1

2

3

Veškeré díky patří Všem, kteří si dali tu píli, a psali od srdce. A

Dragovi, který mi udělil svolení zabývat se povídkami od hráčů.

4

1. Trh Fel (Wisely)

2. Isetta a Lichův květ (Andrew)

3. Zvěrstvo (Caprinus

Sebral Echeyakee

Ilustroval Lost

Povídka na přebalu Snový (Aventis)

5

Autor: Wisely

Psát ţivotopisy mi nikdy nešlo. Čím se taková věc vlastně

začíná? Ah, třeba věkem! Je mi... No... Já vlastně ani nevím. Jeden mág

v Dalaranu říkal, ţe mi určitě nebude víc neţ 30, ale byl opilý a... To

bych přeskakovala.

Mlhavě si vzpomínám na své dětství. Z prvních let si pamatuji

jen zápach ryb a slané vody, z čehoţ soudím, ţe jsme s otcem mohli ţít

někde v přístavu. Z důvodů, které mi nikdy neřekl, jsme museli v mých

pěti letech uprchnout do pouště a v Tanarisu jsem také strávila dalších

patnáct. To nekonečné stavění hradů z písku... Otec se mi moc

nevěnoval, ne ţe by nechtěl, ale nemohl, z důvodů, které jsem se

dozvěděla bohuţel aţ po jeho smrti. Matku jsem nikdy nepoznala a otec

o ní moc nechtěl mluvit, tak jsem se naučila neptat se.

Byla jsem smířená s tím, ţe zbytek svého ţivota nejspíš strávím na

cestách po Tanarisu jako ochranka karavan, dodávajících vodu a

základní proviant i do těch nejodlehlejších vesniček. Jelikoţ se u mě

projevily jisté magické schopnosti, které jsem s největší

pravděpodobností podědila po otci, který se zdál být mocným a čestným

mágem, byla jsem ţádaný doprovod právě oněch karavan, především

kvůli banditům.

Moje domněnka se ale ukázala nepravdivou. Jednoho dne, po

návratu z dlouhé výpravy, otec zmizel. Doma jsem ho nenašla a nikdo

nevěděl, kam se poděl. Nějakou dobu jsem ţila v přesvědčení, ţe se

musel teleportovat kvůli něčemu důleţitému, ale dny, týdny plynuly a o

něm stále ţádná zmínka. Začala jsem pátrat v našem domě a objevila

jsem knihu - deník, v řeči, které jsem nerozuměla. Jediná čitelná věta

byla ta první. Říkala mi pouze, ať onen deník vezmu k nějakému

člověku v Lordaeronu, a tak jsem se za našetřené peníze vydala přes

moře.

Pamatuji si vítr ve tváři a vřískot racků, a... a... Od chvíle, co

jsem spatřila pevninu, uţ nic. Probudila jsem se v Brillu (jak jsem

později zjistila z rozcestníku). Do nosu mě praštil šílený zápach

6

hnijících těl a hned mi došlo, ţe bude něco v nepořádku. Vzhledem k

tomu, ţe byla noc, nebylo těţké z toho příšerného místa uprchnout. Ke

své radosti jsem zjistila, ţe Lordaeron není daleko - Také nebyl, ale byl

v troskách. Můj plamínek naděje se notně zmenšil a nebýt nedaleké

věţe, osídlené lidmi, trvalo by mi dalších pár let, neţ bych zjistila, ţe

deník je napsaný v nějakém starém dialektu blood elfštiny.

Poradili mi, ţe jejich město je na sever, ale jelikoţ mi bylo

dobře známo, k jaké frakci patří, nemělo cenu tam jezdit. Vydala jsem

se tedy opačným směrem do Dalaranu. V Dalaranu jsem se skutečně

dostala k překladu a informace, které mi prostřednictvím deníku byly

sděleny, jsem vstřebávala několik let. Tak otec nebyl mág. Nepracoval

dokonce ani pro alianci. S několika blood elfskými warlocky (kterým

sám byl) pracoval na kouzlech, umoţňujících ovládat lidi stejně tak,

jako démony. V deníku mi téţ sděloval, ţe musel uprchnout (bůh ví

kam), protoţe mu jde po krku několik nájemných vrahů. Téţ mě prosil,

abych vyhledala jistého warlocka, který mě má zasvětit do jejich

projektu. Nehodlala jsem spolupracovat, ale přesto jsem onoho elfa

vyhledala. Tím začalo asi nejšťastnější období mého ţivota. Ael'mas mě

naučil vše, co uměl.

Léta plynula a já si začínala uvědomovat, co se stalo tehdy v

Tirisfal Glades - nejdřív to nebylo znát, ale pak se začaly dostavovat

příznaky jako ztrácení citu, náhodné odpadávání končetin... Tou dobou

uţ mi to bylo jedno. Pár let zpátky bych z toho nejspíš zešílela, ale teď

to slouţilo víc neţ dobře - vtip "ty jsou pravý? Jasně ţe jsou pravý, ne

moje, ale pravý" se nám zkrátka nikdy neohrál a Dalaranské směsce

mágů bylo víceméně jedno, jestli jste ţiví nebo mrtví.

Ael'mas po nějaké době zmizel stejně, jako můj otec (abych

pravdu řekla, čekala jsem to) a já najednou neměla co dělat. Uměla

jsem čarovat, volat démony, zahrávat si s lidským strachem... Flámy po

hospodách s ostatními mágy mě přestávaly bavit.

Jednoho dne, při hledání nějaké zábavy, jsem se nechtěně

vmotala do Dalaranských stok. Nikdy jsem tam nebyla a černý trh mě

upřímně překvapil. Rozjařená z nového objevu jsem nadšeně koupila

několik věcí, které jsme "rozhodně pak museli vyzkoušet ve věţi". A

tak jsem poznala Fel.

7

Extáze. Naprostá extáze. Jestliţe prastará magie byla jako oheň

v duši, budující si rychlou závislost, pak tohle byl ohňostroj. Šílený

bouřlivý ohňostroj, který dovoluje dělat kouzla, o kterých se vám

nesnilo. Byl to ten nejlepší pocit v ţivotě. Rychle jsme se začali shánět

po další démonské krvi a rozšiřovali ji mezi známé. Druidi z Thunder

Bluffu. Šamani z Orgrimmaru. Všichni to chtěli zkusit a nás nenapadla

ţádná větší hloupost, neţ chytat v Outlandu démony, zabíjet je a

prodávat za šílené peníze právě jejich Fel.

Tou dobou jsem ještě netušila, ţe mně samotné díky otcovým

pokusům proudí v ţilách démonská krev, takţe mi Fel moc neublíţí, ale

nevšimla jsem si, jak to ničí těla a duše mých přátel. Kdyţ jsem na to

přišla, bylo uţ příliš pozdě.

Kdyţ jsme si to uvědomili všichni, bylo nám jasné, ţe to

musíme omezit. Ale i tak byl Fel něco, čeho jsme se nechtěli a

nedokázali úplně vzdát. Nebyli jsme bohuţel jediní, kdo si to rychle

uvědomil. Vláda začala tvrdě stíhat všechny, jeţ měli s černým Fel

trhem něco společného a nám dalo spoustu práce se skrýt. I tak to

někteří z mých přátel nepřeţili.

A teď jsem tady - Uprostřed kouzelnického podsvětí, pašující

Fel do znovu vybudovaného Dalaranu a dalších kouzelnických měst, a

naše heslo stále funguje - Peníze jsou peníze. Magie je magie. Jakmile

jim jednou propadneš, uţ nikdy se jich nebudeš schopný vzdát.

8

Autor: Andrew

Nad zmrzlou krajinou se rozprostírala noc. Přestoţe oblohou

pluly tmavé mraky, krajina byla zahalená do bledé aury zbytků světla

odráţejících se od zasněţených částí hor. Ty tvoří zvláštní matně černá

skála. Celé to působilo jako černobílý obrázek, přes který je přehozený

světle modrý průhledný pruh látky.

Kaňon, táhnoucí se od obzoru k obzoru mezi špičatými vrcholky

pohoří, má povrch tvořený z rozdrolených skalisek, které ho svírají. Je

matně černý, místy zasněţený nebo uvězněný do různě velkých kusů

průzračného ledu plného vrásek a rýh. To jak je neustále obrušován

zrníčky tmavého písku. Tyto zrníčka neustále chaoticky poletují, jak si

je skučící poryvy větru přehazují mezi sebou sem a tam. Čas od času,

kdyţ vítr dosáhne větší síly, je moţné v kaňonu pozorovat písečné

bouře. Černé mraky prachu se vlní jak rozbouřené vlny a pohlcují a zase

vypouští vše, co se jim postaví do cesty.

Ze zákrytu v jedné skále několik desítek metrů nad kaňonem

dění dole bedlivě pozorovala čtveřice zlatě zářících očí. Jedny byly

větší, s černými zorničkami připomínajícími oči přerostlé kočky. Druhé

byly bez zorniček, s tlumenou září připomínající dva zlaté drahokamy.

Všechny čtyři sledovaly, jak v kaňonu pod nimi letargicky a bezcílně

přešlapují desítky kostlivců. Najednou je upoutal několik metrů dlouhý

kostěný drak, který neslyšně připlachtil kolem nich ve vzdálenosti

necelého sta metrů. Kosti měl šedé aţ černé, poškrábané a plné rýh od

zdejších drsných větrných bouří. Některá matně černá zrníčka se

drakovi usadila na kostech a propůjčovala mu tak svojí temnou barvu.

Kdyţ kostěná příšera odletěla dostatečně daleko, zapraskala

skála a z úkrytu se do chladného nočního vzduchu vrhl velký rudý drak.

Seskočil z římsy a roztáhl mohutná křídla. Ta se v okamţiku naplnila

vzduchem a dovolila velkému zvířeti, aby se o ně opřelo a nepropadlo

se na dno kaňonu. Krásný drak z masa a kostí měl protáhlou metr

dlouhou hlavu s trnem na místě nosu a dvěma řadami malých, ale velmi

ostrých zubů v tlamě. Další tři trny vyrůstaly z hlavy v místě, kde se

9

napojovala na asi metr a půl dlouhý krk. Na jeho kořenu měl upevněné

sedlo, které na něm drţelo popruhy obvázanými kolem jeho břicha,

krku a předních paţí. Ze zadní části třímetrového těla vyrůstal tři metry

dlouhý tlustý ocas zakončený kostěnými výrůstky. To z něj činilo

smrtící palici, pokud byl pouţit v boji. Při letu pak slouţil hlavně jako

směrové kormidlo. Kromě dvou křídel drakovi z těla vyrůstaly ještě

čtyři další silné končetiny, všechny zakončené třemi mohutnými prsty s

drápem jako lidské chodidlo. Byl to Galder, příslušník červené dračí

letky a sluţebník královny Alexstraszy, paní všech rudých draků.

Na jeho hřbetě seděla menší postavička zahalená do tmavého

pláště s kapucí přehozenou přes hlavu. Rozparky, kterými skrze ni

vyčnívaly štíhlé na deset centimetrů dlouhé uši, zlatě zářící oči a

celkové proporce postavy prozrazovaly, ţe jezdcem je elf. A téměř jistě

ţena. Na drakově sedle byla zavěšená kuše, šipky měla elfka zasunuté v

úchytech na pásku. Mimo šipek byly k pásku upevněny také dvě dýky.

Patnáct centimetrů dlouhé, matně černé kovové čepele byly

vytvarovány jako dlouhé bodce se dvěma ostřími. Kůţí obmotané

rukojeti byly od ostří odděleny záštitami vytvořenými z kůstek

neznámého zvířete. Na nohavicích v místech, která jsou těsně nad

botou, byly dvě pouzdra pro další menší dýky. Pod pláštěm měla elfka

přiléhavé koţené kalhoty a vestu. Boty měla také koţené, vysoké a

dobře vycpané, rukavice krátké a bez krytí prstů.

Její plášť divoce tancoval v proudu obtékajícího vzduchu.

Špičaté dlouhé uši se snaţily zachytit i ten nejslabší zvuk, aby elfku

upozornily na případné nebezpečí. Zlaté oči byly mezitím upřené

směrem dolů a prohledávaly krajinu pod nimi. Galder vţdy ve spirále

vystoupal do výše a poté klidně plachtil nad kaňonem, aby jejich výhled

nerušily mávající křídla a poryvy vzduchu zbytečně nenutily elfí oči k

slzám.

Dvojice se rozhodla při své výpravě neriskovat a drţet se dále

od městečka Ymirheim. To je osídlené vrykuly, rasou štíhlých poloobrů

s rohy beranů vyrůstajících jim ze spánků. Jsou velice bojovní a hlavně

oddaní Králi Lichů. Pro elfku s drakem představovali mnohem větší

nebezpečí neţ nemotorní nemrtví bez špetky inteligence v hlavách.

10

Po dlouhých hodinách, kdy se střídavě ukrývali ve skalách před

náhodně poletujícími kostěnými draky a prohledávali krajinu pod nimi,

konečně našli co hledali. Na úpatí kaňonu se tyčila stráţní věţ

postavená v nerubiánském stylu. Ten přebral Král Lichů od pavoučího

národa, který zotročil, kdyţ si podroboval zdejší kontinent. Jednoduché

rysy stavby s mnoţstvím ostrých hran a špičatých vrcholků se

zvětšovaly, jak se k ním drak kradmě přibliţoval. Vedle vchodu při

základech věţe, ke které se z kaňonu dalo dostat pouze několik set

metrů dlouhou a několik metrů širokou cestou vyrytou do skály, z

popela rostla zvláštní tmavě modrá rostlina. Velice vzácná a ceněná

bylina, obecně známá jako Lichův květ.

Kaňonem se ozvalo pronikavé zapištění a Galder si uvědomil

svou školáckou chybu, které se právě dopustil. Mladý drak přilétal s

měsícem v zádech. Ten byl zrovna vyproštěn z úkrytu v mracích a

nádherně vykresloval jeho siluetu pro všechny pozorovatele dole u

věţe. Elfka zahlédla, jak se na vrchní římse budovy drolí jedna z

tamních soch. V několika okamţicích se s pronikavým zapištěním od

římsy odrazil druhý gargoil, nemrtvý netvor připomínající přerostlého

netopýra, který právě opustil svojí kamennou podobu. První uţ jim letěl

vstříc.

Hbitě uvolnila kuši ze sedla zasadila do ní šipku. Vyklonila se

lehce na pravý bok a sykla na draka: „uhni krk vlevo!“ Galder poslechl

a ještě roztáhl křídla a přestal jimi mávat, aby poskytl co nejstabilnější

let pro zamíření. Před kuší se objevil volný prostor aţ k prvnímu

gargoilovi, který s divokým máváním křídel mířil čelně k nim. Elfce

míření nedělalo ţádný problém, její cíl se nesnaţil nijak manévrovat a

střelbu jí znepříjemnit. Musela však trefit přesně nějaké citlivé místo,

protoţe zbýval čas právě jen na jeden výstřel.

Šipka se s tlumeným lupnutím oddělila od kuše a po dvou

vteřinách letu se zabodla gargoilovi do krku. Ten se se zachrapláním

začal bezvládně řítit k zemi. Druhý však byl jiţ příliš blízko, neţ by

elfka stihla nabýt novou šipku a znovu zamířit. Drak se proto zhluboka

nadechl a druhou bestii seţehl oblakem ohně. Nezdálo se, ţe by oheň

gargoilovi ve své podstatě nějak zásadně vadil, ale k jeho smůle postačil

k tomu, aby mu zničil tenké membrány mezi křídly. To se stalo zvířeti v

několika set metrové výšce osudným a s nepřetrţitým pištěním a

11

zoufalém máváním pařáty se poroučelo k zemi za svým druhem. Kdyţ

se rozbilo o zem, povyk utichl.

„Isetto, musíme být rychlí. Ten řev slyšeli všichni nemrtví na

míle daleko!“ Ozval se Galderův hlas v mysli mladé elfky, coţ je

způsob, kterým se draci dorozumívají s ostatními smrtelníky pokud jsou

ve své přirozené dračí podobě. Isetta si naštvaně odfrkla. „Přistaň

nejblíţe jak jen to bude moţné,“ řekla, ale její hlas spolkl náhlý příval

prudkého větru. Přesto však drak pochopil, ţe souhlasí s rizikem a

pokusí se květinu ukořistit. Bez zdlouhavé spirály zamířil k zemi

nejkratší cestou. „Drţ se dobře,“ zaburácel jí v hlavě.

O několik vteřin později svůj prudký sestupný let vybral

několika mocnými máchnutími křídel těsně nad zemí, čímţ značně

zvířil písek a prach ve svém okolí. Isetta sice nic neviděla, ale nečekala

a rychle znovu nabyla kuši šipkou. Jak se Galder stabilně postavil na

zem, hbitě seskočila a mířila zbraní směrem, kterým tušila několik

desítek metrů vzdálený vchod do věţe. Mezitím, co čekali neţ se písek

usadí, se z výšky nad nimi ozval mohutný řev. Drak i elfka nasměrovali

svůj zrak vzhůru a uviděli oproti tmavé obloze na vrcholku jedné z

menší hory šedivou tečku se dvěma tenkými ocásky. Galder zavrčel:

„drak-zrádce s černými kostmi bez masa!“ Jeho zrak byl natolik

pronikavý, ţe viděl ostře i na vzdálenost několika kilometrů. Nedělalo

mu tedy velké potíţe bytost rozpoznat. Elfka na Galdera pohlédla, ale

ten její pohled neopětoval. Místo toho zasyčel: „dvounoţci jsou tvoji,

okřídlenci moji!“ S těmito myšlenkami se opět několikerým prudkým

mávnutím křídel vznesl zpět do vzduchu. Isetta zase nic neviděla, ale z

povzdálí mezi kvílícím větrem rozeznala známé praskavé a lupavé

zvuky. Ty vydávají kosti, které se třou na sucho. Nepřítel byl vzhůru!

12

Část druhá - příběh kostí

Opuštěná, bez ochrany svého dračího společníka, čekala mladá

elfka aţ se zvířený písek a prach usadí. S připravenou kuší její zlaté oči

hledaly lidské obrysy a uši měly za úkol především odhalení protivníka

tam, kam se zrovna neupíral její pohled. Nekonečné vteřiny ubíhaly a

nepříjemné zvuky se stále přibliţovaly. Uţ nemohly být dále neţ

několik metrů. Tlukot Galderových křídel o vzdušné proudy jiţ byl

prakticky nezaslechnutelný. Byl daleko a ona sama.

Náhle se prudký poryv větru opřel o prachový mrak a odfoukl

jeho část kousek stranou. Před Isettou stál kostlivec o hlavu větší neţ

ona. Kosti měl naţloutlé – nikoliv tmavě šedé jako kostlivci přebývající

na širých pláních – a jeho nohy ještě stále zahaloval prachový opar. V

rukou měl velkou obouruční sekeru. Takovou by snad drobná elfka ani

neuzvedla. Jak se naráz oba spatřili, kostlivec zastavil a napřáhl sekerou

nad hlavu. Isetta na nic nečekala a poslala šipku z kuše do jeho lebky.

Ta proletěla skrz a s tichým zasyčením a za doprovodu podivných

černých proudů energie se z kostlivcovi hlavy vypařila všechna temná

magie, která jej drţela pohromadě. Proudy energie se rozplynuly do

okolního vzduchu a kosti přestaly drţet při sobě. V ten okamţik se tělo

tvořené pouze holými kostmi rozsypalo jak domeček z karet. Velká

sekera se nehybně zasekla do zmrzlé země hned vedle.

O kousek dál před elfkou však stálo několik dalších. V ten

okamţik jí ale její uši varovaly před dalším a mnohem naléhavějším

nebezpečím přicházejícím zezadu. Svist čepele vzduchem dával jasný

signál, ţe zbraň nepřítele je jiţ v pohybu. Bleskovým pohybem si Isetta

dřepla a velký obouruční meč ji minul jen několik centimetrů nad

hlavou. Štěstí, ţe nepřítel sekl vodorovně. V podřepu elfka zahodila

kuši a bleskově sáhla po svých malých vrhacích dýkách na nohavicích.

Neţ se druhý kostlivec, zákeřně se kradoucí zezadu, stačil znovu

rozmáchnout, uţ měl malou dýkou proraţenou lebku. Přesným vrhem

tak byl vyřazen i druhý nepřítel, který se poroučel k zemi stejným

způsobem jako ten první.

Mezitím co se elfka otáčela zpět k ostatním kostlivcům,

připravila si na vrh druhou dýku a strhla ze sebe plášť, aby ji nepřekáţel

13

v pohybu. Proti ní se sunuli tři kostlivci asi pět aţ sedm metrů daleko.

Krajní měli krátké meče a dřevěné štíty, prostřední byl vyzbrojen

dvěma krátkými meči. Isetta instinktivně vrhla zbraň po tom nejbliţším

kostlivci na pravé straně, ten si však stihl zakrýt hlavu štítem a dýka se

neškodně zabodla do dřeva. Elfka zaklela. Sáhla ke svým bokům pro

dlouhé matně černé dýky-bodce. Prach a písek uţ se pomalu usadil a

temné mraky se začaly čím dál více trhat. Měsíc jiţ dobře osvětloval

bojiště. Další souboj se uţ bude odehrávat na blízko.

Náhle několik metrů vedle Isetty s hlučným bouchnutím a

zapraskáním spadlo několik černých kostí. Elfka vyuţila chvilky času

neţ se k ní kostlivci dobelhají a vzhlédla k obloze. Oba draci do sebe

byly zaklesnutí drápy a zhruba sto metrů nad zemí zběsile mávali

křídly, aby se jejich propletenec udrţel ve vzduchu. Galder před

několika okamţiky nepříteli ukousl ocas. Kostěného draka to však příliš

neznepokojovalo. Rudý drak začal chrlit proud ohně ze svého hrdla

přímo na jeho lebku. Bohuţel však byl ještě příliš mladý a jeho oheň

neměl takový ţár, aby dokázal roztavit kost. Kostěná lebka pouze

změnila barvu z obvyklé tmavě šedé na uhelně černou, drak ale stále

bojoval dál jako by se nic nestalo. Naštěstí byl i Galdr dobře vybavený

a jeho tuhá šupinatá kůţe ho zejména na hřbetě a bocích slušně chránila

proti drápům soupeře. Ten navíc neuměl chrlit oheň, coţ bylo velké

štěstí.

Pozornost elfky se vrátila zpátky na zem. Právě včas –

prostřední kostlivec s dvojicí mečů se uţ chystal k útoku. Provedl výpad

nejprve pravou rukou, ale jeho rána byla vykryta dlouhou čepelí Isettiny

dýky. Obě čepele do sebe zůstaly ve vzduchu zaklesnuté a ani jedna

neměla v úmyslu povolit. Kostlivec tedy máchl druhou rukou, ale i

tento úder dopadl stejně. Oba nyní stáli proti sobě, ruce se zbraněmi

vzájemně vykryté o ty protivníkovi. Isetta na nic načekala, vyskočila a

oběma nohama ze všech sil kopla kostlivce do pánve. Ten odletěl vzad

tak rychle, ţe to jeho pomalé nohy nebyly schopné ustát a svalil se na

zem. Elfka získala kopnutím dostatek energie, aby dokázala dokončit

přemet vzad a v podřepu přistát opět na nohou. Teď uţ u ní však stáli

dva další soupeři se štíty.

14

Jeden se po ní právě ohnal mečem. Isetta jeho ránu snadno

vykryla první dýkou a druhou mu hbitě usekla zápěstí. Meč, stále ještě

svíraný bezvládnými kostmi dlaně, spadl na zem. První dýka, původně

kryjící teď jiţ bezvládný meč, byla nyní volná a musela rychle jednat,

protoţe druhý kostlivec jiţ byl také nebezpečně blízko. Elfka vyuţila

toho, ţe se právě chystal napřáhnout a odkryl si tak štítem lebku. Vrhla

dýku a kosti se opět sesypaly k zemi. Přesný zásah mezi oční důlky

nedal kostlivcovi ţádnou šanci.

První kostlivec, teď uţ bez meče, se však ještě nehodlal smířit se

svým osudem. Ohnal se po elfce pařátem bez dlaně. Ta se mu vyhnula

hlubokým záklonem, čehoţ okamţitě vyuţil a praštil ji štítem do břicha.

To jiţ neustála a s tlumeným ţuchnutím upadla na zem. Kostlivec

pokračoval v útoku. Napřáhl se a vyslal úder štítem směrem na elfčinu

hlavu. Ta pohotově zareagovala a úderu vystavila druhou dýku -

poslední, která jí ještě zbyla. Dýka prošla dřevem a probodla také kosti

ruky z druhé strany štítu. Kostlivcovi to však jinak zvlášť nevadilo,

necítil ţádnou bolest. Snaţil se vší silou zatlačit štít do elfčina obličeje.

Isetta chytla dýku oběma rukama a silně s ní škubla do strany. Tím

kostlivce povalila na zem vedle sebe. Mrštně se zvedla a s velkým

nápřahem ukopla kostlivci lebku jako by to byl míč na rugby. V tom

okamţiku uţ se o něj definitivně nemusela starat – jeho magie, která ho

drţela při ţivotě, z něj vyprchala.

Nebylo však ještě po boji. Poslední z kostlivců se dvěma meči

uţ byl opět na nohou a zuřivě mířil přímo k ní. Pokusila se rychle

vyškubnout dýku ze štítu, ale ta drţela pevně. Pouze tak odtrhla ruku

kostlivce od zbytku těla v lokti. Zasyčela zlostí a rozhlídla se kolem

sebe. Hned vedle ní leţel krátký rezavý meč s useknutou dlaní. Rychle

se pro něj sehnula a hned uskočila prvnímu výpadu nepřítele. Druhou

rukou z meče oklepala kosti prstů, aby jí nepřekáţely při jeho drţení. V

tuto chvíli se musela úporně bránit – měla pouze jednu zbraň a nepřítel

dvě. Navíc s meči neuměla zacházet tak dobře jako s dýkami. Jediná její

výhoda nad nepřítelem byla její rychlost. Proto také úspěšně odolávala

všem jeho výpadům. Ale neţ stihla zaútočit po odraţení prvního

výpadu, honem musela odráţet útok kostlivcovi druhé ruky. Tento byl

navíc znatelně pohyblivější a rychlejší neţ ostatní jeho druhové.

Nakonec ale její soupeř udělal chybu. Zaútočil oběma rukama naráz ze

15

stejné strany. Elfka snadno dvojí úder vykryla poloţením čepele napříč

oběma ranám po svém pravém bohu. Poté hbitě přenesla váhu na

druhou nohu a sekla zleva vodorovně ve výši svého hrudníku. Tím

přeťala kostlivcovu páteř těsně pod ţebry. Obě části rozdvojeného

nepřítele padly k zemi.

Ve stejný okamţik se jí v hlavě promítl Galderův naléhavý hlas:

„Isetto pozor, za tebou!“ Elfka se otočila a uviděla jak se na ni těsně nad

zemí řítí mohutný kostěný drak. Bez ocasu a s opálenou lebkou letěl s

rozevřenýma předními tlapami jakoby ji chtěl probodnout drápy. Letěl

tak neslyšně jak jen se můţe nějaké těleso vzduchem pohybovat. Galder

se řítil několik desítek metrů za ním. Na reakci zbývala vteřina, moţná

dvě. Isetta uskočila po hlavě na pravou stranu, aby drak proletěl kolem

ní. Přistála kotoulem v podřepu na nohách právě kdyţ ji monstrum

míjelo. Cítila, jak se zabořilo předními tlapami do země a nad ní se

mihlo kostěné křídlo. Uchopila pevně rezavý meč a v otočce s ním sekla

do půlkruhu kolem své osy. Usekla drakovi chodidlo na levé zadní

noze. Drak se zapřel předníma nohama do země a snaţil se ubrzdit své

přistání, kterým chtěl elfku smést sebou. Ta se mezitím postavila a

nespouštěla z něj oči.

Létající kostlivec se nakonec zastavil a prudce otočil o sto-

osmdesát stupňů jakoby chtěl po elfce chňapnout tlapou. Ta však stála v

bezpečné vzdálenosti asi dvaceti metrů od něj. Kdyţ dokončil otočku a

chtěl se opřít o zadní nohy, tlapa bez chodidla mu na zmrzlé zemi

podjela. Na to nebyl připravený a celý se rozplácl na zem. Ihned se

začal znovu nemotorně zvedat. V tom si elfka všimla, ţe na zemi se k ní

sápe trup rozpůleného kostlivce ve snaze seknout jí po nohách. Udělala

několik rychlých kroků, aby ho obešla, a zasekla mu meč do lebky.

„Ten byl poslední,“ pomyslela si. „Teď ještě tu létající potvoru!“

Otočila se a pohledem rychle hledala svoje dýky. V té rychlosti uviděla

pouze tu zaseknutou v dřevěném štítu několik metrů od ní. Krátkou

vzdálenost překonala během okamţiku, přišlápla štít nohou a oběma

rukama se ze všech sil snaţila svoji dýku vytáhnout. To se jí nakonec

podařilo.

16

Rychle se otočila a uviděla kostěného draka jiţ na nohách, po

třech tlapách se neohrabaně soukajícího směrem k ní. Protoţe se

nemohl opřít ani o ocas, který mu Galder ukousl, pohyboval se velmi

pomalu a co dva kroky klopýtl a nově hledal rovnováhu. Isetta na nic

nečekala a vrhla směrem k němu svou matně černou dýku. Ta jej sice

zasáhla do lebky, ale neškodně se od ní odrazila. Elfka znejistěla. Co

teď?

To uţ ale vedle kostěného draka s ohromujícím dupnutím přistál

Galder. Úmyslně se natočil zády k němu. Byl rozhodnutý definitivně

ukončit nestvůřino běsnění. Kostěný drak za ním otočil hlavu a

mohutně zařval. To však bylo to poslední, co ve svém ţivotě udělal.

Rudý drak se napřáhl a uštědřil mu ocasem ohromnou ránu do ţeber.

Kosti zapraskaly a celý jeho trup se rozlítl do okolí na všechny strany.

Krk s lebkou bezvládně dopadli na zem. Isetta se rozhlídla kolem.

Krajinou se rozhostilo ticho, které rozráţelo pouze monotónní hučení

větru. Zdá se, ţe uţ bylo konečně po boji.

17

Část třetí - dračí medicína

„Jsi v pořádku?“ Tázal se starostlivě rudý drak. „Já jsem, co ty?“

Odpověděla elfka a úmyslně při tom zatajila bolestivě naraţená ţebra

od rány štítem. „Nic váţného,“ zamručel Galder. Lehl si na zem a

zhluboka oddechoval. Isettin dech byl také zrychlený a čelo měla

orosené potem. Z dračího sedla odepnula váček s bylinkami a malým

srpem. Pak rychle běţela pro to, pro co do těchto nehostinných míst

přišli – pro Lichův květ. Rostl netknutý vedle vchodu do věţe, jakoby

se ho dění kolem něj vůbec netýkalo. Byla to pěkná dospělá rostlinka.

Elfka ji utrhla a šetrně – aby ji nepolámala – ji vloţila do váčku. Potom

se vydala zpět na bojiště sesbírat svoje vybavení - dvě velké matně

černé dýky, dvě menší vrhací dýky a kuši. O jednu menší dýku bohuţel

přišla. Zlomila se, kdyţ se ji pokoušela silou vytáhnout z lebky jednoho

z kostlivců; drţela tam aţ moc pevně. Neslyšně zasyčela nějakou elfí

nadávku.

Teprve kdyţ se vrátila zpátky k drakovi uviděla na jeho přední

noze tři hluboké rýhy od drápů, ze kterých vytékala spousta tmavě rudé

krve. „Tohle není povrchové zranění,“ znepokojeně prohodila směrem

ke Galderovi. „Jestli ztratíš hodně krve, tak nás domů nedoneseš,“

dodala a podrbala se v krátkých tmavě modrých vlasech. „Budu muset,“

dotčeně odsekl. „Nic jiného nám nezbývá. Tady nemůţeme zůstat

dlouho, přijdou další. Co potom?“ Elfka ale trvala na svém. „Viděli

jsme je ze vzduchu. Nemůţou to sem stihnout dřív neţ za několik

desítek minut. Musím ti to ošetřit nebo nás odtud nedostaneš.“

„A kdyţ přiletí další zrádce-drak-z-černých-kostí?“

„Uţ jsem řekla!“

Galder zamručel, ale uţ se dál nehádal. Věděl, ţe má pravdu a v

tomhle stavu by stejně nedoletěl dál neţ několik kilometrů. Pak by si

musel zase odpočnout a nebylo jisté, ţe by našel místo, kde by nebyli

další nemrtvé hlídky Krále Lichů. Elfka měla svojí hlavu a kdyţ uţ byla

rozhodnutá nemělo moc smysl vést další diskuse. On to uţ věděl.

Isetta vzala jednu ze svých větších dýk a odštípla lebku mrtvého

draka od krčních obratlů. Popadla měch ze sedla a lebku nejprve

18

vypláchla a potom jí naplnila vodou. Tím, jak na ni Galder chrlil oheň

se lebka perfektně spekla a obvyklé skulinky v ní se zacelily. Voda tak

neměla kudy unikat. Potom si elfka sundala koţenou vestu. Pod ní měla

černé tričko, které si také svlékla. Pod stříbrnou sluneční září se leskly

kapičky potu na jejím obnaţeném těle. Vzala tričko a ponořila ho do

vody. Zlehounka – jak velikost dračí lebky dovolila – ho proprala od

svého potu a přehodila ho drakovi přes krk, aby se nezašpinilo neţ ho

bude znovu potřebovat. Vzala lebku a zbylou vodu z ní chrstla drakovi

na ránu, aby ji alespoň trochu vyčistila od prachu a písku. Galder

tlumeně zasyčel. Trochu se z měchu sama napila a téměř celý zbytek

vylila drakovi do hrdla, aby alespoň částečně doplnil tekutiny, které mu

rána ubírá.

Potom si znovu oblékla koţenou vestu, protoţe jí bylo velice

zima, jak ledový vítr proudil kolem jejího zpoceného nahého těla.

Posadila se do tureckého sedu a vymytou lebku si poloţila do klína. Z

váčku s bylinkami vyndala stonek podivné květiny bez květů, která byla

celá sněhově bílá. Ve většině jazyků se nazývá Ledový trn. Byla na

dotek mrazivě studená, ţe se skoro nedala v ruce udrţet. Isetta

odstranila ostré trny ze stonku a zbytek rostliny rozlámala a vloţila ji do

lebky. Potom z váčku vytáhla zvláštní zelený strouţek hmoty, ve

starověkých jazycích často označovaným jako krystal ţivota. Lidé mu

však většinou nepřesně říkají esence ţivota. Tento strouţek hodila také

do lebky a přidala posledních pár kapek vody z měšce. Nakonec ještě z

váčku vytáhla tlouček a začala směs rozmělňovat. Po několika minutách

byla v lebce připravena velice zvláštní mastička.

„Měla by sis pospíšit,“ připomněl jí nervózně Galder. „Uţ to je,“

odpověděla elfka. Vstala a vydala se k jeho poraněné noze. „Je to jen

obyčejná mastička, která ochladí ránu – uleví ti od bolesti. Také se to

trochu stáhne a pomůţe tak zastavit krvácení. Podporuje to obnovu

tkáně, tím uspíší hojení, ale stejně by se ti na to měl někdo podívat, aţ

se vrátíme. Bude to ze začátku hodně studit a štípat. Aţ to odezní, tak to

asi bude svědět, ale nic co bys nemohl vydrţet,“ vysvětlila mu, co ho

čeká. „Vydrţím, jsem přece drak!“ Odvětil bez zaváhání. Isetta kývla

hlavou a začala mu potírat krvavé rýhy vedoucí hluboko do masa. Drak

zaťal zuby a drápy, kterými drtil půdu pod nohama. Kdyţ bylo

pomazáno, sebrala z jeho krku své vyprané tričko a obvázala mu s ním

19

celou nohu. Bývala by mohla pouţít svůj plášť, ale jak ho ze sebe strhla

na začátku boje, vítr ho mezitím odnesl kdo ví kam. Uţ ho nikde poblíţ

neviděla.

„Hotovo,“ křikla, kdyţ se ujistila, ţe obvaz drţí pevně a za letu

sám od sebe nespadne. Drak pokynul hlavou na souhlas a vyslal k elfce

děkovnou myšlenku. „Další šedo-kostnatý-mrtvo-lidi uţ jsou nedaleko,

je nejvyšší čas,“ doplnil. Isetta beze slova mrštně vyskočila do sedla,

připnula si nohy aby nesklouzla, a poplácala draka po šupinách na

znamení, ţe je připravená letět. Ten se zapřel nohama a za podpory

několika mocných máchnutí křídel se odrazil od země a začal stoupat.

Elfka pohlédla dolů a viděla, ţe Galder mluvil pravdu. Zástup více neţ

deseti kostlivců se jiţ škrábal stezkou k věţi. I jejich kolébavým

tempem nebyli ani pět minut daleko. Další a větší skupinky se uţ také

stahovaly k tomuto místu z mnohem větších dálek. K úlevě obou dvou

však na obloze nespatřili ţádného dalšího kostěného draka. Zamířili k

domovu. Za necelé dvě hodiny uţ budou mít na dohled kouzelné-město-

v-oblacích.

20

Autor: Caprinus

„Kuudo! Počkej!“ snaţí se ji dohnat její děd, Makaba. Rychlý

pohyb mu uţ dělá potíţe. „Jdeš na lov?“ zeptal se jí, kdyţ ji dohnal.

Kuuda místo odpovědi pozvedla svoji pistoli. Není to ţádné mistrovské

dílo z trpasličích kováren, jak o nich slýchávala příběhy, jako malá

večer u ohňů, ale nikdy se nezasekla, tak byla její pravou rukou. A

levou rukou ochočené prase, Durdu, které má od selete.

„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptal se Makaba.

„Těţko říct. Ale přes noc určitě. Půjdu klást pasti aţ k

Mirkfallonskému jezeru. Zde je málo dobré zvěře. Vše nám trollové a z

Grimtotemu vylovili“

„Doručila bys prosím tě tenhle vzkaz do Sun Rock Retreat

Mor'rogalovi? Nejradši bych tam zašel sám, ale bojím se, ţe bych to

nezvládl.“ podával jí kus smotané skopoviny se vzkazem.

„Ale zvládl.“ Tišila ho. Makaba si neustále na své stáří stěţoval,

ale vţdy s vtipem. Usmála se a dopis si vzala.

„Tak dobrý lov. Já teď půjdu nasbírat nějaké bylinky.“ Popřál jí.

Pak doprovázená pravou i levou rukou se vydala na cestu.

Popravdě její skutečný důvod, proč se vydává lovit tak daleko

nebyl nedostatek zvěře. V okolí její vesnice, Aparaje, je jídla dost jak

pro přátelské trolly, tak pro nepřátelské Grimtotemy. I kdyţ

Grimtotemové také zas tak nepřátelští nejsou. Uţ se jí kolikrát stalo, ţe

nějakého jejich lovce potkala na lovu a nikdy se nechovali nepřátelsky.

Chovali se, jako kaţdý tauren, s úctou k předkům a ţivotu. Kolikrát se

stalo, ţe společnými silami skolili obzvláště velkého hromového ještěra

a pak si kořist rozdělili. Vůbec nechápala, proč by měli být nepřátelé.

Nejspíše se to týká nějaké vysoké politiky a o tu se moc nezajímá.

Podle ní nebylo důleţité, jakou povahu mají kmeny, ale jakou povahu

mají jednotliví taureni v nich. Skutečný důvod proč se vydala tak

daleko, byla její zvědavost. Kdysi byla na lovu s jedním starým a

moudrým taurenem z Sun Rock Retreat a byli právě u jezera. Moc často

21

tam nechodí, tak to tam nemá moc probádané. Radši chodívá s

ostatními lovci ze své vesnice lovit do Barrens. Zeptala se toho taurena,

kam vede cesta, co se klikatí dále na sever. Tauren jí dopověděl:

„Té cesty si nevšímej. Na jejím konci není nic pro tebe k

vidění.“ Tím, ţe se ji snaţil odradit, ji tam „poslal“.

Aparaje uţ zůstalo z dohledu za ní a ona dál neohroţeně kráčela

po klikaté cestě mezi horami na sever. Cesta to byla dlouhá a pro

mnohé určitě monotónní, ale pro ni ne. Ona je lovec. Můţe si povídat s

Durdu. Ten jí sice nikdy neodpoví přímo, ale ví, ţe jí rozumí, protoţe

zná její řeč těla a ona zná jeho. Navzájem si ukazovali všelijaké

zajímavosti. Durdu třeba zavětřil nějaký zajímavý pach a kviknutím jí o

něm pověděl. Došla k němu a zavětřila také. Vzduchem se neslo piţmo

wyverny. Měli by dávat pozor, ať nějaká se na ně nerozhodne zaútočit z

vrchu. Potom ona našla v hlíně drobné rýhy. Durdu nasál pach ze země

a rypákem ukázal směr. Byly to stopy mechového pavouka. Nepatří

mezi nejmenší a nejmírumilovnější. Tihle pavouci jsou velmi agresivní

a jejich kousnutí je jedovaté. Nezabije, ale omámí a dorazí kusadla. I na

ně by si měla dávat pozor.

Sun Rock Retreat je mnohem větší vesnice neţ Aparaje a je

strategicky schovaná mezi hnědými skalami. Rychle předala dopis od

jejího dědy a i přes Mor'rogalovo naléhání, aby chvíli se zdrţela a

popovídala mu, jak se jim na jihu ţije, se okamţitě vydala zase na cestu.

Uţ byla u onoho jezera. Tohle jezero bylo napajedlem veškeré

zvěře v okolí, takţe zde nebylo o kořist nouzi. Ale kořist ji nyní

nezajímala. Něco uloví, aţ se bude vracet, aby nepřišla s prázdnou.

Nyní si stád laní a hromových ještěrů nevšímala. Šla dál. Na noc se

radši utábořila, protoţe nemá ráda tmu. Zaprvé v ní hůře vidí a

vběhnout na nějaké stádo hromových ještěrů by bylo poslední, co by

udělala a za druhé slunce ji dodává optimismus. Ulehla do závětří za

vyčnívající kamen mimo stezku. Durdu si lehl vedle ní a příjemně hřál.

Za svítání byla zase na cestě. Její cvičené nohy si na náročnou

cestu vůbec nestěţovaly, tak jí nic nebránilo vyrazit. Po cestě snědla

několik plátků sušeného masa. Samozřejmě se rozdělila i s Durdu.

22

Zrovna si oškrabávala velký bodlák, na který po cestě narazila. Musí z

něj dostat všechny semínka a listy, bodliny, aby zbyl jen kalich, protoţe

ten lahodí jejímu jazyku. Zručností s kterou stahuje zvířata, jí šla práce

od ruky. Kdyţ uznala, ţe se jí ţádná osina nezabodne v krku, kousek

ukousla a pohrávala si s tou vzácnou chutí na jazyku. Chtěla ukousnout

další, ale Durdu ji lehce šťouchl rypákem a udělal psí oči. Tomuhle

pohledu nikdy neodolá, tak mu zbytek hodila. Prasátko zachrochtalo a

natočilo k ní hlavu. Kuuda samozřejmě hned věděla, co chce a tak ho

podrbala za uchem. Najednou se zarazila, protoţe zahlédla něco, co

ještě nikdy neviděla.

Hory kolem cesty se rozestupovaly a rozprostíral se tam temný

les. A před lesem stál bílý kmen. Kdyţ přišla aţ k tomu, uvědomila si,

ţe to není dřevo, ale kámen. Hladký, bílý kámen. O kus dál, stály další.

Dva ty „kmeny“ byly mezi sebou propojeny kamenným obloukem.

Divila se nad jejich stejnorodostí a hladkostí. Takhle opracovat kámen

muselo dát hodně práce.

Durdu zafrkal. Tohle signalizovalo, ţe se něco blíţí. Předkové,

díky za jeho ostraţitý sluch. Nachystala si pistoli, a kdyby pistole

selhala, pohotovostně jí visely u pasu dvě sekery. Našlapovala

neslyšným krokem k jednomu stromu, ať není tolik na ráně. Chodit

potichu ji naučil její otec, který je také lovcem. Vţdycky říkával:

„Choď potichu, ať o tobě nikdo neví dřív, neţ ty o něm. A kdyţ uţ o

něm víš, choď ještě tišeji, ať ho více překvapíš.“ Těmihle slovy se vţdy

drţela a opravdu se vyplatila. Z lesa vyběhl jakýsi tvor. Ona se schovala

ke stromu, ale Durdu stál uprostřed cesty a výhruţně zachrochtal. Tvor

prudce zabrzdil a tasil krásný meč z lesklého kovu. Uţ se chtěl na

Durdu vrhnou, kdyţ v tom si všiml i ji. Vypadal velmi překvapeně. Oba

nehybně stáli, civěli na sebe se zbraněmi v pohotovosti. Moţná by se na

ni vrhnul, ale nejspíše věděl, co taková pistole dokáţe, ale nevěděl, co

dokáţe v jejích rukou. Ona se také nepřibliţovala, protoţe nevěděla to

samé o něm. Takhle by zde mohli stát celý den.

„Co jsi zač?“ zeptala se přívětivě, ale nepolevila na ostraţitosti.

Takového tvora nikdy neviděla. Jak by také mohla, kdyţ neopustila

vesnici. Viděla uţ jen trolly a v Barrens i pár orků, kdyţ byli tam na

lovu. Tenhle tvor stál vzpřímeně, jako ork, ale byl hubenější a ladnější.

Měl velké uši a nos, jako troll, ale ne aţ tak moc. Fialovou kůţi a zářivé

23

oči. Podle porostlé čelisti a celkově muţských rysů uznala, ţe to bude

sameček, muţ. A podle příběhů, co jim vypravuje jejich šaman, to bude

asi elf. Národ, co uctívá měsíc. On si ji také prohlíţel. Také asi poprvé

vidí taurena a jejím slovům nejspíše nerozuměl. Však mluví na něj

rodným jazykem. Zkusila se ho zeptat ještě jednou v orkčtině. Orkčtina

selhala taky. Tak tedy pro ni nejpřirozenější, řeč těla. Sundala jednu

ruku z pistole a zamávala mu. Elf podezíravě na oplátku kývl. Za chvíli

oba odloţili veškeré zábrany. Zbraně schované a oba horlivě šermovali

rukama, nohama, dělali prapodivné zvuky a snaţili se nějak dorozumět.

Kuuda se ho chtěla ptát na spoustu věcí a on jí, ale rozuměli si jen

máloco. Tohle nebyla jako komunikace s Durdu, který stál opodál a

sledoval je. Nejspíše si musel říkat, ţe jim přeskočilo.

Kdyţ po velmi dlouhé době se jim podařilo odpovědět na pár

otázek, tak aby to ten druhý pochopil, elf se poklonil a chtěl odejít.

Kuuda chtěla jít dál prozkoumávat onen les, ale on jí zatarasil cestu.

Zapříčil před ni dlaň, to jasně znamenalo „stop“, potom vztyčeným

prstem zakýval, to znamenalo „ne“. Nechtěl, aby šla do toho lesa. Asi

tam má vesnici a chce ji chránit. To je věc, kterou chápe a tak přikývla.

Stejným gestem mu naznačila „stop“ a ukázala směrem, odkud přišla.

Elf také pochopil. Pak se oba rozešli kaţdý svým směrem.

Uţ bude skoro doma. Dnešek byl slunečný, jako vţdy v tomhle

ročním období. Po setkání s elfem uplynula další noc, ale ona to má

pořád v hlavě, jako čerstvý záţitek. Tihle elfové patří k Alianci. Sice se

o politiku nezajímá, ale o něčem málo přehled má. Ona patří k Hordě.

Proč Horda s Aliancí válčí? Nejspíš důvody má. Ale nechápala to. Teď

po tomhle setkání nechápe ani zášť Hordy s Aliancí a ani zášť jejího

kmene s Grimtotemy.

Upravila si laň přehozenou přes rameno a chtěla pokračovat v

cestě, kdyţ v tom v dálce zahlédla černý kouř stoupající vysoko nad

vrcholky hor. Sevřely se jí útroby. Laň nelaň, nechala ji spadnout z

ramene a rozběhla se domů.

24

Z očí se jí rojily slzy a z mulce teklo, kdyţ procházela vesnicí.

Nebo spíše tím, co z ní zbylo. Všechny jejich domy, byly v plamenech a

všude kolem rozházená mrtvá těla, jako kdyţ nezbedné dítě rozhází

panenky. Běhala od jednoho těla k druhému, ale všichni byli mrtví.

Našla mezi nimi i svého otce. Nyní poklekla k jedné ţeně, Tanai. Znala

ji. Byla o čtyři roky starší neţ ona. Hrávali si spolu, kdyţ byly malé.

Dala jí ruku před mulec. Ţádný dech, ţádný ţivot. Nezdrţovala se

rituály na uctění mrtvých. Neměla na to ani sílu. Potom další tauren,

kterého znala a který byl mrtvý. A další a další a další. Všichni!

Zhroutila se na zem a plakala ještě víc za ztrátu těch, které měla ráda, za

ztrátu domova. Co teď bude dělat? Co si jenom počne? Vţdyť je sama,

úplně sama.

Ze vzlyků ji vyrušilo Durdovo pronikavé zakvičení. Rychle

vstala a běţela za ním. Byl daleko aţ u východu do Barrens u

mohutného smrku. Někdo u něj seděl. Makaba! Srdce jí poskočilo

radostí.

„Dědo!“ zavolala a běţela k němu.

„Kuudo!“ Snaţil se postavit na nohy. Jak se mu to podařilo,

Kuuda ho ale hned zas srazila k zemi, kdyţ mu skočil do náruče.

„Ach, dědo.“ Plakala mu v náručí. Uţ ani nevěděla, jestli ţalem

nebo štěstím, ţe jí někdo zbyl. „Dědo, pověz, co se stalo?“ On byl z

toho stejně zdrcen, jako ona, proto dlouhou chvíli mlčel, neţ se trochu

vzpamatoval.

„Vpadli k nám z Grimtotemu v čele s Grundigem Darkcloud.

Zničili nám domy a kaţdého zabili. Bránil jsem se a svoji, naši rodinu

ze všech sil, zabil jsem, co se dalo, ale pak sám jsem unikl holým

ţivotem a to k tomu hloupou náhodou. Díky předkům za ni a díky jim

za tebe. Uţ jsem si myslel, ţe mi nikdo nezbyl.“ Silně ji objal. „Co teď

budeme dělat?“ zeptal se jí. Před chvílí to také nevěděla, ale teď uţ to

ví. Ví to tak jistě, jak si ještě nikdy s ničím tak jistá nebyla. Do jejích

očí se vlila nenávist. Ještě nedávno si nedokázala představit, ţe by

někdy nějakému taurenovi ublíţila byť i z Grimtotemu. Teď to viděla

jasně, jako zářící slunce nad sebou. Ublíţí jim tak, jak oni ublíţili jí.

Pravidlo, kterým se vţdy řídila, ţe násilím se nic nevyřeší, bylo ten tam.

Přece jedna věc se tím vyřeší, pomsta.

25

„Ty teď, dědo,“ řekla vyrovnaně. „půjdeš do Malaka'jin. Není to

daleko, to zvládneš i bez mojí pomoci.“ Dala mu jednu za svých seker.

„Kdyby náhodou. V Malaka'jin určitě najdeš někoho ochotnýho tě

doprovodit do Sun Rock Retreat. Pověz jim, co se stalo, ať vědí, co jsou

Grimtotemové za svinstvo. Já musím do Tunder Buffu oznámit tu

zprávu bratrovi, Dranshiinovi. Ale ještě před tím, musím udělat jednu

věc.“ Vstala od svého dědy, který byl vyjevený z jejích slov a slovníku,

který nikdy nepouţívala, nabila si zbraň a utíkala směrem, kde leţí

vesnice Grimtotemů a v patách jí běţel Durdu

26

27

28

29