DP Zrcadlení, Monika emlikováDatum odevzdání: duben 2009
Prohlašuji, e jsem diplomovou práci na téma: „Zrcadlení“ vypracovala samostatn
pouze s pouitím pramen a literatury, které cituji a uvádím v piloené bibliografii.
Prohlašuji, e v souladu s § 47b zákona . 111/1998 Sb. V platném znní souhlasím
se zveejnním své diplomové práce na téma „ Zrcadlení“, a to v nezkrácené podob
pedagogickou fakultou elektronickou cestou ve veejn pístupné ásti databáze STAG
provozované Jihoeskou univerzitou v eských Budjovicích na jejích internetových
stránkách.
....…………………..
Diplomová práce na téma „Zrcadlení“ se skládá ze dvou ástí.
Teoretická ást se zabývá vlastním vymezením tématu zrcadlení z nkolika
hledisek ve spojitosti s psychologickými aspekty vnitního proívání lovka a jeho
vlastní existenci. Dále je zde pehled umní od 90. let 19. stol. do 80. let 20. stol., po
nm se sousteuji v prezu tchto let na konkrétní dílo jednotlivých umlc Jana
Preislera, Emila Filly, Františka Jiroudka, Karla Souka, Františka Ronovského, Jiího
Socanského, Václava Bláhy ml. a jeho vnitním vyznním.
Praktická ást kopíruje téma „Zrcadlení“ a vnitního proívání v dialogu se svtem
spolen s objasnním mé inspirace a myšlenkových východisek. Zahrnuje šest
portrétních obraz velikosti 115 x 80 cm (akryl na plátn) a doplující skici.
3
Abstract
This Diploma Thesis deals with „Mirroring“ and consists of 2 parts.
Theoretical part is focused on the definition of the topic from several points of
view in connection with psychological aspects of inner experience of the individual
and his own existence. There is also an overview of art from the nineties in the
nineteenth century to the eighties in the twentieth century, where I concentrate within
these years on certain pieces of Jan Preisler, Emil Filla, František Jiroudek, Karel
Souek, František Ronovský, Jíí Sozanský, Václav Bláha jr. and their inner
perception.
Practical part copies the topic and inner experience in a dialogue with the world
together with the illustration of my inspiration and mind solutions. It contains six
portraits in a size of 155 x 80 cm and supplementary sketches.
4
„U vás lidé pstují pt tisíc rí v jedné zahrad“, ekl malý princ
„a pece tam nenalézají to, co hledají...“
„Nenalézají...“, odpovdl jsem.
„A pesto by mohli najít, co hledají, v jediné ri
nebo v trošce vody...“
Antoine de Saint-Exupéry (1)
5
OBSAH
2. Zdroj inspirace obecn
- Jaké jsou emoce?............................................................................... 13
3. Formování eského moderního výtvarného umní (90. l. 19. st.- 80. léta 20. st.)
....................................................................................................................... 15
4. Individuáln vnitn formovaná východiska v eské malb v pracích umlc
A) Jan Preisler, erné jezero……………………………………...……… 23
B) Emil Filla, tená Dostojevského………………………………….….. 26
C) František Jiroudek, Obraz z roku 1943……………………………..…. 29
D) Karel Souek, Spolenost………………………………………...…… 31
E) František Ronovský, Maminka, Z cyklu maminka……………………. 34
F) Jií Sozanský, Malá pevnost Terezín………………………………….. 40
G) Václav Bláha, On……………………………………………………… 46
5. Závr ……………………………………………………………………….... 50
II. Praktická ást
1. Moje konfese
2. Praktická ást diplomové práce – Cyklus maleb s názvem „Zrcadlení“
A) Vlastní cyklus maleb……………………………………………...…. 56
B) Fotodokumentace……………………………………………………. 58
C) Skici………………………………………………………………….. 65
„ Mysl neodpoívá, nedá se zastavit ani kdy spíme, protoe sníme.
A sny jsou výplodem neklidné mysli a fantazie, jejich kombinací s pocity,
proíváním, zkušenostmi a spousty dalších ekvivalent psobících v procesu.
Do sn se promítají i naše skryté touhy, pedtuchy, obavy..., závisí i na
emocích a emoní (citové) stabilit jedince, na stavu tla i mysli, na propojení
myšlenek, pocit, tlesného a duševního stavu...“
7
ÚVOD
Tato diplomová práce se skládá ze dvou ástí, teoretické a praktické s nkolika
podkapitolami.
V první ásti tohoto pojednání objasuji svá východiska volby tématu „Zrcadlení“
a vnitního proívání lovka z nkolika aspekt a hledisek. Dále jsem zde vnovala
pozornost umleckému snaení a jeho promnám od konce 19. stol. do 80. let stol.
dvacátého. Tento struný, ale obsáhlý pehled jsem zaadila kvli lepšímu pohledu na
historické souvislosti doby provázaného a promítajícího se v promnlivostech
samozejm i do umní a ivot lidí. Naposledy jsem se zde vnovala nkolika
umlcm a zvlášt jejich jednotlivým obrazm i obrazovým cyklm. Jejich tvorba a
dílo m zaujala a takté je spojena s psychologickými aspekty niterného proívání
lovka té urité doby v ní se nacházel a jeho odrazu v oku vlastního umlce.
Druhá ást diplomové práce je vnována praktické ásti obsahující 6 portrétních
obraz ( 115 x 80 cm, akryl na plátn) a objasnní mého osobního pojetí a mé vlastní
inspirace vnitního proívání petransformované do prostedí, kde je lovk kadý den
konfrontován s jinými lidmi, jejich názory, pocity, domnnkami… Jestlie jsem se
v první ásti zmiovala o pozitivních a negativních emocích, já bych se ve své práci
chtla zamit spíše na ty negativní, protoe více nastíní úmysl ukázat jinou skutenost
a pokusit se ji vyjádit prostednictvím obraz. Mým zámrem je tedy ukázat obraz
ivota v jiných sférách, nevidných povtšinou ostatními, obraz „nahého“ lovka,
jeho individuality, jeho pocit a to jak jej vidím já. lovka nespokojeného,
nerevoltujícího, utápjícího svou zdánlivou bezvýchodnost, ale také lovka
pemýšlejícího o vlastním postavení ve spolenosti, ve svt vbec.
Diplomová práce je doplnna o seznam pouité literatury a v druhé ásti je
umístna fotodokumentace vlastních prací a doplujících skic.
8
Bné „zrcadlení“ obecn bez lidského zásahu nepináší bezpodmínen nejlepší
výsledky. lovk netouí po tom aby vidl obraz svta vytvoený naslepo teba jen
strojovým zpsobem. Takový druh „dokonalosti“, jaký tento zpsob skýtá, bez drazu
na jednu uritost a bez potlaení druhé, pestává lovka zajímat. Je to píliš studené,
bez obohacující jiskry ivota.
To, co se promuje, zajímalo a vdy zajímat bude lidské myšlení odedávna
mnohem víc ne jen statický obraz skutenosti. lovk má monost o tom pemýšlet
nebo také uplatovat svoji nespoutanou fantazijní sloku.
„Zrcadlení“ svta námi vidného je nejpíhodnjší pedkládat v nezvyklé podob,
nabízet nco zvláštního, i kdy se díváme na vci zcela bné, obyejné.
Pi dobrém pozorování meme spatit i nezvyklé druhy zrcadlení, které nám obraz
petváí, deformují, pozmují. V pírod nap. zrcadlení vodní hladiny na které se
barvy stávají záivjší, tvary se zalamují a protahují oním nezvyklým zpsobem.
Výraznji se nám to vyjevuje pi rozeení vody jemným vánkem. Nastávají další
nepedvídatelné zmny v tomto pírodním obraze. Zjevuje se ped námi rznorodé
rozplývání a skládání ásteek obrazu tématu nad vodní hladinou. Další zajímavé
obrazy nám utváí i sklenná oka. Me zmenšovat a zvtšovat, zkresluje nám
skutenost, pevrací. Kontury tvar v ní „zrcadlené“ mohou dostávat duhové odstíny.
Meme se zmínit i o lomu svtla ve sklenici vody, která nám také leccos promní.
Podstatným však zstává, e jen umlec se rozhoduje podle svého uváení, co zachytí
a co vynechá.
Tvorba umlce spoívá v zrcadlení myšlenky v nm samém. Chce s tím, co on sám
vidí, vnímá, nco udlat. Má v sob touhu petváet, uinit skutenost ním
výraznjší, poutavjší, pesvdivjší, pidat k obrazu také obraz sebe sama, své nitro,
podat svdectví o svém názoru, o svém kreativním myšlení.
9
Zrcadlo doby
Zrcadlení v tomto smyslu nám me pomoci vidt nazpt, do minulosti, nebo
nezvykle nahlédnout za roh, ba dokonce rentgenovým vidním za ze (asi podobn
jako íst mezi ádky). Je to velké umní samo o sob a chce to notnou dávku našeho
zaujetí a píli. Meme si jej v sob pstovat. Snait se vidt vci, které jsou na první
pohled našim oím skryté.
Obraz nám nastavuje zrcadlo minulých událostí a píbh. Promítá se v nm doba,
kdy vznikl, osudy lidí té doby, jejich obleení, krásy nepoškozené i zdevastované
krajiny, podíváme se do obydlí, na mstské zástavby, na tehdejší hry dtí... Obraz nám
nastiuje velmi mnoho píznaného dobov podmínného.
Zrcadlo osobnosti
Je teba do nich vniknout.
Ztlesnit v nich sám sebe.“
Georges Braque (1)
„ Svt kolem nás je pouze jeden, kadý jej však proíváme po svém.“(2)
Zrcadlem osobnosti rozumíme promítání umlce samotného do niterné stránky
obrazu. Jeho pulzující pocity, osobité nálady, proité situace, rzné vlivy psobící na
nj bn i pi tvrím procesu. Okolní názory na jeho dílo v konfrontaci na pohledy
v porovnání jeho vlastního umleckého nazírání. A konen vnímání barevností svta
umlcem a sebe samého v nm.
Malí nám ve své podstat zprostedkovává svt tak, jak jej vidí a vnímá on sám.
Ostatním lidem tím umouje spatit vci v odlišném pohledu, souvislosti teba ani
jindy nepostehnutelné, „obrazy skutenosti“ díve sotva registrovatelné.
10
Nikoliv.
Velice významn vypovídají o lidských osudech a píbzích, podávají nám
svdectví o ivot, o pírodních zákoutích, o postavení lovka v promnlivém svt
a ve spolenosti celkov. Dozvídáme se z nich o spoleenských vztazích v kontextu
doby, svtovém názoru, spoleenských tídách a skupinách...
Zrcadlí v sob píbhy, pevypravují nám je,malíským rukopisem popisují,
dozvídáme se z nich nco o autorovi, o jeho etných myšlenkách a pocitech, jak
intenzivn co proíval, myslel, bezbeze vnímal.
Zkoumáním tchto ekvivalent pronikáme do obrazu stále více a více a snaíme se
dopátrat jeho podstaty. Pouhým postáváním ped umleckým dílem bez uvaování,
hledání, objevování a kombinování se toti nememe dopátrat skuteného poselství.
(A tak se o to alespo já v této práci pokusím piblíit podstatu nkolika obraz
a nastínit mýma oima skrze je i ivot umlce v ne vdy jednoduché dob a jeho
polohy nepímoarých myšlenek zprostedkovaných jejich dílem. Viz. kap. 4, I.
Teoretická ást)
„Kdo myslíte, e je umlec?Hlupák, který nemá ne oi, je-li malí, uši, je-li hudebník,
nebo lyru pro všechny záchvvy svého srdce, je-li básník, nebo je-li boxer, pouze svaly.
Zcela naopak, je zárove politickým lovkem, stále ve stehu ke všem hrzným,
palivým i konejšivým událostem svta, jeho obrazu se pipodobuje všemi svými
schopnostmi. Jak by bylo moné nezajímat se o ostatní lidi a uzavít se s lehkomyslnou
povzneseností ivotu... Ne, malíství není ureno pouze k dekoraci píbytk. Je
nástrojem boje, útoku a obrany proti nepíteli.“ (3)
Pablo Picasso
Delacroix kdysi ekl, e obrazy mají být „slavnostmi oka“. Oproti tomu si Henri
Matisse pál, aby jeho výtvory byly „ímsi podobným dobrému keslu, v nm si
lovk odpoine po tlesné námaze“. Oba mli jist svou pravdu. Mohli bychom si
také pát umní klidné a vyrovnané u kterého budeme píjemn ulevovat oím i mysli
11
v bných starostech všedních dn a celkov i ivota. To je jeden úhel pohledu a jeden
úloha malíství a výtvarné tvorby vbec. Umní by ale takto nebylo celé a je spousta
obraz u kterých lovk musí pemýšlet a zkoumat co je „za zrcadlem“. Co bylo
umlcovým zámrem? Je obraz výpovdí umlce a jeho pocit? Co ví o pírod,
o vcech? Co nám íká? Je to pímé nebo symbolické?
Ne vdy je to pro lovka jednoduché a pímoaré snait se zamyslet nad obrazem
a vpravit se do jeho taj. Lidé neradi dlají nco navíc, kdy nemusí, jsou i netrpliví.
Je k tomu poteba urité zkušenosti, vdomostí a znalostí umlce, djin, doby,
souvislosti, vztah... Uvdomit si, e nevznikal izolovan, ale také v souvislosti
s jinými díly oné doby, s ostatní tvorbou autora. Nesou v sob odlesk svého prostedí,
spolené znaky asu nebo stylu, ze kterého vzešly.
Obraz je velkým a významným zrcadlem, formujícím lánkem myšlenky lovku
který si jej zakoupí a poté vystaví. Je pínosným i umlci samotnému, píznan
vyjaduje a popisuje s ásteným zabarvením i dobu, kdy vznikl.
„ Obraz svou vlastní mluvou vyvolává v nás nová citová rozpoloení a pipomene
nám mnohá naše vzrušení z rzných dob našeho ivota, hlavn z dob našeho mládí,
kdy svt se nám ukazoval ve své primárnosti, nový a nezapomenutelný. První vzruchy
utkví v lovku, doutnají v nm jako kahánek na dn srdce, a zase umlecké dílo je
vzbudí a pipomene. Nco, co zaheje vaše srdce a pivede vás a v nadzemské vznty,
nco, co ve vás me vyvolati jen umlecké dílo.
Proto umlecké dílo je potebné a není pepychem, a tomu, kdo si je me dopáti,
je jen k uitku, nebo je ivotu koením, útchou a vzpruhou. Umní slouí národu,
podporuje a zvyšuje jeho mravní sílu, zpevuje jeho srdce a odhodlání. Mluví nám
k srdci, vyjaduje naše city a dodává nám posilu k ivotu.“ (4)
Václav Špála
(1) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str.104 (citát)
(2) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str. 119, 1. ods., 1. vta
(3) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str. 123, ods. 3; Pablo Picasso: Conversation avec
Christian Zervos, Cahiers Art 1935
(4) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str. 401, ods. 1; Václav Špála:O tvrí innosti
umlce (nepublikovaná pednáška)
Myšlenka zpracovávat téma niterného proívání vyúsuje a do mého dtství,
plného duševních proces nejrznjšího typu. Mám na nj spoustu vzpomínek. ivé,
ale i mrtvé, které jsem vylenila. Nkdy velmi záhy, nkdy pozdji v bhu asu.
lovk si je v sob tídí, škatulkuje a uruje si povtšinou sám, které vylení a které
si ponechá. M jich zas tak moc ivých nezstalo, nebo snad moná ano, v mém
podvdomí, ale nepipouštím si to. Nemla jsem špatné dtství, to ne, bylo celkem
normální, jene nkteré trpké píhody zavinné nepízní osudu a rodiovská
výchova m velice ovlivnily a ovlivují m výrazn dodnes. Moje postoje, moje
názory, mé proívání, cítní, vnímání okolí, strachy...
„Jen tak sedím ve vlaku a pemýšlím... O sob, o lidech. Kolem m ale i jinde je
spousta duší... Kadá je jiná, jedinená. Nejen duše – mysl a v ní nepeberné mnoství
myšlenek. O ivot, o spolenosti, o partnerech a partnerkách, o svt, o práci, škole...,
jak udlat to i ono, jak vyešit problém, aby to bylo správn. Tolik vnitních proces.
Stále nco proíváme, je to náš hluboce ukrytý vnitní svt, svt kadého z nás. Strach,
panika, láska, radost, smutek, prázdnota, samota...“
Zaala jsem si díky tomu více všímat psychologických aspekt ve vývoji lovka
a jeho emocionalit a ivota v tomto svt jemu vlastním. Vdy ne vdy a vše se nám
povede tak jak chceme, i pedpokládáme e to tak bude, e neho dosáhneme. Nejen
to vesms utváí naší osobnost.
Neustále se vnitn vyvíjíme a promujeme v tomto variabilním a uspchaném
svt pod vlivem jiných houfných situací, vztah, pátel...apod. Mli bychom být
nastaveni tyto nejrznjší podnty zpracovávat, tídit je, odolávat jim, ešit je, umt se
s nimi vypoádat.
Naše genetické nastavení je rzné. lovk od lovka se lišíme v mnoha vcech.
Mnohdy nás naše naprogramování zvládání tkostí zklamává a tak stojíme ped
tkým úkolem, jak se s tím vším, co nás potkává vyrovnat, s ivotními útrapami,
13
minulostí, vztahy, rodinou, neúspchem, budoucností, obavami, stresem, úzkostmi...
Patí sem i šastné chvilky plné euforií z pekonávání, zvládnutí, zdolání neho, pi
proívání píjemných okamik, a u o samot i ve spolenosti nejen nám blízkých.
„Na svt jsme a ijeme ve spolenosti obklopeni ostatními 'jedinenostmi', ale
kadý jsme vlastn sám. Sám v sob osamocen. Nikdo nás nezná víc ne my samotní,
co se v nás dje, láme, utváí...“
(„Slovo láme je výstiné. Destruktivní. Nií co se v nás rodí a roste, co si
pstujeme.Meme si zlomit i duši nebo myšlenky?“)
Jaké jsou naše emoce?
Kadý njaké máme, nco neustále proíváme. Dnešní psychologové to vidí ve
dvou základních podobách: jako pozitivní a negativní.
Co je však v psychologii negativní, pozitivní? Definice toho, co je negativní nebo
v opaném pípad pozitivní závisí na zvoleném hledisku pohledu. Za pozitivní
meme povaovat nap. zdraví, duševní zdraví, radost, štstí, duševní svest,
sílu,...ap.
K charakteristice negativního se nám zase dle mého nejlépe hodí nemoc, duševní
nemoc, smutek, al, nestabilita, mentální ochablost, prázdnota, slabost,...
V poslední dob se psychologové zabývají ím dál tím více pozitivní vlnou nazírání
vzhledem k vývoji lidské spolenosti. Nebylo tomu tak ale vdy. Pozornost
psycholog, zvlášt tch klinicky orientovaných se v posledních padesáti letech
sousteovala vzhledem k dobovému vývoji a historickému dní daleko astji
a o poznání více na negativní, nkdy a psychopatologické jevy – na strach, úzkost,
obsese, obavy, bolest, deprese, vyhoení...
K ivotu však paraleln patí ob stránky, kladné i záporné emoce a mohou se
leckdy i prolínat. Pi proívání bolesti a rozkolu z rozchodu me mít lovk navzdory
tomu radost z povedeného projektu v práci, úspšného ukonení studia... Nebo lidé
v extrémních situacích, jako je nap. válka proívají vztahy, lásky, úmrtí, beznadj,
strach, obavu... Proívají velmi hmotn, pstují si v sob nadji, e se vše zlepší.
Nadje je však další silnou pákou následných aspekt proívání. Pi jejím uvadání
14
a také pi nepekonání njaké pekáky k cíli se projevuje v nkolika fázích: objevuje
se zlost, vztek, ádní, agresivita a zuení, následuje skleslost, zoufalství, beznadj
a nakonec otuplost, netenost, nevšímavost, lhostejnost a apatie.
Zamování se tedy jen na jednu polaritu emocí neme být správné. Dokonce
zamování se pouze na negativní psychické jevy me vést a k „fascinaci“ a vidní
svta a všeho v nm negativn, v erných barvách. Nic ale není jen erné, nebo bílé.
Psychologie není všelékem a ani jím nechce být. Problematika kvalitního ivota je
vskutku podstatn sloitjší a mí se jinými hodnotami, stejn jako nap. psychická
pohoda.
Psychologie díve vnovala pozornost spíše individuu, jedinci vreného ve svt
neklidu. Nyní se pesouvá na sociální dimenzi a prohlubování vzájemných vztah
mezi lidmi, co je potebné pro fungování lovka a souvisí to i s efektivitou
a produktivitou a zvýšeným povdomím a zájmem o to být tlesn i duševn zdráv.
V závislosti na této psychologické stránce, proívání, prolínání rzných emocí
a pocit v mén i více komplikovaném ivot lidí své doby vidím i podstatu
smování celé své diplomové práce.
15
90. léta 19. stol. - 80. léta 20. století
Utváení moderního eského malíství bylo podmínno nkolika faktory.
Modifikovalo se v nm osobit umní svtové, stetávali se zde protichdné tendence
zpsobené vlastní polohou ech, pln prostoupené kulturními a sociálními
souvislostmi stední Evropy a zárove jejich vymykání.
V posledním desetiletí 19. stol. tu stojí akademismus, naturalismus a popisný
historismus. Generace nastupující v devadesátých letech 19. stol. se chce programov
vyrovnat se soudobým umním a vydobýt si monost k nmu progresivn pispívat.
Organizaním centrem tchto nových snah se stal r. 1887 nov zaloený Spolek
výtvarných umlc Mánes se spolkovým asopisem Volné smry, který se stal
programovou platformou mladých. Zde probíhal stále osteji boj o novou orientaci
eského umní vyjádenou manifestan uspoádáním výstavy výrazn osobitého
sochae Rodina za pomoci SVU Mánes r. 1902. Podnty soudobého svtového umní
byly u nás aktivn pejímány, zejména míšení secese a symbolismu s plenérismem,
iluzionismem a impresionismem, pronikají sem i myšlenky postimpresionismu. Zde
meme zmínit na jedné stran v zásad impresionistické krajináské postehy slouící
k dramaticky expresivní exaltaci vjemu dílo malíe Antonína Slavíka a na stran
druhé postupn organicky perstajících výrazových i tvárných prvk Preislerovo
symbolického malíství figuralismu, konfrontující Gauguinovy myšlenky se
Cézannovými stavebními ideami.
Zásti sloitou situaci na tehdejší výtvarné scén, utváející základy eského
moderního umní jako svébytné sféry duchovního ivota postupn se emancipující
spolenosti, nám ukazují i díla reprezentující ješt pozdní novoromantismus s jeho
pohádkovou atmosférou, díla secesní i symbolistní. Zde si meme uvést jména
Vojtcha Hynaise, Jakuba Schikanedera, ji jmenovaného Jana Preislera a Antonína
Slavíka, Ladislava Šalouna, Stanislava Suchardu, Josefa Maatku, Antonína Hudeka,
a po Vojtcha Pressiga, Františka Kupku a krajináskou školu Maákovu.
Po nich nastupující mladá generace umlc narozených v devadesátých letech se
snaí navázat spojení s dobovými proudy moderní malby, setkává se s nepochopením
16
publika. Nesmiují se s myšlením a projevy mšácké spolenosti. Poznávají
radikálnji vnjší svt a sestupují více do svého nitra, pekonávají splín 19. stol.,
hledají nové tvárné organizování obrazu, pociují nutnost revoluce. Je zde cítit
doívání feudální vlády a prosakuje tu národnostní boj. Mladí malíi prosazují nutnost
nového umleckého výrazu, chtjí tlumoit myšlenky a pocity potebné pro vývoj
národního ivota. Konzervatizmus stupuje pocit osamocenosti a ivotní tragiky.
Obraz je aktem sebeobnaenosti a sebevykoupení, výjevem tušených vnitních
zákonitostí vlastního lidského ivota, stává se keovitjší, patetitjší, ideov
vyhrocenjší.
Rozhodujícím impulsem se stala výstava Edvarda Muncha r. 1905, uspoádaná
takté SVU Mánes. Tento malí zapsobil svým vášniv dramatický umním
obnaujícím lidský ivot jako zjevení. Bez pímých souvislostí tak nastupuje
expresionismus.
„Na poátku naší cesty stál Munch. Na zaátku naší odvahy k vlastním projevm
mli jsme štstí, e to byl práv Munch.“ (1)
Emil Filla
eská avantgarda se nevyvíjí stejným smrem. Nachází zálibu ve francouzské
malb a z ní se u nás rodí eská kubistická škola. Kubistické tvarosloví se v letech
1911-1913 projevuje v díle Bohumila Kubišty, Emila Filly, Antonína Procházky a Otto
Guttfreuda ztlesnním symbol psychických pocit, barokní patetiností
a neobvyklým barevným a svtelným dynamismem a po zklidnlou poezii vcí.
Protipólem tu stojí niterné dílo Jana Zrzavého plného pedstavivosti s principy
kubismu petavené do poetické imaginativní logiky obrazu.
Mladá generace eské moderny razantn nastupuje na scénu v desátých letech 20.
stol. spolenými výstavami Osmy v r. 1907 a 1908. Hlavními úastníky jsou Emil
Filla, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Vincenc Beneš, Willy
Nowak. Kritiky jsou negativní, umlci naráejí na malomšáctví, omezenecké úvahy
nevzdlaných kritik pobuzujících ke skoncování takovýchto provokací. Pesto
proniká do SVU Mánes vtšina mladých. Avantgardnjší zamení Volných smr
17
o tom vypovídá, i kdy v podhoubí dozrává konflikt propukající ku píleitosti
spolkové výstavy r. 1911.
Mladí odcházejí a zakládají Skupinu výtvarných umlc a vydávají vlastní
avantgardní asopis Umlecký msíník. Jádro skupiny tvoí socha Otto Gutfreund,
malíi Emil Filla, Josef apek, Václav Špála, Antonín Procházka aj. a architekti Goár,
Janák, Chochol, Hofman. Dochází zde i k pokusm aplikovat kubistické tvarosloví na
formy architektury, nábytku, keramiky... Na jejích tyech praských výstavách (1912-
1914) se objevují i díla Pabla Picassa, Georgese Braqua, Andraina Deraina, Guana
Grise, Kirchnera, Schmidt-Rottluffa, Heckela aj. U r. 1912 však došlo k názorovým
neshodám ohledn kubistických modifikací a princip, je vedly k odchodu
apka, Špály, Hofmana
i Chochola. Z obdobných dvod do Skupiny výt. um. nevstoupil Bohumil Kubišta.
Rozpad pichází s první svtovou válkou.
V Osm a Skupin výt. um. se sdruovala jen ást generace. Mnohem poetnjší
a nejdiferencovanjší ást umlc navazujících na ideje a výrazové formy symbolismu
dýchajících v symbióze s touhou po niterné expresi, s drsnjší výrazovostí, se rozvíjela
v okruhu literárního asopisu Moderní revue (zal. 1895). Rodí se druhá generace
symbolismu, kterou reprezentuje od r.1910 skupina Sursum výstavou v Brn a o rok
pozdji je ádn ustanovena. Mezi její pedstavitele patí Pacovský, Rudolf Adámek,
František Kobliha (do 1912), Jan Konpek, Josef Váchal, Jan Zrzavý...
V letech 1909-1910 dochází k dalšímu generanímu seskupení vstupem nkolika
mladých umlc: Karla Boháka, Václava Rabase, Jareše, Nekolové, Sapíka aj., do ji
existujícího, ale skomírajícího výtvarného oboru Umlecké besedy. Proklamují
domácí tradici, kolektivní a národní pocity reprezentující hodnoty spjaté s ivotem
eského venkova, a dechem a patosem rodné zem. Sociálním kídlem Umlecké
besedy byli umlci zabývající se postavením proletariátu, mstské chudiny, ivotem na
periférii msta, prostedím tulák a cirkusák a dalších podivných sociálních skupin.
Nazývali se humorn HO – HO – KO – KO podle poáteních slabik svých píjmení.
Šlo o Miloslava Holého, Karla Holana, Pravoslava Kotíka a Karla Kotrbu.
První svtová válka zasáhla velice niiv vývoj moderního eského umní, zrušila
mezinárodní spojení, umlci byli odvedeni od zapoaté práce, nkteí z nich dokonce
navdy. Válka zásadn rozkolila myšlení jednotlivc i celého lidstva. Dívjší jistoty,
18
konvence a ideály se zhroutily, Velká íjnová socialistická revoluce v Rusku promnila
perspektivy a otevela nové nadje, po jejím pádu se 28.10. 1918 zrodila
eskoslovenská republika. Válka pinesla nové záitky, nová poznání, vytvoila nové
vztahy mezi lidmi, petvoila pohled na osudové otázky ivota a smrti, existencionální
náhled na lovka i svt. Umní se snailo piblíit ivotu.
V r. 1918 poprvé vystavovala skupina Tvrdošíjní , jdoucí proti zpátenickým
mšákm a konzervativcm útoícím na moderní umní i pomocí demagogie
nacionalismu. Patili sem Josef apek, Václav Špála, Vlastislav Hofman, Jan Zrzavý
a nov Rudolf Kremlika aj. Usilují o navázání na pedválená snaení v umní
a zárove reagují na nov vzniklé poválené situace, duchovní a sociální situaci
lovka.
Odpor k mšácké spolenosti se po první svtové válce nadále prohluboval. Toto
úsilí se znan projevovalo v Umleckém svazu Devtsil sdruující levicové literáty,
umlce a teoretiky umní. V jeho vnitní názorové vydifereciovanosti se rodí
poetismus, eská obdoba surrealismu. Stejnojmenný almanach Devtsil vychází spolu
s Nezvalovým Podivuhodným kouzelníkem od r. 1922, po dvou letech u Karel Teige
ustanovuje nkteré zásady poetismu.
„Nová poezie, její teorií je poetismus je povolána k této kulturní revoluci. Jejím
posláním jest všemi vhodnými prostedky, zvukem, barvou, svtlem, pohybem
kultivovat smysly a obohacovat senzibilitu lidstva. Pinésti témata pro nové,
svrchované umní íti a milovati, pro nový ivotní sloh socialismu.“ (2)
Karel Teige
umlecké projevy. Je aktivn provázán s revoluním spoleenským dním. Piblíil se
tém všem avantgardním umleckým smrm: od naivn-sociálního umní, pes
kubismus, dadaismus, konstruktivismus a k surrealismu. Byl provázán poetickým
a lyrickým vidním, ozvláštnnými vztahy mezi obrazovými prvky, spojováním
konkrétního a abstraktního, surrealismem a lidskými obsahy.
19
Pozdji poetismus postupn perstá v dílech Jindicha Štýrského, Josefa Šímy,
Františka Muziky a Toyen (vl. Jménem Marie ermínová) v surrealismus.V roce 1934
vzniká opt piinním Teigeho a Nezvala praská surrealistická skupina. První
výstava se koná rok nato v Mánesu. Surrealismus se napluje spojením pedstav,
rozmanitou formovaností a podvdomím uspoádáním, na rozdíl od poetismu, kde
konstrukce byla vdomá. V Evrop panuje nadále napjatá situace, postupuje fašizace
spolenosti a takté spoleenského ivota. Aktivizují se síly rozvíjející se spolenosti,
které kladou nové okruhy otázek angaovanosti umní na surrealismus, je má na n
reagovat.
Charakter tyicátých let pedurila válka. V piškrcené politické atmosfée
protektorátu se spoleenský a umlecký ivot zmítá zpetrhán a ohranien. Vysoké
školy jsou uzavírány a i mnohé další instituce. Prosazuje se výrazná snaha o zniení
perspektiv eského národa. Moderní avantgardní smry jsou nacisty povaovány za
„zvrhlé“ a „protiví“ se státní ideologii. Skupiny vznikající v tomto období nemají
svým humánním posláním takový dosah na veejnost. V jejich dílech se zraí
humanistické obsahy a existenciální tíse.
V r. 1939 vzniká skupina Sedm v íjnu (zánik 1941). Název je odvozen od potu
len a msíce, kdy zaali vystupovat. Jednalo se pedevším o figuralisty jejich
program „nahého lovka“ ( básník Kamil Bedná ) volal zejména po autentickém
a celistvém pojetí lidství a zapadal tak do existenciálního umní tyicátých let.
Meme zde uvést siln expresivní a pochmourná díla souznjící s animálním
pocitem ití ve váleném zatemnní Arnošta Paderlíka, Václava Hejny, Josefa
Lieselera a Františka Jiroudka...
V r. 1942 se vyvíjí další skupina s píznaným názvem Skupina 42. Snahy skupiny
byly zameny na vyjadování nové skutenosti, realily vzdalující se pírod s atributy
mstské civilizace a hlavn na dramata lidského osudu. Mezi leny nacházíme i (díve
„surrealistití“) Františka Hudeka, Františka Grosse, Ladislava Zívra a (ist
„dvaatyicátníci“) Kamila Lhotáka, Jana Smetanu, Jana Kotíka a Karela Souka...
Posledním seskupením tyicátých let byla Skupina Ra (název podle msta
Rakovník, kde vznikla) je se vázala na imaginativní linii pedválenou. Civilizace
jejími leny Josefem Istlerem,Václavem Tikalem, Bohdanem Lacinou a Václavem
Zikmundem aj. byla chápána v dosavadním vývoji jako obraz všeobecné krize
vyúsující ve zkázu.
20
Do tohoto období patí i díla nkolika solitérních a osobitých umlc k nim náleí
Zdenk Sklená, František Muzika, Václav Sychra, Jan Bauch, František Tichý, Karel
erný, Václav Bartovský, ásten i Mikuláš Medek aj.
Celé toto období charakterizuje utíkáním k nadasovým tématm, k metaforám
a výtvarným zkratkám, k plnému vyjadování odporu vi násilí, vyjadování nadje
a víry v ideály lidskosti. Díla zpodobují msta, civilizace, divadla a eské krajiny
vykazující vnitní naptí umlce a dramatický ráz událostí doby. Svobodn se umlci
mohli vyjadovat a po skonení války.
Rok 1945 je pomyslnou dlící árou ve vývoji eského výtvarného umní.
Po druhé svtové válce proces diferenciace nastartovaný pemnami ve spolenosti
a v umní nadále pokrauje. Vliv jednotlivých hnutí na umlce slábne a vtšina jich
zaniká. Na této pd se pak vyvíjí mnoho rznorodých styl a tendencí.
Válka znovu hluboce zasáhla celou spolenost. Do umní se stejn tak promítala
radost z osvobození jako hrzné vzpomínky na druhou svtovou válku. V prvních
intencích umlci vycházejí z pedválených tradic, národy mají spolené záitky a to je
spojuje. Rokem 1948 se (za)poíná budovat socialismus, pemna celé ekonomické,
tídní a sociální struktury, je se nevyhýbá ani kultue a umní. Padesátá léta jsou jím
tak pln prosáklá.
svazy), vyvrají nové instituce podporované státními fondy. Socialistické myšlení se
zrcadlí v socialistickém realismu, je je spoleným znakem tvorby „nadšených
socialist“ projevující se optimismem a realismem ústícím do popisného zobrazování
skutenosti. Mezi jeho tématy se prosazuje kolektivizace, budovatelské úsilí, pemny
socialistické spolenosti, pokrokové revoluní tradice, boj za spoleenský pokrok
a mír, proletáský internacionalismus atd. Tématické poadavky nejlépe vystihuje
figurální projev.
V poslední tetin padesátých let se situace rozvoluje, na umleckou scénu
nastupují nov vznikající skupiny. Objevují se nové generace umlc, jejich
poselstvím bylo hledání moderního výrazu. Poátek šedesátých let u zdrazuje
nezávislost umní na politice, tídních a sociálních dimenzích. V módních intencích se
umlci vrací k meziváleným smrm a teoriím.
21
Toto období reprezentují skupiny Trasa ( estmír Kafka, Eva Kmentová, Olbram
Zoubek, sestry Jitka a Kvta Válovy...), Máj (Richard Fremund, Stanislav Podhrázský,
Zbynk Sekal, Zdenk Palcr, Robert Piesen, Andrej Blocvtov...), UB 12 (Stanislav
Kolíbal, Vra Prachatická, Václav Bartovský, Adriena Šimotová, Jií John...) a Etapa
(Václav Kiml. František Ronovský...) Patí sem i skupina Šmidr spojující pomezí
divnosti dada, absurdní grotesky, pop artu a historizujícího manýrismu jen mla
informelní charakter. Do této sarkastické skupiny se zaleovali Karel Nepraš, Bedich
Dlouhý, Jaroslav Voniak (poslední dva figurativní tvorba).
Ped polovivou 60. let se setkáváme i s proudem navazujícím na modernistickou
tradici a civilizaní optimismus dvacátých let, proud geometrické abstrakce se
skupinou Kiovatka (1963). Meme sem zalenit dílo Karla Malicha a píznané
eské obdoby op artu Huga Demartiniho, Vladislava Mirvalda, racionálního Jana
Kubíka, poítaového Zdeka Sýkoru, tvrce variabil Radoslava Kratinu,
konstruktivního skláe Václava Ciglera... Nová figurace byla další tendencí tchto let
zamující se na absurdní a groteskní metaforu lidské existence. Sem náleí Otakar
Slavík, Rudolf Nmec, Jií Naeradský a pozdji i Peter Orieško.
Od poátku sedmdesátých let následuje dynamická pemna spolenosti,
upevování politických a kulturních pomr. Umní má být otevené lidským
problémm. Pod vlivem nabíhající normalizace se eské umní zamuje programov
spíše na konzervetivnjší témata a tradinjší proudy projevující se vtšinou rznými
realismy a krajináským vyjádením, ale je tu i umní angaované (50.,70. l.).
V 70. a 80. letech vznikalo mimo oficiální struktury umní autentické, je
pramenilo z nemonosti konfrontace s umním ve zbytku Evropy. erpalo tak
peván z domácí tradice. Umní zvnitnlo, vyjadovalo se skrytými metaforami
a alegoriemi, vznikalo píznané existenciální umní, mravn vyzívající, jdoucí do
nesmyslné grotesknosti. Nkteré umlce lákala i témata ticha, prázdnoty, bezasí,
agrese ale i násilí. V normalizaní atmosfée se tak kontinuita umlecké tvorby
neperušila. V 70. letech se v okruhu fotografického verismu objevují dv polarity.
Jedna reagující na pemnu reimu expresivitou v metaforách násilí v díle Pavla
Nešlehy a druhá v díle Theodora Pištka v nuancích symbolizující eskou
beznadjnost. Vzniká i existenciáln zamená figurace Andrey Šimotové, sester Jitky
a Kvty Válových, Vry a Vladimíra Janouškových, Evy Kmentové, Zdeka Palcra...,
je promítá stísnnou normalizaní atmosféru. Z nové figurace, grotesky ale
22
i existenciáln ladné skepse se formuje nová generace umlc spíznná s estetikou
ošklivosti, symbolicky pronášející reálné téma kadodennosti socialistického ivota.
Tento výtvarný názor prosazuje Vladimír Novák, Ivan Ouhel, Jií Sozanský, Petr
Pavlík, Michael Rittstein... K mezigeneraním umlcm polovivy 80. let se adí Jií
Kornatovský.
(1) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str. 386, ods. 1.;Emil Filla: Edvard Munch a naše
generace, 1938
(2) Miroslav Lama: Myšlenky moderních malí.Odeon, Praha 1989, str. 441, ods. 3; Karel Teige: Báse, Svt, lovk,
Zvrokruh I., 1930
Jan Preisler
(* 1872 †1918 )
eský malí a grafik.
Jan Preisler byl jedním ze zakladatel moderního eského umní. V jeho tvorb se
promítal impresionismus spolu se secesním symbolismem, jimi byl utváen jeho
krajn osobitý styl se spoustou výjimených symbolických prvk. Jeho dílo
ovlivovala i tvrí innost básník jako byl Antonín Sova, Otokar Bezina, Karel
Hlaváek aj. Dobový kritik K. B. Mádl o nm napsal, e je: „Lyrik delikátní
senzibility, jemu je forma a barva tolik, co tón hudebník a vnitní rytmus verše
básníkova“ (1)
„Na myšlenkové podnty a neekané dje doby, na nové problémy a palivé otázky
vývoje výtvarného umní usiloval Preisler odpovídat ve své tvorb. Nehodlal zstávat
ve vyjedných kolejích názorových jako mnozí z jeho vrstevník. Neuml v klamném
sebeuspokojení pedstírat nekolísavou jistotu tváí v tvá dilematu starých a nových
hodnot, ve sváru tvrích princip a prostedk. Chtl jít na kloub aktuálním otázkám
a oteveným problémm, v mnohotvárnosti úkol a v nerovnomrném rytmu vývoje,
místy jakoby zadrhovaného prodlevami.“(2)
Malíské dílo Jana Preislera se povtšinou rozvíjí v cyklech v nich se prolínají
klíové motivy jeho tvorby ruku v ruce s kompoziním rozvrením tchto obraz, je
mají mnoho obmn.
Jedním z Preislerových typických témat v dob jeho druhého tvrího období se
stalo téma erného jezera. Hlavní motiv tohoto obrazu se postupn utváel a
vykrystalizovával v jeho myšlenkách.
*
Ji z prvního tvrího období se sem promítá téma vesnického mladíka v obraze
petransformovaném v pohádkového rytíe. Po návratu z Itálie (1902) v druhém
tvrím období se postupn mní i barevná skladebnost je je v erném jezee ji
znatelná a objevují se zde témata lidských rozpoloení (obraz Smutek). Plocha obraz
se rytmizuje, kontrasty jsou stavné proti dsledným pímkám a zvlnným kivkám.
Nov objevené variace erných a bílých akord se snoubí s šedivými a jemn
zelenkavými tóny. Tohoto si všimneme u v obraze Milenci. Jeho výrazovost nadále
dramaticky graduje spolu s niterností a subjektivismem vtištným postavám obrazu
Milenci u erného jezera.
Pozdji pak mezi lety 1903 – 1904 zahlédneme v jeho obrazech témata „smutk,
nevr a melancholií“(3) (Preislerovo oznaení). V obrazech erného jezdce, eny
s jezdcem u erného jezera pak nadále vyúsuje tato melancholická nálada a hlavní
motivy a do vlastních erných jezer. Ve tech verzích erného jezera Preislerova
paleta viditeln zjasuje, uvoluje se a zjemuje rukopisem i barevností. Nadále si zde
meme povšimnout erné barvy spolen s bílou v dvojbarevném souzvuku tém
zbaveny modelace, typické pro tvrce, který se snoubí ješt s šedivými akcenty
doplnnými valéry lutých, zelených, hndých a fialových nuancí umn rozpoloených
a vkomponovaných do obrazu. Z tohoto díla na nás promlouvá meditativní klid,
uvolnnost a oproštnost. Obraz psobí melancholicky a moná s uritou nostalgií
vyjaduje touhu po splynutí s pírodou. Petváí se zde i kompoziní rozvrení, které je
vyváené a symbolika. Vdy (v kadém obraze erného jezera) je tu ale postava
mladíka v aktu, hledícího na nás ven z obrazu, zahaleného vertikáln ernou drapérií,
zaujímajícího piblin zlatý ez a opírajícího se loktem o hbet bílého kon, za ním
25
se rozprostírá horizontálním rozvrením plocha erného jezera umístného mezi bílé
plochy skal. Za konm rozrušuje plochu vertikála stromu ivota s horizontáln
tvoenou korunou.
O tomto obraze napsal sám autor v dopise Stanislavu Suchardovi následující:
„ Tak nap. onen obraz, na kterém je mladík s bílým konm ped erným jezerem a
který by mohl být nazván melancholie, nebo tak njak. Tu téma samo nese ji v sob
erné tóny, které dostaly nejintenzivnjšího výrazu jako erná barva drapérie mladíka,
tedy jaksi centra obrazu. Tato barva pak v rzných nuancích… prostupuje celý obraz,
a vyznívá nakonec ve svtlých a šedých tónech a docela bílých tónech kon, o nj
mladík open. Je to tedy ne erný nebo šedý, ale naprosto barevný obraz.“(4)
Z obrazu vyznívá i urité oekávání a autor v nm skryt odkazuje i na pocity
moderního lovka, pocity vyhoení, zobrazuje v nm poetické metafory lidského
ivota tehdejší doby. Snaí se v nm o uritou jednotnost, oproštnost a celistvost
celkovým zjednodušením námtu, je nás me odkazovat i na sošnost ímských
plastik. Dospívá zde k jednoduchému a plošnému vyjádení ústící a v uritou
monumentálnost, ta však na nás dýchá svým osobitým výrazem, který odkazuje opt
na neproniknutelné duševní rozpoloení.
*
* www.umeni.euweb.cz
(1) Vademekum, Moderní umní v echách a na Morav [1890-1938].Gallery, s.r.o., 2002, str. 277, ods.1.
(2) Jií Kotalík: Jan Preisler. Odeon, Praha 1968, str. 54, 9 – 14 ádek
(3) Jií Kotalík: Jan Preisler. Odeon, Praha 1968, str. 31,ods. 3
(4) Jií Kotalík: Jan Preisler. Odeon, Praha 1968, str. 37, ods. 2
26
Emil Filla byl významnou osobností eské avantgardy, psobil v Osm.
Z expresionistických poátk nakonec zasvtil své dílo kubismu.
tená Dostojevského
*
Obraz tená Dostojevského meme právem povaovat za expresivní reakci na
akademismus a vznikl v dob, kdy nejen na Emila Fillu a jeho dílo zapsobila výstava
malíe Edvarda Mucha uspoádaná SVU Mánes v Praze roku 1905. Sám Emil Filla
o nm napsal:
a dále:
e, “se neohlíí na zabhané estetické kánony – má dravost a drásavost pednesu
ve stavb i barv, zdrazuje dynaminost prostoru, jevící se zvlášt v pehnané
27
perspektiv plošn provedené, vyzdvihuje dynaminost gest a posunk stejn jako
dynaminost tvar a znak udivujících barevných shluk… nejsou to exprese
vydrádného vlastního srdce, ale všelidské symboly sn, trápení, al a slastí kadé
generace a kadého jedince“ (Emil Filla) (2)
Tyto myšlenky se nejsilnji a nejpesvdivji prolínají do tohoto Fillova díla je
bylo chápáno jako „malíské krédo celé generace“(3) Tento obraz vznikl z obdivu
k Muchovi a jeho dílu a na druhé stran i ze zaujetí a obdivem k samotnému
Dostojevskému, jeho myšlenky vyhovovaly jak myšlenkám Fillovým, ale i dalším
mladým umlcm. Jaromír Peírka k tomuto napsal, e Munch souasn
s Dostojevským vnesli do Fillova mládí „stín melancholie a pesimismu a nkolik
ponue krásných barevných souzvuk“ (4).
Výroky o obraze:
e jde o „psychomachii rozvíjející se v duchovní sfée“ (5) P. Wittlich
„ tená Dostojevského je oistou jeho (tj. Fillovi – pozn. V. L.) mladistvé duše,
není vlastn niím jiným ne malísky konkrétní anticipací pozdjší filozofické
formulace. Tenkrát v kritické, zoufalé, údsné a bezmocné pozici, jako alobce,
namaloval Dostojevského ob, kterou byl vlastn on sám,“(6)
estmír Berka
„…tená visí celý zmámený na muidlech Dostojevského perverzní fantazie.“ (7)
E. Filla
Z hlediska formálního je zde patrná barevná disharmonie útoící na diváka
a prostor je potlaený jen na plochu, kde se neztlesují reálné formy, vše tak, aby
vynikla a zvýraznila se vniterná stránka obrazu. Hlavními výtvarnými elementy mu
byla barva, linie a svtlo. Meme si zde povšimnout i barevných kontrast modré,
luté a tmavorové uplatnné ve velkých precizn promalovaných plochách, je
odkazují na protiklady mezi vyznním tenáe, zda jde o zoufalství, i lhostejnost.
Zeteln tu vyznívá i ona fyzická skleslost, bezvládnost s rukama podél tla a moná
i duševní osamocení a zhroucení. Sama postava je odna do neivotn studeného.
28
Meme se jen domnívat, kdo byl oním tenáem „spícím?“ s hlavou zvrácenou
v kesle v tém holé místnosti, o nm se autor nezmiuje. Moná jde o malíe
samotného, ale nkteré rysy to popírají. Nebo jakou Dostojevského knihu etl? Vidíme
jednu slabší v rukou tenáe a jednu silnou poloenou na stole vedle nejspíš prázdné
skleniky. O jaké úvahy mohlo jít nad tmito knihami? Snad o vztahu Ruska k západu
a k Evrop…? Dílo Dostojevského odkazovalo nejspíš zejména na jeho myšlenky jako
takové.
Místnost je takté oproštná, prázdná, jen na zdi visí kíek. Pohled z okna je
studen nepítomný a nereáln vyhlíející.
Filla je velice citlivý malí, je reagoval na dobové výtvarné i myšlenkové nuance.
Proto se v dob války jeho vlastní názor na obraz zmnil, jevil se najednou
ztlesováním nedosaitelnosti štstí v tomto „bídném“ svt a vedl tak k rezignaci
a zpytování svých hích, je dosplo a k myšlenkám na pevýchovu lovka.
Toto dílo je právem povaováno za dokonalé umlecké dílo nesoucí myšlenky
doby, které je prodchnuté hlubokým lidským i umleckým citem a výraznou niterností.
* www.umeni.euweb.cz
(1) Bohumír Mráz: Djiny výtvarné kultury 3. IDEA SERVIS 2003 ,str. 129, ods.8, ádek 2
(2) Bohumír Mráz: Djiny výtvarné kultury 3. IDEA SERVIS 2003, str. 129, ods. 8, ádek 4 – 9
(3) Vademekum, Moderní umní v echách a na Morav [1890-1938].Gallery, s.r.o., 2002, str. 84, ádek 8
(4) Jaromír Peírka, in: Filla 1936, str.17; Vojtch Lahoda: Emil Filla. Academia, Praha 2007, str.69, ods.3
(5) Petr Wittlich: eská secese. Praha 1982, str. 309 – 310; Vojtch Lahoda: Emil Filla. Academia, Praha 2007, str.69,
ods. 4, ádek 5, 6.
(6) Berka 1989, str. 53; Vojtch Lahoda: Emil Filla. Academia, Praha 2007, str.69, ods, 4, ádek 7 – 11.
(7) Emil Filla: Cesta tvoivosti. 1917, in: Filla 1948, str. 407; Vojtch Lahoda: Emil Filla. Academia, Praha 2007, str.69,
ods. 3, ádek 1, 2
29
eský malí, profesor na AVU
Inspiraci erpal nejprve z divadelního prostedí, zasáhla jej té válka, (len skup.
Sedm v íjnu) a pozdji se vnoval i krajinomalb.
V jeho díle nalézáme neochvjnou víru v lovka, jako jediné jistoty. Jiroudek nám
pedkládá ve figurálních kompozicích vztah lovka k lidskému kolektivu. Tlumoí
a petváí své vlastní myšlenky a pocity, které mli rozsáhlejší a obecnjší platnost.
V tchto pocitech je smutek, opuštnost, vnitní osamocenost lovka, zaznívá tu
i tragický pocit ivota i protest proti podivným soudcm a výsmch nad krvavými
„generály“. Je v nich obsaeno lidské poselství a ukazuje nynjší vztah k problémm
souasné doby…
*
Tento obraz se adí k onm váleným tématm v nich se umlec snail ztvárnit své
nelibé pocity, pocity hrzy, šílenou a strašnou skutenost, surová dramata, lidské
tragédie a v neposlední ad ohroení vlastní existence lovka.
Pedcházel mu i obraz Blázen a slepci, jeho téma se v tomto díle znovu promítá.
Na obzoru obrazu jde blázen zmítaný svým šíleným tancem, poskakující v bláznivém
baletním kroku a mávající rukama nad hlavou, v levé snad s posledními (ervenými)
kvtinami, vedoucí za sebou zástup slepc s holemi pustou zdevastovanou krajinou
30
plnou trosek a spáleniš. V prvním, plánu pesahujícím úmysln okraj, se na nás pímo
chrlí tragédie. Tragédie mrtvého, zabitého mue a nad ním plaících en, které
symbolizují bolest lovka, ale tu tichou, skrytou, protoe jejich slzy u nejsou mokré,
ale vyschly.
„ Dva dje, dv skutenosti, vklínné do sebe.
Skutenost prvá, nám blízká, do ní jsme vstoupili, en naíkajících nad zabitým, je
komponována na dv diagonální osy, které se protínají v hlav mrtvého mue, v ose
obrazu, v polovici strany spodního rámu. eny, ustrnulé hrzou do kamenného klidu
soch, tvoí v krajin obrazu plasticky pevné dno eišt, které je v dálce peklenuto
peponou vysokého, dalekého horizontu, z nho vtéká do eišt dynamický ivel
obrazu: z velké dálky se blíící dav slepc, ped ním pedvádí svj šílený balet blázen
– píina následku.“(1)
Tento výjev u není jen konfrontací dvou svt, reálného a fiktivního, jako u jiných
dívjších obraz. Jde tu o propojení, paralelitu. Je to výjev holé a drastické
skutenosti.
Dílo je situováno celkov do potemnlého prostedí, z nho vystupují stíbit
ozáené figury. Vpravo obraz rámují dv eny pojaté statisky, jedna kleící, jedna
stojící, jsou zachycené, stejn jako celý obraz, pouze dvmi, i tymi barvami.
V tomto prostém koloritu jsou dominantní zvlášt erná a bílá. erná, tvoená
širokými tahy šttcem, ve které jsou eny odny, je zde umístna do protikladu jejich
bílých tváí naznaených ve struných tazích šttcem asi jako peludy i stíny. Tuto
dvojkombinaci narušují jen ervené záblesky zvíeného prachu, skvrny, rychle kladené
stopy a ásteky. ervená se opakuje i na kytici blázna a na rouchu hlavy stojící eny
na okraji výjevu. Poslední barvou, je je zde patrná, je modravá, studená, kalná v zemi
i na nebi, kde v ní jen lehce dohasíná „poslední“ svit. Umlec výjev zachytil
improvizovan rychlými a skicovitými taky a údery šttcem.
Obraz je záznamem kruté skutenosti naší minulosti a hlubokého proitku lidí v té
dob oima virtuózního a citlivého malíe. Patí tak mezi jeho vrcholná díla váleného
období.
* Foto(fotoaparát Sony Cyber – shot 4.1M): z knihy - estmír Berka: František Jiroudek. Odeon, Praha 1980, obraz
. 41.
(1) estmír Berka: František Jiroudek. Odeon, Praha 1980, str. 24, ods. 3 a4.
31
eský malí a grafik.
Mezi hlavní rysy jeho tvorby patí zájem o lovka, orientace k civilistním
námtm z prostedí msta, od 60. let blízká abstrakci. Zabýval se té ilustrací.
Jeho obrazy jsou dokladem citlivého pístupu k ivotu, dramatické i lyrické.
Podailo se mu navázat na pedchozí násiln narušené období, ukazuje nám tvá
velkomsta, zabývá se problémy lovka. Zachycuje skutenost proité války
a nepeberné vztahy mezi lidmi. Staví do nového svtla základní ivotní otázky, je
mají podnítit vytvoit novou spolenost.
Jeho tvorbu ovlivnila i práce v nemocnici, kde bojoval s hrubou realitou
v kontrastech ivota a smrti. Soukova díla v sob nesou humanistický náboj
a citlivost. Nevyerpatelnou inspirací prostupující do jeho díla je velice hluboko
proívaný údl lidského ivota zalenný do spoleenských a intimních vztah, a u
pozitivních, nebo negativních (konfliktních). Je zaujat nejen spoleností a dramatikou
všedního dne, ale zejména pozdji i kouzly velkomsta. Svá díla siln proívá a stává
se jejich aktérem.
*
32
Toto dílo ilustruje autorovy ji pln vyhranné a zralé zaátky tvorby. Ztváruje
zde velmi expresivní formou spolenost jako tajemné uskupení prapodivných postav.
Obraz je koncipován horizontáln. Siln psobí i seskupení postav zprava a zleva
smrem tém na sted, nebo spíše ke „zlatému ezu“ obrazu, od prvního plánu
vystupujícího k nám a do zadního, kde se ob strany stetnou. (Pozn. Pipomíná mi tím rozvrení
obrazu Poslední veee Pán od L.da Vinciho) Malí ji vidí v zakiveném zrcadle a vzbuzuje tím
zamyšlení nad podstatou skutenosti je je nám skrytá. Postavy zde sedí jak osudem
stiené, podivné postaviky na mlkém jevišti.
Barevnost je tlumená a omezená s velkým drazem na barvu bílou a zejména
ernou (obohacená hndou), ta je výpovdí o lidské spolenosti. Postehneme i odstíny
hndé, luté, ervené a namodralé. Svtelné kontrasty barevnost doplují, urují
prostor a modelují objemy. Pohyby a zjednodušení spolu s gesty a vedením svtla
v obraze, je osvtluje jednotlivé plochy v uritém rytmu a další dleité detaily
scelují celou scénu a psobí dramaticky. Malív rukopis je dalším výrazovým
prostedkem. Pouívá vysoké nánosy olejovým lakem, hutné kalné barvy. Tahy
šttcem jsou perfektn vedené, barvy nanáší ve skvrnách, ím modeluje jednotlivé
tvary a vytváí hmotu.
33
Oblieje postav prozrazují mnohé niterné proitky, jako kdyby to byla ekárna,
dýchá z nich na nás zoufalství, smutek, bezmoc…, je to nejskutenjší realita, jak jí
umlec vidl. Z nkterých tváí pronikav cítíme mnohé a i smrt, nebo ty, kterým do
tváe nevidíme vbec… Nad nimi jsou plošky svtlé, „snad okna?“ a náš zrak
upoutává svtlé okénko, symbolizující moná svtlo nadje.
„Skutenost se odráí v zrcadle nereálnými fikcemi. Nereálnými, jsou–li samy
v sob , ale reálnými ve spojení s ivým lovkem, který do nich promítá svj sen, svj
lidský osud.“ Vyslovil nad jeho obrazy František Hrubín. (1)
Hloubka lidského proitku mu není nikdy cizí a svým malísky vyzrálým
rukopisem ji zde zaznamenal v plné míe. Kadým svým gestem, momentem
vtištným postavám, sklonem hlavy… snaí se naznait originálnost a minulost kadé
proité vteiny, kterou si u ale napoád neseme v sob.
Niterné dílo Karla Souka plné kadodennosti nás vdy bude ohromovat svou
tématickou šíí a výtvarnou hodnotou.
* Foto:( fotoaparát Sony Cyber – shot 4.1M): z knihy – Jií Kotalík: Karel Souek. ODEON, Praha 1983, str. obraz
. 5; detail obraz . 4.
(1) Souasné eské a slovenské umní. ODEON, Praha 1983, 1985, str. 190
34
Mezi jeho tvorbou se nalézají krajinomalby, portréty, zátiší, akty, abstraktní
motivy, ale v popedí a nejdleitjší tématikou jeho tvorby jsou monumentální
figurální scény a hlavn téma lovka.
Je pedstavitelem nové figurace. Od akt a scén ze ivota msta je erpal pímo
z ulice a mstských zákoutí dospl a k dramatickým námtm a pozdji
i k existenciální tématice ivota lovka, rodiny a stáí.
Prošel v tvorb kubismem, novou figurací, byl inspirován cestami do Francie a Španlska
a pedevším byl ovlivnn italskou renesancí, Bellinim, Veronesem, Pierou della Francescem. Jejich
monumentální formu petvoil ke svému vyjádení obyejných lidských píbh souasného lovka.
On sám byl vdy pedevším lovkem a to se odráelo v jeho dílech. Proto jeho
jediné a vné téma je lovk jako takový, se vším, co ije. Je malíem lidskosti, jeho
existence, vypráví o lidských ivotech od narození a po smrt. Ukazuje nám ve svých
dílech zázraky a radosti ivota, i smutek, lidské osudy je velice proíval. Lidské téma
je tématem osobním, lidsky cítným a projeveným do monumentality rozmrn
pojatých obraz, ale i v malých kresbách. lovk je základním mítkem jeho tvorby
a on jejím prostednictvím proniká do jeho nitra, do vlastní podstaty bytí. Chápe ivot
ve svých etných obrazech, ztváruje lidskou osudovost. Jeho díla vkládá nostalgii,
minulé události vzpomínání, dojetí, soucit, pedstavy a fantazii…
Své obrazy pojímá jako prostor pro vyjádení nejen jednotlivých individuálních
osud, ale zárove je chápe jako píleitost postihnout aspekty lidského údlu v té
nejobecnjší rovin.
Jeho dílo nepatí k veselým, je obsahov váné a smutné.
„Maloval mládí a stáí, pošetilost a moudrost, radost a utrpení, krásu a všednost,
prchavost i trvání, sny i iny.“ (1)
Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc
35
Všeobecn jsou jeho díla plná postav. Jsou to vtšinou hlouky lidí, z nich kadý
má ve výrazu tváe i gesta vepsán svj osud, svoje starosti, myšlenky… Pes všechen
pokrok ve výtvarném uvaování pracoval technikou enkaustiky (voskové malby).
Citelným a podstatným prvkem v jeho obrazech je mod, barva spojená se smrtí.
(Modrou byly vykládány egyptské rakve, do modrého pohebního roucha byli zavinováni panovníci.)
Pro Ronovského je modrá jakýmsi symbolem kolobhu lidského ivota, který se zrodí
z lásky, aby pak konil smrtí. Druhou nejastjší barvou je bílá, barva istoty,
svatební košile, barva loe milenc i barva úmrtní...
Kombinací barev, výrazem obliej, astou atmosférou melancholie a smutku, ale
i výraznými gesty a vtšinou doplnných dynamickým pohybem– tím vším podává
výpov o ivot plném nejen lásky a bolesti. V dílech zaznívá i jeho vnímavé
pozorování okolí, citlivé penášení vlastních dojm na devodesky, které ml náhradou
za dubové nebo bukové desky pouívané starými mistry.
Mezi jeho základní prostedky patí hlavn dokonalá kresba. Staví na celku, ale i na
detailech.
Ronovský zpodoboval situace a záitky ze soukromého ivota. Nic nezstalo bez
umlecké odezvy, proitky z cest, rodinné oslavy, dleité lidské kiovatky, louení,
svatby...
Svoje mistrovství ukázal v cyklu Maminka, který vytvoil v letech 1983–1985,
v nm zachytil matinu nemoc a dokonce i její smrt . Cyklus Maminka patí k jeho
nejcitlivjším tématm.
Maminka znamenala pro Ronovskáho celý jeho vnitn orientovaný pocitový svt
upnutý k rodin. Její smrt roku 1983 jej hluboce zasáhla a podnítila k intenzivní
tvorb. Oteveným projevem ztvárnil obrazy posledních dn blízkého lovka.
V cyklu se nesnaí o chronologický pohled na ivot, ale o zvláštní duchovní postup
s vnitním vystupováním od hmotného, fyzického a k nehmotnému na hranici mezi
ivotem a smrtí.
„Na poátku cyklu je obraz maminky, která sedí a opírá se o desku stolu v gestu
únavy. Cyklus vrcholí obrazem, na nm ji maminka leí na lku tak, e její
nehmotné tlo je samo pojato jako ona hranice bytí a nebytí.“(2)
36
Maminka
*
Obraz Maminka patící mezi první z cyklu, kde maminka sedí u stolu opená
s rukama zkíenýma u jeho rohu na ní vidíme její pokroilý vk, únavu a niternost.
Je pojata s naprostou istotou a jemností, oproštná od detail se zdrenliv
ale jasn vedenou linií. Velká plocha pozadí je pojata v jednoduché barevnosti, stejn
jako celý obraz, je je tvoen pouze temi barvami. Bílá v jemných odstínech na stn,
vlasech a ubruse, modroerný odstín odvu a nakonec vyznívá okrová ple. Tóny
jednotlivých barev jsou mkké a sametové, také díky enkaustice a podtrhují tím
duchovnost obrazu a jeho celkové vyznní v kontrastech tmavých a svtlých ploch. Je
zde patrný výtvarný motiv bílé na bílé, objevující se ji díve v triptychu Vzpomínka
na tetu.
**
Zde nám autor zanechává pohled na maminku leící, je odkazuje jakoby k svtu
neivých.
Zaznívá zde horizontální lenní v barevnosti rozdlené opt na svtlou a tmavou
plochu, kde u tmavá se stává dominantnjší a vyzdvihuje vlastní symboliku. Svtlé
plošky rozrušují povrch tla a pokrývky a naznaují okamik nehmotného odchodu
lovka.
*
122 x 101 cm
122,5 cm
*
S tímto cyklem souvisí i nkolik obraz louení se dcery a syna s maminkou, nebo
také nkolikeré obrazy zdvíhání maminky, je se Ronovskému pevn vryl do pamti po
maminin dlouhodobém upoutání na lko.
Tento cyklus maleb je zachycuje nitern a tiše dramatickou událost v rodin umlce
je zvláštní uzavenou le velice psobivou kapitolou v Ronovského tvorb (i v ivot),
její nkteré motivy se promítaly i v jiných dílech.
39
1983 -1985, enkaustika na sololitu, 110,5 x 77 cm
Jeho pln proívané osobité dílo meme právem adit mezi mimoádné nejen jeho
lidskostí a vlastním vnímáním lovka v jeho dramatickém obrazu nitra, spolu
s hledáním pravdy o cest ivotem a uvdomním si konenosti ivota. Se svým dílem
se bezbeze ztotouje a pedkládá nám smysly vnímanou realitu naplnnou vztahy
a souitím, zamyšlením se nad ivoty druhých odhalující dramatinost lidských ivot.
* Foto:( fotoaparát Sony Cyber – shot 4.1M): z knihy – Jií Urban, Jan Baleka, Josef Koutecký, Jan Kí, Jií Mašín, Jií
Šetlík: František Ronovský, JAKURA,2007, strany 70, 71, 204, 205, 206.
** Foto: www.galeriekodl.cz
(1) Jií urban, Jan Baleka, Josef Kouteck&y