STUDIA COMENIANA ET HISTORICA 22, 1992, Č. ·16, 47

J. A. II' omen8ký ve suctle nového bádáníX VIII. llIeZill;tro

Navazují na předchozí výklad prof. .1. Peškové a za odrazový must.eksvých postřehů a námětii považuji přehleclové referáty z 11. komeniologic-kého kolokvia v Uh.Brodě v roce 1984 (sr. SCetH 29, XV, 1985, sborník):

- .1. P e š k o v á, Deset let práce nad filosofickým odkazem J A 1\,- D. Č a p k o v á, J\ otázkám stu.dia filosofie ti díle Komenského,- P. F los s, lÍvod do p1'Oblematiky /(omenského filosofie,- R. K a I i vod a, Význam JAK ])1'0 1'0::110)novodobé filosofie.

Z poslední doby je pro hodnocl.'ní filosofického přínosu v komelliologipodnětný též sou bor statí J. N o v á k o v é, vydaný v Kalichu po'výmluvným názvem 1/4 století nad Komenským.1

29

Komeniologie byla vždy také politikum (a to již v 19. století za Rakou-ska- Uherska, kdy pomáhala v boji za n;l,rodní uvědomění) . Boj o interpretaciKomenského byl vždy i zápasem o výklad českých dějin a povahu i~('skéhoduchovního vývoje. Bylo by jistě záslužné tuto dralllatirkou kapitolu českéhoducha kriticky zpracovat, pokud je nám známo, chystá se k něi::emu podob-nému P. Rohel.

Uvnitř samotné komeniologie šlo vídy o boj o "autentickou" filosotli a.teologii -- o jejich pravou interpretaci. Vím, jak ošidný je zde termín "au-tentický" či "pravý", rozhodně však byla přitažena za vlasy konCel)('(' ta-kového Z. Nejedlého, který chtěl po roce 1948 v souladu s bolšE'vick.~·llliosvětovými snahami udělat z osobností jako byli Hus či Komenský nejraději"členy strany". V pozdějších letech (od přelomu lE't 50. a 60.) se sice pos-tupně přecházelo od konfrontace ke konvergenci, ale po roce 1969 přicházejíopět časy temnější, kdy se normalizační ideologové dívají opět podezíravě ina Komenského a komeniologii, zvláště když se některé myšlenky a dtátyz Komenského ocitly na praporech proti okupaci a později proti represím(sr. např. slova z Kšaftu,jež se stala osou tzv. hymny odporu M. Kubišové).

V boji o neideologizovaný, neindoktrinovaný - tedy vědecký pi'ístupke Komenskému a komeniologii sehrála pozitivní roli právě tato naše sym-pozia a jejich orgán SCetH -- zde byla vzácně svobodná diskuse, a to mezinejnlznějšími koncepty odkazu Komenského, od otevřeného a tvořivého llla,l'-xismu (např. prof. Kalivody), přes pojetí liberální (např. prof. Války) ažk různým postojům orientovaným vyloženě křeseansky (na.př. doc. SOllse-díka).

Tak by tomu mělo být přiroz~ně i v budoucnosti. Jen pokleslí lidé by zdemohli provádět salto mortale od komunismu ke kapitalismu __o bez hlubšíhorozboru pi'ítomných i budoucích trend,} světového vývoje. Právi' zde' musíprokázat svou hodnotu i svůj praktický význam filosofie, věrná zejména.Komenského emendačním výzvám. Přičemž právě křesťané by v našem spo-lečenství měli udržet zdravou rovnováhu (nenajdou-li k ní již jiný popud,nechť si přečtou poslední sociální encykliku Jana Pavla II. s její nesmlou-vavou kritikou kapitalismu a konzumního materialismu). Křesťan nemiížestát na straně bohatých, na straně nesociálního tržního hospodářství, kekapitalismu musí mít veliké výhrady, vyplývající mimo jiné ze základníchpostOjl) J. A. Komenského. Zájemce o konkrétnější přístup k naznačenéproblematice odkazuji třeba jen na švýcarský časopis Orientierung. Slovem:dejme konečně Komenskému slovo jako křesťanu, jako věrnému příslušníkujedinečné jednoty bratrské, jako člověku usilujícímu o osvícené věření v Je-žíšovo poselství lásky. Konkrétně to pro nás znamená studovat a rozvíjet

30 .

filosofii a teologii bez předsudků, bez mocenských zásahů, bez pochlebová:tlÍideologiím. V tom budou tato naše kolokvia po sametové revoluci přece jelinová, poněvadž svobodná až do kořene - radikálně. Svůj dopad to máostatně i při dokončování překladu Komenského Konzultace, (h1a, v jehožstopách dnes pokračuje např. německý fyzik a myslitel C. F. von W e i zs a c k e I' (sr. jeho palčivé výzvy v publikaci Die Zeit dr'iíngt) .

Ve výše zmíněném sborníku svých prací píše J. N o v á k o v á mimojiné též o tom (s. 8), že hn Amos je stále více uznáván též jako filosof. Že hosice za významného filosofa pokládal již J. Kvača.la, ale po dlouhém pozitivi-stickém intermezzu (jež prý bylo k mimoškolským zájmům nahluchlé) reha-bilitovali prý Komenského jako našeho předního filosofa především J. Pope-lová a R. Kalivoda .. Zajisté, ale Ueba jmenovat i další, z dřívější dobyJ. Patočku, z poslední pak P. Flosse .. Je ovšem třeba pi'iznat, že Novákovávysoce oceňuje uherskobrodská komeniologická symposia, jakož i jejich orgánSCetH, v nichž byly prá.ce ke zmíněnému obratu také publikovány.

V čem spoUvá hlavní přínos P. Flosse k rehabilitaci Komenského jakofilosofa'? Ve Z(Hlraznění nemecha.nistického pojetí vědění a s ním souvisícíkritiky senzualismu (proti násilným výkladiim nejen pozitivistů, ale i marxi-stťí, že Komenský tíhnul k senzualismu a mechanicismu, což prý zásadněmaterialisticky ovlivnilo jeho pedagogiku). Zde sr. F los s o v u knížkuf'1'Oměny vědění. Již dříve ostatně P. Floss upozornil v rámci studia KonzuL-tace, že poznání \I Komenského sice vzniká jako proces vnímání, že je všakvždy již zásadni~ spoluurl:ován vrozenými strukturami poznání. V této sou-vislosti je třeba připomenout i významnou studii.J. P e š k o v é o pojmupřirozenosti.2

VíC(>než jindy je aktuální Flossovo zjištění, že v Komcllském nejsoumaterialistické tendence a že jeho ur(':itý imanentism.us v pojetí pHrody nenípředehrou panteismu a skrze něj materialismu, nýbrž že jde o křesťansko-renesanční imanentismus autentický v tom smyslu, že svět, příroda fungujealespoií. do určité míry sám, neboť je dokonal.ým božím dílem - božskostsvěta je obrazem boží dokonalosti.

Komenský má podle P. Flosse dále význam v současném boji proti me-chanicismu a dualismu (proti karteziánství), jak tento boj dnes vede napj·.F. C a p I' a (sr. jeho dílo The Turning Point) a jak jej již v první polovinětohoto století vedl J. L. Fischer.

Komenský je podle P.Flosse dále aktuální v současné konfrontaci kynismua cynismu, jak s ní přichází P. S I o t e rdi j k (sr. jeho spis Kritik der'zynischen VernunJt). Komenský totiž patří do velké kynické tradice (sr. jenpostavení Diogena v Klamorech, ale i neokynismus v 16. a 17. století --

1.0 vše bylo dosud málo probádáno, a proto zdI' P. Floss využívá i podni'l ilsou('a.sllé postmOdl'J'lly.3

Za nejvýzllalllnť'jiií čin KOlllenskpho jako filosofa pokládá P.Floss J\ollH'n-skMlO "protostrukturalislllns". I\ollll'nsk)' pi·j:'iJlf>lk základi'llll funkcionalismu(sr. OP(~t pokra.{-ování této čpské tradice u moderních stru kt u ralist. íí a vefilosofii zejmpna .J. L. Fisc1lf'ra); zde P. Floss navazuje na badatelské inida-ti vy II. R o m b ach a (Sub8fon::, System, Struktur).

Tyto studie P. Flosse považoval n. Ka.livoda za klíčové a začal též nazákladě těchto Flossov)'ch studií Komenského pova.žovat za prvního struk-turalistu. Souvisí s tím též Flossovy pH:'ipěvky o vztahu Komenského kpKusá.novi, B6hmovi, Descart.ovi atd.

Tak se tedy Komenský ocit.č', i v problematice nejnovější, což jl., ovšelllZIIai"ně ná,ročné (sr. napi·. VI' výše zmínčné publika.ci .J. Novákové i kritikn naadresu tak zkušeného a erudovaného bac1at.ple jako byl A. Škarka). Dalr'kovi'tší dopad než pi'ehmaty paleografické mají ovšem filosofická "ncdopa,tj'PIlí"- proto jsou tak cenné a jako slil poti'ebné studie badate1ú jako je S. S o u-sed í k, zejména pokud jde o hlubinné rozkrývání metafyziky 1i. století.4

Do této souvislosti je Ueba zařadit i práce P. II orá k a aJ. V á I k y,pokud jde o využívání podnětů frallcouzského struktnra,lismu, obzvlášti' pakM . F o u c a u 1 t a:5

Význallln)' obrat se dostavil v poslední době též v hodnocellí KOIlIPnskéhotriadislllu, ktpr,víme, co pro tento zá.važný obrat vykonal i A. D () I

Pa,dagogen (~omel\ius. Auf prototypische Weise spiegeln sich hier sowold d,',Aufbruch als auch die innere Gebrochenheit des Philsophierens zu Begillllder Neuzeit wider -- eíne Situation, aus der nach COlllenius nul' die Reha.-bilitation der Metaphysik einen Ausweg zeit. In Comenius pansophischenEntwurf dokumentiert sich ein grosser Gegenentwurf zum dominierendellrationalistischen Welt bild der Aufklarung."

Je úkolem české komeniologie, aby se s těmito náhledy vyrovnala. K.Floss se domnívá, že koneč.ný posudek Komenského triadistiky se nebudl'se Schadelovými názory plně krýt, ale že zásluhy bamberské školy o ostrpotev ření problematiky jsou trvalé.7 Význam Komenského jako triadika každo-pádně ještě poroste, badatelé jako E. Schadel, R. G. Barancev či M. Schlitt s('dokonce domnívají, že renesance trinitárního myšlení nabídne kromě jinéhojediné východisko z většiny dnešních společenských a kulturních slepýchuliček.8

Těžká a složitá. práce př'ed námi stojí také pokud jde o hodnocení fe-noménu osvícenství, a to jak v širším, tak užším smyslu. Podle SchadelaKomenský byl a dosud je také hrází proti osvícenskému racionalismu. Jenžebylo osvícenství jen racionalismem a byl jeho racionalismus jen plytký? Něcoz této stále aktuální problematiky jsem naznačil v návaznosti na J. B. Čapkao sociniánech a sociniánství.9 Sociniány je totiž třeba posuzovat diferenco-vaněji, než jak to někdy ('iní až příliš vyznavačsky triadistický Schadel.

Zde jsou významnou protiváhou iniciativy a práce bochumského badatelea předního současného komeniologa K. S c h a I I e r a. Ten dobř'e vío potřebě "prosvícení osvícenství" (Aufklarung der AufkHi..rung nebo Dialek-tik der Aufklarung), uvědomuje si v duchu bochumské tradice (sr. např. W.O e m ii 11e r , Die unbefriedigte A ufkliirung), že osvícenství skrývá své velképroblémy, nicméně nehází je ještě na smetiště dějin, nýbrž chce jeho legálnípožadavky a snahy spíše pomáhat naplňovat - a právě zde má být opětnasazen i Komenský.lO V této souvislosti třeba sledovat i současné zápasyokolo tzv. modemy a postmoderny. Při hledání zdravé rovnováhy mezi kraj-nostmi (Verwissenschaftlic.hung der Philosophie- Mythenfreundlic.hkeit) m ľížesehrát Komenského odkaz také svou úlohu.

Komenský má své místo i v současném průzkumu utopií. Kdykoli siuvědomíme emendační, ba prorocký náboj Komenského odkazu, vysvitnenám nutně jeho vztah ke starším i novějším utopickým konceptľím a kon-struktům. Soustavnému průzkumu tohoto problému se v poslední době vč-nuje okruh badateh'í na bielefeldské universitě za řízení W. Vosskampa.ll Pronaši komeniologii mělo zásadní význam, že v této badatelské huti pracovalpo nějakou dobu i R. K a I i vod a , který z této spolupráce vytčžil

33

jeden ze svých nejhodnotnějších příspěvků, jejž sám nazýval vyvrcholenímsvých výzkumů českých reformačních snah a jenž se týkal vztahu utopie aemancipace.12

F.Seibt hovoří o utopii jako o funkci západního myšlení a zde je zajímavé,že Kalivoda pokládá Komenského za prvého myslitele, který epochálně pře-sunul akcent z utopie prostorové na utopii časovou: Komenský již nehledá(jako např. T. More) ideální společnost najiném místě, nýbrž v jiném čase-v budoucnosti, kterou si člověk připravuje soustavnou emendační činností ..Zde se opět vyjevuje návaznost na problematiku osvícenství, na Prinzip Hoffnung E. Blocha, ale i na prosazování a kritiku ideje pokroku atd., což jsouvšechno také otázky vzrušující postmodernu.

Na první velké konferenci o Konzultaci (Olomouc 1967) řekl J. Patočka,že Komenský podřídil své pedagogické mistrovství zcela jiné celkové sou vislosti, než je souvislost moderního vědění a že řadu hlavních bodů Konzultacemusí čtenář považovat za fantastické. Konzultace: je podle Patočky "utopi

XVI, ]986, :n, s. 71-83.6 E. S c h a ti e I je vydavatelem rozsáhlé bibliografie Bibliothecll Trinitllriorum (Vcrlag

K. G. Saur, Miinchcn-New York-London-Paris; 2 sv. 1984 a 1988, sr. recenzi K. Flossein SCctH 3], s. 105--1I0j třetí svazek je v přípravě též za účasti čs. badatelů), vyda-vatelem souboru J. A. Comenius, Al1ti.~ozinillnische Schriften (2 sv. ]983), do tiskuv edici Schriften zur Triadik und Ontodynamik je připravena jeho práce Musik lllsTrinitiitssymbol - Einfiihrullg in die /w1'1l1onikllle Metaphysik. Jeho hlavní triadicképříspěvky jsou uvedeny, stejně jako ostatní práce všech ostatních kOllleniologů, v BT11 (Bibliotheca Trinital'iol'um 1988). - Sr. zde též: K. I" los s, Die Triaden.ge,~tern,heute und morgen. In: K. S c h a I I e r (Hg.), Zwanzig Jahre Comeniusforschllngin Bochum - Ovacet let bochulIIské kOllleniologie. Schriften zur Comeniusforschung,Bd. ]8, Sankt Augllstin ]990, s. 339-3.11.

7 K. F los s : Der 7hnitlll'ier J(omenský, Leibniz tmd die Aufkliirung. ln: Sympo-sium Comcnianum ]986: J. A. Comenius's Contribution to World Science and Culture.Liblice ] 986. Academia, Praha] 989, s. 229-237.

8 O. M. S c h I i t t : Trin'ity llnd the Third MilleniulII. Église et Théologie 2], ] 990,s. 349-369.

9 K. I" los 5 : Pmgresívní pnlky v J(omen.~kého kritice sociniámi. SCetH XIX, ] 989, 37,s. 75-84.

10 K. S c h a I I e r : Die unbeendete Aufklol'ung tmd J. A. Comenius. ln: ZwanzigJahre Comcniusfor5chung, viz výše sub 6, 5. 288-330. R. K a I i vod a: J(omelukýs1:'"" mlalionsbegrijJ und reformatol'isches Denken.] bid. s. 206-224.

11 \\ '\' () s s k a III p (Hg.): UtopiefOl ..~chung. interdisziplinore Studien ZUl' neuzeitlichell/',,,,,,,. :J sv., Frankfurt a. M. ]985. Sr. recenzi (K.FI055) in SCetH XVII, ]987, 3D,s. ~I\I Ill3.

] 2 R. K a I i vod a : EmclIlziplltion und Utopie. Ein "Bielefelder" Appendix zum TextMarxismus und Libertinismus. Později vyšlo v čes. překladu v SCetH XVI, ]986, 33,s. 5 -25. Sr. též K. I" los s : Zčasovění utopie, More - Andreae - J(omenský. SCetHXVIII, ]988, :35, s. 188-]96.

]3 J. Pat o č k a: Utopie und system del' Ziele der Menschheit bei Comenius. AC 1,XXV, ]969, s. 67-75.

RÉSUMÉ

Philosophische Beitriige ZUT' Entwicklung der K omeniologie

Komeniologie war immer schon ein Politikum, breits im ]9.Jahrhundert hat sie imKampfe 11m das nationale 8ewusstsein geholfen. ln der Komeniologie intern besteht einlanges Ringen um die authentische Auslegllng Komenskýs als Piidagogen, Philosophen undneuerlich nach der Samtrevolution endlich auch als Theologen.

Oas neue BHd Komenskýs als PhilosophCll und besonders Metaphysiker haben allma,h-lich J. Pešková, S. Sousedík, E. Schá.dellllld besollders dallll P. Floss entworf~lI, wobei derletztgenallnte die neuell denkerischen IIlId klllturhistorischen lnitiativen solcher Forscherausgeniitzt hat, wie F. Capra (Kritik des Kartesianismlls) und H.Rombech (Funktionalis-

35

mus und Strukturalismus). Am Ende dieser Serie von Forschungsonden wagte R.Idie Formulation: Komenský war der erste Struktnralist .- er steht am Anfang deJtschechischen struktnralistischen Tradition.

Ganz nen (und positiv!) wird nnn Komenský als Triadiker bewertet (E.K. Floss, A. Doležel). Komenský gilt jetzt fiir einen der lnallgllratore IInd fiirreichsten Fundgruben der Renaissallce des trinitarischen Denkens (im Vergleich 2C. S. Peirce oder Barancev).

Bedeutend ist auch die StellulIg Komellskýs in der nenesten lnterpretation der.rung im breiteren wie engeren Sinne (J. B. Č:apek, 1

Although in the concept oť motion Comenius was influenced also by Fr. Bacon, hesaw tbe significance oť the motion also in the development of man, in his life-Iongeducation, and in the evolution of the history oť society, Comenius's concept of quantitywas applied in a teleological way, in conneetion with anthropological aspects where ahierarchy oť values has always played an important role. In the conception of Comeniusthe fundamental principles oť panasophia (of pansophical metaphysics) and, therefore,of any discipline were not only notiones communes but also instinctus and facultates.Thereťore also science contained not only intellectual but also ethical, pragmatical andsocial elements. Comenius reasoned the significance of human decision and choice,interrelations between freedom and order, between theory, practice and chrésis (use). Redid not want to describe the world oniy but to change, to reforrn it.

Zusammenfassung

Einige anthropologische Aspekte der AutTassung der Wissenschaftdes Jan Amos Komenský

Dagmar Čapková

lm Rahmen seiner Pansophia, von der Wissenschaft, Moral und religii:iser Glaubeintegriert wurden, entwickelte Komenský einen anderen Typ des Rationa1ismus als denzeitgenossischen Szientismus. Methodologisch baute er auf der Auffassung des ganzen,besonders auf der Auffassung des Gll11Zendes Menschen in seiner Beziehung zu demGanzen der Welt, d.h. zu der Natur, zu dem Menschen und zu der Gesellschaft, zu Gott.Die Erkenntnis der Natur war nicht von der Kenntn,is der menschlichen Angelegenheitengetrennt; Komenský trennte nicht Intellekt von den anderen Áusserungen des Menschen;die Wissenschaft war nicht von den Elementen der Humanitat isoliert. Die Beherrschungder Natur vom Menschen wurde dadurch integriert, dass der Mensch auch sich selbstbeherrschte.

Selbst wenn Komenský in der Auffassung der Bewegung von Francis Bacon beeinflusstwar, sah er die Bedeutung der Bewegung auch in der Entwicklung des Menschen, inseiner lebenslangen Erziehung und in der historischen Entwicklung der Gesellschaft.Komenskýs Auffassung der Quantitat wurde teleologisch angewendet, in Verbindung nútder anthropologischen Anschauung, wobei die Hierarchie der Werte eine bedeutendeRolle spielt. In Komenskýs Auffassung waren die Grundprinzipien der Pansophia (derpansophischen Metaphysik) - und deswegen auch jedes Faches - nicht nur notionescommunes (gemeinsame AlIgemeinbegriffe), sondern auch instinctus (Trieb, Sehnsiichte)undfacultates (Fiihigkeiten). Deswegen enthielt die Wissenschaft nicht nur intellektuelle,sondern auch ethische, pragmatische und soziale Elemente. Komenský begriindete dieBedeutung der menschlichen Entscheidung und Wahl, die Beziehungen zwischen Freiheitund Ordnung, zwischen Theorie, Praxis und Chrtsis (Beniitzung). Er wollte die Weltnicht nur beschreiben, sondern auch iindern, bessern.

26

FILOSOFICKÝ ČASOPISRočník XL, 1992, číslo 1

NEDĚLITELNOST KOMENSKÉHOJAKO PEDAGOGA A TEOLOGA

OTAKAR A. FUNDAHusitská teologická fakulta UK, Praha

Bádání o Komenském je poznamenáno jistou separací témat. Nejpatrnějšíje to při tématu Komenský pedagog a Komenský teolog. Netýká se to jenbádání o Komenském u nás ve čtyřech desetiletích před r. 1989, kdy trakto-ván byl Komenský pedagog a Komenský teolog zůstal smlčen. Též v západníEvropě probíhá bádání o Komenského pedagogice a Komenského teologiipřevážně odděleně. Rád bych upozornil na nedílnou jednotu, na organickousoudržnost Komenského pedagogiky s Komenského teologií. Stavím zásadníthesi:. Pedagogika je u Komenského organickým vyústěním jeho teologické kon-cepce. Komenského teologickou koncepci je možno označit jako teologii bo-žích dějin spásy. Bůh je pro Komenského ten velký pedagog, který v určitýchfázích dějin, v dějinách spásy, vychovává lidský rod. Tuto thesi se pokusímblíže ozřejmit a doložit.

Podíváme-li se celými dějinami teologie - jistě za cenu určitého globálníhozjednodušení - pod zorným úhlem otázky: jaká antropologie je zde artikulo-vána; zjistíme dvě základní linie. Tu první bychom mohli označit termínemproměna, tu druhou termínem výchova.

V linii, kterou jsme nazvali proměna, je člověk akcentován jako hříšník,naprostý hříšník, otrok hříchu !i otrok zákona, který jej usvědčuje z jehonepravostí - (abychom se i terminologicky pohybovali v tomto úsu). Člověkje nazfrán jako hříšník, který sám ze sebe není schopen dobrého, nýbrž jen"nenávidění Boha a bližního", jak formuluje Heidelberský katechismus. Jehojedinou nadějí je boží, člověkem nezasloužená milost, která jej vysvobozuje

z hříchu a proměňuje v nového člověka - jak adekvátně můžeme parafrázo-vat ústřední výpověd tří velkých teologů, apoštola Pavla, Martina Lutheraa Karla Bartha.

yV linii, kt~ro~ jsme nazvali výchova, je člověk pochopen jako boží spolu-?elník. ČI?v~~ Je zde ~azírán jako nositel božího obrazu (eikon theou;Imago et sImIhtudo DeI). Tento boží obraz v člověku byl lidským hříchemna;ušc:n a zasut, člov~k jej však nikdy zcela nepozbyl. Proto má Bůh na cov cIoveku navázat a, Jako moudrý pedagog, očišťuje tento obraz v člověkua vede ~ ~cho~~vá č~?věka, aby bylytím, čím být má, respektive, čím ve svépod~t~te Je, tOtlZbozIm obrazem. Clověk je tedy disponován k tomu, abyP~rtIcIpoval na božím díle. Linii tohoto typu můžeme sledovat od raně-křesťans~ého proU?U, který kriticky recipoval určitý podnět žido-křesťanskég~os~, pres EIrenaIa, Tomáše Akvina až k Teilhardu de Chardin. Patří k nív~ak I Ko~enský a Masayryk,~te~m je společný důraz, že člověk je spolu-d~lník bozí. V tomto bode.nem- prísně vzato - Komenský reformační teologa I Masaryk zde stojí blíže tradici katolické než protestantské.y,Nepřím? jse.m takyna~načil, že tradice první, orientovaná na paradoxu

hnchu a mIlostI a ~a cIovek?vě proměně, je příznačná pro profilovaný důrazp:otestants~. ~atll~co tradIce druhá, která ovšem též nesmlčuje rozhodujícívyznam ~oZí mI1~stI,ale zároveň vnímá člověka jako horizont, na němž sesetkává lIdská pnrozenost s boží míIostí, je příznačná pro důraz katolický.Toto konstatování se nám potvrdí, podaří-li se nám někdy v kostele zastih-nout ~obře připraven~ kázání., Pr~testantské kázání - mám nyní na mysli nemor~lI~tní ?rotestant~smus, nybrz spíše protestantismus luterského typu _stavI ~red cIověka zvest o hloubce lidského hříchu a velikosti boží milosti.~atolIcké ~ázání, zvané promluva, je spíše koncipováno katecheticky. JsemSIv~dom, ze toto dvojí zaměření nelze tvrdit paušálně jako přesné rozděleníale Jako charakteristika do jisté míry souhlasí. '

Komenský patříyk druhé z n~značených linií. Je teologem božích dějinspá.sy,teolog~m bozího pedagogIckého plánu. Své pedagogické dílopak chá-pe Ja~o ~ouč~nnost~~ vrcholné fázi božího pedagogického plánu, dle něhožm~ b)'t ~Ids~ rod, P~Iveden ~ vrcy~?lnéharmonii. Komenského teologie mádve ohmska, Jedmm Je teologIe deJIllspásy, druhým eschatologie, vizionářsky~ostulovaná ..Komenské~o b~l~stná vizionářská netrpělivost se snoubí S úsi-hm pedagogIkou pomocI bOZIpedagogice, vrcholné fázi božího spásnéhoplánu, k dosažení harmonie universa.

O?~ z "Ý.,~enaznačených linií rozdílně akcentují výpověď o spáse. Pro liniiprvm Je bOZIdílo spásy Jednoznačně koncentrováno v Kristově oběti na kříži.l pro linii druhou je Kristův kříž též centrální spásnou událostí boží dění~pásyje ~ak záryoveňro}prostřeno do dějin, a to nejen před Kri~tovým kří-zem, ale I po nem, smerem k budoucímu dovršení a naplnění; (anakefa-

28

laiosis ton panton - to pleroma to ta panta en pasi pleromenou - EpištolaEfeským I, 22; Kolosenským 2, a další konkordanční odkazy). Kristus je ten,který rekapituluje boží spásné dílo. (Učení o recapitulatio můžeme sledovatv Eireniově Adversus haereses, na konci 2. stoL, ale i dříve ve velikonočníhomilii Melitona ze Sard, jejíž rukopis se nachází v Ženevě v Bodmerověknihovně jako papyrus Bodmer XIII). Pro tuto myšlenkovou linii bychom na-lezli opěrné body i v gnosi, v gnostickém vykupitelském mýtu (viz H. Schen-ke: Der Gott Mensch in der Gnosis). Gnostický vykupitelský mýtus má mnohovariant, základní. osnovou je však představa, že božský logos, zplozenec núsa aletheia, sestupuje k člověku, aby mu vyjevilmystérium, poznání, že člověkmá v sobě zasutou božskou jiskru. Spása pak spočívá v tom, že tato božskájiskra ~e oprostí od vší hmotné tělesnosti. Křesťanství sice gnostickývykupitelský mýtus zásadně odmítlo, když však transponovalo své poselstvído souřadnic helénistického náboženského a filozofického světa, gnostickékategorie transformovalo a recipovalo.Až k těmto souvislostem je třebadohlédnout, uvažujeme-li o teologické bázi Komenského pedagogiky. Ko-menského pedagogika vyvěrá z ústřední teologické myšlenky, že boží spásaspočívá v tom, že Bůh pedagogickým způsobem člověka a celý lidský rodvede a vychovává. Toto spásné dílo -výchovyje možné, neboť Bůh navazujena lidský předpoklad k výchově a vede člověka k tomu, aby poznal svéurčení a stal se spoludělnfkem božího díla ve světě.

Pochopení božího díla jako uskutečňování spásného božího projektuv dějinách je v Novém Zákoně doloženo především v Lukášově komplexu(Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů). Tyto spisy jsou dokladem pokusuo překonání jedné z velkých krizí rané křesťanské církve. První křesťanénepočítali s trváním dějin. Orientovali se na JežCšověočekávání skonání věkůa brzkém příchodu božího království a věřili, že ten, který záhy přijde jakoPán, bude ten Ježíš, který byl ukřižován, (viz zvolání maranatha, doloženéNovým Zákonem). V této fázi bylo křesťanské zvěstování soustředěno k té-matu proměny. Boží milost, hlásali první křesťané - a zejména výrazněproud pavlovský -, mocná zvěst o nezaslouženém odpuštění hříchů, působíradikální proměnu člověka. Pověděno slovy Pavlovými, je odložen starýčlověk a oblečen nový - pověděno existenciálně: jde o novou, proměněnouexistenci. Ve chvíli, když si křesťané - (a nebylo to pro ně snadné - vizI Tesalonickým 4) - začali uvědomovat, že skonání věků nepřichází, rozhlíželise v této krizi po novém pochopení božího spásného díla. Odpovědí je kon-cepce, profiIovaná v Lukášově komplexu, že celé dějiny jsou prostorembožího pedagogického spásného působení, a to nejen dějiny před Kristem,ale i pokračující dějiny po Kristu, v nichž Kristovo dílo spásy bude přivedenok dovršení. Cteme-li řeči apoštolů --ať Petra či Pavla - stylizované autoremknihy Skutků apoštolských, je základní schéma stejné. Vyprávěn je příběhbožího spásného působení v dějinách.

:: Lukášově komplexu si církev uvědomuje, že bude mít dějiny a přitakáváděJIn.~m.Pochopením božích dějin spásy si otevírá cestu k tomu, aby jednouv děJlnách vychovávala a formovala křesťanskou civilizaci. Úsilí o křes-ťanskou c~v~l~ac~je dítětem právě oné druhé linie, linie výchovy. Křes-ťanskou cIVIlIzaCInebylo mozné osnovat na exkluzívním paradoxu zvěstio pr~měně, znovuzrození, na paradoxu hříchu a milosti, nýbrž civilizaciv děJInách bylo možné osnovat jen na linii pedagogického úsilí, podloženépochopením dění spásy jako pedagogického plánu. Když pak na začátku tře-tího století začíná církev tušit, že ji bude jednou čekat úkol pořádats~oleč?ost, stává se teologie božích dějin spásy, boží spásné pedagogiky,vyzbrojí pro tento úkol. V navázání na tuto tradici rozvíjí Komenský osnovusvého teologického i pedagogického díla.

Již nadpis Komenského spisku, Přemýšlení o dokonalosti křesťanské uka-zuje. t~mt? směre~ postupného křesťanova zdokonalování, kterým kiesťanpartIcIpUje na bozIm spásném plánu. Z provenience teologie božích dějinspásy, z pojmosloví této teologické tradice je vzat i další centrální pojem,kterým Komenský nadepisuje své dílo, totiž: Všenáprava.

Ve Všenápravě 3,2 čteme: "Dílo slavné obnovy náleží jedinému Kristu ..on je ten nový Adam, určený věčným rozhodnutím Božím za požehnanéhoobnovitele všeho, co zkazil první Adam."

Právě toto místo spyojujeKomenského s prvokřesťanským učením o prvéma druhém Adamu. (Rímanům 5, 14; L Korintským 15,45; Velikonoční ho-milie Melitona ze Sard, Bomer 13,2; Eirenaios Adversus haereses V 8 l'Migne, Patrologie, tomus VII). ' "

Tento boží spásný plán (oikonomia theou), totiž znovuobnovení, vše-náprava, se uskutečňuje tak, "že Bůh si žádá spolupráce svých věrných"(Všenáprava 3,5). "Bůh nechce nic bez člověka .. pracuje prostřednictvímsvého stvořenf' (ibid).

V první kapitole Retuňku pak prochází Komenský celé boží dějiny spásy,a to na osnově zcela shodné s tou, jakou nalézáme v řečech apoštolů veSkutcích apoštolů, a na níž koncipuje i svou vigilijní homilii Meliton ze Sardkolem, r. 130. Potopa, putování pouští na cestě z Egypta, uzaVření smlouvy,vydám zákona, napomínání skrze proroky, babylónské zajetí - to vše jsoub?ží pedago~ické počiny. I pohanský Cýrus je nástrojem božího pedago-gIckého zámeru (Všenáprava 3, 9). A tamtéž čteme výrok: "Kristus nekonásvé dílo sám, nýbrž skrze své povolané spolupracovníky." "Kristus bylpřítomen v Jozuovi, Šalamounovi, Joziášovi, v Ezdráši a Nehemiáši." Vestejném smyslu mluví o Kristu, přítomném v předchozích událostech dějinspásy a rekapitulujícím tyto dějiny, i Melito ze Sard a po něm Eirenaios.Komenskýpak vypočítáváve Všenápravě sedm stupňů lidskéspolupráce s Bohem.

30

Boží dějiny spásy pokračují i po Kristu. Bůh "retuje", jako moudrýpedagog vychovává a zachraňuje svou CÍrkevi nadále. Z nebezpečí bludařůAria, Maniho a Pelagia, z nebezpečí falešného proroka Muhamada, a kdyžpapež vzdálil církev jejímu určení a ona upadla do omylu ceremonií auctívání svatých, retoval ji Bůh skrze VikIefa a Husa (parafrazuji podleRetuňk, kap. 1). Dějiny však jdou dál a v nich se prosazuje boží pedagogicképůsobení. Na této linii rozumí Komenský sobě samému a chápe sebe jakopovolaného, aby přispěl k uskutečnění božího spásného plánu. Jeho pedago-gický projekt je přímou konsekvencí jeho teologie.

Samo Kristovo dílo nekoncentruje Komenský toliko v kříži a vzkříženíKristově - i když nechybí výpovědi vyzvedající Kristův kříž a vzkříšení - nýbržmluví o Kristu i jako o reformátoru, který obnovoval bohoslužbu, když bylapokažena "nákvasou bludů farizejských" (Retuňk, kap. 1).

Dílo reformace je zde pochopeno jako dílo nápravy. Náprava je úkol pe-dagogický: Dílo spásy se děje skrze nápravu. Jenže právě toto pojetí spásynení v reformačním pohledu - zejména myslíme-li na světovou reformaci -reformační. A tak Komenský, který své pedagogické úsilí chápe jako vrchol-nou fázi reformačního procesu, jako směřování božího spásného plánu k za-vrcholení v harmonii universa, není reform~ční teolog. Reformační teolog -na rozdíl od Komenského - vidí biblicky reálně a střízlivě lidskou situacia jmenuje ji slovem hřích. Překonání, vysvobození z bezvýchodnosti hříchunevidí v pedagogické všenápravě, ale ve zvěsti o ospravedlnění, ve zvěstiodpouštějící lásky, která do lidského života vstupuje jako obdarovánía působí radikální proměnu, vede k nové existenci.

Summary

The Unity or Comenius the TheoJogian and Pedagogue

Otakar A Funda

Research about Comenius - both here and throughout the world - is marked by adivision between theological themes and pedagogical themes. Comenius's pedagogy is notan independent creation next to his theoJogy however, but its logical consequence. It ispossible to term Comenius's theological conception as a theology of the divine historyof redemption. God is the great pedagogue, who carries all human kind through definiteeducational phases to redemptive consummation. Comenius's theology does notconcentrate on the paradoxes of sin and grace, but is oriented towards God's redemptivepJan (oikonomia theou.)

The theology of tbe divine history of redemption has a long history in Christianity. In~heNew Testament we meet two types of it. One is represented byLuke's complex, wherem the ~peec~es o! the apostles the history of redemption is related, and the gospel isplaced 10 a his~oncal .framework.Luke says in response, that the Christian church doesnot mean th~ unm~di~te ending of time, but instead welcomes history. A church thatv.:e~~om~shistory lS, m tbe progress of time, placed before the task of creatingCIVl~tiOn. TJ.1esecond type of theologyof the history od redemption has its roots in theGnos~cs and lSrepresented in tbe New Testament by the Epistles to the Colossians andEphaslans. The G~o~tic.origin lies in tbe conception of the universal consummation ofhistory (an~efalaIOSlSton panton) and tbe conception of man as the bearer of the Imageof.God, Wbl~hs~lOuld,then, be developed in man. This is a pedagogical affair. Man in~hisconception lSnot a semper peccator, who opens a new horizont sola gratia, but manIS understoo~ ~ a ~eature who is disposed to be Goďs coworker. Melito of Sarddeveloped t?is ld~a m tbe second c~ntury, and after him it was taken up by the bishopof Lyons, ErrenaIos. W~ find the h~ghestform of this conception in Thomas Aquinas,wh? sees man as a honzon, on WhlChwe meet with human failure, but yet not of anentlrel! corrupted nature wit? Goďs grace. Comenius belongs to this set, and in thissense lSnot a reform theologIan.

ff we look tlrrough.the entire history of theology fr-omthe viewpoint of the questionof w~at antlrro~ologyISpresented, we can - at the price of definite simplification - tracetwo lmes. The fust we can characterize by tbe term transformation. lt is concemed withthe transformation of man, comingfrom the viewof man as subjugated and transformedbyundeserved powers, by tbe forgiveness of love. The second line we can characterizeb~ t?e t~rm cultivation, which concerns the cultivation of man, who should developWlthinhmlself the Image of God in order to become a co-worker on Goďs redemptiveplan.

Th.enames of ~menius's czech works • Improvement, On Christian Perfection, etc. -contam the ce~trall?e~ of th~ tbeologyof the history of redemption, sometimes invitingt~eologyrecapltulatlO:lmproVlngoneself anew,bringing oneself to perfection. Comeniushlmself~ndersto~d hi.spedagogical project as part and parcel of the realization od Goďsredemptive plan In hlStOry.

Zusammenrassng

Einheit von Theologie nnd Piidagogik bei J. A. Comenius

Otakar A Funda

Die ~omeni~~forsch.ung• au~h an de.r Weltebene - ist durch die Trennung vonTheologIe und Padagogik kennzelchnet. Dle Piidagogikist aber fiir Comenius nicht eineselbstiindige Grosse neben seiner Theologie, sondern ihre logische Konsequenz.Com:nius theologische Konzeption konnen wir als Theologie der Heilsgeschichte Gottesn;tarkieren. Gott ist fiir Comenius der grosse Padagoge, der in bestimmten Er-zlehungsphasen das ganze Menschheitsgeschlecht zur Vervollkommnung bringen will.

32

ComeniusTheologie i?t nicht beim Par~dox Sti,ndeund Gnade konzentriert, sondem sieorientiert sich am HeI1splanGottes (Olkonows theou).

Pie Theologie der Heilsgeschichte hat im Cbristentum ihren alten 5hz. lm NeuenTestament begegnen wir ihr in zweierlei.Gestalt. Die eine r~presenti~rt der !Wmp'lex vonLukasschriften. Die Reden der Apostel m der Apo~telg~sc?ich.teerziihle~ dle Hellstat~nGottes in der Geschichte und auch Lukasevangelium 1stm eme Geschlchtsperspektiveeingerahmt. Lukas verkraftet die Erke~tnis. dass die chris~iehe ~~e IŮch~demSchlussder Geschichte sonder der Geschlchte entgegen sehreltet. Dle Kirche, die d~rGesehichte entgegen geht, ist dann mit der Zeit d~r Aufg~be gegentib.ergestellt,d~eZivilisation zu gestalten. Die zweite Gestalt von HeIlsgeschlehtetbeologIe geht an dieGnosis zuriiek lind ist im Neuen Testament im K?losser und F!.pheserbriefzu fi~den.Gnostiseher Herkunft ist die Vorstellung von umversaler Erfiill~n~ der. Geschic~te(anakefll:laiosiston panton) so.wieauch die V?rstellung von EbenbIldlichkelt Got~es~Mensehen.Das Bild Gottes (elkon theou) solllffi Menschen entfaltet werden. Das 1stempiidagogísehesAnliegen. In dieser Auffassungist de~Men~chnicht der semper peceat~r,dem nur sola gratia den Auswegund neue Perspektive eroffnet, sondem der Mens~h1stfáhig,ja er ist dazu disponiert, Mitarbeiter Gottes ~ se~n.Di.esenť?edankengang findenwir im 2. Jht. bei Melio von Sardy und dann belm ErrenaIos, BlShofvon Lyon. ZumHohepunkt bringt diese Konzeption Thomas von Aquin, b~i dem ist der Mensch als derHorizont an dem sich die menschliche Natur und die Gnade Gottes begegne~,aUfgefass~.Comenius gehort zu dieser Reihe. In dieser Hinsieht ist er kein refomlaton-seher Theologe.

Wenn wir die ganze Theologiegeschichte unter dem Blic~el de: Frage was ~reine Anthropologie da vertreten wird, konnen wir • um den Prels bestimmter Verem-faehung _ zwei Linien feststellen. Die eine ko~en wir. als Verw~dlung zur neuenExistenzdurch die Gnade, die andere als stufenwelse Erzlehung bezelchnen. Es handeltsich um Erziehung des Menschen, darnit er als Mitarbeiter Gotteswerkbeitiite.

Comenius versteht seine plidagogischenEntwiirfe als einen T~t d~r itwir~g. amVerwirklichungdes Heilsplans Gottes in der Geschichte. Die Begriffe 10 den Tltel semertscheehischgeschriebenen Werke, wie z.B. Wiedergutmachung, Vervollkommnung, geh.enganz eindeutig diese Richtung. Der Aufsatz bring aueh weitere Belege von ComemusSehriften dar.

33

každý zlý úděl musí být nutně trestem. Na scénu - jako ohlas. vlivu perského náboženství - vystupuje ďábel jako boží proti-hráč. Kniha Kazatel nechává otázku, proč spravedlivý trpí,v jasnozřivé skepsi bez odpovědi, medituje o marnosti všehoa ukazuje na dobré dary života, které smi člověk radostněužívat, i když poslední otázky nezodpoví. Otázkou, jak to,že ..., odkazuje vposledu kniha Kazatel k Bohu samému.

Z této otázky vystupuje v poexilním židovstvu na scénunový - dosud neizraelský - prvek, totiž představa posmrtnéhoživota. To jsme již na prahu židovské apokalyptiky. Po smrtibudou spravedliví odměněni a svévolníci potrestáni. Myšlen-ka božího soudu je ovšem starší. Potkáme se s ní již ve star-ších prorockých vrstvách, např. u Amose. Zde však soudještě není chápán jako soud po smrti, nýbrž jako soud v rám-ci dějin. Myšlenka Božího soudu ovšem do jisté miry myš-lenku posmrtnosti implikuje. Explicitně je představa posmrt-nosti vyslovena až v poexilní židovské apokalyptice. Jedóložena v různých variantách. Jedna podoba představyposmrtného života mluví např. o tom, že ti, kteří bylispravedliví a v životě se jim dobře dařilo, mají tedy vyrovna-ný účet a nemusí být vzkříšeni k soudu. Stejně tak i ti, kteřížili zlým životem a ještě za života si za to vytrpěli trest.Vzkříšeni k soudu však musí býti ti, kteří žili dobrý život,ale dolehlo na ně utrpení. Ti musí být po smrti odměněni.Podobně musí být vzkříšeni ti, kteří v životě páchali samézlo, ale nic zlého je nepotkalo. Ti musí být po smrti potrestá-ni. Jiná podoba židovské apokalyptické představy o posmrt-ném životě mluví o tom, že vzkříšeni budou všichni, naposledním soudu budou odděleni dobří od špatných. Dobrýmse dostane odměny, zlým trestu. Jiná moditikace židovskéapokalyptické představy posmrtnosti zase mluví o tom, ževzkříšeni budou jen ti spravedliví, vzkříšení k životu budepro ně odměnou.

9/ Od prorockých dob sílí v Izraeli mesiášská naděje.Zkušenosti dějinné mizérie dávají vzniknout naději, žejednou přijde věk bOŽÍho panování. Nastolí jej boží služeb-ník, ten spravedlivý, boží král. Vyjde proutek z pařezu Izai!

Mesiášská naděje měla v Izraeli různou podobu. Velmičasto dominovala podoba politická. Pomazaný Hospodinův -idealizovaný král David - se stal archetypem očekávanéhonastolitele politické a nábožensko národní obnovy Izraele

57v rámci stávajících dějin. Poexilní židovstvo, v určitýchsvých vrstvách, již nechápalo tuto naději jako očekávánípolitické proměny v dějinách. Nápravu nelze čekat v těchtodějinách, v tomto zlém věku. Náprava přijde z nebe jakoboží nadpřirozený zásah. Nastane nový věk. V tomto apoka-lyptickém očekávání se naděje upíná k představě Syna člo-věka jako Bohem poslaného nebeského zachránce, kterýsestoupí z nebe a nový věk nastolí.

Dějinami Izraele, plnými utrpení i sebevědomi vyvole-ných, se vine mesiášská naděje. Různě transformovaná, růz-ně přetvářená.

Dopouštěli bychom se násilí na Starém zákoně, kdyby-chom - jak to činí ortodoxní křesťanská věrouka - tvrdili, žestarozákonní texty, které mluví o příchodu mesiáše - v růz-ných, často velmi rozdílných představách -předpovídají Kris-ta. Ale všechny tyto podoby nadějí jsou voláním po promě-ně. V židovské apokalyptice přistupuje k těmto nadějímpředstava katastrofického konce dosavadního věku a shledá-vání znamení a výpočtů, kdy ten zlom nastane. Křesťané pakvize židovské apokalyptiky částečně transformovali a apliko-vali na Krista.

10/ Poexilové židovstvo, to však není jen svět apokalyptic-kého očekávání zlomu dějin, jehož příchod byl netrpělivěvypočítáván, ale to je také svět zákonické zbožnosti. Fari-zeismus, to je poslední velký a mravně vážný pokus židov-stva před jeho rozptýlením, pokus o mravní profil a horlivouzbožnost. Do detailu rozpracovanými předpisy snaží se záko-níci vymezit životní styl. Zbožný zákoník tu sám sebe fasci-nuje projektem zákonické etiky natolik, že již nevnímá, žeBůh je nezmanipulovatelný a milosrdný. Farizejsko-zákonic-ká zbožnost, to je pokus oplotit život předpisy. Jenže každátyčka v plotu má i svou další díru. A tak lze stále sQekulovato okolnostech a situacích, kdy již předpis neplatí. Clověk setu staví před Boha jako ten, který má nárok na uznání svýchdobrých skutků. Někdejší vztah bázně vůči svrchovanému,svatému, milosrdnému Bohu je stržen do roviny právněchápaného vztahu -dávám, dostanu. Kromě povinných výko-nů je prostor i pro nad výkon, který už člověk nebyl povinena za který může na Bohu nárokovat zvláštní uznání. To jeprostředí, do kterého vstoupí Ježíš se svým nesmlouvavým:"Ale já pravím vám!"

Problém teologie, filozofie a pedagogiky u Komenského (1)

Mgr. Marie MolnárováOd počátku kritického bádání o Komenském je vidět

problém, jak hodnotit Komenského jako filozofa či pedagogave vztahu k jeho profesi hlavní: k teologii. Celé bádáníkonce 19. století i století 20. se až do nedávné doby nechalouná.~et klamným zdáním, že je tu jistý rozpor mezi ve svédobě vůdčím teologem reformační české církve - Jednotybratrské, biskupem, strážcem jejího odkazu na straně jednéa pedagogem a teologem na straně druhé. Místo aby bylometodologicky přistoupeno k řešení této nelehké otázky, kte-rá se při syntetičtějších pohledech stále znovu vynořovala,v duchu pozitivismu se zkoumal Komenského přínos v jed-notlivých oborech lidské činnosti, jimiž se zabýval. Vzniklařada výborných prací monografického charakteru na tématajako např. Komenský - pedagog (filozof, muzikolog, historikap.), dokonce i Komenského teologie je od dob Criegemo-vých a KvačalovýchJ) tu a tam předmětem analytickéhozájmu. Marxistická metoda, uplatňovaná ve východní Evropě

od konce druhé světové války do nedávné současnosti, tako-vý postup jen podporovala, neboť její představitelé jaksi pod-vědomě tušili, že by se jinak mohli dočkat nežádoucíchobjevů.

Překonání pozitivistického sentimentu v západním světěa úplný krach marxismu vystavilo opět - zejména při kome-niologických konferencích, pořádaných u příležitosti význam-ných výročí v r. 1970 a v r. 1992 - starou nezodpovězenouotázku do popředí. Zodpovězena ovšem uspokojujícím způ-sobem nebyla a bude asi trvat určitou dobu, než se tak stane.Práce mého otce, J. J. van der Lindeho, Z. Kučery, R. Palou-še, O. A. Fundy, S. Sousedíka však ukazují správný směr,kterým se komeniologie nyní bude zcela nepochybně ubírae).Tato práce je skromným příspěvkem do této mozaiky, jejížplastičnost uvidí až pozdější generace. Na jednu otázku mé-ho otce, kterou vyslovil v r. 19843), zda má teologie a jakáteologie zásluhu či vinu na Komenského geniálním snu a je-

THEOLOGICKA REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE, Č(SLO 4 (1994)

58ho případných naivitách, je možno odpovědět částečně: teo-logie má u Komenského zásluhu, příp. vinu úplně na celémjeho myšlení. Palčivým bodem však zůstává: jaká teologie?Neboť to, co se dá vybrat či rekonstruovat z Komenskéhoprací, nebylo doposud v stavu rekonstruovat patřičně teolo-gické základy, na kterých Komenský staví další obory. Nenívěru jednoduché (nicméně je to možné, ba přímo nutné)"zjistit ... z jakých teologických předpokladů Komenský vesvém systému postuloval harmonizaci filozofie, teologiea právní soustavy při vytváření modelu lidské společnostijednotné a zlidštělé,,4).I když ve vlastní církvi i v celé tehdejší ekumeně jako

teolog narážel na řadu překážek a jeho smírčí pokusy mezirozdílnými teologickými stranami mu zejména ke konci živo-ta přinesly mnoho hořkéhoS), nepřestával nikdy vyznávat, žeje služebník Božího slova. Nejvýstižnější autobiografickoucharakteristikou jsou jeho slova: jsem rodem Moravan, jazy-kem Čech, povoláním teolog6). Vynikl-li Jan Amos v růz-ných oborech, chtěl v nich jistě také vyniknout jako teolog.Jinak by bylo jeho snažení v rozporu s jeho tvrzením: "Ne-myslím, že teologu slouží ke kdovíjaké cti, snaží-li se vynik-nout mimo svůj obor. "7) Jenže jeho teologie se nijak nekryjes jejím chápáním jak v katolickém, tak v protestantskémtáboře té doby. Katolíkům byl senex Comenius příliš protes-tantský (tvořil přece v době největší katolické restaurace),protestantům všech směrů právě pro přílišnou theologiinaturalis příliš katolický. Komenský nečiní jako Luther neboKalvín: jeho teologie není jen přiváděním k Písmu svatému.Je mu přiváděním k Bohu, který mluví také skrze své stvo-ření;je cestou k posledku všech věcí, orientační značkou, nakteré se poutník časností orientuje na cestu správným smě-rem. Mnohokrát bylo řečeno, že definicí teologie možnonalézt u Komenského mnoho, z různých období života. Jak-koliv se liší formálně, meritorně v nich velký rozdíl není.V Lexicon reale pansoficum např. říká: "Teologie jde po sto-pách věcí božských a příčin, jimiž drží pohromadě; činí toza vedení Božího· a jeho zjeveného Slova. Stručněji řečeno,je moudrostí zažehnutou pochodní zjevení. Teolog je muž,jenž slovem a životem vyučuje smyslu božích tajemství. "8)Těžiště neleží ve Slovu, dosvědčeném Biblí, ale v příčinách,jimiž drží božské věci pohromadě.

Komenský je teologem, žijícím a tvořícím na hranici rene-sance a baroka. Středověký myšlenkový obzor se v té dobějiž zhroutil a myšlení reformátorů, jakkoliv nově definovaločlověka coram Deo, zdaleka neobsáhlo všechny roviny před-mětné skutečnosti. Ze současných žijících badatelů vidí tutohraničnost, "Gradwanderung" Komenského nejmarkantn~iiteolog Zdeněk Kučera, nazývající jej teologem univerzality )a filozof Radim PaloušlO). Paloušovy definice přímo nabízejísrovnání s jinými velkými osobnostmi a aktualita Komenské-ho přístupu je více než zřejmá: "Komenského zteologičtěnífilosofie a zfilosofičtění teologie znamenalo nedbání jistýchhranic a jistých rozdílností v přístupech. Na jedné straně sepotom otázky 'vědecké' řeší s nenáležitou snadností vyvo-zováním z Písma svatého. Příští vývoj přesvědčivě předvedl,že exaktní vědeckost, neulehčující si úkoly poukazem k za-vedeným autoritám, přinesla své pozoruhodné plody. Nadruhé straně stojí nebezpečí, že se do Písma vkládají filoso-fické explikace, které tam nejsou - přinejmenším ne tak beze-sporně a jednoznačně." li)

Písmo je pro Komenského samozřejmě velkou autoritou,nikoliv však autoritou výlučnou a poslední. Přirovnánía srovnávání myslitelů různých obodbí nejsou vždycky zcelapřesná. Aniž bychom chtěli nějaké srovnání nutit, metodo-logicky i fakticky jsou paralely mezi Komenským a filozofu-jícím teologem a teologizujícím filozofem Paulem Tillichem.I Tillich je - ovšem v 1. polovině 20. století! - hlasemvolajícím na poušti protestantské teologie, která se stala hřbi-

tovem velkých myšlenek, aby bylo dosaženo opět celostnéhopohledu na skutečnost. Nejen Komenskému Gak správněpostuluje Palouš), ale i TiIlichovi jde o to, "poukázat naplodnost a hluboký význam přítomnosti religiozity v lidskémvztahu k veškerenstvu." 12)Pro oba myslitele je také signifi-kantní názor, že mezi vírou a filozofií je souvislost Logu.Jakkoliv se můj otec dívá rozpačitě na vzájemný vztah bib-Iismu i rigorismu Jednoty bratrské a Komenského filozofickéteologie a domnívá se, že Komenského teologie je posunemod reformačního výměru Lukášova - tedy vykládání, co jevíra, naděje a láska - od kérygmatiky k pragmatice a praxe-ologii, odvažuji se (s bázní) tvrdit, že nejde jen o pragmati-ku, ale o jakýsi určitý metabiblismus či metarigorismus nebodokonce o kérygmatiku par exellence. Tu si ovšem nevysta-číme s klasickými výpověďmi reformátorů 16. století anis teologií Jednoty samé. Komenskému jde o bytostnou změ-nu člověka i společnosti samé před Bohem. V posledku jeveden vírou, dosvědčenou v Písmech. Jeho systém není jenspekulací, vedenou v předmětných souřadnicích, ale je zařa-zen v eschatologické dimenzi. Eschatologický rámec "určujemotiv i cíle k dynamickému myšlení ve filozofii, v politicei v právu. V eschatologických, časových koordinátách je za-sazen ontologicky pochopený svět. Pozoruhodné spojenítemporální teologie s teologií prostorové metafyziky řeckéhoražení bylo a je jednou z příčin, proč se v minulosti i v sou-časnosti přístupy ke Komenského teologii značně rozcházejí.Jedni hledají v Komenském pozitivní biblickou víru. Komen-skému však nešlo o pozitivní teologumena, o nichž pojedná-vají katechismy. Chtěl ukázat na proces spásného dění,v němž stojíme i my, a jež je otevřené do budoucnosti. Prá-vě tak i filozofické spekulace Komenského nemají těžištěv symbolice čísel nebo ve vazbě struktury. Komenskému jdeo řád a pořádek, který je určen božím aktem stvoření a před-určenÍ. Chce vyjádřit, že Bůh je ve světě přítomný. V tomzáleží srriysI ontologické vrstvy Komenského myšlení." 13)Určitě se musíme ptát, kde tedy onen metabiblismus a meta-rigorismus pramení, když ne v reformačním myšlení 16. sto-letí? Odpověď je prostá a pádná: pramení z bohosloveckéhodědictví českého husismu 15. století. Je to bohosloví českýchhusitských teologů nejrůznějších stran, které v eschatologic-kém výhledu k budoucímu věku se snaží o nápravu věcíčasných a veřejných. Komenský je geniálním završitelemtohoto směru, který pod vlivem světové reformace ustoupiljinak obecně během 16. století v Čechách do pozadí. Vevýměru, kdo je vlastně teologem, se také Komenský nepřidr-žuje reformátorů. Je příznačné, že mu je daleko bližší kato-lický humanista Erasmus Rotterdamský v této otázce. Rádpřekládá jeho výměr teologa z předmluvy k řeckému vydáníNového Zákona do češtiny a ztotožňuje se s ním: "Theolo-gem pravým jest ne ten, kdo dialektickými syllogismy are-torickými figurami okolo sebe šermuje, ale kdo srdcem vrou-cím, řečí živou a životem skutečným učí, kterak křesťanés světem se nepojiti, ale v nebi obecenství své míti, neodpla-covati zlého za zlé, ale modliti se za nepřátely a jim dobřečiniti, nekvíliti v pokušeních, ale plésati, i samu smrt za nicjiného než za bránu k životu pokládati mají. Takovýmvěcem kdokoli z nadšení ducha Kristova učí, k nim vede,napomíná, posiluje, ten velký theologjest, byť pak nebyl nežkopáč aneb tkadlec nějaký.,,14) Vzpomeneme-Ii na mravnídůrazy, které kladl na osobnost kněze, resp. teologa M. JanHus, ihned pochopíme, proč právě Komenskému byl Eras-mus tolik blízký.

Jan Amos byl často napadán, že spojuje věci božské s věc-mi lidskými. Byla to v podstatě i výhrada, kterou vůči němuměl Descartes, snažící se poznání věcí lidských dát řád ne-mající s poznáním teologickým nic společného. Jeho kriti-kové ovšem zapomínali fakt, že jeho pansofie míří k abso-lutnímu vrcholu, že je metatheologií. Každé poznání, i po-

THEOLOGlCKÁ REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE, CfSLO 4 (1994\

znání předmětné, je pro něho poznávání absolutna, poznává-ní Boha a jeho stvoření. Pansofie je u Komenského nováuniverzální teologie,.která na prahu novověku řeší pozitivněa univerzálně vztah vědy a víry. O směšování věcí lidskýcha božských Komenský napsal ve spise Unum necessarium,dva roky před smrtí: "Kdyby se někdo na teologii ptal, ucho-pím - jako Tomáš Akvinský, když umíral, neboť i jájiž mu-sím umřít - bibli a celým srdcem i ústy řeknu: Věřím všemu,co je napsáno v této knize. Chtěl-li by někdo určitější vyzná-ní mé víry, uvedu apoštolské. Neboť neznám nic kratšího,prostšího a silnějšího a nic takového, čím bych byl přivedenrychleji k rozhodnutí ve všech sporech a vyhnul se neko-nečným labyrintům disputací. Bude-li se kdo ptát, jakýchvybraných modlitebních formulí užívám, ukáži mu modlitbuPáně; neboť jsem přesvědčen, že nikdo nemůže ukázat klíč,jenž lépe otvírá srdce Otcovo, než jednorozený syn, jenžz Otce vyšel. Zeptá-li se mne kdo po pravidlech života, vy-káži se desaterem, neboť jsem jist, že nikdo nemůže lépevyjádřit, co se Bohu líbí, než Bůh sám. A otáže-li se mnekdo, jak je tomu s mým svědomím, odpovím že jsem nedů-věřivý k veškerému svému jednání a že se proto bojím,i když jednám správně, a volám pokorně: Neužitečný služeb-ník jsem (Lk 17,10) a poshověj mi, a všechno zaplatím tobě(Mt 10,26)."15) O vztahu Komenského k Tomášovi mluvil vesvých příležitostných přednáškách ke Komenského výročív loňském roce na HTF J. Lášek, avšak svá pozorovánía výsledky doposud nepublikoval. V poslední době tentopozoruhodný a jistě ne náhodný vztah bystře traktovalZ. Kučera16). Kučera vyzdvihuje analogii mezi dialektickýmnapětím, ve kterém Tomášova i Komenského teologievznikala. Stejně jako Tomáš buduje svoji konstrukci'z rozpo-ru mezi renesancí řeckého filozofického myšlení a obnovoucírkve, tak i Komenský tvoří uprostřed obnoveného aristote-lismu, stojícího v napětí s biblismem reformace. Pro oba dvaje otázka po Bohu otázkou po bytí. "Celou Tomášovoufilozofií a teologií prostupuje naděje pokoje a míru ve světějako základní struktura víry, jakožto motivace k rozhodnutípřirnknout se k Boží vůli sjednat ve světě pokoj. Zakoušeníeschatologického tlaku, z něhož vyrůstá časový faktor struk-tury teologie, byl u Komenského podbarven existenciálně vý-rainěji než u racionálního Tomáše. Komenský tu čerpáz horkých pramenů eschatologie táborské, bratrské i vůbecreformační. Na druhé straně je Komenskému blízký Tomá-šův důraz na účinnou spolupráci člověka vzhledem k Boží-mu úmyslu sjednat pokoj a mír, jakkoliv se tato spoluprácejeví smysluplnou jedině víře. Tato tomášovská myšlenkasouzní s ústřední strukturou Komenského irenického a peda-gogického snažení. V koincidenci božího spásného plánua lidské přípravy na jeho realizaci záleží Komenského veli-kost. Bůh dává koordináty světu i lidskému životu, ale v je-jich rámci svůj život dotvořuje člověk. Podstatou strukturyvíry je vstřícné jednání Boží a lidské."l?) Pro Komenskéhoi pro Tomáše je společná radost poznání Boha ze stvořené-ho; lidská vůle v souladu s božími záměry proměňovat světnení faktorem nežádoucím, nýbrž chtěným a žádoucím. Naprahu novověku je Jan Amos hlasem volajícího na poušti:zkušenost víry na počátku 17. století už dávno není propoznání světa rozhodující. On vidí, že harmonii je nutnézachovat a uvědomuje si - v anticipaci k dnešní 'krizievropských věd' - hlubinný rozměr harmonie vědy a víry.V atmosféře raného osvícenství mu nemohl nikdo rozumětfilozoficky a stejně byl cizí i protestantské ortodoxii, kteráopakovala jen neustále věroučné formule pozdní reformace,jimž však člověk přestával rozumět. Komenského pokuspřeklenout propast, oslovující nás ve Všeobecné poradě takmocně, ve své době zapadá a selhává. Věda a víra se rozdě-lují, jejich cesty jdou různými směry. "Věda bez víry nedbápodstatné souvislosti a sounáležitosti člověka s veškeren-

59

stvem ... Naopak víra bez vědy sice pouto k absolutnuudržuje, avšak nenaplňuje je vespolným setkáváním s přiro-zenou daností všeho tvorstva. Komenského pansofickévědění se má vyhnout oběma úskalím. Víra se má obracetk Bohu ve světě a skrze tvorstvo, věda má být obrácenak absolutnu skrze věrnou přimknutost k Bohu díky víře."18)Věda o světě neznamená pro Komenského jen exaktní p0-znání zákonitostí, ale také stavu světa a jeho vztahu vůčiabsolutnu. Pravé poznání musí nutně vést k prosazovánízměn, je-li něco v nepořádku. Poznání vede k rozeznáníporušení a hříchu a jeho konsekvencí má být snaha uvádětstav věcí i člověka do souladu se záměrem Stvořitelovým.Konečným cilem pansofie je postavit každého člověka doko-nalého v Ježíši Kristu. "To je ono utváření Časů a historie,jež mu tane na mysli a jež, jak ví, je uloženo církvi a přitéže evangelické poslušnosti stejně i škole a státU:19) Teolo-gie, filozofie a pedagogika spolu úzce souvisí. Komenskéhopojetí pedagogiky má také úzkou souvislost s teologií. Tatoskutečnost je dlouho známa, systematicky však mnoho roz-pracována není. Vedle J. M. van der Lindeho se jí zabývalO. A. Funda, který také formuloval v nedávné době základnítezi, dosvědčující, že Komenského pedagogika je organic-kým vyústěním jeho koncepce teologické. Tato teologickákoncepce je pak teologií dějin boží spásy20). Bůh vystupujejako pedagog, který během dějin spásy vychovává lidstvo.Funda se snaží vystopovat v křesťanské teologii základníatropologické linie a do těchto linií Komenského zařadit. Li-nie nazývá tenníny proměna a výchova. I když stojí zdánlivěproti sobě, v podstatě se nevylučují. V určitých dobách křes-ťanská teologie dějinně podmíněně akcentovala ten či onenpohled.

Linie, kde se jedná o proměnu (radikální obrácení), zdů-razňuje, že člověk je absolutní hříšník, který odpadem odBoha ztratil veškerou možnost konat něco dobrého. Z hříchua zatracení jej vyzdvihuje pouze nezasloužená Boží milost,která jej restauruje k původnímu stavu, aby byl takový,k čemu byl původně stvořen - ad imaginem Dei. Princip solagratia, sola fide je princip reformátorů, zejména Luthera.Není to však jejich názor výlučně. Linie lidské absolutníhříšnosti a boží radikálně proměňující svatosti jde napříčdějinami teologie od apoštola Pavla až po novobarthiány.

Linie výchovy sleduje jinou myšlenku: člověk je schopen,aby působil jako boží spolupracovník. Je to m.j. také myš-lenka Pavlova a nestojí v kontradikci k tomu, co je uvedenoshora. Člověk je nositel božího obrazu, avšak hříchem byltento obraz narušen; člověk jej ale neztratil zcela. Bůh jakomoudrý pedagog člověka vede a vychovává, aby se navrátilke svému původnímu určení a "aby byl tím, čím být má,respektive, čím ve své podstatě je, totiž božím obrazem"2I).Na rozdíl od linie prvé má člověk přirozenou schopnostk tomu, aby se účastnil božího díla. Funda vidí tento druhýproud od raného křesťanství (inspirovaného gnosí) přes Ire-nea, sv. Tomáše Akvinského až k Teilhardovi de Chardina řadí do něj i Komenského - a to ne neprávem. I konstato-vání, že v tomto bodě stojí reformační teolog Komenskýblíže katolické než protestantské tradici je správné a muselobýt vysloven022). "Pokud jsi obrazem Božím, cele se přetvořživými skutky k této Boží podobnosti; to jest, budiž svatý,jako on je svatý a Bůh náš; buď milosrdný, shovívavý a kevšem vlídný, nicméně však spravedlivý bez stranickosti atd.,čemuž tě učí pravé náboženství. ... Souhrn a jádro všehoštěstí jest, obrodit se a přeměnit se k podobnosti Boží. ...Blažen, kdo na sobě vykoná toto dílo Boží s pomocí Boží!Právě tím se už stal nejpravdivějším obrazem Božím, a jakoživé zrcadlo představuje stvořitele svého a stvořitele všeho-míra, jím dýchá a na něm přestává."23)

Funda odpovídá na stěžejní otázku, jaký je Komenskývlastně teolog z hlediska současného nadkonfesního přístupu:

THEOLOGlCKÁ REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE, CfSLO 4 (1994)

60

"Je teologem božích dějin spásy, teologem božího pedago-gického plánu, dle něhož má být lidský rod přivedenk vrcholné harmonii. Komenského teologie má dvě ohniska,jedním je teologie dějin spásy, druhým eschatologie, vizio-nářsky postulovaná. Komenského bolestná vizionářská ne-trpělivost se snoubí s úsilím pedagogikou pomoci boží peda-gogice, vrcholné fázi božího spásného plánu, k dosažení har-monie universa. ,,24)

Vedle Všeobecné porady jsou tyto myšlenky o božíchdějinách spásy vysloveny téměř ve všech spisech. Není tov prvé řadě biblismus, ale právě tato teologie dějin, kteráprostupuje Komenského literární tvorbu a dává jí specifický,neopakovatelný charakter. Bůh vede svou církev a vychová-váji, prosazuje v dějinách svoje pedagogické působení, chrá-ní své věrné od různých herezí. Komenský se domnívá, žeje osobně povolán, aby svým pedagogickým dílem přispívalk realizaci božího spásného plánu. Reformace v jeho pojetínení radikální změna, nýbrž náprava, skrze kterou se dějedílo spásy: "Kdekoliv je tedy jakákoliv lidská společnost,tam budiž vyučování, tam budiž náboženství tam budižvláda .00 Tak teprve nám tato plná reformace ukáže vzhleduniverzálního království Kristova.... Tak bude jasno, žecírkev opravdu reformovaná je živým chrámem boha,vladaře země, majíc všude, kamkoli se rozprostírá, svésvícny, své oltáře a svá soudná křesla. ,,25)

Nicméně v centru reformace a výchovy není Jan Amossám (ani žádný jiný člověk), nýbrž Bůh sám, Boží zjevení.Smysl veškerého dění, nejen pedagogického procesu, jeu Komenského hluboce křesťansky zakotven: Bůhje tvůrcemsvěta, vše je do tohoto světa a služby jemu zapojeno. Clověkmůže prospět univerzu tím, že je přiměje k tomu, abyvšechno tvorstvo spělo k Bohu. "Posledním, nejvyšším mo-dem božího světa je plnost svazku lásky a láska znamenáradost - gaudium. Jestliže k tomuto cíli jsou povolávánivšichni lidé, pak to není jakýsi sekularizovaný demokratis-mus pozdější provenience, nýbrž křesťanská povolanostkaždého člověka (a každého tvora) být vykonavatelem Božívůle. To, co se leckdy nazývá demokratismem Komenskéhovychovatelské nauky, úzce souvisí s teologickým základemjeho myšlení. ,,261Jeho duchovní svět spočívá na předpokladu,že svět člověka a svět boží tvoří fundamentální jednotu.Pravý původ a pravý cíl světa je harmonická celost. O tutocelost, resp. o její vyjádření se Komenský snaží. ve svéteologii i filozofii: ve všem úsilí, ve výchově, ve všechoborech lidské činnosti, při reformě církve, v procesupoznávání je třeba vždy mít na paměti celek. Proto takévšech zamýšlených sedm částí Všeobecné porady o nápravěvěcí lidských271začíná slůvkem "pan": Panergesia, Panaugia,Pansophia, Pampaedia, Panglottia, Panorthosia, Pannuthesia.Komenský ví, že částečné poznání, byť sebehlubší, ale odtr-žené od celku, není poznáním opravdovým a nevede ke sku-tečně humánnímu životu. Takové poznání nemá vztah k na-šemu pravému lidství, ba toto lidství může deformovat, je-lizneužito. Je zcela oprávněné se ptát, jak Komenský předpo-klad harmonie a jednoty zdůvodňuje a zodpovídá. A součas-ně konstatovat, že předpoklad harmonie není dějinnýa empirický: "Komenského důvěra všemu navzdory je zakot-vena vposledu nadempiricky ve víře v Boha, konkrétně:v trojjediném Bohu křesťanské víry. Komenský patří k mys-litelům, kteří všude hledají a nalézají vestigia trinitatis, stopybožské Trojice. Jsou tři knihy moudrostí: rozum, svět, Bible.Jsou tři základní pilíře lidského vědění: poznání Boha, příro-dy a umění. Žijeme jako lidé ve třech základních relacích:k přírodě, k bližnímu, k Bohu ... To vše je pouhé !zrcadlení'."Za ním však pros vítá skutečnost všech skutečností. Trojjedi-ný Bůh. Jen jeho skutečnost 'kryje' s konečnou platnostía jednoznačně ono základní přesvědčení, základní důvěru,s níž Komenský přistupuje ke světu, ke svému lidskému

údělu a k lidským dějinám"281. Bůh je základ, na kterém lzebudovat, nehledě na to, jak vypadají empirické zkušenosti.Specifická trojiční teologie je aplikována také ve vědeckýchprojektech: tři nejzákladnější spisy Všeobecné porady,obsáhlá Pansofia, Pampaedia a Panglottia, jsou přičleněny ketřem specifickým dílům Boha: k dílu Stvoření (Bůh Otec),vykoupení (Bůh ve svém synu Ježíši Kristu) a posvěcení(Duch svatý). Jediný, avšak ve svém působení i životěmnohotvárný Bůh - TROJJEDlNÝ - působí "v prazákladějediné, avšak kosmicky i historicky mnohotvárné skutečnostinašeho světa.291 S tím souvisí již zmíněná Komenskéhoantropologie, v níž náš q1yslitel vyjadřuje názor o velkéa pozitivní úloze člověka v Božím plánu a zařazuje se dozcela určité linie v křesťanském myšlení.

Podobný osud jako bádání o Komenského teologii mělozkoumání jeho filozofie. Po válce bylo sice na tomto polimnoho vykonáno, avšak jednoznačné a obecně přijatelnézávěry se formulují teprve v přítomnosti. Metodické příčinyjsou stejné jako v případě teologie. V oficiálních institucícha jejich tiskových orgánech ve východní Evropě byl oprav-dový interdisciplinární dialog mezi teologií a filozofiínaprosto nemožný. Jenže bez onoho dialogu nebylo možnébýt práv k celostnému odkazu Komenského. Proto se bada-telé tématice spíše vyhýbali. Průkopnicky a v daných spole-čenských podmínkách přímo odvážně oživoval po J. Patoč-kovi filozofická studia comeniana Stanislav Sousedík301.Patočkovo dílo působilo - umocněno vysoce mravnímjednáním jeho původce na jaře r. 1977 - také velice podnět-ně, zejména když bochumský pedagog Klaus SchallerPatočkova comeniana ve velkém svazku r. 1981 souborněvydal. Inventuru filozofických comenian v posledníchpatnácti letech se nedávno pokusili sestavit JaroslavaPešková31) a Karel Floss321.

Vzhledem ke snaze o přehlednost a stručnost našehouvažování a k předchozímu výkladu teologickému budeúčelné na základě výzkumu S. Sousedíka si odpovědět naotázku, zda má Komenského filozofie - při prolínání takhluboce odlišných myšlenkových proudů v jeho díle (scho-lastický aristotelismus, různé formy novoplatonismu, herme-tismus atd .... ) - nějaký sjednocující základní rys a do jakémíry je tímto rysem závislý na Jiných důležitých filozofic-kých směrech té doby. Sousedík 3) správně vystihl a konsta-toval, že základním rysem Komenského filozofickéhomyšlení je vědomé, úmyslné setření hranice mezi poznánímnáboženským, získaným z Bible a poznáním přirozeným,získaným rozumem a smysly. Podle Komenského jsou třizdroje, z nichž člověk čerpá své poznání: smysly, rozuma Písmo. Pravé poznání se dosahuje tehdy, když se tytozdroje užívají v součinnosti. Jejich oddělené užití pravépoznání nezprostředkovává. Bez Božího zjevení, zprostředko-vávaného Písmem, smysly a rozum bloudí a nejsou v stavudosáhnout jistoty a pravdy. Otázky, které se již v Komenské-ho době zodpovídají rozumem, chce on zodpovídat nazákladě Písma. Písmo podle Komenského obsahuje vědeckývýklad meritorních vědeckých problémů. Vykladač má pakbožské vědění odhalovat a Bible se stává filozofickýmdokumentem sui generis. Jan Amos sice uznával v souladus dobře reformační ortodoxií té doby, že při správnostivýkladu Písma je důležité působení Ducha svatého, aleteprve filozoficky školený interpret může vystihnout hlubo-kou nauku, podávanou Písmem, ve vší plnosti. Písmoovlivňovalo veškeré Komenského vědecké myšlení, včetněnapř. názoru na stáří světa, geocentrický názor apod.Duchovní vlivy na formování porozumění Bibli u Komen-ského, význam Písma v osobním životě víry, poslání Biblev životě církve a Písmo v Komenského filozofickémsystému a všechny otázky s tím spojené rozebral naposledyzajímavým způsobem J. Liguš341.

THEOLOGlCKÁ REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE, CfSLO 4 (1994)

U Komenského se setkáváme s překvapivými názory,které nás mnohdy zarážejí. Při šíři jeho vzdělání a rozhleduje podivuhodné, že trval např. na biblické představě historic-kého času. V té době totiž názor, že od stvoření světa donarození Kristova uplynulo 4000 let, byl již otřesen, stejnějako geocentrismus. Komenský samozřejmě všechny dobovévýzkumy znal a nelze tedy tvrdit, že jeho konzervatismusv těchto otázkách spočíval na nevědomosti. Jeho rezervacevůči moderním výzkumům je poplatná víře v nadřazenostpoznání z Písma - a to i v případě, že jde o poznání historic-ké a přírodovědné. Myšlenkové prostředky biblických knihvyužívá v celém svém díle. Hluboké analýzy sám neprovádí,jde mu o syntézu, o postižení celku. Působivost jeho díla, babásnická podmanivost zaslíbení budoucího věku lidstva, jakje líčena v Konzultaci, je dosažena tím, že "celek se všakpokoušel zachytit nikoli pomocí obecných rysů jeho jednotli-vých složek, nýbrž, podobně jako Písmo, konkrétnímipředstavami obrazotvornosti,,3S). Pro vztah mezi poznánímpřirozeným, opírajícím se o smysly a rozum a poznánímčerpaným z Písma platí námi již zmíněné základní hlediskoo odstranění hranice mezi vědou a vírou, filozofií a teologií.Takové řešení není pro Komenského něčím nahodilým,momentálním a dočasným nápadem, ale toto základníhledisko sjednocuje jeho obrovské intelektuální úsilí. Přibádání nad Komenského dílem je současně velmi nutnéa těžké diferencovat. "Biblismem jsou poznamenány jehospekulace přírodně-filozofické, jak je známe z jeho Fyziky,z Dodatků k Fyzice a z přírodně-filozofických úvah rozvinu-

Poznámky

61

tých ve Všeobecné poradě. Neméně je však biblismemovlivněna i jeho metafyzika. V té se sice kříží rozmanitéfilozofické vlivy, ale jako celek vychází tato disciplína vždyz poznatků, odvozených z Písma. Leč i pansofické pokusyKomenského se uskutečňují v těsném kontaktu přirozenéhopoznání s poznáním odvozeným z Bible a ne nadarmopřikládá Komenský své pansofii tak často přívlastek 'křesťan-ská'. Pokud pak jde o Komenského filozofii výchovy a o je.-ho utopické projekty spolcčensko-opravné, nelze si je '" bezsoustavné a záměrné kontaminace filozofických a teologic-kých prvků vůbec představit. "36)

Tato fakta jsou pro Komenského signifikantní a nevyplý-vají teprve z bádání nové doby. Už jeho současníci pokládalipro jeho dílo za charakteristické, že se tu mísí filozofiea teologie. To bylo to hlavní, co vadilo Descartesovi jakoprůkopníkovi metody pozdější sekularizované vědy. StaršíJednoty i někteří známí teologové (Christoph Wittich) bylipobouření tím, že Komenský vkládá do Bible a teologieosobitou filozofii, kterou nechápali a kaceřovali.37l

Abychom správně porozuměli Všeobecné poradě a zejmé-na její části - mohu-li se odvážit tohoto názvu - systematicko-teologické, jíž je "mundus spiritualis" - svět duchovní v Pan-sofii - musíme nutně chápat "do jakých ideových souvislostíKomenský svým řešením náleží ajakou funkci a jaký smyslmá jeho požadavek sloučení vědy a náboženství v společen-ské a duchovní situaci jeho doby"38).

(Pokračování příště)

.'l) H. F. v. Criegern: Jan Amos Comenius als Theologe, Leipzig-Heidelberg 1881: Ján Kvačala: J. A. Comenius. Wien 1892'I Amedeo Molnár: Komenského pojetl clrkve. s.d., Praha, týž: O Komenského výměru teologie, in Křesťanská revue LI 1984, str. 222-230; týž: Zum TheologieversllindJŮs des

Comenius, in: K. SchalJler (Hrsg): ComeJŮus, Erkennen-Glauben-Handeln, Sl. Augustin 1985; týž: Bemerkungen zur Theologie des Comenius, in: J. B. Lá!ek u. NorbenKotowski: Jan AmosComenius und die Genese des modernen Europa, FGrth 1992; J. M. van der Linde: Oe wereld heefttoekomst. Kampen 1980; týž: Komenský jako leolog,in Křesťanská revue XXXVIII 1971, str. 178-182; Zdeněk Kuěera: Komenský teolog, in Theologická revue 1992. str. 1-6; týž: Komenský teolog (podstatně rozJllený pledchozfčlánek), in: Studia Comeniana et historica XX1lI1992, seš. 46, str. 37-69 - s bibliografii novějšlch teologických pracl; týž: Comenius - Theologe der UJŮversalillit in: Lášek-Kotowski (Hrsg): J. A. Comellius und dle Genese ... (viz výše), str. 30-34; Radim Palouš: Komenského Božl svět, SPN Praha 1992; Otakar A. Funda: NedělitelnostKomenskéhojako teologa a pedagoga, in: Filozofický časopis 111992, str. 27-33; S. Sousedik: Komenského filosofie v souvislostech myšlenkového vývoje doby, in: ComeJŮanaet historica 8-9 (IV) 1974, str. 15-38; týž: Einige Zllge der Philosophie des J. A Comenius und deren bisher unberGcksichtigten Quellen, in: Acta Comeniana 411 (28-1) 1979.str. 81-4; týž: Misto Komenského "Obecné porady" v dějinách utopií, in. FC 111992, str. 69-81.

') A. Molnár. viz uv. pflspěvek z Křesťanské revue 1984, pozn. 2') ibid., str. 228'l ibid., str. 224-5; tyto zápasy také popisuje Wilhelmus Rood: Comenius and the Low Countries. Some Aspects of Lífe and Work 01' a Czech ExiJe in the Seventeenth century,

Arnsterdam-Prague 1970, str. 163-225O) cit podlc Jan MiIlč Lochman: Comenius, Imba-Freiburg 1983, str. 337) A. Molnár 1984, str. 222') De rerum humanarum emendatione consullatio catholica II, Praha I966,str. 1242, cit dle A. Mo1nár 1984, str. 223') A. Kučera (Fanh 1992), viz pozn. 2

'O) R. Palou! 1992, viz pozn. 2II) ibid. str. 1312, ibid.,13) Z. Kučera 1992 (Studia Comeniana et historica), str. 441') cit podle A. Molnár 1984, str. 228\" J. A. Komenský: O sobě. Vyd. Amedeo Mo1nár a Noemi Rejchrtová, Praha-Odeon 1987, str. 297!O) Z. Kučera 1992 (Studia Comeniana et historica). str. 4517) ibid.,IK' R. Palou! 1992, str. I()()ty) J. M. van der Linde 1971, str. 17920, O. A. Funda 1992 (viz též poznámka 2), str. 27921) ibid., str. 2822) ibid., str. 312J' Jan Amos Komenský: Vlíenáprava (Panonhosie). Všeobecné porady o nápravě věci lidských část šestá. Přel. Josef Hendrich. Praha-Orbis 1950, str. 245 a násl.") O. A. Funda 1992, str. 2825) J. A. Komenský: V!enáprava (viz pozn. 23), str. 15426) R. Palouš 1992, str.27) Jan MiIlč Lochman: Clověk v celku stvořeni, in: Theologická revue HTF č. 311992, str. 3326) ibid.,2Y, ibid.,'o, viz uv. Sousedlkův článek Komenského filozofie v souvislostech myšlenkového vývoje doby (1974) - pod pozn. 2)I) Jaroslava Pelková: Jan Amos Komenský ve světle nového bádáni filozofie, in: Studia Comeniana et historica XXII (46-7) 1992, str. 21-2832) Karel Floss: Filozofické pflnosy k rozvoji komeniologie, taktéž vydáno ve bornlku uv. v pozn 31, str. 29-36J3) S. Sousedlk: Komenského filozofie ...• str. 17") Ján Liguš: Funktion und Bedeutung der Bibel im persilnlichen Leben und theologischen Oenken von Johann A. Comenius, in: J. B. lášek u. N. Kotowski (Hrsg.): Comenius

als Theologe, Praha-Fanh 1993. V tisku, autorovi děkuji za zapůjčenI rukopisu.'" S. Sousedlk: Komenského filozofie .. , (viz výše), str. 2036) ibid., str. 21m ibid., str. 21 a str. 3630) ibid., str. 21

THEOLOGICKÁ REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE. CtSLO 4 (1994)

70

pojetí a přístupu dáme přednost, je pak již otázkou osobníhorozhodnutí. Rozhodnout se pro určité specifikum, to jistěznamená vyznat, proč se pro nás stalo jedinečným, ale toještě neznamená, že bychom jiná specifika museli negovatnebo urážet a degradovat. Vědomě jsem řekl, že se rozhodu-jeme pro určité specifikum pojetí lidské existence, ale neřekl

jsem, že se rozhodujeme pro určitou tradici. Protože do tra-dice vkračujeme, a i kdybychom se rozhodli tradici, do nížjsme vstoupili, odmítnout a zvolit jinou, budeme zvolenoutradici vnímat spektrem své dosavadní tradice. Proto i našeuvažování o specifiku a jedinečnosti křesťanství je podmíně-no tím, že sami stojíme v kontextu křesťanské tradice.

Problém teologie, filozofie a pedagogiky u Komenského (2)Mgr. Marie Molnárová

Je třeba konstatovat, že požadavek sloučení filozofie a teo-logie v 17. století (i v druhé polovině století předchozího!)celá řada evropských učenců bytostně podporovala a formu-lovala. Komenský vlastně náleží do celého myšlenkovéhoproudu a není v žádném případě nijak osamocen, jak by semohlo jevit na první pohled. osvícenský historik filozofieJacob Bruckcr39) nazývá tento proud "philosophia christiana"či "philosophia mosaica". Fenomén, nazývaný mozaická filo-zofie patří do novověké filozofie a rozvíjí se hlavně v protes-tantském prostředí od poloviny 16. století. Jeho hlavnímcílem je odvodit filozofii z Písma. Postupně, jak se stále vícev 17. století cesty filozofie a teologie rozcházely (zejménav nekatolických zemích), tato mosaická filozotle mizí. Dělíse na tří základní směry: synkretisty, tradicionalisty a para-celsisty. Pokusíme se ukázat, proč je Komenský zařazenprávě sem a do které skupiny resp. do kterého směru patří.

Synkretisté přizpůsobovali svoji přírodní filozotli, budova-nou na aristotelsko-scholastickém základě, 1. knize Mojžíšo-vě a tvrdili, že filozofická spekulace vede ke stejnýmzávěrům, jaké prezentuje Bible. Synkretisté vlastně nesplňujízákladní požadavek mosaické filozofie, neboť filozofickásoustava není z Písma odvozována, nýbrž je mu přizpůsobo-vána. Další směry mosaické filozofie, tradicionalisté a para-celsisté, vycházejí z (mylného) předpokladu, že Písmoobsahuje stavební kameny k vybudování tilozofické sousta-vy. Jejich název a rozlišení je dán tím, jak aplikují k biblic-kému textu terminologii.

Tradicionalisté užívali pojmový aparát peripatetickoscho-lastické filozofie, tedy aparát tradičnÍ. Mezi zakladateletradicionalistických mosaistů patří španělský katolík, vykla-dač Aristotela a osobní lékař krále Filipa II. FranciscusVallesius. Tradicionalistickou přírodní mosaickou filozofiivšak zastávali i protestanti, reformovaný Francouz Lamber-tus 'Dannaeus, Holanďan Laevinus Lemnius, luterán Němecotto Casmann, Nor Conradus Aslacus a zejména pakreformovaný německý učitel Komenského J. H. Alsted(1588-1638). Vliv Alsteda, který byl jen o čtyři roky staršínež Komenský, na svého žáka, je rozhodující. Neboť veškerépansofické úsilí Komenského začíná právě pod vlivemAlstedovým, zčásti pak také Andreaovým. Byl to právěAlsted, který formuloval zásadu přejatou Komenským, že nabiblickém základu má být budována nejen fyzika, alevšechny filozofické disciplíny. Alsted tím přesáhl vlastněsměr, ke kterému se původně hlásil, neboť ten chtěl pouzebiblicky zakotvenou přírodní filozotli.

Paracelsisté se vyznačovali tím, že do biblického textupromítali prvky mystické, d~le představy převzaté z dílarenesančního myslitele Paracelsa (ať už přímo či zprostředko-vaně) a představy alchymistické. Právě k této skupině patříJ. A. Komenský.

Existoval ještě směr radikálních paracelsistů, který sicevychází z paracelsistů, ale jeho konce jsou smutné: končíspíše jako pavěda než jako vyhraněný filozotlcký směr.Nejvýznačnějším jeho představitelem je anglický lékařRobert Fludd. Radikální paracelsisté překrývají význama smysl biblického textu nejrůznějšími fantastickými spekula-cemi. Tato filozotle nevychází již z Písma, biblický text jetu pouze podnětem k rozvíjení fantastických spekulací. Připovrchním čtení Komenského bychom mohli snadnoupadnout v pokušení, zařazovat jeho dílo ne mezi paracelsis-ty, ale mezi radikální paracelsisty. Zejména se to může státtěm, kdo podceňují vyznavačskou a křesťanskou stránku jehoosobnosti. Stanislav Sousedík si položil otázku40),zda svýmbiblismem mosaická filozofie nepatří do středověku pro svůjkonzervatismus. Po podrobné analýze dokazuje, že nikoliv:"Hluboká diferenciace je i v pohledu na samotné Písmo:myšlenka Komenského, že Bible obsahuje v hotové podoběinformace vědeckého rázu, je totiž myšlenkovému světuvrcholné scholastiky zcela cizÍ. To je dobře vidět zejménav oblasti přírodní filozotle. Dle názoru jednoho z nejznáměj-ších středověkých filozofů, Tomáše Akvinského, nelze např.filozofickými prostředky vůbec rozhodnout, je-li svět věčnýči nikoliv. Výklad o stvoření, jak jej obsahuje 1. knihaMojžíšova, je proto v jeho pojetí zcela mimo zájmovou sférufilozofie a lze jej použít nanejvýš jako pramene teologického... Zde je vidět velký rozdíl mezi názorem scholastickýma pojetím mosaické tllozofie, pro niž, jak známo, je knihaGenesis jediným možným východiskem vší přírodní tllozo-fie."41)

Mosaismus Komenského, usilující o harmonii vědy a víry,je pevně zakořeněn v biblismu reformace, zejména Jednotybratrské. Komenský se s některými předními teologyrefonnace také mylně m.j. domnívá, že s nástupem modernípřírodovědy je ohrožen biblický obraz světa a člověka. Tentopřehnaný biblismus Komenského uzavírá pro odlišovánídějin spásy a dějin světa a člověka v Písmu, jak jsourozlišovány moderní dobou. Písmo je pro reformaci jejímformálním principem; materiálním principem je pak spása.Je jistě správné, že Písmo jako zjevené Boží slovo má býtnormou náboženského a mravního života křesťanů a mají býtodstraněny všechny nálezky lidské. Úcta k Písmu, teologickylegitimní, však vede k druhému extrému, kdy Písmo se stává"papežem". Oprávněná úcta k Písmu přerůstala u některýchmyslitelů v neoprávněný požadavek, aby se z Písma odvozo-valo veškeré vědění filozofické i přírodovědecké. Takovýpožadavek však zněl v renesančním 16. století anachronicky,v 17. století přímo zastarale a zpátečnicky. Na počátkunovověku skutečně došlo pod vlivem vědeckého bádáník otřesení jednoty náboženského a vědeckého vidění svčtaa trvalo 300 - 400 let, než mohlo být v dnešní době opět

THEOLOGICKÁ REVUE HUSITSKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE, CtSLO 5 (1994)

dosaženo některých věrohodných modelů (zdaleka už nemodelu jednoho!) jednotné interpretace. Scholastika bylapřesvědčena, že mezi vědou a vírou, mezi Písmem a rozu-mem není žádný rozpor42). Učení Aristotelovo bylo siceodlišné od biblického obrazu světa, ale byli to právě velcíscholastikové, jimž se podařilo jednotu mezi oběma veličina-mi nastolit a po několik staletí také udržet. Je příznačné, žepro husitskou reformaci a pro první generace Jednotybratrské žádný rozpor mezi vědou a vírou neexistuje. S vel-kými objevy 16. století se začíná tento problém objevovatv Jednotě bratrské v Čechách u Jana Blahoslava (Filipikaproti mizomuzům), narážejí na něj kraličtí vykladači a vrcho-lí právě u Komenského. Proti souladu vědy a víry vystoupilanejen renesanční filozofie, ale především také empiricképoznatky. Z nich pak astronomická (Koperník, Kepler, Gali-leo) a chronologická (Isaac de la Peyreres) kritika biblickýchúdajů vytvořila zcela nOvou situaci a středověký obraz světase počal rychle hroutit. Komenský postřehl bystře, že je tře-ba novou syntézu, novou filozofii i teologii, která by dávalaotřesenému člověku výhled a naději na eschatologickoubudoucnost, začínající už v této předmětné dimenzi. Protopíše Všeobecnou poradu, k tomuto cíli směřuje veškeré jehoúsilí. V přírodní filozofii však nemůže překročit biblickoutradici, ze které vzešel. Biblismus Jednoty chce filozofickyreflektovat, aniž by jej diferencoval. Je to mladé víno do sta-rých měchů. Geniálnost jeho nové harmonie je neustále vevšech spisech narušována snahou bránit astronomické a chro-nologické údaje Písma. Kdybychom však celou jeho koncep-ci odmítali právě kvůli Písmu, dopustili bychom se neodpus-titelné chyby, s vaničkou by bylo vylito i dítě. Komenskéhomosaická přírodní filozofie je reakcí na renesanční astrono-mii a chronologii a v žádném případě se nedotýká jehovelkolepé antropologie. Mosaická filozofie patří do dějinvztahu vědy a víry: "Její základní myšlenka, zvolit Písmo zavýchodisko lidského poznání, navazuje ovšem na některémotivy starší tradice reformační, avšak vedle nich a ve způ-sobu jejich využití ozývá se u mosaiků i něco, co reformaceve své původní podobě nemohla znát: úzkost z rozpadujednoty vědeckého a biblického vidění světa, úzkost, kterouse mosaikové snaží překonat co nejhlubším sjednocenímvšeho lidského myšlenkového úsilí s Písmem. Tímtospojením nemají být (v pojetí myslitelů, jako je Komenský)výboje lidského ducha nijak negovány. Písmo jim máposkytnout jen vodítko, aby se neoctly na scestí. A jestližesnad křesťanský filozof nauku Písma špatně pochopí? Natuto námitku má Komenský pohotově odpověď, odpověďplnou upřímného patosu, kterou nám bezděčně dává nahléd-nout do svého nitra: "Malo etiam non s