ročník 2., číslo 13., Březen 2013

SPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

Fobia

Téma:Hudební pořady České televize

MP Pobart

Fobia Editorial

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval, Ondřej Novák Fotografie: Ondřej Novák Redakce: Jan Hrbek, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Sabine Kejlová, Ondřej Krutilek, Přemysl AdamecKorektor: Eliška JunkováObálka: Milan Poboček - MP POBARTSazba, grafická úprava: Ondřej NovákKontakt: www.fobia.cz, fobia.redakce@gmail.com, facebook.com/FobiaCasopis, blog.fobia.cz

Když jednou za čas přijde do schránky složenka na uhrazení kon-cesionářských poplatků, spousta lidí se zamyslí nad tím, co vlast-ně složenkou zaplatí. Další ze série rodinných filmů, které famílii semknou akorát v tom ohledu, že se na ně nikdo z rodiny nedívá? Pokračování seriálu, kde se vyjma prvního dílu během dvou let vy-sílání nic nestalo? Nový oblek pro Bohumila Klepetka (v tom není nic osobního)?

Kdepak. Je jedno, kam zrovna vašich 135 korun měsíčně poputuje. Platíte za (v rámci možností) nezávislou platformu, která by měla uspokojit televizní choutky každého diváka. Ať už osmnáctiletého metrosexuála nebo sedmdesátileté inkontinentní šlechtičny. Tím pádem ale samozřejmě ztrácí smysl i jakákoliv honba za sledova-ností.

O to absurdněji pak vypadá argumentace při rušení oblíbených alternativních pořadů, jakým byla svého času například legendární Noc s Andělem s navazující Velkou noční hudbou. Kdepak, pořad neměl ambice lámat primetimové rekordy. Stejně jako je postrádá více či méně ženský magazín Sama doma, který sleduje zhruba dvě stě tisíc žen. Zkrátka proto, že je zajímá laktační psychóza, celé spektrum dětských nemocí a debaty o správné konzistenci stolice. Nic proti tomu. Mě zase zajímají Pearl Jam, Charlie Straight a Cir-kus Ponorka. A teď si můžu leda tak nakašlat. Ale stejně jako spous-ta jiných, i já chci, aby veřejnoprávní televize byla i mým médiem.

Právě televizním pořadům na ČT jsme zasvětili téma nového číslo Fobie. Kromě toho se Ondřej Macka vydal do kavárny La Casa Blů, na místo, kde hulil i Jiří Macháček, na místo, kde se ale v součas-nosti nekouří a dost možná se tam nebude ani jíst, pít, zkrátka exis-tovat. Pokračujeme i v seriálu o československých legiích. A nebyla by to Fobia, aby neokomentovala současné i jiné dění.

Přeji vám příjemné počtení.

Vojtěch Heřmánek

Obsah

Glosy, Komentáře:Drncající Superb

Na břehu rybníka nahusto nasázet topolyHlavně, aby tam byl citát

Plesl brání EvropuNeumíme česky, ale pomůžeme a ochránímeVládněme si tvrdou rukou, ale tou vlastní

A vy se bojíte Íránu

reportáž: La Casa Blů: Neberte nám mekku Starého Města

Seriál - čs. legiePrvní část autentických pamětí: Boje na Rusi

Téma:Hudební pořady na České televizi

Kultura:DODO nad Berlínem

Nerubrika:Čím je vinna kocovina

Red Bull

www.fobia.czJIŽ BRZY

Fobia Glosy, Komentáře

Když Miloš Zeman na pódiu v Top Hotelu Praha společně s Ji-řinou Bohdalovou a Danielem Hůlkou sliboval, že bude prezi-dentem všech občanů, tak jsem mu nevěřil. Také jsem čekal na tu chvíli, kdy svůj výrok popře a především - jakým způsobem.A protože je Zeman mistr v zabíjení několika much jed-nou ranou, v pátek se vyznamenal hned dvakrát. Lidový prezident z Vysočiny, jeden z nás, člověk jako my, letěl s ješ-tě lidovějším předsedou odborových svazů vrtulníkem na sjezd ČSSD do Ostravy. S Klausem si očividně rozumí mi-nimálně v tom, že Superb na dálnici D1 opravu drncá.

Drncající Superb

Protože zatím nezačala hlavní turistická sezóna, dočasně zlevněné pražské hotely okupuje středoškolská mládež snad ze všech evropských zemí. Je to tak každý rok v zimě a všímavý člověk jistě zazna-menal, že k nám už nejezdí jen zájezdy z Německa nebo Polska, ale že se v Praze objevují i autobusy z Makedonie nebo Černé hory. Ten, kdo má alespoň trochu co do činění s cestovním ruchem, ví, že nejvyhlášenějšími raubíři jsou mladí Britové, kteří se do Prahy jezdí loučit se svobodou na tzv. stag parties. Anebo třeba Italové, ti zase po nocích rádi hrají fotbal na hotelových chodbách. Letošní zimu však česká média žila především školními výlety dánských studentů. Ti se v centru Prahy porvali s policisty a snad se i pobodali mezi sebou navzájem.

Atraktivnímu tématu se v editorialu Reflexu s názvem „Dánové představují v Praze novou Evropu“ věnoval i zástupce šéfredaktora Jaroslav Plesl. Cituje zde dánskou novinářku českého původu Danu Schmidtovou, kterou zaskočila hrubost a vandalismus dánských studen-tů: „To mě překvapuje, protože takhle mně připadá, že dánské děti neznám. (…) Mám dojem, že to není typické pro dánskou mládež. Když potkáte mladé lidi v Dánsku, jsou slušní, vstávají v tram-vaji, pomůžou vám s taškou. Prostě jeli

na prázdniny a nikdo je nekontroluje.“ Plesl však zdvihá prst a upozorňuje, že velvyslankyně zřejmě mluví o Dánsku devadesátých let, kdy tam studovala, ale které od té doby mění imigranti.

„Abychom správně chápali, jak se Dán-sko mění, musíme si dnes pod pojmem ‚dánští studenti‘ umět představit něco jiného než homogenní skupinu světlo-vlasých potomků germánských kmenů.“, píše redaktor. Na pomoc si bere fotografii fotoreportéra ČTK, na které skupina tmavovlasých, snědých mladíků opouští s kufry hotel. Plesl ještě nabádá, že se o imigraci nesmíme bát mluvit, jinak nás to v budoucnu bude stát víc, než jen pár rozbitých pokojů.

Pokud je na fotografii skupina dánských studentů, musel ji zástupce šéfredaktora hledat hodně dlouho. V televizních zpra-vodajských reportážích jste mohli jasně vidět, že mezi studenty ze severu jsou jak „Pleslovi blonďatí potomci germánských kmenů“, tak i Asiaté, černoši, samozřejmě i Arabové, ale možná i Eskymáci nebo in-diáni. Z vlastní zkušenosti průvodce ces-tovního ruchu vím, že v typické skupině studentů z Evropy je stále početně nejvíce „starých“ Evropanů a ostatní etnika jsou stále ještě v menšině (nebo lépe v menši-nách). Rozhodně takový školní výlet ještě

nevypadá jako německý fotbalový tým.

Kdyby novinář Jaroslav Plesl opustil svůj „openspace“, tak by to věděl. Drtivá většina hotelových recepčních by mu potvrdila, že někteří mladí prostě rádi demolují pokoje, ať jsou blonďatí nebo černovlasí, Dánové nebo Italové. Možná by se dozvěděl, že pěkný čurbes dokáže udělat i skupina (převážně blonďatých a rusovlasých) padesátnic z Londýna, které přijely do Prahy na „birthday ladies par-ty“, jak mi s úsměvem popisoval majitel jednoho z novoměstských hotelů. Jádro problému spočívá spíše v tom, že někteří cizinci berou Prahu jako město levného alkoholu, a kde si z nějakého důvodu mohou dovolit více, než v Londýně nebo Kodani. To by měl být důvod k zamyšlení pro naše politiky, radní či policii, ale roz-hodně nesouvisí s etnicitou výtržníků.

Jistě na starém kontinentu najdete města, možná i celé regiony, kde problémy s „novými Evropany“ přerůstají místním autoritám přes hlavu. Imigrace však také může být do budoucna pro „sta-rý“ kontinent nadějí. Média by nás ale neměla děsit a vyvozovat na základě jedné fotografie, že za ten čurbes mohou přistěhovalci.

Plesl brání Evropu

-ON-

Ondřej Macka

Na břehu rybníka nahusto nasázet topoly

Minulou středu se na Pražském hradě sešli hejtmani, aby se zde, v rámci návštěvy nového prezidenta republiky, utkali v boji o titul nejlepšího řitního alpinisty. Becherovka a jiné dary se jim zřejmě zdály málo, hlavně hejtmanovi kraje Vysočina Jiřímu Běhounko-vi. Rozhodl se tedy na hrázi oblíbeného rybníka Miloše Zemana v Novém Veselí vysázet alej. Co na tom, že z bezpečnostního hledis-ka nemají stromy na hrázi jakéhokoliv rybníka co dělat. Hlavně, že bude mít Miloš co objímat.

-VK-

Hlavně, aby tam byl citát...

„Byl to čestnej člověk a jeho heslo bylo Hasta la victoria siempre!“ Bodejť, kamarád Che se vůbec nepodílel na doposud trvající izolaci Kuby od zbytku světa. A pane Fal-bře, až vyhraje ČSSD příští parlamentní volby, mám pro vás tip, jak stylově zakončit další projev, a sice větou: „Propagandou postavenou do služeb naší myšlenky jsme tentokrát dobyli deset milionů lidí a území přes 100 000 km2. Je to ohromné.“

P.S. Čísla si upravte podle potřeby, stejně jako si, pane europoslanče, modifikujete historii. -VH-

Komentáře

V posledních týdnech slýcháme názory, že vzrůstá poptávka po vládě tvrdé ruky. Podle průzkumu agentury CVVM po ní touží až pětina Čechů. Co si počít s tímto na první pohled znepokojivým, přesto přirozeným trendem?Potíže, které klade člověku do cesty demokracie, pro Čechy stále představují relativně nový oříšek. Jádro problému sahá hlouběji než jen k nespokojenos-ti s demokratickým zřízením. Hlavní bolístkou se stává ztráta životních jistot a „vyšší moci“ – neprolomitelné, mimo vůli jedince sahající síle řídící méně či více naše kroky. Historicky tuto tvrdou ruku, po které 22% dotazovaných volá, nahrazovala církev a následně komunis-tický režim.Tyto autoritativní režimy (ač pouze jeden politický) poskytovaly člověku vodítko toho, co je správné a co ne, co přípustné a co už za hranou. V současném zřízení je vše, co není zakázáno, dovoleno. Ne-mluvě o tom, že i spousta toho zakáza-ného člověku projde. Nikde v zákonech ovšem nenajdete, která z vašich malých každodenních rozhodnutí jsou správná a která špatná. Dobro a zlo přestává být

direktivně určeno a stává se otázkou čiré zkušenosti.Touha po řádu, „něčem, o co je možné se opřít“, je vlastní všem lidem, ne pouhé pětině. Z těchto pohnutek se těší takové oblibě novodobé „náhražky náboženství“, jakými jsou různé metody osobního rozvoje a stravovací filozofie (za všechny například vitariánství založené na konzu-maci „živých“, tedy syrových rostlinných potravin, nebo paleo dieta napodobující skladbu stravy v paleolitu).Příklon k některému z těchto hnutí umožní každému najít si oblast života, která podléhá jasně daným pravidlům, a poskytuje mu tedy jistotu a útočiště, do kterého se může uchýlit, pokud ostatní aspekty jeho života neplynou tak, jak si představuje.Tyto cesty představují relativně schůdné a pro demokracii zdravé řešení. Společnost se ovšem dostává do paradoxních situací, kdy davy živnostníků na volné noze, kteří opustili svá zaměstnání ve jménu svobo-dy, tráví svůj čas hledáním cesty k nové-mu biči. Hlasitě proklamují, jak drahý je jejich čas, vysedávají na konferencích, které jim diktují, jak lépe zkrotit vlastní

diář (odvětví vzkvétajícího byznysu zvané GTD – Get Things Done).Existuje ještě jedna, čistší, avšak nároč-nější alternativa, jak utišit hlad po tvrdé ruce. Držet tuto ochrannou a direktivní ruku sám nad sebou. Každý jedinec si může stanovit vlastní řád a pravidla, po-dle kterého se řídí a najít v sobě dostateč-nou porci osobní odpovědnosti, aby ho dodržoval.Samozřejmě, že podobně jako u vněj-ších regulací může dojít k selhání. To, že po takovém kroku stranou nenásleduje žádný trest, kromě toho, který si uložíme sami, by ale nemělo vést k chuti překra-čovat řád častěji než je nutné.Právě různé anti-prokrastinační a osobně rozvíjející metody slouží k tomu, aby pomohly člověku tento řád najít. Někteří docházejí do bodu, kdy se tato doporu-čení mění na pro jednu stranu výhodný byznys a pro druhou stranu modlu (fun-gující opět jako svého druhu vnější regu-lace). I tak jsou tato falešná božstva lepší než nechuť zvládnout sebe sama typická právě pro ty, kteří baží po autoritářském režimu ovládajícím všechny sféry jejich života.

Lucie PalkoskováOndřej Macka

Vždy, když přelouskáte urážlivé glosy z JenProMuze.cz, virtuálně zatleskáte novému hejtu z 1000 věcí, co mě serou, lajkem odměníte autory Oprásků sčeskí historje a přesto se chcete bavit, smát se a radovat ze života i nadále, nekliknete na zpravodajský web Policie ČR. Což je přesně ta chyba. Četníci totiž několikrát denně uveřejňují informační zprávy, tzv. policejní svodky o svých četných úspě-ších, dopadeních opilých řidičů, vykrada-čů hrobů a chat i neplatičů alimentů. Zní to jako hrozná nuda, opak je ale pravdou. Svodky, tedy vlastně tiskové zprávy Poli-cie, píše často někdo, kdo si patrně pod slovem sloh představí krmivo pro lesní zvěř a stylistika je pro něj tím časopisem o Bartošový, co má manželka na nočním stolku. Dílem pověřených nadpraporčíků či generálů tak vznikají skutečně obdi-vuhodné slovní tvary a skutečně bizarní slovní konstrukce. Ty jsou pak oříškem zejména pro elévy v redakcích, kteří mají svodky upravit do tvaru zprávy rubriky krimi. Nejpodstatnější informace svodky o ukradeném teleti je totiž často důmy-slně skryta v posledním souvětí o pěti

větách. Ano, tou informací je, že bylo ukradeno tele.Muži a ženy v uniformách se také ve svodkách rádi chválí, děkují kolegům za spolupráci, vyzdvihávají další složky bez-pečnostního systému a vy jen čekáte, kdy děkovačku nasměrují přátelům, mamin-ce, sousedům, klukům z putiky Na Růžku a „mojí lásce Růžence“. I některé děko-vačky oscarových laureátů jsou kratší a s užším záběrem. Takto se poplácával po zádech českobudějovický policejní sbor 8. března 2013: „Dalším mimořádným úspěchem se mohou pochlubit česko-budějovičtí kriminalisté. Díky mravenčí operativní práci, výborné místní znalosti a maximálnímu nasazení se jim podařilo ustanovit, zadržet a následně i obvinit dva 28leté pachatele z Českobudějovicka, kteří mají na svědomí rozsáhlou majetko-vou trestnou činnost.“ Člověk se pak diví, že o českobudějovických policistech už někdo netočí Kriminálku Masné Krámy s Jiřím Langmajerem v hlavní roli a že jim na účtech ještě nepřistály miliony na prémiích. Čas od času však příslušníci projeví i trochu sebereflexe, sejdou ze

svého Olympu tvořeného obušky, botič-kami a hroudou svalů a sdělí, že se něco nepovedlo. Protože praví chlapi mají i svou citlivou stránku. V Brně se kupříkla-du 8. března stalo toto: „Dnes v odpoled-ních hodinách zatelefonoval strážníkům vnímavý kolemjdoucí informaci o uto-peném divočákovi v Brněnské přehradě. Když hlídka městské policie přijela k ohlášenému místu nálezu, které mělo být v blízkosti pláže U rokle, tak zjistila, že ve vodě skutečně plavalo utonulé divoké prase a to ve vzdálenosti zhruba 5 metrů od břehu. Strážníci Poříční jednotky se snažili mrtvé zvíře z přehrady vylovit, vlivem spodních proudů se to však v danou chvíli nepodařilo a proto vyrozu-měli hrázného, který učinil v rámci svých kompetencí další úkony.“ Asi Golfský proud.

Také se ještě divíte, že policisté a jejich svodky nemají na Facebooku humoristic-kou fanpage?

Neumíme česky, ale pomůžeme a ochráníme. A dík klukům od hasičů!

Jan Škoda

Vládněme si tvrdou rukou, ale tou vlastní

Fobia

Komentáře

„Nezakrýváme skutečnost, že družice a rakety dlouhého doletu, v jejichž vypou-štění budeme pokračovat, jakož i jaderný test, který uskutečníme, budou mířit na Spojené státy.“ Tento citát odvysílala oficiální zpravodajská agentura Severní Koreje KCNA prostřednictvím nejvyšších vojenských orgánů země.

Když jsem ze šumavského národního parku (to je také téma na nejeden ko-mentář) sledoval vývoj událostí v Severní Koreji minulého a předminulého týdne, představoval jsem si, co by způsobilo, kdyby Pchjongjang skutečně dostál svých slibů.

Stěžejní otázkou zůstává, zda Korea své výhružky myslí vážně. Jestli je vypovězení smluv o neútočení a opakující se raketové a nukleární testy pouhou demonstrací síly a pokus o to držet západní mocnosti nebo celý svět v napětí.

Problém tkví především v tom, že je Se-verní Korea pod vedením Kim Čong-una jednou z hrstky zemí, o které toho oprav-du moc nevíme a její chování můžeme pokládat za nepředvídatelné a nebez-pečné. Komunistická část poloostrova se zároveň potýká s vážnou humanitární krizí, porušováním lidských práv a jako každý komunistický režim s obrovskou mírou korupce.

Ve chvíli, kdy Spojené státy a OSN posílají humanitární pomoc, střetávají se se dvěma zásadními problémy: za prvé lze jen těžko dohledat, jestli se pomoc opravdu dostala tam, kam měla. To jde samozřejmě na vrub absolutní izolaci státu. Může tak vznikat podezření, po-dobně jako ve většině afrických zemí, že si pomoc rozebírají složky moci, armáda, straníci a vedení státu. Zde je prostor na řečnickou otázku, zda má pomoc nějaký přínos nebo spíš kontraefekt.

Státům jako Velká Británie, Japonsku či Spojeným státům se logicky nechce pomáhat zemi, která jim hrozí nukleární válkou. Do jaké míry je tato hrozba reál-ná? Po několika neúspěšných a několika úspěšných raketových pokusech víme, že Severokorejci umí vynést obohacené hlavice do vzduchu. Raději předpokládej-me, že i ty jaderné. Už v prosinci loňské-ho roku severokorejská agentura KCNA oznámila, že se Koreji úspěšně podařilo

vynést družici na oběžnou dráhu. V ten stejný den jihokorejský prezident I Mjong-baka svolal mimořádnou bezpeč-nostní poradu RB OSN. Odpálení rakety tehdy odsoudil i oficiální establishment Číny prostřednictvím agentury Nová Čína, který pokus označil za „nešťastný“, a vyzval Severní Koreu k respektování rezolucí OSN, které jsou na ni uvalené. Rada bezpečnosti totiž Koreji zakázala jakékoli pokusy s balistickými a raketový-mi střelami.

V dnešních dnech však svět řeší mnohem závažnější problém. Koreu podezřívá z vývoje plánu na útok na jižní část polo-ostrova a jelikož Pchjongjangu nedávno vyšel i pokusný jaderný výbuch, o kterém veřejnost informovala až s třídenním zpožděním, obavy v regionu se ještě vy-ostřily. Severní Korea nemá kapacity na globální útok a jelikož je nepravděpodob-né, že by se pokusila jakkoli intervenovat Čínu, v ohrožení zůstává Jižní Korea.

A to je, oč tu běží.

Dvě roviny, jedno řešení?

Obecný názor, který zastaly snad všechny politické reprezentace a média ve světě, se nyní přehoupl do ofenzivní politiky restrikcí a absolutního omezení kontaktu se Severní Koreou. V tomto směru se na stranu západu přiklonila i Čína nebo Írán. Všechna ministerstva zahraničí označila jaderné testy a konečné vypo-vězení smluv o neútočení s Jižní Koreou za zbytečné a nebezpečné nejen pro nestabilní korejský region, který se s po-dobnými problémy a výhružkami potýká již od rozdělení poloostrova v padesátých letech, ale v tuto chvíli pro celý svět.

Obava z chování Severní Korey tedy nenechává na jehlách jen Ameriku a západní demokratický svět, ale i ostatní mocnosti, v čele s Čínou, Japonskem a arabskými zeměmi. A přesně tyto důvody odlišují nynější korejskou krizi od těch předešlých. Ještě nikdy totiž vedení země nevydalo takto agresivní a nekompromis-ní vyjádření, a i přes to, že jsou oficiální severokorejské názory na globální situaci zřejmé, svět vyděsilo, jak otevřeně je nyní publikují.

Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se k situaci postavit. OSN v čele se Spojenými

státy, Čínou a Japonskem, které je také v potenciálním dostřelu severokorejských raket, nesmí situaci a výhružky nijak podcenit, především ve vztahu k Jižní Ko-reji, se kterými drží smlouvy o vojenské pomoci. Na druhou stranu by přesuny vojsk a přípravy na případný útok severo-korejské armády mohly situaci ještě více vyostřit.

Když Kim Čong-un 17. prosince 2011 převzal moc po svém otci, tak byl celý svět zvědav, zda se na mezinárodní a vlastně i vnitrostranické situaci a politice Severní Koreje něco změní. A skutečně se změnilo – akorát si tuto změnu svět představoval trochu odlišně.

Jak snadno lze ignorovat sankce

Vývoj událostí v regionu v posledních týdnech odstartoval jeden z dalších jaderných pokusů severokorejské armády. Třetí pokusný atomový výbuch se udál 12. února 2013 a podle korejské agentury KCNA byl úspěšný. Rada bezpečnos-ti OSN se ihned poté sešla a 8. března vydala další část rezolucí a sankcí proti Severní Koreji. Ty se zpřísňují v takzva-ných balíčcích již od roku 2006, kdy se uskutečnil první jaderný test a jedná se o dosud nejpřísnější protiopatření ze strany OSN.

Je všeobecně známo, že se tyto rezoluce nedodržují. Teď nemluvíme jen o Severní Koreji, ale také o Číně, Sýrii a konečně i o Spojených státech amerických, když po útocích z 11. září začaly válku v Iráku, ačkoliv od OSN nedostaly „zelenou“. V tomto případě však OSN využila všeho, čím může zemi izolovat a kontrolovat.

V případě Severní Koreji jde především o obchodní embargo, zákaz dovozu luxusního zboží do země a de facto zákaz dovozu čehokoli. Celkový globální pohled tedy naznačuje, že se svět stále více pokouší o celkovou izolaci Severní Koreje. Nevede ale toto řešení ke zhoršení komunikace a eskalaci dalších problémů? I když světové tiskové agentury a političtí představitelé označují chování Kore-je jako štvavou demonstraci síly, stále existuje možnost, že Pchjongjang myslí útok opravdu vážně. A v takovém případě zákaz dovozu Porsche a Rolexek do země nic nevyřeší.

Fobia

A vy se bojíte Íránu

KomentářeFobiaZ obavy, že by se prostředky mohly využívat ke zbrojení a vývoji vojenských technologií, tak OSN vydala komplexní embargo. Nejedná se jen o dovoz zboží, ale také o zmrazení a přerušení obchod-ních styků se severokorejskými podniky a o zablokování bankovních účtů, které se nacházejí mimo území KLDR a jsou na ni přímo napojené. V reakci na další restrikce vůči režimu Kim Čong-una Severní Korea vypovědě-la smlouvy o neútočení platné od roku 1953, kdy bylo uzavřeno příměří. Mír uzavřen nikdy nebyl, ostatně ve stavu pří-měří jsou i Ruská federace s Japonskem kvůli sporům o Kurilské ostrovy. Podob-ných případů bychom nalezli mnoho.

Nemá však cenu poměřovat příměří mezi Ruskem a Japonskem s tím korejským. V kontextu s vývojem událostí v regionu je vypovězení smluv asi tím nejzávažnějším problémem. I když budeme ignorovat možnost raketové hrozby ze strany Sever-ní Koreji, pořád zůstává hrozba v podobě pozemní války, která má opravdu reálné obrysy.

Kubánská krize alespoň měla řešení

Je na čase zamyslet se, jak situaci řešit

v dlouhodobějším horizontu. Pokud Pchjongjang dostojí svých prohlášení, můžeme čekat ozbrojený konflikt s Jižní Koreou. Ten se Evropy zdánlivě nemusí týkat, ale jen do chvíle, kdy si uvědomí-me, jak moc je Jižní Korea napojená na Spojené státy, OSN, Japonsko a NATO, takže de facto i na nás. Navíc, na ko-rejském poloostrově více než kde jinde platí, že se jedná o konflikt sice lokální, ale s globálním přesahem. Jako kdyby se veškeré vojenské spory nakumulovaly do tohoto regionu.

Minulý týden se komunikace mezi Kim Čong-unem a nynější prezidentkou Pak Kun-hje vyostřila a padla i slova o jaderných útocích. Jižní Korea severního souseda varovala, že na jakýkoli pokus bude odpovídat, a v případě vypálení byť jen jediné rakety „zmizí Severní Korea ze země.“

Doufejme, že se obě strany nakonec dohodnou. Podívejme se na izraelsko--palestinský konflikt, na situaci v Sýrii a v zemích, kde stále doznívá Arabské jaro. Na mnoho afrických zemí, kde už desítky let zuří občanské války, o kterých ani nevíme, a doufejme, že se situace vyřeší rychleji, než ve výše zmíněných. Stěžejní

bude hledat řešení bez atomových raket.

Aldous Huxley v Konci civilizace píše, že atomová bomba, respektive nukleární hrozba celkově, je paradoxně to jediné, proč už 70 let (v jeho době to bylo o 30 méně) nevypukla světová válka. Účinky jaderných zbraní si naštěstí uvědomuje jak západní svět, tak Kim Čong-un a ka-ždá země, která má ke zbraním hromad-ného ničení přístup.

Ondřej Novák

Poznámky redakce: V prvním vydání aktuálního čísla vznikly kvůli nedorozumění v redakčním systému dvě chyby. V glose Vojtěcha Heřmánka jsme chybně uvedli funkci europoslance Felbra, v komentáři Ondřeje Macky jsme chybně označili Danu Schmidtovou za pracovníka dánského velvyslanectví. Tímto se čtenářům omlouváme a děkujeme Ondřeji Hudcovi za připomínky.

Fobia reportáž

La Casa Blů nám neberte. Je to Mekka Starého Města a Samotářů

Anežský klášter nebo Kozí náměstí. Klid-ná místa v samotném centru Prahy, která se atmosférou tolik liší od věčně turisty zaplavené Královské cesty nebo obchody přeplněného Václavského náměstí. Asi před rokem jsme vám ve Fobii přinesli reportáž o Karlově ulici, kam pokud nejste turista, který si chce koupit matr-jošku oděnou do dresu metrosexuálního fotbalisty Ronalda, nemá smysl vůbec chodit. To v okolí Kozího plácku většinu dne panuje až maloměstská atmosféra. Při procházce ulicemi mezi více než sto let starými činžovními domy vás ani nenapadne, že jste v jednom z nejna-vštěvovanějších měst v Evropě. I proto si Pražané ve svém volném čase zvykli cho-dit do místních podniků. Ovšem jeden z nejoriginálnějších, La Casa Blů, právě dostal výpověď od radnice Prahy 1.

Historie sahající před Samotáře

Restaurace, kterou už v roce 1996 založil chilský Pražák Jorge Zóňiga Pavlov s ka-marádem Pepem P Britou, není zdaleka zajímavá jen tím, že si zde ve filmových Samotářích Jiří Macháček dává posled-ního jointa. Třeba už proto, že se jedná o prostor dobrovolně nekuřácký. Sami hos-té si zde ve všeštamgastském referendu odhlasovali zákaz kouření už před čtyřmi roky. Ve zápachuprostém prostředí si můžete vychutnávat latinskoamerickou kuchyni, ať už se jedná o tamní send-viče nebo typické tortily quesadillas či burritos. A taky nachos. Nápojové Happy hours platí od dopolední otvíračky až do 18:00. Takže takový Happy day.

Současný jednatel Jorge Zóňiga Pavlov je hrdý i na komunitu lidí, kterou se kolem La Casa Blů podařilo vytvořit. Nechápe svoji restauraci jen jako prostor pro podnikání, ale i jako místo, kde se schází lidé různých národností. Tvrzení z jeho prohlášení k nedávné výpovědi, že La Casa Blů je „multikulturní dědictví a prostor pro jinakost a toleranci“, může znít nabubřele a možná i trochu naivně, ale když navečer do restaurace zavítáte, musíte uznat, že není daleko od pravdy. Zaměstnanci pocházejí ze šesti různých španělsky mluvících zemí. Těm ještě pomáhá český kuchař a několik míst-ních studentek. Mezi návštěvníky slyšíte španělštinu, angličtinu i češtinu. Lidé, kteří ovládají vícero jazyků, se zde musí cítit skvěle.

Fobia reportážTeď ale všichni hosté podepisují petici proti výpovědi od Městské části Prahy 1. Radnici patří dům, ve které restaura-ce sídlí, a ta se rozhodla s La Casa Blů ukončit spolupráci a vypsat na prostor nové výběrové řízení. Podle zaměstnan-kyně sekretariátu starosty, Petry Dětské, restaurace dlouhodobě neplatila nájem-né. Jednatel Zoňiga přiznává, že za celých 16 let existence nezaplatili plné nájemné v některých měsících v roce 2011 a 2012. Místo smluvených 114 809 Kč platili jen 84 809 Kč a některé měsíce 94 809 Kč. Současně se Zoňiga snažil vyjednat sníže-ní nájemného, které podle něj díky krizi již neodpovídalo realitě. Na to mu prý z radnice odpověděli, že krize již skončila.

Nakonec začátkem roku 2013 restaurace od městské části dostala výpověď a mu-sela doplatit rozdíl v nájemném, aby se mohla zúčastnit nadcházejícího výběro-vého řízení. Po dohodě může La Casa Blů zůstat v Kozí ulici do uzavření konkursu.

Proti výpovědi oblíbenému podniku se zejména v diskusích na sociálních sítích vyslovila řada hostů. Je nutné říct, že většina diskutérů včetně jednatele Zoňigy připouštějí, že úředníci mají na výpověď plné právo. Myslí si ale, že by radnice při pronájmu svých prostor neměla zohled-ňovat pouze peníze. Že by neviditelná ruka trhu neměla vytlačovat kavárny a restaurace, které sice tolik nevydělají, ale

atmosférou, cenovou dostupností a svým celkovým pojetím zvyšují kvalitu života obyvatel Prahy.

Na první jarní den zorganizovali zaměst-nanci La Casa Blů happening. Spočítali, že budou potřebovat 399 lidí, aby utvořili řetěz okolo celého bloku, ve kterém svou restauraci mají. A pak bude fiesta. Na jak dlouho?

Text: Ondřej MackaFoto: Fobia, Ondřej Novák

Fobia Seriál - Příběhy 20. stoletíPaměti z anabáze na Rusi

I. část: rakousko a rok 1916

Život v rakouských okopech byl pro mne a zajisté i pro mnoho druhých, vyjímaje ty různé „stabsfelá-ky“, hrozným a neúnosným. Měl jsem to „štěstí“, že jsem se dostal do okopů právě na Nový rok 1916. Zima byla zlá a bohatá na zuřivé sněhové vánice. Nebyl jsem z domova pranic rozhýčkaným, ani velkých požadavků, ale zde, v mokrých, studených podzimních bytech byla má jediná touha zpátky domů a žít život třeba ne skvělý, ale doma, mezi svými a obklopený jich láskou. Prvých 14 dní byly naše dvě nově přišlé setniny (má 13. a 14.) reservou pluku (88. p. p.). Ubytovali nás v rozbité vesnici ne celé 2 km od prvé linie a hned prvou noc hnali nás na pra-vé křídlo (za Hoyvaronku) na Maďary, na které Rusové trochu více stříleli a stateční honvédové začali běžet. Tak bylo tomu skoro celých as 10 dní. Nebylo noci, abychom klidně spali. Ve dne jsme ovšem nezaháleli. Stavěla se úzkokolejná dráha v Posehájce k pozici a my jsme upravovali terrain a kladli koleje od Brunkalovky do B-kanova. Denně o 5. hod ráno za úplné tmy nastupovali jsme cestu 2 ½ hod. úplně ozbrojeni, s lopatami a motykami a v mrazu a vánici pracovali as do 4 hod. odpoledne. Strava byla hrozná: kroupy s koňským masem a nejednou našel jsem tam kus kůže i s chlupy. Často se stalo, že cesta byla tak mizerná, že kuchyně nedojela a tu byli jsme bez jídla. Nejhůře bylo, že často co namáhavě za den jsme postavili, ruští letčíci za noc za námi bombami rozbili. V okopech bylo ještě hůře. Namáhavé noční služby, přišlo nám stát as 8 hod v drátech a byly--li tyto zaváty sněhem, před nimi, mezi naší a ruskou linií, stále obstřelováni výborně cílícím nepří-telem. Stalo se, že na schodech, jimiž vycházeli jsme z okopů do drátů, byli 2 muži přede mnou těžce raněni a teprve mně, třetímu podařilo se přejít. Vánice byly zde tak veliké, že nepostačili jsme vyhazovati z hlubokých okopů sníh a přes noc byli jsme často tak zavátí, že ráno musely nás chodit části jsoucí v reservě vykopávat. Netřeba připo-mínat, že topit v krytech bylo přímo nemožné, jinak naplnil se „salon“ hustým dýmem, hrozícím nám udušením. Příchod jara a nastálá obleva nepřinesly nám zlepšení. Co reserva, byli jsme nuceni zřizovat silnici do kýlu?, jinak doprava zásob ve zdejší jílovité krajině byla úplně nemožna, z rozbitých hospo-dářských stavení lámat kámen ze základů, nosit cihly do okopů z rozbitého lihovaru 3 km vzdáleného a podobné práce, které při úplně nedostatečné stravě udělali z nás kostlivce. V okopech čekala práce ještě horší. Rayon naší setniny byl mezi dvěma návršími v kotlině, do které stékala se voda z lesů za námi stojících a zhroutila všechny podzemní stavby namáhavě v zimě zbustované?. Byli jsme nuceni stavět linin novou, s chodbami, kryty, liščími dírami a vším, co mo-derní okopy potřebují a stěny chodeb oplétat pruty a upevnit tak, aby se nesypaly. Střílny obkládaly se drny. Co tu bylo záhlavků a políčků, klení a nadávek bez konce od všemožných šarží až na malé výjimky Němců a židů. Umoření celodenní prací i protivným nočním stáním v drátech, usínali jsme k ránu na něko-lik hodin a probouzeli se ve vodě. Sníh, který jsme v zimě házeli na střechy krytů tál a voda prosako-vala potůčky dovnitř, že byli jsme nuceni házet do vody na podlaze prkna a trámy, abychom mohli na světlo denní. Dva muži byli zvlášť určení, aby vynášeli ve dne v noci vodu z krytu. Jaké myšlenky vířily mi hlavou, když stál jsem v noci v drátech? Kdo to vše vylíčí? Celý můj dřívější život, Praha, rodiče, druzi, všem jsem znovu jasně viděl. Příroda denně probouzela se k novému životu a my snad k smrti. S jakou toužebností očekávat každý řádek z domova, jakou radostí naplněno bylo moje srdce, při čtení lístku, podepsaného jediným a mně tak drahým písmenem „ E “. Byla nová látka k myšlení a již se to lépe v noci stálo a ve dne házela hlína. Již v zimě naše česká rodina pěti mladých lidí kula plány, jak dostat se z tohoto pekla. Posu-zovány všechny možné způsoby, ale zbyl jen jediný- utéci. Čekali jsme jen na vhodný okamžik, který konečně nadešel 26. dubna 1916. Přišly Velikonoce. V noc z Bílé soboty na Hod boží byla ještě silná přestřelka našich předních stráží s ruskými. V noci měl jsem službu a šel teprve o 5 hod. ranní spát. O 7. hod. vzbuzen křikem: „ do zbraně, Rusové nastupují “. Rychle jsem se oděl a hlavou projela mi myšlenka: „ snad již....!“ Pevně jsem si slíbil nestřílet a své rozhodnutí radil i ostatním čtyřem. Vpravo u Maďarů již řehtaly kulome-ty. Z mé střílny nebylo vidět ni jednoho Rusa. Přeběhl jsem rychle na pozorovací stanoviště a uviděl v levo proti 81. husté kolony Rusů sestupovat k nám do údolí. Divné pouze bylo, že z jejich strany

Na základě úvodu do historie československých legií z minulých čísel uveřejňujeme první část doslovného přepisu autentic-kých pamětí rotmistra Josefa Nováka, který jako legionář v Rusku prožil ty nejzásadnější momenty legionářů a zažil strastipl-

ný návrat do vlasti přes Vladivostok, Singapur, Ameriku a Británii zpět do Československa.

Seriálnepadla ani jedna rána z pušky ani z děla. Když přiblížili se blíže, seznal jsem, že jsou beze zbraně. Rychle hlásím své pozorování štábnímu šikovateli Příběkovi, který mne však odbil, že mají bomby, a že dnes bude horký den! Rusové nám zatím šli blahopřát k svátkům. Již došli až k drátům a vesele tiskli ruce našim, kteří zatím proti rozkazu vyšli jim vstříc. Po obědě vypravil jsem se i já k „ bratřím“, maje v úmyslu seznámit se řádně s terrainem. Na štěstí setkal jsem se v drátech s naším hejtmanem (Procházka) která mne žádal, abych vyzval ruské důstojníky, aby vyšli beze zbraně, že chce s nimi pohovořit. Vyplnil jsem jeho přání a pod záminkou, že hledám aluminium na prstýnky, toulal jsem se celé odpoledne mezi liniemi, bedlivě hledaje příhodnou cestu a rozměřuje vzdálenosti na kroky. Vrátiv se za soumraku domů, seznal jsem, že moji přátelé měli všichni stejné nápady a dva, že dokonce byli v ruských okopech. Plán byl hotov! Desátník Neliba (technik z Rakovníka) měl být ve středu do půl noci ná-čelníkem stráže. Jelikož tu noc pouze 3 z nás měli mít službu, šel jsem k našemu veliteli čety, kadetu Rajnyšovi s prosbou, aby nás poslal na stráž všechny (chodilo 5 lidí), že Němci tam obyčejně spí a ostatní nerozumí německy, a čas špatně ubíhá. Po krátkém přemlouvání, byl můj dobrý známý z ---- a Leteňák, konečně svolil. Plán byl následující: já jsem měl o 9. hod. dostat se do ruských okopů a přivést ruskou hlídku k naší stráži, kde bychom byli vypálili několik ran k našim okopům, abychom zahladili stopy útěku. Vyšli jsme o 6. hod. večerní z okopů, zůstavivše vše v krytu připraveno k návratu, zatopeno, navařena káva, stažena lampa. Po přibytí na místo stráže, zaujali jsme ---- okop:

náčrtek okopů

Blížila se devátá a já jsem se hotovil na nebezpečnou cestu. Tu přišel ke mně Neliba se zprávou, abych zůstal na svém místě, že chce jít Červinka. Povolil jsem. Tiše plíže se po zemi zmizel ve tmě provázen naším přáním zdaru a brzkého návratu s Rusy. Asi za 10 minut uslyšeli jsme z míst kde asi protékal potok křižuje cestu Červinkovi několik výstřelů a německé volání. Nešťastník narazil u potoka na německou hlídku, která jala se stříleti, leč v husté tmě podařilo se mu přeskočiti potok a doběhnout k východnímu ruskému okopu. Kdo vylíčí s jakou úzkostí očekávali jsme co se bude dál díti. Minuty táhly se věčností a ruská hlídka nepřicházela. Co dělat? Vrátit se? Nemožno! Jak vysvětliti nepřítomnost Červinkovu? Nezbývalo než jít k Rusům děj se co děj a raději dát se zabít než se vrátit. Šli jsme tiše, na každém kroku se zastavujíce a dávajíce bedlivý pozor na každé zaševelení --- brány. Došli jsme šťastně až k potoku, když tu z pravé strany zabřesklo několik výstřelů platících nám a v zápětí vypuštěno několik světelných raket. Ač jsem se před odchodu z okopů nenápadně vyptal d—urného důstojníka, bude-li dnes venku nějaké naše patronita a byl jsem ujištěn, že nám bude oznámeno, před-, aniž bychom co zvě-děli, běžela již tato před námi. Byla to táž, na níž Červinka narazil a která i po něm střílela. Hned jsme lehli a čekali s přiholovenými puškami, rozhodnuti bít se, jen se nedat chytit. Zatím začali již střílet –osti v našich drátech v doměnce, že naše stráž byla napadena, což se velice zhusta stávalo. Plazíce se po břiše, k smrti vyčerpaní, dostihli jsme ruských drátů. Začali jsme z plna hrdla volat na Rusy, aby nestříleli, že jdeme do zajetí a já zuřivě mával puškou, na jejímž bodáku byl kus bílé onuce, ale marně. Šli jsme podle ruských drátů dobrých 100 kroků bez ustání volajíce po kýženém zajetí, až se konečně ozvalo: „ ---,--- ---?“ „ ----, vezměte –i nás!“ Odpovídáme překrásnou naší ruštinou. „ ------ -------!“ „ Jaké ----, co pak myslí, že k nim jdeme s –užemi?“ vrtá mi hlavou a instinktivně zahazuji pušku, bomby i patrony. Zatím vyšlo asi 5 Rusů před dráty, odpínají nám řemeny s bombami na patrony, sbírají složené zbraně a vesele se smějíce vedou si nás do zemljanky, kde nacházíme radostně rozšklebený obličej Červinky, cpoucího se bílou bulkou a pokuřujícího papi-rozu. Tak skončilo moje slavné vojančení ve vítězné armádě France Josefa.

Fobia

Jedná se o přesný a doslovný přepis pamětí rotmistra Josefa Nováka na základě úvodu do seriálu o čs. legiích v rámci minulých čísel Fobie. Gramatické a stylistické chyby byly zanechány tak, jako v originálním dokumentu a redakce si tak vyhrazuje jejich správnost.

Poznámka redakce:

Ondřej Novák

Fobia Téma

V době, kdy televize Óčko pomalu vysílá pomalu víc smskových reklam typu Vašek + Vašek = VSL, než hudebních klipů, a na české odnoži MTv neběží skoro nic jiného než záznam z pochybné opilecké party bandy amerických teenagerů kdesi v Kali-fornii, čím dál tím víc pociťujeme nedostatek kvalitních hudebních pořadů v českém televizním éteru. Kde jsou ty doby, kdy jsme přestali o víkendu vstávat v šest ráno, abychom sledovali Kačeří příběhy, a místo toho jsme se potají vyplížili k televizi v sobotu kolem půlnoci, abychom hltali Pavla Anděla v jeho hudebně laděné talkshow?

Naštěstí se najdou tací, kterým není absence hudebních pořadů na veřejnoprávní televizi lhostejná. Existují i lidé, kteří si pamatují, že Medúza nebyla jediným hudebním pořadem na ČT. Bohužel jsou ale mezi námi i tací, kteří si myslí, že volání po kvalitní hudební publicistice na ČT je jen ubohým nářkem skupiny muzikantů, kteří nemají kde prezentovat své amatérské videoklipy.

Zkuste si, zatímco se budete prokousávat našimi články na toto téma, rozmyslet, jestli vám stačí, když Česká televize odvysílá přímý přenos z hudebních cen Anděl a k tomu jednou za čas záznam několik let starého koncertu. Nám totiž ne.

Potřebujeme hudební pořady na ČT? Určitě ano!

„Česká televize přispívá k pěstování a rozvoji kultury a umění v České republi-ce.“ Tato formulace otevírá osmý článek Kodexu České televize, který popisuje zásady naplňování veřejné služby v oblas-ti televizního vysílání, v tomto konkrét-ním případě pak v oblasti uměleckých pořadů a vkusu. Jakkoliv to ale na papíře zní vznešeně, realita je trochu jiná. Od prosince loňského roku totiž na České televizi nastalo období hudebního temna. Po ukončení pořadu Medúza již Česká te-levize ve svém programu nenabízí jediný pravidelný hudební pořad.

Přitom pro ČT ze zmíněného kodexu pří-mo vyplývá povinnost „nabízet divákům žánrově i svým zaměřením rozmanité pořady, které mohou diváky kulturně i umělecky obohacovat“. Což se logicky neděje. I proto vznikla iniciativa Chce-me hudební pořad na ČT. Jedním z cílů zakladatele Jana Kistanova bylo mimo jiné přimět Českou televizi k nějakému vyjádření, jak bude tuto situaci řešit.

Jako by mu Česká televize skutečně chtěla

odpovědět. 21. února tohoto roku ozná-mila vznik nového televizního kanálu, který bude od 31. srpna 2013 vyplňovat vzniklou mezeru po zrušených hudeb-ních pořadech. Televize ČT Art bude vysílat na společném kanále s dětskou televizí ČT:D, vždy od osmi večer do půl druhé ráno. Mohli bychom se radovat, že ČT konečně vyslyšela naše volání po hu-debních pořadech, má to ale jeden háček.

Ani půl roku před oficiálním spuštěním tohoto kanálu není jasné, co bude náplní jednotlivých pořadů, které sice mají svá jména a dokonce i určené časy vysílání, jedná se však v podstatě pouze o prázd-ná okénka v programovém plánu, která teprve čekají na vyplnění. I stanovené datum spuštění kanálu působí tak trochu jako z pohádky o princezně Koloběžce – je dostatečně blízko na to, aby umlčela případné hlasy volající po hudebních pořadech, a zároveň dostatečně daleko, aby se do té

doby mohlo ještě všechno třikrát změnit. Teoreticky. V praxi je půl roku do spuš-

tění ČT Art zoufale málo, zvláště když se zdá, že příprava konkrétních programů je teprve tzv. in progress.

Zkrátka to vypadá, jako by v České televizi, pod tlakem veřejnosti a mimo jiné třeba také iniciativy Chceme hudební pořady na ČT vedené Janem Kistanovem, horkou jehlou spíchli nový hudební kanál i s podrobným vysílacím plánem, a teď budou půl roku vraštit čela nad hlavola-mem, jak vyplnit tabulku pořadů, kterou zřejmě navrhli „jen tak od oka“. Podle prvních informací, které ČT k novému kanálu poskytla, se zřejmě nedočkáme obnovení některého z dříve uváděných pořadů, jako byl Paskvil nebo Noc s Andělem. Zato už víme, že v úterním prime time, tedy od 20:25 se ČT Art bude věnovat současné české hudbě, žánry jako jazz, etno nebo world music zazní ve středu v noci.

„Pro mě je zarážející, že do programu zařadili Noční rockování, které bude od 23:30 až do 2:00, takže se sice jedná o nejdelší pořad v celém programu, ale

Konec hudebního temna na ČT? Odpovědí má být ČT Art

foto: http://g.denik.cz/1/42/0113pd3xandel-bcb_denik-380.jpg foto: http://cms.parlamentnilisty.cz/content/images/0/12964872.jpg

foto: http://cms.parlamentnilisty.cz/content/images/0/12964872.jpg

Fobia Témabude se vysílat v pátek večer, což je z hlediska sledovanosti naprostý nesmysl,“ komentuje Honza Kistanov vysílací plán ČT Art, který byl prezentován na tiskové konferenci 21. února.

„Zatím jediný pořad, který vypadá nějak rozumně, je ČT Live, která by měla běžet v úterý ve 20:30. Ale ten zbytek…,“ po-kračuje v rozboru Kistanov. „Mně chybí především pořad Ladí neladí, protože ten dokázal poukázat na něco zajímavého a postavit věci do kontrastu, rozumně se vyjadřovat k současné české i slovenské scéně.“ Náhradou za Ladí neladí by měl být pořad s pracovním názvem Ať hodí slovem. ČT však zatím neoznámila ani nějaké jméno potenciálního moderáto-ra, ani přesnější popis struktury tohoto pořadu.

Vznik samostatného hudebního pořadu se na první pohled zdá lepším řešením, než v jaké jsme mohli vůbec doufat. Zároveň se ale nabízí jedna klíčová otázka. Jestliže byly hudební pořady na ČT rušeny z důvodu nízké sledovanosti a v neposlední řadě i vysokých výrobních nákladů, kde Česká televize najednou našla dostatek prostředků na spuštění celého nového kanálu (byť jen „polovič-ního“)?

„Podle mého názoru byla ideálním prostorem pro takovouto kulturní tvorbu ČT2,“ přisazuje si Kistanov. „Všechny

nově plánované hudební pořady by tam klidně šly vměstnat. A nemusely by se ani vměstnávat, všechno by se tam prostě vešlo. ČT2 se mohla stát tímto novým ČT Art, aniž by se kvůli tomu musel zřizovat nový kanál. Navíc dvojka je už tradiční.“

Nejen Jan Kistanov se tak obává, že vznik ČT Art je pouze snahou umlčet jemu podobné kritiky současné programové skladby bez hudebních pořadů. Jak sám poznamenává, kritizovat kvalitu existu-jících pořadů je totiž mnohem složitější, než hořekovat nad jejich neexistencí. Podle výkonného ředitele Tomáše Motla nabídne ČT Art prostor pro koncepčnější přístup a nové nápady nejen co se hudby týče a pokusí se přinést co největší žánro-vou i stopkovou pestrost.

Kdo vlastně je hlava tohoto nového kulturního kanálu? V minulosti se Tomáš Motl jako hlavní dramaturg podílel na cyklech studia Febio Gen, Genus, Jak se žije, Oko, Cestománie a Nová Cestomá-nie. Na digitální televizi Z1 zodpovídal za dramaturgii původních dokumentů Z1 a šéfoval pořadu Interview Z1. Stál také u zrodu časopisu Reflex, jeho posledním působištěm před vstupem do služeb ČT byla internetová podoba české verze časopisu National Geographic. Od roku 2012 pak působil jako manažer progra-mu ČT a měl na starosti programovou strategii ČT2.

I zde bychom mohli hledat drobné nedostatky – při vší úctě k předchozím pracovním zkušenostem pana Motla se nemohu dohledat, že by kdy pracoval na postu, který by se týkal hudby.

„Česká televize bude usilovat o to, aby maximum diváckých skupin našlo na ob-razovce témata, která je zajímají. Zvláště nebude v celku svého programu vylučo-vat žádnou z diváckých skupin nebo téma takové skupině vlastní,“ píše v Kodexu ČT. Bude ČT Art nástrojem k tomu, aby milovníci hudby přestali být skutečně vy-lučováni? Nestane se nový kulturní kanál jen odkladištěm archivních koncertních záznamů a nabídne nám aktuální pohled (nejen) na hudební scénu u nás i v za-hraničí? Jan Kistanov je spíše skeptický a nehodlá iniciativu Chceme hudební pořad na ČT nechat zaniknout.

„Pro mě osobně jsou teď dvě cesty, jak pokračovat dál. Buďto se pokusím ČT přesvědčit, že to jde dělat jinak, tím, že začnu něco dělat jinak. V tom případě kolem sebe složím tým, který na začátku bude zřejmě tzv. no cost, a začnu dělat live sessions, rozhovory a podobně. Bo-hužel na to nemám čas, ale asi si ho budu muset udělat. Protože ta druhá cesta je dál tlačit na Českou televizi písemnou formou. Ale to už mě popravdě příliš nebaví.“

Vojtěch Koval

Bez přemýšlení vyjmenujte program ČT2 v sobotu v noci. Nic vám nenaskakuje? A co kdybyste si měli vzpomenout na sobotní noci na ČT2 před čtyřmi lety, kolem půlnoci? No ano, Noc s Andělem.

Pokud jste tehdy byli dost staří, aby vás to zajímalo, nejspíš jste alespoň jednou přenos tohoto neobvyklého pořadu zachytili. Pokud jste byli k dostačující-mu věku i přiměřeně odvážní, třeba jste sjížděli i následující Velkou noční hudbu, klipový blok, který suploval hudební televizi. Bohužel, z důvodů, které se snad nikdo neobtěžoval vysvětlit, pořad skončil s rokem 2009. Pavel Anděl sám to komentoval slovy: „Nevím proč. Když se mě někdo ptá, odpovídám: Zeptejte se pana Hubače a paní ředitelky Fričové.“ Popravdě, není slov, čím by si to Kateřina Fričová odčinila. A Ivan Hubač? K němu

se ještě dostaneme.

Bohužel, osud, který potkal Noc s An-dělem, postihl i další pořady. Příznivci moderní tvrdé hudby si třeba vzpomenou na Pomeranč, hudebně lifestylový kousek s Martinem Zellerem z kapely Cocotte Minute coby svérázným moderátorem, přinášel kromě hudby i pohled do mla-dých i zavedených subkultur a představo-val mládeži život mimo top ten Evropy 2 a vesnických diskoparketů. Tedy alespoň do prosince 2009 (Nocí s Andělem byl přežit o celý týden). Kateřina Fričová buď vyhodnotila jeho výrobu jako moc drahou, nebo její socialistická předsta-va o kultuře (bavíme se o dámě, která zakládala TV Nova, pracovala v Evropě 2 i Frekveci 1 – jak přišla ke kompetenci sahat do kultury ČT je dodnes jednou z velkých záhad civilizace) neobsahovala

slova „alternativa“, nebo „subkultura“. Nebo jen neměla ráda Pavla Anděla, který se na produkci Pomeranče podílel (stejně tak i na pořadu Musicblok, ten přežil i Fričovou, padl až v létě 2012).

Ovšem nebyla to jen paní Fričová, kdo sáhl na naše hudební vzdělání. Ivan Hubač, který si s Kateřinou Fričovou stihl přidržovat dveře, má na rukou rovněž spoustu krve. Pamětníci druhé poloviny devadesátých let dodnes nedají dopustit na hudební pořad, který ukazoval cestu dalším (rovněž již ukončeným) kombina-cím hudby, lifestylu a alternativy. Paskvil vybudoval formu, ze které se později odléval Pomeranč. Rubriky, které Paskvil přinesl, styl moderování i specifická grafi-ka zahájily tradici, ke které se odvolávala i ostravská Sabotáž (byť to třeba nepřizná). Ve své době, tedy v roce 1997, to byla

Hledání ztraceného, kvalitně a kulturně stráveného času

Fobia Témaskutečná smršť. Vedle Paskvilu běsnila na komerční televizi Nova naprosto zoufalá hitparáda ESO, určitě ještě s Terezou Pergnerovou, a umírněnější veřejno-právní Medúza, která sice proti „Čágo bélo šílenci“ působila jako progresiv a alternativa, ovšem proti Paskvilu stála na straně „hudby pro nenáročné“. Jízdu s Ajvou, moderátorkou, která ve své době působila jako zjevení, když vstupy mezi příspěvky natáčela třeba na koloběžce ve Stromovce – a to ještě bez kameramana – přerušil „imperátor“ Hubač, prý kvůli nízké sledovanosti premiér. Po tom, co se vysílací čas pořadu posunul k půlnoci.

Jak nás dnes pálí slova někdejšího režisé-

ra Jakuba Skalického: „Až za dva, tři roky zmizí z ČT reklama, budou jí ty dnešní ratingy opravdu hodně platné.“ z rozho-voru pro Britské Listy (14.7. 2006). Tento rozhovor stojí za přečtení. Přibližuje ne-jen způsob, jakým ČT jednala (a nejspíš stále jedná), ale obsahuje spoustu dalších užitečných informací. Navíc je, i po skoro sedmi letech, stále velmi aktuální, pokud tedy disponujete silným žaludkem.

Vloni přišel další vánoční úklid, který nás tentokrát stál skutečnou legendu, podnik, který už měl na svém kontě dva křížky. Medúza už taky není, nebude a nemá cenu se dohadovat proč vlastně. Ratingy? Ty pořád letí, protože Jakub Skalický se

bohužel mýlil a ČT stále honí peníze z reklam. Je snad hudební pořad v době YouTube, blogů a aplikací identifikujících hudbu na základě audioukázky mrtvý formát? Ale jděte. Byla by snad výroba Paskvilu, Pomeranče a vlastně i Medúzy, nebo Noci s Andělem dražší, než výroba peepshow typu Pošta pro tebe? Možné to je. Ale podívejte se i na druhou stranu mince. V Taxíku jistě ocení veškeré znalosti, které vám v hlavě utkvěly už od střední školy. A takový pořad o kultuře vám může nabídnout znalosti zcela nové. Tak nebuďme hloupí.

Jan Hrbek

Kdybych měla vytvořit hitparádu stupid-ností, které jsem si poslední dobou na internetu přečetla, Martin Peška, šéfre-daktor Topzinu, a jeho článek „Proč by měl být na České televizi hudební pořad? Kvůli kamarádům?“ ze 4. února by šlapal na paty i pověstnému J. X. a jeho „Proč mám sakra dotovat živou kulturu?“.

Muzikantka nejsem a klidně na rovinu přiznám, že o hudebních pořadech nic moc nevím. Větší problém ovšem je, že Peška, který sám sebe nominuje do pozice mentora, který pro nás obhájí, jak se to s hudebními pořady ve skutečnosti má, také ne. Prostě by nám rád řekl, proč bychom se v našem vlastním zajmu na ně neměli dívat, ale bohužel, nedaří se. Dojem z jeho textu: vygooglil si pár jmen nebo údajů, které vytrhl z kontextu, pak si je ve své hlavě dílek po dílku poirotov-sky pospojoval, aby z celé mozaiky ná-sledně vyvodil až fantaskní závěry. Krom toho si jede v úplně nesmyslných přirov-náních - míra entropie v jeho pojednání dosahuje vrcholu, když dává rovnítko mezi pouštění hudebních videoklipů v televizi a vysílání spotů politických stran.

Jeho argumentační platforma je fascinu-jící. Hudební pořady ve veřejnoprávní televizi nepotřebujeme, protože něja-ký ten klípek se přeci sem tam objeví i v Dobrém ránu. Zaujmou také jeho monitorovací schopnosti kombinované s chápavou empatií. Zmizí-li nějaký pořad

z veřejnoprávní televize, zakrátko se prý nějaká jeho obměna objeví na komerční stanici. Pointa? Buďme v klidu - o nic nepřicházíme. Zřejmě bychom měli pře-vádět zákonnou povinnost o vyváženosti veřejnoprávního vysílání na ty licenco-vané komerční. Těžko věřit, že podobné teorie nešíří náhodný štamgast Lojza v Dejvické nádražce, ale šéfredaktor webu, který čte měsíčně kolem 250 000 lidí.

Dále doporučuji pasáž, kde Peška radí mladým kapelám, že pokud nebudou umět dělat živou show, jejich klip v televi-zi je nezachrání. Toto moudro, které by napadlo i morče na toluenu, ovšem nic neřeší pro běžné recipienty. Peška by do své argumentace rád vložil i morální roz-měr. Nebude-li mít cílovka mezi patnác-tým a čtyřiadvacátým rokem věku, která prý ještě chodí do kina, co sledovat v televizi, tak to bude jen dobře. Zde Peška exceluje hned dvojí bryskní myšlenkou. Po pětadvacátých narozeninách snad pře-stáváme chodit do kina a na koncerty? A pak - proč by zrovna on měl kázat, kdo a jak dlouho má denně sedět před televizí?

Milý pane šéfredaktore, starejte se laskavě sám o sebe, svoje děti a svou sbírku pivních sklenic. O cizích životech nevíte tolik, abyste mohl diktovat, co je pro ně správné, a co ne. Než soudit, co by bylo pro ostatní nejlepší, a jak by se měli cho-vat, doporučovala bych si raději zamést před vlastním prahem. Třeba byste pak

nepůsobil dojmem pisatele, který na zá-kladě pár nahodilých zkouknutí Medúzy posuzuje užitečnost všech hudebních pořadů obecně. Měl byste si uvědomit, že hudební pořady se dají dělat i jinak než stylem „teď vám pustíme video k novému singlu a nadiktujeme termíny turné“. Tře-ba jako kdysi Paskvil nebo Pomeranč.

Lidská moudrost na dně pivních sklenic? Pověra!

Sabine Kejlová

Jan Hrbek

KulturaFobia

Pokud nejste příliš velkými znalci či fanoušky divadla - což například já rozhodně nejsem -, měli byste při výběru představení, na které chcete jít, být velice obezřetní. Musíte počítat s tím, že chytla-vý či známý titul bohužel není zárukou kvalitního kulturního zážitku. Toto jsem zjistil již před nějakými deseti lety, když jsem ještě v rámci povinného středoškol-ského kulturního vyžití vyrazil společně s celou mou ctěnou rodinou na Jezinky Bezinky do divadla ABC. Znovu jsem si to potvrdil poměrně nedávno, když jsem se nechal veleznámým titulem Nebe nad Berlínem zlákat k návštěvě Švandova divadla. Asi už tušíte, že to zas taková švanda nebyla.

S dějem se autoři adaptace Petr Štindl a Dodo Gombár příliš nepárali a z velké části pouze přepsali dialogy ze stejno-jmenného filmu režiséra Wima Wen-derse. On hledá ji, ona hledá jeho. On je padlý anděl, ona rozervaná žena a navíc Slovenka, co se sotva naučila česky. A do toho Ladislav Frej v roli oscilující mezi Peterem Falkem, dalším padlým andělem a… Ladislavem Frejem. Do toho se vmísí projekce holčičky s chybějícím zubem. Na konci se pak všichni kromě andělů přezují. Trochu zmatené, viďte?

Kdo viděl předlohu, tedy film z roku 1987 s Bruno Ganzem (ano, je to pozdější Hitler z Pádu třetí říše) v hlavní roli, je zmatený poněkud méně, protože děj divadelní inscenace se od toho filmového příliš neliší – o to víc by se ale filmoví

znalci mohli na představení nudit, proto-že tato podobnost s sebou také nese 80% stejných dialogů.

Diváci, kteří film neviděli, pak nemají moc velkou šanci pochopit, proč se z Nebe nad Berlínem stal dnes již kultov-ní film. Ačkoliv se tvůrci divadelního představení snažili pojetím scény co nejvíce přiblížit obrazové poetice snímku, statická divadelní scéna zkrátka nemůže nahradit záběry z futuristické knihovny, pohled z vrtulníku letícího nad berlín-ským okruhem, ani záběry na v té době ještě funkční a vojáky hlídanou Berlín-skou zeď.

I kdyby se ale Dodo Gombárovi (pro neznalé uměleckému šéfovi Švandova divadla) podařilo se vypořádat s handica-pem, který oproti filmu hned od počátku měl, těžko by z Nebe nad Berlínem udělal nějaké převratné představení. Zřejmě totiž nemá z čeho vybírat, a tak do hlav-ních rolí musí obsazovat herce a herečky velkých (a zde prosím mějte na zřeteli, že tato poznámka je VELICE ironická) kvalit. Cirkusovou artistku Marion, resp. její převtělení v umývačku oken, si tak zahrála Zuzana Onufráková. Ano, je to ta herečka, která „excelovala“ už v seriálu Redakce. A ano, narážka na Slovenku, co se sotva naučila česky, patřila jí. Při vší úctě (které, pravda, k této herečce mnoho nechovám) by výkon, který Onufráková předvedla, nestačil možná ani na městské divadlo v Prešově, odkud Onufráková pochází.

Tuto katastrofální botu v obsazení nezachránili ani Marek Pospíchal a Patrik Děrgel v rolích andělů Damiela a Cassiela, a rozhodně ani již zmíněný Vladislav Frej, na kterém si zřejmě Dodo Gombár vylil zlost ze své holohlavosti – jinak si scénu (sice opět okopírovanou z filmu, ovšem zcela zprzněnou) s výběrem klobouku nedokážu vysvětlit. Frej byl bohužel zatažen do snahy vnést do děje další rovinu, kdy Vladislav Frej hraje sám sebe, uvažujícího, zda přijme nabídku Švandova divadla hrát sama sebe – a tedy českou verzi Petera Falka - v adaptaci Nebe nad Berlínem.

Jelikož mám Vladislava Freje rád, myslím si, že tuto nabídku přijmout neměl. Přes-tože Doda Gombára rád nemám, myslím si, že by bývalo bylo v jeho vlastním zájmu, kdyby se nepouštěl do předsta-vení, které bylo již předem odsouzeno k neúspěchu. A všem, kteří nad zhlédnutím divadelního Nebe nad

Berlínem uvažují, rozhodně doporučuji pustit si místo toho film. Budete se moct pokochat v té době ještě mladým Nickem Cavem a přitom vás v teple domova ne-bude nikdo okřikovat, že šustíte pytlíkem od kešu oříšků.

Dodo nad Berlínem

Vojtěch Koval

foto: archiv Švandova divadla

Fobia Nerubrika

Nemám rád, když mi život vystavuje účty. Chápu, že příjemné věci se musí občas vykompenzovat něčím nepříjemným, aby nebyla narušena přirozená přírodní rovnováha a aby si snad člověk nemyslel, že je tady na zemi za odměnu. Občas mám ale pocit, že životu dáváme zbytečně velké dýško. V jednu chvíli ležíte na pláži a z rozpůleného kokosového ořechu pod příjemným karibským sluncem popíjíte piňakoládu, za chvíli se probudíte v sanitce a připadáte si jako špatně propečený biftek. No, pokažená tropická dovolená mě sice trápí méně často, než bych si přál, to ovšem světu nikdy nezabránilo ve vymáhání daně z příjemných věcí i na mé maličkosti. Typickým příkladem je kocovina.

Kocovina je zkratka. Ve svém plném znění znamená krutá opodstatněná celodenní opilecká vina, což je vlastně zároveň i její definice. Účet vám vystaví hned ve dvou rovinách. Za to, že vás přejdou všechny myslitelné fyzické bolesti, zaplatíte celkovou nevolností a bolestí hlavy, za krátkodobý stav psychické pohody vás ráno čeká série chmurných myšlenek a dlouhý (když jste to večer hodně přepískli, tak občas i černobílý) film režírovaný svědomím. V hlavních rolích se objevíte samozřejmě vy, pár lidí, které snad už v životě neuvidíte a někteří lidé, které nejspíš uvidíte dřív, než by si vaše svědomí přálo. Jak tak film postupně plyne, doufáte, že se v něm neobjeví hasiči, policie, záchranka nebo letiště v Kuala Lumpur, často vám to ale není nic platné.

Je samozřejmě pravda, že pokud zmobilizujete všechny síly a vyrazíte mezi lidi, vaše vnímání světa bude pozměněné k horšímu. Turisti v dopravních prostředcích budou zmatenější a ve své věčné snaze dostat se k Orloji ještě agresivnější než obvykle, rány holí od bezbran-ných babiček budou tvrdší a paradox bezedné tramvaje (tedy že žádný vagón není tak plný, aby se do něj nevešel ještě někdo další) bude doveden až na samou hranici přírodních zákonů.

U věcí, které za normálních okolností děláte rádi, bude stále platit, že jsou příjemnější než vyplňování daňového přiznání, rozdíl se ale vlivem kocoviny bude nebezpečně stírat. Na druhou stranu se právě z tohoto efektu dá leccos vytěžit.

Když se smíříte s faktem, že den prostě už lepší nebude, je nejrozumnější pustit se do věcí, které k smrti nenávidíte. Přichází perfektní čas na veškeré úklidové práce, lepení fotografií do rodinných alb nebo promazávání starých souborů z přeplněného harddisku. Možná při tom narazíte na kompromitující snímky opilého pradědečka, pod postelí zakopnutou láhev Bordeaux z roku 1897 či vaše první umělecká veledíla, o kterých jste se domnívali, že už se dávno ztratily v propadlišti integrovaných obvodů. Kdyby se náhodou nic po-dobného nestalo, budete se z toho holt jako vždycky muset vyspat.

Krutifejeton: Čím je vinna kocovina.

Ondřej Krutilek

Podle informací poskytnutých němec-kou policií, která případ vydírání Red Bullu vyšetřuje, chtěli neznámí pachatelé k otrávení produktů firmy použít látku betavolaren. Jejím přidáním by došlo k vyrušení létavých účinků nápoje.

Ve čtvrtek se objevila zpráva, že útočníci vydírají společnost Red Bull. Vyděrači podle původních zpráv hrozili otrávením nápojů fekáliemi. Dnes však německá policie oznámila, že chtěli použít látku betavolaren, jejímž přimícháním by nápoj Red Bull přišel o své létavé účinky. Vedení firmy proto přistoupilo k peč-livým výstupním kontrolám a zatím nezaznamenala výskyt nefunkčních nápojů. „Naši kontroloři létají po vypití Red Bullu, tak jak mají. Účinek je stále zaručen,“ prohlásil dnes tiskový mluvčí české pobočky Red Bullu Patrik Berník.

Zpráva o vydírání a možné otravě ná-poje Red Bull způsobila ve čtvrtek i přes velkou snahu vedení o zmírnění paniky pád akcií firmy na několika světových burzách až o sedm procent. Nepomohla

ani slova generálního ředitele společnosti Waltera Scheelera: „Jsem pevně přesvěd-čený, že naši kontroloři zamezí prodeji nefunkčních nápojů, najmuli jsme navíc ozbrojenou ochranku pro naše výrobny, která dozírá i na bezpečí našich výrobků během přepravy.“

Obavy a strach o osud oblíbeného energetického nápoje se navíc ve velkém objevily i mezi jeho konzumenty: „Jestli nebude Red Bull v pořádku, nevím, jak se dopravím do školy včas. Nejrychleji se tam totiž dostanu s křídly od Red Bullu. Hromadnou dopravou bych jel dvě ho-diny a autem bych si o moc nepomohl,“ obává se David Zvelebil, který se do školy cestuje výhradně vzduchem. Podobné obavy má i mnoho dalších konzumen-tů po celém světě. „Už několik let jsem věrnou zákaznicí, jelikož u nás v domě není výtah, pomáhá mi s nákupem Red Bull,“ citovala osmdesátiletou Španělku Angélicu Jiménezovou agentura EAI.

Mohla by zkolabovat doprava

Podle ředitele odboru magistrátu hlavního města Prahy pro monitorová-ní způsobů přepravy Zdeňka Holého, by mohlo při dlouhodobém výpadku dostupnosti funkčních nápojů Red Bull dojít k výraznému zhoršení dopravní situace. „Na silnicích by to praskalo ve švech a městská hromadná doprava by měla co dělat, aby nápor vydržela. Podle našich informací a studií totiž využívá k přepravě nápoj Red Bull přibližně 30% Pražanů. Kolaps dopravy by tedy byl více než pravděpodobný,“ odhaduje Holý.

Firma si prý však velkou odpovědnost vůči svým zákazníkům uvědomuje a zvýšila proto objem výroby, ze které si vytváří zásoby otestovaných nápojů, aby v případě útoku vyděračů mohla mezi lidi distribuovat funkční limonády.

Vyděrači hrozili Red Bullu vyrušením létavého účinku

Přemysl Adamec