JARO 2018

Obrázek nakreslila Karolínka Schincke.

2

RECEPT NA ŠŤASTNÉ

MANŽELSTVÍ

Ludmila a Petr Balíčkovi,Mníšek pod Brdy

Manželé 46 let, tři synové,čtyři vnoučataSvatbu jsme měli na Velikonoční

pondělí v  roce 1972 ve zdejším

kostele sv. Václava a oddával

nás pan děkan Jan Blažek. Svat-

ba na úřadu (tehdy MNV), se

konala  několik dnů předtím. Vy-

chovali jsme  tři syny (42, 36

a  30 let), kteří mají vlastní rodi-

ny. Nyní máme tři vnučky 

a  jednoho vnuka.

V  minulém čísle

farního časopisu se o  své

tipy na šťastné manžel-

ství podělili Páterovi

a  Umláškovi.

Lze  s  nimi souhlasit

a těžko k  tomu ně-

co dalšího dodávat.

Spíše bychom se chtěli

zamyslet nad tím, jak se za

zhruba dvě generace změnil po-

hled na samotné manželství.

Nedávno uvedl v  TV Noe

MUDr.   Max Kašparů, řeckoka-

tolický kněz a známý psychiatr:

„V  Evropě je manželství na ARO

(anesteziologicko-resuscitační

oddělení, pozn. redakce) a brzy

skončí na patologii.“ Nezbývá,

než  s  ním souhlasit.

V  roce našeho sňatku, 1972,

bylo v  České republice

uzavřeno 96  000 sňatků

a  22   000 párů se rozvedlo. Nyní

je ročně uzavřeno 46  000

manželství a více jak polovina

se rozvede.   Manželství,

uzavřené v  katolické církvi, má

tato čísla podstatně nižší. Od-

haduje se, že se rozvede asi

každé desáté.  

Slib učiněný před Bohem

– „Dokud nás smrt nerozdělí“

–  je brán jednoznačně vážněji

a  poctivěji. Pokud se

v  manželství vyskytnou

problémy a  těžkosti,   je

potřeba si připomenout

slova Pána Ježíše: „Zapři

sám sebe, vezmi kříž

svůj a následuj mě“. Mu-

síme se snažit udělat vše

pro záchranu manželství.  

Také je potřeba se za sebe

a  za celou rodinu vzájemně

modlit a dát na mši svatou, což

je velice vhodný dárek k  naro-

zeninám nebo k  svátku. A  ne-

zapomenout na tři P: Pochválit,

Poděkovat, Pohladit.

3

Karolína a DavidPeroutkovi

Manželé 16 let, dvě děti vevěku 5 a 9 letPřiznám se, že není pro mě

jednoduché přispívat do této

rubriky a to hned z  několika dů-

vodů. Za prvé už tady zaznělo

mnoho opravdu dobrých rad,

slova jako tolerance, respekt,

pokora, nadhled, Boží požeh-

nání a odevzdání se do Jeho ru-

kou, to jsou směrovky, které

vyznávám i  já. Přesto si nemys-

lím, že bych vynikala i  malou

schopností praktikovat tyto

ctnosti v  denním životě, natož-

pak manželském a rozhodně se

sluší spíše napsat, že moje sna-

ha je jako houpačka o  mníšecké

pouti.

Za druhé, v  tuto chvíli

bych měla, spíše než sespi-

sovat rady do manžel-

ství, j ít si usmířit

svého muže. Naše lo-

dička manželská v  tuto

chvíli drhne o  písek

dennodenních starostí

a  drobných neporozu-

mění, kterých bych si měla

všimnout a  zamést je – nikoli

pod koberec, ale ze dveří ven

–  pátrat po tom, zda spolu ještě

pořád umíme mluvit a dávat

jasně a  pokorně najevo svoji

otevřenost. Nyní sedím mlčky

a  zády ke svému muži,   dlouhou

dobu jsem nepromluvila, ne-

mám na něj čas dneska, stejně

jako včera a věnuju se neko-

nečné řadě pracovních po-

vinností, které jsem si na svá

bedra naložila sama. Jak teď

někomu radit do manželství?

Buď jak buď, vydrželi jsme spolu

hledat Eldroádo už docela

dlouho a kdybych měla napsat,

co je svorníkem našeho vztahu,

jsem si j istá jednou věcí: není

mojí zásluhou. Mé poděkování

míří směrem k  nebi a také

k  mojí původní rodině. Často ta-

ké po telefonu mluvím  s  mojí

maminkou, která mě nabádá: ať

slunce nezapadá nad hněvem

naším, ať se jdu první usmířit já,

ať mám pochopení pro toho,

kdo pochází z  úplně ji-

ného prostředí, ať

neřeším hlouposti

a  tam, kde hádka za-

čala –  třeba před dět-

mi – se vrátím pro

usmíření. A  hned pak,

zdůrazňuje, mám upéct něco

dobrého, protože uklizená a  vo-

ňavá kuchyň prý přispívá

4

k  domácí pohodě.

Tudíž končím, jdu zjistit,

jak se tváří můj muž a jdu se po-

stavit k  plotně.

Žena od plotny, Karolína Peroutková

OTÁZKY Z  LITURGIE

Slovo Boží.Vstupní modlitbou byla uzavřena

úvodní část mše svaté – kající ob-

řady. Modlitba sama byla vrcho-

lem. Kajícnost jakožto

prostředek k  tomu,

abychom nejen dů-

stojně, avšak ta-

ké  s  čistým srdcem,

přistupovali k  svatým

tajemstvím, je velice

důležitá. Tím spíše je

třeba za důležitou část

mše svaté považovat

bohoslužbu slova, uvě-

domit si vážnost a závažnost

slova Božího. Jen  s  ním a v  něm

se můžeme blížit k  eucharistii, jež

je přece „tajemstvím víry“, jak

prohlašuje kněz po každém

proměňování. Víru lze čerpat ze

slova, víru lze živit slovem. Boho-

služba slova je nutnou přípravou

k  eucharistické bohoslužbě. Ne-

smíme ji snižovat, ani podce-

ňovat, nechceme-li, aby naše víra

ochořela a stala se pouhou kon-

venční praktikou.

Dnešní stav je takový, že

lze konat bohoslužby slova samo-

statně, i  bez eucharistické oběti.

Tyto bohoslužby se vřele doporu-

čují a  mají být konány zvláště

v  liturgicky významných obdo-

bích nebo v  předvečer slavností.

Naproti tomu dnešní mešní řád

nepřipouští eucharistickou boho-

službu bez bohoslužby slova ne-

bo  s  touto bohoslužbou konanou

na jiném místě. „Církev

měla vždy v  úctě Boží

Písmo jako samo tělo Páně,

vždyť – především v  po-

svátné liturgii – nepřestává

brát a podávat věřícím

chléb života se stolu jak

Božího slova, tak Kristova

těla“ (II. Vat. Věroučná kon-

stituce o  Božím zjevení, čl. 21 ).

Jak vidíme, koncilní konstituce

spojuje oba pokrmy jediným vý-

razem „chléb života“.

Pán Ježíš řekl jasně: „Já jsem

chléb života“, a zopakoval to

několikrát (viz Jan 6). Chléb živo-

ta, chléb, který sestoupil z  nebe

–  to je Ježíš, ale současně i  jeho

slovo, jeho poselství. Je třeba jíst

jeho tělo, je třeba pít jeho krev, je

tedy třeba  s  ním splynout

5

„Aby se věřícím poskytl bohatěji

prostřený stůl Božího slova, má

se šíře otevřít přístup k  pokladům

bible. Z  toho důvodu se vždycky

během určitého počtu let přečtou

lidu nejdůležitější části svatého

Písma“ ( II. Vat. Konstituce o  po-

svátné liturgii, čl. 51 ).

Aby se vyhovělo těmto

požadavkům, byla vydána sada

lekcionářů – knih, v  nichž jsou

biblická čtení ke mši svaté. Třicet

čtyři nedělí liturgického mezido-

bí, stejně tak, jako všední dny (fe-

rie) týdnů k  nim náležejících,

tvoří sice jedinou sérii, avšak

jej ich biblická čtení (lekce) jsou

uspořádány dvojím způsobem.

Neděle mají lekce uspořádány

v  tříletém cyklu (říkáme jim rok

A, B, C), všední dny v  cyklu

douletém (sudé a liché roky). Tex-

ty jsou většinou sestaveny v  sou-

vislých nebo polosouvislých

řadách tak, aby věřícímu poskytly

poněkud úplnější a vyváženou

představu o  hlavních knihách

Písma svatého. Výjimku v  cyk-

lickém uspořádání lekcí tvoří do-

ba adventní a vánoční, postní

a  velikonoční. O  nedělích

a  slavnostech se první čtení bere

ze Starého zákona – ve veliko-

noční době ze Skutků apoštolů.

Druhé čtení tvoří některý z  listů

apoštolů. Vrchol celé soustavy

tvoří čtení z  evangelia.

Naslouchejme soustředěně četbě

Písma. Je v  něm síla, je v  něm

světlo, je v  něm inspirace pro na-

še kroky všedních dnů.

P. Jan Dlouhý

6

ROZHOVOR

Sestra Marie Michaela,trapistkaV  postní době jsme  s  dce-rou na pár dnů našly klida prožitek Boží blízkostiv  Klášteře Naší Paní nadVltavou u  sester trapis-tek, které žijí podle Ře-hole svatého Benedikta.Od nás z  farnosti to nenídaleko. Klášter najdetev  Poličanech, poblíž Ne-veklova na nádhernéma  tichém místě, které jepro mnišský život i  prorozjímání laiků ideální.Během našeho pobytujsem požádala sestru Ma-rii Michaelu, aby  s  námive Stopách sdílela to, jakobdobí před Velikonociv  řádu prožívají.Mění se v  postním období ně-jak výrazně váškaždodenní život?Sv. Benedikt ve své

Řeholi říká, že ráz do-

by postní by měl mít

celý život mnicha.

Podle mnišské tradice

dostává mnich v  kláš-

teře pro postní dobu knihu, kte-

rou má přečíst. To znamená, že

v  této době se věnujeme lectiu,

četbě a  modlitbě více než ostatní

dny liturgického roku. Je to vyjád-

řením toho, že se chceme více

než jindy věnovat tomu pod-

statnému: vztahu  s  Kristem skrze

naslouchání Jeho Slovu, prostě

být  s  Ním co nejvíce v  osobním

vztahu, růst v  lásce k  Němu

nejenom skrze osobní modlitbu,

ale skrze konkrétní skutky lásky,

rozhodnutí pro konání dobra

a  skrze další činy.

Co ještě se dočasně změní?V  postní době stejně jako v  Ad-

ventu neposíláme ani nepřij ímá-

me osobní korespondenci,

nesetkáváme se v  hovorně  s  naši-

mi příbuznými a přáteli, abychom

tak prohloubily svoji odloučenost

od světa. Ta je pro náš život cha-

rakteristická a má za cíl právě

vztah  s  Kristem a umožňuje vý-

hradně sloužit a zasvětit se jenom

Jemu. Mnich je ten, kdo se zami-

loval do Krista ta-

kovým způsobem,

že ničemu nedává

přednost před lás-

kou k  Němu, jak

píše sv. Benedikt.

Klášter je místo,

kde se učíme milovat Boha

a  bližního, kde se cestou po-

slušnosti se navracíme k  Otci.

Není ještě větší odloučení odsvěta těžké?Postní doba není něco poch-

7

murného, naopak je to doba veli-

ce krásná a intenzivní právě pro

tento vztah lásky,

vztah od srdce

k  srdci. Samotná

touha ovšem ne-

stačí. Je potřeba

vstoupit do školy

Kristovy, na Jeho

cestu, kterou

ukazuje: Zapři sám

sebe, vezmi svůj

kříž a následuj

mne. Já jsem cesta,

pravda a život.

Doba postní je ve-

liká milost poznat

více Pána, ale také

sebe sama ve světle Jeho pravdy,

ve světle Jeho kříže, utrpení, smr-

ti a vzkříšení.

Provozujete také Dům prohosty. Je o  pobyty u  vásv  postní době větší zájem nežjindy?Pohostinství je nedílnou součástí

naší spirituality. Neřekla bych, že

by v  postní době byl o  pobyt v  na-

šem domě pro hosty větší zájem.

Obecně k  nám jezdí hodně lidí po

celý rok, nejvíce v  době prázdnin

– v  červenci a srpnu. Přij ímáme

kohokoliv, kdo má zájem strávit

nějakou dobu v  tichu a klidu

tohoto místa a účastnit se, pokud

chce, liturgie sester v  části

kostela, která

je vyhrazena

hostům. Je

mnoho lidí,

kteří přij íždějí

na duchovní

obnovy. Ty ale

nepořádáme

my, pouze na-

bízíme prostor.

Lidé buď přije-

dou jednotlivě

nebove sku-

pince a při-

vezou si někdy

i  svého kněze,

který je při duchovní obnově ve-

de. Dům pro hosty je od kláštera

oddělen, takže my sestry nejsme

hosty rušeny a hosté se cítí

volněji. Dívky, které chtějí poznat

náš život blíže, mohou kromě

účasti na modlitbě také pra-

covat  s  jednou ze sester na za-

hradě.

Jak se do kláštera vypravit?

Pro rezervaci pobytu je nejlepší

napsat email na adresu

sestrytrap@gmail.com

a  domluvit se se

sestrou  hostitelkou na

konkrétním termínu. Je dobré

se ozvat alespoň týden předem

a ne na poslední chvíli (i  když,

pokud máme volno, hosta

neodmítneme), protože tak má

zájemce větší

pravděpodobnost, že budeme

moci vyhovět jeho prosbě.

8

SVATÝ, KTERÝ MĚ ZAUJAL

Svatý Gerard MajellaSvatý Gerard je uctíván jako mi-

mořádný ochránce matek

v  požehnaném stavu a zvlášť

u  porodu, také se k  němu obrací

páry, které z  nějakého důvodu

nemohou počít dítě.

O  přímluvu svatého Gerar-

da prosím od července i  já z  dů-

vodu hrozícího předčasného

porodu. Svatý Gerard spolu  s  lé-

kařskou péči a mým kli-

dovým režimem umožnili

donošení miminka až do

fyziologického termínu

pro porod. Často jsem

přemýšlela jak svatému

Gerardovi poděkovat za

jeho pomoc. Jsem tedy

moc ráda, že mě Daniela

oslovila, abych napsala

článek o  svém oblíbeném světci.

Mohu mu udělat alespoň malou

reklamu a rozšířit tím úctu k  to-

muto výjimečnému muži.

Gerard Majella se narodil

v  j ižní Itálii jako páté dítě krejčí-

ho Domenica Majellu. Otec ze-

mřel, když bylo Gerardovi jenom

12 let. Jako jediný muž v  rodině

se Gerard musel na několik let

ujmout krejčovského řemesla. Od

malička však bylo jeho touhou 

stát se řeholníkem. Neúspěšně

žádal  o  vstup  ke kapucínům.

Zpočátku byl odmítán i  u  re-

demptoristů. Především kvůli

chatrnému zdraví, subtilní po-

stavě a povinnostem k  nemocné

matce. Později  byl přece jen  s  vá-

háním přijat.

Celý život svatého Gerarda

je vlastně životem mnoha Božích

zázraků, které se skrze tohoto

jednoduchého ale hlubokou lás-

kou a vírou prodchnutého

bratra staly. Na Ge-

rardovi se v  plnosti

projevovala slova Písma,

že Bůh si volí právě ty,

kteří jsou v  očích světa

pokládáni za nic, za ne-

schopné a slabé, aby se

právě skrze tuto jej ich

neschopnost tím mocněji

projevilo Boží působení a  moc,

a  také, že tajemství Božích věcí je

odhalováno maličkým, tedy

pokorným, těm, kteří mají jedno-

duché,   tedy nerozdělené, srdce.

Gerardovi se skutečně dostalo

mnoha zvláštních Božích milostí.

Často při modlitbě upadal do

duchovních extází, dokázal prav-

divě číst v  duších lidí, měl dar

uzdravování, dokázal dokonce

poroučet zlým duchům a  vracet

9

lidem pravou svobodu Božích dě-

tí. Toto všechno bylo přítomno

v  jeho životě   díky jeho velmi

osobnímu vztahu k  Bohu, touze

ve všem plnit Boží vůli, vroucí

modlitbě, postu, askezi, ale pře-

devším díky jeho opravdové lásce

k  Eucharistii a k  duším. Ohledně

půstu svatého Gerarda se za-

chovala jedna anekdota, podle

které se svatý Gerard spolu se

stejně smýšlejícím bratrem re-

demptoristou bavil o  j ídelníčku:

„Co jsi dnes navařil, bratře Ge-

rarde?“

„To co Vaše důstojnost přikázala.“

„A  co jsem přikázal?“

„Nic.“

Tak pravidelně „zapomínali“ svatý

Gerard se spolubratrem sehnat

a  připravit j ídlo, aby měli více ča-

su na modlitbu.

Svatý Gerard měl i  mnohá

soužení a protivenství, která mu-

sel podstoupit a překonat, jako

například když jej j istá žena křivě

obvinila z  nemorálního chování,

jako pomstu za to, že j i propustili

z  kláštera.   Vše se pak Božím pů-

sobením vysvětlilo bez toho, že by

se Gerard sám snažil tuto záleži-

tost vysvětlit a prošetřit. Byl na-

tolik pokorný, že se neodvážil

hájit a vše svěřil Bohu, jenž se

o  své pokorné stará,   a ten ho

nejen v  tomto případě, ale po celý

život, nezklamal.   To vše jen

dosvědčuje, že Bůh byl Gerardovi

skutečným přítelem a Gerard dů-

věřujícím dítětem Božím. Re-

demptoristé dnes zvláště na

misiích nabízejí knihu o  svatém

Gerardovi  s   názvem Chlapec,

který si hrál  s   Bohem.  

Ze života svatého Gerarda

se vypráví jedna příhoda. Když na

návštěvě u  j isté rodiny zapomněl

svůj kapesník, přinesla mu ho

jedna dívka zpět. Gerard jí odpo-

věděl: „Nech si ho, jednoho

dne  ho budeš potřebovat.“ Po

několika letech tato dívka měla

problémy v  době těhotenství

a  málem zemřela při svém

prvním porodu. Vzpomněla si na

onen kapesník od Gerarda

a  rychle po něm sáhla – a zázrak

šťastného porodu  a zdravého dí-

těte i  matky byl na světě. V  Ne-

apoli se tato událost ihned

roznesla.

V  roce 1893 papež Lev

XIII  prohlásil Gerarrda Majellu

za blahoslaveného  a v  roce 1904

jej papež Pius X. kanonizoval.    

Dnes je ve světě svatému

Gerardu zasvěceno mnoho koste-

lů a v  Itálii se tento světec  těší

10

obrovské úctě a je pro mnohé

častým útočištěm. Bazilika

v  městečku Materdomini, kde Ge-

rard prožil poslední rok života

a  kde je i  pohřben, zůstává nej-

větší svatyní, kde si nejvíc ctí je-

ho památku. Starý kostel

v  Delicetu, v  kterém Gerard slou-

žil jako bratr kostelník, po jeho

svatořečení zvětšili, aby se tam

vešlo co nejvíc z  rostoucí masy

poutníků. Jedním z  nejstarších

a  největších středisek úcty k  sva-

tému Gerardu za hranicemi Itálie

je asi redemptoristický kostel

a  klášter ve Wittem, poblíž

Maastrichtu v  Holandsku. Někte-

ré krajiny, jako Brazílie,   USA a  Ir-

sko, mají národní svatyně

zasvěcené jeho památce.

  Také hodně škol si zvolilo

za svého patrona svatého Gerar-

da. Nemocnice pojmenovaly po

tomto svatém také svá oddě-

lení  s   prosbou o  jeho pomoc

a  ochranu, zejména pro maminky

a  novorozence. Mezi takové

nemocnice patří i  ženská klinika

Coombe v  Dubline a  Univerzitní

nemocnice v  Galway.

V  redemptoristických

kostelech se zejména v  říjnu, bě-

hem přípravy na slavení svátku

svatého Gerarda, modlí novény

a  j iné pravidelné modlitby.

V  některých zemích, na-

příklad v  Irsku, ve Velké Británii

a  v  Austrálii, nabízí Rodinná liga

svatého Gerarda modlitby za ro-

diny.   Australští redemptoristé

podporují úctu k  svatému Ge-

rardovi prostřednictvím stránek

časopisu The Majellan.

Úcta k  svatému Gerardu se šíří

také prostřednictvím interne-

tových stránek, jako

http://www.saintgerard.com.

11

BŮH V  MÉM ŽIVOTĚ

Den, kdy jsem nahlédl zaoponuUž to bude brzy třicet let. Nikdy

dříve a ani nikdy později jsem ta-

kový sen neměl, tak intenzivní

a  tak naléhavý: pustá a potemně-

lá krajina, bez jakékoliv

vegetace. Tou krajinou ve-

de cesta a po té cestě jde

nekončený zástup lidí.

Směřují pomalým krokem

někam za horizont. Nikdo

ani nehlesne, všichni krá-

čejí se svěšeným hlavami,

ponořeni sami do sebe. Já

ale nejdu  s  nimi, nýbrž ležím

u  cesty, v  prachu a blátě, nejsem

schopen se ani pohnout. Ptám se

kolemjdoucích, co se to děje. „To

je poslední soud,” odpovídá mi

úsečně jeden muž a bez zastavení

pokračuje  s  těmi stovkami a tisíci

lidí dál, směrem za ten horizont,

odkud vychází světlo. Co tam je,

netuším.

A  potom už následuje

jenom neuvěřitelné ticho, už

nikdo na mě nemluví a já nevím,

co si počít. Trvá to všechno tak

nekonečně dlouho.

Nechce se mi tomu věřit.

Jaký poslední soud, když ještě

včera ten náš svět normálně exis-

toval?! Je mi teprve 21 let a ještě

tolik jsem toho chtěl stihnout.

Vždyť já měl takové plány, přál

jsem si mít svou vlastní rodinu,

manželku, děti. . . Nestačil jsem se

ani  s  nikým rozloučit,   s   rodiči, se

sourozenci.

Najednou člověk zřetelně

vidí, co všechno zanedbával a li-

tuje toho poněkud rozháraného

života, který několik let vedl. Bo-

j í se, co bude následovat,

přepadá jej úzkost a lítost.

Cítí se tak hrozně sám.

A  potom jsem se najednou

probudil. Byl nádherný letní

den, slunce mi svítilo až do

postele. Nevěřil jsem ničemu

a  dlouhou dobu jen zíral. Přemýš-

lel, co je vlastně sen a co realita.

Jsou sny, které okamžitě hodíte za

hlavu, ale tenhle opravdu nešlo.

Doslova mě ochromil.

A  tehdy jsem uvěřil, že

skrze ten sen ke mě promluvil

Bůh, tak jak se to občas lidem

stává. Bylo to od něj napomenutí

a varování, dal mi novou šanci

začít život j inak a lépe.

Byl jsem šťastný a se slzami

v  očích slíbil, že skutečně začnu.

A  ještě ten den jsem si před-

sevzal, že se vynasnažím žít podle

Božího zákona a budu vždy

12

upřednostňovat to, co je nejdů-

ležitější – totiž lásku.

A  najednou jsem strašně

zatoužil mít po svém boku

ženu,   s   níž už bez strachu půjde-

me tomu světlu vstříc. Jednu jedi-

nou na celý zbytek života.

Brzy jsem pochopil, že to tak

jednoduché nebude, jak jsem si

představoval. Trvalo to snad tři

roky, nakonec mi milující Bůh ale

přivedl do cesty dívku, u  níž jsem

od počátku věděl, že je pro mě ta

pravá. Potkali jsme se v  takovém

pološeru na jedné venkovské

taneční zábavě a mě se tehdy

jevila jako anděl.

A  já – člověk hříšný

a  chybující –  nepřestávám milo-

srdnému Bohu děkovat. Za ní, za

obě dvě děti, které spolu dnes

máme, i  za to třetí, které – jak

jsme nedávno  s  překvapením zjis-

tili – je zrovna na cestě. A  děkuji

i  za všechny přátele, které jsme

našli tady v  tom krásném podbrd-

ském kraji.

Mám pořád své sny, takové

ty obyčejné, ale nemám už žádné

velké ambice. Přál bych si vlastně

jediné – abych už nikdy v  bu-

doucnu nezůstal nepřipraven. Až

(skutečně) přijde můj čas.

Farník Jirka

Z  FARNÍ KRONIKYDne 28. října 1918 prohlášena

samostatnost státu česko-slo-

venského. Dne 28./10. odpoledne

došla zpráva ta do Mníšku

a  ihned domy ozdobeny byly

prapory a večer pořádán městem

průvod za zpěvu národních písní

a provoláváním slávy Masarykovi,

Vilsonovi, Kramáři a členům Ná-

rodního výboru, který se ujal

v  Čechách vlády. U  sochy sv. Jana

Nep. na náměstí promluvil zdejší

p. řídící Augustin Černý zvletnou

řeč o  významu prohlášení samo-

statnosti. Druhého dne 29./10.

Opět pořádán Mníškem prů-

vod  s  lampiony se zpěvem ná-

rodních písní. Oslava prohlášení

samostatnosti konána v  kostele

v  neděli dne 3. prosince. K  oslavě

té pozvány úřady a spolky. Po

schůzi ve Velkém hostinci, kde

o  významu samostatnosti řečnil

prof. Pelikán z  Prahy, šli členové

úřadů, spolků, Sokolové ve

stejnokrojích, účastníci schůze

čtyřstupem do chrámu, kde byly

slavné služby boží a po nich měl

pisatel tuto promluvu:

„Čím je pro Severoamerické státy

den svobody slavený 4. Července,

tím bude pro veškerou bu-

doucnost Českého národa den

13

28.   října 1918.“ Toho dne rozšíři-

la se radostná zpráva: „Podmínky

o  sebeurčení národů a na příměří

v  Rakousku přijaty zejména

ohledně Čechoslováků a Jiho-

slovanů. Národní výbor přejímá

vládu Československého státu“.

Dvojí radost zatřásla srdcem kaž-

dého věrného Čecha. Mír, to

sladké slovo, po němž vo-

laly miliony lidstva, se

uskutečňuje. Konec pro-

lévání krve, utrpení

a  ustavičného strachu

nastává. Válka, které si

český národ nepřál a kte-

rá se mu z  duše protivila,

přímo ošklivila, béře za

své. Dej Bůh, aby tak bylo na vž-

dy. Národ český válek nemiluje,

byl mírumilovný a takovým chce

zůstati. Druhá radost: máme

samostatnost, svůj vlastní stát,

svou česko-slovenskou říši. Český

národ stojí na prahu nové doby,

jež ozářena je sluncem svobody,

práva a spravedlnosti. Když vzpo-

meneme na výjevy na počátku

války, pak musíme nynější svě-

tový obrat a zvláště v  osudech

českého národa pokládati za sku-

tek prozřetelnosti boží, za přímé

zasáhnutí ruky Boží do dějin svě-

ta. Na začátku a průběhem války

nesčíslněkrát slýchali jsme ná-

mitky, jež každé věřící srdce tolik

bolela: „Kdyby byl Bůh, nebylo by

této války“. A  jak se takoví po-

chybovači mýlili. Bůh nechal nás

zkoušet, aby tím více nám mohl

dáti. Nynější obrat možno nazvati

zázrakem. Na začátku války ani

nás ve snu nenapadlo, že se jedná

v  první řadě o  naše bytí.

Z  úsilí,   s   jakým pracoval

jeden národ, aby měl

nadvládu nad ostatními,

stal se pravý opak: samo-

statnost, rovnost všech

národů. Podivné jsou

cesty Páně. Bůh i  zlé

dovede obrátit k  dobré-

mu. Právem dí Palacký: „Ná-

rodové dělají revoluce, ale Bůh

dělá dějiny.“ A  to nás těší, že ne-

radujeme se sami. S  námi radují

se bratří Poláci, Slovinci, Chorva-

ti,   s   námi plesá tolik zkoušená

Slovač, ta snad plesá ze všech

nejvíce, že konečně po tisíci le-

tech rozlomila železné okovy, j i-

miž byla spoutána. Dech jara jde

světem. Světová válka byla hroz-

nou dobou zimního spánku, v  níž

nikde kvítka, nikde zeleně, jež by

srdce povzbudila k  radosti a nad-

chla k  naději. Ale jaro se probu-

dilo a  s  ním obnovená společnost

14

lidská chystá se k  novému životu.

Naší povinností jest, abychom

tento náš stát nejen milovali, ný-

brž pomáhali udržovat

a  spolutvořit. Proto chraňme se

všeho, co by působilo jakýkoli

rozvrat. Buďme poslušni „Ná-

rodního výboru“, nynější své vlá-

dy. Dnes poděkujme Bohu za

tento veliký dar samostatnosti

pro národ náš a  prosme jej , aby

požehnal státu našemu a zhojil

brzy rány válkou zasažené. Slib-

me Všemohoucímu, že chceme

býti nejen uvědomělými, dobrými

Čechy, nýbrž i  dobrými uvědomě-

lými katolíky“.

PŘEDSTAVUJEME

Jáhen Václav BoháčPocházím z  Prahy a původním po-

voláním jsem stavební inženýr.

K  Mníšku mám „kordiální“ vztah

od svého dětství, neboť jsem zde

v  chatě  s  rodiči prožíval od jara

do podzima všechny soboty a ne-

děle a prakticky všechny prázdni-

ny. Jezdili jsme sem od roku 1949.

Po celá ta léta jsme zde

pravidelně ministroval a tak jsem

se tu cítil jako doma. Když se

otevřela možnost dálkově stu-

dovat teologii, přihlásil jsem se

pražskou fakultu a po jejím ab-

solvování a další formaci jsem

v  roce 1999 přijal jáhenské svě-

cení. Celé to tak vyplynulo ze

souhry více okolností, že jsem

pocítil, že mne Pán opravdu k  té-

to službě volá. Jistě se na tom po-

dílel i  můj celoživotní hluboký

vztah k  liturgii.

Po svém svěcení jsem vy-

konával jáhenskou službu ve

farnostech u  kostela Matky Boží

před Týnem a u  kostela sv. Lud-

mily v  Praze. Po svém odchodu do

důchodu jsem přijal pozvání ke

službě v  českobudějovické diecé-

zi, kam jsem byl z  Prahy zapůjčen

na 5 roků. Po uplynutí této doby

jsme se  s  manželkou rozhodli

usadit se v  Mníšku a já jsem byl

ustanoven k  jáhenské službě ve

farnosti u  katedrály sv. Víta, Voj-

těcha a Václava. Moje činnost

tam spočívá především v  litur-

gické službě. Jelikož jsem novým

bydlištěm spadl do mníšecké

farnosti, nabídl jsem panu faráři,

že pokud mi to mé „pražské zá-

vazky a povinnosti“ dovolí, rád ve

zdejší farnosti podle potřeby vy-

pomohu, což P. Dlouhý přijal

a  mohu říci, že spolupráce  s  ním

je opravdu pro mne radostná.

Jsem rád, že mohu i  zde být snad

15

alespoň trochu co platný. Jsem

vůbec Pánu velice vděčný, děkuji

mu, že mne k  této službě povolal

a mohu svým nepatrným podílem

Bohu a církvi sloužit a být mu

u  oltáře a v  modlitbě nablízku.

Václav Boháč

OSTATNÍ

Co Čech to muzikant anebŠtěchovické ZpěvobraníMníšecký chrámový sbor pod ve-

dením Jana Krejčího změřil sí-

ly  s   ostatními a uspěl!

V  sobotu 17. března, za sněhové

vánice se uskutečnil už sedmý

ročník Štěchovického Zpěvo-

braní, v  kulturním středisku

městyse Štěchovice. Je to každo-

roční přehlídka amatérských pě-

veckých sborů, konaná pod

záštitou starosty Štěchovic Mi-

loše Čapka. Přijelo šest sboru

z  okolí a  z  Prahy. Každý sbor

předvedl šest až sedm skladeb

různého zaměření. Od lidovek,

přes swing, Schubertova Ave Ma-

ria po další chrámové skladby.

Protože všechny soubory jsou

amatérské, tak se nesoutěží a ví-

tězi jsou všichni. Jak řekl v  úvodu

hlavní organizátor Josef Zá-

zvorka: , ,Zpěvobraní je o  osobním

setkávání lidí, kteří milují muziku

a rádi zpívají“. Bylo to opět

krásné sobotní odpoledne, při

kterém se potvrzuje, že rčení – co

Čech to muzikant – stále platí.

Společné diskusní setkání –pojďme se potkatV  minulých Stopách jsme zve-

řejnili text „O  jedné gratulaci“

Vládi Nováka, který se kriticky

vymezoval vůči panu kardinálovi.

Vzápětí se sešla redakční rada

Stop na faře spolu  s  Janem

16

Dlouhým, kdy jsme diskutovali

nad možnostmi zveřejnění jednot-

livých příspěvků, které vyjadřují

postoj čtenáře, nikoli celé redak-

ce.

S  přihlédnutím k  faktu, že

Stopy jsou oficiálním periodikem

farnosti, tudíž texty zde zveřejně-

né reprezentují farnost navenek

není vhodné, aby se jej ich – byť

malá část – proměnila v  diskusní

prostor, kde názory teprve zrají,

čekají na utříbení, rozdělují

čtenáře na kritiky a příznivce

a  podobně. Stopy naopak vnímá-

me jako prostor pro povzbuzení

ve víře, upevnění života farnosti

a  společnou radost.

Zároveň ale nelze popřít

jednoznačný přínos takových tex-

tů a to kritiku, která je velmi po-

třebá na všech rovinách. Shodli

jsme se proto, že kdokoli

z  farnosti má možnost vyhlásit

tzv. Diskusní setkání, kdy navrh-

ne pro něj palčivé téma k  debatě

a zorganizuje setkání, kam má

možnost kdokoli z  farnosti přij ít

a  debatovat. Tato setkání jsou

otevřenou pobídkou pro všechny,

kdo mají pocit, že jej ich hlas není

slyšet, či dokonce, že nechce být

slyšen. Naopak, shodli jsme se, že

různost povah, originalita životní

cest a našich vzorů je mozaika,

kterou stojí za to budovat – pro

možnost vzájemného obohacení

a  růstu.

Ve Stopách pak napíšeme

zprávu, kde zhodnotíme problém

a různost postojů a přístupu, také

závěr a smír, který jistě zazní na

konci.

Vyzýváme tedy všechny,

kdo mají chuť, vyhlašte setkání

a  potkejme se!

P. Jan Dlouhý, Daniela Feltová, Saša

Merunková, Zdena Lackova,

Karolína Peroutková

Stopy – Zpravodaj farnosti při kostele sv. Václava v Mníšku pod Brdy

Redakční rada: Daniela Feltová, Zdena Lacková, Alexandra Merunková, Karolína

Peroutková a Vavřinec Šipr