CO MOŽNÁ NEVÍTE O ÚZKOSTECH...Bachovy esence pomohou nega-tivní pocity zvládnout, ale pokud je...

CO MOŽNÁ NEVÍTEO ÚZKOSTECHMgr. Martina Taubrová, BFRP

CO MOŽNÁ NEVÍTE

O ÚZKOSTECH

Mgr. Martina Taubrová, BFRP

www.bachovyesence.cz zpět na obsah– 3 –

CO MOŽNÁ O ÚZKOSTECH NEVÍTE

KDYŽ SE TRÁPÍ NĚKDO JINÝ

JAK SE ÚZKOSTI PROJEVUJÍ

TROCHA STATISTIKY A CO DÁL

PROLOMIT TABU

MOJE ÚZKOSTI ANEB BOJÍM SE, ŽE SE NĚKDE POČŮRÁM NEBO DOKONCE…

ŠÍLENÉ MYŠLENKY Z MOJÍ HLAV Y ANEB JAK NÁM ÚZKOSTI DÁVA JÍ ZABRAT

JSEM NEMOCNÁ, NESCHOPNÁ A K NIČEMU

PŘÍBĚH PANÍ JANY

ÚZKOSTI U DĚTÍ

JAK TO VIDÍ... PSYCHOTERAPEUTKA MUDR. ING. TEREZA HODYCOVÁ

SHRNUTÍ NA ZÁVĚR

OBSAH4

6

7

11

12

13

14

15

16

19

22

25


CO MOŽNÁ O ÚZKOSTECH NEVÍTE


S ženami a občas i muži, kteří mají úzkosti či panické ataky, pracuji už osm let takřka každý den. Jako praktik Bachovy terapie přicházím do kontaktu se dvěma skupinami lidí trpících úz-kostí.

• První tvoří lidé, kteří mají úzkosti dlouho – často roky – a většinou už vyzkoušeli kde co, včetně léků. Alternativní medicína není pro každého volba číslo jedna, což je pocho-pitelné. Tito klienti se k ní uchylují jako k poslední instanci.

• Druhá část lidí má úzkosti kratší dobu nebo je do teď neobtěžovaly natolik, že by je po-třebovali řešit. Často říkají, že bylinky jsou pro ně předstupeň léků, chtějí nejdříve vy-zkoušet přírodu.

V obou skupinách převládají ženy, proto budu níže psát zejména o nich, ale projevy úzkostí jsou stejné i u mužů.

Sama mám osobní zkušenost s dvěma panický-mi atakami v životě, v období, kdy mi bylo oko-lo dvaceti let. Z dnešního pohledu už tuším, že to tenkrát byla reakce na tragickou smrt mé

babičky. Klasická úzkost se u mě projevuje fy-zicky bolestí žaludku, nejčastěji v nějakém vý-jimečně stresovém období, což naštěstí není tak často.

Moje nejčastější obecná rada všem, kteří mají úzkosti a panické ataky (hlavně dlouhodobé), je najít si dobrého psychoterapeuta.

Bachovy esence pomohou nega-tivní pocity zvládnout, ale pokud je člověk citlivější nebo se mu ur-čité věci v životě opakují, je velká pravděpodobnost, že se časem úz-kosti zase objeví. Je třeba pracovat na odhalení příčiny.

Nikomu samozřejmě nerozmlouvám ani an-tidepresiva. Bachovy esence se mohou bez problémů kombinovat s léky. Vždy je to věc kli-enta a jeho lékaře – a leckdy klienti, kteří be-rou antidepresiva, chtějí i Bachovy esence, protože léky u některých lidí nejsou schopné úzkostné stavy zcela odstranit.


Následující článek je tu hlavně pro ty, kteří úz-kosti nemají, nikdy neměli (a kéž by je nepotka-ly ani v budoucnosti), ale jsou to jejich partne-ři, rodinní příslušníci, kolegové či přátelé, kteří s tímto problémem bojují. Pomoci však může samozřejmě i vám, pokud máte pocit, že by se vás úzkostné stavy mohly týkat.

Klientky si často stěžují na nulovou empatii ze strany okolí, absenci podpory blízkých lidí. Jsou častovány výkřiky typu: Asi se nudíš, pořád si něco vymýšlíš, chceš být zajímavá, jsi hypochondr! Nebo radami jako: Jdi si zaběhat, přestaň na to myslet (!), najdi si nějaký koníček, pořiď si psa, začni víc pracovat.

Do pocitů člověka, který se potýká s úzkostmi, není lehké se vcítit. Často není ani lehké si při-pustit, že s něčím takovým může někdo jiný bojovat. Mnohdy je to obranná reakce, strach, aby nás něco takového také nepotkalo.

KDYŽ SE TRÁPÍ NĚKDO JINÝ


Sepsala jsem nejčastější fyzické a psychické projevy úzkostí, se kterými se u klientů setká-vám. Je však potřeba říct, že jich je určitě mno-hem více. Téměř každý rok potkám někoho, u koho se úzkost projevuje způsobem, o kte-rém jsem zatím od klientů neslyšela.

U některých bodů jsem přidala také popisy nebo zkušenosti se zvládnutím těchto sympto-mů přímo od klientů.

FYZICKÉ PROJEVY

ŽALUDEK A HRUDNÍK

Velká část žen pociťuje úzkosti v podobě bo-lesti žaludku, kdy klinické vyšetření nic neob-jeví. Často podstupují i nepříjemná vyšetření (ta jsou samozřejmě na místě, aby se nejdříve vyloučila fyzická příčina), ale výsledkem je,

že jejich žaludek je zdravý. Další část žen cítí při úzkostech tlak a tíhu na hrudníku a mají pocit nedodýchnutí. Jako by jim něco bránilo se pořádně nadechnout, jako by měly skřípnu-té plíce.

„… už nejsem vyklepaná, nemám svíravý pocit v žaludku – ještě mě přepadá smutek po příteli a občas na mě padne úzkost, ale vůbec se to nedá srovnat s tím stavem, který byl před kapička-mi.“ Lucie

SRDCE A KREVNÍ OBĚH

Hodně žen cítí v momentech úzkosti rychleji bijící srdce, rychlý tep, bolest na hrudníku. Mnoho z nich skončilo několikrát i na pohoto-vosti s pocitem, že mají infarkt. Teprve když narazily na osvíceného lékaře, dozvě děly se, že je to problém pravděpodobně psychický, protože jejich vyšetření byla vždy absolutně v pořádku.

JAK SE ÚZKOSTI PROJEVUJÍ?


„Myslím, že jsem se hodně zklidnila, přestalo mě trápit bušení srdce, ten zrychlený tep i problémy s krční páteří. Řekla bych, že jsem se dostala do stavu, kdy jsem se jakoby smířila se svojí součas-nou situací, s tím, že nemám děti, s tím, že ztrá-cím svoji současnou práci, i vztah s rodiči a další-mi blízkými se možná změnil. Snažím se brát realitu i lidi okolo tak, jak jsou, ne jak bych to já chtěla vidět.“ Jana

KŮŽE

Některé ženy se v úzkosti velmi potí. Jakmile přichází stres a úzkost, začnou se potit tak, že si mnohdy s sebou vozí náhradní oblečení. Po-kožka dokáže při úzkosti také velmi svědět nebo brnět, člověk může mít pocit, že ho pálí kůže na celém těle.

MOČOV Ý MĚCHÝŘ ČI TLUSTÉ STŘEVO

Tyto projevy lidem značně komplikují život. Úzkost se u nich projevuje pocitem nutnosti močení či vykonání velké potřeby. Často je po-stihuje průjem. Tito lidé si musí ráno před od-chodem z domova dojít xkrát na toaletu. Chtě-jí minimalizovat riziko, že se jim „bude chtít“ někde mimo – než například dorazí do práce. Většinou mají velmi dobře zmapované, kde jsou veřejné toalety, které by šly použít v pří-padě nouze. Velmi neradi jezdí MHD, bojí se, že začnou mít nucení v momentě, kdy MHD poje-de a nebude možné zastavit.


PSYCHICKÉ PROJEVY

STRACH ZE ZTRÁTY SEBEKONTROLY – I.

Tento strach často souvisí s fyzickými projevy. Ženy mají strach, že se jim udělá špatně, až bu-dou například samy venku – obávají se omdle-ní a toho, že o sobě nebudou vědět (rozhodo-vat). Nastupuje u nich panika, když jdou na procházku samy jen s dětmi: „Co by s dětmi bylo, kdybych omdlela?“ Často proto samy ven vůbec nevycházejí.

Bojí se třeba také cestovat letadlem, protože z něj nelze vystoupit. Patří sem i problémy při společenském styku. Ženám se často klepou před ostatními ruce. Setkala jsem se s klient-kami, které kvůli tomu nebyly schopné před ostatními jíst nebo podepisovat dokumenty. Mnohdy může docházet k postupnému stupňo-vání problémů až k sociální fóbii.

STRACH ZE ZTRÁTY SEBEKONTROLY – II.

Do této kategorie patří myšlenky, o kterých se vůbec nemluví. Kdo je má, tak většinou trpí sil-nými pocity viny, má pocit, že nikdo tak „hroz-ný“ kromě něj už na světě neexistuje. Tyto pro-jevy jsou často jsou spojené s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD), která patří mezi úzkostné poruchy. Použiji se souhlasem klient-ky k vysvětlení citaci z jejího e-mailu:

„… mám hrozný strach, že bych mohla trpět váž-nější duševní chorobou – třeba schizofrenií, po-porodní psychózou – a v tomto stavu někomu nebo sobě ublížit. Nic z toho nemám, mám pouze OCD, ale myšlenky jsou občas tak mučivé, že pak dělám různé kompulze (schovávám před sebou nože, vyhýbám se kuchyni, vyhýbám se lidem ze strachu, že co kdyby atd.). To je jen jeden příklad, mám jich asi sto.“

STRACH O BLÍZKÉ

Strachovat se o blízké je do určité míry normál-ní, ale když je tento strach vyhrocený, vede na-příklad k soustavnému kontrolování dětí či partnerů. U dětí může docházet k omezovaní jejich pohybu bez dohledu, a tím i k omezování rozvoje samostatnosti. Ženy si dokážou do de-tailů představit, co vše by se jejich blízkým mohlo stát, a nemohou tyto myšlenky dostat z hlavy.

POCIT NEUSTÁLÉHO VNITŘNÍHO NAPĚTÍ A NEKLIDU

Tento stav ženy popisují, jako by je uvnitř neu-stále něco nepříjemného šimralo. Někdy také jako elektřinu v těle nebo pocit, že jsou stále na pokraji nějakého výbuchu.


ÚNAVA A PORUCHY SPÁNKU

Klientky si často stěžují, že kvůli úzkostným myšlenkám a neustále pracující hlavě nemo-hou spát, což má za důsledek celodenní únavu. Ta může být ale i samotným projevem v přípa-dě, kdy spánek není narušen. Únava se často projevuje po prodělané panické atace.

PANICKÉ ATAKY

Ataka je nejvyhrocenější stav, kdy mají zasa-žení často pocit, že jim jde o život. Tělo na-startuje na nejvyšší otáčky a fyzické projevy mohou připomínat život ohrožující stavy. Ně-kdo prodělá jednu ataku týdně, ale jsou jedin-ci, kteří jich mají i několik za den. Úzkost je v těchto stavech extrémní a lidé často končí na pohotovosti.

„Nejnepříjemnější moment nastal cca po 14 dnech. To jsem vám psala, jak jsem měla panic-

kou ataku – přes den a pak před spaním. Bylo mi nepříjemně, sama jsem nevěděla, co se děje, na děti jsem byla nepříjemná a pak přišlo neuvěřitel-né bušení srdce a tlak do hlavy. Strach o to, aby se mi náhodou něco nestalo, byl jeden z největ-ších, které jsem poslední dobou řešila, a najednou přišlo tohle bušení. A já seděla a dokázala pozo-rovat to bušení srdce a nezpanikařit – jen jsem si uvědomovala ten fyzický projev a pak to ustalo.

Druhý den jsem vám psala a vy jste mi napsala, že to byla ataka. Dostala jsem najednou takovou vnitřní sílu, že když jsem zvládla tohle, tak zvlád-nu víc, než si myslím. Další den jsem jela v autě a opět nastalo bušení srdce. Někde uvnitř jsem si řekla – aha, zase strach, tak pojď a ukaž, co umíš, a najednou byl pryč. Je to neuvěřitelné, ně-kdy mám obavy mluvit o těch změnách tak moc, abych to nezakřikla.“

Tereza


Odhaduje se, že úzkostné poruchy zasahují 5 až 7 % obecné populace a že až 29 % lidí se s úzkostnou poruchou setká alespoň jednou v životě. Důležité je vyhledat pomoc. To, co začíná nevinně, vede po letech často k sociální izolaci a potížím, se kterými mají problém pohnout i psychofarmaka. O úzkostech je třeba mluvit, nejste v tom sami. Na internetu je k nalezení spousta zdrojů a existují psychoterapeuti, kteří se na úzkosti přímo specializují.

Můžete sáhnout i po odborné literatuře, klasi-kou v této oblasti je kniha Úzkost a obavy od psychiatra Jána Praška. A jako vhodná podpo-ra na cestě za psychikou bez ničivých úzkostí jsou tu pro vás samozřejmě Bachovy esence. Pokud máte v okolí někoho s úzkostmi, snažte se pochopit jeho problém, být jeho oporou.

TROCHA STATISTIKYA CO DÁL


PROLOMIT TABU


MOJE ÚZKOSTI ANEB BOJÍM SE, ŽE SE NĚKDE POČŮRÁM NEBO DOKONCE…

Překvapil vás nadpis nebo jste si řekli něco jako: „Cože? On tím trpí i někdo jiný než já?“ Úz-kosti se mohou projevovat v našem životě všelijak. Časté projevy, které jsem popsala již dříve, jsou například bušení srdce, pocit na zvracení, pocit nedodýchnutí, bolest žaludku, tíha na hrudi, pocení. Jejich škála může být velmi široká, a právě jedna kategorie se týká také tak intimních věcí, jako je potřeba močit nebo nutkání na stolici.

MÁTE POCIT, ŽE TÍMHLE TRPÍTE JEN VY? To chápu, ostatně kolika lidem jste řekli, že se bojíte, jestli mimo domov najdete rychle toale-tu, kdyby na vás tyto potřeby přišly? Nikomu? Nebo jen nejbližším? Takto se projevující úz-kost je z mé zkušenosti velmi častá a také vel-mi velmi stresující. Vždyť pocit, že se někde na ulici počůrám nebo dostanu průjem a nedo-běhnu, je pro dospělého člověka věc, se kterou nechce mít nic do činění. Přesto mnoho lidí, hlavně žen, začíná každé ráno hned několika

návštěvami toalety s myšlenkou musím jít ně-kolikrát teď, ať mě to proboha nechytne někde po cestě do práce. Spousta z nich nejezdí auto-busem, volí raději vlak nebo chodí pěšky (pokud je to možné), protože problém uzavřeného pro-storu bez toalety je děsí.

Některé z nich ví, jak to vzniklo, a některé netu-ší. Často se obracejí na lékaře a někdy odcházejí s diagnózou syndrom dráždivého tračníku nebo hyperaktivní močový měchýř. Tam, kde jsou tyto problémy podmíněny psychikou – úzkostí, pak medikací ke zlepšení často nedochází.

CO KLIENTKY ŘÍKAJÍ

„Moc bych si přála zase cestovat, ale jak se vzdá-lím z domu a našeho okolí, tak mě přepadne úz-kost a musím okamžitě na wc. Jak bych s tímhle mohla jet někam daleko?“

„Obtěžuje mě to. Je to silný pocit, že se počůrám, a tak si každou cestu plánuji podle toho, kde jsou veřejné toalety. Mám asi nejlépe zmapované zá-chody v našem městě.“

„Nosím s sebou všude náhradní kalhoty a spodní prádlo, i když se mi nikdy nestalo, že bych se počů-rala. Nechci letět na dovolenou letadlem, jak bych to udělala, když se při turbulencích nesmí na wc?“

O těchto věcech je především potřeba mluvit, protože pocit, že je v tom člověk sám, že tako-vou věcí trpí snad jen on jediný, je velmi depre-sivní. Bachova terapie je jedna z možností, jak na svých emocích pracovat a udělat svůj život kvalitnější.


Druhé tabu, které se týká úzkostí a se kterým se u klientů setkávám, jsou otravné, negativ-ní, až šokující myšlenky, které se nám líhnou v hlavě. Velmi často přicházejí v momentě kli-du, typicky před spaním nebo když máte třeba dovolenou, a mozek začne vymýšlet „blbosti“.

Rady typu:• Tak na to nemysli, • Tak začni dělat něco užitečného,• Běž si zaběhat…opravdu nefungují.

Někdy jsou to myšlenky pro nás zcela nepří-pustné a šokující. Stává se to například ženám, kterým se narodilo první dítě. Píšou, že se jim v hlavě objevila třeba myšlenka:

Proboha, aby mě nenapadlo tomu dítěti něco udělat!

Umíte si to představit? Považujete se za zcela vyrovnaného člověka, narodilo se vám očeká-vané dítě a teď tohle. Reakcí je často totální zděšení, strach, že se člověk zbláznil. A to ne-jde o myšlenku Co když tomu dítěti něco udělám, ale „jen“ Co kdyby mě napadlo, že bych tomu dí-těti mohla něco udělat.

Člověk si pak připadá jako blázen, jako někdo, kdo snad dítě ani neměl mít, když ho něco ta-kového napadá. A připadá si také sám, velmi sám. Kolik z vás se někdy svěřilo okolí? Málo-kdo. Přitom tyto a jim podobné myšlenky jsou docela časté.

„Nepoznávala jsem se. V mém životě nezůstal ká-men na kameni. Neměla jsem před sebou vidinu cíle, ke kterému spěje můj život. Najednou jsem si všechny položky z mého životního wishlistu od-škrtla. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za děti. Za to, abych o to všechno úžasné ve svém životě nepřišla. Extrovertka najednou seděla za-vřená v bytě a měla spoustu času slyšet svoje my-šlenky. Někdo řekl, že peklo je jen v naší hlavě, a je to svatá pravda. Od chvíle, kdy se všechny domácí činnosti zautomatizovaly, měla moje hla-va volné pole a myslela a myslela. Většinou mě zaujaly samozřejmě ty nejčernější scénáře, který-mi jsem se vydržela hodiny zaobírat…“

ŠÍLENÉ MYŠLENKY Z MOJÍ HLAVY ANEB JAK NÁM ÚZKOSTI DÁVAJÍ ZABRAT


Často se negativní myšlenky týkají našeho zdraví či zdraví někoho z okolí. Je spousta lidí, kteří se neustále zkoumají – zda nemají tu či onu chorobu. Takový ten syndrom studenta medicíny. Ten ale předpokládám časem pře-jde. Úzkostní lidé v tom zůstávají uzavření roky.

V době internetu není složité najít si příznaky, příběhy nemocných a dokázat je bez problémů nasadit na své problémy. Vzpomínám si na jed-nu dovolenou, kterou jsem sama sobě z části pokazila, když jsem došla k závěru, že dcera má příznaky nemoci, která výrazně zhoršuje kvalitu života a je neléčitelná.

Při hledání na internetu jsem v hotelové hale probrečela dlouhé minuty a z ciziny volala pri-mářce jednoho oddělení, abych se – paralyzo-vaná strachem – s dcerou hned po návratu ob-jednala na konzultaci. Tam se mi paní doktorka v dobrém vysmála, že to, co já jsem pozorova-la, je jen jeden z mnoha možných příznaků a dcera je zcela zdravá. Strávila jsem v tomhle mizerném stavu asi dva týdny, byla to hrůza. Mnoho lidí v tom žije měsíce a roky. A opět ne-pomůže říkat jim: Přestaň na to myslet, co je to za blbosti…

Další oblastí, které se negativní myšlenky čas-to týkají, jsou vlastní schopnosti, úspěchy/neús pěchy a z toho pramenící sebevědomí. Paradoxně mívají často problém lidé velmi schopní, kteří mohou své schopnosti podepřít i skutečnými úspěchy. Mezi mými klienty je na-příklad hodně lidí z uměleckých profesí, jako jsou malíři, fotografové, divadelníci. Stojí za nimi spousta úspěchů, ale jejich hlavní myš-lenkou je: Nejsem dost dobrý, ostatní jsou mno-hem lepší, přijdu o práci.

Někdy se otravné a negativní myš-lenky transformují do obsedantní-ho chování a tam je často potřeba psychoterapie a mnohdy i nasaze-ní antidepresiv.

Asi každému občas hlava vyprodukuje nějakou hloupost, katastrofický scénář, který ho chvíli otravuje. Pokud to ale trvá dlouho, je potřeba s tím něco dělat. Bachovy esence mohou při návratu psychiky zpět do rovnováhy sehrát po-zitivní roli, jak si můžete přečíst na mém webu v rubrice Reference.

JSEM NEMOCNÁ, NESCHOPNÁ A K NIČEMU

https://bachovyesence.cz/reference/


PŘÍBĚH PANÍ JANY


Jana mi poprvé napsala v listopadu 2017. Byly to zrovna čtyři roky od první panické ataky, která ji zastihla v autě. Vadily jí dálnice a tune-ly. V době, kdy mi psala, se frekvence panic-kých atak zvýšila. Zažila jednu u zubaře, vzá-pětí další při nakupování.

Jana byla také zcela vyčerpaná, protože její syn velmi špatně spal. Navíc měla trochu napjaté vztahy s rodiči, manžel nic neřešil, a aby toho nebylo málo, zemřela jí nejlepší kamarádka. S tím se pojila další skupina úzkostí, kterou Jana popisovala takto:

„Úzkosti jsou toho formátu, že se bojím o sebe – že se složím, upadnu, něco se mi stane, a o dítě – že mu něco udělám, že bych mu mohla ublížit… zda jsem dobrá máma – páč občas ho mám plné zuby – a to mě vyděsí. Snažím se to zahnat… Ob-čas mám strach, že se zblázním.“

Jana chodila každý týden k psychologovi, a do-kud bylo dobré počasí, snažila se úzkosti roze-hnat běháním. Ale blížila se zima, počasí se zhoršilo a zhoršilo se i spaní synka. Na Janu už toho bylo moc.

Na konzultaci jsme se shodly na složení esen-cí. Lahvičku jsem Janě poslala poštou. Byla jsem zvědavá, jak ji podpoří, protože bylo vi-dět, že je bojovnice – ostatně s úzkostmi a atakami bojovala jen s pomocí psychologa už čtyři roky.

První zpráva dorazila už po necelých třech týd-nech. Jana psala:

„Dobrý den, paní Martino, moc Vás zdravím a mnohokrát děkuji za lahvičku – jsem ráda, že jsem Vám o ni napsala. Lituji jen toho, že jsem si nenapsala dříve. Jsem klidnější, jela jsem i po dál-nici a řízení si dokonce užila. Když jdu ven a zjis-tím, že s sebou nemám lahvičku, tak se nevracím, ale procházku dokončím. Jsem klidnější, pohodo-vější, i manžel si toho všiml.“

Po týdnu jsem odesílala další lahvičku, rok skončil a začal nový. Jana napsala v lednu:

„Dobrý den, paní Martino, tak se blížím ke konci druhé lahvičky a chci Vás poprosit o další. A jak mi je? Je mi fajn! Dnes jsem jela po dálnici, stan-dardní i vyšší rychlostí, při předjíždění mě nejí-mala hrůza, že to nestihnu, že se něco stane, ucpe se to a já se nedostanu ven… Krásný pocit! I v ji-ných situacích je to mnohem lepší a přichází i smíření s odchodem mých milovaných bytostí na druhý břeh. A ač Vánoce byly na tohle velmi citli-vé, náročné, zvládla jsem to. Kapičky jdou ruku v ruce i s tím, že můj syn spí skoro celou noc a já taky. Zvládám situace s větším nadhledem. Prostě je to jen a jen lepší. Máte mé velké díky!“


Celé jaro, léto a podzim bojuje paní Jana se slo-žitou situací okolo bydlení. Mají hotový dome-ček v oblasti, kde ostatní stále ještě staví. To způsobuje neuvěřitelné množství hluku mi-nimálně 12 hodin denně, prach a stresové situ-ace se stavebníky. Toto náročné období je bo-hužel ztíženo faktem, že její očekávané těhotenství musí být ukončeno. Jana je vyčer-paná, a to ještě nevíme, že ji vzápětí čeká ztrá-ta dvou blízkých členů rodiny. Jana vše zvládá bez stavů úzkosti. Píše, že je to těžké, ale že ze sebe dokáže všechno dostat pláčem a jít dál.

Je duben 2019 a Jana mi píše zatím poslední e-mail:

„Dobrý den, paní Martino, chtěla bych Vás po-prosit o lahvičku. Dlouho jsem Vám nepsala, jak se mám… Mám se dobře! Čeká mě rekvalifikační

kurz a v září nástup do práce po mateřské. Jsem nadšená, že si jdu za svým snem a doufám, že mi to půjde. Jsem šťastná, že můžu už normálně fun-govat. I když vím, že si musím dávat pozor a že prostě úzkosti a paniky se můžou kdykoli obje-vit… Ale je to báječný pocit, žít zase normálně, a navíc si plnit sny. Takže velké díky!“

Za ten rok a půl Jana nikdy nefňukala a netrpě-la sebelítostí. To jsem vždy velice obdivovala, protože když se na vás sypou problémy několik měsíců po sobě, je těžké zachovat si přesvěd-čení, že to má nějaký smysl a že to člověk zvládne. A ona ho vždy měla.

Ne vždy potřebovala esence, někdy jsme jen probraly, co je nového. Bachovy esence jí ale pomohly zvládnout ty nejtěžší situace a zbavit se úzkostí. Obě si uvědomujeme, že když je člověk citlivější a náchylnější k úzkostem, mo-hou se zase objevit. Jsem si jistá, že v takovém případě Jana napíše, a Bachovky budou zase po ruce, aby ji podpořily. A já taky.

Aktualizace z února 2020. Než jsem se rozhod-la příběh zveřejnit, chtěla jsem zjistit, jak se paní Janě daří dnes. Toto je její odpověď:

Dobrý den, paní Martino, zrovna jsem na Vás my-slela o víkendu, že bych Vám měla napsat pár řá-dek. Děkuji, mám se fajn. Doufám, že i Vy. Já pra-cuju a vrátila jsem se do života rovnýma nohama. Focení je momentálně krapet v útlumu – myslím, že jaro to zase zvedne – ale fotím aspoň v práci, což je reklamní agentura.

Každopádně jsem nad vším přemýšlela a je neuvěřitelné, jakou cestou jsem prošla za dva roky, kdy jsem si ani neuměla představit, že bych byla schopná jít vůbec do práce, mezi lidi, řídit, jít ven bez prášku – kdyby náhodou – kapiček nebo te-lefonu. Teď nemám s sebou nic a jsem v klidu. Nevím, kde se vzalo tolik síly. Každopádně moc Vám děkuji za to, co děláte. A všechny kamarádky, které jsem na Vás odkázala, byly taky velmi spo-kojené – což je důkaz, že to funguje.

Jana


ÚZKOSTI U DĚTÍ


Každé dítě někdy zažívá úzkost. První je tzv. ko-jenecká separační úzkost, která přichází okolo 8.–9. měsíce, a po ní následuje batolecí úzkost mezi prvním a třetím rokem života. Dalšími okamžiky jsou třeba zkoušení ve škole nebo velká písemka. Někdo to zvládá v pohodě, pro jiného je to stres – chvíle, kdy zažívá úzkost spojenou s fyzickými příznaky, jako je pocení, bušení srdce a podobně.

Toto jsou úzkosti, které u většiny dětí pominou velmi rychle, možná si i vy vzpomínáte, že jste něco takového občas zažili. Horší je, když jsou úzkosti dlouhodobé. Podle amerických prů-zkumů trpí úzkostmi přibližně 7 % dětí mezi 3–17 lety.

JAK SE ÚZKOSTI MOHOU PROJEVOVAT?

• Dítě je nervózní, plačtivé nebo příliš citově navázané na dospělého.

• Má problémy se spaním.• Budí se v noci.• Začne se znovu počůrávat.• Má špatné sny.

U STARŠÍCH DĚTÍ

• Nedostatek sebedůvěry, nechtějí zkoušet nové věci, nezvládají běžné denní úkoly.

• Mají problém se soustředěním.• Problémy se spaním nebo jídlem.• Záchvaty vzteku.• Negativní myšlenky, strach, že se něco špat-

ného stane.• Vyhýbají se každodenním aktivitám, nechtě-

jí chodit ven nebo do školy.

Úzkosti se projevují také fyzicky. Dítě může cí-tit vnitřní třes, dechovou nedostatečnost, div-né pocity v žaludku, suchá ústa nebo bušící srdce. To všechno jsou projevy reakce „boj, nebo útěk“, kterou naše tělo reaguje na nebez-pečí. U úzkostí jsou ale tyto příznaky vyhroce-né a objevují se v momentech, kdy žádné ne-bezpečí nehrozí.

JAKÉ JSOU DŮVODY ÚZKOSTÍ U DĚTÍ?

1. Genetické predispozice.2. Chemická nerovnováha v mozku.3. Stresující a složité životní situace, jako je

ztráta někoho blízkého, šikana nebo vážná nemoc v rodině.

4. Naučené chování z rodiny.

S JAKÝMI PROJEV Y ÚZKOSTÍ SE SETKÁVÁM NEJČASTĚJI

Nejčastěji se setkávám s dětmi školního věku, které nechtějí být nikdy samy. Samy nezůstá-vají v žádné místnosti, spí s rodiči, nikdy ne-přespí u kamarádů, nechtějí chodit na kroužky ani jezdit na tábory nebo školy v přírodě. Ně-kdy je takové chování nově vzniklé, jindy rodi-če situaci popisují jako „dítě bylo vždy tako-vé“.

Další děti mají úzkosti spojené se zdravím nebo se smrtí. Obávají se o svoje zdraví – ne-zkoušejí nové věci, bojí se, že se mohou něčím nakazit, nebo se obávají o zdraví a život těch okolo.

Často bývá úzkost spojena se školou, kdy je dítěti ráno špatně, mnohdy i zvrací. Někdy jen


v souvislosti s určitým předmětem či učite-lem, ale nejednou se to zhoršuje a přenáší na školu jako takovou.

Úzkosti mohou být někdy tak silné, že dítě pře-stane chodit do školy a začne zameškávat velké množství hodin. A když už do školy dojde, udělá se mu špatně a rodiče ho musí vyzvednout.

ZKUŠENOST PANÍ VĚRY

Syn je nyní ve třetí třídě. V první třídě jsem se v květnu dozvěděla, že již od listopadu mají ně-které děti problémy se dvěma spolužáky, měly psychosomatické problémy – bolest břicha a hla-vy. Nás se to v té první třídě vůbec netýkalo, syn znal kluky ze školky a neměl s nimi sebemenší problém. Vůbec nikdy si na ně nestěžoval, jen ří-kal, když jsem se ho zeptala, že dětem ubližují. Ve druhé třídě se situace trochu zklidnila.

Teď jsou to asi dva měsíce, co začal syn dost často chodit domů s tím, že ho bolí hlava nebo břicho, kolikrát i kvůli tomu nešel na trénink, někdy říkal, že má problém s chlapečkem, co tam zůstal. A ta druhá stránka všeho je, že si stěžuje na hrozný hluk ve třídě (to je zmiňované i od učitelů od prv-ní třídy, extrémně hlučná třída), prý se děti hrozně honí, strkají, řvou a jsou na sebe zlý.

Posun po měsíci

Po dvou dnech zcela odezněly psychosomatické problémy, žádná bolest břicha a hlavy. U kamará-da, s nímž měl problémy, i spal, hráli si v pohodě. Pak tedy říkal, že se zase pošťuchovali ve škole, ale řekl to mezi řečí, takže jsme to nějak neřešili… Ve družině, kde mu to vadí, pobývá málo, víckrát ho teď posílám domů, aby tam nemusel být. Měli jsme nyní jarní prázdniny, takže do školy šel cel-kem rád, neříkal, že by se mu nechtělo, spíš na-opak, těšil se, měl nové pero, tak ho chtěl vyzkou-šet.

Celkově si myslím, že se situace zlepšila, hlavně co se týče úzkostí – ty odezněly okamžitě a ke

škole už během braní kapek také nepřistupoval tak skepticky.

U dětských úzkostí je určitě na místě poradit se s dětským psychologem a případná psychote-rapie, často je ideální i rodinná terapie. Psy-choterapeut eventuálně doporučí návštěvu psychiatra.

Zdroje k článku https://www.nhs.uk/

https://kidshealth.org/

https://www.nhs.uk/https://kidshealth.org/


JAK TO VIDÍ… PSYCHOTERAPEUTKA MUDR. ING. TEREZA HODYCOVÁ


Nad úzkostí z pohledu psychoterapeutky a lé-kařky bych se mohla zamýšlet z různých úhlů pohledu. Mohli bychom rozebírat neurobiolo-gické souvislosti, psychologické teorie, techni-ky zvládání emocí a mnohé další (kterým se mimo jiné velmi podrobně věnuji na svých workshopech). Já bych však chtěla rozhled nad problematikou úzkostí rozšířit ještě o spole-čenský a trochu symbolický kontext.

Růst výskytu úzkostí spojuji i s dnešní dobou. Technický pokrok se nás snaží přesvědčit o tom, že není na světě nic, čeho bychom se měli bát. A my jsme mnozí uvěřili tomuto blu-du, nebo jsme k tomu byli okolnostmi donu-ceni a zpohodlněli jsme. Zpohodlněli jsme fyzicky, protože se nemusíme moc hýbat, aby-chom si obstarali obživu, všude dojedeme au-tem, na nemoc si vezmeme prášek…, ale také jsme zpohodlněli psychicky. Nenaučili jsme se „zdravě“ bát.

NÁŠ POTENCIÁL NENÍ NEOMEZENÝ

Máme pocit, že bychom se neměli ničeho bát, protože moderní civilizace přece všechny hroz-by odvrátí – o to více se pak bojíme, když se něčeho začneme bát. Máme pocit, že bychom měli my sami zvládnout cokoli, protože pouze vysoký výkon je to, co se cení. Musíš si věřit, když nemůžeš, přidej plyn, neomezený lidský potenciál a další slogany se zapisují do našeho vědomí.

Kombinací obrovských nároků sama na sebe a na druhé straně civilizační pohodlností se za-číná pomyslně zužovat životní prostor. Nejsme zvyklí bojovat a trpět, nést rizika, která přináší přirozený koloběh života, a na druhou stranu se neúměrně honíme za úspěchem ve společ-nosti. Obě tyto strategie přetěžují psychiku. Nemáme vybudovanou psychickou odolnost unést rizika, ztráty, ohrožení a současně špo-nujeme naše mentální kapacity k nepřiroze-ným výkonům, neumíme si odpočinout. Přirov-nala bych to k tomu, když by člověk, kterému je zima, šel místo naštípání dříví a zatopení si

v kamnech malovat barvičkami na okno, aby se výhled zdál teplejší.

PŘIZNAT SI ÚZKOST

Úzkost pochází ze slova „úzký“ – někde je málo místa, je zúžený prostor. Někde, kde by měl člověk volně projít, tak se nevejde a zůstane uvězněn. Děje se tak i v oblasti psychiky. Chybí volný průchod energie a dostavuje se úzkost, která – stejně jako v případě uvěznění fyzické-ho – generuje chování, jako by šlo o boj o ži-vot. Tímto pohledem se ve své psychoterapeu-tické praxi snažím dívat na příběhy pacientů s úzkostmi. Snažíme se vypátrat, co způsobuje toto zúžení psychického prostoru a co s tím udělat.

Já osobně mám moc ráda analogie z pohádek, které popisují příběhy různých hrdinů, kteří se musí s úzkostí potýkat. Každý princ či princez-na jsou postaveni před úkol vypořádat se s ně-čím, co ho/ji děsí, nebo přinejmenším vzbuzuje obavy. Než je však hrdina připraven postavit se tváří v tvář této hrozbě, musí po cestě nasbírat řadu dovedností nebo kouzelných předmětů, které mu pomohou. A stejně je to i v životě. Aby se člověk mohl postavit tváří v tvář úzkos-ti, je třeba získat nějaké zbraně, to znamená vlastní kompetence.


Prvním krokem je tedy před úzkostí neutíkat, ale přiznat si, že v mém životě opravdu je něco ohrožujícího. Mít odvahu úzkost prožít. Jeden můj klient trpící panickými atakami mi přiznal, že nejsilnějším terapeutickým momentem pro něj vlastně bylo moje doporučení zastavit se, když přicházela úzkost, a dovolit si, že mu teď bude chvíli opravdu špatně. Taková zkušenost mu dodala sílu, že svoje stavy zvládne.

HLEDÁNÍ CEST

Jak dále pracuji s lidmi s úzkostmi v psychote-rapii? Postupnými krůčky rozkrýváme možnos-ti, jak si zvětšovat onen pomyslný psychický prostor. Jednou z cest jsou obecně techniky psychohygieny, která se zaměřuje na prožívání teď a tady, zlepšování vnímavosti ke svému tělu, podpora rovnováhy autonomního nervo-vého systému. Zvyšováním psychické odolnos-ti je člověk lépe připraven čelit zátěži.

Na mentální úrovni prozkoumáváme cesty, kde i v úzkosti lze hledat nějakou naději, na co se lze spolehnout. Jak i s vědomím toho nejkatas-

trofičtějšího scénáře lze nalézt možnost, že by mohlo být lépe. Na sociální úrovni hledáme co nejvíce možných opor ve vztazích, protože vztahy, byť právě ony mohou být zúzkostňují-cím tématem, jsou i zdrojem léčení. Pokud ně-koho mohu obejmout, cítím, že mě má rád, vy-slechne mě, pohotovost k úzkostem se snižuje.

Závěrem bych chtěla podotknout, že úzkost, stejně jako fyzická bolest, není sama o sobě ne-moc, ale signál, že někde něco není v pořádku. Obrací naši pozornost k tématům, která je třeba řešit. Cílem tedy není úzkost odstranit ze života, ale konstruktivně reagovat na to, o čem nás in-formuje. Jak píše krásně Verena Kast ve své kni-ze Úzkost a její smysl:

„Dejme vale velikášským fantaziím, že jsme ne-smrtelní a přijměme ohroženost života. Opouštěj-me, co máme opustit! Počítejme s nejistotou, ale přesto nerezignujme. Je to jedna z podob stateč-nosti. Je to naděje, která počítá s tím nejhorším, a přece věří, že věci mohou dopadnout co nejlépe. Je to klid, jehož základem je důvěra v život.“

www.terezahodycova.cz

http://www.terezahodycova.cz


SHRNUTÍ NA ZÁVĚR


V průběhu osmi let práce s klientkami jsme nejčastěji řešily právě úzkosti. Mluvila jsem a psala si o nich s více než dvěma tisíci žen.

Tady je shrnutí základních věcí, které jsem se o úzkostech naučila a ráda je předala dál:

• Úzkosti velmi často přicházejí večer, když má člověk čas, nemyslí na práci, nemá po-vinnosti a chce si odpočinout. Pak udeří. Mnohdy se objevují zcela bez varování i v momentech, kdy vám je dobře.

• Úzkosti jsou častokrát důsledkem náročné-ho období, které jsme v životě měly. Nemusí se ale objevit během tohoto období – na-opak navštíví vás až v momentě, kdy si říká-te, že se život začíná normalizovat.

• Velmi často se projevují fyzicky. Typické ob-lasti zásahu jsou břicho (bolesti) nebo hrud-ník (tlak, pocit nedodýchnutí). Projevů je ov-šem více: od bušení srdce přes nadměrné pocení, vnitřní třes až po potřebu chodit opakovaně na toaletu.

• Dobrým začátkem je zjistit, proč naše tělo reaguje úzkostně. Někdy na to samy přijít nedokážeme a pak může určitě pomoci psy-cholog/psychoterapeut.

• Ženy, které mají úzkosti, v mnoha případech ani neví, co se s nimi děje. Mají pocit, že jsou s těmito pocity samy. A když už se svěří, ne-jednou se setkají s nepochopením a radami typu „víc makej, nezabývej se blbostmi, to-hle, co říkáš, není vůbec možné“.

• Úzkosti se většinou časem zhoršují. Není ne-obvyklé, že nám do života zasáhnou tak zá-sadně, že už například nejezdíme samy au-tem, nechodíme samy s dětmi ven, vyhýbáme se některým činnostem.

• Nelze čekat, že Bachovy esence pomohou přes noc. Obzvláště v případě, kdy jsme si úzkosti dlouho hýčkaly a řešení odkládaly.

• Pokud nezačnete teď, zlepšovat se to zřejmě nebude.

NA ÚPLNÝ ZÁVĚR mám pro vás kousíček ak-tuálního příběhu paní Markéty, se kterou právě na úzkostech pracujeme.

Napsala mi více než před měsícem a v e-mailu zmínila i toto:

„Jakmile mám jet sama do města nebo s dětmi k lékaři, přepadne mě úzkost, strach, a nejdu – mám sto výmluv. I když si vždy řeknu, že to zvlád-nu. Pak přijde ten okamžik a ve mně se něco zlo-mí, začnu být nervózní a musím honem domů.“

A tohle je kousek z e-mailu, ve kterém mi Mar-kéta odepsala na dotaz, jak to vypadá po čty-řech týdnech.

„Mám se dobře, je mi mnohem lépe. Dokonce jsem se odvážila jet na zájezd autobusem! Jsem klidnější.“ Markéta

Chcete se také pohnout z místa? Napište mi!

Martina Taubrová

www.bachovyesence.cz

http://www.bachovyesence.cz

[email protected]

WWW.BACHOVYESENCE.CZ

+420 737 32 68 69
mailto:martina%40bachovyesence.cz?subject=http://www.bachovyesence.cz

Date post:	24-Jan-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

CO MOŽNÁ NEVÍTE O ÚZKOSTECH...Bachovy esence pomohou nega-tivní pocity zvládnout, ale pokud je...

Documents