KnóssosNu, a tohle měl být turistický zlatý hřeb našeho zájezdu, a také byl. Jet na Krétu, a nevidět Knóssos, to by tedy byla ostuda!

Jedeme časně, skoro ještě za tmy, a není to žádný velký horor. Docela se daří, zastavujeme jen jednou, abychom se protáhli a pohlédli na místní horstva, ale ta jsou dnes utajena v mlze.

Trochu překvapuje, že z dálnice u města Heraklion se sjíždí doleva, ač chceme odbočit doprava. Tu smyčku uděláme později, podjedeme dálnici a vydáváme se k jihu. Ještě pět kilometru hustým provozem a rozkopanou silnicí, a jsme na místě. Parkujeme docela snadno, a zadarmo. To jsou ty místní výhody, u nás by ze mne parkovištník vytáhl nejméně tři eura.

KnóssosA je půl deváté a jsme v Knóssu, přesněji řečeno na místě, kde kdysi tento palác stával. Teď si jdeme prohlédnout to, co zbylo. Než si koupím vstupenky, pohlédnu do stánku s literaturou, a ejhle – kniha Knóssos, mínojská civilizace, pojatá dokonce v češtině, no nekupte to za € 6!

O Knóssu jsem si četl už v roce 1961, v knížce Vojtěcha Zamarovského Objevení Troje. Je tam zmínka jen letmá, protože Schliemann sice tušil, že pahorek obsahuje historické město, a dokonce tušil, co to je, ale měl jisté právní potíže, které sice kdosi označil za malicherné, ale dle mého soudu byly dost zásadní. Tak se stalo, že pár let přišel jistý Arthur Evans, zabořil rýč, narazil na zeď a řekl: „Za rok budeme hotovi.“ Kopal tady 29 let.

A právě busta Arthura Evanse je to, co člověka uvítá, když zaplatí svých € 10 (včetně muzea) a vejde do oploceného areálu. V tu chvíli už kráčí po 4000 let staré dlažbě, která je těmi dotyky milionů podrážek krásně ohlazená.

A ejhle dvě díry do země. Něco podobného už jsme viděli v Mesa Verde, tam se tomu říkalo kipa. Význam těch kulatých děr nám uniká. Jdeme směrem vlevo, sami nevíme proč, a blížíme se tak k vlastnímu paláci od severu. Zdi, zdi a zdi. Různě vysoké, v různém stadiu destrukce. Kámen a kámen, pospojovaný maltou.

Rozlohou snad sto krát sto metrů, možná i víc, zdi se zvedají do výšky. A pak narážíme na červenou barvu. Ano, tady řádil Evans. Rozhodl se, že nám ukáže, jak to tady vypadalo kdysi, a postavil červené sloupy a na nich malé stříšky. Jsou to vlastně jen fragmenty a utěšuje nás, že to tak mohlo být, ale kde vzal Evans tu jistotu. Ovšem pod stříškou je ukryta freska býka, který se právě chystá nabrat někoho na rohy. Skoro by se hodil nějaký model, ale nic takového tady není. Jen malý plánek. Pravda, co chvíli

potkáváme cedulky s popiskem, co vlastně vidíme, v řečtině a v angličtině, ale kdo má mít čas to číst.Pod střechou, ale přece na dohled, stojí obrovské nádoby. Pithoi Jsou tak velké, že by se do nich vešel člověk. Jsou to zásobníky, to je zřejmé, a pěkně nepřenosné. Potraviny? Olej? Kdoví. Na jiném místě jsou i menší nádoby, ale rozhodně jich tady vidím méně než na pohlednicích. Inu, předměty se přemisťují.A tak jdeme vlastně naslepo, chvíli na ostrém, slunci, chvíli ve stínu pinií, a jsou u toho i nezbytné cikády. A najednou je kolem nás nějaký větší prostor, a ono je to centrální náměstí, dvorek, nádvoří či jak by to člověk nazval. Je tu ještě jakási nástavba, kolem schody. Ale vidím dva tajemné vchody, tak jdeme dovnitř. A je tady trůnní sál. Stěny jsou barevně pomalovány, nevím, do

jaké míry to jsou Evansovy rekonstrukce a do jaké míry se skutečné malby zachovaly. Je tu ale dřevěný trůn, a dovolím si pochybovat, že ten by ty tisíce let přežil. Ale o jednu místnost dál, která je vyzdobena na zdech štíhlými lvy i rostlinnými motivy, tam už je trůn kamenný. Před trůnem leží velká kamenná nádoba, neznámého účelu. Jako kdyby to byl lavor na nohy. Kolem je u zdi řada kamenných lavic, vládce neseděl tedy sám. Ale myslel jsem, že trůnní sál bude poněkud vyšší, takhle se musel vládce tísnit poněkud stísněně a na audienci se mu sem moc lidí nevešlo. Je-li to ovšem trůnní sál a konaly-li se zde vůbec audience. Prý to taky mohla být svatyně, a kdoví co jiného. Můžeme se jen dohadovat.

Když vyjdeme na denní světlo, vystoupáme po těch pár schodech a tam nahoře je několik místností, které tvoří galerii. Jistě, jsou to kopie fresek, jejich originály jsou jinde, ale působí to úžasným dojmem. Je to taky současně nejvyšší místo celého paláce a je odsud jedinečný výhled na celé prostranství i na okolní krajinu. Občas jsou vidět i hory, ale většinou je dost pošmourno.

Nu, a když pohlédneme dolů, dělá se nám mdlo. Před vchodem do trůnního sálu se tísní dobře stovka lidí, a další a další výpravy vedené zběsilými průvodkyněmi dorážejí na centrální nádvoří. Nejhorší na tom je, že otyto výpravy cestou okupují další umělou stavbu, kde jsou dvě nádherné fresky chlapců nesoucích v koších ovoce. A co je nejhorší, slyšíme jen a jen ruštinu. To je děs!

Všechny výpravy prostě přijely najednou, a to jsme netušili, co to pro nás znamená. Naštěstí to hlavní a nejhezčí jsme viděli, a na místa, kam půjdeme, teď hromadné výpravy nechodí. Ono je to hezké, když člověk dostane výklad, ale většině lidí to jde jedník uchem tam a druhým ven, ale jednou budou říkat – byl jsem v Knóssu. A ubíjející monotonní hlas průvodkyň meloucí páté přes deváté zcela přehlušil přírodní zvuk cikád, které jako kdyby se někam ztratily. Kamenná dlažba se otřásá pod přívalem sandálů a fronta se úhledně vine napříč celým nádvořím. Pryč!

Mne zaujalo něco jiného. Býčí rohy. Stylizované pochopitelně. Pravda, vytvořené z betonu, originál se nezachoval. Výška asi půldruhého metru, ano, je to ono. Ten symbol Knóssu, symbol mínojské civilizace. Později se dovím, že těchto rohů byly plné zdi, kam se jen člověk podíval. Podobně přece vypadají rostliny na planetě Perla, jistě vám to něco říká. Jako kdyby si vzaly vzor z této památky dávných stavitelů. Řekl bych, že je to jakési logo Knóssu a že by se tady mělo docela dobře dát koupit. Bude se mi vedle disku z Faistu velice dobře vyjímat. Dole jsou další menší stavby, jedna z nich je taky ozdobená umělými sloupy. Nikdo tady není, máme les sami pro sebe.

Věra toho má dost, tak ji nechávám na lavičce a obíhám všechno ještě jednou. Fronta se nezmenšuje. Snažím se dostat do místnosti s delfíny, ale zdá se, že ten prostor je z nepochopitelných důvodů uzavřen. A konečně se taky uvolnily obě nádherné fresky s jinochy, inu, výpravy taky jednou musely dojít. Zdá se totiž, že nejlepší čas na Knóssos budou odpolední hodiny.

Nu, je to bájný labyrint? Podle pověsti měl labyrint vybudovat Daidalos, aby v něm král Mínós ukryl Minotaura, zrůdný plod lásky své ženy a Dia, který k ní přišel v podobě býka. Je to zajímavé, k Danaé se Zeus snesl v podobě zlatého deště a přesto jejich syn Perseus vypadal jako člověk. Ať dělám, co dělám, ať koukám, jak koukám, k bludišti má plánek paláce v Knóssu daleko. Pravda, místností a chodbiček je tu hodně, ale je v tom řád a myslím, že člověk se zde brzy lépe orientuje než na leckterém ministerstvu.

Strávili jsme v areálu asi dvě hodiny, chvílemi to nebyl nejlepší zážitek, ale co se dá dělat. Až sem přijedu podruhé, bude to na jaře a Rusové snad zůstanou za Volhou.

Museum v HeraklionuRozhodli jsme se, že necháme auto na parkovišti v Knóssu, Ibize tam bylo docela dobře. Za jedno euro se přesuneme do Heraklionu a prohlédneme si muzeum. Z této akce se stal nehorší zážitek celé dovolené, to vše ovšem především jen díky vlastním chybám.

Především – když jsme se chtěli vnutit do autobusu, dověděl jsem se, že nemáme jízdenky, a ty je třeba koupit nejdříve někde v trafice. Autobus samozřejmě ujel. Jízdenky jsme pořídili celkem lehce a druhý autobus jel za 15 minut, takže tady už nebyl žádný problém. Jen cesta do města byla značně kostrbatá díky již zmíněným objížďkám. Cestou jsem se snažil sledovat silnice, protože mi nebylo jasné, kudy se vlastně vymotáme zpět na dálnici. Cesta autobusem mi v tomto směru neosvětlila nic, vím jen, že jsme jeli po hezké nové estakádě, kolem parku a už jsme byli na náměstí, kde všichni vystoupili, a tak jsme to zkusili i my.

Muzeum je na dohled. Co člověka vyděsilo na první pohled, byly nesmírné davy lidí. Převážně hovořili rusky. Inu, byly to všechny ty výpravy, které nás pronásledovaly v Knóssu, teď se vrhly na muzeum. Nu a my s nimi.

Nesmírná taktická chyba! Když už jsme to nechali dojít tak daleko, mohli jsme si teď v klidu zajít na dvě hodinky do města, porozhlédnout se, něco natočit, dát si oběd. Ne, jsem úplný idiot. My jsme se prodírali řvoucími davy a snažili se prohlížet exponáty, kolem nichž se hemžily stovky lidí. Za dvě hodiny tam určitě už nebyli.

Vše mělo být obráceně. Muzeem jsme měli začínat, palácem končit, jistě, odpoledne by tam bylo tepleji, ale patrně o 100 % méně výprav.

Muzeum možná stálo za to, aby dojem byl už pokažený. První tři sály jsme proběhli, zastavili jsme se až v dalším, protože tam je vystaven památný disk z Faistu. Je to kruhový hliněný disk o průměru 16 cm byl nalezen ve Faistu v roce 1903. Po obou stranách jej zdobí obrázkové písmo uspořádané do spirály začínající na obvodu a končící ve středu. Nikomu se zatím nepodařilo rozluštit jeho smysl ani původ, ačkoli možná jde o posvátný hymnus. Disk náleží k nejdůležitějším exponátům Archeologického muzea. Je samozřejmě za sklem, ale můžeme jej vidět z obou stran. Na fotografování i filmování je tu světla tak akorát, a to ještě nevím, že mám na foťáku nějakým omylem nastavenu citlivost 1600 ISO. Teď se to hodilo.

Co vidíme dál? Nádoby, nádoby, nádoby. S nejrůznějšími motivy. Velmi často jsou tu chobotnice, Kréta je úzce svázána s mořem. A taky střepy. Jsou tu i dvojité nádoby spojené jedním uchem. Podobné jsme viděli v Americe, v Mesa Verde. Velice zajímavá analogie. Jakýsi model jednopatrové budovy. Další a další nádoby, na olej či na nápoje. Jedním slovem bych řekl amfory, ale vím, že to amfory nejsou, jmenují se jinak.

A šperky, kovové i hliněné. Nepochybně zlato. Veliké sekyrky. Dvojité – labrys. Mají na výšku snad tři metry. A býčí rohy, ale vypadají úplně jinak než ty, které jsem obdivoval v Knóssu, jsou takové sražené dolů a moc široké. Právě takové se ovšem prodávají souveniry, ale ty se mi prostě nelíbí.

Je tu nádherná hlava býka, krásná soška, ale kdosi tvrdí, že je to nádoba. A pak jsou tu i jiné sošky, povětšinou lidí. Hliněné. A v patře jsou originály obrazů nalezených v Knóssu, jsou tady i ti zmínění delfíni. A pak dřevěný model celého paláce. No flash, please, no flash!

Model je ale velkolepý, je vidět, že palác měl nejméně tři poschodí, má spoustu oken i sloupů, a hlavně býčích rohů; ty jsou nasazeny na každé myslitelné místo. Jen tak vědět, jak je ta rekonstrukce přesná.

A v takové malé místnůstce, která je temná, jsou ukryty zlaté šperky, snad pečetní prsteny. Potom už jen po schodech dolů, a tam je, poněkud zastrčený, sál s památkami antické doby, tedy o 1000 let mladší než doby mínojské, a tam jsou řecké a římské sochy, ale únava už pracuje, a tak jen pár fotek, a už jsme venku.

A máme toho dost, zejména lidí, a nemáme nejmenší chuť se potloukat po městě. Jen se chvilku procházíme, projdeme parkem, a jsme na autobusové zastávce. Víme, že do Knóssu jezdí čtyřka, tak se ptám prvního řidiče, který zastavil, jestli dosud jezdí také autobus žádaným směrem, a ten imbecil mě ujistil, že ano. Nu, přišli jsme na to asi za hodinu, že se správného autobusu nedočkáme. A tak se plazíme zpátky, nastupujeme na konečné do správného autobusu, který s námi koná okružní jízdu městem, místy, kde jsme nikdy nebyli, a pak podjíždíme dálnici a po půlhodinové anabázi jsme na parkovišti u paláce Knóssos.

Ještě projdeme obchody, ale nakupujeme jen pár pohlednic. Po diskusi s jednou prodavačkou jsem se dověděl, že jsme na knihu o Knóssu mohli 1 € ušetřit, ale pozdě honit bycha. Nasedáme do Ibizy a míříme zpět, ostatně už se na to těšila. Jsou tři hodiny odpoledne a před námi je 150 kilometrů.

Dostat se k dálnici bylo jednoduché, stačilo neodbočit, a tam jsem uviděl směrovku, jež se snažila mne navést na tu východozápadní komunikaci. Leč ouha, jedeme stále směrem do středu města, i po té estakádě, kterou jsme projeli už v autobuse, a teprve za ní je odbočka vlevo. První křižovatka, druhá, a proti nám jednosměrka, do které se nesmí, a směrovka žádná. Intuice mi říká, že mám jet doleva, a neuhýbat. Jeden kilometr, druhý, a oddychl jsem si, nájezd je tady. Dodnes nevím, kudy jsme jezdili, ale už se cítím jako ryba ve vodě v tom šíleném provozu. A protože jsem ten den patrně úplně zblbl, tak jsem se po pěti minutách přistihl, jak jedu sto deset za hodinu a mám zařazenou trojku. Promiň, Ibizo…

Nakonec jsme to projeli za necelé dvě hodiny, v hotelu jsme byli v 17.20. po nuceném odpočinku, vyvolaném pravděpodobně únavou, jsme opět vyrazili do ulic. Nejdříve jsme se zastavili v naší oblíbené restauraci Roussos, abychom dobře pojedli, tentokrát krétskou specialitu – hovězí stifádo. Dostali jsme směs rýže a brambor a v tom plavalo v omáčce několik kouliček mletého masa. Mňam mňam.

No, a protože jsme toho ještě neměli dost, uskutečnili jsme nákupní vyjížďku do sousední obce Platanias. Vzali jsme to autem, je to rychlejší. Nevěřili byste, co to dá za práci tam zaparkovat. Někam jsme zajeli, za námi jedna slečna, a ne ne se odtamtud vymotat, zejména proto, že ta dáma neuměla couvat. Nakonec jsme zajeli mezi domy asi o 50 metrů dál, a tam parkoviště úplně prázdné, a nikdo za ně nechtěl prachy.

Procházeli jsme se asi tak hodinu, nebylo to tam nijak zvláštní, inu, nic nás tram nepřekvapilo.

Nakonec jsme koupili dvě lahve Metaxy v luxusním balení, a já jsem si navíc koupil knihu Crete, the Crossroads of three Continents..

Krom toho jsme si dali jedenkrát Internet, abychom se dověděli, že nikdo nic nenapsal, a nakoupili jsme něco potravin, zejména pak salám, chleba a konzervu, už nevím, co v ní bylo, protože po čase se tyto detaily z hlavy vypaří a záznamy jsou neúplné. Ach jo…

Jediný problém nakonec se ukázal najít potmě naši Ibizu.