Černý lord(povídky od 22.6.2006 do 31.12.2006)

Tři kouzelníci, dva prsteny a jeden zloděj se smůlou za desetNa Barvak padla tma.Měsíc zářil na temné obloze jako královská číše na

černém ubruse.V kaluži vody, jenž tu zbyla po nedávném lijáku, byl měsíc, na rozdíl od Sorfixe jasně viditelný.Ani trénované oko by postavu v temné kápi nezahlédlo.Plížil se kolem zdi,a přesto že šel poměrně rychle, nevydaly jeho krátké hobití nohy ani náznak zvuku.Když došel k postraní brance oploceného honosného domu, krátce si odfrkl.Vytáhl ze záhybů svého pláště svazek paklíčů a během několika vteřin už byla branka otevřená.Zatím to jde jako po másle,řekl si v duchu.

KAPITOLA 1Kouzelník a prstenyO chvíli později už Sorfix stál na kamenné římse domu, jehož branku před

chvílí tak zručně otevřel, a pomalými krůčky si to směřoval k oknu.Hlavně se nedívej dolů, je to snadné, hlavně se nedívej dolů.Říkal si v duchu.A pak se podíval dolů.Když spatřil tu výšku pod sebou,jenž byla v tu chvíli mnohem horší než propast z Abbysu hlava se mu zatočila, a noha mu po okrají římsy sklouzla.Už myslel že se rozloučí ze svým doposavad nuzným životem toho nejsmolnějšího zloděje v celém Barvaku, ale asi ještě nepřišel jeho čas, nebo se bohům zželelo nebohého hobita, jenž si jen vydělává na živobytí.Každopádně nezemřel.Na poslední chvíli se zachytil za tlamu kamenného chrliče, jenž tu v podobě pekelného psa strážil dům,nehledě na počasí nebo roční období.Zatracená práce!Ještě se tu zmrzačím.Zaklel.To je poprvé kdy mi život zachránila pekelná stvůra.Vyšvihl se obratně zpátky na římsu a pohladil kamenného přítele po hlavě.Hodný pejsek.Máš to u mě.Dostat se do nádherně vyzdobeného pokoje už nebyl problém.Sluha nechal večer otevřené okno.Pět dukátů do kapsy ho jistě potěšilo a Archibalda Rudého neměl rád nikdo, jeho sluhy nevyjímaje.To se bude kouzelníček pěkně divit.Nemá si otvírat pusu.Uchechtl se Sorfix víceméně v prázdné místnosti sám pro sebe.Místnost byla vybavena vskutku překrásně.Kde Archibald ušetřil na mzdách svým sluhům,tam popustil uzdu své štědrosti a dovolil si ve své pracovně takový luxus, který by mu záviděl snad i sám starosta Barvaku.Sorfix sice v jeho pracovně nikdy nebyl ale jeho přítel Onyx,taktéž z rodu půlčíků mu o ní hodně vyprávěl.Až Onyx uslyší kdeže jsem tuto noc byl na návštěvě, spadne mu z překvapení čelist až ke kolenům, a závistí mu naběhnou bradavice

po celém těle.Hehe.Zlodějíček zapálil svícen,jenž byl položený na polici u okna.Potom prošel kolem nástěnných gobelínů s překrásnými motivy znázorňujícími mořské víly ke stolu, jenž celému pokoji dominoval.Byl z dubového dřeva a byl tak obrovský že Sorfix zapochyboval o Archibaldově zdravém rozumu.Ten stůl je snad větší než Barvacké náměstí.Sorfix vzal do ruky pergamen, jenž byl na světlehnědém masivním stole mezi hromadou dalších na oko úplně stejných pergamenů.Co to je?Robu…s ol…ola…olar.Tak tohle je vážně na mě moc.Tuhle hatmatilku asi nikdy nerozluštím.Že jsem nešel radši na kouzelnickou školu.Každopádně tyhle svitky pujdou pěkně na dračku.Pronesl Sorfix takřka šepotem a strčil je do kapsy ve svém černém plášti.A teď zlatý hřeb večera.Řekl a vykročil natěšeně k obrazu jenž by se ani při největší dávce tolerance nedal nazvat uměleckým dílem.Na obraze byl král a šašek.Král seděl na trůně a šašek klečel před králem s naprosto šílenou grimasou ve tváři.Nad králem i šaškem byla obloha.A v ní mrak jenž měl znázornit tvář.Jako dohlížitele z jiných sfér.Nebo taky Boha.Pomyslel si hobit.Když už jsem pochyboval o Archibaldově rozumu, dovolím si ještě zapochybovat o jeho vkusu.Tenhle obraz je naprosto příšerný.Ale co se skrývá za ním?Hehe.Když hobit sundával obraz ze stěny proměnili se jeho rty samovolně do šibalského úsměvu.Tak tady si ty můj poklade.Ve stěně se na Sorfixe díval ocelový sejf.Ještě že používáš obyčejný zámek.Jsi hlupák Archibalde.Ve chvíli kdy už Sorfix téměř dotkl svými paklíči trezorového zámku vzpomněl si co mu o kouzelnických sejfech říkal Onyx.Nikdy jim nevěř.Jsou to přece jenem lišky podšité.A jejich nejoblíbenější zařízení je….zloděj vytáhl zářivý kámen.Byl to takzvaný zlodějský kámen.I v té největší tmě zářil oslnivým světlem.Půlčík s ním posvítil na trezor a spatřil téměř neviditelnou nitku jenž byla natažená v konstrukci zámku.Žabí past.Ještě že mě to napadlo. Pochválil se Sorfix.Kdyby mě tenhle podfuk nenapadl nejspíš bych zbytek života strávil v městské věznici, a nebo lépe, jako žába, nebo ještěrka nebo bůh ví co.Hbitě vytáhl svůj lesklý nožík a téměř chirurgickým řezem přeťal drobné vlákínko, jenž by asi nadělalo pěknou neplechu.Potom přišli na řadu Sorfixovi paklíče.Ukázalo se že zámek nebyl tak jednoduchý jak ho hobit prvně otipoval, ale jestli byl Sorfix v něčem dobrý,pak to bylo právě otevírání všeho co chtěli původní majitelé radši nechat uvnitř.A po chvíli skutečně produktivní práce.Heuréka sejf se otevřel a zlodějíčkovi se naskytl pohled na…černou krabičku.Co?Sorfix se otřepal z prvotního šoku a krabičku otevřel.Úžasem se mu otevřela pusa dokořán a jen krátce vydechl.V krabičce byly uloženy dva prsteny jeden zlatý zářil modrým světlem a druhý stříbrný zářil červeným světlem.Magie z obou úplně čišela, takže i naprostý magický antitalent jako Sorfix pochopil že s tímhle udělal terno.Vzal krabičku do dlaní a vytáhl zlatý prsten.Ty si ale krásný můj maličký.Polichotil mu hobit

při jejich prvním seznamování.Téměř obřadně si ho nasadil na prst.Potom se zablesklo.Něco cvaklo a..nestalo se vůbec nic.Sorfix tam stál a překvapeně si zlatý prsten prohlížel.Chtěl si nasadit i druhý,stříbrný prsten..ale z transu ho vyrušil podivný cvakavý zvuk..rozbíhal se z pokoje a nejspíš celým domem.Tohle Archibalda určitě vzbudí.Sakra.Musím se z tuď rychle zdekovat.Vzal krabičku z prstenem a schoval si jí do pláště.Chvíli trvalo než ho do kapsy nasoukal a tak vytáhl svitek jenž mu v tom bránil.Chvíli se na svitek upřeně podíval a pak se rozesmál.Vždyť je to snadné..proč utíkat oknem?Odejdu hlavními dveřmi.Robus olar marqus.Vykřikl do temného pokoje a neviditelné pařáty ho pohltili to temného nic,jenž v pokoji vládlo.Sorfix se stal neviditelným.Přesně včas.Do pokoje totiž vběhl právě se probudivší Archibald Rudý.Ruce mu zářili proplétajícími se blesky jenž jeho šat olizovali jako hadi připraveni k náhlému útoku.Když Archibald viděl otevřené okno,blesky se vytratili.Došel až k otevřenému trezoru.Chvíli se na něho strnule díval a pak klesl jeho pohled o něco níž.Na drahém perském koberci uviděl šlápoty jenž vedli od trezoru ven z pokoje.Archibald sklopil oči ještě víc a doširoka se usmál.

Pilgrim byl kouzelnický učeň.Pocházel z rodiny chudého chovatele ovcí.A nebýt mladíkovy záliby v míchání rozličných lektvarů zřejmě by nikdy nedošel až ke dveřím čaroděje Ronnira, požádat ho o místo u jeho alchymistického stolu.Pilgrim nebyl moc dobrý učedník.Jeho mistr mu hlavně vyčítal jeho hloupost, které se Pilgrimovi dostalo skutečně měrou vrchovatou.Za celou tu věčnost co Pilgrim u Ronnira byl se naučil pouho pouhé dvě kouzla.Slabší léčení a zrušení neviditelnosti.Ale ani jeho současná situace nebyla zrovna optimistická.Jeho mistr ho zrovna vyhodil.Rozbil mu totiž umíchaný lektvar a tak mistrovu pravou ruku proměnil na pár hodit ve větev.A s tím že s ní dostal pěkně našleháno, se jistě chlubit nikde nebude.Tak tu teď sedí v krčmě u Černého havrana, kde se schází ta nejhorší verbež z celého Barvaku a přemýšlí jak z téhle šlamastiky ven.Kdyby tak věděl co ho čeká.A kdyby tak tušil jak mu zanedlouho bude jedno z kouzel které se naučil užitečné,asi by tolik nepil, a nebo by pil ještě mnohem víc.

KAPITOLA 2Dobrá koupě Pilgrim do sebe obrátil celý korbel na jeden zátah.Barvacké pivo bylo

dobré.Znali ho i trpaslíci z nedalekých dolů.Nikdo z obyvatel Barvaku by na něj nedal dopustit.To ale Pilgrima,jenž si téměř půl zlatavého moku vylil na svůj hábit,vůbec netrápilo.Zatracený Ronnir!Čert aby ho spral.Tohle mi udělat.Prohlídl si svůj váček.Mám už jen deset tolarů.To bude ještě na tři korbely.Ale noc je ještě mladá.Co si počnu až nebudu mít za co pít.Nahlas si

vzdychl a sklonil hlavu do rukou.Byl by se snad rozplakal kdyby neucítil slabý a přesto, tlak na svém poloprázdném měšci.Chtěl ho chytit ale místo toho nahmatal něco jiného.Polekaně vyskočil zpoza stolu.Byl by přísahal že drží lidskou ruku ale neviděl vůbec nic.Chvíli mu trvalo než pochopil co se děje.A to zrovna ve chvíli kdy se neznámý neviditelný snažil svého věznitele zbavit.Kroutil se a škubal, ale to už Pilgrim pronášel ta slova jenž se mu v celé jeho neslavné kouzelnické kariéře podařilo zapamatovat.Marqus olar robus pronesl soustředěně.Zablesklo se a Pilgrim spatřil koho že to vlastně drží za ruku.Byl to pulčík.Oblečený v černém plášti s kápí přes hlavu.Obyčejný chmaták.Pomyslel si.Zloděj!!Zakřičel na hospodského.Neřvi tolik.Ozval se písklavý hlas.No tak, můžeme se domluvit.Pilgrim se nevěřícně podíval na pulčíka.Jak domluvit?Otázal se.Ty podržíš mě a já podržím tebe.Nějak se domluvíme.Ale to už se blížil hospodský s dvěma gorilami.Co se to tu sakra děje?Vyštěkl na ně.Ale nic.Jen jsme si tady s kamarádem hráli.Vypískl znovu půlčík a téměř s psíma očima se podíval na Pilgrima.Je to tak?otázal se hospodský.Pilgrim jen neznatelně přikývl.Dobrá.Ale ať se to už neopakuje.Rozkázal hospodský a vydal se roztáčet pivo dalším hostům.Díky příteli žes mě nepráskl.U černého havrana je sice ta největší lůza, ale na lidi mé profese tady mají obzvlášť spadeno.Neděkuj a radši mi řekni cos myslel tím nějak se domluvíme.Nenechal se Pilgrim uchlácholit.Nejdříve se snad představíme.Já jsem Sorfix pronesl pulčík a ústa mu přitom hrály v těžko skrývatelném úsměvu.Já se jmenuju Pilgrim.Výborně.Ty jsi zloděj Sorfixi?Otázal se zvědavě.No dalo by se tomu tak říkat.Usmál se ještě o poznání srdečněji půlčík.Jsi ten nejhorší zloděj na světě.Neubránil se smíchu ani Pilgrim.Chytil jsem tě když si byl neviditelný.Chacha.Rozesmál se na Pilgrim na celé kolo.Ale no tak, uber trochu.Okřikl ho Sorfix.Chápej, tahle neslavná příhoda by byla opravdu tím nejčernějším flekem na mé jinak celkem slušné reputaci.Slíbíš mi že se nebudeš nikde zmiňovat o této situaci,jenž se tu před pár okamžiky stala.Slib mi to!Sorfix se už neusmíval, celý zbrunátněl jak se snažil kouzelnického učně přesvědčit.No já nevím,možná bych o tomhle incidentu mohl pomlčet, ale nebude to jen tak.Na čem ses to chtěl domluvit?Využil Pilgrim Sorfixovi slabosti.Hned jsem poznal že ovládáš kouzelnické řemeslo.A říkal sem si že kouzelníci mají docela plné váčky.Ten můj zas tak plný není.podotknul Pilgrim.To jsem si všiml, ale bohužel pro mě, pozdě.Tak co třeba tohle to?Sorfix vylovil ze svého pláště pár svitků, jenž předtím vzal z Archibaldovy pracovny.Pilgrim si je jen zběžně prohlédl a vrátil je Sorfixovi zpět.O tohle zájem nemám, nemáš tam něco jiného?No popravdě bych tu ještě něco měl, ale levné to nebude.Vytáhl ze svého pláště černou krabičku.Nejmíň deset tisíc.Za každý samozřejmě.Je v nich magie jak čarodějném kotli.Jsou to ty nejmagičtější prsteny na celém světě.Pilgrim si je prohlížel a moc se snažil

aby na své tváři nevyloudil ani náznak zájmu.A co umí?Zeptal se jen tak mimoděk.No, co.Všechno, na co si jen vzpomeneš.Vyjel Sorfix.Takže nevíš.To jsem si mohl myslet.Teď je moje chvíle,ten zloděj je snad ještě hloupější než já.Toho by se dalo celkem dobře využít.Pomyslil si učeň.Tak který?Třeba ten zlatý.Rozhodl se ještě v duchu Pilgrim a pak řekl:No, ve skutečnosti není ten zlatý prsten vůbec magický.Jen tak podobně vypadá.Má však docela služnou cenu,asi tak sto zlatých.Myslím že jako má odměna za to že jsem tě neprozradil hospodskému a těm dvěma gorilám, úplně postačí.Řekl Pilgrim a strčil si zlaty prsten rychle na svůj kostnatý prst.Sorfix se chvíli tvářil,jako by mu uletěli všechny včely.Pak konečně zavřel pusu a stávajíce od stolu si dovolil ještě poznámku o tom, jakže jsou dnes ti kouzelníci ale zvrácení,a že nemají vůbec smysl pro spravedlnost.Pak si vzal svou krabičku se zbývajícím prstenem a vyšel z krčmy.Za Pilgrimem jenž si zálibně prohlížel prsten na své ruce se ani neohlédl.Já jsem ten nejsmolnější zloděj na světě.Nejdřív okradu toho nejstrašnějšího čaroděje, aby mi pak můj lup vyfoukl takový cucák.Pche!

Půlčík vyšel ven z krčmy.Nepřestávajíce přitom proklínat celé kouzelnické plémě.Venku už svítalo.Na tržišti byli už první prodávající a malé děti běhali kolem stánků z nejrůznějšími hloupostmi.Od lektvarů na bradavice až po obrovské, mořské ryby.Přístavní město Barvak bylo věhlasné nejen svým pivem, ale taky to byla důležitá spojnice mezi obchodujícími velmocemi,jakými bylo Sarské království a Rowanské provincie na západě.A tak hlavně přístup na otevřené moře byl zárukou,že díky pravidelnému přísunu čerstvých ryb,nepocítili obyvatelé Barvaku nikdy hlad.Sorfix se procházel mezi stánky a přemýšlel za co všechno utratí peníze až zbývající prsten prodá.Mě nevadí že nejsi zlatý chlácholil ho.Jsi můj a bude za tebe plno zlatých dukátů.Vzal prsten do dlaní a téměř obřadně si ho nasadil na prst.Zahřmělo,zablesklo se mu před očima a něco cvaklo.A Sorfix cítil, jak ho opouští něco, čeho už i tak měl poměrně málo.Na východě se rýsovalo obrovské žluté slunce, a Sorfix stál na tržišti jako solný sloup.Hej!Co tu tak postáváš?Vykřikl kupčík ze stánku s prošívanými botami.Hehe,já nevím.Vykoktal za sebe hobit s úsměvem,jenž nenaznačoval ani letmé pohlazení paní jménem inteligence.Co je vám pane?Vypísklo zvědavě jedno z hrajících si dětí.Hehe,já nevím zopakoval nepřítomně Sorfix

KAPITOLA 3Sorfixův kouzelnický zachránce

Uběhlo hodně dlouhých let,a Sorfix se stal v městě doslova legendou.Aniž by tomu tak sám chtěl,a dokonce aniž by o tom věděl.Všichni

obyvatele znali toho věčně se smějícího blázna jenž uměl jen jedinou větu,kterou říkal při každé příležitosti a bez vyjímky všem.Jeho Já nevím bylo ve městě oblíbené, a matky strašili své děti,když neposlouchali že na ně pošlou toho šaška s tím rudě zářivým prstenem jenž se jen všemu směje a jenž na na ulici žebrá o skývu chleba nebo nuzný tolar.Lidem ho bylo někdy líto ale nevěděli jak mu pomoct.O prsten měla zájem už celá řada nejrůznějších zlodějíčků, ale sundat ho z Sorfixova prstu byl úkol nad míru složitý,jako by tam byl přilepený.Ani se nepohnul.Dokonce mu zkoušely prst useknout.Ale ani sebevětší rána sekyrou nezpůsobila Sorfixovému prstu ani ruce žádnou ujmu.A tak šel čas,a ve městě se odehrála celá řada změn.Šel takhle jednou elfský kouzelník Ronnir městem a prohlížel si honosné domy místní šlechty.Do města už celou řádku let nezavítal.Žil vzdálen od civilizace ve své věži na úpatí Sarských skal.Jídlo i ingredience pro výrobu různých alchymistických lektvarů si nechával z Barvaku vozit.Teď však nastala chvíle kdy znovu Barvak navštívil v neodkladné záležitosti.Při procházce městem padl jeho zrak na zuboženou postavu, jenž seděla na schodech Templova chrámu a žebrala.Ronnirovi se žebráka zželelo a řekl si že mu přihodí pár mincí.Když však došel blíž, uviděl na jeho ruce zářivý stříbrný prsten.To snad ne,to je Mozkožrout!Prokletý prsten!Vyslovil krátkou formuli a zablesklo se.Sorfix otevřel oči a konečně po tolika letech se do jeho pohledu vrátil závan inteligence.Podíval se na svého zachránce.A vykoktal.Díky.Neděkuj,ještě nejsi zachráněn.To mé kouzlo není napořád.Bude trvat ještě pár hodin.Sorfix sklonil hlavu a vykřikl:To ten zatracený prsten!Čert aby ho spral.Snažil se ho z ruky dostat.Plýtváš svou energii.Poradil mu Ronnir.Prsten je prokletý,jen tak ho nesundáš.Leda že by…Co vykřikl Sorfix.Nebyli náhodou dva?Ano!Byli!Přitakal půlčík.Musíš najít ten druhý prsten.Bez něho se kletby,jenž zžírá tvůj mozek nezbavíš.Sakra,ten kouzelníček, ten mlaďoch,jak se jen jmenoval.Pig,ne..Pil..už to mám !Pilgrim!Pilgrim?Jsi si jistý?No jasně, na to jméno nikdy nezapomenu.Tak Pilgrim Moudrý.To jsem si mohl myslet.Ty ho znáš?Otázal se Sorfix?Myslíš starostu Barvaku a blízkého přítele krále?Toho znají všichni ve známém světě.Je to hned po králi nejmocnější muž v zemi.A kde bych ho našel?Zeptal se překvapený Sorfix.No, nejspíš bude na radnici,jako správný starosta.Pokud neodjel do hlavního města za jinými povinnostmi.Musíš ten prsten získat pokud se chceš kletby zbavit.Až ho budeš mít tak se setkáme v mém domě v Sarských skalách.Budu tam na tebe čekat.Ale spěchej!Kouzlo účinkuje jen pár hodin.Pak budeš zas takovým hloupým žebrákem jako si byl, než jsem tě potkal.Děkuji pane.Dám si záležet,jestli jsem v něčem dobrý tak je to…hehe..sakra musím si pospíšit.

KAPITOLA 4

Na radnici

Najít radnici nebyl žádný problém.Obrovská budova dominovala celému náměstí.Měla žlutou barvu a do šedivého města se moc nehodila.Docela dost se to tu změnilo za tu dobu co jsem byl mimo.Přemýšlel o své současné situaci zlodějíček.Vešel do budovy a radnice a zamířil si to k trpaslíkovi jenž byl v recepci za stolem zavalený obrovský štosem formulářů.Chtěl bych mluvit s Pilgrimem!Se Starostou Pilgrimem Moudrým?Ano to je možné.Přitakal trpaslík.Nejbližší možný termín je červen?Červen?Ano za dva roky,samozřejmě.Co to tu plácáš?Rozkřikl se Sorfix.Pochopte, starosta je nesmírně zaměstnaný člověk.Pujde to oknem.Pomyslel si Sorfix a otočil se k trpaslíkovy zády, jako za starých časů.Už byl skoro venku,když ho zavolal povědomý hlas.Sorfixi!Zlodějíček se otočil.A koho to mé oči nevidí.Jsi to ty Sorfixi?Už jsem myslel že ses doopravdy zbláznil.Já se snažil ti pomoct.Ale nevěděl jsem jak, tak jsem ti vždycky přihodil něco na jídlo když jsem tě viděl na ulici.Pomatuješ si na mě?Onyxi!Jsi to ty?Co tady děláš ty kluku jedna podšitá?Heh, já jsem teď místostarosta.Pracuju pro Pilgrima Moudrého.Veliký kouzelník a slavný člověk.Úplně se rozplýval Onyx.Právě s ním potřebuju mluvit.Ale to není žádný problém.Udělá si na tebe čas.Jen pojď za mnou.Onyx ho zavedl přes obrovskou chodbu až k pracovně starosty.Až to vyřídíš, tak se za mnou zastav.Zajdeme na soudek, a koupím ti nové šaty.Onyx ho ještě obdaroval přátelským úsměvem a pak zmizel ve vedlejších dveřích.Nejspíš ve své pracovně.Sorfix neváhal a bez okolku vstoupil do místnosti.Neumíte klepat?Vyštěkl na něho hlas patřící postavě jenž zrovna za stolem podepisovala nějaké smlouvy.Když postava vstala od stolu poznal Sorfix na tváři jenž už vypadala mnohem starší než při jejich prvním setkání s kým má tu čest.Pilgrime!Vrať mi prsten!Viditelně zaskočený čaroděj se zarazil.Ale jen na chvíli.Pak se pousmál.Svou vlastní hloupostí jsi přišel o to nejcennější co tě v životě potkalo.O Chytronoš.Požehnaný prsten,jenž propůjčuje svému majiteli nevídanou chytrost.S jeho pomocí jsem dosáhl obrovských úspěchů.Jak vidíš.Jen díky němu jsem se dostal tam kde jsem.A ještě něčeho s ním dosáhnu.Možná budu králem.Už se na tom pracuje.A ty?Zatímco já jsem byl hvězda všude kde jsem přišel, ty jsi známý jako ten největší šašek který kdy po téhle zemi chodil.Jak mě chceš přesvědčit abych ti ho dal?Jsem ten nejmocnější čaroděj široko daleko.Smetu tě jediným bleskem.Nebo tě proměním v ropuchu.Vyber si!Získal si ho nečestným způsobem.A ještě jsi mi lhal!Roztrhl Sorfix pytel výčitek.Lež je ta nejmocnější zbraň.S ní se člověk může dostat opravdu daleko.To mi věř.Stačí jen najít ten správný okamžik,kdy jí použít.A teď odtud vypadni!Než se opravdu rozzlobím.Dávám ti jen jednu šanci.Vykřikl Pilgrim Moudrý a z jeho rukou

vyšlehl oheň.Když zloděj uviděl plameny raději se otočil a bez svých obvyklých poznámek opustil místnost.Když za sebou zavíral dveře,jen si odplivl.Ještě mám čas.Není všechno ztraceno.Je tu ještě jedna možnost.Zaklepal na Onyxovi dveře.

O nějakou dobu později už stál Onyx a Sorfix ve stáji.Pujčím ti svého koně.S ním se k Ronnirovi dostaneš za chvíli.Ještě jednou ti děkuji věrný příteli.Nejen za koně ale hlavně za prsten.Jak si ho vlastně Pilgrimovi ukradl?Onyx se jen usmál.Ještě jsem nezapomněl pár zlodějských triků.Nebyla to hračka,přesvědčit Pilgrima že jeho upracované ruce vyžadují manikůru.A s čajem z sedmiokého kvítí.To šlo celkem lehce.Probere se za pár hodin.A bude se divit kde se poděl jeho prsten i kde se poděl jeho místostarosta.Kam pojedeš?Zeptal se Sorfix.Nejspíš na západ.Lákají mě Rowanské provincie.Ať se ti daří příteli.A ještě jednou děkuju.Neděkuj.Dlužil jsem ti to.Odpověděl s úsměvem Onyx.Sorfix pobídl koně a vydal se na cestu k Sarským skalám.

KAPITOLA 5Dva prsteny a kopec smůly

Když Sorfix dorazil k Ronnirovu domu, byla už skoro tma.Právě včas.Kouzlo už pomalu přestávalo působit.konstatoval situaci Ronnir když návštěvníkovi otevřel dveře.Máš prsten?Ano odpověděl Sorfix a vytáhl ho z útrob svého starého pláště.Výborně.Ronnir si ho vzal skoro v tranzu a dlouhou chvíli ho studoval.Ehm..ozval se Sorfix.Zbavíte mě té kletby?No jistě že ano.Ale musíš mi něco slíbit?Co?Že mi potom za mou práci věnuješ Chytronoše.Ale ano, jen mě pro všechno na světě zbavte toho stříbrného svinstva.Hehe.To bude jednoduché.Stačí si je nasadit oba dva.Sorfix jen zakroutil hlavou a nasadil si i druhý prsten.Jako mávnutím kouzelného proutku. Oba prsteny vyskočili z Sorfixových prstů a cinkavě dopadli na zem.Ronnir se hned pro ten zlatý sklonil.To je za mou službičku.Ale co uděláš s tím stříbrným?Ten je pro jednoho přítele.Za chvíli se probere a bude se pěkně divit.Ronnir se pobaveně zasmál.Tak Pilgrim Moudrý už nebude moudrý.Je to tak?Přesně tak,opětoval Sorfix úsměv.

Byla už tma, když se Sorfix vracel do Barvaku.Jel postraní cestou.Zdála se mu rychlejší.Konečně,po tolika letech byl veselý.Slavnostně si pískal.A nic na světě by nezkazilo jeho radost.Nic kromě tří postav jenž se objevili zpoza nedalekého stromu.Stát!!!Chceš projet?Naval všechny peníze co máš u sebe.Hned!Sorfix se lekl.Rychle si propátral kapsy,jestli mu tam nezbyl ňuká tolar z jeho minulého žebrání po ulicích Barvaku.Kapsy však byli

prázdné.Až v poslední konečně na něco narazil.Bylo to kovové a kulaté, a bez okolků mu to najelo samovolně na prst.Když si uvědomil svou chybu bylo už pozdě.Zahřmělo a zablýsklo se mu před očima.Něco cvaklo.Tak na co čekáš?Okřikl ho jeden z lupičů.Máš peníze, nebo ne?Hehe..já nevím.To bylo to jediné co ze sebe Sorfix vypravil.A taky to bylo vůbec to poslední co během svého krátkého a smolného života vypustil z úst.

Na masivním dubovém stole stála magická koule.V ní se jasně rýsovala postava hobitího zlodějíčka sedící na koni.O kousek vedle byli ještě další tři postavy.Za stolem seděl kouzelník Archibald Rudý a celou scenérii sledoval.Nedokázal se ubránit potěšení jenž mu obraz působil.Když tři postavy zabili nebohého půlčíka.Zjevila se v kouli jiná postava.Spala na lůžku.Archibald se postavil a nalil si víno.Ochutnal a poválel ho na jazyku.Pak s rozkoší polkl.To byla ale pěkná hra.Řekl si víceméně pro sebe.

KONEC

Anděl strážnýI vyslal Velký Godrin služebníka Svého, serafa Ezekiela,

by duše všech pravověrných chránil. Svatá kniha, kap. III, verš 12

Vojenský tábor se začal probouzet. Jemné šimrání paprsků ranního slunce šplhajícího nad obzor vystřídalo drsné hulákání poručíků. Propukl všeobecný ruch a shon, jenž vystřídal klid, který nad táborem vládl v noci. Veškeré dění však bylo dobře organizováno a přesně se řídilo vojenskou hierarchií – zatímco vyšší důstojníci se holili, prostí vojáci se neměli ani kde umýt. Jen proviant byl rozdělován všem stejně, za což vojáci vděčili příkazům jediného muže, který nebyl vším tím spěchem a hemžením zasažen. Lord Egastin, velitel třetího praporu armády Jeho Svatosti papeže Konana Akvilonského, klečel na červeném koberečku stranou od tábora, ruce sepjaty v tiché modlitbě k bohu Godrinovi.„Všemocný Godrine, jenž nad námi bdíš a chráníš nás, neopouštěj mne nyní. Tak jako vždy veď hrot mého meče přímo do srdcí našich nepřátel. Nenech mi zahynouti zde, v této cizí zemi plné barbarů, daleko od své rodné Akvilonie. Vyšli Ezekiela, anděla strážného, aby ochránil mou hruď i týl a dopřej mi šťastného návratu domů ke své milce a matce. Ve jménu Tvém a svaté války. Buď Tvoje sláva navždy!“Lord Egastin vstal, pokřižoval se a jal se za pomoci svého panoše odívat v plátovou zbroj.„Algerne, přines můj meč!“

Panoš poslechl a přinesl těžký obouruční meč.„Myslíte, že s vámi bude i dnes?“ zeptal se svého pána zatímco utahoval ramenní chrániče. „Koho máš na mysli?“„Přece Ezekiela, anděla strážného.“„V to doufám,“ pousmál se Lord Egastin. „Ale nejsem si úplně jist, zda mne chránil někdy dříve.“„To je přece nad slunce jasné, pane. Pamatujete tu bitvu před týdnem? Na vlastní oči jsem viděl, jak šíp mířící přímo do vašich prsou změnil svou dráhu a minul,“ dušoval se Algern. „A předevčírem v šarvátce u Salku prý bez zjevné příčiny padl mrtev k zemi Germ, který se chystal rozbít vám zbaběle zezadu lebku.“ „Přeháníš, můj milý Algerne,“ odbyl to Egastin; v duchu se však pomodlil, aby tomu tak skutečně bylo.„Pak alespoň doufám, že dnes opět dostanete ze všech rytířů nejvíce pohanů. Nezapomeňte, že rytíř je obrazem svého panoše. Jde tedy i o mou čest.“ „Jestli je tomu tak, pak slibuji, že s Godrinovou pomocí srazím hlavu každému Germovi, který se mi postaví do cesty,“ rozesmál se Egastin a připoutal si meč na záda.„Doufám, že i mně se podaří zbavit zem tíhy několika z těch barbarů,“ řekl panoš mávajíc svým krátkým mečem. „Stejně je to ale ubohý národ. Vždyť neznají ani tajemství oceli.“„Avšak nezapomeň, Algerne, že rána kamennou palicí do hlavy je stejně smrtelná jako čistě přeseknutý krk,“ pokáral ho rytíř za jeho lehkomyslnost.„Vskutku. Jako vždy máte pravdu, můj pane. Možná že více než zaostalost mi vadí jejich rouhačská víra. Kdyby tak šlo nějakým způsobem jim otevřít oči, aby uvěřili a poznali velikost Godrinovu a žili s námi v míru,“ zasnil se Algern.„Tihle tedy sotva. Jsou svému bohu oddáni naprosto bezmezně. Slyšel jsem, že mu pokládají i oběti. Za úplňku prý pořádají v lesích příšerné orgie, při nichž jsou všichni nazí a nejspíše obcují nejen s ženami svých druhů ve zbrani, ale i se zvířaty. Mnoho misionářů se je pokoušelo napravit a konvertovat na naši víru, ale většinu jich pozabíjeli.“„Jak říkám, jsou to barbaři a pohani. Pojďte, pane, smeteme tu špínu z povrchu zemského, aby ji Godrin nemusel mít každý boží den na očích.“„Pravdu díš, Algerne. Ať poručíci rozkáží sešikovat.“ Algern odběhl a vbrzku zněl povel celým táborem.„Kam zamíříme, pane?“ zeptal se praporečník Atokles, když zaujal místo po kapitánově boku. „Poslat pár pohanů do horoucích pekel,“ odpověděl Lord Egastin a přehlédl svůj prapor přísným pohledem. Téměř stovka těžkooděných rytířů stála před

ním vyrovnána v sevřeném šiku. Ti urození z nich měli po svém boku ještě panoše nesoucího jejich zbraně a štít. I Lord Egastin měl Algerna při ruce, meč si však nesl sám. Paprsky slunce odrážející se od naleštěných pancířů vytvářely kolem nich téměř nadpozemskou auru a Lord Egastin si pomyslel: Je to vpravdě boží vojsko.„Za mnou!“ zařval pak, máchl rukou směrem na sever a sám vyrazil vpřed. Praporečník Atokles zopakoval jeho rozkaz a divoce přitom mával modrým akvilonským praporcem. Rytíři se dali do pohybu. Za pár hodin, až sklidí tábor, se vydají v jejich stopách i řadoví vojáci a povozy s proviantem.

Krátce po poledni se vojsko zastavilo. Přední hlídka narazila na větší vesnici bráněnou početnou skupinou Germských vojáků. Velitel vyslechl zvědovu zprávu o jejich počtu a rozestavení.„Na zbytek vojska čekat nebudeme. Udeříme na ně rychle a nelítostně. Smeteme to sídlo neřesti, aniž bychom se s ním příliš zdržovali.“„Pane, při vší úctě, nechcete jim raději dát možnost se vzdát? Nedošlo by ke ztrátám ani na jedné straně,“ navrhl Atokles.„Co se zajatci zde, v této Godrinem zapomenuté zemi? Nemůžeme se s nimi zatěžovat,“ zavrhl to ihned Lord Egastin. „Praporečníku, zavelte obchvat! Dvě roty vpravo, tři vlevo, tři na střed a dvě v druhé vlně.“ Atokles poslal jeho rozkazy dál. „Obchvat,“ zaznívalo stále ještě z úst poručíků v zadních řadách, když kapitán zavelel: „Ve jménu Godrina, vpřed!“ Rytíři se dali opět na pochod, zaujímajíc příslušný útvar, a brzy měli vesnici na dohled. Šlo o na germské poměry celkem velké sídlo, ve srovnání s pyšnými akvilonskými městy ¨však přesto jen o vesnici. O nějakém opevnění nemohla být ani řeč – několik desítek hliněných a dřevěných budov nemělo ze strategického hlediska žádné uplatnění. Obránci to nejspíš také věděli, a proto stáli v jakémsi neuspořádaném chumlu na zoraném poli před vesnicí. Mohly jich být snad tři stovky. Mávali rozmanitými druhy zemědělského náčiním, jaké jim právě padlo pod ruku, a vypadali, jako kdyby šly ono pole spíše obdělávat, než na něm vybojovat bitvu. Proti síle, jakou disponovali rytíři, to byla obrana naprosto neadekvátní.„Bude to hnusná řezničina,“ pronesl Atokles nesoucí akvilonskou zástavu.„Velký Godrine, ochraňuj mne a nenech mi zahynouti v tak bezvýznamné šarvátce,“ pokřižoval se Egastin a obrátil se na své rytíře.„NA ZTEČ!“ To byla slova, na která rytíři čekali. S děsivým rykem se rozběhli vpřed. Vstříc jim v ústrety vylétla sprška kamení, kterou vyslaly germské praky, a zabubnovala na prsní pláty a helmice rytířů. Mnoho jich padlo s rozbitými lebkami a zpřeráženými končetinami, ale ostatní běželi dál za třepetajícím se

akvilonským praporem a za svým velitelem. A pak se jejich nohy zabořili do měkké mazlavé hlíny, to když vkročili na zoranou půdu pole, které obránci vybrali za bitevní. Jejich postup se tak zbrzdil a déšť kamení a úlomků skal si tak i nadále vybíral v jejich řadách svou krutou daň. Nakonec se však přece jen obě skupiny střetly tváří v tvář.Lord Egastin jako první smočil čepel svého meče krví, když přeťal vedví Germa i s motykou, kterou chabě mával na svoji obranu. Kapitán se i dál oháněl svým obouručním mečem, a brzy si tak vytvořil dostatečný prostor, aby přehlédl situaci. Na první pohled bylo jasné, že není zdaleka taková, jakou si před bitvou představoval. Díky germským prakům přišel o mnoho mužů. Bože, to bylo poprvé za celou válku, co takovou zbraň použili, pomyslel si Lord Egastin. Do teď neměl ani tušení, že Germové používají také zbraně pro boj na dálku. A ten výběr bojiště? Lepší místo pro bitvu snad už ani vybrat nemohli. Nebo to byla jen náhoda? Vždyť co chvíli některý z jeho mužů, obtěžkaný vahou své zbroje, na bahnité půdě uklouzl a v tom okamžiku se na něj všichni Germové sesypali a utloukli ho svými primitivními zbraněmi.O vítězství však Lord Egastin nezapochyboval ani na chvíli. V soubojích jeden na jednoho rytíři s přehledem vítězili. Germové však měli početní převahu. A tu si náhle kapitán uvědomil, že ta převaha stále narůstá. Z vesnice do bitvy proudili další a další Germové. Bylo potřeba změnit taktiku.„Ke mně,“ zavelel nejbližším spolubojovníkům. Atokles srazil k zemi jednoho Germa ratištěm kopí, na němž nesl zástavu, a jako první stanul po jeho boku.„Seskupit,“ křičel Atokles a mával praporcem v pohybech, jenž měly stejný význam jako rozkaz, který vydal ústně.Sedm mužů se k němu začalo stahovat, bráníc se dotírajícím Germům, a utvořili kruh uprostřed vší té vřavy. Teď byli chráněni lépe. Soustředili se pouze na to, aby nikoho nepustili za svá záda. Nikdo nesměl prolomit jejich kruh. Připomínali ostrov vzdorující přílivu germských bojovníků.Nastaly ty nejtužší boje. Podobných skupin vytvořili rytíři po celém bojišti mnoho. Germů bylo mnohem více než na počátku, z vesnice totiž přicházeli i starci, ženy a děti. Neměli co ztratit, pokud nezvítězí, znamenalo by to pro ně smrt tak jako tak. Bitva mohla být ještě velmi dlouhá. Kapitán Egastin to tušil, a tak šetřil silami. Používal co možná nejkratší údery, které netrvají tak dlouho jako rozmáchlé rány, při kterých je navíc bojovník vždy velmi zranitelný, protože se před úderem odkryje. Věděl, že na ty dojde až v závěru bitvy, kdy bude mocnými ranami ubíjet protivníky, kteří budou natolik vyčerpaní, že jim nebudou moci vzdorovat. Teď jen krátkým bodnutím probodl břicho, z něhož se vyvalily vnitřnosti; lehce sekl protivníka do obličeje, jenž se okamžitě zalil krví, která ho oslepila; krátkým švihem vzhůru odsekl ruku v zápěstí. Přitom

byl vždy ihned velice rychle připraven k další ráně nebo případnému krytí. Občas kontroloval stav svojí skupiny. Z počátečních devíti jich zbylo nyní sedm. Jeden ležel na zemi, tvář zabořenou do bahna; ze zad mu trčela čepel vlastního meče, jímž ho proklál nějaký zuřivý Germ poté, co mu ho vyrval z rukou. Druhý si ošetřoval rozdrcené koleno uvnitř jejich kruhu. Bojovali teď i o jeho život. Kdyby padli, neměl by naději na přežití. O tom však Egastin nepřemýšlel. Musel hledat hrozící nebezpečí a až pomine, rozdrtit zbývající Germy. Nyní se k němu blížil nanejvýše třináctiletý kluk. Oblečen byl v krátké roztrhané kožené kalhoty a přes plátěnou košili měl vestu z ovčí kožešiny. Vypadal jako by šel pást kozy a ne do boje s křižáky.Proč, k čertu, raději neutekl. Chlapec nesl meč, který zřejmě ukořistil některému z padlých vojáků. Meč byl však tak těžký, že by s ním mohl jen těžko dobře bojovat. Přiblížil se k Egastinovi. Pro kapitána by nebyl problém jedinou ranou ho srazit k zemi, ale vzepřela se v něm vlna soucitu nebo čehosi podobného, co způsobilo, že jen zaútočil na chlapcův meč a hravě mu ho vyrazil z rukou. Čekal až se dá chlapec na úprk, ale nestalo se tak. Chlapec padl na kolena ruce zkřížené na prsou. Zavřel oči a jeho rty ševelily slova, jimž Egastin nerozuměl. Tento čin ho naprosto vyvedl z koncentrace na bitvu. Došlo mu, o co chlapci jde. On si šel pro smrt. Nechtěl žít v poválečné bídě a hladomoru, sledovat běsnění vítězné armády, nebo se stát otrokem. Egastin uvažoval několik málo vteřin – i to je však čas, během něhož může v bitvě člověk zemřít nespočetněkrát –, poté rozpřáhl k ráně, která by srazila chlapci hlavu z ramen a splnila jeho touhu po smrti. Napřáhl tak prudce, až ocelové plátky, kterými byly pobity jeho rukavice, zazvonily o ramenní chránič. Rána však prozatím nedopadla.V jednom okamžiku hleděl Lord Egastin na chlapce klečícího před ním, poté mrkl a když znovu otevřel oči bylo něco jinak. Upřel svůj zrak za klečícího chlapce – na válečnou vřavu, která se tam odehrávala. Mezi bojujícími muži projížděl jezdec, který tam ještě před okamžikem nebyl. Jezdec na bělouši oděn ve stejně bílé zbroji. Egastin nemohl uvěřit vlastním očím. Jezdcův plášť barvy čerstvě padlého sněhu se vzdouval mezi párem bělostných křídel vyrůstajících z jeho zad. „Věřte v sílu svoji a božského Godrina a budeme jako skála, kterou nic neporazí,“ zvolal kapitán Egastin ke svým mužům. „Ezekiel, anděl strážný, je tu s námi.“ Anděl pozvedl luk a založil do něj šíp. Na Egastinových pažích se napjaly svaly, aby dokončily připravovanou ránu. Anděl vystřelil. Šíp vyrazil závratnou rychlostí. Kapitán Egastin zaslechl tupou ránu a výkřik, když šíp nalezl svůj cíl. Hlas, který vykřikl mu přišel povědomý. Aby také ne - byl to

jeho vlastní hlas. Sklopil zrak na svou hruď. Tam, kde z jeho prsního plátu čnělo opeření šípu, právě vyrazil světle červený potůček krve na svou pouť; klikatil se po matně lesklé oceli a u pasu se vpíjel do modré suknice. Egastin klesl na kolena a ze zad mu trčel hrot šípu, který ranil jeho srdce i jeho víru. Náhle se před ním vztyčila mohutná, bílá postava a Egastin jí zmateně pohlédl do obličeje. Krása andělovi tváře orámované dlouhými, zlatými vlasy byla úchvatná. Egastin se zahleděl do jeho chladných, šedých očí.„Proč?“ vyrazilo z jeho úst spolu s pramínkem krve. Anděl položil ruku na rameno chlapci, který stále klečel se zkříženými pažemi uprostřed vražedného běsnění ostatních.„Jsem Charamej, anděl strážný. Bůh mě seslal, abych ochránil tohoto chlapce.“„To není možné,“ zachrčel Egastin a ulomil konec šípu ve své hrudi. „Proč by chtěl Godrin ušetřit tohoto chlapce i za cenu života jeho oddaného rytíře?“„Pche! Godrin,“ ušklíbl se Charamej. „Je jen jeden bůh. Jeho jméno je Wanata. Nemohl se již dívat na to jak vy, pohanští psi, uznávající kult ohně a oceli, likvidujete přírodu ve své vlastní domovské zemi a navíc vedete válku s pravověrným a jemu milým národem, abyste je okradli o jejich půdu a přírodní bohatství. Proto vyvolil tohoto chlapce, aby vedl svatou válku proti vašemu národu a vyhrál ji. Promiň, nemám již čas se s tebou vybavovat, musím zařídit porážku tvého vojska.“ Chytil ruku jednoho Germa držícího kyj pobitý hřeby a trhl s ní tak, že zasáhla Lorda Egastina do lebky. Hlavou mu zadunělo, zrak se rozostřil a obraz bitvy zrudl. Egastinovo tělo se skácelo k zemi, stejně jako v brzké době padl i celý jeho prapor.

Spáč Betrengiel se probudil. Neměl nejmenší tušení o tom, jak dlouho

vlastně spal. Pomalu vstal a chvíli protahoval svoje ztuhlé svalstvo. Pak došel k východu z prostorné jeskyně, která mu po dobu jeho spánku poskytovala přístřeší, a vyhlédl ven. Sluneční kotouč byl již vysoko nad obzorem; a šplhal stále výš po blankytné obloze bez jediného mráčku. Ústí jeskyně, z níž pozoroval krajinu, se otvíralo v téměř kolmé skalní stěně a jediný přístup k ní vedl shora, po velmi úzké římse. Betrengiel stál na okraji toho srázu; velmi hluboko pod ním se skalní stěna zarývala do zelené travnaté pláně, která se mírně vlnila, kam až oko dohlédlo.Vrhl se dolů. Vychutnával pocit vzduchu proudícího kolem jeho těla a sledoval blížící se zemi pod ním – stále padal. Pak roztáhl široká křídla, vzduch se do nich opřel a zabrzdil tak jeho pád. Drak jimi velmi pomalu mávl a klouzavým letem se rozletěl do kraje.Po dlouhém spánku cítil v žaludku pořádný hlad. Bystrým zrakem propátral z

výšky krajinu kolem a spatřil hlouček ovcí. Zaútočil jako blesk z čistého nebe. Střemhlav se spustil na stádo, svou prackou přimáčkl jednu z ovcí k zemi a na místě ji zabil. Ostatní se za šíleného bečení rozutekly; stejně tak prchl i jejich ovčák. Ne však ovčácký pes. Zuřivě běhal kolem a poštěkával a vrčel na Betrengiela. Drak se na něj obrátil s hlasitým rykem, při němž i těm největším válečníkům tuhne krev v žilách. Hrdinný pes teprve nyní dostal rozum; se zakňučením stáhl ocas mezi nohy a odběhl za svým pánem.Betrengiel se dal do žrádla. Pro tak velkého tvora nebyl problém ovci během chvíle roztrhat a pozřít. Nezůstaly ani kosti, jen krvavá skvrna na trávě. V drakově mysli se však ozývala stále stejná slova: hlad a žízeň. Pro tuto chvíli to z něj činilo jen tupé zvíře toužící ukojit svoje potřeby, proto roztáhl svá obrovská, blanitá křídla a zádové svalstvo je rozhýbalo s neuvěřitelnou silou, která jej vyzvedla do vzduchu. Vydal se hledat další kořist.

Svěží krajinou překypující zelení zvolna projížděl jezdec. Pohublý muž s dlouhými, světlými vlasy svého hřebce nikam nehnal. Oděn byl ve volný, vzdušný oděv vhodný pro současné teplé počasí. Loutna, na kterou za jízdy hrál, dávala tušit, že jde o barda. Jmenoval se Fernando.Prozpěvoval si právě jakousi přisprostlou píseň o šlechtičně a potulném rytíři, když spatřil Betrengiela. Drak ležel s hlavou položenou na trávě. Bard si ho s obdivem prohlédl. Krátké silné nohy byly zakončeny smrtonosnými pařáty. Podél zavalitého těla pokrytého rudými šupinami se stáčel široký ocas a mezi obrovskými křídly složenými na zádech se táhl pás ostrých kostěných výrostků. Protáhlou hlavu na nepříliš dlouhém krku věnčilo množství drobných růžků a celé hlavě pak dominovaly nozdry a pár velkých očí. Bard z hrůzou zjistil, že ty uhrančivé plazí oči jsou upřené přímo na něj. Fernando byl tak vyděšený, že se ani nedokázal obrátit na útěk. Drak zvedl hlavu a promluvil hlubokým, dunivým hlasem přicházejícím jakoby odněkud z podzemí. „Pojď blíž!“Fernando se zděšením zjistil, že pobídl koně směrem k drakovi. Něco v tom hlase způsobovalo, že se mu nedalo odporovat. Byl tak podivně melodický a autoritativní, že děsil a přitahoval zároveň. Bard mu prostě nedokázal odolat. S každým krokem, kterým se k drakovi přibližoval, pociťoval stále silnější bázeň před oním majestátním tvorem, z kterého vyzařovala až nadpozemská síla. Zastavil přímo před ním.„Ty jsi drak,“ konstatoval zjevný fakt. Betrengielova hlava se zaklonila a z hlouby jeho hrdla se vydralo podivné dunění a bublání. Fernando s překvapením zjistil, že se drak zřejmě směje. „Ano, někteří to tvrdí,“ řekl nakonec Betrengiel.„Ty mluvíš naší řečí?“ odvážil se zeptat bard povzbuzený skutečností, že byl

stále ještě naživu.„Ne, nemluvím tvou řečí. To ty mluvíš mou,“ odvětil Betrengiel stroze a Fernando s podivem zjistil, že v jeho „tváři“ dokáže dobře rozpoznat mimiku. Právě teď by s klidem odpřísáhl, že se drak velmi dobře baví.Nastala chvíle ticha, během níž se oba navzájem prohlíželi, z čehož začal být Fernandův kůň poněkud nervózní a počal netrpělivě přešlapovat.„Chystáš se mě sežrat, že ano?“Drak položil hlavu zpět na trávu.„Ne nezbytně.“Fernando seskočil z koně, načež hřebec kousek poodběhl a začal spásat trávu. Bard se odvážil popojít blíže k drakovi.„Co tedy ode mne chceš?“„Vlastně ani nevím. Možná tě přeci jen sežeru,“ řekl Betrengiel. Bard si ho pozorně prohlédl a postřehl mírný úšklebek.„Ne. Myslím, že ne,“ prohlásil Fernando. „Máš nějaké jméno?“„Mé jméno je Betrengiel. A kdo jsi ty?“„Jmenuji se Fernando, jsem potulný pěvec.“Drak se zamyslel.„To bys měl znát dobře historii.“Bard lehce pokrčil rameny. „Možná mi přeci jen můžeš s něčím pomoci,“ řekl Betrengiel. „Právě jsem se totiž probral ze spánku a nevím, jak dlouho jsem spal.“Fernando na něj udiveně pohlédl.„My draci dokážeme spát velmi dlouho. Nech mě chvíli přemýšlet…Když jsem se ukládal ke spánku, byl králem této říše Richard Dutohlavec. Jak je tomu dlouho, co vládl?“Na Fernandově čele se objevily vrásky, jak se snažil usilovně přemýšlet, a přitom si třel levou rukou hladce oholenou bradu.„Nemyslím si, že by kdy v Tangrii vládl někdo toho jména,“ řekl nakonec pomalu.„V Tangrii? Tady jsme přeci v Arnickém království,“ podivil se drak.„Ne. Tangrie porazila Arniku ve slavné válce, jejíž hrdinové jsou dodnes opěvováni v mnoha písních. Arnika zanikla a byla Tangrií pohlcena,“ odmítl to Fernando. Pak mu něco došlo a s vytřeštěnýma očima si draka prohlédl. „To už je ale více než pět set let.“„Asi jsem trochu zaspal,“ usmál se drak. Díky množství zubů, kterým byl vybaven, to ovšem působilo spíše hrozivě.„Co teď budeš dělat? Vyhledáš ostatní draky?“ zeptal se pěvec.Betrengiel zavrtěl hlavou.„Společnost ostatních draků příliš nevyhledávám. Mám raději samotu nebo

rozhovor s lidmi.“„V tom případě budeš asi navýsost spokojen. V okolí nejméně tisíce lánů, není pravděpodobně jediný drak. Zato lidi potkáš na každém kroku. Občas sice nebývají zrovna dvakrát uctivý, ale myslím, že s tím nebudeš mít problém,“ podrbal se bard na hlavě. „Co je to lán?“ zeptal se zmateně Betrengiel.„Pardon, dříve se užívali míle, že?“Drak přikývl.„Lán jsou asi tak tři čtvrtiny míle.“Betrengiel si odfrkl. „Někdy vám lidem opravdu nerozumím. Proč zavádět novou jednotku, když už máte jednu stejně dobrou? Na tom však nezáleží, jak je možné, že na takové ploše není žádný jiný drak?“Fernando pokrčil rameny.„Popravdě, jsi patrně první drak, kterého někdo zahlédl během posledních asi tak dvou set let.“„Dvě stě let,“ zakroutil nevěřícně Betrengiel hlavou. Bard chvíli sledoval zmateného draka a něco ho napadlo.„Co když všichni spí jako ty?“Nezdálo se, že by to Betrengiela nějak uklidnilo. Stále si něco mručel, občas švihl ocasem nebo potřásl hlavou. Na Fernanda teď ani nepohlédl. Pěvec si dřepl do trávy a znovu a znovu si draka důkladně prohlížel. V duchu se mu již rýsovala slova písně o tomto setkání a potřeboval znát každý detail drakova těla, aby ho pak mohl použít. Konečně drak přeci jen promluvil.„Pokud si jsi jistý, že draci zmizeli,“ začal pomalu a bard mu dal horlivým přikyvováním najevo, že si jistý je. „Potom vidím jedinou možnost, jak zjistit, co se stalo. Musím vyhledat elfy.“„Cože? Ty zloděje a vrahy?“ zděsil se Fernando. Elfové žijící v lesích, totiž již dávno téměř vyhubili všechnu zvěř, a proto se lovem dále nedokázali uživit. Jelikož se mezi nimi nenašel jediný zemědělec, živořili na pokraji hladomoru, přežívajíc díky sběru lesních plodů a obchodu se dřevem a elfími oděvy, které se mezi lidmi staly módními. Mnoho elfů se proto dalo na banditismus. Okrádali obchodníky nebo rovnou přepadali statky či celé vesnice.„Je mi jasné, že vy lidé o nich nesmýšlíte nejlépe, ale mezi draky a elfy je zvláštní pouto. A nyní jsou elfové má jediná naděje. Jsou dlouhověcí a možná se mezi nimi najdou tací, kteří si budou pamatovat, co se s draky stalo.“„V Aspenském lese prý žije skupina elfů. Možná bys mohl zkusit štěstí tam. Je to asi padesát lánů na sever,“ poradil mu Fernando. Betrengiel si vzdálenost hbitě přepočítal do mílí a pokýval hlavou.„To mi nezabere ani dvě hodiny.“

„Vypravíš se na cestu hned teď?“„Jenom se ještě nejprve najím.“Betrengielovo obrovské tělo se zvedlo. Drak udělal několik kroků a udeřil svou přední prackou.„Cos to udělal?“ zavzlykal Fernando. „Toho koně jsem měl rád víc než kohokoliv jiného na celém světě.“„Víc než svůj život?“ pronesl chladně Betrengiel, když na chvíli vynořil čumák mokrý od krve z útrob bardova koně. Fernanda ten cynismus naprosto vyvedl z míry. Seděl na trávě a zíral na krmícího se draka jako čerstvě vyoraná myš. Hlavou se mu honilo množství myšlenek, ale Fernando nebyl schopen žádnou z nich uchopit a rozvinout. Nakonec jeho mysl ve snaze úplně se oprostit od náhlé ztráty milovaného zvířete začala pracovat čistě racionálně.„Jak se teď odsud dostanu?“ řekl Fernando nahlas. „Nejbližší lidé jsou daleko a bez koně mě cestou zabijí lapkové nebo divá zvěř,“ lamentoval ve snaze pohnout drakovým svědomím, aby mu maso v ústech alespoň zhořklo. Bohužel bez úspěchu, protože drak se cpal dál.„Tak poleť se mnou,“ navrhl mu Betrengiel, když polkl sousto.Na Fernandově tváři se usadil nechápavý výraz.„Říkám, že můžeš letět se mnou. Ponesu tě na hřbetě. Není to nebezpečné, už jsem takhle vezl mnoho lidí.“„Není to nebezpečné,“ okřikl ho bard. „Potloukat se světem s drakem, který sežere všechno, co vidí, není nebezpečné? Myslím, že raději risknu průchod divočinou.“Drak zakončil svou hostinu a olízl si červeným jazykem drsným jako rašple své pysky.„Není to nebezpečné, protože ti dávám své slovo, že tě nesežeru.“Fernando chvíli přemýšlel. Pozoroval majestátního tvora před sebou a zvažoval všechna pro a proti.„Tak dobře,“ řekl nakonec doufajíc, že nedělá tu největší a poslední chybu ve svém životě.

Fernando se křečovitě držel kostěných výrostků na drakově šíji a vítr čechral hřívu jeho plavých vlasů. Pěvec již zjistil, že dívat se přímo pod sebe nepůsobí příliš dobře na jeho žaludek, a tak raději sledoval vzdálený, nehybný obzor nebo chomáčky mraků převalujících se po nebeské klenbě nad jeho hlavou. Chvílemi zavíral oči a zpíval si, aby zapomněl, že se právě nachází padesát sáhů nad zemí.„Aspenský les je před námi. Budeme přistávat,“ řekl Betrengiel a počal kroužit, při čemž pomalu ztrácel výšku. Nakonec klouzavým letem jemně dosedl na travnatou zem. Fernando ustrašeně hleděl na temnou stěnu stromů tyčící se

přímo před nimi.„Co teď?“ zeptal se draka.„Obyčejně se sluší pozdravit,“ odvětil Betrengiel, zaklonil hlavu a vydal zvuk připomínající zároveň vlčí vytí i troubení herolda. Nato se ze stínu lesa odlepila trojice postav. Fernando předtím již několik elfů viděl ve městě, jenže to byli většinou jen zubožení otroci nebo žebráci. Tihle byli dokonalí lovci, nebezpeční desperáti, zloději a vrazi. Bardovi naháněli hrůzu. Jejich šlachovité postavy o něco menší než průměrného člověka halily přiléhavé hnědozelené oděvy, vyzbrojeni byli luky a u pasu se jim houpaly dlouhé lovecké nože. Prameny dlouhých, stříbrných vlasů spadající až na záda zakrývaly špičaté uši bez lalůčků. Všichni tři předstoupili před Betrengiela a poklekli.„Čeho si od nás žádáš, Rudý?“ řekl jeden z nich s hlavou svěšenou.„Přišel jsem klást otázky, elfe.“ Na slovo elf dal přitom zvláštní důraz. Jejich mluvčí po něm šlehl pohledem, hned jej však opět sklopil a pokorně promluvil:„Odpovím na všechny tvé otázky, Mocný.“„Doslechl jsem se, že z okolí zmizeli všichni draci. Je to pravda?“„Je tomu již dlouho, co k nám naposledy zavítal některý z Mocných.“„Jak dlouho?“„Srdce světa od té doby desetkráte odbilo.“„A co se s nimi stalo?“Elf pozvedl hlavu a upřel své oči se zlatými duhovkami na Betrengiela.„Všichni odešli s Černým.“

Elfy pohltila temnota Aspenského lesa a Betrengiel s Fernandem se ocitli opět sami.„Co to mělo znamenat? Skoro ničemu jsem nerozuměl. Proč se k tobě chovali jako tví otroci?“ vyzvídal pěvec, když slézal z drakových zad.„Protože jimi jsou,“ zamumlal drak. „Ne v tom smyslu jak to chápete vy lidé, ale jsou. Elfové si totiž na rozdíl od vás lidí uvědomují naši moc a podřizují se nám dobrovolně. To jen vy lidé máte odpor ke všem autoritám včetně těch přirozených. Navíc jsou nám zavázáni. Vy lidé to nemůžete nikdy pochopit.“Fernando nevěděl, co na to má říct. Nebyl si ani jistý, zda to vůbec chce pochopit. Přesto se nesměle zeptal: „O jaký druh závazku jde?“„Znáš legendu o vzniku tohoto světa?“ odpověděl Betrengiel otázkou.„Znám mnoho písní i příběhů o vzniku světa. Který máš na mysli?“„Ten jediný, který je správný. Byli to draci, kdo vdechl tomuto světu život, stejně jako tisícům dalších. Stáli jsme na počátku všeho.“„Chceš říci, že si pamatuješ stvoření světa. Jsi snad nějaký bůh?“„Jsem drak. Nic víc, nic míň. Pamatuji si mnohé, ne vše je však pro tebe

vhodné znát. Pamatuji si lidi a elfy žít jako bratry – tehdy jste byli ještě jen zvířaty; inteligentními, přesto jen zvířaty. Naučili jsme vás řeči, písmu, řemeslům i umění. Elfové to na rozdíl od vás lidí vědí. Jejich rodová paměť je natolik silná, že to nikdy nezapomněli – je to zakořeněné v jejich krvi. Proto se k nám drakům chovají s úctou a respektem.“Fernando přistoupil k drakovi a poplácal ho po krku.„Můj respekt už sis vysloužil. Slibuji, že se postarám, aby lidé tenhle příběh znali.“Betrengiel se srdečně rozesmál.„Nevím, zda je to v tvých silách, milý barde. Přesto ti děkuji.“„Není zač,“ uklonil se Fernando. „Vysvětlíš mi ještě, co jsi od nich vlastně zjistil? Moc jsem tomu, co říkali nerozuměl. Něco o srdci světa…“„Srdce světa tluče v pravidelném rytmu, jednou za devět let,“ objasnil mu Betrengiel„Takže ty jsi první drak, kterého tihle elfové viděli přibližně po sto letech?“„Přesně tak, barde.“„Tak teď už mám jen jednu otázku. Kdo je to Černý?“

Fernando byl nyní opět usazen na drakově šíji. Kdo je Černý, ani kam letěli, se od Betrengiela nedozvěděl. Byli na cestě již několik dní a bard si za tu dobu na létání zvykl. Pevně se tiskl k drakově šíji pokryté rudými šupinami, které byly překvapivě jemné, hladké a příjemné na dotek.Sledoval krajinu pod nimi. Nyní změnila ráz z travnaté a zvlněné na kamenitou vrchovinu. Čas od času míjeli lidská stavení a usedlosti. Většinou si jich lidé vůbec nevšimli, pokud se tak ale stalo, pozoroval Fernando se smíchem, jak se všichni utíkají někam skrýt. Zdálo se, že drak vydrží bez jídla velmi dlouho, přesto občas Fernanda vysadil a vyrážel na lov. Bard raději nechtěl vědět, čím se drak krmí, a navíc by mu při lovu překážel, proto raději mezitím skládal svůj epos.Betrengiel přistál. Dosedl na břeh nevelké říčky. Skupinka vrb se zde nahýbala nad vodní hladinu a natahovala k ní své proutí obsypané zelenými lístky. Fernando slezl a usadil se na kořen jedné z nich. Ze svého vaku vytáhl zbytek chleba a sýr. Drak vkročil do zurčícího vodního toku, ponořil do něj svou tlamu a začal srkat vodu.„Musíš být při všem tak hlučný,“ napomenul ho bard. S drakem se za těch několik dnů velmi sblížil a vzniklo mezi nimi silné přátelské pouto, takže si ho spíš jen tak dobíral.Betrengiel se na něj otočil se svým zubatým úsměvem; z čumáku mu odkapávala voda.„Jsem velký silný drak a musím být hlučný. To už se tak prostě u draků sluší a

patří.“Potvrdil svá slova silným říhnutím a pak prudce ponořil svůj čumák zpět do vody, která s hlasitým šplíchnutím vystříkla na všechny strany. Bard zavrtěl hlavou a zakousl se do své krmě. Poté, co se bard najedl a drak napojil, se oba natáhli, aby si chvíli odpočinuli.

Fernanda z jeho klimbání vytrhl burácivý dračí smích.„On tě ten smích přejde, draku. Rozluč se se životem. A dobře si zapamatuj, že tě přemohl Valter Drakobijec, abys to mohl všem v pekle vyprávět,“ pokřikoval někdo chraplavým hlasem. Bard se rozhlédl a spatřil Betrengiela tyčícího se nad mužem zběsile mávajícím dlouhým kopím. Muž byl již starý, jeho hlavu zdobila řídká kštice šedých vlasů a tvář zakrýval rozcuchaný a vypelichaný plnovous. Jeho pohublá postava byla oděna v něco, co patrně pokládal za zbroj. Vypadalo to ale, že všechny části zpřeházel a umístil na jiná místa, než kam ve skutečnosti patří. Fernando při pohledu na něj musel potlačit smích.„Braň se,“ vykřikl Valter Drakobijec a provedl proti Betrengielovi výpad. Ten jen chňapl tlamou a rozdrtil kopí svými zuby. Valtera to však ani v nejmenším nevyvedlo z míry.„Nyní zhyneš, proklatá bestie,“ zaječel, sebral ze země kámen a hodil jej po drakovi. Betrengiel na něj upřel velice zlý pohled. Valter se zarazil zjevně překvapen faktem, že drak jeho útok přežil.„Dobrá dnes tě nechám žít, ale jestli tě tu ještě někdy potkám, tak to zaplatíš životem. Nyní se mi kliď z očí,“ poručil drakovi. Betrengielova tlama se přiblížila k Valterovi tak blízko, že ten pocítil na svých lících horký drakův dech. V Betrengielových očích se zračil čirý vztek.„Až do teď jsem to bral jen jako špatný vtip,“ zavrčel. „Ale takovouto urážku nemohu nechat bez trestu.“„Počkej,“ vykřikl Fernando. „Vždyť je úplně neškodný.“Valter byl tak překvapený, kde se tu bard vzal, že se úplně zapomněl ohradit proti jeho slovům.„Říká, že je drakobijec, tak proč bych ho měl šetřit? On by to také neučinil,“ protestoval drak.„Kolik draků jsi do teď vůbec viděl?“ obrátil se Fernando na drakobijce.„No, vlastně jen jednoho,“ zamumlal Valter potichu.„Tak vidíš. Copak je tohle nějaký drakobijec?“Betrengiel se však dál tvářil vážně a pozoroval starého muže.„Klidně mě zabij, draku,“ pronesl Valter s opovržením. „Už nemám nic na tomto světě, pro co by stálo za to žít. Černý drak mi vzal celou mou rodinu i stádo koz, proto jsem se stal drakobijcem, abych vás všechny zahubil, anebo

sám zahynul.“Betrengiel od něj odvrátil hlavu. Valter se nechápavě podíval na Fernanda.„Kdy a kde se to stalo?“ zeptal se drak, pohled stále upřený kamsi pryč do dáli.„Před dvěma týdny, nahoře v horách.“„Mohu tě o něco poprosit? Postarej se o mého přítele Fernanda,“ řekl Betrengiel a pohlédl na Valtera.„Ale …,“ pokusil se zaprotestovat bard.„Ne, můj příteli, dál už se mnou nemůžeš. To čeho jsem se obával, se stalo skutečností. Musím vyřídit jednu záležitost, která nesnese odkladu, a byl bys mi jen přítěží.“„Ale co je to pořád za tajnosti kolem toho černého draka? Co je zač?“„Doufej, že se to nikdy nedozvíš. Sbohem, příteli.“Fernando ho pohladil po čumáku.„Sbohem, draku,“ řekl a políbil ho.Betrengiel rozepjal křídla a máchl jimi tak, že proud vzduchu málem srazil Fernanda s Valterem k zemi. Ještě několikrát zabral; a vznesl se. Dvě postavy osaměly a němě pozorovaly elegantní dračí siluetu, mířící k hrozivé hradbě zubatých horských vrcholků zahalených mlžným oparem.

„Jdeš pozdě, bratře. Čekám na tebe už velmi dlouho,“ pronesl černý drak.„Proč jsi přišel do tohoto světa?“ zeptal se Betrengiel nevnímaje jeho výtku.„Co je to za otázku?“ podivil se Černý. „Nastal čas.“„Ne. Nenastal a nikdy nenastane,“ řekl Betrengiel rázně.„Chceš se snad protivit mé vůli?“ slova pronesená Černým zaburácela jako hrom.„Nechci, ale nedáváš mi na vybranou.“„Rozmysli si to dobře. Tvůj odpor je marný.“Betrengiel zaváhal, Černý byl vůdce a jeho slova byla zákon. Ano, byla zákonem, ale špatným a s tím se nechtěl a nemohl smířit. Asi od lidí pochytil příliš mnoho – včetně odporu k autoritám.„Ale co bude s lidmi a elfy?“„Životy dáváme, stejně jako bereme. Přijdou další.“„Další, stále jen další a další. Stvořit život, proto aby mohl být zničen, jaký to má smysl?“„Smysl?“ ušklíbl se Černý. „Právě to je smyslem. Vše se neustále točí v kruhu. Přijde-li zrození, přijde i smrt a po ní znovu nový život. To je zákon, to je řád a to je má vůle,“ hlas Černého byl pevný jako skála a udeřil Betrengiela stejně, jako kdyby do ní narazil. To ho však nemohlo zastavit. Měl tento svět a všechny jeho obyvatele příliš rád.„Nikoliv ale má!“ odpověděl proto pevně.

„Odmítáš se tedy podrobit?“ „Ano.“Jejich těla se střetla s prudkostí blesku a stejně tak zvuk nárazu se podobal rachocení hromu. Černý byl mnohem větší a silnější, Betrengiela však poháněla láska – k lidem, elfům a světu samému. Drásali svá těla spáry, svírali se čelistmi, tloukli křídly. Bojovali na zemi i ve vzduchu a bojovali do naprostého vyčerpání.

Černý se zhroutil k zemi; z jeho ran vytékala rudá hustá krev.„Tvá láska k tomuto světu tě předurčila stát se mým nástupcem,“ pronesl potichu a přerývaně. „Jedině ty ses jím mohl stát. Pamatuj si, co jsem ti řekl! Vše se točí v kruhu; není smrti bez zrození, ani života bez smrti. Nyní to konečně pochopíš…“S těmi slovy vydechl černý drak naposledy. Betrengiel necítil bolest, kterou mu způsobovala zranění, ale jen nevýslovný žal, který svíral jeho srdce. Zarmouceně sledoval svého bývalého mentora a vládce, když tu - stejně náhle jako se večer objeví první hvězda - začalo Černého bezvládné tělo vydávat jemnou záři, která však stále sílila a sílila, až přešla v jas takové intenzity, že Betrengiela oslepil. V ten okamžik – když jeho mysl přestala vnímat očima – spatřil svým vnitřním zrakem celé nekonečné a nezměrné univerzum. Procházel jím ve všech směrech i časech bez jakýchkoliv omezení, jako by byl na všech místech současně. Po celou dobu, kdy prožíval tento zvláštní stav osvícení, mu neustále v uších zněl unavený a nemocný tlukot srdce jeho milovaného světa. Záře pominula, zrak se mu vrátil. Nyní chápal vše. Věděl, že to, co se má nyní stát, je nevyhnutelné. Prohlédl si své tlapy pokryté černými šupinami a rozepjal svá temná křídla – křídla anděla smrti. Stoupal výš a výš, až k nejvyšší hoře světa, na jejímž vrcholku se usadil tak, jako král usedá na svůj nově dobytý trůn. Z jeho hrdla se vydral mocný řev; poslední sbohem světu takovému, jaký jej znal. Kolem se rozeznělo pleskání blanitých křídel, jak ze všech stran přilétali draci. Vířili kolem v podivném duhovém reji všech možných barev, ale černý byl jenom jeden.

Rozlétl se nad světem následován svými bratry. Pohybovali se po obloze jako obrovský tmavý mrak a jejich křídla zastínila slunce. Pak z jejich tlam vyšlehly plameny a spojily se v jeden jediný kužel žhavých plynů, který zasáhl krajinu pod nimi a proměnil ji v planoucí inferno. Svým horkým dechem tak zažehli draci na zemi všespalující oheň, jehož žárem kámen okamžitě pukal, železo tálo, maso se vypařovalo a kosti se rozpadaly v prach. Draci křižovali nad světem a všude s sebou přinášeli jen smrt a zánik. Vody všech moří a oceánů

vřely a horká syčící pára plnila ovzduší. Kontinenty se otřásaly a pukaly, na povrch se valily potoky lávy; hustá oblaka jemného popílku a prachu pohltila poslední zbytky životodárných slunečních paprsků a svět se ponořil do tmy. Po celých sedm dní a sedm nocí trval tento apokalyptický let zmaru a zkázy. Teprve pak usedli draci zpět na zpustošenou zem vyčerpáni k naprostému vysílení. Odpočívali po mnoho dní. Temný příkrov halící nebe mezitím roztrhal vítr a jejich barevné šupiny se opět zaleskly ve sluneční záři. Tehdy Betrengiel náhle pocítil nesmírnou vlnu zármutku nad ztrátou starého světa a přestože draci nepláčou, uronil jednu jedinou třpytivou slzu. Ta dopadla do ještě teplého popela a na onom místě vyrašila malá, zelená rostlinka.„Nový život,“ pronesl Betrengiel Černý ke svým bratřím. „Hýčkejte jej a chraňte do doby, než opět nadejde čas.“Nato se vznesl a opustil tento svět, aby dál i na jiných místech naplňoval nekonečný cyklus života a smrti, na němž spočívají samotné základy existence všehomíra.

Křivé zrcadloPoprvé jsem stanula na prahu svého nového bydliště. Nikdy jsem se

nechtěla stěhovat, milovala jsem své rodné město, kde se v mém okolí vyskytovalo tolik přátel, které jsem musela opustit a jediné, co mi po nich zbylo, jsou vzpomínky a poštovní adresy. Vím však, že si vyměníme tak dva dopisy a konec. Oni na mě zapomenou, najdou si někoho jiného, s kým by se mohli přátelit a kdo se nachází v jejich okolí. Vypadá to, že bych se mohla zařídit stejným způsobem, ale fakt, že tady nikdo snad nebydlí je jaksi odstrašující. Nevěřím, že by se ve mé nové třídě, kam hned po podzimních prázdninách nastoupím, našel někdo, kdo by se mnou ztratil jen slovo.„Tak co, Iris? Jak se ti tady bude líbit?“ zeptal se táta, který tohle všechno způsobil. Pokrčila jsem rameny, ačkoliv jsem měla chuť zařvat, že chci domů za maminkou. Při vzpomínce na ni, na její modré oči, co se tak rády smály, na její spokojenou tvář šťastné ženy. Milovala život, viděla ho jako to nekrásnější, co může jakékoli těleso ve vesmíru potkat. Ctila si toho, že právě ona má to právo dýchat vzduch, jíst, pít, být šťastná. Obdivovala jsem ji. Vyprávěla mi o svém dětství, které prožila právě tady, v téhle samotě. Prý před dvaceti lety tady vládl život. Teď je tady smutno a pusto. Zahrada u domu připomíná menší prales, stromy kolem dokola jsou neupravené, vysoké a nepřipouštějí žádné světlo do oken domů.„Iris?“„Hm?“„Budu se snažit, aby se ti tady líbilo. Já vím, je to pro tebe moc těžké, všechno to chápu, ale už kvůli mamince,“ podívá se k nebi a očima přelétne šedá

mračna. Já však vím, že tím chtěl poslat pohled své manželce, mé mamince.Dům byl tmavý. Dalo by se tak předpokládat, takže jsem nebyla překvapena nad vysokým nánosem prachu a špíny, který byl prostě všude. Musela jsem zlehka našlapovat, abych zbytečně nevířila a radši jsem si vzala kapesník, přes který jsem filtrovala vzduch.Podívala jsem se na okna. Byla zatažena tmavočervenými závěsy a rozkládala se po celém oblouku kruhové místnosti představující nejspíše vstupní halu. Staré tapety, které kdysi musely vypadat nádherně, již nejásaly do světa svými barvami a květinový vzor se taky již ztratil do nenávratna. Všechno si pomalu s sebou vzal čas, ten falešný hráč, jak mu s oblibou říkám. Jsem totiž toho přesvědčení, že není spravedlivý. Krásné chvíle ubíhají mnohem rychleji a v těch ošklivých aby se člověk topil donekonečna. Dost živě si ještě pamatuji události od nás doma. To ještě za plotnou stála maminka a já mohla s láskyplným výrazem cítit tu krásnou vůni domova, kde nic a nikdo nechybí. Sladké palačinky, které se rychle hromadily na stole mě vábily a já neodolala a rychle po jedné z nich sáhla. Maminka je měla zatím jen jako polotovar, ale to mi vůbec nevadilo, došla jsem si pro skořici a hojně si je posypala tím vynikajícím kořením, jehož vůně nezná mezí. Miluji skořici. Miluji její vůni tak jako vůni domova.Táta přišel jako obvykle z práce přesně v šest hodin, kdy jsme obvykle zasedali ke stolu, ale tvářil se smutně. Automaticky si sundal svůj diplomatický klobouk, který z něho dělal důležitého a vážného pana ředitele. Lidi v jeho podniku si na něj nedovolili, uctívali jej a nikdo se neopovážil nějak narušit jeho klidné vedení. Nikdo až na jednoho člověka, kterého z duše nenávidím. Ať se to nezdá, může za mnohem více věcí, než je jen ztracený klid v podniku. Může za zkažené životy hned několika lidí. A právě tyhle časy, které nastoupily na trůn po tomhle pátečním večeru, kdy dům voněl skořicí, se táhly jako stádo hlemýžďů po písečné poušti.Prstem jsem přejela po desce stolu. Na ukazováčku mi ulpěl prach, já ho odfoukla, ale hned nato jsem začala kuckat.„Iris, počkej,“ volal táta, který se celý uchvácený právě pokoušel zdolat schody.„Tati, kdo to tady všechno uklidí? To chceš jako dělat všechno sám? Měl jsi koupit něco jiného, kde se před námi bydlelo. Tady to je ošklivé, nechci tady být!“ vzdorovala jsem marně doufajíc, že se snad ještě něco dá změnit. Avšak dům je koupený (stál pár babek, nedivím se, že ho táta koupil, ačkoliv ho to bude stát ještě dost peněz a hlavně času) a nic se nedá změnit.„Ale holčičko moje, vždyť sama moc dobře víš, že už se nedá nic dělat. Vezmi, prosím, na vědomí, že tohle je teď tvůj domov a že tam, kdes vyrostla, se už asi nevrátíš,“ konejší mě jemným hlasem. Vím, že ho to stojí velké přemáhání, on

sám se moc chtěl stěhovat. Já jsem na to neměla svůj názor, nevěděla jsem, jaké jsou možnosti a vlastně jsem ani moc nechápala, co se děje, aspoň teda ze začátku. Otec chodil každý den už jen později a později z práce, jeho nálada byla pod úrovní mrazu a byla to právě mamka, která k němu vždycky přisedla a povídala si s ním do rána. Vím to, špehovala jsem je.Takhle to bylo asi dva měsíce, ovzduší houstlo a každý, i já, to cítil. Táta chodil pozdě, až se jednou nevrátil vůbec. Byla už půlnoc, všichni vzhůru a dveře se stále neotevíraly.„Já… já se tam půjdu podívat,“ řekla mamka a třesoucíma se rukama si oblékla kabátek. Listopad byl už dost chladný a na nějaké courání se venku nalehko už opravdu počasí nebylo stavěné.„Mami, nechoď tam!“ zvolala jsem a chytla ji za ruku. Z nějakého neznámého důvodu jsem najednou dostala o ni strach.„Neboj,“ pravila, usmála se takovým tím smutným úsměvem a pohladila mě po vlasech. Ještě dlouho jsem se dívala na dveře, které se za ní zabouchly. To bylo naposledy.

Říká se, že to, co se zdá první noc pod novou střechou, se vyplní. Jestli to je tak, neměla bych nic proti tomu, protože představa smrti se mi jevila dost zajímavě a vůči mé osobě vděčně. Možná, že by to byla cesta do ráje. A právě kvůli tomu jsem s tím ještě neskoncovala já. Sebevrah je hříšník a ráji by se vyhnul velkým obloukem. Musím tedy jen čekat. Čekat na vysvobození, které se nedostaví.Mé probuzení bylo dost kruté. Samotný fakt, že jsem se probudila na koberci a ačkoliv jsem ho ještě stačila zbavit největší vrstvy svinstva večer před spaním, nebyl to fakt nijak povzbudivý. Tehdejší majitelé byli velkými vyznavači krásných věcí. Můj pokoj, který mi táta přidělil, ale jenž bych si nakonec stejně vybrala taky, protože je nejhezčí a takový trošku jiný, než ty ostatní pokoje nahoře v prvním patře, je vybaven množstvím překrásným uměleckých kousků, a to jak co se nábytku týče, tak i zeď plná obrazů od neznámých malířů (podle stylu bych řekla, že to je jeden a tentýž umělec) mě fascinovala.Otevřela jsem okno. Výhled nebyl nijak zvlášť extra pěkný, velkou část zabírala obrovská lípa, ačkoliv její listy již dávno sebral vítr. Okolní jehličnany (převážně smrky) působily temně až smutečně.Pozorovala jsem líný proud řeky. Voda byla špinavá a mě jímal pocit úzkosti a bezmoci. Ani práci nezpívali. Ne, že bych na to byla zvyklá, ve městě jen těžko potkáte nějaké ptactvo a obzvlášť v centru, jenže tady jsem to tak jaksi očekávala. Abych pravdu řekla, představovala jsem si to úplně jinak, mnohem více života. A zatím…

Měsíc vystoupil zpoza svého úkrytu a ukázal se světu. Jeho tvář se srdceryvně usmívala. Zahoukal sýček, přičemž tuhla krev v žilách. Kdo věří v tajemné síly nadpřirozena, snad by zaplesal radostí. Hřbitov, to je místo plné tolika možností…

Den jsem trávila v domě pomáhajíc tátovi s úklidem. Vrhnul se do toho s kuráží, jakou by mu snad každý záviděl, vždyť kdo má rád uklízení, že! I já mu nehovím, není to moje hobby, takže všechna má práce spočívala v přihlížení a sem tam nějakého podání hadru, kýblu apod. U nás doma vždycky uklízel táta, což v jiných rodinách bývá naopak. Matka byla na tohle všechno tak roztomile levá, vždycky se usmívala a vychvalovala svého muže do nebes. Pak ho odměnila vynikajícím jídlem, což byla odplata velká a pro mého tatíka snad ta nejcennější. „Nechceš se jít podívat po okolní krajině? Tvá matka mi vyprávěla, že tu byl jakýsi lesík zvaný Zlatý palouček. Teď by měl být opravdu zlatý, je podzim,“ napadne tátu podle mě šílený nápad, leč svými argumenty, že mu pomáhám si nikterak nepomůžu, doslova mě ze dveří vystrčí a ukáže, ať se vydám doprava a nemohu to krásné místo pohody minout.Jsem naštvaná, chtěla jsem zůstat doma a nevydávat se do tohohle pralesa samoty. Jestli tady je někde oáza klidu, tak to by se nejdříve musel stát zázrak.Prohlížím si předzahrádky okolních domů. Vpravo je už jen taková malá chaloupka, nebo co, nedá se to už vůbec rozpoznat, zatímco vlevo se tyčí jeden velkodům vedle druhého a každý se pyšní svou prázdnotou a opuštěností. Zahrady jsou zarostlé, jediné, co kvete je jen vysoká tráva. Tak si tak představím, jak to tady asi vypadalo za máminých let, kdy ona tady prožívala své dětství. Určitě to tady bylo moc hezké, veselé a – Nejdu na Zlatý palouček, ale opačným směrem, kde je křižovatka. Jedna cesta zahýbá podle linie řeky a nepochybně vede do nedalekého městečka, zatímco druhá ve tvaru pravého úhlu směrem doleva prochází mezi řadou domků a hřbitovem, jehož snad zadní vchod je cílem třetí vestičky zarostlé po hlavu trávou. Ještěže nemám alergie, jinak bych si mohla hned jít objednat hrobeček, jestli tady je aspoň jedna živá duše, o čemž pochybuji, takže ani hrobník by se tady neuživil, neměl by kde shánět mrtvoly.Zaujmou mě ornamenty na bráně od bydliště zesnulých. Jsou zajímavé, mají takový zvláštní tvar… Něco mi to připomíná, jen vědět co.Do očí mě bodne blesk, který se vcelku nedaleko objeví na obloze a asi dvě sekundy po něm následuje ohlušující hrom. Za dalších pár sekund se z nebe snesou perly a já se naposledy podívám na starou bránu, otočím se upaluji domů. „Iris, už jsi tu, lekl jsem se, jak se najednou ozval ten hrom, dostal jsem strach.

Víš, jak nesnáším bouřky,“ hladí mě táta po vlasech a já jeho počínání plně chápu, sama bych se zachovala stejně, když bych za sebou měla tak šílené zkušenosti, jako on. Vím moc dobře, že právě tento přírodní úkaz mu sebral kus života a hlavně naději, která mu zbývala jako to poslední, s čím se mohl vytáhnout. Srazila jej na kolena pěknou silou.„Však já vím. A chápu tě, tati, chápu,“ ujistila sem ho a šla se radši podívat do kuchyně, která pod tátovýma rukama krásně rozkvetla a změnila v něco útulného. „Iris, zítra půjdeme vybrat nové věci pro zařízení tvého pokoje. Chtělo by to koberce, tyhle jsou již dost staré a takové moc nelidské, peřiny a povlečení, ubrus na tvůj stůl. Musím říct, že když se to tak vezme, máš vlastně ten nejhezčí pokoj v domě. Šíleně se mi líbí tvůj kulatý stůl, Iris!“ rozplývá se táta a jediné, co těší mou dušičku je, že aspoň on má radost. Zaslouží si být po tak dlouhé době šťastný, i když vím, že už to nebude nikdy takové, jaké to bývalo. „Táto? Já si půjdu lehnout,“ oznámím mu a stáčím svoji chůzi ke schodům.„Vždyť jsi nic nejedla! Namažu ti alespoň chleba, chceš?“ stará se a hned šmátrá, kde zapomněl nůž.„Ne, není třeba. Nemám hlad.“ A jdu se zavřít ve svém pokoji.Jak se tak dívám, táta to vylepšil i trochu tady. Lampička na nočním stolku i lustr již svítí, takže je tady mnohem lepší pocit. Rozsvítím všechna světla, dojdu k oknu, které je otevřené a chvíli se z něj dívám. Poslední dobou jsem stále potopená v myšlenkách, ale zjišťuji, že to není nejlepší krácení času. Člověk si při tom moc uvědomuje, jak je šílený a to není zrovna nejlepší zjištění. Navíc mám někdy pocit, že se co chvíli musím totálně zbláznit a divím se, když se najednou z ničeho nic nezačnu válet po zemi a mlátit kolem sebe rukama. Mám sto chutí to udělat, ale nedokážu to, protože bych si jako blázen připadala. Proboha, to je zamotané, až je mi z toho blbě.Venku odeznívá bouřka, ale déšť neustává. Vzduch je neuvěřitelně čistý a voňavý. A tajemný. Tohle prostředí mu dodává jakousi tajemnou dávku záhad. Myslím, že zdejší půda má o čem vyprávět, a kdyby uměla mluvit, asi by mě za chvíli bolela hlava. Prší krásně, nebe změnilo se v konec plnou vláhy, všechny trable vedra pozbývají váhy,..V uších mi zní krásná písnička, která pro mě kdysi za blahých dávných časů znamenala mnoho, ale teď mi přijde moc naivní, optimistická,… Vždyť svět je tak šíleně krutý a zlý, tak jak se někdo vůbec může radovat?!Všem záhy líp se dýchá, všechno kolem oči protře si a září, rázem poznají se poctivci i lháři, kdo se naparuje, tomu zmokne pýcha…Bože, co mi to zase vlezlo do hlavy? Já se nechci věnovat minulosti, té dávné, která byla tak krásná. Nemá to cenu! Musím se dívat dopředu a to znamená

jenom samé problémy a starosti a všechno ostatní, z čeho se doopravdy skládá život. Člověk nemá právo na radost! Teda aspoň já určitě ne…Po chodbě projde táta, slyším jeho kroky, asi jde spát, je už tma.Okno se náhle průvanem zavře, až se leknu, jak se mi přibouchne před nosem. Štve mě, že se otevírá ven! Někoho by najednou ale mohlo napadnout, že tady straší, ale na tohle já nevěřím. Důvod prudkého zabouchnutí okna je jednoduchý: Byl průvan, jsou otevřené dveře. Usměji se, dojdu ke dveřím a chci je zavřít, když v tom se mi v mysli vybaví obraz, jak sahám na kliku a dveře za sebou zavírám. Bože, jak to, že jsou otevřené? Vždyť jsem je přeci dokonce i zamkla!! Najednou se mi po těle poleje studený pot, husí kůže naskočí vzápětí a já najednou dostanu opravdu strach. Nikdy jsem nevěřila na duchy, když nepočítám své naprosto rané dětství, kdy jsem se bála babiččina ducha, kterým mě rodiče strašili, když jsem nebyla hodná a něco třeba i vyvedla.Za mnou se něco pohne, vrzne podlaha pod kobercem a já se prudce otočím. Nikdo za mnou nestojí! Ne, já jsem se naprosto zbláznila. Já nechci být blázen! Pomoc! Maminko, pojď si pro mě a vezmi mě s sebou na nebe, tam snad nestraší.Za normálních okolností, kdybych byla ve svém opravdovém domově, okamžitě bych ležela zachumlaná v posteli tak, že by ze mě zbyla jen beztvárná hromádka na posteli přikrytá dekou. Teď však nemůžu vlézt do postele, asi bych se dřív udusila, než bych se přikryla celá tou zatuchlinou. Navíc směrem k posteli přeci vrzaly parkety a – Vyjdu na chodbu, která je temná. Nevím, kde je tady vypínač, tak nechám otevřené dveře do pokoje, kde se svítí. Ujdu však sotva pár kroků a jsem potmě! Dveře se zabouchly a dost znatelně jsem slyšela, jak zacvakl klíč v zámku. Jediné, co si teď přeji je, abych se probudila a tohle všechno byl jen skutečně zlý sen, ale obávám se, že bdím. Tma kolem je úděsná a ticho, které si s ní notuje snad ještě horší. Vůbec se nehýbu, doufám, že tahle tma je pro mě dostatečně velký úkryt, ale samu sebe se mi nedaří přesvědčit. Chvíli se vydýchávám, a když se můj dech zklidní, otevřu doposud zavřené oči. Nic moc extra se nezměnilo, snad jen, že se bojím víc, než v úkrytu pod víčky. V tu chvíli mě napadne spásná myšlenka a já se pomalu začnou sunout po chodbě směrem ke dveřím do tátova pokoje. Naštěstí vím, kde má svou ložnici a cesta k ní není nijak komplikovaná, jedině si musím dát pozor na vyvýšený schůdek, o který se mi při tichém našlapování málem podaří natřít o zem.Uf! Už jsem tady. Poslepu hledám kliku a pomalu ji stahuji dolů. Táta se nezamkl, to je moje štěstí, jinak by se mi ho asi nepovedlo probudit, je to děsný spáč. Dveře jsou již pootevřené a škvírou proniká na chodbu proužek stříbrného světla. Podívám se k oknu, které si táta nechal otevřené dokořán, a

jímž proniká do pokoje měsíční zář. Vzorovaná záclona jemně vlaje z okna, vítr si s ní hraje jako kočka s myší a já fascinovaně zírám na vlnění se té bílé krajky. Napadne mě; táta si vypral sobě záclony a na mě se vybodl…? Dalším pohledem sjedu postel, v níž jsem si představovala ležícího tátu, jak spokojeně dýchá, usmívá se ze spaní a je šťasten ze svých snů. Snad proto mi chvíli trvá, než si v hlavě tak trochu urovnám skutečnost od představ, protože postel je prázdná, peřiny zářící svou čistotou přehozené přes pelest. Můj mozek pracuje na plné obrátky, nevěřím svým očím. Vždyť přeci vidím, jak jsou tátovy peřiny ještě v horším stavu než ty moje a taky si vybavuji, jak mi dopoledne řekl, že se radši přikryl kabátem. Nějak mi to tady nesedí, všechno je jako nové, jako bych se snad přesunula o několik let dozadu a žila v době, kdy tento dům ještě sloužil jako spokojený domov rodině mamčiny kamarádky Lizz. Od okna cosi zaševelí. Ten zvuk je tak hrůzný, že bych radši snesla pohled na upíří tesáky. Chvilku přemýšlím, jestli nebylo moc hloupé přát si vidět ty dva delší špičáky, když teď není bezpečno ani v tvé vlastní hlavě. Zaslechnu opět nový zvuk. Dala bych za to všechno, že to bylo cinkání zvonečku, ale takové… Připlížím se k oknu a opatrně se z něj podívám ven. Mým očím se naskytne hrůzostrašná podívaná. Tichou ulicí se za svitu měsíce promenáduje průvod osob v černých oděvech s kápí spadlou do obličeje. V ruce nesou dlouhou svíci, jen prostřední šestice přidržuje na ramenech máry. Všichni se pohupují v pravidelném rytmu ze strany na stranu a jakoby jemňounce bručí, což dodává všemu ještě větší nádech hororu. Co mě ale zarazí, je jejich směr chůze, jelikož míří od zadních vrat hřbitova. Předpokládala jsem, že se za tou bránou nachází ta nejstarší část hřbitova a neřekla bych, že tudy někdo v posledních několika letech šel. Průvod jde dál, dál až zmizí, jediné, co je ještě znatelné, je odeznívající zvuk zvonku. Otočím se od okna a opřu se o stěnu. Oči mám pevně semknuté a snažím se ze všech sil uklidnit. Ne, tohle přeci není možné! V hlavě mám tisíce představ, jeden obraz se pokouší předehnat ten druhý, aby dostal možnost zjevit se mi před očima. Vyhraje pohled na máry. Mráz mi stále přebíhá po zádech, když si vybavím osobu, která na nich ležela. Byla to dívka s úžasně bílým obličejem a dlouhými vlasy, které přesahovaly přes okraj nosítka. Na hrudi měla rudou růži, kterou nevědomě svírala v mrtvých rukách. Oči byly zahaleny ve stříbřité mlze a nadobro zataveny modravou clonou nevidomosti. Dobře, naprosto evidentní bylo, že je mrtvolou, to by se snad ještě dalo i vysvětlit, ale skutečnost, že se jí na krku zračily otisky od zubů, z nichž ještě tekla krev, tak to teda nevím!V dáli zahouká sýček, což mě chtě nechtě přinutí otevřít oči. Chvilku mžourám po pokoji, je větší tma, měsíc se asi ztratil za mraky a vydává už jen slaboučké světlo. Napřáhnu před sebe ruce jako slepec a šmátrám kolem sebe. Dlaní levé ruky zavadím o peřiny přehozené přes postel a úplně se leknu. Jsou studené,

hladké a jemné. Vůbec ne provlhlé a nesálá z nich ten hnusný zápach zatuchlin. Jak to? Ne, já chci odsud vypadnout. Radši ani nemyslím, kde je asi touhle dobou táta, určitě bych na nic normálního nepřišla, tak proč se snažit.Poslepu najdu ty prokleté dveře a v cuku letu jsem na chodbě. Uleví se mi, ale jen na malou chvíli, než ucítím ve vlasech divný pocit, jakoby mi je někdo čechral, foukal vítr, nebo neviditelný pavouk si splétal své pavučinky a zrovna kolem mě. Oklepu se nad představou toho obyčejně osminohého tvora, jako bych ho opravdu měla na hlavě. Některé věci fakt nemusím!No, jsou horší věci, že? Jako třeba neklamná skutečnost, že civím do tváře jakéhosi… hm, kluka? I když docela pěkného, něco mi na něm nehraje. Tak třeba první, co mi přijde jako přehnané, je barva jeho kůže. Chudáček, buď je na smrt nemocný, nebo je to blázen, který se dobrovolně nechává takhle vybělit. Jedna a jedna nejsou dvě, aspoň ne zatím. Takže znovu, podívám se mu do očí, které i ve tmě září stejně jako jeho pleť, avšak úplně kontrastní barvou, tedy jasnou černí. Nemohu říct, že bych tuhle kombinaci neměla ráda, zvlášť, když se k ní ještě připlete červená, mohu se zbláznit, ale teď bych nejradši viděla všechno kolem sebe v odstínech té největší sladkosti, z které mě bolí hlava – růžové. Přeci jenom snesu radši bolest hlavy než krku, který by klidně mohl být o něco zajímavější, tak třeba by na něm mohly být takové dvě dírky s neustálým vývodem krve. Moc mi k tomu nechybí, ten pohledný kluk má totiž i takové ty delší špičáky, jimiž by mi krček prokousl jedna báseň. Avšak nejvíce odpudivá je ta odkapávající krev, to se nemohl otřít do kapesníku? Ne? Tak dobře, když ne, tak – „Nashledanou,“ vyhrknu a aniž bych se ohlížela ke dveřím, už po mně není vidět ani stopy, jak si to peláším pryč. Minu schůdek, který mě vystraší a já si málem vykloubím kotník, projdu kolem svých stále zavřených dveří, z nichž slyším tiché pobrukování nějakého nového pohřebního songu a řinu si to ke schodišti. Jiné východisko bohužel nevidím, ačkoliv vím, že úplně nejlepší by bylo se z tohohle horou probudit, ale to bych nejdřív musela vědět jak. Nechat se někým štípnout? Jo, to by nebylo marné, ale požádat tu vyblajchovanou nasávačku? Děkuji pěkně!Schody pod mými rychlými kroky vrzají. Trošku uberu v rychlosti, mám strach, abych se nepropadla. Sice se přidržuji točitého zábradlí, ale to vůbec neznamená, že by se nemohlo utrhnout i se mnou. Jsem dole, podlaha v hale je uklizená a nalakovaná, trošku mi to klouže, ale to mi nebrání v tom, abych honem nezamířila z domu ven. Nevím, co mě k tomu hněte, ale mám dojem, že všechno je jen v tomhle domě a venku bude zase normálně. Bohužel, na vlastní kůži se nepřesvědčím. Ta podlaha byla opravdu hodně kluzká.

Netuším, jak dlouho jsem byla mimo své smysli, ale nějaký čásek to určitě byl. Probudím se jakýmsi jekotem. Zprudka se posadím a pozoruji, že vůbec nechápu, kdo jsem, kde jsem a proč tu jsem. Ležím totiž na holé zemi, pozoruji, jak ze stropu odkapává voda, která si svou loužičku udělala kousek od mých nohou. Když se podívám ještě jednou, spatřím naproti sobě velké ozdobné zrcadlo, které je vyleštěné do naprosté čistoty. Odráží se v něm pohled na dívku s dlouhými černými vlasy, které jsou pocuchané, kruhy pod očima barvy fialové, napuchlého retu, na němž se zračí známka po škrábnutí, jehož mnohem větší kopie je na levé tváři. Dívka nevěří svým očím a její pohled nechápe. Zvedne do výšky pravou ruku a zabodne na ni oči. Končetina je lehce poškrábaná a nechutně bílá. Její oči opět padnou na zrcadlo a – Oklepu se. Před mým odrazem je totiž ještě jeden. Patří dívce, co se škodolibě usmívá, když vidí, jak jsem se jí lekla. Nejhorší ale je, že je vidět jenom v tom zrcadle a přijde mi, že nějaká světlá a průhledná. Viditelně se baví mým překvapením a nenamáhá se to nijak zakrývat.„Co tu děláš?“ zeptám se s údivem. Má slova sice zní asi trošku jinak, hlas se jemně vytrácí, ale ona mi rozumí.„To bych se měla zeptat já tebe. Já tu totiž bydlím. Tohle je můj dům a ty sis opovážila bydlet v mém pokoji!“ osopí se na mě.Vzpomenu si na právě strávenou noc. Viděla jsem v něm tolik věcí, byl to hodně zvláštní sen, ale pokud vím, tak dívka nesmírně podobná tomuto duchovi se tam taky vyskytovala. Ovšem tady je jakžtakž živá, zatímco tam ležela na márách. Ble!„Ty jsi… hm, Lizz?“ zeptám se nejistě, protože to je to jediné, co mě napadlo.„Lizz? Já? Já nevím, kdo jsem. Já už totiž nejsem vůbec nikdo! Tak co mě trápíš a chceš po mně, abych ti říkala, co jsem zač? Jak to mám vědět, ty jeden lidskej červe! Vloupe se mi to do domu, pokoje i do postele a ještě si to opovažuje na mě vyskakovat?!“ křičí na mě a já nestačí zírat. Pak se trošku uklidní a odpluje z dosahu zrcadla, takže se mi ztratí. Oklepu se a rázem toho dost lituji, protože mě zabolí hlava. Najednou cítím na tváři ten šrám. Automaticky si po něm přejedu rukou a divím se nad tím, když mi na prstech zůstane ještě kapička krve, která nestihla zaschnout. Tohle je jak v pěkně hnusném hororu. A to jsem si myslela, že nemůžu prožít horší věc, než smrt vlastní mámy, ztrátu posledních pár přátel a dosavadního domova plného vzpomínek na to rané a krásné dětství, později i ty osudné časy, kdy nad námi doslova hřmělo a blýskalo, avšak ne na lepší časy. Tahle bouřka ještě úplně neskončila, nevzala za své, ale pokud to je tak, jako to bývá normálně v přírodě, tak až skončí, tak to bude něco, na co si budu pamatovat do konce života. Už se nemůžu dočkat, až se budu moct doopravdy zhluboka nadechnout toho čerstvého vzduchu. Prosím, ať to končí!

Šíleně mě bolí hlava. Nenamáhám se vstát na své vlastní nohy, asi by mi upadly. Už tak mám dost co dělat, abych udržela své tělo v sedě. Pálí mě má zranění, která jsou plná zvláštního napětí, tlaku. Nevím a hlavně nechápu, jak jsem k nim mohla přijít. Vždyť si nepamatuji snad vůbec nic. Jenom to, co bylo do toho osudného pádu a pak je šílená tma. Co se stalo, to nevím.Ne, tohle já nevydržím, pomyslím si a lehnu si na zem. Ucítím náhlou úlevu, která se rozlije po celém mém těle a já musím na tváři vyloudit uvolněný úsměv, který jsem si tak dlouho nemohla dovolit. Bez zábran nechám víčka, ať se zavřou a pohroužím se do té utěšující tmy. Aspoň v něčem je ta temnota dobrá. Poslední, co ucítím je, jak mi po tváři a krku tečou kapičky a nemusím se ani dívat, neboť dost dobře vím, jaká tělní tekutina to je. Už samotná pachuť v ústech rezivějícího železa je typická.

Daleko, hodně daleko odsud stojí dům porostlý břečťanem, gotickým obloukem coby vstupní bránou a starým dlážděním kočičích hlav. Měsíc se v klidu usadil na vrcholku té nejvyšší věžičky a pozoruje okolní světy. Je mu tak celkem jedno, co se kde děje za neřádstvo, svou celonoční túru bere jako nezvratnou povinnost každého měsíce. Ani nijak extra ho nezaujme plavovlasá dívka, která své zlaté kadeře skrývá pod černou kápí. Rychlými krůčky pospíchá ke starému domu a je vidět, že má opravdu naspěch. Nikdo kromě ní netuší, jak důležitá je každá vteřinka, a proto by ráda uvítala křídla. Teď musí vystoupit do té nejtemnější věžičky, naštěstí jich tento dům nemá zas až tolik, aby mohla odkrýt dávno zapomenutou věc. Jde se jí špatně, střevíčky nejsou na nerovnou půdu zvyklé, a tak je dívka po chvíli sundá a odhodí. Ještě kousek, kousek……Uprostřed místnosti, do které rozbitým oknem prosakovalo měsíční světlo, stálo zrcadlo. Jeho zlatý rám byl zašedlý prachem, sklo ovité pavučinami. Působilo staře a nemocně jako starý člověk. Prach značil opotřebovanost lidského těla, prasklinka na kdysi hladkém povrchu skla vrásky smutného člověka, který je utrápený a usoužený smutkem.Dívka strhne ze své hlavy kápí a celá místnost je hned naplněna zlatavou září jejích dlouhých hedvábných vlasů z pavučinových vláken. Její tvář je vážná až děsivá. Jak může být ztělesněná krása bez radosti a ta půvabná tvářička pozbývat úsměvu?Čas je neúprosný a nepodplatitelný soudce. Nikdy se nenechá zláteřit řečičkami ani penězi. Neexistuje pro něj moc, síla, bohatství, jelikož takové věci mu k ničemu nejsou. Jediné, co ho zajímá, je pečlivost a svědomitost, s jakou vykonává svou neustálou povinnost. Říká se, ‚Zastavte čas!‘, ale vždyť to nic neznamená. Kdyby se čas zastavil, ten, kdo by si to přál, by asi zrovna moc nadšen nebyl. Neměl by totiž možnost se radovat ani nic jiného dělat.

Zlatovlasá dívka ze své kapsy vytáhne jakousi věc, která jen na malý moment zazáří, pak ale v dlaních své majitelky zhasne. Stačí se podívat blíž, ale jen málokomu by přišlo něco zvláštního na zdánlivě obyčejném kameni, kterých se kolem dokola povalují mraky. Vždyť to taky je obyčejný kámen. A obyčejnými věcmi se dá ovlivnit mnohé. Tak proč to nezkusit? Proč nenarušit ten monotónní koloběh se zaběhnutým řádem? Stačí přece se jen pořádně rozpřáhnout rukou svírající kámen a hodit. Možná, že se trefí…

„Áááá!!“Mým celým tělem projede bodavý pocit, až se náhle proberu a vyskočím do prudkého sedu a vzápětí se postavím i na nohy. Pokusím se otevřít oči, ale mám snad sešitá obě víčka, takže nejsem vůbec schopna je nějakým způsobem donutit otevřít. Tak tento boj vzdám a vzejdu z něj jako poražený. Jediné, co mě snad dokáže uspokojit, je zvolna ustupující nátlak bolesti. Jakoby z dálky slyším slabé pofňukávání snad týraného dítěte. Za jiných okolností bych se ustrnula a šla nebohé děcko najít a pokusila se mu pomoct. Sama přeci vím, jaké to je, když člověk potřebuje pomoc, které se mu nedostává. Teď ale přispěchat nemůžu. Sama bych uvítala vysvobození. Najednou se cítím nějak lépe. Kdybych ale před tím byla v ráji a neprožila šílené peklo, asi bych řekla, že se cítím mizerně, ale tenhle pocit je oproti té hrůze, co se ve mně odehrála před chvíli, naprostá pohádka. Vždyť mě skoro nic nebolí a dokonce i oči se vzpamatovávají a pomalu se snaží odstranit oční víčka. Trhavými a tak nějak zvláštně mechanickými pohyby zvedám levou ruku, abych si je protřela a usnadnila jim tak možnost prokouknout na svět. Polštářky mých prstů zlehka přejedou po obličeji. Ten pocit je takový zvláštní až strašidelný. Ta kdysi jemná pleť teď připomíná spíše nerovný povrch hornaté krajiny. Cítím, jak se drolí zaschlá krev a v nitru se děsím. Tohle je na zabití.A konečně prokouknu! Do očí mě uhodí prudký příval denního světla, které sálá z oken. Najednou slyším, jak zpívají ptáci, den je krásný. Mžourám a šoupavými kroky se blížím k oknu. Minu při tom staré zrcadlo, bez jediného povšimnutí kolem něj projdu a opřu se o truhlici, co stojí před oknem. Je ručně malovaná a v jejích útrobách se skrývá ještě staré harampádí, co tu přečkalo několik desítek let, aniž by nějak ztratilo na kráse. Táta mi vyprávěl, jak tam našel jakousi věc, co se snad dávala kdysi na hlavu, ale rozhodně říkal, že nikdo by ho nepřinutil, aby si ten krásný klobouk na makovici napařil. Venku je svěží vzduch. Všechno nasvědčuje tomu, že je zase jeden normální den a to, co se pravděpodobně stalo, je jako neuvěřitelná příhoda, kterou si vymyslel nějaký bláznivý prozaik. A co když jo?Podívám se za sebe na zrcadlo a spatřím v něm odraz plačícího ducha. Hm, tak

ne…Dívka zvedne hlavu a podívá se na mě. Z očí se jí koulí velké slzy zbarvené do stříbrna. Oči má podložené tmavošedými kruhy, opuchlé a smutné. Najednou mi jí přijde líto. Nevím proč, když vlastně ona tak trochu může za všechno. Je to duch, který se usídlil v domě, kde kdysi bydlíval a nechce opustit své zrcadlo, které ale je – „Co je s tím zrcadlem?“ udiveně se podívám na jeho povrch a pak na odraz, který se v něm choulí.„To je to druhé! To, které bylo prokleto v domě tisíce mil odsud. To, které nikdy nemělo vyjít na zemský povrch! Musíš s ním něco udělat, nebo budu trpět do konce světa!“ prosí mě to stvoření.„Ale co?“ nevím si prostě rady. „To nevím…“Ale já však jo! Nechám si to ale ještě pro sebe. Přece bych nepřišla zkrátka. „A co za to?“„Vydrápu ti oči!!“ zaječí, až mě z jejího ledově mrtvolného hlasu zabolí hlava. Zase vypadá tak děsivě, ale najednou se zase tím „duchovským“ pohybem stáhne, usměje se s hořkostí, která ji pálí na jazyku a vymáčkne z očí další slzu.

„Když s tím něco uděláš, já zmizím, zrcadlo se mnou a ty tu v klidu budeš moct žít s Herbertem, obývat můj pokoj a užívat si života. Nic tě nebude trápit, ani ty jizvy,“ ušklíbne se a změří si mě kritickým okem, „i když ti to tak sluší. Nejsi tak slaďoučká a nedotknutelná. Takhle bys měla vypadat furt a uviděla bys, jak by se tě lidi báli. A nejenom lidi, možná i Bert by se stáhl, je to takový ten typický srágora, co ze sebe dělá super skvělého upíra, ale mezitím se bojí kousat. Taky mu dost dlouho trvalo, než mě kousnul. Musela jsem ho k tomu skoro donutit. Ještě v něm zůstala ta lidskost, cit, který už nemám ani já, ale jemu už je dost dobře přes dvě stě let. Myslím, že si s ním budeš rozumět. Až ti bude vyprávět o své minulosti, asi tě nejspíš rozpláče, já byla taky taková… hloupá. Kdyby nebylo tohohle zrcadla, asi bych byla bývala šťastná, ale takhle…?“Dívám se na ni upřeným pohledem. Říká, že nemá cit, ale já si nemyslím, že je tak ledová. Copak nemůže mít duch cit? Vždyť v sobě má pozůstatky člověka, tak v něm musí něco zůstat, ne?„Co tak na mě čumíš? Konej!“ pokyne mi, abych jí pomohla od pro mě neznámých strastí. Zapomněla jsem se zeptat, co se stalo tak zlého, že se zase objevilo to druhé zrcadlo, ale už se mi nechce s ní rozmlouvat, nevím, v čem mohou být duchové ještě nebezpeční, takže se obávám, abych nakonec nezůstala třeba s oddělenou hlavu od těla. Kdyby mi tohle někdo řekl ještě před časem, volala bych mu pro pomoc do blázince. Teď mi to přijde relativně

normální.„Dělej!“Otevřu truhlici a prohrabu se v jejích útrobách. Mimo ten krásný klobouk objevím i rozsáhlou sbírku drahých kamenů. Jeden, který má snad neostřejší hrany, vezmu do ruky a bez dalšího rozmýšlení jej hodím na zrcadlo. To, že jsem se trefila, mi oznámí ohlušující rachot skla. Nějaké střípky dolétnou až ke mně. Když nastane ticho, podívám se na tu spoušť. Zrcadlo je zničené, že nikdo by jej nedokázal slepit dohromady. Z rámu se jemně kouří, ale to za chvilku přestane. Ticho je až neskutečné, stejně jako pohled na mé ruce, které jsou naprosto bez jakýchkoli šrámů. Dokonce se můžu i bezbolestně usmát. „Iris! Proboha, Iris, co se děje? Co je s tím zrcadlem? Tys ho rozbila? Mluv, není ti něco?“ To na schodech stojí vyděšený taťka v županu a nevěří svým vlastním očím.Úlevně se zasměji, je to tak osvobozující!„Ne, tati, teď už se nic neděje. Všechno je v naprostém pořádku, jen se neboj.“Moc mi asi nevěří, ale to mi je jedno. Otočím se na patě a vyběhnu ze dveří ven, ven do té krásné přírody. Vždyť všechno nemůžu vidět hned tak černě, všude je krásně a tady to bude teprve něco! Musím se podívat na ten Zlatý palouček, asi to bude moc hezké místo, když i mojí mamce a Lizz, kterou jsem teď osvobodila od těžkého břímě, se líbilo. Vždyť vím, že mamka měla vynikající vkus.

Paní hradu z ValinésChodbu zaplavilo tíživé ticho a temnota, které vyvolávaly v každém

člověku zoufalství a úzkost tak smrtelnou, že kdokoliv se snažil projít touto chodbou, téměř zemřel nevýslovným strachem.Onoho dne se setmělo velmi brzy. Jediné světlo do útrob bezútěšných hradních stěn vrhaly jen četné louče, rozvěšené v každičké chodbě, kterou služebnictvo používalo. Jen jedna prastará chodba bez oken zůstala neosvětlená a nepoužívaná. Ta, na jejíž konec již dlouho nikdo nedošel živý.Přesto, že se sluhové snažili vnést do ponuré tmy starého hradu co nejvíce ohně a světla, šířily se podivně stojatým vzduchem napětí i hrůza těch nejděsivějších příběhů a legend. Občasné zahřmění a blesky okrádaly všechny obyvatele hradu o zbytky dechu. A největší děs spočíval právě tam, kde ona chodba měla svůj konec.„Podívej, Janku,…“ pravil starý sluha svému příteli, „Ta, ta, pochodeň tam…“ ukázal před sebe k ústí chodby. Jakoby závanem prudkého větru totiž jedna z pochodní zhasla. Oba sluhové se jen zděšeně dívali tím směrem, dále neschopni jediného slova. Oba věděli, že to nebyl vítr, který uhasil pochodeň. Jednoduše proto, že nemohl být. Všechna okna v hradu byla při bouři zavřená.

Podívali se proto nervózně jeden na druhého.Zahřměl další blesk.Výkřik, který vyšel z hrdel obou sluhů, se nesl hradem, až se i kameny třásli děsem vlastním jejich srdcím. V tom se starý Petr svezl na podlahu a hledíce vytřeštěnýma očima do temnoty, která se jakoby zhmotňovala a vystupovala z chodby, třásl se, až zbělel. Z jeho očí vymizel lesk a z těla život.Janek se opřel o kamennou zeď, hledíce na mrtvého přítele. Za okny zuřila bouře a jen několik kroků od něho, v prastaré chodbě, zela ta nejčistší temnota, zloba, nenávist, bolest a zoufalství, jaké si jen lze představit.Hruď měl sevřenou v křečích. Údy mu ztuhly ve smrtelném objetí. Toužil utéci. Utéci tak daleko, jak to jen dokáže, a volat o pomoc. Ale nedokázal to. Hleděl nyní do temnoty a nedokázal od ní odtrhnout pohled. Náhle zaslechl pláč. Vlídný, upřímný pláč, který prostoupil k Jankově duši v posledním okamžení života a vytáhl jej z mrazivé nicoty zpět k ústí prokleté chodby.Znovu zazněl hrom. Janek se zoufale rozhlédl. Poznal, že stále stojí na onom bezútěšném místě a vedle sebe že má i bezduché tělo svého přítele. Stále ještě slyšel ten pláč, který ho upřímně volal. Janek si náhle uvědomil, že zde není sám. V jeho srdci se rozhořel plamen náhlé touhy pomoci bezbrannému dítě, jež plakalo v temnotě. Nemohl nechat zemřít nějaké dítě, s tím, by nedokázal žít.Těch několik okamžiků váhání trvalo snad celou věčnost. Janek se znovu podíval na tělo starého přítele, aby si dodal odhodlání, a vykročil. Přesto, že se celý třásl, necítil ani zdaleka takový strach jako před chvílí. Připadalo mu, že se před ním cesta sama otevírá. Připadal si zván.Zčistajasna ho zalilo jej neznámé teplo. Nerozuměl.Už-už se chystal vkročit do temnoty, když v tom zahřměl další hrom. Blesk za oknem na okamžik osvětlil chodbu. Náhle to Janek uviděl. Na rozhraní světla a temnoty zahlédl cosi bílého. Jenže když blesk zmizel, Janka oslepila černočerná tma.Než si stačil uvědomit, co dělá, už ho nohy nesly vstříc neznámému zlu. Zastavil se.Janek začal znovu přemýšlet a uvědomil si i ten všudypřítomný strach, který jej nyní obklopoval. Cítil úzkost a zoufalství. Neměl kam utéci a krom toho tam byl ještě pořád ten srdceryvný pláč. Věděl, že je již blízko plačícímu dítěti, ale bál se pokračovat. Klesl do kolen pod tíhou zoufalství. Tápal rukama po podlaze, hledajíce ono ztracené dítě, jehož pláč se nyní vytratil.Ještě krok, dva, a už jsem tam byl… Myšlenky v danou chvíli a na onom místě pozbývaly veškeré smysluplnosti a vážnosti. Přesto si Janek tuhle větu uvědomoval až příliš dobře… Posunul se tedy šouravě o dva kroky a náhle jeho ruka nahmatala v černočerné tmě prostoupené děsivou hrůzou, jinou. Ta však byla ledová jako smrt…

„To nic, vše bude v pořádku. Jen pojď,“ hlas mu selhával nejistotou a strachem, když váhavě promluvil k domnělému dítěti. Paže mu tuhla pod ledovým dotekem, ale přesto se nevzdal, sotva popadaje dech…Nenadále se před jeho doposud nevidomýma očima zjevila dívka, jakoby vystoupila z temnoty. Chtěl vstát, ale než tak učinil, pohlédl jí do očí… Do jejích nadpozemsky krásných očí, jinak bledých jako její mrtvolná pleť.

Janek kráčel pustou krajinou bez známek života. Jen nekonečná šeď se rozprostírala kolem. Na kamenné zemi, uviděl ležet snad stovky lidských duší v podobě těl, kterým kdysi patřily. Každá z těch duší křičela zoufalstvím, ale v jinak prázdných očích se jim lesklo zadostiučinění. Procházel mezi nimi a slyšel jejich prosby, výkřiky a strasti. Cítil jejich bolest a sám sobě připadal čím dál prázdnější…Kam se ale poděla chodba? Kde je hrad, v němž jsem sloužil? Kde jsem teď já?… Sotva však začal tímto směrem přemýšlet, uzřel znovu tu dívku. Spatřil obraz nekonečného zla a utrpení v něm skryté… dívku, které ještě před okamžikem hleděl do očí. Nyní však seděla na ohyzdném trůnu z lebek a hleděla do svého pustého kraje. Její tvář nekřivilo žádné zoufalství či bolest. Zdála se být šťastná… Jakoby se bavila utrpením uvězněných duší.Přes všechnu tu zrůdnost však byla neuvěřitelně mladá a krásná… Její krása nepřestávala Janka uchvacovat. Hleděl na ni a nemohl okouzlen a nemohl přestat. Znovu toužil pohlédnout do jejích očí. Chtěl vidět, co skrývá její duše. Co nutí někoho tak krásného, jako je ona, aby byl tak zlý. Šel pomalu k jejímu trůnu, aby lépe viděl. Z náhlého popudu se zastavil téměř pět metrů od ní. Nepoklekl, jen se zadíval do jejích očí. Jenže dívka v ten okamžik pozvedla ke svým rtům zlatou číši posázenou drahokamy. Číše z nějakého důvodu lákala Jankův pohled. Lákala ho tak, jako by v ní byl ukrytý jeho život.A v tom jím projela náhlá bolest. Cítil, jak z jeho těla pomalu ale jistě, odchází život. Nebývale rychle se zadíval do dívčiných očí. Mladá královna uronila jedinou slzu. První slzu bolesti za posledních sto let… Slzu bolesti.Upustila pohár. Číše bezděčně dopadla na zem. Z útrob zlatého poháru vytekl zbytek rudé kapaliny. Jen několik posledních kapek ulpělo na stěně kalichu… Těch posledních kapek Jankova života.Sluha též upadl na zem, svírán křečemi a bolestí. Ta chvíle se mu zdála nekonečná plná vysilující bolesti. Křeče nakonec povolily své sevření. Janek, stále ještě ležíce na zemi, se podíval na své nohy a tělo, z kterého mu v praméncích vytékala jeho krev. Ta táž krev, která ulpěla na okrajích upuštěného poháru.Třásl se bolestí a zimou. Cítil všudy přítomnou smrt, jak vyčkává. On však stále ještě žil. Netušil, že to ta dívka, pravá osobnost její duše jej ponechala na živu. Že to samé dítě, které jej toužilo usmrtit, se ho rozhodlo ušetřit. V té

chvíli vlastně nevěděl nic. Rozum ho opustil v nejtěžší chvíli. Nezbylo mu nic, než děs. Děs a zoufalství. K tomu všemu se odkudsi ozýval strašlivý, výsměšný smích. Janek ten smích cítil, jakoby to byl nůž, který se prodíral jeho srdcem. Nemohl však vědět, že se jen démoni vysmívají pošetilosti slabé dívčiny duše, která si teď tolik přála Jankovi ponechat život. Jenže aby měla tu moc, musel by jí odpustit. Odpustit jí všechno zlo, jež napáchala. Ale to Janek nevěděl. Nemohl to vědět, vždyť se tolik bál, že si to beztak neuvědomil… Nebyl by schopen odpuštění… A týral ho ten smích…Ještě naposledy se Janek rozhlédl po ostatních duších, mezi nimiž náhle spatřil i svého přítele. Petr tam ležel a v prázdných očích se mu leskly slzy. Slzy, které nikdy nedopadly na zem.Janek se nedokázal déle dívat. Zavřel oči a potlačil bolest i strach natolik, že se postavil a nakonec i rozběhl. Utíkal. Bylo mu jedno kam. Věděl jen, že tato bezútěšná zem musí mít někde konec…

* * *

Slepě běžel obklopen temnotou. Jeho ruka byla omrzlá tak, že ji necítil, ale byl volný. Konečně otevřel oči. Znovu utíkal tou hrůznou chodbou. Netušil, kde je její konec. Světlo se zdálo být příliš v dálce. Netroufal si ani věřit, že tam skutečně nějaké světlo je. V tom se výsměšný smích znovu vkradl do jeho duše, jako by jej obklopoval.Zbýval mu ještě jeden krok. Jen jedno šlápnutí…Chodbu ozářil další blesk…Jankovi se téměř zastavilo srdce úlekem. Tohle nečekal. Jen na okamžik ustal v běhu, ale ten okamžik mu byl osudný. Už se nestihl znovu rozběhnout.Ucítil dotek ledové paže. Týral jej, mučil… A k tomu všemu ještě stále slyšel ten smích… Ten hrůzný, skřípějící, nelidský, necitelný. Hrubý,… smích…Ráno se do hradu opět vloudilo obyčejné teplo slunce, v něž už všichni téměř přestali doufat. Vše, co napovídalo hrůze minulé noci, bylo Petrovo bezduché tělo. Janka nikdy nikdo nenalezl. Vlastně nebylo nikoho, kdo by jej šel do té chodby hledat. Nebyla to první ani poslední tragédie co provázela historii Valinésského hradu. Až o mnoho let později šlechtici hrad opustili. Nikdo nechtěl platit každoroční daň. Daň života, který si každý rok žádali démoni dávno mrtvé královny z Valinés.

Nechte temnou chodbu spát.Nechte v jejím srdci chlad.Duši, jež je temná, ani láska nezhojí,natož láska malověrná, ta démona jen nakrmí.Šaty bílé,stálý pláč.

Bouře v plné síle,které svoji duši odevzdáš.Kdo mohl by milovat tu smrti královnu?Kdo jednou jí odpustí, celé země pohromu?Nechte temné dítě snít.Vždyť mladičká královna již nemůže žít.

Pusť ty uši, Svině!Vracel se se svým psem k zámečku z ranní pochůzky po revíru. Zimní les

byl tichý jako hřbitov. Mrzlo a čerstvě napadaný sníh odrážel miliony jiskřiček malého ranního slunce. Hvízdl. Přiběhla Elza, psí dáma, která ho na obchůzkách doprovázela už sedm let. Fenka Hanoverského barváře nyní zcela zahodila své způsoby a na sněhu se chovala jako půlroční štěně. Na zahvízdnutí přiběhla na dohled , aby zjistila, co se děje. Podívala se na něj.

„Ještě se proběhni!“ zavolal na ni. „Za chvíli budeme doma.“

Fena zavětřila a zmizela. Těšil se domů, jak si uvaří horký čaj. Zalitoval, že si ho nebude moci okořenit kapkou rumu, protože bude ještě řídit. Byl totiž Silvestr a musel do města na nádraží, kam přijede šest přátel, s nimiž trávil Silvestry už několik let. Letos ale bude poprvé hostitelem.

Silnice v tomto cípu jižní Moravy na soutoku dvou řek - Moravy a Dyje - už nebyly udržovány tak, jak si to pamatoval z doby před změnou režimu. Tehdy se o ně starali vojáci pohraniční stráže. Dnes lesácký traktor asfaltku k zámečku prohrnul jen tak, aby se neřeklo. Pro Forester, odpočívající v garáži, žádný problém.

Zámeček byl postaven nějakým šlechtickým rodem a za komunistů se v něm usídlili právě vojáci, kteří jej přizpůsobili svým potřebám. Po politické změně se vše postupně vracelo do původního stavu. Peníze do něj nasypaly potomci aristokratů, kterým před lety patřil v naději, že jim bude patřit zase. Bohužel se aristokraté přepočítali, ale vláda jim pěkně poděkovala.

Dnes byl zámeček opět jako nový a v létě přitahoval turisty ze všech tří republik, ležících kolem soutoku. V jednom křídle bylo muzeum, ve kterém se nechávaly obdivovat nálezy z vykopávek, které toto místo proslavily už dávno.

V druhém křídle byl jeho velký byt, který zde zřídili lesáci a který on a hlavně manželka s takovou láskou zařizovali v duchu anglických sídel. Teď v zimě tu byli úplně sami, protože do obory, ve které zámek ležel, byl zakázán vstup. Kromě své práce s krmením vyhládlé zvěře a celkovou údržbou jejího stavu, se musel postarat i o muzeum. Letos zima po dlouhých letech zase ukázala, jaká umí být, když se jí opravdu chce a dá si na své práci záležet. Mrzlo a sněžilo již od půlky listopadu a on si takovou zimu snad vůbec nepamatoval. Dnes ráno, když za tmy vycházel obejít krmelce, ukazoval teploměr mínus dvanáct stupňů. Když vstával, musel vynaložit hodně sebezapření, aby pípající radiobudík nevyhodil zavřeným oknem.

Teď už ale nelitoval, protože tak krásné ráno, dlouho nezažil. Po nočním sněhovém přívalu se les proměnil v pohádkovou zemi, kterou stvořila ledová královna s výjimečným citem pro krásu, a která tu a tam zavoněla kýčem. Na louce u Jeleního posedu zastihl stádečko vysoké, které se přišlo nasnídat. U jesliček stáli dva kolouši a dopřávali si sena, které tam předevčírem přivezl. Laně olizovaly sůl z vysokého dřevěného kůlu, na jehož vrcholu se skvěl veliký krystal, a který zářil vlhkostí slin. Okamžitě mu prolétlo hlavou – Betlém. Škoda, že už bylo po Vánocích.

Chvilku stádo pozoroval a pak jej vyplašil, protože neměl moc času. Nejdříve ometl tři koryta a potom do nich nasypal granule z veliké bedny pod posedem. Taková místa na krmení měl tři.

Nyní se vraceli s Elzou domů. Před zámečkem na ni opět hvízdl. Přiběhla na dohled a podívala se na něj.

„K noze!“ přikázal.

Pes svěsil ocas a lehkým klusem se vydal k pánovi. Dnes, v tom mraze, neměl srdce nechávat ji na dvoře ve cvingru a rozhodl se, že ji raději zavře ve sklepě, kde bylo přece jen příjemněji, než venku a nevadilo, že pejsek neovládne své tělo. Elza nebyla psem, který byl zvyklý žít v domě a proto nebyla naučená si o své potřeby říkat. Do bytu ji vzít taky nemohl, jednak z tohoto důvodu a jednak proto, že smrděla psem. Nebyla pravidelně koupána, vlastně vůbec ne. V příjemnějších obdobích se vždycky vyráchala někde v lese a to jí bohatě stačilo. Vykoupal ji jen když byla zablešená. Psovi je jistě lépe, když nemá chemii v kožichu.

Elza měla ve sklepě svůj pelech, který jí udělal ze starého hubertusu, protože

tam trávila už tři noci, kdy byly veliké mrazy.

Otevřel dveře a vstoupil na chodbu, která byla společná pro muzeum i pro jeho byt. Pečlivě si očistil boty a kalhoty od sněhu a stejně tak i psa. Sundal si beranici i zelený kabát podšitý kožešinou. Pušku opřel o zeď. Zavedl Elzu do sklepa a natočil jí čerstvou vodu do misky, kterou lačně vypila. Tak jí natočil ještě jednu, ale to už ležela v pelíšku.

Vystoupal po schodech zpátky na chodbu, sebral pušku a vystoupal ještě o jedno patro výš ke svému bytu.

„Karle?“ ozvalo se když otevřel dveře.

„Co je?“ zeptal se manželky, která někde v bytě uklízela.

„Volali z nádraží, že už jsou tu a že pro ně máš přijet.“

„Dobrá,“ řekl, když ukládal pušku do skříně k ostatním. „Jen se převléknu.“

„Počkej,“ zarazila ho žena a vykoukla do obýváku. „Nejdřív mi přines ze sklepa maso, ať můžu začít dělat oběd.“

Převrátil oči, ale šel nazpět do sklepa. Zamrzel ho ten čaj. No co, až se vrátí udělá svařák pro všechny.

V nejspodnější místnůstce bez oken, kde byla celý rok teplota sedm stupňů byla vanička se zvěřinou. Střelil si před Vánocemi mladého daňka, tak aby maso bylo na Vánoce a Silvestra správně odleželé. Vzal dlouhou kotletu a odnesl ji do kuchyně. Manželka už čekala.

„Gábino!“ zavolal na ni ode dveří. „Nechceš něco, když už tam jedu?“

„Né,“ odpověděla. „Jídla i chlastu máme dost.“

„Tak čau,“ rozloučil se a sebral z věšáčku klíčky od auta.

„Čau.“

Vnitřkem zámku se dostal do garáže. Subaru nebylo zamknuto. Nezamykal ho, když bylo v garáži. Otevřel vrata a nastartoval. Plochý čtyřválec boxer zapředl.

Zastrčil cédéčko do štěrbiny rádia a zvolil My Dying Bride v em pé trojkách. Zařadil a vyjel na dvůr do sněhu. Subaru nemělo se sněhem větší problém, přece jen to byla čtyři krát čtverka.

Své přátele našel v nádražním baru. Byly to tři páry. Původně začínali na škole jako čtyři kluci. Později se k nim přidalo i několik přítelkyň a manželek. Mužská část se neměnila a ta ženská se již několik let držela ve stejné podobě.

Jakmile vstoupil do baru přivítal ho jásot. Patrik s Renatou, Luboš s Mirkou a Dušan s Ivanou, všichni na něj křičeli, dupali a tleskali. Musel se smát.

„Ahoj lidi,“ zavolal na ně, „jaká byla cesta?“

„Skvěláá,“ dostalo se mu hromové odpovědi. Silvestr je holt Silvestr. Barman znechuceně odvrátil pohled.

Když se dostali přes potřásání a pusinkování, vyzval je aby dopili a zvedli se.

„Do auta ti stejně všichni nevlezme,“ namítl Luboš. „Navrhuju rozdělit se na dámy a pány. A jelikož dámy mají přednost, my,“ ukázal na tři muže, „pojedeme až druzí.“

Dámám nezbylo než souhlasit. Odnesli do auta zavazadla a vyjeli. Zase zapnul rádio.

„Kájo, panebože, ty pořád posloucháš ty metalové běsy, jako na škole?“ komentovala Mirka.

„No a?“

„Mohl bys to trochu ztlumit. Neslyšíme vlastního slova.“

Dotkl se tlačítka na volantu a zvuk se stáhl.

„Já myslela, že z toho vyrosteš,“ pokračovala Mirka.

Ignoroval její poznámku a jí to nevadilo. Děvčata se bavila mezi sebou. Věnoval se řízení, protože právě sjeli z posypané cesty na neposypanou a to chtělo trochu soustředění. Cestou si všiml, že do telefonních drátů, natažených kolem asfaltky padl starý kmen stromu. V pondělí tam bude muset někoho

poslat, aby ho skotil.

Holky ztichly a dívaly se ven. Jeli kolem veliké louky, kterou asfaltka lemovala. Na jejím druhém konci stál zámeček. Asi uprostřed louky stály čtyři obrovské kaštany, u kterých byl také krmelec. Popásalo se u něj asi třicetikusové stádo daňků. Auto jelo dost daleko od nich a proto neutekli. Zpomalil, aby si je děvčata prohlédla. Holky ani nešpitly.

Zastavil před zámečkem, kde už je očekávala Gábina. Ženské vyskákaly z auta a on jim pomohl vyložit tašky. Zůstala po nich v autě lehká, dráždivě příjemná vůně parfémů.

Vrátil se na nádraží pro chlapy. Čekali na něj venku před vestibulem a pokuřovali. Když ho uviděli zahodili cigarety a nasedli.

„Tak, jak se má naše aristokracie?“ zeptal se Luboš.

„Jde to. A vy?“

„Ježíši, co to posloucháš?“ neodpověděl mu Dušan.

„To neznáš,“ odvětil.

„Pusť nám tam něco pro zahřátí,“ dožadoval se Patrik. „Třeba Metallicu. Kdybych tohle poslouchal hodinu, tak se asi oběsím,“ a vytáhl z kapsy malou placatou plechovou láhev. „Pánové, kdo si dá pravou neředěnou a čistou švédskou vodku? Ulil jsem si z láhve, když se Renata nedívala.“

Dali si všichni, včetně jeho, protože už sjel ze silnice do lesa.

Obzor se zase zatáhl těžkými sněhovými mraky a po krásném ránu nebylo ani památky, stejně jako po stádu na louce.

Vyložil je před domem a schoval auto do garáže. Pomalu se začínaly snášet těžké sněhové vločky.

Kluci čekali před vchodem, dokud jim neotevřel.

„Člověče, to je nádhera,“ ocenil Luboš. „Jak se ti podařilo dostat se k něčemu takovému?“ kývnutrím bradou obsáhl celou budovu.

„Někdo se o to postarat musí a navíc mi to neříká pane,“ odpověděl.

„Provedeš nás?“

„Jistě, ale moc k vidění tu toho není. Je to muzeum a pojďte dovnitř, nebo zmrznem.“

Všichni vešli dovnitř a oklepali si boty od sněhu.

„Jak je to staré?“ zeptal se Dušan, který byl vášnivý turista a navštívil snad všechny hrady a zámky v Čechách a nejen tam. Dříve takový nebyl, ale přenesla to něj jeho žena. Bylo vidět, že v něm našla odezvu.

„Nevím, ale v muzeu si o tom určitě něco najdeš.“

Vešli do bytu. Z kuchyně se k nim donesla vůně jídla a ženské chichotání. Vylezla odtud Ivana a zavelela: „Chlapi, něco nám nalejte, za chvíli jsme za vámi.“

„Gábino!“ zavolal Karel. „Máš tam nějakou volnou plotnu?“

„Na co?“ ozval se její hlas.

„Chci udělat svařák.“

„Svařáák anóó...“ ozvalo se zavolání a potlesk od ostatních žíznivých.

„Mám,“ odpověděla mu Gábina.

Karel zavedl hosty do obýváku a odešel do sklepa pro demižón červeného. Zkontroloval přitom Elzu. Spala na kabátě a vypadala spokojeně. Vrátil se nahoru.

Přivítalo jej hlučné dožadování se pití. V kuchyni zůstala jen Gábina a Renata. Vzal veliký hrnec a nalil do něj asi dva litry vína. Nasypal cukr a okořenil.

„Dohlédnete na to?“ zeptal se kuchařek. „Půjdu jim nalít, než to tu poboří.“

Přikývly.

„A nezapomeň s tím naléváním na nás,“ upozornila jej Gábina.

Vešel do obýváku.

„No to je dost...“ přivítali ho. „Ukaž nám bar!“

„Vydržte, už to nalívám.“

Vytáhl z vitríny štamprlata a každého se zeptal co bude pít. Pro všechny se něco našlo. Zavolali kuchařky a rozebrali si pohárky.

„Ať žije Hern!“ pronesl slavnostně Luboš. Kdysi dávno totiž dávali v televizi seriál o Robinovi Hoodovi a v něm byl bůh Hern. Na škole z toho udělali přípitek. Nikdo vlastně nevěděl co to znamená, ale vyvolávalo to vzpomínky na lepší časy. Všichni přípitek zopakovali a přiťukli si.

„Prosím, netřískejte skleničkama o zem, naše uklízečka to nemá ráda,“ řekl s vážnou tváří Karel.

„To je pravda,“ řekla Gábina. „Karel se vždycky vzteká, když vysává střepy z koberce.“

Všichni se rozesmáli. Dostala ho. Než se stačil bránit, zmizela v kuchyni i s Renatou.

Zábava se začínala rozjíždět. Po vynikajícím obědě Karel s Gábinou rozdělili pokoje pro hosty. Na každý pár vyšel jeden, jen koupelna byla společná. Hosté byli nadšeni a libovali si, že budou spát jako rozežraná šlechta v šestnáctém století. Dnes byl Den rozežranosti.

Venku sněžilo a teplota ještě víc klesla. Teď už bylo mínus šestnáct.

Potom je Karel zavedl do muzea a Gábina jim podala přednášku o historii slovanstva v Čechách.

Když se dostali k vitríně s kostrou, povyprávěl jim Karel příběh, který se vázal k její historii.

„Tato kostra prý patřila dívce, která byla v dobách osidlování této země

výjimečná. Bylo to v dobách, kdy sem přišli první křesťané a ona byla pohanka. Nežila ve vesnici, ale v malé chaloupce v lese. Byla moc krásná a znala magii. Ve vesnici se jí báli a proto v ní nemohla žít. Když se ale vyskytla nějaká nemoc, zranění, nebo slavnost., náčelník pro ni poslal, aby pomohla. Dělala to ráda a doufala, že když pomůže, vesnice ji přijme a nebude vůči ní nepřátelská. Ne vždy se to podařilo a mockrát ji z vesnice vyhnali, někdy i s výpraskem a ona pak probrečela noc.

V té době ke kmeni dorazil i křesťanský kazatel, který náčelníka pokřtil. Od té doby ji kmen nenáviděl, protože ona jediná na křesťanskou víru nepřistoupila. Marně náčelníka přesvědčovala, aby kazatele vyhnali, protože je to zlý člověk a jeho víra je pošlapáním tradic jejího kmene, o kterém namáhavě shromaždovala informace. Modlila se ke svým bohům, ale žádný jí nepřišel na pomoc. Brala to jako zkoušku své víry.

Pak na kmen přišla nemoc a neúroda. Ona jim řekla, že se od nich odvrátili dobří bohové, kteří je ochraňovali celé věky. Znovu poradila vyhnat misionáře. Tentokrát se náčelník poradil se staršími a opravdu misionáře vyhnali. Ten však kouzelnici slíbil krutou pomstu. Když byl misionář pryč, přišel náčelník za ní a nařídil jí, aby něco udělala. Řekla mu, že to nejde jenom tak, hop na krávu a už je tele, že musí počkat na ty správné dny.

Snažila se, vykonávala temné obřady, prosila bohy o odpuštění. Věděla, jaký osud ji potká, když neuspěje, ale nikdo jí nepřišel na pomoc. Potom náčelníkovi zemřela dcera na neznámou chorobu a proto znovu povolali do vesnice křesťana. Ten si ihned věděl rady a ze všeho obvinil kouzelnici. Chytili ji, spálili její chaloupku v lese a chtěli ji vyhnat. Misionář však řekl, že to nestačí. Jestli se chtějí zbavit jejího prokletí, musí ji očistit od ďábla. Přesně popsal muka, jakými musí dívka projít, aby byla kletba prolomena. Zavřeli ji do chlívku k praseti a za týden měla očista započít. Každou noc ji tam chodil kazatel znásilňovat. Marně prosila náčelníka o pomoc. Se smrtí se už smířila, ale nechtěla být ponižována na úroveň zvířete.

Celou tu dobu shromažďovala sílu. Vysála ji i z prasete, které zdechlo. To byl pro křesťana další důkaz její viny. Chyběly jí magické artefakty, které shořely v její chatrči. I tak ale poslední noci před popravou připravila mnichovi nemilé překvapení. Když na ní ležel, dotkla se jeho varlat a vyslovila kletbu. Mnichovi okamžitě zčernal šourek a odpadl. Muž byl šílený vzteky. Omdlel. Když se opět probudil, málem ji ukopal k smrti. Náčelník tomu zabránil. Ráno ji přivázali k mučícímu kůlu. Její umírání bylo strašné. Nářek se nesl do dálek,

ale její prosby nikdo nevyslyšel. Večer, těsně před smrtí, když už v ní téměř žádná kost nebyla celá, proklela všechny křesťany a celý kmen. Pronesla hrozné zaklínadlo, které ji naučila stará vědma a které mohlo fungovat jedině tehdy, když bylo podepřeno vlastní obětí. V okamžiku, kdy zaklínadlo dokončila, klesla mrtvá k zemi.

Na kmen se snesly strašlivé časy. Téměř celý vymřel. Přežil impotentní mnich a několik rodin. Náčelník mnicha podřízl a uskutečnil obřad, v němž hrála hlavní roli mnichova krev a podařilo se mu vyvolat ducha umučené dívky, vůči které cítil strašlivou vinu. V kouři ohně, na kterém se vařila mnichova krev se mu zjevila její silueta. Omluvil se jí, a chtěl, aby odvolala svoji kletbu. Ona to udělala, avšak s podmínkou, že si každý rok, poslední den, vybere několik obětí na úplatek bohům, kteří její kletbu vyslyšeli a kteří ji také zruší. Náčelníkovi se to podařilo usmolovat, že to nebude každý rok, ale za blíže neurčený počet let.

Pak její duch zmizel a kmen začal opět žít v blahobytu až na sedm hrůzných vražd, které se staly deset let po událostech. Vrah se nikdy nenašel, jen náčelník věděl své.

„To sis vymyslel,“ řekl nevěřícně Dušan.

„Nevymyslel,“ zastala se ho Gábina. „Ta pověst je v městské kronice opsána z listu, který byl nalezen v archivu městského pivovaru v roce 1825. Nález tohoto hrobu s tělem v roce 1978, z ní dělá skutečnost a ne pověst.“

„Takže je to něco jako místní Bílá paní?“ pronesla svou domněnku Mirka.

„Jo,“ vyhrkla Ivana. „Máte tu strašidla? Třeba nějakého Ruprechta?“

„Já nevím,“ řekl Karel. „Fakt je, že jsem si už několikrát myslel, že tu strašidla máme. Kolikrát slyším šramot, někdo mi schovává věci...“

„Tak to u nás straší taky,“ odtušila Renata.

„Nevíš jak se jmenovala?“ zeptala se Mirka.

„V kronice je napsáno, že se jmenovala Niša,“ odpověděla Gábina.

„Chudák holka,“ rozlítostnila se Mirka.

„Pfff, takových bylo...“ řekla trochu cynicky Gábina. „Ale teď už toho necháme. Mám pro vás překvapení. Račte mne následovat,“ deklamovala Gábina jako herečka.

Odvedla je do hodovní síně zámečku. Tam byl připraven dlouhý stůl. Na něm talíře, láhve sklenky a všechno stylové, středověké.

Všichni vyvalili oči.

„Sakra Gábino...“ pronesl Karel, když zavřel pusu. „Kdys to stihla?“

Gábina se rozsvítila jako úsporná zářivka. „Dnes ráno, když jsi byl v lese.“ řekla hrdě. „Kdo zapálí oheň?“ ukázala na veliký krb, ve kterém byla narovnána hranice z březových polen, na které by se jistě dala nejedna čarodějnice upéct.

Pochopitelně se o to začali drát všichni. Karel, ale vytrhl dlouhé zápalky z ruky Patrikovi, který se už chystal škrtnout a podal je své ženě.

„Myslím, že za tu nádheru si to zasloužíš,“ a dal jí pusu.

Oheň se rozhořel a polena začala prskat. Bylo tu chladno a proto Karel přinesl další dávku svařáku. V kuchyňce, přiléhající k hodovnímu sálu, holky přichystaly večeři. Ta byla také podřízena středověkému stylu. Pečená zvěřina, zelí a chleba. Orgie.

Venku začal foukat vítr a meluzína houkala v komíně.

Po večeři se vrátili do bytu. Bylo tam přece jen trochu tepleji. V obýváku si pustili hudbu a začali tančit.

Ke Karlovi se přitočila Renata s mobilem v ruce.

„Já nemám signál,“ oznámila.

„Tady jsi hluboko v lese,“ vysvětloval. „Český signál tu není. Někdy sem zabloudí vlny z Rakouska a to taky jen za dobrého počasí, ale u dálnice se teď dokončuje vysílač.“

„A pevnou tu nemáte?“

„Máme. Telefon je v kanceláři muzea.“

„Můžu si tam zajít? Chtěla bych zavolat mamce.“

„Já půjdu s ní,“ přidala se Ivana.

„Dám vám klíč. Trefíte tam? Je to jedna místnost za muzeem.“

„Není to tu zase tak velké,“ ohrnula rozkošný rtík Renata.

Karel jim podal klíče, které vysely na věšáku na chodbě. V kuchyni se podíval na venkovní teploměr. Ukazoval devatenáct stupňů pod nulou a hustě sněžilo. Vrátil se do obýváku, kde se právě zapnula televize, protože zrovna začínal pořad, který zajímal většinu z tohoto spolku. Jako každý rok dávali premiéru nové hry Divadla Járy Cimrmana.

Když pořad skončil, scházela do nového roku hodina a půl.

„Kde je vůbec Ivana a Renata?“ zeptal se Dušan, když mu došlo, že je jich nějak málo.

„Šly telefonovat,“ řekl Karel roztržitě a začal se věnoval chlebíčku, který si do pusy chtěl nasoukat celý, k obveselení publika.

„Ale kdy odešly?“ nenechal se Dušan odbýt a chytil Karla za rameno.

„Před chvílí,“ zahuhlal Karel s plnou pusou. Pak ale dodal: „Vlastně né! Bylo to před tou televizí,“ podíval se na hodinky. „To už jsou skoro dvě hodiny.“

„Půjdeme je najít,“ řekl Dušan trochu naléhavě.

„Neblázni,“ chlácholil ho Karel. „Asi je v muzeu něco zaujalo, nebo se šly najíst do hodovní síně.“

„Stejně se po nich půjdu podívat.“

„Dobře. Jdu s tebou.“

V té chvíli zablikalo světlo.

Karel s Dušanem vyšli na studenou chodbu.

„Ivanóó!“ zavolal Dušan do tmy. „Rozsviť,“ poručil Karlovi.

„Cvak.“

Schodiště zalilo mdlé světlo. Vystoupali k muzeu a když Karel sahal na kliku ozval se příšerný, nelidský jekot, který oba muže přimrazil na místě.

„C-co to bylo?“ vykoktal ze sebe za okamžik Dušan.

„Já nevím. Asi vítr,“ odpovídal šeptem Karel.

„Tak toto nebyl vítr ani omylem,“ nesouhlasil Dušan.

„A co by to mohlo být, nevíš? Asi si z nás holky dělají srandu,“ uklidnil se Karel..

„Ty potvory! To jim vrátíme.“ Očividně i jej přijatelné vysvětlení uklidnilo.

Potichu vstoupili do muzea s úmyslem vyděsit holky. Z venku pronikalo velkými okny přízračné světlo a kreslilo rozmazané tvary po linoleu. Přišli ke kanceláři muzea a s řevem se vrhli dovnitř. Holky tam nebyly, zato kancelář vypadala jinak, než si Karel pamatoval. Místnost byla pobořena a většina nábytku chyběla. Karlovi se zatmělo před očima – Co tady ty holky, proboha, prováděly? Jak tohle vysvětlí?

„Co se to tady stalo?“ zeptal se Dušan.

„To nevím,“ odpověděl Karel, „ale jsem v pěkném průseru.“ Zalomcoval jím vztek. „Kde ty čůzy jsou? Renatóó! Vylezte... Kurva, podívej se na to!“ ukázal na vitrínu, kde bývala kostra čarodějky. Nyní byla rozbitá a kostra zmizela. „Dyť mě za to zavřou! Zbláznily se?“

Znovu se ozval řev.

„Kurva, vylezte!“ zavolal Dušan. „To už není sranda.“

Vztekle dupali k hodovní síni, odkud se řev ozval. Když otevřeli dveře, bylo tam ticho a tma. Karel rozsvítil. To, co uviděli, jim zmrazilo krev v žilách lépe, než mráz venku. To že síň byla také pobořena a část nábytku zmizela, bylo teď vedlejší. Na stole, na bílých ubrusech leželo místo zbytků od večeře rozkuchané lidské tělo. Vše bylo zastříkáno krví a vznášel se tu nepříjemný zápach krve a výkalů. Dušan nekontrolovaně zvracel na koberec. O Karla se pokoušely mrákoty. Vnitřnosti, krev ani zápach mu nevadili. Byl na to zvyklý. Nelišilo se to od vyvrhování zvěře. Avšak zvíře nebylo nikdy tak brutálně roztrháno. Podle obličeje nepoznal čí je to tělo, ale oblečení nasvědčovalo tomu, že je to Renata. Na chvilku mu mozek vypověděl službu. Když znovu přišel k sobě, uviděl Dušana, jak sedí opřen o zeď a kroutí hlavou. Musel ho odvést. Pomohl mu vstát a opustili síň. Uslyšel křik. V hlavě mu vířily myšlenky.

Něco slyší. Je to křik. Lidský křik. Rychle kráčí k bytu. Na schodech potkává Gábinu a Mirku, ječící hrůzou. Gábina se mu snaží něco říci, ale nerozumí jí. Musí si vzít pušku. Gábina jej chytá za ruku a křičí mu do ucha, že Patrik je mrtvý. Gábina je hysterická. Vrazí jí facku. Trochu ji to zklidní.

„Co se stalo, Gábino!“ zaječí na ni.

„Ivana... Zabíjela... Změnila se,“ vyráží mezi vzlyky. „Něco mlela. Nerozuměli jsme jí. Mysleli jsme, že je opilá, ale ona z ničeho nic utrhla Patrikovi hlavu a zakousla se do ní. Utekli jsme.“

„A kde je Luboš?“

„Nevím. Zrovna si odskočil. Nebyl tam, když ta Ivana přišla.“

„Dobře. Počkejte na mě tady. Hned se vrátím.“

„Kam jdeš?“

„Pro pušku.“

Souhlasně a trochu uklidněně kývá.

Světlo znovu zabliká a zhasne. „Do prdele!“ vzteky procedí přes zaťaté zuby. Po paměti jde do bytu. V obýváku se světlo opět probírá, ale asi jen proto, aby se páslo na jeho vyděšené tváři. Třeští oči na spoušť, způsobenou krvavými

orgiemi. Na stole leží Patrikova hlava a připitomělým úsměvem na něj zírá. Z hustoty vzduchu se málem pozvrací. Světlo znovu bliká. Připadá si jako ve filmu od Tarkovského. Dlouhý záběr kamery a mysli si co chceš. Potácí se ven z obýváku a vchází do ložnice. Tma. Šmátrá před sebou a hledá skříň. Najde ji a už třímá brokovnici. Ještě náboje,bleskne mu hlavou. Sehne se ke dnu skříně, když se jej něco studeného dotkne vzadu na krku. Zaječí a narovná se. Pušku nepustí. Mávne jí jako klackem před sebou. Zasáhne a něco se skácí k zemi. Světlo znovu naskočí a ukáže mu oběť. Je to Luboš. Leží na zemi a rukama si tře zraněné místo na hlavě.

„Promiň,“ omlouvá se, „to byl reflex.“

„Karle, to jsi ty? Co se to tady děje?“ pokouší se postavit na nohy. Karel mu pomáhá. „Nějaká svině zabila Patrika. Musíme zavolat policajty.“

V tu chvíli Karlovi dojde, co je za den. Podívá se na hodinky. Je pár minut před půlnocí. Končí rok.

„Máš nějakou flintu i pro mě?“ ptá se Luboš, když vidí Karlovu brokovnici. Karel hmátne do skříně a vytáhne troják. Brokovnici podá Lubošovi. Vytáhne ještě dvě krabičky nábojů a nacpe si je do kapes. Potom ještě podá jednu Lubošovi. Znovu zhasne světlo.

„Baterku,“ řekne Karel spíš pro sebe. V kuchyni vytrhne poslepu celý šuplík z linky a vysype ho na zem. Baterku nenajde, ale stejně poslouží světlo na kolo. S pomocí červeně blikajícího světla najde skutečnou baterku. Prohledávají celý byt, ale nikoho nenacházejí. Při odchodu byt zamykají. Znovu se ozývá řev, odněkud shora. Zaklapne pušku a páskou přilepí baterku k předpažbí. Vyjdou na chodbu. Karel si opře pušku do ramene. Stoupají po schodech. Ženy tu nejsou. Uslyší jejich křik. Rychle vyběhnou navrch. Ve tmě postupují pomalu. Výkřiky ve tmě mrazí. Mají tak sevřené půlky, že každý výkřik málem způsobí znečištění prádla. Když nefunguje elektřina, netopí se. V domě je chladno a přesto jsou oba zpocení a pot jim kape z nosů. Cítí divný smrad. K ženskému křiku se míchá podivné huhlání. Luboše něco švihne do obličeje. Lekne se a střílí. Neví na co. Výstřel zazní v místnosti jako apokalypsa, atomový výbuch a silné zemětřesení dohromady. Karel si cvrkne. Luboš trefil okno. Dovnitř proudí ledový vzduch se sněhovými vločkami. Nepovedenému výstřelu se někdo směje. Karel propátrává prostor před sebou. Teď už to ví jistě. Zešílel. Skleněná vitrína, na kterou je upřen kužel světla, právě odtrhává nohy od podlahy, kde byly přišroubovány. Vzpíná se a strašlivě ječí. Asi strachy.

Všechny exponáty uvnitř se sesypávají na jednu hromadu. Vzápětí skleněná truhla utíká ke schodišti. Karel ji pronásleduje. Seběhnou do sklepa. Truhla si otevře jedny dveře a zamkne se za sebou. Karel zkouší otevřít, ale nejde to. Vrací se do muzea. Už je tu ticho.

„Luboši? Jsi tu?“ zavolá na přítele, na kterého téměř zapomněl.

Uslyší tichý pláč. Světlo baterky přítele vyhledá. Sedí na zemi v tureckém sedu a v náručí objímá torzo zakrváceného Mirčina těla. Po tváři mu tečou slzy.

„Je to Ivana,“ říká Luboš. „Teď je vedle. Našel jsem ji, jak právě trhá Mirčinu hlavu. Střelil jsem jí do krku. Nic jí to neudělalo. Tu pušku můžeš klidně zahodit.“ V hlase a výrazu lze najít zoufalství a rezignaci.

„Kde je Gábina.“

„Někde tady leží.“

Karel zašmátrá světlem po podlaze. Najde svou ženu. Leží na zemi, celá zakrvácená. Poklekne k ní. Žije. Znovu se ozve řev. Uslyší kovové zařinčení. Upře světlo tím směrem. Vidí Luboše, jak zvedá ze země velký keltský bronzový meč a běží ke schodišti. Nechá Gábinu ležet a běží za Lubošem. Ten zmizí v bytě. Dveře jsou rozbity. V obýváku najde Luboše. Stojí rozkročen, v rukou svírá meč a na něco zírá. Zaměří baterku. Nad podlahou se vznáší Ivanino tělo. Vypadá přízračně. Jakoby se do něj navleklo něco většího. Připomíná mu to brouka z Men in Black. Páchne. Z otevřených úst vychází temné hučení. Střílí. Se stvořením s nic neděje, jen hukot přejde v jekot. Proběhne kolem něj křičící konferenční stolek. Luboš se rozmáchne a usekne stvoření nohu. Příšera zakloní hlavu a spadne z ní Ivanina kůže. Odhalí se v celé své příšernosti. Je to mrtvá dívka s ohořelými šaty, která vyřvává do světa bolestivou agónii. Vyrve Lubošovi meč a vrazí mu jej do hrudi. Luboš vyprskne spršku krve, než mu příšera utrhne hlavu. Potom zmizí. Z dálky k němu doléhá jekot. Uvědomí si, že to křičí on. Musí odsud pryč. Jediná naděje je auto. Telefonem nikoho nepřivolá. Z venku se ozvou výstřely a výbuchy. Oknem proniká blikavá záře. Půlnoc. Ve městě začaly ohňostroje. Rozběhne se k muzeu pro Gábinu. V zámečku je absolutní ticho, které několikrát přeruší řev strašidla. Potichu najde Gábinu a zvedne ji do náruče. Snese ji do garáže a uloží do auta. Pak si vzpomene na psa. Vrátí se pro něj. Sotva však otevře dveře, pes někam uteče. Musí ho najít. Prohledává zámeček. Místnost po místnosti. Nejdřív sklep. Nejdříve sklep. Většina dveří nejde otevřít. Jsou

zamčeny, ačkoli by být neměly. Najde sekeru a jedny dveře rozseká. Za nimi najde ukrytý nějaký nábytek z ložnice.

Slyší štěkot. Vychází z bytu. Rozběhne se tam. Vběhne do obýváku a vytrhne meč z Lubošova těla. Štěkot se změní ve vytí, které vychází z jídelny. A tam ji najde. Netvora. Stojí naproti němu a v ruce drží za uši hlavu Elzy. Komíhá se jí u kolena. Vzteky ve rozmáchne a sekne potvoru do krku. Meč uvízne v páteři. V tom okamžiku začne stará dubová knihovna, napěchovaná knihami, ječet a vypadává z ní zasouvací sklo. Pohne se a uteče za dveří. Ozve se slabé pípání. Potvora si vytrhne meč z krku, zahodí ho a potichu řekne – „Nišáá!“

„Pusť ty uši! Svině!“

Karel nepříčetně řve. Doufá, že to příšeru zažene, nebo mu někdo přijde na pomoc. Nic z toho se však nestane. Potvora jej chytne do rukou a začne s ním třást, jako s panenkou. Pak ho položí na zem a chytne mu do rukou hlavu. Je se vším smířen. Teď už se nemůže stát nic jiného než... Zavře oči.

Když je znovu otevřel, ležel ve své posteli a zírala na něj rozespalá Gábina. Na stolku pípal budík.

„Proboha,“ řekla manželka trochu vyděšeně, „co se ti to zase zdálo?“

„To byl sen?“ zeptal nevěřícně a objal svou nic nechápající ženu. Potom vstal. V kuchyni si udělal snídani a hlavou mu znovu projel ten noční horor. Po druhém rohlíku už myslel na dnešního Silvestra a začal se těšit. Teď ráno musel do lesa nakrmit zvěř.

Oblekl se a zašel do sklepa pro Elzu. K jeho velkému překvapení dveře od kumbálu nešly otevřít. Chtěl je vyrazit, ale nešlo to a bolelo to. V dílně si vzal rýč. Pak ho to trklo…Zahodil rýč a rozběhl se k bytu. V obýváku chyběl konferenční stolek...

Čas švábůDíl 1.

Policejní detektiv poručík Ilja Tománek je po přestřelce v obchodě odstaven od všech důležitých případů. Řeší banální případy drobných odcizených předmětů, zatoulaných zvířat. Jednoho dne dostane ten nejhorší případ, jaký mohl dostat. Případem se zaobírá s největší nechutí, ale indicie ho dovedou k velkému

případu, kde se setkává s malými tvory a jejich velmi vyspělou umělou inteligencí, původně ovládanou lidmi.

Ilja seděl na pohovce, sledoval televizní zprávy. Usrkával malými doušky horký čaj své oblíbené značky. Byly to jako vždy nudné zprávy, samé vraždy, násilí, drogy, moderní způsob života. Nahmatal v přítmí dálkový ovladač a přepnul na další kanál. Měl však smůlu, právě odbilo půl osmé a všechny čtyři kanály se předháněly v krutějších či kurióznějších šotech. Zprávy ho natolik nudily, že si lehl, přivřel víčka a snažil se chytit dřímotu, která právě na něj šla. Už pomaloučku upadal do sladkého spánku, když jedním uchem zaslechl zprávu regionální reportérky, která zpovídala starší paní. Důchodkyně si stěžovala na vykradené rádio, s kterým byla po mnoho let spokojená. Zpráva ho natolik rozrušila, že se posadil. „Babo jedna, ani nevíš, co říkáš. Rádio ti ukradli a ne vykradli, máš sklerózu,“ promlouval na starší paní v obrazovce. Jeho ironický posměch plynul do prázdnoty bytu bez jakékoliv reakce. Ještě více znechucen zprávou vypnul televizi, opět zalehl na kanape a dál se oddával přerušené dřímotě, která pozvolna přecházela ve spánek.Jako každé ráno vstoupil do policejní budovy a zasedl za svůj stále prázdný stůl. Žádné vzkazy na stole neležely, na záznamníku žádný záznam a do počítače se raději ani nedíval, věděl, že v poště taky nic nebude. Zabořil se do křesla a oddával se každodennímu lelkování, i když v kanceláři byl hluk od pobíhajících uniformovaných osob sem a tam. Měl smůlu, že momentálně nepracoval na žádném případě. Tehdy, když zde nastoupil, byl zelenáč, jako každý nováček se svými ambicemi si docela slušně vedl. Šel z jednoho případu do druhého jako buldok. Výsledky jeho práce byly nadprůměrné, až mu spolupracovníci záviděli. Vloni si u šéfa i ostatních udělal pořádnou ostudu.Ze vzpomínání na zlaté časy ho probral jeho bývalý starší parťák Viktor. Hlavně u něj si ušil z ostudy kabát. Zacloumal jeho ramenem a ušklíbl se. „Poručíku, máš jít za šéfem, má pro tebe jemnou prácičku,“ smál se hlasitě na celou kancelář, až se zakuckal. „Ztratila se asi peněženka, měl bys pospíchat, ať neztratíš horkou stopu,“ rozesmál se ještě více a přitom se plácal do stehen.Ilja pln ponížení vstal, podíval se na smějícího se Viktora. „Opravdu je to peněženka?“ zeptal se smutně, což neměl dělat.Na ta slova se bývalý parťák opřel rukama do jeho stolu, protože dostal záchvat smíchu. Jeho hlasitý smích se nesl místností, až se spolupracovníci zastavovali a dávali se také do smíchu. Chechtot se jako vlna.Dlouho nedostal žádný pořádný případ od té doby, co zbrkle jednal a zklamal. Ani obyčejné vloupání nedostal, jen samé ztracené peněženky a zatoulané kočky. Jeho úspěšnost pátrání a vyřešení případu byla nyní nulová. Ani do hlášení neměl pořádně co napsat. Nechtěl sedět na zadku. Potřeboval vyjít do

terénu na čerstvý vzduch a pracovat, vydal se vstříc šéfovým dveřím. Náčelník už Ilju netrpělivě očekával, pohlédl na něj žádostivým a smutným pohledem. „Víš, Iljo, mám pro tebe práci. Není to žádná peněženka, ale vykradené rádio,“ začínal na něj jít opatrně.Ilja se na něj podíval podezřívavým pohledem, protože podobnou blbost slyšel včera večer v regionálních zprávách.„Nedívej se na mne tak blbě,“ okřikl ho přísně náčelník. „Ano, rádio někdo vykradl. Já vím, zní to dost neuvěřitelně, ale zloděj si dal tu práci, že rádio rozebral, vyndal střeva, zase složil a položil nepotřebný přístroj zpět na původní místo. Nechápu, proč si zloděj dal takovou práci. Jednodušší by bylo rádio ukrást.“ Ilja se nadechoval, že něco řekne, ale náčelník ho umlčel mávnutí rukou.„Já vím, já vím, je to blbý případ, ale žádný jiný ti dát nemohu. Víš přece, že s tebou nikdo nechce dělat. Nejsi spolehlivý, pamatuješ? Udělal jsi v tom obchodě chybu, spěchal jsi a nečekal na posily. Vešel jsi dovnitř a deset rukojmích a dva policisté z našeho sboru zůstali ležet na podlaze. Byla to jatka a navíc postřelili Viktora jen kvůli tobě,“ ukázal na něj prstem, „doufám, že jsi chápavý a nebudu se muset opakovat. Kdybych neznal tvého tátu, tak už tu dávno neděláš, suspendovali by tě. Víš, co mi dalo za práci přemluvit hodně velkých zvířat a zaručit se za tebe?“Ilja zatnul zuby a pokrčil rty. Věděl, že tehdy udělal chybu a musel za ni stále pykat. Za zády se mu všichni smáli a dělali posměšky. Dostával čím dál horší případy. Kolikrát přemýšlel, že opustí policejní sbor a začne pracovat rukama. Ale tady začít nikde nemohl, skoro každý ho zde znal ze zpráv a nikdo neměl zájem zaměstnat policajta.Než stačil zavřít za sebou dveře, náčelník za ním ještě volal:„Prosím tě, zkus tento trapný případ vyřešit. Jistě je to jen kanadský žertík. Vnoučata potřebovala nějakou součástku a tak si ji vzala. No řekni, proč by někdo potřeboval něco ze starého rádia. Dnes, když dojdou baterie, tak se krám hodí do koše a koupí se nový. Ale bába podala trestní oznámení na neznámého pachatele, má na to právo a my se musíme případem zabývat. Prosím tě, nezlob se, opravdu pro tebe nic jiného nemám. Víš,“ poškrábal se na hlavě. Hledal správná slova. „Ty máš odlišné vyšetřovací metody než ostatní…“„Jaké jiné vyšetřovací metody,“ divil se jeho slovům. Nikdo mu takovou věc nikdy nesdělil. Ani Viktor, ke kterému byl po zdárném ukončení akademie přidělen jako nováček. Setrval s ním až do onoho incidentu v obchodě. Nikdy se však nezmínil, že něco dělá špatně. Pokud měl výsledky, chválili ho a povyšovali, pomyslel si. Nyní žádné výsledky neměl a už se na něm hledaly chyby.„Ptáš se na okolnosti zcela jinak a tím vedeš vyšetřování jiným směrem. Ptáš se

na drobnosti, které úzce s případem nesouvisí,“ vytýkal mu.„Ale vždycky jsem případ dovedl do konce, i když, ehm, jinou cestou. Nemám pravdu?“Náčelník se na něj podíval přísně, neměl rád, když mu někdo odporoval. Nakonec spráskl nevinně rukama a strčil Iljovi složku do rukou.Sklopil zarmouceně oči a odešel. Do složky se ani pořádně nepodíval a dostavil se na určenou adresu. Nohy ho strašně bolely. Auto k dispozici nedostal, na prkotiny prý se nedávají a tak musel šlapat pěšky. Chtěl zazvonit, ale žádný zvonek na zídce nenašel, tak zkusil zavolat. Ať volal jak volal, nikdo se ve dveřích domu neukázal. Ani záclona v pootevřeném okně se nepohnula, kde rádio hrálo na plné pecky. A tak vzal za kliku od branky, dvířka se se skřípotem otevřela. Bába musí být doma, když nemá zamčeno, pomyslel si a vešel do malé, dobře udržované předzahrádky plné květin rozmanitých druhů.„Je tu někdo? Paní Zelnerová, jste doma?“ Křičel ve snaze překřičet hlasitě puštěný tranzistor. Několikrát slušně zaklepal na dveře, pak nedočkavě zabouchal pěstí. „Paní Zelnerová jste doma?“ Nikdo se stále neozýval a tak znova vzal za kliku. Západka povolila, otevřel dveře.„Hledáte někoho?“ ozval se pojednou výhružný hlas za jeho zády, až se lekl. Otočil se. Spatřil starší menší dámu, třímající v rukou motyčku, proměněnou ve zbraň.„Ano, hledám paní Zelnerovou,“ odpověděl dosti nahlas, jelikož přijímač stále hlasitě kvílel.„Co ji chcete,“ ptala se stařenka.„Jsem od policie, poručík Ilja Tománek a hledám paní Zelnerovou, jsem tu kvůli tomu rádiu,“ vytáhl z kapsy průkaz s odznakem. Paní si odznak pozorně prohlédla a odložila motyku. „Tak pojď panáčku dál, to jsem já, ukáži ti ho.“ Vešly do předsíně, potom do kuchyně. Paní ztlumila rádio na okně a donesla druhé, jak říkala to vykradené. Ilja si ho zběžně prohlédl a položil ho na stůl. Paní se na něj zadívala přísným pohledem a pronesla ještě přísnějším hlasem: „To je všechno? Já myslela, že si ho vezmete s sebou na rozbor a sejmete otisky.“Poručík jen pokrčil obočím, nevěděl co má na rádiu více prohlížet. „Otisky těžko sejmu, když jste ho držela několikrát v ruce a na rozbor, jak vy říkáte, ho brát nebudu, není proč,“ řekl přísněji.„Jak to, není proč. V tom rádiu nic není, zůstal jen obal a knoflíky,“ začala se paní čertit.„Uklidněte se paní Zelnerová, tím mi nepomůžete, raději mi řekněte jak se to stalo. Takhle mi více pomůžete k objasnění případu, budu znát okolnosti,“

povzdechl si nad takovým bezvýznamným případem.Paní se rázem upokojila, zvýšený hlas poručíkem zabral. Natočila si trochu vody, napila se a začala vyprávět. „Večer jsem rádio vypnula, tak jako pokaždé a šla si lehnout. Ono totiž hraje celé dny zrovna jako toto zánovní na okně. Ráno ho chci zapnout a ono nic, ani nezachrčelo. Tak jsem se podívala na šňůru, byla ve zdi. Párkrát jsem do toho krámu bouchla, to dělám vždy, když potvora stávkuje a zase nic. Tak jsem ho vzala a šla s ním do opravny. Naštěstí není opravna daleko, je hned tady za rohem, já totiž už toho moc nenachodím. Chtěla jsem, aby mi tam opravář zapájel vypadlý drát. Už několikrát se mi to stalo, když vítr přibouchl okno a rádio spadlo na zem. Rádio bylo totiž nezmar, to by jiné nevydrželo. Chodím do opravny dost často a tak mladík rádio rozebral před mýma očima, abych ho nezdržovala. Vevnitř rádia byla jen zelená deska s dírami. Já tedy tomu nerozumím, ale v těch dírkách muselo něco být, jinak by nemohlo hrát. Mladík si myslel, že je to žert, ale měl pochopení a prodal mi toto opotřebené za sto korun,“ ukazovala na rádio na okně, „to je tak všechno, víc vám nepovím.“Ilja si vše zapisoval. Poté co dopsal, se ještě zeptal na příbuzné, děti, kamarády, vnoučata. Ale nikoho neměla, takže mu nijak nepomohla. Vzal si rádio a vydal se za opravářem, očekával, že se dozví více. Ještě před brankou si paní vzpomněla na pečovatelskou službu, co dojíždí jednou týdně, ale i tato informace nijak nepomohla.Sotva vešel do opravny, prodavač od pultu na něj zvolal: „Hele policajt, co ode mne chcete. Na ty všechny krámy mám doklad,“ poukazoval rukou kolem sebe, hlavně na stojící hromadu vyřazených přijímačů opodál u výlohy.Nejprve Ilju udivilo, že ho prodavač poznal, ale poslední dobou už si zvykl. „Jak jste poznal, že jsem od policie,“ zeptal se a ukázal služební průkaz. Čekal známou odpověď, z televize. „To je jasný, takhle oháknutý zákazníci, mi sem nechodí a navíc máte rádio paní Zelnerové, ta by ho z ruky nikomu nedala,“ odpověděl prodavač tetovaný snad po celém těle, podobající se chodící tapetě.Byl strašně rád, že z něj nevypadlo, policajt, který nechal zemřít dvanáct lidí, jak obvykle slýchával. „Takže víte na co se budu ptát. Mohl byste rádio otevřít, chtěl bych se také podívat dovnitř.“Prodavač se trochu zašklebil, protože mu nebylo nic jasné, ale přesto vytáhl sadu šroubováků a dal se do práce, přitom začal sám vyprávět, aniž by se ho poručík na něco ptal. „Bába sem chodí s tím rádiem co chvíli. Vždycky se v tom pohrabu a zas ta škatule jede dál. Víte, že jsem dokonce rád, že ho někdo vybrakoval. Zbavil jsem se aspoň jedné z těch opotřebených věciček kolem, funguji totiž něco jako zastavárna,“ ukázal na zaprášenou hromadu televizorů a

rádií z dob komunismu u výlohy, na kterou před chvíli ukázal. Obratně vyšrouboval poslední šroubek a naučeným pohybem otevřel obal. „Tak se na to podívejte. Ten, kdo toto udělal, musel být profík.“„Proč si zrovna myslíte, že to udělal profík. Já na tom nic nevidím. Vidím jen, že chybí veškeré součástky,“ prohlásil, když spatřil zcela prázdnou zelenou desku s drobnými otvory.„To jo, jen trafo zůstalo, což je divné. Víte, tyto součástky jsou už nepotřebné. Dnes se všechno cpe do integrovaných obvodů a mikroprocesorů. Rádio bylo vyrobeno v roce 1981, za totality chápete? Trafo se hodí vždycky, zato součástky jsou na hovno. Podívejte se kolem, já takových součástek mám plno a nemám je pořádně do čeho dát, prostě jsou k ničemu. Pasují jen do takového rádia, co jste donesl, do nových jsou potřeba integrované obvody,“ prskal naštvaně obchodník.„Proč si tedy myslíte, že ten co odpájel součástky, byl profík,“ zeptal se znova, protože odpověď mu nestačila.„Jak se to vezme profík, profík by si vzal trafo a na součástky by se vyprdl. Spíš si myslím, že byl profík v profesionálně odpájených součástkách. Podívejte se pořádně na základní desku. Je úplně čistá, žádné smítko, ani kapička cínu. Jako by ani deska nebyla nikdy osázená součástkami a zapájená.“

Ilja si vzal desku do ruky a prohlížel si ji z obou stran, opravdu vypadala jako nová. Drala se mu myšlenka, že někdo desky jen zaměnil, zeptal se na tuto možnost. „Blázníte? Kde by ji dnes sehnal,“ vyprskl prodavač smíchy, vzal desku do ruky a naklonil se více k poručíkovi. „Vidíte tento škrábanec? Ten jsem tam udělal já,“ poukazoval hrdě na tenkou čárku. „Potřeboval jsem tento okruh přerušit. Napájel jsem tam drát a odpor a navedl okruh jinudy. Je to obvyklé řešení, pokud nechce zákazník moc platit.“Ať se díval, jak se díval, nic pořádného neviděl, jen drobnou rýhu sotva okem viditelnou, která jednu cestičku tištěného spoje přerušovala. Neviděl žádný smysl v pracném vymontování součástek z rádia, když kousek dál od bydliště babky stála opravna s mnoha součástkami. Ušetřil by si zloděj přece starosti. Pro jistotu si vezme rádio s sebou a dá ho přece jen do laboratoře, třeba technici něco najdou, uvažoval.Nechal si rádio od opraváře znova složit a vykročil k policejní stanici. Cestou se zastavil u paní Zelnerové a poprosil ji o zapůjčení předmětu doličného na delší dobu. Nechtěl, aby si bába myslela, že ho hodil do popelnice. Ta s radostí souhlasila.Druhého dne odpoledne ležely výsledky na stole i s nepoužitelným přijímačem. Zpráva říkala, že rádio bylo značně opotřebované, součástky profesionálně

odpájené. Dírka na zadní straně vznikla v nedávné době ostrým předmětem. Několikrát zprávu ještě přečetl, ale žádné další informace, kterých by se chytil, nenašel. Vzal rádio do rukou a hledal malou dírku označenou techniky. Na zadní straně úplně vespod, tam, kde byla přívodní šňůra, vězela malá dírka. Byla to vlastně jen dírečka sotva na první pohled viditelná. Moucha by měla co dělat, aby se protáhla. Nechápal, proč si zloděj dal takovou práci s dírkou. Pachatel nemohl přece součástky vytáhnout tímto otvorem, to byl nesmysl, jednodušší bylo rádio přece rozebrat, brblal si sám pro sebe. Jedno věděl jistě, dírka byla vytvořena úmyslně, ale nevěděl proč. Nevěděl si rady, jediné co ho v tuto chvíli napadlo, že zajde za paní Zelnerovou a opravářem, zda někdo z nich tu dírku neudělal, když v tom zazvonil telefon. Na druhé straně se ozval líbezný hlas Martiny, náčelníkovy sekretářky. Vždycky se na něj mile usmívala a měla pro něj dobrou radu či informaci. Před čtrnácti dny se vdala, čehož upřímně litoval. Líbila se mu, ale nikdy neměl čas jí pozvat na rande. Stále pracoval a škrábal se na pomyslném žebříku hodnot nahoru. Nakonec ho předběhl frajírek z vedlejšího oddělení.„Hele, ty děláš na tom tranďáku?“ ptal se její tenký, pro něj líbezný hlas.„Dělám, ale nic nemám, jestli se ptá náčelník,“ odpověděl pohotově.„Ne, náčelník se neptá,“ řekla něžně. „Volám z vlastní iniciativy, chci ti pomoct. Můj známý, si koupil novou Fabii...“ „Co mám dělat s tvým známým a jak do toho zapadá auto,“ skočil do řeči Martině. Vždycky všechno natahovala, jako by ji dělalo radost, škádlit zrovna jeho.„Počkej, je mi tě líto a chci pomoct, tak poslouchej:Fabie měla úplně nové rádio. Sotva měl auto a autorádio měsíc, tak mu ho někdo dokonale očesal ze zamknuté garáže. Rádio bylo vybrakované, tak jako to, co máš na stole, četla jsem zprávu, když jsi byl na obědě. Ještě něco ti chci říci. Dnes se montuje do motoru nějaký počítač a ten také zmizel.“„Řídící jednotka a ne počítač, také ho mám ve Favoritu,“ musel jí opravit. Některé ženy nedovedly vůbec pochopit princip motoru.„Měl auto v záruce a tak šel závadu reklamovat,“ pokračovala, aniž by zareagovala na jeho poznámku a dál mlela jak kafe mlýnek. „V servisu mu řekli, že to není na reklamaci, ale na policii. Takže to nahlásil, jenže měsíc s tím nikdo nehnul, případ odložili ad akta a založili ho do archívu. Víš co je na tom ještě zajímavého?“ „To tedy nevím,“ odpověděl netrpělivě.„Bydlí na konci té samé ulice, co babka, která podala trestní oznámení na neznámého pachatele.“ „Díky, díky, jsi moje zlatíčko. Pokud něco něco podobného tvá ouška zachytí, tak mi tvá pusinka všechno poví, že?“ flirtoval. Rázem se v jeho těle

rozpumpovala krev, případ ho začal zajímat. Pln elánu si vyzdvihl složku z archívu a studoval ji. Nebylo vlastně co studovat, jen pár strohých faktů, která se nápadně shodovala s případem paní Zelnerové. Na vyvrtanou dírku do zadní části rádia zapomněl. Zvedl telefon a domluvil si schůzku s majitelem Fabie a šel klidně domů. Musel si přece všechno nechat projít hlavou.Ráno se hned vydal do Sadové ulice svým vozem. Místo toho, aby jako vždy zasedl za svůj stále prázdný stůl a civěl do stropu. Už mu chyběla práce v terénu. Chvíli se musel do domu dobývat, než přišel někdo otevřít. Majitel Fabie neměl moc radost, že tak brzy vstával, ještě cestou k brance si zavazoval župan na uzel. Jeho věk odhadoval na pětapadesát let.V kuchyni přijal poručík nabízené místo u stolu, posadil se. „Takže vám odcizili rádio a vstřikovací jednotku z motoru, pane Lagris? Vypovídal jste tak do protokolu,“ začal s výslechem Ilja.„Neukradli mi rádio, ale vybrakovali, zůstal jen obal s ovládacími prvky a displej, tak jako vstřikovací jednotka. Součástky záhadným způsobem zmizely. Musel jsem všechno koupit, pojistka se totiž na takové věci nevztahuje. Člověk si platí pojistku a pak má jen problémy. Víte co mi řekli na pojišťovně?“ Ilja jen zakroutil hlavou. „Prý jsem si auto vykradl sám a pokouším se o podvod,“ rozeřval se vztekle Lagris. „Já nemám zapotřebí dělat několikatisícové podvůdky s pojišťovnou, mám prosperující firmu,“ stále křičel a prskal. „Řekněte, je to normální, aby zloděj odemkl branku, pak garáž a nakonec zamknuté auto? Pak si dal tu práci s rozebíráním a skládáním rádia? Opět zavřel za sebou dveře a zamkl? To nedává smysl,“ začal krotit svou zlost. „Dobrá, já vás chápu, pane Lagris,“ uklidňoval ještě značně rozčíleného podnikatele, který se červenal zlostí. „Spíše bych si potřeboval prohlédnout autorádio a vstřikovací jednotku, popřípadě je dát na expertízu. Nevíte, kdo ty věci má?“ obezřetně se ptal, aby jej opět neuvedl do varu.„Všechno mám já, víte, co mi dalo práce, než mi všechno dali. Ani si nedovedete představit, jaký cirkus jsem v servisu udělal,“ prohrábl si vlasy rukama, „teď věci leží v garáži bez užitku. Víte, v tom rozčilení jsem všechno chtěl zpátky, aniž bych si uvědomoval, že mi věci k ničemu nejsou,“ najednou se zkrotil a byl jako beránek. Poškrábal se v neoholeném strništi, jako by přemýšlel. „Jestli ty věci chcete, dám vám je. Pojďte se mnou do garáže,“ rozhodl se najednou podnikatel.Z kuchyně se vydali po schodech dolů do garáže. V garáži roztáhl Lagris závěs na regálu a vytáhl autorádio, vstřikovací jednotku a podával je Iljovi. Díval se na věci, jako by se chtěl s nimi rozloučit. „Takže je nepotřebujete,“ zeptal se pro jistotu.„Klidně si je vezměte, jen se to tu bude válet tak dlouho, až všechno vyhodím

do popelnice,“ odpověděl, pomalu se slzami v očích.Ilja věděl, že chlapíkovi bylo věcí líto. Všiml si totiž, že má garáž nacpanou náhradními díly na starou sto dvacítku i na Favorita. V regálu ležel startér, světla a kdo ví, co ještě se ukrývalo v originálně zabalených krabicích. Pan podnikatel byl ze staré školy, vše pečlivě schovával, i když uložené věci nebily k ničemu.„Mám ještě rutinní otázku, neviděl jste v inkriminovanou dobu něco podezřelého?“ tato otázka Iljovi chyběla, už dlouho ji nevyslovil.„Ne, já mám hodně práce a trávím spoustu času na cestách. Vracím se dost pozdě večer. Na sledování okolí nemám čas.“Poručík pokýval souhlasně hlavou. Lagris ho vyprovodil k autu přes garáž. Byl rád, že si vzal své auto, jinak by neměl darované věci jak odnést. Když odjížděl, přemýšlel, proč zloděj, který se tak galantně vloupal do garáže, plné až skoro po strop s naditými lahůdkami, si nic nevzal, jen pár součástek z auta. V garáži bylo auto za víc jak půl miliónu, nové náhradní díly, horská kola a lyže pro celou rodinu. Pro zloděje to byly samé delikatesy a ten trouba si nic nevzal. Takové horské kolo se dalo rychle a bez problému zpeněžit v hospodě.Celý týden se nic nedělo a tak chodil do archívu a hledal podobné případy, avšak bezvýsledně. Hledal také něco o jeho tehdejším případu, když už zalezl do hlubokých útrob archívu, ale žádnou složku však nenalezl. Jako by se nikdy nic nepřihodilo. V laboratoři z něj také neměli moc radost, technici se vymlouvali na mnoho práce a na urgentní případy, ale nakonec je přemluvil.V pátek dostal konečně výsledky z laboratoře a tak studoval lejstra a předměty doličné. Autorádio bylo čisté, bez součástek, jako by základní deska nebyla nikdy osázená součástkami, ani kapička cínu nezůstala, jako u rádia paní Zelnerové. Opět byl na začátku případu. Zdálo se, že s případem nepohne, rovněž nebude mít co napsat náčelníkovi do hlášení. Jenže pak si ještě jednou výsledky z laboratoře přečetl a zaujala ho zmínka o malých otvorech. Vzal si torzo řídící jednotky a prohlížel si ji. Opravdu tam byl vytvořen otvor. Jak se technici zmiňovali, musel otvor vzniknout velmi ostrým předmětem. Takže přece jen mohl něco napsat do hlášení. Na druhé straně jedno nechápal, proč pachatel bral součástky tak složitým způsobem. Mohl věci klidně odcizit, součástky vymontovat a zbytek zahodit. Ještě jedna věc mu nešla na rozum, za jakým účelem dírky pachatel vyvrtal. Nedělal je tam přece pro nic za nic. Musel mít k takovému počínání důvod. Případ ho začal zajímat čím dál tím více. Nějak se do něj zažíral, tak jako dříve do jiných případů. Na přemýšlení měl celý víkend, doufal, že na něco přijde.V sobotu si lámal hlavu s případem dlouho do noci, leč na nic nepřišel. Až brzy v neděli ráno zvonil telefon. Dlouho vyzváněl a stále nedával pokoj. Znechuceně vstal, došoural se do předsíně a zdvihl sluchátko: „Tománek

prosím,“ řekl ještě v ospalém stavu a dlouze si zívl.„Ahoj, to jsem já Martina,“ špitla, „mám znova něco pro tebe. Volali mi z dispečinku a hledali náčelníka. No a má ženská intuice mi napověděla, abych se zeptala, proč ho potřebují zrovna v neděli brzy ráno. No a dozvěděla jsem se, že je vykradený obchod s elektronikou a víš kde?“ tázala se rozespalého poručíka a napínala ho.„To nevím, právě jsi mne vytáhla z postele,“ ospale zívl do telefonu.„Tomu nebudeš věřit v Husově ulici, kousek od místa kde bydlí ta babka, jenže z druhé strany. Je to čerstvá stopa, jistě tam jsou ještě technici, tak tam jeď,“ doporučovala Martina rozespalému Tománkovi.„Proč mne nezavolali, je to přece můj případ,“ málem vybuchl zlostí. Měl strach, že mu jediný případ po dlouhé době vezmou.„No asi proto, že jde o klasické vloupání a tvého případu se to netýká.“„Tak proč mi voláš a taháš mě z postele, když je to klasické vloupání,“ téměř se rozčílil na Martinu, ale krotil svůj temperament, nemohla za svou snaživost.„No já myslela, když je to poblíž,“ omlouvala se.„Tak dobrá a promiň, že jsem po tobě vyjel. Já se tam podívám,“ také se omlouval. Nechtěl se na ní rozčílit.Rozmýšlel se, jestli tam má zajet. Jenže usoudil, že si zprávu přečte zítra ráno v práci. Udělal si čaj, když už byl vzhůru. Musel uznat, že mu Martina pomáhala, aspoň jeden člověk z policejní budovy ho měl rád.Chodil po bytě a nevěděl, zda má nanovo ulehnout a dohnat přerušený spánek anebo být vzhůru. Na stole ležel vypnutý mobil a tak ho zapnul. Sotva se mobil přihlásil do sítě, už zvonil: „Tománek prosím,“ ohlásil se dnes již podruhé.„No konečně, že to zvedneš. Přijeď do Husovy ulice, je tu vloupání do opravny elektrospotřebičů. Myslím, že je tu něco pro tebe,“ oznamoval hlas náčelníka.„Něco pro mne?“ ptal se udiveně. Byl to druhý člověk, který ho o opravně elektrospotřebičů informoval. Chtěl říci, že už zná předběžné okolnosti, jenže si to najednou rozmyslel. Nemohl prásknout svého informátora a to ještě tak atraktivní ženu, která mu pomáhala.„Jo, pro tebe a neptej se tak blbě. Četl jsem v pátek tvé hlášení. Jsou zde stejné znaky jako u toho chlapa v garáži. Také se tu ze zamčeného obchodu ztratily součástky, tak přijeď,“ rozkazoval. Ilja si okamžitě strčil krajíc suchého chleba do pusy a honem se převlékal z pyžama. Nalil do sebe ještě horký čaj a už uháněl do opravny, šlapal přitom na pedál akcelerátoru jako by auto ukradl. Měl štěstí, že byla neděle a městský provoz hned po ránu nebyl tak velký. Až v Husově ulici míjel protijedoucí policejní vozy, zvolnil svoji jízdu. Před opravnou stály tři auta, náčelníkův nablýskaný černý Mercedes, policejní vůz s technickým zabezpečením a

sanitka. Vystoupil z auta a zamyslel se nad tím, kde náčelník vzal tolik peněz, když si dovedl koupit Mercedes. Avšak koupil si ho až po tom incidentu v obchodě. On to odnesl a náčelník… A co tu dělá sanitka? Sotva vešel do opravny, zarazil svůj tok myšlenek. Náčelníkův hlas se ozýval po celé místnosti. „Konečně, běž nejprve za doktorem, pak ti vysvětlím okolnosti,“ odháněl ho od hloučku techniků.Doktora dlouho neviděl. Shodou okolností to byl lékař, který byl v obchodě po přestřelce. Doktor se skláněl nad prodavačem a opravářem v jedné osobě, který vypadal jako barevná tapeta. Měl už tu čest hovořit s tímto křížencem omalovánky a člověka. S doktorem si vyměnili několik uštěpačných poznámek a doktor se dal do řeči. „Zavolali mne, abych uklidnil a ošetřil tohoto pacienta. Blábolil něco o švábech, prý ho pokousali, ale žádní se nenašli. Držel pod krkem i náčelníka. Tak jsem mu dal něco na uklidněnou. Jediný fakt je, že měl na nohou škrábance. Byly čerstvé a tak jsem je ošetřil, nevím, od čeho mohou být. To se ho musíš zeptat až přijde k sobě. Podívej se,“ nadzvedl nohavice pyžama tetovanému muži, který seděl s upřeným pohledem ke stropu. Opravdu měl obě nohy poškrábané, jako by běhal právě v lese v ostružiní.„Jestli jsi tam skončil, tak pojď sem,“ volal náčelník Ilju opět k sobě. Zanechal tedy doktora se svým pacientem a šel za náčelníkem. Tušil, že jeho případ dostane konečně spád.„Podívej se, Iljo,“ začal náčelník mile. „Je to divný případ, dveře zamknuté, zámek neporušený. Hysterický opravář, který mne držel za límec a tvrdil, že ho vykradli švábi, no prostě to nedává ani hlavu, ani patu. Zmizely součástky levné i drahé. Je to záhada, kam se poděly součástky a kdo je to vůbec za zloděje. Žádné otisky prstů, žádné stopy na zemi, jako by se pohyboval vzduchem. Ještě toto, podívej se,“ ukázal na dlouhý stůl s proděravělými šuplíky. Jako by někdo do nich vyvrtal dírky. Setkal se už s takovou prací na rádiu od paní Zelnerové a věcech Lagrise. Případy spolu souvisely, měl z toho radost.„Nesměj se a raději mi řekni, co mi k tomu můžeš říci,“ vyrušil ho náčelník z uvažování nad dírami v šuplících. „Nevím,“ odpověděl a pokrčil rameny. V tomto případě však neměl ještě příležitost něco zjistit.„Ty nevíš?“ rozčílil se náčelník. „Víš co, zůstaň tu a porozhlédni se kolem, třeba na něco přijdeš. Nezapomeň pohlídat prodavače, za chvíli přijde k sobě a udělej s ním předběžný výslech,“ vydával rozkazy. Pak zavolal na techniky a doktora, byli zrovna hotovi. Odešli z opravny, sedli do aut a odjeli k rodinnému krbu plného pohody. Náčelník chvíli postával před autem, najednou se rozmyslel a vrátil se do opravny. Zavolal si znova Ilju. „Poslouchej, hleď

případ rychle vyřešit. Spravíš si tak reputaci a budeš dostávat normální případy,“ plácl ho po rameni, otočil se a bez dalších slov zamířil k autu.Zůstal v obchodě sám s prodavačem, který se právě probíral. Náčelníkova slova se mu zpět vybavovala. Šlo o podobná slova, která slyšel, když nastupoval na oddělení. Hleděl si vždycky svého a snažil se. Jenže v tom obchodě přehnal svou iniciativu, avšak stejně tam něco nehrálo. Tehdy si odtud odnesl maličkost, aniž by o tom někdo věděl. Měl jistou věc doličnou v rukou, která moc nezapadala do právě zpackaného případu. A právě tento případ se tehdy velice rychle smetl ze stolu. Hodnost poručíka mu zůstala, což se nestávalo. Vždycky, když se dělal pořádek, degradovalo se. Někde byl zakopaný pes a on pořádně nevěděl kde.Chodil po prodejně a hledal, čeho by se mohl chytit, jisté drobnosti, avšak stále nic nenalézal. Případ byl o to zajímavější, že vystavené zboží u výlohy, které před časem viděl, nebylo nijak poškozené. Vyzkoušel si je a všechny fungovaly. Musel sice některým starším ojetinám trochu domluvit, ale jinak hrály. Opravář vše sledoval nepřítomným pohledem, už přišel k sobě.Dál hledal a objevil malý kuchyňský kout za závěsem. Drze připravil kávu pro sebe i pro majitele, který stále seděl v ošuntělém křesle. Kávu položil na stůl, který sloužil jako prodejní pult a znova si prohlížel provrtané šuplíky. Všechny šuplíky měly po jedné dírce, větší či menší. Nepochopil, proč je tam záhadný pachatel vyvrtal, když nebyly zamknuty, kromě vrchního šuplíku, ten měl vyvrtanou největší díru. Dal se jí v pohodě prostrčit prst. Otvíral jeden šuplík za druhým a zase je zavíral. V každém šuplíku byl polystyrén. Až ve spodním šupleti objevil několik integrovaných obvodů napíchaných do stejného polystyrénu, pěkně seřazených jako vojáci.Opravář se konečně probral, Ilja položil první otázku: „Můžete mi říci, pěkně od začátku, co se tady vůbec stalo?“Prodavač ještě stále s nepřítomným pohledem začal vypovídat: „Večer jsem zamkl krám, tak jako vždycky. Pak jsem opravoval jednu televizi, potřeboval jsem ji na dnešek. Potom jsem si šel nahoru do bytu lehnout. K ránu mě probudil takový divný šramot, něco jako jemný déšť. Tak jsem vstal z postele a šel zavřít okno a všiml si, že neprší. Šum vycházel zvenku, to vím naprosto jistě, ale ještě větší šum vycházel z krámu a tak jsem se šel podívat, co to je. Po podlaze prodejny pobíhali švábi,“ poukázal na podlahu prstem.„Švábi?“ zeptal se udiveně Ilja.„Ano švábi, bylo jich tu plno, takový živý koberec. Pobíhali po stole, po zdech, no prostě po všem. Byly jich tisíce. Nejprve jsem myslel, že spím a tak, když jsem stál na schodišti, sáhl jsem po vypínači. Jakmile se světlo rozjasnilo, koberec tvořený hmyzem ztuhl. Přestali se hýbat, jako by se světla báli. Netrvalo dlouho a několik švábů se zase dalo do pohybu a utíkali směrem ke

mně. Cestou snad oživovali další a další a vrhali se na mne. Drali se mi pod i na kalhoty pyžama. Lezli výše a výše, začal jsem je ze sebe rukou strhávat a skákat po nich. Mnoho jsem jich rozšlapal.“„Pane Vodičko a nelžete mi? Nenašel se zde ani jeden rozšlápnutý brouk,“ ohradil se poručík.„Opravdu vám poručíku nekecám. Cítil jsem pod nohama jak to křupe, bylo to i slyšet. Přísahám,“ zdvihl pravici se dvěma prsty jako při přísaze.„Věřím vám, pokračujte,“ nabádal poručík, potřeboval informace, i když tyto byly zcela nevěrohodné. Opravář se napil horké kávy a pokračoval. „Stále po mně lozili a pobíhali. Štípali a škrábali mne na nohou a postupovali výše. Sáhl jsem po vypínači a zhasl, rázem se mi ulevilo. Koberec švábů se zase dal do pohybu. Vyběhl jsem po schodech nahoru a hledal baterku. Poté co jsem ji našel, seběhl jsem opět dolů a posvítil si na ně. Tam, kde dopadl kužel světla, se švábi zastavili jako by se světla báli. Baterie však vypověděla službu a světelný kužel slábl. Ve slábnoucím světle jsem si všiml, že odcházejí někam sem,“ ukázal kývnutím hlavou na stůl, u kterého seděli a popíjeli kávu. „Na svých zádech a v kusadlech odnášeli součástky,“ dodával sebejistě.„Cože? Součástky?“ vyskočil Ilja, „vy jste se zbláznil. Nenašel se tu ani jeden rozšlápnutý šváb. Vy máte ještě tu drzost mi tvrdit, že švábi odnášeli součástky? Co je to za blbost,“ rozkřikl se až zčervenal.„Vidíte, vy mi také nevěříte. Nikdo mi neuvěří,“ říkal Vodička klidným a vyrovnaným hlasem. „V rozčílení jsem chytil pod krk jednoho vašeho kolegu, protože mi také nevěřil. Pak přijel doktor a dal mi injekci. Já nemohu nic dokázat, ale co říkáte na toto?“ hbitě vymrštil nohy na stůl, až káva vystříkla z hrnku. Vykasal si nohavice pyžama, v kterém ještě stále setrvával. „Tak od čeho to mám, ha? Udělal jsem si to snad sám? Copak jsem blázen, abych si sám způsoboval bolest?“Ilja si ještě jednou prohlédl pošramocené nohy. Škrábance nebyly tak hluboké jak dlouhé, zpozoroval i několik štípnutí. Opravdu to vypadalo, jako by ho něco malého pokousalo.„Dejme tomu, že vám věřím do té míry, že tu švábi byli. Sem tam se stane, že se populace hmyzu přemnoží a stěhuje se z místa na místo. Dovedou jako živá vlna zničit celou úrodu, třeba jako sarančata. Potud vám věřit mohu, ale že odnášeli součástky. To je nesmysl. Hmyz je nižší forma života, k čemu by jim byly součástky,“ zvyšoval v rozčílení stále hlas poručík.„Já vím, že mi nevěříte, ale opravdu vytahovali součástky z přihrádek a odnášeli si je. Víte kolik tu bylo kompenzátorů, tranzistorů, integrovaných obvodů…,“ odříkával další druhy součástek. Pak zas pokračoval. „Jak si myslíte, že to zloděj odnesl. Musel by mít na takové množství auto a fůru času.

Takové stěhování by trvalo snad celou noc a toho randálu co by natropil. Uvažujte logicky, přece zloděj nepůjde krást, když ví, že je někdo doma. Já vám říkám, že to udělali švábi a na tom trvám. Jakmile začalo svítat jejich počet klesal, až jsem zůstal v obchodě sám.“ „Tak proč jste nezavolal dříve?“ ptal se nedůvěřivě poručík, protože se snažil prodavač vykroutit z logické krádeže.„Protože telefon je tu na stole a já stál na schodech,“ ukázal rukou o kus dál do předsíně, kde vedly schody do bytu. „Neopovažoval jsem se sem vstoupit a zažít další peklo,“ argumentoval Vodička.„Byl obchod pojištěn?“ využíval rozdrážděného prodavače, protože Lagris přece také zkoušel pojišťovnu. Musel zvažovat všechny okolnosti, každou maličkost.„Ne, obchod nebyl nikdy pojištěn, ani barák,“ odpověděl suše opravář.Tato odpověď moc Ilju nenadchla. Mohl tak mít spojitost se dvěma případy a vše v brzké době vyřešit jako pojišťovací podvod. Sice mu paní Zelnerová do toho nějak nezapadala, ale důvod by se zase našel. Opět neměl v rukou nic. Jen jedno věděl, všechny tři případy spolu souvisely. Jen motiv počínání pachatele mu stále unikal. Byl to zapeklitý případ, musel se chytit jiné stopy, popřípadě i té nepravděpodobné. Patrně Vodička nelhal a je jen obětí neznámého šíleného vědátora, který zřejmě vycvičil šváby, aby kradli. Mohlo jen jít o pokus se součástkami a později bude šváby využívat na vykrádání klenotnictví. To by byl případ, velká švábí loupež. Rozplýval se nad paranoidním jevem. „Takže říkáte švábi?“ vrátil se opět do reality. „Mohl byste trochu popsat jak vypadali? Když tvrdíte, že jste je pozoroval ve svitu baterie?“ změnil taktiku vyšetřování.„No to víte, že jsem je viděl, jenže je nemohu popsat.“„Jak to? Co vám v tom brání?“ snažil se poručík zahnat Vodičku do kouta a pak ho ždímat.„No skoro nic, jenomže nevím jak se přesně jmenují. Pro mne to jsou jen švábi a hotovo. Kdybych je viděl na obrázku, tak bych je jistě poznal. Jediné co s určitostí mohu říci, že jsou strašně tvrdí. Jako když chcete rozlousknout poměrně tvrdý ořech.“Znova Ilju nepotěšil a ještě k tomu ho odpálkoval. Musel se mu dostat na kobylku jiným způsobem. „K čemu by součástky mohly pachateli nebo pachatelům sloužit. Sám jste přece tvrdil při našem prvním setkání, že jsou součástky prakticky nepoužitelné.“Ve Vodičkovi to jen zabublalo a dal se do řeči: „Tak se podívejte. Součástky jsou sice pro dnešní rádia k ničemu, ale někdy se bez nich i nové neobejdou. Také se těmito součástkami dají vyrobit náhradní integrované obvody, které se již nevyrábějí, jen tato vyrobená součástka je větší.“ Nalistoval v katalogu jistý

integrovaný obvod a ukázal ho poručíkovi. Ten zcela nic nechápal. Opravář vzal svou příručku, dosti používanou, vykazovala osahané stránky a ukázal na vypsané součástky. „Toto je integrovaný obvod a takhle vypadá jeho náhrada s normálními součástkami,“ obrátil stránku, kde byly vypsány součástky se stejnými parametry jaké měl integrovaný obvod.Poručík jen tápal, ale přece jen něco pochopil. „Takže vy dokážete vyrobit kupříkladu mobilní telefon, jen bude větší?“ Vodička se zasmál. „Já ne, ale dá se to tak říci, když budete mít součástky a určité znalosti, tak ano. Podívejte se na to pozpátku. Dříve bylo rádio jako almara, dnes si ho strčíte do ucha.“Poručíkovi bylo vše jasné. Někdo chce něco vyrobit, jinak by nepotřeboval tolik součástek. Najednou mu probleskla myšlenka, proč zloděj nevzal i integrované obvody ze spodního šuplíku. Opravář měl hned odpověď. „To víte, dnes chce každý ušetřit a tak někdo vyrobí podobnou součástku, ale je nestabilní. Jak se říká, za málo peněz, málo muziky. Tyto součástky jsou z Thajwajnu a zloděj ví, že nejsou moc dobré pro výrobu kvalitního výrobku. Bere jen jakostní zboží.“Ilja se sehnul, otevřel šuplík a jeden integrovaný obvod vyloupl z polystyrénu. Chvíli si s ním hrál v dlani. Pak se podíval na dírky v šuplících. Vzal integrovaný obvod do prstů a protlačil ho dírkou v šuplíku. Když prošel integrovaný obvod dovnitř, tak mohl jít také ven. Takže opravářova teorie o švábech mohla být správná, zauvažoval. Že by opravdu tímto způsobem švábi mohli krást? Nesmysl, nemohl z logického hlediska souhlasit.Přesto ho napadlo podívat se za stůl. Podle výpovědi Vodičky, švábi přece odcházeli se součástkami někde za tento stůl. Vstal a prohlížel si škvíru mezi stolem a zdí. Společnými silami odsunuli stůl kousek stranou. Klekl si do vytvořeného prostoru a rukou osahával zeď. Ve spodní části vězel otvor tak na tři prsty. Prudce vyskočil a zvolal. „Co je za tou zdí.“ Překvapený Vodička jen zakoktal: „Za - za, zahrada.“Ilja vyletěl ven, jako by ho někdo bodl. Vodička mu byl v patách, ale když doběhl, málem do stojícího poručíka vrazil. Policista se upřeně díval na zem. V nízkém trávníku byla vyšlapaná cestička, uzounká, sotva při běžném pohlédnutí viditelná. Pěšinka začínala v díře ve zdi a končila v dáli na konci zahrady u poklopu kanalizace. Něco podobného viděl v televizi o pralese. Také tam takovou pěšinku vyšlapaly tisíce mrňavých mravenčích nohou.Procházel celou trasu a našel tenounký drátek zachycený za stvol trávy. Prohlížel si ho, začínal pomalounku věřit Vodičkově historce. Mohly se opravdu součástky ztratit z opravny a dokonce stejným způsobem i z garáže Lagrise a z rádia na okně paní Zelnerové? Nasvědčovaly tomu díry v rádiích, tak i ve stole opraváře. Výpověď dávala trochu smysl, ale jak malí tvorečkové

dovedli odpájet součástky, to pochopit nedovedl.Chtěl nadzvednout poklop a podívat se kam kanalizace vede, ale ze dvou dírek šel takový puch, že raději od toho úmyslu upustil. Raději se zeptal vyjeveného Vodičky, kam kanalizace vede, jenže ten nevěděl a jen krčil rameny. Jediné co o kanalizaci věděl, že splašky musí vést do čističky. Takže zde skončil. Dal Vodičkovi vizitku s číslem na mobil, kdyby si snad ještě na něco vzpomněl. Teď musel zajet do Lagrisovy vily a přesvědčit se, zda je tam také díra ve zdi, vyšlapaná pěšinka i kanalizace. Pak se staví u paní Zelnerové, naplánoval si. Ještě než dojel k vilce Lagrise, vytáhl mobil a zavolal Martinu.„Ahoj zlatíčko, to jsem já, Ilja. Nezachytila nic tvá ouška?“ skládal komplimenty. Nejenže potřeboval s případem dál pohnout, ale stále se mu líbila a vskrytu duše ji miloval.„Ne.“ ozval se z druhé strany něžný, ale přísný hlas Martiny. „Copak se stalo?“ vyzvídal do jisté míry vylekaně. Takové odpálkování od ní nečekal.„Ale nic, zrovna obědvám a ty mě vyrušuješ.“Podíval se na hodinky. Opravdu byl čas oběda. „Tak to promiň, Martinko,“ omlouval se. „Já bych potřeboval, abys mi zjistila, jestli někdo nevyšetřoval útok švábů, nebo tak něco. Opravář říkal, že ho napadli švábi a všechno ukradli.“Na to se Martina rozesmála a nemohla svůj záchvat smíchu zastavit.Její reakci čekal. Kdyby mu takovou věc někdo před chvílí sdělil, jistě by se mu také vysmál. Jenže nyní byl přesvědčen, že obchod opravdu vykradli švábi. Aspoň nalezené indicie tomu nasvědčovaly. „Hele, nekecám Martino. Pomůžeš mi nebo ne,“ snažil se vetřít do neutuchajícího smíchu.„Pokusím se, ale nic neslibuji“ a znova se rozesmála.Přerušil hovor, nejenže stál před vilkou Lagrisových, ale neměl také rád posměváčky. Zazvonil a čekal před brankou. Přišla paní Lagrisová, aspoň si myslel, že se jedná o jeho paní. Nikdy ji před tím neviděl, také ho uváděl v omyl její mladistvý vzhled. Poručíkovi hned oznamovala, že manžel není doma, aniž by věděla, s kým mluví. Ilja se představil a ukázal služební průkaz. Paničce vysvětlil proč tu je a co chce vidět. Paní domu souhlasila a přímo vedla policistu do garáže, kde se dal do práce. Ohmatával u země garážovou zeď kolem dokola. Paní Lagrisová přihlížela jeho podivnému počínání. Díru však ve zdi nenašel, ani za regálem nebyla. Vyšel ven na zahradu.Zadíval se na okno z garáže, které bylo umístěné těsně nad terénem zahrady, pozemek se mírně táhl do svahu. V dřevěném okenním rámu našel vyvrtaný otvor. Na parapetu ležely ještě dřevěné drobné piliny. Díra v rámu byla velká jako v šuplících u opraváře. Otočil se a hledal pohledem kanálový poklop. Procházel svažitou zahradu a hledal náznak pěšinky. Jenže cestička už za tu

dlouhou dobu zarostla. Nevěděl, kam se mohla od okna vůbec ubírat, když na zahradě nenašel poklop kanalizace. Zeptal se proto paničky, zda neví kde mají kanálový poklop. Panička chvíli přemýšlela, jako by ji to činilo potíže a pak ukázala na vrchol zahrady. Ilja se tam rozběhl, jenže nic nenašel, koukl letmo za plot pozemku na chodník. Tam spatřil ten správný poklop, který hledal, očka mu svítila radostí. Proděravělý rám v garážovém okně a v blízkosti kanalizace. Spojitost tu byla se dvěma případy. „Nebyli zde někdy švábi?“ zeptal se paní Lagrisové.„Co, prosím!“ rozčílila se. „My jsme čistotná rodina,“ prudce ukázala na branku od zahrady a poručíka vyprovodila za branku až k jeho autu a to pěkně rázně.Nechtěl se jí dotknout, ale musel se ji na to zeptat. Posadil se do vozu a přemýšlel, proč švábi šli tak dlouhou a složitou cestou a ještě k tomu se zdržovali proděravěním okenního rámu. Mohli přece přes kanalizaci jednoduše vstoupit do domu záchodem, nebo jiným odpadem. Museli mít pro takové jednání důvod. Chvíli si namáhal své mozkové závity a přišel na logický závěr. Hmyz se přímému kontaktu s vodou vyhýbal, protože v každém odpadu byla voda, která jednoduše tvořila pachovou záklopku, kterou by musel hmyz překonat.Nastartoval Favorita a uháněl ulicí dolů k paní Zelnerové. Ta ho srdečně přivítala a vyptávala se jak je daleko s pátráním. Prohodil pár slov, něco jako že potřebuje ještě něco ověřit a bude brzy hotový. Stařenka jen pokyvovala souhlasně hlavou, nespouštěla ho z očí a hlídala ho na každém kroku. Jenže kanálový poklop se mu nepodařilo nikde na pozemku najít. I okno bylo v pořádku, protože nechávala okno otevřené dokořán přes celé léto. Takže švábi měli ušetřenou práci. Rozloučil se a odešel. Potřeboval si fakta urovnat v hlavě. Sedl si na nevysokou zídku od zahrady paní Zelnerové a upřeně se zahleděl na chodník. V žaludku mu kručelo, rozhodl se, že s plným žaludkem se bude přece jen lépe přemýšlet. Jak vstával, přejel očima po chodníku a v dálce uviděl kanálový poklop. Kanál s dvěma dírami a nápisem vodovody a kanalizace, jenže byl dost daleko od pozemku. Obrátil hlavu opačným směrem a musel se plácnout do čela. Kousek výš byl další kanálový poklop v chodníku, blíže k pozemku paní Zelnerové. Byl to ten samý poklop co viděl na pozemku u Vodičky a na chodníku za Lagrisovým pozemkem. V celém městě byly takové kanálové poklopy, jenže si jich nikdy nevšiml.Doma nad všemi okolnostmi přemýšlel. Spojitost měl ve dvou případech s proděravěním okna a zdiva a jedině kanalizace spojovala všechny tři případy. Jak s tím vším souvisely ukradené součástky, to tušit nemohl. Bylo docela logické, že se švábi zdržují v špinavých a teplých prostorech a šíří se jimi. Město neprovádělo deratizaci a došlo k přemnožení, zauvažoval. Kanalizace

byla stopa a ta ho musela kdesi zavést. Zasedl proto k počítači, zapnul modem a připojil se k internetu. Z katastrálního úřadu si stáhl letecký snímek města. Do uložené mapy si pak zakresloval místa krádeže, přitom pojídal místo oběda párek s křenem.Mapa však neobsahovala síť kanalizace a tak znova brouzdal po Internetu. Bohužel vodovody a kanalizace nedávaly na svých stránkách k dispozici spletitou síť kanalizace. Musel proto navštívit policejní databázi. Věděl, že policie má kanalizační síť nainstalovanou. Kolikrát ji při pátrání použili. Netrvalo dlouho a nové body měl zakreslené v kanalizační mapě. Nákres vypadal jako bezvýznamný trojúhelník.Druhého dne ráno Martina přece jen něco našla. Nešlo o žádný útok švábů, jen o vykradený sklad za městem. Někdo vybílil sklad s hliníkovými profily. Vyšetřování vedla předběžně městská policie a ta případ zaevidovala a předala dál. Kdyby se Martina do toho nevložila, případ by přišel na jeho stůl až koncem týdne. Případ opravdu spadal do jeho kompetence, protože někdo odcizil pět tun hliníkových profilů ze zamčeného skladu. Při bližším ohledání byl nalezen otvor ve zdivu nad venkovním terénem o průměru dvacet centimetrů. Jak expertíza potvrdila, otvor byl starý týden až dva. Jistá spojitost s ostatními případy tu byla.Moc se mu nechtělo touto záležitostí zaobírat, přesto se rozjel za město za majitelem skladu. Na vrátnici mu vrátný ukázal, kde má firma zabývající se prodejem hliníkových profilů sídlo. Přitom si vrátný opsal poznávací značku a čas. Jak říkal vrátný, jednalo se o rutinní povinnost. Sám bez pomoci by sídlo firmy stejně nenašel, protože kdysi zde stála velká fabrika s mnoha budovami a dnes se jednotlivé budovy a haly prodaly věřitelům či se rozprodaly zájemcům.Pan Černý byl starší, malé obtloustlé postavy. Na hlavě se mu leskla dosti velká pleš, lemovaná po stranách prošedivělými vlasy. Z jeho osoby vyzařoval elán a nadšení. Hned nabízel kafíčko nebo něco ostřejšího. Alkoholický nápoj odmítl ale kávou po ránu nepohrdl. Poté co se posadili, podnikatel se dal do řeči:„Takže jste přijel případ uzavřít?“„Ano,“ odpověděl zaskočeně. „Čím se vaše firma zabývá?“„Uvedl jsem svou činnost do protokolu městské policie, ale vy si chcete poslechnout všechno ještě jednou.“ Ilja přikývl na souhlas. „Kupujeme hliníkové profily a podle přání zákazníka je nařežeme na potřebné délky a prodáme.“„Komu by se takové množství mohlo hodit.“Pan Černý se rozesmál. „Já nevím, ale spíše někdo hliník odvezl do sběrných surovin. Za hliník se docela slušně platí. Musí ho sice prodat hluboko pod

cenou, ale i tak si zloděj vydělá,“ usrkl si kávy a čekal na další otázku.„Váš podnik je jistě pojištěný,“ položil další otázku.„Samozřejmě, ze zákona jen čekám na uzavření případu, ať mohu nemilou událost postoupit pojišťovně,“ odpověděl ještě s větším úsměvem.„Kdy jste zjistili, že je sklad prázdný?“„Bylo to v pátek. Zákazník chtěl přijet pro zboží v pátek okolo třetí hodiny. Ráno dělníci otevřeli sklad a zjistili, že je úplně prázdný. Byly tam uloženy profily, které se nejmíň používaly, takže se do tohoto skladu moc často nechodilo. Ale člověk je musel mít na skladě. To víte konkurence je tvrdá a jak zaváháte, okamžitě vás někdo předběhne.“„Rád bych věděl, jestli vrátní neviděli odjíždět auto s kradeným materiálem.“Černý se znova rozesmál. „Jedno auto? To by musel Avii obrátit aspoň pětkrát. Profily jsou totiž špatně skladné. Mají mnoho hran nebo jsou to jen hrubé odlitky. Ono se zdá, že pět tun hliníku naložíte na jedno auto a odfrčíte. A nevěřte, že z fabriky jen tak odjedete bez toho, aby vás kontrolovali vrátní. Zapisují poznávací značky a čas kdy auto přijelo a kdy zase odjelo a co vezlo. Dostávají totiž kopie odběrových listů. To už jsme zkontrolovali a všechno sedí do puntíku. Vrátným tady neuteče ani myš. Za tu dobu co to tak funguje, se neztratilo vůbec nic, až teď.“ Ilja jen pokyvoval souhlasně hlavou, podnikatel podal vyčerpávající odpověď, ale rozhodl se položit další otázku. Podnikatel si byl nějak jistý, jenže otázka na zadní bránu nepřinesla žádné uspokojení. I tam vrátní hlídali, plot byl vysoký a z betonových prefabrikátů, takže protáhnout přes plot hliníkové profily zloději nemohli. Také v noci chodili vrátní na obhlídku se psy. Výsledek výslechu nebyl uspokojivý. Jen jedna odpověď ho uspokojovala, vrátný co měl posledních pět dnů noční, měl tento týden ranní, takže se rozhodl ho vyslechnout, než odjede.Pan Černý byl ochotný a zavedl Ilju do skladu, aby si ho prohlédl. Při každém kroku se v hale rozléhala ozvěna křupajícího prachu a hliníkových pilin pod nohama. Nenašel zde žádnou stopu, jen ty co tu zanechali městští policajti. Regály zely prázdnotou, jen u podlahy vězela díra, kterou sem pronikalo ranní slunce, které naznačovalo slunný den.Dřepl si a díru ohmatával. Najednou mu projel elektrický mráz po zádech. Vzpomněl si na kanál, musel někde za zdí být. Jenže plocha za zdí byla celá vyasfaltovaná. Po kanálu ani stopa. Až kus za halou byl klasický mřížový kanál plný vody. Opět byl bez stopy, přesto mu něco říkalo, že tu přece jen kanál někde musel být.Za vyasfaltovanou plochou stály mladé břízky s neposečenou trávou. Kličkoval okolo břízek a rozhrnoval nohou trávu. Podnikatel Černý chvíli jeho počínání sledoval, pak dostal na mobil hovor a musel odjet. Kličkoval mezi stromy dál,

když najednou málem spadl do pootevřeného kanálu. Zaradoval se. Vykradená hala souvisela s jeho případy. Díra ve zdi a poblíž kanalizace, jen chyběli švábi a souvislosti byly úplné. Jenže na co by byl švábům hliník a jak ho odnesli, podivoval se. Kdyby tak mohl nějakého švába najít nebo chytit, třeba by se dostal dál, rozvažoval.Zanechal halu halou a vypravil se vozem na vrátnici vyzpovídat vrátného, jenže ten nic nevěděl. Když odcházel z vrátnice, přece jenom vrátný vyběhl ven a zastavil poručíka. „Pane poručíku, vzpomněl jsem si na něco, ale bude to asi blbost,“ říkal udýchaně.„Tak co to je?“ pohodil k němu hlavou.„No, po tři noci jsem pozoroval na obhlídce velké množství švábů,“ pronášel váhavě.„Cože?“ pronesl překvapeně.„Já věděl, že se mi vysmějete, je to opravdu blbost,“ otočil se a odcházel.„Ne, jen povídejte, zajímá mne to,“ zadržel vrátného.Vrátný se otočil „Opravdu?“ optal se udiveně. „No, jestli vás to opravdu zajímá, tak švábi vycházeli z těch míst kde jsou břízky,“ ukázal rukou do prostor, kde málem spadl do kanálu, „a vcházeli dírou do skladu pana Černého.“„Pozoroval jste je nějak blíže?“ ptal se dychtivě.„Ne, měl jsem strach, aby mne nenapadli. Pes totiž doběhl k díře a na chvíli zastavil mnoho švábů. Posvítil jsem na psa a viděl jak lezou po něm a štípají ho. Pes skučel a skákal,“ říkal s hrůzou v očích.„A proč jste nic nenahlásil,“ rozzlobil se, protože mohl mít souvislosti dané dříve dohromady.„Protože jsem měl strach, že se mi všichni vysmějí. Všechny dveře a okna jsou napojeny na centrální pult městské policie. Takže chápete…“„Chápu,“ zahučel Ilja. „Nezpozoroval jste náhodou, jestli švábi neodnášeli hliník?“ kladl další otázku.„Co prosím?“ zeptal se udivený vrátný. „Já věděl, že se mi vysmějete“ a naštvaně odešel. Ilja ho nechal jít. Měl, co potřeboval, začal horlivě namáhat hlavu.Švábi museli hliník na místě rozřezat na menší kousky, jinak by profily v celé délce nedostali do kanalizace a hlídač by si toho musel všimnut. Ale jak tak malí tvorečkové mohli hliník rozřezat, nad tím kroutil nechápavě hlavou.Doma opět dával souvislosti dohromady a zakresloval další čáry do map. Jeho trojúhelník se rozrostl o další čáru, avšak nákres nedával žádný smysl. Až když opět večeřel párek a také jediné jídlo, které doma měl, zjistil, že všechny vyhledané objekty leží na staré trase kanalizace. Tedy ještě na poctivé cihlové

klenbě. Mohl tedy očekávat další rabování na této staré zástavbě. Okruh se poněkud zmenšil, ale stále zůstávala dost velká oblast, protože cihlová kanalizace postavená za dob Rakouska Uherska vedla pod půlkou města a pod smetištěm vyúsťovala za kopcem do řeky. Po revoluci postavili na konci kanalizace čističku odpadních vod. Nad čističkou byla kdysi stará cihelna, ale tu zavřeli hned po druhé světové válce. Po revoluci si město odsouhlasilo, že tam bude městská skládka, která rostla každým dnem do výše. Záměr města tehdy byl, navršit kopec do původního stavu před druhou světovou válkou. Rozhodnutí města ho však nezajímalo. Spíše si lámal hlavu s tím, kdo tento hmyz zneužívá a co z těchto komponentů chce vyrobit. K čemu potřebuje tolik elektronických součástek a hliníkové profily. Nevěděl, jen tápal.Dalšího dne volal Vodička, co se ještě ztratilo. Ihned se za ním rozjel do opravny, aby si vyslechl doplňující výpověď. Vodička vypověděl, že se ztratily i zelené desky k výrobě základních desek a kyselina pro jejich leptání. Také chybělo asi pět kilo trubičkového cínu a množství drátů. Jak opravář poznamenal, cín jim musel náramně chutnat, když nezanechali ani kousíček. Znova to Iljovi nedávalo smysl. Vždyť by se museli švábi v kyselině poleptat a zemřít, natož ji snad vypít a po kapkách odnést, protože proděravělý kanystr zůstal v opravně prázdný.Měsíc se nic nedělo a náčelník byl nedůtklivý, protože Ilja nepodával průběžně hlášení. Také se bál jako vrátný, že se mu náčelník vysměje se šváby. Raději se náčelníkovi zdaleka vyhýbal, někdy měl i dost tohoto případu. A tak si na něm zakládal a snil o napravené reputaci.Jednoho dne přišel později do práce. Náčelník už na něj čekal ve dveřích své kanceláře. Byl pěkně naštvaný a sotva Ilju spatřil, křičel: „Kde sakra jsi. Na náměstí Masaryka vykradli zamčený obchod s výpočetní technikou, alarm nespustil poplach a ty tam nejsi. Je to tvůj případ tak upaluj. Zítra chci mít hlášení na stole. Nejen o obchodu s výpočetní technikou, ale i o celém případu, jinak ti seberu případ a dám ho někomu jinému.“ Ilja svěsil ramena, otočil se na patě a jel do obchodu s počítači. Před obchodem zastavil, vystoupil a rozhlížel se. V dálce spatřil kruhový poklop. Usmál se a vešel do prodejny.V obchodě ho vítal Viktor jízlivým hlasem:„Kde jsi? Musel jsem to vzít za tebe. Sám nejvyšší mě sem poslal a mám podat hlášení za tebe, jestli z případu odstoupíš,“ uštěpačně se usmál.Ilja moc dobře věděl, že by se mu chtěl pomstít. „Je to zatím můj případ,“ odsekl.„No, no.“„Co se tu vlastně stalo,“ ptal se znova Viktora.„Nevím jak jsi daleko s případem, ale jsou zde stejné znaky jako v opravně u

Vodičky,“ ušklíbl se.„Jak to víš, kdo ti dával číst moje poznámky. Máš mne snad hlídat?“ přestával se ovládat.„Víš co, tak si to tu dělej sám, chtěl jsem ti jen pomoct. A to jen z čirého kamarádství, byli jsme přece parťáci, ne?“ naštvaně zahalekal a ráznými kroky vykročil z prodejny.Bylo jasné, že dříve či později dostane dozor, případ byl příliš dlouho otevřený a bez konkrétních výsledků. Rozešli se ve zlém a sám Viktor přísahal, že se mu pomstí, jen co dostane příležitost.Dal se do pátrání. Víko od alarmu bylo otevřené, nahlédl dovnitř. Krabička prázdná, ani tištěný spoj nezůstal. Jen něco málo z kabelu zůstalo u čidel přilepených na sklech výlohy z vnitřní strany. Kabely vypadaly jako by je spíše někdo rozkousal.Prodavač seděl za stolem a jen skuhral. „To je škody, to je škody.“ Zatím nebyl schopen výslechu. Druhý prodavač stál v rohu a snažil se nepřekážet technikům, jenže ti stejně neměli pořádně co na práci. Žádné otisky prstů pachatel nezanechal ani jiné stopy. Jako vždy se zboží vypařilo. Chtěl jim říct, kdo dělá takové věci a jaké mají stopy hledat, ale rozmyslel si najednou svou radu. Vysmáli by se mu a nejvíce Viktor. Raději mlčel a šel po svých stopách, které už dobře znal. Než se majitel obchůdku probral, chodil po obchodě a hledal to, co potřeboval. Najednou ucítil divný závan vzduchu. Spíše to byl puch, jako když mělo pršet. Takže nehledal provrtanou zeď, ale kanál nebo odpadové části. Toaletu našel velmi rychle, domníval se, že puch se šíří právě z této místnosti. U záchodové mísy, umyvadla a jejich odpadů nenašel jakékoliv porušení, ani zápach zde nebyl cítit. Puch vycházel z vedlejších dveří, které cestou na WC minul. Dveře vedly do skladu, prudce je otevřel a vstoupil do málo osvětlené místnosti. Technici si jednou rukou přidržovali kapesníky na ústech a v druhé drželi štětečky, hledali otisky prstů. Detektiv nahlížel do prázdných obalů od počítačů. Uvnitř zůstaly jen disketové jednotky, mechaniky CD - ROM, vypínače a trafo. Počítač byl rozebrán zepředu, svědčily o tom čelní plastikové krytky, které byly provrtány a rozházené po zemi. Nechápal, proč švábi, stále se domníval, že jde o hmyz, přestože logicky to nebylo možné, je nejprve provrtali, pak se dostali dírou dovnitř a zevnitř plastikový uzávěr vytlačili ven. Následně tímto prostorným otvorem vytáhli součástky a hard disky. Při takové loupeži jich musela být celá armáda, přesto nezanechala jedinou stopu. Vždyť musel nějaký jedinec přijít k úhoně a odlomit si tak krovku, nebo nožičku, takový hard disk pro takového tvorečka musel být pěkně těžký, uvažoval. Dal by za takovou stopu i všechny peníze, kdyby našel něco podobného, nebo kdyby našel celého švába i

mrtvého. Jenže jeho pátrání úspěch nemělo a tak se vrhl na to, co zůstalo.Zjistil, že zůstaly jen obrazovky z monitorů, jinak byly monitory vybrakovány dokonale. CD - ROM nosiče všech druhů plné programů zůstaly nedotčené. Neměli snad o software zájem? Kroutil nad tím hlavou. Napadlo ho, k čemu potřebují švábi nebo dotyčný šílený vědátor tolik součástek a software nechá bez povšimnutí.Konečně se pan majitel probral ze šoku a představil se jako inženýr Hanousek. Při představování si držel nos a trval na tom, že ve skladu se musela snad podělat kočka. Ilja nasával zápach do nosu jako pes, který šel po stopě. Dokonce poklekl a pobíhal po skladu po čtyřech a očichával regály. Mladší prodavač jen kroutil hlavou a nechápal počínání policisty. Zato Hanouskovi se udělalo natolik špatně od žaludku, že taktak doběhl na toaletu a ulevil si.Najednou Ilja zvolal: „Mám to,“ rukou nahmatal pod regálem docela slušně velkou díru do podlahy. „Pane Hanousku, pojďte sem a pomůžete mi dát ten regál bokem,“ volal na bledého nic nechápajícího majitele obchodu, který si ještě utíral pusu kapesníkem.Vyházeli z polic nepoužitelné počítače, aby měli regál lehčí. Odsunuli jej a zírali na otvor v podlaze. Ilja poklekl a ohmatával díru. Asi třiceticentimetrová díra vedla do staré cihlové kanalizace. Bylo zcela jasné, že se švábi provrtali do obchodu zespodu. Jenže nechápal, jak mohli vědět, že zrovna zde je obchod s počítači. Měli snad nějaké senzory?Hanousek dostal konečně lidskou barvu, zaradoval se a dokonce mu zápach přestal vadit. Byl rád, že obchod byl vykraden zespodu. Mohl tak uplatnit nárok na pojistku. Ilja se chtěl podívat do díry, kam kanalizace směřuje, když zazvonil jeho mobil. „Tománek prosím,“ radostně se ohlásil druhému účastníkovi hovoru.„Ahoj, Martina. Víš, jak jsi mi volal o tom útoku švábů, tak něco pro tebe mám,“ spustila jako kafe mlýnek.„Opravdu? A neděláš si srandu?“ šprýmoval v dobré náladě.„Ne, nedělám si srandu. Na městské policii oznámil jeden bezdomovec, že ho napadli švábi. Jo a dokonce ho tam mají pod zámkem. Zjišťují jeho totožnost, neměl u sebe občanku.“ Ilja měl obrovskou radost, dnes měl určitě šťastný den. Ještě než vyrazil na městskou policii, zeptal se majitele obchodu, k čemu by mohlo sloužit tolik počítačů najednou. Hanousek se moc do řeči neměl. „Nevím, snad si někdo chtěl přilepšit, nebo otevřít počítačové centrum. Eventuálně když počítače propojí s určitým softwarem dohromady, získá tak jeden gigantický počítač s obrovskými

možnostmi. Takové výkonné počítače vlastní výrobci softwaru nebo výzkumné laboratoře a meteorologové. Ale takhle zapojit počítače dovede jen zkušený tým odborníků nikoliv laik.“ Motala se mu z toho hlava. Nevěděl k čemu by byl někomu ve městě tak výkonný počítač a ještě k tomu rozebraný. Nemyslel teď na to, nyní potřeboval vyslechnout bezdomovce, než ho propustí, takový člověk se pak špatně hledal. Stejně už neměl v obchodě s počítači co dělat, všechno mu bylo jasné. Nasedl do svého auta a rozjel na městskou policii.Sotva vešel do cely, bezdomovec se k němu znal. „Ahoj, nečekal jsem, že se potkáme za mřížemi.“Ilja nevěděl, kdo před ním stojí. Viděl jen chlápka stejně vysokého jako on s vousy až na prsa a s vlasy až přes ramena, které neviděly šampon a holiče pěkně dlouho. V tom vedru byl navlečený do hodně ošoupaného saka, kdysi hnědého. Kalhoty také postrádaly jakoukoliv barvu. Spíše na nich bylo vidět kde přespával. Podle usazeného načervenalého prachu v pórech látky usuzoval na skládku antuky, nebo cihelnu. Jeho věk se nedal s určitostí odhadnout.„Já jsem Jiří Dudek, pamatuješ si na mne?“ pokračoval bezdomovec. Pokrčil rameny, stále nevěděl, odkud by měl znát takové podivné individuum. „Podle jména mne neznáš, ale možná si mne pamatuješ z toho obchodu, co se tam střílelo.“ Tománek se otřepal nad vzpomínkou přestřelky. „Myslím, že jsem tě nikdy neviděl,“ přistoupil na tykání.„Pamatuješ, jak jsi něco hledal za obchodem a něco jsi našel? Mám něco pro tebe. Když mě odsud dostaneš, tak tu věc budeš mít. Mně je to naprd,“ pohodil rukama. „Vím, k čemu to slouží a já vlastním druhou polovinu. Jeden čas jsem tě dokonce hledal.“Teď už Ilja vůbec nic nechápal. Co mají švábi společného s tehdejší přestřelkou v obchodě a druhou polovinou zásilky. Matně si vybavoval muže za obchodem, který se přehraboval v kontejneru. On sám musel také prohledávat odpadky a našel něco, co by mohlo souviset, jenže to co našel, nebylo kompletní. Bezdomovec ho tehdy předběhl a odnesl si polovinu toho, co našel. Tehdy ho asi vyrušil, jinak by si všechno vzal a on nic nenašel. „Nevím, o čem mluvíš, přišel jsem se zeptat na napadení šváby,“ zatloukal a snažil se hovor přesměrovat jiným směrem.„A hele,“ zvolal radostně bezdomovec, „máme hodně společného. Uděláme obchod, jo?“ nedal se odbýt. „Když mě odsud dostaneš, dám ti to, co jsi hledal za obchodem a když mi dáš najíst a něco na oblečení, tak ti povím i o švábech,“ navrhoval drze.„Ne, nic nebude,“ rozhodl okamžitě poručík. Nenechal si diktovat podmínky bezdomovcem.

„No jak myslíš, mně je tu dobře. Dostanu najíst, je tu docela příjemný chládeček. Aspoň se nemusím pařit venku v tom vedru. Jistě si tu nějaký čásek pobudu a pak půjdu svou cestou,“ hrál divadélko.Ilja se posadil na pryčnu naproti zapáchajícímu bezdomovci a dával si všechno dohromady. Bezdomovec má něco a on moc dobře ví, k čemu ta věcička slouží a také věděl, že věc souvisela s přestřelkou v obchodě. Věděl více než on. Také ho napadli švábi, takže když ho dostane ven, dozví se aspoň něco o jednom z případů. Kývl bezdomovci na souhlas. Bezdomovec také přikývl a otočil hlavu jiným směrem. Obchod byl uzavřen.Před budovou městské policie se bezdomovec nadechl čerstvého teplého vzduchu a vyrazil prudce kupředu. Ilja si myslel, že mu chce utéci, vždyť ho propustili pod podmínkou, že ho předá k dalšímu ověřování a tak za ním vyběhl.Bezdomovec však nechtěl utéci, jen běžel ke svému dvoukoláku, který přetékal papírem a různým nepotřebným harampádím. Odemkl visací zámek, schoval řetěz do kapsy a z ničeho nic se zeptal. „Kde máš auto.“„Tam na parkovišti,“ ukázal rukou k zaparkované řadě vozidel.Bezdomovec se zahleděl tím směrem a pronesl. „Vybral sis dobré místo, je tam hodně keřů a stromů. Nebude tam vidět a je tam málo aut, jdeme,“ zavelel.„Proč máme jít zrovna tam?“ zeptal se poručík.Bezdomovec vzal Ilju prudce za límec košile a přitáhl si ho k sobě blíže, až bylo cítit jeho nevábný zápach z úst. „To ti to mám dát přímo před chlupatýma? Já své slovo dodržím, jsem zvědavý, jestli ty taky.“ Pustil jeho košili a ušklíbl se. Znal moc dobře lidi. Do bezdomovce si každý rád kopl, jen když měl příležitost.A tak šli na parkoviště. Ilja s rukama v kapsách a bezdomovec tlačil před sebou vrzající dvoukolák. Na parkovišti znova vytáhl řetěz a dvoukolák zamkl o značku vyhrazeného parkování. Zrovna před zeleného Favorita, rovnou u kufru. Ilja nechápal, jak mohl vědět, že je toto auto zrovna jeho. Pokud ho přece jen hledal, mohl auto znát, usoudil.„Tak dělej. Na co čekáš, chceš aby nás někdo viděl pohromadě?“ houkl nervózně bezdomovec a začal se přehrabovat v dvoukoláku. Sotva zámek pátých dveří povolil, už je bezdomovec otvíral a něco tmavého hodil do kufru. „Pojď si to přebrat,“ zabručel znova.Šel se tedy podívat, co tam hodil. V kufru ležel odrbaný batoh, otevřel ho. V tlumoku bylo mnoho rozbušek a dálkových ovládačů. Opravdu šlo o druhou polovinu kontrabandu. Měl obě poloviny pohromadě, pousmál se. Jenže další důkazy z obchodu neměl, jen hypotézy a domněnky co se v tom obchodě doopravdy stalo a k čemu ti hoši potřebovali takovou nebezpečnou věc.Než stačil zaklapnout páté dveře, klaply boční dveře a bezdomovec ležel na

zadních sedačkách. Honem běžel, aby mu vynadal a vyhodil ho ven z auta. Jirka však byl pohotovější. „Myslíš, že jsem takový blbec, abych ti dal, co hledáš a pak mi frnkneš? Sedej a jedem k tobě domů, dlouho jsem se neosprchoval. Já slovo dodržel.“ Co měl dělat, Jiří opravdu splnil dané slovo a on také dal slib, takže nezbývalo nic jiného, než nastartovat auto a slib dodržet. Jen se modlil, aby ho nikdo z paneláku neviděl, jak si vede bezdomovce do bytu do druhého patra. Bezdomovec se ve vaně rochnil celou hodinu a druhou se stříhal a holil před zrcadlem. Využíval vyobchodovaného komfortu do puntíku. Poté co se umolousaný bezdomovec proměnil do docela slušně vypadajícího člověka, vstoupil do kuchyně a prohlásil:„To je nějaké jídlo?“ zeptal se když, spatřil párky na talíři. „To mám skoro každý den,“ dodal se sklíčenou náladou. Očekával totiž pořádnou porci polévky a kus masa. Ilja seděl a jen pozoroval, jak přichystaná košile docela padla na jeho vychrtlé tělo, jen kalhoty byly volnější. Jiří se radoval z nového a čistého oblečení. Nad párky ohrnoval nos, ale pak do něj padaly jako do studny. Spořádal jich rovných deset i rohlíků tolik snědl. Teď mu byly kalhoty akorát, najedl se až k prasknutí.Posléze co úplně jiný Jirka vylízal i zbytek hořčice z talířku, začal Ilja s výslechem. „Jak vidím, chutnalo ti, tak spusť. Chci vědět všechno o švábech.“Jirka se zazubil a otráveně pravil: „K čemu ti to bude. Jen jsem chtěl nahlásit, že mě pokousaly potvory jedny a oni mě zavřeli. Město by s tím mělo něco dělat, je jich tam plno.“ Na chvíli se odmlčel, zamračil a ještě dodal. „A od kdy se o takové věci zajímá kriminálka. Nemá snad co na práci?“„Zajímá, nezajímá. Máme hlášeny útoky švábu i od jiných obyvatel města a bylo podané trestní oznámení kvůli přemnožení švábů, tak chci, aby si mi o tom pověděl, co víš. Třeba přispěješ k vyřešení případu,“ snažil se lstí vymámit nějakou informaci, i když tak moc zase nelhal.„Dobrá,“ usoudil po chvilce Jirka. „Dal jsi mi to, co jsi slíbil. Tak ti toho povím více, než jsem řekl černým šerifům a doufám, že mi pak koupíš i pořádnější jídlo. Protože párky pořádné jídlo nejsou, i když jsem takové ještě nejedl.“ Pohladil si plné břicho a dlouze se zadíval do jeho očí, jako by něco v jeho pohledu hledal. „Vím totiž, kde se shromažďují ve velkém množství. Musí se jim tam strašně líbit, asi tam mají vhodné podmínky.“„Ale kde to místo je,“ vykřikl nedočkavostí, tím mu skočil do řeči.Jirka se pousmál, rukama přejel po stole, jako by smetal drobky na zem. „Vidím, že tě to nějak zajímá. Tak ti povím vše od začátku, ať to máš celé. Spávám už dva roky v čističce za městem, však víš, tam co je smetiště. Je tam

v létě pěkný chládek a v zimě teploučko. Mám tam klid, nikdo tam nechodí a na smetišti ledaco najdu, co se dá zpeněžit. Ani nevíš, co lidi vyhodí. Tak jsem našel i svůj walkman i se sluchátky, sice nepřehrával kazety, ale rádio šlo. Poslouchal jsem ho celé noci. Jednoho dne jsem si zase ustlal v rohu místnosti, tak jako vždycky. Přitulil jsem se ke zdi, protože pěkně hřála, zapnul rádio na walkmanu, nasadil si sluchátka a usnul. Jak jsem tak spal, zdálo se mi, že po mně něco leze. Otevřel jsem oči a v přítmí červeného světla, které tam stále svítí, jsem uviděl šváby, jak si to po mně špacírují. Tak jsem se začal válet po zemi. Vlezli mi do rukávu, do nohavic, no prostě kudy to jen šlo. Drásali mne a škrábali. Vyskočil jsem a začal je otřepávat z šatů a šlapat po nich, přitom mi walkman spadl na zem. Švábi mě rázem přestali obtěžovat a vrhli se na walkman jako diví. Bylo to zajímavé, ale na to jsem nemyslel, chtěl jsem totiž walkman zpátky. Tak jsem jich pár zašlápl do bláta, a chtěl walkman zvednout. Jenže ty potvory se na mne znova vrhly, tak jsem raději utekl. Od té doby jsem tam nebyl.“Ilja si dával všechno dohromady, najednou vyskočil a řekl: „Dělej jedem si jich pár nasbírat.“ Jirka hned začal prskat: „Nikam nejdu, nechci je ani vidět. Jdi si tam sám.“„Pojedeš a hotovo,“ řekl Ilja. „Je ještě světlo a oni chodí jen za soumraku do úsvitu, to už mám zjištěný. Než bude tma, tak jsme zpátky. Nebo tě mám odvést do zadržovací cely na policii?“ Na tato slova už Jirka slyšel a neochotně se oblékal.Na smetišti byl náramný provoz. Popelářské vozy vysypávaly odpadky jeden za druhým a přijížděly další. Ilja chtěl počkat až bude trochu na smetišti klid, ale Jirka byl jiného názoru. Vedl Ilju kolem plotu z druhé strany. Najednou se zastavil, rozhlédl se, uchopil pletivo plotu vedle sloupku a trhl. Pletivo povolilo, vstoupili na smetiště chránění objektem čističky, aniž by je někdo zpozoroval. „Takhle chodím vždycky. Nemusí nikdo vědět, že tu jsem,“ procedil slova mezi zuby Jirka a dál vedl Ilju podél zdi ke vchodu do jeho podzemního brlohu. Otevřel se skřípotem zrezavělou mříž a po několika schůdcích sestoupili do místnosti v přítmí načervenalého světla. Jirka opatrně nahlížel za roh, zda nejsou švábi nablízku, pak opatrně vstoupil na měkkou bahnitou podlahu. Jeho noční bivak byl nedotčen a po švábech jako by se zem slehla. Ukázal na ležící walkman a stopy ve vláčném blátě. Sám se neopovažoval dál do místnosti vstoupit a čekal u východu, pro případ rychlého úprku.Ilja studoval stopy. V blátě bylo otištěno mnoho stop od prošoupaných bot, také i drobounké sotva viditelné cestičky, které směřovaly od walkmanu do rohu na konci zděné místnosti. Vzal walkman ze země a prohlížel si ho. Našel

malý otvor, bylo jasné, že walkman vyrabovali švábi. Vytáhl malou lopatku a začal se rýpat v blátě. Lopatkou zajížděl do otisků bot a snažil se z bláta vydolovat švába. Najednou si povšiml, že některé otisky bot byly jako by rozhrabány a tyto stopy znova směřovaly do rohu místnosti. Domníval se, že švábi se snažili své bratry vysvobodit. Nenašel proto nikdy žádného mrtvého, nebo poraněného švába. Zabořil tedy lopatku do jedné ze šlápot. Nenašel nic a tak kopal v dalších rozhrabaných stopách. Nakonec bylo jeho snažení přece jen korunováno úspěchem. Jeden šváb vězel v blátě natolik hluboko, že ho bratříčci nedokázali vysvobodit. Hodil mrtvého švába i s kusem bláta do sklenice. Dál hledal a našel ještě další dva šváby, jenže ti byli dosti pošramocení. Vyhrabal i jejich odlomené údy, potřeboval je k expertíze. Vhodil je do sklenice, zaslechl kovové cinknutí o dno. Podivoval se tomuto zvuku, ale jinak tomu nevěnoval pozornost. Chtěl se ještě v blátě přehrabovat dále, jenže Jirka měl strach a nabádal k opatrnosti. Byli dost dlouho v místnosti a za chvíli se mělo stmívat.Doma Ilja šváby v koupelně umýval od bláta. Nejprve se jich štítil, ale byli mrtví, tak se jich štítit přestal. Jirka nad nimi ohrnoval nos, nejraději by je spláchl do záchodu. Jenže Ilja byl jiného názoru a dál je omýval i jejich ulámané nožičky a tykadla. Dokonce je zkoušel rozmáčknout, protože mu připadali na obyčejné šváby dosti tvrdí, ale ani jeden se mezi prsty nerozmáčkl. Umyté je uložil zpět do velké sklenice od okurek. Zítra je doveze do laboratoře na bližší prozkoumání, plánoval si.Jenže ráno o půl deváté zazvonil telefon. Šel tedy do předsíně a zdvihl sluchátko: „Tománek, prosím.“ „Poručíku, jste s okamžitou platností odvolán z případu,“ oznamoval náčelník. „To mi nemůžete náčelníku udělat, jsem skoro u konce případu,“ bránil se, aniž by znal důvod odvolání.„Poslední dobou tě nebylo vidět v práci, neprovádíš hlášení včas a neplníš si své povinnosti. S okamžitou platností jsi propuštěn,“ trval na svém náčelník. „Propustil jsi bezdomovce na svobodu, aniž bys ho předal řádně k dalšímu výslechu,“ dodával důvod k propuštění.Naštvaně třískl sluchátkem o přístroj, až to zapraštělo. Takové překvapení po ránu nečekal. Celou dobu nad ním držel náčelník ochranou ruku a teď ho s klidem propustí? Muselo to mít háček, jenže nevěděl jaký. Vzal mobil a zavolal Martině. Jediná ona mohla vědět, co se přihodilo. Sotva se Martina ozvala, hned na ni naštvaně spustil. „Můžeš mi laskavě říct, co se tam děje? Náčelník mne právě vyrazil.“ „Nejsi jediný, koho propustil. Nastávají velké změny, sama nevím, co si mám o tom myslet. Všechno to tu přebírá na chvíli CIA.“

„CIA?“ křikl do mobilu udiveně.„Ano. Na příkaz ministra přebírají skoro všechny případy. Dokonce projevili velký zájem o tvůj případ. Dávej si pozor, něco tu nehraje. Vtrhli sem jak velká voda a všechno obrátili naruby. Musím končit, je tu mumraj, ahoj.“Telefon ohluchl, Ilja byl v šoku. Náčelník ho vyhodil a hned na to se dozví, že se o jeho případ zajímá CIA. Vběhl do obýváku a v rozčilení roztrhal včerejší noviny, malinko se mu ulevilo. Jirka na něj hleděl s otevřenou pusou. Opatrně se zeptal: „Co tě tak vytočilo?“„Nic, jen jsem dostal výpověď, k vůli tobě,“ zařval, ale najednou se zklidnil. „Já vím, ty za to nemůžeš. Začalo se v tom vrtat CIA, jako tehdy po akci v obchodě. Prý dělají pořádek v policejních řadách a já asi nevyhověl. Dělají si prostě, co chtějí. Je to bordel a ne demokracie,“ opět se rozčílil, až se mu dělala v koutcích úst pěna. Jeho oči najednou zahlédly v obývací stěně láhev od okurek. Přiskočil ke stěně, vzal láhev a chtěl s ní mrštit o zem a tak zničit důkazy. Chtěl, aby si Američané hledali stopy znova od začátku. Jenže si všiml, že švábi ve sklenici stáli na nohou. Včera je přece dal do sklenice ledabyle, většinou leželi na zádech. Divil se, že jsou na nohou a dokonce měli všechny údy pohromadě, až na jednoho. Tomu chyběla jedna noha a jedno tykadlo. „To přece nemůže být pravda, přece jim nové končetiny nenarostly přes noc,“ začal si překvapeně brblat pod nosem. „I kdyby to bylo možné, tak by tykadlo muselo být malé, ale je úplně stejné jako to druhé. Počkat, nemohou být přece živí, vždyť strávili v blátě kdo ví jak dlouhou dobu. Ano, nemohou být živí.“ Podíval se pořádně do sklenice, ale žádné končetiny švábů se na dně nepovalovaly. „Musely se opravit,“ zvolal zděšeně.„Co chceš opravovat?“ zpozorněl Jiří.„Podívej se na ně. Oni se opravili. Nejde o živé tvory, jsou to roboti,“ vytřeštil nad svým zjištěním oči.Jirka se dlouze zadíval na svého hostitele. Myslel si, že mu vlezla na mozek výpověď. „Švábi a roboti? Nesmysl. Takové roboty nemohl nikdo vyrobit, ukaž?“ vytrhl mu sklenici z rukou a nahlížel dovnitř.„Podívej se na ně pořádně. Vidíš tu divnou mřížku na srostlých krovkách? Vypadá jako malý solární panel. Ale proč se nepohybují, mají přece dostatek světla. Kde se vzali? Donesl je snad někdo sem?“ toto odhalení Ilju zdrtilo, až se posadil na pohovku a hleděl někam do prázdna. „Mám to,“ probral se najednou. „V tom obchodě po přestřelce jsem prohlížel mrtvé. Jeden z nich ale žil. Chytil jsem ho za ruku a chlácholil ho, že přijede za chvíli sanitka a bude všechno v pořádku. Ale on jen blábolil strašnou češtinou, že nesmím dopustit, aby se nekontrolovatelná inteligence rozmohla. Myslel jsem, že mluví z cesty. Pověděl mi o semtexu a rozbuškách. Jeho poslední slova zněla, znič je. Ale já

nevěděl, co mám zničit a proč bylo zapotřebí tolik semtexu. Takové množství by vyhodilo čtvrt města do vzduchu. Právě mi došlo, co tím myslel. Myslel na tyto šváby,“ zatřepal sklenicí. „Myslím si, že tenkrát v tom obchodě je chtěl někdo umlčet, aby nezničili šváby. Nikdo nepočítal s tím, že někdo jako já zasáhne, ale hodilo se jim to do krámu. Najednou se objevilo CIA a začalo vyšetřovat. Prý to jsou američtí občané, tak si případ vyšetří sami. Jenže CIA brzy odešla bez jakéhokoli výsledku, aniž bych i já podstoupil výslech. Já za to tenkrát opravdu nemohl. Kdyby ten gauner na mne nevytáhl pistoli, tak já se nemusel leknout, vytáhnout pistoli a střílet. Pak už jen létaly kulky vzduchem. Byl jsem rád, že jsem se schoval za regálem a vyvázl ze všeho jen s boulemi od padajících konzerv. Zato Viktor měl prostřelenou nohu.“ Najednou zesmutněl, všechna zlost byla ta tam.„Tak takhle to bylo,“ pronesl Jiří. „Já totiž viděl, jak dva mladíci vyšli ze zadního vchodu obchodu a něco kvapem ukryli do smetí za obchodem a zase se vrátili. Čekal jsem na vhodnější chvíli, než si to vezmu. Jenže než jsem se rozkýval, začalo se střílet. Když byl klid, tak jsem tam chtěl jít, jenže jsem si to raději rozmyslel a počkal až do setmění. Našel jsem batoh, tak jsem to hodil do vozíku, aniž bych věděl, co ukrývá a honem upaloval pryč. Za dvěma bloky domů jsem se opovážil podívat do batohu. Byly to rozbušky a bylo mi jasné, že to není kompletní. Tak jsem se tam vrátil, že si zbytek také vezmu, jenže jsem uviděl tebe, tak jsem raději vyklidil pole. Jak vidíš, všechno do sebe zapadá.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal: „Stále nevím, co tím ten kluk myslel za inteligenci.“„Myslel šváby,“ zatřepal opět sklenicí. „Museli vědět, čeho jsou švábi schopni a věděli, kde jsou. Jinak by je nepřišli zničit. Víš co? Pojedeme se podívat na šváby, jen co se setmí. Ať víme, s kým máme tu čest. Já si totiž myslím, že v tom má prsty CIA. Možná, že je tu vysadili úmyslně, jako takový pokus.“ Jak Jiří uslyšel, že má jít do doupěte švábů, hned se začal vymlouvat, že ho bolí hlava a moc se mu nechce. „Cestu přece znáš, tak si tam zajeď sám. Nemám zájem se nechat znova pokousat,“ obával se.„Pojedeš se mnou, nemusíš opustit auto. Budeš sledovat okolí a kdyby něco, přijdeš mne varovat.“ Potřeboval, aby mu někdo kryl záda.Jirka nakonec svolil, když slyšel, že nemusí vylézt z auta.Za chvíli se začal chýlit den ke konci, nasedli do auta a uháněli za město ke smetišti. Cestou se Ilja zastavil u opraváře a koupil si jedno starší rádio. Opravář byl rád, že se jednoho zbavil. Ucítil příležitost a tak nabízel všechny použité přístroje za výraznou slevu. Potřeboval znova obchod rozjet a každá koruna byla dobrá. Ilja přislíbil, že si jedno rádio časem třeba vezme. Jestli v budoucnu, když je nyní bez práce nenastane opak a nebude muset něco prodat.Zajeli vedle skládky po málo vyježděné cestě do lesíka. Ilja vzal batoh s

rádiem, rozhlédl se, jestli někdo není v dohledu a nenápadně přeběhl k plotu. Trhl pletivem, jako předtím Jirka. Podél zdi se dostal k mříži. S vrznutím otevřel rezavou mříž a opatrně vešel po schůdcích dolů. Právě se začalo stmívat.Načervenalé světlo svítilo a i Jirkova papírová provizorní postel zde byla stále nedotčena. Nikdo tu od včerejška nebyl, rozvrtané bláto zůstalo tak, jak odešli. Na rádiu se pokusil naladit jakousi stanici. Hrající rádio položil do míst, kde včera ležel walkman. Ještě ztlumil hlas a uvelebil se na Jirkově místečku v rohu místnosti tak, aby viděl stále na přijímač. Přitulil se k cihlové zdi, která opravdu hřála.Ze stálého civění na jedno místo, začala jeho oční víčka těžknout, přicházela dřímota. Najednou zpozoroval na přijímači švába. Úplně stejný šváb jako ten, kterého měl doma ve sklenici, se promenádoval po černém obalu sem a tam. Přitom mrskal kolem sebe svými dlouhými tykadly. Za chvíli se objevil další a jakoby se domlouvali. Najednou jeden seběhl po rádiu dolů a uháněl do protějšího rohu místnosti, do díry.Během chvilky přiběhlo asi deset švábů, pobíhali po rádiu sem a tam. Několik jich zase odběhlo a přivedli si posily. Přiběhli i větší švábi, kteří se dali do vrtání plastového obalu. Do vyvrtaných dírek vcházeli menší švábi. Po kratičké chvilce rádio zachrastilo a přestalo hrát. Švábi vynášeli ven součástky, místností se nesl pach pájeného cínu. Během několika minut opouštěli vyrabovaný přístroj poslední švábi. Odcházeli do rohu místnosti odkud přišli, se součástkami v kusadlech.Iljovi názorná demonstrace stačila. Počkal, až zaleze do díry poslední šváb, postavil se, vzal igelitový sáček a rádio do něj vložil. Než však stačil odejít, povšiml si, jak obrovská armáda švábů znova vychází z díry a vcházejí do zaneseného kanalizačního otvoru za dalším lupem.Na nebi zářila první hvězda, když za sebou zavíral s vrznutím mříž. Plížil se nenápadně podél zdi, najednou se zarazil, před ním byl výklenek ve zdi. Opatrně se přiblížil, rukou před sebou nahmatal dveře, které vedly do hlavní budovy. Usmyslel si, že zítra přijde za světla a prozkoumá, co je za nimi. Nechtěl v noci příliš riskovat. Hned po obědě sedli do auta a znovu jeli na skládku. Jirka byl zase proti, ale musel se protáhnout dírou v plotě tak jako Ilja, protože v autě bylo neúnosné vedro. Okolo auta pobíhat jen tak nemohl, vzbudil by pozornost. Přede dveřmi Ilja ukázal na rostoucí trávu, její stonky rostly ze spár kachliček a ze železné rohože na čištění bot. Jiří zas poukázal na pavučiny na dveřích a zárubních. Bylo jasné, že sem dlouho žádná noha nevkročila. Ilja vylomil zámek a chtěl vejít, když si právě uvědomil, že překračuje meze zákona a páchá trestný čin. Ale nijak se v tuto chvíli nad tím nepozastavoval.

Ba naopak, dělalo mu dobře, když byl o krok v před, před CIA, jestli se ovšem k něčemu dopátrala, honilo se mu hlavou.Opatrně vstoupili do velké a vysoké u stropu prosklené místnosti, lemované po obou stranách po pěti obrovských válcích z kdysi lesklého kovu. Do těchto obrovských válců proudily nečistoty kanalizace z celého města. Válce dosahovaly až ke stropu a před každým z nich pracovalo čerpadlo, které přečerpávalo nečistoty z jednoho válce do druhého. Povšiml si divných zelených destiček osazených integrovanými obvody a jinými součástkami na válcích. Od těchto podivných destiček, které zde nedal člověk, se táhly dráty doprostřed podlahy, ve které zela větší díra. Žduchl do napolo vyděšeného Jirky loktem a poukázal na přístroje na obrovských tancích. „Co to má být?“ ptal se roztřepaným, ale tichým hlasem Jiří.„Nevím, ale myslím si, že to vytvořili švábi. Jistě to k něčemu potřebují. Člověk by neudělal díru doprostřed podlahy a nevedl by tam dráty. Je jisté, že je pod námi místnost, úkryt švábů. Takže zde musí být někde vchod. Musíme ho najít a podívat se dolů.“„Dveře ti pomohu najít, ale polezeš si tam sám,“ kuňkal Jirka stále roztřepaným hlasem. Po chvíli hledání našel Jiří malé dveře, neopovažoval se na ně sáhnout, natož je otevřít, to musel udělat Ilja.Opatrně chytil za kliku, zmáčkl ji dolů a zatlačil na dveře. Opatrně otevřel dveře a vstoupil na schodiště plného prachu. Zatím nic nenaznačovalo, že ve sklepení jsou švábi, jen divný bzukot vycházel někde z hloubky místnosti. Postoupil ostražitě o několik schodů níže a sklonil se, aby viděl pod strop. Uprostřed místnosti stálo něco jako nedodělané monstrum z hliníkových profilů. Z monstra čouhaly další profily jako nohy. Okolo i v nitru monstra se pohybovali menší či větší švábi, jenž pobíhali se součástkami a kusy hliníku. Součástky pájeli do zelených pertinaxových desek, snad podle daného plánu. Když se lépe podíval, monstrum se nápadně podobalo nedokončenému obrovskému švábu. Některým švábům prskal namodralý oheň z kusadel při doteku s hliníkem. Vypadalo to, jako by hliníkové profily svařovali k sobě.V rozích místnosti visely na zdech další zelené desky, také osázené součástkami, ke kterým vedly dráty z díry od stropu. Okolo desek stáli švábi jako zaparkovaná vozidla na parkovišti. Netušil, proč tak stojí, jen se domníval, že se dobíjejí.Vyrašil mu z toho studený pot na čele. Nedovedl si představit, že by takové monstrum velké jako dodávka chodilo po ulicích. Co zamýšleli s tak velkým švábem, nevěděl. Jednalo se snad o zbraň? V tom případě by se nedala příšera ničím zastavit. Při této představě ho polil pot i po zádech. Pomalu a opatrně vycouval zpět po schodech. Nepotřeboval, aby si ho švábi všimli a zaútočili na

něj.Jirka už na něj netrpělivě čekal. „Co jsi tam viděl?“ vyptával se netrpělivě, když Ilju spatřil s krupičkami potu na čele a ve tváři bledého jako křídu. Jirka s ním musel zacloumat, jelikož stále neodpovídal. „Tak řekni, co jsi tam viděl?“„Kdybys viděl to co já, taky bys byl tak vyděšený. Pojď raději pryč. Všechno ti doma povyprávím. Musíme něco vymyslet.“Sedli do vozu a jeli, spíše se courali, protože se Ilja nemohl soustředit na řízení, stále myslel na toho obrovského švába. Z ničeho nic přidal plyn a prudce odbočil. Málem způsobil dopravní nehodu. Jirka se držel madla nad dveřmi, aby si při tak ostrém manévru nerozbil hlavu. „Sakra, co děláš!“ křičel zděšením nad jeho jízdou.„Musíme je nakrmit,“ radostně zvolal nad svým nápadem a zastavil po chvilce jízdy před Vodičkovou opravnou. Skoupil všechna rádia a televizory co jen opravář měl v opravně. Vodička byl strašně rád. Ani se neptal na co mu bude tolik starých krámů. S velkou radostí je pomohl nanosit do auta.Ještě než se začalo stmívat, jel znova Ilja ke smetišti a podával v čistírně odpadních vod pro šváby lahodné přijímače. Potřeboval, ať se nažerou tady a zvyknou si na jeho pach, pokud vůbec něco cítili. Nosil je jak do místnosti, kde našel zašlapané šváby do bláta, tak i do místnosti, kde se čistila nečistota města. Po dvou dnech se dokonce opovážil položit jeden přístroj pod poslední schod, kde bylo monstrum, které vždy o kus povyrostlo. Prázdné obaly od přijímačů odnášel zpět domů. „Můžeš mi prozradit, proč se těchto přijímačů v obchodě u Vodičky švábi nedotkli?“ vyzvídal Jiří v bytě Tománka, kde se cítil bezpečně.„Nevím, snad měli naspěch nebo potřebovali zrovna jiné součástky. Nyní berou za vděk vše, co najdou,“ usuzoval Ilja, kterému to také nebylo zcela jasné.Čtvrtého dne si Ilja všiml stojícího popelářského vozu v oploceném areálu smetiště, poblíž buňky, kde přespával hlídač. Chlápek okolo vozu chodil, jako by auto opravoval. Jeho policejní instinkt nabádal k opatrnosti. Chvíli vůz z dálky pozoroval, ale chlápek ne a ne odejít. Začalo se více stmívat a tak se opatrně protáhl pletivem a šup k mřížím, než nastala úplná tma. Opatrně je otvíral, aby nezaskřípaly. Vcházel po schodech opatrně dolů do místnosti. Prohlížel si v blátě své stopy, co tu včera i dříve zanechal. Zdály se mu nějak oprášené, jako by se někdo snažil místnost zametat. Tušil, že není něco v pořádku. Za moment našel, co hledal. Hned pod schody našel nepatrný otisk vojenské boty. Nenašel však šlápotu České armády, ale otisk boty CIA. Už se setkal s takovou stopou před rokem v obchodě. Bylo mu vše jasné, popelářský vůz tu byl záměrně. CIA ho sledovalo, neodevzdal služební pistoli, policejní oblek a nepodepsal výpověď. Náčelník by se už dávno sháněl po služební

výzbroji a výstroji. Celou dobu ho sledovali až sem. On bláhový jim ukázal, kde mají švábi doupě. Nastal čas zničit monstrum, než bude schopné činnosti a splnit nedaný slib tomu americkému hochovi z obchodu. Kdyby tam tehdy zbrkle nevešel, mohli všichni žít a šváby si zlikvidovali sami. Dal si za úkol šváby zastavit co nejdříve, jinak bude zle, CIA nevědělo, s čím se potýká. Honem položil rádio na podlahu, sebral prázdné ze včerejška a upaloval domů.Ráno se probudil s čerstvou hlavou a u snídaně, kterou poslední dobou chystal Jiří, uvažoval. Po snídani vytáhl peníze a vložil je do jeho dlaně. „Půjdeš nakoupit.“ „Mně se nikam nechce, máme všechno.“„Jistě nemáme maso a já bych si dal pořádnou roštěnou s hranolky, “ zahrál na Jirkovu zručnost v kuchyni. Jiří se na něj podíval. V jeho očích spatřoval něco divného, ještě nikdy neviděl takové oči a tak raději vzal peníze a šel nakoupit.Jakmile spatřil Ilja, jak si Jirka vykračuje po chodníku k obchodu, hned se dal do práce. Otevřel postel s úložným prostorem a vytáhl těžký batoh. Z batohu vytáhl igelitovou tašku a z ní povoskovanou krabici. Krabici opatrně rozbalil. Uvnitř byl v úhledných balíčcích zabalen v dalším igelitu semtex. První polovina kontrabandu, kterou našel za obchodem, tehdy si myslel, že jde o drogy.Rozebral několik rádií a dvě televize. Prázdný prostor vyplnil semtexem, zapíchl rozbušku co nejhlouběji a opět přístroje složil. Semtexu měl tak přes třicet kilo, takže měl co dělat, aby všechen rozdělil a nacpal do vybrakovaných přijímačů. Než se Jiří vrátil z nákupu, měl i uklizený obývák, ve kterém všechno montoval. „Dnes se mnou po obědě půjdeš a pomůžeš mi. Mám toho dnes moc a švábi potřebují nakrmit. Slibuji, že to bude poslední krmení,“ prohlásil, sotva začal Jiří opékat maso na pánvičce.Jirka raději nic nenamítal. Už od rána se jeho hostitel choval divně. Stával zadkem napřed, pomyslel si a raději vařil dál. Po dobrém obědě vyrazili s autem plným přijímačů ke skládce. Museli dokonce sklopit zadní sedačky, aby se všechny přijímače do auta vešly. Z lesíka pozorovali smetiště a okolí. Hlídač snad spal a okolo popelářského vozu se nikdo nemotal. Byli tu dost brzy. Začali nosit přijímače do místností čistírny odpadních vod.Jirka nosil do jeho bývalého nocležiště rádia a Ilja do hlavní místnosti s obrovskými tanky nečistot. Dokonce se mu podařilo propašovat obě televize plné semtexu do blízkosti monstra, aniž by snad spící švábi na něj zareagovali. Pak rozestavěl rádia plné trhaviny tak, aby se i kovové nádoby roztrhly a dokonaly dílo. Mnul si ruce, všechno klapalo podle jeho plánu. Uložil totiž do těchto místností největší dávku trhaviny. Šel zkontrolovat Jiřího, zda i on

rozestavěl trhavinu kolem zdi správně. Prozatím netušil, co v přístrojích je. V ponurém načervenalém světle porovnal rádia tak, aby vybuchla s co největší účinností. Jeho tělem procházela nesmírná blaženost.Jiří přece jenom začal něco tušit a zeptal se: „Proč rádia dáváš tak blízko zdi a na jednu hromadu. Švábi si je najdou i tak.“„To máš pravdu, že si je najdou, ale já potřebuji, aby byly tak, jak jsou teď. Víš proč?“ Jirka zakroutil nechápavě hlavou. „Pro toto,“ vytáhl malou černou krabičku z kapsy opatřenou tlačítky.Jirkovi bylo hned všechno jasné, když spatřil odpalovací zařízení. Jeho kamarád, za kterého ho stále považoval, chtěl šváby vyhodit do vzduchu. Usmál se a na souhlas pokýval hlavou.Sotva se otočili a udělali pár kroků k odchodu, vrazila dovnitř horda ozbrojených mužů oděných v protiteroristickém oblečení. Na hlavách měli přilby s tmavým štítem na hrudi neprůstřelnou vestu se žlutým velkým nápisem CIA. V rukou třímali samopaly, jejich hlavně mířily přímo na ně.„Ani hnout,“ zvolal muž za jednotkou docela slušnou češtinou, jenž byl oblečen do stejného stejnokroje. Ilja i Jirka se zarazili a zůstali stát, neměli na výběr, proti tolika zbraním.„Polož odpalovací zařízení na zem a pak dej ruce za hlavu!“ přikazoval znova velitel jednotky.Ilja pomalu položil pekelný strojek na zem, poté se narovnal a dával si ruce za hlavu. Než však tak učinil, rychle se naklonil k Jiřímu a šeptal mu něco do ucha.Na toto nečekané gesto ozbrojenci reagovali nervózně odjištěním zbraní.„Nedělejte hlouposti a pojďte ven,“ přikazoval rázně velitel jednotky.Vyšli ven s rukama nad hlavou, jako zločinci. Ozbrojenci je vedli k jednomu velkému nákladnímu vozu. Auto mělo nástavbu s okny a na střeše mnoho antén a satelitů, přijížděla další nákladní auta. Velitel dal mužům pokyny v angličtině a docela slušnou češtinou pozval Ilju nahoru do nástavby nákladního vozu s okny. Jiří zůstal venku opřený o vůz, ozbrojenci ho prohledávali.Uvnitř prostorného vozu, naditého mnoha počítači, seděl u malého stolku Viktor. Na sobě měl také neprůstřelnou vestu s nápisem CIA. Ilja se divil, co zde pohledává, ale hned mu bylo jasné, že vstoupil do řad CIA a celou tu dobu ho sledoval a hlídal. Musel přece přijít na to, kam se poděl semtex a rozbušky. Nyní měl všechno kompletní. Jak semtex, tak šváby. Celou dobu ho drželi v ústraní od jakéhokoliv případu, aby pak dostal schválně tento případ a přivedl je ke švábům. Od začátku věděli, že všechny případy se sebou souvisely.„Posaď se u nás,“ řekl Viktor. Poslechl, neměl na výběr. Naproti němu se posadil i velící důstojník. Už neměl

na hlavě přilbu. Jeho tvář byla mladá, věkem okolo třicet let. Jako všichni mladí kypěl elánem a iniciativou pro danou věc. On byl také kdysi takový, dnes bylo vše jiné a díval se na věci s nadhledem. „Tak vidíš,“ pravil Viktor, „znovu děláme spolu. S tím rozdílem, že děláš se mnou, aniž bys o tom věděl. Řekni, co jsi tam dělal tak brzy. Jindy chodíš za stmívání,“ opřel se o stůl a zadíval se Iljovi do očí.Nastalo ticho, Ilja mlčel.„Sledujeme tě pěkně dlouho. Myslíš si, že naší práci vyhodíš do vzduchu?“ zamával mu ukazováčkem Viktor před očima. „To je omyl. Pracujeme na tom dost dlouho a ty nám naši práci nepokazíš. Pyrotechnici jsou dole v místnosti a pracují na tom. Nic nebude,“ rozčílil se natolik, až se obsluha počítačů na něj podívala. Ilja se podíval na monitory. Viděl muže, kteří odnášeli poslední rádia z místnosti, z Jiřího bivaku.„Klid, Viktore,“ zahartusil mladíček, jenž před chvíli velel jednotce. Přitom mu poskakoval jeho pěstěný krátký knírek pod nosem, který se vůbec k němu nehodil. „Jsem Jahn Sein a jsem velící důstojník této akce,“ představil se mladíček s knírkem. „Myslím, že Viktor toho řekl dost. Spíš nám teď řekněte, proč chcete zničit šváby,“ začal mírně. Ilja znal tuto hru na hodného a zlého policajta, ale neměl na vybranou. Pokud chtěl odejít, musel něco rozumného říci. „Protože nechci, aby se potuloval po ulicích šváb jako náklaďák,“ vybafl na ně, aniž by uvážil svá slova.„Cože?“ reagoval Sein roztržitě na jeho slova. „Jak můžete vědět, že je tam tak velký šváb?“ kladl honem další otázku.„Viděl jsem ho totiž na vlastní oči. Je ještě nedokončený,“ křikl rozčileně na amerického mladíčka. Nemohl tušit, že jeho zbrklá odpověď vyvolá v mladíčkovi takovou reakci.„Tak oni si staví nového, většího švába, to je úžasné,“ rozplýval se Sein, úplně ignoroval rozčileného Ilju. „Tak přece se jim konečně něco podařilo postavit, tušil jsem to. Tady měli dost času a nikdo je nerušil. Měli jsme mnoho míst po světě, ale nikdy jsme neměli štěstí. Vždycky do toho něco přišlo, nebo se něco pokazilo. V bývalé Jugoslávii jsme měli docela slušné úspěchy, ale bombardovalo se a hnízdo dostalo zásah. Podařilo se nám zachránit jen dvacet kusů a to ještě poškozených. Poopravili jsme je a hledali zcela klidné místo. Bez válečných konfliktů se stabilní vládou, hlavně kde bylo dostatek součástek. Našli jsme tuto zemi a jak vidím, povedlo se. Jenže jsme nevěděli, kam náš muž uložil šváby. Přeběhl totiž na druhou stranu k extrémistům a chtěl šváby zničit. Nepovedlo se, zůstal mrtvý v tom vašem obchodě,“ podíval se na Ilju, který na něj hleděl v úžasu s otevřenou pusou, „jak vidím, zajímá vás to, že?“ dodal.

Ilja kývl hlavou na souhlas. Využíval této situace, aby se dozvěděl co nejvíce informací. „Takže vám to řeknu po pořádku. Se šváby byly jiné záměry. Představte si, kdyby se podařilo šváby vypustit do blízkosti základen s raketami, jisté jaderné velmoci. Švábi mají naprogramováno vejít jakýmkoliv způsobem do jaderného sila či podobného zařízení, demontovat všechny součástky a odnést je mimo základnu. Teď si znovu představte, že naše armáda stane na území protivníka, aniž by se tato země zmohla na jakýkoliv úder nebo použila taktických zbraní, leteckého útoku, prakticky by byly nulové ztráty. Několik pokusů se zdařilo a tak se rozhodlo dovést šváby do Jugoslávie, provést praktickou zkoušku. Rozmístili jsme je tajně do blízkosti jedné základny. Začali okamžitě pracovat, jenže nás tlačil čas. Švábi mají totiž mimo jiné naprogramované sami sebe opravit při poškození a vyrábět se. Jak my říkáme, sami sebe uměle reprodukovat. Vše se dařilo, jejich populace rostla. Jenže jedna letka nebyla informována a vybombardovala základnu zčásti neschopnou boje. Švábi to bohužel odnesli. Měli jsme tam vejít bez jediného výstřelu. Opět jsme posbírali, co se dalo a pro naše záměry našli místo pro další umělé rozmnožování. Myslím si, že švábi nevěděli, co s takovým množstvím součástek mají dělat a tak si postavili většího švába. Dal by se využít jako nová zbraň s minimálními náklady na výrobu. Víme, co udělal v první světové válce za paniku tank. Představte si po našem boku armádu takových velkých švábů. Nastává čas moderních válek. Už nebudou bojovat lidé a stroje, ale drobní roboti. Nastává čas švábů,“ slintal nad svými plány Sein. Ilja jen kroutil nechápavě hlavou nad takovým člověkem, kterého měli raději držet pod zámkem a ne ho nechat dělat takové pokusy. Byl posedlý touto myšlenkou, jako fanatik.„Doufám, že mi rozumíte. Zde je smlouva s CIA, budete náš agent,“ obrátil najednou. Iljovi se zdálo, že takové praktiky se prováděly za totality. Taky už věděl, proč mu všechno vyprávěl.„Pochopte, přece vás teď nepustím jen tak, když všechno víte. Stejně byste časem přišel na kloub věci, vy jste takový šťoural. Pamatujte si, že kdybyste nechtěl podepsat a šel se svěřit do televize, nikdo vám věřit nebude.“ Na ta slova se Viktor rozchechtal, až se zajíkal, jak bylo jeho zvykem.Na takovou příležitost Ilja čekal, mrskl papíry, které dostal k podpisu po Seinovi a momentálně zmateného ho porazil na podlahu. Otevřel dveře, seskočil dolů z nástavby nákladního auta a utíkal ke svému Favoritu, kterého zatím někdo dovezl na smetiště. Viktor vyběhl za ním s vytáhlou pistolí v ruce, připravený vystřelit. Z nákladního vozu zařval Sein. „Nechej ho.“

Ilja zavřel dveře od kufru, které nechal někdo otevřené po prohledání. Vztyčil pravou ruku v předloktí, zaťal ji v pěst a ukázal ji se vztyčeným prostředním prstem Seinovi i Viktorovi.Skočil do vozu a prudce se rozjel. Pneumatiky zahrabaly na prašném povrchu až odhodily za sebe mrak prachu. Řítil se šílenou rychlostí na bránu, která mu stála v cestě. Nebýt duchapřítomného hlídače, který pohotově bránu otevřel, jistě by ji prorazil. Po chvíli se dostal na lepší, asfaltovou cestu. Jeho rychlost byla stále vysoká a pneumatiky v zatáčkách kvílely. Konečně se začal kontrolovat a ubral před křižovatkou plyn. Jel už docela klidně, jen zlostí ještě mlátil pěstí do palubní desky. Podíval se do zpětného zrcátka, americký vůz jel za ním. Bylo nad slunce jasné, že ho budou sledovat, podřadil a prudce přidal plyn. V těsné blízkosti křižovatky se otočil na ruční brzdě a uháněl zpět na smetiště. Proti němu jelo americké auto, řidič nechápal jak se takový Favorit mohl rychle otočit. Zahlédl i Viktora, který byl přilepený na skle zadních bočních dveří. Na několika dalších křižovatkách odbočil střídavě doprava a doleva, aby se ztratil v ulicích pronásledovatelům.Po několika dalších kilometrech znova zvolnil jízdu. Ve zpětném zrcátku už neviděl pronásledovatele a tak odbočil na cestu, která vedla ke kopci, z něhož bylo vidět na městskou skládku. Zaparkoval za posledním domem, otevřel zadní páté dveře, vyloupl krytku na pravé straně, kde bylo uložené tažné lano a náhradní žárovky. Vyházel věci do kufru a zabořil do přihrádky ruku, co jen mohl. Chvilku rukou šmátral v přihrádce, až se pousmál a vytáhl malou černou krabičku, odpalovací zařízení. Měl strašnou radost, jak se mu přece jen podařilo CIA převést. Vydal se do kopce po málo vyšlapané pěšince, jenž se před ním klikatila ve vysoké uschlé trávě. Cestička se táhla prudce nahoru, dosti se při výstupu zadýchal, ale po minutě se konečně dobelhal na vrchol, srdce mu v hrudi bušilo. Na vrcholu se rozhlédl kolem. Jiří seděl na pařezu a hleděl na městskou skládku, Ilja se posadil vedle něj na zem. Párkrát zhluboka vydechl a pověděl mu, co všechno povídal Sein. Jirka poslouchal bedlivě a jen zíral. Nemohl pochopit, proč takového člověka CIA podporuje. Pak chvíli mlčky seděli a dívali se na smetiště. Pojednou Ilja řekl: „Vidím, že jsi mne poslechl.“„Snad si nemyslíš, že si nechám ujít slíbený ohňostroj. Pochopil jsem, že v těch přijímačích je semtex a mohu ti říct, že zbytek tam nechali. Jistě chtějí, aby švábi monstrum dokončili. V místnosti kde jsem přespával, vynesli všechno. Souhlasím s tebou. Monstrum a švábi nepatří do rukou takovým šílencům. Myslím, že Sein zapomněl na jedno. Pokud se tito švábi, respektive tato zbraň, jak o ní mluvil, dostane do nesprávných rukou, může napáchat mnoho škody,“ pousmál se, ale tak nějak divně. Nebylo mu z toho moc dobře.

„Souhlasím s tebou, ať raději zůstane vše při starém. V nepravých rukou mohou být opravdu nebezpečná zbraň. Bude lepší, když svět takovou zbraň nepozná. Nikdy nevíš, co může tato inteligentní zbraň udělat. Může se stát, že se obrátí proti svému pánovi, ať je to kdokoliv. Mohou se vymknout kontrole a taková zbraň se obrátí proti celému lidstvu. To by bylo zlé, velmi zlé.“ Bylo mu z toho nějak divně. Když se nad tím letmo zamyslel, vlastně zachrání svět, aniž by se o tom kdokoliv dozvěděl. „Můžeme začít,“ řekl po chvíli Ilja. Zkontroloval letmo terén smetiště. Viktor se právě přiřítil v bouráku i s jeho chlapci. Jiří nic neříkal, jen souhlasně pokyvoval hlavou. Jeho hlava nestačila zpracovávat tolik náročných informací, o kterých nikdy neslyšel, ani nepřemýšlel. Vždycky se zajímal, kolik utrží ve sběrných surovinách za ukradenou měď a kolik vyžebrá, aby si mohl koupit kořalku.Ilja se postavil, vytáhl z kapsy ovladač, vysunul teleskopickou anténu a spustil aktivaci. Zelená dioda se rozsvítila, podívali se na sebe a pousmáli se. Společně pak zmáčkli tlačítko, ohňostroj začal.Čistička odpadních vod poskočila a klesla s velkým rachotem. Ani nestačila pořádně dopadnout, ozvala se ještě silnější detonace, která znova nadzvedla celou čističku i velkou část smetiště. Za ohlušujícího třesku vyletělo celé smetiště do vzduchu. Americké náklaďáky i s osádkou tlaková vlna shodila z kopce dolů. Vozy se kutálely až na nejbližší vzrostlé stromy. Odpadky létaly kolem i na přilehlé městské čtvrti. Po švábech nezbyla ani stopa, jen dým a velký kráter zel uprostřed kopce. Pahorek smetiště nyní vypadal jako obrovský kužel právě vyhaslé sopky.

Ztraceni v temnotě„Dělej, vyrvi to z něj, idiote!“

Sheilla držela mohutnou železnou hadici a páčila. Bylo jí na blití! Konec hadice se úporně snažil zůstat v těle. Sprato, který se už stačil vyzvracet, byl náhle vedle Sheilly. Popadl hadici a táhl.„Dělej! Dělej nebo je po něm!“Dívka vrhla rychlý pohled na bizarní stroj, který hučel, syčel a hekal jako stará, rozvrzaná lokomotiva hned vedle primitivního lůžka. Všelijaké sloupce klesaly a stoupaly, ale nejdůležitější byl číselník. Dvacet vteřin. Devatenáct. Tělo na lůžku se třáslo jako v horečce. Ústy ležícího tiše prošel sten. Zpocená hruď se zvedala a klesala. Spratkovi se zdále, že musí každou chvíli prasknout a vnitřnosti se vyvalí ven jako při povodni. To ho donutilo více zabrat. Plesk! Vlhké mlasknutí a konec hadice je venku.„UF!“ zaječela Sheilla. Sprška krve se rozletěla kolem jako malý vodotrysk. Tělo se otřáslo a přestalo se hýbat. Všechno ztichlo. Sprato vyděšeně odhodil

konec roury na zem. Tohle nesnášel! Dělali to už popáté nebo pošesté, avšak pořád si na to nedokázal zvyknout. Sedl si na zem a čekal. Sheilla přiložila obvaz na místo, kde byla v těle zaražena hadice a pevně ho utáhla. Pak pohladila ležícího po tváři a posadila se vedle Sprata.„V pohodě?“ zeptala se. Přikývl, aniž by odpověděl.„Je to jako zlý sen,“ dodala. Sprato rozpřáhl ruce a opřel se o sloup. Kolem nich jich ze země vyrůstalo několik. Některé stoupaly donekonečna, jiné končily po několika metrech jako useknuté obrovskou sekerou. Mozaikovitá podlaha byla popraskaná a tvořila rozmanité vzory. V podstatě se nacházeli v jakési místnosti, z níž vedly dva východy v podobě kovaných bran. Sprato se podíval na jednu, pak i na druhou. Nikdy více, opakoval si v duchu.

„Je vzhůru.“Jemný dotek na tváři Sprata probral. Rychle vstal. Sheilla stála vedle lůžka a konejšila ležícího tichými slovy.„Jak je na tom?“ zeptal se Sprato. Ani se nemusel ptát, aby to věděl. Fugas byl bledý, tváře měl propadlé. Ale dýchal pravidelně, což bylo dobré. Otevřel oči a zamrkal. Pomalu si olízl rty. Trvalo to celou věčnost, než promluvil. Ale jak Fugas říkal, tam, kde byl, plynul čas jiným způsobem.„Je mi zima,“ zašeptal vyprahlými ústy. Sheilla ho rychle přikryla košilí. Fugas se pomalu, jaksi nepřirozeně, posadil a oblékl si ji.„Lehni si,“ vyzvala ho Sheilla. V nevýrazné tváři se jí zračily obavy. Fugas byl jejich jediná naděje.„Jsem v pořádku.“Zatlačila mu na ramena, ale on se jí vytrhl.„Jsem v pořádku, říkám,“ štěkl. Po Návratu, jak tomu říkali, býval vždycky trochu nervózní. Sprato a Sheilla se opřeli o lůžko a čekali. Fugas se promnul oči, oddechl si a začal.„Je tam. Pořád tam je…Ale nemůžu se k němu dostat. Je to tak…těžké.“Sheilla se roztřásla a objala se vlastními pažemi. Prudce zavrtěla hlavou. Sprato znal tenhle pocit bezradnosti a tak ji rychle chytil kolem ramen.„To bude v pohodě,“ konejšil ji. Podívala se na něj pohledem, který mluvil za vše. Tohle nebude v pohodě, nemůže být a věděli to všichni tři.„Ale byl jsem…blíže než jindy. Myslím, že ještě jeden nebo dva pokusy a…dostanu ho.“Sprato se podíval Fugasovi do tváře. Muž byl vyčerpaný. Zvládne Přechod ještě jednou?„Já to nechápu, nechápu to, nechápu,“ opakovala Sheilla pořád dokola.„To nikdo z nás, děvče,“ odpověděl Fugas. Byl z nich tří nejstarší, proto si osoboval právo všechno vědět nejlíp. Na tohle ale neznal odpověď ani jeden z nich. Jak se sem zatraceně dostali? Nepamatovali si nic z vlastní minulosti, jen

pár útržků, které působily skoro nesmyslně.„Chci pryč,“ zamumlala Sheilla a rozplakala se.„To my všichni. Už se na tom pracuje. Zítra mě pošlete zpátky.“Zapůsobilo to jako blesk! Už zítra?„To ne! Zabije tě to!“ zaječela Sheilla. Sprato prudce gestikuloval rukama.„Tvoje tělo to nezvládne.“Fugas se mírně usmál. V každé situaci vypadal, že je klidný a vyrovnaný. S tímhle se už dokázali smířit. S tím ostatním ne. Zatím…„Musím to zkusit. Jsem blízko. Jinak mi uteče.“„Kdo to vlastně je?“ zeptal se Sprato. Tuhle otázku vyslovili v minulých týdnech snad už stokrát a stejně neznali odpověď.„Je to Pán,“ odvětil po chvíli ticha Fugas.„Pán čeho?“ vypravila ze sebe Sheilla. Fugas se usmál a rozpřáhl ruce. Jeho výraz mluvil za vše.„Tohohle? Chceš říct, že existuje někdo, kdo tomuhle vládne?“ zamračil se Sprato. Dělalo mu potíže myslet takhle do hloubky. Přemýšlení bylo vždycky pro někoho jiného.„Ano,“ přitakal Fugas. „A zanedlouho ho dostanu. Už jsem se dotkl jeho mysli. Skoro jsem ho měl, ale unikl mi.“Fugas prudce udeřil pravou pěstí do levé. Sykl bolestí a podíval se na levý bok, kde měl vývod pro železnou hadici. Obvaz byl vlhký krví.„Zítra.“

Robert seděl před počítačem a usilovně přemýšlel. Jak to vyřešit? Jak je z toho dostat? Existuje nějaká pomoc, kterou by jim mohl poskytnout, aniž by to nevypadalo jako shoda hloupých náhod nebo zásah shůry? Čtenáři přece takové věci nesnášejí! Zasekl se na začátku celé povídky. Měl popsány sotva tři stránky. A přitom to všechno vypadalo tak slibně. Vynikající nápad, zpracování, rozuzlení. Sakra! S tímhle by mohl někde uspět. Ale jak dál? Sám se do toho zamotal. Nemohli projít jedněmi nebo druhými dveřmi, aniž by je TO, co za nimi číhalo, nezabilo. Nemohli TO, co za nimi bylo, porazit. Bylo by to příliš nevěrohodné. Zatraceně, rozbolela ho hlava. Jako by mu do ní někdo vrazil kus střepu. Vypnul počítač a svalil se na postel. Snad se to povede zítra.

Fugas si lehl na lůžko a koncentroval se. Bolest bude skoro nesnesitelná, to už si dostatečně ověřil. Sprato chytil konec hadice a vyčkával. Sheilla se krčila u stroje, který blikal a hučel. Přepnula několik tlačítek.„Hotovo,“ konstatovala. Nemohla si vzpomenout, kde se to jen naučila. Kdo ji vysvětlil, jak používat tento stroj? Kdo udělal do Fugasova boku díru a zasadil do něj spoj, který byl stejný jako konec hadice? A kdo Fugase naučil přecházet do té druhé..země…říše… nebo co to vlastně bylo? Příliš mnoho otázek, příliš málo odpovědí. Tohle nesnášela. Spratovi to bylo možná jedno, ten byl

jednoduchý. Jak s oblibou říkala, rozebrala ho během hodiny. Ve Fugasovi se však vyznat nedokázala a to ji rozčilovalo. Byla to spletitá osobnost. Ještě více jí však týralo, že nerozuměla tomu, proč je tady!„Připraven?“ zeptal se Sprato. Fugas přikývl a zavřel oči. Sprato přiložil konec hadice k tělu a jediným rychlým pohybem ho tam zarazil. Fugas zařval bolestí, tělo se mu napjalo jako struna a bylo by spadlo zpět na tvrdé lůžko, nebýt Spratových rukou, které ho včas zachytily. Fugas se uvolnil, tiše vydechl a o tom, že fungují jeho životní funkce, vypovídalo jen jemné zvedání a klesání hrudníku. Sprato se podíval na Sheillu. Její myší tvář, orámovaná hnědými vlasy, byla bez výrazu.„Co budeme dělat?“ optal se jí. Pokrčila rameny a posadila se vedle stroje, aby hlídala jeho funkce, zatímco Fugas bude Tam.„Čekat…a doufat, že se to povede.“

Robert si mnul ruce a uvažoval. Byl tak blízko. Jako vždy, když už měl rozuzlení na dosah ruky, byl nervózní. Hryzal si rty a poklepával prsty o kraj klávesnice. Už to skoro měl. A najednou! Bylo to tady! Věděl, jak je z toho dostane. Jasně! To je fakt geniální. A nebude to vypadat hloupě. Teď je vysvobodí z té zatracené pasti a pak se uvidí. Lehce se pousmál, na mladé tváři, kterou rámovaly jemné chomáčky vousů, se objevil výraz vítězství. Sklonil se nad klávesnicí a chystal se napsat první větu, když mu bolestí málem pukla hlava. Prudce se chytil za spánky a tiskl je prsty. Nepomáhalo to! Naopak! Stále více se to stupňovalo, až to bylo nesnesitelné. Jako by se mu někdo hrabal v hlavě. Jako by se tam prali dva zatracení trpaslíci a rozhazovali dokola regály s jeho myšlenkami a úvahami. Ale brzo se prát přestali a on zjistil, že už není ve svém bytě…

„Kdo je to?“ zeptal se Sprato.„Pán,“ odvětil Fugas a pousmál se. Robert otevřel oči a potom zamrkal. Zjevně ležel na zemi a nad ním se skláněla trojice lidí. Ale…„Zvedněte ho,“ nařídil Fugas. Sprato to zvládl sám. Byl velký a silný za dva. Robert se udržel na nohách a rozhlédl se.„Kde to…“„Na to bychom se spíš měli zeptat my tebe,“ odsekla mu Sheilla a vypadalo to, že je pořádně naštvaná. Mladík se podíval do jejích tváří a ztuhl jako solný sloup.„Cože?“ zaskřehotal. „To není možné…“To je přece blbost. Vždyť to jsou postavy z jeho povídky. Z JEHO POVÍDKY! Sheilla, malé děvče s nevýraznou tváří. Sprato, ten vysoký, robustní chlapík s pomalejším myšlením. A Fugas, třicátník s nejasnou povahou a ještě nejasnější minulostí. Ale jak se sem dostal? Sprato se najednou natáhl, chytil ho za nátělník, který měl na sobě a zatřásl jím. Robert se v jeho medvědím sevření

zatřepal jako hadrová panenka. Okamžitě zalitoval, že ho udělal tak velkého a silného. A naštvaného!„Vypadněte! To je blbost. Vy nejste skuteční. Nemůžete být. Jste z mé povídky. Já jsem vás stvořil! Co je tohle za kravinu?“Ustoupil dva kroky zpět a prudce se rozhlédl, aby unikl. Ale kam? Dvě brány a TO, co je za nimi, ho nenechá utéct.„Cos to řekl?“ zeptal se pomalu Fugas a naznačil Spratkovi, aby Roberta nechal na pokoji. „Tys nás napsal? Zopakuj to!“„Napsal jsem o vás. Jste hlavní postavy mé povídky. Co je na tom tak divného?“„Co je na tom divného? Ty blbče,“ zavřeštěla Sheilla. Než ji stihli strhnout zpět, skočila na Roberta jako divoká kočka a divoce do něj bušila pěstmi. Mladík upadl na zem a byl by dívku stáhl s sebou, nebýt Spratových tlap, které ji zvedly do vzduchu a postavily ji zpět na původní místo. Robert se těžce hrabal na nohy.„Sheillo, uklidni se!“Fugasovy oči byly jako lasery. Dívka jen přikývla a sklopila hlavu k zemi.„Co je tohle za místo?“„To nevím,“ odpověděl Robert.„Nevíš? Vždyť jsi to napsal!“ zakřičel Sprato.„Je to místo, kde celá povídka začíná. Vedou odtud jen dvě cesty.“„To už jsme si všimli,“ nenechal ho dokončit Fugas. „Ale chceme odtud pryč. A ty nás vyvedeš.“Náhle vypadal Fugas výhrůžně. Robert se trochu přikrčil a vyplašeně ho pozoroval.„Tak to těžko,“ špitl.„Proč?“ chtěla vědět Sheilla.„Protože sám nevím, jak…A vůbec…jak jste mě přetáhli sem?“„To jsem byl já. Nějakým způsobem jsem našel tvou mysl a přemístil jsem ji. S tím přístrojem to šlo skoro jednoduše,“ kývl hlavou směrem ke ztichlé mašině. Robert se na ni podíval a v duchu si vynadal. Jasně, stroj na ovládání myšlenek. Proč ho sem jen dal? Teď tu nemusel trčet! Ale kdo by předpokládal, že se dostane do své vlastní povídky?„Dobře. Chci odtud pryč. Vy chcete taky pryč. Alespoň jednu věc tedy máme společnou.“„To jsi řekl velice správně,“ přitakal Sprato a vypadal, že by ho nejraději okamžitě zabil.„Jsou jen dvě cesty.“„Musí být třetí. Přes TO, co je za nimi, neprojdeme,“ odporoval Fugas.„Pusťte mě a já toho debila zabiju,“ zavrčel Sprato. Sheilla horlivě

přikyvovala. Fugas se na ně otočil a zpražil je pohledem.„On je naše jediná šance, jak se odtud dostat. Tak držte hubu! Oba dva!“„Přesně tak,“ přidal se Robert. „Než jste mě sem přetáhli, vymyslel jsem pro vás způsob, jak odtud uniknout.“„Tak do toho,“ vyzvala ho Sheilla. Robert se musel chtě nechtě pousmát. Byla přesně taková, jakou si ji představoval, když povídku začínal.„Je tu jeden háček. Víte co, pojďme se na to raději posadit.“Všichni souhlasili, a tak se usadili u úpatí jednoho zlomeného sloupu. Robert přelétl jejich napjaté tváře.„Chtěl jsem, aby to bylo věrohodné pro čtenáře. Nejprve jsem naznačil, že TO, co je za branami, je tak nebezpečné, že přes TO nemůže žádný člověk přejít, aniž by zemřel. Ale jiná cestu neexistuje. A tak jsem nechal…“„Jednoho z nás zemřít. Nebo snad dva?“ dokončil za něj Fugas a ironicky se ušklíbl.„Cože? Koho? Ty magore!“Sheilla se chystala vyskočit na nohy, aby se na něj mohla znovu vrhnout, ale Sprato ji přidržel za rameno.„Fugasi, jsi to ty,“ kývl Robert na mladého muže. Fugas pokrčil rameny a přikývl. Jeho reakce ostatní udivila.„Dokud jsem se neobjevil tady, nepamatuju se, že bych vůbec žil. Co se tedy stane, když zemřu?“„Ano, jistě. Tys předtím neexistoval. To já jsem tě stvořil,“ přemýšlel Robert nahlas. „Když zemřete, pravděpodobně na tom budete stejně jako předtím. Ale já ne, sakra.“„Já nechci umřít. Mám strach,“ řekla Sheilla.„Nemůžeš mít strach. Jsi jenom postavička z povídky,“ vyštěkl Robert, kterému to všechno začalo lézt pěkně na nervy.„Jenomže ty už taky,“ řekl ledově Sprato a probodával mladíka pohledem. Nastala chvíle ticha, kdy se každý zaobíral vlastními myšlenkami.„Mám ještě jeden návrh,“ ušklíbl se zanedlouho Sprato. „Co kdybychom za tu bránu poslali jeho? On to stvořil, ať to taky zastaví.“Robertovi se při tom pomyšlení málem zastavilo srdce. Na kůži mu vyvstal ledový pot a v podbřišku ucítil neznámý tlak strachu. Věděl, co tam je a věděl taky, že se s tím nechce ani náhodou setkat.„Ne. On je jediný, kdo možná ví, co dělat. Nechci tady smrdět,“ zavrtěl hlavou Fugas.„Vždyť ty máš zemřít,“ zaječela hystericky Sheilla. Roberta z toho všeho rozbolela hlava. Zatraceně!„Uděláme to tak, jak chce on. Vymyslel jsi, jak se dostat přes TO, co je za dveřmi. Je to tak?“ zeptal se Fugas. Robert přikývl.

„Ale není jisté, že se to povede, protože jsi to nestihl napsat. Pravda?“Další přikývnutí.„Přesto je to jediná možnost a my se o to musíme pokusit. Co chceš dělat?“Robert se k nim blíže naklonil a všechno jim vysvětlil.

Zbývala minuta. Fugas se již přenesl do jiné říše a plnil své úkoly. Nebo se o to aspoň snažil. Robert, Sheilla a Sprato čekali před pravou branou. Robert hlasitě odpočítával. V duchu se proklínal za to, co se chystali provést, ale nic jiného se nedalo dělat. Třicet vteřin. Slíbili, že se pro Fugase vrátí, jestli se jim TO podaří porazit. Pokud ho neodpojí od hadice, zanedlouho zemře. Robert netušil, jestli to dokážou, ale na tom nezáleželo. Tohle byly jen hloupé postavičky z povídky, ale on byl živý člověk. Ještě před pár hodinami seděl ve svém bytě u počítače. Hlavně, aby se zachránil on, ty ostatní ať vezme čert.„Teď!“Zatlačili na bránu. Zoufale pomalu se otevírala a přitom skřípala jako duše vyvržené do pekla. Když se otevřela dost na to, aby jí prošli, ztuhli.„Není cesty zpět,“ připomněl jim Robert. Prošli branou. Sheilla se pevně chytila Sprata za rukáv. Ano, přesně takhle to probíhalo, uvažoval v duchu Robert. Takhle to myslel, akorát to nestihl napsat. A měli tu být jen oni dva, samozřejmě. Po zádech mu přeběhl osten strachu jako ocas lasičky. Hustý a škrábavý. Před nimi byl most. Pomalu se zvedal vzhůru a pak zase klesal. Připomínal prohnutou páteř. Na stranách bylo jen nízké cimbuří, které jim sahalo sotva po pás. Nalevo i napravo se do výše pnuly rozeklané skalní masivy. Obloha planula červánkovou barvou. Pod mostem zela obrovitá jáma. Robert natáhl hlavu a pohlédl dolů. Sprato udělal totéž. Sheilla se zoufale snažila nedívat se tam. Skála a černočerná tma. Dno v nedohlednu.„Jdeme,“ špitl Robert. Jeho hlas byl jediným zvukem v nervy drásajícím tichu. Vydali se po mostu. Absolutní klid, bezvětří. Sakra, pomyslel si Robert. To jsem nevymyslel až tak dobře. Přešli půli mostu a zastavili se. Sheilla se prudce, sípavě nadechla. Přitiskla se ještě více ke Spratovi.„Teď řekne bastardi,“ šeptl Robert.„Bastardi,“ řeklo TO, co bylo na konci mostu. Stálo TO k nim zády a nehýbalo se TO. Černý plášť povlával okolo, i když nevanul žádný vítr. Hrůza, která z TOHO sršela, je skoro přinutila obrátit se a utíkat zpátky. Ale museli vydržet. Jedinou možností bylo projít! TO se pomalu otočilo. Všichni tři zaskučeli hrůzou. TO je dostalo. Robert byl na to připravený, ale stejně si nemohl pomoci. TO byl čistý, pradávný strach. Našel v nich jejich hrůzu a zhmotnil ji do hmotné podstaty. Robert viděl v plášti obrovitou vosu. Metrová křídla se míhala sem a tam v hypnotické hře. Obrovité mandlové oči zíraly přímo na něj. Naducané, odporné tělo, se drželo mírně nad zemí. Sosák se pohyboval nahoru a dolů, půl metru dlouhý zabijácký osten.

„Zasraní pavouci,“ skučela tiše Sheilla a dívala se všude jinam, jen ne na TO. Sprato si zakrýval oči mohutnými dlaněmi. Kdo ví, co viděl on. TO se pomalu pohnulo a blížilo se. Bylo to velké a masivní, znalo to jejich skryté obavy a nechtělo je to nechat projít. Sprato se vzmužil a bojovně pozvedl ruce.„Uhni z cesty,“ zařval jako lev. Přesně jako v povídce, uvědomil si Robert. Že by to fungovalo? TO se nezastavilo. Deset metrů, pět, tři . Robert se roztřásl strachem. Vosa byla obrovská, zabírala celé jeho zorné pole. Jako omámený hleděl na sosák, který sebou hladově bičoval v předtuše tučné stravy. Sheilla se rozplakala. Teď!„Funguje to,“ zaječel Robert. TO se zastavilo, zavrčelo a ošilo se. Vosa zoufale zatřásla hlavou. Nepomáhalo to! Fugas odváděl svou práci. Zaútočil na samotnou podstatu strachu.„Shoďte to dolů. Rychle!“Sprato neváhal. Sheilla se k němu připojila. Robert zatnul zuby a zarazil ruce do mohutného, chlupatého těla. Trochu se pod tím náporem prohnulo.„Tlačte!“Vosa se po něm ohnala, ale minula. Její křídla pracovala stále nepravidelněji. A najednou byla nad propastí a se zoufalým skřekem se zřítila dolů.„Utíkejte!“Přeběhli přes most, vystrašení, avšak zároveň bojovně naladění. Utíkali daleko, dobrých sto metrů, než se zastavili.„Fugas!“ připomněla Sheilla. Chtěli se otočit, ale za nimi vládla tma. Snesla se kolem nich jako těžký plášť.„Co je to?“ zeptal se Sprato.„Nevím,“ odpověděl pravdivě Robert. Hmatali rukama okolo sebe, až se našli.„Nepouštějte se,“ varoval je Robert. Byli v naprosté tmě, strachu a bezmoci.„Víte, co se stalo?“ zašeptal po chvíli děsivě tichým hlasem Robert. „Takhle daleko jsem už nepřemýšlel. Povídka skončila.“

Jan se prohraboval Robertovými věcmi. Bylo to už více než půl roku, co jeho bratr beze stopy zmizel. Teprve nedávno Jan našel odvahu, aby si přiznal, že je pravděpodobně mrtvý. Někdo ho zabil. Možná nasedl do špatného auta, když stopoval. Nebo šel lesem a přepadl ho nějaký zloděj, a protože se Robert bránil, tak…Jan sáhl do staré bedny od bot a vytáhl z ní kupu papírů. Byly to Robertovy povídky. Bratr často psal a většinou i své výtvory tiskl, aby je dával přečíst rodině nebo známým. Jan zběžně přeletěl několik povídek, ale všechny už četl. Jen jedinou ne. Všiml si, že je nedokončená. Robert ji zřejmě psal těsně předtím, než zmizel. Jan se pustil do čtení. Vtáhlo ho to do děje. Když skončil, měl nejasný pocit, že by to měl dopsat. Dokončit bratrovo dílo. Jedna věc ho však zarazila. V textu chyběla jména! Místo nich zela jen prázdná místa. Vrátil

výtvor zpět do krabice. Jednou, až bude mít čas a chuť, jména možná dopíše a povídku dokončí…

SolfernoC:\> blikalo na mě z příkazové řádky Windows, sundal jsem si brýle a

promnul si oči a kořen nosu. “Proč to nejde zkompilovat kurva?...”, zašeptal jsem si spíše pro sebe. Protáhnul jsem se na židli, zvedl se a šel bez zřejmého záměru do kuchyně... nejspíš se napít nebo tak něco. Byl pátek něco kolem půl jedenácté večer. Byl jsem doma sám. Brown jel do Chomutova chlastat s Hefym, Hanka a cyborg jeli do toho jejich zapadákova dělat búhvíco. Aspoň to bude klidný večer. Došel jsem do kuchyně, nalil jsem do sklenice oranžovou šťávu mojí spolubydlící (nebudu si přeci kupovat svou) a odpustil jsem vodu z kohoutku. Přes syčivý zvuk tekoucí vody jsem zaslechl v bytě nade mnou rány. Tupé tlumené rány, asi dvě nebo tři, přímo v místnosti nade mnou. “Co tam ti magoři zase smolí?...”, zabručel jsem a doplnil si sklenici vodou.Udělal jsem první krok zpět k pokoji a pak ucítil smrad odpadků. Ani se mi moc nechtělo, ale podíval jsem se na koš a zjistil, že opět přetéká. Na vrchu plesnivěl zbytek rybiček a pytel byl pocákán mlékem. „To snad ne.“, znechuceně jsem se ušklíbl a položil sklenici na linku.Na chodbě bylo chladno a tma. „Nebudu se ani přezouvat.“, řekl jsem si. V tlustých ponožkách s košem v rukou jsem se vydal dolů ze schodů. Je to jen jedno patro, otevřít dveře, vysypat koš a zpátky do tepla... , ale je to samozřejmě opruz, mohl ty udělat cyborg!. „Ti spolubydlící jsou líní jako vši“, bručím si pod vousy a odemykám už dveře od místnosti s kontejnery. „Hummbrrr....“, ozval se mi za zády hluboký, chrčivě táhlý zvuk. Celkem svižně jsem se otočil a snažil se prohlédnout tmu dole na schodech sklepa (až tam světlo nedosvitne). „Co do hajzlu může vydávat takovej sound? Snad rotvajler nebo něco podobnýho?... Přece někdo nepřiváže čokla ve sklepě!“, z úvah mě vytrhl další velmi podobný zvuk, doplněný o další zvuk připomínající kroky důchodce sunoucí se po podlaze. Velmi zvláštní.... Pološil jsem koš na zem a s nakrčeným obočím zvědavostí jsem vykročil směr sklep. Velmi obezřetně, neměl jsem náladu na rozzuřeného rotvíka. Tihle čokli jsou nad míru dementní. Došel jsem až k zábradlí a nahlédl přes něj. Zdálo se mi, že špupavé zvuky slyším znovu, ale více z dálky. „Osmdesátikilový čokl v důchodkách“, uchechtl jsem se pro sebe a začal sestupovat po schodech dolů do sklepa. Po první řadě schodů jsem zmáčkl přepínač světla. Nic... jen cvaknutí, které sklepní ozvěna rychle pohltila. Šoupavé zvuky ustaly. Začalo mě vážně zajímat kdo to tam pobíhá (pošoupává se) ve tmě a vydává podivné zvuky. První co mě napadlo bylo, že tam chodí snad někdo nerušeně jíst, i když

je to trochu zvrhlost. Sestoupil jsem poslední schod.„Haló!, je tu někdo?“. Debilní otázka, když už vím, že tam někdo je. Odpovědí mi bylo podivně udušené krknutí. Šoupavá sekvence se opět rozjela... nyní jako by se zvuk přibližoval. Přihmouřil jsem oči a snažil jsem se prokouknout temnotu. Zvuky byly stále blíž, podle ozvěny těžko odhadnout úplně přesně, ale víc než 2 – 3 metry to nebylo. Přestávalo se mi to líbit, každý normální člověk by se už dávno ozval. Blesklo mi hlavou, že nedávno utekli celkem snadno tři devianti, ale ty už přeci chytili. Každopádně dneska je to samej úchyl, radši na to kašlu. Neotočil jsem se, ale tak nějak jsem polocouval zpět na schody.Hrklo ve mně jako po ráně proudem! Postava vstoupila do místa kde byla tma již částečně prosvětlena a dalo by se říci, že se pokusila zařvat! Nějak to ale nevyšlo a tak se vydalo jen takové poloříhnutí-polozachrčení. Ten člověk byl obtloustlý důchodce v pyžamu a domácích papučích. Ruce natažené mým směrem, podobně jako kojenec vzpíná ruce k matčinému ňadru. Postava udělala další krok. Zbytečně jsem neváhal a třemi skoky vyskočil první řadu schodů. Rychle jsem ještě pohlédl na důchodce. Byl to pan Zoubek! Ten stařík co bydlí s tou babkou v bytě u nás na patře! Trhnutím stočil hlavu mým směrem a mě neunikl prázdný výraz jeho očí. Nejen to, jeho tvář byla výrazně povadlá, jako by nepoužíval jiné mimické svaly než ty v horní části úst. Vydal opět přidušený ryk a pustil se za mnou. Nehodlal jsem se stát tím šťavnatým prsem, ke kterému vztahoval své zkrabatělé pracky a vyběhl další řadu schodů.Sprintoval jsem další řadu schodů a v hlavě se mi míhaly zmateně myšlenky. „Co to s ním proboha je?!“, „Má nějakou nemoc a nedostal prášky nebo co?“.Ozvalo se velmi nepříjemný zvuk! Něco mezi plesknutím a utlumeným pískovitým křupnutím. To mě vytrhlo z překvapení, které jsem teprve vztřebával. Nahlédl jsem ke zdroji zvuku, dolů přes zábradlí k panu Zoubkovi.Ležel na schodech tváří dolů. Nezvládl už první schod a jak zakopl natažené ruce se mu podivně zkroutili pod tělo. Do jednoho schodu byl dalo by se říci „zakousnutý“. Zhnuseně jsem zkřivil tvář... „To muselo bolet“. Sice jsem na pár sekund strnul, ale nehodlal jsem mu ani náhodou po jeho vzteklinovitém záchvatu pomoci. Ještě dvoje schody. Zdolal jsem je sprintem za méně než 7 sekund, dobíhal jsem ke dveřím. Vypršel limit a světlo zhaslo. Cvaknutí se rozlehlo chodbou a objala mne chladná tma. Dveře jsem nechal otevřené, vysypat koš to je jen minutka. Vběhl jsem do bytu a zabouchl až s přehnanou pečlivostí (a silou) dveře.„Co to kuuurva bylo??!!“, řekl jsem nyní už nahlas. „Do hajzlu, do hajzlu... jeblo mu? Má vzteklinu?“. Instinktivně jsem se podíval kukátkem dveří. Samozřejmě jsem nic neviděl, v bytě bylo světlo, za dveřmi naprostá tma. Otočil jsem se a opřel se zády o dveře.... „Je mrtvej?“, blesklo mi hlavou.

„Zamknout a hned!“, šmátl jsem k zámku a.... nic. Důvod dorazil do mozku záhy.... nechal jsem klíče dole v zámku. „Idiot!“, zaklepal jsem si na čelo. Doběhl jsem do kuchyně, začal si třít spánky a chodit sem a tam... „Co teď, co teď...“. Pohled se mi zastavil na sklenici se sťávou.... Naráz jsem ji vyprázdnil, to asi ten běh a šok. „Co když se z toho Zoubek dostane a řekne pak, že jsem ho viděl a nepomohl mu? Co se mi může stát? … No v tomhle státě zřejmě všechno! Po chvilce přemýšlení jsem začal situaci vyhodnocovat a nahlížet na ni z více stran. Co se vůbec stalo? Chtěl na mě zaútočit soused, nebo jsem si to jen představoval? No představivost mám více než bujnou a trocha tmy jí jen napomůže vytvořit si atmosféru hororu.... to mám z těch zombií filmů! „Ufff...“, trochu jsem se začal uklidňovat.Po 10 minutách jsem začal pochybovat o svém zdraví a rozhodl jsem se, že se půjdu dolů přesvědčit jestli jsem si to všechno jen nevymyslel a hlavně, že si zajdu také pro klíče, nebylo by vůbec moudré nechávat je dole v zámku, kde si je může vzít v podstatě kdokoliv. Došel jsem ke dveřím a vzal jsem si policejní kanady. Běhat v ponožkách není nejlepší nápad, docela to po chodbě klouzalo a nerad bych si ještě namlel. Do pravé kapsy jsem si dal telefon (ani nevím proč, ale připadalo mi to jako užitečná věc).O tom, že jsem si všechno trochu přibarvil jsem nebyl uplně přesvědčen, Zoubek může mít doopravdy nějakou vzteklinu nebo něco podobného a může být i agresivní, měl bych mít něco čím bych se mohl bránit. První co mi v hlavě blesklo byl můj profesionální kuchyňský nůž. Kvalitní nerezová ocel s aerodynamickým tvarem, vhodná i pro sekání kostí, čepel 25 centimetrů. Okamžitě jsem to ale zavrhl, připadal bych si jako psychopat běhat po domě s takovou kudlou a hledat důchodce ve sklepě! Zavrtěl jsem hlavou a vzal jsem si mop, který stál opřený vlevo ode dveří. Tím bych si ho mohl udržet od těla. Podíval jsem se znovu do kukátka i když jsem věděl že to nemá smysl. Jedno mi bylo jasné, dveře otevřené nechat nechci, už mi to nepřišlo bezpečné. Jakmile je ale zabouchnu, musím už rozhodně získat klíče. Pro ty se vydám jako první, pak omrknu Zoubka, třeba byl jenom ožralej a choval se trochu divně a teď už zařezává doma. Tímto scénářem jsem se trochu uklidnil a vzal jsem za kliku.Dveře zavrzaly a kužel světla rozřízl tmavou chodbu. Uskočil jsem ode dveří, mop připraven v poloze, kterou jsem se naučil na karate (tenkrát to ale byla tyč Bo... no co mob, bo, to vyjde skoro na stejno). Na chodbě bylo ticho. Pomalu jsem povyšel ze dveří a vlasatou kšticí na mopu jsem klepl do vypínače. Na podruhé se světla rozsvítila a hned bylo příjemněji.Pozorně jsem se zaposlouchal (přestal jsem i dýchat). Naprosté ticho.... počkat..., ale NAPROSTÉ TICHO!! ani žádný zvuk aut, žádný zvuk z okolního bytu, jen lehké bzučení světel. Podivně mě zamrazilo v žaludku. Polk jsem a

vydal jsem se chodbičkou ke schodům. Došel jsem k zábradlí a podíval jsem se přes něj. Všechno mi připadalo naprosto normální (až na to zneklidňující prázdné ticho). „Nejspíš jsem doopravdy paranoidní“, řekl jsem si pro sebe. Začal jsem obezřetně sestupovat ze schodů a na dalším patře jsem opět klepl do vypínače, abych obnovil interval. Došel jsem až do přízemí. Neustále jsem kontroloval místo kde jsem naposledy spatřil Zoubka. Na schody jsem ale nedohlédl, musel bych se trochu naklonit přes zábradlí, jenže já se radši držel u zdi. Vpravo stál odpadkový koš tak jak jsem ho položil a klíče byly zasunuty v zámku. „Co s tim košem doprdele...!“, sykl jsem. Znovu „cvak“ na vypínač. Došel jsem opatrně ke koši (neustále se rozhlížeje) a otoči jsem rychle klíčem v zámku. Nohou jsem odsunul koš stranou a pomalu otevřel dveře místnosti s kontejnery. Byla v ní odporná tma. Trochu se mi zrychlil dech jak jsem nahmatával vypínač. Cvaknutí a následné rozsvícení světla mě potěšilo. Rychle jsem vysypal odpadky do popelnice, zhasl a zamknul na jeden západ. Došel jsem zpět až ke schodům a koukl jsem na schody... zamrkal jsem. Na posledních schodech byly vážně jakési tmavé skvrny! Takže jsem si alespoň tohle nevymyslel. Neměl jsem nejmenší náladu zkoumat to detailně a vyrazil jsem svižným tempem do schodů. Připadalo mi, že policejní boty dělají na chodbě strašlivý randál. Ještě jedny schody.... tak a teď už jen bezpečí bytu. „No vidíš zas tak nic strašného se nestalo! Teď prostě jen půjdeš domů a pustíš si nejaký film. Hlavně ne horor! Už ti z toho měkne mozek“, trochu jsem se usmál... asi proto mě taky tak škokovalo co pak přišlo.„Graaaauu....“ ozval se přidušený murmur! Panu Zoubkovi jsem koukal do „obličeje“ asi z blízkosti 20 centimetrů. A asi jen tak 20tinu sekundy. Letěl, totiž padal, odněkud z vrchního patra a ve vzduchu se nemotorně pohyboval a mručel. Když mě spatřil, máchl po mě v letu, nemusel se ani moc namáhat a zachytil mi rukou triko a utrhl mi kus rukávu. Moje oblíbené triko Necrophagist! (Svině Zoubek!). To patro a půl prosvištěl asi v jedné vteřině. Dole se potom ozvalo tlumené křupnutí zkombinované s nechutným plesknutím. No prostě „plop“ asi jako když tělo spadne z 8metrové výšky. (Ne, že bych to předtím někdy slyšel, ale teď už to vím).Stočil jsem rychle hlavu přes zábradlí. Ležel dole, zpoloviny ponořen do sklepní tmy. Polovina těla byla vidět. Hlavu měl rozkřáplou nad pravým uchem a z praskliny se pomalu rozlévala velká kaluž velmi husté krve, připomínalo to krvavou zabijačkovou, jak barvou tak substancí. Ruku měl...Z pozorování mě vytrhl řev. Vyšší a kvičivější než měl Zoubek. Vzhlédl jsem vzhůru, jedny schody nade mnou stála další postava. Groteskně zkroucená, jako by prohnutá, v návalu zuřivosti dávající všechnu koncentraci a energii do agonického ryku. Paní Zoubková! Přestala jako když utne a roztáhla zkrvavená ústa do patologické křeče. Upustila z křečovité ruky zkrvavené zbytky střev,

jež kdysi nejspíš pomáhaly extrahovat živiny z potravy do Zoubkova těla. Pak interval vypršel a světlo zhaslo. Nastala naprostá tma.Vše se začalo odehrávat velmi rychle. Bylo mi naprosto jasné, že nemám ani zdaleka tak bujnou představivost jako jsem se domníval. Tohle opravdu není, ale OPRAVDU NENÍ normální!. Trhl jsem sebou vlevo. Tři kroky a byl jsem u dveří a hystericky jsem vybíral ten správný klíč. „Vždyť je do hajzlu úplná tma, rozsviť si“, trklo mě. Plesknutí důchodek o dlažbu chodby. „Už je to dole, necelých 3,5 metru ode mne“, došlo mi. Naštěstí mají vypínače ty malé letky, takže není problém je ve tmě najít. Praštil jsem do vypínače zuřivě pěstí a světlo se rozsvítilo. Uskočil jsem ke dveřím s vyděšeným výrazem jsem sledoval místo kde měla být ta věc. Stálo to tam a tápalo to ve tmě jakým směrem se to má vydat. Očividně to mělo otupěné smysly a ve tmě se to orientovalo stejně špatně jako já, ne-li hůř. Trhnutím to otočilo zkřivenou tvář ke mne, vydalo to chrčivý ryk a vrhlo se to ke mně. Tlamou tomu protékaly pramínky zčernalé krve a nažloutlé tekutiny.Vrazil jsem si mop pod pravé rameno a začal jsem chaoticky lovit klíč... „Ten malý, rychle, rychle, kurva...!!“. Zoubková byla 2metry daleko. Stres jsem nikdy nezvládal dobře a ani nyní se mi nevedlo lépe. Klíče mi spadly na zem. Zoubková udělala krok. V té chvíli jsem si uvědomil že mám v ruce odpadkový koš. Krátkým backhandem jsem ho vrazil tomu tvorovi do hlavy. Trefil jsem se spodní hranou koše někam do úrovně spánku. Koš jsem pustil a ten odletěl asi dva metry do chodby a plastově zarachodil. Zoubkové podjely důchodky a na místě kam jsem ji praštil se skvěla otevřená asi sedmicentimetrová ranka. Jak se skládala k zemi, praštila se do hlavy z druhé strany o zeď. Hlava se jí komicky zalomila do protisměru a bylo slyšet zřetelné tkání tlumené křupnutí. Přitom jsem ustoupil až ke dveřím a přitiskl jsem se na ně. Pohyby toho tvora náhle zmalátněly a svezl se podél zdi. Kolena v pokleku, trup se zvátil dozadu a vydal lehce chrčivý zvuk, jak se zbylý vzduch tlačil z plic přes atypicky zvrácený hrtan. Asi dvě sekundy jsem se vzpamatovával. Pak jsem rychle sebral klíče, našel ten nejmenší z nich, vrazil ho do zámku, otočil a byl jsem doma. Zabouchl jsem, zastrčil klíč, „cvak, cvak“, záda se opřel o dveře. „Tak tohle už nebyl sen... nebyl …. to už...“, pomalu jsem zvyšoval hlas, ale pak ze mě cosi vyprchalo. Rychle jsem se podíval průzorem ve dveřích. Ta věc ležela na chodbě ve svém extrémním karatistickém posezu naprosto bez hnutí, ani náznak dechu. „Zabil jsi paní Zoubkovou, zabil jsi svou sousedku!!!“, hlas v mé hlavě byl jako ozvěna.Seděl jsem opřen zády o dveře, obličej v dlaních. Začalo mi být strašně zle. Zničeho nic se mi zvedl žaludek a už jsem líbal mísu. Zvratky chutnaly sadko-kysele, tak trochu... hm.. pomerančově, to asi ta šťáva. Otřel jsem si ústa a slzy a v tom mi blesklo hlavou - „Telefon!!“. Musíš někomu zavolat! Vyhrabal

jsem z kapsy svou ošoupanou Nokii a zběsile začal v seznamu hledat číslo. Bylo mi jedno čí. Policie? Otec? Nakonec jsem zavolal matce. Odmítavý tón mi oznamoval, že síť je nedostupná. „Do hajzlu!“, sykl jsem zoufale. 158. Stejný bezcitně odmítavý tón. „Kurva!!“, ve vznětlivém záchvatu vzteku (sobě vlastním) jsem práskl telefonem o podlahu. 6210 se rozlétla na tři kousky. Odletěla rozlomená baterie ,prasklý displej a zbylé torzo telefonu cvaklo o stěnu záchoda.„Internet“, bleskl mi hlavou další spásný nápad. Doběhl jsem k počítači a už jsem klikal na ikonu Firefoxu. Naběhla známá stránka Google. Nevěděl jsem rychle co.. co vlastně chci. Zapnul jsem emailový klient Thunderbird rozhodnut napsat email. V monitoru luplo, zhasl a ozval se zvuk dobíhajícího chladiče, všude kolem zhaslo světlo. Kolem se rozprostřela tíživá tma. Co se to sakra děje?! Snažil jsem se přinutit mozek k nějakému výkonu. Vykoukl jsem skrze okno (a balkón) ven. Nikde ani světýlko. Očividně vypadl proud v celém bloku. Po pěti minutách vyhodnocování situace jsem došel k závěru, že musím neprodleně startovat na Metro. Baterku ani žádný zdroj světla jsem doma podle předpokladu nenašel.Za prvé musím obhlédnout co se děje venku, za druhé sehnat nějaké známé. Cítil jsem, že na vyřešení toho PROBLÉMU, sám nemám. Ve spěchu jsem na sebe hodil svůj šedivý svetr, džíny, policejní bundu a začal si obouvat kanady. Ani jsem nedovázal tkaničku, když mě napadlo. Co mě tak asi venku čeká? Co Zoubek, je skutečně po něm nebo se to zvedne? Rozhodně není dobrý nápad vyjít ven nalehko. Náhle mi myšlenka použití mého profi kuchyňského nože nepřipadala tak nereálná (a nehumání). Otevřel jsem skříňku, vyndal nůž. Kdyby byl zdroj světla, jistě by se ostří solidně zalesklo. Dovázal jsem si tkaničky velmi pevně, možná budu muset i běžet a ani nechci myslet na zvrtnutou nohu při útěku před šílenou Zoubkovou. "Uf", vyrazil jse ze sebe, dodal si odvahu (nezabralo) a odemkl jsem.Na chodbě bylo naprosté ticho, jediná změna oproti minule byla, že nyní jsem neviděl naprosto nic, ale věděl jsem, že "to" tam někde leží. Ne! věděl jsem dobře že to leží kousek přede mnou. Udělal jsem dva rychlé kroky a skočil co nejdál. Mých 75 kilo dunivě luplo skrze policejní boty. Bez rozmyslu jsem vyrazil dál. Nůž jsem přehodil do levé a pravou šmátral po stěně. Sestoupil jsem po schodech (co nejtišeji) až ke vchodovým dveřím. Za prosklenými dveřmi jsem uviděl normálně vyhlížející ulici spoře osvětlenou měsíčním svitem. Otevřel jsem jedny dveře, pak vchodové. Venku byla pěkná kosa, odhadem tak 5 pod nulou. Divné mi přisly hned dvě věci. Za prvé : nikde nikdo nebyl, žádná auta (jen zaparkovaná), nikde žádní lidé. Za druhé : jediným rušivým elementem byl Brownův Volkswagen zaparkovaný na hranici zastávky autobusu MHD. Rušivý element byl že měl vymlácené přední a boční

sklo. Okraje skla byly zapraseny nějakou věcí. Vyrazil jsem svižným krokem směr metro Vyšehrad, neusále se rozhlížeje (kudlu už v pravé, silnejší ruce).Uslyšel jsem mlaskavé zvuky a okamžitě jsem strnul na místě. Ozývaly se nalevo ode mne, za plechovým plotem staveniště. Opatrně jsem se doplížil k rohu plotu a lehce za něj nakoukl. Plot byl asi dva metry ode mne protržen korbou náklaďáku. Jak náklaďák couval musel ho protrhnout a zůstal viset ve chvíli kdy se mu do kol zamotaly ocelové tyče lešení. Zvuky šly od kabiny. Přesunul jsem se k trhlině (kterou by se bez problémů protáhl i tlustější chlap) a nahlédl do tmy. Zděšením jsem ucukl! Naskytl se mi příšerný leč ne úplně zřetelný pohled. Na zemi klečely tři postavy a podivně trhavými a strnulými gesty (trhavějšími a strnulejšími než Zoubková) hodovali nad jinou postavou ležící mezi nimi na zemi na zádech. Ti tři se nebezpečně podobali dělníkům ze stavby (pracovní oděv, dva měli pracovní přilby). Jeden z nich zrovna mrtvole z dutiny břišní vytáhl střev a s hladovým chutným prasknutím je překousnul v ústech. Zvedl se mi žaludek a nezadržitelně se ze mne vyvalil ten zvuk (zvedajícího se žaludku).Nůž mi vypadl z ruky, ustoupil jsem o krok a druhou ruku si dal před pusu. Vytryskl jen proužek slin a žaludeční šťávy mne zaštípaly v krku. Horší zpráva byla, že tři krvežízniví mentálně inkompetentní dělníci otočili své různýmhnusem pokryté zkřivené tváře mým směrem. Rychle jsem se vzpamatoval, uvědomoval jsem si plně nebezpečí. Na zombie sice nevěřím, ale pokud jsou pod vlivem nějaké drogy nebo nemoci jsou jistě nadmíru nebezpeční. Sehnu lsem se pro nůž a už jsem vyrazil směr Brownovo auto. Postavy se potácivě zvedly a začaly se drát proraženým otvorem v plotě za mnou. Za pár sekund jsem se krčil za černým Ventem.Pozoroval jsem je a zjistil několik zajímavostí. Jsou nekoordinovaní a zdálo se mi, že jsou jaksi zatuhlí. Možná zimou. "Tak tihle mě nemají šanci chytit", trochu mě zahrál pocit bezpečí. Pozoroval jsem, že jsou také velmi omezení a nebystří. Vůbec nevěděli kterým směrem jsem se vydal, nedošlo jim, že je pozoruji schovaný jen pár metrů od nich. V duchu jsem se pousmál a pak se to stalo. Při pozorování jsem ztratil ostražitost a prudká poryv bolesti mnou projel. Důvodem byly extrémně promrzlé ruce zarývající se až s nelidskou silou do mých trapézových krčních svalů. Za krkem vpravo jsem ucítil smrdutý dech. "AAAaaahhhrrr..", zařval jsem bolestí a instinktivně zvedl obě ruce k bolavým místům. Najednou se staly dvě věci. Ti tři tápající pracanti konečně chytili směr a vykročili ke mě. Jak jsem rychle vymrštil obě ruce ke zdroji bolesti, ani jsem si neuvědomil, že v ruce stále pevně svírám nůž a vpravo za krkem se ozvalo prudké zavytí. Nůž jako se o něco zastavil (nejdřív projel, pak se zastavil) a na krk mi vytriskla nějaká teplá tekutina. Bytos za mnou vydala pronikavý bolestný ryk. Očividně šlo o muže (podle řevu). Využil jsem šance,

skrčil se do podřepu a vytrhl se svěrákům drtící mé trapézy. Levou nohou (stále v přikrčení) jsem ukročil, pootočil se a vrazil jsem nůž až po rukojeť chroptícímu oteklému chlapovi do boku. Trefil jsem ho zhruba do oblasti jater. „To dokáže zkazit odpoledne“, ironicky jsem si připomenul otcovu oblíbenou hlášku. Chlap se cukal jako v křeči.Tři chroptící zombie-ukrajinci se mezitím přiblížili. Dva obcházeli Brownovo černé Vento zleva, jeden z prava. Už byli zatraceně blízko. Vytrhnul jsem nůž z mužova těla a vykluzující čepel doprovázela rudočerná stuha krve a krevní plazmy. Využil jsem dynamiky pohybu a nakopl jsem tlusťocha do zadku směrem ke dvěma dalším útočníkům. Doufal jsem, že tato akce by je mohla zdržet. Tlouštík kvikl, z hluboké rány vytryskla další várka krve s černými žmolky a jeho tučné tělo povalilo oba dělníky.Ten zprava mezitím s odporným chrčivým zvukem a výrazem šíleného hladového pitbula zaútočil. Uskoči jsem dozadu, trochu se zaklonil a sekl ho nožem do levé pazoury. Trefil jsem se neočekávaně dobře a to do kloubní jamky zápěstí. Profi-nůž zajel bez problémů asi do poloviny zápěstí, pak se o něco zasekl. Stačilo už jen co největší silou nůž zalomit a dlaň se s lupnutím odlomila od zbytku ruky. Neodletěla, zůstala se houpat na kousku kůže a šlaše. Na rukáv mi vycákl čúrek krve. Ve vražedném amoku, akcelerovaném smrtelným strachem byla má mysl zatemněná. Znovu jsem zaútočil. Úsporným rychlým pohybem jsem mu vrazil nůž do žeber. Že to není stoprocentní útok mi došlo vzápětí. Můj útok zmařilo s dutým cvaknutím nějaké silnější žebro. Oba hladovci se již dostali zpoza tučného balvanu a vykročili ke mne. Změřil jsem si odhadem vzálenost, zhruba dva metry. V této půlsekundě nepozornosti mne zasáhla dělníkova kompletní ruka do krku. Neměl ostré nehty, ale zaryl je tak hluboko jak jen mohl. Vykřikl jsem a chtěl uskočit dozadu, ale o něco jsem zakopl a spadl na záda. Od kostrče proletěla tělem vlna bolesti. Skrčil jsem nohu a vší silou nakopl muže do levého kotníku. On se zrovna chtěl otočit a jak nohu zvedal, odletěla mu do protisměru, ztratil rovnováhu a padal na mě. Insktinktivně jsem vo branném gestu zvedl obě ruce s nožem k němu a zatnul svaly. Tedy takovou tíhu jsem nečekal. Čepel zajela hladovci do oblasti kde končí hrudník a začíná krk. Lupnutí prozradilo prolomený hrtan a druhé lupnutí rozpojenou krční páteř. Ruce jsem nepovolil a tak se exekuované tělo prohnulo, přimáčklo mne jeho břicho a prořízlá rána se o něco víc natrhla. Muž bublavě zachrčel a me zkropila silná krevní přeháňka. Zavřel jsem oči, ale ústa jsem už nestačil. Cukl jsem hlavou ze strany na stranu a vyprskl krev, vlasy se mi lepily na obličej, ale to nebyl největší problém. Ten problém byl, že mezitím se nademnou skláněli zbylí dva chovanci ústavu pro nezkrotně krvežíznivé.Ani nevím jak mne to napadlo.

V křečovité rychlosti pudu sebezáchovy jsem trhl tělem nalevo (krásně se na zatnutém noži řídilo) a zároveň se odvalil vpravo. Jeden sud vpravo a už jsem byl v bezpečí podvozku Venta. Dvoje prochladlé pracky naprázdno škrábly do asfaltu v místech kde jsem před vteřinou ležel. Nůž jsem bohužel musel nechat zaseklý v hrtanu pracanta. Podunul jsem se pod vozem a rozhlédl jsem se. Pohled mi padl na lesklý disk cirkulárky, který očividně vypadl z nákladního vozu, byl zpoloviny pokrytý prachem.Prázdné oči mrtvo-dělníka se rozšířily ne úžasem, ale šokem, když jsem mu pomalým pohybem vkliňoval disk cirkulárky hlouběji do dutiny břišní. Zevnitř trupu se ozývaly mlaskavě praskavé zvuky, bůh ví co se tam všechno dělo. Dělník zvedl ruce, jako by ještě v posledním pokusu dostat se mi na krk a otevřel ústa. Vytekla mu z nich medově hustá karmínová hmota ověnčená prstency slin a hlenů. Jeho parťák nezaváhal ani vteřinu a mezitím ho zleva obešel, téměř už byl na dosah. V té chvíli jsem z torza, kterému se již podlamovaly kolena, vytrhl disk. Odlepil se od trupu doprovázen explozí krví zrudlých kousků vnitřností. Částo této smradlavé lepkavé směsi vykouzlila na ksichtě druhého dělníka originální warpaint. Nečekaným bonusem bylo, že mu ten hnus zalepil oči a on začal tápat. S křupavým cvaknutím dopadla na zem vypreparovaná mrtvola a z otevřené tlamy se na zaprasený asfalt rozstříkly spršky rozdrcených zubů. Nečekal jsem na nic a vrazil vší silou disk poslednímu infikovanému vertikálním pohybem zeshora do lebky. Tupé křupnutí osvobodilo jeho mozek z kostěného vězení a jeho hlava se rozlepila do stran jako zralý meloun. „Ještě, že to byl ten bez helmy“, oddechl jsem si. S triumfální pocitem jsem torzo nakopl přímým kopem do břicha. Jeho dvě polohlavy dokončily polibek s cirkulárkou a odletěly i s tělem o půl metru dál (tedy ani zdaleka ne tak daleko jak jsem čekal), kde se zkroutily do groteskní polohy. Pomalu jsem spustil můj spásný disk dolů a vyplivl „cosi“, co mi mezitím vším zmatkem přistálo v ústech.Dělalo se mi špatně, ale věděl jsm moc dobře, že hluk mohl přilákat kohokoliv z okolí a tak rozhodně není dobré na místě zůstat. Zbavil jsem se disku a znovu si vzal nůž, je to přeci jen praktičtějsí (i když ne tak devastační) zbraň. Vdechoval jsem ledový vzduch aromatizovaný specifickým pachem krve.Běžel jsem přes most k metru a krev mě začínala studit na krku.Za běhu jsem sám sebe neustále snažil přesvědčit, že jsem vše udělal pouze v sebeobraně. „Jak budeš vysvětlovat, že jsi rozřezal dva dělníky cirkulárkou v sebeobraně?“, ozývalo se moje Svědomí a já věděl, že má pravdu. Přebíhal jsem most směr Kongresové Centrum na Vyšehradě. Když jsem byl v polovině, cosi jsem zpozoroval.Dole na silnici byly tři postavy. Dvě z nich, muž a žena, stáli na silnici a bezcílně se jemně kývali ze strany na stranu. Slušné oblečení bylo pokryto krví.

Spodní části obličeje byly též pokryty touto životodárnou tekutinou a rudé jazyky se jim od úst táhly až do poloviny trupu.Vydávali tiché táhlé zvuky. Třetí postava klečela skloněna u auta, te kterého byla napůl vykloněna mrtvola ženy. Právě podstupovala velmi neodborné brutální pitevní vyšetření od klečícího muže. Obsah její dutiny břišní si hladově cpal do úst. Nevolnost se vracela.Rychle jsem se přikrčil a pokračoval v klusu k Centru. Všechno se změnilo, pomyslel jsem si. Pravidla a zákony přestaly platit, teď je to jen o přežití. Polkl jsem.Klusal jsem kolem Kongresového Centra, temná budova vypadala prázdně, na skleněných tabulích se odrážely hvězdy a mnou vytvořené obláčky páry se okamžitě rozplývaly ve chladném vzduchu.Sebíhal jsem schody do metra, když v tom jsem se zastavil. „Proč by mělo jet metro?“, blesklo mi hlavou. Obsluha je už určitě mrtvá nebo infikovaná. Ani jedna možnost není vyhovující. Ale doufám v tu první (když už bych měl volit). Rozhodl jsem se přeci jen metro zkusit a sestoupil jsem ze schodů.Po pravé straně temněla trafika a vypnuté automaty na jízdenky. Postupoval jsem místností a úzkostlivě kontroloval každý temný kout (a dveře). Sakra jak já nemám rád tmu. Když jsem byl menší, míval jsem strach usnout v temném pokoji. Bál jsem se, že až budu usínat, zespoda postele vyleze nějaká ruka a chytí mě. Nyní se mi podobná představa až nebezpečně vracela.Přikrčen jsem došel na úroveň cvakačů lístků a opřel se zády o mramorovou stěnu. Nejspíš jsem nebyl dost opatrný, můj nůž narážející do trubky automatu vydal zvonivý zvuk. Zastávkou se neslo kovové cinknutí. V duchu jsem se proklel.Čekal jsem dobrých pět minut a když se nic neozývalo začal jsem se plížit dál podél stěny doprava. Sunul jsem se temnotou podél chladné stěny a jediným zdrojem světla byly komolé hranoly bledého měsíčního svitu pronikající skrz skleněné tabule.Nevím jestli to způsobil otevřený prostor přede mnou nebo všeobjímající ticho, ale asi jsem příliš mnoho spoléhal na své neohrožené reflexy. Byla to chyba.Zničeho nic mé temeno zalila horká bolest. Ozval se dutý drevěný zvuk a rána mne srazila na kolena. Z černého výklenku za mými zády vykročila postava a napřáhla se k další ráně. Napůl jsem se otočil a pohled mi rozmazávaly slzy. Tupá bolest mi rezonovala v hlavě, přesto jsem se pokusil o obranu. Kryl jsem si hlavu rukou s nožem v úhlu 45 stupňů. Díky tomuto pohybu se mi podařilo vychýlit útočníkovu ránu, ale ruka to schytala. Náraz mi vyrazil nůž z ruky a ten se zvoněním zatančil po podlaze. Úder mě ani tak neodhodil jako jsem se odrazil já sám. Asi dva metry jsem jel po zádech směrem ke kolejišti. Setřel (rozmazal) jsem si slzy rukávem a to už se postava rozebíhala ke mně. Zkusil

jsem jediný trik co mne napadl. Naznačil jsem že se neohrabaně zvedám (hlavu jsem přitom přímo nabízel k zásahu), a ve chvíli kdy se postava napřáhla jsem ji pevně chytil za bundu a překulil se zpět přes vyhrbená záda. Využil jsem kinetickou energii běhu postavy a ve chvíli kdy byla nademnou jsem ji pustil. S krátkým křikem postava vletěla do kolejiště. Tupé křupnutí ukončilo souboj.Ležel jsem na zádech, třel si bolavé místo na temeni, rukou mi tepala bolest. Chladné všeobjímající ticho prostoru rušilo jen mé hluboké bolestivé nádechy a omáčkově kapavé zvuky ozývající se od novopečené mrtvoly.Po deseti minutách poryvy bolesty v hlavě zeslábly. Vyplivl jsem hustý slaný hlen a otočil se na ruce. Otevřel jsem pusu a luplo mi v uších. Podíval jsem se na mrtvolu utopenou ve tmě. Nejasně jsem zahlédl jak se opírá čelem o vnitřní svodidla tratě. Sebral jsem se a po pár minutách slídění jsem našel i můj oblíbený profi-nůž. Byl zaseklý u paty stěny, vyndal jsem ho a zkontroloval. Měl trochu ulomenou špičku, asi 4 milimetry, sevřel jsem ho v ruce a vyrazil jsem k výklenku odkud vyběhl útočník.S napřaženým nožem jsem prostupoval tmou, nyní už téměř absolutní. Pak mi na něčem ujela noha a já se s vrávoravým zatápáním rukama rozplácl na zem. Naštěstí jsem přistál do měkkého, naneštěstí do vlhkého, páchnoucího. Začal jsem se rychle škrábat na nohy, ale ruce mi podkluzovaly, cosi se rozcákávalo kolem, studená, slizská páchnoucí břečka se škraloupem. Po zemi jsem se vysmýkal z místnosti, do něčeho jsem cestou narazil. Točivý vejčitý zvuk rozezvučel podzemní prostor. Předmět se točil u mé pravé ruky, byla to dělnická helma.Vzal jsem ji do rukou, byla dokonce se svítilnou. Vypínač neměla, tak jsem zatočil přední částí a kužel světla prořízl temnotu jako halogenový skalpel. Ucukl jsem a přihmouřil oči. Vzápětí jsem již s helmou na hlavě postupoval opět do slizské místnosti. Naskyt se mi příšerný pohled. To v čem jsem se před pár minutami plácal jako kapr byly krví zalité vnitřnosti policisty. Předchozím zmítáním jsem roztrhal škraloup seschlý na této hmotě. Téměř celý obsah policistova břicha byl roznesen po celé místnosti, jeho žebra se tyčila vzůru jako zdeformovaný židovský svícen. Tvář neměl. Místo ní měl "něco", maso téměř zmizelo, bylo otrhané na lebku. Zuby zaschlé krví na pár místech svítily a odkrytá sanice vytvářela nepřirozený škleb.Hned vedle byla další postava, o tu jsem asi zakopl. Byl to dělník, podobný těm ze stavby. Byl to tlustý kníratý muž, ležel rozvalený na zádech. Hlavu měl zakloněnou a na několika místech proraženou tupou zbraní. Vlasy slepené krví se střepy lebky vytvářeli na jeho hlavě malé korunky.Jeho kůže byla zelená a obličej měl oteklý plný modrých nalitých žil, příšerně smrděl. Dopnul jsem bundu na maximum a přetáhl si ji přes obličej. Místnost byla malá a kromě velkého množství listin rozházených všude kolem a

mrtvých monitorů v ní nebylo nic zajímavého. Zajímavá byla až výbava mtrvého policisty. V koženém pouzdře měl zastrčenou Berettu a náhradní zásobník. Sundal jsem mu opasek a připnul si ho, z pouzdra jsem odloupal zaschlou kůži (tentokrát lidskou) a rozepnul ho. Pistole byla v pořádku, plný zásobník, jedna patrona v komoře. Vzal jsem si i pouta a klíčky. V tom smradu jsem se už nechtěl dál zdržovat, opustil jsem hnilobou páchnoucí místnost a nadechl se chladného vzduchu. „Co teď?“, zamyslel jsem se.Napadlo mě, že jestli bude někde pomoc tak jedině v centru. Potřebuji se dozvědět víc o té infekci a hlavně potřebuji zjistit kolik zbylo normálních lidí. Bohužel vycházka po silnici a to jakkoliv svižná by mohla skončit velmi špatně. Stačí narazit na více jak pět Infikovaných ve špatné situaci a neměl bych šanci, to jsem si uvědomoval. Dalším argumentem „pro“ je ten fakt, že mezi stanicemi je vzdálenost jen něco málo přes kilometr, což se dá rychlejší chůzí zvládnout za 15 minut. Kontrafaktem jsou tuny a tuny tíživé chladné tmy po celou cestu. Už jsem byl ale v podstatě rozhodnutý, půjdu tunelem. Je tam nejmenší šance narazit na Infikované a je to nejrychlejší.Černé policejní boty zaduněly o dno kolejiště a kužel světla ze svítilny asi po dvaceti metrech pohlcovala nekonečná temnota. Vítr v podzemním tunelu hrůzyplně zavyl.Vykročil jsem kupředu.Kráčel jsem po okraji žlabu, těsně vedle pravé koleje a dokud to šlo otáčel jsem se za posledním spoře oděným bodem za mnou. Pak se stanice Vyšehrad slila v jedno s plíživou tmou a tunel jako by se za mnou uzavřel.Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže člověka vystrašit když téměř po tmě tápe v neznámém prostředí. Za každým šustnutím jsem se třikrát hystericky otáčel a hledal ve tmě leskle prázdné oči Infikovaného. Asi po deseti minutách jsem litoval, že jsem si doma nevzal hodinky, potažmo, že jsem zlikvidoval telefon, představa o čase mi náhle přišla dost zásadní. Přišlo mi, že cesta trvá minimálně už půl hodiny a začínaly se mě zmocňovat klaustrofobické představy, že tunel nikdy neskončí. Když v tom jsem nakonci zahlédl bod světlejší než nekonečná temnota. Rozhlédl jsem se pečlivě kolem a hasl svítilnu abych lépe viděl případné světlo v dáli. Skutečně to byl konec tunelu, opět jsem rozsvítil a zrychlil jsem tempo. Když jsem přišel do stanice, zalil mě pocit nesmírného bezpečí. Stará známá stanice, nikdo v dohledu, zvuky žádné. Vylezl jse ze žlabu a opatrně začal vybíhat po stojících eskalátorech. To monotónní ticho mě opravdu začalo tížit, v Praze je ticho velmi nezvyklé.V následujících pěti sekndách byl byl za ticho raději než za to co jsem uslyšel. Mým během rozkývaný kužel světla se zastavil a zaměřil na zdroj zvuku. Poskočil jsem ke zdi, přikrčil se a vyndal z pouzdra devítku.Černý uřícený dobrman se řítil mým směrem. Od tlamy mu odlétavaly svazky

slin, vyplazený jazyk kmital v otevřené mordě, odhaluje řady ostrých zubů. Pes běžel s vypětím všech sil, na maximální výkon, vzápětí jsem zjistil proč. Prosklenými dveřmi stanice se dovnitř hrnuli Infikovaní, spousty, moře. Temné mručivé zvuky vycházející z desítek hrdel naplnili tmavou podzemní místnost. Pleskavé zvuky kroků, tupé zvuky těl padajících na podlahu a narážejících o sebe zněl jako pochmurná hra hlubokých bubnů. Začaly se mi ježit vlasy na havě (pod helmou), křečovitě jsem sevřel pistoli.Skřípavé zvuky prořízly zvukovou hradbu Infokovaných, to jak dobrman křečovitě brzdil asi 6 metrů přede mnou. Ještě v aktu brzdění na mne začal zuřivě štěkat. Oči Infikovaných se stočily k jedinému světlému bodu v místnosti, k baterce na mé hlavě. „A kurva“, sykl jsem.Na pár vteřin se zeď Infikovaných zastavila, přesněji přední řada se zastavila zíraje na zdroj světla, další řady nevěděli o co jde a tak se hrnuli dál, ušlapávaje přední linii. Pleskání padajících těl protínalo krupání kostí vycházející z rozdupávaných těl.Dobrman nejspíš zhodnotil situaci více než střízlivě, otočil se ke mně bokem, k útočícímu moři krvežíznivců také bokem a začal ustupovat, stále zuřivě běsnil. Rozhodl jsem se nečekat, zvedl jsem Berettu, odcvakl pojistku z Bezpečného režimu a začal pálit.Hlaveň Beretty plivala rozžhavený kov do řad Infikovaných a projektily si mezi nimi vybíraly svou daň. Dunivě třaskavé rány naplnily celou místnost a přehlušily všechny okolní zvuky. Náboje trhaly kdysi slušné oblečení nepřátel a po průletu tělem vytrhávaly kusy masa, které se rozstřikovaly na Infikované stojící za nimi. Povedl se mi jeden výborný zásah do hlavy jednoho vysokého pracovníka MHD. Jeho hlava se rozstříkla a pokropila kolem stojící sprškou krve, mozku a kostěných úlomků, přervané vlasy vlály vzduchem.Dobrman se kňučením (podle pohledu, nebylo stále nic slyšet) sunul blíže ke mně, dál od kolísající, ale stále kupředu se hrnoucí hradbě hnijících útočníků.Kovové „cvak“, ukončilo sekvenci dunivých ran. Vpravo ode mne zazvonily na chladné podlaze poslední patrony. Můj útok nebyl ani zdaleka tak smrtící jak jsem předpokládal (a jak bych potřeboval). Zabil jsem 6 Infikovaných a dalších 5 jsem jen zranil – imobilizoval. Stále jich ale ještě zbývalo kolem dvaceti a další a další se hrnuli vchodem. Prázdný zásobník cvakl o podlahu a hrozivé blížící se mručení poponalo můj pohyb kterým jsem docvakl plný zásobník. Stále v pokleku jsem se pozadu posouval zpět k nehybným esklalátorům a opět jsem začal vypouštět do řad nepřátel smrtící ocelové včely. Trochu jsem litoval, že nemohu ochárnit dobrmana, rozhodně by se v boji hodil!Infikovaní se blížili jako lavina, už byli nebezpečně blízko. Tentokrát jsem rány odpočítával, už jsem jich vypálil dvanáct. „Poslední tři Smrti“, pomyslel

jsem si … a pak konec. Jedna, dvě, dva mozky zkropily prostor nad útočící masou, nateklé ruce už mne téměř držely za bundu.Pak pes zaútočil.Zubaté čelisti se se zřetelným křupnutím zahryzly do pracky nebližšího protivníka. Hubený vysoký chlap v modré zimní bundě. Černé monstrum proletělo zleva do prava, smýkalo muži paží. S mlaskavým lupnutím pes pokračoval v letu v čelistech svíraje svou trofej. Modrobunďák kmital urvaným pahýlem, černorudá krev kapala velké kapky na podlahu. Poslední rána a pahýlovec sebou sekl o zem. O kamennou podlahu zaskřípěl jeho kostěný pahýl, zasekával se v půběhu pádu o spáry mezi dlaždicemi.Uskočil jsem o metr dál, zasunul pistoli do pouzdra, zajistil a vytáhl jsem můj profesionální kráječ. Horst Fuks by se divil, k čemu všemu se dá taková věc použít (tedy nejen na rajčata a plechovky od Pepsi).Nůž už nerozpoutal takovou řež jako Beretta ale i tak to bylo slušné. Infikovaní jsou pomalí a malátní. Když už stisknou, mají zběsilou sílu a okamžitě se snaží prokousnout tepny na krku, ale pokud si člověk drží odstup, jde to. A já si ho držel. Asi po minutě sekání a ustupování (aby mne neuzavřeli do kruhu) mne začaly pálet svaly. Madlo mi klouzalo v dlani krví, na rukávech a na hrudi jsem měl kusy tkání. Smrtících úderů se mi povedlo všeho všudy asi jen pět, ale novopečených invalidů byla v místnosti celá řada. Ale tihle už si na úřad pro ZTP průkazky nedojdou. Zrovna jsem chtěl začít ustupovat po eskalátorech níž do podzemí, když v tom se ozvalo zakňučení.Psí tělo plesklo o podlahu a vydalo kňučivý zvuk. V čelistech svíralo zakrvácený lidský hrtan a jeho (bývalý) majitel zřejmě neocenil tuto kreativní úpravu jeho těla.Byl to jen pes a navíc ne moc přátelský, vím, ale prostě jsem ho v tom nechtěl nechat. Zřejmě nebyl infikovaný a mohl by se hodit. Horizontálním pohybem zleva do prava jsem vrazil nůž do spánku jakési páchnoucí ženštině. Vypadala jako úřednice, nyní skalpovaná úřednice. Vždycky se čekalo na škrty v byrokratické sekci, tak to tu konečně je!Tryskem jsem vyrazil k psímu spolubojovníkovi.Jeho tělo svíraly pracky obhrouble vyhlížejícího muže. Ten chlap se zjevně chystal spojit operaci dutiny břišní s patologickou pitvou. Takovéhle invence nemáme ve zdravotnictví rádi. Moje pevná bota dopadla ze strany na jeho hlavu. Energie jím mrštila dostrany jako v podivném tanečním prvku. Sáhl jsem na psa abych zjistil jestli je v pořádku. A to jsem neměl dělat.Černá příšera se po mne v zápalu boje a ve strachu o svůj život ohnala. Zakousl se do mé pevné policejní bundy, ale nesmýkal jen vrčel. Pokusil jsem se vytrhnout, povedlo se to až na podruhé (a to jen proto, že mě dobrovolně pustil). Uvolněným trhnutím jsem odlétl metr dozadu, to už všude kolem nás

byli Infikovaní a nebylo kam utéci.Jeden z nich mne drapnul za levou nohu a mezitím co jsem s ní cukal a druhou nohou se střídavě plazil a snažil se ho kopnout začali se shýbat další a další. Zmocňoval se mne panický strach, téměř jsem se strachem dusil. Sevřel jsem můj věrný nůž. Ale dlaň se sevřela naprázdno, krátký pohled vpravo prozradil, že jsem nůž nechal na místě kde jsem kontroloval psa. Ten už couval do rohu a štěkal jako zběsilý, kulhal na zadní nohu.Svíralo mne stále více a více rukou, hladově po mě hrabaly a já viděl v očích té masy smrt, čistou smrt, a to blízkou. Začal jsem zuřivě kopat kolem sebe a zmítat sebou. „Nechci umřít, nechci!“, křičelo moje podvědomí z plných plic, já byl v šoku, jen jsem hekal, ale nic jsem neřek. Náhle zničeho nic, jsem byl volný. Vůbec nevím jak, ale vytrhnul jsem se z těch spárů a mohl si zase stoupnout. Ovšem iluze svobody byla jen chvilková, stále nás uzavíralo do kouta něco kolem dvaceti Infikovaných. Vyhlídky byly nulové.Pak mi jedna chladná pracka sevřela hrdlo a další a další mi trhaly bundu, zvuk praskajícího textilu. Už jsem jen sípal, oči sevřené v křeči, všechno tmavlo. Sevření bylo tak silné, že mi tepalo v hlavě jako zvon, už jsem čekal jen na poslední křupnutí hrtanu, v uších mi zalehlo šuměním krve.Pak náhle sevření povolilo, ne uplně ale trochu. Chtivě jsem se nadechl z plných plic a otevřel oči.Pak se v místnosti rozpoutal krvavý Armageddon.Infikovaný co mi svíral krk měl místo hlavy něco co připomínalo prohnilý pařez z rudou fontánkou uprostřed. Cáry kůže poroslé vlasy mu splývaly po krku, spodní čelist naprázdno "klapala", odněkud zprostředka tryskal proud rudé krve s černými chuchvalci. Jeho mozek a tkáně pokryly prostor jednoho metru čtverečního ve výši hlav, včetně mého obličeje, šťípalo to v očích.Všiml jsem si, že místnost ozařuje rudě oranžové světlo hořících světlic.Najednou byla místnost plná vyjících projektilů. Kvičivé zvuky byly ukončovány buď dutým plesknutím nebo zvukem tříštícího se skla a kamenných desek. V mase Infikovaných vybuchovaly gejzíry krve a spálená tkáň, vlasy a úlomky kostí naplnily vzduch do takové míry že v okamžiku byli všichni (včetně mě) pokryti jemnou vrstvou této směsi. Můj věznitel mne stále svíral v nemrtvé křeči a stále mne držel přitisknutého k výloze. Ta náhle praskla a já se propadl dovnitř výlohy v explozi střepin skleněného sněhu ostrého jako břitva. Dopadl jsem dovnitř, okamžitě se stočil do klubíčka a zakyl si hlavu. Zvuk sypajícího se skla na okamžik přerušil hromohru samopalů. Strunul jsem – a po půl minutě intenzivní palby nastalo ticho.Přesněji, nenastalo ticho, ale hlavní hluk ustal. Místností se nesl zvonivý zvuk padajících patron a bublavé tupé sténání Infikovaných. Kusy jejich těl vytvořily na podlaze monumentální mozaiku smrti.

Místnost prořízl zvuk vysílačky: „One – five, thread eliminated, room clean, I repeat, room clean, over“. Stále jsem se ani nehnul, stočil jsem oči na podlahu a hledal psí tělo, přes pohoří mtrvol ze kterých se kouřilo jsem neviděl nic co by se psímu tělu podobalo. Pár šustivých zvuků a místností se rozlehly troje kroky. Jedny jako by se z místnosti ztrácely, dvoje se přibližovaly.Stále jsem se snažil se ani nehnout, občas ze mne ale spadl malý kousek skla a zacinkal na kamenných dlaždicích. Kroky se blížily. „Záchrana“, blesklo mi hlavou. Pak se ozval šílený řev.A to řev téměř nelidský, přesto mužský. Neodolal jsem a vykoukl jsem přes roh. V místnosti vydekorované mrtvolami, stáli nedaleko mě dvě postavy, vzhledem mi silně připomínaly vojáky speciálních jednotek. Černé uniformy, kapsáče, neprůstřelné vesty, na hlavách kukly, v rukou samopaly. Řev vydával jeden z nich. Nejspíš přehlédli několik detailů a teď se jeden z Infikovaných, ne ta docela mrtvý, zakousával hluboko do krku jednoho z nich. Byl to obrovský svalnatý černoch, byl úplně plešatý silné žvýkací svaly měl silně vyvinuté. Mocným trhem si urval z vojákova krku veliký kus masa i s částí kukly. Voják prohnutý v křeči se podlomil a padl na kolena, z krku se mu valily mocné výstřiky krve, zřejmě mu černoch prokousl hlavní krční tepnu. Všechno bylo velmi rychlé, a tak když reagoval druhý voják, ten klečící už to měl nejspíš sečtené. Chroptěl, rukami si svíral krk, ale lilo z něj jako z podříznutého vepře. Druhý specialista přiskočil k černochovi a pažbu samopalu mu vrazil do obličeje. Křuplo to a černému vystříklo něco z obličeje, mám pocit, že to vypadalo jako oko. Následovaly další rány, než se Infikovaný přestal úplně hýbat, pak dostal ještě kulku ze samopalu do hlavy.Trochu jsem se přikrčil a víc se schoval, dál jsem však pozoroval.Voják se sehnul k raněnému kolegovi a zařval do vysílačky: „One – five, man down, I repeat man down! We need a medic, over“.Pak jsem se neopatrně hnul a pár skleněných střepů zacinkalo o podlahu, voják se bleskurychle otočil, já se schoval za roh. „Proč se schovávám?“, ptal jsem se sám sebe. „Jsou tu aby pomohli normálním lidem ne?“. V tom se ozval z vojákovy vysílačky řev až reproduktor nestíhal. Bylo slyšet palbu zbraní dávkami a plno křiku, pak vše utnul mocný výbuch, který bylo slyšet i normálně v místnosti, přicházelo to odněkud zvenku, někde venku z metra.Trochu jsem se naklonil a zvedl mírně ruku. Nevěděl jsem jestli mám začít česky nebo anglicky. „Ahoj“, řekl jsem „můžete mi pomoci? Nejsem jako oni“, chtěl jsem ukázat na mrtvoly, ale než jsem stačil cokoliv, odtrhl oči od vysílačky a namířil na mě. Reflexivně jsem se schoval za roh, věděl jsem, že po mě nevystřelí, je tu aby mi pomohl a lidská řeč je doufám dostatečný průkaz „normálnosti“.Nevím kde se stala chyba, ale vystřelil. Roh zdi pokropila dávka ze samopalu.

Skrčil jse se ještě víc do rohu.„One – five, one more target to eliminate, I repeat...“, ozvalo se, ale ve vysílačce se nic neozývalo. Pak vykročil směrem ke mně. Kroky se stále přibližovaly a mě opět poléval pocit zoufalství. Už jsem myslel, že jsem zachráněn a oni chtějí zabít všechny. „Do hajzlu“, zakvičel jsem, začínal jsem zuřit. Neměl jsem náboje do devítky ani nůž, chtělo se mi řvát z plných plic a na někom si vybít vztek. Už byl velmi blízko, i přes občasné sténání ne úplně usmrcených Infikovaných byly slyšet pomalé kroky. Už je za rohem, tak metr. Zavřel jsem oči, nenapadlo mě nic, v ruce jsem křečovitě svíral prázdnou Berettu.Najednou se ozvalo zachrčení a prudké vydechnutí. Dělo se něco divného. Stejně mě sejme tak co, řekl jsem si a vyklonil se. Uviděl jsem něco co mi vlilo novou naději do žil. Jeden z Infikovaných se zakousl vojákovi do nohy, přes silné kapsáče sice žádnou škodu neudělal, ale visel vojákovi na noze a ten se ho snažil praštit pažbou samopalu do obličeje (a to celkem úspěšně). „Teď nebo nikdy“, zavrčel jsem si pro sebe. Vyskoči jsem z výklenku, sklo ze mě opadávalo a zvonilo na podlaze. V jednom momentu jsem vše viděl jako zpomalný film. Dopadl jsem na zem, specialista zlomil Infikovanému nos a pomalu otáčel hlavu ke mně. To já jsem už vykročil a rukojetí Beretty ho praštil do levého spánku. Prudce zalomil hlavu a všechno se zrychlilo. Žuchnul na zem a zakrvácený Infikovaný se na něj dál sápal. Já jsem byl připraven mu dupnout na krk, ale vypadalo to že už má dost. Pomalu se otáčel na zemi a nebyl schopen koordinovat pohyby. Infikovaný mu začal rozkousávat krk, voják jen chrčel, neměl dost sil ho odtrhnout. Já jsem stále jen stál.Pak jsem se sehnul a vytrhl mu samopal z ruky. Infikovaný vojáka požíral za živa, oba odporně chroptěli. Zvuk trhaného masa a kůže, zvuky mlaskání, naprosto nechutné. Ustoupil jsem o krok, vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Oba mě chtějí zabít, ale ani jeden nemůže zaútočit, chvíli jsem sledoval horovou šou. Voják přestal klepat nohama o podlahu a mě se dělalo zle. Samopal byl přepnutý do S módu, tedy Single Shot. Namířil jsem a střelil vojáka pro jistotu do hlavy. Vyprsklý mozek obarvil rozprasklou dlaždici pod jeho hlavou na šedo-červenou. Infikovanéu jsem musel poslat dvě.Prohlédl jsem si samopal. Byl to Heckler-Koch MP5 A4. Znám ho z počítačových her Rainbow Six a S.W.A.T. Často jsem ho tam používal, ale ve skutečnosti je mnohem hezčí. Tenhle měl zakrvácenou pažbu, sem tam na ní lpěly ještě kousky kůže, ale jinak byl naprosto v pořádku. Má tři módy střelby Jednotlivá střela, Dávka tří střel a Full Automatic – netřeba rozvádět. Odkopl jsem mrtvolu Infikovaného a vojáka prohledal. Měl ještě dva třicetiranné zásobníky do samopalu, dva malé obranné granáty a jeden útočný. Pouzdro od malé ruční pistole bylo prázdné. V zásobníku samopalu bylo ještě osm nábojů.

Všechny náboje měly prohnuté špičky dovnitř, je to speciální střelivo. Vzal jsem si i jeho neprůstřelnou vestu, tu jsem si oblékl na mou policejní bundu, pod ní se nevešla. Prohledal jse i druhého vojáka, od toho jsem získal další dva zásobníky do empépětky a pistoli. Malá devítimilimetrová bouchačka se honosila názvem USP, taktéž od Heckler-Kocha. Dva zásobníky po patnácti nábojích. V jedné z kapes měl platíčko prášků z názvem Energyfix, bez podrobnějších informací, strčil jsem ho do kapsy.Rozhlédl jsem se po mrtvolách, začal jse procházet a hledat psa. Po pěti minutách odkopávání rozstřílených a posekaných mrtvol jsem ho našel, ležel pod jedním z Infikovaných, pod nateklou namodralými žilami pokrytou těhotnou ženou. Odvalil jsem mrtvolu ženy bokem (v břiše jí nechutně zažbluňkalo) a prohlédl opatrně psí tělo. Puls byl slabý, ale na tepně byl zřetelně cítit. „Takže zvíře ještě žije“, utrousli jsem si pro sebe a tělo zvedl. Byl pěkně těžký, odhadoval jsem to na třicet kilo, a špatně se nesl. Zavěsil jsem si MP5 na rameno a psa nesl v náručí ven. Po cestě jsem přemýšlel co v průběhu našeho boje způsobilo ten výbuch na povrchu. Jestli jsou venku ještě další vojáci, mohlo by dost nepříjemně přituhnout.Opustil jsem místnost plnou zmasakrovaných těl, několik účastníků boje ještě sténalo na podlaze, ponechal jsem je osudu.Vystupoval jsem na pravou stranu po nehybných eskalátorech. Psa jsem nesl přitisknuténo na hrudi. Z otevřené mordy mu visel vyplazený jazyk, z něhož odkapávaly slabé svazce slin smíšené s krví. Trochu na mě padala únava a přemýšlel jsem kde se bezpečně utábořit a odpočinout si.Minul jsem čínskou restauraci po pravé straně a přicházel k zastávce tramvaje I.P. Pavlova. Pak jsem uviděl co způsobilo explozi na povrchu.Na tramvajových trolejích stál vojenský jeep. Zelený Land Rover typ Defender, bojová úprava s kulometnou věží. Vůz byl naražen na tramvajovou zastávku, byl v ní doslova vmáčknut. Měl silně prohnutý bok, čouhaly z něj roztrhané zčernalé cáry roztaveného plechu. Kolem zčernalé plochy se v okruhu asi 50 metrů válely kusy lidských těl. Roztrhaná těla vojáků i civilistů byla „naskládána“ podél zdí, ještě čerstvá krev stékala po dlažbě do kanálů. Výlohy byly roztříštěné, všude kolem se válely skleněné střepy. Výlohové skleněné fólie McDonaldu byly pokryty hustě strukturovanou pavučinou a byly vtlačeny dovnitř budovy. Na náměstí před KFC a na křižovatce se bezcílně potulovali Infikovaní. Bylo jich kolem dvaceti. Většina z nich byli kompletní, několika chyběly končetiny, pár jich bylo opálených (ohněm), nebo rovnou připečených.Pozorně jsem si prohlédl budovu McDonalda. V druhém patře by se dalo celkem snadno schovat, nahoru vedou jen úzké točité schody, ty bycho mohl ubránit. Teď se jen probít k budově. Se psím tělem to nebude snadné. Pak mi

zrak padl na tělo vojáka ležící poblíž. Přesněji horní polovina těla, ležel docela blízko, pár metrů přede mnou na silnici. Hlavou měl rozbitou, pravděpodobně pádem, bylo to poznat podle neforemné hlavy pod kuklou. Od trupu se táhly jako rudobílé fáborky provazy roztrhaných střev. Položil jsem psa a doplíži se k mtrvole.Tenhle voják byl trochu jiný, měl dokonce něco jako batoh, jakýsi druh vojenské krosny. Černá s bytelnými řemeny. Vzal jsem mu jeden zbývající zásobník do Heckler-Kocha a doplížil se zpátky. Nožem jsem krosnu rozpáral na potřebných místech a psí tělo vložil dovnitř. Pak jsem si krosnu nasadil na záda. Psí nohy nepřirozeně vyukovaly spodem zavazadla, nahoře vykukoval čenich. „Vypadám jako nějaká podivná nestvůra“, pomyslel jsem si. Pak jsem došel až k silnici, překročil okradenou mtrvolu, zhoupnul jsem MP5ku do dlaní a přepnul na režim dávka.Běžet nemělo smysl, špatně by se mi mířilo, tak jsem postupoval ostrým krokem. Infikovaní si mě začali pomalu všímat. Když mě nějaký z nich zaregistroval, vydal podivně udušené zamručení a trhnutím se vydal ke mně. S malýma zastávkama na zamíření jsem se dostal ke vchodu McDonalda asi za půl minuty. Z pout bezbřehé demence jsem osvobodil 7 Infikovaných, jejich těla chladla na křemenových kostkách náměstí. Dveře byly zamčené tak jsem pažbou samopalu dovymlátil jednu z fólií a vlezl dovnitř výlohou. Hned jsem vyrazil po schodech nahoru do patra.Nahoře byla už opravdu velká tma, téměř neproniknutelná, což mne trochu znepokojovalo. Odepnul jsem si z opasku helmu se svítilnou, kterou jsem si tam připnul při přípravě krosny, a rozsvítil. Pruh žlutého světla osvítil místnost plnou židlí a stolů. Kovové trubky židlí iluzionisticky odrážely světlo svítilny. Položil jsem psa na zem a s připraveným samopalem prohledal místnost. Byla prázdná. Když jsem se vracel k psímu marodovi u schodů, uslyšel jsem jak Infikovaní hrabou skleněnou fólii. Snažili se dostat dovnitř za mnou. Došel jsem k oknu, otevřel, otevřel ho a vykoukl jsem ven.Jak já nemám rád neodbytnost. Skupinka deseti obchodních cestujících pod okny si rozřezávala své ruce o skleněné střepy a dost neohrabaně se tlačili dovnitř. Rozhlédl jse se po „své“ místnosti. Asi půl minuty po tom co jsem začal z okna házet Happy Mealy jsem se konečně dočkal interakce všech neodbytných krvežíznivců na náměstí. Dobroty z fast foodu se rozprskávaly o budovu KFC, hamburgery létaly vzduchem, rozdrcené moučkové housky poskakovaly po podlaze, přiložené plastikové hračky rachotily o křemen. Jak jsem předpokládal Infikovaní se nezajímaly odkud to všehcno léta, prostě šli za zdrojem zvuku. Ke KFC, ke konkurenci! Usměvavý bělovousý pán nejspíš nabízí žhavou novinku, „Proklatě dobré kuře s extra porcí krve navrch“.Pak jsem co nejtišeji naskládal stoly na točité schody a vytvořil barikádu, okna

jsem všechny zavřel, zatáhl závěsy a ještě jednou zkontroloval místnost. Pak jsem si došel na záchod, mám ho hned na patře.Poté jsem si sundal neprůstřelnou vestu, už mě dřela na krku a trochu se protáhl, svítilnu jsem nainstaloval pokud možno co nejrozuměji aby kalné světlo osvětlilo můj blok a začal se zabývat psem.Byl stále v bezvědomí, čenich měl úplně suchý, sliny už mu dávno netekly. Všiml jsem si dvou zlomených zubů, po prohmatání těla jsem našel ještě zlomené žebro. Nemám ponětí jak se ošetřuje pes, tak jsem udělal to co mi přišlo nejlogičtější. Odizolovat psa od chladu se mi povedlo vytvořením pelechu z krosny a pár ubrusů. Pak jsem mu na záchodech natočil vodu do papírové krabice Happy Meal, kterou jsem vystlal igelitem. Hadrem jsem mu navlhčil jazyk a čenich. Po další krátké prohlídce jsem zjistil, že čenich jsem namočil JÍ. V duchu jsem si fenku překřtil na jméno Sára.Obhlédl jsem barikádu, udělal pelech i sobě a pak jsem usnul vyčerpáním.Trhnutím jsem se probudil ze sna plného krve a černého slizu. Spocený a udýchaný jsem zjistil, že desítky modrých pracek jsou pryč. Vstal jsem, umyl si na záchodě obličej a utřel papírovým ručníkem. Zkontroloval jsem svůj obličej v zrdadle, v odrazu svítilny vypadal démonicky, na krku jsem měl modré podlitiny , pravděpodobně od toho jak mne v metru škrtil Infikovaný. Nejspíš je toho stresu a té krve na mne moc, nejsem zvyklý. Zase jsem ulehl a usnul.Když jsem se podruhé probudil, místnost protínaly zleva pruhy nazlátlého slunečního světla. Protékalo (světlo) mezerami mezi rámy oken a roletami. Vstal jsem a zkontroloval psa. Namočil jsem mu čenich, klidně spal. Zjistil jsem že mi škrundá v žaludku a že mám docela hlad. Po zemi jsem posbíral dva Happy Mealy co tam zbyly po včerejší masové exibici a několik hamburgerů. Snědl jsem kupodivu všechno, zalil jsem to všechno půllitrovkou Coca-Coly. „Víte, že jíte zdravě a dobře?“, čpěl na mne reklamní nápis z podnosu. „To zrovna“, zabručel jsem. Taky by tu mohli mít trochu víc bezpečno aby se člověk mohl v klidu najíst.Celý den jsem se věnoval odpočinkovým a přípravným činnostem. V „mém“ patře jsem našel zásobovací místnost. Byla plná desetilitrových plastových nádob s fritovacím olejem, hadrů, plastových pytlů a pytlíků všech velikostí a spousty různorodých a různobarevných chemikálií. Mimo fritovacího oleje jsem našel malou plechovku technického oleje. Ten jsem spolu s hadry použil k vyčištění zbraní od zčernalého střelného prachu. Kdysi jsem byl na jakémsi policejním táboře, kde nám rozebírání a skládání samopalů a pistolí ukazovali. Rozložitý svalnatý chlápek se dušoval s tím, že každý pořádný voják musí být schopen rozložit i složit samopal pod dvacen vteřin. Nejspíš by ze mě byl mizerný voják, samopal jsem měl jakž takž vyčištěný za hodinu a půl, pistoli

jakbysmet. Použil jsem slabý drát a syntetický provázek k opravení krosny, učitě se bude hodit. Dále jsem si vyrobil několik Molotovových koktejů z hranatých skleněných nádob a acetylenu, nádoby jse nechal zavřené, hadry jsem si přibalil vedle.Ozvaly se mlaskavé zvuky. Zvedl jsem rychle oči, pak se mi stažený žaludek opět uvolnil, pes chlemtal z provizorní misky vodu. „Výborně, jak se má k světu pašák (pašice?)“, usmál jsem se.Po posledním hamburgeru co v našem patře zbyl (už trochu smrděl) a lahvi Sprite jsem zkontroloval naše spoluobčany na plácku před restaurací a na Tylovo náměstí. Potulovaly se jako těla bez duše po náměstí. Zvuky sunoucích se kroků se rozléhaly ulicí. Zdálo se mi, že naši otupělí přátelé vypadají hůře než včera. Možná je to tím, že nespí, napadlo mě. "A možná je to tim, že hnijou zaživa", odpovědělo mi cosi v mé hlavě.S kovovým cvaknutím dosedl plný zásobník do MP5ky. Věděl jsem, že musím vyrazit ven, sehnat pár věcí. Než zase vyrazím na cestu potřebuji sehnat nějaké zásoby trvanlivého jídla a navíc jsem si včera při zteči McDonalda všiml, že ob pár domů je lékárna. Cosi mi napovídalo, že léky jakéhokoliv druhu se budou brzy dost hodit. Odstranil jsem dvě židle, stůl a přehoupl se přes barikádu. Kovové schody zaduněly a já opatrně vykročil. Do rukou mi vklouzla USP, v malém prostoru, kde má člověk omezené možnosti pohybu a koordinace je výhodnější než MP5.V kuchyni páchl vyčpělý spálený olej a brambory. Na stěnách byly vysrážené kapky tuku, po zemi se válely rozšlapané bílé briožky. Titanové kastroly se v kuželu světla mé svítilny přízračně leskly. Vzadu v kuchyni ležela mtrvola, obličejem k zemi. Torzo bylo zasypané masovými plackam do hamburgerů, tahle hora masa páchla přímo příšerně.Nacpal jsem si do kapes bundy pod neprůstřelnou vestou několik nezkažených jablečných placiček (vypadalo to jako pyroh, firemní Mc název nevím) a zasmrádlou mastnou kuchyň jsem opustil. Když jsem místnost opouštěl, shrábl jsem do kapsy svazeček klíčů z věšáku.Před vchodem civěl do skla dveří zvlášť odporný Infikovaný. Tupý ksich a vodnatým pohledem mu pokrývaly svazky hnijících vředů, ze kterých se valil zelenohnědý hnis. Ten mu zasychal na tvářích, kde vytvářel krusty, které při gestikulaci praskaly. Pomalým malátným pohledem sledoval co dělám, pravou rukou škrabal po okně. Bylo to krajně nepříjemné. Pak stáhl zahnilou tvář v ponuře hladovém zamručení.Kouřící patrona z USP se odrazila od stěny, zazvonila o podlahu restaurace a Infikovaný sebou praštil v záklonu o zem. Malého prasklinovitého pavoučka ve skle zdobila oblast rudých kapek.Třetí klíč padl do zámku a už jsem byl venku. Nezamykal jsem, pochyboval

jsem že si Infikovaní umí otevřít. Rychle jsem se přesunul doleva k ke starobylé lékárně s hezky zdobeným vchodem. Po cestě jsem nakopl jednoho zvlášť pomalého Infikovaného do hrudi. Byl ještě osmahnutý od včerejšího táboráku. Lékárna byla zamčená, kovové vlnovkovité plechy kryly výlohy a dveře. USP zapraštělo, a nárazy kulek o kov vykouzliy na zámku spršky jisker. Pak jsem plechový kryt vypáčil nahoru jakousi ohnutou kovovou trubkou, zřejmě bývalá součást vojenského vozu. Vymlátil jsem skleněnou výplň a v protáhl se dírou dovnitř.Kroky Infikovaných se šoupaly venku a já nasál do nosu specifický pach léků. Svítilna pořád svítila, zapoměl jsem ji při odchodu z McDonalda vypnout.Místnost nebyla nijak zvlášť velká zato léků bylo všude požehnaně. Ani jsem nevěděl co hledám, s USP v ruce jsem sjížděl regály. Zaujalo mne několik přípravků. Krabičky s injekcemi s adrenalinem od jakési firmy Zentiva. Podle popisu na krabičce se po aplikaci léku krátkodobě zrychlí smysly a člověk je schopen vyvinou větší rychlost. Zhruba po 10 minutách (záleží na hmotnosti potažmo na metabolismu) se účinky adrenalinu vytrácí a přichází „dojezd“. „To by nemuselo být příjemné“, zašklebil jsem se. Také se nesmí brát víc jak jedna dávka v intervalu 6 hodin, tělo by nestihlo odbourat škodlivé látky a organismus by mohl zkolabovat. To je také dobré vědět. Vzal jse si 5 krabiček po 5 injekcích. Vzal jsem si také několik krabiček s Brufenem, Ibuprofenem a Ibalginem na potlačení bolesti. Předposlední věcí, která rozšířila obsah mého nákupního košíku byl přípravek zvaný Kotex +GB. Tyto bílé prášky poseté černými tečkami podle všeho obsahují Kotutolu a Ginko Bilobu, které pomáhají při regeneraci organismu a zvyšují rychlost a bdělost. Také jsem do krosny hodil pár krabiček Regenelisu. Odbourává škodlivé látky z organismu a urychluje regeneraci tkání, jestli použiju někdy adrenalin určitě se to bude hodit. Nákup ukončila standardní sada obvazů a dalších pár drobností, bez kterých se při provní pomoci člověk neobejde.V zadní místnosti nebylo zajímavého nic vyjma dvou malých halogenových baterek, počítače a krabici léku proti Ptačí chřipce. Baterky jsem si vzal spolu s náhradními akumulátory. Zadní dveře byly bohužel zamčené tak jsem použil univerzální klíč. USP je se speciálními kulkami vyloženě účinné. Vylezl jsem na Vocelovu ulici. Bylo kolem půl druhé odpoledne, nebe bylo potažené hustými šedými mraky. V dohledu žádný protivník.Zrovna když jsem obcházel blok směrem k Náměstí Míru v duchu si říkal, že by nebylo zrovna od věci najít nějaký obchod se zbraněmi vyrušil mne podivný zvuk. Zarazil jsem se. Zvuk motoru není ve městě tak neobvyklým jevem, ale ve městě plném hnijících mentálně invalidních daňových poplatníků to výjimečný jev rozhodně je!Zamáčknul jsem se do vchodu šedého domu, schoval USP do pouzdra, do

rukou mi z ramene sklouzla MP5, pomalu jsem nedýchal. Napadlo mne, že nikdo jiný než vojáci to být nemůže a jestli jedou na Defenderu tak nemám před těžkým kulomenetem a vycvičenými profesionály šanci.Zvuk se pomalu přibližoval od Náměstí míru. Opatrně jsem vykoukl zpoza rohu.Asi za půl minuty se do mého zorného pole dostalo vozidlo, které zvuk vydávalo.„Kdyby přijeli jen s Defendrem s kulometem bylo by to v pohodě“, pípl jsem si pro sebe. Kovové monstrum, které se pomalu valilo po ulici bylo vskutku monumentální. Po osmi tětkých terénních kolech se pohybovala kovová ostře aerodynamicky sesekaná zrůda. Černý transportér byl dlouhý odhadem kolem 9 metrů, široký něco ke třem metrům. Na střeše se tyčil malý talířek radaru, světla vpředu byla zakrytá ocelovými kryty. Navzdory neohroženému vzhledu to nevypadalo, že jde o bojové vozidlo. Na povrchu pancíře jsem neviděl žádné zbraně. OTčko se majestátně sunulo po silnici za bublaveho zvuku silneho diesloveho motoru. Uvědomil jsem si, že budo jistě mít vnější sledovací systémy a rychle se zaklonil zpět do vchodu. Když jsem uslyšel, jak zvuk transportéru změnil sytost, věděl jsem, že je už za rohem a pomalu se vyplížil a dostal se podél zdi k rohu.Co tu vůbec Ti vojáci dělají, když tu nejsou aby vyhledali přeživší a zachránili je? Na mysl mi neodbytně přicházela velmi nepříjemná myšlenka, dvě slova – LIKVIDAČNÍ JEDNOTKA. Až mi vstávaly chloupky na krku. Nebe se ještě víc zakalilo a ztemnělo, zvedl se vítr. Transportér se konstantní rychlostí stále sunul po ulici směrem ke zničenému Land Roveru, Infikovaní (některé jsem již bezpečně poznával) se táhli směrem k obrněnci, ústa otevřená dokořán vydávajíce chrčivé zvuky, studený vítr jako posel temných nebes neurvalou elegancí rozhazoval odpadky po ulici. „Atmosféra jako v Disneylandu“, neodpustil jsem si dementní poznámku.Pak transportér zastavil, ozval se zvuk pracující hydrauliky a pak se v zadní části otevřely, do této chvíle prakticky neviditelné, pancéřové dveře. Trochu jsem se přikrčil a přihmouřil oči (zaostřil). Rudé tlumené světlo uvnitř osvětlovalo sedící postavy několika vojáků. Dva z nich už byli připraveni vyskočit ven, v černých rukavicích připraveny MP5ky. Všichni vojáci, bylo jich šest, v naprosté tichosti vyskákali z obrněnce a v přikrčení kontrolovali samopaly přibližující se Infikované. Pak se rozestoupili do šípovité formace a odjistili zbraně. Neorganizovaná horda Infikovaných byla necelých 5 metrů daleko. Následně jsem si všiml, že dva prostřední vojáci nemají MP5ky, ale něco jako útočné pušky velké ráže.Vojáci počkali, až potácející se muž v béžové bundě a rozervaných džínách přijde téměř na dotyk a pak bleskurychle změnili formaci ze šipky do opačného

tvaru, tedy jakéhsi „V“. Pak jeden ze dvou vojáků se speciálními puškami (ten víc vzadu) vystřelil projektil. Muž sebou trhnul, připažil, podivně zkroutil nohy a svalil se na zem jako svázaný něčím velmi pevným. Přestože já jsem si, ale ničeho nevšimnul, musel být Infikovaný omotán jakou si téměř neviditelnou sítí. Pak se čtyři vojáci mrštně a ladně jako obrovské černé kočky přesunuly ke zmítajícímu se Infikovanému a přenesli ho do vozu. Mezitím zbývajíc dva černí profíci nadělali ze čtyř nejbližšíc Infikovaných žrádlo pro rybyčky Hecklery. Pak se pozadu přesunuli ke dveřím transportéru, nalezli dovnitř a ocelové pláty opět vytvořily na zadní straně vozu jednolitou vrstvu. A to během tří vteřin. Chladná profesionální práce tak to má být.Ze čtyř čerstvých mrtvol se valily kaluže černé krve a vytvářeli na kočičích obličejích temné pravidelné cestičky. Obrněné monstrum se dalo pomalu do pohybu a to téměř neslyšně, jen za zvukového doprovodu tichéh dieselu.Podél vozu se již shromažďovalo větší množství potencionálních strávníků. Jak bezmocně drásali svýma prackama nedobytný pancíř aerodynamického ocelového démona byl slyšet zvuk lámaných nehtů vytrhávajících se z lůžek. Následovaly zvuky praskajících kostí a tlumené pleskavé pukajích těl. Pro mě jasné znamení, že vojáci neberou nevyžádané rukojmí, stačí jim jeden dnešní úlovek. „Na co ho asi potřebují?“, napadlo mě. Pokusy? Při představě Infikovaného připoutaného na kovovém stole, připraveného k bůhvíjakým pokusům jsem se trochu otřásl. OTčko mizelo za zatáčkou, násleováno hejnem kráčejících hladovců, ať již kompletních nebo jinak poškozených. Výhodou bylo, že vůz odpoutal jejic pozornost a tak jsem mohl nepozorovaně zmizet v mém fast food úkrytu.Když jsem přicházel, pes sebou trhnul. Uklidnil jsem ho, dal mu novou vodu a jednu taštičku co jsem našel v kuchyni. Dokonce se nechal poplácat po hlavě. „Za pár dní vyrazíme holka“. Sára na mne upřela oči jako kdyby mi rozuměla a snad i na mě spoléhala. Sakra ten pocit nemám rád.Plán se trochu opozdil oproti odhadu, přesněji o den.Třetí den jsme byli plní již plní sil. Zbraně jsem několikrát prohlédl a vyčistil. Plán jsem měl následující. Někde získat auto, projet trochu město, nejlépe nenarazit na žádné vojáky. Zjistit kolik zbylo normálních lidí a pak se pokusit vypadnout z města. Hezky jsem si to naplánoval, teď si už jen přát hladký průběh.Bylo něco kolem třetí hodiny odpolední když jsme vyrazili, podle kalendáře byl čtvrtek 16. ledna. Venku před McDonaldem mě udeřil do nosu o dost silnější pach hniloby než před třemi dny. I město vypadalo jinak, za tu dobu co jsem nebyl venku. Byla zima, ale bylo nad nulou, nebe bylo hrozivě temné a na ulicích se lehce čeřilo množství louží. Největších změn ale doznali Infikovaní. Tu a tam se pokyvovali ve velmi pokročilém stádiu rozkladu za smrtelného

abstraktního rytmu. Znatelně jich ale ubylo. Přibližně stejné množství leželo v nejrůznějších polohách po zemi. Modrými žilami posetá těla nafouknutá k puknutí dekorovaly zem kam až oko dohlédlo. Odevšaď se ozývalo mručení a nafouklá těla pšoukala jak se v nich rozkládaly vnitřnosti a vytvářely plyny. Pohled to byl naprosto otřesný, někteří z ležících stále vykazovaly známky života. Různě sebou pomalu mleli a plácali občas jim ze zkřivenýc úst vytryskl proud krve a žluči.„Co se to s nima kurva děje?“, zděšeně jsem se ptal sám sebe. Připravil jsem si MP5ku a vyrazil směr Náměstí míru.Aut bylo všude požehnaně, jen si vybrat. Muselo to být něco silného, nejlépe dost bytelného, musím počítat s tím, že Infikovaným (zvláště těm ležícím) se nebudu vyhýbat. Zužoval jsem výběr mých favoritů, líbilo se mi terénní BMW zaparkované nedaleko kostela. Asi za 10 minut jsem měl naprosto jasno. V Americké ulici po pravé straně stálo „ono“. Porsche Cayenne Turbo v černé barvě na elektronech. Ten stroj byl nádherný, mimo to vypadal velmi rychle a bytelně, bude to dobrá pojízdná pevnost. Nevybral jsem si ho ale jen pro jeho ladné křivky. Důvodem bylo také to, že jeho bezhlavý hnijící majitel ležel poblíž, klíčky od Porsche svíral v nafouknuté ruce, kaluž ve které ležel mu rozmokvala kůži na bílou tlustou vrstvu. Nejspíš ztratil hlavu ,opustil auto a venku ho čekalo nepříjemné překvapení. Sára se usadila na sedačku spolujezdce, já jsem otočil klíčkem v zapalování, motor tiše naskočil. Kontrolka s palivem ukazovala uspokojivou hodnotu – třičtvrtě nádrže. Světla jse nechal zhasnutá, připoutal jsem se a vyrazil jsem.Silný osmiválec pod kapotou spokojeně bručel a hnal černou střelu po mokrých silnicích, rozstřikuje tmavé louže. Přestože jsem se snažil ležícím Infikovaným vyhýbat, úspěch byl pouze relativní. Zvuk nafouknuté mrtvoly praskající pod koly těžkého vozu je vskutku nepříjemný, nemluvě o rušivém hopsnutí. Za jízdy jsem si vzpoměl, že mám v kapse policejní bundy dvě cd. Vyndal jsem je. Jedno bylo prasknuté, škoda Dimmu Borgir, ale druhé bylo v pořádku. Visceral Bleeding se roztočily v luxusním autorádiu Sony a rychlé bicí a nabroušené kytary mi jakoby samy přimáčkly pedál k podlaze. Že je rádio velmi kvalitní a CD nepřeskakuje jsem zjistil hned na prvním překážejícím nocležníkovi.Z I.P. Pavlova jsem zamířil na Václavské náměstí, tam byla koncentrace Infikovaných zatím největší. Přesto, že jsem jel po silnici vyskytlo se při průjezdu náměstím plno nepozorných a dosti nevrlých chodců. Uznal jsm za vhodné za nastalých okolností na přechodech nezastavovat a raději jsem si zapnul stěrače.Krev Infikovaných je velmi hustá a obsahuje velké chuchvalce černé sraženiny, bůh ví co to je, ale špatně se to stírá z předního skla.Nafouklé lidské údy a plesnivějící změť vnitřností naplnila prostor, když jsem

ve smyku roztrhnul dva lenošící Infikované, pěkně vypasení a nafouknutí. Cestou na Staroměstské náměstí se do cesty začalo plést nebezpečně hodně turistů. Můžu na mou duši říci, že černoši vypadají opravdu hrůzyplně a odpudivě. Jejich žlutavé bělmo svítí v napuchlých tvářích jako krvežíznivé měsíce. Oproti tomu Japonci vypadají téměř komicky. Každopádně o podběhy bubnují všichni stejně. Kolem Orloje jsem prosvišťěl menší rychlostí. Zdálo se mi, že dlažební kostky začínají být trochu namzrzlé.Možná jsem s nechal tou zběsilostí co se mi hrnula z přehrávače unést až moc protože jsem si nevšimnul železné zátarasy ohraničující téměř celé Staroměstské náměstí. Naštěstí jsem už nejel ani moc rychle, naneštěstí byly dlaždice opravdu už namrzlé. Hekl jsem jak mi pásy vyrazily vzduch z plic. Ještě, že jsem byl připoutaný, škoda, že pes nebyl. Smýkl sebou a narazil a palubovku a vykvikl. Byl slyšet zvuk praskajícího skla a kovového kontaktu. Téžké Porsche odsunulo železné zdvojené „X“ asi o metr dopředu, airbagy ani nevyletěly. Přes rozmazanou krev na předních sklech nebylo moc vidět, proto jsem nechal běžet stěrače, otevřel dveře a vystupil z auta. Sára už se oklepala a vyskočila za mnou zvozu za zvuku cvakajících drápů. Konečně jsem zřetelně uviděl co mě to zastavilo.Zdvojená železná „X“ ohraničovaly vnitřní prostor náměstí na třech čtvrtinách rozlohy. Na těchto zátarasech vyselo v různých polohách větší množství rozstřílených torz Infikovaných. Za zátarasem byly organizovaně zaparkovány stejné bojové vozy jako jsem viděl na I.P. Pavlova. Dále zde byly ještě větší vozy, krabicovitějšího vzhledu tažené kamiony, ty jsem viděl zatím tři, ale veškeré techniky muselo být dál mnohem víc. Poodkročil jsem od vozu abych si vše lépe prohlédl. Pak mi něco zabloudilo do zorného pole.Byl to jeden z Infikovaných. To co se stalo s jeho rorzem vypadalo přinejmenším velmi zvláštně. „Ležel“ prohnutý na kovovém zátarasu na zádech, paže svěšené podél těla. Hlavu měl na několika místech prostřelenou z omrzlých děr mu visely zatuhlé provazce tmavé krve. To co mě upoutalo bylo, ale něco jiného, byl to jeho trup. Hrudní koš byl roztržený obrovskou silou, zel jako otevřená kniha anatomie a spolu s rozšlebenou dutinnou břišní odhaloval krvavou kaši zbylých vnitřností. Po vnitřní straně levého stehna mu z trhliny visela jakási nažloutlá blána, přestože břicho bylo téměř prázdné po zemi nebyly žádné orgány. Zhnuseně jsem si zubožené torzo prohlížel a přemýšlel jaká zbraň mohla udělat něco takového když mě vyrušily výkřiky rozkazů.„Vojáci“, tiše jsem zaklel, přesně ve stjené chvíli kdy dobrman začal štěkat směrem odkud zvuky šly. „Dovnitř“, křikl jsem na psa a prudce mu ukázal dovnitř vozu. Poslechl. Za deset sekund už jsem řadil zpáteču a tiskl pedál plynu až k podlaze. Kola kvílela po kočičích hlavách a kouř spálených pneumatik kolem našeho vozu vytvářel namodralý polštář. Porsche bojovalo s

namrzlým povrchem, tančilo ze strany na stranu, ale pořád jsme stáli na místě. Předek vozu za něco visel na zábraně. „Do hajzlu, do hajzlu“, řval jsem a zuřivě tisknul plyn k podlaze. Přesto jsme se nehnuli z místa, vzteky jsem praštil do přístrojovky a otevřel dveře.Ve štiplavém kouřovém smradu se téměř nedalo dýchat, tak jsem zadržel dech a zatímco jsem utíkal od auta s MP5kou v pravé ruce, přemýšlel jsem jestli to psi umí taky tak. Za rozplývající se modrou kouřovou clonou jse zahlédl první černé siluety. V té chvíli už vedlé mé pravé nohy vytryskla sprška jisker a roztříštěných žulových dlaždic. Pár střepů mne seklo do tváře, tak jsem ucukl a přidal do běhu, střílet nemělo smysl. Jednak se nedalo zároveň běžet a mířit a druhak jsem pochyboval, že proti profíkům mám šanci.Vběhl jsem sprintem do Železné ulice a to už mne předběhl pes, sprintoval jako o život, a to doslova.Po pár metrech jsem najednou skočil doprava do postraní úzké uličky. To už na protější zeď zabubnovaly další dvě dávky ze samopalů. Starobylá zeď vydechla obláčky rozmetané omítky. Křivolaká Kožná ulice mne dobře kryla a mne napadlo udělat konečně něco jinéo než utíkat. Ne bojovat! Schovat se. Vběhl jsem do baru „Staroměstský“ něco, vy rychlosti se mi nápis rozmazal. Vběhl jsem do dveří podržel jse a křikl na psa. Na dlaždicích mu klouzaly tlapy, ale snažil se co to dalo. Když vbíhal prásknul jsem s dveřmi v takové rychlosti, že jsem mu málem podruhé tupíroval ocas.Místnost do, které jsme vběhli vypadala jako luxusnější hospoda. Vše bylo obloženo tmavým dřevem ze kterého sálal pach vyčpělého tabáku ,alkoholu a přepáleného oleje. Po levé straně byl velmi povedený bar se spoustou drahého alkoholu. Zbytek místnosti vyplňovaly kulaté stoly s židlemi. Úplně vpravo byly schody do patra. Po krátkém zorientování jsem vyrazil do schodů.Podběhl jsem tabulku s nápisem „Salónek“ a ocitl se v menší místnosti se třemi stoly. Zahnul jsem doprava, přehoupnul se za bytelný stůl a dopadl na zadek. Zhluboka jsme ve stereu se psem okysličovali organismus, v prokrveném krku mě chladilo. Podíval jsem se na psa a došlo mi, že pokud se sem vojáci dostanou, prozradí mě. Umřít kvůli psovi se mi nechtělo, ale zabít bych ho nedokázal. Sevřel jsem rty do pevné linky a přemýšlel jak tu němou tvář umlčet. A pak mi to došlo.Sára se na mě se zájmem koukala, hlavu na stranu, jazyk vyplazený. Propíchl jsem injekcí malou lahvičku s bezbarvým tranquilizérem, nasál a odstříkl veškerý vzduch.Pak se venku ozvaly těžké kroky, až nepříjemně blízko.„Co se dá dělat holka“, procedil jsem mezi zuby a chytil psa za kůži na krku, tak jak jsem to viděl u veterináře. Faldičku kůže jsem propíchl ostrým hrotem injekce a vstříknul tekutinu do psího těla. Sára trochu vykvikla a ucukla.

Vytáhl jsem injekci a pohladil jsem ji, zároveň jsem jí chytil tlamu aby mě neprozradila.Buď byl uklidňovač hodně silný nebo jsem to s dávkováním trochu přepískl. Do dvaceti vteřin měla Sára otupělý pohled a motala se ze strany na stranu, trochu víc se rozkročila.Pak se ozval zvuk praskajícího dřeva a rozbíjeného skla a dole práskly vykopnuté dveře. Pes cukl hlavou směrem po zvuku a tlumeně z posledních sil štěkl. Pak se zhroutil na pravý bok.V duchu jsem se proklel, že jsem tranquilizér nepoužil trochu dřív. Připravil jsem si MP5ku, ale jímaly mne velmi neblahé obavy. Proti profesionálům přeci nemám šanci. Jsou to dva stroje na zabíjení a já jsem jen.... já. „Do hajzlu“, trochu jsem začal panikařit.Dole v místnosti se ozývaly tiché kroky, vzápětí začaly vrzat schody. Šmátral jsem rukou v krosně a se zadrženým dechem jsem slyšel zřetelně téměř každý krok, protože schody strašně vrzaly. Když bylo vrzání schodů v jedné třetině, tak jsem nahmátl v batohu to co jsem hledal. Zavrzání se ozvalo z prostředka schodů. Pak jsem si píchnul Adrenalin.Žilou v levé ruce se mi do těla bleskově rozlévalo žhavá láva. Impuls projel celým tělem jako blesk a zapálilo mne v hlavě. Místnost se protáhla do rozmazaného gumového tunelu, pak se smrštila, pak zase roztáhla, takhle pořád dokola ve vteřinových intervalech. Radši jsem zavřel oči, vytrhnul si injekci z ruky a zatnul mimické svaly na tváři. V uších mi hučelo takže jsem nic neslyšel. Pak najednou během tří vteřin, nepříjemný efekt zmizel, obraz místnosti se zaostřil, sluch se jako prásknutím biče vrátil. Obratně, ale rychle jsem sebral ze země samopal. U dveří na posledním schodu se ozvalo zavrzání a tak jsem tam zaostřil zrakem i samopalem. Prst mi zcvaknul pojistku zbraně do režimu Full-Automatic. Zavrzaly otevírané dveře pak jsem si všiml se mi smysly opravdu zrychlyly. Mezi třemi tepy mého strdce bylo naprosté ticho, stiskl jsem spoušť.Sekvence ohlušujících explozí trhal vzduch v místnosti a prostor se plnil dýmem ze spáleného střelného prachu. Žhavé projektily pleskavě narážely do dřevěné stěny a rvaly z ní snopy bílých třísek. Snažil jsem se projet pohybem zbraně prostor ode dveří do poloviny schodů a to co nejplynuleji. Za tři vteřiny cvakl úderník samopalu naprázdno. Vpravo doťukaly o dřevěnou podlahu horké vypálené patrony a místnost naplnilo kontrastní ticho. Do stoupajícího namodralého kouře se ozval zvuk se kterým se sesuvá na zem bezvládné tělo. Vycvakl jsem prázdný horký zásobník a na jeho místo zarazil jeho plnějšího kolegu. Prázdný zásobník jsem hodil do krosny, krosnu na záda. Ze stolu jsem strhl ubrus a hodil ho na paralyzovaného psa. Pak jsem až s překapivou mrštností přeskočil stůl a v přikrčení se během dvou skoků dostal k

prostříleným dveřím.Vyhoupl jsem se se zbraní na schody.Těsně pod prahem leželo na schodech tělo černooděnce podivně zkroucené na schodech. Podle množství trhlin v černé kombinéze jsem to odhadoval na dobrých 8 zásahů, vypadal jako černý ementál. Překročil jsem kopečky dřevěných třísek sajících krev a vkročil na schody. Stále v přikrčení jsem překročil ležícího sýrového tanečníka ,za vrzání schodů a neustálé kontroly prostoru muškou samopalu jsem sbíhal schody. Po schodech jsem odvážně zrychloval, srdce mi bušilo a začínalo mě to bavit, přestával jsem myslet na nebezpečí. Začínal jsem se cítit naprosto skvěle, zdálo se mi, že okolí vídím přesněji a ostřeji než obvykle, byl jsem rychlejší, přesnější, dokonalý. Na obličeji se mi rozlil povýšený úsměv. Ten mi vzápětí zatuhnul.Z vedlejší místnosti, které jsem si při vstupu nevšimnul, se mi pod nohy přikutálela nevelká kovová kulička. Nepotřeboval jsem ani půl sekundy abych mi došlo, že je to granát. Střelbitě jsem ho vykopl směrem zpět do místnosti a do otevřených dveří vyslal dávku ze samopalu. „Ha!“, vítězoslavně jsem štěknul a vrhl se opačným pohybem za bar. Efektně jsem přeskočil barovou desku a dopadl do podřepu. Při této akrobacii jsem nechtěně shodil dvě lahve whisky Chivas Regal, rozprskly se na podlaze a vzduch naplnila étericky nasládlá vůně destilovaného alkoholu.Asi za vteřinu se ozvala malá tlumená exploze následovaná syčivým zvukem.Ty tři vteřiny co jsem byl za barem v podřepu mi přišly nekonečně nudné, cítil jsem jak mi rychle buší srdce, jak musím něco udělat. Z otočky jsem se zvedl a dvě dávky z mé MP5 vytrhaly z dřevněného obložení dveří protější místnosti obláčky třísek.Nikoho jsem stále neviděl a začalo mě to rozčilovat. Odněkud jsem uslyšel zkreslené hlasy vysílaček. Z krosny jsem vyndal útočný granát mrtvého vojáka, odjistil ho a rozeběhl se ke dveřím místnosti. V běhu jsem granát vhodil dovnitř a přilepil se ke zdi hned vedle vchodu, hlaveň samopalu mne chladně cinkla do nosu.Za dvě vteřiny otřásla budovou exploze a zeď mne trochu odrazila. Z místnosti vylétly v doprovodu kouřových oblak proudy dýmajících třísek a ze stopu se sesunuly slabé proudy bílé rozdrcené malty. Nečekal jsem, přepnul zbraň do módu dávka a vběhl do místnosti. Všudypřítomný modrý dým štípal do očí a nohy mi podkluzovaly na troskách roztříštěného dřevěného nábytku. Vzadu hořely jasným žlutým plamenem tmavé závěsy.Přikrčil jsem se a hledal v téměř neprůhledném kouři pohyb černé kombinézy. Pak se v pravo něco mihlo. Okamžitě jsem se vrhl dopředu na zem. V pádu jsem se stočil na levé rameno samopal nasměroval na pohyb. V tom okamžiku

dvě ostré dávky s charakteristickým zabušením MP5ky roztříštily už tak dost rozlámanou trosku stolu.Vyslal jsem za Pohybem, tři rychlé dávky, po vteřině čekání ještě jednu. Když z kalného vzduchu dopadla na zem poslední točící se patrona, bleskově jsem se kotoulem přetočil za druhou část rozbitého stolu. Zkontroloval jsem prostor. Zdálo se, že jsem ho dostal. Ještě jsem čekal na jakoukoliv další záminku k palbě, ale nic se nestalo. Místnost začínal plnit štiplavý hustý dým z hořících závěsů. Oheň se rozlézal po zdech a jeho žhavé jazyky chtivě olizovaly kompletně dřevěné obložení místnosti. Do deseti minut tu bude v té žhavé výhni k nevydržení.Obezřetně jsem vyrazil k místu, kde jsem předtím zahlédl Pohyb. Hýbal jsem se rychleji než jsem chtěl, ale cítil jsem, že je všechno zbytečně zpomalené, cítil jsem energii. Za rozstříleným bytelným stolem jsem v hromadě třísek zahlédl ležící postavu.„Dostal jsem ho“, pousmál jsem se. V té chvíli se výbuch mého řevu slil s explozí z USP. Z nohy se mi po těle rozstříkly žiletky řezavé bolesti. S prostřeleným lýtkem jsem se zhroutil na záda na podlahu. V pádu jsem stiskl spoušť MP5ky, kterou jsem držel jen v pravé ruce. Dávka vykouzlila na dřevěné barikádě vojáka další chomáče dřevěných úlomků. Tvrdě jsem dopadl na zem a stále zběsile mačkal spoušť samopalu, dávka prorazila tři otvory do stolu a na zdi za ním se rozstříkly kropenaté cákance krve.Upustil jsem zbraň, bezmocně řval a svíral si krvácející nohu.„Do prdele.... kurrrrvvaaa..... aaaaggghrrr...“, klel jsem a pak už jen chrčel. V uších mi bušilo a přesto, že jsem ležel na podlaze, mě začal dusit hustý kouř.Dobrou třetinu místnosti už zachvátil prudký požár, a teplota se silně zvýšila. Plameny hltavě olizovaly mořené dřevo a vzduch byl plný vůně hořícího dřeva, smradu hořícího mořidla a škvařené umělé hmoty.Pověsil jsem si automat na rameno a sunul se z místnosti pryč. Po tvářích mi tekly slzy bolesti a reakce na dým a za sebou jsem nechával stopu husté rudé krve. Doplahočil jsem se ven z místnosti kde teplota dosahovala dobrých 60 stupňů Celsia a zhluboka se nadechl. Času nebylo nazbyt, ale ošetřit jsem se musel.Roztrhnul jsem trochu kalhoty, ale protože bolest mnou projížděla jako vnitřní bič, raději jsem zakrvácené kalhoty vyhrnul.Z nevelké dány uprostřed lýtka se řinula čerstvá krev. Vyhrabal jsem z krosny mou ukořistěnou lékařskou výbavu a zasypal ránu žlutým práškem. Omotal jsem si nohu obvazem a stáhl obinadlem. Pak jsem se za pomoci odlomeného prkna odhodlal vstát. Při poryvu bolesti se mi zamotala hlava až jsem sebou málem znovu seknul. Naštěstí jsem se stabilizoval a vyrazil jsem pryč z hospody.

Cestou ven jsem se ještě stavil u baru, hodil do sebe dva chemicky růžové Brufeny a zapil je hltem drahé whisky.Teplota a hluk ohně už se stávaly téměř nesnesitelnými a tak byl čerstvý ledový vzduch venku jako balzám na plíce.Nemotorně jsem se belhal po kluzkých dlaždicích pryč od hospody, dřevěná podpěra se zadrhávala, podkluzovala a řezala mne pod paždí. Za sebou jsem nechával krvavou stopu.Asi po dvaceti metrech vysilujícího plahočení mi začalo být hodně zle, zrychlené smysly zpomalovaly a dostával jsem zimnici. Vysrážené kapičky potu se mi shlukovaly na čele a začal jsem přemýšlet o odhození těžké krosny. A pak se to stalo.Nějaká síla mnou mrštila téměř dva metry dopředu. Podpěra odletěla, končetiny se mi v jednom okamžiku přitiskly k tělu a já tvrdě dopadl na zem. Hlavou jsem setrvačností praštil o chladný chodník v nose mi křuplo. Otevřel jsem oči a snažil se převalit se na bok, ale nemohl jse se ani pohnout. Brnělo mě celé tělo a při každém i sebemenším pohybu jsem cítil jak mi noha silně krvácí. To, ale ani zdaleka nebyl ten největší problém.Ten jsem uviděl když jsem narovnal hlavu a podíval se dál do ulice, směrem odkud se ozývaly šoupavé zvuky. I přes krev která se mi hrnula do levého oka z natrženého obočí jsem zřetelně rozpoznal dva Infikované, jak se blíží mým směrem.Vybičoval jsem se k maximálnímu výkonu a snažil se vytrhnout z pouzdra USP. V samopalu jsem náboje neměl to jsem věděl, po souboji s vojáky jsem nestačil přebít.Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nemoh jsem USP z pouzdra vytáhnout, nemohl jsem ani pořádně pohnout rukou, byla jako přilepená.Na dlažebních kostkách chladla moje horká krev co mi tekla z úst a z rozbitého nadobočnicového oblouku. V noze mi tepalo a cíti jsem chladivou vlhkost. Přepadala mě bezmoc a přecházela ve vztek. Infikovaní už byli necelé dva metry a já tu ležím jako lazar a čekám až mě rozsápou, zuřil jsem.Těsně před obličej se mi posunula kdysi bílá, nyní zaschlou krví hnědočená Addidaska. Zvedl jsem hlavu a zdravým okem pohlédl do zkřivené tváře odporně nateklého a doslova zaživa hnijícího Infikovaného. Měl silně znečištěnou potrhanou značkovou bundu a tepláky. Maso z tváří již téměř všechno opadalo a hnijící zbytky na lebce visely jako smrduté fáborky.Jeho družka na tom nebyla o nic lépe, měla břicho nafouknuté jako kdyby v něm nesla dospělého muže, oba se divně kolíbali a šíleně smrděli. Povedený páreček.Jak se nade mnou zastavili, ustal čvachtavý zvuk a na hlavu mi dopadlo několik černých kapek a kousků plesnivějících tkání. Vztek zmizel a po něm

zbylo jen prázdno.Pak oba zkřivili tváře do hladových šklebů plných tupé agrese a spustili svoje ohnilé pracky na mé tělo. Během jejich sklánivého pohybu mě polila hrůza, zatnul jsem zuby v očekávaném pocitu bolesti.Pak hnijící mužova hlava explodovala a o vteřinu později jeho příkladu následovala i jeho rozkládající se družka.Protože byli sklonení nade mnou obsah jejich hlav nyní pokrýval horní polovinu mého těla. Vyplivl jsem kus lebky s vlasy slepenými krví, ale chladný mozek jsem si z očí vytřít nemohl. Prskal jsem a plival jejich poslední myšlenky a přemýšlel jaký zázrak přinutil Infikované k jejich suiciálnímu myšlenkovému rozletu.Vzápětí se za mnou ozvaly těžké kroky a zastřeně šustivé hlasy z vysílaček. Vojáci.Ještě jsem se snažil se z posledních sil vyprostit, ale byl jsem na pokraji sil. Adrenalin si očividně bral víc než dal. Vojáci už byli hodně blízko. Slyšel jsem (oči jsem měl stále zalepené tím vlhkým studeným svinstvem) dopady kanad několik metrů za mnou a nesrozumitelný hlas. To už jsem klimbal a upadal do bezvědomí. Upadal jsem stále hlouběji do tmy a jediné co jsem ještě cítil byly silné pulsy horké bolesti tepající v mé noze. Pak už byla tma.Smyslem, který mě probral byl sluch. Z ničeho jsem najednou slyšel slabé bzučení zářivek. Druhý smysl se přidal vzápětí, byl jím cit, konkrétně bolest. A to hned na několika místech, ale nejhorší v noze.Už ne ono tepání, ale taková ta tupá bolest a silné svědění. Pomalu jsem otevřel oči, musel jsem chvíli mžourat kvůli ostrému namodralému svitu zářivek.Nacházel jsem se v nevelké místnosti asi dva a půl krát šest metrů. Stěny, strop i podlaha, všechno bylo z kovu dokonce i moje „postel“ na které jsem byl připoutaný za ruce i nohy. Do pravé ruky jsem měl jehlu od které vedla hadička ke stojanu s umělou výživou. Vedle stojanu byly tři zvláštní počítače a lékařský přístroj na sledování životních funkcí. Ocelová postel mne chladila i přes nemocničního anděla do kterého jsem byl oblečen. V přízračně chladném modrém světle získávalo prostředí cize nemocniční nádech.První dobrou věc jsem zjistil vzápětí a to, že jsem celkem slušně ošetřen. Čelo i nos jsem měl zalepený něčím na co jsem neviděl a noha byla profesionálně převázána obvazem a nekrvácela. Druhá dobrá věc byla, že v místnosti nikdo nebyl. Vzadu v hlavě se mi rýsovala i jedna špatná myšlenka. Jestliže mne nechali nakonec žít a jsem připoutaný, tak mě dozajista nečeká nic pěkného, natož příjemného.Ještě asi hodinu jsem téměř nehybně ležel na chladném kovu. To, že bych se mohl s pouty nějakým způsobem vypořádat jsem vyloučil asi po dvou minutách zoufalého boje. Pouta byla konstruována na to aby bez problémů

udržela vycvičeného vojáka, takže je nesmysl zbytečně plýtvat silami. Jedniným společníkem po tuto hodinu čekání byla tupě bodavá bolest co se vracela do nohy.Když jsem v absolutním tichu rušeném jen slabým bzučením zářivky zrovna začal přemýšlet jestli na mne nezapoměli ozvalo se plechové zadunění. Se zvukem skřípajícího kovu se otevřela zadní část místnoti. Otevřenými dveřmi dovnitř vnikl ještě větší chlad. Trochu jsem se otřásl a držel hlavu tak abych viděl na vchod. Dovnitř vstoupilo pět postav.Dvě z nich byli ve mně už známém mundůru vojáků. Svoje MP5ky tiskly na hruď a zastavili se u vchodu a čekali. Zbylé tři postavy byli muži v bílých doktorských pláštích. Ten úplně v pravo byl vysoký čtyřicátník s krátkým sestřihem šedivých vlasů. Měl ostře řezané rysy a za brýlemi mu rejdily zvídavé tmavé oči. V jedné ruce měl blok a v druhé netrpělivě cvakal propiskou.Prostřední muž byl menší obtloustlý mužík s pleškou a poněkud otrlým výrazem v tučné tváři porostlé strništěm nemytých vousů. Založil si ruce na prsa, podíval se na mne a znechuceně si odfrknul.Poslední z nich byl nejpodivnější. Měl krátké zrzavé rozcuchané vlasy, modré nervózně kmitající oči střílely ze strany na stranu za nakřivo posazenými brýlemi. Neustále si mnul ruce a co chvíli vystrčil předkus a polknul. Občas se tak podivně pochechtnul, načež schytával od Tlouštíka káravé pohledy, jichž si vůbec nevšímal.Ten s ostrými rysy promluvil hlubokým přísným hlasem.„Vítám Vás v našem výzkumném zařízení, pane.... ehm.“. Podíval se na první stránku svého bloku a pak pohlédl opět na mne a zvídavě nakrčil obočí. Když jsem nic neodpověděl, pokračoval. „Tím, že nebudete spolupracovat nepomůžete ani nám ani sobě.“, řekl s trochu výhružným podtónem. Tlouštík na mne zavrtěl hlavou jako že má jeho kolega pravdu a že si opravdu vůbec nepomohu. „Jistě se dívíte jak ste se zde ocitl. Hlavou vám víří spousty otázek na které nemůžete nalézt odpovědi. My máme také nějaké otázky i když na naší ochotě spolupracovat nezávisí náš život“, lehce povýšeně se usmál, Tlusťoch vykouzlil na své prasečí tváři také něco jako úsměv, akorát trochu víc sadističtější. „Vy odpovíte nám a my zas naoplátku vám, ano? Takže to zkusíme znovu. Jak se jmenujete?“, opět nakrčil obočí vědom si své jasné převahy.To jejich arogance už mne začala opravdu štvát. Jsem snad nějaké zvíře co se připoutá aby se na něm mohly dělat pokusy? A ještě budu spolupracovat, to tak. „Jmenuju se Baltazar ty hajzle“, prsknul jsem mu do tváře a vzepjal se na poutech. Vojáci se střelbitě posunuli směrem ke mně. Šedivec je zastavil pokynem ruky. Trochu nasupeně se otočil zpět na mne, sundal si brýle a jal se

z nich utírat kapičky mých slin za pomoci svého pláště.Tlouštík se k němu nahnul a něco ze sebe německy vysypal. Bohužel německy umím maximálně Guten Tag, takže jsem nic nepostřehl. Šedivec jen přikývnul, nasadil si znovu brýle a něco si poznamenal. Pak znovu promluvil.„Dobrá dejme tomu pane ... Baltazare. Víte že svou neochotou spolupracovat si neuvěřitelně ubližujete? My stejně zjistíme co potřebujeme, ať chcete nebo ne.“, ukázal na mne prstem a zpřísnil výraz pod brýlemi. Tlusťoch se hnul ke mně, chytil mě pevně za ruce a přitiskl ke kovové posteli. Pak se v rukou Zrzatého šílence objevila injekční stříkačka. „Jen rutinní odebrání krve pane Baltazare, není se čeho obávat. Zatím.“, usmál se a nevím proč mne to silně zneklidňovalo. Šílenec mi přiblížil jehlu k ruce a pokusil se odebrat krev. Bohužel jsem se asi moc zmítal a tak netrefil tepnu a jen mne to píchlo. V jeho tváři se střídalo šílenství s úporností splnit úkol. Po dalším nepovedeném vpichu jsem se uklidnil. Uvědomil jsem si, že si raději nechám odebrat krev napoprvé než si nechat rozbodat ruku. Odebral plnou injekci krve a pak oba poodstoupili. Injekci schovali do malého aluminiového kufříku, který ležel na zemi.„Co ste vůbec zač vy svině!? Co ode mě chcete a proč mě tu držíte? Až se z toho dostanu tak vás všechny pozabíjim vy kurvy!!!“, intelektuálně jsem se projevil.Ti tři už byli na odchodu a Šedivec se ještě otočil a se sebejistým úsměvem mě uklidnil. „Jak jste zjistil, že se odtud někdy dostanete?“, usmál se víc. „Mohu vás ujistit, že se odtud už nikdy nedostanete. Jakmile na Vás skončíme se svým výzkumem a zjistíme proč jste se nestal jedním z nich“, prstem pokynul obecným směrem ven, „stanete se nepotřebným. A nepotřebné věci my tu zbytečně neskladujeme. A nyní nás prosím omluvte, máme teď nějakou práci. Přeji vám příjemou relaxaci.“, očima se zhoupl na tvrdou postel, pobaveně pocukal koutky úst, otočil se a vyšel ven za kolegy. Pak se otočilil i vojáci, dunivě bouchly dveře a opět jsem osaměl.V podobném duchu se odehrály další čtyři dny. Vyživován jsem byl z kapačky umělou výživou a každý den přicházel Tlouštík s Šílencem a odebrali mi jednu nebo dvě ampulky krve. Šílence to bavilo, jeho kolega se zdál naprosto apatický. Pátý den se všechno změnilo.Vlastně to bylo pátou noc.Ležel jsem nehybně na posteli a snažil se usnout. Pokusy usnout jsem trávil hodně času, ale intervaly spánku, který se mi podařilo urvat byly hodně krátké. Jednak díky chladu a jednak kvůli bolestivým otlačeninám, které se mi stihly za těch pár dní udělat. Už už jsem se propadal do osvobozující temnoty dřímání když slabě zavrzaly dveře. Až neobvykle slabě a pomalu probíhal proces otevírání. Nikdy předtím si s hlukem nikdo hlavu nedělal, zpozorněl jsem.

Ozval se syčivý zvuk spreje a pak se pomalu otevřely dveře. Nezavrzaly a ve vzduchu zavoněl strojní olej. Dovnitř vklouzla postava a okamžitě za sebou zavřela. Zamžoural jsem přes ospalky, které jsem nebyl schopen si už několik dní otřít a spatřil kdo je onou nečekanou návštěvou.Byl to Šílenec.Vystrčil předkus, několikrát polknul a pak si roztěkaně prohrabal mastné zrzavé vlasy. Pak přišel až ke mně a koukal mi do očí. Přes tiky, kterými mu hrály snad všechny mimické svaly na tváři vypadal opravdu nepříčetně. Pak poprvé za těch několik dní promluvil.„Nevěří mi můj Baltazare.“, jeho hlodavčí hlas mutovaně skřípal a často měnil výšku.Nechápavě jsem se zatvářil. „Nevěří mi to co jsem schopen dokázat. Ale oni pochopí, časem to všichni.... eh.... všichni pochopí a uznají mou pravdu“, téměř zavýskal nad tou jeho pravdou. Přiblížil se, zapolykal a uchechnul se.„Je to vaše krev můj Baltazare, to ona.“, rozzářeně se usmál jako kdyby objevil Svatý Grál. „Ale to není to co jsem Vám dnes přišel říct. Jste můj poklad Baltazare, to Vy mě proslavíte.“, jeho tvář překvapivě zvážněla až jsem se nad tím pozastavil.„Nejhorší je ten pocit.... ty obavy ze zklamání, že to nevyjde. Nevím totiž přesně co to udělá, nemám jiný testovací vzorek, nemám už dalšího Baltazara. Všichni už jsou mrtví, už se tu nepotulují, někam začali mizet. A takové jako Vy, takové nepoškozené jsme už našli jen tři. Ale ...“, povzdechnul si.„Bohužel všichni zemřeli, chmmm.“, trochu se zamračil ale vzápětí se mu tvář vyjasnila. „Ale ještě mám Vás“, naplno se usmál.Pak se mu v pravé ruce objevila injekce, ale ne prázdná jako obvykle na krev, ale plná něčeho zeleného.„Tento extrakt s Vámi můj Baltazare provede věci nevídané. Je to můj vynález, je to můj extrakt!“, hrdě vysunul bradu a tváří mu projel tik.„Proběhnou ve Vás procesy, které ještě neproběhly korektně u žádného člověka. Ti venku všichni zemřeli.... oni“, zamnul si bradu v zamyšlení, „oni neměli tu správnou krev“.Znervózněl jsem a začal se trochu zmítat, vyděsil mne ten třesoucí se šílenec s injekcí s „čímsi“ o čem si snad ani on sám není jistý co to je. Nakřivil jsem tvár v náznaku křiku.„To vám nepomůže můj milý Baltazare, tato místnost je vzduchotěsná, nikdo Vás neuslyší.“, soucitně se usmál, když říkal něco o čem jsem věděl že je pravda.„Jdi ode mě ty šílenej psychopate“, zařval jsem na jeho adresu a cukl se jako kdbych mu chtěl dát pěstí. V už tak dost rozedřených zápěstích mě zabolelo ještě víc.

„Věděl jsem, že to nejspíš nepochopíte. To dobro, které pro Vás chci udělat můj milovaný objeve.“, otcovsky se usmál. Zato já se zatvářil šokovaně a silně zděšeně. Zoufalství a bezmoc mě zevnitř naprosto rozkládalo.On se usmál jseště víc a z kapsy vylovil další injekci, tekntokrát prázdnou zabalenou. První injekci si odložil na stolek, z kapsy vytáhl ampulku a do injekce natáhl její bezbarvý obsah. Odstříkl z ní vzduch, napoji ji místo kapačky a vstříkl tekutinu do hadičky. Pak kapačku opět zapojil a vytáhl zase zelenou injekci. Pak se na mne objevitelsky usmál.Chtělo se mi křičet, utíkat nebo jakkoliv se bránit, ale nešlo to. V poslední vlně revolty jsem se chtěl vzepnout, ale zjistil jsem, že neovládám své končetiny. Začala mi klesat víčka, poslední co mě doprovodilo na cestu do všeobjímající osvobozující temnoty bylo nepatrné štípnutí v předloktí pravé ruky. Pak jsem usnul.Když jsem se probral, šíleně mě bolela hlava a v celém těle jsem cítil silný žár. Moje tělo něco spalovalo zevnitř a ani pot, který se mi řinul z celého těla mě nedokázal ochladit. Po pár sekundách se mi zvedl žaludek a tak jsem se prohýbal a s hlavou otočenou na stranu zvracel. Nebo se spíš pokoušel zvracet. Po několika dnech (teď už jsem ani nevěděl kolika) na umělé výživě toho člověk v žaludku moc nemá. Vlastně nic, až na hořké žluté žaludeční šťávy. A tyto šťávy mi zrovna zkrápěly levé rameno. Bolest byla tak šílená, že jsem musel řvát. Řval jsem a řval z plných plic. V hlavě mi tepalo a žhavá láva v mých žilách se propálila snad už i na kosti. Nedbaje bolesti jsem bušil hlavou do kovu postele a zmítal se v poutech. Po půl hodině vyčerpávajícího utrpění, jsem si stihnul všimnout jedné vláštnosti. Moje paže vypadají jinak než ty paže na které jsem byl zvyklý. Dal bych ruku do ohně za to (nebo do ohně raději ne), že tak svalnaté ruce jsem neměl. Asi je to halucinace. A pak jsem opět usnul.Otevírám oči a hledím na nádherně modravé nebe. Ležím v měkké šťavnaté trávě, kolem mne poletuje hmyz ,opylovává květy vonících rostlin a ve vzduchu voní louka a pozdní jaro. Zvedám se a rozhlížím se. Kolem dokola, kam až oko dohlédne je nekonečná louka plná různobarevných květů. Zvedám se a vdechuji vůní prosicený vzduch z plných plic. Život je tak nádherný a bezstarostný.Rozebíhám se po louce, vysoká tráva mě chlácholivě hladí po rukách a po nohách. Ze všech stran sálá teplý a uklidňující mír. Mám z toho radost. Radostně poskakuji ,přijímám všudypřítomnou lásku a naoplátku ji vracím všemu kolem mne co je jeno ochotno ji přijmout. Pak trhám nádhernou kopretinu a zase si lehám do trávy. Svět je tak náherný, je krásný a ulidňující. Přivoním ke kopretině.Pak se lehce ochlazuje a jako by se zatáhla obloha. Otevřu oči, ale zprvu mi

přijde vše stejné, ale už ne tak laskavé jako předtím. Posadím se a rozhlédnu se kolem. Všechno je naprosto stejné až.. až na ten les. Ten les jsem, ale předtím neviděl a teď tam je, jak je to možné. Pomalu se zvedám a zvádavě si prohlížím nedaleký les.Ke krásné louce vypadá kontrastně, sálá z něj čisté zlo. Nekonečně hladová temnota srší z každé mrtvé větvičky tohoto hvozdu. Najednou vím, že vše co vejde do tohoto lesa okamžitě zemře, stane se lesem samotným a posílí jeho zlou moc. Ten les se mi nelíbí, kazí mi můj nádherný den.Pak les náhle promlouvá svou řečí, řečí zla. Jako střela se šíří od lesa prstencová vlna na všechny strany. Vše čím hrana vlny projde okamžitě umírá. Květiny během zlomků vteřin vysychají na pařátovitá torza plna trnů. Hmyz okamžitě padá na zem a v křeči se svíjí ve zuhelnatělých stvolech kdysi šťavnaté trávy. Rozšiřuji oči, otáčím se a ze všech sil utíkám od vlny pryč. Napínám svaly na maximum jen pryč co nejdál od té odporné vlny smrti. Tráva už mne nehladí po rukách ale seká a štípe.Navíc musím běžet do kopce, nevšiml jsem si předtím, že bych běžel z kopce. Nechci se otočit, ale cítím vlnu za sebou. Cítím jak se s mocným hučením blíží a že jí neuniknu.Přidávám, ale boj je zoufalý, už cítím na zátylku spalující chlad se kterým se vše živé mění na mtrvé.Nechci, nechci derou se mi do očí slzy a pak se otáčím.Přesně ve chvíli, kdy mnou prochází vlna smrti.„Phááááá....!“, s vypětím svalů jsem vyprsknul do vzduchu směs hořkých žaludečních šťáv a hustých táhlých hlenů. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Jsem stále ve stejné místnosti zářivka je stejně modrá, přístroje vypadají stejně, akorát už není taková zima a postel se nezdá tak tvrdá, přestože je to jistě ta samá.Když jsem si prohlédl své tělo, zjistil jsem , že se přeci jen něco změnilo. A ne jen tak něco! Na obou mých pažích se napínaly pevné bicepsy, obě paže byly znatelně objemnější a silnejší. Na hrudi se mi napínaly tvrdé prsní svaly. Cítil jsem, že celé moje tělo je mnohem pevnější a silnější.S otevřenými ústy jsem zíral na tu změnu a nevycházel z údivu když náhle... mohl jsem zvednout ruku. Kovová držadla na ruce byla vytržená z úchytů, jako by překroucená a přetržená. Stále uvězněná zbyla jen levá noha, ale úchyt byl naštěstí natolik poškozený, že šel vyviklat snadno. Spustil jsem nohy z postele a v permanentním nepochopení si prohlížel své vylepšené tělo. Co se to sakra stalo? Že by za to mohla Šílencova injekce? Snad nějaký typ steroidů? Však já si ho najdu a zjistím co to bylo. Rozhodně jse vstal z postele.Po těle jsem stále cítil lehké pálení a pokožka byla dost citlivá. Navíc jsem si všiml, že se mi po těle rozrostla jakási vyrážka. Na zarudlé kůži se rozlézaly

šedivé fleky různé velikosti. Bolest hlavy už úplně ustoupila.Nechtěl jsem v místnosti čekat až mne někdo zase přijde navštívit a nebylo v ní nic co by se dalo použít jako zbraň. Tak jsem vyrazil ke dveřím.Kupodivu bylo otevřeno.„Phááááá....!“, s vypětím svalů jsem vyprsknul do vzduchu směs hořkých žaludečních šťáv a hustých táhlých hlenů. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Byl jsem stále ve stejné místnosti, zářivka byla stále modrá (i když mi připadalo že trochu jinak modrá) i přístroje byly tytéž, akorát už mi nebyla taková zima a postel se nezdála tak tvrdá, přestože to byla jistě ta samá.Když jsem si prohlédl své tělo, zjistil jsem , že se přeci jen něco změnilo. A ne jen tak něco! Na obou mých pažích se napínaly pevné bicepsy, obě paže byly znatelně objemnější a silnejší. Na hrudi se mi napínaly tvrdé prsní svaly. Cítil jsem, že celé moje tělo je mnohem pevnější a silnější.S otevřenými ústy jsem zíral na tu změnu a nevycházel z údivu když náhle... mohl jsem zvednout ruku. Kovová držadla na ruce byla vytržená z úchytů, jako by překroucená a přetržená. Stále uvězněná zbyla jen levá noha, ale úchyt byl naštěstí natolik poškozený, že šel vyviklat snadno. Spustil jsem nohy z postele a v permanentním nepochopení si prohlížel své vylepšené tělo. Co se to sakra stalo? Že by za to mohla Šílencova injekce? Snad nějaký typ steroidů? Však já si ho najdu a zjistím co to bylo. Rozhodně jse vstal z postele.Po těle jsem stále cítil lehké pálení a pokožka byla dost citlivá. Navíc jsem si všiml, že se mi po těle rozrostla jakási vyrážka. Na zarudlé kůži se rozlézaly šedivé fleky různé velikosti. Bolest hlavy už úplně ustoupila.Nechtěl jsem v místnosti čekat až mne někdo zase přijde navštívit a nebylo v ní nic co by se dalo použít jako zbraň. Tak jsem vyrazil ke dveřím.Kupodivu bylo otevřeno.Vykoukl jsem opatrně ven ze dveří. Zjistil jsem, že jsem celou dobu nebyl v budově, ale v přívěsu velkého kamionu.I venku byla rozhodně menší zima než bych čekal. Z podivně zabarvených nebes padaly na zem přebělené vločky a můj rychlý dech se ve vzduchu srážel do obláčků páry jako kdyby bylo silně pod nulou. Můj Kamion, stejně jako další asi 5 stál stejně jako přetím na Staroměstském náměstí. Tahače vytvářely uzavřený prostor.Seskočil jsem ze dveří do deseticentimetrové vrstvy sněhu. Můj dopad rozvířil malé kotoučky lehkého prašanu a já zjistil, že mne téměř vůbec sníh nestudí do bosých nohou. "Velmi zvláštní, že by to taky bylo tou injekcí?", ptal jsem se sám sebe. Pak mne z přemýšlení vytrhl zvonivý zvuk, to Staroměstský Orloj plnil svou staletou povinnost a odbíjel.Vydal jsem se doprava a po pár metrech se zastavil. Orloj totiž odbil půlnoc.V hlavě mi to trochu nešlo dohromady. Půlnoc a venku je světlo jako v

poledne? V zápětí mě napadlo něco co musel být stoprocentně nesmysl a to, že Myšlenky rozptýlila palba ze samopalů.Bleskurychle jsem stočil hlavu směrem střelby (doleva) a o vteřinu později jsem již sprintoval opačným směrem. Hodlal jsem si znovunabytou svobodu náležitě užít.Zrovna ve chvíli, kdy jsem již vybíhal z kruhu uzavřeného trupy kamionů se zpoza rohu nečekaně (pro oba) vynořil černě oděný voják. Na očích měl brýle pro noční vidění, stejné jako používají ve filmech protiteroristické jednotky a v ruce měl MP5ku. V té rychlosti jsem to nestačil bych to nestačil ubrzdit i kdybych chtěl a já ani nechtěl. Když jsem do něj vrazil byl jsem na to připraven o trochu lépe než on a tak jsem zatnul svaly. On vyheknul, rozhodil ruce i nohy do výšky a předvedl něco jako salto vzad přičemž mu z rukou vyletěl samopal.Náraz mne trochu vychýlil z původního směru běhu, sklouzl jsem kousek po sněhu a zastavil. To už samopal tlumeně cvakl o dlažební kostky náměstí. V té chvíli jsem se už pro něj automaticky shýbal, když jsem si všiml dalších dvou vojáků asi čtyři metry ode mě.Jeden měl tu velkou svazovací pušku, druhý měl útočnkou automatickou pušku Hekler-Koch G36 K. Nepříjemně přesná a až nechutně rychlopalná zbraň. Oba měli také na hlavách brýle pro noční vidění a vypadali trochu zmateně, člověk by řekl až vystrašeně.Nebyl čas na malou seanci, bohužel ani čas na sebrání MP5ky.Předvedl jsem olympionistický sprint na krátkou vzdálenost a do kamionu těsně za mnou zabušila dávka z G36 a to tak blízko až mě zamrazilo. Vběhl jsem do podloubí a měl jsem asi tak čtvrt sekundy na rozmyšlení. Leva - Pravá. Další dávka automatu urychlila mé rozhodnutí - takže zlatá střední cesta.V proskakování skleněných tabulí asi ještě nemám tu správnou praxi, a koneckonců všechno je jednou poprvé. Zvuk tříštěného skla mi naplnil uši a to už jsem nemotorně dopadl na dřevěný stůl (Jeden zmnoha co tato restarurace nabízela) a rozlomil ho.Až teď mi došlo, že bych měl být dost pořezaný po celém těle, ale nic jsem necítil a nebyl čas na to to kontrolovat. Dupot vojenských bot se už rozléhal podloubím.Zvedat se a startovat to opětovného běhu z hromady skleněných střepů nebyl žádný med, zvlášť když je člověk bos a na sobě má jen nemocničního anděla, raději jsem se snažil na to nemyslet.Když jsem zase běžel co to dalo, napadlo mě, že je dost nepříjemné, že je v restauraci světlo protože musím být pro vojáky za mnou docela dobře vidět. A odkud to světlo sakra vychází? Všiml jsem si, že lampy interiéru mají stejnou barvu jako všechno ostatní.

Příjemně mě překvapilo, že navzdory nabytému tělesnému objemu jsem schopen vyvinout vysokou rychlost, podstatně vyšší než před tou Změnou. Leč očividně ne dostatečně vysokou. Za mnou se ozvalo již známé sykavé cvaknutí svazovací zbraně. Pravá noha se mi velkou silou smýkla, vytočil jsem ve vzduchu ukázkovou piruetu a tvrdě dopadl na dřevěnou podlahu, přičemž se rozletělo pár židlí.Zvedl jsem hlavu a zjistil jsem, že se mohu stále hýbat - dostal jsem zásah čistě jen do nohy. Kousek za mnou už duněly po dřevě rychlé kroky. Rychle jsem zkontroloval prostředí, počkal jsem ještě dvě vteřiny, pak se rychle otočil a nezasaženou nohou kopl vší silou židli směrem odkud vojáci běželi. Ještě jsem zahlédl, jak židle zběsile rotuje vzduchem a pak jak tvrdě zasáhla profesionála se svazovací puškou do břicha. Přesněji do rozkroku a to jednou nohou židle. Tím jsem sám sebe opět přesvědčil, že v černých uniformách jsou také lidé. Jak se dalo očekávat, odhodil pušku na zem, chytil se za inkriminované místo a v komické pozici sebou praštil o zem, a začal se svíjet.Tomu druhému to asi tak komické nepřislo. Usoudil jsem to podle jeho zapřeného střeleckého postoje a přepnutí pojistky. Věděl jsem stejně dobře jako on, že z módu dávka je přepnuto na Full Automatic. Hlaveň mířící mi do obličeje se rázem zdála dvakrát tak velká.Jestliže jsem měl do této chvíle v rukávu nějaké plány typu James bond tak teď se rázem všechny vytratily. Možná taky proto, že nemocniční anděl nemá rukávy.Pro mě to nebyla dobrá situace. Věděl jsem to já i on a i když jsem mu skrze brýle nočního vidění do tváře neviděl, jakýmsi šestým smyslem jsem vycítil, že tenhle nebere zajatce. Byl konec. Ne, že bych nebyl hrdina to ne, ale zavřel jsem oči.Nekonečně dlouhá vteřina.Tedy pokud vlastní smrt nezní jako rychlé mlaskavé křupnutí, tak ještě nenadešel můj čas.Oči jsem otevřel ještě rychleji než jsem je zavřel a pak jsem silně nechápal.Střelec stál pořád na svém místě, ale byl o půl hlavy menší. A to doslova.Horní polovina hlavy byla pryč, kukla (a sní hlava) byla uprostřed přeseknuta napůl a na vrchu seku se bělely nepřirozeně bílé zuby. Tělo sebou ještě trochu zaškubalo a pak se trhavě svalilo na zem. Spodní uvolněná čelist se pod kuklou vyboulila do strany a zbylý mozek se kypře vylil na podlahu táhnouce za sebou provázky ztmavlé krve.Jak sebou tělo plesklo o zem, otevřelo mi další pohled, mnohem příšernější pohled. Bylo to to co vojákovi useklo hlavu. Kdo viděl fiktivní film Vetřelc, ušetří mi spoustu práce při popisu.Tvor co se přede mnou vypínal na zadních končetinách byl tmavší než cokoliv

v okolí. Vypadalo to jako obrovský hmyz složený z černých kostí. Vysoký byl asi jako dospělý muž. Pružinovité nohy, zakončené ostrými kostěnými drápy měl zvláštně prohnuté dozadu, očividně uzpůsobené spíše pro lezení než pro chození. Trup to mělo úzký, nevýrazný, zdálo se že zpevněný kostěným pancířem. Horní končetiny by se daly nazvat prackami. Měly téměř lidské atributy až na již zmíněnou kostěnost a byly zakončeny dlouhými drápy. Na tomto příšerném těle seděla hlava, která nepřipomínala nic co bych dříve viděl (ani ve filmu). Byla podobná žraloku zvanému Kladivoun, tím chci říct, že měla tvar velkého T. Ve spodní části T byla umístěna tlama plná slabých a už na pohled extrémně ostrých zubů. Přesto, že se tvor stoprocentně "koukal" přímo na mě, žádné oči jsem neviděl, zbylý povrch hlavy byla jen ta podivná kost. Z Tvora sálala čistá agrese a nechápající primitivita. Jen touha zabíjet.Pak se Tvor prohnul a vydal vysokofrekvenční syčivý zvuk. Z levé pracky mu ještě odkapávala krev z vojákovy hlavy. Nevypadal zrovna přátelsky a já jsem s ním nehodlal navázat bližší kontakt. Z lehu jsem vystřelil do sprintu tak rychle, že jsem byl přesvědčen o tom, že světový rekord byl už po několikáté dnes prolomen. Poněkolikáté mnou.Tvor samozřejmě nezahálel a vystartoval v závěsu za mnou. Bylo zřetelně slyšet jak jeho energické odrazy trhají z podlahy třísky.Dneska už se nemůžu divit asi ničemu, dalo se vyčíst z mého šklebu. Bylo toho na mě dneska už prostě moc.Přestože jsem sprintoval co to dalo, cítil jsem Tvora přesně za mými zády. Prudce jsem změnil směr pohybu doleva, tam kde jsem zahlédl ve stěně dveře. Odrazil jsem překážející židli a letmo se otočil. Tvor nestihl pobrat změnu směru dostatečně flexibilně a tak roztříštil několik židlí a stůl. Vzduchem zavířily trosky truhlářského umění, ale to už se Tvor odrážel mým směrem. Byl zatraceně rychlý a síla pařátů (Podle toho jak drtil stoly a podlahu) byla až neuvěřitelná. Dvěma mocnými skoky mě zase měl už téměř na dosah. To jsem už byl asi tři metry ode dveří.Už dříve jsem si všiml že strop je vysoký, klenutý pospojovaný železnými trubkami. Teď když byl rozeběhnutý (rozeskákaný) Tvor přímo za mnou byl čas na to otestovat mé nové tělo. Byl čas na akrobacii.Prudce jsem vyskočil do vzduchu, natáhl ruce a chytil se ocelové trubky. Skrčil jsem nohy (abych neškrtl ve vzduchu o zeď), zapojil svaly na rukou a nechal se setrvačností pohybu vznést vzhůru. Pak jsem směřoval pohyb tak, abych se obtočil kolem trubky. Pak stačilo se v tom správném klesavém momentě pustit. Svou působivou otočku jsem dokončil pružinovitým dopadem na nohy.Vše se odehrálo během maximálně dvou vteřin.V době mé otočky Tvor silou plného skoku proletěl dveřmi do místnosti,

ukázalo se, že je to kuchyně. Dřevěné třísky a kusy dubových dveří stále ještě protínaly vzduch a Tvor se zuřivě zmítal v kotoulech rvouce ze země bílé dlaždice. Malé zbytky dveří klepaly na pantech. Do zvonění keramických střepin se ozval dunivě plechový zvuk, to se tvor se svými kostěnými Trny doslova zasekl do velkého sporáku. Zběsile zařval do zvuku trhajícího se plechu. Jeho rychlost mě už po několikáté udivila. Vystartoval jsem zpátky, tentokrát jsem měl už jasný plán.Když jsem dobíhal k mrtvolám vojáků už byl Tvor zase pár metrů za mnou a podle všeho zuřil. Další dva kroky a mocná rána prozradila, že Tvor dopadl jen něco přes metr za mnou. Půlhlavý voják by zasloužil medajli post mortem za to že G36ku před svou smrtí přepnul do režimu plné automatiky. Při této myšlence jsem se už obracel v parakotoulu sbíraje ze země automat. V poslední fázi kotoulu jsem se mi podařilo, ani nevím jak, přetočit se a to už mi pažba přilnula k předloktí a na spoušť se přilepil ukazovák. To už byl Tvor ve výskoku.Vzduch kolem začaly trhat sekvenční exploze spolehlivé německé automatické pušky G36 typ K. Tvor geršáky nejspíš neznal, nevděděl, že ti svojí práci dělají dobře, jinak by tak nevystavoval hruď.Kolostomické dopady projektilů rozpůlily jeho tělo jako kráječ na chleba a na podlahu s dunivým plesknutím dopadly už jen jeho půlky. Na každou stranu ode mne jedna a mě za zalila sprcha čeného mazlavého slizu.Než poloviny Tvora "dobruslily" po podlaze můj opojivý pocit vítězství přerušila vzpomínka na vojáka Svazovače. Vyskočil jsem jako na pružině a zaměřil zrak na místo kde ležel. Byl pryč. Hrdina profesionál vzal nohy na ramena když viděl kostlivého Tvora. Jen se divím, že trajektorii jeho neviditelných stop nelemuje hnědá stužka s charakteristickým zápachem. Ani jsem se svému vtipu neusmál. Jak jsem se již zmínil, na dnešek toho bylo až dost, teď rychle vypadnout.

Posel válkyMěsíční světlo dopadalo na střechu hostince U Zápeříka a nakukovalo skrz

rozevřené okno, které se rytmicky houpalo na jednom pantu. V lokále bylo plno jako vždy. Úzký pásek šedého kouře z dýmky hostinského Zápeříka stoupal poklidně ke stropu, kde se spojil v hustý oblak páchnoucího čmoudu vznášejícího se nad lokálem. Místností zněl hlasitý hovor, zpěv a smích, přerušovaný častými rvačkami, které většinou vzaly rychlý konec a zbylo po nich jen několik roztřískaných sklenic a židlí. A ty Zápeřík rád připisoval na účet...Náhle se z jednoho hloučku štamgastů zvedl vysoký chlap s širokými rameny a hrudníkem, kterým při chůzi kolébal ze strany na stranu jako páv. Nikdo mu

neřekl jinak než Kladivo a on byl na svou přezdívku náležitě pyšný. „Hej, hostinskej! Eště raz na mě!“ zařval a znovu se usadil na židli, která pod jeho vahou žalostně zazpívala.Zápeřík se kysele usmál. Nechtěl vidět jeho pohled ráno až zjistí, kolik toho vypil. A hospodský měl účinné metody na to, jak dostat ze zákazníků peníze.Kladivo ignoroval korbel piva, který před něj Zápeřík postavil. Místo toho se ohlédl k oknu. Kdesi v tmavém koutě se rýsovaly obrysy neznámého muže, zahaleného v bleděmodrém plášti s kapucí, která mu spadala přes obličej. Cizinec tam vysedával už pár hodin aniž by se pohnul nebo na kohokoli promluvil.A to Kladivovi vadilo. Byl všeobecně vyhlášený tím, že dokázal bez cizí pomoci sestrojit větu o pěti slovech a k tomu se ještě ohánět kladivem a to byla mezi tamějšími hrdiny význačná vlastnost. Teď právě uvažoval nad tím, zda má neznámého cizince považovat za konkurenci nebo ne. Neměl rád záhady, které se nedají vyřešit několika ranami.„Hej ty tam! Co seš zač?“ zařval na zahaleného nezdvořile. Ostatní kolem Kladiva uznale zamručeli nad verbálními schopnostmi svého společníka.Cizinec natočil hlavu jeho směrem, nepozvedl ji ale, aby mu bylo vidět do tváře.Kladivo uhodil pěstí do stolu. „Ptám se tě!“ zařval nepříčetně a zvedl se ze židle.Zápeřík mu položil ruku na rameno, a když ho hrdina i přesto ignoroval, kopl do něj, aby si vynutil jeho pozornost. „Dneska večer už žádný maléry! Nebo chceš, abych ti připsal další kusy nábytku?“Kladivo bleskově zauvažoval.Na minutu bylo ticho.Zklamaně se sesul do židle, která znovu zapraskala a hodil do sebe korbel piva na uklidnění. Hostinský si úlevně oddechl. Dnes večer už toho bylo dost...Dveře se rozevřely a dovnitř vplul studený vítr. Hned za ním se z temnoty noci vynořilo několik postav. Vojáci!Jejich velitel byl sveřepý muž po zuby ozbrojený mečem a metály, které mu ve svém počtu musely sloužit stejně dobře jako brnění. Pohrdavým pohledem přeletěl celou místnost a zastavil se na Kladivovi. Ten mu pohled oplatil.Zápeřík měl nos na problémy a teď právě jeden přerážel zápach hostince. A to už něco znamená...„S čím vám můžu pomoci, pánové?“ zeptal se podlézavě, div přitom jazykem nevymetl podlahu.Velitel se despoticky opřel o svůj meč. „Hledáme tu zrádce. Před několika týdny utekl z Myrionu a já mám rozkaz od krále okamžitě ho dovést zpět. Prý se ukrývá tady.“ Znovu přejel celý lokál pohledem. Nikdo ani nešpitl.

Zápeříkovi neušlo, jak moc si dal záležet na tom slově já. „Ale jistě, to chápu, vzácný pane. Musí to být určitě vysoce nebezpečný zločinec, když ho náš král Gylliren dal pronásledovat – to víme všichni, že to on obyčejně nedělá...“„Král Gydeon ví, že je tady!“ zahřímal velitel.Hostinský pochybovačně nakrčil ústa. „Král Gydeon? To jste se asi musel splést, vždyť všichni víme, že...“„Já se nikdy nepletu!“ přerušil ho ostře až jeho metály zachřestily.Zápeřík si začínal myslet, že mu nejspíš šplouchá na maják. „Ale jistě, jistě... král Gydeon, vždyť jsem to hned říkal. No a jak vám s tím můžu pomoci?“„Já si ho najdu sám,“ řekl sebevědomě. „Je to špeh ze Vznešeného národa!“Lokálem to zašumělo.„Eh – no...“ začal Zápeřík nejistě, „nejsem si tak docela jistý, jestli najdete toho pravého... On se tady nikdo ze Vznešeného národa dlouho neukázal...“„Já vím, že tu je!“ Velitel pokynul svým vojákům a ti se semkli těsně za ním. Hosté se podezíravě dívali jeden na druhého. Vojáci začali systematicky prohledávat celý lokál a nevynechali ani jedinou myší díru.Velitel se zastavil před Kladivem. Podezřívavě se na něj podíval. „Ukaž ruce!“Kladivo vykouzlil na své tváři tak výhružný pohled, až velitelovi poklesla brada. „Chceš vidět ruce? Tak je máš mít!“ Kladivo se ohnal a zasadil veliteli takovou ránu, že se okamžitě skácel na zem.Lokálem se rozezněl vítězoslavný pokřik. Všichni jako na povel se zvedli ze svých míst a vrhli se na překvapené vojáky. Strhla se parádní rvačka.Zápeřík se jen tak tak stačil skrýt za pultem, když kolem něj proletěl někdo z hostů a se zaduněním se rozplácl o stěnu.Cizinec v koutě nehnutě seděl a mlčky sledoval celý zápas.Náhle dovnitř vpadlo nejmíň deset dalších vojáků. Vrhli se na Kladiva a přitlačili ho k zemi, ačkoli přitom tři z nich utržili vážná poranění. Postupně začaly řady vzbouřených štamgastů řídnout. Velitel se nemotorně vyškrábal na nohy a zhodnotil očima celou situaci. Většina z jeho vojáků ležela zraněná nebo v bezvědomí a zbylá část zatím spoutávala bránící se zajatce (mezi nimiž řevem vynikl zvláště Kladivo). Většina lokálu byla rozmlácená a stěny byly vymalovány skvrnami od piva.Vtom velitel spatřil cizince. Stále seděl ve svém koutě a nohy měl položené na stole před sebou.„Kdo jsi?“ oslovil ho pevně, musel se ale přemáhat, aby mu hlas vyčerpáním nepřeskočil.„Narvir,“ odpověděl cizinec klidně.„A to má být jméno? Nebo je to nějaký blábol v tom vašem jazyce?“Narvir zvedl hlavu. Zpod kapuce vyvstala mladá tvář, rámovaná prameny havraních vlasů. Oči se mu podivně zaleskly. Veliteli neušlo, že jeho panenky

jsou až příliš široké a čočky zúžené, jakoby do nich vnikal silný proud světla. „Proč bych měl plýtvat svým jazykem na tebe?“ řekl pohrdavě.Velitel se zalekl. Jeho tvář byla až příliš mladá, vypadal vlastně skoro jako chlapec. Hned si ale nasadil svou původní masku. „Takže ty jsi ze Vznešeného národa!“ pravil vítězoslavně, jakoby právě přišel na nový vynález.Narvir zvedl ruce do výše očí, jakoby naznačoval, že se chce vzdát. Velitelovi se zježily chloupky v zátylku, když spatřil jeho dlaně – hladké, bez jakýchkoli čar na kůži, jednoduše jemné jako samet. On skutečně nebyl člověk...„Já tě mám... přivézt zpět!“ řekl velitel a bylo na něm poznat jak je nervózní. Už nezdůrazňoval to slovo já.„Tak na co čekáte?“Velitele polil studený pot. „Nejdřív ti mám vzít tu... tajnou zprávu, kterou s sebou neseš. Až potom tě odvedu...“Narvir sáhl pod plášť. To už se u stolu shromáždili i přeživší vojáci a mlčky sledovali jeho počínání. Vytáhl dopis a ukázal ho veliteli. „Je to on?“Velitel znejistěl. Chtěl po něm sáhnout, ale ruka se mu zastavila ve vzduchu. Pak se ale odhodlal. Bleskově po něm chňapl. Narvir však byl rychlejší. Kopl do stolu a ten se převrátil na skupinu vojáků. Vyskočil do okna.Velitel řval na své muže. Vojáci, které stůl nesklátil, se vrhli za uprchlíkem. Pozdě.Narvir vyskočil ven do chladné noci a poslední, co jeho pronásledovatelé viděli, byl dlouhý koňský ohon mizející kdesi v lese.

Čerstvý vánek pohupoval stébly trávy a nadzvedával hřívu mohutného grošovaného hřebce, který je s chutí spásal. Zdejší kraje už dlouho neviděly podobné zvíře – dlouho od doby, kdy Geldar vyhnal Vznešený národ na jihovýchod Syderie po čas Kyrgylských válek.Narvir seděl v trávě vedle svého koně. Za jeho zády se tyčil Lyenský les, který náhle přecházel v krátkou planinu, jejíž druhý konec ohraničovala řeka Rellsin před ním. A tu pozorně sledoval. Její vody se chvěly v chladném jitru. Tam kdesi za ní začínal jeho domov – Eslandirovy země – království Vznešeného národa. Jeho domov...Zamyšleně přežvykoval stéblo trávy. Už tu měla být. Nikdy nepřicházela pozdě. Znamená to snad, že se jí něco stalo? Že je v nebezpečí? Nikdy ji neměl nechávat samotnou...Náhle se východním směrem za řekou mihl bělavý stín. Člověku by to zjevení nejspíš připadalo jen jako pára, Narvir však měl mnohem lepší zrak.K řece se blížil jezdec. Hrdý grošák svižně krájel krok, až se zdálo, že se vůbec nedotýká země. Zastavil se u řeky a sklonil svou hlavu do čiré vody.Narvir se postavil na nohy. Sledoval dívku, jak pomalu sesedá z koně a vítr jí laškovně pročechrává dlouhé vlasy. Byla krásná. Ale to byly všechny ženy z

Eslandirova rodu. Černé kadeře jí spadaly až po ramena a zakrývaly jí tvář, takže jí Narvir nemohl vidět do obličeje. On jej ale znal nazpaměť. Jak by taky ne, když byla jeho sestrou – dvojčetem?„Přicházíš pozdě,“ řekl, když k ní přistoupil. „Měla jsi problémy?“Isfíra se usmála na pozdrav, tvář jí však téměř ihned potemněla. „Na východě se šíří divné zvěsti. Říkají, že byl král zabit a s ním i jeho rodina. Naše teta Ariath a její synové...“Narvir sklonil hlavu. „Vím o tom...“„Bála jsem se o tebe. Všechno kolem té tajné zprávy se mi zdálo tak podezřelé... Ale hlavní je, že jsi tady a máš ji s sebou.“Narvir se odmlčel. „Žádná tajná zpráva není. Byla to past. Měli jsme štěstí, že jsme do Myrionu nevyslali i ostatní, o které král žádal. Já sám jsem vyvázl jen tak tak a nevím co by se stalo, kdyby se mnou byli i Asigar s Livrodelem...“Isfíra nevěřícně naklonila hlavu. „Takže je to pravda? Král Gylliren byl zavražděn? Kým? Jak se to stalo? Copak... copak tam nebyl jeho Strážce?“ Hlas se jí zachvěl.„Všechno se to odehrálo tak rychle. V Myrionu se proti králi vzbouřila jen hrstka vojáků... Měli ho šanci svrhnout, ale nemohli se dlouho udržet proti těm, kteří by přišli na pomoc. Jenže Gydeon měl jiný plán...“„Gydeon?“ vydechla Isfíra. „Geldarův potomek?“ Krev se jí bouřila při tom jméně. Dědic toho, který mohl za zkázu jejího národa, ten že se zmocnil trůnu? „Řekni mi, Narvire,“ naléhala, „co se stalo?“Narvir mlčel. Obrátil svou tvář na západ, kde se v dálce za lesem tyčily vrcholky Dormských hor. Rýsovaly se na jasné obloze jako zlověstné stíny, poslové smrti, kteří prahnou po ovládnutí Syderie. A kdesi za nimi se rozkládala země Hadarot... „Tam odtud vyšlo zlo,“ ukázal k západu. „S těmi se Gydeon spojil, aby se zmocnil vlády. Já je viděl, Isfíro.“ Jeho hlas se změnil v šepot. „Tisíce a tisíce jich stály před branami Myrionu. Zamořily celé město jako kobylky, bylo jich stále víc a víc. Jakoby to nemohlo nikdy skončit. Potom vše zachvátil oheň. Mezi domy zněl křik a pláč. Nikoho nenechali naživu. Gydeon začal nový Temný věk...“Isfíra ho chytila za rameno. „Přežil ještě někdo jiný kromě tebe? Někdo přece musel zůstat!“„Gawian, Irvador, Gylliren a jeho synové... každý, kdo byl ve městě, zemřel. Arwian a Gydeon jsou jediní, kteří ještě přežili z Artheonova rodu.“„Potom tu nemůžeme zůstat!“ Isfířiny oči naléhavě plály. „Musíme se vrátit domů a říct to ostatním! Rozumíš mi?“Narvir hleděl do země, jakoby mu už na ničem nezáleželo.„Naše země se musí připravit na obranu. Musíme je varovat!“Pomalu zvedl hlavu. „Máš pravdu. To ještě udělat můžeme.“

Vyšvihli se na koně. Země se znepokojeně rozechvěla pod údery kopyt jezdců, kteří přinášeli poselství války. Za chvíli po nich zbyly jen dva matné stíny v dálce a dvě řady stop rychle ubíhajících směrem na východ, kde ještě Eslandirovy děti měly svůj domov.Noc je zastihla na úpatí Orisilských kopců – západní hranici mezi světem lidí a Vznešeného národa. Les, ve kterém se nacházeli, objímal celou jejich východní část. Narvir s Isfírou nikde nezastavovali. Pouze zpomalili své tempo, zčásti proto, že ani jejich koně nebyli neúnavní, hlavním důvodem však byla téměř nulová viditelnost.Narvir náhle zpozorněl. Zmocnil se ho vtíravý pocit, že nejsou sami. Naznačil své sestře aby zůstala stát. Sesedl z koně. Plížil se nocí mezi široce větvenými stromy, které na něj dotíraly ze všech stran a škrábaly ho do krku. Čím dál však byl, tím víc v něm sílil pocit blížícího se nebezpečí.Rozhrnul větve. Na malé mýtině před sebou spatřil skupinku mužů s koňmi. Pokud mohl soudit v té tmě, byli ozbrojení. A to víc než jen na obyčejnou výpravu.Narvir se stáhl zpátky. Pokud Gydeon vyhlásil kvůli němu poplach, mohli se vojáci dostat až sem, aby ho našli. Každému, kdo trochu uvažuje, muselo být jasné, že se vydá zpátky do svého města. A nejrychlejší cesta k Amun Niriath vedla právě přes Orisilské kopce.Náhle za ním zašustily větve. Narvir instinktivně uskočil. Právě včas. Místem, kde ještě před vteřinou stál, prosvištěl šíp. Z mýtiny se ozvalo bolestné zaúpění. Narvir by se škodolibě pousmál, kdyby na to měl čas.Rozběhl se pryč po kruhu kolem útočníka. Ve tmě rozeznával dvě matné postavy s luky. Za vteřinu na to – s meči. Narvir si lehl k zemi. Mlčky sledoval, jak jeho nepřátelé začínají pročesávat okolí. Jeden z nich se blížil k němu.Vytáhl dlouhý nůž. Vyšvihl se na nohy a skočil po nepříteli. Jediným pohybem mu prořízl hrdlo. Jeho společník se obrátil po hluku.Narvir vystřelil vpřed. Vrhl nožem před sebe a podle hlasitého zaúpění pochopil, že zbraň našla svůj cíl. Vyběhl k místu, kde opustil Isfíru, jak nejrychleji mohl.Kdesi před ním se ozvaly výkřiky a rozčilené koňské ržání. Přidal až na okraj svých sil. Náhle před sebou spatřil svou sestru, marně zápasící s pěti postavami. „Isfíro!“Na poslední chvíli se přikrčil za strom. Kolem něj proletěly šípy a zabodly se do kmenů před ním. Tady neměl šanci. Vyběhl vpřed a stočil se doleva, aby se dostal nepřátelům do zad.V té chvíli mu něčí ruka zasadila tvrdou ránu do břicha. Sesul se v křečích na zem. Kolem něj se rozhořely pochodně.

„Ale, ale, ale...“ pravil sladce něčí hlas. „Kohopak to nevidím? Já jsem si ani nemyslel, že se setkáme tak brzy...“Narvir překvapeně vzhlédl. Oheň ozařoval tvář velitele vojáků, toho samého, se kterým se před několika dny setkal v hostinci U Zápeříka. Dal svým mužům pokyn a ti surově vytáhli Narvira na nohy. „Netušil jsem ale, že si s sebou vezeš společnost...“V kruhu světla se objevili vojáci držící spoutanou Isfíru. Velitel k ní vykročil a chytil ji za bradu.„Dotkni se jí a budeš toho litovat!“ Narvir marně zápasil s muži, kteří ho spoutávali.Velitel se k němu pobaveně obrátil. „A co mi uděláš? Plivneš na mě? Bohužel, k mému hlubokému zklamáním, vězňům nesmíme ublížit. Král Gydeon si vás chce vychutnat osobně...“„Říkáš král tomu, kdo zničil vaše město? Tomu, kdo vyvraždil své příbuzné, aby se dostal k moci? Jak se můžeš cítit člověkem a zároveň zrazovat svůj rod? Budeš litovat dne, kdy ses přidal k tomu samozvanci, až budou hadarotská vojska plenit tvůj dům!“Velitel ho chytil pod krkem. „To už ale nebude tvůj problém.“ Škrtil ho tak dlouho, dokud Narvir nezačal chroptět. Potom ho pustil. „Ten dopis!“ kývl na své muže a ti ho rychle prohledali. Podali veliteli listinu, smotanou černým páskem kůže.Rozevřel ji. Na několik vteřin se rozhostilo napjaté ticho. Náhle chytil Narvira za košili. „Kde je ta zpráva? Ze mě si nebudeš utahovat!“ Rozčileně odhodil list na zem. Nebyla na něm ani čárka.Narvir pomalu zvedl oči. „Žádná není. Copak to nechápeš? Podvedli nás všechny a takovému člověku ty sloužíš!“Velitel ho pustil. „Se mnou si nebudeš zahrávat! Já jsem kapitán Erfigard. Zapamatuj si to jméno!“Narvir se tiše zasmál. „Tak pitomý jméno nezapomenu...“ Náhle ho jeden z vojáků udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.

Ráno Narvira probudila chladná sprcha. Někdo na něj vylil vědro vody a mrštil jím o zem, až se mu celé tělo rozbrnělo bolestí. Ruce měl svázané, nohy mu však nechali volné. Ztuhle zvedl hlavu.Voják, který stál nad ním, mu uštědřil další ránu.„Hej, to už by stačilo! Rozkaz zněl: neubližovat vězňům.“ Erfigard pohrdavě shlédl na Narvira ze hřbetu svého koně. „Přivažte ho ke mně, ať nám neuteče!“Vojáci natáhli dlouhý provaz od Narvira a podali ho veliteli. Ten si ho důkladně uvázal kolem pasu.Narvir se rozhlédl kolem. Nacházeli se na udusané lesní cestě, obklopené z obou stran vzrostlými smrky a borovicemi. Mezery mezi nimi byly vyplněné

hustými koberci silné popínavé rostliny – veryaly, jak se nazývala v jazyce Vznešeného národa. V lidském řeči se jí říkalo rozmařilka. Dokázala léčit, ale i zabít, podle toho, jak velké množství a ze které její části se užilo. Její tajemství ovládalo jen několik zasvěcených a Narvir shodou okolností patřil mezi ně. V této politováníhodné situaci toho však nemohl nikterak využít.Vtom zahlédl svou sestru. Seděla na koni před jedním z vojáků, který ji přidržoval kolem pasu. Hlavu měla nepřirozeně skloněnou na stranu, jakoby ji něčím omámili. V Narvirovi se vzbouřila krev.„Dejte mu napít!“ přikázal Erfigard se škodolibým úšklebkem na rtech.Náhle ho kdosi pevně uchopil za hlavu. Přistoupil k němu jeden z vojáků a vecpal mu lahvičku s páchnoucí tekutinou mezi rty. Donutili ho ji vypít. Znechuceně zakašlal. Téměř ihned začal cítit, jak v jeho těle začíná látka účinkovat. Zatočila se mu hlava.„Jdeme! Pěkně jsme si zašli, tak to musíme hned dohonit, jinak vás dá král všechny pověsit! Tak rychle, holoto!“ zařval kapitán a zatáhl za provaz, který ho spojoval s Narvirem. Mladík se sklátil na zem. Všichni kolem propukli v smích. Narvir se skutálel k okraji cesty, jakoby se svíjel v křečích. Vojáci si očividně užívali jeho utrpení. Nikdo z nich už si však nevšiml, jak z popínavé rostliny ukousl několik lístků.S předstíranými muky se postavil na nohy. Kapitán zahvízdal a skupina se dala do pohybu.Jak si Narvir všiml, bylo jich mnohem víc než si myslel. Kolem něj jelo asi padesát jezdců ve vojenských uniformách a kousek za nimi zástup uzavírala přibližně dvacítka lukostřelců. Pokud bylo všechno tohle kvůli němu... Ušklíbl se.Tuhle část Syderie poznával. Putovali Orisilskými kopci směrem na sever, za kterými se nejspíš vydají na západ kolem Otharského hvozdu. Kdysi tu strávil několik let. Nežilo zde mnoho příslušníků jeho národa a právě proto sem tak rád cestoval. V této chvíli to však byla značná nevýhoda. Musel si k útěku pomoct sám.Večer se zastavili. Rozbili tábor na malé lesní louce a zapálili ohně.Erfigard sesedl z koně. Podezřívavě si prohlédl Narvira od hlavy k patě. „Co jste mu to, ksakru, nalili? Copak tu nikdo nedělá to, co má?“ křikl na své muže, kteří se tvářili, jako že s tím nemají nic co do činění. Dlouho bylo ticho. Nakonec však jeden odvážlivec vystoupil z davu.„Dostal ráno celou dávku, pane. Položilo by to i koně...“ řekl a poklepal na lahvičku, kterou držel v ruce.„Tak jak to, že je úplně v pořádku?“ zařval na něj, až voják provinile sklonil hlavu. „Dej to sem!“ Vyrval mu lahvičku z ruky a vrazil ji Narvirovi do úst.

Narvir ho kopl vší silou do holeně. Kapitán se podlomil a dopadl tváří na zem. Lahvička vyletěla v elegantním obloučku do vzduchu a trochu nemotorně dopadla na zem, kde se její obsah vylil do trávy. V té samé chvíli však Erfigardovi muži pohotově zasáhli a chytili Narvira, aby se nemohl ani hnout.Velitel se pomalu vyškrábal na nohy. Přistoupil k Narvirovi tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. „Poslouchej mě dobře, chlapče,“ zavrčel na něj skrz zaťaté zuby. „Dokud se nedostaneš ke králi, nesmím ti ublížit. Ale až s tebou skončí, budeme mít pro sebe spoustu času. Potom budeš litovat dne, kdy jsi se narodil!“Narvir mu plivl do tváře.Vojáci ho odpoutali od kapitána a přivázali ke stromu.

Další den vyrazili velmi časně. Obloha byla zamračená a celý les potemněl jako před bouří. Narvir šel připoután za kapitánovým koněm, celou cestu se však ohlížel za Isfírou. Pomalu se probouzela, zatím ale dokázala jen omámeně pohodit hlavou nebo pootevřít oči.Po poledni sestoupili do údolí. Z obou stran je svíraly zelené kopce jako pomalu se rozevírající obří dlaně. Narvir netušil podle čeho Erfigard určuje směr, měl ale takový pocit, že se ztratili.Vzhlédl vzhůru k zalesněným kopců. Kdyby se mu jednou podařilo utéct, neměli by šanci ho v těch hustých lesech objevit. Jenže tu byla Isfíra... Raději se nechá odvést ke králi, než aby ji nechal na pospas jejímu osudu.Náhle se nahoře mezi stromy něco zablesklo. Narvir zaostřil zrak na to místo. Nejdřív si myslel, že je to jen nějaký zrakový klam, teď to však spatřil znovu. Vtom mu to došlo...Obrátil se před sebe, aby vojáci nedostali žádné podezření. Tohle byla jeho šance...Zpomalil krok, aby se lano mezi ním a Erfigardem napjalo. Zničehonic trhl za provaz. Kapitán překvapeně vykřikl. Muži se chtěli vrhnout na Narvira, náhle je však zasypala sprška cizích šípů. Koně s sebou začali zmateně pohazovat. Lučištníci se obrátili k místu, odkud útok vyšel a zamířili.Vtom se údolím rozezněl roh. Jako na povel se s bojovým pokřikem vyřítili neznámí bojovníci. Narvir je však poznával.Skočil na kapitána, ještě než se mu podařilo vstát. Vytrhl mu meč z pochvy a přeřezal provazy. Potom mu zbraň položil k hrdlu.Náhle se ozval Isfířin křik. Narvir od Erfigarda odskočil. Vrhl se na muže, který držel jeho sestru. Jediným máchnutím ho poslal k zemi.„Pojď! Rychle!“ křikl na ni a chytil ji za ruku. Vyběhli pryč od bitevní vřavy.Isfíra upadla. „Běž!“ obrátila se na bratra. „Pospěš!“Narvir zahlédl, jak se výsledek bitvy obrací proti nim. Bojovníci Vznešeného

národa se dali na útěk. Náhle narazili do Narvira jako přílivová vlna. Kdosi ho popadl za ruku a vlekl ho s sebou. Zoufale se mu vytrhl.Obrátil se zpět. Svět jakoby se náhle zpomalil.Viděl svou sestru, jak bezmocně leží na udusané zemi. Koutkem oka však zahlédl ještě něco jiného. Lukostřelce.„Isfíro!“Tětiva zadrnčela. Isfíra se bolestivě prohnula, když se jí do zad zaryla střela.„Nee!“Narvir se rozběhl směrem k nepřátelům. Kdosi ze zadu ho popadl. Snažil se mu vytrhnout, ale silné paže ho obrátily opačným směrem. Zatáhli ho pryč do lesa.Pak ztratil vědomí.

Náhle s ním někdo zatřásl. Omámeně pootevřel oči. Nad ním se skláněl nějaký muž – byl ze Vznešeného národa. Znal ho. Jmenoval se Asigar.Znovu s ním zatřásl, tentokrát mnohem naléhavěji. Narvir náhle procitnul. Ležel na svahu mezi mladými smrky a do zad ho píchalo jehličí. Odkudsi z dálky se nesl hluk bitevní vřavy, nevzpomínal si však proč. Co jen mu to připomínalo?„Narvire! Narvire, probuď se!“ Asigar s ním potřetí zatřásl.Narvir se zmateně posadil. „Co – co se stalo?“„Zajali tě. Vezl jsi tajnou zprávu od krále, no tak vzpomeň si! Co se stalo, Narvire? Jaká byla ta zpráva?“Narvira náhle polil studený pot. „Isfíra! Kde je moje sestra? Isfíro? Isfíro!“ Hlas se mu zoufale chvěl. Chtěl vstát a rozběhnout se za ní, nohy ho však neposlouchaly. Složil hlavu do dlaní a začal plakat jako malé dítě.Asigar mu položil ruku na rameno. „Narvire, nedalo se nic dělat. No tak, Narvire, já vím, že je to těžké. Potřebujem tu zprávu.“Zvuk bitvy náhle zesílil. Mezi kmeny se neslo rozčilené řehtání koní a křik mužů. Asigar nervózně obrátil zrak ze svahu dolů. Dolní část lesa se chvěla pod údery nohou.Narvir zvedl hlavu. Oči měl zarudlé a planula mu z nich nenávist. „Válka začala...“

Tajemství černého plameneNoc. Měsíc byl ponořen ve stínu. Ani jedna hvězda nesvítila na

obloze. Krajinou utíkal nespoutaný vítr a jeho nářek děsil vše živé. Nad městem se vznášel pach smrti.Olejové lampy zhasínaly sami od sebe, když kolem proběhla postava v černém. Míhala se mezi stíny a byla skoro nepolapitelná, ale její pronásledovatelé ji byli na stopě. Muž v černém jim nemohl utéct.

Každým krokem byli blíž. Zbraně v jejich rukou a zlo v očích svědčilo jen o jednom úmyslu. Pronásledovaný však neutíkal. Hledal dobré místo pro souboj. Konečně doběhl na náměstí. Rychle se přesunul ke kašně a tam se zastavil a čekal na své nepřátelé. Ti se po chvíli objevili. Bylo jich mnoho.

První paprsky prorazily šero a začali se odrážet od všudypřítomného písku. Doposud chladné ráno se měnilo na výheň, která bezmilostně dopadne na všechny obyvatele pouště. Zatím co stráže pozorovali tento výjev na hradbách černého města, město samo se měnilo. Někteří vstávali a někteří šli spát. Černé Srdce bylo centrem Itronské pouště. Byla to největší město na poušti jak velikostí, tak i silou. Toto město bylo postaveno ze zvláštního černého kamene, který se nacházel jen zde. Jaké šílenství postavit na poušti město černé barvy, ale černý kámen byla věc záhadná a nadpřirozená. Černé Srdce bylo postaveno na obrovské oáze a tou také stále bylo. Toto město bylo centrem obchodu, bohatství, vzdělanosti, umění a magie. Byla zde vystavena univerzita pro studium magie a nadpřirozených sil. Městu vládla rada, která se skládala s nejmocnějších mágů v čele s představeným. Lidé se jich báli a někteří je uctívali jako bohy. Být mágem zde znamenalo vládnout. I přes to vše bylo toto město prolezlé špínou a nenávistí. Neuvěřitelné bohatství se zde míjelo ze zoufalou bídou a chudobou. Bránou prošel obr. Postava přímo vyzařovala silou. Dlouhé prošedlé vlasy mu padaly hluboko pod ramena. Na sobě měl kabát z medvědí kůže a dlouhé kalhoty. Nepotil se a ani mu nebylo horko, protože se kolem něj stále točil nadpřirozený proud vzduchu. Jeho vlasy i teď za úplného bezvětří stále poskakovaly. Za pasem měl pověšený obouruční meč a na zádech mu vyselo gigantické kladivo. Tvář byla zachmuřená, tvrdá a nemilosrdná. Oči ač se zdáli klidné, kmitali ze strany na stranu a hleděli na každý detail. První čeho si obr všiml byla spousta bezdomovců, ležící u brány, čekající na almužnu nebo smrt. Strážní jej bedlivě sledovali, zatím co překračoval práh jejich města. S bezcitným výrazem přešel pohled na ubožáky a vydal se přímo hlavní ulicí do středu Černého Srdce. Ve městě bylo příjemně a ani ohnivý kotouč na obloze zde neměl takovou moc. Zatím co obr procházel ulicí upínaly se na něj všechny pohledy. Za obrem se někdo mihl. Postava oděná v barvě

města sledovala obezřetně obra. Černý šel při stěně a byl prakticky neviditelný. Tichými a obratnými pohyby nedával obrovi žádnou šanci jej spatřit. V jeho ruce zablyštěla čepel krátkého meče. Míhal se od stěny ke stěně a přibližoval se ke své oběti. Jeho nohy byly pokryty boty z měkké kůže, které s obratností černého nevydávali žádný zvuk. Vrah pokračoval sebejistě k oběti. Jeho skrytou tvář projel úšklebek a připravil se bodnout. Najednou se zvedl vítr, který rozvířil malé zrnka písku, přímo proti Černému. Ten si na obranu zakryl oči a když prohlédl, spatřil proti němu natažený meč a škodolibý pohled jeho majitele. Vrah se však nenechal vyvést z míry. Pohyboval se rychle a jeho útok byl skryt v kruhu náznaků. Obr však jeho útok prohlédl a vykryl. Obouruční meč vyrazil jako blesk. Černý vytřeštil nevěřícně oči. Válečník rozpůlil vraha jednou ránou, na kterou vrah nestihl ani zareagovat. Bezmocné tělo se rozdělilo na dvě půlky a sesunulo se do vlastní krve. Obr očistil meč o mrtvého, otočil a znovu vykročil ke svému cíly. Za ním zůstaly jen vyděšené pohledy přihlížejících lidí. Jeho do očí bijící postava procházela poloprázdnými ulicemi černého města a Slunce zatím pomalu vstoupalo vzhůru. Slunce začalo nabírat na síle a celá poušť se měnila v peklo, ale ve městě bylo příjemně. Zastavil se až před obrovskou budovou přímo palácem. Z obrovského komplexu stoupala věž, která se tyčila nad městem. Nádherná architektura byla zvýrazněna sloupy, v kterých byly vytesány různé výjevy smrti. Popravy, vraždy, mučení, souboje, bitvy a mnohé další na nich bylo zpracováno. Před vchodem válečníka zastavil sluha.„Pán je potěšen, že jsi se dostavil. Prosím pojď za mnou!“ Nepříjemný sluhův hlas válečník ani nevnímal a vydal se za ním. Vešli do neuvěřitelně nádherného sálu. Nádherná kašna uprostřed byla plná vody. Kolem ní byly vysázeny nejrůznější pestrobarevné květiny. Místnost byla plná skupinek stromů a keřů a mezi těmito skupinkami se vlnil chodník s černého kamene. Prosklený strop byl skvěle vytvořen, takže bylo propouštěno jen potřebné světlo a teplo. Severní část stropu pokrývala obrovská voliéra plná drobných barevných ptáčků, ke které vedly schody a menší balkónek. Ptáčci ve své kleci poletovali a zpívali. „Kouzla!“ Odfrkl si nahlas válečník a šel dál za sluhou, který jej vedl hloub do paláce. Všemožné místnosti se kolem něj jen tak míhali. Místností plné umění a krásy. Sluha jej rychlým tempem vedl dál. Sešli po schodišti dolů do sklepeních. Tady se vše měnilo. Světlo loučí zde s

černým kamenem vytvářeli strašidelnou atmosféru. Konec cesty byl v menší místnosti, kde naproti dveřím stálo křeslo červené barvy, na kterém seděl stařec. Křeslo bylo několik schodů nad úrovní podlahy a pod ním se nacházel stůl, kolem něj bylo rozsazeno osm židlí. Nikdo kromě stařce v místnosti nebyl. Stařec byl malé a hubené postavy. Jeho hlava pokrývalo několik málo bílých vlasů. Dlouhá tenká bradka byla smotána v jeho klíně. Kůže byla uschlá a vrásčitá.„Je mi potěšením se s tebou opět setkat Sarku.“ Zakrákoral stařec a vycenil na Sarka svůj bezzubý úsměv.„To já říct nemohu.“ Zabručel obr. „Nebýt toho, že pro mě přijela půlka vaší stráže, už by jste mě neviděl mistře Tandanaxi.“ uklonil se Sark. Stařec se zatvářil nelibě na pozdrav hosta. „Odešel jsi ve spěchu a ani jsi mě nevyslechl, zatím co já tebe ano.“ Tandanaxův hlas byl příšernější než, když promluvil prvně.„Ano vyslechl jste mě s posměchem. Naznačil jste, že jsem nemyslící blb.“ Stařec se na Sarkova slova zatvářil nevrle.„Jsi jako žena. Informace, které chceš ti nemohu dát, protože o tom nic nevím. Mám však pro tebe úkol a když jej splníš zavalím tě zlatem.“„Myslím, že vy o tom víte.“ Odporoval Sark. Tandanaxovu tvář projel zachvět vzteku. „Nevíš co hledáš, ale budiž povím ti co je Černý Plamen, ovšem jen za proti službu.“„Od vás zadarmo nic nečekám a myslím, že vy ode mě také ne. O co se jedná?“„Před lety celou univerzitu zradil jeden mág. Stal se vrahem a banditou a je pro naši univerzitu ostudou a příkořím. Otravuje tuto universitu již moc dlouho.“ Starcův strašlivý obličej v Sarkovi zmnohonásobil nedůvěru v něj. „Najdi a zabij Londanona. Teď jdi Drax ti dá více informací.“ Sark však kývl na souhlas.

Obklíčili jej. Neměl již kam utíkat. Zrak davu na něj chrlil slova pohrdání a posměchu, ale nikdo se je neodvážil vyslovit. Byl sám, ale neměl strach a zatím co z jeho protivníků strach přímo páchl.

„Londanonovy začátky nebyli slavné. Zdálo se že nemá talent, ale i přesto se ho ujal jeho starší bratr, který byl mocným a váženým mágem. Nikdo přesně neví co se stalo, ale Londanon svého bratra zabil pomocí

kouzel. Ještě teď je nám záhadou, jak tak mocného mága mohl zabít teprve začínající student. Mistr se o chlapce začal zajímat a přijal ho na univerzitu. Neukazoval velké výsledky, jak si od něj sliboval. Zájem o něj brzy upadl a mistr si našel nového žáka. Londanon se choval samotářsky a nesnášelivě k ostatním studentům. Jeho nesnášelivost jednou přetekla a znovu zaútočil. Toho dne zemřeli dva lektoři a pět studentů. Po masakru se mu podařilo utéct. Londanon je temná legenda na této univerzitě. Nyní je někde v poušti a živí se vraždami a loupežemi. To je celý Londanonův příběh.“ Drax domluvil. Byl to vysoký muž. Vlasy spletené do dlouhého copu, který sahal až po pás. Oči dítěte se leskli ve světle svíčky, zasazené v tváři bez svědomí. Dlouhý žlutý hábit z černými výšivkami mu plandal po zemi. Jeho pohyby a řeč byly uhlazené. Na Sarka pohlížel s pohrdáním. „Kde bych jej měl hledat v tuto chvíli?“ Sarkův hlas byl přímím opakem Draxova.„Pokud je nám známo, pohybuje se na severních planinách. „Skrývá se od doby, kdy jsme smetly jeho bandu. Teď mě již nevyrušuj, mám mnoho práce.“ Drax se těmi slovy od Sarka odvrátil a rukou mávl k východu. Sark pořádně zaskřípal židlí, když vstával a bez dalších slov odešel. Vymotat se z bludiště chodeb nebylo snadné, ale nakonec stanul na ulici. Bylo mu zle, jen co pomyslel na všechny ty mágy a komedianty. Slunce pálilo a žhnulo a nebýt záhadného proudu vzduchu kolem obra jistě by se upekl ve své kožešině. Rychle procházel městem, snažíce se nedívat na špínu města, když jej do očí praštila hospoda. Rychle změnil směr a během momentu v ní seděl. Byla příjemně upravená a krásně to v ní vonělo. Hospoda byla prázdná. Hostinský nikde.„Je tady někdo.“ Zařval Sark a čekal na odezvu. Po chvíli práskly dveře a k Sarkovi doběhl malý tlustý chlapík s nepříjemným výrazem a začal na něj chrlit slova v cizí řeči šílenou rychlostí. Jeho hlas zněl dosti nevrle a ještě prskal. Po chvilce ustavičného prskání toho Sark začal mít dost. Zvedl se od stolu, odstrčil mužíka a zamířil do kuchyně, s které mužík vyběhl. Do nosu jej praštila nádherná vůně jídla. Kuchyně byla prvotřídní. Vše se zde lesklo čistotou. První co Sarka zaujalo bylo několik hrnců na kamnech. Sark je prozkoumal. Ty pokrmy viděl poprvé. Podal si talíř a od všeho si nabral. V peci našel udělaný chléb, který s chutí ukořistil. Ještě jednou se rozhlédl po místnosti, když mu

oko padlo na malé dveře. Bez ostychu je otevřel. Vedly do sklípku. Sark nepotřeboval pobízet a už byl v něm. Byl tam nádherný chládek a plné police vína. Zadní část místnosti byla ověšená uzenými kusy masa. Jen co si přes rameno přehodil jeden měch s vínem zamířil k masu. Uřízl si obrovský kus krásného libového. S plnýma rukama jídla se vrátil ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Hostinský, který jej zděšeně pronásledoval, stále pokřikoval a lamentoval rukama. Sark při pohledu na něj si vzpomněl. Vytáhl zlatou minci a podal mu ji. Hostinský vytřeštil na minci velikosti jeho ruky oči. Sarka již tlusťoch nebavil. Uchopil hostinského za šos a odnesl jej do kuchyně. Nezapomněl za sebou třísknout dveřmi. Když už jej ten tlouštík neotravoval, mohl opravdu pustit do jídla.

„Pane? Myslíte, že ho ten barbar dokáže zabít?“ Mluvil vysoký hubený muž. Vlasy mu zasahovaly do obličeje. Ostré rysy ve tváři a podivně zelené oči mu dávali vzhled hada. Rudý oblek na něm seděl a zvýrazňoval jeho hubenou postavu. Nacházel se v malé zdobené místnosti, kde stěny byly pokryty vzácnými koberci. V pravém rohu bylo velké lůžko, na kterém leželo spousta polštářků. Naproti červeně oděnému seděl v pohodlném křesle Tandanax.„Vypadal schopně. Slyšel jsem jak se vypořádal s naším nejlepším vrahem. Ten barbar by jej mohl zabít, ale nesmí zjistit tajemství Černého Plamene, to by mohl být nebezpečný.“ Tandanaxovi oči zapláli hrůzou. „Taraku! Znáš Londanona. Vyber si několik dalších k sobě a postarejte se o to!“ Tarak hned jak Tandax domluvil se uklonil a zmizel.

Po teplém dnu připutovala chladná noc. Celá poušť se ponořila do tmy, ozařované měsícem. V jedné malé palmové oáze hořel oheň. Vedle ohně seděl menší muž. Byl ještě mlád. Hlavu nepokrýval ani jeden vlas. Tvář se smutnými velkýma očima vypadala dobrotivě a také byl pohledný. Na sobě měl černý poničený hábit. Jeho ústa se stále jemně otvírala, povídal si sám se sebou. Oheň najednou přestal vydávat světlo, vzduchem se mihlo obrovské tělo a ozvala se tvrdá rána. Tma zmizela. Naproti sobě stál neznámý proti Sarkovi, který třímal kladivo. Neznámí měl pokovanou hůl. „Myslím, že kdybys mě chtěl zabít, již bych tady nestál.“ Řekl trošku rozrušeně plešatý. Sark kývl na souhlas. „Jmenuji se Londanon, ale to ty

jistě již víš. Poslali tě oni?“ Sark znovu kývl na souhlas. „Proč jsi mě nezabil?“ Ptal se dál Londanon.„Mohl jsem, ale já nejsem nájemný vrah. Také za tebe nabídli mizernou odměnu.“ Suše konstatoval Sark. „A jsem přesvědčen, že mi lhali. Mě obelže jen málo kdo.“„Proč jsi teda tady, když mě nechceš zabít?“„Nevím sám. Možná, že jsem chtěl poznat tu temnou legendu univerzity.“ Sarkův obličej přejel škodolibý úsměv. Poté schoval svoje kladivo a posadil se k ohni.„Je to už dlouho, co jsem s někým mluvil. Každý se mě bojí, nebo se mě pokouší zabít.“„To mě také zajímá, jak může mág jako ty nahánět takovou hrůzu?“„Já mágem nejsem a nikdy jsem jim nebyl.“ Vyjel Londanon. „Lidé se mě bojí, protože mám moc.“ Dodal již mírněji. „Co seveřan jako ty tady dělá?“„Moc? Rovnáš se snad silou celé univerzitě?“„To nevím, ale jednoho dne ti to budu moc říct.“ Londanon se pousmál.„Co tady dělám? Hledám zde artefakt Černý Plamen.“ Londanon se na něj pobaveně podíval.„Artefakt? Černý Plamen? Vždyť to je pověst. Slyšel jsem o něm různé pohádky, ale nevěřím jim. Možná ani žádný Černý Plamen neexistuje. Nikdo jej ještě nenašel a to je hledán stovky let. Nikdo ani neví, jak velkou má moc. Černý Plamen je jen legenda, která si zaslouží být někde napsána.“ Sark se nad Londanovími slovy zamyslel.„Na řeči jsem nikdy moc nedal Určitě existuje, ale jak jsi řekl. Nikdo neví co to je Černý Plamen, takže nikdo neví co hledat.“ Londanon kývl na souhlas.„Jestli ti mohu poradit? Nehledej Černý Plamen, protože je to ztráta času. Tady lidé pro moc jsou schopní udělat cokoli. Stačí abys o Černém Plameni věděl trochu víc, nebyl bys si jistý životem.“ Londanonův hlas se změnil. Už nebyl příjemný, ale spíš plný obav.“ Teď mě nech prosím mé samotě. Nestojím o společnost.“„Rád jsem tě poznal Londanone.“ Sark vstal a dlouhými kroky se rychle vzdaloval od Londanona s přesvědčením, že udělal dobře, když jej nezabil. Rozuměl mu v mnoha věcech i bez slov. Londanon byl opět sám. Oddychl si. Sark mu nebyl nepříjemný, ale neměl rád tyto hledače pokladů, ženoucí se za každým kouskem zlata.

Na Sarkovi se mu nelíbilo ještě něco, ale tuto iluzi zatím neprohlédl. Londanon delší chvíli uvažoval o zvláštním člověku, kterého právě poznal. Pak začal uvažovat o hlavním tématu jejich rozhovoru „Černý Plamen“. Londanona nepatrný zvuk probudil ze zamyšlení. Jen co vstal, uvědomil si, že je obklíčen. Naproti němu vystoupil muž. Jeho ruce pulzovali magickou energii. Za pomoci několika znamení a zaříkadel se energie proměnila v oheň, který se na něj vyřítil. Londanon jen zkřížil ruce a přikrčil se. Oheň se zastavil kousek před svým cílem. Vše se na chvíli zastavilo.„Oheň, ohněm neuhasíš Taraku.“ Londanon promluvil tiše, ale slyšeli jej všichni přítomní. Tarak nestačil již nic dalšího udělat. Londanonovy ruce vylétli dopředu. Během výšvihu se v jeho rukách zformovala malá ledová kulička, která ihned na to byla vymrštěna vpřed. Proletěla středem ohnivého sloupu, který se rozplynul a zasáhla Taraka. Při doteku se roztříštila. Tarak zaječel bolestí a skácel se k zemi. Londanon hned potom zmizel. Další tři vrahové již nestačili zareagovat. Rychle se vrhli k jejich zraněnému vůdci. Tarak ležel na zemi, svíjel se v bolestech a držel si svou pravou ruku, která byla úplně zmrzlá. „Kde je? Kam zmizel?“ Zařval rozzuřený Tarak, jen co spatřil své společníky. Ti jej mlčky s hrůzou sledovali a kroutili hlavami. Za jejich zády se ozval zlomyslný smích.„Hlupáci! Nedokážete prohlédnout ani obyčejnou iluzi.“ Londanon tam stál a smál se, kousek nad pravou rukou mu levitovala dost velká ohnivá koule, která vzápětí vzlétla a dopadla mezi útočníky. Jejich křik se rozezněl oázou. Jejich oblečení vzplanulo. Tarakovi oheň nevadil, ale jeho zmražená ruka náhlý žár neunesla. Londanon se obrátil k nepřátelům zády a zamířil k městu. Měl již toho dost. Nastala chvíle postavit se celé slavné univerzitě.

Chladná noc již pomalu odešla, když se opět objevila obrovská postava válečníka před branami Černého Srdce. Stráže jej pustily. Sark bez promluvení vešel do města. Brána se za ním zas zavřela. Všude přítomné bezdomovce a jejich mrtvoly Sark již nevnímal. Jeho kroky mířily k univerzitě. Byl u ní během chvilky. Brána do univerzity byla zavřená a Sark po tom zjištění na ni pořádně zabušil. Nikdo se neozýval. Sark poodstoupil od brány. Změřil ji pohledem a rozběhl se. Obrovský Sarkova postava narazila do mohutné brány. Při nárazů se ozvalo hlasité

zakřupání dřeva a lámání železa. Závora se přelomila. Pravé křídlo se i skusy zdi a Sarkem zřítilo do vnitra university. Sark ze sebe otřepal prach a pokračoval dál. Bez zaváháni prošel univerzitou jak předchozí den a ocitl se v místnosti, kde mluvil s Tandanaxem. Tandanax tam seděl na svém rudém křesle a strašně se šklebil.„Co tu pohledáváš. Úkol, který sem ti zadal, není ještě splněn.“ Zavrčel stařec. Sark na něj pobaveně podíval.„Seru ti na úkol. Mohl jsem Londanona zabít. Stačilo málo a skončil pod mým kladivem, ale to bych udělal chybu.“ Sark mluvil a díval se na onu starou vrásčitou postavičku, která se čím dál víc šklebila.„Hlupáku! Ty červe! Nemáš tušení s kým mluvíš. Já nejmocnějším žákem samotné bohyně, dokážu vše.“ Tandanax se zuřivě zvedl ze svého křesla.„Já mluvím se starým bláznem, který je slepý.“ Tandanax na Sarka vytřeštil oči.„Hloupý domýšlivý barbare zemřeš za svá slova.“ Výhrůžné slova byla vyslovena s nenávistí a mocí, že i Sark na chvíli ztratil svou jistotu, ale hned na to se hlasitě rozesmál. Starcův úšklebek se změnil na žabí úsměv. Zaútočil rychle. Blesk rozjasnil celou místnost a vyřítil se na Sarka. Ten jen nechal nastavené kladivo, které blesk spolklo. „Já nejsem tupý barbar mágu.“ Zasmál se Sark a prudce ukázal kladivem na útočníka. Z kladiva vyjel obrovský blesk, který vrazil do starce. Tandanax padl na kolena.„Nesmí z university odejít živí!“ zazněl strašlivý Tandaxův hlas. Sark se ostražitě rozhlédl kolem sebe, když se čtyři prazvláštní bojovníci snesly do čtyř rohů. V každém rohu na stropě byl dobře maskované otvory. Všichni bojovníci vypadali podobně. Jejich holé, černé psí hlavy hleděli bez bázně na mohutného obra. Lidské těla pokryté černou kůží chránily pouze bederní roušky. Kladivo bleskově udeřilo na nejbližšího psího válečníka. Bránící psí bojovník nastavil do rány svůj štít, který se pod ní zlomil zároveň s rukou, která jej držela. Rána jej odnesla na stěnu. Kosti nevydržely náraz. Bojovník se mrtvý sesunul k zemi. Sark hned na to musel uskakovat rychlému výpadu kopím. Kopí klouzalo v majitelových rukou a vylétávalo znovu a znovu do útoku. Sark po třetím úskoku ztratil trpělivost. Uskočil a zároveň levačkou chytl násadu kopí a škubl. Psí válečník jen zakňučel a letěl. Kopí se zabodlo do stěny, na kterou o chvíli narazila psí hlava, která se o ni rozbila jako meloun. Zbylí dva psí

válečníci si měřili Sarka pohledem. Jeden z nich třímal dva válečné kosáky a druhý měl dvoubřitou obouruční sekeru. Místností se ozvalo zavrčení a oba vyrazili. Sarkovu obranému mávnutí se oba vyhnuly. Psí válečník se srpy vyskočil do výše a snesl se přímo na Sarka. Sark uskočil do strany, ale ani to ho neuchránilo od zásahu jedním z kosáků do ramene. Hned na to mu nad hlavou zasvištěla čepel sekery, která minula jen díky mírnému přikrčení. Sarkovo kladivo vyletělo do protiútoku a udělilo menší ránu nepříteli se sekerou do břicha. Psí válečník ránu neustál. Z úst se mu vyhrnula krev. Kosák zasvištěl vzduchem a zabodl se Sarkovi do stehna, druhý kosák Sark se štěstím vykryl. Kladivo znovu vylétlo do útoku. Psí válečník odskočil před smrtící ránou. Po dopadu znovu vyrazil pomocí skluzu. Kosáky se zableskly ve světle svíčky a zamířili na citlivé partie. Sarkovi zapláli oči hrůzou. Přechytl kladivo a zarazil násadu před sebe do země. Hned na to oba kosáky narazily do násady. Psí válečník je neudržel. Sarkova noha uštědřila pohybujícímu nepříteli pořádný kopanec. Rána psího strážce nadzvedla. Zakňučel. Další kopanec do hlavy bojovníkovi zlomil vaz. Kladivo se znovu vzneslo do vzduchu, jen aby ušetřilo trápení posledního přeživšího psího válečníka. Sark se rozhlédl po místnosti, ale Tandanax tam již nebyl.„Stejnak se dočkáš ty komediante!“ Zařval a uháněl pryč z prokleté university. Nechtěl poznat další překvapení, které zde na něj číhala. Cestu již znal. Jeho kroky jej vedly chodbou ke schodům ze sklepení, ke kterým se dostal velmi rychle. Za shodami byla kruhová místnost, do které vběhl. Ohromen se v ní zastavil přímo uprostřed. Celý její obvod byl lemován sochami psích válečníku, kteří jen čekali na tento okamžik. Past scvakla. Všichni měli připraveny vrhací dýky, které s mistrovskou přesností mrštili po Sarkovi. Sarkovi stačil malý moment a věděl co dělat. Udeřil co nejrychleji a co nejprudčeji svým kladivem do podlahy. Celá místnost se otřásla. Stálý vánek kolem Sarka se v ten okamžik změnil na ohromnou vzdušnou vlnu, která se rozletěla na všechny strany. Vržené dýky síla větru obrátila na jejich vlastní majitele, které vlna mrštila na stěny. Místností se rozeznělo psí kňučení. Sark za zlomyslně zasmál a běžel dál. Bez dalších zábran se dostal až k východu, kde na něj čekala městská stráž. Sark již nedbal ničeho. Nezastavil se před narychlo vytvořenou stěnou ze štítů. Jeho kladivo zazpívalo svou válečnou píseň a střed strážných byl proražen.

Nezasažení strážní jen v šoku hleděli na mizící obrovy záda. Sark běžel neuvěřitelnou rychlostí. Jeho nohy jako by nadnášel sám vítr. Během chvilky zmizel v ulicích města.

Všechno se ponořilo do absolutní tmy. Jediné co bylo vidět bylo obrysy člověka uprostřed té temnoty. Hořel, ale plameny přezařovaly jeho strašlivé oči. Hluboké černé oči vyzařovaly nemilosrdnost, touhu po pomstě a zároveň lítost.

„Pane! Londanon…“ Tarak se zadrhl. Chyběla mu pravá ruka a jeho pravá strana tváře byla popálena. Tandanax se na něj podíval s opovržením. „Londanon jde do města. Chce to ukončit.“ Stařec se vymrštil ze svého křesla. Z úst se mu vydralo radostné zasyčení. „Víš to určitě?“ Vyjel mistr na svého učně. Tarak kývl hlavou. „Výborně shromáždi všechny a připravte na něj past. Dnes musí zemřít Londanon nebo ty Taraku.“ Starcova slova v Tarakově duši vyvolala zoufalost. „Teď již jdi a vykonej mé rozkazy.“

„Strašlivá noc.“ Londanon stál na hradbách. Pouští vanul silný vítr, který před sebou metal zrnka písku, která vytvářela strašlivé temné mraky, které se plazily po zemi. Celou krajinou se ozývaly krev tuhnoucí steny. Celé Černé Srdce se propadlo do temnot. „Příteli!“ Londanon nebyl sám, vedle něj stál druhý muž. „Hodlám se dnes dostat k mistrovi a budu potřebovat pomoc.“ „Jen málo toho pro tebe mohu udělat. Nanejvýš odlákat několik mágů.“ Přítel se podíval na muže vedle něho. „Promiň, ale pro tvůj zájem, je lepší, když se neprozradím.“„Jsem ti již mnoho vděčen a i tu nejmenší pomoc od tebe příjmu s vděkem.“ Strach lomcoval s Londanonovou duší. Tušil, že dnes se utká proti veškeré moci univerzity. Dnes znovu potká svého celoživotního nepřítele, proti kterému bojoval celý pobit na univerzitě.„Myslíš, že to dokážeš?“ V Přítelově hlasu byl náznak pochybností.„Nevím.“ Londanon zašeptal.„Věřím ti.“ Přítelův hlas, povzbudil Londanonovo srdce. „A co ona? Je v bezpečí? Jak se má?“ Vychrlil Londanon otázky. „Je u mě. Nic se jí nestalo, ale je stále v nebezpečí. Tandanax po ní stále pátrá.“ Londanon si odychl. Podíval se směrem k Příteli, ale ten tam již

nebyl. Byl opět sám. „Zemři!“ Zaječel mág a vyslal proud modré energie proti osamocenému. Londanon kouzlo odrazil a mávnutím ruky a dalším mávnutím způsobil útočníkův pád z hradeb. „Dost!“ Hlas přeřval skřeky pouštní bouře, proletěl ulicemi města jako hrozba. Londanonova tvář ztvrdla. Jeho oči vzplanuly. Jako stín seskočil z hradeb a vešel do prázdných ulic. Byl zahalen tmou, která se vznášela všude kolem něho. Jen co ušel několik metrů objevilo se za ním několik matných obrysů. Sledovali jej ze všech stran. Dopadla na něj síla jejich pohledů, jejich nenávist, závist a krutost. Londanon se zazubil a vyrazil. Obrysy se stále držely za ním. Temné uličky se začaly plnit hrůzostrašným šeptáním. Obrysy pronásledovatelů byly všude za ním, před ním, nad ním. Upínaly na něj svou pozornost a toužily po jeho krvi. Londanon běžel ulicemi města, kde se narodil. Písečné oblaky se proháněli tam, kde si jako dítě hrával. Probíhal kolem mu důkladně známých míst a kde teď na něj číhala smrt. Zvířata strachem zalézali do nejhlubších koutů svých úkrytů a na ulicích zatím probíhal hon. V Londanonově mysli se mu vybavovalo jen jediné místo, kde se chtěl bít. Místo kde ji poznal. Již se neohlížel. Počet pronásledovatelů za ním jej děsil a zároveň těšil. Konečně vyběhl na náměstí. Zastavil se až u kašny. Z náměstí vedli jen čtyři ulice a ze všech se teď valili pronásledovatelé. Obklíčili jej. Rozžhnuly pochodně a vytvořily kruh světla, zatím co Londanon zůstal v temnotě. Skoro celá síla univerzity teď stála proti němu. Některé tváře poznával. Všichni na něj upínaly své krvelačné pohledy, které v Londanonovi probouzely bestii.„Bratři! Jste připraveni zemřít pro universitu?“ Londanonův tichý hlas proletěl prostorem jako šíp. „To se mě tolik bojíte, že je vás tady tolik?“. „Co vám dala universita?“ Mlčeli. „Moc?“ Chvilka ticha se všude přítomní mágové báli zničit, protože za ní se skrývala smrt. Chcete moc? Tak hleďte!“ V Londanonově dlani se objevil malý plamínek. Mágové reagovali a z první řady se začali ozývat první magické formule. Ten malý temný prostor kolem Londanona úplně ztemněl, šlo jen vidět ten malý plamínek v jeho ruce. Londanon najednou celý vzplál. Plameny mu tancovaly po obou rukách, ramennou a hlavě. Děsivá a impozantní podívaná. Celé náměstí se ponořilo do absolutní tmy. Dokonce začalo i mrznout. Louče přestaly vydávat světlo, ale přitom stále hořely. Nedávali ani světlo ani teplo. Jediné co bylo vidět byly nádherné

plameny, které ovívali Londanona. Tyto plameny ovšem světlo nedávaly, ty je braly. Mnozí mágové přerušili své kouzla a z úžasem hleděli na plameny. Byli jako slepý. Jediný kdo viděl byl Londanon.„Moc!“ Londanonův hlas se změnil, celé náměstí se pod jeho sílou otřáslo. Zároveň na něj vzlétlo spousty smrtících kouzel, které však narazili do právě vytvořené ohnivé stěny. Stěna z plamenů vstoupala do výše. Po chvíle se tyčila nad celým náměstím, jako strašná předzvěst pohromy.„Smrt je blízko a já jsem její pán.“ Zeď povolila a plameny se zřítily na kruh nepřátel. Davem projely výkřiky zděšení a bolesti. Plameny se chopily davu. Jen ti nejmocnější se dokázali ubránit prvnímu útoku. Londanonův oheň byl jako živý a mnohdy si přímo hrál se svými oběti. Vytvářel různé vějíře, do kterých uvěznil nebohého mága a mučil jej. Jeho síla metala mrtvá těla na všechny strany. Po několika minutách ničení, plameny najednou zmizeli. Ze zástupu kolem něho zbyli jen jednotlivci. Londanon pohlédl na nejbližšího přeživšího. Jeho oči zaplály a ruka vyletěla v před a s ní se na oběť vyvalil proud nádherných plamenů, který jej spálil na troud. Londanon se otočil k dalšímu a nemilosrdně jej také usmrtil.„Londanone!“ Zakřičel mág. Londanon se na něj obrátil.„Draxi?“ Londanon si nebyl jist, kdo proti němu stojí.„Ano jsem to já.“ Draxovím celým tělem začala probíhat energie a pak z jeho rukou vyletěl proud blesků. Londanon zkřížil ruce před svým obličejem. Blesky narazili do neviditelného štítu, kterým se Londanon bránil. Drax nepřestával. Na náměstí doběhlo několik opožděných mágů v čele s Tarakem. Londanon si jich nevšiml. Jednali rychle a zkušeně. Spojili své síly a vyslali na Londanona vlnu síly. Londanon tento útok postřehl příliš pozdě. Nestihl nic udělat. Kouzlo jej smetlo. Temnota z náměstí zmizela. Chlad pominul. Taranova skupina se zasekla. Ohromeni se dívali na spoušť. Všude kolem leželi mrtvoly. Leželi tam studenti a lektoři vedle sebe, pozabíjení jako ovce. Mužové plní síly v obrovské převaze podlehli jedinému muži. Jeden z Tarakovi skupiny se však nezastavil, předběhl všechny a hledal Londanona. Nikde jej neviděl a on tam ani nebyl.

Londanon pomalu otevřel oči. Ležel přikrytý na slámě. Byl v jeskyni. Kousek od něho plápolal malý ohníček a vedle něj seděla obrovská

postava. Pokusil se vstát. Nepovedlo se mu to. Ruce a nohy ho slabostí neposlouchaly.„Odpočívej. Dnes v noci jsi už udělal velké dílo.“„Sarku co se stalo?“ Zeptal se po chvíli přemáhání.„Byl jsem skrytý ve městě, když jsi proběhl okolo mého úkrytu a za tebou tví pronásledovatelé. Nebylo těžké se dostat na to náměstí.“ Londanonovou tvář zachvátil smutek. „Zatím co jsi usilovně pracoval se ti dostala do zad skupina mágů, ty sis jich nevšiml, ale já ano.“ Londanon na něj pohlédl s překvapením.„Jak jsi mohl?“„Smetli tě. Nebýt toho, že jsem tě zachytil, roztříštil bys ses o zeď, ale i tak to byla impozantní podívaná.“„Jak jsi je mohl vidět?“ Sark se tvářil, že jeho otázku přeslechl a místo odpovědi mu do rukou strčil misku s polévkou. Londanon ji s vděčností přijal, ale jeho ruce při přebíráni polévky poklesly slabostí. Sark jednal rychle a zachránil polévku. Pomohl Londanonovi se posadit a začal jej krmit.„Bylo toho málo, ale doufám, že ti to pomůže.“ Odpovědí mu byl slabý Londanonův úsměv. Po jídle znovu upadl do spánku.

„Proč jsi sem přišel?“ Zeptal se nečekaně Londanon, když se po několika hodinách probudil.„Najít Černý Plamen, už jsem ti to řekl.“„Nač jej potřebuje tak mocný válečník jako ty?“ Sark se nad otázkou zamyslel.„Já jej nepotřebuji, ale tam odkud jsem přišel je válka. Trvá již tři sta let. Když porazíme jednoho nepřítele, hned se objeví druhý. Strach, hlad a nenávist vládnou lidským srdcím. Já jen hledám něco by tuto válku navždy ukončilo.“„Tady nenajdeš, to co by ukončilo válku, ale naopak spíš by ji to ještě víc rozdmýchalo. Černý Plamen má sílu jen ničit a ne zpravovat a léčit.“ Londanon pohlédl na Sarka a hledal v jeho tváři překvapení, ale to tam nenašel. „Odkud víš o Černém Plameni?“„Podařilo se nám ukořistit velmi starý spis. Byl velmi poškozen, ale i tak jsme z něho dostali informace, že Černý Plamen je třeba hledat v černém městě. Myslel jsem, že je to artefakt.„Magie v této oblasti je již desítky pokolení.“ Začal z nenadání

Londanon. „Před nějakou dobou se zde objevila bytost. Nechala si říkat bohyně a ta zde zavedla novou magii. Staří mágové se nové magii postavili, ale bohyně je smetla. Starou opravdovou magii vlastnilo vždy jen málo lidí a novou se mohl učit skoro každý. Stará magie měla spousty odvětví a mezi ně Černý Plamen patřil k těm nejsilnějším. Se starou magii se člověk musel narodit. Poslední muž, který vlastnil Černý Plamen se nakonec utkal s bohyní. O tom boji se lidé bojí mluvit ještě teď. Četl jsem, že mág padl a s ním byla nadobro poražena stará magie. Mág sice padl, ale bohyně se zalekla takové síly a utekla za moře. Jenže její temná magie tady zůstala.“ Londanon se zastavil. „Prosím tě podej mi něco k pití.“ Sark mu podal již skoro prázdný měch a Londanon jej vyprázdnil. Zamyslel se, kde skončil a pokračoval. „Starobylá magie je mnohem silnější, ale její moc má jen několik málo vyvolených. Já jsem jeden z nich. Já vlastním Černý Plamen. Pomocí něho jsem zabil svého mocného bratra. Pomocí něho jsem utekl s univerzity a pomocí něho jsem porazil skoro všechny mágy ve městě, ale ještě jeden mág si zaslouží poznat pravou moc.“„Chápu a s tímto ti mohu pomoci. Samozřejmě jestli pomoc mohu“ Pohledy obou mužů se střetly. „Teď odpočívej!“

Slunce nemilosrdně pálilo. K branám Černého Srdce se pomalu ploužila karavana. Vůdce karavany se u brány zastavil a podal strážcovi brány listiny. Strážce brány si začal podle nich kontrolovat náklad. Na konci karavany zahlédl dva starce. Mávnutím ruky si přivolal vůdce karavany, který mu řekl pár slov.„Vy dva stát. Kdo jste, odkud přicházíte a co zde chcete?“ Vykřikl na oba starce posléze. Starci byly oblečení do černých ošuntělých rouch. Oba ohnutí pod tíhou svých vaků a měch, se opírali o dva klacky.„Jsme poutníci, kterým nezbývá mnoho života, a kteří se jednou v životě chtěli podívat do Černého města. Přicházíme s Ikárie města tisíce hvězd. Chceme jen abys nás pustil a nechal se podívat na toto neuvěřitelné město.“ Strážce brány si je změřil pohledem a pak pokynul ať pokračují v cestě. Starci prošli bránou a ztratili se v první odbočce. V jednom klidném místě se zastavili. S úsměvem na sebe pohlédli a místo starců tam stál Sark a Londanon. „Iluzionista jsi vynikající.“ Pochválil Sark Londanona.„Iluze je jeden z oborů, o kterých na univerzitě nemají ani ponětí.

Zapadají do prastaré magie. Prastarou magii ovládá již jen několik málo zbylých jedinců, kteří jsou pronásledováni po celé poušti. Je tady pro člověka mích schopností mnoho překážek a nebezpečí.“„Já jsem zas přišel z jednoho z nejhorších míst co existují.“ Sarkovu tvář zahalil temný stín. „Pojďme!“ Oba se vydali k univerzitě.Před univerzitou pochodovalo několik čtyřčlenných hlídek a vchod byl strážen jedním dvanácti členným oddílem. „Použiješ znovu iluzi?“ Otočil se Sark na Londanona, který zakýval hlavou.„Nebude třeba. Znám tajný vchod.“ Londanon se ujal vedení a Sark šel za ním. Prošli několika zapadlými uličkami a ocitli se u university. Dostali se ke stěně budovy a skončili ve velkém keři, který rostl hned u university. Londanon se prodral keřem až ke stěně a tam se dotkl několika cihel. Hned poté se otevřeli tajné dveře a za nimi schody dolů.

„Londanone! Tušil jsem že přijdeš.“ Tandanaxův krákavý hlas se rozezněl jen co Londanon přešel přes práh. Seděl ve svém křesle v pokoji na vrcholu věže. Londanon se uklonil.„Zdravím tě mistře. Máš po mě nějaké přání?“„Už jsi toho pro mě udělal víc než dost. Zavraždil jsi mi většinu studentů a lektorů. Zbylo jen několik málo začínajících dětí. Udělal jsi ze mě hlupáka, když jsi přede mnou dokázal utajit svou obrovskou moc. Ještě teď mě trápí představa, že jsi byl v mích rukou. Mohl jsem tě kdykoli zabít. Jedna věc by mě ovšem zajímala. Jak jsi se sem dostal? Jak jsi po nocích utíkal? Jak jsi zachraňoval všechny zvířata a jak jsi zachránil jeho?“„Myslel jsem si, že už to víte.“„Nevěděl jsem to, jen tušil. Měl slabé podezření, které zastínila tvá hra na neschopného mága.“„To vám povědět mohu.“

Sark a Londanon procházeli temnými chodbami.„Jsme ve sklepeních. Je to také vězení. Když budeme opatrní, možná to přežijeme.“„Je to tady prolezlé těmi psími zrůdami?“ Zeptal se Sark.„To jsou jen otroci. V poušti jsou jich plné kmeny. Tady se pohybují mistrovy experimenty. Může tady být cokoli.“

Podzemí bylo odezděno černým kamenem. Zde ani rozvěšené louče neukazovali víc než černotu. Londanon i Sark však viděli. Jejich tiché kroky se donekonečna odráželi od stěn. Páchla zde smrt. Celé toto místo se na oba dobrodruhy zlobilo a proklínalo je. Oni beze strachu kráčeli tímto strašlivým prostředím. Procházeli místy plných vražd a násilí. Hloub z podzemí se začali ozývat matné sípání a skřeky bolesti. Sark jdoucí ve předu se najednou zastavil. Stály v uličce, která byla lemována menšími zamřížovanými výklenky, které sloužily jako vězení. Sark se díval na démonicky vypadajícího člověka, který se válel na zemi v jednom z výklenků. Ještě se hýbal. Několikrát silněji začichal a pak zvedl hlavu. Na oba se upřeli dvě nenávistné rudé oči.„Ty?“ Zrůda upřela pohled na Sarka. „Ne to není možné. O pádu největšího z mocných se mezi námi zpívá ještě do teď.“ Ubožák si začal něco mumlat pod nos. Mluvil neznámou řečí. Londanon jeho slovům nerozuměl, ale děkoval, že nemluvil nahlas. Jen ze z temného hlasu mu naskakovala husí kůže a projížděl ním chlad. „To by stačilo!“ Vyjel Sark na ubožáka a zároveň jednou rukou vytrhl mříže ze zdi.„Přece jenom jsi to ty.“ Znovu zahuhlala pod Sarkem sedící troska. „Prosím zabij mě! Pošli mě zpátky do Temna! Chci jít domů.“ Chladném hlasu zazněl náznak naděje na konec utrpení. Sark vytáhl meč a bodl. Nebožák zachroptěl a zemřel. Sark tam nad ním ještě chvíli stál. Z ničeho se obrátil a zamířil dál. Londanon ohromen sledoval mrtvolu, která se už začala rozpadat na prach. Londanon dohnal Sarka na křižovatce.„Kam teď?“ Rychle se ho zeptal.„Doprava!“ Sark kývl a zahnul doprava, ale tam se opět zastavil.„Ticho!“ Zavelel Sark, když se už Londanon chtěl zeptat, proč zase stojí. Stály před vchodem do místnosti. „Něco se mi tam nelíbí.“ Ukázal Sark do volného prostoru před nimi. Londanon se zahleděl do místnosti.„Mám to tam osvětlit?“ Zeptal se po chvíli marného čumění. Sark zavrtěl hlavou a vytasil meč. „Nejde tahle místnost obejít?“ Zeptal se pro jistotu.„Jde, ale je to vysoce dlouhá a nebezpečná obcházka.“ Místností proletělo zapištění a potvora velikosti psa vyskočila na Sarka. Sark útočníka srazil jednou ranou k zemi. Byl to obří pavouk. Menší úzké tělíčko nesly odporné dlouhé nohy. V místnosti se to začalo pohybovat.

„Zpátky!“ Zařval Sark. Londanon uhnul obrovi při ústupu a než se otočil vpustil do místnosti kužel ohně. Neúnosné nářek se vyhnul s úst zrůd. Jen co zmizel kužel ohně, pavouci se začali z místnosti hrnout v strašlivém počtu.„Kam?“ Zeptal se bezradně Sark svého společníka. „Jdi rovně!“ Ozvala hned na to odpověď. Pavouci se za nimi jen hemžili. Lezli po stěnách a po stropě. Sark se ujal vedení a běžel. Po několika záhybech se před ním rozprostřela křižovatka ve tvaru T. „Doprava!“ Zařval instinktivně Londanon. Sark na nic nečekal. V okamžiku byl za křižovatkou, kde srazil překvapeného psího vojáka, po kterém se záhy podupal Londanon. Psí voják se ani nestihl zvednou a už na něj zaútočili pavouci. Podzemím se roznesl smrtonosný jekot. Běželi dlouhou temnou chodbou, když se na jednom místě Londanon zastavil. Zatáhl za neviditelnou páku a za ním chodbu zablokovali mříže.j Oddychl si. Na mříž se přilepili první z pavoučí hordy. Londanon se vzpamatoval. Kam zmizel Sark blesklo mu hlavou. Podzemím se začal rozléhat válečný ryk. Londanon se chytil za hlavu a rychle se vydal za přítelem. Po chvilce cesty narazil na další křižovatku. Zvuky boje vycházeli ze všech stran. S nepříjemným pocitem v srdci se vydal doprava, cestou která vedla do university.

„Tajné dveře ve sklepeních. Jak jednoduché. Říkáš, že si stačilo přečíst jednu knihu v naší knihovně.“ Nesnesitelný Tandanaxův hlas nebyl k zastavení. „Víš co tvůj bratr studoval?“ Londanon kývl na souhlas. „Studoval Tajemství Černého Plamene a to měl Černý Plamen u sebe.“„Mistře! Dost! Moc mluvíte. Vypadá to, jako byste měl strach.“ Zarazil starce mladík.„Ne jen jsem si chtěl popovídat s bývalým žákem. Máš pravdu je na čase to ukončit.“Londanon pomocí několika gest zkoncentroval všechnu svou sílu a skončil s napřaženýma rukama proti svému soku.„Mrzí mě, že dnes zemře tak mocný muž.“ Zakrákal mistr.„Nikdy vás nic nemrzelo, pokud se to netýkalo vás.“ Reagoval Londanon. Tandanax pohlédl nenávistně na mladíka. Po starých prstech se začal prohánět světle modré plamínky. Londanonovi oči vzpláli. Světlo v místnosti se otřáslo a začalo se vytrácet. Nakonec byl jediný zdroj světla Tandanaxův modrý oheň. Londanon již na nic nečekal a

zaútočil. Z jeho dlaní vyjel proud plamene, který potopil místnost do tmy. Tandanax se zašklebil a vyslal svůj modrý oheň černému naproti. Oba plameny se střely. Londanon i Tandanax pod silou toho druhého udělali několik kroků zpět. Modrý a Černý plamen se předtláčely. S každým nárazem a s každým novým útokem s místností otřásali nepopsatelné zvuky. V místu střetu se míhali nejrůznější barvy. Tandanax osvětlen vlastním plamenem, hleděl na Londanona, který byl zahalen ve tmě. Jediné co bylo dobře vidět byly jeho oči. Zářily samotnou tmou. Londanon pozoroval stále se šklebícího starce, který nevypadal na tak velký problém, který představoval. Z obou protivníků začal pryštět pot a zatím Černý Plamen zápasil s plamenem modrým.„Modrý oheň dokáže vytvořit jen opravdový mistr, který je hoden božství. Možná jsi obdařen mocí dávno mrtvé magie, ale nade mnou nikdy nevyhraješ.“ Posmíval se Tandanax svému soupeři. Londanon mlčel. Potřeboval každý kousek energie, aby udržel strašlivou moc nepřítele. Věděl, že Tandanax má pravdu, že nemůže vyhrát. Teprve teď opravdu pocítil neuvěřitelnou sílu tohoto starce. Modrý plamen začal zatlačovat ten černý. Tmu začalo vytlačovat modré světlo. Londanon již slábl. Sebral všechnu sílu k poslednímu útoku. Tma opět zahalila místnost. Černý Plamen se začal probíjet vpřed. Tandanaxovi ruky se začali třást pod tvrdým náporem, ale jeho moc byla skoro nevyčerpatelná. Pak Černý Plamen zhasl. Tandanaxovi oči zapláli vítězstvím. Londanonovi ruky se rozletěli a on byl smeten modrým plamenem, který jej strhl na zeď. Náraz jej poslal do bezvědomí. Zatím co k Tandanaxovi se blížily čtyři malé mrazivé kuličky, které se ztratili v záplavě modrého světla. První narazila do starcova ramena. Ten absolutně nepřipraven poznal svou chybu. Druhá mu zasáhla ruce. Modrý plamen v ten okamžik zhasl. Třetí dopadla na břicho. Stařec zaječel bolestí. Místnost znovu projasnilo světlo olejových lamp pověšených na stropě. Poslední narazila do starcova šklebícího se obličeje a poslala jej k zemi. Tandanaxovo tělo dopadlo na zem, ale v tom starci ještě trocha života přece jenom zbyla.

Otevřeli se dveře. Londanon již nabral vědomí a teď hleděl na příchozího.„Příteli. Děkuji štěstěně. Co tě sem přivádí.“ Příchozí postava místo odpovědi se vrhla k tělu mistra.

„Ještě žije. Dorazím ho.“ Zazněl tvrdý hlas, který nečekal na Londanonův souhlas. Tandanax na něj vytřeštil oči.„Ty?“ Zašeptal Tandanax. Z Přítelových prstu vyletěl houf černého dýmu, který vjel do mistrovy hrudi. Mistr sebou párkrát škubl a zemřel.„Je mrtev.“ Konstatoval Londanon s úlevou. „Mrtev.“„Ano nejstarší a nejmocnější mág university je mrtev. Už neexistuje universita, ale ještě jsi tady ty.“ Londanonovi ztuhla krev v žilách.„Jak to myslíš.“ Jeho hlas byl slabý a bez moci.„Od začátku našeho přátelství jsem se s tebou bavil, jen díky tvé pověsti. Věřil jsem, že jsi mocný mág a ty jsi také byl. Pak jsem zjistil tvé tajemství. Nikomu sem je neřekl, protože jsem tušil, že mi budeš užitečný. Udělal jsem s tebe loutku. Po tobě jsem se totiž stal právě já hlavním mistrovým žákem. To já na tebe poštval většinu university. To já prozradil mistrovi tvůj plán odejít s university navždy. Nenávidím tě pro tvou moc, pro tvé štěstí a také pro ni. Vždy jsem po ní toužil, ale vybrala si tebe. Neuvěřitelné a pak jsi mi ji dal přímo pod nos. Staral jsem se o ni, ale nepřinutil jsem ji, aby na tebe zapomněla. Už od začátku jsem ti záviděl a bál jsem se tě, ale nastal čas zbavit se mého strachu. Je na čase na tebe zapomenout.“ Přítel se začal přesouvat k Londanonovi. Jak se přibližoval vytasil dýku. V jeho tváři se zobrazovalo šílenství. Napřáhl ji a kleknul vedle ohromeného člověka, který doufal v jeho přátelství. Bodl. Bez milosti. Londanon zasténal. Vytáhl dýku z rány a bodl znovu. Z Londanonových úst se vyhrnula krev. Bodal a nebyl k zastavení. Krev stříkala z nebohého těla a v Přítelově tváři se zobrazovala radost. Když bodl již po jedenácté dýka se zlomila a pak celá iluze pominula. Přítel klečel v místnosti sám a bodal do podlahy. Zařval zuřivostí.„Pojď jsem! Kde jsi? Proklínám tě!“ Londano zatím prchal po schodech. Hnal ho strach a láska. Seběhl všechny schody a poté se konečně dostal na ulici. Venku byla už tma. Všude kolem východu se váleli mrtvé těla strážců, nad kterýma se tyčila obrovská Sarkova postava. Londanon si Sarka ani nevšiml a zamířil do změti domků a uliček. Dům, který hledal našel, jak jen mohl nejrychleji. Zavřené vstupní dveře vyrazil. Vřítil se do jednoho z pokojů. Ležela tam a spala. Byla nádherná. Její hnědé vlasy byly rozhozeny po polštáři. Londanon padl k posteli a plakal. Byla na živu. Hluk a přítomnost mladíka dívku vzbudilo.„Londanone.“ Vykřikla, když jej spatřila a vrhla se mu kolem krku.

„Nemáme čas. Rychle si zabal pár věcí a vyrážíme pryč.“ Dívka na něj hleděla s překvapením. Taková slova nečekala, ale poslechla je. V okamžiku byla oblečená a připravená na cestu. Londanon ji chytil za ruku a v okamžiku byli před domem. Několik kroků je zaneslo k bráně.„Stát!“ Příkaz Londanona zastavil. Překvapila jej síla hlasu. Ze stínu se vynořila postava.„Příteli, na tebe jsem úplně zapomněl. Odpust mi to.“ Sark se šklebil od ucha k uchu.„Neomlouvej se. Rád sem tě poznal a přeji vám hodně štěstí. Tady máte tři ukořistěné velbloudy. Ten třetí nese zásoby vody a jídla.“ Sark podal otěže Londanonovi a sám sedl na čtvrtého velblouda.„Kde jsi sehnal tolik jídla a pití?“ Zeptal se z úžasem Londanon při pohledu na velblouda, nesoucího zásoby.„Ale znám tady jednu hospodu.“ Odvětil Sark s podivným úsměvem.„Jedeš s námi?“ „Ne.“ Zakroutil Sark hlavou. „Já jedu do války.“

RockerOzzy Osbourne seděl v zákulisí. Z povolených rtů mu vytékala slina.

Tupě civěl do zrcadla. Jeho fanoušek a zpěvák Jimi Deriks známí na hudební scéně spíše jako Démon na něho s lítostí hleděl. Slasch seděl v křesle v rohu a hlavu měl svěšenou do dlaní. Před půlhodinou típnul cigaretu a od té doby si nezapálil. Zázrak. Alice Cooper nervózně přecházel po místnosti sem a tam. ,,Blackmoor ani Coverdal tady ještě ani nejsou,‘‘ oznámil odkudsi člen ochranky. Jeho černé triko s nápisem SECURITI bylo zmáčené potem. Není divu, pomyslel si Jimi. Tolik hvězd za jednou oponou… ,,Skutečně to chceš udělat?‘‘ zeptal se Cooper Ozzyho už nejmíň po sté. Osbourne apaticky přikývl. ,,Proboha, dejte mu něco!‘‘ vyštěkl David Gilmour z pohovky na ,které se tísnil s Rogerem Watersem. Nehádali se. Další zázrak. Nějaký poslíček dal Osbourneovi něčeho napít. Po deseti minutách si utřel slinu z brady. ,,Musím,‘‘ řekl. ,,Nejsem troska co neudrží moč! Jsem Ozzy. Symbol melodického rocku. Musím!‘‘ ,,Hey stoopid,‘‘ povzdechl si Alice. ,,Dobrá. Kdy to chceš udělat?‘‘ Do místnosti vrazil Coverdal a Blackmoor mu byl v patách. ,,Lví hříva vždy pozdě,‘‘ okomentoval příchod Lída Whitesnakeů McCartney tiše opřený za Jimiho zády. David po něm vrhl nevrlý pohled a řekl: ,,Taylor

uvízl v zácpě. Měl by za chvíli dorazit. A Dickinson je za půl hodiny tady.‘‘ Robert Blant se vytrhl z chmurného zasnění když mu Khainasen podával list papíru. Blant vytáhl propisku s nápisem LED ZEPPELIN a podepsal se. Podal ho dál. Osbourne pil další dvoudecku svého životabudiče. ,,Proč jste nikomu z nás mistře nedovolil aby dělal předskokana?‘‘ zeptal se Jimi. ,,Chci aby to vypadalo jako obyčejný koncert. Poslední Ozzyho živák.‘‘ odpověděl Osbourne a pokusil se vstát. Svalil se s výkřikem zpět. Když James Hetfield přivedl Osbourneova osobního lékaře byl už skoro čas. Druzí předskokani dohráli za bouřlivého potlesku. Nějací Lordi. Jimi musel uznat že na nich něco je. Jakási syrově barbarská krása. Ale lidé hladověli po něčem jiném. Lidé chtěli Ozzyho. ,,Jak dlouho ho ty sračky udrží ,doktore?‘‘ zeptal se Cooper nedůvěřivě. ,,Asi dvě hodiny. Pak…‘‘ Všichni věděli. Doktor si připravil injekci. ,,Koňská dávka,‘‘ slyšel Deriks zabručet Blackmoora.

ROCK ROCK ROCKOzzy na to vlítnul. S uširvoucím ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ skočil.

Bubny zavířily. V letu roztáhl nohy a opět je dal k sobě. Dopadl mrštně jako kočka. ,,Welcome! I’m glad that you are in London. Because this is my last concert and this will a great show.‘‘ Začal NO MORE TEARS. Při písni pobíhal po podiu sem a tam. Byl opět v té své nejlepší formě. Objímal se s kytaristou a když mohl ukradl bubeníkovy paličku a bubnoval s ním. Asi v polovině zahrál několik skladeb od Black Sabathů. ,,And this…‘‘ chytil se za spodní čelist a táhl ji dolů. ,,Mr. Taylor!‘‘ dav rozdováděný skvělou muzikou ryčel smíchy.,,Jak na tom je?‘‘ zeptal se v zákulisí někdo nový. Jimi odtrhl oči od podia a zahleděl se do tváře nově příchozího. ,,Nečekal bych že přijdete,‘‘ řekl.,,Já taky ne,‘‘ odvětil Ronie James Dio a s pobavením sledoval jak Ozzy leze po kolenou a napodobuje jeho výšku a zpěv.Po hodině a půl nasadil Osbourne své pomalejší hity. Vesměs odezpíval to nejlepší z Best Balads. JUST WANT YOU ,GHOST BEHIND MY EYES ,TIME AFTER TIME a další. Dvě hodiny po začátku se Ozzy zapotácel. Teď ne, zhrozil se v duchu Jimi. Ještě neodezpíval Mamu. Symbol melodiky rocku už se ale skácel na kolena. Musím něco udělat! blesklo Démonovy hlavou. Vběhl na

podium a sebral mikrofon ,který mistr upustil. ,,Ladys and gentlemans. It’s over. But on the end we have a very great song. MAMA ,I‘M COMING HOME!‘‘ V tu samou chvíli kdy zazněli první bubny a kytara ,Osbourne zvedl hlavu. Natáhl k Jimimu ruku. Chtěl pomoct vstát. Když mu teď pomůžu jenom se odbelhá pryč, uvažoval chladně Dreiks. Vtisknul mu do dlaně mikrofon a rozhodně odkráčel zpět. Na první slova už byl Ozzy na nohou a zpíval. Ne obyčejně. Tak čisté výšky a hloubky ještě neměl. Celý sál ,všech sedmdesát tisíc lidí ztichlo a i ty největší a nejdrsnější rockeři tam sledovali jeviště skleněným pohledem.Na poslední tóny se mistr rozeběhl a skočil. Lidé vztáhli k ruce. Ozzy Osbourne dopadl a usmál se. Poprvé za několik let. Umřel s úsměvem na rtech a jeho bezvládné tělo se neslo po celém sále. Až po čtvrthodině zjistil že je rocker mrtvý. A to už byla místnost za podiem prázdná.

ROCK ROCK ROCKJimi Dreiks vstal z postele a nahý prošel celým domem. Svou pouť

zakončil v kuchyni. Na lednici byl přichyceny magnety ve tvaru písmen D-E-M-O-N. Otevřel ji a vytáhl krabici mléka. Dlouze se napil. Usmál se představě kdyby se někomu podařilo ho vyfotit ho. Jako by viděl ten titulek v levných bulvárních plátcích. Nejspíš by byl jako zajímavost někde na zadní straně ale přeci. DRSŇÁK PIJE MLÍČKO! Zasmál se. Co by na to řekli fanoušci? Pomyslel si. Pak si hořce uvědomil že už brzo žádné fanoušky mít nebude. Zavrtěl hlavou aby takovéhle myšlenky vyhnal z hlavy. Opět se napil a obrátil mysl k ložnici. Spala tam Kate. Její nahé tělo se lesklo měsíčním světle ,které pronikalo do ložnice otevřeným francouzským oknem vedoucím na terasu. Miloval ji a ona (aspoň doufal) milovala jeho. A to ho teď vyšlo hodně draze. Kate věděla co se stalo tam v zákulisí Osbourneova posledního koncertu. Jimi měl ve svém stole schovaný ten papír ,který zavazoval přítomné beatové hvězdy k tomu aby se postavili za Ozzyho věc kdyby se něco semlelo. On si to tak přál. Sice to bylo nezákonné ale tohle byl zcela výjimečný člověk a zcela výjimečný případ. A navíc se u Osbourne se taky tolerovala jeho závislost na kokainu a jiných tvrdých drogách. A protože tohle všechno jeho láska věděla ,viděla taky kam profesionální muzika dovedla jak Ozzyho ,Alice Coopera tak třeba Syda Barreta nechtěla aby to Jimi dělal dál. Veškeré přemlouvání a pokusy

nepomáhaly. Nechtěla riskovat aby ho to potkalo. A tady nastalo jedno z důležitých životních rozhodnutí. Hudba nebo Kate. Rozhodl se pro dívku. Ale bylo to těžké. Položil mléko na stůl a šel si zase lehnout. Měl chuť dokázat si že to rozhodnutí učinil správně.

ROCK ROCK ROCK,,Co ty tady?‘‘ zeptal se Mr. Crow ,basový kytarista Demonitů. Ladil

svůj nástroj a v pomalované tváři se mu zračil údiv. ,,Kate tě pustila alespoň na zahajovací živák nového zpěváka?‘‘ ,,Jo ,přesně. A jak se mu povede?‘‘odpověděl Jimi. Upřímně ho zajímalo jakou jeho následovník odvede práci.,,Je dobrej ale na tebe nemá Démone. Povede se mu to ale nemá takový vejšky. Uvidíš sám,‘‘ skončil rozhovor Crow. ,,Ostatní budou rádi až tě uvidí. Chybíš nám,‘‘Dreiks smutně přikývl a zamával ostatním. Nadšeně ho zdravili ale neměli čas se s ním vybavovat. Bloody Rawen ,bubeník vířil paličkami v rukou. Jeho rituál. Klávesista Dark Wolf si protahoval prsty a praskal s kloubama. Další zvyk. Druhý kytarista ,Green Goblin ,zvedal kytaru do výšky aby si dodal odvahy. Vždycky měl trému. Šli na jeviště. On zůstává zde. Úplně poslední se objevil nový zpěvák. Byl bledý a ruka s mikrofonem se mu třásla. Jimimu se chtělo smát když ho viděl. Pak si uvědomil že tohle individum ho nahrazuje a úsměv mu zamrzl na rtech. Bubeník se usadil ,kytaristé zaujali pozice. Klávesista položil na svůj nástroj ruce. Teď se měl přiřítit Démon. Místo toho se na jeviště vypotácel bledý ,nervózní muž ,který by možná mohl být parodie na Jimiho Dreikse. ,,Kolik je tady lidí?‘‘ zeptal se šeptem a se zakrytým mikrofonem. Rawen po něm vrhnul ten nejvražednější pohled ,,Dvacet thousnů. A jestli nezačneš to svoje hekání ,kterýmu říkáš zpěv ,tak tě do toho kotle hodím aby tě ukamenovali!‘‘ zavrčel. Chlap přikývl. Zvedl mikráč k ústům a otevřel je. Pak prudce zavrtěl hlavou ,upustil ho a utekl do zákulisí. Cestou ještě vrazil do Jimiho. Diváci to sledovali. A pak všechny oči davu i Demonitů spočinuli na Dreiksovi. Ten nejistě vstoupil na jeviště. I přes nepříliš povedený příchod nastal aplaus. Jako v transu sebral ze země mikrofon. Jeho mikrofon. V tu chvíli ještě nevěděl že antipěvec při svém útěku z podia vrazil ještě

do někoho. Ten někdo byla vysoká ,snědá ,krásná černovláska s blankytně modrýma očima. Kate.Mezitím Goblin kývl na Dreikse. Znamenalo to: tu nejznámější? Ale Jimi si stále nebyl jistý. Otočil se od publika zpět. Ve vchodu do zákulisí stála Kate. Podíval se jí do očí. Ty její ,nádherně modré ,se začali zalévat slzami. S prosebným výrazem zavrtěla hlavou. Dreiksovi proletěli hlavou tisíce myšlenek. Spatřil sám sebe do půl těla jak lítá po podiu. Viděl jak na něj Kate křičí aby toho nechal že dopadne zle. Viděl Alice Coopera jak vychází z vrat protialkoholické léčebny a myslí na nové album. Myslel na Lordi a jejich HARD ROCK HALELUJAAH! Myslel na Syda Barreta. Dodnes to jméno všem něco říká. Ač účinkoval jen několik málo let. Opět spatřil Ozzyho smrt. Ať už byl nebo nebyl troska, zemřel s úsměvem na rtech. Vzpomněl si na LAST GOOD BAY od Manowar. Ano ,tohle je poslední sbohem. Ne však hudbě ale lásce. Poslal jí vzdušný polibek. Otočil se k publiku. Cítil jak se ho zmocňuje ta euforie. To šílenství. To co je sladší než med a není možno ho vykoupit ani tisícem nocí s Kate. Jestli se s tím holka srovná nebo ne je vedlejší. Bylo to až brutálně prosté. Nic není tak složité a vážné aby to aspoň dvě hodiny nepočkalo. Hlavní je že má v ruce mikrofon a před sebou dvacet tisíc lidí.Opětoval Goblinovi kývnutí a s hromovým YEEEAAAAH! Začal koncert.

DestrienTrpaslíci běželi vpřed a dva Vybíječi v jejich čele. Kladivonoši jim

byli v patách a na závěr utíkali sekerníci a mechanici. Dohromady jich bylo něco přes dva tucty. Kladiva, sekery varhany a muškety se jim leskly ve svitu ostrého horského slunce. Mraziví vzduch pálil v plicích a jinovatka křupala běžícím trpaslíkům pod nohama. Lord Destrien a jeho družina se drželi několik kroků za svými menšími spojenci. Jejich delší nohy by za normálních okolností neměli problém být Starší rase v patách ale za těchto nepříznivých podmínek byli mnohem odolnější trpaslíci ve výhodě. Lidé i trpaslíci se hnali do kopce. Po prudké stráni vzhůru a pak měli v plánu vpadnout do orčího tábora. Ve dne.Rozum mu říkal že je to moudré. Zelené kůže se v noci cítili lépe. Lépe bojovali. Ale přesto měl

šlechtic pochybnosti. Takhle je nepřátelé uvidí už z dálky a budou mít čas se připravit. Alespoň do té míry v jaké je to v orčí armádě možné. Destrien na to chtěl upozornit ale vyčerpávající běh ledovým horským vzduchem mu v tom zabránil. A pak náhle stáli na vrcholu hřebenu. Lord se začal zhluboka vydýchávat. Podíval se dolů do tábora. Nejméně padesát… Spíše šedesát zelených kůží. Převážně orků ale tamhle šlechtic rozeznal goblina. Doufejme že zůstaneme nezpozorováni, pomyslel si Destrien. První z Vybíječů s oranžovými válečnými barvami na obličeji a se sekerami v rukou se otočil na skupinku odplivl si.,,Tyhle špíny znečistili posvátnou půdu kolem pevnosti Dahraka. Musí pykat!‘‘ odsekával válečník slova a přidal cosi jako slova povzbuzení v khormaru ,trpasličím hrdelním jazyce. Stejně tak to ovšem mohla být kletba, uvědomil si Destrien. Druhý Vybíječ s krvavě rudými vousy ,válečným pomalováním (ještě divočejším než měl jeho bratr) a s runovým kladivem jen zarytě mlčel. Nikdo z lidí ho neviděl za ty dva dny co s válečníky cestovali promluvit. Šlechtic v jedné knize četl že Vybíječi jsou bojovníci kteří se nějakým závažným způsobem provinili proti cti tak jak ji chápou jen příslušníci Starší rasy a musí zabít určitý počet zelených kůží aby se mohli vrátit domů. Pokud Vybíječ v boji zemřel tak mu bylo vše odpuštěno. Třeba se Gilbo ,tak ho ostatní oslovovali , stále stydí za svůj hřích. Destrien trpaslíkům nerozuměl a nevypadalo to že by jim někdy měl porozumět. A Vybíječum už vůbec ne. Odtrhl oči od členů vražedné sekty a znovu se podíval do tábora. Žádný rozruch. Stále ještě nebyla skupina spatřena. ,,Měli by jsme využít toho že o nás neví,‘‘ prohlásil. Ostatní se na něj podívali. Gilbo po něm vrhl neurčitý pohled. Ale ač v něm nebylo nic ,nebo možná právě proto přejel šlechtici po zádech mráz. První trolobijce pokýval potetovanou hlavou. A pak bez jediného slova vyrazil směrem k nepřátelům. Zbytek ho následoval.První polovinu svahu překonali lehkým klusem. V polovině se zastavili mechanici se svými varhany a mušketami. S nimi se zastavila i převážná část Destrienovi družiny. To byli ti kteří měli pistole nebo stejně jako trpasličtí technici muškety. Nikolas sám měl u pasu taky soubojovou pistoli ale byl mnohem lepším šermířem než střelcem. Pak se ozvali první výstřely soustředěny do jednoho místa nízké

palisády. To už začali jak orci tak goblini zmateně pobíhat po táboře a snažili se odhalit co je to za hluk. Při druhé salvě už jim nejspíš došlo že na ně někdo útočí protože se začali chápat zbraní a vyzývavě řvát. Nikolasovi stále ještě nedocházelo jak se dostanou za hradbu. I po druhé salvě totiž stále ,ač trochu pokřiveně ,palisáda držela. Najednou Gilbo rychlím sprintem předběhl ostatní a když už byl těsně u hradby vyskočil do vzduchu jak mu jen jeho malé nohy dovolovali a vší silou svých silných rukou a vší setrvačností kterou mu mohl let dát udeřil svým runovým kladivem do palisády. Ta se rozpadla a Vybíječ proletěl dovnitř. Jeho bratr ho následoval a v okamžiku byla v táboře celá malá armáda.Destrien vběhl jako předposlední. Za ním už byl jenom Tarner Krimm. Jeho nejlepší přítel a ten koho by si šlechtic vybral kdyby měl čelit přesile. Rozhlédl se a spatřil jak se z jedné uličky mezi jurtami ženou goblini. Gilbo jim skočil v ústrety a rozmáchl se. Jeden ze skrčků zabit. Trpaslík si udělal kolem sebe mácháním místo a jakoby mimoděk při tom zabil další dva. Stál v kruhu nepřátel a ten který se odvážil blíž byl smeten. Když už viděli že tyhle pokusy jsou marné snažili se stáhnout. Na každého si ovšem Gilbo dosáhl runovou hlavicí své zbraně. Destrien v něm náhle spatřil jistou pararelu mezi ním a Garem. To Garovi se přezdívalo Kladivo na skřety nebo Gar Kladivonoš. Náhle jakoby v ruce Vybíječ nedržel své runové kladivo ale Toth-Runen, Smrtící lesk. Garovo oboustranné válečné kladivo stvořené trpaslíky před úsvitem věků a Prvnímu Vládci darované trpasličím velkokrálem Haserem z Drukhu.Potom už měl Destrien na starosti závažnější věci. Ohnal se proti němu mohutný ork v rohaté přilbě a s masivními klemtáky. Byl nejméně o hlavu vyšší a to se ještě hrbil jak mají orci ve zvyku. Lord zablokoval silný úder těžké šavle svým jeden a půl ručním mečem. Ruka mu zabrněla od nárazu. Odstrčil soupeřovu zbraň a sám vyrazil do útoku. Sekl ze strany aby prořízl nepříteli břicho jenže ten mu čepel zarazil dřevěným ,ale tlustým štítem. Divoký válečník přešel do ofensivy a zasypával Destrien bezpočtem tvrdých ran. Útočník nezpomaloval ale šlechtici docházeli síly. Věděl že souboj musí skončit co nejdříve nebo ho prohraje a s tím i život. Bylo jasné že musí udělat něco nečekaného. Mysl mu pracovala na plné obrátky ale v hlavě měl vymeteno. Se vztekem na sebe i na toho proklatého zeleného bastarda ustupoval a

ustupoval. Pak náhle ucítil za svými zády palisádu a věděl že za chvíli zemře. Ork vycítil že vítězství je na dosah a děsivě se zašklebil.Destriena to udeřilo jako rána kladivem. Jsem geniální, pomyslel si. Odhodil doleva meč. Ork ,který očekával útok nastavil štít nalevo. Šlechtic se vrhl doprava a jen o vlásek se vyhnul masivní šavli která se zasekla do místa v hradbě kde před chvílí stál. Zelená bestie se pokusila zbraň osvobodit neboť se domnívala že je soupeř bezbranný. Nebyl. Ve chvíli kdy ork osvobodil svou zbraň měl už Destrien svoji soubojovou pistoli v ruce. Vystřelil a z takové vzdálenosti nemohl minout. Kulka prolétla orkovi okem a zaryla se hluboko do mozku. Zelená kůže se však nehodlal vzdát. Tělo nejspíš ještě nezaregistrovalo že by mělo umřít a pokračovalo v útoku. Zahnutá zubatá čepel zasvištěla vzduchem a rozřízla Lordovi koženou zbroj. Prošla lněnou košilí a škrtla i o holou kůži. Soupeř udělal ještě několik potácivých kroků a pak s těžkým zaduněním dopadl na zmrzlou zem. Destrien se rozhlédl si po bojišti aby zjistil jak se vede ostatním druhům ve zbrani. Tarner právě vrážel svůj ostrý tesák jednomu z orků do břicha. Destrien si s nesmyslným zadostiučiněním všiml že ten jeho byl větší. Gilbo stál na hromadě skřetích mrtvol a stále se nacházeli noví a noví blázni kteří se mu pokusili postavit. Dokonce už se vypořádal se dvěma orky. Druhý Vybíječ si prosekával cestu táborem. Goblin, ork nebo stan. Vše co se sním a jeho sekerami setkalo padalo. Za jeho zády už ležel tucet mrtvol. Každý z ostatních trpaslíků už také zabil aspoň jednoho nepřítele. Vypadalo to že rychlí a nečekaný úder pomohl a Starší rasa už srovnala počet zelených kůží na svůj počet.,,Formují se!‘‘ varoval ostatní jeden ze sekerníků.Destrien se podíval směrem kterým válečník ukazoval. Měl pravdu. Na druhém konci tábora se shromažďovalo větší množství zelených kůží. Od tamtud se ozývalo nenávistné ječení goblinů a vzteklý řev orků. Bylo jasné že se ty bestie chystají k odvetnému útoku. Trpaslíci jim ve svém hrdelním jazyce odpovídali kletbami a odvážnými prohlášeními. Tarner se postavil vedle svého pána a přítele. Ve tváři se mu zračili pochyby a Destrien s ním souhlasil. Orci je početně převyšovali (vypadalo to že se šlechtic ve svých výpočtech v opojení z vítězství ,zmýlil) a navíc vypadali že chtějí provést svou pomstu důkladně. Do jejich čela se postavil obrovský ork. Byl ještě větší a mohutnější než ten kterého Lord zabil. Jeho postoj vyjadřoval o naprosté sebedůvěře ale

také o hněvu. O tak silném hněvu že byl skoro a cítit na tu dálku. Destrien si pomyslel že až dojde k boji ,že se mu raději vyhne. Spatřil jak Gilbo upřeně hledí na náčelníka (nikdo jiný to být nemohl) a jeho obličeje který byl až dosud zkřiven v nenávistné grimase se uvolnil a dostal nádech očekávání. Ústa mu hrála do brutálního šklebu. Podobně se tvářil i druhý Vybíječ. Zdálo se nad slunce jasnější že to je přesně ten tvor ,kterého chtěli zabít a získat čest a slávu.,,Já si beru náčelníka a ty si vezmi jeho poskoky,‘‘ prohlásil ten s oranžovými barvami. Gilbo přikývl a podíval se na dva nohsledy kteří se objevili vůdci po boku. Vypadali že s nimi bude víc práce než se samotným náčelníkem. Trpaslíci byli připraveni vrhnout se na své odvěké nepřátele se zuřivostí a nenávistí kterou odedávna k zeleným kůžím chovali a zelené kůže byly připraveny vrhnout se na ně s nenávistí kterou chovali ke všem živím tvorům. A dva lidé si připadali jakoby se ocitli mezi kladivem a kovadlinou. Naštěstí však, pomyslel si Destrien ,jsme součástí toho kladiva.Nepřátelé se vrhli na sebe. Trpaslíci se hnali přes tábor a křičeli:,,Uruk mortari! Uruk grobi!‘‘ Zatímco zelené kůže vyráželi pouze neartikulovaný řev. A pak do sebe dvě malé ale smrtelně nebezpečné armády s mohutným třeskem narazily. Destrien klasicky utíkal jako poslední s Tarnerem po boku. V běhu ze sebe strhl plášť a odhodil ho na zmrzlou zem. Kožená zbroj mu musela stačit. Tmavomodrý samet ,který dostal při pobytu u dvora mu nyní byl naprosto k ničemu. Tvrdá realita, ne šlechtická iluze světa. A on se světu postaví! Sekl po blízkém goblinovi. Jediným silným úderem mu usekl hlavu. Byl to dobrý přesný sek. A navíc v sobě měl jak sílu šlechticových rukou tak setrvačnost běhu. Další skřet. Tentokrát však musel Lord z počátku zůstat v defensivě. Skrček kolem něj poskakoval a sekal do něj svou zubatou šavlí ze všech možných i nemožných úhlů. Destrien o krok odstoupil a zasáhl soupeře ve vzduchu. Uťal mu nohu a jeho zbroj byla náhle od tmavě zelené až černé krve. Goblin dopadl na zem a s nervy drásajícím kvílením se sunul pryč. Destrien mu naprosto chladnokrevně přišlápl zbývající nohu a vrazil mu svůj meč mezi lopatky.Dva a přibývali další. Po chvíli měl šlechtic na svědomí sedm skřetů. Rozhlédl se. Viděl jak Gilbo plynulým ale drtivým úderem rozdrtil jednomu z náčelníkových strážných lebku a ránu druhého nepřítele vykryl toporem svého kladiva aniž by se otočil. Jeho bratr v sektě

zabijáků zápolil s náčelníkem. Vybíječ udeřil jednou ze svých seker do orkova štítu. Druhou zastavil ránu od svého protivníka. Náčelníkova sekera s dlouhým toporem vypadala těžce. Destrien si uvědomil jakou musí trpaslík vládnout silou. Boj pokračoval. Ohromný ork vydal vzteklý řev a několikrát bouchl ostřím své sekery do velkého štítu. Vybíječ si položil čepel na čepel a trhnul až mu ze seker vylétli jiskry. U obou soupeřů to měl být zastrašující tah ale ani na jednoho to efekt nemělo. Oranžový obličej,jak si ho Destrien pro sebe nazval, se znovu ohnal po náčelníkovy. Ten vyrazil letící sekeru z dráhy tou svojí. Vyměnili si sérii rychle po sobě jdoucích úderů. Šlechtic zjistil že on se nemůže ani Vybíječi ani orkovi jak v rychlosti tak v síle rovnat. Zelená kůže sekla přímo a vypadalo to že Oranžový obličej nezareaguje dost rychle. Na poslední chvíli však zkřížil obě své sekery a zastavil tak jistou smrt. Vlastně to byl dobrý tah, protože trpaslík opět trhl sekerami a oddělil tak břit orkovy sekery od topora. Vybíječ chtěl své výhody využít a sekl. Zasekl jednu svou zbraň hluboko do nepřítelova štítu. Už ji však nedokázal vytrhnout a ork který ještě nebyl bezbranný se ohnal zespoda štítem. Oranžový obličej ji schytal do spodní čelisti. Člověku by taková rána zlomila vaz. Trpaslík však jen o pár kroků odstoupil, zavrtěl hlavou a vyplivl směs krve slin a úlomku zubů. Divoce se zašklebil a zařval tak hrůzostrašně že se mohl rovnat s náčelníkem. Znovu se vrhl do boje. Destrien inspirován úspěchem obou Vybíječů ,kteří zápolili s nepřáteli vyšším než on sám (a trpaslíci byly jemu po břicho) zaútočil na orka. Ten se právě skláněl nad mrtvolou jednoho z kladivonošů. Destrien mu chtěl sekem zlomit páteř ale nepřítel reagoval rychle. Uhnul a šlechtic zasáhl pouze rameno levé ruky. Přetnul několik svalů takže soupeři částečně vyřadil druhou šavli z boje. Ork vztekle zařval a udeřil vší silou do šlechtice. Ten to částečně vykryl ale zubaté ostří mu škrtlo o zbroj. To zranění na hrudi bylo rozhodně těžší. Destrien přešel do protiútoku a zkoušel na orka různé finty a pasti které mu byly vtloukány do hlavy v hodinách šermu. Osmička a úder na krk. Tohle zelená kůže neznala. Ork uhnul ale čepel jeden-a-půl-ručáku ho škrábla. Ork vztekle vrčel. Pokusil se o protiúder ale šlechtic paríroval. Nikolas se cítil jakoby se posunul o další úroveň boje dál. Byl chladný jakoby nešlo o nic víc než porazit dalšího drzého floutka a rádoby duelanta na universitě v Drickheimu. Lord se usmál tak že vzduch kolem byl proti tomu úsměvu hřejivý.

Nepřítel byl jeho. Respota a bod. Zelená kůže se s bodnou ranou v srdci ve smrtelné piruetě odporoučela k zemi. Pak Destrien zaslechl hrozivý smích hlubokého chraplavého hlasu. Otočil se a spatřil jak Gilbo stojí nad dvěmi mrtvými těly obrovitých orků. Jeden z nich měl puklou lebku a horní část obličeje a temeno mu chybělo. Druhý měl rozmlácený hrudník na krvavou kaši. O pár metrů dál stál náčelník a jediná zbraň co měl byly jeho obrovské tlapy které on sám nejspíš považoval za ruce a (Destrien kdysi četl že to orci v krajních případech dělají) jeho masivní klemtáky. Rozmlácený štít ležel o kus dál i s ještě jednou přeseknutým toporem veliké sekery. Vše nasvědčovalo tomu že poražený náčelník hledal pomoc u svých nohsledů jenže ti padli o chvíli před tím Gilbovou rukou. Všude už bylo dobojováno a ty zelené kůže které se snažili utéct byly zastřeleny trpasličími mechaniky kteří mezitím obklíčili tábor. Kdesi nad těmi jatky zakrákal krkavec připravený vrhnout se na mrtvoly jen co se dav rozejde. Náčelník orků byl obklíčen. Vrhal po trpaslících zuřivé pohledy. Dravec v kleci, pomyslel si Destrien. Vůdce o několik kroků odstoupil aby se nedostal Oranžovému obličeji pod ruku. Jenže si neuvědomil že za ním číhá další a možná ještě smrtelnější síla. Gilbo vyskočil do vzduchu a jednou ranou to divadlo ukončil. Oranžový obličej si odplivl na jeho mrtvolu. ,,Příště jsem na řadě já,‘‘ oznámil prostě. Gilbo kývl.Trpaslíci začali pálit stany a bourat palisádu. Destrien se vydal táborem zachránit svůj tmavomodrý ,sametový ,dvořanský plášť. V půli cesty do něčeho kopl. To něco zakvičelo. Šlechtic ,který si myslel že je to goblin se napřáhl k udělení milosti. Jenže to nebyl goblin. Byl to Tarner Krimm a ruka v zápěstí mu chyběla!* * *,,Přežije to? Přežije to?!‘‘ dorážel na trpasličího felčara dobrou půlhodinu Destrien. Nedostalo se mu odpovědi. Trpaslík si ho vůbec nevšímal. Jen jednou po něm vrhl otrávený pohled jako by ho šlechtic rušil při hře v kostky. Tarner po celou dobu skučel a snažil se uchopit si zdravou rukou pahýl. Felčar mu ji ale přivázal k lůžku. Krimm se zmítal v agonii a jeho kvílení se Destrienovi zakusovalo do mysli jako orčí šavle do štítu. Do lékařského stanu vstoupil Oranžový obličej. ,,On nemluví po vašem,‘‘prohlásil když viděl jak se Lord domáhá odpovědi.

,,Vy nemluvíte reikspel?‘‘zeptal se přihlouple Destrien a obrátil se na lékaře. Ten na něho vyplivl cosi v khormaru. Nejspíš příkaz k mlčenlivosti. A to se potvrdilo. ,,Říká že máte být tiše. Váš přítel potřebuje klid.‘‘ vysvětlil Oranžový obličej. Pak se podíval Destrienovi do očí. ,,Ale nejsem tu kvůli němu. Jsem tu kvůli vám. Následujte mě ,prosím, do velitelského stanu.‘‘ Otočil se a odkráčel. Byl si jistý že je mu šlechtic v patách. Lord nechtěl svého přítele opustit ale rozum mu říkal že mu zde nepomůže. Vydal se za Vybíječem až se oba dostali do největšího stanu v táboře ,který se podařil trpaslíkům za několik hodin postavit. A bylo jasné že kdyby ho chtěl někdo dobýt tak by měl více problémů než s dobýváním tábořiště zelených kůží. Vešli dovnitř.Bylo tu šero. Nad kulatým stolem se houpala jediná krystalová lampa. Tak zvané věčné světlo. Na stole byly položeny cínové talíře a na nich zbytky kostí nejspíše nějakého selete. Destrien si uvědomil že od rána kdy bitva proběhla nic nejedl. Zakručelo mu v žaludku a jeden z trpaslíků (nejspíše mechanik) se posměšně ušklíbl. Starší rasa má mnohem dokonalejší sluch než lidé, uvědomil si šlechtic. Ale to tomu šedivému páprdovi nedávalo právo pošklebovat se mu. Viděl jak má trpaslík ve vousech mastnotu. Zatvářil se vzdorně. On, Tarner, Gilbo, Oranžový obličej a řada dalších bojovala a krvácela tam dole v táboře a co on? Tenhle šedivec dřepěl na kopci střílel z muškety. A ani to nedokázal pořádně. Všichni lidé ,a někteří trpasličí mechanici, zemřeli když se zelené kůže pokoušeli utéct. Nikolas je neznal. Byli to týden najmutí průvodci ale želel jich. A co Tarner? Jeho přítel tam umírá, je bez ruky a starý, líný dědek si tady hoví a žere prase! Zmocnil se ho spravedlivý vztek.Naštěstí ho však dokázal zvládnout. Zuby měl silně stisknuté, polykal nadávky a aby se cítil lépe, házel po mechanikovi pohrdavé pohledy. Trochu to pomohl. Vybíječ ,který sem Nikolase dovedl se usadil taktéž. Seděl tu i jeho bratr z Gorgarova kultu. Gilbova tvář byla bez výrazu a emocí jako vždy s výjimkou boje. Jeho runové kladivo stálo opřené o jeho židli. Dále tu byl i velitel sekerníků a kladivonošů. Lord se dovtípil že starý trpaslík bude něco jako vedoucí v kultu mechaniků. ,,Mladý Destrien. Víte proč jste zde?‘‘ zeptal se velitel kladivonošů a tázavě zdvihl huňaté obočí. Ten jen zavrtěl hlavou. Bylo to podivné. Uctivé chování starého

bojovníka. ,Prosím‘ Oranžového obličeje. A šlechtic si nemohl pomoct ale vůbec se mu to nelíbilo.,,Vy víte proč jsme zde jako skupina že?‘‘ zkusil to válečník trochu jinak když viděl že tentokrát se mu dostalo souhlasu v podobě kývnutí pokračoval:,,Máme za úkol vyčistit oblast kolem pevnosti Dahraka před invazí trpaslíků. Bude to velkolepé tažení. Ve všech kronikách (lidských i trpasličích) bude zaneseno jako Velké tažení.‘‘ prohlásil a vypadalo to že poslední dvě věty říkal spíše pro sebe než pro kohokoliv jiného.,,Ale dříve než vyšleme svá vojska… Je tady něco co musíme vyřídit. Zelené kůže které ovládají tuto mohutnou pevnost ,mají něco co jim dává sílu a odhodlání. Modlu, boha, démona. Nevíme.‘‘ Navázal hlavní sekerník chraplavým hlasem.,,A dokud nebude to něco zničeno, není možné vyhrát.‘‘ dokončil onen mechanik.Destrien se vyděsil. ,,A co po mě tedy chcete? Mám sám zabít orčího boha? Vlastně to by bylo moc jednoduché ,že? Musím se prosekat do trpasličího města, které je drženo orky. Sám pozabíjím nějakou tu stovku nebo radši tisícovku zelených kůží a to ani nepočítám ta kvanta goblinů a skřetů. Takový skrčci nestojí za řeč ,co? A potom sám prolezu celé povrchové město Dahraka a až budu hotov tak ještě tisíckrát větší bludiště podzemních hal a chodeb. Času dost. A nakonec se sám postavím zelenému démonovy který už po stovky let sbírá sílu. Mimochodem ten démon nebude silnější než obyčejný ork, ne? Protože abyste věděli tak jedna taková bestie mě dnes ráno málem zabila. A druhá zmrzačila mého kamaráda. A abych nezapomněl nemám nasbírat tam dole nějaké houby? Slyšel jsem že jsou tam dole jedlé.‘‘ To celé ze sebe šlechtic doslova vychrlil. Celá frustrace z toho jak Tarner umírá ,z toho že nezabil víc zelených kůží, z toho že on hladoví zatímco přestárlý mechanik si cpe břicho pečení si vykřičel na ty nejlepší válečníky v táboře. Kupodivu však zůstali trpaslíci klidní. Gilbovi zůstával stále ten samí výraz. Oranžový obličej kýval hlavou a váleční velitelé se na sebe dívali. Mechanik ohrnoval rty. Nakonec řekl: ,,Existuje proroctví které jasně ukazuje že vy jste pro tenhle úkol vhodný. Dále váš přítel půjde s vámi. A Gilbo též. A bohužel jsou do proroctví zahrnuti i elfové. Ohnivé projevy plné sarkasmu nejsou nutné.‘‘Destrien zavrtěl hlavou a sklonil ji. Po pár sekundách se zhluboka

nadechl a vzhlédl.,,Co když odmítnu?‘‘ zeptal se ač věděl co přijde. Na Drickské universitě se naučil dost aby věděl na co jsou trpaslíci háklivý. ,,Jste vázán přísahou ,která byla zanesena do knih při vzniku vaší říše. Král Haser s Garem ji ztvrdili. A pokud přesto odmítneš budeš brán jako křivopřísežník a budeš zabit.‘‘

JEDEN ,KDO PÁNEM TOHO DRUHÉHO JEST. TEN DRUHÝ ZAS OCELOVÝ SPÁR MÍSTO RUKY MÁ. TEN TŘETÍ SE PODOBÁ BOHU TĚCH DVOU. DALŠÍ ŠPIČATÝMA UŠIMA OBDAŘEN JEST A JE PŘESNÝ JAKO KOVÁŘ TRPASLIČÍ. TEN POSLEDNÍ AČ SE STEJNÝ S PŘEDPOSLEDNÍM MŮŽE ZDÁT, NIČIVĚJŠÍ SILOU ON VLÁDNE.

Novoroční Ray Rozhrnutí : Tento příběh je o nezměrném potomku potomků těch

z příběhů dřívějších, dávno zapomenutých v propadlišti kaváren. Je právě 19:42, 2.1.2005 v předaleké budoucnosti, kde parta androidů právě oživila vetchou ruku stařeny z prvního dílu Tetris Trilogy.

Historické prameny uvádějí přesně to, co zpívá nejmenovaná rocková skupina o Jančddieho denním almanachu. Je to celé jen trochu na pěknou hlavu.

V knize se píše doslovně(kromě jiných nesmyslů):“Jdeš-li za úplňku 31.12.2004 do lesa, tam kde stromy na vlky vyjí, vykopej truhlici, ukrytou pod nejhlasitějším stromem lesa. Proužky v ní odpočívající vytrhni z klidu, smíchej s DNA Joshe l´Bienx(v roce 2005 snad již běžně k dostání) a v hermeticky uzavřené místnosti(aby se čistá energie nedostala mimo kavárnu), za zvuku Zero vytvaruj do podoby ruky.

Ruka takto oživená v sobě drží tajemství mimořádně mocného lektvaru, po kterém se bez pomocí drog lze dostat i mimo definiční obor dosud přístupných levelů Tetris“. 

Die Suppe: Androidi shromáždili vše potřebné, co vetchá ruka dokázala svým vetchým konáním sepsat na pergamen. Čekajíc co bude dál. Sledovali drobné chvění slepého konce ruky.Záškuby postupně sílily, ruka se vznášela v trhlinách prostoru, které se zvětšovaly s frekvencí záškubů.

Postupně dorůstala, až před logicky uvažujícími androidy nacházela se levitujíc již kompletní škubající se stařena.Obrovskými ústy vtáhla všechny ingredience.

Androidi nebyli schopni odolat té podívané, která se naskýtá maximálně 4 roky denně a podvědomě se smířili se svou destrukcí.

Byli vtaženi do nirvány barev a zvuků.Všichni se smáli při pocitu souznění se stařenou, která v tuto chvíli zasahovala celou místnost. Byli vtaženi a pak už byla jen tma! 

V první otvírací den kavárny v novém roce, kdy konečně přišel barman a rozsvítil, stála uprostřed místnosti ještě horká miska plná knedlíčkové polévky.

Barman se sklonil a v tu chvíli se nejspíš v reakci na světlo začala pohybovat. Vřela. Hladina začala stoupat, když náhle z misky vyskočil charismatický mladík.

Doskočil na zem, uklonil se a pravil směrem k vyděšenému barmanovi:“To jsem rád, že už je den, který je level?, jsem Ray Nok“. 

Coffee & Bananas: Dlouhé hodiny seděli Ray a Barman na baru, pili kávu a řešili barmanův problém s dovozem banánů z Cuby. Vzhledem k dlouhotrvající Rayovo absenci na tomto světě tento zdánlivě banální problém nebyl sto pochopit.

Ray svými dotazy pomalu začal odbočovat od barmanova problému a ptal se na opravdu (podle něj) zajímavé věci, např.: „proč je to okno na chodbu? ...“

Barman byl rád že alespoň někdo na nový rok sedí v kavárně a s obrovskou ochotou a pohostinností věnoval se podivnému příteli.

Mimochodem, ani jeden z nich netušil, že za zcela obyčejným květináčem se zcela obyčejnou květinou skryt jest neobyčejný posluchač. Avšak tato kubánská můra, která obývala poslední transport banánů, který se barmanovi povedl, omámená kouřem z kvalitních kubánských doutníků stejně nerozumí ani slovo. 

Barman našel během dne v Rayovi skutečně dobrého přítele a poskytl mu v kavárně zázemí.

Ray si zde asi po měsíci začal uvědomovat: „co tady *** dělám?“.V té době již silně závislý na kávě nebyl schopen opustit své

zaměstnání a tak se jeho pátrání po svém dětství zvrhlo pouze na laciné pasivní filozofické rozpravy na úrovni

Ray vs. příchozí kofeinoví hosté kavárny.

Tyto rozhovory ho naštěstí nezaneprazdňovaly natolik, aby ve svém volném čase nezvládl po nocích tajně korespondenčně získat červený diplom na právnické fakultě.

… navzdory všemu svému vzteku jsem dosud jen právník v kleci …… despite all my rage i’m still just a lawyer in cage …… trotz allem meinem Wut bin ich bisher nur Jurist im Käfig …… назло всё моему гнев состою до сих пор лишь юрист в клетка …… centre-insubordination á mon acharnement je suis d'á présent seulement

homme de loi d' voűter …… malgrado a tutti miei arrabbiatura sono sinora ove giuris del gabbia …… a despecho todo mi cócora soy aún nada más que jurista en gayola … Stejně jsem nikdy nepřišel na to, jak to zařídit, abych nebyl tak

zpropadeně dobrej: A to ve všem na co si vzpomenu. T++ je nový, dimenzionálně založený programovací jazyk, jenž byl

vytvořen průkopníkem a vizionářem v oblasti IT, phDr. Ray Nokem kolem roku 2006. T++ nelze využít pro běžné aplikace, což z něj dělá, hlavně díky nepochopitelnosti běžné syntaxe jazyk nepřístupný 99,999999999999999999% programátorům světa. Zbývajících 0,1*10-99 světové programátorské elity, která ovládá T++ tvoří kromě Ray Noka již tak nepochopena a dnes dožívající rodina l´Bienx´s , spolu s několika chovanci psychiatrických léčeben, kteří tvrdí, že se do našeho světa dostali pomocí rozšířených knihoven T++ a dovedností hackovat běh času.

// můžete si o tom myslet co chcete,ale my víme své.Rayovo zdrojové kódy jsou již několik let předmětem bádání vědecké

špičky celého světa.Pro názornost uvádíme jednoduchý příklad: pamatujete ještě na můru

z předešlé kapitoly? Pokud používáte rozšířený balík Visual T++ a Butterfly Plug-in, jste na nejlepší cestě pochopit všechny záludnosti Rayovo jazyka.

Tato můra je kompletně vytvořena jako 4 dimenzionální objekt, který je implementován a zároveň interpretován tímto světem. Z toho se dá snadno odvodit, první ze zásad jazyka T++. A to: nelze vytvářet nové struktury, lze pouze upravovat ty stávající. To sice omezuje programátory vyvíjet nové živočišné druhy, ale právě chovanci léčeben jsou důkazem( i když jim to nikdo nevěří), že tato bariéra již byla

pokořena a po světě koluje crack, který je mimochodem připisován samotnému tvůrci, jenž dovede vylepšit dosavadní vlastnosti kódu.

Ale to je ještě vzdálená budoucnost. Vůbec nic se nezměnilo:Díky komerčnímu neůspěcho T++® zůstal

Ray nohama na zemi a s tím i v kavárenské činnosti. Stále si lidé chodili pro právnické rady, ale jeho noční činnost se značně změnila. Díky abnormální hladině kofeinu, značně přesahující maximální hodnotu v lidském těle, kterou neustále doplňoval prvotřídní kávou již neznal potřebu spánku. Po zavírací době nyní seděl ve tmavé podkrovním bytě osvětlen jen jasem monitoru. Jeho obří projekt, na němž roky pracoval a o němž věděl, že ho nikdy nedokončí se mu nakonec stal osudným.

Ray svou genialitu začínal špatně snášet a myšlenkami byl stále hlouběji ve svých funkcích. Moc dobře věděl, že na tomto místě poznal již vše podstatné a proto se rozhodl přepsat svůj vlastní program.

Rozhodujícího rána si po dlouhé noci uvědomil, při vypínání monitoru, když zahlédl svůj odraz v té šedé mrtvé ploše, že tento krok je mu důvěrně znám. Jakoby ho dělal dříve již milionkrát. Definitivně přestal s lahodným kofeinem.

Když se lidé začali shánět po svém oblíbenci a právnickém poradci, barman se šel podívat do Rayovy pracovny. Našel jen bezvládné tělo, spící u pracovního stolu. Barman věděl , že to tak muselo skončit. Bylo mu jasné, že Ray usnul na vždy a vrátil se tam odkud přišel. Kavárna se vrátila do svých starých kolejí, jen v rohu na dvoře se objevil opravdu nádherný banánovník, doslova posetý lahodnými, na jazyku se rozplývajícími banány.

Po zprvu udivujících reakcí na stále čerstvé banány v kavárně lidé rychle na Raye zapomněli, jen barman znal původ lahodné delikatesy. Byl to jediný Rayův dokončený projekt v T++, jako poděkování barmanovi za jeho laskavost.

NářekV jedné staré zapadlé uličce u "staré hospody" bydlel starý pán tak

okolo pětapadesáti až šedsáti let. Povídalo se o něm, že je to člověk s nevyzpytatelnou povahou a prazvláštními manýry.V úterý dopoledne k němu zašel pan Bořek, popřát mu hodně zdraví a spokojenosti do dalších let, protože měl mít pozítří narozeniny.

Několikrát u něho byl a stále ho nemohl zastihnout doma. Pro pana Bořka to nebylo tak namáhavé, protože bydlel v protější ulici.Schylovalo se k večeru a panu Bořkovi to začínalo být divné, že se pořád nevrací, poněvadž bylo ojedinělé, aby tento podivín byl tak dlouho z domu. No nic, co mohl dělat. Řekl si, že mu popřeje zítra.. Asi v půl jedenácté to panu Bořkovi nedalo, navlékl si svůj starý hnědý kabát, co dostal loni od své sestry k vánocům, natáhl galoše a šel zjistit, jestli už je starý Hereba doma. Přišel k jeho dveřím a zazvonil, ale nic, pekelné ticho. Zazvonil tedy trpělivě po druhé a asi po deseti vteřinách zaslechl takový jakoby nářek, ten však příliš dlouho netrval. Byl slyšet tak slabě a záhadně, že pan Bořek začal pochybovat o tom, jestli je všechno v úplném pořádku. Dlouho zvonil, protože byl přesvědčen, že když tam křičela nějaká osoba, tak tam také samosebou musí být a tím pádem i pan Hereba. Pan Bořek začínal být nervoznía začal lomcovat s klikou, ale k ničemu to nevedlo, tak toho nechal. Pak se rozhodl, že probudí sousedy a o všem jim podrobně povypráví. Ti ochotně vstali, rychle vyběhli ze svých domů a pospíchali s ním k domu pana Hereby. Celá akce ale dopadla, tak jak zřejmě všichni očekávali, všechno bylo marné, po celém širém okolí se rozléhalo hrobové ticho, až na sem tam hlasitě nadechující se sousedy. Všichni se panu Bořkovi po pár minutách hloupého bdění na jednom místě snažili namluvit, že se mu nejspíš něco zdálo, ať si jde lehnout, že je přepracovaný. Tohle ale moc nerad slyšel, věděl totiž moc dobře, co se dělo, halucinacemi nikdy netrpěl. Stále si vedl svou, že si je jist tím podivným náříkáním nějaké osoby nebo dítěte či co. Vedly se ještě asi hodinu dlouhé diskuze před nahlížejícím domem pana Hereby, až pan Bořek trpce připustil, že je dnes trochu nenaložený a že se mohl splést. Omluvil se sousedům, popřál jim dobrou noc a sám se taky vrátil do domu s jediným rozumným závěrem...Další den brzy ráno, jak to měl pan Bořek ve zvyku koukat se na oblohu, jak to vypadá s počasím, si všiml sličné listonošky, která nesla noviny s městským názvem "Z Čista Jasna" panu Herebovi a co nevidí. Mladá žena zazvonila, v tu chvíli panu Bořkovi uteklo mléko na plotně. V mžiku ho sundal a znovu se podíval k Herebům a listonoška nikde. Že by to s ním tak rychle vyřídila a nebo, že by nečekala ani pět vteřin, jestli jí otevře a hned šla dál? Pan Bořek nestačí vycházet z údivu. Dlouho mu to nedalo a za chvíli šel opět k onomu domu zazvonit, po

chvíli čekání znovu slyší nepopsatelný a vzdálený nářek, ale zase jenom mžik a dál už jen mrtvolné ticho. Na Tváři se panu Bořkovi úplně dělaly rysy naprostého nechápání a šoku. To sténání je snad nějaká reakce na něco, paranoidní představy se honily v jeho trénované hlavě. Teď už ale neváhá a kráčí na četnickou stanici a tam jim vše poví, popisuje jim všechny okolnosti...Zanedlouho pan Bořek se třemi četníky zvoní u starého Hereby. Zvoní asi po páté, a když nenastává žádná známka jakékoli reakce, začnou tedy četníci páčit dveře. Jde to ztěžka, však nakonec to přece jen otevřou. První do prostorného, starobyle zařízeného bytu vejdou tři muži v uniformě a za nimi jde nenápadně celý v očekávání i pan Bořek. Všichni se ale kousek ode dveří zastaví. Každého z nich dočista udiví, jak je dům v parádním stavu, jak je zachovalý a opečovávaný, čistý a uklizený. Procházejí tedy celým bytem, ale nic podezřelého nevidí. Koukají i do sklepení, kde nacházejí jen regály s kvalitními nedotčenými lahvemi vína. Na půdě prohledali každičkou krabici a kouty. Nenašli však nic než liduprázdno... Není se v celku ani čemu divit. Pan Hereba si vždy na celkový lad potrpěl. "Ano, bylo to zajímavé, že jste tu slyšel jakýsi nářek, ale jak si to vsvětlujete, vždyť po ničem nekalém zde není ani stopy." Odvětil jeden z četníků. "Pravda, ale copak jsem blázen, vždyť jsem to, jak se to říká, na vlastní uši slyšel!" Četník Rubáš říká: "Ale pane, to jste...." A najednou kdosi vešel do domu: "A jejé! Proboha co děláte v mém domě, já si budu stěžovat, můj barák není veřejné muzeum sakra! Co jsem udělal, že jste ke mně násilím ke mně vtrhli?!" Řval pan Hereba nepříčetně. "Pane Herebo, nechte si to vysvětlit." Řekl vylekaný četník Rubáš. "Co? No, to bych prosil, jinak mě nic nezastaví, abych šel udělat to, co chci od té doby, co jsem vás tu načapal!" Pan Bořek jenom udiveně přihlížel. Vysvětlovali mu, že je tu určité podezření a že se z jeho domu prý ozývalo něco nevysvětlitelného, něco jako lidský nářek, či snad volání o pomoc. "Tak dost!!!" Zařval pan Hereba. "Tohle přesahuje všechny meze, co si o sobě myslíte, máte snad nějaké důkazy? Pojďte mi prohledat celý můj dům a jestli něco najdete, tak se mile rád nechám zavřít! Jenže to se vám asi nepoštěstí!" Promlouval sklesle pan Hereba, byl z toho vážně hodně na nervy. Teď Četník Rubáš zareagoval, dalo by se říct, že až trapně: "My jsme to tak nemysleli," omlouval se za všechny. Jelikož průzkum byl už proveden, tak jim pan Hereba po tom všem ještě nabídl zelený čaj z vlastní výroby, ale četníci odmítli,

spěchali totiž do práce a pan Bořek na to jen nevrle pozdravil a odešel. Hereba teď sám ve svém bytě stál a koukal zamyšleně na dveře...Když pan Bořek vsunul klíčky do zámku, uvědomil si, že neudělal to, o co mu původně šlo a kvůli čemu se tohle všechno stalo... Zapomněl mu popřát. Udělal tedy otočku a šel zpátky, kde před chvílí ještě byl. Místo zvonění teď raději zvolil možnost zaklepat. Kdesi z hloubi bytu se ozval Herebův hlas: "Jo, už na tebe čekám, vydrž." Když to slyšel, odskočil údivem od dveří, jak vůbec nechápal, co na něj volá. Dveře se otevřely. Pan Bořek okamžitě vyjel: "Vy na mě čekáte??" Hereba chvíli mlčel: "...Ne!... Co tu ještě děláte?" Soused teda hodně koukal: "No.. no.. Několik dnů tu už na vás zvoním, ale pořád jste nebyl doma nebo co, chtěl, no já jsem vám chtěl jen popřát, aby se vám dařilo a byl jste spokojený, když budete mít ty narozeniny..." Vysunul ze sebe. "Aha, děkuju." Odvětil chladně o půl hlavy vyšší Hereba. "Tak potřebujete ještě něco?" Bořek chtěl odpovědět, že už teda půjde, že má taky ještě nějakou práci, ale něco viděl... Kdesi vzadu v bytě, snad na parapetu nebo kde něco viděl... Dovtípil se k závěru že.. to je krvavý flek. "Tak co je??" Zeptal se postávajícího souseda. Ale pan Bořek to udělal chytře, otázal se, jestli by přece nemohl jít na chvíli dál, že by si o všem pořádně promluvili, a že by popřípadně ochutnal ten jeho čaj. Hereba tedy souhlasil. Oba vstoupili dále do bytu, jeho majitel zabočil do kuchyně a řekl Bořkovi, ať si hezky sedne na gauč a na nic nesahá. Zmizel poté z dohledu... Pan Bořek se tedy rozhlížel po tom místě, kde spatřil tu skvrnu, ale nikde jí nemohl najít, ale pak jí spatřil! Tohle nebyla žádná další halucinace! Došlo mu tedy, že nic z toho nebyla halucinace! Přistoupil blíže, ano, byla to jasná krev a soudě podle její podoby byla poměrně čerstvá. Nevěděl teď honem, co má dělat, kéž by tak někde poblíž byli četníci, nahlédl z okna, ale tam byly jen stromy a zničené lavičky. Pohlédl znovu na ten flek, oči pak přesunul, kam ho jen napadlo, díval se všude a pořád, chtěl něco objevit! Zkusil se ohnout a.. Pod gaučem byla semišová krabička. Ještě se zdvihl, aby se přesvědčil, zda je čistý vzduch. Nikde nikdo, tak se opět přikrčil, potichu vysunul krabičku z pod gauče. Chvíli váhal... Kapka potu mu stekla na víko, která se pak rozvětvila do stran. Má jí otevřít nebo nemá, ale už neměl moc času, rozhodl se to udělat, i když tam nemuselo být nic ohromného, mohl tam mít třeba jen bibli nebo fotky, ale každopádně to asi neměl dělat...

Setřel si pot z čela, podrbal se na koleni a začal pouzdro otevírat. Měl co dělat, aby nezaječel! Upadl dozadu a praštil se do hlavy, ale rychle vstal a koukal na obsah této krabičky! Pan Bořek lapal po dechu a zároveň hleděl na bledou dlaň, samotnou a useknutou dlaň nějaké osoby!! Na ukazováčku měla diamantovou brož.. A teď si také uvědomil, že stejnou brož měla jeho manželka. Docházelo mu už, proč se nevrátila už nikdy domů, když šla z restaurace, ve které byla se svými kolegyněmi. Necítil ani příliš velkou lítost, protože byl spíše ponořen ve zmatku a pekelném hněvu. Pod pohovkou bylo spoustu dalších krabiček! Bořek dal ránu do zdi a začal vzlykat, rozhlédl se a začal běžet ke dveřím, kde ho zastavil neznámý muž, který ho zastavil ránou tyčí do hlavy... Pan Bořek teď už nepociťoval a nevnímal nic než jen pomalu se vytrácející temnotu, a pak už vůbec nic...

Probudil se asi za půl hodiny přivázaný na kuchyňské lince a po úplném probrání viděl toho muže, co ho srazil, když chtěl utéct, jak něco dělá u stolu. Přišel k Bořkovi Hereba a v ruce držel velikou a ostrou dýku. Taky docela starobylého vzhledu. "Pane Bořku, myslel jsem, že když se tak dlouho a dobře známe, tak jsem myslel, že si věříme a nebudem si dělat naschvály." Byla z jeho hlasu cítit ironie. Pan Bořek zakřičel: "Zničil jsi mi rodinu, ty hajzle!!!" A plivnul mu do obličeje. "Jsi jeden z mála neznámých masových vrahů a užíváš si to co?!!" Hereba si šel opláchnout obličej. "Ale no tak, to by přece nebyl život, kdyby ho nenaplňovalo neustále překvapení, to byste jako bývalý psycholog měl vědět ne?" Pan Bořek se snažil vytrhnout se z těch zlověstných pout, ale marně. Začal řvát o pomoc a pak se k němu ten člověk, kterého pan Bořek považoval za zcela jiného, sehnul a praví: "Přestaň tu dělat skandály nebo ti proříznu tepny." Pan Bořek měl teď docela chuť umřít, ale né stoprocentní, radši by přece jen zvolil možnost, aby se mohl odtud ve zdraví dostat a svého "přítele" nadobro proklínat. "Chceš vědět, co to tu tak kvílelo?" Zeptal se ten druhý muž, Herebův pekelný společník a ani nečekal na odpověď a hodil na Bořka tělo mrtvé kočky. Bořek zaječel, cítil se zmučeně a zoufale, chtěl, aby to z něj sundali, ale nedával to najevo. Pak řekl: "Jak dlouho už tohleto děláš?" Tohle ale řekl velice utrápně. "To ti tak budu řikat, inu je to moje douholetá vášeň, to ti musí stačit."Vtom někdo vyrazil dveře! Do kuchyně vběhli dva četníci, mezi kterými

byl i Rubáš. Zařval zmateně: "Ani se nehněte a dejte ruce za hlavu!" Hereba popadl sekeru a hodil jí po četníkovi, tomu to useklo hlavu, však četník Rubáš vzápětí vystřelil ze své pistole a trefil Herebu do břicha! Svalil se na zem a plaval za nedlouho v krvi. Druhý neznámý chlápek se vzdal a byl zatčen. Rubáš pak rozvázal pana Bořka a vyprovodil ho před hrůzný dům. Všechny důkazy byly kvůli novinám zlikvidovány.

Pan Bořek několik následujících dnů jen proseděl v křesle a koukal do prázdna a přemýšlel, jestli má jeho život vůbec cenu, ale nikdy se o nic nepokusil. Jednoho dne zvedl sluchátko, vytočil číslo policejní stanice. "Halo? Kdo je tam? Co potřebujete?" Bořek chvíli mlčel a pak řekl: "Já bych... já bych potřeboval, nechci být na to sám, chtěl bych nějakou dobrou duši..." Po ukončení rozhovoru se oblékl, vyšel z bytu a kráčel po cestičce zapadané podzimním listím směrem k místnímu kočičímu útulku...

10 dkg magieAmatheonské ulice jsou dlouhé a spletité. Někdy jimi procházíte

nekonečné hodiny, jindy vás na začátku cesty nenadále zastaví slepá ulička – v takovém případě je nejlepší se otočit a hezky rychle zmizet. A pokud na druhém konci číhá stejné překvapení, raději počkejte další týden, než se město zase promění. Někdy i déle...Kráčíte-li s mapou v ruce rozlehlým komplexem amatheonského labyrintu, kde dům chudáka stojí vedle domu boháče a plánek města vám radí zahnout doleva, abyste se dostali k vyhlášenému hostinci, kde se podávají ty nejlepší pokrmy a lahůdky, na jaké si jen dokážete vzpomenout, je lepší nejdříve najít toho podvodníka, který vám mapu prodal a zavolat na něj městskou stráž. Než ho najdou, musíte si počkat dva, tři měsíce. Někdy i déle...V Amatheonu totiž žádné mapy města nejsou. A koneckonců ani vyhlášené hostince.Jeden den se město zlatem skví, druhý zase v bahně utápí... Jinými slovy, dnes už nenajdete cestu do toho pajzlu, kde vás včera hostinský s úspěchem obral o celoživotní úspory. Má to svoje výhody, ale pro vás určitě ne. Vaším jediným štěstím je, že Amatheon leží tak daleko – až na nejjižnějším výběžku Syderie, hned vedle Kyrgylské pouště. Má to svoje výhody a tentokrát snad hrají i pro vás.

Říká se, že se poušť kdysi začala rozpínat od neznámých jižních zemí a postupovala stále na sever, dokud se jednoho dne nezastavila a na tom místě vybudovali první syderští obyvatelé Amatheon. Omyl. Poušť se zastavila před Amatheonem.

* * *

„Vedle mýho baráku nikdy! Přestěhuj si to o dvě ulice dál, ale už to sem netahej!“„Ale no tak, Erfi,“ snažil se kouzelník Aubron přesvědčit svého Sarkanďanského soka. A jako vždy, nezdálo se, že s valným úspěchem.„Aubrone, ty všiváku! Taková pitomost může napadnout jenom tebe! Kdo to kdy slyšel – rozcestník v Amatheonu? Pomát ses?“ Erfishard byl statný muž zavalité postavy s černou Sarkandskou pletí a cizokrajným přízvukem, řádně zpeprněným amatheonským nářečím. V posledních několika dnech si ve svém postavení dost dobře polepšil, neboť se jeho dům proměnil v nádherný výstavní palác a vytlačil všechny ostatní v ulici na zbývajících několik metrů, čímž zároveň získal majiteli řadu nových nepřátel. Mluvit o „majitelích“ se možná zdá v Amatheonu krapet podivné, ale všechna čest tamním stavbám – je to tak.„Ale jen si představ, že všechny cesty teď povedou k tobě!“ pokoušel se Aubron snad už po tisící. Pyšně poplácal rozcestník po dřevěné tyči a když si všiml, že se na jeho dílo chystá Erfishard znovu zaútočit, obětavě ho bránil vlastním tělem. „Jen se podívej; Hostinec na severozápad, nevěstinec na jih, sídlo městské stráže o padesát metrů vedle...“„Jo? A co s tím budu dělat až bude hostinec na jihu a nevěstinec na severozápadě?“„Všechno jsem to domyslel! No tak, Erfi, mysli na budoucnost města. Tenhle dokonalý mechanismus – vyvinutý náhodou mým mozkem – se bude sám měnit a otáčet podle toho, kde se bude příslušné místo právě nacházet. Opatřil jsem totiž všechno geniálním kouzlem, které zaručí, že tu bude ten rozcestník stát navěky věků...“„A O TOM PRÁVĚ MLUVÍM!“ Erfishard se rozlítil téměř k nepříčetnosti. „Proč zrovna před MÝM barákem??“Aubron se na chvíli zamyslel. „Abych ti udělal radost?“Erfishard vypadal, že co chvíli vybuchne. Rudý vzteky odmrštil Aubrona od rozcestníku, popadl svýma mohutnýma rukama dřevěnou

tyč zaraženou do země a škubl.V té chvíli se stalo něco velmi podivného. Rozcestník se zohnul, – nevymýšlím si, dřevo se skutečně prohnulo bez jediného zaskřípění! – cedule na jeho vrchu se napřáhly a začaly Erfisharda fackovat hlava nehlava. Muž nebyl schopný ze sebe vydat jediné slovo. Vše, co se vydralo z jeho hrdla, připomínalo jen jakési: „Ááá-a-a-a-a-a-a.“ To jak se cedule nemilosrdně vrhaly po jeho tvářích.Aubron se na výjev před sebou díval poněkud rozpačitě. Nakonec si ale řekl, že je čas co nejrychleji odsud zmizet. A to doslova.

„Jo, kouzla,“ pravil starý kovář, který celou scénu bedlivě pozoroval z bezpečí svého zápraží. Zapálil si fajfku a bezvýrazným pohledem sledoval zuřivé počínání vydrážděného rozcestníku. „Už to není to, co to bývalo...“

* * *

Aubron kráčel ulicí a pod paží nesl dlouhý klacek, který byl příliš těžký na to, aby mohl jakkoli koordinovat jeho pohyb. Výsledkem bylo, že se klacek neovladatelně komíhal ze strany na stranu a nutil tak lidi kolem obcházet kouzelníka dlouhým obloukem. Popravdě vzato i bez tohoto nezvyklého předmětu měli lidé zvláštní zvyk se Aubronovi v ulicích vyhýbat, ačkoli vůbec nechápal proč.Aubron byl obyčejný kouzelník s trochu delším nosem a ostrou bradou, ale jiné závažnější vady na kráse neměl (až na značně proplešatělé vlasy a modrou koláčovitou skvrnu na tváři pod levým okem, pocházející z dávného pokusu, který měl zjistit, jestli lidé nepocházejí z žab). Nosil dlouhý volný hábit, – pracovní uniformu ve svém řemesle – jež byl vždy řádně načichlý a zplstnatělý, tak jak to tradice určovala. Ve svých četných vnitřních kapsách nosil vždy předměty nutné pro obchod, který jej také živil. Našly se tam nějaké klasické amulety, gryfí peří, výtažek z veryaly, falešná dračí krev, úlomek meče, který tutově sťal dávného krále Erwyona a podobné další nesmysly. Aubron sám jich pár nosil kolem krku – byl to totiž zaručený reklamní tah, jak přesvědčit zákazníky o funkčnosti daných předmětů. Bohužel, od té nešťastné nehody s žábami už obchody nešly tak jako předtím. Čert ví, proč...Jak už tu bylo zmíněno, amatheonské uličky jsou velmi náladové a škodolibé. Kdyby se aspoň měnily podle určitých zásad a v pravidelných

intervalech, nebylo by tak těžké zmapovat jejich chování. Jenže v jejich zvyku bylo měnit se v naprosto nepředložených chvílích bez jakéhokoli rozumného důvodu. To právě zjistil Aubron na vlastní kůži, když šel po ztemnělé cestě do své pracovny, aby zahájil konstrukci dalšího rozcestníku, když vtom...„Ááoiuňjéénééé!“Jeho noha nenašla při dalším kroku pevnou půdu pod nohama a čaroděj se s hrůzyplným výkřikem zřítil do díry pod sebou.Křach!Následný zvuk byl vyvolán dopadem, který v Aubronově fantazii způsoboval několikačetné zlomeniny nohou a rukou. Kouzelník se pokusil pootočit.Křach! Lup!Aubron zaúpěl. Jeho tělo plakalo při každém pohybu, kterým se došourával do poněkud polámaného sedu. Při dalším pohledu pod sebe se jeho tvář zkřivila zmatenými pocity – jednak se mu ulevilo, že děsivé zvuky, které se ozývaly při jeho dopadu nebyly způsobeny lámáním končetin, zadruhé se mu však chtělo řvát bolestí nad ztrátou klacku, jež právě ležel rozlámán v několika kusech pod ním.Kouzelník vztáhl ruce v dramatickém gestu k nebi. „Proč já?“ křičel plačtivě. „Proč zrovna já?“Nahoře nastala rozpačitá odmlka. „Hm... no, já nevím...“Aubron vyvalil oči. „Tys ke mně promluvil! Věděl jsem, že mi odpovíš! Ó!“„Ty jo... Tohle fakt není žádnej podfukář...“„No jasně, věděl, že seš tu, aniž by se na tebe podíval!“Aubron s afektovaným výrazem vzhlédl. „Ó velký Artriy! Ty jsi...!“ nedořekl. Překvapeně těkal očima po dvou hlavách sklánějících se nad jeho dírou.„Ne, velký kouzelníku! My věříme tvým slovům!“ spustil rychle jeden z nich. Měl krátké tmavé vlasy a křivý obličej – nic z toho neprozrazovalo co je zač.„Nemusíš se dovolávat Stvořitele, ó mocný!“ řekl druhý, o něco mladší.Aubron ještě sekundu zmateně civěl z díry. Potom však náhle změnil svou masku a nahodil tajemný výraz, který se snažil předstírat jeho nadřazenost nad červi jako jsou ti, co na něj shlíží. „Čeho si žádáte?“ otázal se s pompou. „Což nevidíte, že na vás nemám čas?“

Oba dva na sebe nejistě pohlédli.„Inu, velký čaroději...“„Kouzelník, velký kouzelník,“ opravil je Aubron rychle.„... tedy kouzelníku,“ pokračoval tmavovlasý, „my víme, jak bezvýznamní se zdáme v tvé blízkosti... ale náš pán nás pověřil úkolem najít povolaného a mocného čaro... kouzelníka, který by mu pomohl v jeho útrapách. Za přiměřenou odměnu samozřejmě,“ dodal rychle.Aubron dělal, že přemýšlí. „Dobrá,“ řekl nakonec. „Možná, že se v mém nabitém programu trocha času najde. Musím však zjistit, jestli jsou vaše úmysly čisté. Pokud mě dokážete dostat odtud bez použití magie, shledám vás pravdomluvnými a vyslechnu si prosbu vašeho pána.“Oba muži na sebe rozpačitě pohlédli. Polkli a natáhli ruce pod sebe.„Au! Dávej pozor! Ničíš můj hábit! Pomalu, pomalu! Au! Au, au, au!“Aubron těžce dopadl na kamennou dlažbu. S ublíženým výrazem sčítal v duchu svá zranění a tázal se boha, proč zrovna on musí podstupovat takovou torturu.„Mistře kouzelníku?“ oslovil ho tmavovlasý zachránce opatrně.Aubron ze sebe přehnaně opatrně sestřelil smítko prachu a narovnal se do impozantní pózy, kterou považoval za velmi působivou a dramatickou. Když však zjistil, že oběma mužům sahá sotva po hrudník, ramena mu trochu poklesla.„Eh, mistře... Vyslyšíš tedy naši žádost?“ zkoušel tmavovlasý dál své štěstí.Aubron ledabyle pohodil rukou. „Nu dobrá. Vaše úmysly se zdají býti čisté. Řekněte mi tedy, kdo je váš pán.“Oba muži na sebe opět rozpačitě pohlédli. Bylo zvláštní vidět ty dvě hory, které měly svaly snad i na svalech, jak na sebe poulí očka jako topená štěňata.„No, víte, mistře kouzelníku... to bude možná ten problém...“ začal jeden nesměle.Druhý se poškrábal na bradě a bylo na něm znát, jak usilovně přemýšlí. „On totiž – náš pán – nám nakázal, abychom sehnali kouzelníka, kterej bude tutově povolanej a schopnej vyplnit jeho přání, aniž by – teda jako ten kouzelník – znal jeho jméno.“Aubron se zatvářil tajemně. „Hrozí snad vašemu pánovi něco?“Oba na sebe opět pohlédli tím zvláštním politováníhodným způsobem, při kterém by je každý laskavý člověk měl chuť obejmout.

Tmavovlasý posel se sklonil k Aubronovi tak, že se téměř dotýkali nosy. „No, abyste věděl... hrozí mu nebezpečí od jinýho kouzelníka – než jste vy, samosebou. Prej je moc podlej a... tak vůbec. A on – jako náš pán – si s ním chce svoje účty vypořádat sám, ale to se rozumí, že bez magie se mu to nepodaří... no a tak chce, abyste ho to naučil.“Aubrona jeho žádost zaskočila. Naučit kouzlit někoho, kdo o magii nejspíš neví ani co by se za nehet vešlo? Hluboce nad tím dumal a rozvažoval všechny možnosti. Ale koneckonců, je tu ta odměna, že jo? Nejspíš to bude nějaký zazobaný páneček, který se nudí k smrti. Ten určitě zacinká...Oba muži ho napjatě sledovali bez jediného nadechnutí, jakoby právě předváděl nějaký cirkusový kousek.„No dobrá,“ řekl náhle Aubron. „Řekněme, že vyhovím žádosti vašeho pána. Kdy se s ním však shledám? Nemohu ho ničemu naučit bez toho, aniž bych mu stál tváří v tvář...“„Jasnačka,“ prohlásil tmavovlasý. „Hnedkonc, jak budete připravený odejít, vás k němu zavedem.“Aubron nad tím ještě jednou zauvažoval. „Tedy souhlasím. Musíte mi však k takovému úkolu dát den na přípravy... učební plány, osnovy, vždyť to znáte, tradice magie se musí dodržovat! Zítra ráno mne můžete čekat u rozcestníku... víte snad, kde to je?“Oba přikývli, zároveň se však zdálo, jakoby jim obličejem proběhla nepopsatelná hrůza s úctou zároveň.„Tak tedy...“ Aubron se napřímil a pozvedl ruku dramaticky vztyčenou přímo proti nim, „nechť vašim duším vládne klid.“Muži se děkovně uklonili, pak se trochu rozpačitě otočili a pomalu opustili ulici.Aubron se naklonil nad dírou. „Odpočívej v pokoji,“ vzkázal rozlámaným úlomkům a se zádumčivým pohledem odkráčel pryč.Většina lidí – jako vy nebo já – by se při chůzi v městě jako je Amatheon rozhlížela na všechny strany a obdivovala se tamním podivuhodnostem, kochala se pohledem na západ slunce nad oceánem, který rozlíval rozžhavené proudy zlata po střechách a ulicích a topil v něm lodi zakotvené v přístavišti. Aubron byl však ten typ člověka, kterému se tehdy říkávalo „tichodum“ – to znamená, že v naprostém klidu probíral všechna úskalí svého plánu a propočítával veškerá plus i mínus, které jeho dopodrobna rozpracovaný úmysl zahrnoval.

Jedna noha předháněla druhou, oči se zadumaně upíraly na dlažbu a plášť dramaticky vlál za vetchou soustavou tohoto muže. Lidé mu uhýbali z cesty, aby se náhodou nezapletli ještě do dalšího problému. Den se pomalu belhal ke svému skonu.Aubron vytáhl z hábitu těžký kompas, větší než jeho vlastní dlaň. Zamyšleně se na něj zadíval, pak zvedl hlavu a vyrazil opět jistě vpřed.Po dobré půlhodině svižné chůze se zastavil před nenápadně vyhlížejícím domem. A na to si při návštěvě Amatheonu dávejte obzvlášť velký pozor – cokoli vypadá na první pohled nenápadně, je ve skutečnosti krajně podezřelé.Aubron rozhrnul závěsy, které zde byly namísto vchodových dveří a téměř okamžitě ho praštil přes nos ostrý pach kouře z pálených bylinných směsí. V místnosti panovalo hluboké šero, narušované jen dvěma úzkými paprsky slunce, pronikajícími dovnitř mezerami po obou stranách závěsu, a září z malého ohýnku pod kotlem, u nějž stála osoba pokroucených tvarů, kutící něco uvnitř. Jakmile vycítila, že někdo vešel dovnitř, bojovně se přikrčila, obrátila se ke vchodu a zaskřehotala: „Kdo je tam?“„Hádej,“ ozvalo se jí namísto odpovědi.„Ó, Aubrone, nepotřebuji oko na to, abych tě poznala na sto honů!“ zakřepelila a sáhla po čemsi ležícím na stolku u kotlíku. To „cosi“ byla malá koule, kterou si ona osoba přiložila k čelu. „Hm... vypadáš pořád stejně strašně, drahoušku,“ odvětila kriticky a pohodila kusem těla (pravděpodobně rukou), což kouzelník správně pochopil jako povel k sezení.Teď by bylo nejspíš záhodno objasnit onu celkem ironickou podstatu poslední poznámky, aby poctivému čtenáři neunikl ani ten nejmenší detail. Tedy spíše „detail“. V porovnání se svraštělou a pokřivenou soustavou oné ženy (podle hlasu byste nejspíš poznali, že se o ženu jedná) vypadal Aubron jako horký šampion výstavy pudlíků. Ani dlouhý kus hadru spadající osobě až na zem nemohl zakrýt jisté podstatné tělesné nedostatky, zvlášť ty, které se týkaly rozlišení nohou od rukou, a ani škraboška by nemohla utajit dvě prázdné oční jamky. Snad by aspoň udělala něco s tím nosem. Upřímně řečeno, Jeníček s Mařenkou museli kdysi zabloudit až do Amatheonu – ono individuum skutečně vypadalo, jakoby prošlo pecí.Baba zamíchala obsah kotlíku vlastním pařátem a mile se obrátila k nově

příchozímu. „Jakpak to, že tě sem nesou všichni čerti?“Aubron se snažil co nejvíce uvelebit na své trojnožce. „Potřeboval bych odbornou pomoc. Dostal jsem jistou velmi zajímavou práci, – nejspíš i královsky placenou – ale pokud nedořeším jeden dost podstatný detail, velmi rychle z toho sejde.“Babizna se naklonila nad kotlíkem a na zlomek sekundy se z jejího místa ozval zvláštní zvuk, připomínající něco mezi rozléváním pudinku a pleskáním ploutví o sebe. Náhle držel Aubron v ruce misku čehosi žlutavě zeleného a plaval v tom kousek něčeho, co velmi podezřele připomínalo... Aubron byl rád, že je tu taková tma. Jinak by se nejspíš pozvracel.„Jez, milánku,“ zaskřípala osoba. „A s čímpak by ti mohla prostá ženština jako já pomoci?“Aubron se snažil myslet na něco jiného než na misku ve své ruce. „Napadlo mě, jak by se dalo naučit člověka, který nejspíš nikdy nekouzlil a ani pro to nemá nadání, čarovat?“„Hmmm...“ zamyslela se baba nahlas. „To je velice těžké. K něčemu takovému je zapotřebí množství prvotní, syrové magie v jejím nejprapůvodnějším stavu. Jedná se o opravdové propojení ohně, země, vzduchu a vody... Chutná ti to, zlatíčko?“„Velmi,“ vydal ze sebe Aubron tiše a snažil se potlačit myšlenky na břečku ve svých prstech.„Taková rarita je ale dnes málokde k sehnání,“ pokračovala. „Gram této prapodstaty se dnes vyvažuje vozy zlata. Jen málokomu stojí za to, něco takového vlastnit. Už jsi dojedl?“„Skoro,“ vzdechl kouzelník a v duchu si neustále opakoval: Ryby nemají nohy. Ryby nemají nohy! „A,“ začal pomalu, „kde bych to tedy mohl sehnat?“„No, jsou jen dvě možnosti,“ opověděla. „Buď vlastníš přebytečné vozy se zlatem – což ty těžko – nebo jsi chytřejší než ti, kteří je mají.“Aubron se začal potit. „A... kde... kdo... ?“„Říkals´něco, milánku?“Kouzelník se zhluboka nadechl. „Aphéééé...“ vydal ze sebe, když nasál litry začouzeného vzduchu.„Afard? No, máš pravdu,“ zauvažovala baba. „Nikdy mě nepřestaneš ohromovat, zlatíčko. A kdybys... Počkej! Kam utíkáš?“

Aubron vystřelil z místnosti neuvěřitelnou rychlostí. Zastavil se až u zdi o dva domy dál, kde se mohl v klidu vyzvracet.

* * *

Amatheonské baráky! nadával v duchu Aubron, když se šplhal po břečťanu nahoru do druhého patra. Vždycky se dokáží náramně proměnit, ale vždycky tak, jak je to právě nejmíň potřeba. V ulici panovala naprostá tma, takže si nikdo nevšiml člověka kradoucího se do domu lorda Afarda.Aubron se cítil být na pokraji svých sil, když se jeho prsty konečně dotkly okenní římsy a jeho paže ji blaženě objala. Kouzelník se zapřel a zvědavě nahlédl dovnitř.Uprostřed dlouhé místnosti obskládané z jedné strany regály knih stál malý kruhový stolek, na němž se nacházely ohořelé kusy svíček, unaveně žhnoucí do černé tmy a ozařující tváře pěti lidí v honosných šatech. Oči měli zavřené a tvářili se tajemně. Seděli v kruhu, ruce spojené a ani nedutali.Boháči vyvolávající duchy mi tu ještě scházeli, zoufal si Aubron, když přemítal nad svým dalším postupem. Nakonec mu to ale docvaklo: Pokud ti zbohatlíci berou seanci opravdu vážně, museli zrušit všechny magické obrany kolem domu! zajásal.Nesmělým pohybem se dotkl stěny uvnitř pokoje. Nic. Žádný alarm. Aubronovi poskočilo srdce. Provedl rychlé, ale účinné kouzlo, které vytvořilo neviditelnou clonu mezi ním a okolím, takže ani pozorný svědek celého výjevu ho nemohl spatřit. Tiše vlezl dovnitř.„Ó duchu, slyšíš nás?“ pronesl kdosi afektovaným, hlubokým hlasem.Aubron se snažil soustředit na tok magie kolem sebe. Něco tak mocného přece musel vycítit – pokud to tady v domě je. A jeho vnitřní hlas mu napovídal, že dnes bude mít štěstí.Ztichlou místností se nesly zvuky podobné jemnému šoupání o dřevo.„Můžeš nám svou přítomnost nějak dokázat?“Náhle se ozvalo zívnutí tak silné, že Aubronovi ztuhla krev v žilách. Až teď si všiml páru chrtů povalujících se na koberečku u stolku, kde byla celá společnost usazená.„Můžeš nám říct, jak se jmenuješ?“Aubron se pomalu sunul dál. Chloupky se mu ježily v zátylku se sílící aurou něčeho nesmírně mocného. Krok za krokem se k tomu přibližoval.

„Můžeš se nám zjevit, ó duchu?“Kouzelník se zalekl tichého vrznutí dřevěné podlahy pod sebou. Doufal, že jsou všichni příliš zabraní do své zábavy, než aby to někdo zaregistroval. „Je tu problém, který ti v tom brání?“Aubron se snažil nasmát počínání těch hlupáků. Postupoval podél regálů s knihami, kde se mu moc onoho „čehosi“ zdála nejsilnější. Opatrně přejížděl prsty po jednotlivých knihách a začínal tušit, kde se to velké tajemství skrývá.„Je to někdo z nás, kdo ti v tom brání?“Náhle se jeho tělo zachvělo nad nečekaným přílivem magické energie. Sáhl po tlusté knize a snažil se ji co nejtišeji vyjmout ze sevření ostatních svazků. Srdce mu bilo jako nikdy předtím.„Kde se ten člověk ukrývá?“V té chvíli kniha vyklouzla z regálu a s hlasitým žuch dopadla na dřevěnou podlahu. Lidé kolem stolku se náhle probrali ze svého předstíraného transu. Aubron se přitiskl k polici, doufaje, že nebude odhalen, když vtom si uvědomil, že clona, která ho skrývala před okolním světem náhle zmizela.„He... zdravím,“ řekl Aubron nejistě a sklonil se pro knihu. „Jen si to půjčím.“„Arbriku, Kelvire! Na něj!“ zavelel hlas, který předtím předříkával.Než si Aubron stačil uvědomit co se děje, párek chrtů se napřímil a s vyceněnými tesáky se pomalu blížil k němu. Bylo slyšel jen zuřivé vrčení psů a kouzelníkovi k smrti vyděšené vzdechy. Čas jakoby se náhle zastavil.V tom okamžiku se udála ta poslední věc, kterou by kdo očekával. Stěny a podlaha domu se zavlnily, prostor jakoby se náhle scvrkl a pak zase roztáhl jako tepající srdce. Všechen nábytek poskočil a bez jakékoli logiky se začal měnit.Regál za Aubronovými zády se vypařil. Kouzelník zamával rukama, zavrávoral a třískl se hlavou o stěnu za sebou. Chrti překvapeně zavyli, když se koberec pod jejich nohama začal rolovat.Aubron vyběhl ke schodišti na konci místnosti. Kniha jej zpomalovala a celý svět kolem něj se točil, ale i přesto vnímal zběsilý štěkot za svými zády. Rukou už se dotýkal zábradlí. Udělal první krok dolů, když tu náhle vydaly schody hlasité klap a v tu ránu byly pryč. Aubron vykřikl

smrtelnou hrůzou. Přímo pod ním zel prázdný prostor končící až kamennou podlahou o několik pater níže. Tlumený výkřik zněl ničím snad celou věčnost.Náhle se podlaha dole vzdula jako ohromná trampolína. Aubron už cítil lámání kostí ve svém těle, když ho obří síla vystřelila desítky metrů vzhůru.Narazil zády do něčeho tvrdého, co mu velmi nepříjemně připomínalo struhadlo. Než si stačil uvědomit, že sjíždí po střeše dolů, ležel už na chodníku vedle prahu. A než kdokoli ze sousedních domů stačil otevřít okno, aby zjistil od koho ty výkřiky pocházejí, pelášil už Aubron o několik ulic dál.

* * *

Slunce se líně vykulilo zpoza hor a probudilo spící obyvatele Amatheonu. Nikdo se nenechal rušit otravným světlým kotoučem, který mu koukal do domu a raděj zatáhl záclony, než aby se na něj musel dívat.Jen Aubron byl v tuhle ranní hodinu čilejší než obvykle. Bručel, hábit měl potrhaný, k modré skvrně pod okem mu přibyla ještě jedna zarudlá a opuchlá a v rukou nesl ohromnou knihu, kterou teď s pocitem zadostiučinění trhal na kusy. Zbytky potrhaného papíru se vlaze vznášely vzduchem než dopadly do stoky mezi ostatní splašky.Kouzelník vytáhl z hábitu hnědý ušmudlaný měšeček. Tak kvůli takové trošce smradlavého prášku jsem se nechal málem rozkousat na cucky, rozplácnout na placku a rozstrouhat na nudličky! Čert aby do toho... Jediné, čím se Aubron uklidňoval, bylo že už ho v životě nejspíš nepotká nic horšího než včerejší incident.Za nějakou dobu dospěl k smluvenému rozcestníku. Oba pohůnci už tam stáli.„Tady mě máte!“ vykřikl Aubron na pozdrav a doufal, že svým nenadálým příchodem oba dotyčné značně poleká. Nestalo se však. Ještě před tím, než byl schopný svou triumfální větu doříct, ho kdosi zezadu chytil za límec.„Tak tady jsi, ty jeden podvodníku!“ ozvalo se za ním rozčileně.Aubron polknul. Ten hlas mu připadal důvěrně známý. „Erfi! Brachu stará!“ Vymanil se ze sevření a pohlédl na Erfisharda. Muž vypadal asi jako pacient s leprou v pokročilém stádiu. Jeho údy byly obvázány

desítkami metrů plátna a z obvazů na obličeji vykukovala jen dvě malá očka.„To je mi ale shledání! Ani jsem nedoufal, že se uvidíme tak brzy,“ pravil Erfishard sladce.„To já také ne,“ odpověděl Aubron. „Ale nic se nemá přehánět, že? No... tak jsem tě viděl a už abych šel...“V tu ránu ho sevřely čtyři železné paže a přibily ho namístě, že se nemohl ani hnout.Erfishard mu vytrhl váček z ruky. „Lordu Afardovi se včera ztratila jedna velmi cenná věc. Nemyslíš, že by to byla náhoda, kdybych ji našel hned následujícího rána?“„Určitě. Přeji ti hodně štěstí při hledání...“„Ale kampak bys chtěl jít?“ zeptal se Erfishard slaďounkým hlasem (tlumeným několika vrstvami obvazů). „Myslel jsem, že by ses rád pozdravil se svým výtvorem.“ Kývl na své dva posluhovače, ti přitáhli kouzelníka k rozcestníku a přivázali ho k dřevěné tyči. Nad Aubronovou hlavou byl nápis: Nevěstinec 350m na východ.„Máš smůlu, Aubri,“ vyprskl jeho jméno. „Městská stráž nám trochu trouchnivý – tvé mínus ale je, že se přestěhovala na západ.“ Erfishard ustoupil stranou. Dal znamení tmavovlasému muži, který bleskově zatáhl za tyč a uskočil stranou.V té chvíli se rozcestník prohnul a cedule se začaly komíhat ze strany na stranu přes Aubronovu tvář. Jen nápis: Městská stráž 500 metrů trochu nesměle povlával vzadu.

„Jo, kouzla,“ pravil starý kovář, který celou scénu bedlivě pozoroval z bezpečí svého zápraží. Zapálil si fajfku a bezvýrazným pohledem sledoval zuřivé počínání vydrážděného rozcestníku. „Už to není to, co to bývalo...“

Nesmrtelná„Přinesli ji před chvílí,“ zaslechla hlasy z venku a opatrně se

připlížila k oknu. „Farář přislíbil, že pohřeb se uskuteční ještě dnes. Už poslali pro někoho, kdo ji odveze,“ řekl kdosi.Seděla tiše na podlaze pod oknem a poslouchala. Kdyby se pokusila postavit, ti venku by si jí všimli a paní Lucie by se to pak okamžitě

dozvěděla.Nemusela se dívat. Věděla, kdo je ta mrtvá.

***

V komůrce v podkroví domu rodiny, která ji vzala do služby, byla zamčená už dva dny. Spala na starém slamníku, který tu zůstal ještě po pánovi a krom pavouků sídlících v rozích a pod podlahou místnosti, neměla žádnou společnost.Jídlo jí každý den nosila Grace – starší z dcer paní domu. Probíhalo to stejně. Grace vždy jen otevřela dveře, pak mlčky položila misku s polévkou a kouskem chleba na stoličku u zdi a zase rychle zmizela. Později přinesla džbán čerstvé vody a někdy, když byly její sestra s matkou venku, i ovoce.Mladší z dcer – Mae, neměla ráda tu, která se do její rodiny tak vetřela. Na rozdíl od své sestry Grace byla na svou matku příliš vázaná a bohužel pro vězněnou dívku, udělala by cokoli, aby jí život tady znepříjemnila. Přála si, aby ji její matka vyhnala, ale k její smůle, hanbě a stále rostoucí zášti se paní ke své služebné většinou chovala dobře. Mae se ale pořád snažila, hledala záminky a někdy je i nacházela. Jako tehdy, když dívka při praní natrhla kanýr na šatech, neváhala jí to okamžitě oznámit. Běžela od řeky až do městečka. Přeběhla pole starého souseda - pana Atkinse, ani jednou se nezastavila, ba ani nereagovala na sousedy, kteří ji zastavovali a ptali se, kamže se to tak zběsile žene. Mysleli totiž, že se stalo něco strašného. Dívka je však nevnímala. Byla soustředěna jen na svou pomstu. Vpadla do domu, kde její matka právě připravovala oběd a plačící a ustaraná jí oznámila, že Dorothy – ta proklatá příživnice zničila její šaty.„Je mi líto, matko,“ naříkala. „Měla jsem na ní dávat pozor.“ Ve skrytu duše však myslela na to, že čím srdceryvnější bude její naříkání, tím tvrdší bude trest pro její služebnou.A mýlila se.

Trest za poničení šatů měl vypršet už zítra. Dorothy se bude moci vrátit do služby a dál se starat o Lucii – starší vdovu a její dvě dcerky – sedmiletou Mae a desetiletou Grace.Dívka čekala, že ji Lucie propustí, ale paní ji odpustila a dokonce

vzkázala, že ji za to ani nezmrská. Slíbila to, přestože posledně zrovna tento slib nedodržela. Jenomže posledně si Dorothy vypůjčila jejího nejlepšího koně, který si cestou z města natáhl šlachu. To bylo přeci něco docela jiného.Tehdy jí nejprve vyčinila, pak vzala důtky a přede všemi sousedy ji zbila.A když byl ještě naživu pán… čekalo na dívku za její prohřešky mnohdy víc, než jen mrskání…

Pán zemřel na horečku před dvěma lety. Paní by to nikdy nepřiznala, ale ten den se jí ulevilo hned dvakrát. Grace, která tehdy také onemocněla, horečku přestála a s jejím otcem zmizela i část dívčiných starostí a zlých snů.

***

Uslyšela skřípot přijíždějícího povozu.Jan - mladý pomocník starého faráře přijel pro mrtvou, kterou vesničané našli v lese. Odveze ji rovnou na hřbitov a jakmile její tělo zakryje zem, bude se celé městečko opět modlit, aby ji už v životě nespatřili.Věděla, že pokud je to ona, pohřbí ji ještě dnes.A věděla i to, že jí lidé určitě nevidí naposledy.

Z přemítání ji vytrhlo zavrzání prken v podlaze. Otočila se právě ve chvíli, kdy do komůrky vešla paní Lucie, na tváři široký úsměv a v ruce její poslední výšivku – jen bílý kapesníček s velkou rudou růží uprostřed, který vyšila včera odpoledne, ale jí se očividně líbila.„Děkuji, Dorothy,“ řekla a zastrčila ho do sukně. „Za hodinu bude pohřeb. Chceš-li, smíš se jít s námi podívat,“ prohlásila a v tom momentě její velké hnědé oči posmutněly.Dorothy měla dojem, že když jí viděla naposledy, neměly její vlasy ještě tak definitivně šedý odstín. To naposledy však bylo včera. Nebyla si jista, zda člověk může zestárnout za den, ale pokud ano, pak Lucie je toho důkazem.„Děkuji, ráda se k vám přidám,“ řekla co nejvlídněji, v hlase pokoru a úctu.

„Pak si ale samozřejmě odpykáš zbytek trestu,“ dodala paní okamžitě, aby dala dívce na srozuměnou, že za chyby se platí.„Samozřejmě a… děkuji, že mě vezmete s sebou.“Ve skrytu duše však znejistila. Neměla bych tu raději zůstat, ptala se sama sebe. Namísto hledání odpovědi, zeptala se, jestli paní nepotřebuje pomoci s oblékáním děvčat.„Ne, zvládnu to sama,“ odpověděla Lucie strohým, suchým hlasem. Pak přešla k oknu a vyhlédla ven.„Už jí odvážejí,“ prohlásila a odvrátila se. Slyšela skřípot kol a práskání biče. Jan pobízel koně, však po kamenité polní cestě nebylo lehké jet tak rychle, jak by si přál, nebo jak by si přálo celé městečko.„Je to opět ona?“ zeptala se, ale odpověď již dávno znala.„Ano,“ řekla Lucie tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet. Poté odešla z komůrky. Dorothy pozorovala, jak mizí na schodech vedoucích do stáje.„Snad se to už nebude opakovat, snad už nikdy,“ uslyšela ještě na schodech její tichý, zadumaný hlas. Po smrti manžela mluvívala Lucie dost často sama se sebou.

Rychle se zvedla a teď už zcela bez potřeby se skrývat, vyhlédla z okna.Na dvoře stále ještě postával hlouček sousedů, kteří o něčem horečně debatovali.Dorothy si ani nevšimli. Zato ona si všimla postavy na povoze jedoucím k lesu. Jan ujel teprve asi padesát metrů. Vzadu, přikryté pod mužským pláštěm barvy purpuru – nejspíše pláštěm muže, který ji objevil v lese – leželo mrtvé dívčí tělo. Ne, ona už dávno nebyla dívkou. Jen tak vypadala.Dorothy hleděla do dálky, najednou se stalo něco, o čem by nikdy nevěřila, že to uvidí. Purpur na voze se pohnul. Snad proto, že vůz přejel přes kámen? Cesta byla stará, nerovná a tohle se přeci stávalo tak často, uklidňovala se.„Dorothy!“ uslyšela volání paní Lucie. Lekla se, ale nespouštěla oči z vozu.„Dorothy, pospěš!“„Už běžím!“ odpověděla. Zrovna se odvracela od okna, když v tom se purpur na voze pohnul znovu.

***

Slyšela, jak Grace vyvádí koně. Stáj byla přímo pod její komůrkou, takže slyšela skoro všechno. Pro cestu za městečko budou potřebovat dva ze čtyř, kteří byli majetkem její matky.Stavení paní Lucie s několika skrovně zařízenými místnostmi patřilo mezi ta chudší, přestože Lucie po svém muži zdědila značný majetek, držela vše zkrátka a moc nerozhazovala.Její manžel byl spolumajitelem vinice na jihu země. Vyšlechtili odrůdu, která se dobře prodávala a vydělali celkem dost peněz. Vždy myslel na svá děvčata a dbal na to, aby měla věno, až přijde čas se vdát. Měl je rád, ale proslýchalo se leccos. Většina lidí v městečku si například myslela, že horečku, na kterou později zemřel si přivezl právě odtamtud – z jihu. Proslýchalo se také, že tam nejezdil jen za prací, že dlužil peníze, měl milenky, že tohle a tamto...Paní o něm už nemluvila, takže jakékoli domněnky zůstávaly tajemstvím, které za dlouhých nocí trávených v komůrce nad stájí dráždilo její fantazii.

Paní zaměstnávala jen Grace a čeledína Toma, který obstarával zvířectvo a práci na nevelkém poli. I jeho teď slyšela ve stáji. Radil Grace, jak má koně správně osedlat, jak na něj mluvit, aby se nevylekal, kdy a čím ho krmit.Tom přespával na seně ve stáji, ji paní přidělila komůrku nad ní, jenomže až doteď z ní mohla kdykoli odejít.Dorothy měla na starosti domácí práce a dohled nad děvčaty, když byla paní pryč. Po smrti manžela se vrátila ke svému původnímu povolání učitelky a každý den ráno jezdila do města, do místní školy učit malé děti psát a číst.I Dorothy to naučila, když ji vzala do služby.

***

Dívka na voze se prudce posadila, odhodila plášť a zadívala se směrem k hloučku lidí na dvoře. Viděla ji však jen Dorothy, ostatní dál klidně sledovali Janův povoz ztrácející se v zatáčce.Našedlá pokožka, drobné žilky v obličeji bez krve, bez života, bělmo v

jejích očích, blond vlasy, které se jí kolem hlavy obtáčely, jako klubko polomrtvých hadů - to vše patřilo jen ji. Nevěděla však, co to znamená.Náhle se jí zatočila hlava. Stále se dívala z okna za Janovým povozem, zároveň ho viděla ještě na dvoře v době, než mrtvou odvezl. Ta stále ležela na zemi a přikrytá pláštěm, spala spánkem nesmrtelných. Jen z pod pláště vykukoval pramen jejích vlasů. Stála u okna, dívala se na nehybnou siluetu nad kterou se sklánělo několik mužů. A pak se to celé zopakovalo.Znovu ji viděla, cítila hnilobný pach smrti. Náhle se jí zmocnil pocit nevolnosti, úzkost a strach, protože věděla, kým byla, kým je a bála se kým by se mohla stát.

***

Rozpršelo se. Nevěděla proč se na pohřbech pokaždé rozprší, ale stávalo se to celkem často. Za posledních pár let měla možnost účastnit se několika z nich. Na tom manžela paní Lucie se uprostřed letního dne setmělo a z nebe šlehaly fialové blesky takové, že obřad musel být pro bezpečnost ostatních urychlen.Všichni se rozloučili v rychlosti a tělo trýznitele její duše zmizelo pod blátivou hlínou.Její pohřeb nevnímala. Paní, děvčata, ona a Tom stáli u nohou mrtvé zahalené v bílém suknu a hleděli do žlutých kaluží v mokré zemi. Ani rakev jí nedopřáli nejspíše proto, že všichni tušili, že se neloučí naposledy.

Té noci Dorothy téměř nespala. Pokud ano, byl to spánek neklidný. Budila se při každém sebemenším zvuku, zaržání koní, nebo hlasů doléhajících zvenčí.Přesto se jí zdál sen…

***

„Už je pozdě, Dorothy. Jdi spát.“Malé děvčátko v bílé plátěné košili, která patřila její matce rozpřáhlo ruce a s radostným výkřikem padlo do kupy voňavého sena. Její babička ležela vedle ní a usmívala se.

„Babičko, budeš mi před spaním něco vyprávět?“ Stará žena už tušila, jaký příběh má děvče na mysli.„Ale to je strašidelný příběh,“ varovala ji, ale Dorothy ji přesvědčila.

Tak tedy: Je to už dávno, co se narodila. Je to už dávno, kdy někdo vyslovil její jméno.Babička mojí babičky jí znala, jako Helenu – dívku, kterou v jejích dvaceti letech nařkli z čarodějnictví a upálili na hranici. Babiččina rodina toho byla svědkem stejně, jako celé město, ale pro Heleninu záchranu nemohli udělat nic, aniž by neohrozili sami sebe. Ale… to bych ti neměla vyprávět, budeš mít děsivé sny.“„To nevadí, já se nebojím,“ řekla Dorothy.„Tak dobře.“ Stará žena tedy pokračovala: Helena pocházela z nepříliš bohaté rodiny. Její matka zemřela, když se ona narodila a tak Helena vyrůstala jen se svým starším bratrem na jehož jméno si bohužel nevzpomínám a otcem, který je oba vychovával.Její otec byl ve službách tehdejšího vládce této země. Dělal pro něj vcelku nezajímavou práci, už nevím, co přesně. Žili v nevelkém domě v městečku a ačkoli by se zdálo, že práce pro zámožného pána přinese neúplné rodině blahobyt, opak byl pravdou. Měli k životu jen to nejnutnější. Pán si na pohodlí svých zaměstnanců a jeho rodin mnoho nepotrpěl. Po smrti ženy byl Helenin otec rád, že dostal místo ve službách Jeho Veličenstva, že tak mohl své děti alespoň nějak uživit. Jenomže pak přišla válka a Helenin bratr byl povolán do boje.„A zemřel tam,“ vydechla Dorothy.„Bohužel ano,“ přisvědčila žena a posmutněla. „A toho dne, kdy se o osudu bratra dozvěděla se Helena zařekla, že zmařený život svého bratra pomstí, že jeho duši přivede zpět. Zaprodala se Temným silám, aby našla svého bratra v podsvětí a navrátila ho opět k životu.“„Ale to nejde!“ vykřikla Dorothy.„To víš, že ano, děvče. Helena se jedné letní noci vykradla z domu a šla do lesa – ke starobylému oltáři zapomenuté bohyně s jediným cílem. Doprovázela jí babička mojí babičky – Hana, která byla svědkem Helenina vstupu do říše nesmrtelných.„Jen ten, který nemůže zemřít, smí v podsvětí najít duše mrtvých a navrátit je do smrtelného života,“ vzdychla Dorothy a v jejích očích se zračilo pochopení nesmírného tajemství.

„A co dál? Jak to udělala? Našla svého bratra?“ Dorothy měla spoustu otázek.„Ach ano, našla. Stala se nesmrtelnou, aby mohla jeho duši v podsvětí hlídat a pokaždé, když jeho život na zemi skončí ho najít a opět ho poslat mezi živé.“„To nechápu. Takže on se pokaždé znovu narodí?“„Ano. Jeho duši je navěky souzeno se vracet mezi lidi. Jeho sestra ho nenechá spočinout, nebo se zrodit v něco jiného, protože se pořád zlobí, že ji tehdy opustil. Jejich otec se z toho nikdy nevzpamatoval a ona se pak o něj musela starat. Onemocněl a následoval svého syna o dva roky později.A tehdy Helena svému prokletí propadla.„Ale vždyť ona mu tím ubližuje!“ vykřikla Dorothy a v jejích očích se objevily slzy.Stará žena jen smutně pokynula.„Ona si to neuvědomuje. Je zaslepena pomstou té, které se pomstít nelze, protože smrt si nakonec přijde pro každého z nás. Tedy… kromě ní. Ona je až do konce věčnosti odsouzena žít svůj život a opakovat svoje chyby. A platit za ně.“Posledních několik generací si lidé vyprávějí, že krajem bloudí cizinka, která je Heleně velmi podobná. Mladá dívka, která si vždy najde práci na nějakém statku, či panském domě. Vdá se a žije zdánlivě normální život až do dne, kdy je svým prokletím povolána do lesů, kde pokaždé zaprodá svojí duši. Poté se v zemi objeví třeba nějaká zlá nemoc, vize ďábla, či třeba hromadná úmrtí dobytka a ona je vždy obviněna, odsouzena a zabita.Pokaždé, když duše jejího bratra odejde z tohoto světa, ona zdánlivě zemře. Její osud se naplní buď jejím vlastním přičiněním, či rukou někoho jiného. Pověst praví, že před tím, než je duše jejího bratra opět povolána k životu a než ona vstane z hrobu, někomu se zjeví její duch. Je to předzvěst toho, že se její bratr a ona samozřejmě také brzy objeví v jeho blízkosti.„Jak se dá její osud změnit, babičko?“„Pokud vím, tak to nelze, i když…“„I když co?“ dotazovala se dívka.„Dnes už toho bylo na tebe dost. Povím ti o tom zítra, ano? Teď už musíš jít spát.“

Stará žena zhasla lampu, která visela na trámu nad jejich hlavami, pak přikryla děvče a sebe kožešinou a za okamžik obě usnuly.

***

Probudila se leknutím. Sen o babičce byl tak živý, tak děsivý, přesto přinesl rozhřešení. Už totiž věděla, jak Heleně pomoci.Klíč k tomu nalezla v minulosti.Tehdy byly na cestě už nějaký ten týden a babička každou noc vyprávěla příběhy ze svého mládí, legendy a pověsti tohoto kraje. Byla to krásná cesta. Kdyby jen tušila, že poslední. Měly namířeno do služby k paní Lucii, jejíž matka byla babiččinou dlouholetou přítelkyní. Babička však zemřela jen pár dní poté, co se v novém domově zabydlely a Dorothy zůstala sama.Bylo jí třináct let a skoro nevěřila tomu, že tu byla sama už celých sedm dalších.

***

Měsíc v úplňku svolával duše mrtvých. Nad městečkem visela řídká mlha bezvětrné noci, zato v polích a lesích kolem se proháněl vítr a noční tvorové slavili příchod nesmrtelné.Stále ještě kyprá hlína na posledním vykopaném hrobě se pohnula. Bělostné paže mladé dívky se chytaly kořenů stromů a razily si cestu ke svitu měsíce.Když se ve svém dalším bytí poprvé nadechla čerstvého nočního vzduchu, vrátil se do jejích očí život, její pokožka zrůžověla, tělem opět začala proudit krev. Chladné srdce se rozbušilo v okamžiku, kdy se dítě právě narozené v městečku, poprvé rozkřičelo.Byl to chlapec.

***

Té noci už Dorothy neusnula. Ležela na slamníku až do svítání, kdy byla odhodlána vstát, sejít dolů a pomoci paní Lucii se snídaní.Jenomže ještě před tím… se jí opět zjevil duch Heleny. Vznášel se nad lůžkem. Její oči však už nezářily mrtvolnou bělostí, ale byly modré a

plné života, zároveň i chladu živeného nově probuzenou touhou najít bratra. Všimla si, že oděv ještě včera zářící bělostí, byl od hlíny a i tak páchl. Z rozcuchaných vlasů kapala bahnitá voda, ale její pokožka byla zdravě růžová a její rty se pohybovaly.Její sdělení Dorothy unikalo.

V poledne přiběhl vnuk starého pana Atkinse – Luciina souseda, který chlapce po smrti své dcery vychovával sám. Celý udýchaný vrazil k Tomovi do stáje a začal mu líčit, co on a jeho kamarád viděli na hřbitově.Hrob té mladé ženy, co jí pohřbili včera je prý prázdný. Jakmile to zjistili, doběhli pro pár mužů, kteří hrob opět vykopali, aby se přesvědčili, že mrtvá z něj opravdu zmizela.Tělo hledali na hřbitově, v okolním lese a dokonce v městečku, ale nikde jej nenalezli.A další pověst o nesmrtelné byla na světě.

***

Pořádně nespala další tři noci. Té čtvrté k ní opět přišla její babička.

„Proč ještě nespíš?“ zeptala se a dlouze se na dívku zadívala. „Je z tebe krásné děvče,“ pravila a Dorothy poznala, že v jejích očích už nebyla ta malá holčička, které tak často vyprávěla před spaním. Byla si jista, že sní, ale také cítila, že její návštěva je něco víc, než pouhý sen.Seděly tváří v tvář na hromadě přeschlého sena na seníku, na kterém přespaly onu noc, kdy ji babička seznámila s Heleniným osudem. Měla na sobě matčinu noční košili, babička bílé pohřební roucho, které jí kdysi ušila paní Lucie.Zarazila se. Stará žena poznala na co myslí. „Tohle není jen tak obyčejný sen. Mám pocit, že se mě chceš na něco zeptat.“Dorothy váhala.„Nestyď se, já přeci vím, co se ti v uplynulých několika dnech stalo. Helenin bratr se znovu narodil a ona ho teď hledá. Vím, že jsi byla jediná, kdo jí viděl. Je možné, že budeš moci zasáhnout do jejího osudu.“

„Kde se narodil? Komu?“ vysypala ze sebe.„Ve vašem městečku. Komu, to není důležité. Ona mu neublíží. Teď bude na několik let zase klid. On vyroste, zestárne a zemře a ona prožije další smyčku ve které se svým vlastním přičiněním uvěznila. Já ale tuším, že chceš vědět něco jiného.“„Co tehdy Hana – babička tvé babičky viděla?“„Ach ano, Hana,“ povzdechla si. „Šla tehdy s Helenou do lesa pod záminkou něčeho méně nebezpečného. Helena s několika děvčaty chodila do lesa tančit. V městečku neradi viděli, když mladé neprovdané dívky ukazovaly na veřejnosti více, než cudnost a pokoru. Jenomže duch mladé ženy je stejně divoký a nespoutaný, jako duše volně žijících zvířat. Některé z nich tehdy stejně tak, jako i dnes, musely dát prostor svým fantaziím, ventilovat to, co před ostatními muselo zůstat skryto.„Ale ony tehdy netančily, že?“„Ne. Helena pro svůj přerod potřebovala duši smrtelníka a tak…Dorothy pochopila.„Hanino tělo nalezli o několik dní později hluboko v lese. Divoká zvěř udělala své a tak tehdy pochovali něco, co už nepřipomínalo člověka.„To je mi líto. Přesto cítím, že bych jí mohla pomoci. Víš, když jsem slýchala ty pověsti, přišlo mi to jen, jako pohádky, jimiž se straší malé děti, ale když jsem jí viděla… Nemyslím, že jsem blázen, přesto jsem se s tím nikomu nesvěřila. Ale… já vím, co jsem viděla. Babičko, pověz mi jak bych měla zvrátit její osud?“

***

Do městečka přišel mor. Toho roku – posledního roku sedmnáctého století bylo nádherně teplé léto, ale jen málokdo se dožil podzimu. Zemřela spousta lidí, několik dalších však ne vinou nemoci.Přišlo to se skupinkou žebráků, kteří procházeli tímto krajem. Namísto toho, aby si něco vyprosili a odešli, nechali nám tu něco, co pak navždycky změnilo naše životy. Nechali nám tu smrt.Jakmile jsme se zbavili nemoci, pochovali mrtvé a utřeli poslední slzy žalu, začalo se proslýchat, že k nám zavítal sám Ďábel. Samozřejmě, kdo jiný by byl vinen příchodem nemoci a smrti především tolika dětí, než On? Všichni tomu uvěřili a já tehdy zažila něco, o čem jsem do té doby slyšela jen vyprávět – projev nenávisti živené strachem z neznáma.

Čarodějnické procesy přišly i k nám. A spolu s nimi i skupinka duchovních z hlavního města. Vyšetřování trvalo krátce a po něm se počet obyvatel v městečku opět o něco snížil. Toho roku pověsili mnoho našich sousedů, až příliš mnoho lidí, které jsem znala.

„Já myslel, že čarodějnice upalovali?“ ozval se šestiletý chlapec.„Budeš zticha,“ šťouchla ho loktem jeho o rok starší sestra. „Čarodějnice neexistujou, babička to říkala.“ S těmito slovy se zadívala na bělovlasou ženu sedící v čele stolu.„To je pravda,“ řekla žena tiše a snad trochu tajemně. „Čarodějnice neexistují. Skutečná jsou jen kouzla,“ usmála se.

Byla teplá letní noc, která se na městečko snesla už před pár hodinami. Dorothy měla na starosti svá vnoučata. Její dcera – první, ne jediné, ale bohužel jediné přeživší dítě, které se narodilo mnoho let od událostí o kterých teď vyprávěla jejím dětem, přijela dnes odpoledne a přivezla je. Pak se omluvila, jako vždy a zamířila zpět za svým novým manželem, ne prvním a dozajista ne posledním – majitelem mnoha klenotnictví na západě.„Babičko, budeš nám ještě vyprávět?“ žadonilo děvče.„A kterou byste chtěli slyšet?“ Vstala od stolu, aby právě dohasínající svíci vyměnila za novou. Přitom postavila na stůl mísu koláčů, které do té doby chladly na okně. Děti se na ně okamžitě vrhly.Při pohledu do noci zavzpomínala na minulost. Rozhlédla se po polích, vnímala les v dálce, cestu, po které kdysi vídala odjíždět Janovy povozy. Zaslechla tichý rozhovor ke zvířeti – jeden z těch, které Grace tak často vedla se svým koněm a potlačila slzu, která jí na okamžik zastřela výhled.„Grace,“ vydechla polohlasem. Náhle na své paži ucítila dotek něčí ruky.„Babičko, co je ti?“ Děvčátko stálo po jejím boku, tahalo jí za sukni a dívalo se ustaraně.„Ale nic.“ Dorothy vzala děvče do náruče a namísto ke stolu, donesla je do postele v rohu místnosti, kde už ležel i její bratr.„Kterou mám vyprávět?“ zeptala se opět.„Tu, kterou ti vyprávěla tvoje babička,“ přidal se chlapec, „tu o Heleně.“

To jméno otevřelo staré rány, oživilo paměť a žalem zaplnilo staré utrápené srdce. Nedala to na sobě znát a začala vyprávět.

***

Toho dne Dorothy splnila všechny své povinnosti, které se vázaly ke službě u paní Lucie. Nakrmila a oblékla děvčata, uklidila v domě, zametla dvůr a vyprala prádlo. Pak dostala na zbytek dne volno. Oznámila paní, že se půjde projít do nedalekého lesa, cestou nasbírá nějaké lesní plody a vrátí se před západem slunce.Lucie souhlasila.Po dlouhém hledání našla Dorothy starý, už skoro rozpadlý oltář zapomenuté bohyně. Nikdo v kraji neznal její jméno. Zůstalo v minulosti stejně tak, jako jména jejích uctívačů – podivného kultu věčného života, jejichž poslední obětí se před mnoha lety stala právě Hana.Stála nad kamenem uprostřed temného lesa a vlastně netušila, co by měla udělat proto, aby ji přivolala.

„Nemusíš dělat vůbec nic,“ ozvalo se jí za zády. Otočila se a spatřila ji. Vypadala přesně tak, jako ráno, kdy ji viděla naposledy.„Další, která mě chce zachránit.“ Helenin tichý jemný hlas se zachvěl ve větru a zanikl v ozvěně. Propletl se mezi stromy a byl ten tam.„Jak to myslíš? Nechtěla jsi právě to, když ses mi zjevila?“„Právě naopak,“ řekla světlovláska a posadila se na oltář. „Můj bratr se opět narodil,“ řekla šťastně. „A za rok zemře a… já s ním,“ dodala po chvíli a sklopila oči. „Svůj osud jsem si zvolila už dávno a není nic, co by ho změnilo. Já to ani po nikom nežádám,“ řekla pevně.Dorothy naslouchala. Věděla však, že Helena nemá tak docela pravdu.„Je ti odpuštěno,“ řekla Dorothy možná trochu světácky, nebo snad doufaje, že tím zlomí prokletí, které však doopravdy zlomit nechtěla.„Chci zaujmout tvé místo,“ dodala rozhodně. Její hnědé oči zaplály zvědavostí, v kaštanových vlasech se odrážely zbytky zapadajícího slunce.Helena zvedla hlavu z dlaní a nevěřícně se na ní zadívala.„To je od tebe milé, ale přestože jsem si zvolila podle mnohých špatně,

nemám v úmyslu vzdát se nesmrtelnosti. Musím hlídat bratra a tobě jsem se zjevila jen proto, abych tě varovala před tímto rozhovorem. Je zbytečný, protože jak už jsem řekla, neexistuje nic, co by mě donutilo vzdát se věčného života.Dorothy si vzpomněla na Heleninu poslední návštěvu. Vybavila si, že k ní opravdu mluvila, však Dorothy její sdělení unikalo. Pak vytáhla ze zástěry malý kožený váček.„Možná ano. Něco přeci jen existuje,“ řekla tiše a otevřela jej.Helena dál seděla na oltáři a pozorovala jí.„Právě tady jsi prolila Haninu krev,“ zadívala se na oltář. „Potřebovala jsi lidskou obět,“ sáhla do váčku a vyndala hrst popela, který po větru poslala směrem k oltáři. Pak pronesla zaříkadlo.

Popel mých předků, smísený z krví mou.Nechť napraví chyby minulosti.Ta, která zemřít nesmí, ať stane se smrtelnou.A její osud nechť se mojí duše zhostí.

„Babičko, pověz mi jak bych měla zvrátit její osud?“ vybavil se jí rozhovor ze sna.„Babička mi poradila vskutku znamenitě,“ řekla Dorothy a zadívala se do modrých očí světlovlásky stále ještě sedící na oltáři a dodala: „Tvůj bratr zemře možná za rok, ale tvůj čas nadešel právě dnes. A já vím, že jsem tím osvobodila i jeho duši,“ usmála se.Dívala se tak dlouho, dokud se modré Heleniny oči nezměnily ve dvě zející rány v rozpadající se lebce.Helenin popel stal se součástí oltáře.„Chtěla jsi pomstít bratra, který tě opustil. Já jsem teď pomstila dívku, kterou jsi zabila,“ pronesla k rozpadlému oltáři dávno zapomenuté bohyně a vydala se zpět do městečka.

A rok nato přinesla skupinka žebráků smrt. Byl to poslední rok sedmnáctého století, však pro ni to byl teprve druhý jejího nového života.

***

„Tehdy zemřelo mnoho dětí, to máte pravdu, ale dnes vás už nic takového ohrožovat nemůže. Doktoři dnes už vědí, jak s tou nemocí bojovat, takže se nemusíte bát,“ řekla jemně a pohladila obě děti po vlasech.

Příběh, který jim vyprávěla, byla jen pohádka, kterou se za ta léta naučila vyprávět všem dětem, které dostala na starost.Helena v něm byla stará, slepá vědma žijící hluboko v lesích, ne mladá žena se zlomeným srdcem. Ženy z městečka k ní chodily pro rady, když čekaly děti a ona pak seslala temné kouzlo na každou, která se jí znelíbila. Tak Dorothy svým vnoučatům vysvětlovala nemoci malých dětí. Čarodějnické procesy zase tím, že se některé ženy naučily Helenina kouzla, která se jim pak vymkla z rukou. Lidé v městečku na to přišli a ženy potrestali.Při vyprávění smyšlenek však pokaždé viděla věci tak, jak se doopravdy staly.

***

Od jejího přerodu uplynul rok.Potom přišla smrt i k nesmrtelné.Grace opět onemocněla a jako mnoho lidí, také ona toho roku podlehla moru. Doktor to tehdy vysvětlil tím, že byla oslabena ještě od minule, kdy bojovala s horečkou, na kterou zemřel její otec. Nezáleželo na tom, smrt si nevybírala a bylo jedno, koho minule ušetřila. Utišoval Lucii tím, že nebylo zbytí, že pro ni stejně tak, jako pro polovinu městečka, nemohl dělat nic, než přihlížet jejímu odchodu.Lucii to neuspokojilo, ale snad možná trochu uklidnilo.Toho roku odešel Tom za prací do vedlejšího města, kde se pak natrvalo usadil.Zemřel starý pan Atkins a jeho vnuk, také Jan – pomocník našeho faráře a mnoho dalších.A toho roku vzala nesmrtelná – Dorothy Mae k oltáři bohyně, kde jí vyprávěla o svém zrození.Samozřejmě, že chtěla dívku vyděsit a vyčíst ji vše, čeho se na ní v minulosti dopustila – všechny ty naschvály malého dítěte, které se Dorothy snažila nevnímat, přesto se jí velice dotýkaly. Když zjistila, že

má tu moc se pomstít, prostě to udělala. Nakonec na ni svalila vinu za smrt své sestry Grace, kterou Dorothy doslova milovala a děvčátko to neuneslo. Mae upadla do spánku ze kterého se více neprobudila. A její matka – paní Lucie, byla obviněna s obcování s Ďáblem…Důvod byl prostý. Přišla o obě děti, čeledín od ní utekl a její služebná se jí bála. Lucie prý chtěla počít další dítě – takové, které by odolalo zákeřných chorobám a utišilo žal stárnoucího srdce. A čí sémě je odolnější, ptali se všichni a hned si také dokázali odpovědět.Lucie byla oběšena na podzim toho roku a Mae svěřena do péče rodiny zdejšího doktora.Svou rodinu následovala zanedlouho.

***

„Ach ano děti, Grace a Mae vyrostly a měly děti. Když byly staré jako já, vyprávěly svým vnoučatům příběhy ze svého života,“ vymýšlela si další část.„A vyprávěly i o tobě?“ zeptalo se děvče.„Možná, že ano, moje milá,“ pohladila svou vnučku po čele a přitáhla jí pokrývku až ke krku. Její bratr už dávno spal.„A teď zavři oči a spi. Zítra ti povím zase něco jiného,“ dodala sladce, ze stolu vzala svícen a odešla s ním do vedlejší místnosti.

Za oknem zářil měsíc v úplňku, jež k sobě volal duši nesmrtelné. Ta nad tím však jen mávla rukou. Namísto toho se poprvé za ty roky zamyslela nad svým osudem, který ji dovolil zestárnout a zanechat její duši ve vrásčitém těle bělovlasé stařeny.Pochopila, že možná snad to bylo její prokletí, protože Helena byla věčně mladá. Dorothy svou nesmrtelnost prožije v těle stařeny, která už nevzbudí žádost u žádného muže.Jenomže Helena neměla potomky. Dorothyna dcera – jediné dítě, které uneslo břemeno své matky se narodila jen deset let poté, co se stala nesmrtelnou. A stále vypadala, jakoby jí bylo pětačtyřicet. Jen její děti žily zatím bez poskvrnky prokletím, které se každou generací ředilo a sláblo. Bude však trvat ještě mnoho staletí, než odezní docela.A do té doby bude vždy nablízku babička Dorothy, která tak ráda vypráví svým vnoučatům před spaním.

Dorothy stále žila ve městečku, které se v jejích třinácti stalo jejím domovem. Žila tam, kde stával dům paní Lucie – její dávné přítelkyně.Žila tu už více, než dvě stě let.

Psalo se poslední léto devatenáctého století.

Noční toulkyKdyž usínám

Ležím v posteli a snažím se usnout. Na stropě souhvězdí fosforových hvězdiček. Nebo fosforeskujících? Ale vždyť ony neblikají, prostě se rozzáří a za chvíli opět pohasnou. Před časem jsem je od někoho dostala. Udělala jsem si z nich souhvězdí Panny – moje znamení, zbytek pak tvoří takový, pro oči zajímavý shluk malých i větších hvězd.

Lepení na strop dalo zabrat. Trvalo to skoro dvě hodiny, během nichž mi některé opakovaně padaly a braly s sebou i část běloby ze stropu. Táta by mě zabil, kdyby to zjistil, říkala jsem si a snažila se zamaskovat skvrnky dalšími a dalšími hvězdičkami, přičemž jsem si několikrát slepila prsty vteřinovým lepidlem. Jednou jsem musela použít žiletku k jejich osvobození. Nemusím říkat, že jsem se netrefila a z jednoho prstíku vzala víc, než bylo původně v plánu. No nic.Takže jsem skvrnku na palci zamaskovala náplastí a dala se do dalšího polepování stropu.

Když se to tak vezme, ten pro oči příjemný shluk, byl vlastně jen maskovací manévr, použitý k neodhalení mé vytrvalé snahy dovést své dílo až do konce. Ten nastal, když i přese všechno bouchání dveřmi, dunění hudby a dupání na půdě (ve snaze testovat kvalitu vteřinového lepidla), nespadla ze stropu jediná z více než sto padesáti hvězdiček.Úspěch! Třikrát hurá! Klaňte se hrdinovi!Tehdy jsem se několikrát pochválila a ve stylu King Konga si poklepala na hruď.Pak jsem popadla dech a začala se těšit na příchod noci.

Pokaždé, když večer zhasnu sleduji, jak jejich záře pomalu, ale jistě pohasíná. V těch prvních několika minutkách, jako bych měla v pokoji svou vlastní hvězdnou oblohu. Zelenkavá záře neznámých souhvězdí

přenese mě pokaždé do jiných realit, paralelních vesmírů, do snů, které jejich prostřednictvím můžu sdílet s ostatními. Třeba s rodinou.Bohužel její členové se přišli podívat jen jednou. „Hmmm… hezký,“ konstatovali a odešli. Tak nic, říkala jsem si snad trochu uraženě, přestože jsem to vlastně mohla čekat a raději si už poněkolikáté pochválila svoje dílo. To mi pokaždé zvedlo náladu.Když se dostavovalo snění, nemusela jsem ani zavírat oči. Stačilo se zadívat vzhůru.

Ležím v posteli a pozoruji svůj soukromý vesmír. Noc vstřebává jeho světlo do doby, dokud se z malých zelenkavých sluncí nestanou opět jen nezřetelné tečky nad mou postelí.A pak usnu.

Když spímVznáším se nad svou postelí. Moje tělo spí a má duše puštěná ze řetězů a schránky fyzické podstaty bloudí po pokoji.Prsty se dotknu hvězd, oživím v nich pohasínající záři. Kdybych se náhodou probudila, spatřila bych mezi mdlými i záblesky jasné a zářící.Vlastně… stávalo se to a já nevěděla, čím by to mohlo být. Teď už vím.

Můj pokoj je malý, asi tak dvaapůlkrát tři metry. Je tu místo na šatní skříň, knihovnu, postel a noční stolek. Nic jiného nepotřebuji. Jsem spokojená stejně, jako moje druhé já, které během dlouhých nocí prochází jednu knihu za druhou a pak mne ovlivní pokaždé, když dočtu jednu a mám chuť se pustit do další. To ona rozhoduje o tom, co budu číst a svým způsobem i o tom, co budu psát.Pro to druhé musí udělat tohle:

Když létámJe jedno jestli je léto, nebo zima, i když v létě je to přeci jen o něco lepší. Ne kvůli teplu, protože duše není náchylná k tělesným potřebám.

V létě jsou krásnější hvězdy. Ne, že bych jich neměla dost nad postelí, ale venku!!! Lidičky, venku je to přeci o tolik lepší! A je to lepší stonásobně, když umíte létat!Osvobozená, vznáším se nad střechou našeho domu, nad zahradami, nad naší čtvrtí, nad celým městem. Vznesu se výš – až k oblakům a vnímám světla měst v dálce, pruhy dálnic, jež je spojují do pavučiny civilizace.„Nádhera!“ vydechnu údivem a zapamatuji si každý detail svého výletu.Stoupám ne, letíííím vzhůru! „Jooo!!!“

Na sobě mám jen to, co moje tělesná schránka – noční košili s kotětem na prsou. Kotě na potisku spí, nemusím se bát, že by mě prozradilo.Létání je v létě lepší ještě z jednoho důvodu. V zimě se mé tělo často nachlazené a prokřehlé probudí zimou, nebo častější potřebou… vykonat potřebu. A já se můžu zbláznit pokaždé, když se v tom zmatku nestíhám vrátit zpět.Kolikrát jsem se už proháněla nad městem za svitu úplňku a tichu nad mraky, kde je to pro pozorování hvězd, což je můj koníček, asi nejlepší, když se moje… když jsem se začala budit.Nedokážete si představit ten fofr. Nestíhala jsem a v ten moment převzala moje tělesná schránka něco z mých prožitků, část mých snů. A… pak se jí zdálo o tom, že létá nad mraky za úplňku a hned měla námět na povídku.To mě vždycky naštve. Zlodějka jedna! Mrcha!

Tak, kde beru nápady na psaní, už víte.

V tom okamžiku, než se moje toulavé a svobodné já opět spojí s tělem – v té chvíli, než se probudím, než se všechno zase ustálí, zapamatuji si prožitky, které jsou skutečné pro ni, ale jen pouhými sny pro mne.

A už se těším na to, až půjdu zase spát.

Prokletí stříbrné hvězdyTeď modlíme se k Tobě, Matko všemohoucí.

Kéž prozří ta – služebnice tvá.Ať včas dozvíme se o blížícím konci.

Jež věští nám Hvězda stříbrná.

Elma chodívala do chrámu Matky každé ráno už přes sto let. Poprvé tak učinila v den, kdy se jí zdál první s oněch snů.

Mladá dívka běží lesem statných listnatých stromů. Za sebou slyší hlasy dalších lidí – vyděšené skřeky pronásledovaných. Jenomže, když se ohlédne, nespatří za sebou nikoho.Nebe je nesnesitelně jasné tak, že z toho bolí oči, ale dívka běží dál, hnána touhou dostat se z lesa. Soustředí se na své nohy – pravidelně se míhající po písčité cestě, jež vede k moři.Těžce oddychuje, kapky potu jí stékají po těle, vlasy se lepí na vlhkou kůži.

Jemný bílý písek ji příjemně hladí bosá chodidla, ve vzduchu je cítit napětí a strach.Za sebou opět slyší hlasy ostatních a pak opravdu spatří hlouček lidí vybíhajících z lesa.„Kde jsou?“ ptá se vyděšeně mladá žena, jež drží v náruči malé dítě, nedbale zavinuté ve zlatavém kousku látky. Děcko tiše poplakává, mhouří tmavá očka a sem tam vztáhle ruku ke své matce, dožadujíc se pozornosti.„Odletěli,“ říká dívka smutně. „Opustili nás.Burácení hromů je donutí zvednou hlavy. Na nebi spatří dva bělostné ptáky – dvě poslední naděje na záchranu. Odlétají.„Opustili svůj lid!“ volají všichni a v jednom okamžiku padají na kolena. V modlitbě prosí Matku, aby je ušetřila, ale na jejich prosby nikdo neodpovídá. Nikdo krom Stříbrné hvězdy, jež se v okamžiku mění.Teplota kolem prudce stoupne a nad hlavami lidí se odehrává překrásné barevné divadlo par a ohně.Vzduch začne hořet a právě ve chvíli, kdy se písek pod dívčinýma nohama mění v hromádku lesklých kamínků spečených žárem, se Elma probudí.

Tehdy utíkala za svou matkou v slzách beznaděje a prosila ji o výklad

svého snu.Elmin lid jim přikládal magickou moc. Ve snech byl dán osud jednoho každého z nich. Mnozí učenci se ve stavu hlubokého spánku dokázali spojit se světem na druhé straně. A mrtví promlouvali k nim, přinášejíc proroctví o budoucnosti.

Elma byla dcerou silné generace učenců svaté Matky, která první z nich naučila, jak ovládat a porozumět světu snů.A od té doby se všechny ženy této rodiny staly citlivými na sdělení, jež k nim ve spánku často přicházela. Naučily se je rozluštit, porozumět a předat dál. Proto to Elma nebrala jen jako hroznou noční můru, ale spíše jako varování před něčím, co by mohlo skutečně přijít.Ne nadarmo se říkalo, že Matka - dcera Stříbrné, jež dala život lidem tohoto světa, se už delší dobu chystá svůj lid opustit.A až se to stane, odejde i schopnost vládnout snům a po tisíciletí daná kontrola nad osudem.

***

Elmina matka Diana byla duchovní vůdkyní komunity, jež žila ve vesničce na břehu moře. Dceru vyslechla a poradila jí zajít pro radu do chrámu Matky. Tamní nejvyšší kněžka byla Dianinou sestřenicí a dlouholetou přítelkyní, takže žena doufala, že se Elma své odpovědi dozví velmi brzy.Nestalo se tak.

***

Víra v Matku všemohoucí – spasitelku a ochránkyni lidu zdejšího, byla bezvýhradná, přesto nikomu nevnucovaná. Byla nedílnou součástí zdejšího života od narození do smrti. Nikdo nepochyboval. Elma byla proto velmi překvapena, když byla v chrámu vyslyšena a poté bez jakékoli rady poslána zpět do své vesnice s tím, že se pravděpodobně jednalo jen o výplod bujné dětské představivosti.Dianina přítelkyně zklamala Elmino očekávání a potažmo tím i její matku.

V tomto světě totiž nikdo nepochyboval o tom, že kdyby se přeci jen stalo, že bude potřeba žádat ji o to nejcennější – o vlastní život – Matka na své děti nikdy nezapomene.

***

Nedaleko odsud, za hustým lesem listnatých stromů, sídlilo centrum všeho vědění.Na kopci stál starobylý chrám Matky. A pod ním se rozkládalo přístaviště lodí určených na moře, pod něj, nebo dokonce, o čemž se příliš nemluvilo, nad hranice tohoto světa.Vědění o třetích z nich bylo soustřeďováno kolem hrstky zasvěcených, ostatními považovaných spíše za podivíny, než za skutečné vědce.Jen několik místních dokázalo porozumět silám, které dovolovaly lidem navštěvovat světy nad oblaky. Bylo jim umožněno své vědomosti rozvíjet.

Matčini učenci to příliš neschvalovali, přestože se jim ve snech zjevila proroctví o pokroku. Jedině proto dovolovali i nadále pokračovat ve výzkumu a stavbě takových plavidel. Mělo to však jedno omezení. Třetí typ lodí byl určen jen pro jeden vzlet, bez návratu, bez možnosti podělit se o nasbírané poznatky.Ten, kdo chtěl odejít, tak odešel navždy. Veškeré známky jeho přítomnosti musely být po jeho odchodu odstraněny.Po nějakém čase se ukázalo zbytečným toto odvětví činnosti podporovat. Většina lidí pracujících na stavbě lodí přešla k něčemu jinému.Nechtěli své životy věnovat věci tolik neužitečné, tak nevděčné, tak… důležité.

***

Elma sedávala na matčině klíně. Žena jí zpívala starodávnou ukolébavku, ale dívka nepřestávala vzlykat. Stále mluvila o strachu a beznaději, jež se jí každou noc zmocňovaly. O konci a bolesti, které jistě přijdou. Bála se chodit spát, o to více o svých snech mluvila.Sny, jakoby ji od té doby pronásledovaly i za dne. Dívka onemocněla,

přesto se každé ráno vydávala ke chrámu.A tak to trvalo celá léta, i poté, co její matka přešla na druhý břeh.

***

Časem, však již v pouhých dvaceti letech, jí zešedivěly vlasy, ochably údy a její hlas, tišší byl, než kdy jindy. Někteří lidé se jí báli, stranili, ale nikdo proti ní nikdy neřekl křivého slova, nepáchali násilnosti. Žila dál v domě své matky, sama, bez rodiny, zato s vírou, že se ji jednou dostane pomoci, o kterou tolik stála.Naděje jí svitla v den, kdy po smrti sestřenice její matky do funkce nastoupila nová nejvyšší sestra.Toho rána vstávala ještě za tmy, rozechvělá a plna očekávání.A s příchodem soumraku věděla, že celý uplynulý den promarnila…

Však i nadále nemeškala Elma vstávat za rozbřesku, aby povyprávět mohla o svých podivných snech a to komukoli, koho potkala cestou.Uvěřit bylo však nad lidské síly.Nebo to bylo tak lehké, že se vyplatilo spíše neposlouchat.

***

Elma vyšla tři sta schodů, prošla alejí statných stromů starších, než ona sama. Jejich koruny tvořily přízračnou bránu do chrámu Nejvyšší. Pak se pokaždé zastavila u studny na občerstvení. Mlčenlivý, spoře oděný mnich jí podal pohár vody a Elma ho vypila. Pak tiše poděkovala, usmála se na něj a šla dál.On jen zadumaně stál a pokradmu pozoroval příchozí. Právě se chystal posloužit dalšímu z poutníků.

Za kovanou branou chrámu, v doprovodu dvou svých důvěrnic, již čekala nejvyšší řádová sestra Marie, aby Elmu přijala.Marie byla mladá, ještě nezkušená žena tolik oddaná své službě a tak přesvědčená o pravdivosti Písma, že neměla nejmenšího úmyslu poskytovat donekonečna účast a milost, jež Elmě při zpovědi prokazovala. Pravda, byla i arogantní a Elminu každodenní zpověď brávala často jako zdroj pobavení.

Elma to mlčky snášela v naději, že se její postoj jednoho dne určitě změní.Marie znala její sny snad stejně dobře, jako ona sama, přesto v nich za celá ta léta nespatřovala nic, nač by měla reagovat. I Elmin podrobný popis každého detailu roky se opakujícího snu, připadal jí čím dál méně pravděpodobný.Pokaždé ji vyslechla, ale v podstatě neposlouchala. Stará žena, hlásící příchod konce, s nímž se bohužel neslučovalo zdejší náboženství, byla pro Marii trnem v oku.

Jenomže ono nešlo o konec náboženství.

Stříbrná hvězda – slunce této planety bylo v poslední fázi své existence a Elma nechápala, jak to mohou všichni ignorovat. Měla v úmyslu o tom lidem říct. Seznámit je se svými prorockými sny, pobídnout je k odchodu, zachránit jejich životy, ale nikdo nechtěl poslouchat.Častokrát tak učinila na tržišti, ale nikdy se nedočkala jiné, než nesouhlasné odpovědi, nebo krátké pozornosti hloučku zvědavých dětí, jež však neměly dostat příležitost dospět a pochopit.

Elma se nevzdávala. Hodlala chodit do chrámu tak dlouho, dokud se kámen, jenž tvořil hradbu v srdci neprozíravé Marie, nerozsype na prach.Jednoho dne se však kovaná brána neotevřela a stařena byla vykázána zpět tam, odkud přišla s tím, že ji Marie nepřijme ani dnes, a už ani jindy.

Došla ke studni.Mladý mnich právě naléval poslednímu s dnešních poutníků. Stará žena k němu přistoupila a začala mlčenlivému posluchači vyprávět o svých snech.Neprotestoval.Naslouchal. Skutečně naslouchal, jako jeden z mála za celé ty roky.

***

Starý muž stál na stupínku v potemnělé místnosti, za ním ubíhaly

hvězdy. Místnost byla plná posluchačů. Ti v posledních řadách na něj skoro neviděli, ale nebylo to důležité. Sešli se tu proto, aby naslouchali a zapamatovali si. Přišli téměř všichni a on z toho měl obrovskou radost. Cestu k novému domovu hodlal trávit vzpomínáním na ten starý.A lidé naslouchali.

Býval to svět, jako každý jiný v této soustavě – úrodný, překrásný a obydlen bytostmi, jež mu po tisíce let vládly.

Erian – poslední ze starého řádu Matky, vyprávěl dávný příběh.

Elma – věštkyně mě zapřísáhla životem. Neměla v úmyslu o svých vizích lhát, přesto ji nikdo nevěřil.Poprvé jsem ji potkal u chrámové studny...

My neposlechli Tebe – Matko všemohoucí.Zahubili a opustili jsme domov svůj.Teď už víme o strašlivém konci,jenž stihl lid tvůj i můj.

Však síly máme málo. Jsme jen hrstka tvého lidu.K tomu, abychom začít mohli zase.Však prosíme, doveď nás tam, kde dostane se klidu.Vzpomínkám a budoucí kráse… života našeho.

Zaplatili jsme za to daní v podobě ztráty svých blízkých. Elmin sen se vyplnil se strašlivou přesností. Těm, kterým se povedlo včas odejít se naskytl hrozivý pohled na svět, jenž byl kdysi jejich domovem.Jen hrstka lidí unikla svému osudu na několika málo lodích, jenž směřovaly z naší dávné domoviny do bezpečí světa nového.

Než se tam dostaneme, narodí se nová generace. A do té doby se musíme poučit z našich chyb, protože třetí šance už většinou na nikoho nečeká.

Vzpomínky na smrt

Trvá to asi třicet vteřin. Když se snažíte nadechnout něčeho, co tam zkrátka není, vašemu tělu dojde, že něco není v pořádku a zpanikaří. Nejdříve si uvědomíte to ticho - ticho nekonečné prázdnoty bez vzduchu, který by vedl zvuk a je vám tak nějak divně. Nevíte, jestli to ticho slyšíte, nebo jestli už neslyšíte vůbec nic. Začíná vám být příšerná zima, protože z těla odcházejí i ty poslední zbytky tepla, které byste si udrželi i za té nejchladnější noci na Zemi. Cítíte pach a chuť vlastní krve a napadá vás jediná otázka. Proč? Dochází vám, že nejste na Zemi a že se ani nejedná o nějaký žert, či sen, ale přejete si, aby tomu tak bylo. Pod nohama nemáte nic než hvězdy - miliardy hvězd a to samé je všude… naprosto všude kolem vás. Vlastně je teď úplně jedno, kde je pod a nad, nalevo a napravo, vepředu a vzadu, protože tady to nemá vůbec, ale vůbec žádný význam.A vy jen jste a neexistuje nic, co byste pro změnu své situace mohli udělat. Přepadne vás pocit bezmoci a i když je to to poslední, co byste si přáli, jste najednou neskutečně bdělí. Uvědomujete si, že se děje něco, na co vás nikdy nikdo nemohl připravit. V žilách vám tepe krev a ten tep je čím dál pomalejší. Bolest je tak nepředstavitelná, že jí už přestáváte vnímat. Po několika dalších vteřinách se vám v těle začne vařit krev. Je to něco, co musí nutně nastat a vy víte, že vás to osvobodí od bolesti bytí. Maličkaté bublinky budou pomalu, ale jistě postupovat celým tělem, až dospějí k srdci. A pak? Pak nastane konec. Ještě před tím se však pokusíte o jednu instinktivní, ale naprosto šílenou věc – pokusíte se nadechnout. Přejete si, aby se plíce naplnily vzduchem a aby se vaše tělo uvolnilo ze sevření bolesti, ale namísto toho se plíce roztrhnou a vaše tělo zemře.

Říká se, že posledním smyslem, kterým před smrtí ještě dokážete vnímat okolí, je sluch. Tady je však prvním, který vás opustí. Nesnesitelná bolest celého těla, které se marně brání tomu, co je nevyhnutelné, vás dovede až do chladivé a tiché náruči smrti.

Tak a tohle je, nebo spíše bylo těch nejdelších třicet vteřin vašeho života, během kterých jste možná přemýšleli o tom, co bude dál. Tělo - dokonale konzervované, bude plout vesmírem do doby, dokud nenastane konec všeho a vy se s dalším Velkým třeskem nerozletíte do nicoty. V tom případě si můžete jen vroucně přát, aby se vaše molekuly staly stavebními kameny života na některé planetě, která ale teď zatím ještě neexistuje. V opačném případě přeji hodně štěstí na nekonečně dlouhé cestě věčností.

***

Tak mě napadá, že raději ani nechci vědět, co by z toho vzniklo. Představa, že takhle zemřu mě vždy děsila. Věděla jsem, že taková možnost je velice reálná, zvlášť v době, kdy se lety do vesmíru považují za stejně samozřejmé a všední, jako cesta vlakem, či jakýmkoli jiným dopravním prostředkem. Takže je docela na místě počítat i s možností, že ta která cesta neskončí tak docela podle vašich představ. Na Zemi snad už není nikdo, kdo by alespoň jednou v životě neletěl v té magické výšce pětadvaceti kilometrů nad povrchem a nepohrával si s myšlenkou překročit ten práh, za kterým přestává působit gravitace a vydat se dál.Každá cesta však s sebou nese rizika nehody.

Jenomže. Jak jsem mohla předvídat, že zrovna já se stanu obětí jedné z nich?

Na druhou stranu musím přiznat, že myšlenka na to, že moje DNA bude možná za miliardy let znamenat základ života na jiné planetě, je trochu zajímavá, vzrušující – to jistě a pravda i trochu samolibá. Zároveň je i hloupá a děsivá. To je to pravé slovo. Vždy mě to pomyšlení (pokud jsem vůbec kdy na něco takového myslela) opravdu děsilo.

Znáte to, takový ten pocit vypětí, zvláštního pocitu vzrušení a mrazení po celém těle, který je předzvěstí nějaké nepříjemné události? Jste si

vědomi toho, že se má stát něco děsivého, ale i přesto raději zvolíte nebezpečnější cestu, protože věříte, že vám se neštěstí prostě a jednoduše vyhne? Lidé mají někdy zvláštní touhy a věří v divné věci. A teď, i když jsem to vůbec neměla v plánu, má moje nejhorší noční můra – věc, která mě nejvíc děsí, naději na úspěch. Žádné nepříjemné mrazení - jen strašlivá bolest, bezmoc a pak už jen konec.

***

Jakže to říkali? Je vám příšerná zima, protože z těla odejde všechno teplo? No jo, ale já necítím zimu. Já totiž už necítím vůbec nic. Jen zachovat klid. To je moc dobrý - zachovat klid. Kdybych věděla, že můj smích někdo uslyší, smála bych se. Musím přemýšlet. Co si pamatuji jako první? První vzpomínka... první... moje narozeniny… můj první den ve škole, nebo... Ne moje první vzpomínka je na smrt - na moji smrt. Ano, protože první, co jsem si uvědomila, když jsem otevřela oči bylo, že jsem mrtvá. No jo! Mám to! Už jsem tu dýl než těch třicet vteřin, to je to!Vůbec nechápu, že mi takové zjištění může udělat radost, ale já jsem vážně ráda, že to vím. Teď už můžu klidně vzpomínat na smrt.

***

Ani nevím, jestli letím, nebo jen visím v prázdnotě. Mám ale takový dojem, že nějakou rychlost mít musím. Pamatuji si totiž, že jsem se ničeho nedržela, když se otevřely vnější dveře a vzduch v komoře mě vyhodil ven. Vybavuji si náraz - jakoby mě něco vší silou praštilo do zad. Vydechla jsem z plic i ty poslední zbytky vzduchu a zkrátila tak svoje utrpení jen na těch pár vteřin.

Ale i to bylo víc než dost. Nemám tušení, kdy přesně nastal konec. Nastal konec - to je taky moc dobrý, protože vážně dost pochybuji o tom, že někdo kromě mě teď nad tím přemýšlí. Už vidím, jak vyplňují můj úmrtní list. Smrt nastala... když jsme jí – občanku našeho naprosto nenásilného a mírumilovného Společenství, vyhodili do vesmíru.Pravděpodobně jsem se stala obětí výbuchu v kolonii na Centauri 3. Mé tělo shořelo, nebo bylo zničeno k nepoznání, takže nebude co identifikovat, či pohřbít. Moje rodina dostane velmi drahý smuteční věnec modrých a žlutých růží (ty mám moc ráda), nádhernou kondolenci a samozřejmě trochu peněz, jako výraz soucitu.Někdo z mých takzvaných přátel – vrahů bude mít dojemnou řeč na rozloučenou o tom, jak tragická je moje smrt a jak budu všem chybět a má matka jí nebude vnímat. Bude myslet na to, že jediná šance na přežití naší rodiny je mrtvá. Jediné dítě, které jí Společenství kdy dovolilo mít zemřelo a s ním i naděje na to, že by kdy ještě někdo někdy mohl nosit jméno Dayová.

***

Jak tu tak visím mezi Zemí na nekonečnem, přemýšlím o tom, co bude dál. Rozeznám plynutí času? Máma je už možná tisíc let po smrti stejně, jako moji přátelé a mě to připadá, jako bych tu byla chvíli. Třeba jsem tu jen hodinu, rok a třeba tisíc let. Budu v tomhle těle až do konce trvání vesmíru a proč jsem tu vůbec zůstala? To jsou všechny ty řeči o životě po smrti lži? Záleží na tom, kde zemřete? A znamená to tedy, že na tom místě pak musíte strávit věčnost?

To tedy nezávidím například těm, co uhořeli, nebo vypadli z nejvyššího patra nějakého mrakodrapu. Jejich věčnost se asi skládá ze samých pádů. Když dopadnou na zem a myslí si, že je už konečně po všem, začne to

nanovo a oni opět stojí v nejvyšším patře a čekají na to, až se vše zase zopakuje.Možná po několika tisících pádech přijdou na to, že by tomu mohli zabránit, ale jsou už přeci tisíckrát mrtví, takže co to vlastně chtějí změnit?

Nemůžeme změnit svůj osud, ani svou minulost, vzít zpátky cokoli, co jsme kdy řekli, nebo udělali. Nejde to za života, natožpak po smrti. Můžeme změnit jen sami sebe, pokud to stihneme v tom velmi krátkém čase, který nám byl dán.Takže, mám být ráda, že jsem na tom takhle? Nevím.

Třeba někdo z těch, kteří takhle zemřeli (a je jich opravdu dost, i když to nikdo nikdy nepřizná), prožívá to samé, ale rozletěli jsme se všemi směry…Není možné se s někým z nich spojit a jestli ano, tak jak?

Pokud jsem se za živa považovala za normální, obávám se, že po smrti přijdu o rozum. Napadají mě teď zvláštní myšlenky. Věci na které jsem nikdy před tím ani nepomyslela, se mi najednou vybavují tak jasně. Že bych zmoudřela? No to asi těžko.

***

Jednou se mi o tom zdálo. Letěla jsem vesmírem jen tak bez jakéhokoli dopravního prostředku a nejspíš jsem měla na sobě to, co doma obvykle nosím. Mohla jsem normálně dýchat a slyšela jsem zvuky, i když vím, že tady žádné slyšet nemůžu. Ty rozpory mi ani tak nevadí, protože sny jsou právě o takových věcech. Popírají veškeré zákony a právě proto jsou tak úžasné. Kolikrát jsem se těšila na večer až půjdu spát a mnohdy se budívala naštvaná, když mě třeba něco ze spánku vyrušilo. Zkrátka v tom mém snu jsem se chtěla někam dostat. Nezáleželo na tom, kde jsem a proč, nebo kam chci jít. Důležité bylo, že jsem našla cestu a věděla jak se po ní vydat. Napadlo mě, že stačí jen pomyslet a stane se

cokoli, co budu chtít. A stalo se to.

V tom snu to fungovalo. Teď nemám nad ničím kontrolu. Dokonce nemám ani sny. Nepamatuji se totiž, že bych spala.

Smrt je jedno dlouhatánské bdění. Už asi vážně cvokatím.

Zase se směji. Je to zvláštní. Slyším svůj smích, ale vím, že to prostě není možné. Přemýšlím o tom, jestli mi za pár tisíc let bude vadit ten výhled. Hvězdy - samé hvězdy všude kolem.

Diana má teď asi stejný problém. Naposledy jsem jí viděla těsně před smrtí. Byly jsme v přechodové komoře číslo tři na páté palubě Phobosu 1 - lodi naší společnosti. Tyhle lodě se stavěly přesně na tom měsíci Marsu, kdyby vám snad název něco říkal. Téměř žádná gravitace byla ideální pro stavbu lodí, které jsou určeny jen do vesmíru.

Teď prosím omluvte tu otravnou lekci dějepisu, ale musím. Já vám to musím říct.

***

Poté, co jsme osídlili Mars, dokázali jsme dokonale využít vše, co nám nabízel - tedy i jeho měsíce.Lidé už dokáží žít a přežít v prostředí s nízkou, nebo vůbec žádnou gravitací o mnoho déle, než dávní vesmírní průkopníci. Problém z úbytkem vápníku a ochablostí svalové hmoty, jsme vyřešili někdy na konci jedenadvacátého století. Byl to tehdy velký triumf – jeden z mnoha. Otevřel lidem dveře do vesmíru, které byly do té doby jen pootevřené. Můžete strávit mimo planetu třeba i několik let a pak se klidně vrátit, aniž byste měli potíže se znovu přizpůsobit gravitaci.Nádhera!

Z Phobosu je překrásný výhled na Mars, i když někdo tvrdí, že se mu z

toho měsíce točí hlava. Není to samozřejmě myšleno doslova. Má to co dělat s rychlostí jeho rotace kolem planety - s tím, že vychází na západě a zapadá na východě a takové ty věci. Je to takový kosmický žertík, kterých se v průběhu osidlování Sluneční soustavy vyrojily tucty. Jednou jsem tam byla - na Phobosu, ale žít a pracovat tam? To ne.Měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybrat a já zatoužila spíš po planetě pod ním.Tam byla budoucnost a nejen moje.

Diana byla (a stále svým způsobem je) mojí dobrou přítelkyní už celou věčnost. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsme se seznámily. Prostě vždycky patřila do mého života a mezi miliardami lidí, byla jednou z mála, které bych se nebála svěřit své myšlenky, nebo svůj život.I když jsme se kolikrát roky neviděly, věděly jsme, že ta druhá je tam někde, a že přijde, když bude potřeba. Našly jsme si práci na Marsu. Jednalo se o výzkum rostlin, které dokáží přežít v prostředí mimo obytné kopule. Doslova nás to nadchlo.

V jednadvacátém století je tam vysadili první osadníci čistě ze zvědavosti. Byl to experiment, který neměl být dokončen za života těch, kteří ho započali. Nikoho však nenapadlo, že za pár set let by tyhle ani ne osmdesát centimetrů vysoké rostlinky, mohly hrát pro člověka a jeho přežití životně důležitou roli. Nejednalo se o počátky teraformace – ne tehdy.

Během následujících tří set let se ukázalo, že se jim nejen dobře daří, ale díky odlišným podmínkám na Zemi odkud pocházely a na Marsu, se vyvinuly v docela odlišný druh rostlin. Žádné zásahy do genomu. To, co vzniklo na Marsu bylo dílem přírody.Naše studie prokázaly, že kdybychom jim dali asi tak tisíc let a nechali je v jejich prostředí se vyvíjet, začaly by proces teraformace (tedy přeměny pro člověka neobyvatelné planety v planetu s dýchatelnou atmosférou) přirozenou cestou bez zásahu člověka a jeho destruktivních metod. Dobře, uznaly jsme, že tisíc let je dlouhá doba, ale to spíš záleží na úhlu pohledu.Moje, ani příští dvě, tři generace by se ještě nedožily jakékoli, ani

nepatrné změny v přeměně Marsu. To samé ale platilo i v případě druhé varianty – totiž použití projektu Nula jedna.

Je to už pár set let stará myšlenka. Sestrojili jsme přístroje, které po přistání na Marsu začnou vypouštět skleníkové plyny a znečistí atmosféru. Planeta se ohřeje a doslova se změní tak, aby vyhovovala naší ješitnosti. Ve dvacátém století, kdy tahle teorie vznikla se myslelo, že by taková přeměna planety zabrala tisíciletí. V průběhu dalších století, se ta myšlenka zdokonalila, takže výsledky, které by znamenaly, že se tam jednou budeme moci přestěhovat a bez problémů tam žít, by se dostavily už po dvou stech letech. To je poměrně dlouhá doba v porovnání s délkou lidského života, ale strašně krátká z hlediska stáří Marsu. To proto nám těch tisíc let nepřišlo zase tak dlouhých.Jen si to vezměte. Tři miliardy let se na povrchu neděly téměř žádné větší změny, když nepočítáte celoplanetární písečné bouře, které trvají pár dní, nebo také celý rok (ale ty jsou tam konec konců odnepaměti) a teď se má celá planeta viditelně změnit za dvě století? To nám připadalo jako naprostá šílenost, když uvážíme, že se tam navíc vyvíjel nový druh. A právě o něj nám šlo. Přály jsme si najít řešení, které by ty rostliny nezabilo. Tvůrci projektu Nula jedna ale právě počítali s tím, že vyhynou. Byli ochotni vyslat na Mars skupinu, která by po započatí jejich varianty přeměny, sledovala jejich zánik. Tehdy nás to strašně rozzuřilo, protože stejně tak tam mohli poslat lidi, aby se pokusili zachránit něco, co začalo už přeci tak hrozně dávno - něco, co by pro jejich potomky mohlo znamenat záchranu až na Zemi, ve Sluneční soustavě, ani v kolonii na Centauri 3 nebude místo pro stále se rozrůstající druh. Vůbec nepřemýšleli o tom, kolik možností využití by nabídly.

Přiznejme si, že hledání nových planet je sice úspěšné už přes tři sta let, ale zatím se podařilo najít „jen“ 1021 plynných obrů různých velikostí, podobných Jupiteru, nebo Saturnu. Někdy s prstenci, nebo i bez nich.Další detaily prosím nerozebírejte, neboť tyto zase až tak důležité nejsou.Některé plynné planety mají desítky měsíců, na které se možná jednou

snesou lodě pozemšťanů, jako hejno kobylek a vyplení jejich nerostné zdroje. To se ale nestane dřív, než za pár set let. Dále se podařilo objevit 316 planet podobných Měsíci, nebo Merkuru. Jsou to zaprášené světy bez života, poseté stovkami malých i velkých kráterů, které vznikly už strašně dávno. Nám dnes jen připomínají dobu vzniku vesmíru, ale přežití nám zajistit nemohou. Takové planety jsou obvykle velmi blízko svých mateřských hvězd a rozdíly mezi teplotami ve dne a v noci, se počítají v rozmezí stovek stupňů Celsia. Život, jak ho známe, na nich nikdy nebyl a nikdy nebude možný. Velké naděje se vkládaly do poslední skupiny planet. Z nekonečných hlubin vesmíru se jich ale vynořilo jen 27 podobných Zemi. Z toho jen 12 z nich má vyhovující podmínky pro lidský život. Tím myslím vzdálenost od mateřské hvězdy, složení atmosféry, přítomnost vody a vegetace na povrchu, gravitaci a ještě desítky faktorů, které dělají planetu pro lidi vhodnou.Jsme prostě strašlivě nepřizpůsobiví.Je v tom ale další háček. Kromě dvou jsou všechny velmi daleko na to, abychom se k nim dostali dříve, než za několik lidských životů.

Z této pravdy mě vždy zamrazilo. Svíralo to srdce a mysl donutilo křičet… beze slov.

Je sice pravda, že se připravoval projekt pro osídlení jedné z těch deseti vzdálenějších. Byla postavena obrovská kosmická loď, vybráni dobrovolníci a naloženy tuny zásob všeho druhu, ale jak to dopadlo, to už jsem bohužel neměla možnost zjistit. Mohu jen doufat, že dobře a že se k některé z nich podaří bezpečně doletět. Nad lodí, která se takhle vydá do neznáma, bude totiž viset obrovský otazník. Nemůžeme s jistotou tvrdit, nejsou-li už některé z těch planet obydlené. Naše technická vyspělost ještě není na takové úrovni, aby tohle dokázala rozlišit.Můžeme jen vybrat cíl a zamířit k němu.

Co se však stane, pokud svět, ke kterému se rozhodneme letět, bude už obydlený? Lidé poletí stovky let, aby se pak obrátili a zamířili zpět k Zemi? Nebo

bude následovat dohoda o sdílení planety dvěma třeba úplně odlišnými druhy. Budou lidé prosit o azyl, aby mohli v klidu dožít ve světě, ke kterému se vydali jejich předkové před stovkami let, nebo se stanou oběťmi nehody ještě někdy během své cesty k cíli? Je tu mnoho možností a ještě více nezodpovězených otázek.

V této chvíli můžeme být šťastní, že nám snad souhra náhod dopřála, že v našem blízkém sousedství vznikly hned dvě planety, které by mohly být nazývány domovem. Jsou vzdáleny čtyři světelné roky od Země. Centauri 4 se svými původními obyvateli, je velmi podobná Zemi. Jsou tam jen dva kontinenty, ale podíl vody a pevniny na planetě, je téměř shodný s pozemskými hodnotami. Atmosféra je trochu bohatší na kyslík a život, který se tam vyvinul, je lidský. Jsme si podobni vzhledově a anatomicky, protože náš vývoj se ubíral přibližně stejnými cestami, ale jinak jsme docela odlišní.

Ale já přeci neříkala, že moje lekce dějepisu bude zahrnovat i technické, biologické a další podrobnosti, nebo snad ano?Tedy pokračuji.

Tamní obyvatelé mají úžasnou a tajemnou minulost, zvyky, kulturu a náboženství stejně, jako obyvatelé Země. Ale jaký osud nás čeká, to je ve hvězdách. Ve své dlouhé historii prožili jen málo konfliktů, které by jejich společnost výrazněji negativně poznamenaly. V historii jejich světa není místo pro světové války, epidemie, (které by byly zapříčiněny způsobem jejich života), nebo terorismus. A to je jen slabý výčet věcí, o jejichž existenci lidé vědí, ale které v jejich společnosti prostě nemají místo. I přesto všechno nejsou na Centauri 4 známky přelidnění. I když obě planety z hlediska technického vývoje dělí jen tři století (lidé ze Země jsou ti starší), vývoj duše, (dá-li se to tak nazvat) a osobnosti obyvatel Centauri 4, je před pozemšťany o tisíce let napřed. Vypadají jako mi, ale nejsou námi. Vyvinuli jsme se na dvou planetách a máme docela odlišný způsob života. Na Centauri 4 život je a vždycky byl, ať už člověka, nebo zvířete

posvátný a jako takový i chráněn.Zločinnost už téměř neexistuje. Jejich zvláštní otevřenost a přístupnost na první pozemšťany, kteří tam přiletěli, nezvykle zapůsobila. Nevadí jim dělit se o cokoli, na rozdíl od chamtivosti a lhostejnosti některých… omlouvám se, vlastně většiny lidí.Říkají, že za pár tisíc let, se i lidé na Zemi naučí vážit si hodnot, které teď považují za podružné. Jejich děti jsou odmalička vychovávány k toleranci k ostatním.Na Centauri 4 tak nikdo nezná samotu, rasovou nesnášenlivost, nebo lhostejnost k těm slabším. Pro tělesně, nebo duševně postižené se nestaví domy za vysokými zdmi a ploty, které je od vnějšího světa záměrně izolují. Takoví lidé zůstávají se svými rodinami, které se o ně starají. To stejné platí o péči o lidi nejstarší, kteří jsou ve společnosti vážení a pro mladší generace zdrojem inspirace a poučení.Nejsou věcmi, kterých se lidé zbavují, když je už péče o ně přestane bavit.

Na otázku: proč se bytosti sobě tak podobné, vyvíjely po celé miliony let tak blízko sebe (z hlediska vzdáleností ve vesmíru) a přeci úplně jinak, odpovědět nedokážu. Možná to byla náhoda.A možná něčí záměr.

Byli na počátku výzkumu vesmíru. Zkoumali teprve nejvzdálenější planety své sluneční soustavy, když před šedesáti lety vstoupila do jejich systému loď s lidskou posádkou. Nad všeobecná očekávání a strach z neznámého, dopadl první kontakt víc než dobře. Za deset let se uzavřela smlouva o spolupráci a vzniklo Společenství Země – Centauri.Centauri 3 se po dohodě stala kolonii Země. Pozemšťané jim za to poskytli některé výdobytky své civilizace, jako třeba knihovnu obsahující poznatky ze všech možných vědních i nevědních oborů, obrovské množství mýtických příběhů všech možných ras a kultur, několik různých pohledů na náboženství, odlišné názory na život a smrt, poznatky z medicíny, nebo třeba encyklopedii kulinářských zázraků modré planety a mnohé další. Jejich hostitelé jim zase vyšli vstříc v žádosti o

zřízení výzkumné stanice na třetí planetě.V současné době tam žije stálý vědecký personál, který se zabývá i mimo jiné, hledáním nových planet pro kolonizaci, nebo spíš pro výzkum a případné osídlení (kolonizace je hrozné slovo).Studují tamní floru, faunu a prý jsou tam i zbytky jakéhosi tisíce let starého osídlení, které je třeba prozkoumat. Také se tam přesunulo pár soukromých projektu o kterých toho ale moc nevím.Lidé tam dělají věci, které jim samotným přinesou tak možná dobrý pocit z vykonané práce, ale jejich dětem a dalším generacím, dají možná šanci na úplně jiný způsob života. V kombinaci s vlivy jaké na ně mají obyvatelé čtvrté planety, si dokáži docela živě představit, že budoucnost by mohla být určitě hodně zajímavá.

Jenomže jak už to na Zemi bývá, většina lidí o budoucnosti svojí, nebo svých dětí moc nepřemýšlí. Teď je tu přítomnost a planeta Mars. Nabízí se způsob, jak ji změnit k potřebám lidstva v relativně krátkém čase.Takže, co s tím?

Nejprve se nám s Dianou podařilo všechno zveřejnit. Asi tak rok se vedly bouřlivé diskuse na téma Máme zabít sami sebe? V tisku a jiných médiích, se často objevovaly titulky jako: Odsuzujeme naše děti k smrti?Lidstvo – vlci v rouše beránčím:Nezabíjejte Mars! Některé články byly pravda dosti přehnané a jejich obsah často hraničil až s čímsi paranormálním.Například jeden horlivý novinář, jehož koníčkem bylo časté používání nejrůznějších přívlastků, přirovnal Mars k živé bytosti a rostliny na jeho povrchu k částem jeho těla. To, že se připravoval plán na likvidaci těchto rostlin, mu připadalo, jakoby tvůrci projektu Nula jedna chtěli planetu nějakým bizardním způsobem zmrzačit. Někteří z řad veřejnosti se toho samozřejmě chytli a začali pořádat demonstrace a podpisové akce.Jenomže… všechno skončilo dříve, než-li mělo.Asi jsme se s Dianou nesnažili dost, protože jsme u lidí vyvolaly jen málo pozitivních, (nebo vlastně jakýchkoli) reakcí. Asi proto, že většina

z patnácti miliard lidí, jenž jsou roztroušeni po Sluneční soustavě, nikdy na Mars nevkročila a nikdy nevkročí. Většinou nemají důvod, nebo je existence nějakých rostlin vůbec nezajímá. Jediný světlý bod v našem tápání ve tmě, se ukázal tehdy, když někteří čelní představitelé Společenství o odložení Nula jedničky na chvíli zauvažovali. Jenomže vedoucí představitelé, ať už vedou cokoli - třeba i mezihvězdné spojenectví Země – Alfa Centauri, nakonec nejsou ti, kteří rozhodnou o jeho osudu.Jsou to jejich zástupci, našeptávači a manipulátoři, kteří stojí kdesi v pozadí a víc, než osud lidí, kteří jim věří a spoléhají na jejich rozhodnost, je zajímá jejich vlastní malý prospěch. Právě jeden takový (už ani nevím, jak se jmenoval), se jednoho květnového rána roku 2359 rozhodl, že Karen Dayová a Diana Deen Novaková představují hrozbu nejen pro budoucnost projektu teraformace Marsu, ale i celého lidstva a měly by tedy být uklizeny na nějaké méně viditelné místo - třeba do kolonie na Centauri 3.

Nevadilo nám to. Měly jsme dojem, že bychom mohly působit i odtamtud. Pořád tu byla naděje, že něco, co jsme na Zemi prohlašovaly, vzbudilo zájem. Dělaly bychom nějakou obyčejnou práci a mimo jiné plánovaly tichou pomstu za naše přemístění. Třeba bychom se i jednou mohly vrátit na Zemi? Možná bychom našly spojence na Centauri 4, protože oni si přeci váží života jiných druhů stejně, jako svého vlastního a mohli by mít tedy větší zájem na záchraně těch rostlin. Naděje. Až na ten malý zádrhel.Na Centauri 3 jsme nikdy nedoletěly.Někde mezi naším domovem a vyhnanstvím, jsme započaly docela jinou cestu.

***

Když o tom tak přemýšlím, dokážu se na sebe podívat z vnějšku. Visím v nicotě sama před sebou a hledím do mrtvých očí. Jsou otevřené a to, co viděly naposledy bylo děsivé.

Viděly osud. Viděly hvězdy. Viděly smrt. Když se mi to stalo poprvé, hrozně jsem se vyděsila. Mně ani tak nevadí ten pohled na mladé ženské zmrzlé tělo s výrazem hrůzy ve tváři, se zmrzlými vlasy, trochu schoulené - jakoby někde ve středu toho klubka měla být vzduchová kapsa a tedy i naděje na život, s pokožkou našedlou a popraskanou, s rukama před obličejem bránícími očím, aby viděly. To ne. Mě děsí, že JÁ VÍM komu to tělo patří.

Někdy, když si uvědomím svou situaci, křičím a někdy se zase rozesměji. Je to známka šílenství? Nebuďte směšní. Mrtví nemůžou zešílet.Nemůžou? Vážně? A zmínila jsem se už o těch hlasech – o mém druhém Já, které je na té dlouhé cestě mým společníkem?

Uvažuji. Ledaže bych nebyla mrtvá. To se pleteš Karen. Podívej se na sebe.. Jenomže, co když opravdu nejsem mrtvá? To snad nemyslíš vážně! Hádám se sama se sebou o něčem, co je přeci tak zřejmé, ale když o tom pochybuji, dává mi to naději, byť strašně malou na to, že by to všechno mohlo být přeci jen trochu jinak. To by se o mě vědci poprali. Není mrtvá, ani po věčnosti strávené v tom neagresivnějším prostředí, jaké člověk zná. Není mrtvá, když nedýchá, nic nejí, nepije a nespí. Ale proč necítím zimu? Protože jsi po smrti. To tě ani tohle nepřesvědčí? Neposlouchám ji. Zato ale přemýšlím.dyby to nebylo skutečné, kdyby to byla jen nějaká simulace, určitě by mě záměrně nevystavovali teplotě hluboko pod bodem mrazu. Nebo ano?Jak můžeš takhle přemýšlet Karen? Ano. Jak můžu. Kdyby to byla simulace, určitě bych se sama se sebou nehádala.

Pamatuji si svou vraždu. Dokáži si vybavit i tvář svého vraha a na jméno… na to bych si také časem vzpomněla, ale… nemám to komu

říct! Možná by to ani nikoho nezajímalo. Je to prosté. Jsem mrtvá a naše dokonalá společnost zase předvedla své umění v klamání vlastních lidí.Tak už ti to konečně došlo. Teď myslím na svou rodinu a na život, který neprožiji a zlobím se. Ne. Nenávidím! Ukradli mi budoucnost.Ten, který nás 16. května 2359 o ni připravil, se o dva dny později vrátil domů na Zemi ke svému dítěti a žije dál svůj nicotný život poznamenaný lidskou krví a vůbec ho netrápí to, co udělal. A proč by ho to mělo trápit ty hloupá?Zmlkni už!Možná se opravdu zblázním. Proč… Proč nikdo z posádky Phobosu jedna ani na chvíli nepochyboval o tom, že to, co se nám stalo, nebyla nehoda?

***

Tak teď už s jistotou vím, že letím. Cítila jsem náraz. Někde – asi stovky světelných let odtud, vybuchla supernova. Zemřela hvězda a rázová vlna z výbuchu, který ale nastal staletí před mým narozením, mi udělila jakousi rychlost. Škoda, že se nemůžu bavit tím, že bych počítala, kdy a kam doletím.Začínáš být docela morbidní Karen. A tobě to vadí?Pane bože. Ptám se vlastně sama sebe. To čekám odpověď, nebo co?

Nevím, kde přesně jsem a hlavně jak dlouho. Výhled je pořád stejný, ale od výchozího bodu mě musí dělit už pořádný kus cesty.To byla jen trocha černého humoru pro moje druhé já.

Ze začátku mi dělala společnost dost často, ale v poslední době se mnou už moc nemluví. Alespoň se pohnu z místa. Ale ne. Měla bych asi vážně nechat toho vtipkování, nebo se vrátí. Ale… Odešla vůbec? Kde to asi jsem? To bude otázka na příštích x let.

Pochybuji, že na ni dostanu odpověď.

Mohla bych si vzpomenout? Pamatuji si ještě ty obrazy? Kdysi jsem ve svém pokoji… Kde? Doma? To je takové hřejivé slovo, ale už nevím, co znamená. Bylo to místo, kde mi bylo dobře, ale nevzpomenu si, jestli to bylo doma, nebo někde jinde. Měla jsem tam knihovnu. Některá slova jsem zapomněla. Nepamatuji si už, jestli se tomu tak říkalo, ale ty věci - ty knihy v ní, byly úžasné. Většina z nich pojednávala o vesmíru. Tohle slovo si pamatuji a asi ho nezapomenu nikdy. Byly v nich překrásné fotografie mlhovin, planet a vzdálených galaxií, výbuchů hvězd, zatmění Slunce a Měsíce, spousta ilustrací zobrazujících věci, které buď neexistovaly, nebo se nacházely kdesi v hlubinách kosmu a které lidské oko zatím vidět nemohlo. Obrazy, které se zrodily a žily v představách člověka, hledícího do budoucnosti a na daleké světy, jež niky nenavštíví. Asi teď budu hledat v paměti, který z těch obrazů se mi líbil nejvíc.

Myslím si. Ne. Jsem si jistá, že se duše člověka, nebo alespoň moje vlastní, nachází v mozku. Já bych určitě neřekla duše, ale spíš vědomí, podstata – to, co jsem. Nebo spíš to, co jsem byla, co ze mě zbylo. Ano. To je to pravé slovo, které mě vystihuje - zbytek. Duše zavání náboženstvím a já věřící nejsem, i když víru neodsuzuji. Mám dojem, že by lidé po celá ta tisíciletí nemarnili čas, prostředky a tisíce lidských životů na budování všelijakých svatostánku pro nic a pro nikoho. Nesnažili by se, kdyby nebyli přesvědčeni o tom, že tam nahoře je někdo, nebo něco, co je sleduje a za jejich úsilí je po zásluze odmění, až přijde čas.Možná, že to co lidé nazývají Bohem, je vlastně jedno obrovské vědomí skládající se s částeček každého, kdo zemře. Proto se říká, že bůh je vševědoucí a vševidoucí. Miliony duší se spojí v jednu – obrovskou inteligenci a nekonečné vědomí všeho. Jenomže mě nestačí takové ujištění. Asi jako každý vědec, potřebuji nějaký důkaz. O všem.

Kdysi lidé hledali duši. No vážně! Hledání duše, které nevedlo nikam. Ve dvacátém století a

vlastně i v jednadvacátém se na toto téma objevilo mnoho zajímavých i naprosto šílených teorii, ale dokázat je prakticky, to byl oříšek. Zatímco věřící část vědeckého světa zastávala názor, že když se po smrti těla zmrazí mozek, uchová se tím i duše zemřelého, naprostí bezvěrci na to šli jinak.

První skupině šlo o to uchovat mozek, jako zdroj vědomostí a vědomí. Měli dojem, že tam je ta pravá podstata lidského bytí a tedy není zapotřebí uchovávat staré a nepotřebné tělo.Až přijde čas, tělo se prostě naklonuje, nebo vyrobí nějakým jiným způsobem a pak se k němu připojí hlava. Potom už stačí ho jen oživit A rázem je tu úplně ten samý člověk, na vlas stejný, jako kdysi. Jak prosté. Jenomže… Vzhledem k tomu, že se nikdy nepodařilo takto zmrzlý mozek znovu připojit k novému tělu a oživit, nevím jestli ti lidé neměli své názory přehodnotit dřív, než sami skončili v mrazácích.Možná, že by většina z nich dala přednost pěkně přirozenému biologicky - hnilobnému rozkladu dva metry pod mramorem, duše neduše. Co se vlastně stalo s jejich hlavami?

Druhá část vědeckého světa uchovávala své tělesné schránky celé. Možná byli na lepší cestě k jakési nesmrtelnosti, ale stejně jim to také moc nepomohlo. Za časů mého dětství, se začalo z rozmrazováním prvních šťastlivců, kteří na to čekali přes tři sta let. Bylo jich tehdy asi dvacet, ale celý ten proces přežili jen čtyři. Museli se asi divit, jak se lidé a svět kolem nich změnil, co zameškali, o co díky bohu přišli a co všechno se budou muset naučit. Ostatní většinou zemřeli na šok při oživení, nebo krátce po něm. Někteří měli své tělesné schránky tak poškozené, že nepomohla ani nanotechnologie, nebo naklonování celého těla ze zdravých buněk, které byly získány někdy v prvních letech života a uchovávány v chladu po celá staletí, aby se nakonec zjistilo, že je to k ničemu. Opravdu smůla.

Z mého mozku toho teď moc nezbylo. To mě vážně mrzí Karen.A je zase tady.

Je to už jen zmrzlý kus nepoužitelného genetického odpadu a já si i přesto vybavuji vzpomínky - to je úžasné! To s tou duší, nebo vědomím, nebo jak tomu mám říkat, je ale jen můj názor, se kterým se také nemůžu nikomu svěřit. Možná jsem něco objevila, ale nikdo se to nikdy nedozví.

***

Asi mě mé mrtvé oči klamou, ale zdá se, jako bych se přibližovala k nějaké hvězdě. Moment… Asi to bude pravda! Musím letět rychleji, než jsem si myslela, protože ať už je ta rychlost jakákoli, budu na její oběžné dráze za nějakých pár tisíc let. Ale co se stane pak?

V každé galaxii se v novu promění průměrně jedna hvězda za sto let. Právě to se teď stalo v Mléčné dráze. Na druhém konci naší Galaxie se právě v novu proměnila docela bezvýznamná hvězda střední velikosti. Miliardy let svého života završila obrovskou explozí, která zničila všechny její planety i život na nich – (pokud tam ovšem kdy nějaký byl).

Stalo se tak právě ve chvíli, kdy kolem prolétalo mrtvé tělo Diany Deen Novakové.

A já bych přísahala, že jsem ten výbuch viděla. Celé ty věky jsme se od sebe vzdalovaly a já se teď blížím také k nějaké hvězdě. Možná, že se nepromění v novu, ale každopádně přitáhne mé tělo svou gravitací a nakrmí se hmotou, kterou představuje.

Bylo by lepší, kdybych skončila jinak.Proč mě to trápí?Jsi ješitná, proto nad tím neustále přemýšlíš. Jsem mrtvá celé věky, proč bych si teď měla dělat starosti s tím, jak skončí mé tělo?Vždycky ti záleželo na tvém těle, Karen. Snad se bojím o svou duši?A o tělo. Dobře, tak i o tělo. Ať je po tvém. Záleží mi ale i na tom, co mám uvnitř.

Jsi a byla jsi jenom kus ledu. Jak za živa, tak i po smrti. To, co bylo uvnitř, vyprchalo z tvého těla ve chvíli, kdy jsi naposledy vydechla. Tohle přeci musím vědět. Byla jsem u toho.Nebudu si tě všímat.A já tu budu pořád. Nezbavíš se mě. Jsem tvou součástí, jako třeba tvé zmrzlé vlasy, které se kdysi chvěly v poryvech větru, nebo jako tvá kůže.Nejsi tady.Vzpomínáš si, jaký to byl pocit, když jsi cítila ten chlad? Nemyslím teď po tisíciletích, ale tehdy? To proto jsi se schoulila do klubka – v chabé naději, že ti to pomůže. Proč mě už nenecháš na pokoji! Protože já jsem ty.Než jsi ohluchla, slyšelas svůj vlastní výkřik a než jsi oslepla, viděla jsi svou budoucnost. Nepřemýšlíš někdy o tom, co cítila Diana? Držela se do poslední chvíle, lapala po dechu. Viděla tě mizet v temnotě a pak…Já mám duši a ty nejsi její součástí!Vytáhli vás z postelí ještě rozespalé a přestože jste měly tisíce otázek, neodpověděli vám ani na jedinou. Můžeš být šťastná, že já znám všechny odpovědi Karen…

Zbylo ze mě něco?Mluvíš se mnou?Znáš odpovědi, tak odpověz. Mám duši? Pokud si uvědomuješ sama sebe, pak z tebe určitě něco zbylo.A kdo jsi pak ty?Já jsem to, co jsi ta celá léta dusila v sobě. Jsem tvoje noční můry, obavy a nenaplněné sny. To jsem já. A teď… teď jsem volná.

Dají se ale tyto zbytky vědomí za něco takového vůbec považovat? Existenci lidské duše nikdy nikdo neprokázal. To jen já si v téhle vesmírné samotě o něčem takovém sním.Samozřejmě, že každý člověk je jedinečný a vzácný a takové ty věci, ale řekla bych, že spíše, než zániku své tělesné schránky, bojím se toho, že se nestanu základem života na některé planetě po konci vesmíru.Přesně o tom jsem mluvila. Starost o tělo.

Když tak nad tím přemýšlím, bojím se, že nebudu „věčná.“ Pud sebezáchovy i po smrti. No, člověk se pořád učí.

***

Tak tedy, mám teď na tu hvězdu skvělý výhled. Pořád se přibližuje a ve své hrozivosti je překrásná. Za pár set let snad rozeznám, jestli má planetární systém a o několik dalších století později, proletím kolem nejvzdálenější z nich. Možná, že tam někdo žije. Možná… To je nejstrašnější slovo v celé lidské historii hned po „co kdyby“.

Co kdyby… jsem si nevybrala tu práci na Marsu? Byla bych teď na Zemi a měla budoucnost, kterou si ani nedokážu představit a byla bych na živu. No, vlastně třeba ne, ale kdo může z jistotou říct, co by bylo, kdyby… Stačí jen maličkost a vůbec se nenarodíte. Je to zvláštní. Za celé ty věky samoty opravdu přemýšlím jen o dvou věcech. O tom, co kdyby a o tom proč. To jsou paradoxy, které určily, že jsem teď tady a že jsem na tom takhle. V životě, ale ani po smrti nemáte žádné jistoty. Já si například myslela, že přečkám další Velký třesk – pokud je ta teorie vůbec pravdivá, ale jak to tak vidím, bude to úplně jinak. Také jsem se vždycky bála nočních můr. Teď jsem tu s někým, kdo je ztělesňuje a už strach necítím. Dokonce necítím ani zlobu a nepřemýšlím nad svým osudem.

Hvězda se pořád přibližuje a já za celé ty věky cítím, že jsem unavená. Kdysi jsem se sama sebe ptala, jestli mi bude vadit ten výhled – hvězdy, samé hvězdy. Ne. Nevadí mi, právě naopak. Teď konečně vím, kam patřím. Vrátila jsem se domů. Ano domů. Z hvězd jsem vzešla a tam také zakončím svou existenci.

Horizont nenávisti

Nového spolubydlícího mi přivedli právě ve chvíli, kdy jsem na zeď cely vyškrabával další čárku. Byla šedesátá osmá od chvíle, kdy jsem naposledy spatřil Kelmiho, osamoceně zhrouceného v Kruhu zapomnění, nepřítomnýma očima zkoumajícího betonovou podlahu pokrytou jeho vlastní krví. A byla to přibližně čtrnáctistá padesátá třetí čárka v celkovém součtu, pokud jsem si dobře pamatoval. Stěny cely sice nechávali v nepravidelných intervalech vymalovat, aby narušili mou představu o čase, ale s tím jsem už od začátku počítal. Vždycky před odchodem do dolů jsem si proto aktuální číslo pevně vryl do paměti. Když cela dostala nový nátěr, jednoduše jsem do zasychajícího škraloupu čerstvé barvy vyškrábal z hlavy vydolovanou číslovku a začal nanovo. A tak jsem věděl, že v nemilosti firmy se nacházím už téměř čtyři roky. Mohl bych si gratulovat, že jsem přežil tak dlouho, ale můj osud byl bohužel až příliš jasně naplánován. Pokud jsem pominul sebevraždu, byly už jen tři možnosti – šílenství, nehoda při práci anebo Kruh. Samozřejmě s celým servisem, který mu předchází. Ani jedna varianta mi nepřipadala jako přijatelná. Když cvakl magnetický zámek dveří, nejdřív jsem se vyděsil. Otočil jsem se od primitivního nástěnného kalendáře a šroub, kterým jsem zaznamenával plynutí času ve svém soukromém pekle, rychle ukryl do otvoru v podrážce pracovní boty. Páčil jsem ho z pryčny aspoň dvě hodiny, těžký termoplastik projevil nečekanou houževnatost. Rozhodně jsem nechtěl celou tu dřinu podstupovat znovu. Ale nepřišli si pro mě, z omylu mě vyvedl hned první pohled k obdélníku dveří, pozvolna zasouvaných servomechanismem do betonové stěny. Blonďáka v nové šedé kombinéze postrčili dovnitř hlavní pneumopušky a pro jistotu mu ještě jednu šlehli neurobičem přes záda. Zhroutil se na kolena, z ochablých rukou vypadly erární předměty denní potřeby a rozlétly se po podlaze, kde vytvořily neuspořádaný obrazec. Přikrývka, tuba s mycím gelem, miska na jídlo, hrnek, lžíce. Na nic dalšího neměl nikdo v Díře nárok – pokud jste nepatřili mezi bachaře nebo práskače. Než ovládl své tělo natolik, aby se postavil na nohy, stihl jsem posbírat jeho věci a položit je na volnou pryčnu. Pozoroval mě mírně podezřívavým pohledem, ale neřekl zatím ani slovo. Nebo k tomu neměl dost sil, těžko říct, na jak vysokou intenzitu byl bič nastaven. Na maximum asi ne, to by se nový přírůstek Díry válel na podlaze v

bezvědomí, ale podle prudce cukajících očních víček jsem usoudil, že to bylo dost přes polovinu výkonu. Znovu se mi vybavil svist důtek rozrážejících vzduch a osté prásknutí po dopadu a zamrazilo mě v zádech. Nestyděl jsem se za to. Na neurobič jsem měl opravdu špatné vzpomínky. Blonďák došel nejistým krokem k pryčně, i v šestinové měsíční gravitaci mu ještě dělala chůze problémy. Posadil se a natáhl před sebe jemné, tvrdou prací nepoznamenané ruce. To se brzy změní, pomyslel jsem si. Zakrátko bude mít mozoly stejně jako já. Stejně jako my všichni, opravil jsem se. Jestli neumře dřív, než se stačí vytvořit. Byl jsem zticha, zatímco pozoroval své pořád ještě se chvějící prsty. Nervová zakončení jen pomalu zapomínala na šok, který jim uštědřil energetický výboj biče. Za chvíli se uklidní úplně, jen mozek si zapíše novou zkušenost a bude se příště snažit vyhnout biči za každou cenu. Už znovu nepoznat bolest. Pro přežití lidského druhu možná dobrý předpoklad, ale… Právě v téhle snaze, dané lidem do vínku, spočívá moc všech bachařů světa, od temnot středověku až po dnešek. Ani vstup do vesmíru, ani kolonizace Sluneční soustavy na tom nemohly nic změnit, metoda cukru a biče funguje stále spolehlivě. Jen se už dávno nemučí veřejně. To by nebylo dobré pro obchod, pro nového boha našeho věku. „Nečekal jsem, že to bude tolik bolet,“ ušklíbl se nešťastně. „A že to bude bolet… všude.“ Nebylo co vysvětlovat, moc dobře jsem věděl, o čem mluví. Po zásahu neurobičem dostávají nervová zakončení informaci o intenzívní bolesti, kterou okamžitě tlumočí mozku. Jako by vás v jediném okamžiku dloubli žhavou jehlou do všech citlivých částí těla. V zasaženém místě to samozřejmě bolí nejvíc, ale impuls se bleskově rozšíří opravdu všude. Tělo vám stáhne jediná intezívní křeč… Až do úderu neurobičem nikdo netuší, jak velkým množstvím receptorů bolesti lidské tělo vůbec disponuje. Každopádně své pocity vystihl výborně. „Já jsem Petr,“ nabídl mi stále ještě trochu roztřesenou pravici. „Důlní inženýr.“ Zarazil se. „Vlastně už ne. Spíš magor, co chtěl zdrhnout před vypršením smlouvy. Člověk, který chtěl odejít od firmy bez vymytí mozku. Netušil jsem, že se to takhle trestá.“ Zjevně netušil víc věcí, třeba to, že v Díře není radno se komukoliv svěřovat. A ze všeho nejmíň neznámému člověku, jako jsem byl pro něj

v tuto chvíli já. Asi bych mu to měl co nejdřív vysvětlit, ale já teď přemítal o něčem úplně jiném. Cosi mě zarazilo v jeho přízvuku, hned v první větě, ale teď se mé podezření proměnilo v jistotu. Mluvil anglicky, oficiálním jazykem firmy, vyjadřoval se plynně, ale přece tu cosi nehrálo. Angličtina nebyla jeho mateřskou řečí, to jsem poznal. Výslovnost měla zvláštní nádech. Ale jaký… Pak mě to trklo. Neřekl pítr, jak by jeho jméno správně vyznělo v angličtině. Neřekl ani peter, jak by příslušelo většině ostatních evropských, teď už pomalu zapomínaných jazyků. Alespoň těm, které jsem měl možnost zaslechnout. Řekl petr. Podal jsem mu ruku a mírně stiskl. Dával jsem si pozor abych to nepřehnal, ale přesto zkřivil tvář bolestí. „To nic, nervy se ještě nestačily vzpamatovat. Tak do hodiny se vrátí do normálu,“ řekl jsem mu. Anglicky, samozřejmě. Zatím jsem si svůj domnělý objev chtěl nechat pro sebe. Mohla to být taky past. „Mě říkají Marty. Pokus o vynášení informací. A účast při pokusu o útěk. Lepší místo na dožití jsem si nemohl vybrat, nemyslíš?,“ máchl jsem rukou ve všeobjímajícím gestu. V tom pohybu bylo všechno. Betonové kobky, páchnoucí strava, strašná dřina v přetlakových skafandrech. Byla tam i Ošetřovna, jak jinak. Ale o té on ještě nemohl nic tušit. „Tak ty tu jsi na doživotí,“ prohlédly si mě světlemodré mladé oči v úplně jiném světle. Nemůže mu být víc než pětadvacet, hádal jsem. Dost brzo na Díru. „Mě pustí za dva roky,“ prohlásil. „Dostal jsem druhou šanci. Až mi vyprší smlouva, vymažou mi z mozku všechno firemní know-how a pak budu muset začít někde jinde. Nepůjde to lehce, já vím, ale budu mít ukončení pracovního poměru dohodou. Nedostanu paragraf za hrubé porušení pracovních povinností, takže nějakou práci určitě najdu.“ Podíval jsem se mu přímo do očí. On tomu vážně věřil. „Tak poslouchej, kamaráde,“ řekl jsem tvrdě. „Tady jsou na doživotí všichni. Ven se dostaneš buď ve svěrací kazajce, nebo v truhle. Jiná možnost není.“ Nevěřil mi, bylo to na něm vidět. Pokrčil jsem rameny, ulehl na pryčnu a obrátil se ke zdi. Audience byla skončena. Však brzy sám pozná, co je to Díra.

. . .

Vždycky jsem si myslel, že žít ve Městě je peklo. A o to víc mě štvalo, že to snad nikdo nevidí. Narodit se je průser, který pak musíte poctivě žehlit tím, že se ženete za majetkem. No… spíš pořád sháníte prachy. K majetku se poctivě snad ani přijít nedá… Pracujete do úmoru, sháníte brigády, když vám skrouhnou provize. Za nic na světě nechcete přijít o práci, jedinou vratkou jistotu, že nebudete umírat hlady. Protože dostat se na ulici znamená váš konec. Člověk bez práce je socka, a jakmile jednou tohle přízvisko získáte, všichni se na vás začnou dívat skrze prsty. Je jedno, jak jste k němu přišli, nikomu nezáleží na tom, že vás prostě vykopli, aby vaše firma ušetřila na platech. Socky jsou trnem v oku všem zaměstnaným, protože si myslí že vás živí ze svých daní, i když to samozřejmě není pravda, podporu dostane každý desátý. Jsou vděčnou kořistí policie, která je mydlí hlava nehlava, jakmile na ně narazí. A jsou taky vhodným materiálem pro pouliční gangy, protože i člověk válící se na samém dně společnosti dokáže ještě spoustu věcí prodat. Své tělo, své orgány, svou čest. Chvíli se dá existovat i takhle. Pak už ale nezbyde vůbec nic. Zbývá jenom umřít a uvolnit místo dalším. Všichni doufají že přijdou lepší časy, už brzo, možná zítra – ale mezi veřejná tajemství patří, že z ulice se vyhrabe tak jeden z tisíce. Octnout se mezi sockami pak v podstatě znamená rozsudek smrti. Já tam byl hned po střední škole, na dost dlouho. Dostal jsem se z toho. Neuvěřitelnou náhodou se mi povedlo najít práci. Ale… Ani potom jsem zdaleka neměl vyhráno. Pořád jsem byl jen loutkou ve hře mocných. Řadový prodejce obchodní divize Lunárních dolů tráví své dny usazen za stolkem sedmdesát na sedmdesát, uprostřed zaplivané kancelářské budovy na periférii Města. Dlouhá léta strachu ze ztráty zaměstnání, zoufale přesně vyplňované příkazy manažerů, absolutní loajalita k firmě. Manažerská kasta má vždycky pravdu, když máte jiný názor, můžete okamžitě letět. A to se netýká jenom práce, ale i politiky, hudby, uměleckého vkusu… Prostě všeho. Pomalu ztrácíte identitu a stává se z vás stejně ztracený případ jako z kterékoliv socky na ulici. Začarovaný kruh… Já to všechno viděl a čekal na šanci změnit svůj osud, připraven ji chytit za pačesy a nepustit. Čekal jsem dlouho a čím déle to trvalo, tím jsem byl odhodlanější. A pak, po mnoha letech, šance přišla. Dala mi ji korporace konkurující mému zaměstnavateli. Jenže já to

posral. Málo ostražitosti, nebo smůla? Těžko říct. Bylo to buď a nebo – prodat firemní know-how a pak si žít jako prase v žitě, nebo čekat s hrůzou každý den na propuštěcí list. Den za dnem to samé peklo bez naděje na zlepšení, noc za nocí děsivé sny o živoření na ulici. To jsem nechtěl. Za žádnou cenu. Proto jsem nakonec skončil ještě hůř. Jednoho rána jsem se probudil v Díře. Tady teprve slovo peklo nabývalo toho správného významu.

. . .

Když od rozvodné skříně zablikal signál, ohlašující konec směny, připadlo mi to trošku brzo. Rozhodně jsem nebyl na pokraji kolapsu z vyčerpání, což nejen u mě bývalo ke konci pracovní doby obvyklé. Ale budiž. Vypojil jsem mikrovlnnou sbíječku a odložil ji vedle napůl rozdrceného anortozitového balvanu. Zbytek počká na příště. Důlní vozík, do tří čtvrtin naložený našedlými úlomky kamene se rozjel, aby samostatně dorazil do překladiště. Já musel jít pěšky, pro mě žádný odvoz neexistoval. Vydal jsem se podél hustého pletence vodičů, položených u stěny úzké štoly, ve které jsem pracoval. Původně byla dlouhá necelých dvěstě metrů a končila v místě, kde můj předchůdce našel svou smrt. Já ji za ty čtyři roky zvládnul prodloužit asi o kilometr a půl. Den za dnem jsem se s těžkou sbíječkou v unavených rukách prokousával temnou vulkanickou horninou a hledal světlejší žíly anortozitu, živce obsahujícího velké procento hliníku. Světlo jsem měl jen díky dvojici skafandrových svítilen, připevněných k hrudnímu plátu a na vršek přilby. Uprostřed temného tunelu jsem se prokutával dál a dál svým životem, zatímco nadolovanou horninu odvážely automatické důlní vozíky. Zavrtěl jsem hlavou. Ve snaze přizpůsobit se a přežít už mi to začínalo připadat normální. Zářivková tělesa byla nainstalována až v hlavní štole, široké pět metrů a vysoké tři a půl. Lhostejně pomrkávala na desítky postav navlečených v těžkých měsíčních skafandrech, vylézajících z neosvětlených děr a proplétajících se mezi důlními vozíky ve směru červených šipek rozesetých v intervalu dvaceti metrů po stěnách štoly. Mířili jsme ke spodní vzduchové propusti. Dav zbědovaných lidských trosek navlečených do vyřazených skafandrů, odkoupených od kolonií na

přivrácené straně. Některé z nich ještě nesly symboly sídlišť, odkud pocházely – Arkádie, Luna City, Silencie… Jména vonící svobodou a životem. Snad jediná připomínka vnějšího světa, na kterou se dalo v Díře narazit. Následoval jsem příklad několika odvážlivců a naskočil na nejbližší vozík. Právě jsem hrubě porušil Kodex důlních pracovníků, popravdě vlastně seznam zákazů, kterými jsem byl povinen se řídit. Mohl bych vyfasovat výprask neurobičem, ale kamery byly nainstalovány až přímo na bráně propusti – a tam jsem to měl ještě kolem tří kilometrů relativně pohodlné jízdy. Času dost. Pohledem jsem přejížděl po davu lidí proudících štolou a napadlo mě, jak asi vypadaly doly v době, kdy tu začínal můj předchůdce. Kdesi jsem zaslechl, že tu byl dlouho – ale nikdo už si nepamatoval, co vlastně firmě provedl, že musel svůj život ukončit ve tmavé díře hluboko pod povrchem odvrácené strany Měsíce. Udřel se k smrti, možná že patřil k těm, co věřili ve vykoupení tvrdou prací. I když nám tuhle báchorku pravidelně vyprávěli při nástupech a nádavkem i během razií do cel, já už se naučil poznat profesionálně podávanou lež. Bachařům se nedalo věřit skoro ani to, že patříme ke stejnému živočišnému druhu. Vozík se přiblížil k propusti a já seskočil, abych zbytečně nepřilákal pozornost kamer. Zamířil jsem doprostřed davu a narazil přímo do opožďující se postavy, zjevně ještě nezvyklé pohybovat se nízkou gravitací s tělem uvězněným v neforemném skafandru. Nováček, ušklíbl jsem se. Na první pohled. Postava se natočila, aby zjistila kdo ji málem povalil zem – a v tu chvíli dostal neznámý jméno. Petr. Zarudlé oči si mě téměř nepřítomně prohlížely zpod zaprášeného tvrzeného plexi skafandrové přilby. Práce v dolech mu nedělá vůbec dobře, uvědomil jsem si. Dlouho nevydrží. Buď zešílí, nebo umře vyčerpáním, pomalu už se na něm projevovaly příznaky obojího. Za tři měsíce, které strávil v Díře, neuvěřitelně sešel. „Slyšel jsi to?,“ zeptal se ve chvíli, kdy už jsem získal jistotu že mě nepoznává. Nevěděl jsem co. „Skončili jsme moc brzo,“ řekl. „Všichni o tom mluví. Něco se děje.“ Až teď jsem si uvědomil vzrušené hlasy, navzájem se překřikující ve sluchátkách mé přilby. Zatím jsem je prostě nějak nebral na vědomí… Že by pro změnu můj další soukromý krůček k šílenství? Snad ne.

Každopádně se v poslední době příliš často uzavírám do svého vnitřního světa a nevnímám okolí. Po všem čím jsem musel projít, už ale těžko budu někdy úplně normální… Vysílačky byly v soukromých štolách k ničemu. Signály od bachařů jsme proto dostávali po kabelu, pomocí různobarevných diod. Člověk si mohl popovídat až tady, kde mělo elektromagnetické vlnění šanci chovat se aspoň trochu normálně, i když i tady vznikala hluchá místa, daná přímočarým šířením rádiových vln v téměř absolutním vakuu a odrazem od neprostupných překážek. Proto jsem občas zaslechl i útržky naprosto nesouvisejících rozhovorů, které se pletly do celkové mozaiky – rámcový smysl byl ale jasný. Opravdu jsme skončili dřív než jindy. I když všem při nástupu do Díry sebrali hodinky, poznali jsme to. O Kruhu nikdo nemluvil, to bylo přiliš velké tabu, ale kdesi uvnitř jsem cítil jistotu, že se s ním znovu setkáme. Většina z nás poněkolikáté, ale Petra čeká jedna z velkých životních premiér. Otřásl jsem se. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslel byl strach, abych tam tentokrát nemusel já. Minul jsem nákladní propust, ve které mizel jeden vozík za druhým a zařadil se do fronty.

. . .

Pod poblikávajícími zářivkami seřazovací místnosti nás stálo sto padesát. Deset řad po patnácti dlouho nemytých, k smrti utahaných chlapů v propocených šedých trikotech, oblékaných pod pracovní skafandry. Celá druhá směna, nikdo nechyběl. Ostatně v dolech nás nemusel nikdo hlídat – jiná cesta než přes Díru ven nevedla. To nám demonstrativně předvedl chudák Kelmi. Opatrně jsem se rozhédl – všem se v očích zračil strach, o to větší, že dosud nedostal jméno. Neznámé děsí vždycky nejvíc. Pětice bachařů celé stádo zatracenců přehlížela podezřívavými pohledy, pneumatické ručnice firmy Marwin Ltd. ležérně spuštěné k pasu, nicméně ústí jejich hlavní mířila dostatečně výmluvně naším směrem. Neurobiče v opaskových pouzdrech teď v neaktivním stavu připomínaly příruční halogenové svítilny – rozhodně se netvářily nebezpečně. Při vzpomínce na jejich účinnost jsem se ale musel otřást. Vynálezce téhle hračky by zasloužil vyzkoušet si, jaké to je na vlastní kůži. Narudo natřené plechové dveře po straně čelní stěny, na kterou jsme

všichni přes postavy bachařů nervózně civěli, se ozvaly charakteristickým cvaknutím magnetického zámku. Vrchnost přichází, pomyslel jsem si. Kolik lidí už podobný okamžik muselo zažít? V žalářích inkvizice, koncentračních táborech, lágrech politicky nevyhovujících… Můj svět ovládaly prachy a všemocné korporace, používající vlády a zákony ke svým vlastním magalomanským projektům. Časy se mění, uznávané hodnoty s nimi. Mě na vstupenku do měsíčního koncentráku stačilo porušit loajalitu k zaměstnavateli. Mezi šedě zbarvené betonové stěny vstoupila nejdřív dvojice chlápků v urbanech. Pohrdavé výrazy ve tvářích, špičky prstů lehce hladící pažbičky velkorážních pistolí s masivními tlumiči zpětného rázu, usazené v polootevřených pouzdrech u pasu. Khaki kombinézy bachařů se před nimi uctivě rozestoupily a pustily je do svého středu. Gorily zástupce společnosti se rozhlédly a jeden z nich cosi zašeptal do snímače komunikátoru, lesknoucího se jako velký knoflík na límci jeho bundy. Dveře cvakly podruhé a vpustily neomezeného vládce našich osudů, hladce oholeného chlápka kolem pětatřiceti, v dobře padnoucím tmavém obleku. Třetí gorila mu pomalu postupovala za zády. Dokonale naleštěné polobotky se zastavily v hloučku ozbrojenců. Patnáct metrů, nikdy se neodvážil dál. Možná se bál, ale spíš jsme mu smrděli. Jenže za to si mohl sám, pravidla ohledně sprchování a šetření s vodou určoval on. Po čtrnácti dnech bez mýdla a tekoucí vody smrdí každý, tomu se nevyhnete. My navíc dřeli jako koně, denně dvanáct hodin v zastaralých skafandrech s nespolehlivou ventilací. Ještě štěstí, že už jsem si na všudepřítomný puch zvykl. Zato zástupcovu kolínskou jsem cítil neomylně až sem, do druhé řady. Vzhledem k okolnímu prostředí působila její vůně dost nepatřičně. Začal jako vždycky teatrálně, navyklou soustavou frází o důležitosti firmy v lidské společnosti a připomenutím našich prohřešků. Mluvil o druhé šanci, kterou jsme dostali, abychom mohli splatit dluh a začít znovu. Až potud jsem ho skoro nevnímal, opakoval se a hlavní sdělení si nechával na pozdější dobu. Když přišlo, trochu jsem se probral, ale mozek nějak odmítal novou informaci strávit. Pak dveře cvakly potřetí. Kurtovi z první směny sedla khaki kombinéza dokonale, jako kdyby mu ji ušili přímo na míru. Neurobič, odznak moci pevně usazený v pouzdře, dával najevo, že zástupce nelže. A dával taky najevo že Kurt, ta děvka prodejná, přestoupil na druhou stranu.

„Kdokoliv další, kdo odhalí plánování útěku, může být jedním z nás, stejně jako tady pan Hoffmann,“ pokynul zástupce jemným gestem směrem ke Kurtovi. Zrádcovská svině se potěšeně zakřenila. „Loajalita k firmě je to jediné, co vás může osvobodit ještě dřív než poctivá práce. Vaše informace ale musí být opodstatněné, to vám asi nemusím připomínat. Ani to že si je dokážeme spolehlivě ověřit…“ Jasně, na Ošetřovně nakonec promluví každý, blesklo mi hlavou. Jenže na útěk tu myslíme všichni do jednoho, i když málokdo to skutečně zkusí. Po tom, co se stalo Kelmimu ostatně nezbývalo moc naděje, že by něco jako návrat na svobodu bylo skutečně možné. Ve mně každopádně umřela ve chvíli, kdy jsem byl donucen nevšímavě procházet okolo jeho zdevastovaného těla. „Ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit,“ končil pomalu zástupce svůj projev. „Kdo zahodí druhou šanci, kterou vám firma tady na Měsíci dala, ten už třetí nedostane. Přestane být člověkem, sám se vyřadí z lidské společnosti do věčného zapomnění. Tak. Teď se běžte projít a na toho bastarda zapomeňte, ať jeho zvrácené myšlení zmizí spolu s ním.“ Neřekl na koho, ale bylo jasné, že nemyslí nikoho z nás. Náhle se mě zmocnila úleva, že Kruh není ani tentokrát určen mé maličkosti. Zbabělá, zvrácená úleva. Radost, že to odnesl někdo jiný. Ani jsem se jí nepokoušel zbavit. Zástupce kývl na bachaře a rychle se v doprovodu svých goril vytratil z místnosti. Přece jenom se asi trochu bál. Nebo jsme smrděli tak moc? Mě to v tu chvíli bylo jedno. Neurobiče zapráskaly naprázdno vzduchem, sešikovali si nás do dvojstupu a vyhnali ze seřazovací místnosti ven, spletí betonem zpevněných chodeb směrem k jídelně. Jenže do jídelny jsme nešli, náš momentální cíl se nacházel asi v půli cesty. Všichni jsme mířili přímo ke Kruhu. Původně to místo mělo sloužit jako skleník a zimní zahrada zároveň, k pěstování čerstvého ovoce a zeleniny, stejně jako balzám na nervy udřených horníků. To alespoň vyprávěli vězni, kteří byli v Díře déle než já. A říkali i to, že ještě nefunkční důlní stanici koupila firma těsně před dostavěním, aby ji upravila k obrazu svému. Zimní zahrada se jim do krámu nehodila, proto prostor, přes který musí každý projít při cestě z ubikací do jídelny, dostal trošku jinou funkci. Místo uklidnění nervů teď sloužil přesně k opačnému účelu. Ke zlomení lidských myslí a

neustálému připomínání faktu, že jsme jen hračky v rukou někoho nad námi. Byla to vlastně jenom betonová místnost, o dost prostornější než ostatní – ale uprostřed ní se nacházel Kruh. Obyčejný kruh o průměru čtyři metry, namalovaný temně rudou barvou na šedé betonové podlaze. Běžně jsme kolem něj procházeli, dávno jsme si na něj zvykli a brali ho jako naprostou samozřejmost. Jednou za čas ale přišla doba, kdy jsme si jeho přítomnost uvědomovali tisíckrát jasněji než kdykoliv jindy – ale právě když to období nastalo, nesměli jsme o obrazec na podlaze ani zavadit pohledem. Bylo to vždycky, když se v něm umíralo. Chlapi z první a třetí směny už drželi stráž po obvodu místnosti. Našeho příchodu si snad ani nevšimli, všichni měli pohledy upřené pouze jedním směrem. Hrůzou a strachem rozšířené zornice sledovaly zubožené lidské tělo, zhroucené uprostřed Kruhu. Zmučený chudák ležel na boku, kolena chabě přitažená k břichu, znetvořené dlaně s prsty bez nehtů pevně obepínaly hlavu. Hlavu pokrytou škraloupy zaschlé krve a hlubokými otevřenými ránami. Na temeni se pořádný kus kůže odloupl a odkrýval pohled na obnaženou lebku. Ani zbytek těla na tom nebyl lépe, krev, zlámané kosti, vyvrácené klouby… Na beton ztmavlý krví jeho předchůdců stékalo několik stružek rudé tekutiny. Slabý záškub ramene – ještě byl naživu. „Kdo podráží svého chlebodárce, nezaslouží si milost. Když ale i přes to dostane druhou šanci a svévolně ji zahodí, dokazuje tím, že cesta k jeho záchraně a návratu do společnosti slušných lidí je uzavřena. Pak už ovšem existuje jediný opravdu spravedlivý trest – úplné a konečné zapomnění.“ Ten hlas jsem znal a přece nepatřil nikomu z bachařů. Sakra kdo… Vzhlédl jsem od Kruhu. Kurt. No jasně. Dojmy z posledních okamžiků mi nástup v seřazovně na chvíli vytěsnily z paměti. Ten podrazáckej hajzl… Všiml si mého nenávistného pohledu a na chvíli se zarazil. Dlaň položil na rukojeť neurobiče, ale hned zase získal sebevědomí. „Podívejte se na toho bastarda!!!,“ zařval a ukázal rukou ke Kruhu. „Staral se jenom o sebe a svoje dobro, blaho firmy, která ho živila mu ale bylo úplně fuk! Podváděl, sabotoval a rozšiřoval pomluvy, přesto dostal druhou šanci, stejně jako vy! A co s ní udělal? Co s ní ten grázl udělal?“ Zkrvavené tělo se párkrát neznatelně zachvělo, oči vyděšeně zamrkaly škvírami mezi křečovitě sevřenými prsty. Ozvalo se slabé zasténání –

nejbližší bachař přiskočil a vší silou kopl. Znovu nastalo ticho. Jen Kurt se odvážil narušit strnulou atmosféru a znovu se rozeřval. „On ji odhodil, jako kdyby to byla prašivá děvka! Zahodil druhou šanci od svého živitele a ochranitele a tím ukázal, že chce být navěky zapomenut. Jdeme! A až dojdete znovu na své místo, chci na vás vidět, že ten parchant už neexistuje!“ Zástup kolem stěn se dal do pohybu. Postupovali jsme po obvodu místnosti a dovolili si několik posledních pohledů ke Kruhu. V duchu jsem se rozloučil s neznámým, patřil asi k nováčkům, kteří přišli minulý týden jako náhrada za partu zavalenou v dolech. Bůhví, kde ty kluky vyštrachali a jestli vůbec něco provedli. Klidně mohli být obětí nějakého ambiciózního prdelolezce, kterému udání pomohlo k přijetí do manažerské kasty. A tenhle chudák… Nejspíš ani netušil, co se kolem něj vlastně děje. Ale… Možná, že to pro něj bylo nakonec lepší. Ani si neuvědomí, že o jeho smrti se nikdo nikdy nedozví pravdu. Práce v měsíčních dolech je nebezpečná, k tragickým nehodám v nich dochází poměrně často. Známá věc. Podpisem dodatku ke smlouvě si zpečetil osud nadobro. Ostatně nebyl sám. Ten dodatek jsme při prvním výslechu podepsali všichni. Zvolna jsem docházel zpět ke svému místu a snažil se nasadit lhostejný výraz. Stejný, jaký budu muset mít odteď ve tváři pokaždé, když půjdu kolem. Ani jeden pohled, ani mrknutí oka nesmí prozradit, že vím, co je uprostřed místnosti. Tak dlouho, než odsouzenec bez pomoci zemře. Kdyby na mě někdo z bachařů spatřil jen špetku zájmu, čekal by mě neodkladně výprask neurobičem a možná… i Ošetřovna. Další lahůdka v téhle sračkozemi. Málem jsem se sarkasticky ušklíbl, ale stačil jsem se včas vzpamatovat. Postavu, která se zastavila dřív než měla, jsem na první pohled nepoznal. Až když se blonďák vydal vrávoravě doprostřed místnosti, blesklo mi poznání hlavou. Pak Petr vykřikl. „To přece nemůžete,“ vydralo se nevěřícně z ochraptělého hrdla. „Nemůžete ho zabít!“ Buď pochopil sám, nebo mu někdo šeptem napověděl. Těžko říct. Každopádně na sebe upoutal pozornost v té nejméně vhodné chvíli. Bachaři to zpozorovali a vykročili za novou obětí, zbraně připravené v rukou. Nevím, proč jsem to udělal. Vůbec jsem nepřemýšlel, ani jsem na

nějakou myšlenku neměl čas. Kdybych čas měl… Dost možná bych se rozhodl jinak. Najednou jsem stál u něj a táhl ho zpět mezi vězně. „Nech ho bejt, nebo tě taky sejmou,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Tomu chudákovi už nikdo nepomůže!“ Petr se zarazil a v jeho očích jsem spatřil úžas. „Jaktože mluvíš česky?,“ zeptal se nevěřícně. „Ty jsi …“ Nedořekl, odzadu přilétla okovaná pažba pušky a srazila ho k zemi. Překvapený výraz se jeho tváře nepustil ani po pádu do hlubin bezvědomí. Musel jsem ho hodně překvapit. Ale to jsem přece nechtěl… Jenže já opravdu promluvil česky, došlo mi. Celou dobu s ním mluvím anglicky, aby… Protože… Čeho jsem se to vlastně bál? Že se pletu a vymýšlím si bludy? Že se mé dedukci vysměje? Žádný podraz na mě nepřipravoval, to už bych dávno poznal. Přesto jsem dál zůstával v anonymitě jako Marty odněkud z Města... Neustálé podezírání a strach o život mi nastavily překážku, kterou jsem překročil až teď, v okamžiku obrovského nervového vypětí. Taky jsem si mohl najít lepší chvíli. Pohlédl jsem bachaři do tváře a čekal omračující úder, ale nic takového se nekonalo. Pak se dokonce pousmál. Díval se kamsi za mě… S temným tušením jsem se ohlédl. Narůžovělé šlahouny vyrůstající z rukojeti neurobiče se rozvinuly do obrazce připomínajícího žahadla mořské sasanky. Důtky na jejich koncích temně žhnuly. Čekaly jen na vhodný okamžik, aby mi mohly přinést ochromující bolest. „Ne,“ stačil jsem ještě říct. Kurt švihl bičem.

. . .

Je zvláštní, že i když se člověk zmítá ve spárech nervové horečky, dokáže kromě utrpení současně vnímat i radost. Čirou, živočišnou radost, danou faktem, že přežil. Ne, výprask neurobičem nebyl nic, co by si kdokoliv mohl přát, obzvlášť takový výprask, jaký jsme podstoupili já a Petr. Jenže jsme mohli skončit mnohem hůř – na Ošetřovně. Mohli nás mučit a pak šoupnout do Kruhu, kde by nás už čekala jen osamělá smrt. Ve své podstatě byla v Díře přítomna neustále, ale prozatím po nás netoužila. Jenom prošla okolo a dala najevo svou přítomnost, aniž by mě nebo Petra zařadila mezi své trofeje. Proto jsem se radoval, i když mým tělem probíhaly horečnaté záchvěvy k prasknutí

namožených receptorů bolesti, jen pomalu se dávajících dohromady po vší hrůze, kterou musely zažít. Ležel jsem na pryčně, tep někde na stotřiceti, krůpěje potu po celém těle – a přece jsem si uvědomoval, že se občas usmívám. Nejen z radosti, že žiju - měl jsem nejasný pocit že jsem během bičování dospěl k jakémusi závěru, ale nedokázal jsem si vzpomenout o co šlo. Jisté bylo jen to, že mě ta myšlenka jaksi… osvobodila. Přemýšlení se ukázalo příliš namáhavým, proto jsem pátrání v paměti hodil za hlavu a zatímco nekontrolovatelný třes celého těla pomalu odezníval, povedlo se mi usnout. Nevím, jak dlouho jsem se prokousával ošklivým, horečnatým snem. Zapomněl jsem na čárky na zdi, zapomněl jsem na všechno kromě myšlenky, že se musím dát dohromady. Vstát, co nejvíc sníst a vypít. Nasoukat se do skafandru, makat, makat a makat, abych na sebe nepřivolal další výprask. Ten už bych taky nemusel přežít. Znovu jíst a pít, spát. A tak pořád dokola… Po nějaké době jsem si uvědomil, že znovu začínám vnímat něco jiného než základní tělesné potřeby. Svět se pomalu rozjasňoval, vynořily se z něj spousty věcí které mě nějakou dobu jen míjely. Nedojedená porce, kterou mi kdosi anonymně přihrál. Pomocná ruka při nástupu, kdy jsem málem omdlel vyčerpáním. Další čárka na zdi, pečlivě vyškrábaná Petrovou rukou. Petr… Jeho tělo, ač nezvyklou, namáhavou prací v dolech dosti oslabené, se vzpamatovalo mnohem dřív než moje – a právě on mi pomáhal ze všech nejvíc. Pomalu mi došlo, že ne všichni v Díře myslí jen na sebe. Dřív jako kdybych žil v upjatém soustředění jen na sebe a na své vlastní utrpení, veden vůlí za každou cenu přežít – ale ne každý byl takový sobec jako já. Dokud si dokážeme pomáhat, můžeme se odsud vyhrabat… Z kolika podobných situací už se lidé dokázali dostat? Jen se nevzdat a přemýšlet. Najít skulinku. Lidský mozek má úžasnou vlastnost chytit se sebemenší naděje na přežití a držet se jí až do úplného konce. A tak se i ve zdánlivě nemožných situacích dá najít řešení. Ne vždycky, ale občas se to povede.

. . .

„Kdo to byl Kelmi?“ V cele vládla téměř naprostá tma, rušená pouze tenkým obdélníkem

světla, nahlížejícím tenkou skulinou pode dveřmi. Přesto jsem věděl, že právě teď upírá Petr své oči skrz temnotu přímo na mě. „Tvůj předchůdce. Byli jsme spolu na cele, než ho poslali do Kruhu.“ To nebyla celá pravda a Petr to vycítil z tónu mého hlasu. Stejně jako to, že se dotkl citlivého místa. „Kamarád?,“ nadhodil opatrně. „Něco jsem zaslechl před nástupem…“ Kelmi byl víc než kamarád v obvyklém slova smyslu. Ujal se mě hned po mém příchodu do Díry a naučil mě jak přežít. Nesčetněkrát mi pomohl, když šlo o život, ať už v dolech, nebo při střetu s bachaři. Stejně tak já jsem pomohl jemu, než skočil oběma nohama do nenávratna. S tím už jsem nemohl nic udělat… Prudce jsem se vztyčil na loktech do polosedu. „Kdo o něm mluvil?“ Úsečnost, s jakou jsem ta slova vypustil z úst, mě samotného trochu zarazila. Petra ostatně taky. Minuta ticha se vlekla jako věčnost. „Ehm… Wong. Prohodil něco v tom smyslu, že kdyby tady byli všichni jako Kelmi, už jsme dávno doma.“ „Možná. A možná by nás všechny čekala Ošetřovna a pak Kruh.“ Uvolnil jsem se a dolehl zpět na pryčnu. „Kelmi si myslel, že uteče. Jednoho dne se nevrátil ze směny – a já mu držel palce přesně dvě hodiny, než přivlekli to, co z něj zbylo. Kruh už pak pro něj byl jenom vysvobození od bolesti. Samozřejmě, že šli hned po mě. Od Ošetřovny mě zachránilo jenom to, že jsem po několikadenním bití neurobičem zkolaboval a málem umřel. Uvěřili mi, že nic nevím… Ostatně exemplární případ už udělali z chudáka Kelmiho.“ Ale věděl jsem, byl jsem jediný, komu se svěřil. Kelmi pocházel z maďarské komunity, pohlcené mamutím Městem stejně jako většina ostatních národů severní polokoule matičky Země. Musel žít v globální kleci ovládané megakorporacemi, zločineckými gangy a policií – a to přesně v tomhle pořadí. Hledal svou šanci stejně jako já nebo Petr – a za touhu po lepším životě ho čekalo mučení a smrt. Kelmi byla vlastně jenom přezdívka, správně se jmenoval Kelemén – ale už ani nevím, jestli to bylo křestní jméno nebo příjmení. Byl původně důlním inženýrem, stejně jako Petr a myslel si, že našel cestu ven. Schoval se v jednom z vozíků, mířících k nákladní propusti. Věřil, že se dostane do překladiště, odkud jsou důlní suroviny vystřelovány na nízkou oběžnou dráhu – a věřil taky tomu, že se mu podaří přes retranslační satelit přivolat pomoc.

Protože přes všechnu zkaženost našeho světa, to co se dělo v Díře byl z oficiálního hlediska pořád ještě zločin. První část plánu vyšla, druhá bohužel ne. Prý ho dostali deset metrů od komunikačního panelu… „Stráže v překladišti nejspíš zesílili,“ přemýšlel Petr šeptem. „Chtělo by to víc lidí. A asi i zbraně. Náhodou to byl dobrej nápad. Tohle je v podstatě běžná důlní stanice typu C. Přes ubikace bachařů nikdo neprojde, to je jasný. A z dolů se nikam neprokopeš, aspoň než ti dojde vzduch ve skafandru. Musíme to zkusit stejnou cestou.“ „Jediný, co tě čeká když to zkusíš, je Kruh,“ řekl jsem. „A není to jedno,“ povzdechl si Petr. „Pořád lepší něco zkusit než se dobrovolně udřít. Nechat se dohnat až na porážku – poslušně a bez odporu, jako nějaká pitomá ovce…“ Ta myšlenka měla něco do sebe. Vlastně ne něco, ale sakra hodně. Trochu se dotkla i mé zamlžené paměti, cítil jsem, že Petr se teď hodně přiblížil stejnému rozhodnutí, k jakému jsem dospěl během posledního výprasku neurobičem. Zkusil jsem zapátrat v nejasných náznacích, objevujících se v mé mysli – ne, zatím jsem si úplně nevzpomněl. Tušil jsem ale, že jsem blízko. Blízko k rozuzlení, ať už má dopadnout jakkoliv.

. . .

Nejdřív jsem si myslel, že se mi podlomily nohy, ale jakmile došlo k dalšímu otřesu, byl jsem doma. K sesuvům horniny nedochází na Měsíci moc často – a navíc většinou pocítíte jen slabé záchvěvy zanedbatelného významu, způsobené slapovými silami Země. Přicházejí pravidelně, v intervalu nějakých třiceti pozemských dní, tedy každý jeden měsíční den. Zvyknete si ani nevíte jak. Malé zachvění, jinak nic. Občas ale dojde k sesuvům v oblasti několika set kilometrů pod měsíčním povrchem a vznikající otřesy už jsou silnější – něco kolem jedničky až dvojky Richterovy stupnice. To už může znamenat průser, obzvlášť v nezpevněných osobních štolách dolů pod Dírou. Dostat se do závalu v téměř absolutním vakuu, s tělem uvězněným v neforemném pracovním skafandru… I když vyváznete bez zranění a neuteče vám nějakou zatracenou trhlinou vzduch, pořád máte čas jen do té doby, než vydýcháte poslední molekuly z tlakové láhve na zádech. Na začátku pracovní směny tak můžete mít k dobru skoro čtrnáct hodin, ale potom

se šance na přežití rapidně snižují. I proto, že o záchranné práce se nikdo z bachařů nestará. Koho nepřitáhnou ostatní vězni, toho brzy nahradí někdo z nové várky. Tragická nehoda při práci, tělo nanalezeno. Krátká zprávička elektronickou poštou příbuzným, pokud nějací existují… A pravdu se nikdo nedozví. Skála sebou pod hrubými podrážkami skafandrových bot znovu škubla jako živá a od stropu odpadlo několik kamínků. Prostor ozářený dvojicí svítilen se zvolna začal zaplňovat prachem, pár zlomků vteřiny navíc – a už jsem zdrhal k hlavní chodbě. Tohle byla možná i trojka, epicentrum muselo být hodně blízko – snad přímo pod námi. Dneska se toho asi zřítí víc než obvykle. Tak silné otřesy jsem tu ještě nezažil… Kdesi v hloubi měsíčního tělesa se zhroutila nějaká obrovitá struktura a dala o svém zániku pěkně razantně vědět. Pospíchal jsem jak jen to šlo, i když jsem ve stále víc zaprášené štole už neviděl ani na půl metru. Něco brnklo o přilbu – kamenný úlomek se sice jen neškodně odrazil, ale z běhu se stal bezhlavý úprk. Narážel jsem do stěn, od hlavy až k patě zalit studeným potem, který vyrazil po celém těle. S čistou živočišnou hrůzou jsem každou chvíli čekal hvízdavý zvuk nenávratně unikajícího vzduchu. Smrt ve vzduchoprázdnu… Do třiceti vteřin je konec. Slyšel jsem, že vám zbyde deset až patnáct vteřin jasného vědomí… Jenže mezitím se začne vařit krev ve všech cévách, oční bulvy explodují… A kdoví, jestli to všechno nevnímáte mnohem delší dobu… V mozku mi pulzovala jen jediná myšlenka. Že nechci umřít. A už vůbec ne takhle. Několik metráků kamení mi zatarasilo cestu pár metrů před vchodem do hlavní štoly. Právě ve chvíli, kdy jsem měl bělavým světlem zářivek zalitý ovál jasně před sebou – téměř na dosah ruky. Nestačil jsem zareagovat, zakopl jsem – a po hlavě vletěl do úzké štěrbiny ve výši hrudního plátu, která jako jediná porušovala vzniklý zával. Bez rozmyslu jsem se drápal ven a snažil se nevnímat děsivý skřípot tlakové láhve, odírané ostrými úlomky kamene. Ať vydrží, ať vydrží, opakoval jsem si bez ustání v duchu. Ať kurva vydrží… Zapřel jsem se nohama a vší silou se odrazil směrem k východu. Musím to zvládnout! Najednou jsem byl venku, na světle. Hlavní štola byla sice taky zaprášená, ale až na několik trhlin vypadala neporušeně. Koneckonců, tady sem tam nějaká ta výztuž byla. Firma nehodlala investovat do drahých razicích štítů, které by k její obnově byly potřeba. To jen

lidského materiálu do soukromých štol byl dostatek. Ležel jsem na břiše a smál se. Hrůza se zlomila v radost ze života, bez jakéhokoliv přechodu, prostě najednou skončila. Přes ohlazený kámen na podlaze štoly pronikaly další vibrace, šířily se skafandrem, mým tělem a nakonec lebečními kostmi, aby mozku evokovaly pocit zvuku. Stejně jako předtím skřípění tlakové láhve jsem teď zprostředkovaně vnímal rachot posouvaných bloků horniny a jejich dopad na pevnější podloží. Něco se bortilo, lámalo, propadalo… Těžko říci, jestli blízko nebo daleko. Měsíc sténal a já poslouchal jeho nářek. Až do té chvíle, kdy jsem clonou nekontrolovaných emocí propustil nářek opravdový. Vyděšené, křičící hlasy z vysílačky mě donutily vyskočit na nohy. Ne každý měl štěstí jako já – ale třeba ještě není pro všechny pozdě… Než jsem vyskočil a postavil se na nohy, prolétlo kolem několik postav. Bezpochyby mířily k propusti – to byli ti, u kterých zvítězil pud sebezáchovy. Nestarali se o nikoho kromě sebe, prostě si chtěli za každou cenu zachránit kůži. Trochu to ve mně zaškubalo – ostatně, proč taky ne? Proč si zpackat život kvůli někomu jinému? Těžko říct, kolik lidí by se vrhlo na pomoc právě mně… Bylo by to logické, ale já jsem prostě nemohl jen tak utéct. Jistě že mě to napadlo. To napadne každého. Než jsem ale stačil zvážit pro a proti, už jsem uháněl do hloubi dolu. Běžel jsem, nebo spíše skákal dlouhými skoky, tak velkými, jak jen mi dovolovala slabá měsíční přitažlivost a blížil se ke zdroji všeho rozruchu. Vchody do štol se míhaly okolo v rychlém rytmu – pátá, šestá, desátá, patnáctá… Na hromadách suti, zakrývajících vchod do tří štol pracovalo několik sbíječek. Ač se všechno kolem dosud nepravidelně otřásalo, i když neustále hrozilo nebezpečí závalu všeho včetně hlavní štoly, někomu se povedlo napojit na sebe několik přívodních kabelů a zaručit tak dostatečný příkon energie. Narychlo jsem identifikoval pár lidí z chumlu, do kterého jsem vpadl – Scott, Kwasniewski, Malcolm, Wong… a se sbíječkou v rukou, až vzadu, Petr. Plus pár dalších, které jsem znal jen od vidění. Pečlivě jsem si je prohlédl – tváře zkřivené strachem ze smrti – a přesto pomáhali. „Jak to vypadá?,“ zeptal jsem se opatrně. Wong trhl horní polovinou těla – nejspíš pod skafandrem pokrčil rameny. „Těžko říct. Není nic slyšet…,“ poklepal rukavicí na přilbu. „Buď mají

rozbitý nebo odstíněný vysílačky, anebo… Víš co.“ „Přitáhnu ještě jednu sbíječku,“ nabídl jsem se. Zával jsme odstranili během půl hodiny. Docela rychle, vzhledem k tomu, kolik tun kamení se zřítilo a pohřbilo pod sebou křehká, zoufale zranitelná těla ve vyřazených skafandrech. „Máme prvního“, hlásil Petr a několik párů rukou opatrně vyprostilo ze sbíječkou vytvořeného otvoru pokroucenou postavu. Rozdrcená, zevnitř temnou krví oblepená přilba nedávala žádnou naději. Ani jsem se nedíval, kdo to byl – stejně bych ho už asi nepoznal… Tělo jsme uložili vedle nakupené hromady suti a přesunuli se k další štole. Zase pozdě – tentokrát to odnesla vzduchová hadice. Třetí nešťastník ale přežil. Zhroucená struktura štoly ho uvěznila v drobné komůrce, natolik velké, aby nedošlo k poškození skafandru, ve které se modlil do té doby, než jsme ho vytáhli do blikajícího světla zářivek, psychicky úplně na dně, ale živého a navíc nejspíš i nezraněného. „Panebože,“ zubil se na nás právě prožitým šokem zbledlý obličej za zaprášeným hledím přilby. „Já jsem venku… Jsem naživu…“ Cesta k hlavní propusti proběhla v úplném tichu. Nesli jsme těla dvou chlapů, kteří se už nikdy nevrátí domů. Neměli jsme náladu na povídání. Uvnitř byl nával, všichni ze směny se snažili dostat dovnitř, do zpevněných prostor Díry. Alespoň občas pro nás skýtala útočiště, i když jinak byla nenáviděným vězením. Popravdě, pořád lepší Díra než doly…

„Najednou se to tu tváří docela útulně,“ řekl Petr už na cele. „Po všem tom dole…“ „Pořád je to lapák,“ odvětil jsem, jakmile jsem se rozvalil na pryčně, s vědomím, že jsem konečně v bezpečí. Mluvili jsme česky, teď když jsem před Petrem už nic nepředstíral, to ostatně byla nejbezpečnější varianta. Česky nikdo z bachařů stoprocentně neuměl. V tom jsme byli o krok před nimi. Možná i o dva… „Všimnul sis, jak to vypadalo v propusti a v seřazovně?,“ zeptal jsem se.

Petr chviličku přemýšlel. „Byl… byl tam docela zmatek. Ne jako normálně. To jsi měl na mysli?“ Ano. Přesně to jsem chtěl, aby si uvědomil. Prožitý stres neměl žádný vliv na jeho uvažování, a to bylo sakra dobře. „Bachaři nás vůbec nekontrolovali. Věděli, že by to nemělo smysl, že

jsme moc rozrušení. Chápeš? Pustili si nás i za záda. Nikdo z nich ani nesáhl po zbrani. Ne jako normálně…“ Petrův pohled se mi zabodl přímo do očí. Chvíli jsme jen tak civěli jeden na druhého. Pak teprve promluvil. „Máš pravdu,“ prohodil přemítavě. „Jako kdyby odhodili veškerou opatrnost.“ „Takhle je to při závalech vždycky. Jestli se odtud chceme někdy dostat, tak jedině když dojde k otřesům a k poškození štol. Pamatuješ si lidi, kteří pomáhali při vyprošťování, i když jim hrozilo nebezpečí?“ Pamatoval si dobře, vyjmenoval dokonce i ty, které jsem nedokázal v zaprášeném prostředí rozpoznat. Musel jsem uznat, že má opravdu přehled. „Tyhle lidi musíme zkontaktovat. Otřesy se většinou opakují, brzo přijdou znovu. To jsem tu stačil odpozorovat. Jakmile nastane zmatek, musí všichni vědět, co mají dělat.“ „A co ostatní?“ Měl pravdu, ne každý bude chtít podstoupit to riziko. Najdou se i svině, co by se chtěly zavděčit bachařům. „Hodně lidí se k nám přidá, když dojde na lámání chleba,“ řekl jsem. „Většina půjde s námi, jen potřebují trochu postrčit. Na zrádce ale musíme dát pozor. Nemůžeme se s nikým moc párat… I když nejsme vrazi. Jinak to nepůjde.“ „Když se kácí les, lítají třísky,“ pokývl Petr hlavou. „Přesně tak,“ navázal jsem. „Asi do osmačtyřiceti hodin přijdou další otřesy. Do té doby musíme promyslet co a jak a dát to vědět dál. A musíme všechno promyslet důkladně, dokonale strategicky. Jinak se ven nikdy nedostaneme.“ Trochu jsem se zarazil. Náhle jsem věděl. Vzpomněl jsem si, co mi proběhlo hlavou při nedávném bičování. Paměť se vrátila a s ní i nezměnitelné rozhodnutí. Není jiná možnost. Prostě to zkusíme. A když uspějeme… Pak udělám, co musím. Petr se smutně usmál. „Radši chcípnu při pokusu o útěk, než při práci pro ty hajzly.“ Přesně tak jsem to cítil i já.

. . .

Když jsem se zamyslel, který z dosud nepoznaných vjemů je nejsilnější, byl to chlad. Olejovité aroma konzervačního spreje bylo sice hodně

intenzivní, dokonce přebíjelo kovovou pachuť, ale to jak mě hlaveň studila, mělo bez diskuze navrch. Pocit chladu vítězil na celé čáře. Zvláštní. Jen by to nemuselo tolik tlačit na spodní zuby a drásat patro… Jedno jsem ale musel uznat. Kurt mířil rozhodně přesně. Kdyby stiskl spoušť, střela by pronikla skrz patro přímo do mozku. Ani bych se nestačil leknout. Kde se to jen naučil? Že by firemní bachaři dostávali školení jak správně popravovat? Moc bych se nedivil, kdyby to byla pravda. Ale i kdyby mě zastřelil… Dálkové ovládání vrat spodní propusti se mi povedlo přemostit podle Petrových pokynů asi před hodinou. V životě by mě nenapadlo, že k něčemu takovému stačí pár drobností, ukradených z kuchyně a skladu skafandrů. A chvíle strachu u krabice elektrorozvaděče, nešikovně umístěné ve slepém úhlu jedné z kamer… Kurt samozřejmě nevěděl, co jsem provedl, jinak bych byl už dávno na Ošetřovně. A další by čekali ve frontě¨, až na ně přijde řada. „Tak co se chystá,“ zavrčel Kurt a palcem odsunul západku pojistky. Cvakla dost nahlas, v tichu vládnoucím prázdné seřazovně jsem nemohl přeslechnout. Teď jen zavadit o spoušť. Pak bych měl klid už navždycky. „O ničem nevím,“ zahuhlal jsem. Cizí předmět v ústech můj hlas ale zkomolil tak, že mi nerozumněl. Nedivil jsem se. Když jsem slyšel, co ze mě vyšlo, sám jsem se trochu zarazil. „Co?,“ zařval. Nějak nepochopil, že s hlavní v puse se mluví dost špatně. „Ho hihem hehim,“ zopakoval jsem svou odpověď. Tlak v ústech povolil, ale jen na zlomek vteřiny, přesně do té doby, než mi do obličeje vletěla pažba. Bolelo to. Poslechl jsem podmíněný reflex, vypěstovaný všemi těmi roky strávenými v Díře a poslušně se zhroutil na chladný betonový povrch podlahy. Musel mít pocit, že má navrch, jinak by mě mlátil dokud bych nepadl doopravdy. „Tak znova,“ zaznělo vyčkávavě. Dovolil jsem si koutkem oka mrknout nad sebe – okovaná botka pažby se zvolna připravovala k dalšímu úderu. Vyplivl jsem krev, prýštící z rozraženého rtu a jazykem ohledal zuby. Byly v pořádku. Zatím. Další rána už by nemusela dopadnout tak dobře. „Vždyť já nic nevím…“ Snažil jsem se, aby to znělo otráveně a důvěryhodně zároveň – ale těžko říct, jaký se mi povedlo udělat dojem. Protože než stačil Kurt cokoliv udělat, podlaha pod námi sebou škubla – a pak se roztřásla. Zprvu neochotně, ale vibrace pomalu nabíraly na

intenzitě, až mi začalo připadat, že se tvrzený beton celé místnosti vlní jako živý. Zalapal jsem po dechu. Druhá vlna otřesů přišla přesně podle očekávání. Moje směna byla venku, téměř celá připravená na signál – jen mě si tu Kurt nechal na hraní. Kdoví, od koho dostal hlášku, že se něco má stát. Dost možná sám vypozoroval drobné změny v mém chování, býval přeci taky vězeň. A pitomou souhrou náhod si k výslechu vybral tu nejhorší možnou chvíli. Právě teď mohlo všechno začít – jenomže povel jsem měl vydat právě já. Což bylo vzhledem k současným okolnostem dost těžko proveditelné… Bez ohledu na vážnost situace bylo docela zajímavé pozorovat, jak Kurtův zlostí zrudlý obličej rychle střídá odstíny barev a čím dál víc bledne. Sebejistá svině se očividně začínala bát. Takhle intenzívní otřesy v Díře opravdu nikdo nepamatoval – a jak jsem věděl od Petra, ani při stavbě původní důlní stanice, na jejímž místě jsme teď museli otročit, se s ničím podobným nepočítalo. Mohlo se stát v podstatě cokoliv. Kurt to samozřejmě věděl od služebně starších bachařů. Proto ta hrůza, potměšile se šklebící skrz rozšířené zornice jeho šedozelených očí. V duchu jsem se pousmál. Moje předpoklady byly naprosto správné. Kdybychom udeřili právě teď, celá spodní část Díry, od nenáviděných dolů až po pancéřové dveře výtahů k ubikacím bachařů, by byla brzy naše. Dalo se čekat, že se bachaři v nastalém zmatku budou snažit vyzbrojit a poslat proti nám co nejvíc mužů – a stáhnou je i z překladiště důlního materiálu, do kterého se kdysi dostal Kelmi. Možná že všechny, možná že ne, každopádně bude ostraha překladiště oslabená – a pak stačí pár chlapů s ukořistěnými zbraněmi, kteří se na pár minut zmocní komunikačního panelu a odešlou zprávu přes retranslační satelit na přivrácenou stranu. Zatímco většina vězňů bude zuřivě útočit na dveře k výtahům, opravdová akce proběhne úplně jinde. Pořádkové jednotky dorazí tak do dvou, do tří hodin… Najednou jsem si zdarem celé akce byl naprosto jistý. Jen jaksi nebyla možnost dát ten zatracený povel k zahájení útoku. Začal jsem horečně přemýšlet. Protože jsem věděl, že jestli prošvihnu tuhle příležitost, další už nepřijde. Nikdy. Prudký kopanec, vedený odspodu na žebra, mě zdvihl metr a půl nad podlahu seřazovny. Asi jsem se neusmál jen v duchu, blesklo mi hlavou, než jsem byl dalším kopancem odeslán směrem ke zdi. Nebo ten hajzl pochopil. Tok myšlenek se zarazil a vymizel, zbyla jen ostrá bolest v boku. Pár žeber se nejspíš vzdalo okované špičce Kurtovy boty a

rozhodlo se prasknout. Radost jsem z toho rozhodně neměl. Odraz od zdi mě stál ještě naražený loket, ale jakmile jsem se znovu uhnízdil na podlaze, bolestí schoulený do jakési nápodoby prenatální polohy, výprask přestal. Pátravý pohled směrem ke Kurtovi – s kýmsi mluvil prostřednictvím komunikátoru v límci kombinézy. Ne moc dlouho. Pár ostrých, úsečných vět – a byl se vším hotov. Pak obrátil pohled zpět ke mně a dost ošklivě se ušklíbl. „Spadlo pár štol,“ říkal mi jízlivým tónem. „Vlastně víc, než jenom pár. Vypadá to, že ti chcíplo dost kámošů, Marty. Ale co, přivezeme si další. Lidí je přece jako sraček, no ne?“ Asi čekal, že mu odpovím, jenomže to se mi zrovna moc nechtělo. Věděl jsem, že ho to naštve ještě víc, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen jsem obohatil podlahu o další krvavý flusanec, pár metrů od toho původního. Jestli budeme pokračovat stejně jako do této chvíle, pokryje brzy seřazovnu složitý abstraktní vzor, dílo dvou autorů, z nichž jeden poskytl hrubou sílu a druhý zvolil netradiční formu malby. Výsledek by mohl působit dost efektivně… Popravdě, přišlo mi to trochu moc avantgardní, alespoň z mého pohledu. Kurt se ale na všechno díval trochu jinak, ostatně jako obvykle. Invence mu rozhodně nechyběla. Odepjal od pasu neurobič, několikrát mě s ním přetáhl, a když už jsem ani moc nesimuloval a kroutil se v opravdových křečích, rozhodl se mě ještě trochu povzbudit. Snad abych měl ze všeho ještě lepší pocit. Hlaveň pneumopušky se zaryla do zad, někam do oblasti ledvin a donutila mé ochablé tělo vrávoravě povstat. Začínalo další dějství. „Vypadáš dost utahaně,“ dozvěděl jsem se. „Prospěl by ti odpočinek, co říkáš?“ Přikývl jsem. Neměl jsem náladu hrát si na drsňáka. Ještě pár ran tou strašnou věcí a začnu nekontrolovatelně řvát, uvědomoval jsem si. Nechtěl jsem, aby toho byl svědkem. Aby mě zase viděl na dně, vnímajícího jen bolest a zoufalství, vykřikujícího prosby o milost. Kriticky obhlédl mé tělo, i v měsíční gravitaci těžko udržující rovnováhu a pokrčil rameny. „Asi bych tě neměl tolik mlátit. Potřebuješ pomoc… Chtělo by to trochu ošetřit tvá zranění. Víš co? Vezmu tě na Ošetřovnu…“ „Ne! To ne!“ Snad jsem ani nekřičel já, ale někdo jiný, sídlící v mém podvědomí. Jakmile mi ale prostřelil rameno a hlaveň narval do otovoru po střele,

jednal jsem už jen instinktivně. Vyhnout se bolesti, poslechnout, nedělat problémy… Jak jsme se dostali do chodby, vedoucí k Ošetřovně, nevím. Jako kdybych se prodíral hustou mlhou, ve které se utopily nejen myšlenky, ale i celkové ponětí o realitě. Dost možná jsem na chvíli všechno vzdal – a tím myslím úplně všechno. Rezignoval jsem na svět, na život, na smrt. Chvílemi jsem byl zpátky v kanclu Lunárních dolů a otravoval webfonem potencionální zákazníky, chvílemi jsem se skrýval v matčině náručí. Mou myslí prolétaly útržky vzpomínek, už dávno pohřbených do spodních šuplíků paměti. Hlučící klimatizace bytu mých rodičů na okraji stočtrnáctého městského okrsku, místa zvaného kdysi Prag neboli Praha, nyní hromady trosek, vytvořené dopadem teroristy poškozené kosmické stanice Yuma. Výlet do Pustin, kde nebylo od obzoru k obzoru vidět nic jiného než písečné pláně, sem tam narušené ubohými, živořícími keříky obzvláště odolných rostlin. První a poslední vyhlídkový let nad Městem ve vzducholodi společnosti. Měsíc. Měsíc a… Díra. Najednou jsem byl zpátky v Díře. Za mnou nelidská bestie s puškou a přede mnou chodba, končící jedinými dveřmi. Dveřmi Ošetřovny. Zastavil jsem se. Čekal jsem bolest, ale kupodivu nepřišla. Tedy… Prostřelené rameno bolelo jako blázen, ale nikdo mě nepobízel dál. Realita se vrátila tak rychle, jako zmizela. Něco se dělo. Něco, co nebylo v souladu s Kurtovým plánem. Zůstal stát na místě a znovu mluvil do límcového komunikátoru. Moc jsem mu nerozumněl, zachytil jsem jen poslední tři slova. „Rozhodně je nepouštějte,“ říkal někomu. Aniž bych vyvíjel nějaké větší úsilí, bylo lehké domyslet, o kom je tu řeč. Trochu se mi ulevilo. Petr to nejspíš zvládnul. Pochopil, že nemá smysl na mě čekat. Právě v tuhle chvíli musel k hlavní propusti uhánět dav vystrašeně hulákajících postav, nesoucích na ramenou zdánlivě mrtvé a zraněné kamarády. Naděje ještě byla, všechno mohlo vyjít – překážela jen jedna věc. Kurtova podezřívavost. A jestli jsem tu pitomou poslední větu slyšel dobře, překážela sakra hodně. „Mám nápad,“ řekl najednou Kurt. „Žádná Ošetřovna. Pustím tě za kamarádama. Chceš?“ Neodpověděl jsem. Ať už myslel cokoliv, určitě nepřišel na nic, co by se mi mohlo líbit. Okovaná bota ozkoušela pružnost mé páteře a já chtě nechtě vyrazil směrem, který mi určila.

. . .

Přechodová komora spodní propusti, spojovacího článku mezi Dírou a nekonečnou spletí důlních štol se dala otevřít buď na dálku, z velínu v ubikacích bachařů, nebo zadáním číselného kódu, potvrzeného protažením čipové karty přes zdířku terminálu. Jestli jsem správně přemostil vedení, byla reálná pouze druhá možnost. Kdyby teď Kurt chtěl zkusit první způsob, byl bych v háji. Zabil by mě bez váhání, tím jsem si byl jistý. Rozhodl se pro druhou variantu. To ale zdaleka neznamenalo, že bych měl vyhráno. Trojice rudých majáků nad pancéřovými vraty zaplavila chodbu přízračným, pekelně vyhlížejícím světlem. Takhle už jsem viděl komoru snad miliónkrát – jenomže jsem na sobě vždycky míval skafandr. Teď mi dost chyběl, ale ne snad proto, že oblast kolem propusti nebyla moc dobře vytápěná. Zimou jsem rozhodně netrpěl, i když tam bylo hodně, hodně pod nulou. Přesto mi bylo dost horko. Při pomyšlení, co mě nejspíš čeká, jsem se dokonce začal potit. Bylo to strachem. Nestyděl jsem se za něj. Nikdo v mé situaci by se mu neubránil. Další kopanec mě protlačil přes neochotně se rozvírající vrata přímo do komory. Oči se přilepily k několika centimetrům chladného kovu, za kterými už si na mě brousilo zuby vzduchoprázdno. Pomalu jsem se otočil a vyhledal Kurtův pohled. „Nedělej to,“ zachraptěl jsem. Nějak mi vyschlo v ústech. „Prosím…“ Postava s puškou, zapřenou do boku, se jen zasmála. „Vidím ti až do žaludku, Marty. Byl to dobrej nápad, využít zmatek po sesuvech a pak zaútočit. Jenomže, ty idiote, stejně byste chcípli. Na povrch byste se nikdy nedostali, výtahy k ubikacím stačí vypnout, pak vás odříznout od proudu a počkat, až vydýcháte vzduch. Kromě toho, vrata kdykoliv můžeme na dálku zablokovat a nikdo se nedostane ani dovnitř. Víš, udělal jsi velkou chybu. Zapomněl jsi počítat se mnou…“ Mluvil tak samolibě, až se mi zatmělo před očima. Přesto jsem ho nechal pokračovat. „Já vím, co se tobě podobným honí hlavou. Proto na mě nemáte a proto teď zhebneš. Až vylezeš ven, zase zavřu a nikoho už dovnitř nepustím. Zásoba vzduchu ve skafandrech stačí ještě na dvanáct hodin, pak ty hovada všechny pochcípají a necháme je posbírat. Skafandry se budou hodit pro novou várku, která přiletí maximálně do týdne. Díra bude

fungovat dál, i bez tebe. Nic nezměníš, nemáš šanci. Nakonec – může tě těšit, že ještě předvedeš svým kámošům pěknou podívanou. Vrata ti otevřu, až sem budou dobíhat – aby viděli co nejvíc, slibuju. Určitě uděláš moc pěknej dojem. Líbí?“ „Zmrde,“ ucedil jsem mezi zuby. Doufal jsem, že to bude znít co nejupřímněji. „Cože?,“ natáhl se i s puškou mezi vrata, která už se zvolna zavírala. „Jakžes mi to řek?“ Nebylo na co čekat. Prudkým pohybem předloktí jsem odrazil hlaveň stranou, hmátl po neurobiči v Kurtově opaskovém pouzdře, zmáčkl aktivační senzor – a zatímco se jedna střela za druhou neškodně odrážely od pancéřovaného prostoru přechodové komory, přetáhl jsem ho bičem vší silou přes obličej. Zraněné rameno o sobě dalo sakra bolestivě vědět, ale já měl v tu chvíli v krvi tolik adrenalinu, že mě nemohlo zastavit snad vůbec nic. Kurt kladl odpor, ale já nepovolil. Puška i neurobič mi zůstaly v ruce, zatímco on se dost nešikovně skácel na podlahu. Pak se křídla vnitřních vrat hermeticky přimkla k sobě a po stranách zarachotily motory vzduchových čerpadel. Měli jsme půl minuty, než z komory zmizí vzduch a vnější vrata nás vrhnou do přímé konfrontace s měsíčními doly. Nehodlal jsem čekat tak dlouho. Kartu jsem zabavil hned, ale idiot Kurt nechtěl za žádnou cenu prozradit kód, rušící vstupně-výstupní sekvenci. Zjevně si neuvědomoval, co nás oba za chvíli čeká. Vzduchu ubývalo – ale to hovado nechtělo ustoupit. Musel jsem mu trochu pomoci. A hlavně rychle. Ze všeho nejdřív jsem mu máznul ještě jednu ránu neurobičem, to potěšení jsem si nemohl odepřít. Tolikrát mě řezal on a jemu podobní – příliš často na to, abych byl schopen cítit soucit, nebo výčitky svědomí. Popravdě řečeno, docela jsem si ten úder vychutnal. Jenže čas kvapil a s každou vteřinou se mi dýchalo hůř a hůř. „A teď si vyber,“ promluvil jsem. Kurt sebou škubl v očekávání další rány, ale když nepřišla, odvážil se na mne pohlédnout, s rukama pro jistotu připravenýma v obranném nápřahu. Namířil jsem na něj puškou a pokračoval. „Ruka, nebo noha?“ „Co?,“ vyvalil oči. „Takže obojí.“ Puška dvakrát ostře sykla. Vybral jsem si dlaň a nárt – místa plná

drobných kůstek, které jedenáctimilimetrový projektil probil jako nic. Čekal jsem, že teď Kurt začne řvát – ale opak byl pravdou. Konečky prstů zdravé ruky opakovaně zkoumal svá zranění, obličej nabírající už ne šedou, ale namodralou barvu… Očividně byl v šoku. Nedostatek vzduchu v komoře mu nijak nepřidal – ostatně, mě také ne. Před očima mi rotovaly duhové obrazce, v ústech a v krku jsem měl sucho jako nikdy předtím. Za chvíli oba umřeme, uvědomil jsem si. „Chci slyšet kód! Dělej!“ Jenže Kurt se vůbec nenamáhal. Proto jsem mu prostřelil i druhou dlaň a ústí hlavně přitiskl k dosud nepoškozenému nártu. „Řekni to číslo, jinak už nikdy nebudeš chodit,“ řekl jsem mu nejlaskavěji, jak bylo vzhledem k vážnosti situace možné. „Rozstřílím ti nohy a ruce na sračky. Ani zadek si neutřeš bez pomoci.“ Pomohlo to. Nepřál si další bolest. Na terminálu komory jsem navolil čtyřku, šestku a tři jedničky, zrušil sekvenci a pustil dovnitř znovu vzduch. Získal jsem trochu času a rozhodl se ho využít pro zhodnocení situace. Na jednu stranu se zdálo, že mám vyhráno. Když vstoupím zpět do Díry, pomocí Kurtovy karty a kódu, který mi prozradil, bez problému otevřu vrata komory celé směně. Vběhnou dovnitř a jako živá vlna smetou všechny, kdo jim budou stát v cestě. Nejen bachaře, ale i vězně, kteří nepůjdou s námi. Těch ale nebude moc. Na stranu druhou… Prudkým škubnutím jsem serval Kurtův komunikátor. Byl připevněn sakra dobře – půlka límce šla s ním. Že jsem to neudělal dřív! Určitě už stačil zavolat posily… Nastavil jsem přístroj drobným tlačítkem na příjem a chvíli poslouchal – nic, jen ticho. Zase vím houby. Schoval jsem tu lesklou věc do kapsy. Ještě se může hodit. Pak jsem otevřel vnitřní vrata. Čekali na mě zatím jenom dva, připravení v ohybu chodby. Ale těžko říct, kolik jich teď sjíždělo výtahem od ubikací bachařů. Jakmile se vrata komory rozjely do stran, spatřil jsem v očích za mířidly pneumopušek náhlý záblesk nejistoty. Ušklíbl jsem se. Aby taky ne, kdyby mě chtěli trefit, museli by střílet přes Kurta. Použil jsem ho jako živý štít – a zlomek vteřiny, než se ti dva rozhodli co a jak, mi bohatě stačil. Tiskl jsem spoušť znovu a znovu, s mířením jsem se ani moc neobtěžoval. Jen jsem střílel a střílel. Sprška projektilů vyhlodala do betonové zdi na tucet důlků, jeden z bachařů se chytil za hrudník, puška vypadla z bezvládných rukou a po několika křečovitých záškubech celého těla

nastal konec. Druhý se obrátil zády a začal utíkat. To jsem ale nemohl dopustit. Kurt dostal kopanec a usídlil se u zdi, několik kroků, abych viděl za ohyb chodby, kterou bachař zdrhal – měl před sebou ještě asi dvacet metrů, než se dostane k další zatáčce. Tentokrát jsem mířil pečlivě. Stačil jediný výstřel. Najednou jsem měl na otevření komory dost času. Nejdřív jsem ale oběma mrtvolám odebral pušky a neurobiče. Zbraně teď měly větší cenu než všechno bohatství světa. Znamenaly příslib svobody. Když pominulo bezprostřední nebezpečí, začal jsem teprve cítit, jak moc mě oslabilo zraněné rameno a následná ztráta krve. Sesul jsem se na podlahu hned vedle nesouvisle naříkajícího Kurta. Byl na tom rozhodně hůř, hlavně psychicky – a to mi trochu zvedlo náladu. Kdyby ho tak viděli ostatní bachaři… Krve by se ve mně náhle nedořezal. Snad i rameno samým úlekem přestalo krvácet. Oni ho totiž viděli. Museli nás vidět oba, v propusti a kolem ní byla spousta kamer, určených k monitorování vězňů. To ale mohlo znamenat, že… Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem ovládání vrat přemostil správně. Snad… Snad ano. Jenomže jsem nikdy předtím nic podobného nedělal. Zoufale jsem věřil, že se nemýlím. Jinak by bylo všechno úplně zbytečné. Pohlédl jsem na Kurtovo zakrvácené tělo – bane, úplně ne. Než bych umřel, zvládnul bych mu vrátit hodně z toho, co mi spolu se svými kamarádíčky udělal. A pak – mám tu zbraně. Jedna kulka a nemusím se bát ani Ošetřovny, ani Kruhu. Východisko z nouze tu je. Hlavně že jsem nezůstal sedět a alespoň zkusil změnit svůj pochmurně nalinkovaný osud. Mám bod k dobru. Vnitřní vrata jsem nechal otevřená, ale i přesto jsem bouchání z vnějšku nejdřív málem přeslechl. Snad to bylo vyčerpáním. Po pár vteřinách ale zvuk od vrat pronikl i temným mrakem, zastírajícím na chvíli mé smysly. Použil jsem kartu a po nezbytné časové prodlevě pustil všechny dovnitř. Naštěstí jsem se nemýlil. Dálkové ovládání určitě funkční nebylo, jinak by ho bachaři použili. Přinejmenším právě teď. To ale nic neměnilo na tom, že se sem stoprocentně řítí po zuby ozbrojená horda, připravená potlačit povstání jakýmikoliv prostředky. Čas, už zase nás tlačil čas… Jako kdyby to někdy v životě bylo jinak, pousmál jsem se hořce. Dav postav ve skafandrech mě málem převálcoval. Vletěli dovnitř,

odepnuté přilby dopadly na beton. Přehlédl jsem jejich zástup – deset, dvacet lidí nepřežilo. A i když znamenali pro ostatní zátěž a zdržení, přesto byla jejich těla dopravena dovnitř a opatrně uložena na podlahu. Už kvůli nim jsme museli pokračovat ve svém plánu, rychle, rozhodně a bez slitování. Pár chlapů si všimlo Kurta. Hned se po něm začali sápat. Chápal jsem je, ale… „Hej! Ten je můj!,“ vykřikl jsem. Se zrádcem jsem měl své vlastní plány. Zarazili se, tohle nečekali. A touha po pomstě byla tak silná… První se ozval Wong. „Marty. Jestli ho chceš chránit, tak…“ Nedořekl. Nebylo třeba, jen blbec by nepochopil, co má na mysli. Jedině fakt, že celý plán jsem vymyslel já spolu s Petrem, je držel na uzdě. Jinak by byla jakákoliv debata předem zbytečná. „Tady máte pušky,“ hodil jsem jim k nohám ukořistěné zbraně. „A tři biče. Kurta si nechám. Nezdržujte se, bachaři už jsou určitě blízko. Nepárejte se s nima. Zažeňte je k výtahům. Ubližujte a zabíjejte, je to naše jediná možnost. Ale tohohle mi nechte. Mám pro něj vlastní program. Líbit se mu nebude, to mi můžete věřit…“ Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Kurt zachvěl. Slyšel dobře. A stejně tak věděl, že už neuteče. Nebylo mi ho líto, nezasloužil si soucit. Pochopili. Několik přesně mířených střel zhasilo kamery. Po jedné pušce vyfasovali Petr a Kwasniewski, úderná jednotka, která zkusí proniknout ke komunikačnímu panelu v překladišti. Až znovu vyjdou ven, rozstřílí kamery kolem propusti a v důlních vozících se vydají nahoru, skrz nákladní propust… Zbytek shodil skafandry, nejodvážnější jedinci, kteří půjdou vepředu, uchopili neurobiče. Ostatní budou muset použít cokoliv, co jim přijde pod ruku. Bude to masakr… Poslední puška připadla Wongovi. „Jdeme,“ zavelel pevným hlasem. Vzali si zbraně a vyrazili vstříc rozhodující bitvě. Já se svým ramenem… Moc bych jim nepomohl. Byl bych jenom přítěž. Navíc jsem se ještě musel postarat o Kurta. Když za Petrem a Kwasniewskim zapadla vrata komory, pohlédl jsem mu zpříma do očí. Zračil se v nich strach. „My taky půjdem,“ oznámil jsem.

„Nikdy…“ Stačilo si trochu pohrát s prostřelenou dlaní. Cítil jsem, jak v ní zaskřípaly úlomky projektilem roztříštěných kostí, odíraných o sebe – a najednou z něj byl nejposlušnější člověk na světě.

. . .

Že je Kurt strachy bez sebe, bylo jasné na první pohled. Obzvlášť proto, že moc dobře znal místnost, do které jsem ho odtáhl. Bylo mu jasné, co ho tu čeká. Šedozelené oči nervózně těkaly sem a tam a kopírovaly vnitřní vybavení. Svaly napjaté v nekontrolovatelné křeči, celé tělo zapřené proti upevňovacím popruhům vyšetřovacího lůžka. Lůžka… Tak se té věci, na které ležel, říkalo mezi bachaři. Ve skutečnosti to byl klasický pitevní stůl s kanálkem pro odvod krve a tělních tekutin. Chladný a neosobní, vyrobený ze stříbřitě se lesknoucí nerezové oceli nejvyšší kvality. Důvěru rozhodně nebudil. Stejně jako nic dalšího, nacházejícího se kolem. Zařízení pro elektrošoky umístěné v koutě, soupravy jehel, skalpelů, rozvíráků a kleštiček v prosklených skříňkách. Žíraviny a dráždivé látky, pilky na kosti, plynové hořáky. Světlo zářivky u stropu se odráželo od bělostných dlaždiček, pokrývajících podlahu a stěny celé Ošetřovny a propůjčovalo jeho tváři ještě mrtvolnější odstín, než ve skutečnosti měla. „To přece neuděláš,“ řekl zoufale. „Nejsi takovej.“ „Nebyl jsem,“ utrousil jsem směrem k němu a dotáhl suchý zip gumové zástěry. „Vy jste mě změnili. Jenom díky myšlence na pomstu jsem dokázal přežít. Teď si ji vychutnám naplno. A ty se mnou.“ Cosi v místnosti píplo a zašumělo. Pak lesklý knoflík límcového komunikátoru začal reprodukovat čísi slova. Trochu nezřetelně, ale rozumět se jim dalo. „… zpráva z terminálu v překladišti… chrrr… na cestě… v hajzlu…“ Bylo naprosto jasné, co si bachaři navzájem sdělují, stejně jako to, co je vlastně v hajzlu. V hajzlu byla celá Díra, která přestane existovat, jakmile dorazí pořádkové jednotky z přivrácené strany. Petr s Kwasniewskim to dokázali. Teď už jen vydržet. Kurt samozřejmě všechno slyšel. „Neprojde ti to,“ zašeptal. „Dostaneš křeslo. Nemůžeš jenom tak někoho umučit!“

„To vy jste taky nemohli. A udělali jste to. Kelmimu. A spoustě dalších. Nikdo se mi nemůže divit. Ani ty.“ Kdyby mi někdo před čtyřmi roky řekl, čeho budu dneska schopen, neuvěřil bych. Jenže Díra mě změnila. Zlomila mě, přeházela mi hodnoty, málem mě zabila a pak mi zase dala sílu odrazit se ode dna. Někdy během neustávajícího teroru, během návalů nenávisti k parchantům, pro které jsem znamenal jen hračku, se kterou si mohli dělat co chtěli, jsem překročil hranici, za kterou jsem už necítil soucit s nikým, kdo si ho nezasloužil. Málokterou věcí jsem si byl v předchozím životě jistý tolik jako tím, co se právě chystám udělat. Vypnul jsem komunikátor. „Než sem dorazí jednotky z přivrácené strany, máme asi tři hodiny. Není to moc času, takže se nebudeme zdržovat, co říkáš?“ Neříkal nic, protože mu ústa zacpal roubík. Stejný roubík, jaký on a jemu podobní používali na nás. Nasadil jsem si před obličej štít z čirého plexi a natáhl rukavice. Kurtovo tělo se napnulo proti popruhům – bezvýsledně. Držely dobře. Plynový hořák zasyčel a chytil modravým plamenem. Natáhl jsem se ke stojanu s jehlami a jednu si vybral, dlouhou a masivní. Určitě nebyla určena k akupunktuře. Kdo může v dnešní době takovéhle věci vůbec vyrábět? Hrot jehly se zvolna žhavil v plameni hořáku, zatímco mě napadlo, jestli jsem vůbec ještě normální. Asi moc ne, to bylo bez diskuze. Pokrčil jsem rameny. Stávají se divnější věci. „Jdeme na to,“ řekl jsem. Když se na chodbě ozval dupot vojáků z pořádkové jednotky, bylo už po všem.

Prechod cez hory„Máme problém!“ V Haghovom hlase som rozpoznal napätie tak som

sa tam šiel radšej pozrieť. Po ceste som uvažoval, že ak dačo také hovorí on, tak to asi bude naozaj problém. A zase raz som sa nemýlil.„Do riti!“ nič iné ma nenapadlo keď som nad lesíkom, asi tristo metrov pred nami, zbadal dym. Nikto by sa neodvážil v týchto horách zakladať oheň. Nikto okrem orkov.„Zvedi hlásia, že ich je asi pätnásť. Našťastie to však vyzerá na neusporiadanú tlupu. Žiadny bojovníci.“ jeho hlas znel stále rovnako

kľudne.„Zavolaj všetkých sem a nech sú čo najtichšie, nech nám zostane aspoň moment prekvapenia!“Karavanu nás strážilo spolu tridsať, plus mág Rüprecht. Mali sme celkom dobré šance až na to, že tých orkov mohlo byť na okolí kľudne viac. Celkom ma to naštvalo, lebo sme už boli skoro na konci cesty a teraz toto. „Pred nami je asi pätnásť orkov. Rüprecht a všetci lukostrelci tu ostvávajú, lebo šípy nám proti nim aj tak moc nepomôžu, čo vlastne viete. S vami tu ostane aj Grey, Ferreti a Kowalski. Ostatní idú so mnou!“ Vytiahol som svoje dva meče, cvične som s nimi mávol a ticho som sa rozbehol dole. Za sebou som počul tasenie čepelí, čo ma naplnilo pokojom. Jedna z mnohých vecí, ktoré na orkoch neznášam je ich smrad. Niektorí ľudia už kvôli nemu zvracajú. A keď s nimi ešte bojujete telo na telo.....Posunkom som Haghovy naznačil nech si vezme svojich ľudí a nech sa dajú viac napravo. Hagh je barbar zo severu a musím sa priznať, že aj keď ho poznám už desať rokov, jeho sila ma neprestáva udivovať. Ja tiež nie som z najslabších, ale iba ohnať sa tou sekerou akú mal on, sa mi zdalo nemysliteľné. Jednou ranou by ma preťal od hlavy až k rozkroku.Orkovia boli akurát v strede jedla, takže tradične nedávali pozor. Napodobil som zahúkanie sovy a všetci sme vyrazili. Čas sa akoby natiahol.Prvému orkovy som oddelil hlavu od tela skôr ako sa stihol otočiť. Lenže oni tiež nie sú figuríny, aby sa tu nechali takto zabíjať. Boli sme síce v presile ale v jednej bitke som videl orka s dierou v bruchu a prebodnutým srdcom, ako so sebou stihol zobrať ďalších štyroch chlapov. Zaútočil som na náčelníka ich bandy. Útočil som oboma mečmi naraz, ale vykryl to mohutnou obojručnou sekerou, ktorá bola snáď ešte väčšia ako tá Haghova. Teraz prešiel do útoku on. Kryl som sa naraz oboma prekríženými mečmi. Náraz to bol ako keď vás kopne kôň. Ruky ma strašne boleli, ale nepovolil som. Začal však tlačiť a ja som cítil, že ak mi niekto nepomôže nedožijem sa vytúženej staroby. Zrazu sa niečo mihlo

vzduchom a ork na mňa vyvalil oči. A to doslova. Hagh sa spokojne usmieval ešte aj keď útočil na ďalšieho. Teraz bola rada na mne aby som mu zachránil život. A príležitostí tu bolo viac než dosť. Zbadal som však orka ako je ku mne otočený chrbtom. No nevyužili by ste to? Viem, že je to podlé, ale oni by to urobili tiež, tak na čo ich šetriť. Keď padol k zemi aj on, bolo dobojované.Všade okolo sa váľali časti tiel. Toto sa mi najviac hnusí. Aj po rokoch bojov som si na to nedokázal zvyknúť.„Straty?“ Hagh mal vždy po boji prehľad, tak prečo sa nespýtať jeho.„Kirskej, Pavlov a Omar sú mŕtvi, Ognar je ťažko ranený.“ tu sa ľahké zranenia nepočítajú. Tie mal teraz každý.„To sme z toho vyšli celkom dobre. Vedel som prečo najímať profíkov.“Pozrel som sa na Ognarovo zranenie a hneď mi bolo jasné že sa nedožije rána. Ork mu preťal vrchnú časť hrudníka a ťažko krvácal. Z toho by sa ešte možno dokázal vylízať, ale orkovia majú svoje zbrane vždy otrávené. Aj táto už začala hnisať. Podľa jeho pohľadu to vedel aj on. Aj keď vlastne........ešte stále tu bol ten mág.

***

“Rüprecht! Kde si sakra!“ mág vybehol zo svojho voza a bežal k Ognarovi, ktorého podopieral Hagh. V rýchlosti mu obhliadol ranu.“Našťastie nie je hlboká. Ak nezačne ešte viac hnisať, má celkom slušnú šancu. Dajte ho ku mne do voza!“ Nemal som ho ktovieako v láske, ale teraz som ďakoval všetkým bohom, že sme ho po ceste stretli. Požiadal nás, či s nami nemôže prejsť cez Orčie vrchy. Za odmenu nám bude robiť liečiteľa. Síce som mu nedôveroval, ale pri poslednom nájazde orkov nám zabili jediného vojaka, ktorý sa v liečiteľstve celkom slušne vyznal.Zvolal som chlapov aby sme vzdali česť padlým. Pohreb bol krátky ako všade kde sa so smrťou počíta. Keď boli hotové aj náhrobky, mág ešte uvalil kliatbu na všetkých, ktorí by sa ich pokúsili poškodiť a kúzlom ich ochránil pred počasím a prírodou. Vedeli sme, že sa ich nepokúsia zničiť ani orkovia. V kliatbach sú poverčivejší ako my ľudia.Po pohrebe sme okamžite vyrazili ďalej. Chcel som sa totiž dostať z týchto hôr do súmraku, lebo sme tu boli už príliš dlho a vedelo o nás príliš veľa tvorov. Aj keď som pochyboval, že by sme to mohli stihnúť.

***

Dal som príkaz Haghovi aby zastavil karavanu. Koniec hôr som videl neďaleko, ale tie sú v tomto prípade zradné. Vzdialenosť sa vždy zdá kratšia než je. Kľudne by sme sa tam mohli dostať až nadránom.

***

Zo spánku ma prebudil neľudský výkrik. Už ako som vstával, tasil som oba meče a rozbehol som sa smerom k výkriku. Po chvíli sa ku mne pripojil aj Hagh. Keď sme zastali za jedným z vozov, doľahlo na nás ťaživé ticho. Pohľadom som sa ho spýtal, že či nevie čo by to mohlo byť.„Toto nebudú orkovia. Bol som na stráži a aj ty vieš, že okolo mňa neprejdú bez toho aby som o nich vedel.“ aj keď rozprával šeptom jeho hlas sa ozýval v tom tichu príliš hlučne. „Drž sa pri mne. Nech je to čokoľvek asi to neprišlo na priateľský rozhovor.“Nehlučne som sa vydal k hlavnému táborovému ohňu. Iba svojmu inštinktu som vďačil za záchranu pred popravou. V poslednej chvíli som sa hodil bokom a ďalšiemu seku som nastavil meč. Ale nebolo treba. Bol to Ferreti. A podľa toho, že sekal po mne, tiež nevedel s kým bojujeme. Už som ho chcel poslať zohnať ostatných, keď za sprava, neďaleko od nás, ozval ďalší výkrik. Šprintom sme sa tam vydali, ale to čo sme uvideli nás bude v nočných morách strašiť ešte riadne dlho. Bol to človek stiahnutý z kože a podľa toho, že ním ešte teraz prebehávali kŕče mu to urobili zaživa. Alebo skôr urobilo. Hagh ma poklepal po pleci a ukázal niekam pred seba. Keď som sa tam pozorne zahľadel, uvidel som spoza voza vytŕčať huňatý chvost. Opatrne som začal postupovať vpred. Napravo som zahliadol dvoch našich chlapov lukmi a rukou som im naznačil, že sa majú pripraviť. Hagh ma predbehol a pripravil sa na sek do huňatého chrbta. Vtedy sa však stalo niekoľko vecí naraz.Hagh, zasiahnutý obrovskou chlpatou rukou, preletel cez stenu najbližšieho voza.

Chvíľu na to som na vlastnej koži zistil, že takéto lety môžu byť celkom bolestivé. A potom sa TO obrátilo smerom k nám.„A kurva!“ to bolo jediné na čo som sa zmohol keď som uvidel proti čomu stojíme. Bol to kyklop. Horský kyklop vysoký skoro tri metre a s takou silou, že by ma zlomil v rukách ako špáradlo.Ferreti zabodol svoj meč do kyklopovej nohy a svojou silou mu ju pripichol k zemi. Bolo to však to posledné čo urobil. Kyklop zareval od bolesti a Ferretimu jediným mocným úderom zlomil väz. Malo to však aj výhodu lebo jeho rev určite počul celý tábor prilákal a o chvíľu môžeme rátať s posilami. Vo vzduchu som začul tetivy lukov a prvé dva šípy sa mu zaryli do brucha. Ale čo to urobí trojmetrovej oblude? Zaútočil som na kyklopa oboma mečmi naraz a roztrhol som mu kožu na bruchu. Bohužiaľ však len roztrhol. Zdvihol zo zeme kameň, ktorý podopieral voz a hodil ho po lukostrelcoch. Ani jeden neprežil. Sila hodu ich doslova rozmetala po tábore.Konečne sa ku slovu dostala aj Haghova sekera. Uhol sa kyklopovmu úderu a mohutným sekom rozpáral oblude brucho. Na to som sa ku kyklopovi vrhol aj ja a mečom som mu odsekol polovicu ruky. Kyklop začal však biť zostávajúcou rukou všade okolo a nie a nie zomrieť. Ako spása z neba prileteli šípy a záblesk čistej modrej energie a zaryli sa mu do jediného oka. Zviera sa konečne zrútilo na zem mŕtve.Prišiel som k mŕtvole kyklopa a uvažoval čo robí takto nízko v horách. Okrem Ferretiho a tých dvoch lukostrelcov sme našli ďalších troch mŕtvych žoldnierov a asi štyroch sedliakov.

***

Na druhý deň som skoro ráno zburcoval karavanu a ešte pred svitaním sme po pohrebe pokračovali ďalej. Stále som sa obzeral a občas som zahliadol medzi stromami smaragdovú kožu orka, ale bližšie sa priblížiť neodvážili. Po tom ako sme skolili toho kyklopa asi pochopili, že našu karavanu by mali nechať na pokoji. Našťastie netušili, že teraz by sme im už asi len ťažko odolali.Konečne sme vyšli z hôr a v diaľke sme videli pohraničné mesto Mountsville. Stále som myslel na toho kyklopa a zaumienil som si, že o

tom poviem starostovi mesta. Možno to nič neznamená, ale čo ak predsa.

Frankenstein,,Feeden my, Frankenstein!‘‘

Alice CooperProjektily z levné, nepovedené, čínské kopie ruského kalašnikova se

zavrtaly do kmene palmy, pár centimetrů od hlavy Jimiho Greena. Ten sebou poplašeně škubl a instinktivně se vrhl na zad do hustého porostu kapradin a keříků, kde se ve svých armádních maskáčích úplně ztratil. Nad ním rachotila střelba jak Američanů tak Vietnamců a Green si uvědomil že nemusí být špatné proležet tu zbytek šarvátky. Od čeho ale byl Had? Vytrhl svůj výsadkářský nůž z pouzdra a překulil se na břicho hlavou k nepřátelům. Začal se rychle plazit. Trny jakýchsi neznámých rostlin se mu zadíraly do rukou, zelený šátek ovázaný kolem hlavy se mu máčel potem a polykal nadávky, které by pohoršily i toho největšího gangstera doma v Utahu. Bubínky mu vibrovaly v ozvěnách střelby a říkal si jestli není divné že si na to po dvou letech v téhle podělané válce ještě nezvykl. Takový seržant… No, ono taky na seržanta měl málokdo. Plazil se vpřed až narazil na nohy prvního z Vietnamců, který si ho (díky Bohu) ještě nestačil všimnout. Green vyskočil s obdivuhodnou mrštností na nohy a v tu chvíli připomínal spíše přízrak džungle než vojáka. Ještě než znovu dopadl s obětí (které mimochodem hrozivě táhlo z úst) na zem měl soupeř v hrdle zaražený Hadův nůž.Nejbližší z nepřátel sebou škubnul a bleskově se otočil po nové hrozbě stříleje při tom na všechny strany. Green ani nestačil zareagovat a šikmookého záda se pod náporem střelby z M-60ky začaly měnit v cáry krvavého masa. To byl určitě Pitbul, drsňák čety. Ne že by se mohl rovnat se seržantem ale byl to tvrdý hoch. Černoch z Bronxu, v civilu boxer. Nejspíš ani nevěděl že někomu zachránil život. Na to se tady ani nehrálo. Kdyby Green nezabil toho svého tak ten mohl potom zastřelit například Hopkinse a kvůli tomu mu přece nebude Hopkins vděčný, že? Ono to mělo své výhody. Nikdo nezůstával nikomu viset životem.Doznělo posledních několik výstřelů a v džungli zavládlo ticho. Green věděl že to není pravda, že se prales nejrůznějšími zvuky přímo hemží a

že mu jenom namáhané uši na chvíli vypověděli službu což nepříjemně oznamovaly vytrvalým zvoněním. Pitbul cenil své bílé zuby, ještě světlejší vedle tmavé pleti, a dával tak jasně najevo že se nemůže dočkat až si to zopakuje. Had vytrhl svůj nůž z Vietnamcova krku a otřel z něho krev o vlastní khaki taktickou vestu.,,Naházejte těla na hromadu. Ale nezapalovat. Nechceme přilákat nežádoucí pozornost. Jasné?‘‘ozval se chladný, hluboký a chraplavý seržantův hlas jež postrádal jakékoli, byť sebemenší, náznaky jakýchkoli emocí. Green sebou při tom trhl, udělal několik potácivých kroků a opřel se o strom. Stejně jako tolikrát před tím mu došlo co udělal a zvedl se mu žaludek. V předklonu ze sebe vyhodil nevalnou vojenskou stravu úplně zelený v obličeji. Rychle a mělce dýchal a snažil se nemyslet na ty které zabil.,,Jste v pořádku, vojíne?‘‘ zeptal se seržant někde za Hadovými zády ten sebou opět cukl. Přese všechno čím ho seržant provedl, se svého přímého nadřízeného bál i když to nerad přiznával.Postavil se do pozoru a zasalutoval. ,,Ano, pane!‘‘ Hleděl předpisově před sebe do kmene jednoho ze stromů. Nebyl takový zbabělec aby si namlouval že jde jenom o předpisy. Ve skutečnosti se bál pohlédnout veliteli do očí. Už to jednou zkusil a tehdy si řekl: Už nikdy víc! Podívejte se do očí někomu koho jste zabili. A seržant zrovna tak. Jednou a dost. Jednou a nikdy nezapomenete. Brrrr…

* * *

Jmenoval se Franklin. Simon Franklin, přesně. Seržant Simon Franklin, nositel Purpurového kříže za odvahu v boji za vlast a vytrvalý odmítavec všech povýšení. Simon Franklin. Ale nikdo mu neřekl jinak než Frankenstein. Byla to přezdívka trochu zavádějící, neboť kdo znal ať už starou černobílou klasiku či knihu, ten ví že Frankenstein byl doktor, jenž ono monstrum stvořil. Není třeba vysvětlovat. Ale pokud někdo řekne ,,Frankenstein.‘‘ Vybaví se vám šílený doktor nebo sešívané monstrum. Takže Frankenstein.Tenhle Frankenstein velel 78. četě sloužící v táboře Americké armády, Nui-Pek, ležícím blízko pohoří, které tvořilo a tvoří přirozenou hranici mezi Vietnamem a Kambodžou. Byl veteránem tělem i duší. Bylo to

patrné již z pohledu na jeho zjizvenou tvář a na předloktí, které nosil odkryté a pokryté špatně se hojícími rudými jizvami od zrezivělého nože vietnamských partyzánů. Tyto zranění utrpěl (prý) když byl v zajetí nepřátelských jednotek. Říkalo se že ze svého vězení sám uprchl a vyvraždil při tom celí tábor svých věznitelů. Týden pak přežíval v džungli než se mu podařilo dostat se na nějaký kopec a přilákat Američany hustým dýmem. Dokonce (i když to už bylo příliš přitažené za vlasy) se o něm tradovalo že ho při útěku zasáhla kulka z makarova a zasáhla ho do hlavy. Prý tam tu kulku stále má a ta mu dalece posunula práh bolesti a vylepšila reflexy. Ale to už většina vojáků považovala za pohádku.Jediní kdo o tom mohl něco vědět bylo, zaprvé velitelství které zarytě mlčelo a zadruhé sám Frankenstein. Ale toho se nikdo neodvážil zeptat. Jediný kdo to kdy zkusil byl vojín Waters po třech pointech, které si sehnal o opušťáku v Saigonu. Večer se šel zeptat a od té doby ho nikdo neviděl. Velitelství ohlásilo že ho kvůli újmě na zdraví a následné neschopnosti boje poslali domů, ale kdo tomu mohl věřit když v Nui-Peku zůstával už půl roku James Norrington, kterému chyběli čtyři prsty na levé ruce.Jak sami vidíte, Frankenstein nebyl pověstmi opředen ale byl jimi přímo ovázán.

* * *

Toho večera slavila 78. četa konec třídenního pochodu v briefingové místnosti. Místo promítacího plátna pověsili americkou vlajku a pustili si na plné pecky rock’n’roll z gramofonu. Protože briefingové budova byla jako jedna z mála na povrchu, tak nikoho nerušili. Začali se nalévat svými soukromými zásobami henesse whisky a kanystrami rýžové vína. Rogerem vždy prohlašoval že chutná jako benzín ačkoliv ti co ho znali věděli že nikdy nevypil ani kapku benzínu.Seržant s nimi nebyl, nepozvali ho a věděli že by je stejně odbyl se zabručením. Nikdo si ho nedokázal představit s lahví whisky u úst a zpívajícího Elvise. ,,Co myslíte že teď seržant asi dělá?‘‘ zeptal se náhle Green. ,,Tipoval bych že si zkouší způsoby sebevraždy, kdyby ho znova chytili rejžožrouti. Asi to není procházka růžovým sadem…‘‘ odhadoval

McRay nejistě a obrátil čutoru s rýžovým vínem dnem vzhůru, aby bylo jasno: Vidíte už zase jako ryba na suchu.,,Ten sebevraždu?‘‘ zeptal se Pitbul s odfrknutím. ,,Spíš si trénuje zabíjení sto jedna způsoby. Víte co se o něm vykládá, ne? To s tím táborem a tak. Já tedy nevím co je na tom pravdy ale za ten rok bych věřil všemu.‘‘,,Má pravdu,‘‘ zabručel Dricker a výmluvně a opile kývl hlavou. ,,Výjimečně samozřejmě ale má. Seržant by nespáchal sebevraždu. Kdepak starej Frankenstein by radši prošel peklem tam a zase nazpátek. Ten chce žít víc než mi všichni dohromady.‘‘Harris se zatvářil nepřesvědčeně. ,,No, můj strýc doma je psycholog a…‘‘ jeho slova byla přehlušena výbuchem smíchu ,,… a říkal, že v životě nastávají zlomy, které jako člověka zlomí.‘‘,,Ty jsi ale vůl, Harrisi…‘‘ zakroutil Green hlavou. ,,Je jasný že když tě nezlomí vietnamské vězení, tak co potom?‘‘ ,,Nenavážej se do něj, Hade,‘‘ řekl Pitbul a tiše dodal: ,,Vždyť je to omezenec.‘‘Harris, který poslední větu přeslechl na obrovitého černocha kývl. ,,Díky za podporu.‘‘,,Stejně ale se starým není něco v pořádku. To je fakt. Ale něco vám řeknu. Jestli budeme celí tenhle večer přemýšlet o Frankensteinovi, tak se z toho zblázníme. Pojďte se bavit o něčem jiném.‘‘Ani jeden ze 78. čety netušil že přesně o tomhle by měli přemýšlet. Ušetřilo by je to spousty utrpení.

* * *

,,Kde, u čerta, jsou?‘‘ zeptal se Pitbul ostatních a znělo to spíš jako zavrčení obrovitého psa. Pitbul.,,Ty vole, to kdybych věděl…‘‘ ulevil si Dricker a nevěřícně kroutil hlavou. ,,Ale mohli jsme se splést. Třeba to není tady. Džungle je skoro všude stejná.‘‘ ,,Nespletli jsme se. Tady jsou díry po kulkách. A tady zaschlá krev. Říkám vám tady jsme se setkali s těma domorodcema. Podívejte! AK-47ička. I zbraně tady jsou,‘‘ prohlásil Green.,,A kde jsou potom těla, ty chytráku?‘‘ řekl někdo vzadu. ,,Třeba je odtáhli rejžožrouti,‘‘ napadlo Harrise.

,,A zbraně tady nechali, viď. Ty jsi tupec, ž to bolí.‘‘ obrátil McRay oči v sloup. ,,Možná je sežrali zvířata,‘‘ řekl Ari svým jasným hlasem. ,,Žije tady spousta dravců. Tygr nebo tak něco.‘‘,,Jo, Ari, jasně. Patnáct mrtvol za týden. To je blbost.‘‘,,Neříkej mi tak, čokle!‘‘ vyštěkl Ari na Pitbul.,,No, proč? Jsi blonďák s modrýma očima? Jsi. Tak co? Akorát jsi levák a tím to trochu kazíš.‘‘Ari chtěl zrovna přetáhnout Pitbul M-16kou, když se objevil seržant. ,,Děje se něco?‘‘ zeptal se.,,Vlastně ano, pane. Děje. Podívejte…‘‘ ukázal Harris do míst za svými zády. ,,Není tu ani jeden z vietcongů, co jsme zabili.‘‘Frankenstein pokrčil rameny. ,,Džungle je pozřela. Pokračujeme.‘‘

* * *

Greena trápily zlé sny od té doby co zabil prvního člověka. Když byl vycvičen v boji s nožem ještě se to zhoršilo. Jako malého ho učili že krást, zabíjet a lhát je velice špatné. Každou neděli ho rodiče vodili do kostela. A stejně to nepomohlo. Když přišla éra rock’n’rollu a marihuany byl mezi ,,hipíkama‘‘ jako první a jako první si sehnal zastaralý mikrobus s neprofesionálně namalovanými kytičkami. Hlásal mír a lásku a skončil tady. Zabiják toho nejhoršího druhu. Bylo jedno že nebyl jako Pitbul, kterému se to vyloženě líbilo ale zabíjel úplně stejně a ještě horším způsobem. Byl Had a rozdával jedovatá uštknutí. Nožem.Té noci měl obzvláště ošklivé spaní. Ve snu ho honila obluda zhruba lidských tvarů se zjizveným obličejem. Volala na něj že je vrah a že se z něj jednou stane to samé co z Frankenstein. Utíkal před ní a zacpával si uši ale její nepřirozeně hluboký a nemocně chraplavý hlas ho dohonil všude. Uvědomil se že ten hlas ozývá v jeho hlavě a to ho dohnalo k ještě většímu zoufalství. Pak náhle vše utichlo. Green si myslel že utekl, když ho za ramena popadly odporné tlapy pokryté pulzujícími jizvami a začaly s ním třást. ,,Hade! Hade, vstávej!‘‘ křičel na něj Ari.Jimi se mu s výkřikem vykroutil a spadl na špinavou podlahu svého podzemního pokoje, který s Arim obývali. Zhluboka dýchal a prohlížel si ruce jestli na nich nenajde jizvy. Samozřejmě nic nenašel a ten kámen

co mu spadl ze srdce by mu určitě rozdrtil nohu jak byl těžký. ,,Co je?‘‘ zeptal se mezi výdechy. Střelil pohledem po okně aby zjistil jestli už je den, ale hned si uvědomil že je tady budí už několik hodin před rozedněním. Vrhl tedy rychlí pohled po malém červeném budíku a zjistil že jsou čtyři hodiny ráno. Nějak ho to nepřekvapovalo. ,,Davenport zase šílí, co?‘‘ zeptal a zakončil větu výmluvným zívnutím. ,,Vždyť je tak brzo že je skoro pozdě.‘‘,,Ne o plukovníka nejde,‘‘ řekl Ari a posadil se na svojí postel. ,,Venku čeká Harris a chtěl by ti něco ukázat.‘‘Green tázavě zvedl obočí, ale když se mu nedostalo odpovědi jen pokrčil rameny a vylezl ven. První co ucítil bylo jemné mrholení a pro jeho od potu (ze zlého snu) mokrou pokožku to nebylo nepříjemné. Vylezl ze zákopu po v němž byly po stranách zabudovány podzemní kasárny a rozhlédl se. Zahlédl v měsíčním světle Harrise jak se o něčem tiše dohaduje s Pitbulem. Když se k nim přiblížil přestali a podívali se na něj.,,Hade,‘‘ začal nervózně Pitbul. Bylo to zvláštní. Pitbul nikdy nebyl nervózní. ,,Tohle by si měl vidět.‘‘ Harris otevřel dlaň zaleskli se v nich vojenské známky. J. K. CARRADRES 4251/5. Byly pokryty krví. Green se po nich podíval. Nechápal proč ho kvůli tomu budí ve čtyři ráno. John Carradres byl ukecaný chlapík ze 32. čety. Jistě bylo hrozné jestli se mu něco stalo ale to by měli nahlásit seržantovi nebo plukovníkovi. ,,Co se mu stalo?‘‘ zeptal se. Pitbul rozbalil hadr který držel v rukou. Byl v nich výsadkářský nůž. Na rukojeti bylo napsáno jen pět písmen při nichž Greena zamrazilo tak jako nikdy. SNAKE. Automaticky hmátl po pouzdře, které si už ze zvyku připnul k pasu než vylezl ven. Jeho nůž v něm ale nebyl.,,Vím že jste si nepadli s Johnem do oka, ale tohle…‘‘ začal Pitbul když ho Had rozhněvaně přerušil.,,Počkej snad si nemyslíte že jsem ho zabil? Řekni že to je jenom debilní a nepovedený vtip!‘‘ vyjel Green.,,Bohužel není Jimi,‘‘ řekl Harris. ,,Hele, víme co může udělat tahle podělaná válka s člověkem a rozhodně to nemáme v úmyslu nahlásit. Víme to jenom my tři a Ari. Ale musíš se ovládat Jimi.‘‘,,Ale já…‘‘,,Už o tom nebudeme mluvit!‘‘ štěkl Pitbul a podal Greenovi nůž. Harris

se napřáhl a hodil známky do džungle. ,,Tělo jsme nenašli,‘‘ oznámil pak. ,,Jdi se vyspat, Jimi. Tohle se nastalo. Jasné?‘‘Green se jako ve snách vrátil do svého pokoje svíraje při tom svůj zkrvavený nůž. Ari ležel se zavřenýma očima a pravidelně oddechoval. Až moc pravidelně na někoho kdo spí. Had ho chápal. Nikdo se nechce bavit s vrahem.

* * *

Od té noci se o vraždě Johna Carradrese nikdo nezmínil. Do hlášení bylo napsáno, že se ztratil v době hlídky a plukovník Davenport byl nucen napsat další otravný kondolenční list se spoustou prázdných slov, pro rodinu Carradresů. Konec, tečka, vyřízeno.Pitbul, Harris a Ari promluvili s Greenem sotva pár slov za den a když museli volali na něj Greene. Celkově to bylo hrozné. Seržant si, bůhví proč, usmyslel že zostří výcvik své 78. četě a tak byly tyto týdny nejhoršími v Hadově životě. Netušil že může přijít zlom. O dva týdny později našli dva vojíny a jednoho seržanta brutálně zabitých pár metrů za hranicí Nui-Peku. Všem třem chyběli končetiny a jazyky. Zprávy o brutálních vraždách se roznesly jako epidemie a brzo začali po táboře chodit všichni s rukou na rukojeti pistole. Nevědělo se jestli je to někdo z nepřátel či z vlastních řad, ale všichni z toho byli dost vyjevení. Nejvíc otráven se však zdál být Davenport, protože tři kondolenční listy za jednu hlídku, to aby vzal čert. Přestože měl Green na tu dobu alibi, Pitbul, Harris a Ari věděli své. Argumentovali to mezi sebou tak že i z muničního skladu, kde Had čistil zbraně, se dá vylézt oknem a dávali to najevo. Ne že by něco řekli, ale Ari začínal usínat s pistolí pod polštářem a všichni tři se zuby nehty bránili aby nemuseli s Greenem držet hlídku. Bylo to poprvé za celí život, kdy Green uvažoval o sebevraždě. Nakonec ji zavrhl a stejně tak dezerci. Nebyl zbabělec a neutíkal.Když se ale našlo dalších sedm zohavených mrtvol na jednom místě, začalo jít do tuhého…

* * *

Cítil jak mu někdo položil ruku na ústa. Už je to tady, pomyslel si a sáhnul pod lehkou khaki deku pro svou 9mm. Silná ruka mu však zastavila tu jeho. ,,Nech toho, nechci ti ublížit,‘‘ zašeptal tichý a přesto jasný hlas. ,,Ari?‘‘ šeptnul Green když mu ruka uvolnila ústa.,,Neříkej mi tak. Jsem Gabriel,‘‘ řekl Ari-Gabriel a pomohl Hadovi na nohy. ,,Přišel čas zúčtování, Jimi.‘‘,,Co to meleš?‘‘ zeptal se Green nechápavě ale to už mu Gabriel podával do ruky devítku. ,,Vezmi si to, jsou tam speciální náboje a budeš to potřebovat,‘‘ řekl a s M-16kou v rukou se vydal ven. Had ho nedůvěřivě následoval. Prošli nočním táborem bez jediného slova. Green, poněkud vyveden z míry, následoval Gabriela až ke skladištím za budovou velitelství. Ari zcela neomylně nadzvedl trs trávy pod nímž se schovávaly padací dveře. Had jen užasle (a tiše) hvízdl. Gabriel dveře zvedl a kývnutím hlavy, kterým naznačoval Greenovi aby ho následoval se spustil dolů. Jimi mu byl v patách. Vevnitř to páchlo zatuchlinou a hnilobou. Green instinktivně svíral svou pistoli a následoval svého nečekaného průvodce jakýmsi jeskyním tunelem, který byl tak prolezlý oním pachem a vlhkostí až se z toho zvedal žaludek. Kanady klapali o vápenec a na dvojici padala atmosféra nervozity. Asi po pěti minutách bezeslovné chůze se dostali k ústí do větší jeskyně. Oba dva vojáci sebou rychle hodili za kameny podél vchodu do sluje. O Hada se pokoušely mrákoty, protože to co viděl mu naprosto vyrazilo dech. Celá jeskyně byla široká tak deset na deset metrů a byla celá lemována vysokými skleněnými nádržemi, zrovna tak velkými aby se do nich vešel dospělí člověk, které byly na kovových podstavcích a napojeny na nejrůznější trubice jež vedli k něčemu co by se dalo považovat za řídící pult. Kalná voda uvnitř nádrže vířila a bylo vidět že v ní cosi plave. Ale to nejděsivější bylo u ovládacího pultu.,,Víš, vlastně jsem tě čekal Gabrieli?‘‘ řekl muž tak kolem čtyřicítky a otočil se ke dvojici čelem. Jeho dlouhé a lehce vlnité, havraní černé vlasy mu padaly na ramena z pod inkoustově černého cylindru. Ve stejné barvě měl i kabát a kalhoty. Vysoké černé kožené boty byly tak naleštěné, že toho nikdy nedosáhl ani plukovník Davenport a ten se o to snažil víc než o to vyhrát válku. V ruce svíral hůlku s hlavicí ve tvaru

hlavy vrčícího šakala. Ale to nejhorší na něm byl obličej.Jeho oči spíš připomínali temné tůně což ještě zvýrazňovalo bílé líčidlo. Kolem nich měl totiž namazanou černou barvu (Green tedy aspoň doufal že to je barva) a tou samou byl protnut oční důlek od čela až do tváře. A do toho všeho si namaloval ke koutkům úst ironický klaunský škleb. ,,Vím. Přišel jsem tě zastavit jako už tolikrát před tím, Zaraheli. A přijdu znova jestli tohle není tvůj poslední pokus a já věřím že není,‘‘ odsekl Gabriel a namířil muži, kterého oslovoval jako Zarahel na hruď.,,Ne, prosím, neříkej mi tak. Jsem Cooper. Alice Cooper. Už od Handenburgu,‘‘ řekl Zarahel a tvářil se naprosto klidně a vyrovnaně.Green, který absolutně netušil co dělat se vynořil z úkrytu a namířil na Coopera. Cítil k tomu člověku podvědomí odpor a ani nevěděl proč. Jediné co věděl bylo, že Gabriel je přítel a Cooper je nepřítel. ,,Alice je dívčí jméno…‘‘ poznamenal, protože cítil že musí něco udělat.Cooper se po něm nevzrušeně podíval. ,,V angličtině zní všechna jména poněkud bezpohlavně. A navíc se mi tohle jméno líbí. Byla to jedna britská čarodějka, kterou v sedmnáctém století upálili. Konkrétně tady Gabriel mě ji upálil. Přestože musel vědět, že znovu uniknu.‘‘ Když spatřil Greenův nechápaví výraz, zasmál se a znělo to jako kdyby krákalo tucet krkavců. ,,Chcete říct, že vám Gabriel nic neřekl? Nic o mě a o něm? Nic o našem věčném souboji?‘‘ Vrhl pohled po Arim. ,,To od tebe bylo neopatrné, Gabrieli. Netuší o co tady jde,‘‘ podotkl. ,,Mlč, ty pekelná hyeno!‘‘ vykřikl zuřivě Gabriel a pomalu postupoval směrem ke Cooprovi. ,,Co teď chystáš?‘‘,,Pekelná hyena…‘‘ zopakoval Alice a usmál se. ,,To jsi řekl jako praví Strážce. Vlastně nic nechystám. Už jsem přichystal.‘‘ Jakmile to dořekl ze stínu se vynořila obrovitá postava a srazila Ariho k zemi. Green zamířil a stiskl spoušť. Obr bolestivě zavyl a klesl na kolena. Had v něm rozpoznal seržanta! Gabriel využil té chvíle tím, že se vyšvihnul na nohy a udeřil Frankenstein pažbou své M-16ky do spánku. Ten ale jen zavrčel a opět se začal zvedat na nohy. Znovu se ozvalo suché krákání, jak se začal Cooper smát. Green už ten tlak neunesl a vystřelil po Aliceovi, který v jeho hlavě symbolizoval zlo. Kulka hvízdla jak ji nějaká nečistá síla odklonila a narazila do jedné z nádrží. Ta explodovala a litry vody se vylily ven. Z otvoru visel Vietnamec na jakýchsi hadičkách, které měl zapojené do těla. Byla to scéna jak z nějakého šíleného snu. Gabriel udělal pár kroků

zpět a nasypal do seržanta téměř celí zásobník. Frankenstein se zapotácel a spadl na do louže, jenž se vytvořila z vody co utekla z rozstřelené nádrže. ,,Stříbrné projektily. Tedy, Gabrieli ty jsi snad zmodernizoval. Ale kde máš plamenný meč? Co jsi to za anděla?‘‘ zeptal se posměšně Cooper. ,,Co jsi to za padlého anděla, když nemáš rohy, Zaraheli?‘‘ opáčil Ari a namířil na svého soka, který už nestál ani dva metry od něj. Had neměl ponětí co dělat. Vzal si tedy do hledáčku své devítky nepřítelovu hlavu a čekal.,,Víš, my jsme jedineční. Nikdo jiný než ty by mě nikdy nedokázal zastavit a nikdo jiný než já by ti nedokázal utéct a začít někde znova. Ale oba jsme už tam v Konstantinopoli věděli, že tenhle boj jednou skončí. A jsem to já kdo vyhrál, Gabrieli. Tentokrát jsi přišel pozdě a já vyhrál. Už mě nic nezastaví. Nic!‘‘ prohlásil Cooper a ohnal se po Arim svou hůlkou. Ten uhnul a odskočil stranou. V tu samou chvíli Green vypálil.Kulka nejspíš prorazila Zarahelův štít, když ztratil koncentraci útokem na svého nepřítele. Projektil se však zaryl do vápencové stěny jeskyně, protože Alice už na místě nestál. Místo toho se objevil za Hadovými zády a jediným plynulým pohybem ho udeřil malíkovou stranou ruky do zátylku. Green padl v bezvědomí na podlahu jeskyně.,,Gabrieli, Gabrieli… Proč si nedáš říct? Vždyť víš že tentokrát už je pozdě,‘‘ promlouval Cooper tiše ke svému soupeři.,,Nikdy není pozdě, otroku temnoty!‘‘ zavrčel Ari, upustil svou pušku a v ruce se mu zhmotnil meč, který měl místo čepel zářivé a mocné, sálající plameny. Takto vyzbrojen se vrhl na Coopera. Ten mu nastavil do úderu hůlku a sám s ní švihl ze strany, jako palcátem. Vyměňovali si bleskové údery a nezdálo se že by jeden z nich měl vyhrát. Cooper se šíleně šklebil a vrhl po Gabrielovi pohrdavé pohledy plné výsměchu a Gabriel mu odpovídal vzdorovitým, pevný a odhodlaným pohledem. Náhle se Zarahel skrčil a švihl hůlkou po Ariho nohách. Ten podle Aliceova očekávaní vyskočil nad zem a v tu chvíli do něj Cooper vrazil ramenem. Gabriel upadl na zem a meč v jeho ruce vyhasl. Zarahel se postavil ve své dvoumetrové výšce nad něj a máchl hůlkou. Ta zasáhla vojáka do spánku a uzemnila ho. To už se Green zvedal na nohy a nenávistně se probodl očima Cooperova záda. Ten nejspíš jeho pohled vycítil, protože se otočil a

zadíval se Hadovi do očí. Jimi mimoděk couvl a uhnul před tím mrazivým prázdným pohledem očima. Alice se zasmál. ,,Máš prostě smůlu,‘‘ řekl. ,,Kdyby si tě Gabriel nevybral jako pomocníčka, zemřel by si o trochu později. Stačí poslední položka a moje armáda nakažených povstane.‘‘,,Jsi šílený!‘‘,,Možná. Ale kdo by po dvou tisících letech práce nebyl, že? Snažím se pro mého pána získat tento svět déle než si dokážeš představit.‘‘Green vytřeštil oči. ,,Pro… Satana?‘‘ zeptal se přiškrceným hlasem. ,,Ano, pro něj. Tenhle svět je jen bojiště ale…‘‘ Cooper znovu přešel k ovládacímu panelu a začal něco vyťukávat. ,, …je důležitý pro celkový chod věcí, jestli mi rozumíš. Kdo ovládne tenhle svět, má navrch.‘‘,,Tenhle svět?‘‘ zeptal se zmateně Green a pomalu se sunul ke Gabrielově M-16ce. ,,Ano, tenhle. Existují celé myriády světů a všechny jsou buď pod nadvládou Pekel či Nebe, jestli tomu tak chcete říkat. Až na tenhle,‘‘ vysvětloval Zarahel přes rameno. ,,Já, Gabriel a spousty dalších jsme jen agenti v nikdy nekončícím boji. Tak, a je to.‘‘Cooper se otočil právě ve chvíli, kdy na něj Had namířil samopal. Alice vyrazil vpřed zatímco Jimi stiskl spoušť. Náboje jen prosvištěly vzduchem a rozbily další z nádrží. Postava, která tentokrát zůstala viset na hadičkách, patřila Johnu Carradresovi. Green se otočil a díval se Cooperovi do obličeje. ,,Takže ta těla a ti mrtví vojáci…‘‘,,Moje práce, ano. Respektive seržanta Franklina.‘‘,,Ale proč by to Frankenstein dělal?‘‘ ,,Byl pod mým vlivem. Nemohl se rozhodnout. A pod stejným vlivem jsou ti uspaní lidé v nádržích. Bude se to šířit nákaza a všichni nakažení budou pod mou, respektive pod Satanovou, nadvládou. Už rozumíš? Peklo bude mít o svět navíc a bude mít převahu nad Nebem. Už jen potřebuji…‘‘ temný udělal pár kroků ke Greenovi.,,Co?‘‘ vyštěkl Had a namířil Cooperovi do obličeje.,,Krev nevinného,‘‘ usmál se Zarahel a švihl hůlkou tak rychle že to ani Jimi nedokázal 8zaregistrovat. Z ruky mu ukáplo pár kapek krve a ty pleskly o podlahu. Alice začal opět krákat svým smíchem a strčil do Hada až se voják zapotácel a byl nucen o pár metrů ustoupit.

Na zemi se začal tvořit pentagram vyznačen krvavě rudou září. Cooper si stoupl přímo doprostřed a rozhlédl se po nádržích. ,,Víš, že věda a magie dohromady jsou mocnější než cokoliv jiného na světě?‘‘ prohodil směrem ke ztuhlému Jimovi. ,,Slyšel jsi někdy pojem DNA? Ne? Nejspíš byste na to za pár let přišli ale to už lidstvo nebude naživu.‘‘ Znovu se zasmál a pozoroval jak pentagram září víc a víc. Utíkej! objevilo se náhle v Greenovi hlavě. Utíkej a nezastavuj se! Křičel známí jasný hlas. Jimi vrhl pohled na podlahu a viděl jak se Gabriel se vší námahou doplazil k pentagramu a řízl se vojenským nožem do dlaně. Slabý proud čisté jasné krve dopadl na podlahu. Cooper bolestivě vykřikl a střelil po Gabrielovi zlostným pohledem. Anděl se vyškrábal na nohy a podíval se Zarahelovi zpříma do očí. ,,Krev hříšníka s krví andělskou, zkázu přináší těm, kdož nevěří v moc Božskou. Znáš ten verš, Zaraheli?‘‘ ,,On není hříšník!‘‘ křikl vztekle Cooper. ,,Jeho krev je krví nevinného!‘‘ ,,Přikázání nezabiješ, Satanovým služebníkům nic neříká?‘‘ odvětil Gabriel a o krok odstoupil těsně před tím než se rudá záře pentagramu změnila v sálající plameny. Green už na nic nečekal a rozběhl se sprintem chodbou. Poslední co z jeskyně viděl byl Alice Cooper ověnčen plameny a bolestivým řevem, slibující pomstu. Vyšvihl se k poklopu a vytáhl se nahoru. Proběhl spícím táborem až k hlavní bráně. Tam se ho pokusila zastavit hlídka, ale když jednomu z nich prasklo optické zaměřování na winchesteru 77 a viděli jak exploduje několik budov v Nui-Peku najednou nechali Hada Hadem.

* * *

V oficiálním hlášení o zkáze tábora Nui-Pek blízko hranicí mezi Vietnamem a Kambodžou, stálo že se Vietnamci nějakým způsobem dostali k zásobám americké armády použili ke zničení napalm. Jediným přeživším se stal Jimi Green, podle jehož výpovědi byl na pravidelné hlídce okolo tábora a protože jeho přítel onemocněl šel sám aniž by to nahlásil. Za přestupek byl formálně pokárán a byl také poslán domů s tím že už si toho ve Vietnamu vytrpěl dost. Po návratu do Ameriky se obrátil na křesťanskou víru, což nebylo u

traumatizovaných veteránů nějak zvláštní a usadil se Los Angolském předměstí a oženil se. Podle jeho názoru nemělo cenu se traumatizovat se minulostí a tak si užíval života. Až do dne kdy seděl do noci u živého vysílání utkání ve fotbale a jen tak z nudy o reklamách vykoukl z okna svého domečku ven. A pohled na vysokého muže v cylindru mu zrovna dobře na nervy neudělal…