NA ZATLANCE 11, 150 00 PRAHA 5

10, 7/4/2016, ŠKOLNÍ ČASOPIS WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM

CESTOU NA ANDĚLZávěrečný díl o ranních strastech přicestě do školyČTĚTE NA STRANĚ 3

FOTOGRAFIEPodmanivě krásné fotografieKateřiny PavlíkovéČTĚTE NA STRANĚ 4

„Chci, aby se vědělo o tom, cose za druhé světové války dělo,jedině tak můžeme předejíttomu, aby se historieneopakovala“, zaznělo z ústPavla Wernera, Židačesko-německého původu, kterýpřežil Holocaust a jehož příběhvychází i v tomto čísle Vlaštofky.Tato slova pronesl při příležitostibřeznové besedy se studentyZatlanky jako odpověď na to,jaké poslelství by jim vzkázal.Slyšet je od někoho, kdodokázal najít smysl života ipřesto, že byl plný bezdůvodnénespravedlnosti, vzbuzuje pocitsounáležitosti v jeho boji zajejich naplnění.Důležitost připomínání si historieve mně vyvolal výrazný vzestupneonacistické strany NašeSlovensko Mariána Kotleby,který se ještě nedávno oblékaldo uniformy ve vzoru Hlinkovygardy, milice z dobynacistického Slovenského státu.Pro podobně xenofobní názoryvšak není třeba chodit daleko zahranice, i na naší politické scéněse vyrojilo několik skupin,jejichž jedinou nabídkou jeprávě nesnášenlivost a šířenípaniky, a jejich podpora zestrany veřejnosti je skutečněalarmující. O to více se článekJana Kopřivy na straně 2 stáváv dnešní dobe aktuálním. Važené čtenářky, vážení čtenáři,přeji vám příjemné a inspirativníčtení.

autor článku:MARTINA FEUERSTEINOVÁ

Domy na voděKaždý z vás už alespoňjednou slyšel o jevunazývajícím se globálníoteplování. Je to jev, který sizpůsobili sami lidé, kvůlikterému se naše atmosféraneustále otepluje a způsobujetak tání ledovců, úhyn mnohadruhů živočichů a spoustudalších nepříjemných věcí. Avšak my, co žijeme hezky vsuchu daleko od moří a oceánůve středních částech kontinentů,se můžeme akorát tak bát toho,že se kvůli oslabené ozónovévrstvě spálíme… Žádná hrůza.Jenže pro ty, kteří nežijí vevnitrozemí, mluvím o zemích spobřežními městy jako napříkladNizozemí či Spojené státyAmerické, činí hotovoukatastrofu. Vzbuzuje vobyvatelích obrovský strach ztoho, že se jednoho krásnéhodne probudí a zjistí, že vedlejšíměsto je již pod vodou, a ta sepřibližuje víc a víc. A proto jeden geniálníholandský architekt přišel snápadem: „Když voda zabírátéměř 90 procent planety Země,proč nestavět domy rovnou navodě?“ A tak si založil vlastnífirmu a pustil se do realizacetéhle své myšlenky. Mluvím oKoenu Olthuisovi , architektovi,průmyslovému designérovi azakladateli nizozemskéarchitektonické firmyWaterstudio.NL, která se

zdroj: inhabitat.com

specializuje na stavbuplovoucích konstrukcí kvůlinebezpečí hrozícímu odneustálého nárůstu vodní hladinyv důsledku globálníhooteplování. Díky němu teďmůžete po příjezdu například doHolandska zhlédnout nádherné,luxusní a hlavně ekologickédomky, jen tak se pohupující navlnkách v přístavu, a takéspokojené majitele starající se osvou malou lodní zahrádku čipopíjející na terase čaj. A tentopohled vás skutečně okouzlí,věřte mi.Nejspíš si teď asi říkáte: „Nodobrá, nová vymoženostmoderní doby inovací, ale co sestane, jakmile stoupne vodníhladina?!" A odpověď zní:„Nemějte strach!“ Tyto domyjsou totiž díky své konstrukci (ataké stožáru, ke kterému jsouvolně připojeny) nejen výborněstabilní a nikam vám neuplavou,ale také mají výjimečnou

K. Olthius; zdroj: archilovers.com

schopnost kopírovat zvedání čiklesání vodní hladiny, takže senemusíte bát, že byste se snadnamočili.A tímto nápady architektů ještěnekončí! Rodí se další a dalšínávrhy, jako je třeba plovoucícitadela, luxusní residence sšedesáti apartmány, mobilnípřístaviště pro zaoceánskévýletní lodě nebo třeba plovoucíkongresové centrum a hotel naMaledivách! Tento dokonalýsystém se rozšířil nejen snad povšech březích Nizozemí, aleplovoucí obydlí, včetněadministrativních budov, menšíchhotelů, kaváren či restaurací,jsou vidění již minimálně vosmnácti zemích světa Evropy,středního Východu i Karibiku! Tak co? Máte zájem?

autor článku:KATE H

třída 2.G

Krok do (ne)pohody sesype a my máme dojem, že užse nám nikdy nic nepovede,může to být, řekněme, značnědeprivující. A právě tyhlemomenty jsou horní hranice,kam bychom se raději vůbecneměli dostat.Určitě máte někdy pocit, že vedžbánku s vaší trpělivostí místopoklidné hladiny zuří divokévlny, které šplíchají vodu přesokraj, a vám se zdá, že ta malánádobka ten příšerný tlaknevydrží a prostě praskne. Takpřesně v tuhle chvíli zastavte.Doslova. Všeho nechte, všechnopoložte, sedněte si, lehněte si,běžte se projít, s někým sipopovídejte, přečtěte si knížku,usněte, ... Raději udělejte, co

chcete, ne to, co musíte. Nicvám neuteče, věřte mi.Samozřejmě, že to, co násnebaví, chceme mít rychle zasebou, ale je potřeba myslet i nasebe a nedovolit, aby našizábavu, radost a smích přebylnudou zkřivený obličej, slzy ahysterické záchvaty, že to prostěnejde, že ten příklad nevycházínebo že nestihnete autobus,kterým musíte jet, abyste přišlivčas na pohovor na novoubrigádu. Nezapomínejte, že jsmetu proto, abychom žili...

autor článku:JOHANA VENDLOVÁ

třída 1.M

Vždycky, když uléhám dopostele a v hlavě si promítám,co všechno jsem ten denstihla, co jsem nestihla, na cojsem zapomněla, nadávámsama sobě. V hlavě se mineustále točí neovladatelnémyšlenky a srdce tluče jakosplašené.A z tohoto hrozného kolotoče,který pro mě představuje jistouformou stresu, někdy nemůžuvyskočit. Prostě ležím, chci spát,ale když se můj mozek rozhodnezměnit téma a zaměstnat měnějakou novou starostí, a já ztoho divného stavu procitnu,

zjistím, že utekla hodina. Pakdvě, tři... Říkám si, že musímzpomalit, víc odpočívat a naučitse občas říkat ne. A to nejenostatním, ale i sama sobě.Vážně se nic nestane, když tenúkol udělám až zítra a místotoho si prostě na chvíli jenomsednu. Nebo před tříhodinovýmtřéninkem jednoduše úplněvypnu. No jo, ale i když tovypadá snadně, může to býtdocela velký problém. Denněnás zahlcují požadavky,povinnosti, termíny a stresujícísituace. Navíc, když nastane den"blbec", všechno se to na nás

STRANA 2 / 5

10, 7/4/2016, ŠKOLNÍ ČASOPIS WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM

Porýní

zdroj: stalo-se.cz

7. března 1936 vstoupilněmecký Wehrmacht naúzemí demilitarizovanéhopásma Porýní. Ozvěny Versailleské mírovésmlouvyPo První světové válce rozhodloSpolečenství národů (neúspěšnýpředchůdce OSN) o vytvořenídemilitarizovaného pásma, kterése rozléhalo na levém břehuRýna do vzdálenosti 50 km.Proč zrovna tato oblast? Mělose jednat o budoucí ochranuFrancie proti případnémupokusu o expanzi Německa.Byly zde dosazeny francouzskéjednotky. Ty se ve 20. letechstáhla pod podmínkou, žeproběhne úplná demilitarizace

této oblasti. Zkouška velmocíHitler využívá mezinárodníhorozruchu, který přineslaitalsko-etiopská válka (mezi lety1935-1936), a rozhodne sepřičlenit opět Porýní kNěmecku. Tímto aktem porušilVersailleskou smlouvu. Německévojsko mělo při obsazovánípokyny, aby se při případnémstřetu s francouzskými vojákystáhlo. Hitler tímto aktemvyzkoušel, co vše si můžedovolit vůči velmocím. Franciebyla rozzuřena, ale dospěla knázoru, že bez Velké Británie nicnezmůže. Reakcí na remilitarizacibyla konference v Paříži, nakteré došlo ke zmírněnífrancouzského postoje. Nanásledném zasedání v Londýněbylo usneseno, že obsazeníPorýní porušuje Versailleskousmlouvu. Ale další krokmocnosti nepodnikly... Hitlerova záminkaK tomuto odvážnému aktupotřeboval Hitler nějakouzáminku. Tu našel v podoběsmlouvy mezi Francií a SSSR z

roku 1935. Tato dohoda totižopravňovala tyto dvě země kpřípadnému zásahu protiNěmecku, kdyby se chovaloagresivně, a vše by bylo možnéudělat bez souhlasu Společnostinárodů. To rozlítilo Německo,které prohlašovalo, že porušujíLocarnskou dohodu (1925,bezpečnostní charaktermezinárodních záruk německýchzápadních hranic). Podle vonRibbentropa (1893-1946,Hitlerům ministr zahraničí) mohlaFrancie sama rozhodovat, copovažuje za agresivní krok zestrany Německa. A co Velká Británie?Velká Británie se vyjádřila, ženení nic překvapivého na touzeNěmecka vykonávat státnísuverenitu nad celým svýmúzemím. Aby usmířila Francii,uzavřela s ní dohodu o pomoci vpřípadě napadení cizí mocností.Britský vládní kabinet navícdošel ke shodě, že vojenskáodpověď z britské strany byneměla šanci na úspěch. Ktomuto názoru se připojil iWinston Churchill.Dokonce se objevovaly i hlasy,

Paul Schmidt - Hitlerův překladatel;zdroj:wearysloth.com

aby Německu byly navráceny i některé jehokolonie. K tomuto účelu bylazřízena i komise, která ale kžádné shodě nedošla. Hitler byl nervózníPaul Schmidt (tlumočník Hitlera)nám přibližuje situaci, jak seHitler vyjadřoval o této operaci: "Těch 48 hodin po vpádu doPorýní bylo nejnapínavějšímmomentem v mém životě,říkával nejednou Hitler,dokonce ještě během války."

autor článku:PAVEL PETRIC

Beseda s pamětníkem holocaustuSetkat se tváří v tvářčlověku, který zažil hrůzykoncentračních táborů, vidělumírat nevinné lidi, přišel osestru i rodiče, a přesto nikdyneztratil vůli žít a optimismus,to se nestává často. Takovoupříležitost jsme měli naZatlance během březnovébesedy s Pavlem Wernerem,členem Terezínské iniciativy. Čtyřiaosmdesátiletého pamětníkapozval mezi studenty do velkétělocvičny na Zatlance panprofesor Radek Aubrecht. PavelWerner, drobný muž s nakrátkostřiženými šedivými vlasy, sirázem získal pozornost všech.Působil svěže, odmítl nabízenoužidli a skoro dvě hodinyvyprávěl o svém životě. I kdyžjsme každý o druhé světovéválce a utrpení v koncentračníchtáborech četli a slyšeli mnohé,mít před sebou pamětníka, kterýtím vším prošel, byl nevšednízážitek, který v každém vzbudilemoce. Pavel Werner se narodil v roce1932 do židovské rodiny. Otecpocházel z Polska a pracovaljako obchodní cestující,maminka byla česká Židovka.

Žili v Pardubicích v činžovnímdomě, kde se o tři roky pozdějinarodila i sestra Lenka.Pohodové dětství ale brzy vzaloza své. Malý chlapec nechápalsouvislosti, ale dodnes sipamatuje různé střípky z tédoby. Například jak maminkazačala na podzim roku 1942péci doma silné sušenky, kterébalila do pergamenového papíru.Děti netušily, že rodiče začínajíchystat zásoby před cestou doTerezína. Tehdy desetiletý PavelWerner se s rodiči a o tři rokymladší sestrou musel vydat doprvního tábora, aniž by tušil, cose vlastně děje. Dodnes sipamatuje, jak plakal, že užnemůže, když šel s těžkýmbatohem navlečený do zimníhooblečení jen pár kilometrů odvlaku do Terezína. Rodiče mutehdy dávali za příklad mladšísestru, která statečně šla a nanic si nestěžovala. Další vzpomínky byly plnéutrpení i věcného vyprávění,které právě tím, že bylo bezpatosu, působilo hodněemotivně. Nejprve bydlel smatkou a sestrou, která alezemřela na zánět mozkovýchblan. Pak musel být s ostatními

dospívajícími kluky vchlapeckém domově. Zabavil sepo svém. V umývárně hledalobaly od žiletek a vytvářel z nichsbírku. Tajně pomáhal cizímupánovi třídit odpadky, až našelučebnici ruštiny – a tak se naučildokonce i azbuku. Na Terezíndnes vzpomíná jako na lepšítábor, kde prožil skoro rok apůl. V květnu 1944 se musel s otcemvydat na cestu do vyhlazovacíhotábora Osvětim – Birkenau.První šok bylo ubytování – vpřeplněných objektech spali lidéve čtyřech patrech nad sebou.Všude zněl křik, dvanáctiletýchlapec kolem sebe viděl násilí anechápal, co se děje.Zanedlouho stál stejně jakoostatní tváří v tvář doktoruMengelemu. Měl štěstí, na rozdílod tatínka ho Mengele přiselekci neposlal do plynu. I kdyžbyl velmi mladý, dostal se domužského tábora. S několikadalšími chlapci dostal práci –museli tahat selské povozy, dokterých by se normálnězapřahala zvířata. Trpěli hladema obavami z každého dalšíhonástupu – nikdo nevěděl, jakdlouho ještě přežije. Nakonec

absolvoval ještě strastiplnoucestu do Mauthausenu, odkudse s dalšími peripetiemi dostaldo lesního tábora vGunskirchenu. Tam se vnaprostém vyčerpání dočkalosvobození tábora Američany. Když se vrátil zpátky do vlasti,bylo mu 15. Na nádraží našelkancelář, kde mu cobynaprostému sirotkovi přidělilinovou rodinu. Na Červinkovivzpomíná jako na hodné lidi,kteří znali jeho rodiče. Pak odjeldo Zlína, kde se vyučilobuvníkem, a později vystudovali Vysokou školu ekonomickou.I přes svůj pokročilý věk PavelWerner stále přijímá pozvání nabesedy se studenty, a to nejen unás, ale i v Německu. Jeobdivuhodné, v jaké je fyzické ipsychické kondici, jaká z nějsálá energie. Jeho závěrečnéposlání znělo: „Chci, aby sevědělo o tom, co se za druhésvětové války dělo. Jenom takmůžeme předejít tomu, aby sehistorie opakovala.“

autor článku:JAN KOPŘIVA

STRANA 3 / 5

10, 7/4/2016, ŠKOLNÍ ČASOPIS WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM

Dechberoucí Barcelona

La Pedrera (A. Voldrábová)

chrámu je třeba vidět na vlastníoči. Z pohledu vzhůru se Vámjistě zatočí hlava. Světlo, kterése do chrámu vléva, vytváří díkymozikám neopakovatelnouatmosféru stejně jako obří"šlachovité" sloupy. V prvnídokončené části kostela, kryptě,je místo posledního odpočinkugeniálního architekta.Mezi jeho další stavby patřínapříklad La Pedrera (vpřekladu lom) neboli Casa Milá.Dům, který upoutá Vašipozornost díky zvlněnémuprůčelí, skrýva ale ty největšípoklady na střeše. Rafinovaněskryté komínové nástavcepřipomínají děsivé masky nebostředověké rytíře. Při pohledu naokolní budovy a střechy zjistíte,že by nebylo vůbec špatné,kdyby takových La Pedrer bylovíce.Umělců, kteří jsou spajti sBarcelonou, je nespočet. KroměPabla Picassa, SalvadoraDalího, například i veřejnostiméně známý Joan Miró -nejznámější barcelonský malíř20. století, který má v Barceloněsvou nadaci. Vždy sluncem zalitábudova Fundación Joan Miró senachází ve slavném parku

Dechberoucí. Tajemná.Spontánní. Starodávná.Nevyzpytatelná. To je dlemého názoru Barcelona. Město, ve kterém jsem bylapoprvé, si mě naprostopodmanilo. Jak svýmikouzelnými památkami, úzkýmikřivolakými uličkami, ve kterýchse skoro zastavil čas, tak imístími obyvateli, kteří jsounesmírně přátelští, vstřícní avěčně usměvaví.Barcelona je známá předevšímarchitektonickými skvostyAntoniho Gaudího. AčkolivGaudí nebyl slibný student, zajeho stavbami sem jezdí turisté zcelého světa. V roce 1878, kdydokončil studia architektury,

jeho učitel prý řekl: "Kdoví, zdajsme dali diplom cvokovi, nebogéniovi. To ukáže čas." Čas,který má vždy hlavní slovo,ukázal, že diplom obdrželgénius, kterého už jen tak někdonepřekoná. Volné chvíle trávilpřevážně v přírodě a ta senásledně promítá do jeho díla.Stavby inspirované krásoupřírodních prvků jako jsoumušle, bouřlivé vlny, šneci ajejich ulity, poupata či kosti alebky jsou prostě famózní. Sámříkal, že rovné linie nejsou nicpro něj.Mezi jeho nejznámější stavbypatří La Sagrada Familia nebolichrám Svaté rodiny, který sezačal stavět v roce 1882 astavby trvají dodnes. Vnitřek

Montjuïc a je plná jeho raných ipozdních děl.Barcelona láká nejen milovníkyumění a historie, ale i milovníkygastronomie. Mercat de laBoqueria ale musí navštívit i ti,kteří gastronomii tolik neholdují.Jedná se o tržiště, které doslovapřetéká tím nejlepším, co můžešpanělská kuchyně nabídnout.Od čerstvých ryb, mořskýchplodů, lahodných šunek až pozeleninu, zralé ovoce, osvěžujícífreshe či pravou zmrzlinu.Potěšíte zde své oko i žaludek.Tapas neboli malé porce jídlapodáváné za tepla i studenanapř. k vínu jsou neodmyslitelněspjaty se Španělskem. Méoblíbené jsou ale "pinchos" -španělské jednohubky. Nakousku bagety jsou navstvenyrůzné španělské lahůdky a tyjsou následně přichycenypárátkem. Barů prodávajícíchpinchos či tapas je v Barceloněopravdu hodně, a proto jsem ijá musela nějaký navštívit apoznat zdejší kulinářské umění.Doufám, že Barcelona sizachová své kouzlo i nadále, ajá budu mít brzy opět šanci siono kouzlo naplno užít.

autor článku:ADÉLA VOLDRÁBOVÁ

Cestou na Anděl, 2. částTeď už to není takdramatické. Na Anděluvystoupíte, a poté co váspohltí dav mezi dveřmi anásledně vyplivne naschodech, konečně můžetedýchat. Naneštěstí ještě nenívyhráno... Vystoupíte ze vstupu (to dávásmysl) do metra a vrazítepřibližně do 10 lidí, kteříprahnou po deníku Metro.Prokličkujete mezi prvnípřekážkou, je to 1:0 pro vás.Snažíte se natáhnout krok,protože je vám zima, ale bohuželněkteří lidé asi ještě spí, a takjsou extrémně pomalí. Snažíte seje předejít, ale z každé stranyvám někdo překáží.Na rohu u Paula mineteprodavače Nového prostoru(nebo jak se ten časopisjmenuje), využijete příležitosti advěma kroky předběhnete pětloudavců.Na tramvajovou zastávku právěpřijela 16 a 9, takže se protivám vyhrne dav lidí. Co je ještělepší, jsou autobusy, kterérovněž otevřou dveře davu lidí,prahnoucím po tom dostat se dopráce. Kličkujete mezi nimi.Největší výzvou jsou ignorantičtoucí Metro, kteří se

bezohledně roztahují pochodníku, a nedívají se na cestu.Zdárně dojdete až na křižovatkuprávě ve chvíli, kdy na semaforuskočí červená, a vy jen vidíte,jak vaši kamarádi mizí v dáli. Nasemaforu se objeví zelenýmužíček (což je fakt doceladiskriminace tohle) a vy sevyřítíte na přechod předbíhajícípomalé a vyhýbající se chodcůmjdoucím proti vám. Jste na druhéstraně a musíte se vejít spolu sdalšími pěti lidmi na chodníkširoký jeden metr.Konečně začnete vidět obrysynaší milované Zatlanky a k cílivám stačí vyjít jen ten malýkopeček, který se nejeví jakožádná překážka na rozdíl odpředešlého zážitku. Takže co mě naučila cesta naAnděl? Vypěstovala jsem sirychlé relexy a dokážu uhnoutignorantovi v čase jednémilisekundy, naučila jsem sepředbíhat v nulovém prostoru amoje rychloběžecké schopnostiby mě mohly kvalifikovat naolympiádu.

autor článku:EMA BARTALSKÁ

třída 1.M

Prosperous Poison

foto: Martina Vachalová, třída 2.E

Není nic lepšího, než si rozšířitobzory vnímání návštěvoukvalitní výstavy. A navíc, když jeto ve Vídni. Možná je však ještělepší mít to štěstí a po dlouhémpřemýšlení, jestli bude mítexhibice za takové vstupné cenu,se na ni dostat zadarmo. Lístektotiž jinak stojí 11 euro, ale sestudentskou slevou ho lze poříditza 8 euro. Jen stručně: Prosperous Poisonprobíhá ve Vídeňském Muzeumoderního umění - Mumok,které se nachází v Muzejní čtvrtiMuseumsQuartier.Jedná se o výběr z kolekce děl

foto: Martina Vachalová, třída 2.E

od roku 1945, které jsourozděleny do pěti "kapitol"výstavy: Schlachten MaterialProthesen, Imitating theImitations of the Imitators,Taking Pictures of the Boys,Love a Taking Care: CapitalisticYoga and Anger Issues. Výstava mě uchvátila a nejradějibych ji navštívila znovu. Pokudbyste ji také rádi viděli, jepotřeba si pospíšit, končí už 24.dubna!

autor článku:MARTINA VACHALOVÁ

třída 2.E

STRANA 4 / 5

10, 7/4/2016, ŠKOLNÍ ČASOPIS WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM

foto: Kateřina Pavlíková, třída 2.E foto: Kateřina Pavlíková, třída 2.E

foto: Kateřina Pavlíková, třída 2.E foto: Kateřina Pavlíková, třída 2.E

Před premiérou!

Činoherní klub; zdroj: prague.eu

co pohledávát, za pár minutzačíná zkouška, zítra mámepremiéru!" Přísně vypadajícížena s deskami a spoustoupapírů v ruce si mě změřila.„Pardon, já ... Nemohla bychprosím zůstat na zkoušku?Slibuji, že budu tiše." Žena zmého tónu zřejmě pochopila, žese mě jen tak nezbaví, a tak měodvedla nahoru na balkon, kdemě usadila, a asi pětkrát midůrazně vysvětlila, že jestlijednou ceknu, osobně měvyvede. Ujistila jsem jí, žechápu, a ona spěšně odešla. Za pár minut jeviště ožilo.Začalo po něm pobíhat mnohovyděšeně a nervózněvypadajících postav. Jedna ženapřeběhla jeviště nejméněpětkrát. Nejprve v tričku adžínech, podrudé v kostýmu zdob první republiky, pak zase srybářskými rekvizitami a vklobouku, poté zahalená vpodivném šálu a nakonec opětve svém původní oblečení.Najednou se na jevišti objevilasi čtyřicetiletý muž,sebevědomě přešel jeviště ausedl do mírného přítmí třetí

Začalo to nevinným nápademjít načerpat divadleníatmosféru do méhooblíbeného divadla. Vstoupila jsem do vestibulu předpokladnou a nevěděla, proč tuvlastně jsem. Na zdi vedle městálo velkými písmeny:ZVEME VÁS NA ZÍTŘEJŠÍPREMIÉRU! Potom mi zrakpadl na velké, těžké, zamčenédveře vedoucí po schodech dolůaž do foyer. Vždycky jsouzamčené. Škoda. Jen na chvilkujsem zatoužila moci jiminepozorovaně proklouznout azavřela oči. Když jsem je znovuotevřela, nevěřila jsem, že to covidím, by mohla být pravda.Dveře tu sice stále byly, aleotevřené dokořán, jakoby měpřímo zvaly, ať vstoupím. A já

je poslechla. Tiše jsem vklouzladovnitř a seběhla schody. Vefoyer jsem se rozhlédla. Co teď?Mohla bych zkusit projít celédivadlo, každou chodbičku,šatnu, zákoutí. Prohlédnout simaskérnu, kostimérnu adůkladně prozkoumat každičkýkostým a paruku. Nevěřila jsemsvému štěstí. Vbíhajíce doprvních dveří, na které mi padlzrak, došlo mi, co když páchámnějaký trestný čin? Nemám tupřece vůbec co dělat. Mojezvědavost byla ale silnější. Asi po hodině či dvou jsem užměla celé divadlo prozkoumanéod půdy až po sklep a zrovnajsem se chystala vrátit poschodech nahoru, když jsemuslyšela hlasy. Blížily se. „Copaktady děláte slečno? Tady nemáte

řady. Byl to režisér.Zkoušení začalo. Na „place" sestřídaly postavy, dramatickyvykřikující své repliky. Občasbyly opraveny režisérem a hrálose dál. V jednu chvíli jsem sepřistihla, jak koukám s pusoudokořán.Přibližně po dvou hodináchscéna potemněla a spadlaopona. Režisér se zvedl,vyskočil na jeviště, rozhrnuloponu a zmizel za ní. Sál bylnajednou tichý a prázdný. Pouzeze šaten bylo slyšet tlumenýsmích a nejrůznější hlasy. Ještěchvíli jsem seděla bez hnutí, pakjsem se opřela do pohodlnéhokřesla a zavřela oči. Snažilajsem se co nejvíce vnímat onuúžasnou atmosféru azapamatovat si každý detail tak,aby vše zůstalo v mé paměti. Otevřela jsem oči, ale už jsemneseděla v hledišti, stála jsempřed pokladnou a koukala napokladní, která si mě divněprohlížela. Spěšně jsempozdravila a vyběhla na ulici.„Ty máš ale štěstí," pomyslelajsem si „Jiní za takový zážitekplatí a tobě stačí zavřít oči."

autor článku:BARBORA SEDLÁKOVÁ

ZDE MŮŽE BÝT VAŠE REKLAMA – KONTAKTUJTE PRESS@SCHOOLPRESSCLUB.COM COPYRIGHT © OMNIVEDA GROUP S.R.O.

10, 7/4/2016, ŠKOLNÍ ČASOPIS WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM

Meruňkový koláč s kokosovým překvapením

foto: Johana Vendlová

okrajích a přitiskneme nameruňky, aby pod ním bylyzřetelně vidět jejich tvary. Těstomůžeme také posypat několikakrystalky cukru.5) Prvních 10 minut pečeme na220° a poté teplotu snížíme na170°. Dopékáme ještě asi 45minut, ale záleží na Vaší troubě.Koláč je upečený, až napovrchu zezlátne. Nechtezchladnout a před podávánímpřes sítko posypejtemoučkovým cukrem.

autor článku:JOHANA VENDLOVÁ

třída 1.M

Když se začíná probouzetjaro, začínám mít chuť naněco, co jsem dlouho nejedla.Přeci jen meruňky nejsoutypickou zimní surovinou,vlastně dozrávají až začátkemléta, a pochutnávat si na nichmůžeme v podstatě celéprázdniny. A právě proto, žepřipomínají to krásné létoplné sluníčka, volna, pohody,zábavy a báječně šťavnatéhoovoce, zdály se mi propřípravu sladkého koláčeperfektní. Vůbec nevadí, že tohlevšechno nás čeká až za třiměsíce, upečte si tuhle letnímňamku už teď- můžete sibýt jistí, že Vaše chuťovépohárky ani trochu nezajímá,jestli je duben, červenec,nebo třeba listopad. Tenhle koláč Vám budechutnat vždycky. A až hobudete servírovat kamarádůmnebo rodině, zkuste jim kokosukrytý pod meruňkami zatajit.Schválně si počkejte, co na

něj po odhalení po prvnímsoustu řeknou... POTŘEBUJEME: TĚSTO:• 300g hladké mouky• 140g másla• 1 vejce• špetka soli• trochu studené vody NÁPLŇ:• 1 sklenice meruňkovéhokompotu• asi 50g kokosu (jestli hochcete mít více, můžete přidat)• asi 100 ml mléka (odhadempodle kokosu)• 1 lžíce másla• krupicový a moučkový cukr POSTUP:1) Suroviny na těsto dejte domísy a rukama propracujte tak,aby byla směs dobře spojená azároveň nelepila. Se studenýmmáslem se špatně pracuje, takžeje lepší ho nechat dopředu

povolit v pokojové teplotě. Potétěsto zabalíme do fólie a uložímedo lednice.2) Na pánvi rozpustíme lžícimásla, nalijeme k němu trochumléka a přidáme kokos.Dolijeme tolik mléka, abyvznikla kokosová náplň - nepříliš tekutá, ale ani suchá.Zahříváme na mírném plameni,přidáme moučkový cukr dlechuti (doporučuji sladit spíšeméně), a když má směspožadovanou konzistenci (jepodobná jako maková náplň),odstavíme.3) Z lednice vyndáme těsto a2/3 z něj vyválíme napomoučněném vále do kulatéhotvaru. Přeneseme ho do formy anavrstvíme na něj "kokosovépřekvapení". Poloviny meruněkpokládáme dokola vedle sebe aždo středu. Posypeme trochoukrystalového cukru.4) Ze zbylé 1/3 těsta vyválímedruhý plát tak, aby byl stejněvelký jako forma. Přikryjemejím celý koláč, přitlačíme ho na

ilustrace: Magdaléna Rajchlová, třída 1.M

Partneři

Podpora:DĚKUJEME! Přispět můžete i vy! Více informací na: www.schoolpressclub.com