DUŠAN ZBAVITEL

STAROVtKA

INDIE

PANORAMA

PT\AHA e 1985

© Dušan Zbavitel, 1985 Photography © Jitka Hertig-Skalická, 19135

Úvod

Na naší zeměkouli jsou země a oblasti, které jako by prostě jen tak exis,"bovaly. Svět se o ně příliš nezajímá; jenom tu a tam k nim přivábí na ča,s všeobecnou pozornost nějaká neobvyklá událost, výjimečná osobnost nebo třeba i velká přírodní kata­strofa - a znovu upadnou do své všední nezajímavosti. Ale jsou také země a oblasti, ke kterým jako by se neustále stáčely oči celého světa. Lákají a vábí - ať už pro svou úlohu v his­torickém vývoji, pro přírodní bohatství a krásy, nebo pro ja­kousi tradičně udržovanou pověst čehosi neobyčejného a jedi­nečného.

Indie patří nesporně k těm druhým. Už od pradávného ta­žení Alexandra Makedonského se k ní upírají zraky světa stále znovu a znovu. Po dlouhá staletí jako čarovný magnet přitahovala dobyvatele a dobrodruhy, cestovatele i poutníky, muže, kteří dychtili po bohatství, nebo zase ty, kdo toužili především po moudrosti a poznání velkých životních pravd. A zájem o ni neopadl ani v moderním věku střízHvých infor­mací, který už dávno rozptýlil romantický opar, ještě poměrně nedávno opřádající prastarou minulost Indie i nejednu strán­ku jejího současného života.

Na tomto neutuchajícím zájmu mají jistě svůj podíl i typické indické superlativy. Se svými dnes už více než sedmi sty mi­lióny obyvatel patří k nejlidnatějším a svou rozl,ohou k nej­větším zemím na světě. V její oblasti se rozkládá nejvyšší hor­stvo naší zeměkoule a jejím územím protékají řeky, které se

řadí k nejmohutnějším veletokům na celé této planetě. Má na svém území patrně relativně nejvyšší počet jazyků a může se

pochlubit nepřetržitou lmntinuitou kulturního vývoje, který ná­leží k nejdelším na světě.

A přece je třeba hledat kořeny toho, co bylo pro svět na

7

Indii vždycky nejzajímavější, v její dávné minulosti. Počátky její historie spadají do ldoby nejméně před pěti tisíci lety; a je to historie doprovázená intenzívním rozmachem kultury, která obohatila světovou vzdělanost, vědu a umění o mnoho jedineč­ných děl a výtvoru. Ale poznat tuto slavnou minulost hlouběji a sledovat historický vývoj Indie v plynulém sledu není nijak snadné. Až do počátku našeho tisíciletí nevZJniklo na indické pudě ani jediné dílo, které bychom mohli označit za historio­grafické, a zprávy, které se dochovaly o soudobém životě v té oi oné etapě indického starověku, jsou ve1mi řídké a pochá­zejí výhradně z pera cizích pozorovatelu, poutníku a návštěv­níků země. Indové s�ami, jak se zdá, nepřikládali ani reálnému historickému vývoji, ani soudobému životu příliš velkou důle­žitost. Proto se tak často hovoří o indické nehistoričnosti , o nedostatku smyslu pro děj�inný vývoj a nezájmu o historii vlastní ZJemě.

Tento nezájem souvisel jistě s obecným světovým názorem starých Indu a jejich pojetím vývoje světa v obrovských časo­vých dimenzfch, v nichž se krátké dějinné etapy nadobro ztrá­cely jako málo výZJnamné epizody, celkem neho1dné zazname­nání. Vždyť podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společ�enství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho exi8tence byla vypo­čítána na 306 720 000 roku. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova "manuovských věků", nazvaných podle jakýchsi praotcu každého lidstva manuů). Ka�dá z nich trvá 4 320 000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci - co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krta­juga, jakýsi "zlatý věk", se vyznačuje všeobecnou spokoje­ností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1 728 000 let. Druhá trétajuga a třetí dváparajuga, nazvané podle stále nižších vrhu při hře v kostky, jsou vždy o čtvrtinu kratší a jejich znakem je postupný úpadek ve všech směrech, který vrcholí v závěrečném období zvaném kalijuga, v němž žijeme nyní i my. Je charakterizováno rozvrácením zavedených pořádku a starých tradic, zmatením kast, vládou krutých králu a lidskou krátkověkostí a nemocností, ale i vzrustem všeobec-

8

ného zla, vzájemné nenávisti a bezbožnosti. V pruběhu tohoto věku se budou poměry na světě neustále ZJhoršovat, lidí bude přibývat, a až se už nebudou moci uživit jinak, začnou se na­vzájem požírat; dějiny tohoto lidstva pak skončí velkou ves­mírnou katastrofou a zánikem všeho živého tvorstva. Ale potom bude následovat zase další cyklus s novým lidstvem.

Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš "temný" věk započal roku 3102 před n. l., a protože bude trvat celkem 432 000 let, jsme vlastně ještě pořáid teprve kdesi na jeho počátku.

v tomto nesmírně širokém časovém rámci nenacházel pa'trně

staroindický člověk žádný dostatečně pádný duvod proč :oa­

zmamenávat a věrně popisovat tak ef,emérní a krátkodeché

epizody, jakými je vláda toho či onoho krále nebo kterákoli

historická epocha, jež se v bezbřehém oceánu času nadobro

ztrácejí. Ale nejen to. Historie je popisem a výkladem vývoje

lidského společenství a jeho větších i menších složek, hledá­

ním vzájemných souvislostí a příčin i následku ruzných jevu

a zvratu. v Indii se však velmi záhy vytvořilo a naprosto

převládlo zcela osobité pojetí člověka, jehož duchovní složka

prochází po celé věky dlouhou řa'diou přerodů v rozmanitých

lidských i nelidských tělech a jellož život je výsledn1icí jeho

vlastních dobrých i zlých skutku, které v minulých zrozeních

sám vykonal. V tomto pojetí má každý individuální životní osud

svuj vl,astní řád a smysl, a to, co jsme zvyklí nahlížet jako

historický vývoj, se tu ocitá v jiném světle. Hla,vní náplň

evropské historiografie - lidská společnost, změny v jejích

elwnomických, politických a soc'iálníoh vztazich a institu­

cích, nebo třeba i dusledky pusobení silných 'individualit -

vytváří tu jen jakýsi rámec činnosH jedince, do značné míry

zbavený své důležitosti pod zorným úhlem jeho vlastních pře-

rodu. Takové pojetí jistě neponechává vlastní historiografii mno-

ho místa a neospravedlňuje její nároky na dfiležitost. A tak se

ve staré Indii místo popisu historického vývoje pořizují a v dí­

lech zvaných purány nebo "staré knihy" zaznamenávají jen

jakési genealogie královských rodin, jejichž účelem je dovést

počátky té či oné vladařské dynastie až k dávnověkým báj­

ným světcum nebo i samým bohům. Už z tohdto duvodu mají

značně pochybnou historickou hddnotu, ale zdá se, že jsou

9

K těmto bohům jednotlivě nebo i ke všem najednou se obra­cí védský člověk se svými prosbami doprovázenými obětí, která má už v Rgvédu velmi pečlivě a důkladně propracovaný systém a řád. Tuto oběť nesmí provádět nikdo jiný než kněz­-obětník - a také nemfiže, protože jedině příslušníci kněž­ského stavu ovládají a z generace na generaci uchovávají jak znalost hymnů a modliteb, jež se musí při oběti zpívat nebo mumlat, tak i praktik a úkonů, které te�t doprovázejí. Ne1bof védské texty se v oné dávné minulosti ni.kdy nezapisovaly. Dochovávaly se výhradně ústním podáním, a přece se můžeme spolehnout na to, že se udržely až do doby kolem počátku na­šeho letopočtu, kdy byly poprvé písemně zaznamenány, bez nejmenších textových, ba i hláskových změn.

Důvodem byla okolnost, že jen naprosto přesně provedený obětní úkon, naprosto přesně pronesený a vy:slovený hymnus a naprosto přesně zazpívaná melodie zajišťovaly oběti úspěch, kdežto sebemenší chyba naopak přinášela neštěstí. Proto se každé veřejné oběti museli zúčastnit čtyři obětníct: první, hótar, pronášel texty hymnů, druhý, udgátar, zpíval přísluš­nou melodii, třetí, adhvarju, prováděl pře'depsané úkony a mumlal přitom mantry a čtvrtý, bráhman, bedlivě dohlíže·l a kontroloval, zda nedošlo k nějakému opomenutí, omylu nebo chybě. Jakmile něco takového zjistil, hned chybu opravoval a uváděl na správnou míru. Proto museli obětníci ovládat všech­ny složky svého řemesla i texty své lite·ratury opravdu do písmene a tak je také dál předávat svým žákům a ná1slední­kům.

čtyři védské sbírky, o nichž jsme se zmínili, existovaly kdysi zřejmě ve vice verzích podle různých kmenových tra­dic. Ale už někdy před koncem 2. tisíciletí př. n. 1. se ustálila jejich dodnes dochovaná podoba, která byla kodifikována j·ako posvátná. Za její autory byli prohlášeni sami bohové, od nichž prý texty získal'i smrtelníci prostřednictvím ršijů, sv·atých zřeců, kteří je předali ostatním lidem. Proto dostaly védské sbírky punc svatosti a nezměnitelnosti, a to buď všechny čtyři, nebo alespoň Rgvéd, Jadžurvéd a Sámavéd. Zbývající Atharva­véd, který obsahuje hlavně magická zaříkadla a kouzelnické průpovědi proti různým nemocem, neplodnosti, pohromám či osobnímu neúspěchu, ale také za získání lásky nebo za zabití nepřítele, měl v sobě zřejmě už v raných dobách příliš mnoho

52

neárijských elementů, aby jej mohli védští Indové uznat za rovnocenný s ostatními védskými sbírkami. Ale i tak zůstal součástí základů védského písemnictví a jeho důležitost jen zvyšovala okolnost, že zaříkadla tvořící jeho náplň byla ještě potřebnější součástí každodenního života než hymny k velkým obětem, které se nepřinášely příliš často. A tak tvořil Athar­vavéd ji:stě i hlavní s1ožku výzbroje královského obětníka, kte­rý s jeho pomocí odvracel od svého pána neštěstí a přivolá­val na jeho hlavu úspěch.

Mezi pravověrnými hinduisty se védská literatura těší vyso­ké vážnosti až do dnešních dnů. I když dnes už jen nepatrná část jejích textů tvoří živou a skutečně používanou složku ná­boženských obřadů, například při svatbách a obětech spoje­ných s úmrtím člověka, jsou prastaré védy ještě stále oslavo­vány jako základ duchovního života hinduistické Indie a jejích tradic.

PRVNl POEZIE

Ačkoli jde o literaturu zcela jednoznačně účelovou, tj. obětnickou, má svůj velmi výrazmý estetický náboj a místy i vysokou bás­nickou hodnotu. Její skládání jako by řídila představa, že se nesluší obracet se k bohům řečí pronášenou ve stejném stylu jako k lidem a že čím umnější a zdobnější je formulace pros­by, tím většího a rychiejšího účinku dosáhne. A tak se ve véd­ských hymnech setkáváme s prvními poetismy indické -a také indoevropské - literatury, s četnými lyrickými pasáže­mi a metJafovami.

Chci zapět vznešenost vozu boha Větru. Řítí se vpřed a hrom je jeho hřmotem.

Nebe se při letu dotýká, vytváří blesky, křižuje hranice země a zvedá prach.

Zejména v hymnech adresova:ných Jitřence Ušas nešetří véd­ští básníci příměry a lyri:okými básnickými prostředky.

Jak bajadéra pestře se nalíčila Zora. Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.

53

hraje zavodňování suchých oblastí a přih:nojování půdy. Mezi řemesly zaujímá i nadále přední místo výroba zbraní a rozma­nitých nástrojů, teď už především železných, tkalcovství a bar­vení látek, tesařství, kovářství, zlatnictví a klenotnictví. Ře­meslníci na vesnicích slouží celé obci a ta je t�aké honoruje formou jakýchsi pevných platů. Na vzestupu je rovněž obchod, spojující i značně vzdálené obl,asti země. Mincí se dosud, jak se ZJdá, nepoužívá a skutečnost, že se nedo:Cihoval jediný pí­semný záznam jakéhokoli druhu, dokazuje, že pokud už ně­jaké písmo bylo zmámo, nesloužilo k dochovávání písemnictví; všechna literatura zůstá�ala i nadále tradována ústně.

NÁ PLŇ BRÁHMAN

Výkladová díla zvaná bráhmany představují sice z moderního hle­diska velmi nezáživnou č-etbu, ale mají prvořadý význam pro poznání značných přeměn, k nimž dochází ve védském nábo­ženství.

Jejich bezprostředním účelem je vy:světlovat obětníkům pro­vádění a smysl různých obětí; k těmto výkla'dům připojují Č1asto i různé legendy, především o vzniku té které oběti. Rituál je tu zdůrazněn tak neúměrně, že před ním ustupují do pozadí i sami bohové. Stává se cílem sám o sobě - i každý bůh, který chce něčeho dosáhnout, musí podle mytologických vyprávění vykonat oběť. A protože jedinými obětníky na světě jsou kněží-bráhmani, dostávají se v hierarchii hodnot nakonec až nad bohy a sami se stávají jakýmisi pozemskými bohy. "J,sou dvojí bohové," konstatuje doslova jedna z bráhman. " Bohové sami a ti, �do slyšeli a opakují. Bráhmani jsou lidští bohové." Přímá účast ostatních smrtelníků na aktivním náboženském životě se přitom stále víc omezmje. Pro výsadní a prvořadé postavení, které s'i tu bráhmani sami přisoudili, bývá tato vý­vojová fáze indického náboženství nazývána bráhmanismem.

Bohové, jimž kněží pNnášejí oběti, aby splnili různá lidská přání a tužby, zůstávají v tomto období většinou titíž jako ve starých védských sbír:kách hymnů; ale i mezi nimi dochází k výrazným posunům. Do popředí se dostává Pradžápati, Pán tvorstva, často ztotožňovaný s všemocnou obětí a nazývaný "otcem bohů". Vedle něho - a poziději i j'ako identický s ním

60

- je stále častěji vzýván a oslavován Šiva čili Rudra a také Višnu, tedy dva z bohů, kteří v pozdějším hinduismu zaujmou hlavní postavení. U bráhmanů, povýšených nad ostatní smrtel­níky, se začíná vedle obětnické a učitelské funkce zdůrazňo­vat také správný způsob života a v prvé řadě bráhmél!nský původ.

Mezi legendami a mýty, které nám dochovaly bráhmany, najdeme v úplném znění nejen příběh o lásce krále Purúravase a nebeské nymfy Urvaší, jehož veršované torzo jsme poznali v Rgvédu, ale také mnoho dalších vyprávění, podávaných buď docela v próze nebo v prozaických pasážích prokládaných verši. Dozvídáme se tu, jak PradžápaH stvořil čtyři varny čili skupiny obyvatel - ze svých úst kněze bráhmana, z paží bojovníka kš,atriju, ze stehen řemeslníka a obchodníka vaišju a z nohou služebníka šúdru; toto vyprávění nezastře tendenci ":zJdůvodnit" a náboženskou autoritou podepřít nerovnost mezi jednotlivými stavy společnosti. Pozoruhodná je také legenda o potopě světa, v níž sehraje roli biblického Noema praotec lidstva Manu; božská malá rybka mu prozradí, že svět bude zaplaven dešti, a vyzve ho, aby si připravil loď a ji samu uchránil před většími rybami ve džbánu, a až povyroste, v ryb­níku. Na svět skutečně přichází potopa, při níž ryba, která už zatím dorostla obří velikosti, táhne Manuovo plavidlo, dokud nezakotví u hory, kde přečká záplavu. Potom stvoří Manu napřed ženu Idu a pak ostatní živé tvory. Legend o stvoření světa a lidstva najdeme však v různých bráhmanách víc a většinou si navzájem odporují. Je zřejmé, že ani tato bráh­manská literatura se nikdy nepovažovala za dogmatickou -rys, který zůstal zachován i v dalším vývoji hinduismu.

FILOZOFICKÉ ÚVAHY A NAUKA O PŘEVTĚLOVÁNl

.,Lesní texty" áran;aky a filozofické upanišady navazují sice časově i obsahově na bráhmany, ale reprezentují opět další a výrazně nové stadium ve vývoji myšlenkového světa védských lidí. Především tím, že jsou svým základním zaměřením reakcí na přehnané obětnictví předchozí etapy i na nároky kněžské vrst­vy na duchovní monopol. Zřejmě tedy nejsou dílem bráhman-

61

Ašuašástra [Učebnice o koních), zabývající se vedle chovu koní i jejich chorobami. Datování těchto děl je však velmi nejisté.

MATEMATIKA

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika. Jak bylo konstatováno v jedné z předchozích kapitol, do­sáhla i geometrie, sloužící obětnickým účeliím, už ve védské době významných výsledkií, ale největší chloubou staroindic-ké vědy je přece jen aritmetika, jejíž vývoj vyvrcholil v díle geniálního matematika a astronoma Árjabhaty, narozeného roku 476 patrně v Pátaliputře. V roce 499 dokončil své dílo Árjabhatfja, v němž vedle kapitol o astronomii shrnul a dále obohatil pozoruhodné matematické znalosti indického staro­věku. Navázal na díla svých předchiídcií, které známe jen podle jména; mezi dochovanými matematickými spisy je starší než Árjabhatovo dílo jen takzvaný bakšálský rukopis asi ze 4. století n. l.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kte­rou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabu; vždyť to, černu říkáme arabské čís­lice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zpro­středkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat [ "indic­ká") .. Význam indické matematiky pro celý svět charakterizu­je A. L. Basharn takto: "Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinuté­ho matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy řím­ských číslovek. Neznárný muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším sy­nem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo."

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úse-

186

ků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k vý­počtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a neko­nečna; že řeší skoro moderním zpiísobern lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikově znali nezávisle na Ře­cích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd. Přitom vývoj in­dické matematiky Árjabhatou ani zdaleka neskončil a jeho dílo našlo celou řadu pokračovateli!.

Nernéně velkým matematikem byl Varáhamihira ze šestého století a Brahmagupta ze století sedmého a později navázali na jejich poznatky Mahávíra ( 9. století) a Bháskara ( 12. století). Všichni spojovali matematiku s astronomií, v níž jsou některé objevy a vědecké poznatky starých Indií nerné­ně pozoruhodné.

A STRONOMIE

Zájem o hvězdný svět se v Indii datuje už od rané védské doby. Potřeba určovat "příznivé" dny a okamžiky pro pořádání růz­ných svatých obětí a později pro jakékoli významnější akce byla mocným impulsem nejen k rozvoji astrologie, ale i astronomie. Navzdory tomu, že staří Indové nedospěli ke znalosti dalekohledu, byla jejich astronomická pozorovánl neobyčejně přesná. A velmi plodný - pro obě strany - byl jistě i styk a výměna poznatků se starořeckou astronomU. Vzájemný vliv je tu prokazatelný nejen na samých astrono­mických faktech, ale je také doložen v díle již zmíněného Varáhamihiry ze šestého století, který ve své knize Paňča­siddhántiká [Učebnice pateré astronomie) uvádí pět astro­nomických škol v Indii; jedna z nich je tu nazývána róma­kasiddhánta (římské hvězdářství) a druhá paulišasžddhó.nta ( pavelská astronomie, podle jména slavného Pavla z Ale· xandrie).

Starověcí Indové rozeznávali celkem sedm planet - Slun· ce, Měsíc, Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. DovedU s neobyčejnou přesností vypočítávat délku roku i lunárnťch

187

lečnost svým členům jakési větší záruky sociální a ekono­mické jistoty než zcela volná laická buddhistická obec. Ten­to faktor sehrál patrně v konečném řešení náboženské otáz­ky v Indii značnou roli. V této souvislosti bývá připomínáno, že džinismus se naopak přizpfisobil hinduismu tím, že si 'Ve svém rámci vytvořil rovněž jakési vl!astní kasty; a snad právě proto přežil.

Neméně závažné byly však jistě i změny v samém buddhis­mu, které po náboženské stránce sblížily tuto víru s hin­duismem do takové míry, že nakonec rozdíly mezi nimi v ně­kterých odnožích téměř úplně vymizely. Byly to už zmíněné tantrické směry, k nimž směřoval vývoj mahájánského bud­dhismu už někdy od poloviny prvního tisíciletí. Ale nebyl tu jen vlastní tantrismus. Rozdíl mezi oběma předchozími "ces­tami", mahájánou a hínajánou, a novým směrem, který začí­ná koncem prvního tisíciletí převládat zejména ve východ­ních končinách Indie, dobře vystihuje A. L. Basham:

"Hínajána učila, že vysvobození dosáhne člověk postup­nou ztrátou individuality sebeovládáním a meditací; mahá­jána k tomu přidala, že milost a pomoc nebeských buddhfi a bódhisattvfi tomuto procesu napomáhá. Stoupenci nového učení však hlásali, že ho lze nejsnáze dosáhnout získáním magických sil, jež nazývali vadžra ( hromoklín nebo démant). Proto byla nová škola buddhismu nazvána vadžrajána, dé­mantová cesta."

Zatímco pfivodnější Buddhovo učení se udržuje především v klášteřích, nabývá mezi širokou obcí věřících stále větší­ho rozšíření víra v kouzelnou sílu takzvaných dháraní, ja­kýchsi magických formulek, jež prý dovedou ochránit každé­ho člověka před veškerým neštěstím. Buddhisté se jimi stále častěji obracejí k Avalókitéšvarovi, hlavnímu bódhisattvovi, pomocníku člověka na cestě ke spáse, a později také k Táře, bohyni, v níž se zřetelně skrývá vliv hinduistické víry v plo­divý ženský princip šakti. Tyto formulky jsou pronášeny úst­ně i psány na drobné amulety z březové kfiry; mnoho se jich našlo ze starého období na území Centrální Asie a Turkestá­nu, kde dík příznivějším klimatickým podmínkám odolaly zubu času. Jsou dokladem postupné teizace buddhismu -stejně jako stále hojnější stótry, hymny uctívající přede­vším Táru jako ztělesnění soucitu a náklonnosti i jako Ava-

240

lókitéšvarovu družku v dost obdobné koncepci, jako se v hinduismu uctívají mocné manželky hlavních bohfi, Šivova Durga a Višnuova Lakšmí. Tak vlastně ztrácí buddhismus svou osobitost a mění se v pouhou sektu, která se od hin­duistických sekt neliší ničím podstatným. A typické je i to, že přejímá od hinduismu zpfisoby uctívání a náboženského vyžívání individuálního i kolektivního charakteru.

ROZKVĚT ŠIVAISMU A ŠANKARA

Podle svědectví, které podává hojný výskyt Šivových soch a chrá­mfi zaznamenává v tomto období největší rozmach přede-'

_.. _, 'Vo o o ••'V "" vším šivaismus; višnuismus převláda vyrazneJl Jen v Jlzm Indii, kde jeho vliv šíří a udržují hlavně takzvaní álvárové, bhaktičtí básníci a hlasatelé bezvýhradné lásky a oddanos­ti k Višnuovi v rfizných jeho inkarnacích, a intelektuálněji zaměření áčárjové, učitelé víry. Šivaismus se dokonce roz­děluje na několik filozofických škol, mezi nimiž vyniká v našem období kašmírský šivaismus. Založil jej kolem kon­ce osmého a počátku devátého století Vasugupta, jemuž po­dle legendy předal hlavní dílo tohoto směru, Šivasútru, sám bfih šiva. Tyto sútry hlásají velikost Šivy jako nejvyšší prav­dy a reality a jako duše všech živých bytostí; je zároveň i příčinou vzniku všeho, co existuje ve vesmíru; jeho tvfirčí energií, jejímž pfisobením vzniká a vyvíjí se všechno na svě­tě, je jeho božská energie šakti. Za spásu prohlašuje tento směr pochopení totožnosti lidské duše s touto nejvyšší rea­litou; ale nejde tu o nějaký rozumový, intelektuální proces, nýbrž o intuici, dosažitelnou jedině za pomoci správného ve­dení duchovním učitelem guruem.

Největší osobností nejen vlastního šivaismu, ale nábožen­ského a filozofického života Indie tohoto období vfibec byl slavný šankara, jihoindický bráhman, který žil asi v letech 788 až 820. Napsal známé komentáře k védským upaniša­dám i pozdější Bhagavadgítě, filozofické básni z Mahábhá­raty, a byl nejvýraznějším exponentem takzvané v�ddnty, hinduistické filozofické školy, o níž se ještě podrobněji zml­níme. šankara putoval po celé Ind11, všude polemlzovol

241

Literatura

VÝB Ě R Z ČE S KÝCH PúVODNÍCH I PŘE L OŽENÝCH KNIH

O STA R OV Ě KÉ INDII A JEJÍ K U LT UŘ E

Antonovová, K. A. - Bongard-Levin, G. M. --· Kotovskij, G. G.: Dějiny Indie. Stručný přehled. Praha 1980.

čupr, František: Učení staroindické. Praha 1876-1881.

Dange, S. A.: Indie od prakomunismu k otroctví. Praha 1950.

Erhart, Adolf: Struktura indoíránských jazyků. Brno 1980.

Fa-Sien: Zápisky o buddhistických zemích. Praha 1972.

Filipský, Jan: Přední Indie v pravěku a starověku. V: Dějiny pra­věku a starověku. Sv. 2, s. 924-976. Praha 1979.

Filipský, Jan - Vacek, Jaroslav: Ašóka. Praha 1971.

Hrozný, Bedřich: O nejstarším stěhování národii Asie a o problému civilizace protoindické. Praha 1939.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty. Praha

1948. Kolektiv autortt: Moudrost a umění starých Indů. Praha 1971.

Kolektiv autorů: Jóga od staré Indie k dnešku. Praha 1971.

Krása, Miloslav a kolektiv: Indický subkontinent. Zeměpisné a his· torické panorama. Praha 1980.

Lesný, Vincenc: Buddhismus. Praha 1948.

Lesný, Vincenc: Duch Indie. Praha 1927.

Lesný, Vincenc: Indie a Indové. Pouť staletími. Praha 1931.

Lesný, Vincenc: Indie od nejstarších dob do doby mohamedánské nadvlády. V: Dějiny lidstva, díl I, s. 169-206. Praha 1940.

Miltner, Vladimír: Příběhy bájné Indie. Praha 1973.

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat. Praha 1978. Néhrú, Džaváharlál: Objevení Indie. Praha 1957.

Preinhaelterová, Hana: O statečném Rámoví a věrné Sítě. Praha 1975.

Rádhakrišnan, S.: Indická filosofie. Praha 1961.

Vavřínek, Vladimír: Alexandr Veliký. Praha 1967.

Wheeler, Mortimer: Dávná cžvžlžzace v údolí Indu. Praha 1973.

Zbavitel, Dušan a kolektiv: Bozi, bráhmani, lidé. čtyři tisíciletí hin-duismu. Praha 1964.

280

VÝBĚR Z PŘEKLADů

STAROINDICKÉ LITERATURY

DO ČEŠTINY

Amaru a Bhartrhari: Sloky o lásce, moudrosti a odříkáni. Přel. O. Friš. Praha 1959.

Bhagauad-Gita. Přel. P. Maternová. Klatovy 1920. Bhagauadgíta. Přel. J. Filipský a J. Vacek. Praha 1976. Bilhana: Dnes ještě. Přel. O. Friš. Praha 1953.

Buddhistické pohádky. Přel. O. Pertold. Praha b. r.

Dandí: Dobrodružství deseti princů. Přel. P. Poucha. Praha 1959. Démonovy povídky. PřeL O. Friš. Praha 1959. Dhammapadam. Buddhistická sbírka průpovědí správného života.

Přel. V. Lesný. Praha b. r.

Ghata Karparam f Rozbitý džbán } . Přebásnil Arnošt Czech z Cze­chenherzu. Praha, 2. vyd . 1944.

Hitopadeša. Indické pohádky sbírky Moudré naučení. Přel. L. Ko-vář. Hustopeč 1887.

Kálidás: Málaviká a Agnimitras. PřeL §. Zubatý. Praha b. r.

Kálidása: Oblak poslem lásky. Přel. O. Friš. Praha 1954. Kálidása: šestero ročních počasů. PřeL P. Poucha. Praha 1942. Kálidása: šest ročních období. Přel. O. Friš. Praha 1956. Kálidása: Ztracený prsten. Přebásnil F. Hrubín. 3. vyd. Praha 1961. Květy jasmínu. Přel. K. Zvelebil. Praha 1959. Láska a odříkání. Výbor ze staré indické lyriky. Přel. O. Friš. Praha

1948. Nalah a Damajantí. Přel. V. Lesný. Kladno 1924.

Nala a Damajantí. Přel. V. Miltner. Praha 1977.

Paňčatantram. Přel. F. Jílek. Praha 1968.

Píseň o klenotu. S žlappadžgáram. Přel. K. Zvelebil. Praha 1965. Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách. III.

Indie. Praha 1982. Sattasaí. Sbírka sedmi set strof. Přel. O. Friš. Praha 1947. Sómadéva: Oceán příběhů. Přel. D. Zbavíte!. Praha 1981. Šúdraka: Hliněný vozíček. Přel. I. Fišer a J. Pokorný. Praha 1959. Válmíki: Rámájanam. Přel. O. Friš. Praha 1957.

Vátsjájana: Kámasútra aneb Poučení o rozkoši. Přel. V. Miltner. Praha 1969.

Védské hymny. Přel. O. Friš. Praha 1948.

Zpěv indické duše. Poesie starých posvátných textů. Parafráze R. Ja­níčka. Praha 1947.

POZNÁMKA K PŘEKLADůM

Pří citování ukázek ze staroindické literatury použil autor vedle svých vlastních převodů i překladů Oldřicha Friše (védská Píseň

281

Obsah

ÚVOD . . . 7

MĚST A PLNÁ ZÁHAD

Starověká kultura s moderní urbanistikou - Život měst -Bazén na návrší - Němé nápis,y - Předchůdci Harappanů -Rozsah a stáří harappské kultury - Zemědělské zázemí Obchod a doprava - Řemesla a umění - Náboženství -Poslední katastrofa 21

ÁRJOVÉ

Indoevropané na pochodu- Árjové v Indii- Védské hymny -- O čem vypovídají védské hymny - Árjové ra původní obyvatelé - Náboženství védských Indů - První poezie -Mladší védské písemnictví - Varny a dharma - Náplň bráhman - Filozofické úvahy a nauka o převtělování - ÚdíY véd - Sanskrt - Potíže s datováním véd - Zdroje védské kultury

. . . 40

OD BUDDHY K AŠÓKOVI

Státy kolem Gangy - Období duchovního neklidu - Mahávíra zvaný Džina - Džinovo učení - Život Buddhův - Buddhovo původní učení - Mahájánský směr - Indie podle džátak -Alexandr Veliký na Indu - Maurjové, první sjednotitelé Indie - Řekové o Indii - Kautilja a jeho učebnice světských záležitostí - Poměry podle Arthašástry - Správa státu -Panovník - Ašókův život - Ašókovy nápisy - Ašóka a buddhismus - Ašókovy zásady a vláda - První památky stavitelst,ví - Ašókův význam a nástupci . . . 71

290

DOBYVATELÉ A BUDDHISTÉ Znovu Řekové - šungové a Kánvové v Magadhsku - Skythové

- Kušánové - Kaniška - Rozdrobená severozápadní Indie - Sátaváhanové - Vznik hinduismu - Višnuismus -Šivaismus - N ejvětší epos na světě - Rámájana - Eposy a skutečnost - Purány - Sociální aspekty hinduismu a dharmašástry - Počátky dvorské a městské kultury -Teorie rasa - Divadelní umění - Kávja - První dramata Výtvarné umění - Architektura . . . 115

GUPTOVCI

Dynastie Guptů - Samudragupta - Císař z,vaný Slunce síly -Kumáragupta - Bílí Hunové - Oslabení guptovské říše -Znovu Hunové - Rozpad guptovského impéria- Vákátakové - Správa guptovské říše - Ekonomické poměr1y - Šíření buddhismu - čínští poutníci v Indii - Růst hinduismu -Buddhismus za Guptovců - Rozmach vědy - Lékařství -Matematika - Astronomie - Další exaktní vědy - Kámasútra

- Kálidása - Vyprávěčská literatura - Architektura guptovské doby - Sochařství a malířství . . . 161

INDIE PO GUPTOVCÍCH

Káthijávárští Maitrakové - Gurdžarové a Maukharijové -Bengálsko - Ásám a Urísa - Harša a jeho rod - Vývoj po Haršovi - Kašmír - V okrajových oblastech - Arabové na indické scéně - Ekonomický vývoj - Zprávy poutníka Siian-canga - Tajemný tantrismus - Drama haršovské doby - Próza a poezie - Čálukjovci - Pallavové - Stará tamilská literatura . . . 199

SOUPEŘENÍ O KANJ ÁKUBDŽU

Ráštrakútové - Pratíhárové - Pálové - Bhódža a Dévapála - Ráštrakútové kontra Pratíhárové - Druhý útok Arabů -J ižní Indie - Soumrak buddhismu 'v Indii - Rozkvět šivaismu a šankara - Pársové - Hinduistická filozofie - Njája -Vaišéšika - Sánkhja - J óga - Mímánsa - Védánta -Kávjová sanskrtská literatura - Literatura v jiných jazycích

- Sanskrtská poetika - Teorie ozvuku - Abhinavagupta . . . 229

2!)1

KONEC INDICKÉHO STAROVĚKU

Muslimská invaze - Ghazniovci - Mahmúd z Ghazny -Charakter a následky muslimského vpádu - Mahmúdovi pokračovatelé - V hinduistické severní Indii - Na jihu -Poslední dějství - Severoindická chrámová architektura -Jihoindické chrámy - Sochařství - Vrcholy kávjové lyriky -Kronika a vyprávěcí literatura 258

OBJEVOV ÁNÍ STAROVĚKÉ INDIE 274

LITERATURA 280

REJSTŘÍK 283

292

S T O P Y F A K T A

S V:E':D E C T VI

D UšA N Z B A V I T E L

Starověká Indie

LEKTOROVALI DR. JAN FILIPSK"2', CSC., A DR. VLADIMlR MILTNER, CSC. FO'l10GRAFIE DR. JITKA HERTIGOVÁ-SKALICKÁ A ARCHÍV. OBÁLKU A VAZBU NAVRHL A GRAFICKY UPRAVIL JAN JISKRA.

VYDALO NAKLADATELSTVI PANORAMA V ROCE 1985 JAKO SVOU 4261. PUBLIKACI.

EDICE STOPY, FAKTA, SV:E':DECTVÍ. ŘADA VELKÉ CIVILIZACE. ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA INŽ. EVA VINCEOVÁ.

VÝTVARNÁ REDAKTORKA VĚRA BĚŤÁKOV Á. TEGHNICKÁ REDAKTORKA JARMILA SOJKOVÁ.

296 STRAN TEXTU. 32 STRAN OBRAZOVÝCH PŘlLOH. VYTISKLY TISKAŘSKÉ ZÁVODY, N. P., ZÁVOD 2, PRAHA 1, KARMELITSKÁ 6.

AA 20,40 V A 20,99 601-22-857 PRVNÍ VYDÁNÍ. NÁKLAD 30 000 V"2'TISKů.

11-038-85 13/33 CENA VÁZ. V"2'TISKU 34, - Kčs