ročník 2., číslo 17., Červenec 2013

Uvnitř: Důl Jan ŠvermaFilip TopolVládní krize & Nová vládaSvezení po Kodani Babiš: MAFRA & ANO 2011

SPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

Fobia

Fobia Editorial

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval, Ondřej NovákFotografie: Ondřej Novák, Vojtěch Koval, ihned.czRedakce: Jan Hrbek, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Sabine Kejlová, Přemysl Adamec, Tomáš Miklica, Michaela Kratochvílová, Jan ŠkodaKorektor: Eliška JunkováObálka: Ondřej Novák Sazba, grafická úprava: Ondřej NovákKontakt: www.fobia.cz, fobia.redakce@gmail.com, facebook.com/FobiaCasopis, blog.fobia.cz

Vážení čtenáři a čtenářky,

držíte v rukou poslední číslo Fobie tohoto akademického roku. Chceme vám poděkovat za přízeň, kterou si snad udržíme i do příš-tího roku, a také vás chceme informovat o pár novinkách, které nás do budoucna čekají.

Ti z vás, kteří nás sledují od začátku, vědí, že byly doby, kdy Fobia vycházela tištěně. Tento systém jsme však kvůli nedostatečným fi-nančním prostředkům (ano, do Fobie překvapivě jen lijeme peníze) museli zrušit. V současné době můžete vydání (opět tištěné) sehnat v některých kavárnách v centru Prahy a na půdě FSV na Smetano-vě nábřeží, do budoucna máme v plánu naše distribuční cesty dále rozšiřovat.

Další novinkou je speciální prázdninové číslo, které vyjde jako sou-hrn našich poznatků za červenec a srpen.

Na co se tedy můžete těšit v posledním čísle Fobie? V Komentářích jsme si opět kopli do všeho, co nás popuzuje, kolega Koval se vydal do Kodaně (nejen) hledat Petra Nečase těsně po vy-puknutí Nagygate, ale i jezdit na kole, což tématicky sedí k diskusi, kterou jsme v květnu organizovali. Psali jsme o smrti Filipa Topola, která nás v redakci velmi zasáhla, fotografovali jsme další opuštěné místo - důl Jana Švermy v severních Čechách. Kdybyste si to náho-dou mysleli, nemáme v redakci úchylku na opuštěné stavby, jen se domníváme, že jsme generace, která si je bude jako poslední pama-tovat v tomto stavu, a myslíme si, že je důležité je dokumentovat.

Přejeme vám slunečné, poklidné a krásné léto bez politických i spo-lečenských přehmatů.

Příjemné čtení vám přejeOndřej Nováka redakce

Obsah

Glosy, Komentáře:Zakažte nestydatost

Zítra ráno vstanu a opařím parlamentPod vládou Miloše I. úpětiNárodní Třída ze Sídliště

Fotografie:Důl Jan Šverma

Kultura:Nekrolog Kulturní rekace Fobie: FILIP TOPOL

Černý trh s uměním opět láme rekordy

Reportáž:CykloKodaň

Nerubrika: bude jednou z hnutí ANO 2011 politická strana?

Radka Nečasová: Petr půjde do kurzu pro nešťastné muže

www.fobia.czwww.blog.fobia.cz

www.facebook.com/FobiaCasopisfobia.redakce@gmail.com

sledujte a kontaktujte nás:

Miliardář a majitel holdingu Agrofert Andrej Babiš blufoval, že koupí vyda-vatelství Ringier, až tomu uvěřila nejen pražská kavárna, aby si nakonec pořídil konkurenční mediální dům Mafra. Jak miliardář prohlásil v diskusním pořadu Hydepark, už provozuje týdeník 5+2, který má podle jeho vlastních slov téměř 1,8 miliónu čtenářů. Časopis, který vy-chází ve čtvrtek, je zdarma a podle Babiše jej čtou babičky, které dnes nemají na nákup periodik peníze. Z toho by se dalo usuzovat, že týdeník má možnost oslovit občany, kteří smýšlí a především volí spíše levicově.

Díky nové akvizici získá zakladatel politického hnutí ANO mj. dva deníky (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes), a to samozřejmě včetně jejich serverů, které jsou populární především mezi stoupenci pravicových stran. Těžko říct, jak vážně myslí Babiš svá slova o tom, že nehodlá zasahovat do práce redaktorů. Je však pravda, že kdyby zmíněné deníky začaly okatě podporovat hnutí ANO, mohly by začít ztrácet čtenáře a podnikatel by mohl tratit jako investor a nakonec i politicky. Když ale práci redakce ovlivňovat nebude a na druhou stranu do Mafry investuje a v jednotlivých vydáních přibude více roz-hovorů, analýz nebo se rozšíří rovnou o celé nové rubriky, může si získat sympatie čtenářů, potenciálních voličů. Zvláště kdyby se nějaký redaktor jen tak mimo-chodem pár dní před volbami zmínil, že majitel Mafry a lídr hnutí ANO do práce redakce opravdu nezasahuje. Prostě sympaťák Andrej.

Je také pravda, že podnikatel, jak sám potvrdil, dává ročně částku 20 milionů na vydávání serveru Česká pozice. Interne-tový deník založil roku 2010 šéfredaktor Ištván Léko a rychle si našel své místo na české mediální scéně. Server se věnuje investigativní žurnalistice, přináší rozsáh-lé rozhovory a je cenný i v tom, že věnuje hodně prostoru vědě nebo vzdělání, tedy tématům, která noviny zrovna neprodá-vají. Asi to moc nepřeženu, když napíšu, že bez České pozice by mezi našimi médii něco chybělo.

Když připočteme Babišovo působení na sociálních sítích (v soutěži Tweet roku získal cenu Objev roku), disponuje sluš-nou mediální municí. I když samozřejmě všichni vědí, že tweety za něj píše někdo jiný. Nicméně to vypadá, že mediálním tréninkem prochází i sám Andrej Babiš. Když byl naposledy v diskusním pořadu Hydepark, už se jako dříve nerozčiloval, mluvil srozumitelně a neskákal z jednoho tématu na druhé. Chvílemi působil, že snad dokáže být i roztomilý.

Bohužel z jeho vystoupení není ani trochu jasné, jakou politiku chce dělat. Na jednu stranu volá po odbornosti a zároveň chválí vládu Miloše Zemana. Zdůrazňuje, že je na rozdíl od Václava Klause pro EU, ale v době, kdy se v unii řeší, jak postupovat v další integraci a mluví se o dokončení vnitřního trhu, dává nám Babiš za příklad protekcionis-tickou Francii, že tam prý nesmí vlastnit tisk cizinci. Někdo by mu měl vysvětlit, že Francie má dnes velké ekonomické problémy, a že to není ten úplně nejlepší

vzor. A že posilování protekcionismu, byť jen na poli médií, není zrovna to, o co se politici v Evropě snaží.

Andrej Babiš se obklopuje zajímavými lidmi, ale udělat z jeho ANO opravdo-vou politickou stranu bude ještě trvat. Hlavně musí získat ekonomy a politiky, kteří stranu napojí na hlavní myšlenkové proudy, ať už jakékoliv, doma i ve světě. Na druhou stranu je vidět, že Babiš má dost energie, a jako každý byznysmen se rád učí a poznává nové věci. Například zrovna o médiích už dokáže - na potra-vináře - mluvit celkem zasvěceně. Určitě nevypadá jako někdo, kdo by se časem nenaučil, jak se správně řídí taková poli-tická strana.

Fobia Komentáře

Bude jednou z hnutí

ANO 2011 politická strana?

foto: ihned.cz

Ondřej Macka

Ondřej Macka

Fobia Glosy, Komentáře

Zakažte nestydatost!Tuzemští politici, současní, bývalí i ti budoucí trhají rekordy v páchání nepří-jemností, a to hlavně nestydatostí. Napříč funkcemi a politickým smýšlení se dopouštějí zhovadilostí, které mají různé motivy, důsledky a průběh. Je tu ale jedna věc, která české politiky spojuje, a to, že je hanba nefackuje. Bohužel.

Nezáleží na tom, jestli zrovna máme na mysli Zemana, zařizující si vládu jako předvolební kampaň SPOZ, Kalous-ka, který vypil jen dva panáky, Nečase, bezstarostně proplétajícího osobní zájmy

a profesní život, nebo kohokoliv jiného. Zdá se, jako by pobyt v politickém pro-středí připravoval všechny o jakoukoliv schopnost sebereflexe. Kdekdo si nevidí do úst a dopouští se s úsměvem věcí, za které by alespoň trochu morální jedinec v odpovědné funkci chodil do práce kanalizací.A když lze obchodním řetězcům nakazo-vat, kdy mají mít zavřeno, a hostinským vyhánět kuřáky z hospody, proč by se nemohla nějak právně zakázat i nestyda-tost? Stačila by pro začátek snad nějaká pokuta. Nezávislé porotě by se vysvětlilo,

čeho se dotyčný dopustil, a pokud ales-poň polovina z nich zareaguje větou: „Že se nestydí!“, je uznán vinným a ví, že by se stydět měl. Krása, že?

Smutné je, že od napsání tohoto článku, do té doby, než Fobia vyjde, se takových nestydatostí urodí minimálně deset. A ni-kdy si netroufne na ně poukázat, protože jsme si vlastně tak nějak zvykli.

Lucie Palkosková

Když ÚOOZ v doprovodu dalších poli-cistů vtrhla do Strakovy akademie, měli jsme v redakci rozepsaný komentář o Tu-recku. Předtím nás ze psaní zase vyrušily povodně a reakce na použití chemických zbraní v Sýrii. Jako by se toho poslední dobou dělo nějak moc. Už od nedělních, zbrusu nově obnove-ných hovorů z Lán, se prezident těšil na to, až bude v úterý ve tři odpoledne na tiskové konferenci konečně moci říct, že si jako premiéra vybral Jiřího Rusnoka. I když se Zeman snažil být objektivní a Janu Pokornému na Radiožurnálu řekl, že mu nic konkrétního neprozradí, jeho předchozí kroky, včetně úterního telefo-nátu s Miroslavou Němcovou, k tomuto rozhodnutí jasně vedly. Za 100 a pár dní vlády si Miloš Zeman asi nemohl žádným způsobem získat více času v médiích, nemohl být více opěvo-ván či zatracován v každé druhé hospodě, zkrátka nemohl získat více publicity. Ať už se jedná o jeho prohlášení o sudet-ských Němcích v Rakousku, o jmenování ústavních soudců přes kausu se jme-nováním Putny coby vysokoškolského profesora, o jeho výstup u korunovačních klenotů, kdy byl, a ať se se mnou někdo zkusí hádat, úplně namol po tom, co se soudruhy slavil na ruské ambasádě, či o jeho každodenní prohlášení, rádoby vtipná zakončení a gesta. Možná je to u nového prezidenta nor-mální, o to víc v případě, že se jedná o prvního prezidenta zvoleného občany. Velkou roli však hrají i média, která o Ze-manovi referují bez ustání. Do karet mu hrála i navenek bezzubá, rozpadající se

vláda, která kontinuálně ztrácela podpo-ru už i jejích skalních příznivců. Ta už je dnes minulostí. Zdá se, že krize velkých stran, a především pak těch vládnoucích, což byl případ ODS a TOP09, dospěla do konce. Zajímavé je však to, co vše Zeman za ty měsíce vlády stihl, a o to více, že mu to vše prošlo. Bez nutnosti devalvovat relevantnost firem, které se zabývají průzkumy veřejného mínění, jsou k jeho sledování nejlepším zdrojem komentáře pod články na internetu. Tam se toho člověk dozví opravdu hodně. Fascinující je, že po tom všem, co prezident za svou nedlouhou dobu vlády stihl říct, vypít či udělat, má stále velmi silnou, dokonce zvyšující se oblibu u většinové veřejnosti. Lidem připadá, že jmenování vlády svých kamarádů (v době uzávěrky je stále aktu-ální jméno na post ministryně kultury Ji-řina Bohdalová) je čin, kterým „konečně zamezil bratříčkování a kmotrovské vládě protekcionalismu“ (citováno z komentářů z aktuálně.cz). Lidé se domnívají, že plní vše, co před volbami slíbil, lidem přijde, že jsme nemohli mít lepšího prezidenta. Jeho schopnosti jsou obdivuhodné. Přeměnit během jednoho odpoledne par-lamentní demokracii na prezidentskou není bohužel jen husarským kouskem, ale i velmi šikovným a chytrým mocenským tahem. Otázkou zůstává, proč to vlastně udělal. Nabízí se několik možností včetně té, že chtěl pro občany této země to nejlepší, za což bývalou Nečasovu vládu nepovažoval. Proti tomu by se snad ani nedalo nic namítat. Ve vzduchu však také panuje silné podezření, že stejně jako

Zemanův předchůdce Klaus, byl tento akt demonstrací síly a arogance a také ukázkou, že po tom, co za svou kariéru vystřídal ty nejmocnější funkce v naší zemi, udělal z té poslední dosažitelné, ale už jen reprezentativní, nakonec tu úplně nejvyšší. Zeman nemohl a nemůže čekat, že Par-lament dá této vládě důvěru. Věděl to od začátku, ale hlavu si s tím nelámal. Pro něco se rozhodl, napsal si na papír pár argumentů a udělal rozhodnutí sám za sebe. Minimálně to tak vypadá. Ale zpět ke komentářům na internetu. Jelikož Zeman sliboval, že bude prezi-dentem všech, nebo alespoň většiny, svůj slib splnil, a to dokonale. Opravdu zde zastává většinový názor, opravdu zastává většinovou náladu a způsob, jak bojovat s šedivostí české politiky. Není to však nic jiného, než vytloukání klínu klínem, na-víc nevkusným, lživým a vlezlým. Máme prezidenta, který apeluje na základní instinkty a pocity svých občanů. Zamě-řuje se na ty nejméně vzdělané, stále jim opakuje, jak jsou na výši, jak jim nikdo nerozumí. V mediích jsme stokrát slyšeli jeho známou větu, že „mí voliči jsou chytří a mou odpověď, pane redaktore, na rozdíl od vás, pochopili“. Kdo jsou tedy jeho voliči? Ví to vlastně sám pan prezident? Nebo jen tak od boku střílí a zkouší, jak moc může být v Čechách úspěšným populistou. Tvrzení, že vláda měla nebo neměla pad-nout, je příliš radikální. Premiér Nečas měl odstoupit, a to ještě dříve, než sám udělal. Je absolutně neakceptovatelné, aby se nejvyšší spolupracovníci předsedy

Z Í T R A R Á N O V S T A N UA O P A Ř Í M P A R L A M E N T

KomentářeFobia

Pod vládou Miloše I. úpěti

vlády podíleli na špionáži, sledování a odposleších lidí, navíc s pomocí vojenské kontrarozvědky. To je samozřejmé. Za zmínku ale stojí fakt (a v den, kdy kauza vypukla, se tato věc hned nabízela a také objevovala v novinách), že situace, kdy na Úřad vlády ČR vtrhne policie a zatkne tam určité osoby, je naprosto průlomová. Bez náznaku jakéhokoliv obvinění lze říci, že od sametové revoluce nebyla ani jedna vláda, která by neměla členy, jež by si nezasloužili to stejné. Do této chvíle to bylo prostě nemožné. Bohužel, vláda, kte-rá toho měla na bedrech opravdu hodně

(i té špíny) to už prostě neunesla. Možná je to dobře. Je ale zajímavé se zamyslet nad tím, že padla paradoxně díky svému největšímu slibu, který se snažila dodržet. Největší předvolební slib Nečasovy vlády, a sice boj s korupcí a rozplétání podsvětí, které je zapojeno do politiky, se tedy, zdá se, alespoň z části vyplnil. Za dobu jejich vládnutí se vyřešilo, nebo se alespoň řešit začalo, opravdu hodně případů. Za to této vládě můžeme být vděční, i když je mnoho bodů, ve kterých by se dalo kritizovat.

Přejme si mnoho síly a šťastnou ruku při dalších volbách. Ať už předčasných, nebo regulérních. A přece jen ještě jedna věc na závěr: Zeman být prezidentem všech nemusí, ale jestli alespoň trochu chce, měl by se pro jejich dobro (a případnou záchranu) snažit víc. Minimálně víc, než říci únoscům dvou českých obča-nek, které jsou drženy kdesi na pomezí Pákistánu a Afghánistánu „allah agbar.“ Pane Zemane, hranice vaší vtipnosti by, prosím, nemusely překračovat hranice České republiky.

ONDŘEJ NOVÁK

Čeští vlastenci byli pěkní kujóni. I v temných časech, kdy trpěli, utiskováni zlovolnou Habsburskou monarchií, si dovedli s chutí zašprýmovat. „Jak je ti, Rakousko?“, volali z plna hrdla. „Ouzko!“, odpovídala jim ozvěna. Jestli Rakousko zažívalo úzkostné stavy při představě, že ztratí země Koruny české, se dnes budeme těžko dohadovat. Pokud by tomu tak ale skutečně bylo, mohou si dnes naši jižní sousedé gratulovat, že se nás zbavili. Naopak nám zbyly oči pro pláč. Ti uvě-domělejší z obrozenců, kteří právě nebyli zaměstnáni lkaním na plný úvazek, chá-pali nebezpečí, které by nám bez silného Rakouska hrozilo hned z několika stran. Malé zemi ve středu Evropy, obklopené silnějšími ambiciózními sousedy. „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej

vytvořit,“ domníval se František Palacký. Historie samostatného československého, respektive českého státu jen potvrzuje, jak byla jeho slova pravdivá. Po patnácti letech poklidné samostatné existence po nás se zájmem a vášní začal pokukovat soused zpoza Krušných hor. Po skončení tohoto románku přišlo dohodnuté man-želství s bohatýrem ze širých stepí. Vztah s extrémně dominantním partnerem sice nefungoval, kýžený rozvod ale přišel až po dlouhých čtyřiceti letech. Udatný čes-ký národ tak konečně mohl opět uchopit otěže svého osudu do vlastních rukou. Výsledek vidíme v dnešních dnech. Něco jako politická kultura u nás neexistuje, podstatná část jedinců ve vyšších mo-cenských patrech není schopna základní slušnosti nebo alespoň soudnosti, už

vůbec nemluvě o důstojné reprezentaci státu. A národ? Lomí rukama, hořekuje a ostentativně trpí, zrovna tak, jako před sto lety. Nebylo nám tehdy přeci lépe? S radostí bych úpěla, utlačovaná kruto-vládou starého mocnáře, který ač nebyl ideálním panovníkem, alespoň se o to snažil. Svoji funkci bral jako poslání, kterému mnohé musel obětovat. Těžko odhadovat, co bude za pět let. Pokud ale vládcem Českých zemí bude i nadále Miloš I., leník Vladimira Vladimiroviče, nebudu váhat ani chvilku a 28.10.2018 si na rukáv uvážu černou stužku.

Michaela Kratochvílová

Fobia Fotografie

Důl Jana

Švermy

Od devadesátých let je důl uzavřen, část z něj funguje jako hornický skanzen.

Nejlepší však bylo přelézt plot a projít si zašlou slávu tohoto giganta sám a dokumentovat jeho rozpadající se podobu. Kdo ví, jestli za pár let

bude možné pořídit podobné fotografie. Ondřej Novák

Fobia Fotografie

Fobia Fotografie

Fobia Fotografie

Kultura, NekrologFobia

KONEC CESTY

FILIPA TOPOLA

Ve věku 48 let zesnul ve středu 19. června básník, zpěvák, kla-vírista a spisovatel Filip Topol. Když jsem to probíral s mým tátou, jedna z prvních věcí, co mi řekl, byla: „Vzpomínám si, jak jsme ho vláčívali z Klamovky...“. Tato vzpomínka na Filipa Topola je jedna z těch, které se do nekrologů běžně nedávají. K hlavní postavě Psích Vojáků ale tahle vzpomínka patří stej-ně silně, jako ty ostatní. Piáno polepené cáry papírů s texty a ruce od krve, jak svými prsty tloukl do klaviatury...

Filip Topol nám hrál doma, z kazet, z koncertů i z alb dřív, než bych si mohl pamatovat. Marylin Monroe jsem znal nej-dřív jako píseň, pak teprve jako herečku. Táta o Filipu Topo-lovi vyprávěl často. Ať to byly silné zážitky z koncertů v letech před a hlavně po revoluci, nebo náhodné útržky z Topolových návštěv Klamovecké hospody, kde se střetávaly osobnosti undergroundu. Mejla Hlavsa bydlel nedaleko a dodnes si vzpomínám na to, jaký mi rodiče udělali cirkus, když jsem ho nepozdravil na autobusové zastávce. Měl jsem z toho dlouho-vlasého chlapa v černém a s celoročním kulichem strach.

Topolovy texty nezůstaly skrytým potěšením pro skupinu jeho vrstevníků. Jsou už napevno součástí a symbolem praž-ského undergroundu. Budou nás naštěstí dál „bolet“, když se necháme. Jen kdyby se ta parta z Klamovky chtěla znovu sejít, byl by to osamělý sraz. A smutná podívaná.

Útlá knížka Jako pes, čítající tři povídky, vyšla v edici Revol-ver Revue a jejího křtu se autor o den nedožil. Těžko objek-tivně hodnotit dílo tak brzy po odchodu jeho autora, přesto by byla škoda, pokud by tato kniha ušla vaší pozornosti jen z pietní opatrnosti.

Kdo od Jako pes očekává tečku za Topolovým dílem, roz-loučení nebo ohlédnutí, bude zklamán. Všechny tři povídky totiž pochází z let 1984-1985, tedy z doby, kdy autorovi bylo pouhých 20 let.

Ve trojici povídek se autobiografický hrdina střetává se svými osudovými démony – láskou k alkoholu, ženám a hudbě. Potlouká se Prahou tepající vlastním podzemním životem a, jako i v jiných Topolových prózách, dělají hrdinovi společnost rozličné antropomorfní personifikace, které nejsou, jak by se mohlo zdát, výplodem halucinačních stavů, ale plnohodnot-nými obyvateli světa příběhu. Do hospod se proto vchází za ruku s Potřebou pít a u stolu pak sedává sám Alkohol.

Ačkoliv hlavní hrdina nad svými běsy nezvítězí, je vyzně-ní povídek laskavé a plné naděje. Staršímu čtenáři se snad některé problémy mladého rozervance mohou zdát naivní, ale stačí se jen ve vzpomínkách vrátit o pár let zpátky. Nihi-listické odmítání všeho střídané prýštivou radostí ze života, někdy anarchistické, jindy pokorné výlevy jsou stejné všem čerstvě dospělým mužům bez ohledu na to, za jakého režimu vyrůstali. Právě tyto výkyvy mezi radostí a bolestí z objevová-ní světa dokázal v povídkách Topol věrně zachytit.

Styl vyprávění překvapí čtenáře uvyklé Topolovu jazyku svou jednoduchostí a snadnou „stravitelností“. Divoká propletená souvětí tentokrát ustoupila přímočarému příběhu a rychlej-šímu tempu. V některých místech, obzvlášť ve třetí povídce, ztrácí vyprávění své kouzlo a mění se v obyčejný a poměrně fádní příběh. Slabší momenty knihy ale plně vyvažuje druhá povídka, která patří rozhodně mezi to nejlepší z prózy Filipa Topola.

Pro milovníky Psích vojáků je Jako pes skoro povinností, která ovšem bude nostalgická, milá, a hlavně za dvě ces-ty tramvají dočtená. Díky své délce a umírněnému jazyku soubor také představuje skvělou volbu pro seznámení s dílem Filipa Topola a dost možná by mohl posloužit i jako „vstupní droga“ k románům Jáchyma Topola.

JAN HRBEK

LUCIE PALKOSKOVÁ

Fobia Kultura

A teď trochu čísel. Na českém trhu s uměním se totiž podle serveru ART+ v uplynulém půlroce protočilo historicky nejvíce peněz. Investoři na tuzemských aukcích nechali dohromady víc jak 550 milionů korun, čímž se překonal rekord z prvního semestru loňského roku o celých 10 %.

Další rekord je v počtu obrazů, jejichž cena se přehoupla přes jeden milion. Bylo jich celkem 89 a dalších 499 uměleckých děl bylo oceněno nad 100 tisíc. Podle šéfredaktorky portálu Marcely Chmelařové se takto drahých položek prodalo o 40 % (!!!) víc než loni. Co z toho vyplývá? Zaprvé stoupající trend v nákupu nejdražších uměleckých děl a za druhé to, že právě tyhle položky se na trhu odrážejí momentálně nejvíc.

Co se týče nejdražšího obrazu vůbec, tak se samozřejmě letošek s loňským rokem srovnávat nemůže. Loni byl v tomto semest-ru vydražen Kupkův Tvar modré, který částkou 57,4 milionu korun samozřejmě radikálně zasáhl do veškerých statistik. Letošní Kubištovo Zátiší mu tak se svými 18,5 miliony nemůže v žádném případě šlapat na paty, třebaže se vyšvihlo na desátou příčku nejdráže prodaných obrazů v České republice.

Obrazů, na něž si investoři připravili více jak 10 milionů, bylo - stejně jako loni - dohromady sedm.

Když se podíváte na žebříček TOP 5 nejdražších obrazů v Česku prodaných po revoluci, působí tam ten Kupka málem trochu osaměle. Kupka, Kupka, všude samý Kupka. Společnost mu tam dělá jen tajemná a přitom legendární Toayen, která se svým Spící okupuje pátou příčku.

Cítíte z posledních vět trochu rozladění? Správně! Jasně, Kupka byl sice génius a v posledních letech je až neuvěřitelně v kurzu, ale proboha prosím, máme přeci i jiné výtvarníky, kteří by si zasloužili trochu té adorace. A tak, i když nejsem obchodník s uměním (ani s ničím jiným), mám pro vás jeden tip. Pokud vám na účtu kysne několik bezprizorních milionů, je nejvyšší čas začít skupovat Fillu. Příští éra bude totiž jeho.

Žebříček nejdráže prodaných obrazů v aukcích v České republi-ce od roku 1990(Ceny v tabulce jsou uvedeny v korunách bez aukční přirážky. Ta se obvykle pohybuje mezi 4 a 24 % z částky.)

1. František Kupka: Tvar modré, 55,75 mil., 2012

2. František Kupka: Élévation IV, 22,1 mil., 2007

3. František Kupka: Zhroucení vertikál, 22 mil., 2009

4. František Kupka: Úsměv O, 20,25 mil., 2012

5. Toyen: Spící, 20 mil., 2009

Český trh s uměním opět láme rekordy.A vládne mu Kupka

SABINE M. KEJLOVÁ

SABINE M. KEJLOVÁ

CykloKodaň

Fobia Reportáž

V květnu Fobia uspořádala diskusní večer na téma Cyklisté v Praze aneb další osud Smetanova nábřeží, na kterém Vít Masare (bohužel ne příliš) divoce obhajoval kolo coby skvělý dopravní prostředek do města. Vzpomněl jsem si na něj někdy minulý týden, kdy jsem se vrátil ze čtyřdenního výletu do Kodaně. Najednou jsem totiž panu Masaremu (budiž mu sedlo měkké) rozuměl a souhlasil jsem s ním. Bicykl je skutečně skvělým přemisťovadlem. Ale v Kodani…

Kdo trochu tápe v zeměpise, napovím mu, že Kodaň by se dvě-ma slovy dala popsat jako naprostá placka. Je to krásné město v hansovním stylu se spoustou malých kaváren, kde si můžete dát brunch, a s hromadou kol na každém rohu – zkrátka hipsterů ráj. Kodaň je celkově tak hipsterské město, až už není vůbec originální být hipster. Stačí navíc zabloudit do Christianie, hippie kolonie v přístavní části města, a uvědomíte si, že pseu-dointelektuálsky vypadající mládež v cool brýlích a vytahaných svetrech je vlastně fajn.

Zpět ale k bicyklům. Centrum Kodaně je relativně malé. Dostat se proto řekněme od hlavního nádraží na místo zvané Gammel Strand – pravděpodobně nejstarší část kodaňského přístavu – vám pěšky zabere tak deset až patnáct minut. Když si ale chcete zajít do vyhlášeného podniku Coffee Collective, ležícího až ve čtvrti Norrebro, kolo se vám rozhodně bude hodit.

Tahle konkrétní projížďka vás zavede na krásnou stezku podél jezer ležících na západním okraji centra, nicméně v Kodani se rozhodně nemusíte bát vjet na ulici, ba právě naopak. Na hlav-ních ulicích, a to i těch víceproudých, je pro cyklisty vyhrazen samostatný pruh (v obou směrech) a kola na něm mají přednost i před odbočujícími auty a autobusy. Za celý svůj pobyt v Koda-ni jsem snad ani jednou neviděl, že by došlo k nějaké kolizi, že by některý z řidičů ohrozil kolem jedoucí cyklisty, zkrátka nic. Některé ulice si přitom svými parametry (a především hustotou provozu) nezadají s naší magistrálou. Jedinou krizovou situací tak bylo, když jsem hned první den bez rozhlédnutí vstoupil právě do jízdního pruhu pro kola. Co naděláte, turista.

REPORTÁŽFobiaPři pohledu do mapy vás může překvapit, že symbol cyklopar-kovišť, tedy míst oficiálně vyhrazených pro odstavení vašeho bicyklu, je ještě častější, než značka pro kavárnu. Realita je ovšem ještě více překvapivá, kola jsou totiž všude, doslova. Na každém rohu najdete hrozen kol a vyfotit něco, aniž byste v hle-dáčku neviděli i nějaké kolo, je takřka nemožné. Ostatně kolo je i nejčastějším motivem na tričkách v obchodech se suvenýry. Procházka noční Kodaní ale ukáže, že kolo tady rozhodně není něco jako člen rodiny, ale pouhý nástroj. Tam, kde přes den stojí desítky kol, jich přes noc často zůstane skoro stejné množství. Na některých pak je na první pohled vidět, že už dlouho nikoho nesvezla. Kolo je tady zkrátka spotřební zboží.

Krásou Kodaně ovšem zůstává, že ani na kole, kterému někdo naolejoval řetěz naposledy ve výrobě, a s lampou v košíku pod řidítky se při celodenní projížďce zkrátka nenadřete (pokud ná-hodou nezafouká ostřejší vítr, to se pak můžete frajersky přikr-čit a dělat, že hrozně „dupete“). Na tenhle fakt jsem si vzpomněl nedávno u piva s kamarády, kteří jsou vcelku aktivní cyklisti, a tak jezdí po Praze na kole poměrně často. Když mi popisovali trasu jedné vyjížďky (návratu z hospody) zakončenou prudkým stoupáním, kdy musí na závěr své cesty domů do Kobylis pře-

konávat sto výškových metrů rozdílu na celkem krátké vzdále-nosti, uvědomil jsem si, že těch sto metrů v Kodani nastoupáte tak za měsíc. Pak není divu, že v Kodani na kole potkáte kromě hipstera i paní důchodového věku nebo maminku, která na pro-dlouženém kole s korbičkou vpředu veze své dvě děti do školky. A není ani

divu, že hnutí Auto*Mat zřejmě nikdy nebude mít tak masovou podporu pražských občanů, jako by si přálo. Kopcovaté údolí sice propůjčuje Praze krásnou scenérii, za kterou se určitě vy-platí přiletět třeba až z Japonska, ale taky mimo jiné způsobuje, že ty paní v důchodovém věku nebo maminky se dvěma dětmi raději nastoupí do tramvaje a nechají se popovézt. Hipsteři ne. Ti nedají dopustit na své stylové silničky se dvěma převody a dál budou trpět při výšlapu na Vinohrady. Ale hipsterů je tady oproti Kodani zoufale málo…

Text a foto: Vojtěch Koval

Text a foto: Vojtěch Koval

NErubrikaFobia

Petr Nečas po svém odchodu z politi-ky zvolil velmi neobvyklý způsob, jak

dál nakládat se svým životem. Rozhodl se totiž nastoupit do dvouměsíčního

intenzivního kurzu pro nešťastné muže. Ten by mu měl, podle slov jeho manželky

Radky, pomoci nalézt zpět sebe sama. Manželka bývalého premiéra je aktuálně jedinou osobou, která tuší, kde a co Petr

Nečas dělá, jelikož se po něm doslova slehla zem. Nezvedá telefon, neodepisuje

na emaily, neobjevil se dokonce ani na výročním srazu Submisivních filatelistů. Redakce Fobie proto oslovila Radku Ne-časovou a pokusila se zjisti,t jak vlastně

tzv. panu Čistému v posledních dnech je.

Paní Nečasová, máte o svém manželovi nějaké aktuální informace? Nejsme jediní, kdo se ho pokouší zastih-nout, leč neúspěšně. Jednou za pár dní mi pošle dopis. Nic víc. Vím jen to, že odjel kamsi na venkov a odpočívá.

Posílá vám dopisy? Proč zrovna dopisy?Ta kauza, já jí říkám Nazigate, se na něm

hodně podepsala. Již dříve měl problémy se sebevědomím a nyní ho média doslova pranýřují. Nyní se k tomu přidala ještě lehká paranoia. Nedůvěřuje naprosto nikomu, odmítá používat mobilní telefon nebo internet. Komunikuje tedy pouze se mnou a jenom prostřednictvím dopisů.

Tušíte, co s ním bude dál? Čemu se bude věnovat, jestli má nějaké plány?Jak už jsem říkala, aktuálně se ukryl na venkov, kde se prý připravuje na inten-zivní kurz pro nešťastné muže. Potřebuje se dát znovu, lidově řečeno, do kupy.

Intenzivní kurz pro nešťastné muže? To myslíte vážně?Naprosto, pane redaktore.

Promiňte, ale mohla byste to nějak přiblížit? Nedokážu si pod tím nějak nic představit…Přiznám se, že také přesně nevím, o co jde. Podle informací, které mám, si to představuji jako takový dvouměsíční

tábor pro muže, ke kterým osud nebyl příliš přívětivý. Na jeho konci by měl odejít jako nový člověk. Nabitý pozitivní energií.

Podle toho, co jsme od manželky bývalé-ho premiéra vyslechli, soudíme, že Petr Nečas v nejbližších měsících projde vý-raznou proměnou. Už to nejspíš nebude to zmoklé štěňátko v žluté pláštěnce na přehradě Orlík, ani premiér, submisivní milenec, nebo katolík. Velmi pravděpo-dobně se z něj stane něco mezi velmi drs-ným motorkářem, tibetským mnichem a homosexuálem. Přeci jen, dva měsíce pouze mezi nešťastnými muži, kteří touží po změně svého života, to s člověkem asi dokáže udělat divy. Navíc, s přihlédnu-tím k aktuálně probíhajícímu rozvodu a nešťastně dopadnuvšímu vztahu s dominantní Nagyovou, by se i podobný osobnostní přerod dal očekávat.

Redakce časopisu Fobia přeje Petru Neča-sovi do budoucnosti mnoho zdaru a na shledanou ve šťastnějších zítřcích.

Radka Nečasová: Petr půjde do kurzu pro nešťastné muže

Přemysl Adamec

Tak kdo za to všechno teda může? Ne-schopní komunisti, disidenti ve vyta-haných svetrech, nebo Vandam a jeho první rána? Jak dlouho nám tady ještě ten náš „smrádek ale teplíčko“ vydrží? Je lepší dělat denně třikrát třicet, nebo držet hubu a krok?

Jaroslav Rudiš se nedávno dostal na kniž-ní pulty s novou knížkou. Rozhodně ne-čekejte moc z toho, co dobře znáte z jeho předchozích děl. Oblíbené téma česko--německých vztahů Rudiš pro tentokrát opouští, aby se mohl naplno věnovat po-stavě Vandama, který jen poctivě poučuje o životě v ryze českém prostředí.

Vandamovi je přes čtyřicet a má na život jasný názor. „Musíš bejt silnej“ protože mír je jen přestávka mezi válkami a člo-věk musí být pořád připravený. Vandam nevěří ničemu. Jen sám sobě a poučením, která rozdává. Bydlí na sídlišti a po veče-rech vysedává se svými přáteli v hospodě Severka, kde vzpomínají na svoje „fotry“,

po kterých přebrali místa u stolu i život na sídlišti. Na sídlišti, které jejich předci vyrvali lesu, ale les si je zase bere zpátky.

Vandam nedělá denně třicet kliků ale třikrát třicet. A když je potřeba někoho poučit o životě, tak ho s pokorou a vidi-nou vyššího poslání o životě pěkně poučí. Prostě mu rozbije hubu. Je to součást jeho principů, které mu přinášejí pocit naplně-ní, zároveň se mu ale stanou osudnými. Stejně Vandam zůstane tím, kdo dal na Národní třídě v roce 1989 první ránu a uvedl věci do pohybu.

Kniha Národní třida je novelou, se kterou budete souhlasit, nebo vás uvede do varu, chladného ale nemůže nechat nikoho. Skrz postavu sídlištního bouchače s kom-plexem spasitelství čtenáře totiž agresivně nutí naplno se zamyslet nad věcmi, které se běžně bojí pustit do hlavy. Jestli jsme jako kultura moc nevyměkli, jestli se našich přirozených pudů nebojíme tolik, že jim postupně přestáváme naslouchat a

tím se ztrácíme ve světě, a jestli nás tahle ztráta nepřivede do záhuby, protože „Mír je jen přestávka mezi válkama“ a „Musíš bejt silnej“, abys „mohl jiné poučit a sám bejt taky poučenej“.

Novela se může pochlubit vybroušeným literárním stylem. O tom, že je Rudiš výborným spisovatelem, nemusí dnes pravděpodobně nikoho přesvědčovat a mistrovské zvládnutí specifické formy v tomto díle jeho schopnosti jenom podtrhuje. Závěrečná pointa bere dech. Snad jen vedlejší postavy působí zbytečně archetypálně a mohly dostat víc prostoru. Výtku mám také k vydavatelství. Není nutné natáhnout novelu na sto padesát stran přepáleným písmovým fondem a přehnaně vzdušným textem, aby se knížka, která se dá přečíst za pár hodin, mohla prodávat za dvě stovky. Literatura se snad ještě neprodává na váhu.

Národní třída ze sídliště

Ondřej Krutilek