Dušan DušekPěšky do nebe

česi, čítajtesvazek 2

Dušan DušekPěšky do nebe

© Dušan Dušek, 2013Translation © Miroslav Zelinský, 2013

Photo © David Konečný, 2013© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-060-2

Tato kniha vyšla s fi nanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Sloni se obvykle kreslí menší, než ve skutečnosti jsou, ale blecha vždycky větší.

Jonathan Swift

11

PolohaDům udělal za celé století jediný krok. A i to doza-du. Ve dvoře k němu přilepili udírnu s vysokým komínem, která brzy zmizela, takže to byly hned kroky dva: tam a zpět.

Ustoupil a klopýtl.Jako by na chvíli couvl ke studni; jako by měl

žízeň.Pilo se v něm hodně, ale voda jen zřídkakdy,

mnohem častěji pivo, tu a tam i nějaký rum. Nebo i blbá borovička; nebo i rascovica, nebo i kmínka, což bylo totéž, nebo alaš, což je třetí jméno té sladké pálenky.

Děda měl vždycky něco po ruce: nějakou tu fl ašku, něco v ní, nějakou tu štamprli.

Přinejhorším na dohled: rád se na ně díval.Sedával v kavárně U Tří zajíců — a domů se vra-

cel až kolem půlnoci. Babička nikdy nespala. Celý

12

život na nás všechny čekala. Už dopředu věděla, co se dozví, co jí děda oznámí. Nejprve uslyšela klíč ve dveřích. Potom k ní proklouzlo světlo z kuchyně: na dveřích do ložnice byly dvě skleněné tabulky.

A to už děda volal: „Mariško, vypil jsem putýnku piva, usmívej se na mě!“

Babička se vždycky zlobila. Zato psi se radovalia hlasitě ho vítali; z očí jim vytíral ospalky. Po-stupně měl: Azora, Vlka, Střelu, Bělku — a nakonec Zahraje.

V ústech mu dýmalo viržinko: žhavý konec se nebezpečně přibližoval špičce nosu. A ke kníru. Hned je z toho vzpomínka: do rodiny se skrze tento knír dostaly rezavé vlasy tety Dorotky. Ty taky hořely: hlavně na slunci. Děda se pokoušel alespoň trochu rez ve svém špičatém kníru zamaskovat. Vlastně začernit: česal si ho olověným hřebínkem. Hlavu měl jako koleno — a to už zamaskovat ne-uměl: po vypadaných vlasech nezůstala ani stopa.

Po udírně zůstala: začouzená stěna. A vysoký komín, který vbíhal do stěny — a rourou až do pece našeho souseda Imricha Slamky. V mírném větru, který odnášel dým k potoku, uprostřed večerní oblohy, když se ztrácel její poslední jas, vypadal dům jako lokomotiva, která se připravuje na cestu, záro-veň však spí a nikdy se nepohne. A přece stál jinde než na počátku, když ho postavili, tedy l. P. 1888.

13

Od těch dob se skoro všechno kolem něj změ-nilo: výška vody v potoce, úroveň vozovky a při-lehlých chodníků, hustota akátů u vody i zábradlí můstků.

Změnil se i vítr: častěji dul z jihu — a byl stále teplejší. Přitom nás měl ochlazovat a pomáhat při hašení žízně. Ohříval se od horkých písků. Možná proto se tady tak pilo. Anebo vařilo tolik polévky: voda jako voda. Všichni měli žízeň. A měli stejnou přezdívku — polívkáři.

Přesně v poledne se v kuchyni kouřilo ze tří talířů; seděli jsme u stolu. Děda měl plechové hrdlo.

Vlažnou polévku by nejedl.„Pálí,“ řekl jsem.Nato se ozvalo tiše: „Vařila se.“ A nahlas: „Nepálí.“Polévka mi opařila jazyk a ukradla vlastní chuť;

remcal jsem. A tak mi babička poradila: „Foukej.“A vzápětí dodala: „Máš pod nosem vítr.“

22. 9. 1984Konečně začaly práce na obnově domu. Včera jsme přivezli nové tašky. Dohodli jsme se s Viktorem, že mi ráno zavolá, já skočím pro Mira a Huga, abychom spolu vyrazili do Pezinku. Všechno šlo podle plánu, až na to, že si Skořice vzala s sebou do práce můj občanský průkaz i s jedinou pětistovkou a tramvajenkou, takže jsem musel jít nejprve do

14

města k Mirovi, od něho autem za Skořicí a potom pro Huga. Chvíli jsem si povídal s Mirovým tátou.

Řekl mi: „Vítej, mlíčňáku, jak se máš? Co píšeš?“ Přemlouval mě na koňak. Ťukal něco na psacím stroji, seděli s Mirovou matkou v kuchyni, říkal jí: „Kozel.“ Pochvaloval si, na jakém pěkném výletě v Javorníkách byl, maličké osady, kde jsou lidé úplně sami, takže si rádi popovídají. Potkal se s učitelkou, která tam byla za trest, protože měla dítě s patnáctiletým žákem. Nakonec mi ukázal německé pero s digitálními hodinkami — a když jsem mu řekl, že jsem měl taky takové, ale že jsem ho ztratil, odpověděl: „Hovno jsi měl! Bylo s budí-kem?“

„Nebylo,“ odvětil jsem.„Tak jsi měl velké hovno!“

* * *A už jsme s Mirem frčeli pro Huga. Ale ještě předtím jsem si od něho půjčil pět set korun, takže s těmi od Skořice jsem měl rovnou tisícovku. V Pezinku na cestě před cihelnou na nás čekal Viktor s řidičem a nákladním autem LIAZ. Skočili jsme do kance-láře odbytu. Náklaďák objel cihelnu a vjel branou dovnitř. Chlapy jsme našli u druhé pece; seděli a pokuřovali. Stěny byly okrově hnědé, dočer-vena, možná šamotové, hrubé a drsné, ale pro oči příjemné — a navíc teploučké. Šéfem byl chlap ve

15

žlutém plátěném kloboučku. Řekl nám, kam máme přistavit auto, ale nejdřív chtěl, abychom jim dali něčeho napít, že se dají do práce; láhev jsem neměl, jen peníze, strčil jsem mu sedmdesát korun a začali jsme nakládat. Vozil nám tašky na kolečku s gumo-vým kolem: byly ještě teplé, hřály nás a odíraly nám ruce, právě je vypálili (určitě už dřív, vždyť musely vychladnout, oheň v peci postupoval dál po jednot-livých komorách, zatímco jsme z jedné vykládali, do druhé už naváželi tvárnice z šedé hlíny). Viktor s Mirem si ze mě utahovali, co jsem to za stavi-tele, že pořád jen mluvím — a práce stojí. Nakládali jsme dobré dvě hodiny, naložili jsme asi 3 600 ta-šek, plnou korbu, potom ještě okolo stovky hřebe-náčů, chlapi nám trochu přidali, čímž si vysloužili peníze na další láhev. Zaplatil jsem, najedli jsme se — a už jsme znovu uháněli: Viktor s řidičem v náklaďáku a my tři v Mirově fi atu. Po celou dobu pršelo.

* * *Zastavili jsme u sousedů. Šel jsem pro klíče k tetě Tule, abychom si dům, hlavně střechu, prohlédli dřív, než dorazí Viktor s taškami. Déšť pomalu ustával. Od potoka vál chladný vzduch. Domy se ztrácely v zatáčce. Teta Tula vypadala dobře, úsměv jako by jí do tváří vracel zdraví, ale Nelka, otcova sestřenice, byla hubená, což jsem jí taky řekl:

16

zhubla pět kilo, měla průjmy jak strýc Ambrož, chuděra — a navíc ji trápily hemoroidy, strašně ji to bolí, když jde na velkou, všecko ji pálí, má sta-rosti. Říkal jsem jí o čípcích Aviril, chtěl jsem její bolest zmírnit alespoň tím, že taky mívám zlatou žílu, ještě jsem jí poradil dubovou kůru do lavoru, to už vyzkoušela — a bylo jí líp. Nakonec se zeptala: „A co táta?“

* * *Miro mě potěšil: není nutné měnit latě pod taš-kami, nebo jen některé, není nutné si přidělávat práci, všeho s mírou, protože stará práce byla dobře odvedená, latě se jen trochu osmirkují a napustí ně-čím proti hnilobě. A když jsme přicházeli k domu, vyšla na ulici sousedka, teta Božka, právě od ní odcházel zedník, protože taky opravuje střechu, mají v domě mokro — a když prší, teče jim do kuchyně. Prosila nás, abychom tašky nedávali ke stěně jejího domu, ale jinam jsme je dát nemohli, takže nejdřív trochu brblala, že jí stěna zvlhne ještě víc, uklidnila se, až když jsem jí řekl, že za deset dnů bude taška na střeše, aby se nebála. To už jsme vykládali. A trvalo nám to víc než půldruhé hodiny, možná i dvě, položil jsem na zem kolíky, které jsem měl připravené na geodezii: tehdy jsem je nepotře-boval, teď se hodily.

* * *

17

Během práce se objevila teta Tula, což jsem už věděl dopředu, jak jinak, přišla o holi a přinesla trochu slivovice, abych mohl aspoň Viktorovi a Hugovi nalít do štíhlé štamprličky po dědovi Aloisovi. Vypláchl jsem ji minerálkou. Zastavil se taky Vojta Moták, šel na ryby, vlastně jen na karásky, potom jelo kolem auto s amplionem na střeše, vykupo-valy se králičí kožky a staré peří, takže ze dvorku u mostku vyběhla teta Gizela a Ivánek Pukala. Vik-tor řekl, že by tetinu kožku nechtěl, ani kdyby mu přidala padesát korun — kudy přejde rota vojáků, ani tráva neroste.

* * *Kolem páté odpoledne se z práce vrátil soused Imro, usmíval se, uhlazoval si vlasy nad ušima, ale potom zmizel v domě — a už jsme ho neviděli.

* * *Poskládali jsme a uložili všechny tašky, zaplatil jsem řidiči, který nám ochotně pomáhal a možná z nás dělal nejvíc, příjemný a vlídný člověk v lovec-kém širáku, podepsal jsem mu papíry a ještě jednou poděkoval. Potom jsme se u Viktora dívali v tele-vizi na fotbal (Dukla—Slovan 7:1). Terka nám dala najíst a Viktor pustil pornofi lm. No co už. Vyra-zili jsme domů, ale nejprve do Břeclavi pro benzin, protože v noci bychom ho nikde blíže nesehnali. V autě řeči o ženských: Miro říkal, že někteří

18

chlapi mají jakousi divnou vůni, po které jsou žen-ské jako divé, nemusejí se o nic snažit, všechno přijde samo, jsou to velcí samci, něco podobného jako chlapi, co se vyznají v koních, jen co vejdou do stáje, zvířata hned ucítí, že je to jejich člověk. To je téma: láry fáry, historky o nadsamcích, návod, jak víno se šampaňským umožní šukat přinejmen-ším půl hodiny, dlouhé noční číslo, kterým se dá zapůsobit.

* * *Skořice ještě nespala. Očistili jsme s Mirem másláky, které mu dala Terka (Hugovi taky, toho jsme vysa-dili dřív — měl ještě vidiny z fi lmu, protože už od dubna má půst, čekají malé a musejí být velmi opatrní), lepily se nám prsty, lepily a lepily, vypili jsme čaj, co nám udělala Skořice, právě vykoupaná, takže když se Miro odebral domů, rychle jsem se osprchoval a přitulil se k ní, aby se to všechno spojovalo a lepilo tím nejsladším medem, vláčným a voňavým, kluzkým jak kloboučky másláků, omra-čujícím vědomí jasem, výbuchem rtuti, třesavkou a ztišením našich svalů.

* * *Dodatečná zpráva: fotbalisté vyhráli v sousední vesnici a všichni do jednoho se opili (i s Vikto-rem).

19

ŘetízekPofukuje vítr; je potřeba vyvětrat. Venku je horko, v domě chladno, v zimě zase naopak. Dvě stěny jsou z cihel továrního komína, který spadl — a už nevstal. Možná proto lépe hřejí.

Dům postavil babiččin děda: halenkář.A milovník psů.Soused Imro je špatně. Teda: na tom. Soused

Imríšek je na tom velmi zle. Postavil bratrovi dům, nikdy se nešetřil — a to nemá ženu. Staral se o všechny psy.

Naposled měl Dodinu, pořád ji má, leží ve stínu pod branou, dýchá jako malé děcko při pláči. Potí se jazykem: jak nás učili ve škole. Na podzim měla osm štěňat, na jaře jen jedno, nebylo co topit, nebylo co rozdávat. Dodině to nešlo do hlavy: našla si dva malé ježky, asi v keřích za potokem — a ráno je měla v boudě, pyšná sama na sebe. Soused jí je vzal. Odvezla ho sanitka. Má chycená játra — a možná i žaludek. Dodina po něm teskní, už druhý den nežere a toulá se po dvoře.

Babiččin děda měl nadávku: „Psisko!“ Patřila mezi ty tzv. obdivné. Šil haleny z plátna, mazal je křídou, aby byly bělejší — a jezdil po jarmarcích. A s ním jeho psi. Dával jim anglická jména: Buddy, Jack a Norman. Anebo i biblická, například Abro, což prý byla zkratka jména Abrahám.

20

Pes vždycky klusal za jeho vozem s koňmi — a odbíhal do lesa, kde proháněl veverky a splašené kuny.

Malíře a natěrače Brka zabil autobus: v pátek jel na kole, nebo to bylo ve čtvrtek, na nosiči vezl košík s houbami, odskočil si, aby měl večeři. Pře-trhl se mu řetěz — a nemohl zabrzdit. Jeho pes se vracel s ním. Po nehodě zmizel. Brko zůstal ležet na cestě — a z dálky to vypadalo, že tam leží divoké prase. Pes se zatím vrátil domů; hlídal bránu a odmí-tal vpustit okrskáře, který přinesl špatnou zprávu.

Babiččin děda by řekl: „Psisko!“I když — kdoví.Po dvou letech sehnal levnou půjčku a postavil

v obci další dům. Zadní část toho našeho prodal sestřenici: babičce nebo prababičce našeho sou-seda. Od té doby má dům společný dvůr — a Imro je dvořan.

28. 9. 1984Zase se chystám na Záhoří. Včera volal otec. Řekl mi: „Ty se neozveš, ty makovníku, co je s tebou?“ Nabídl se, takže pojedeme jeho autem, z čehož mám i nemám radost. Nerad se tam prezentuju tak, aby to jiné rušilo, ale zase na druhé straně: otec tam přece jen patří, pasuje k Záhoří, k jeho hospodám, kamarádům, houbám a dávnému fotbalu.

21

ZahradaDvůr u domu zná hodně nohou. Na plotě spí kocour, vlastně jen dřímá, vyhřívá se na slunci. Cihly požírá sanytr.

Babiččin děda vykopal i studnu: vodu z ní tahali ve kbelících na tyči s háčkem, později ji zakryli a koupili ruční pumpu. Ta po jisté době zreza-věla — a při pumpování hekala a vzdychala. Jako správný osel: „Iá! Iá! Iá!“ Voda se nedala pít. Jen kousek od ní byla latrína — s dřevěnou budkou, i se srdcem ve dveřích. A na druhé straně dvora ještě i hnojiště. Močůvka měla hnědou barvu; tabáková močka je trochu světlejší. Ve studni se každý rok utopila kočka, i proto ji zakryli.

Vodou zalévali zahradu — a kdysi dávno ji po hektolitrech přidávali do hlíny, kterou dováželi z lesa, protože za humny stála hrnčířská pec s komínem. Už nestojí. Ale stála. Vypadala jako velká žehlička.

Podél ní se táhl chodník, mizel ve vysoké ku-kuřici, v zimě zase pod sněhem — a vedl k ná-draží.

Dodnes je v zemi plno úlomků a střepů z kvě-tináčů nebo džbánů; ty jsou i s glazurou. Voda ze studny byla blíž než ta z potoka před domem: ušet-řili moře času.

Mohli se i umýt: mýdlem s jelenem.

22

Do pece přikládali sáhy borovicového dřeva. Na kůře se leskla oka zaschlé pryskyřice. Vůni dřeva ani kouře nikdo nevnímal. Z vysušených polen jde oheň bez kouře. A když přišel kominík, obvykle na podzim nebo po zimě, zašel i do zahrady a vyčistil komín na peci, dal se sklopit.

Zase jeden komín: tuším už třetí nebo čtvrtý.Saze z jehličnatého dřeva doletí dál než saze

z uhlí. A je měkčí. Jen barvou se neliší.Všichni černí kocouři jsou kominičtí učni.

2. 10. 1984Včera jsem cestoval vlakem v 9:03 z Bratislavy, který je v Kútech 10:13 nebo tak nějak — a obje-vil jsem dobrý spoj: autobusový. Zastavil jsem se u tety Tuly, kde jsem našel Viktora; na kole jsem se vydal za Albínem Huralem, abychom jeho autem jeli za pokrývačem, ale nebyl doma, tak jsem frčel do hospody U Dvou andělů, nebyl tam, potom do bufetu, až nakonec do státního statku, kde pracuje Terka, ale ani tam se zatím neukázal. Spal doma, špatně dýchal, našel jsem ho až napodruhé, právě se jeho dcera s vnučkou vracely z hub, měly plné tašky másláků a bedel, strýc Albín byl na dvoře v trenýrkách a pyžamové košili, vyděšený ze smrti, musel v neděli odejít z fotbalu, udělalo se mu zle, takže jsem znovu jen šlapal na kole — za panem

23

Kyselkou, byl milý a ochotný, právě něco v předsíni opravoval, dělal kachličky, ale hned toho nechal, převlékl se, sedli jsme na kola a uháněli dolů do naší ulice. Hrával fotbal s mým otcem, je od něj o dva roky mladší — a byl znám tím, že při rohových kopech házel brankářům do očí písek, aby nic nevi-děli — a hned padl gól, anebo kopl nejdřív do země, zvířil písek a obešel obránce, takže s tímto panem Kyselkou, který má ženu z Oravy a sám umí vařit, s tímto zedníkem a pokrývačem jsme si to alejí kolem potoka hasili k nám. Vzápětí dorazil i Viktor, vylezli jsme na půdu, záhorácky na húru, kde si pan Kyselka prohlédl latě a řekl, že jsou v pořádku, tvrdé dřevo, to mě potěšilo, protože toho nebudu muset moc měnit, dohodli jsme se na středu, což se už teď, v úterý jeví jako nereálné, přikázal nám sehnat hřebíky, plechy, čtyři pytle vápna (uhasit v sudech) a čtyři pytle cementu, písek, kalfas — a navíc slíbil, že opraví komíny.

* * *No dobrá, odešel.

* * *Najedl jsem se u tety Tuly. Nelku pořád trápí heme-roidy, chuděra, ještě si i ruce popálila, jsou červené a oteklé, natírala si je jakousi mastí, dávala si na ně bavlněné rukavičky a na ty ještě gumové — a chys-tala se na zahradu: sadit (ale co?). Daly mi polévku,

24

potom knedlíky se zelím a kousek vařené slepice, kosti jsem házel kočkám, odnášely si je na dvůr. Vzpomněli jsme si na Očka, jejich psa, i na toho druhého, Pikyho, který jim utekl. Očko byl taky nezvěstný, nemohly ho najít, daly ho do hlášení místního rozhlasu, aby jim ho někdo vrátil, už čtyři dny nebyl doma, ale jen co to vyhlásili, Očko byl do půl hodiny zpátky (sám od sebe).

Nelka potom znovu vyprávěla, jak byl na náv-štěvě strýc Ambrož, slyšela ho, jak šustil papírem na jejím nočním stolku, měla tam piškoty, ani se nepohnula — a táta třikrát zašustil a pak ode-šel. Znovu usnula. Viktor tvrdil, že se takovým věcem nesměje, to platí i o mně, i když se aspoň trochu usmívat musím. Strýce Ambrože prý trápí, co je s jeho sbírkami — a tak je chodí navště-vovat.

Ještě předtím jsme s Viktorem vyměřovali plot kolem fotbalového stadionu, hřiště mezi sloupky, dělá se nové oplocení, říká se mu bariérové, potom jsme se zastavili u Viktorovy sestry v drogerii, kde jsem mu na stroji naklepal rozpočet toho oplocení: Viktor mi diktoval.

Večer jsme šli na ryby. Zastavili se u nás: tech-nik Vilo, který byl s Doprastavem v Libyi, teď se s nimi soudí, protože chce měsíční výpověď, zatím brigádničí na státním statku — a jako druhý: Sil-

25

vestr, bývalý esenbák, strážmistr. Ryby nebraly. Ani Viktorovi, ani jiným. Mluvili jsme o tom, co všechno, jaké kusy musí ve vodě být — sumci, candáti, určitě taky štiky, kapři, úhoři. Ale neberou. Kolem byla teplá noc. Na vodě plno měsíčního světla. Šelestilo listí, voda žila, dýchala.

Tady je všechno důležité.

NebePitnou vodu nosili od sousedů nebo z pramene za humny, kterému se říkalo kadloubek, i když u něho nebyl žádný žlab, jen travnatý břeh. V písku pod ztichlou vodou se blyštivě chvěla roztroušená zrnka slídy. Jako by se ze země dívalo hnědé oko — a vidělo toho, kdo se nad ním sklání. Jen ve vodě je nebe na zemi.

Při pití přímo z pramene nejprve každý sám sebe políbil. Voda pramenila na pozemku tetky Otílie Páleníkové, rozené Kickové, zvané Osko-ruše. Všichni se z ní mohli napít a odnést si, kolik chtěli, ať už ve vědru, v láhvích nebo dřevěném soudku.

Teda: skoro všichni, kromě tetky July, matky našeho souseda. Ta prý nesměla. A potom už ani nechtěla. Měla hřích: prý nabírala vodu špinavým hrníčkem. Oskoruše si na ni počkala a pořádně se s ní pohádala.

26

Šlo o čistotu. Jsou lidé, kteří říkají, že v kad-loubku viděli i pstruha. Prý tam nějakou dobu žil. A podle všeho i žije.

Takže: nežil a nežije.Ale při jedné hádce se opravdu něco zabělelo:

jako světlé břicho ryby pod vodou. Tetka Jula zvedla sukni a ukázala Oskoruši holý zadek. A ještě zakřičela: „Trrrrrrt — odtud až do Trnavy!“

Pohled jí zaletěl k nádraží. Soused Imro se vždycky chlubí, že se od ní naučil pít, ale ne vodu, tu maminka ráda neměla. I když: bez vody se žít nedá. Ani vařit. Ani kropit prádlo.

A hotovo.

3. 10. 1984Viktor mi po probuzení říká: „Nemají vagon a ty máš slunce.“ To znamená, že chlapi ze statku u Terky nemají co na práci a můžou přijít pomoct se střechou — a mně slunce (po celonočním dešti) dává šanci, že se pustíme do práce.

ZkratkaÚzký chodník za humny zkracoval cestu k vlakům asi o dvě minuty; běh ubíral další vteřiny. Vědělo se o tom v celé ulici. Hlavně ráno bylo málo času.

Také dvůr patřil k této zkratce: možná proto neměl bránu.

27

Babička se zdravila s lidmi.Dveře do kuchyně byly otevřené: jinak by

v ní bylo málo světla. Děda ještě spal. Uměl spát i vestoje. Na hrnčířskou pec si vzpomněli jen při jarním rytí zahrady, kdy ze země vylézaly zaob-lené kousky misek, kropenek nebo pekáčů na maso.

Ale nespal jen děda: taky můj táta ještě spal. A už dávno se měl mýt a oblékat, protože hodiny na stěně odbily půl šestou, což byl nejvyšší čas, aby vstal, jestli chtěl stihnout vlak. Probudil se a hned zase usnul; spoléhal na zkratku. Babička ho musela vyhnat z postele: stáhla z něho peřinu. Mohlo mu být deset, potom dvanáct — a nakonec osmnáct: každé ráno jezdil vlakem do Skalice, kde na gym-náziu prošel z primy až do oktávy a počátkem léta 1939 odmaturoval.

Učitel latiny měl přezdívku Kvazi.Táta si sedl ke stolu k bílé kávě. A hned usnul.Babička ho obouvala a zavazovala mu tkaničky

u bot. Poháněla ho. Táta se zavřenýma očima snědl kousek chleba s máslem, vypil teplou kávu — a při-tom si přál, aby byla neděle. Probudil se až pískotem lokomotivy, kdy vlak oznamoval, že se blíží k pře-jezdu a začíná zpomalovat, aby po další minutě jízdy zastavil — a vzápětí znovu vyrazil.

Postupně zpomaloval.