DharmaGaia RUŠIVÉ EMOCE – SEBEPOZNÁNÍ – MEDITACE – … · Dhammapadam, přel. Karel...

Rado

stná

mou

dros

tD

harm

aGai

a

Knížky pro přemýšlivé lidi

Tématem knížky je nadčasový a zároveň velmi aktuální pro-blém úzkosti a utrpení v našem každodenním životě. „Z perspektivy buddhismu dlouhé pětadvacet století lze ja-kékoli období lidských dějin ozna-čit jako věk úzkosti,“ píše Min-gyur Rinpočhe. Co tedy s úzkostí uděláme? Je lepší se jí poddat, nebo se pokusit před ní utéct? Obě řešení nevyhnutelně vedou k dalším komplikacím. Buddhis-mus však nabízí třetí možnost.

Radostná moudrost identifi-kuje zdroje naší nespokojenos-ti, popisuje metody meditace, které nám umožní přetransfor-movat prožitky a vjemy v hlubší vhled, a aplikuje uvedené meto-dy na běžné emocionální, tělesné a osobní problémy. Výsledkem je knížka moudrá, anekdotická, zábavná, informo-vaná a zároveň prodchnutá auto-rovým neodolatelným kouzlem. Více o učení Yongey Mingyur Rinpočheho na www.tergar.org.

RUŠIVÉ EMOCE – SEBEPOZNÁNÍ – MEDITACE – OSVOBOZENÍ

Jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu

DharmaGaia

Yong

ey M

ingy

ur R

inpo

čhe

Yongey Mingyur Rinpočhe„Povídat si s Mingyur Rinpočhem je jako popíjet heřmánkové thé.“ – Arizona Republic

www.dharmagaia.cz

Yongey Mingyur Rinpočhe (nar. 1975) je tibetský buddhis-tický mistr meditace, znalec praktických i filozofických dis-ciplín starobylých tradic Kagjü a Ňingma a autor mezinárodně oceňované knihy Radost ze ži-vota (česky DharmaGaia 2008). Ta se umístila v seznamu best-sellerů New York Times a psalo se o ní jako o knize „přesvědči-vé, čtivé a informované“ (Bud-dhadharma).

Radostná moudrost

Yongey Mingyur Rinpočhe a Eric Swanson

Radostná moudrost


DharmaGaia 2019

Přeložil Alexandr Neuman

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Yongey Mingyur, rinpočhe, 1975–[Joyful wisdom. Česky]Radostná moudrost : jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu / Yongey Mingyur Rinpočhe a Eric Swanson ; přeložil Alexandr Neuman. – Praha : DharmaGaia, 2019. – 243 stran. – (Mangalam. Velká řada)Přeloženo z angličtiny – Terminologický slovník. – Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy

ISBN 978–80–7436–101–2 (brožováno)

* 171 * 24–583 * 130.31 * 159.952 * 123.1 * 17.02 * 24 * (049)– životní problémy– buddhistická meditace– mysl – buddhistické pojetí– pozornost – buddhistické pojetí– svoboda – buddhistické pojetí– životní harmonie – buddhistické pojetí– pojednání

22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

This translation published by arrangement with Harmony Books, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC.

Copyright © by Yongey Mingyur Rinpoche, 2009Photos © by Beth Korczynski, Tergar International, 2019Translation © by Alexandr Neuman, 2019Czech edition © by DharmaGaia, 2019ISBN 978-80-7436-101-2

|| 5Poznámka překladatele

Poznámka překladatele

Při své přednášce ve Sky Clubu Brumlovka v roce 2002 Jeho Svatost tibetský dalajlama jen tak mimochodem zmínil sku-tečnost, že není snadné převádět zkušenosti tibetských mistrů meditace do jiných jazyků bez ztráty kytičky, protože v tibetšti-ně existuje pro vědomí a mysl snad padesát (nepamatuji si ten počet přesně) výrazů. Při překladu knihy Radostná moudrost Yongey Mingyur Rin-počheho jsem těch termínů naštěstí nemusel řešit padesát (pře-kládal jsem z angličtiny). Vlastně jen dva. Přesto to byl „takový překladatelský oříšek“. Jedná se o anglická slova consciousness a awareness. Dřív mi v podstatě splývala do jediného českého výrazu vědomí. Yongey Mingyur Rinpočhe je ale rozlišuje a pro to, o čem v Radostné moudrosti píše, je ta odlišnost naprosto zásadní záležitostí. Začal jsem tím, že jsem se rozhodl zjistit, co na to současní čeští filozofové. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si myslí, že anglický termín consciousness je vhodné překládat jako vědomí a aware-ness jako uvědomování.* V zajímavé bakalářské práci, vytvořené na Západočeské univerzitě v Plzni, se doslova píše: „Pokud od-borníci hovoří o vědomí (consciousness), zpravidla mají na mysli „uvědomování“ (awareness).“** Existují i další pojetí těchto dvou anglických termínů a v české filozofii evidentně neexistuje na

* (https://wikisofia.cz/index.php/Vědomí) Portál wikisofia.cz slouží k tvorbě, ukládání a získávání studijních materiálů z oblasti humanitních věd a vzniká pod patronací Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.** Romana Zadražilová: Vědomí a sny, Západočeská univerzitě v Plzni, 2014 (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/13613/1/BP%20Zdrazilova%20Final.pdf)

6 || Poznámka překladatele

jejich chápání a překladu shoda, ale pro náš účel se mi překlad vědomí a uvědomování zdá být nejvhodnější. Pokud pro potřeby tohoto textu budeme používat oba termíny takto, umožní nám to (i podle mé vlastní zkušenosti s tibetskými meditačními technikami) popsat fenomén, jenž je podle mého názoru klíčovým tématem celé knihy Radostná moudrost. Yongey Mingyur Rinpočhe tu totiž z různých stran a úhlů pohledu zkoumá jednu z nejzákladnějších otázek buddhismu: PROČ člověk trpí, je nešťastný a nespokojený? Buddhismus hle-dá odpověď na tuto otázku ve způsobu, jakým používáme svou vlastní mysl. A Mingyur Rinpočhe poukazuje na to, že problém vzniká právě na „rozhraní“, v němž do vědomí (consciousness) vstupují myšlenky, pocity a smyslové vjemy a dochází k uvědo-mování (awareness). Překlad knihy Radostná moudrost pro mě byl nádherným dob-rodružstvím a přál bych si z celého srdce, aby tomu tak bylo i pro vás.

P. S. Děkuji Tomáši Vystrčilovi, Jindřichovi Veselému a Lumíru Kolíbalovi za laskavost a soucítění při revizi mého překladu.

|| 7Úvod

Úvod

„Uprostřed každého problému se nachází příležitost.“Albert Einstein

Na přednáškovém turné po Severní Americe mi jeden student nedávno vyprávěl, že jistý vlivný filozof dvacátého století nazval éru, v níž žijeme, „věkem úzkosti“. „Proč?“ zeptal jsem se ho. Vysvětlil mi, že podle tohoto filozofa zanechaly dvě krvavé světové války v myslích lidí hlubokou emocionální jizvu. Ještě nikdy v dějinách lidstva nezahynulo tolik lidí — a co je ještě horší, vysoký počet obětí na životech byl přímým důsledkem průmyslového a vědeckého rozvoje, který měl lidský život učinit civilizovanějším a pohodlnějším. Od doby těchto příšerných válek, pokračoval můj žák, leží na prakticky každém pokroku ve sféře materiálního blahobytu a spokojenosti, který jsme učinili, určitý stín. Stejné technolo-gické objevy, které nám daly mobilní telefony, čtečky čárových kódů v supermarketech, bankomaty a osobní počítače, jsou také základem pro vývoj zbraní, které mohou z povrchu zemského smést celé populace, a možná dokonce zničit celou planetu, kte-rou nazýváme domovem. E-maily, internet a další počítačové technologie, které měly náš život učinit snazším, nás často zahr-nují příliš velkým množstvím informací a možností. A všechny se tváří naléhavě a vyžadují naši pozornost. Zprávy, které se na nás valí — z internetu, časopisů, novin a televize — jsou až hypnoticky negativní: samé krize, obrázky plné násilí a předzvěsti toho, že to bude ještě horší. Zeptal jsem se ho, proč se ty zprávy tolik soustředí na násilí, zločiny a te-rorismus, místo aby se zabývaly pozitivními věcmi, které lidé vykonali, a úspěchy, jichž dosáhli.

8 || Úvod

„Špatné zprávy prodávají,“ odpověděl. Nerozuměl jsem tomu slovnímu spojení, a tak jsem ho požádal o vysvětlení. „Katastrofy přitahují pozornost lidí,“ vysvětloval. „Špatné zprá-vy je fascinují, protože potvrzují jejich nejhorší obavy, že je život nepředvídatelný a děsivý. Neustále očekáváme další strašlivou věc, abychom se na ni mohli připravit — ať je to krach na burze, sebevražedný bombový útok, tsunami nebo zemětřesení. Aha, říkáme si, takže má obava byla oprávněná… a teď si budu muset promyslet, jak se proti tomu bránit.“ Poslouchal jsem ho a uvědomil jsem si, že emocionální pro-středí, které popisuje, není typické výhradně pro moderní dobu. Z perspektivy buddhismu dlouhé pětadvacet století lze totiž jakékoli období lidských dějin označit „věkem úzkosti“. Ta de-prese, kterou dnes pociťujeme, provází lidstvo ve skutečnosti už po stovky let. Na tento základní pocit stísněnosti a na ruši-vé emoce, jež z něj pramení, reagujeme, obecně vzato, dvěma různými způsoby. Pokoušíme se před nimi uniknout, nebo se jim poddáme. Obě tato řešení nám do života přinášejí jen další komplikace a problémy. Buddhismus ale nabízí třetí možnost: na rušivé emoce a další potíže, které zažíváme ve svých životech, můžeme nahlížet jako na odrazový můstek ke svobodě. Místo abychom je odmítali nebo jim podléhali, můžeme s nimi pracovat tak, abychom dosáhli trvalého, autentického prožitku naší vlastní vnitřní moudrosti, jistoty, jasnosti a radosti. „Ale jak to udělat?“ ptá se mnoho lidí. „Jak se mám ve svém životě vydat touto cestou?“ Tato kniha různými způsoby na tyto jejich otázky odpovídá: je praktickým návodem, jak vhledy a po-stupy buddhismu aplikovat tváří v tvář výzvám každodenního života. Zároveň může být tato kniha užitečná i lidem, kteří v tuto chvíli nemají žádné problémy a nečelí žádným potížím; lidem, kteří své životy prožívají navýsost šťastně a spokojeně. Také pro ně totiž může být přínosné prozkoumat základní podmíněnost lidského života z buddhistického hlediska, i kdyby jim to třeba

|| 9Úvod

jen napomohlo objevit a rozvinout vlastní potenciál, o němž do-sud nevěděli. Myšlenky a postupy, o nichž pojednávají následující stránky, by asi bylo možné uspořádat jako jednoduchý návod k obsluze — pří-ručku, jakou dostanete, když si třeba koupíte nový mobil. „První krok: zkontrolujte, že balíček obsahuje všechny následující…“ „Druhý krok: sejměte kryt baterie na zadní straně přístroje.“ „Třetí krok: vložte baterii.“ Byl jsem ale vychován a vycvičen velmi tradičními metodami a od mládí mi bylo vštěpováno, že porozumění základním principům — takzvaný vhled — je pro to, abychom byli ze své praxe schopni vydobýt nějaký skutečný prospěch, zásadně důležité. Musíme porozumět naší základní situaci, abychom s ní mohli pracovat. Jinak praxe nepovede ni-kam a my se budeme jen tak slepě poflakovat, aniž bychom měli jasno ohledně toho, kam a proč jdeme. Z tohoto důvodu mi jako nejvhodnější postup přišlo rozdělit knihu do tří částí, jak tomu bývá v klasických buddhistických textech. První část zkoumá naši základní situaci: povahu a příčiny různých forem základního pocitu stísněnosti, jenž podmiňuje náš život, a jejich potenciál vést nás k hlubokému rozpoznání naší vlastní přirozenosti. Druhá část nabízí průvodce, jenž čtenáře krok za krokem provádí třemi základními meditačními prakti-kami, jejichž cílem je uklidnění mysli, otevření srdce a kultivace moudrosti. Třetí část je věnována uplatnění porozumění naby-tého v první části a metod popsaných v části druhé při řešení obvyklých osobních, ať emocionálních či tělesných, problémů. I když tematiku, zkoumanou na následujících stránkách, mohl do jisté míry inspirovat i můj vlastní boj s osobními problé-my, nesrovnatelně větším přínosem pro kvalitu textu byl vhled mých učitelů a přátel. Obzvláště vděčný jsem ale lidem, se kte-rými jsem se setkával v uplynulých dvanácti letech při svých přednáškových turné po světě. Příběhy, které mi vyprávěli, obohatily mé porozumění komplexní povaze emocionálního života a prohloubily můj obdiv k metodám, které jsem si osvojil jako buddhista.

Část první

PRINCIPY

„Všemu, co je, předchází mysl, mysl je základem, mysl je tvůrcem.“

Dhammapadam, přel. Karel Werner

|| 131. Světlo na konci tunelu

1. Světlo na konci tunelu

„Jediným smyslem lidské existence je zažehávat světlo v temnotách pouhého bytí.“

Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga, přel. Karel Plocek

Před několika lety jsem se ocitl připoután popruhy uvnitř fMRI (tj. přístroje funkční magnetické rezonance), který mi připomí-nal jakousi válcovitou bílou rakev. Ležel jsem na plochém vy-šetřovacím lůžku, jež jako jazyk zajelo do dutého tubusu, který podle slov obsluhy obsahoval měřicí přístroje. Nohy, paže a hlavu jsem měl znehybněny. Prakticky jsem nebyl schopen pohybu. A v ústech jsem měl chránič zubů, který mi bránil pohybovat čelistmi. Sledoval jsem všechny ty přípravy — to, jak jsem byl připoutáván atd. — se značným zájmem. A technici mi velmi ochotně vysvětlovali, co dělají a proč. A dokonce i poté, co mne zasunuli do nitra přístroje, to bylo pro mě zvláštním způsobem uklidňující. I když si umím představit, že by člověk s bujnou fantazií mohl mít pocit, jako by ho něco spolklo. Uvnitř přístroje začalo být docela rychle poměrně teplo. Byl jsem připoutaný, takže jsem si nemohl otřít kapičky potu, které mi stékaly po obličeji. Ani podrbat si místo, kde mě něco svědi-lo, nepřipadalo v úvahu — a je pozoruhodné, co všechno začne člověka svědit v okamžiku, kdy nemá sebemenší možnost se po-škrábat. Stroj sám vydával hluboký bzučivý zvuk, připomínající sirénu. Za těchto okolností jsem dospěl k názoru, že strávit hodi-nu uvnitř přístroje magnetické rezonance nebude to, co by lidé zrovna vyhledávali. Já se ale přihlásil dobrovolně, spolu s ještě několika dalšími mnichy. Celkem patnáct nás souhlasilo s tím, že podstoupíme tuto nepříjemnou zkušenost jako součást neuro-logického výzkumu vedeného profesory Antoinem Lutzem a Ri-

14 || Část první — Principy

chardem Davidsonem ve „Waismanově laboratoři neurozobrazo-vání a výzkumu funkcí mozku“ v Madisonu ve státě Wisconsin. Cílem výzkumu bylo studium působení dlouhodobé meditace na mozek. „Dlouhodobé“ v našem případě znamenalo časový úsek mezi 10 000 až 50 000 hodinami postupně se prohlubu-jící praxe. V případě mladších dobrovolníků to představovalo zhruba patnáct roků meditační praxe, u starších to mohlo být i čtyřicet let. Pokud jsem to správně pochopil, funkční magnetická rezo-nance se trochu liší od té standardní (MRI), která — za pomoci počítačů — využívá silné magnety a radiové vlny ke zhotovová-ní detailních statických snímků částí těla a vnitřních orgánů. Funkční magnetická rezonance užívá stejnou technologii mag-netů a radiových vln, ale zaznamenává změny aktivity a fun-gování mozku okamžik po okamžiku. Rozdíl mezi výsledky pořízenými přístrojem MRI a zařízením fMRI je stejný jako rozdíl mezi fotografií a videem. Neurovědci využívající fMRI mohou sledovat změny v různých oblastech mozku poté, co jsou zkoumané osoby požádány, aby plnily určité úkoly — napří-klad naslouchaly zvukům, dívaly se na video nebo se věnovaly konkrétním mentálním činnostem. Poté, co počítač vyhodnotí signály z přístroje, výsledek vypadá trochu jako filmový záznam mozkové činnosti. Měli jsme za úkol přecházet z jedné meditační techniky do druhé, a také jen nechat mysl spočívat v přirozeném, neutrálním stavu: po třech minutách meditace následovaly tři minuty spoči-nutí. V průběhu meditování jsme byli vystavováni nejrůznějším zvukům, které lze obecně označit za velmi nepříjemné — na-příklad křiku ženy nebo pláči dítěte. Jedním z cílů experimen-tu bylo zjistit, jak tyto nelibé zvuky působí na mysl zkušených adeptů meditace. Přeruší tok soustředěné pozornosti? Začnou být aktivní oblasti mozku související s podrážděností a vztekem? Anebo se možná nedostaví žádná reakce. Nakonec výzkumný tým zjistil, že po spuštění těchto ruši-vých zvuků se aktivita oblastí spojených s mateřskou láskou, empatií a dalšími pozitivními mentálními stavy naopak zvý-


šila.* Nepříjemný vjem ještě prohloubil hluboký stav klidu, jasnosti a soucítění. Tato zjištění v kostce postihují jeden z hlavních přínosů bud-dhistické meditační praxe: možnost využít obtížných podmí-nek — a rušivých emocí, které je obvykle provázejí — k uvolnění síly a potenciálu lidské mysli. Někteří lidé v sobě nikdy neobjeví ani tuto transformativ-ní kapacitu, ani hloubku vnitřní svobody, již poskytuje. Člověk obvykle tráví běžný den bojem s vnitřními i vnějšími problémy, jak přicházejí, a už mu nezbývá moc času na nějaké hlubší pře-mýšlení o jejich příčinách. Nezbývá mu čas na to, co bychom mohli nazvat „mentálním odstupem“, aby mohl posoudit své navyklé reakce na každodenní události a případně se zamyslet, jestli není možné jednat jinak. Postupem času přichází otupující pocit nevyhnutelnosti: Tak takovýhle jsem, takhle život funguje. A není v mých silách to změnit. Ve většině případů nejsou lidé dokonce ani schopni sami sebe a svět, jenž je obklopuje, takto nahlédnout. Tento základní pocit bezvýchodnosti na nich pak leží jako bahno na dně řeky, neviditelný, ale neustále přítomný. Tato elementární beznaděj lidi ovlivňuje bez ohledu na jejich vnější životní podmínky. V Nepálu, kde jsem vyrůstal, rozhod-ně nevládl přepych a dostatek. Neměli jsme elektřinu, telefony, topení, klimatizaci ani tekoucí vodu. Každý den se někdo musel vydat na dlouhou cestu dolů z kopce k řece, nabrat vodu do džbá-nu, vyškrábat se zase zpátky, vylít vodu do velké nádrže a odebrat se zase zpátky k řece. Bylo třeba jít desetkrát tam a zpátky, aby se nádrž naplnila vodou na jediný den. Spousta lidí neměla ani dost jídla, aby nakrmila svou rodinu. I když jsou Asiaté tradič-ně velmi zdrženliví a nemají ve zvyku otevřeně hovořit o svých pocitech, v průběhu jejich každodenního boje o přežití čišely z výrazu jejich tváří i držení těla úzkost a zoufalství.

* Viz Lutz, A., Brefczynski-Lewis, J., Johnstone, T., Davidson, R. J. (2008): Regulation of the Neural Circuitry of Emotion by Compassion Meditation: Effects of Meditative Expertise. PLoS ONE 3(3): e1897.


Když jsem byl v roce 1998 na svém prvním přednáškovém turné na Západě, naivně jsem očekával, že tam budou lidé díky všem moderním vymoženostem spokojenější a sebevědomější. Namísto toho jsem se setkal s úplně stejnou mírou utrpení jako doma. Jen na sebe bralo jiné formy a lidé je pociťovali z jiných pří-čin. Nesmírně mě to zaujalo. „Proč tomu tak je?“, ptával jsem se svých hostitelů. „Všechno je tady tak skvělé. Máte krásné domy, hezká auta, dobrá zaměstnání. Kde se tu bere tolik neštěstí?“ Nedokážu posoudit, jestli jsou Zápaďané prostě jen otevřenější, jestli dokážou o svých problémech snadněji hovořit, nebo zda se lidé, s nimiž jsem mluvil, prostě jen snažili být zdvořilí. Velmi záhy se mi však dostalo většího počtu odpovědí, než jsem čekal. Dozvěděl jsem se, že obvyklým zdrojem pocitů napětí, po-drážděnosti, úzkosti a vzteku jsou zde dopravní zácpy, přeplněné ulice, pracovní termíny, placení účtů, dlouhé fronty v bankách, na poště, na letišti a v obchodech s potravinami. Častým důvo-dem rozčilení byly problémy doma, v rodině nebo na pracovišti. Životy mnoha lidí byly tak zaplněny aktivitou, že na sklonku svého opravdu dlouhého dne si nepřáli nic jiného, než aby jim všichni a vlastně celý svět dali na chvíli pokoj. A jakmile jejich den skončil, položili si nohy na stůl a začali relaxovat. Ale stačil jediný telefonát nebo zaštěkání psa od sousedů — a jejich pracně vybudovaný pocit spokojenosti byl ten tam. Když jsem poslouchal tyto stížnosti, postupně jsem začal chá-pat, že to, kolik času a úsilí lidé věnují shromažďování a ucho-vávání „vnějšího bohatství“, jim neumožňuje rozvíjet „bohatství vnitřní“ — hodnoty jako soucítění, trpělivost, štědrost a vyrov-nanost. Tato nevyváženost je pak příčinou zvláštní zranitelnosti, když lidé musí řešit závažné problémy, jako jsou rozvod, vážná nemoc nebo chronické fyzické či emocionální strádání. V průbě-hu posledních deseti let jsem se na svých turné, v jejichž rámci jsem vyučoval meditaci a buddhistickou filozofii, setkával s lid-mi, kteří byli zcela bezradní, když se měli vyrovnat s výzvami, které před ně život stavěl. Někteří z nich přišli o práci a napros-to je paralyzoval strach z chudoby, z toho, že přijdou o střechu nad hlavou a že už se z toho nikdy nevzchopí. Jiní bojovali se


závislostí nebo nezvládali náročné situace v rodině, psychické potíže či poruchy chování u svých dětí nebo jiných příbuzných. Překvapivě vysoký počet lidí rovněž trpí depresemi, nenávistí k sobě samým či trýznivě nízkou sebeúctou. Mnozí z nich už vyzkoušeli řadu různých postupů, jež by jim měly pomoci zbavit se paralyzujících psychických mechanismů nebo najít způsob, jak se vyrovnávat se stresujícími situacemi. Buddhismus je přitahuje, protože někde četli nebo slyšeli, že nabízí neotřelé metody, pomáhající překonávat bolest a navozo-vat duševní klid a mír. Posluchači jsou však často šokováni, když se dozvědí, že nauka a metody, které Buddha vyučoval před pětadvaceti stoletími, neobsahují návody, jak nad svými problé-my zvítězit nebo jak se zbavit pocitů osamělosti, nepohodlí či strachu, které nás sužují v běžném životě. Buddha naopak učil, že svobody můžeme dosáhnout, jen pokud přijmeme okolnosti, které nás trápí. Chápu to zklamání, které se různých lidí zmocní, když se tuto informaci dozvědí. Mé vlastní dětství a rané dospívání byly tak mocně prostoupeny úzkostí a strachem, že jediné, na co jsem neustále myslel, byl útěk.

BĚH NA MÍSTĚ

„Z intenzity, s jakou člověk vyjádří svou touhu (nebo jakou-koli jinou emoci), zároveň pozná, jak silné je to, co se dere na povrch.“

Kalu Rinpočhe, Gently Whispered (Jemně šeptáno), uspořádala, zredigovala a poznámkami opatřila Elizabeth Selandia

Jako extrémně citlivé dítě jsem byl vydán napospas svým emo-cím. Moje nálady se dramaticky proměňovaly v závislosti na situacích, v nichž jsem se ocital. Pokud se někdo usmál nebo mi řekl něco hezkého, dokázal jsem být šťastný celé dny. A při sebemenším problému — například když jsem neobstál při zkou-šení nebo mi někdo vyhuboval — jsem toužil zmizet z povrchu


zemského. Mimořádně nervózní jsem byl v přítomnosti cizích lidí: začal jsem se třást, hrdlo se mi stáhlo a začala se mi točit hlava. Tyto nepříjemné situace výrazně převažovaly nad těmi pří-jemnými. V raném dětství byl pro mě jedinou útěchou úprk do hor obklopujících náš dům, kde jsem mohl sedět o samotě v některé z tamních jeskyní. Byla to velmi zvláštní místa, kde generace mistrů buddhistické meditační praxe trávily dlouhá období v meditačním ústraní. Takřka jsem cítil jejich přítomnost i duchovní klid, kterého se dopracovali. Napodoboval jsem pozici, kterou jsem viděl u svého otce, velkého mistra meditace Tulku Urgyen Rinpočheho, i u jeho žáků a předstíral jsem, že medituji. Neprodělal jsem do té doby žádný formální výcvik, a proto jsem tam jen tak seděl, cítil jsem přítomnost těch starých mistrů a po-malu se mě zmocňoval pocit hlubokého klidu. Zdálo se mi, že čas přestal existovat. A pak jsem se vrátil z jeskyně domů a babička mi vyhubovala, že jsem se ztratil, a veškerý pracně vybudovaný klid byl rázem ten tam. Věci se trochu zlepšily, když jsem v devíti letech zahájil for-mální výcvik pod vedením svého otce. Stalo se ale — a takové přiznání je od někoho, kdo cestuje po světě a vyučuje meditaci, poněkud zahanbující — že se mi líbila představa meditace a to, co slibovala, ale praxe mě hrubě nebavila. Svědilo mě celé tělo; bolela mě záda; pozbýval jsem cit v nohách. Hlavou mi vířilo takové množství myšlenek, že jsem nebyl schopen se soustře-dit. Mou pozornost neustále narušovaly otázky typu: Co když vypukne zemětřesení? Nebo bouře? Bál jsem se především těch bouřek. Často se prohnaly krajem, kde jsme bydleli, a byly do-cela dramatické, plné blesků a dunících hromů. Popravdě řeče-no, byl jsem vzorový model horlivě praktikujícího, který vůbec nepraktikuje. Dobrý učitel meditace — a můj otec byl jedním z nejlepších — se svých žáků obvykle vyptává na jejich zážitky při meditaci. Je to jeden ze způsobů, jak si učitel ověřuje jejich vývoj. Bylo těžké skrývat pravdu před učitelem zběhlým v rozpoznávání znaků úspěšného vývoje, a ještě těžší to bylo, když tím učitelem byl


vlastní otec. A tak, i když jsem těžce nesl, že ho zklamávám, nezbývalo mi nic jiného než mu říct pravdu. Ukázalo se však, že upřímnost byla jednoznačně tím nejlepším, co jsem mohl zvolit. Zkušení učitelé totiž obvykle sami prošli i těmi nejobtížnějšími fázemi meditační praxe. Je to velmi vzácný jev, když někdo dosáhne dokonalé vyrovnanosti hned napoprvé, když usedne do meditace. A dokonce i tito výjimeční jedinci získávali vědomosti od svých učitelů a z textů mistrů z minulých dob, popisujících různé typy problémů, které lidé musí řešit. A je samozřejmě jasné, že někdo, kdo v průběhu mnoha let učil stovky žáků, znal důvěrně snad každičkou námitku, frustraci či nepochopení, jež se mohou objevit v průběhu výcviku. Hloubka a rozsah znalostí, které takový učitel má, mu bez problému umož-ňují nalézt dokonalé řešení konkrétního problému a poskytují mu intuitivní pochopení způsobu, jakým toto řešení žákovi sdělit. Jsem svému otci nesmírně vděčný za ten laskavý způsob, kte-rým reagoval na mé přiznání, že silně podléhám rušivým pod-nětům, takže nejsem schopen následovat ani ty nejjednodušší meditační instrukce, jako je třeba koncentrace zraku na před-mět. Hned na začátku mi řekl, že si s tím nemám dělat starosti; rozptýlení je, zvláště na začátku, úplně normální. Když se lidé poprvé pokoušejí meditovat, v jejich mysli vyskakují nejrůznější záležitosti, jako když prudká řeka unáší větévky. Tyto „větévky“ mohou mít podobu tělesných podnětů, emocí, vzpomínek, plánů, anebo třeba myšlenek jako „nedaří se mi meditovat“. Je tudíž naprosto přirozené nechat se těmito podněty unést a ponořit se do úvah jako například: Proč se mi nedaří meditovat? Co dělám špatně? Zdá se, že všichni ostatní v této místnosti jsou schopni postupovat podle instrukcí. Proč je to pro mě takový problém? A poté mi otec vysvětlil, že cokoli mi probíhá v daný okamžik myslí je přesně ta pravá věc, na kterou se mám soustředit, pro-tože jí už beztak věnuji pozornost. Právě pozornost podle otce postupně zpomalí tu prudkou řeku, takže se mi podaří zakusit malý kousek prostoru mezi tím, na co se dívám, a jednoduchým uvědomováním si toho, že se dívám. S přibývající praxí bude tento prostor stále větší a větší. Postupně


se přestanu identifikovat s myšlenkami, emocemi a smyslovými podněty, kterým jsem věnoval pozornost dřív, a začnu se identi-fikovat s čirým uvědomováním aktuální zkušenosti. Nemůžu říct, že by se můj život po vyslechnutí těchto instruk-cí okamžitě změnil, ale byly pro mě velkou útěchou. Nemusel jsem už prchat před rozptýlením ani je nechávat, aby mě strhá-valo s sebou. Mohl jsem takříkajíc „běžet na místě“ a využívat všeho, co přicházelo — myšlenek, pocitů, vjemů —, jako příle-žitosti k poznávání své mysli.

JAK SE SPŘ ÁTELIT

„Musíme se snažit být naprosto obyčejnými lidmi, což znamená přijmout sami sebe takové, jací jsme.“

Chögyam Trungpa Rinpočhe, Mýtus svobody

Tibetské slovo pro meditaci je gom, což zhruba přeloženo zna-mená „seznámit se s něčím“. Podle této definice by bylo asi nejlepší chápat meditaci v buddhistickém pojetí jako proces poznávání vlastní mysli. Je to vlastně docela jednoduché. Jako když se s někým seznámíte někde na večírku. Představíte se: „Ahoj, já se jmenuju…“ A potom se pokoušíte nalézt nějaké společné téma. „Kde ses tady vzala? Kdo tě pozval?“ A celou tu dobu si přitom tu druhou osobu prohlížíte, přemýšlíte o barvě jejích vlasů, o tvaru jejího obličeje, o tom, jestli je vysoká nebo malá, a tak dále. Meditace, poznávání vlastní mysli, je zpočátku přesně takové: je to seznamování se s někým cizím. Zpočátku nám to může přijít trochu divné, protože většinou máme tendenci být přesvědčeni, že už dobře víme, co se v naší mysli odehrává. Obvykle jsme ovšem tak navyklí na ten proud myšlenek, emocí a vjemů, že si zřídkakdy najdeme čas na to vnímat je odděleně — seznamo-vat se s každým z nich se zvědavou pozorností, s níž bychom se věnovali neznámému člověku. Takřka vždy procházejí prožitky naším vědomím víceméně ve formě myšlenkových, emocionál-


ních a smyslových složek — souhrnů detailů, které jen zdánlivě vytvářejí jednotný, nezávislý celek. Použiji velmi jednoduchý příklad. Představte si, že jedete do práce a náhle uvíznete v dopravní zácpě. Přestože vaše mysl tu situaci vnímá jako „dopravní zácpu“, ve skutečnosti toho probíhá mnohem víc. Snížíte tlak nohy na plynový pedál a zvýšíte tlak na brzdu. Sledujete auta před vámi, za vámi i po obou stranách, zpomalujete a nakonec zastavujete. Nervová zakončení ve vašich rukách registrují vjem toho, že držíte volant, zatímco nervy ve vašich zádech a v nohách signalizují kontakt se sedadlem. Ok-nem k vám možná proniká troubení klaksonů. Zároveň si možná pomyslíte: „Ale ne, takhle přijedu na tu ranní poradu pozdě,“ a okamžitě se vám v hlavě začne odvíjet mentální „scénář“ spo-jený s vaším pozdním příjezdem. Šéf bude naštvaný, přijdete o důležité informace, nebo jste měli kolegům ukázat důležitou prezentaci. Srdce vám začne bít o něco rychleji, a možná se dokonce začnete potit. Třeba se naštvete na řidiče před vámi a začnete frustrovaně mačkat klakson. A protože všechny tyto vyjmenované procesy — tělesné, myšlenkové i emocionální — probíhají zároveň, vědomé mysli se jeví jako jediný, soudržný celek. Podle odborníků na kognitivní vědu, s nimiž jsem hovořil, představuje tato tendence shrnout množství různorodých prvků aktuálního prožitku do komplexního celku běžný postup lidské mysli. Náš mozek neustále zpracovává mnohočetný proud infor-mací, vstupujících do systému smyslovými orgány, srovnává je se zkušenostmi z minulosti a připravuje tělo na to, aby adekvátně zareagovalo — například vypuštěním adrenalinu do krevního oběhu, aby se zvýšila naše ostražitost v potenciálně nebezpeč-ných situacích. Zároveň začnou oblasti mozku spojované s pa-mětí a plánováním chrlit myšlenky: „Jak daleko přede mnou je doprava zablokovaná? Mám vyndat mobil a někomu zavolat? Možná bych měl ještě chvíli počkat. Myslím, že nedaleko odtud je odbočka. Mohl bych ji využít a dojet do práce jinudy. Hele, támhleto auto se snaží prodrat dopředu odstavným pruhem.“ Vzhledem k tomu, že oblasti mozku spojované s rozvažováním,


pamětí a plánováním jsou úzce propojené s oblastmi odpověd-nými za emocionální reakce, velmi záhy se všechny vyvstávající myšlenky typicky zabarví nějakými pocity — které v případě dopravní zácpy nebo mé vlastní reakce na bouřku bývají obvykle nepříjemné. Tyto procesy probíhají většinou spontánně, mimo dosah běž-ného vědomí. Uvědomujeme si totiž méně než pouhé jedno procento informací, které náš mozek prostřednictvím smyslů získává. Mozek zápasí s omezeným rozsahem pozornosti, takže vybírá jen to, co pokládá za nezbytné a co se jeví jako důležité. Obecně vzato je toto uspořádání velmi užitečné. Kdybychom si totiž skutečně naplno uvědomovali každý moment procesu představujícího jednoduchou aktivitu, jako je pouhý přechod z jedné místnosti do druhé, byli bychom tak rychle zahlceni detaily o zvedání jedné a pokládání druhé nohy, o nepatrných změnách ve vzduchu kolem nás, o barvě zdí, hladině zvuků atd., že bychom pravděpodobně nikam nedošli. A i kdybychom tam nakonec přece jen dokázali dojít, pravděpodobně bychom si ne-dokázali vzpomenout, co jsme tam vlastně chtěli dělat! Nevýhoda tohoto uspořádání ovšem tkví v tom, že nakonec můžeme začít zaměňovat velmi malý zlomek naší postupně se odehrávající zkušenosti za celek. To nám může způsobit pro-blémy, jakmile jsme vystaveni nepříjemné situaci nebo silné emoci. Naše pozornost se soustředí na nejintenzivnější aspekt prožitku — fyzickou bolest, strach z pozdního příchodu, zahan-bení, jestliže se nám nepodaří složit nějakou zkoušku, smutek ze ztráty přítele. Obecně vzato se mysl v takové situaci vydá jedním ze dvou směrů. Buď se pokusíme utéct, nebo zůstane-me ochromeni. Naše zkušenost se nám jeví buď jako nepřítel, nebo se tím, že se kompletně zmocní našeho myšlení a ovládne naše reakce, stane naším „šéfem“. A i když se nám podaří tento problém zatlačit do podvědomí — tím, že si zapneme televizi, otevřeme knihu nebo začneme brouzdat po internetu — jen ho dočasně odsuneme a on mezitím tajně nabírá síly, protože teď se ještě spojil se strachem, že se mu budeme muset postavit později.


Když jsem se otci svěřil, jaké potíže mám s meditováním, pora-dil mi, abych se vydal střední cestou mezi dvěma extrémy. Řekl mi, abych s rušivými elementy nebojoval ani se jim nepoddával, ale abych je vítal jako přátele: „Ahoj, strachu! Ahoj, svědění! Jak se máte? Proč se tu chvíli nezdržíte, abychom se navzájem lépe poznali?“ Tato praxe uvolněného přijímání myšlenek, emocí a podnětů se všeobecně nazývá bdělost — hrubý překlad tibetského slova drenpa je „stát se vědomým“. A to, co si uvědomujeme, jsou jem-né procesy v mysli a v těle, které obvykle unikají naší pozornosti, protože se soustředíme na „celkový obraz“, dominantní aspekt naší zkušenosti, který si pro sebe uzurpuje pozornost, ovládne nás, anebo v nás vyvolává nutkání utéct. To, že zaujmeme bdělý přístup, postupně rozbíjí celkový obraz na menší, lépe zpraco-vatelné dílky, které se v mysli obdivuhodnou rychlostí objevují a zase mizí. V podstatě je docela překvapivé, jak plachá mysl je, pokud jí nabídnete přátelství. Myšlenky a pocity, které se zdály být tak mocné a pevné, mizí prakticky hned, jak vyvstanou, jako obláčky dýmu, jež odvane silný vítr. Stejně jako pro spoustu dalších lidí, kteří právě začali praktikovat bdělost, i pro mě bylo obtížné sledovat pouhou desetinu toho, co mi procházelo myslí. Postupně se ale ten proud podnětů sám od sebe začne velmi přirozeně zpomalovat; a když se tak stalo, všiml jsem si několika věcí. Za prvé, najednou jsem viděl, že ten dojem pevnosti a trva-losti, který jsem přisuzoval zneklidňujícím emocím a rušivým podnětům, byl ve skutečnosti iluzí. Záblesk strachu, trvající zlomek vteřiny, vystřídal začátek svědění, vzápětí následovaný tím, že mou pozornost zaujal pták za oknem; poté třeba někdo zakašlal, anebo mi v mysli vytanula otázka: „Co asi tak budeme mít k obědu?“ O vteřinu později se strach vrátil, svědění bylo silnější, nebo se člověk, sedící přede mnou v otcově meditační místnosti, pohnul. Sledovat tyto podněty, jak přicházejí a od-cházejí, bylo jako hrát nějakou hru. A jak tato hra pokračovala, byl jsem čím dál klidnější a cítil jsem čím dál větší sebedůvě-


ru. Aniž by to byl můj vědomý záměr, postupně jsem se svých myšlenek a pocitů obával méně a méně. Moje mysl, původně temný, vše ovládající cizinec, se postupně vyvíjela v cosi, co možná ještě nebylo úplně mým přítelem, ale minimálně aspoň zajímavým společníkem. Samozřejmě se mi dál stávalo, že jsem se nechal strhnout řetězcem myšlenek, zasnil jsem se nebo jsem přeskakoval mezi stavy neklidu a otupělosti. A znovu mi otec radil, abych se tím příliš nezabýval, protože si stejně dříve nebo později uvědomím, že je třeba vrátit se zpět k prostému pozorování čehokoli, co se v mé mysli právě teď děje. Důležitou instrukcí bylo, že nemám sám sebe kvůli těmto selháním pozornosti soudit. Tato rada se ukázala být nesmírně důležitou, protože právě to jsem pořád dělal. Pokládal jsem svou nepozornost za selhání. A znovu mě instrukce prostě jen pozorovat mysl přivedla k důležitému zjiš-tění. Většinu toho, co mě trápilo, tvořily soudy o mé zkušenosti. „Tahle myšlenka je dobrá, tahle je špatná. Ach, ten pocit je mi příjemný. Ale ne, toto nesnáším.“ Nějakou dobu jsem měl po-cit, jako bych měl v mysli dvě různé místnosti: jednu naplněnou myšlenkami, pocity a podněty, které se mi postupně začaly zdát čím dál známějšími, a další, tajnou zadní místnost, zabydlenou brebentícími duchy. Za nějaký čas jsem pochopil, že ty místnosti ve skutečnosti ni-jak oddělené nebyly. To brebentění probíhalo souběžně s čímkoli, na co jsem myslel a co jsem cítil. Jen bylo tak slabé, že jsem ho vůbec nezachytil. Jakmile jsem metodu uvolněného pozorování uplatnil i na ty neutuchající komentáře ve vlastní mysli, postup-ně jsem zjistil, že všechny tyto myšlenky a pocity jsou pomíjivé. Přicházely a odcházely a význam jejich skrytého posuzování začal slábnout. V průběhu let, kdy jsem prodělával výcvik výhradně se svým otcem, poněkud ustoupily extrémní změny nálad, které mě pro-následovaly v raném dětství. Už mě tak snadno nevystřelila do výšin pochvala a neděsil mě tolik pocit trapnosti či selhání. Také pro mě už nebyl takový problém hovořit s častými hosty, kteří mého otce vyhledávali kvůli radám a instrukcím.

|| 1277. Pozornost

7. Pozornost

„Abyste uviděli horu na druhé straně, musíte se podívat na horu tady.“

Dusum Khjenpa, citovaný v textu Mahámudrá: Oceán konečného významu (Mahamudra: The Ocean of Definitive

Meaning), přel. Elizabeth M. Callahan

Pokud je mysl ponechána napospas sobě samé, poletuje jako neposedné ptáče, pořád přeskakuje z větve na větev, slétává ze stromu na zem a pak zase letí na jiný strom. V této analogii představují větve, země a další strom podněty, které dostáváme od svých pěti smyslů, ale i myšlenky a emoce. Vypadají všech-ny velmi zajímavě a jsou mocně přitažlivé. A protože se v nás a kolem nás pořád něco děje, je pro nebohého ptáčka obtížné se usadit. Není divu, že si tolik lidí, s nimiž se setkávám, stěžuje, že jsou pořád tak vystresovaní! Při všem tomhle poletování, kdy jsou naše smysly zahlceny a myšlenky a emoce neustále vyžadují naši pozornost, je velmi těžké zůstat uvolněný a soustředěný. První základní metoda, se kterou mě v dětství seznámili — a většina učitelů právě ji učí začátečníky — spočívá v umožnění toho, aby se ptáče usadilo. V sanskrtu má tato praxe název šama-tha (to th se vyslovuje jako t s lehkým přídechem); v tibetštině se jí říká šine. Slovům šama a ši lze rozumět různě, nabízejí se významy „klid“, „mír“, „spočinutí“ nebo „zklidnění“ stavu men-tálního, emocionálního nebo smyslového rozrušení. Možná by se dal použít moderní termín „chilling out“, doslova vychladnutí. Sanskrtské tha, stejně jako tibetské ne, znamená „setrvat“ nebo „zůstat“. Jinými slovy šamatha neboli šine znamená setrvání ve stavu klidu, „chilled out“, ve stavu, který umožní ptáčeti nějakou dobu jen tak sedět na jedné a té samé větvi.

128 || Část druhá — Zkušenost

Když něco vidíme, slyšíme, sledujeme nějakou myšlenku nebo emoci, má většina z nás tendenci tuto zkušenost nějak posuzovat. Takovému posuzování lze rozumět i ve smyslu tří základních „větví“: větve „to se mi líbí“, větve „to se mi nelíbí“ a větve „tady nevím“. Každá tato větev se dělí na větve další: „dobré“, „špatné“, „příjemné“, „nepříjemné“; na větev „líbí se mi to, protože…“; na větev „nelíbí se mi to, protože…“; na větev „může to být dobré i špatné“; na větev „může to být příjemné i nepříjemné“; na větev „může to být dobré i špatné, příjemné i nepříjemné“; a na větev „ani dobré, ani špatné, ani příjemné, ani nepříjemné“. Možnosti představované všemi těmito větvemi vybízejí ptáče, aby po nich poskakovalo a zkoumalo každou z nich. K praxi šamatha, šine, patří, že opustíme své posuzování a ná-zory a jen bedlivě sledujeme to, co vidíme z větve, na které právě sedíme. Možná, že uvidíme zástěnu z větví a listí. Ale místo toho, abychom poletovali z větve na větev, jestli odněkud nebudeme mít lepší výhled, prostě si jen prohlížíme každou větev, každičký list a věnujeme pozornost jejich tvaru a barvě. Spočiňte na té jedné větvi. Pokud budeme zkušenost tímto způsobem věnovat pozornost, umožní nám to odlišit naše soudy a názory od prosté zkušenosti vidění. Tato metoda má hluboký vliv na způsob, kterým přistupuje-me ke složitým emocím a nejrůznějším problémům, na které narážíme v běžném životě. Ve většině případů je naše zkušenost podmiňována větví, na níž sedíme, a zástěnou z větví a listí, která nás obklopuje. Jestliže se ale podíváme na svou zkušenost přímo, můžeme vnímat každou větev a každý list takové, jaké jsou, a své hodnocení a názory také, jaké jsou — nikoli všech-ny pomíchané dohromady, ale jako odlišné aspekty zkušenosti. V takovém okamžiku, kdy se zastavíme a pouze si uvědomujeme, se otevíráme nejen možnosti vyhnout se navyklým myšlenkám, emocím a reakcím na smyslové podněty, ale i svěže reagovat na každou vyvstávající zkušenost. Prosté uvědomování je výrazem jasnosti naší buddhovské při-rozenosti: jedná se o kapacitu rozpoznávat to, co vidíme, aniž bychom vytvářeli nějaké koncepty, které bychom s viděným spo-

|| 1297. Pozornost

jovali a které by to zatemňovaly. Můžeme rozpoznat, že koncepty „to se mi líbí“, „to se mi nelíbí“ atd. jsou něco jiného než větve, listy a květy samotné. Protože jasnost je neomezená, můžeme všechny tyto odlišné věci obsáhnout společně, aniž bychom je pomíchali. Popravdě řečeno, jasnost funguje vždy, dokonce i teh-dy, kdy si ji neuvědomujeme: když cítíme hlad nebo únavu, když rozpoznáme dopravní zácpu, nebo odlišíme chilli papričky od balíčku sýra. Kdyby nebylo jasnosti, nebyli bychom vůbec schop-ni cokoli myslet, cítit a vnímat. Praxe šamatha neboli šine nám pomáhá naši přirozenou jasnost rozvinout a ocenit. Existuje mnoho způsobů, jak tuto metodu provádět. Mnoho lidí, se kterými jsem se za léta setkal, mě žádalo o návod krok za krokem: „Co mám udělat jako první?“ ptají se. „A co bych měl udělat potom?“ Na následujících stránkách se pokusím popsat postup, jak tyto základní metody praktikovat krok za krokem

První krok: pozornost bez objektu Nejzákladnější přístup k této metodě pracující s pozorností „bez objektu“ — spočívá v tom, že se nesoustředíte na žádnou specifickou „scénu“ nebo aspekt zkušenosti, ale jen se díváte a žasnete nad rozsáhlou paletou výjevů, které se objevují a mizí. Při nedávné návštěvě brazilského Ria de Janeira jsem často cvičil tak, že jsem podnikal výstupy na vysoký nedaleký kopec, jehož porost plný rostlin a stromů, obalený nejrůznějšími plody, připo-mínal džungli. V půli cesty jsem vždycky začal pociťovat únavu, teplo a vlhkost i nadmořská výška mi dávaly zabrat. Bohatost rostlinných druhů, jež mě obklopovaly, ale byla úžasná. Čas od času u cesty stála židle nebo lavička. Posadil jsem se vždycky na chvíli a jen jsem odpočíval. Prostě jsem si pouze uvědomoval svou fyzickou únavu a své okolí. Nemusíte kvůli takovému zážitku otevřené relaxace a uvě-domování šplhat na kopce v Rio de Janeiru. Můžete jej zažít i po umytí velké hromady nádobí, kdy se s úlevným výdechem „Ááách!“ usadíte do křesla. Vaše fyzické tělo může být unave-né, ale mysl spočívá v klidu a míru, naprosto otevřená, naprosto uvolněná, ponořená do toho aktuálního okamžiku „Ááách!“ Mož-


ná vaše děti dělají ve vedlejší místnosti nějaký hluk nebo třeba máte puštěnou televizi — kde se neustále mění scény jedna za druhou, a ještě jsou přerušovány reklamami. Ale ani jedno vás neruší ve vašem prožitku „Ááách!“ Myšlenky, pocity a vjemy přicházejí a odcházejí, ale vy je jen pozorujete. Věnujete jim jen lehkou a jemnou — nebo jak my buddhisté říkáme „nahou“ — pozornost. Prostě jen spočíváte v „Ááách!“, jednoduše otevřeni přítomnému okamžiku. Minulost (umývání nádobí nebo výstup na kopec v jihoamerické džungli) je za vámi a budoucnost (další nádobí, další džungle, placení složenek, nebo děti, které je třeba ukáznit) teprve nastane. Právě tady, právě teď je jenom to mo-mentální „Ááách!“. Takhle mysl spočívá při pozornosti bez objektu: jako když jste právě ukončili nějaký velký, dlouhý nebo náročný úkol. Prostě hoďte všechno za hlavu a relaxujte. Nemusíte blokovat žádné myšlenky, emoce nebo vjemy, které vyvstávají, ale nemusíte se za nimi ani honit. Spočiňte v přítomném okamžiku „Ááách!“. Pokud se nějaké myšlenky, emoce nebo smyslové podněty objeví, prostě je jenom vezměte na vědomí. Pozornost bez objektu neznamená, že svou mysl necháte jen tak bezcílně bloudit mezi představami, vzpomínkami a denním sněním. Nemusíte se soustředit na nic určitého, ale zůstáváte vědomí, zůstáváte přítomni v tom, co se děje tady a teď. Nedávno jsem například trávil pauzu mezi lety na letišti v Denveru a sledoval jsem spoustu vlaků, které po koleji nad našimi hlavami rozvážely cestující k terminálům a k jejich různým částem. Seděl jsem v křesle a pozoroval jsem vlaky smě-řující tam a zpátky. Prostě jsem je jen pozoroval jako něco, co se objevuje v mém uvědomování. Nebylo proč vstávat, zabývat se každým z těch vlaků, dumat: „Kam jede? Odkud přijíždí? Jak dlouho trvá, než dojede z jednoho místa na druhé?“ Prostě jsem tam jen tak seděl a koukal na vlaky, jak jezdí kolem. Když praktikujeme na úrovni pozornosti bez objektu, ve sku-tečnosti necháváme mysl spočinout v její přirozené jasnosti, neovlivňované průchodem myšlenek, emocí a tělesných vjemů. Tato přirozená jasnost je trvale přítomna, podobně jako je trvale přítomen prostor. V jistém ohledu lze praktikování pozornosti

|| 1317. Pozornost

zbavené objektu přirovnat k tomu, když vnímáme větve a lis-ty před sebou, ale hlavně si uvědomujeme prostor, který nám umožňuje ty větve a ty listy vidět. Myšlenky, emoce a vjemy se pohybují a chvějí v našem uvědomování stejně, jako se větve a lis-ty pohybují a chvějí v prostoru. Navíc, stejně jako prostor není definován předměty, které se v něm pohybují, ani uvědomování není omezené či ohraničené myšlenkami, emocemi a podněty, jež vnímá. Uvědomování prostě je. K pozornosti bez objektu náleží spočinutí v tomto „bytí“, jde o prosté pozorování myšlenek, emocí, vjemů atd. tak, jak vy-vstávají v „prostoru“ nebo na jeho pozadí. Pro některé lidi je tato meditační praktika stejně snadná jako sezení v křesle po umývání nádobí; pro jiné je spíše obtížná. Pro mě byla těžká. Kdykoli se můj otec nebo nějaký jiný učitel pokusili vysvětlovat pozornost bez objektu, byl jsem zmatený a trochu naštvaný. Nechápal jsem, jak je možné něco jen tak sledovat, jako kdyby to byl film, nebo jak se uvádí v mnoha buddhistických textech, jako „odraz měsíce v louži“. Jakmile se mě úzkost zmocnila naplno, mé myšlenky, pocity a vjemy mi nepřipadaly jako odrazy. Zdály se mi děsivě, hmatatelně reálné. Naštěstí existují ještě další postupy, které nám mohou pomoci dosáhnout stavu prostého uvědomování.

Druhý krok: zaměření na formu Jako tělesné bytosti máme většinu prožívané zkušenosti filtro-vanou některým z pěti smyslů: zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Ale protože těchto pět smyslových schopností — nebo smyslových vědomí, jak je označuje buddhistické texty — je schopno registrovat pouze smyslové podněty, buddhistická věda hovoří ještě o šestém smyslu, mentálním vědomí. Tento šestý smysl — nebo šesté vědomí — nelze zaměňovat s mimosmyslo-vým vnímáním, schopností vidět do budoucnosti nebo jakoukoli jinou tajuplnou schopností. Mnohem podobnější je tomu, co neu-rovědci popisují jako schopnost uspořádávat informace získávané prostřednictvím smyslů a vytvářet koncepty či mentální obrazy. Mentální vědomí je jako ten neklidný pták, o němž jsem psal výše — přelétává z větve na větev a z každé větve takříkajíc


přijímá náhled. Pokouší se ze získaných informací sestavit něco smysluplného a má nutkání reagovat. Je ale možné tohoto ptáka naučit chvíli posedět na místě tím, že jeho pozornost vědomě zaměříme na některý z pěti smyslů. Jak? V průběhu běžné zkušenosti má mysl vždy tendenci připoutat se ke smyslové informaci. Informace, kterou dostáváme prostřed-nictvím smyslů, je ale většinou zdrojem rozptýlení. Protože jsme tělesné bytosti, nevyhnutelně bychom prožívali pocit marnosti, kdybychom se pokoušeli zcela izolovat od svých smyslů nebo od-blokovat informace, které od nich dostáváme. Praktičtější přístup je se s danou informací spřátelit a použít ji jako prostředek ke zklidnění mysli. Mí učitelé mi vysvětlovali, že nejlépe se toto přátelství navá-že, když se člověk soustředí na vizuální aspekt objektu — napří-klad růže. Co si o ní myslíme nebo co cítíme, je lhostejné: „dobrá růže“, „špatná růže“, „růže-nevím“. Pokud se podíváme na růži takovou, jaká je, můžeme začít oddělovat své názory od prosté zkušenosti vidění. Ty názory samy o sobě nejsou dobré, špatné ani zmatené. Když je ale uvalíme na dotyčný objekt, naše mysl začne být rozptýlená. Začneme přemýšlet: „Je to dobrá, nebo špatná růže? Kdy jsem vlastně naposledy viděl nějakou růži?“ Neklidné ptáče poletuje z větvě na větev a snaží se růži „porozumět“. Růži samotné přitom nemá porozumět, ale prostě ji jen vidět. Technický termín pro používání smyslu zvaného zrak jako prostředku pro spočinutí mysli je „meditace na formu“. Zní to trochu děsivě, že? Velmi přísně a exaktně. Ve skutečnosti je me-ditace na formu velmi snadná. Vlastně ji provádíme nevědomky v průběhu dne, kdykoli se na něco podíváme: na televizní obra-zovku, hromadu špinavého nádobí v dřezu nebo na osobu před námi v obchodě s potravinami. Meditace na formu vyzvedává tento nevědomý proces na úroveň aktivního uvědomování. Když se na specifický objekt prostě jen díváme s nahou pozorností, neklidný ptáček se usadí na své větvi. Ať si vyberete k pozorování jakýkoli objekt — růži, televizní obrazovku nebo člověka před vámi ve frontě v obchodě s potra-

|| 1337. Pozornost

vinami — pravděpodobně zaznamenáte, že má dva aspekty: tvar a barvu. Soustřeďte se na kterýkoli z nich. Je to jedno: některé lidi přitahují spíš tvary, jiné barvy. Jde o to, nechat svou pozor-nost spočinout na barvě nebo tvaru a zapojit uvědomování jen do té míry, aby tak tak rozeznalo tvar nebo barvu. Není potřeba soustředit se tak intenzivně, aby člověk zachytil každý detail. Jestliže se o to budete snažit, začnete být napjatí. Smyslem této meditace je ale uvolnění. Takže zaostřujte jen lehce a pozornost zapojujte jen do té míry, abyste udržovali nahé uvědomování toho, nač se díváte. Vizuální objekt slouží jen jako vztažný bod, jenž umožňuje vaší mysli spočinout, jako podnět pro to malé ptáče, aby přestalo poletovat z větve na větev — alespoň na chvíli — a prostě pouze spočívalo. Jak tuto metodu praktikovat? Nejprve zaujměte v daných okolnostech tu nejpříhodnější nebo nejpohodlnější tělesnou pozici. Poté nechte svou mysl na okamžik spočinout ve stavu pozornosti bez objektu. Prostě jen pozorujte všechny své myšlenky, vjemy atd., které se objevují. Potom si vyberte něco, na co se budete dívat — barvu něčích vlasů, tvar jeho účesu, růži, broskev nebo váš počítač — a jednoduše na tom spočiňte svou pozorností a všímejte si barvy nebo tvaru. Nemusíte hledět upřeně, a když potřebujete mrknout, klidně mrkněte. (Po pravdě řečeno, když nebudete mrkat, vaše oči prav-děpodobně začnou být podrážděné a začne vás dráždit cokoli, nač se budete dívat.) Po pár okamžicích hledění na někoho nebo na něco nechte svou mysl znovu spočinout ve stavu pozornosti bez objektu. Následně se opět zaměřte na vybraný objekt, a pak zase nechte mysl odpočívat. Kdykoli provádím praxi, při níž se vizuální objekt používá jako podpora pro spočinutí mysli, vzpomenu si na jednu z prvních lekcí, kterých se mi dostalo od mého otce. Střídání pozornosti zaměřené na objekt a pozornosti bez objektu, jak jsme je popsali výše, může být velmi přínosné. Pokud necháme pozornost spočí-vat na objektu, vnímáme ho jako něco odlišného, odděleného od nás samých. Jestliže se ale uvolníme a necháme mysl prodlévat ve stavu nahé pozornosti, postupně si začneme uvědomovat, že


cokoli, co vidíme, je, ať se na to díváme jakýmkoli způsobem, jen obraz tvořený myšlenkami, vzpomínkami a omezeními, pod-míněnými našimi smyslovými orgány. Jinými slovy, neexistuje rozdíl mezi tím, co vidíme, a myslí, která se dívá.

Třetí krok: zaměření na zvuk Zaměření na zvuk je velmi podobné zaměření na formu, tento-krát ovšem namísto zraku využíváte sluch. Krocení vašeho „koně“ začněte tím, že zaujmete jakoukoli vhodnou polohu, buď dvou-bodovou, nebo pětibodovou. Pak věnujte trochu času „krocení jezdce“ tím, že spočinete ve stavu pozornosti bez objektu, prostě jen otevřete své uvědomování čemukoli, co se děje, aniž byste na něčem určitém ulpívali. Poté postupně soustřeďte svou pozornost na zvuky, které jsou blízko vašemu vědomí, například tlukot srd-ce nebo dech. Případně se můžete zaměřit na zvuky, které přiro-zeně vznikají ve vašem bezprostředním okolí, například ťukání deště na okenní tabulky, zvuk televize nebo stereo soustavy od sousedů, hřmění letadla na obloze nad vámi nebo třeba švitoření a pískání ptáků neklidně poletujících venku za oknem. Není nutné se snažit tyto zvuky identifikovat ani si z nich speciálně vybírat nějaký konkrétní. Po pravdě řečeno, je mnohem snazší si prostě jen uvědomovat všechno, co slyšíte. Smyslem tohoto cvičení je kultivovat prosté, nahé uvědomování zvuku, když vchází do vašeho ucha. Stejně jako vizuální objekty i zvuky slouží jen jako těžiště, které umožní mysli spočinout. Stejně jako v případě meditace na formu, i při práci se zvu-kem pravděpodobně zjistíte, že se na něj dokážete soustředit jen pár vteřin, než se vaše mysl začne toulat. Není to neobvyklé a ve skutečnosti je to skvělé! Tohle toulání slouží (podobně jako když sklouznete dozadu z vaší meditační podušky) jako signál, že jste začali být příliš relaxovaní, příliš uvolnění. Kůň se svým jezdcem utekl; nebo možná jezdec utekl na svém koni. Jakmile zjistíte, že se vaše mysl potuluje, vraťte se prostě k otevřené pozornosti a pak se znovu začněte soustředit na zvuky. Dovolte si střídat spočinutí pozornosti na zvuku s uvolněním mysli ve stavu otevřené meditace.

|| 1599. Empatie

9. Empatie

„Lidská bytost je součást celku, který nazýváme vesmír.“Albert Einstein, z dopisu citovaného Howardem Evesem

v knize Rozloučení s matematickými kruhy (Mathematical Circles Adieu)

Lidé kolem nás, situace, v nichž se ocitáme, a informace od na-šich vlastních smyslů naznačují, že to, kdo a jací jsme, nejen že podléhá změně, ale definovat to lze mnoha různými způsoby, které samy také podléhají změnám. Jsem matka, nebo otec. Jsem manžel, nebo manželka. Jsem zaměstnanec a plním určité úko-ly související s požadavky svého zaměstnavatele a dalších lidí, s nimiž spolupracuji. Hluboko v našich navyklých způsobech, jimiž se vztahujeme sami k sobě, k jiným lidem, věcem a situacím, je však zakoře-něn určitý druh osamělé oddělenosti — pocit nezávislé bytosti, jenž komplikuje naše spojení s ostatními. Tento velice jemný pocit rozdílnosti či oddělenosti spočívá v samém srdci většiny osobních i mezilidských problémů. Pro praxi empatie je jakákoli komplikace či krize, které jsme vystaveni, startovním bodem pro rozpoznávání naší podobnosti s ostatními. Postupně otevírá mysl vůči hlubokým prožitkům odvahy a sebedůvěry a přeměňuje naše osobní problémy v silnou motivaci pomáhat ostatním. V několika sútrách můžeme najít starý příběh o ženě, která trpěla smrtí svého malého syna. Odmítala uvěřit, že její syn je mrtvý a chodila vesnicí dům od domu a žádala o lék, který by její dítě oživil. Nikdo jí samozřejmě nedokázal pomoci. Chlapec je mrtvý, přesvědčovali ji a snažili se ji přivést k tomu, aby situaci akceptovala. Jeden člověk ale pochopil, že je její mysl rozrušená zármutkem, a poradil jí, aby vyhledala Buddhu — nejlepšího z lékařů — který přebýval v nedalekém klášteře.


Žena si pevně přitiskla dítě k hrudi a běžela tam, kde se zdr-žoval Buddha, aby ho požádala o lék pro svého syna. Buddha právě vykládal nauku velkému počtu lidí. Žena se ale prodrala dopředu, a když Buddha viděl, v jakém je stavu, odpověděl na její žádost. „Vrať se do vesnice,“ poradil jí, „a přines mi pár hoř-čičných semínek z domu, kde nikdy nikdo neumřel.“ Žena utíkala zpátky do vesnice a začala sousedy žádat o hoř-čičná semínka. Sousedi jí je rádi dali, ale pak se žena zeptala: „Umřel tu někdy někdo?“ Dívali se na ni překvapeně. Někteří jen přikývli. Jiní jí řekli, že ano. A ještě další jí možná vyprávěli, kdy a za jakých okolností v rodině někdo umřel. Když žena obešla celou vesnici, pochopila na základě zkuše-nosti, která pronikla hlouběji než slova, že není jedinou osobou na světě, která utrpěla hroznou osobní ztrátu. Změna, ztráta a smutek jsou všem společné. Přestože dál truchlila kvůli smrti svého syna, pochopila, že není sama a její srdce se rázem otevřelo. Po dokončení pohřeb-ních obřadů pro syna se žena přidala k Buddhovi a jeho žákům. Zasvětila svůj život tomu, že pomáhala ostatním dosáhnout stej-ného stupně poznání.

PŘÍRUČK A JAK BÝT ŠŤASTNÝ

„Když se rozvine soucítění, zjistíme, že vše, co žije, je stejné, a že každá bytost touží po štěstí.“

Kalu Rinpočhe, Dharma osvětlující všechny bytosti bez rozdílu tak, jako světlo slunce a měsíce (The Dharma That Illuminates All Beings Impartially Like the Light of the Sun and the Moon),

přel. Janet Gyatso

Je velmi snadné uvěřit tomu, že jsme jediní, kdo trpí, zatímco ostatní se narodili s příručkou „Jak být šťastný“, o níž jsme se zmiňovali už dříve — a kterou jsme my kvůli nějaké nehodě při narození nikdy nedostali. Za tohle přesvědčení jsem nesl stej-

|| 1619. Empatie

nou vinu jako kdokoli jiný. Když jsem byl malý, úzkost, kterou jsem pociťoval prakticky neustále, způsobovala, že jsem se cítil osamělý, slabý a hloupý. Když jsem ale začal praktikovat milující laskavost/soucítění, zjistil jsem, že můj pocit osamělosti zvolna slábne. Zároveň jsem postupem času začal cítit sebedůvěru, a dokonce jsem si začal připadat užitečný. Začal jsem chápat, že nejsem jediná osoba na světě, která se bojí a cítí se zranitelná. Časem jsem si uvědomil, že zájem o blaho ostatních lidí je zá-sadní pro objevení mého vlastního klidu mysli. Jakmile jednou začneme svou mysl stabilizovat prostřednic-tvím zaměřování nahé pozornosti na svou aktuální zkušenost, můžeme začít svou pozornost otevírat do poněkud větší šíře. Můžeme rozpustit klamné představy o nezávisle existujícím já a druhých pomocí něčeho, co je v buddhistické tradici známo jako praxe milující laskavosti/soucítění. Z moderního hlediska bychom mohli tuto praxi lépe pochopit jako empatii: schopnosti pochopit situace, ve kterých se ocitají ostatní lidé, a vcítit se do nich. Mnoho lidí se mě ptá, proč je praxe empatie nazývána milující laskavost/soucítění. Proč ne pouze jedno nebo druhé? Podle buddhistů má empatie dva aspekty. Milující laskavost představuje přání, aby každý dosáhl štěstí v tomto životě, a sna-hu, kterou vyvíjíme, aby tohoto cíle bylo dosaženo. Soucítění spočívá v úsilí zbavit všechny bytosti základní bolesti a utrpení, pramenících z toho, že neznají svou základní přirozenost — a také ve snaze pomoci jim se této základní bolesti zbavit. Tyto dva cíle, touha po štěstí a přání zbavit se utrpení, jsou společné všem živým bytostem, i když ne nezbytně explicitně nebo vědomě, a ne vždy v komplexním rámci lidského vědomí. Utrpení a jeho příčiny a podmínky už jsme detailně probrali dříve. Štěstí je mnohem obecnější termín, a snad nejjednodušší způsob, jak se dá popsat, je, že se „daří“. Znamená to mít dosta-tek jídla, mít kde složit hlavu a procházet životem bez ohrožení a úhony. Dokonce i mravenci, kteří pokud vím nemají fyziologic-ké struktury, které by registrovaly bolest, plní každodenně své úkoly: shánějí potravu, nosí ji do mraveniště a dělají další věci,


kterými přispívají ke svému vlastnímu přežití i k přežití celého mraveniště. Mí učitelé mi vysvětlovali, že pro většinu z nás představuje rozvoj milující laskavosti/soucítění postupný proces. Začíná to — stejně jako v případě té ženy, co přišla o dítě — připuštěním na-šeho vlastního utrpení a vlastním přáním se jej zbavit. Postupně rozšiřujeme toto přání — dosáhnout štěstí a zbavit se utrpení — z nás samotných na ostatní. Pomalu a postupně přecházíme od uvědomování si svých vlastních problémů k probuzení potenciá-lu, který je mnohem hlubší a závažnější, než jsme si vůbec kdy dokázali představit za volantem auta uprostřed dopravní zácpy, když jsme nadávali na zdržení, nebo ve frontě v bance, když jsme zoufale toužili, aby se řada pohybovala rychleji. Počáteční fáze tohoto procesu se obvykle nazývá obyčejná milující laskavost/soucítění. Začíná budováním pocitu milující laskavosti a soucítění vůči sobě samému a pak se rozšiřuje na osoby, které známe. Druhá fáze bývá často označována jako ne-změrná milující laskavost/soucítění a je rozšířením přání štěstí a ukončení utrpení vůči těm, které neznáme. Třetí fáze je zná-ma jako bódhičitta, mysl, která je probuzena vůči utrpení všech vnímajících bytostí a spontánně pracuje na odstranění tohoto utrpení.

Obyčejná milující laskavost/soucítění: soustředění na sebe Obyčejná milující laskavost/soucítění zahrnuje několik fází. První z nich spočívá v tom, že se učíme rozvíjet láskyplnost vůči vlastní osobě a ocenit své pozitivní vlastnosti. Neznamená to, že bychom se měli litovat, není to ani nekonečné přehrávání scénářů, naplněných utrpením či lítostí, a přemýšlení o tom, jak odlišně mohly věci dopadnout, kdyby byla ta či ona okolnost jiná. Spíše to zahrnuje pozorování zkušenosti, kterou právě prožívá-me, jako objektu svého meditativního soustředění. V takovém případě nehledáme koncept „já“, ale spíš samu zkušenost bytí naživu v přítomném okamžiku. Bylo by velmi hezké, kdyby se mi podařilo dosáhnout štěstí a příčin štěstí. Asi nejjednodušší metodou je jakási variace „skenovací praxe“, popisované v rám-

|| 1639. Empatie

ci výkladu o praxi šamatha a zaměření pozornosti na tělesné podněty. Začněte „krocením koně“. Pokud praktikujete formálně, zau-jměte sedmibodovou pozici nejlépe, jak dokážete. Jinak prostě jen narovnejte páteř a zbytek těla držte uvolněný a vyvážený. „Zkroťte jezdce“ tím, že necháte mysl jednoduše spočinout ve stavu pozornosti bez objektu. Po pár momentech proveďte krátké „skenovací cvičení“. Tento-krát ale namísto soustředění se pouze na tělesné podněty věnujte pozornost tomu, že máte tělo, stejně jako mysl, která je schopna podněty skenovat. Dovolte si rozpoznat, jak nádherná tato fakta vaší existence ve skutečnosti jsou a jak vzácné je mít tělo a mysl, jež je schopna si toto tělo uvědomovat. Ocenění těchto darů zasévá semena štěstí a vysvobození z utrpení. Prosté vědomí, že jste naživu a při vědomí, přináší ohromnou úlevu. Spočiňte na okamžik v jednoduchém aktu tohoto ocenění, a pak se jemně zaměřte na myšlenku: „Jak by to bylo krásné, kdybych se dokázal trvale radovat z tohoto základního pocitu, že žiji. Jak by bylo krásné, kdybych si se dokázal trvale radovat z tohoto pocitu životní pohody a ze všech příčin, vedoucích k po-citu, že jsem spokojený a otevřený veškerým možnostem.“ Slova, která použijete, se samozřejmě mohou lišit v závislosti na vaší povaze. V buddhistické tradici na sebe tyto myšlenky berou po-dobu modlitby nebo aspirace: „Kéž dosáhnu štěstí a příčin štěstí. Kéž se osvobodím od utrpení a příčin utrpení.“ Ale význam je v podstatě stejný. Použijte slova, která vám vyhovují. Poté nechte svou mysl spočinout v otevřeném, uvolněném stavu. Nesnažte se této praxi věnovat déle než pár minut, pokud praktikujete formálně, a pár vteřin, pokud praktikujete nefor-málně. Oceňovat skutečnost, že jste naživu a při vědomí, můžete i při nákupu v obchodě, v dopravní zácpě nebo když zrovna umý-váte nádobí. Je velmi důležité praktikovat krátce, a pak nechat mysl volně spočinout — jinak hrozí, že se ze vzácnosti stane spíš koncept než zkušenost. Časem, jak budete cvičení postupně opa-kovat, začne se před vámi otevírat říše nepřeberných možností.

192 || Část třetí — Použití

11. Osobní záležitost

„Pokud se potýkáte s potížemi, stojíte těsně před objevem.“William Thomson (lord Kelvin), Baltimorské přednášky

Často vykládám nauku pro skupiny posluchačů. Takže když vy-světluji, jak pracovat s myšlenkami a emocemi pomocí tří me-tod popsaných v druhé části této knihy, mám tendenci užívat jednoduchých příkladů, které z vlastní zkušenosti zná většina lidí — vztek, strach… A občas někdy čerpám ze svých zkušeností s úzkostí. Takřka pokaždé se ale někdo zeptá: „Dobrá, chápu, jak pracovat se vztekem nebo strachem, ale co si mám počít se žárlivostí?“ A někdo jiný by se zase mohl zeptat na práci s depresí, osamělostí nebo nízkým sebevědomím. Popravdě řečeno, stejné metody lze použít na práci s jakým-koli emocionálním nebo mentálním stavem. Není tomu tak, že by pro vztek byla nejvhodnější jedna metoda, jiná pro smutek, a ještě další pro úzkost atd. Kdyby tomu tak bylo, potřebovali bychom osmdesát čtyři tisíc různých metod pro práci s každým z možných mentálních či emocionálních konfliktů! Dokonce ani takto vysoký počet metod by nemusel dostačo-vat, protože zkušenost žádných dvou jedinců není beze zbytku totožná. U některých lidí převládá určitý stav po dlouhé období jejich života. Pocity deprese, izolace, viny nebo strachu ze selhání jsou velmi intenzivně přítomné a zdánlivě před nimi není kam utéct. U jiných jsou emoce různorodější. Žárlivost, smutek, vztek atd. mohou nějakou dobu přetrvávat, ale střídají se s obdobími uvolněnosti a spokojenosti. Ještě další si dokonce nemusí vůbec být jistí tím, co vlastně cítí. Jak se mi nedávno svěřil jeden můj žák: „Po dlouhý čas to vypadalo, že prostě jen žiju ze dne na den jakoby pohlcen nějakou mlhou nebo oblakem. Fungoval jsem — chodil jsem do práce, kupoval si jídlo, platil účty atd. — ale ve skutečnosti mi všechno, co jsem dělal, bylo naprosto lhostejné. Neprožíval jsem žádné

|| 19311. Osobní záležitost

intenzivní emoce — ani radost, ani zoufalství. Spíše jako bych uvnitř byl prázdný. Dělal jsem věci jen proto, že se to ode mne očekávalo.“ Jiný typ mlhy nás může pohltit, když se ocitneme v neočekáva-né, intenzivně nepříjemné situaci. Kdysi dávno jsem se například seznámil s Tchajwankou, která mi vyprávěla, jak příšerný šok prožila před několika lety, když manžel údajně odjel na služební cestu do Číny. Po několika dnech se rozhodla, že si udělá radost a navštíví letovisko na jihu ostrova. Když tam vstoupila do re-staurace, uviděla svého manžela s nějakou cizí ženou. „Byla jsem šokovaná,“ prohlásila. „Prvních pár minut jsem vůbec nevěděla, co si mám myslet a co mám cítit. A pak jsem najednou měla pocitů příliš mnoho. Zuřila jsem, cítila jsem se zraněná, žárlila jsem. Cítila jsem se zrazená a naivní. Chtělo se mi tam běžet a začít to řešit a zároveň jsem se chtěla na místě propadnout do země. Trvalo mi celé měsíce, než jsem si všechny tyhle pocity utřídila a myslím, že s tím stále ještě nejsem hotová. Občas se mi stane, že mě z ničeho nic všechny ty emoce zaplaví najednou jako přílivová vlna, a někdy zase znovu prožívám ten první oka-mžik, kdy jsem tam zcela ochromeně stála.“ Jak jsem tak poslouchal lidi, kteří mi popisovali své konkrét-ní životní situace nebo mě žádali o metody, jež by jim pomohly vypořádat se se specifickými emocemi, pochopil jsem, že nejuži-tečnější bude, když jim nabídnu hned trojici praxí, rozvíjejících pozornost, vhled a empatii, a to na způsob metod, které lze krok za krokem aplikovat na jakýkoli mentální nebo emocionální stav. Jednotlivé kroky jsou jednoduché a jsou shodné pro všechny tři zmíněné praxe. Tento postup krok za krokem má několik výhod. Zaprvé před-stavuje praktickou metodu přinášející zmírnění bezprostřední mentální a emocionální bolesti. Zadruhé upoutává pozornost k vlivu hluboko zakořeněných přesvědčení — překážek buddhov-ské přirozenosti — které upevňují určité mentální a emocionální vzorce. Třetí, nejvýznačnější výhodou postupu krok za krokem je, že umožňuje rozpoznat překážky buddhovské přirozenosti jako výtvory mysli. Když začneme chápat, do jaké míry má mysl


moc ovlivňovat zkušenost, můžeme začít s touto mocí pracovat a objevit v sobě svobodu, jakou jsme si předtím vůbec nedovedli představit. Jednoduše řečeno, když se budeme nějakou dobu vě-novat pozorování toho, jak věci vidíme, způsob, jak věci vidíme, se začne měnit. Na několika dalších stránkách si jednotlivé kroky podrobně probereme. Prozatím si je můžeme shrnout následovně: Hlavní cvičení, Zkuste něco jiného, Ustupte zpátky a Dejte si pauzu. Začněme výkladem toho, jak tyto kroky aplikovat v kontex-tu metody šamatha, která je z těchto tří praktik nejzákladnější a zároveň tou nejdůležitější pro každého, kdo se vydává na cestu meditace.

ZAMĚŘENÍ POZORNOSTI

„Sebeuvědomování… je neutrální postoj, který si dokáže za-chovat sebereflexi i uprostřed bouřlivých emocí.“

Daniel Goleman, Emoční inteligence

Obvykle je naše mysl jako prapor ve větru, třepotá se sem a zase tam podle toho, odkud fouká vítr. Dokonce, i když se nechceme cítit naštvaní, žárliví, osamělí nebo v depresi, podléháme těmto pocitům i myšlenkám a tělesným vjemům, jež je provázejí. Nej-sme svobodní; nedokážeme vidět jiné alternativy, jiné možnosti. Cílem praxe pozornosti, zvané šamatha, je uvědomit si své uvědomování. Uvědomování je základem nebo „podporou“ mysli. Je stabilní a nepodléhá změně. Je jako ten stožár, ke kterému je prapor běžného vědomí připevněn. Jakmile rozpoznáme uvědo-mování uvědomování a zakotvíme se v něm, „vítr“ emocí může vanout dál. Místo abychom se jím ale nechali unášet, obrátíme pozornost do nitra, pozorujeme probíhající posuny a změny se záměrem obeznámit se s tím aspektem vědomí, který rozpozná-vá: Aha, tohle je to, co cítím, tohle je to, co si myslím. Když tak činíme, otevírá se uvnitř kousek prostoru. S další praxí se tento prostor — jedná se o přirozenou jasnost mysli — začíná rozšiřo-


vat a ustalovat. Můžeme začít pozorovat své myšlenky a emoce, aniž bychom jimi byli ovlivňováni tak silně a hluboce jako dříve. Můžeme dál cítit své pocity a myslet si své myšlenky, ale naše identita se pomalu mění; místo abychom se ztotožňovali s osa-mělou bytostí, stydlivou, vystrašenou či ochromenou nízkým sebevědomím, staneme se osobou, která je schopna hledět na osamělost, stud a nízké sebevědomí jako na pohyby mysli. Není neobvyklé, že se lidé, zvláště zpočátku, obávají: Můžu si vůbec uvědomovat své uvědomování a zároveň si uvědomovat vlastní myšlenky a emoce? Po pravdě řečeno, není v tom žádný problém. Jakmile jste jednou obdrželi instrukce, víte, že cílem praxe je prostě rozvíjet uvědomování. Jakmile jednou rozpoznáte svůj cíl, uvědomování uvědomování začne růst a stabilizovat se zcela přirozeně. Tato praxe se trochu podobá chození do posilovny — máte cíl, ať už je to hubnutí, tvorba svalů, zlepšení vašeho zdravotní-ho stavu nebo něco jiného. Abyste tohoto cíle dosáhli, zvedáte činky, běháte na běžícím pásu, navštěvujete kursy fitness atd. Postupně vidíte plody těchto aktivit, a to vás inspiruje, abyste pokračovali. V případě cvičení pozornosti je důležité vědět, že cílem je vybudovat a rozvinout stabilitu uvědomování, která vám umožní sledovat myšlenky, emoce, a dokonce i fyzickou bolest, aniž byste zakolísali. Mějte to na paměti, když teď spolu budeme probírat jednotlivé kroky.

První krok: hlavní cvičení Hlavní cvičení praxe zaměřené na pozornost lze rozdělit na tři části. První spočívá v obyčejném, běžném pozorování myšlenky nebo emoce, což buddhistická terminologie označuje jako pro-sté uvědomování — to znamená, že zaměřujeme pozornost na myšlenky či pocity bez jasného důvodu nebo záměru. Prostě si jen uvědomte a rozpoznejte, na co myslíte nebo co cítíte. Jsem naštvaný. Jsem smutný. Jsem osamělý. Prosté uvědomování praktikujeme každý den. Díváme se na-příklad na hrnek a prostě zaznamenáváme: Tohle je hrnek. V této


fázi jen minimálně zapojujeme úsudek. Nemyslíme si: Tohle je dobrý hrnek, špatný hrnek, hezký hrnek, malý hrnek nebo velký hrnek. Je to prostě jen hrnek. Aplikace prostého uvědomování na myšlenky a emoce spočívá ve stejném jednoduchém zaznamená-vání: Aha, jsem naštvaný. Aha, žárlím. Aha, jsem frustrovaný. Aha, mohl jsem to udělat lépe. Aha, něco jsem řekl (nebo udělal). Občas, jak už jsem řekl, nejsou myšlenky a emoce příliš jasné. V takových případech se můžeme zaměřit na podněty, které při-cházejí z fyzického těla. Pokud nevydržíme v klidu sedět nebo za-žíváme tělesné napětí, můžeme se prostě zaměřit na tyto vjemy. Tělesné vjemy mohou odrážet řadu emocionálních a mentálních stavů — vztek, frustraci, žárlivost, lítost, či celou směs rušivých myšlenek a pocitů. Důležité je zkrátka jen sledovat, co se děje, a zaznamenávat cokoli, co zakoušíte, prostě jen takové, jaké to je spíše, než abyste se tomu bránili nebo podléhali. Druhou část představuje meditační uvědomování — znamená to přistupovat k myšlenkám a emocím jako objektům, jimiž své uvědomování můžeme stabilizovat. Jeden můj student napří-klad kdysi přiznal, že trpí komplexem, který nazval „zavděčit se všem“. V zaměstnání si neustále bral víc a víc práce, dělal přesča-sy, aby mohl dokončit rozpracované projekty, což ho následně obíralo o čas, který chtěl trávit s manželkou a rodinou. Tento konflikt postupně narůstal. Budil se několikrát za noc, potil se, srdce mu tlouklo zběsilou rychlostí. Bylo mu jasné, že nemůže uspokojit zároveň své nadřízené a kolegy v práci i rodinu. A čím víc se snažil všem zavděčit, tím si připadal méně úspěšný. Začal sám sebe soudit jako neschopného, vytvářet soudy o druhých jako o příliš náročných a tyto soudy o sobě a druhých ve svém nitru jako by tesal do kamene. Podlehl první, druhé a třetí pře-kážce buddhovské přirozenosti a pátá dokonala dílo zkázy. Začal se definovat jako zkrachovalec, který není schopen zavděčit se všem a neustále. Tento člověk naštěstí již měl jistou zkušenost s pozorováním objektů, zvuků a tělesných podnětů, a tak jsem mu poradil, aby stejnou metodu meditačního uvědomování uplatnil v okamži-cích, kdy se v noci budí. „Pozoruj své myšlenky, pocity a tělesné


vjemy,“ řekl jsem mu. „Je možné, že zpočátku ti tenhle komplex ‚zavděčit se všem‘ bude připadat jako obrovská, nepřekonatelná překážka. Když ale začneš ten komplex pozorovat, najednou už nebude tak obrovský a nepřekonatelný. Přijdeš na to, že se skládá z mnoha jednotlivých částí. Tvoří ho myšlenky typu: ‚Kdybych byl udělal A, nebo B či C. Proč jsem neudělal X, Y nebo Z?‘ Dále tento komplex obsahuje emoce jako strach, vztek, odpor a těles-né podněty včetně nevolnosti v žaludku, zrychleného srdečního tepu a pocení. Mohou se tam objevit také obrazy: lidé, kteří jsou tebou zklamaní nebo na tebe křičí. Pokud to všechno bu-deš sledovat metodou meditačního uvědomování, zjistíš, že je ten komplex něco jako bublina — se spoustou malých bublinek uvnitř.“ Ať pociťujete cokoli — paniku, úzkost, osamělost nebo po-třebu zavděčit se — je základní přístup pozorovat kteroukoli z těch jednotlivých bublin stejným druhem pozornosti, jakou věnujete pozorování hmotného objektu nebo naslouchání ně-jakému zvuku, jak jsme si to popisovali ve druhé části knihy. Budete-li takto postupovat, pravděpodobně záhy zjistíte, jak rychle se myšlenky, emoce, a dokonce i tělesné vjemy posouvají a mění. Je možné, že po nějakou dobu bude nejúpornější strach, nebo tlukot srdce, případně obrazy reakcí druhých lidí. Po ně-jaké době — řekněme tak po pěti minutách — vaši pozornost přitáhne nějaká jiná z těchto reakcí, jiná bublina v bublině. Za-měřte se na ni s meditačním uvědomováním. Pokud to uděláte, postupně se vaše pozornost změní; místo abyste se identifikovali jako ten, koho spolkla emoční bublina, začnete být tím, kdo ji pozoruje. Třetí část hlavního cvičení vyžaduje trochu analýzy: je třeba se intuitivně „vyladit“, aby člověk určil účinek této praxe. Mí učitelé mi vysvětlovali, že existují tři možné výsledky zaměření meditačního uvědomování na emocionální záležitosti. Prvním je to, že daný problém úplně zmizí. Někteří mí žáci mi oznámili: „Poradil jste mi toto cvičení, ale v mém případě to vůbec nefunguje.“ „Jak to myslíte?“ chtěl jsem vědět.


„Ty myšlenky, ty emoce, mizí příliš rychle,“ odpovídali. „Za-čnou být zastřené nebo nejasné. Nezůstanou stát na místě dost dlouho na to, aby je člověk mohl pozorovat.“ „To je přeci skvělé!“ reagoval jsem. „Tohle je cíl praxe zaměřené na pozornost.“ Mnozí z nich na mě hledí překvapeně. Ale jen dokud jim nevysvětlím, co se vlastně stalo. Když pozorovali své myšlenky, emoce a tělesné podněty a viděli je mizet, vstoupili do stavu ša-matha, stavu bez objektu; bodu, kdy si prostě jen uvědomujeme uvědomování. Tento stav bez objektu nemusí trvat dlouho. Může se objevit nějaká další myšlenka, emoce nebo tělesný podnět. Doporučoval jsem jim, aby tento stav bez objektu vnímali ná-sledovně: „Páni, mám další příležitost rozvinout uvědomování si toho, že si uvědomuji.“ Povzbuzuji je v tom, aby se identifikovali jako „pozorovatelé“. Druhou možností je, že myšlenky, pocity a tělesné podněty naberou na intenzitě. To je také dobré znamení — znamená to, že hluboce zakořeněné postoje se začínají „uvolňovat“. Kdybychom chtěli použít analogii, je to, jako když talíř nebo misku, plné sušeného jídla, zalijete trochou vody. Vlhkost se šíří obsahem misky a zprvu to vypadá ještě hůř než předtím. Ve skutečnosti to, co se s obsahem misky děje, není horší. Sušené jídlo jen nasává vlhkost a rozpouští se. Jestliže v rámci meditační praxe myšlenky a pocity zintenzivní, může se objevit neochota jim dovolit, aby se projevily. Na tom, že si dovolíte vyjádřit emoce, ale není nic špatného. Možná budete mít potřebu praštit pěstí do svého meditačního polštáře, nebo říct nahlas něco jako: „Jak jsem mohl něco takového udělat?“ nebo „Proč to ten člověk řekl?“ Jedna moje žačka, která byla na někoho opravdu naštvaná, si nakonec uvědomila, že hněv, který cítila, byl ve skutečnosti motivován zraněním, protože dotyčná osoba určitým způsobem jednala, a tato žačka se rozplakala. Vyjádření myšlenek a emocí může přinést velkou úlevu. Důle-žité ale je při vyjadřování myšlenek a pocitů nepolevit v bdělém uvědomování.


Třetí možností je, že si emoce prostě zachovají svou dosavadní intenzitu. Ani se neoslabí, ani nezesílí. To je také skvělé! Proč? Protože můžeme emoce — a s nimi také myšlenky, obrazy a tě-lesné vjemy, které je doprovázejí — použít jako mocnou podporu praxe bdělé pozornosti. Velmi často dovolujeme emocím, aby nás využívaly. Při praxi bdělé pozornosti naopak my využíváme své emoce jako ohniska pro rozvoj uvědomování, jako příležitosti dívat se na „diváka“. Tak jako potřebujeme zvuk, abychom mohli pozorovat zvuk, a tvar, abychom mohli pozorovat tvar, potřebu-jeme také emoce, abychom je mohli sledovat. Ve skutečnosti mohou být intenzivní emoce naším nejlepším přítelem při práci na stabilizaci mysli. Nabízejí totiž tomu neposednému ptáčeti větev, na níž může spočinout.

Druhý krok: zkuste něco jiného Zpočátku možná nebude lehké pracovat s emocemi a předsud-ky, které se dlouhou dobu utvářely. Emoce jsou schopny ovlivnit vnímání, chování, a dokonce tělesné vjemy. Mohou vypadat tak stabilní, tak silné, že vůbec nejsme schopni postavit se jim tváří v tvář. Jak mi nedávno řekl jeden z mých žáků: „Práce se silnými emocemi — těmi dlouhodobými, jako je třeba nízké sebevědomí, jež člověku v jistém smyslu definuje život — je jako vyrazit na Mount Everest, aniž by se člověk seznámil alespoň se základy horolezectví.“ A tak, maje stále na paměti, že cílem praxe šamatha je roz-voj stability uvědomování, předávám svým žákům radu, kterou jsem dostal od svých učitelů. Nepokoušejte se ovládnout ty silné a dlouhodobě vznikající emoce hned. Zaměřte se na něco méně intenzivního, na něco, co bude jednodušší zvládnout. Jedna žena, která trpěla příšernými pocity osamělosti, mě kdysi požádala, abych ji naučil meditační techniku, která by jí pomohla s jejím problémem pracovat. Když jsem se jí zeptal, jaké jsou její do-savadní zkušenosti s meditací, odpověděla, že dlouhé roky stu-dovala u mnoha učitelů. Řekl jsem si tedy: „Fajn, můžu jí tedy ukázat, jak používat emoci jako podporu meditace.“


Naučil jsem ji techniku zaměřování pozornosti, popsanou v druhé části této knihy, a žena odešla s úsměvem na tváři. O pár týdnů později se vrátila. „Opravdu jsem se snažila,“ vyprávěla mi, „ale absolutně není v mých silách ten pocit osamělosti pozorovat. Když se o to pokusím, pokaždé mu podlehnu.“ Poradil jsem jí tedy, ať se vrátí k základnímu cvičení zamě-řování pozornosti na tvar a zvuk. „Ale já nevím, jak meditovat na tvar a zvuk,“ řekla — byla to odpověď, kterou jsem nečekal. I když podle toho, co říkala, studovala léta u různých učitelů, buď příliš instrukcí o tom, jak meditovat, neobdržela, anebo při výkladu základních principů prostě nevnímala. Vyložil jsem jí tedy základní instrukce k zaměřování meditační pozornosti na tvar a zvuk. Chvíli jsme tyto metody procvičovali a já jsem jí poradil, aby se zaměřila na méně silné emoce nespo-kojenosti, jako třeba, když musí v obchodě čekat ve frontě, nebo na frustraci z hromady špinavého nádobí v kuchyňském dřezu. „Nějakou dobu zkoušejte tohle,“ poradil jsem jí. „A časem třeba v sobě naleznete sílu začít pozorovat silnější emoci, tu osamělost, která vás trápí.“ Po pár týdnech mi napsala: „Cvičila jsem nějakou dobu tak, jak jste mi poradil, a teď jsem schopna svou osamělost pozorovat a spřátelit se s ní.“ Jak postupovat, když chceme pracovat se slabšími či odlišnými emocemi jako s předstupněm těch větších a silnějších? Jednou metodou je ve svém nitru uměle vyvolat nějakou jed-nodušší, slabší emoci. Pokud například hodláte pracovat na po-citu osamělosti, zkuste napřed zaměřit svou pozornost třeba na zlost. Představte si situaci, kdy se hádáte s kolegou v práci, jenž někam založil spisy, které nutně potřebujete. Nebo že vás někdo předběhl ve frontě v obchodě. Jakmile začnete ten vztek oprav-du pociťovat, zaměřte na něj své uvědomování. Soustřeďte se na ten pocit zlosti, na slova, která se vám objevují v mysli, nebo na obraz člověka, který vás předbíhá. Budete-li při praxi takto postupovat, pomůže vám to nabýt jistých zkušeností pro práci s emocemi.


Jakmile dosáhnete zběhlosti v práci s uměle vytvořenými emo-cemi, můžete se začít probírat svými minulými zážitky a zá-měrně si připomínat situace, ve kterých jste pociťovali vztek, žárlivost, zahanbení nebo frustraci. Mějte na paměti, že smyslem toho „zkuste něco jiného“ je rozvoj stability uvědomování — ob-jevit toho, kdo se dívá, spíše než nechat se přemoci tím, na co se díváme. Práce s uměle vyvolanými nebo méně intenzivními emocemi nám dodá dostatek síly pro zacházení se silnějšími nebo dlou-hodobými emocemi, jako jsou osamělost, nízká sebedůvěra nebo nezdravá potřeba zavděčit se všem. V jistém ohledu se tento pří-stup podobá začátku programu tělesného posilování. Když jdete do posilovny, také nezačnete rovnou s těžkými činkami. Začnete cvičit s lehkými, které zvládnete. Postupně máte čím dál větší sílu a můžete přejít i na cvičení s těžšími závažími. Zaměřování pozornosti na emocionální stavy funguje stejně. Dokáže-li někdo pracovat se silnými nebo dlouhodobě vznikajícími emocionál-ními problémy rovnou, má to své výhody. Někdy ale musíme budovat své emocionální svaly přece jen spíše postupně a mít přitom na paměti, že cílem práce s pozorností je rozvoj stability uvědomování. Jiný přístup k metodě „zkuste něco jiného“ spočívá v tom, že jako objekt pro soustředění pozornosti užíváte tělesné průvodní jevy dané emoce. Jedna žena, která navštívila můj veřejný výklad nauky, se mi například přiznala, že po léta trpí těžkou depresí. Brala léky předepsané lékařem, ale nedařilo se jí zbavit se pocitu, jako by měla tělo naplněné žhavým olovem. „A kde to žhavé olovo cítíte?“ zeptal jsem se jí. „Všude,“ odpověděla. „Nedokážu se tomu bránit.“ „Dobrá,“ řekl jsem jí. „Zkuste odhlédnout od té celkové bo-lesti a zaměřte se na nějakou malou část svého těla. Třeba na svou nohu. Nebo možná jen palec. Vyberte si na něm nějaké malé místo a soustřeďte tam svou pozornost. Sledujte jen jedno místo svého těla v jednu chvíli, místo abyste se snažila pracovat s celým tělem zároveň. Mějte na paměti, že cílem praxe šama-tha je rozvoj stability uvědomování. Jakmile jednou dosáhnete


stability prostřednictvím soustředění na nohu nebo jen palec, můžete toto své stabilizované uvědomování postupně rozšířit na větší oblasti svého těla.“ Soustředění pozornosti na slabší emoce — nebo jen na tvar, zvuk nebo tělesné vjemy — rozvíjí vaši schopnost pozorovat dlou-hodobé, špatně ovladatelné emocionální stavy. Jakmile začnou „svaly vaší pozornosti“ narůstat, můžete začít svou pozornost zaměřovat na náročnější emocionální problémy. Až s tím začnete, možná se vám stane, že se bezprostředně střetnete se základ-ními překážkami buddhovské přirozenosti — sebepodceňování a posuzování ostatních jako „nepřátel“. Možná najdete přesvěd-čení, na kterém jste se „zasekli“, anebo objevíte „slepou skvrnu“, která vám brání uvědomovat si svůj potenciál. A takřka určitě vás čeká konfrontace s „mýtem o já“ — sklonem identifikovat se s vaší osamělostí, nízkým sebevědomím, perfekcionismem či izolovaností. Je důležité mít na paměti, že takové konfrontace nejsou bitva-mi, ale příležitostmi objevit sílu mysli. Stejná mysl, která dokáže vytvořit ony příkré soudy o vás i ostatních, je zároveň schopná je odstranit prostřednictvím síly uvědomování a pozornosti.

Třetí krok: ustupte zpátky Někdy je emoce tak neodbytná nebo tak silná, že prostě není v našich silách ji pozorovat. Něco ji drží na místě. Další možnos-tí, jak postupovat, zvláště jedná-li se o výjimečně silné emoce nebo mentální či emocionální návyky, vytvářené dlouhodobě, je ustoupit zpátky a podívat se na to, co leží za touto emocí — na to, co byste mohli nazvat podporou nebo „posilovačem“ této emoce. Když jsem byl malý, pokoušel jsem se přímo sledovat tu paniku, která mě tenkrát sužovala, ale prostě to nešlo. Nemohl jsem klidně sedět, srdce mi začalo tlouct jako o závod a začal jsem se potit, protože mi stoupla tělesná teplota. Nakonec jsem požádal svého učitele Saljay Rinpočheho o pomoc. „Ty nechceš pociťovat paniku?“ zeptal se. „Samozřejmě, že ne!“ odpověděl jsem. „Chci se jí okamžitě zbavit!“


Chvíli o mé odpovědi uvažoval a pak přikývnul. „Aha, už to chápu. To, co tě trápí, je strach z paniky. Někdy je strach z pa-niky silnější než panika sama.“ Nenapadlo mě ustoupit o krok zpátky a podívat se, co mou paniku živí a posiluje. Byl jsem tak zaměstnaný symptomy, že mi vůbec nedošlo, jak veliký strach jsem měl z té pohlcující emoce. Poslechl jsem ale radu Saljay Rinpočheho, a začal jsem pozorovat ten spodní strach z paniky. A brzy jsem začal návaly paniky lépe zvládat. Za ta léta, po která se snažím radit jiným lidem, jsem ten-to postup často doporučil a dělám to dodnes. Pokud je nějaká emoce nebo rušivý stav mysli příliš bolestivý na to, abyste jej dokázali pozorovat přímo, hledejte v jeho pozadí ten podmiňující prvek, který je drží na místě. Možná budete překvapeni tím, co objevíte. Možná najdete strach z emoce, stejně jako já. Může to být ale také nějaký jiný typ nejistoty, třeba nedostatek sebedůvě-ry, abyste se vůbec pokusili začít s emocemi pracovat. Můžete tam najít drobné události, spouštěče, signalizující nebo posi-lující intenzivnější emocionální reakci. Únava může například signalizovat blížící se záchvat deprese. Hádka s kolegou v práci, s životním partnerem nebo příbuzným může často nastartovat pocity marnosti a izolace a posílit stav nízké sebedůvěry. Když se zaobíráme hlubšími pocity, které se skrývají za těmi důvěrně známými, začínáme bezprostředněji pracovat s překáž-kami buddhovské přirozenosti — především se třetí, hluboce zakořeněnými představami, že se nedokážeme změnit, čtvrtou, která popírá možnost našeho potenciálu, a pátou, jejímž pro-střednictvím identifikujeme své emoční nesnáze.

Čtvrtý krok: dejte si pauzu Důležitou součástí jakékoli praxe je naučit se poznat ten mo-ment, kdy je třeba se cvičením úplně přestat. To, že se zastaví-te, vám poskytne víc prostoru, umožní vám to přijmout kladné i záporné stránky celého procesu i případné zneklidňující prvky, které může praxe do vaší zkušenosti vnést. Pokud nevyužijete


možnosti praxi přerušit, může se stát, že vás toto zneklidnění zcela pohltí — a k němu se ještě navíc dostaví pocit viny, že „to neděláte správně“ nebo že jste cvičení pořádně nepochopili. Jak je možné, že i když jsou instrukce naprosto jasné, budete si možná lámat hlavu, to nefunguje? Ta chyba musí být ve mně. Obecně vzato, můžete — když se pustíte do praxe zaměřování pozornosti — dospět do dvou krajních bodů, kde víte, že je tře-ba přestat. Jedním extrémem je okamžik, kdy vaše praxe začne ochabovat. Třeba ztratíte soustředění nebo vás cvičení otráví. Nebo vám ta metoda přestane být srozumitelná. A možná, že praxe nebude fungovat ani v tom případě, kdy ustoupíte o krok zpátky a zaměříte se na spouštěče neboli posilovače úzkosti, osamělosti atd., nebo když zkusíte něco jiného. Nebo si řeknete: Už mě unavuje vůbec praktikovat. Myslím, že pokračovat nemá žádný smysl. Nedávno jsem se seznámil s jednou mladou ženou, která měla právě takovou zkušenost. Zkoušela meditovat o své neustále se vracející úzkosti. Po nějakou dobu se její praxe zdála být úspěšná a žena z toho měla radost. A pak to najednou přestalo fungovat, její pocity úzkosti zesílily a schopnost se soustředit ochabla. Jednoho dne přišla do meditační skupiny, kterou jsem vedl. Na začátku sezení se zdála být v pohodě. Na konci ale plakala a ne-klidně se vrtěla na svém meditačním polštáři. Po sezení se ke mně objednala na soukromý rozhovor. „Podle vašich instrukcí se mi cvičí dobře,“ začala, „ale v po-sledních pár dnech se cítím zmatená, nesoustředěná, unavená, znuděná a na konci skupinové meditace mám pocit, že se zhrou-tím. S touhle praxí končím. Vypadá to, že na ni prostě nemám. Přemýšlím o tom, že začnu chodit na nějakou skupinovou terapii. Tam se alespoň člověk může do sytosti vyplakat.“ Když domluvila, vysvětlil jsem jí, že někdy je nezbytné na ně-jakou dobu přestat praktikovat — a dělat prostě něco jiného. Jít na procházku. Číst knížku. Dívat se na televizi nebo poslouchat hudbu. Šla si pak ten den večer lehnout, vyspala se a ráno se cítila o něco lépe. Chtěla zkusit pustit se zase do cvičení — když teď věděla, že může přestat, kdykoli bude potřebovat. Nemusela dál


pokračovat, jako kdyby běžela závod nebo jako kdyby šlo o něja-kou soutěž. Možnost ukončit meditaci, když soustředění začíná být pří-liš intenzivní nebo když mysl začne být otupělá nebo zmatená, je důležitou a často opomíjenou součástí praxe. V Tibetu bývá v této souvislosti zmiňována analogie „suchého kanálu“ nebo „prázdné nádrže“. Tibetští rolníci zakládají své pole v blízkosti přírodních vodních nádrží, třeba tůně nebo jezera. Od něj pak prokopávají zavodňovací kanály mezi políčky. Občas, i když jsou kanály vybudovány dobře, není prostě dost vody, a tak jimi nic neteče, protože i vodní nádrž je prázdná. Stejně tak se může stát, že i když praktikujete podle jasných instrukcí, s patřičným úsilím a správným záměrem, najednou začnete pociťovat únavu, podrážděnost, otupělost, nebo dokonce beznaděj, protože vaše mentální, emocionální a tělesná „nádrž“ je prostě prázdná. Pravděpodobně je důvodem, že jste se snažili až příliš, byli jste nedočkaví a nevybudovali jste si dostatečnou zásobu vnitřní síly. Můj otec i ostatní učitelé mi neustále dokola zdůrazňovali, jak důležité je praktikovat v krátkých dávkách. Na to, abychom mohli pracovat se silnými nebo dlouhodobými emo-cionálními stavy, potřebujeme naplnit svou nádrž. Ani Buddha se nestal Buddhou přes noc! Druhým extrémem, při kterém je vhodné dát si pauzu, je situace, kdy máte pocit, že vaše meditační zkušenost je prostě fantastická. Dostáváte se do bodu, kdy se cítíte neuvěřitelně příjemně a pohodlně ve svém těle, nebo můžete prožívat inten-zivní pocity radosti nebo štěstí. Vaše zkušenost může mít také podobu bezmezné jasnosti — mentální zkušenosti podobné zá-řícímu slunci na modré obloze bez jediného mráčku. Všechno se zdá být velmi svěží a přesné. Nebo možná vaše myšlenky, pocity a tělesné podněty ustanou a vaše mysl spočine ve stavu naprostého klidu. V takovém okamžiku přestaňte. Někteří lidé protestují: „To není fér! Právě mám úplně nád-hernou zkušenost. Proč bych měl přestávat?“ Rozumím jejich frustraci, protože i já jsem se radoval z tako-výchto blažených okamžiků. A lpěl jsem na nich se vší chtivostí


a touhou. Učitelé mi ale vysvětlili, že když budu pokračovat dál, nemůže to skončit jinak než zklamáním. Přirozeností každé zkušenosti je totiž pomíjivost, a tak dříve nebo později by i ta blaženost, jasnost, klid a mír atd. zmizela, a potom bych se cítil příšerně. Skončil bych s pocitem, že jsem někde udělal chybu nebo že ta praxe vůbec nefunguje. Skutečným cílem praxe však je vybudování stability uvědomování, která nám umožňuje hledět vyrovnaně a klidně na jakoukoli zkušenost, takže existuje i ne-bezpečí, že začneme ulpívat na zkušenostech blaženosti, jasnosti či klidu coby výsledcích praxe pozornosti. Dále mi učitelé vysvětlovali, že když přestanu praktikovat v takto kulminujícím bodě meditace, rozvine to mou dychtivost dál cvičit, povzbudí mě to ve snaze stabilizovat své uvědomování a „naplní to mé nádrže“. Zdá se to možná zvláštní, ale umět přestat je u meditační praxe stejně důležité jako začít.

ROZDĚLIT TO NA ČÁSTI

„Prapůvodní čistota základu zcela přesahuje slova, koncepty a formulace.“

Jamgon Kongtrul: Miliarda světů (Myriad of Worlds), přel. a edit. Mezinárodní výbor Kunkhyab Choling

Jedna žena, která navštívila sérii výkladů nauky při jedné z mých nedávných návštěv USA, se mi v soukromém rozhovoru přiznala, že sice ve svém životě dosáhla mnoha věcí, ale pociťuje hlubokou touhu po trvalém vztahu. Tato touha je prý tak silná, že na ni není schopná při meditaci zaměřit svou pozornost. Zeptal jsem se jí, na co myslí, když se jí tato touha po vztahu zmocní. Chvíli tiše seděla a pak řekla: „Asi na to, že nejsem hodna lásky.“ A po další pauze ještě dodala: „A možná také na to, že si lidé kolem mě myslí, že jsem v životě selhala, protože se mi nikdy nepodařilo navázat dlouhodobý vztah.“


Když jsem v otázkách pokračoval, podařilo se mi odhalit ce-lou škálu různých myšlenek a pocitů — včetně vzpomínek na dětství (její matka jí pořád opakovala, jak je ošklivá) a dospívání (nikdo ji nezval na taneční zábavy a večírky). Za její touhou po vztahu se skrýval celý příběh. A když jsme tento příběh rozdělili na jednotlivé části, tíha této touhy počala slábnout. Nezmizela samozřejmě hned, ale postupně začalo být čím dál snazší ji sná-šet. Už to nebyla ta obrovská, pevná, zabahněná skála, kterou původně všude nosila s sebou. Ve skutečnosti to bylo jen pár kamenů, které byly navršené tak, že jako obří skála vypadaly. Žena začala na svůj smutek bez přehnaného úsilí spontán-ně aplikovat metodu a moudrost. To je zásadní bod. Zkoumala jednotlivé aspekty své situace jeden po druhém, meditovala, a přímo se vyrovnávala s myšlenkami a pocity, které ji trápily po většinu jejího života. A pokaždé, když je akceptovala a vyrovnala se s nimi, přestaly ji tyto pocity a myšlenky tížit a ona je rozklá-dala dál na menší a menší dílky. V průběhu našeho rozhovoru zakusila, přinejmenším na chvíli, změnu perspektivy. Už nebyla někdo lapený v zrcadle své osamělosti a touhy. Sama byla tím zrcadlem. Ke konci našeho rozhovoru si hluboce povzdychla. „Právě mě napadlo,“ řekla, „že se moje matka možná cítila stejně. Možná si přišla ošklivá a nehodná lásky. Nevzpomínám si, že bych ji kdy viděla šťastnou nebo že by se někdy usmála. Ne-pamatuji se, že by se rodiče někdy spolu smáli, objímali se nebo líbali. A ty ostatní děti, se kterými jsem vyrůstala, ty oblíbené, ty, které pořád někdo zval na taneční zábavy nebo večírky…“ Na chvilku utichla. „Byl jejich tehdejší život opravdu tak úžasný?“ zeptala se. Za-myšleně si kousala ret. „Jsou teď šťastní? Cítí se osamělí?“ Bylo úžasné celý ten vnitřní proces sledovat. To, že se dokázala přiznat ke svému tajnému trápení, umožnilo jejímu uvědomování rozšířit se tak, že byla náhle schopna pohlížet na celou záležitost s mnohem menším posuzováním, než když vše skrývala ve svém nitru. Uvědomování jí zase umožnilo rozložit tu bolest na menší dílky, takže už nepůsobila tak mocně. A to, že se té ženě podařilo


tuto fixaci narušit, jí poskytlo možnost rozvinout svůj vnitřní potenciál pro soucítění, kapacitu a sebedůvěru. A alespoň v těch několika okamžicích se její mytologie „já“ — soustředění jedině na sebe a svou perspektivu — rozplynula. Najednou se necítila osamělá a nehodná lásky. A začala prožívat spojení s ostatními bytostmi, které přesahovalo touhu, žárlivost a strach. Spřátelila se se svou bolestí a díky tomu se jí dostalo vhledu a empatie. Zahlédla svůj potenciál, přijala tu změnu perspektivy a alespoň na okamžik se cítila svobodná. Na úsměv na její tváři, když došlo k tomuto spontánnímu průlomu, bylo radost se dívat. A v tom spočívá smysl praxe vhledu: v rozpoznání, že všechny jevy jsou vzájemně propojené, pomíjivé, a skládají se z mnoha různých částí. Jak jsme si ukázali v první části této knihy, když začneme něco zkoumat, najednou se to nezdá tak pevné, jednot-né a neměnné. Čím hlouběji zkoumáme své myšlenky, pocity a emoce, tím větší je možnost, že rozpoznáme jejich prázdnou přirozenost. Dokonce i intenzivní a dlouhodobé emocionální sta-vy jsou jako bubliny. Vypadají, jako by měly tvar, ale uvnitř jsou prázdné. Nakonec prasknou a uvidíte jen ničím neohraničený prostor, osvobozený od konfliktů a střetů. Je to radostné pro-buzení, které, i když jej není možno vyjádřit slovy, je dokonale jasnou zkušeností bezčasého uvědomování. Jak k takovému probuzení dospějeme? Tak, že vykonáme jisté kroky, tak jako jsme postupovali v praxi pozornosti.

První krok: hlavní cvičení Stejně jako hlavní cvičení pro práci s pozorností lze i meditaci vhledu rozdělit na tři části. První zahrnuje pozorování myšlenky nebo emoce prostým uvědomováním — jedná se o jednoduchou identifikaci myšlenky či pocitu bez specifického účelu či záměru. Druhá část představuje poněkud jiný přístup. Spočívá přede-vším v rozpoznávání přirozenosti emoce, což je neoddělitelnost uvědomování od prázdnoty. Jak to uděláme? Začněte rozjímáním o pomíjivém aspektu emoce. Když emoci identifikujeme, ať je to nenávist k sobě samému, pocit osamělos-ti, pocit nejistoty při společenských situacích, nebo posuzování

|| 22912. Radostná moudrost

12. Radostná moudrost

„Úspěch se dostaví, pokud vytrváte; a překonávání překá-žek se pro vás stane radostí.“

Helen Kellerová

V poznání vlastních slabostí a nedokonalostí tkví klíč k uvědome-ní si naší vlastní síly. Tím, že se postavíme rušivým emocím a pro-blémům, které přináší život, objevíme zkušenost klidu a duševní pohody, které se šíří dovnitř i vně. Kdybych se nepostavil panice a úzkosti, které mě trápily po většinu mého dětství a mládí, ne-byl bych tam, kde jsem dnes. Nikdy bych v sobě nenašel odvahu a sílu nastoupit do letadla, cestovat po celém světě a sedět před sálem plným cizích lidí, kterým předávám moudrost, jíž jsem nenabyl jen díky zkušenostem vlastním, ale díky zkušenostem skutečně velkých mistrů, kteří byli mými učiteli a rádci. Všichni jsme buddhové. Jen si to neovědomujeme. Jsme v mnoha ohledech spoutáni omezeným náhledem na sebe samé i svět, který nás obklopuje. Tento náhled vytváří kulturní podmí-něnost, rodinná výchova, osobní zkušenosti a základní biologic-ká predispozice činit rozdíly a poměřovat neuronovým skladiš-těm vzpomínek přítomnou zkušenost i strach a naděje spojené s budoucností. Jakmile se jednou rozhodnete rozvíjet uvědomování své bud-dhovské přirozenosti, nevyhnutelně začnete pozorovat změny ve své každodenní zkušenosti. Věci, které vás dříve trápily, postup-ně ztratí sílu, jež jim umožňovala vyvádět vás z míry. Stanete se intuitivně moudřejšími, uvolněnějšími a otevřenějšími. Začnete v překážkách rozpoznávat příležitost k dalšímu růstu. A jak po-stupně začne mizet váš iluzorní pocit omezení a zranitelnosti, objevíte hluboko v sobě skutečnou majestátnost toho, kým a čím jste.


Nejlepší na tom je, že když začnete vidět svůj vlastní poten-ciál, začnete jej zároveň rozpoznávat v každém kolem sebe. Bud-dhovská přirozenost není speciální vlastnost vyhrazená pro pár vyvolených. Znamením, že jste opravdu rozpoznali svou vlastní buddhovskou přirozenost, je zjištění, jak obyčejná záležitost to ve skutečnosti je — jedná se o schopnost vidět, že ji každé živé stvoření sdílí, i když ne každý ji v sobě rozpoznává. Takže zjis-títe, že namísto toho, abyste uzavírali své srdce před člověkem, jenž na vás křičí nebo se k vám chová nějakým jiným zraňujícím způsobem, naopak se ještě víc otevíráte. Jste schopni rozpoznat, že to nejsou nějací „pitomci“, ale lidé, kteří stejně jako vy chtějí být šťastní a žít v klidu a míru. Jenom se možná jako pitomci chovají, protože dosud nerozpoznali svou vlastní pravou přiro-zenost a ovládají je pocity zranitelnosti a strachu. Svou praxi můžete začít jednoduchou aspirací být lepší, při-stupovat ke všemu, co děláte, s větším uvědoměním a vhledem, a ještě více otevřít své srdce vůči ostatním. Nejdůležitějším fak-torem pro posouzení, je-li vaše aktuální zkušenost podmíněna utrpením, nebo klidem a mírem, je motivace. Moudrost a soucí-tění se ve skutečnosti rozvíjejí stejnou rychlostí. Čím pozorněj-šími se stáváte a čím hlouběji věci zkoumáte, tím snazší je pro vás být soucitní. A čím více otevíráte své srdce vůči ostatním, tím moudřejší a pozornější budete ve všem, co děláte. V kterémkoli okamžiku se můžete rozhodnout, že se vydáte směrem, určovaným řetězcem myšlenek, emocí a vjemů, které posilují vaše vnímání sebe samých jako člověka zranitelného a omezeného — anebo se rozpomenout, že vaše pravá přiroze-nost je čistá, nepodmíněná a nelze ji nijak zranit. Můžete se-trvávat ve spánku nevědomosti, nebo se rozpomenout, že jste a vždycky jste byli vzhůru. Ať tak nebo tak, pořád tak vyjadřuje-te neomezenou přirozenost své skutečné bytosti. Nevědomost, zranitelnost, strach, zloba a touha jsou výrazem nekonečné-ho potenciálu vaší buddhovské přirozenosti. Na jedné ani na druhé volbě není nic bytostně špatného ani dobrého. Plodem buddhistické praxe je prosté rozpoznání, že tyto a další men-tální neduhy nejsou ničím více nebo méně než volbou, kterou


můžeme učinit, protože naše skutečná přirozenost nemá žádné hranice. Volíme nevědomost, protože můžeme. Volíme poznání, pro-tože můžeme. Samsára a nirvána jsou jen různými úhly pohledu, založenými na volbách, které činíme tím, jak zkoumáme svou zkušenost a jak ji chápeme. Na nirváně není nic magického a na samsáře není nic špatného nebo negativního. Pokud jste roz-hodnutí považovat se za bytost omezenou, bázlivou, zranitelnou nebo poznamenanou zkušenostmi z minulosti, je třeba si jenom uvědomit, že jste si to zvolili. Možnost zakoušet vlastní osobu odlišně je vždy dostupná. Buddhistická cesta v podstatě nabízí volbu mezi důvěrnou obeznámeností a praktičností. Rozhodnutí držet se zaběhnutých vzorců myšlení a chování bez jakékoli pochyby přináší určitý pocit pohodlí a stability. Vykročíte-li z této bezpečné zóny po-hodlí a jistoty, nevyhnutelně vstoupíte do hájemství neznámé zkušenosti, která se může zdát poněkud děsivá — je to jakýsi nepohodlný mezistav, podobný tomu, který jsem zažíval při svém prvním pobytu v ústraní. Nevíte, jestli se vrátit k tomu, co bylo známé, ale hrozivé, nebo jít dál k tomu, co je možná hrozivé jen proto, že je to neznámé. V jistém smyslu je nejistota obklopující vaši volbu rozpoznat váš plný potenciál podobná tomu, co mi několik mých žáků řeklo o ukončení nešťastného vztahu: s ukončením vztahu je vždycky spojena jistá zdráhavost a pocit selhání. Hlavním rozdílem mezi ukončením nešťastného vztahu a vstu-pem na cestu buddhistické praxe je, že když vstoupíte na cestu buddhistické praxe, ukončíte tím nešťastný vztah se sebou sa-mými. Když se rozhodnete rozpoznat svůj skutečný potenciál, postupně zjistíte, že sami sebe čím dál méně ponižujete, že vaše vnímání sebe sama začíná být pozitivnější a celistvější a narůstá váš pocit sebedůvěry a čiré radosti. Zároveň začnete rozpozná-vat, že všichni kolem vás mají tentýž potenciál, ať už jsou si toho vědomi, či nikoli. Místo toho, abyste k nim přistupovali jako k nepřátelům, kteří vás ohrožují, objevíte v sobě schopnost roz-poznat jejich strach a smutek a vcítit se do nich. Budete s nimi


spontánně jednat způsobem, který klade důraz spíše na řešení než na konflikty. Nakonec radostná moudrost vyústí do volby mezi nepohodlím uvědomělého vnímání rušivých stavů vlastní mysli a nepohodlím toho, že jste těmito stavy ovládáni. Nemohu vám slíbit, že bude vždy příjemné prostě jen spočívat v uvědomování myšlenek, po-citů a vjemů — a rozpoznávat je jako interaktivní výtvory naší mysli a našeho těla. Popravdě řečeno, můžu vám zaručit, že takto na sebe pohlížet bude čas od času extrémně nepříjemné. To samé lze ale říct o čemkoli novém, ať už se jedná o cho-zení do posilovny, nástup do nového zaměstnání nebo zahájení diety. Prvních pár měsíců je vždycky komplikovaných. Je obtížné zvládnout všechny dovednosti, které člověk potřebuje, aby mohl vykonávat své zaměstnání; je těžké se motivovat ke cvičení; a je těžké jíst zdravě každý den. Po nějaké době ale těžkosti ustoupí a začnete cítit radost či uspokojení. A začne se proměňovat celé vaše já. S meditací je to stejné. Prvních pár dní se možná budete cítit skvěle, ale zhruba tak po týdnu se z praktikování stane břímě. Nebudete moci najít čas, sedět pro vás bude nepohodlné, nebu-dete se moci soustředit, nebo prostě jen budete unavení. Obraz-ně řečeno narazíte na zeď, jako se to děje běžcům, když si zkusí přidat ještě kilometr navíc. Tělo řekne: „Už nemůžu,“ zatímco mysl naléhá: „Ale mělo bys.“ Ani jeden z těch hlasů není nijak zvlášť příjemný. A oba jsou vlastně dost náročné. O buddhismu se často mluví jako o „střední cestě“. Nabízí totiž třetí možnost. Jestli se totiž už opravdu nedokážete soustředit na nějaký zvuk nebo na plamen svíčky ani o vteřinu déle, prostě toho nechte. Jinak se z meditace stane povinnost. Skončíte tak, že si budete říkat: Ach, ne, už je čtvrt na sedm. Budu se muset posadit a rozvíjet své uvědomování. Takhle nikdy nikdo žádného pokroku nedosáhl. Na druhé straně, pokud máte pocit, že můžete ještě minutu dvě pokračovat, udělejte to. Budete překvapeni tím, co se naučíte. Třeba se vám podaří odhalit konkrétní myšlenku v pozadí vašeho odporu, kterou si nechcete přiznat. Nebo třeba prostě jen zjistíte, že jste schopni nechat mysl spočívat v klidu


a míru déle, než jste si mysleli. Jen tento objev sám o sobě vám může dodat větší sebedůvěru. Nejlepší na tom všem ale je, že bez ohledu na to, jak dlou-ho praktikujete nebo jakou metodu požíváte, všechny techniky buddhistické meditace ve svém důsledku vytvářejí soucítění. Kdykoli začnete pozorovat svou mysl, musíte nutně rozpoznat, jak podobní jste těm ostatním. Když pozorujete vlastní touhu po štěstí, nemůžete ji nevidět i u ostatních. A když pozorujete vlastní strach, vztek nebo averzi, nemůžete nevidět, že všichni kolem vás cítí stejný strach, vztek a averzi. A to je moudrost nikoli ve smyslu knižních vědomostí, ale v po-době probuzeného srdce a rozpoznání našeho spojení s ostatními bytostmi. Je to cesta k radosti.

242 || O autorech

O autorech

YONGEY MINGYUR

Yongey Mingyur je jedním z nejslavnějších tibetských mistrů me-ditace nové generace. Narodil se v roce 1975 v nepálském Nubri a prodělal přísný výcvik v praktických i filozofických disciplínách tibetského buddhismu u některých z největších mistrů buddhistické tradice. Od roku 1998 cestuje po světě, vykládá nauku a radí tisícům lidí. Setkává se také s různorodou škálou vědců, včetně neurovědců, fyziků a psychologů. Jeho kniha Radost ze života, která se umístila mezi bestsellery uváděné New York Times, byla přeložena do více než dvanácti jazyků (česky DharmaGaia 2008). Yongey Mingyur je také zakladatelem Tergar Institutu v indické Bódhgaji. Institut poskytuje lidem příležitost studovat klasické nauky buddhistické tradice a nabízí jim také možnost prohloubit jejich meditační praxi. Jeho upřímné, často humorné výpovědi o jeho vlastních potížích oslovily lidi všech vyznání všude ve světě. Máte-li zájem o další informace, navštivte, prosím, webovou stránku www.mingyur.org.

ERIC SWANSON

Spoluautor knihy Radostná moudrost je absolventem Yaleovy uni-versity a Julliard School. Poté, co roce 1995 formálně přijal bud-dhistické vyznání, se stal spoluautorem knihy Karmapa, The Sacred Prophecy (Karmapa, posvátné proroctví), která popisuje historii linie tibetského buddhismu zvané Karma Kagju. Swansonova druhá kniha o buddhismu, What The Lotus Said (Co vyprávěl lotos), je barvitým vyprávěním o výpravě do Tibetu, jíž se Swanson účastnil jako člen týmu dobrovolníků stavějících školy a zdravotní střediska v rolnických oblastech obývaných převážně nomády.

|| 243Obsah

Obsah

Poznámka překladatele 5Úvod 7

Část první — PRINCIPY

1. Světlo na konci tunelu 132. Problém je zároveň řešením 353. Síla perspektivy 584. Bod obratu 765. Průlom 91

Část druhá — ZKUŠENOST

6. Nástroje transformace 1117. Pozornost 1278. Vhled 1489. Empatie 159

Část třetí — POUŽITÍ

10. Život na cestě 17711. Osobní záležitost 19212. Radostná moudrost 229

Slovníček 235Vybraná bibliografie 239Poděkování 240O autorech 241

Rado

stná

mou

dros

tD

harm

aGai

a

Knížky pro přemýšlivé lidi

Tématem knížky je nadčasový a zároveň velmi aktuální pro-blém úzkosti a utrpení v našem každodenním životě. „Z perspektivy buddhismu dlouhé pětadvacet století lze ja-kékoli období lidských dějin ozna-čit jako věk úzkosti,“ píše Min-gyur Rinpočhe. Co tedy s úzkostí uděláme? Je lepší se jí poddat, nebo se pokusit před ní utéct? Obě řešení nevyhnutelně vedou k dalším komplikacím. Buddhis-mus však nabízí třetí možnost.

Radostná moudrost identifi-kuje zdroje naší nespokojenos-ti, popisuje metody meditace, které nám umožní přetransfor-movat prožitky a vjemy v hlubší vhled, a aplikuje uvedené meto-dy na běžné emocionální, tělesné a osobní problémy. Výsledkem je knížka moudrá, anekdotická, zábavná, informo-vaná a zároveň prodchnutá auto-rovým neodolatelným kouzlem. Více o učení Yongey Mingyur Rinpočheho na www.tergar.org.

RUŠIVÉ EMOCE – SEBEPOZNÁNÍ – MEDITACE – OSVOBOZENÍ


DharmaGaia

Yong

ey M

ingy

ur R

inpo

čhe

Yongey Mingyur Rinpočhe„Povídat si s Mingyur Rinpočhem je jako popíjet heřmánkové thé.“ – Arizona Republic

www.dharmagaia.cz

Yongey Mingyur Rinpočhe (nar. 1975) je tibetský buddhis-tický mistr meditace, znalec praktických i filozofických dis-ciplín starobylých tradic Kagjü a Ňingma a autor mezinárodně oceňované knihy Radost ze ži-vota (česky DharmaGaia 2008). Ta se umístila v seznamu best-sellerů New York Times a psalo se o ní jako o knize „přesvědči-vé, čtivé a informované“ (Bud-dhadharma).

Radostná moudrost

Date post:	11-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	5 times
Download:	0 times

DharmaGaia RUŠIVÉ EMOCE – SEBEPOZNÁNÍ – MEDITACE – … · Dhammapadam, přel. Karel...

Documents