Drobty pod stolem doby

Karel Čapek

Obsah ROZHLÁSKY ..................................................................................... 3

DOSLOV ........................................................................................... 67

VYSVĚTLIVKY ............................................................................... 73

ROZHLÁSKY

/ 26. 5. 1928 /

Jindy každého vždy pátku kolega B. na svém z - křesle

vybírá do rozhlásku aktuální otázku.

Teď však odjel se svou ženou

na měsíční dovolenou. Rozhlas se vám nelíbí?

B. má plné alibi.

Mělo by se zazpívat tu o tom velkém moritátu, obecně jenž sklízí dnes

lichotivý interes.

Nebo kterak v tyhle dni porušiv klid nedělní

do muzea zloděj vlez, ač tam hlídá scíplý pes.

Nebo kterak v Praze velce

vítali jsme zemědělce, a jak v zájmu vzdělání do škol byli nandáni.

Věcí dost: je nač se dívat, o čem mluvit, o čem zpívat.

V rozhlásku být měly by, ale B. má alibi.

___________

/ 2. 6. 1928 /

Už je hotov, už se skončil poutavě (zvlášť pro ženský)

první velký, celostátní proces československý.

Už prý bude hotova:

sociální novela, opozice, zdá se, též je

hotova už docela.

V Brně byla otevřena krásná velká výstava,

která -*) *) poznámka sazeče:

Tato strofa také

není hotova.

___________

/ 9. 6. 1928 /

Krom té slávy na Moravě není lepších zvěstí právě;

z různých známek cítí národ, že je jaksi trochu marod.

Když nám rozstonal se Švehla, celá vláda popolehla; necítí se valně zdravě,

majíc nějak tupo v hlavě.

Engliš si vzal urláb větší, v Gráfenberku se teď léčí,

a my víme, že to asi píchá poblíž státní kasy.

Tož ať se nám zhojí jen ti

dočasní dva pacienti, a ty, vládo, Češi, Němci,

hřejte zatím pacienci.

___________

/ 16. 6. 1928 /

Těžká pomoc, marná rada, za domem dům v Praze padá, země praská, prach se zvedá,

přijde komis pak a shledá, že to stálo na písku.

Na divadlech starost mají,

kusy se jim propadají, kritická pak komis poví

původnímu autorovi, že holt stavěl na písku.

Jaký div tu, že i vláda stále sedíc, přece padá,

novela jí nechce stát, no, co je, lidi, stavět plátno, když se staví na písku.

___________

/ 23. 6. 1928 /

Pro rozhlásek časy bídné, neboť během toho týdne

nestalo se skoro nic; letní chabost všude visí

v jednání i v zákulisí nejpevnější z koalic.

Dnové letní, dnové klidní; v Bělehradě však a Vídni

střílelo se do cíle, potom jedna slečna smělá

Atlantik už přeletěla, u ledu je Nobile.

Prší, prší během týdne,

každý kašle, smrká, stydne, bude špatná úroda;

kdyby bylo teplo, nuže, pak by pro sucho a úžeh

byla špatná úroda, - člověk si už nepomůže.

___________

/ 30. 6. 1928 /

Zřídka se najde zaklínadlo, které by mocným kouzlem vládlo;

z Brna nám došlo právě nyní slovo, jež velké divy činí:

„Dostálku, pojď!“

Když nadarmo se namáhaje chceš protlačit se do tramvaje,

tu ohlédni se přes rameno a prones čarodějné jméno:

„Dostálku, pojď!“

Když staneš u vrat nebo brány, kde psáno je: „Vstup zakázaný“,

tu nezastav se rozpačitě, jdi prostě dál a řekni hbitě:

„Dostálku, pojď!“

Tak mocné je to zaklínání, že žádná moc ti nezabrání,

kam chceš si jít a co chceš konat; jen musíš říci jako Donát:

„Dostálku, pojď!“

___________

/ 26. 1. 1929 /

Každý z nás teď stejnou hude, kdo ji nemá, mít ji bude, a kdo má ji, ještě dnes

do peřin s ní chutě vlez. Nedá se nic dělat.

Ouřady ji popírají:

není žádné chřipky v kraji, celá ta věc jen prý jest infekce dýchacích cest.

Nedá se nic dělat.

Kašel, rýma, jaká bída, katary a bronchitida, febris, tussis, angína, špatně ten rok začíná.

Nedá se nic dělat.

V politice možno krátce na všechno teď vykašlat se,

parlament se neschází, snad se bojí nákazy. Nedá se nic dělat.

Páter Šrámek taky praví, že mu pohyb není zdravý,

- takhle, pane, z křesla vstát, může ti tam nafoukat.

Nedá se nic dělat.

Agrárníkům dobře není, nafoukli se z přerušení,

přerušené styky jsou věcí vždycky nezdravou.

Nedá se nic dělat.

___________

/ 20. 7. 1929 /

Je příliš horko na to, máme-li verše psát o

kronice každodenní,

v níž čeho se chytnout není.

Byly sic noční boje u Prahy kolem Tróje;

kdo číst chce o tom pádu,

přečti si Iliadu.

Před prahem nám už nemeť, sousede v Hidáš-Nemeť.

Ba ani už ta kopaná

dnes nerozčílí Pražana.

V tom horku všechno zdřímne. A já mám hledat rým?

___________

/ 27. 7. 1929 /

Dopis těm, kteří (když je tak vedro) si v lesích a vodách dávají berdo: Nevěřte tisku, který schválně píše,

že se teď v Praze horkem sotva dýše. Vězte, že v zimě se konaly tajné přípravy,

aby tu v létě bylo dost bene a zábavy, jenže se všecko tutlalo a drželo v skrytu,

dokud jste neodjeli do letního bytu, - to nemáte čuchu, jak je teď blaze

těm, kteří zůstali v Praze.

Dík městské radě, jež s námi denně lumpuje, chlazený vzduch se do plic pumpuje,

pivo a víno tekou z potrubí, pečení holubi nám lítají do huby,

lidé jsou na sebe jako miliusi, na potkání si dávají pacy a pusy,

- žádný by nevěřil, jak je teď blaze těm, kteří zůstali v Praze.

Zadarmo každý dostane, oč si řekne,

ošklivé ženské jsou pryč a zbyly jen pěkné, v divadlech zdarma nám dávají ruské balety, na Vltavě každou noc nám pouštějí rakety,

ba, plno zábav je a samý světa div, že člověk je z toho jelen a neví už, kam dřív,

- to byste koukali, jak je teď blaze nám, kdo jsme zůstali v Praze.

Ale jak první lufťák se do Prahy vrátí,

všecko se jako čarovným proutkem ztratí,

jako dřív bývalo, bude zas akorát, v ulicích bude foukat prach a smrad, špinavá voda zas poteče v potrubí, lidé si zase nebudou vidět do huby,

a za všecko budete muset platit draze, až vy zas budete v Praze.

___________

/ 10. 8. 1929 /

Píseň té zabité

Já jsem ta holka zabitá,

co bez masa našli a tváře. Takový lustmord není jen pro vrahy,

ten je i pro čtenáře.

Já jsem ta holka, co sloužila, co sloužila pro zábavu,

zaživa tak jak o mně je psáno, po smrti zadarmo davu.

Taková fešanda jako já není jen pro jednoho,

ale těch kunčaftů po smrti i mně bylo trochu mnoho.

Já znala šoférů, já znala pánů,

kolik, už nepovím, a když mě zabili, vzali mě do party

frajeři od novin.

Ba, jeden fešáček reportér mou rakev si otevřít dal,

ale že mrtvá se neumí chovat, zbledl a roha vzal.

A já se tak na něj chtěla usmát

za jeho pozornost jemnou, já na něj chtěla zavolat:

Blondáčku, šel spát se mnou!

___________

/ 17. 8. 1929 /

Zvědaví ptáci se ptají, co nového v celém kraji.

Tož Pražan je v Praze upražen,

úřady hledají vraha žen,

svou úrodu mají stodoly a tisk má své ženské mrtvoly.

Těžiště zájmu právě je nyní v Bratislavě,

kde ruka myje ruku a Hlinka myje Tuku,

kde před tabulí soudní zní

svědectví jurigorózní.

Faráři druhé státní půle se scházejí u tabule,

a že jsou tu páteři pospolu, i Briška nechybí u stolu.

Kde k ruce se vine ruka, tam různé prsty najdu;

a kde se vyskytne Tuka, najdeme také - koho?

___________

/ 7. 6. 1930 /

Slyšte píseň hlásající, jak k nám přijel železnicí

pěvec Šaljapin a jak v tom potu tváři

naši čačtí novináři psali do novin:

Slavný host na Wilsoňáku

v sedm dvacet (přesně!) z vlaku rázně vyskočil,

nalevo prý pohnul hlavou a pak (přesně!) nohou pravou

kolej překročil.

Načež vlídným kynem hlavy zdravě čekající davy

do hotelu jel,

a tam přes tu dlouhou cestu svlékl kabát, svlékl vestu

a s Nedbalém pěl.

Potom po nějakém čase opět vestu oděl na se

a i kabát vzal, a pan Nedbal s Šaljapinem

nad dalmatským (přesně!) vínem pobesedoval.

Když pak v době vhodné k tomu

slavný pěvec bral se domů lehnout do peřin,

malý kamelot naň volá: „Do Prahy jich vítám, hola,

pane Šaljapin!“

„Ty mne znáš?“ A chlapec vece: „Pane, to ví v Praze přece

každý od novin, že dlí právě mezi námi veliký a světoznámý

pěvec Šaljapin;

a že jste na Wilsoňáku v sedm hodin dvacet z vlaku

rázně vyskočil, nalevo pak pohnul hlavou, načež zrovna nohou pravou

kolej překročil;

nato vlídným kynem hlavy zdravě čekající davy

do hotelu jel, a tam přes tu dlouhou cestu svlékl kabát, svlékl vestu

a s Nedbalém pěl:

„Slyšte píseň hlásající, kterak přijel železnicí

a jak o tom v potu tváři naši čačtí novináři psali do novin.“

/ Zpívá se

pořád dál. /

___________

/ 14. 6. 1930 /

Vojáci, vojáci, děti malované,

nějak příliš často se vám těžký malér stane.

Vojáci, vojáci, malované děti,

sotva toho granát zabil, druhý na smrt letí.

Sotva jeden padl, už se druhý zřítí,

- to snad přec by, vojáčkové, nemuselo býti.

Když už vám ta vojna

sloužit vlasti velí, tož vy aspoň pro tu službu

hleďte zůstat celí. Nepřál by si vojny, kdo ji prožil dříve.

Musíme-li vojáčky mít, chceme je mít živé.

Zle je, zle, když vojna hochy na smrt žene.

Ale je-li třeba padnout, aspoň zbytečně ne!

___________

/ 21. 6. 1930 /

Ve svých zjevech příroda není jednoduchá:

když se lidé nejvíc potí, příroda je suchá.

Léto není samý med, léto má své škody:

v parlamentních prázdninách teče málo vody.

V Praze bývá nejhůře v tomto vodním bodu;

proto tolik frajerů honí v Praze vodu.

V letním žáru víme teď,

jak je voda sladká; na tolik však naháčů

Vltava je krátká. Městská rada vezme na to

zřetel, jak se patří: prý nám záhy rozmnoží

ty dva břehy na tři.

Též o pražský vodovod vzroste její péče:

budou o něm porady, ale nepoteče.

Magistrátní vyhláška

útěchu nám hude: vody bude málo, jenom

dokud sucho bude.

___________

/ 28. 6. 1930 /

Jsme-li na svůj úkol krátcí, vzdychneme si v dešperaci:

Nejde to, nejde to,

když to nejde, nechrne to, necháme to na léto.

Parlament se pilně stará,

program má už hotov z jara. Nejde to, nejde to,

když to nejde, nechrne to, nechme to na léto.

To chuť k práci musí ztlumit, když chce Engliš úhradu mít.

Nejde to, nejde to, když to nejde, nechrne to,

nebaví nás tohleto.

Parlament má dost té dřiny, rozjíždí se na prázdniny.

Nejde to, nejde to, když to nejde, nechrne to, však to počká přes léto.

Dá moc práce parlamentu

invalidům zvýšit rentu. Nejde to, nejde to,

když to nejde, nechrne to, nechrne si to na podzim.

Nač teď starostmi se piplat, čím uhradit třináctý plat?

Nejde to, nejde to, když to nejde, nejde to, necháme to napřesrok.

/ 13. 9. 1930 /

Člověk se z prázdnin navrací, mírný a bohabojný,

a kam se podívá, vidí jen zápasy samé a vojny.

Například vojáci na manévrech

bili se ze vší síly, až jedni byli z toho modří

a druzí červení byli.

V Praze se utkaly v zápase z celého světa holky

a běhaly jako s keserem. Vyhrály Němky a Polky.

Na pražské radnici vedly se

vášnivé boje a sváry ve veřejném zájmu: Komu zadat

veřejné pisoáry.

V té obecné ráži i venkovský lid do boje vyrazil jaře:

svedl zas bitvu u Lipan a projel ji na celé čáře.

Až v Argentině konala se

jedna z těch přečetných vojen. Vyhrál to nějaký Uriburu

a projel to Irigoyen.

Nejstatečněji se drželi italští bohatýři.

Stříleli naostro. Stříleli do zad. A byli padlí čtyři.

___________

/ 21. 2. 1931 /

Raduj se velmi, lide náš: vyvstal nám nový mecenáš.

Nedal sic prachy, jen silou pysků

ujal se mocně svobody tisku.

Když příležitost naskytla se, že zabavili Fortinprase.

Tož cenzuru chtěl kárat za to.

Mluvit je Stříbrný, mlčet je zlato.

Justici hodlal namlet a k tomu si vypůjčil Hamleta,

- že nikdy jej nečet, nevadí:

politik se vším si poradí,

neb on má o všem, dobře a krátce, své vlastní a přesné informace.

Shakespeare byl starý popleta v tom příběhu prince Hamleta,

jenž teprv teď je, na mou víru,

uveden na pravou míru.

Voláme k doktoru Hilarovi: v Praze se zrodil Hamlet nový,

jejž v zájmu pravdy, v pojetí smělém

stvořil pan Stříbrný se Zavřelem.

Jaký to nový Hamlet! Kýžtě co nejdříve přijde na jeviště!

Nad Hamletem tím se zdiví svět:

Ne drama. Jenom kabaret.

___________

/ 6. 6. 1931 /

Vyprav se, čtenáři, na cesty, svůj tlumok předem zchystav.

Co tyto řádky píšeme, vypukla doba výstav.

Výstava kaktusů, výstava psů,

pardubská výstava zdraví, v Lounech je vystaven lounský kraj,

v Praze zas stroje a krávy.

Všude je nějaká výstava, kam jenom oko shlíží.

Tož chutě, čtenáři, na cesty a rozjeď se ku Paříži.

Dí zvěst, že každý třetí dnes

je v Paříži Čechoslovák, že každý pátý je z Vinohrad

a každý sedmý je Novák.

Má každý proud svůj daný spád, jak možno vidět všady.

My odtud máme na Paříž své přirozené spády.

Pardubský perník je daleko,

Paříž, ta je nám blíže. Brňané, příští výstavu

přeložte do Paříže.

Když výstava, tož v Paříži, ne v Brně a ne v Praze.

Výstavám umění z Francie ta zkušenost přišla draze.

Dvě francouzské výstavy měli jsme,

což hned se neuvidí. Výstavy umění. Výstavy z Paříže.

Jenže tam nešli lidi.

___________

/ 13. 6. 1931 /

Jaké jsou s tím tumulty, naše nové fakulty

že se začínají hroutit na škamna a na pulty.

Nedejte nic na výtky,

rejpání a námitky, při té píli na fakultách

pracují i omítky. Buďme aspoň uznalí: je to pokrok nemalý,

že tam spadly jenom stropy, ale stěny zůstaly.

I to je zisk veliký,

že teď zmlknou kritiky, proč prý dosud nestavíme

špitály a kliniky.

Moudrý, kdo je nestaví z uvážené obavy,

že by mohly spadnout stropy pacientům na hlavy

(což by byl zvlášť pro nemocné pobyt trochu nezdravý).

Nyní oceníme též

správnou obezřelost, jež nestaví škol pro dětičky z tklivé péče o mládež.

Rovněž se nám vybaví, v čem je důvod makavý,

proč se Státní galerie pořád ještě nestaví.

Blaze tam, kde ovládne přesvědčení příkladné: co nemáme postaveno, to nám aspoň nespadne.

___________

/ 20. 6. 1931 /

Měli jsme hráče, co fair play hrál a veliká kouzla v kartách robil;

ten uměl tak hrát a čarovat, že prohrál i státní prý automobil.

Měli jsme ministra železnic, ten začaroval s uhlím krizi: mour měnil v uhlí anglické

jen mocným slovem a za provizi.

Měli jsme mistra hodináře, ten v kolečkách znal se převelice,

a protože věděl, kde je mazat, dodával vagóny republice.

Měli jsme velké těžaře, a ti vám přišli mezi Franty

a od nich se teprve učili, kterak být pro stát lieferanty.

Měli jsme lásku bratrskou, taková nenajde se znova:

připsala bratrovi v bance konta a nešpitla mu o tom slova.

Měli jsme bratra Františka,

ten nebyl stříbrný, ten byl zlatý; co tomu zůstalo pod palcem, zůstalo aspoň mezi bratry.

Měli jsme hráče hazardéra,

ale ten domek z karet se boří. Jen špatný list teď hráč má v ruce. Pozor na Koudelku. Koudel hoří.

Tam, kde je Stejskal, bývá i Vejskal.

Měli jsme firmu Stříbrný Stejskal. Památka její ať kvete dál:

aby si nadál Stříbrný stejskal.

___________

/ 9. 4. 1932 /

Po mrazech přišly jarní dny, po jarních dnech dny horší;

co do klimatu máme my už kůži přímo hroší.

Přesto jsou různá znamení, že jaro zavítá sem

a přece jenom dohoní, co propáslo svým časem.

I vláda už se rozhodla ze zmrznutí se probrat a na znamení života

nám trochu zdraží obrat.

Ni pan ministr financí se jaru neubrání

a zardělý jak družička nám podá kytku daní.

Sám parlament snad pocítí teď příliv jarní mízy,

nechá už srážek a přeháněk a bude řešit krizi.

Vždyť i ten zákon bankovní

prý bude jednou hotov; tož ukončíme rozhlásek dnes nadějnější notou.

Pupeny raší, zpívá kos, ba i ten hmyz se rojí;

jenom ty doly na severu mlčí. A mrtvě stojí.

___________

/ 23. 4. 1932 /

Mnohé je hodno pozoru, rozboru nebo hovoru, co tu se stalo či tam;

o ledačems bych mluvit chtěl, však teď jsem si to rozmyslel

a jen to slunce vítám. Kos zpívá láskou opojen. A kde kos není, slyšte jen,

co štěbetají vrabci: že i ten vrabčák svět má rád, a když zem otvírá se, snad

se otevrou i kapsy. Nemusíte se styděti,

dali jste letos pro děti víc dárků nežli loni.

Rok za rokem víc pomlázky, víc srdce a míň nelásky - i to nám jarem voní.

Jen dovolte nám káravě pošeptat naší Moravě: Což, milá, nemrzí tě, že zůstala jsi pozadu

za štědrou rukou západu, že míň dáš na své dítě? Ať každý jako na koni, co zameškal, to dohoní, byť v sebemenší částce.

Pomoz, buď žena nebo chlap, přes těžký dnešní handicap

překonat rekord v lásce.

/ 30. 4. 1932 /

Je první máj - leč tentokrát se obejdeme bez citace. Po celý rok lze milovat,

jen jednou však je Svátek práce.

Jen na práci že stojí svět, v tom jsme se ovšem dávno shodli.

Ale jak s prací zacházet, to, jak se zdá, jsme velmi zbodli.

Té oslavy a orací

se letos člověk skoro stydí. Co oslavovat na práci,

když málo jí pro tolik lidí ?

Ach, kdyby kola běžela a všude, kde je kousek díla,

zvučela práce veselá a kladiva se rozbušila,

kdyby měl každý svou robotu

a nemusel ji nenávidět, a nejde-li žít bez potu,

nu vem to nešť, jen když je vidět,

že na té práci stojí svět a stojí také o ni, krátce

že se dá žít, že je proč dřít

a že má smysl vyrábět, to by byl pravý svátek práce!

/ 10. 9. 1932 /

To stará zkušenost je lidská a rovněž meteorologická,

že z každého mračna není déšť. Pan Staněk velkou bouří strašil,

cepy a srpy zaharašil, a co je z toho. Vzal to nešť!

Jak Žižka táhl proti Praze, ha, Praho, to ti přijde draze a hlav tvých padne nemálo.

Leč vyhrála to moudrost hroší, jež zbyla nám po panu Groši:

že zcela nic se nestalo.

Dnes má to Žižka jednodušší, střílí se z kušen místo z kuší,

tisk hrubé kusy nahradí; a po hlasité práci polem

zemani sesednou se kolem a potichu se poradí.

Zas venkov jednomyslný je: ten volá prr a ten zas hyje,

ten čehy chtěl, ten hot si přál, a hřebce Vrané, oře Staňků zapřáhli zase do postraňků

a Udržal se udržal.

Zas ukázali zemědělci, ti chalupáci i ti velcí,

že venkov - jedna rodina;

a v rodině už k věci patří, že občas poperou se bratři,

což není žádná novina.

___________

/ 15. 10. 1932 /

Ani to rozhláskáře nebaví, že musí chytat vlnu z Jihlavy.

Jihlavská vlna tuze pěkně nezní, ale je těžko chytat něco bez ní.

To, čím teď drnčí naše anténa, není už vlna. Jenom ozvěna.

Ozvěna, jež nám vrací doby ony, kdy jen tak hemžily se milióny.

Tak lehýnce, že potom vzápětí

vypadly p. t. svědkům z paměti.

Inu, co plátno, časy jsou tytam. Jen poruchy teď na anténu chytám.

Poruchy v paměti, mezery v papírech.

Těžko se vyznat v diskrétnosti ech.

Skřípne to, selže, hvízdá, zasténá. Není tím vinna naše anténa.

Pryč jsou ty doby. Slyšme pro útěchu ty miliónky zvonit aspoň v echu.

Býval to zlatý věk - ba škoda je ho.

Přijde i konec věku stříbrného.

___________

/ 22. 10. 1932 /

Je známo (ač důvod nikdo neví), že pospolu chodí stejné zjevy.

Když ve všem všudy krize je tu, přišla i krize kabinetu,

a když jak známo listí padá, tož padla zároveň i vláda.

Složila karty: Už nehrajem, páni,

špatný list asi padl na ni.

Dlouho nám, třeba skromně, kvetla. Nehrála durcha, hrála betla.

Dohrála pomalu, ale jistě:

neměla nikdy dost trumfů v listě.

A už zas jsou karty zamíchány, k hracímu stolu sedají strany.

To se ví, jistě udělá štych,

kdo v ruce má nejvíce zelených.

Černého máme i Malypetra, můžeme hrát černého Petra,

veřejně mastit bude stůl náš

jen koaliční mariáš,

leč v soukromí si můžeme tu dát „moji tetu, tvoji tetu“. Jen to lze říci už od oka:

zas nebude to hra vysoká.

Sedá si k stolu ve shonu. Nevíme, co je v talónu.

___________

/ 29. 10. 1932 /

Už to tak bývá: dojde na Dušičky, sotva nám slavný říjen dokvete. Prapory dolů, rozžíhejte svíčky

a mrtvých v Pánu pomněte: Dušičky věrné, spěte v pokoji!

To starý dobrý křesťanský je návyk,

za odešlými projevit svůj žal. Zde v Pánu odpočívá doktor Slavik,

Viškovský, Hůla, ba i Udržal. Dušičky věrné, spěte v pokoji!

V Jihlavě také rozžíhají svíce,

minulost mrtvá vstává ze hrobu,

je zastřena a smrdí převelice a nedělá nám zrovna ozdobu.

Dušičky věrné, spěte v pokoji!

Odešla vláda, lehko jí buď v rově, těžko se nová dohromady dá.

Ten, kdo teď bude hlídat na hřbitově, ví, že ho záhy jiný vystřídá.

Dušičky věrné, spěte v pokoji! Ze starých údů bude vláda nová,

zas bude stát, co nemohlo se hnout. Buď Pán Bůh s tebou, vládo dušičková,

na čelo † křížek na pozemskou pout: Dušičky věrné, spěte v pokoji!

Kříž kryje naše nejbližší a známé, loupe nás v † kříži, bude zima již. Nad ledačíms zas f křížek uděláme

a s ostatním - s tím budeme mít † kříž. Dušičky věrné, spěte v pokoji!

† † †

___________

/ 5. 11. 1932 /

Přátelé, není proč nudit se v tom podzimním světě bídném.

Veliké věci ve světě nás čekají příštím týdnem.

Volbami pohnou se přemocně světová kolesa:

v Německu volí se sakumpak, president v USA.

Ty dvoje volby se budou dít

pod rozličným vnitřním vlivem: v USA budou bez piva,

v Německu budou s pivem.

Vyhraje Hoover či Roosevelt? Zvítězí mokří či suší?

Vyhrají v Němcích ti rozvážní či ti spíš prostoduší?

Anžto to, přátelé, nevíme,

mužem se o to vsadit, mužem si sednout ke stolu

a ohnivě se vadit.

Neb osudy světa téma jest vydatné k mluvení.

Veliké věci stanou se. A svět se nezmění.

___________

/ 12. 11. 1932 /

Nač mluvit, nač psát verše, nám lip je v mlčení

tak těsně po Dušičkách, tak hluboko v jeseni.

Jen příběh jediný

by k skoupým slovům vábil: o lásce, jež zabíjí,

o soucitu, jenž zabil,

o chlapci mučeníku, jejž náhoda slepá zraní,

o životě zmařeném

a o lásce dvou paní, o lásce mateřské, o lásce k dítěti, o veliké bolesti

a nejvyšší oběti. -

Tak rychle padly ty rány do zmučeného těla,

ale jich ozvěna, ta dosud nedozněla.

Zní jako výkřik žalu

tím podzimem zimomřivým. Buď mrtvému vzpomínka.

A soucit živým. ___________

/ 19. 11. 1932 /

Haló, haló, by náš rozhlas bylo slyšet více,

na pokus jej vysíláme jednou přes Liblice.

Ta liblická stanice má

přes sto kilowattů a zní tak, že musíme si

do uší dát vatu.

Haló, zprávy zahraniční: nového nic není,

leda.......... (porucha) ..........odzbrojení.

Francie.......... (porucha)

..........Mussolini, kdežto Němci....... (porucha)

..........těžce nesou, že odzbrojit nelze, když prý

ozbrojeni nejsou.

V Downing-Streetu tento podnět vítaný je velmi,

s výhradou, že..... (porucha) …………..

……………

..........nový odklad, ale že pro příští plány je tu aspoň podklad.

/ Vážení radioposluchači nám prominou

neustálé poruchy zaviněné tím, že tentokrát jsme svůj rozhlásek

vysílali přes moderní a nákladně vybavenou stanici v Liblicích. /

___________

/ 26. 11. 1932 /

Čas je obrátiti zření na to naše švejcaření,

jež se - doba neblahá! - u nás velmi rozmáhá.

Jako by se ještě zdálo,

že je u nás Němců málo, tu germánskou nezdobu

taháme i ze hrobu.

Germánských těch hrobů povíc našlo se u Čalákovic, čímž se jaksi dodává

Němcům nová država.

Teď zas kosti válečníka vykopali u Kamýka; k naší malé radosti

byl to Germán od kosti.

Z hrobů vyndáváme leadry pangermánské kruté hydry,

vítáme je tuze a dáme je do muzea.

Řeknem si, že ta věc celá

velice je podezřelá: v ní se vidět právem mní

machinace podzemní.

Germánský to postup ostrý všude trousit svoje kostry

a mít takto v ústraní válečníky ve zbrani.

Nač ty Němce z hrobu zvedat,

netřeba nám Němců hledat. Když už kopat, mužem snad

vlastní lidi vykopat.

___________

/ 3. 12. 1932 /

Hnětou-li nás věci časné, mluvme o pokladně masné,

kde sám vzduch byl žírně nasát tukem volů, krav i prasat a kde rukou způsobilou městu pouštělo se žilou.

Dlouho se tam tučně vládlo, ukládalo se tam sádlo.

Kdo tam pobyl, nebyl na psu, mohl sobě mastit kapsu,

vůbec dálo se tam dosti všelijakých titěrností. Konec nikdy neví se:

přišla na to revize a tak objevila, zdá se,

mastné manko v masné kase. Stíhají teď účetního,

třeba bral jen z obecního. Nebývá vždy po právu hřebík trefen na hlavu, a na místo hanby veden

místo mnohých bývá jeden. Toť vše, co se událo.

Jak vždy: nic se nestalo.

___________

/ 10. 12. 1932 /

Čas mrzutý je, tmavý, šedivý. Ničemu se už člověk nediví.

A ničím se už člověk nebaví. Je konec roku, konec zebavý.

A všechno je staré a je všechno v krizi.

Radosti není: leda radost cizí.

Velcí se mračí, smíchu neviděti, tož zbývá jenom velká radost dětí.

Občane, jindy hubuj nebo klej, ale teď ne; teď platí heslo: dej!

Víš: tobě letos bylo dáno málo. A málo stačí, by se z toho dalo.

A každý věz, byť na svou tíseň bručí:

bez něho budou děti ještě chudší.

Bez toho mála, co jim můžeš dát, bez toho groše, co si upřeš snad, a bez tvé lásky jedno dítě chudé o svatou radost ošizeno bude.

Zas budem proudem starostí svých plavat,

ale teď platí: aspoň dětem dávat!

___________

/ 17. 12. 1932 /

Nač reptat jen a skuhrat s citlivostí nemužnou?

Když není víc, i cibulička je nám almužnou.

Když není víc,

i zprávy ze Ženevy rozjaří, neboť i tam

se občas něco téměř podaří.

To vzácné je, i diplomaté že se dohodnou;

buď sláva jim, dokud to zase nějak nezbodnou.

Toť zajisté

je předvánoční dobré znamení, že jednou zas

svět slavnostně se zřekl válčení.

A na důkaz, že opravdu lze žiti v pokoji,

se například

Německo rovnoprávně ozbrojí.

Toť v pořádku a zcela jasně z toho ovšem plyne,

že vyzbrojit se budou muset taky státy jiné.

A potom zas

v Ženevě diplomaté k stolu sednou a slavnostně

se budou odzbrojovat ještě jednou.

(Ba, přátelé, to žádná švanda není; tomu se říká: cesta k odzbrojení.)

___________

/ 24. 12. 1932 /

Praha, Brno, Ostrava, Bratislava, haló!

Do města i dědiny neseme vám noviny,

co se právě stalo.

Do té chvíle došly nás zatím tyto zprávy:

že se právě v Betlémě na slámě a na seně

narodil synek zdravý.

Na místo se nejprve dostavili spolem, jsouce delegováni

k slavnostnímu vítání, osel s jedním volem.

Konec jejich řečnění nebude tak hnedka;

slavnostní ty proslovy volovy i oslovy

dodá tisku Četka.

Pastýři se o závod sbíhají v tom sněhu;

pan redaktor Laufer vám vbrzku bude hlásit sám, kdo má rekord v běhu.

V Betlémě se vytýká prudce magistrátu, že prý ještě nechali

chlév tak věkem zchátralý pro ostudu stát tu.

Po obci teď hemží se

samý kameraman, je tam velký rozruch, an právě má být filmován

vjezd tří králů*). Amen.

*) V mnoha zvláštních vydáních - budiž o tom zmínka -

vyšla řada úvodníků o návštěvě panovníků. Dítě nic. Jen spinká.

Jde o vážné jednání,

jaká, záhy zvíme; putování k miminku

dalo prý jen záminku - Dítě nic - jen dříme.

___________

/ 31. 12. 1932 /

čtyřicet let, to není žádný svátek, i když se dovršují v neděli.

Lidovky nejsou mladá dáma, aby za čtyřicítku svou se styděly.

Nad čtyřicítkou muž jen mávne rukou

a bručí k tomu: Jaké orace! to výročí je datum leda k tomu lip ještě vykasat se do práce.

Leč noviny se na takové datum nemohou tvářit jen tak nevinně:

v novinách nejsou to jen čtyři křížky; čtyřicet let, to už kus dějin je.

To je kus dějin, které denně psaly,

kus dějin, které s sebou prožily; to je kus dějin, do kterých se nadto

den za dnem se svou troškou vložily.

Tož něco přece mohlo by se slavit, když už to jubileum dáno je:

nejde tu jen o čtyřicet let novin, leč o kus národního vývoje.

Jen na všechno si vzpomenout a říci,

co je tu dnes a jak to dříve bylo, a na tom všem mít určitý svůj podíl,

- nu, přátelé, to není malé dílo.

Komu dnes podat jubilejní kytku? Budoucím časům dejme dnešní kvítí: zas bude o čem psát a s čím se porvat,

zas čemu pomáhat a zač se biti.

___________

/ 13. 5. 1933 /

A když se po té dlouhé zimě vše z půdy tlačí na světlo, když raší keř a klíčí símě a co jen může, rozkvetlo,

když vše, co žije, příkaz cítí dál rozhojněný život nést,

pro příští plod když všechno kvítí se ze vší síly snaží kvést,

- tu také pro nás všechny platí:

nenechat žádný klíček spát a k životu vše odevzdati, co může růst a plody dát.

Ty korunky jsou také símě

a chtějí nyní na světlo, aby vše po té mrtvé zimě

zas ožilo a vykvetlo.

Stokrát se setba v plodu vrací, je pravý čas, jaro je zde:

groš každý, jenž teď nedán práci, je zrno, které nevzejde.

___________

/ 20. 5. 1933 /

Kdo na zkušenost nedá, ten se nic nedoví;

například nezví, co jsou tři muži ledoví.

Zpravidla prostřed máje

se jaro zarazí a mezi jarními sliby to chladně zamrazí.

Ani to jaro nemá

jen samou legraci: zima se nedá sfouknout

a ještě se navrací.

A tak v tom božím světě nic nejde jedna dvě;

to každá minulost ještě se vrací vrtkavě,

chce zvrátit běh doby a věcí

a vládnout znova chce. To jsou ti zmrzlíci věční.

To je ta reakce.

Reakce proti míru a proti svobodě

a proti lepším zítřkům a příští pohodě.

Ze všech stran fičí to drsně,

leč nás to neklame: to jsou jen ledoví muži.

A my je přečkáme.

___________

/ 27. 5. 1933 /

Máj Praze příznivý je, zchystav pro naši radost řadu výstav.

Největší událost je pražská výstava zvaná hospodářská,

jež mimo jiné v sobě hostí

výstavu naší myslivosti

a pro obecnou potěchu též expozici Vořechů.

Leč duše přístupná spíš kráse

na stroje hlavně podívá se,

na sečky, pumpy, mlátičky, pro jejich pestré barvičky.

Kdo rád má, když se barvou hýří, do Repre míří za malíři,

a kdo má už dost barev, nuže,

ten sochy okukovat může,

jež v Belvederu proti zvyku šlapají rovnou po trávníku.

Kdo chce se divit, ten jít musí

do botaniky za kaktusy.

Dál výstavu tu máme trampů a jejich squaw a jejich campů,

kde zříte, kterak vesele se tráví v létě neděle.

A na ulicích (pohled vděčný)

jsou vystaveny pražské slečny,

jež s exponáty jinými své vystavují kostýmy.

___________

/ 3. 6. 1933 /

Co je správně jednou seto, to se dobře urodí.

Léta jsme si rozuměli, teď se nám to dohodí.

Teď se nám to trojdohodí

bez fanfár a ve shodě. Ve třech se to lépe táhne v trampotách i v pohodě.

Dobře táhne se, když táhnou

za týž provaz všichni tři. A co bude všechny tlačit,

to nás tím víc pobratří.

Kde se moc či kořist dělí, není místa pro jiné.

Ale vždy jsou volné židle u tabule rodinné.

___________

/ 7. 7. 1934 /

Těžký los být diktátorem, těžký los být führerem;

jednou dělat Los von Rom a za chvíli zas Los von Röhm.

Dlouho se Horst-Wesselili, samé Heil a samý Ruhm,

v stínu hnědých košilí kvetlo das röhmreiche Hitlertum.

Zavládla die reine Rasse,

rozkvetl der deutsche Lenz, éra homo-sexualis

místo Homo sapiens.

Mašírují SA muži, SAU muž v čele jich,

všechno bylo herrlich, nebýt jistých sklonů neblahých.

SA vůdci muže své

k zvrácenému svedli styku: počli totiž provádět s nimi také politiku.

To přivedlo na Sodomu velkou mravní očistu: neřest byla vypleněna ráznou rukou sadistů.

___________

/ 14. 7. 1934 /

Jaký by to byl rozhlásek a jak by mohl být z Prahy, kdyby v něm nebyl oslaven

nad jiné svátek drahý.

Sto let, co se narodil Jan Neruda na Oujezdě,

teď slavil narozeniny na některé věčné hvězdě.

V jeho den nezněl nad Prahou hradčanských hlahol zvonů, ale krok, který vítal kdys,

dělnických bataljonů.

Na zemi rudé prapory, bílý den v majestátu,

nade vším modrá obloha, - a byly to barvy státu.

Prapory vlají, hudba hrá,

tuží se voják a dělník, a nad Prahou září na nebi

laskavý trojúhelník.

A zní to tam shora potichu tak jako refrén známý: Já s vámi budu navěky,

spolu též buďte vy sami! ___________

/ 21. 7. 1934 /

Jaký mrak to zas se snáší nad ubohou Čechií? To že nevyhráli naši v kurtu nad Austrálií.

Proč se na nás modré nebe

kaboní tak nevlídně? To že naši pro porážku

jeli si též do Vídně.

Samé mraky, samé chmury, kam se jenom stočí zrak. Na obzorech politických

stoupá mnohý temný mrak.

Nad Německem to už hřímá, v Rakousku to brouká jen,

z polské strany: zamračeno, obzor celkem: zatažen.

Co těch mračen přežene se,

než se léto dovrší! Tolik chmur a tolik mraků,

a tak málo naprší.

___________

/ 28. 7. 1934 /

Přenos z Vídně

Když jsem se nic nenadála, přišlo na mne strašidlo,

převléklo se za dajčmajstra, moc se na mne tlačilo.

(Refrén)

Puč sem, puč tam, nám už je to všecko jedno,

puč sem, puč tam, nám už je to všecko fuk.

Vídeň, ta v tom umí chodit,

Vídeň, ta je veselá, když už dělat revoluci, tak ji v maskách udělá.

(Refrén)

Puč sem, puč tam atd.

To tu ještě nebývalo a v tom Vídeň hraje prim, že provádí státní převrat jako masopustní šprým.

(Refrén)

Puč sem, puč tam atd.

Když se to tak podařilo, když jsme to tak trefili, uděláme z toho příště pro cizince festšpíly.

(Refrén)

Puč sem, puč tam atd.

Převléknem se za družičky, do dirndlů či do domin, a zas předvedeme světu státní převrat á la Wien.

(Refrén)

Puč sem, puč tam, nám už je to všecko jedno,

puč sem, puč tam, nám už je to všecko fuk.

___________

/ 4. 8. 1934 /

Já nevím, co znamená to a jaký v tom smysl je pravý

zkazka ze starých časů mně nechce vyjít z hlavy.

Když Adama Pán Bůh stvořil

(tak patrno je v té báji), přidal mu ještě Evu

a žili jako v ráji.

Leč v ráji tom též had byl, jenž na jejich štěstí sočil, a proto se zastavil s Evou a sem tam hovor stočil.

Následkem toho Eva

v důvěrné vzdychla chvíli: „Kam pojedem letos v létě,

můj Adame, můj milý?

Hleď, v ráji nejsou hory a moře v ráji není,

zkrátka v tom ráji v létě to není k vydržení.

Pořád jen dřepět v ráji,

já se té nudy lekám; Adame, máš-li mne rád, ach,

Adame, jeďme někam!“

Hospodin slyšel to ovšem a zahřímal v svém hněvu: „Adame, s rájem je konec! Já vím, že poslechneš Evu.

Teď jdi, kam je jí libo, do hor anebo do lázní,

však slyš, jaký .trest vás. čeká, vy první a dědiční blázni:

Jíst chléb v potu tváře budeš,

nevyjdeš nikdy z dřiny,

a místo odpočinku pojedeš na prázdniny!“

___________

/ 8. 9. 1934 /

Dlužno napsat nějakou tu strofu o kongresu pánů filosofů,

kteří se k nám sjeli do Prahy, by tu spřádali své úvahy.

Neměl zrak, čím na nich by se popás,

dva jen měli vousy z nich, byť jen po pás, jenom jedna známka nemejlí: téměř žádný nebyl bez brejlí.

Jedni byli tencí, druzí těžší, bylo mezi nimi mnoho pleší,

zkrátka nikdo nemoh by je snad od nemoudrých lidí rozeznat.

Rozhodně by mezi nimi vynik Diogenes, známý kdysi cynik,

mudrcům jenž dělal ostudu tím, že usídlil se do sudu.

Dnes je všechno jinačí, co naplat, mudrci dnes chodí bez paraplat,

místo v sudě nebo ve sluji v Alcronu či Huse nocují.

Ale onen starý Diogenes přec svou památku i na ně přenes:

po kongresu řada nemalá prázdných sudů v Praze zůstala.

___________

/ 15. 2. 1936 /

† † †

My mrtví, my strašit nechceme. Jsme mrtvi jen. Buďte klidni.

Je sedm nás, je sedm nás, co padli jsme v tomto týdni.

Nás sedm, jak nás tu vidíte,

se stalo obětí vraždy, pro pár korun, pro korun pár byl zavražděn z nás každý.

My nevoláme po pomstě,

to nás už neprobudí. Ale jde o jiné.

Nejvíc jsou vražděni chudí.

Prosíme za jiné. Dáváme výstrahu, i když snad nevíme komu:

střežte svých domovů, střežte svých cest, pěšin, jež vedou domů.

Ať je zas u vás bezpečno, jak na domov se sluší.

Nešetřte na ničem, nešetřte na ničem, co slouží bezpečí duší.

Aby to, co se stalo nám, se nemohlo stát i na vás:

my mrtví se za vás modlíme otčenáš a zdrávas.

___________

/ 8. 2. 1936 /

Ach ten leden, únor, přežalostné časy,

neb musíme všichni psát svou berní fasi.

Musíš hloubat, co je

příjem, důchod, obrat, neboť nechceš erár

ani o grej obrat.

Dá to fušku, i když moc co přiznat není:

málo k živobytí je dost ke zdanění,

a byť nic jsi neměl jak to polní kvítí,

musíš to nic zapsat do rubrik desíti.

Jen kdo činži platil, kdo prodělal rýmu a napsal berní fasi,

jen ten poznal zimu.

Ať jak noc je černá či jak cukr bílá,

vždy je nehostinná, vždycky krutá byla.

Však až jarní slunko

bude nivy zlatit, přijde lepší čas, kdy budem daně platit!

___________

/ 8. 8. 1936 /

Po týdnech sychravých teď zdá se, že bude slunko svítit zase a vystupujíc nad mráčky zas vyláká ven koupačky,

že opět budou houby růst a ta česká husa bude tlustá

a že švestky bohaté pro český knedlík sčesáte,

že svoji prosperitu zbrojní též průmysl náš najmě zhojní

- vše je tu, bychom užili dnů pohody a idyly

a v klíně lesů, vod a strání dýchali mír a požehnání:

jen kdyby také Dějiny šly na kýžené prázdniny!

Teď aby čtenář pilně sháněl, co dělá Řek a co dělá Španěl,

a zdali není za tím vším tenhleten Hitler nebo Řím,

a musí rozčílit se horce,

když vidí naše čacké borce opouštět olympiádu

jakožto sedmé odzadu.

Ba ani v božím létě není žádného letos poshovění.

Kdypak nám klid se dovrší? Až naprší. Až naprší.

___________

/ 14. 8. 1936 /

Nač se dívat na cizinu, když máme svou domovinu?

Nejdřív něco z domova, a to hnedle z Venkova.

Ještě nedoschlo nám seno,

není dosud vymláceno, a už Venkov uhání, aby dělal povstání.

Pravý český zemědělec

revoluci drží palec, a víc nežli rodných lích

dbá těch bouří v Španělích.

Doma sic by v tom zřel zradu, kdyby někdo boural vládu, když jde však o Španěly,

věří jen na rebely.

Věren zásadě: svůj k svému, je v tom punktu, neboť je mu

to, s čím drží velice, španělská jen vesnice.

___________

/ 22. 8. 1936 /

Až my budem v tmavém hrobě spáti a až zkvakne naše století,

přijď se na nás, světe, podívati, abys moh se za nás styděti.

Na hrob dej nám nápis, který krátce

naši XX éru ocení: Doba vědy, techniky a práce, pokroku a hlavně vraždění.

Byl to věk, jenž držel na rekordy,

dbaje vždy o větší rozměry. Velký věk chce mít též velké mordy,

hrdiny a velké gangstery.

Až my v tmavém hrobě dojdem klidu, dějinám odkazem ledacos.

Mnohý rekord, vynález a bídu. Diktátory. Války. Badajoz.

___________

/ 29. 8. 1936 /

Šly panenky silnicí, potkali je myslivci.

Kam, myslivci, kam jdete,

co to střílet budete?

Vyšli jsme si na hony do zaječí sezóny,

nebo, chce-li srdce tvé, střel si třeba koroptve.

Ta letošní sezóna

všechny hony překoná,

neb je odstřel veliký na lid i na státníky.

Někde střílí ulice, jinde střílí justice,

jinde, co bych povídal,

odstřel černých trvá dál,

někde do měst pálí se, onde k stěně staví se –

Lidí víc než zvěře je, každá rána trefuje;

spusť jen, třeba v legraci,

a hned Lidstvo krvácí.

___________

/ 24. 4. 1937 /

Kdo Evropu by ještě haněl, že věci míru v nitru Španěl

nedává plné podpory? Vždyť celá britská lodní síla

do země války nepustila loď naloženou brambory.

Brambor, ten přece může škodit, bramborem možno z praku hodit,

brambor je skoro munice; a místo aby je jen snědli,

jimi by možná válku vedli vojáci vládní milice.

Jen nechat hladem vymřít Basky: tím nejlépe a bez otázky

se neutralitě vyhoví. To platí však jen pro zemáky,

zatímco letí bombarďáky na pomoc panu Frankovi.

___________

/ 14. 8. 1937 /

Kdekdo se z prázdnin navrací a líčí, co kde viděl.

Kdo nebyl aspoň v Alžíru, aby se skoro styděl.

Utratil každý na cestách

poslední tác i stovák,

v Paříži, Alpách, u moře byl samý Čechoslovák.

Tož návrat domů. Pojedeni až napřesrok zas, možná...

Leč ještě vám zbývá jedna pouť, malá sic, ale zbožná.

Vždyť mnohý z vás, vy turisti,

zapomněl, můj ty světe, jít v Praze na Hrad a poznat tam

Slovensko tisícileté.

Tolik těch převzácných památek, a starý Hrad náš k tomu: vidět tu minulost národa, toť veliká cesta domů!

___________

/ 5. 2. 1938 /

Co je dnes život desíti, co je sto mrtvých lidí?

Oč víc jich člověk k snídani v novinách denně vidí!

Jednou to Nanking potrefí,

podruhé Barcelonu; dnes mrtví jsou na Panayi,

zítra na Endymionu.

A přec se nyní budeme o hrstku lidí třásti;

je to jen mužů několik, a ani ne z naší vlasti.

A přec se budem s úzkostí

ptát denně na jich osud: Papaninova chaso, hej, nese vás ta kra dosud?

Když staré země praskají

a svět se málem boří, vydrží to ta rozpuklá kra, unášená v moři?

Je to jen mužů několik,

kra pod nimi se drtí. Hej, Krenkel, Širšov, Papanin,

kéž nečtem o vaší smrti!

DOSLOV

Týdenní rozhlásky, redakční název veršovaných komentářů týdenních

událostí v Lidových novinách před druhou světovou válkou, bývají nejčastěji spojovány se jménem Eduarda Basse, pod jehož šifrou vyšel první rozhlásek s tímto označením v únoru r. 1926. On také určil nejen jejich klasickou podobu, ale též jejich pravidelné místo na první stránce sobotního odpoledního čísla a vyhledal ilustrátory, kteří úvodní verše vždy doprovázeli výmluvným obrázkem. Psaní rozhlásků přijal Eduard Bass za svůj někdy lehce, někdy obtížněji plněný redakční úkol a nevzdal se ho až do výpovědi z redakce Lidových novin za protektorátu v květnu r. 1942. K úctyhodnému počtu Bassových rozhlásků, z něhož byl roku 1957 uspořádán obsáhlý knižní výbor, přistupuje nyní v tomto našem souboru padesát pět rozhlásků z péra Karla Čapka, které psal za Eduarda Basse v době jeho dovolených či zahraničních cest v letech 1928—1934, řidčeji vletech 1936, 1937 a 1938.

Karel Čapek sám na knižní vydání těchto rozhlásků nepomýšlel; nezmiňuje se o nich v zápiscích plánů svých budoucích knížek a také neuchoval ani v rukopisech, ani v neúplném souboru výstřižků svých novinářských prací jediný z uveřejněných rozhlásků. Zřejmě je řadil k okrajovým drobnostem své publicistické tvorby, kde byly též po léta opomíjeny, třebaže je literární badatel považoval za hodny zvláštní pozornosti. Dnešní návrat k nim nemusí být zdůvodňován jen literárněhistorickými zájmy. Nutí nás také poohlédnout se po Čapkových veršovaných improvizacích, které neaspirují na včlenění do „vážné literatury“, které vznikly stranou básníkova díla jako poetický příspěvek „ad hoc“ nebo příležitostná rýmovaná glosa nápadu aktuálního záměru a významu. Pohostinské vystupování v Bassově veršované kronice nebylo Čapkovi nevítanou substitucí. Jako ho všechny novinové rubriky kromě národohospodářské autorsky přitahovaly a do všech horlivě přispíval, tak i

o rozhlásky měl spontánní zájem. Už také pro iniciativní podíl na jejich zrodu, za nějž můžeme považovat Čapkův veršovaný enterfilet, který napsal po občasných pokusech redakce Lidových novin o veršovanou rubriku denních zpráv už v září r. 1923 [Volby. LN 31, 1923, s. 5, 16/9]. Ještě dřívější a konkrétnější předobraz rozhlásků nalezneme však v Čapkově rané tvorbě epigramatické a satirické. Po ojedinělých časopiseckých ukázkách, a to po politicko-satirických básničkách Heraldika a Obstrukce, psaných s bratrem Josefem pod šifrou C v Kopřivách r. 191 o, a po Karlově Písni Vídeňského parlamentu v časopisu Národ [2, 1918, č. 42, s. 532, 24/10] dostává Karel Čapek v Nebojsovi, v říjnu 1918 nově založeném a jím spoluredigovaném satirickém týdeníku, ochotnou tribunu pro své humorné a jízlivé prozaické i veršované příspěvky, uveřejňované pak pod pseudonymem Plocek, pod šifrou P nebo i anonymně. První veršovánky z tohoto okruhu, posmívající se poraženým potentátům a strůjcům první světové války v karikaturních medailoncích a epitafech, jsou ještě zcela poplatný rozpustile vítěznému opojení převratových dnů osvobození. Kromě této časové dokumentární hodnoty nemají jiné, i když se jim dostalo širší publicity v Desideriově (Boettingerově) Albu monarchů (Praha, Nebojsa 1918) spolu se stejnorodými veršíky Viktora Dyka jako doprovodný text ke karikaturám. Teprve svět vyvstávající v deziluzi z nadějí, s nimiž byl vítán zrod československého státu, odhaluje čápkovi ve všednodenní skutečnosti děje a postavy dráždící jeho sklon k ironii, satiře a parodii.

V negativních jevech popřevratového života a v záporných osobních typech republikánské společnosti nalézá Čapek nepřeberné množství podnětů a námětů, jež rozvíjí převážně v nejrůznějších veršových formách v Nebojsovi s odhodláním přispět sarkastickými výsměšky, persiflážemi, ironickými epitafy a žalozpěvy, karikaturními slovesnými portréty k očistě veřejného a politického života.

„A vida, kde jsi se octl, člověče předválečný!“ - mohli bychom zavolat na Karla Čapka jeho vlastními slovy nad touto nebojsovskou produkcí - „najednou, světoobčánku, stojíš oběma nohama na půdě národa,

bereš na sebe jeho kříž, žiješ jeho fanatickou nadějí; horečně prožíváš to, nad čím jsi dosud krčil nosem, totiž politiku; jsi přesilně zapnut do nového hromadného zájmu a vtažen k novému ideálu; prostřed válečné mizérie pozvedáš hlavu a větříš dychtivě nový optimism, novou víru a vanutí nového ducha.“

Jeho starostlivost o budoucnost národa, obavy z možnosti ztráty čerstvě nabyté svobody, které o málo později můžeme vyčíst z jeho ironického a polemického zobrazování popřevratové současnosti v Nebojsovi, jistě pramenily z etických pohnutek i z čapková zvláštního charakterového založení. Ale v satirických skládáních zavedly ho nejednou v podezřívavé nedůvěře k odmítavému zaujetí proti odchylným politickým názorům a radikálnímu řešení společenských konfliktů. Jeho mnohé útočné verše zřetelně prokazovaly, že základy těchto Čapkových slovesných projevů tkvějí v linii Nebojsy, ztotožňující se s tehdejší oficiální vládní politikou. Odtud tendence buržoazně demokratického řádu jsou charakteristickým rysem Čapkovy satirické tvorby tohoto období.

Je třeba ji připomenout pro souvislosti i rozdílnosti s pozdějšími Čapkovými rozhlásky. I proto, že je snad nejméně známou součástí jeho novinářské práce, která zůstává uzavřena ve třech ročnících Nebojsy z let 1918—1920 a je dnešním čtenářům nesnadno přístupná i vzdálená krátkodobou tematickou aktuálností mnohých příspěvků. Nutně však v ní musíme hledat Čapkovy satirické počátky, vše, co je sbližuje formálně i tematicky s rozhlásky a co je odděluje v rozdílné motivaci i odlišném přístupu a způsobu zpracování. Jak v básničkách Nebojsy, tak i ve verších rozhlásků je autorovým objektem dění přítomnosti, současná situace společnosti i jedince, již objevuje a dává čtenáři poznávat třeba jen v drobnohledu epigramu a vtipné pointě rýmovaného komentáře.

Oběma je společná autorova nápaditost, vtipnost i záliba v lehkovážném veršování, pohrávajícím si se slovy a rýmy, veršovými přesahy, větnými členy a slovními asociacemi. Poetická hra s mnohými stopami intelektualismu i přes své zdání samoúčelnosti nepouští ze svého dohledu cíl, k němuž zpravidla od počátku směřuje s mravním posláním a v

určitém společenském významu. Tak se zrodila také v prvním a potom i v dalších číslech druhého ročníku Nebojsy roku 1919 tzv. Pestrá kronika. V ní Karel Čapek poprvé rekapituloval ve verších týdenní události i příhody a v ní nepochybně vytvořil předobraz rozhlásků v Lidových novinách.

Bassovy rozhlásky, objevivší se poprvé v Lidových novinách o sedm let později, v únoru r. 1926, měly čtenářům nahradit někdejší suchopárné záznamy dat a faktů, v nichž se redakce deníků obyčejně v závěru týdne ohlížely za pozoruhodnostmi uplynulých dnů. Měly nyní v přitažlivější podobě vtipného veršování zpracovávat náměty, které autorovi sice vnucoval plynoucí čas, ale zato mu ponechával volnost výběru z nich i možnost osobitého pojetí a reakce na problémy dne, které ho zvláště zaujaly.

Tyto znaky také charakterizují padesát pět Čapkových rozhlásků, vyňatých z Lidových novin a shromážděných zde pod názvem Drobty pod stolem doby, kterým Čapek označil své starší aforismy v Nebojsovi a kterýs v tomto autorově aspektů na určitý žánr vlastní publicistiky je výmluvný i pro dobovou aktuálnost a miniaturní rozsah příspěvků našeho knižního vydání.

I v těchto „třásničkách“ na okraji doby, v níž vznikaly, a na okraji velkých Čapkových uměleckých děl satirického zaměření, se obráží všestrannost jeho zájmů v široké paletě námětů, všestrannost, těžící ze všech novinových rubrik, ať jimi byly úvodníky, denní zprávy, referáty kulturní a sportovní nebo kriminální hlášení. Z tohoto obsažného zrcadlení současnosti v novinářském zpravodajství zprostředkovává Karel Čapek ve svých rozhláscích čtenářům opětovaný pohled na události, které krátce předtím proběhly v tisku nebo jim byly známy z doslechu a vyprávění. I vidíme v nich dnes lidi, život a pohyb světa v určitých obdobích let 1928 až 1938 očima Karla Čapka. Vidíme je z perspektivy přítomnosti zcela změněného světa v jakémsi miniaturním zpodobnění a z něho vyciťujeme míru autorovy zaujatosti, s níž čtenářům předkládá humornou, ironickou, jízlivou nebo hněvnou interpretaci sledovaných událostí. Doba hnala je Čapkovi před oči, i když „hryzaje násadku“ si stěžoval, že v „kronice

každodenní ... čeho se chytnout není“, i když v uveřejňovaných rozhláscích několikrát vystřídal zpravodajskou rekapitulaci humoristickými veršovánkami o dovolených, o létu v Praze a včleňoval v ně apely na lidskou dobročinnost ve prospěch chudých dětí v tendenci své pozdější akce Demokracie dětem. Zprávy z denní i policejní kroniky nabízely Čapkovi vděčnou příležitost k parodistickým výsměškům, jimiž stíhal senzacechtivost veřejnosti i bulvárního tisku, rozplihlé novinářské reportáže, snobskou cizomilnost měšťáků, nevšímavost ke kulturním akcím a výstavám výtvarníků. Dávaly mu také příležitost k citlivému projevu soucitu s lidským neštěstím, jejž vyjádřil tak hluboce a prostě např. v rozhlásku o chrudimském případu euthanasie. Vůbec v zpětném promítnutí týdenních dějů vyhledával Čapek nejraději ty, jejichž humorné či satirické traktaci nelze nepřiznat společenskou účinnost, vyvolávající u novináře tak veliké popularity i neobyčejně živý čtenářský ohlas.

V stále častějších verších s politickou tematikou, nahlížejících v domácí zákulisí politických stran, v jejich vnitřní sváry a v rozpory vládní koalice, odkrýval čtenářům neutěšené poměry v letech nebezpečného evropského vývoje. Ony předznamenávají řadu rozhlásku, dotýkajících se dobových krizových situací a politických zvratů světových, glosovaných nejednou ironicky, ale někdy též provázených důvěřivým optimismem, ba i přezíravým podceněním, jaké např. vyznívá z posměšné persifláže vídeňského puče z 28. července r. 1934.

V tísnivé atmosféře, v době Hitlerova nástupu a uchopení moci, píše čapek své poslední rozhlásky. Vpád italských fašistů do Habeše, válka japonsko-čínská, Frankovo povstání ve Španělsku a politický soumrak nad Evropou - to byly bodavé ostny těchto jeho satirických invektiv a žalob, inspirovaných úzkostí z blížící se katastrofy. Vyvstala před ním na samém konci života v hrůzách Frankova pokoření španělského města Badajoz, vzbuzujících v Karlu čápkovi pocity hlubokého studu nad vlastní současností, jež by podle něho neměly být zapomenuty ani generacemi příštího století. I v letmém náčrtu veršů dávají tyto rozhlásky své výstrahy, ať už ukazují na představitele domácí reakce nebo na podezřelé sympatie

agrárních zpátečníků s protidemokratickými režimy cizích států. Ať už ve vtipném veršovaném hanopisu staví na hanbu Hitlera za krvavou nacistickou čistku v noci na 30. 6. 1934 nebo v intrikách mezinárodní diplomacie kolem španělské války odhalují nebezpečná ohniska válečného světového požáru.

Tyto útočně vyhrocené verše z poloviny třicátých let jsou jen odštěpky z Čapkovy časově souběžné protiválečné a protifašistické románové, povídkové a dramatické tvorby. Ale jako ony, i rozhlásky měly - též ve shodě s ostatními Čapkovými novinářskými projevy - působit na veřejné mínění a orientovat čtoucí ve směru pokrokového úsilí proti těm, kteří ohrožují mír a práva člověka.

S takovým posláním uzavírají Čapkovu veršovanou, po výtce satiricky zaměřenou tvorbu, která od jeho názorově mnohdy odlišných počátků v této oblasti literárního žánru posléze dospěla až k aktivní obraně demokracie a humanitních idejí. Také rozhlásky jsou drobným osobitým příspěvkem k tomuto úsilí, jímž se Karel Čapek vřadil mezi velké bojovníky za lepší život na zemi.

MIROSLAV HALÍK

VYSVĚTLIVKY

/ 26. 5- 1928 / kolega B. - pod šifrou B. začal své rozhlásky publikovat Eduard

Bass v Lidových novinách od 6. 2.1926 pod názvem Co týden dal, o týden později již pod názvem Týdenní rozhlásek;

o tom velkém moritátu - přelíčení o fingovaném sňatku a zavraždění Margity Vörösmartyové;

do muzea zloděj vlez - při vloupání do Národního muzea v Praze v noci na 21. 5. 1928 odcizil zloděj mnoho unikátních předmětů v ceně několika miliónů;

vítali jsme zemědělce - v polovině května se konal v Praze agrární sjezd. Pro uvítání velkého počtu účastníků byly uvolněny i třídy pražských škol.

/ 2. 6. 1928 / celostátní proces československý - rozsudek v procesu o zavraždění

Vörösmartyové 30. 5. 1928; „celostátní ...československý“ - dva obžalovaní byli Slováci, jeden Čech;

sociální novela - projednávání novelizace sociálního pojištění mělo vleklý průběh, způsobený průtahy v odborných komisích i mezi koaličními stranami v parlamentě;

velká výstava - Výstava soudobé kultury v Brně byla zahájena 26. 5. 1928, aniž byla v některých pavilónech dokončena instalace.

/ 9. 6. 1928 / Krom té slávy na Moravě - týká se položení základního kamene k

první budově brněnské university za účasti presidenta republiky, po němž byla universita pojmenována ;

rozstonal se Švehla - za nemoci tehdejšího ministerského předsedy se značně rozklížil poměr koaličních stran a pro vzájemné rozpory byla ochromena jejich akční schopnost;

Engliš si vzal urláb - ministr financí Karel Engliš (1880-1961) požádal o půlroční dovolenou údajně ze zdravotních důvodů. V tomto rozhodnutí byly však spatřovány i politické motivy;

pacienci - pasiáns, karetní hra pro jednu osobu. / 16. 6. 1928 / za domem dům v Praze padá - za necelé tři týdny došlo tehdy v Praze

ke třem stavebním neštěstím. Z nich zvláště tragické následky mělo sesutí půdy i novostavby v Revoluční třídě 13. 6. 1928;

novela jí nechce stát - viz 2. 6. 1928. / 23. 6. 1928 / nejpevnější z koalic - narážka na tehdejší existenční kompromisy

koalice s opozičními stranami; v Bělehradě však a Vídni střílelo se do cíle - na schůzi bělehradské

skupštiny zastřelil srbský nacionalista Račic dva opoziční poslance chorvatské selské strany i vůdce této strany Stjepana Radiče. - V Rakousku v soudní síni v Hietzingu zastřelil bývalý redaktor čas. Neues Wiener Journal spoluredaktora tohoto listu, který ho označil za revolverového žurnalistu;

jedna slečna smělá - Miss Amélie Erhardtová přeletěla 18. 6. 1928 se dvěma průvodci oceán na palubě letadla Friendship, které řídil pilot Wilmer Schultze;

u ledu je Nobile - ital. generál Umberto Nobile uvázl za své výpravy k sev. pólu v červnu r. 1928 s částí posádky na ledové kře.

/ 30. 6. 1928 / „Dostatku, pojď!“ - Čapek ironizuje nevhodné autoritativní chování

místopředsedy senátu agrárníka Václava Donáta a místopředsedy sněmovny

lidovce Jana Dostálka při universitní oslavě v Brně (viz 9. 6. 1928). Oba tito reprezentanti Národního shromáždění odmítli podřídit se pokynům pořadatelů, aby neopouštěli předčasně prostranství slavnosti. -Viz o tom též článek K. Čapka „Dostálku, pojď!“ (Přítomnost 5, 1928, č. 26, s. 712-713, 5/7).

/ 26. 1. 1929 / Páter Šrámek - narážka na tehdejší rozpory koaličních stran v otázce

vedení vlády. Silný proud mezi předáky čs. strany lidové se stavěl proti to-mu, aby se Msgr. Šrámek vzdal křesla náměstka ministerského předsedy, připraveného pro agrárníka Udržala, a spokojil se s funkcí náměstka ná-městkova.

/ 20. 7. 1929 / noční boje u Prahy kolem Tróje - velké cvičení pražské posádky v

noci z 15. na 16. 6. 1929, jehož účelem bylo umožnit vojenské i technické postavení válečného mostu přes Vltavu u Podbaby a Tróje;

sousede v Hidáí-Nemet - týká se události v Hidas-Nemety, maďarské pohraniční stanici, kde byl zatčen železničář z ČSR pro podezření z vyzvědačství. Maďarsko nevyhovělo žádosti čs. vlády o propuštění zatčeného. V odmítnutí čs. noty byla shledávána neochota Maďarů k pokojnému urovnám trapného případu i podnět k dalšímu rozněcování sporů a provokací mezi oběma státy.

/ 10. 8. 1929 / Píseň té zabité. - Na okraj senzacechtivých kriminálních reportáží,

jakými bulvární tisk zaplavoval celé strany novin. Takový byl i případ hledání vraha číšnice J. Janotové, jejíž mrtvola byla objevena v značném rozkladu v lese u Všenor 30. 7. 1929.

/ 17. 8. 1929 / Těžiště zájmu... je v Bratislavě - o proces, zahájený 29. 7. 1929 němž

byl slovenský reakční politik Vojtěch (Béla) Tuka (1880- 1946), předák Hlinkový slov. ľudové strany, obžalován se svými společníky ze zločinu vojenské zrady a přípravy úkladů proti republice. Andrej Hlinka obhajoval Tuku v orgánu své strany i jako svědek v procesu;

svědectví jurigorózní - narážka na výpověď Ferdiše Jurigy, výbojného politika ludové strany;

Faráři druhé státní půle - Sjezd pro studium náboženských otázek křesťanského Východu od n.do 15. 8. 1929 v Praze.

/ 7. 6. 1930 / pěvec Šaljapin - Fjodor Ivanovic S. (1873-1938), slavný ruský

basista, přijel do ČSR na pozvání opery bratislavského Národního divadla, jehož šéfem byl tehdy Oskar Nedbal (1874-1930). Šaljapin vystoupil v titulní roli bratislavského představení Musorgského opery Boris Godunov.

Rozhlásek je parodií na styl soudobých novinářských reportáží, zabíhajících v kultu proslulých osob až do směšnosti.

/ 14. 6. 1930 / sotva toho granát zabil - nedávné usmrcení vojáka výbuchem miny

při ženijním cvičení v Praze 5. 6. 1930; druhý na smrt letí - št. kpt. František Malkovský, pověstný svými

bravurními leteckými výkony, se zřítil se svým letadlem na letišti v Mariánských Lázních 8. 6. 1930.

/ 28. 6. 1930 / když chce Engliš úhradu mít - rozhlásek satiricky namířený na

průtahy v projednávání parlamentních úkolů, konkrétně při projednávání Englišova návrhu ve věci resortních rozpočtů a osnovy o 13. platu i o zvýšení invalidní renty. Po neúspěšném letním jednání byla usnesení odložena ministerskou radou až na podzim.

/ 13. 9. 1930 / v zápase z celého světa holky - Třetí ženské světové hry v Praze v

září 1930; venkovský lid... svedl zas bitvu u Lipan - fiasko pořadatelské služby

při předvádění bitvy u Lipan, kterou inscenovaly selské jízdy 7. 9. 1930 v Českém Brodě;

Uriburu - generál José F. U., vůdce povstání v zářijovém revolučním převratu v Argentině. Stal se předsedou prozatímní vlády důstojnické junty a po svém zvolení presidentem nastolil tuhou vojenskou diktaturu;

Irigoyen Hipólito - argentinský politik, představitel Občanské radikální unie, byl ve dvou obdobích (1916 až 1922 a 1928 - 1930) presidentem Argentiny;

italští bohatýři. . . stříleli do zad - týká se popravy čtyř Slovinců, které fašistický soud v Terstu odsoudil k smrti pro spiknutí a teroristické akce. Byli usmrceni na italsko-jugoslávských hranicích fašistickou milicí výstřely do zad.

/ 21. 2. 1931 / zabavili Fortinprase - narážka na titul románu Františka Zavřela

Fortinbras, zabaveného státním zastupitelstvím v Praze podle zákona na ochranu republiky. Tohoto rozhodnutí využil Jiří Stříbrný a jeho tisk k vyvolání aféry a k pokrytecké kampani za obhajobu tvůrčí svobody spisovatele.

/ 6. 6. 1931 / vypukla doba výstav - kromě Hospodářské výstavy v Praze a Druhé

výstavy kaktusů na Slovanském ostrově byla 31. 5. zahájena v Pardubicích významná výstava sportu a tělesné výchovy a konečně tamtéž i mezinárodní výstava psů;

rozjeď se ku Paříži - Koloniální výstava v Paříži v létě toho roku poutala zájem Čechoslováků mnohem více než domácí umělecké výstavy;

Dvě francouzské výstavy - Umění současné Francie, uspořádané S. V. U. Mánesem, a Francouzské moderní umění - L'École de Paris, uskutečněné Uměleckou besedou.

/ 13. 6. 1931 / nové fakulty... se začínají hroutit - po zřícení stropu v epigrafckém

semináři nové filosofické fakulty Karlovy university se objevily stavební závady na novostavbě právnické fakulty, která byla otevřena teprve v lednu 1931.

/ 20. 6. 1931 / Měli jsme hráče... Měli jsme ministra železnic - narážka na Jiřího

Stříbrného, reakčního politika, pověstného karbaníka, který se jako ministr železnic v 1. 1922 - 23 dopouštěl podvodných machinací při dodávkách uhlí a vagónů železnicím. Na podvodech se podílel i jeho bratr František Stříbrný a dále hodinář František Sichrovský a akcionář František Stejskal, spolumajitel dolu v Mutějovicích ;

Pozor na Koudelku - poslanec Koudelka, zpravodaj vyšetřovacího výboru poslanecké sněmovny, který zjišťoval obvinění proti J. Stříbrnému.

/ 9. 4. 1932 / vláda. . . nám trochu zdraží obrat - po mnohých ministerských

poradách, mařených politikou živnostenské strany, bylo ujednáno 5. 3. 1932 zvýšení daně z obratu;

doly na severu mlčí - trvající stávka severočeských horníků. / 23. 4. 1932 / Výzva k darům pro chudé děti při velikonoční pomlázce, kterou čapek

každoročně organizoval v Lidových novinách. Na ni navazovala akce Demokracie dětem, založená Čapkem na počátku r. 1934. Té myšlence je

věnováno i několik pozdějších Čapkových rozhlásků (viz 10. 12. 1932 a 13. 5. 1933).

/ 30. 4. 1932 / Té oslavy... se letos člověk skoro stydí - autor zde mysli na současné

neutěšené politické poměry, vzrůstající nezaměstnanost a světovou hospodářskou krizi.

/ 10. 9. 1932 / Pan Staněk velkou bouří strašil vztahuje se k rozporům v agrární

straně mezi jejími zástupci ve vládě a pravicovým křídlem, které vedl předseda poslanecké sněmovny František Staněk (1867-1936) a jeho stou-penci kolem Venkova, ústředního organu strany;

hřebce Vrané - míněn konzervativní politik, senátor a spisovatel Josef Vraný (1874- 1937), vrchní redaktor Venkova;

Udržal se udržal - na dvoudenních poradách agrární strany 6.-7. 1932 silnější postavení min. předsedy F. Udržala ve straně vedlo k dočasnému urovnání vnitřních sporů mezi agrárníky.

/ 15. 10. 1932 / chytat vlnu z Jihlavy - zprávy o jihlavském procesu proti Jiřímu

Stříbrnému a Fr. Sichrovskému, obžalovaným ze zločinu křivého svědectví. Nejvyšší soud v Brně totiž zrušil původní osvobozující rozsudek krajského trestního soudu z března r. 1929 a ledna r. 1930.

/ 22. 10. 1932 / přišla i krize kabinetu - po demisi min. předsedy F. Udržala podala

demisi celá vláda. Sestavením nové vlády byl pověřen předseda sněmovny agrárník Jan Malypetr (1873-1947), který se stál 29. 10. 1932 ministerským předsedou; Jan černý (1874 až 1937), moravský zemský president, blízký agrární straně, přijal v nové vládě úřad ministra vnitra.

/ 29. 10. 1932 / doktor Slavik - Juraj S. (1890-1969), ministr vnitra v předcházející

vládě; Viškovský - Karel V. (1868-1932), bývalý ministr národní obrany; Hůla - Josef H. (1873-1943), ministr železnic od 9. 4. do 29. 10.

1932; V Jihlavě také rozžíhají svíce - ve vleklém procesu (viz 15. 10. 1932)

došlo k výslechům svědků. / 5. 11. 1932 / Volbami pohnou se přemocně - na 6. 11. 1932 byly vypsány v

Německu volby do říšského sněmu, v USA volba amerického presidenta na 9. 11. 1932;

Vyhraje Hoover či Roosevelt? - nad dosavadním presidentem Herbertem Clarkem Hooverem (1874 - 1964), politikem republikánské strany, zvítězil zdrcující většinou demokratický kandidát Franklin Roosevelt (1882-1945).

/ 12. 11. 1932 / Jen příběh jediný - otřesný případ zabití ze soucitu, který se udál v

Chrudimi 4. 11. 1932. Za matčina souhlasu usmrtila lékařka pěti ranami z revolveru chlapce, svého milovaného synovce, když si výbuchem při chemickém pokusu způsobil nevyléčitelné zranění.

/ 19. 11. 1932 / V Downing-Streetu - londýnská ulice, v níž má sídlo vláda i

ministerstvo zahraničí. / 3. 12. 1932 / o pokladně masné - odhalení účetních nepořádků a velikých

zpronevěr v Dobytčí a masné pokladně v Praze počátkem listopadu 1932. které zůstaly utajeny po několik let;

všelijakých titěrností - narážka na jméno tehdy už mrtvého vedoucího úředníka pokladny Titěry, který se podílel na dodatečně zjištěných nepořádcích.

/ 17. 12. 1932 / i zprávy ze Ženevy rozjaří - na odzbrojovací konferenci v Ženevě se

slavnostně zavázali zástupci pěti mocností, Francie, Německa, Anglie, Spojených států, Itálie, a ostatní evropské země, že se v přítomnosti ani v budoucnosti nepokusí řešit sporné otázky mezi sebou ozbrojenou mocí;

Německo rovnoprávně ozbrojí - 15. 12. 1932 podepsali zástupci uvedených mocností prohlášení o uskutečnění německé rovnoprávnosti ve zbrojení v rámci obecné bezpečnostní soustavy.

/ 31. 12. 1932 / Čtyřicet let - k čtyřicátému výročí založení Lidových novin,

brněnského deníku, který vznikl r. 1892 z původních Moravských listů. / 20. 5. 1933 / ze všech stran fičí to drsně - míněny stupňované hrozby a útoky

fašismu proti ČSR. / 27. 5. 1933 / do Repre míří za malíři - Jubilejní výstava Umělecké besedy v

Obecním domě; sochy... v Belvederu - v pražském letohrádku Belvederu byla 18. 5.

1933 zahájena výstava děl sochaře Ivana Meštroviče. Sochy byly instalovány uprostřed zeleně trávníků a stromů;

výstava kaktusů - Fričova výstava kaktusů v botanické zahradě; výstava trampů - na Střeleckém ostrově v Praze.

/ 3. 6. 1933 / Teď se nám to trojdohodí - ke konferenci Stálé rady států Malé

dohody 30. a 31. 5. 1933 v Praze, utužující spojenectví ČSR, Jugoslávie a Rumunska v jednotném stanovisku k akcím velmocí i v úsilí o zabezpečení územní celistvosti těchto států při pokusech o revizi mírových smluv.

/ 7. 7. 1934 / Těžký los být diktátorem - výsměšné verše se vztahují k tzv. „noci

dlouhých nožů“ v Německu na 30. 6. 1934, v níž gestapo a SS na příkaz A. Hitlera povraždilo 241 nepohodlných předáků vlastní strany;

éra homo-sexualis - na homosexuální sklony nejbližších Hitlerových spolupracovníků poukázal Článek Otty Strassera v pražském listě Die deutsche Revolution.

/ 14. 7. 1934 / krok ... dělnických bataljonů - slavnostní průvod příslušníků

dělnických tělocvičných organizací za Třetí dělnické olympiády, konané v Praze od 5. do 8.7. 1934;

laskavý trojúhelník - připomínka autorské značky Nerudových fejetonů.

/ 21. 7. 1934 / nevyhráli naši v kurtu nad Austrálií - tenisté Austrálie zvítězili nad

našimi přeborníky ve finále evropského pásma Davisova poháru 15. 7. 1934;

pro porážku jeli si též do Vídně - Sparta prohrála ve Vídni s tamní Admirou v druhém kole Středoevropského poháru;

Na obzorech politických . . . temný mrak - objevují se známky evropského neklidu: vzrůst nacismu v Německu, stupňované zbrojení Velké Británie, soustředění moci v rukou rakouského kancléře E. Dollfusse i zdrženlivý postup Polska při sjednávání regionálních paktů o vzájemné pomoci.

/28. 7. 1934 / převléklo se za dajčmajstra - k pokusu o nacistický puč v Rakousku,

při němž byl 25. 7. 1934 zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss nacisty přestrojenými do domobraneckých uniforem.

/ 8. 9. 1934 / o kongresu pánů filosofů - VIII. mezinárodní kongres pro filosofii v

Praze 2.-7. 9. 1934. / 8. 2. 1936 / berní fasi - přiznání příjmů ke zdanění. / 15. 2. 1936 / je nás sedm, co padli jsme v tomto týdni - od 7. do 9. února byla

veřejnost vzrušena několika případy nesmyslných vražd, které se vyžádaly sedm obětí.

/ 8. 8. 1936 / co dělá Řek - v Řecku udál se 4. 8. 1936 fašistický vojenský převrat,

provedený Matasaxovou monarchistickou stranou, jež zlikvidovala zbytky parlamentních vymožeností a po získání plné moci od krále nastolila v zemi protidemokratický teror;

co dělá Španěl - třetí týden španělské občanské války ve znamení mocného náporu Frankových povstalců a rozhořčených obranných bojů stoupenců republikánské vlády;

opouštět olympiádu jakožto sedmé odzadu - dílčí výsledek prvního týdne XI. olympijských her v Berlíně od 1. 8. do 16. 8. 1936. - V celkové klasifikaci národů podle počtu získaných medailí se ČSR nakonec umístila na dvanáctém místě.

/ 14. 8. 1936 / a už Venkov uhání - ústřední list agrární strany neskrýval za

občanské války ve Španělsku sympatie k povstalcům proti demokratické vládě. Snažil se tak ovlivnit veřejné mínění a posílit reakční směry v naší vnitřní i zahraniční politice.

/ 22. 8. 1936 / Rozhlásek je výrazem Čapkova rozhořčení nad krutostmi fašizmu.

Výstrahou před ním bylo mu kruté pokoření Badajozu, hlavního města západošpanělské stejnojmenné provincie, které povstalecké vojsko po dlouhodobé dělostřelecké přípravě dobylo, hrozně zpustošilo i vybilo popravami rudých oddílů.

/ 24. 4. 1937 / do zemí války nepustila - vztahuje se ke konkrétnímu případu, kdy se

angl. kapitánu Jonesovi nepodařilo dodat do obklíčeného Bilbaa náklad brambor, zatímco Frankovi docházela od jeho spojenců bombardovací letadla i nový válečný materiál.

/ 14. 8. 1937 / poznat tam Slovensko tisícileté - výstava Tisíc let slovenského umění

ve Vladislavském sále Pražského hradu od června do konce září 1937. / 5. 2. 1938 / K Nankingu, ohroženému japonskou agresí, stejně jako k Madridu,

těžce bombardovanému Frankovými letci, byla na počátku r. 1938 soustředěna pozornost světa;

dnes mrtví jsou na Panayi - Panay, název americké lodi, potopené Japonci 29. 1. 1938;

Endymion - britský parník, vezoucí náklad 1 700 tun uhlí z Anglie do Cartageny, byl bombardován španělskými povstalci 16 mil od španělského pobřeží;

o hrstku lidí třásli - světová veřejnost v těch týdnech s napětím sledovala dramatický dlouhodobý boj o záchranu skupiny odvážných sovětských polárních badatelů, vedených Ivanem Dmitrijevičem Papaninem, když se rozlomila ledová kra, na níž tito badatelé pluli, a byli dlouho nezvěstní i záchranným expedicím.

K digitalizaci byl použit text knihy: Karel Čapek - Drobty pod stolem doby Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1975, jako svoji 3861. publikaci Uspořádal a vysvětlivkami opatřil dr. Miroslav Halík