PROSLOV JANA PAVLA I I . K ÚČASTNÍKŮM ZASEDANÍ MEZINÁRODNÍ

KONFERENCE PRAČE V ŽENllvii l j . ČERVNA H j 8 2

LEDEREROvA 1'ílílliSll MAKU!

PACHMAN HISTORICKÉ ST il UTNUTÍ ČI SPOJENECTVÍ

1'ROHlAŠHNÍ rOSVÄTNl'i KONGREGACE PRO KI.ÍUUS O URČITÝCH SDRUŽENÍCH A HNUTÍCH ZAKÁZANÝCH K I Í R U

K I D E N T I T Í KATOLICKÉHO KNfiíSTVÍ

ODPOVŽĎ POSVATN i\ KONGREGACI! PUO IUÚRUS KARDINÁLU T O -

MAŠKOVI

DOPIS KARDINALA TOMASKA PITU

D O K U M E N T CHARTY 77 c\ 22/82

O D S O U Z E N Ý OTEC llXltTA SOUDÍ SOUD

JUEH.EJNÍ OSLAVY NA S V A T Í Hol i l i

KRATOCIJVH. STALINSKÁ JUSTICE PÍllil) SOUDEM DÍÍJ1N

KREJČÍ DLUHOPIS Z ROKU 1 4 6 8

LOCHMAN HORLIVOST PRAVDY A TOLERANCE

CISLO

O B S A H

Studie

P R O S L O V J A N A P A V L A II. K Ú Č A S T N Í K Ů M 68. Z A S E D Á N Í M E Z I N Á -

R O D N Í K O N F E R E N C E P R Á C E V Ž E N E V É 15. Č E R V N A 1982 +13

JAN MILÍČ LOCHMAN H O R L I V O S T P R A V D Y A T O L E R A N C E 425

Články

ELA LEDEHEHOVÁ Pft-ÍBÉH M A R I E 440

LUDÉK PACHMAN H I S T O R I C K É S T f t E T N U T Í ČI S P O J E N E C T V Í ? 444

Dokumentace

P R O H L Á Š E N Í P O S V Á T N É K O N G R E G A C E P R O K L É R U S O U R Č I T Ý C H

S D R U Ž E N Í C H A H N U T Í C H Z A K Á Z A N Ý C H K L É R U 451

K IDENTITĚ K A T O L I C K É H O K N Ě Ž S T V Í 453

Z R O Z H O V O R U S K A R D I N Á L E M O D D I M 45Ú

O D P O V Ě Ď P O S V Á T N É K O N G R E G A C E P R O K L É R U S K A R D I N Á L U T O -

M Á Š K O V I 457

DOPIS O T C E K A R D I N Á L A T O M Á Š K A PITU 458

D O K U M E N T C H A R T Y 77 č. 22/82: K U Ž Í V Á N Í § 178 V Č S L . P R Á V N Í P R A X I 459

(Pokračuje na 3. straně obi lky)

S T U D I E

• Vydává Křesťanská akademie v Rlmé jako dvouměalčník.

• Redakce a administrace: Accadetmia Cristiana, Via Concordia 1, 0 0 1 8 3 R o m a , Italia.

• i Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: D r . Antonín Kratochvil , P . Václav Steiner.

• Finanční příspěvky posílejte na : Accademia Cristiana, Administrace Studil, Via Concordia 1, 0 0 1 8 3 Roma, Italia, T a m t é ž hlaste změny bydliště.

• Rukopisy a ostatní redakční poítu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza C h a m -pagnat 2, 0 0 1 4 + Roma, Italia.

• Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.

• Podepsané příspěvky nevyjadřují nutnč stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.

• Vytiskla tiskárna PRO - R o m a (Itálie).

Printed in haly

STUDIE i* Pravda vds osvobodí"

(Jan 8,32)

V / 1 9 8 2

S t u d i e

P R O S L O V J A N A P A V L A H. K Ú Č A S T N Í K Ů M 68. Z A S E D Á N Í

M E Z I N Á R O D N Í K O N F E R E N C E P R Á C E V Ž E N E V Ě

15. Č E R V N A 1982

Pane presidente! Pane generální řediteli! Páni ministři! Vážení delegáti! D á m y a pánové!

i . Chc i vyjádřit především svou radost, že j e mi dopřána příleži-tost být dnes zde a promluvit před tímto s lovutným shromážděním, které se sešlo k 68. zasedání Mezinárodní organizace práce. Události, které jsou V á m známy, mi znemožnily přijmout pozvání generálního ředitele účastnit se předešlého zasedání. Děkuj i B o h u , který mi zachoval život a navrátil zdraví. Znemožnění přijít sem v roce 1981 vc mně

ještě zesílilo hlubokou touhu setkat se s vámi, nebol! se cítím spojen se světem práce mnoha pouty. Z nich není jistě poslední vědomí zvláštní odpovědnosti, týkající se četných problémů souvisejících s lidskou prací: j sou to problémy důležité, často nesnadné, v ž d y zásadní, p r o -blémy, které j sou d ů v o d e m existence vaší Organizace. Pozvání, které pan generální ředitel opakoval po m é rekonvalcscenci, m ě proto zvlášť potěšilo. Mezi t ím jsem uveřejnil encykliku Laborem exerceus o lidské práci, abych tak přispěl k rozvoj i sociální nauky katolické církve, jej íž velké dokumenty, počínající encyklikou Rerum novanrn papeže Lva XIII., nalezly pozornou a příznivou odezvu v zasedáních Meziná-rodní organizace práce, v ž d y citlivé na různé stránky složité proble-matiky lidské práce během různých dějinných epoch je j í existence a je j ích projevů.

413

D o v o l t e mi , abych, zde vyslovil vděčnost za vaše p o z v á n í a za vřelé přijetí. C h c i v á m zároveň říci, j a k velice si v á ž í m laskavých slov, j i m i ž m ě oslovil generální ředitel; j e h o slova m i usnadňují m ů j pro jev . Jako host tohoto shromáždění k v á m m l u v í m j m é n e m katolické c í rkve a Svatého stolce, ze stanoviska je j ich universálního poslání, které má především náboženský a mravní ráz. Z toho d ů v o d u sdílí c írkev a Svatý stolec starost vaší Organizace o j e j í základní cíle a souhlasí zá-roveň s úsilím celé rodiny národů: přispět k p o k r o k u lidstva.

O C E N Ě N Í LIDSKÉ P R Á C E

2. K d y ž k vám, dámy a pánové, p r o m l o u v á m , chci vzdát skrze vás především úctu prácí člověka, ať j e jakákol iv a kdekol iv se koná na širé zemi, každé práci - a každému m u ž i a každé ženě, kteří pracují -bez rozdílu specifických znaků, ať j d e o práci » telesnou « nebo » inte-lektuální«; bez ohledu na j e j í zvláštní určení, ať j d e o práci » t v ů r č í « nebo »reproduktivní«, ať j d e o práci na poli teoretického bádání, která klade základy pro práci druhých, nebo o práci, která v y t v á ř í p o d m í n k y a struktury, či ať j d e konečně o práci vedoucích nebo o práci dělníků, kteří provádějí úkoly nutné pro uskutečnění p r o g r a m ů . Každá tato forma práce si zasluhuje zvláštní úctu, protože j e dí lem člověka, protože za každou prací j e živý subjekt: lidská osoba. O d t u d dostává práce hodnotu a důstojnost.

V c j m é n u této důstojnosti, vlastní každé lidské práci, chci rovněž vyjádři t své uznání každému z vás, dámy a pánové, j a k o ž i konkrétním institucím, organizacím a úřadům, které zde zastupujete. A univer-sální ráz Mezinárodní organizace práce mi dává příležitost, abych vzdal tímto pro jevem úctu všem skupinám, které j sou zde přítomné, a ocenil úsilí všech rozvinout své možnosti , aby tak uskutečnili spo-lečné dobro všech členů, m u ž ů a žen, spojených z generace do generace na různých pracovištích.

Ú K O L M E Z I N Á R O D N Í O R G A N I Z A C E P R X C E : ZLIDŠTĚNÍ P R Á C E

3. Konečně bych chtěl - a tu n e m l u v í m pouze za Svatý stolec, ale v j i s tém smyslu za všechny přítomné - projevit zvláštní uznání a vděčnost samé Mezinárodní organizaci práce. Vaše Organizace zaují-má v ý z n a m n é místo v mezinárodním životě j a k pro své dlouhé trvání, tak pro své ušlechtilé cílc. B y l a založena r o k u 1919 Versaillskou smlou-v o u a stanovila si za poslání přispívat k trvalému míru šířením sociální

4 1 4

spravedlnosti, j a k to říkají první slova preambuly stanov: »Ježto všeo-becný a trvalý mír může být založen pouze na základě sociální spra-vedlnosti ... « T o t o zásadní usilování o mír připomenul též generální ředitel na symposiu organizovaném v Římě papežskou komisí lustitia et Pax na začátku dubna, k d y ž citoval slova pergamenu, vloženého d o základního kamene b u d o v y Mezinárodní organizace práce, na němž j e napsáno: » S i vis pacem, cole iustitiam «, » Chceš-Ii mír, usiluj o spravedlnost«.

Zásluhy vaší organizace se projevují jasně v četných mezinárodních dohodách a doporučeních, které stanoví mezinárodní n o r m y prácc, » n o v á pravidla sociálního chování«, aby tak donutily »partikulární z á j m y podrobit se širšímu pohledu obecného dobra « {Projev Pavla VI. k Mezinárodní organizaci práce, č. 14 a 19: A A S ó i [1969], str. 497 a 499). Její zásluhy j sou též viditelné v četných j iných podnětných činnostech, je j ichž cílem j e upokojit n o v é potřeby, které vyvstaly s v ý v o j e m sociálních a ekonomických struktur. Její zásluhy jsou p o -sléze zřejmé, k d y ž sledujeme denní vytrva lou práci funkcionářů M e z i -národní organizace práce a orgánů, které zesilují j e j í činnost, j a k o j e »Mezinárodní ústav pro sociální studie«, »Mezinárodní asociace pro sociální bezpečnost« a » Mezinárodní ústředí pro odborné a technické zdokonalování«.

Jestliže j s e m si dovoli l zmínit se v e své encyklice Laboreiti exercetis o Mezinárodní organizaci práce, učinil j s e m to též proto, abych upo-zornil na to, co tato Organizace už v mnoha případech uskutečnila a abych povzbudi l je j í snahy o zi i dště ni práce. Chtěl j s e m též zdůraznit, že v opatřeních, která se snaží založit lidskou práci na zásadách opravdo-v é h o dobra - což odpovídá objekt ivním zásadám sociální etiky - jsou cíle Mezinárodní organizace práce ve lmi blízké cílům, které církev a Apoštolský stolec sledují v e vlastním oboru a s prostředky souhla-sícími s je j ich posláním. T o b y l o ostatně vícekrát zdůrazněno m ý m i předchůdci, papežem P i e m XII. , Janem XXIII . a zvláště Pav lem VI. roku 19Ó9 u příležitosti návštěvy, j í ž se připojil k oslavě padesátého v ý r o č í založení Mezinárodní organizace práce. Dnes, tak jako dříve, se církev a Apoštolský stolec radují ze znamenité spolupráce s vaší Organizací, ze spolupráce trvající už půl století, která dostala své formální potvrzení roku 1967 pověřením stálého pozorovatele u M e z i -národní organizace práce. T í m rozhodnutím chtěl Apoštolský stolec zdůraznit svou pevnou vůli ke spolupráci a ž i v ý zájem katolické cír-k v e o opravdové blaho člověka v problémech prácc.

4 1 5

ČLOVĚK J E V E STŘEDU Z Á J M U

4. Slova, která ode m n e očekáváte, d á m y a pánové, n e m o h o u b ý t j iná než ta, která j s e m pronesl v j i n ý c h shromážděních před zá-stupci všech národů světa: před v a l n ý m shromážděním Organizace Spojených N á r o d ů pro v ý ž i v u a zemědělství a před Organizac í Spoje-n ý c h N á r o d ů pro v ý c h o v u , vědu a kulturu. M é ú v a h y v y c h á z e j í dů-sledně ze stejné základní myšlenky a ze stejné starosti: j e to zájem o člo-věka, o jeho důstojnost a o nezcizitelná práva, která z ní vyvěrají. Již v e své první encyklice Redemptor hominis j s e m naléhavé zdůrazňoval , že » č l o v ě k j e první a základní cestou církve, cestou, kterou stanovil sám Kristus ... « (č. 14). Z téhož důvodu j s e m v ě n o v a l u příležitosti deva-desátého výroč í encykl iky Rerum novarum j e d e n z nejdůležitějších dokumentů svého pontifikátu lidské práci, práci č lověka: » H o m o laborem exercens«. N e b o ť nejenže práce nese znamení člověka, ale člověk odhaluje v práci smysl své existence: v každé práci, chápané j a k o lidská činnost, aí má jakoukol iv konkrétní charakteristiku a v j a -kýchkol iv okolnostech se koná. Práce j e » základním r o z m ě r e m lidské existence, j í m ž se l idský ž ivot den co den buduje, z něhož čerpá svou specifickou důstojnost, který však v sobě zároveň neustále nese míru lidské námahy, utrpení, nedostatku i nespravedlnosti, které pronikají hluboce sociální ž ivot j a k jednot l ivých národů tak mezinárodní vz tahy « {Laborem exercens, č. 1) .

SOLIDARITA SVŽTA PHÁCE

5. Problematika práce - která se odráží v m n o h a oborech života a na všech úrovních, individuálním, rodinném, národním a meziná-rodním - se vyznačuje vlastností, j e ž j e zároveň p o ž a d a v k e m a p r o -g r a m e m a kterou b y c h chtěl dnes před vámi zdůraznit: j e to soli-darita. C í t ím potřebu předložit v á m tyto ú v a h y především proto, že solidarita j e vepsána různě do samé p o v a h y lidské práce, ale též s ohledem na cíle vaší Organizace a především s ohledem na ducha, který j i vede. D u c h , v n ě m ž Mezinárodní organizace práce sledovala od počátku své poslání, j e duch universalismu, k t e r ý se opírá o základní rovnost národů a o rovnost vžech lidí a k terý j e zároveň chápán j a k o východisko a cíl veškeré sociální polit iky. Je to též duch humanismu, který se snaží rozvinout všechny tělesné i duchovní schopnosti člo-věka. A j e to konečně duch spoleíenství, k terý m á šťastný v ý r a z v trojím rozčlenění vašich struktur, Opakuj i proto slova pronesená zde P a v l e m VI .

416

při návštěvě r o k u 1969 : » Originálně a organicky vedete k e spolu-práci tři síly, tvořící l idský dynamismus m o d e r n í práce: v ládní orgány, zaměstnavatele a dělníky. A vaší m e t o d o u j e - pro budoucnost para-d i g m a t i c k y typické - uvést tyto tři síly v harmonii , nestavět j e proti sobě, ale dát j i m spolupůsobit v odvážné a plodné spolupráci prostřed-n i c t v í m stálého dialogu, j e h o ž účelem j e studium a řešení neustále vyvstávaj íc ích a neustále se opakujících problémů « (Prošlou k Mezi-národní organizaci práce, 10. června 19Ó9, č. 15 : A A S 61 [1969], str. 498). T o , že problémy práce b y l y chápány j a k o p r o b l é m y , které musí být řešeny úsilím všech účastněných stran m í r u m i l o v n ý m i vy jednáváními se zřetelem na dobro pracujícího č lověka a 11a mír mezi společenskými třídami, ukazuje, že jste si v ě d o m i p o ž a d a v k u solidarity, která vás spoju-je , v e společné snaze přes existující rozdíly a neustále m o ž n á rozdělení.

P R Á C E S P O J U J E

6. T a t o základní intuice, k terou zakladatelé Mezinárodní organizace práce vepsali tak mnohostranně do samé struktury organizace a která m á za důsledek, že v y t y č e n é cíle m o h o u b ý t uskutečněny j e n společným a solidárním úsilím, odpovídá realitě lidské práce. Real i ta lidské práce j e totiž v e svých nej hlubších rozměrech stejná na k a ž d é m místě země-koule , v každé zemi a v k a ž d é m zemědí lu; u m u ž ů a žen rozdí lných ras a národů, rozdílné řeči a rozdílné k u l t u r y ; u těch, kteří vyznávaj í rozdílná náboženství nebo kteří v y j a d ř u j í r o z d í l n ý m způsobem svůj v z t a h k náboženství a k B o h u . Real i ta práce j e stejná i v mnohosti f o r e m : práce manuální a intelektuální; práce v zemědělství a v prů-m y s l u ; práce v terciárních sektorech a práce v bádání; práce řemeslníka, technika a vychovate le , umělce či ženy a m a t k y v domácnost i ; práce dělníka v továrnách a práce středních a vedoucích kádrů. Práce -realita práce - spojuje všechny v činnosti, která m á tentýž v ý z n a m a tentýž zdroj , aniž b y se při t o m zastíraly specifické rozdí ly , které často odlišují v e l m i radikálně m u ž e a ženy, plnící ty to různé úkoly . P r o všechny j e práce nutnost, povinnost, úkol. P r o každého a pro všechny j e prostředkem k zajištění ž ivobyt í , ž ivota rodiny a jej ích základních h o d n o t ; j e též cestou, která vede k lepší budoucnosti , cestou p o k r o k u , cestou naděje. V různosti a v universalitě s v ý c h f o r e m spojuje lidská práce lidi, neboť k a ž d ý č lověk hledá v práci » uskutečnění svého l idství . . . , naplnění svého povolání , které m á j a k o č l o v ě k : povolání b ý t osobou « (Laborem exercens,předmluva). Práce nese znamení j e d n o t y a solidarity.

417

Je ostatně nesnadné - k d y ž se dotýkám zde, před tímto shromáždě-ním, tak širokého, tak diferencovaného a zároveň tak universálního tématu jako j e práce celé lidské rodiny - neslyšet v hloubi srdce slova knihy Genese, v níž byla práce uložena člověku j a k o úkol, aby si touto prací podrobil zemi a ovládal j i (sr. Gti i , 28).

PRÁCE: SMYSL ILDSKÉHO ŽIVOTA

7. Základní důvod, který mi dává podnět, abych v á m předložil téma solidarity, spočívá tedy v samé povaze práce. Problém práce má velmi hluboké pouto s problémem smyslu lidského života. T í m t o p o u t e m dostává problém prácc duchovní povahu a skutečně j i též má. Tato konstatace neubírá nic j i n ý m aspektům práce, aspektům, které jsou, dalo by se říci, snadněji měřitelné a na něž j sou vázány různé struktury a procesy » vnějšího « rázu, na rovině organizace; tato konstatace dovolu-j e naopak přenést lidskou práci, ať j i člověk koná jakkol iv , do nitra člo-věka, to j e do nejlilubšího lidství, do toho, co j e m u vlastní, do toho, co ho činí č lověkem a autentickým subjektem práce. Přesvědčení, že existuje podstatné pouto mezi prací každého člověka a globálním smyslem lidské existence, j e základem křesťanského učení o práci -j e možno říci základem » evangelia práce « - a prostupuje různě učení a činnost církve ve všech obdobích jej ího poslání v dějinách. » U ž nikdy práce proti tomu, k d o pracuje, ale v ž d y práce ... ve službě člo-věka «: j e třeba opakovat i dnes tato slova pronesená před třinácti r o k y na tomto místě papežem Pavlem VI. (Projev k Mezinárodní organizaci práce, 10. června 1969, č. 1 1 : A A S 61 [1969], str. 495). Má-li prácc sloužit v ž d y c k y dobru člověka, nemůže-li se program pokroku uskutečnit; leč prací, existuje základní právo soudit pokrok podle tohoto kriteria: slouží práce skutečně člověku? Odpovídá jeho důstojnosti? Naplňuje s e j í bohatství a rozmanitost lidského života?

M á m e právo chápat takto lidskou práci; a j e to též naše povinnost. M á m e právo a povinnost dívat se na člověka, ne pokud je prací užitečný nebo neužitečný, nýbrž hledět na práci v jejím vztahu k člověku, ke každé-mu člověku, hledět na práci, pokud je užitečná nebo neužitečná pro člověka. M á m e právo a povinnost uvažovat o práci se zřetelem 11a různé potřeby člověka v oblasti ducha a těla, dívat se tak na práci v e všech spole-čenských zřízeních a systémech, v krajích, kde vládne blahobyt, a ještě více tam, kde panuje tíživě nedostatek. M á m e právo a povinnost brát tento pohled na práci ve vztahu k člověku - a ne naopak - za základní kriterium hodnocení samého pokroku. Nebof pokrok vyžaduje v ž d y

4 1 8

hodnocení a posouzení: musíme se ptát, je-l i určitý p o k r o k dostatečná » l i d s k ý « a současně dostatečně »universální«; pomáliá-l i urovnávat nespravedlivé nerovnosti a slouží-li p o k o j n é budoucnosti světa; jsou-l i v práci zajištěna základní práva pro všechny lidi, pro všechny rodiny , p r o všechny národy. Jedním s lovem musíme se neustále ptát, pomáhá- l i práce uskutečnit smysl l idského života. I k d y ž hledáme o d p o v ě ď n a tyto otázky v analýze c e l k o v ý c h sociálně-hospodářských procesů, n e -m ů ž e m e ponechat stranou p r v k y a obsahy, které tvoří » nitro « č l o v ě k a : rozvoj jeho poznání a svědomí- Pouto mez i prací a smyslem lidské exi-stence j e trvalým důkazem, že č lověk se sobě prací neodcizil, že nebyl poroben. Naopak, to pouto potvrzuje, že práce se stala spojencem jeho lidství, že m u pomáhá žít v pravdě a s v o b o d ě : v e s v o b o d ě v y b u d o v a n é na pravdě, umožňujíc í m u žít plně ž i v o t důstojnější č lověka.

N U T N O S T N O V É S O L I D A R I T Y Z A L O Ž E N É N A P R Á C I

8. N a křičící nespravedlnosti v y v o l a n é systémy minulého století reagovali především dělníci v průmyslu a objevili zároveň, přes spo-lečnou bídu, sílu vyrůstající ze společných akcí. Spojili se, oběti téže nespravedlnosti, v jednotné akci. V e své encyklice o lidské práci j s e m nazval tuto reakci » spravedlivou sociální reakcí «; z té situace » vznik lo , dalo b y se dokonce říci: vytrysklo , velké nadšení pro solidaritu mezi dělníky a především mezi dělníky v průmyslu. V ý z v a dělníkům k soli-daritě a k e společné akci měla z hlediska sociální et iky důležitý v ý z n a m a přesvědčivou sílu především tam, k d e šlo o sektorovou, m o n o t o n n í , zneosobňující práci v p r ů m y s l o v ý c h závodech, k d y ž stroj hrozil o v l á d -n o u t člověka. B y l a to reakce proti degradaci č lověka j a k o subjektu práce ... T a t o reakce spojila dělnický svět do společenství s v e l k o u solidaritou« (Laborem exercens, č. 8). Přes zlepšení, j i chž b y l o od té d o b y dosaženo, přes hlubší a opravdovější respektování základních práv dělníků v četných zemích, podržely četné systémy, založené na ideologii a na moci , nadále zjevné nespravedlnosti n e b o v y t v o ř i l y n o v é . A zvýšená citlivost pro sociální spravedlnost objevuje k r o m ě toho n o v é nespravedlivé situace, které j s o u pro svou g e o g r a f i c k o u r o z -sáhlost nebo pro pohrdání nezcizitelnou důstojností lidské osoby o p r a v -d o v o u v ý z v o u lidstvu. D n e s j e nutno, aby se v y t v o ř i l a nová solidarita, založené na pravdivém významu lidské práce. N e b o í pouze správné pojetí práce u m o ž n í stanovit cíle, které solidarita musí sledovat, a různé f o r m y , v nichž se m á uskutečnit.

SOLID AítlTA PRO SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST

9. Svět práce, dámy a pánové, j e svět všech m u ž ů a žen, kteří se snaží odpovědět na vyzvání podrobit si zemi pro dobro všech. Soli-darita světa práce musí tedy rozšířit horizonty, aby obejmula spolu se zájmy jednotlivců a skupin všeobecné dobro celé společnosti j a k na úrovni jednotl ivých národů, tak na mezinárodní a světové úrovni . B u d e to solidarita pro práci, která se projevuje v boji za spravedlnost a za pravdu sociálního života. Jaké ospravedlnění b y měla ostatně solidarita, která by se vyčerpávala v nesmiřitelné oposici, v boji proti d r u h ý m ? Pravda, boj za spravedlnost nesmí přehlížet oprávněné zá jmy dělníků stejných pracovních kategorií nebo těch, kteří jsou zvláště postiženi určitými formami nespravedlnosti. V í , že mezi jednot l ivými skupinami existují napětí, která často hrozí změnit se v otevřené konflikty. Pravá solidarita vede k boji za spravedlivý sociální řád, kde všechna napětí m o h o u být překonána a kde konflikty - j a k mezí j ednot l ivými skupinami, tak mezi národy - m o h o u být snadněji rozřešeny. A b y solidarita v y -tvořila svět spravedlnosti a míru, musí vyvrátit základy nenávisti, egoismu, nespravedlnosti, vytyčené často na ideologické principy nebo na podstatné zákony života ve společnosti. Uvnitř téhož pracovního společenství podněcuje solidarita spíše požadavky jednoty, vepsané do povahy práce, a ne tendence k rozdělení a k oposici. O d m í t á chápat společnost v termínech boje » proti« někomu a sociální vztahy v ter-mínech nesmiřitelného protikladu tříd. Solidarita, která má svůj původ a svou sílu v povaze lidské práce, a tedy v primátu lidské osoby nad věcmi, bude schopna vytvoři t nástroje dialogu a spolupráce, které budou s to vyřešit protiklady, aniž b y se pokoušely zničit prot iv-níka. N e , není utopické tvrdit, že bude možno udělat ze světa prá-ce svět spravedlnosti.

SOLID AMT A B E Z HRANIC

10. Nutnost, aby člověk hájil realitu své práce, aby j i vymani l z jakékoliv ideologie a ukázal znovu pravý smysl lidské činnosti, tato nutnost se projevuje zvláště tehdy, k d y ž se díváme na svět práce a soli-darity v mezinárodní souvislosti. Problém pracujícího člověka se dnes klade v tak široce světové perspektivě, že to není m o ž n o přehlížet. Všechny velké problémy člověka ve společnosti jsou dnes problémy světové! Musí se o nich uvažovat ve světovém měřítku, pravda, rea-listicky, ale také se smyslem pro nové požadavky. A ť j d e o problémy přirozených zdrojů surovin, o problémy v ý v o j e nebo zaměstnanosti,

4 2 0

m ů ž e b ý t přiměřené řešení nalezeno j e n s ohledem na mezinárodní hlediska. U ž před patnácti lety, r o k u 1967, zdůrazňoval Pavel VI . v encyklice Populorum progressio: » Nejvýznamnější skutečnost, kterou si musí dnes všichni uvědomit , j e tato: sociální otázka nabyla rozměrů s v ě t o v ý c h « (č. 3). O d té d o b y ozřejmila řada událostí toto m ž e n í ještě více. Světová hospodářská krize s o d e z v o u v e všech dílech světa nás nutí doznat, že horizont problémů j e č ím dál tím více horizont světový. S t o v k y milionů hladových nebo p o d v y ž i v e n ý c h lidí, kteří mají též právo dostat se ze své chudoby, nám musí dát pochopit, že základní skutečností j e nyní celé lidstvo. Existuje všeobecné dobro, které se u ž nedá omezovat na více méně uspokojující kompromis mezi částečnými nároky nebo mezi čistě hospodářskými požadavky. Vnucuj í se nová mravní rozhodnutí; musí se vytvořit nové světové svě-domí; každý se musí považovat za člena této velké rodiny, světového společenství, aniž t ím popře jak příslušnost a zakořenění v e své rodině, v e svém lidu a národu, tak závazky, které z toho vyplývaj í .

T o znamená, dámy a pánové, že j e nutno objevit v práci, viděné v e světové souvislosti, n o v é v ý z n a m y lidské práce a v y t y č i t pak nové úkoly. T o též znamená, že obecné světové dobro vyžaduje novou solidaritu bez hranic. K d y ž to říkám, nechci umenšovat důležitost úsilí, která musí k a ž d ý národ vynakládat s ohledem 11a svou suverenitu, na své vlastní kulturní tradice a podle m í r y svých vlastních potřeb, aby si stanovil model sociálního a hospodářského rozvoje, který res-pektuje nezcizitelný ráz každého jedince a celého národa. A nedá se též příliš snadno předpokládat, že v ě d o m í solidarity j e u ž dostatečně vyvinuté j e n proto, že všichni j sou naloděni na téže kosmické lodi, na zemi. N a jedné straně musí být m o ž n o zaručit nutnou k o m p l e -mentárnost úsilí, která v y v í j e j í jednotl ivé národy podle svých duchov-ních a h m o t n ý c h možností a 11a druhé straně je nutno potvrdit poža-d a v k y universální solidarity a je j í strukturální důsledky. Je třeba udržo-vat plodné napětí, aby se ukázalo, j a k j sou obě tyto skutečnosti vnitřně souvztažné, neboť tak j a k o lidská osoba j e i národ neumenšitelná indi-vidualita a zároveň otevřený vůči j i n ý m .

SOLIDARITA P R Á C E : PROBLÉM NEZAMĚSTNANOSTI

I I . Solidarita světa práce, pracujících lidí, se projevuje ve více rozměrech. Je to solidarita mezi dělníky, j e to solidarita s dělníky; a j c to především, v nejhlubší skutečnosti, solidarita s prací, v iděnou j a k o základní rozměr lidské existence, na níž závisí i smysl této existence.

4 2 1

Takto chápaná solidarita osvětluje zvláště problém zaměstnaností, který se stal jedním z hlavních problému současné společnosti a při n ě m ž se velmi často zapomíná, že j e dramatický pro dělníky, zvláště k d y ž se j i m nedostává žádné podpory od společnosti; dramatický pro všechny v ý v o j o v é země, a to už dlouho; dramatický pro venkovské o b y v a -telstvo, jehož situace j e často nejistá, ať už zůstávají na venkově, k d e j e možnost zaměstnání stále menší, nebo se pokoušejí odejít do města a hledat tam práci, což je nesnadné; dramatický konečně pro intelektuály, neboť v různých kategoriích a v různých oblastech světa práce j i m hrozí nebezpečí nového typu proletarizace, k d y ž následkem změn sociálních systémů a životních podmínek jej ich specifický příspěvek není ceněn podle své správné hodnoty.

Je známo, že příčiny nedobrovolné nezaměstnanosti m o h o u být , a skutečně též jsou, četné a různé. Jednou z těchto příčin může b ý t zdokonalení strojů, které omezuje postupně př ímou účast č lověka na výrobním procesu. T a k se vrací opět j m o u cestou antinomie, která skrývá nebezpečí, že se lidská práce staví do protikladu ke » kapitálu «, chápanému j a k o souhrn výrobních prostředků, zahrnující přírodní bohatství i prostředky, j imiž si člověk toto bezplatné bohatství př i-vlastňuje a podle svých potřeb zpracovává. T a k j e položen nový problém, který se začíná projevovat teprve teď v e všech rozměrech a důsledcích. Rozpoznat je j - byť v dosud nejasných a neurčitých obrysech - zna-mená ochotu hledat už tec!řešení a nečekat, až j e vnutí způsobené škody. Řešení musí být nalezeno v solidaritě s prací, to znamená v přijetí prin-cipu primátu lidské práce nad výrobními prostředky, primátu pracující osoby nad požadavky v ý r o b y nebo čistě hospodářskými zákony. L id-ská osoba je prvním a posledním kriteriem pro plánování zaměstna-nosti; solidarita s prací j e nejvyšším motivem při všech pokusech o řešení a otevírá nové pole lidské důmyslnosti a velkodušnosti.

SOLIDARITA A NEZAMĚSTNANOST M L A D Ý C H

12. Z tohoto důvodu jsem se v encyklice Laborem exercens odvážil říci, že nezaměstnanost »je v ž d y zlo a k d y ž nabude ve lkých rozměrů, může se stát opravdovou sociální pohromou. Stává se zvlášť bolestným problémem, jsou-li postiženi hlavně mladí lidé « (č. 18). S v ý j i m k o u několika málo privilegovaných zemí prodělává lidstvo v přítomnosti bolestnou zkušenost této smutné skutečnosti. U v ě d o m u j e m e si, j a k é drama j e to pro tolik mladých lidí, kteří » s ve lkou bolestí vidí, že j e mařena jejich upřímná vůle pracovat a jejich ochota převzít o d p o -

422

vědnost v hospodářském a sociálním v ý v o j i společnosti « (tamtéž) ? Je m o ž n o přijímat situaci, která skrývá nebezpečí, že nechá mladé lidi bez v y h l í d k y na práci, nebo která každopádně hrozí, že zůstanou pozna-menání p r o celý ž ivot? Jde zde o složitý problém, j e h o ž řešení není snadné a není ovšem též stejné pro všechny situace ani pro všechny kra-je . Generální ředitel to zdůraznil v relaci, kterou předložil na tomto 68. zasedání Mezinárodní konference práce a během vašich porad budou tyto problémy určitě projednány v celé složitosti. Hledání řešení, ať na rovině jednot l ivých národů nebo na rovině světového společenství, se bude muset inspirovat kriteriem lidské práce chápané jako právo a povinnost pro všechny, lidské práce, která j e v ý r a z e m důstojnosti lidské osoby a dokonce j i zvyšuje. A hledání řešení bude muset být nadto neseno solidaritou všech. A n o , solidarita je i zde klíčem k problému zaměstnanosti. Říkám to důrazně: positivní vyřešení problému za-městnanosti, a zvláště zaměstnanosti mladých lidí, předpokládá j a k na národní tak na mezinárodní rovině velmi silnou solidaritu veškerého obyvatelstva a všech národů; aby každý by l ochoten při jmout n e v y h n u -telné oběti, aby každý spolupracoval na uskutečnění programů a dohod, je j ichž cílem j e učinit z hospodářské a sociální polit iky hmatatelný v ý r a z solidarity; aby všichni pomáhali vytvoř i t přiměřené ekonomické, technické, politické a finanční struktury, j a k je nepopiratelně vyžaduje zřízení nového sociálního řádu solidarity. O d m í t á m věřit, že současné lidstvo, které dovede realizovat tak úžasné vědecké a technické v ý -k o n y , b y b y l o neschopno nalézt v tvůrčím úsilí, inspirovaném samou p o v a h o u lidské práce a solidaritou spojující všechny lidi, správné a účinné řešení podstatně lidského problému, j a k ý m je problém za-městnanosti.

SOLID A M T A A SVOBODA O D B O R Ů

13. Společnost proniklá duchem solidarity se buduje denně tím, že nejprve vytvář í a pak hájí účinné p o d m í n k y pro svobodnou účast všech na společném díle. Každá politika, j e j í m ž cílem j e obecné dobro, musí b ý t výs ledkem organické a dobrovolné soudržnosti sociálních sil. I toto j e forma oné solidarity, která j e imperat ivem sociálního řádu, solidarity, která se projevuje v existenci a díle sdružení sociálních part-nerů. P r á v o svobodně se sdružovat je základní právo pro všecliny, k d o j s o u spojeni se světem práce a k d o tvoří pracovní společenství. T a t o práce znamená pro každého pracujícího člověka, že není sám ani izolován; vy jadřuje solidaritu všech při hájení práv, která j i m přísluší

423

a která vyplývaj í z požadavků práce; poskytuje normálně m o ž n o s t účastnit se aktivně na uskutečňovaní práce a všeho, co s ní souvisí, pří čemž je zároveň vedeno starostí o obecné dobro. T o t o právo předpokládá, že sociální partneři se m o h o u opravdu svobodně sdružovat a vs tupo-vat do sdružení podle vlastní v o l b y a spravovat je . Přestože j e právo na odborovou svobodu nepopiratelně j e d n í m ze všeobecně uznávaných základních práv - a dohoda číslo 87 (1948) Mezinárodní organizace práce to potvrzuje - j e to právo velmi ohrožené a n ě k d y pošlapané, a to jak zásadně, tak v j e d n o m nebo druhém podstatném aspektu, takže odborová svoboda j e tak znetvořena. Je důležité př ipomenout , že soudržnost sociálních sil - v ž d y žádoucí - musí být v ý s l e d k e m svobodného rozhodnutí, plně nezávislého na politické m o c i a v y p r a -covaného v plné svobodě určit vnitřní organizaci, způsob práce a vlastní činnost odborů. Pracující č lověk sám musí převzít obranu p r a v d y a opravdové důstojnosti své práce. Pracujícímu č lověku nesmějí b ý t proto kladeny překážky při vykonávání této odpovědnosti , o v š e m pod podmínkou, že i on bude mít na zřeteli obecné dobro celku.

Z Á V Ž R : CESTA SOLIDARITY

14. D á m y a pánové, nad systémy, režimy a ideologiemi, které se snaží řídit sociální vztahy, j s e m v á m předložil cestu solidarity, cestu solidarity světa práce. Je to solidarita otevřená a dynamická, založená na pojmu lidské práce, která vidí v důstojnosti lidské osoby v sou-hlasu s příkazem Stvořitele první a poslední kriterium j e j í hodnoty . K é ž j e v á m tato solidarita vodí tkem pří vašich debatách a při usku-tečňování programů!

Mezinárodní organizace práce má už nesmírné množství realizací na poli své činnosti. Vypracoval i jste četná prohlášení a mezinárodní dohody a vypracujete další, abyste se vypořádával i s neustále n o v ý m i problémy a abyste nalézali neustále přiměřenější řešení. Formuloval i jste směrnice a vytyčil i rozličné programy a jste rozhodnuti p o k r a č o v a t v této vznešené, odvážné snaze o zlidštění práce. J m é n e m Apoštolského stolce, církve a křesťanské v íry v á m opětně vys lovuj i z celého srdce své uznání za zásluhy vaší Organizace. A v y s l o v u j i zároveň přání, aby její činnost, všechny vaše snahy a vose práce sloužily i nadále důstoj-nosti lidské práce a opravdovému p o k r o k u lidstva. Přeji v á m , abyste neustále přispívali k vytváření civilizace lidské práce, civilizace solida-rity a, téměř bych řekl, civilizace v e znamení lásky k č lověku. K é ž

424

si č lověk s v ý m p o z o r u h o d n ý m a všestranným úsilím podrobí opravdu zemi (sr. Git i, 28) a dosáhne plnosti svého lidství, té plnosti, která m u byla stanovena věčnou Moudrost í a v ě č n o u Láskou!

JAN M n i č LOCHMAN (Basilej)

H O R L I V O S T P R A V D Y A T O L E R A N C E

Rektorská řeč 11a universitě v Basileji ígSi

I.

»Kristus kraluje - Antikrist bude z d r c e n ! «

T a t o slova se skvěla před 550 lety, v adventu roku 1431, ve středu našeho města, přibitá na vrata basilejské radnice. Jsou to první slova dlouhého » Dopisu z celé české země «, jakéhosi husitského manifestu, s n í m ž se obránci české reformace obraceli 11a basilejské měšťany (1).

Basilej byla tehdy středem evropské duchovní pozornosti. B y l a městem, ve kterém se setkali přední tehdejší duchovní a c írkevně političtí představitelé, aby tu zasedali na konci lu západního křesťanstva. Husité, kteří se rovněž chystali k účasti na koncilu, aby tu prosazovali své reformační požadavky , se obraceli sc s v ý m manifestem nejen na koncilní otce, n ý b r ž zároveň přes je j ich h lavy i 11a basilejské o b y v a -telstvo vůbec, aby tak vyjádři l i své typické stanovisko a naději, že totiž o b n o v a církve a společnosti náleží nejen tzv. elitě, n ý b r ž všemu B o ž í m u lidu, a tedy i l idu města, v n ě m ž se k o n á koncil .

V tomto smyslu manifest představuje - stejně j a k o neohrožené vystupování husitského poselstva 11a konci lu samém, onen » duchovní turnaj « (jak to výstižně vyjadřuje český historik F. M . Bartoš) (2), j enž krátce na to po měsíce držel naše město v napětí - dokument radi-

(1) Manifest byl původní sestaven nímecky, ale zachoval se jen v latinském a českém překladů. Latinské znřní je obsaženo v Palackého díle Monumenta Cottcílioritm gcneralíum saecttH XV, 1, Vídeň 1858, str. 153-170. Cituji z knihy Husitské manifesty vydané A. Molnárem, Praha 1980, str. 177.

(2) F. M. BAHTOŠ, Husitská revoluce, II, 1966, str. l2on. O Husitech v Basileji sr. P. WACKBR-NAGFL, Geschichte der Stadt Basel, I, 1907, str. 48on.; A . KHCHKAK, Čechové na basilejském sn(-nut, R í m 1967.

4*5

kálně křesťanského horleni o pravdu. Husité t ím dokázali, že j sou věrnými následovníky Mistra Jana Husa, který s t r n u l svůj reformační p r o g r a m nikoliv náhodou, n ý b r ž úmyslně pro své spolupracovníky do nezapomenutelné v ý z v y : » Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, m l u v pravdu, zachovávej pravdu a braň p r a v d y až do smrť" « (3)..

V z p o m í n k a na tuto událost m i vnuká první heslo pro následující úvahy: horlivost pravdy, jo. však ještě i j iné výroč í , které m i v m i n u l ý c h týdnech stále přicházelo na mysl. N a podzim r. 1781, skoro přesně před 200 lety, změnila se duchovní a především církevní situace v srdci Evropy, v Čechách a na M o r a v ě (a též v celé habsburské říši): z b y t k ů m až dosud tvrdě utlačovaných evangelíků v těchto zemích byl T o l e -rančním patentem umožněn vlastní a veřejný církevní život. T o l e -ranční paten t byl na jedné straně p o z d n í m p l o d e m osvícenství, j e h o ž vlna zasáhla 11a krátký čas v osobě císaře Josefa IL dokonce habsburský' trůn, na druhé straně však to byl - a podle mého názoru v rozhodující míře - výsledek houževnatého odporu u m l č o v a n ý c h evangel ických skupin, které, navzdory pronásledování trvajícímu více než pět pokole-ní, věrně zachovávaly dědictví otců, »poznanou pravdu«, a pevně v ní setrvávali {4).

Při této vzpomínce zaznívá j i ž i mé druhé heslo: »tolerance«; a ve spojení obou hesel námět této přednášky: »Horl ivost pravdy a tolerance «.

Je to námět s bohatým napětím. Malá spojka » a « se v naší f o r m u -laci vždy znovu stává v e l k ý m problémem. Dějinná zkušenost to osvětluje s deprimující názorností, a to jak ve velkém, v dějinách národů, tak i v malém, v našem osobním životě.

Z obou stran hrozí zjevné nebezpečí: Existuje horlení o pravdu, které j e v rozporu se snášenlivostí, které j i poškozuje a narušuje. V N o -v é m zákoně se řecké slovo zélos překládá n ě m e c k ý m v ý r a z e m Eifer - horlivost, horlení. A př i tom si všichni př ipomeneme: kolik přemrštěně horl ivých, zásadně nesmiřitelných horlitclů o pravdu znají naše dějiny - i současná doba. Jsou to někdy i vražedné směry v doslov-n é m či přeneseném smyslu - fiat veritas pereat tnuti dus. M ů ž e to být horlení, j e ž vy lučuje a v y o b c o v á v á vše odlišné, »ajatolská mentalita«, kterou se tak často vyznačuj í i křesťanští teologové (stejně j a k o i v ě d o -mě nekřesťanští ideologové) .

( j ) vfkltul viry, ř. J, v : Mistra Jam Mul Sebrané spisy feské, vydal K . J . Erben, I, Praha [865. (4) Sr. J. M. L O C H M A N , Nilboíaiské myílenl feského obrozeni, Praha 1952.

4 2 6

N a druhé straně však existuje i snášenlivost, která se boj í každého odvolání na pravdu, postoj lidí, k t e r ý m připadá snášenlivost velmi snadná, p o n ě v a d ž sami už na nic nevěří . Naše dějiny a současnost znají i takovéto z j e v y ; v y s k y t u j í se v táboře skeptiků a zásadních relativistů či d o k o n c e nihilistů. Z d e se odpírá sloužit pravdě a j e j í m u hledání, zde se p ř e d e m odklizuje z cesty každé závazné rozhodnutí a zaujetí stanoviska, zde se klade současným horl itelům o pravdu j e n s una-v e n o u skJíčeností - anebo ještě hůře: s u n a v e n ý m úsměškem - pouze věčná protiotázka: C o j e pravda?

N a o b o u stranách tedy nechybějí hlasy uvádějící v pochybnost ono » a « v našem námětu a j sou spíše ochotny nahradit j e v ý r a z e m » n e b o « : horlivost pravdy nebo snášenlivost. B u ď horlení o pravdu -ale pak důsledné, skutečně horlivé, v postoji »zostřeného třídního b o j e « ; anebo snášenlivost - ale pak rovněž důsledná, odmítající j a k o u -koli horlivost, bezbřeze smířlivá. B e r u vážně takové hlasy anebo, lépe řečeno, obtíže, které k n i m dávají podnět. Přesto však b y c h se stavěl proti závěru, podle něhož j e lépe rozpojit horlení o pravdu a snášenlivost. V z á j e m n é napětí jest radno vydržet , j e třeba j e usměr-ňovat a j a k j e n m o ž n é zvládat. N e j d e totiž o nějaké zásadně o c h r o -mující napětí, n ý b r ž o napětí potenciálně i aktuálně tvůrčí.

I této pozit ivní složce učí dějiny. Napětí mezi oběma póly naší problematiky j e hluboce zakořeněno v základech naší civilizace. Patři k základní struktuře Západu. B y l j í m velmi jasně vyznačen ráz e v r o p -ských kulturních dějin. Je takřka nemožné představit si j e bez misio-nářského a svět přeměňujícího úsilí o pravdu, ale ani bez boje o větší snášenlivost a sdílnost s těmi, k d o smýšlejí j inak. N e m ů ž e m e se z těchto dějin v y m a n i t a n e b y l o b y to ani záhodno. Je v e hře i naše duchovně historická totožnost. Jistě, dnes se nám kladou kritické protiotázky se zřetelem na historický a současný v ý v o j této západní totožnosti. K l a d o u se n á m z j i n ý c h kultur, ale i ze středu naší kul tury samé. P l n ý m právem. V ý š e zmíněná nebezpečí - především snad hrozba útočného horlení o pravdu zaměřeného proti j i n ý m l idem a kul turám - nesmějí b ý t podceňována anebo snad dokonce vynášena. V tomto ohledu nejsou na našem » křesťanském západě « dosud v y r o v n á n y tísnivé ne-doplatky. Ú k o l j a k o t a k o v ý však zůstává. B y l o by nesprávné v y h ý b a t se m u útěkem do horlení o pravdu b e z snášenlivosti anebo do snášen-livosti bez horlivosti pravdy.

Snad právě v této oblasti napětí krystalizuje pro c írkev, kulturu a společnost jedna z nejkritičtějších duchovních v ý z e v této d o b y .

427

Příslušné odpovědi maj í v ý z n a m j a k pro vnitřní stav civilizace, tak i pro náš odpovědný poměr k l idem z jiných, civilizací a kultur. D o -týká se to každého uvědomělého člověka dnešní d o b y a zcela j istě každého člena tzv. universitas litterarum. C o bude n y n í následovat, j e pokusem přiblížit se k oběma základním p ó l ů m našeho námětu dvěma myšlenkovými pochody ze stanoviska evangel ického teologa.

n. B y l o by historicky nesprávné a lidsky nesnesitelné, k d y b y se měl

vzbuzovat dojem, anebo dokonce vznášet nárok, j a k o b y horl ivost pravdy byla výsadním vlastnictvím židovsko-křesťanského kulturního dědictví. Úžas a rozpaky, j e ž působí pravda, j s o u z n a k e m celého l id-stva v souhrnném slova smyslu. Všichni lidé se t ím vyznačuj í , při ne j -mcnším potenciálně. A pokud jde o konkrétní západní d u c h o v n í dě-j iny , j sou velmi jasně určeny dvěma v ý r a z n ý m i pojet ími p r a v d y (5). Jednak j e to hebrejský výraz cmet (týkající se spolehlivosti, únosnosti a závaznosti určitého slova či osoby), jednak řecké s lovo alétheia (zaměřené na odhalení a pochopení skutečného stavu věci k r i t i c k ý m rozumem, objasňujícím vhledem do základní struktury bytí) . S v ě d k y pravdy jsou pro nás vedle velkých izraelských p r o r o k ů směrodatní starověcí myslitelé. Jejich koexistence v e v z á j e m n é m souladu a r o z p o r u vyznačuje specifickou tvářnost evropského lidství. O ně jakém » v ý h r a d -n í m vlastnictví« pravdy toho či onoho ražení se nedá mluvi t .

Pres tuto výhradu se však na druhé straně odvažuj i tvrdit : K d e se vys lovuje otázka horlení o pravdu v našem smyslu, naznačeném poukazem na Husa a Husity; kde j d e tedy o b e z p o d m í n e č n o u odda-nost poznané pravdě, o závazné postavení d o je j ích služeb a ochotu vydávat o ní svědectví b l ízkým i vzdáleným, tam m á m e co činit, v k o n -krétní duchovně-historické západní struktuře, i k d y ž ne v ý l u č n ě , tedy přece nad j iné účinně, s p r o r o c k ý m a apoštolským p r v k e m ž i d o v s k o -křestanské tradice.

V t o m přece spočívalo poselství a úsilí izraelských proroků, totiž v horlení o čest, j m é n o a pravdu Hospodinovu, j a k n á m to dosvědčuje např. příběh Mojžíšův, Eliášův usilovný boj anebo Jeremiášovo utrpení. Všude, přes mnohotvárnost postav a osudů se projevuje j e d e n společný rys: horlení o Bož í čest, o nesrovnatelnost j e h o jména, o závaznost

(5) K teologickému pojetí pravdy sr. F. BUNI-J. M . LOCHMAN-H. OTT, Dogmatik im Dialog, lf, GUtcnloh 1974. str. 3311. Sr. tcíž niíij příspěvek Das Leberiseleiimil der Wahrheit, v: Tribüne titr Universität, v »Basier Zeitung« z 26. 3. 1981, í . 72.

438

jeho pravdy. Hlavní věty izraelských věroučných textů to vy jadřuj í tak jasně, že to nelze přeslechnout: tak např. Šema Israel, neboli první přikázání desatera: » Slyš Izraeli: Pán, náš Bůh, j e vládce. M i l o -vati budeš Pána, Boha svého, z celého srdce, z celé duše a z celé síly své « (Dí 6,4n.) . »Nebudeš mít vedle mne žádné j iné bohy « (Ex 20,3). Zde, v takovéto výlučné a vše zahrnující oddanosti jedinému, s v ý m j m é n e m nazývanému a nezaměnitelnému Bohu, j e založena prorocká horlivost pravdy.

Z prorockého zanícení čerpají ve svém horlení o pravdu i n o v o -zákonní apoštolové. Velikonoční a letnicový »svatý oheň« j e vede v eschatologicky urychleném pohybu » do celého světa «. Obzvláště jasně se to projevuje 11a Pavlovi, který byl snad nejhorlivějším z apošto-lů. N e b y l však horlivcem, který by nerozlišoval. V í velmi dobře -totiž z vlastní životní zkušenosti bývalého pronásledovatele - co j e to falešná horlivost (Fil 3, ó). Není náhodné, že v apoštolských kata-lozích neřestí se vyskytuje i horlivost ve smyslu nezřízené vášně (Gal 5,20). Existuje zřejmě i »nerozumná horlivost« (Řím 10,2) - a před tou Pavel varuje. Neměli bychom na tuto j e h o výstrahu nikdy zapo-mínat: o pravdě v žádném případě nerozhoduje zápal horlivosti, vznětli-vost temperamentu. Jen v elementu pravdy se daří oprávněné a osvěd-čené horlivosti.

Pokusím se objasnit, jak j e tomu třeba rozumět, na jedné základní, ale leckdy nesprávně chápané větě o novozákomií horlivosti pravdy: » A v n ikom j iném není spásy « ( S k 4, 12) (ó). Tato krátká věta j e obsažena v j e d n o m z prvních (literárně stylizovaných) křesťanských kázání. Petr tím dokládá, proč apoštolové - navzdory zákazu a ne-bezpečí pronásledování - nemohou přestat vyznávat ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista. Tento citát nejsou j e n náhodně proho-zená slova. Obráží se v n ě m pronikavý důraz novozákonního poselství. N o v ý zákon j e mnohavrstevné svědectví s mnoha různými hlasy. N e n í v ž d y snadné uvést tyto rozličné hlasy v soulad. Přece však má tato polyfonie jeden společný cantus firinus: svědectví o jedinečném a pronikavém smyslu osudu a života Muže z Nazarcta. Jan vyjadřuje toto přesvědčení s lovy: »Milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista« (Jan i , 17). » Neboť nikdo nemůže položit základ j iný nežli ten, který j e tiž položen - a ten základ je Ježíš Kristus« (1 Kor 3, n ) - prohla-

(6) K dialektice • výlučnosti« a »inklusivností« spisy, sr. mou knihu Versöhnung um! Befreiung. Absage an ein eindimensionales Hcihversiändms, Gütersloh 1977, zvláště str. 2/?n.

429

šuje Pavel. A Petr v pokračování našeho citátu to ještě zesiluje: » N a celé zemi není l idem dáno žádné j iné j m é n o , skrze které b y c h o m mohli dojít spásy« (Ski 4, ^2)-

Pevný souhlas - a neslýchaný nárok na pravdu. T o b y l přílišný požadavek i pro posluchače apoštolů, nejen teprve pro naše pluralisticky naladěné uši. S prvotním křesťanstvím se v nábožensko-dě j inném rámci hellenismu vynoři lo hnutí, které se řídilo zcela j i n o u takt ikou, než byla strategie dosud převládajícího náboženského synkretismu. N a tržištích světa byli sice p ů v o d n í křesťanští misionáři o c h o t n i být »u Ž i d ů j a k o Žid, u Ř e k ů j a k o Ř e k « (1 Kot 9 , 2 0 1 1 . ) , t e d y vžívat se s p lným pochopením do konkrétní kulturní a d u c h o v n í situace svých bližních; avšak tato ochota v sobě v žádném případě nezahrno-vala nějaké relativizování jména a pravdy Ježíše Krista.

T í m byly na bujně pestrém » trhu náboženských možnost í « pro-vokativně porušeny dalekosáhlé a sehrané tržní z á k o n y v z á j e m n é v ý m ě n y v nabídkách spásy a spasitelů. Křesťané v e s v é m horlení o pravdu trvali na jasných, historicky art ikulovaných o b r y s e c h p r a v d y , o níž vydávali svědectví. Šlo j i m o spásu s v y h r a n ě n ý m i rysy , s tváří Ježíše Nazaretského. T a k o v ý postoj se sice většině j e j i c h náboženských současníků jevi l j a k o nekalá konkurence, d o k o n c e i j a k o znak nábo-ženské primitivnosti. P o d tlakem takovéhoto » v e ř e j n é h o mínění« došlo brzy i v c írkvi k pokusům zjemnit tuto » tvrdou l ini i« a uzavírat kompromisy. Apoštolské poselství však přesto se ukázalo j a k o vys lo-veně nepoddajné vůči pokušením synkretismu. » V n i k o m j i n é m není spásy ... a není ani žádné j iné j m é n o , skrze které b y c h o m m o h l i dojít spásy.«

Otázka, která j e v naší souvislosti rozhodující , zní : j e třeba tomuto silnému důrazu rozumět v e smyslu nesnášenlivého n á r o k u na absolutnost a výlučnost? B y l y zde položeny v ý h y b k y , které p o t o m p ř e v e d l y s že-leznou důsledností historický v lak křesťanství nutně na k o l e j e fana-tismu a nesnášenlivosti? Někteř í historikové a f i losofové se přiklánějí k tomuto závěru a nutí nás t ím k přemýšlení. N ě c o však přece j e n mluví proti uspěchaným závěrům v t o m t o směru. Již sám náš citát j e třeba chápat konkrétněji a přesněji v j e h o biblické souvislosti, chceme-li přijít na stopu specificky apoštolskému horlení o pravdu. J iný duch mluví z něho než zloduch neústupné výlučnost i . M y s l í m , že při nej-ínenšíin tři upozornění a poukazy stojí za uvážení.

i . V nikom j iném není spásy. V ý r o k m á jasně z ř e j m é h o adresáta. Nevztahuje se na nějaký anonymní, nebo dokonce l i b o v o l n ý , nýbrž

430

na přesně určený subjekt, nazvaný přímo s v ý m j m é n e m : Ježíš Kristus. N e n í zde tedy předkládáno žádné abstraktní absolutní učení, n ý b r ž víra v Ježíše, o n ě m ž se svědčí, že j e Pán, a sice — dobře si to pama-tujme - v Ježíše Krista samotného, nikoliv tedy snad v křesťany nebo křesťanství. N e n í tu žádná řeč o nějaké »absolutnosti křesťanství«. N o v ý zákon nemá primárně žádný zájem na dokazování nadřazenosti křesťanství vůči j i n ý m náboženstvím, jak se o to pod tímto heslem často pokoušeli v moderní filosofii náboženství a teologii. Apošto lově nehlásali sami sebe, bohatství svých vlastních ideí či záři svých ctností, n ý b r ž vý lučně j e n » ukřižovaného Krista « (i Kor i , 23). T e n t o fakt j e třeba brát vážně. Právě kříž v zásadě maří všechny lidské nároky -a mezi nimi také a především křesťanské. Jestliže j e křesťané přesto vznáší - třeba i ad waiorem eccíesiae gloriam - pak propadají vlastně jisté duchovní schizofrenii: žijí v protikladu s o p r a v d o v ý m základem víry.

2. V n i k o m j i n é m není spásy. Věta se nevztahuje pouze na nějaké určité j m é n o , nýbrž 1 na děje spojené s tímto j m é n e m , na historii Ježí-še Nazaretského. Z této historie j m é n o bere svou konkrétní náplň, nezůstává prázdným, a tedy l ibovolně roztažitelným, nýbrž nabývá své závazné obrysy. Ježíšova cesta ukazuje směr a linii, má svůj zře jmý a jasný spád: příklon k bližním v jej ich rozmanité nouzi. Je to však vyhraněně výrazný , nikoliv mlhavě nejasný příklon; staví se na stranu odstrkovaných, diskriminovaných, těch, k t e r ý m se křivdí, těch, » kteří se lopotí a j sou obtíženi « [Mí 11, 28); právě v tom spočívá bezvýhradná obětavost a zasvěcení, j e ž přesahuje všechny hranice a předsudky. T u t o a žádnou j inou cestu vykládaj í evangelisté a apoštol j a k o » sestoupení B o h a k l idem « b l í z k ý m i vzdáleným a následují h o v tomto poslání způsobem, který zve, přitahuje a n ikoho nevylučuje, neboť v Ježíši Kristu » už tu není Ž i d anebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není m u ž anebo žena« (Gal 3 ,28). O této přesně určené, všechny hranice přesahující cestě prvotní obec věřících dosvěd-čuje, že » v n i k o m j iném není spásy «. T o však znamená, že jednoznačné přilnutí ke Kristu a jeho cestě nestaví žádné přehrady mezi lidmi, spíše j e problematizuje, a to radikálním způsobem. »Exklusivním « v ý c h o d i s k e m křesťanské v í r y začínají »inklusivní« dějiny.

3. V n ikom j i n é m není spásy: V e j m é n u a historii Ježíše Krista j d e o spásu, nejde tedy o neutrální stavy věcí, o nějaké » ano a ne «, nýbrž o B o ž í » ano « vůč i nám lidem. Jak se má zvěstovat takováto spása? Jako výsada křesťanů? V e smyslu Kristovy cesty sotva. Spíše j a k o

431

výzva, k přijeti v íry , j a k o pozvání také vstoupit do dějin spásy, j a k o 7> radostná zvěst«, která se týká všech lidí a kterou j e třeba dále předávat s v ý m bližním. Je to » radostná « zvěst a není dvojznačná. Ř e c k ý text N o v é h o zákona zná j e n v ý r a z euangeíion, nezná žádné dysangelion, žádnou zlou a ponurou zvěst. Je to nabídka milosti, př ičemž j e třeba zdůraznit obě slova: » nabídka « j e jistě naléhavá, ale není to žádný diktát: » mi lost« jistě není laciná a nezávazná, ale nedonucuje. B y l o hříšným o m y l e m , k d y ž v pozdější praxi obracení na víru si cír-k e v vybrala ze široce založeného a všem určeného Ježíšova podobenství o » v e l k é hostině« (Lk 14,15-24) , které se obrací - osvobozuj íc ím způsobem, bez předsudků a konvencí - právě na tzv. » d iváky za p l o -tem «, j e ž z v e do B o ž í h o království , právě j e n chybně přeložené a v y l o -žené compelle intrare (»nuť lidi, ať sem přijdou«) a vyloži la si j e j a k o zmocnění k nucenému obracení. Z prvokřesťanského vyznání » v n i k o m j i n é m není spásy« nelze v y v o d i t takovouto taktiku; j c spíše j e j í m opakem.

C o v y p l ý v á z našich tří odkazů pro námět »horlivost p r a v d y a snášenlivost«? Především protest proti d o m n ě n c e , j a k o b y bezvýhradné vyznávání Krista v N o v é m zákoně mělo s » l o g i c k o u nutností« vést k zaujetí nesnášenlivého postoje. Přesně vzato, právě Kr is tovo j m é n o obrací toto vyznání zcela j i n ý m směrem, totiž k solidární blíženskc lásce.

Křesťanský teolog udělá dobře, k d y ž tento protest nebude vzná-šet příliš důrazně a sebejistě. V í t r církevních dějin nám totiž duje do obličeje a skučí: » Skutečné p o m ě r y jsou jiné. « T o se nesmí potlačovat. Nelze popřít a nesmí se ani popírat, že bezvýhradná víra v Krista se mohla v y v i n o u t v e smyslu falešné výlučnosti, tedy ve smyslu v ý -hradního nároku a domýšlivosti , j a k o útočnost a inkvizice. » Vestigia terrent.« Nebezpeč í j e přede dveřmi. P o k u d j d e o snášenlivost, v cír-k e v n í a teologické domácnosti j e třeba ještě dát m n o h o věcí do p o -řádku. T a k o v é zkušenosti nás však nenutí, a b y c h o m se vzdávali biblic-kého horlení o pravdu. Jezulátko se nesmí vyl í t spolu se špinavou v o d o u v e vaničce. Naše tři o d k a z y naznačují, že neexistuje žádný osu-d o v ý a př ímočarý přechod z v y z n á v á m víry do nesnášenlivosti.

K l a d e se teď otázka: j e tato, z p r v u spíše negativně formulovaná o d p o v ě ď vše, co m ů ž e m e říci z hlediska víry v Krista a námětu sná-šenlivosti a horlení o pravdu? A n e b o b y c h o m mohli pomýšlet na je j í další pozi t ivní rozvedení, totiž v e smyslu vzájemného plodného sblížení o b o u p ó l ů ? Jsem o této možnosti přesvědčen. T í m dospívám k dal-

432

Šímu m y š l e n k o v é m u sledu s v ý c h úvah. N y n í v n ě m vystupuje d o popředí námět snášenlivosti.

III.

Tolerance se j e v í ve svém duchovně historickém v ý v o j i a dnešním užití j a k o m n o h o z n a č n ý p o j e m s r ů z n o r o d ý m v ě c n ý m obsahem. P o d t ímto p o j m e m »lze rozumět ce lou stupnici, o d uznání pouhé s v o b o d y s v ě d o m í za p o d m í n k y , že j inověrec neprojevuje veřejně své přesvěd-čení, přes ústupek povoluj íc í s o u k r o m ý v ý k o n kultu k zaručenému právu na veřejné bohoslužby, až k nejvyššímu stupni, j í m ž j e n e o m e -zený s v o b o d n ý v ý k o n všech kultů, které se odlišily od toho, j e n ž p ů v o d n ě vládl j a k o j e d i n ý «(7) . Jednotlivé stupně spolu souvisejí, překrývaj í se, neboť dějiny snášenlivosti j s o u d y n a m i c k ý m p o c h o d e m v e d o u c í m k >>vyššímu stupni«, i k d y ž se často projevuj í nepříznivé zvraty .

Stejně j a k o v ě c n ý obsah, j e mnohoznačná i motivace. V západních dějinách snášenlivosti působily rozličné podněty . V z p o m í n k a na T o l e -ranční patent Josefa II. poukazuje na povšimnutí h o d n ý přínos osví-cenství, totiž přesvědčení, že existuje pouze jediné, v š e m lidem spo-lečné lidství, které umožňuje , aby se j e h o rozličné historické p r o j e v y v náboženstvích a kulturách nejen snášely, n ý b r ž i respektovaly. P r o snášenlivost pracovali j i ž dříve humanisté v době reformace: j a k b y se m o h l o v Basileji zapomenout na díla Erasmova či Castelliova (8), která j a k antická tradice, tak i duch evangelia vedly stejným směrem, totiž od jakéhokol iv fanatismu k toleranci. N e l z e přehlédnout ani p o v z b u d i v ý přínos jednoznačně křesťansky založených myslitelů, kteří, j a k o např. Jan A m o s K o m e n s k ý , přes odpor v e vlastním d o m ě v y t y -čoval i stále jasněji podstatné podněty v e prospěch snášenlivosti z b i -blické v í r y : bibl ický důraz na svrchovanost p r a v d y a B o ž í milosti, j e ž nejsou n i k d y dány na pospas l ibovolné správě lidské moci , n ý b r ž nacházejí svůj v ý r a z pouze v blíženské solidárnosti lásky, tak: j a k j e ztělesnil Ježíš v e svém životě a slovech. A nezapomínejme při všech těchto poukazech, že dějiny snášenlivosti maj í nejen své duchovně historické příčiny, n ý b r ž i své silné politicko-hospodářské pozadí,

(7) E. HASSINGER, Religiöse Toleranz im 16. Jahrhundert, Vorträge der Acncas-Silvius-Stiftung, VI, Basilej 1966, str. 6 .

(8) Sr. pr ice W . KAEGT, Caslellio und die Anfange der Toleranz, > Basler Universitätsreden « 32 (1953); sr. také H . R . GUCGISBERG, Sebastian Castellh im Urteil seiner Nachwell vom SpSthu-manismus bis zur Aufklärung, Basilej 1950.

433

především v hořké zkušenosti, k t e r o u vyjádři l francouzský právník a literát Etienne Pasquier r. 1570 v kousavé slovní hříčce:

» Q u i voudra Rei inir avecq' R u i n e r mettre Ii verra qu'il n 'y a transport que d'une lettre«:

nesnášenlivá, totalitní náboženská politika vede k hospodářskému k r a -chu a zkáze (9).

Nerad bych stavěl různé m o t i v y snášenlivosti vzá jemně proti sobě. K a ž d ý z nich přispěl s v ý m způsobem k omezení pokušení v y p l ý v a j í c í c h z fanatismu a nesnášenlivosti v mezil idských vztazích - ostatně totéž platí i o sklonech k resignaci či dokonce znechucenosti vůči p r o b l é m u pravdy, j a k o ž i o skepticky relativistických postojích lhostejnosti. Přece však nás tato měňavá pestrost různých d ů v o d ů nutí k urči tému vymezení a ohraničení. Z teologického hlediska j e nutno v k a ž d é m případě přesně stanovit: v křesťanském ohledu nesmí b ý t snášenlivost ztotožňována s lhostejností. N e j e n ze zorného úhlu horlení o pravdu a víry v Krista, j e ž nutí k rozhodnutí v otázce p r a v d y ; také s o h l e d e m na snášenlivost j a k o odpovědný postoj : přikázání lásky k B o h u a bl ižní-m u vylučuje vztahy založené na lhostejnosti. Láska se uchází o č lověka, v y r o v n á v á se s ním, staví se na j e h o stranu, to znamená, usiluje spolu s ním o pravdu.

Tolerance v křesťanském chápání není tedy snášenlivostí ve s m y -slu lassez-fairc, ani žádná indijferentia, naopak, projevuje se spíše » in differentia «, ve snášení a vzá jemném pochopení rozdílů. » T o l e -rance v nejširším smyslu znamená snášet druhého člověka v j e h o odliš-nosti« (10). V takto chápaném snášenlivém postoji nejde o to, aby se relativisticky otupovalo a zakrývalo napětí, aby se podceňovala otázka pravdy. » Snášenlivost j e vlastně bojiště, na kterém j e nutno svést bitvu o pravdu « ( ix) .

(9) Citováno v E. HASSINGEII, op. cil., str. 20. Oprávněnost tohoto varováni se vždy znovu po-tvrzovala. Napf, po vydání Nautského ediktu mohl ministr národní obrany Vauban v jednom memoriálu vypočítat, 2c Francie ztratila pronásledováním Hugenotů rcra.ooo obyvatel, 60 milionů na hotovosti, 9 .000 námořníků, 12.000 vycvičených vojáků a 600 důstojníků (citováno v E. G. ROscn, Toleranz, Curych 1955, str. 20) .

(10) H. Gor.i.wrrzrm, heslo Toleranz, v Evani;. Kirchenlexikon, Stuttgart 1963, str. 1247. (11) T:ilc ji formuluje ze stanoviska qnakcrskiilio pacifisty R . ULLMANN ve svém spisku Tole-

rance filtr/ Intolerable, str. 6. V j iní souvislosti ji formuluje H. MARCUSB: T Tclos snášenlivosti j c pravdu« [Kritik tier reinen Toleranz, Frankfurt 1967, str. 102). Marcusova kritika »čistí, ryzf < suíSciiLivosti, která neutralizuje víechny rozdíly a rozhodná stanoviska - a tím vlastní upevňuje předem daný společenský status quo, nut! k z.imy!£lcni. Jeho pozitivní vytčeni smčru a dle zni však příliš dogmaticky jednostranní, když všeobccnč stanoví: » O s v o b o -zující snášenlivost by tedy byla nesnášenlivosti vůči pravicovým hnutím a snášenlivostí vůči levicovým« (up. cit,, str. 120).

434

A l e : dá se tak rozpjaté pojetí snášenlivosti opravdu udržet? N e v y -volávají se tu znovu duchové, které j sme chtěli zažehnat, a to právě zloduchové nesnášenlivosti ? Nebezpečí nelze popřít. Biblicko-teologická reminiscence by nám mohla pomoci dostat se o kousek dále.

U Rudol fa Bultmanna jsem nalezl diferencující úvahu o našem námětu, totiž v jeho komentáři k Janově evangeliu, kde se pokouší vyloži t jedno z nejnáročnějších míst o novozákonním pojetí Krista a pravdy, tj. důležité Janovo »Já jsem«. Bultmann píše: »Ježíšovo ego eimi v ž d y znamená: Je pouze jeden vůdce vedoucí ke spáse, jen jeden pramen zjevení. V otázce spásy neexistují různé možnosti, nýbrž j e n jedna jediná. Vyžaduje se rozhodnutí. V tom spočívá nesná-šenlivost zjevení. Přirozeně, je to zjevení, které j e nesnášenlivé, lidé mají být vůči sobě jen snášenliví; a pokud lidé zastávají onen nesná-šenlivý nárok zjevení, tento nárok se v prvé řadě obrací proti nim samým. Nesnášenlivost tzv. homo religiosus a dogmatika není ovšem nesnášenlivost zjevení « (12).

Bultmannovy v ý r o k y svádějí ve své příiiš všeobecné formulaci k případným nedorozuměním. Je třeba chápat j e konkrétněji, což by také zcela odpovídalo autorovu úmyslu. Nejde tu o všeobecnou ideo-logii zjevem, nýbrž o svědectví o Kristu. V tomto pojetí j e pak podle mého názoru důležité Bultmannovo ústřední rozlišení: Snášenlivost vůči bližnímu nevylučuje závazné rozhodnutí o víře a je j ím vyzná-vání (a v tomto smyslu » nesnášenlivost« v otázce pravdy, lépe řečeno horlení o pravdu) a naopak. O b o j í je třeba rozlišovat. Kde toto rozli-šování chybí, čili kde buď snášenlivost vůči bližnímu vede k rozře-dění otázky pravdy, anebo kde horlení o závazné vyznávání pravdy vyúsťuje do nesnášenlivosti vůči bližnímu, tam dochází ke zkreslení biblického pojetí pravdy a snášenlivosti. Svědectví o Kristu plně odpo-vídá jen napětí mezi bezvýhradně závazným postojem vůči poznané a vyznané pravdě a mezi porozuměním a solidární otevřeností vůči j inak smýšlejícím, kteří přece »stojí a padají ... jen podle rozhodnutí svého Pána«, nikoliv našeho (Řím 14, 4).

Bibl icky zaměřené úsilí o odpovědné určení poměru mezi horli-vostí pravdy a tolerancí j e proto v ž d y » boj na dvou frontách «: proti pokušení napomáhat svědectví o pravdě donucovacími a mocen-skými prostředky (i k d y b y to by lo z dobře míněných pohnutek a ve službě těch nejhumánnějších cílů) a proti pokušení chápat a uplatňo-

(12) R . BULTMANN, Das Evangelium des Johannes, 1941, str. 288.

435

vat snášenlivost j a k o zproštění o d osobního a společného úsilí v otázce pravdy, což znamená pro křesťany v otázce svědectví o Kristu. Pozi-tivně řečeno: oboj í patří k sobě, horlivost pravdy i tolerance, oboj í může a má být ve v z á j e m n é m vztahu. Napětí v našem námětu j e tře-ba vydržet , a dokonce střežit a opatrovat, a to proto, a b y c h o m chránili obě hodnoty před nesprávným chápáním a zneužíváním. N e b o ť (aby-c h o m to shrnuli s narážkou na formulaci Immanuela Kanta) : horlení o pravdu bez snášenlivosti j e slepé - snášenlivost bez horlení o pravdu j e prázdná.

Slepé horlení a duchovní prázdnota - obojí j e ne-li smrtelnou ne-mocí, tedy alespoň v á ž n ý m k r i z o v ý m j e v e m , který ohrožuje lidský ž ivot - osobní i společenský - také a přímo v podmínkách blahobytu. O b ě nebezpečí se aspoň v skrytu vyskytuj í v každé osobní i spole-čenské situaci. V určité aktuální souvislosti se však j e d n o či druhc pokušení může objevit v odlišné hodnotě a závažnosti. M ý l í m se snad, k d y ž vzhledem k ovzduší k o l e m nás v západní pluralistické společ-nosti, konkrétně řečeno v naší švýcarské církvi a kultuře, se mi j e v í hlavně ona drahá fronta j a k o zvlášť aktuální?

Nechci, aby se mi špatně rozumělo. N i j a k nepodceňuji první ne-bezpečí, totiž osobní a organizovanou nesnášenlivost. Jak b y c h j e mohl podceňovat se zkušenostmi člověka, k t e r ý po desítky let žil v p o m ě -rech ohrožované politické a náboženské svobody, v e stálém v y p o -řádávání s ideologií a mocenskou politikou, která se snažila prosa-zovat svou » p r a v d u * všemi prostředky nátlaku a v y l u č o v á n í j i n ý c h možností? Proto n e m o h u ani na Západě přehlížet tendence k nesná-šenlivosti, i k d y ž se zde rozšiřují spíše j e n v náznacích a s r ů z n ý m ideo-l o g i c k ý m předznamenáním. Výtržnost i a srážky na našich ulicích nazna-čují i tak dost pádně, že takové tendence, přerušení dialogu a ode-pření ochoty k porozumění, mohou vést k neblahým k o n c ů m .

Avšak není potměšile se plížící inflace netečnosti v náboženském, mravním a politickém smyslu snad ještě větším pokušením v našich poměrech? Pluralismus, který se chápe nejen j a k o uznávání oprávně-né plurality mínění v otevřené společnosti, n ý b r ž i j a k o s v ě t o v ý názor, j e n ž odmítá zaujmout stanovisko a angažovat se. Přílišná shovívavost, tzv. permisivnost, která nejenže se přimlouvá za větší porozumění pro nekonformní stanoviska a lidi, což j e konečně oprávněné, n ý b r ž uvádí v pochybnost i každou n o r m u a závaznou povinnost a která nechá kvést všechny květy morálních dějin i současnosti (a někdy, se zvláštní chutí i ty, j e ž rostou v baloně). Svoboda, která m á zájem

4 3 6

hlavně na odbourávání svazků a hranic, na tom, co j e negativní, která zanedbává pozitivní náplň svazků s ostatními lidmi a úsilí o dodržo-vání práv druhých, takže hrozí, že utone v prázdnotě bez pevné půdy a břehů. Nejsou snad právě tyto příznaky úpadku v životě naší spo-lečnosti a církve tím, co dráždí lidi hledající smysl, lilavně pak mladou generaci, k vášnivému protestu a křečovitému dodávání smyslu j e -v ů m , j e ž toho politicky či nábožensky nezasluhují ?

Formuluji hypoteticky, otázkou, nikoliv v kategorickém indi-kativu, j a k o by šlo o pevně stanovené téže. V žádném případě nechci, aby se m ý m v ý v o d ů m rozumělo ve smyslu povšechného úsudku, nýbrž spíše ve smyslu sdělování vlastních zkušeností; snad též j a k o náznak toho, proč někteří lidé přicházející z V ý c h o d u na Západ, po-ciťují tento přechod nikoliv j e n j a k o osvobozující (to ovšem především, navzdory všemu ostatnímu), ale částečně též j a k o tísnivou zkušenost, zejména snad ti, k terým j d e o » křesťanskou svobodu «.

V této souvislosti vidím zvláštní úkol pro teologii a církev. Karl Barth to formuloval v j e d n o m z posledních dílů své Církevní dogma-tiky {tedy nikoliv ve svém hněvivém a bouřl ivém údobí, n ý b r ž ve smířlivém stáří) takto: »Pro křesťana j e konec s existencí, j í ž chybějí obzory, obrysy a formy, j e ž j e otevřena na všechny strany a vydána na pospas všem větrům, takže propadá rozpadu a rozkladu a proje-vuje se pyšně či žalostně v bezbřehém mínění, myšlení a snažení « (13).

O p r a v d u : je-li svoboda v křesťanském pojetí svobodou otevřenou na cestě Kristově, pak se v ní mají obrážet i je j í charakteristické znaky. K tomu patří - protože, pokud j d e o Ježíše, jde jen o svobodu zalo-ženou na lásce bez násilí - i nenásilná, trpělivá snášenlivost a ochota zavést dialog i s »rozz lobenými« současníky; zároveň však k ní ná-leží i horlivost pravdy, spočívající v úsilí zavést do postojů a poměrů naší doby hlavní podněty Radostné zvěsti. Podle mého názoru není nic zbytečnějšího a nudnějšího než teologie a teologové, kázání a kazatelé, kteří se j iž neodvažují zastávat svěřené j i m pravdy a -v souhlase s hlasy doby - j i kladou » pod kbelec « relativistického polo-šera. Ježíš měl p r o takový postoj výstižný výraz, k d y ž mluvil o »soli bez solivosti« (Mt 5, 13). Naše církev a společnost potřebují však pro své procesy kvašení sůl pravdy, konkrétně řečeno: Ježíšovu sůl. K é ž b y pro naši vlažnost a lenost nezvětrala.

(13) K . BARTH, Kirchliche Dogmatik, IV-3, Curych 1939, str. 7Ö2.

437

IV.

R i d bych uzavřel své v ý v o d y osobni poznámkou. V akademickém roce 1947-48 jsem studoval v Basilejí j a k o zahraniční student. B y l to nezapomenutelný rok v jedné z » hvězdných hodin « Basilejské uni-versity, byl to počátek jejího »Karolinského údobí«. Cesta Karla Bartha se tu křížila s cestou Karla Jasperse, který právě začal působit v Basileji j a k o docent. Chodil jsem na přednášky obou, s h lubokou účastí a okouzlen. Přesto však jsem brzy nato pocítil napětí, j e h o ž ohniska b y se dala skoro přesně vyznačit naším námětem. Jistěže oba byli myslitelé »horlící o pravdu a snášenliví«, ovšem každý s v ý m způsobem, oba kladli důraz na něco jiného. Karl Barth n á m otevřel myšlenkový pochod imponující a souhrnné »kristologické koncen-trace «, která zdůrazňuje, že »křesťanské učení musí být vý lučně a důsledně ve všech svých výrocích přímo či nepřímo učením o Ježíši Kristovi jako o ž ivém B o ž í m Slovu, j e ž nám bylo sděleno, má-li si zasloužit toto své j m é n o a má-li v y b u d o v a t ve světě křesťanskou cír-kev « (14).

Karl Jaspers nás uvedl do jinak sestaveného duchovního světa. I u něho jsme byli zapojeni do myšlenkového pochodu víry , avšak filosofické. Tato víra vykazovala velké porozumění pro základní m o -tivy biblické tradice. Bez Bible - tak jsme to slyšeli od Jasperse - k lou-žeme na Západě do nicoty, jsme lidsky a filosoficky vykořeňováni . V jednom bodě však fdosofova otevřenost a přístupnost vůči biblic-kému myšlení přece jen končila: tam kde vystupuje s požadavkem a nárokem týkajícím se spásy a zjevení. Jaspers nacházel v ž d y znovu silná slova odporu: »Tento nárok j e jak s v ý m odůvodněním, tak i svými následky pro nás lidi pohromou. Proti tomuto smrtícímu ná-roku musíme bojovat o pravdu a svou duši« (15).

Nějaký čas potom se mi naskytly v marxisticko-leninské společ-nosti různé příležitosti, abych znovu přemýšlel o obou stanoviscích a přezkoušel jejich únosnost v kritické situaci. Vystř íhám se povšech-ných úsudků o jednom či druhém z nich. N e m o h u zamlčet, že pro mne osobně a pro mnoho m ý c h souvěrců se Barthova teologie se svým usměrňováním k osvobozujícímu středu evangelia ukázala smě-rodatnou a poskytla mi bohatou pomoc: na ní se mohl dále budovat

(14) How My Mimi Has Changed, 1939, přetisknuto v Der Götze wackelt, vydal K. Kupisch, Berlin 1961, str. 18j.

(15) K. J.ASPDHS, Der philosophische Glaube, 6. vyd., Mnichov 1974, str. Ö9.

438

křesťanský sbor i na troskách skončené epochy, v oficiálně ateistic-k é m okolním světě.

V e srovnání s t ím působily Jaspersovy myšlenky v e své liberálnosti spíše j a k o sen — příliš krásné, než aby m o h l y být pravdivé za stalinsky uzavřenými oponami. N i k d y j s e m však nedokázal zapomenout na f i losofův v a r o v n ý hlas, tím méně, k d y ž jsme byli každodenně vysta-veni tlaku zabsolutizované ideologie, příliš bolestně, než a b y c h o m m o h l i podceňovat nebezpečí jakéhokol iv požadavku absolutnosti. Jas-pers ů v rozbor syndromu výlučnosti zůstává proto nanejvýš aktuální -také a především jako naléhavá a v y z ý v a v á otázka kladená nám, teo-l o g ů m : Jak dodržujeme ve své horlivosti pravdy zásady snášenlivosti? T e o l o g i c k é horlení o pravdu, které by nebylo ochotno tyto otázky sebekriticky vyslechnout a rozpracovat, stalo by se velmi snadno sle-p ý m »horlením bez rozumu«. Je třeba vystříhat se nejen Skyl ly ne-závaznosti v otázce pravdy, nýbrž také C h a r y b d y nesnášenlivosti. L o ď k u teologie a církve je nutno kormidlovat úzkou průrvou mezi oběma úskalími.

Lekce, které j sme se na naší universitě naučili od obou směrodat-n ý c h učitelů a též od některých dalších, kteří tu působili v příbuzném duchu - mysl ím tím např. Oskara Cullmanna - zůstává až dodnes i do budoucna zcela v platnosti. Naše basilejská universita má bohaté tradice, byla zřízena ještě v e středověku. T z v . universitates litteramm se od základů chápaly j a k o instituce sloužící pravdě ve společenství profesorů a studentů. Erbová hesla starých universit velmi jasně vyjadřuj í tento samozřejmý požadavek - nejstručněji snad naše mladší, přesto však ctihodná sestra, harvardská universita, j e d n í m j e d i n ý m slovem : VERITAS.

A naše erbové heslo? Již p o léta uvažuji o nápisu na pečeti basi-lejské Alma mater. Jsou to čtyři latinská slova: »pie - iustc - sobric - sapienter«. Z p r v u se j e v í j a k o pracovní v o d í t k o a vykázání úloh č t y ř e m fakultám. A konečně proč ne? Je přece j e n dobré, jestliže teologové se u p o m e n o u na svou zbožnost, právníci na svou spravedl-nost, lékaři na svou střízlivost a fi losofové na svou moudrost. Přesto však má toto erbové heslo pro m n e i j i n ý , neméně směrodatný smysl: ona čtyři ustanovení j sou spojena na j e d n é společné pečeti, aby mluvila k n á m v š e m jako k e č lenům j e d n o h o a téhož společenství. Č t y ř i fakulty, každá se s v ý m i specifickými úkoly , žijí přece p o d společným znakem, spojeny radostnou a závaznou povinností vůči pravdě, j e ž j e pohnutkou pro nás pro všechny. Zachovávat a střežit tuto j e d n o t u j e na naší uni-

439

versitě stále ještě otevřenou možností, přestože stoupá počet a vzrůstá rozdílnost naší práce. Je třeba se j í uchopit ve vlastním z á j m u a v zá jmu našeho společenství. Původně stanovený p r o g r a m zůstává v k a ž d é m případě platný: pie - histe - sobrie - sapienter - v horlivosti pravdy a v toleranci.

Články

ELA LEDEREROVÁ ( G r i e s b a c h )

P Ř Í B Ě H M A R I E

Marie podepsala Chartu v nejméně příhodné chvíli: Když uslyšela z tele-vize a rozhlasu o ztroskotancích a zaprodancích. Marie vždy ve svém životě vybírá ty nej obtížníjší cesty, po kterých pak kráčí s úsměvem a dětskou be-zels tností.

Na měsíc a rok je vrstevnicí Václava Havla. Narodila se v normální rodině s pěti dětmi. U ž méně normální bylo to, že za války po odvlečení tatínka do velkončmecké říše děti byly odňaty mamince a odevzdány spolehlivějším rodinám na převýchovu. Jen náhodou a dík dobré vůli mnoha lidí maminka zase našla své děti, o kterých neměla vědět, kde jsou.

Maličká Marie jela vstříc svému osudu ve chvíli, kdy tělo velkého básníka Jiřího Ortena padalo na dlažbu pod kola jedoucího německého auta. Marie z ničeho nic začala usedavě plakat a nebyla k utišení. Předtucha toho, co ji čeká v životě, čemu celý svůj život zasvětí? Pokud lidský osud je předem zapsán ve hvězdách, tak asi ano. Kdo ví.

Život mladého židovského chlapce Jiřího Ohrensteina a smrt velkého básníka Jiřího Ortena poznamenaly Marii na celý život, i když jeho první básně četla teprve ve svých osmnácti letech. Orten zasáhl i do jejího sou-kromého života. Díle němu poznala celou jeho rodinu. Dostala se k jeho po-zůstalosti a stala se jednou z mála opatrovatelek, vydavatelek a propagátorek jeho poezie. U Marie to není jen okouzlení krásou veršů, vzrušení tragickým osudem. U ní se nesmí vše posuzovat podle běžných měřítek. A proto, i když to zní paradoxně a metafyzicky, nelze odbýt skeptickým úsměvem její tvrzení, že i když podle lidského práva otcem její třetí dcery je Ortenův žijící bratr Ota, tak podle biblického lateratního práva, které uznává Marie, je otcem

4 4 0

její třetí dcery Ester Jiří, který zemřel, když Marii nebylo ani šest roků. Na otázku Marie k tomu podává velmi jednoduché vysvětlení:

»Není v tom nic rozporuplného: právě v tom okamžiku., kdy jsem byla samotným Bohem skrze své dítě přijata mezi lid Izraele, narodil se pro mne Kristus. Asi tak: to, co jsem ve svém narozeném dítěti objevila, nebyla jen milovaná tvář Jiřího Ortena, ale lidská podoba pravého Boha.«

Do roku 1971 žila Marie jako ateistka. Z dětství si matně vzpomíná na jakousi starou paní učitelku, která ji vodila do malé kaple a vyprávěla o Pa-nence Marii a pak spolu dávaly té krásné paní kytičky. A to bylo vše.

Marie říká, že dokud byla ateistkou, jednotlivé životní události trčely bez kontinuity a ona často ve zmatku pobíhala od jednoho k druhému. Přije-tím Boha jako by v jejím životě všechno dostalo svůj řád, svůj čas a své místo. V Kristu našla toho, koho dosud marně hledala: nej bližší bytost, která unese všechno - nejen celý její život se všemi trampotami, chybami a omyly, ale i tíhu lásky.

Po sedmiletém manželství se Marie rozešla se svým mužem-chemikem a začala nový a nesnadný život. Rozhodla se jej věnovat dětem a Ortcnovi. Byla ateistkou a přitom v roce 1971 požádala náboženskou židovskou obec o přijetí. Důvod byl zpočátku zcela subjektivní - její vztah k Jiřímu Ortenovi. Oni ji opravdu mezi sebe přijali. Tehdy poprvé otevřela a začala číst Písmo svaté. Jako biblická Rut řekla: » Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.« K e svému jménu Marie připojila jméno Rut. A teď říká: » Vděčím svým židovským bratřím a sestrám za mnoho. Bez nich bych nenapsala svou knihu. Bez nich by se nenarodila má třetí dcera. Jsem Židovka, která uvě-řila v Ježíše Krista. «

Marie napsala o Terezínu knihu, kterou považovala za svou povinnost vůči židovské obci, dar za to, že jí pomohli najít pravého Boha. Marie začala pracovat nad knihou způsobem, jaký je jí vlastní, pokud jde o něco závažného: odevzdala se celá, bez zbytku své práci a svému poslání, prošla komorami smrti s terezínskými dětmi, dávala svědectví pravdě, psala o životě a smrti. Ale kniha nakonec nevyšla, jakýsi odborník nejen na literaturu knihu nedo-poručil. Světlo světa spatřila až v samizdatovém vydání. Kniha se jmenuje Je mojí vlastí hradba get? A to už Marie měla za sebou tři knihy nezná-mých próz Jiřího Ortena, které připravila pro Severočeské nakladatelství v Liberci. V roce 1970 pak ještě vyšly v Odeonu v edici Skvosty Verše Jiřího Ortena. Byl to soubor několika Ortenových básnických sbírek v její ediční úpravě a s jejím doslovem. Svou studii o Ortenovi Básník smrti a lásky už nemohla zveřejnit, vyšla v Petlici.

V Liberci Marie vyučovala na škole češtinu a po přijetí do židovské obce v Praze dostala práci ve Středočeské galerii. Ale rychle o tu práci přišla -na zásah policie - odmítla totiž donášet, co se v židovské obci děje. Od té doby začaly Mariiny potíže se státní bezpečností. Po vyhození z galerie už mohla pracovat jen jako dělnice, vysazovala stromky a prořezávala lesní porost v jednom pražském lesíku-parčíku. Práce však byla pro křehkou Marii příliš těžká. Objevily se potíže s páteří. Dlouhé marodění a nejistota co dál. Marie nevěší hlavu, nevzdává se za žádných okolností. I teď se vzchopila, přizpů-

441

sobila se novým podmínkám, dokonce se jí povedlo v témže lesíku dostat lehčí práci.

Marii vlastně nikdo neslyší naříkat. Říká, že vždy se najdou lidé, kteří jsou na tom momentálně hůř než ona. » Každé utrpení je pro nás výzvou, abychom něco udělali. « Takovou výzvou se pro ni staly rodiny uvězněných, o které se starala. Takovou výzvou je pro ni každý potřebující, dítě nebo dospělý, věřící i nevěřící. Marie je obyčejný člověk. Nehraje si ani na vědce, ani na filosofa, a přitom je v ní velká moudrost zgruntu čistého a dobrého člověka, který říká, že když člověk přestane myslet jen na sebe, žije šťastněji. Protože přestane myslet na to, co ho trápí.

Na některé lidi Marie možná působí jako svatá žena žijící mimo svět, v oblacích. A le to je velký omyl. Marie stojí pevně na zemi, mezi lidmi. Je jednou z nás, která jedině měla to štěstí, že získala dar lásky, lásky k Bohu a k lidem. A praktická dovede být taky. Jak jinak by dovedla žít se třemi dětmi ze čtyři sta padesátí korun, které dostávala měsíčně za hlídání v lesí-ku? A dovede být i výbornou organizátorkou, což prokázala při svatbě své dcery Svatavy, při níž přes dvě stě svatebčanů plulo z pražského pobřeží ke štěchovické přehradě.

Taková je Marie. D o lesa v gumácích, kalhotech a s termoskou teplého čaje - anebo teď, kdy již pracuje na poště, vstává v půl čtvrté ráno, a zas při slavnostech krásná dáma v sametových šatech a klobouku. Klobouk Marie nosí nejen na slavnosti, ale i k soudním přelíčením kamarádů a také k výsle-chům. Říká, že se pod kloboukem cítí bezpečněji. Na jiné ženě by tento velký hnědý klobouk vypadal trochu směšně, až staromódně, ale Marii přidává krásy a tajuplnosti.

K výslechům zvou Marii často, nejen od podepsání Charty, ale již od chvíle, kdy odmítla donášet na židovskou obec. Estébáci brzy poznali, že to s Marií nebudou mít lehké. Byla příliš klidná, příliš vědomá toho, na čí straně je pravda. Strach na ni neplatí. Marie zná jediný strach - ze života vc lži. Nikdy po žádném výslechu - jak sama se smíchem vypráví - neztratila humor, chuť k jídlu a dobrý spánek. Marie nedovede lidi nenávidět, nehledě na to, jací jsou. Snaží se je pochopit, i jejich slabost a zlobu. Stejně tomu tak bylo s blízkým člověkem, s otcem její třetí dcery, který nejen zklamal ji jako člověka a ženu, ale zklamal i mnohé přátele a známé a spíš ještě zradil - ze zbabělosti a snahy zachránit sám sebe. Ale Marie se za něho modlí a říká, že příčina selhávání lidí neleží v nich, ale v systému. Každý přece není po-vinen být hrdinou. Systém má být uspořádán tak, aby v něm mohli žít všichni, ne aby přežili jen zvlášť odolní.

Výslechy zesílily, když si Ota den před svým zatčením u Marie schoval jakousi obálku a balíček. Z ruzyňské věznice mu policisté umožnili telefo-nický rozhovor a poté přímé setkání s Marií. Žádal na ní vydání těch věcí policii. Obálku vydala, balíček nikoli. Pak zjistila, že v balíčku je rukopis knihy České rozhovory. Když policie přišla další den na domovní prohlídku, již nic nenašla. Ani pod vanou, kde původně byl skryt, ani jinde v bytě. Marie jej nikdy nevydala a díky tomu mohla knížka později vyjít.

Po třech letech, po propuštění autora Českých rozhovoru z vězení, Marii znovu vyslýchali a žádali po ní vydání rukopisu, i když už knížka vyšla v za-

4 4 2

hraničí. Snad si mysleli, že v tom balíku pod vanou bylo ještě něco. A taky jim šlo o osobní prestiž.

Jednoho dne, když výslechy prováděné v Bartoloměj ské nebo v Ruzyni nepřinášely nic nového, nápaditý major, mající ve státní bezpečnosti na sta-rosti intelektuály, se rozhodl, že půjde na Marii jinak. Navrhl jí setkání v ho-spodě u skleničky vína. Marie odmítia - že do hospody vůbec nechodí, tím méně s policisty.

- A kde budete zítra v tuto dobu? - zeptal se trpělivě pan major. - V kostele - zněla odpověď. - Ve kterém? - U svatého Ignáce, na Karlově náměstí. Mám tam schůzku s dcerkou. - Přijdu tam za vámi - rozhodl se okamžitě prošedivělý muž. Ve stanovenou dobu stál ve dveřích kostela s rukou schovanou za zády.

Netrpělivě přešlapoval, protože Marii nebylo vidět. Nakonec v kostelním šeru zahlédl u bočního oltáře klečící postavu. Přiblížil se a dával najevo svou přítomnost. Marie se chvíli modlila dál. Později vstala a otočila se k němu. Viděla elegantně oblečeného muže s přilepeným na rtech profesionálním úsměvem, který k ní natahoval ruku s kytici rudých karafiátů. Maric couvla jako opařená ...

- T o je pro Vás - pravil uhlazeně pan major. - Pro mne? - divila se dětsky Marie. - Ale já to od vás vzít nemohu. - A proč? - Protože vůči mně nemáte čisté úmysly a nejednáte čestně. - Tak co s tím mám dělat? - T o je vaše věc, dělejte si s kyticí, co chcete. - Tak si ji vezměte a potom ji někomu dejte! - Víte co - rozhodla se náhle Marie. - Můžete kytku věnovat Panence

Marii. Major rozpačitě stál a díval se na Marii a potom zvolna s kyselým úsmě-

vem odnášel kytku k oltáři. Vrátil se a vyptával se Marie na její názory o lásce, víře, přátelství. Snažil se být lidský. Marie odpovídala na každou otázku, jenže po svém. Když přišla Mariina dcera, změnil taktiku a začal strašit - že by měla mamince domluvit, jinak na to sama doplatí a možná ani nedostuduje. — Víte přece, že vám v tom můžeme zabránit?

- T o vím - odpovídala dcera, usmívajíc se bezelstně jako maminka - tak budu dělat něco jiného.

A co rukopis? - obrátil se major na Marii. - Odevzdáte nám ho konečně? - Neodevzdám, protože ho už nemám. - Jak to? - Spálila jsem ho na žádost autora. - A kde, když máte na sídlišti ústřední topení? - V lese, mám tam kamínka. A teď už musím jít. Nashledanou, pane

majore ... Když večer Marie vypráví přátelům o svém setkání s majorem v kostele,

směje se dlouho.

443

Když přátelé odejdou, uklízí, připraví něco pro domácnost a pozdě v noci sedá k psacímu stolu, ke své literární práci. A kdyby zazvonil telefon, třeba i o půlnoci, že někdo zrovna potřebuje pomoc nebo radu, Marie natáhne svůj obnošený kabát a poběží vstříc potřebujícímu člověku.

LUDĚK PACHMAN ( G r i e s b a c h )

H I S T O R I C K É S T Ř E T N U T Í Č I S P O J E N E C T V Í ? Poznámky k » dialogu s marxisty « - volně upravený a zkrácený text přednášky

na symposiu Křesťanské akademie 27. srpna v Tridentu

Naše země - přesněji řečeno její západní část, Čechy a Morava ~ prožila v tomto století dvě neblahá období odklonu od víry: po roce 1918 a znovu po roce 1945. V obou případech byl rozmach ateismu doprovázen nacío-nální nenávistí, která od samého začátku oslabila náš stát. Cítili jsme pový-šenost vítězů, ač jsme za svá vítězství vděčili jiným. Chyběla nám pokora, nepotřebovali jsme Boha, neb jsme se cítili dosti silní utvářet budoucnost bez jeho pomoci.

V roce 1918 měla vlna ateismu formu odklonu od katolické církve, která byla identifikována s rakousko-uherskou monarchií, proto také netrvala déle než zhruba do poloviny dvacátých let. V roce 1945 dostal však ateismus podobu uzavřeného světonázorového systému, militantního odmítnutí víry, za nímž navíc stála obrovská podačovaci mašinérie komunistického totalita-rismu. Svoboda, zdánlivě znovunabytá v květnu 1945, se ukázala krátkým a klamným přeludem.

V současné době zažívá nejen Československo, ale i všechny ostatní země sovětského bloku proces opačný. Někteří západní publicisté jej již označili za nejvčtší zázrak tohoto století: Marxistická ideologie, po roce 1945 - a ještě během šedesátých let - živoucí a bojovná integrující duchovní síla komunistic-kého systému, se totálně rozpadla. S výjimkou jednotlivců už neexistují v zemích východního bloku přesvědčení, věřící (neb marxismus není nic jiného než náhradní, ateistické náboženství!) marxisté- ti jsou ve velkém počtu k máni jen zde, na Západě! T í m ztratilo komunistické hnutí a komu-nistický mocenský systém svou integrující duchovní sílu. Komunistické partaje se staly organizacemi cynických pragmatiků, komunistický stystém pouhou potlačovatelskou mašinérií bez perspektiv, idejí, elánu. Hluboká krise sovětského komunismu je logickým důsledkem zničení marxismu jako ideo-logie. Současně s tímto rozpadem dochází v komunistických zemích k obno-vení křesťanské víry, všude stoupá počet křtů, církevních sňatků, stále více především mladých lidí navštěvuje bohoslužby.

Také v hnutí boje za lidská práva jsou dnes křesťané v celé východní Evropě nejpočetnější a nejaktivnčjší složkou. Poprvé ve své historii je sovět-

444

ský komunismus konfrontován s křesťansky ovlivněným, křesťanskými ideály prodchnutým hnutím boje za svobodu.

U ž jsem často veřejně vyjádřil svůj názor na otázku, co je hlavní příčinou tohoto skutečného » obrodného procesu « národů východní části našeho kon-tinentu: Byla to porážka československého jara 196S, jež zahájila proces duchov-ního přerodu, který má světodějný historický význam, daleko přesahující význam současné mocensko-politické situace. I s vědomím nebezpečí, že mi i spolubojovníci onoho » obrodného procesu roku 196S « budou hubovat, bych chtěl znovu opakovat: Nikdo dnes nemůže říci, jaký by byl vývoj po roce 1968, kdyby se nám tehdy bylo podařilo zabránit mocensko-politické porážce, způsobené zcela převážně totální neschopností politického vedení, selháním »reformních komunistů«. Snad by se byl stal zázrak a poměry v zemi by se byly nakonec vyvíjely směrem ke skutečné demokratické refor-mě, k pluralitní demokracii a tím i zákonitě k fungujícímu tržnímu hospo-dářství. Mnohem pravděpodobnější je, že by nás »obrozená strana <1 byla dovedla dosti brzo k dřívějšímu totalitarismu.

Jisté je, že porážka československého jara zahájila proces rozpadu sovět-ského komunismu, patrný např. zřetelně v dnešním Polsku, ale i ve všech ostatních zemích - i etapa maďarského » gulášového komunismu « je u konce.

Snad není ani zvlášť těžké vystopovat v této otázce logiku dějinného vý-voje, určit příčinu oněch historických změn, k nimž došlo v sedmdesátých letech v myslích milionů lidí.

Sám jsem se přesvědčil o tom, že nej těžší doba v životě člověka může být i jeho nej větším štěstím: Dar víry mi byl poskytnut v oněch dnech, kdy jsem ve vězení měl nejvýš 50 % šancí přežít. Znovu a znovu si kladu otázku, zda to, co platí pro jednotlivé lidi, nemusí nutně platit i pro celé národy, zda doby mocenských porážek, národních tragédií, útisku a ponížení nejsou vždy i dobou vážného zamyšlení nad vyšší pravdou a nad smyslem naší lidské existence. Vývoj posledních let potrvzuje tuto domněnku. 21. srpen 1968 nebyl jenom pro jednotlivce onou nesmírně důležitou »hodinou pravdy «. Pro mnoho milionů lidí zmizela v tento den ona klamná naděje » komunismu s lidskou tváří«, představa o možnosti dosáhnout bez Boha a proti němu ideálního systému, oné bájné utopie lidí blahobytných, svobodných a rovných, naplněných jen vírou ve své neomezené schopnosti.

M y všichni žijeme zde na Západě. Každoročně sem přijíždějí tisíce kraja-nů, kteří hledají individuální osvobození. Velká většina z nich jsou ateisté a nejen pro naši zdejší duchovní správu, ale i pro náš všechny, kněze i laiky zde vzniká problém: Jak bojovat proti ateismu?

Kromě toho žijeme v zemích, které jsou marxistickou expanzí přímo ohroženy, v nichž militantní marxistické síly bojují o moc. Nemůžeme se tedy vyhnout otázce, co jsme schopni a také povinni v pastorální oblasti i ve společenské, politické činnosti vykonat pro překonání marxistického ateismu. Napřed bychom měli vědět, čím ještě dnes zde, na Západě mar-xismus fascinuje mnoho aktivních, mladých lidí. Z e svých osobních zkuše-ností shledávám čtyři příčiny, proč mnozí mladí lidé, postrádající zcela zku-šenosti se společenskou praxí marxisticky koncipovaných zemí, se nadchnou pro marxistickou ideologii:

445

1) Marxismus je jednoduché a zjednodušující učení. Jeho filosofie je filosofií pro masovou potřebu.

První marxistické » dílo «, které jsem četl ještě v době druhé světové války byla Stalinova stať O dialektickém a historickém materialismu. N a 26 stránkách malého formátu byly podle předmluvy vysvětleny všechny zá-kladní principy » diamatu <s a jeho aplikace pro studium lidských dějin (» histo-rický materialismus «). Po přečtení těchto 26 stránek jsem se najednou cítil být jaksi filosofem a dokonce jsem vyhrával i diskuse na filosofická témata. Vlastně jsem neměl problémy - vše se dalo tak báječně » vyřešit« - ve sku-tečnosti zp o tvořit, zdeformovat, překroutit.

První dílo o křesťanské filosofii, v němž jsem se chtěl začátkem šedesátých let seznámit s filosofií Tomáše Aquinského (vypůjčil jsem si je v universitní knihovně na doporučení přítele, který mne varoval; prý se tam dovím jen docela elementární věci!) byla kniha Lagrangeho, zhruba 1200 stran vel-kého formátu.

Každý člověk má sklon k lenosti - proč se namáhat mnoho, když stačí málo znalostí?

A z toho vyplývá závěr podle mého názoru nesmírně důležitý pro nás všechny: Neobávejme se vědy, která je prý v rozporu s vírou (slyšel jsem před týdnem toto tvrzení v nedělním kázání!). Právě naopak: Rozšiřujme vědecké poznání v důvěře, že málo vědomostí vede lidi k materialismu, hodně vědomostí však zcela zákonitě k víře v Boha.

2) Marxismus obsahuje ostrou sociální kritiku, žádá sociální spravedlnost a snaží se ukázat cestu k absolutně dokonalé společnosti, k oné bájné UTOPIA budoucího věku.

Jeho sociální recepty jsou však prokazatelně falešné - že odstranění sou-kromého vlastnictví výrobních prostředků a plánování výroby nevede k po-kroku, ale destrukci, o tom se přesvědčila už téměř polovina světa. A že snaha o uskutečnění jakékoliv UTOPIA, snaha slabými lidskými silami uskutečnit něco jako království Boží na zemi musí vést k totalitarismu, se dá dokázat analýzou všech známých utopických modelů - křesťanskou utopii Thomase Mora nevyjímaje.

Jenomže často zapomínáme, že boj proti marxistickým názorům nemůže zůstat omezen na negaci. Právě pro křesťany je sociální kriticismus samozřej-mou povinností — a pro mnohé z nich proto i zdůvadnSním ončch » historic-kých kompromisů «, spolupráce s marxisty, či dokonce ospravedlněním mar-xistické revoluce. Proti tomu lze bojovat jen alternativním programem, zalo-ženým na křesťanském sociálním učení. Musíme vysvětlovat, že se sociální nespravedlnosti mohou a musí odstraňovat jinými prostředky, např. per-spektivně podílem zaměstnanců na výrobním kapitálu, skutečným spolu-rozhodováním o výrobních otázkách - to vše však při zachování individuality lidí včetně jejich práva na vlastnictví. 2e je nutné odmítat utopie a snažit se o stálou evoluci, která sice nepřinese absolutně dokonalou společnost, ale je schopna pomalu a stále měnit poměry směrem k humanismu, k rovnoměrnějšímu a spravedlivějšímu rozdělení vlastnictví a k vyřešení ještě zbývajících tíživých sociálních problémů.

44tí

3) Mnohé mladé lidi fascinuje radikalita marxistických koncepcí. Ač mají víc času než my, věkem pokročilí, jsou mladí lidé velice netrpěliví. Mar-xismus slibuje v podstatě vyřešení nejzávažnějších problémů jedním mohut-ným úderem: Sociální revoluce má v historicky krátké době přinést obecný blahobyt, absolutní sociální spravedlnost a dokonce »vyšší osvobození ce-lého lidstva« (K. Marx).

Jenomže zatím nebylo jediné násilné revoluce v celých dějinách, která by se nakonce neprojevila jako v nejlepším případě oklika - dlážděná gi-lotinou a bonapartismem (francouzská revoluce) - či dokonce jako totální destrukce všech pozitivních hodnot (socialistická revoluce). Revoluce není nic jiného než děvka, která nakonec každého těžce zřídí - někoho dříve, ji-ného později.

Znalosti dějin a jejich správná interpretace, to je také důležitá cesta k boji proti marxistické ideologii. Odmítnutí násilí - spojené s přesvědčením, že násilí a obrana proti němu není jedno a totéž! - trpělivé vysvětlování, že láska k bližnímu je mnohem těžší věc než nenávist, ale že jen ona vede k po-zitivním výsledkům, to je úkol křesťanů a zde současně vede dělící čára mezi křesťany a marxisty. Kdo ji překročí, zrazuje křesťanskou víru, ať to činí s jakýmkoliv úmyslem.

4) Západní civilizace je jednostranně přematerializovaná a zcela odideo-logizovaná. V západních zemích se nevyskytla už celá desítiletí ani jedna nová, nadšení vzbuzující idea. Poslední, kterou znám, byla idea politické jednoty evropského kontinentu. Tuto ideu mezi tím byrokraté v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku degradovali na nedůstojné tahanice s agrárními cenami a měnovými problémy.

Na Západě chybí úplně program pro mladou generaci, které přeci nemů-žeme stále jen vykládat, že musí hájit vše, co bylo dosaženo. T o jc banální samozřejmost, ale mladí lidé chtějí svět přetvářet, to je nejdůležitějáí motor pokroku.

Neposkytneme-li dnešní mladé generaci mobilizující program vytváření její budoucnosti, nedáme-li jí příležitost k pozitivnímu nadšení, bude to výlučně vina nás všech, především oněch starých a moudrých, jestliže bude mnoho mladých lidí hledat útočiště v extrémních, negativních ideách, jestliže se tolik z nich i dnes nadchne pro marxismus.

Jediný pozitivní a mobilizující program, který můžeme vypracovat, jedi-ná skutečná alternativa k marxistickému programu může být koncepce založená na křesťanských principech, na křesťanském sociálním učení, na základně demokratické společnosti respektující takové hodnoty jako je rodina, právní stát, osobní svoboda spojená s odpovědností a solidaritou, ochrana lidského života a lidské důstojnosti.

Opravdový program, vycházející z těchto zásad, program konkrétní, a přesto ukazující i vzdálené perspektivy, vůbec neexistuje. Pokud ho křesťané nezformulují, budeme ve střetnutí s marxismem ve stálé defenzivč.

Síla marxismu je vždy výrazem projevu slabosti křesťanství, to platí v kaž-dé situaci a v každé zemi. Síla komunistického hnutí v Itálii je důsledkem toho, že v této tradičně křesťanské zemi náboženství zdegenerovalo na zvyk,

447

na rodinnou tradici. Mnoho lidi tam jde do kostela, neb to činil už dědeček s babičkou, a po mši sv. jdou na komunistickou schůzi, což považují za zcela normální.

V dnešním křesťanství především chybí - s výjimkou malých, militantních sekt - misionářská činnost laiků. Vždycky cítím mrazení v zádech, když si uvědomím, že se v celých letech mého marxistického onemocnění nenašel ani jeden jediný křesťan, který by se mnou mluvil o mých omylech a o své víře. V řadě případů jsem se dověděl až po své konversi, že mnozí z mých přátel byli věřící lidé. Nebudeme-li s ostatními o víře mluvit, zanedbáme svou základní společenskou povinnost.

A tím jsme se dostali k tématu neobyčejně důležitému - k problému » dialogu mezi křesťany a marxisty«. Jsem rozhodným přívržencem tohoto dialogu - pokud si uvědomíme přesný výraz tohoto pojmu. Dialog, to je střet-nutí názorů, snaha druhého přesvědčit. Každý jednotlivý marxista je pro nás bližní, který je těžce ohrožen. Skutečný dialog je naší základní formou po-moci těmto bližním. Především dialog s jednotlivci, ale neměli bychom se vyhýbat ani formám kolektivního dialogu. Při něm ovšem musí být zaru-čeno, že křesťané budou mít rovné podmínky jako jejich odpůrci - partneři v onom dialogu. Sejdou-li se na nějaké » mírové konferenci« v Moskvě či Praze křesťané s marxisty a společně odsuzují (pod policejním dohledem) západní imperialismus, není to dialog, nýbrž podvod a masové šílenství oněch přítomných křesťanů. Dovolí-li zde na Západě kterákoliv křesťanská orga-nizace, aby jejím zasedáním předsedali marxisté, aby její mladí a nezkušení členové byli vystaveni indoktrinaci zkušených agitpropčíků a dialektiků, nejde také o dialog, nýbrž o přisluhování křesťanů při indoktrinaci - a jde o nedůstojné podbízení oněm drahým.

Především však je absurdní, jestliže se dnes v křesťanském táboře používá výrazu »dialog« pro tendenci politického spojenectví s marxisty. Dialog je střetnutí, historicky nezbytné překonávání ateistického světového názoru. Spojenenctví s marxisty je cestou k sebevraždě křesťanství. J. Plojhar - či Ernesto Cardcnal - nevedou dialog, oni slouží a svádějí jiné k přizpůsobení, bezzásadovosti, kapitulaci.

Nikoliv spojenectví, nýbrž historické střetnutí mezi marxistickým a křes-ťanským táborem (nevidím žádné třetí síly, která by se mohla na budoucnosti Evropy podílet) rozhodne o tom, jak bude zítra svět vypadat.

O našem osudu - a to je řadu let mé hluboké přesvědčení - se rozhodne v závodě mezi vnitřním, duchovním a morálním rozpadem komunismu a mezi na venek směřující, dosud v podstatě úspěšnou mocenskou expanzí sovět-ského impéria. U ž proto vzniká paradoxní situace, že křesťané musí toto střet-nutí vést na Východě - kde k tomu nemají vůbec žádné mocenské prostředky -výrazně ofenzivně a zde na Západě v podstatě defenzivně.

Naše úloha zde na Západě je zabrzdit sovětské mocenské expanzi mírovými prostředky, tvrdá názorová konfrontace se západním marxismem a pomoc (materiální, morální, politická) křesťanům východních zemí.

A specielní úkol všech nás, kteří zažili komunistický systém, je pomáhat svými zkušenostmi, šířením informací a spoluúčastí na společenském životě západních zemí v překonávání dnešních negativních tendencí západního

4 4 8

křesťanství. Nezapomínejme, že je i Církev zde, v svobodné části Evropy, těžce ohrožena marxistickou infiltrací. T o platí především pro všechny pro-testantské církve a pro Světovou radu církví. V Německu je přes sto evange-lických pastorů současně funkcionáři a aktivními členy promoskevské D K P (Německá komunistická strana), další stovky spolupracují s jinými marxi-stickými skupinami.

Světová rada církví podporuje finančně marxistická teroristická hnutí a uvádí ve svých dokumentech v pochybnost západní demokratický systém. Její poslední zasedání v Moskvě bylo absurdním divadlem.

Závěr, který vyplývá z analýzy situace současného protestantismu je ten, že jediná možná a vhodná forma ekumenismu je v současnosti pomoc oněm skupinám uvnitř protestantských církví, které (jako např. německá »Not-gemeinschaft der Evangelischen Kirche«) vedou těžký boj o změnu orientace své církve.

Ale ohrožena je i naše církev. Skupiny mladých německých katolíků pochodují spolu s členy poloteroristického » Komunistického svazu Německa « při četných - často násilných - demonstracích. Mnoho německých katolíků působí v »mírovém hnutí«, žádajícím jednostranné odzbrojení Západu. »Představ si, je válka, a nikdo tam nejde! « - toto pozoruhodné heslo šíří i dnešní katolická mládež.

U ž jsem mnohokrát odpovídal, že si nemusím nic představovat: Tuto absurdní situaci jsme přece zažili v noci z 20. na 21. srpen - důsledky jsou všem známy. Osm měsíců později jsme se dověděli, že by k nám sovětská armáda nebyla bývala vtrhla (Sověti by byli zkusili nějaké jiné řešení, třeba v duchu dnešní »polské varianty«), kdyby bylo Československo připraveno k obraně.

» Mírové hnutí« v Německu je dnes podivná organizace. Většinu v něm mají křesťané, vládnou v něm - jak jinak! - krajní levicové síly. Podle zprávy podané v Bundestagu je tzv. »ICrefeldský apel« zhruba z 80% financován D K P , která je opět financována z východního Berlína.

Dokonce i katoličtí teologové se tu a tam hlásí k heslu ještě absurdněj-šímu: » Lieber rot als tot! «

Jako by pojmy rudý a mrtvý byly nějaká alternativa! Stát se rudým, zna-menalo v dějinách východní Evropy pro minimálně 66 milionů lidí krátce potom smrt. Rudý a mrtvý, to jsou jen dva spolu klusající apokalyptičtí jezdci současné doby.

Obrana - v případě krajní nouze i se zbraní v ruce - nejenom není v roz-poru s křesťanským učením. Může být dokonce povinností křesťana, nejde-li jen o svobodu, ale i o víru. A v současné době je věc svobody a křesťanské víry vlastně jedna a jediná věc. Bez víry by byla svoboda bezobsažná a zba-vena morálních principů by musela degenerovat v nevázanost. Bez svobody by byla křesťanská víra odsouzena k dlouhé, snad staletí trvající existenci v nových katakombách.

Křesťané se nemohou rozhodující dějinné konfrontaci s marxistickými silami vyhnout. Mohou a musí jen učinit vše, co je v jejich silách k tomu, aby toto střetnutí bylo nekrvavé, aby se odehrávalo v jiných sférách než v oblasti válečné.

449

Násilí nepotřebujeme - a považovat ho za prostředek ke změně situace ve východní Evropě by byla sebevražedná koncepce. Komunismus je silný jenom v oblasti násilí; a napadat nepřítele tam, kde je nejsilnější, odporuje zásadlám zdravého rozumu.

Jsem přesvědčen o tom, že rozhodující částí našeho zápasu je a zůstane duchovní střetnutí s marxistickými silami. Právě z toho důvodu jsme loni založili ve Spolkové republice Německo organizaci zvanou »Konservative Aktion «, která má mezitím přes 40.000 aktivistů - z toho jsou přes 40 % mladí lidé mezi 16 a 25 lety. Úkol této organizace má být právě duchovní střetnutí s marxistickými silami, popularizování křesťanských hodnot. V tom směru chceme nikoliv nahradit, nýbrž jen doplnit německé křesťansko-demokra-tičké hnutí, které pro svou strukturu musí být zaměřeno především na mo-censkou politiku.

1) Konservative Aktion « usiluje o skutečný dialog - především na vysokých školách. Není to úkol jednoduchý, poněvadž na řadě německých vysokých škol existuje atmosféra opravdového teroru. Marxistické studentské skupiny nejenom ohrožují a omezují v jejich právech demokratické a křesťanské stu-dentské organizace, nýbrž dokonce zabraňují mnohým profesorům nor-mální výkon jejich povolání.

Stalo se třeba na universitě v Münsteru, že jsme před podnikem » Kon-servative Aktion « nabídli marxistickým organizacím otevřený dialog a polo-vinu řečnického času u mikrofonu v sále. Jenomže oni to chtěli jinak: Pět set jich napřed demonstrovalo po městě proti » fašistické provokaci na uni-versitě «, potom násilně vniklo do budovy, zdemolovalo zařízení v několika místnostech a pak vniklo do sálu, v němž probíhal náš diskusní večer za účasti asi 350, převážně křesťansky zaměřených studentů. Marxisté nechtěli disku-tovat, chtěli se jednoduše prát. Nevytížili jsme možnosti požádat o pomoc přítomnou kriminální policii, naši dobře připravení studenti věc vyřídili sami, vetřelce ze sálu vyhnali, v jednotlivých případech taky k tomu lehce vyplatili. Druhý den jsme v tisku oznámili, že nikdy nesáhneme jako první k násilí, ale že se budeme i napříště vždycky bránit, budeme-Ii napadeni. Dokonce i místní sociálně-demokratické noviny byly na naší straně, ale v ji-stých křesťanských kruzích se ozvala kritika. Prý - udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu i druhou. Jenomže, to snad opravdu platí jen pro jednotlivce. Udeří-li tě někdo na jednu tvář, nemůžeš mu přece nastavit tváře svých přá-tol, řipoluprncovníků, ovýcli b l ižních, n e b o tvář cclčlio n á i o d a !

A dokonce padlo v křesťanských kruzích i dost ošklivé slovo: Tohle by prý mohlo vést k fašismu. Naše Konservative Aktion se hlásí k výroku jednoho německého politika: » Nepoužijeme nikdy metod, které už jednou zruinovaly v Německu demokratickou republiku. Budeme tolerantní k tolerantním lidem. Ale máme odvahu tvrdě udeřit proti všem, kdo chtějí toleranci zneu-žít k tomu, aby později zase mohli být netolerantí ke všem tolerantním. 0 Tohle opravdu neřekl žádný fašista, jméno onoho politika je Kurt Schu-macher a on byl prvním poválečným předsedou německé sociální demokracie.

Takové zjednodušení - kdo se postaví na odpor komunismu, je fašista -má bohužel i dnes v křesťanském táboře dost silný ohlas. M n e ani mé německé přátele taková obvinění nevystraší. Strach mám z jiných věd. K d y ž jsem

450

poprvé v ruzyňském vězení četl Písmo sv., šel mi opravdu mráz po zádech při těchto slovech: » Kdo se bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme její znamení na čelo nebo na ruku, bude také pít z vína Božího hněvu, které je smíšeno v kalichu jeho hněvu, a bude trápen ohněm a sírou před sva-tými anděly a před Beránkem« [Zjev 14, 9-11).

Klaněl jsem se sám ve svém životě šelmě? Nechci to nikdy už činit - a snad jsem tak trochu ono klanění už odčinil.

A svým spolubratřím v Německu, křesťanům, hlásícím se k pacifismu, nebo k rudě-zelenému hnutí (Němci kupodivu zapomínají, že rudá barva smíšená se zelenou dává hnědou - na to by právě tato země měla být opatrná!), hledajícím docela jiný význam v pojmu dialog, často říkám zhruba tohle: Samozřejmě existuje skutečně křesťanská alternativa k odhodlání se bránit, klást odpor. Je to alternativa dát se přibít na kříž. Zeptám-li se adresně jednotlivců, zda jsou k tomu odhodláni, mlčí anebo se vymlouvají. Zdá se, že ne metoda našeho Pána, ale spíše metoda různých Plojharů motivuje lidi v křesťanském táboře k tomu, aby odmítali i oprávněnou sebeobranu a hledali kompromisy, spolupráci, snažili se slučovat neslučitelné, oheň s vodou, svo-bodu s útlakem, lásku s nenávistí.

Ne, to není křesťanské, neb není křesťanskou snaha přivést křesťanství k zániku.

Hlavní frontou našeho zápasu je samozřejmě naše vlastní duše. Jenom najdeme-li sami v sobě více síly a odhodlání, více obětavosti a především silnější víru, můžeme doufat v pozitivní budoucnost, můžeme věřit, že Evropa v budoucnu nebude totalitní, kolektivistická, ateistická, nýbrž jednotná, svobodná a křesťanská Evropa.

D o k m n e i i t a c e

P R O H L Á Š E N Í P O S V Á T N É K O N G R E G A C E P R O K L É R U S O U R Č I T Ý C H S D R U Ž E N Í C H A H N U T Í C H Z A K Á Z A N Ý C H K L É R U

Někteří biskupové se obrátili na Svatý stolec se žádostí o vysvětlení a vhodné směrnice k tomu, jaké stanovisko mají zaujmout vůči dvěma otáz-kám, které vznikly v některých zemích zvláště v těchto posledních letech.

Jde především o víceméně organické vytváření sdružení skupin kněží, jež si kladou cíle politického rázu, ne sice jako vlastní politické strany, nýbrž jako organizace, založené na podporu určité ideologie nebo politického systé-

451

mu. Problém se kromě toho týká i tzv. profesionálních kněžských sdružení podobajících se svou povahou jistým způsobem odborům.

Po bedlivém uvážení různých případů a okolností a s přihlédnutím k to-mu, co v tomto směru říkají dekrety II. vatikánského sněmu a k čemu dospěl ve svých závěrech celocírkevní biskupský synod r. 1971, pokud jde o povahu kněžské služby a sdružovacího práva kněží, jakož i po vyslechnutí názorů jiných zainteresovaných Posvátných kongregací, tj. Kongregace pro vý-chodní církve, a konečně po poradě s komisí pro revizi Kodexu kanonického práva tato Posvátná kongregace prohlašuje:

1. Již odedávna mnoho diecézních kněží považovalo za nutné a vhodné využívat osobních výhod dosažitelných spoičováním s jinými ve sdružení pro pěstování duchovního života, na podporu církevní kultury, pro charita-tivní a zbožnou činnost a pro dosažení jiných cílů v plné shodě s jejich svátost-ným posvěcením a Božím posláním. Církevní hierarchie ráda uznávala, že i kněží mají právo sdružovat se mezi sebou, a to jak vytvářením sdružení, tak i členstvím v nich, vždy ovšem z důvodů zcela vyhovujícím povaze slu-žebného kněžství.

2. Zároveň však církevní hierarchie nikdy nedovolovala a ani v současné době nemůže dovolit, aby sdružovací právo kněží - a to jak v rámci církevního společenství, tak i v občanské oblasti - bylo uplatňováno členstvím ve sdru-ženích či hnutích jakéhokoliv druhu, která svou povahou, cíli a metodami své činnosti jsou na překážku církevnímu hierarchickému společenství a škodí kněžské totožnosti, jakož i plnění povinností, které kněží sami v Kristově jmé-nu vykonávají ve službě Božímu lidu. Kněží totiž - jak diecézní tak i řádoví -pro svou péči o vytváření křesťanského společenství se nikdy nestaví do slu-žeb nějaké ideologie nebo zájmové skupiny, nýbrž jako hlasatelé evangelia a církevní pastýři se plně věnují duchovnímu růstu Kristova mystického těla.

3. S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím zakázaná kněžská sdružení - i když byla zřízena jen občanským způsobem -která přímo či nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok.

Takováto sdružení či hnutí ve skutečnosti působí roztržky a nesvornost v Božím lidu, a to jak mezi věřícími, tak i mezi kněžími ve vzájemných vzta-zích a v jejich stycích s vlastními biskupy, a tím nepochybně též odsunují do pozadí kněžské poslání a narušují církevní společenství. Tyto dvě složky -kněžské poslání a církevní společenství - jsou základními prvky kněžského života a služby.

4. Stejně tak jsou s kněžskou službou neslučitelné, a proto všem kněžím zakázané ty organizace, které chtějí sdružovat jáhny či kněze v jakési odbory, neboť tím ve skutečnosti snižují jejich posvátnou službu na pouhé zaměstnání či řemeslo, srovnatelnou s funkcemi světské povahy. Taková sdružení totiž chápou úkoly služebného kněžství jen jako určitý pracovní poměr a mohou snadno postavit kněze do opozice vůči biskupům, kteří by tímto způsobem byli považováni jen za pouhé zaměstnavatele.

5. Je právem a povinností příslušných církevních úřadů pečovat o to, aby se kněží zdržovali zakládání a členství ve sdruženích a hnutích jakéhokoliv

452

druhu, jež nejsou v souladu s jejich kněžským stavem, jak k tomu nesporně dochází ve výše uvedených případech. Ten, kdo jedná v rozporu s pravo-platným zákazem příslušného církevního úřadu, může být též spravedlivě potrestán, přičemž se nevylučují ani kanonické censury servatis de ture ser-vandis.

Svatý stolec je přesvědčen, že rozvážným a pevným uplatňováním těchto předpisů se dokáže, aby skutečné charismatické dary, jimiž Duch svatý nikdy nepřestává církev zahrnovat, přinesly hojné plody ve prospěch kněžského stavu, služebného kněžství a všeho Božího lidu, zatímco by byla bdělými a sta-rostlivými zásahy biskupů odhalena a zcela vykořeněna falešná charismata, která se občas skrytě šíří a mohou uvést některé kněze v omyl.

Svatý Otce Jan Pavel II. při audienci, kterou mně, níže podepsanému prefektu Posvátné kongregace pro klérus, udělil 6. března 1982, ratifikoval a potvrdil toto prohlášení o některých kněžím zakázaných sdruženích či hnutích a nařídil jeho zveřejnění.

Rím, Posváná kongregace pro klérus, 8. března 1982

Prefekt Posvátné kongregace pro klérus, kard. SILVIO ODDI

K I D E N T I T Ě K A T O L I C K É H O K N Ě Ž S T V Í Komentář k Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus

i . Církev katolická je žárlivá na své kněžství. Pečuje o ně a chrání je jako zřítelnici svých očí. » Prohlášení o některých sdruženích a hnutích zakáza-ných všem příslušníkům kléru«, publikované Posvátnou kongregací pro klé-rus spolu s jinými čtyřmi zainteresovanými dikastérii, je jeden z mnoha důkazů pro to.

Církev to převzala od svého Zakladatele, jehož hlavní starostí v době veřejné činnosti bylo právě vytvoření skupiny věrných učedníků, které povo-lal, aby byli jeho přáteli, aby byli svědky jeho vzkříšení, aby hlásali jeho slovo, křtili, aby obnovovali nekrvavě jeho smrt eucharistickou oběd, aby odpouštěli hříchy. I když je zanechal ve světě, upozornil je, že nejsou » ze světa«, že zůstávají jako svědkové Absolutna a služebníci Božích tajemství.

Dějiny jsou učitelkou i zde. Období největšího rozkvětu církve jsou sou-běžná s nejintenzivnějším duchovním životem kléru diecézního i řeholního. Dějiny každé epochy a každého národa zaznamenávají mezi slavnými jmény jak na poli vzdělaností, zvlášť v posvátných vědách, tak na poli charitativním ve službě chudým, trpícím a vyděděným různých dob, nespočetný zástup jednotlivých i sdružených kněží. Dokonce i některá řeholní společenství měla svůj vznik v těchto iniciativách.

Bída nastala pokaždé, když se kněz vměšoval na pole působnosti, které mu nepatřilo, a stával se snadným nástrojem v rukou mocných té doby.

4-53

I různé josefinismy, které chtěly » řídit« a » ochraňovat« církevní život ve jménu státu, hleděly k sobě připoutat klérus sliby politického rázu a po-zemskými » výhodami«.

2. Dnes je identita katolického kněžství vzorně prožívána tisíci a tisíci velko dušnými muži zasvěcenými věci Kristově. Druhý vatikánský koncil, i když nepojednával o kněžích tak rozsáhle jako o biskupech, značně přispěl k prohloubení obrazu kněze a jeho specifické úlohy mezi Božím lidem a ve světě.

U ž svazky »organického společenství« vyžadují, aby kněz šířil zcela zvlášť jednotu a společenství Božího lidu. Ve vztahu k hierarchii vytváří společné posvátné svěcení a jednota poslání kněží »uvědomělé spolupra-covníky biskupů <i ( L G 28), vztah » hlubokého svátostného bratrství« (PO 8). Duch kněžského společenství se tedy jeví především v upřímné jednotě s pa-pežem a vlastním biskupem (CD 28, PO 7 , 14) i s ostatními spolubratry kněžími. Tak kněží žijí skutečně v onom » organickém společenství«, které je podstatným prvkem církve, a mezi lidem jsou konkrétním znamením ce-lého církevního společenství.

Je tu ještě něco víc. Svátost kněžství uděluje kněžím pomazání Duchem svatým (PO 2), připodobňuje je Kristu knězi a povyšuje je na živé nástroje k růstu a rozkvětu celého Jeho Těla, jímž je církev v liturgické akci » v osobě Kristově «, má svůj začátek, svou sílu a svůj cíl v Kristu. Kněží mají za úkol nést světu a ve světě Krista. Toto jejich poslání bude tím účinnější, čím bude v jejich životě velkodušnější a úplnější jejich připodobnění a odevzdanost Kristu. Synod biskupů v roce 1971 zdůraznil, že vytrvalost v kněžské opravdo-vosti vyžaduje celou existenci kněží. Tatáž pravda byla opakována Janem Pavlem II. v listě kněžím na Zelený čtvrtek 1979, v němž tvrdil, že » kněžská osobnost má být pro druhé jasným a čistým znamením a úkazem«, takže v každé situaci ve světě jsou kněží přítomní a lidem blízcí »jako kněží«.

3. I naše epocha zná specifická nebezpečí pro kněžskou identitu. Některá jsou rázu věroučného, jiná rázu kázeňského. Prohlášení kongregace pro klé-rus uvažuje o dvou typech sdružení duchovních, která pod zástěrkou, jež může být zdánlivě počestná, skrývají zhoubné nedostatky pojmu kněžství a vyvolávají těžké duchovní škody pro celé církevní společenství. Běží tu v prvním případě o sdružení poskvrněná typem ideologicko-politickým a v druhém případě narušená mentalitou odborářsko-třídní.

Prohlášení upřesňuje především, že církev vůbec nemá v úmyslu umen-šovat právo kléru na sdružování, když je to v pořádku a v souladu »s vlastním svátostným zasvěcením a božským posláním«, jak je to zahrnuto ve svobod-ném přijetí povolání ke kněžství. Jsou popsány dva druhy kněžských sdru-žení existujících v některých zemích a nesrovnávajících se s těmito požadavky učení a kázně katolické církve, protože zatemňují identitu a poslání kněží a těžce napadají nebo zraňují církevní společenství. V prvním případě běží o hnutí nebo sdružení v řadách kléru, která se všeobecně představují pod pláštíkem cílů samo o sobě vznešených: láska k vlasti, péče o mír a povzne-sení utlačovaných. Taková sdružení, i když ve skutečnosti a nejenom zdánlivě jsou svobodná, prostá nátlaku nejrůznějšího druhu, prakticky vytvářejí a pro-hlubují rozdělení v živém organismu církve. Obzvlášť tam, kde v jejich vnitřním

uspořádání dochází až ke zřízení jakési »protihierarchie«. Často jim bývá svěřen monopol na to, co ještě zbývá z » katolického tisku « i jeho cenzura. Jsou známy případy, že takové týdeníky jsou prakticky zúženy na orgány těchto sdružení a ideologickou propagandu, že odmítají nebo cenzurují články biskupů, že nemají místo pro uvedení s lov a dokumentů papeže, ani se nezmi-ňují o zprávách ze života všeobecné církve. Jako s takovými se s nimi konají porady a je jednáno. Chtějí proti biskupům nebo aspoň mimo ně zasahovat do života církve, seminářů, do liturgie, slovem do všeho. Některé sdružení došlo tak daleko, že chce psát» vodítka « pro » pastýřské listy které by měli biskupové předložit věřícím. Ani mír, který tato sdružení hlásají, není vždy mírem evangelia, který církev a kněz mohou a mají podporovat ze všech sil. Vedoucí těchto sdružení jsou často používáni, aby vytvářeli zvlášť v ci-zině i falešnou představu o místní církvi.

Působení těchto sdružení - ponechme stranou subjektivní úmysly kněží, mnohdy členů proti své vůli, pasivních v naději, často iluzorní, že si zajistí trochu prostoru pro pastorační činnost nebo «> se vyhnou většímu zlu« — je skutečností, kterou Prohlášení popisuje v bodě 3: Těžké poškozování kněž-ského poslání a církevního společenství. Je v protikladu s celým katolickým učením a s požadavky Druhého vatikánského koncilu, podle něhož »kněží se nikdy nedávají do služeb nějaké ideologie nebo lidské stranickosti, nýbrž jako poslové evangelia a pastýři v církvi se věnují duchovnímu rozvoji Kristova těla « (PO 6).

4. Drahý druh - který se nikdy nemůže připojit k prvnímu - jsou sdru-žení na bázi čistého sociologismu, kde jde o » profesi« nebo » odbory «. V ně-kterých zemích, naštěstí ještě ne v mnohých, zamýšlely některé skupiny kněží takto hájit vlastní »profesionální práva« vůči instituci církve. Je zřejmé, že problém není v tom, že kněží příslušejí k nějakému stavu a v něm rozvíjejí činnost podobně jako jiní občané činí např. v nemocnici, ve škole nebo v sou-kromém a veřejném podniku. Zde běží o sdružení odborového charakteru mezi kněžími jako kněžínti k uplatňování požadavků souvisejících s výkonem posvátné služby, která se obracejí proti církvi a její hierarchii.

Už při povšechném rozboru z hlediska správného názoru na církev a na katolické kněžství je jasné, že taková sdruženi jsou pochybená v samých ko-řenech. Jejich základem, jak zdůrazňuje Prohlášení, je redukce služebného kněžství a posvátné služby na » profesi nebo řemeslo «, na » nabídku práce «, zatímco biskup je vůči těmto sdružením považován za partnera v roli podni-katele. Na místo služby Kristu a věřícím, která je společná biskupovi i kléru, na místo církve jako » organického společenství na místo » přiměřeného vy-držování «, kanonicky předvídaného a zajištěného, zde jsou zaváděny prvky přebrané ze života odborů a dokonce z třídního boje, které zcela ničí katolický názor na posvátnou službu. Jiné nedorozumění nastává, když se tato sdru-žení uchylují k civilní autoritě, často nekatolické, která není kompetentní k posuzování otázek víry, a je s to vykládat navrhované požadavky jen podle odborářských pojmů, které přednášejí a zastávají taková sdružení. Jak bude hodnoceno přisluhování svátostmi v termínech » nabídky práce « nebo noční návštěvy u nemocných a umírajících? Jak se bude vysvětlovat opatření legi-timní církevní autority v případě nedodržení závazku celibátu přijatého při

45 5

o r d i n a d ? Snadno si lze domyslet , jaké důsledky z toho v y p l y n o u k e š k o d ě pastorace, přisluhování svátostmi, církevní organizace vůbec a farností zvlášť , př i přemísťování d u c h o v n í c h atd. Je zřejmé, že se dochází až po samé h r a n i c e sekularizace » povolání a p o s l á n í k byrokrat izad vz tahů k v ě n č í m a b isku-povi . Jaký duch a jaká teologie m o h o u naplňovat takováto s d r u ž e n í ? Jaké názory na církev, na kněžství , na církevní společenství, na s lužbu, na hierarchii ?

5. N e l z e se divit , ž e sv. Stolec prohlašuje, z e oba popsané d r u h y k n ě ž -ských sdružení ne jsou v souladu s učením a kázní církve, a proto je zakazuje . Zv láštní schválení Svatého O t c e dává Prohlášení závaznost pro ce lou církev.

V p o d o b ě výstrahy a zákazu se tedy projevuje bdělá starostlivost c í rkve o autentické pojetí katolického kněžství proti deformacím pocházej íc ím ať zevnitř n e b o z venku. Je-li kněžství zřítelnití očí c írkve, je třeba, aby ta zří-telnice byla čistá a jasná. U ž prostě proto, aby oko mohlo vidět. V ě r í d i kněží přesvědčení o své s lužbě to pochopí na první pohled a takovou starost ocení.

Z R O Z H O V O R U S K A R D I N Á L E M O D D I M

» Tento dokument měl být vydán už před několika lety, protože problém jehož sc týká, ueiií teprve dnešní. Na 11 cítíští se přiostřuje nejen ve východních zemích, kde jsou taková sdružení užívána jako nástroje, ale také v Latinské Americe a ve Spo-jených státech. Uletíte, např. » Sacerdotcs para el pueblo «, » Sacerdotes solidarios «, » Golconda «, » Coordination «, » Dialogo sacerdotal« a » Patres « v Severní Americe -to všechno jsou sdružení církví neschválená a s cíli ryze politickými. A tak jsme ten problém prostudovali spolu se víemi příslušnými kongregacemi a vydali jsme smSr-nice obsažené v tomto dokumentu. Vyšel v Osservatore Romano s komentářem řekně-me oficiózním. Jde o zachování kněžské identity. Jak to velmi důrazně připomíná Jan Pavel It., kněz niusí být člověk evangelizace - ve službě Božího slova, nauky církve, přisluhování svátostmi - s vyloučením všeho, co ví o politice a odborech.«

Kontenttíf (pochází snad od Vás?) uživí velmi tvrdých označení pro tyto knize, jako by byli nevím!, nasazeni do církve a jako by rozvraceli hierarchickou strukturu.

» Komentář má stejný původ jako dokument a nebyl napsán jednou osobou. Užívá silných výrazů, ovšem v některých zemích jsou tato sdružení zneužívána k to-mu, aby vystupovala jako oficiální reprezentace církve. A to nemůžeme přijmout. Tito kněží by chtěli podřídit pod svou kontrolu biskupy a předkládat j im obsah pastýř-ských listu.«

ProhUíenf nejmenuje, ale zdá se více než jasné, že jedno z (Uch sdružení je známé PACEM IN ramus v Československu.

» V komentáři se vyskytuje slovo » mír «, z něhož se dá usoudit, že j e míněno také Pacem iti terris. Všiclmi víme, jakou neblahou činnost vyvíj í toto sdružení, které vtrhlo na církevní pole přímo brutálně.«

V tkhto dnech jsou zde v Římě návMvou ad liinina českoslovenští biskupové. Ví se, že jeden z nich, biskup Vrana, patří oficiální k Paccm in terris.

45Ó

»Jestliže je členem tohoto sdružení biskup, je to ještě horší, než když je Členem kníz. Pokud k Pacem iu terris patří rnons. Vrana, pak se to pokárání vztahuje na něho přede všemi ostatními.«

Říká se to i o kapitulních vikářích, kteří spravuji osiřelé diecéze i> Československu. » O nich platí totéž. * Nemůže toto prohlášení způsobit v takových zemích nijaké potíže? »Jistě, působí, ale to nemůže církvi bránit, aby nesplnila svou povinnost jasní

vyslovit své názory a směrnice. Kromě toho víte, že v našem náboženském, knSžském povolání se někdy naráží na překážky a před nimi nesmíme uhýbat. Neříkám, že by mělo docházet k mučednictví, ale pro svou \ íru jsme připraveni... «

Jak to symbolizuje vál purpur ... » Správně, usque ad sanguinis effusioiiem, až k prolití krve. «

O D P O V Ě Ď P O S V Á T N É K O N G R E G A C E PRO K L É R U S K A R D I N Á L U T O M Á Š K O V I

Prot. 167699/I Eminenci nejdůstojnějšímu Pánu p a n u kardinálu FRANTIŠKU TOMÁŠKOVI arcibiskupu pražskému

POSVÁTNÁ KONGREGACE PRO KLÉRUS

Eminence, nejdůstojnější pane, když bylo zveřejněno 8. března 1982 »Prohlášení o některých sdruženích

nebo spolcích kléru zakázaných «, Vaše Eminence předložila Kongregaci pro klérus tyto následující dotazy: 1. Je třeba počítat sdružení » PACEM IN TERRIS «, které je nyní v ČSSR, mezi

ony spolky a sdružení, o nichž pojednává » Prohlášení «? 2. Povinnost pod bodem 5. téhož Prohlášení, uložená církevní autoritě,

vztahuje se se stejnou závazností, jakou váže biskupy ordináře, i na jiné ordináře, jako na apoštolské administrátory, kapitulní vikáře a generální vikáře?

K dotazům výše uvedeným dovoluji si odpovědět: ad 1) ANO ad 2) ANO

S tímto sdělením je mi potěšením projevit Vám příslušnou úctu

Vaší Eminenci oddaný Silvio kard. Oddi, v. r.

Pref.

f Maximin Romero Sekr.

457

D O P I S O T C E K A R D I N Á L A T O M Á Š K A P I T U

Odpověď Otce kardinála Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, ČSSR, které dosud nepochopilo rozhodnutí Posvátné kongregace pro klérus 0 této organizaci:

Sdružení katolických duchovních V Praze 18. června 1982 »Pacem in terris <1 Č S S R Spálená 8 i n 2 1 PRAHA I

Pokoj a Dobro! Odpovídám na Váš dopis z 25. 5. slovy, která mi byla řečena letos v březnu

na Státním sekretariátě v Římě. Podle Vašeho přání jsem po svém příletu do Říma odevzdal na Státním

sekretariátě stanovy S K D k informaci. Když jsem se pak otázal, zdali mi dají pro Vás písemnou odpověď, bylo mi řečeno: » U ž to není potřeba, poněvadž odpověď je dána Prohlášením o některých sdruženích nebo spolcích všem příslušníkům kléru zakázaných z 8. března.«

Dovolte, abych upozornil na jednu velmi závažnou okolnost k tomuto prohlášení. Prohlášení bylo vydáno z iniciativy Sv. Otce, a to pro celou církev, a jeho autoritou bylo schváleno a promulgováno. Proto nelze říci, že »ve Vati-káně« chyběla informovanost. Opakuji: Toto prohlášení není nějaké běžné prohlášení pro klérus v řadě jiných prohlášení, ale je zde přímá iniciativa samého Sv. Otce, který za svého kněžského života vícekráte navštívil různé oblasti světa, zvláště jako arcibiskup, a všude sledoval nejen život církve, ale 1 život kněží. A kromě toho může nám být zcela jasné, že jako náš víceletý soused v Krakově měl k tomu zvláštní příležitost, aby v tomto směru získal informace i o nás.

Kněží mají být » uvědomělí spolupracovníci biskupů « ( L G 28). Proto z hlediska věrohodnosti kněžské služby je neúnosné, aby někteří šli jinou cestou než biskup, který je v jednotě s hlavou Církve, s papežem.

A mimo to mají být vzájemně sjednoceni poutem kněžského společenství ( L G 41). » Církevní hierarchie ráda uznává, že i kléru je dovoleno se sdru-žovat, ať již zakládáním sdružení, nebo se hlásit k založeným, vždy však od-povídajícím kněžské službě « (V prohlášení kongregace pro klérus).

Na mimořádném zasedání synodu holandských biskupů v Římě bylo jednáno také o kněžských organizacích. Bylo zdůrazněno, že v duchu II. vati-kánského koncilu organizace kněží je pravidelně možná v rámci jednotlivých diecézí, n to jako » Kněžská rada « (Consilium presbyterale) ve spojení s bi-skupem.

Pokud by šlo ještě o jiné kněžské sdružení, má jen tehdy oprávněnou exi-stenci, když je v hierarchickém společenství kněží s biskupem a netrpí tím poslání biskupa a » Kněžské rady «.

Pokud by šlo o kněžské sdružení interdiecézní, pak ovšem potřebuje schválení hlavy Církve.

4 5 8

Jde o záležitost velmi závažnou. Je to patrné také z toho, že jsme my biskupové za našeho pobytu v Římě » ad limina « obdrželi od Státního sekre-tariátu pro nás osobně a pro kapitulní vikáře dra dokumenty s tím, abychom jim je odevzdali nejen po jejich informaci, ale i k informaci kněží.

1. Sacra Congregatio pro clericis: »Declaratio de quibusdam associa-tionibus vel coadunatiombus quae omnibus clericis prohibentur.« (Lat. originál ve fotokopii.)

2. »Per Pidentitä del sacerdozio cattolico« v časopise »UOsservatore Romano « 8-9 Marzo 19S2 (v originále).

Je to redakční článek, který deklaraci podrobněji komentuje. T y t o dokumenty přikládám v českém překladě a k nim také odpovědi

prefekta » Kongregace pro klérus « kard. Oddi na moje dotazy. Roma locuta - causa finita! V kněžském bratrství

Frant. kard. Tomášek v. r. arcibiskup-metropolita a primas čeký

D O K U M E N T C H A R T Y 77 Č. 22/82 K užívání § 178 v čsl. právní praxi

Federálnímu shromáždění Č S S R Nejvyššímu soudu Č S S R M . Lúčanovi, místopředsedovi vlády Č S S R K . Hrůzovi, řediteli sekretariátu pro věci církevní při předsednictvu vlády Č S S R

Charta 77 vydala dne 10. března 1982 jako svůj dokument č. 11/82 protest proti porušování zákonů, v oblasti náboženského života. Od té doby projednaly čsl. soudy další případy (např. 30. 3. 1982 případ Radima HloSánky, 7. 4. 1982 případ Josefa Bárty a Ladislava Trojana), při nichž postupovaly opSt podle takové interpretace § 10 zákona č. 218/1949 Sb. (týkajícího se hospodářského dozoru státu nad církvemi), která umožnila použití § 178 trestního zákona. Tato interpretace je v rozporu s československou ústavou a jinými platnými československými zákony. Mluvčí Charty 77 obdrželi rozbor ustanovení přísluš-ných zákonných norem a jejich realizace v ČSSR a postupují ho kompetentním orgánům. Doufají, že mylná interpretace bude nahrazena takovou, která odpovídá duchu příslušných zákonných předloh a - to především - která není v přímém protikladu k mnoha dalším přijatým zákonným ustanovením, platným v ČSSR a týkajícím se svobody přesvědčení, vyznání a víry.

V Praze dne 8. 7. 1982

Radim Palouš Anna Marvanová Ladislav Lis mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77

459

O TAKZVANOM MAŘENÍ DOZORU NAD CIRKVAMI

Ustanovenie § 178 trestného zákona postihuje tzv. marenie dozoru nad cirkvami a náboženskými spoločnosťami. Hrozí tiestom odňatia slobody až na 2 roky tomu, kto v úmysle mariť alebo síažovai výkon štátneho dozoru nad církvou alebo náboženskou spoločnosťou poruší ustanovenia zákona o hospodárskom zabezpečení církví a náboženských spoločností. Samotný § 178 teda bližšie nevymedzuje protiprávné správanie sa páchatela tohoto trestného činu, ale odkazuje na další zákon, a to na zákon 218/1949 Zb(ierky) o hospo-dárskom zabezpečení církví a náboženských spoločností a (na) vykonávacie vyhlášky. Tento zákon je východiskom a klúčom k právnemu postihu cirkví a veriacích už viae než 30 rokov. Problematika § 178 trestného zákona je vlastně problematikou zákona 218/49 Zb.

Velavravný je rok vydania zákona - 1949 - ked v Československu počas právnickej dvojročnice sa přebudovával celý právny systém na stalinských základoch. Ale zákon dobré slúži aj v období reálneho socializmu. Naproti tomu zahmlievajúce je označenie zákona - o hospodárskom zabezpečení cirkví a náboženských spoločností štátom. V 30 ročnej praxi zákona hospo-dářské zabezpečenie představovalo plat duchových vo výške 800 - 1.520 Kčs mesačne (mierne zvýšené až v r. 1981) a príspevok štátu na údržbu kostola, najmä ak sa duchovný pösobiaci v určitej farností angažoval v štátom pod-porovanej politickej organizácii kňazov. Podstatou zákona bolo úplné podria-denie všetkej činnosti církví štátnemu dozoru.

V § 7 odsek i zákona 218/49 Zb. sa uvádza, že výkon duchovenskej a podobné} činnosti v cirkvách a náboženských spoločnostiach sa viaže na štátny súhlas. Toto abstraktné vymedzenie sa v priebehu rokov internými, uverejne-nými alebo aj neuverejnenými smernicami neustále rozšiřovalo významové aj osobné. Dnes si polícia (ale aj súdy) vykladajú ustanovenie tak, že zahrnuje každú teistickú komunilcáciu medzi dvoma a viacerými osobami.

Okruh možných obviněných sa taktiež rozšířil. Zo znenia § 7 odsek 1 zá-kona 218/49 Zb. a§ 16 odsek 1 vykonávacej vyhlášky číslo 219/49 Zb. by vyplý-valo, že štátny súhlas potrebujú len duchovní. Oficiálny Komentár k trestné-mu zákonu však vyložil znenie zákona tak, že štátny súhlas na duchovenskú a podobnú činnost! potrebujú aj iné osoby, laici, nie iba duchovní. Tento rozšířený výklad zákona potom zahrnuje naozaj všetko a dáva Bezpečnosti dostatočne široký rámec na trestné stlhanie. Konkrétné případy z posledného obdobia ilustrujú mnohorakosť výkladu pojmu »duchovenská a podobná činnosd«, ako ho aplikujú Bezepečnosť a súdy.

V trestnej veci Josef Adámek a spol. vzniesla Štátna bezpečnosť Brno v r. 1979 obvinenie proti niektorým obviněným pre marenie dozoru nad cirkvami a náboženskými spoločnosťami na skutkovom základe, že rozšiřovali literatúru s náboženským obsahom medzi svojimi známými. V r. 1980 Okresný súd v Rimavskej Sobotě uznal vinu obžalovaných Labudu a Kesegovej podia § 178 tr. zák. z dövodu, že sa na súkromnej chatě spoločne modlili v skupině

asi 8 osob a předčítali si úryvok z Biblie. V r. 1981 Obvodný súd v Bratislavě 2 odsúdil Giintera Mateja Rompfa pre ten istý paragraf, pretože skupině 8-12 ročných žiakov premietal diapozitivy s náboženskou tematikou a před spo-

4 6 0

ločným jedlom sa v ich přítomnosti prežehnal. V r. 19S1 okresný prokurátor v Liberci vzniesol obžalobu pre trestný čin podia § 178 na Josefa Bártu okrem iného - pre súkromné vyučovanie teológie.

Ústava, zákony a vyhlášky, uverejnené v úradných zbierkach, nie sú jedi-nými úradnými dokladmi, upravujúcimi u nás náboženská problematiku. Qrkevné úřady na všetkých stupňoch štátnej správy vydávajú vo svojej kom-petenicii rözne cyklostylované, ale neuverejnené smernice, ktorými akože podrobnejšie rozpracávajú ustanovenie cirkevných zákonov. V skutočnosti smernicami dalej obmedzujú možnosť cirkevného pósobenia podTa momen-tálně dosiahnutého stupůa politického tlaku na cirkvi a veriacich.

Na republikových úrovniach sú t. č, takými smernicami Metodické po-kyny Ministerstva kultúry Slovenskej socialistickej republiky z 28. 1. 1970 (číslo 577/1970) a Směrnice Ministerstva kultury České socialistické republiky (číslo 12768/1970) ako aj z 30. 6. 1975. Podia nich sa udelený štátny súlilas vzťahuje úzenme iba na výkon bohoslužieb v kostole, v ktorom duchovný vykonává duchovnú správu, a keby chcel duchovný vykonávať bohoslužbu trebárs aj súkromné na svojom byte, potřebuje na to ďalší štátny súlilas.

Na udelenie štátneho súhlasu niet právnelio nároku a záleží výlučné na lubovóli cirkevného tajomníka, či súlilas udělí, alebo nie. V trestnej veci Josef Labuda a spol. súd vypočul ako svědka aj cirkevného tajomníka pre okres Rimavská Sobota. Súd mu položil otázku, na základe čoho rozhoduje v konkrétných prípadoch o udelení či neudelení štátneho súhlasu. Tajomník odpovedal, že na základe vlastného uváženia. Na ďalšiu otázku tajomník odpovedal, že aj keby obžalovaní bolí požiadali o udelenie štátneho súhlasu na vykonanie pobožnosti na chatě, súhlas by im nebol udělil. V trestnom spise proti Gabrielovi Povaloví na Okresnom súde v 2iline pre ten istý paragraf je založený spis Sekretariátu pre veci cirkcvné Ministerstva kultúry Slo-venskej socialistickej republiky, v ktorom Sekretariát oznamuje vyšetrova-ciemu orgánu, že by nebol udělil štátny súlilas na prijímanie osob do tzv. I II . rádu Karmelitánov, aj keby o udelenie súhlasu bol požiadaný.

Právny poriadok štátu tvoří pyramidu. Na jej vrchole je Ústava, ktorá zakotvuje základné zásady celého zákonodárstva. Pod Ústavou sú zákony, pod zákonmi vládne nariadenia, pod nimi nariadenia jednotlivých minister-stiev a tak dalej až po nariadenia miestnych národných výborov. Všetky takto usporiadané právně normy majů byť vo vzájomnom súlade. Nariadenie aj posledného národného výboru nesmie byť v rozpore s vyššími právnymi normami a v konečnom dosledku s Ústavou,

Ústavná zásada náboženskej slobody premietnutá do nižších právnych noriem a skutočného života 80. rokov v Československu vyzerá nasledovne:

ČI. 32 Ústavy hovoří: » Sloboda vyznania je zaručená. Každý může pre-vádzať náboženské úkony, ak to nie je v rozpore so zákonom.«

§ 7 odsek i zákona č. 218/49 Zb. hovoří, že duchovenskú a podobnú čin-nosť v cirkvách a náboženských spoločnostiach možno vykonávať len so súhlasom štátu.

§ 16 odsek 1 vládneho nariadenia č. 219/49 Zb. už rozširuje požiadavku štátneho súhlasu na akúkolvek duchovenskú činnosť (teda nie iba v cirkvách a náboženských spoločnostiach).

4<5l

Smernice ministerstíev kultúry uvedený štátny súhlas zužujú iba na jeden kostol.

Cirkevný tajomnik alebo sekretariát majúci výlučnú právomoc na ude-lenie alebo neudelenie súhlasu, ak je o to požiadaný, súhlas připadne neudelí.

Rovnako kuriózny je oficiálny výklad zákona 218/49 Zb. ohladom mníš-skych rádov. V paragrafe 14 zákona sa uvádza, že sa zrušujú dovtedajšie předpisy, upravujúce právně postavenie cirkví a náboženských spoločností. Stát si toto ustanovenie vykládá tak, že ním boli zrušené mužské rehole (ne-vedno prečo právě mužské a nie aj ženské). Takýto výklad okrem o poli-tickú moc nemožno opriet! o nič iné. Podia všeobecnej právnej teórie v právě platí zásada » dovolené je všetko, čo nie je zakázané«. (Viktor Knapp, Filoso-fické problémy socialistického práva, Praha 1967, str. 248 a n.)

Ak zákon 218/49 Zb. zrušil predchádzajúce předpisy o rádoch, nové ne-vytvořil. T o znamená, že niet právnej normy, ktorá by zakazovala existenciu řeholí a tieto by mali byť preto dovolené, samozrejme bez nároku na hospo-dářské zabezpečenie zo strany štátu. Pravděpodobně z takejto úvahy vychádzala Generálna prokuratúra ČSSR v r. 1968, ked na dopyt niektorých představe-ných mnížskych rádov písomne oznámila, že rehole neboli zrušené žiadnym právnym predpisom a móžu vo svojej činnosti pokračovať, resp. svoju činnost' obnoviť. Od r. 1968 nevyšiel k tejto otázke žiadny nový předpis, a predsa štátne orgány - vrátane gcnerálnej prokuratury - teraz znovu tvrdia, že muž-ské rády sú zrušené a akákoFvek aktivita v súvislosti s rádmi je mařením do-zoru nad cirkvami. Na ilustráciu tohoto právneho názoru v r. 1981 Okresný súd v Žilině odsúdil Gabriela Povalu, pretože mal získavať rózne osoby pre vstup do tzv. III. rádu Karmelitánov, ktorý ani podia cirkevného práva nie je rehorou.

Ženské rehole štát trpí v ústavoch sociálnej starostlivosti a v niektorých nemocniciach. Zásadné nedostávajú štátny súhlas na legálne prijímanie no-vých členiek a iba výnimočne dostanú súhlas na nadobudnutie vačšieho osobného majetku. Štát tvrdí, že řádové sestry potrebujú štátny súhlas aj na nadobudnutie například rodinného domu, ktorý by si chceli kúpiť z vlast-ných osobných prostriedkov. Táto interpretácia prakticky aj teoreticky ob-medzuje ich občianskoprávnu spósobilosť, a tým aj Ústavou zabezpečenú rovnoprávnosť pred zákonom. Z tohoto hladiska bolo Rakúsko za vlády cisára Františka I. pokrokovějším štátom než socialistické Československo. Za jeho vlády vyšiel Všeobecný občiansky zákonník z r. 1811, ktorý zakotvil všeobecnú občianskoprávnu spósobilosť dospělých osob.

Osobitnou kapitolou negácie práva je udelovanie a najmä odnímanie súhlasu na výkon duchovenskej činnosti duchovným. Podia § 1 odsek 1 vyhlášky č. 219/49 Zb. duchovní sú zamestnancami cirkví. Pastorálnu činnosť však móžu vykonávať len so súhlasom štátu a za výkon tejto činnosti im štát vyplácá plat. Ak sa pozeráme na vec z laického pohTadu štátu, na výkone pastoračnej činnosti majů duchovní prinajmenšom dvojaký právom chráněný záujem -realizujú nim svoje právo na prácu a poberajú jeho prostredníctvom finančně prostriedky na svoje živobytie. Odňatie štátneho súhlasu znamená pre du-chovného postih v oboch uvedených záujmoch. Ked štátny orgán rozhoduje o pripadnom odňatí štátneho súhlasu, mal by sa riadiť zákonom č. 71/67 Zb.

462

o správnom konaní. O odňatí súhlasu by mal rozhodnúť rozhodnutím (par. 46), ktoré by muselo obsahovat' výrok, skutkové a právně odóvodnenie, a pou-čenie o odvolaní. Účastníkom takého konania by bol duchovný, ktorému sa aiá súhlas odobrať (§ 14, odsek x), aj příslušný biskupský úřad a obaja by mali právo sa odvolal! proti rozhodnutiu. Ak by správný orgán odvolaniu výslovné neodňal odkladný účinok, odvolanie by odkladalo odňatie súhlasu.

Národně výbory (presnejšie: církevní tajomníci a sekretariáty) zaviedli prax, že odňatíe súhlasu iba oznamujú biskupskému úřadu ako hotový fakt, bez skutkového odóvodnenia a bez možnosti odvolania sa. Prieklep ozná-menia biskupskému úřadu zasielajú ako obyčajnú listová zásielku na vedomie dotyčnému duchovnému, taktiež bez výslovnej možnosti odvolať sa. A j keby sa taká zásielka stratila na poste, štátny aparát považuje súhlas dotyčnému duchovnému za odňatý.

V r. 1981 rímsko-katolícky kňaz Josef Kordík po takomto » odňatí« štát-neho súhlasu vykonal niekorko bohoslužieb, čakajúc na oznámenie o odňatí štátneho súhlasu od svojho zamestnávateFa, cirkvi, reprezentovanej biskup-ským úradom. Okresný súd v Lounech ho za to odsúdil na trest odňatia slobody pre marenie dozoru nad cirkvami.

V návážností na cirkevné zákony sa vytvořil systém cirkevných tajomní-kov na národných výboroch od vačších miest až po kraje a národně ministcr-stvá kultury. Ich právomoc voči cirkvi je takmer neobmedzená, pretože zá-kon alebo jeho oficiálny výklad prakticky všetky rozhodnutia v cirkevncj oblasti ponechává na ich uváženie. Ich právomoc údajné převyšuje len ich korupčnosť, o ktorej sa rozprávajú legendy. Svoju činnost! zrejme chápu ako súčasť oficiálnej štátnej politiky »postupné oslobodzovad stále širší okruh ludí od vplyvu náboženských predstáv«.

Proklamovaná demokratičnost! a spojenie s ludom nášho štátneho aparátu by sa mala prejavit! v tejto sféře tak, že by veriaci občania mali mať slovo pri obsadzovaní funkcií cirkevných tajomníkov. Pre začiatok by to slovo mohli vyslovovať hoci aj hierarchie jednotlivých cirkvi a štátom podporované cir-kevné organizácie. ZatiaF je skutočnosť taká, že najmenší vplyv na obsadzo-vanie týchto funkcií majů veriaci, a naopak najvačšiu šanciu na prijatie do funkcie majů uchádzači, ktorí dostatočne nahlas prejavili svoj ateizmus.

Marenie dozoru nad cirkvami koncipuje trestný zákon ako ÚHiyseI!ný trestný čin. Znamená to tolko, že ho može spácliať iba páchatel, ktorý vie, že može spáchat' tento trestný čin a zároveň ho chce spáchať (§ 4 trestného zákona). Vzhladom na odkazovací charakter paragrafu 178 trestného zákona iba ten móže spáchať tento trestný čin, kto pozná zákon 218/49 Zb. a vyko-návacie vyhlášky.

Takých ludí by nebolo v republike mnoho, ved zákon má viae než 30 ro-kov, a niektoré vykonávacie smernice sú vydané iba interne pre cirkevných tajomníkov. Naviac příklad stanoviska Generálnej prokuratúry vo věci mníš-skych řeholí ukazuje, že ten istý zákon si m6žu aj právničí vykladať priam protikladne. Ako potom možno očakávať poznanie cirkevných zákonov od prostých občanov, nikdy sa nezaoberajúcich právom. Podia striktného znenia zákona súd by mohol odsúdiť iba toho, u koho sa dokáže, že například vedel, že na skupinovú modlitbu a na predčítanie úryvku z Biblie na súkromnej

463

chatě potřebuje súhlas okresného cirkevného tajomníka, a modlí sa a čita z Bíblie tiež bez takého súhlasu.

A j keby sa modlenie a čítanie z Biblie (objektivna stránka skutkovej pod-staty trestného činu) preukázalo, ale by sa nepreukázalo, že obviněný vedel, že bez štátneho súhlasu je to zakázané (subjektivná stránka), mal by ho súd oslobodii!. Za posledně desaťročie však nie je známy případ, aby súd oslobodil obžalovaného z marenia dozoru pre nedostatek subjektívnej stránky, hoci sa niektorí bránili aj poukazom na túto okolnost:.

Nová kapitola v právnej úpravě náboženských práv občanov nastala ratifi-káciou Medzinárodných paktov o ludských právach. Veriaci občania mohli ratifikáciu privítať s nádejou prinajmenšom na obohatenie svojej márnej právnej argumentácie v zápase so Stá tnou mocou o uznanie svojho práva na slobodu náboženského presvedčenia. Práva, o ktorom aj Marx napísal: » Pri-vilégium viery je všeobecné ludské právo.« (Marx-Engels, Spisy, zv. i , Praha 1957, s t r- 387)-

Určitú skepsiu v suvislosti s ratifikáciou Paktov vyvolávala okrem iných okolnosť, že v oficiálnej dennej aj odbornej publiristike sa objavili články, podia ktorých ratifikácia Paktov neznamená žiadny kvalitatívny predel v čsl. právnom poriadku, pretože právně aj fakticky sú už všetky práva, obsiahnuté v Paktoch, v Československu zabezpečené.

Po niekofkých rokoch od ratifikácie sa ukazuje, že to naozaj žiadny predel nebol, pretože viaceré práva, obsiahnuté v Paktoch, sa naďalej nedodržiavajú, medzi nimi. právo na náboženská slobodu. Pakty však otvárajú možností za-ujímavej právnej argumentácie, najma v trestných stíhaniach pre marenie dozoru. Dokonca tak zaujímavej, že súdy ju ani nevyvracajú, ale ju radšej prechádzajú mlčaním, v rozpore s § 125 trestného poriadku, ukladajúcim súdu uviest! v odövodneni rozsudku, ako sa vyrovnal s obhajobou obžalovaného.

Pakty sú uveřejněné v Zbierke zákonov pod č. 120/1976. Náboženskú slobodu kvalifikovaným spflsobom vymedzuje a zabezpečuje článok 18 Paktu o občianskycli a politických právach. Uvádza sa v ňom, že každý má právo na slobodu myslenia, svedomia a náboženstva. Toto právo zahrnuje právo na slobodu prejavovať svoje náboženstvo alebo vieru sám alebo spoločne s inými, verejne alebo súkromne, vykonáváním náboženských úkonov, boho-službou, zachováváním obradov a vyučováním.

Táto formulácia zahrnuje všetky náboženské úkony, ktoré v našich pod-mienkach prichádzajú do úvahy u veriacich občanov. Najmä zahrnuje všetku činnosť obžalovaných v röznych trestných činoch a konaniach, uskutočnených po ratifikácii Paktov, za ktorú ich súdy odsúdili podia § 178 trestného zákona. Formulácia článku 18 odsek 1 je nepodmienečná, nevyžaduje splnenie žiadnej ďalšej podmienky pře výkon práv v článku uvedených. Nevyžaduje teda udelenic osobitného štátneho súhlasu pre ich výkon.

Ak vychádzame z požiadavky bezrozpornosti právneho poriadku štátu, vyvstane otázka, ako možno navzájom zladiť zákon 218/49 Zb. a vykonávacie předpisy vyžadajúce štátny súhlas na výkon náboženských úkonov s Paktom o občianskych a politických právach, ktorý štátny súhlas na ich výkon nevy-žaduje. Oba boli uverejnené v Zbierke zákonov a oba naďalej platia.

4 6 4

Najprirodzenejším riešením, ktoré by zároveň najlepšie zodpovedalo po-žiadavke právnej istoty, by bol postup, na ktorý sa republika zaviazala v člán-ku 2 odsek 2 Paktu - v súlade so svojím zákonodárným postupom uskutočniť změny v právnom poriadku tak, aby slobody obsiahnuté v Pakte boli plne právně zabezpečené. T o by znamenalo zrušiť zákon 218/49 Zb. a vykonávacie předpisy, alebo ich aspoň novelizovať tak, že sa z nich odstráni požiadavka štátneho súhlasu na výkon náboženských úkonov, uvedených v Pakte.

A j pri trvajúcej platnosti zákona 2x8/49 Zb. možno nájsť logický výklad, ako-tak pripúšťajúci jeho súbežnú účinnosť s Paktom. Podia tohoto výkladu samotný podpis Paktu vládou Č S S R třeba považovať za generálny štátny súhlas na výkon vsetkých náboženských práv, uvedených v Pakte, jednotlivo už nie je potřebné súhlas vyžadovat!. Jednotlivo by sa vyžadoval a uděloval súhlas iba v prípadoch, kedy výkon práv úzko súvisf s ich hospodářským zabezpečením, tj. prakticky pri ustanovovaní duchovných do štátom platenej pastoračně) činnosti. V týehto prípadoch by bola požiadavka osobitného štátneho súhlasu právně zlučitelná s Paktom. Vo všetkých ostatných prí-padoch móžu veriaci vykonávať náboženské úkony volné.

Osobitnú zmienku vyžaduje ustanovenie článku 18 odsek 3 Paktu. Toto ustanovenie uvádza podmienky, za Ictorých možno výkon práv, uvedených v prvom odseku, obmedziť. Inými slovami - výkon práv je nepodmienečný, obmedzenie práv je podmienečné.

ČI. 18. odsek 3 uvádza dve podmienky pre obmedzenie práv: obmedzenie vyžaduje zákon a je to potřebné pre zachovanie veřejného poriadku, bezpeč-nosti, zdravia, morálky alebo základných práv a slobßd iných. Obe podmienky sú spojené zlučovacou spojkou » A «, preto musia byť splněné kumulativně, súčasne, aby nastala možnosť obmedzenia práv (Viktor Knapp, Zvláštní logické argumenty v tvorbě práva, Právník, č. 10/1979, str. 918). Obe pod-mienky vo svojom súhrae vytvárajú podmienku obmedzenia práv.

Ak by sa za prvú podpomienku považoval zákon 218/49 Zb. a vykoná-vacie předpisy, druhá podpodmienka by bola splněná len vtedy, ak by sprá-vanie sa osob pri výkone náboženských práv podia či. 18 odsek 1 rušilo alter-nativně veřejný poriadok, bezpečností, zdravie alebo morálku alebo základné práva a slobody iných. Ťažko si predstaviť, že by za normálnych okolností v našich podmienkach k niečomu podobnému mohlo döjstl.

Avšak ani zákon 218/49 Zb. a vykonávacie předpisy nemožno dosť dobré považovať za splnenie prvej podmienky. Článok 5 odsek 1 Paktu totiž zakazuje členským štátom Paktu uskutočňovať právně akty zamerané na obmedzovanie práv, uznaných Paktom, pod rámec daný Paktom.

Z druhej podpodmienky azda zvádza k nesprávnemu výkladu pojem veřejný poriadok. Veřejný poriadok v zmysle medzinárodného práva (Pakt je súčasťou medzinárodného práva) nezahrnuje všetky právně normy vnú-troštátneho právneho poriadku, ale len základné zásady vnútroštátneho práv-neho poriadku. Medzinárodné právo neochraůuje vžetky kogentné ustano-venia vnútroštátneho právneho poriadku (Zdeněk Kučera, Mezinárodní právo soukromé,Praha I975,str.88).Medzi základné zásady nášho právneho poriadku patří napr. zásada vedúcej úlohy K S Č , demokratického centralizmu, mono-gamného manželstva apod. Pojem veřejný poriadok v našom právě yymedzpje

465

§ 36 zákona č. 97/1963 Zb. tak, že sú to zásady spoločenského a štátneho zriadenia ČSSR a jej právneho poriadku, na ktorých je potřebné bez výhrady trvať.

Nie je preto porušením veřejného poriadku v zmysle čí. 18 odsek 3 Paktu -ani splněním podmienky pre možností obmedzenia náboženských práv - ak si občan nevyžiada štátny súhlas pre ich výkon, hoci to vyžaduje zákon 218/49 Zb. a vykonávacie předpisy.

Opačný výklad pojmu veřejný poriadok by bol z hladiska článku 18 odsek 3 Paktu logicky nepřípustný aj v tom, že by druhů podpodmienku (porušenie veřejného poriadku) odvodzoval z prvej podpodmíenky (zákon 218/49 Zb. a vykonávacie předpisy) a tým by obe podpodmíenky redukoval na jednu, kým článok 18 odsek 3 vyžaduje existenciu dvoch samostatných podpod-mienok.

Ak by sa článok 18 Paktu takto dósledne aplikoval, § 178 by sa mohol z trestného zákona vypustií, pretože by sa prakticky nedal spáchat' trestný čin marenia dozoru nad cirkvami. Paragraf 178 však v trestnom zákone zostá-va, Bezpečnost! podia neho stíhá a súdy odsudzujú. Zočivoči existujúcej súdnej a policajnej praxi sú úvahy uvedené vyššie iba akademickým cvičením, pre-tože súdy a Bezpečnosl! na ne nedbajú. Podia § 178 sa judikujú politické rozsudky. Proti nim nepomóže sebelepšia právna argumentácia. Proti nim pomöze iba politický tlak občanov. Najskór za dodržiavanie existujúceho práva, potom za zrušenie samotných zákonov, ktoré slúžia ako pláštík pře terajšie rozsudky. A nakoniec za prijatie lepších zákonov.

JEŠTĚ K UŽÍVÁNÍ § 1 7 8

Otče kardinále,

myslím, ze by bylo třeba prozkoumat POSUDKOVOU ČINNOST JUDR. Jaroslava Hájka ze Sekretariátu pro věci církví při ministerstvu kultury v Praze a že by se objevilo mnoho právně zajímavých faktů. Bylo by třeba jen vyžádat si soudní spisy kněží za několik posledních let souzených - převýšily by desítku!

1. Po ODIIOHNÉM VYHODNOCENÍ, v němž by Vašemu právníku jistě rád pomohl i dr. Vít OP, měla by církevní vrchnost (bylo-Ii by lze, nejlépe konference Ordinářů) vypracovat HOZKLAD proti zneužívání § 178 tr. zákona k věznění kněží i laiků a ne-respektování ani ústavních práv, ani základních lidských práv podle dohody z Hel-sinek a dodat to Generální prokuratuře a p. presidentovi.

2. Snad by k tomu bylo lze i připsat, že § 178 tr. z. i církevní zákony z r. 1949 zastaraly a dnes odporují i novým závazkům našeho státu - a podle čl. 25 Ústavy požádat o novelizaci těchto zákonů, jak se k tomu náš stát výslovně zavázal.

3. I 11a to bylo by lze poukázat, že nezákonná praxe prováděná Sekretariátem pro věci církví, jak se na ni poukazuje v rozkladu, velmi poškozuje dobré jméno naší republiky v zahraničí a také ztěžuje porozumění mezi církví a státem a nutí církev k obranným zásahům.

A b y o nás n e p l a t i l o o n o : »QUI TACET, CONSBNTIRB VIDETUR. «

Váš v Krista oddaný P. Jan Bárta, ofni

Liberec, 8. 8. 1982

466

S v ě d e c t v í

O D S O U Z E N Ý O T E C B Á R T A S O U D Í S O U D

Případ františkána Josefa Bárty, jehož obsáhlou dokumentaci pod názvem Bílá kniha ve věci Josefa Bárty (převzatou z Informací o církvi) jsme přinesli v 78. čísle Studií (1981, str. 575-589), má své smutné a pro současnou situaci přiznali lé pokračováni. Otec Bárta spolu s Mu Jr. Ladislavem Trojanem byli odsouzeni okresním soudem v Liberci dne 7. dubna 1982. Prvý k 18 měsícům nepodmínili!, druhý k 10 měsícňm podmínění.

Přinášíme zde: 1) poslední slovo otce Bárty, jež je svým přesným právnickým rozborem příslušných zákonů obžalobou samého soudit a vilbec soudu! praxe v této oblasti, 2) » roz-sudek « libereckého sondu, po němž jsme si nemohli odpustit necitovat Sofonlák proroka, 3) Bártovo rozvedeni odvoláni, jež jeho obhájce podal příslušné instanci a 4) last but nou least » odborné « vyjádřeni Sekretariátu pro viel církvi, na něž sc otec Bárta ve svém rozboru několikrát odvolává. Ducha tohoto » vyjádření« lze asi nejlépe vystihnout slovy: jc povoleno jen to, co je výslovné přikázáno; tedy naprosto umrtvujlcí pojetí legality.»Odborné vyjádření« vděčně přejímáme z Informací o církvi 4/1982, str. 13-17.

Pro informaci dodáváme, že otec Bárta byl v důsledku svého odvolání znovu souzen, •1 to krajským soudem v Ústí nad Labem. Tento soud shledal odsudek libereckého okresního soudu nepřiměřeně tvrdým (co Vy na to, paní předsedkyně senátu, Milado Rosenberijová?) a snížil jej o 6 (fest) měsíci) l Písemný rozsudek, bez něhož otec Bárta nemňže nastoupit výkon trestu, mu však dodnes nebyl doručen. Máme za to, že otec Bárta nespěchá. Nicméně, otec Bárta odhalil mistrně interpretační zvfllí, jež vládne v Československém soudnictví a, co je horší, nad československým soudnitevím; zvňli, která se zákony jen ohání (Jakub Demi by řekl: jako kráva ocasem).

V příštím čísle přineseme pro úplnost dokumentace rozsudek Krajského soudu v Ústi nad Labem. Dříve než mohl nastoupit výkon trestu, předstoupil Otec Bárta před spra-vedlivější soud Boží, kde dostal odměnu za své mučednictví a svědectví ukřižovanému Kristu. Zemřel totiž náhle g. prosince 1982 na třetí srdeční infarkt v 62. roce svého života, z nějž takřka třetinu prodělal v komunistických koncentračních táborech pro svou věrnost Pánu.

POSLEDNÍ SLOVO OBŽALOVANÉHO JOSEFA B Á R T Y PŘED OKRESNÍM SOUDEM V LIBERCI

Vážený senáte, roka 1952 po centralizaci řeholí a po dlouhé vyšetřovací vazbě, strávené pře-

vážně v samovazbč na Ruzyni, byl jsem za kněžskou činnost v kroužcích mládeže odsouzen na 20 let pro údajnou velezradu. 16 let jsem pak strávil v různých nápravně pracovních táborech.

V roce 1968 se mi při řízení o vymazání trestu u soudu omluvili. Protože jsem .dlouholetou nezákonnost zažil na vlastním těle, jsem na zákonnost velmi citlivý.

Roku 1969 jsem při havárii utrpěl těžký otřes mozku, zlomila se mi pánev, spodní čelist a rozbil kyčelní kloub. Roku 1970 jsem dostal těžký infarkt a jako zdravotně

4Ó7

těžce poškozený občan dostal jsem se do invalidního důchodu. R o k u se 1978 objevila angína pectoris, která mne občas upoutává i na lůžko.

Protože jsem nemohl zastat místo administrátora děkanského úřadu v e Vrchlabí, odstěhoval jsem se do Liberce, zde jsem rád do roku 1977 pracoval jako v ý p o m o c n ý duchovní u sester v D D ve Vratislavicích a v Českém Dubu.

K d y ž shrnu všechno, s čím jsem se setkal od prvního vyšetřování asi před třemi lety až po dnešek, musím s politováním konstatovat, že se málo děje podle přesného znění naších jinak dobrých zákonů. Proto ve spisech i obžalobě narážíme na nejistoty a právně pochybně stavěné věcí; proto se i obžaloba snaží > o odborné vyjádření « Sekretariátu pro věci církví opírat.

Ani zde, před soudem, nestojím proto, že bych. prokazatelně porušil přísně a přesně vykládaný paragraf nějakého zákona, nýbrž proto, že některé mé činy neodpovídají výkladu § 178 tr. z. právníkem jmenovaného Sekretariátu.

Druhým závažným problémem od počátku vyšetřování j e neznalost věcí víry a náboženských úkonů u vyšetřovatelů. Problémy, i právní, z této věci vyplývající vedly k mnoha nedorozuměním.

S politováním musím také konstatovat, že » odborný výklad« Sekretariátu pro věci církví, psaný jako odpověď na otázky mého vyšetřovatele, už svou formulací, když se snaží přímo řešit » právní otázky «, dostává se do rozporu s tím, co žádá § 107 tr. ř. Snaží se totiž ovlivňovat prokuraturu i soud právním kvalifikováním mnoha věcí, u nichž se odpovědně nemůže opírat o zákon.

jádro právní i mravní problematiky tohoto přelíčení vidím v tom, že různé formy výkladů § 178 tr. z. jmenovaným Sekretariátem nejsou obecně přístupné j a k o texty zákonö s komentáři. Sekretariát tyto výklady vydává obyčejně ex post, když už pro-bíhá řízení.

Loni po propuštění z vazby, jsem se začal o tyto výklady nebo vyjádření Sekre-tariátu pro věci církví více zajímat a zjistil jsem:

1) žc od roku 1949 do roku 19Ó1 trestem, za jasné přestoupení z. č. 218/49 Sb. bylo, jak zákon sám stanoví, nejvýš 6 měsíců;

2) žc od roku 1961 dodnes vyšlo nejméně 10 metodických či odborných výkladů z. č. 218/49 Sb. a s ním souvisejícího § 178 tr. z. Znal jsem jediný výklad - protože byl zaslán v roce 1968 všem řeholím i našemu Sekretariátu - a ten j e velmi benevo-lentní. Během let se výklady začaly v závažných věcech různit. T y t o interpretace, veřejně nepřístupné, zneklidňují nejen kněze a věřící, j ichž se bezprostředně dotýkají, nýbrž i orgány bezpečnosti, prokuratury a soudů, které jsou v aplikaci zákona stejně nejisté. T y t o výklady také působí, žc jinak čestní občané, kteří znali výklady vče-rejší, dnes mohou být stíháni, i když si podle komentářů trestního zákona nejsou vědomi toho, že by některý zákon porušili.

A právě tuto dlouholetou právní nejistotu v otázce oblasti, kterou může postihnout § 178 tr. z. lze kvalifikovat jako pronásledování věřících, protože j c vhání do stracho-vých situací, aby nakonec jeden druhého ncusvědčoval jako z trestních činů z toho, co do té doby pokládali dokonce za ústavou chráněná práva.

I v obžalobě citované »odborné vyjádření« Sekretariátu pro věci církví je tohoto typu:

1) Směšuje věci , týkající se veřejno-právního působení církví s ústavou chrá-něným právem 11a náboženské úkony.

2} » Odborné vyjádření « překračuje svou kompetenci, k d y ž se pokouší otázku

468

soukromých, modliteb několika věřících v jejich bytě, soukromé vzdělávání v teo-logii, soukromé náboženské závazky věřícího právně kvalifikovat, bez ohledu na ústavní záruky v oblasti svobody vyznání a náboženských úkonů. K d y b y m í l o jít o persekuci náboženství, nelze sc při tom odvolávat na zákon 218/49 Sb., protože tam nic takového není. N e b o j e v Č S S R opravdu třeba mít státní souhlas k tomu, aby se věřící se spolubydlícími v bytě mohl pomodlit? A je-li to třeba, podle jakého zákona? Rozhodně ne podle zákona o hmotném zabezpečení církví,

Žádám proto soud, aby k tomuto bodu obžaloby jasné uvedl, podle kterého para-grafu zákona se zakazuje společně v soukromí pomodlit, nebo o náboženském životě diskutovat a že to nelze kvalifikovat jako ús tavou zaručené právo 11a náboženské úkony, nýbrž jen jako t úmyslné maření státního dozoru nad činností církví«.

Myslím, že by se každý zloděj do krve bránil, kdyby nebyl souzen za to, co o jeho případu říká přísně vykládaný trestní paragraf s pečlivým přihlédnutím kc všem for-málním prvkům trestného činu, nýbrž » odborné vyjádření« některého ministerstva.

3) Důkazem této tendence zmíněného »odborného vyjádření« Sekretariátu pro věci církví jsou i tendence tlačit mimozákonným způsobem několik tisíc dodnes uvnitř organizace katolické církve žijících řeholních osob k vymření. Snad si při tom ten, kdo odborné vyjádření vypracoval, ani výslovně neuvědomuje, že jeho formulace někde opravdu narážejí na zákon - a to na § 259 tr. z. » Stávající právní řád, «jak on píše, nemůže přeci být vůlí nějakého státního úředníka, nýbrž je j tvoří sbírka zákonů, které mají všichni občane zachovávat. A o těchto zákonech především platí, že co jimi není zakázáno, j e dovoleno. Zvláště tehdy, když to pomáhá tomu, aby nás ze zahraničí nemohli obviňovat z pokusů o genocidu: dosáhnout totiž různými tlaky, tresty a zastrašováním toho, aby v této generaci určitá skupina věřících, totiž řeholní křesdané, vymřela.

A toto si jistě žádný z našich zákonů nepřeje, ale zřejmě si to přeje formulace » od-borného vyjádření «, kterému pan prokurátor v obžalobě říká » závazný výklad usta-novení právních předpisů, týkajících se právních poměrů církví . . . zejména zákona 218/49 Sb. «.

V našich rodinách - jsou zde 2 - mimo nejstarších bratří a sester našli domov -protože samotným bylo v e světě těžko - i mladší, kteří se pro řeholní ideály rozhodo-vali v letech 1968-72, takže když dodržují své závazky, jde o stav » fakticky trpěný « (4. strana žaloby). Nejmladším rozmlouvá trvalé závazky Otec provincial sám pro obtížnou situaci (jak plyne z výpovědi Jana Buriana). Občansky si mezi sebou inten-sivně pomáháme - ale každý může kdykoli odejít (jako ing. Dachovský nebo pan Popovic). Nikdo tedy není nikým a ničím ve své svobodě omezován.

Nezbývá mi leč s politováním konstatovat, že se v protokolech o vyšetřování ani v textu obžaloby nikde a nikdy neuvádí, který z patnácti paragrafů z. č. 2x8/49 Sb. 0 hospodářském zabezpečení církví jsme s dr. Trojanem porušili.

I to jsem situací nucen konstatovat, že se vyšetřování, obžaloba a následkem toho 1 soudní jednání soustřeďují v p odstatě jen na to, v jakém rozsahu jsme s dr. Trojanem využili práv, která máme podle Ústavy či. 24 a 32 a podle Sb. zákonů č. 120/76, či. 18: »Každý občan má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. T o t o právo v sobě zahrnuje svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společní s j inými, at veřejně nebo soukromé, vykonáváním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. «

Kromě toho, co jsem k výkladu § 178 tr. z. uvedl, žádá tento paragraf po subjektivní

stránce úmysl mařit dozor státu nad hospodářským zabezpečením církví. Tento úmysl tu rozhodne nebyl, protože tu bylo přesvědčení o ústavní oprávněnosti těchto úkonů.

A b y se naplnila skutková podstata trestního činu, musí být tento čin nebezpečný pro společnost. Č í m vsak jsme mohli poškodit společnost statisticky více než z 5 0 % věřící, užíváním svých ústavních práv, modlitbou, soukromou mší v e vlastním bytě, rozhovory o sebezdokonalování, či soukromým studiem věcí v íry v mimopracovní době?

Právně myslím, j d e jenom o to, upřesnit obsah toho, co zaručuje Ústava a mez i -národní pakt o lidských právech - a zda to, co jsem soukromě konal, nenarušuje oblast, chráněnou zákonem o hospodářském zabezpečení církví. Vše ostatní jsou právně pochybné a mirnozákomie konstrukce.

Toto vše jsem ve svědomí cítil jako potřebné uvést, než se senát odebere k poradě. V rozsudku žádám, aby se paní předsedkyně senátu podle § 125 tr. ř. vypořádala sc vším, co jsem během procesu uváděl na svou obhajobu.

V Liberci ó. 4. 1982 Josef Jan Bárta

ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA

HOZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY I T I . O I 7 / 8 1 - 4 7 9

Okresní soud v Liberci rozhodl v hlavním líčení konaném dne 7. dubna 1982 v senátě složeném z předsedkyně J U D r Milady Rosenbergové a soudců Miroslava Kopeckého a Miroslavy Pikorové t a k t o :

Obžalovaní [) Josef B á r t a ,

narozený 18. března 1921 v Příbrami, důchodce, bytem Liberec 4, N a Perštýně 243/15,

2) M U D r Ladislav T r o j a n , narozený 27. června 1912 v Krásné Hoře, okr. Příbram, důchodce, bytem Liberec 14, Vrchlického 328/81,

j s o u v i n n i , žc v Liberci 4, Na Perštýně 243/15, v Liberci 14, Vrchlického 328/81 a v Liberci 25 -Vesci, ul. Nad Nisou č. 205, v domech obývaných obžalovanými nezákonně organi-zovaným konventem fratiškánského řádu, ač nemají státní souhlas k v ý k o n u ducho-venské činnosti podle § 1<5 nebo § 17 vládního nařízení č. 219/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církve řínisko-kntolické státem,

- obžalovaný Josef B á r t a v době od 1. ledna 1977 nejméně do r8. listopadu 1980, obžalovaný M U D r Ladislav T r o j a n nejméně též od x. ledna 1977 do 18. listopadu 1980 konali mše a další náboženské úkony za účasti dalších osob, j a k o spo-lečné modlitby, tzv. kapituly duchovní obnovy a j iné;

- obžalovaný Josef B á r t a v téže době a j i ž od r. 1971 organizoval, připravoval a vedl v ý u k u bohosloví, zaměřenou na průpravu na řeholní život, formou kurzů tzv. » noviciátu« a »Juniorátu«, v rozsahu býv. katechetických kurzů na C y r i l o -metodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, sám připravoval studijní plány, zpracovával a neustále aktuálně doplňoval studijní materiály, zajišťoval je j ich rozmno-žování a rozšiřování, vedl konsultacc a prováděl zkoušení studujících, při čemž v obdo-bí roku 1977-1980 studovalo v rámci nezákonného libereckého františkánského k o n -ventu nejméně 9 osob,

470

t e d y , že oba obžalovaní v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností porušili ustanovení zákona o hospodář-ském zabezpečení církví a náboženských společností.

T í m s p á c h a l i trestní čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § tyS tr. z.

Z a t o s e u k l á d á podle § 17S tr. zák.

1) obžalovanému Josefu B á r t o v i trest odnětí svobody v trváni osmnácti měsíců.

Podmíněný odklad výkonu tohoto trestu sc nepovoluje. Podle § 39 a) odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazuje soud pro výkon trestu obžalovaného

Josefa B á r t u do prvé nápravně výchovné skupiny. 2) obžalovanému M U D r Ladislavu T r o j a n o v i trest odnětí svobody v trvání

deseti měsíců. Podle § 58 odst. i písm. a) tr. zák. povoluje se podmíněný odklad výkonu tohoto

trestu a podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanoví se zkušební doba v trvání tří roků. Podle § 55 odst. i písm. a) tr. zák. propadají obžalovanému Josefu Bártovi tyto věci:

i bohoslužebný oděv se zelenou výšivkou, alba, T bohoslužebný oděv zelený se štolou, i bohoslužebný oděv červený se štolou, 1 bohoslužebný oděv bílý s výšivkou a štolou, 2 skleněné konvičky na mešní víno, 1 obětní miska (paténa), uvnitř pozla-cená, i kovový kalich, v horní části zdobený věncem z kroužků, uvnitř pozlacený a dále písemnosti a publikace: výpis z listu papeže biskupům, tři díly Pastorální teologie pro semináře, texty: Teolog a čtenář, Otec kazatelského řádu, Všeobecné poučení o liturgii hodin.

Obžalovanému M U D r Ladislavu Trojanovi: bohoslužebné roucho červené barvy, bohoslužebné roucho černé barvy, komže

bílé barvy, františkánský řádový oděv hnědé barvy s kapuci a cinguhiin, dvě skle-něné nádobky 11a mešní víno ve tvaru džbánků, obětní miska-paténa pozlacená, jeden kalich ve spodní části zdobený, uvnitř a na horním okraji pozlacený a dále tiskoviny a písemnosti: Moderní teologie, Teolog a čtenář, strojopis Od Adama ke Kristu, kniha Myšlenky a prsten, vázaný strojopis Klausura, vstup zakázán, cyklostylovaný výtisk Psychoanalýza moderního ateismu.

Podle § 230 odst. 2 tr. řádu vyhrazuje si soud rozhodnutí o zabrání vřcí, náležejí-cích j iným osobám ve smyslu § 73 odst. r písm. c) tr. zák. ve veřejném zasedání.

O d ů v o d n ě n í V e věci bylo zjištěno výpovědí svědků Jana Záně, Jana Buriana, Antona Popovičc,

Josefa Zamkovského, Georgiose Iliase, Antonína Dabrowského, ing. Karla Dachov-ského a písemnostmi, zajištěnými při domovní proldídce u svědků Dabrowského, Zamkovského, Buriana, Iliase a Záně, dále pak z písemností zajištěných při domovní prohlídce u obžalovaných Josefa Bárty a M U D r Ladislava Trojana toto:

Obžalovaní Josef B á r t a a M U D r Ladislav T r o j a n nejméně od 1. 1. 1977, ve skutečnosti však j iž dříve, organizovali a soustřeďovali kolem sebe osoby, které j iž přijaly řeholní závazky, nebo které pro přijetí takových závazků přicházely do úvahy a které pro řeholní závazky získávali. Mezi takové osoby náleželi všichni shora uvedení svědci. Obžalovaný Josef Bárta organizoval v Liberci j iž od r. 1971 studium

47 í

bohosloví, jehož se zúčastnili uvedení svědci, zajisfoval - pro toto studium studijní materiály, ověřoval znalosti studujících formou pohovorů a zkoušek, utvrzoval svědky v záměru stát se řeholníky řádu sv. Františka a dodržovat tzv. generální konstituce františkánského řádu:, upravené pro podmínky v ČSSR. ilegálními » Statuty provincie sv. Václava «, obsahujícími nejen otázky způsobu života a víry, ale i otázky hospoda-ření, nabývání a dalších disposicí s majetkem. Studium svědků v podstatě směřovalo k tomu, aby v budoucnu podle situace ve státě a v římsko-katolické církvi mohli být účastníci studia muži tajně vysvěceni na kněze římsko-katolické církve a františ-kánského řádu. S výj imkou svědka Zamkovského ostatní se vesměs před započetím studia u Josefa Bárty neúspěšné ucházeli o přijetí ke studiu na teologickou fakultu v Litoměřicích nebo Bratislavě.

Výpovědí svědkyň Aleny Jánošíkové, Jitky Daňhelové, Jarmily Sedlaříkové a Květy Vinklárkové, dále pak písemnostmi zajištěnými při domovních prohlídkách v bytech těchto svědkyň, jakož i u Josefa Bárty, je zjištěna obdobná situace, pokud jde o svědkyně a jejich vstup do ženské větve řádu sv. Františka a studium teologie u téchto svědkyň, pouze s tím rozdílem, že šlo o studium teologie stanovené pro ženské členky řádu bud" v rámci příprav na složení řeholních slibů, nebo v rámci dal-šího soustavného vzdělávání a utvrzování v teologii.

Z výpovědí dalších svědkyň Alžběty Bolješíkové a Antonie Pavlíkové, v pod-statě pak s určitými odchylkami i z výpovědí všech j iž jmenovaných svědků j e zji-štěno, že všichni tito svědkové žijí nebo, pokud jde o ing. Dachovskéko a Antonína Popovice, po určitou dobu žili v Liberci v domech, které jednotlivě nebo ve spolu-vlastnictví vlastní osoby, které se považují za členy františkánského řádu. Jde o tzv. konvent františkánského řádu, jehož představeným a čelným organizátorem byl Josef Bárta a dalším významným členem pak M U D r Ladislav Trojan, oba jako řá-doví kněží.

V domech takto organizovaného konventu františkánského řádu pravidelně a podle předem přijatých plánů byly pod vedením obou obžalovaných konány spo-lečné modlitby, organizovány tzv. kapituly duchovní obnovy a prováděny další bohoslužebné úkony, jako svěcení hostií, udílení hostií a jiné. Obžalovaní zde sloužili též soukromé mše. Všccluiy tyto úkony byly oběina obžalovanými konány za účasti obyvatel jednotlivých domů, různě přítomnými, podle možností a povinností sta-novených v rámci závazků řeholního života, popřípadě v rámci přípravy na takový život. Organizování těchto náboženských úkonů bylo součástí způsobu života v do-mech konventu, Šlo o domy v Liberci 4, Na Perštýně 243/15, v Liberci 14, Vrchlického 328/81 a v Liberci 25-Vcsci, Nad Nisou 205. Pro život v konventu byly tyto domy označeny názvy » Porciunkule «, » San Damiano « a » Career! *. K o v n ě ž obyvatelé domu vedle občanských jmen užívali též jména řádová. T a k obžalovaný Josef Bárta užívá řádové jméno Jan, obžalovaný M U D r Ladislav Trojan jméno Kosmas, svědek Jan Záii jméno Petr, svědek Jan Burian jméno Metod a podobně i další členově nele-gálního konventu. V jednotlivých domech j e prováděno společné hospodaření s finan-čními prostředky, které obyvatelé dobrovolně odevzdávají. Jak obžalovaný Josef Bárta, tak obžalovaný M U D r Ladislav Trojan vedli toto společné hospodaření. Vaření obstarávala vždy některá ze svědkyň, např. svědkyně Boiješíková působila takto nejprve u Josefa Bárty, později u M U D r Ladislava Trojana. Všechny shora uvedené skutečnosti jsou zjištěny též z výpovědí samotných obžalovaných a vyplývají z v y h o d -nocení písemností a věcí, které byly zajištěny při domovních prohlídkách uskuteč-

4 7 2

něnýcli v domech v Liberci 4, Na Perštýně 243/15, v Liberci 14, Vrchlického 328/81 a v Liberci 25-Vesci, Nad Nisou 205, ve dnech 18. listopadu 1980 a 28. ledna 1981. Někteří svědkové, zejména svědkyně Jánošíkovi, Sedlaříková, Vinklárková, Datlhe-lová, svědkové Záň, Dabrowský, Burian, svědkyně Bolješíková, v řízeni před soudem uváděli, že původní výpovědi v přípravném řízení učinili pod nátlakem, snažili se znehodnotit pravdivost a platnost svých vlastní cli výpovědi. Tato tvrzení o nátlaku byla však spolehlivě vyvrácena výslechem vyšetřovatele OS S N B kpt. Lubomíra Ježka před soudem a konečně svědkové sami od tohoto tvrzení v hlavním líčení ustu-povali. Srovnání a vyhodnocení výpovědí svědků, písemných dokumentů, jakož i vypovědí obžalovaných jednoznačně shora uvedenou činnost obžalovaného Josefa Bárty a M U D r Ladislava Trojana potvrzuje.

Obžalovaní se hájili tvrzením, že si nebyli vědomi nezákonnosti vlastního počí-nání, že postupovali tak, jak j im velí jejich náboženské přesvědčení a povinnosti řádo-vých kněží. Tvrdili, že šlo o soukromé bohoslužby, neurčené pro veřejnost, při nichž pouze někdy byly přítomny jiné osoby zpravidla na žádost, v důsledku nemoci, stáři apod. Obžalovaný Josef Bárta popíral, že při studiu bohosloví poskytoval organizo-vaně či systematicky pomoc studujícím. Dále se dovolával toho, žc takovouto činnost započal v r. 1968 se souhlasem státních orgánů, a proto tuto činnost nepovažoval za nic protizákonného.

Svědectvím svědka TliDr Josefa Koukla z Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích je zjištěno, že studijní materiály a plány studia zajištěné v této věci odpovídají svým rozsahem býv. katechetickému studiu na bohoslovecké fakultě, nebo středoškolskému předmětu náboženství z vyšších ročníků gyinnásií.

Svědectvím Josefa Dobiáše, vikáře arciděkanskélio úřadu církve říinsko-katolické v Liberci, je zjištěno, žc tento církevní funkcionář nepřicházel s oběma obžalovanými blíže do styku, činnost obžalovaného Josefa Bárty řídil pouze v době, kdy tento vyko-nával duchovenskou službu u řeholních sester v Českém Dubě. Činnost obou obžalo-vaných, s jejíž podstatou byl seznámen, považuje za neoprávněnou a škodlivou pro farnost a dobré vztahy mezi církví a státem.

Doklady o objednávání bohoslužebných předmětů a k tomu zaměřenými výpo-vědím svědků i obžalovaných, je prokázáno, že obžalovaný Bárta objednával od orga-nizace Charita Kroměříž a Chrámová služba Broumov větší množství mešního vína a značné množství hostií, při čemž hostie by ly objednávány jak pro účely mší, tak pro účely přijímání věncích.

Dále bylo zjištěno ze zprávy církevního tajemníka O N V v Liberci a výpovědí tohoto pracovníka, Jaromíra Halíře, žc obžalovanému Josefu Bártovi byl udělen státní souhlas k duchovenské činnosti podle § 16 vl. nař. č. 219/49 Sb. do 31. 12. 1976. Ožalovanému M U D r Trojanovi v okrese Liberec nebyl souhlas k duchovenské činností nikdy vydán. Obžalovaný Josef Bárta ani obžalovaný M U D r Ladislav Trojan nepožádali nikdy o udělení souhlasu ke sloužení soukromých mší.

Odborným vyjádřením Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury Č S R je zjištěno, že bez státního souhlasu ve smyslu § 16 nebo 17 vl. nař. č. 219/49 Sb. platného pro církev Hrasko-katolickou nemůže nikdo konat římsko-katolícké obřady za účasti dalších osob, a to ani ve svém bytě, ani v bytě jiných osob. Občan sí může byt zařídit jako soukromou kapli, avšak takto přizpůsobený byt nemůže být využíván k obřadům a úkonům, které jinak j e oprávněn konat pouze duchovní s uděleným státním souhlasem k činností. Jakékoli vyučování náboženství, konání školení, tzv,

473

cxcrcicií, rckolckcí bez státního souiilasu j e nepřípustné. T y p y školení jako juniorát a noviciát nelze považovat za prostou výuku náboženství, ale jde o specializovanou průpravu na řeholní život a takovéto školitelské akce vůbec zákonné předpisy nepři-pouštějí vzhledem k tomu, že v Č S S R není zákonem povolena činnost řeholních řádů. V roce 1968 byl ministerstvu kultury Č S R předložen návrh stanov v rámci tzv. Díla koncilové obnovy podle O. vatikánského koncilu o obnově řeholního života. Stanovy však nebyly nikdy schváleny a činnost tzv. Sekretariátu řeholních společností ve Slatiňanech, který bez právního podkladu vytvořili v období 1968/69 někteří řeholní činitelé, byla ukončena rozhodnutím ministerstva kultury v r. 1971. K opisům, v ý -tahům a překladům různých tiskovin náboženského charakteru ze zahraničí, které byly zajištěny u obžalovaných, je zprávou ředitele Sekretariátu pro věci církevní mi-nisterstva kultury zjištěno, že jejich distribuce, rozšiřování a zveřejňování není povo-leno ani církevním institucím, natož jednotlivcům (zák. č. 94/49 Sb. a směrnice Sekre-tariátu pro VĚCÍ církevn' ministerstva kultury Č S R čj. 12768/70).

O obžalovaných jc zjištěno zc zpráv o pověsti, z jejich vlastních výpovědí, dále obsahem rejstříků trestů a obsahem trestních spisů o předchozích odsouzeních, a to pokud jde o obžalovaného Josefa Bártu Státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 84/52 a pokud jde o obžalovaného M U D r Ladislava Trojana krajského soudu v Praze sp. 7.11. i T 22/Ó1, toto:

Obžalovaný Josef B á r t a pochází zc živnostenské rodiny, studoval na reálcc v Příbrami, kde v r. 1940 maturoval. Po maturitě pracoval v Německu do r. 1942, kdy vstoupil do františkánského řádu, vystudoval bohosloveckou fakultu a působil v tehdejším klášteře františkánského řádu v Praze II, Jungmannovo nám. 18. V rocc rp49 byl zařazen do duchovní správy jako administrátor farního úřadu v Kadani, odkud byl pak povolán zpět, neboť přečetl v děkanském chrámu v Kadaní při nedělní mši tzv. pastýřský list tehdejšího arcibiskupa Berana, který byl hrubě zaměřený proti zřízení republiky. Na to byl obžalovaný v klášteře v Želivi. V r. 1952 byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 1 písm. C ) odst. 2 písm. a) tr. zák. z roku 19JO k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků. Trestná činnost spočívala v organizováni ilegálních kroužků katolické mládeže zaměřených proti lidově-demo-kratickému zřízení a v další závažné protispolečcnské činnosti navázané na další osoby. V rocc 196tí byl obžalovaný Josef Bárta podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a v r. 1968 bylo mu odsouzení zahlazeno. V létech 1966-1968 pracoval ob-žalovaný jako dělník, v rocc 1968 začal opět působit jako duchovní správce nejprve 11 řeholních sester ve Slatiňanech a potom od x. 1. 1969 jako administrátor děkanského farního úřachl ve Vrchlabí, kde byl do r. 1971. Koncem r. 1971 j i ž jako poživatel invalidního důchodu se přestěhoval do Liberce a působil dále jako pomocný duchovní v Ústavu sociální péče vc Vratislavicích nad Nisou a posléze u řádových sester v Ústa-vu sociální péče v Českém Dubu. Pro tuto činnost mu byl vydán státní souhlas k v ý -konu duchovenské činnosti vc smyslu § 16 vl. nař. č. 219/49 Sb. V Liberci koupil obžalovaný původně společně se svou neteří Evou Bártovou rodinný domek Na Per-štýně 243/r5. V r. 1975 jednu třetinu tohoto domu od Evy Bártové odkoupila Alena Jánošíkova, jedna zc svědkyň v této věci.

Obžalovaný M U D r Ladislav Trojan pochází zc zemědělské rodiny. D o r. 1937 studoval a v tomto rocc promoval na lékařské fakultě University Karlovy v Praze. O d r. 1939 pracoval v Praze jako lékař, při čemž v r. 1945 vstoupil do františkán-ského řádu a do r. 1950 vystudoval též teologii. O d r. 1950 byl v rámci centralizace

řeholních kněží postupně na různých místech v klášterních domech. V r. 1956 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. V témže roce byl v Praze tajně vysvěcen na kněze. Obžalovaný M U D r Trojan v této době byl poživatelem invalidního důchodu. Od r. 1957 pracoval dále jako lékař postupně v Benešově, Vlašimi a v Říčanech, V r, 1961 byl krajským soudem v Praze odsouzen pro trestný čin podvracení republiky podle § 79 a) odst. i a odst. 3 písm. b) za trestný čin ohroženi státního tajemství podle § 88 odst, i a odst. 2 písm. c) zák. č. 86/50 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. V e v ý k o n u trestu byl však pouze do r. 1962, kdy byl podmíněně propuštěn a v r. 1965 11111 v rámci amnestie byla prominuta zkušební doba a odsouzení zahlazeno. Trestná činnost obžalovaného spočívala mimo jiné v toni, že od r. 1956 do r. 1961 přes sku-tečnost zrušení františkánského řádu pokračoval spolu s dalšími osobami v činnosti řádu a udržoval spojení s centrem řádu v Římě, při čemž činnost skupin řcholnikfi a dalších osob k řeholní činnosti inklinujících směřovala proti zájmům našeho socia-listického zřízení. O d r. 1962 do r. 1973 pracoval obžalovaný M U D r Trojan jako obvodní lékař v Pernarci, okr. Plzeň. V r. 1974 se obžalovaný přestěhoval do Liberce, kde zakoupil rodinný domek vc Vrchlického ul. č. 328/81 a pracoval opět jako ob-vodní lékař O U N Z v Liberci do svého odchodu do důchodu.

Po zhodnocení všech uvedených důkazů, posouzení zjištěných okolností jednáni obžalovaných i jejich osob, dospěl soud k následujícím závěrům:

Činnost církví v Č S S R je upravena právními předpisy a to zákonem č. 218/49 Sb. a vládními nařízeními č. 219-223/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a nábo-ženských společností státem. Dále pak směrnicí Sekretariátu pro věci církevní mini-sterstva kultury Č S R z 30. 6. 1975. K duchovenské činnosti je třeba udělení státního souhlasu ve smyslu § 16 a r7, pokud jde o říinsko-katolickou církev, vl . nať. č. 219/ 49 Sb. Státní souhlas k takové činnosti uděluje tajemník pro věci církevní příslušného O N V . Udělený souhlas platí v ž d y jen pro určité místo, na kterém bylo sloužení mší a provádění úkonů povoleno, a j e časově omezen. Za soukromou mší j e možno po-važovat pouze úkon vykonaný zcela bez účasti jakýchkoli dalších osob. Studium bo-hosloví j e v ČSSR. právně upraveno vl. nař. č. 112/50 Sb. o bohosloveckých fakul-tách a dalšími předpisy, které n& toto vládní nařízení navazují. Není přípustné orga-nizovat mimo státní dozor nad církvemi katechetické studium dalších osob, konat semináře, zpracovávat studijní texty a tyto rozšiřovat, stanovit studijní plány, provádět zkoušky, evidovat studijní výsledky osob a vydávat osvědčení o studiu. V Č S S R není připuštěna činnost řeholních řádů. T y t o byly zrušeny zákonem č. 218/49 Sb. Občané Č S S R mohou si podle své vůle jednotlivě dodržovat převzaté řeholní sliby ve svém soukromí, nemohou však nijak působit navenek, sdružovat a spolčovat se k nedovolené činnosti řádů, nemohou organizovat činnost dalších osob, přijímat nové členy řádu, organizovat nebo umožňovat j i m skládání řeholních slibů, ani sdru-žovat finanční prostředky ke společnému hospodaření. Taková činnost j e porušení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, maří v ý k o n státního dozoru nad náboženskou společností, neboř takto se náboženská společnost dozoru státu zcela v y m y k á . Provedenými důkazy bylo v tomto řízení zjištěno, že oba obžalovaní j i ž dříve, ale nejméně od počátku r. 1977 do 18. 11. 1980 organizovali bez státního souhlasu činnost náboženských komunit, prováděli bohoslužebné úkony j a k o mše, společné modlitby, teologická cvičení a další, jak to j i ž bylo popsáno, pro více osob. Obžalovaný Bárta umožňoval a osobně organizoval studium bohosloví

475

j iným osobám, a to Antonu Popovičovi, ing. Karlu Dachovskému, Janu Záňovi , Janu Burianovi, Georgiosi Hliasovi, Josefu Zamkovskému, Antonínu Dabrowskému.

Obhajoba obžalovaných, že si nebyli vědomi protizákonnosti své činnosti, neob-stojí. Již průběh života obžalovaných ukazuje, že si musili být vědomi tolio, že se jejich činnost neslučuje se zákony, že však omezení, které zákonné předpisy kladou, neuznávají a nejsou ochotni se j i m podrobit. Nejsou ochotni se smířit s tím, že v socia-listickém státě nemají místo řeholní řády, že svou činnost nemohou vyví jet kláštery, že náboženská svoboda neznamená provádění náboženských úkonů bez kontroly a v rozporu se zákonem, ani svobodu sdružovat se, propagovat teologické nauky a vzdalovat tím občany od aktivní účasti ria rozvoji socialistické demokracie, kultury í socialistického hospodářství. Obžalovanému Josefu Bártovi bylo ostatně učiněno upozornění výstrahou ve smyslu § x odst. 2 zákona o S N B č. 40/74 Sb. dne 15. 4. 1980, přesto ve své činnosti dále pokračoval a lze mít za to, že o provedení výstrahy byl informován i obžalovaný M U D r Ladislav Trojan.

Svým jednáním naplnili obžalovaní skutkovou podstatu trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák. Spáchaný trestný čin vykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti, a to zejména pokud j d e o činnost obžalovaného Bárty. Stupeň společenské nebezpečnosti je dán přitcžujícínii okolnostmi ve smyslu § 34 tr. zák. a dále i zvláštní povahou činnosti obžalovaných, která ve své podstatě představuje závažné narušování zájmů socialistické společnosti, spáchané obcházením zásadního společenského požadavku, aby činnost náboženských společností byla podřízena zákonnými předpisy stanovenému společenskému dohledu a aby náboženské společnosti vedly věřící občany k aktivní součinnosti k plnění celo-společenských cílů, zejména na prohlubování socialistických vymožeností, na plnění budovatelských úkolů a nikoliv ke zneužívání náboženského přesvědčení věřících občanů k cílům protisocialistickým, např. v šíření reakční ideologie mezi mladými lidmi. V komunitách, organizovaných obžalovanými, zejména pak obžalovaným Josefem Bártou jako hlavním iniciátorem, je zaveden systém společného hospodaření, který vedle určitých výhod pro všechny zúčastněné, umožňoval zejména obžalova-ným, aby sc podíleli na hospodářských přebytcích práce mladých členů komuny. Jak jinak by mohl důchodce s měsíčním příjmem kolem 1000 Kčs podnikat nákladné cesty do Itálie, Polska, SSSR, vlastnit a využívat osobní auto, provádět nákladné opravy a investice do nemovitého majetku, jak toto všechno bylo zjištěno v průběhu řízení. Z obecně přitěžujících okolností bylo hodnoceno zvláště, že činnost obžalo-vaných trvala dlouhou dobu, pokud jde o obžalovaného Bártu i po vyhlášení výstrahy orgány SNB, dále pak i skutečnost, že se obžalovaní ke své činnosti spolčili a k podobné činnosti přiváděli další, zejména mladé osoby.

Na oba obžalované se hledí jako by nebyli trestáni. Přesto nelze zcela odhlédnout od toho, že se obžalovaní v minulosti dopustili jednání svou povahou blízkého jednání nyní posuzovanému, totiž nelegálního organizování činnosti v náboženských krouž-cích, určené převážně mladým lidem, která ve svém období byla jednoznačně zamě-řena proti našemu: společenskému zřízení, byla proto hodnocena jako vysoce společen-sky nebezpečná a takto též posouzena v trestním řízení.

Současně byla hodnocena i sociální situace obžalovaných, je j ich věkem a nemo-cemi zhoršený zdravotní stav. Ke všem těmto okolnostem soud přihlédl ve smyslu § 3 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Činnost obžalovaného Josefa Bárty byla hodnocena jako podstatně závažnější j iž svým rozsahem a také proto, že

4 7 6

tohoto obžalovaného je možno hodnotit jako iniciátora páchaného jednání. U obža-lovaného M U D r Trojana bylo v jeho prospěch přihlédnuto ke skutečnosti, že po delší dobu vykonával bez zjištěných závad odpovědné občanské povolání a závadné činnosti se v plné míře věnoval až po odchodu do důchodu. Se zřetelem ke všeui hlediskům rozhodným pro ukládání trestů ve smyslu § 23 a § 31 tr. zák. byl obža-lovanému Josefu Bártovi uložen trest odnětí svobody ve výši tří čtvrtin zákonné trestní sazby, obžalovanému M U D r Ladislavu Trojanovi trest odnětí svobody v rámci prvé poloviny zákonné trestní sazby podle § 17S tr. zák. U obžalovaného Josefa Bárty vzhledem k závažnosti okolností případu, s přihlédnutím k dosavadnímu životu a chovám obžalovaného, nemohl soud dojít k závěru, že j e možno předpokládat dosa-žení účelu trestu i bez jeho přímého výkonu. Trest j e proto nepodmíněný a obžalo-vaný byl pro jeho v ý k o n zařazen do prvé nápravně výchovné skupiny, když v po-sledních deseti létech trest odnětí svobody nevykonával. Obžalovanému M U D r Ladi-slavu Trojanovi, jehož trestná činnost byla méně závažná, zejména též proto, žc byla méně obrácena k dalším osobám, a jehož způsob občanského života před spácháním trestného činu umožňoval závěr, že není nezbytné uložený trest odnětí svobody v y -konat, byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu na přiměřenou dobu, za níž soud považoval dobu 3 roků.

Obžalovaní používali při své trestné činnosti řadu bohoslužebných předmětů a byly u nich zajištěny ve velkém rozsahu písemnosti závadného rázu, u Josefa Bárty též písemnosti sloužící ke zpracovávání studijních pomůcek popřípadě tyto pomůcky. T y t o předměty soužily ke spáchání trestného činu. Proto vc smyslu § 55 odst. 1 písm. 11) tr. zák. bylo vysloveno propadnutí těchto věcí, tak jak jsou vyjmenovány ve výroku rozsudku.

Protože ke spáchání trestného činu sloužily i další věci, o nichž bylo v řízení tvrzeno, žc obžalovaným jako jejich vlastnictví nepatří, vyhradil si soud v souladu s § 230 odst. 2 tr. řádu rozhodnout o těchto předmětech vc smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. v dalším řízeni.

Proti tomuto rozsudku j e možné odvolání do osmi dnů od doručení jeho písem-ného vyhotoveiú. Odvolání se podává u okresního soudu v Liberci, rozhoduje o něm krajský soud v Ústí n. L.

V Liberci dne 7. dubna 1982

Za správnost vyhotovení: JUDr Milada Kosen bergová v. r.

» Běda místu ...

jeho velmožové jsou uprostřed ného jako řvoucí lvi, jeho soudcové jak vlci za velera ...« Sofoniáš 3, 1-3

R O Z V E D E N Í ODVOLÁNÍ OTCE B Á E T Y

Okresnímu soudu v Liberci K čj. i T 1017/81

Josef Bárta, důchodce, Liberec IV., N a Perštýně 15

r o z v á d í obsah odvolání podaného jeho obhájcem.

477

Proti rozsudku okresního soudu v Liberci zc 7. 4. 1982 čj. 1 T 1017/81 podal můj obhájce zavčas odvolání. K jeho rozvedení uvádím:

1) Napadený rozsudek zjišťuje, že jsem porušil ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví, ale nikde necituje konkrétné, která ustanovení tohoto zákona byla porušena.

A přece se tento zákon vztahuje jen na duchovní, » kteří působí se státním souhla-sem v duchovní správě

Já jsem důchodce. V kritickém období jsem nepůsobil v duchovní správě, jak potvrdil vikář Josef Dobiáš.

Trestní sankcí § 178 tr. z. nemohu být stricte podle zákona postižen, poněvadž ta je stanovena na porušen! zákona a nikoli na porušení druhotných, prováděcích no-rem, vydaných např. Sekretariátem pro včci církevní M K Č S R .

Zákon při jeho aplikaci posuzuje výlučné soud a není při tom vázán žádnými posudky prováděcích orgánů.

V daném případě jsem neporušil znění zákona č. 218/49 Sb. a nemohl jsem se tedy dopustit trestního činu podle § 178 tr. z.

2) Zákon č. 218/49 Sb. nikde nemá ustanovení, že činnost kněze i mimo duchovní správu vyžaduje státní souhlas. A duchovní správou rozumí se duchovenská péče o katolíky určitého farního obvodu (§ 2 ví. nař. č. 219/48 Sb.).

V kritické době jsem žádnou duchovní správu nevykonával. » Soukromé mše « ani - duto 11on concesso - za účasti dalších osob nejsou duchovní správou ve smyslu •/., č. 218/49 Sb.

Sloužení mše svaté patří k denní povinnosti každého katolického kněze na celém světě. Žádný zákon 11 nás - ani z. č. 218/49 Sb. - nenařídil, žc bych k tomu potřebo-val souhlas církevního tajemníka. Žádné odborné vyjádření Sekretariátu pro věci církevní ani jeho druhotná norma z 30. 6. 1975 nemá relevanci zákona.

A k trestnosti je třeba porušení zákona o hospodářském zabezpečení církví. Ten jsem nemohl porušit, poněvadž jsem nebyl v duchovní správě.

Moje náboženské úkony, včetně mší, nebyly v rozporu se zákonem - naopak byly ústavně chráněny, poněvadž náboženská svoboda ani právo na náboženské úko-ny a vzdělávání vc víře nejsou zrušeny.

3) Jc proto samozřejmé, žc ani po subjektivní stránce neměl jsem trestný úmysl mařit a ztěžovat výkon státního dozoru nad církví, když jsem byl přesvědčen o tom, že zákon č. 218/49 Sb. neustanovil dozor mimo duchovní správu nad církví.

4) Myslím také, že společenská nebezpečnost mé činnosti jc v rozsudku hyper-akccntovíína. Právě ze skutečnosti, že jsem byl před podáním obžaloby pro svou činnost pouze napomenut, jc zřejmé, že sc o společenskou nebezpečnost nejednalo. Kdyby se jednalo, vyšetřování by nebylo zastaveno, ani by mi téměř všechny písem-nosti - nyní znovu zabavené - nebyly vráceny K S S T B v Litoměřicích. O spole-čenské nebezpečnosti mluví teprve obžaloba, která j i konstruuje na základě nesprávné provedených výslechů svědků a ústavním právům ani Helsinským dohodám o zá-kladních lidských právech neodpovídajícím kvalifikování činů.

5) Pokud se týče teologického studia, j c třeba uvést, žc zákon č. 21S/49 Sb. stanoví jedině: Stát vydržuje učiliště a ústavy pro výchovu duchovních.

Nic více v tomto zákoně není uvedeno. Není v něm tedy zakázáno soukromě teologii studovat, teologické otázky konsultovat, opatřovat si scripta apod. Svědkem dr. Jose-fem Kouklem bylo vše odborně vyhodnoceno: vše má úroveň středoškolské látky

478

z náboženství. Žádný biskup na kněze nevysvětí někoho s těmito vědomostmi. Zma-tečně tedy a bez důkazu tvrdí rozsudek, že studium směřovalo k tajnému vysvěcení na kněze.

Ani v tomto případě jsem tedy nemohl porušit zákon č. 21S/49 Sb. 6) Rozsudek také v rozporu s objektivní pravdou tvrdí (str. 7), ze řeholní společnosti

u nás byly zákonem č. 31S/49 Sb. zrušen)-. I zde se rozsudek opírá pouze o posudek Sekretariátu, že » otázka řeholního života byla v Č S S R historicky vyřešena r. 1950 «, a dovolává se zrušující klausule § 14 z. č. 21S/49 Sb.

Jmenovaný § 14 ruší toliko všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, ale tyto už právně existující organizace neruší - naopak: hmotně j e zabezpečuje.

Nad to: všechny starší řehole vznikly před řadou staletí nu základě crokSních listin, vydaných českými králi nebo později nositeli nejvyšší moci ve státě. Zák. č, 218/ 49 Sb. sc řeholních společností nedotkl stejně, jako se nedotkl církvi.

Také: vl. nař. č. 22S/49 Sb.., které nabylo účinnosti 4. 11. 1949 v § 2 písni, b) stanoví, že do působnosti S U C (později Sekretariátu) přísluší, cituji: »správní věci církví ... jejich složek ... komunit. . . řeholi, klášterů, jakož i jejich věci hospodářské a finanční «.

V l . nař. č. 219/49 Sb. v § 2 stanoví, že duchovní, působící v duchovní správě, je světský nebo řeholní duchovní, a v § 11 uvádí zvýšený příspěvek pro opaty stejně jako pro biskupy.

U ž po internaci řeholníků 31. 5. 1950 vydal S U C vyhlášku č. 351, kde v § r stanoví, že »správa majetkových podstat řádů a kongregací, které neslouží řeholním účelům, přejímá náboženský fond «, a v § 2, že » výnosy z těchto majetků... použijí se zejména k úhradě osobních a věcných potřeb řádů a kongregací a. Kdyby je zá-kon už r. 1949 zrušil, nedalo by sc mluvit ani o nich, ani o jejich majetku.

Zákon č. 218/49 Sb. také nezakazuje život podle řeholních ideálů či norem, nýbrž JEN vykonávání duchovní správy bez státního souhlasu. Neporušil jesm tedy zákon.

Jen jako perličku dodávám: Dr. Jaroslav Havelka, autor všech jmenovaných cír-kevních zákonů a rozhodující činitel 11a SLJC v červenci 1950 na Velehradě prohlásil: » Nezamýšlíme zrušit mužské řády a kláštery nařízeními« (str. 65) a » Celou reorga-nizací nebyla dotčena právní existence mužských řádů a kongregací« (str. 65) - Ve-lehradský sborník, Olomouc 1950.

7) Pro sebe jako kněze považuji dále za liluboce urážlivé, že podle § 55 tr. •/,. pro-padly ve prospěch státu mešní kalich a bohoslužebná roucha jako INSTRUMENTA senuuus. Zůstávám přece nadále knězem a mohu vždy sloužit mši svatou způsobem, který není v rozporu se zákonem.

Totéž platí i o propadlých teologických knihách a strojopisech. Jejich sepsáním či držením (a nic jsem neprodával ani nerozdával) jsem neporušil z. č. 218/49 Sb., abych mohl být podle § 178 tr. z. uznán vinným.

8) Rozsudek (str. 4) také uvádí, žc jsem se dopouštěl této trestní činnosti: »sloužili soukromé mše.. . světili hostie... udělovali hostie«, přesto, žc jde o jediný úkon mše. Jde snad o to, aby trestná činnost vypadala širší a trest mohl být vyšší?

9) Pomoc při studiu, myslím, je třeba hodnotit jako občanskou výpomoc podle § 364 obč. zák. T o se týká jak sepsím studijních textů pro provinční představenou, tak pomoci při soukromém studiu.

Socialistické soužití nebylo narušeno a všichni, jichž se to týkalo, vzorně plnili

479

své občanské závazky. Teologické studium nemůže narušovat vztahy mezi občany, není to zákonem zakázaný obor.

z o) I druhý v rozsudku napadený model společného hospodaření není proti z. č. 218/ 49 Sb., protože § 1x5 obč. zák. praví: »Domácnost tvoří občané, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. « Komentář k » Dědickému právu « z r. 1982 uvádí: Společnou domácnost představuje soužití dvou či více osob ve spo-třebním společenství, při čemž jednotliví členové přispívají podle svých schopností a možností na společné potřeby k úhradě a obstarávání společných potřeb (str. 41).

Když tedy náš právní řád legalizuje občanskou výpomoc i společnou domácnost a vyvozuje z nich řadu právních závazků, nemůže být legitimně tato činnost nebo stav považován za vadný a být důvodem trestu.

Zákon nezakazuje ani řeholníkům dnes žít ve společné domácnosti nebo si občan-sky vypomáhat, protože to je forma, uznávaná občanským právem.

Náboženská Činnost uvnitř této domácností je dokonce chráněna Ústavou a kon-vencí o základních lidských právech jako v soukromém životě - rodině. T o sc týče i společné modlitby, čtení, diskusí o náboženských otázkách apod. Nejednal jsem tajně a mimo osob ve společné domácnosti jsem v bytě neměl cizí osoby.

Model společného hospodaření, myslím, měl být považován za vzorovou činnost, protože odpo/ídá ideálům rozvinutého komunismu.

Může rozsudek - proti pravdě a bez jakéhokoli dokázání tvrzení - psát, že jsem zavedl » systém společného hospodaření... který umožňoval zejména obžalovaným, aby se podíleli na hospodářských přebytcích právě mladých členů komunity «?

Prohlašuji, že to je nepravda a žádám, aby soud I. stupně dokázal toto tvrzení, které osobně, s tím co následuje, pokládám za pomluvu, s prokazatelnou tendencí postavit nás oba do velmi špatného světla. Vždyt jsem přes 10 Jet fáral na uranu a měl skvělý plat; v letech 1968-77 jsem vykonával se státním souhlasem kněžskou službu a ušetřil si mnoho tisíc i z důchodu, když jsem měl zaopatření u řeholních sester jako odměnu za služby; auto jsem také prokazatelně čestně získal.

xz) Může soud v rozsudku nejen citovat, nýbrž i rozvádět a pro stávající » trestnou činnost« dělat určité přitěžující závěry z trestu, který byl dávno zahlazen?

Může soud, když ví, že jsem přes 10 let fáral v uranových dolech, o tomto druhu práce pomlčet a všechno přejít poznámkou » pracoval jako dělník«?

12) Může soud v rozsudku tvrdit něco, co nemůže dokázat? Např.: »Josef Bárta organizoval v Liberci j iž od r. 1971 studium bohosloví, jehož se zúčastnili uvedení svědci... « - když jsem se s nejdéle zde bydlícím svědkem seznámil teprve v r. 1976?

13) Strojopisy, které mi byly při domovní prohlídce odebrány, jsou většinou mými osobními vědeckými pracemi, které jsem ani neprodával, aiú nerozdával a mnoho z nich ani nikomu nepůjčoval. Jsou prostředkem trestné činnosti?

Žádáni o přezkoumání, příp. došetření v rozsudku tvrzených v ě d a za osovo-bozeuí, ev. zmírnění trestu a jeho ev. podmíněného uložení, kdyby soud dospěl přese všechno k přesvědčení, že o trestnou činnost v souvisu se zák. č. 218/49 Sb. skutečně šlo - i když si toho stále osobně vědom nejsem.

V Liberci dne 15. června 1982

480

O D B O R N É VYJÁDŘENÍ SEKRETARIÁTU PRO v ě c i CÍRKEVNÍ

aneb j e povoleno jen to, co j e výslovně přikázáno

M K Č S R £. j . 8587/81 - v n

Okrsstií správa SNB, odd. vyšetřování VB V ě c : odborné vyjádření v trestní věci Jos. B á r t y a dr, L. T r o j a n a Vyřizuje: J U D r . J. Hájek, tel. 513, linka 269

Sekretariát pro věci církevní M K - Č S R jako ústřední orgán státní správy ve vě-cech církevních a náboženských společností k vašim dotazům sděluje:

ad 1), 2): Konání soukromých mlí duchovních j e upraveno směrnicí Sekretariátu pro věci cirk. MIC Č S R z 30. 6. 1975, č. j . 116 662/75-VU, se kterou byly seznámeny všechny státem uznané církve a nábož. spol. Pod bodem 7 j e uvedeno: » Duchovní, kteří nejsou ustanoveni na určité místo v duchovní správě se souhlasem podle par. 17 uvedených vládních nařízení (219-223/49 Sb.), mohou sloužit soukromé mše jen tehdy, k d y ž j i m k tomu tajemník pro věci cirk. příslušného O N V udělil státní souhlas ve smyslu par. 16 uvedených vládních nařízení. Při udělování tohoto souhlasu se stanoví, že duchovní může sloužit soukromé mše jen bez účasti veřejnosti, současně se podle pobytu žadatele určí místo, kde duchovní může sloužit soukromou mši, čas jej ího konání a doba platnosti uvedeného povolení.

Tato směrnice platí pro veřejně přístupné církevní objekty (kostely, modlitebny, kaple). Konání jednodivých náboženských úkonů duchovními v soukromém bytě (vč. případné mše) může ve smyslu církevních zvyklostí posoudit příslušná iliecésni konsistoř, která vám na požádání sdělí, jaké povinnosti v tom směru svým duchov-ním církev ukládá. Upozorňuje se však, že církev i duchovní bez státního souhlasu stále považuje za církevně plně kvalifikované duchovenské osoby, které se mají řídit kanonickými pravidly, zvyklostmi a obyčeji. Z hlediska čs. právního řádu lze však ve vnitronáboženském životě uplatňovat kanonická pravidla, zvyklosti a obyčeje pouze potud, pokud neodporují platným právním předpisům. Duchovní bez státního souhlasu je podle čs. právního řádu prakticky považován za normálního občana, jehož vztah k náboženství a víře se pokládá za jeho soukromou záležitost.

Jestliže však duchovní vykonávají bez příslušného povolení kdekoliv některé náboženské obřady či úkony, nelze jejich počínání kvalifikovat jinak než jako ma-ření zákonného dozoru státu nad činností církve (tato zásada platí obecně, tedy i pro duchovní sc státním souhlasem).

ad 3): Pokud některá státem povolená (uznaná) církev nebo nábož. společnost hodlá v dosavadním soukromém objektu zřídit veřejně přístupnou kapli nebo boho-služebnou místnost pro v ý k o n svých náboženských obřadů, musí si předem vyžádat příslušné povolení státní správy, jak to vyplývá z vládního nařízení č. 228/49 Sb., kde v ustanoveném par. z pod písmenem b) jsou výslovně uvedeny věci stavební a pod písmenem d) věci rozpočtové, úvěrové a plánovací. Po církevně politickém schválení ve smyslu ustanoveného vládního nařízení musí každý církevní stavebník postupovat podle obecně platných stavebních předpisů (musí mít příslušné povolení ke stavbě).

Jednotlivý věřící občan si samozřejmě může přizpůsobit vlastní byt svým ná-boženským představám (běžné jsou kříže, náboženské obřady i osobní oltáříky),

4 8 1

avšak používání takto přizpůsobeného bytu nemůže překračovat rozsah ryze osobního náboženského zájmu. Případné přestavby a zejména používání soukromých bytů k veřejným kultovým obřadům bez příslušného povolení j e nelegální.

ad 4): Pro církevní shromáždění platí ustanovení par. 10 vylil. M V č. 320/51 Ú . i . o dobrovolných organizacích a shromážděních, kde j e uvedeno: » V ostatních případech lze pořádat shromáždění, ohlásí-li se týden předem O N V s udáním pro-gramu shromáždění a místa a doby jeho konání.« Není však třeba hlásit shromáždění věřících v kostele nebo jiné modlitebně, slouží-li výhradně bohoslužebným úkonům, dále procesí, poutě, svatební průvody, pohřby a j . průvody, slouží-li k v ý k o n u ná-boženského vyznání, dějí-li se obvyklým způsobem.

Počet věřících vyhláška nestanoví, podmínkou však je jejich shromáždění v kul-tovém objektu, jako j e kostel nebo modlitebna. Shromažďování věřících ke kultovým obřadům v soukromém byte j e z hlediska uvedené vyhlášky způsob neobvyklý a tudíž podléhá předchozí ohlašovací povinnosti.

U společného modlení záleží 11a zjištěném skutkovém ději: Zda jde o případ, kdy se jednotliví věřící modlí sice společně, společnou modlitbu, ale každý sám za sebe (typické případy jsou známy např. z doby války, kdy věřící v úkrytech při bombar-dování odříkali zc strachu stejné modlitby, ale bez jakéhokoliv řízení), anebo zda jde o společné modlitby vedené podle předepsaného rituálního postupu, kdy je pře-dem určen nejen druh a účel modliteb, ale i jejich posloupnc pořadí. Jsou-li takové společné modlitby řízené knězem, po př. osobou laickou, která ho plně nahrazuje, jde zpravidla o konání příslušných kultových obřadů. Pokud se takový v ý k o n kulto-v ý c h obřadů v soukromých bytech děje bez povolení státní správy, je třeba vždy usuzovat 11a činnost nelegální. Na tomto místě je třeba poznamenat, žc oficiální vati-kánská místa otevřeně přiznávají nelegální činnost tzv. podzemní církve na území Č S R , kde působí tajní biskupové a kněží a kde se především někteří řeholníci a aktivní Jaici snaží do praxe prosazovat reakčně politicky vyhrocené nábožcnsko-idcologické požadavky, a to bez ohledu na platný československý právní řád.

Účast duchovních na cxerciciích, rekolckcích a podobných akcích j e požadována vnitrocírkevními pravidly .1 zvyklostmi, např. každý duchovní se má jednou za 3, roky účastnit exercirií. Jednotlivé diecéze římsko-katolické církve mají k těmto účelům vyhrazený církevní objekt s dostatečnou kapacitou ubytování a stravování. Na exer-cicie jsou duchovní povoláni diccézním ordinärem (biskup nebo kapitulní vikář), který předem se státní správou projednává časové termíny a obsahové zaměření těchto školitelských akcí, kterých se z hlediska ostatních předpisů mohou pravidelně zú-častňovat pouze duchovní sc státním souhlasem. Protože však kanonická pravidla vyžadují, aby se každý vysvěcený kněz (i bez státního souhlasu) podrobil exerciciím (duchovním cvičením, která zpravidla vedou řeholní kněží), pořádají se pro ně tajně organizované školitelské akce, např. v soukromých bytech, které jsou nelegální. Z tohoto důvodu kterékoliv cxcrcicie, rckolekce a podobné školitelské akce duchov-ních, pokud nejsou konány s vědomím příslušného diecézního ordinářc a po před-chozím projednání se státní správou, je třeba posuzovat jako protiprávní.

ad 5): Výuka náboženství se v církvi považuje za hlavní úkol. Ustanovení par. 14 /ladního nařízení č. 219-223/49 Sb. ukládá za povinnost duchovním, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, vyučovat vc školách I. a II. stupně bezplatně náboženství, není-Ii ve farním obvodě o vyučování náboženství postaráno zvláštním učitelem náboženství. Pro výuku náboženství na školách platí zvi. směrnice (věřící

4 S 2

mají možnost j a k o rodiče své děti k výuce přihlásit). Církev v současné době však těchto směrnic nevyužívá a působí na rodiče, aby je j ich děti se učily náboženství j i n ý m i způsoby, zásadně m i m o školu, zpravidla při tzv. bohoslužbách slova, zavede-n ý c h do liturgické praxe r. 1966 po 2. Vatikánském koncilu. V ý u k u náboženství církev považuje za základní ideologickou otázku, a proto se nyní náboženství učí i nelegálními metodami, V dřívější době mohli působit také laičtí učitelé náboženství, pro je j i chž přípravu se pořádaly na bohosloveckých fakultách zvláštní katechetické kursy. T y t o nábožensky kvalif ikované osoby jako aktivní laici většinou používají svých, znalostí k horl ivému šíření náboženské ideologie, i když v současné době nejsou oprávněni náboženství veřejně vyučovat .

Juniorát a noviciát nelze považovat za pouhou v ý u k u náboženství, protože jde již o specializovanou přípravu na faktický řeholní život. Podle platných právních předpisů j e příprava a v ý c h o v a budoucích teologů vyhrazena bohosloveckým fakul-tám, které jsou v e smyslu v l . nařízení č. 112/50 Sb. o bohosloveckých fakultách v Č S R i v S S R státním zařízením. Organizování tajných přípravných kurzů řehol-ními činiteli j e j e d n í m z typických příkladů maření st. dozoru naci činností církví, rozsah tolioto dohledu j e vymezen ustanovením par. 2 z. č. 217/49 Sb. takto: » Ú k o -lem S U C (nyní Sekretariát pro věci církevní) je dbá ti o to, aby se církevní a nábo-ženský ž ivot rozvíjel v souladu s Ústavou .1 zásadami socialistického společenského zřízení, a zajistit tak pro každého Ústavou zaručené právo svobod)' vyznání, zalo-žené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání.«

ad 6): Součástí katolické církve jsou řeholní řády a koiifingncc. Otázka řeholního ži-vota byla v Č S S R historicky vyřešena v r. 1950: Dřívější řeholní kněží dostali mož-nost uplatnit se v c veřejné duchovní správě se státním souhlasem jako administrátoři nebo faráři, laičtí členové řeholí (mniši, frátři) postupně přešli i do občanského života, zestárlí a práce neschopní řeholníci našli umístění v sociálních zařízeních katolické Charity . Z právního hlediska je rozhodující, že ustanovením par. 14 z. č. 218/49 Sb. b y l y zrušeny veškeré předpisy, které předtím upravovaly právní základ činnosti řehol-ních řádů a kongregací na území Č S R . Pokud jednotlivé osoby v soukromí dosud d o b r o v o l n ě dodržují dříve převzaté řeholili závazky a stiby, jde z hlediska čs. právního řádu o stav uznávaný pouze fakticky na dobu fyzického dožití jednotlivých řeholních osob. Řeholn í řády a kongregace jsou uvnitř církve zakládány rozhodnutím papeže, popř . diecézního biskupa, kteří také mají vnitrocírkevní pravomoc některý řád zrušit ( jako se stalo koncem 18. stol., kdy papež zrušil řád jezuitů, který byl později obno-ven). Ř e h o l n í řády a kongregace nemají na území Č S S R vlastní právní subjektivitu, jednot l ivé řeholní osoby se důsledně považují za členy římskokatolické církve. Z uve-deného faktického stavu v y p l ý v á , že náš právní řád neumožňuje veřejné působení ř á d o v ý c h společenstev, přijímání nových členů, připravovat je 11a noviciát a na sklá-dání řeholních slibů. 2. Vatikánský koncil /šak za jeden z hlavních, úkolů církve prohlásil obnovu řeholního života a zvýšení aktivity všech řádů. Proto se dosud žijící řeholníci snaží na území Č S S R nelegálně získávat nové členy pro řeholní život a při-pravovat j e ve smyslu platných řeholních regulí ke skládání řeholních slibů a k přijí-mání řeholních závazků. K d y ž se j i m podaří získat některé bigotní jedince, snaží se z nich vytvářet faktickou řeholní komunitu. Církev si je vědoma toho, že činnost řeholních řádů a kongregací nemá v Č S S R žádný právní základ, a proto čas od času

předkládá oficiální požadavky, aby působení řeholí bylo právně v Č S S R povoleno, ad 7 ) : Právní subjektivitu církví vyjadřuje ustanovení par. 10 odst. 2 z. č. 218/49 Sb.

takto: »Jakékoliv zcizení nebo zavázání majetku církví a náboženských společností vyžaduje předchozí souhlas státní správy. «

Nabývání majetku církve je z hlediska tohoto zákonného ustanovení zcela volné. Církev může přijímat od věncích příspěvky, různé dary, odkazy závětní, pořádat sbírky v kostelích a pod., ale při nakládání s církevním majetkem musí postupovat s předchozím souhlasem státní správy. Církevní majetek má povahu majetku soukro-mého (církev je organizace nesocialistická), avšak trestně právně se mu poskytuje ochrana jako majetku společenskému.

Ř.eholní řády a kongregace nemají vlastní právní subjektivitu, a tudíž nemohou spravovat ani nabývat žádný řádový majetek. U ženských řeholí a kongregací většina sester j e zaměstnána v pracovním poměru, může jít právně pouze o osobní vlastnictví jednotlivých sester jako státních občanek. Není přitom rozhodující, že si dobrovolně ukládají vc smyslu dodržování dříve převzatých řeholních závazků své pracovní příjmy u matky představené (tato praxe j e považována za jejich soukromou zále-žitost), protože kdykoliv mohou na základě vlastního rozhodnutí z řádu vystoupit. I když své příjmy ukládají u matky představené, nevzniká tím společný řeholní maje-tek. Právně jde stále o osobní vlastnictví sester.

ad 8): Dílo koneilové obnovy bylo proklamováno řeholními činiteli v květnu 1968 na Velehradě. Návrh stanov byl předložen M V Č S R , které však stanovy neschvá-lilo, takže uvedená instituce právně ani nevznikla. Její činnost v krizovém období let 1968/1969 byla pouze faktická, stejně jako činnost Sekretariátu řeholních společ-ností ve Slatiňanech, který se snažil živelně uvádět do života v Č S S R závěry 2. Vati-kánského koncilu o obnově řeholního života. Uvedený Sekretariát působil bez pří-slušného povolení státní správy a jeho činnost byla ukončena na základě rozhodnutí MIC Č S R v r. 1 9 7 1 .

Závěrem se uvádí, že i řeholní kněz musí mít příslušné kněžské svěcení. Pokud není zjištěno, že byl vysvěcen na kněze, musí jít o laického člena - mnicha řádu,

ředitel Sekretariátu pro věci církevní F. Jelínek

D A L Š Í O B Ě T I § 178

Odvolací řízení s P. Jaroslavem Dukou se konalo před senátem Krajského soudu v Plzni vc dnech 3. a 17. února 1982. Soud 1. instance odsoudil P. D u k u 18. 12. 1981 na základě aplikace par. 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) k odnM svobody 15 měsíci) nepodmíněně.

Senátu uředsedal Judr. Trtík, žalobkyní byla prokurátorka Judr. Zemanová. Jako obvykle nebyl povolen vstup zájemcům z řad přátel obžalovaného. D o soudní síně směli vejít jen ncjbližší příbuzní a dvě řádové sestry. Ostatní místa zaujali nezná-mí diváci, pro něž byly předem rezervovány všechny zbývající vstupenky.

Senát Krajského soudu přes zřejmou nedostatečnost listinných důkazů a svědeckých výpovědí (jediným svědkem v intencích obžaloby byl dníc v ně těžce nemocný muž), 11a nich se nic nezměnilo ani při odvolacím řízení, původní rozsudek v celém rozsahu

484

potvrdil, a to včetně propadnutí zabavených, věd. Většinou šlo o teologickou litera-turu, v některých případech o výpůjčky z veřejných knihoven, jejichž fondy jsou v socialistickém majetku.

V úvahu nebyl vzat ani list pražského arcibiskupa, kardinála Frant. Tomáška, ob-sahující sdělení, že některé zabavené knihy, zvláště knihy k bohoslužebným účelům (misál, lekcionáře ...) vyšly s povolením Státního sekretariátu pro věci církevní. Celý rozsah konfiskace není ani znám, ncboC na příkaz prokurátorky JUDr. Zemanové byla v zapečetěném bytě P. Duky provedena prohlídka znovu v lednu 1982, po níž byla z bytu zřejmě odnesena všechna bohoslužebná a řeholin roucha a bohoslužebné tutfint.

Odůvodnění rozsudku při odvolacím řízení probíhalo spíše jako ateistická před-náška než jako důstojný právní akt. Uvádělo se inj., že P. Buka špatně působil na mladé lidi, např. na členy III. dominikánského řádu. Jeho negativní postoj k socia-listickému zřízení byl vyvozován z toho, žc dodržoval zásady II. Vatikánského koncilu a neuznával organizaci » Pacem in terris« a dokonce že • v práci po dobu svačiny čítával bibli«.

P. Duka byl zatčen 24. 7. 1981, měl by být tedy propuštěn 24. 10. 1982.

* * *

Rozsudok nad P. Povalott potvrdený

Proti rozsudku okresného súdu v Žilině z 11. 11. 1981 sa P. Povala odvolal, žc nemá žiadne splnomocnenie zo strany církevného práva přijímat členov do IH. rádu Panny Márie Karmelskej. V liste, v ktorom podal odvoláme do svojho rozsudku, jednak podal vysvetlenie svojho počínania, jednak žiadal vysvetlenie od súdu. Vy-hlásil, že sa věnoval chorým a telesne postihnutým Iuďo 111. Niektorí z nich urobili čisto súkromy slub vstupu do IE. rádu Panny Márie Karmelskej. Ncišlo teda ani o založenie spomenutého rádu, ani o nábor doiího a ešte menej o karmelitánského představeného, ako sa o tom opätovne zmiňovala žaloba.

* * *

ODSOUZENÍ RADIMA HZOŽÁNKY ( * )

Československá socialistická republika Rozsudek jménem republiky

Okresní soud v Litoměřicích 11a veřejném zasedání 20. 3. 1982 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Maříka a soudců ... projednal případ P. Radima Hložánky, nar. 4. 1. 1923 v Petřvaldu u Nového Jičína, administrátora far. úřadu v Hoštcc, o. Litoměřice, bytem tamtéž, a rozhodl takto:

Obžalovaný Radim Hložánka porušoval slib věrnosti, kterým se při usťanoveiií duchovním státu zavázal, že bude ... svědomité plnit povinnosti, které vyplývají z jeho postavem, protože nezaznamenavši do deníku příjmů a vydání všechny dary ... a použil j ich na nákup materiálu pro nedovolené rozmnožování náboženských publikací,

(*) Z p r á v u o odsouzeni Radima Hložánky jsme přinesli v 81. čísle Studit (1982), str. 278-279. N y n í , diky Informacím o církvi (ř. 7/1982, str. 15-18), můžeme přinést přesné znEní rozsudku okresního soudu v Litoměřicích.

T í m s p á c h a l

trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle par. 178 tr. z. a

o d s u z u j e s e

podle par. 178 tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání d v a c e t i měsíců, se zařazením pro výkon trestu podlt par. 29 odst. 2 písm. a) tr. z. do p r v n í nápravně výchovné skupiny. Podle par. 49 odst. 1 tr. z. se obžalovanému dále ukládá zákaz činnosti - vykonávat funkci duchovního na dobu p ě t i let. Podle par. odst. i písm. b) tr. z. se obžalovanému dále ukládá trest propadnutí věcí uvedených v protokolu o domovní prohlídce pod položkami 1-176 (viz zvláštní seznam).

O d ů v o d n ě n í

Z částečného doznání obžalovaného Radima Hložánky, ze svědeckých výpovědí Vlastimila Hrzána, Růženy Bláhové, Ladislava Nápra\níka, Miroslava Beránka, Boženy Kostihové, Libuše Hromádkové, Heleny Kocmanové, ing. Stanislava Kostihy, z cclé řady dalších svědeckých výpovědí, dále zc znaleckého posudku z oboru průmyslového zboží, z revizní zprávy fin. odboru O N V Litoměřice, z účetních dokladů, zc zprávy Okresního podniku služeb Most o výsledku dokladové revize, z protokolu o domovních prohlídkách, jakož i z celé řady dalších písemných důkazů zjistil soud tento skutkový děj:

Obžalovaný R . Hložánka byl r. 1967 vysvěcen na římskokatolického kněze. Pracoval do r. 1977 na děkanském úřadě v Mostě a poté jako administrátor farnosti v Hoštce, o. Litoměřice, a to až do svého zadržení. K výkonu duchovenské činnosti měl obžalovaný po vykonání předepsaného slibu podle par. 7 odst. 1 zák. č. 218/49 Sb. státní souhlas. Obžalovaný splňoval tedy všechny předpoklady pro výkon uvedené funkce a byl povinen plně respektovat zákon č. 218/49 Sb. Tímto zákonem se měl také řídit pří výkonu státní správy nad hospodařením jako admhistrátor farnosti v Hoštce. Obžalovaný však nevedl řádně předepsané účetní doklady, především pokladní deník, do kterého nczaznamcnával všechny příjmy, které obdržel nad rozsah prostředků •/. rozpočtů, a nczaznamcnával je pak jako výdaje, které mu vznikaly tím, že opatřoval ve značném rozsahu neperiodickou literaturu, jakož i tím, že část takto zhotovené literatury dával vázat provozovně knihařství Okr. podniku služeb v Mostě, kde za provedené práce hotově platil. V celém rozsahu šlo o prostředky, které nebyly rozpočtovány a které ani jako dary nebyly na farnosti obžalovaným v pokladním deníku evidovány. V důsledku toho došlo k maření st. dozoru nad hospodařením této složky církve. Šlo o činnost značného rozsahu. Svědčí o tom skutečnost, že na farnosti v Hoštce bylo zajištěno velké množství kancelářského papíru a barev v hod-notě T [912 Kčs. Při domovních prohlídkách bylo dále zajištěno velké množství ma-teriálu, který byl již použit při výrobě různé literatury. Celková hodnota použitého materiálu představuje částku 18595,85 Kčs včetně hodnoty j iž použitých nebo dosud nepoužitých rozmnožovacích blan. Jak bylo j iž uvedeno, obžalovaný část literatury dával vázat provozovně knihařství Okr, podii, služeb v Moste a za provedené prácc zaplatil od února 1977 do září 1981 cclkcm 34734,50 Kčs. Byly tedy zjištěny celkové výdaje, které neprošly pokladním deníkem a které nebyly ani rozpočtovány a unikaly dozoru státní správy v celkové částce 65242,35 Kčs. Povinností obžalovaného bylo rozpočtovat tyto věcné výdaje a příjmy, jak vyplývá z ustanovení par. 10 zák. č. 218/

486

49 Sb. a z metodického pokynu Sekretariátu pro věci církevní M K Č S R z 26. x. 1971 č. j . 14197/70.

Obžalovaný uvedl, že po přeložení do Hoštky se začal věnovat rozmnožování různých publikací, a zdůrazňoval, že šlo o publikace s náboženskou tématikou, které předával jistému Petru Capflovi, jehož blíže nezná, je mu o něm známo pouze to, že bydlí v Praze, ani nevěděl, zda se jedná o kněze a kde pracuje. Od něho přebíral peníze, za něž nakupoval kancelářský papír, rozmnožovací blány a z těchto peněz také hradil náklady spojené s vázáním výtisků. Obžalovaný sám není autorem žádné publikace, ani jednoho z děl, jež rozmnožoval 11a cyklostylu. Nepopíral, že vždy rozmnožoval na farnosti texty, které mu předával Capfl. Nepopíral, žc peněžité částky převzaté od shora jmenovaného nevyznačoval v pokladním deníku, což odůvodňo-val tím, že uvedenou činnost považoval za svoji soukromou záležitost. Proto nepova-žoval za nutné toto evidovat v církevních dokladech.

Z e svědeckých výpovědí tajemníka pro věci cirk., Vlastimila Hrzána, a vedou-cího revizního odd. fin. odboru O N V v Litoměřicích, Ladislava Nápravníku, revizní zprávou, deníkem příjmů a výdajů má soud za prokázané, žc částky, které obžalovaný dostával 11a uvedenou činnost, j akož i ty, které vydával na nákup náboženských potřeb, zejména papíru, rozmnožovacích blan a barev a za vázání neperiodických publikací, neprocházely pokladním deníkem. Soud neměl naprosto žádných důvodů pochy-bovat o věrohodnosti těchto závěrů, neboť toto je zcela zjevné z účetních dokladů, zejména z pokladního deníku.

Znaleckým posudkem soudního znalce Vladimíra Kalvy, fotodokumentací a vý-sledky domovní prohlídky je bezpečně prokázáno, že hodnota nespotřebovaného kancelářského zboží - papíru a barev - nalezeného na farnosti svěřené obžalovanému představuje částu 11912 Kčs a hodnota spotřebovaného materiálu včetně použitých a nepoužitých rozmnožovacích blan činí 18595,85 Kčs.

Ze zprávy Okr. podn. služeb v Mostě o dokladové revizi v provozovně knihař-ství jednoznačně vyplývá, že obžalovaný za vazby knih na objednávky znějící jednak na farní úřad v Hoštce nebo na jmenovaného zaplatil od 26. 5. 1977 do 30. 9. 1981 celkem 34434,50 Kčs. Předmětná zpráva byla zpracována na podkladě zakázkových listů a pokladních bloků za celé prověřované období let 1977-1981. Nelze mít o revizní zprávě naprosto žádných pochybností, když je zde návaznost, zejména na svědecké výpovědi celé řady pracovníků knihařství v Mostě, např. svědky Miroslava Beránka, Z d e ň k y Galkové, Libuše Hromádkové, Libuše Koránové, Jiřiny Myšákové, Jany T u r k o v é a Zdeňky Plcchatové. Jmenovaní svědci také potvrdili, že obžalovaný po celé prověřované období často, i když nepravidelně, docházel do knihařství a zadá-val jednak ořezávání a svázání značného množství tiskovin. Svědkyně Božena Ko-stihová potvrdila, že část předloh obžalovanému bezplatně opisovala 11a psacím stroji.

Z e všech shora uvedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že obžalovaný vc značném rozsahu prováděl činnost, jež byla v rozporu s jeho pracovní náplní, neboí k ní neměl svolení tajemníka pro věci církevní, čehož si byl plně vědom, jak ani ne-popíral. Podle z. č. 94/1949 Sb. uděluje oprávnění pro rozšiřování neperiodických publikací K N V - konkrétně tajemník pro věci církevní. Obžalovaný v průběhu hlavního líčení doslova uvedl: » Byl jsem si vědom toho, žc bych k rozmnožování publikací nedostal souhlas, proto jsem lio také nežádal. « Z výpovědi svědka Hrzána také vyplývá, že existuje seznam všech rozmnožovacích strojů 11a jednotlivých far-nostech, avšak že by se takovýto stroj nacházel na farnosti v Hoštce, to cirk. tajemníku

487

nebylo hlášeno. Jak bylo zjištěno, na uvedené farností se dokonce nacházely tři rozmno-žovací stroje, aniž obžalovaný o tom informoval cirk. tajemníka. Jak svědek Hrzán dále uvedl, pokud chce administrátor cokoli rozmnožit, musí nejprve předložit ke schválení text a počet výtisků, které se budou množit. Jak uvedeno shora, obžalovaný prováděl rozmnožování ve značném rozsahu, a přesto ani v jediném případě nevy-žadoval souhlas k množení, což sám také potvrdil. Jeho obhajoba, že rozmnožování neperiodických publikací nutno' považovat za jeho soukromou činnost, stejně tak příjem peněz na tuto činnost bez předepsané evidence, je neudržitelná. V této souvislosti nutno poukázat na řadu různých okolností, které naznačený závěr jen potvrzují. Pře-devším nelze přehlédnout skutečnost, že šlo o velmi rozsáhlou činnost, která byla prováděna dlouhodobě a z převážné části se konala na farnosti svěřené obžalovanému jako cirk. administrátorovi za zcela jiným účelem. Na této farnosti také skladoval vel-ké množství kance!, papíru a dalších pomůcek včetně tří neevidovaných rozmnožova-cích strojů. Závažnou okolností je také zjištění (revizní zpráva) - příloha i či. 36 - že obžalovaný z převážné části objednával vázání neperiodických publikací jménem farní-ho úřadu v Hoštce. Již z této samotné skutečnosti nelze vyvodit závěr, že šlo o jeho soukromou činnost nebo dokonce o zálibu nemající nic společného s jeho funkční činností. Uvedenou činností zaměstnával i další osoby, např. Boženu Kostihovou. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že obžalovaný pravý zdroj peněz, jež ne-evidoval v deníku příjmů, se všemožně snažil utajit, proto si vymyslel jméno Capfl. Toto lze jednoznačně tvrdit z toho důvodu, že osoba uvedeného jména se v Praze prostě vůbec nevyskytuje, jak bylo zjištěno a potvrzeno zprávou S N B v Praze (č. 1,220,221). K tomu nutno dodat, že obžalovaný v průběhu hlavního líčení vydával Capfla za osobu jemu blízkou se shodnými zájmy, přičemž o této osobě dle jeho tvrze-ní vůbec nic nevěděl, ani mu není známo, zda jde o kněze, a dokonce tvrdil, že nezná ani adresu místa jeho bydliště, přičemž se s ním údajně stýkal prakticky od r. 1977 až do svého zadržení. Za tohoto stavu nelze jinak než dospět k závěru, že činnost ob-žalovaného při rozmnožování neperiodických publikací nebyla jeho soukromou záležitostí, jak se snaží tvrdit, byla to činnost nezákonná již z toho důvodu, že k jej ímu provozování neměl předepsané povolení, a dále z toho důvodu, že veškeré příjmy a výdaje této činnosti obžalovaný neevidoval v deníku příjmů a výdajů. Úmyslně a svévolně tak mařil výkon st. dozoru nad církví. Dlouhodobě tak porušoval usta-novení par. 10 z. č. 218/1949 Sb. a par. 27 vl. nař. č. 219/1949 Sb. Těmito ustano-veními si stát vymínil pro výkon své správy dozor nad hospodařením církve a obža-lovaný tento dozor dlouhodobě znemožňoval, když vědomě obcházel předpisy o účetnictví a hospodářské evidenci, aby takto svou nezákonnou činnost zatajil. Tímto jednáním naplnil všechny znaky trestného činu maření dozoru nad církví a náb. spo-lečnostmi podle par. 178 tr. z. Jeho trestná činnost byla zjištěna jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Proto byl uznán vinným.

Trest mu byl stanoven podle par. 178 tr. z., a to nepodmíněný trest odnětí svobody v 2. polovině zákonné trestní sazby se zařazením pro výkon trestu do 1. nápravně výchovné skupiny. Při úvaze o druhu a délce trestu vycházel soud ze všech zákonných hledisek, jež nutno brát v úvahu, aby uložený trest splnil svůj účel (par. 23, 1 a 31 odst. i tr.z.). Stupeň společenské nebezpečnosti byl v daném případě soudem hodno-cen jako značný, a to jednak se zřetelem k osobě pachatele, též s ohledem 11a značný následek jeho trestné činnosti. Stupeň společenské nebezpečnosti je dále zvyšován tím, že obžalovaný trestnou činnost páchal dlouhou dobu a navíc ve značném rozsahu

488

nakupoval kancel. papír v maloobchodě, kde zejména v posledních letech jde o ne-dostatkové zboží, Při úvaze o možnosti resocializace nebylo možné přehlédnout skutečnost, že obžalovaný nestojí před soudem poprvé. Rozsudkem okr. soudu v Jičí-ně z 23. iz. 1952 čj. 7 T 65/52 byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin dle par. 5 odst. 1 k par. 245 odst. 1 písm. c) tr. z. a rozsudkem kraj-ského soudu v Ostravě z 9. 9. 1961 pod čj. 2 T 010/61 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a k propadnutí celého majetku jednak pro trestný čin velezrady pro par. 78 odst. 2 písm. a) tr. z. a dále za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle par. 245 odst. 1 písm. a), c) odst. 2 písm. a) tr. z. Zejména se zřetelem ke značnému stupni společenské nebezpečnosti nebylo možno jinak než obžalovanému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v 2. polovině zákonné trestní sazby. Přitom bylo přihlédnuto k tomu, že obžalovaný zejména od počátku r. 1979 neplnil své pracovní povinnosti tak, jak to bylo jeho povinností, proto mu byl pozastaven výkonnostní příplatek 200, - Kčs měsíčně za porušení usne-sení v lády Č S R o úspoře energie. V r. 19S0 byl napomínán za to, žc až příliš často dojížděl do bývalého působiště, tj. do Mostu. Napomenutí mu bylo uděleno tajemní-k e m pro věci cirk. S K N V , prostřednictvím tajemníka pro věci církevní O N V . Pokud obžalovaný předložil v průběhu hlavního líčení posudek od cirk. tajcnuiicc v Mostu, k tomu nutno poznamenat, že jde o hodnocení starého data. Obžalovanému nebyla přiznána polehčující okolnost doznání k trestné činnosti, když trestnou činnost doznal pouze částečně.

Pro v ý k o n trestu byl zařazen podle par. 39 a odst. 2 písm. a) tr. z. do 1. NVS, k d y ž jde o pachatele, který nebyl v posledních xo letech před spácháním této trestné činnosti ve v ý k o n u trestu odnětí svobody pro úmyslnou trestnou činnost.

Podle par. 49 odst. 1 tr. z. soud obžalovanému dále ukládá zákaz činnosti vyko-návat funkci duchovního na dobu 5 let vzhledem k tomu, žc obžalovaný je odsuzo-ván pro trestnou činnost, j í ž se dopustil v přímé souvislosti s činností, ohledně 11ÍŽ by l vysloven zákaz. Je nepochybné, žc jako administrátor řím. kat. farnosti trvale znemožňoval v ý k o n st. správy O N V , odborem kultury nad hospodařením s pe-něžními prostředky, j imiž při řízení farnosti disponoval, tím, že soustavně porušoval slib věrnosti, kterým se při ustanovení duchovním státu zavázal, žc bude svědomitě plnit povinnosti vyplývající z jeho postavení.

Podle par. 55 odst. 1 písm. b) tr. z. soud dále rozhodl, žc se obžalovanému ukládá trest propadnutí věcí, které jsou blíže uvedeny v protokole o domovní prohlídce. Jedná se vesměs o věci, které mají k spáchanému trestnému činu určitý vztah, a je zde i veřejný zájem na tom, aby obžalovanému byla odejmuta možnost s těmito věcmi nadále disponovat.

Poučen!: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do o s m i dnů ode dne doručení prostřednitvím zdejšího soudu ke krajskému soudu v Ústí nad La-bem, a to ve dvojím vyhotovení.

V Litoměřicích dne 30. bžezna 1982

Okresní soud v Litoměřicích JUDr. Jří Mařík

489

I V A N J I R O U S , V O K N O , M A R I H U A N A A N E S P R A V E D L I V Ý S O U D

R O Z S U D E K NAD NEKONFORMNÍM ČASOPISEM

Ve dnech 18. a 25. června a 2. a 9. července 82 proběhlo před senátem Okresního soudu v Chomutově, jemuž předsedal dr. Vaňáček, hlavní líčení s figurantem Fran-tiškem Stárkem, nar. 1. 12. 52, bytem Teplice, Hálkova 2882, studentem přírodo-vědecké fakulty University Karlovy Michalem Hýbkem, nar. 9. 10. 57, bytem Praha 1, Klimentská 30, historikem umění, který pracuje jako zedník, Ivanem Jirousem, nar. 23.9.44, bytem Stará Rise 94, okr. Jihlava, a dělníkem Milanem Fryčem, nar. 21. 5.57, bytem Modřcšice, Podhájí 90, okr. Semily. Okresní prokurátor dr. Hugo Knauer j e žaloval ze spáchání trestného činu výtržnictví, § 202, odst. 1, 2 tr. z., který měl údajně spočívat v tom, žc by se tito obvinění měli podílet na vydávání a rozšiřování časopisu VOKNO. Michal Hýbck a Ivan Jirous byli krom toho obviněni z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů dle § 187, odst. 1 tr. z. U obou obviněných bylo v průběhu domovní prohlídky v jejich bydlišti nalezeno určité množství marihuany. Oba trvdili v přípravném řízení i během soudního jednání, že marihuanu nikdy nevlastnili, jako drogu neužívali a neměli v držení, že j im není nic známo, jak se mohla bez jejich vědomí do bytu dostat. Ivan Jirous navíc žádal předvolání příslušníka bezpečnosti, který při prohlídce 11a chodbě vybral z většího množství sáčků koření dva papírové sáčky a přinesl j e do místnosti s tvrzením: » T o

je marihuana. «

Jiné koření zabaveno a předáno ke znaleckému posudku nebylo. Nad tímto jedná-ním se pozastavil i u soudu vyslechnutý soudní znalec, podle jehož mínění může pouze expertisa objasnit, zda jde o drogu či ne. Hekl, žc on sám by se neodvážil v drti su-šených lístků a lodyh určit, o jakou rostlinu jde. Svědek Václav Duchač, který drogu objevil, tento rozpor nijak neosvětlil, vypověděl pouze, žc u Ivana Jirouse a jeho přátel se dalo očekávat, že bude marihuana objevena. Dokonce někteří z nich byli za její přechovávání odsouzeni. Na otázku, o které přátele jde, odpověděl, žc o Karla Soukupa. U Karla Soukupa nebyla ni kdy nalezena marihuana a nikdy nebyl z jejího přechovávání obviněn ani souzen (o jeho případu viz naše sdělení č. 289).

Michala Hýbkn krom toho žaloba viní z přečinu nedovoleného držení střelné zbraně. Šlo o upravenou vzduchovou pistoli, která léta nebyla použitelná. O časo-pisu VOKNQ dospívá obžaloba i senát na základě znaleckých posudků k názoru, žc ve své podstatě má časopis protispolcčenské zaměření. Pravdou ovšem jc, že ve zna-leckém posudku přednášejícího filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vítězslava Rzounka ani v odborném vyjádření Ministerstva kultury Č S S R není konkrétně rozebrán jediný příspěvek do časopisu. Jde o hodnocení zcela povšechně odmítavá, jaká bylo možno připojit kc každému druhému nekonformnímu textu bez rozlišení. Ivanu Jirotisovi klade obžaloba za vinu jednak jeho články, které byly v časopise publikovány, dále dva články, publikované v zahraničním tisku, a strojopis pole-mického článku, zabaveného při domovní prohlídce, který nebyl nikdy nikde zve-řejněn (sic!).

Ivan Jirous je bývalý manažer hudební slupiny Plastic People a byl za tuto činnost postižen 18 měsíci odnětí svobody. O jeho dalším odsouzení viz naše sdělení č. 48. Přesto, že při Iilavníni líčení nebylo přesvědčivě dokázáno ani tc, že by vydávání

490

a šíření časopisu VOKNO zakládalo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, ani to, že by obžalovaní opravdu časopis vydávali a rozšiřovali, rozhodl senát, žc jsou vinni žalovanými trestnými činy, a odsoudil Františka Stárka ke dvěma a půl roku odnětí svobody ve druhé nápravně výchovné skupině, Michala Hýbka k iS měsícům v i . nápravně výchovné skupině, Ivana Jirouse na 3. a půl roku do 3. ná-pravně výchovné skupiny a Milana Fryče na i j měsíců do 1. nápravně výchovné skupiny. Nad Františkem Stárkem a Ivanem Jirousem j e ještě stanoven ochranný dohled na dobu 2 let po vykonání trestu. Milan Fryč a Ivan Jirous jsou otcové ma-lých dětí.

Adresy jejich manželek jsou totožné s jejich vlastními. V souvislosti s tímto pří-padem byl z trestného činu výtržnictví rovněž obžalován dělník Jaroslav Chnapko, bytem Osvračim 7, okr. Domažlice, ale jeho případ byl vyčleněn k samostatnému projednání. Sdělení č. 307 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných,

Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva

SDĚLENÍ O PRVNÍM DNU PROCESU V C H O M U T O V Ě

Dne 18. 6. 82 proběhlo u Okresního soudu v Chomutově za předsednictví Dr. Va-iíáčka první ze tří stání v trestní věci Františka S t á r k a , Michala H ý b k a, Ivana J i r o u s e , Milana F r y č e a Jaroslava C h n a p k o (trestně stíhán na svobodě), obviněných společně z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. i , 2 tr. z. a dal-ších. Rozsah obžaloby činil celkem 9 stran strojopisu, ovšem 11 soudu byla předne-sena pouze věcná část bez podrobných zdůvodnění. V průběhu výslechů jednotli-v ý c h obžalovaných b y l František Stárek dotazován na způsob vyhotovování a rozši-řování časopisu Vokno, který byl kvalifikován jako ilegální s protispolečenským za-měřením a hrubě vulgárním obsahem. Tento obžalovaný se rozhodl setrvat na odmítání výpovědi tak jako v přípravném řízení a vyslovil přesvědčení, že není jeho povinností dokazovat svou nevinu, ale věcí soudu, aby dokázal jeho vinu. Přiznal autorství člán-ků zveřejněných v časopise Vokno, které byly podepsány přezdívkou » Čuňas «. Michal Hýbek kromě § 202 byl obviněn podle § 187 z nedovolíte výroby a držení omamných prostředků a jedů a z přečinu nedovoleného držení střelné zbraně podle § 6 písmene b) Zákona o pícčincch. Tento posluchač přírodovědecké fakulty University Karlovy výslovně uvedl, že z celé skupiny obviněných zná osobně pouze Františka Stárka, s nímž byl v občasném kontaktu soukromého charakteru. Jako vášnivý focoamatér zhotovil pro jeho potřebu koláž věnovanou J. Lcnnonovi a jedno foto dítěte. Tyto byly použity v časopise Vokno, se kterým sc Hýbek prostřednictvím Stárka postupně seznámil. Přispěl do Vokna ještě velice krátkým kritickým článkem o vystoupení začátečnické amatérské hudební skupiny. Žádný z jeho příspěvků v časopise nevyka-zoval znaky trestného činu a rovněž předpoklad obžaloby, žc Hýbek páchal trestný čin v e skupině, byl jeho výpovědí vyvrácen. Pro svou osobní potřebu nakládal s časo-pisem běžným způsobem, vybíral si z něho pouze to, co ho zajímalo. Původ časopisu ho nezajímal a také časopis dále nešířil K § 187 se vztahovaly nálezy z domovní prohlídky. Jednalo se o malé množství kyanidu sodného a tři balíčky marihuany canabis uzavřené v igelitovém obalu. O kyanidu sodném vypověděl, že jej vyrobil

491

před několika lety v rámci chemických pokusů, kterými se zabýval vzhledem k své-m u studiu. B y l si vědom, že se jedná o jed, proto je j pevně uzavřel v kovové schránce na klíč. Nevěděl vsak, že toto držení chemikálií podléhá hlášení. Balíčky marihuany byly nalezeny mezi ostatním kořením a o jejich výskytu v bytě až do nálezu při do-movní prohlídce mu nebylo nic známo. Sám marihuanu nikdy nekouřil a naopak se zabýval myšlenkou v časopise Vokno poučit mladé lidi o škodlivých až tragických následcích užívání drog, zejména z oblasti organické chemie (toluen), při čemž od Stárka věděl o konkrétních případech úmrtí od užívání běžně dosažitelných ředidel. K nedovolenému držení zbraní se vyjádřil, že kdysi čtyři roky závodně střílel a asi před osmi lety podle návodu časopisu Střelecká revue zkusil konstrukci, která měla přestavět vzduchovou pistoli na střelnou zbraň jiného typu, což se mu nepovedlo, a od té doby rozložené součástky této zbraně uschovával bez povšimnutí v krabici.

Ivan Jirous svým vyjádřením k žalobě zaujal stanovisko naprosto nevinného člo-věka, jehož trestná činnost nebyla v přípravném řízení ničím prokázána. Uvedl , že z obžalovaných zná osobně pouze Františka Stárka, avšak nikoliv v jakékoliv sou-vislosti s časopisem Vokno. Ivan Jirous vystudoval dějiny umění Filosofické fakulty University Karlovy a jeho články, které sc vesměs týkají neoficiálního kulturního dění, nejsou podle jeho názoru nijak pobuřující. T y t o články dával osobně s v ý m přátelům, kteří o ně projevili zájem, bez jakéhokoliv úmyslu zveřejnění. Odvolal se na úvodní prohlášeni redakce časopisu Vokno, v němž mimo jiné zdůrazňuje, že nebere ohledy na autorská práva, články vycházejí náhodné, bez vědomí autorů. Popřel, že by se podílel na přípravě dalšího čísla 6, což žaloba vykonstruovala z náhodných poznámek a dohadů. V přípravném řízení bylo vyslechnuto cca 190 svěd-ků, z nichž ani jediný nepotvrdil možnost jeho spolupráce s redakcí časopisu Vokno. D o celkem pěti čísel Vokiw přispělo kolem třiceti autorů. Jirous se domnívá, že je žalován pouze proto, že byl třikrát trestán pro § 202.

S Voknem se seznámil náhodně v některých pražských restauracích. Přiznává autorství článků podepsaných pseudonymem » Magor «, s v ý j i m k o u jednoho o Jiřím Němcovi. Uvedl, že vydávání a rozšiřování časopisu Vokno nelze považovat za trestný čin, neboť v článku 19 Vyhlášky 120 Sb. z. je zaručeno právo všech občanů rozšiřovat myšlenky a informace všeho druhu jakýmkoliv způsobem. K obžalobě z trestného činu podle § 187 uvedl, že dva balíčky byliny, která byla identifikována jako canabis v množství, které by molilo být použito k omamným účelům, nikdy před nálezem při domovní prolúídcc dne 10. 11. 81 nevěděl a nebyl si vědom jejich existence v dom-ku, clo něhož se nastěhoval krátce před zadržením. Sám marihuanu nikdy neviděl ani nekouřil. Podle jeho názoru je možné, že se balíčky s marihuanou vyskytovaly v domku pouze půl hodiny před jejich nalezením příslušníkem StB Duchačem. Před zahájením domovní prohlídky vznikla v předsíni, ze které j e přístup do komory, v níž byla droga nalezena, nepřehledná situace. Domek, v němž žili manželé Jirousovi, by l dříve kdykoliv a komukoliv přístupný. Nebyl zamykán. Během předběžného vyšetřování nebylo nijak prokázáno, že marihuanu v komoře přechovával Jirous. I v tomto bodě obžaloby žádá zproštění viny.

Jako další byl vyslýchán obžalovaný Milan Fryč, který se údajně dopustil pouze trestného činu výtržnictví (§ 202) tím, že v třetím čísle časopisu Vokno byly publi-kovány některé jeho básně, kvalifikované jako pobuřující. Fryč vypověděl, že básně byly odrazem jeho pocitů, nikdy neměl v úmyslu je zveřejnit, neboř j i m nepřikládal žádnou uměleckou hodnotu. T y t o básně věnoval příteli, u něhož by ly při domovní

4 9 2

prohlídce nalezeny. B y l y v jeho domě přístupné většímu počtu osob, které š i j e mohly přečíst, případně opsat. O jejich publikaci v e Voknu se dozvěděl teprve tehdy, když mu Stárek věnoval výt isky tohoto časopisu. Neví, j a k ý m způsobem časopis, vznikal, a sám se nepodílel ani na výrobě, ani na rozšiřování. Pět čísel časopisu měl doma, první tři spálil. Svou vinu spatřuje pouze v tom, že časopis dal přečíst ve svém bytě manželce a jednomu ze svých přátel. Z obžalovaných znal osobně pouze Františka Stárka a o d vidění J. Chnapko (§ 2.02).

Jako poslední byl vyslechnut J. Chnapko, který měl zapůjčováním svého osobního automobilu a podniknutím společné dovolené s Františkán Stárkem umožnit rozši-řování časopisu. Obžalovaný uvádí, že automobil měl k dispozici kdokoliv z Nové Vísky, zejména k přepravě zásob apod. Během společné dovolené po Slovensku s Františkem Stárkem mělo dle žaloby docházet k rozšiřování časopisu Vol:tw, což považuje za nepravdu. Svoji obžalobu kvalifikoval jako nesmysl. Z obžalovaných se znal pouze s Fr. Stárkem, s Fryčem a Jirousem pouze od vidění.

Hlavní líčení bylo odročeno na 2.5. 6. 82 v 8. 30 hodin tamtéž, kde má probflut konstatování spisů a výslechy svědků. Soud předpokládá, žc líčení bude ukončeno 3. července 82, k d y by měly proběhnout závěrečné řeči a vynesení rozsudku.

D O P I S C H A R T Y 7 7

Generální prokuratuře Č S S R , Praha V únoru letošního roku jsme se obrátili na generální prokuraturu podle § 19 zá-

kona o generální prokuratuře s podnětem, aby bylo z vazby propuštěno všech sedm členů skupiny tzv. R u m l a spol. a aby proti nim bylo zastaveno trestní stíhání. S ra-dostí konstatujeme, že skutečně všech sedm bylo po více než roční vazbě propuštěno na svobodu. Opakujeme proto nyní svůj podnět pouze v tom směru, aby proti do-t y č n ý m bylo zastaveno trestní stíhání.

Obracíme se na generální prokuraturu s dalším podnětem (podle § T5 zákona o generální prokuratuře), který se týká pěti obviněných podle § 202 odst. 1, 2 tr. z., jmenovi tě Františka Stárka, Michala Hýbka, Ivana Jirouse, Milana Fryče a Jaroslava C h n a p k o (první čtyři ve vazbě, poslední stíhán na svobodě). Obvinění jsou toho času souzeni Okresním soudem v Chomutově. Údajného trestného činu se měli do-pustit rozšiřováním a snad i přípravou soukromě pořizovaného časopisu se zaměřením 11a neoficiální kulturu. Soudíme, že jejich činnost nebyla v rozporu s čs. zákonností, nebol! do soustavy platných československých zákonných norem patří i záruky svo-b o d y šíření osobních názorů a informací (viz Vyldáška 120 z r. 76, článek 19).

Zvláště znepokojuje, že k tomuto obvinění u Milana I íýbka a Ivana Jirouse ža-lobce připojil trestní stíhání podle § 187 tr. z. na základě záhadného nálezu omamných drog při domovní prohlídce. Mluvčí Charty 77 byli známými obviněných požádáni, aby na základě osobní podrobné znalosti jmenovaných vyslovili údiv nad uvedenou skutečností. Všem, kteří je i zblízka znali, bylo známo, že nejsou ani uživateli, ani šiřiteli, ba naopak rozhodnými odpůrci užívám drog. Náš podnět chce upozornit generální prokuraturu na tyto případy a podnítit šetření, které b y vedlo k propuštění stíhaných z vazby a zastavení trestního stíhání, respektive zárukám toho, že soudní řízení před Okresním soudem v Chomutově proběhne v přísně objektivním duchu, že vezme na pořad jen skutečně prokázané trestné činy při naprostém respektu k cclé

soustavě československé zákonnosti. Z/láště pak žádáme, aby bylo bedlivě proše-třeno a zváženo obvinění podle § 187 tr. z., které se opírá o nález usvědčujícího ma-teriálu za krajně podivných okolností.

V Praze dne 23. června 1982 Dr. Radim Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77

Na vědomí: Okresnímu soudu v Chomutově

SVATOPLUK KAHÁSEK ( Z ü r i c h )

PŘJED O D V O L A C Í M S O U D E M I V A N A J I R O U S E

Od doby, kdy se v Praze konal soud nad nezávislou kulturou (září 197Ö) uběhlo již 6 let. Proces proti skupině Plastic People of the Universe a j iným zpěvákům a básní-kům vzbudil v Československu a celém světě pozornost. Kulturní svět se vzmohl k mnoha protestům a projevům solidarity, které vedly k úspěchu: k neobvykle a ne-čekaně nízkým trestům pro obžalované, k neobvyklé a široké solidaritě v samotných Čechách, která nakonec vyústila v sejití se různých významných osobností, skupin a běžných občanů v iniciativě k obraně lidských práv v Č S S R » Charta 77 «. Po od-pykání trestu pokračovali hudebníci a básníci v předem započatém díle. Z cesty, kterou považovali za správnou, neustoupili ani o krok. Všichni spolupracovali v nově vzniklé Chartě 77, zpívali a hráli dál, koncerty - s policejními přepady - pokračo-valy dál.

Spiritus movens celého tohoto kulturního dění byl a je Ivan Jirous, kunsthistorik a umělecký vedoucí skupiny Plastic People. Umínil si, že hudba a umělecká tvorba lícní - ani za žádných podmínek nemůže být - trestným činem. Vykonavatelé státní moci se I10 drastickým způsobem snaží přesvědčit o opaku. Tváří v tvář drsné represi, zastrašování, bití a věznění stojí stále na svém: hudba a báseň jsou právem člověka, i když jc mu dáno žít v systému zneužité moci.

O d procesu z roku 1976 uplynulo j iž 6 let. Kamarádi a bývalí spoluodsouzení Ivana Jirousc jsou již mimo Československo: básník Pavel Zajíček ve Švédsku, saxo-fonista a básník, teolog Vratislav Brabcnec v Rakousku, zpěvák a textař Charlie Soukup ve Francii, já, zpívající kazatel Sváťa Karásek ve Švýcarsku. Nikdo z těchto lidí nechtěl opustit Československo, ale každý z nás nakonec podlehl vzrůstajícímu tlaku naprosto pravidelné, dlouhá léta trvající surové represe, která byla v posledních letech doplněna bitím a mučením. Byli jsme tvrdě donuceni, ale zároveň jsme selhali, nevydrželi jsme až do konce, opustili jsme přátele v nouzi. Jak říkám, byli jsme trvdě donuceni, nebylo to ani trochu dobrovolné, ale museli jsme nakonec říci to potupné: tak ano, když jinak nedáte, tak jedem.

Jsme venku, ale mnozí jsou doma a skutečně trpí. Jsme venku a zakoušíme pro-měnu - z oběti zvůle se zařazujeme mezi diváky a posluchače, kteří si pomalu při-

vykaj í nezúčastněně sledovat, jak zbujela moc likviduje bezbranné lidi, ať na Haid či v Turecku, v celém Ostbloku či v San Salvadoru či na mnohých jiných místech světa. T e n t o u nás tak krátkodobý proces - z oběti divákem, z arény do hlediště -nechává n á m právě pro svou rychlost, pro tu naprostou překotnost vykrystalizovat, jasně v y j e v i t celý hnus tohoto » diváctví «, tohoto přihlížení k zvůli moci, jež likviduje bezbranné kdekoli na světě, celý hnus » diváctví « takzvaného »svobodného světa «.

Jsme venku - a hledáme si dle přidělené vstupenky naše místo, naše sedadlo v hle-dišti - a v aréně »sápáni l v y «jsou mnozí z našich přátel. Dostáváme zprávu, žc znova je souzen j i ž p o čtvrté těsně za sebou Ivan Jirous. Tentokrát dostal 3 Y, roku ve III., nejtěžší nápravné skupině. Víme, žc tato skupina j e zřízena pro vrahy a recidivisty násilí a že má Ivana zlikvidovat. Je do ní na 31/2 roku odsouzen tentokráte za své články, které b y l y bez jeho vědomí otisknuty v soukromém časopise, který vychází pro uzavřený okruh čtenářů v nákladu cca 80 výtisků. Ivan Jirous j c nyní posílán mezi nejtěžší zločince, kde jsou mnozí na doživotí - a m y se bojíme, že též na doži-vot í - za své články. Je recidivistou - nedá si říci - j e věrný sám sobě a své cestě - j e věrný umění a víře. Zatímco m y jsme pod nádakciu vzdali, on j c věrný a dochází až na dno - na doraz. Je to nerovný boj pevného jedince s drakem, který má na svě-d o m í j i ž statisíce takovýchto pevných jedinců. Z e strany Ivana j e to jednání proti historické zkušenosti, proti zdravému rozumu, proti reálným danostem - přesto přese všechno jednání, které j e koherentní, které vzbuzuje úžas ve své neoblomnosti a odvaze, jednání, které je znamenáno vášní k pravdě umělecké výpovědi a žízní po svobodě, která musí být pracně vybojována zpět nenásilím, bolestnou obětí mno-h ý c h jednodivců. V í m , žc jeho cesta - nž na dno, »na doraz« - nenajde příliš mnoho obdivovatelů. V ž d y ť i u nás doma je naprostá většina lidí, kteří si řeknou: blázen, magor. V ž d y ť to nemá žádnou cenu, má se přizpůsobit, má mlčet jako my, » nemá tahat tygra za fousy «. Myslím, žc i zde v takzvaném » svobodném světě « nechá infor-mace o dalším vězněm Ivana Jirouse většinu lidí chladnými a netečnými. Cesta pravdy jednotl ivce, která přichází až na doraz, není sdostatek senzační pro lidi, kteří po pilá-tovsku krčí rameny a lehoučce filosoficky nadhazují: a co jc vlastně pravda? Obracím se Jia jednotlivce, na lidi, kterým ostid Ivana Jirouse něco říká. Nyní j e těsně před odvolacím soudem. Rozsudek bude bud zpečetěn anebo revidován. I váš hlas mů-že m n o h é změnit, i vaše pomoc j c tuze vítána.

V ČSSR jsou nyní vězněni ti, co to nevzdali, ti nejvírnější: spisovatel Václav Havel, nezávislý socialista Rudolf Baltik, katolický filosof a matematik Václav Benda, marxista Petr Uhl, presbyter a synodál českobratrské církve evangelické Jan Litomiský, páter Lízna se svými druhy, kimsthistorik a umělecký vedoucí skupiny Plastic People Ivan Jirous a mnozí další. Prosím, nezapomínejte na tyto lidi, zasazujte se za jejich propuštěn!, a kdo můžete, modlete se, aby dostávali novou sílu od toho, který též šel věrni až na doraz, až na popravištč, aby se stal navždy zdrojem síly pro ty, kdo jdou věrně tmou zneužité moci za poznanou pravdou.

495

V Z Á J M U L I D S K Ý C H P R Á V

K NELIDSKÉMU ZACHÁZENÍ S VEZNI V ČESKOSLOVENSKÝCH VĚZNICÍCH

Dopis Charty 77 Federálnímu shromáždění Č S S R , Praha

Obracíme se na poslance Federálního shromáždění, aby přešetřili, jak ústavy ná-pravné výchovy v Č S S R plní své poslání, vydali o tom zprávu, zabezpečili v této věci sladění se zákonnými normami a přičinili se o takovou legislativní úpravu, která by postavení vězněných československých občanů uvedla do souladu se zákonem 120/76 Sb. Mezinárodní pakty o občanských, politických,, hospodářských, sociál-ních a kulturních právech, zvláště s článkem 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (Nikdo nesmí být nucen nebo podrobován krutému, nelid-skému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu) a článek 10/r téhož paktu (Se všemi osobami, zbavenými svobody, musí být jednáno lidsky a s úctou k přirozené důstoj-nosti lidské bytosti). Právě proto, že není v silách občanské veřejnosti zjednat nápravu, ba ani průkazně ověřit jednotlivé případy nasvědčující tomu, že praxe provozu ná-pravně výchovných ústavů lirubě porušuje československé zákony (o věcech vnitřního řádu nesmějí vězňové psát ani svým příbuzným, při propuštění jsou donucováni k pod-pisu mlčenlivosti o svých zkušenostech, ač právě veřejná celospolečenská kontrola to-hoto citlivého bodu každé společnosti je nanejvýš žádoucí), navrhujeme, aby poslanci Federálního shromáždění ustanovili výbor, který by prošetřil následující skutečnosti:

1) Pracovní normy vězňů. Jejich skutečnou pracovní dobu. Pracovní prostře-dí a mzdy. A to ne z hlediska předpisů, nýbrž a hlavně běžné praxe. Znepokojují nás zprávy, že například ve věznici Plzeň-Bory pracují vězňové pro národní podnik Preciosa až 12 hodin denně. Drastické a pravidelné prodlužování pracovní doby se zdůvodňuje tím, že v zákonné pracovní době nestihnou pracovníci splnit normu. Pracovníci vězni však postrádají jakýkoliv přehled o tom, jak je jejich výkon v posledku hodnocen, např. se j im tvrdí, že pouze asi 40% výrobků dosahuje první jakosti (a pouze za výrobky první jakosti jsou placeni, druhá jakost a další se nehono-rují, přičemž i tyto výrobky jdou na trhli), ač třídírna těchto výrobků Ú N V Min-kovice uvádí asi 80% výrobků první jakosti. Vězni, kteří se na tyto záhadné skuteč-nosti dotazují, bývají přeřazeni na ještě horší práci a i jinak je j im živo t okázale ztrpčo-ván. Téměř pravidlem je práce o sobotách, zdůvodněná opět neplněním norem.

Přestávky na jídlo neexistují. Za zvláště alarmující považujeme skutečnost, že vězeň, který nedokáže stihnout tempo této nezákonně prodlužované práce, bývá trestán mimo jiné snížením přídělu i tak nedostačující stravy. (Např. Luděk Hanák, bývalý student Vysoké vojenské školy v Prešově, odsouzený absurdně za zběhnutí clo ciziny, který se letos na jaře po desíti dnech výživy na stravenku č. 1, tj. minimum bez jakýchkoliv přídavků, při práci fyzicky zhroutil. Jeho stav byl takový, že i vě-zeňský lékař uznal za nutné umístění na ošetřovně. Jinak prokazatelně zhroutivší se vězeň bývá obvykle pouze vyšetřen, zda nepožil omamné látky.) Vyskytují se případy, kdy bludný kruh trestání podvýživou za tělesnou slabost končí tragicky. Viz případ odsouzeného I-Iakaly, astmatika a kardiaka ve věku kolem 60 let, který byl nucen nadělávat, a když si opakovaně stěžoval na slabost a zdravotní potíže, byl ohodnocen jako simulant. V únoru t.r. ve vězení zemřel.

496

Řada vězňů v úseku Dl. pracuje s agresivními chemickými rozpouštědly bez ná-ležité ochrany zdraví. Zřejmě důsledkem toho je, že zvláště vězňům dlouhodobě na tomto úseku pracujícím hromadně vypadávají vlasy. Tyto úkazy hodnotí vě-zeňský lékař » nervového původu «.

2) Zacházení s vězni ze strany správy nápravně výchovných ústavů, dozorců a vychovatelů. Političtí vězni nejsou nijak odděleni od pachatelů kriminálních trestných činů (na cele bývá až i 36 vězňů). Strůjci loupežných přepadení žijí a pracují ve stejných podmínkách jako lidé pokusivší se opustit území republiky či angažovaní za dodržo-vání zákonnosti v rámci Charty 77. Jsou známky toho, že správa věznice využívá této situace k zostření podmínek politickým vězňům. Např. tzv. vězeňská samospráva (složená z případů nepolitických) byla nepravdivě informována správou nápravně výchovného ústavu, že si na ni stěžoval ing. Jan Litomiský, signatář C H 77, odsouze-ný pro svou činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Výsledkem bylo, že ho samospráva přeřadila na horší práci (z kladače na brusiče). Záhy poté vyslovil poručík K o č í ing. Litomiskému důtku za to, že » nestíhá program « (míněn program pásové výroby) , což je varovným signálem stupňujícího se postihu, který pozne-náhlu může vyústit v ohrožení života. O závažnosti proslýchaných zpráv svědčí případ odsouzeného Hila, devatenáctiletého pachatele loupežného přepadení. Nestačil pra-covnímu tempu a byl kázeňsky potrestán. Odmíd proto vůbec nastoupit do práce, za což b y l potrestán ostrou samovazbou. V c snaze nějak přivodit řešení své situace spolkl lžíci a tuto skutečnost nahlásil. Výsledkem bylo to, že ho dozorce surově zdoukl. Tř i dny byl ponechán bez lékařského ošetření, až se dne 8. 4. 82 na ručníku v cclc oběsil.

3) Uplatnění práva na vzdělání a svobodu vyznání vc věznicích. Navštěvování vězňů duchovními, věc v civilizovaném světě běžná a vítaná, není povoleno. Ing. Jan Litomiský se vytrvale a mamě domáhá toho, aby mu byla povolena bible. Na žádost matky Jana Litomiského opdověděl náčelník nápravně výchovného ústavu Plzeň -Bory, žc bible povolena nebude a že vězeňská knihovna skýtá dostatek hodnotní literatury. Bible však ve vězeňské knihovně není (a náčelník odmítl ji do knihovny zařadit), ač žádný zákonný předpis nezakazuje vězňům čtení či vlastnění náboženské literatury. Vězeňská knihovna nejen, žc je chudě vybavena, poslední dobou není na úseku III. vůbec v provozu a nelze si vypůjčit žádné knihy. Vězňům je tak znemož-ňováno i minimum přístupu ke vzdělání, což nepochybně narušuje i cíl trestu, j ímž dle zákona 120/76 je » náprava a sociální rehabilitace «.

Žádáme proto, aby poslanci Federálního shromáždění prošetřili námi uvedené informace, upřesnili je a zasadili se o nápravu jevů, které jsou lianbou nás všech. Aby předložili návrh na legislativní úpravy směrnic pro nápravně výchovné ústavy, v němž by byl zakotven statut politických vězňů. K serioznímu šetření jsme ochotni zpro-středkovat kompetentním orgánům dodáni dalších údajů.

V Praze, dne 21. června 1982 Dr. Radim Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77

N a vědomí: Ministerstvo spravedlnosti, Generální prokuratura, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Čs. červený kříž

497

S T A N O V I S K O C I Í A K T Y 7 7 K 2 . V Ý R O Č Í G D A Ň S K Ý C H D O H O D V P O L S K U

D n e 31. srpna vzpomíná polský lid významné události svých novodobých dějin -dohod z Gdaňska. V dialogu mezi státní mocí a dělnickou třídou podařilo se tehdy shodnout se na zásadách a směrnicích pro demokratické řešení vážné společenské krize, v níž se země octla koncem 70. let. Proces společenské o b n o v y , který tak dostal vydatný impuls, vyvola l velké naděje i nadšenou podporu převážné většiny polské společnosti. Setkal se též s upřímnými sympatiemi široké světové veřejnosti a všech opravdových přátel polského lidu. Charta 77, hlásící se mezi ně, vyslovila za své účastníky i za mnohonásobně početnější kruhy české a slovenské veřejnosti několikrát pocity bratrských sympatií i solidarity s těmi, k d o v Polsku rozvíjeli a hájili proces společenské obnovy a jeho ideje. Vyjádřila též svůj i jejich kritický názor k prosin-covému zásahu moci, j í m ž byl loni tento proces přerušen, aniž bylo dodnes vyřešeno cokoli z vážných problémů, zatěžujících současný v ý v o j polské společnosti. Z e takové mocenské zásahy, ať vnitřní či zvenčí, ať minulé nebo snad současné či budoucí, ne-mohou vyřešit krizové situace, a naopak je jen prohloubí, v íme konečně i z našich nedávných dějin. O to upřímnější je náš zájem, co se dnes děje v zemi našich severních sousedů. O to vřelejší jsou city přátelství a společenství idejí se všemi, kdo v Polsku nadále usilují o opravdovou demokratickou a humánní dohodu všech vlasteneckých sil polského národa bez jakýchkoli aktů vměšování zvenčí. T a k o v o u dohodu, nikoli mocenské zákroky proti pokojným projevům vůle lidu, odmítajícího omezení demo-kratických snah, jak lépe hospodařit, žít a spravovat společnost v celonárodních i místních měřítcích, dohodu, která by vedla k propuštění inteniovaných a vůbec všech politických vězňů, společně s polským lidem považujeme za jedinou cestu k pře-konání obrovských potíží a za posílení mírového soužití i spolupráce národů našeho kontinentu.

30. 8. 82, Praha Dr. R a d i m Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77

O T E V Ř E N Ý DOPIS MLUVČÍHO C H A R T Y 7 7 D o c . D R . R A D I M A P A L O U Š E

Panu Dr. Karbanovi, členu Státní bezpečnosti, Bartoloniějská ulice 9, Praha 1

Pane doktore, nedávno jsem se s Vámi opět nedobrovolně setkal při výslechu. í l e k l j s t e při rozho-

voru, žc si mohu stěžovat. Deset dní jsem celou záležitost ponechal v klidu, totiž spíše v neklidu, neboť všechny události z 2. a 3. června 82, které se týkaly nejen m n e samého, ale i nejbližších členů mé rodiny, se vynořovaly v mé mysli z různých stran a v různém světle. Včera sc v naší vlasti připomínala lidická tragedie. V našem tisku sc též objevil článek, v němž se popisoval řetěz shod, který vedl nacisty k tomu, žc si k srovnání se zemí vybrali právě Lidice. Jakýsi mladík, nevěrný ženě, se chtěl rozejít sc svou milenkou, předstíral, žc má něco společného s parašutisty z Anglie, a na dů-kaz tolio nechal pozdravovat od kamaráda emigranta jeho rodiče v Lidicích. Dopis sc dostal do rukou Gestapa. Lidice byly rozbořeny, obyvatelstvo vyvražděno nebo vyvezeno. Onen mladík, jeho rodiče, jeho milá a mnozí další popraveni. T e d y celý řetěz pobitých, kteří neměli nejmenší tušení, co na ně padne a proč právě na ně.

Jejich jediným spojením, jedinou » vinou « byl příbuzenský poměr nebo známost

498

nebo místo bydliště. Můj případ je vedle této genocidní tragedie zanedbáníhodný, téměř nicotný. Jak víte, jsem letošního roku mluvčím Charty 77. Dne 2. a 3. června t. r. jsem byl předveden k výslechům nejen já, ale i někteří příbuzní, bydlící pod touž střechou v rozděleném bytě. V y (a rád konstatuji, že i ostatní) jste si při výslechu počínali slušně, totiž bez jakéhokoliv násilí. Byly mně ovšem zabaveny všechny pí-semnosti, a to bez prokurátorova povolení k osobní prohlídce, ač jsem o ně žádal. Prý orgánům StB stačí odvolat se na § 25 Zákona o SNB, kterým se povoluje osobní prohlídka, aby se zjistilo, zda zadržený není ozbrojen. Neměl jsem u sebe ani kapesní nůž. Jen ty písemnosti, což byly povětšinou materiály mluvčího Charty 77.

Zveřejněné dokumenty Charty z letošního roku, koncepty připravovaných do-kumentů, dopisu prokuratuře, vyjadřujícího uspokojení nad propuštěním sedmi z případu tzv. » R u m l a spol.«, upozornění na povážlivé závady ve věznicích, pří-spěvku k diskusi o současném stavu vědeckého výzkumu v Č S S R a některé osobní písemnosti další a též tři dopisy od západních mírových linutí. Seznam zabavených materiálů, který byl se mnou v rámci protokolu pořízen, mně nebyl poskytnut, ač jsem o to žádal.

Fotografovali jste si mě a dali vzít otisky prstů, zároveň jste mě důrazně vyzval (je to na konci protokolu), abych se nezdržoval v Praze. (Přesnou formulaci nemám k dispozici.) Ř e k l jste mi, že Státní bezpečnosti je známo, že existují jakési »živly«, před kterými si nejsem jist vydíráním, event, zdravím či životem - ani mí příbuzní.

Podivil jsem se, jak to, že jen v Praze. Příbuzní nebo známí mají nebo velmi snadno mohou mít život tak jako tak komplikovaný, pokud se týče třeba situace v zaměstnání či cestování do zahraničí nebo bydlení aj. T o přece dobře víte. Ba tuším, jste se sám o něčem z toho zmínil, pokud jsem Vám dobře rozuměl. Nechtěl bych náhodou emigrovat? Šlo by to prý snadno. Opakuji, nechtěl. Podle informací StB chci prý zanechat ze zdravotních důvodů funkce mluvčího. Nikdy jsem nic podobného nikomu neřekl, atd. Protestuji a stěžuji si. Žádám zpět zabavené materiály. Žádám, aby moji příbuzní a známí, kteří nemají zhola nic společného s mou činností, nebyli postiho-váni bezpečnostními orgány, např. výslechy, resp. předváděním k rozhovoru. Ani v zaměstnání nemohou být přece posuzováni podle mé činnosti. Což není alarmující, k d y ž se dokonce s určitou dávkou samozřejmosti nebo přinejmenším mlčení přijí-mají veřejně vyslovovaná rozhodnutí: A to se tnu (jí) nemůže doporučit, povolit, dovolit, vždyí j e to blízký příbuzný, známý mluvčího. Ovšem, že v takových pří-padech policista nemusí vůbec zasahovat, stačí jen, když vedoucí pracoviště, kádrový referent či jiní z řídícího aparátu vědí o příbuzenském vztahu k osobě, kterou StB má na starosti. Protestuji a stěžuji si, neboť, jak jsem upřímní přesvědčen, nečiním co mluvčí Charty nic nezákonného. Ba naopak, veškerým svým úsilím trvám na spravedlivém dodržování všech zákonů, kterc jsou platné v naší zemi a jejichž soustava je právním řádem jen potud, pokud výklad a aplikace každého zákona je v harmo-nickém souladu se zákony ostatními tak, aby jeden zákon nemohl být užit proti jiné-mu, totiž proti jeho podstatě. Protestuji a stěžuji si. Neprodělal jsem žádné martyrium srovnatelné s j inými případy nebo osobními tragédiemi zmíněného lidického zvěrstva. Pouze cosi temného dává tušit jisté louvislosti - libovůle při výkladu a užívání zá-kona, postihování příbuzných, manipulace s »nebezpečnými živly«. Pravda, dnes j e doba zcela jiná než kdysi. Dnes je nutné a vhodné užívat spíže psychologických metod, spíš konstruovat Damoklovy meče, jejichž lirozebný význam, není v^tom, že tnou, nýbrž v tom, že pouze visí. Spíš drobnými doteky znervózňovat, sužovat,

499

potrapovat. To je jaksi lukrativnější, neprovokuje to tolik ostatní občany a svět. Pro-sím vás, řekne se, tolik mrtvých a raněných v Libanonu či na Falklandech nebo při pouhém víkendovém silničním provozu, a v y si tady bolestínsky foukáte bolístky.

Tak tedy opakuji: T o » protestuji a stěžuji si« není ošetřování vlastní ohroženosti, nýbrž obrana samotných principů slušné společnosti. Jejich porušování může mít sice někdy formu jen nebrutálního, nicméně soustavného obtěžování, přímého i ne-přímého tlaku, avšak jindy hrůzné a nenapravitelné brutality. Ten nebrutální způsob působí svou soustavností potom ono samozřejmé mlčení nebo souhlas ve veřejném mínění, když se postihuje v rámci výstrahy i zcela do případu nezapředené okolí. Což, musím to vlastně jistě připomínat, j e tou nejzávažnější věcí k drastickým tra-gickým závěrům. Pane doktore, tento dopis píši vám jako otevřený. Proto ho též postupuji na vědomí ministru vnitra Č S S R dr. Obzinovi a Bezpečnostnímu výboru Federálního shromáždění.

13. června 82 Dr. Radim Palouš

PETR POSPÍCHAL ODVINĚN Z POBUŘOVÁNÍ

Sdělení V O N S č. 302 Dne $. 3. 82 starší prokurátor Vyšší vojenské prokuratury v Příbrami major dr. Vla-

stimil Kaplan uvalil vzabu na dvaadvacetiletého Petra Pospíchala, dělníka, který od i . 4. 81 vykonával ve Strašících u Plzně vojenskou základní službu, a obvinil ho, žc se u svého vojenského útvaru dopustil trestné činnosti ve smyslu § 100, odst. i, písni, a) a odst. 2 Trestního zákona - pobuřování. Dva dny předtím byla provedena domovní prohlídka v bytě jeho matky Marie Adámkové v Brně, kde Petr Pospíchal už přes dva roky nebydlel a téměř rok byt nenavštívil. Při prohlídce bylo zabaveno množství mg pásků, náboženská literatura vydaná v zahraničí, staré strojopisy a prů-klepové papíry. Trestného činu, z něhož j c obviněn, se měl Petr Pospíchal dopustit tím, žc vysvětloval vojákům stanoviska Charty 77, odpovídal na jejich otázky v tomto směru a přehrával j i m magnetofonové pásky s hudbou nonkonformních zpěváků a skupin. T y t o skutečnosti, jež jsou vyšetřovateli StB označovány za trestnou činnost, mají být doloženy mnohdy rozpornými svědectvími. V okamžiku vzetí do vazby zahájil Petr Pospíchal hladovku, vc které vytrval po 34 dny. Petr Pospíchal byl již odsouzen pro šíření iionkonformní hudby spolu s Petrem Cibulkou a Liborem Chloup-kem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody 11a 11 měsíců, který odpykal. V období mozi propuštěním z vězení a nástupem vojenské služby byl pro své aktivní a nebojácné postoje v rámci zákonného úsilí Charty 77 jako její signatář neustále šikanován policií a při výsleších i týrán. Při opakovaném obvinění z pobuřování se lze obávat, že mu hrozí trest až ve výši tří let a při jeho výkonu zařazení do 2. nápravné skupiny. Petr Pospíchal by se tedy molil, podobně jako Jiří Gruntorád (viz sdělení V O N S ) , ocitnout v nejhorším vězení pro politické vězně v Minkovicích. Případ Petra Pospíchala svědčí mimo jiné o tom, že se represivní orgány snaží potlačit jakoukoli j inou než sterilní oficiální aktivitu mezi mládeží a eliminovat její nositele.

V Praze dne 15. května 82 V O N S - V ý b o r na obranu nespravedlivě stíhaných, Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva

Přelíčení s Petrem Pospíchalem se konalo 26. a 27. 5. 82 v kasárnách ve Straší-cích u Rokycan.

5 0 0

JUBILEJNÍ O S L A V Y N A S V A T É HOl\E

Jubilejní oslavy 2$o. výroli korunovace milostné soSky Panny Maric na Svaté Hole sc konaly 20. června 1982. B y l přítomen Otec kardinál Tomášek a češti ordmáři. Jako host jediný zdstuce rakouské biskupské konference biskup Štefan Laszlo. Předsedovi nímccké biskupské konference kardinálu Höffherovi bylo vstupní vizum odmítnuto bez udání důvodu, ačkoliv ho oficiální pozval pan kard. Tomášek.

Jaký dojem si odnesl pan biskup Laszlo?

P o svém návratu prohlásil, že na něho mocné zapůsobila hluboká účast věřících. Z a tříhodinové slavnosti byl svědkem, jak věřící s jásotem a potleskem vítali kard. To-máška. Nějaké omezováni zc strany policie nezaznamenal. Jen pod Svatou Horou viděl uniformované příslušníky, při samé slavnosti nebyli žádní. » Ačkoliv má církev v Československu těžké problémy,« zdůraznil mo»s. Laszlo, » přesto bylo patrné, že j e tam živá víra v Boha. « V rozhovoru mu kard. Tomášek řekl, žc v Československu lze b ý t křesťanem jen z přesvědčení, nikoli z tradice.

A jak prožil slavnost jeden z československých věřících: » Na Svatou Horu jsem přišel asi půl hodiny před začátkem. Posadil jsem sc

na schody pod svahem proti náměstí před kostelem, do koutku ke křoví, abych nebyl moc na očích. Sotva jsem se usadil, šli proti mně dva páni středních let, a zaslechl jsem, j a k si říkají: ' T o by mohl být on. Ten na něj vypadá. Zeptej se, jak vypadá I' M ě l asi na mysli dotaz vysílačkou, kterou měl v taštičce. Páni zahnuli po silnici smě-rem k restauracím. Vykukoval jsem za křovím, co budou dělat. Zvedali ruce a ukazo-

501

valí směrem, kde jsem seděl. Dostal jsem strach. Netoužil jsem po tom, aby pouč pro mne tak brzy skončila. R y c h l e jsem se šel schovat na náměstí doprostřed zástupu. Na místě, kde dávali znamení ti dva páni, stáli další páni. Postupně se tam střídali a jednu chvíli tam byl kapitán Rosický a další z církevních StB pro Prahu a Středo-český kraj, kterého jsem už viděl, ale neznám ho jménem.

Pracoval tam také pán s kamerou. Další podivný pán s kamerou stál na kamen-ném zábradlí u příchodu na náměstí. Tato kamera pracovala nepřetržitě, téměř čtyři hodiny. I po obřadech byli neustále filmováni ti, kteří z náměstí odcházeli. Stejným typem kamery byl zástup filmován z okna nad hlavním vchodem do ambitů a čtvrtou kameru toho typu jsem viděl, jak filmovala z boku. Při obřadech filmovaly také kamery rakouské televize, ovšem pochopitelně z docela j iných důvodů než kamery našich » pánů Při obřadech jsem zahlédl také kapitána Pospíšila, jak prochází s man-želkou na okraji zástupu.

RozlJas byl tak hlasitý, že to bylo až na hranici snesitelnosti. Pan kardinál mluvil o morálních problémech společnosti (rozpad rodiny, alkoholismus, terorismus). Vyzýval k úctě k Panně Marü, která jako každá matka se stará o to, aby jej í děti žily v lásce.

Počet lidí na náměstí jsem odhadl na 8000. Kolik lidí bylo v ambitech a na j iných místech, nevím. Na tomto náměstí rozdával Tělo Páně jeden bohoslovec! Přijímání se také podávalo téměř nepřetržitě odpoledne, ale kdo musel odjet dřív, odešel bez přijímání.

Linkové autobusy do Prahy prý vůbec nikoho nemohly vzít, aby byly volné pro cestující z j iných měst. N a nádraží čekal velký zástup na vlak do Prahy. Přijely tři vagony motorového vlaku. Čtvrt hodiny jsme se velice ukázněně a trpělivě cpali dovnitř. Mnozí to vzdali a počkali na další vlak, «

Podle zpráv odmítlo Č S A D v některých krajích vypravit zvláštní autobusy do Příbrami.

Zprávy a recense

A N T O N Í N K R A T O C H V I L ( M n i c h o v )

S T A L I N S K Á J U S T I C E PĎJED S O U D E M DĚJIN K 30. výročí politických procesů se spisovateli

A dnes sc i'iis ptám, kde jsme byli my všichni, když po roce 1948 zasedal nad českou literaturou člověk, který neumí! lesky a který rozhodoval o osudu českých spisovatelň i českých knih. Kile jsme byli, když tento muž rozeslal po tiskárnách zástup dvacetiletých dívek a mládenčil, klcH s vervou svého mládí poručili rozmetat sazby českých knih ... kde jsme byli, když nejeden knihovník ze zbabělosti, zloby a z nemístného nadšeni iiilil naše knihovny a s grilnderským nadšením počal budovat knihovny jen z knih, které vyšly až po únoru 1948 ... Nebyli jsme již svědomím zástupň, svědomím miíionň, ba dokonce jsme nebyli svědomím sebe samých.

502

Tato slova zazněla j i ž v roce 1956 z tribuny II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Pronesl j e básník Jaroslav Seifert a v závěru svého projevu řekl slova, která si zvláště dnes musíme připomenout:

Jsem přesvědčen, že naší povinností je přistoupit ihned k odčiním' křivd: r. Vyzvěme umlčené a neprávem vyloučené básníky, kteří jsou ovšem toho slova hodni, ke spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami a budou prosit, sotva by přišli, neboť není hodno básníka, aby prosil... 2. Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud...

T a t o statečná slova, přednesená v roce sovětské vojenské intervence v Madarsku, nesměla proniknout do hrozného mlčení komunistických věznic a koncentráků. B y l a to doba po Zahradníčkově infarktu, kdy básník ležel izolován a osamocen a téměř bez p o m o c i ; byla to doba, kdy v leopoldovské pevnosti umíral spisovatel Vla-dimír Sis, k d y ž správa věznice přes naléhání lékaře odmítla jeho převoz do nemocnice. Byla to doba, k d y Zdeněk Rotrekl ležel s těžkou krevní chorobou bez jakéhokoli kontaktu s umírající matkou. Nic se nezměnUo pro nestranickou, demokratickou, umlčenou část národa (1).

Vraťme se zpět o 30 let. V prvních červencových dnech 1952 proběhl tehdy a dosud stále ještě největší spisovatelský procts od komunistického uchvácení moci v únoru 1948.

V e dnech 2. až 4. července 1952 byla souzena a odsouzena v Urně intelektuální nckomunistická česká elita - z 15 obžalovaných patřilo 13 k představitelům moderní české poezie, prózy a literární kritiky. Připomeňme si jen několik jmen: básník Jan Zahradníček, básník a historik Zdeněk Kalista, romanopisci Josef Knap, Václav P10-kůpek, František Křelina, nakladatel Ladislav Kuncíř, literární kritici Bedřich Fučík, La-dislav Jelilička, Oldřich Albrecht a další. Byl to j iž v roce 1952 druhý intelektuální 111011-strproces. Již v dubnu byl k trestu smrti odsouzen a popraven prot. Josef Kcpka, básník Josef Kostohryz dostal doživotí a dramatik Václav Renč 25 let těžkého žaláře.

Brněnskému tzv. senátu státního soudu předsedal Vladimír Podčepický a proku-rátorem b y l smutně proslulý Karel Čížek. R u d é Právo, 5. července 1952, přineslo zprávu Č T K , sestavenou převážně z projevu prokurátora a předsedy soudu. Není nezajímavé se začíst do Rudého práva z července:

» M n o z í z těch, kteří v tomto procesu zasedli na lavici obviněných, byli za první republiky typickými představiteli kulturní reakce. Knap, Křelina a Prokůpek ve svých Literárních pracích a na stránkách agrárních časopisů hlásali ve službách kapitálu fa-lešná hesla o věčnosti majetkových rozdílů mezi lidmi a o 'venkovu jako jedné rodině'. K l a m a l i tak pracující rohlíky a snažili se j e izolovat od stejně vykořisťovaných děl-n ických mas, aby j e ideově odzbrojili a odváděli od boje proti jejich vykořisťovate-l ů m ... Fučík, Zahradníček, Albrecht, Jelilička a Berounský přispívali do časopisu Akord, Rád a Obnova, kde hlásali ideologii tzv. stavovského státu.

V tomto duchu falšoval také docent historie Kalista naše dějiny.. . Vítěztví lidu v únoru 1948 vystupňovalo jen nenávist těchto věrných služebníků agrární kliky a vatikánské reakce k našemu lidu. Proto v roce 1948 přecházejí od otravování našeho kulturního a uměleckého života k přímé záškodnické protistátní činnosti. V září 1948 založili obvinění protistátní skupinu, která ve spojení se zrádnou emigrací a za pod-p o r y Vatikánu a amerických imperialistů sledovala cíl násilného zvratu politických poměrů u nás. Tato skupina byla vedena j i ž odsouzenými zrádci Renčeni a ICosto-

(1) Citováno podle prvního vydáni mé knihy Via dolorosa, Toronto 1977.

503

hryzem ... V plánu této skupiny bylo, v případě zvratu, začlenění našich zemí do tzv. Středoevropské federace ... Všichni se ocitli na lavici obviněných, nebof se ukázali být sprostými zločinci...« Tolik R . P.

Jakou skutkovou podstatu hledat u takových »zločinů«, jako je •> pro případ zvratu « úkladné, konspirované začlenění našich zemí do — ovšem neexistující - » Stře-doevropské federace«? Jak věcně a právně nepodstatná byla obvinění, což dokázaly rehabilitace (!), tak byly zato podstatné drakonické tresty. Nemluvě o toni, že tito básníci a spisovatelé byli veřejně ocejchovaní za sprosté zločince, kteří se prý neštítí ukládat o státní samostatnost a nezávislost republiky.

O pozadí těchto spisovatelských procesů se konalo před několika lety vědecké symposium Křcsdanské akademie v Brixenu. Přednášky a shrnutí symposia vydala pak akademie ve významném sborníku Slovo a naděje, který redigoval prof. dr. Ka-rel Vrána, dnešní rektor universitní koleje Ncpomucenum v 0Jmě.

30. výročí procesů mělo j iž zaslouženou odezvu v evropském tisku i rozhlasu. Jaroslav Dresler připravil např. ve Svobodné Evropě celý seriál pořadů (2) a ani Hlas Ameriky nezůstal pozadu. Z mezinárodního tisku je nutno uvést studii dr. Rudolfa Ströbingera v listu Die Welt.

JOSEF KREJČÍ ( T r i d e n t )

D L U H O P I S Z R O K U 1468

T A S E Z BOSKOVIC OLOMOUCKÉHO BISKUPA

Dluhopis byl nalezen před tfemi lety v knihovně semináře v Tridentu. Pergamenu dluho-pisu bylo použito k vyztužen! složek Sttmmy Antonína z Florencie vytištěné 1478 v No-riwbcrce. By! k town rozřezán na proužky široké 1-1.5 cm. Text 1:1. j cm vysoký měl 28 řádek 31.5 cm dlouhých. Až na první řádku je text uchován v podstatě celý, i když tia ně-kterých místech špatně liteluý. Jak byi veliký celý pergamen, nelze dnes zjistit.

2. Jakož Urozeny pan Dobess z Bozkoviez a z Czrnehory Bratr nass milý w tuto znamenytu a krziestiansku potrzebu kteraz gest z ...zti..

3. swateho w zemi teto morawske powstala a na nas a costel nass byla przissla wtee se yako dobrému panu a czlowieku przislussy i a fco toho dobrzij

4. lidee swiedomi gsa máge nestoliko opatrnosti a ziwotem swim nas a Costela nassclio neprzateluoni udatnie odpirage stateeznie zbranyowal ale

j . ukonye swc za nas wida wtom nassi takowu potrzebu w sskodach a w sluzbic dawal lidem služebným tu pilnost w tom máge aby ten costel nezasscl

ö. sam se gistezem czynie slibowal y peniez kdež mohl wypucyzcziewagc pro nas se gest wdluza takoz pak nam toho Czeduli w kterciz douwodnie dluho

7. we a sskody takowe zapsaný byli ukazal gest M y wiecz takowu praezy a pilnosti geho znamcnawssc i na to se rozponienuwsse ze Namiestkowe na

8. ssi wssicky ezasy swoge lidem dobrim kterim gsu dnem snaznie a pilnic praczowali gim co slusse nahrazugicz wiemie platili y ge darowali

(a) Pořady o procesech sc spisovateli j e možno si vyžádat.

5O4

9- gsu T u z m y gemu panu Dobessowi ivdieczmost okazati chticz aby y ginij ctnost a sslechetnost geho nasledowali a tom poico/íiie uaiua tomu . . . (co)

10. stelu ku potrzebie fiottowi bili nassicli ii'tom namiestkuow sslepiege nasledugicz Slibugeme nassi dobru wieru gemu panu Dobessowi swrchupsane

11 . m u za ty wieczy swrchupsane dluhy pilnosti a praczy geho Osni sedl zlattich dobrich Bo...skich w a h y y myncze sprawedliwe

12. swateho Martina nyny naiprw przisííťe/io dad a wyprawiti a ge w Olomuczy neb na Wysskowie. a neb kdež by se nam y gemu .. dalo oce

13. geho poloziti Pakliz bychom toho newczinili Tehdy w tee swrchupsane summye Osmi Stech zlattich na nassie a costela nasseho wsi Sla

14. paniczich Czárzidcieti hrziwen platu na kazdy úrok polowiezy o swattem Girzij od toho dne swateho Martina naiprw przissezym a polowiezy o

15. swattem Waclawie ylined potom btidicrzí/n^eimi panu Dobessowi swrchupsanenui zawazugem zastawugem a listem timto zapisugem plnu

16. g e m u toho mocz dawagicz aby se do tiech Cztirzidcicti hrziwen a ty ezasy swrcliupsíiue od lidy tiech jcst/i zebychom

17. ti a g e m u gich nedawali mohl wybierati ge k tomu gestli zeby toho odporný byli stawowany/jfi y ginym biehem kdezby se gemu .dulo . p

iS . w o w a t i a przinutiti bez jiassie y nassich potomkuow Biskiipuow Olomuczkicli w t o m wszehgake prziekazky a odpornosti tak dluho a ezasto doka

19. w a d z bychom gemu swrchupsane summy O s m Seth zlattich nedali az uplnsi newyprawil i A ktozby tento nass list gmiel k swrchupsane

20. ho pana Dobessc dobru wuoli ten gma a gmiti bude phiu mocz y prawo ke wssein wieczi in w n y e m psaným yako 011 sam pan Dobess czascopsany

21. A tomu 11a swiedomie a gistost peczet nassi prziwiesiti gsme kazili k tomuto Genz hstu gest dan a psán w Olomuczy leťha od Narozeme Sy

22. na Boziel io Tissiczteho Cztirsteho Ssedesatcho Osmého w Nedleli den swateho Walentina A m y kniezij Jan z Olomucze dickan Petr

23. Sstern z Hory Jan Sews z O p p a w y w ty ezasi official Ondrzeij z Olomucze Philip z Olomucze Mikulass Richwald z Olomucze Alexij

24. z Gi l i lawy Blažek z Olomucze Mikulass z Ssternowa a Jan Rott z Krnowa Canowniczy a Capitola Costela Olomuczkeho Znaiuenaw

2S- sse ze swrchupsane wieczy pro dobré a uziteczne tchoz Costela gsu se daaly a takowe pihiosti a praeze y wsseho toho czoz gest swrchupsany pan Do

26. bess pro lepssie toho Costela uczúiil odnyeho wdieczny gsuez k zapsanij swrchupsanemu swolili gsxne a nasse dawamc dobrowolnye prziwole

27. nie a powolenie A tomu na swiedomie peczet nassi Capitohij prziwiesili gsme k tomuto listu Genz gest dan a psan letlu dne y micsta

28 ypisuge..

1. První řádek chybí. Je z něj vidět jen několik nožiček. B y l jistě psán větším a ozdobnějším písmem a obsahoval jméno vystavovatele listiny. Podle řádky 18. jde o biskupa olomouckého a tím byl 1458-1482 Protasius (nazývaný všeobecně Tas) Černohorský z Boskovic. Krátkou noticku o něm viz v Galerii olomouckých bisku-pů, Nový Život 1977, č. 4, str. 87.

2. Dobeš z Boskovic a Černá Hory, rodný bratr Tasův, byl obránce olomouckého biskupství a význačná osobnost z okruhu krále Matyáše.

3- Jde o pustošení statků biskupských vojsky strany husitské, vedené na Moravě Ctiborem Tovaěovským, poté co se Tas rozesel s králem Jiřím z Poděbrad, v papežské klatbě od 23. 12. 1466,

11. Bohužel nedá se rozluštit, o jaké zlaté jde (uherské, rýnské, české?). 12. Vyškov, město a hrad - od r. 1248 v majetku olomouckého biskupa a středisko

jeho panství. 14. Biskup se zde zavazuje k placem úroků ve formě důchodu, a to značně vyso-

kých, 25 procent. Bylo by zajímavé prohloubit, jak se to dalo uvést ve shodu s tehdejší-mi církevními zákony, které v otázce lichvy byly velmi přísné. Otázkou se živě zabýval koncil kostnický.

22. 14.2. 14Ó8. Byla to též neděle Devítník, Septuagesima. 26. Nakolik jde o zadlužení dieceze, inusí dát souhlas i kapitula.

Ohlasy

VOJTĚCH K O Ř Á N ( P r a h a ) ( * )

DOPIS F R A N T I Š K U P I N Ď Á K O V I Autoru glosy »O novém socialistickém Uověku a jiných zajímavostech ze Studií«

(Studie, 76-77, str. 4Ö8-470).

Vážený pane, přemýšlím, co my dva máme společného. Nepochybně některé postoje k někte-

rým věcem. Já například nemám rád váhavou obojalcost křesťanských filomarxistů i marxistů koketujících s křesťanstvím. Zřejmě proto, žc mezi marxismem, tak jak jej zná ni ze své zkusenosti, a křesťanstvím spatřuji doslova nebetyčný rozdíl, tedy rozdíl, který se dotýká nebes. Projevům své nelibosti však ukládám rezervu: koke-tující marxista se může časem změnit v křesťana. Též K M K stejně jako zdejší podnik »Pacem in terris« snáším právě tak obtížně jako V y . Z bloudění J. L. Hromádky mi bývalo smutno; jen občasný osobní styk s tímto člověkem, který mi umožnil vnímat ho ještě z jiných hledisek, mi zabránil v paušálním odsudku. Takto se mi nepoštěstilo s panem kardinálem Casarolim, toho jsem osobně neznal. Jeho » Ostpolitik« mi hýbala žlučí. Kclyž jsem sledoval jeho jednání s pražskou vládou, soptil jsem: »Jak j e možné, že tento člo\ ěk, který jediný s nimi může jednat svobodně, se nechává takhle bala-mutit?! « O » détente « chovám tolik iluzí co V y . A ještě něco mám s Vámi společné-ho: cítím se být katolickým křesťanem.

Otatní věci, které jsem vyčetl a vytušil z Vaší glosy, s Vámi nesdílím a domníváni se, že důvodně. Chci Váni ty důvody sdělit. Především zacházíte s čteným textem takovým způsobem, který by bylo záhodno vytříbit. Čtu-li Vámi citovanou a inkri-

( * j Vychází bez vřdonil autora.

J O Ó

minovanou Trojanovu větu o marxisticky a křesťansky viděném dokonalém člověku (na nějž se » marxistický či křesťanský pohled nemusí diametrálně lišit, až snad na to, že první přisuzuje všechny charakteristiky tzv. bohatého člověka jeho vrozeným potencialitárn, vnitřním silám jeho bytí, kdežto druhý přijímá nej hlubší možnosti lidství jako dar «), napadá mě: ejhle, ona ta přípustka obsahuje právě ten diametrální rozdíl! Na tomto místě by bylo možná lepší, kdybychom V y i já »fandili« teologu Trojanovi, aby se mu časem podařilo dostat ten rozdíl z věty vedlejší do věty hlavu!. Mimochodem, ta kontrapozice » nového člověka « v marxistickém a v křesťanském pojetí stojí za zamyšlení! Novověký antropocentrismus počínaje přinejmenším osví-censtvím skutečně konstruuje imago člověka-nadčlověka, který má řadu shodných rysů s »novým člověkem« křesťanství. Není divu, antropocentrismus, zbožšťujíc! člověka, tu nepřiznané parazituje na křesťanství a počíná si náramně lstivě - až na to, že bytostně nemůže zastřít onen diametrální rozdíl. O tomto bych býval rád nřco četl z Vašeho pera. Vaše extempore od Lenina po Štrougala bylo mařením času.

Netroufal bych si plýtvat diagnózou » mistr převleku «, pokud bych dobře neznal toho, o kom píšu. Pelikána neznám; Kohouta víc, jeho převleky jsou však víc tra-gické než mistrovské; a s Mlynářem si stran převlékání už vůbec nejsem jist. Pama-toval bych na to, že neuváženým nálepkováním mohu ublížit. A to by jaksi nehrálo s tím, že se cítím být katolickým křesťanem.

Ad voces li K . Zemana a jeho výpovědí: ze způsobu, jakým o tom píšete, mám dojem, že jsem o věci informovanější než Vy . Přijměte tedy, prosím, jako poučení bona fide, že Zemanův » korunující objev« o disidentech, kteří hledají ochranu či azyl u psychiatrů, odpovídá skutečnosti (chápete, žc je nemožno, abych Vám uváděl jména či jejich počet). Věřte, žc nikdy není dobré, je-li třeba jen improvizovaná, nicméně zveřejněná úvaha, jakou byla ta Vaše, vc zřejmém rozporu s empiricky ově-řitelnou pravdou. Stejně tak není dobré, podaří-li se Vám takový prohřešek proti formální logice, jakého jste se dopustil, když jste zc Zemanova popírání zneužití psychiatrie při represi učinil bez zřejmého důvodu »Zemanovo nechutné popírání policejní a soudní represe«; navíc to »nechutné« v tomto sousloví může u čtenáře jen trochu temperamentního vyvolat pochopitelnou nechuť vůči Vašemu psaní vůbec.

Případ kroměřížského A. Navrátila jc vskutku ostudný. V Praze vešel ve známost sc značným zpožděním a je sporné, znal-li jej K . Zeman v době, kdy psal svůj článek. Já sám o nějakém dalším případu, který by byl takto evidentním zneužitím psychia-trie, prozatím (tzn. na sklonku léta 1982) nevím.

Dost dobře nerozumím, proč vytýkáte STUDIÍM, zveřejnují-li texty, které si od-porují. Ano, bylo by to absurdní v monografickém textu cxplanativním či norma-tivním. STUDIE jsou však časopisem, který - rozumím-li dobře - aspiruje mimo jiné (zdůrazňuji: mimo jiné!) i na to, aby držel krok s proměnami duchovní atmosféry. A ta se u nás doma vyznačuje mimo jiné (opět: mimo jiné!) i křivolakým, leč auten-tickým hledáním pravdy. Pro mne i pro řadu dalších lidí jc toto tolerantní publiko-vání různých stanovisek rozhodně podnětnější než třeba Váš text (který sám o sobě není prost rozporů, i když jde o jednorázovou úvahu jednoho autora!). Nezapomí-nejte, že i Váš text je čten zde, v Československu, a žc byste proto neměl opomíjet určitou pedagogickou prozíravost. Jakmile začnete užívat výrazů jako » hraničící s herezí« nebo » odlika (či neodlika) politiky Vatikánu « - a přitom nerespektujete formální logiku plus empiricky dostupnou pravdu a navíc jste nelaskavý - spadáte nám yjedno s ideologickými monopolisty, s jakými tu máme co činit skoro čtyřicet

507

let. Je nejvyšší čas, abychom nahlédli, že křesťanské myšlení i křesťanská kultura jsou integrálním útvarem, který čerpá z jedinečného zdroje. A že se tedy obejde bez neuro-tických komplexů.

JAROSLAV DRES LEH ( M n i c h o v )

K Č L Á N K U O P U S B O N Ů M O D P O V Í D Á

Je otázka, zda se v politice můžeme řídit jen zásadami křesťanské morálky a teolo-gickými argumenty. Demokracie, chce-li přežít, nemůže podávat ruku každému, kdo ji ohrožoval nebo ohrožuje. D o m n í v á m se, že dialog s některými býva lými předními čs. komunisty j e přinejmenším neuvážený. T i to lidé se (nikoli ovšem » ko-lektivně <r, ale každý individuálně) provinili proti demokracii a zejména porušili čs. ústavu a zákony včetně takzvané socialistické zákonnosti. Jiří Pelikán a Zdeněk I-Tejzlar měli podíl na čistkách na vysokých školách a zasáhli záporně do životů asi deseti tisíc mladých lidí. Zdeněk Mlynář hájil ještě na jaře 1968 komunistickou cen-zuru a podepsal Moskevský protokol. A . J. Lichm byl reportérem 11a procesu se Slán-ským. Pavel Kohout byl jedním z hlavních zastánců stalinismu v literatuře. S v ý m jednáním se tito a j iní lidé pro práci v demokratické společnosti diskvalifikovali. Zásada diskvalifikace platila po válce v západním Německu. Konrad Adenauer pro-kázal své vlasti špatnou službu, k d y ž přesto strpěl v e svém okolí několik bývalých nacistů. Západoněmccká sociální demokracie neprospěla upevnění demokracie v N S R , když na čelná místa postavila bývalého komunistického funkcionáře HerbertaWehnera a bývalého ultralevicovélio mládežníka a komunistického souputníkaWillyho Brandta. Jako křesťan mohu, mám odpustit člověku, který na mne posílal dálnopisem udán! Janu Drdovi do Prahy, l idem, kteří mě vyhodil i z univerzity. Jako politicky myslící a jednajíc! český demokratický novinář nemohu a nebudu těmto lidem pomáhat, aby byli » salonfähig« a aby měli v demokratické společnosti politický v l iv především na mládež.

Organizace Opus bonům může přirozeně diskutovat, s k ý m chce. Jakmile však tyto dialogy financuje z veřejných peněz, to znamená z peněz, na kterých se podílím jako poplatník, a z peněz Německé biskupské konference, pocházejících z církevní daně, na kterou také každý měsíc přispívám asi desetiprocentní přirážkou k dani zc mzdy, pak nechci mlčet. K d y b y Opus hoiimn diskutovalo za své, neměl bych námitky.

508

Ohlasy

V O J T Ž C H K O Ř Á N

JAROSLAV DRESLEH

DOPIS F R A N T I Š K U PINĎÁKOVI

K Č L Á N K U OPUS B O N Ů M ODPOVÍDÁ