23
Cestou hojnějšího života
Cestou hojnějšího života
Samuel Jan Hejzlar
CESTOUHOJNĚJŠÍHO
ŽIVOTA „Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem
učiněn v skrytě, a řemeslně složen,v nejhlubších místech země.
...Vyzpytuj mne, Bože silný,
a poznej srdce mé; zkus mne,a poznej myšlení má.
A popatř, chodím-liť jácestou odpornou tobě,
a veď mne cestou věčnou.“
(Žalmy 139,15 a 23–24)
Samuel Jan HejzlarCestou hojnějšího života
© Samuel Jan Hejzlar, 2018Painting and illustrations © sons of Miroslav Rada, 2018Graphic design © Ondřej Rada, 2018
ISBN 978-80-270-3379-9
Nejen tímto pozdním sběrem myšlenek mě provází, ale od studentských let provázel a inspiroval, zesnulý přítel Miroslav Rada. Myslím, že nás spolu sbližovala fascinace tajemstvím naznačeným velikonoční vertikálou první kresby, kterou mi tenkrát věnoval.Předešel nás k pravdě, k níž nás svým dílem snažně obrací. Nechal nás v závěsu, ale pilně zaostřil náš zrak za sebou k tomu, který je smyslem všeho. Díky.
„V pravdě veliké je tajemství zbožnosti: Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, uká-zal se andělům, je hlásán pohanům, uvěřeno jemu na světě, vzhůru je přijat do slávy.“
Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
1.„V pravdě veliké je tajemství zbožnosti: Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, je hlásán pohanům, uvěřeno jemu na světě, vzhůru je přijat do slávy.“ 1T 3,16
1K 1,17–25Nebo neposlal mne Kristus křtíti, ale evangelium kázati, ne v moudrosti řeči, aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův. Nebo slovo kříže těm, kteříž hynou, bláznovstvím jest, ale nám, kteříž spasení dosahujeme, moc Boží jest. Nebo psáno jest: Zahladím moudrost moudrých, a opatrnost opatrných zavrhu. Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chyt-rák tohoto světa? Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.
2T 1,7–10Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné. Protož nestyď se za svědectví Pána našeho, ani za mne, vězně jeho, ale čitedlen buď úzkostí pro evan-gelium podlé moci Boží, kterýž spasil nás, a povolal povoláním svatým, ne podlé skutků našich, ale podlé uložení svého a milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věků, nyní pak zjevené skrze příští patrné spasitele našeho Jezukrista, kterýž zahladil smrt, život pak na světlo vyvedl, i nesmrtelnost skrze evangelium.
�
KážeMe Krista uKřižovaNého
Ukřižovaný Kristus… Jak jinak, že? Zvykli jsme si. Krucifixů, jako klíčů do nebe, je plný svět. Už nám ani nepřijde, že odedávna vyhlížené Boží promluvení, které jsme očima viděli a ušima slyšeli, slovo života, jehož se tyhle naše ruce dotýkaly, pravdolásku Boží, jsme znenáviděli a vysmí-vaného jej utrápili k smrti…, odklidili, aby tu mezi námi nebyl.
Pokud se snad přece někdo nad tím pozastaví, nabídne mu pár kaza-telů a teologů, s kvalifikovaným odstupem léčitelů, svá vysvětlení.
„Vydán jest pro hříchy naše a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“ (Ř 4,25). Lidově jako by šlo o jakousi proceduru nebo technologii spásy: Boží láska postihuje milovaného Syna za naše viny, protože jakási abso-lutní spravedlnost to žádá. Věřitel platí naše dluhy atd. atp. My, co tomu věříme, jsme oddluženi, jsme vyňati z trestání, je nám odpuštěno a odpouš-těno. Sláva!… Až na ty vtírající se otázky:
Je Stvořitel vskutku tak prostě určen naší pokleslou minulostí? Nemo-táme do jeho svrchované velkorysosti (Mt 18,27; Lk 7,42) člověčinu svého zákonického „něco za něco“? Je přitakání k tak hrubě zjednodušující zkratce vskutku orientací živé víry?
„Většina křesťanů ve složité době neuměla předat svou víru další gene-raci,“ píše o současné krizi naděje profesor, doktor teologie, Petr Pokorný (KR 416) a pokračuje: „Těžko jim to vyčítat, protože vědomě vyjádřit svou víru dřív křesťané nepotřebovali. K tomu aby někdo křesťanem byl, sta-čilo, že neměl pádný důvod z církve vystoupit. Dnes je to jinak. Člověk musí mít velmi vážný důvod k tomu, aby se křesťanem stal nebo jím zůstal a křesťansky vychovával své děti,“ (konec cit.) Až dnes?
Církev pouhých příslušníků nepotřebujících o své víře svědčit svým dětem, množina vekřtěných do církve, ať už kdysi římských legionářů na pokyn císaře Konstantina Velikého, nebo kojenců po staletí volky nevolky vekřtívaných do církve z vůle rodičů, se ukazuje být spíše jakousi názo-rovou stranou té které denominace evidující bezděčné takykřesťany, nej-spíš duchovně dávno mrtvé duše (Zj 3,1n). Naděje, kterou o nich církve ve statistikách chovaly, je v zahanbující krizi. Aby se člověk rozhodl pro Krista a odevzdal svůj život jemu, má a měl, k tomu velmi vážný důvod
Kážeme Krista ukřižovaného: 1K 1,1�–25; 2T 1,�
� Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
vždycky, a pouhý názor nestačil. Kážeme Krista ukřižovaného, abychom ten důvod a vážnou příčinu křesťanství (2T 1,7–12) aktuálně připomněli a, dá Bůh, i ozřejmili:
Ježíš vidí Boží pšeničné pole po nocích osévané koukolem. „Nepřítel člověk to učinil,“ říká učedníkům. „Pole je tento svět, pšenice jsou synové toho království, plevel pak synové toho zlostníka. Nechte je spolu růst až do skonání věků“ (Mt 13,25–30; 36–40). Avšak když služebníci pustí na pole nepřítele a škůdce nejen skrytě v noci, ale i otevřeně za dne, je na krizi zaděláno. Když se domluví s tím, který to neúspěšně zkoušel v poušti na Ježíše, nakonec jim přijde jeho hlas jako hlas Boží.
Na mučednickou církev prvních staletí vyrukoval pokušitel s návna-dou a podvodem těžkého kalibru: V krvavé řeži (312 u Milvijského mostu) o vládu nad západní částí římského imperia vyhlásí vítězný vojevůdce vidění kříže. Vítězí tedy zjevně díky přízni nebes a v tom znamení bere pak milostivě do holportu dosud všelijak utiskované vyznavače Ukřižova-ného… Politicky geniální, vždyť jich ve vojsku navzdory pronásledování, stále přibývá.
Křesťané pod ochranou císaře? „Jaká šance pro tebe, Pane Kriste, s pohany konečně zatočit! Což není psáno: Roztlučeš je prutem železným a jako hrnec hrnčířův je roztříštíš?! (Ž 2,9) Teď je to tady. Neberte to, ve znamení kříže, že!“
„Ne tak bude mezi vámi,“ varuje Ježíš (Mt 20,25.36.); takže, bratři, jinak! Nepolitickou politikou pokojně a zbožně v přízni císaře, vrchnosti od Boha (Ř 13,1), ba přímo inkarnace samotného Pantokrátora Krista… Chleba z jeho ruky církev živí, a ona jej bere jako zhůry sestupující.
Kde jednou pokušitel pochodí, je brzy jako doma: „Jeho andělé, tě na rukou ponesou při záboru pohanských chrámů, nevěsto Beránkova, abys o kámen nohu neurazila, jak stojí psáno“ (Ž 91,12). Kazatele, mar-tyry a mučedníky střídají kramáři slova Božího (2K 2,17), i toho kříže Kristova. „Všecko ti dám, jestliže se se mnou pokloníš mému bojovému znamení. Co vidíte, patriarchové, máte mít,“ rozhoduje blahoslavený Konstantin Veliký, záštita prvního koncilu v Nikai 325 (Mt 4,1–10). Brzy se znechutí ani ne tak profitující církvi, jako římským občanům, když úkladně zavraždí vlastního syna Crispa, oblíbeného vojevůdce, coby domnělého spiklence. Pak milovaná matka Helena odhalí křivé obvinění a pro nařknutí dá císař v lázních uškrtit i manželku Faustu. Pro nepřízeň veřejného mínění pak přesídlí do řeckého města Byzantion, pevnosti na Bosporu, které učiní sídelním městem, baštou východní části říše, cen-
�
trem Byzance, Konstantinopolí. Zadělal tím na tisíciletou roztržku toho, co se zve křesťanskou církví.
„Křesťané pochopitelně (píše Pokorný) chtěli využít příležitosti ovliv-nit dějiny i prostřednictvím struktur moci. Do velké míry se jim to poda-řilo…,“ pan profesor ve výčtu dobrodiní křesťanské euro-americké civi-lizace zmiňuje i „vědecké zkoumání přírody, k němuž židé a křesťané otevřeli cestu tím, že přírodní jevy přestali uctívat jako božstva“ (konec cit.)
Rudoch Tatanka Iotake, Sedící Býk, náčelník Siouxů, muž, který vedl (1863–68) boje indiánů s americkou vládou o kmenová území, řekl bílé tváři v Bílém domě, tedy Andrew Johnsonovi, nástupci zavražděného Lincolna: „Každý díl této země je mému lidu svatý.“ (Jeho kmen pro masové vybíjení bizoních stád vymřel na hladomor a starý Sitting Bull, se živil vystupo-váním ve Wild West Show Buffalo Billa než byl nedopatřením v rezervaci zastřelen.)
Svatost země plné Hospodinovy slávy jsme vědecky ze zřetele ztratili a temnota v nás za necelé století stihla mnohonásobně podminovat náš svět. Žijeme na časované bombě a zdá se, že náš genius si vykládá pasiáns, čí doutnák nenávisti, sobectví a pýchy jako první to tu s konečnou plat-ností rozmetá.
V úterý po biblické stíhám obvykle v osm relaci Radia plus o knihách, na které vám nezbyl čas. Tentokrát (18. 10. 16) Jiří Mejstřík představil „Stíny zapomenutých předků“ od amerického astronoma, astrofyzika a popu-larizátora vědy, Carl Sagana. Se spoluautorkou Ann Druyan se ohlížejí po počátcích našeho prostoru a času, hmoty a života, jak o nich uvažuje vývojová teorie. Vedle obecně přijímané hypotézy samovolné evoluce došlo ovšem i na odedávný předpoklad Stvořitele všeho a Iniciátora tajemného počátku, neboť co se prokazatelně rozpíná, nejspíš nějak začalo a říkáme tomu jak známo, Velký třesk. Bod zrodu, kdy v rozbalujícím se prostoru nepředstavitelné záře a posléze hmoty, spustily pendlovky času a snad i nějak odstartovala slavná evoluce. Našemu pomyšlení se to vymyká stejně, jako je nám nepředstavitelný Bůh, který z této své předpočáteční skryté jsoucnosti, o níž je v Bibli řeč jako o nepřístupném světle (1T 6,16), ten singulární bod nula, nula, nula způsobil, a po svém do našich příčin-ných souvislostí vstupuje.
„Taková holka pro všecko,“ zavtipkovala komentátorka.„Až na to,“ poznamenal pan redaktor, „že jaksi nesvede, zachránit nás
před námi samými.“
Kážeme Krista ukřižovaného: 1K 1,1�–25; 2T 1,�
10 Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
Myslí snad suveréna, který by lidem pomohl od zkázonosných pohnu-tek jejich srdcí, a tak způsobil, aby se rozhodli před hrozbami, jimiž jsou sobě i jiným, zachránit svět? Napadlo mě po biblické hodině…
Že v sobě někde máme klíč k tomu, co přijde, si napsali na zeď už v delf-ské svatyni: Sám sebe poznej! Rada nad zlato, nebýt ovšem mé ovčí mlhy. Kdo mi vyseká díru v ledu, který mě dusí? Kdo mi stáhne deku nebohosti a nebožnosti světa a sundá víko, abych se zvenčí uviděl a poznal? Abych uklidil ten svůj chlív v životě a nějak jinak, snad lépe mohl dál?!
Naplnil se čas, přišlo mi. Je znovu na čase kázat křižovaného Krista: Bůh láska omezující se kvůli nám do naší podoby v člověku Ježíši, nám tu možnost změny dává: Poznej sebe sám! Vzpomínám, jak mě probudil, otřásl tím, čím a jak se sobě zdám, a vytáhl mne do průvanu a nečasu, kde všecko stojí proti mně i já sám…, abych vyšel. Beru tu možnost. Odchá-zím. Jdu od toho a krok za krokem mi nezbývá než víra. Je cestou, prav-dou, životem ve smyslu Ježíšova: „Já v nich, Otče, a ty ve mně.“ Je kom-plexní duchovní mobilitou na cestě té pravdy (Gal 5,16)., hybností ducha i těla (Gal 5,6).
Někde v Bibli se mluví o víře Boží. Že by Bůh, láska, do toho šel od samého počátku vírou? Vírou že nese muka kříže, zadíravé hřebíky litery Zákona, zápisu ustanovení svědčících proti nám? Vírou že ho odnímá zprostřed soudu nade mnou, aby vydal svědectví lepší spravedlnosti své lásky? Vzkříšením z prázdnoty a ničemnosti naplňuje duchovní smysl i mého lidství skrze víru, která je mocné dílo Boží (Kol 2,12). Zevnitř, přes moje vědomí a vůli, mě zachraňuje ode mne, abych vyšel a žil jemu. V sobě, jak se vidím a poznávám, mám nejvážnější důvod být křesťanem.
Sumou: Křižovaný Kristus nám svědčí, co jsme zač, že jsme s to znena-dání zahubit spolu se sebou i stvoření, které je nám svěřeno. Ukazuje však a krvavě dokládá, že Bůh naší nepravostí určen není, jak se některým zdá. Lhostejností, odcizením, naší ztraceností krutě trpí (1M 6,6), avšak místo aby po nás šel, otřesené nás z toho darem víry dostává. (Ef 2,8). Zachra-ňuje nás od nás samých a dobrou vůlí lásky pro lásku osvobozuje: „Odpusť nám, odpusť mně, Otče moje viny, svůj zármutek a bolest…“ Tak doufám. A není to planá naděje, protože jeho láska se rozlévá i v mém srdci skrze Ducha svatého, který je nám dán (Ř 5,5). Amen.
11
Modlitba:Bože, v Pánu Ježíši náš Otče, Otče věčnosti, díky za Vánoce. Děkujeme, že jsi se tak uskrovnil ve svém Božství, abychom se s tebou mohli potkat: vidět, slyšet, dotýkat se a porozumět, že se nám ze svaté své skrytosti dáváš. Díky za duchovní živobytí, za chléb který dává život světu… Díky za dávné prorocké obrysy tvého přicházení, za stín věcí budoucích vržený do minulosti světlem, k němuž míříme, které od věků osvěcuje pravdu, jíž je tvé tělo. Díky za tělo narozené z ženy kvůli nám, za tělo pro nás konající mezi námi pravdu a spravedlnost, kterou naše zemitá soustřed-nost nesnesla a nesnáší, tělo hříchem našeho světa trápené k smrti aby-chom se v tom nade vší pochybnost poznali… a přesto z mrtvých vstávající k naší spáse… Díky, že tě vírou vidíme, Stvořitele, Nové Smlouvy, nového lidství, jak s námi jednáš po dobrém, a svou láskou nás měníš: zpřítom-ňuješ nám Bibli, činíš nás lidem živého slova. Slova, které se z litery ryté do kamene stává pohnutím ducha a činorodostí citlivých srdcí. Žijeme tvé vykoupení. Amen.
Vánoce 2016 s. j. h.
Kážeme Krista ukřižovaného: 1K 1,1�–25; 2T 1,�–10
Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
2.„Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, toho, ježto zvěstuje dobré, ježto káže spasení a mluví k Sionu: Kraluje Bůh tvůj.“ Iz 52,7
Mt 13,10–16Tedy přistoupivše učedlníci, řekli jemu: Proč jim v podobenstvích mluvíš? On pak odpo-věděv, řekl jim: Proto že vám dáno jest znáti tajemství království nebeského, ale jim není dáno. Nebo kdož má, dáno bude jemu, a rozhojníť se; ale kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato. Protoť v podobenstvích mluvím jim, že vidouce, nevidí, a slyšíce, neslyší, ani rozumějí. A plní se na nich proroctví Izaiáše, řkoucí: Slyšením slyšeti budete, ale nesrozumíte; a hledíce, hleděti budete, a nepoznáte. Nebo ztučnělo srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli, a oči své zamhouřili, aby někdy neviděli očima, a ušima neslyšeli, a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, abych jich neuzdravil. Ale oči vaše blahoslavené, že vidí, i uši vaše, že slyší.
Lk 7,36–50Prosil ho pak jeden z farizeů, aby jedl s ním. Pročež všed do domu toho farizea, posa-dil se za stůl. A aj, žena v městě, kteráž byla hříšnice, zvěděvši, že by seděl za stolem v domě farizea, přinesla nádobu alabastrovou masti. A stojeci z zadu u noh jeho s plá-čem, počala slzami smáčeti nohy jeho, a vlasy hlavy své vytírala, a líbala nohy jeho, a mastí mazala. Uzřev pak to farizeus, kterýž ho byl pozval, řekl sám v sobě tak: Byť tento byl prorok, vědělť by, která a jaká jest to žena, kteráž se ho dotýká; nebo hříšnice jest. I odpověděv Ježíš, dí jemu: Šimone, mámť něco povědíti. A on řekl: Mistře, pověz. Dva dlužníky měl nějaký věřitel. Jeden dlužen byl pět set peněz, a druhý padesát. A když neměli, odkud by zaplatili, odpustil oběma. Pověziž tedy, který z nich více bude jej milovati? I odpověděv Šimon, řekl: Mám za to, že ten, kterémuž více odpustil. A on řekl jemu: Právě jsi rozsoudil. A obrátiv se k ženě, řekl Šimonovi: Vidíš tuto ženu? Všel jsem do domu tvého, vody nohám mým nedal jsi, ale tato slzami smáčela nohy mé, a vlasy hlavy své vytřela. Nepolíbil jsi mne, ale tato, jakž jsem všel, nepřestala líbati noh mých. Olejem hlavy mé nepomazal jsi, ale tato mastí mazala nohy mé. Protož pravím tobě: Odpuštěniť jsou jí hříchové mnozí, neboť milovala mnoho. Komuť se pak málo odpouští, málo miluje. I řekl jí: Odpuštěniť jsou tobě hříchové. Tedy počali, kteříž tu spolu seděli za stolem, říci sami mezi sebou: Kdo jest tento, kterýž i hříchy odpouští? I řekl ženě: Víra tvá tebe k spasení přivedla. Jdiž u pokoji.
13
o lásce
U Šimona farizeje čekají větší návštěvu. Mezi přední činitele školy a města tentokrát zavítá záhadný rabi z Nazaretu, o němž se poslední dobou v kraji mluví a kde kdo ho chválí. Čím oblíbenějším se jeví – snad prorok a neslý-chaně úspěšný léčitel – tím větší obezřetnosti je třeba. Přijal pozvání a nejen Šimon o to stojí blíže poznat divotvorce z Galilejských nemanic a ovšem mírou Zákona a ustanovení jej bedlivě přezkoumat.
Pokud přijdou i ti jeho, místa dost. Dům učitele zbožnosti je otevřen i chudším přístojícím a na nějaké to sousto se nehledí. Leckdo vděčně přijme ponaučení, objevnou myšlenku a vůbec příklad zbožnosti. Kdo by se nadál, že příležitosti se chopí i tahle osoba! Sotva koho tady napadlo ji zvát. Že by Ježíš?! Vyhlášená skandály, i v koutě mezi těmi při zdi Šimo-novi vadí. O Nazaretském se vedou řeči. O těch kolem něho toho lidi napo-vídají, ale zavadit o takovou?! Nechme to. Jeho ostuda.
Pán domu rozšafně žehná a všecky vítá, když vtom se dotyčná hrne zrovna tam, kde ulehl on, ten Ježíš, a jako by se znali, mu bezostyšně pokleká k nohám. Ten tam je přidrzlý úsměv. Zpod sklopených víček zšed-lými tvářemi se řinou slzy. Smáčí, líbá ukoptěné poutníkovy nohy, vlasy utírá a z alabastrové nádobky dobývá mast omamné vůně.
S politováním hledí ctihodní na Šimona a neodpustí si zřetelné zackání nad pohoršením v jeho domě. Aspoň víme, na čem s vidoucím z Galileje jsme, jestliže si tohle nechá líbit, říká si farizeus. Není odtud, pravda, ale prorok by poznal hříšnici na dálku.
Všem se to příčí, ale žádný jaksi onu nedotknutelnou osobu neodkáže do patřičných mezí. Snad že by si mohla na leccos vzpomenout? Inu inte-resantní ženská, povolná, a jsme jenom lidi, což? Konec konců v pomě-rech římského protektorátu má jistě ve městě nezanedbatelně vlivné amanty. Nazvěme ji třeba Salome. Taková sotva tu naříká, že slušný člověk o ni nezavadí, že zbožní ji dávno odepsali. Podívejme se, jak teď veřejně se k tomu Ježíši má a pláče! On tedy zřejmě až moc dobře ví, co je zač…
Ten člověk je záhadou pro Šimona, pro všecky. Takhle spíš atrakcí než ozdobou společného stolování sebe dbalých hostí. Zjev natolik pochybný
O lásce: Mt 13,10–16; Lk �,36–50
14 Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
a sporný, že hostitel se raději zdržel uvítacích pozorností, od začátku při-praven v polemikách zůstat nad věcí. Ale tohle?!
Stolní společnost trne trapností. Nad pozornostmi té dámičky, jichž se hostu mezi nimi dostává, svorně se mračí a ohrnují nos. Co spolu mají, že ona, kterou přece jen tak něco od chlapa nerozhodí, před nimi bez osty-chu pláče?!
„Šimone, když dovolíš, měl bych něco…,“ klidnou zdvořilostí, jako mimo-chodem, přerušil Ježíš tíživé mlčení.
„Ven s tím, Mistře,“ vydechli s úlevou, a rabi po svém zvyku načrtl podobenství:
„Dvěma insolventním dlužníkům prominul věřitel plnění. Jednomu padesát, druhému desetkrát tolik.“
No, trochu zvláštní případ mezi námi, ale budiž. Korunu tomu dává hádanka, až hloupě naivní a prostá, jak pasti bývají… Pozor tedy, co tím má ten výstředník mezi námi za lubem.
Ze slušnosti vysloví Šimon, co je přece zřejmé a nabíledni:„Víc bude milovat odpouštějícího ten, který víc dlužil,“ zvedne obočí nad
takovou samozřejmostí. Odpis větší pohledávky přece zavazuje víc.Zákonicky počtářské duši je to jasné. Avšak čím banálnější hádanka,
tím nehorázněji vyzní, co naznačuje, její nápověda a výklad…„Že bychom před Svatým a Spravedlivým Izraele nebyli než dlužníky
v platební neschopnosti? Co četná zasloužení? Almužny a posty navíc za ostatní méně zbožné a hříšné v lidu?! Mě, neposledního z farizeů, stavíš, kazateli, vedle té, co ti klečí u nohou? Slyšíte, panstvo? Odpuštěním Božím nás všecky do lajny rovná a co se počítá, je jedině láska, a máte to:
Komu se málo odpouští, vy lepší a spravedlivější, co to nepotřebujete, málo miluje. Co k tomu dodat, vážení, v Zákoně zběhlí, přátelé? Co s tím, respektive s ním, který tohle roznáší od města k městu?!
V této zřejmě ostudné situaci se navíc nazaretský Ježíš staví doprostřed našeho světa, jako by věřící v něho měli život věčný, neboť za lazebnic-kou službu té, o níž víme své, tady rozdává odpuštění hříchů. Neslýchané! A sám za sebe, za ctěnou svoji osobu se neostýchá hostiteli vytknout, že mu na uvítání neprokázal dost laskavosti.
Nuže, proč tě milovat, Ježíši Nazaretský?Nic z toho, samozřejmě, nezaznělo z oněmělých úst.„Mýlíš se, Šimone,“ na nevyřčené odpovídá ten, který ví, co je v člověku,
a zná myšlení srdce, „osvobodivou mocí je Světlo, které přišlo na svět. Posel-ství odpouštějící svrchovanosti Panovníka, jehož kralování se přiblížilo.
16 Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
Nalil jsem vám čistého vína. Jistotu odpuštění láska provází. Vidíš tu ženu tady v slzách pohnutí srdce proměněného Boží milostí? Teď mi ošetřuje nohy, zítra bude ošetřovat jiné, puzena toutéž věřící láskou skrze Ducha pravdy a já? Já toliko shledávám tady před vámi, že je jí odpuštěno. Má lásku, která utvrzuje a sílí víru, že jí milující Bůh odpustil a Boží láska živí smělou naději, s níž čelí svému zahanbení před vámi. Tak se to má s občanstvím toho království.
Že nad sebou a nade mnou pláče? To proto, že zná nenávist kolem. Víš, Šimone, spravedlivý zákoníku a farizeji, možná, že veliké odpuštění straš-livě nesplatitelného dluhu tě teprve potká. Zaplaví tě láska a rozpláčeš se spolu s ní.“
Epilog:„Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1,29), slyšeli Janovi křtěnci u Jordánu… Hle, vysvoboditel člověka z pasti otrlého odcizení Bohu. Hle, Syn člověka, který usvědčí zlo, v němž, k věčné své škodě, svět leží (1J 5,19). Jan Křtitel ukázal na Ježíše a ohlásil předěl věků…
Milující Duch Stvořitel se ve svém Božství omezil, přijal smrtelné lid-ské tělo (J 1,14) a dal svou duši na vykoupení za mnohé (Mk 10,45): Ježíš rozdával z pokladu své duše slovo života. Od světa v nás sklidil potupu, utrpení a smrt… Dosvědčil odvěkou Boží bolest nad hynutím světa lidí v „bezduchosti“ (1M 6,6), totiž bez „Ducha obživujícího“ (1K 15,45).
Necháme-li ho domluvit, zasáhne jeho svědectví pravdě (J 18,37) naše sebe vědomí: „I já, Kriste Ježíši, přidávám k tvému trápení.“ Kdo v něho uvěří, přijde mu sebe i Boha líto a hledí být jinak. Milost sebepoznání osvítí oči jeho mysli k víře ve vzkříšení. Bůh je svou láskou a odpuštěním, resp. nezahanbujícím výhledem a nadějí (Ř 5,2) u toho. Spolu vykročí (Mt 28,20), aby čerstvou víru činil láskou aktivní a činorodou (Gal 5,6 Ř 5,5).
V jakém formátu jsme jej přijali? „Komu se málo odpouští, málo miluje…“ Amen.
Modlitba:Bože, náš Otče, který jsi v nebeské skrytosti, Bože, Duchu svatý, děku-jeme, že pro Pána Ježíše Krista nás činíš svými vlastními.
Z míst svého všedního pobytu v pomíjivosti se ohlížíme po tvém Slovu, které trvá. V něm jsme doma, tobě blíž. Díky, že smíme jít životem v rozho-voru s tebou až tam, kde přebýváš a jsi ve slávě, všecko ve všech. Odpusť nám, prosíme, nesoustředěnost a zahledění jinam. Zbav nás úzkosti, roz-
1�
šiř naše srdce láskou. Zmocni nás ke svědectví hojnějším životem s tebou. Pomoz nám, prosíme, připravovat cesty pokoje kolem sebe a po tvém pří-kladu mírnit zlo ve světě odkazem na blízkost tvé svrchovanosti. Posiluj v nás odhodlání ze svého pohodlí a prostředků investovat do míru a přá-telství mezi sebou, věřícími i nevěřícími. Prosíme, Bože Duchu svatý, působ vůli k jednání v konfliktech a nepřátelstvích a dej nám včasné rozeznání kdy a jak se ve tvém jménu zastat ohrožených a bránit, které jsi nám svě-řil. Amen.
Dobříš 31. 8. 2014 s. j. h.
O lásce: Mt 13,10–16; Lk �,36–50
Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
3.Pán Ježíš se modlí: „Otče, přišla hodina, oslav Syna svého, aby i Syn tvůj osla-vil tebe; jako jsi mu dal moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, které jsi dal jemu, život věčný dal. Toto je věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Jan 17,1–3.
2P 1,16–21Nebo ne nějakých vtipně složených básní následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteříž jsme očima svýma viděli jeho velebnost. Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich. Toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem sva-tým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.
1J 1,1–10Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spat-řili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života, (Nebo ten život zjeven jest, a my jsme viděli, a svědčíme, i zvěstujeme vám ten život věčný, kterýž byl u Otce, a zjeven jest nám), Což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obecenství měli, a obecen-ství naše aby bylo s Otcem i s Synem jeho Jezukristem. A totoť píšeme vám, aby radost vaše byla plná. Toť jest tedy zvěstování to, kteréž jsme slýchali od něho, a zvěstujeme vám: Že Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není. Díme-li, že s ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy. Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hří-chu. Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není. Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti. Díme-li, že jsme nehřešili, činíme jej lhářem, a neníť v nás slova jeho.
1�
KDo jsi, PaNe?
„Kdo jsi, Pane?“ šeptá do prachu cesty u Damašku obávaný lovec křesťanů, farizeus Saul Tarzenský, když si na něho posvítil Ježíš; Bůh v Kristu.
S poptávkou po totožnosti tesařského tovaryše Ježíše, syna Josefova z Nazaretu, se v evangeliích setkáváme od počátku. Jeho současníci, zbožní učitelé Zákona, mají své představy, svá očekávání i nároky na Mesiáše; a tenhle…?
„Co se vám zdá o Kristu? Čí je syn?“ ptá se on sám farizeů (Mt 22,42). Řekli mu: „Davidův.“
„Jak může být jeho synem, když ho král v Duchu svatém nazývá svým Pánem (třeba v žalmu 110,1: Řekl Hospodin mému Pánu: Seď po mé pra-vici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele za podnože tvých nohou)?“ Jakýpak můj syn, když je mým pánem?!
A přece, Davide, co když tvůj potomek Mesiáš, je také a především Synem Božím? řekneme my. Oni mlčeli. Syn Hospodina? Nemyslitelné! Jenže právě s tím on přichází: Hledejte moji tvář! jsem milující otec.
Je to záhadou už matce Marii, když, podle Lukáše, slyší od dvanác-tiletého synka Ježíše, kterého konečně najdou v chrámě u Božího Slova: „Co že jste mne hledali? Nevěděli jste, že ve věcech svého Otce musím být i já?“ (Lk 2,49) Kdo jsi, Ježíši?
Když asi ve třiceti vystupuje z vody Janova křtu, náhle mocně, jako hla-sem ze svaté skrytosti, přemáhá přítomné kajícníky ujištění: „Tento je ten můj milý Syn, v němž jsem našel zalíbení“ (Mt 3,17) a kazatel křtu pokání na odpuštění hříchů (Mk 1,4) naň ukáže: „Hle, Boží Beránek, který snímá hřích světa“ (J 1,19).
Všichni znají ten starý scénář Velké noci: Krvavé znamení na veřejích, aby se zhoubce vyhnul, pak jedení beránka, pokrmu, v jehož síle půjdou z domu služby do svobody… Leč s hříchem a nepravostí mají co dělat stále. Dobře míněné reformy a proměny veřejné scény v minulosti, troskotají na člověku: „Spíš černoch zbělá a levhart změní svoji skvrnitost, než budeme s to činit dobré, přivyklí zlému“ (Jr 13,21) běduje po staletích prorok… A přece: „Dnové jdou (zjevuje mu Duch), kdy učiním se svým lidem Smlouvu
Kdo jsi, Pane: 2P 1,16–21; 1J 1,1–10
20 Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
Novou…, změním jejich vědomí nadáním k dobrému“ (Jr 31,31.33 Ef 2,10) a budou mým lidem. Lidem svobodným od hříchu světa?
V to doufají křtěnci i poctivý zákoník, jemuž se nedaří dostát Zákonu (Ř 7,18–19). Každý sám za sebe přichází nebo pohrdne, každého zvlášť a znovu Křtitel zavazuje k činění pokání, ale přijde Mesiáš. Přijde a obnoví původní čistotu Božího stvoření. Napraví všecky věci, a všichni mne budou znát… on je nadějí: Služebník Hospodinův, ebed jahve? Syn člověka na oblacích?
Pojednou slyší: „Tento jest…, který vás pokřtí Duchem svatým…, Bude to křest ohněm. On je ten Syn Boží“ (J 1,33–34). Co to znamená? Pohr-nou se snad konečně k hoře domu Hospodinova k jeho slovu a svědectví všechny národy? Procitne Izrael jako avantgarda spásy pohanů (Iz 2,2–5; Mich 4,1n)?
…V plnosti Ducha po dlouhém půstu na poušti, přijde nazaretskému
Ježíši: „Jsi-li Syn Boží, vystup z šedé anonymity! Potvrď si objektivně své know-how,“ našeptává mu jeho přirozenost osvíceného třicátníka, „prosaď se svým charizmatem ve světě lidí!“
V nápovědách své vůle člověk Ježíš rozeznává pokušení a orientuje se odkazem na Boží slovo: „Psáno jest… ne pouze chlebem… Nebudeš se předvádět, ověřovat si, jak funguje to Boží… K Pánu Bohu svému vzhlížej a jen jemu služ…“ Čteme, že ho pokušitel opustil až do času (Lk 4,13).
Míří na sever, do krajiny kolem jezera, mezi své Galilejce, které od dět-ství zná. Přichází je oslovit, probudit, obrátit jejich pozornost k Bohu. Jasně a stručně formuluje výzvu a zapojuje do své mise pár horlivých přá-tel, kteří mu fandí. Zvěstování potvrzuje neslýchanými činy dobrodiní. Na vrcholu kampaně pak zmocňuje a posílá po dvou sedmdesát jiných dobro-volníků (Lk 10,1n): „Naplnil se čas (už je to tady), je přítomná moc Ducha, přiblížilo se Boží kralování. Čiňte pokání (jděte do sebe), věřte evangeliu. Kraluj, Bože, spravedlností, pokojem a radostí ve vás! (vysvětluje podoben-stvími) on je Pánem nade vším, co vás znevolňuje“ (Mk 1,15). Krajem s tím chodí pětatřicet dvojic. Oživují starou prorockou naději a vizi: Zlo ustu-puje. Izrael, pohnut milostí k pokání, se změní a stane se světlem národů. Ježíš káže a působí ve městech. Mocí Ducha přemáhá překážeče, vymítá démony, uzdravuje…, učedníkům stoupá sebevědomí…
Postupně se však ukazuje, že cesta povede jinudy (Mt 11,20–25). Pokání a změna života, radikální sebereflexe se lidem v uličkách a na bazarech
21
nezamlouvá. Mají své školy a učitele, pravidelné poutě do Jeruzaléma, co bys ještě chtěl, Ježíši?
„Mistře, víme, že jsi od Boha přišel Mistr,“ ubezpečuje za zavřenými dveřmi noční návštěva. „Žádný tohle, co ty, bez Boha nesvede…“ Mluvčí rady, Nikodém, zná proroky a nejspíš by se rád domluvil, ale hned zkraje slyší, v čem je jádro pudla: Domluvit se a spojit síly nestačí.
„Smysl pro Boží kralování se rodí z vody pokání a z Ducha…“ (J 3,3.7). Moudrým a opatrným je skryto, co Bůh zjevuje nevýznamným (Mt 11,25). „Musíte se znovu narodit…“ Neslýchané! Zas odmalička? Co je to za pan-ství, které si nezíská elity?
„Ty jsi mistr v Izraeli a tohle neznáš?“ říká mu Ježíš. Pochybují. Jan Křtitel s nadějí mesiášského otevření žaláře (Iz 61,1b) zůstává ve vězení: „Ty jsi ten, který má přijít?“ dává průchod své nejistotě, možná zklamání, „nebo máme čekat jiného“ (Mt 11,3)? Dostává se mu nepřímé odpovědi a záhy je Herodem Antipou zavražděn. Ježíše to sebere i těch pár jeho, ale místo, aby zarmoucení stranou odpočívali, starají se o zástupy těch, co si je tam najdou.
V bezpečnější krajině Heroda Filipa, v Cesarei na úpatí pohoří Her-mon, zavlažujícího krajinu hojnou rosou a řekou, která zde pramení, je už zřejmé, že evangelizace Galileje k většinovému hnutí nepovede. Města pokání nečinila (Mt 11,20) a v Jeruzalémě se proti Ježíšovi hromadí žaloby. Musí se i skrývat (J 7,1n). Pravověrní Židé se nejednou chopili kamení. Je to na hraně, jde o život…
„Co se o mně říká?“ poptává se své družiny veřejný činitel Ježíš. „Za koho mne pokládají?“ Jak jsme na tom?
„Vedou se řeči o reinkarnaci některého z velkých duchů Izraele: Křtitel? Eliáš? Jeremiáš? „Prorok veliký povstal mezi námi,“ říkají, „a Bůh navští-vil lid svůj“ (Lk 7,16).
„A za koho mne máte vy?“„Ty jsi Kristus,“ vyhrkne Petr podle Marka a Ježíš, jako by se zalekl,
nechce, aby to šířili.„Mlčte, dokud si zlí vinaři sami neřeknou: Hle, dědic! Pojďme, zabijme jej
a dědictví je naše…“ (Mt 21,38). Začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět. Nezbývá než mluvčími lidu potupen, být zabit. Ve třech dnech pak z mrtvých vstane. Nechápou. Ke Kristu, Synu Boha živého, jim to nesedí. Otec přece na to má, se nevinného zastat!
Ledaže… ano, Ježíš z Nazaretu…? Až příliš zjevně je člověkem: Nezřídka utrmácený, sotva padne, usne, třeba na zádi lodě zmítané bouří. To se jen
Kdo jsi, Pane: 2P 1,16–21; 1J 1,1–10
22 Samuel Jan Hejzlar: Cestou hojnějšího života
Šimon po svém zvyku uřekl… Naštěstí. A snad to nahlédne i Mistr: tak snadnou kořistí že by byl Boží Syn? Kde by zůstal Hospodin, Bůh Izra-ele? Nesnesitelné. Ježíš – Kristus? Není to rouhání? S tím na jistou smrt. Ví to, a přesto jde…
Co takhle na čas do ilegality, Mistře? Máš nás, jdeme do toho s tebou. Při troše opatrnosti… Třeba tady v horské velebnosti tvého proměnění: stá-nek tobě, stánek osvoboditeli Mojžíšovi, stánek bořiteli pověr a Bálů Eliá-šovi. Rozkřikne se to, národy si pospíší k naší hoře, praví prorok (Iz 2,2–3 Mich 4,1) a užasnou… Petr neví, co říká. Mluví z něj strach.
Ze skrytosti oblaku nepřeslechnutelně přichází: „Tento je ten Syn můj milý, toho poslouchejte…“ a to je konec. Konec, o kterém Mistr mluví… Konec? Ano. Konec nejistoty a pochybností. Sestupujeme do Jeruza-léma…
„Podle našeho Zákona má umřít, protože se činil Synem Božím“ (J 19,7), trvají žalobci na svém. Mají svou představu a té obětují kohokoli…
„Jsi-li Kristus, pomoz sobě i nám,“ zpochybňuje viselce Ježíše nakonec i spolutrestaný zločinec (Lk 23,39). Je příliš obludné myslet Boha Krista, s námi v tak strašlivém trápení, nečinného…, a tak se chvěj. Jako list, unášený větrem svých nepravostí, se zachvěj nemyslitelným, otřásavým, z logiky a reality vybočujícím, ano, absurdním: „Pane, rozpomeň se na mne ve svaté své skrytosti…“
„Ještě dnes…“ snímá Ježíš hřích světa. Ještě dnes se s tebou rozdělí o jistotu vzkříšení,“… budeš se mnou…“
„Jsa v způsobu Božím, nerozpakoval se s tím mezi nás,“ byla to šance pro Izrael i pro svět, svědčí Saul, když osleplý světlem u Damašku pro-hlédl ke Kristu. „Zranitelného, smrtelného člověka Ježíše z Nazaretu našli v zahradě na modlitbách. Syna Božího? Sám sebe tím zmařil. Poslušný svého Božství („vím, že přikázání Otce je život věčný“ J 12,50) se ponížil až do smrti a to smrti kříže, aby člověka, aby nás přivedl k poznání, jací jsme vůči Bohu a tak k pokání. K víře, že je láska, a zachraňuje k životu z moudrosti Boží (J 17,3).
Bůh tvoří, miluje, trpí a raduje se nad jedním hříšníkem činícím pokání. Jako trvá setí a sklizeň s vinobraním, tak trvá utrpení a smrt Krista Boha kvůli nám. Bůh trpí hříchem v nás a mezi námi, odcizením a lhostejností ke své lásce. Už jsi nad tím zaplakal? My to zvěstujeme, dokud nepři-jde: Zvěstujeme smrt Páně, ale on přichází vzkříšený se životem pro nás: „Vezměte, jezte, to je mé tělo… To je má krev té Nové Smlouvy, krev která
23
se prolévá za mnohé.“ Kvůli mně, kvůli tobě, kvůli nám, naší vinou. Plač, aby ses zaradoval.
Věř a postaví tě to do světla. Účastníš se superskutečnosti jeho z mrt-vých vstání. Bůh jej povýšil nade vše. Dal mu jméno nedotčené ničím, co tomu kdo ubírá nebo k tomu přidává. on je Pánem ve slávě Boha Otce“ (Fp 2,5–11). Amen.
Modlitba:Otče náš, který jsi ve svaté skrytosti, posvěť se tvé jméno v závalech naší všednosti a nesvatosti. Podáváš nám víc než tento život, víc než tento svět a my jsme uvěřili a přijali.
Uchází se o nás naše živobytí každý den, ale my ti držíme místo ve svém myšlení, rozhodování, konání. Chceme být s tebou. U tebe nalézáme šťastné rozeznání svých zmýlení, iluzí a zdání. Ty odzbrojuješ strašidla naší současnosti. Snímáš masky atrapám bohů i škůdcům země a máš východisko z našich bezradností…
Přicházíme unaveni cizotou, lhostejností a nevolí lidí ke tvému kralo-vání, ke tvé lásce a vůli, která je život. Zvykli jsme si na hřích tohoto světa, jsme vinni tvojí bolestí. Odpusť nám, prosíme.
Obnov nás, Bože, Duchu svatý v rozumění tobě, ve výhledu naděje, v očekávání nových duchovních věcí, když jsme prázdní jeden pro dru-hého, v hlušině svých slov nedbalí toho, co duchovně obživuje.
Přijď nám svým slovem na pomoc. Amen.
říjen 2016 s. j. h.
Kdo jsi, Pane: 2P 1,16–21; 1J 1,1–10
