Balada v proměně doby

J A R O M Í R A N E J E D L Á

Č E S K O S L O V E N S K Ý S P I S O V A T E L P R A H A

Ú V O D

Zkoumání vzniku, rozvoje a funkce literárních žánrů má svou mnohaletou tradici. V současné době se pak problematika žánrů dostává přímo do popředí literárněvědného zájmu: žánry už nejsou zkoumány jako jednotlivé, imanentní projevy literárního tvůrčího procesu, ale ve vzájemných vztazích a složitých vnitřních vazbách. Literárněvědné bádání směřuje k rozpoznání společenské podstaty žánru a žánr je sledován ve vývojovém pohybu. Určující rysy žánru jsou tříděny na rysy konstantní a proměnné, je analyzována jejich dialektická souvztažnost.

Jedním z nejstarších a nejfrekventovanějších žánrových útvarů je balada. Jako útvar vyjadřující vážný, smutný a tragický obsah koresponduje s lidským bytím, které rovněž obsahuje — většinou adekvátně příslušné historickospolečenské situaci — rysy vážné, smutné a tragické. Toto těsné sepětí balady s lidským osudem a estetická důsažnost baladického tvaru v jednotě jeho specifických komponentů zajistilo baladě v literatuře stálou životnost a mezi čtenáři vysokou popularitu. Považujeme-li tedy umělecké dílo — a literární dílo pro jeho sdělnost zvláště — za unikátní a neobyčejně působivý nástroj formování společenského vědomí, nemůžeme ponechat vývoj balady a její současné poslání stranou pozornosti.

V odborné literatuře — v rámci různých encyklopedií, poetik a teorií literatury — bývá balada většinou začleňována do kontextu lyricko-epických útvarů básnických. Rovněž samostatné vědecké práce o baladě pojednávají o tomto žánru jako o součásti poezie. Zmínky o baladě v próze — jíž je věnována podstatná část této práce — nalézáme jen sporadicky.

Práce Balada v proměně doby vycliází z dostupné odborné domácí a zahraniční literatury a navazuje na výsledky studie Balada a moderní epika (viz: Nejedlá, J.: Balada a moderní epika, Praha 1975). V některých případech současná práce přebírá ze studie Balada a moderní epika dílčí pasáže.

Práce je komponována do šesti částí. V jjrvní části (Pojetí balady) je v širším literárněhistorickém záběru představena základní teoretická problematika zkoumaného předmětu. Druhá část (Balada v poezii)

analyzuje na materiálu české a světové poezie hlavni rysy balady lidové a umělé. Jádrem práce je třetí a čtvrtá část (Prozaická balada a její konstitutivní komponenty; Prozaická balada jako výpověď o člověku), v nichž jsou na vybraných prozaických dílech naší i světové produkce sledovány zákonitosti historickospolečenské podmíněnosti vzniku a vývoje literárního žánru a charakterizována společenská funkce balady v různých historických etapách. V páté části označené názvem Balada v proměně doby je na základě poznatků z předchozího výzkumu naznačena perspektiva tohoto žánru, který pro svou jedinečnou schopnost pronikat k podstatě lidské psychiky a zaujímat svými specifickými uměleckými prostředky stanovisko k individuálním i společenským konfliktům, spjatým s údělem lidského jedince i údělem velkých kolektivů, nepřestává být útvarem vysoce aktuálním a schopným dalšího vývoje. Šestá část (Příloha) se snaží podat částečný přehled charakteristických typů balady v různých národních literaturách.

[-Pojetí balady

Balada jako problém genologický a společenský

Literární druhy (žánry) jsou celky, které nejsou vázány na společný prostor nebo na společný čas. Pro poetiku jsou nejdůležitější právě tyto celistvosti. Žánry jsou kategorie historic

ky vzniklé a v historickém vývoji se měnící.

J. Hrabák

V různých etapách literárního vývoje se vždy velká řada filozofů, estetiků, teoretiků, kritiků a literátů věnovala zkoumání literárních druhů.1) Bohatá literatura o genologii svědčí o tom, že zkoumaný předmět stálé podněcuje k mnoha otázkám. Navzdory veškerému „babylonskému chaosu“ (termín N. Krausové) se rýsují v problematice otázky, které je možno považovat za rozhodující. Těm budeme ve stručném přehledu věnovat pozornost (podrobněji budou otázky řešeny v souvislosti s konkrétním literárním materiálem).

Stálému zkoumání je podrobována otázka klasického dělení na tři základní literární druhy — epiku, lyriku a drama,2) Vzhledem k tomu, že se druhové principy navzájem prostupují, vystupuje do popředí potřeba další klasifikace do mezidruhových skupin. Zvláště je to patrné v etapě prudkého rozvoje prózy, kdy tradiční představa o epice již neodpovídá modernímu pojetí epiky, jež — zjednodušeně řečeno — nepovažovalo pro vymezení pojmu epiky jako literárního druhu za určující to, zda je sledované dílo realizováno prózou nebo veršem (o této otázce pojednáme podrobně zejména v oddíle o baladě v próze).

Velké polemiky3) vzbuzují otázky spjaté s pojmem „žánrové pově-domí''. Je známo, že se od prvních projevů lidové slovesnosti formovalo něco jako „žánrové povědomí“. Toto žánrové povědomí pro svou společenskou podstatu bylo vždy součástí společenského vědomí určité doby.4) Žánrové povědomí existuje jak u tvůrce, tak u čtenáře. Spisovatel mnohdy na začátku práce na literárním díle sám netuší, jak bude dílo vypadat.5) Většinou však naprosto jasně ví, jak dílo vypadat nebude (např. nebude to báseň, ale drama). Toto žánrové povědomí exis-

Í5

tuje i u čtenáře. Čtenář „očekává“ určitý žánrový útvar a v procesu četby díla „vyžaduje“ jeho naplnění. Je veden buď žánrovým označením díla (Vesnický román, Selské balady, Komedie plná omylů) nebo svou čtenářskou zkušeností. Změny v žánrových formách a žánrové transformace vnímá pak převážně jako momenty rušivé.

V souvislosti s pojmem žánrové povědomí se vynořuje i otázka definice literárního žánru. Těchto definic je velké množství — setkáváme se s nimi v různých dobách a v různých poetikách, teoriích literatury a naučných slovnících. Z nich se zřetelně vyčleňuje definice normativní a marxistická. Normativní definice většinou žánr definuje jako zvláštní typ kompozičního uspořádání díla. V marxistické literární vědě jsou literární žánry definovány jako obsahově a tvarově vymezené celky, které specifikují vyjádření autorova vztahu ke skutečnosti, nadhazují řešení lidských situací a z tvárného hlediska charakterizují dílo co do kompoziční organizace všech přítomných složek v jejich dialektické jednotě.6)

Další z mnoha možných otázek je otázka stálosti a proměnlivosti literárního žánru. V čem je žánr „věčný“ a v čem se vyvíjí? Vyjdeme-li z předpokladu, že „žánr je jednak obecný jev, jednak zároveň jev historický“ (protože obecné se může projevit jen jako historické),7) dospíváme k poznání, že literární žánr je historicky podmíněn (přináší umělecké zobecnění jisté historicky specifikované skutečnosti, což současně znamená, že se s proměnou historické skutečnosti, jíž je jeho vznik podmíněn, sám vyvíjí a proměňuje). Literární žánr vzniká (příp. zaniká) v určité historické situaci; uvnitř žánrů probíhá proces kvalitativních změn. J. Hrabák tento proces definuje jako „určitou konvenci, které musí předcházet praktická tvorba“.8) Vznik prvních uměleckých děl znamenal zároveň vznik jistých modelů pro všechna potenciální díla. Princip miméze tedy působí i uvnitř literárních druhů.9)

Literární žánr je „stálý“ především pro jeden z určujících znaků — pro autorův vztah ke skutečnosti, z čehož vyplývá i základní hledisko, s nímž autor přistupuje k látce svého zamýšleného díla. A protože základem žánru je určitý typ zobrazení člověka — řečeno s Timo-fejevem10) —, stabilita žánru spočívá v onom obecně platném, co souvisí s lidskou sférou — v obecných formách projevu člověka ve společnosti, ve vztahu člověka k životu. Naproti tomu „proměnlivost“ žánru spočívá v kategorii „historického“ v žánru obsaženého. Vztah člověka

1G

k světu, jehož výrazem je lidské jednání, je zakotven v konkrétní historické situaci, v konkrétním historickém prostředí. Timofejev píše: „Proto pociťujeme podobnost děl nejrůznějších svým konkrétním historickým obsahem, poněvadž v nich vidíme stejné zobrazení lidských charakterů (v jednání — epika, v prožitcích — lyrika). A zároveň vidíme všichni jejich rozdílnost, poněvadž jejich historická náplň je neopakovatelná a souvisí pouze s daným způsobem života . . . Proto pozorujeme a budeme pozorovat v celém průběhu literatury podobné žánry a zároveň tyto žánry nikdy konkrétně jeden druhý neopakují, poněvadž každá epocha svým způsobem určuje jak charakter, tak i obsah jednání a prožitků člověka, tak i prostředí, ve kterém se uskutečňují. Proto nacházíme v tvorbě téhož spisovatele různé žánry, poněvadž spisovatel musí sahat po různých způsobech zobrazení lidského charakteru.“11)

Jednou z nejčastějších otázek, které si klade marxistická literární věda v oblasti genologie, je otázka významové (a zároveň i společenské) hodnoty žánru. Většina genologů se shoduje v názoru, že žánr má hodnotu sdělovací, neboť „už samo žánrové zařazení díla předem sugeruje určité významové kvality, funguje jako vstupní instrukce čtenáři“.12) Čtenář je už žánrovým útvarem upozorněn na to, které informace jsou v uměleckém díle prioritní a z jakého aspektu (z hlediska jaké důležitosti) jsou autorem prezentovány. Považujeme-li literaturu za specifický nástroj formování společenského vědomí, nemůžeme obejít hodnocení žánru z hlediska jeho významu jako záležitost okrajovou. Vědomí dialektické jednoty obsahu a formy literárního díla je i při zkoumání společenské hodnoty žánru výchozím bodem. Uvědomujeme si v historickém procesu vzniklý posun v chápání „vyšších“ a „nižších“ žánrů, uvědomujeme si společenskou funkci žánru v konkrétním literárním kontextu. Jinak se podílí na formování společenského vědomí například ideově esteticky vysoce hodnotný společenský román, jinak dílo oddechové četby.

V rámci takto vymezené problematiky, která je — znovu zdůrazňujeme — pouze výběrem z velikého množství problémů dalších (a dovolejme se i tentokrát N. Krausové, která prohlašuje, že se stoupajícím zájmem o genologii se stává situace v genologii „nepřehlednější a složitější“),13) se bude odvíjet zkoumání vlastního tématu této práce — „žánru“ balady.

17

Aniž předcházíme následující kapitole, v níž se budeme zabývat definicí balady, je třeba — byť pouze velmi stručně — začlenit baladu do systému vytyčených problémů.

Balada je zařazována do žániůJyjTckoepickýjih. Její vznik je spojován s orálním typem literatury, její rozkvět (který měl po řadu stolcií vzrůstající tendenci) začíná ve 12. století. V rámci obou základních literárních druhů (lyriky a epiky) podléhala balada takovým změnám, jakým podléhaly základní literární druhy. Poznatky o stálosti a pro-měnnosti literárních druhů a žánrů se tedy vztahují — v obecné a široké sféře — i na baladu.

Jednotou svého obsahu a tvaru (o čemž zakrátko pojednáme obšírněji) se nám jeví význam baladického žánru jako velmi závažný. Základem baladického příběhu je konflikt člověka — ať už s nadpřirozenými bytostmi, přírodou, vlastními vášněmi, ať se společností (se společenskými silami) v nejširším slova smyslu. Tato povaha balady začleňuje baladu mezi žánry nekonvenční a hierarchicky vysoko postavené, neboť „hledají nové možnosti výrazové i tematické14), mezi žánry, které hloubkou ponoru do problematiky člověka jako bytosti společenské rozšiřují specifickým způsobem naše poznání o člověku a lidské společnosti vůbec. A tímto poznáním, jež vzhledem k jedinečnému charakteru balady neobyčejně účinně působí na city a vědomí čtenáře, pak zároveň balada nepřímo, ale nikoli bezvýznamně, přispívá k řešení tragických konfliktů lidského bytí, jež jsou jejím nejvlastnějším obsahem.

18

Definice balady

Balady obsahují totalitu určité vnitřně uzavřenéudálosti, i když je menších rozměrů než ve vlastní epické poezii, a jrozvrhují její obraz ovšem jen v nejmarkantnějších momentech; zároveň však se v nich plně, koncentrovaněji a VTOucněji rozléhá hloubka srdce, s událostmi setkaná v jeden celek, a citový tón

nářku, melancholie, smutku, radosti.

G. W. F. Hegel

Balada je od časů svého vzniku definována z různých aspektů. Definic je mnoho a liší se zejména v hierarchizaci určujících rysů žánru.15) Ponecháme zatím stranou rozlišení balady na baladu lidovou a baladu umělou a zaměříme se na srovnání charakteristických definic. Název balady je odvozován od provensálského slova „balar“, což znamená tančit.16) Postupem času se první balada — francouzský písňový útvar \ ze 12. století, provázený tancem, kvalitativně výrazně proměnil natolik, že v^romantismu. období zvláště příznivém pro rozvoj_jbaI&o!ý^ dochází k relativnímu „ustáleni žánru, a tedy i k možnosti jeho přesnějšího vymezení. Karel Krejčí upozorňuje na skutečnost, že k významové proměně žánru dochází „setkáním umělé literatury s různými variantami tvorby lidové“, a že se pod vlivem vydání Percyho staro-skotských balad začala balada chápat — na rozdíl od původního lyricko--tanečního útvaru francouzského — jako útvar jyrickoepický.1!) O významu romantické balady pro poznání žánru píše i Věnceslava Bechyňövá v závěru své zevrubné studie: „Průzkum balady jako žánru lze nejlépe uskutečnit na materiálu literatury romantismu a k poznání charakteristických znaků balady také nejvíce přispěly literárněhistorické a literárněvědné práce věnované baladě za romantismu.“18)

Goethe soudil, že „v baladě je něco tajemného, mystická však neúí. Tato vlastnost spočívá v látce, ona pak v tom, jak se látka zpracuje“.19) Jeho současník Josef Jungmann ve Slovesnosti píše: „Balada jest fantastická romance. . . Někteří dělají rozdíl mezi baladou a romancí, takže první opravdové, druhá veselé látky obsahuje, ale lépe jméno

19

balada zůstavili básním fantastickým lyrickocpickýni.“20) Pozoruhodnou definici Hegelovu21) jsme již zmínili v motu této kapitoly — podnětná je především dialektickým vztahem mezi „smutkem“ a „radostí““, chápáním balady jako útvaru, jímž vedle tragických pocitů může být vyjádřena i radost.

Mohli bychom pokračovat citacemi obsáhlých definic z naučných slovníků — ať už máme na mysli Nouveau dictionnaire encyclopédique (1909). Masarykův slovník naučný (1925), New Collegiate Dictionary (II. vyd. v r. 1953) či mnohé další. Materiál o definici balady skýtají rovněž poetiky různých dob a rozličné teoretické stati a studie. Josef Hrabák v Poetice píše o baladě takto: ,.Roz- J díl mezi baladou a romancí je v tématu : balada zpracovává téina-ponu^ j rého rázu a^on^íyj^iatasjxofottf-kdežto romance má téma rázu radost- í ného. T e n t o rozdíl se však nedělá ve všech literaturách (např. v ruské literatuře se užívá pro oba uvedené typy epické písně společného termínu .balada1) a i v naší literatuře se někdy stíral, například v Nerudových Baladách a romancích. Z hlediska vystupňovaného konfliktu a rychlého spádu děje se mluví ^,thľamätÍčnosti--baladyr^22)

Slovenský Slovník literárnovedných termínov definuje baladu jako „báseň středního rozsahu s pochnjurným dějem, který se končí trag i c k y “ . ) Český slovník literární teorie charakterizuje baladu jako „báseň s ponurým a spádným dějejn^soustředěiiýrnl^ragicJiLéiiLU střetnutí poslävy_s_dérnOiiickou silou (balada fantastická) nebo silou společensko--mravní (balada sociální) obsahující zpravidla proměnu (zemřela matka — voní po ní mateřídouška, elektrárenský topič umírá — jeho oči se mění ve světlo1, díky níž trvá a stále se obnovuje život. Balada Bývá také výstižně charakterizována jako ,tragédie vyp ravovaná -ve formě písně* spojující všechny tři druhy básnické — epiku, lyriku i drama — v jediné formě. Děj balady je komponován úsečně. mezero-vitě (bez epické šíře“! a v nejdramatičtějších místech přechází v dialog.“24) L. I. Tirnofcjev označuje baladu za „krátkou veršovanou povídku, v níž se obvykle vykládá ten či onen syžet lyricky z a h á n ě n ý svou veršovanou formou“.25) W. P. Ker má ve své knize statí Form and Style in Poelry v kapitole o historii balady výrok, k němuž se ještě vrá t íme: „Balada je forma a její podstata spočívá jeduak v síle, s níž se zmocňuje nové látky a přizpůsobuje ji svým zákonům, jednak v lyrické kráse, která je docela jiná než krása staré epické poezie nebo

20

5<2o t Sto

dalších romancí. J e to něco, co žije svým vlastním životem, a nic na světě nemůže soutěžit s vynalézavostí balady a překonat její poetický klíč.“26)

Janusz Slawiiitski definuje obsah balady následovně: „Balada je žánr obsahující písně lyrickoepického charakteru, doplněný dramatickými prvky, vypovídající o neobvyklých událostech legendárních nebo historických. Fahnle haladv je charakterizována skicovostí, obsahuje obvykle tajemné a záhadné momenty, její dominantou se stává jednoduše vyjádřená událost.“27)

Přestože by další konfrontace jednotlivých pojetí balady nebyly bez zajímavosti, nebudeme ve výčtu definic pokračovat. Nejen proto, že v bibliografii této práce jsou uvedeny příslušné prameny, ale především proto, že přes značné odlišnosti se definice v jádře shodují. Naším východiskem pro shrnutí určujících rysů balady do koncízní pracovní definice (na niž se budeme v textu této práce odvolávat), je pro svou obsažnost a komplexnost heslo „balada“ ze sovětské literární encyklopedie28), z velké sovětské encyklopedie29) a z nejnovějšího polského slovníku literárních termínů.30) Eliminací rozšiřujících a rozvíjejících rysů balady (obsažených ve zmíněných definicích i v množství dalšího materiálu) docházíme k jakési „elementární“ definici: Balada je lyric-koepický útvar s pochmurným, dramaticky spádným dějem, hulivymi dialogy a tragickým zakončením; základem příběhu je zpravidla konflikt člověka s démonickými živly, přírodou, vlastními vášněmi či se společenskými silami. Tato základní definice nám poslouží jako východisko při rozboru konkrétního literárního materiálu, jemuž bude věnováno jádro této práce.

21

Podstata balady

Stupeň tragična se neměří hojností prolité krve ani množstvím mrtvol v rozuzlení konfliktu. Tragično je obsaženo v samé podstatě uměleckých děl, ve vnitřních protikladech vznikají

cích ve vědomí jejich hlavních jednajících postav.

G. N. Pospělov

Hájemstvím balady, literárního žánru známého odpradávna, jsou děje hořké, bolestné, strašné, neodčinitelně kruté — (Jtragičnoy Vyjádření, pojmenování tohoto tragična je do jisté míry již prvním krůčkem k jeho odstranění nebo alespoň zmírnění. Aby však mohl být tento první krůček učiněn, je třeba znát příčiny těchto hořkých a bolestných situací v lidském životě.

Odhalení příčin tragična v lidské společnosti, jehož výrazem je tragika individuální i tragika velkých kolektivů, je jednou ze základních otázek vůbec. A tato otázka stojí stejně před filozofem a politikem jako před umělcem. Rozpoznání a pojmenování tragična v určité konkrétní historické situaci vyžaduje hlubokou a kritickou analýzu společnosti. Je přirozené, že je tato analýza jiné povahy, provádí-li ji filozof či politik, než pristoupí-li k ní básník, jehož vztah k životu se realizuje esteticky, v uměleckých obrazech. Někdy postačí jediný charakteristický umělecký obraz, aby se v něm vyjevila celá tragičnost lidského osudu.

Umělecká konkretizace tragična, které provází lidskou existenci na všech vývojových stupních, je různá, neboť ji vytvářejí osobnosti různého světového názoru, různých uměleckých dispozic a v různých his-toricko-společenských etapách. Odtud pak je i různý typ balady.

Chceme-li rozpoznat podstatu baladického žánru, musíme si uvědomit, že tragický děj je uměleckou konkretizací tragična životního. Ponechme při tomto výkladu stranou typ balady, v níž se lidský jedinec střetá s nadpřirozenými bytostmi či přírodou, a zaměřme se na typ balady, jejíž konflikt má společenskou povahu.

Tragický konflikt vzniká přeměnou neantagonistického vztahu mezi

22

hrdinou a společností ve vztah antagonistický. Tragika hrdinova počínání vyplývá z protikladnosti hrdinových záměrů a možností jejich realizace. Hrdina nejen s danou skutečností nesouhlasí, ale vzpírá se. uznat její zákony, a dokonce se proti této společnosti bouří. Jeho vzpou-ra je motivována vědomím, že je možno vytvořit vztahy zcela jiné. Zije-li však hrdina v třídní společnosti, sotva může — pokud vystupuje jako izolovaný jedinec — své představy o přeměně společenských vztahů realizovat. Jeho život se stává tragickým.

O této skutečnosti George Thomson píše: „Civilizovanému člověku se podařilo značně ovládnout přírodu, ale jen tak, že si zkomplikoval společenské vztahy. Primitivní společnost byla prostá a beztřídní, byla slabá, ale vůči přírodě postupovala v jednotné frontě. Civilizovaná společnost je složitější, bohatší a silnější, ale to všecko si nutně podmínila tím, že až dosud byla vždycky uvnitř rozpolcená. Proto konflikt mezi společností a přírodou — základna magie — překryl konflikt jedince se společností — což je základ poezie.“31)

Připomeneme-li si znovu rysy, jimiž jsme se v předešlé kapitole pokusili podat „pracovní“ definici balady, shledáváme, že se z nich zřetelně (viz koncepce balady v pracích Milana Blahynky) vyděluje právě baladický, tj. tragický konflikt. Rozhodujícím znakem balady je boj s tíhou, tlakem a hrou pro lyrickoepického hrdinu neprůhledných nadosobních sil, ať přírodních, ať společenských. A je to boj marný (končí neúspěšně), a přece nikoli marný (život jde dál, obohacen o závažnou zkušenost). Tragický konflikt se nám jeví nejen jako výchozí rys balady, ale i jako rys určující, žádným jiným prvkem nezaměnitelný a nezastupitelný. Jeho síla nespočívá — jak vyplývá z Pospělovova výroku předznamenávajícího tuto kapitolu — v množství prolité krve či počtu obětí, ale v protikladnosti postojů jednajících postav. A tyto vědomé postoje lidí jsou spjaty se společností; odtud pramení i náš závěr, že baladický konflikt má společenskou povahu.

S názorem, že podstatou balady je tragický, společensky zakotvený konflikt, pak ostře kontrastuje názor W. P. Kera (viz definici v předešlé kapitole), formulovaný z idealistických pozic. Ker se domnívá, že podstata balady spočívá v síle, s níž se žánr zmocňuje nové látky a přizpůsobuje ji svým zákonům. Přestože respektujeme onu Keřem monumentalizovanou „sílu žánru“, ony téměř neomezené možnosti balady — magickou emocionální působivost na čtenáře, ryze specifickou

23

lyrickou krásu, schopnost pohledu až ke kořenům lidského bytí“, nemůžeme tyto pouhé „možnosti“ žánru považovat za kritérium hodnoty výsledného uměleckého celku. Kritériem vytvořeného díla je nám míra životní, konkrétně historické pravdy, jakou se uměleckému dílu podařilo esteticky zachytit. A proto nemůžeme přijmout ani další část Keřová výroku — že totiž balada žije jakýmsi svým, imanentním životem. „Život“ balady je přece podmíněn skutečným životem, a právě ten má balada obrážet. Platí to i pro takový typ balady, v němž se skutečný život obráží jakoby zprostředkovaně, prizmatem konfliktu člověka s nadpřirozenými silami či přírodou.

24

Ideově tematické a tvarové rozpětí balady

Tragické téma diktuje do pera baladu.

Ján Smrek

Balada prochází od svého vzniku různými proměnami. Všechny podstatnější proměny souvisejí s obsahovou stránkou (tj. obsahem a povahou tragického konfliktu). Dovolujeme si to konstatovat i přesto (ale je možno říci, že i právě proto), že chápeme baladu jako výraz dialektiky obsahu a tvaru, jako nedělitelnou celistvost. Na tuto situaci se hodí výrok Kurta Konráda, že „ . . . dialektický materialismus ovšem zavrhuje staré mechanistické roztržení obsahu i formy i v jeho velmi časté materialistické podobě, které stanoví obsah jako základ, jako jádro, k němuž zcela vnějškově přistupuje forma jako slupka“.32) Marxistické literárněvědné metodologii je cizí chápání tvaru literárního díla jen jako „slupky“, což se později pokusíme demonstrovat při rozboru konkrétních literárních děl. Současně však funkci tvaru nikterak nesnižuje obecně platný názor, že „dialektický materialismus — vycházeje z dialektické jednoty obsahu a formy — v i d í . . . v obsahu v poslední instanci rozhodujícího určovatele formy“.33) Pozdržme se nyní u balady a pokusme se charakterizovat její ideově tematické rozpětí. Nekonečná proměnlivost lidských osudů poskytuje živnou půdu pro baladu. Všimněme si látkových okruhů, které balada nejčastěji zpracovává. Základním motivem, který je v baladě různě obměňován, -je motiv viny a trestu. Dramatická výstavba balady je založena na(L \f napětí mezi hrdinovým jednáním a následky tohoto jednání. Hrdina ( fc> buď sleduje svým jednáním určitý záměr, nebo bezděčně uvádí do pohybu síly mimo svou osobu. V obou případech je hrdinovou čin-^ ností zasahována lidská společnost či její jednotliví příslušníci. Ve finální fázi celého vztahu je pak výsledkem svého jednání zasahován sám hrdina. Specifickým rysem balady je skutečnost, že trest svou intenzitou často vysoce přesahuje míru provinění. Málokdy jsou při trestu brány v úvahu motivy, které hrdinu vedly k jeho jednání. Trest

At

25

v baladě bývá neodvolatelný a absolutní. Zahrnuje v sobě nejvyšší míru odsouzení hrdinova jednání. Motiv viny je možno rozlišit podle jeho etické povahy na dva typy: na typ s motivací zápornou a na typ s motivací kladnou. Při záporné motivaci se baladický hrdina dopouští přestupku záměrně a jeho potrestání v závěru balady je potom v souladu s mírou zlého činu. Typ s motivací kladnou je dále rozlišitelný do dvou skupin: na přestupek spáchaný z nevědomosti (bezděčné narušení lidských vztahů či porušení přírodních zákonů) a na typ provinění, které posuzováno v širších souvislostech vůbec proviněním není — naopak je činem, který slouží něčemu dobrému (k tomuto typu řadíme motiv viny ze sociální balady — například hrdinovu vzpouru proti společenskému řádu apod.).

Dalším nejfrekventovanějším motivem j&motivsmrti. Většinou je pojat velmi dynamicky, takže se s ním ve světové baladice setkáváme v nejjemnějším odstínění: od náznaků chřadnutí přes nemoc až k umírání, od smrtelného zápasu přes skon až k pohřebnímu ceremoniálu. V zásadě jde vždy o smrt tragickou, přestože to nemusí být smrt způsobená násilím. Tragická je smrt matky, která po sobě zanechá malé děti, tragická je smrt opuštěného sirotka, tragická je smrt ženicha, který si srazí hlavu cestou na vlastní svatbu. V tragické povaze smrti se nejprůzračněji obráží specificky baladický rys, který již souvisí s prostředky formálního vyjádření: nesmiřitelnosti určitých věcí nebo jevů mezi sebou. Žádný jiný útvar není tak mysticky, „až za hrob“ nesmiřitelný jako balada. Tak jako se nemůže smířit, spojit život s tragickou smrtí (zvláště když jde o smrt mladého člověka), tak se v baladě i v životě nemohou spojit „havrani s hrdličkami, medvědi s laněmi, mraky se sluncem, bílý holub s černým“34). V baladě se mrtvému člověku nikdy život nevrátí — návraty jsou možné jen mysteriózní oklikou pomocí převtělování — nejčastěji v květinu, strom, ptáka nebo zvíře, nikdy však v normální lidské podobě.

Po motivu smrti je nejčastějším motivem (hrdinova vzpouraJV baladě klasického typu je hrdina většinou už před Išvyhi vstupem na scénu předurčen k zániku. Někdy je tento zánik absolutní — fyzický i mravní, jindy — a to většinou — hrdina hyne fyzicky, ale morálně vítězí. Hrdina se této „predestinaci“ brání, chtěl by ji změnit. Tuto polohu hrdinova působení v „akci“ přebírá už v plné šíři balada sociální (o níž bude řeč později). Někdy se hrdinova aktivita vybíjí jen ve vzdoru; většinou

26

však už hrdina povstává ke vzpouře, která mnohdy přerůstá v celoživotní zápas jedince s mocnými silami (přírodními nebo ekonomickými), vášněmi ve vlastním nitru anebo v zápas s jiným lidským jedincem či skupinou lidí.

Jiným charakteristickým baladickým motivem je 'motiv strachu. Tento motiv bývá pojat velmi vrstevnatě a je prezentován v rozsáhlé stupnici významového odstínění. Balada vypovídá v nesčetném množství variant o strachu jednotlivce, velikých lidských kolektivů (např. strach vojáka před bitvou, strach celého národa nebo státu před válkou) a v současné době dokonce i o strachu lidstva (strach před nukleární válkou, strach z ekologické pohromy). Strach je v baladě zpodobován jako pocit člověka vyplývající z předchozích zkušeností, ale i jako stav lidského nitra vedoucí k následnému jednání. V tomto směru může mít vysoce umělecká, životní pravdu reflektující balada velkou hodnotu poznávací pro všechny druhy lidské činnosti zabývající se lidskou psychikou.

Frekventovanými baladickými motivy jsou motivy pr obsaho\ých hodnot — láska a nenávist. Výklad motivu lásky vidla bez problémů, pokud není bezprostředně provázen rr návisti (např. když láska matky k vlastnímu dítěti vyvolává zároveň nenávist k dítěti nevlastnímu). Na rozdíl od romance, v níž dominuje láska milenecká, není v baladě tento typ lásky jediným dominující)» typem. Vedle motivu milenecké lásky nalézáme jako nejčastěji obměňovaný motivický okruh motiv lásky mateřské. Po něm následuje i motiv otcovské lásky (viz např. staroskotskou baladu o králi Learovi či Goethova Krále duchů) a lásky manželské (viz např. lidovou srbochor-vatskou baladu Hasanaginica či Erbenovu Vrbu). ^

Motiv nenávisti pak má dvě základní polohy: nenávist v ,.záporném smyslu“ představuje kvalitu odsouzeníhodnou: druhá poloha — přijatelná snad pouze v jediné situaci — představuje kvalitu zprostředkovaně způsobující vznik kvality pozitivní: jde o případ spravedlivé nenávisti k nepříteli-agresorovi, utlačovateli, tyranovi apod. Výsledkem takto zacílené nenávisti může být vyšší motivace pro konání statečných činů, které směřují k odvrácení nebezpečí od ohrožovaného národa, k zahnání útočníka, k osvobození utlačovaných a trpících.

Výčet častých baladických motivů by mohl pokračovat, avšak k objasnění žánru by to už příliš nepřispělo. Upozorněme proto alespoň

otikladných bývá zpra-

lotivem ne-

27

ještě na jeden molivický okruh, který v sobě zahrnuje nejrůznější v varianty motivů — je to motivický okruh ..osudového nešlěslí“, ij . ta

kových „zásahů“ do života lidského jedince či lidského kolektivu, které nejsou bezprostředně spjaty s lidskou aktivitou: např. nevyléčitelné choroby, vrozené vady, živelné katastrofy. Složitost tohoto motivické-ho okruhu je zjevná na první pohled, neboť je velmi obtížné oddělit v tomto motivu příčiny subjektivní od objektivních.

Připomeňme, že v odborné literatuře jsou zpravidla při vymezování tvářnosti balady jako žánru uváděny vedle těchto hlavních ideově tematických okruhů balady i další skupiny „baladických1“ motivů: motiv krve, bouře (smršti, vichřice, sněhové a písečné bouře a bouře na moři, ale i bouře odehrávající se v lidském nitru), moliv noci a tmy, motiv putování a bloudění, živelných katastrof a motiv přírody, který pojímáme antropomorfně (příroda žije svou flórou a faunou). Souhrn těchto (a jim podobných) motivů však už vnímáme spíše jako motivy příznakově provázející výše zmíněné hlavní motivické okruhy a jejich rozboleni se zpravidla zabýváme při analýze uměleckých prostředků balady. Na mnohotvárnost a proměnlivost baladických motivů (v jejich souvztažnosti s proměnou doby) pak poukáží hlavní kapitoly této práce zabývající se analýzou balady v próze.

Hlavní proměny balady od doby jejího vzniku lze charakterizovat pouze s odkazem na ustálenou klasifikaci tohoto žánru. Ve značně zjednodušeném modelu můžeme baladu dělit na baladu lidovou a umělou; o obou těchto typech balady pojednáme podrobněji v následující části práce. Pro potřeby této kapitoly jen dodejme, že již sama lidová balada je vnitřně silně diferencována a vyskytuje se i v podobě balady sociální (což jí bylo obvykle upíráno). Balada umělá je pak pro svou produktivnost útvarem stále zmnožujícím své tematické a motivické oblasti, a tím i pronikajícím hlouběji k podstatě lidské existence. Diferenciací umělé balady se budeme rovněž zabývat později. Nyní jen připomeňme spoluexistenci dvou typů umělé balady: balady „fantaskní“ (v nejširším pojetí tohoto termínu) a balady „sociální“ (a to rovněž v co nejširším významu).

Tvarové rozpětí balady je rovněž neobyčejně široké. Existují frekventované a ustálené baladické útvary (např. villonská balada) a vývojovými proměnami se ustalují útvary nové. V kořenech těchto proměn však necítíme úsilí o vytvoření nové „formy“ balady, ale úsilí o vy-

28

slovení větší míry poznání o samé podstatě lidské existence. Souhrn proměn a změn. kterými balada od svého vzniku prošla, tedy vytváří podmínky pro rozvoj žánru v jeho celistvosti, tj. v dialektické jednotě obsahu i tvaru. Úsilí o stále dokonalejší poznání podstaty lidské existence však na určitém stupni vývoje balady nabývá už tak obecného charakteru, že přesahuje oblast jednoho literárního typu. Od 19. století (a v mnoha případech i dříve) se ve světové literatuře objevují prózy, které už ve své době byly právě pro své výrazné zaměření k osudu jediného hrdiny charakterizovány jako baladické; v těchto prózách se shledáváme s rysy, jež až dosud byly doménou balady vyjadřované veršem. Je to důsledek faktu, že balada proměňující se v sociální baladu vystupuje ze svých dosavadních hranic a překračuje půdorys tvaru vyjadřovaného veršem. Rysy odkazující k baladě se projevují nejčastěji u kratších prozaických tvarů (novel, nepříliš rozsáhlého románu), které korespondují se zhuštěnou formou balady, v níž není místa pro popis, líčení, rozvinutý děj ani dlouhé psychologizování. Například sovětská literární věda rozlišuje takové útvary, jako je román--balada. baladická povídka, novelistická balada, baladická próza a dokonce i antibalada.35)

Od nejdůležitějšího kvalitativního zvratu v historii balady, jímž byla proměna balady folklórní a klasické v baladu sociální, přichází tedy v 19. století další „revoluce“ uvnitř žánru: doménou balady sice nepřestává být poezie, ale přibývá stále více próz, které pro své výrazné zaměření k osudu jediného hrdiny (případně jednolitého velkého lidského celku), stejně jako pro svou podmanivou emocionální působivost, pro specifickou uměleckou jednotu, vzniklou prolnutím prvků epicko-dramatických s lyrickými a pro spojení smyslu pro pevný tvarový řád se vzedmutou obrazností mohou být — v nejširším slova smyslu — charakterizovány jako prózy baladické.

29

^ ^ ■ ■ ■ ■ ■ ^ ^ ■ ^ ^ ^ H

P O Z N Á M K Y K P R V N Í Č Á S T I

J) Podrobně viz in: Aristoteles: Poetika, Praha 1962. Malá encyklopédia spiso-vatelov světa, Bratislava 1978, s. 36 a 439. Slovník literární teorie, vedoucí kolektivu autorů 5. Vlašín, Praha 1984, s. 85—86. Literárněteoretické texty I. (Antika, středověk, renesance), Praha 1972, s. 5. Nezkusil, V.: Základní otázky genologie v literatuře pro děti a mládež, in: Chaloupka, Ü. — Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z dětské literatury II., Praha 1976, zejména s. 9—11.

V odborné literatuře se setkáváme jak s pojmem „druh“, tak s pojmem „žánr“, a to většinou v totožném významu — genologická terminologie není dosud ustálená. Slovník literární teorie považuje „druhy literární“ za „označeni pro základní členění umělecké literatury na tři specifické oblasti — lyriku, epiku a drama“ (viz c. d., s. 85), sovětský Slovník literárnovedných terminov (Moskva 1974, slovenské vydání Bratislava 1981, s. 239—4) o literárních druzích jako o samostatném pojmu nepíše; výchozím literárněvědným pojmem je autorům L. I. Timofejevovi a S. V. Turajevovi pojem žánr a teprve uvnitř něho pak autoři pojednávají o literárních druzích, a to ve dvojím smyslu: za prvé jako o epice, lyrice a dramatu a za druhé jako o „jednotlivých formách, na které se dělí druh (román, pověst, novela atd.)“ — toto pojetí se autorům jeví jako nejrozšířenější. J. Hrabák v Poetice (Praha 1973) píše na s. 72—84 o literárněvědných celcích, v nichž v podstatě vychází od širší kategorie literárního druhu a dospívá k morfologické a obsahové charakteristice literárního žánru. Celá třetí část jeho práce (s. 219—303) je pak věnována podrobnému a systematickému výkladu literárních žánrů (který osobně považuji za nejkomplexnější, jaký se v české odborné literatuře vyskytuje). V. Štěpánek v Teoretických základech literatury a soustavě literární vědy (autoři V. Rzou-nek a V. Štěpánek, Praha 1982) používá termínu „literární celky“ a v rámci svého široce rozvětveného výkladu, v němž se vedle teoretických aspektů uplatňují i aspekty historické a filozoficko-estetické, upozorňuje na složitost problematiky klasifikace a hierarchizace literárních druhů a žánrů a píše mj. : „Stačí rozlišovat druhový princip (lyrično, epično, dramatično) a konkrétnější druhy, žánry“ (c. d., s. 104). Dále pokračuje: „Pojem žánrů není ovšem zcela určitý, neboť tu jde o celistvosti různého řádu, žánry chápeme někdy šíře, někdy úže. Např. epická próza s rozsáhlou, mnoho stránek objímající tematikou představuje už poměrně zřetelný žánrový útvar, je pro nás žánrem, konkrétně řečeno románem, ale je tu další specifikace tematická, např. historický, dobrodružný román, a poněvadž tato tematická specifikace je provázena i specifikací v dalších složkách struktury, lze tu uvažovat o zvláštních

30

žánrech. Podobně je tomu s dramatem a jeho žánry tragédie, komedie, které zase se dále specifikují, např. tragédie hrdinská, občanská (že tu jde o výrazovou žánrovost, ukazuje to, že ,oběanská tragédie* tvořila v 18. století zásadní protiklad ke klasicistické hrdinské tragédii, byla jedním z nejpříznačnějších žánrů novodobé, na rozvoji buržoazní společnosti založené literatury). Poněvadž nelze objektivně určit míru strukturní osobitosti, která vytváří pojem žánru, je ve ,spodnějších' polohách otázkou, zda můžeme ještě mluvit o zvláštním žánru. Tak např. v naší literatuře se táhne spor, zda to, co bylo nazváno romanetem, je zvláštní žánr, nebo prostě povídka. Takové problémy jsou však spíše sémantické než věcné a nejsou vědecky plodné. Koneckonců literární vědě jde o zjištění, odhalení jisté struktury a jejích shod a rozdílů vůči strukturám jiným, a nikoli o název, a musí být ponecháno vědecké praxi, kdy příslušnost řady děl zobecní i pojmově a terminologicky jako jistý žánr. Konečně objektivní kritérium pro žánrovost není a nemůže být. Objektivně jde jen o to, že existují strukturní typy, které také jako typy, jako žánry pociťujeme. Otázka, co to je žánr, vyžaduje noetickou a genetickou analýzu tohoto pojmu“ (c. d., s. 104—105). Slovenský Poetický slovník T. Žilky (Bratislava 1984) uvádí pod pojmem Druhový a žánrový aspekt textu dvě samostatná hesla „literárné druhy“ a „literárný žáner“ (s. 180—1); Slovník lite-rárnovedných terminov (autoři J. Findra, E. Gombala a I. Plintovič, Bratislava 1979) uvádějí dvě samostatná hesla: „literárné druhy“ a „literárné žánre a žánrové formy“ (s. 157—8).

Základní poučení o této problematice čerpáme zejména z těchto odborných prací: Kratkaja Literaturnaja Encyklopedia, Moskva 1962, svazek 1; Bolšaja Sovetskaja Encyklopedia, Moskva 1970, 3. vydání, svazek 2; Slownik ter-minów literaekich, Wróclaw—Warszava—Kraków—Gdaňsk 1976.

Odkazuji i na další informace obsažené především v pracích: Kratkaja Sovetskaja Encyklopedia; Slownik terminów literaekich; Dictionnaire des littéra-tures, Paris 1968 (redakce P. van Tieghema); Abrams, M. H.: A Glossary of Literary Terms, New York 1961; Casselľs Encyclopedia of Literatuře, London 1953; Dictionary of World Literary Terms, London 1970; W. J. Entwistl: European Ballady, Oxford 1939; W. M. Hart : Ballad and Epic, Boston 1907; T. F . Henderson: The Ballad in Literatuře, Cambridge 1912; Jan Herben: Moderní balada, almanach Zora 1885; Viktor Novák: Česká balada ve druhé polovině devatenáctého století, 1931), Z nejnovějších českých prací odkazuji na kolektivní dílo pracovníků Üstavu pro českou a světovou literaturu ČSAV Poetika české meziválečné literatury (Proměny žánrů), Praha 1987, kapitoly Balada (s. 13—32, autor Vladimír Macura) a Baladická próza (s. 235—267, autorka “KTärTe Mravcová).

2) Podrobně viz in: Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 85—G, ale i v mnoha dalších poznámkách ve výše uvedených odborných pracích.

3 1

3) Podrobně viz napr. in: Krausová, N.: Příspěvky k literárnej teorii, Bratislava 1984, s. 9—51, ale i v další uvedené literatuře k tématu.

*) Základní poučení viz in: Filozofický slovník, Praha 1976, s. 441—2; Slovník vědeckého komunismu, Praha 1978, s. 276—7; Marx-Engels-Lenin: O kultuře a umění, Praha 1974.

5) Srovn.: Cejtlin, A.: O práci spisovatele, Praha 1973, zejména s. 9—17 a 282 až 307.

6 ) Srovn.: Hrabák, J. : Poetika, s. 7 2 - 7 3 . 7) Srovn.: Timofejev, L.: Teorie literatury, Praha 1953, s. 380—1. ') Hrabák, J . : Poetika, s. 82. 5) Podrobně viz: Rzounek, V.: Problém krásna a umění. In : Teoretické základy

literatury a soustava literární vědy, s. 5—19. 1 0 ) Srovn.: Timofejev, L.: Teorie literatury, s. 380. 11) Timofejev, L.: c. d., s. 380—1. V souvislosti s tímto citátem upozorňuji na

jistou zastaralost textu (příp. překladu) co se týče výrazu „historická náplň“. Z kontextu vyplývá, že autor ztotožňuje výraz „náplň“ s naším pojmem „obsah“.

1 2 ) Srovn.: Hrabák, J . : Poetika, s. 8 2 - 3 . 1 3 ) Srovn.: Krausová, N.: Příspěvky k literárnej teorii, s. 11. “ ) Srovn.: Hrabák, J. : Poetika, s. 83. lä) V oblasti genologické problematiky budeme označovat baladu pojmem „žánr“

ve smyslu pojmu „útvar“ nebo „tvar“. “ ) Převážná většina odborných pramenů označuje za původ slova „balada“ pro-

vensálské slovo „balar“. Ve sborníku studií Příspěvky k morfologii a sémantice ^ l i terárněvědných termínů (Ustav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Li

terárněvědné práce, svazek 15, Praha 1974) se s tímto výkladem ztotožňuje i Karel Krejčí ve studii Vznikání a život literárních termínů (s. 16), zatímco v témž svazku Věnceslava Bechyňová ve studii Balada odvozuje název balady z latinského slova ballare (s. 129), z něhož vzniklo provensálské slovo balar,

1 7 ) Krejčí, K.: Vznikání a život literárních termínů. In. : Příspěvky k morfologii a sémantice literárněvědných termínů, s. 16.

1 8 ) Bechyňová, V.: Balada. In : Příspěvky k morfologii a sémantice literárněvědných termínů, s. 170.

19) Goethe, J. W.: Spisy, svazek 4, 1927, s. 83. 20) Jungmann, J.: Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu,

1845, s. 17. 2 1 ) Hegel, G. W.: Estetika, díl II., Praha 1966, s. 285. 2 2 ) Hrabák, J.: Poetika, s. 230. 2 3 ) Findra, J., Gombala, E., Plintovič, I.: Slovník literárnovednýeh tenninov, Bra

tislava 1979, s. 41. 2 4 ) Srovn.: Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 85.

32

25) Timofejev, I..: Teorie literatury, s. 393. “ ) Ker, W. P. : Form and Style in Poetry, London 1928, s. 86. “) Slownik terminów literackich, Wróclaw—Warszawu—Kraków—Gdaňsk 1976,

s. 43. 2Í) Kratkaja literaturnaja encyklopedia, Moskva 1962, s. 422. 29) Boľšaja sovetskaja encyklopedia, Moskva 1970, s. 579. 3a) Slownik terminów literackich, s. 43—44. 3 1 ) Thomson, G.: Marxismus a poezie, Praha 1979, s. 39. 32) K o n r á d , K . : c i t ováno d l e : K u b í n , V . : Ars poet ica , P r a h a 1976, s. 265 . “) Konrád, K.; in: Kubín, V.: c. d., s. 265. sl) Srovn.: Smrčková, J. : K otázce vymezení pojmů „typ“ a „varianta“ v lidové

slovesnosti. In : Bulletin Üstavu ruského jazyka a literatury, Praha 1968, s. 278. 3i) Srovn.: Sovremennaja próza socialističeskogo realizma (literaturnyje žánry),

Moskva 1986, s. 72 a 186. O „antibaladě“ píše Raisa Kuzněcovová v stati K otázke „antižánrov“ v časopise Romboid 1986, č. 5, s. 56—60.

Lidová balada

Vývoj lidové balady v prostoru má jednu zvláštnost: nestavějí se jí do cesty v takové míře jako jiným písňovým útvarům jazykové ani státní hranice. Balada je žánr povýtce stěhovavý a mezinárodní. Při jejím vytváření a zrání si podávají ruce

národy, kmeny, kraje.

0. Zilynskij

Osvětlováním zdrojů a vývoje lidové balady se zabývali sběratelé a folkloristé většiny evropských i mnoha mimoevropských zemí. Velikou zásluhu o poznání balady jako žánru mají badatelé angličtí. Podníceni strhujícím příkladem irského rodáka Thomase Percyho, zaníceného sběratele islandských run, vynikajícího překladatele a nadšeného propagátora lidové slovesnosti, který roku 1765 vydal Památky starého anglického básnictví, dokazovali i badatelé z dalších zemí — na rozboru folklórního národního materiálu — staletou tradici lidové balady. Výsledkem toho bylo, že se záhy ukázalo, že „původní balada“, to jest útvar románské provenience, se přestala jevit jako jediný výchozí útvar. Někteří etymologové upozorňovali na starokeltský pojem qwae-lawd, který označoval anglickou epickou báseň ze I47století, a jež měla svou hrůzostrašnou atmosférou a tragickým střetem protagonisty s démonickými silami blízko pozdějšímu pojetí tzv. fantastické balady.1) Jiný výklad akcentoval dramaticko-tragickou konfliklnost útvaru a označoval baladu za ..tragédii vypravovanou ve formě písně“1. Ve Fran-) cii a Itálii se v předrenesančním období pěstoval silně lyrizovaný ba- > ladický útvar, látkově blízký našemu pojetí romance. Tento žánrový typ byl označován názvem ..balada jihu“.2) J

Jak uvádí V. Bechyňová, byla „lidová balada původně zpívána a měla charakter buď plynulého, nebo úrývkovitého vyprávění s tendencí koncentrovat děj na jeho kritické momenty. Události zachycovala jen v jejich hlavních rysech a nepodávala jejich podrobný popis. Z toho vyplynula určitá tajuplnost, nejasnost, ale také sugestivnost jejího vyprávění, takže se často mluví o baladickém tónu nebo o baladických náladách také s ohledem na jiné poetické žánry“.3)

37

Balada integruje různé žánry a žánrové modifikace. Původně byla — jak jsme se již zmínili — spjata s písní a tancem (resp. s taneční písní)4), později začaly převažovat prvky výpravné — vyprávění a drama. Za protějšek; balady je považovánacjomance^ ale zároveň je pojímána i* jako“ „doplňkový“ útvar balady (viz pojetí Hegelovo). Někdy je baladě přiznávána vzdálená příbuznost s legendou (resp. s písňovou formou legendy). O. Sirovátka uvádí, že se „někdy mluví o lidové baladě jako o dramatické miniatuře, jako o dramatu v kostce“ a vyslovuje názor, že by „bylo možná výstižnější mluvit spíše o melodramatu, a to proto, že epické dramatické prvky v baladě dostávají lyrický přízvuk a přísvit“.5) .

Co do svého rozsahu je balada jako .ymalá lidová epika^' stavěna do protikladu k vlastnímu lidovému eposu. Lidová balada se soustřeďuje na výpověď zpravidla o jednom lidském osudu či jediné dramatic-ko-tragické události a je zcela prosta kontemplativních pasáží. Naproti tomu lidový epos má charakter pateticko-hrdinský až monumentalizu-jící, ústřední postava je obklopena řadou dalších dějově významných postav a děj se rozbíhá do četných epizod, rovněž baladického zaměření.6)

Nad lidovou baladou si klademe otázku, do jaké míry je tento útvar ovlivňován rysy národního charakteru, specifikem národní literatury. Bereme v úvahu, že v průběhu literárního vývoje jednotlivých národních literatur se funkce folklóru neustále proměňovala. Spolu s tím procházel vývojem i zájem o baladu. Za romantismu — a to shodně ve všech evropských zemích — zájem o folklór vyvrcholil. Zdůrazňování citové stránky lidské bytosti, citového vztahu člověka k přírodě, snových představ o vypjatých hrdinských činech a inklinace k mysterióz-nosti — to byla jedna z určujících stránek romantismu, který z tohoto hlediska vystupuje jako opak směru, který mu předcházel — osvícenského racionalismu. Útvary lidové slovesnosti pak obsahovaly mnoho z rysů romantismu — je to jeden z dokladů skutečnosti, že folklór Za romantismu byl pro umělecké tvůrce nejen pramenem inspirace, ale i hodnotou společenskou, přesahující rámec literatury. Ve své specifické podobě představuje lidová slovesnost jednu z forem sebereflexe, národního povědomí, národní povahy, národního mýtu.

Na druhé sírane však platí citovaný výrok Zilynského o praktické absenci jazykových a státních hranic v lidové baladě. Balada se jeví

35

útvarem migrační povahy. Specificky národní rysy balady (které jsou evicüěntnějšl u balady umělé a o nichž také v této souvislosti později pojednáme) nepatří — přes svou závažnost — mezi rysy, které považujeme pro baladu za určující.7) Odvoláváme se v této souvislosti na kapitolu Podstata balady, v níž jsme jako určující rysy pro baladu označili rysy spjaté s látkovým okruhem díla — v tomto případě s baladickým tragickým konfliktem.

Nejjednodušší formou lidové slovesnosti je píseň. V jistém slova smyslu patří balada právě k této písňové — tedy elementární, nenáročné a spontánní formě. Proto taková obliba balady v minulosti, proto tak pevně zafixované povědomí balady i v moderní době.

Anglický marxistický literární teoretik George Thomson řadí baladu (pochopitelně, že ještě v její nerozvinuté podobě) mezi tzv. písně kultické a pracovní, které stály na samém prvopočátku lidského tvůrčího (nelze ještě použít výrazu „uměleckého“) vztahu ke světu. Tato „balada“ (zpívána a tančena) sloužila jako kultická forma k zaříkávání duchů a jiného nebezpečí, provázela pohřební obřady, byla zároveň ódou i žalozpěvem nad padlými bojovníky — tedy tím, co moderní věk nazývá „tryznou“. Stručně řečeno: „balada“ byla spjata se sociálním životem. „Veškeré básnictví je svým původem akt společenský, v němž se básník a lid sdružují“, říká George Thomson.8) (Povšimněme si na Thomsonově výroku slova „lid“, které je skutečně míněno jako „lidový kolektiv“.)

Výsledky lidové slovesné tvořivosti jsou výrazně poznamenány právě oním „kolektivním“ charakterem tvůrčího procesu. Neznáme toho, kdo první uvedl lidovou píseň nebo vyprávění na svět. Neznáme ani ty další, kteří se zrozeného nápadu uchopili, obměnili jej, rozvinuli, dotvořili. V procesu jeho vývoje, který se vlastně nikdy nezastaví a stále (dnes naposled tlumeněji než dříve) pokračuje, tušíme kolektivní spolupráci. Z tohoto úhlu se nám lidová balada jeví jako útvar velmi živý. Obecně potom pro „životnost“ žánru se nám zdají tyto prokazatelně „lidové“ a „společensko-kolektivní“ rysy balady dokonce mnohem závažnější než rysy národní.

Lidové baladě je v některých rysech blízký i elementární lidový slovesný útvar — pracovní píseň. V určitých historických obdobích se pracovní písně kvalitativně proměňovaly — vyzrávaly v písně „vzdoru, vzpoury a odboje“ (připomeňme písně tkalců, chartistické písně

39

apod.9)). Další vývoj tohoto typu lidové písně vedl přes dělnické balady, známé ze všech evropských literatur 19. a začátku 20. století, a dospěl až k moderním protestním songům. S proměnou tvaru lidové slovesnosti se — v návaznosti na proměnu historicko-společenských podmínek — měnil u těchto lidových básnických projevů rovněž jejich obsah, který však vždy zůstával spjat s vyhraněným, konkrétně adresným zacílením k širokým lidovým vrstvám.

40

Umělá balada

Balada je dílem romantismu, předpokládá citový kvas a nezřízenou horečku obraznosti. A s romantismem je spjata ve všech vývojových proměnách. Každá nová vlna romantismu, ať se nazývá jakkoli, symbolismus, novoromantismus či surrealis

mus, přináší posun baladické formy.

Oldřich Králík

O romantismu jako mimořádně živné pude pro baladu jsme hovořili již v předešlých kapitolách; nyní je na místě analyzovat romantickou baladu jako jeden z nejvýraznějších typů umělé balady vůbec. Dříve však než tak učiníme, pozastavme se u národních rysů balady, neboť i ony se zvláště pregnantně vyjevují v období romantismu, ve většině evropských zemích spjatém s národní emancipací a prudkým společenským rozmachem. K nejstarším „ustáleným“ typům národních balad patří balada francouzská, která má svůj původ ve 12. století jako milostná taneční píseň, útvar charakteristický svou citovou vroucností. Ve 13. a 14. století se vyskytuje francouzská balada ve dvou modifikacích: jednak jako typ určité části dobové rytířské poezie heroizujícího a monumentalizujícího obsahu, jednak jako veršovaná třístrofická skladba s posláním, kterou mistrně pěstoval Francois Villon a po němž tento útvar dostal jméno — balada villonská. Rysy národní povahy se pak promítají zvláště do francouzské balady romantické — připomeňme zejména balady Victora Huga, v nichž je akcentována především francouzská svobodomyslnost, velkorysost, smysl pro čest, odvaha a hluboká citovost. Evropskou baladistiku obohatila o sociální a revoluční rysy baladická píseň Bérangerova; baladu jako odraz národní povaho-kresby nacházíme i u mnoha dalších autorů.10) Radostný životní pocit vyjadřovala jako výraz národní povahy i temperamentní italská ballata (označovaná rovněž termínem canzona da bello), která je blízká baladě starofrancouzské. Tento typ poezie — jako milostnou taneční píseň — pěstovali zvláště Dante a Petrarca. Baladu, jako útvar pochmurny a vv- l jadřující životní tragično pak nejsilněji ovlivnila balada původu germán-

41

I

ského. K nejvýraznějším je počítána balada severská se svými dvěma vývojovými větvemi — angloskotskou a skandinávskou. Angloskotská větev je charakterizována především exponovanou dramatičnoslí příběhu — ať už rytířského, mystického, nebo národně mytického...Za vnější impuls nro vznik balady jako uměleckého žánru je považováno právě dílo anglického autora — Percyho vydání staroanglické poezie. Percy nalezl v Anglii a ve Skotsku mnoho významných následovníků, jejichž zásluhou je v anglické baladistice zachován obraz národní povahy; jmenujme alespoň romanopisce a sběratele lidových balad z angloskot-ského pomezí Waltcra Scotta a básníky Coleridge, Kiplinga, Masefiejda a Keatse. Přínosem pro světovou baladistiku je ovšem i tvorba Shakespearova, Byronova a Shelleyho.

Větev skandinávská zřetelně vyvěrá z národního bohatýrského eposu Není ani tak charakteristická proslulostí autorských jmen; mnohdy idc o autory zapomenuté či ztracené v anonymitě, což samo o sobě souvisí s celým duchem skandinávské balady, která je více než jiné národní balady spjata s folklórem. A to zejména proto, že je tvorbou malých národů, které na své lidové slovesnosti lpějí mnohem bytostněji, sebezáchovněji než národy velké. V moderní literatuře zaznamenáváme vzestup balady dánské (zvláště balady sociální), zatímco v historii skandinávskou větev reprezentují především baladické písně švédské spjaté s mýtem severské přírody a mravním ideálem odvážného, soběstačného jedince. Pozoruhodné bohatství balad skýtá literatura finská (četné baladické rysy nacházíme i ve finském národním eposu Ka-levala).11)

K baladě severské má svým kultem nacionální mytologie blízko_ha^. 1 adjL.llěmeckáj. která je ve své výpovědi poměrně přesným odrazem národního charakteru,, vyjadřuje národní ideál spočívající v heroizaci národního mýtu a je prostoupena „nordickým duchem1“12). Německým překladem Percyho vydání starobylé anglické poezie byla navázána spojitost mezi vývojem balady angloskotské a německé. Důstojným partnerem Percyho na poli evropské baladisliky se stal německý vědec a básník J. G. Herder. V souvislosti se zmínkou o anglicko-německém literárním kontextu si povšimněme dvou dat. Roku 1173 vznikla Bür-o-erova Lenora, která je po právu pokládána za první umělou evrop-.^

^ skou baladu. A roku 1777, teprve za čtyři roky, byly Percyho anglické a skotské balady přeloženy do němčiny. Lenoře tedy zřejmě nelze upřít

42

originalitu; i ona je však napájena především z pramenů lidové slo-vesnosti; všechny ostatní evropské balady na stejné téma jsou jen do !

jisté míry více či méně zdařilými va r i aam^j^yc^dn iho motivu (Mickie-wiczovu Ucieczku a Erbenovy Svatební košile nevyjímaj e). Po Bürge-i rovi přichází celá plejáda skvělých baladiků — Goethe, Schiller, Uhland, Hebbel, Mörike, Heine, Chamisso, Geibel, Eichendorff. Silná tradice \ balady v německé literatuře překlenula pro baladu kritické období pc čátku dvacátého století a v tvorbě B. Brechta — jmenujme jednoh^ za mnohé — dokázalajätálouJiivQtnost tohoto žánru.13)

Balada slovanská je považována ze všech evropských balad za nejvíce spjatou s lidovou tradicí a s lidovým národním mýtem. Proto je pro ni typický zvýšený etický přístup k tématu a zvýrazněná lyriěnost. Přes shodnost znaků mezi jednotlivými slovanskými národními baladami konstatují se i rozdíly: v baladě ruské vedle převládajících prvků mytologicko-hrdinských nalézáme velmi záhy i prvky realistické. Romanticky laděné balady Žukovského a Puškinovy překonávají osudovou tragičnost balad německých téže doby a většinou vyúsťují v pozitivní závěr. Převratné společenské změny v ruském národním životě našly svůj odraz i v sovětské baladistice. Př ipomeňme alespoň několik jmen : Blok, Jesenin, Achmatovová, Asejev, Tichonoy, Okudžava.14) Balada polská dosáhla svého vrcholu baladou romantickou, především z pera Mickiewiczova, Slowackého a Zaleského; v této baladě vykrystalizoval ideál polského vlastence a duchovně rozvinuté osobnosti. Na ně v novodobé poezii — v rovině sociálně kritické — navazuje Róžewicz, Galczyňski a Herbert.15) Balada jihoslovanská se svým charakterem přibližuje bohatýrským zpěvům; je nesena silným patosem a hojně používá gradace a hyperboly. Balada česká a slovenská má relativně nejméně fantastických prvků, neboť v ní výrazně převažuje motivace s hlubokým konkrétním smyslem pro otázky mravní a pro společenskou realitu. Přestože je čtenářovo vnímání obecných baladických znaků nepochybně ovlivňováno specifickými znaky národní literatury (které jsme se pokusili alespoň heslovitě naznačit), nepovažujeme — jak jsme již dříve konstatovali — národní rysy za něco, co postihuje samu podstatu žánru, v níž by se projevila baladická prapodstata lidského osudu. Přejděme proto k analýze balady konkrétního historickospole-čenského období a hledejme tam rysy, které jsou pro baladu určující.

Ve světové literatuře je považována za zakladatelský baladický typ

43

balada Gottfrieda Augusta Bürgera Lenora (1773).16) Podstatou skladby • t r a g ický konflikt vyjádřený vrstevnatě ztvárněným zápasem opuštěné dívky Lenora nejprve svádí boj sama se sebou — snaží se čelit pomyšlení na zradu či smrt svého snoubence. Později hájí svého snoubence před matkou, která dceru nabádá k pokoře a posílá ji do kláštera. Nakonec svádí Lenora zápas se svým snoubencem — nebožtíkem; zá-

wvrcholí ve střetnutí se samotnou smrtí. Tragičnost konfliktu se oievuie v nemožnosti lidského jedince čelit krutému osudu (Lenořin oubenec padl ve válce), přestože se tento jedinec osudu vzpírá. Na

edné straně tedy stojí lidská síla, na druhé straně osud. Konkrétnost Bürgerovy balady je zřejmá na první pohled. Je přesně určena výchozí dějová situace: začátek příběhu se odehrává těsně po skončení 'edné z pruských válek, která se přenesla i do blízkosti Prahy a na území dnešního Maďarska. Lenořin snoubenec Vilém „. . . s pluky pruských polních sil u Prahy v patálii byl“ a dívčina matka jej podezírá z možné nevěry a zároveň chce dceru vytrhnout ze zoufalství domněnkou:

Což dceruško, když necita našel si v Uhřích lásku, zděděnou víru odmítá a žije v hříšném svazku?17)

Po této konkretizaci místa nastupuje konkretizace hlavní postavy, iíž ie Lenora. V Bürgerově ztvárnění je Lenora krásná mladá dívka

bohatými vlasy spletenými do copů, je veselá, věrná, bezmezně miluj í statečná a vytrvalá. Z této charakteristiky je zřejmé, že základem

děi'ového jádra balady je německá lidová píseň — odtud se dostal do umělé skladby v obraze Lenory představený ideál německé ženy.

Po konkretizaci místa i podoby a charakteru hlavní hrdinky rozvíjí autor dramatický děj. Pro Lenoru si přijíždí její snoubenec a odváží s ' ü vichmou, měsíční nocí. Cesta je čím dál tím víc tajuplnější a záhadnější. Lenora si začíná uvědomovat rozdíly mezi někdejším Vilémovým chováním a chováním současným. Děj vrcholí Lenořiným poznáním že se ocitla mezi umrlci, a náznakem tragického konce.

Srovnánie-li Bürgerovu Lenoru s Erbenovými Svatebními košilemiw\ nacházíme nápadné podobnosti (a místy přímo shody), ale i některé rozdíly-

44

Shodným rysem obou balad je to, že obě skladby mají stejnou výchozí situaci (opuštěné nevěsty čekají na své ženichy) a stejný baladický tragický konflikt (ženichové si přicházejí pro své nevěsty a odvádějí si j e ; o půlnoci se ukáže, že oba už dávno nepatří mezi živé). Shodná je i základní dějová křivka, kompoziční výstavba a motivace katastrofy. Značná podobnost je v uměleckých prostředcích, jimiž je v obou baladách vyjádřena pochmurná, strašidelná atmosféra příběhu. 1 Dá se říci, že Bürger líčí atmosféru rozhodující noci „mírnějšími“, méně vyostřenými prostředky: vítr se honí po keřích a hvízdá si, svítí luna, zvoní zvony a písně znějí jako skřeky žab. Erbenův výraz je sytější a určitějšX: vítr burácí, vyjí psi a štěkají divoké~Tény. Rovněž výraz ,,měsíček svítí zvysoka“ umocňuje vyznění jinak již neobyčejně silného děsivého dojmu a navíc vnáší do významové struktury textu náznak jiného stylu: obraz ..měsíček svítí zvysoka“ zaznívá jako verš z lidové I písně; v deminutivu užité slovo přibližuje sdělení čtenářovu vlastnímu životu, působí jako něco důvěrně blízkého a známého. V obou baladách se hlavní děj odehrává ve volném prostoru a shoda pokračuje i v přípravě obou baladiků na závěr skladby. Od počátku příběhu jsou v textu narážky na svatební lože. Dramatická pointa má přijít ve chvíli, kdy Lenora i její česká družka poznávají, že svatebním ložem je — rakev. I

Rozdíly mezi oběma baladami jsou různé závažnosti. Za podružný rozdíl považujeme různou délku expozice. Bürgerova skladba je dějově rozvláčnější — vlastní děj přichází až po 96. verši, zatímco u Erbena již po 59. verši. Ostatní diference mají pro typologickou charakteristiku balady větší význam. Například Bürgerovi hrdinové mají jméno (Lenora a Vilém), zatímco Erbenovi protagonisté zůstávají v anonymitě. Erben takovouto prací s detaily demonstroval kontinuitu své balady s baladou lidovou. Rozdíl je i ve způsobu dopravy obou dvojic ke svatebnímu obřadu. Bürgerův Vilém byl kavalerista, přijede si tedy pro Lenora na koni. Erbenovi snoubenci podstupují strastiplnou cestu pěšky. Co do výrazových prostředků je odlišně ztvárněna závěrečná pasáž obou balad: Bürger nechává vrcholit děj ve volném prostranství, Erbenova dívka se před umrlci uchýlila do márnice. Lenora svádí boj se smrtí představovanou „kostlivcem s kosou v pěsti“, v nějž se proměnil její ženich; Erben postavu smrti na scénu neuvádí. Rozdíl je i ve způsobu uzavření př íběhu: v Lenoře dostává hrdinka ponaučení od sboru umrlců v tomto znění:

45

Svou strast nes, mysli ubohá, vždy bez reptání na boha! Duši, jež z mrtvých vstane, rač pokoj přát, ó Pane!19)

Naproti tomu Erbenovy Svatební košile končí posláním:

Dobře ses, panno, radila, na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé bylo by co ty košile!20)

Z nastíněného rozboru obou balad je zřejmé, že Erbenovy Svatební košile vycházejí z Bürgerovy Lenory, a tím zároveň i z balady lidové, z jejíchž prvků skladba německého autora čerpala. Současně je evidentní, že Erben se sám inspiroval českou lidovou baladou, a to jak při fabulování dějového jádra, tak při ztvárňování baladické atmosféry. Umělá balada — jde-li o dílo tak výjimečných estetických kvalit, jako je Lenora či Svatební košile — ve svém výsledném tvaru vnáší do dosavadního „ustáleného“ typu balady, jímž byla balada lidová, nový rozměr. Je jím autorův filozofický nadhled nad ztvárňovanou situací. Oba zmínění baladikové přece pouze „nepopsali příběh“, ale představili — ve vysoce umělecké transformaci — konkrétní životní situaci. V obou baladách jde o kritiku mravních principů a postojů, konkretizovanou na rozvinutém motivu „nevíry“, netrpělivosti a v případě Lenory neuposlechnutí rodičovských rad. Umělá balada obohacuje žánr i o hové tvárné prostředky (poetické, vrstevnatě pojaté vylíčení cesty umrlce se živou bytostí či Erbenův významotvorný detail svatebních košilí, vycházející z poznání reálného života).21)

Bürgerova Lenora se nestala inspirací pouze k baladám o „mrtvém milenci či mrtvé milence“, ale i k jiným milostným baladám. Vzpomeňme balad Slowackého, Goetha, Uhlanda a připomeňme si i bürgerovské vylíčení jízdy na splašeném koni v Čelakovského baladě Toman a lesní panna.22) Ve všech případech pak platí, že umělá („literární“) ba-

46

lada předromantická a romantická má svůj základní zdroj ve folklóru, v baladě lidoj‰ O výchozích tematických okruzích lidové balady již byla řeč — připomeňme si tudíž jen. že umělá balada v podstatě všechny tyto základní tematické a motivické okruhy přebírá, rozvíjí je, obměňuje a na jejich bázi vytváří okruhy nové. V rovině tematické je téměř vždy základem vztah viny a trestu, z něho je odvozován tragický konflikt.

Předromantická a romantická balada pracovala především s látkou fantaskní, ale vždy zakotvenou v reálném, smyslovém světě.23) Baladický hrdina se střetával s nadpřirozenými silami a většinou v zápase s nimi podléhal. Na druhé straně je však třeba konstatovat, že nadpřirozené síly nebyly určující pro povahu baladického konfliktu, ale byly ve struktuře balady pouze jednou z jejích složek. „Romantikům, kteří lidovou baladu objevili pro vysokou literaturu, se jevila hlavně jako básnické vyprávění o osudové moci nadpřirozených sil, o sepětí člověka s oním světem, s tajemnými živly, kouzly a démonickými bytostmi přírody. Písně tohoto obsahu cenili nejvýše, kladli je do popředí svých sbírek a také je literárně napodobovali: Bürgerova Lenora (1773), Čelakovského Toman a lesní panna (1839) nebo Erbenovy Svatební košile, Vodník i další básně podávají o tom výmluvné svědectví. Ale souhrnný pohled na vlastní českou lidovou baladiku říká, že balady s démonologickými náměty vcelku představují jenom malý a podružný výsek celého fondu; totéž platí o evropské baladice jako celku. Vlastní půdou lidové baladiky je pozemský svět, vztahy a konflikty mezi lidmi, jejich_yášně, city, povahy a činy, jejich slabosti a hříchy i jejich obětavost, odvaha a věrnost. Vnější příběh slouží jako východisko a ilustrace hlubšího a obecného tématu, jímž je člověk v rozličných vztazích a mravních situacích.“24) Z tohoto syntetizujícího1 pohledu badatelské dvojice Srámková— Sirovátka na baladu vyplývá — v nejširším slova smyslu —, že „tématem“ ^dady je člověk v rozličných vztazích a mravních situacích. Zamysleme se nad tímtu názorem v souvislosti s přihlédnutím ke konkrétnímu materiálu klasické balady.

Člověk jako „téma“ i „agens“ balady současně je v baladě pojímán v nejjemnějším odstínění lidského charakteru. Baladickým hrdinou je muž i žena, člověk různého stáří i sociálního postavení. Toto ^široké“. pojetí baladického hrdiny odpovídá koncepci života vůbec, 3o něhož 'pTťřTTTdšťvčí JäFóToniplex jedinců. V baladě nebývá výjimkou ani

47

v V české lidové poezii je častý motiv osiřelého dítěte dětský hrd.ua_ V z n . m á t . ž p Q d t . t u l e m s i r o t e k ) 2 5 ) . v E r b e n o v ě

(viz balada ^ ^ y e ' v s l u p n í b a s n i Kytice, Neruda má Baladu dět-Kytici je mo' jv ^ ^ ^ B e z r u č Škaredý zjev, Dyk baladu Nemocný skou a Ba l . . ' e ( j n o u z poslav nejslavnější Goethovy balady Král chlapec. . J ^ ^ nejdramatičtějších, nejhrůznějších balad - Hoch v pus-ducnu a j jjgjjbela — představuje dětského baladického protago-tině r r i e n „ n c e « _ Dětského hrdinu — v utlumenější, lyričtější pomstu ,,p< ^ aj„„ 7 balad s migračním tématem „matky-vražednice“, době — ma i jeana i> <Wíénkova Rusalka. sevücii balady b ý v á i slary clovek — připomeňme baladu

Protagoni ^ . ^ g n d r e Adyho Stará Kunová, Bezručovu baladu maďars e o ^ ^ ^ r a d o v u m í s u . Castěji si však baladik vybírá své Bernard ar, ^ ^ . ^ j . ^ ^ . s t ř e ( j n m 0 v čku , neboť tam vystupuje postavy m e Z 1

n ™ o g t | e j š í c j 1 rysech. Nezřídka bývá baladickým konfliktem tragicnosi A ' J generacemi (matka sočí na synovu nevěstu nsi idoveis t rc tnui i nicii_g—^—ry- . . . v . , , , , J v o s l “ Är-^__—Y^g^bľliaí a lidi stíěclniho veku zrejme skýtá baladě apod.j . i uplatnění. Dospělý jedinec má „bohatší, roz-np širší prostor pro její “ ľ . , , 1 . i_ i j

ľJ °.v.« ž i v o t m a možnost se — jako vyzrála osobnost — rozhodo-

vinutejsi^ ä w h r f situace a zodpovídat se z jejich řešení. Proto právě V a ohoto časového úseku“ lidského bytí se nejčastěji frekventují bala

dické koni i y . b a l a j ě lidové se v baladě umělé vyprávějí „mimořád-, £ H l ^ ^ v 0

p ~ ř í b ě h y a osudy, kreslí s e £ j n ^ e j n ľ £ m ^ a t ragiekéj i ra j -—■“■ °í'Ü l ' t i á l l vä'ci'i. rrnrTn, hřvr-nT“ rnřrhod a odloučení, násilí

i ľ ľ ľ ^ - - - - * r ^ r T ''žTsmrt. ale i jejich protiklady jako věrnost, obětavost, U d í üd aha o p ě t n é shledání“.26) Tyto „mimořádné a otřesné osudy“ láska, ° v ' i i T T „ j „ n v Jo pohvbu náhodou — viz například Neru-hvva í mnohdy meae i iy u^ y j r A R anci helgolandskou.27) V častějších případech - a tu uz pre-doyu n o m ^ romantické zcela k baladě období realismu — j n a j l c h á z i m e

< ^ - ^ ‰ - n K s í š r ^ ú í y S 8 v e kořeny v sociálních pqdmínkáfitu mimořádné a otřesné osu . ., ,.. ,, , , , i “ ľl mezi klasickou baladou Qiz v tomto případe myslíme baladu

“Kozdi fantastických prvka; a baladou sociální je především s p n t o m n konfliktu a ve způsobu jeho řešení. S tím sou-v^£(naze_ o—- —■ . o m e n a baladického hrdiny. Od romantismu se v l S l

v T , P 1 i A tále více přesouvá do oblasti realismu a proměňuje se umělá bála a s ^ ^ ^ proměnu charakterizuje J. Hrabák na základě

48

proměny hrdiny takto: ..Romantický hrdina řeší rozpory mezi fiyýrn I údělem a svou touhou buďJtím,*£&J)Í\jívnÁ svůj úděl jako osad-a-vy~~ h o ř c n f ž pofaciku věci chápe jako tragickou vinu, nebo se titánsky

' s t a v í na odpor a podléhá. Realista odstranil z balady to metafyzické ~ä~~jěfí(r“žáicm se o b r a c p t reálným mezilidským vztahům.bez iracionál-■ )

na. Socialistický básník je ve svém jádru optimistický, protože vidí perspektivu a otvírá ji svým čtenářům. Hrdina podstupuje i nyní zápas. ale je to zápas s jiným světem, než v jakém se pohyboval hrdina starší balady. J d e o zápas se světem, jaký vytvořili lidé. Není to uz„meía: fyy.ický, ľM.danýJapIi ,c jü^. i i j ,m^ — i když v něm hrdina může podlehnout — směřuje ke zlepšení světa a má svůj všelidský smysl.“28)

Na^baladického hrdinu tedv nepůsobí fatální mimospolečenské sfly, ale síly společnosti. Proto také pro vývoj či proměnu baladického žánru je určující vývoj společenský. Vývojová linie baladického žánru tudíž postupuje tak, že původní lidovou baladu střídá balada umělá a že se „klasická fantastická“ balada romantická pod vlivem společenského vývoje proměňuje v baladu sociální. V sociální baladě mizí neúprosný osud, mizí démonické síly. TWick4-kp.nflikt, se rodí z nomšení nlat-

J l ých společenských norem. ]NJeresnektuie-li jedinec tvto normy, je ve- . ^ hnán v mezních zívo^nffh pripqfjppti do situace, kdy sice spolurozho

duje, o svém osudu, ale předem je pro nerealizoväíetnost své vzpoury odsouzen k zániku. Jeho svoboda je jen zdánlivá a trest, který následuje po pokusu o vzpouru, i v těchto případech přesahuje svou intenzitou míru „provinění“1 a neukončuje tentokrát pouze život jedince, ale má širší společenský dopad. Smrt hrdiny klade čtenáři otázku o smyslu společenských zákonů, které stojí proti člověku, a tím mu otvírá cestu k úvahám o smyslu jeho vlastního bytí, jehož kořeny tkví pevně v pozemském životě, v jeho uspořádání.

V rámci sociální balady (pro niž je někdy používáno širšího pojmu „moderní balada“) rozlišujeme různé druhy balad, které jsou spjaty především s profesí autora. Známe balady dčjnfckp -(“ nás je psali zejména František Hlaváček, Josef Boleslav Pecka-Strahovský a Antonín Macek)29) a uvnitř nich útvary dělené podle jednotlivých řemesel (balady o tkalcích, kovářích, hornících a kovodělnících). Druhem sociální balady je i tzv. balada politická, v níž se řeší naléhavá politická otázka. Vzhledem k naléhavosti řešené otázky je možno tento baladický útvar

49

, . n á z V em balada-apel nebo apelativni balada. Jde-li o bala-oznaco\ ^ ^ komorního rázu a navíc s převahou lyrických prvků, dickou vvp baladě. S hudbou souvisí úlvar zvaný protest-song, hovoříme o j ^ ^ p o i n t o v a n ý bohatý děj a baladický tragický kon-flľkf (oTpomeůme zlidovělé americké písně Joe Hill a Johny, vezmi si

äfc ísně Paula Robesona. Pete Seegera ad.), pusku, pí nA rodü vykrystalizovala umělá balada již na přelomu

a Tq toletf ve vrcholná dílka lyrickoepického básnictví (Německo, l 8 ľe Francie), u dalších nastal její rozkvět v 19. století (balada slo-An£ ' ' ' , ' „^jjnele i v tvorbě baladiků obou amerických kon-vanská, severská a ojedineie

tinentu). , „nltračoval i v našem století; balada existovat ne-Rozvoi balady poKi^ > . . . . ,v ,

V míněných literaturách většinou funguje jako vůdci typ pres a • u^ i i r iv í - u literatur rozvojových zemí jde v mnohých lvrickoepickeho basmctM. u i j . j j

v L obvčejně aktuální prvek v rámci konsohdujicich se na-smerec . . heroické básně manifestačního charakteru, rodních literatur, tj. o i>p 1U , ^ „ „ ä „ ( naznačuje proměnlivost baladického zanru — ÍÍ7 toto konstatovaní H« , ,, , ,. . » , •-^ . , „„OQnrp ale i schopnost nového kvalitativně vyznam-schopnost jeho renesance.

, - 30\ ného vývoje. )

50

P O Z N Á M K Y KE D R U H É C Ä S T I

1) Srovn.: Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 40. 2) Srovn.: c. d., s. 40. -1) Bechyňová, V.: Balada. In: Příspěvky k morfologii a sémantice literárněvěd

ných termínů, Praha 1974, s. 136. 4) Srovn.: Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 40. 5) Srimková, M.—Sirovátka, O.: Doslov k antologii České lidové balady, Praha

1983, s. 226. 6) Srovn.: Srámková, M.—Sirovátka, O.: c. d., s. 226. O místě balady v lidové

epice viz podrobně v příspěvku italského badatele Bruna Meriggiho Obecně slovanské prvky v slovanské lidové epice na VI. mezinárodním sjezdu slavislů v Praze v r. 1968.

') Obšírný materiál o této problematice přinášejí některé příspěvky ze VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze r. 1968. Mám na mysli zejména řešení problematiky mezietnického v syžetu lidových slovanských balad, vztahu české a německé balady, srovnání struktury ruských a českých balad či otázek balady v širším smyslu. Srovn.: Horák, J.: Sujets interethniques dans les ballades populaires slaves, in: Résumé přednášek, příspěvků a sdělení VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze 1968, Praha 1968, s. 379. Sirovátka, O.: Envers le rapport de la ballade tcliěque et allemande. in: Résumé přednášek . . . , s. 383. Horkins, W. W.: Srovnání struktury ruských a českých balad, in: Résumé přednášek . . . . s. 381. Braun. M.: Methodisches zum Problém der Volksballade, in: Résumé přednášek . . ., s. 380.

8) Srovn.: Thomson, G.: Marxismus a poezie, Praha 1979, s. 79, 9) Podrobně viz in: Engels, B. : Postavení dělnické třídy v Anglii (1844—1845).

In: Mař;:, Engels, Lenin: O kultuře a umění, s. 176—8. O .,písních tkalců“ viz: Engels, B.: Johann Philipp Beeker (1886). In: Marx, Engels, Lenin: c. d., s. 187.

1G) Podrobně viz in: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol.. Praha, díl i., 1981, díl 2., 1976, díl 3., 1979.

n ) Srovn. zejména runu dvacátou sedmou z Holečkova překladu Kalevaly, Praha 1979, s. 4 6 7 - 8 1 .

12) Připomeňme si na tomto místě dva výroky W. Kaysera: „Německá balada žije jako výraz německého bytí.“ A druhý: „Hrdinská b a l a d a . . . dýchá nordickým duchem.“ Srovn. Kayser, W.: Geschichte der deutschen Ballade, Berlin 1936, s. 303.

n ) Viz: Brecht, B.: Songy, chóry, básně, Praha 1978.

51

■JÍ

,-, h.rrtaís encyklopedija, s. 86. Bof&aja sovetakaja e.ncy-») Srov,..: Kratkaja IrtaíW“ J

ľ

is) Srovn.: Slownik t e r w i n ó w * l t ^ c ^ j E r n p n P r a | , a 1970. P‰her. 0 . : K J Í e s k é ^ . 16) Podrob..«- viz in: Doans ^ 2 g

-G r u ] ] ( i A : Karel Jaromír..Erben. Pral.,, 1935.

;1 „ěmecké baladu.-. - ' ' ' ' h e n BaUade. Sborník Das giwsse líaUaden-> 1 ^ ! ^ S í S Í - W ^ ^ P » o v - a . Bratislava t978,

! . 9 1 . r., I n : Krůpěje noci, Praha 1982, s. 83. “) Bürger, G. ^* : . ľ. .' y • Erben čili Majestát zákona, Praha 1946. Schulz, F . : 4 ^ _ W) Podrobně viz 11: i r d ' p r l | ľ l 1877. Bechyňová, V.: Jj^yprávéčské postupy

CA Sčrfi946. i') Börger. 0 . A.: Lenora, ■. ■• R J ; R tíce ^ d , ? m , m l 9 g 2 „ .- u K I • Svatební kosilo, m.

20) Erben. R.. J -s. 47. K a r e l jaromii Erben. Medailon ke Kytici balad, s. 1 4 - 1 8 . ^ i

») Srovn.: Řepková. 1 •• Siroviítka uvádějí ve sborníku České lidové balady, v = “) Marta Srámková a ' ^ u d o v o u baladu Shledání v hrobě. Je až s podivem,

Praha 1983, na *• t e m a t i cky blízká ßürgerově Lenoře. V baladě Shledání jak je tato lidová « ^ ^ ^ . iigJog m a t k y s dcerou (stejně jako u Bürgera) v hrobě hraje poas .,|.,dě si v české lidové baladě přijíždí mrtvý ženich a stejně jako v nena ^ ^ ^ baladách se vyskytuje slovo „kerchoV. Zajímavá pro nevěstu na ℓ•» 1 ^ nepojmenovaných postav Erbenových Sva-jsou i jména postav ^ ^ ^ Vilémovi odpovídá v baladě Shledání v hro-tebnícb košil)- Burgerovt ^ ^ ^ ^ ^ livpokorislikon Nanynka (byť jako bé jméno Anežka (c ■>• ^ ^ d o s t i n e o bvyklý) . Mužský protějšek nevěsty zdomácněly l var pro ^ “ a B á m k á c h ]- citovanému dílu (s. 216) editoři v baladě s e jmenuje Wilhe ni. R ^ i,aI;,dst pochází z Němčíc, okres Hrno-venkov, Shledání v hrobe uva • g j ^ j j ji komentují následovně: ..Mezinárodní a že byla z 3 2 “ 3 1 “ 6 “ * “ 3 . . ^ mrtvého milence (,l.enora) má v českém lidovém evropská látka o na^ w ^ . ^ . p r o z a i c k é . Toto otištěné nejrozšířenější písňové podání rozličné v 8 “ “ ľ 1^em území kromě Slovácka, kde se vyskytovala jiná znění, jež žilo po ce k r a mářským zpracováními redakce lenorskeho name* F ^ ^ p o d r o b n ě ^ g ^ y . T a_

3 3 ) ü vztahu f a n t a s u c n a y - s 4 3 _ g 5

iemství krásna, ť i a m ceskvmi lidovými baladami, tn : České « ,, , .A \[—Sirovatka, <->.. ü 14) Srámkova. M- _ lidové b a , a d y ' S

1 ! f f Osiřelo dítě píše: „Nejvíce charakteristickým rysem je po-25\ 1 Hrabák o baladě , ^ , a n é macechou, touží po mamince, a ta si pro

' → ,!ěie Osiřele alte, vy1«1“-chmurnost íltjc.

ně přijde — dítě zemře. Situace (macecha umoří nevlastní dítě) jistě nebyla ojedinělá, motivace (pro dítě si přijde zemřelá matka a vezme je s sebou) je však iracionální, zde zasahuje do děje nadpřirozený živel.“ In : Hrabák, J. : Üvahy o literatuře, Praha 1983, s. 104.

2ci Srámkövá, M.—Sirovátka, O.: Nad českými lidovými baladami. !u: České lidové balady, »■ 230.

21) V souvislosti s Nerudovou Romancí helgolandskou upozorňuji na výklad dezintegrace balady, jak jej podává Josef Hrabák v Dvabácb o literatuře (viz: s 112—3); ..Dezintegrace se projevila několika způsoby, jeden představuje Neruda. Mám na mysli jeho sbírku Balady a romance z roku 1883. Knize je předesláno moto:

Volím slovo prosté. chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste.

“

Důraz kladu na slovo .báji4. Neruda programově navazuje na lidové kořcnv a těžisko básní zahrnutých do sbírky vidí právě v báji. Proto také zahrnuje do sbírky skladbu, která by se dala spíše charakterizovat jako legenda (Balada horská) nebo její parodie (Balada rajská). Kromě toho ruší Neruda rozdíl mezi baladou a romancí (pozn. J. Hrabáka: Romance bývá definována jako báseň, jejíž obsah je — na rozdíl od balady — radostny. S baladou má romance společný menší rozsah a zjevnou formu, nejčastěji strofickou, tedy vnější formální ry sy) — obou názvů užívá promiskue, takže některé básně vyloženě baladického rázu mají název romance (Romance helgolandská) a naopak (Balada o polce). A konečně najdeme i báseň, kterou bychom mohli zařadit do žánru reflexívní lyriky (Romance o Černém jezeře): jsou tu však i básně erbenovskédo _tyrmj__kde nescházejí motivy nadpřirozené ü^alada děi^áJ^Baljidj^_zi.iniií), 7T objevuje se i balada skutečně realistická, navazující na starší Nerudovy básně sociální. Je to kratičká báseň Balada stará — stará, nepřesahující počtem veršů rozsah znělky. Tato báseň líčí, jak svobodná matka skočí s novorozenětem do mlýnského náhonu, aby její svůdce, mladý mlynář, viděl, kdo ho před soud boží volá. Zde je odhalen sociální kořen zkratkovitě podaného tragického děje a nelidskosti vztahů mezi bohatým a chudým. Je to již balada sociální, ne však dosud socialistická, protože vidí sice rozpory, ale nevidí východisko v možnosti nového uspořádání mezilidských vztahů a celé společnosti.“

2S) Hrabák, J.: Üvahy o literatuře, s. 89. ) Podrobně viz: Antologie dělnické poezie Dejme se na pochod, Praha 1973. ) Cesi4_“mělá balada má svou tradici v baladě lidové. Počátky české balady

spadají do přvňTp^loviny—13__s.loJelí a souvisejí s činností sběratelskou. Baladu

53

• s tu í jak její sběratelé (Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík, Bartoš, Sušil, r í h e j v 1

r h k '1 tak i básníci, kteří se k baladickému útvaru dostali z „vlastní umělecké potřeby“ (Hněvkovský, Fric, Mácha). První balady jsou spojovány

• . v„;(Síliq Neiedlého a Šebestiána Hněvkovského. Za první českou se jménem Vojteciia neje t

j ' h 1 du ie považována basen r , L. Lelakovskeno loman a lesní panna, • -Jké baladické dílo Erbenova Kytice (1853). Pokračovatelem Erbe-

^ “ linii baladické tvorby je Vítězslav Hálek s osmnácti baladami, které b°ľv'posmrtně zařazeny do sbírky Balady a romance (1878). 0 pět let později

y h 'z í stejnojmenná sbírka Jana Nerudy. Balady psal dále Jaroslav Vrchlický ľsel k ' baladv, 1886), jednotlivé básně s baladickými rysy čteme u Svatopluka r h Adolfa Heyduka a J. V. Sládka. Baladické motivy nacházíme ojediněle • v poezii dělnickvch básníků druhé poloviny 19. století a později zejména u Antonína Macka.Balady psal Ladislav Quis, Petr Bezruě (Slezské písně, 1909)

A t nín Sova (Kniha baladická, 1915). Baladikem uplatňujícím se ve všech hlavních literárních žánrech byli Viktor Dyk a Jiří Mahen. Baladické motivy má i tvorba Josefa Svatopluka Machara (Zde by měly kvést růže).

N Erbenovo a Nerudovo dědictví navazuje ve dvacátých letech Jiří Wolker svými baladami, posmrtně zařazenými do sbírky Těžká hodina. Další rozvoj baladv je spojován se jménem Vítězslava Nezvala (52 hořkých balad Roberta n “H další básně s baladickými prvky), sporadicky se balada objevuje v básnické tvorbě Josefa Hory, Jindřicha Hořejšího a Fráni Šrámka.

T, i J- i • -»-cv má i poválečná básnická sbírka Jaroslava Seiferta Píseň Baladické r \ sy n u i F * » . . . , . V k t e a Hrubínova Romance pro kridlovku. Baladické motivy jsou i u 01-

d“' ha°Mikuláška, Jana Skácela a Jana Nohy. Nový typ balady (psané metodou 'cLhstického realismu) uplatňuje Jiří Taufer. Poetice lidové balady jsou blízké

SO,C „ . i , Urbánkové (cyklus Slovenské balady ve sbírce K jitřnímu pra-\ b'siiická sbírka Marie Kratochvílové Kytička balad. Zcela originální

U-ľba l adv^y tvá ř í Vladimír Holan (Terezka Planetová ad.). Baladu účinně uplatnil ve své prvotině Lampa Josef Hanzlík a v této tradici

j - i ™líTařnval i ve sbírce Ikaros existoval. Ivo Odehnal napsal roz-vlastního díla pokračoval . , . . ■ • . , , . . . .„ . , Marii s tematikou partyzánských bojů za druhé světové války,

sáh ou a _ některé poémy Karla Bouška a Oldřicha Rafaje. Milost-b a l a t a h ľ d ľ l l c h á z í m e u Jaromíra Pelce, Karla Vůjtka i Bedřicha Stehna. nou ^ balada měla obdobný vývoj jako balada česká — rovněž

v baladě lidové. Zakladatelskými zjevy jsou: Ľudovít Stúr, 3 . . . - , i u . A m a zejména pak Janko Kráľ se svvmi básněmi Zakliata

Tozef Miloslav nuruau j ■ Váhu a divný Janko a Zverbovany. Baladické rysy mají i stěžejní

paml↑ .... z e štúrovců — Andreje Sládkoviěe (Marína a Detvan). Balady psal • I k * Matuška (Hrdoš, Pomsta. Klára Zachová), Samo Chalupka a Ján R to“ Vrchol slovenské baladické tvorby 19. století nalézáme u Pavla Országha Hvlzdoslava (Hájnikova žena, Zuzka Hraškovie).

' Na přelomu století se objevují baladické motivy v díle Ivana Kráska a Sve-tozára Hurbana Vajanského. V meziválečném období nacházíme prvky baladického žánru v díle Jána Roba-Poničana, Ladislava Novomeského, Jána Smreka, Pavla Horova a Jána Kostry. Ze současných básníků nacházíme baladické prvky v tvorbě Andreje Plávky, Vojtěcha Mihálika, Miroslava Válka, Vladimíra Reisela, Pavla Koyše a Milana Rúfuse.

V - Balada v proměně doby (závěr)

Balada v proměně doby

Vraťme se k motu, které otvíralo tuto práci o baladě v proměnách času, a položme si otázku: co spojuje českou lidovou baladu o sestře a zabitém bratrovi s úryvkem z Vančurových Polí orných a válečných, závěrečnou pasáží Hemingwayova románu Komu zvoní hrana a úvodními odstavci Solochovovy novely Osud člověka?

Odpovědí se nabízí hned několik: jde o pravdivou výpověď o životě, jde o vyjádření hlubokého tragična v lidském údělu a v neposlední řadě jde o to, že všechny tyto texty se citelně dotkly čtenářova nitra. „Jest mi lhostejným vše, co nezryje mne dosti hluboko, co neprobudí mých mrtvých, co nevyvolá mých nenarozených.“ předznamenal Salda — slovy starého mystika — své Boje o zítřek. Ano, o to jde. Všechny čtyři zmíněné texty, tak různorodé, mají své spojité dno: je jím ona zvláštní vzrušivost, jíž dýchají, je to ona neodvratitelná naléhavost, s níž text doléhá na naše vědomí. A nyní už je na místě nazvat věc pravým jménem: všechny zmíněné texty (fungující ve formě předznamenání) spojuje umělecký tvar, jímž je balada. Balada je jako útvar vyvíjející se po staletí schopna „zrýt hluboko lidské vědomí, probudit mrtvé a vyvolat nenarozené“. Nikoli tedy jen podobnost obsahu, ale spřízněnost celistvosti vzniklé z obsahu a tvaru je tím, co spojuje prostou lidovou píseň s mistrovským uměleckým textem prozaika.

Závěry vyvozené ze zkoumání balady spočívají v názoru, že podstatou balady (ať již v poezii či v próze) je tragický, společensky zakotvený konflikt, který může mít různé modifikace — ať již v podobě střetnutí člověka s přírodními živly, lidmi, svými vášněmi, či se sociální realitou. Je tomu tak proto, že balada — útvar vypovídající o lidském osudu — zobrazuje tragické osudy lidí, které mají své kořeny ve společnosti. Před baladickou tvorbou se proto vždy otvírala a dodnes

211

otvírá nekonečná proměolivosl lidských osudů. Její neohraničenost je vsak pouze zdánlivá. Lidsko osudy, byť ve svó jedinečnosti a zvláštnosti, mají vždy pevnou jednotící základnu. Je jí konkrétní, historický člověk, konkrétní , historická společnost. Balada se pak v tomto pojetí s tává uměleckým svědectvím o zápasech Člověka o polidštění světa, a tím i o zušlechtění člověka samotného. Z tohoto hlediska, to jest hlediska historického procesu tvorby, se nám jeví balada jako útvar konstantní svou podstatou, ale proměnlivý svým obsahem lidskosti, vyjádřeným vyvíjejícími se. proměnlivými uměleckými prostředky. Jinými s lovy: balada prochází vývojem, jako ostatně vše kolem nás i v nás samých.

Tragično se objevuje jako historicky podmíněný důsledek stavu lidské společnosti. Tragická prapodstata balady roste ze skutečných, lo jest společenských kořenů. Analýza těchto kořenů žánru proto odkrývá i prostor pro pochopení nového současného problému: Iragična v socialistické společnosti a jeho kvalitativní proměny ve srovnání s tragiě-nem ve společnosti buržoazní a třídní společnosti vůbec. A jak jsme již konstatovali na jiném místě této práce, platí, že mizí-li v socialistické společnosti postupně třídní kořeny tragických lidských osudů, nemizí nutnost probojovat nové. A probojování nového se většinou neobejde bez obětí. Tragické z lidského života nelze zcela vymýtit , lze je zatím jen zmírnit, ztlumil. Právě pro jeho noxou, neantagonistickou povahu.

Po roce 1ÍM5 se v české literatuře, v návaznosti na tradici, objevují baladické prózy. Pravda, že ne v takové míře a zvláště ne s tak silnou sociální naléhavostí, jako lomu bylo například v české próze třicátých let. J e lo přirozené, neboť pominuly podmínky pro vznik tragiěna. jako byla například všeobecná hospodářská krize a nebezpečí fašismu.

V poválečné próze se balada uplatňuje v nejrůznějších variantách. často jako útvar směřující svým obsahem k nedávné minulosti. J ako příklad uveďme novely s tematikou hitlerovské okupace, vzniklé v různých časových obdobích — bezprostředně po r. 1945 napsanou novelu J iř ího Marka Muži jdou v tmě a o dvacet let mladší novelu J a n a Otčenáška Romeo. Julie a tma. Tragično okupační doby se všemi rysy balady postihuje i próza nejsoučasnější. Připomeňme alespoň knihu Jiř ího Křenka Pláňata či některé práce Otakara Chaloupky. Pozastavme se na okamžik u těchto příkladů české poválečné prozaické balady.

ce a doby, nepřátelské všemu lidskému. Ve všech uvedených případech je touto dobou míněna doba nadvlády fašismu. Nás však na této nové české prozaické baladě zajímá především jeden z jejích rysů, který většinou bývá moderní próze upírán: přítomnost mýtu jako součásti lyrického principu.

O loni. že mýtus byl vždy považován za jedou z hlavních znaků balady, není třeba hovořit. Odkazuji opětovně na práci Georga Tiiom-sona Marxismus a poezie a na další odbornou literaturu.

Nový teoretický pohled na mylologické v baladě však spočívá v tom, že chápeme mytologické ne pouze jako součást lyrického principu, ale jako nedílnou součást obsahu, tj . vlastního epična (v baladě rozuměj součást tragického konfliktu). Čím by jinak byla „tma“ v příběhu Markově? Nejde přece o pouhý fakt, že se výsadek parašulistů pohybuje v neznámém prostředí za noci. Jde o tmu mytizovanou lidskou úzkostí, nejistotou, tápáním. V případě hlavního hrdiny je dokonce „tmou“ míněna atmosféra bez jiskérky naděje na vyřešení problému v osobním životě kapitána Bartoše.

„Tma“ v příběhu Otčenáškově má podobné dimenze. Nebýt slídivých očí udavačů, světélkujících v přítmí Esteřina úkrytu, byla by mladá láska novodobého Romea a Julie šťastná. Čistota lidských vztahů se však dostává do tragického konfliktu s umocněným zlem. Podobně je tomu v Krenkových Pláňatech, kdy hrdinka neunese tíži nejistoty, která je jen variantou „tmy“, a dobrovolně končí tragickou smrtí. Baladické rysy a mytizaci motivu „tmy“ mají i některé prózy Ladislava Kukse, zvláště jeho Variace pro temnou strunu.

Na díla s baladickými rysy je bohatá i současná sovětská próza. Analyzovali jsme z tohoto hlediska již prózu Michaila Solochova a mohli bychom pokračovat rozborem Rasputina. Šukšina, Ajlmalova, Býkova a mnohých dalších.

Zmínili jsme se již. že v socialistické společnosti se rodí odlišné konflikty, a tím i jiné podněty pro vznik balady, než ve společnosti jiné. Tragický konflikt Sukšinovy stěžejní povídky, známé i z vynikajícího filmového zpracování. Červené kaliny, je konfliktem kvalitativně j iným, než je konflikt v baladách o střetnutí jedince se společností v buržoaz-ním systému. Není to však konflikt mělký, odehrávající se jen na povrchu společnosti. Naopak, je to konflikt, který odhaluje bolestivou stránku společnosti — boj s přežitky minulého, boj s ehuligánstvím, hrubostí, nesociálními jevy.

213

arni

manov 7.

, u čtenářů nalezl soubor baladických próz současného \ elikou z a ika Hranta Abundžakise Oranžové stádo, v němž rnénskeio p £ . j n y splynutí člověka s přírodou a boj s živly pripo-

mýtus ^ “ p u jj'aiadu o loupežníku Nikolovi Suhajovi. Tam však,

mínaji i dléhá v nerovném zápase se společností, vítězí (byť jen kde Nik° a ř * ^ m o s u dem poznamenaný Abundžakisův pastevec, moralnej g t v o r b v vybíráme jako příklad dvě — diametrálně obsa-

^ ^ . . f ^ __ prozaické balady Blagy Dimitrovové. Ani v jedné autor-hove o i . wiiikající básnířka-Iyrička. A přece to hlavní, co ka nezai > uaiaciických románech sleduje, je otázka z oblasti epiky v obou y ., c] i a rakter baladického konfliktu. Jedna z ro-

nříxměu receno. jue J' “ . . . • ‰ K 1 d Blagv Dimitrovové se jmenuje Lavina. Je to román

inovyc které by snad mohl povrchní čtenář označit za aasic i c i ' rtovnjj10 prostředí“. A přece je to baladická poéma

..román ■ - -»jcflio živlu a o nezdolnosti lidské odvahy a louhy po o h r u z n o » ^ dosažitelného. V Lavině autorka vypráví o tom, jak dosazeni e i l0r0lezců hyne při výstupu na Rodopy. Smrt neod-ípstnáct miauyu1 “ , ,. „ , , ,■ , , vv , , , ., «.esmu«- ieiich čm neopakovali. Zdánlivé bezne románové terna, radí aa , však ve ztvárnění Blagy Dimitrovové. Autorka totiž řeknete. * otázku známou z klasické balady: otázku jedincovy znovu n porážek předčasných revolučních povstání a hnutí. Jak vzpour} F ,oVní“, „horolezecké“ téma s všelidským, „velikým“ téma-SOUMSI „ p otlačených vzpourách a nedokončených revolucích? Sou-tem na dnom. ale velice podstatném problému: problému vůdců, visi s ni n;mitrovové je příkladem nesprávně chápané úlohy vůd-Lavina b ^m0 svou nerozhodností a špatným odhadem situace ee, kter\, vy .. t r agických událostí. Českým čtenářům je dobře rozpou a a]ada této autorky. Je to román o intervenční agresi známa i J ^ Vietnamu, nazvaný Poslední soud. Pro srovnání Spojenyc^ z d o b n é „baladické“ zpracování téhož tématu se pokusil uvádím, z tfední generace Vladimír Klevis. Jeho novela Blues pro česky pr tí„v,as i nřipomíná klasickou baladu Romaina Rollan-níšťalu z rákosu, trenas i H V piM<iiu dokonce ji zamerne napodobuje i v detailech), je da Petr a balady; hegelovský „tlukot lidského srdce se v ní nerozlcna . ^ baladický žánr nalézá hojné uplatnění i v součas-

Je tedy zr ' . a c n 0 vání všech svých určujících žánrových rysů. né literatuře, a to P“

214

jak se s nimi v tomto útvaru setkáváme od romantismu. Pod vlivem hisloricko-společenských proměn dochází přirozeně i k proměně poetiky balady, avšak tato proměna není tak důsažná, aby setřela charakteristický ráz žánru, nebo dokonce vedla k jeho odumírání či zániku.

„Baladické prózy“ — pokud ponecháváme stranou řídce se vyskytující „krystalicky čistou podobu balady“ — jsou obvykle útvary na pomezí několika žánrových útvarů (při zachování baladických prvků jako určujících). Setkáváme se se symbiózou balady a románu, symbiózou balady a mýtu, balady a literatury faktu atd. Problémem tedy zůstává klasifikace díla z hlediska žánrového, přičemž je třeba mít na zřeteli především ideově obsahové i tvárné hledisko, které slouží jako objekti-vizační klasifikační faktor. Ne vše, co je smutné a tragické, co končí smrtí nebo jakoukoliv tragédií, je baladou. V poválečných baladických prózách došlo k výraznému rozšíření látkových oblastí. Nevyskytuje se už jen tragično bitev, ale tragično světové války. Světová baladika si formuluje v próze tragický konflikt nového typu, zakotvený společensky — konflikt člověka usilujícího o záchranu života na zemi, a na druhé straně poukazuje na potenciální nebezpečí použití jaderných zbraní. Zároveň s tím ztvárňuje i konflikt člověka usilujícího o záchranu životního prostředí či konflikt ve sféře morální.

Baladické prózy ve své většině navazují na tradici realistické, demokratické a pokrokové prózy tohoto typu. Novátorství současných autorů tohoto typu baladických próz je pak především v tom, s jakou ostrostí jsou schopni si položit otázku po společenských kořenech tra-gična, jak jsou schopni prostřednictvím baladických prvků vytvořit dílo, jež by zasáhlo do podmínek lidské existence, v nichž se rodí nová mravnost.

Dílčí baladické rysy mají v próze různou proměnnost. Kvalitativně největší posun zaznamenáváme v kategorii viny a trestu a v motivu hrdinovy vzpoury. Další „obvyklé“, tradiční motivické oblasti balady — motiv smrti, motiv lásky, motiv putování, přírodních živlů, lidských vášní atd. — se jeví jako konstantnější. Soudobá baladická próza se vyznačuje vysokou společenskou aktualizací, otevřenou formulací politických otázek, myšlenkovou hloubkou, výrazovou a kompoziční se-vřeností a vzepjatou obrazností, často provázenou vysokým patosem. Baladické prózy ve své většině obrážejí svým tragickým obsahem a umělecky působivým tvarem lidsky zhodnocenou bolest. A právě tato kva-

215

' l enář i hluboký prožitek lidskosti, vyvolává spolu-lita vyvolav a .Nv Iruhvch, a tím už vlastně zakládá možnost ře-úěast na , t r a g ' C ? s “ r a n é n í tragičntk. Nedle tohoto apelativního rysu šit problém ° c, prózy další nezastupitelný přínos v umělecké znamenají baia ^ čtenáři pocit uvolnění a překonání bolesti — sféře vůbec : na x n ého . Po napětí za četby následuje po přečtení ba-byť někdy j e “ c a S

z r e a i n é existence, člověk, který- s baladickým hrdi-lady Voc*1 r a i a m a si více váží svého každodenního života, obje-nou prožil jeho t o m t o směru představují balady proces estetického vuje v něm k r a S ^ ' t e č n 0 S t i cestou ,.od utrpení k radosti1 . Studium kon-osvojování si s i „okázalo, že umělecky hodnotná balada nikdy není krétního mat e , l l

T volat čtenářův smutek a čtenářovu spoluúčast sentimentální . ****

vnějšími) naturalistickými prostředky (mezi něž n a hrdinově ^†fC^íme n a p ř í k l a d vylíčení drastických výjevů a scén tra-v tomto p ř í p a d e ' i a ^ ■ k o existuje V lidském těle .,krvácení dovnitř“, u-ických zápasu • v - , o t e j „pláč dovnitř“. Ani ten nejhlubší smutek existuje v l»d m , j e v u j e „navenek“, přestože (a někdy právě proto) s c větši11011 n e p . J , , o v g k a . Ve vrcholných dílech tobolo žánru vyvěrá zasahuje samo n b a i a d y . která má v sociální baladě vždy společenské sniutek z podsta . tni- pravdy, kterou balada umělecky ztvárňuje. kořeny, z P o z n a . , . j ,a lada vstupuje do nevyhlášené, ale existující

Soudobá prozaická ech současné světové prózy (viz diskuse na kon-

diskuse o dvou J ^ ^ ^ y Budmerieích v září 1987). kdy na jed-ferenci o evrop románu, představovaný zejména dnešní lite-nom kraji stoji s l a t ů — román bez fikce, a na druhé straně typ raturou S p ° J e ^ _ v ľ Z zejména sovětský román (Ajtmalov ad.) ^ n rvkv i ľ ) románu 8 p r * _ a r o m á n jugosi ^ . vedle tradičních témat vstupuje do současné

Jak již b v ,. , - téma osamoceného člověka (a tím se balada stává balady silné baiaa

žánrem), dále téma rozhodování, téma životně čtenářsky rezonuj napfíkla<l Steinbeckův román Na východ od ráje rozhodující vo > volbu) a konečně se současná baladická próza či S t y r o n ° v U „ , p r 0 fiJozoficko-meditativní úvahy o životě (aniž

- - ; živnou pucioi p stava i z n

d r a m a t i c k é rysy). bv ztratila sve usiluje o objevení pramenů tragična v životě mo-

\Jovodoby Dc pomocí jitřivé. dráždivé baladické formy (neboť derního člověka a ^ ^ představuje útok na čtenářovo vnímání) vyvolat dobře napsaná ba

216

čtenářovy úvahy o tom. co je morální a co nemorální. Z tohoto hlediska působivě ztvárněný obraz války či jiného zla představuje už zároveň zaujmutí postoje proti válce či j inému zlu, vyjadřuje jejich odsouzení. Balada totiž (aniž ji tím nadřazujeme jiným žánrům) nutí autora, aby řešil lidskou situaci jako mezní životní situaci, to jest. aby vložil do ztvárnění baladického tématu všechny své síly a aby zcela jednoznačně vyslovil své stanovisko.

Úkolem současného literárního kritika, zabývajícího se teorií balady, je pak především rozpoznat ve vývoji haladického žánru jeho vývojový rytmus (který nemá vždy stejné tempo), rozpoznat reálné kořeny mýtu obsaženého v novodobé baladě, posoudit, nakolik se balada obrací k národním pramenům a jak se umělecky průkazně prosazuje jako žánr při ztvárňování „národního a lidského“. Dále stojí před kritikem úkol zhodnotit kreativní schopnosti autora, jejichž výsledkem je výrazný hutný útvar, který evokuje recipientovu představivost, často jen naznačuje to, co se teprve rodí, nebo dokonce pouze tušené. A konečně je nezbytné, aby literární kritik zhodnotil přínos balady v tom, nakolik je balada „antiiluzívnľ1, nakolik se pokouší ztvárněním životní pravdy, to jest zachycením tragického konfliktu, rozbít falešnou iluzi o „hladkosti“* běhu světa. A právě v této nesmlouvavé pravdivosti se projevuje životodárná, mladá tkáň balady.

Zároveň pak už jenom dovozme konsekvence. které vysvitly z mnoha kapitol práce o baladě v proměně doby: 2e novátorství baladického žánru (uplatněné ve vrcholných prozaických dílech naší epochy), spočívá právě v tom, že baladickými prózami prosvítá — i přes jejich po-chmurnost — přesvědčení jednotlivých autorů, že změnit těžký, smutný osud člověka je možné, že tragično v lidském životě není dědičné.

K otázce základních typů balady v různých národních literaturách

Odborná literatura o baladě se shoduje v tom, že baladu, baladické rysy a baladično nelze na různých stupních vývoje tohoto žánru charakterizovat jednoznačně. Větší či menší odlišnosti ve vymezování žánrových znaků nacházíme i uvnitř jednotlivých etap vývoje balady.1) .Počátek balady je zpravidla kladen do 13. století: existuje však řada dokladů o tom. že genetické rysy balady se vyskytovaly v různých literaturách již dříve.2) Lidová balada měla funkci taneční písně, a to převážně rázu milostného. Značná část literárních teoretiků označuje za kolébku balady Francii, jiní Itálii a někteří Anglii a Skotsko.3) Vezmeme-li v úvahu všechny doložené výklady původu balady, můžeme raně středověkou baladu rozdělit do dvou skupin: na románskou (francouzskou a italskou) a na germánskou (angloskotskou a německou). Obě tyto větve, z nichž za starší považujeme větev románskou (francouzskou), procházely samostatným vývojem. Francouzský typ balady ve tvaru zpívané taneční milostné písně se postupně epizoval a dramatizoval. Typ germánský měl epicko-dramatický konflikt ve svém základu.4) Vývoj balady tento konflikt ještě prohloubil. Z evropských literatur je vedle již zmíněných národních balad známa jako typologicky vyhraněný útvar lidová balada severská se svými dvěma vývojovými proudy — anglo--skotským a skandinávským. Ze skandinávských balad jsou nejvýznamnější balady dánské.5) Velkou tradici má i finská lidová balada. Značnou rozmanitostí témat i výrazových prostředků vyniká balada slovanská. Ruská balada je blízká hrdinským zpěvům, stejně jako balada jihoslovanská. Česká balada má svým lidovým charakterem nejblíže k baladě polské. Na slovenské lidové baladě je zřetelný vliv balady maďarské. Svébytné typy tohoto žánru představují balady bulharské. řecké, albánské a rumunské. Hojný výskyt lidových balad je i v bás-

221

nřestože Španělsko tíhlo spíše k romanci. Stopy po nictví španělském, lidové básnické tvorbě holandské a bel-baladických rysech jsou gické. pravlast balady považována Evropa, není působení

Přestože je z n a tento světadíl. Nepochybně pod vlivem anglic-

balady omezeno j v,koreniI tento žánr do lidové poezie australské ké a irské . f,“ goučasná komparativní studia dokazují, že útvary i severoamenc e. ^ ^ ^ g baladou se vyskytují i ve folklórní tvorbě blízké (či dokonc _ Latinské Ameriky. Frekvence balady či pouhých národů Afrik} > ^ jednotlivých literaturách je přirozeně velice různá, baladických H n a koumanou problematiku můžeme konstato-V souhrnném P ^ raném středověku vynikla především v román-vat, že lidová literaturách, ale později se rozšířila i do dalších ských a germa t Q t a k. £e se prakticky nevyhnula žádné národní národních litera ' jjdy neprojevovala ve své „čisté“ formě, ale v ně-literatuře (byt s e , __ XIZ n a př . literatury afrických národů). , . . „ ^iích moditiKai-i které z jejích

. . , většinou hovoří v souvislosti se vznikem a roz-O baladě u H ? e ! j u ^a k0nci 18. století a na počátku století následu-

květem román i r n^n t j j ty jedním z hlavních zdrojů inspirace folklór. jícího byl P 1 0 tastičnost, vášnivost povah a citová hloubka nachá-Zdůrazňovana , . j o v e baladě. Literatury, jimiž prošel romantismus, zela impulsy v J v m baladám vysoké kvality. Tyto balady doslova daly vzniknou - kořenů, byly dokladem kontinuity tradice a nové vyrůstaly z n ' ■ . konkrétním projevem nové funkčnosti umělec-tvorby, ale zar z (jgiené společnosti: umělá balada fungovala u ma-kého díla v tri . 0 ( j u j ako forma výzvy proti národnostnímu útlaku, lvch evrop s ky c h >

t iako útvar vyjadřující odboj proti sociálnímu l všech ) i t e r a t ^ k f a politickému u ^ pokusíme o stručný náčrt vývoje balady od éry

Dříve nez se o m antismu. zmiňme se o některých starších auto-jejího r o z k ! ě t “ á s n i c k ý c h útvarů s baladickými rysy. rech balad ci u ^ do italské renesanční poezie pod vlivem pro-

Ve 13- stole i P( , u t v a r , výrazně se svým pravidelným metrem vensálské „bála > ^en^m obsahovým lišící od lidového básnického a především P a balady, známé též pod názvy canzone a ballo.6) útvaru staroitas

222

Tento nový básnický útvar dostává v Itálii název balata (it. ballata) a je někdy definován jako „milostná forma středověkých italských lyriků, zejm. Danta (1265-1321) a Petrarky (1304-1374), vyvinuvší se z lidové taneční písně“,7) jindy je — což je přesnější charakteristika — definován komplexněji, to jest se zdůrazněním nových rysů, jimiž se tato balada odlišovala jak od balady provensálské. tak od balady staro-italské. Nové rysy tohoto vývojově vyššího písňového útvaru spočívaly ve vážné, filozoficky pojaté látce. Bechyňová ve své studii o baladě upozorňuje na fakt, že „baladu podle provensálských vzorů uvedl do Itálie Guitone ďArezzo (1225—1294), škola dolce stil nuovo (asi 1280 až 1340) ji pak přetvořila ve vážnou báseň o velké lásce.'“8) Takovýto typ balady psal nejen Dante a Petrarca, ale i Guido Cavalcanti (asi 1255—1300), Lapo Gianni (konec XIII. — zač. XIV. st.) a později i další autoři.9)

Z provensálské milostné taneční písně se ve Francii ve 13. století formovala a ve 14. století ustálila třístrofická básnická forma s refrénem, stále ještě určená ke zpěvu. Tento typ balady je spojován především se jménem básníka Guillauma de Machauta (1300?—1377). Za zmínku však stojí, že baladické rysy nacházíme již ve 12. století v tvorbě první francouzské básnířky Marie de France (asi 1130 až 1140 — asi 1200) ve veršovaných básnických povídkách s bre-toňskou látkou.10) Mezi 13. a 17. stoletím se balada vyvíjela zvláště po stránce formové. Složité, starší formy představuje baladická tvorba Eustacha Deschampse (kolem 1346 — kolem 1407)11) a Kniha sta balad z konce 14. století.12) V 17. století přichází balada ve Francii znovu ke svému uplatnění v poezii Jeana de Lafontaina (1621—1695), zejména v Elegiích.

Italská balada 15. století již nemá hudební doprovod a stává se útvarem ryze literárním. Z jejích autorů vynikli Lorenzo de Medici (1449 až 1492) a Angiolo Poliziano (vl. jménem Angelo Ambrogini, 1454 až 1494).

Prudký rozvoj balady přináší romantismus; předzvěst tohoto stavu však pozorujeme již v preromantismu. Není nadsázkou, prohlásíme-li, že téměř všechny evropské literatury se za romantismu inspirovaly folklórní tvorbou (mezi niž patřila i lidová balada), a tím se žánry lidové slovesnosti zhodnocovaly a aktualizovaly. Lidová balada se octla v popředí literárního zájmu. Roku 1765 vyšlo v Londýně dílo, které

223

••'tí baladického žánru a další rozvoj balady zásadní \ ý-mělo pľ° ■ t ř ísvazkové Památky staré anglické poezie od irskébo znám - j J v j ^ - ^ « f o a překladatele Thomase Percyho (1729-1811) . 1 5 ) sběratele oropagatór folklóru zachránil pro světovou literaturu Tento na - anglo-skotsko-iľské lidové poezie, zejména hala-neziueiní Te'ho význam je o to větší, že Percy nebyl pouhým sbě-dickéno ra • . v p s n o s t j . ale i jejím citlivým vykladačem, upravo-ratelem i .. i.|.u] ;,telem a ve všem tomto svém zaměření uplatnil vateleW v nadání. Vydání Památek staré anglické poezie přispě-i vlastni teorie baladického žánru — na základě Percyho sbírky ]o i k ro přesně vymezit anglo-skotskou baladu jako určitý typ bylo taoz T„stě za Percyho života vyšlo rozšířené vydání Pa-cxľOpsKe • Bardská poezie skotského pohraničí, které vydal matek pod na ^ p r o z a i k \yaher gcoU (1771-1832) . 1 6 ) Toto druhé skotsky skotských balad bylo rozšířeno především o vlastní Scotlo-vydání ai g liHové balady. Scottovy nejznámější balady pak byly

-.oľíace na no ¥

V y V H . . hdobí. a to na historické téma; v nich uz se autor pro-z pozdej- „«ptá samostatného tvůrčího výrazu (zmiňme alespoň

:i inko basniK flcln J -I H,ľ baladu ležérní panna), rozsahu „iroiských balad mělo veliký vliv na baladickou tvorbu

\r . í^ái i í f in t T io“^ , !^ ^ -.-7 Vyaa ' B , , národů. Odborná literatura ) upozorňuje na skuteč-

jinycn e^ v - baladv ovlivnil za romantismu i románskou nost. ze —-r~'~D“r

redevším baladu francouzskou a italskou, která měla baladu • Náladou vyskytující se v germánských literaturách přece ve srov rozdíhiv charakter. Zmiňujeme-li se o vlivu anglické jenom p národní literatury, nelze ani v kontextu poměrně literatiirx problému (tj. sledování baladického žánru) opome-úzce vy - .y-uiama Shakespeara (asi 1564 — 1616). v jehož poezii nout J ' n e _ irao-édiícih se objevují příznaky baladického žánru velmi j drama i . století v Anglii bylo vůbec stoletím zvláště příznivým často- píL i . i a ( | - šlo zejména o baladu lidovou. Náměty balad pro vzn) _ ^ historická látka střídala látku aktuální, jíž byly byly nej - a nglo-skotském pomezí, frekventovaná byla látka předevsl (Vpiména o legendárním Robinu Hoodovi). často se

~^ntě- zbojníku i i CJ ' v. , .i . i - i 0 zi\ui.t J m o ř e a vodního živlu vůbec, terna pochmurné kra-objevova o z]0čineckých a vyděděneckých osudů, téma tajemných jiný a p ' ^ | . a z u a bytostí. Prolínání jednotlivých témat znáso-

224

bovalo emocionální účinnost anglické balady a její čtenářskou přitažlivost. Zaníceným obdivovatelem lidové tvorby — a tím nepřímo i velkým vyznavačem průkopnického činu Percyho — byl německý filozof, básník a vůdčí teoretik literárního hnutí Sturm und Drang Johana Gottfried Herder (1744—1803). V mládí se pod Goethovým vlivem seznámil s tvorbou W. Shakespeara a kladl si nad ní otázky o lidových zdrojích tohoto kolosálního díla. Věnoval se studiu lidových písní, byl jejich zasvěceným sběratelem. Přeložil do němčiny Percyho Památky (r. 1777) a zanedlouho vydal sbírku lidových písní o dvou částech pod názvem Lidové písně (1778 a 1779). Posmrtné vydání této sbírky nazvané Hlasy národů v písních a rozšířené o další nashromážděný materiál vyšlo r. 1807. l s) Herder sám působil jako básník, avšak významnější přínos pro rozvoj světového básnictví spatřujeme v jeho sběratelské činnosti a překladech lidových písní a balad.

Herderovo humanistické poselství bylo přijímáno u mnoha národů, filozofovu vlast nevyjímaje. V Německu měla balada bohatou folklórní tradici. Na konci 18. století se pak výrazně začlenila do literárního kontextu balada umělá, za jejíhož zakladatele je považován Gottfried August fííľrger (1747—1794) se svou Lenorou. Tento v bídě žijící vynikající básník, teolog, filozof a právník čerpal náměty pro svou lyricko-epickou tvorbu ze zdrojů lidové slovesnosti; zvláště rád měl kramář-skou píseň. I svou slavnou Lenoru vytvořil na základě lidové písně, kterou slyšel v Dolním Německu zpívat od prostého děvčete.19) Lenora, uveřejněná r. 1773, měla veliký vliv na Erbena (Svatební košile), ale i na Žákovského Světlanu, na četné balady Mickiewiczovy, na Stowac-kého Balladynu a Liliu Wenedu, na balady anglické, severské a mnohé další. Vedle Lenory ovlivnila světovou baladiku jiná autorova balada, dílo plné vášně, temné osudovosti a vzpoury proti křivdě — Divoký lovec (1786). Velmi populární byla i balada Dcera faráře z Holubí, která ve zralém uměleckém ztvárnění představovala starou folklórní látku — motiv viny a trestu, konkretizovaný vražedným činem svedené dívky, která se zbavuje svého novorozeného dítěte. Bürger se sám označil za Džingischána balady a řekl: „ . . . v š i c h n i , kdo budou po mně dělat baladu, stanou se mými vazaly a můj tón bude jejich tónem.“20) Vrcholnými zjevy německé baladistiky jsou Johanu Wolfgang Goethe ( 1749 -1832) a Friedrich Schiller ( 1 7 5 9 - 1 8 0 5 ) . Oba se inspirovali Herderovým učením, pro oba byla lidová slovesnosl zdrojem

225

ti ° • oba rádi poslouchali lidové balady a kramářské písně témat a mo 1 ' ^ folklórních útvarech vedli dlouhé debaty. Goethovy a společné o ^ ^ dramatičtější a dějově hutnější než balady Schille-balady jsou Df e v ládá prvek lyrický a zdůrazňován je mravní princip, rovy, v nic z ^ ]atky středověké a baladickou atmosféru umocňoval Goethe ztyarn ^ Schillerovy balady mají své zdroje v období slar-fantastickymi p ^ ^ ^ ^ ^ a n t ické inspiraci. Goethovou nejslavnější ším — a u °*^ duchů, jejíž původ je odvozován od dvou zdrojů. Reál-halad°*H*, , , spočívá v autorově osobním zážitku: na svých cestách ný základ a z d n í m hostinci setkal s mužem, který na koni vezl s e Goethe ^ ^ ^ n emocného synka k lékaři. Vazba na migrační téma ponurým v gy K r a le duchů se starodánskou baladou Dcera krále je z a l o z e n a . n ^ a j o ž e n a na démonologickém motivu, typickém pro sever-vil, ' r t e

] ^ , ' j eL á t j x a o ženichovi, vtaženém do reje skřítků a smrtelně

ský folk oř. divoženkou, se rozšířila z Dánska nejen do Skan-zasažcnem ur ^ ^ & ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ E v r o p ě _ „ 2 1 ) dinavie, na_^^^ b a j a dou je i Goethův Čarodějův učeň a Tanec Démono ogi ^ nejpopulárnějšími baladami jsou Král v Thule mrtvých. Jjaisimi “ 3 ^ T ľ l e - proslul baladami Ibykovi jeřábi, Polykratův prsten, Ruka-

.. p 1 - vv a Záruka. Baladické motivy našly své četné uplatnění vička, Potapec ředevším ve Zbojnících a Nevěstě messinské. Vý-i v jeho t r a

tg

oe C^ a u j í m á balada i v tvorbě Heinricha Heina (1797-1856),

znamné m*°Z t i n a Sny a baladyjpřináší řadu vybroušených balad

jehož nas ť N e | g j a v něj§í Heinovou baladou je Lorelai, inspiro-romantickeho ^ ť

d é m o n i ^ y ~ k r á s n é dívce, která l á S s T X l ^ é náruče vana p 0 V e ľ s

10 j ) 0 v a i a jejich zkázu. Folklórní prototyp této protagonistky

muže a zpu Tomíku lidových písní, nazvaném Chlapcův zázračný nacházíme ve ^ 1 8 0 6 - 8 německý romantický básník a vy-roh, který vydal w ( l 7 7 8 _ i 8 4 2 ) . V tomto sborníku je zmíněná davatel V T “ z n a č e n a názvem Lorelai. Motiv „Lorelai“ se vyskytuje lidová pisen o , . t e r a t u r v nejrůznějších variantách. Z německých mo-v řadě n á r ° e

n iz

Cn á m ě j š í balada Josepha von Eichendorffa (1788-1857)

difikaci Je nejz„ z francouzských balad Lorelai od Guillauma Apollinai-v e sbírce ö®™°' sbírky Alkoholy. Slavnými německými baladiky m (1880- lÍ Í O> lmd (1787-1862) a Friedrich Hebbel (1813-1863). byli i Ludwig u k a d v o k a t a filozof Uhland vycházel z Herde-Pozdně romanticky Ďasu ,

226

rova učení a obdivu k folklóru. Psal jak balady, obsažené ve dvou sbírkách: Básně a Vlastenecké básně, tak romance. Základem byla básníkovi historická látka a pověsti. Uhland je rovněž autorem prvního vědeckého výkladu sbírek německých lidových písní (Výzkum pověstí, 1836, Staré hornoněmecké a dolnoněmecké lidové písně, 1844, a Spisy k dějinám poezie a pověstí, 1865—73). Jeho mladší následovník — Friedrich Hebbel Uhlanda jako baladika velice obdivoval a snažil se psát podle jeho vzoru. Do poezie mu však vstupovalo víc z reálného života, než tomu bylo v Uhlandově případě. Hebbelova balada (zejména děsivě konkrétní Hpch v pustině) je už na přechodu od balady romantické k baladě realistické. Goethovskou baladou — jakož i lidovou německou baladou — byl ovlivněn Eduard Mörike (1804—1875), autor vytříbených balad. „V německé literatuře se balada pěstovala dlouhou dobu. Balady se psaly od konce 18. století až do počátku 20. století, a proto německá literatura využila velkého množství baladických látek. Umělé balady byly také odborníky velmi důkladně roztříděny laikově i podle uměleckých směrů, k nimž se i baladická tvorba hlásila, takže německé práce mohou pomoci při klasifikaci a charakteristice baladiký jiných národů. V první době byly skládány balady pod vlivem kra-mářských písní (Gleim)22), dále se pěstovaly balady přírodně^magické. naminózní nazývané též balady o duchách nebo balady hrůzné (Geis-ter — nebo Schauerballaclenj: ve všech dobách se objevovaly balady historické a zvláštního významu si dobyly balady ideové, které do německé literatury uvedl J. W. Goethe a zejména F. Schiller. Pod vlivem sbírky E. A. Arnima a C. Brentana Des Knaben Wunderhorn (1805 až 1808) se německá baladika (J. Eichendorff, E. Mörike, J. Kerner aj.) dostala opět do vztahu k lidové slovesnosti, ale k lidové slovesnosli takové, jakou ji viděl romantismus, uhlazené a upravené sběrateli tohoto období. Měšťáekému světu biedermeieru nevyhovovala tragika ani hrůznost starších balad, proto tento směr vedl jedině k zcitovění balady a tzv. dojemná balada je nejčastěji právě plodem biedermeieru. Mladší romantici se v baladě jednak obracejí k lyrice, jednak navazují na její satirické počátky, které vyplynuly z příbuznosti s kramárskou písní (L. Uhland. H. Heine). T. Fontáne vnáší do balady aktuální otázky politické a balada trvá v Německu po celé 19. století a vyskytuje se v německé literatuře i ve 20. století.“23)

Baladu německého typu tvořili spisovatelé i ve Francii, Itálii a v se-

227

- 1 Ve Francii patří v tomto směru první místo básníkovi v c r s k ý c h 7enyiclom Hugovi ( 1 8 0 2 - 1 8 8 5 ) . který r. 1826 napsal Ödy a prozaikoM _ t n 0 v a l baladické rysy ve většině svých románů (Po-a ba lady a U P nnce Muž, který se směje, Devadesát tři. Ubožáci slední den o ^ Paříži).24) .Testě před Hugem vynikl jako autor a Chrám M « « j M dß ßéranger ( 1 7 8 0 - 1 8 5 7 ) , který při' své tvorbě čer-balad Piei're'- , s j o v esnos t i . tak ze své vlastní politické lyriky. Jeho pal jak z . . p 0 važována za základ evropské sociální balady (Ry-baladická tvorba j | P ^ JfAvfr)**) Baladické rysy se vyskytují i v tvor-i avá J a n a . b , a ^ l a s t n í m jménem Francois-Marie Arouet, 1 6 9 4 - 1 7 7 8 ) , be Volwrove K ^ t r a g é d i í c h (Oidipus, Brulus atd.) a v baladické a to zejména ^ J ; s a D O n s i < e katastrofě. Baladické ladění bylo blízké skladbě Báseň ^.^iyfnu ( 1797 -1863) a projevovalo se ve dvojí i Alfredu íanticky ztvárňovaných výjevech ze skutečnosti ve rov ině : v I Antické a moderní básně a ve sbírce filozofických sbírkách “ o e i ,■ a t j r e m zvaných Osudy. Baladickému vyjádření sku-básní s dejovyi , svých básních přibližuje i Albert Samain (1858 tectiosti se z a básníka ..nostalgických nálad, smutku, snu až 1900).^ 26. Yyjjjkajícím baladikem v poezii i próze je Prosper a P o e t , y ‰ « o _ _ i 8 7 0 ) . Některá jeho díla byla považována za geniální Mérimée (.1 .... __ n a p ř í k l a d jeho prvotina — cyklus romantických literární mys Gaziilové, který Mérimée vydával za překlad ze her Dívat o ^ osmadvacet balad nazvaných Guzla, autorem španělštiny, s £0iklórní ilyrskou poezii. Dalšími díly s baladickými označovanyc i j povídky a novely (Mateo Falcone, Carmen, Ta-rysy jsou i ( ráza) K vývoji francouzské balady přispěl i Charles mango, ^ ^ g o g ) 8 e s v o u knihou Santalová skříňka. Cros (1842 baladu německého typu Giovanni Práti (1814—1884).

V Italu p « ohuie rovněž preromantická poezie a dramatická tvor-Baladicke rysy CI778 1827), profesora rétoriky v Pávii, který do his-ba Uga F°sc°?. ý.'mru přispěl poémou Hrobky a tragédiemi Thyeste, torie baladickeno ^ g e n e r a č n í druh Sílvio Pellico ( 1 7 8 9 -1 8 5 4 ) , zná-Ajax a lučci • dramatik a kritik, byl pro účast v hnutí karbonářů m ý D a s n J“ . , , ha a tato pohnutá doba přispěla k vzniku jeho bala-vězněn na P a * e nvch ve sbírce Nevydané básně.27) Ze severských dických poen . . ^ n a m jako autor lvrickoepické poezie s baladic-literatur 19. rt°,,\vnik a dramatik Henrik Wergeland ( 1 8 0 8 -1 8 4 5 ) , kými rysy norsky basniK

228

který napsal epos Stvoření, člověk a Mesiáš a baladickou tragédii Horská chaloupka.

Na rozdíl od balady německé, která je ve své žánrové podobě celistvější, člení se balada anglická zhruba na dva základní typy: jeden je více spjat s lyrikou a teprve během vývojového procesu se stává útvarem, jaký dnes běžně nazýváme baladou. Na tento žánrový typ upozornil americký sběratel F. J. Child, který na konci 19. století vydal knihu Britské lidové balady, obsahující přes tři stovky balad.28) Druhý typ anglické balady byl dlouho zařazován mezi žánry výlučně epické a je odvozován jednak od skandinávské balady, jednak od staroanglic-kých dvorských eposů a folklórní tvorby.29) Rozvoj anglické umělé balady je spojován s počátky romantismu. Vedle Waltera Scotta je za zakladatele umělé anglické balady považováno hned několik básníků. Samuel Taylor Coleridge (1772—1834) šel v tradici Percyho a vydal spolu se svým generačním druhem Williamem Wordsworthem (1770 až 1850) sbírku Lyrické balady. Část této sbírky obsahuje ohlasovou poezii, část je osobitým přínosem jednotlivývch autorů do baladické tvorby. Nejznámější Coleridgeova balada je O starém námořníkovi.30) Words-worth zařadil do sbírky Lyrické balady dvě své vybroušené balady Je nás sedm a Tinternovo opatství. V ohlasové poezii těchto dvou básníků i v jejich tvorbě původní pronikly do balady nové motivické prvky — motiv moře, vzduchu, větru, bouře a ponuré britské krajiny. Výrazné baladické rysy nacházíme v poémách Georga Gordona Noela Byrona (1788—1824), zejména v Korzárovi, Ostrovu a ve Vězni chillonském. Náznaky baladických rysů se objevují i v jednotlivých básních Percyho Byssheho Shelleyho (1792—1822). zejména v básnické skladbě s fantastickými motivy Čarodějnice z Atlasu a v elegické skladbě Adonais. Třetí z velké trojice romantiků — John J^eats (1795—1821) vynikl jako baladik zejména skladbou La Belle Dáme Sans Merci. Tato balada o „krásné neslitovné panť'. jež je ve svém jádru ohlasem středověkých balad, vyjadřuje vedle tragického děje charakteristickou osobitost anglické „jezerní“ krajiny. V jednotlivých slokách zaznívají i tóny příbuzné baladě Heinricha Heineho Lorelai.31) Velký význam pro rozvoj tradiční anglo-skotské balady a její uplatnění v nových společenských podmínkách má skotský básník James Macpherson (1735—1796). Byl jedním ze slavných literárních mystifikátorů — vydával svá díla za překlady starobylé slovesnosti a lidové tvorby. Zabýval se tzv. gaelskou

229

c

o siolctí a přičítanou Ossianovi. Výsledkem tohoto poezií, vzniklo“ v ' ^ k é h o úsilí byla kniha zásadního významu pro M a c p h e r s o n O V a ckých národů o tradici národní lidové tvořivosti — rozvoj zájmu ey V- s e D r a n é ve skotských horách a přeložené z kelt-Fragmeiity staře p ^nize uveřejněné r. 1760, byly obsaženy básně, ského jazyka. z l lámy P°d souhrnným pojmem „ossianovské ba-které byly P o z d e J 1 j ^ a n g l ické baladistiky pokračoval dělnický bás-lady“- Ve s l a v ' n e ľ (1828—1907), který se později stal redaktorem ník Gerald M↑SS^J

kü Vynikl baladickou skladbou Balada o dítěti chartist i c ký c n c a S l“* j ^ J i jeho generační druh George Meredith Christobel. Samou . t n i l baladický žánr ve svých nejlepších básnic-

R ladách a poémách tragického života a v Posledních kých dílech — v jeden z nejpopulárnějších anglických spisovatelů básních- B a l a d y

2 J S as t 0 l e t í - Rudyard KivUm (1865-19361. Ve svých

přelomu 19- a ' ^ uplatnil své zkušenosti z dlouholetého pobytu Kasárenských b a a ^ ^ z e m l- ch. Baladické prvky obsaliují i některé v lndÜ i v dalsic i ^ povídkový cyklus s tematikou první světové jeho prózy —“ z J, pripomínáme-li již uplatnění baladického žánru války Hroby p a *y y e c j i e největšího z anglických prozaiků — kritic-v próze, je n a , ßickense (1812—1870) zmínit se i o autorovi kých realistů Lhar_^ja _ Thomasi Deloneyovi (asi 1543-asi 1607), o několik staletý s zajckými baladami s historickou látkou do sou-který přispěl svým ^ z počátku 17. stol. nazvaného Podivné příboru próz různyc běhy.33) , ^ ý realismus představovaly nový kvalitativní proces

Realismus a fcn y z n y l j a balada sociální, jejíž rozvoj spadá do po-v baladickém zanru. ^ ^ století našeho. Anglická balada pokračo-slední třetiny 1»- * ^ Anguse Wilsona (1913) a zejména pak v tvor-vala v prozaické ^ ^ jnflja a zemědělského dělníka Johna Masefielda bě někdejšího nam ^ ^ v y ( j a l knihu Balady slaných vod, v níž na-(1878—1967)- Bo u . n £ r o v s k é balady. Baladické rysy mají i některé jeho vázal na tradic^ W^° s] a ných vod (které jsou výrazovým protikladem povídky. Kromě nCTlických romantiků) vydal balady ještě ve dvou jezerních balad —túře zaujímá i jako baladik přední místo Oscar

kruhách. V ^ L ^ upIatněním baladických rysů ve svých dramatech. Wilde (1854— l y • Grave a především potom v básnické sklad-

- „ v Obrazu JJoriauct

230

Hnská balada jo odvozována historicky od byliny.33) V období romantismu vzniká ruská umělá balada.34) Vlastnímu rozkvětu romantické balady předcházela balada sentimentální, představovaná především Ubohou Lížou Nikolaje Michailoviče Karamzina (1766—1826). Reprezentanty ruské romantické balady jsou: Vasilij Andrejevič Zukovskij (1783—1852) 8 baladami Ludmila, Světlana, Kassandra, Dvanáct spících panen a Pohár, Kondralij Fjodorovié Rylejev (1795—1826) se svými baladicky laděnými Dumami a především pak Alexandr Sergejevič Puškin (1799 až 1837) v mnoha svých — žánrově rozličných — dílech a Michail Jurje-vič Lermontov (1814—1841) se svými baladick>mi básnickými skladbami (Tamara, Démon, Novic) i baladicky pojatými prózami.

Z polských baladiků jsou nejslavnější Adam Mickiewicz (1798 až 1855), k te iý jádro své baladické tvorby uložil do dvou svazků básnické sbírky Balady a romance, a Juliusz Slowacki (1809—1849, autor Bal-ladyny, Lilly Wenedy, Krále duchů a mnoha dalších balad. Později se baladické tvorbě věnovali Konstanty lldefons Galczyňski (1905—1953), Jaroslaw Iwaskiewicz (1894), a to jak v poezii, tak v próze. Baladické rysy má tvorba Marie Konopické (1848—1910), Boleslava Lešmiana ( 1877 -1937 ) , Tadeusze Nowaka (1930) a Tadeusze Róiewicze (1921), zejména jeho novela Smrt v starých kulisách.

Z význačné tvorby s příznaky baladického žánru př ipomeňme v kontextu literatury 20. století pouze v překladu jména hlavních autorů. Z německé literatury př ipomeňme Annu Seghersovou (1900—1983), Bertolta Brechta ( 1898-1956) , Ericha Mariu Remarqua (1898—1970), Bruna Trávena ( 1890 -1969 ) , Hanse Falladu ( 1893-1947) a Slephana llermlina (1915), básníka a prozaika, který vydal sbírku Dvaadvacet balad a s baladickými rysy účinně pracuje i v další básnické sbírce Let holubice a v prózách Poručík Yorck von Wartenburg a Čas družby.

V rakouské literatuře můžeme za baladika označit pro některé části jeho díla Rainera Mariu Rilkeho (1875—1926), jehož matka pocházela z pražské německé rodiny a který je i místem svých studií vázán s naší vlastí. Pro rozvoj baladického žánru znamená nejvíce baladicko Jheroic-ká próza Píseň o lásce a smrti korneta Christopha Rilkeho. Významně uplatnil baladu ve své tvorbě i Franz Theodor Csokor (1886— 1969); v poezii ve sbírce Dýka a rána, v dramatické tvorbě dílem Balada o městě.

Představitelem baladického žánru ve švýcarské literatuře je Conrad

231

Metier (1825—1898), který započal svou básnickou dráhu PerdinanU ^ ^ j a později uplatnil baladický žá ar i v próze, prehistorickými eüstické (Amulet, Výstřel z kazatelny. Mnichova devším v tvoroc

svatba). literatura má ve 20. století svůj velký baladický zjev Španělska 1 ^ fíamónu Jimenézovi (1881-1958), který se k ba-

v básmkoy1^ ^ g b í r c e J a r ní balady, tak i ve svých některých dal-ladě P ř . f 1 .^ p r acích. Balada je spjata i se jménem Federica Carcii ších bás“1

řfgJ__1936). který se stal symbolem protifašistického boje. Lorcy (■*■ # ^ ^ k folklóru, který se promítl i do jeho tvorby. Bala-Měl hlvDOky L o r c 0 v a dramata (Mariana Pinedová, Krvavá svatba, dické rysy í ^ o j I i v é balady nalezneme v jeho básnických sbírkách, ze-Pláňka); je ^ ^ Cikánských romancích. Baladu v próze s úspěchem jména v ť » ^ ^ j\jaluteová (1926) v pracích Ábelové, Svátek na se-pěstuje A«« J

k j a s i cky vybroušenou prozaickou baladou Rekrutská roz-verozápade ^ v . lucka) a Mrtvé ^ ^ y e 2 0 . století představována jménem Florbely

Portugalska } k t g r á y y d a l a b á s n i c k é | W f k K n j h a z á r m u | _

E S P Ö S a sestry smutku. ku a ivnu aia tjická tvorba je v 19. století reprezentována Sándorem

M a . M823-1849). n a P ř e I o m u 1 9- s t o l e t í a 2 0- s l o l e l í Endrem Petöfím ( ___ i 919)_ Velké množství balad napsal i Jánoš Arany (1817 Acřym (18^ ř i p o m e i ime alespoň větší baladické skladby Cikáni z Vel-až 1882) P s m r t a B i a z e n ; jakož i cyklus balad Podzimy. Baladické Idy, Bud v t v o r b ě Jmre Madácha (1823-1865), zejména k é rysy se' ^ ^ ; i e Tragédie člověka. v jeho vrc 10 literatuře je balada svázána jednak podle jednotlivých

V jugos a . k j ó m - m typem balady, jednak s prudkým rozvojem národnosti s 2a básníka tragického údělu35) je označován poválečné ,,‰2—1975)- Baladické rysy má jak jeho poezie, tak pró-Ivo Andric ^ ^ uplatnění žánru zejména povídka (Smrt v Si-z a ' V ľ1Z íľr“teře Jelena, neexistující žena), ale baladično jako funkční nanovém k as > r o m a n o v e tvorbě — zejména v Proklatém dvoře, prvek n a c h! l Z 1

]™d i c k e prózy pí§e CirilKosrnač (1910) - Balada o trub-Znamenite ba a ^ ^ ^ j ^ Historickou prozaickou baladu píše sloce a oblaku ci ( j . v a ( j e j n | teoretik, prozaik a literární kritik Bratko vinský d r a m a ' , v v l Vüřil román Člověk umrlčích lebek a drama Ba-Kreft (1905), kterv v;

232

lada o poručíkovi a Marjutce. V baladickém žánru jsou napsána i některá díla Miroslava Krleíi (1893—1981) — básnické sbírky Básně v tmě, Balady Petrice Kerempuka a novely Chorvatský bůh Mars a Tisíc a jedna smrt.

Rumunská literatura má svého autora balad v básníkovi Georgovi Cosbucovi (1866—1918), který byl sběratelem lidových pověstí a legend a napsal básnickou sbírku Balady a idyly. Netradičně využívá baladického žánru George Topirceanu (1886—1937), který píše balady s kritickým a humoristickým zabarvením (Veselé balady a Balady veselé i smutné).

Novořecká literatura má dva velikány baladiky. Romanopisce, básníka a dramatika Nikose Kazantzakise (1882—1957) s jeho románem Kristus znovu ukřižovaný a básníka Janise Rilsose (1909), který napsal v baladickém stylu Epitaf a některé básně ze sbírky Barevné drobničky.

Balada našla své uplatnění i v turecké literatuře. Básník a dramatik Nazim Hikmet (1902—1963) napsal baladickou poému Gioconda a baladické rysy mají i některé jeho divadelní hry (Dům mrtvého, Lebka). Básník čerpající ze zdrojů lidové poezie — Yahya Bevalti Kemal (i 884 až 1958) vydal balady s historickou tematikou Rok 1140.

Balada se v 19. a 20. století znovu obrodila vlivem migračních témat i v americké literatuře. Za útvar velmi blízký baladě můžeme pova :

žovat Havrana Edgara Allana Poea (1809—1849) a baladické rysy mají i některé autorovy povídky a novely. Baladické motivy používal ve své tvorbě i Henry Wadsworth Longfellow (1807—1882) — jednak ve své proslulé Písni o Hiawathovi, aTe i v poémě Evangelina a dramatické básni s historickou látkou Zlatá legenda. Zvláště se pak o rozvoj balady zasloužil sbírkou Balady a jiné básně. Z básníků připomeňme ještě dobře u nás známého a překládaného lyrika a vyprávěče veršem Robinsona Jefferse (1887—1962) s jeho baladickými poémami Caw-dor, Pastýřka putující k dubnu, Mara a Hřebec grošák. Baladické rysy se objevují v prózách Theodora Dreisera, Ernesta Hemingwaye, McCu-llersové, H. Melvilla, Arthura Millera, E. O. Neilla, Uptona Sinciaira, J. Steinbecka, W. Styrona a mnoha daších. V Kanadě píše balady autorka francouzského původu Anně Héberiová (1916), která v tomto žánru vynikla novelou Bystřinka. V Austrálii se baladou zabývali Andrew Bartoň, B. Paterson (1864-1941) a Henry Ilendel Richardsonová (1870-1946).

Ze sovětskycn rysů, připomeňme Maxima Gorkého (1863 až i alespoň báladic y novídkami a baladickou skladbou Dívka a

o n sbírkami balad Muž od Sněžné řeky a jiné Zvláště znám by* KUše, které měly svým charakterem blízko k folk-verše a Staré pisne -. ^ ^ j monotematickými většími baladickými lórní po e z n - V . v 7 a u i ímá přední místo poéma Clancy, Píseň o clo-skladbami, mezi nu»« ^ . ^

-ku z buse a roj kteří využili ve svém díle baladického útvaru Ze sovětských autor ,

ti alespoň b * \ d l C ^ j ‰ ? povídkař 1936) s Í « h V ' ° Alexandra Bloka (1880-1921) a Sergeje Jesenina smrt. dále básnwy . . ^ r u Ské klasické prózy s baladickými prvky (1895—1925). ^*a o u ]ba, některé práce Dostojcvského a množství (viz Gogolův l a l ^ ' \ l i a vazují spisovatelé naší současnosti. O Michai-povídek A- P- Cfc 0%..v hovořili v jedné z kapitol této práce. Připojme lu Šolochovovi J s m ^ . J

l n í m U zjevu ještě další jména: Vasil Bykov (19241 k tomuto monu , IľQoq__l974), Jurij Bondarev (1924), Cingiz Ajtmatov, VasiUj * f ' “ ; » .Lim (1937). (1928), Valentin ľ . prozaické tvorby s žánrovými příznaky balady

Ze současné sv e „jeSpoň některá jména a literární tituly. Ze zemí uveďme pro mform především Gabriel Garda Márquez se svým ro-Latinské Ameriky '® e n é s m r t i , dále uruguajský autor Horacio Qui-mánem Kronika ° .^Q yarela. Baladickým dílem je román součas-rogo a Argentinec . ^ o z a i k a Miguela Angela Rieza Až nastane ticho. ného katalánskeno p . - i prozatérky Any Kaipainenové Má panenka Baladou je i P r o z a , f rancouzského autora Rogera Boussinota Život pentli rudou a rom s io venštině vyšel překlad maďarského baladic-;, smrt ovčáka J a n • cz;]ayie Padajú kamene do studny hlhokej. Po-kébo románu l s J a , pomán rumunského autora Laurentia Fulgy Fas-z o r uhodnou hala < J -^A román Tone Svetina Vyhasnuté ohnisko, cinace. stejně ja o h í )iadickvmi motivy připomeňme alespoň román Z bulharské tvorby ^ | n a • BlagV Dinutro^ov studium balady (máme na mysli především

Bohatým mateři . . t e r a t u r y zemí Asie a Afriky. U nás je přeloženo baladu v próze) J80™ f h o b a r ď a Rabíndranátha Thákura, byl vydán vý-dílo indického n a r ° , e n g a lských povídek. Žánr balady má svou tradici bor z indických a ^ čínské a japonské, vyskytuji se i působivé i současnost i v i ,0] '0vvch zemích afrického kontinentu. Uveďme baladické prózy v r ^ m n o n v c h — román současného prozaika z Ji-alespoň jeden P ^ V j ^ Brinka Okamžik ve větru, hoafrícké republiky A

234

P O Z N Á M K Y K P Ř Í L O Z E

*) Srovn. zejména: Bolšaja sovetskaja encyklopedia, Moskva 1970, 3. vydání, Jsvazek 2, s. 579. Kratkaja litera turnaji* encyklopedia, Moskva 1962, svazek i , s. 422. Slownik termínów literackich, Wroclaw—Warszawa—Gdaňsk 1976, s. 43. Timofejev, L. I.: Teorie literatury, Praha 1953, s. 393. Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 40. Timofejev, L. I., Turajev, S. V., Slovník literárnovedných termínov, Bratislava 1981, s. 21. Hrabák, J.: Poetika, Praha 1973, s. 2 3 0 - 1 . Findra, J., Gombala, E., Plintovič, I.: Slovník literárnovedných termínov, Bratislava 1979, s. 4 1 - 4 2 . Žilka, T.: Poetický slovník, Bratislava 1984, s. 248-250. Bechyňová, V.: Balada. In : Příspěvky k morfologii a sémantice literárněvědných termínů, Praha 1974, s. 129-170.

2) S termínem balada ve formě slova balsir se setkáváme již ve 12. století v pro-vensálské poezii; slovo balar znamená v provensálštině tančit.

3) Hrabák, J.: Poetika, Praha 1973, s. 231 : „Původní balady byly skotské lidové '“ taneční písně a v jejich námětech se objevovaly různé nadpřirozené, často

mytologické prvky (oživlá příroda a fantastické bytosti, jako oživlí zemřelí, víly, strašidla atd.).“

*) Srovn.: Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 40 — viz odvození slova „balada“ od keltského slova qwaelawd, které označovalo ve 14. stol. anglickou epickou píseň.

s) V. Bechyňová uvádí, že „nejrozšířenější byly balady v prostředí anglickém a skotském, bohatou baladiku mělo Německo, a dále zejména Dánsko“. Srovn.: V. Bechyňová: Balada, s. 138—9.

6) Podrobně viz in : Bechyňová, V.: c. d., s. 131—2. r) Slovník literární teorie, Praha 1984, s. 40-s) Bechyňová, V.: Balada, s. 132. ') V. Bechyňová ve své studii (viz c. d-, s. 132—133) uvádí: „Doba rozkvětu

italské balady byla ve XIV. stol., ještě ťrancesco Petrarca psal hluboké a vážné balady. Již ve druhé polovině XIV. stoí- se však balada stala vedle madrigalu nejoblíbenější formou lehké milostné lyriky předního měšťanstva. Na rozdíl od balady XIII. stol. byla opět zhudebiiěna a tomu děkovala za své rozšíření. O důležitosti měšťanské poezie (poesia irmsicale nebo poesia borghese) v italské společnosti svědčí v polovině XIV. stol- zařazení balad do Boccacciova Deca-meronu, sbírce stovky novel, zasazených do rámcového příběhu; připravil cestu dalšímu vývoji italské a světové novelistiky.

10) Viz: Výběr z povídek a bajek, Praha 1929 a Milostné příběhy ze staré Francie, Praha 1959.

235

ľ Francie, Švýcarska, Belgie a Lucemburska, Praha 1966, ii) Slovník spis° -chanips napsal 1032 balad, které jsou „živým komentářem

g t 9 9 uvádí, že L>es doby“- , . „.-. V ■ Balada s. 130: „Šestnáct příkladů jiné nesnadnější

i2<i Srovn. W>. “ • „i,..tnvalo v Le livre des cent ballades, v knize čtyř věz-, , haladv se vysk>iov* formy i*“1*1 • 1388—9-ňú v Caire z roku • ↓ g 4 Q B a k d a f r a n c o u z s k a (villonská)

13\ v i z SlovniK ■ , tíí strof o 7 až 12 verších a závěrečného poslání * i ' forrnä sloze“**

j e lyricKa »“ rozsahu poloviny předešlé strofy, tedy 4—6 veršů. Poslání (envoi), zpra který se refrénovitě opakuje na konci každé strofy. Efekt-

j e uzavřeno v ® ' bf o r ^ y s p o c í v á v užívání pouze 2 - 3 rýmů.“

nost a obtížnos (ß a lf ades en jargon) obsahují osm balad. U nás byly vyli) Balady v žargon ^ r ^957 yiz: Slovník spisovatelů Francie, Švýcarska,

dány v fské^b^ka) praha 1966, s. 674. Belgie a Luče ^ ^ ^ Ancient English Poetry bývá v odborné literatuře

15) percyho dilo^ názvem Zbytky starého anglického básnictví, příp. je někdy uváděno ř e] c i adáno výrazem starobylý. Vydání díla je datováno adjektivum an , ^ ^ třísvazkové dílo vydáváno postupně —

- k e m d ľ ľ 1765 P-Sní , 1794. první díl r. J- > t t < j v a ^]a z n í The Minstrelsy of the Scottisch Border. Ces-

16) A n g l i 0 ^ název „febíráme z Malé encyklopedie spisovatelov světa, Bratis-kou variantu nazvu

láva 1978, s. ' n a v g e c hna základní díla k problematice baladického žán-17) Odkazuji v p ^ m kách a bibliografii odborné literatury.

r l l , uvedená v p o s a s p i s o v a t e ] o v s v e t a : s . 234-5. 18) É r ! K r ů p í - c i , Praha 1982, , 252. T9) Srovn.. r»-Iuť ' 2°) C. A., s- 252. 21) C. d., s. 24d. Kriegslieder eines preussischen Grenadiers, 1758. 22) Viz: J- W- L. ^ ^ s 1 4 5 _ 6

23) Bechyno^», •• ^ Huga byla opětovně zhodnocena r. 1985 při stém vý-24) Aktuálnost díla ^ ^ H u g o v s k é výročí vyhlásilo UNESCO za světové vý

ročí spisovate ■ jjteratury byla věnována autorovi a jeho dílu velká po-ročí v kontex u jylelantrich vydalo pozoruhodnou publikaci In memo-zornost. Na - a kterou sestavil Vladimír Brett. V úvodu tohoto sborníku riam Victor o > n ě k t e r é z a V ažné skutečnosti, které samy za sebe hodnotí připomíná V re _ ^ ^ význam tem ^ ^ ^gg_ j^-lo m o z n o v e francouzských novinách číst tuto „Na konci května r výzvu:

236

Všichni odsouzení a vypovězení komunardi, na jejichž obranu se postavil Victor Hugo;

bojovníci roku 1871; Svaz bojovníků Komuny;

a všechny pařížské spolky vyhnanců; všichni přátelé rudého praporu, který vyhnanec Victor Hugo

po dobu 18 let vztyčoval při pohřbech prosincových vyhnanců, dostavte se na veřejnou schůzi,

která se koná ve čtvrtek dne 28. května přesně v 9 hodin v Palais-Royal.

Na pořadu: účast na nedělním pohřebním průvodu.

Pohřeb zemřelého národního básníka Francie konal se dne 1. června 1885. Byl to pohřeb vpravdě národní — a nejenom podle usnesení nejvyšších francouzských oficiálních institucí.“ Další osudy Hugova odkazu líčí úvodní stať následovně:

Brzy po Hugově pohřbu rozpoutali mluvčí reakce nenávistnou kampaň proti dílu a památce velikána francouzské a světové literatury, snažili se, aby jeho dílo bylo zapomenuto. Když roku 1935 chtěly pokrokové kruhy Paříže vzpomenout padesátého výročí Hugovy smrti, tehdejší pařížský starosta tyto hu-govské jubilejní oslavy zakázal. Romain Rolland napsal tehdy pro sborník Victor Hugo, který vydalo pařížské nakladatelství Les Editions Bieder, stať nazvanou Le Vieux Orphée (Starý Orfeus), v níž takto zdůraznil Hugův význam pro dnešek: „. . .Tím, že je popírán, nebo že se o něm vášnivě diskutuje, se nadále dokazuje jeho existence. Ať je pomlouván, nebo veleben, Hugo naprosto nezná, nikdy nepozná toto slovo: Bequiescat! . . . J m é n o , duch tohoto starce se vznáší mezi prapory armády kráčející vpřed . . . “

Když se tehdy jeden francouzský reportér ptal některých čelných představitelů, francouzské kultury, kdo je největší básník Francie, André Gide odpověděl: „Victor Hugo, bohužel!“ Tento záporný postoj francouzských oficiálních kruhů k dílu titána francouzské kultury se projevoval ještě dlouho potom: roku 1941 byla se souhlasem francouzských kolaborantů odstraněna z náměstí Victora Huga v Paříži bronzová socha básníkova, aby mohla být použita k výrobě zbraní a munice pro hitlerovskou armádu; pro osvobození Francie byl na tomto uprázdněném místě vystaven nejnovější typ americké f o r d k y ! . . . V dnešní Francii už neplatí Gidovo „Hugo, bohužel!“, naopak Hugovo dílo se stalo středem pozornosti, což dokládá například mj. originální adaptace Bídníků, která byla roku 1980 uváděna režisérem Robertem Hossei-nem ve Sportovním paláci denně po tři měsíce před třemi tisíci diváky a která podnítila novou vlnu zájmu o Hugovo dílo i mezi nakladateli. Tento masový zá-

237

11 i francouzské literární historiky k tomu, aby se znovu a “ m o H u g o v ° , i- studiem života, občanské a tvůrčí činnosti tohoto „lyrika • -tě důkladněj 1 z a y . u i o s t i “ , „bouřícího satirika“, „apoštola svobody a lidskos-

- ' tomnosti“, ;>eP v i mfr který od r. 1849 znovu a znovu zdůrazňoval, že myš-“ bojovníka z a s V e . . . a u skutečnitelná, že nepřítelem lidí a národů „jest

ka míru j e P r . ■ starého militaristického zločinu, který nám jednou zlověstné zte , j 1 Q U s e hrabe v našich kapsách, . . . to, co panuje, co

kou svírá ústa smrtelném tažení“, že „přátelé míru“ nesmějí ztrácet ľ d n e a co í e s t

t o že i když „mír je bohužel stále otázkou budoucnosti“, „odvahu a n a d e J 1 ' j a t é h o století“.

křestní jméno u -,■•*& satiry k sociálním baladám (po 1930) v knize: Bé-m S ^ v n . : Oddíl Od s e b e ^ ^ p r a h 1 9 7 7_

„ a „ „ e r P . J - m . „„telů (Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko), Praha ' Slovník spisovatelů

26\ Srovn.: a i ° v

1Q66 5- 590. četných tragédií, z nichž jedna — Francesca da Hi-27 güvio PellifO ) e ' , a j n spirací pro stejnojmennou tragédii Janu Nerudovi.

. ; (1815) “““ s e , - c e byla ve své době neobyčejně populární Pellicova T k uvádějí odbo ^032) v níž autor popsal své zážitky a úvahy ze špilber-kniha V mém vězeni ských kasemat. B a l a d a ) s . 141.

28) Srovn.: B e c b y , n ° své s t u d ü (viz «■ d., s. 140) uvádí: „Názvu „ballad“ se aff\ V Bechyňová ve XVIII- stol. používalo libovolně a až v XVIII. stol.

Anglii a Skotsku „pevnil a užívalo se ho pro epické písně. W. Schmidt tento název p° jgj, englisch-schottischen Volksballaden“ (1933) po-nráci ,,Die .„, vznik tohoto typu balady jednak převzetí skandináv-

čítá za nejdůležiteJ s l P t v o ř e n - h r d m s k ý c h písní, dvorských eposů, lidových Wrrh balad, dále V n o v ý c h výtvorů v prostředí nižší šlechty a svobod-

‰ a P o h f ^ a vzm -'ch sedláků. Rime of the Ancient Mariner, který bývá překládán

30. B a s e ň nese název ^ v e n s k á Malá encyklopédia spisovateľov světa (s. 111) různými *&†? V e r š starého námořníka.

' d í překlad jaľo Keatsovy La Belle Dáme Sans Merci čteme o „pro-3ľv V posledních dvou ^ ^ chladné skále“, o „bludné pouti“ a vyhaslém

buzení, které rytíře ^ ^ g g t ý - e n a z v u K e a t S 0 V y balady, vyskytuje v 'votě ve vodách 1 t r a n c ouzského baladika Alaina Chartiera, jehož poéma

iiž v 15- s . 'novějším českém překladu Keatsovy balady doplňuje •L-ln r 1424. i„,ladv podtitulem Bezcitná kráska (tj. Smrt). Viz:

V Z , Urbánková název balad. P Jarmila VTD* Krůpěje noci, s. »• ■ j j j s t o r i e s (1607) je překládán jako Podivné příběhy nebo

32. g o u bor p ró z Strange ^ pozdějších vydáních je znám pod názvem Králov-Podivuhodné historie

238

ský věnec lásky a radosti či Věnec radosti. Srovn.: Malá encyklopédia spiso-vateľov světa, c. d., s. 138.

') V. Bechyňová o této otázce ve své studii píše (viz Balada, s. 150—1): „Nejsložitější vztah lidové balady k jinému žánru je její vztah k historické písni. Dříve byly totiž balady s historickou tematikou zařazovány vůbec pod historické písně, teprve v nové době se vědci snaží z historických písní balady vydělit. Za. hlavní rozdílný znak balady považují postavu hrdiny, který je v baladě vždycky obyčejným člověkem, zbaveným historické monumentálnosti i v případě, jestliže je velkou historickou osobností (S. Razin, Ivan Hrozný, car Petr, král budínský Matyáš atd.). Většina historických balad má však hrdiny anonymní. Na rozdíl od epických písní nelíčí balady války a boje celonárodního významu, ani nepodávají široké epické obrazy bojů národních hrdinů nebo národních armád. Nejsou soustředěny kolem národních středisek, a zatímco historické písně líčí jedinečný, neopakovatelný příběh, balady líčí příběhy obecnější a často vůbec zbavené dobových znaků. Také proto lze balady tak těžko definovat a spojovat s konkrétními historickými fakty. Historicky objasněny mohou být někdy reálie, ale ne syžety balad, vyplývající z celých historických vrstev lidového života. Z historických balad ruských jsou nejstarší balady o tatarském vězení, většina z nich existovala už ve XIV. stol. Rada jiných balad jsou básně přechodného typu od byliny k baladě, např. balada Avdotja Rjazanočka. Odvážný čin hrdinky je v ní spjat s celonárodním osudem, třebaže v ní nejsou zachována historická jména ani jména místní, a také její kompozice je blízká kompozici byliny. Rozdíl ruské historické balady od historické písně probírá B. N. Putilov v práci Slavjanskaja istoričeskaja ballada (Moskva—Leningrad 1965). Ruská folkloristika tedy bylinu a historickou píseň od balady právem rozlišuje, kdežto v západních encyklopediích se bylina ztotožňuje s baladou a v západních antologiích balad jsou také byliny uváděny jakožto ruské balady. Tak je tomu např. i v nové německé antologii Europäische Balladen (Stuttgart 1967). Nejsou v ní přitom otištěny jen typy přechodné, ale skutečné příklady ruského lidového eposu.“

4) Viz: Neumann, F. W.: Geschichte der russischen Ballade. Königsberg—Berlin 1937.

5) Srovn.: Malá encyklopédia spisovatelův světa, s. 27.

239

P R A M E N Y A L I T E R A T U R A

1. ČASOPISY: Světová literatura 1957-1987 Česká literatura 1973—1987 Tvorba 1972-1987 Literární měsíčník 1973—1987 Nová mysl 1973-1987

2. SBORNÍKY: Ars poetici. Praha 1976. British and American Songs, Leipzig 1971. České lidové balady, Praha 1983. Das grosse Balladenbuch, Berlin 1965. Dělnické balady, Praha 1962. Kalinový keř, Praha 1978. Krůpěje noci. Praha 1981. Kytice balad z Lidové epiky československé, Praha 1965. Láska a smrt, Praha 1983. Lidové balady na Slovácku, Uherské Hradiště 1965. Ludové balady na Horehroní, Bratislava 1969. Oheň z dříví eukalyptu, Praha 1977. Paní pána zabila (výbor z polských balad), Praha 1986. Slyšel jsem píseň nového žití, Praha 1975. Zpěvy anglických havířů, Praha 1956. Zltá lalia. Bratislava 1975.

3. ODBORNÉ PRÁCE: Abrams, M. H. : A Glossary of Literary Terms, New York 1961. Aristoteles: Poetika, Praha 1962. Auerbach, E.: Mimesis, Praha 1968. Becher, J. R.: Poetická konfese, Praha 1974. Bělinskij, V. <;.: Literaturnyje mečtanija, Moskva 1834. Bělinskij, V. G.: Spisy, sv. 1 -3 , Praha 1955-9 . Beneš, B. : Světská kramářská píseň, Brno 1970. Berkovskij, N. J.: Analýza syžetu, Praha 1979. Beroštejnová. I. A.: Český román 20. století a cesty realismu v evropských litera

túrách, Prnba 1985.

240

Rlahynka, M.: Denní chléb, Praha 1978. ßofsaja Sovetskaja Encyldopedia, Moskva 1970, 3. vydání, svazek 2. Brukner. J.—Filip, .1.: Větší poetický slovník Praha 1968. P.iiriánek, F . : ('.eska literatura první poloviny XX. století, Praha 1981. Ruriánek, F . : Generace buřičů, Praba 1968. Casscľs Encyclopedia of Literatuře, London 1953. Cejtlin, A. G.: O práci spisovatele, Praba 1973. Československý literární kontext, Praha 1980. Dějiny české literatury I—111. Praha 1961. Dějiny slovenskej literatury. Bratislava 1984. Dějiny anglické literatury. Praba 1987. Dějiny francouzské literatury, Praba 1964. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století 1, II, l i l , Praba 1976—9. Dějiny Španělské literatury. Praha 1984. Dějiny literárnej komparatistiky socialistických krajin. Bratislava 1980. Diclionnaire des liliemi ures. Paris 1968. Dictionary of World Lilerary Terins, London 1970. Dolanský, .).: Vliv Mickiewicznv na českou literaturu předbřeznovou, Praha 1930, Dolauský, J. : K. .1. Erben, Praba 1970. Dorogoj pravdy, dorogoj gürnánizma, Problémy cbudožestvennoj literatury

razvitogo socializina, Moskva 1978. Dvižeuie žizni i literatura. Moskva 1978. Engliscbe Literatur im flherblick. Leipzig 1980. European Balladry. Oxford 1939. Filozofický slovník, Praba 1976. Fischer, ' ) . : K čcíké a německé hala<lice, Praha 1929. Fox, H.: The Novel and tbe People, New York 1945. Gluškova, T.: Tradicija-sovesť poezii, Moskva 1987. Goyal, B. S.: The Stratégy of Survival, Chaziabad 1975. Gruudj A.: Karel Jaromír Erben, Praba 1935. Hájek, J . : K teorii socialistického umění, Praba 1984. Hart, W. M.: Ballad and Epic, Boston 1907. Hegel. G. W. F.: Üvod do estetiky, Praba 1957. Heiney, D.: Recent American Literatuře, New York 1962. Herben, J . : Moderní balada, almanach Zora. 1885. Hnízdo. V.: Ivan Olbracht, Praba 1977. Horák, J. : Slovenské ludové balady, Bratislava 1956. Korálek. K.—Horálková, I,.: K dějinám našich lidových balad.

Slezský sborník 1956. Hrabák, .1.: Clení o románu, Praba 1981.

■1\\

, T Poetika, Praha 1973. H r 8 b áf ' T f t e č literatury, Praha 1987. Hrabák, J - « Q l i t e r a t u ř e , Praha 1983. Hrabek, J : u ^ 1 | t e r a t u ř e dneška, Praha 1987. Hrzalová, **•• e r o v y ohlasy v české literatuře, Praha 1908. Hýsek, “N1': U ^ Nezkusil, V.: Vybrané Tcapitoly z dětské literatury II, Chaloupka* «•

Praha 1976- ^ ^ sklonku 19. století, Praha 1967. J a n á e v V á O smyslu formy, Praha 1946. J i r á t ' V Frben čili Majestát zákona, Praha 1946. J i r i i t - V { w h B tvar. Praha 1907. Jirát, V.: V↑iC Teoretické problémy socialistického realismu. Praha 1986 I j e Zui tov, A• ^ - s ] o v e s n o s t ! P r a h a 1920. Jungmann, J-- s c h ü c h t e , j c r deutschen Balladě, Berlin 1936. Kayse^J^i—^jj^^ 19287“ Ker, ^ - P ' _ ß a i n , l a n romance v českém písemnictví, Praha 1911. Kocourek- -■ V ^ , - , , ; tradici české literatury. Praha 1980. Konrád. K - ^ ^anrovyje modifikaci) v češskoj literatuře, Moskva K o p y s t j a n ^ a j a , ^ , ^ . ^ ^ ^ m 5

Kožinov, V.. ^ t u r n a j a Encyklopedia, Moskva 1962, svazek 1. Kratkaja L l t e r ^ g k a r 0mantická balada, Bratislava 1966. Kraus, C.: y - , z n a m tvaru — tvar významu, Bratislava 1984. Krausova. ■ • - ^y k literárnej teorii, Bratislava 1967. Krausová, • • ^ j ; t e r a t u r a a kulturní proudy evropské, Praha 1975. Krejčí, K- • . y j Lenin o stranickosti a svobodě tisku, Praha 1974. Kunicyn, <•»■ •• . ^ - m ežduvojennyj román, Moskva 1960. Kuzněcova, •• R w n a n 70tých godov v Cechoslovakiji, Moskva 1980. Kuzněcovs'' 0

:i ; t e r a t u ř e , Praha 1956.

Lenin, v. *•• texty I- (Antika, středověk, renesance), Praha 1972. Literárnéteoreuc^ ^ _ ^ ^ ^ ^ m j

Lunačarskij. A ' . ' i s o v a t e ľ o v světa, Bratislava 1978. Malá e n c y W o P ^ , Jř

yeUkogt m i s t r u , Praha 1936. Mann, T.:. ^ i i t cratura. spisovatel, Praha 1974. jylarkov, fi-: ' n * y mni-ni a literatuře, Praha 1951. Marx, K -~~ 1 f l g e

ig' B . lLen in , V. I.: O kultuře a umění, Praha 1974. Marx, K . - E n g * £ . k u i t U r a a slovesnost, Praha 1982. Mathesius. Z J ^ H umění, Praha 1982. Mináč, V-: u

S t u d i e z estetiky, Praha 1966. Mukařovsky, J - u d . e t p o e t i k y > p r a ] l a 1 9 8 2 . M u k a * * * * * *■<

242

Nawrocki, W.: Wspólczesnošé i historia, Katovice 1982. Rus. Moskva 1986. Nejedlý, Z.: Za kulturu lidovou a národní, Praha 195.1. Nikolskij, S. V.: Dvě epochy české literatury, Praha 1986. Novák, A.: Zvony domova, Praha 1940. Novák, J. V.—Novák, A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob

až po naše dny, IV. přepracované .a rozšířené vydání, Olomouc 1936—9. Novák V.: Česká balada ve druhé polovině devatenáctého století, Praha 1931. Novomeský, L.: Moderní česká literatura a umění, Praha 1974. Opacki, I.: Die Gestalt des Erzählers in der polnischen Ballade, Warszawa 1964. Opitz, R.: Dialektika životních konfliktů v literatuře. In: Struktura literaturnogo

proizvedenija, Leningrad 1984. O světovém románu, Bratislava 1967. Pavelka, .T.: Anatomie metafory, Brno 1982. Percy, T.: Reliques of Ancient English Poetry, London 1765. Peterka, J. : Metnmorfózy tradice, Praha 1983. Peterka, J.: Dvojramenný proud. Praha 1986. Petsch, R.: Wesen und Formen der Erzählkunst, Halle 1934. Píša, A. M.: Směry a cíle, Praha 1927. Poetika české meziválečné literatury, Praha 1988. Polák, J.: Prameny a perspektivy, Praha 1985. Pospělov, G. N.: Problémy literulumogo stilja, Moskva 1970. Pospělov, G. N.: Problémy istoričeskogo rozvitija literatury, Moskva 1972. Pytlík, R.: Česká literatura v evropském kontextu, Praha 1982. Rzounek, V.: Tajemství krásna, Praha 1974. Rzounek, V.—Štěpánek. V.: Teoretické základy literatury a soustava literární vědy,

Praha 1982. Sekera, J. : Srdce a čest literatury. Praha 1986. Sekera, J. : Příběhy mechanických občanů, Praha 1987. Schneider, R.: Theorie der Ballade, Bonn 1950.

iSchulz, F. : Česká balada a romance, Praha 1977. I “5Trovátka, O.: Současná česká literatura a folklór, Praha 1985. Slobodník. D.: Cesty k poezii. Bratislava 1976. Slovník literární teorie, Praha 1984. Slovník literárnovedných terminov, Bratislava 1981. Slovník literárnovedných terminov, Bratislava 1979. Slovník spisovatelů (Spojené státy americké). Praha 1979. Slovník vědeckého komunismu, Praha 1978. Sovremennaja literatura za rubežom, Moskva 1983. Sovremennaja próza socialističeskogo realizma. Moskva 1986.

Svozil, IV: V krajinách poezie, Praha 107!). Štěpánek, V.: Teorie literátu ryj Praha 1965. ,.-.,. Štěpánek, V.: K historickému výkladu ohrozenské literatury. Prah» Slevčck, J. : l.yrizovaná próza. Bratislava 1073. Slevček. J. : Sůcašný slovenský román, Bratislava 1087. StoU, li.: 0 tvar a strukturu v slovesném umění. Praha 1072. Stolí, 1..: THoet let bojů za českou socialistickou poezii, Praha IWW. Teória literatury (vyber z ,-formálnej metodv“), Bratislava Í971-'ľiuiofejev. i.. I.: Teorie literatury. Praha 1053. Tonicik, M.: Literárné dvojobrazy, Bratislava 1070. Urx, K.: ľ m ě n í a proletariát, Praha 1070. UrK, l i . : V prvních radách, Praha 1062. Václavek. I!.: Česká literatura X \ . století. Praha IfiÖ5. Václavek. B.: Tvorbou k realitě, Praha 1037. Vančura, 7..: Evropské literatury 1045—1058, Praha 1950. Vlašiu, S.: Na přelomu desetiletí, Praha 1085. Voráček, ,1.: Historické a teoretické koncepce české literatury pro naládc ,

Praha 1982. Wittlich, P.: Česká secese, Praha 1085. Zahrádka, M.: Paralely a vztahy. Praha 1986. Zatunskij. )>.: Dvacáté století. Praha I0(í:!. 7.gorr.elski, C : O dynamice balady jako gatunkn, Waršzawa 1960. Zgorzelski, ('..: Tradice a modernost, Praha 1073. Zgorzelski, C : ube r Hie Strukturtendenzeň rler Balladě, Warszawa 196-Žilka, ľ.: Poetický slovník, Bratislava 1984.

244

J M E N N Ý R E J S T Ř Í K

Abtams M. II. 31, 240 Abundžakis II. 214 Ady K. 48, 232 Aehiuatovová A. 43 Aj fohing 201 Ajtanatov C. 129. 132. 137-139. 204,

213, 210, 234 Alboe li. 204 Amicis E. 153 Andrejev V. 207 Andrié I. 232 Apollinaire G. 226 Arany J. 232 Arezzo G. 223 Aristoteles 30. (148). 181, 240 Arniin E. A. 227 Asejev N. 43 Auorbaeh E. 240

Barlms.se II. 197 Bartoň A. 233 Bartoš E. 54 Bataille M. 114-115.203 Becker J. II. 51 Becher J. R. 240 Bechyňová V. 19. 32. 37, 51 -52 , 85

až 86, 91, i 23. 223. 235-236, 238 až 239

Bělinskij V. G. 240 Beneš 15. 240 Beneš Třebizský V. 5 9 - 6 0 . 6 2 - 6 3 , 65

až 66, 118. 125 Béranger P.-J. 41, 228, 238 Berkovskij N. J. 240 Bernštejnová 1. A. 240 Bezruč P. 48, 54. 76. 107 Bluhynka M. 23, 71, 241

Blok A. 43. 234 Boccaccio G. 235 Boudarev J. 234 BotU) J. 54 Boulle ľ. 203 Boussinot R. 234 Boušek K. 54 Braun M. 51 BrechtB. 43 .51 ,231 Brentano B. 226-227 Brett V, 236 Brink A. 234 Brukner J. 241 Bunin I. 158. 205 Burian E. F. 204 Biraánek E 122, 241 Bürger G. A. 4 2 - 4 7 , 52. 62. (131),

204, 225 Bykov V. 213, 234 Byron G. G. X. 42, 229

Cavaicantí G. 223 Cejtlin A. G. 32, 241 (oleridge S. T. 42. 134. 229 (losbnc G. 233 Cros Ch. 228 Csokor E T. 231

Čapek J. 6 5 - 7 1 . 122, 125 Čapek K. 66, 116, 122, 125 Čapková II. 122 Cech S. 54 Čechov A. P. 234 Celakovský E. 1.. 46 -47 , 54, (131)

Daisne P. 177-178, 180. 206 Dal V. 122

245