Catalog Story of a Creative Gene

2 3

PŘÍBĚH MALÍŘSKÉHO GENU

Wilhelm ZlamalPetr ZlamalJosef Zlamal

4

Olomouc 2010

Příběh malířského genuWilhelm Zlamal (1915–1995) Petr Zlamal (1949) Josef Zlamal (1983)

6 7

Příběh malířského genu

Wilhelm Zlamal (1915–1995)

Petr Zlamal (1949)

Josef Zlamal (1983)

Expozice času – 1. patro

Šternberk, ČSA č. 19, 18. května – září 2010

Kurátor a koncepce: Ladislav Daněk

Spolupráce: Petr a Josef Zlamalovi

Osvětlení: Illumino spol. s r.o., Olomouc

Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje pana Ing. Martina Tesaříka.

Editor a koncepce publikace: Ladislav Daněk

Texty: Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil, Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal, Wilhelm Zlamal

Medailony: Ladislav Daněk

Odpovědná redaktorka: Erika Zlamalová

Podklady k vyobrazením: archiv rodiny (dokumentační snímky), Lumír Čuřík

Obálka a grafická úprava: Zdeněk Macháček

Předtisková příprava: STUDIO 6.15, Zlín

Tisk: Graspo CZ a.s.

Náklad: 500 výtisků

První vydání

Publikaci vydala v roce 2010 Agentura Galia ve spolupráci se Studiem Zlamal za finanční podpory Olomouckého kraje, Města Šternberka a sponzorů.

ISBN 978-80-904352-2-3

© Studio Zlamal, 2010

© Gašparovič Libor – Galia / Olomouc, 2010

Reprodukční práva © Wilhelm Zlamal (dědicové), Petr Zlamal, Josef Zlamal, 2010

Obálka a grafická úprava © Zdeněk Macháček, 2010

Vyobrazení © Lumír Čuřík, 2010

Texty © Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil (dědicové), Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal,

Wilhelm Zlamal (dědicové)

Poděkování rodiny Zlamalových:

Olomoucký kraj

Město Šternberk

Muzeum umění Olomouc a soukromí sběratelé

EUROVIA CS a.s.

HOCHTIEF CZ a.s.

Marius Pedersen a.s.

STRABAG a.s.

Jiří Zemánek

Obsah

Vědomí kontinuityLadislav Daněk

Příběh genu IIJiří Hastík

Wilhelm Zlamal / Obrazy, kresby

Úvodní slovo ke šternberské výstavě Wilhelma Zlamala v roce 1991Zdeněk Pospíšil

Několik poznámek k tvůrčímu a životnímu příběhu Wilhelma ZlamalaJosef Maliva

Můj přítel Wilhelm ZlamalEberhard Schlotter

Vzpomínka na Willyho ZlamalaFrantiška Macková

Setkání s Wilhelmem ZlamalemBohuslav Smejkal

Šternberk je malířovým osudemRozhovor Bohumíra Koláře s Wilhelmem Zlamalem

Wilhelm Zlamal / Medailon

Petr Zlamal / Obrazy

Obrazy Petra Zlamala utvářejí kontext spolubytíVěra Jirousová

Petr Zlamal / Medailon

Josef Zlamal / Obrazy, kresby K mojí tvorběJosef Zlamal

Josef Zlamal / Medailon

Summary

Expozice času - historie objektu

6

7

10

63

64

65

66

67

68

69

70

83

83

84

97

97

98

102

8 9

Je tomu právě deset let, co ve šternberské galerii proběhla výstava Příběh

genu, která se v rámci možností snažila prezentovat fenomén tří umělec-

kých generací zosobněných Wilhelmem, Petrem a Josefem Zlamalovými.

Jejím cílem bylo poukázat na tento jev ryze uměleckými prostředky, tedy

konfrontací prací Wilhelma a Petra, doplněnou ukázkami kresebných

studií tenkrát začínajícího Josefa. Vedle stejného záměru, avšak v přítom-

ném čase, je ambicí současného projektu poukázat také na historické

aspekty a vnitřní souvislosti, jimiž je příběh Zlamalovy rodiny limitován.

Dotýkají se totiž nejen kulturní paměti města Šternberka, nýbrž také osu-

dovosti středoevropského prostoru ve sledovaném období. Právě v těch-

to polohách se příběh Zlamalovy rodiny v mnoha ohledech liší od jiných

nositelů stejné tradice.

Pokusme se tedy z pramínků umělecké i obecně lidské logiky uplést pří-

běh, mající rozměr ságy - a to nikoliv v rámci literární fabulace, nýbrž

skutečností, které se přirozeně dějí. Stejně jako čas, stejně jako vnímání

a interpretace čehokoliv, co se odívá významem teprve v okamžiku kon-

krétního sdělení a které jsme schopni nějak pochopit. Především z těchto

důvodů se nadále budeme věnovat spíše okolnostem, které nutně pod-

miňovaly a podmiňují myšlení i způsob bytí sledovaného fenoménu a sle-

dovat momenty, které jeho aktéry spojují, či naopak rozdělují.

Nikoliv náhodou se v posledních letech a v různých souvislostech ocitá

jméno prvního v rodové posloupnosti – Wilhelma (1915–1995), jehož

život je spjat s několika státními útvary a jim odpovídajícími politickými

systémy. Narodil se ve Šternberku jako páté dítě nemajetné německé ro-

diny. Přestože se od narození potýkal s vrozenou deformací pravé ruky,

vynikal v kreslení. Po ukončení měšťanské školy absolvoval dvouletý dál-

kový kurs kresby a malby v Berlíně. Šlo patrně o velmi kvalitní vzdělávací

program, vedený zkušenými profesionály, o čemž svědčí skutečnost, že

byl Wilhelm v devatenácti letech přijat na Akademii výtvarných umění

v Praze, kde další čtyři roky postupně studoval u profesorů Franze Thie-

leho a Maxe Švabinského. Thiele na škole působil od počátku dvacátého

století a byl představitelem strnulého akademismu, přestože mezi absol-

venty jeho ateliéru najdeme řadu zvučných jmen. Také Švabinského ško-

la měla v době Zlamalova studia nejlepší léta za sebou. Byla však vedena

v poměrně svobodnějším duchu a vedla žáky k všestrannému pojímání

výtvarných úkolů. Jak uvádí v umělcově monografii Zdeněk Pospíšil, pat-

řil Zlamal k profesorovým oblíbencům. Zajisté proto, že bezpečně zvládal

kresbu, inklinoval k portrétní malbě a vyznával zásadu hlubokého prožit-

ku zobrazovaného námětu, což beze zbytku dokládají již jeho dochova-

né práce ze studijních let (Autoportrét s matkou, Dáma v šedém). Státní

zkoušku z figurálního malířství složil u Švabinského s výtečným prospě-

chem a dvakrát obdržel čestné uznání. Ještě před uzavřením českých vy-

sokých škol v listopadu 1939 odešel studovat na Akademii výtvarných

umění do Mnichova, kterou ve speciálce profesora Hermanna Kaspara

ukončil v roce 1942. Také v Mnichově studoval velmi úspěšně, o čemž

svědčí několik ocenění a skutečnost, že po absolutoriu obdržel statut mi-

strovského žáka s vlastním ateliérem v budově školy. Lze tedy soudit, že

měl v bavorské metropoli nakročeno k úspěšné kariéře. Ve vynikajících

mnichovských sbírkách mohl rovněž studovat obrazy světové úrovně. Ob-

divoval zejména E. Maneta, Goyu a Delacroixe, jehož vypjatou dramatič-

nost zhodnotil v několika vlastních dílech. Příklad velkého francouzského

romantika jej nepochybně přitahoval také v námětové poloze, korespon-

dující s válečnou atmosférou. V březnu 1943 byl jeho ateliér zničen spo-

jeneckým náletem, což jej přimělo k návratu do rodného města, jistě mo-

tivovaného i skutečností, že byl čerstvě ženatý se šternberskou rodačkou,

Češkou Gertrudou Thienovou. Vraťme se však ještě do Mnichova, který

byl před nástupem fašismu jednou z kvetoucích metropolí německého

moderního umění a v roce 1937 i jeho pohřebištěm. V rámci výstavy En-

tartete Kunst, která proběhla v tamním Domě německého umění, byla

propagandou nacistického režimu odsouzena celá německá avantgar-

da a bylo ostentativně zničeno 16 000 expresionistických, kubistických,

dadaistických a abstraktních děl jejích příslušníků. Tato událost musela

být v době Zlamalova mnichovského pobytu v živé, byť utajované, pa-

měti přinejmenším v okruhu umělecké a kulturní veřejnosti. Bez ohledu

na imanentní kvalitu malířova díla, který svůj projev formálně aktualizo-

val teprve na přelomu padesátých a šedesátých let, se – také s ohledem

na několik dobově příznačných zakázek, nabízí otázka, zda nejde o ná-

sledky traumatické duchovní diaspory mnichovského období. Ve srovná-

ní s názorovou orientací o deset let staršího šternberského malíře Kurta

Grögera, který studoval v Drážďanech před nástupem fašistického kultur-

ního diktátu, lze soudit, že si pozdější absolventi německých uměleckých

škol vedle akademické profesní výbavy odnášeli do života také memen-

to strachu z nesvobody. Zmíněnou Švabinského tezi o niterném prožit-

ku námětu Wilhelm Zlamal naplnil celou svojí volnou tvorbou. Vlastní

figurální program završil malířsky suverénním, psychicky jímavým portré-

tem matky a obrazem Odsun, který je v kontextu českého umění oje-

dinělým dokumentem dosud problematické historické události. Teprve

nedávno jsem měl možnost vidět desítky kresebných studií k tomuto re-

lativně komornímu dílu, zdánlivě žánrového pojetí. Byly dělány na místě

Jedním ze specifik zdejší výtvarné regionální tvorby je výrazné působení

uměleckých rodin, jejichž příslušníci se významně podíleli či podílí přibliž-

ně od konce třicátých let minulého století na vývoji výtvarného umění jak

na střední Moravě, tak i nadregionálně. Mezi rodiny s výtvarnou tradicí již

třetí generaci patří také malíři Zlamalovi, jejichž tvorba i životní příběhy

jsou nedílně spjaty jak s jejich působištěm, městem Šternberkem, tak zcela

logicky i s olomouckou výtvarnou scénou. Tato publikace je nejen prvním

dílem, které představuje jednu pozoruhodnou rodinnou tvůrčí kontinuitu,

ale i námětem k zamyšlením nad tím, proč v naší společnosti přetrvávají

pocity nechuti akceptovat cokoliv kulturně odlišného. Jedním z vysvětlení

může být, že naše myšlení je, ať už ze setrvačnosti nebo jen z pohodlnosti,

stále ještě poznamenáno ideologizací všeho a všech. Přesněji těch, jejichž

tvůrčí příběh i dílo samo se nekryje s vágními, leč donekonečna přetřása-

nými představami pouze o té jedné a pravé podobě českého moderního či

současného umění. Přidáme-li k tomu ještě další představu či požadavek,

že tvůrce by měl být bez ohledu na dobové a mnohdy nevyhnutelné tra-

gické životní okolnosti vždy morálním hrdinou, pak neodvratně uvízneme

ve vzájemných, nikam nevedoucích nevraživostech.

Základním záměrem této publikace je přiblížení jednoho rodinného pří-

běhu o tvůrčím genu široké veřejnosti. Dalším cílem je zejména předsta-

vení osobnosti malíře Wilhelma Zlamala (1915–1995). Přestože byl Wil-

helm Zlamal duchovně a jazykově ukotven především v německé kulturní

tradici, totiž mimo jiné jedinečně zachytil genius loci jak rodného města,

tak okolní krajiny. Ačkoliv se Zlamal sám považoval za bytostného kraji-

náře, tak pozoruhodná je také jeho portrétní a figurální tvorba, v níž se

v závěru života nejednou z malířského hlediska dotkl „absolutního svět-

la“. Krajina a člověk v ní je námětovou konstantou rovněž v tvorbě jeho

syna Petra Zlamala. Na rozdíl od svého otce však v posledních letech

se stupňující se intenzitou inklinuje k monumentálnímu výrazu a převáž-

ně výbušné nebo naopak „mollové“ barevnosti, prozrazující jeho emoce

i smyslové vzrušení z malby jako takové. To co otce, jehož malby naopak

vypovídají o jeho citové zdrženlivosti, a syna spojuje, je již zmíněný fe-

nomén zvláštní světelnosti. U Wilhelma směřující v závěru k nadpozem-

skému, a u Petra zatím pohybující se více v jeho duchovní přítomnosti.

U Josefa Zlamala, nejmladšího pokračovatele malířské rodu, nelze již při

zběžném pohledu na jeho práce pochybovat o jeho velkém nadání. Aniž

by se vyhýbal městským i krajinným námětům je v rodinném souzvu-

ku i on zjevným figuralistou. Svět jeho obrazů a kreseb je však na rozdíl

od Wilhelma i Petra obydlen náměty vzbuzujícími okamžité, ať už kladné

či záporné reakce. Smysl pro dramatičnost malířského podání, přítomný

i v obrazech jeho otce, je u něho vystupňován mnohdy až do emocio-

nální krajnosti a pocitů šoku či ošklivosti. Tím ovšem nechce být řečeno,

že jeho práce postrádají výtvarný cit pro zvolenou formu, právě naopak.

Možným a zřejmě reálným úskalím momentálního širšího přijetí (či spí-

še nepřijetí) Josefovy práce v moravském prostředí je jeho zjevná, snad

hluboce podvědomá, inklinace k nedávnému i současnému malířství ně-

mecké provenience, čímž jakoby na pomyslné historické spirále v jiných

podmínkách a jiném čase navazoval po svém na tvůrčí odkaz svého děda.

Předpokládáme tedy, že tato publikace přispěje k ucelenějšímu pohledu

na jeden z doposud opomíjených aspektů moravské, potažmo české vý-

tvarné kultury.

Olomouc, 29. 4.– 30. 4. 2010

Vědomí kontinuity Ladislav Daněk Příběh genu II Jiří Hastík

Portrét W. Z. z období studia v Mnichově S maminkou, 1938

10 11

činu. Zlamalovsky jistou kresbou zobrazují chaotické dění, osudovou ne-

jistotu chvíle, vědomí posledního doteku s monumentálně působivou ku-

lisou místa domova a celou řadu obecných i intimních záznamů tragické

události. Kompoziční schéma tohoto díla, později několikrát modifikova-

né, současně vypovídá o umělcově vztahu k rodnému městu. Vzhledem

ke smíšenému manželství v něm mohl po válce zůstat, zatímco celá rodi-

na byla odsunuta. Žádost o vystěhování za rodinou v Německu mu byla

zamítnuta. V roce 1958 se z politických důvodů nemohl zúčastnit ani po-

hřbu milované matky. První návštěva nejbližších příbuzných, nepochyb-

ně vykoupena i úspěchem monumentální realizace v hale olomouckého

nádraží, mu byla povolena teprve v roce 1960. S tímto rokem je spojena

i výrazná proměna Zlamalovy umělecké formy. V řadě obrazů krajin a ky-

tic navázal na odkaz německého expresionismu, který později modifiko-

val do výrazně intimní polohy. Celou tvorbu Wilhelma Zlamala charakte-

rizuje úsilí o dokonalou malířskou artikulaci viděného i cítěného. Zejména

v posledních letech života podal ojedinělé, formálně aktuální a niterně

přesvědčivé svědectví o své nelehké pouti životem.

Vrozeným výtvarným talentem a nepochybně urputnou uměleckou vůlí

disponoval i mladší Wilhelmův syn Petr (1949). Již jeho dětské kresby vy-

nikají logickou organizací prostorových plánů, tvarovou jistotou a smys-

lem pro výrazové kvality barvy, s níž dokázal pracovat v duchu tehdejšího

otcova expresivního programu. Po dvouletém studiu na Střední všeobec-

ně vzdělávací škole ve Šternberku byl v dalším roce přijat na Akademii vý-

tvarných umění, kde studoval v ateliéru figurální a monumentální malby,

vedeného Arnoštem Paderlíkem. V tomto ohledu mu vedle průkazného

talentu rozhodně přálo i štěstí. V prvních ročnících studia zažil ve škole

uvolněnou a intelektuálně hutnou atmosféru charismatických šedesátých

let, která v Paderlíkově ateliéru snad nejvýrazněji doznívala i po nástu-

pu takzvané normalizace totalitního režimu z počátku sedmdesátých let.

Svědčí o tom umělecká i lidská profilace řady jeho spolužáků, mezi něž pa-

třili Václav Bláha, Michael Rittstein, Vladimír Novák, Petr Pavlík či Stanislav

Judl. Tedy malíři, jejichž tvorba je signifikantním znakem kvality českého

umění sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let v domácím i me-

zinárodním kontextu, a kteří stáli na konci příštího decenia u zrodu vol-

ného sdružení 12/15, jehož cílem byla kolektivní demonstrace a rehabi-

litace režimem potlačovaných uměleckých tendencí. Po návratu z Prahy

Petr žil a pracoval v izolovaném prostředí malého moravského města, bez

možností živě nasávat podněty aktuálního uměleckého pohybu. Pocity ze

způsobu bytí v této myšlenkové karanténě ostatně zhmotnil v řadě ob-

razů v prvních letech po ukončení školy, kdy hledal spíše recept na mož-

nost existence. Již koncem sedmdesátých let však našel řešení. Poddal

se vlastní, přirozené malířské dikci a ztvárnění spíše tušeného než vidě-

ného. V tomto duchu paradoxně zpracoval cyklus obrazů v rámci dobově

příznačné stipendijní akce, inspirované prostředím uničovské továrny. Vý-

sledky svého snažení úspěšně prezentoval na výstavě v Památníku národ-

ního písemnictví v Praze a domnívám se, že se malíř právě tenkrát dotknul

vlastní umělecké svobody, jejíž osobitou duchovní konstrukci dosud rozví-

jí. Přirozeně na úrovni jiné, výrazně intimní inspirace, velkoryse gestického,

fyzicky naléhavého výrazu a mimořádně rafinované barevnosti. Stále pří-

tomným se však v jeho projevu jeví princip vnímání detailu, který přes čis-

tě malířské pojetí odkazuje vnímatele Zlamalových obrazů do sféry rozpo-

ruplné reality bytí. Kamsi do sféry zhmotnělých pocitů, evokujících podsta-

tu duchovního i tělesného na úrovni jedinečných prožitků naší krutě limito-

vané existence. Není pochyb o tom, že monumentální vitalitou a malířskou

kulturou, odpovídající estetickým ideálům jeho generace, patří k výrazným

osobnostem tohoto typu malby v celostátním i mezinárodním kontextu.

Dosud nejmladším pokračovatelem umělecké tradice je Petrův syn Josef

(1983), narozen ve fatální posloupnosti 34 let, která je v rodině vnímána

jako osudové memento. Návrat české společnosti k demokracii přirozeně

nemohl vnímat jako jev zásadně jiné kvality života. Absolvoval rakouskou

sekci šternberského gymnázia, poté krátce studoval na Akademii v Bré-

mách. K výtvarnému umění, jimž byl od narození obklopen, však nein-

klinoval tak spontánně jako jeho dědeček a otec. Ještě v roce 2000, tedy

ve svých šestnácti letech, se k problému vyjádřil takto: „Výtvarné tvor-

bě se věnuji intenzivně asi pět let. Během této doby zaznamenala moje

tvorba mnohých změn. V počátcích jsem měl často až odpor k pracím,

u kterých bylo již při prvním pohledu patrné, co jsem měl v úmyslu ztvár-

nit. Potom přišlo období kresby, která pro mě byla někdy až drogou.

Hra s uhlem a tužkou mě v tomto období fascinovala, především mož-

nost abstrahovat, stylizovat a vytvářet spojitost například mezi postava-

mi antických reliéfů, které byly mým nejoblíbenějším tématem. Později

jsem opět pocítil chuť vrátit se k malbě. Ta mně už samotná dnes nesta-

čí, a proto ji spojuji s kresebnými prvky. V poslední době se snažím mo-

tivy mé malby abstrahovat a zasadit do symbolů.” Vzhledem k prostředí,

v němž Josef vyrůstal má jeho úvaha zdánlivě ambivalentní povahu, která

však svědčí o téměř dospělém vnímání lidské svobody. Tento princip život-

ního pocitu ostatně uplatnil i v rámci předčasného ukončení brémského

pobytu, který jej však zcela určitě obohatil. Měl možnost kdykoli studovat

tamní, vysoce kvalitní umělecké sbírky a žít v prostředí města velmi tole-

rantní atmosféry. Vezmeme-li v úvahu jeho několikaletou poctivou prů-

pravu pod dohledem zkušeného otce, lze také pochybovat o tom, zda by

mu škola něco přinesla. Josef od počátku inklinoval k malířskému před-

nesu, vycházejícího z prožitku vnímané skutečnosti ale i z prožitku umě-

leckých forem, které považoval za vhodné medium své umělecké výpově-

di. Nezáleží mu tolik na slohové jednotě výrazu, nýbrž preferuje niternou

podstatu obsahu konkrétního díla. V tomto ohledu má rozhodně blízko

k transkontinentálnímu modelu současného předmětného umění. V re-

gionu střední Moravy je snad jediný, který tuto linii důsledněji sleduje.

V současném období se opět intenzivně věnuje kresbě.

V rámci koncepce tohoto výstavního projektu nás bude jistě zajímat otáz-

ka, co spojuje a co naopak rozděluje tři generace Zlamalovy malířské rodi-

ny. V předchozím textu jsem kladl důraz především na klíčové momenty ži-

vota, které zcela určitě ovlivnily lidské i umělecké směřování aktérů toho-

to příběhu. Každý se po svém vyrovnával s osudovostí danou dobou a z ní

plynoucích způsobů života. Všichni tři se v nejvnímavějším věku pohybovali

v kulturně i společensky živém prostředí velkých měst, aby se vrátili do mís-

ta svého rodiště. Pod romantickou kulisu starého hradu a velkolepou hmo-

tu Grimmova chrámu. Tato skutečnost nemůže mít jen sentimentální esen-

ci. Zcela určitě šlo o mimořádně silnou citovou vazbu k místu rodiště. Je-

jich dobrovolné návraty jistě provázelo i vědomí, že budou žít a pracovat

v osamění vlastního já, bez berliček kolegiálních vazeb a důležitých styků

s širší uměleckou klientelou. Uvedené důvody se musely dotýkat především

Wilhelma a Petra, zatímco v Josefově internetovém věku je kontemplativní

soustředění pro tvůrčího člověka spíše výhodou. Styčné body však nachází-

me také v uměleckých programech zdánlivě jiných osobností.

Petr převzal od otce kompoziční schéma a nervně trhavou štětcovou dik-

ci, kterou uplatnil zejména v počátcích vlastního uměleckého vývoje a již

dosud užívá v privátně laděné poloze městských vedut. Zmíněné podněty

však rozvíjí i v rámci tvarově více či méně diferencovaných útvarů, které

můžeme v jeho současném projevu vnímat jako dynamizující detaily vel-

koryse pojatých kompozic.

Josef začal touto metodou, vedoucí spíše k zjitřenému vnímání života for-

my ve vztahu k jiným formám a prostoru, kreslit. Barva jej zajímá přede-

vším jako nezávislé výrazové medium, odpovídající stavu umělecké vůle.

Dokáže s ní pracovat stejně svobodně jako Gerhart Richter, A. R. Penck,

nebo Jean-Michel Basquiat. V tom je navýsost současný i vysloveně ma-

lířský v klasickém slova smyslu.

Co však Wilhelma, Petra a Josefa spojuje především, je touha vyprávět

malířskou formou příběhy o tom, kde a čím žijí. U všech je také nut-

né ocenit vědomí, že jsou součástí společenského celku, jeho dobových

předností i záporů. Není vyloučeno, že z některé šternberské památky vy-

skočí po naplnění magického časového intervalu 34 let pomyslná kvatri-

ga. Čtyřspřeží, oznamující městu...

Wien, 20. 4.–21. 4. 2010

Se spolužáky (první zprava) a Maxem Švabinským, (1936)

V ateliéru, (1994)

12 13 1. Dáma v šedém (Židovka Hanelore), nedatováno (konec 30. let 20. století)

1/ Dáma v šedém (Židovka Hanelore), nedatováno (konec 30. let 20. století), olej na plátně, 102x86 cm, majetek rodiny

2/ Maminka, 1945–1946, olej na plátně, 53x63 cm, majetek rodiny

3/ Autoportrét s matkou, 1938, olej na plátně, 80x80 cm majetek rodiny

4/ Paní Severinová, nedatováno (1945), olej na plátně, 91x81 cm, soukromá sbírka v Německu

5/ Portrét muže, nedatováno (40. léta 20. století), olej na plátně, 40x32 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

6/ Dívka s panenkou, 1949, olej na plátně, 53x43 cm, majetek rodiny

7/ Portrét prof. Eberharda Schlottera, 1967, olej na plátně, 150x150 cm, majetek E. Schlottera

8/ Zátiší s liliemi, 1948, olej na plátně, 90x70 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

9/ Letní kytice s pohledem na město, nedatováno (50. léta 20. století), olej na plátně, 76x60 cm, Muzeum umění Olomouc

10/ Podzimní kytice, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 80x50 cm, soukromá sbírka ve Štwernberku

11/ Kytice s máky, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 90x67 cm, majetek rodiny

12/ Letní den, nedatováno (kolem 1942), olej na překližce, 25,5x49 cm, Muzeum umění Olomouc

13/ Pohled na šternberský hrad 1942, olej, lepenka, 32x34 cm, Muzeum umění Olomouc

14/ Tržiště, 1942, olej na lepence, 37x40 cm, Městský úřad Šternberk

15/ Odsun, 1946, olej na plátně, 42x89 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

16/ Podhradí, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 50x66 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

17/ Nad Hlásnicí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), olej na plátně, 74x100 cm, majetek rodiny

18/ Květnový sad, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 58x84 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

19/ Zahrada v Obloukové, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), tempera na desce, 60x80 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

20/ U pivovaru, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 80x96 cm, majetek rodiny

21/ Horní Loděnice, nedatováno (70. léta 20. století), olej na sololitu, 57x68 cm, majetek rodiny

22/ Setkaní, nedatováno (2. polovina 50. let 20. století), olej na plátně, 55x65 cm, Muzeum umění Olomouc

23/ Starý pivovar, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 49x60cm, soukromá sbírka ve Šternberku

24/ Lom u Řídeče, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 63x92 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

25/ Letní Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století), olej na sololitu, 40x60 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

26/ Stromy v parku, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 60x80 cm, majetek rodiny

27/ Růžová krajina se stromy, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 65x86 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

28/ Stromy u potoka, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 50x70 cm, majetek rodiny

29/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 45x55 cm, majetek rodiny

30/ Stromy na bílém pozadí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), olej na plátně, 75x96 cm, majetek rodiny

31/ Podvečer v Obloukové, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 45x40 cm, majetek rodiny

32/ Stromy, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 76x74 cm, majetek rodiny

33/ Podzim v podhradí, 1974, olej na plátně, 75x48 cm, majetek rodiny

34/ Žně, nedatováno (70. léta 20. století), olej na plátně, 110x144 cm, majetek rodiny

35/ Letní krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny

36/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 430x500 mm, majetek rodiny

37/ Nedělní odpoledne, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny

38/ Lesní cesta, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 580x460 mm, majetek rodiny

39/ Stromy, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 490x630 mm, majetek rodiny

40/ Krajina, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 360x330 mm, majetek rodiny

41/ Studie, nedatováno (80. léta 20. století), papír, olejový pastel, 340x410 mm, majetek rodiny

42/ Na chmelnici, 1973, olej plátně, 66x96 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

43/ Chmelnice, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 80x120 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

44/ Pohled na Olomouc 2, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 70x80 cm, majetek rodiny

45/ Pohled na Olomouc, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na sololitu, 70x80 cm, majetek rodiny

46/ Nedělní pohled na Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 80x130 cm, Městský úřad Šternberk

47/ Rozhovor, nedatováno (70. léta 20. století), tempera na plátně, 44x59 cm, majetek rodiny

48/ Akty, nedatováno (80. léta 20. století), tempera na plátně, 50x90 cm, soukromá sbírka ve Šternberku

49/ Bolest, 1993, tempera a uhel na sololitu, 22x44 cm, majetek rodiny

50/ Ležící postava, nedatováno (2. polovina 80. let 20. století), uhel a tempera na plátně, 45x95 cm, soukromá sbírka v Olomouci

51/ Ženy v přírodě, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století), uhel na plátně, 81x77 cm, majetek rodiny

52/ Bílý dům, nedatováno (80. léta 20. století), olej na plátně, 47x60 cm, majetek rodiny

Wilhelm Zlamal / Obrazy, kresby

14 15 3. Autoportrét s matkou, 19382. Maminka, 1945–1946

16 174. Paní Severinová, nedatováno (1945) 5. Portrét muže, nedatováno (40. léta 20. století)

18 196. Dívka s panenkou, 1949 7. Portrét prof. Eberharda Schlottera, 1967

20 218. Zátiší s liliemi, 1948 9. Letní kytice s pohledem na město, nedatováno (50. léta 20. století)

22 2310. Podzimní kytice, nedatováno (80. léta 20. století) 11. Kytice s máky, nedatováno (80. léta 20. století)

24 25 13. Pohled na šternberský hrad, 194212. Letní den, nedatováno (kolem 1942)

26 2714. Tržiště, 1942 15. Odsun, 1946

28 2916. Podhradí, nedatováno (80. léta 20. století) 17. Nad Hlásnicí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)

30 3118. Květnový sad, nedatováno (70. léta 20. století) 19. Zahrada v Obloukové, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)

32 3320. U pivovaru, nedatováno (80. léta 20. století) 21. Horní Loděnice, nedatováno (70. léta 20. století)

34 3522. Setkaní, nedatováno (2. polovina 50. let 20. století) 23. Starý pivovar, nedatováno (70. léta 20. století)

36 37 25. Letní Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století)24. Lom u Řídeče, nedatováno (70. léta 20. století)

38 3926. Stromy v parku, nedatováno (80. léta 20. století) 27. Růžová krajina se stromy, nedatováno (80. léta 20. století)

40 4128. Stromy u potoka, nedatováno (70. léta 20. století) 29. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)

30. Stromy na bílém pozadí, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století) 31. Podvečer v Obloukové, nedatováno (80. léta 20. století)

32. Stromy, nedatováno (80. léta 20. století) 33. Podzim v podhradí, 1974

46 47 35. Letní krajina, nedatováno (80. léta 20. století)34. Žně, nedatováno (70. léta 20. století)

48 49 37. Nedělní odpoledne, nedatováno (80. léta 20. století)36. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)

50 51 39. Stromy, nedatováno (80. léta 20. století)38. Lesní cesta, nedatováno (80. léta 20. století)

52 53 41. Studie, nedatováno (80. léta 20. století)40. Krajina, nedatováno (80. léta 20. století)

54 5542. Na chmelnici, 1973 43. Chmelnice, nedatováno (80. léta 20. století)

56 57 45. Pohled na Olomouc, nedatováno (80. léta 20. století)44. Pohled na Olomouc 2, nedatováno (80. léta 20. století)

58 5946. Nedělní pohled na Šternberk, nedatováno (80. léta 20. století) 47. Rozhovor, nedatováno (70. léta 20. století)

60 61 49. Bolest, 199348. Akty, nedatováno (80. léta 20. století)

62 63 51. Ženy v přírodě, nedatováno (1. polovina 90. let 20. století)50. Ležící postava, nedatováno (2. polovina 80. let 20. století)

64 6552. Bílý dům, nedatováno (80. léta 20. století)

Šternberský rodák a akademický malíř Wilhelm Zlamal, který před ro-

kem oslavil významné životní jubileum, patří k nestorům výtvarného dění

Olomoucka. Není lehké z pětapadesátileté tvorby vybrat do omezené-

ho prostoru galerie alespoň to, co sám malíř pokládá za podstatné, ne-

li představit průřez celou jeho tvorbou. Považuji proto zvolenou kon-

cepci konfrontace raných děl s pracemi posledních deseti či patnácti let

za šťastnou, neboť právě ona ukazuje hluboké proměny, jimiž na nelehké

cestě životem mezi dvěma totalitními systémy museli malíři projít. Právě

tato autorská konfrontace umožňuje vyzdvihnout svět umělcových kon-

stantních hodnot, pro které dle svého zkušenějšího i zkoušenějšího rozu-

mu a citu hledal stále adekvátnější vyjádření.

V rané tvorbě Wilhelma Zlamala převládal zájem o figuru a portrét –

proto se také hlásil a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze

ke studiu figurální malby u profesorů Loukoty, Thieleho a Maxe Švabin-

ského. Wilhelm ale neopomíjel ani tvářnost svého rodného města, neboť

v jeho tvorbě z posledních let převažují především křehké pastely vychá-

zející z bezprostředního kontaktu s přírodou a z důvěrné znalosti Štern-

berka i jeho okolí.

Zlamalovy portréty z konce třicátých let a počátku let čtyřicátých jsou po-

zoruhodně vyzrálé nejen svojí dokonalou technikou, jež odpovídá tehdej-

šímu akademickému školení, ale i svým hluboce lidským obsahem. Co asi

tušil umělec, když na sklonku svých studií na Akademii výtvarných umění

v Praze maloval obraz Tichá dohoda, zachycující matčinu a vlastní podo-

bu v momentě hlubokého porozumění mezi trpce se usmívající matkou

a synem hledícím do budoucnosti? Tušil snad autor, co vše budou muset

v následujících letech prožít? Kolik rozloučení a kolik smutku je čeká? Tu-

šil snad, že mu komunistický režim, který se pokládal za humánní, mu již

nikdy neumožní setkat se s matkou nebo ani nedovolí účast na jejím po-

hřbu jen proto, že zemřela v zemi sousedící s „komunistickým rájem“?

Jistě ne náhodou zhodnotil v době svých dalších studií na Akademii vý-

tvarných umění v Mnichově svoje dosavadní portrétní a figurální zku-

šenosti. Po mnoha skicách a studiích přistoupil v době nejúděsnějšího

světového válečného běsnění ke svému nejmonumentálnějšímu dílu

s námětem utrpení utečenců. Obraz inspirovaný nejen dobovými prakti-

kami nacistické totality, ale i hlubokým obdivem k dramatické malbě De-

lacroixově a Goyově, jehož Caprichos v něm silně zaznívají, se stal sym-

bolem lidského utrpení a válečných hrůz. Ač to bylo životu nebezpečno,

byl tento obraz v roce 1942 několikrát vystaven. V noci z 9. na 10. března

1943 byl při náletu na Mnichov vybombardován i Zlamalův ateliér. Zniče-

na v něm byla i většina malířovy tvorby, včetně monumentálního plátna

Utečenci. Replika z pozdější doby visí ve šternberském městském kultur-

ním centru.

Válka neničí jenom umění, ale především lidské životy. Při náletech na

Mnichov byli zabiti i mladí lidé, kteří stáli Zlamalovi modelem ke zniče-

nému obrazu. Že si válečná lítice od malíře ještě nevyzvedla dostatečnou

daň, dokázala o měsíc později při bombardování Dobřan u Plzně, kde

tehdy se svými rodiči žila jeho žena. […]

Zlamalova raná portrétní a figurální tvorba nesená v duchu expresivního

šerosvitu mu umožňovala dosáhnout nejen plastické modelace a prosto-

rové iluze, ale i docílení zamýšlených duševních nálad a stupňování dra-

matického efektu vyvolávajícího dojem mnohoznačné psychické odušev-

nělosti. Šternberské veduty z té doby naproti tomu naznačují, jakou roli

bude v jeho další tvorbě hrát jiné světlo (monumentální Pohled na Štern-

berk nebo Ranní trh).

Nejnovější autorova kresba i malba je víc než výmluvným dokladem toho,

že svou tvorbu zasvětil nejen svému městu a jeho okolí, ale i řešení jedno-

ho ze základních problémů každého malíře – otázce světla. Od světla jako

modelačního prostředku a výrazu exprese, přes impresionistické období

dospěl k vyjádření imanentního světla malovaných objektů. Od vyprávě-

ní (Tragédie, Tichá dohoda, Utečenci i jeho portréty) dospěl po čtyřech

dalších desetiletích k vyjádření dojmu; a to již nikoli dojmu jako pouhé

imprese, ale dojmu z metafyzické existence přírody i lidského bytí. Přes

zdánlivý klid najdete v jeho nejnovějších pastelech těkavé vzrušení barev-

ného a světelného chvění, jež proniká celou kresbou. Ozývá se v nich ne-

ustálé hledání jakoby dávno známého a přece stále ne dost poznaného.

Hledání, jež neustává snad i proto, že se člověk nespokojuje s jednou již

dosaženým.

Domnívám se, že malíř důvěrně poznal dostatek lidského utrpení, stejně

jako každý kout svého města natolik, aby mohl posléze do svých obrazů

přírody, šternberských uliček a zákoutí vnášet konejšivý a hojivý balzám

světla a klást ho na rány i jizvy těm, kteří v nich žijí. Toto tajemství působi-

vosti jeho obrazů mi snad odhalil mně milý filozof – básník G. Bachelard,

který praví: „Zdlouhavý život nás přivádí do skutečné společnosti důvěr-

ně známých objektů. V jejich společnosti jsme znovu uchváceni sněním,

které má minulost, ale které je přesto stále svěží. Objekty uchovávané

v tomto záhadném světě, v tomto stísněném muzeu věcí, milovaných

věcí a lidí, jsou talismanem snění… Snící pak často sám od sebe, proží-

vaje imaginativní stoupání, proniká do světelného prostředí, kde spatřuje

světlo v jeho substancionální podobě.“

Právě v takových pastelech, jako jsou Staré stromy či Mezi stromy a v ob-

razech Ulička, Domov, Večerní setkání již nenacházím světlo vycházející

z nějakého vnějšího zdroje, ale vnitřní světlo, které se rodí v nás samých,

v momentech soustředěné meditace nebo díky svobodnému snění, jež

nás odpoutává od všeho hmotného a pozemského. Proto chápejme nej-

novější malířovy obrazy – v nichž se reálné předměty mění v energetická

pole a něčím nám připomínají jak vrcholná Slavíčkova díla, tak i některé

Šímovy obrazy – jako malířské metafory ani ne tak přírodních nálad a ob-

jektů, jako spíše duchovních sil, jež jsou obdařeny symbolickými významy.

V tom vidím vykrystalizované hodnoty, ale i tajemství a poselství malířo-

vých děl z posledního období.

[Přepis doposud nepublikovaného strojopisu úvodního slova pronesené-

ho 22. 10. 1991 na zahájení Zlamalovy výstavy ve Šternberku.]

Úvodní slovo ke šternberské výstavě Wilhelma Zlamala v roce 1991 Zdeněk Pospíšil

66 67

Zlamalův život nebyl v době války i přes výtvarná ocenění a malířské úspě-

chy záviděníhodný. Tělesné postižení, politická lhostejnost a zejména man-

želství s občankou české národnosti byly něčím, co lze nazvat Damoklo-

vým mečem. Zhruba ve stejné době, kdy se Willy Zlamal dopustil - podle

nacistické terminologie - „zrady krve“ a oženil se s Češkou, se v Olomouci

začala připravovat velká výstava severomoravských malířů a sochařů pod

záštitou Krajského vedení NSDAP (Austellung nordmährischer Maler und

Bildhauer, Olmütz, Gemeindehaus, Adolf Hitler-Platz 5, 6.–20. Dezember

1942), jejíž dominantou se měl stát velký obraz Vůdce. Městská rada tímto

úkolem pověřila Willyho Zlamala, bezpochyby nejschopnějšího malíře regi-

onu. Odmítnutí tak „čestného úkolu“ by pro umělce prakticky znamenalo

sebevraždu i záhubu jeho ženy, a to tím spíše, že s výstavou byla spojena

expozice obrazů malíře Karla Knechta, jenž padl v lednu téhož roku na vý-

chodní frontě.

Prohlížíme-li si pozorně reprodukci Zlamalova obrazu, v katalogu vydané-

mu k výše uvedené výstavě, dospějeme k závěru, že se malíř svým dílem

nezpronevěřil svému demokratickému cítění. Nevytvořil naturalistickou po-

dobiznu sebevědomého vládce v patetickém gestu, jako například Heinrich

Knirr, a nevtiskl mu rys nesmlouvavého politika jako Carl Horn v postavě

Rudofa Hesseho. Der Führer Willy Zlamala byl postavou, která postráda-

la jakékoliv charisma. Znázornil jej jako člověk bez energie, s podbradkem

a rysy pokročilejšího věku ve tváři. Navíc byl obraz pojednán v impresivně

chvějivém světle, spíše s důrazem na krajinné pozadí. Nedošlo-li k perze-

kuci malíře, lze to přičítat jen tomu, že se pozornost politiků soustřeďovala

k událostem na frontě. V dalších měsících po výstavě docházelo již k obra-

tu ve válce a po řadě dalších drtivých porážek se pozvolna měnilo i chování

německých občanů a představitelů nacistického režimu.

Umělec neměl na růžích ustláno ani po válce. Jako občanovi, který se ne-

zřekl německé národnosti, pro něj nebylo snadné včlenit se do olomouc-

kého výtvarného kolektivu vedeného „uvědomělými“ členy KSČ. Byl stá-

le v zorném úhlu StB, nebylo mu dovoleno vycestovat do zahraničí ani

na pohřeb jeho matky v roce 1958. V roce 1967 mu ještě StB znemož-

nila využít pozvání Akademie výtvarných umění v Mnichově ke studijní-

mu pobytu. Za svými sourozenci a kamarády z dětství mohl vycestovat

do Západního Německa až v roce 1960, tedy poté, co dokončil zakázku

na výzdobu nádražního vestibulu v duchu požadovaného realismu. A jak

tomu bývá, byl malíř společensky oceněn až po své smrti, přestože i tuto

slavnostní událost zkalilo drobné nedorozumění.

Tvorbu akademického malíře Wilhelma Zlamala jsem znal již z pová-

lečných let z řady olomouckých výstav. Osobně jsem malíře poznal až

v době, kdy jsem shromažďoval materiály a informace k zamýšlené studii

o šternberském rodákovi německého původu Kurtu Grögerovi, o němž

se u nás v té době prakticky nic nevědělo. Willy Zlamal mě ve svém ate-

liéru v Obloukové ulici ochotně přijal. Informace mi sděloval s jistou opa-

trností a z jeho řeči jsem vycítil obavy, které, jak jsem později zjistil, pra-

menily z nevraživosti Grögerovy, v té době ještě žijící, ženy Simony, od níž

obdržel arogantní a výhružný dopis. Vše pramenilo z nedorozumění.

Ve Šternberku, krátce po přechodu fronty za 2. světové války, se v domě

Grögerovy rodiny usadilo velitelství menší sovětské jednotky. Nedlouho

před tím, než došlo k bouřlivým oslavám vítězství a konce války, odvezl

Zlamal z tohoto domu tajně téměř veškeré obrazy, které umělec do po-

čátku války namaloval a vše předal tehdejšímu místnímu Revolučnímu

národnímu výboru. Svojí odvahou a duchapřítomností tak zachránil té-

měř celoživotní dílo malíře celoevropského významu, neboť záhy na dvo-

ře domu vzplála vatra, u níž probíhaly oslavy hluboko do noci, a byla spá-

lena převážná část vybavení bytu. Za to, že byly tyto malby za symbolické

částky rozprodány v olomouckém obchodním domě ASO do anonymní-

ho soukromého majetku, a tak byly na roky ztraceny, nenesl Willy Zlamal

odpovědnost. Tento čin však nebyl paní Simonou pochopen.

Později, když jsem Zlamalovi vyprávěl o osudech svého dědečka z matči-

ny strany, který byl také německé národnosti, rozhovořil se i o své rodi-

ně. O studiu v Mnichově, o mladé Židovce Hannelore, která nalezla úkryt

před transportem v jeho ateliéru až do doby, kdy musel odjet na prázdni-

ny domů, a ukázal mi její malířsky dokonale zvládnutou podobiznu, kte-

rou si pro jistotu z Mnichova odvezl. Rozhovor se stočil i na jeho tělesné

postižení, které přičítal porodu, při němž snad lékař způsobil, že se jeho

pravá ruka přestala vyvíjet. Z jiného pramene jsem pak slyšel, že gyneko-

log chlapce po celou dobu studia finančně podporoval.

Řekl mi i to, že horší než tělesné postižení, se kterým se vyrovnal a kte-

ré mu nebránilo v malířské tvorbě, byla závist a nevraživost některých

spoluobčanů, kteří o prázdninách vídali „zdravého“ mladého hocha, jak

si „čmárá nějaké obrázky“, zatímco jim přicházejí zprávy o úmrtí jejich

synů, kteří hrdinně padli „za Vůdce, národ a Říši“. V malém městě nezů-

stalo tajemstvím, že se rodina politicky neexponuje a mladík se dokonce

stýká se šternberským sochařem Ferdinandem Kuschelem, který i z ofici-

álních nacistických míst dostával výhružky za svůj nekonformní politický

postoj a styky s českými občany. Antipatie občanů k Wilhelmovi Zlamalo-

vi se projevila i krátce po válce, kdy mu mnozí záviděli, že se svojí rodinou

může zůstat v Československu, kdežto jim byl zabaven veškerý majetek

a hrozilo jim, že po krušných chvílích ve sběrných táborech odejdou v ne-

jisté budoucnosti někam do zahraničí.

Olomouc, únor 2010

Několik poznámek k tvůrčímu a životnímu příběhu Wilhelma Zlamala

Bylo to někdy během první válečné zimy v roce 1939, kdy jsem pracoval

na cínovém leptu v ateliéru profesora Schinerrera na Akademii výtvarných

umění v Mnichově. Dílna byla opuštěná. Bylo jen málo studentů, kteří se

tehdy zajímali o tuto vznešenou techniku. Tak jsem měl přinejmenším

radost z osobního setkání s (patriarchou) Adolfem Schinnerrem. Schin-

nerrer byl muž bílých vlasů, nosil bradku a tehdy na mě působil velmi

staře. Bylo ale s údivem, jak temperamentně vyučoval. Byl hluboce za-

brán do problému světla a stínu. Stáli jsme právě u lisu a pozorovali ná-

tisk jedné z grafik, když dovnitř vstoupil jeden z kolegů. Tu a tam jsem

ho již na velkých chodbách akademie potkal, blíže jsme se ale neznali.

V levé ruce nesl dvě nebo tři destičky s lepty. Jeho pravá ruka byla kratší,

a jak jsem se později dozvěděl, byla poškozena při porodu. Byl to člověk

relativně malé postavy, otevřený, světlých očí, bystrého pohledu a vysoké-

ho čela. Jeho tvář vzbuzovala důvěru, disponoval ale obezřetnou skepsí.

Poté se pustil do práce a připravil své lepty pro tisk. S profesorem nás pře-

kvapilo, s jakým umem používal svou poškozenou ruku při přípravě tisku.

Poté jsem mu pomohl nastavit lis. Působil přitom trochu uzavřeně a ne-

spokojeně, takže jsem dospěl k dojmu, že o (mou) pomoc nestál. Nic ale

neřekl - vše proběhlo s nevolí bez jediného slova. Schinnerer sledoval tis-

ky s velkým zaujetím. Přívětivě pokynul a vyjádřil své uznání. Tyto práce

Willyho Zlamala, jak se nám sám představil, udělaly na mistra dojem. Byly

to figurální studie k válce a jejím tragédiím. Vynikající kresba, z níž bylo

patrno, že se Zlamal intenzivně věnuje studiu prací Delacroixových.

Bylo mi tehdy osmnáct a byl jsem v druhém semestru. Willymu bylo dva-

cet čtyři, měl již za sebou kompletní studium na Akademii výtvarných umě-

ní v Praze. Teď studoval, vyznamenán stipendiem, dále v Mnichově. Bydlel

v jedné ze studentských ubytoven, v někdejší vile Thomase Manna v Boc-

kenhausenu. Spřátelili jsme se a denně se vídali v jeho ateliéru. Byl mistrov-

ským žákem Hermanna Kaspara, v té době váženého profesora, jež malo-

val velké, dekorativní a patetické nástěnné obrazy. S Willym nás pojil zájem

o „krásnou malbu“. Po druhém semestru jsem přešel do malířského atelié-

ru prof. Gerhardingera. Willy se zajímal, vycházeje z Delacroixe, o energic-

kou a kultivovanou malbu Eduarda Maneta. Kromě toho to byl romantický,

patetický a humánní soucit, který nás s Delacroixem pojil. Byli jsme podníce-

ni úsvitem začínající války a odpuzováni oním hurá patriotismem oné doby,

který nám neseděl. Willy měl díky svému handicapu to štěstí, že nemusel

nastoupit na vojnu. Já jsem se o to pokoušel pomocí všemožných triků a da-

řilo se mi to až do konce roku 1941. Naše společné romantické založení

mělo staré a pevné základy. Oba jsme se narodili a vyrostli ve středověkých

městech (Hildesheimu a Šternberku). Naše porozumění pro krajinu bylo ale-

spoň u mě díky rodičům utvářeno Eichendorfem. Proto jsme vyráželi kaž-

dý víkend, někdy i na delší dobu, do přírody stejně tak, jak romantičtí malíři

Fohr, Blech nebo Schilbach o 130 let dříve vyráželi do Itálie. Putovali jsme

krajinou do Wasserburgu nebo Reitu, abychom kreslili. Tento životní pocit

byl pro nás darem a také jím i zůstal. Většina současníků s ním má problémy

a zaměňuje romantiku se slzami vzbuzujícím sentimentem, aniž by vůbec

tušili, že je to právě ta látka, z které rostou sny a výtvarné náměty.

Nikdy jsme se nehádali a to i přesto, že jsem dolnosaský paličák. Rád

jsem stával ve Willyho ateliéru, ne z respektu mladšího, nýbrž kvůli kvali-

tě předváděné práce. V těchto letech jsem se od něj naučil dozajista více

než od svých profesorů. Když jsme se v létě roku 1941 loučili v jeho ate-

liéru, tak ani jeden z nás nevěděl, co na nás čeká. Willy ve svém ateliéru

v Mnichově přišel o vše, já při náletu na Hildesheim. Willy ale kupodivu

nejvíce litoval asi deseti tub (kadmiarot hell), které mu shořely v ateliéru.

Když píši tyto řádky, provází mě slzy při vědomí pomíjivosti, která jednou

nemajíce slitování vše pohltí. Pomíjivost, která dříve či později vše smyje

a ukončí. V roce 1944 jsem byl s Dorotheou (krátce po naší svatbě) o Vá-

nocích ve Šternberku. Moje náhradní jednotka byla v Olomouci, kam mě

zavál osud potom, co jsem byl na frontě těžce zraněn. Slavili jsme společ-

ně poslední „válečné“ Vánoce a navštívili jsme půlnoční mši doprováze-

nou hrou na varhany za zvuku Canto bona. Zde jsme také pokřtili Willyho

prvního syna mým jménem.

Poté jsme se neviděli dlouhých dvacet pět let. Naše pátrání bylo bezvý-

sledné. Když jsme se v Darmstadtu opět shledali, bylo již mezi námi mléč-

né sklo.

Tady na Západě diktoval tón povrchní hospodářský zázrak se státem ří-

zenou garancí svobody, která byla přirozeně chápána, interpretována

a praktikována více než individuálně.

U vás zase vládla utopie ráje na zemi. Jednalo se a plánovalo bez vás.

Pro tyto účely byly dokonce vyvinuty různé metody. A ve chvíli, když to

vypadalo jako náznak změny, se opět vše propadlo zpátky v čase a byl ko-

nec. Kdo se teď vlastně zajímá o umění? Pár přátel, jak u nás tak i u vás,

a basta. Rychloobrátkové zboží má své pevné místo, několik výtvarníků

na tom participuje. Jsem přesvědčen, že to samé platí i u vás. Měl jsem

v životě štěstí a pomohlo mi i mnoho nedorozumění. Willy Zlamal to štěs-

tí neměl, ale byl příliš velkorysý na to, aby si stěžoval.

„Nevěřit a nedoufat,

polovina lidského vědění.“

Schopenhauer

Altea, Španělsko, 1996

Můj přítel Wilhelm Zlamal Eberhard Schlotter

W. Z. v plenéru u Opavy, kolem roku 1936

Josef Maliva

68 69

Do Šternberka se můj manžel přestěhoval v roce 1947 z Meziměstí s Ná-

rodním podnikem Chronotechna. Brzy na to pracoval na Místním národ-

ním výboru ve Šternberku. Po sňatku v roce 1951 jsem se přestěhovala

za manželem.

Poválečnou situaci ve Šternberku jsem vnímala s rozporuplnými pocity.

Z jedné strany jsem byla ráda, že jsem se odstěhovala, na druhé straně

jsem se setkávala s rozdělenou společností, kdy projevovat vlastní názor

nebylo žádoucí.

S Willy Zlamalem se znal manžel od roku 1949. A protože byly obrazy

jeho koníčkem, často navštěvoval mistra v jeho ateliéru. Já jsem se s ním

osobně setkala na naší svatbě, kdy nám jako svatební dar dovezl ob-

raz. Ve Šternberku jsem tehdy nikoho neznala, proto jsem se s Zlamalo-

vou rodinou ráda seznámila.

Manžel se později stal naprostým důvěrníkem malíře Zlamala. Prožíval

s ním i nejhorší období jeho života po hrůzostrašném bombardování

v Mnichově.

Když tehdejší major StB Brokeš požádal Willyho o spolupráci, byl na po-

kraji zhroucení. Zlamal se nechtěl k žádné spolupráci propůjčit. To mělo

za následek, že ho naložili do auta a tři dny a noci jej vyslýchali zvlášť bru-

tálním způsobem v lesích u Nových Zámků poblíž Litovle. Výslechy a vý-

hružky byly takového rázu, že se manžel bál, aby si Willy nesáhl na život.

Manžel, i když byl funkcionářem KSČ, se nikdy neztotožňoval s násilím

a živě si vzpomínám, jak reagoval, když se otevřely archivy za Chruščova

a později přiznali i naši představitelé zvěrstva, která se udála v padesá-

tých letech na nejlepších lidech našeho národa. Tehdy nastal zlom v jeho

víru v KSČ.

Když znovu probírali s Willym zvěrstva, která na něm StB páchala, musel

mu Willy odpřísáhnout, že se vše do posledního slova zakládá na pravdě.

Manžel ho upozornil, že pokud by něco bylo zkresleno, ohrozil by jeho

i celou naši rodinu.

Po této přísaze se manžel obrátil na vysokého představitele StB v Ostra-

vě a vylíčil mu Willyho příběh. Ten si Zlamala pozval a po tomto jednání

pronásledování skončilo. Pro pořádek musím podotknout, že major Bro-

keš manželovu vzpouru nezapomněl a po srpnu 1968 mu to i s jinými

soudruhy spočítal.

Šternberk, duben 2010, (redakčně upraveno a zkráceno)

Hovory s akademickým malířem Wilhelmem Zlamalem pro mě byly vždy

velkým požitkem, ale také zdrojem poznání jeho tvůrčích zápasů. Vždy

neúprosně usiloval o kvalitu každého svého obrazu či grafického lis-

tu, zvláště u díla, které mělo zdobit společenské prostory. Hovořili jsme

o tom především při jeho návštěvách Vědecké knihovny v Olomouci, kam

občas přicházel, aby si prohlédl novinky z umělecko-historické literatury.

Některá setkání s umělcem jsou v mé paměti stále živá.

Jedno z nich proběhlo na faře v Olšanech u Prostějova, kde jsem měl

možnost vidět Zlamalovy kartony připravené k realizaci na klenbě tamní-

ho kostela sv. Jana Křtitele. Od roku 1944 zde působil nezapomenutelný,

pro literaturu a umění zanícený P. Jan Malý. Malíř Zlamal se s ním spřátelil

díky fotografovi Karlu Kašpaříkovi již v Dolanech, kde byl Malý předtím

kaplanem. Byli si věkově blízcí, proto si také brzy rozuměli v mnoha ná-

zorech. Bílá barokní klenba olšanského chrámu sama vybízela, aby na ni

byly namalovány fresky zobrazující výjevy ze života patrona chrámu. Zla-

mal jako žák Maxe Švabinského znal nejen jeho nádherný grafický list

zpodobňující asketu Jana Křtitele, ale také pohnutý život Kristova před-

chůdce zaznamenaný v Bibli. Kartony, které nám malíř předestřel, zaujaly

barevností krajiny i pohybem postav. Realistickým pojetím navíc souzněly

s barokním chrámovým interiérem. Od roku 1947 probíhala jednání s Pa-

mátkovým ústavem v Brně, až únor 1948 zcela zmařil realizaci.

Nemohu nevzpomenout také průběh úpravy a výzdoby vestibulu olo-

mouckého hlavního nádraží v letech 1959–1960. Projektantem byl aka-

demický architekt Lubomír Šlapeta, autorem plastik akademický sochař

Jaromír Šolc a tvůrcem rozměrného sgrafita v průčelí Wilhelm Zlamal.

Zpodobením a pohybem sedmadvaceti třímetrových postav vyjádřil ra-

dost obyvatel Hané z tvořivé práce. Verš Aloise Rečky, který měl tvořit zá-

kladnu sgrafita, měl být reprodukován kvalitním písmem. Malíři Zlama-

lovi jsem tehdy nabídl pomoc. Od roku 1949 jsem se znal s Oldřichem

Menhartem, naším nejlepším kaligrafem a tvůrcem dvou desítek typogra-

fických písem. Menhart naší žádosti vyhověl. A tu vzpomínám na jakousi

generálku kaligrafova návrhu v Praze. Menhart napsal celý nápis ve sku-

tečné velikosti na několikametrový pruh balicího papíru. Vyšel s ním pod

opěrnou zeď před Černickým palácem, položil jej na zem, zatížil a poté

vystoupil nahoru nad terasu a shora zjišťoval, zda velikost písma bude

odpovídající, jaká bude jeho čitelnost a optický účinek. Pro citát zvolil své

písmo Manuskript. Autor, my přihlížející a desítky kolemjdoucích byli s vý-

sledkem spokojeni. Pak se již pás papíru s textem svinul a putoval do Olo-

mouce. Zlamal jej překopíroval a vyškrabal na průčelní stěnu. Nová úpra-

va vestibulu byla veřejnosti představena 1. května 1960.

V ateliéru Wilhelma Zlamala na šternberském hradě a poté v jeho bytě

v Obloukové ulici jsem byl hostem několikrát, vítán nejen umělcem, ale

i jeho milou paní. Jednou jsem přivedl do ateliéru celou skupinu čle-

nů Klubu přátel výtvarného umění v Olomouci. Umělec vyprávěl nejen

o svých studiích v Praze a v Mnichově, ale také o své tvůrčí práci, o vlivu

impresionismu a expresionismu na svou tvorbu. Všichni jsme byli okouz-

leni jeho rozměrnými plátny, skladbou barevných ploch, tvořících pohled

do exteriérů města a krajiny. Požádali jsme Zlamala, aby vytvořil grafic-

ký list pro účastníky celostátního setkání Spolku sběratelů a přátel grafi-

ky a ex libris, které se mělo konat v roce 1984 v Olomouci. Svůj slib spl-

nil a jeho pohled na věže charakterizující město Olomouc zdobil obálku

mapy, do které bylo vloženo osmnáct grafických listů výtvarníků z celé

republiky. Později vytvořil rozměrnější list, na němž rozvinul obšírněji po-

hled na olomoucké památky.

Zlamal byl přítelem mnoha výtvarníků své generace, s nimiž se setkával

v olomoucké pobočce Svazu českých výtvarných umělců. Znal podrobně-

ji i život těch výtvarníků, které osudové události odvedli z olomouckého

regionu. Letmo vzpomínám na jeho vyprávění o sochaři Kuschlovi, o ma-

lířích Rudolfu Michalikovi, Kurtu Grögerovi a Lilly Gödlové, rozené Bran-

dhuberové.

S pohnutím jsme stáli v povánočních svátcích roku 1995 před rakví s jeho

bezduchým tělem a vzpomínali na život umělce, který plné půlstoletí –

v letech 1939–1989 – tvořil v nelehkém období a zdolával mnohé pře-

kážky. Naší době zanechal mimořádné výtvarné dílo, kterým zůstává ne-

smrtelným.

Svatý Kopeček, březen 2010

Vzpomínka na Willyho Zlamala Setkání s Wilhelmem ZlamalemFrantiška Macková Bohuslav Smejkal

70 71

Co ovlivnilo vaši cestu k umění?

Od narození jsem se díval na svět kolem sebe v porovnání s jinými lidmi

úplně jinýma očima. Důvodem byla deformace mé pravé ruky, k níž došlo

při narození. Sice na ní všechno narostlo, ale nerozvinula se a neslouži-

la mi. Od mládí jsem tedy musel přemýšlet, co budu dělat, a musel jsem

v sobě hledat schopnosti, které by mi umožnily handicap kompenzovat.

Obvyklá cesta životem pro mě nebyla možná.

Kdy jste přišel na to, že byste se mohl stát malířem?

Kreslení a malování bylo mou radostí od nejmladších let. Pro mnoho čin-

ností nebo pro dětské hry jsem neměl náležité předpoklady. Soustředil

jsem se tedy na to, co mi přinášelo radost a uspokojení. Vychodil jsem

obecnou školu a měšťanku jsem absolvoval v české škole. Potom jsem

dva roky dálkově studoval v Berlíně a pak jsem šel na Akademii výtvar-

ných umění v Praze. Studia jsem skončil v Mnichově. Mnichovské ateliéry

byly v závěru mých studií vybombardovány, a tak se mi žádná dokumen-

tace o mé tehdejší tvorbě nedochovala. Její podstatná část byla pozna-

menána válkou. Tehdy jsem již byl ženatý, manželka byla Češka a mým

domovem Šternberk. Proměny světa mě míjely jinak než ostatní lidi, řekl

bych trochu specificky.

Vaše tvorba má silný poetický náboj a působí příjemně. Jak jste si

vypěstoval tento způsob vidění a zobrazování světa?

Byl jsem svou podstatou krajinář, poněvadž na krajinu jsem se učil dívat

již od dětských let jako na něco, co mi bytostně patří. Nízký Jeseník stej-

ně jako Šternberk, Sovinec a Řídeč jsem prošel křížem krážem. Mám rád

i městskou krajinu a její dominanty – mé veduty odrážejí hlavně Štern-

berk a Olomouc. Nehledejte v nich však naturalistické kopie skutečnosti.

Tak jsem nikdy nemaloval a malovat nechtěl. Naštěstí jsem také nemusel.

Bylo zajímavé, že i v dobách řízené kultury bylo poměrně dost volnosti

k vytváření vlastního uměleckého rukopisu.

Patříte k umělcům, kteří vstoupili do historie výtvarného umění

i jako autoři děl spjatých se socialistickým realismem. Mám na mys-

li sgrafito na olomouckém nádraží.

Práce na zakázku byly běžné a byly vnímány spíše jako zaměstnání. Bylo

trochu paradoxem, že výtvarný hymnus o Hané na hlavním nádraží v Olo-

mouci jsem dělal já, Němec. Snad to bylo proto, že jsem se dlouho zabý-

val figurální kresbou i malbou a maloval jsem výjevy z venkova, chmelnic

a polí. Sgrafito tak velkého formátu byla práce monumentální a pouhé

její technické zvládnutí mě lákalo. Spolupracoval jsem tehdy s architek-

tem Šlapetou, který mi na nádraží vytvořil pro sgrafito zaoblenou plo-

chu. Bylo to obtížné, protože původní plocha byla několikrát lomená.

V 50. a 60. letech byly výtvarné práce na zakázku zcela obvyklé a týka-

ly se všech sídlišť, kulturních domů, reprezentačních budov, obchodních

domů atd. Dnes už si ani nevzpomenu, kde a co jsem vytvořil. Něco mám

ve Šternberku, něco ve Zlatých Horách…

Kde všude jste vystavoval?

Mnoho výstav bylo kolektivních a připravoval je Svaz českých výtvarných

umělců. Samostatné výstavy jsem měl v Brně, Ostravě, Přerově, Olomouci

a mnoha dalších městech. Každá výstava byla trochu jiná. Lišily se výtvar-

ným projevem, motivy… Vždy však vycházely z mého malířského natu-

relu.

S čím jste se v minulosti obtížně srovnával?

Velmi mi vadilo, že jsem se nemohl stýkat s německými umělci. Na Západ

jsem se nedostal, ani když mi v Německu umřela maminka. Problematic-

ké byly i práce na zakázku, malování velikánů jedné doby a pak druhé.

Šlo o jakési produkování panoptika. Ale bylo to tak běžné, že se nad tím

časem nikdo nepozastavoval. Rád jsem to nedělal, dával jsem přednost

volné tvorbě, ale ničemu jsem se úplně nevyhnul.

A co považujete za nejlepší část svého díla?

Práce z mládí, kdy jsem maloval velmi intenzivně, především krajinu

mého dětství. Tehdy jsem i často vystavoval. Ke svým začátkům se právě

teď vracím, alespoň tematicky.

Kterou výtvarnou techniku jste preferoval?

Vzhledem k mému handicapu jsem v plenéru maloval především paste-

lem, ale to byly studie. Následné obrazy byly záležitostí ateliérovou a byly

většinou tvořeny olejovými barvami. Nevyhýbal jsem se ale ani akvarelu.

Máte ještě nějaké umělecké plány?

S věkem se plány stávají čím dál střízlivější. Uvědomuji si, že se mi Štern-

berk líbí čím dál víc a že je mým osudem. Budu rád, když ho budu moci

ještě dlouho malovat.

[Rozhovor vyšel necelé tři měsíce před malířovým skonem. In: Hanácké

noviny – příloha Na neděli, 7. 10. 1995, s. 11.]

Narozen 10. října 1915 ve Šternberku – zemřel 22. prosince 1995 ve Šter-

nberku. Malíř, kreslíř, příležitostný grafik, autor realizací v oblasti uži-

tého umění a monumentální tvorby. Studia: Dálkový (korespondenční)

kurs kresby a malby v Berlíně (1931–1932), Akademie výtvarných umění

v Praze (1934–1938, Josef Loukota, Franz Thiele, Max Švabinský), Aka-

demie der Bildenden Künste, Mnichov (1939–1942, Hermann Kaspar),

do března 1943 mistrovský žák u téhož profesora. Samostatně vystavoval

od roku 1944 (Česká republika), společně od roku 1937 (Česká republi-

ka, Německo). Zastoupení ve sbírkách: Ministerstvo školství České repub-

liky, Muzeum umění Olomouc, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Slezské

zemské muzeum v Opavě, Státní okresní archiv Olomouc a další veřejné

instituce a soukromé sbírky (Česká republika, Německo). Členství v umě-

leckých skupinách a spolcích: Svaz československých výtvarných uměl-

ců (1950–?), registrován při Českém fondu výtvarných umění (?–1990),

Svaz českých výtvarných umělců (?–1991), Unie výtvarných umělců Olo-

moucka (1990–1995).

Literatura: Zdeněk Pospíšil, Wilhelm Zlamal. Olomouc 1999. – Wilhelm

Zlamal 1915–1995. Concolato, Jean-Claude, Útěk a exil v umění, Pra-

ha, 2002, Kat. výstavy. Text Ladislav Daněk. Šternberk, Městská kulturní

zařízení – Galerie Šternberk 2005. – ZPo (Zdeněk Pospíšil), heslo Zlamal,

Wilhelm. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. Praha,

Academia 2006, s. 866.

www.studio-zlamal.cz

Šternberk je malířovým osudem Wilhelm ZlamalRozhovor Bohumíra Koláře s Wilhelmem Zlamalem

72 73

1/ Zátiší se zeleninou, 1978, olej na sololitu, 170x110 cm, majetek autora

2/ Stud, 1992, olej a sypané pigmenty na sololitu, 120x150 cm, majetek autora

3/ Stvrzující gesto, 2007, olej a sypané pigmenty na sololitu, 185x185 cm, majetek autora

4/ Dialog, 2009, olej na sololitu, 98x90 cm, majetek autora

5/ Papír, 2010, olej na sololitu, 93x209 cm, majetek autora

6/ Spodní prádlo, 2010, olej na sololitu, 100x90 cm, majetek autora

7/ Krajina, 2010, olej na sololitu, 50x40 cm, majetek autora

8/ Na konci chodby, 2009, olej a sypané pigmenty na sololitu, 207x141 cm, majetek autora

9/ Autoportrét, 2010, olej na sololitu, 140x150 cm, majetek autora

10/ Pokoj s balkonem, 2009, olej na plátně, 143x160 cm, majetek autora

11/ Sen, 2009, olej na sololitu, 90x100 cm, majetek autora

12/ Padající drapérie, 2009, olej a sypané pigmenty na sololitu, 200x100 cm, majetek autora

Petr Zlamal / Obrazy

1. Zátiší se zeleninou, 1978

74 75 3. Stvrzující gesto, 20072. Stud, 1992

76 774. Dialog, 2009 5. Papír, 2010

78 79 7. Krajina, 20106. Spodní prádlo, 2010

80 818. Na konci chodby, 2009 9. Autoportrét, 2010

82 8310. Pokoj s balkonem, 2009 11. Sen, 2009

84 8512. Padající drapérie, 2009

O své expresivní abstraktní malbě se zlomky reality Petr Zlamal říká: „Ob-

raz je pro mě vyslancem srdce a projevem životních sil.“ V jeho nových

obrazech se projevuje spolehlivý instinkt pro osobité inovace abstraktní

formy. Objevíme v nich malířskou reflexi krajiny, životních situací a osu-

dových vztahů, ale i obyčejných věcí…

Výtvarné dílo tohoto tvůrce podstatně profiluje také jeho malířský ruko-

pis, utvářený invenční technikou malby. Během tvůrčího procesu autor

zasypává povrch svých obrazů vrstvami pigmentů, které potom postupně

odkrývá jako archeolog. Opakovaně je překrývá zářivými pigmenty barev,

než považuje obraz za formálně dotvořený.

Malířské dílo Petra Zlamala, dosud převážně známé zejména v Brně

a v Olomouci, výrazně evokuje rovněž myšlenku work in progress; všech-

ny prožité situace se v něm stávají „tělem obrazu“. Jeho hmotné vrstve-

ní barev umožňuje sdílet podněty utvářející přirozený kontext spolubytí,

jenž vzniká z jednotnosti umělcovy soukromé i veřejné tváře.

Pokusíme-li se číst jeho jednotlivé obrazy, prolomíme se dovnitř – do sku-

tečnosti malířské materie, která ztělesňuje umělcovu pozornost pro

každodenní obyčejné i sváteční věci. Prostřednictvím „malých věci, které

potěší“, můžeme v těchto obrazech sdílet radost z bezprostředních gest

malby. Lze v nich ale také objevit nepoznané stránky všeho, co člověk

vnímá jako rezonující vizuální vlny v pulzující síti nahodilých souvislostí,

které mnohdy ukazují povahu doby, v níž žijeme, mnohem účinněji než

některé formální záměry.

Náměty krajiny i zátiší Petra Zlamala se dotýkají důvěrně známých věcí

a proměn dění, jejichž sled postupuje od osobních událostí prolnutých

do blízké krajiny a překračuje od příběhů na obzoru města až k horizontu

přítomného světa. Životní i profesní zkušenost tohoto malíře rovněž uka-

zuje, že dosáhl prozření k reálnému stavu věcí, zachoval si přitom úctu

ke kontinuitě malířské profese i odvahu k experimentu.

Z jeho expresivních i lyrických malířských záznamů se rozeznívá to, co

sám nazývá duší motivu; hlasy naléhavých emocí, vyjádřené spontánní

skladbou malířských gest, zhuštěných tvarů a zářivých barev, které skrze

malířskou materii zpřítomňují v obraze vizuální věty rozhovoru.

Praha, duben 2010

Obrazy Petra Zlamala utvářejí kontext spolubytí Věra Jirousová

Narozen 21. března 1949 v Olomouci. Malíř, kreslíř, autor realizací v ob-

lasti užitého umění a monumentální tvorby. V letech 1992–1995 a 2005–

2006 inicioval a organizoval ve Šternberku mezinárodní umělecká sym-

pozia. Studia: Akademie výtvarných umění v Praze, Ateliér monumentální

malby (1968–1974, Arnošt Paderlík). Samostatně vystavuje od roku 1963

(Česká republika, Itálie, Německo), kolektivně od roku 1975 (Česká re-

publika, Polsko, Itálie, Německo, Nizozemí, Rakousko, Litva, Lotyšsko,

Venezuela, USA, Kuvajt, Kanada). Zastoupení ve sbírkách: Ministerstvo

kultury České republiky, Muzeum umění Olomouc a soukromé sbírky

(ČR, Německo, USA). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Regis-

trován při Českém fondu výtvarných umění (1974–1990), Svaz českých

výtvarných umělců (1974–1991), Unie výtvarných umělců Olomoucka

(od 1990), Občanské sdružení Grimm (od 2001).

Literatura: Petr Zlamal. Obrazy. Kat. výstavy. Text Pavel Zatloukal. Olo-

mouc, Oblastní galerie výtvarného umění 1980. – Petr Zlamal. Obrazy /

1999. Kat. výstavy. Text Zdeněk Pospíšil. Olomouc, Unie výtvarných uměl-

ců Olomoucka 1999. – Petr Zlamal. Příběh genu. Kat. výstavy. Text Jiří

Hastík. Šternberk, Galerie Šternberk 2000. – Petr Zlamal. Vnější a vnitřní

světy. Obrazy z let 2002–2005. Kat. výstavy. Text Věra Jirousová. Štern-

berk, Galerie Šternberk 2006. – Petr Zlamal. Archeologie paměti. Obra-

zy 1979-2009. Kat. výstavy. Texty Ladislav Daněk (ed.), Pavel Zatloukal,

Simeona Hošková, Zdeněk Pospíšil, Věra Jirousová. Olomouc, Agentura

Galia 2009. – www.studio-zlamal.cz

Petr Zlamal

Foto: archiv Studio Zlamal

86 87 1. Pokoj, 2002

1/ Pokoj 2002, akryl na papíře, 700x1000 mm, majetek autora

2/ Erika, 2005, kombinovaná technika na papíře, 250x205 mm, majetek autora

3/ Hlava, 2005, kombinovaná technika na papíře, 335x275 mm, majetek autora

4/ Dvojice, 2007, akryl na sololitu, 65x73 cm, majetek autora

5/ Dvojice, 2007, akryl na sololitu, 85x100 cm, majetek autora

6/ Kocour hledá, 2009, kombinovaná technika na papíře, 410x570 mm, majetek autora

7/ Včelí hnízdo, 2009, kombinovaná technika na papíře, 410x580 mm, majetek autora

8/ Pokoj, 2001, kombinovaná technika na papíře, 700x1000 mm, majetek autora

9/ Město, 2008, akryl na sololitu, 100x120 cm, majetek autora

10/ Dým v ulicích, 2009, akryl na sololitu, 120x90 cm, majetek autora

11/ Dým v ulicích, 2009, akryl na sololitu, 120x90 cm, majetek autora

12/ Panoptikum, 2010, tuž na papíře, 960x660 mm, majetek autora

Josef Zlamal / Obrazy, kresby

88 892. Erika, 2005 3. Hlava, 2005

90 914. Dvojice, 2007 4. Dvojice, 2007

92 936. Kocour hledá, 2009 7. Včelí hnízdo, 2009

94 958. Pokoj, 2001 9. Město, 2008

96 9710. Dým v ulicích, 2009 11. Dým v ulicích, 2009

98 9912. Panoptikum, 2010

Tvorba je pro mě fascinující hrou, zážitkem, radostí, ale i strastí.

Je to hra, nad kterou nemám absolutní kontrolu, vymyká se všemu ostat-

nímu.

Je to hra, ve které si nemůžu být ničím jist.

Zkouším, jak vyzrát na svou malost, přízemnost, omezenost.

Usiluji o něco, co nemůžu nikdy získat. Dobře to vím, a přesto mi to nedá

spát.

Směřuji, stejně jako můra, automaticky za světlem.

Motto:

Pro nahodilost není v mé tvorbě prostor. Okolní svět je mnohem kom-

plexnější než ten, který si dovedeme sami představit. Obraz pro mě není

možným únikem z reality, nýbrž prostředkem pro návrat do ní.

Šternberk, duben 2010

K mojí tvorbě Josef Zlamal

Narozen 7. 12. 1983 ve Šternberku. Malíř, kreslíř, autor realizací do ar-

chitektury. Studia: Univerzita Karlova v Praze, obor translatologie (2003–

2004), Hochschule für Kunste, Bremen, D (2004-2006, prof. Rolf Thie-

le). Samostatně vystavuje od roku 2003 (Česká republika, Německo),

kolektivně od roku 2002 (Česká republika, Německo, Rakousko, Ka-

nada). Zastoupení v soukromých sbírkách: Česká republika, Německo.

Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Unie výtvarných umělců

Olomoucka (od 2006).

Literatura: Petr Zlamal. Příběh genu. Kat. výstavy. Text Jiří Hastík. Štern-

berk, Galerie Šternberk 2000. – Sedum ku pěti. Výstava mladých členů

a přátel UVUO (obrazy, fotografie, volná tvorba). Kat. výstavy. Neznačený

text, medailony autorů. [Olomouc, Unie výtvarných umělců Olomoucka

2006]. – Česko-dánský workshop / Czech-Danish Workshop. Šternberk

2006. Kat. k výstavám. Text Štěpánka Bieleszová, medailony autorů. Šter-

nberk, Městská kulturní zařízení – Galerie Šternberk 2006 –


Josef Zlamal

Foto: Dalibor Konopáč, 2010

100 101

The foremost intention of this publication is to introduce the personage

of the painter Wilhelm Zlamal (1915–1995) to a wider audience through

a story of a creative gene present in his lineage. Athough he was

strongly linked to the German artistic tradition, he was able to capture

the genius loci of his native town and its surroundings, especially in the

last decade of his working life. Wilhelm Zlamal considered himself to be

fundamentally a landscape painter however his portrait and figurative

work, which he explored with absolute luminosity during the last phase

of his life, is also noteworthy.

Landscape and the figure is also a thematic constant in the work of his

son Petr Zlamal. In contrast to his father he has in the past few years

inclined towards a monumental expression and predominantly explosive

color schemes with gradual intensity that reveal his sensual stimulation

from painting as such. That which connects the father, whose painting

conveys an emotional reserve, to the son is the above mentioned

phenomenon of a specific luminosity. While Wilhelm‘s work was aimed

at an otherworldly culmination, Petr‘s work exists in more objective

presence.

Already at a first glance it is impossible to doubt the unquestionable

talent of Josef Zlamal, the youngest one to continue in the family‘s

painting tradition. Even he is an obvious figuralist incorporating urban

and rural themes into his work. In comparison to Wilhelm and Petr, the

world of Josef‘s paintings and drawings is imbued with subject matter

evoking an immediate reaction, be it positive or negative. As in the work

of his father, Josef‘s painted delivery has a sense for the dramatic, in his

case however it is accelerated into emotional excesses and sensations of

repulsion. A probable and realistic obstacle for an immediate acceptance

(or rather rejection) of his work into the broader Moravian cultural

context is his, most likely, deep subconsious inclination towards recent

and contemporary German painting. This on the other hand connects

him through an imaginary historical spiral in another time and space to

the creative legacy of his forefather.

All that remains to be desired for is that this publication, in some way,

contributes to a deeper insight into a hitherto neglected aspect of

regional, as well as national, Czech post-war visual art culture.

Summary The Story of a Creative GeneWilhelm Zlamal (1915–1995) / Petr Zlamal (1949) / Josef Zlamal (1983)

102 103

Josef Zlamal

Born December 7th 1983 in Sternberk. Painter, draftsman, author

of realizations in architecture. Studies: Univerzita Karlova in Prague,

translatology (2003–2004), Hochschule für Künste, Bremen, Germany

(2004–2006, prof. Rolf Thiele). Solo exhibition from 2003 (Czech

Republic, Gemany), Collective exhibitions from 2002 (Czech Republic,

Germany, Austria, Canada). Private collections: Czech Republic,

Germany. Membership in art societies and collectives: Union of Visual

Artists of Olomouc Region (from 2006).

Literature: Petr Zlamal. Příběh genu. Exhibition catalogue. Text Jiri Hastik.

Sternberk, Galerie Sternberk 2000. - Sedum ku pěti. Exhibition of young

members and friends of UVUO (painting, photographs, art work).

Exhibition catalogue. Neznačený text, medailony autorů. [Olomouc,

Unie výtvarných umělců Olomoucka 2006]. - Česko-dánský workshop

/ Czech-Danish Workshop. Sternberk 2006. Exhibition catalogue. Text

Stepanka Bieleszova, medailony autorů. Sternberk, Mestska kulturni

zarizeni - Galerie Sternberk 2006 – www.studio-zlamal.cz

Contact:

Studio Zlamal

Olomoucká 55

785 01 Šternberk

Phone: +420 739 086 525

E-mail: [email protected]


Wilhelm Zlamal

Born October 10th 1915 in Sternberk - died December 22nd 1995 in

Sternberk. Painter, draftsman, author of visual art realizations and

monumental works. Studies: Long distance (correspondence) course of

drawing and painting in Berlin (1931–1932), Academy of Visual Art in

Prague (1934–1938, prof. Josef Loukota, Franz Thiele, Max Svabinsky),

Akademie der Bildenden Künste, Munich (1939–1942, prof. Hermann

Kaspar), until 1943 master student with same professor. Solo exhibitions

from 1944 (Czech Republic) collective exhibitions from 1937 (Czech

Republic, Germany). Collections: Ministry of Education of Czech

Republic, Museum of Art Olomouc, Museum of Olomouc, Silesian Land

Museum in Opava, State District Archive in Olomouc, private collections

(Czech Republic, Germany). Membership in art societies and collectives:

Registered with Czech Fund of Visual Arts (1974–1990), Union of Czech

Visual Artists (1974–1991), Union of Visual Artists of Olomouc region

(1990–1995).

Literature: Zdeněk Pospíšil, Wilhelm Zlamal. Olomouc 1999. - Wilhelm

Zlamal 1915–1995. Concolato, Jean-Claude, Flight and Exile in Art, Praha,

2002, Exhibition Catalogue. Text Ladislav Danek. Sternberk, Municipal

Cultural - Gallery Sternberk 2005. - ZPo (Zdenek Pospisil), entry Zlamal,

Wilhelm. New Encyclopedia of Czech Visual Art. Supplement. Praha,

Academia 2006, s. 866. - www.studio-zlamal.cz

Petr Zlamal

Born March 21st 1949 in Olomouc. Painter, draftsman, author of visual

art realizations and monumental works. From 1992–1995 and 2005–

2006 initiated and organized international art symposiums in Sternberk.

Studies: Academy of Visual Arts in Prague, Atelier of monumental

painting (1968–1974, prof. Arnost Paderlik). Solo exhibitions from 1963

(Czech Republic, Italy, Germany), collective exhibitions from 1975 (Czech

Republic, Poland, Italy, Germany, Holland, Austria, Lithuania, Latvia,

Venezuela, USA, Kuwait, Canada). Collections: Museum of Art Olomouc,

Czech Ministry of Culture and private collections in (Czech Republic,

Germany, USA). Membership in art societies and collectives: Registered

with Czech fund of visual art (1974–1990), Union of Czech Visual Artists

(1974–1991), Union of Visual Artists of Olomouc Region (from 1990),

civic foundation Grimm (from 2001).

Literature: Petr Zlamal. Obrazy. Exhibition Catalogue. Text Pavel Zatloukal.

Olomouc, Regional Gallery of Visual Art 1980. - Petr Zlamal. Obrazy /

1999. Exhibition Catalogue. Text Zdenek Pospisil. Olomouc, Union

of Visual Artists of Olomouc Region 1999. - Petr Zlamal. Příběh genu.

Text Jiri Hastik. Sternberk, Galerie Sternberk 2000. - Petr Zlamal. Vnější

a vnitřní světy. Paintings from 2002–2005. Exhibition Catalogue. Text Vera

Jirousova. Sternberk, Galerie Sternberk 2006. - Petr Zlamal. Archeologie

paměti. Obrazy 1979–2009. Exhibition Catalogue. Texty Ladislav Danek

(ed.), Pavel Zatloukal, Simeona Hoskova, Zdenek Pospisil, Vera Jirousova.

Olomouc, Agentura Galia 2009. - www.studio-zlamal.cz

104 105

Dům patří k nejstarším domům města. Způsob stavby a její rozlehlost

dávají tušit, že nebyl stavěn pro běžného šternberského měšťana. Jed-

nalo se snad o tržnici, hostinec, sloužil i jako rychta.

Skutečně prvním, v pramenech doloženým, majitelem domu byl Barto-

loměj Miličenský, člen českého rodu pánů z Miličína. V roce 1593 kou-

pil tuto nemovitost Kašpar Scholz za 1600 rýnských. V tomto roce je

v domě zmiňována i sladovna. V roce 1616 byl za 950 rýnských objekt

prodán Jiříku Čechovi, písaři a správci kanceláře na hradě Šternber-

ku. 15. února 1620 se v domě na krátkou dobu ubytoval i král Fridrich

Falcký. V pramenech je dům označován jako „das grosse Haus“ s vel-

kou zahradou sahající k vodě protékající městem. V říjnu roku 1620 jej

s ostatním příslušenstvím a zařízením sladovny koupil za dva tisíce to-

larů Jakub Albrecht, který byl až do konce dubna roku 1621 šternber-

ským fojtem. V roce 1623 prodal dům dvornímu ševci Jakubu Müllerovi.

V této pohnuté válečné době, kdy městem procházela rozličná vojska,

se stal dům místem ubytování vysokých vojenských oficírů, za jejichž

stravování platilo město velké částky. Někdy mezi lety 1629–1635 pro-

dal Jan Müller objekt Thomasi Trubrickovi, avšak kup nebyl zaknihován.

Po jeho smrti se stala dědičkou vdova Barbara a dva synové. Protože byl

ale dům stále místem pro ubytování vojáků, neměli tito lidé o dědictví

zájem. Chátrajícího objektu se proto ujala šternberská obec, která za-

platila veškeré pohledávky na domě.

V rozmezí let 1633–1636 nechtěl nikdo ze šternberských měšťanů dům

obsazený vojáky odkoupit. Až roku 1636 jej za 1600 tolarů koupil Tho-

mas Beuthel. Doba švédské okupace bohužel znamenala i pro něj zatí-

žení domu ubytováním vojska. Dne 24. srpna 1639 zde dokonce pobý-

val i císařský generál hrabě Filip von Mansfeld s chotí. Beuthel zemřel

někdy mezi lety 1643–1649, aniž pravděpodobně zanechal dědiců.

Z těchto důvodů byl dům dlouho opuštěný a zchátralý a nakonec připa-

dl obci. V dubnu roku 1649 koupil dům se zahradou, loukou, stodolou

a dvěma haltýři na Ovčím potoce za 1600 tolarů Tobias Rembky. Ten-

to měšťan měl složit závdavek 350 tolarů v hotovosti. V tehdejší těž-

ké době mohl zaplatit pouze 50 tolarů, takže mu byl objekt odebrán

a opět přešel v držení šternberské obce. Zápis pocházející z roku 1656

hovoří o domě bez hospodáře, s dluhem, avšak s právem výčepu piva

a vína. Dům, označovaný v pramenech od této doby jako tzv. „Gehe-

im Haus“, sloužil stále pro přechodné ubytování vojska. Město na své

náklady provádělo opravy dveří, oken, doplňovalo zásoby dříví. Když

v roce 1674 městská rada prodala dům, kde byla původně umístěna

mučírna, vězení i „radnice“, přenesla tyto instituce právě do tohoto

objektu. Až v roce 1734 město dům prodalo opět do soukromých ru-

kou - kováři a podkováři Frantzi Neumannovi za 1600 zlatých rýnských

s právem vinného a pivního šenku. Po jeho smrti v roce 1742 dům

za 2600 zlatých rýnských v hotovosti koupila jeho vdova Anna Marie.

Ta jej v roce 1752 prodala pod činží 42 florénů ročně svému zeti Jako-

bu Pitschmannovi za 2250 zlatých rýnských. Vymínila si přitom doživot-

ní užívání jedné světnice podle svého výběru. V tom samém roce bylo

městskou radou rozhodnuto o ubytování vojska v tomto domě, proti

čemuž se majitel odvolal až k soudu v Olomouci. Přesto u něj bylo nako-

nec ubytováno čtyřicet dva mužů. Roku 1781 dům odkoupil Pitschman-

nův syn, rovněž Jakob, za 2800 florény.

Dne 19. listopadu 1805 zde posnídal rakouský císař František I. a ruský

car Alexandr I., zatímco jejich vojska táhla směrem ke Slavkovu. V roce

1815 dům s hostincem odkoupil za 30 tisíc zlatých vídeňské měny další

z rodu - syn Jakub Pitschmann, tkadlec. V roce 1832 zemřel a hostinec

vedla dál jeho žena Tekla. V roce 1834 podle parcelního protokolu sta-

bilního katastru činila výměra domu 225 čtverečných sáhů. V září 1847

hostinec koupili manželé Leonhard a Marie Zweigelovi za 21 tisíc flo-

rénů konvenční měny. Od roku 1867 nesl hostinec nové číslo a byl na-

zýván v materiálech jako „zum Goldenen Ross“. Objekt byl opětovně

prodán roku 1871 za 30 tisíc florénu rakouské měny manželům Rudol-

fu a Theresii Zweigelovým, kteří začali využívat rozlehlé prostory domu

k podnikání.

Další majitelé jsou známi podle zápisu v gruntovních knihách bez bliž-

ších údajů. V listopadu 1883 je dům zaknihován ve prospěch „Stern-

berger Spar - und Vorschussverein“, v únoru 1885 „Deutsche Hotel

Expozice času - Historie objektu v ulici Československé armády č. 19, Šternberk

Gesellschaft in Sternberg“, v září 1906 „Stadtgemeinde Sternberg“.

V říjnu 1952 došlo k zaknihování domu pro Městský národní výbor

ve Šternberku, který využíval dům pro kulturní potřeby města. Výstavní

plochy v přízemí domu, městská knihovna, Divadlo pro 100, baletní sál,

kanceláře - to jsou ve výčtu poslední funkce „Domu osvěty“. Odbourá-

ní třetiny domu při stavbě nákupního střediska urychlilo jeho chátrání.

Koncem 80. let byla započata rekonstrukce, jejímž cílem bylo využití

domu pro potřeby městské knihovny. Změny roku 1989 v podmínkách

financování vedly k zastavení stavby. Rozestavěný objekt čekal deset let

na svoji novou příležitost. V roce 2000 bylo rozhodnuto, že bude mís-

tem nové Expozice času.

Zdroj: Stavebně historický průzkum objektu zpracovaný v roce 1995

SPÚ v Olomouci.

107

PŘÍBĚH MALÍŘSKÉHO GENU

Wilhelm Zlamal (1915–1995)

Petr Zlamal (1949)

Josef Zlamal (1983)

Expozice času – 1. patro

Šternberk, ČSA č. 19

18. května – září 2010

Editor a koncepce publikace: Ladislav Daněk

Texty: Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Bohumír Kolář, Josef Maliva, Františka Macková, Zdeněk Pospíšil, Eberhard Schlotter, Bohuslav Smejkal, Wilhelm Zlamal, Josef Zlamal

Medailony: Ladislav Daněk

Odpovědná redaktorka: Erika Zlamalová

Podklady k vyobrazením: archiv rodiny (portrétní snímky), Lumír Čuřík

Obálka a grafická úprava: Zdeněk Macháček

Předtisková příprava: STUDIO 6.15, Zlín

Tisk: Graspo CZ a.s.

Náklad: 500 výtisků

První vydání

ISBN 978-80-904352-2-3

Date post:	31-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	wilhelm-conttemporary
View:	224 times
Download:	1 times

Catalog Story of a Creative Gene

Documents