medailí lékařské fakulty Masarykovy

univerzity Brno (1990), Koldovou pamětní medailí Veterinární a farmaceutické

univerzity Brno (1995) a Stříbrnou pamětní medailí Masarykovy univerzity Brno

(1995).


Über die Phylogenese des M. rhomboideus bei Huftieren. Wiener Tierärztl.

Monatschrift, Festschrift Schreiber, 386 – 394, 1960.

Zur Morphogenese des M. trapezius bei der Katze. Anat. Anz., 112: 221-226,

1963(s R. Bergem).

M. omocervicalis in the horse. Folia Morph. Praha, 15: 355-357, 1967.

Das Homologon des M. subclavius beim Pferd. Anat. Anz., 120: 41-46, 1967.

Comparative anatomy of m. trapezius and m. sternocleidomastoideus. Acta Sc.

Nat. Brno, 2(9): 1-27,1968.

50

Developmental anatomy of the mole, Talpa europaea Linnaeus, 1758. (I. – X.),

Zool. listy, 21,22,23, 25,38:1972, 1973, 1974,1989 (s J. Zeleným a I. Míškem)

Zur Entstehung der Stacheln bei der Gattung Erinaceus (Mammalia, Insectivora).

Zool. listy, 25: 33-38, 1976.

Ontogenetic patterns and reproductive strategies in mammals. Folia Zool., Brno,

33: 65-72, 1984.

Staging and ageing of mammalian embryos and fetuses. Acta Vet. Brno, 64: 83-

89, 1995.

Phylogenetic interpretation of the early development of the eutherian blastocyst.

Acta Vet. Brno, 65: 311-320, 1996.

Pectoral muscles in mammals. Scripta medica Brno, 72: 197- 202, 1999.

Comparative anatomy of m. serratus ventralis and m. rhomboideus. Acta Sci. Nat.

Brno, 9(2): 1-44, 1975.

Prenatal development of microtine rodents. Acta Sc. Nat. Brno, 10(1): 1-41, 1976

Prenatal development of selected altricial and precocial rodents. Acta Sc. Nat.

Brno, 11(11): 1-36, 1977.

Reproductive biology of fallow deer, Dama dama. Acta Sc. Nat. Brno, 18(6): 1-46,

1984 (s K. Klusákem).

Embryology of dolphins. Staging and ageing of embryos and fetuses of some

cetaceans. Advances in Anatomy, Embryology and Cell Biology, Vol.157,

Springer- Berlin, Heidelberg, New York, London, Tokyo, 2000, 133 pp. (s M.

Klimou a B. Schildgerem).

Kolektiv: Koldův atlas veterinární anatomie.Grada Publ. Praha,1999,704 pp.(s Č.

Červeným, a V. Komárkem).

Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců, Grada Publ. Praha, 2001, 452

pp (s V. Komárkem a O. Fejfarem).

VZPOMÍNKY OLDŘICHA ŠTĚRBY

Jak to vlastně vypadalo před více neţ půlstoletím na anatomickém ústavu,

kdyţ jsem tam přišel. Samozřejmě, ţe zcela jinak neţ dnes. Ústavu vládl pan

profesor Jan Kolda, obdaný aureolou vědce a pověstí přísného učitele, majícího

obrovskou autoritu. Kdyţ před nás poprvé předstoupil v anatomické posluchárně,

na první přednášce v říjnu 1949, předvedl nám své obvyklé zahajovací divadlo. Do

posluchárny vstoupil se suitou asistentů, pomocných vědeckých sil, demonstrátorů,

všichni byli oděni do bílých plášťů. V modrých pracovních pláštích vstoupili

sekretář Straka, preparátor Staček a zřízenec Matiko. Poslední dva přinesli stohy

knih na dřevěných podnosech. Na těch nám pan profesor předvedl, z čeho všeho se

můţeme učit. I po letech musím přiznat, ţe první dojem byl impozantní. To bylo

něco, s čím jsem se na gymnáziu nesetkal, to mi názorně ukázalo, kde jsem, tehdy

jsem si řekl, panečku, to je opravdová vysoká škola! A anatomie – to je věda!!!

Anatomii i pana profesora Koldu jsem tedy choval ve velké váţnosti a

přednášky jsem napjatě poslouchal. Latinská jména a termíny odvozené z řečtiny

51

mi nedělaly potíţe. Profesor Kolda přednášel velmi dobře, zpaměti, jen občas

nahlíţel do malých kartiček, v nichţ měl, jak jsem se mohl později přesvědčit,

postup přednášky v bodech a náčrtky obrazů, které nám kreslil na tabuli. Byl

vynikající kreslíř a trochu také herec, coţ zvyšovalo atraktivitu přednášené látky a

na posluchače, zvláště na ty inteligentní a pozorné, působilo velmi dobře.

Vzpomínám, jak při přednášce o CNS vyňal preparát koňského mozku z kyvety,

drţel jej v levé ruce, bází nahoru a podle preparátu kreslil mozkovou bázi s jejími

strukturami a s výstupy nervů pravou rukou. Po chvíli si přesunul mozek do pravé

dlaně a nákres dokončil levou rukou.

Profesor zahajoval přednášku vţdy tišším hlasem, aby zklidnil posluchače

a zvýšil jejich pozornost a postupně zesiloval hlas. Po celou přednášku sledoval

posluchače zrakem a občas se ozvalo jeho energické:"Vzbuď ho!", coţ bylo určeno

sousedovi případného spáče. Zdůrazňuji znovu, ţe přednášel poutavě, nebyl tedy

ţádným "uspavačem hadů", ale přednášky, naplněné mnoţstvím nových fakt byly a

jsou vţdy vyčerpávající. Kromě toho přednášky z anatomie začínaly tradičně v 7

hod. ráno (pro 1. roč. v pondělí a v úterý, pro 2.roč. ve středu a ve čtvrtek) a tak

není divu, ţe někomu po pozdním návratu z domova nebo z bujnější zábavy tu a

tam poklesla hlava. Kolda nikdy studenty nestrašil, nevyhroţoval jim, ale z jeho

jednání a z přednášek zřetelně vyplývalo: Studujete těţký předmět, nebudete-li

poctivě pracovat, dopadnete špatně!

Obzvláštním anatomickým divadlem (theatrum anatomicum) byla tzv.

exenterace, která se pořádala zhruba jednou v roce. V posluchárně po pravé straně

tabule, stojíme-li k ní čelem, byly dveře, po nichţ bychom dnes marně pátrali.

Těmito dveřmi se sešlo po schodech do suterénního sálku, kde bylo obloukovité

stupňovité auditorium, jakési zmenšené antické theatron, před nímţ byl nízký stůl

z umělého kamene. Za stolem se místnost rozšiřovala do poráţecí místnosti, která

slouţívala k nutným poráţkám nevyléčitelných pacientů a také k poráţení

pitevních objektů (koní a později i krav).

Na stole leţel mrtvý kůň na levém boku, břichem k posluchačům. Pan

profesor stál za hřbetem koně, přes bílý plášť měl gumovou zástěru a gumové

rukávce nad lokty. Samozřejmě, ţe po jeho stranách stáli opět všichni členové

ústavu (kromě sekretáře). Pan profesor pomalu otevíral stěnu břišní dutiny a

popisoval jednotlivé vrstvy, jak se postupně objevovaly. Pak demonstroval orgány

dutiny břišní, vzpomínám si, ţe jsem tak uviděl uloţení jater a ţaludku, poprvé

jsem spatřil foramen epiploicum (Winslowi), uloţení velkého i malého tračníku,

ledvin, močového měchýře a duplikatury peritonea v pánvi koně. Pak byla

vystřihnuta ţebra a demonstrovány orgány dutiny hrudní. Mezitím se musely panu

profesorovi opakovaně snímat brýle a odmlţené nasazovat, coţ bylo výsadou a

povinností prvního asistenta. To bylo skutečné Theatrum anatomicum, které mi

připomínalo Rembrandtovu "Anatomii dr. Tulpa." (Po mnoha letech, v r.1995 jsem

v Anglii viděl, ţe posluchárna s obloukovitým stupňovitým uspořádáním sedadel

se nazývá "theatre", zatímco posluchárna s rovnými řadami lavic je pouze "lecture

room".)

52

Anatomii jsme studovali z Koldovy Anatomie (1. a 2. díl Obecná část a

Kosti), v r. 1950 vyšly ještě 3. a 4. díl (Klouby a Svaly). Splanchnologie a Smysly

byly ve formě skript, na nichţ byl jako autor uveden Jan Vinš, bývalý asistent

ústavu, který byl nucen opustit jako nedostudovaný medik VŠV po únorovém puči

v r. 1948. A kromě toho mezi posluchači byl tehdy ještě dosti rozšířen Ellenberger

– Baumův "Handbuch".

Na ústavu v té době kromě pana profesora byli asistenti Peter Popesko,

Dionýz Čollák a Radim Najbrt, který byl v té době na vojně. Pomocnou vědeckou

silou nebo demonstrátory byli Vladimír Komárek, František Mládek a Vladimír

Fidler. Kromě učitelských sil byli na ústavu ještě sekretář pan František Straka,

preparátor pan Josef Staček a zřízenec pan František Matiko.

Po ukončení prvních dvou semestrů a v průběhu prázdnin se mě stále více

zmocňoval pocit, ţe nejsem plně vytíţen, a ţe bych mohl a měl dělat něco navíc, s

představou, ţe se přihlásím na biologickém ústavu jako volontér. Zkoušku

z biologie jsem měl sice jen za 3, ale myslel jsem si, ţe bych tam mohl vynalézat a

objevovat. Představa jistě naivní aţ dětská, kterou jsem v sobě choval od mých

studií na gymnasiu v Prostějově, kdy tyto a podobné představy a plány v nás budil

a podporoval náš pan profesor biologie a filozofie František Zanáška. Vyprávěl

nám se zanícením o evoluci, o Darwinových objevech, o Haeckelově

biogenetickém zákonu. Od něho jsme věděli, ţe intermaxillu u člověka objevil

J.W. Goethe. Navedl nás na četbu Lovců mikrobů a dalších knih Paula de Kruifa a

Arrowsmitha od Sinclaira Lewise. (Vzpomněl jsem proto na něj s vděčností ve

svém poděkování po obhajobě doktorské disertace v r. 1984).

Rozjel jsem se tedy v září, ještě před zápisem, do Brna. Byl jsem

ubytován v koleji Zora na Palackého ulici 26, kde jsem potkal kolegy z vyšších

ročníků, kteří můj nápad s biologií a volontérstvím zhodnotili jako zpozdilost a

doporučili mi, abych se přihlásil na anatomii, kde jsou volná místa demonstrátorů.

Mé výmluvy, ţe ještě nemám zkoušku z anatomie prohlásili za úplný nesmysl. A

tak jsem se dal přemluvit a podal jsem si ţádost. Při přijímacím pohovoru jsem

stanul poprvé zblízka tváří v tvář panu profesorovi, který hned prohlásil:"Toho

znám, sedí na přednáškách v páté lavici vpravo!" a od 1.října 1950 jsem se stal

demonstrátorem anatomického ústavu. Jako demonstrátoři se mnou přišli kolegové

z mého ročníku Jiří Kaman a Čestmír Novák, který, tuším, po roce odešel a na jeho

místo jsem mohl za rok doporučit Arnošta Hampla, o rok mladšího spoluţáka

z prostějovského gymnázia.

Asistenty tehdy byli Dionýz Čollák, František Mládek a Vladimír

Komárek. Po přijetí na ústav jsem byl přidělen k pomocné vědecké síle Voloďovi

Fidlerovi. Voloďa měl zřetelné výtvarné nadání i schopnosti a před mým

příchodem se podílel na hotovení perokreseb i barevných ilustrací do 3. a 4. dílu

Koldovy Anatomie. Kreslili jsme obrázky (perokresby) do dalších skript

(neurologie, koţní soustava), které se v té době v ústavu připravovaly. Voloďa

kromě toho měl za úkol malovat a opravovat nástěnné anatomické obrazy, které

53

byly vyvěšeny v chodbě před pitevnou a v pitevně. Tuším v roce 1950 se Voloďa

stal asistentem a odešel z ústavu po své promoci na jaře 1952.

V ústavu jsem byl kaţdou volnou chvilku, zábav v koleji Zora jsem se

zúčastňoval podstatně méně. Mnoho času jsem strávil také v ústavní knihovně

mezi knihami. Z učebnic mě zaujaly Anatomie domácích zvířat od Paula Martina,

která byla u nás, domnívám se neprávem, poněkud přehlíţena a anglická Sisson -

Grossmanova. Francouzské učebnice Montané – Bourdelle byly zajímavé a

přitaţlivé poněkud odlišným pojetím.

Kromě kreslení obrázků jsem byl pověřován pedagogickými úkoly – vedl

jsem praktika z osteologie a přebíral jsem pitvy, čímţ mě pověřoval hlavně první

asistent Dionýz (Dinčo) Čollák, zvláště poté, co jsem po 3. semestru v lednu 1951

sloţil zkoušku z anatomie na výbornou. Dinčo totiţ dokončoval studium, skládal

zkoušky, poslední zkoušku sloţil v červnu 1951 a odcházel do Košic na tamní

VŠV. Tím se po něm uvolnilo místo asistenta. Řádně jsem absolvoval druhý ročník

a úspěšně sloţil předepsané zkoušky.

Na návrh ústavu jsem si podal ţádost na místo asistenta a s platností od

1.srpna 1951 jsem byl přijat a zařazen do IV. platové skupiny s hrubým měsíčním

platem 5000 Kčs. Jak jsem se později dozvěděl, na volné místo mě navrhl sám pan

profesor Kolda. Byl jsem tím samozřejmě potěšen, na druhou stranu také trochu

vyděšen, jak to všechno stihnu, poněvadţ větší část studia – tři roky neboli šest

semestrů – na mne ještě čekaly. V říjnu jsem zahájil, jiţ jako asistent, 3. ročník

studia a po krátké době jsem zjistil, ţe nepozoruji ţádný rozdíl mezi časovým

zatíţením za mého demonstrování a za asistentury. Od povinné návštěvy přednášek

jsem byl osvobozen, vedl jsem pitevní cvičení a mezitím jsem si odbíhal na svá

praktika. Mohl jsem také navštěvovat cvičení a později stáţe s jinými skupinami a

tak jsem blíţe poznal mnohem více kolegů. Uvědomil jsem si také, ţe budu muset

zahájit přípravu na zkoušky mnohem dříve neţ ostatní kolegové. Z našeho ročníku

se zároveň se mnou stal asistentem Otto Hraběta na chemickém ústavu. Navštívil

jsem ho tedy a domluvili jsme se na společné přípravě. Učili jsme spolu aţ do

konce studií a mohu říci, ţe nám společné studium šlo velmi dobře.

Protoţe jsem byl takto zaměstnán přes den, pracoval jsem na ústavních

úkolech po odpoledních a večerech. Vydatně mi při tom pomáhal Arnošt Hampl.

Kreslil jsem obrázky do skript a pak i do anatomie ptáků. Arnošt je popisoval

písmeny nebo číslicemi podle šablony a někdy mé chybné čáry zatíral krycí

bělobou, čili "běloboval". Pracovali jsme v knihovně a večer, kdyţ byl ústav

prázdný a všude byl klid, pan profesor na některém nemocničním pobytu nebo

v sanatoriu, jsme si často zpívali dvojhlasně. Knihovnou, která měla velmi dobrou

akustiku, se rozléhaly melodie českých, moravských a slovenských národních

písní. Často jsme také zpívali latinský kánon: Ego sum pauper, nihil habeo et nihil

dabo.

V té době také došlo ke spojení anatomického a histologického ústavu v

jednu morfologickou katedru (jak se tehdy vše organizovalo podle sovětského

vzoru), kterou vedl samozřejmě prof. Kolda a jeho zástupcem se stal šéf histologie,

54

doc. dr. Evţen Novotný. Před začátkem školního roku 1952/53 došlo také

k značným změnám jak organizačním, tak i personálním. VŠV byla připojena

k Vysoké školy zemědělské jako veterinární fakulta, naší katedře přibyla výuka

pro zemědělce, a tím se zvýšil počet asistentských míst. Z ústavního personálu

povýšil na asistenta Jiří Kaman a objevily se i nové tváře. Z našeho ročníku přišel

ještě Luboš Vojtek, z čerstvých absolventů to byli Dr. Jiří Koţušník, zvaný James a

Dr. Rudolf Škarda (Rudko) a asistentem se stal i Dr. Augustin Kubíček.

Vyznamenáním pro mne bylo to, ţe mně a Kamanovi bylo svěřeno

přednášení anatomie pro druhou polovinu 1. ročníku. V r. 1952 bylo totiţ přijato

přes 200 posluchačů a tak bylo nutno pro přednášky rozdělit ročník na dvě

poloviny, protoţe anatomická posluchárna je určena zhruba pro 100 posluchačů.

Pro prof. Koldu, který nebyl zcela zdráv, by opakování a tak zdvojnásobení počtu

hodin přednášek bylo příliš velkým zatíţením. Proč jsme přednášeli my, nejmladší

asistenti, nevím. Já jsem v tom viděl ohromnou poctu – být posluchačem čtvrtého

ročníku a přednášet – a to s pověřením děkana, na návrh přednosty! – a zrovna

anatomii! Samozřejmě, samostatné přednášky to nebyly, bylo to zorganizováno

tak, ţe pan profesor přednášel pro první ročník v pondělí a úterý od 7 do 9 hod. Já

jsem kaţdý druhý týden seděl v první řadě, dělal si poznámky a hned potom, od 9

do 11, ještě za dobré paměti, jsem přednášku zreprodukoval druhé polovině

ročníku, včetně vtipných poznámek, jimiţ pan profesor občas své přednášky

prokládal. Nevím, zda mě kontroloval, nikdy nezůstal sedět v posluchárně, asi aby

mne netrémoval, ale zdá se mi, ţe si mne občas poslechl z vedlejší přípravky, kde

bylo vše dobře slyšet. Nikdy mi nic nevytkl a tak si myslím, ţe byl vcelku

spokojen. To trvalo celý zimní semestr školního roku 1952/53.

Tuším, ţe od letního semestru prof. Kolda střídal pobyty v ústavu

s pobyty v nemocnici nebo v sanatoriu. Vedení katedry zatím převzal doc. Novotný

a anatomický ústav vedl dr. Najbrt. Vladimír Komárek promoval v prosinci 1953,

promotorem byl ještě prof. Kolda, který pak před prázdninami 1954 postupně

přestal být pohyblivý a definitivně ulehl – došlo totiţ u něj ke kontrakturám

ohybačů končetin, takţe prsty na rukou a kolenní klouby měl neustále ve flexi. Byl

přestěhován do své vily v Doubravníku, kde byl v celodenní péči své matky, paní

Cecilie. Za panem profesorem do Doubravníku zajíţděli doc. Novotný, dr.

Komárek, dr. Najbrt a také já jsem ho několikrát navštívil. Pan profesor Kolda pak

leţel v Doubravníku aţ do r. 1958, kdy na podzim za tragických okolností dotrpěl.

Poslední zkoušku jsem sloţil v srpnu 1954 a postoupil do kategorie odborných

asistentů.

Prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc.

Narodil se 31.3.1926 v Dolních Loučkách, vyrůstal ve Ţďárci v dělnické

rodině, takţe po ukončení měšťanské školy nebylo další studium ze sociálních

důvodů moţné. Na radu svých učitelů odešel do Zlína k firmě Baťa, kde se mohl

sám ţivit a současně studovat. Absolvoval Baťovu školu práce, získal tovaryšský

list, absolvoval tříletou průmyslovou školu obuvnickou a Baťovu exportní školu

55

pro zahraniční obchod. Po válce absolvoval dvouletou obchodní školu a poněvadţ

ho přitahovala více biologie neţ obchod, přešel na večerní reálné gymnasium, které

absolvoval v r. 1949.

A tak teprve od 1.10. 1949 studoval na Vysoké škole veterinární v Brně,

titul promovaného veterinárního lékaře získal 18.10. 1954, titul MVDr. 1. 5. 1966.

Jiţ od začátku studií se váţně zajímal o anatomii. Na počátku 2. ročníku se

přihlásil na výzvu prof. Koldy na místo demonstrátora anatomického ústavu, který

ho záhy intenzivně zapojil do výuky, jak to bylo v té době běţné. Ve 3. ročníku se

stal pomocnou vědeckou silou a byl pověřen konáním paralelních přednášek pro 1.

ročník spolu se svým kolegou Štěrbou. Od 4.ročníku (1952), tedy ještě za studií byl

ustanoven asistentem jmenovaného ústavu na plný úvazek.

Na přání prof. Koldy pokračoval po promoci v učitelské i vědecké

činnosti jakoţto odborný asistent. Vedl praktická cvičení z anatomie a konal

přednášky na veterinární fakultě i na zootechnické fakultě, kde také v letech 1956 –

60 zkoušel. Po absolvování externí vědecké přípravy získal v r. 1963 vědeckou

hodnost kandidáta veterinárních věd (CSc.), v r. 1964 prošel habilitačním řízením a

byl jmenován a ustanoven docentem pro veterinární anatomii.

Od r. 1965 byl pověřen vedením anatomického ústavu. Byl veden ideou

zvýšit úroveň ústavu po všech stránkách. Díky své příslovečné pracovitosti,

vytrvalosti a zodpovědnosti se ujal své funkce s neobvyklou náročností. Se svými

spolupracovníky jiţ během jednoho roku dosáhl vynikajících výsledků a ústav

obnovil svůj věhlas. Byly navázány bohaté profesní a osobní kontakty

s morfologickými pracovišti u nás i v zahraničí. Výuka anatomie byla

zaktualizována zavedením pitev laboratorních zvířat. Pro zahraniční studenty a

potenciální experty byl zaveden nepovinný předmět "Anatomie domácích zvířat

subtropických a tropických oblastí." Bylo budováno výukové museum, preparáty

byly doplňovány o schémata s popisy pro usnadnění samostatného studia.

Jeho vědecký zájem se postupně ustálil na výzkumu cévního řečiště jater

domácích savců v souvislosti s tehdejšími pokusy o transplantace jater u člověka.

Norma a experimenty byly studovány především na játrech prasete, metabolicky

člověku nejblíţe. Řada nálezů a výsledků byla světově prioritní a byla proto

objektivizována ještě experimenty u psa. Docent Kaman vyvinul a pouţil vlastní

progresivní metodiky, které spojovaly metodu morfologickou, chirurgickou,

rentgenologickou a klinickou a umoţňovaly komplexní, objektivní vyhodnocování

výsledků a nálezů. Výsledky byly publikovány většinou se spoluautory ve

světových jazycích, především v zahraničí a měly zcela mimořádný ohlas zejména

v oblasti humánní medicíny, o čemţ svědčí četné ţádosti o separátní otisky.

V r. 1970 byl však z politických důvodů zbaven vedení ústavu, platově

postiţen a vyřazen z mnohostranné pedagogické činnosti, na které si velmi

zakládal. V r. 1972 byl donucen přejít jako výzkumný pracovník niţší kategorie na

obor patologické anatomie a přeřazen na příslušnou katedru. Tam ovšem vnesl

prvky svého racionálního přístupu k morfologické tématice na makro- i

mikroskopické úrovni a v poměrně krátké době několika let dosáhl znamenitých

56

úspěchů ve vědecké práci v oblasti osteo-, arthro- a myopatií hospodářských

zvířat u prasat a v patologii CNS skotu (cerebrokortikální nekrózy).

Aţ v r. 1990 mu bylo dovoleno vrátit se na původní učitelské místo

docenta na anatomii, obhájit jiţ dlouho odevzdanou doktorskou disertaci a získat

titul doktor veterinárních věd (DrSc.) a dosáhnout v r. 1991 hodnosti profesora.

Prof. Kaman odešel do důchodu v r. 1992.

Prof. Kaman se léty vypracoval v oblasti normální i patologické

morfologie v autoritu uznávanou nejen u nás, ale i ve světě. Přes veškerá omezení

výsledky své výzkumné a vědecké činnosti prezentoval nejen na kongresech

domácích i mezinárodních, doma i v zahraničí. Je nebo byl členem řady domácích i

zahraničních vědeckých společností. Je členem mezinárodní komise pro

anatomickou nomenklaturu ptáků (ICAAN) a autorem prvního uceleného českého

veterinárně-anatomického názvosloví (1974).

Publikační činnost je rozsáhlá, obsahuje 110 původních vědeckých prací,

36 knih a učebních textů. Pozornost si zaslouţí zvláště spoluautorství prof.

Kamana na učebnici Najbrt a kol.: Veterinární anatomie I.(1973 a 1980) a II.(1982,

SZN Praha) a autorská účast na první československé učebnici veterinární

patologie: Patologická anatomie hospodářských zvířat (1987, SZN Praha). Je

členem autorských kolektivů: Encyclopedia of microscopy and microtechique,

kapitola: Injections of vessels, Gray P., New York, 1973; Nomina anatomica

avium, Academic Press, London 1979.

MVDr. Lubomír Vojtek

Narodil se v Třebíči 24.6.1929. Na VŠV v Brně studoval od r. 1950 do

1954.

Od r.1952 působil na anatomickém ústavě jako asistent v praktické výuce na

pitevně. Po promoci 1956 odešel do praxe v severozápadních Čechách.

MVDr. Jiří Kožušník

Narozen 15.4. 1928 v Čáslavi. Studovat začal na VŠV v roce 1948.

Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Od roku 1952 aţ do roku 1955

působil na Anatomickém ústavu u prof. Koldy jako asistent. Vedl praktická cvičení

studentů, v té době početných ročníků. Po promoci záhy odešel do praxe, do

karlovarského kraje.

Prof. MVDr. Rudolf Škarda, CSc. Narodil se v Piešťanech 30.12.1927. Maturoval na gymnáziu v Trenčíně v

roce 1947 a v tomtéţ roce přišel do Brna studovat na Vysokou školu veterinární.

Studium zde ukončil a promoval v roce 1952. V posledním ročníku a ještě jeden

rok po promoci působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof. Koldy a

věnoval se zde především praktické výuce studentů. V roce 1953 přešel na Katedru

patologické morfologie k prof. Vincenci Jelínkovi, kde působil jako odborný

asistent do roku 1961. Odtud odešel na Katedru patologické morfologie a

57

fyziologie do Košic. Zároveň zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul

kandidáta věd. V roce 1964 habilitoval, byl jmenován docentem a byl pověřen

vedením katedry patologické morfologie a fyziologie Veterinární fakulty v

Košicích. V r. 1978 byl jmenován řádným profesorem. Od r. 1986 byl pověřen po

smrti prof. Popeska vedením i katedry anatomie, histologie a embryologie.

Ve vědecké práci se zabýval celou řadou problémů vyplývajících z potřeb

veterinární praxe a bohaté spolupráce s vědeckými institucemi u nás ( SAV a

ČSAV) i v zahraničí. To dokládají početné publikace pracovníků jím vedené

katedry a jeho samotného. V pedagogické práci byl důsledný, vychoval 7 docentů

a 14 kandidátů věd. Zemřel na následky selhání srdce v r. 2003.

Z významnějších publikací uvádíme:

1/Zendulka, M., Škarda, R. a kol. : Patologická anatómia hospodárskych

zvierat. Košice, 1987.

2/ Johansen, U., Kardevan, A. , Pivník, L. , Schüppel, K.F., Steffner, W.,

Škarda, R.,Vetési, F. a Zendulka, M. : Lehrbuch der Speziellen Veterinärpathogie.

Veb. G. Fischer Verlag, Jena 1986.

3/ Škarda, R. ,Černý, L. a kol. : Patologická anatómia. I. a II. diel.

Príroda, Bratislava 1991.

MVDr. Karel Bednář Narozen 1.7.1920 v Praze, na gymnáziu tamtéţ maturoval v r. 1939. Na

Vysokou školu veterinární se zapsal v roce 1945. Studium však z rodinných a

zdravotních důvodů (diabetes) musel odloţit a nastoupil do 1. ročníku aţ v r.

1951. V průběhu studia pracoval na Anatomickém ústavu VŠV od r. 1952 jako

demonstrátor a později jako pomocná vědecká síla a to do r. 1955. Studia zakončil

promocí v r. 1956 a po promoci nastoupil do praxe. Prošel celou řadou míst, kde

působil jako obvodní veterinární lékař (Karlovy Vary, Vsetín, Moravská Třebová)

nebo jako veterinář hygienického dozoru (jatky Brno). V roce 1962 se vrátil na

Anatomický ústav se zařazením odborný asistent, kde působil aţ do ukončení

aktivního zaměstnání do r. 1984. Na Anatomickém ústavu vedl jako odborný

asistent praktická cvičení a účastnil se i sepisování skript a kolektivní učebnice

jako spoluautor (Najbrt, R., Bednář, K., Červený, Č., Kaman, J., Mikyska, E.,

Štarha, O., Štěrba, O.: Veterinární anatomie, I. (SZN 1973) a II. ( SZN 1982),

Praha. Výzkumu a vědecké činnosti se aktivně účastnil jen ve spolupráci. Zemřel v

r. 1986.

Prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc.

Narodil se 1.srpna 1931 v Horním Štěpánově na Prostějovsku. Na

gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově maturoval v r.1950 a téhoţ roku byl přijat

na Vysokou školu veterinární v Brně. Studium ukončil promocí v r. 1955.

Na VŠV jej nejvíce uchvátil obor anatomie, jak vzpomíná. Byl to ústav

jako takový – impozantní budova s velkou pitevnou, anatomické muzeum

s osáriem a mnoţstvím anatomických preparátů. Především však to byla osobnost

58

profesora Koldy, jeho přednášky s vynikající dikcí, doprovázené názornými

kresbami. To vše mladého studenta zaujalo. Proto, kdyţ ho jeho přítel ze studií na

gymnáziu nynější profesor Oldřich Štěrba informoval o volném místě

demonstrátora na anatomickém ústavu, neváhal přihlásit se a byl také přijat. Po

zkoušce z anatomie povýšil na pomocnou vědeckou sílu a v roce 1953, jako

posluchač 4. ročníku byl přijat na místo asistenta. Vedl praktická cvičení

z anatomie a byl pověřen i výukou v kurzech pro veterinární pomocníky. V té době

pomáhal prof. Koldovi s vydáváním učebních textů a to zápisem jeho diktátu a

zpracovával popisy obrázků. Na ústavu ho profesor Kolda zapojil do vědecko-

výzkumné práce a přidělil mu téma disertační práce: „Topografie chylové cisterny

a hrudního mízovodu u krysy.“ Tím byl pozdější profesor Hampl orientován na

studium anatomie lymfatického systému. Tomuto systému zůstal věrný po celou

dobu svého působení na Vysoké škole zemědělské v Brně aţ do odchodu do penze

v roce 1994. Na anatomickém ústavu tehdy Veterinární fakulty VŠZ působil po

promoci jako odborný asistent a to aţ do roku 1960, kdy přešel na Agronomickou

fakultu VŠZ, kde byl pověřen budováním oddělení morfologie při Katedře

veterinárních disciplín a s tím i zavedením výuky dvousemestrového předmětu

Morfologie hospodářských zvířat pro studenty zootechnického oboru.

V roce 1967 se dr. Hampl stal docentem a v roce 1990 profesorem. Vedle

členství v celé řadě odborných komisí zastával i funkci proděkana pro

pedagogickou činnost na Agronomické fakultě.

V pedagogické i vědecké práci a řízení morfologického oddělení měl

trvale na paměti svůj velký vzor v prof. Koldovi. Usiloval o vysokou odbornou

úroveň přednášek i cvičení a i mezi studenty byl znám pro vysokou náročnost u

zkoušek. Velkou péči věnoval vybavení ústavu názornými preparáty, obrazy a

modely, takţe pro anatoma bylo potěšením toto pracoviště navštívit. Jako

spoluautor publikoval 15 rukopisů skript a 2 celostátní učebnice pro Vysoké školy

zemědělské u nás.

Ve vědecké práci se prioritně věnoval výzkumu lymfatického systému.

Zabýval se především četností výskytu, vývojem, topografií a mikroskopickou

strukturou intramamárních mízních uzlin u skotu a ovce. Studoval mízní systém i u

norka a zajíce. Nálezy publikoval v renomovaných zahraničních časopisech, jako

je „Anatomischer Anzeiger“ a „Zentralblatt für Veterinärmedizin“. Pět jeho

publikací je citováno jako pramen při sestavování velmi podrobné a dokonalé

německé učebnice o pěti dílech od autorů Nickela, Schummera a Seiferleho z

osmdesátých let. Svazky představují pokračování dokonalé staré klasické knihy

Ellenbergera a Bauma. Ve výzkumu mízního systému byl téţ velice úspěšný i jeho

odborný asistent a spolupracovník doc. MVDr. Karel Jelínek, CSc., který

zpracoval morfologii mízního systému řady orgánů. Jeho publikace o mízních

cévách dělohy skotu jsou rovněţ citovány v rozsáhlé monografii Nickela,

Schummera a Seiferleho (III. díl 1984).

Vedle toho prof. Hampl řešil četná zajímavá témata, coţ vyplynulo ze

spolupráce s celou řadou pracovišť na Vysoké škole zemědělské. Celkem

59

publikoval 41 vědeckých publikací v odborném tisku, z toho 5 v zahraničí.

Výsledky své práce prezentoval zhruba 90 referáty na vědeckých konferencích a

sympoziích. Řadu let působil ve výboru pobočky Čs. biologické společnosti při

ČSAV v Brně.

Jak nám sám napsal : „Pokaţdé při občasné návštěvě Koldova

Anatomického ústavu se neubráním silnému vnitřnímu vzrušení a s velkou úctou a

pokorou jakoby potkávám starého pána v bílém plášti, s přísným výrazem ve tváři,

v jejíţ hloubce se zračí velký duch s citlivým a chápajícím srdcem pro své

spolupracovníky a ţáky.“

MVDr. Eva Hegerová, CSc.

Narodila se 16.9.1930 v Haňovicích u Litovle v rodině soudce. Její rodiče

se později přestěhovali do Brna, kde také Eva vystudovala řádové gymnasium na

Veslařské ulici v Brně – Pisárkách. Maturovala v r. 1949 a byla přijata ke studiu na

VŠV, promovanou veterinární lékařkou se stala 18.10. 1954, titul MVDr. jí byl

přiznán 1.5.1966.

Hned po ukončení studia 1. 10.1954 nastoupila do anatomického ústavu

jako odborná asistentka. V krátké době zvládla anatomický obor a plně se věnovala

pedagogické činnosti. Kromě toho také publikovala vědecké práce ze svalového

systému domácích i lovných savců (topografie tříselného kanálu psa, epaxiální a

hypaxiální svaly jelena a svaly pánevní končetiny jelena).

V anatomickém ústavu setrvala do r. 1960, kdy přešla do ústavu

farmakologického.Obhájila kandidátskou disertaci z oboru farmakologie, po

několika letech odevzdala práci habilitační, avšak zákulisními intrikami a průtahy

bylo dosaţeno toho, ţe nikdy nedošlo k habilitačnímu řízení. Po dosaţení

důchodového věku z farmakologického ústavu odešla. Její další ţivot postupně

komplikovaly zdravotní potíţe, způsobené nedoléčenou nedomykavostí srdeční

chlopně v mládí. Zemřela v nemocnici Milosrdných bratří v Brně dne 1.října 1998.

MVDr. Vlastimil Řáha Narodil se 7. 5. 1933 ve Strašíně na Šumavě. Po maturitě na gymnáziu v

Sušici v roce 1952 odešel studovat do Brna na Veterinární fakultu Vysoké školy

zemědělské. Ještě v prvním ročníku v roce 1953 se stal demonstrátorem na

Anatomickém ústavu u prof. Koldy a záhy nato pomocnou vědeckou silou. Spolu

se spoluţákem z ročníku demonstrátorem Čeňkem Červeným zajišťoval

fotodokumentaci pro ústav a zavedl zde na tehdejší dobu progresivní laboratorní

zpracování barevné fotografie. Na ústavu působil do r. 1955, kdy se ve 4. ročníku

oţenil a svoji činnost na ústavu ukončil. Po promoci v r. 1958 odešel na Šumavu,

kde působil jako obvodní veterinární lékař v Sušici, od r. 1960 v téţe funkci na

OVZ Klatovy. V roce 1963 po atestaci z epizootologie zastával v Klatovech funkci

epizootologa a od r. 1964 ředitele OVZ. Byl velice pilný a důsledný jak ve studiu,

tak i v zaměstnání. Na Veterinární fakultě během studia působil jako výborný

houslista a nadaný muzikant v orchestru populární hudby a byl dirigentem

60

jazzového big-bandu. Jeho osobité interpretace houslových skladeb rád poslouchal

i prof. Kolda. V Klatovech po celou dobu svého pobytu působil jako koncertní

mistr u pultu prvních houslí v Symfonickém orchestru města Klatov. Jako ředitel

OVZ v Klatovech s plným elánem budoval zázemí pro činnost veterinářů nejen v

terénu, ale vybudoval i moderní veterinární kliniku s dokonalým vybavením.

Zemřel v roce 1986 ve věku 53 roků v době, kdy se připravoval do funkce

ústředního ředitele Státní veterinární správy.

Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

Narozen 22.září 1932 v Přehvozdí ve Středočeském kraji v rodině

vesnického učitele a prarodičů středních zemědělců. Středoškolská studia

absolvoval v letech 1946-1952 na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Jiţ během

středoškolských studií byl rozhodnut pro studium zvěrolékařství a byl hned po

maturitě přijat na Vysokou školu veterinární v Brně.

V druhém ročníku studia docházel na anatomický ústav jako volontér.V r. 1954 byl

po úspěšné zkoušce z anatomie u prof.Koldy přijat na místo demonstrátora.

Na anatomickém ústavu byl pověřen spolu se svým kolegou z ročníku MVC.

Vlastimilem Řáhou vybudováním laboratoře pro fotodokumentaci a zajištění

jejího přístrojového vybavení. Byl pověřován i úkoly při zajišťování výukových

preparátů a sepisování učebních textů. Profesoru Koldovi upoutaném jiţ často na

lůţko doručoval do Doubravníku ke korektuře rukopisy připravované knihy

„Anatomie a fysiologie domácích ptáků".

V roce 1956, tj. 2 roky před promocí, byl ustanoven asistentem

anatomického ústavu a byl pověřen praktickou výukou studentů Veterinární

fakulty a Zootechnické fakulty VŠZ v Brně. V rámci vědecko-výzkumné činnosti

pracoval na Koldou přiděleném tématu disertace: Topografická anatomie

močového a pohlavního ústrojí u samice králíka. Studia ukončil obhájením

disertace v roce 1958.

Po promoci nastoupil na ústav jako odborný asistent. Záhy na to zemřel

prof. Kolda a dr .Červený pokračoval na ústavě, který vedl doc. Najbrt. Vstoupil

spolu s kolegy do nově vznikající Sekce anatomie při Lékařské společnosti

J.E.Purkyně. Podle jeho slov a i kolegů zde mladí asistenti získávali velmi cenné

zkušenosti jak pro práci vědeckou, tak i pedagogickou praxi.

V roce 1966 se stal kandidátem věd a v r.1983 docentem. Aţ po politickém zvratu

byl jmenován profesorem v r.1990. Jako odborný asistent na ústavu zajišťoval a

organizoval praktickou výuku, jako docent a později jako profesor přednášel a vedl

praktická cvičení v řádném studiu obou fakult a na dálkovém studiu oboru hygiena

a ekologie. V roce 1991 se stal na základě konkurzního řízení přednostou Ústavu

anatomie, histologie a embryologie a v této funkci působil do roku 1996. Na

ústavu zůstal zaměstnán jako emeritní profesor do r.1998. V dalších letech na

univerzitu stále dochází a je publikačně činný v oboru anatomie a v populárně-

vědecké oblasti včetně historie veterinární medicíny.

61

Je jeden z posledních ţáku profesora Koldy a působil na Anatomickém

ústavu VŠV nepřetrţitě 45 let. Jako vysokoškolský učitel kladl důraz na praktickou

výuku, na antomickou pitvu a studenty v tomto směru důsledně vedl. Byl náročný

jak při práci na pitevně, tak i při examinaci vyţadoval logické myšlení v oboru.

Vyučoval téţ v nepovinném předmětu „Anatomie zvířat tropických a

subtropických oblastí“ anatomii velbloudovitých, slona, velkých kočkovitých

šelem, tapíra a primátů. Z těchto pitvaných exotických zvířat zanechal

v anatomickém muzeu řadu skeletů a kyvetových preparátů pro srovnávací

anatomii.

Po nástupu do funkce přednosty ústavu v roce 1991 v souvislosti s novými

poţadavky veterinární praxe u nás nasměroval výuku na široké srovnávací

hledisko. Ve výuce zdůrazňoval hluboké znalosti obecně platných poznatků

o morfologii orgánů včetně základních poznatků ontogeneze a fylogeneze, které

lze snadno aplikovat na široký okruh studovaných druhů obratlovců přicházejících

v úvahu v rozmanité veterinární praxi. Prosazoval výuku funkční anatomie a kladl

důraz na zvládnutí funkční morfologie CNS. Vedl studenty k aplikaci oboru

anatomie, histologie a embryologie do medicínského myšlení.V oblasti fakultativní

výuky zavedl výuku předmětu „Praktická anatomie obratlovců" s prohloubením

poznatků o anatomii exotických ptáků, laboratorních savců a lovné zvěře. Výuku

realizoval především na základě demonstrací při pitvě těchto zvířat. Pro účely této

výuky vydal publikaci : Anatomie laboratorních savců. Na ústavu byl v době jeho

působení ve funkci přednosty ústavu téţ zaveden jednosemestrový nepovinný

předmět „ Klinická anatomie domácích zvířat. V souvislosti se znovuustavenou

Farmaceutickou fakultou v Brně, tentokrát v areálu VŠV zavedl v rámci studijního

programu této fakulty jednosemestrový obor „Základy morfologie člověka".Ve

spolupráci s Anatomickým ústavem lékařské fakulty pro výuku této disciplíny

zajistil i řadu anatomických preparátů. Vypracoval i rukopis učebních textů pro

farmaceuty doplněný četnými obrázky. Ţel, texty a četné obrázky připravené do

tisku po odchodu z ústavu zůstaly nevyuţité a nepublikované.

Zavedl v praktické výuce ve cvičeních řadu klasických i moderních

preparačních metod (nástřiky cévního řečiště rtg. kontrastními hmotami, diferenční

barvení nervové tkáně mozku a míchy k makroskopickému rozlišení nervových

center a drah). Pro pochopení a sledování dynamiky růstu a vývoje kostí

vypracoval a publikoval speciální makroanatomické barvicí techniky k rozlišení

kostní tkáně na preparátech topograficko-anatomických řezů. (viz publikace a

preparáty v anatomickém muzeu).

Během svého působení na ústavu se prof. Červený podílel na sepsání

téměř 50 učebních textů. Byly to většinou učební texty ve spolupráci ve formě

skript systematické veterinární anatomie pro výuku. Má značný podíl při

zpracování rukopisu kolektivní učebnice „Veterinární anatomie“, která vyšla ve

dvou dílech v letech 1973 aţ 1982. Celou řadu učebních textů sepsal a vydává

v posledních letech svého působení na ústavě. Jsou to učební texty pro kapitoly z

anatomie, které nebyly pojaty do výuky v letech předchozích, které umoţňovaly

62

realizaci jeho nového pojetí výuky. Vydal: Úvod do veterinární anatomie

(1992,1995), Obrazové úlohy (1992,1995), Splanchnologia (1998, 2005). Na

počest 100. Výročí narození prof. Jana Koldy vydává spolu s prof. Vl. Komárkem

a prof. O. Štěrbou „Koldův atlas veterinární anatomie“ (1999). Z dlouholeté

spolupráce s vídeňskými kolegy ve Vídni ve spolupráci s prof. O. Schallerem

vydal: „Bildungsaufgaben“ (1996). Z této spolupráce vzešla téţ účast prof. Č.

Červeného na zpracování kapitol a obrazové dokumentace do zdařilé učebnice

veterinární anatomie editorů – prof. H.E.Königa z Vídně a prof. H. G. Liebicha

z Mnichova: Lehrbuch und Farbatlas der Anatomie der Haustiere“. Na tomto

projektu se zúčastnili vedle editorů kolegové K.D. Budras, H. Bragula a Chr.

Mülling z Berlína, J. Maierl a S. Reese z Mnichova, J. Forstenpointer z Vídně, J.

Ruberte z Barcelony a J. Sautet z Tolouse. Tato učebnice vyšla jiţ v třetím vydání

v němčině (2005), vyšla i v anglickém a španělském jazyce, byla přeloţena i do

češtiny. Zatím poslední titul učebních textů vydal prof. Červený: Základy anatomie

domácích ptáků (2000). Tato učebnice je zpracována v intencích nejnovějších

poznatků anatomie ptáků s uplatněním Nomina Anatomica Avium (NAA – 1994) a

je pokračováním světově známé ve své době unikátní Koldovy a Komárkovy

učebnice anatomie a fysiologie domácích ptáků (1958).

Ve vědecko-výzkumné oblasti se prof. Červený zaměřil na celou řadu

problémů. Započal studiem anatomie laboratorních zvířat. Z této problematiky

vzešla jeho disertační práce a sepsal příručku - Přehledná anatomie laboratorních

savců, která slouţí jako studijní text i při odborném vzdělávání pracovníků ve

výzkumu v rámci vzdělávání ve welfare na VFU. Dále se věnoval vývojové

osteologii. V této oblasti publikoval doma i v zahraničí práce týkající se vývoje

lebečních kostí u prasete domácího. Sledoval i vývoj osifikačních center skeletu u

prasete a u telat v postnatálním období za účelem vymezení ukazatelů stupně

zralosti skeletu na základě vyšetření rentgenem. Studoval i strukturální změny

kostí a změny rtg. obrazu růstových epifyzárních chrupavek u skotu v závislosti na

stáří zvířat. Výsledky tohoto bádání byly vyuţity při odhadu stáří u zvířat

recentních a i u zvířat ze stád historického skotu. Pomocí této rtg. metody sledoval

ve spolupráci s Archeologickým oddělením ČSAV věkové sloţení stád skotu ze

slovanských sídlišť jiţní Moravy 6. – 8. století. Ve vývojové osteologii publikoval

celkem 27 původních prací a přednesl na kongresech a vědeckých konferencích

kolem 45 referátů.

Vědeckou aktivitu rozvinul i ve spolupráci s prof. Jiřím Kamanem

v oblasti výzkumu cévního řečiště jater v rámci společného badatelského

výzkumného úkolu na anatomickém ústavu v letech 1965 – 1970. Z tohoto období

vzešla celá řada prací ( přes 30) publikovaných v našich i zahraničních odborných

časopisech a přednesených na četných kongresech doma i v zahraničí (Parma 1969,

Petrohrad 1970). Zvláštní pozornost na sebe upoutaly nálezy, týkající se plasticity

cévního řečiště jater v experimentu (experimentální angiologie). Tyto nálezy vyuţil

jako přizvaný člen do výzkumného týmu na Lékařské fakultě Masarykovy

univerzity v Brně zabývajícího se experimentální transplantací jater u prasete

63

(Vladimír Kořístek, Jan Černý a spol.). Výsledky z tohoto období dokládají

publikace v časopisu: Rozhledy v chirurgii, (1979)

a v časopisu: Transplantation, (1979).

Profesor Červený se zabýval téţ četnými aktuálními otázkami v oblasti

topografické anatomie, anatomie periferního nervového systému, artrologie,

rentgenanatomie, vývojové osteologie savců a ptáků a studiem vývojových

anomálií. Zabýval se i aktuální problematikou vycházející z veterinární praxe. Za

prioritní z tohoto hlediska lze povaţovat nález a podrobný popis dosud ve

veterinární patologii nepopsaného arteriovenózního aneurizmatu, v tomto případě

na krevních cévách hlezna u skotu (Veterinářství 1983).

Prof. Červený byl často zván k odborné spolupráci s řadou významných

pracovišť. Byl to např. Traumatologický ústav v Brně, Experimentální pracoviště

pro transplantaci orgánů Masarykovy univerzity v Brně, Archeologický ústav

ČSAV a další. Často a velmi rád spolupracoval ve vědecko-výzkumné oblasti se

studenty a vychoval celou řadu úspěšných vědeckých pracovníků, kteří působí u

nás i v zahraničí.

V oblasti vědecko-výzkumné publikoval 66 vědeckých prací, z toho 27

v zahraničních časopisech a prezentoval přes 80 odborných referátů a recenzí

(kolem 60 na domácím a 22 na zahraničním fóru). Velmi aktivně vţdy nacházel

uplatnění i v popularizaci anatomie domácích zvířat a řady dalších zajímavých

témat, která publikoval a publikuje dosud v široké paletě tuzemských i

zahraničních odborných a zájmových časopisů. Vydal i řadu studií z oblasti

historie veterinární medicíny a dvě monografie o zájmové umělecké činnosti

studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně. V poslední době vydal s prof.

Horákem z Mendelovy zemědělské univerzity ve spolupráci monografii pod

titulem: Ovce a její chov, kde zpracoval kapitolu "Stavba těla ovce", včetně

zdařilých přehledných obrázků. V této skupině publikací mu vyšlo kolem 90 titulů.

Celkem prof. Červený dosud publikoval okolo 240 titulů. V době aktivního

působení na univerzitě byl členem řady odborných komisí v oboru morfologie, při

zvyšování vědecké i pedagogické kvalifikace mladších kolegů na Veterinární a

farmaceutické univerzitě, na Masarykově univerzitě a na vysokých školách

mimobrněnských. Byl členem anatomické společnosti Jana. Ev. Purkyně, Evropské

veterinární anatomické asociace a Světové veterinární anatomické asociace.

Profesor Kolda mu byl a je vţdy vzorem při určování témat ve vědeckém bádání i

při jeho dlouholetém cílevědomém pedagogickém působení.

Velmi často a s oblibou pobýval v zahraničí na morfologických

pracovištích na stáţích, kongresech a přednáškových pobytech. Domluví se

v němčině, angličtině, ruštině a španělštině, taktéţ jazyková bariéra mu nečiní

potíţí a má na celém světě i řadu blízkých přátel. Absolvoval celkem 62

zahraničních pobytů a zde získal bohaté zkušenosti jak pro organizaci výuky

anatomie, tak i v oblasti vědecko-výzkumné a zkušenosti rád předává dosud

studentům a mladším kolegům, bývalým ţákům i na klinických oborech

Veterinární a farmaceutické univerzity.

64

Profesor Červený je nadšeným obdivovatelem hudby všech ţánrů včetně

hudby klasické a je aktivním interpretem populární hudby jako erudovaný hráč na

klarinet a saxofon. Téměř celou dobu působení na Vysoké škole veterinární a na

Veterinární a farmaceutické univerzitě vedl k této zájmové umělecké činnosti

studenty, nadané hudebníky a téměř 40 roků se v četných hudebních souborech a to

nejen na Vysoké škole veterinární uplatnil, buď jako interpret nebo i jako dirigent

či manaţer. Mezi profesionálními hudebníky a umělci má celou řadu dobrých

přátel a je uznáván i v tomto směru. Pro kvalifikované uplatnění v zájmových

aktivitách se vzdělával soukromým studiem v oboru „orchestrální dirigování“ u

prof. Jaroslava Broţe na JAMU. Po sloţení kapelnických zkoušek je drţitelem

certifikátu (oprávnění ke zřizování a řízení orchestrů populární hudby).

Jeho krédo je plnit a splnit vţdy slib daný své „Alma mater“ při promoci:

„Být za kaţdých okolností nezištně prospěšný své Alma mater, které je jako její

absolvent zavázán přísahou“. A tak se mu zatím daří překonávat mnohdy

nepochopitelná úskalí, která se snaţí mu v tomto zabránit.


Červený, Č.: Beitrag zur Strukturkenntniss der basikranialen Achse beim

Hausschwein (Sus scrofa f. domestica), Morph. Jahrb., 1966: 436-

447.

Červený, Č. – Derda, J.: Der Zeitabschnitt des Eintretens der Ossifikation des

Rüsselbeins beim Hausschwein. Anat. Anz.121, 1967: 401-414.

Červený, Č.: Beitrag zur Kenntnis der Ossifikation der Lamina cribrosa des Os

ethmoidale beim Hausschwein (Sus scrofa f. domestica) Morph. Jb.,

112, 1938: 552-564.

Červený, Č.: Das Siebbeinlabyrinth des Hausschweines (Sus scrofa f. domestica).

Zentralblat f. Veterinärmedizin, Rh. A,17, 1970: 68-84.

Kaman, J. - Červený, Č.: Die Bildung intrahepataler Kollateralen nach verschieden

lokalisierten Verschluss der Lebervenen beim Schwein. Acta

Anat.80, 1970: 481-503.

Kaman, J. - Červený, Č.: Morphologische Veränderungen und

Wirkungsmechanismus der Unterbindung der Gallenwege beim

Schwein. Anat.Anz.,125,1969: 412-431.

Hökl, J. – Filkuka, J. – Kořístek, V. – Černý, J. – Červený, Č. – Busch, K.:

Chronical reaction at long term survival pigs after orthotopic

allotransplantation of liver. Transplantation,26,1979: 126-128.

Červený, Č. – Páral, V.: Os menisci medialis beim Amerikanischen Puma (Puma

concolor). Wien. Tierärztl. Mschr. 80, 1993, 212-215.

VZPOMÍNKY ČEŇKA ČERVENÉHO NA ANATOMICKÝ ÚSTAV V OBDOBÍ PO

ROCE 1958

65

Vzhledem k tomu, ţe jsem jeden z posledních přímých ţáků profesora

Koldy, zaţil jsem na ústavě období přechodné a pozdější, kdy jsme těţili ze

záměrů pana profesora a rozvíjeli jeho dílo, jak nám ho zanechal. Vzhledem

k nepříznivým okolnostem, které ho ke konci ţivota trápily „nestačil napsat závěť a

rozdělit úkoly“. Nicméně mnozí z nás jsme se spořádaně postavili do řady a přece

jenom jsme starého pána nezradili a doma i ve světě obstáli.

Nejenţe Koldův ústav byl odborným zázemím s moţnostmi neomezeného

působení v čase i prostoru, s vizí přednosty a spolupracovníků – vše a vţdy pro

úspěch v tvůrčí práci. Byla zde vzájemná podpora. Koldův ústav nám byl dlouho

ještě druhým domovem. My jsme zde znali kaţdý kout a věděli jsme „co a jak“ a

"kdy a kde.“ Na ústavu jsme proţili větší část svého ţivota, aţ nám to někteří mladí

v pozdější době měli za zlé nebo záviděli a na stará kolena v tom bránili. Budiţ jim

odpuštěno! Nám nešlo o peníze, ale o věc. O to, abychom dobudovávali Koldou

velkoryse započaté dílo a zabránili jeho zneuctění, abychom se mohli mezi

morfology celého světa zařadit na čestné místo. To se nám i v posledním období

našeho aktivního ţivota dařilo, takţe brněnská morfologie má zatím ve světě dobré

jméno, nejen v Evropě, ale i v zámoří.

Kdyţ nám odešel náš učitel a vzor, měli jsme velké štěstí v tom , ţe jsme

se jiţ koncem 50. let napojili na nově se formující Anatomickou společnost, při

Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zde jsme se osobně poznali a

sblíţili s velkými osobnostmi jako byli profesoři Borovanský, Frankenberger a

Wolf z Prahy. Z mladších Ţlábek a Mazanec z Brna, Hromada a náš Vrtiš

z Hradce Králové, Slabý, Kos a Slípka z Plzně. Byli to i kolegové ze Slovenska-

profesor Stanek a Maršala, a další kolegové –profesor Doskočil, Čihák, Lemeţ,

Rychter, Jelínek, Gustav Čierný, Karol Kapeller a profesorka Puzanová a manţelé

Eliškovi. Byli to i kolegové z Olomouce- Zrzavý, Obručník a celá řada dalších v

našem věku, s nimiţ jsme byli téţ téměř kaţdý rok na některé z vědecké konferenci

v kontaktu. Měli jsme moţnost nahlíţet do jejich pracovních metod, spolupracovat

s nimi a soutěţit . Bylo to i prozíravé navázání kontaktů s evropskou a světovou

veterinární anatomickouspolečností ( EAVA, WAVA) , s polskou anatomickou

společností ( PTA) a s německou Anatomische Geselschaft.To byla pro nás velká

podpora a tak i zde jsme mohli rozvíjet i prezentovat výsledky práce Koldovy

školy brněnské.

Po smrtí pana profesora Koldy jsme navštěvovali Doubravník jen zřídka,

většinou u příleţitosti oficiálních vzpomínek u jeho hrobu. Vţdy se nás ujal

penzionovaný řídící učitel pan Leopold Mazač, který zastával funkci archiváře a

kronikáře městečka Doubravník.

Byl to člověk, který s prof. Koldou a jeho matkou proţil celou dobu 2.

světové války a obou si velmi váţil. Tento vztah, jako pravý učitel přenášel na

ostatní občany, většinou své ţáky. Dokládá to celá řada vzpomínkových akcí při

příleţitosti výročí narození nebo úmrtí profesora Koldy, které pořádala Vysoká

škola veterinární ve spolupráci s městečkem Doubravník.

66

My mladší jsme pana řídícího dobře znali a rádi s ním poseděli. Rád

vyprávěl o svých ţivotních záţitcích, o doubravnickém krásném mramorovém

gotickém chrámu a o jeho pohnuté historii. Byl vlastníkem jednoho z původních

výtisků Komenského: „Labyrintu světa a ráje srdce“, který pečlivě uchovával jako

poklad. Snad celých padesát roků aktivně spolupracoval s Vysokou školou

veterinární a zajímal se o anatomický ústav a jeho učitele, zajímal se i o jejich

úspěchy a pomáhal také při budování Muzea veterinární medicíny na Vysoké škole

veterinární v Brně.

Ústav takový jak ho opustil starý pán ještě dlouho přetrvával v jeho

duchu. Působil to i interiér místností, černé dubové skříně, uspořádání knihovny-

zde velký zelený stůl, Koldovy separáty, uspořádání pitevny, preparáty v

anatomickém muzeu. Mnohé bylo později doplněno, dobudováno avšak větším

zásahům jako by se kaţdý vyhýbal. Přetrvávalo zde ještě dlouho koldovské nadšení

a vytrvalost v práci, odolnost, nesvázanost, nezbytné atributy k tvořivé práci a

vzájemná podpora v řešení úkolů. To vše j dosaţení vytčených cílů. Nic nemůţe

být horší neţ bránění aktivním kolegům v jejich iniciativě. je třeba jim spíše

poradit a pomoci, pokud o to ţádají a je to potřebné a to kaţdý neumí. Pan profesor

Kolda to vţdy dokázal. Na tuto dobu na ústavu vzpomínám rád. Přišla však doba

evidence docházky "od -do a hotovo" a to je jiţ jiná věc.

MVDr. Ivo Petro

Narozen 4. 5. 1934 v Plzni. Středoškolská studia absolvoval na

Akademickém gymnáziu v Praze, kde maturoval v r. 1952. V tomtéţ roce byl

přijat na Veterinární fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde na něj

zapůsobili tehdejší "velikáni vědy", prof. Kolda, prof. Klobouk a další a tak, po

úspěšné zkoušce z anatomie byl vyzván examinátorem doc. Najbrtem, aby se

ucházel o místo demonstrátora na ústavu. Tuto nabídku přijal. Jako demonstrátor a

později pomocná vědecká síla vypomáhal při sestavování skript, dle potřeby

vypomáhal při výuce studentů a přisedal při zkouškách z anatomie. To vše se

odbývalo jiţ v době, kdy prof. Kolda byl nemocen, takţe více spolupracoval s

MVDr. Vladimírem Komárkem. Jeho spolupráce s ústavem byla intenzivnější v

létech 1956 - 58, kdy sepisoval svoji disertační práci na téma: "Reliéf střevní

sliznice kura domácího". V roce 1958 zakončil studia a po promoci dostal

umístěnku do Českého Těšína. Zde působil na obvodě téměř 10 roků a nato

odchází na místo krajského inspektora Státní veterinární správy v Ostravě v oboru

gynekologie, kde setrval aţ do r. 1989. Po zrušení krajských inspektorů v roce

1989 nastoupil jako pohraniční veterinář, kde působil aţ do roku 2004.

Jeho pracovní zařazení mu umoţnilo trvalý aktivní kontakt s "Alma mater" v

Brně, především s klinickými obory. Rád na toto období vzpomíná, na četná

setkání v odborných komisích ať jiţ s předními pracovníky z VŠV nebo i s

kolektivem krajských gynekologů v čele s dr. L. Mikulášem. Působil i v několika

odborných komisích Státní veterinární správy a trvale působil jako člen komise

reprodukce a genetiky.

67

Navázaný kontakt s vědeckou prací v době působení na Anatomickém ústavu

Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně oţivil při zpracovávání

atestační práce, v níţ se zabýval vypracováním metody pro stanovení počtu

mikroorganismů ve spermatu. V přednáškové činnosti se zaměřoval na odborná

školení inseminačních techniků, přednášel o zdravotním stavu mladého skotu při

kooperačním pastevním odchovu a zabýval se i problematikou kvality býčího

spermatu na problémových stanicích plemenných býků.

Po zhodnocení své ţivotní pouti MVDr. Ivo Petro na závěr uvedl, ţe přínos

ústavu anatomie pro něho "byl neskutečně významný". Nebyla to jenom věda,

která ho zde zaujala, měl, jak uvádí, na ústavu druhý domov, kde mohl být

kdykoliv a téměř kdekoliv. Jako člen kolektivu ústavu se stal více známým a

snadno navazoval přátelství i na jiných ústavech a klinikách. To však zavazovalo k

odpovědnosti ve studiu a přípravě ke zkouškám. Velice si cení spolupráce s tehdy

odb. asistentem MVDr. Vladimírem Komárkem a jeho rodinou. Poznal ho jako

odborníka, morfologa ale i jako humanitního polyhistora, který významně ovlivnil

i formování jeho osoby během studia na VŠV.

MVDr. Jaroslav Trpák

Narodil se 21. 1. 1934 ve Lhenicích na Prachaticku. Na gymnáziu

studoval v Prachaticích, kde maturoval v r. 1953. Na Veterinární fakultě Vysoké

školy zemědělské v Brně zahájil studia v r. 1954. Na Anatomickém ústavu započal

pracovat jako demonstrátor v r. 1955, a jak vzpomíná, zařadil se do pracovního

kolektivu tehdy mladých asistentů zcela a rád. Pana profesora Koldu jiţ na ústavu

nezaţil, ale navštěvoval ho s kolektivem pracovníků ústavu v Doubravníku. Vliv

Koldových myšlenek a metod jeho práce však ještě ústavem vládl a tak obdrţel

téma disertace z topografické anatomie pod názvem "Topografická skladba břišní

stěny u skotu". Při práci ho vedl tehdy odborný asistent dr. Štěrba. Práci úspěšně

obhájil a promoval v r. 1960. Po promoci mu bylo nabídnuto místo asistenta.

Musel však odejít za rodinou do jiţních Čech a to na OVZ České Budějovice. Dva

roky působil jako obvodní veterinární lékař a záhy na to jako okresní veterinární

gynekolog. Později, od roku 1970, pracoval jako androlog a to aţ do odchodu do

důchodu, tj. do června 2004. Vedle své odborné činnosti jako dvakrát atestovaný v

reprodukci skotu učil od r. 1974 na částečný úvazek na Střední odborné škole

veterinární a zemědělské v Českých Budějovicích inseminaci hospodářských

zvířat. Tento obor zde zabezpečil učebními texty, které vyšly v r. 2004 k ukončení

jeho aktivního působení.

MVDr. Jiří Procházka Narozen 3. 3. 1936 v Brně, kde maturoval na gymnáziu v r. 1954. V

tomtéţ roce započal studovat na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy

zemědělské v Brně. Inspirován Koldovým ústavem veterinární anatomie, ucházel

se o práci na ústavě a taktéţ i o téma své diplomové práce. Bylo mu umoţněno

zabývat se studiem srovnávací anatomie ptáků pod vedením jednoho z nejbliţších

68

spolupracovníků prof. Koldy a specialisty na anatomii ptáků tehdy dr. Vladimíra

Komárka. Bylo to téma : Srovnávací studie rozplozovacích orgánů ptáků

hrabavých a vrubozobých. Disertační práci obhájil v r. 1960 a po promoci odešel

do praxe. Nastoupil na OVZ Liberec jako obvodní veterinární lékař ve Frýdlantě v

Čechách, kde působil aţ do r. 1989. Nato nastoupil jako okresní inspektor a

pozdější krajský inspektor veterinární sluţby v Liberci, kde působí dodnes.

Několikrát navštívil Anatomický ústav dnes Veterinární a farmaceutické

univerzity v Brně a vţdy s nevšedním entuziasmem vzpomínal na pobyt na ústavu,

na své učitele, zvláště doc. Najbrta, dr. Komárka a doc. Böhma a jejich zajímavé

přednášky. S velkým uspokojením proţíval i své vzpomínání na profesory

chirurgie - prof. Jurného a I. interní kliniky - prof. Šobru. Svého působení na

Anatomickém ústavu a blízkého vztahu k tomuto oboru vyuţíval a vyuţívá dodnes

při přednáškách na Střední odborné škole učňovské ve Frýdlantě a při jiných

příleţitostech.

Prof. MVDr. Augustin Buš, CSc. Narozen v r. 1938 v Brně, byl v roce 1956 po maturitě na jedenáctileté

střední škole v Brně – Králově Poli přijat na veterinární fakultu VŠZ v Brně. Na

počátku školního roku 1960 mu bylo jako studentovi 5. ročníku nabídnuto místo

asistenta na anatomickém ústavu, kde potom při studiu pracoval aţ do promoce

24. 3. 1962. Na anatomickém ústavu také vypracoval pod vedením tehdy

odborného asistenta ústavu MVDr. O. Štěrby svoji diplomovou práci nazvanou

„Příspěvek k fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků“. Po promoci jako

nestraník nemohl zůstat jako učitel na vysoké škole a nastoupil na umístěnku jako

veterinární lékař Krajského veterinárního zařízení v Českých Budějovicích.

Na podzim r. 1964 po úspěšném konkurzu se stal řádným vědeckým

aspirantem na Katedře patologické fyziologie VF VŠZ v Brně, v r. 1968 obhájil

kandidátskou disertaci v oboru veterinární morfologie a fyziologie. V tomtéţ roce

absolvoval čtyřměsíční studijní pobyt na Royal Veterinary College, University of

London ve Velké Británii. Pak pracoval do r. 1970 jako výzkumný pracovník na

ústavu patologické fyziologie Vysoké školy veterinární v Brně. Od r. 1970 aţ do

konce r. 1990 byl zaměstnancem několika organizací Státní veterinární správy

v různých funkcích v laboratoři patofyziologie výţivy pod odborným vedením

Prof. MVDr. M. Lebedy, CSc., s výjimkou let 1975 – 1978 kdy působil jako

zahraniční expert ve funkci provinčního veterinárního lékaře v provincii

Copperbelt v Zambii.

Od 1. ledna 1991 se stal na základě úspěšného konkurzu přednostou

ústavu veterinární farmakologie a toxikologie, v tomtéţ roce se habilitoval v oboru

veterinární farmakologie a byl jmenován docentem, v roce 1995 byl jmenován

profesorem veterinární farmakologie. V letech 1994 – 1997 byl proděkanem a

v letech 1997 – 2000 děkanem Fakulty veterinární hygieny a ekologie VFU Brno.

Po převedení ústavu veterinární farmakologie z Fakulty veterinární hygieny a

ekologie na Fakultu veterinárního lékařství zůstal na oddělení toxikologie Ústavu

69

veřejného veterinárního lékařství a toxikologie FVHE VFU Brno, kde je garantem

předmětu Farmakologie v produkci potravin a předmětu Rezidua léčiv

v potravinách v bakalářském studijním programu.

Ústav histologie a embryologie Vysoké školy veterinární

Ústav histologie a embryologie VŠV v Brně byl po uzavření vysokých

škol v roce 1939 přestěhován a inventář uskladněn do prostor Anatomického

ústavu VŠV. Zde se také započalo po skončení II. světové války v roce 1945 s jeho

obnovou. Praktická výuka probíhala na širokých chodbách Anatomického ústavu.

Této činnosti se ujal dlouholetý spolupracovník prof. MUDr. Karla Šulce

emeritního přednosty ústavu asistent a později doc. RNDr. et MVDr. Vlastimil

Vrtiš. Ten však v roce 1947 odešel z Brna do funkce přednosty Histologicko-

embryologického ústavu na jím zakládanou Lékařskou fakultu do Hradce Králové.

Spolu s doc. Vrtišem odešel z Ústavu histologie a embryologie VŠV do praxe téţ

asistent MVDr. Zdeněk Klíma, který zde působil od 1. února 1946 do 30. srpna

1947 a na ústavu zůstal pouze asistent MVDr. Vladimír Pleva.

Vedením Ústavu histologie a embryologie Vysoké školy veterinární byl pověřen

od 1.11. 1947 prof. Kolda. V tomto období působila na Ústavu histologie a

embryologie řada kolegů ovlivněných osobností prof. Koldy, kteří náleţí do

seznamu Koldových spolupracovníků a následovníků (ţáků). Byli to asistenti či

odborní asistenti a později docenti a profesoři a řada demonstrátorů. Všichni ti,

kteří vydrţeli i po roce 1950, pod vedením prof. MVDr. Evţena Novotného,

Koldova nástupce na histologickém ústavu většinou rozvíjeli a budovali ústav a

obor histologie a embryologie. Byli to dle časového sledu v nástupu na ústav

histologie a embryologie tito kolegové:MVDr. Vladimír Pleva (1946-1950 ),

MVDr. Rudolf Böhm ( od 1946 do 1949 a od 1954 do 1971), MVDr. Vladimír

Geissel (od 19.4.1950 s častým přerušováním do roku 1991), MVDr. Evţen

Novotný (od 1.6.1950 do 1971), MVDr. Josef Krček (od 15.5.1951 do

31.12.1952), MVDr. Věra Kočí-Gaţdová (od 1.2.1953 do 31. 8. 1955), MVDr.

Adolf Hloušek (od 1.9.1952 do 15.3.1956), MVDr. Jaroslav Holman (od 15.3.1956

do 30.8.1960). Ze zvlášť úspěšných demonstrátorů zde působili MVC. Zdeněk

Věţník, MVC. Rudolf Hrabák, MVC. Jan Jeřábek, MVC. Ivan Těšík a další, o

nichţ se nám informace nedochovaly.

Doc. MVDr. Vladimír Pleva, CSc

Narodil se 21. 4. 1926 v Kovalovicích na okrese Brno. V době

středoškolského studia se zabýval mikroskopickými metodami. Na Vysokou školu

veterinární v Brně nastoupil v roce 1945. Zaujaly ho přednášky profesora Vrtiše

z histologie a embryologie s názorným výkladem doplněným kresbami. Od roku

1946 byl na ústavu volontérem a v roce 1947 se stal asistentem po odchodu

70

asistenta MVDr. Z. Klímy do praxe. Prof.Vrtiš jej zasvětil do vedení

administrativy ústavu a při odchodu do Hradce Králové tak usnadnil předání chodu

ústavu prof. Koldovi, který byl pověřen jeho vedením. Dosud studující asistent

Pleva zpracoval s demonstrátorem R. Böhmem jako učební text embryologii a

placentaci z Vrtišových přednášek. Staral se o vybavení cvičebny, názornou výuku

a zvládnutí mikroskopie.

Profesor Kolda se na něj plně spoléhal, zadal mu téma disertační práce:

Argyrofilní fibrily v kůţi, ale z politických důvodů musel Pleva odejít z ústavu,

kdyţ mu nebyla obnovena smlouva na asistenturu. Připravil ještě cvičení na

podzimní semestr, oč ho poţádal právě nastoupivší doc. Novotný, který přejímal

ústav od prof. Koldy. To uţ byl dr. Pleva zaměstnán u doc. Hökla na Ústavu pro

výzkum masa a ryb.

Na novém pracovišti byl pověřen vedením úseku mikrobiologie a

histologie.

Výsledky histologického vyšetřování jsou v knize Böhm a Pleva: Mikroskopie

masa a surovin ţivočišného původu. Zajímavá je publikace o vývoji koţního tuku

prasete.

V roce 1956 se vrátil na veterinární fakultu VŠZ jako asistent

biologického ústavu. Popsal embryonální vývoj pstruha duhového a na

histologických preparátech zavedl do biologických cvičení výuku cytologie.

Začátkem roku 1959 byl mezi 16 učiteli nestraníky, kteří byli nuceni odejít ze

školy.

Od roku 1959 aţ do důchodu v roce 1987 pracoval jako vědecký

pracovník Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách. Zařídil

zde tři laboratoře elektronové mikroskopie, v roce 1962 zaloţil oddělení : Sbírku

zoopatogenních mikroorganismů, jehoţ byl vedoucí a od roku 1982 i programů

WHO ( srovnávací virologie, virologie potravin). Sestavil katalog zdrojů

ţivočišných virů a k nim antisér. Zabýval se mikrofotografií a zpracoval Atlas

cytologie a cytopatologie tkáňových kultur (Brno 1969). Tento předloţil jako

habilitační práci.

Na VŠV se vrátil aţ v listopadu 1989 jako důchodce. Habilitační řízení

bylo dokončeno v roce 1990. V kabinetu dějin pokračuje v archivaci fotografií a

v sekci dějin Společnosti veterinárních lékařů spolupracuje na sepisování broţur o

historii veterinární medicíny.

Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc.,

Narozen 20.2.1925 v Brně. Absolvent VŠV v roce 1950. V období 1946-

1949 byl volontérem a demonstrátorem na histologicko-embryologickém ústavu u

prof.Vrtiše a prof. Koldy. V letech 1949 aţ 1953 působil jako výzkumný pracovník

u docenta Hökla ve Výzkumném ústavu pro maso a ryby, zaměřený na histologii

potravin a uţitou morfologii.

71

Po smrti doc. Hökla se stal vedoucím tohoto ústavu. Od r.1954 byl

vědeckým aspirantem a asistentem ústavu histologie a embryologie. Jeho

disertační práce se zabývala strukturou kůţe králíka (1950).

V roce 1956 vyšla kniha Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu

(s Vl.Plevou), druhé vydání 1962, ruský překlad v Moskvě 1964. V roce 1958

kniha získala Cenu města Brna. Několik publikací vydal z oboru anatomie

děleného masa a jeho popularizace (Tělověda jatečných zvířat, Kupujeme a

upravujeme maso. Kupujeme maso). Kandidátská disertace o pankreatu jako

jatečné surovině (1958) ukázala m.j. na pankreas ovce, jako moţný vydatný zdroj

insulinu. (Chranitelna promyšlenost. Sofia,1959.) Habilitační práce o histologii

škáry kura domácího (1964) byla morfologickým podkladem pro studium změn na

kůţi průmyslově chované drůbeţe při infekčních nemocech ( Markova choroba).

Vzhledem ke sloţitým společenským poměrům na pracovišti a s ohledem

na potřeby tehdejší fakulty, usilující o navrácení samostatnosti, se společně s prof.

Novotným stále víc věnoval veřejné a historické činnosti. To vedlo k několika

velkým akcím, zřízení Klubu přátel školy a ke dvěma sborníkům k dějinám

brněnského veterinárního učení. Zaslouţil se téţ o prosazení medailérské aktivity

na Vysoké škole veterinární v Brně. Stál při realizaci celé řady medailí slavných

osobností ( I.J. Pešina, A. Klobouk, E. Přibyl a samozřejmě i J. Kolda) a další.

Pamětní desku a dokonce poštovní známku a název ulice hned vedle školy- to

prosadil na počest Pešiny téţ.

Na počátku normalizace byl za práci na škole a ve sportovním hnutí

exemplárně potrestán a aţ do odchodu do důchodu umístěn na Státním

veterinárním ústavu jako patolog. Tam se věnoval také uţité a forenzní

mikroskopii a dějinám oboru. Na morfologické pracoviště se uţ nevrátil. Byl

rehabilitován – jmenován profesorem.

Věnuje se studiu a organizaci dějin veterinární medicíny a je právem

povaţován za zakladatele tohoto oboru u nás. Ve světě je uznávaným historikem a

to také vedlo k uspořádání Světového kongresu o historii veterinární medicíny na

naší univerzitě v Brně v roce 2000. U příleţitosti jeho 80. narozenin mu rektor

VFU Brno udělil medaili univerzity.

VZPOMÍNKY RUDOLFA BÖHMA NA VELKÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ UTVÁŘEL

NÁŠ SVĚT

Pana profesora Koldu jsme prvně zahlédli uţ při prvních krocích do budovy

anatomie a hygieny potravin od léta roku 1945. Tehdy byla ještě histologie z nouze

etablována v některých prostorách anatomie aţ do jara 1948 a tak jsme starého

pána (bylo mu tehdy padesát let) potkávali častěji a uctivě jsme se klaněli. Chodil

po ústavu v bílém plášti, pod ním měl běţné oblečení, nejčastěji koţenou vestu a

na nohou koţené pantofle. Kdyţ opouštěl ústav, byl vţdy v obleku, s kloboukem a

holí. Později rád vzpomínal také na to, ţe si obleky nechával šít a zásadně

72

s dvojími kalhotami. Ty ţe se opotřebí víc neţ sako. Za první republiky byly ty

druhé kalhoty tak zvané pumpky – pro vycházky do přírody a pro štrapáci.

Na anatomii v prvním poschodí ve velké hale vlevo vedle dveří do dlouhé

chodby byl tehdy jediný telefonní přístroj. Kdyţ pana profesora někdo volal,

utíkalo se pro něj aţ dozadu k jeho bytu. Stávalo se, ţe byl sám blízko telefonu a

přebíral tak hovory sám. Hlásil se stroze : Zde profesor Kolda! Stávalo se však, ţe

volající ţádal někoho z hygieny potravin a to se muselo zavolat značně hlasitě

třeba : Pan asistent Janovský!nebo pan asistent Potoček! Tak to volával i veliký

anatom. Nahoře ve druhém poschodí byl nejblíţe pan Břicháček, nebo paní

Havlíčková a ti volali na všechny strany. Volaný odněkud přiběhl a nemohl ani

poděkovat, protoţe pan profesor uţ byl někde jinde.

Od jara 1948 byl histologický ústav uţ na svém původním místě

v upravené budově vychovatelny. To uţ šéfoval pan profesor Kolda, protoţe

profesor Vrtiš byl v Hradci Králové a brzy tam dělal děkana lékařské fakulty. Pan

profesor Kolda docházel do ústavu z anatomie chodníčkem přes botanickou

zahradu a tomu chodníčku jsme také říkali Koldův. Jednou jsem ho doprovázel.

Zastavil se u záhonu, zaloţeného pro potřeby encyklopedie zemědělství a zavrtal

hůl u výrazné rostliny. Zeptal se mne úplně stejným tónem, jakým ţádal na pitevně

název nějaké tepny či nervu: "Coó je toto?" Mohl jsem odpovědět hbitě "Pane

profesore to je sója!" "Jak to víš ?" Odvětil otázkou. Já nato : "Já jsem sóju v létě

čtyřiačtyřicátého okopával na statku v Chrlicích a nikdy na ni nezapomenu." Pan

profesor se zájmem "Cos dělal v Chrlicích, to jsou snad biskupské statky?" Ano

my jsme tam byli „zatotáni“! Tak jsem vysvětlil, ţe jsme tak říkali německému

totálnímu nasazení. Pan profesor byl spokojen, ţe jsem uměl poznat sóju a ţe se

dozvěděl, co to bylo zatotání. Snad si mne i víc zapamatoval.

Ještě před touto událostí byl pan profesor často přísedícím u zkoušek

z histologie ještě v prostorách anatomie, konkrétně v rohové jiţní laboratoři vedle

dnešní pracovny přednosty ústavu. Tam se zkoušelo, v rohu pracovala slečna

Herůfková, byl tam i zřízenec a dokonce demonstrátoři. Pan profesor Vrtiš se

zkoušce věnoval, někdy odběhl nebo se mu zavíraly oči únavou. Na zkoušku si

pamatuji dobře. Dělal jsem ji na opravdovou výbornou aţ na jednu skvrnku.

V preparátu jsem aţ s velkou pomocí poznal bledě namodralá prostorná

Purkyňova vlákna v myokardu. Pan profesor Kolda jako přísedící obvykle chodil

po místnosti a kouřil, sem tam hodil očkem po zkoušeném a napovídal. Profesor

Vrtiš se ptal, co je na jednom z předloţených tří histologických preparátů a trpělivě

čekal. Zkoušený trpěl - měl poznat mléčnou ţlázu. Kdyţ to trvalo dost dlouho,

nechal prof. Kolda cigaretu v ústech, a prsty nadzvedl několikrát myšlené poprsí.

Student pochopil a správně zareagoval. Profesor Kolda sáhl po cigaretě - byl silný

kuřák, říkalo se, ţe vykouří stovku denně. Profesor Vrtiš tím nadšen nebyl, byl

sportovec a nekuřák. Jistě si všimnul, ţe na správné odpovědi má svůj podíl i náš

největší veterinární morfolog.

73

Kdyţ jsme pracovali na Výzkumném ústavu pro maso u docenta Hökla,

věděli jsme o spolupráci pana docenta s profesorem Koldou. Říkalo se, ţe

odpoledne chodí docent Hökl za anatomem a ţe oba při kouření probírají odborné

věci. Profesor Kolda měl pro tyto účely údajně dlouhou fajfku a rovněţ Jan Hökl

zapaloval doslova jednu od druhé – prsty měl úplně bronzové. Myslím, ţe později

se pan docent k těmto schůzkám sám vracel, ţe v té době přemlouval velkého

anatoma: "Pane profesore, máme mnoho společné práce, budeme dělat jinou a lepší

anatomii". Myslel tím výzkum kůţí pro zlínského Baťu a ten výzkum na

anatomickém ústavu uţ probíhal. Myslel tím dělení masa a také mikroskopii masa

a jatečných surovin. Z broţury o dělení vepřového masa a i naší společné broţury o

dělení hovězího masa měl pan profesor Kolda radost a často se odvolával na svou

maminku : "Moje matka byla první moravská vyučená řeznice a já jsem od ní

hodně pochytil". Rozsah prací zaměřených na hygienu a technologii potravin byl

ohromný. Odpovídal tomu i počet doktorandů s náměty společnými hygieně i

anatomii. Škoda, ţe se na to dnes zapomíná.

Po překvapivé smrti docenta Hökla jsme se s panem profesorem Koldou

velmi sblíţili. Byli jsme na hygieně jako rozehnané stádo bez pastýře a chodili

jsme k profesorovi Koldovi o radu. Z vůle spolupracovníků jsem se tehdy stal

zatímním vedoucím ústavu a neměl jsem dost zkušeností. Výzkumný ústav měl

oporu také v masném průmyslu a dokonce ani u tehdejší ministryně výţivy jsme

nic nepokazili. Povaţoval jsem tehdy za povinnost pokračovat v myšlenkách

Höklových, protoţe nějakou vlastní koncepci nikdo z nás neměl. Nadto mne

tehdejší děkan, profesor Janeček ujistil, ţe jsou rádi, ţe je zde prakticky zaměřený

ústav a ţe by do budoucna nemuselo být bez významu, kdyby jeho vedoucí byl

současně docentem toho oboru. Pan profesor Kolda o tom věděl a řekl mi zcela

neskrytě: "Ale na to ti to dělení stačit nebude, pokračuj v mikroskopii masa, ono

vám to s Plevou jde a je to větší a širší obor. Taky to ještě nikdo soustavně nedělal.

Odhabilitoval jsem Ciligu, odhabilituji také tebe".

Tak začala práce na dělení masa. Pan profesor Kolda mne naučil dělat

korektury a kdyţ teď k něčemu sednu, zatrhávám, nebo píšu „deleatur“, vţdycky si

na něj vzpomenu. To jsme ještě nevěděli (abych pouţil jazyk jednoho z našich

politiků) ale opravdu jsme ještě nevěděli, ţe nad námi existuje nějaký stranický

výbor, dokonce v několika etáţích. A to jsme byli v prostředí, kde se chorobně

studovaly tlusté svazky, srovnávající politické úchylky "západních renegátů"

v některých evropských zemích. My jsme měli radost z kaţdé napsané stránky,

z kaţdého řádku, který vyšel a chlubili jsme se pracemi vyšlými v cizině a největší

radost byla, kdyţ měl člověk v ruce právě vyšlou a ještě vonící vlastní knihu. Zlu,

které z těch později rozvrácených poměrů vyšlo, nedovedl zabránit ani akademik a

náš největší morfolog.

Chtěli jsme, aby kaţdá osobnost na škole měla oficiální fotografii, tedy

portrét. Stávalo se totiţ několikrát, ţe někdo slavný zemřel a nezůstala pouţitelná

neamatérská fotografie ( byl to i případ Höklův, Vojtěcha Neumana a dokonce i

profesora Přibyla). Kolik lidí kroutilo hlavou, co ţe to zase vymýšlíme. Profesor

74

Kolda s oficiální fotografií přišel a to s dobrou. Aţ na jedno překvapení – měl na

klopě tmavého obleku stranický odznak, označovaný tehdy pracujícím lidem jako

"musílek" ( ţe se musel nosit). Profesor Novotný z toho byl zdrcený, ale vţdy se

mu podařilo při pouţití fotografie do publikace nechat udělat výřez, na němţ

zůstal musílek stranou. Jindy vyuţil umění Jaroslava Holmana a skutečná

retušovací barva udělala zázraky. Teď, kdyţ v tomto sborníku čteme všechny

řádky různých autorů a pamětníků, pochopíme: pan profesor měl strach. Stejný

jako proţíval skoro celý národ a který se nakonec - kdyţ to stálo existence a

dokonce zničené ţivoty – ukázal jako oprávněný. Byla jiná cesta ?

Pan profesor se k politice moc nevyjadřoval. Bylo však poznat, ţe je

přesvědčením něco mezi lidovcem a národním socialistou. Jednou k němu přišla na

zkoušku studijní úderka, sloţená ze studentů ročníku absolutoria 1952. Bylo jich

pět a pokud se nemýlím, tři z nich pan profesor vyrazil a dva prošli s trojkou.

Studentská úderka byla v tichosti rozpuštěna. Jiný z modrokošilatých nadšenců (a

pan profesor je měl i na ústavě) oslovil pana profesora titulem: "Soudruhu Koldo !"

Pan profesor se ohradil: "Já jsem profesor Kolda, mne jmenoval prezident

republiky "!

U jednoho intermezza jsem byl sám. Pracovali jsme na pitevně na popisu

děleného masa. Pan profesor se natahoval k zavěšené čtvrti nebo zase klečel u

masa poloţeného na zemi a kreslil, přitom mi diktoval. Práce dost namáhavá. Byl

rozčílen a oči se mu také víc leskly. Při odchodu se na mne prudce obrátil: "Taky

tam chodíš do toho termostatu naproti ?" Já na to: "Pane profesore, já vám

nerozumím!" Odpověděl stejně vzrušeně: "Já se tě ptám, jestli taky chodíš pro

rozumy tam naproti na patologii. To přece není vysokoškolské pracoviště, to je

termostat!". Víc se k tomu nevracel, ale nemusel mluvit, věděl jsem všechno.

Zapomíná se na Koldovo úřadování. Také na jeho psací stroj, byl malý a

přenosný a typy měl v kurzivě. Ţádný jiný stroj takové typy neměl a tak byly

dopisy pana profesora poznat podle kurzivy a taky podle jeho výrazných podpisů.

Kdyţ se něco řešilo, zasedl ke stroji a psal. Nebo si dělal poznámky a dopis psal

někdy v noci. Byly to někdy věci zásadního významu. Největší úřadování jsem

zaţil po neočekávané smrti docenta Jana Hökla v roce 1951. Pan profesor se cele

zapojil do přípravy posledního rozloučení, přivítal, kdyţ jsem dával zprávy do

novin včetně Literárních, ale zejména řešil ohromný problém, který se vyskytl a

kterému se do nynějška mnoho lidí vyhýbá: pan docent nebyl nemocensky

pojištěn! Tehdy to bylo moţné, systém byl nedokonalejší neţ později a dnes. Jeden

rektorátní úředník, jehoţ jsem si váţil z jiné oblasti společenského ţivota, dostal za

trest malou finanční pokutu. Jiný váţený profesor se k tomu vyjádřil poměrně

přiléhavě: To je příklad, jak se někdo zapomene postarat o vlastní rodinu. Všechno

vzniklo komplikovaným přechodem Höklovým ze Zlína do Brna a jeho dvojím

zaměstnáním, později i prací na výzkumném ústavu, kde byl vedoucím a buď

nebral ţádnou, nebo jen nepatrnou odměnu. Zkrátka a dobře, pan docent Hökl

neměl v zápalu své práce čas uhlídat své osobní věci a kdyţ zcela neočekávaně

odešel, nebylo z čeho pozůstalým vypočítat důchody. Někdo poradil, ţe existuje

75

náhradní nouzové řešení, ţe se musí vypočítat hodnota práce, kterou zemřelý

vykonával, řádně to doloţit svědectvími a potvrzeními a ţe na základě toho se

rozhodne v Praze. Profesor Kolda se tohoto úkolu ochotně ujal, celou věc vyřídil a

my jsme mu pomáhali. Vypočítal kolik měl pan docent za celou dobu přednášek a

cvičení, kolik studentů zkoušel a jaké měl reprobace. Všechno se vyjadřovalo

penězi podle výše platů ostatních podobných učitelů. Byla to nesmírně obtíţná

záleţitost a vznikla z toho pěkně tlustá sloţka spisů. Celá věc se podařila a

důchody byly podle tehdejších hodnot jakţ takţ zachráněny. Pro Höklovo dílo bylo

velké pochopení přímo u tehdejší ministryně výţivy Jankovcové, u činitelů

masného průmyslu a vznikla myšlenka navrhnout pana docenta Hökla in

memoriam na státní cenu. Dalo to hodně běhání, pan profesor Kolda sepisoval

společně s asistenty hygieny potravin celé dlouhé petice a návrhy a i tato věc se

podařila ještě lépe. Šlo o poměrně vysokou částku a rodina Höklova byla na

nejbliţší dobu ochráněna od nedostatku. Pan profesor Kolda v tomto ohledu

vykonal nesmírně významnou, přitom dnes uţ zapomenutou práci. Byl plný

pochopení, snad proto, ţe ani jeho celý ţivot nebyl při zdánlivém materiálním

dostatku nijak růţový. A zase musíme trpce poznamenat, ţe je škoda, ţe po jeho

smrti neběţely věci tak, jak by si to přál. Ta doba však zlu napomáhala.

MVDr. Vladimír Geissel

Narodil se 19.6.1928 v Nové Pace. Studia ukončil v roce 1952 a promoval

v roce 1953. Během studia na Ústavu histologie a embryologie působil jako

volontér a od roku 1950 jako asistent a později odborný asistent aţ do roku 1979.

Poté byl zaměstnán jako odborný asistent na Katedře hygieny masa, mléka a

technologie potravin do roku 1986. V tomto roce přešel zpět na Katedru anatomie,

histologie a embryologie, kde působil aţ do doby odchodu do důchodu.

Byl spoluautorem učebnice "Veterinární histologie" a pořídil překlad I. dílu

knihy "Embryologie ţivočichů" autora G.A. Schmidta z ruštiny.

Prof. MVDr. Vlado Uhrin, DrSc.

Narodil se 20.9.1929 v Provici okr. Lučenec. Na VŠV v Brně začal

studovat v r.1948. Během studia působil krátce na Histologicko-embryologickém

ústavu, v tu dobu vedeném J. Koldou, jako demonstrátor a pomocní vědecká síla.

Záhy přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, kde působil od r.1951 jako

asistent, později jako odborný asistent aţ do roku 1962. Prof. Kolda ho zařadil do

spolupráce s MVC. V. Komárkem ve výzkumu domácích ptáků. V roce 1961 se

habilitoval jako docent veterinární morfologie a odešel na VŠZ do Nitry, kde se

stal vedoucím Katedry veterinárních disciplín na zootechnické fakultě. Vrátil se

tedy k původnímu zaměření na morfologii. Úspěšně rozvíjel i výzkumnou činnost

v oboru mikroskopická anatomie ţíhaných svalů savců a ptáků aţ do r.1969.

V období normalizace v r. 1970 byl odvolán z funkce vedoucího katedry a odešel

do Výzkumného ústavu ţivočišné výroby, kde se stal později ředitelem a uplatnil

své odborné a organizační schopnosti.

76

Prof. MVDr. Zdeněk Věžník, DrSc.

Narodil se 10.6.1928 v Brně. Veterinární medicinu začal studovat v r.

1948 a hned o prvních prázdninách se zapojil do projektu „Zdravotní stav lovné

zvěře“, řízené z patologického ústavu. Stal se demonstrátorem – volontérem na

patologii a v r. 1950 přešel na demonstrátorské místo na histologii. Vyuţil svého

výtvarného nadání a umění fotografovat a vykonával práce asistenta včetně výuky

v praktikách. Současně se orientoval na spolupráci s praktiky a výzkumnými

pracovníky II. porodnicko-gynekologické kliniky lékařské fakulty MU. Po

absolutoriu získal místo výzkumného pracovníka pro antropozoonózy v nemocnici

u sv. Anny a zaměřoval se na infekce ţen brucelózou, listeriózou a toxoplazmózou.

Tím se dostal do těsné spolupráce s profesorem Draţanem a profesorem Přibylem.

Po zaloţení Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v roce 1956 mu profesor

Přibyl nabídl místo na oddělení fyziologie a patologie reprodukce, otevřeném při

porodnické klinice veterinární fakulty. Zdeněk Věţník byl jedním z prvních

pracovníků výzkumného ústavu a významně se podílel na zařizování laboratoří a

počátcích činnosti v medláneckých novostavbách. Tam byl jako významný člen

kolektivu ústavu po celý ţivot a do činnosti ústavu je zapojen dosud.Významným

rysem jeho činnosti je spolupráce s institucemi pro poruchy reprodukce lékařské

fakulty a jiných zdravotnických zařízení, včetně jeho podílu na rozvoji řízené

asistované reprodukce na brněnských pracovištích a v naší zemi vůbec.

V roce 1961 dosáhl hodnosti kandidáta věd, od roku 1965 byl samostatným

vědeckým pracovníkem, v roce 1969 se habilitoval z veterinárního porodnictví a

gynekologie, habilitační řízení bylo dokončeno aţ po roce 1989. Doktorátu věd

dosáhl v roce 1993 a v roce 1994 byl jmenován profesorem. Pod jeho vedením

vznikla Národní referenční laboratoř pro spermatologii a andrologii. Profesor

Věţník se také vţdy věnoval veřejné činnosti. V roce 1990 se stal prvním

prezidentem Komory veterinárních lékařů ČR a úspěšným předsedou veterinárního

odboru ČAZV. Z původní záliby v jezdeckém sportu se postupně vyvinuly funkce

spojené s rozvojem a propagací jezdeckého sportu v Brně a v celém státě.

Profesor Věţník je autorem a spoluautorem více neţ 550 prací a publikací

včetně kniţních. Pedagogicky je činný na Veterinární a farmaceutické univerzitě,

Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě a Univerzitě v Pardubicích.

Prof. MVDr. Evžen Novotný,

děkan veterinární fakulty z let 1954 aţ 1959 a první rektor z let 1969 aţ

1971 po znovunabytí samostatnosti Alma mater opět se jménem Vysoká škola

veterinární, přišel v roce 1950 na tehdejší Vysokou školu veterinární jako z praxe

vybraný vedoucí histologicko-embryologického ústavu i na přání profesora Koldy,

povinnostmi tehdy přetíţeného.

Narozen ve Ţďáru nad Sázavou (9.11.1911) v rodině poštovního úředníka

, vystudoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a Vysokou školu veterinární

v Brně ( diplom zvěrolékaře 10.1.1939, doktorát 17.6.1939). K základním

77

disciplínám ho vázalo téma doktorské disertace o vlivu adrenalinu a pituitrinu na

morfiovou narkózu u krys na Fyziologickém ústavu profesora Tomáše Vacka.

Jinak prošel tvrdou školou praktika v Novém Městě na Moravě (1940-1946) se

zkušeností veřejného činovníka, kdyţ byl prvním předsedou městského národního

výboru v Novém Městě po osvobození. V letech 1946 aţ 1947 byl hygienikem na

praţských ústředních jatkách a další tři roky působil na veterinárním odboru

ţivočišného pojištění Čs. pojišťovny v Brně. Tam přišel do styku s vedením

brněnské vysoké školy, měl za sebou několik desítek odborných publikací z oborů,

v nichţ dosud pracoval. Ústav přebíral od asistenta dr. Vladimíra Plevy, který

dokončil studium a činnost na ústavu, zajistil však dr.Novotnému praktika a

upevnil jeho vztah k tradici ústavu, profesoru Šulcovi, Vrtišovi a Koldovi. Jan

Kolda a Evţen Novotný si vytvořili od počátku pěkný vztah nejen svým společným

původem z Vysočiny, ale i vysoce kulturním zaujetím k celému oboru a

humanitními názory. Evţenu Novotnému bylo tehdy 38 let, byl si vědom své

nevýhody ţe na oboru nepracoval a našel správnou cestu ve zdůraznění

pedagogické činnosti profesora Šulce a Vrtiše (oba poslouchal během studia) i

anatoma Koldy. Profesor Vrtiš navštěvoval Novotného na ústavu aţ do konce

svého ţivota a ţil s pracovištěm jako se svým.Podílel se i na mnoha projektech

veterinární výuky a organizace a i tam našli oba mnoho společných zájmů

s konkrétními kladnými výsledky pro celou společnost.

Prvořadý úkol viděl Novotný v udrţení zájmu mladých posluchačů o

histologii jako základu k pochopení normálních i narušených funkcí ţivého

organismu. Studentům zdůrazňoval vzájemné souvislosti mezi mikroskopickou

strukturou a organogenezí a učil je vyuţívat morfologických oborů v medicínském

myšlení. V přednáškách byl nepřekonatelný. Byl výborným řečníkem s jasnou

formulací vykládané látky a jeho výklad vţdy zaujal. Dobře slouţila i série jeho

učebních textů z histologie i embryologie z let 1951 aţ 1965, které pro studenty

připravil. Vynikající byla i první česká učebnice veterinární histologie sepsaná

s kolektivem asistentů a vybavená zejména ilustracemi MVDr. R. Hrabáka a

mikrofotografiemi asistenta MVDr. J. Holmana. Publikace získala Krajskou cenu

A. Klobouka, uvaţovalo se o dalším vydání a případném překladu do němčiny.

Stejné úsilí na úseku embryologie, těţící z nerealizovaného skripta podle

přednášek profesora Vrtiše a z úspěchu dosavadních textů z organogeneze uţ přišlo

do období politických zvratů koncem 60. a počátku 70. let. Politicky rušivý ţivel

definitivně narušil kolektiv Novotného pracoviště. Intelektuální kapacity profesora

Novotného vyčerpalo jeho velké úsilí o znovunabytí samostatnosti školy, při němţ

byl hlavní osobou a právem byl jednohlasně vybrán za prvního rektora nové éry.

To uţ byla doba normalizace. Profesor Novotný určitý čas odolával četným

úskalím a politickým intrikám. Později se však projevila váţná choroba a v roce

1971 zcela zlomen rezignoval na funkci rektora a odešel do invalidního důchodu.

Na školu se uţ nikdy nevrátil. Odešel z Brna, odmítal i zprávy o rozporech na jeho

ústavu, o stěhování ústavu z prostorů posvěcených dílem Šulcovým i jeho

konečném zrušení. Jeho slova byla : " Uţ toho bylo všeho dost. Já je uţ nechci

78

vidět". To také dodrţel. Do dějin veterinární medicíny naší a její vysoké školy se

však navţdy zapsal jako děkan a rektor a na své dílo se mohl dívat s uspokojením.

Stálo to však kus lidského zdraví a ţivota.

Jeho vztah k profesoru Koldovi byl křišťálový. Nad rakví mu promluvil

jako děkan školy, ţák a přítel. Zabránil zničení Koldových koberců

s histologickými motivy a podle svých sil s nimi seznámil i odbornou Evropu (Das

medizinische Bild, 1961, s. 28-31).

Nemenší dílo zde zanechal jako historik vyuţívající právě historii

k propagaci oboru. O profesoru Koldovi napsal podařenou ţivotopisnou broţuru

(1965). Spolu s řídícím učitelem Leopoldem Mazáčem inicioval v bývalé Koldově

vile v Doubravníku zřízení pamětní síně prof. J. Koldy, která se tam zachovala

dodnes. Rozvinul Hykešův objev mořického Viléma Zlámala jako organizátora

veterinární sluţby v Uhrách a profesora zvěrolékařské školy v Budapešti (1966). V

této souvislosti byl jmenován čestným občanem obce Mořice na Hané. Oslavil

profesora Přibyla (s E. Kudláčem 1970) a zahájil sérii pamětních desek,

připomínajících významné veterinární lékaře široké veřejnosti.

Byl to člověk citlivý , miloval hudbu a kulturu vůbec. V mládí byl i

vynikající houslista. Hrál na housle před známým houslovým virtuosem a

skladatelem Františkem Drdlou a obdivoval zvláště jeho známou "Serenádu",

kterou Drdla věnoval z přátelství Janu Kubelíkovi.

MVC. Irina Trinklová- Urbánková

Přišla ke studiu veterinátrní medicíny po válce jako věkově starší a s

pedagogickými zkušenostmi středoškolské profesorky. Jako studentka získala

místo asistenta histologicko-embryologického ústavu neboť v jejich kvalitách ji

upřednostňovala také znalost ruštinu, kterou upltňovala při překladech odborné

literatury pro prof. Koldu. Po sňatku s veterinárním chirurgem odešli do praxe,

nepokračovala jiţ ve studiu na VŠV a později údajně vystudovala v Praze

zeměděksjé inţenýrství.

MVDr. Josef Krček

Narodil se 2.4. 1915 v Mělníku a ke studiu veterinární medicíny po válce

ho přivedlo uţ jako staršího dřívější zaměstnání za první republiky a za války.

Studium ukončil aţ v roce 1953. Jiţ v roce 1951 se stal asistentem histologicko-

embryologického ústavu. Zde působil do roku 1953. Vyuţíval úspěšně svých

schopností kreslíře, malíře a kaligrafa a jeho práce byla ústavu prospěšná a na

činnosti ústavu dobře patrná. Dr. Krček odešel na Státní veterinární ústav v

Olomouci, pracoval na úseku kontroly krmiv a 26. 6. 1980 předčasně zemřel.

MVDr. Věra Kočí-Gaždová

Narodila se 18.8.1930 v Myslavě. Studovala na Vysoké škole veterinární

v Brně v letech 1950 - 1954. Na Ústav histologie a embryologie nastoupila jako

asistentka od 1. února 1953. Vedla praktická cvičení studentů veterinárního

79

lékařství. Díky kreslířské zručnosti se podílela na obrazové části skript histologie a

embryologie s ostatními pracovníky ústavu, jehoţ textovou část napsal doc.MVDr.

Evţen Novotný. V roce 1955 koncem srpna ukončila svoji činnost na ústavu a

odešla se svým manţelem, vojenským veterinářem, chirurgem a bývalým prvním

asistentem chirurgické kliniky v letech 1848 - 1955 MVDr. Zdeňkem Kočím do

Hranic na Moravě. Zde pracovala jako obvodní veterinární lékařka a později jako

ředitelka OVZ.

MVDr. Adolf Hloušek, CSc.

Narozen 6.1.1928 ve Lhotě (nyní Lísek na Ţďársku). Maturoval v r. 1946

na Obchodní akademii a v roce 1947 na gymnáziu v Brně. Na Vysoké škole

veterinární studoval v létech 1947 - 1952 a byl promován v r. 1953. Od ukončení

studia pracoval jako odborný asistent na Histologicko-embryologickém ústavu

ještě pod vedením prof. Koldy aţ do roku 1955. V tu dobu vedl praktická cvičení a

věnoval se vědecko-výzkumné činnosti. Zabýval se studiem struktury kloubů u

skotu a prasete a zaváděl techniku fázové kontrastní mikroskopie. Pro zájem o

klinickou práci a aplikovanou mikroskopickou anatomii přešel v r. 1956 na

chirurgickou kliniku, kde úspěšně působil aţ do r. 1974. V r. 1964 na klinice

chirurgie obhájil kandidátskou disertační práci a získal titul kandidáta věd. Ve

vědeckém bádání řešil uplatnění plastických hmot jako chirurgicky voperovaných

náhrad a zaváděl speciální laboratorní vyšetřovací metody tělních tekutin do

klinické diagnostiky, včetně elektrodiagnostky. Zabýval se i rastrovací

elektronovou mikroskopií. Od roku 1974 působil na porodnicko-gynekologické

klinice do roku 1991 , kdy náhle zemřel. Na této klinice se zabýval studiem

reprodukčního cyklu u prasnic a ovlivňováním reprodukce u dojných krav.

Dr. Hloušek publikoval několik desítek původních vědeckých a

odborných prací a je spoluautorem řady učebních textů z mikroskopické anatomie

a chirurgie. Významná byla i jeho spolupráce s Ústřední veterinární nemocnicí v

Brně, kde rozvíjel a zaváděl do provozu různé diagnostické laboratorní metody.

Doc. MVDr. Jaroslav Holman, CSc.

Narodil se 19.4.1932 v Havlíčkově Brodu. Zde studoval na gymnáziu,

které ukončil maturitou v roce 1951. Téhoţ roku byl přijat na Vysokou školu

veterinární v Brně. Po úspěšném studiu promoval v roce 1956. Jiţ během studií v

prvním ročníku se stal demonstrátorem a záhy vědeckou pomocnou silou na

Ústavu histologie a embryologie Katedry morfologie Vysoké školy veterinární

ještě za vedení prof. Koldy. Během studia se intenzivně věnoval mikrofotografii a

stal se v té době vyhledávaným odborníkem, který fotografoval pro potřeby nejen

katedry, ale za kterým přicházeli pracovníci školy i jiných institucí se ţádostí o

zhotovení mikrofotografických snímků. Rovněţ se podílel kresbami na obrazové

části skript. Předmětem jeho diplomové práce byla mikroskopická struktura štětin

prasete domácího.

80

Po promoci 15.3.1956 nastoupil na Ústavu histologie a embryologie jako

asistent, později jako odborný asistent. Byl přijat do vědecké aspirantury a odborně

se zaměřil na histochemii, speciálně na průkaz fosfatáz v různých tkáních. Tyto

studie vyústili v obhajobu kandidátské práce..

Nedlouho potom od 1.9.1960 odchází na Vysokou školu zemědělskou,

kde vzniká po připojení Vysoké školy veterinární v roce 1952 k Vysoké škole

zemědělské samostatný Ústav anatomie a fyziologie, takţe výuka anatomie a

histologie studentů zootechniky se přenesla na tento ústav. Dosud se konala na

Veterinární fakultě VŠZ. Na Vysoké škole zemědělské vybudoval Dr. Holman

histologické oddělení, které plnilo nejen úkoly pedagogické, ale i vědecko-

výzkumné.

V roce 1962 - 1963 je budováno při Katedře mikrobiologie a imunologie

Veterinární fakulty v Brně pracoviště elektronové mikroskopie a k dokončení a

dobudování je přizván dr. Holman. Přechází proto zpět na Veterinární fakultu

VŠZ. Do úkolu se vrhl s neobyčejným entuziasmem a doslova vlastníma rukama

vybudoval v suterénních prostorách budovy patologie zařízení, které bylo

srovnatelné s podobnými na lékařských fakultách. Současně s budováním

pracoviště zvládal náročné metodiky elektronové mikroskopie především v

histologii a v elektronové histochemii. Prováděl i snímky pro virologické účely

(např. negativní barvení viru papilomatózy a jeho průkaz v ultratenkých řezech).

Jeho elektronogramy byly výborné kvality, neboť kladl na preciznost v práci

zvlášť vysoké nároky. Dokud nevzniklo druhé pracoviště elektronové mikroskopie

na katedře morfologie, Dr. Holman se podílel na výuce zajišťováním nepovinného

předmětu "Elektronová mikroskopie" a demonstracemi metodik elektronové

mikroskopie v rámci řádné výuky histologie. Od 1. ledna 1967 získává tato

laboratoř statut samostatného pracoviště a organizačně podléhá rektorovi.

Docentem se stal Dr. Holman 19. 3. 1969 po řádném habilitačním řízení.

V roce 1977 byl zrušen statut samostatnosti tohoto pracoviště,

organizačně bylo včleněno do Katedry patologie a parazitologie a Doc. Holman

byl převeden z třídy učitelů mezi vědecko-technické pracovníky. Těmito

opatřeními byl značně stresován, protoţe nikdy nebyla ohodnocena ani finančně

jeho docentura a nebyl zařazen mezi samostatné vědecké pracovníky, kam

povahou odbornosti a činnosti patřil.

Publikačně byl velmi plodný, protoţe uveřejnil kolem devadesáti

vědeckých prací, z nichţ více neţ polovina byla publikována v renomovaných

zahraničních časopisech. Předmětem studia se stal trávicí trakt přeţvýkavců,

trávicí trakt selat a kuřat v období rané ontogeneze. Výrazně přispěl i k poznání

papilomatózy skotu. Významným způsobem se podílel na vydání první české

veterinární učebnice histologie a to sepsáním kapitol o pohybovém ústrojí, o

trávicí soustavě, o dýchací soustavě a o pohlavní soustavě. Rovněţ pro tuto knihu

zhotovil 150 originálních mikrofotografií. Fotograficky se podílel na publikaci

Doc. Böhma "Kupujeme maso" a na publikaci Dr. Böhma a Dr. Plevy

"Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu.

81

Z vedlejších zájmů je třeba jmenovat akvaristiku, které se věnoval s

nemenším úsilím a dařilo se mu díky pochopení biologických zákonitostí

rozmnoţovat i vzácné druhy akvarijních ryb.

Je třeba říci, ţe kterému problému se doc. Holman věnoval, věnoval se

mu naplno s vysokým stupněm odpovědnosti a náročnosti, takţe výsledek jeho

činnosti byl vţdy přínosný a vysoké kvality. Do důchodu odešel v roce 1993 a

zemřel po těţké nemoci 1. května 2002 ve věku nedoţitých sedmdesáti let.

Prof.MVDr.Rudolf Hrabák, CSc.

Narodil se 5. října 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Praze - Libni

v r. 1952 byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Záhy po nástupu se stal

volontérem, později demonstrátorem a pomocnou vědeckou silou na histologicko-

embryologickém ústavu, kde setrval po celou dobu studia. Bylo to v době, kdy se

v obou morfologických oborech VŠV v Brně promítal vliv osobnosti prof. Koldy,

který vzbuzoval vţdy nadšení a zaujetí pro vědeckou práci a poznání.

Promoval v roce 1958. Místo asistenta na ústavu histologie a embryologie

v té době nebylo a tak nastoupil jako asistent a později jako odborný asistent na

katedru epizootologie. V roce 1972 přešel na Katedru fyziologie hospodářských

zvířat jako odborný asistent, kde se stal v r.1979 docentem a v r.1990 profesorem a

přednostou Ústavu biologie a zoologie Fakulty veterinární hygieny a ekologie

VFU v Brně. V této funkci aktivně působil aţ do roku 2000, kdy ukončil

zaměstnanecký poměr a dosud dochází jako emeritní profesor.

Na ústavu histologie a embryologie se věnoval v době studií především

mikro- a makrofotografii pro účely ústavu a jako zručný kreslíř se podílel na

vydání obrazové části učebního textu doc. Novotného, přednosty ústavu. Na ústavě

měl v rámci Koldova programu výzkumu kůţe za úkol studovat zimní srst nutrie.

Svůj úkol zakončil sepsáním a obhájením disertační práce "Zimní srst nutrie".

Po přechodu na katedru epizootologie 1958 začal pracovat na obrazové

části první učebnice histologie jako člen autorského kolektivu, který vedl precizní

pedagog doc. MVDr. Evţen Novotný. Byl to závazek velký, neboť vytvořil 450

obrazů (pérovek, lavírovaných tuší a akvarelů), z nichţ bylo přibliţně 100

originálů. Kniha vyšla v roce 1966 a byla poctěna „Krajskou cenou Antonína

Klobouka"

Současně vedle pedagogického úvazku naepizootologii se zabýval

studiem brucelózy a virových onemocnění u prasat. Zaměřil se na studium viru

moru prasat v buněčných kulturách a biologických účincích atenuovaného viru in

vitro a in vivo. Výsledky studia uloţil nejen v publikacích, ale i v kandidátské

disertaci "Studium některých biologických vlastností viru moru prasat (kmene

PAV - 1), kultivovaného v stabilní linii buněk PK-Č". Tyto studie se staly

teoretickým podkladem pro výrobu nové, ekonomicky výhodné vakcíny proti

moru prasat a za výsledky v tomto projektu získal se spolupracovníky v roce 1976

Státní cenu. Rovněţ přispěl k poznání infekce virem bovinní papilomatózy na

úrovni elektronové mikroskopie. Na katedře fyziologie vyučoval biologii a

82

zoologii. V roce 1974 získal stipendium v USA, kde studoval dynamiku

oxytocinázy u gravidních zvířat spektrofotometrickou metodou. Výsledky těchto

studií kromě publikací shrnul v habilitační práci "Studium aktivity

cystínaminopeptidázy (oxytocinázy) v krevní plasmě gravidních zvířat", Brno

1977, s. 128 - Vysoká škola veterinární.

Po roce 1989 se podílel na rozvoji VŠV jako prorektor, v roce 1991

přispěl ke zrodu Fakulty hygieny a ekologie jako její první proděkan. Ještě jako

prorektor pro rozvoj univerzity byl v roce 1990 jmenován členem komise pro

znovuzřízení Farmaceutické fakulty v Brně při Masarykově univerzitě. Po

dlouhých jednáních v komisi, která nevedla k pozitivním výsledkům, přispěl k

zaloţení této fakulty v rámci Vysoké školy veterinární. Tato činnost byla oceněna

při příleţitosti 10. výročí zaloţení této fakulty udělením medaile. V letech 1991-94

byl proděkanem na Fakultě veterinární hygieny a ekologie a současně i

proděkanem na Farmaceutické fakultě. Byl členem řady odborných komisí rektora

a děkanů. Velmi často působil jako předseda komisí pro habilitační a profesorská

řízení. Působil v Radě vysokých škol (1990 - 1994) a byl členem komisí pro

oponentní řízení výzkumných projektů Fondu rozvoje vysokých škol.

V zahraničí byl na dlouhodobém studijním pobytu v USA a krátkodobých

stáţích v Maďarsku, SSSR, Itálii a Finsku. Dosud má rozsáhlé styky se

zahraničím.

Věnuje se výzkumu motýlů pomocí fotografie a je uznáván jako

determinátor řádu Aphaniptera. Při příleţitosti sedmdesátin uspořádal 5 veřejných

samostatných výstav fotografií, které byly kladně hodnoceny odbornou veřejností.

Fotografie motýlů se staly základem dvou knih ("Kapesní atlas našich motýlů",

SPN a SZN, Praha 1985 a s RNDr. Jiřím Pradáčem "Brouci a motýli ve fotografii"

SZN, Praha 1982).

Je autorem nebo spoluautorem tří učebních textů, dvou celostátních

učebnic a čtyř monografií, z nichţ jedna vyšla v zahraničí ve třinácti vydáních. Je

autorem a spoluautorem zhruba 140 publikací a spoluautorem jednoho

československého patentu.

Jeho zajímavé přednášky z biologie studenti všech tří fakult VFU se

zájmem poslouchali, neboť byl učitel, který svým pedagogickým umem dokázal

zaujmout.

Členství v minulosti:

člen vědecké rady VFU Brno, člen vědecké rady FVHE VFU Brno, člen vědecké

rady FaF VFU Brno, člen redakční rady časopisu „Acta veterinaria Brno“, člen

redakční rady časopisu „Lesnická práce“, člen oborové komise „Veterinární

ekotoxikologie“ pro PGS, člen veterinárního odboru ČZA, člen komisí pro

obhajoby disertačních prací PGS, člen koordinační skupiny při MŠMT pro

zabezpečení spolupráce ČR s mezinárodní vědeckou organizací - Evropskou

konferencí pro molekulární biologii (EMBO), předseda pracovní skupiny

Akreditační komise České vlády pro veterinární vědy.

83

Členství v současnosti:

člen České společnosti entomologické

Významné publikace:

Hrabák, R. - Kratochvíl, Z.: Das Haarkleid des Gebirgs-Mumeltiers – Marmota

marmota (Linnaeus 1759). Zool. listy, 15, 1966: 105-124.

Hrabák, R. - Černý, L. - Holman, J. - Vařejka, F.: Electron Microscopical Study of

Bovine Papillomatosis Virus in Skin Changes. Acta vet., Brno, 39, 1970: 125-128.

Hrabák, R. - Dubanský, V.: Experimental Infection of Pigs with TC Hog Cholera

Virus (Strain PAV-1). Acta vet., Brno, 39, 1970: 457-466.

Hrabák,R.- Baetz,A. - Bryner J.H.: Cystine Aminopeptidase Activity

(Oxytocinase) in Pregnant Guinea Pigs: Normal and Infected with Campylobacter

Fetus, Am. J. Vet. Res. 37, 1976: 343 - 344

Hrabák, R. - Baetz,A. - Cyszewski, S.J.: Cystine Aminopeptidase (Oxytocinase)

Activity in Plasma and Tissues of Normal and Infected Pregnan Cattle, Am.J.Vet.

Res. 37, 1976: 835-836

Hrabák, R. - Povolný, D.: Interesting Butterflies of the Czech Republic, Holarctic

Lepidoptera (U.S.A.), 1996, 3 (1): 1-6.

Prof. MVDr. Jan Jeřábek, DrSc. Narozen 5.7.1933 v Brně. Studoval v Ţidlochovicích u Brna na gymnáziu

a maturoval zde v roce 1952. Téhoţ roku nastoupil do 1. ročníku Veterinární

fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Ve druhém ročníku studia na fakultě

započal pracovat na Ústavu histologie a embryologie jako volontér, později jako

demonstrátor a nakonec jako pomocná vědecká síla. Na pobyt na ústavu pod

vedením prof. Koldy a doc. MVDr. Evţena Novotného rád vzpomíná, neboť jak

uvádí, nabyl zde mnoho teoretických poznatků i praktických zkušeností, které mu

byly velmi prospěšné v dalším ţivotě. S prof. Koldou přicházel do kontaktu téţ

během výuky anatomie jako student.

V intencích vědecko-výzkumného zaměření vytýčeném prof. Šulcem a

doc. Vrtišem a prosazovaným i prof. Koldou, pracoval na zadaném tématu.

Studoval mikroskopickou strukturu kůţe kapra. Poznatky průběţně přednášel na

Studentských vědeckých konferencích doma i v zahraničí. Výsledky své práce

shrnul v diplomové práci "Příspěvek k histologii koţní škáry kapra obecného

(Cyprinus carpio L.)". S dokončením studia v r. 1958 působení na Ústavu

histologie a embryologie MVDr. Jan Jeřábek uzavřel a stal se asistentem na

Katedře epizootologie. V oboru epizootologie působil jako odborný asistent, po

84

obhájení kandidátské dizertace docent a později, kdyţ obhájil doktorskou práci

(DrSc.), profesor aţ do roku 1990. V tomto roce odešel do Dokumentačního centra

Státní veterinární správy v Brně. Po celou dobu svého působení na Vysoké škole

veterinární v Brně se Prof. Jan Jeřábek, DrSc. zabýval problematikou nakaţlivých

chorob. Byla to hlavně brucelóza skotu, mor prasat, Aujezského choroba prasat,

parvoviróza a myxomatóza králíků. U řady nákaz se podílel na jejich eradikaci a

na vývoji moderních vakcín, které byly s úspěchem pouţívány v terénu při jejich

tlumení. Po odchodu z vysoké školy do Dokumentačního centra se věnoval

přípravě nové veterinární legislativy podle norem Evropské unie.

Nákazová problematika byla jím řešena a publikována v celé řadě

vědeckých prací, odborných článcích a přednášena v podobě referátů na

kongresech a sympoziích u nás i v zahraničí.

Prof. MVDr. Ivan Těšík, DrSc.

Narodil se 14.3.1936 ve Vlašimi. Maturoval v roce 1955 na Zemědělské

technické škole v Hořicích v Podkrkonoší. V tomtéţ roce započal studovat na

Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Jiţ během studia nastoupil

na Ústav histologie a embryologie Veterinární fakulty VŠZ v Brně jako

demonstrátor. Zde se kromě fotodokumentace zabýval studiem mikroskopické

stavby trávicí trubice kapra obecného (Cyprinus carpio) v pozdní ontogeneze.

Výsledky své práce přednášel na studentských vědeckých konferencích a shrnul je

ve své diplomové práci, kterou obhájil a promoval v roce 1961. V letech 1964 -

1969 působil jako odborný asistent a vedoucí oddělení elektronové mikroskopie na

Katedře veterinárních disciplín Vysoké školy zemědělské v Praze. V letech 1969 -

1971 byl vedoucím oddělení pro výzkum karcinomu plic horníků uranových dolů

ve Výzkumném ústavu ZÚNZ uranového průmyslu. Od roku 1971 působil na

ústavu histologie a embryologie 1. Lékařské fakulty University Karlovy v Praze

jako profesor. Dík širokému zájmu o zoologii, především herpetologii, působil zde

jako srovnávací histolog a embryolog. Velkou pozornost věnoval srovnávacím

studiím dýchacího aparátu obratlovců. Zabýval se ultrastrukturální morfologií

výstelky dýchacích cest, věnoval se i studiu přídatných dýchacích orgánů u ryb.

Publikoval přibliţně 180 prací (1/4 publikována v zahraničí), 4 monografie a byl

spoluautorem deseti vysokoškolských učebnic. Byl členem Vědecké rady 1. LF

KU v Praze a zde pracoval aţ do odchodu do důchodu.

Profesor MVDr. Ivan Těšík, DrSc. je člověk velmi aktivní, který prošel

světem i výzkumem v oblasti ochrany přírody. Byl vedoucím expedičních týmů,

které s tímto posláním pracovaly v Bulharsku, Egyptě, Gruzii, na Kubě, v Ugandě,

ve Vietnamu a jinde. Za své úspěchy v práci byl oceněn celou řadou vyznamenání

(Cena Čs. anatomické společnosti v oboru Věda 1985, Cena rektora UK v roce

1986, Cena presidia ČSAV 1988, Pamětní medaile k 650. Výročí zaloţení UK a

další).

85

Zajímá se o cestování, ochranu přírody v tropech a subtropech,

fotografování, potápění, akvaristiku, teraristiku a malakologii¨. Je členem redakční

rady časopisu Akvarium-terarium a Akva-teraforum.

Profesor Těšík s nostalgií vzpomíná na dobu studia, kdy přednášel

výsledky své vědecké práce na vědecké konferenci na počest Koldova jubilea ještě

za jeho ţivota. Vzpomíná jak s kolegou Holmanem fotografovali nádherná

umělecká díla - překrásné ručně vázané nebo leptané tapiserie, které dle

Koldových námětů zhotovovala jeho maminka, paní Cecilie Koldová. Bylo to jiţ

právě po Koldově mrti.

Disertanti

Na obou ústavech oboru morfologie, tj. na ústavu veterinární anatomie

vedeném prof. Koldou a na ústavu histologie a embryologie v období po 2. světové

válce vedeném prof. Koldou a později jeho ţákem prof. MVDr. Evţenem

Novotným, vypomáhali jak při výuce tak i vědecko- výzkumné činnosti četní

demonstrátoři, pomocné vědecké síly a volontéři, kteří zde téţ vypracovávali svoji

disertaci. Tito obětaví a pilní studenti mnohdy unikli naší pozornosti a pomohly

nám je prozradit jen jejich publikace či disertace z archivů knihoven nebo seznamů

disertačních prací z oboru morfologie. V časovém sledu to byli následující

kolegyně a kolegové:

MVDr. Vilém Kuchař-

narozen 29.9.1908 v obci Trmice. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské

ukončil 21. 6. 1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy na téma "Cévy

srdce u prasete". Po její obhajobě promoval 4.2.1933.

MVDr. Ludevít Schulhof

narozen 6.7. 1909 v Ţilině. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil

25.10.1933 a promoval 9.2.1935. Jeho disertace je na téma "Význam rýhy horních

krajáků pro určování stáří koně".

MVDr. Jan Děkan narodil se 9.11.1909 v obci Čajkovy. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské v

Brně ukončil 4.3.1936 a promoval 20.6.1936. Na Anatomickém ústavu u prof.

Koldy studoval strukturu zubů a na toto téma zde obhájil i disertační práci.

MVDr. Karel Fuchsa narozen 4.6.1905 v Količíně. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil

9.2.1937 a promoval 16.6.1937. Pod vedením prof. Koldy studoval na

Anatomickém ústavu anomálii rozštěpu pysku, čelisti a patra. Studie vyústila v

diplomovou práci nazvanou "Cheilogna- thopalatoschisis u vepře".

86

MVDr. Adolf Neuman

narozen 21.4.1913 ve Vlašimi. Studia ukončil 31.8.1945 a promoval 27.2.1946.

Disertační práci na téma: Svalstvo hrudní končetiny u kozy vypracoval na ústavě

pod vedením prof. Koldy.

MVDr. Štěpán Podedvorný

narozen 29.9.1898 v Hleszczavě v Polsku. Studia na Vysoké škole

zvěrolékařské ukončil 21.6.1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy

na téma "Cévy srdce u prasete" a po její obhajobě promoval aţ 11.7.1946.

MVDr. František Čípek

narozen 10.12.1919 v Crhově. Studia dokončil 20.11.1947 a promoval

15.2.1947. Disertační práci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae mucosae

ţaludku kočky (Felis domestica). Byl dlouholetým předsedou Spolku veterinárních

mediků . Za okupace aktivně bojoval se zbraní v ruce jako příslučník

partyzánského hnutí na Boskovicku a Tišnovsku.

MVDr. František Mrakič

narozen 11.9.1918 ve Vrútkách. Studia započal za války na Veterinární fakultě

v chorvatském Zagrebu a dokončil v roce 1946 v Brně. Na Anatomickém ústavu

Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval a obhájil pod vedením prof. Koldy

disertaci na téma "Príspevok k histologii ovčej koţe" a promoval 15.2.1947. Stal

se docentem na Vysoké škole veterinární v Košicích. Odtud však odešel do praxe.

MVDr. Zdeněk Klíma

narozen 8.10.1920 ve Slaném. Studia ukončil 18.3.1947 a promoval 28.6.1947.

Na Ústavu histologie a embryologie VŠV v Brně působil v letech 1946-1947 ještě

jako student ve funkci asistenta. Disertační práci obhájil na téma: Histologické

rozdíly ţaludeční sliznice skotu a prasete. Po promoci působil jako veterinář na

okrese Brno-venkov.

MVDr. Vítězslav Jahoda

narozen 25.2.1915 v Jaroměřicích. Studia ukončil 22.12.1945 a promoval

6.3.1948. Na anatomickém ústavu u prof. Koldy působil jako demonstrátor. V

praxi byl činný jako vojenský veterinář. Vedl veterinární ordinaci pro malá zvířata

v Brně-Táboře.

MVDr. Václav Kupčík

narozen 14.9.1919. Ukončil studia 1.4.1947, promoval 28.6.1947. Disertační

práci obhájil na téma: Stárnutí páteře skotu. Výsledky se uplatňují při zjišťování

stáří poraţených kusů skotu.

MVDr. Josef Šamánek

87

narozen 4.5.1894 v Břestu. Studia ukončil 9.7.1945 a promoval

28.6.1947. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u prasete. Zjištěné nálezy

lze vyuţít při určování stáří poraţených prasat.

MVDr. Miroslav Strážnický

narozen 30.5.1913 ve Štěpánovicích. Studia ukončil 17.5.1949 a

promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae

mucosae střeva psa (Canis familiaris).

MVDr. Josef Suchý

narozen 20.9.1925 v Praze. Nastoupil na studia Na Vysoké škole

veterinární v Brně záhy po ukončení II. světové války. V tuto dobu zpracovával

na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární v Brně pod vedením prof.

Koldy disertaci na téma "Zkouška pevnosti kůţe v tahu". Po únoru 1948 v

letech padesátých byl ze studia z politických důvodů vyloučen. Tuto disertaci

nedokončil, znovu nastoupil ke studiu v roce 1952 a promoval aţ v roce 1958.

MVDr. Milan Šamánek

narozen 11.5.1921 ve Velkých Krškanech. Studia ukončil 17.5.1949 a

promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u koně. Nálezy

lze uplatnit při kontrole údajů o stáří koně posouzením nálezů na podélně

rozseknutých obratlech jednotlivých čtvrtí.

MVDr. Jan Bartoněk

narozen 17.4.1923 v Doubravníku. Studia ukončil 24.8.1950 a promoval

24.2.1951. Disertační práci obhájil na téma: Topografie zaţívacích ústrojí

v dutině tělní u kura domácího.

MVDr. Bohuslav Filip

narozen 23.4.1923 v Hruškových Dvorech. Ukončil studia na Vysoké

škole veterinární 9.1.1951 a promoval 17.3.1951. Disertaci pod vedením prof.

Koldy na téma "Svalstvo křídla a běháku u holuba" zpracoval během studií na

Anatomickém ústavu a úspěšně ji obhájil.

MVDr. Eduard Krechler

narozen 17.3.1926 v Brně. Studia ukončil 5.6.1950, promoval 15.9.1951.

Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k mikroskopické anatomii chlupu u

koně.

MVDr. Zdeněk Truhlář

narozen 20.10.1926 v Roškopově. Studia ukončil 28.11. 1950 a promoval

17.3.1951. Disertační práci obhájil na téma: Anomálie chrupu u psa. Výsledky

jsou publikované v Koldově "Tělovědě psa".

88

MVDr. Josef Hrabica

narodil se 16. 12. 1923 ve Vlachovicích u Uherského Brodu. Za studia na

Vysoké škole veterinární se stal demostrátorem u prof. Vrtiše od r.1946 a

později u prof. Koldy. Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Po

absolutoriu odešel ihned do praxe do svého rodného kraje. Působil na obvodě a

později se stal ředitelem Okresního veterinárního zařízení v Uherském

Hradišti. Zemřel 7. 10. 1995.

MVDr. Václav Zvonař

narodil se 14.1.1921 v Buštině v bývalém Sovětském svazu (na Ukrajině).

Během studia v letech 1949 – 1950 působil u prof. Koldy jako demonstrátor.

Studia ukončil 21.7.1951 a promoval 28.6.1952.

MVDr. Celestin Grieger

narozen 21.3.1927 ve Spišské Belé. Studia ukončil 22.9.1952 a promoval

21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Chlpy zajaca. Stal se docentem

hygieny potravin na Vysoké škole veterinární v Košicích.

MVDr. Ivan Kontšek

narozen 9.9.1929 v Bánském Štiavnici. Studia ukončil 29.5.1952 a promoval

23.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Cievy srdca u hovädzieho

dobytka.

MVDr. Josef Nejedlý

narozen 21.10.1928 v Prunéřově. Studia ukončil 11.7.1952 a promoval

21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografii hrudní

končetiny koně a skotu.

MVDr. Jan Pospíšil

narozen 15.6.1927 v Praze. Studia ukončil 23.6.1952, promoval

21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Srst německých ovčáků.

MVDr. Rudolf Rademacher

narozen 17.4.1928 v Lišném. Studia ukončil 15.9.1952 a promoval

21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Topografie krčních ústrojí u skotu.

MVDr. Vladimír Roch

narozen 25.1.1928 v Perině. Studia ukončil 24.6.1952 a promoval

21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zaţívací ústrojí nutrie, samičí a

samčí pohlavní orgány a problém ucpávání močové roury sekretem z váčků

semenných u samce nutrie.

89

MVDr. Luboš Ondráček

narodil se 17.7.1929 v Brně. Studia ukončil 5.8.1953. Na anatomickém

ústavu Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval pod vedením prof. Koldy

disertaci na téma: Topografická anatomie dutiny hrudní a břišní u krysy. Byl

promován 12.12.1953.

MVDr. Miloš Ondráček

narodil se 17.7.1929 v Brně. Ukončil studia na Vysoké škole veterinární

14.8.1953 a byl promován 12.12.1953. Na anatomickém ústavu Vysoké školy

veterinární vypracoval pod vedením prof. Koldy disertaci na téma: Příspěvek k

anatomii cirkulačního aparátu u krysy.

MVDr. Josef Rešeta

narozen 4.4.1927 v obci Pečeňady. Studia na Vysoké škole veterinární v

Brně ukončil 29.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof.

Koldy vypracoval na téma: Elektrický odpor nervov.

MVDr. Milan Roubal

narozen 18.1.1929 ve Vrůtkách. Studia ukončil 29.7.1953 a promoval

12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst koně.

MVDr. Miloš Stehlík

narodil se 27.9.1927 v Kněţevsi. Vysokou školu veterinární absolvoval

26.6.1952. Disertaci pod vedením prof. Koldy sepsanou na téma "Hyperplasie

ţíňových papil a ţíní na konci ocasu u koní" obhájil a promoval 12.12.1953.

MVDr. Vladimír Šmíd

narozen 7.1.1929 v Ořechově. Studia ukončil 30.7.1953 a promoval

12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst červenostrakatého

skotu.

MVDr. Josef Sekera

narozen 9.3.1929 v Modrance. Studia Vysoké školy veterinární v Brně

ukončil 30.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof. Koldy

obhájil na téma: Elekrická vodivosť pri priechode elektrického prúdu z

perifernych nervov do okolnych tkaniv.

MVDr. Čestmír Novák

narozen 11.3.1930 ve Staré Boleslavi. Studia ukončil a promoval

18.10.1954. Na Koldově ústavu působil během studia krátkou dobu jako

demonstrátor. Po promoci pracoval v oboru hygiena pogravin.

MVDr. Jiří Bischof

90

narozen 6.1.1931 v Červeném Kostelci. Studia ukončil a promoval 22.

10. 1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii

dutiny hrudní a plic králíka.

MVDr. Jiřina Cejnarová – Bartošová

narozena 10.3.1931 v Ohrazenicích. Studia ukončila a promovala na

Vysoké škole veterinární 22.10.1955. Disertační práci obhájila na téma:

Příspěvek k topografické anatomii srdce králíka.

MVDr. Miloslav Fišar

narozen dne 29.7.1932 ve Ţďáru u Nové Paky. Studia ukončil a promoval

dne 22.10.1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii

cirkulačního aparátu u krysy vzhledem k odběru krve.

MVDr. Cyril Okénka

narozen 29.6.1930 v Kuţelově. Studia ukončil a promoval 22.10.1955.

Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii příušní krajiny králíka a

krevní zásobení ušního boltce.

MVDr. Miroslav Veselský

narozen 19.2.1930 v Majdan. Studia ukončil a promoval 22.10.1955.

Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii samčího

pohlavního ústrojí králíka.

MVDr. Vojtěch Vavrouch

narozen 19.1.1930 v Chebu. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.

Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii ventrální

krajiny krční u králíka.

MVDr. Jaromír Hládek

narozen 6. 6. 1933 v Brně . Studoval na Vysoké škole veterinární v Brně

v letech 1951-56. Během studia působil na ústavu prof. Koldy jako

demonstrátor do roku 1955. Po promoci nastoupil jako iobvodní veterinární

lékař a později ředitel OVZ v Nymburce. Zemřel tragickou smrtí 7. 1. 1983.

MVDr. Richard Neužil

narozen 3.8.1930 v Domaţlicích. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.

Disertační práci obhájil na téma: Topografie kloubu kolenního u skotu.

MVDr. Jan Ševela

narozen 19.3.1932 v Chropyni. Studia ukončil 22.9.1956. Disertační práci

obhájil na téma: Příspěvek ke struktuře koria u skotu.

91

MVDr. Miroslav Janeček

narodil se 26.5.1930 v Praze. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.

Disertační práci obhájil na téma: Určování stáří zajíců.

MVDr. Miroslav Lukeš

narozen 23.5.1933 v Plzni. Studia ukončil a promoval 28.3.1958.

Disertační práci obhájil na téma: Mazové váčky a šlachové pochvy na

autopodiu hrudní končetiny koně.

MVDr. Vladimír Dunajský

narozen 26.6.1934 v Třešti. Studia ukončil a promoval 26.3.1959.

Disertační práci obhájil na téma: Anální ţláza nutrie. Po promoci nastoupil

jako odborný asistent na Ústav epizootologie, na kterém se později habilitoval.

Dlouhá léta pracoval v zahraničí jako vysokoškolský učitel.

MVDr. Jaroslav Jakůbek

narozen 14.6.1935 v Ločce. Studia ukončil a promoval 26.3.1959.

Disertační práci obhájil na téma: Současný stav poznatků o oplození u

hospodářských zvířat.

MVDr. Jindřich Neplech

narozen 26.8.1927 ve Štarnově. Studia dokončil 26.3.1959. Disertační

práci obhájil na téma: Jádra v thalamu domácích savců.

MVDr. Ivo Hložinek

narozen 27.11.1936 v Brně. Studia ukončil a promoval 25.3.1961.

Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii čichového ústrojí psa.

MVDr Jiří Jirků

narozen 5.2.1935 v Brně. Studia ukončil 25.3. 1961. Disertační práci

obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii dutiny hrudní u nutrie.

MVDr. Josef Maňák

narozen 21.9.1936. Studia dokončil a promoval 25.3.1961. Disertační

práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii a histologii vejcovodu domácích

hrabavých ptáků.

MVDr. Naděžda Těšíková – Šťastná

narozena 24.10.1936 v Rojicích. Studia ukončila a promovala 25.3.1961.

Disertační práci obhájila na téma: Zimní chlupy kočky domácí.

MVDr. Eva Kolbabová

92

narozena 11.4.1939 v Ţelezném Brodě. Studia ukončila promovala

24.3.1962. Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst

červenostrakatého skotu.

MVDr. Miluše Pejhovská

narozena 23.3.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962.

Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst červeného dánského skotu.

MVDr. Edeltraut Popelářová

narozena 22.11.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962.

Disertační práci obhájila na téma: Příspěvek k otázce krvení jaterních laloků u

krys.

MVDr. Vladimír Steinmetz

narozen 16.9.1939 ve Dvoře Králové. Studia ukončil a promoval

24.3.1962. Disertaci obhájil na téma: Srst telat za různých podmínek odchovu.

MVDr. Jarmila Porhajmová

narozena 24.3.1939 v Brně. Studium ukončila a promovala 23.3. 1963.

Disertaci obhájila na téma: Příspěvek ke studiu arteriálního systému dutiny

nosní prasete.

MVDr. Josef Liška

narozen 5.6.1940 ve Střelicích u Brna. Studium ukončil a promoval

23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Počet a velikost mléčných tělísek v mléce

skotu. Po odchodu do praxe působil v Aši, osvědčil se jako ředitel OVS a v

poslední době byl zvolen senátorem v parlamentu.

MVDr. Zdeněk Černošek

narodil se 25.1.1936 v Zábřehu n. O. Studium ukončil a promoval

23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Epitel vývodných cest mléčné ţlázy

skotu.

MVDr. Eduard Dvořák

narozen 2.6. 1938 v Praze. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.

Dizertaci obhájil na téma: Srovnávání fluorescenčních a histochemických

metod k průkazu nukleových kyselin (DNA a RNA) v enterocytech duodena

králíka (Oryctolagus cuniculus)

MVDr. Jan Novotný

narozen 8.11.1938 v Lounech. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.

Dizertaci obhájil na téma: Příspěvek k vývoji dutinového systému mléčné ţlázy

skotu.

93

MVDr. - Jaroslav Morávek

narozen 19.10.1939 v Opavě. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.

Dizertaci obhájil na téma: Metodika tinkčního průkazu mitotických figur

dělících se enterocytů v Liberkühnových kryptách duodena králíka

(Oryctolagus cuniculus)

Autoři: Čeněk Červený, Oldřich Štěrba, Rudolf Böhm, Rudolf Hrabák, Jiří Šindlář

94

Slovo závěrem

I kdyţ československá veterinární morfologie má poměrně krátký věk

(necelých 90 roků) oproti ústavům v tradičních centrech veterinárního vzdělávání

(přes 240 roků), můţeme konstatovat, ţe přispěla svým čestným dílem do společné

pokladnice vědy i vzdělávacího procesu veterinárních lékařů ve světě, v Evropě a

především u nás. Zamýšleli jsme se nad tím a pokusili jsme se, místy i volnější

formou, zachytit momenty, jak k tomu došlo a jaký byl praktický dopad konání

všech zúčastněných.

Ad maiorem gloriam

Universitatis Veterinariae et Pharmaceuticae Brunensis

95

Literatura BŐHM, R. (1965): Index dissertationum Facultatis (Academiae) medicinae veterinariae Brunensis. A. 1945 – 1965. Sborník VŠZ, řada B, 13 (34): 1, 2 ,3.

BÖHM, R. a kol. : 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Brno 1993, 452 pp.

BŐHM, R., ŠTĚRBA, O. (1995): The Brno anatomical works on meat cutting and on skin morphology.

Acta vet. Brno, 64(1): 9 – 12.

ČERVENÝ, Č. (1982): Zájmová a umělecká činnost studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně

– Hudba a divadlo. Společnost veterinárních lékařů; Ediční středisko Vysoké školy veterinární v Brně; Medicina veterinaria picta, 8, Brno, 72 pp.

ČERVENÝ, Č. (1993): 75 let veterinární morfologie na VŠVF (nyní VFU) v Brně. Veterinářství, 43

(6): 202 – 205.

ČERVENÝ, Č. (1993): Význam osobnosti profesora Jana Koldy ve veterinární morfologii.

Veterinářství, 43 (6): 208 – 209.

ČERVENÝ, Č. (1997): Pohled do rané historie zvěrolékařského školství v Rakousku a českých zemích.

Veterinářství, 47 (12): 535.

ČERVENÝ, Č., KŐNIG. H. E.(1998): Die Bedeutung der Wiener Tierärztlichen Hochschule für die

Ausbildung von Veterinärmedizinern. Wien. Tierärztl. Mschr., 85: 224 – 228.

DYK, V., KÁBRT, J., ŠINDLÁŘ, J. (1979): Doklady o zrodu a prvním desetiletí Vysoké školy

zvěrolékařské v Brně. Společnost veterinárních lékařů, Medicina veterinaria picta, 7: 36 pp.

FRANK, A. (2005): Vzpomínka na prof. Koldu. Strojopis, leden 2005, 6 pp.

HLAVÁČKOVÁ, L., PETROVICKÝ, P., DYLEVSKÝ, J. (1993): Kapitoly dějin české anatomie.

Alberta s.r.o, PRAHA, 80 pp.

HRABÁK, R. (edit.): Veterinární a farmaceutická universita Brno. Brno 1998, 64 pp.

KOLDA, J. (1952): Běh ţivota a odborná činnost. Strojopis, listopad 1952, 26 pp.

KOMÁREK, Vl., ŠTĚRBA, O. (1995): The personality of professor MVDr. Jan Kolda. Acta vet. Brno, 64: 5 – 8.

NOVOTNÝ, E. (1961): Histologie v uţitém umění. Sborník VŠZ, řada B, 9(30): spis č. 452.

NOVOTNÝ, E. (1966): Jan Kolda (1895 – 1958) the academician. Historia medicinae veterinariae, 5.

Ústav veterinární osvěty, Pardubice, 40 pp.

NOVOTNÝ, E., BŐHM, R. a spol., (1968): 50 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Veterinární

fakulta a Sdruţení rodičů a přátel VF v Brně , 424 pp.

Date post:	07-Feb-2018
Category:	Documents
Upload:	doandien
View:	221 times
Download:	2 times

Brněnská škola československé veterinární morfologie ·...

Documents