�

Místo předmluvy

O vědecké a pastorační práci i o cestách otce Karola Wojtyły jsme věděli dávno, a to dost podrobně, protože tento člověk

žil tak, že nemusel nic skrývat.Pro kněze působícího v pastoraci, zpovědníka nebo duchov-

ního vůdce však existují věci, o nichž mluvit nemůže, ale o nichž mohou mluvit druzí. Někdy by dokonce o nich mluvit měli. Pak se stávají svědky.

Bereme do rukou knihu Deník přátelství. Korespondence mezi Wandou Półtawskou a Karolem Wojtyłou. Je na místě při-pomenout, že tato kniha nebyla určena k vydání. Jde o určitý druh zápisků o duchovním úsilí vedeného člověka. Takové deníky jsou obvykle přínosem i pro toho, kdo dotyčnou osobu doprovází.

Doktorka Wanda Półtawská, členka Papežské akademie pro život, je už několik desetiletí v Polsku i v zahraničí známa jako zakladatelka Institutu pro rodinu a vytrvalá obhájkyně života. Lidí takového formátu bylo naštěstí v Polsku víc. Všichni platili nemalou cenu za své přesvědčení a činnost. Z knihy se dovídá-me, kde je pramen těchto inspirací a názorů a odkud paní Wanda čerpala (a čerpá) sílu.

Otec Karol Wojtyła, Jan Pavel II., znal jako její duchovní vůd-ce obsah zde publikovaných zápisků. Jistě v nich nacházel svou stopu: své myšlenky, touhy i očekávání. Možná i on díky nim duchovně rostl, když pronikal do tajemství Wandina srdce a sám otvíral své srdce Pánu Bohu. Vážil si každého člověka a toužil

6

po blízkosti lidí, protože je pro svůj autentický život s Bohem potřeboval.

Máme tedy před sebou mimořádné svědectví o duchovním vedení, o práci na sobě a o růstu na cestě k Bohu, k němuž při-spívala i vzájemná blízkost lidí a přírody. Krása, zejména ona duchovní, motivuje lidi k úsilí a růstu. A jak pomocnou a tvůr-čí roli může sehrát blízkost druhého člověka, okolní prostředí a příroda! I ona je vůči lidem přátelská. Poskytuje samotu a klid, osvobozuje z obav. Prostě pomáhá již svou existencí.

Když čteme tento deník, nabýváme dojmu, že autorka nedo-kázala unést bohatství své zkušenosti, a tudíž je toužila sdílet se všemi těmi, kteří něco a Někoho hledají, s těmi, kteří cítí, že jim Někdo chybí, a proto berou tuto knihu do rukou. Autorka ostatně celý svůj život pomáhala lidem. Její svědectví o pobytu v koncentračním táboru v Ravensbrücku (A boję się snów) se čte jedním dechem a přetrvává dlouho v paměti. Její přednášky a články jsou stále velmi populární, protože jsou pevně zakotve-ny v životě – a to nejen díky psychologickým znalostem autorky, nýbrž také díky jejím znalostem duchovního života.

Tato kniha je v jistém smyslu hymnem ke cti Stvořitele a pří-rody, je svědectvím o hlubokém vztahu k Bohu a k člověku, zvláště k člověku, který je zde nazýván Bratrem. On se stal v jistém smyslu měřítkem, podle něhož jsou poměřováni ostatní lidé. Jak vysoká laťka a náročná výzva.

Autorka nalezla zpovědníka a duchovního vůdce na dlouhé, velmi plodné období svého života. Postupně objevovala své místo v laickém apoštolátu jako zakladatelka Institutu pro rodinu, jehož založení jí svěřil Wojtyła jako krakovský arcibiskup. Současně prostřednictvím jejich vzájemného setkávání – zvláště v letním období – probíhal její stálý formační „kurz“. Pod vedením tohoto učitele „dokončuje“ fakultu filozofie, teologie, etiky a pokoncilní ekleziologie a zároveň nepřetržitě kráčí stezkou duchovního růs-tu. „Prázdninových kurzů“ se diskrétně a vytrvale zúčastňoval i manžel – profesor filozofie, jenž své manželce věrně pomáhal spojovat její povolání matky a babičky s úkoly specifické pasto-rační práce, s přednáškami a s milovanými výpravami do lesů.

�

Bratr zadával témata k rozjímání a úkoly, které se většinou vztahovaly k liturgii a ke mši. Na základě konkrétního textu duchovní vůdce naznačil úkol pro každý den, například „překo-nat sebe“, a tak se „zapojit do koncilu“ (10. 9. 1964).

A pak se k tomu naskýtá mimořádná příležitost v podobě smrtelného nádorového onemocnění, z něhož je autorka zázrač-ně uzdravena na přímluvu otce Pia. I o těchto okolnostech podala zprávu. Je to svědectví nemocné ženy, které hrozí smrt, ale jako vždy se o sobě vyjadřuje s velkým odstupem.

Autorka zná námahu, kterou přináší práce na sobě. Vidí své neúspěchy, ale povzbuzována duchovním vůdcem se nevzdává a někdy dokonce dospívá k závěru, že je „moje vnější práce stále harmoničtější, víc než dřív“ (9. 2. 1965).

Celá kniha a celý autorčin život se odvíjí v ovzduší modlitby. I zde je patrný jasný pokrok, díky němuž se přirozenost stále hlouběji otvírá milosti a stává se tak krásnější před Bohem, lidmi i před sebou samou.

Pomalu se jí „rozjímání stala zvykem“, návykem, a cítila potřebu zapisovat si je a předkládat duchovnímu vůdci čili „Bra-tru“, který „přečetl vše, napsal znaménka, pokusil se o syntézu“ (19. 12. 1964) a potvrdil, že tento proces práce na sobě je tvůr-čí, ale „iracionální energie jsou ještě velmi živé“ na této už „dost pokročilé osvětné cestě“.

Základem našeho duchovního života je nejen naše každoden-ní modlitba, nýbrž i modlitba sjednocená s Kristem a s jeho obětí na kříži, která se pro nás zpřítomňuje v eucharistii. Autorka se denně účastní mše svaté. Den bez svatého přijímání je pro ni dnem neklidu, touhy. Vždy a všude vyhledává kostel, kněze a mši svatou. A i malé věci se neúnavně snaží prožívat velkým způso-bem. Na stránkách Deníku přátelství nacházíme mnoho zmínek o tom, že ze své práce činí modlitbu, neboť pronikání života a práce myšlenkou na Boha je uskutečnitelné, a jak tajemství Kristova utrpení a jeho slova jí jsou denním chlebem, inspirují ji, dávají smysl a osvětlují každodenní život. Stačí důvěřovat, „ode-vzdáním se posiluje připravenost a věrnost“ (17. 8. 1967).

8

Autorka je výbornou pozorovatelkou života. Dokáže na druhé i na sebe nahlížet kriticky a díky tomu má neobyčejně přesné postřehy, např. když po rozhovoru s jednou ženou prohlásí, že „milovat dobrého není žádné umění“, nebo když mladým lidem sděluje své úvahy o lidském těle. Tak se dozvídáme, že existují „možnosti těla“, že je možné uchovat si panenství, když člověk chce a „když to svoje tělo naučí“. Jak zajímavá askeze, jak přitažli-vá spiritualita!

Autorka, která vždy skrývala své slabosti a dosud o nich nikomu, ani nejbližším, neřekla, se nyní odkrývá a říká všem, že bolest a utrpení jsou trvalou součástí jejího života. Říká to pro-to, abychom věděli, že utrpení nebrání plodnému životu. Tato vyznání jsou snad výmluvným potvrzením skutečnosti, že pří-běh tohoto života byl napsán živým, skutečným člověkem.

Kniha je oslavnou básní běščadského lesa, jenž se stal jedi-nečným posvátným místem díky přítomnosti lidí, kteří zde prostřednictvím eucharistie, rozjímání, četby a modlitby prožívali dny svých dovolených s Bohem. Je jasné, že tyto zkušenosti pře-trvávají, neboť nemohou jen tak zaniknout.

Autorka se do těchto míst potřebuje navracet, aby tam žila znovu, jinak, v plnosti.

Potřeboval to i její duchovní vůdce, jenž se sem vracel ve svých myšlenkách, otázkách, touhách a vzpomínkách. Ani on toto místo nikdy neopustil, byť se sem už nikdy jako papež nemohl vrátit.

Tato kniha je o lese, ale vypovídá mnoho i o lidech. Víc než mnohé jiné knihy – a jiným způsobem než všichni ostatní auto-ři – mluví i o duchovním životě Jana Pavla II. Je svědectvím o jeho metodě duchovního vedení. Když doprovázel duše, viděl dál a věděl, kam je vede, a to nejen na úrovni církve. Jednotli-vým věřícím vyznačoval cesty každodenního duchovního úsilí a rozjímání. A dělal ještě víc: následně četl zápisky jejich úvah a vyjadřoval se k nim, jak to můžeme vidět v několika zde uve-dených případech.

Rekolekce, zamyšlení, vyznání a poselství. Máme před sebou veskrze specifický deník duše, a to nejen duše autorky, nýbrž také jejího duchovního vůdce, který byl prakticky jejím vzorem,

9

jejím velkým Bratrem, jak mu říkala, ba ještě víc, jejím velkým učitelem, o jehož slovech opakovaně a stále uvažuje.

Běščadský les je pro ni chrámem, v němž se modlí, zažívá Boží přítomnost a rozjímá. Jezdila sem často, zde připravovala své přednášky a promluvy, tu dospívala k důležitým zjištěním. Tady se v ní utvrzovala a ještě hlouběji dozrávala.

Tak tomu bylo například tehdy, když připravovala svou před-nášku, kterou měla mít v Detroitu: „Vím, co jim mám říct, vím, že se člověk může změnit, milost totiž působí zázrak odpuštění a zázrak proměny, návrat k prvotní nevinnosti, jen jde o znovuna-lezení božského rozměru člověka!“ (23. 5. 1983).

Na základě této knihy by bylo možné napsat zajímavý příspěvek k traktátu o milosti, o vztahu přirozenosti a milosti, o integrál-ním pojetí lidské existence, o nerozlučitelné jednotě těla a duše, o úloze a důstojnosti lidského těla. Kromě toho by bylo možné také napsat traktáty věnující se Marii, Duchu Svatému nebo křesťan-ské antropologii i příspěvek ke správnému hodnocení feminismu. Tato kniha je obsahuje i mnoho dalších velice zajímavých svědec-tví. Není třeba k četbě vybízet. Přinese ovoce dobra, protože vede k sebereflexi, k úvahám o našem životě a vztazích s lidmi – zvláš-tě s těmi, které považujeme za blízké, dokonce za nejbližší.

Józef Michalik,arcibiskup przemyšlský

15

Vznik a vývoj knihy

Habent sua fata libelli2

Text, který jsem se rozhodla předat nyní čtenářům, nebyl napsán ex post, jak píší své vzpomínky starší lidé, vznikl

mnohem dřív, spíš vznikal mnoho let. V jednu chvíli se objevi-la myšlenka napsat vzpomínky, ale nevyšla ode mě. To Svatý otec Jan Pavel II. vyjádřil toto přání v roce 1993. 14. listopadu roku 1993 Svatý otec při obědě v přítomnosti arcibiskupa Józe-fa Michalika řekl: „Musíš napsat vzpomínky.“ Začala jsem tedy psát.

Vznikly tehdy dvě první kapitoly, které Svatý otec přečetl a schválil. Přečetl je také arcibiskup Michalik. Ale našli se jiní, kteří usoudili, že raději „ne teď“. Přerušila jsem tedy psaní knihy a až do dneška jsem se k textu nevrátila.

Jenže „odjakživa“, tj. od začátku mého přátelství s otcem Karolem Wojtyłou, jsem mu psala – spíš pro něj – svoje myš-lenky, protože jsme měli tradici společně rozjímat ráno po mši svaté. Otec Wojtyła zvolil text, o kterém jsme během dne rozjí-mali a večer jsme o něm povídali. Ale když někdo z nás odjížděl, on psal mně texty určené na každý den a já jsem psala, co si o daném tématu myslím – trošku jako „domácí úkol“ – do sešitu, který jsem mu dávala, když jsme se sešli. Vždycky to četl a někdy to komentoval.

Z těch dalších svých myšlenek, psaných řadu let, jsem vybra-la některé, jež vytvářejí následující kapitoly. Celek textu z údobí

2 Knihy mají své osudy.

16

padesáti let by byl na publikaci příliš obšírný a konec konců moc osobní. Jednotlivé kapitoly pocházejí z let 1962, 1967 a 1978.

K těmto poznámkách jsem přidala – a jaksi přeskočila čas – komentáře vysvětlující spojitost událostí. Kapitoly v podsta-tě po sobě následují chronologicky kromě části, jež se jmenuje

Návraty. Tyto texty mají jiný charakter, jsou to moje dopisy, spíš poznámky, které jsem psala, když už byl Karol Wojtyła zvolen papežem a už napořád opustil Krakov. Jsou natolik odlišné, protože – na jeho žádost – obsahují popisy přírody, míst, kte-ré měl rád v našich horách a připomínal si je, když byl uzavřen ve Vatikáně. Zajímal ho téměř každý strom, a poněvadž jsem se tam mnohokrát vracela, vznikly poznámky, které jsem upravila jinak, ne podle let, ale podle měsíců, protože popisy přírody se během roku opakovaly. Shrnula jsem tedy z těchto sedmadva-ceti let poznámky z každého měsíce podle kalendáře počínaje zářím, protože naposled tam Svatý otec byl v srpnu roku 1978. Shromáždila jsem je tak, aby se neopakovaly často podobné

Wanda a Andrzej Półtawští u Svatého otce.O prázdninách v Castel Gandolfo

17

popisy, každý měsíc tedy obsahuje několik textů z různých let, ale z téhož měsíce.

Kromě toho pro mě Svatý otec psal svoje myšlenky, a pro-tože od začátku našeho přátelství jsme ho nazývali Bratrem, je v dopisech jeho zkratka „Br“. Svatý otec četl všechny tyto texty a všechny je schválil. V této knize není jediná stránka, kterou by byl neschválil. Až poslední kapitola, kterou jsem věnovala „rodi-ně a přátelům“, vznikla teď a tento text už nečetl, ale samozřejmě znal události, které jsou v něm popsané.

Tak vznikla nesourodá kniha – ani předem plánovaná, ani určená pro tisk. Když tyto texty nyní zpřístupňuji lidem, pak výlučně proto, že jsem se přesvědčila, že „lidé mají právo znát své svaté, jejich životopisy“.

Ale jsou to současně moje dějiny, a to nemohu změnit; v jis-tém smyslu jsou to dějiny mé duše.

Před už očekávanou smrtí Svatého otce jsem se ho zeptala, jestli mám ty poznámky spálit. Odpověděl: Škoda. Ale stejně jsem váhala. Dostala jsem však odpověď od zpovědníka: „Histo-rie světce patří lidem, není soukromým majetkem“, patří církvi.

Jsou však velmi osobní a v podstatě bych byla raději, aby vyšly po mé smrti, ale přesvědčili mě, tak podléhám.

Wanda PółtawskáHyszówki, 13. prosince 2006