Balada o  očích topičov ých

Jiř í Wolker

C

Utichly továrny, ut ichly ul ice,usnuly hvězdy okolo měsícea z  města celého v  pozdní t y hodinynezavřel oč í sv ých jenom dům jediný,očí sých ohniv ých, co do tmy k ř ič í ,že za nimi uprostřed strojů, pák , kot lů a  železných t yč ídělníků deset své svaly železem proplet lo,aby se ruce a  oči j im změni ly ve svět lo.

Antoníne, topič i e lektrárensk ý,do kot le př i lož !

Antonín dnes, jak před let y dvacet i pět i ,že leznou lopatou ot ví rá pec,plameny rudé ztad syčí a   let í ,ohnivá v ýheň a  mládenec.Antonín ruk ama, jež nad oheň ztuhly,př ik ládá plnou lopatu uhl í ,a  že jen z  č lověk a svět lo se rodí ,tak za uhl ím vždyck y kus očí sv ých hodía  oči t y jasné a  modré jak k vět inyv praméncích drátů nad městem pluj í ,v  k avárnách, v  d ivadlech, nejraděj nad stolem rodinyv radostná svět la se rozsvěcuj í .

Soudruzi , dělníc i e lektrárenšt í ,d ivnou ženu vám mám.Když se j í do očí podívám,pláče a   ř ík á , že č lověk jsem prok let ý,že oči mám j iné, než jsem měl před let y.Když pr ý š la se mnou k  ol tář i ,jako dva pecny velké a  k rásné byly,teď pr ý jak v   ta l í řku prázdném mi na t vář ipo nich jen drobink y dvě zbyly.

Směj í se soudruzi , Antonín s  n imia  uprostřed noci s  hvězdami e lektr ick ýmina svoje ženy s i vzpomenou na chví l i ,které tak často s i dět insk y mysl i ly,že muž na svět př iše l , aby j im patř i l .

A Antonín zas, jak před let y dvacet i pět i ,jen těžš í lopatou ot ví rá pec.Těžko je ženě vždy porozuměti ,má j inou pravdu a  pravdivou přec.Antonín očí k vět v  uhelné kusypř ik ládá, neví snad o  tom, spíš musí ,neboť muž vždyck y očima š i rok ýmase rozjet chce nad zemí a  mít j i mezi n imaa  jako s lunce a  měsíc z  obou stranpaprsk y lásk y a  úrody v j íždět do je j ích bran.V   tu chví l i Antonín, topič mozolnat ý,poznal těch dvacet pět roků u  pece, u   lopat y,v  n ichž oči mu k ráje l p lamenný nůž,a  poznav, že stač í to muži , by zemřel jak muž,zak ř ičel nesmírně nad nocí , nad světem vš ím:

Soudruzi , dělníc i e lektrárenšt í ,s lepý jsem, nevidím!

Sběhl i se soudruzipřestrašení cel í ,dvěma nocemidomů je j odváděl i .Na prahu jedné nocižena s  děckem sténá,na prahu druhé nocinebesa otevřená.

Antoníne,muži můj jediný,proč tak se mi vracíšv   t yto hodiny?Proč js i se mi lovals   tou holkou prok latou,s  mi lenkou železnou,ohněm a  lopatou?Proč muž tu na světěvždyck y dvě lásk y má,proč jednu zabí j ía  na druhou umírá?

Neslyš í s lepec, do tmy se propadáa tma je j obj ímá a   tma je j opřádá,raněné srdce už z  hrudi mu odcházíhledat s i ve světě j inačí obvaz y,však nad černou s lepotou veselá lampa v is í ,to není veselá lampa, to jsou oči č ís i ,to jsou oči t voje, jež celému světu se daly,aby tak nej jasněj i v iděly a  n ikdy neumíraly,to js i t y, topič i , v yrost lý nad tě la zmučené střepy,kter ý se na sebe díváš, ač sám lež íš s lepý.

Dělník je smr telný,

práce je ž ivá,

Antonín umírá,

žárovk a zpívá:

Ženo má, ženo má,

neplač!

C