Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ

SPOLEČNOSTI VE SLANÉM

A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU

19. A 20. STOLETÍ

SBORNÍKZ HISTORICKÉKONFERENCE

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ

SPOLEČNOSTI VE SLANÉM

A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU

19. A 20. STOLETÍ

SBORNÍK Z HISTORICKÉKONFERENCE

Copyright

© Knihovna Václava Štecha ve Slaném, 2012

ISBN 978-80-905346-0-5

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ 3

Vážení čtenáři,regionální historická konference Slaný a Slánsko ve 20. století, která se v na-

šem městě poprvé konala na podzim roku 2008, si klade za dlouhodobý ba-datelský cíl mapování a zaplňování bílých míst regionální i národní histo-rie. V listopadu 2011 se pod názvem Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století uskutečnil již její čtvrtý ročník.1

Téma konference ovlivnilo – ač jeho osobě žádný z příspěvků přímo věnován nebyl – i 100. výročí úmrtí Josefa Hlaváčka (1831–1911), v letech 1865–1868 slánského purkmistra, který následně více než 30 let (1869–1903) zastával funkci slánského okresního starosty a je považován za jednu z nejvý-raznějších postav Slánska daného období.2

Názvem konference vymezené časové období je však chápáno poměrně široce, a tak začíná ve druhé polovině předminulého století a končí ve dvacá-tých letech XX. století. 3 Zahrnuje tedy období, kdy naši předkové byli občany jedné z evropských velmocí – Rakouska-Uherska, na jehož území se nacházela nejen města Vídeň, Budapešť či Praha, ale také Krakov, Lvov, Černovice, Teme-švár, Zadar, Split, Záhřeb, Lublaň, Terst či Trident. Tato historická epocha se v mnoha odborných publikacích již dočkala podrobného zpracování. Přesto však jednotlivé, zde zveřejněné příspěvky přinášejí nejen jiné pohledy na ně-které známé události, ale i zcela nové informace. Proto by sborník, který dr-žíte v rukou – již šestá publikace z řady Historie Slánska ve XX. století4 – neměl chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o regionální historii Slánska i život v českých zemích na přelomu 19. a 20. století.

1 V předešlých letech se konaly tyto regionální historické konference: Slaný a Slánsko ve 20. století (2008), Armáda, Slaný a Slánsko ve 20. století (2009), Slaný a Slánsko v letech 1939–1945 (2010). 2 Vzhledem k jeho významu byl jmenován čestným občanem města Slaný a roku 1930 bylo na jeho počest pojmenováno náměstí, nesoucí jeho jméno dosud. Osobnost J. Hlaváčka byla představena pozdě-ji – v samostatné přednášce Mgr. Zdeňka Víška ve slánském muzeu v dubnu 2012 a ve studii Slánský purkmistr a okresní starosta Josef Hlaváček (autor Z. Víšek, in: Slánský obzor č. 19, Slaný 2012, str. 45–57). 3 Výjimkou potvrzující pravidlo je příspěvek V. Rogla Počátky skautského hnutí ve Slaném, který časovou osu přesahuje až do let po 2. světové válce. 4 Vydání sborníku a celé edice převzala Knihovna Václava Štecha ve Slaném. Za tuto vstřícnost jí patří poděkování, stejně jako Vlastivědnému muzeu ve Slaném, které umožnilo vydání sborníku sesterskou organizací, ačkoliv většina příspěvků byla v jeho vlastnictví.

ÚVOD

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU � . A ��. STOLETÍ4

„Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem.“ Tato slova Viktora Dyka z roku 1928 obsahoval úvod prvního sborní-ku výše zmíněné edice. Citát se však svou aktuálností hodí i pro předkládaný sborník. Vždyť období mezi prusko – rakouskou válkou z roku 1866 a válkou světovou v letech 1914–19185 je pro značnou část našich současníků obdobím, o které se téměř nezajímají.6

A přitom právě v této době se formovalo téměř vše, co ovlivňuje naše životy i v současnosti. Politická hnutí, pokrokářské myšlenky, industrializace, mobili-ta, komunikace a další sociální jevy, podílející se na vytváření moderní společ-nosti, ve které žijeme. Budování občanské společnosti, heslo z období po roce 1989, bylo tehdy každodenní realitou. Stejně jako ochota pomoci dobré věci a vůle být mecenášem, když to finanční možnosti dovolovaly. Škoda jen, že mnohá jména tehdejších „průkopníků“ občanské společnosti zůstávají zapo-menuta.

Jedním z nich je továrník Max Hirsch (1856 v Olomouci–5. 7. 1898 ve Sla-ném). Roku 1884 koupil slánskou strojírnu a slévárnu „Bolzano, Tedesco a spol.“, ve které byl původně konstruktérem. Úspěšná firma se roku 1891 zú-častnila Pražské průmyslové výstavy s vlastní expozicí – zdobným pavilonem s důlním zařízením včetně těžní věže a vedlejším objektem pro těžní stroj. Zatímco hlavní pavilon byl poté přestěhován do Slaného, aby sloužil části slé-várenského provozu, vedlejší menší budovu Max Hirsch daroval Krkonošské-mu spolku – včetně částky 200 zlatých na její postavení coby horské chaty. Ta byla po svém dárci pojmenována Maxova chata (Maxhűtte) a od července 1892 sloužila veřejnosti.7

5 Nazývanou Velká válka, která teprve později – až po té další – byla označována jako první světová vál-ka. Nezájem současníků se ostatně týká celého tzv. dlouhého 19. století, jak je nazýváno období rámova-né „velkou“ Francouzskou revolucí a počátkem Velké války, tedy roky 1789–1914. 6 V této souvislosti nelze nevzpomenout, s jakými těžkostmi před dvěma lety slánská knihovna vydávala vzpomínkovou knihu Václava Štecha Přes ostnaté dráty. (Paměti českého tvrdohlavce. ) Nejhlasitějším argumentem proti tomuto počinu bylo právě tvrzení o neaktuálnosti pamětí slánského rodáka, zabývají-cích se obdobím druhé poloviny 19. století. Tvrzení, jehož pravdivost se neprokázala. 7 Osobě ing. Maxmiliana Hirsche a okolnostem vzniku boudy Maxovky je věnován velmi objevný text Antonína Tichého: Objevení pana Hirsche (viz http://www. freiheit. cz/11–krkonose––mesicnik–o–pri-rode–a–lidech/52–objeveni–pana–hirsche. html). Autor se v neméně zajímavém článku Hledání ztrace-ného syna zabývá též osudy jeho syna Maxmiliana Hesse, který se narodil 19. 5. 1887 v královském městě Slaný (viz http://www. freiheit. cz/11–krkonose––mesicnik–o–prirode–a–lidech/387–hledani–ztrace-neho–syna. html). Oběma Hirschovými syny (Tím mladším byl Karl Hesse, narozený ve Slaném 12. 2. 1892, který jako pozorovatel a příslušník Fliegerkompanie 102G zahynul na italské frontě v hodnosti nadporučíka při nočním bombardovacím náletu ze 3. na 4. května 1918. ) se podrobně zabývá též Michal Plavec ve studii Rudolf Polanecký a další průkopníci létání ze Slánska, in: Armáda, Slaný a Slánsko ve


Dalším může být MUDr. Ervín Taussig (12. 9. 1887 ve Slaném–23. 8. 1914 v Nisku), předčasně zemřelý příslušník předválečné moderny, futurista a literární teoretik. Absolvent slánského gymnázia (maturoval 1906) a pražské lékařské fakulty (1908–1913), přítel Karla Čapka, Viktora Dyka, S. K. Neuman-na či Karla Hugo Hilara.8

Lze k nim řadit i universitního profesora neurologie a psychiatrie na praž-ské Německé universitě Oskara Fischera (12. 4. 1876 ve Slaném–28. 2. 1942 v Terezíně), mezi jehož pacienty patřila například Charlotta Garrigue--Masaryková, manželka prvního československého presidenta. A to i přes-to, že je jednou z osobností, které byly již ve Slaném publikačně připome-nuty.9

Kdo nezná minulost, nemůže pomýšlet na budoucnost. Proto je povzbudi-vé, že stále existují zájemci o historii a její poznávání. Právě jim je sborník For-mování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, jehož vydání považuji za významný regionální počin, totiž určen. Přeji proto všem, aby v textech nalezli pro ně dosud neznámé informace a souvislosti, které je obohatí.

Konference Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, na jejíž organizaci se společně podílely Vlastivědné muzeum ve Slaném a Městský úřad Slaný, se uskutečnila v sobotu 5. listopadu 2011 v Městském centru Grand. Konference by se nekonala bez pomoci mnoha slánských občanů, především však paní Blaženy Hrabánkové, na jejíchž bed-rech ležela tíha organizačního zajištění.

Na této odborné konferenci bylo předneseno celkem 9 příspěvků, sborník však obsahuje pouze 8 z nich. Studie Počátky železnice ve Slaném a příklady domů na „Novém Městě“, přednesená Mgr. Janem Čečrdlem, vycházela z autorových

20. století. Sborník z historické konference, vydaný v roce 2010 Vlastivědným muzeum ve Slaném ve spo-lupráci s Městským úřadem Slaný, na str. 31–35. 8 Po vyhlášení války jako záložní důstojník narukoval v srpnu 1914 a ještě v témže měsíci zemřel na úpla-vici ve vojenském lazaretu v haličském Nisku. Jako místo úmrtí je uváděna též Bialogora u Tarnopole. Další informace viz http://www. martinreiner. cz/157–zapomenuti–zapadlo3/, http://magazlin. zln. cz/taussig/index. htm či http://ld. johanesville. net/capek–78–o–umeni–a–kulture–i?page=141. 9 Viz úvodní stať sborníku Slaný a Slánsko v letech 1939–1945, vydaného v roce 2011 Vlastivědným mu-zeem ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný, na str. 5–6, či měsíčník Slánská radnice č. 12/2011, na str. 4.


dřívějších prací, které už byly publikovány, a doplněna z děl autorů, která již rovněž vyšla tiskem.10

Pátý ročník historické konference – s názvem „Zapomenuté osudy, zapomenuté události – Slaný a Slánsko ve XX. století“ se bude konat v sobotu 3. listopadu 2012 v Městském centru Grand ve Slaném.

Ing. Pavel Bartoníček, zastupitel královského města Slaný

10 Rozvojem železnice a dopravní infrastruktury se zabývají dvě statě Jiřího Frimla: Historie a současnost Pražsko – duchcovské dráhy, in: Slánský obzor, ročník 14 (114), Slaný 2007 a Vývoj dopravní infrastruktu-ry a veřejné dopravy na Slánsku, in: Slánský obzor, ročník 17 (117), Slaný 2010. Vývoj domu za hranicemi slánského „starého“ města popisuje příspěvek Jana Čečrdleho: Podoby budovy slánského sboru Církve československé husitské, in: Slánské rozhovory 2010 – Česká husitská reformace (sborník příspěvků ke kolokviu), Slaný 2011. O zaniklých budovách ve Wilsonově ulici lze nalézt informace v knize Ivany Hušákové a Vladimíra Přibyla z edice Zmizelé Čechy: Slaný, Paseka, Praha a Litomyšl 2011.


Šestý svazek edice Historie Slánska ve XX. století, který držíte v rukou, by ne-vznikl bez finanční pomoci následujících jednotlivců i organizací, které proká-zaly mimořádnou ochotu a míru společenské angažovanosti a patří jim za to výrazné poděkování:

Královské město SlanýNadační fond Kalich Alexandra Vondry

Ing. Pavel Bartoníček, Slaný-OtrubyMarie Lhotáková z Kladna, vnučka Josefa Durase

Radek Štěpán, PrahaRodina Durasova, Velkostatek Tetín

Vlastivědné muzeum ve SlanémKvětuše Bartoníčková, Slaný-Otruby

Město SmečnoIng. Petr Hořejší – Superior Plus

Mgr. Jiří Hořejší, PrahaMUDr. Vladimír Lelek, Slaný

Obec ŽižiceNOVIUS, s. r. o., Praha

Miroslav Matocha, PrahaMichal Táborský, Praha

Alter Ego, Ocelářská 35, Praha 9Standa Berkovec, SlanýMartin Matoušek, Slaný

RENGL, s. r. o.Město Kralupy nad Vltavou

Obec VinařiceIvo Horňák, Slaný

Martin a Jarmila Durasovi, Slaný-DolínJaroslav a Eva Durasovi, BenešovAlena Misíkova, Mnichov (SRN)Občanské sdružení WOTRUBIA

a dalších 5 dárců, kteří chtějí zůstat v anonymitě

PODĚKOVÁNÍ



Předminulé století je v odborné historické literatuře a i v beletrii už skoro sto let charakterizováno jako věk měšťanstva. Měšťanstvo prý bylo hlavním motorem modernizace, měšťanstvo se zásadně podílelo na přeměně stavov-ské společnosti ve společnost občanskou a bylo tedy garantem proměny zá-kladních životních a i transcedentálních hodnot. Takto zní nejčastěji odpověď na zdánlivě nezáludnou otázku, čím se vyznačuje 19. století v sociální oblasti a proč právě měšťanstvo bylo nositelem společenského změny, popřípadě spo-lečenského a technického pokroku. Málokdy pak po takovéto jasné odpovědi následuje doplňující otázka, jaké parametry mělo ono sociálně „revoluční“ měšťanstvo a co bylo podstatou oné měšťanské modernizace ve středoevrop-ském regionu?1 Pokusme se na tyto otázky odpovědět v podobě pracovních tezí na základě analýzy výzkumů české, rakouské a německé historiografie a posléze zkusme tyto výsledky konfrontovat s životním prožitkem konkrét-ního současníka, železničního stavitele a absolventa pražského stavovského polytechnického učiliště inženýra Eduarda Baziky a nakonec učiňme pokus výčtem stanovit základní historicko-sociální parametry. Nejdříve se ale pokus-me právně, sociálně a ekonomicky strukturovat a charakterizovat měšťanstvo druhé poloviny 19. století.2

1 Jenom v poslední době se takto v české historiografii ptali Jiří Štaif a dva mladší historici. Srovnej: Jiří Štaif, Počátky občanské společnosti, revoluce 1848–1849 (koncepty, historiografie a výzkum), in: K novověkým sociálním dějinám českých zemí II. Z dob rakouských a předlitavských 1848–1918, Praha 1998, s. 4–86; Martin Pelc, Propůjčování měšťanského práva v Opavě po roce 1848: K reliktu stavovství v konstituční éře, Časopis slezského muzea, série B, 58/2009, s. 245–252 a Petr Popelka, Sociální začleňo-vání špičkových měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce na příkladu moravské podnikatelské rodiny Kleinů, Slezský sborník 108, 2010, č. 3–4, s. 205–234. K problému pojetí procesu modernizace se v české historiografii v poslední době vyjádřil: Milan Myška, Problémy studia a metody hospodářských dějin. Metodické problémy studia sekundárního sektoru, Ostrava 2010, s. 48 64 a Milan Hlavačka, Co je to modernizace? In: Město a v procesu modernizace 1740–1918, Pavel Kladiwa, Aleš Zářický (eds. ), Ostrava 2009, s. 13–19. 2 Viz: Ernst Brückmuller, Hannes Steckl, Zur Geschichte des Bürgertums in Österreich, in: Bürgertum im 19. Jahrhundert. Deutschland in europäischen Vergleich, hrst. Von Jürgen Kocka, Wien 1990, s. 160–162,

HISTORICKO-SOCIÁLNÍ PARAMETRYOBČANSKÉSPOLEČNOSTI

ANEB JAK SE V ČESKÝCH ZEMÍCH ZMĚNILI MĚŠŤANÉ V OBČANY?

Milan Hlavačka


Staré a nové měšťanstvo: právní zakotvení a vědomí užitečnostiStaré měšťanstvo předindustriální a předrevoluční éry bylo vymezeno

především geograficky, majetkově, právně a mentálně. Žilo především v (krá-lovských) městech a tvořilo zde svobodný stav, který ekonomicky a politicky v českých zemích v podstatě ostatním stavům nekonkuroval a spíše napodobo-val jiné stavy anebo podle možností ekonomicky osciloval mezi nimi. K jeho nejvyšším ekonomickým a společenským ambicím patřilo vlastnictví domu a městského práva, zakoupení půdy mimo město, popřípadě získání úřadu či nobilitace.

Nové měšťanstvo se od poloviny 19. století – poté, co se od základu změnilo právně stavovské zakotvení měšťanstva – se zřejmě formovalo již na základě jiných mechanismů. Právně majetkový základ a vztah ke státu zůstal sice na-dále podstatným znakem, ale postupně začalo spíše převládat nové vymezení na základě sociokulturních a socioprofesních znaků, k nimž patřily například příslušnost k profesní skupině, výše odváděných daní z podnikatelské činnos-ti, bytové poměry, vydržování služebnictva, úroveň vzdělání anebo stupeň re-ligiozity, ale dále také těžko kvantifikovatelné ukazatele, jako byly například intenzita sdružování, zapojení do samosprávné činnosti, způsoby stolování, odívání, kvalita konverzace, osvojení nových (národních) festivit na úkor ná-boženských a také jiný umělecký vkus spojený popřípadě s mecenášstvím. Ra-kouské měšťanstvo představovalo po revoluci 1848 opravdu „směs stavovských reziduí vyjádřených rituálem udělování měšťanského práva a nových rituálů spojených například s volebním právem a spolčováním“.3 Stírání rozdílů mezi privilegovanými

Alois Moser, Industrielles Unternehmentum, in: Das Zeitalter des Kaiser Franz Joseph I. , I. Teil: Von der Revolution zur Gründerzeit 1848–1880, hrsg. von Harry Kühnel, Wien 1984, s. 187–196, Jiří Kořalka, Stav výzkumu formování občanské společnosti v českých městech, in: Královská a poddanská města od své geneze k protoindustrializaci a industrializaci, ed. Jiří Jurok, Ostrava, Nový Jičín, Příbor 2001, s. 298. Petr Popelka (tamtéž, s. 205) shrnul základní strukturální charakteristiku měšťanstva dle těchto výzkumů takto: „Za hlavního nositele společenských změn a hybatele společenského dění směrem k mo-derní občanské společnosti je považována sociální skupina, pro niž nemá historická a ani sociální věda vhodný český ekvivalent, a která je v německých výzkumech označována jako tzv. Bürgertum. Německý výraz Bürgertum může při tom v českém prostředí nabývat tří základních významů, které odpovídají německých termínům Stadtbürger (měšťan), Staatsbürger (občan) a Bourgeois či Wirtschaftsbürger (bur-žoa). V případě občanských vrstev 19. století historikové obvykle mluví o dvou nebo třech základních složkách, které tvořily tuto proměnlivou sociální formaci. První složku představuje měšťanstvo odvozují-cí svůj společenských status od držby majetku (Bezitzbürgertum), druhou potom měšťanstvo odvozující svůj sociální statut od informačního spíše vědomostního kapitálu (Bildungsbürgertum) a třetí reprezen-tuje podnikání (Wirtschaftsbürgertum). Tyto kategorie v reálných historických podmínkách nebyly ostře odděleny a poměrně často docházelo k jejich prolínání. Každopádně se nejednalo o homogenní skupinu se shodnými zájmy, ale se zájmy velmi heterogenními s podstatnými rozdíly ve formách příjmu, ekono-mické moci, sociálního složení, životním stylu a i politické moci.“ 3 Martin Pelc, tamtéž, s. 246.


a neprivilegovanými měšťany bylo zřejmě urychleno také i růstem nezájmu o formální udělení měšťanství. Můžeme tak hned na počátku této úvahy po-stavit první tezi, že měšťanská společnost se změnila definitivně v občanskou, když byla – ač to zní paradoxně – i formálně právně měšťanská práva zrušena, což ale učinil částečně v roce 1863 zákon o domovském právu, a když i gendro-vě diskriminační aspekt – ženy totiž mohly získat měšťanské právo zprostřed-kovaně jenom tehdy, pokud se vdaly – byl včetně majetkově právních záleži-tostí (například v dědickém právu) odstraněn, což ale učinil až republikánský státní režim.

Předliberální stavovský společenský, patrimoniálně správní a cechovní ekonomický systém se rozpadl po roce 1848/1849. Nové ústavy a živnostenské a obchodní řády tyto instituty (stavovství, poddanství, cechovní a jiná sdruže-ní) již neznaly, i když některé právní důsledky tohoto zrušeného systému vy-hasínaly jenom pozvolna. Po revoluci 1848 byl opravdu okamžitě setřen napří-klad kdysi tak propastný právní rozdíl mezi městy královskými a poddanskými a díky provizornímu obecnímu zákonodárství byly také odstraněny i formálně právní rozdíly mezi městskou a venkovskou obcí. Soudní pravomoc ve měs-tech nebyla od té doby vykonávána nikoliv podle magdeburského či norimber-ského práva nebo Koldínova zákoníku, ale jen a jen podle obecně unitárních kodifikací platných v rámci celé monarchie, posléze Předlitavska. Výjimky byly činěny pouze u tzv. statutárních měst.

Před revolucí se měšťané v právní rovině rozlišovali na tzv. „Eingebore-ne“, tedy v obci narozené a tzv. „Eingesiedelte“, tedy do obce přišedší. „Pány obce“, z nichž byli voleni radní a purkmistři, byli ti prvně jmenovaní, tedy v obci narození měšťané, ale po roce 1848 přišla zásadní změna. Obecní pri-vilegia příslušníků obce (tzv. Gemeindebürgertum) byla dána pod společ-nou střechu státního občanství (tzv. Staatsbürgertum). Měšťanstvo už neby-lo zvláštní kastou či stavem, ale pouze již jen skupinou občanů příslušných k obci (tzv. Heimatsangehörige), kteří na základě vlastnictví anebo samostat-né výdělečné činnosti v obci, tedy prokazatelně zaručeného pravidelného příjmu požívali také všech politických práv („anhand ihres Besitzes, ihres selbst-ständigen und gesicherten Nahrungszweiges und politischen Eigenscha�en den Vollgenuss der politischen Rechte vermögen“). Nyní tedy byla nejdůležitější devizou nikoliv jen starobylá příslušnost k obci, ale nově liberálně definovaná kvalita občana vázaná na majetnost a intelekt, která ale musela být rituálně prozkoumána sa-motným obecním výborem během aktu přijímání do obecního svazku, který býval zpečetěn taxou v maximální výši 20 zlatých, jež byla odvedena do rad-niční pokladny (například ve statutárním městě Znojmě bylo po revoluci zvykem udělovat měšťanství za taxu 12 zlatých). Některá města, například


statutární město Jihlava, ve svých obecních řádech (tzv. Gemeindeordnung) a později v obecních statutech (tzv. Gemeindestatut) kategorii „eingeboren“ vůbec zrušila.

V roce 1864 schválila na základě říšského zákona z roku 1862 většina zem-ských sněmů nové zemské zákoníky o obecní samosprávě, a tím došlo také k novému normativně pojatému určení toho, kde je v obci oprávněným voli-čem. Podle těchto zákonů přejatých do obecních řádu nejen tzv. statutárních měst v průběhu let 1864 a 1865 vznikly tři skupiny voličů: čestní občané měs-ta (tzv. Ehrenbürger), kterým bylo propůjčené čestné občanství na základě zvláštních zásluh o město, zem anebo říši, dále příslušníci obce (tzv. Gemein-debürger und Gemeideangehörige), kteří po dobu minimálně jednoho roku platili roční daň v minimální výši 1 zlatý („welche von ihrem Realbesitze, Gewerbe oder Einkommen seit wenigsten einem Jahre einen Jahresbetrag per 1 fl. ohne Zuschlag an direkten Steueren entrichten“). Byli to tedy hlavně ti měšťané, kteří vlastnili měst-ské právo, které získali například po svých rodičích či sňatkem s místním měš-ťanem či měšťankou anebo jim toto právo bylo později obcí propůjčeno („der-mal das Bürgerrecht besitzen oder solches später von der Gemeinde verliehen wird“), ale každopádně museli být k obci tzv. příslušní. Volební právo se také vztahovalo na druhy či společníky (tzv. Gemeindegenossen), kteří nenáleželi do předcho-zích dvou kategorií, ale ve městě vlastnili reality anebo zde získávali nejméně po dobu dvou let obživu, především jako řemeslníci a obchodníci, a nejméně po dobu dvou let platili v obci daň v minimální výši 1 zlatý ročně. Znamenalo to, že tyto osoby nemusely být vůbec k obci příslušné, respektive zde musely platit daň po dva roky.4

Zde tak můžeme postavit druhou tezi, která týká se právní charakteristiky nového měšťana. Díky nové zákonné definici příslušnosti k městské obci, díky právní definici domovské obce a díky novému pojetí volebního práva do samo-správných sborů došlo k většímu otevření městské společnosti o další, přede-vším do obce nově příchozí nebo zde zbohatnuvší osoby anebo o tzv. čestné občany.5 Mužská politická veřejnost se tímto liberálním pojetím příslušnosti k obci a hlavně díky liberálnějšímu přístupu k volebnímu právu významně rozšířila, respektive přestala se uzavírat do sebe, což ji do budoucna zaručo-valo i rychlejší intelektuální a biologickou reprodukci. Městské honorace se tímto momentem změnily v městské občanstvo.

4 Německé citáty pocházejí z: Milan Hlavačka, Konec královského města Znojma, in: Šestnáct příspěvků k dějinám (Velké) Moravy. Sborník k 60. Narozeninám doc. PhDr. Bohuslava Klímy, CSc. , ed. Libor Bílek a Josef Kováčik, Brno 2011, s. 11–126. 5 Thomas Nipperdey, Deutsche Geschichte 1866 – 1918, Band I: Arbeitswelt und Burgergeist, München 1994, s. 374


Třetí teze pak může znít, že měšťanský status byl také formálně vázán na přijetí do obecního svazku a na volby do městského zastupitelstva. Protože však nové liberální volební řády byly konstruovány pro nové měšťanstvo nevý-hodně na základě odváděných přímých daní, ubýval zcela přirozeně také zá-jem nových měšťanů o tyto pravidelně se opakující veřejné demonstrace měš-ťanského zakotvení. Nové měšťanstvo projevovalo čím dál tím menší zájem také o taxativní stvrzení svého městského stavu, a to i díky novému právnímu zakotvení tzv. domovské obce. Osvícenější městské rady poplatky za přijetí do městského svazku úplně zrušily. Vazby na tradiční právní zakotvení přiro-zeně rozbíjel také anonymnější život ve velkoměstech a v nových průmyslo-vých aglomeracích.

Životní étos nového měšťanstva se také postupně změnil.6 Smysl života a své pozemské zakotvení hledalo v motivačně smysluplné práci, v kariérním postupu spojeném s profesionalizací, dále ve vzdělání, ve spolčování, v rodin-ném zakotvení a při vytváření přiměřeného majetkového zajištění. Fenomén profesionalizace, který doprovázel především městské vrstvy, jež byly spojeny, jak píše Thomas Nipperdey, s „Verechtlichung von Staat und Gesellscha�“ a s indu-strializací a technizací společnosti, nabýval na společenské důležitosti. Podle Edwarda C. McClellanda se profesionalizace sestává z devíti znaků, který-mi jsou: 1. specializované, dlouhodobé vzdělávání, 2. existence profesní eti-ky, 3. vědomí služby veřejnosti, 4. výkon povolání podmíněný vykonáváním systému zkoušek, 5. vyšší společenská prestiž, 6. fixovaný model kariéry, 7. monopolizace kvalifikovaných služeb, 8. vyšší odměna za práci a 9. existen-ce profesní samosprávy.7 Tyto znaky pak utváří zcela nový mentální přístup k životnímu a sociálnímu zakotvení. V Rakousku začala profesionalizace ještě před revolucí nejdříve u právníků, úředníků, lékařů a lékárníků a teprve poz-ději zasáhla sféru hospodářství a techniky. Tuto profesionalizaci podnikatel-ské technické sféry brzdila podle Milana Myšky nepřizpůsobivost vzděláva-cích programů na vysokých školách a univerzitách, podceňování technického vzdělání ve společnosti a pomalé zrovnoprávnění technických škol s univerzit-ními a pozdější založení živnostenských, obchodních a průmyslových komor.8 Čtvrtá teze může tedy znít: Základním rozdílem mezi starým měšťanstvem a novou střední vrstvou (zaměstnanců) bylo vědomí užitečnosti pro celou spo-lečnost a nejenom pro část městské korporace či pro městskou komunu jako

6 –7 Edward C. McClelland, The German Experiences of Professionalization. Modern Learned Preffessions and their Organisation from Easy Nineteenth to the Hitler Era, Cambridge 1991, s. 14 Milan Myška, Hornicko-hutnický spolek v Moravské Ostravě, Slezský sborník 108, 2010, č. 3–4, s. 257. 8 Milan Myška, tamtéž, s. 258.


dříve. Existenční zajištění nehledaly nové střední vrstvy jenom uvnitř tradič-ních měšťanských korporativních struktur, ale především ve službě státu a fir-mám a v tvorbě majetku vázaném na rodinné sítě. Tento majetek, respektive jeho pořizování bylo podřízeno již jen vnitřnímu rytmu a potřebám rodiny.9

Hlavním vnějším znakem nového měšťanstva byla také ta skutečnost, že tyto nové městské vrstvy nepracovaly na rozdíl od řemeslníků tělesně, ale ji-nak nefyzicky, tedy především duševně, manažersky či obchodně a průmyslo-vě podnikatelsky, zvláště pak v advokacii, ve státních a komunálních úřadech a zařízeních, ve správě, v obchodu, v bankách a při budování nových sociál-ně zajišťovacích sítí a dopravních a komunikačních linek. Tím ale tyto vrstvy ztratily, což by mohlo představovat podstatu páté teze, velkou část své bývalé samostatnosti a nezávislosti, neboť jejich odměňování se dělo už jenom na zá-kladě nabytého vzdělání, úřední pragmatiky a mimořádných výkonů a nikoliv na základě vlastní nezávislé výroby či přímého prodeje. Novou střední vrst-vu tvořili tak především zaměstnanci. Tato nová vrstva vznikala v návaznosti na vytváření nových městských funkcí napojených na chod nových doprav-ních prostředků, obchodních svazků, komunální infrastruktury, tedy vychází z nových obchodních, správně technických, kontrolních, sociálně ochranných a zajišťovacích funkcí města a státu. Hlavní kritérium, které podle Thomase Nipperdeye představuje devizu být zaměstnán, vlastnit úřad („angestellt und beamtet sein“) a vzbuzovat sociální respekt, bylo naplněno.10 K této nové střední vrstvě patřila také tzv. svobodná povolání, respektive inteligence, které dohro-mady tvořila tzv. Bildungsbürgertum. Po přelomu století byl tento trend ještě prohlouben a strukturálně zkomplikován pozvolným nástupem žen do pra-covních domén mužů, což s definitivní platností ztvrdil vývoj za první světové války. Zpočátku byla ženská zaměstnanecká místa vázaná na ovládání psacího stroje (německy Tippmamsell), chodu telefonní ústředny, poštovního provo-zu či provozu nemocnic a restaurací, ale později začaly ženy pronikat i do ob-chodní, dopravní a průmyslové sféry.

Základním integračním mechanismem starého a nového měšťanstva byla, a to je šestá teze, spolková činnost a vzdělání.11 Spolčování napomáhalo totiž utvářet strukturu společnost tím, že prostřednictvím spolků vyjadřovalo své zájmy a postoje, vytvářelo uvnitř nového měšťanstva elitní mluvčí a prosazova-lo liberální a později demokratické principy do života celé komunity. Spolčová-

9 Gunilla Budde, Blütezeit des Bürgertums. Bürgerlichkeit im 19. Jahrhundert, Darmstadt 2009, s. 44. 10 Thomas Nipperdey, tamtéž, s. 382. Tato zaměstnanecká vrstva si budovala i nový pracovní étos, kam patřila mimo jiné věrnost zaměstnavateli. 11 Hans Ulrich Wehler, Deutsche Gesellschaftsgeschichte 2700–1990, Bd. 3: Von der deutschen Doppelre-volution bis zum Beginn des Ersten Welkrieges 1845/48 bis 1914, München 1995, s. 119.


ní bylo také nástrojem sociální svépomoci a sociální kontroly. První rakouské spolky měly heterogenní polytechnický charakter (například Österreichischer Ingenieur – und Architekten – Verein a jemu podobný pražský Spolek inže-nýrů a architektů v Království českém) a teprve koncem století se začaly více profesně vyhraňovat a specializovat. Po této teoreticko-historické analýze po-stavení nového měšťanstva přistupme k ověřování a rozšiřování těchto tezí na základě analýzy subjektivního pramene, kterým jsou již zmíněné paměti inženýra Eduarda Baziky.

Životní příběh inženýra Eduarda Bazikya rozšíření předchozích tezí o subjektivní pohled

Po odchodu do penze v roce 1892 začal inženýr Eduard Bazika sepisovat na základě deníkových podkladů svou obsáhlou autobiografii, která zahrnu-je především léta 1848 až 1910.12 Eduard Bazika si vedl pravidelné deníkové zápisky od počátku roku 1871. Ostatní – tedy „nedeníkové“ – záznamy jsou konstruovány „dle paměti a dochovaných dokumentů a také dle přiložených výkazů, které doplňují četné okolnosti týkající se mé činnosti“. Eduard Bazika byl produktem dvojí akulturace či jedné transkulturace v rámci tehdejšího úplného školského systému technicko-technologického vzdělávání: po absolvování obecní školy začal místo českého jazyka častěji používat německý, ale po odchodu z aktivní služby u železnice se opět vrátil ke své mateřštině. Tento dvojí „kulturní pře-rod“ se projevil v psané formě vyjadřování především četnými prohřešky pro-ti českému pravopisu a stylistice. Bazikovy obsáhlé paměti jsou jedinečným dobovým svědectví vzniku a formování české technické inteligence v druhé polovině 19. století a výtečným pramenem ke zkoumání rodinné a profesní strategie rodících se česky hovořících středních tříd. Bazikův styl psaní pamětí je poněkud střídmý, někdy až suše strohý, což jistě odpovídalo jeho přímoča-rému „technickému“ naturelu a je prostý jakýchkoliv zmínek z oblasti citové-ho, náboženského a intimního života. Nicméně jeho životní příběh je velmi příkladným, neboť v něm je zdůrazněn především étos smysluplné a syste-matické práce a také je zde nevědomky zaznamenána cesta k sebevědomému a bezkonfliktnímu češství, které mělo sice v jeho případě základ v německo–jazyčném středním a vysokém technickém vzdělání, ale vrcholilo v druhé fázi

12 Originální manuskript je pod názvem Mé paměti uchováván v Archivu Národního technického muzea v Praze 7, v Kostelní ulici, Fond: Sbírka rukopisů, inv. č. 1540 v dvojdílném rozsahu o 670 nenormova-ných stranách. V roce 2005 byl Bazikův rukopis pro badatelské potřeby odborně překopírován a následně také zdigitalizován. Odkazy na tento rukopis prozatím využívali badatelé z oblasti dějin železnic a také jeden historik z oboru sociálních dějin. Zatím jen jedenkrát se staly základem k vypracování diplomové práce. Viz Alice Chalupová, Život pro rodinu: Paměti Eduarda Baziky a jejich interpretace, diplomová práce, FFUK 2008, rkp.


života dobrovolnou prací pro české technické učení, české odborné technické časopisy a pro Železniční výbor Zemského výboru Království Českého.13

Paměti Eduarda Baziky jsou autentickým svědectvím vzestupu (české) tech-nické inteligence v 19. století. Prestiž inženýrské profese technicko-stavební-ho zaměření narůstala v důsledku masivní realizace technických a technolo-gických inovací do života společnosti po celou druhou polovinu 19. století.14

Nové střední vrstvy vznikaly nejčastěji v blízkosti státní a samosprávně tech-nicko-stavebně-administrativní služby a také kolem integrovaných dopravně komunikačních a poštovních sítí. Zatímco v letech 1806–1856 absolvovalo pražský Stavovský polytechnický ústav 1668 posluchačů a jeho absolventi na-šli zaměstnání ve stavebnictví (527), na železnici (321) či jako geometři (274) anebo geodeti a v lesnictví (113), v polovině 30. let 20. století se odhadoval po-čet inženýrů v Československu na 25 až 30 tisíc.15 Inženýři či architekti půso-bili jako zaměstnanci i jako zaměstnavatelé v podnikové sféře nebo ve státní a samosprávné činnosti. Zvláštní místo zaujímali tzv. civilní inženýři či úředně autorizovaní civilní inženýři. Císařským patentem z prosince 1859 bylo stano-veno, že povolání inženýra nespadá pod živnostenský řád. K nim se přidružili jako svobodné povolání později také architekti. Před první světovou válkou se inženýři dělili do devíti odborných tříd podle zařazení do stavebnictví, strojí-renství, lesnictví, zemědělství, do chemické technologie, lodního stavitelství, do revizního poradenství a do projektování a došlo k oddělení tzv. akademic-kých stavitelů od tzv. měšťanských stavitelů, kteří vlastnili jen výuční zednic-ké listy. Železniční úřednictvo a vůbec technicko-stavební úřednictvo se stalo novým sociálním fenoménem doby s jasnou početně vzrůstající tendencí. Lze ho zařadit do tzv. rodící se terciální sféry, tedy nepatřilo ani do průmyslu a ani do zemědělského sektoru. Se vzrůstem nových technických a správně organi-začních odvětví a sofistikovanější organizací lidských činností zvláště ve měs-tech vzrůstaly i jeho funkce ve společnosti a jeho společenská prestiž. Úkolem tohoto technického úřednictva v moderní společnosti bylo a je tedy profesio-nální vykonávání vysoce odborné činnosti jak ve smyslu operativním a někdy i koncepčně metodickém při řešení každodenních praktických, tak i dlouho-dobých problémů spojených s rozvětveným společenským a veřejným živo-tem jednotlivce, podniku i státního celku.

13 Tamtéž, zvláště kapitoly věnované prožitku revoluce, charakteru pracovní náplně a vzniku rodinných sítí. 14 Walter Kaiser, Wolfgang König (hrsg. ), Geschichte des Ingenieurs. Ein Beruf in sechs Jahrhunderten, München, Wien 2006. 15 Josef Pokorný, Čeští inženýři 1867 – 1939, in: Profesionalizace akademických povolování v českých zemích v 19. století a první polovině 20. století, uspořádali Petr Svobodný a Jan Havránek, Praha 1996, s. 113–115.


Po přelomu století prošla tato technická inteligence procesem zmasovění. Ve veřejné správě, v dopravě a komunikacích a také v obchodní činnosti a v ob-lasti vzdělávací a osvětové činnosti nabývaly většího významu než samotné po-litické rozhodování procesy spojené s řízením sociálních, hospodářských, do-pravních a technických úkolů podniku, obce a státu, neboť v této době vzrostl význam státních a komunálních zásahů do mnoha oblastí.16

Přehledné syntetizující práce o česko-jazyčných středních vrstvách v naší historiografii neexistují. Jediným sborníkovým výstupem na toto téma je mo-nografie O středních vrstvách v českých zemích 1750–1950 z pera Jany Macha-čové a Jiřího Matějčka.17 V úvodu k tomuto sborníku nalezneme jistý druh pracovní definice středních vrstev se značným tematickým rozptylem. Podle tohoto historicko–sociologického pohledu byly střední vrstvy v českých ze-mích především: hlavním nositelem nacionalismu; převodovou pákou mezi horními a dolními vrstvami; tvořily 15 až 20% obyvatelstva; byly nositeli no-vých sociálních funkcí ve společnosti a tím pádem vrůstala jejich sociální moc a prestiž.

Tyto nové sociální funkce souvisely se vzrůstem řídící a správní moci ve státní a ekonomické a sociální oblasti a významu terciální sféry, respektive odborných služeb a svobodných povolání a také vzdělávací a osvětové sou-stavy; jejich působení mělo velmi často lokální či oborový charakter, s čímž souvisela i držba lokální moci; lokální a odborná moc z nich vytvářela (lokální) elitu; jejich společenský význam neustále rostl, což bylo způsobeno s růstem komplikovanosti sociálních funkcí v ekonomice, správě státu a obcí a v kultu-ře; byly vrstvou značně proměnou se značným potenciálem k společenskému vzestupu; vyznačovaly se patriarchálním vzorcem rodinného chování, tedy odstupňovanou poslušností v rodinných vztazích, zvláště vůči dětem a že-nám; sdružovaly se do spolků, aby hájily své zájmy. Doposud ovšem neznáme jejich skladbu a početnost, natož vzory chování a způsoby sociálního a jiného (politického) myšlení a nikdo se doposud neodvážil hledat a analyzovat střední vrstvy na venkově.

Rozbor pamětí nám jistě nepomůže potvrdit či vyvrátit všechny výše nazna-čené teze. Ale na některé z nich, jejichž charakter obsahuje více méně historic-ko–antropologickou dimenzi a souvisí s bezprostředním vnímáním každoden-nosti, bude možno odpovědět opět vzápětí formou několika pracovních tezí. Patří mezi ně zejména okruhy otázek vážící se k významu práce a rodinného

16 Viz: Alice Chalupová, tamtéž, zvláště kapitola: Technická (inženýrská) inteligence a definice střední vrstvy. 17 Jana Machačová, Jiří Matějček, O středních vrstvách v českých zemích 1750–1950, Opava 2002, s. 23–32 a titíž, Nástin sociálního vývoje Českých zemí 1782–1914, Opava 2002, s. 213–268.


zázemí, způsobu sociálního a jiného (politického, gendrového, nacionálního) chování a také k prosazování nového životního stylu.

Už na první pohled je zřejmé, že ve výše naznačené definici středních vrs-tev tak chybí několik historicko–antropologických a sociálně mentálních kom-ponent, jakými byly étos práce se všemi jeho důsledky pro chod rodiny, dále víra v technický pokrok se samozřejmou velkou dávkou životního optimismu a s viditelným kariérním vzestupem, dále také stále výraznější komponenta významu fenoménu volného času a smysluplné užívání penzijního životního období a zvláště pak zde není zohledněn vnitřní chod rodiny, respektive gen-drové rozdělení rolí v rámci rodiny včetně užití práce služebného personálu. Pokusme se nyní tyto nové civilizační fenomény s pomocí subjektivního pa-mětnického svědectví tezovitě naznačit.

Popis pracovních výkonů tvoří v Bazikových pamětech více než padesát procent textu. Tato skutečnost svědčí o tom, že práce zaujímala v jeho živo-tě centrální pozici. Až na druhém místě se soustřeďuje jeho pozornost při psaní pamětí na rodinu, na třetím pak teprve na společenské a politické dění v Praze či hodnocení všeobecné politické situace. Na jednom místě jeho pa-mětí najdeme dokonce větu: „Práce se rovná život“. Tím lapidárně vyjádřil nový měšťanský civilizační étos. Smyslem života byla již práce, rozuměj smyslem života byla práce pro rodinu. Rodina tento étos posvěcovala a posunovala ho do nadčasových sfér. S tímto novým životním étosem přišel i jiný civilizační pocit štěstí. Pravidelná kvalifikovaná práce byla štěstím, neboť přinášela do ži-vota jistotu a novou kvalitu života. Práce pro rodinu tedy vytvářela bohatství, potažmo vlastnictví a otevírala nové možnosti rodinného a společenského vy-žití. A ještě si povšimněme, že práce byla i v těchto pamětech zamlčeně defi-nována jako pravidelná činnost mimo domov pro „odpersonifikovaného“ (zde soukromá železniční společnost) zaměstnavatele. Sedmá teze by tedy mohla znít, že i v českém měšťanském prostředí bylo naplnění života prací nepopi-ratelné. Prácí vydělané prostředky pak byly určeny k materiálnímu chodu ro-diny, ke kultivaci dětí pomocí školního a mimoškolního vzdělávání, cestování a smysluplného trávení volného času. I zde se ale projevilo gendrové rozděle-ní, když dobré vzdělání a kvalifikovanou práci bylo třeba získat nejdříve pro syny a posléze i pro ženské rodinné příslušníky.18

Práce konaná z potřeby prostého přežití se během jednoho staletí i v české společnosti dostala na nejvíce ceněné místo společenského žebříčku hodnot, neboť do společnosti proniklo vědomí, že práce či respektive namáhání se je

18 Dcery byly určeny také ke kvalitnímu vzdělání, ale jen ve stupni středního školství, ale pak už byly predestinovány jen pro práci pro rodinu a pro vytváření dobrého zázemí pro muže.


prapůvodním zdrojem vlastnictví a tedy zdrojem bohatství. Zanesení tohoto vědomí do širokých vrstev společnosti a zvláště do středních tříd pak lze hod-notit společně s Hannah Arendtovou jako téměř nejvyšší civilizační výkon, jako revoluci v myšlení, v konání a nakonec i jako prostředek k jiné, vyšší orga-nizaci společnosti.19 Takto asi pronikla i do Bazikových pamětí autorova hlavní životní deviza, která zněla: „Práce se rovná život“.

I v případě rodiny Eduarda Baziky lze potvrdit, že vztahy v rodině podléha-ly zažitým patriarchálním vzorům rodinného chování původního měšťanstva, která se mimo jiné projevovaly odstupňovanou hierarchií v rodinných vztazích a zvláště jasným rozdělením rolí v rodině. Nápadná bezkonfliktnost rodinné-ho klimatu, která se odráží v pamětech, je toho jistě důkazem. Osmá teze tedy může znít: Základem dobrého fungování rodiny se stalo důsledné gendrové rozdělení rolí. Tento měšťanský model oddělených sfér pak měl i podle tohoto historického pramene podobu, která se skládala z tehdy nezpochybnitelných premis: Žena – manželka zůstávala doma, čímž ztratila svůj dřívější ekono-mický status.20 Tato „domestikace“ měšťanské ženy nastala v druhé polovině 19. století v době oddělení sféry výroby a obchodu od sféry konzumu, což si vynutilo novou organizaci práce uvnitř rodiny. V rámci takto přerozdělených funkcí měšťanská žena získala novou roli spojenou s řízením domácnosti a ro-diny. Se společensky pasivní ženou nabyla na významu výdělečná role muže, jejíž ukotvení ve společnosti souviselo zřejmě také s pokročilejší výrobní a ji-nou specializací a s novou rolí politicky a spolkově angažovaného muže. 21 Ne-lze opominout ani tu skutečnost, že k takovémuto rozdělení společenských rolí přispěl výrazně také duch právních řádů kodifikovaných hlavně v občan-ském zákoníku, který tehdy nesl výrazně patriarchální rysy především v oblas-ti rodinného a dědického práva. V tomto bylo ovšem nové měšťanstvo také stá-le velmi tradiční, stejně jako v dalších dvou oblastech vnitřního chodu rodiny: v oblasti užití služebného personálu a v otázce tabuizace intimních vztahů.22

Z Bazikových pamětí rovněž vyplývá, že existence služebného personálu byla považována i u českých středních vrstev za standardní součást měšťanské do-mácnosti, (odhaduje se, že asi čtvrtina středostavovských domácností zaměst-

19 Hannah Arendtová, Vita activa neboli o činném životě, Praha 2007, s. 129–130. 20 U Bazikovy manželky k ztrátě minulého ekonomického státu vlastně nedošlo, protože se vdala v osm-nácti letech, aniž před tím byla výdělečně činná. 21 Srovnej: Daniela Tinková, „Oddělené sféry“ – Tradiční polarita nebo dědictví 19. století? In: 19. Století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly, Praha 2008, s. 458–470. 22 Srovnej: Steckl, Hannes (ed. ), Bürgerliche Familien. Lebenswege im 19. Jahrhundert, Wien, Köln, Wei-mar 2000. Novým znakem středních vrstev byla také víceméně pravidelná kontrola zdravotního stavu, což bylo například v Bazikově rodině činěno pravidelným každoročním vážením a měřením.


návala služku)23 a že největším tabu i u těchto nových středních vrstev byla zřejmě problematika intimního vztahu mezi manželskými partnery, zvláště pak otázka sexu a rození dětí. V čem však byly i české střední vrstvy moderní, bylo využití volného času a vytlačování religiozity z žité každodennosti. Jak dosvědčují Bazikovy paměti, přešly již koncem 19. století i české střední vrstvy k aktivnímu způsobu trávení volného času, které bylo koncentrováno do po-doby vytváření rodinné pohody formou organizace domácích výletů a později i do realizace náročnějších zahraničních cest. K rodinné strategii patřilo ta-ké – ale až v penzijní fázi života – zakupování vhodných pozemků a objektů k rodinné rekreaci, které nahradily dřívější pronajímání letních bytů na ven-kově. Víra v sociální a technický pokrok pak zřejmě nahrazovala u těchto vrs-tev náboženskou víru, o jejímž prožívání či veřejném praktikování s výjimkou zpovědi před obnovením manželského slibu u příležitosti zlaté svatby v těchto pamětech nepadlo ani slovo. U těchto vrstev je již možno předpokládat ke kon-ci 19. století výraznou sekularizaci soukromého života spojenou s vyhledává-ním jiných aktivit k naplnění mimo pracovního času.

Spolková činnost je považována za jeden z nejvýznamnějších znaků měš-ťanské politické kultury druhé poloviny 19. století a jeden z hlavních indikáto-rů přechodu od stavovské k občanské společnosti. Zřejmě jenom spolek a poz-ději i samosprávná činnost mohly překonat tradiční rozdělení lidí podle stavu, rodinné příslušnosti, majetku či profesí a mohly všem dopřát pocit svobodné-ho mimopracovního vyžití. Členové spolku vystupovali v roli rovných mezi rovnými a vzájemně se tak podporovali ve výchově k rozumnému a nenadřa-zenému chování k druhým lidem. Další devátá teze tedy zní, že sdružování v četných profesně stavovských organizacích bylo podstatným rysem chování českých středních vrstev a zvláště pak technické inteligence. Bylo společensky nenáročným a hlavně obecně uznávaným prostředkem k její sociální eman-cipaci vůči konkurující německé společnosti. Profesně spolkové zasíťování, které bylo v Čechách komplikováno probíhajícím nacionálním rozštěpem, se projevilo nejcitlivěji v oblasti spolkových a podnikových festivit. Eduard Ba-zika zaznamenal vyhrocení česko–německých vztahů, respektive konec jazy-kového a nakonec i někdejšího zcela běžného společenského a jazykového utrakvismu ve Spolku inženýrů a architektů v Království českém, jehož byl dlouholetým členem.

Nacionální rozštěp uvnitř technické inteligence v Čechách pokračoval dále a dotkl se všech stavovských spolků a i jejich slavností, které se týkaly napří-

23 Lukáš Fasora, Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851–1914, Brno 2007, s. 98.


klad 100. výročí založení Stavovského polytechnického učiliště. Po roce 1900 byl tento jazykový rozkol víceméně dokonán a i technici komunikovali již jen víceméně v rámci nacionálně vymezených okruhů a nacionálně oddělených osobních kontaktů. Politické myšlení bylo u české technické inteligence vy-vinuté, nicméně nikoliv vypjaté a názorově extrémní. Nebylo prosto kritiky svého okolí a nenechávalo příliš strhávat politickými a nacionálními konflikty. Před politickými schůzemi dával i Eduard Bazika přednost stavovským organi-zacím a spolkům, kde nacházel, jak se domníval, větší a smysluplnější prostor k vyžití vlastních schopností.

Z analýzy Bazikových pamětí lze tedy jednoznačně potvrdit, že životní styl a životní jistoty nového měšťanstva vytvářely a zajišťovaly především dvě kom-ponenty: kvalitní rodinné zázemí a pravidelná, motivující práce, k jejímuž zís-kání bylo třeba absolvovat odpovídající vzdělání. Obojí – rodina a smysluplná práce – bylo již vzájemně provázáno a podmiňováno a vytvořilo tu nejzáklad-nější životní devizu nových středních vrstev. Právně majetkový základ a vztah ke státu a dynastii zůstal sice nadále jeho podstatným znakem, ale postupně u něho začalo opravdu spíše převládat nové vymezení na základě sociokultur-ních a socioprofesních znaků, k nimž patřily výše naznačené nové vnímání práce, rodiny, životního stylu, jiného pocitu životního štěstí, uměleckého vku-su a hlavně užitečnosti pro společnost. Vázanost na město zůstala tak v pod-statě jediným společným znakem mezi starým a novým měšťanstvem.24 Nejen stát, církev a dynastie, ale celá (národní) společnost byla jeho osudem. A to by mohla být desátá teze.

Občanská společnost: rozšíření předchozích tezío vliv dobových civilizačních fenoménů

Následující sada dalších dvaceti pracovních tezí se pokouší definovat pa-rametry liberálně občanské společnosti druhé poloviny předminulého století v českých zemích z jiné pozice a z jiného pramene než předchozí úvaha. Pod-klady pro tyto teze poskytla analýza nálezů vídeňského správního soudu ze 70. a 80. let předminulého století. Tím, jak správní soud „nalézal právo“, pre-cizoval v praxi značně nejasná kritéria existence nové liberálně občanské spo-lečnosti, tím ji také zbavoval značného množství konfliktních polí a podílel se na její permanentní kultivaci. Nálezy vídeňského správního soudu mohou tak pomoci k odhalení některých skrytých limitů nové liberálně občanské společ-nosti. Níže uvedené teze usilují o neztotožňování vzniku liberálně občanské

24 Wolfgang Kaschuba, Deutsche Burgerlichkeit nach 1800. Kultur als symbolische Praxis. In: Burgertum im 19. Jahrhundert. Deutschland im europaischen Vergleich, hrsg. von Jurgen Kocka, Bd. 3, München 1988, s. 15–20.


společnosti pouze s jedinou sociální vrstvou (měšťanstvem) a jedním národ-ním hnutím (českým nebo německým), ale spíše naznačuje hlavní nadčasové a nadregionální principy, které byly pro novou liberálně občanskou společnost typické.

1. Opuštění zvykového práva, které neslo patriarchálně korporativní rysy, a jeho nahrazení liberálním individualistickým přístupem, přinášelo nejvíce změn a nepochopení do venkovské společnosti, kterou ovládla bohatá sel-ská vrstva, respektive starousedlíci. Tím bylo mimo jiné rozhodnuto o tom, že na české vesnici venkovská samospráva představovala ještě po dlouhou dobu směsici zvykového práva a nového nezažitého liberálního zákonodár-ství, které se snažilo učinit z vesnické pospolitosti společenství občanů, ovšem samosprávně, tedy vlastně politicky nerovnoprávných. Venkovskou samo-správu ovládly po roce 1850 nejbohatší vrstvy (dobově řečeno rustikalisté či gruntovníci), a ty také v zásadě určovaly způsob nakládání s obecním majet-kem. A pokud domkáři začali útočit na „staletá práva“ rustikalistů k požitkům z obecního majetku, vznikly tím v obci ještě větší nesváry než v patrimoniální a neoabsolutistické době, které podkopávaly sousedský a vůbec veřejný obec-ní život na české vesnici. Toto konfliktní pole odstranilo částečně až prvore-publikové zákonodárství. „Hladký“ průběh pozemkových reforem a kolek-tivizace však prozrazují, že česká vesnice trpěla vnitřním – nejen – sociálním nesouladem hluboko do 20. století.

2. Nová společnost založená na liberálním principu volné soutěže a per-manentního volebního klání potřebovala k svému sebepotvrzování neustále obsazovat svými aktivitami veřejný prostor. „Právo“ na obsazování veřejného prostoru vyvolalo potřebu regulace tohoto prostoru ve formě tvorby regulač-ních a stavebních plánů či zpoplatnění volného veřejného prostoru. Těmito opatřeními se snažila liberálně občanská společnost vytvořit průhlednější možnosti k jeho využívání.

3. Ústavně deklarované právo na národnostní a jazykovou rovnoprávnost, respektive právo na vzdělání v mateřském jazyce, vedlo také ke snaze mono-polně ovládnout veřejný prostor národním jazykem, a tím vyvolat potřebu nejen dodatečné regulace, ale i pevnější organizace v rámci národních spo-lečností. Ona dodatečná regulace nabyla nakonec v dvoujazyčném prostředí podoby přesně numericky vyjádřeného kritéria (40 dětí v obci, které nenalez-nou v okruhu čtyř kilometrů národní školu, má nárok na samostatnou národní školu) a pevnější organice zase podoby podpůrných školských spolků (Česká


matice školská, Deutscher Schulverein), které financovaly národní školství v místech, kde podle zákona neměly nárok na státní podporu.

4. Vůdčí idea pokroku vedla často k ahistorickému posuzování minulosti a k přepjatým očekáváním v blízké budoucnosti. Idea pokroku byla však zaži-ta liberální společností pouze vnějškově a největší popularity nabyla ve vzta-hu k technickým inovacím a vynálezům. Naopak v politické či sociální sféře byla měšťanskou společností prezentována pouze deklarativně. Například diskuse a boje kolem prosazení všeobecného volebního práva, respektive zru-šení kuriového systému jakoby se (mužské) měšťanské společnosti netýkaly. Zdá se, že se často podílela spíše na jejich paralyzaci než na jejich prosaze-ní (viz osudy mladočeského návrhu na prosazení zákona o všeobecném vo-lebním právu v říšské radě v 90. letech 19. století či hlasování Bohuše Riegra v panské sněmovně proti přijetí zákona o všeobecném volebním právu v roce 1906). Teprve prosazení principu všeobecnosti do politického života včetně udělení volebního práva ženám – v českých zemích poprvé mohly ženy využít hlasovacího práva roku1919 – vedlo k dotvoření skutečné občanské společ-nosti.

5. Idea právní kontinuity, tedy permanentní zamezování vzniku chaosu, respektive strach z revoluce, byly od samého počátku zakódovány v jednání „tvůrců“ liberálně občanské společnosti. Zkušenosti z revoluce byly dostateč-ně průkazným poučením o tom, že nekontrolovaná moc přináší rozvrat a ztrá-ty na majetku. Druhou stránkou tohoto poučení byla snaha včasnými politic-kými ústupky otevírat možnost vstupu méně majetných vrstev obyvatelstva do politiky a vědomě tak směřovat ke konsociačnímu uspořádání této sféry veřejné činnosti.25

6. Základní liberální deviza, která tvrdila, že silná obec tvoří silný stát, zů-stala nenaplněná ideou, neboť mnohonárodní či jen dvou národní společnosti používala obecní, okresní a zemské samosprávy velice efektivně pro své naci-onální cíle. Tím vznikl další velký konfliktní potenciál mezi liberální obcí a li-berálním státem. Liberalismem prosazená dvojkolejnost veřejné správy byla nejen předpokladem k vytváření nového poměru mezi státní správou a samo-správou, ale také cestou k oslabení této myšlenky.

25 Vít Hloušek, Lubomír Kopeček, Konfliktní demokracie. Moderní masová politiky ve střední Evropě. Brno 2004; Vít Hloušek, Teorie konsociační demokracie a moravská praxe, in: Moravské vyrovnání z roku 1905: možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě, Brno 2006, s. 144–155


7. Právo si lze v liberálně občanské společnosti vymoci, ale nikdo kromě vy-mahatele toto vymáhání práva nebude iniciovat. Vynucení práva mělo jasně individualistický charakter.

8. Uznání přirozené nerovnosti mezi lidmi patřilo k nepsaným zásadám této společnosti. Odstranění majetkové nerovnosti nebylo nikdy cílem liberál-ně občanské společnosti. Co bylo možné v této společnosti zaručit, bylo jen rovné právo na soudní projednání své záležitosti a umožnění přístupu k užívá-ní obecního majetku. Právo být členem obce zajistilo pak jen jistý druh sociál-ního zabezpečení, ale už nezaručovalo automatický přístup k užívání obecní-ho majetku. Liberálně občanská společnost nikdy tak nehodlala vytvářet rovné startovací pozice pro všechny své příslušníky.

9. Liberalismus razantně zlikvidoval v politické sféře zbytky stavovské spo-lečnosti, ale v ekonomické rovině je zachoval, což nejlépe charakterizovalo upevněné postavení bývalého šlechtického velkostatku v liberální ekonomice. Liberálně občanská společnost se s tímto stavem věcí smířila a zvláštní ekono-mický statut bývalých elit respektovala.

10. Vlastnictví majetku, respektive výše odvedených daní, vytvářely přístu-pový klíč k participaci na politické činnosti.

11. Liberální stát se domníval, že sociální smír bude nastolen automaticky, jestliže bude spolehlivě fungovat jeho právní a správní systém. Toto očekávání nebylo naplněno. Sociální konflikty nebyly do 80. let 19. století zásadně zmír-něny. Teprve poté se stala sociální politika součástí státní politiky. Liberálně občanská společnost neznala sociální solidaritu a ani přerozdělování zisků jednotlivců pomocí daňového systému.

12. Abstraktnímu pojmu svobody liberálně občanská společnost nikdy pří-liš nerozuměla, protože si neuměla pod tímto termínem nic konkrétního před-stavit. Teprve spor či konflikt, respektive soudní výrok jí mohl odhalit pravou míru svobody každého jednotlivce.

13. Autoreferenční společnost nepotřebovala mít nad sebou božskou au-toritu. Cesta k sekularizaci veřejného a soukromého života byla liberálním zákonodárstvím sice otevřena, ale rakouský liberální stát ji neustále regulo-val s ohledem na tradiční funkce katolické církve ve směru kultivace a umrav-ňování obyvatelstva. Každý jedinec včetně novorozence musel existovat se


„zaknihovanou“ konfesí, byť by zněla „bezkonfesijní“. Z těchto důvodů ne-byl trpěn žádný veřejný projev ateismu. U občanů hlásicích se ke katolické konfesi nebyl občanský rozvod možný. Povolena byla jen manželská rozlu-ka. Takto byl do jisté míry uměle udržován vliv církví na chování liberální společnosti. Autoreferenční společnost mohla existovat bez vlastního ná-rodního státu, neboť byla schopna vytvářet své vlastní organizační a finanční struktury k prosazení svých cílů formou kolektivního a individuálního me-cenátu.

14. Liberálně občanská společnost musela být alfabetizována. Propojování veřejné a individuální existence, sofistikovanější výkon administrativy a zavá-dění technických novinek do každodenní praxe nebylo již bez zodpovědného a vědomého přístupu každého jednotlivce možné.

15. Občanská společnost si musela vedle jednotného práva vykonstruovat také jednotný čas. Administrativě technická vyspělost této společnosti vyža-dovala již strategické plánování veškeré své činnosti pro blízkou budoucnost, k čemuž ji měly dopomoci unifikace, synchronizace a standardizace času.

16. Proměna myšlení ve vztahu k majetku prošla ve velmi krátké době zcela kardinální změnou. Liberálně občanská společnost vytvořila zcela nové vzta-hy mezi soukromým, obecním a erárním majetkem. Nadřazenost existence osobního majetku nad ostatním vedla k prosazení principu soudně potvrzené-ho zaevidování majetku například formou zápisů do pozemkových knih. Zá-sah do osobního majetku byl pak možný jen z důvodu zachování či prosazení obecního zájmu, ovšem za přijatelné odškodné.

17. Sekularizace společnosti byla také spojena s obsazováním soukromého a veřejného prostoru. Sekularizace probíhala většinou samovolně například v důsledku rozvoje přírodních věd a popularizace jejich poznatků ve společ-nosti. V liberálně politickém prostředí mohla být také cíleně iniciována na-příklad nerespektováním konkordátu a nebo „odtrhováním“ rodiny a školy od vlivu církve prostřednictvím nadkonfesijního liberálního školského záko-nodárství. Paradoxně mohla být sekularizace společnosti urychlena také pře-nášením církevního celebrování na ryze světské a občanské záležitosti (viz svě-cení praporů spolků či nových školních budov).

18. Všeobecná liberální snaha získat ekonomickou výhodu nebo se zbavit ekonomické nevýhody byla sice motorem liberální ekonomiky, ale zároveň


vulgarizovala a znejišťovala novou společnost, a to nejen v ekonomických vztazích.

19. Místo revolučních, skokových změn přála liberálně občanská společ-nost konsociaci, tedy politické dohodě o pozvolném dávkování politických práva a svobod méně movitým a vzdělaným občanům. Pro kontext střední Evropy je příznačné, že místní šlechtické elity často přebíraly úlohu kultivač-ního a disciplinačního činitele, čímž zpochybňovaly dominantní úlohu stře-dostavovského měšťanstva jako ideálního nositele vzorů liberálního chování při prosazování základních nejen politických liberálně občanských hodnot do společnosti.

20. Liberálně občanská společnost byla silně byrokratizovanou společností. Úkolem byrokracie v liberálně občanské společnosti bylo profesionální vyko-návání vlády a správy – jak ve smyslu operativní a někdy i koncepční metodic-ké činnosti při řešení každodenních praktických, tak i dlouhodobých problé-mů spojených s rozvětveným společenským a veřejným životem jednotlivce i státního celku.

Tato dvojí sada tezí by mohla pak sloužit i jako podklad k vytvoření stále chybějící „synchronní definice“ liberálně občanské společnosti v českých ze-mích. Jak vyplývá z výše uvedeného, jedná se v těchto tezích v podstatě o pro-sazování základních modernizačních trendů, které je možno charakterizovat jako sekularizaci, byrokratizaci, unifikaci, sociální disciplinaci, technizaci, al-fabetizaci, částečnou emancipaci žen a také individualizaci. Je zřejmé, že měš-ťané se změnili v občany v momentě, kdy se tyto civilizační trendy prosadily obecně ve společnosti.


Milan Hlavačka, narozen 7. 5. 1955 v Berouně, studoval v letech 1970–1974 gymnázium

v Hořovicích a poté na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze vystudoval v letech

1974–1979 obor historie – germanistika. V letech 1979–1980 absolvoval základní vojenskou

službu. Poté v roce 1980 nastoupil do vědecké výchovy na Ústavu československých a svě-

tových dějin ČSAV (dnešní Historický ústav) v oddělení hospodářských dějin a historické

geografie. V roce 1982 získal na FFUK titul doktora filozofie a v roce 1985 úspěšně obhájil

na ÚČSSD ČSAV kandidátskou disertační práci z hospodářských dějin českých zemí 19. sto-

letí a získal titul kandidáta věd. Jako vědecký pracovník působil na tomto ústavu do roku

1991, kdy přešel na výzvu profesora Otto Urbana na Katedru československých dějin FFUK.

V roce 1995 se na FFUK habilitoval v oboru české dějiny. Od roku 1999 zároveň pracuje

na Historickém ústavu AV ČR, kde vede oddělení dějin 19. století. V letech 2005–2006 absol-

voval a před fakultní a univerzitní vědeckou radou úspěšné profesorské řízení. Na Ústavu

českých dějin FFUK přednáší české dějiny novověku.


Ve druhé polovině 19. století bylo Slaný s trochou nadsázky v podstatě pou-ze ospalým provinčním městem. Mílovými kroky se ovšem blížila moderní doba, která s sebou měla přinést velké změny ve všech oblastech. Jakýsi sym-bolický předěl v tomto vývoji znamenala prusko-rakouská válka. Samotný její význam v dějinách města je celkem zanedbatelný, příznaky nových časů, kte-ré se sporadicky objevují již před ní, však po roce 1866 nabývají na intenzitě a směřují tak občany města do nové, občanské společnosti.

Slaný se s pruskými vojáky seznámilo již v průběhu sedmileté války, kdy okolím nejprve pochodovala armáda Fridricha Velikého směrem na Prahu po vítězné bitvě u Lovosic, aby se zanedlouho po drtivé porážce u Kolína ještě rychleji stahovala zpět. V noci roku 1762 pak pruští husaři překvapivým nájez-dem obsadili město a vymohli si vyplacení 100 dukátů výpalného.1

O nebezpečí nové války s Prusy se mluvilo od počátku roku 1866, na život Slaného to však zpočátku nemělo větší vliv. První změny v životě obce se jen pozvolna projevovaly a pouze nezřetelně slibovaly velké změny. V čele města stál tehdy ve funkci purkmistra Josef Hlaváček (purkmistr 1865–67, 1868–70, 1871–72), který vystřídal Karla Hubatku (purkmistr 1850–1865), který prý bě-hem své dlouhé vlády nad městem vystupoval suverénně a neomezeně. Rad-ními byli zvoleni František Klarner, MUDr. Leopold Wassermann, Josef Berá-nek a Josef Mareš.2 V roce 1864 byla založena „Záložna a půjčovna občanská ve Slaném“, předsedou výboru byl zvolen zmiňovaný Josef Hlaváček. V roce 1865 byl ve Slaném založen Sokol a v lednu 1866 proběhl první sokolský bál, což byla velká společenská událost.3 Většina obyvatel, tak jako v jiných čás-tech monarchie, předpokládala rakouské vítězství a očekávala, že „Prajzové“ budou biti. Zatím probíhaly vzrušené mezinárodní přípravy tohoto konfliktu, kdy se diplomaté evropských velmocí té doby snažili o horečné navazování pří-padných spojenectví či vyjednávání výhodné neutrality.

1 Slánský obzor, r. II, Slaný 1894, s. 98. 2 Slánský obzor, r. XIV, Slaný 1906, s. 19. 3 Kronika rodiny Čížkovy ve Slaném, rukopis, laskavě zapůjčeno pí. Černušákovou.

ŠKODY OD KRÁLOVSKÉHOVOJSKA PRUSKÉHO ZPŮSOBENÉ

(PRUSKO-RAKOUSKÁ VÁLKA 1866 A SLANÝ)

Milan Bárta


Dne 16. března bylo v pražském kraji vyhlášeno stanné právo.4 Následně okresní úřad ve Slaném vyzval oběžníky obyvatele k udržení klidu a k tomu, aby nenarušovali odvody a dostavovali se k nim. Zajímavé je, že v té době se objevily ve městě také výzvy vybízející dobrovolníky, aby vstupovali do armá-dy mexického císaře Maxmiliána Habsburského, bratra rakouského císaře Františka Josefa I. Okresní úřad tento nábor povolil s podmínkou, že případní dobrovolníci musejí být zproštěni vojenské služby v Rakousku, aby tak nedo-šlo k oslabení armády v době očekávaného konfliktu.

Čím více se blížila válka, tím aktivnější a viditelnější byly přípravy – upo-zornění na možnost ubytování vojska ve vesnicích, soupisy potřeb pro armá-du (obilí, seno, sláma, koně, dobytek, povozy apod.). Dorazily také oběžníky hlásící, že se povoluje nábor do dobrovolnických jednotek rakouské armády, výzvy k nástupu řemeslníků do terezínské pevnosti, většinou se však jednalo o pokyny pro rezervisty k nástupu k jednotkám.

Dne 12. června byly přerušeny diplomatické styky mezi Rakouskem a Prus-kem a o týden později i vzájemné poštovní, telegrafní a železniční spojení. V té době již pruské vojsko bez boje okupovalo Holštýnsko a obsazovalo Sasko, je-hož armáda se stáhla do Čech. Rakouská Severní armáda se zatím soustřeďo-vala v okolí Olomouce. Prusové vtrhli do Čech třemi proudy, přemohli slabé rakouské krycí síly a po sérii bitev v pohraničí zatlačili vojska císařství k Labi. Po prvních zprávách o pruských vítězstvích v severních Čechách rychle opad-la vlna nadšení pro válku a ve Slaném začaly panovat obavy z dalšího postupu Prusů a jejich případného vstupu do města. Nižší slánské gymnázium 3. čer-vence ukončilo výuku a propustilo žáky domů z obav, že budou násilím zařa-zeni do pruského vojska. Do Slaného došel pokyn, aby okres připravil 8 500 bochníků chleba pro armádu (přímo město Slaný z toho 1 400)5 a v klášteře byla zřízena nemocnice pro raněné vojáky. Na základě usnesení obecní po-kladny se konaly ve městě sbírky potřeb k léčení raněných atd. Ozvěny války začalo být slyšet nepříjemně blízko.

Válečná střetnutí onoho roku 1866 neprobíhala ovšem pouze v Čechách a na Moravě, ale i na území dnešní Itálie. Z okolí Slaného se totiž verbo-vali vojáci pro známý 28. pěší pluk, přezdívaný Pražské děti. V době míru

4 Situaci v roce 1866 ve Slaném vyčerpávajícím způsobem popsal František Duras ve svém článku V Slaném v roce 1866. Časová vzpomínka, který byl zveřejněn ve Slánském obzoru v roce 1915 na s. 3–19. Autor při psaní použil materiály uložené ve slánském archivu. Při přípravě referátu na konferenci a následném psaní tohoto článku čerpal autor z Durasova textu, dění ve Slaném bylo na základě studia soudobé odborné literatury zasazeno do historického kontextu, doplněno materiály uloženými v Národ-ním archivu a dalšími zdroji. 5 Praha měla dodával denně do prostoru pohybu rakouské armády 330 tisíc dávek chleba. BĚLINA, Pavel–FUČÍK, Josef: Válka 1866. Havran–Paseka, Praha–Litomyšl 2005, s. 241.


byly počátkem roku 1866 tři prapory tohoto pluku posádkou v Peschie-ře, jedné z pevností z proslulého severoitalského pevnostního čtyřúhelní-ku. V rámci rakouské Jižní armády se pluk účastnil bitvy u Custozy, ve kte-ré se vyznamenal,6 a řada jeho vojáků byla dekorována medailemi. Jedním z nich byl podle Durase i slánský Karel Šultys, kterému měl medaili vlast-noručně připnout vrchní velitel Jižní armády arcivévoda Karel.7 Po válce hrabě Jindřich Clam-Martinic Šultysovi udělil prémii pět dukátů, ke štěs-tí mu to však nepomohlo, neboť zanedlouho se z něj stal notorický al-koholik a bezdomovec. Čtvrtý prapor pluku patřil do posádky Terezína a 27. července provedla část mužstva úspěšný výpad, při němž u Neratovic zni-čila důležitý most střežený Prusy a přerušila tak významnou zásobovací cestu nepřítele (bohužel se tak stalo již po uzavření příměří, o kterém ovšem v Tere-zíně nevěděli).

Vrchní velitel rakouské Severní armády Ludwig von Benedek žádal císaře 1. července telegraficky o rozkaz k ústupu a uzavření míru, ten ale odmítl bez svedení generální bitvy, ke které došlo 3. července u Hradce Králové. Ta skon-čila těžkou porážkou rakousko-saského vojska, jehož jádro se pak za stálých ústupových bojů stahovalo k Vídni pronásledováno hlavními pruskými silami. Přes dosavadní vítězný průběh války řešila pruská strana řadu problémů, pře-devším s únavou a opotřebením vojsk a s problémy se zásobováním. Zásoby, shromážděné v pruském Slezsku, bylo nutné dopravit stále se vpřed pohybují-cím a tedy vzdalujícím se armádám.

Oproti Slezsku v Čechách narazili Prusové na horší železniční síť, která na-víc převážela i posily na bojiště, raněné do týlu atd. Na strategicky důležitých místech ji navíc blokovaly rakouské pevnosti, jejichž posádky odmítaly kapitu-lovat (Terezín, Josefov, Hradec Králové). Cesty, používané pro dopravu povozy, byly velkým zatížením značně poničené, stávající počet vozů a koní neposta-čoval a navíc se stále zmenšoval vzhledem k opotřebením a ztrátám. Pruské velení proto rozhodlo o obsazení prostoru středních Čech a Prahy, který byl do té doby považován za vedlejší, aby uvolnilo spojení s obsazeným Saskem a získalo možnost rekvírování dalších zásob. Svou roli zřejmě hrál i psycholo-gický moment a snaha o zabezpečení dlouhého armádního týlu. Obsazením tohoto prostoru byla pověřena záložní gardová divize landwehru (zeměbrany).

6 Více viz Válka 1866, s. 146–148. 7 V Slaném v roce 1866, s. 18. Jde pravděpodobně o zkomoleninu, v oficiálních dějinách pluku se vykytu-je jméno Johann Šoltes, který byl za bitvu u Custozy vyznamenán zlatou medailí za statečnost. Při útoku na dvorec Feniletto se k němu dostal jako první a podařilo se mu zajmout italské vojáky bránící se zde. Bohužel není uvedeno, odkud pocházel. SCHMEDES, Emil: Geschichte des k. k. 28. Infanterie-Regimentes F. Z. M. Ludwig Ritter v. Benedek. Vídeň 1878, s. 266.


Informace o katastrofě u Hradce Králové vyvolaly ve Slaném vlnu zděšení. Městská rada vydala provolání, ve kterém upozorňovala na možnost brzkého vpádu nepřítele, zároveň nabádala k zachování pořádku a klidu. Vyzývala, aby lidé neopouštěli město, vyčkávali v pokoji příchodu vojska, které podle všech zpráv udržuje přísnou kázeň, šetří soukromý majetek a všechny potřeby si pla-tí. Pokud by přesto byly s Prusy problémy, mají se měšťané bez obav obracet na radu, která bude s pruskou stranou jednat o jejich řešení. Ani to však neza-bránilo šíření zvěstí o rabování a násilnostech nepřátelské armády.

Okresní úřad zatím rozesílal letáky, zda jsou obce ochotné finančně či ma-teriálně pomoci raněným, vdovám a sirotkům, popř. přispět na jiné válečné výdaje. Upozorňoval, že podle pokynů ministerstva budou proplaceny všech-ny výdaje těm, kdo vezmou k sobě na léčení zraněné rakouské vojáky. Město poskytlo balík a šest beden potřeb pro raněné (obinadla, cupaniny atd.). Ra-kouský císař zatím vyzýval své oddané národy k rozhodnému odporu a boji do posledního dechu, zatímco začal vyjednávat prostřednictví francouzského císaře o příměří.

To již do středu Čech mířily pruské oddíly. Dne 1. července 1866 byla Pra-ha vyhlášena otevřeným městem, 6. července české místodržitelství uprch-lo do Plzně a 8. července do bran starobylého města českých králů vstoupila pruská armáda. Den před vstupem Prusů do Prahy městská rada ve Slaném vy-dala provolání k občanům v očekávání pruského příchodu - měšťané zazdívali cenné věci do sklepů a obecní pokladna byla pod dozorem purkmistra tajně zakopána na františkánském hřbitově.8

Několik dní se zdálo, že se Prusové spokojí s obsazením Prahy a dále nepo-táhnou. Okresní výbor ještě 12. července ujišťoval, že v žádném případě Slaný neopustí a zůstane tam i za případné okupace, o čtyři dny ale později městské radě napsal, že z města odjede a předal jí veškerou pravomoc. Na jeho obranu je třeba dodat, že podobně postupovala většina zástupců státní správy, před-pokládaná role vyjednavačů s Prusy mohla totiž ohrozit jejich kariéru a navíc nevěděli, zda jim při vstupu nepřítele do města případně nepůjde přímo o ži-vot. Večer téhož dne do města dorazil předvoj Prusů – 250 mužů a 380 koní 2. pluku dragounů landwehru, kteří tu zůstali přes noc.9 V dalších dnech, až

8 Pamětní kniha města Slaného, CD, Slaný 2006. 9 Národní archiv (dále jen NA), f. Válečná odškodňovací komise 1866–1880 (dále jen VOK). Záznamy o pohybech pruských vojsk přes Slánsko jsou sestaveny na základě porovnání Durasova článku a údajů dodaných jednotlivými obcemi Zemské válečné odškodňovací komisi. V případech průtahů pruské armády Slaným uvádí Duras většinou názvy jednotek zatímco dokumenty v Národním archivu zazname-návají počty vojáků (nejen ve Slaném, ale i v okolních obcích). Porovnáním obou se tak dá pobyt Prusů na Slánsku zmapovat poměrně velmi dobře.


do 26. července, pak městem procházely jednotky zálohy a landwehru (přede-vším pěchota, dělostřelectvo, jízda, technické oddíly) do té doby tvořící oku-pační posádku v Sasku. Šlo o jednotky II. záložního armádního sboru (hlavně oddíly kombinované zeměbranecké divize genpor. von der Bentheima), které přes Chomutov a Teplice směřovaly na Prahu a dále na jižní Moravu, kde se shromažďovaly síly k rozhodujícímu útoku na Vídeň.10 Z druhé strany k Vídni mířily rakouské jednotky z Itálie. Zdálo se, že k rozhodnutí dojde u hlavního města habsburské monarchie…

Jednotky městem táhly v přerušovaném proudu, všude panovaly přísná ká-zeň a řád. Oddíly tudy buď pouze procházely nebo na konci denních pochodů nacházely nocleh, aby druhý den vyrazily na další pochod. Praxe při průtazích pruských vojsk městy a vesnicemi zůstávala v podstatě stejná. Ihned po je-jich obsazení nařídili pruský ubytovatel nebo velící důstojník zastupitelům rekvírovací podmínky, popř. sám přímo určil, kde kolik vojáků bude živeno či ubytováno. Vojáci bydleli po hostincích nebo v soukromých domech. Podle protokolu z Lukova vyžadovali ke stravování pro jednoho muže vždy holbu kávy (asi 0,7 litru), holbu piva, libru masa (zhruba půl kilogramu) a dostatek tzv. dosytků – rýže, krup, brambor, chleba, másla, vajec atd. Některé jednotky přitom požadovaly takto kompletní „menu“, další se spokojily s dosytky, popř. s předem určeným druhem potravin (zpravidla cukr, mouka, máslo, brambo-ry). Pokud byli hospodáři nuceni ubytovávat i koně, museli jim mnohdy vedle slámy a sena obstarávat i ječmen, oves a další krmivo. Množství a druh poža-dovaných potravin se samozřejmě měnily případ od případu

V případě přenocování (nazývaného kantonování) byla předem vybraná stavení, kam byly ubytovávány určité počty vojáků a důstojníků, popř. koní. Díky útratě vojáků v hostincích a obchodech šlo o vítaný přivýdělek. Tehdej-ší ekonomická situace nebyla nejlepší, několikaleté sucho ničilo úrodu. Rok 1866 zpočátku sliboval, že vše napraví a sklizeň bude veliká, jarní mrazy však tyto naděje spálily a léto se opět ukázalo jako velice teplé a parné.11 Pruští vo-jáci byli v dobové literatuře a vzpomínkách pamětníků označováni za „žravce“ a po českých zemích se šířily pověsti, že mají větší žaludky, než je obvyklé. Po-žadovali také větší dávky než vojáci rakouští.12 Trvali rovněž na větším pohodlí při ubytování.

Paradoxně se mnoha lidem po příchodu „Prajzů“ do Slaného začalo vést lépe. Vojáci přinesli peníze, což pomohlo k oživení hospodářského růstu města. V naprosté většině se také chovali vzorně, jak ostatně přiznávají téměř

10 FONTANE, Theodor: Der Deutsche Krieg von 1866, díl I. , Das Neue Berlin 2006, s. 701. 11 ROBEK, Antonín: Lidové kronikářství na Lounsku. Čs. akademie věd, Praha 1979, s. 44–45.12 Válka 1866, s. 568.


všichni, kteří se pobytem Prusů v českých zemích v r. 1866 zabývali.13 Ve Sla-ném např. novomanželé Alois a Faninka Čížkovi dostali k ubytování 14 Prusů, starších rezervistů landwehru, otců od rodin, kteří se chovali slušně. Byl prý mezi nimi ovšem jeden zlý a neurvalý voják a na toho se denně chodil ptát dů-stojník, jak se chová. O tom, že Prusové snědli kde co, jen když toho bylo hod-ně, svědčí následující historka. Faninka Čížková jednoho dne uvařila k obědu polévku, hovězí maso s octovým křenem a višňové knedlíky, voják si nakrájel maso, k tomu na talíř přidal višňové knedlíky, posypal to tvarohem a zalil más-lem, zamíchal, vše polil octovým křenem a po jídle si pochvaloval, jak to bylo dobré.14

Pobyt vojáků však znamenal rozsáhlé škody na okolních polích a většinou i na zemědělských a obytných budovách. K rozdělání ohňů bylo zapotřebí palivo, přičemž trény s dřívím obvykle nebyly tam, kde jich bylo zapotřebí. Po soumraku proto byly páleny stromy, přičemž vojáci nebrali v potaz rozdíly mezi planě rostoucími a oplocenými - ploty naopak byly vítaným zpestřením při sběru paliva. Předpisy ukládaly budování latrin, unavení vojáci ale na to mnohdy neměli sílu, proto místa pobytu vojáků často nevypadal dobře.

Případy, že by si pruští vojáci na Slánsku pomáhali krádežemi nebo rabo-váním, doloženy nejsou. Velkým problémem, pro mnoho hospodářů horším než nutnost zásobit pruské okupanty potravinami, se ukázala nutnost tzv. přípřeží, tzn. rekvírování vozů s koňmi a často i s kočím pro potřeby armády. Po ukončení úkolu se měl takovýto vůz vrátit majiteli, což někdy bývalo, zvláš-tě pokud byl zabaven vůz bez kočího, obtížné a majitelé tak v některých přípa-dech svůj majetek zpět již nedostali. V dalších případech se jim vrátil ve špat-ném stavu. Vyskytly se i případy, kdy se vozy dlouho nevracely a městská rada musela zaslat žádost o jejich vrácení královskému pruskému zemskému veli-telství sídlícímu v Praze.

Z výše popsaných skutečností vyplývá, že průchody armády znamenaly pro Slaný a okolní vesnice často velkou zátěž. Tak např. 16. července Hořešovičky hlásily přítomnost 180 jezdců a 420 pěšáků, kteří na jeden den požadovali 2 kusy hovězího dobytka, chleba, mouku, máslo, cukr, kávu, 5 sudů piva, kořal-ku, 10 kachen, 23 kuřat, oves, jetel a slámu. Navíc koně způsobili velké škody na zasazeném obilí a bramborách a vojáci si odvezli i kolo od vozu a 23 nových podkov, vše vyšlo na 874 zlatých a 43 krejcarů. Dne 17. července se v Cvrčo-vicích na den ubytovalo 908 vojáků, kteří kromě jídla vymohli ještě 11 sudů piva. Jejich pobytem podle vyjádření zastupitelů vznikla škoda celkem za 733

13 Ke Slanému např. KRECAR, Antonín: Paměti královského města Slaného. V době ústavní (v letech 70.). In: Slánský obzor, r. XIX, Slaný 1911, s. 1–27, zde s. 4. 14 Kronika rodiny Čížkovy ve Slaném, rukopis, laskavě zapůjčeno pí. Černušákovou.


zlatých a 56 krejcarů. Stejný den do Brandýska dorazilo 11 důstojníků, 565 mužů a 116 koní, jejich pobyt vyšel na 540 zlatých. V Olšanech se ubytovalo 10 důstojníků, 370 mužů a 308 koní, kteří stáli obec 843 zlatých (za dalších 40 zlatých měli koně způsobit škodu na úrodě).15

Vedle množství ubytovaných vojáků a jejich různých nároků se samozřej-mě lišila i intenzita průchodů. Pobytem nezvaných hostů nejvíce trpěly ves-nice a města ležící na trasách pochodu pruské armády (tzn. především blízko chomutovské a teplické silnice) a na zásobovacích trasách, jako např. Brandý-sek, Smečno apod., zatímco Hnidousy, Motyčín a Vinařice nezaznamenaly té-měř žádné škody.

To, že v čele města tehdy stáli schopní lidé, dokládá fakt, že již měli připra-ven postup, jak na žádosti o přípřeže reagovat. Nesmíme přitom zapomínat, že z města již na počátku konfliktu směřovala řada vozů do služeb trénu armády rakouské. Prusům měli proto poskytnout dopravu nejprve ti, kteří z této služby zatím vyvázli. Dotčeným se to samozřejmě nelíbilo a je doloženo, že povozník František Dvořák „došel si na magistrát, vzal to hezky po pořádku, ze shora dolů a svým hromovým hlasem řval nadávku za nadávkou, div, že se folianty městských spisů z regálů neřítily a i jinak zle tam řádil, že musel být násilím z radnice vyveden“, nadával i venku, že to „slušnost opakovati nedovoluje“, jak hlásil městský policejní komisař Houška. Dvořákova dcera Johana se k otci přidala a museli být oba vzati do vazby.16

Jakýsi Vojtěch Zápotocký opakovaně vyzýval Prusy k rabování a zabavování obilí u mlynářů a peněz v děkanském kostele, kde má být uloženo 30 000 zla-tých, ze kterých prý děkan dává chudým jen málo. Také on byl zatčen komisa-řem Houškou a předán okresnímu úřadu k potrestání.17

Dne 21. července okresní úřad již zase fungoval a vydal pokyny pro obce, jak si počínat při pruských rekvizicích. Následně požadoval přikrývky, plach-ty, podušky, slamníky a varoval, aby všichni odváděli daně stejně jako v době míru, aby se do budoucna předešlo problémům.

Zatímco Slánští si dělali problémy s ubytováním Prusů, bylo 26. července 1866 v Mikulově uzavřeno příměří. V té době se blížil nepřítel mnohem zákeř-nější než Prusové – cholera. Do Čech se nejspíše dostala s Prusy, kteří ji při-nesli ze západních částí Německa, do kterého se dostala z jihofrancouzských přístavů, kam ji přivezli námořníci z Egypta. V místech průchodů pruské ar-mády začaly vznikat četné lazarety pro nemocné, a to i v severních a středních Čechách, např. v České Lípě, v Úštěku, ve Mšeně, v Libochovicích, v Nelaho-zevsi a v Třebenicích u Lovosic. Pruských vojáků onemocnělo na 12 000 a přes

15 NA, f. VOK Protokol sepsaný o okresního úřadu v Slaném dne 14. ho září 1866. 16 V Slaném v roce 1866, s. 8. 17 Tamtéž.


6 000 jich na následky choroby zemřelo, což podle pruských údajů bylo víc než na následky válečných zranění. Také v účtech Slaného se nalézají polož-ky vynaložené za lékařské ošetření, případně za nákup léků pro pruské vojá-ky a jejich koně. Bohužel důvody nejsou blíže specifikovány, zdá se však, že v těchto případech o choleru nešlo.

Koncem července se cholera vyskytla v Praze, v polovině srpna byla hlášena z Mělníka a brzy poté i ze Slaného. Nemoc se rychle změnila v epidemii. Již 21. srpna žádala městská rada okresní úřad o povolení rozšířit městský hřbitov, protože stávající již nestačil a mrtvoly musely být vykopávány ještě ne zcela ze-tlelé. Rada nechala městského lékaře sestavit pokyny, jak zamezit choleře, kte-ré byly rozeslány do všech domů. Apelovalo se především na dodržování čisto-ty – v domech, kde byla zaznamenána cholera, lidé neměli chodit na záchody a místo toho měli používat pro vykonání osobní potřeby hrnce, exkrementy polévat roztokem modré skalice (roztok byl doporučován jako všeobecná pre-vence), lidé měli často větrat, být v teple, jíst dietní jídla atd.18 Mrtvým se nej-prve zvonil umíráček, protože by se brzy muselo zvonit celý den, bylo od toho později upuštěno. Podle pamětní knihy zemřelo ve Slaném 285 obyvatel,19 jiné zdroje uvádějí až 400 obětí.20 V Čechách přitom podle odhadů podlehlo epide-mii cholery na 30 000, na Moravě 50 000, v Dolních Rakousích 10 000 a v Uh-rách 30 000 lidí.21

Otázka rozšíření hřbitova se stala aktuální. Stávající hřbitov (první hřbitov) nestačil a podle jeho vzoru byl u kostela františkánského kláštera vybudován tzv. druhý hřbitov, pozemek byl odkoupen za 600 zlatých. Staviteli Tomáši Štechovi bylo vyplaceno 1 357 zlatých a 55 krejcarů, zeď okolo hřbitova stála dalších 1 520 zlatých.22 Dne 23. června 1867 ho vysvětil slánský rodák Jan Ber-nard, kanovník od sv. Víta na Pražském hradě.23

V té době přesun Prusů Slánskem po krátké přestávce pokračoval a obno-ven byl 10. srpna, tentokráte ale opačným směrem - oddíly se začaly vracet na sever. Nejprve se přesouvaly pomocné jednotky a trén - lazarety, pošty, pe-kárny, polní četníci, polní pokladna atd. , po nich následovaly řadové oddíly. To již byl 23. srpna podepsán v Praze mír a vojáci si měli vše platit hotově (nelze samozřejmě doložit, zda tomu tak skutečně bylo). Poslední vojáci – 2 důstojní-ci, 280 mužů se 400 koňmi – jsou ve Slaném zaznamenáni 11. září.24 Zdálo se,

18 Tamtéž, s. 13–14. 19 Pamětní kniha města Slaného. 20 Paměti královského města Slaného. V době ústavní, s. 4. 21 ONDRÁK, Eduard: Krev smyly deště. Kruh, Hradec Králové 1989, s. 56–58. 22 Ani tento hřbitov brzy nestačil a již v roce 1888 byl založen tzv. třetí hřbitov. 23 Slánské hřbitovy. Městský úřad Slaný ve spolupráci s Vlastivědným muzeem ve Slaném, 2002, s. 5. 24 Poslední pruský voják opustil území Čech 17. září 1866.


že za válkou je možné udělat tečku, zbývalo sečíst ztráty, které přinesla. Tyto ztráty mělo – alespoň částečně – hradit rakouské mocnářství.

Již 3. srpna 1866 rakouské státní ministerstvo zveřejnilo výnos o postupu při odstraňování neblahých následků války, na základě kterého české místo-držitelství 7. srpna vydalo oběžník, kterým nařídilo krajským úřadům zřídit okresní odškodňovací komise, mající za povinnost zjistit rozsah škod a ozná-mit jej prostřednictvím krajských úřadů místodržitelství. Okresní komise ze zákona tvořili okresní hejtman (na Slánsku Karel Herbig), pracovník okresní-ho finančního ředitelství, předseda okresního hospodářského spolku (pokud byl zřízen) a starosta okresního zastupitelstva. Dále jeden představitel kléru, 2 velkostatkáři, jeden podnikatel, 1 zástupce měst a 3–6 delegátů vesnických obcí. Další osoby se mohly účastnit při projednávání konkrétních případů, kte-ré se jich nějakým způsobem dotýkaly.

Císařským manifestem bylo 13. října 1866 nařízeno státním orgánům pou-žít všech prostředků pro zahlazení válečných škod. Dne 20. října začala v Pra-ze pracovat Zemská válečná odškodňovací komise, která převzala veškerou agendu týkající se odškodňování a měla rozhodující slovo při vyplácení škod.25 V praxi toto vyplácení probíhalo následujícím způsobem – před představen-stvo obcí jednotlivci (popř. i vesnice či města jako celek) vystoupili se svými požadavky podloženými pruskými rekvizičními poukázkami nebo tvrzením svědků. Okresní odškodňovací komise poté tyto požadavky souhrnně shro-máždila za celý okres, zkorigovala navrhované částky, pokud se jí zdály nepod-ložené (zpravidla směrem dolů), a odeslala výsledek Zemské komisi. Ta tyto údaje po přezkoumání (za tímto účelem vysílala do okresů své komisaře) ještě jednou zkrátila (většinou požadovala písemné rekviziční poukázky, což poža-dované sumy opět výrazně ponížilo) a poté zaslala do Vídně státní pokladně k vyplácení pohledávek.

Hradit se měly škody vzniklé válečnými akcemi, pomoc saským a rakouským vojskům nebo rekvizice a kontribuce Prusů. Poslední případ byl zdaleka nej-častější. Na druhé straně nárok na odškodnění nevznikal ze škod způsobených průchodem vojska, nešťastnou náhodou, výtržnictvím, ani ubytováním či po-skytnutím přípřeží či jiných služeb Prusům (byť byly vymáhány násilím). Pora-žená armáda se, jak už to bývá, potřebovala zbavit přebytečných zásob, odškod-ňování proto mělo být především v naturáliích (obyvatelé vesnic z okolí Slaného dostali jako první položku škodního seznamu náhradou nové koně za ty, o kte-ré přišli vinou Prusů, především díky naprostému vyčerpání během nucených přípřeží, které v devíti případech vedlo k zchromení či úmrtí). Finanční zálohy

25 NA, Inventář fondu VOK.


se měly vyplácet zhruba do poloviny nárokované sumy. Škody byly také růz-ně uznávány podle časových období, kdy k nim došlo – během bojů, v čase klidu zbraní (23. 7.–2. 8.), za příměří (2. 8.–30. 8.) a po uzavření míru.

Slánská okresní komise shromáždila údaje z 83 obcí a měst (a dvou velkostat-ků v držení „vždy věrné kapituly u sv. Víta na hradě Pražském“). Většina stížností zněla na nutnost obstarávání přípřeží (většinou mířících do okolních obcí, případně do Loun, Budyně, Libochovic, Kralup, Bíliny, Prahy apod. – pouze v jednom případě je zaznamenána několikadenní cesta z Vraného do saského Hellendorfu).26 Většinou chybí záznamy o konkrétním účelu těchto cest, a po-kud se dochovaly, šlo nejčastěji o převoz zásob. Méně obvyklé byly převozy ne-mocných nebo důstojníků. Časté byly také stížnosti na zničení úrody (spasené koňmi nebo zdupané postupujícím vojskem), ovocných stromů, otrhání ovoce v sadech, zkrmení zásob sena a slámy či promeškání vhodné doby pro země-dělské práce. Vyskytují se i případy, kdy byla zabavena kola od vozů, a proto kováři museli okovat vojenské koně, a tak přišli o zásoby podkov. Jeden tesař ze Smečna musel postavit novou strážní boudu ke kanónům a v Hořešovicích vojáci zničili vybavení hospody. Byla také několikrát zaznamenána pomoc utí-kajícím Rakušanům (převoz vojáků nebo poskytnutí jídla), a to koncem červ-na, a také převoz raněného saského vojáka.

Dne 14. září okresní komise ve Slaném sepsala souhrnnou zprávu, ve které navrhla vyplatit náhradu ve výši 15 269 zlatých a 64 a půl krejcaru, z toho „ne-bylo postaveno na jisto“ (tzn. nepotvrzeno doklady či svědky) 9 397 zlatých 32 a půl krejcaru, „na jisto doloženo“ bylo 5 899 zlatých a 32 krejcarů.27

Zemská komise vyřídila většinu agendy v letech 1867–1868. V Čechách (mimo statutární města Liberec a Praha) bylo uznáno oprávněných nároků celkem za 3 373 157,67 zlatých na Moravě a ve Slezsku (mimo Brno a Opavu) za 8 722 034 zlatých – většinou se jednalo o pruské rekvizice a kontribuce.

Koncem září 1866 ve Slaném a v okolí proběhla veřejná sbírka na pomoc obcím nejvíce válkou postiženým, která vynesla 1 586 zlatých a 48 krejcarů, vedle toho mnoho obilovin, sena, uhlí a dalších potřeb. Od lorda Clamwilia-ma z Londýna, strýce hrabat Clam-Martiniců navíc došlo 500 liber (v tehdejším kurzu 4 000 zlatých).28

Válka krátkodobě přinesla do života města Slaného velké změny. Některé plány nebylo možné realizovat, např. návrh na zřízení reálného gymnázia.29

26 Slánská okresní komise neúspěšně navrhovala, aby se mimo výlohy za povozy a z koně vyplatilo maji-telům přípřeží ještě po 3 zlatých denně po čas, který byli mimo domov. 27 NA, f. VOK Seznam všech opovědí škod válkou způsobených v okrese Slánském, 14. 12. 1866. 28 V Slaném v roce 1866, s. 17. 29 Tamtéž, s. 16–17.


O tom, že okupace nebyla tak hrozná, jak se původně mnozí obávali, svědčí i následujíc popěvek, který si obyvatelé Slaného zpívali po válce: „Když Prajzi mašírovali, to vám byla legrace, páni odtud ujížděli, jako psaní po poště. Nebojte se Prajzů nic, voni zase půjdou pryč.“30

Velké změny nastaly ovšem po roce 1866. O rok později vzniklo dualistické Rakousko-Uhersko. V r. 1868 došlo k oddělení moci politické (nově bylo zříze-no c. k. hejtmanství ve Slaném) a soudní (kterou vykonávaly okresní soudy). Pod nově vzniklé slánské hejtmanství patřily soudní okresy Slaný, Nové Straše-cí a Velvary. Slaný zažilo období růstu a rozvoje. Postavena byla železniční drá-ha a nádraží, zvýšil se počet domů i obyvatel, nastal rozvoj spolků a organizací (např. Sokola), konaly se časté slavnosti, založeny byly první noviny atd. Slaný překročilo práh moderní doby. Řečeno slovy historika „ve městě nastal obrat let sedmdesátých: Formanská poezie zanikla a nastalo hvízdání lokomotivy.“31

PŘÍLOHA 1

Seznam obcí, uváděných okresní odškodňovací komisí pro Slánský okres32

Bakov Beřovice (Beravic, Beřovic, Beřovitz)Blahotice (Blahotic, Blahotitz)Brandýsek (Brandeisek)Břešťany (Břešťan, Breschtan)Budenice (Budenice, Budenic, Budenitz, Budešic)BudeničkyByseň (Biseň)Cvrčovice (Cvrčovic, Cvčowitz)Čeradice (Čeraditz)Dolín (Dolýn)Drchkov (Drchkow)DrnovDřínov (Dřinov)Hnidousy (Hnidous)33

30 Kronika rodiny Čížkovy ve Slaném, rukopis, laskavě zapůjčeno pí. Černušákovou.31 Paměti královského města Slaného. V době ústavní, s. 4. 32 V závorkách jsou uvedeny varianty názvů, které se v dokumentech vyskytují. Část dokumentů z r. 1866 je psána v němčině (především pro vyšší státní úřady), část v češtině. Jedná se o souhrnný seznam, v různých dokumentech se uvádí odlišný počet obcí. 33 Dnes součást Kladna.


Hobšovice (Hopšovic, Hobschowitz)Holousy (Holous)Horní Kamenice (Kamenice Horní, Ober. Kamenitz)Hořešovice Malé (Horeschowitz Klein)34

Hořešovice Velké (Horeschowitz Gross)35

Hrdlív (Hrdliv)Humny (Humen)36

Jarpice (Jarpic, Jarpitz)Jemníky (Jemník, Jemnik)Klobuky (Klobuk)Knovíz (Knowiz)Kobylníky (Kobylník)Kokovice (Kokovic, Kokowitz)Koleč (Kolletsch)Královice (Královic, Králowitz)Kutrovice (Kutrowitz, Kutrovic)Kvíc Malá (Kwitz Klein)37

Kvíc Velká (Kwitz Gross)38

Kvílice (Kvílíce, Kwíllitz)Ledce (Ledeč, Ledec, Ledetz)Libovice (Lidowitz)Libušín (Libuschin)Lidice (Lidic, Liditz)Lisovice (Lišovice, Lisovic, Lisowitz)Lotouš (Lottausch)Lukov (Lukow)Luníkov (Lunkov)Motyčín39

Mozolín40

Neprobylice (Neprobilice, Neprobilic, Neprobilitz)Netovice (Netovic, Netowitz)Olšany (Volšany, Volšan, Wolschan)Osluchov (Woslochov, Voslochov)

34 Dnes Hořešovičky. 35 Dnes Hořešovice. 36 Dnes součást Pcher. 37 Dnes Kvíček38 Dnes Kvíc. 39 Dnes součást Kladna. 40 Dnes součást Kolče.


Otruby (Votrub, Wotrub)Paleč Malý (Palletsch Klein)41

Paleč Velký (Palletsch Gross)42

Pchery (Pcher)Plchov (Plchow)Podlešín (Podleschin)Poštovice (Poschtowitz)Přelíc (Přelice, Přelitz)Řisuty (Řisut)Saky (Sak)Skůry (Skury, Skur)Slaný (Slané, Schlan)Smečno (Muncifaj)Stradonice (Stradonitz)Studeněves (Studnoves)Svinařov (Svinářov)Šlapánice (Šlapanice, Schlapanitz)Šternberk (Sternberg)Tmáň (Tmaň)Trpoměchy (Trpoměch)Třebichovice (Střebychovice, Střebichovic, Střebichowitz)TřebízTřebusice (Třebusitz)Tuřany (Tuřan)Týnec (Tejnic, Teinitz)Vraný (Vrané, Wranna)Vrbičany (Vrbyčan, Vrbičan)Vinařice (Vynařice, Wynařitz)Vítov (Wittov)Vyšínek (Wyschinek)Zlonice (Zlonitz)Zvoleněves (Swolenowes, Svolenoves)Želenice (Žellenitz, Želenic)Želevčice (Želewčitz, Želevčic) Žižice (Žižitz)Velkostatky – Vraný, Zlonice

41 Dnes Páleček. 42 Dnes Páleč.


PŘÍLOHA 2

Ukázka z protokolů zaslaných okresní odškodňovací komisi ve Slaném43

Protokol sepsán u představenstva spojených obcí Pcher, Humen a Sak dne 19. října 1866 v přítomnosti podepsaných.Předmět:

Když prohlášení okresní komise k vyšetřování škod válkou způsobených ve výše jmenovaných obcí ku všeobecné známosti přišlo, předstoupil dnešní-ho dne k podepsanému starostovi pan Václav Vlk z Humen a přednesl násle-dující žádost. Dne 27. srpna t. r. byl jsem od představenstva vyzván bych jel pro pražské staroměstské vápno na stavbu okresní Knovíz Klášterské silnice. Nařízení tomuto jsem vyhověl a vozku párem koní do Prahy na vápna poslal, můj vozka přijede až do Prahy na most byl mocí od pruského vojska vzat a na-ložen jemu veliký náklad vojenských potřeb s kterými musel jeti až do Vodo-chod a zpět musel naložiti nemocné vojíny, které zase v Praze složil. Jelikož vozka s naloženým nákladem mocí nucen byl rychle jeti a koně po dva dny ani nakrmiti nemohl onemocněl jeden kůň na jankovitost že není k žádné po-třebě, z čehož čítám škody na tomto mladém a nyní zničeném koni per 200 zl pravým dvě sta zlatých rak čísla žádám aby obce představenstvo mou žádost podporovati ráčilo abych za tohoto koně náhradu obdržeti mohl.

Václav VlkSkončeno a podepsáno s tím podotknutím, že udání pana Václava Vlka z Hu-men jest pravé.

Jan Veselý starosta, starší obce Karel Vondráček, starší obce Antonín Duras

Protokol sepsán u představenstva spojených obcí Pcher, Humen a Sak dne 19. října 1866 v přítomnosti podepsaných.Předmět:Když prohlášení okresní komise k vyšetřování škod válkou způsobených ve výši jmenovaných obcí ku všeobecné známosti přišlo, předstoupil dnešní-ho dne k podepsané obecní radě pan Jan Veselý starosta ze Pcher a přednesl následující žádost:

Dne 17. července 1866 přišli ke mně dva pruští vojíni od pěchoty s poukáz-kou vystavenou v Knovízi kdež byli ubytovaní, bychom hned zaopatřili jim

43 Protokoly jsou uloženy v Národním archivu ve fondu VOK. Dokumenty jsou ponechány v původním pravopisu.


dva dvouspřežní povozy k dopravení nákladu do Prahy. Vyhověv tomuto roz-kazu nepřátelského vojska odeslal jsem svůj povoz s dvěma koni na tuto cestu. Bezpříkladnou rychlou jízdou a velkým nákladem zničen jest mi jeden kůň tak na zdraví z kteréhož se vyléčiti nedá, že jej pro další práci potřebovati nemohu, z čehož čítám škody na tomto zdravém a silném koni per 200 zl pravým dvě stě zlatých rak čísla a žádám ctěnou obecní radu, aby mojí žádost podporovati ráčila abych za tohoto koně náhradu obdržeti mohl.

Jan VeselýSkončeno a podepsáno s tím podotknutím, že udání pana starosty Jana Vese-lého ze Pcher jest pravé.

Karel Vondráček, starší obce a zapisovatel, Jan Jireček, starší obce, Antonín Duras, starší obce

Protokol sepsán u představenstva obce Knovízské dne 19. října 1866 v přítomnosti pode-psaných a nepodjatých znalců.Zástoj jest vyšetření škody kr. pruským nepřátelským vojskem na průchodu učiněné.

Dne 17. července 1866 vtrhlo do obce Knovízské nepřátelské vojsko pruské v síle 30 důstojníků, 1600 mužů, 800 koní na průchodu ku Praze. Toto nepřá-telské vojsko nejen že požadovalo mocí vše co jen k lidskému živobytí a po-hodlí zapotřeby jest v množství nadobyčejném, ano též svévolně rozsekalo v stodolách oplotní vrata, zničilo množství obilí v stodolách již přivezeného podestláním a do polí odnešením. V zahradách potrhalo a zničilo mnoho ovo-ce na stromech, ale i též stromy kácelo a tímto dřívím topilo. Na polích svými děly a vozy i koňstvem zničili mnoho řepy, zemáků a jetele na semena, tak-že z hrůzou jeden každý obyvatel Knovízský na tyto ničitele všeho pohlížel. Na to předstoupili následující páni občané by udali své škody které v tabulce poznamenané jsou jak následuje:

Předstoupil pan Václav Pomajzl majitel č. p. 1, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským v mé stodole rozsekáním oplotní a zkažením a zni-čením obilí učiněna škoda za 50 zl. Kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati.44

Předstoupil pan Karel Hušák majitel č. p. 2, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní zničením obilí v stodole uči-něna škoda za 40 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati.

44 Za každou žádostí následuje podpis žadatele.


Předstoupil pan František Hušák majitel č. p. 3, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí ve dvou-ch stodolách učiněna škoda za 50 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž do-kázati.

Předstoupil pan Matěj Kocourek majitel č. p. 5, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 25 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati.

Předstoupil pan Josef Richtr majitel č. p. 6, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 20 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati.

Předstoupil pan Václav Urbánek majitel č. p. 7, a udává: Dne 17. čer-vence t. r. byla mi vojskem pruským učiněná škoda rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole za 40 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž do-kázati.

Předstoupil pan Josef Richtr majitel č. p. 6, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 20 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati.

Předstoupil pan Jan Hodr majitel č. p. 8, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským učiněna škoda rozsekáním oplotní a zniče-ním obilí v třech stodolách za 50 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž do-kázati.

Předstoupil pan Karel Hušák starosta obecní a udává: Dne 17. července, dne 15. srpna, dne 19. srpna a dne 22. srpna t. r. bylo nám učiněno škody vojskem pruským v zahradách na ovoci a stromech za 50 zl. kterouž chci v pádu potře-by s přítomně podepsanými znalci dokázati.

Předstoupil pan Vincenc Křikava majitel č. p. 15, a udává: Dne 17. července t. r. bylo mi učiněno škody vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole za 40 zl. kterouž v pádu potřeby chci dokázati.

Předstoupil pan František Mužík majitel č. p. 25, a udává: Dne 17. července t. r. bylo mi učiněno škody vojskem pruským tj. koňmi a dělamy na mém poli řípou posázeném za 50 zl. v pádu potřeby chci vše dokázati.


Předstoupil pan Ant Kubiška majitel č. p. 27, a udává: Dne 17. července t. r. bylo mi učiněno škody vojskem pruským tj. vozy a koňstvem na jeteli, zemákách, pak rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 95 zl. kterouž chci dokázati.

PhDr. Milan Bárta (nar. 1976), absolvent pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty

Purkyně v Ústí nad Labem, obor dějepis, český jazyk (2000). V letech 2000–2007 Úřad doku-

mentace a vyšetřování zločinů komunismu, poté 2007–2008 Odbor archiv bezpečnostních

složek Ministerstva vnitra České republiky, od roku 2008 Ústav pro studium totalitních re-

žimů. Autor a spoluautor knih a studií zabývajících se historií druhé poloviny 20. století (se

zaměřením na období komunistické vlády v Československu).


Osobností, která významně spoluurčovala politický vývoj českého národa ve druhé polovině 19. století a přispěla k formování a rozvoji občanské společ-nosti té doby, byl nepochybně hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, jenž po-cházel ze starobylého českého rodu Martiniců.

Příslušníci rodu Clam-Martiniců, respektive Martiniců ovlivňovali politický život v Čechách i v Rakousku od doby vrcholného středověku až po konec prv-ní světové války.

Rodový původJindřich Clam-Martinic pocházel – v české linii svých předků – z význam-

ného katolického šlechtického rodu Martiniců, jehož hospodářskou a mocen-skou základnou bylo od 14. století městečko Smečno na Slánsku. Mezi nej-známější představitele tohoto rodu patřili císařský místodržící Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), který byl roku 1618 defenestrován z oken Pražského hradu, a jeho druhorozený syn Bernard Ignác z Martinic (1603–1685), nejvyšší purkrabí Českého království, který se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj Smečenska a Slánska po třicetileté válce. Z jeho podnětu byla ve Slaném zalo-žena piaristická kolej, realizována barokní přestavba kostela Nejsvětější Troji-ce a postavena kaple Božího hrobu ve Kvíčku.

JINDŘICH JAROSLAV CLAM-MARTINICA SLÁNSKO

Zdeněk Víšek

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic


Roku 1789 vymřel rod Martiniců Františkem Karlem z Martinic po meči a dědička smečenského panství hraběnka z Martinic Marie Anna se v červenci 1791 provdala za hraběte Karla Josefa z Clamu, jenž o rok později přijal ke své-mu rodovému jménu a erbu též jméno a erb Martiniců. Od té doby se datuje v rakouských a českých dějinách existence šlechtického rodu Clam-Martiniců.

MládíJindřich Jaroslav Clam-Martinic se narodil 15. července 1826 ve Svatém

Juru u Bratislavy v tehdejších Uhrách, kam jeho otce Karla Jana Clam-Marti-nice (1792–1840), plukovníka rakouské armády a pozdějšího pobočníka císaře Ferdinanda V. Dobrotivého, zavedla vojenská služba. Matkou Jindřicha Clam--Martinice byla Karolina Selina Meade Quilfortová (1792–1872), dcera irského šlechtice Richarda, hraběte z Clanwilliamu.

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, svobodný pán z Höchenberka a pán na Smečně, jak zněl jeho zkrácený šlechtický titul, byl od mládí připravován pro službu v rakouském státním aparátu. Roku 1848 nastoupil úřednickou kariéru ve Lvo-vě a po reformě státní správy byl jmenován hejtmanem mělnického okresu (1850–1853). Roku 1853 se stal ministerským radou v Pešti a v letech 1856–1859 vykonával v Krakově funkci předsedy zemské haličské vlády.

Pražské noviny a Jindřich Clam-MartinicPřipomínáme-li vztah hraběte Clam-Martinice ke Slánsku, je vhodné tuto

skutečnost dokumentovat citací z článku „Hrabě Clam Martinic a Slánský ob-čanský sbor střelecký“, který byl publikován 2. ledna 1848 v Pražských novinách, jejichž redaktorem tehdy byl novinář Karel Havlíček Borovský. Tento článek popisuje slavnostní přijetí 77 příslušníků nově zřízeného slánského měšťan-ského střeleckého sboru tehdy jedenadvacetiletým Jindřichem Clam-Martini-cem ve dvoře smečenského zámku dne 19. 12. 1847:

…V zámku se postavil sbor proti oknům mladého hraběte Jindřicha Jaroslava Clam--Martinice, nastávajícího pána panství Smečenského a Slánského, jemužto ku cti byl vytá-hl. Vyvolen jest totiž od nově zřízeného sboru tohoto za protektora, a sbor se nyní poprvé svému protektoru představil.

Pan hrabě vida sbor před okny sešikovaný ihned z pokojů svých na dvůr sešel, a před řadou stoje následujícími slovy k měšťanstvu promluvil:

„Přijměte, pánové moje srdečné díky za to, že jste mně příležitost podali přesvědčiti se o pěkném vyhlížení a právě vojenském pořádku vašeho sboru. V krátkém čase mnoho jste způsobili. K srdečné radosti slouží mně daření tohoto obnoveného ústavu, který povolán jest vašemu nejen v krásném času pokoje k ozdobě – nýbrž i v čas nebezpečenství k obraně slou-žiti, a který mnoho přispěje k svazku sjednocenosti celého měšťanstva. Ten svazek vás jistě


pevně spojí, neb ačkoliv jeden každý k svému obchodu se odstraniti musí – u praporce posvě-ceného, vaší přísahou ozdobeného vždy včas potřeby všichni se sjednocenou udatností se zase shromáždíte a dle valné průpovědi – duši Bohu, králi krev, a srdce vlasti – kdy toho zapotře-bí bude, obětovati nepominete – což jakožto od vás vyvolený ochránce s jistotou očekávám.“

Lehko si pomysliti, jaký dojem asi způsobila tato krátká sice, ale mužně a jadrně v ma-teřském jazyku přednášená slova na sbor, snad takového oslovení v jazyku národním se nenadějící, kteréžto řeči větší ještě libosti mužná vysoká postava, a čistá, příjemná výřeč-nost mladého pana hraběte, zdědivšího po svém šlechetném, bohužel tuze brzy na věčnost povolaném otci všeliké výtečné vlastnosti srdce i ducha, dodaly.

Po dvou dnech na to opustil pan hrabě krajinu naši, odebíraje se do Lwova v Haliči, aby tam pod návodem výtečného správce zemského, hr. Stadiona, činnost svou na dráze politické započal. Přání naše doprovází mladého tohoto pána českého se mnohou nadějí, že se časem svým vlast naše dobrých služeb od něho co věrného syna svého dočká.1

Projev hraběte Jindřicha Clam-Martinice v prosinci 1847 ke shromážděným slánským ostrostřelcům, zástupcům probouzejícího se měšťanského stavu, vyzněl nepochybně vstřícně, avšak již o několik měsíců později – během bouř-livých událostí revolučního roku 1848 – docházelo mezi zástupci českých měš-ťanských kruhů a příslušníky tzv. české historické šlechty k projevům odcize-ní i nepřátelství, které se již nikdy nepodařilo v českém politickém životě plně překlenout, i když na výrazném smíření českého měšťanstva a konzervativní šlechty v 60. letech 19. století měl dosti výrazný – možná i rozhodující–podíl právě hrabě Clam-Martinic.

Na straně českého historického právaK výraznému politickému zlomu v životě Jindřicha Clam-Martinice dochá-

zí roku 1859, kdy byl jmenován císařským tajným radou. Clam-Martinic coby představitel historické české šlechty odmítal tehdejší státně-byrokratický cent-ralismus a požadoval rovnoprávné postavení Českého království v rámci mno-honárodnostní rakouské říše. Této myšlence zůstal věrný až do konce svého života.

Po vydání tzv. Říjnového diplomu 1860, který sice zvyšoval pravomoci zem-ských sněmů, avšak za osobitou historicko-politickou individualitu považoval pouze Uherské království, dochází ve snaze o posilování autonomie Českého království k postupnému sbližování postojů některých příslušníků české zem-ské aristokracie v čele s hrabětem Jindřichem Clam-Martinicem a knížetem Karlem Schwarzenbergem s představiteli českých měšťanských kruhů v čele s Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem.

Stalo se tak v době, kdy česká občanská veřejnost se začala postupně ak-tivizovat po pádu Bachova absolutismu, tedy po odvolání Alexandra Bacha


z úřadu rakouského ministra vnitra (22. 8. 1859), což byl počátek konce neo-absolutistického policejního režimu, jenž byl v Rakousku nastolen po porážce revoluce z let 1848/49.

Dne 6. 1. 1861 došlo z iniciativy historika Václava Vladivoje Tomka v Praze k setkání hraběte Clam-Martinice s Františkem Ladislavem Riegrem, které po-pisuje současný historik Robert Sak takto:

V neděli, na kterou připadl v roce 1861 svátek Tří králů, se oba muži sešli v Tomkově bytu. Hrabě, jemuž táhlo na pětatřicítku, byl vysoký, štíhlý, hrdě vzpřímený, měl světlé vlasy a tvář roubenou plnovousem. Choval se sice trochu povýšeně a mluvil, zdůrazňuje řeč vznešeně odměřenými pohyby, jako by svého partnera neustále poučoval, ale vyzařovala z něj jakási přesvědčující síla, výraz osobnosti, která přesně ví, co chce. Rieger, o necelých osm let starší, si s ním ve zjevu, chování ani projevu nijak nezadal. Jestliže k sobě přistu-povali s jistou nedůvěrou, dokázali ji překonat. Tomek, přítomný rozmluvě, zachoval v pa-mětech důležité svědectví: „Dorozumění docílilo se mezi oběma stranami snáz, než by byl myslil.“ Rieger bez pochyby věřil, že ten rozhovor založí spojenectví, které bude Čechám jen k užitku, neboť vrátí šlechtu znovu národu. Známe-li jeho bytostný optimismus, může-me se směle domýšlet, jak se opájel představou, že Clam-Martinicové, Schwarzenbergové, Thunové budou Čechům tím, čím jsou Czartoryští, Potočtí, Sapiehové Polákům a Széché-nyiové, Andrássyové, Esterházyové Maďarům. Ale setkání toho večera založilo i lidskou vazbu mezi dvěma muži, kteří v příštím čtvrtstoletí ponesou společnou odpovědnost za čes-kou politiku…2

Toto spojenectví bylo manifestováno mimo jiné i hromadnou účastí šlechty na pohřbu obrozeneckého literáta Václava Hanky (15. 1. 1861) a nej-výrazněji 7. 3. 1861, kdy byl hrabě J. J. Clam-Martinic zvolen prezidentem Společnosti musea Království českého a kníže Karel Schwarzenberg jeho ná-městkem.

Nečekanému – okolnostmi vynucenému – sblížení českých měšťanských a šlechtických kruhů, jež bylo například ještě v letech 1848/1849 nemyslitel-nou věcí, předcházel ovšem pro obě strany nepříznivý vývoj ve věci státopráv-ního uspořádání v Rakousku roku 1860.

Po svolání takzvané rozmnožené říšské rady v březnu 1860 v jejích řadách zasedl i hrabě Jindřich Clam-Martinic, který se stal vůdcem konzervativců v českých, v alpských i v haličských zemích. Jako konzervativní politik usiloval o prosazení autonomie jednotlivých zemí podunajské monarchie a o zachová-ní jejich právní kontinuity. Tyto myšlenky byly částečně využity při vydání již zmíněného císařského Říjnového diplomu 1860, i když ne zcela podle Clam--Martinicových představ.

Jednoznačný nesouhlas Jindřicha Clam-Martinice vyvolalo pak vydání tzv. únorové ústavy roku 1861. Proti ní se jednatřicet příslušníků české historické


šlechty v čele s Clam-Martinicem ohradilo v pamětním spise z 10. dubna 1861, kde vyhlásili základní zásadu českého konzervatismu – žádné státoprávní roz-hodnutí říšského parlamentu a vlády nesmí ohrozit historické právo zemí Ko-runy české.

Politika pasivní rezistenceSe jménem Jaroslava Clam-Martinice, stejně tak i Františka Ladislava Rie-

gra, je spjata politika tzv. pasivní rezistence, kterou zastávali čeští politici, nespokojení s naplňováním českého historického práva, vůči rakouským vlá-dám – a v podstatě i rakouskému státu – v letech 1863–1879.

Dne 18. 3. 1863 F. L. Rieger přečetl v poslanecké sněmovně říšské rady ve Vídni prohlášení, v němž odůvodnil, proč se nadále čeští politici nebu-dou podílet na další práci říšské rady, která nebyla obeslána uherskými po-slanci, neboť uherský sněm neuznal tzv. únorovou ústavu. Rozšířená říšská rada, odmítající české státoprávní požadavky, se tak fakticky stala sněmem rakouských (mimouherských) zemí. Začalo šestnáct let trvající období neú-časti českých politiků na zasedání říšské rady, které skončilo až roku 1879. V pozdějších letech ne zcela úspěšná politika pasivní rezistence, která zahr-novala od dubna 1867 – s přestávkami – i neúčast na jednání českého zem-ského sněmu a jejímiž nejviditelnějšími symboly byli právě Clam-Martinic a Rieger, ovšem vyvolávala v českém politickém táboře nespokojenost a ved-la roku 1874 ke vzniku mladočeské Národní strany svobodomyslné, v jejímž čele stáli bratři Julius a Edvard Grégrové. Tato nově utvořená strana ve svém programovém prohlášení celkem realisticky odsoudila dosavadní politiku pasivního odporu, který se „zvrhl v nečinnost a netečnost“, a místo dosavadního „trpného odporu“ požadovala „odpor činný“, což znamenalo požadavek účasti českých poslanců na zemském sněmu v Praze a v budoucnu i na jednání ví-deňské říšské rady.

Starostou slánského okresu (1865–1868)Jindřich Clam-Martinic se stal – vzhledem ke své politické činnosti i ro-

dovému původu – v šedesátých letech předminulého století uznávanou a re-spektovanou osobností českého veřejného života. Roku 1865 byl proto zvolen do nově ustanovené funkce starosty slánského okresu. Funkce okresního sta-rosty sice nepatřila k politicky nejprestižnějším postům, ovšem Jindřich Clam--Martinic i z této zdánlivě nevýznamné pozice dokázal výrazně ovlivňovat ve-řejný život i v rámci tehdejšího Rakouska.

Slánské okresní zastupitelstvo zahájilo svoji činnost 27. července 1865. Vznik tohoto samosprávného orgánu měl velký význam pro další rozvoj měs-


ta i okresu, neboť umožňoval českým podnikatelům a živnostníkům pronikat do všech hospodářských oblastí regionu. Kromě činnosti hospodářské věno-valo slánské okresní zastupitelstvo pozornost též problémům zdravotnictví a sociální péče.

Česká okresní zastupitelstva, která se ocitala často v nemilosti rakouských místodržících v Praze, sehrála pozitivní historickou roli při formování ob-čanské společnosti a byla zrušena až v důsledku reorganizace státní správy v roce 1928.

V srpnu 1866, tedy v době, kdy Jindřich Clam-Martinic vykonával úřad starosty slánského okresu, přijal na svém zámku Smečně Františka Ladi-slava Riegra. Hlavním tématem tohoto setkání byl vývoj vnitropolitické si-tuace po porážce rakouské armády v prusko-rakouské válce. Rieger svému politickému spojenci vyčítal především nečinnost představitelů historické šlechty–ve srovnání s aktivitami šlechty uherské i polské – v nastalé politic-ké situaci. Průběh tohoto setkání s Clam-Martinicem popsal Rieger v dopi-se své manželce Marii takto:

Přijal mne i s paní laskavě, bez aristokratické příchuti, vyjma tu, která leží v přiroze-nosti věcí, a mnoho jsme spolu mluvili – o naší návštěvě ve Vídni, o jednání našem. Vyčí-tal jsem mu nečinnost šlechty, on uváděl ze své strany omluvy, z nichž některé byly dosti vážné… Až přijede císař, sejde se šlechta naše hlučně–snad se pak dá něco udělat, ale co a jak, se dosud neví…3

Roku 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a habsburská monar-chie byla rozdělena na část rakouskou s vládnoucím národem německým (tzv. Předlitavsko) a uherskou s vládnoucím národem maďarským (tzv. Zalitavsko). Tyto dva státní celky spojovala osoba císaře a činnost společných ministerstev obrany, financí a zahraničí. V otázkách vnitropolitických se však jednalo o dva téměř samostatné státy. Rakousko-uherský dualismus upřel Českému králov-ství možnost spravedlivého státoprávního uspořádání v rámci habsburského soustátí. Proti vyrovnání se tentokráte velmi důrazně postavil právě Jindřich Clam-Martinic, starosta slánského okresu.

V březnu roku 1868 rakouská vláda rozhodla o podstatném zvýšení daní, kterým se snažila změnit nepříznivý stav státních financí. V té době se okres-ní zastupitelstvo ve Slaném – jako první zastupitelstvo v Čechách – z podnětu svého starosty Clam-Martinice obrátilo se stížností k zemskému výboru v Pra-ze a ohradilo se proti tomu, aby kterýkoliv jiný orgán než český zemský sněm vypisoval nové daně. Slánské okresní zastupitelstvo brzy následovala i další okresní zastupitelstva. Nespokojenost vyjadřovali občané nejen zasíláním pro-


testních petic, ale i organizováním veřejných shromáždění pod širým nebem. Odvážný postoj slánských okresních zastupitelů tak nepřímo podnítil vznik tzv. táborového hnutí v letech 1868–1871.

Táborové hnutíCílem táborového hnutí bylo na širokém základě podpořit tehdejší státo-

právní úsilí české politické reprezentace a vyjádřit nesouhlas s rakousko-uher-ským dualismem.

Nejznámější a nejvíce navštívený tábor lidu se sešel 10. 5. 1868 na Řípu. Tábory pak pokračovaly v následujících měsících i letech na desítkách dalších míst (Střelecký ostrov v Praze, Bezděz, Blaník, Potštejn, Lipská u Lipan, Karl-štejn, Oreb). Celková účast v Čechách, na Moravě i ve Slezsku byla v roce 1868 odhadnuta na 338 000 osob. Podobné tábory se konaly i v dalších letech–v roce 1869 za účasti asi 600 000 osob, v roce 1870 za účasti 225 000 osob o rok pozdě-ji byl počet účastníků táborů odhadován 287 000 osob.

Tábor lidu se konal v červenci 1870 také na Slánsku, a to na těhulském ná-vrší nedaleko Smečna.

Hlavní cíl táborového hnutí – dosáhnout pro České království podobného postavení jako si vydobylo Uherské království – sice zůstal nenaplněn a posta-vení českého státu v rámci Rakouska-Uherska se v podstatě do roku 1918 ne-změnilo, avšak táborové hnutí svou nebývalou početností přispělo k formová-ní české občanské společnosti a vzpomínka na konání táborů žila ještě dlouhá desetiletí v národní politické paměti.

Clam-Martinicův konec v úřadu starosty slánského okresu 1868Vlastenecké postoje Jindřicha Clam-Martinice se setkávaly s nepochopením

ústředních vídeňských úřadů i samotného císaře Františka Josefa I. , který hra-běte Clam-Martinice při své návštěvě Prahy v osobním rozhovoru varoval, aby „nehnal zemi do revoluce“. Již v červenci 1868 rakouský císař odmítl potvrdit jeho další volbu do čela slánského okresu a v listopadu téhož roku bylo okres-ní zastupitelstvo ve Slaném rozpuštěno. Novým slánským okresním starostou byl později zvolen Josef Hlaváček, Clam-Martinicův dosavadní zástupce. Po-dobně byla zamítnuta Clam-Martinicova volba okresním starostou i v obvodu unhošťském a novostrašeckém.

Pozdější politická a veřejná činnost Jindřicha Clam-Martinicea ukončení politiky pasivní rezistence

Jak již bylo připomenuto, roku 1863 stál hrabě Clam-Martinic společně s Františkem Ladislavem Riegrem u zrodu politiky pasivní rezistence vůči


říšské radě a později – s určitými přestávkami – i vůči českému zemskému sněmu. Roku 1871 utrpěla ovšem česká politika výraznou porážku, neboť cí-sař František Josef I. – po jistém váhání – odmítl po nátlaku uherských a ra-kouských politiků tzv. fundamentální články, které měly na principu jakého-si subdualismu – nikoliv však trialismu – zajistit česko-rakouské vyrovnání v předlitavské části monarchie. Delegace českých politiků v čele s Riegrem a Clam-Martinicem, která v říjnu 1871 předložila fundamentální články císa-ři, se tehdy z Vídně vrátila bez úspěchu. V dalším období se Clam-Martinic věnoval propagaci své konzervativní politiky zvláště mezi šlechtou alpských zemí, kde získával určitou podporu pro svůj program. Dlouhodobá politika pasivní rezistence – spoléhající mimo jiné na možnou změnu mezinárod-ní situace v Evropě – se však stávala očividně neperspektivní, a proto 7. 10. 1879 – po poznání, že politika pasivní rezistence v konečném důsledku čes-kým zájmům spíše škodí, než prospívá, vstoupili čeští politici vedení Riegrem a Clam-Martinicem opět do říšského sněmu, kde spolu s rakouskými a polský-mi konzervativci vytvořili takzvaný železný kruh pravice, o nějž se vláda hraběte E. Taafa opírala téměř patnáct let (1879–1893). V říšské radě byl Jindřich Clam--Martinic roku 1882 zvolen místopředsedou tzv. Českého klubu – společného poslaneckého klubu, jehož členy byli kromě některých představitelů konzer-vativní šlechty a Riegrových staročechů i radikálnější mladočeši. Předsedou tohoto poslaneckého orgánu se stal staročech F. L. Rieger. Politika spolupráce českých politiků s rakouskou vládou – v minulosti někdy označovaná posměš-ně jako „drobečková politika“ – postupně přinášela v krátké době nepochybně výrazná pozitiva, například částečné zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve vnějším úředním styku, tj. při styku občana s úřadem (1880) a osamostatně-ní české university v Praze v důsledku rozdělení tehdejší Karlo-Ferdinandovy university na českou a německou (1882). Během poloviny 80. let byla zřízena anebo postátněna další česká gymnázia, průmyslové a jiné odborné školy, což mělo mimořádně pozitivní význam pro další rozvoj české vzdělanosti vědy a kultury.

ÚmrtíV polovině 80. let se u Jindřicha Clam-Martinice začaly objevovat přízna-

ky tuberkulosy, které neúspěšně čelil mnoha léčebnými lázeňskými pobyty. V té době se jeho vliv na českou politiku začal postupně vytrácet. Jindřich Jaroslav Clam-Martinic zemřel 5. června 1887 v Praze. Pohřben byl v rodin-né hrobce ve Smečně. Manželství s Augustou, hraběnkou Salm Reifferscheid, která zemřela čtyři roky po smrti svého manžela (19. 6. 1891), zůstalo bez-dětné.


Politicky aktivní byli i nejbližší příbuzní hraběte Clam-Martinice – bratr Ri-chard (1832–1891) byl opakovaně zvolen poslancem zemského sněmu i říšské rady, synovec Heinrich (1863–1932) byl v době první světové války jmenován 20. 12. 1916 císařem Karlem I. předsedou rakouské vlády.

HodnoceníOsobnost hraběte Jindřicha Clam-Martinice takto dobovým stylem i obsa-

hem zhodnotil Ottův slovník naučný: Clam-Martinic byl muž neobyčejného nadání. Jeho důmysl politický, vlohy řečnické, znalost správy státní a rozsáhlé vědomosti obecně jsou uznávány. Jeho vliv na šlechtu konservativní byl veliký a on to byl, jenž ji zorga-nizoval a udržel v jednotném šiku. Při svém státoprávním a samosprávném programu trval se železnou důsledností a nepřestal přes taktické změny po celý život usilovati o ob-novení práv koruny české. V soukromém životě byl nezištný, ryzí, humánní a v prav-dě rytířský charakter. K národu českému přilnul s velkou láskou a zvláště sluší uznati jeho snahy, aby mu navždy politickou součinnost šlechty konservativní v Čechách za-bezpečil.4

Politické smýšlení Jindřicha Clam-Martinice, příslušníka jednoho z nejvý-znamnějších rodů české zemské šlechty, bylo pochopitelně určováno dobou i společenským prostředím, ve kterém žil. Nebyl proto demokratickým po-litikem v dnešním slova smyslu. Rovněž politika tzv. pasivní rezistence, kte-rou společně s Františkem Ladislavem Riegrem dlouhodobě prosazoval, se nakonec ukázala jako neúčinná. Je také velmi pravděpodobné, že pokud by se Jindřich Clam-Martinic dožil rozpadu Rakouska-Uherska – roku 1918 by mu bylo 92 let, patrně by se vznikem ČSR jakožto přesvědčený konzervativec a monarchista nesouhlasil. Přesto hraběte Clam-Martinice můžeme považo-vat–zvláště pro jeho neohrožený postoj v době bojů českého národa za histo-rické státní právo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let předminulého století – za významnou postavu nejen regionálních, ale i českých novodobých dějin.

Politický vývoj po roce 1918 a zvláště pak po roce 1948 nebyl nakloněn objektivnějšímu zhodnocení významu politické a společenské činnosti hra-běte Clam-Martinice, a proto je pochopitelné, že jeho jméno zapadlo v obec-ném i regionálním povědomí takřka v zapomnění. Jednou z mála veřejných připomínek Jindřicha Clam-Martinice proto tak zůstává jeho jméno uvedené na fasádě budovy Národního muzea – vedle jmen dalších 71 osobností. Socha Jindřicha Clam-Martinice, někdejšího dlouholetého prezidenta Společnosti musea Království českého, ovšem byla z pantheonu Národního muzea odstra-něna roku 1951 a již nikdy nebyla navrácena zpět.


Poznámky:1 Citace dle L. Dobner, Slánské listy 28. 3. 2006, str. 112 R. Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha 2003, str. 132 - 1333 R. Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha 2003, str. 162–1634 Ottův slovník naučný, V. díl, reprint 1997, str. 428Odborné historické studie:Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982Otto Urban, České a slovenské dějiny do roku 1918, Praha 1991Robert Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha 2002Odborné historiografické příručky:Dějiny Československa v datech, Praha 1968Československé dějiny v datech, Praha 1986Regionální publicistické studie:Libor Dobner, Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, Slánské listy 28. 3. 2006 a 11. 4. 2006Zuzana Stuchlová, Zdeněk Víšek, Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, Slánská radnice, 12/2004

Mgr. Zdeněk Víšek (28. 9. 1968), absolvent University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad

Labem (1992). Od roku 1995 působí na Obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše ve Slaném

jako učitel českého jazyka a literatury. Je publikačně činný především v historicky, etnogra-

ficky a literárně zaměřených časopisech (Navýchod, Česko-lužický věstník, Cestopisy, Fakta

a svědectví, Literární noviny, Přísně tajné, Český dialog a Hlas pravoslaví).

Od roku 2000 rovněž publikuje v regionálním tisku (měsíčník Slánská radnice a ročenka

Slánský obzor). Autor samostatné publikace Návštěvy panovníků a prezidentů ve Slaném

a na Slánsku (2006) a spoluautor knihy vzpomínek Sametová revoluce v Ústí nad Labem

(2009). Autorsky a organizačně se podílí na vydávání edice Historie Slánska ve XX. století.

Člen redakční rady historické ročenky Slánský obzor a člen předsednictva Společnosti pro

ochranu kulturního dědictví Patria. Dlouhodobě spolupracuje se slánským Vlastivědným

muzeem a Knihovnou Václava Štecha ve Slaném.


Počátky vzduchoplavby v ČecháchJistě není nezajímavé připomenout, že první vzlet balonu s lidskou osád-

kou v Čechách se uskutečnil z pražské Královské obory (dnešní Stromovky) 31. října 1790. Balon pilotoval francouzský větroplavec Jean-Pierre Blanchard a v koši se s ním nacházel hrabě Jáchym ze Šternberka. V případě jeho osoby ovšem nemůžeme prohlásit, že se jednalo o prvního Čecha, který vzlétl, ale pokud prohlásíme, že byl prvním rodákem z Čech, respektive Království čes-kého, chybu neuděláme. Přestože bratr Jáchyma ze Šternberka Kašpar Maria patřil k zakladatelům dnešního Národního muzea, Jáchym hovořil i psal ně-mecky a sám sebe vnímal podle stavovské příslušnosti v království Českém. Otázkou národnosti se s velmi vysokou pravděpodobností vůbec nezabýval.1

Ještě než se pustíme do líčení prvních balonových letů na Slánsku, je vhodné stručně přiblížit vznik letecké sbírky dnešního Národního technické-ho muzea. První sbírkové předměty vznikajícímu muzeu věnoval profesor -K. V. Zenger v souvislosti se založením muzea v roce 1908. První letoun JK systém Blériot daroval do sbírek již v roce 1913 ing. Jan Kašpar. S tímto stro-jem podnikl ing. Kašpar známý dálkový přelet z Pardubic do Velké Chuchle 13. května 1911. O rozvoj balonové části sbírky se ovšem nejvíce zasloužil Rudolf Rumples.

JUDr. Rudolf Rumples patřil nejen k významným pražským advokátům, ale také průkopníkům balonového létání v Československu za první republi-ky. Od roku 1936 působil spolu s ing. Františkem Štýdlem v leteckém oddě-lení tehdejšího pražského Technického musea (dnes Národní technické mu-zeum v Praze). Rumples se snažil systematicky mapovat historii balonového létání. Podařilo se mu pro další generace zachovat četné předměty se vztahem ke vzduchoplavbě, které později věnoval do sbírek dnešního Národního tech-nického muzea.2

1 K počátkům balonového létání v Čechách a na Moravě viz PLAVEC, Michal, Povětrný míč, nebo povětr-ná koule? In: Století letectví v zemích Koruny české. NTM Praha 2010, s. 9–21. 2 Osobou JUDr. Rudolfa Rumplese se nově zabývá HOZÁK, Jan, JUDr. Rudolf Rumples – vzduchoplavec

VĚTROPLAVCI NAD SLANÝM A SLÁNSKEM

Několik poznámek k balonovým letům v souvislosti

s Jubilejní výstavou 1891

Michal Plavec


Během sto let, mezi léty 1790 a 1891, uskutečnilo v Čechách i na Moravě vzlety hned několik balonových letců. K těm nejvýznamnějším patřili napří-klad Francouz Carl Kirsch v roce 1849 nebo Angličan Henry Tracey Coxwell v letech 1850 až 1851.

Vlastenecké kruhy ovšem stále mrzelo, že dosud není žádného Čecha, kte-rý by mohl balon řídit a mohl by tak položit základy české vzduchoplavbě. Z pochopitelných důvodů ani žádný Čech balon nevlastnil. Tyto skutečnos-ti stály také u zrodu České aeronautické společnosti, jejíž stanovy sice byly oficiálně potvrzeny až 19. dubna 1892, ale její pozdější členové se všemožně snažili, aby balony vzlétly u příležitosti Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891. Ostatně v samotných stanovách se můžeme dočíst:

„Účelem společnosti aëronautické jest rozvoj a pěstování vzduchoplavby, rozšiřování znalostí vzduchoplavby v širším obecenstvu a zužitkování pokroků ve vzduchoplavbě uči-něných v životě praktickém. Společnost má býti středem všech snah ve směru tomto, pod-porovati vynálezce a uskutečnění jich záměrův a vydáváním odborného časopisu působiti na širší kruhy obecenstva českého.“ 3

a muzejník. In: PLAVEC, Michal (ed. ), Rekordy známé i neznámé. Dobývání nebe českými (českosloven-skými) letci. Práce z dějin vědy a techniky sv. 26. ISBN 978–80–7037–202–9. NTM Praha 2011. Dále srov. KRYBUS, Josef, Historie leteckého oddělení Národního technického muzea. In: Národní technické muzeum 1908/1951–1971. K dvacátému výročí postátnění I. Národní technické muzeum Praha 1973, s. 162. 3 Národní archiv Praha, fond České místodržitelství, kart. č. 3900, Česká aëronautická společnost, nové

Jean-Pierre Blanchard


Neformálním předchůdcem této společnosti byl Český aeronautický klub, jehož členové se poprvé sešli na počátku října 1891 a měli ještě možnost se ale-spoň částečně podílet na vzletech francouzských vzduchoplavců v rámci Jubi-lejní výstavy.

Balony na Jubilejní výstavě 1891První volba pořadatelů Jubilejní výstavy nešťastně padla na vzduchoplav-

ce Maximiliana Wolffa a jím zkonstruovaný balon Kysibelka. Ten se ovšem při prvním volném letu zřítil vinou Wolffa již 16. června 1891. Ztráta balonu byla palčivá a nahrávala odpůrcům balonového létání v Čechách. Nemalou roli hrála snaha pořadatelů snížit finanční výlohy, ale i skutečnost, že Maximili-an Wolff rozhodně nepatřil ke zkušeným balonovým letcům. Zbytky balonu Kysibelka se nacházejí dodnes ve sbírkách Národního technického muzea v Praze.4

Pozvání ani ne měsíc po nehodě tohoto balonu přijali již tehdy slovutní francouzští vzduchoplavci Édouard Surcouf (1862–1938) a Louis Godard (1858–1933), kteří přivezli na výstaviště dva balony. Nejdříve do Prahy při-

znění stanov České aëronautické společnosti, ai 36. 042–92. 4 Ke zkáze balonu Kysibelka a následném soudním procesu s Maximilianem Wolffem srov. např. Jubilejní výstava zemská Království českého v Praze 1891. Šimáček Praha 1894, s. 171–174, 218, 766.

Édouard Surcouf


jel Surcouf s menším balonem Godard dne 18. července 1891. Louis Godard do hlavního města dorazil 11. srpna 1891 s větším balonem Victor Hugo. Balon Victor Hugo měl největší průměr 13,2 metru a objem 1258 metrů krychlových. Až 25. září 1891 se k oběma větroplavcům přidal Eugene Taupin, který také uměl pilotovat balon, ale kromě toho z balonů podnikal seskoky padákem.5

Od 23. července do 21. října 1891 uskutečnili tito dva balonoví letci přinej-menším třicet pět volných letů, z nichž především poslední let balonem Victor Hugo byl skutečně velkolepý. Po volném startu z Prahy přistál Louis Godard s cestujícími (nakladatelem Josefem Richardem Vilímkem, statkářem a správ-cem statku Drasty u Klecan Josefem Novotným a jeho maželkou Vilmou) až na pobřeží Baltského moře, což byl výkon na tu dobu hodný obdivu. Vilímek o letu pochopitelně ihned vydal knihu.6

Účastník tohoto letu J. Novotný, který žil bohémský život, později zbankro-toval a v prosinci 1910 byl zatčen policií pro vydávání falešných směnek a dlu-hy. Skončil jako bezdomovec.7

Z technického hlediska se průměrná doba letu při mírném větru pohybo-vala kolem jedné až jedné a půl hodiny. Při optimálních podmínkách, pokud nevál silný vítr (za něhož se mimo jiné nesmí balonem létat i v současnosti), se průměrná vzdálenost, kterou vzduchoplavci urazili za hodinu z pražského vý-staviště, pohybovala kolem 25 až 30 kilometrů. Kam vzduchoplavci letěli a kde přistáli, pochopitelně záviselo na směru letu. Většina balonových letů v roce 1891 proto končila v okruhu třiceti až padesáti kilometrů kolem hlavního měs-ta. V okruhu, v němž leží i město Slaný.

Balony nad SlánskemVe čtvrtek 3. září 1891 uskutečnil Edouard Surcouf let, který se vepsal

do slánské historie. Redaktor Národní politiky tento let obšírně a živě popsal: „Pařížský kapitán Edouard Surcouf konal na čtvrtek odpoledne volnou jízdu s velkým

balonem poprvé samostatně a podnikl ji ve společnosti obchodníka pražského Ecksteina, inženýra p. Tilleho a známého p. K. Zadáka, který se odhodlal k plavbě této, aby se za po-slední svůj nešťastný výlet jaksi odčinil.

Balon vznesl se nad výstavní arenou ve 4 hod. 25 minut a plul směrem severovýchodním ve výši 450 metrů; v brzku přeletěl Vltavu u Tróje a o 5. hod. stoupl až na 1200 metrů, načež plynul stále nad tratí dráhy pražskoduchcovské.

5 Ke vzletům balonů během Jubilejní výstavy srov. např. Jubilejní výstava zemská Království českého v Pra-ze 1891. Šimáček Praha 1894, s. 218–225. K technickým datům balonu Victor Hugo srov. Výstavní list Praha č. 90 z pátku 14. srpna 1891. 6 Dále srov. VILÍMEK, Josef Richard, Z Prahy k Baltickému moři v balonu. J. R. Vilímek Praha 1891. 7 Na poslední stanici. Národní listy č. 340 z 10. prosince 1910, s. 4.


Velkolepé panorama, které se rozkládalo před očima větroplavců, omezovalo z jedné strany České středohoří, dále Říp, Ještěd, České Švýcarsko a návrší za Prahou.

Celá cesta netrvala ani hodinu, neboť [balon] Victor Hugo uraziv v 58 minutách skorem 5 zeměpisných mil, snesl se o půl 6. hod. na vysoké pláni mezi Hopšovicemi [sic!] a Do-línem. Ač fičel v tu chvíli silný vítr s prudkostí až 18 metrů za vteřinu, spustil statečný p. Surcouf kotvici, a jak se dotkla půdy, otevřel horní záklopku balonu Victor Hugo, sklesl bleskurychle k zemi a jeho koš vlekl se as 200 kroků po rovině.

Z okolních obcí přiběhly zástupy lidu na pomoc výletníkům, kterým bylo nabídnuto po-hostinství od výboru občanské besedy ve Slaném a od úřednictva velkostatku ve Zlonicích. Když byl plyn z balonu vypuštěn, odjeli větroplavci v povozech p. Hampejsa z Trpoměchu, p. Formánka ml. a p. St. Pokorného z Dolejna do Slaného, kde byli slavnostně uvítáni a uvedeni do salonů besedy občanské.

Zde podala slečna Balcárková pařížskému kapitánu panu Surcoufovi skvostnou kytici, a když pan dr. Formánek hosty přátelsky oslovil, rozproudila se mezi obecenstvem četně srdečná zábava, která trvala dlouho přes noc.“ 8

Organizační výbor pražské Jubilejní výstavy se o místě přistání balonu do-zvěděl večer. Zpráva byla do Prahy odeslána telegrafem ze Zvoleněvse. Na roz-

8 Plavba v balonu Victor Hugo do Slaného. Národní politika č. 244 z 5. září 1891, ranní vydání.

František Hůlka


díl od citovaného novinového článku se v depeši místo přistání upřesnilo „u že-levčického dvora“.9

Surcoufovy i Godardovy úspěchy přiměly nadšence z České aeronautické společnosti k zakoupení vlastního balonu. Dlužno předeslat, že tato společ-nost zanikla po šesti letech své činnosti na hašteřivost a osobní rozmíšky.10

S koupí balonu se obrátili členové České aeronautické společnosti na staré-ho dobrého známého Édouarda Surcoufa. Surcouf přislíbil, že přijede do Pra-hy a vyškolí dva vzduchoplavce. Volba padla na Františka Hůlku a Ferdinanda Wandase. Francouzský vzduchoplavec je školil v roce 1893 na balonu Tzar přímo v Praze. Hůlka i Wandas se pod Surcoufovým vedením stali prvními českými vzduchoplavci. Nakonec se podařilo i České aeronautické společnosti shromáždit dostatek finančních prostředků a zakoupila balon, který později pojmenovala Ressel – na počest českého vynálezce Josefa Ressla, konstruktéra lodního šroubu.

Balon Ressel prvně vzlétl 22. října 1893 s oběma kapitány – Hůlkou a Wan-dasem. Hned při druhém letu 29. října 1893 se dostali oba čeští vzduchoplavci

9 Volná plavba velkým balonem. Zemská jubilejní výstava. Příloha Národních listů k číslu 243 ze dne 4. září 1891. 10 Srov. např. NA Praha, fond České místodržitelství – všeobecné, spolky 1891–1897, kart. č. 3900.

Ferdinand Wandas


do velmi nepříznivých povětrnostních podmínek a s velkým štěstím se jim na-konec podařilo balon ukotvit a přizemnit u Staré Lysé. Poslední plavbu podni-kl František Hůlka s cestujícím Havlíkem 29. září 1901 po více než 85 uskuteč-něných letech.11

František Hůlka, pravý to kapitán balonů, nechtěl své vášně zanechat. Shá-něl balon nový. Podnikl několik letů se zapůjčenými balony. Konečně v září 1904 k němu doputoval zbrusu nový balon z dílny Louise Godarda. Dostal jméno Praha. První let uskutečnil František Hůlka již 25. září 1904. Balon Praha se naposledy podíval do vzduchu 18. října 1908. Balon Praha s balonovým ko-šem se nachází ve sbírkách Národního technického muzea v Praze a je vysta-ven ve stálé expozici v Dopravní hale.12

11 Kronika. In: Letectví a kosmonautika Speciál 2, 2003, s. 23–26. 12 Tamtéž, s. 27–28.

Balon Ressel


František Hůlka byl s balonem Praha patrně druhým vzduchoplavcem, kte-rý přistál na Slánsku, respektive v tehdejším politickém okrese Slaný a soud-ním okrese Velvary. V neděli 25. září 1904 se zároveň jednalo o první plavbu, kterou František Hůlka s tímto balonem uskutečnil. Obšírnou zprávu přinesly Národní listy:

„Krásné počasí přispělo valnou měrou k návštěvě balonové areny, kde již o 1. hodině odpol. kapitán počal s osvědčenou zručností a opatrností plniti balon, kterýž jsa ve 4 ho-diny ke vzletu připraven svým sférickým tvarem budil zájem veškerého obecenstva. Plavby zúčastnila se, jak již sděleno, tentokráte choť vzduchoplavce pí. A. Hůlková. Vzlet balonu stěžován byl značně prudkým větrem v rychlosti 15 m za vteřinu. Před 4 ½ hod. vzlétl balon do výše, jsa doprovázen jásotem a pozdravy přátel manželů Hůlkových. Vzducholoď hnána slabým větrem k Roztokům, odkud byla opět ve výši 1000 m, kdež teploměr sklesl s 25 °C při zemi na 15 °C, unášena ke Kralupům. Po jednohodinové plavbě ocitli se vzduchoplavci u Velvar a přistáli s nemalými překážkami na poli p. Hladíka. Tu byli vzduchoplavci vřele tamějšími občany uvítáni, načež se přes Kralupy, kdež je již suchoplavci z Prahy očekávali,

Balon Praha


do Prahy vrátili. Šťastně zakončená první plavba balonem bude podnětem jistě i dalším damám, aby při dalších plavbách podnikly zajímavou pouť vzduchem.“ 13

Další novinová zpráva zpřesňuje místo přistání u obce Ješín.14

První lety balonů na Slánsku možná nepatří k těm nejblyštivějším událos-tem české aviatiky, ovšem zápis do zlaté knihy českého letectví si zaslouží. Na Slánsku, jak jsme se dozvěděli, totiž přistál po své první volné plavbě druhý český balon Praha.

13 Vzduchoplavba. Národní listy č. 270 z 30. září 1904. 14 První plavba novým balonem. Národní politika č. 266 z 26. září 1904.

Michal Plavec (nar. 1973), kurátor letecké sbírky Národního technickéhomuzea v Praze.

Autor námětu a scénáře několika dokumentárních filmů. Autor devíti publikací a spolu-

autor čtyř knih, z nichž můžeme jmenovat Dějiny Běloruska, Kapitoly z dějin královské-

ho města Nymburka, Praha v plamenech nebo Poslední rok války na Nymbursku. V letech

1999 až 2001pracoval pro obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni v Albánii,Kosovu

a Bělorusku.


ÚvodNásledující studie chce alespoň v krátkosti připomenout okolnosti voleb

do říšské rady1 v roce 1907. Problematika voleb, které se v předlitavské části tehdejšího Rakouska-Uherska konaly poprvé podle zásad všeobecného2 hla-sovacího práva, bude v textu nahlížena především z perspektivy situace v Če-chách, respektive ji bude věnována pozornost s podrobnějším zaměřením na volební obvody, jež se nacházely v regionu dnešního Slánska.

Studie si rovněž klade za cíl poopravit hojně opakovaný (a zároveň také mylný) údaj, který zcela nepřesně uvádí vítěze voleb v městském volebním ob-vodu č. 20, do něhož náleželo město Slaný. Než však bude čtenáři tato drobná „záhada“ s hledáním vítěze voleb plně objasněna, ještě se studie alespoň v ne-zbytné míře pokusí charakterizovat několik důležitých otázek, které s průbě-hem parlamentních voleb roku 1907 bezprostředně souvisejí.

Volby a volební systémJiž bylo konstatováno, že volby v roce 1907 byly prvními v dějinách Rakous-

ko-Uherska, které byly uspořádány na základě rovného všeobecného hlasova-cího práva. Byť se tato výsada týkala jen mužů, a to jen v rakouské (předlitav-ské) části monarchie.

Pro volby do říšské rady byl přichystán dvoukolový volební systém.3 Otáz-kou však je, proč byl v poněkud konzervativní rakousko-uherské monarchii

1 K vývoji pojmu říšská rada uveďme alespoň tolik, že od r. 1849 byla poradním sborem panovníka, od r. 1860 měla funkci parlamentu celé monarchie, aby se po r. 1867 stala nejvyšším zastupitelským sborem Předlitavska („rakouské“ části dualistického státu). Pro situaci voleb v roce 1907 je také velmi prospěšné poukázat na to, jak vypadala vnitřní struktura říšské rady. Ta se skládala z panské sněmovny, v které zase-daly osoby doživotně jmenované panovníkem, a z Poslanecké sněmovny. Do poslanecké sněmovny bylo nejprve voleno na základě majetkového cenzu v tzv. kuriích. Jednalo se o kurii velkostatkářů, kurii měst, obchodních a živnostenských komor a kurii venkovských obcí. V r. 1873 byla rozdělena druhá kurie, v r. 1896 byla zřízena kurie všeobecná pro muže – voliče nad 24 let. 2 Volit stále nesměly ženy. Volební řád do říšské rady dále přesně vymezoval, jaké osoby jsou rovněž zba-veny volebního práva. Jednalo se například o příslušníky ozbrojených sil, nesvéprávné osoby, nezaopatře-né osoby, zločince, výtržníky či notorické opilce. 3 Například ho dnes známe z podoby voleb do senátu Parlamentu České republiky. Volby tedy byly dvoukolové, kdy pro zisk mandátu bylo nutné v prvním kole přesáhnout padesátiprocentní hranici zisku.

SLANÝ A VOLBY DO ŘÍŠSKÉ RADYV ROCE 1907

Milan Hes


v roce 1907 učiněn tento bezesporu politicky progresivní krok? Důvodů, kte-ré ke změně volebního systému vedly, bylo hned několik. Klíčovou společen-skou silou, která zavedení všeobecného volebního práva požadovala, byla sociálně demokratická strana. Jistě svou roli sehrála také relativně čerstvá zku-šenost, kdy se evropští vládci mohli takřka na vlastní oči přesvědčit o revoluč-ním potenciálu, který v určitých částech Evropy existoval. Dramatické události v carském Rusku v roce 1905 a následné zahraniční ohlasy na tuto důležitou událost, donutily jinak velmi opatrného Františka Josefa I., aby začal přemýš-let o úpravách v principiálních otázkách politické moci. Mohlo by se na první pohled zdát, že tento krok konzervativní mocnář vnímal jen jako jistý ústupek emancipující se společnosti, ale takovéto vnímání panovníkova rozhodnutí měnit volební „matematiku“, by bylo poněkud nepřesné. Císař chtěl sám všeo-becné volební právo zavést také v Uhrách, kde si od jeho aplikace sliboval osla-bení pozic tolik „problematické“ maďarské šlechty, ale neuspěl. To, že nako-nec všeobecné volební právo nebylo realizováno v monarchii celé, je již spíše důsledkem pragmaticky uvažující parlamentní většiny kolem premiéra Becka. Čtyři klíčové zákony,4 které umožnily změnu rakouského volebního modelu, jsou proto tradičně označovány jako Beckova volební reforma.

Volby v českých zemích probíhaly ve striktně jednomandátových obvo-dech. Bylo ovšem přípustné, aby se politik ucházel o hlasy voličů ve vícero vo-lebních okresech najednou. Dokonce bylo teoreticky možné, aby osoba, která byla skutečně zvolena v několika obvodech najednou, si sama vybrala, za kte-rý region bude v říšské radě vykonávat poslanecký mandát.5

Stavebními prvky volebních obvodů byly tehdejší soudní okresy. Navíc však byly v českých zemích oddělovány volební obvody české a německé. Ne vždy se tedy hranice soudních okresů přesně překrývaly s ohraničením volebního území. Kromě etnického rozčlenění, které mimochodem poněkud stranilo německým voličům na úkor českých,6 byly volební obvody dále rozděleny

V případě, že žádný z kandidátů tuto hranici v prvním kole nepřekročil, pak do druhého kola postoupili dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. O vítězi druhého kola rozhodovala prostá většina obdrže-ných hlasů. Nutno podotknout, že ve volbách do říšské rady v roce 1907 celkem podstatná část kandidátů získala poslanecký mandát již v prvním kole. V současné době je během senátních voleb v ČR tento jev spíše výjimečný. 4 První „základní zákon o říšském zastupitelstvu“, ustanovil aktivní volební právo pro muže starší 24 let a pasivní právo pro kandidáty starší 30 let. Také například zvýšil počet poslanců říšské rady na celkových 516. Druhý zákon se týkal fungování „elitní“ panské sněmovny. Třetí zákon přinášel „klíčový“ volební řád do říšské rady a konečně poslední čtvrtý zákon vymezoval základní politická práva a svobody, které bezprostředně souvisely s existencí voleb a politického pluralismu vůbec. 5 Volební řád tedy logicky pamatoval i na institut jakéhosi „spolukandidáta“, který by se v tomto případě ujal mandátu jako náhradník. 6 V českých volebních obvodech bylo ke zvolení zákonodárce v principu zapotřebí většího množství hla-


na městské a venkovské. Jak samotná terminologie napovídá, jednalo se v pra-xi o to, že v městských obvodech se – na rozdíl od okresů venkovských – nachá-zely větší obce (města, městyse) několika spolu hraničících soudních okresů.

Ryze českých7 (myšleno včetně Moravy a Slezska) obvodů bylo při vol-bách v roce 1907 celkem 108. Z toho připadalo 75 na Čechy, 30 na Moravu a 3 na Slezsko. Z těchto 108 volebních okresů podle sídelní struktury bylo v Če-chách 33 obvodů městských a 42 venkovských, na Moravě se jednalo o deset obvodů městských a dvojnásobný počet venkovských, ve Slezsku byl pouze jeden obvod městský a dva venkovské.

Politické strany a výsledky volebO hlasy voličů se v českých zemích ucházelo několik politických subjektů.

Konkrétně se jednalo o agrárníky, klerikály, mladočechy (na Moravě se jedna-lo o lidovou stranu), národní socialisty, radikální pokrokáře, realisty, sociální demokraty, staročechy a státoprávní radikály. Zatímco mladočeši, staročeši a státoprávní pokrokáři patřili mezi typické strany městského typu, agrárníci a prakticky také klerikálové vsadili raději na voliče venkova. Pouze v případě sociálních demokratů lze konstatovat, že se tato strana snažila své příznivce ve volbách oslovit v obou typech volebních okrsků.

V květnových volbách roku 1907 do říšské rady uspělo v prvním kole z celkem 75 národnostně českých obvodů ihned sedmadvacet kandidátů. Z tohoto výsledku připadalo 13 mandátů na okrsky městské a 14 na venkov-ské. Absolutními vítězi prvního kola se stali sociální demokraté, kteří zís-kali nadpolovičních sedmnáct mandátů. O zbývajících deset poslaneckých míst se podělili agrárníci (4 mandáty), mladočeši (4), staročeši (1) a národní socialisté (1).

V případě třiceti českých obvodů na Moravě a ve Slezsku bylo jasné, že v těchto zemích měla po skončení I. kola voleb rovná desítka poslanců jistá svá křesla ve vídeňském parlamentu. Na rozdíl od situace v Čechách na výcho-dě území byly výsledky po skončení prvního kola poněkud vyrovnanější. Tři úspěšní kandidáti získali mandát v obvodech městských, sedm v okrscích ven-kovských. Čtyřikrát byli úspěšní klerikálové, třikrát sociální demokraté, dva-krát agrárníci a v jednom případě také staročeši.

Situace před druhým kolem volby dávala na první pohled největší šance so-ciálním demokratům, kteří měli celkem dvaapadesát postupujících kandidátů.

sů než tomu bylo v okresech německých. Obdobně (ba ještě více) byli v monarchii diskriminováni voliči polští či rusínští. 7 Německých obvodů se v českých zemích nacházelo 83, polské byly pouze 3. V celkovém součtu tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dostáváme celkem 194 volebních okresů.


Agrárníci mohli vyslat do užšího kola 27 uchazečů, spojený blok mladočechů a staročechů žil nadějí na vítězství jednadvaceti osobností, klerikálové věřili v úspěch svých dvaceti kandidátů, státoprávní demokraté se pokoušeli uspět s třinácti postupujícími, zbylých pět kandidátů připadalo na menší politické subjekty (realisté apod.).

S trochou zjednodušení se však dá konstatovat, že se situace II. kola vol-by zrcadlově odlišovala od kola prvního. Zatímco v I. kole se strany vzájemně připravovaly o hlasy a proti levicovým sociálním demokratům užívaly taktiku „sdruženého“ boje jen relativně málo, v kole následujícím se naopak spojený postup všech proti sociálním demokratům stal klíčovým momentem, který ur-čil charakter a výsledek této fáze politického klání.

V Čechách a také ve slezských okrscích sociální demokracie v druhém kole nedokázala uspět ani v jednom případě. Jen slabou útěchou se tak pro sociální demokraty stal zisk dvou mandátů v moravských obvodech. Celkově nejvyšší úspěšnost zaznamenali v užším kole agrárníci, kteří získali dvaadvacet man-dátů, mladočeši dosáhli na dvacet poslaneckých křesel, klerikálové na třináct, státoprávní radikálové na osm, realisté8 stejně jako výše zmiňovaní sociální de-mokraté měli celkem dva úspěšné kandidáty.

Pokud sečteme výsledky z obou kol, pak vychází, že absolutním vítězem vo-leb do říšské rady se v českých okrscích stali agrárníci s 25,9% obdržených hla-sů. V těsné blízkosti za agrárníky skončili druzí mladočeši s 24,1%, třetí místo obsadili sociální demokraté se ziskem 22,2% hlasů. S již poměrně velkým od-stupem skončili na čtvrtém místě klerikálové s 15,7% hlasů.

Výsledky hlasování ve volebních okrscích na SlánskuS jakým výsledkem skončily volby do říšské rady ve slánském regionu?

Sehrála nějakou významnější roli průmyslově rozvinutá struktura Slánska? Nemohl mít právě hospodářský rozvoj místa zásadní vliv z hlediska nárůstu počtu voličů levicové sociální demokracie? Mohlo například nějakou roli se-hrát i to, že některé slánské osobnosti udržovaly intenzivní styky s osobnostmi mladočeské i realistické strany?9

Slánsko bylo pro účely voleb do říšské rady formálně rozděleno stejným způsobem, jako tomu bylo i v případě dalších regionů – na okrsek městský a okrsek venkovský. Městský volební obvod byl evidován pod číslem 20 a kro-

8 Jedním z realistických poslanců v říšské radě se stal T. G. Masaryk. 9 Za všechny zmiňme alespoň Karla Scheinpfluga (1869–1948), který udržoval intenzivní kontakt napří-klad s mladočeským poslancem Jaromírem Čelakovským i realistou Janem Herbenem. Více k osobnosti spisovatele, novináře a předsedy Syndikátu českých spisovatelů in: Milan HES, Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug, Slánský obzor, ročník 17/2009, s. 119–127.


mě Slaného do něj dále náležela (tehdejší) města Louny, Nové Strašecí, Roud-nice nad Labem, Libochovice, Mělník, Libušín, Velvary a Kralupy nad Vltavou. Venkovskému obvodu, do kterého náležely menší obce (vesnice) Kladenska a Slánska, bylo přiděleno číslo 35.

Právě „slánský“ venkov patřil mezi oblasti, v kterých se sociální demokracii podařilo poměrně snadno najít své voliče. Již v prvním kole voleb zde zvítězil s celkovým ziskem 7 981 hlasu její kandidát Jindřich Hornof. V obvodě ven-kovském bylo o vítězi jasno již po prvním hlasování, ale ve dvacátém (měst-ském) okrsku panovala situace zcela odlišná. Než však bude také v tomto případě uvedeno jméno vítězného kandidáta, na okamžik se ještě zastavme u politika, který bývá s politickým úspěchem ve „slánském“ obvodu v květno-vých volbách roku 1907 mylně spojován.

Při pohledu do prestižního Biografického slovníku českých zemí (HÚ AV ČR) je v patřičném oddílu, který je věnován osobnosti významného právníka a ar-chiváře profesora Jaromíra Čelakovského, uvedeno, že v roce 1907 jako mla-dočeský kandidát obhájil v obvodě obcí Slaný, Louny (a v několika dalších měst) pozici poslance vídeňské říšské rady. Jak již bylo naznačeno, tak tento velmi nepřesný údaj bývá často opakován a dále šířen. Syn slavného literá-ta F. J. Čelakovského sice získal poslanecké křeslo, ovšem nikoli ve Slaném, jak uvádí řada zdrojů, ale naopak na Mladoboleslavsku.10 Tento omyl prav-děpodobně vznikl tak, že byly dohromady spojeny dvě ne zcela související informace.

Profesor Čelakovský byl skutečně na jaře 1907 požádán lounskými příz-nivci, aby kandidoval za tento městský obvod do říšské rady. Toto přání však zůstalo ze strany Čelakovského nevyslyšeno. Jak je výše uvedeno, Čelakovský se sice rozhodl kandidovat, ale v regionu jiném. Nakonec byl na Mladobole-slavsku poslancem zvolen, v některých zdrojích je však (v souvislosti s říšskou radou a rokem 1907) stále spojován s Lounskem a Slánskem. Kdo tedy získal za městský obvod, do kterého město Slaný náleželo, mandát? Kdo se tedy ujal funkce zákonodárce?

V prvním kole se v okrsku číslo 20 nerozhodlo. S mírným náskokem zde sice zvítězil sociální demokrat Alois Mička se ziskem 3 625 hlasů před mla-dočechem Františkem Kratochvílem (3 499 hlasů), ale nakonec se muselo roz-hodnout až v kole následujícím. Druhé kolo s přesvědčivým náskokem (5 298 : 3 792) vyhrál mladočeský politik František Kratochvíl.

10 Jaromír Čelakovský v roce 1907 při volbách do říšské rady skutečně kandidoval, a to konkrétně za mladočechy. Ve 2. kole byl zvolen poslancem za Mladou Boleslav, Turnov, Železný Brod, Kosmono-sy, Dobrovice, Semily, Lysou nad Labem a Mnichovo Hradiště.


ZávěrVolby do říšské rady v roce 1907 předně potvrdily skutečnost, že český ná-

rod je politicky plně emancipovaným etnikem, jehož občané si podle svých potřeb a zájmů dokážou z celkem bohaté nabídky vybrat sobě sympatický po-litický subjekt.

Žádná z českých politických stran se ihned po volbách nestala typicky do-minantní. Přesto lze poukázat na politické subjekty, které se v dalším vývoji zásadním způsobem ujmou směřování země. Zatímco pro mladočechy bylo druhé místo spíše zklamáním, pak agrárníci mohli oslavovat. Právě v této stra-ně česká pravice postupně získávala svou hlavní sílu.

Na levici se jasně ukázalo, že sociální demokracie je schopna nejen posta-vit své kandidáty, ale následně také vstoupit do vrcholného politického dění. Zároveň se v druhém kole květnových voleb roku 1907 mohla tato strana ná-zorně seznámit s přímými dopady „mobilizace voličů“, kteří před ní byli „pan-skými“ stranami varováni.

Je možné konstatovat, že slánský venkov se stal součástí souvislé „sociálně demokratické“ oblasti. Celá desítka českých sociálně demokratických venkov-ských obvodů se nacházela v okolí Prahy. Tato levicová „enkláva“ dále směřo-vala až k Plzni.

Samotný městský obvod, do kterého město Slaný patřilo, byl typickým pří-kladem okrsku, v kterém se mohli mladočeši opřít o tradiční vazby „komunál-ní“ politiky let předcházejících. Mladočeši byli prakticky pouze městskou stra-nou. Skutečně silnou pozici si vydobyli v Praze, jejíž relativní blízkost podle všeho sehrála svou roli také při volbách ve Slaném. Pokud se mladočeští kan-didáti ocitli v druhém kole v souboji se sociálním demokratem, což byl také případ 20. obvodu, pak se mohli spolehnout na podporu ze strany ostatních politických subjektů.


Mgr. Milan Hes, Ph.D. (1976) je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzděla-

nosti na PF UJEP (Ústí nad Labem). Dále vystudoval na Ústavu českých dějin FF UK (Praha)

doktorské studium. Vyučuje na gymnáziu v Praze 4. Pracuje na několika odborných a di-

daktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro studenty a učitele

základních, středních i vysokých škol. Badatelsky se zabývá především regionálními ději-

nami Slánska v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vzta-

hem fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem

kolektivní monografie „Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení“ (1999). Od roku 2005

pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. V říjnu 2012 vydal

v nakladatelství Epocha (Praha) knihu „Čekání na smrt“, pojednávající o rodinném táboře čes-

kých židů v Osvětimi. V současné době pracuje pro stejnojmenné nakladatelství na knize

„Dny strachu“ a také připravuje k publikování disertaci, která pod názvem „Šoa mezi dějinami

a pamětí“ vyjde během první poloviny roku 2013 ve Vydavatelství Michala Vaška (Prešov).


Jedním z významných selských rodů, usedlých na Slánsku již od druhé po-loviny 15. století, je rod Durasů. Podle rodinné tradice přišel první z Durasů do Čech z Francie s družinou českého krále Jana Lucemburského, dostupné historické prameny u nás ovšem toto jméno zmiňují poprvé až v roce 1391, kdy je Jan Duras uváděn jako měšťan na Novém Městě pražském, a to v domě č. 186. Na Slánsku je jméno v písemných dokumentech zachyceno poprvé roku 1455, kdy Jan Duras koupil dvůr v Želenicích.1

V průběhu staletí se Durasové na Slánsku kromě Želenic objevují také v Be-řovicích, Buštěhradě, Čičovicích, Drnově, Humnech, Jemníkách, Královicích, Libušíně, Otrubech, Ovčárech, Peruci, Pcherách, Slaném, Stehelčevsi, Sakách, Vinařicích a Žižicích. Příslušníci rozvětveného rodu Durasů žili rovněž v Dřev-čicích, Chebu, Chropyni, Chrudimi, Kralupech, na Křivoklátě, v Minicích, Nové Vsi u Chomutova (Neundorf bei Komotau), v Novém Strašecí, Polné, Pra-ze, Rakovníku, Smolnici, Tetíně, Tursku, Velké Vsi, ale též ve Vídni, v Novém Sadě (Novi Sad), v Polsku a ve Spojených státech amerických, např. v Milwau-kee (stát Wisconsin) či Wilber (stát Nebraska).2

Jen na Slánsku je možné hroby rodu Durasů nalézt na hřbitovech v Kvíli-cích, Lidicích u Otrub, Minicích, Pcherách, Řisutech, Slaném, Zvoleněvsi a Že-lenicích.3

Z širší rodiny jsou kromě mnoha rolníků a hospodářů na rodových statcích známi4 především fotograf, muzejník, odborný publicista, hudebník a veřej-

1 Zdislav Tietze – Božena Durasová. In: Slánský obzor, ročník 3 (103), 1995, vydáno 1996, Slaný, str. 87.2 Údaje z prvních dvou odstavců vycházejí z dokumentu RODOKMEN RODINY DURASOVSKÉ, který sestavili Adolf Duras, c. a k. setník při dělostřelectvu a Vilém Dvořák, městský inženýr s „použitím výbor-ného spisu prof. Laciny o dějinách města Slaného a nejbližšího okolí a na základě starých rodinných zápisků jakož i za laskavého přispění jmenovitě starých dosud žijících pamětníků“ koncem 19. století a v různých kopiích byl doplňován v jednotlivých větvích tohoto rodu (kopie v archivu autora). 3 Tento výčet zahrnuje pouze hřbitovy, na kterých jsou hroby s přímo uvedenými jmény Duras či Duraso-vá k nalezení do současnosti. 4 Jedním z těch méně známých je například Josef Duras, autor díla Mjstopis král. kragského města Ra-kownjka z roku 1839.

BRATŘI FRANTIŠEK A JOSEF DURASOVÉ(SYNOVÉ ROLNÍKA ZE PCHER

VE SVĚTOVÉ VÁLCE)

Pavel Bartoníček


ný pracovník František Duras (1852 Jemníky – 1931 Slaný), absolvent pražské výtvarné akademie, malíř Slánska a Chodska Josef Duras (1887 Slaný–1907 Slaný), děti Adolfa Durase z Humen – syn Oldřich (1882 Humny–1957 Pra-ha), první český mezinárodní šachový velmistr a dcera Božena (1885 či 1886 Humny–1961 Praha), vynikající zpěvačka a herečka, manželka sochaře Jana Štursy, či mezinárodně známá sochařka Mary Duras, žijící v Praze i v zahraničí (1898 Vídeň–1982 Štýrský Hradec).5

Někteří Durasové sloužili v důstojnických funkcích v rakouské armá-dě,6 nejznámějším z nich byl generálmajor Friedrich Jakob von Duras.7 V le-tech první světové války jsou uváděni například Herbert Duras,8 nadporučík 13. roty Pěšího pluku č. 94 (Infanterieregiment Freiherr von Koller Nr.94),9 Josef Duras,10 podplukovník Pěšího pluku č. 73 (Infanterieregiment Albrecht Herzog von Württemberg Nr.73),11 nebo plukovník Adolf Duras, velitel Pluku horského dělostřelectva č. 4 (Gebirgsartillerie Regiment Nr. 4).12

V literatuře, věnující se známějším členům rodu, je obvykle konstatováno, že „nedostatek dokladů způsobil četné mezery v posloupnosti členů rodu Du-rasů a tato skutečnost znemožňuje seriózně určit příbuzenské vztahy dolože-

5 Duras Mary, Sculptor; Father: Adolf, General; Mother: Johanna Mysyk; Spouce: Maxim Kopf, painter, divorced 1933; Education: Academy of Art at Prague, Dresden 1917–1922 (viz http://www.dreyblatt.de/whoswho/BioFileD.HTML#Duras, Mary). Byla žačkou Jana Štursy a za svoji ženskou postavu V dřepu získala na Světové výstavě v Paříži roku 1937 zlatou medaili (http://www.divokevino.cz/5010/index.php).6 Je zmiňován např. zeměbranecký pěší prapor č. 34, 88. pěší pluk či 8. dělostřelecká brigáda.7 Narozený roku 1800, generálmajorem jmenován dne 24. 4. 1859, penzionován 1. 8. 1859, zemřel 20. 1. 1864. Viz Antonio Schmidt-Brentano: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, str. 39 (http://oesta.gv.at/DocView.axd?CobId=23130)8 Viz Národní politika ze dne 10. 10. 1914, která v příloze uvádí Výkaz ztrát č. 21 z 8. října a v něm zranění nadporučíka Durase střelou do týla. 9 Böhmisches Infanterie-Regiment Nr. 94, tj. český pěší pluk čís. 94 vznikl 1. 1. 1883 a byl doplňován z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Turnov. V roce 1910 se jednotlivé součásti pluku nacházely v následujících posádkách: velitelství pluku, III. a IV. polní prapor společně s náhradním praporem – Liberec, I. polní prapor – Josefov a II. polní prapor –Turnov (viz dotaz č. 800, http://vojenstvi.cz/vasedotazy_54.htm).10 Narozený r. 1865 v Nové Vsi u Chomutova, je uváděn v Seznamu ztrát Nr. 200 vydaném c. a k. ministerstvem vojenství dne 26. 5. 1915 na str. 4 (Duras Josef, Obstlt., IR. Nr. 73, Böhmen, Komotau, Neundorf, 1865, verw.) 11 Pěší pluk č. 73 (založený roku 1860) byl přezdíván podle svého doplňovacího centra pulk Egerlendrów (pluk Chebanů) či chebský pluk. Jeho příslušníci získali od Pražanů hanlivé označení skopčáci. Lubomír Uhlíř – Karel Sáček: Neoficiální a nepřesné označování součástí rakouské armády http://www.primaplana.net/txt/studie/neoficialni-oznacovani-jednotek.html12 Vznikl roku 1913, dislokován ve městě Nevesinje (http://forum.valka.cz/viewtopic.php/title/Pluk--horskeho-delostrelectva-c-4-1913-1918/t/108447), v jihovýchodní části Bosny a Hercegoviny, nedaleko Mostaru. Velitel podplukovník A. Duras, spoluautor rodinného rodokmenu a otec sochařky Mary Duras, byl krátce po vypuknutí války povýšen na plukovníka (viz Bohemia ze dne 11. 8. 1914, str. 6)a 1. 3. 1918 jmenován titulárním generálmajorem (viz A. Schmidt-Brentano, str. 39). Narodil se 12. 9. 1857, zemřel 28. 1. 1919.


ných Durasů“13. Proto je téměř nemožné dohledat kompletní rodokmen Dura-sů z gruntu čp. 3 v Humnech (nyní Pchery – Humny), který byl v držení rodu od roku 1731.14

Koncem 19. století zde hospodařili Jan Duras (1854–1937) a jeho manželka Marie (1862–1949), rozená Durasová z Minic (čp. 22). Ti měli 3 děti: Františka (*2. 8. 1886), Josefa (*24. 9. 1889) a Marii, která se ale dožila jen jednoho roku (17. 3. 1893–27. 7. 1894).

František, narozený roku 1886, absolvoval v letech 1898–1906 vyšší gym-názium ve Slaném (na vysvědčeních měl vždy prospěch výborný nebo chvali-tebný). Od školního r. 1906/1907 do 1911/1912 byl studentem lékařské fakulty České univerzity Karlo-Ferdinandovy a v letech 1913–1914 byl činným členem Spolku českých mediků v Praze (člen č. 533). V roce 1909 jako jednoroční dob-rovolník sloužil v Českých Budějovicích u 28. pěšího pluku,15 přezdívaného „Pražské děti“16. C. a k. pěší pluk krále italského Viktora Emanuela III. č. 28 byl ostatně jednotkou, kam narukovali při vypuknutí války nejen on i bratr Josef, ale většina odvedenců ze Slánska. Vypuknutí světové války zabránilo Františ-kovi dokončit studia.

Josef, narozený r. 1889, byl od dětství otcem veden k tomu, že převezme rodový grunt. Rodiče, jejichž zdravotní stav se zhoršoval, byli postupně na Jo-sefovi, který se stal hospodářem, závislí. I proto 6. prosince 1909 Jan Duras jako majitel hospodářství čp. 3. v Humnech posílal prosbu na c. k. okresní hejt-

13 viz Z. Tietze, str. 87.14 Dle údajů ze Státního archivu v Praze (bývalý Zemský archiv) roku 1731 koupil Tomáš Duras s manželkou Dorotou grunt čp. 3 v Humnech od Jiřího Vozába a na tomto gruntu hospodařili jeho potomci až do r. 1947, kdy byl znárodněn. V letech před první světovou válkou patřilo k tomuto gruntu i č.p. 7 v Humnech (viz pozn. č. 18). V literatuře je zmiňován též Václav Duras, který se do vsi Humen již v prosinci 1696 přiženil k dceři Jana Cipla (viz Tietze, str. 87).15 K. u K. Infanterie Regiment Victor Emanuell III König von Italien Nr. 28. Z té doby se dochovaly dvě dopisnice, adresované Janu Durasovi, rolníku v Humnech. V první, s razítkem pošty Cerhovice, František píše: Už jsme v tom. Řežeme to jako od kusu. Marodů dost až moc. Zkusíme taky hojně ale vše má konec tak snad i tyto trampoty. V druhé, s razítkem pošty Beroun, informuje: Manévry skončeny. Jedeme z Berouna do Budějovic. Dřiny mnoho nebylo, obyčejně jsme to proleželi na vrškách až poslední dva dny jsme se trochu rychleji hýbali. S pozdravem na všechny František.16 U pluku č. 28 lze zaznamenat přezdívek celou řadu. Kramářské písně z období koaličních válek jej označují jako Frelich podle majitele, jímž byl v letech 1799–1815 FML Michael Freiherr von Frehlich (Frelich). Majitelem v letech 1832–1848 byl Theodor Graf Baillet de Latour, příslušníci jeho pluku byli přezdíváni Latouráci a Friedberg uvádí k roku 1848 označení pro části pluku ve formě „od Latour“. Pluk byl od roku 1817 doplňován z Prahy a okolí a měl tam i dlouhodobě posádku, z čehož měla povstat přezdívka Pražské děti ev. děti z Prahy. Ale označení osmadvacátníci se vyskytovalo běžně ještě za I. světové války. Kromě toho byli příslušníci pluku přezdíváni Vénové, sami si ale říkali váhové. Viz Lubomír Uhlíř – Karel Sáček.


manství ve Slaném, aby syna Josefa Důrase, jakožto živitele rodiny ve smyslu §60 branných předpisů v případě jeho odvedení k vojsku přeložili do náhradní zálohy.17 Text žádosti je zajímavým dokumentem doby a zaslouží si uvedení v plném znění.18

17 Při odvodu měl každý branec právo požádat o poskytnutí zákonných úlev při výkonu vojenské služby. Jednalo se o náhradní zálohu, kam byli po doložení zákonem předepsaných dokladů zařazováni držitelé zděděných statků, pokud výtěžek stačil na uživení pětičlenné rodiny, aniž tuto míru čtyřnásobně překračoval, živitelé rodin s ohledem na rodinné poměry (jedinému synu, případně na jeho místě zeti, který živil práce neschopného otce nebo ovdovělou matku, vnuku ve vztahu k dědovi nebo bábě, nemají-li tito žádné syny schopné výdělku a konečně jedinému bratru poskytujícímu na místě zemřelých rodičů výživu svým sourozencům) a učitelům a učitelským kandidátům, kteří navíc byli na cvičení povoláváni pouze v období školních prázdnin. Viz Zdeněk Sedláček: Počátek první světové války, první boje na srbské a ruské frontě (http://ruarmada.webpark.cz/armada.htm).18 Slavné c.k. okresní hejtmanství v Slaném!

V pokoře podepsaný J. Duras majitel hospodářství čp. 3. v Humnech, přikládám pokornou prosbu na Slavné c.k. okresní hejtmanství, aby ráčilo mého syna Josefa Důrase, jakožto živitele rodiny ve smyslu §60. branných předpisů v případě jeho odvedení ku c.k. vojsku, milostivě přeložiti do náhradní zálohy a podporuji svoji uctivou prosbu tuto následovními doklady:1. Podle přiloženého dokladu výtahu z matriky jest můj syn Josef narozen v roce 1889.2. V základě přiloženého vysvědčení nezbytnosti od dvou otců vystaveného a obecním úřadem potvrzeného jest prokázána podpora moje se strany mého syna Josefa, který se mnou společně bydlí a mne při vedení hospodářství mého úplně zastává, neboť já jsa stižen průtrží a pakostnicí nemohu nikterak moje hospodářství spravovati a jsem výhradně v tomto směru na něho odkázán, takže bez něho bych na svém hospodářství nemalých ztrát utrpěti musil a protož jej pro zachování rodiny nevyhnutelně potřebuji.Mám sice ještě syna staršího Františka, který jest studujícím mediciny a tudíž že hospodářství nerozumí a nemůže mne a rodinu moji podporovati tak, jak toho hospodářství moje vyžaduje.

Zároveň přikládám dva katastrální archy ohledně celého mého hospodářství a prosím, aby moje žádost milostivě byla vyslyšena.

V Humnech dne 6. prosince 1909.

Jan Důras maj. hospodářství Čp. 3 ----------------------Vysvědčení.

My nížepsaní otcové, kteří máme své syny ku stávajícímu odvodu povolané, aniž bychom za jich osvobození aneb za jinou výhodu podle branných předpisů žádali, doznáváme podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, že pan Jan Důras jest majitelem rolnické živnosti čp. 3 a 7. v Humnech, obsahující celkovou výměru 104 korců pozemků, které obstarává jedině a výhradně jeho syn Josef, narozený v roce 1889, neboť otec pan Jan Důras jsa stižen průtrží a pakostnicí není nikterak schopen rozsáhlé své hospodářství osobně spravovati a tudíž jest odkázán na svého Josefa, který vedení hospodářství náležitě rozumí, takže kdyby syna tohoto nebylo utrpěl by pan Jan Důras na svém hospodářství nemalou ztrátu a škodu nenahraditelnou. My nížepsaní známe dobře poměry majetkové pana Jana Důrase a můžeme tedy plnou měrou doznati, že podpora jeho výhradně na synu Josefu závisí. Pan Jan Důras má sice ještě jednoho syna a sice Františka Důrase, který však studuje medicinu,


Durasové bydleli v Humnech i Pcherách ve více statcích;19 důvodem, proč se studie zabývá oběma syny Jana a Marie Durasových, je skutečnost, že se do dnešních dní zachovala rozsáhlá korespondence ze světové války,20 která čítá:29 dopisů, z toho

12 od Josefa Durase, adresovaných otci,8 od Františka Durase, adresovaných otci, z čehož je 5 z ruského zajetí,5 od Jana Durase adresovaných synu Josefovi,21

1 od Antonína Durase ze Pcher, adresovaný Josefovi,1 od Václava Nejedlého (razítko Pchery), adresovaný Josefovi,1 od MUDr. Leo Taussiga, adresovaný Janu Durasovi

21 dopisnic (pohledů) a korespondenčních lístků, z toho12 od Josefa Durase, adresovaných otci,22

3 od Františka Durase, adresované otci,2 od Františka Trýba,23 adresované Josefu Durasovi,1 od Jana Durase, adresovaná synu Josefovi,1 od p. Podhory (Kladno, důl Engerth), adresovaná Janu Durasovi,1 od Josefa Černého, adresovaná Janu Durasovi,24

1 od Jarky (razítko Motyčín), adresovaná Josefovi Durasovi,25

hospodářství tudíž nerozumí, jest v roce 1886 narozen a jest jakožto jednoroční dobrovolník odveden ku c. a k. 28 pluku pěšímu v Budějovicích. Hospodářství pana Jana Důrase nedá se propachtovati, poněvadž výtěžek jeho na placení c.k. daní, potřeb hospodářských, vydržování rodiny, zejména syna Františka na studijích medicinských a obstarávání domácnosti této rodiny nevystačil a protož nezbývá zde nic jiného, než aby syn Josef, který hospodářství toto za svého churavého otce vede jakožto živitel rodiny ve smyslu §60 branných předpisů v případě jeho odvedení ku c. a k. vojsku do náhradní zálohy byl přeložen, neboť jmenovaný otec toho plnou měrou zasluhuje. Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.

V Humnech dne 6. prosince 1909.19 Např. v čp. 6, 8, 10, či 24.20 Součástí je i korespondence z doby předválečné – dopisnice Jana Durase z Lázní Mšené, adresovaná synu Josefovi do Humen v září 1910, dopisnice z Klapého pod Házemburkem, adresovaná v červnu 1902 Františkem z výletu otci do Pcher a sada 7 dopisnic, adresovaných mezi 20.–26. 8. 1902 z výletu na trase Tábor, Písek, Zvíkov, Orlík, Březové Hory, Příbram, Svatý Jan pod Skálou do Humen tehdy šestnáctile-tým (!) Františkem. 21 Z toho v jednom mu celou stranu píše i Miroslav Kott z Humen a na obálce dopisu je vzadu psáno Josef Jína, Jilemnice u Vrchlabí.22 Z toho 9 z roku 1914 a 3 z roku 1917.23 František Trýb byl jedním z Josefových přátel ze Pcher, který válku přežil.24 Jde o foto čety rekrutů (Drahý strýčku a tetičko! … Zde Vám zasílám fotografii našeho cuku.), razítko Praha 12. 11. 1915, zpáteční adresa J.Černý, rekruten abteilung, Praha, Dejvice, Vořechovka. 25 Šlo o přání k jmeninám poslané Josefovi s datem 18. 3. 1918 do Humen.


117 korespondenčních lístků polní pošty (Feldpostkorrespondenz-karte), z toho

82 od Josefa Durase, adresované otci,26

2 od Františka Durase, adresované otci,1 od MUDr. Leo Taussiga, adresovaný Janu Durasovi,1 od Jana Durase, adresovaný synu Josefovi,6 od Františka Trýba, adresovaných Josefu Durasovi,3 od bratrance Aloise Durase, adresované Josefu Durasovi,3 od bratrance Josefa Durase, adresované Josefu Durasovi,6 od Josefa Durase27, adresovaných Josefu Durasovi,28

4 od Josefa Kukala, adresované Josefu Durasovi,4 od Antonína Poláka, adresované Josefu Durasovi,1 od Miroslava Kotta z Humen, adresovaný Josefu Durasovi,1 od Josefa Černého, mlynáře v Lužci, adresovaný Josefu Durasovi,1 od Josefa Durase, adresovaný Antonínu Ženíškovi, Velké Přílepy,1 od J. Uhra, adresovaný Aloisovi Durasovi,29

98 lístků zajatecké pošty z ruského zajetí, z toho 9730 od Františka Durase, adresovaných otci31

16 dalších dokumentů, 2 válečné fotografie a 14 předválečných dopisnic

Bez těchto podkladů by již o bratrech nebylo možné nic zjistit, protože v pražském Vojenském ústředním archivu se ani k jednomu z nich žádný spis nedochoval.32

26 Z toho 8 z roku 1914, 1 z roku 1915 a 73 z roku 1917 (1. 3.–19. 8.).27 Jde o 4 lístky polní pošty, odeslané z 1/28 Marschkompagnie pěšího pluku č. 28 (2x) a 15. polní roty pěšího pluku č. 28 (2x) a 2 lístky polní pošty ze Pcher, všechny adresované dělostřelci Josefu Durasovi. Vzpomíná na společné známé (Píše Ti Otta? … Já jsem zde s Franckem Horou z Hobšovic, znáš ho také? … jsem blíže našeho Toníka! Srdečný pozdrav od Hory. …Tady odtud nesmím našemu Toníkovi psát.). Patrně se jedná o bratra Antonína Durase ze Pcher (narozeného 1. 9. 1892 ve Pcherách). Viz pozn č. 86.28 Syn Josef Duras (*17. 1. 1937) vzpomíná, že ve Pcherách žil jmenovec jeho otce, narozený také roku 1889, na vojnu prý ale nešel (vzpomínka ze 16. 4. 2012). Může však jít i o nesprávnou interpretaci faktu, že v pozdější fázi války se pcherský Josef Duras vrátil domů, uvolněn ze zemědělských důvodů. Tomu by nahrávala i ta skutečnost, že v říjnu 1916 byl Antonín Duras ze Pcher na italské frontě zajatý.29 Josef Uher je uveden na památníku padlých v 1. válce v Minicích (nyní Kralupy-Minice).30 Z toho 10 lístků z města Kostroma, 54 z města Sudogda, 3 z města Bogorodick a 30 z města Borisoglebsk.31 Sem patří i 1 lístek zajatecké pošty od JUDr. Seinela, Františkova kolegy z ruského zajetí, adresovaný Janu Durasovi. 32 Vojenský ústřední archiv Praha (dále jen VÚA) sděluje: Na základě Vaší žádosti jsme provedli dohledání informací a spisů k osobám: František Duras (2. 8. 1886) a Josef Duras (24. 9 .1889). Bohužel jsme Vám nuceni oznámit, že ke zmíněným osobám se nedochoval žádný spis a tak do něho nelze nahlédnout ani získat jeho kopii (odpověď Čj. 1842/2011-2111, ze dne 13 . 7. 2011).


Po atentátu na následníka habsburského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho těhotnou manželku vévodkyni Žofii Hohenbergo-vou (rozenou Chotkovou) v Sarajevu byla v Rakousko-Uhersku dne 26. 7. 1914 vyhlášena částečná mobilizace (prvním mobilizačním dnem byl určen 28. červenec) a následně 31. 7. mobilizace všeobecná (s prvním mobilizačním dnem 4. 8.).33

Zahájený konflikt byl pro české země co do počtu mužů nasazených ve válce největší válečnou událostí. Nikdy předtím ani potom nebylo od-vedeno a nepřišlo o život tak velké množství českých vojáků. Jejich počet v císařské a královské, tedy rakousko-uherské armádě je odhadován na 1,5 milionu mužů, z nichž kolem 200 000 přišlo během válečného konfliktu o život.34

Oba bratři nastoupili k 28. pěšímu pluku35 – Josef jako vojín 6. roty 2. prapo-ru,36 František jako jednoroční dobrovolník medik u 15. roty.37 František v do-pisech domů velmi výstižně popisuje situaci po vyhlášení mobilizace. Nejprve dopis s razítkem Královské Vinohrady 28. VII. 1914:

33 Za mobilizace byly povolány – náhradní zálohy a dovolenci ročníků v prezenční službě (1890–92), jeden ještě nevycvičený ročník (1893), náhradní záložníci a zeměbranci ročníků 1882–1889 a domobranci ročníků 1872–1881. Formování prvních pochodových praporů bylo zahájeno hned na počátku srpna, druhé pochodové prapory měly být k odjezdu na frontu připraveny nejpozději do 2. 9., třetí do 12. 9. a čtvrté do 10. 10. Mužstvo pochodových praporů procházelo výcvikem u náhradních praporů svých kmenových pluků zanechaných v místech mírové posádky. Zařazováno pak bylo do pochodových praporů (Marschbataillon – lidově maršbaťák) složených z pochodových setnin (Marschkompagnie – lidově marškumpačka). Pochodové prapory byly číslovány chronologicky za sebou jak odcházely k pluku na frontu, kde bylo jejich mužstvo rozdělováno do polních praporů. Viz Sedláček.34 V literatuře jsou uváděny počty padlých mezi 135–400 tisíci, jedním z důvodů tohoto rozdílu je i to, zda se jedná o vojáky z tzv. Českých zemí, tedy i Němce, nebo „pouze“ o Čechy (a Moravany a Slezany). 35 U tohoto pluku však sloužilo více vojínů s příjmením Duras. Jedním z dalších byl i hodinář Antonín Duras, narozený 11. 6. 1892 ve Slaném, které bylo i jeho domovskou obcí. K 28. pěšího pluku nastoupil presenční službu roku 1913 a pokračoval v ní po vypuknutí války. Jako vojín tohoto pluku byl 17. 2. 1915 zajat v Karpatech. V Taškentu podepsal přihlášku do ruských legií, kam byl v hodnosti vojína zařazen 24. 6. 1916 do 1. střeleckého pluku, později povýšen na desátníka a přeložen k symfonickému orchestru. V září 1917 se v Kijevě oženil s Annou Fenclovou. Do vlasti byl evakuován XXI. transportem na lodi Titan, demobilizován k 22. 9. 1920, bydlel ve Slaném, v Lázeňské ulici č. 240 (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011).36 Na počátku války byl velitelem II. praporu podplukovník Brunfaut a velitelem 6. roty hejtman Brejcha (viz elektronická informace historika Josefa Fučíka ze dne 19. 11. 2011, archiv autora).Alexander de Brunfaut (31. 1. 1861–27. 11. 1934) byl k 1. 11. 1917 (30. 12. 1917) povýšen na generálmajora a 1. 1. 1919 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 23.37 Ona 15. rota se nacházela u IV. praporu; na počátku války velel rotě hejtman Quitta, praporu plukovník Merten (viz elektronická informace historika Josefa Fučíka ze dne 14. 11. 2011, archiv autora). Eduard Edler von Mert(e)n (Eduard šlechtic z Mertenů, 4. 8. 1860–17. 5. 1933) byl k 1. 8. 1917 (23. 8. 17) povýšen na generálmajora a 1. 1. 1919 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 118.


Drazí!Sedíme pohromadě: Pepa, já, Václav Vinařický 38 a Vojtěch Dvořák 39 v mém pokoji

v Klicperově ul.29. Přišli jsme do kasáren v Brusce a tam nás poslali do karlínských kasá-ren, kam nás však nechtěli, tak jsme se rozhodli ject do bytu ke mně, kde budeme spáti. Zítra jedeme do kasáren.

S pozdravem na Vás a hleďte sebe opanovati a zálibu v práci a duševním klidu nalézti.S pozdravemFrantišekDuras JosV DůrasV. Dvořák

Další dopis, odeslaný rodičům s razítkem Vršovice (datum nečitelné) v líčení pokračuje:

Drazí!V pátek 31. července spal jsem ve svém bytě na Vinohradech, přišel tam Pepa a Vojtěch

Dvořák. Musel jsem do kasáren v 9 hod. tak šli se mnou. V sobotu Pepa odjel s druhým bataillonem, prý do jižních Uher, jinak nic se neví.

Já byl u 15. kompagnie a měl jsem jítí v neděli do Kobylis stříleti do vojenské střelnice. Byl jsem ale přeložen do nemocnice kasární tzv. marodezimmer coje to, to ví svatí. Jak tam budu dlouho, to nevím, ale as budu u sanity.

38 Jedná se o Václava Durase, narozeného 18. 9. 1884, rolníka a hostinského ve Vinařicích a otce 2 dětí. Vojnu absolvoval v letech 1905–1906 u 28. pěšího pluku, ke kterému opět dne 28. 7. 1914 nastoupil v hodnosti vojína. Během válečných událostí byl zraněn střelou do pravé ruky a léčen ve vídeňské Nemocnici Milosrdných sester (viz Zprávy o raněných a nemocných Nr. 213 vydané Společnou ústřední průkazní kanceláří dne 14. 1. 1915, str.13 – Duras Wenzel, Inft., IR. Nr.28, 4.Komp., Winaric, Böhmen, 1884, Schuß i.d. r. Hand, Spital d. Barmh. Schwestern in Wien, VI.), následně (duben–červen 1915) jako kuchař u náhradního praporu 28. p. pl v Szegedu. Dne 13. 2. 1916 byl uvolněn jako strojník pro zemědělské práce na rodinném statku do 30. 4. a opět od 11. 5. 1916 do 31. 8. Dne 1. 4. 1917 byl z vojenské služby uvolněn ze zemědělských důvodů natrvalo (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). Když Václav Duras předal hospodářství ve Vinařicích, kde v areálu statku provozoval ještě biograf a prosperující hostinec „U Přemysla“ synovi Františkovi, přestěhovali se s manželkou Boženou (rozenou Čulíkovou z Minic) „na vejminěk“ k dceři Jarmile, provdané Hořejší, do Otrub u Slaného. Zde také 11. 3. 1943 zemřel a je pochován na hřbitově v Lidicích u Otrub (Slaný-Otruby).39 Vojtěch Dvořák, narozený 27. 6. 1884, Saky (Pchery-Saky), mlynář. Vojnu absolvoval v letech 1905–1906 u 28. pěšího pluku, ke kterému opět dne 28. 7. 1914 nastoupil jako vojín. Dne 10. 12. 1914 byl zajat u obce Bochnik a odeslán do zajateckého tábora v carském Rusku, kde v Omsku 31. 7. 1918 vstoupil do čs. legií. Zařazen jako telefonista do 1. záložního pluku ruských legií v hodnosti střelce (vojína). Ráno kolem půl třetí 22. 12. 1918 byl při neúspěšném bolševickém povstání zastřelen v kanceláři III. zajateckého tábora v Omsku, kde konal službu dozorčího. Pohřben 25. 12. 1918 na městském hřbitově v Omsku (VÚA, doklady k odpovědím Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011 a Čj. 3274/2011-2111, ze dne 11. 1. 2012).


Uklidněte se a hleďte nabýti jistoty a důvěry v sebe v práci, a vědomí vykonané své po-vinnosti.

Jak sklízíte? Slyšel jsem, že budete míti šafáře p. Černého ze Střebichovic. Jak to dopadlo s kobylou?

Pozor dejte na podvodníky obcházející kvůli vkladům a nikomu nevěřte, vše nechte jak je.S pozdravem na všechnyFrantišekJsem v kasárnách ve Vršovicích, kamž jsme z Karlína přešli.

Poslední dopis před odjezdem na frontu odesílá 7. srpna z Buštěhradu, už jako jednoroční dobrovolník medik, 15. roty 28. pěšího pluku:40

Drazí!Jsem dnes v Buštěhradě, ráno jsme vyšli v 5 hodin ráno z kasáren ve Vršovicích a prošli

jsme Prahu a táhli k Buštěhradu, kdež zítra budou stříleti ostrými do šajby. Já povezu zítra nemocné z Buštěhradu do Garnisonní nemocnice do Prahy.

Co Vy děláte? Jak sklízíte? Máte zprávy od Pepy? Mluvím často s Pepou Přítockých. Jste zdrávi?

Jen klid a rozvahu zachovejte, v práci hledejte duševní útěchu ať už s námi to dopadne jak chce. Mračí se ze všech stran ale snad ještě není nejhůř.

Proto jen klidně.S pozdravemFrantišek

Pak už následují pohledy domů,41 mapující trasu přesunu na frontu:

V neděli dnes sedali jsme v Bubnech a jedeme Kolínem kam neznámo. Jsem zdráv, při-dělen k sanitnímu oddílu.42

Pokračujeme v jízdě Olomoucí. Noc ve vagonu příjemná, každý bataillon jede zvlášť. Jedeme do Haliče. Nyní čekáme chvíli v Olomouci.43

Pokračujeme v jízdě severní Moravou a Slezskem. Ruchu všude plno. V severní Moravě mají ještě ovsy na poli, vysoká poloha.44

40 Adresát Ctěný pán p.Duras Jan rolník Humny P. p.Pchery. Odesílatel Jed. dob. M. Duras F. 15 komp. Pěší pluk No 28. Vršovice. Razítko Buštěhrad 7. 8 . 191441 Adresátem je vždy: Duras Jan rolník Humny P. p. Pchery u Kladna42 Razítko Kolín 9. 8. 1914, rukou psáno E. F. M. Duras I.R. No 28 Comp. 1543 Razítko Olomouc 10. 8. 1914, rukou psáno K. u. k. Feldpost44 Razítko Oderberg/Bohumín 10. 8. 1914, rukou psáno K. u. k. Post, Pondělí večer 10/VIII.14.


Korespondence pokračuje dvěma lístky polní pošty, odkazujícími již na K. u K. Feldpostamt 64: 45

Drazí!Čekám od Vás psaní a Vy nic, pošlete buď lístek korrespod. Neb psaní otevřené franko-

vané pod adresou: E.F.Med. Duras Fr.Inf.Reg. 28 Comp. 15Feldpostamt 64Vypište vše, i zda Vám Pepa psal. Sám jsem zdráv, nálada dobrá. Hojně kollegů slouží

se mnou. Pište mi pravidelně jednou za týden, vždy v neděli stále pod horní adresou.S pozdravemFrantišek

Drazí!Po dlouhé cestě jsme ubytováni v chudém kraji, obilí zde skrovné, bída velká, lidé v cha-

tách doškových zvyklí špíně, nepořádku.Jsem zdráv, místo kde jsme nelze jmenovati z ohledů vojenských, taktéž datum dopisu.Pište mi ihned, adresa na mne jest na druhé straně což vše věrně vypište, též o Pepovi mi

napište.S pozdravemFrantišek

Je otázkou, jak rodiče Františkovo psaní pochopili, neboť Josefovi v dopise tlumočili: Bratr píše, že je v chudém kraji, kde je plno špíny a nepořádek. Ani neví, jak se ten kraj jmenuje46.

Kraj se jmenoval Halič a 28. pěší pluk (resp. jeho 3 prapory, velitel plukov-ník Ferdinand Sedlaczek)47 zde byl spolu s 59. pěším plukem zařazen v rámci 5. pěší brigády (velitel generálmajor Joseph Schneider von Manns-Au)48 3. pěší

45 Obě Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem K. u K. Infanterie Regiment Victor Emanuell III König von Italien Nr. 28, odesílatel E.F.Med. Duras Fr. Inf. Reg. 28 Comp. 15; druhý lístek orazítkován K. u K. Feldpostamt 64, 17. VIII. 14. 46 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem Pchery 23/8/1914, adresát Infanterist Josef Důras, ir. Nr.28, 6 komp., Feldpostamt 33. Dále v textu citováno v plném znění.47 Ferdinand Sedlaczek (27. 10. 1859–5. 1. 1925) byl k 14. 1. 1918 s účinností od 1. 9. 1915 (27. 8. 1915) povýšen na generálmajora a 1. 1. 1919 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 171.48 Josef Maria Ferdinand Karl Schneider Edler von Manns-Au, (Schneider šlechtic z Manns-Auů, 2. 2. 1865 Štýrský Hradec–3. 2. 1945 Štýrský Hradec), byl na generálmajora povýšen k 31. 10. 1912, na polního podmaršálka povýšen k 1. 9. 1915 (22. 8. 1915) a 1. 1. 1919 pensionován. K 31. 10. 1940 mu byla přiznána hodnost německého generála pěchoty Wehrmachtu. Viz Schmidt-Brentano, str. 165


divize49 (velitel polní podmaršálek Joseph Roth) ve XIV. sboru (velitel generál pěchoty arcivévoda Josef Ferdinand) 3. armády (velitel generál jezdectva rytíř Rudolf von Brudermann).50 Svůj bojový křest zde 28. pluk prodělal 28. srpna 1914, kdy se zapojil do bitvy u Komarówa. Druhý den ráno vytlačil nepříte-le z Hulczi a Chochlówa, a to za cenu vlastních ztrát 1 padlého, 59 raněných a 39 nezvěstných. O den později, v pátém dni tzv. „komarówské bitvy“, se pluk zapojil do krvavých bojů o Poturzyn, ležící mimo hranice habsburské monar-chie na území tehdejšího ruského Polska.51

Josefova korespondence domů je ve srovnání s bratrem lakoničtější a gra-maticky těžkopádnější. Po rozloučení s bratrem, o kterém rodiče informoval František, následují Josefovy pohledy z Kolína (Zasílám spomínku scesty přes Kolín. Pozdravuji Vás všechny, dosud se máme dobře. Zasílá Syn Josef Důras)52, Choc-ně (zde poprvé uvádí adresu Infanterist Josef Důras, ir Nr 28, 6 komp., Feldpost-amt 9453)54, Hrušovan u Židlochovic55 a Gänserndorfu56 (Milí Rodiče! Dne 3/757 do-poledne sme přijeli do Prešpurku, kde sme viděli našeho Nástupce,58 jedeme dál. Přijmete srdečný pozdrav a vřelá políbení od syna vašeho Josefa).

Pak následují 3 korespondenční lístky polní pošty, které rodičům příliš in-formací neposkytly. První59 konstatoval … Mám se dobře, sme na jihu. Poslední60

a http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?f=26&t=24465&start=1549 Polním poštovním úřadem 3. pěší divize v Haliči byl K. u K. Feldpostamt 64. 50 Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/oobgalic.htm#3rdarmy51 Josef Fučík: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka Velké války 1914–1918. Mladá fronta, Praha 2006, str. 55–57.52 Razítko Kolín 2 1. 8. 1914, rukou připsáno Porto prosté.53 K. u K. Feldpostamt 94 byl tehdy polním poštovním úřadem pro 19. pěší divizi v Haliči; II. prapor 28. pluku však spadal pod 9. pěší divizi, správně by tedy na lístku mělo být K. u K. Feldpostamt 33.54 Razítko Choceň 2. 8. 1914, rukou připsáno Porto prosté.55 Razítko Hrušovany u Židlochovic 2. 8. 1914, odesílatel Infanterist Josef Důras, ir Nr 28, 6 komp., Feldpostamt 94. 56 Gänserndorf leží v Dolních Rakousech asi 20 km severovýchodně od Vídně na Moravském poli a s Vídní je spojen rakouskou severní dráhou „Nordbahn“.57 Zde se jedná o chybu, správné datum má být 3. 8. 1914; chybé uvedení července místo srpna se v Josefově korespondenci z počátku války několikrát opakuje.58 Šlo o arcivévodu Karla, pozdějšího císaře Karla I. (1887–1922); papežem Janem Pavlem II. byl 3. října 2004 v Římě prohlášen za blahoslaveného. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení c. a k. armády v Těšíně.59 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem K. u K. Militär – Stations–Commando zu Bjelina. Město Bjelina leželo v severovýchodním cípu Bosny a Hercegoviny, necelých 10 km od hranice se Srbskem, kterou tvořila řeka Drina. Na pobyt vojáků od 28. pěšího pluku ve zdejším vojenském táboře vzpomíná i Egon Ervín Kisch, tehdejší desátník c. a k. pěšího pluku č. 11. Viz E. E. Kisch: Vojákem pražského sboru. Nakladatelství politické literatury, Praha 1965, str. 22.60 Zde poprvé je u Feldpostkorrespondenzkarte správně napsán Feldpostamt 33 a přidáno kulaté razítko


se především zajímá o Františka: … Sem dosud zdráv a snad pán Buh dá že se zase sejdem. Pište mi jak se vy máte, jestli ste zdrávi. Kde je bratr. … .

Rodiče odpovídají Josefovi 23. srpna61: Milý synu! Přijmi od nás srdečný pozdrav a polibení. Jsme všichni zdrávi. Mák jsme již sklidili. Bratr píše, že je v chudém kraji, kde je plno špíny a nepořádek. Ani neví, jak se ten kraj jmenuje. Pepa lužecký62 je u nás. Ještě jednou Tě zdraví Tvoji rodiče.

Josef Důras byl na srbské frontě v 2. praporu 28. pěšího pluku, zařaze-ném v 18. pěší brigádě63 (velitel plukovník Joseph Mayrhofer von Grünbühel)64 9. pěší divize65 (velitel polní podmaršálek Viktor von Scheuchenstuel)66 v VIII. sboru (velitel generál jezdectva Artur, svobodný pán Giesl von Gieslingen) 5. armády (velitel generál pěchoty rytíř Liborius von Frank).67 Tato armáda měla vymezeny nástupové prostory proti Srbsku od soutoku řek Sávy a Driny až po město Zvornik, plánovaným cílem bylo dobytí Bělehradu. Její VIII. sbor68 měl útočit v prostoru vymezeném městy Brčko a Bjelina, kde měl překročit Drinu a zaútočit severně od srbské Lješnice. Tento sbor, resp. jeho pěší pluky č. 91 a 102, tvořily čelo útoku, který začal 12. srpna ráno. Silný odpor nepřítele však zbrzdil plánovaný postup69, a tak se jednotky 18. pěší brigády do útoku na východní břeh řeky Driny zapojily až kolem páté hodiny odpoledne a v dal-ších dnech útočily směrem na srbské město Lješnica. Pátý den po zahájení útoku však přešla srbská armáda do protiofenzívy, která postupně donutila

2. polního praporu 28. pěšího pluku, chybně však uvedeno datum 15. 7. 1914 (správně 15. 8.).61 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem Pchery 23/8/1914, adresát Infanterist Josef Důras, ir. Nr.28, 6 komp., Feldpostamt 33.62 Jde o Josefa Černého z Lužeckého mlýna, jednoho z příbuzných rodiny Durasů. Viz poznámka č. 24 a 76.63 Společně s 11. a 73. pěším plukem.64 Josef Mayrhofer von Grünbühel (24. 2. 1857–5. 5. 1929) byl po vypuknutí války 1. 8. 1914 povýšen na generálmajora (s účinností k 20. 8. 1914) a 1. 3. 1918 jmenován titulárním polním podmaršálkem. Viz Schmidt-Brentano, str. 116.65 Tu tvořila 17. pěší brigáda (91. a 102. pěší pluk), 18. pěší brigáda, 9. brigáda polního dělostřelectva a 2 eskadrony (č. 2 a 5) dragounského pluku č. 14. Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/serbia.htm66 Viktor hrabě von Scheuchenstuel (10. 5. 1857–17. 4. 1938) byl povýšen na generálmajora 1. 11. 1907 (27. 10. 1907), na polního podmaršálka 1. 11. 1911 (30. 10. 1911), na polního zbrojmistra 1. 5. 1915 (7. 5. 1915), na generálplukovníka 1. 11. 1917 (16. 11. 1917) a 1. 12. 1918 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 161.67 Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/serbia.htm 68 Velitelství VIII. sboru sídlilo v Bjelině na radnici. Viz E. E. Kisch, str. 20.69 Dle dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků byly břehy řeky pokryty stovkami mrtvol a kusy roztrhaných těl, což mělo na přecházející mužstvo velmi deprimující účinek. Na jednom z ostrovů lemujících srbský břeh byla dělostřeleckou palbou pobita i celá plukovní kapela pěšího pluku č.102 plnící si zde svoji bojovou povinnost. Viz Sedláček.


k ústupu z dobytého srbského území nejen 5. armádu, ale i ostatní rakousko--uherské síly.70

Porážka, ústup a velké ztráty znamenaly pro c. a k. vojáky těžký otřes. Jen u 9. pěší divize dosáhly celkové ztráty 9 000 mužů, 71 samotný II. prapor 28. pluku ztratil mezi 16.–18. srpnem 800 mužů, tzn. plných 50 % svého stavu.72 Josef se však rodičům o bojích vůbec nezmiňuje, když jim 22. 8. píše73: … Dosud sem zdráv. Pište mi jak se mate Vy jestli ste zdravi. Nenamahejte se, udržujte vše jen co musí být. Pište brzi jak se vede Františkovi. … Bůh dá že se zase sejdeme.

Následující den jim píše znovu:74 Drazí Rodiče! Dne 24ho/8 dostal sem od Vás prv-ní psaní,75 které mně velice potěšilo. Požní už zajiste máte, nenamahejte se dělejte jen to co musite. Já se mám dosud dobře, jsem zdrav, jen časem si zastesknu podomově, a snad pán Buh dá že se zase všichni sejdem.

Sem rád že tam nejste sami že ste si vzali ksobě tetičku Runsovou a Pepu z lužce.76 Pište mi brzi kde je František, a jak se má já mu dal adresu a ještě podnes sem od něj nic nedostal. Odepište hned. Zdraví Vás a líbá všechny syn Josef Důras.

V literatuře, věnující se osudům II. praporu 28. pěšího pluku, se uvádí, že byl ze srbské fronty v druhé polovině srpna 1914 přesunut s 2. armádou

70 Do 23. 8. bylo srbské území od všech částí rakousko-uherské armády zcela osvobozeno. Viz Sedláček.71 Hlavní zkušeností vojáků z prvních střetnutí na srbské frontě byly strašlivé poznatky hrůz moderní války, na jejíž vedení nebyli vycvičeni ani připraveni. Nesmírně demoralizující účinky na ně měly velikost utrpěných ztrát, časté závady pušek, nedostatečné zásobování potravinami i municí, ale i sebeobětavost Srbů a jejich ruční granáty. Ty totiž nebyly před válkou v armádě monarchie zavedeny a vojáci proto neznali jeho účinky. V boji se neuměli řádně chovat ani důstojníci. Jejich zlatem vykládané výložky, lesklé pochvy šavlí a jiné demaskující prvky výstroje a zvyk neustále jezdit na koni a za útoku postupovat před svou jednotkou z nich totiž dělal jedinečný terč a srbští vojáci se na ně také s oblibou zaměřovali. A nejednalo se jen o důstojníky nižší. Za bojů 14. 8. padli například všichni velitelé praporů 11. pěšího pluku a 17. 8. padl i velitel 21. zeměbranecké divize generál Prziborsky. Celkové ztráty důstojnického sboru 11. pěšího pluku za první týden bojů dosáhly 71% (69 důstojníků a aspirantů – z toho 23 mrtvých)! Celkové ztráty rakousko-uherské armády za první ofenzívy byly odhadnuté na asi 8 000 mrtvých, 30 000 raněných a nejméně 4 000 zajatých.Viz Sedláček.72 Karel Pichlík: Přechod pražského 28. pěšího pluku do ruského zajetí 3. dubna 1915. Historie a vojenství 1959, č. 1, str. 59.73 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 23.VIII.14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku.74 Korespondenční lístek s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 23. VIII. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku, odesílatel Infanterist Josef Důras, Nr 28, 6 Komp, Feldpostamt 33.75 Jedná se patrně o jedno ze dvou psaní, posílaných 5. 8. a 17. 8., o kterých se Josef později zmiňuje, ta však v dochované sbírce korenspondence nejsou k dispozici. Není pravděpodobné, že dopis, napsaný a odeslaný poštou ze Pcher 23. 8. 1914 by mohl Josef na frontu obdržet již o den později. 76 Jedná se o Josefa Černého, syna mlynáře z Lužce, který byl v roce 1915 též povolán do armády. Viz poznámka č. 24.


generála jízdy Eduarda von Böhm-Ermolliho do Haliče, kde opět působil od-loučeně od hlavních sil pluku. Nejprve zařazen do kombinované pěší divize polního podmaršálka Rudolfa von Stöger – Steinera a později do 29. pěší divize (velitel polní podmaršálek Eduard Zanantoni).77 Korespondence Josefa Durase s uváděným číslem polní pošty 33, patřícím 9. pěší divizi, přidáno kulaté razít-ko 2. polního praporu 28. pěšího pluku a odesílatel identifikovaný jako Infan-terist, Nr. 28, 6 Komp, Feldpostamt 33, však Josefa Durase i jeho jednotku stále umísťují na srbskou frontu.

Koncem srpna78 Josef opět píše rodičům: Milý Rodiče! Čekám každého dne psa-ní od Vás a od františka a nemohu se dočkati správi. Od Vás milovaný rodiče dostávám druhé, jedno 5/8 posílané a druhé 17/8 posílané, což je na tu vzdálenost od Vás dosti sluš-ný. Od františka sem dosud nedostal žádnou správu, pouze od vás, že jel přes Moravu a přes Slezko, a dal sem mu adresu na mne. Já bych mu již dávno psal ale neznám na něj adresu. Vojtěch Dvořák je zrovna takoví. U celého cuku nemám žádného známého, po-puze u 7. Kompanie je Alois Rus.79 Venouš Důras v Praze se ode mne odtrh a od té doby nevím, o něm. Já se mám dosud dobře a chvála pánu Bohu sem dosti zdrav. Pobyt máme všelijaký, přecházíme, ze zahrady do zahrady, s kukuřice do kukuřice a tak to živobytí tlučem smutně den po dni. Dopis pak pokračuje otázkami na hospodaření na stat-ku, informací, že by chtěl poslat domů nějaké peníze a obvyklým srdečným pozdravem.

Dalšího dne pak skutečně posílá dopis domů, v něm útržek s razítkem80 a píše mimo jiné, že se rozhodl poslat rodičům 160 korun a 40 korun si nechat: Mněl jsem celkem 200 K., což mě bilo v těch končinách vůbec nic platny. Proto se ničeho nelekejte a peníze přijmete. Já bych se o ně musel zbytečně starat. Kdybych snad potřeboval, tak buďte bez starosti že bych si Vám o ně psal.81

77 Např. viz Fučík, str. 49, či http://vojenstvi.cz/vasedotazy_80.htm 78 Datum na dopise – 29. 8. 1914, razítko K. u K. Feldpostamt 33, 30. VIII. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku.79 Alois Rus, narozený 4. října 1888 v Kokovicích, příslušný tamtéž, svobodný hutník. Náhradní záložní pěšák p. pl. 28. Zemřel na ruském bojišti 15. 3. 1915 v boji u Sekowa, pohřben tamtéž u kostela (Kronika obce Pchery, Rok 1918 – Seznam padlých a nezvěstných, položka č. 40, strana 44 a VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011).80 Dopis byl psán 30. 8. , stejného data je i razítko na kuponu, dopis odeslán s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 31. VIII. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku.81 Rodiče mu děkovali Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem 6. 9. 14 ze Pcher: Mylý synu! Srdečně tě zdravíme a líbáme. Jsme všichni zdrávi. Peníze jsme obdrželi 160 K. Těší nás, že Ty jsi také zdráv a máš se dobře. Připravujeme k setí. Máme zde velké sucho, takže ani ještě orat nemůžeme. Učíme 3 krávy s tím volem tahat. Brambory již jsme vybrali. Mák jsme dostali letos domů suchý. František Trýba rukoval již a je u dragounů. František už nepsal 3 týdny. Ještě jednou Tě zdraví a líbají Tvoji rodiče.


V následujícím dopise (psaný dne 19 3./9. 14. posílaný 19 6/9 14.)82 se Josef trochu rozepisuje o situaci, ve které se spolu s jednotkou nacházel: Právě když sem začal psát psaní, opodál od 11ho pluku hrála hudba, kterou sem míval jak víte moc rád, ale dnes nás žádného nerozveselila. … Dne 4./9. odpoledne sme se vrátili z feldvachy do lákru, bysme si odpočinuli. … Dne 5.ho/9. sme oslavovali výtezství severní armády.83 Pak sme dostali rozkaz, že se zdržíme déle na místě, abysme upravili celty skrátka naše ložnice, což sme dělali půl dne. … V neděli dne 6ho/9 byli sme na polní mši, na které spívali od Nás lidi, píseň Tisíckrát pozdravujem Tebe.84 Po mši vrátili sme se do lákru, k nedělnímu odpočinku. V devět hodin přišle počta, na kterou nejen Já nýbrž celý cuk čeká, komu co přivezla. Mne náhodou nic ačkoliv čekám kolikátý den. Proto psaní ukončuji a zasílám Vám jej. Co se týče polohy je zde rovina oseté hlavně kukuřicí a pšenicí. Moc pozemků je ladem, neb porostlí křovinami a vonou trávou. … Tak co píše František ze severu?

V odpovědi na korespondenční lístek polní pošty, poslaný ze Pcher od ro-dičů 6. 9., který obdržel o pět dní později, Josef druhý den odepisuje:85 Drazí Rodiče! Dne 11ho/9 jsem dostal lístek, který mne potěšil. Peníze ste v pořádku dostali, které sem Vám poslal. Tryb je ve staré Boleslavi u dragounu, Ant Důras je v Benešově.86 Já jsem dosud zdrav, marše děláme veliké a namahave. Cože František nic tak dlouho nepsal? Co píší jiný, kupř. Vojtěch Dvořák a jiny? Mluvil jsem zde s Kodýmem, co má Nedvědky ceru, který jsme si jeden druhému posteskli. Zde je taky sucho jako u Vás. Zatím z Bohem na shle-danou. Zdraví Vás a líbá Josef Důras. Pište brzo.

82 Dopis byl odeslán s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 6. IX. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku.83 V celé 9. pěší divizi byl v sobotu 5. 9. předčítán rozkaz jejího velitele polního podmaršálka Viktora von Scheuchenstuel, reagující na nedávné boje a informující mimo jiné, že z našeho velkého a pěkného úspěchu na severu připadá i našim vojskům na jihu značná zásluha (Viz Kisch, str. 77). Míněno patrně první vítězství c. a k. jednotek – v šestidenní bitvě u Komarówa, kde dobyly rakousko-uherské zbraně významného vítězství a donutily protivníka s velkými ztrátami k ústupu. Viz Sedláček.84 Tuto mši hudbou doprovázela plukovní hudba 11. pěšího pluku. Jednalo se o její poslední vystoupení, neboť byla téhož dne rozpuštěna, nástroje odeslány do Písku a hudebníci převeleni mezi nosiče raněných. Viz Kisch, str. 78.85 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 12. 9. a odeslaná s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 13. IX. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku. Odesílatel Jos Důras, 6. Komp Nr. 28. 86 Antonín Duras, narozený 1. 9. 1892 ve Pcherách (okres Slaný), které byly i jeho domovskou obcí, narukoval jako pěšák – jednoroční dobrovolník 24. srpna 1914 ke 102. pěšímu pluku, v roce 1916 byl přeložen ke 3. pluku císařských myslivců. Během své vojenské služby (15 měsíců v týle a 11 měsíců v zákopech – Karpaty a Jižní Tyroly) dosáhl hodnosti podporučíka. Dne 10. října 1916 byl na italské frontě zajat u Monte Pasubio. V dubnu 1918 vstoupil v hodnosti vojína do 32. pěšího pluku italských legií, následně povýšen na podporučíka a 30. 11. 1918 na poručíka. V hodnosti kapitána z legií odchází (započtena služba k 31. 12. 1919), následně jmenován důstojníkem z povolání a přeložen k četnictvu. Za svojí účast v legiích obdržel Československou revoluční medaili a italskou válečnou dekoraci (nastrino per fatiche di Guerra) (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011).


Ani slovo o tom, že se jeho jednotka v rámci 9. pěší divize87 v prvních záři-jových dnech připravovala na druhou ofenzívu proti Srbsku88 a že on sám má za sebou těžké boje. Až o téměř měsíc později Josef Duras domů píše: Náš nej-krutější boj počal 8. září89 a trval až do 10. září, načež bylo ňáký den pokoj.

V noci z 8. na 9. 9. se totiž jednotky VIII. sboru pokusily překročit řeku Dri-nu jižně od jejího ústí do Sávy:90 Hned od počátku se nejtěžší boje rozhořely v místě útoku VIII. armádního sboru, jehož vojáci, kteří o připravované akci předem nevěděli, byli v noci náhle vzbuzeni a zcela nepřipraveni vrženi vpřed. Velmi obtížné bylo už sa-motné překonání řeky, jejíž hlavní koryto mělo šířku 150–220 metrů, dosahovalo hloubky 6–8 metrů a navíc se rozvětvovalo do četných vedlejších ramen a vytvářelo množství vět-šinou hustě zarostlých ostrovů. Pro vojáky převážené na pontonech byl velmi nebezpeč-ný už sám dešti rozvodněný prudký tok, vážnou překážkou se staly i až 5 metrů vysoké srázné břehy. Nedlouho po tom co se přes řeku podařilo přepravit první jednotky, udeřila na ně nečekaně 1. Moravská divize. V bojích o narychlo vybudované předmostí zakrátko vykrvácel 11. pěší pluk určený k jeho obraně a císařské oddíly neschopné odolat srbskému náporu musely zatroubit k ústupu. Nejkatastrofálnější bylo, že přímo za jejich zády se va-lila rozbouřená řeka a ustoupit proto nebylo kam. Vypukla panika, strachem šílení vojáci zahazovali pušky a drali se ke břehu, kde nemilosrdně zápasili o místo v pontonech, kte-rých byl nedostatek. Několik zoufalců se pokoušelo řeku přeplavat, řadu vojáků do prou-du srazila bezhlavá masa prchajících, část přeplněných pontonů se převrhlo i s uprchlíky. Temně hučící proud byl zakrátko plný mužů zoufale zápolících o holý život, spásného pro-tějšího břehu ale dosáhl jen zlomek z nich. Ztráty z ani ne dvoudenního boje byly strašlivé – vždyť jen utonulých bylo několik tisíc! Nejkrutěji byla postižena 9. pěší divize, jejíž pluky si vzpomínku na děsivou katastrofu uchovaly ve smutných písních. Vzhledem ke ztrátám a naprosté demoralizaci (Desítky mužů volily raději zranění vlastní rukou než by zůsta-li v první linii. Případy sebepoškozování se rozmohly natolik, že bylo nutné přistoupit k jejich posuzování podle stanného práva.) byl VIII. armádní sbor prozatím zanechán

87 Stále spolu s 21. zeměbraneckou divizí jako součást VIII. sboru 5. armády, která měla poutat síly nepřítele na severním úseku Driny. Viz Sedláček.88 Na začátku září 1914 byly rakousko-uherské síly na srbské frontě přeskupeny a 9. pěší divize se přesunula na západní břeh Driny do prostoru Rača – Medjaši. Dne 6. září nastala změna ve velení 18. pěší brigády, které převzal dosavadní velitel 102. pěšího pluku plukovník Hugo Kronberger. Viz http://hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html89 To potvrzuje i Kisch, str. 81, který na dopoledne 8. září vzpomíná: Kolem nás nosí na nosítkách raněné a umírající od stodruhého a osmadvacátého, jiné podpírají v chůzi, někteří jdou sami s rukou v obvazu. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště 9 pro pěchotu jedou prázdné vpřed a vracejí se plné. Proud raněných, kteří se belhají pěšky se tím nemenší. Z masa vyčnívají střelami roztříštěné kosti, z tváří visí kusy kůže, blůza, plášť, obvazy jsou prosáklé jediným barvivem: krví.90 9. pěší divize měla Drinu překročit u Rače, vlevo od ní 21. zeměbranecká pěší divize, napravo 36. pěší divize. Ta však, vzhledem k silnému srbskému odporu, řeku vůbec nedokázala překročit. Viz Kisch 97–98.


na vlastním břehu s rozkazem vázat síly nepřítele demonstracemi, k ofenzivním akcím měl být použit až později.91

Části VIII. sboru začaly Drinu opět přecházet až 13. září, významnějších úspěchů však na tomto úseku fronty dosaženo nebylo. Hlavní tíhu bojů nes-la 21. zeměbranecká divize, která zahájila postup do Srbska přes poloostrov Parašnici. 9. pěší divize zaútočila ve středu 16. září v prostoru Rače,92 kde se 102. pěšímu pluku podařilo překonat řeku Drinu přes pontonový most a po-stupovat dále směrem k Crna Baře.93 Josefova jednotka byla přes řeku převá-žena v pontonech a on sám byl při útoku praporu za Drinou nedaleko od vsi Salaše raněn do nohy.94

Tuto informaci však rodičům v dopise z 20. 9.95 nezmínil: Milí Rodiče! Přijme Te odemne srdečný pozdrav. Dne 12 ho/9 sem Vám psal naposled nini píši až 20 ho/9 ho což je dost pozdě. Jak Vám vždycky píši tak i dnes Vám dávám vjedet, že se mám dost ucházejíc a jsem dost zdrav. Jsem trochu churaví, protomne dali do nemocnice. Není to zlí zakrátky čas dá pán Bůh že zase budu chlapík. Nepište mi až Vám napíši zase delší psaní. Zatím z Bohem na shledanou. Přijme Te srdečný pozdrav a vřelé polibeni Josef Důras

O týden později Josef upřesňuje, kde se nachází: Jsem v Uherském městě v Csaktornije,96 čte se: Čakovice. Jeto město veliké sme v Měšťanské škole. … Sme zde tří češí pohromadě, vječina je tu Chorvátů a Maďarů. … Abych se zmínil o mé noze, chvílema mne bolí ale není to tak zlé. Doktor je zde čech pašák člověk pochází z Prahy. Následuje po-pis, jak jsou na něj jako zraněného vojáka někteří místní obyvatelé milí a zvou ho na jídlo. Žádá též z domova o poslání 60 korun a zasílá svojí nynější adresu do Záložní nemocnice, pokoj č. 6.97

Krátce poté pak následuje pohled s obrázkem průmyslové cihelny a po-piskem Ziegelei „Morandini Bálint“ Téglagyára Csákrotnya, psaný i poslaný 28. 9.

91 Viz Sedláček; boje popisuje též Kisch, str. 80–98 či http://hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html92 Ranní útok tohoto dne popisuje z pohledu pěšáka 11. pluku Kisch, str. 105–106.93 Viz http://hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html94 Viz též Seznam ztrát Nr. 76 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 9. 12. 1914, str. 11–Duras Josef, ResInft., IR. Nr.28, 6.Komp., Böhmen, Schlan, Pcher, 1889, verw. 95 Dopis s ručně napsaným Feldpost a razítkem Hadtár Postahivatal 81 25. Sep. 1914 a K. u K. 5. Armeeetappenkomando. Odesílatel Josef Důras, Nr 28 6 Komp. Hadtáp-postahivatal 81 byl etapním poštovním úřadem velitelství 5. armády.96 Jedná se o město Čakovec (maďarsky Csákrotnya, německy Tschakturn), ležící nyní v severním Chorvatsku mezi řekami Murou a Drávou, u hranic se Slovinskem a Maďarskem.97 Dopis s razítkem Csákrotnya 28. Sep. 1914, modrým razítkem Militärpflege (další modré kulaté razítko je nečitelné).


a pohled srbského kostela v Bjelině, poslaný 1. 10. (… Posílám Vám pohled z Běli-ny,98 který již nosím měsíc v kapse a nemoch jsem Vám ho poslati. Město je krásné, jak je vidět na pohlednici ale vnitřek je zanedbalý, veliký nepořádek. …).

Pak následuje lístek polní pošty, ve kterém se Josef trochu rozepisuje o své cestě z fronty:99 Zajisté ste dostaly ze dne 20/9 psaní v kterém byl dost smutný obsah. Dne 24/9 jsem byl naložen v Brčce do vlaku a 25/9 večer přijel sem do Csaktornije v Chor-vatsku Uhry. Zranění není tak veliký, jenom že budu delší čas kulhat.

Teprve v dopise, který psal 2. 10. v Záložní nemocnici v Čakovci,100 popisuje konečně situaci kolem svého zranění podrobně a nezvykle otevřeně:

Milí Rodiče!Již od středy každý den čekám od Vás nějaké psaní ale porad marně. Sou mi zde dlouhé

dni, sedim celí den na posteli a přemíšlim o domově. Dostá Vám každý den noviny a sice Národní listy, které již nechci ani číst, ponivadž píší samé blbiny. Rád bych Vám psal a již nevím ani co, tak jsem se rozhod, že Vám napíši celej postup mé cesty.

Náš nejkrutější boj počal 8. září a trval až do 10. září, načež bylo ňáký den pokoj. Dne 16. září jsme začli noví boj, v kterém, sme šli první ráno ve 3 hod převezli Nás přez řeku Drinu u vsi Salaše za veliké palby.

Převáželi Nás v pontonech, ale kus ke kraji museli sme jít pod kolena ve vodě. Nato sme se propletali houštím listnatých stromů kupředu, dále následoval les do kterého Srbové prali šrapnerama a granátama.

Pak následovalo pole oseté kukuřicí, za ním udolí vrbím porostle, kde byl muj poslední krok v Srbsku, jsa raněn do levé nohy od šrapneru a sice dolítka, takže to neni zlé, zde mne kamarád ovázal a já opíraje se o kver vracel jsem se křece Dryně.

U řeky sedel jsem celí půl dne, tam přinášeli raněné vojáci. Odpoledne Nás naložili do pontonů a převezli na druhý břeh, od kud jsem šel půl hod.

do Salaše, kde byl určený hilsplac, tam mne znovu převázali a zustal sem tam přes noc. Druhý den před samim polednem nás naložili, vezli Nás půl druhé hodiny na vozích na jed-no pole tam dali nám mináž a večer v 6 hodin nás zase naložili na Čužácki101 vozi a vezli Nás hodinu cesty a sice křece Sávě.

98 Jedná se o město Bjelina, ležící v severovýchodním cípu Bosny a Hercegoviny, odkud psal Josef rodičům Feldpostkorrespondenzkarte již v první polovině srpna. 99 Lístek polní pošty, psaný 26. 9., s razítkem Csákrotnya 3. Okt. 1914, modrým razítkem Militärpflege (další modré kulaté razítko je nečitelné). 100 Dopis s razítkem Csákrotnya 5. Okt. 1914, modrým razítkem Militärpflege a modrým kulatým razítkem K. u K. Militär – Stations–Commando Csákrotnya (jméno města není zcela čitelné). Odesílatel Jos Důras Nr. 28 rezervešpital Csákrotnija Uhry.101 Výraz čužák byl v období monarchie používán jako hanlivé označení Balkánců. Šlo o počeštění ně-meckého Tschutsche, používaného v Rakousku dodnes (http://www.serak.cz/Svejk/nap_ce.htm). Ve voj-


Celá cesta o které sem se až doteď zminoval byla pro mě hrozná.Na Sávě čekal parník do kterého Nás naložili a byly sme v něm do rána, ráno pak jsme

jeli do Města zvané Brčka, v Brčku Nás zase naložili na čužácké vozi a vezli nás do nemoc-nice tam Nás zapsaly a rozvezli Nás poměstě pro nedostatek místa v nemocnici. Dne 24/9 Nás naložili do vlaku v Brčce a dne 25/9 večer Nás přivezli do Csaktornije, na nádraží Nás naložili do kočárů a odvezli Nás do školi jak již sem Vám psal. …………Zde vařeji sa-mou polivku večer i ráno nejníto ani kjídlu, tak si dáváme tří češi vařit kávu večer i ráno. Tak sem Vám vypsal kus mého životopusu.

Ted ale taky Vy pište jak visemáte, ste zdrávi? Noha už tak nebolí. Ještě jednou Vám píši adresu.

Srdečně Vás zdraví a líbá Josef Duras

Po tomto listě konečně obdržel dopis z domova.102 Rodiče ho informují, že František už dlouho nepsal, píší mu o polních pracech, sklizni máku, po které tetu Runzovou odvezli do Lužce, zatímco Pepa Černý je tam s nimi od 3. srpna, radí mu, aby se dal poslat na doléčení do Slaného a táží se, jestli neví o Aloisu Rusovi (… Žádej pana Doktora kdyby ti dal dovolenou do léčení domu, Fr. Veselý Bro-žovský byli v Budapešti ranený 30/9 přijeli domu na 14 dní tak žádej budeli to možné …. Když snad by jsi nemohl tak vše vypiš jak jsi raněn to víš že strach a starost o Vás je ne-smírná v každém dech. … Odepiš nám hned toužebně čekáme jestli víš něco o Alojsu Rusovi tak napiš přišlo jim psaní zpět a napsáno špitál a víc nic. Rusová k nám běhá každý den jestli něco píšeš o něm, nemůžou se nic dozvědit. …). Na poslední ze 4 stánek dopisu napsali rodiče adresu na Františka a pod ní píše Josefův a patrně i rodinný pří-tel Miroslav Kott z Humen. Přeje mu, aby se uzdravil, ptá se zda by se Josef ne-mohl rozjet do Pcher, až se jeho stav zlepší, a zda neví o jeho bratrovi (sloužil u 8. pěšího zeměbraneckého pluku u strojních pušek, M.G. Abt. 2/8), kterého potkal stejný osud jako Josefa a je prý v některé nemocnici.

Další list rodičů byl psán 6. 10. a na poštu v Csákrotnya dorazil již 9. října. V něm ho informují, kolik pošty a kdy od něj již obdrželi, a že čekají toužebně na každý řádek od obou bratrů. Mimo jiné ho žádají: … piš pravdu jak je s nohou jestli snad o ni nepřijdeš s šarpnerem to je asi zlá rána, přece tě ještě Bůh chránil že ti neu-razil nohu. Už je zde několik raněnych ve vsi doma na dovolenou. Tak žádej také o dovole-nou a jistě se domu dostaneš, dráhu mají zdarma. Rusova se o Alojsu dověděla byla za ním 4/10 v Praze v nemocnici ten řekl že byl v Uhrach v nemocnici 14 dní a nyní je v Praze.

sku byli takto též často označováni srbští civilisté, bojující proti rakousko-uherské armádě, většinou ze zálohy (http://legionaruv.blog.cz/1012/slovnicek-pojmu). 102 Dopis napsán a poslán 1. 10. 1914 ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 4. Okt. 1914, nahoře rukou připsáno Josef Jína, Jilemnice u Vrchlabí a dole pak Telegraficky z Motyčína 60 K.


Franz Kott už poslal Mílovi lístek že je živ a zdráv a stále ve ohni že i prádlo zahodil aby mohl utíkat je také v Srbsku.

Josefova rána se ale neléčila zdaleka tak dobře, jak by si přál on i rodiče, kte-rým píše: … zajisté Vás zajímá správa o mé nemoci, dosud Vám nemužu správu dobrou dát ale toliko můžu Vám napsat že se to lepší ale moc pomalu.103

… Dnes se Vám zmiňuji znovu na Vaší žádost: nohu mám oteklou rána se mi kvasí ale proto není to zle už se to lepší, už se učím chodit. Je nás tu několik takovích a děláme sí jeden z druhého blazny.

Ničeho se nebojte není to tak nejhorší budu zase chlapik jakosem byl. Panu Doktoru o domácím lečení jsem říkal hned první den a onmi řekl že musím pár dní počkat, ale dnes vidím že to asi nepude. O Alojsu Rusovi nevím ničeho, dne 15/9 sme se večer rozešli a od té doby nevím o něm a on snad o mne. … Psaní které stemi poslali 14/9 sem nedostal a asi nedostanu proto že jsem od toho místa náramně daleko. Leda že by Vám přišlo spět. Fran-tiškovi bych psal, ale když neodpisuje Vám mne by taky neodepsal. On má asi moc práce že nemá kdy odepsat. Tak to se mám dobře jak již sem Vám psal, no a dá Pán Bůh že zase budu zdráv.104

… Těšil jsem se že přijedu k Vám na posvícení ale nešloto, až jestli později. Noha se mi hojí, jenže pomalu no natom nezáleží jen když se hojí. … Soutu dlouhé dni ale přece jeto lepší než ve švarlinijí.105

Rodiče mu zasílají další z dopisů, kde se ptají, zda nepotřebuje poslat pení-ze a že na oba bratry každou minutu vzpomínají a Josefa čekají s radostí doma: ... František nepsal dosud nic, piš jestli psal tobě, jestli je aspoň živ. Alojs Rus už je tady z Prahy byl u nás se ptát na tebe. On nejni raněný, jak Vás hnali v Srbsku on upad narazil jsi o kolbu oko 14 dní byl v Uhrách v nemocnici a par dni pak v Praze. … tak nám hned zas odepiš jak ti to s tou nohou pokračuje jestli nebudeš chromý. Raněných vojáku je tady mnoho choději o holích a říkají raněnýho že museji pustit na čas domu. … Bedřich Charvat je raněn ale lehce.106

Protože konečně 21. 10., 18 dní po jeho odeslání, obdrželi psaní od Fran-tiška,107 sdělují rodiče Josefovi, že byl bratr 7. září raněn, je v ruském zajetí

103 Lístek polní pošty, psaný 8. 10., s razítkem Csákrotnya 9. Okt. 1914, modrým razítkem Militärpflege (další modré kulaté razítko je nečitelné). 104 Dopis napsaný 4. 10. ale poslaný až po 2 týdnech, s razítkem Csákrotnya 19. Okt. 1914.105 Dopis psaný Csákrotnya, 19. 10. 1914.106 Dopis napsán a poslán 19. 10. ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 21. Okt. 1914.107 Dopis je později v textu citován celý – viz poznámka č. 217.


a poslal svojí současnou adresu v Moskvě, kam mu obratem napsali dopis. In-formují ho také o polních pracech, odvodech mužů ve stáří mezi 24–36 roky a nabádají, aby se s nohou nepřepínal.108

Josef reaguje obratem:109 Milovaný Rodiče! Dnes 25 ho jsem dostal od Vás psaní a hned Vám odpisuji. Jak jsem čet že František je v Moskvě, tak jsem tomu byl moc rád. To je od Rusů zajatec, jak píše že s ními zacházejí dobře, bude mít pokoj, již nikam nepude. Bude pomahat Rusům, v nemocnici. Karel Chalupecký110 je taky zajatý. Ránu František snad nemá velikou, podle toho jak psal že bude brzi zdráv. Jak holto je stamtěmi mládenci tose neví?

Ptáte se mne na moji nohu, rád Vám dávám správu. Dne 23 ho jsem začal chodit, točeví bídně no ale deto. Nyní Vám vypíší jak jsem skusil do této doby, nic nelžu: čtrnáct dní mne museli nosit na nosítkách kpřevazu ostatní mi museli přinest na postel co sem potřeboval všechno. Ránu mám v lítku, od té špíny se mi podebrala noha od těch ran až k prstům. To trvalo přes týden pak začal otok tec hořejšími ranami. Tak vyteklo polovic otoku pak semi lítko znovu podebralo a nad kotnikem z venku se mi provalil. Nini otok již je všechen skoro venku, ted se bude noha hojit. Kulhám dost, nebudu se přemahat budu kulhat porát.

Budu řikat porád že nemužu, jen abych nikam nemusel. Mislel jsem že přijedu domu, ale nini to asi nepude protože je v Praze kolera. No ale již je mito jedno když bude nejhůř budu se hlásit za opatrovnika tady v nemocnici. Ničeho se nebojte dá pán Bůh že to zase dobře dopadne. To je vše o mé noze!

Divil jsem se jak Vám práce ubejvá. Ted jsem veselej, časem se tu nasmějem. V sobotu dostáváme prádlo, prohlížíme každý prádlo, jestli v tom nejsou vši, jak sou hned prádlo letí ven. O naše posvícení mi dva kamarádí koupili perníkové koně aby mně prý nemusely nosit kpřevazu, tomu sme se nasmáli a Doktor taky.

Otěch odvodech jsme tady taky četli že budou odvádět 24–36 let. Já vim, že to tam u nás každýho zarazilo. Jsem rád že František Vám psal že víme kde je. Já se mám nini dobře, namahat se nebudu ať kulhám dlouho nebudu litovat.

Děkuji Vám za peníze které stemi poslali, dosud je nemám, až je dostanu hned vám napíši.

108 Dopis napsán a poslán 23. 10. ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 25. Okt. 1914.109 Dopis napsaný 25. 10., razítkem Csákrotnya 25. Okt. 1914.110 Karel Chalupecký, narozený 25. 8. 1885 v Lánech, žil v obci Pchery, kam byl i domovsky příslušný. Bankovní úředník, ženatý. Vojnu absolvoval v letech 1906–1907 jako jednoroční dobrovolník u 28. pěšího pluku, do zálohy odcházel v hodnosti šikovatele. K 1. 1. 1914 byl jmenován praporčíkem v záloze. Po vyhlášení války nastoupil opět k 28. pěšímu pluku, k 1. 11. 1914 byl jmenován poručíkem. Během bojů na podzim 1914 se dostal do ruského zajetí, ve kterém 3. 1. 1915 zemřel na tyfus v nemocnici v Putywlu (Putyvolu) v Kurské gubernii a 4. 1. zde byl pochován. (Kronika obce Pchery, Rok 1918–Seznam padlých a nezvěstných, položka č. 19, strana 42 a VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011). Ve válce zemřel i jeho svobodný bratr Antonín, zahradník, narozený 19. 5. 1892 ve Pcherách, který padl 14. 12. 1914 při bojích na řece Drině na srbské frontě (Kronika obce Pchery, pol. č. 20, strana 42).


Zatím z Bohem na shledanou. Srdečně Vás zdraví a líbá vzpomínající Josef Důras. Že všechny prozdravuji známí.

Krátce poté zasílá Josef rodičům pohled čakoveckého nádraží s popiskem Csákrotnya. Indóház., psaný i poslaný 28. 9., kde děkuje za zaslané peníze a in-formuje, že již chodí pomalu o holi. Následuje dopis,111 ve kterém se nejprve rozepisuje o svém zranění: Jak sem Vám psal, začal jsem chodit 24ho ale v úterý mě to Doktor zakázal abych vůbec nechodil. Noha mi zase trochu otekla, dává mi jedna dívt-ka od červeného kříže, každou hodinu obklad octanu hlinitého. Na dnešek mi otok hodně splask. Jedna rána již se mi hojí a tamty doufám že se brzy budou hojit také. Ve středu sem si musel vest stížnost Doktoru na jednu opatrovnici že mi nedala žádný obklad, opatrovnice dostala vyhubováno, nini příde každou hodinu. Pak se věnuje hospodářství a dalším otázkám: Mák jak stemi psali ste prodali dost draho, když si ho sami odvezou. Obilí jak pozoruji v novinách má pěknou cenu ale mislím, že bude mít ještě lepší ceny. Tak bych Vám radil s obilím počkat a neb věčí část si ponechat, protože se neví jak to bude dál. Napištemi mocli bylo máku jestli už steho naměřili.

Zde sou nyní pěkné časy občas prší obyčejně v noci prší. Pište mi jestli neplatíte pokutu, že Vám posílám psaní beznámky, já něco slišel že má být psaní známkované, jestli né, nepo-sílejte psaní známkované. Co píše Bušil náš kde je?

Z nemocnice nepíše jen rodičům, ale i přátelům, a tak mu začátkem listo-padu byly doručeny dva dopisy. První od Antonína Důrase ze Pcher,112 který se kromě informací o hospodaření na Josefově i na svém statku a nedostatku kvalitních řemeslníků ve válečných časech zmiňuje i o Franci Trýbovi, Anto-nínu Durasovi (Náš Antón jest v Benešově u 102ho … již „frajtrem“), odvodech do ar-mády (Podle všeho ještě se můžem sejítí někde na bojišti, když budou ty nové odvody od 24 – 36 let.) a reaguje též na předchozí informace od Josefa (Podle Tvého dopisu není to žádná legrace s Těma srbama, viď?). Druhý list poslal Václav Nejedlý,113 který se cítil velice potěšen Josefovým dopisem a doufá, že se brzy z nemocnice vrátí domů (Tak Pepo toti povidam brzi se nam navrat ať nám povíš cosi prodělal a skusil. Tovíš že mytady otom nemame ani poněti co viste skusili venku vtěch polich a v těch ba-žinach.), posílá mu adresu na dalšího kamaráda (Frantik Tryba vojakuje v Pisku… státní hřebečni ústav č.3. Pisek) a posílá i nedělní vzpomínku od děvčete (V neděly sem šel z Jarčou skostela a ona říkála že se jí nadnešek otobě zrovna zdálo že si přijel domu na dovolenou ták koukej se nám navrati zdravej.).

111 Dopis napsaný 30. 10., s razítkem Csákrotnya 30. Okt. 1914.112 Dopis napsaný 29. 10. a poslaný 30. 10. ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Antonín Důras, stat-kář, Pchery a Csákrotnya 1. Nov. 1914. 113 Dopis poslán 1. 11. ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 3. Nov. 1914.


Pak přichází další dopis od rodičů,114 který se kromě informací o hospodář-ství a starostí o synův zdravotní stav široce rozepisuje o známých a příbuz-ných: Těšili jsme se když jsi psal že už začínáš chodit, nýni píšeš že se to zas zhoršilo, máme starost aby to nebylo zlé, neb každý říká že se to po šrapneru špatně hojí, poslouchej dobře p. Doktora co poroučí, jen ať jsi nohu zachráníš bez ní by byl zlí život, až budeš se moci spolehnout na chůzi tak přijeď domu. Pepa Landa Vřetovsky115 má prostřelenou ruku byl o všesvatý zde na hřbitově, Pepa z Přítočna116 je doma má rehma, Pepa Čulík117 přijel z boje nemocen na prsa domu, byl tam jen as 14 dni, nyní cvičí v Praze nováčky, Venouš Vynařic dosud je v Praze a o všesvatý byl na hřbitově zde už v šedých šatech pojede nýni teprv pryč. František víc dosud nepsal nic. Byla jsem v Minicích o všesvatý, každý se ptá na Vas a zdraví Vás tisíckrát i p. řídící učitel hned se scháněl po Vás jak nás s babičkou spatřil šli jsme na hřbitov babička je jako stín a pláče pro Vás, slíbila jsem jí že tam přijedeš. … Bušil tě zdraví, je v Srbsku dosud živ a zdrav.

Josef na dopis reaguje:118 Píše Te o bratrancích jak sou doma a každému něco schází. Mně již se noha začíná hojit, již chodim, nohu ještě tak nenatáhnu jako druhou ale uš to de i bez hole. Píše Te abych přijel domu, ale nevím jestli přijedu. Nyní nevím jak to udělat aby to bylo dobře. Hci tu zustat za vehtra to znamená, že bych byl pojištěn po celou dobu války. Domu bych rád přijel, kdyby mě pustili, oni posílaji odtud na varty do měst a podobně. Tak nevím, jak to udělat aby to bylo dobře. Pište mi, jak vy byste stím zamíšlely. To je asi vše o mé noze a mém planu. … Tak s těch známích sme ještě všichni živi až na ňákou tu šupu. Tak Bušil je taky v Srbsku? Žeho pozdravuji a všechny známé!119

114 Dopis napsán 4. 11. a poslán 4. 11. z Motyčína, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 6. Nov. 1914. Jde o poslední dopis, který do Záložní nemocnice v Csákrotnya obdržel. 115 Josef Landa ze Dřetovic, okres Kladno, pošta Stehelčeves.116 Patrně Josef Čelechovský, jeden ze synovců Václava Durase z Vinařic (či jeho manželky Boženy Čulíkové z Minic, žijící příbuzní si to již nepamatují).117 Josef Čulík, narozený 29. 7. 1885 v Minicích, rodiče Antonín Čulík a Barbora, rozená Durasová, bydlištěm Minice čp. 4, rolník (bratr Boženy, manželky Václava Durase z Vinařic). Vojnu absolvoval v letech 1906–1909 u 28. pěšího pluku, kde dosáhl hodnosti desátníka a byl vyznamenán vojenským jubilejním křížem. Do zálohy odešel s hodností četaře. Po vypuknutí války byl nejprve coby nadpočetný zařazen jako řidič u velitelství VIII. sboru a následně přeložen k 28. pěšímu pluku. Ještě v prvním válečném roce byl léčen v Posádkové nemocnici č. 11 v Praze (viz Zprávy o raněných a nemocných Nr. 135 vydané Společnou ústřední průkazní kanceláří dne 9. 12. 1914, str. 11 – Čulik Josef, Zugsf., IR. Nr.28, RgtsStb., Minice, 1885, krank, GarnSpit. Nr.11 in Prag), kde je jeho pobyt v K. u K. Garnisonsspital No. 11. in Prag, Filiale Smichow Vltavska 20 doložen i v květnu–červnu 1915. Dne 11. 5. 1916 byl uvolněn pro zemědělské práce na rodinném statku do 15. 6. a opět od 7. 8. 1916 postupně až do 31. 12. 1916 a následně od 27. 2. 1917 byl z vojenské služby uvolněn ze zemědělských důvodů natrvalo (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). Vrátil se na rodový statek do Minic, kde hospodařil. Zemřel 22. 3. 1948 a je pochován na hřbitově v Minicích (nyní Kralupy-Minice).118 Jde o dva dopisy, psané 7. 11. a 12. 11., odeslané v obálce s razítkem Csákrotnya 12. Nov. 1914.119 Z tohoto období patrně pochází fotografie, kde je Josef ve společnosti poručíka (pravděpodobně


Ale přes své plány se snažil dostat do Prahy nebo do Slaného, a tak 12. lis-topadu mohl domů napsat: Dnes jsem dostal ze Slaného do kanceláře telegram, aby mně propustili do Slánské nemocnice. Hned jsem byl předvolaný, a vše mi potvrdily. S ne-děle přijedu, do Slaného do nemocnice. Proto mi již do Csákrotnya nepište. … Až přijedu do Slaného dám Vám ihned vědět.

Slib splnil již za 4 dny, kdy píše pohled: 120 Drazí Rodiče! Vědomost Vám dávám, že jsem dnes se přihlásil v nemocnici Slánské121 jsem v hospodářské škole. Srdečně Vás zdra-ví a líbá Jos. Důras

Zde patrně zůstal do dubna 1915122 a pak následoval pobyt v domu kní-žete Kinského pro rekonvalescenty Červeného kříže v Budenicích123 a doma v Humnech. Od konce října 1915 pobývá v Posádkové nemocnici č. 11 v Pra-ze,124 odkud je poslán do Záložní nemocnice č. 6 v Praze-Žižkově (K. u K. Re-servespital No. 6 in Žižkow) a pak na Smíchov.125

Od konce roku 1915 až do června 1916 je patrně opět doma.126 Pak se vrací ke kádru do štýrského Brucku nad Murou,127 kam se náhradní prapor 28. pě-šího pluku koncem roku 1915 přestěhoval ze Szegedu. Zde končí jeho služba

MUDr. Šimek), dvou zdravotních sester a jednoho vojína. 120 Pohled s vyobrazením slánské nové dívčí školy, napsaný 16. 11. 1914 s razítkem Slaný 17. XI. 14 a Záložní nemocnice Červeného kříže v Slaném.121 Záložní nemocnice Červeného kříže v Slaném byla zřízena v srpnu 1914 (mateřskou nemocnicí jí byla záložní nemocnice Červeného kříže v Karlíně) a 4. listopadu téhož roku do ní byl přijat první transport raněných vojáků. Zemřelí z nemocnice byli nejprve pochováváni na I. slánském hřbitově. Když místo nedostačovalo, byli vojíni zde pohřbení přeneseni na III. hřbitov, kde nový vojenský hřbitov, jak stojí psáno na hlavním pomníku zde stojícím „K trvalému uctění památky zemřelých druhů postavili vojíni záložní nemocnice Červeného kříže v Slaném nákladem této nemocnice.“ Podrobnější informace o činnosti záložní nemocnice Červeného kříže za období od 1. srpna 1914 do 31. července 1918 obsahuje Slánský Obzor, ročník XXV (rok 1917, str. 41–43) a ročník XXVI (rok 1918, str. 17–18).122 Alespoň tomu nasvědčuje pohled (odeslaný 11. 1. 1915) a Feldpostkorrespondenzkarte (psaná 4. 4. 1915), zaslané mu Františkem Trýbem do slánské Záložní nemocnice Červeného kříže.123 Pohled s textem Budenice. Zámek knížete Kinského a Partie ze zámeckého parku s alejí ke Zlonicům, psaný v Budenicích 13. 4. 1915, razítko Hospozín (datum nečitelné) a Knížete Kinského dům pro rekonvalescenty Červeného kříže v Budenicích pr.Zlonice.124 O tom svědčí Dienstzettel z K.u.K. Garnisonsspital No.11. In Prag, IV. Abteilung, adresovaná v Praze 2. 11. 1915 na K.u.K. Res. Spital. Nro.6. In Prag a informující o léčení Josefa kvůli bolestem zubů. 125 Feldpostkorrespondenzkarte, razítko Smíchov 1, 15. XI. 1915 a K.u.K. Garnisonsspital No.11. In Prag. Filiale Smichow Vltavska 20 se zaškrtnutým textem–nemocen.126 Napovídá tomu 5 Feldpostkorrespondenzkarte, odeslaných mu v období 15. 12. 1915–31. 3. 1916 Františkem Trýbem z K. u K. Etappentrain-Gruppenkommando 10./8. Delatin na adresu do Humen, stejně jako Feldpostkorrespondenzkarte nezjišteného pisatele z 15. 6. 1916, odeslaná do Humen, nebo lístek od bratra Františka ze zajetí, kde se ho ptá, jak dlouho má dovolenou.127 Město Bruck an der Mur, ležící asi 50 km severně od Štýrského Hradce.


pěšáka 28. pluku a začíná v řadách dělostřelectva.128 Rozhodnutí, o kterém ne-víme, zda bylo učiněno dobrovolně, ale kterého nelitoval.

S trénem náhradní baterie záložního polního dělostřeleckého pluku v úno-ru 1917 putuje z Českých Budějovic přes Linec129 do Hochenegg ve Štýrsku,130 kde rodiče informuje: Již jsme na místě, zde budem čekat ňáký den. Pak následuje pohled z Neukirchen bei Cilli (Nova Crkev pri Celje),131 kde se již rozepisuje více: Drazí! Předem příjmete odemě srdečný pozdrav, milou spomínku. Jsem chvála bohu zdráv, spomínám zdali i vy všickni zdrávi ste jsme zde ubytováný a zdržíme se zde delší čas, možné, že dostanem dovolenou, jsou zde se mnou moji kolegové, vaříme čaj každý den, jenže nám cukr ubývá máme se takto dobře nic neděláme, nemáme ještě koní. Pište mi. Sr-dečně vás zdraví Váš věrný syn Josef Duras K un K rez feld kanone R VIII., Hohenek bei Cille, Šteirmark.

O pár dní později132 již zpřesňuje, že je u I. baterie a sděluje: … Dne 28/2 jsem dostal od Tony psaní, které bylo poslané do Budějovic a za mnou ho přivezl kamarád. Já jsem zdráv, vede se mi dobře, včera jsme byli v Cilli pro koně, nyní bude práce dost richtovat kšíry a vše ostatní. Psal mě bratranec, že mě vše mělo zastihnout na místě ale nezastihlo. Počasí je zde pěkné teplo, tepleji než u nás, kraj velice pěkný, pěstuje se zde mnoho vína. Těším se přecijenom jestli mi dají dovolenou na žádost ašmi bude vyřizena.

Ze štýrského zázemí posílá další informace a dotazy: … Jsem v dosti pěkné ves-nici, je zde dost veselo a přece něco k dostání. Jsem skolegou Kukalem133 pohromadě, Šimáč-

128 O tom svědčí Legitimationsblatt K.u.K. Ersatzbaon No 28 na jmého Důras Josef, Assentjahr 1916, Bruck a/M. Na jeho zadní straně je inkoustovou tužkou psáno Kanonyr Duras, k u k feldkan. Reg. 57,1 baterie, feldpost 103, Ersatz baterie, Polní delostrelecky pluk č.9, ČB.129 Pohled s obrázkem města a textem Linz a d Donau, psaný v Linci 23. 2., razítko Linz 23. 2. 17, rukou dopsáno Přišel 25. března 1917.130 Pohled s obrázkem obce a textem Hochenegg, psaný 25. 2., cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko nečitelné, rukou dopsáno Přišel 1. března 1917.131 Pohled s obrázkem obce a textem Novacerkev pri Celje, psaný 27. 2., cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko Hochenegg 28/2/17 Vojnik, razítko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsáno Přišel 6. března 1917. Dolnoštýrský Neukirchen je nyní Nova Cerkev v severovýchodním Slovinsku. V letech 1952–1992 byla obec přejmenována Strmec pri Vojniku (http://en.wikipedia.org/wiki/Nova_Cerkev).132 Feldpostkorrespondenzkarte psaná Hohenek 1/3 1917, cenzurní razítko Cilli, bez poštovního razítka, rukou dopsáno Přišel 7. března 1917.133 Josef Kukal z Dolních Jirčan (pošta Jesenice u Prahy), narozen 28. 11. 1887, otec dvou dětí (Josef a Ivana), zemřel roku 1952 (dle informace vnučky Ivany Svobodové). Spolubojovník Josefa Durase z 1. baterie K. u K. Res. Feldkanonenregiment 57 (patrně ze stejné čety nebo poločety), který v květnu odjel na dovolenou, což Josef Duras komentuje slovy „kolega můj odjel ke kádru, společníka nyní nemám žádnýho“. V červenci 1917 je Kukal opět u pluku, aby byl nakonec od služby v armádě osvobozen a vrátil se hospodařit na rodný statek do Dolních Jirčan (nyní součást obce Psáry). Dnes žijící příbuzní měli za to, že byl jako sedlák osvobozen od služby v armádě vůbec a za 1. světové války nenarukoval, což


ka nám přeložili. … Těším se na domov, kdy a jestli dostaneme nakou dovolenou na setí. Píše František. Co je s Pcherským je na dovolený.134 … Od Tony jsem dostal psaní, které mi poslal ještě do Budějovic. … Těším se na nějakou dovolenou ale jestli jí dostanu nevím. Pište mi brzi co Pcherský je na dovolený?135

Další zprávy již Josef píše přímo z fronty:136 … Dne 13/3 jsem se dostal šťastně na místo cesta byla dost obtížná ale přece, vše jsem šťastně překonal. Co se týče mě, jsem dosud zdráv, děkuji bohu za to, hlavně pak jsem povděčen, že jsem se dal k této baterii. … Píše František, k Toníkovi Durasi nemám daleko, co je s Josefem Pcherským, kde je?

Dne 13. března se tedy jako příslušník trénu 1. baterie Záložního pluku pol-ního dělostřelectva č. 57 dostal na italské bojiště, Sočskou frontu. Jeho pluk zde byl součástí 57. brigády polního dělostřelectva,137 postupně podřízen 62. pěší divizi (K. u. K. Feldpostamt 103,138 K. u. K. Feldpostamt 645 a), 57. pěší divizi (K. u. K. Feldpostamt 304) a 58. pěší divizi (K. u. K. Feldpostamt 420, K. u. K. Feldpostamt 420 c).

Co se jeho jednotky týče, pluk polního dělostřelectva na válečných stavech měl 28 děl,139 24 muničních vozů a 2 další vozy. Skládal se ze 4 baterií, plukov-ního velitelství a plukovní zálohy. Každá baterie měla 180 mužů, 140 koní, 6 děl a 6 muničních vozů a dále se dělila na 3 čety, z nichž každá měla 2 polo-čety (Halbzug).140

– jak vyplývá z dochované korespondence – není pravda. 134 Feldpostkorrespondenzkarte psaná Hohenek 4/2 1917, omylem s únorovým datem místo březnového, Cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko Hochenegg 5/3/17 Vojnik, razítko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsáno Přišel 10. března 1917.135 Feldpostkorrespondenzkarte psaná Hohenek 10/3 1917, Cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko Hochenegg 11/3/17 Vojnik, razítko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsáno Přišel 16. března 1917.136 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 15. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 103, 17. III. 17. a K. u. K. Res. Feldkanonenregiment 57, Batterie 1. Od tohoto korespondenčního lístku polní pošty – jediného s číslem polní pošty 103 – jsou všechy další, které Josef posílal domů (celkem 70, včetně tohoto), razítkovány vždy K. u. K. Res. Feldkanonenregiment 57, Batterie 1. Na všech je též rodičovskou rukou dopsáno, kdy byly obdrženy. 137 Viz http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6j1.htm#FKR a http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6f.htm.138 Někteří odborníci polní poštu 103 v období únor – březen 1917 přiřazují kombinované pěší divizi polního podmaršálka Stőger-Steinera na haličskou frontu, čemuž však dochovaná Feldpostkorrespondenzkarte odporuje.139 Jednalo se o polní děla vzor M.05 ráže 8 cm s dostřelem 7 km a obsluhou 6 mužů. Viz http://www.weltkriege.at/Artillerie/Kanonen/08cm%20FeldkanoneM05/8cm_FeldkanoneM5.htm140 Viz http://www.weltkriege.at/Artillerie/Kanonen/feldkanonen.htm. Během války byly pluky polní-ho dělostřelectva (polní kanonové pluky) více vyzbrojeny a na sočské frontě měly 5 baterií po 6 dělech


Množství 70 korespondenčních lístků polní pošty z období březen–srpen 1917, které z této fronty poslal, se svým obsahem dosti opakuje. Josef vždy píše o počasí, že je zdráv a těší se na korespondenci posílanou z domova141 a neu-stále na různé dovolené, spojené především se skutečností, že je sedlákem. Z toho svým obsahem vybočují mnohdy pouze jednotlivé věty:

… Jsem skolegou Kukalem pohromadě je nám dost veselo, těším se jestli dostanu nějakou dovolenou na setí. Prosím Vás, pištemi brzi! Pcherský má dovolenou.142

… Těším se, jestli dostanu dovolenou nasetí. Pište mi co je nového co je s Josefem.143

… žádost kterou mě posíláte, jsem dosud nedostal, nenimi také nic platná jedině jestli viřídí žádost u krikministerství, ta by mě pomohla skusím všechno věřím Vám že to nezdě-láte ale natom nezáleží nechteto být, Vy to nepředěláte.144

… od Tony jsem dostal dopis v kterém mě ujišťuje že mé žádosti bude vihověno, žádost co jsem měl sebou jsem předložil, vísledek nevím. … těším se, že snad bohdá a bude mé žádosti vihověno.145

… Já jsem zdráv, vedesemi dobře, dostali jsme od Kukalovi strany kávu, cukr, tak vaří-me vosto šest, žádný zle, též bochník chleba sme stím dostali, … žádost jsem podal, co je stím dosud nevím, čekám natu hlavní, jestli to viřídí.146

… Žádost, kterou ste poslali do Hoheneku jsem dosud nedostál, svojí žádost jsem podal, o vísledku dosud nevím, též má být viřízeno z viší inštance přání moje, … píše František?147

Pak následuje v korespondenci z fronty téměř měsíční odmlka,148 kte-rá svědčí o tom, že byl Josef na základě některé ze žádostí, o kterých se ve

a 1 minometnou baterii.141 Z té se, bohužel, nedochovalo vůbec nic. Výjimkou je 22 korespondenčních lístků polní pošty, které na sočskou frontu obdržel od příbuzných a přátel. 142 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 17. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 20. III. 17. Uvedený Feldpostamt 645 byl nově zřízen v březnu 1917 a v Josefově korespondenci jde o první lístek s číslem této polní pošty.143 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 19. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 20. III. 17. Josefem je míněn jmenovec J. Duras.144 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 27. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 31. III. 17.145 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 30. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 3. IV. 17.146 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 3. 4. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 6. IV. 17.147 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 5. 4. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 7. IV. 17.148 Jedná se o období mezi mezi 8. 4–3. 5. 1917.


svých lístcích zmiňuje, uvolněn na jarní zemědělské práce na rodinném statku a nakonec se tedy na vytouženou dovolenou na setí dostal. To potvrzu-je i Feldpostkorrespondenzkarte Antonína Poláka149 ze dne 8. 5. 1917,150 kde Josefovi píše a vzpomíná na společné setkání v obci, kde se oba sešli nadovolené.

Po návratu do pole píše: Drazí Dnes jsem šťastně dojel na místo, cesta byla dost obtíž-ná Kukal je u kádru. Srdečně Vás zdraví všechni Váš věrný syn Pepa151

Drazí! Přijměte ode mě srdečný pozdrav, mnoho vzpomínek, 3/5. jsem se šťastně dostal na nádraží od kud jsem šel pěšky až do dvou hod. ráno přicházel jsem k domovu, pěkně již slavíček tlouk, tak jsem usedl na stráň po tak namáhavé cestě a poslouchal jsem jej.152 Co se mě týče, jsem zdráv, koně mám ty samé, kolega můj jel ke kádru proč dosud nevím. Měl jsem zde od Vás dvě psaní a dvě od Tony.153

… spomínám stále na domov, neb jsem zase trochu přivikl, kolega můj odjel ke kádru, společníka nyní nemám žádnýho.154

Vzpomínky na dovolenou byly brzy zastíněny jednou z dalších italských ofenzív, tzv. desátou sočskou bitvou, která přešla do dlouhotrvajících pozič-ních bojů nebývalé intenzity. Byla zahájena 12. května155 a večer tohoto dne

149 Antonín Polák, narozen roku 1877 v Netovicích, okres Slaný, pobytem Pchery čp. 98, dělník, římskokatolického vyznání, otec tří dětí, nastoupil v listopadu 1915 k pražskému Zeměbraneckému pluku č. 8, odkud přešel v srpnu 1916 k 28. pěšímu pluku. Zemřel 23. 2. 1918 jako vojín 9. setniny ve filiální nemocnici garnisonní nemocnice č. 2 ve Vídni na střevní rakovinu, pohřben 27. 2. na ústředním hřbitově ve Vídni XI v oddělení 91, řada 26, číslo hrobu 82 (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011). Méně podrobné údaje s nesprávným datem úmrtí jsou obsaženy i v Kronice obce Pchery, Rok 1918–Seznam padlých a nezvěstných (položka č. 39, strana 44). V držení rodiny jsou v současnosti 2 dopisnice, odeslané A. Polákem domů do Pcher v prosinci 1915 ze Salcburku. Josef Duras s ním byl patrně v čilé korespondenci, ze které se dochovaly 4 korespondenční lístky polní pošty, které Josef obdržel v období květen – červen 1917. V nich mu Polák mimo jiné píše o svém zranění do prsou a pobytu v nemocnici od 16. 5. 1917 a těší se, až se sejdou doma na dovolené. 150 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 8/5 17., razítko K. u. K. Feldpostamt 420, 9. V. 17 a K. u. K. 13/28 Feldkompanie ; odesílatel A. Polák z pěšího pluku č. 28, 13/28 Feldkompanie 4.Baon. 151 Feldpostkorrespondenzkarte psaná V poli 4/5 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 4. V. 17.152 Není zřejmé, zda Josef ještě vzpomíná na cestu domů nebo naopak na cestu zpět na frontu – svůj válečný „domov“.153 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 4/5 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 5. V. 17. 154 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 7/5 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 9. V. 17. 155 Ofenzívě předcházela italská dělostřelecká příprava na 45 km dlouhé frontě, do které se zapojilo 2 200 děl a 1000 minometů. Boje trvaly do 5. 6. 1917 a výsledkem bylo 7 300 mrtvých, 45 000 raněných a 23 400 zajatých vojáků c. a k. armády. Italské ztráty činily 3 600 mrtvých, 96 000 raněných, 27 000 zaja-tých. Viz Fučík, str. 275.


Josef domů psal: … Dnešní den, byl jasný teplí, tákvach byl ve čtyři hod., den dnešní byl k nepřežití, bude u mně zaznamenán, tak jako den mého narození.156 Píši ten to dopis večer v osm hod., kdy je trochu klid, …157

Pak následuje několik lístků polní pošty, ve kterých rodiče ujišťuje, že je živ a zdráv. Teprve koncem května se v textu, kromě obvyklých srdečných pozdra-vů a milých vzpomínek, objevují další informace:

… nemějte omě tak velikou starost, snad p. Bůch dá, že vše dobře dopadne, jsem živ a zdráv, teď již mohu psát víc dříve to nešlo, …158

… Dík za lístek z 22/5. pak za balík z 12/5 neb mě to bilo velice milé, prosím Vás, nepo-sílejte již nic, neb je to vše skažené, plesnivé nic se stoho nedá vybrat, … 159

… Čekal jsem od Vás dnes dopis ale marně, bych Vašemu přání vihověl tak píši každý den, právě sedím před mojí vilou, která je zcelty postavená vpřírodě vlesíku a spomínám na Vás včechni. Jak se Vám vede? Jste zdrávi? Já jsem živ a zdráv o žádosti dosud nevím, Tona mi píše, psal mi Ant. Polák, je raněn do prsou.160

… Píši vždycky den předem večer před mojí vilou dato dávám vždy zejtřejší. Koně mám hned vedle villi ustromu uvázaný. Dnes jsem měl práci, stahoval jsem koně, který nám do rána pošel, teď před večerem sme měli zábavu, dvá se sadili, že jeden druhému najde 25 vší za 1 K což se skutečně splnilo a našel to, počasí je zde pěkné. Tona mi píše, co je se žádostí dosud nevím, snad p. Bůh dá, že se vše viřídý.161

… dnes byl den krásný, sedím před mojí vilou, pozoruji aro, které zápasejí v letu, bylo jich dnes 7 najednou ve vzduchu,162 jinak klidno …163

156 Při představě, jak se asi tohoto dne vedlo pěšákům v zákopech, určitě opět blahořečil svůj nástup k dělostřelectvu.157 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 12/5 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 13. V. 17. 158 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 26. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 26. V. 17.159 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 28. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 28. V. 17. 160 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 30. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 30. V. 17.161 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 31. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 31. V. 17. 162 Jediné, co se podařilo dohledat, je jedno nárokované vítězství Fliegerkompagnie 17 (FliK 17), která operovala počátkem června 1917 v prostoru působnosti 11. armády. Dne 2. 6. nárokovali pilot český Němec Fw. Franz Goder a pozorovatel Tyrolák Lt. Max Schossleitner, kteří letěli v letounu Brandenburg C.I (Ph) 29.73 z FliK 17, vítězství nad italským průzkumným Farmanem. Letoun se měl zřítit za nepřá-telskými liniemi poblíž obce Ala v provincii Trento, jeho identitu se ale nepodařilo zjistit (viz e-mail leteckého historika Michala Plavce z Národního technického muzea ze dne 19. 11. 2011, archiv autora). 163 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 2/.6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt chybí.


… dnes byl sestřelen náš aro,164 na co bylo podívání jinak je ticho. Já jsem dosud zdráv o žádosti dosud nic nevím, Tona mi píše, že dá p.Bůh ase brzi sejdeme.165

… s Pcherským si píši, těším se na domov, ale kdy to bude nevím, když bych dlouho nejel ukažte Ivánkovi jak se sachází strávní sekačkou a on to poseka.166

Osmého června odeslal rodičům poslední lístek polní pošty s razítkem K. u K. Feldpostamt 645 a, patřícím 62. pěší divizi. Od 9. 6. 1917 již Josef psal korespondenci razítkovanou K. u K. Feldpostamt 304, polním poštovním úřa-dem 57. pěší divize. Obsah ale zůstává neměnný:

… od bratrance jsem obdržel dopis, …167

… Nyní jsou povolený urláby, kdo něco má doma pozemky ale musí podat žádost, tak nevím, přídeto nařízený neb né.168

Další lístek si zaslouží ocitovat celý:169 Drazí! Dnešní den byl velice krásný, teplí, také šťastný. Dnešní mojí prácí bylo ráno jednou pro prkna odpoledne jsem koval oba koně. Před dvouma dni, jse nám rostonal kůň, dnes k nám přišel p. Zvěrolékař, koně ošetřit, při-tom se ptal odkud kdo je, jmenujimu. on se ptá od Loun jestli je někdo, já právě se přezou-vám a pravím, já od Slaného, tak jsem šel s ním kousek viprávíme si bližší místa domovi-ny a domluvili sme se, že má u nás na poště sestřičku což jsme si dotvrdili naším razítkem na dopisech. Bylo nám velice milé, že jsme se tak spolu domluvili. Pán Doktor, pojede snad brzi na dovolenou, přijede k nám na poštu a zároveň se příde k Vám také podívat a Vás po-těšit. Zatím s Bohem na shledanou. Srdečně Vás zdravím všichni též slečnu sestřičku pana Doktora, kterou ačkoli málo znám, ale dá Bůh že se lépe seznáme Josef

Tato Feldpostkorrespondenzkarte je mezi ostatními ještě v jednom exem-pláři, je psána stejného dne, ale s již neplatným K. u K. Feldpostamt 645 u ode-sílatele, domů neodeslaná. Její text je v druhé části trochu obměněný: … přitom se ptal odkud kdo jsme, on se ptá od Loun jestli je někdo, já pravím ten směr, ale od Slaného, tak hned mi říkal bych šel s ním kousek tak sme se domluvili cestou, že on má u nás sest-

164 Nevíme bohužel, odkud onen příslušník souboje pozoroval. Nenašel jsem žádné ztráty z britské, italské ani rakousko-uherské strany. Což ovšem nic neznamená, neboť rakousko-uherské ztráty jsou pro toto období neúplné (viz e-mail leteckého historika Michala Plavce z Národního technického muzea ze dne 19. 11. 2011, archiv autora).165 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 7. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 645 a, 7. VI. 17. 166 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 8. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 645 a, 8. VI. 17.167 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 10./6.1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 10. VI. 17.168 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 11. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 11. VI. 17.169 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 13. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 16. VI. 17.


řičku srovna na poště což jsme si dotvrdili navzájem jeden druhému dopisem na kterém je razítko Pchery.170

I v dalších lístcích Josef líčí své každodenní zážitky ale především se upíná k možnosti dostat se zase domů, na polní práce v hospodářství, o což opět on či jeho rodina podali žádost:

… Dnes jsem na tůře asice pro vodu o kterou zde máme dost bídu. Jsem zdráv, vše ještě ujde, přeci jenom toužím po domově neb vím, že tam bych byl více prospěšný, ale dosud nic nemám, …171

… Já jsem zdráv, tyto dni jsem měl velké tůry, odváděl jsem koně do nemocnice, což je zde velice namáhavé, jsem stále na tomtéž místě. Počasí je pěkné, sucho jinak klid, těším se, kdy bude ta chvíle a přídemě to viřízený.172

Drazí! Dík za lístek ze dne 19/6, který mi velice potěšil, píšivám každý den, Vy si na-říkáte, že nic nedostáváte, to je vidět, jaký je to pořádek, když ani ten lístek nedodají, jsem zdráv, těším se stále, že snad dostanu vše viřízení, ale ňák to nejde, snad p. Buh dá, že to příde, …173

Upomínání rodiny o tom, že neví jak se jeho záležitost – dočasné či trvalé uvolnění z vojenské služby pro zemědělské práce na rodinném statku – vyvíjí, ho vedou k opakovanému psaní rodičům, aby podali nové žádosti:

… Dnes jsem dostal od Pcherskýho lístek, v kterém píše, že ke konci měsíce jede na mlá-cení, já tu dosud nic nemám. Prosím Vás, přízvěďte to, pošletemi žádost na mlácení z moto-rovým strojem, což mislím, že bude nejkratší, a neb žádost na žně. Též píši o tom Tonovi, poraďtese jak to vihotovíte, … 174

… Dnes jsem se ptal v kanceláři jestli o mé žádosti něco neví, že vubec né, je midivné trváto již půl třetího měsíce175 co je stím, buď to někde leží, neb je to omilem viřízeno, prosím Vás, přezvěďteto, když by bylo vše marné, pošlete mi zádost, buď na mlácení neb na žně, dokud je ktomu čas.176

170 Text zde bez dalšího končí vespod lístku a zdá se, že ho Josef poté psal znovu, úspornějším písmem, aby se textu vešlo více, včetně úvahy o setkání se slečnou z pošty.171 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 17. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 18. VI. 17.172 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vháji 21. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 22. VI. 17.173 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 23. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 23. VI. 17.174 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 23. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 24. VI. 17.175 Žádost byla patrně podána někdy v první polovině dubna 1917, před či během Josefova pobytuv rodné obci.176 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 27. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 28. VI. 17.


… Dosud nic nemám, těším se na odpověď od Vás, co jak jste zařídili. Mislím, že již z Vídně nic nedostanu, tak alespoň žádost na žně nebo na mlácení …177

Z chmurných nálad, kdy již mnoho příbuzných a známých bylo z vojenské služby ze zemědělských důvodů natrvalo uvolněno, zatímco on stále nevěděl, jak byla jeho žádost vyřízena, ho vytrhlo setkání s bratrancem z matčiny stra-ny,178 o kterém píše:

… Včera jsem jel od mináže z procenštelungu, na cestě jsem potkal vojína, který mě oslovil, kde si se tu vzal pepo, já zvihnu oči a on to Alois z Minic,179 tak jsem zajel na stranu, hovořili jsme spolu, v řeči ptám se nas pepu180 a on je zde také tak mě řek kde a já jej ještě večer navštívil. Tomuto bylo divné, kde jsem se tu vzal a jak jsem ho našel.181

Za pár dní se ale vrací ke svému tématu a píše: Dá snad pán Bůh, že mě příde žádost kviřízení, když již je to na hejtmanství.182

Desátého července odeslal Josef domů poslední lístek polní pošty s ra-zítkem K. u K. Feldpostamt 304, patřícím 57. pěší divizi, což komentuje slovy: Měním trochu místo.183 Od 13. 7. 1917 již psal korespondenci razít-kovanou polním poštovním úřadem 58. pěší divize (K. u K. Feldpostamt

177 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 29. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 30. VI. 17.178 Marie Durasová, matka Josefa a Františka, rozená Durasová z Minic, měla bratra Aloise (manželka Božena roz. Knorová), otce tří dětí – Josefa, Aloise a Anny. 179 Alois Duras, narozený 12. 3. 1896 v Minicích (okres Kralupy nad Vltavou), které byly i jeho domovskou obcí, narukoval v prosinci 1915 jako vojín nejprve k 8. zeměbraneckému pěšímu pluku a poté k 7. zemskému pěšímu pluku, kde byl zraněn (viz Seznam ztrát Nr. 479 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 19. 10. 1916, str. 14 – Duras Alois, Infst., k. k. LIR. Nr.7, 2.Komp., Böhmen, Kralup, Minice 1896, verw.). Jako příslušník kulometné roty 7. střeleckého pluku (v rámci 21. střelecké divize) byl zajat 22. 8. 1917 na sočské frontě u Jeleníku a v hodnosti vojína zařazen 13. 7. 1918 do 5. roty 35. pěšího pluku italských legií. Byl demobilizován k 31. 12 . 1919. Za svoji účast v legiích obdržel Československou revoluční medaili. Zemřel po delší nemoci v rodném domě Minice čp. 22 dne 5. 3. 1939 ve věku 43 let, svobodný a bezdětný (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). 180 Jedná se o Aloisova staršího bratra Josefa Durase, který bojoval jako příslušník kulometné roty 6. střeleckého pluku v rámci 21. střelecké divize. V korespondenci s dělostřelcem Josefem Durasem vzpomíná na možnost se znovu potkat – v lokalitách Lahce či Bate. Na italské frontě byl raněn, když prý si v zimě rozdělali s kolegy oheň, nad kterým on roztáhl plášť a přiletivší granát mu utrhl ruku (vzpomínka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012). Z vojny se vrátil domů, s manželkou Boženou, rozenou Doležalovou, měli dva syny–Aloise a Josefa.181 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 5. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 6. VII. 17. 182 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 8. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 8. VII. 17.183 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vháji 9. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 10. VII. 17.


420 a K. u K. Feldpostamt 420 c184),185 což rodičům popisuje následovně: Vě-domost Vám dávám, že jsem na jiném místě, zde je země dost samé ledi, jsem asi v tech místech co byl Pcherský.186 Později ještě dodává: Co se mě týče jsem zdráv, počasí je zde krásné velké teplo chodím na polovic oblečen přes den pasu koně. O dovolené dosud ani zmínky.187

Rodina a známí doma se stále snažili, aby mohl Josef opět z pole domů.188 I kdyby jen na čas.189 O tom ostatně svědčí i Josefova korespondence: Dne 26/7. jsem obdržel od p. Dr. Babora lístek, který mě velice potěšil, zároveň přišel dopis, který jste posílali k batterii jako prosbu. Ptal jsem se v kanceláři skrze enhobung, ale dosud prý o ničem neví, tak nevím co je stím. Prosím vás, kdyby to mohlo zprostředkovat Hejtmanství, přeptejte se na to p. T. … Kukal na rukoval před pary dni sem knám od kádru, také tam nic nesvedl.190

A spolu se stesky, že stále nedostal vysněný „urláb“, píše i o svých neváleč-ných aktivitách: Dnes, když jsem pustil koně na pastvu, tak jsem se dal do prádla, nedba-je na to, že je neděle, midlím a peru. Jen to hučí, prací mašina je velký kámen.191

Včera, jsem byl s koněm, na dřívějším místě, sešel jsem se s Dr. B., viprávěl mi, vše co je u nás nového.192

Nyní jsem byl dva dni pryč proseno asi osm hod. cesty, tak jsem Vám nemoh nic psát, …Dnes spomínám na naši pouť, vyndal jsem si fotografie, potěšil jsem se, … 193

184 Z celkem 17 Feldpostkorrespondenzkarte je 11 razítkováno K. u K. Feldpostamt 420 c, 6 je razítkováno K. u K. Feldpostamt 420.185 Tato změna podřízenosti od 57. k 58. pěší divizi je však otázkou, protože odborníci v období mezi 5. červnem – 24. říjnem 1917 řadí jednoznačně 57. brigádu polního dělostřelectva pod velení 57. pěší divize (viz http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6d2.htm a http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6f.htm).186 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 13. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 15. VII. 17.187 Feldpostkarte psaná v poli 19. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 20. VII. 17.188 Syn Josef Duras (*17. 1. 1937) vzpomíná v této souvislosti na statkáře Ženíška z Velkých Přílep, příbuzného rodiny, který prý měl dobré kontakty s c. a k. armádou (vzpomínka ze 16. 4. 2012). Jeden z dochovaných lístků, které Josef Duras psal, je 16. 5. 1917 adresován právě Antonínu Ženíškovi, velkostatkáři z Velkých Přílep. 189 O tom svědčí i dotazy bratrance Aloise Durase: Jestli pak jsi ještě v Krvavci? … pojedeš na orlaub? (Feldpostkarte psaná 22. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 439, 26. VII. 17.)… jestli pak pojedeš brzy na orláb? (Feldpostkarte psaná 25. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 439, 28. VII. 17.) 190 Feldpostkarte psaná v poli 27. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420, 28. VII. 17.191 Feldpostkarte psaná v poli 29. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 30. VII. 17.192 Feldpostkarte psaná v poli 1. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420, 2. VIII. 17.193 Feldpostkarte psaná v poli 5. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 6. VIII. 17.


Dosud jsem nedostal od Vás žádný dopis, ani o žádosti nic nevím. Prosím Vás, co je stím? Prosím Vás laskavě, pošletemi tu stvrzenku, z hejtmanství, na které stojí, že mám tu dovolenou. Já bych to zde předložil, bych se dozvěděl, co je stím.194

Stále čekám od Vás dopis, ale marně, prosím Vás, pošletemi to stvrzení z Hejtmanství, na ten enhobung já jej předložím zde. Spisovali zde, kdo je sám, tak jsem se také přihlásil, co stím bude nevím.195

Od p. Profesora Kott196 jsem dostal lístek, za který ještě jednou srdečně děkuji.197

Dnes jsem dostal, z Lužce lístek,198 též jim odepisuji. Od Tony, již přes měsíc nedostá-vám žádnou poštu, prosím Vás čím jeto? Jsem zdráv, počasí je pěkné, trochu je zde rámus. Zatím s Bohem na shledanou.199

Tento „rámus“ byl začátkem tzv. 11. sočské bitvy, která trvala od 18. srpna do 13. září 1917 a které předcházela italská dělostřelecká příprava 1 200 pol-ních děl, 2 400 těžkých děl a 17 000 minometů.200 Při pozdějších hodnoceních převládl názor, že šlo o takovou intenzitu dělostřelecké palby, která si v ničem neza-dala s boji u Verdunu. Bojů se v rámci Sočské armády zúčastnila jak 57. pěší divize (v rámci XXIV. sboru generála Lukase,201 velitel divize generálmajor Hrozný202) tak 58. pěší divize (v rámci XVI. sboru generála Králíčka,203 velitel divize pod-

194 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 10. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 12. VIII. 17.195 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 11. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420, 12. VIII. 17.196 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v Humnech 8. srpna 1917., razítko Pchery 8. 8. 1917, odesílatel Miroslav Kott v Humnech, pošta Pchery v Čechách: Milý příteli! Vím, že asi vzpomínáte nyní často na domov, kde by právě teď bylo potřebí tolik Vaší pomoci – A tak Vás chci dnes potěšit, by čerpal jste novou naději, že dovolené se Vám přece dostane! Žádost podána znovu a jest na nejlepší cestě k příznivému vyřízení! Nepřeji Vám tedy nic jiného než příznivé její vyřízení v době nejbližší, což se jistě stane! Zůstávejte zatím hodně zdráv a dobré mysli! Ostatní si už povíme! S nejvřelejšími pozdravy od Vašich rodičů zdraví Vás Váš M Kott197 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 14. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 16. VIII. 17.198 Milý Pepo! Buď tak laskav a sděl nám ihned přesnou adresu Tvého komandanta a lékaře. Odepiš obratem čekáme na ty dvě věci bychom mohli Ti odpovědět. S pozdravem Josef Černý mlynář v Lužci p. Slaný199 Feldpostkarte psaná v poli 18. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 19. VIII. 17.200 Viz Fučík, str. 275. Výsledkem bojů bylo 10 000 mrtvých, 40 000 raněných a 30 000 nezvěstných a 20 000 nemocných vojáků c. a k. armády. Italské ztráty činily 40 000 mrtvých a 108 000 raněných. Viz Josef Fučík, Marek Pavlík: Sočská fronta 1915–1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí (Julské Alpy – Banjšice–Kras–Přímoří). Elka Press, Praha 2008, str. 48–49.201 Generál pěchoty Karl Albert Freiherr von Lukas202 Generálmajor Josef Hrozný Edler von Bojemil (šlechtic z Bojemilů) 203 Generál pěchoty Rudolf Králiček


maršálek Zeidler204), 205 která se zapojila i do pozdějších bojů podzimní ofenzí-vy 1917 (tzv. průlomu u Kobaridu) a postupu k Piavě.206

Toho všeho se však již dělostřelec Josef Duras nezúčastnil. Lístek polní pošty, psaný „v poli 18. 8. 1917“ a odeslaný rodině 19. srpna 1917 s razítkem K. u K. Feldpostamt 420 c, byl posledním, který od něj rodina obdržela. Na rozdíl od mnoha jiných vojáků, kdy poté následoval lístek, oznamující smrt otce, manžela či syna, byl osud Josefovi nakloněn. Jeho časté „snad Pán Bůh dá a žádost přijde k vyřízení“ se splnilo. Kdy přesně byl uvolněn a zda nejprve jen na nějakou dobu s pozdějším prodloužením anebo byl z vojenské služby uvolněn z důvodů práce v zemědělství rovnou natrvalo, není známo. Archivy mlčí a rodinná paměť do tak vzdálené minulosti již nesahá.207

Vraťme se nyní k Františku Durasovi. Jeho 28. pěší pluk zůstával v Haliči spolu s 59. pěším plukem zařazen v rámci 5. pěší brigády 3. pěší divize208 ve XIV. sboru 3. armády. Po bojích o Poturzyn, kde ztráty pluku činily kolem tisíce mužů, pokračovala oslabená jednotka v síle necelých 1 600 vojáků v dalších bojích v oblasti Michalówka – Rawa Ruska.209 Ráno v pondělí 7. září 1914 začali na výšiny jižně od města Uhnów,210 obsazené vojáky 28. pěšího pluku, opako-vaně útočit ruské jednotky. Kolem 11 hodiny dopoledne byl vzhledem k sílící palbě nepřítele nařízen všem jednotkám 3. pěší divize ústup k Rawě Ruské. Ten probíhal za všeobecného vyčerpání většiny jednotek, které se nedokázaly odpoutat z dostřelu protivníka. Nepřítel navíc působil dojmem, že útočí stále s větším počtem jednotek. Obklíčení celé 3. divize zabránil adjutant 28. pluku hejtman Meergans, když zorganizoval obranu na jedné ze silnic k Rawě Rus-ké. Nepřehledná situace byla ještě znásobena nepřesnou přehradnou palbou c. a k. dělostřelectva, postihující především jednotky 28. pěšího pluku, brání-

204 Polní podmaršálek Ing. Erwin Freiherr Zeidler von Görz 205 Viz Fučík, Pavlík, str. 51–53. 206 Viz Fučík, Pavlík, str. 62–64.207 Již není možné zjistit ani kdo by mohla být Jarka, která psala pohled (přání k jmeninám poslané s datem 18. 3. 1918, razítko Motyčín), adresovaný Josefovi Durasovi do Humen. 208 Tu tvořila 5. pěší brigáda, 15. pěší brigáda (14. pěší pluk a 2. pluk tyrolských císařských myslivců), 3. brigáda polního dělostřelectva a 2 eskadrony (č. 1 a 2) Zeměbraneckéhu hulánského pluku č. 6. Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/oobgalic.htm209 Zatímco při bojích o Poturzyn ztráty pluku činily 1 003 muže a oslabená jednotka bojovala dále v síle necelých 1 577 vojáků, po bojích v oblasti Michalówka – Rawa Ruska, kde přišla o 913 vojáků, její stav poklesl na pouhých 660 mužů. Viz Fučík, str. 160.210 Volyňský Uhnow, nyní ukrajinský Uhniv, ležící v Sokalské oblasti, na polovině cesty mezi městy Belz a Rava Ruska.


cí se v prostoru Michalówky. Byla to po Poturzynu další krvavá lázeň, kterou osmadvacátníkům způsobilo vlastní dělostřelectvo.211

V této nepřehledné situaci byl v podvečer 7. září u Uhnówa212 František ra-něn a zajat i s obvazištěm, ve kterém sloužil, jak později informuje rodinu.213 Jeho psaní z Ruska obdrželi rodiče v Humnech 21. října 1914:

Drazí rodiče! 3. října 1914Jest sobota odpoledne, vzpomínám na Vás jak asi se Vám vede, jak sklízíte řepu.Píši Vám znovu ač jsem psal minulý týden proto, poněvadž nemám jistoty, zda první

dopis obdržíte v nynější době.Budu psáti, pokud mně bude možno každý týden, neb poštu mám zdarma a papír už

nějak seženu. Pro případ, že snad Jste neobdrželi první dopis, opakuji:Že jsem v Moskvě ve velkém ruském městě, kamž jsem byl dovezen jako raněný214 z Ha-

liče. Zachází se s námi velmi slušně, jen strava ruská nejde nám mnoho k duhu ale snad se s ní také smíříme. Prádlo jež jsem měl v tornistře mi všechno ukradli naši vojáci a tak mi zbylo jen to co jsem měl na sobě. Zde jsme ubytováni ve škole pěkně zřízené.

Píše vám Pepa? Nevíte nic o Václavu Vinařickém?Čteme zde ruské noviny, jež ovšem líčí vše asi lépe ve svém světle, u nás čtete zajisté vše

jinak.Pepa z Přítočna jezdil s kuchyní a naposled jsem ho viděl 7 září časně ráno. Já jsem byl

k večeru raněn kulkou,215 ale nyní již skoro zdráv jsem.Ač vzdálenost veliká nás dělí od sebe, přece můžete mi psáti a to o sobě, obilí jak jste

sklízeli, máku a řepě, Pepovi, o tom hlavně, jestli Vám píše. Adressa na mě jest:Russland Via Rumänien

211 Viz Fučík, str. 67–68.212 Boje u Uhnowa ztvárnil i známý tyrolský malíř Albin Egger-Lienz (1868 – 1926) obrazem Uhnow 1914 (olej na plátně z roku 1915, velikost 1,7 x 2,3 metry http://www.reproarte.com/Kunstwerke/Albin_Egger-Lienz/Uhnow+1914/18926.html). Mezi mrtvými z tohoto dne je vzpomínán i poručík Lajós Hahnenkamp, Honved Inf. Regt. Nr. 20 (http://www.westernfrontassociation.com/great-war-people/remember-on-this-day/2023-7-september-1914-leutnant-lajos-hahnenkamp.html) či hejtman pěšího pluku č. 59 Franz Schreyer, který svému zranění ze 7. září od Uhnow podlehl 27. 9. 1914 ve Vídeňské všeobecné nemocnici (http://www.weltkriegsopfer.de/Krieg-Opfer-Franz-Schreyer_Soldaten_0_603202.html).213 Viz též Seznam ztrát Nr. 45 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 4. 11. 1914, str. 11–Duras Franz, EinjFreiw., IR. Nr.28, 15.Komp., Böhmen, Schlan Pcher, verw. 214 Šlo o poranění páteře a údajně i míchy (vzpomínka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012).215 V pozdějších uředních sděleních z Ruska je Červeným křížem namísto 7. září uváděno datum zajetí 25. 8. 1914. Rozdílná data, která se pak objevují i v posílané korespondenci, odpovídají třináctidennímu rozdílu mezi juliánským (ruským) a gregoriánským kalendářem (VÚA, odpověď Čj. 2511/2010-2111, ze dne 6. 9. 2010).


MoskvaSuchoreva sodovaja ul. d.No. 16svod. evak. 199 – 208 gos.Duras Franz MUCPalata 30 – a.216

Zdá se to býti hrozné ale není to tak zlé, myslím že to, máti, dovedeš.Když snad by Jsi si netroufala, požádej pana učitele Zedníka a vyslov mu i moji prosbu

a pozdrav a jistě přání Tvé vyplní.Vypiš mi vše co u vás nového. Na psaní přilepte 25 hal. známku, na lístek 15 „ . Pište

ihned.S pozdravem FrantišekZa několik dní píšu znova.217

To se ale stalo až za měsíc, z jiného města. Dopis, odeslaný 2. 11. dorazil rodičům 3. prosince 1914:218 Drazí !

Psal jsem Vám naposledy z Moskvy, od té doby jsem se dostal dále na sever Ruska do města Kostromy.219

Rána má jest úplně vyhojena a nezanechala žádných známek. Čas zdlouhavě ubíhá a přáním všech jest brzký mír.

Vzpomínám jak vy asi tam doma žijete? Jak je s Pepou? píše Vám?Od Vás jsem obdržel jen jeden lístek a to ještě jsem byl na bojišti, více nic.Z bojiště jsem Vám chtěl ještě psáti i Pepovi, lístky jsem napsal, ale nebylo času je ode-

vzdat poště.Prosím Vás pošlete mi psaní jak s Vámi to dopadá i s Pepou.Dolejší část odstřihněte a přilepte na obálku, tj. moje adressa; vy se podepište na druhou

stranu obálky psaní, jež nechte otevřené nezalepené a bez známky poštovní dejte na poštu. Očekávám brzy od Vás psaní. Pište o Pepovi.S pozdravem na všechnyFrantišek

216 Celá adresa od Mockba je psána azbukou.217 Dopis psaný 3. 10. 1914, rodiči rukou dopsáno přišlo 21 října 1914, razítko Moskva 26 9.14, rakouské cenzurní razítko; na obálce vzadu rukou dopsáno první psaní z Ruska. Adresát Duras Jan rolník Humny P. p. Pchery via KladnoOdesílatel Duras Franz MUC, Moskva, Suchoreva sodovaja ul. 16 Russland via Rumänien218 Dopis psaný 12. 11. 1914, rodiči rukou dopsáno přišlo 3. prosince, razítko Kostroma 2 11.14, rakouské cenzurní razítko, razítko Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou); na obálce vzadu ruské vojenské (cenzurní ?) razítko. K dopisu přiložen papír s cyklostylovaným vzorem, jak psát zajatcům. 219 Město, založené roku 1152, ležící na soutoku řek Volha a Kostroma, 370 km severovýchodně od Moskvy a 80 km východně od Jaroslavli. V období 1. sv. války bylo součástí Jaroslavské gubernie.


Po pár dnech následuje další dopis:220 Drazí! Jsem zdráv, jsem v dalekém městě ruském Kostromě. Prosím Vás, pošlete mi psaní a napište o všem co u Vás hlavně o Pepovi. S pozdravem na všechny František

Adressa je na mě napsaná, jen odstřihněte a přilepte a pošlete psaní bez známky. Adre-ssy jsou dvě. Pište hned.

A po něm další, 221jehož obsah je totožný s předchozím, pouze zdůrazňuje, že dopis mu posílaný bez známky musí zůstat v otevřené obálce. Zajímavější obsah má text, napsaný na letáku kralupské firmy Robert Neumann,222 datovaný Humny 7ho/11 1914. Jedná se o jediný dochovaný dopis, který František z domo-va obdržel:223 Milý Bratře! Přijmi od nás srdečný pozdrav a vřelé políbení. Spomínáme na Tebe každý den jak se máš a coděláš. Dostali jsme od Tebe v týdnu tři psaní a na každé Ti ihned odepisujem, ale Ty podle všeho nic nedostáváš. Já jsem raněný od šrapneru do le-vého lítka,224 byl jsem raněný dne 16ho září, nohu nemám dosud zahojenou a kulhám. Jak to bude dlouho trvat nevím, asnad to za čas pude zase dobře. Rodiče jsou zdrávi až na ty nohy. Je s ními Pepa Černý z Lužce, tak že je jim veselejc. Jsem v Slánské nemocnici jak zde budu ještě dlouho nevím. Hospodařství šlo celkem smutně ale přece to vše sklidili. Vázač jak jsme odejeli hned rozbyli něco jim sekal p. Důras Ant.225 Pišnám brzi jest potřebuješ peníze ihned Ti je pošlem. Napiš nám jak by bylo nejlépe Ti je poslat? Naši mají jen pár koní … Jednoho koně otec musil přikoupit na fiřpon.226 Piš nám brzi, kam Tys byl raněny? Jak se máš? Pomaháš snad vnemocnici? Srdečně Tě zdraví Tví vjerný rodiče bratr a náš Prachty-kant. Jan Důras rolník Humny Pchery

220 Dopis, rodiči rukou dopsáno přišlo 3. prosince, razítko Kostroma 6 11. 14, razítko ruského Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou). Na druhé části přeloženého listu napsána dvakrát současná adresa Františka k odstřihnutí a přilepení na obálku dopisu. 221 Dopis psaný 18. 11. 1914, rodiči rukou dopsáno přišlo 7. prosince, razítko Kostroma 8 11.14, rakouské cenzurní razítko, razítko ruského Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou) a ruské vojenské razítko. K dopisu opět přiložen papír s cyklostylovaným vzorem, jak psát zajatcům. Na druhé části přeloženého listu byla původně napsána současná adresa Františka, která však byla odstřihnuta a poslána Františkovi na dopise zpět do Ruska.222 Dvojbarevně tištěný leták velikosti A4 firmy Robert Neumann, Kralupy n. Vlt. Sklad a prodej všech druhů hospodářských strojů a umělých hnojiv. S datací 1. listopadu 1914 oznamuje přesídlení svého komisionářského skladu hospodářských strojů do Podřipské třídy číslo 116. Leták byl přeložen na 4 části, z nichž pravá horní čtvrtina byla odtržena a text je tedy psán jen na ¾ listu. Toto využití obchodních tiskovin je zřejmé i na části letáku pražské chemické továrny A. Klimeše, kde je naopak zachovalá pouze pravá horní čtvrtina, na níž je z druhé strany napsána adresa na zajatého Františka do Moskvy (viz archiv autora).223 Pisatelem dopisu je dle rukopisu bratr Josef, kdy však František dopis obdržel, nelze přesně určit.224 I přesto později jeho dcera tvrdila, že se Josef do nohy střelil sám, čemuž však František i matka obou bratrů oponovali a uváděli vždy věc na pravou míru (vzpomínka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012).225 Původní text, posléze přeškrtlý zněl: … něco jim sekal ze Pcher Důras Ant. Jarouš Důras je odveden.226 Přípřež, z německého Fürspann.


Další tři poštovní lístky, opakující žádosti o psaní z domova, završil dopis. Poslední z Ruska, který se dochoval:227 Drazí! Často již jsem Vám psal o sobě a oče-kávám každý den odpověď ale nic nedochází. Zde v městě nám ukazují psaní, které poslali Rusové u nás zajatí. Jsem zdráv a prosím Vás ihned pošlete psaní a hojně napište. O Pepo-vi. Psaní pošlete otevřené bez známky. Adressy jsem Vám napsal dvě, tu odstřihněte a při-lepte na obálku psaní nebo dobře opište a vzadu na psaní se podepište.

S pozdravem na všechny FrantišekVzadu jsou dvě adresy228

Následuje další korespondence229 z města Kostroma, kde byl František od listopadu 1914 do dubna 1915. Sedm lístků, které do Humen dorazily mezi 8. lednem–23. srpnem 1915,230 obsahuje opakované žádosti o zprávy z domo-va. K jednomu z nich je i nití přišitý nacyklostylovaný papír s cenzurním razít-kem rakousko-uherského červeného kříže, který adresátům vysvětluje: V zájmu urychlení korrespondence se zajatci a jejích rodinami upozorňujete se, že dopisy musí býti psány zřetelně inkoustem a co nejstručněji. Doporučuje se psáti pouze lístky, neboť nečititel-ností a obsáhlostí dopisů způsobuje se opozdění, po případě i nemožnost dálšího doručení.

Navazujících 54 korespondenčních lístků poslal František z města Sudogda231 ve Vladimirské gubernii, ve kterém pobýval mezi květnem 1915232 a červnem 1916. Zde konečně obdržel první zprávy o rodině, za které děkoval v lístku psaném německy233: Dnes 24. 8 jsem od Vás obdržel telegram, velmi za něj děkuji. Jsem již zdravý a prosím Vás, napište mi o bratru Pepovi, zda je zdravý a kde se nachází. Se srdečným pozdravem na všechny

František

227 Dopis psaný 1. 12. 1914, razítko Kostroma 19 11.14, rakouské cenzurní razítko, razítko ruského Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou), obálka nebyla zalepena, na zadní straně napsáno Duras František, boeнноплeнный Kostroma.228 Na druhé části přeloženého listu byla 2x napsána současná adresa Františka, horní z nich byla odstřihnuta a poslána Františkovi na dopise zpět do Ruska, dolní se dochovala.229 Celkem 4 dopisy a 10 lístků.230 Lístek byl posílán s razítkem Kostroma 27 3.15, rakouským cenzurním razítkem, ruským vojenským razítkem a petrohradským razítkem vojenské cenzury.231 Povýšena na město roku 1778, leží na levém břehu stejnojmenné řeky, 200 km východně od Moskvy, 40 km jihovýchodně od Vladimiru a 260 km jižně od Kostromy.232 Informaci podává lístek psaný 28/3 16 v ukrajinském městě Makjejewka (razítko Makeevka 16 3. 16), s razítkem BRÜX 7. VI. 16, který Janu Durasovi do Humen přišel 9. 6. 1916:Ctěný pane Durase! Váš syn František byl se mnou do 1. května 1915 v Kostromě, potom jeho s ještě jedním medikem odvezli do Sudogdy (Vladimírská Gubernie), kde se nachází mezi oficírami a doktorami. On byl úplně zdráv. S úctou JUDr Seinel233 Razítko 23 8. 15, rakouské cenzurní razítko, ruské vojenské razítko, rodiči rukou dopsáno Přišlo 29. září 1915.


Napište mi hned, také o Pepovi a Aloisovi z Minic, co je s nimi.

V dalších lístcích, kromě opakovaných žádostí o korespondenci z domova a informací, že je zdráv, postupně sděluje: Doufám, že vše brzí skončí a bude zase jako dříve. Pište mi raději na korespondenčních lístcích rakouského červeného kříže.234

Dosud jsem obdržel jeden česky psaný lístek z 28./3.1915, jeden franzousky psaný lís-tek z Kralup s datem 16/8.15 a telegram ze Slaného. … Pište mi častěji, já píši dvakrát týdně.235

Peníze dosud nepotřebuji, neposílejte mi proto ničeho. Adresy lístků mi posílaných jsou velmi dobře psány, kdo to píše?236

Pište mi, prosím více o bratru Pepovi a o Vás. Moji kolegové dostávají stále zprávy z do-mova ale já nic, nebo jen zřídka pište na lístcích rakouského červeného kříže, ty jsou doru-čovány nejrychleji a bezpečně.237

Začátkem února 1916 konečně obdržel tak očekávanou korespondenci, na kterou reaguje:238

Drazí rodiče a bratře! Právě dnes 7 února dostal jsem lístek od tebe Pepo. Je to dost, že taky dáš o Sobě vědět. Piš častěji. Zde máš moji adressu. Já už jsem zdráv a v ohledu stravo-vání přidělen k našim lékařům. Piš Pepo jistě, jakou ránu máš? S pozdravem na všechny F.

O dva dny později píše přímo bratrovi:239 Milý Pepo! Děkuji Ti za lístek, na kte-rý jsem stále čekal. Mojí celou historii, už snad znáš. Byl jsem raněn a s obvazištěm vzat

234 Lístek psaný německy 18. 8. 1915, rodiči rukou dopsáno Přišlo 1. října 1915, razítko SudogdaVlad g. 18 8.15, rakouské cenzurní razítko, razítko D.C. (azbukou) a ruské vojenské razítko.235 Lístek psaný německy 19/9 (2/X.)15, rodiči rukou dopsáno 25. října 1915, razítko SudogdaVlad g. 23 9.15, rakouské cenzurní razítko, razítko D.C. (azbukou) a ruské vojenské razítko.236 Lístek psaný německy 22./X.15, rodiči rukou dopsáno 22. listopadu 1915, razítko SudogdaVlad g. 16 10.15, razítko Moskva 1 eksp. 17 10.15, rakouské cenzurní razítko, moskevské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko.237 Lístek psaný německy II./I . 1916, rodiči rukou dopsáno Přišel 10 ůnora 1916, razítko SudogdaVlad g. 2 1.16, razítko Moskva 1 eksp. 4 1.16, Moskva 1 eksp. 17 1.16, rakouské cenzurní razítko, razítko D. C. (azbukou) a ruské vojenské razítko.238 Lístek psaný 7. února, rodiči rukou dopsáno Přišel 14 března 1916, razítko SudogdaVlad g. (datum nečitelné), razítko Moskva 1 eksp. 19 2.16, Moskva 1 eksp. (datum nečitelné), rakouské cenzurní razítko, razítko D.C. Moskva (azbukou) a ruské vojenské razítko.239 Lístek psaný 27./I. 9/II. 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 14 března 1916, razítko SudogdaVlad g. 29 1. 16, razítko Moskva 1 eksp. 30 1.16, Moskva 1 eksp 18 2.16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko.


do zajetí. Když jsem se vyhojil pomáhal jsem v nemocnici a v táboře, kde naši vojáci byli umístěni. Teď jsem zdráv a byl jsem přidělen v ohledu stravování a vydržování k lékařům zajatcům a teď nedělám nic. Já Vám stále píši, ale vy jak vidím velice málo. Piš mi Pepo čas-těji! Jak máš dlouho dovolenou. Lístek od tebe jsem dostal 7 února. S pozdravem a na brz-kou shledanou se všemi F.

Postupně přidával i další podrobnosti:

… Moje rána byla na páteři do obratlů bederních, kule uvízla v obratlech a byla vyta-žena operací. Jsem pohromadě s důstojníky v privátním domě.240 Vedeme si svoji kuchyni. Hodinu denně na procházku v průvodu vojáka, jinak můžeme na dvoře býti. To jest všecko, co možno dělati. Viřiď Dru Bílkovi pozdrav a prosbu, aby, mě psal o sobě. I Ty mě piš! Dík p. učiteli Zedníkovi a prof. Kottovi za psaní adress. … Co dělají bratranci?241

… Dostávám měsíčně jako lékaři na byt a stravu. Piš mi Pepo častěji o sobě, jak Jsi ra-něn, jak máš dlouhou dovolenou? … Co dělá Václav Vinařický a Pepa Čulík?242

…Piš mi Pepo často. Od Tebe se aspoň něco dozvím o domově. … Co jest s Václavem Vinařickým? Bydlím s 10 důstojníky v soukromém bytě.243

Milý Pepo! V neděli 20. února dle našeho počtu dostal jsem od Tebe 2 lístky z 9/XII. a lístek z 31/XII. 1915. Děkuji Ti za ně. Od Tebe se přece aspoň něco o domově dovím, z toho je vidět, že Jsi vojákem. Dík a pozdrav na p. professora Kotta a p. učiteli Zedníkovi za psaní adres na mne. …..Piš nebo viřiď p. DruBílkovi pozdrav ode mne, od něho nic jsem ještě nedostal ale prosím jej, aby mi hned psal co jest s ním a s pp. As.Arzt. Dr. Marxem a As.Arzt. Dr. Greifem i ostatními.244

240 Z další korespondence vyplývá, že se jednalo o dům, jehož majitelem byl pan Sědov a byt patřící panu Rybkinovi.241 Lístek psaný 23/II 10/II 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 24 března 1916, razítko SudogdaVlad g. (datum nečitelné), razítko Moskva 1 eksp. 27 2.16, rakouské cenzurní razítko, razítko D. C. Moskva (azbukou) a ruské vojenské razítko. 242 Lístek psaný 23/II. (10/II.) 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 23 března 1916, razítko SudogdaVlad g. 12 2. 16, razítko Moskva 1 eksp. 27 2.16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko. 243 Lístek psaný 17./III.(1/III.) 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 11 dubna 1916, razítko SudogdaVlad g. (datum nečitelné), razítko Moskva 1 eksp. 11 3.16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko. 244 Lístek psaný 10./II.(23/II.) 1916., rodiči rukou dopsáno Přišel 17 dubna 1916, razítko SudogdaVlad g. 12 2. 16, razítko Moskva 1 eksp. 24 3. 16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko.


… Zakázáno bylo nám maso vůbec kupovati, dnes dovolili 2x za týden nakoupiti. Skoro celý týden spíme. Dle výpovědi nově přibylého důstojníka Karel Chalupecký zemřel na tyfus.245

Rodina se i z jiných zdrojů dozvídala, že zajatý František je zdráv a nachází se v Sudogdě ve Vladimirské gubernii.246

František ale opět mění místo zajetí a od července 1916 se do srpna či září nachází ve městě Bogorodick,247 gubernie Tula, odkud domů píše tři lístky. Pak následuje pobyt ve městě Borisoglebsk,248 gubernie Tambov, odkud postupně od října 1916 do 30. 8. 1918 posílá 30 poštovních zajateckých lístků. O tom, že se Františkovi vede dobře a je zdráv, dostávala rodina informace i od jeho kole-gů – lékařů, kteří se vrátili z ruského zajetí.249 S některými Františkův otec Jan Duras korespondoval i opakovaně.250

245 Lístek psaný 30/V. 1916., rodiči rukou dopsáno Přišel 10 července 1916, razítko SudogdaVlad g. 18 5. 16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko. 246 Bylo to nejdříve Sdělení odboční kanceláře Zemského pomocného spolku Červeného kříže v Čechách, které 24. 5. 1916 pod číslem 1357 obdržel Obecní úřad v Pcherách. Následovala Zpráva odboční kanceláře Zemského pomocného spolku Červeného kříže pro království České, kterou 25. 6. 1917 pod číslem 1318 obdržel Obecní úřad v Pcherách. Nakonec přišlo Quittung č. 670 švédského červeného kříže (Schwedisches Rotes Kreuz Abteilung Hilfskomite für Kriegsgefangene) s razítkem Gemeinsames Zentralnachweisebureau Ankunftstelle für Kriegsgefangene Abteilung G Wien, na kterém bylo rukou rodičů dopsáno Přišlo 9 Unora 1918. Zde byly okolnosti Františkova zajetí sděleny s jiným datem – 8/9. 1914 bei Unov. 247 Původně pevnost, založená roku 1660, na město povýšena roku 1777. Leží v Tulské oblasti, 240 km jižně od Moskvy, 65 km jihovýchodně od Tuly a 350 km jihozápadně od Sudogdy. V současnosti partnerské město slovenského Lučence.248 Město ve Voroněžské oblasti, založené roku 1646 a pojmenované po ruských světcích Borisi a Glebovi. Leží na levém břehu řeky Volhy, 620 km jihovýchodně od Moskvy, 440 km jihovýchodně od Bogorodicku, 170 km jižně od Tambova a 220 km východně od Voroněže. V období 1. sv. války bylo součástí Tambovské gubernie. Město bylo roku 1822 spojeno s pravobřežním Romanovem a nazýváno Romanov- Borisoglebsk, v období SSSR přejmenováno na Tutajev, nyní opět Borisoglebsk.249 V témže období Františkův otec obdržel Feldpostkorrespondenzkarte, psanou v Praze 20. října 1916 (razítko Praha 11, 23. 11.), odesílatel Dr. L. Taussig, Praha Qarantänspital:Velectěný pane! Oznamuji Vám, že Váš p. syn doktor Důras, s nímž jsem byl v zajetí v Rusku, je zdráv. Žádal mě, bych Vás o tom uvědomil a vyřídil Vám srdečné pozdravy. Doufá, že bude zároveň s ostatním zajatým zdravotním personálem vyměněn a poslán do vlasti. S úctou Dr. Leo Taussig 250 Viz dopis psaný v Praze 7. listopadu 1916 (razítko Praha 1, 7. XI.), odesílatel Dr. L. Taussig, Praha II, Palackého nábř. č. 14., který Jan Duras obdržel 8. 11.:Velectěný pane! Váš ct. lístek ze dne 23. října obdržel jsem teprve dnes. Nejsem už v Quarantänespitalu, obdržel jsem krátkou dovolenou, kterou trávím v Praze u sestry (Adresa: R. Feitová, Palackého nábř. č.14). K Vám jeti není mi pohříchu možno, chcete-li však zajeti ke mně, milerád Vám sdělím vše, co Vás ohledně Vašeho pana syna zajímá. Byl jsem s ním v Rusku jednak v Sudogdě (Vladimirská gub.) a později v Bogorodicku (Tulská gub.). Má zdravý vzhled, je zdráv, nezměnil se ve svém vzezření proti dřívější době nijak. V zajetí, pokud mohu posouditi a jak mě i sám vyprávěl, vedlo se mu vždy dobře. Mezi kolegy a důstojníky byl všeobecně oblíben. S platem dávaným mu Ruskou vládou (zprvu 50 rublů měsíčně, od léta t.r. 68 rublů měs.) vychází dobře. Přejete-li si se mnou promluviti, napište mi laskavě, v který den přijedete. Jsem v Praze do 20 listopadu; v poledních hodinách jsem vždy doma. Ve vší úctě Dr. Leo Taussig


Sám František píše domů obvyklé dotazy po zdraví rodičů a Josefa, ptá se na Minice a ujišťuje, že je zdráv a vede se mu dobře, i když stále stejně. Lístky se střídají psané česky i německy: Drazí! Pošta velice špatně dochází. Silně se mluví o míru, který příští rok asi již bude Jsem zdráv. Co Vy děláte? Pepa píše? S pozdravem na všechny Fr.251

Již delší dobu rozrušeno poštovní spojení a proto nevím, zda Vy dostáváte lístky.252

Drazí rodiče! Dostal jsem nedávno dva lístky, jeden z 28./VIII. a z 14/11. 1917. Pošta nyní dochází dosti špatně, proto buďte úplně klidní, jestli ode mne nešlo nebo nic nechodí. Já jsem zdráv a doufám, že i Vy. Hojně se mluví i jedná v mír, asi již to vezme konec.253

Drazí! Děkuji za poslední lístky, z nichž viděti, že řada lidí pořádně prořídla. Doufám, že Vy Jste zdrávi. Zbytečné starosti si nepřipouštějte a hleďte udržeti zdravou mysl.254

Drazí! Děkuji za pozdrav. Jsem zdráv. Brzy pojedeme. Hojné zdraví Vám přeje Fr.255

Rodiče se o Františkovi dozvídali i díky informacím od jeho kolegů. Jedním z nich byl i syn pana Podhory z Kladna, který Janu Durasovi psal:256 Velectěný pane! Dostal jsem obšírný dopis od syna z Borisoglebska ze dne 16/8 1918. V něm píše, že jest zdráv a též všichni jeho spoluzajatci a jmenuje zvlášť (Dr. Durase, Fiksu a Kosinera). Peněz prý zatím nepotřebuje, poněvadž dostali jakousi podporu od státu. Jest prý před od-jezdem domů, jestli nenastane nějaká změna. Patrně změna ta nastala, když dosud nepři-jel. Doufejme však, že teď za změněných poměrů vrátí se všichni co nejdříve. S přátelským pozdravem J. Podhora

Poslední lístek od Františka obdrželi rodiče 24. listopadu 1918, necelé dva týdny po uzavření míru a konci světové války: Drazí! Děkuji za lístek z 24 února

251 Lístek psaný 10/XII. 27./XI. 17., rodiči rukou dopsáno Přišel 28 září 1918 na den sv. Václava, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko. 252 Lístek psaný 7./I. 20/I. 1918., rodiči rukou dopsáno Přišel 25 září 1918, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko, moskevské cenzurní razítko č. 100.253 Odpovědní lístek psaný 11./III. 1918., žádné razítko. Ručně napsané datum 28. srpna 1917 je datem, kdy byl napsán původní lístek poslaný Františkovi. 254 Lístek psaný 22 IV. 18, rodiči rukou dopsáno Přišel 3 Řijna 1918, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko.255 Odpovědní lístek psaný 2 června 1918., rodiči rukou dopsáno Přišel 4 Září 1918, razítko Borisoglebsk (datum nečitelné), dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko, moskevské cenzurní razítko č. 123. Ručně napsané odesláno 21/10 1917 je datem, kdy byl napsán původní lístek poslaný Františkovi. 256 Korespondenční lístek, psaný na Kladně 14/10 1918, razítko Kladno 14. X. 18, odesílatel J (F ?) Podhora, Kladno důl Engerth.


18. Mír257 sice jest ale výměna jde pomalu. Jak se mi vede zajisté Víte z úst p. Kroha. Obdr-žel jsem od Vás nebo asi p. Podhory telegramu na kterou jsem ihned odpověděl. Jsem zdráv a vede se slušně. Přeji Vám totéž. S pozdravem Fr.258 Od té doby neměli o Františkovi žádné informace.

Na rozdíl od jiných zajatců, kteří putovali po celé Rusi a mnozí z nich skon-čili až na Sibiři, František celou dobu války zůstával pouze v centrálním Rus-ku, vzdálen nejvýše 620 km od hlavního města. Zda je fakt, že místa Františ-kova pobytu v zajetí se nacházela výhradně uvnitř Moskevského vojenského okruhu,259 ovlivněn jeho lékařskou profesí, nebo šlo o pouhou náhodu, se mů-žeme jen dohadovat.

František se domů dostal až dlouho po skončení války, kdy už jeho rodina ani nečekala, že se ještě vrátí. Kromě neuspořádané situace v zemi jeho zajetí k tomu vedlo i infekční onemocnění, kterým se nakazil při ošetřování nemoc-ných. Byl již dokonce považován za mrtvého a odklizen s ostatními zemřelými do prasečího chlívku v zajateckém táboře, podařilo se ho však zachránit. To, co prožil v Rusku při ošetřování zraněných a nemocných, ho vedlo k odmítnu-tí pokračovat v lékařské profesi. Na všechny otázky, které se týkaly medicíny, vždy odpovídal, že si toho užil dost za války, že se už dost naoperoval. Po ná-vratu domů raději pomáhal bratrovi hospodařit na statku.

To, co zažil při bolševickém převratu a v následujícím období, v něm zane-chalo nesmazatelný dojem. Když se oba bratři scházeli s Václavem Durasem z Vinařic a mimo jiné se bavili o hospodářství, František jim oběma vždy ří-kal, aby se nehonili, protože to, co je v sovětském Rusku, že přijde i k nám. Václav se smál a vždy Josefovi říkal, ať si na bratra dává pozor, že se z něj v Rusku stal bolševik. Nikdo tehdy netušil, jak prorocká jsou Františkova slova.260

Josef Duras se 28. 6. 1924 oženil s Marií Kratochvílovou ze Třebichovic čp. 3 (1902–1975). Na rodovém statku se jim narodila nejprve dcera Marie

257 Je míněn tzv. Brestlitevský mír mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi, podepsaný 3. 3. 1918.258 Odpovědní lístek psaný 30/VIII.18., rodiči rukou dopsáno Přišel 24 listopadu 1918, žádná razítka. Ručně napsané odesláno 24/2 1918 je datem, kdy byl napsán původní lístek poslaný Františkovi. 259 Moskevský vojenský okruh vznikl roku 1864 a zahrnoval mimo jiné i oblasti Moskevské, Jaroslavské, Kostromské, Vladimirské, Tambovské a Tulské gubernie.Viz http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/55815260 Informace dvou předešlých odstavců vychází ze vzpomínek Josefa Durase ze Pcher (*17. 1. 1937) a jeho neteře Marie Lhotákové z Kladna.


(1932–1996) a pak syn Josef (17. 1. 1937). František Duras zůstal svobodný a bezdětný.

Josef zemřel 17. 3. 1955, František ho přežil o 5 let – zemřel 30. 6. 1960. Oba jsou pochováni v rodinné hrobce na pcherském hřbitově, spolu se svý-mi rodiči, sestrou Marií a dalšími členy rodiny. V hrobce s prostým nápisem Rodina Durasova.

Tento článek by nevznikl bez pomoci Marie Lhotákové z Kladna, která uchovala veške-rou válečnou korespondenci, Josefa Durase ze Pcher a jeho rodiny, materiálů Vojenského historického archivu, poštovního historika Lubora Kunce, vojenského historika Josefa Fu-číka a leteckého historika Michala Plavce. Veškeré citace z korespondence jsou s ohledem na autentičnost textu ponechány v původním znění, včetně gramatických chyb, které nebyly upravovány.

Ing. Bc. Pavel Bartoníček (nar. 1964), absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze (1988)

a Filosofické fakulty University Karlovy v Praze (1999). V letech 1999–2002 pracovník

Odboru evropské integrace Úřadu vlády ČR, od roku 2002 zastupitel královského města

Slaný (v letech 2002–2011 místostarosta, resp. 1. místostarosta). Publikuje na politologická

a historická témata v odborných časopisech či sbornících a je spolueditorem resp. editorem

sborníků Historie Slánska ve XX. století. Zajímá se o historii XX. století. Člen občanské-

ho sdružení Wotrubia a občanského sdružení Patria, společnosti na ochranu kulturního

dědictví.


Jan a Marie Durasovi se syny Josefem (vlevo) a Františkem (vpravo)


Studující František Duras


Vojín Josef Duras


Obálka dopisu Josefa Durase, razítkovaná 25. 9. 1914etapním poštovním úřadem velitelství 5. armády

Josef Duras (vpravo vzadu) ve společnosti poručíka (pravděpodobně MUDr. Šimek), dvou zdravotních sester a dalšího vojína


Pohled Josefa Durase, odeslaný 17. 11. 1914 ze Záložní nemocniceČerveného kříže ve Slaném

Pohled psaný Josefem Durasem 13. 4. 1915 v Budenicích (Knížete Kinského dům pro rekonvalescenty Červeného kříže v Budenicích pr.Zlonice), razítko Hospozín


Foto čety rekrutů, mezi kterými je i Josef Černý, syn mlynáře z Lužce,odeslané 12. 11. 1915 z Prahy

Korespondenční lístek polní pošty odeslaný Josefem Durasem 15. 11. 1915ze smíchovské pobočky pražské c. a k. Posádkové nemocnice č. 11


Legitimační lístek Josefa Durase od náhradního praporu 28. pěšího plukuze štýrského Brucku nad Murou

Momentka z města Novi Sad, odeslaná v únoru 1916,vpravo vzadu sedí vojín Václav Duras z Vinařic


Korespondenční lístek polní pošty odeslaný Josefem Durasem 9. 6. 1917,K. u K. Feldpostamt 304

Obálka dopisu Františka Durase z ruského města Kostroma,razítkovaná 8. 11. 1914


Korespondenční lístek Františka Durase z ruského zajetí, razítko Kostroma 11. 11. 1914

Sdělení odboční kanceláře Zemského pomocného spolku Červeného kříže v Čechách,které obdržel Obecní úřad ve Pcherách 24. 5. 1916


Vnitřní strana Sdělení odboční kanceláře Zemského pomocného spolkuČerveného kříže v Čechách

Stvrzenka Švédského červeného kříže (Schwedisches Rotes Kreuz Abteilung Hilfskomite für Kriegsgefangene) psaná 13. 9.1916, rodiče Františka Durase ji obdrželi 9. 2. 1918


Jeden z neodeslaných poštovních lístků pro válečné zajatce s předepsanou adresouna Františka Durase do města Sudogda ve Vladimirské gubernii

Poslední lístek od Františka Durase ze zajetí, psaný ve městě Borisoglebsk 30. 8. 1918, obdrželi rodiče 24. 11. 1918


Josef Duras


František Duras

Rodinná hrobka v obci Pchery


ÚvodProsincová generální stávka patřila v minulosti k často líčeným událostem

prvorepublikové éry. Oprávněný boj dělnické třídy za lepší životní podmínky a spravedlivější rozdělení zdrojů byl v tomto, jako i v jiných případech, zneu-žíván oficiální historiografií k legalizaci a oslavě komunistického hnutí, které se však po bolševizaci komunistické strany v druhé polovině 20. let 20. stole-tí vzdálilo od původních ideálů, velmi ne nepodobných prvotnímu křesťan-ství, a stalo se mocenským nástrojem sovětské velmoci. Proto byly v minulosti zdůrazňovány spíše ojedinělé zjevy snahy o budování zárodků Rudé armády a okrajové pokusy některých radikálů uchopit moc ve státě. Dokumenty k pro-sincovým událostem však vypovídají o něčem jiném.

Materiály ke stávce se nacházejí v několika archivech a archivních fondech. V Národním archivu v Praze je uložen fond Ministerstvo vnitra – prezídium (fond č. 225 bývalého Studijního ústavu Ministerstva vnitra), který patří ke klíčovým zdrojům poznání historiků o politické a bezpečnostní situaci meziválečné-ho Československa. V prezídiu ministerstva vnitra se scházely nejdůležitější a nejzávažnější údaje z celého území státu: Ať už se jednalo o špionážní afé-ry, separatistické pokusy německých a maďarských nacionalistů, nebo různé demonstrace, stávky, schůze a sjezdy politických stran. Prezídium minister-stva vnitra tak mělo dokonalý přehled o politicko-bezpečnostní situaci v zemi a proto mohlo účinně dirigovat podřízené administrativní a mocenské složky.

Nejvýznačnější bezpečnostní oporou státu bylo vedle armády četnictvo čle-něné podle zemského principu. V Čechách tak četnictvo podlého Zemskému četnickému velitelství v Praze, kterému podřízené četnické oddíly a stanice zasílaly na vědomí zprávy o událostech ve svých obvodech. Tyto zprávy byly rovněž zasílány i na další relevantní místa. Situaci v Čechách pak nejlépe ilu-strují dokumenty právě z fondu Zemského četnického velitelství v Praze, z nichž lze doplnit a obohatit celkový přehled získaný z prezídia ministerstva vnitra. Fond Zemského četnické velitelství na rozdíl od mnoha fondů četnických stanic ob-sahuje přímá hlášení místních četníků, která se v písemnostech stanic často nedochovala. Slánsko vzhledem k jeho ekonomické návaznosti a bezprostřed-ní blízkosti Prahy bylo důkladně centrem sledováno a ústředí mělo o místních

PROSINCOVÁ GENERÁLNÍ STÁVKA ROKU 1920 VE SLANÉM A OKOLÍ

David Hubený


událostech podrobné informace. Proto také nepřekvapí, že bylo s ohledem na význam Slánska rozhodnuto rychle a energicky zakročit.

Zajímavé a cenné údaje pochopitelně zachycují i samostatné fondy jednot-livých četnických stanic, ze kterých však jsou dochovány jen kroniky stanic, tzv. památníky. Tyto archiválie obsahují základní údaje o stanici, jejím osazen-stvu a výkonu služby v přiděleném obvodě. Vedle klíčových informací o vzni-ku a umístění stanice, to jsou i jména velitelů stanic a přiděleného mužstva. Památníky však zejména obsahují kapitoly zvané Důležité události, které krátkou kronikářskou formou informují o nejvýznamnějších událostech bezpečnost-ní, ale i politické, sociální a hospodářské povahy. Podrobnost, rozsáhlost, pra-videlnost i úplnost záznamů pochopitelně závisela na iniciativě konkrétních velitelů stanic, i když nadřízení velitelé usilovali, aby památníky byly řádně ve-deny, 1 neboť četnický sbor měl svoji historii již od roku 1850 a tato historická tradice a její rozvíjení pochopitelně napomáhaly udržet vysoký esprit de corps. Leckdy bývají změny velitelů stanic a tím pádem i kvalita zápisů v památnících jasně patrné. Tyto památníky bývaly soustředěny ve Státním oblastním archi-vu v Praze ve fondu Sbírka tzv. četnických knih ze středočeského kraje 1851–1959, ale tento fond byl zrušen a rozmanipulován. Památníky a další archiválie (přede-vším služební knihy, kam se zapisovaly pochůzky) byly v průběhu roku 2011 delimitovány do místně příslušných státních okresních archivů (SOkA), v tom-to případě do SOkA Kladno, resp. dočasně jsou četnické materiály z prostoro-vých důvodů prvně jmenované instituce uloženy v SOkA Rakovník.

Ve fondu Předsednictvo ministerské rady, dnešními slovy úřadu vlády, se pak vedle zápisů ze schůzí vlády v tomto období nacházejí i další zprávy a údaje od podřízených orgánů. Naopak záměrně pominut zůstal fond Okresní úřad Slaný, neboť cílem příspěvku bylo podat především faktografický výčet pro-sincových událostí s nezbytným zasazením do širšího rámce. Využití tohoto pramene by pak vedlo k neúměrnému prodloužení textu o další aspekty popi-sovaných událostí a příspěvek by tak výrazně přesáhl únosnou mez sborníko-vého textu a změnil se v podrobnou archivní studii. Z tohoto důvodu je také menší pozornost věnována událostem v soudím okrese Nové Strašecí, který přináležel k politickému okresu Slaný.

Větší publikace o Slaném se prosincové stávky kupodivu příliš nedotýkají. Markantní to je zejména v případě publikace o dějinách slánského ČKD, 2 ale též Kniha o Slaném, 3 jejíž novověké partie napsala Jana Krotilová, se o prosin-cové stávce zmiňuje jen okrajově.

1 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Vraný u Peruce – neuspořádáno, Památník. 2 Za lepší zítřek. Historie bojů a práce ČKD Slaný. Slaný 1958. 3 Kniha o Slaném. Slaný 1994.


Všeobecná situaceRok 1920 dovršoval konstituování nového státu – byla schválena ústava, při-

jaty mnohé reformní a pokrokové zákony, došlo k uzavření míru s Maďarskem, byly položeny základy k Malé dohodě, proběhly demokratické parlamentní volby na většině státního území – výjimku představovaly sporné oblasti, jako Těšínsko, Orava, Spiš, Hlučínsko, Vitorazsko, Valticko a především dosavadní uherskou správou zdevastovaná a zaostalá Podkarpatská Rus. Po státoprávní stránce byla úspěšně těmito kroky zakončována národní revoluce, ale po strán-ce sociální revoluce ještě stále pokračovala. Chtěl-li nový režim přežít, nemohl selhat v oblasti zajištění denních potřeb pro své občany. Zejména české oby-vatelstvo právem očekávalo, že se mu v jeho novém a vysněném státě pove-de lépe, než v minulém státním útvaru, který zanechal poddané habsburské koruny podvyživené a zchudlé. Národy nestály o navrácení starých pořádků a starých pánů, kteří očividně selhali a kterých se válečné utrpení nedotklo tak citelně a bolestně, jako prostých obyvatel.

Neklidu v ČSR vedle těžké sociální situace nahrával i rozvrat v sousedním Německu, kde docházelo k mnoha pučům a politicky a sociálně motivovaným střetům, které nutně ovlivňovaly i německou menšinu v ČSR, tedy i němec-ké sociální demokraty a zejména jejich marxistickou část. Rozjitření přihří-val i polský sen o hranicích z roku 1772 a tím pádem i střet se sovětskou mocí na Ukrajině. Československé dělnictvo, které vidělo v sovětském státě první pokus uskutečnit sociální spravedlnost v praxi, a tedy i realizovat své vlastní sny, boj Rudé armády s Poláky podporovalo. O tom, v co se sovětský systém zvrhne, nemohlo mít tušení. Proto dělníci a železničáři bránili průjezdu dodá-vek zbraní do Polska a místy docházelo k zakládání dělnických rad.

Vnitřní štěpení v sociální demokraciiNutnost úpravy společenského zřízení si uvědomovali všichni – vždyť hla-

dové bouře po vzniku státu zachvacovaly jedno místo za druhým. Nespokoje-nost se samozřejmě dotkla i politických stran, které musely situaci řešit. Vnitř-ní pnutí bylo nejvíce patrné u sociálních demokratů, ať již československých, nebo v republice působících jejich německých soudruhů. Obzvláště čs. sociál-ní demokraté byli v těžké pozici. Jejich strana a její politici stáli u kolébky no-vého státního útvaru, včetně prosazování demokraticko-republikánské formy státu, ve volbách do parlamentu v dubnu 1920 jednoznačně vyhráli a v před-chozím období intenzivně napomáhali najít modus vivendi s německou men-šinou a prosadili množství klíčových zákonů nového státu, např. zavedení os-mihodinové pracovní doby. Heslem dne byla „socializace“, která měla přinést zázračný lék na problémy doby a ukončit vykořisťování pracujících zdivoče-


lými kapitalismem. Obsah pojmů „socializace“ a „socializmus“, jakož i konkrétní výsledná podoba či jen zjev a následnost jednotlivých kroků, však byly více než mlhavé a ve svém důsledku každý pod pojmem „socializace“ viděl něco jiného.

V sociální demokracii postupně nazrával rozkol mezi radikálně smýšlející-mi členy, kteří chtěli okamžitě využít situaci k přeměně společenského zřízení, a umírněnými, kteří si uvědomovali, že přechod musí být dlouhý, postupný a nesmí ohrozit existenci státu. V tomto bodě se lišili příslušníci šmeralovské marxistické levice, kdežto komunisté vracející se z Ruska chtěli co nejdříve za-ložit vlastní stranu. Šmeral a jeho příznivci však chovali obavy o osud mladého státu a věřili, že národní revoluce bude doplněna i sociálním osvobozením. Proto se klonili k metodě přesvědčování, vysvětlování a vychovávání. Takto ovlivnit se podařilo i radikální komunisty, kteří vstoupili do sociální demokra-cie a posílili její radikální křídlo.4

Vítězství sociální demokracie v parlamentních volbách v sobě již skrývalo první potíže. Premiérem se sice stal umírněný sociální demokrat Vlastimil Tu-sar, ale všeobecně se vědělo, že straně její vítězství zajistila marxistické levice svým setrváním v dosud jednotné straně. Rovněž se vědělo, že z toho budou problémy, neboť levicové a pravicové křídlo se úporně utkávaly o střed strany. Veliký boj se udál o účast na koaliční vládě, do které se marxistické levici ne-chtělo, ale prozatím se vždy podřizovala většině strany, byť tato většina bývala čím dál tím menší. Marxistická levice však v žádném případě nechtěla ohrozit stát. V létě 1920 dokonce její vůdce Bohumír Šmeral přes prostředníka ujistil prezidenta Masaryka, „že levice nevyužije výhodné situace v červenci a srpnu k útoku na státní moc, protože je proti pučismu a očekává od státu další reformy.“ 5 Cílem bylo ovládnout nejsilnější politickou stranu ve státě a přiblížit se Kominterně. O dalším směřování strany se mělo rozhodnout na mimořádném sjezdu, avšak „proletářský a patriotický charakter strany musily se při této příležitosti krutě sraziti.“ 6

Již během příprav sjezdu bylo jasné, že levice bude mít velikou většinu, a tím ovládne i hlavní oporu parlamentní vlády. Proto se pravicová část strany rozhodla vzít na sebe riziko viny z rozkolnictví a její vedení zavelelo k ofenzívě. Němečtí a čs. sociální demokraté se s prezidentem a Antonínem Švehlou na po-radách 8. a 12. září 1920 dohodli o následujícím postupu: Jelikož marxistická levice chtěla na nadcházejícím kongresu probrat i přijetí do Kominterny, mělo vedení sociální demokracie sjezd odložit s tím, že stoupenci Kominterny ne-

4 Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Praha 1968, s. 214. 5 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918–1938). Díl I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha 2003, s. 134. 6 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1956.


mají na kongresu místo. Zároveň bylo dohodnuto, že sociálnědemokratický pre-miér Tusar podá demisi a zemi povede úřednická vláda. Sociálním demokra-tům se tím uvolní ruce k vypořádání se se stranickou krizí. Dne 14. září Tusa-rova vláda podala demisi. Tusar pak na zasedání zastupitelstva a výkonného výboru strany oznámil, že jeho vláda odstoupila. Zároveň bylo rozhodnuto odložit sjezd strany a vyloučit z ní všechny příznivce politiky Kominterny.7 Druhý den, 15. září, se moci ujala úřednická vláda Jana Černého, kterého si vybral sám Tusar a který se politicky zcela nechal vésti vůdci čs. politických stran a zejména Masarykem.8

Kroky pravice levici zaskočily,9 ale jen dočasně. Odkladu sjezdu strany se však marxisté nechtěli podřídit. 15. září se sešli důvěrníci pražských závodů v karlínském hostinci „U Zábranských“, kteří se rozhodli uskutečnit sjezd v pů-vodním termínu. Na další schůzi v Lidovém domě bylo rozhodnuto, že Lidový dům, sekretariát strany i redakci a tiskárnu Práva lidu převezme do správy zá-vodní rada až do usnesení sjezdu na konci měsíce. Dne 21. září pak vyšlo první číslo Rudého práva.10

Postup pravicového vedení strany označila marxistická levice za vnitrostra-nický puč, jak dokládá např. rezoluce přijatá 15. září v hostinci U Zábranských: „umlčeli hlasy zvolených delegátů na sjezd, aby znásilnili vůli těch, kteří touží po nápravě ve straně a spojení s proletariátem celého světa. Svévolným tímto aktem ocítá se celá strana v chaosu, který hrozí rozvratem.“11 A kongres strany dokázali uskutečnit v původně plánovaném termínu 25.–28. září. Sjezdu se zúčastnilo cca 70 % původně zvo-lených delegátů, kteří vybrali nové stranické vedení. Strany tedy nyní byly dvě. Na kongresu zvolené vedení vedlo stranu pod starým názvem, ke kterému při-pojovalo v závorce slovo „levice“. Levice se na kongresu vyslovila pro další socia-lizaci a vstup do Kominterny, ale nerozhodla se pro okamžité přistoupení.

Původní vedení strany uskutečnilo svůj kongres až 27.–29. listopadu. Ale již od září probíhal urputný boj o jednotlivé organizace strany, v němž levice získávala navrch. Navíc jí prospívalo, že státní a vládní místa levicové sociální demokracii nepřála. Zatím to byla stále jen levice, byť se postupně vydávala

7 Gajan, Koloman: Příspěvek ke vzniku KSČ. Od prosincové generální stávky do slučovacího sjezdu KSČ. Praha 1954, s. 36. 8 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1940–1941. 9 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1962. 10 Gajan, Koloman: Příspěvek ke vzniku KSČ. Od prosincové generální stávky do slučovacího sjezdu KSČ. Praha 1954, s. 36–37. 11 Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 68.


na cestu komunismu. Dokonce ani do Kominterny vzniklé v březnu 1919 se jí příliš nechtělo a jen o této možnosti diskutovala.

Pražská rozbuškaPravice sociální demokracie, která svým postupem poskytla státu čas, aby

se připravil na střetnutí s radikální levicí, opět přistoupila k rázné akci, která se týkala majetku strany. Republika pokračovala totiž v rakouské tradici právní neexistence politických stran. Strany byly sice každodenní faktickou realitou, ale neexistoval žádný zákon o jejich vzniku, fungování, zániku anebo majetku, který proto musel být zapsán na některého z představitelů strany. Proto se pra-vice sociální demokracie obrátila na soud se stížností, že levice neoprávněně blokuje a používá její majetek – konkrétně Lidový dům. Soud musel vyhovět legálnímu vlastníkovi nemovitosti Antonínu Němcovi a policejní a četnické síly Lidový dům 9. prosince vyklidily. Ve tři hodiny odpoledne se na Hradě se-šla ministerská rada, na níž premiér Jan Černý „podal zprávu o událostech v Lido-vém domě v Praze a o opatřeních, která budou během dne bezpečnostními orgány provedena a naznačil event. další vývoj této věci“, včetně možných poruch v chodu ekonomiky v důsledku stávky. Ministři železnic a veřejných prací, dr. Burger a dr. Kova-řík, jeho výklad doplnili záležitostí případného „zabavování uhlí dopravovaného po železnici pro potřebu dráhy v případě vypuknutí stávky hornické ve větších rozměrech s vyloučením uhlí určeného pro plynárny, elektrárny, humanitní ústavy, veřejné a aprovi-sační účely“.12 Více se vláda touto otázkou nezabývala a věnovala se běžné vládní agendě v podobě přípravy zákonů a opatření hrozící stávky se zcela netýkají-cích.

Levice, vedená Bohumírem Šmeralem, si rázem uvědomila složitost situa-ce. Pravice sociální demokracie opět určila dobu sporu a opět měla za sebou podporu státu. „Ministerský předseda Černý správně předvídal otřes, který se dostaví, a strachoval se ho. Tusar, který se komunistů mnohem méně obával, činil mu za to výtky i před presidentem. Jemu samému bylo příjemnější rozhodovati tuto věc s levicí ještě slabou, neujasněnou o posledních cílech a nepohotovou k činům, než s takovou, v jakou by se snad jednou mohla vyvinouti.“13 Levice vydala 10. prosince dvě významná prohlášení. Ráno bylo vydáno výkonným výborem sociálnědemokratické levice prohláše-ní nabádající dělnictvo k všeobecné stávce, která měla být odpovědí na proli-tou dělnickou krev při vyklízení Lidového domu.14 Po nepřetržitém jednání ve-

12 Národní archiv Praha, fond Předsednictvo ministerské rady (dále jen NA, f. PMR), kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 9. prosince 1920, fol. 60–61. 13 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2094. 14 Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ


dení levice bylo večer vydáno další prohlášení, které se již netýkalo jen reakce na boje o Lidový dům, nýbrž přinášelo i další programové požadavky:„1. Okamžité zastavení veškeré persekuce nekompromisního dělnického hnutí.2. Okamžité vyklizení Lidového domu v Praze od policie a četnictva a jeho vrácení do ru-kou dělnictva.3. Propuštění zatčených a náhrada i zadostiučinění dělníkům, kteří byli surovostí raněni.4. Odstoupení vlády Černého, který ukázal, že jest výkonným orgánem za ním existující skutečné vlády Tusara, Meissnera a Švehly, a ani prolévání krve se nehrozí.5. Zastavení konfiskací a okamžité provedení úplné svobody tiskové, shromažďovací a spol-čovací.[…]7. Všude budiž dělnictvem vzato zásobování pod svou kontrolu. Všecky přebytečné byty a nadbytečné místnosti buďtež zabrány pro ty, kdož byty nemají.“15

Bod šestý se od ostatních požadavků lišil již na první pohled – svojí délkou a i vnitřní rozkolísaností. Vedení stávky totiž nechtělo překročit zákonný rá-mec, ale nemohlo ani neslyšet volání davů po socializaci:

„6. Na velkostatcích a ve velkých kapitalistických továrnách budiž od dělnictva pro-vedena kontrola nade vší výrobou, právo pomocí zástupců závodních rad nebo továrních výborů ihned nahlédnouti v každém podniku do bilancí a obchodních knih. Kde se tímto nahlédnutím zjistí, že podnik má pohotové prostředky, jsou dělníci vzhledem k neustále výš a výše stoupající drahotě plně oprávněni vynutiti si okamžité, nejméně třicetiprocentní zvý-šení mzdy. Toto zvýšení v obnosu připadajímu na lhůtu půlměsíční, musí býti vyplaceno už k vánočním svátkům.“16

Vedle těchto bodů však bylo dělnictvo nabádáno, aby byla tato obranná stávka využita k prosazení dalších požadavků dělnické třídy. Současně s výzva-mi po disciplinovanosti a kázni se volalo po rozšíření občanských práv – poli-tických i hospodářských:„Nedáme si ukrást občanské svobody!Nedáme si pro vládní politiku ukrást dělnický majetek!Vzhůru do boje proti drahotě a za zvýšení mezd pro všechny dělníky!“

Vedle těchto požadavků byli vyzývání vojáci a legionáři, aby se nenecha-li poštvat proti stávkujícím, a dělníci ostatních národů Československa byli žádáni o solidaritu.17 Dělnictvo však nepostupovalo v jednotném šiku: Čes-

1917–1924. Praha 1954, s. 75–76. 15 NA, f. Ministerstvo vnitra – prezídium, signatura (dále jen PMV, sign. ) 225-103-2, fol. 5; Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 77–78. 16 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 5. 17 Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 78–79.


koslovenští (národní) socialisté a němečtí sociální demokraté označili stávku za vnitrostranickou záležitost českých sociálních demokratů a jejich odborové organizace vyhlásily neutralitu18 a pravice sociální demokracie rovněž nestáv-kovala. Ve výsledku to byl „jen pokus o generální stávku, který se nezdařil.“19

Průběh stávky na Slánsku

Město SlanýVýzva ke generální stávce našla velmi silnou odezvu na Kladensku a přileh-

lém okolí, tj. i ve Slaném, kde k tomu ostatně byly i dobré předpoklady a kde levice byla nejsilnější i nejradikálnější. Na Kladensku, Slánsku, Chomutovsku a Brněnsku byla stávka nejúspěšnější. 20 Ve volbách zde získala polovinu hlasů sociální demokracie, následovaná národními demokraty, národními socialisty a živnostníky. Lidovci se neprosadili, ba vůbec politicky nevystoupili.21 V sobo-tu, 10. prosince, zastavily práci všechny slánské doly a ve městě zahájily stávku všechny závody, přičemž jeden závod byl dokonce vyvlastněn. Odpoledne se konala veliká schůze (úřady ji odhadli počet jejích účastníků na 2000), na níž redaktor „Slánských rozhledů“ Josef Faltýn oznámil:

„Zítra nesmí býti žádný obchod a krám (mimo potravinářský) otevřen, jinak jej dovede-me sami uzavříti. Zrevidujeme finanční stav továrny [Breitfeld a Daněk] a zisk se rozdělí mezi dělnictvo k Vánocům. Ozbrojená moc se nesmí ukázat. Žádáme odstranění úřednické vlády, okamžité vyvlastnění a socialisování velkostatků a těžkého průmyslu, vrácení Lido-vého domu.“ 22

Druhý den, v neděli 11. prosince, byli živnostníci nuceni, aby své obcho-dy a závody uzavřeli.23 Šéf okresní správy zakročil u dělnických důvěrníků, že jestliže dojde k násilí, použije armádu. O násilné řešení však nikdo neměl zá-jem.24 Na dopolední schůzi 3000 osob se stalo přesně to, čemu se Šmeralovo vedení strany chtělo vyhnout – odepření poslušnosti státu a jeho demokratic-kým zákonům. Faltýn totiž prohlásil: „Zákony republiky přestaly pro nás existovat a na místo jich nastupují zákony naší rudé republiky.“ 25 Kromě toho zazněly pohrůž-

18 Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Praha 1968, s. 216–217. 19 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2095–2096. 20 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2098. 21 Krotilová, Jana: Politicko-správní a hospodářský vývoj Slaného v l. 1794–1945. In: Kniha o Slaném. Slaný 1994, s. 113. 22 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35; 225-109-8, fol. 112. 23 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35. 24 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112v. 25 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35.


ky, že jestliže neodstoupí úřednická vláda, budou zřízeny sověty. Zároveň však bylo apelováno na zachování klidu.26

Okresní správa politická již odpoledne 10. prosince požádala o vojenskou pomoc – 200 mužů pro Slaný a dalších 100 vojáků pro venkov. Druhý den do-razilo 200 vojínů.27 Původní zámysl stáhnout četnictvo do města ztroskotal, protože četnictvo bylo již dříve – bez vědomí slánské okresní politické sprá-vy – dislokováno v Praze.28

Posily pro Slaný pocházely od 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“, který vzni-kl amalgamizací původního 2. střeleckého pluku ruských legií a domácího 10. střeleckého pluku. Pluk byl kasernován v Litoměřicích. Prozaicky útvary sídlily v kasárnách „Jiřího z Poděbrad“. Velitel jednotky, pplk. Antonín Hasal, patřil mezi veterány České družiny, kde začínal jako obyčejný voják, se v Lito-měřicích zároveň stal posádkovým velitelem.29 V prosinci 1920 byl Hasal určen „jako velitel asistenčních oddílů v okresech Kladno, Slaný, Kralupy a Rakovník“.30 Pluk však již 11. října 1920 přijal první domácí brance,31 tudíž se Hasal nemohl plně spolehnout na osvědčené kádry ze Sibiře. Přesto svůj úkol zvládl.

Hasalovy jednotky byly zdrženy vykolejením vojenského transportu u Zlo-nic. S ohledem na sníh bylo rozhodnuto, že se vyčká opravy, která si vyžádala cca 2 hodiny. Jízda vlakem pak trvala pouhých 20 minut, kdežto pěšmo by to bylo 90 minut.32 Vojáci zjevně nikam nespěchali a na nějaké hodince jim nezá-leželo. Nikdo nevyslovil byť jen domněnku, že by vykolejení bylo způsobeno sabotáží.

Po jejich příjezdu došlo k hladkému nastolení pořádku a v noci z 12. na 13. prosince byl zadržen Josef Faltýn, okresní organizační tajemník levice soci-ální demokracie, spolu s Karlem Lisnerem a Josefem Salačem, kteří byli ihned dodáni k Zemskému trestnímu soudu v Praze. Prohlídka sekretariátu strany z 13. prosince nepřinesla žádných výsledků. 33 Část slánského dělnictva stáv-kovala ještě 14. prosince, ale od 15. prosince se stávkující vraceli k práci v rám-

26 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112v. 27 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112. 28 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112. 29 Schematismus branné moci československé. Roč. I. Praha 1922, s. 11. Tamtéž, roč. II. Praha 1923, s. 26; Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938. Praha 2006, s. 485; Roubal, Vladimír (ed. ): Druhý pluk vzpomíná… Sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“. Praha 1936, s. 249. 30 Pejskar, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1981. Díl 1. Curych 1982, s. 178. 31 Roubal, Vladimír (ed. ): Druhý pluk vzpomíná… Sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“. Praha 1936, s. 249. 32 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 121. 33 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 113.


ci celého okresu a 17. prosince se dělnici ve slánské akciové strojírně rozhodli ukončit stávku. Všichni dělníci poslušně nastoupili do práce. Téhož dne již v okrese nestávkoval nikdo.34

Exkurs – Potíže hrabat Clam-MartinicZ Prahy se bouřlivá nálada přesunula i na venkov, kde docházelo k zabírání

statků a velkostatků, ba dokonce byly vytvářeny zárodky revoluční ozbrojené moci. Ve slánském okrese byla celá situace ozvláštněna tím, že zdejší Smečen-ský velkostatek patřil hraběti Jindřichu Clam-Martinicovi, bývalému předli-tavskému premiérovi, který tuto funkci vykonával od 20. prosince 1916 do 22. června 1917. Ke Clam-Martinicovu velkostatku patřily dvory Byseň, Hobšo-vice, Kvíc-Těhule, Libušín-Tuháň, Malíkovice-Martinice-Hlína, Neprobylice, Přelíc-Šternberk, Slaný-Drnov, Slaný-Vinopal, Smečno, Studeněves a Kamen-né Žehrovice.

Právě existence tohoto šlechtického majetku dráždila již od vzniku repub-liky vypjatě národnostně a státně cítící kladenského hornictvo. Dne 18. března 1919 uspořádal v obci schůzi Alois Muna, na níž vybízel ke změně státní for-my podle ruského vzoru, k vyhnání šlechty a zabrání jejího majetku. Schůze měla druhý den rakousko-uhersky/československy svéráznou dohru. Na sme-čenskou četnickou stanici se dostavili zástupci kladenského hornictva a poža-dovali, aby se dělníci za četnické asistence přesvědčili, že na zámku nebydlí nikdo z Clam-Martinicova rodu, a pakliže ano, tak aby tyto osoby byly četníky vykázány. V opačném případě dělnictvo hrozilo stávkou a svépomocnou akcí. (Dokument č. 1).

Když četnický strážmistr Antonín Chudomel odmítl svolit k podobné akci a upozornil, že by musel zasáhnout, rozhodlo se dělnictvo vyslat šestičlennou deputaci, která by Bohumíra Clam-Martinice (bratra expremiéra Předlitavska) požádala, aby Smečno sám dobrovolně opustil. Této deputaci se četnické asi-stence skutečně dostalo. Do zámku ji doprovodil velitel stanice Chudomel, zatímco zbytek jeho nepočetné stanice střežil zámek zvenčí. Bohumír Clam--Martinic přednesené žádosti po krátké úvaze, zřejmě ovlivněné pohledem z okna na hornický zástup, vyhověl a večer odjel do Prahy.35

Téměř o rok a půl později se scéna opět opakovala. Na smečenský zámek znovu přibyl Bohumír Clam-Martinic, tentokráte v doprovodu nuceného správce Kučery, který rovněž nepatřil k favoritům dělnictva. Tentokráte však tisícihlavý dav již nepožadoval četnickou asistenci a chtěl sám Clam-Marti-

34 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36, 38. 35 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník.


nice vyhnat. Četnictvo za pomoci některých osob přimělo dav, aby věc řešil prostřednictvím důvěrníků. „Kučera věda velmi dobře o jeho neoblíbenosti u lidu, ze strachu před možným násilím uprchl ze zámku, byv horníkem Koudelkou vyveden opatrně dveřmi balkonu do zahrady a odtud poukázán přes zeď do Ledec a pak dále do Slaného.“ Koudelkův čin však dav rozhněval a Koudelku zbil tak, že musel delší dobu poležet v nemocnici. Četníkům se však opět za pomoci důvěrníků podařilo dav uklidnit a odvážný Bohumír Clam-Martinic pak v klidu „doprovázen důvěr-níky lidu ihned do Prahy odejel.“ 36

Celkem Clam-Martinicovi patřilo 6110, 50 ha veškeré půdy, tj. zemědělské i lesní. Ovšem po provedení 1. pozemkové reformy mu zůstalo pouhých 371 ha veškeré půdy.37 Lze říci, že Clam-Martinic na pozemkovou reformu mimo-řádně doplatil, resp. Státní pozemkový úřad se postaral o to, aby Clam-Marti-nic přišel prakticky o veškeré pozemkové vlastnictví, třebaže za vyvlastněnou půdu dostal finanční náhradu. Zbytky velkostatku později Clam-Martinic pro-dal. Neuvěřitelné zmenšení pozemkové výměry velkostatku vynikne obzvláště při porovnání s ostatními majiteli velkostatků.38 Je velmi pravděpodobné, že svoji roli při likvidaci pozemkové držby Clam-Martinice sehrála i prosincová stávka a předcházející proticlam-martinicovské akce: V silně levicově orien-tované oblasti stát nepotřeboval příliš viditelné dráždidlo v podobě latifundií čelného představitele habsburské monarchie. Ostatně již na jaře 1919 bylo Policejní ředitelství v Praze upozorněno na údajné válečné zločiny spáchané na popud Clam-Martinice v Černé Hoře v podobě vyvraždění „statisíců“ Čer-nohorců39 (tedy více obyvatel, než kolik Černá Hora doopravdy měla…). Ovšem ani později nedal hrabě čs. bezpečnostním orgánům spát a např. v roce 1930 bylo důvěrnou cestou pátráno, nezdržuje-li se na území republiky. Policie při-tom prokázala pozoruhodnou znalost rodinných reálií této rodiny a míst a dů-vodů pobytu jejích jednotlivých příslušníků.40

Okres SlanýV Brandýsku byl v sobotu 10. prosince zvolen revoluční výbor – mezi jeho

členy byl i starosta obce František Kučera,41 který nařídil odebrání zbraní ob-čanům a zřízení občanských hlídek. Nadto dokonce vyhlásil odvody mužů ve věku od 17 do 60 let do Rudé armády, čímž se Brandýsek výrazně odlišoval

36 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 37 Voženílek, Jan: Předběžné výsledky čsl. pozemkové reformy. Obvodová úřadovna Státního pozemkové-ho úřadu v Praze. Praha 1929, s. 598–602. 38 Viz Lustig, Rudolf – Světnička, František: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha [1933], passim. 39 NA, f. PMV, sign. 225-23-11. 40 NA, f. PMV, sign. 225-355-13. 41 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v.


ode všech ostatních slánských obcí, kde se stávkující spokojili pouze s rekvizicí zbraní. Odvody probíhaly v olšanském hostinci „Na veverce“, který patřil Jose-fu Horovi.42 Druhý den byl brandýský vzor napodoben v Hnidousích, Motyčí-ně a Vinařicích. Hlídky byly vybaveny zvláštními legitimacemi a kontrolovaly chodce. Od pondělí 12. prosince v těchto obcích byly rekvírovány zbraně. Re-voluční výbory vysílaly do okolí hlídky a navzájem komunikovaly prostřednic-tvím kurýrů.43 Ovšem jakmile se v obcích dozvěděli, že byl vyhlášen výjimečný stav, „nastal v obcích klid“, jak konstatovala zpráva motyčínských četníků.44

Vláda na vypuknuvší stávku zareagovala 12. prosince vyhlášením mimořád-ných opatření. Stalo se tak po předchozí dohodě s politickými stranami, které přislíbily, že v parlamentu toto opatření podpoří. Ve vládě neprošel návrh ně-kterého z ministrů, aby bylo zveřejněno, že vyhlášení mimořádného stavu se děje v souladu s přáním všech politických stran s výjimkou levice sociální de-mokracie, i když s ní Černý toho dne odpoledne jednal. Rovněž bylo dohodnu-to, že pravice sociální demokracie vydá prohlášení proti stávce.

Vláda vyslechla premiérovu „zevrubnou zprávu o událostech na Kladensku, Slán-sku atd.“ a po debatě „byla jednohlasně schválena osnova nařízení, kterým se zavádě-jí mimořádná opatření pro obvody okresních správ politických v Hořovicích, Karlíně, na Kladně, v Kralupech nad Vltavou, na Královských Vinohradech, v Lounech, Mělníku, Rakovníku, ve Slaném, na Smíchově a v Žižkově“ podle premiérova návrhu. Před-seda vlády byl zmocněn, aby toto nařízení podle paragrafů zákona o mimo-řádných nařízeních č. 300/1920 Sb. z. a n.45 předložil prezidentu republiky ke schválení a následovala okamžitá publikace ve sbírce zákonů, „jakož i vy-hlášení v předepsaném způsobu i rozšíření prostřednictvím ČTK.“ 46 K vyhlášení došlo ihned 12. prosince vyhláškou č. 636/1920, na níž 14. prosince navázalo naří-zení prezidenta zemské správy politické v Čechách zakazující demonstrativní, pobuřující a provokativní chování (oddíl C), jakož i nosit a vyrábět zbraně bez svolení úřadů (oddíl A).

V důsledku pražských událostí vypukla v pátek 10. prosince na dole Theo-dor ve Pcherách 24 hodinová stávka (stejně jako v celém kladenském revíru),

42 NA, f. Zemské četnické velitelství Praha, karton (dále jen ZČV, kart. ) 309, čj. 14962/1920; SOkA Klad-no, f. Četnická stanice Brandýsek – neuspořádáno, Památník. 43 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36. 44 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 107v. 45 Zákon o mimořádných opatřeních ze 14. dubna ve svém § 1 určoval podmínky, kdy může být použit (vnitřní a vnější ohrožení státu), v § 2 omezoval použitelnost zákona maximálně na 3 měsíce, přičemž k jeho použití (§§ 3 a 4) bylo zapotřebí usnesení vlády (2/3 podpisů členů kabinetu) a schválení preziden-tem republiky nařízení, které muselo být publikováno ve sbírce zákonů a muselo určovat geografický roz-sah omezení. Nakonec § 15 určoval, že do 14 dnů od vyhlášení opatření musí být předloženo Národnímu shromáždění nebo jeho Stálému výboru ku schválení. 46 NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 12. prosince 1920, fol. 151–153.


která byla v neděli 11. prosince přeměněna na generální stávku. Výjimku tvoři-ly nezbytně nutné obsluhy hornických zařízení a protipožární hlídky. V Pche-rách svolal obecní strážník rolníky na obecní úřad, kde jim revoluční výbor nařídil odevzdat zbraně. Antonín Bernášek, člen revolučního výboru, natvrdo prohlásil: „My žádnou vládu neuznáváme, víme, že stavíme se proti zákonům, za to však dáme třeba i životy. “ Protože rolníci je odevzdat nechtěli47 (četníkům rolníci pře-dem oznámili, že je vydají teprve pod tlakem),48 museli je k tomu komunisté druhý den donutit.49 Někteří radikálové dokonce místnímu četnictvu vyhrožo-vali, že „pak-li se k nim nepřipojí, bude násilně odzbrojeno.“ Četníci – s přihlédnutím na svůj počet (3 muži) – se rozhodli k revolučnímu výboru chovat pasivně.50

Do Pcher byla vyslána vojenská asistence od 42. pěšího pluku. Tento pluk na rozdíl od „legionářského“ 2. pluku pocházel čistě z domácího vojska a rov-něž jako části 2. pluku sídlil v Terezíně.51 Do Pcher dorazily jen drobné čás-ti pluku – jednalo se o 3 čety pod vedením kapitána Čápa. Jednotka nejprve v Knovízi pozatýkala tamější revoluční výbor a jako předvoj vyslalo jednu ze svých čet do Pcher.

Příchod vojska stávkující zaregistrovali a trubačem a bubeníkem na návsi to oznámili ostatním. Ihned se vydali poslové do Motyčína a Vinařic pro po-sily. Vojáci dorazili na četnickou stanici umístěnou na faře, kde poručík Karel Čapek měl vyčkat dalších rozkazů od svého velitele.52 Dav 600 osob (pcherští četníci 13. prosince hlásili dokonce 3000–4000 osob) obklíčil hlídku u četnické stanice.53 Strážmistr Jáchym Neffe se s dvěma vojíny vydal za kapitánem Čá-pem pro instrukce. Avšak jakmile trojice vyšla na ulici, pokusil se je dav od-zbrojit, což se sice nepodařilo, ale Neffe přišel při přetahování o bodák, který kdosi odhodil do zahrady. Vojáci nechali Neffeho uprostřed davu a běželi pro posilu. Obecní zastupitelstvo horké hlavy zkrotilo a bodák byl Neffemu vrá-cen. Krátce nato dorazili ostatní četníci a vojáci ze stanice, kteří Neffeho vy-prostili z obklíčení. Ačkoliv byla ozbrojená masa výhružně naladěna, podařilo se domluvit četníkům a vojákům s místními důvěrníky kompromis, že dav se po odchodu armády rozejde. Poručík Čapek však musel v tomto bodě odkázat na svého velitele, který mezitím s dalšími 60 muži dorazil do obce, ale zůstal

47 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37. 48 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 49 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37; f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 50 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 51 Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938. Praha 2006, s. 501. 52 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 53 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37; f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920.


stát na jejím okraji, neboť shromáždění mu bránilo v postupu. Dělničtí důvěr-níci pak přinesli Čapkovi zprávu, že kapitán Čáp s kompromisem souhlasí.

Když se Čapkův oddíl seřadil k odchodu, vrhlo se několik radikálů na vojá-ky a ukořistili jim několik pušek. Ztráta to byla dočasná, protože přítomný rus-ký legionář vyjednal navrácení části zbraní:54 „Jedna puška byla vrácena legionáři, kteří byli v davu, druhá byla dle udání legionářů zašantročena.“ 55 Mezi stávkujícími i mezi asistenčními jednotkami bylo ostatně mnoho legionářů ze všech front 1. světové války – italští, francouzští, ruští i ti komunističtí.56 Bylo evidentní, že lidé, kteří viděli občanskou válku v Rusku, neměli zájem, aby se něco podob-ného opakovalo i doma. Navíc starosta s obecním zastupitelstvem se vojákům zaručili za klid a pořádek, jakož i nerušený odchod z obce.57 Někteří radikálo-vé sice faře i četnické stanici hrozili, že se pomstí, pokud bude později někdo zatčen, ale zůstalo jen u slov. V noci chodily po vesnici ozbrojené hlídky.

Druhého dne přibyl do obce kapitán Čáp doprovázený 100 muži a 46 dra-gouny podporovanými kulomety. Členové revolučního výboru a další dvě oso-by, které se den před tím pokoušely odzbrojit vojáky, byly zadrženy a dodány okresnímu soudu ve Slaném. V Pcherách pak zůstalo 30 vojáků jako dočasná posádka.58

Revoluční výbory vedle již jmenovaných obcí vznikly v Knovízi, Hradečnu, Libušíně a ve Smečnu. V posledně jmenované obci vznikl osmičlenný revoluč-ní výbor večer 10. prosince a druhý den v 7 hodin ráno zahájil svoji činnost tím, že v čele cca stohlavého zástupu vyrazil k zámku a pivovaru. Výbor zámek obsadil, k telefonu, pokladnám i kolem zámku rozestavil hlídky, které vybavil zámeckým arzenálem. Na zámecké věži pak „za všeobecného jásotu byl vztyčen rudý prapor.“

Smečenská četnická stanice v tu dobu byla obsazena jen třemi muži: Veli-telem Antonínem Chudomelem, strážmistrem Františkem Kodýtkem a četní-kem na zkoušku Františkem Rucekem, kterého Chudomel vyslal do Slaného pro posilu. Na příkaz přednosty okresní správy politické ministerského rady Vysokého „bylo pasívně ku všemu přihlíženo a čekáno na slíbené zesílení stanice.“ Před obědem se na náměstí uskutečnila schůze, na níž Josef Salač oznámil „zabrání panství“ a dodal, „že ode dneška pro ně neplatí žádné zákony a že lid musí býti poslušen pouze revolučnímu výboru“, který začal vybírat výzbroj od ostatních vesničanů, aby zvětšil stav zbraní, které již získal na zámku.

54 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 55 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 127. 56 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14962/20. 57 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 127. 58 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920.


V neděli 12. prosince učinila konec celému revolučnímu nadšení četa vo-jáků, která městem prošla, aby zajistila železniční stanici Smečno-Šternberk. Ačkoliv četa městem jen prošla, na radikály to mělo devastující účinek:

„Objevení se vojska způsobilo veliký rozruch v městě a velkou sklíčenost u vůdců revolu-ce, která byla zvláště patrna na ozbrojených strážcích, kteří svoji dřívější bojovnou náladu nenabyli, ani když vojsko zašlo za město.“

Odpoledne kolem 3. hodiny přijel politický úředník doprovázený čtyřmi četníky a odevzdal vyhlášku o výjimečném stavu v celém okrese. O tři hodiny později dorazila do Smečna další četa vojáků a 15 četníků. Vojsko se ubytovalo na zámku, z něhož předtím odešly ozbrojené hlídky, které nechtěly riskovat střet s armádou. Někteří radikálové však zalarmovali okolní vesnice, odkud se jim kupodivu dostalo pomoci, zejména ze Svinařova. Tyto posily se shro-máždily na náměstí, ale místní četníci spolu s deseti četníky asistence po neú-spěšné výzvě k rozchodu rozehnali dav bodákovým útokem.59 Ve Zvoleněvsi a Studeněvsi byly vedle dvorů zabrány i cukrovary,60 a právě ve studeněvském cukrovaru v pondělí 13. prosince četníci zadrželi vůdce smečenské akce.61

Stejný osud jako smečenský zámek a jeho zbraně potkal i výzbroj z lánské-ho zámku, který v té době ještě nesloužil jako prezidentské sídlo.62

V neděli 11. prosince vypukla stávka i v klobuckém cukrovaru a místním dvoře. Na dalších dvorech v Kobylníkách, Kokovicích a ve Velkých Hořešovi-cích (dnes Hořešovice) byly zvoleny závodní rady, které měly bdít nad odvo-dem obilí Obilnímu ústavu v Praze, aby nebylo ohroženo zásobování velkých měst potravinami.

Zabrány byly i dvory ve Zlonicích, Kolči a Srbči.63 V Kolči se prvnímu po-kusu z 11. prosince o zespolečenštění dvora podařilo zabránit četnickému strážmistru Oldřichu Sklenářovi z brandýské stanice. V Třebusicích byl vy-vlastněn hostinec Josefa Chmela a přeměněn na „Dělnický dům“ a tamějším rol-níkům bylo bráněno v práci. Po příchodu sil 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“, který do Kolče a Brandýska vyslal po jedné četě, a četnických posil do Třebusic, byli místní představitelé stávkujících ihned zatčeni. Organizovanosti celé stávkové akce napomáhalo, že v jejím čele často stáli místní starostové, jako to bylo prá-

59 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 60 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 61 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 62 Prezidentským sídlem se Lány staly až v roce 1921. V roce 1920 navštívil Smečno prezident T. G. Masaryk, který hledal reprezentativní zámek. Ve Smečně na jeho počest uspořádali slavnost. Svoji roli při volbě Lán evidentně hrála svoji roli i bezpečnostní a celková situace, která v neklidném Smečně nebyla nejlepší. Krotilová, Jana: Politicko-správní a hospodářský vývoj Slaného v l. 1794–1945. In: Kniha o Sla-ném. Slaný 1994, s. 113; SOkA Kladno, Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 63 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38.


vě v tomto případě. Zadrženi byli tito zdejší starostové: Brandýský František Kučera, třebusický Antonín Červenka a Antonín Mráz starostující v Cvrčovi-cích. Spolu s nimi byli ke slánskému okresnímu soudu dodáni i další členové vesnických revolučních výborů. Vojsko se z Brandýska stáhlo po třech dnech, kdežto z Kolče až 4. ledna 1921.64

Ač byl 11. prosince zabrán i zlonický dvůr a pivovar, četníci opět hlásili, že „Klid nebyl dosud porušen. “ Naopak část dělnictva přináležející k pravici sociální demokracie a čs. socialistům nerušeně pracovala dále. Po příchodu 3 četníků a 21 vojáků byla celá aktivita radikálů utlumena a 21 příslušníků extrémní le-vice dodáno soudu. 65 Zvoleněvský velkostatek odmítl vydat klíče od kanceláří zástupcům stávkujících. Představitelé levice odůvodňovali zřízení dělnických hlídek tím, že nechtějí, aby se stalo cokoliv, „co by mohlo býti přisuzováno stávkují-címu dělnictvu, jako otrávení dobytka a pod.“ 66 Již druhého dne dorazil podporučík se 37 muži a dvěma kulomety, kteří jakékoliv další zespolečenšťování zastavili. Četníci pak podpořeni vojáky zatkli místní vůdce Antonína Nedomu a Josefa Suka. Oba muže odsoudil Zemský soud trestní ke 2 měsícům vězení, jež bylo zostřeno 2 půsty.67

V Klobukách došlo 11. prosince k zabrání cukrovaru. Do obce dorazil dav 60–80 osob, které se předtím účastnily schůze ve Slaném. Pod vlivem událos-tí ve Slaném se tato skupina pod vedením Karla Svatoše vydala do místního dvora a posléze i do cukrovaru, které vyvlastnila. Totéž se večer stalo i dvoru v Kobylníkách a druhého dne dvorům ve Velkých Hořešovicích a Kokovicích. Ve všech vyvlastněných podnicích s touto akcí představitelé dosavadního ve-dení pochopitelně nesouhlasili a stávkující nabádali, aby se zřízením závod-ních rad posečkali do 15. prosince, kdy měly proběhnout porady vedení a je-jich závěry měly být zveřejněny. Stávkující samozřejmě oznámili, že setrvají ve stávce a že rady zřídí. Četnické hlášení končí standardním sdělením „Příčina k zakročení dosud dána nebyla, neb veřejný pořádek a bezpečnost, kromě výše popsaného nikde ohroženy nebyly.“ Dne 12. prosince přibyla do Klobuk vojenská asistence o síle 20 mužů. S vojenskou pomocí pak místní četníci zatkli přímo v Klobu-kách Rudolfa Mergla a Václava Artla, ve Velkých Hořešovicích starostu Pavla Brunu a dělníky Františka Kabourka a Rudolfa Bendu a nakonec v Bilichově to byli Josef Náhlovský a Josef Kokeš.68

64 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v, f. ZČV, kart. 309, čj. 15102/1920; SOkA Kladno, f. Četnická stanice Brandýsek – neuspořádáno, Památník. 65 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 131; SOkA Kladno, f. Četnická stanice Zlonice – neuspořádáno, Památník. 66 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 128. 67 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Zvoleněves – neuspořádáno, Památník. 68 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 132v; SOkA Kladno, f. Četnická stanice Klobuky v Čechách – neu-


Ve Velkém Pálči (dnes Páleč) a ve Vraném u Peruce došlo 11. prosince též k zabrání dvorů, ale jako na jiných místech, celá akce trvala jen dva dny.69

Ve Zlonicích byl v úterý 13. prosince zaregistrován pokus ovlivnit mužstvo 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“ plakátem, v němž se pravilo:„Republika stala se eldorádem […] vykořisťovatelů a utlačovatelů [lidu] – program národní revoluce je zrazen!Továrny, doly, půda jsou dosud v rukou boháčů. Jedinou zárukou splnění socialisačního programu je lid sám. Lid je bezbranný, má však právo, aby jeho vůle byla prováděna!Jedinou mocí, která proti lidu může bytí postavena – jste Vy, vojáci. Vy máte hájiti výsady zbabělé buržoasie!“

Nebylo ani žádáno, aby vojáci vystoupili proti čs. státu. Pouze byli nabádá-ni, aby neprolili krev svých spolubratrů, kteří se postavili záměrům buržoazie chystající kontrarevoluci a účast na další intervenční válce proti sovětskému Rusku (viz dokument č. 2). Tento pokus ovlivnit vojáky však nebyl příliš úspěš-ný. Podle četnického hlášení totiž tento červený plakát vysel na svém místě cca 1 hodinu. Vrchní strážmistr četnictva František Berger ze zlonické stanice na konto úspěšnosti této agitační akce ohlásil, „že obsah vyhlášky zůstal na ká-zeň zdejšího vojenského asistenčního oddílu […] bez vlivu a že vojsko toto […] s místním obecenstvem, resp. nespokojenci ve styk mimoslužební nepřijde a jest spolehlivé.“ 70 Podle hlášení slánské okresní četnické stanice z 15. prosince, nebyl zlonický agitační pokus ojedinělý, leč ve všech případech marný.

Na nádražích v Lánech a Smečně-Šternberku byly rozestavěny hlídky, aby informovaly revoluční výbory o transportech vojska.71 Ve všech jmenovaných obcích byl v průběhu 12. a 13. prosince zjednán armádou a četnictvem klid.72 Napomohlo tomu i to, že v pondělí 12. prosince byla v politických okresech Hořovice, Karlín, Kladno, Kralupy nad Vltavou, Královské Vinohrady, Louny, Mělník, Rakovník, Slaný, Smíchov a Žižkov vyhlášena mimořádná opatření.73 Dne 17. prosince již v okrese nikdo nestávkoval74 a četníci z Klobuk hlásili: „V celém obvodu četnického stanoviště zdejšího panuje úplný klid a pořádek.“ 75

V Libušíně, kde se též formovaly stávkové hlídky, byly zbraně vybírány pro-ti potvrzení a v úterý 13. prosince byly všechny zbraně místními vůdci stávku-jících dobrovolně vráceny. Majitelé zbraní pak tvrdili, že je vydali dobrovolně

spořádáno, Památník. 69 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Vraný u Peruce – neuspořádáno, Památník. 70 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 138. 71 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 72 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 73 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 12. 74 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36, 38. 75 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 140.


a proti potvrzení, že je dostanou zpět. Stávkující je chtěli použít proti případ-ným pokleslým živlům, jestliže by chtěly začít drancovat a loupit.76 Ne všude proběhlo vše tak mírumilovně, ale jednalo se o výjimky potvrzující pravidlo. Vyskytly se i případy pokusů odzbrojit četnické stanice, avšak bez úspěchu.77 Paralela s henleinovským povstáním ze září 1938 dokazuje, že kdyby dav do-opravdy chtěl dobít třeba i bránící se stanici, tak by ve většině případů uspěl (navíc v tomto období měla většina mužů dosud čerstvé zkušenosti z války a domů si z fronty přinesli množství „suvenýrů“ v podobě zbraní a munice). Rovněž fakt, že k uklidnění Slánska stačilo jen 600 vojáků a 100 četníků z po-sil,78 tj. zesílený prapor, dokládá skutečnost, že situace sice byla vážná, nikoliv však alarmující. Průběh prosincových událostí tak dal za pravdu Vlastimilu Tusarovi, který chtěl mít konflikt s levicí za sebou dříve, než se z bývalých le-vicových sociálních demokratů vyvinou kovaní bolševici, v něž se komunisté proměnili až po bolševizaci dokončené na V. sjezdu KSČ v roce 1929.

Bezpečnostní složky považovaly situaci již ve čtvrtek 15. prosince za natolik konsolidovanou, že četníci v Brandýsku bez obav navraceli radikály zabavené zbraně původním majitelům. 79 Téhož dne bylo Zemskému četnickému veli-telství v Praze hlášeno kapitánem Karlem Štychem za okresní četnickou stanicí ve Slaném potlačení celé akce a s uspokojením bylo konstatováno „nepřišlo ni-kde k použití zbraně.“ Navíc byl zákrok asistenčních jednotek, jakož i četnických posil vysoce hodnocen:„Jak četnictvo, tak i vojsko chová se bezvadně a zakročuje všude se vší přísností a odhodla-ností.“ 80

DozvukyOkresní správa politická ve Slaném v sobotu 17. prosince protestovala pro-

ti stažení vojenských jednotek, protože chtěla, aby přítomnost armády napo-mohla konsolidaci situace a aby vojáci mohli eventuálně zasáhnout v přípa-dech, kdy by zaměstnavatelé chtěli zakročit proti radikálním členům levice sociální demokracie. 81 K 16. prosinci hlásil slánský okres 107 zatčených, „vět-šinou pro sbírání zbraní a osobování si veřejné moci.“ 82 Celkový počet zatčených a předvedených před zemský soud dosáhl čísla 240 osob.83

76 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 100. 77 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14962/1920. 78 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Slaný – neuspořádáno, Památník. 79 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v. 80 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14962/1920. 81 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 130. 82 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 129. 83 SOkA Kladno, f. Okresní četnická stanice Slaný – neuspořádáno, Památník.


Situací se průběžně zabývala ministerská rada, na níž premiér Černý bě-hem schůze 22. prosince prohlásil, „že pokládá dnešní situaci ve státě po příznivém vyřešení nedávného politického hnutí za takovou, že vláda by mohla s klidným vědomím nyní odevzdati vedení státních záležitostí“ řádné vládě, ale další politické okolnos-ti tomu zabraňují. Největší starostí státu nyní bylo vyřešení vážné zásobovací krize „za účelem odvrácení nepokojů z nedostatku potravin“, neboť stav zásob chlebo-vin byl v republice kritický.84 Na schůzi vlády 7. ledna 1921 pak bylo schváleno odvolání mimořádných opatření. Prezident měl toto opatření podepsat a k pu-blikaci mělo dojít 9. nebo 10. ledna 1921 „dle pokynu min. předsedy.“85 V druhé polovině ledna pak byla stažena i vojenská asistence.86 Na Slánsku v důsledku prosincové stávky a pozdějšího silného vlivu KSČ došlo ke zřízení několika nových četnických stanic (např. v Malých Horešovicích), popř. byly zesíleny stávající stanice (ve Slaném, Kačici, Tuchlovicích, Kamenných Žehrovicích).87

Šmeralovo vedení nechtělo zklamat své příznivce, které proti své vůli mu-selo nyní vést do předem prohraného boje, ale také nechtělo překročit rámec zákonnosti. Radikalizace nejnižších složek – zejména na Kladensku a Brněn-sku – vedla místně dokonce ke vzniku místních napodobenin Rudé armády, ale bezpečnostní aparát státu s výjimkou několika excesů, při nichž došlo ke střelbě do demonstrantů a několika úmrtím, efektivně zakročil proti celé stávce: Zatýkali se nejnižší a střední vůdci stávky, levicový tisk byl mohutně cenzurován a místy bylo vyhlášeno stanné právo. Šmeralovské vedení zatčeno nebylo a po zhodnocení dosavadního průběhu stávky ji v pátek 16. prosince samo odvolalo.

Z propagandistických důvodů prosincové události sice státní aparát na-zýval komunistickým pučem (v některých místech oprávněně), ale vzhledem k tomu, že vedení strany a ani její členská základna, s výjimkou několika radi-kálů, neměla tyto cíle, jednalo se jen o mediální tah. Případy střelby do stáv-kujících nebo násilné skutky levicových radikálů se sice vyskytovaly (např. v Oslavanech), ale ani jedna strana nechtěla hnát konflikt do krajnosti. Hovořit o puči lze oprávněné jen v některých případech, kdy se některé nejnižší složky vzdálily cílům Šmeralova vedení strany. Ve svém celku je nadsazené hovořit o pučistických záměrech stávky. Vedení levicových sociálních demokratů neu-silovalo o získání moci ve státě silou, ale podřízené složky takové ambice mís-

84 NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 22. prosince 1920, fol. 244–245. 85 Zrušení výjimečných opatření (č. 6/1921 Sb. z. a n. ) rušící nařízení č. 636 a 644/1920 Sb. z. a n. vyšlo 9. ledna 1921. NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 7. ledna 1921, fol. 455. 86 Krotilová, Jana: Politicko-správní a hospodářský vývoj Slaného v l. 1794–1945. In: Kniha o Slaném. Slaný 1994, s. 113. 87 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Malé Horešovice, f. Četnická stanice Slaný a f. Okresní četnická stanice Slaný – neuspořádáno, Památníky.


ty (a pouze místy) měly. Do budoucna si však vůdci nově zrozené KSČ odnesli ponaučení, které za několik málo let učiní po tzv. „pivním puči“ i Adolf Hitler: Nepokoušet se uchopit moc v zemi, dokud ozbrojené složky nestojí na pučis-tově straně, anebo alespoň blahovolně nepřihlíží z kasáren.

Vítězný stát si mohl dovolit i silnou komunistickou stranu. Státní moc, která měla komunistické hnutí pod dokonalým dohledem, jak dokazují doku-menty z prezídia ministerstva vnitra, po porážce generální stávky neměla v ná-sledujících měsících roku 1921 důvod zakročovat proti postupně vytvářejícím se skupinám komunistů: Nejprve byly v lednu na Slovensku a Podkarpatské Rusi přijaty podmínky vstupu do Kominterny, posléze se v únoru ustanovil všenárodnostní Svaz komunistické mládeže Československa a v březnu pak v Liberci vznikla německá komunistická strana požadující urychlené vytvoře-ní internacionální komunistické strany.

Jen levice sociální demokracie pod Šmeralovým vedením nikam nespěcha-la, ač byl Šmeral za svůj opatrný postup mnohými skupinami kritizován. Ne-chtěl totiž ztratit přízeň většiny souputníků tím, že by šel na ruku radikálům požadujícím vytvořit tvrdé jádro strany. V květnu se nakonec i čeští komunisté odhodlali ke vzniku své komunistické strany, která si podala přihlášku do Ko-minterny. V létě 1921 na III. kongresu Kominterny pak byla česká i německá komunistická strana přijaty s podmínkou, že se musí do tří měsíců sjedno-tit, což komunisté na slučovacím sjezdu 30. října–4. listopadu 1921 provedli. Nově vzniklá Komunistická strana Československa byla s ohledem na počet obyvatel své země nejmasovější sekce Kominterny.88

Dokument č. 1

1919, 19. březen, Smečno. – Žádost kladenského hornictva četnické stanici ve Smeč-ně o asistenci při kontrole smečenského zámku a případné vystěhování rodiny hraběteClam-Martinice.

Horníci Kladenského revíru žádají Vás, abyste jejich důvěrníkům umož-nili příležitost k tomu, aby za Vaši asistence zjistiti mohli a se přesvědčili, zda v zámku smečenském bydlí teď hrabě Clam-Martinic aneb někdo z jeho rodu.

Hornictvo Kladenského revíru jako složka národa Republiky českosloven-ské trvá neochvějně na tom, aby v tom případě, že zde dotyčný bydlí, byl bě-hem dnešního dne ze Smečna pryč, neboť nad tím veškeré hornictvo jest kraj-ně roztrpčeno.

88 Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Praha 1968, s. 217–218.


Nedá se nikdy zapomenouti, kdy tento šlechtic šlapal nás a hrozil českému národu, a proto my a s námi i celý český národ nepřejeme si, aby zde tato rodi-na bydlela.

Nebude-li podmínkám shora uvedeným vyhověno, prohlašujeme:Hornictvo okamžitě zataví práci a půjde učinit pořádek samo. Pak ale padá

veškerá zodpovědnost na kompetentní úřady a stráž bezpečnostní. Prosíme, by toto naše usnesení bylo vzato na vědomí.Osazenstvo revíru Kladenského.

SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník.

Dokument č. 2

1920, prosinec, [Kladno]. – Leták Ústřední dělnické rady vojákům asistenčních jednotek vyzývající k podpoře stávky.

Vojákům – proletářům!Světová válka – největší zločin na lidstvu – končila osvobozením utlačených

národů. Zrodil se samostatný stát – Československá republika. Lid, v důvěře v lepší budoucnost, svojí prací tento stát podepřel, ale důvěra lidu byla zkla-mána!

Republika stala se eldorádem jeho vykořisťovatelů a utlačovatelů – program národní revoluce je zrazen!

Továrny, doly, půda jsou dosud v rukou boháčů. Jedinou zárukou splnění socialisačního programu je lid sám. Lid je bezbranný, má však právo, aby jeho vůle byla prováděna!

Jedinou mocí, která proti lidu může bytí postavena – jste Vy, vojáci! Vy máte hájiti výsady zbabělé buržoasie!

Kdo jste Vy vojáci?Synové vyšlí z lidu, mezi nějž se zase vrátíte! Vaším úkolem není bránit

dnešní společenský pořádek, který i Vás otročí!Co učiníte? Buržoasie chce od Vás, abyste vraždili své bratry! Ona věří, že

jste toho schopni. Proto počíná potlačovat dělnický tisk, proto poslala ve čtvr-tek policii a četnictvo rozehnat důvěrníky pražského dělnictva, proto se odvá-žila prolíti krev dělníků, hájících svoje občanská práva!

To je prvý krok protirevoluce. Jejím cílem je zdolat československý revoluč-ní proletariát, který je jedinou překážkou zavlečení naší republiky do služeb


kapitalistické dohody do války s Ruskem! Z jara máte Vy, vojáci, jíti prolévati krev svoji a bratrskou krev ruských proletářů! Z jara máte umírat ne pro sebe, ne pro blaho svých rodin, nýbrž pro zájmy kapitalistické protirevoluce. Máte pokračovat v díle Kolčakově, Denikinově a Wrangelově!

Co učiníte?My ve Vás věříme. Nežádáme od Vás, abyste vypověděli služeb tomuto stá-

tu. Jediné, co žádáme, je splnění Vaší proletářské povinnosti – nejít se zbraní proti lidu! Nebuďte našimi vrahy!

Ať žije bratrství lidu a vojáků!!

Ústřední dělnická rada

NA Praha, Dokumentace, A2/20, kart. 1. Originál. NA Praha, PMV, 225-109-8, kart. 109. Kopie, rukopis. Dokumenty k 50. výročí vzniku Komunistické strany Československa. Faksmilia. Díl 1. Prosincová generální stávka v roce 1920. Praha 1970, dok. č. 9.

Mgr. David Hubený (nar. 1984) Vystudoval historii na FF UK a pracuje na 3. oddělení Ná-

rodního archivu, které spravuje fondy z první republiky a let druhé světové války. Obě tato

období jsou rovněž předmětem badatelského zájmu Davida Hubeného.


Ačkoliv se ve svém příspěvku chci věnovat skautskému hnutí ve Slaném, dovolte mi v úvodu pár slov o historii skautingu, přestože mohu předpokládat, že tyto informace nejsou pro většinu přítomných až tak neznámé.

Historie českého skautingu se začala psát v roce 1911, tedy před sto lety, kdy profesor Antonín Benjamín Svojsík – inspirován myšlenkami zakladatele skautingu v Anglii sira Badena Powella – založil první skautský oddíl v Praze. Už o rok později pořádá Svojsík první skautský tábor a vydává knihu Základy junáctví, ve které předkládá svoji představu o českém skautingu a která se stala „biblí“ českých skautů. Přestože český skauting během jednoho století prošel několika organizačními změnami a v proměnách času se měnil i jeho název, charakter organizace zůstal po celých sto let neměnný. Ačkoliv je náš skau-ting členem celosvětové skautské organizace – což deklaruje především každé čtyři roky na světových skautských táborech – neboli „jamboree“ – byl a zůstal ryze českou (nebo chcete-li československou) záležitostí. Skauti se v říjnu 1918

POČÁTKY SKAUTSKÉHO HNUTÍ VE SLANÉM

Vladimír Rogl

Antonín Benjamín Svojsík


spontánně přihlásili do služeb vznikající republiky a přes tři stovky z nich vy-konávalo kurýrní, spojařské a pořadatelské služby. Dokladem jejich tehdejších aktivit je například filatelisty dodnes velmi ceněná známka „Pošta českých skautů ve službách národní vlády“, jež byla vydána na podzim 1918 v hodnotě 10 a 20 ha-léřů. V duchu svého hesla „Buď připraven“ i smyslu prvního bodu prvorepubli-kového skautského slibu, který zněl „milovat vlast svou, Republiku československou, a sloužit jí věrně v každé době,“ se v době druhé světové války celá řada skautů zapojila nejen do domácího odboje, ale velké množství jich bojovalo doslo-va na všech frontách v československém zahraničním vojsku. O život v bo-jích, ale i na popravištích přišlo na 715 skautů, kteří tak vlastní krví zpečetili svůj skautský slib. Není bez zajímavosti, že skauti byli mezi parašutisty, kteří padli v boji v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze po atentátu na Heydricha (Jan Kubiš a Adolf Opálka) nebo skutečnost, že z šesti občanů ČSR, kterým byl udělen titul Hrdina SSSR, tři byli členy skautského hnutí – Otakar Jaroš, Antonín Sochor a Jan Nálepka. Dalšími čs. občany, kte-rým byl udělen tento titul, byli Richard Tesařík, Josef Buršík a Stěpán Vajda.

Tento svůj úvod mohu ukončit poznámkou, že český skauting byl v roce 1940 zakázán nacisty, v roce 1950 a opakovaně v roce 1970 komunisty, kdy zvláště v padesátých letech desítky skautských vůdců byly dlouhá léta vězně-ny. Proč ten strach obou totalitních režimů z hnutí, které převážně soustřeďuje děti a mládež? Proč tuto dětskou organizaci se stejnou vehemencí pronásledo-valo Gestapo a o několik let později i komunistická StB? Není to snad proto, že tito adolescenti berou slova o cti, věrnosti, lásce k vlasti, svobodě i poctivosti svého myšlení smrtelně vážně!? Není to tím, že skauting vylučuje jakoukoliv totalitu a každá totalita vylučuje skauting?

Slánští skauti ve dvacátých a třicátých letechVraťme se však ke skautingu ve Slaném. Podle dostupných pramenů (jeli-

kož skautské písemnosti zničilo gestapo a později i StB), ze kterých jsem mohl čerpat a které obětavě dodali slánští skautští veteráni neboli oldskauti (brat-ři Antonín Bosák, MVDr. Vladimír Soukup a nejstarší slánský žijící skaut Antonín Holub), byl první skautský oddíl ve Slaném založen v roce 1924 Václavem Kotenem a Otou Pátkem. Je otázkou, zda do hodnocení data-ce vzniku tohoto oddílu patří slůvko už nebo až, ale skutečností je, že v té době ve Slaném existoval téměř šedesát roků Sokol – muži a dorostenci cvičili od roku 1864 a stranou nestály ani ženy a dívky, které začaly cvičit na začátku 20. století.

Slánští skauti začínali doslova na zelené louce – bez klubovny či jiného zá-zemí. První schůzky, na kterých se skauti učili skautským a tábornickým do-


vednostem, se uskutečňovaly v Kvíčku u Slaného přímo v bytě u Kotenů. Vác-lavova manželka Marie se ostatně spolupodílela i na vedení oddílu a praktické výchově. Sám Václav Koten se vyučil ve firmě Viléma Michla, která vyráběla kola, motocykly a letecké motory.

Skautská myšlenka ve Slaném poměrně rychle zapustila kořeny a s přílivem nových členů postupně vznikaly nové oddíly, které byly sice členěné podle věku i pohlaví, ale působily pod společným vedením. Počátkem třicátých let mělo – řečeno dnešní terminologií – slánské skautské středisko – sedm oddílů: tři chlapecké, jeden dívčí, oddíl starších skautů neboli roverů a smečku vlčat. Sedmý oddíl fungoval jako Sdružení přátel Junáka, jehož členové byli jak ro-diče skautů, tak i starší skauti a vůbec lidé, kteří chtěli nějakým způsobem této organizaci pomáhat. Podle vzpomínek bratra Bosáka v čele slánských skautů zůstal jejich zakladatel Václav Koten – a to ve funkci okrskového náčelníka, spolu s oblastním velitelem Richardem Jindrou. Vedoucími chlapeckých od-dílů byli František Holina, Václav Král a František Zíma přezdívaný Winter, kdežto vůdkyní dívčího oddílu byla Marie Jindrová a vůdcem roverů Antonín Rozekranz, skautským jménem Tóňa. O tomto muži budeme ještě mluvit. Vůdcem vlčat byl jmenován Antonín Holub. Ve Sdružení přátel Junáka pak působil Bedřich Mühlstein s Andělou Bártovou (rozenou Čížkovou). Ve vede-ní slánského Junáka tak stáli vedle sebe jak vyučení řemeslníci, tak například i ředitel nemocenské pojišťovny Richard Jindra.

Nárůst počtu skautů vedl zákonitě k tomu, že už nebylo možné, aby – i když vlastní činnost a výcvik se prováděly především v přírodě a na výpravách – se skautské družiny scházely u svých vedoucích. První klubovny vyrostly v měst-ském parku Háje v místech, kde je nyní letní kino. Tam si slánští skauti vlast-noručně postavili čtyři klubovny. Na stavební materiál zřejmě přispělo právě ono Sdružení přátel Junáka. Dále pak v altánu na zahradě roverského vůdce Tóni Rosenkranze (v místě, kde se říkalo Na Vavřinečku) se scházeli roveři. Nedaleko odtud na úpatí Slánské hory pak vyrostl srub i pro mladší skauty a vlčata. Po vzoru slánských skautů pak v této době vznikají skautské oddíly (nebo spíš družiny) i v okolních obcích. Jejich aktivity vždy záležely na inici-ativě nadšenců, kteří veškerý svůj volný čas obětavě věnovali této záslužné činnosti. O tom, že se jednalo vždy o činnost bezplatnou, není třeba hovořit. Malý oddíl tak například pod vedením Karla Krále, brašnáře ze Slaného, vzni-kl v Řisutech.

Skautské táboryK vyvrcholení celoroční skautské činnosti a ověření všech tábornických

a zálesáckých znalostí v praxi patřily letní stanové tábory. Náplní těchto tá-


borů byly také nejrůznější hry a táborové ohně. Z počátku se jednalo spíše o dvoudenní výpravy ze soboty na neděli. Slánští skauti si oblíbili například louku za Malíkovicemi – tedy v oblasti výběžků křivoklátských lesů, kde jim byl pro jejich vztah k přírodě nakloněn i místní hajný pan Staněk. Pokud se týká dalších táborů, tak bratr Bosák uvádí, že v roce 1933 tábořil slánský chla-pecký oddíl v Srbči nad Spáleným mlýnem. V roce 1934 to byl pískovcový lom „U stodůlky“ u Malíkovic. Tato lokalita byla pro slánské skauty natolik zajíma-vá, že tam chodili tábořit i během okupace. Toto místo je oblíbené mezi sou-časnými skauty i dnes. V roce 1935 bylo vyhledáno nové tábořiště u obce Ma-líkovice pod Svídinou, kterážto obec zanikla ve třicetileté válce. V roce 1936 se uskutečnil chlapecký tábor v lokalitě Milý – Vlčí důl. Téhož roku zde tábořil i dívčí oddíl. V letech 1937 a 1938 – tedy bezprostředně před válkou – se konal chlapecký tábor u rybníka nedaleko Rudy pod Dolním Kraclem.

S organizováním skautských táborů pomáhali funkcionáři Sboru Ota Pá-tek, manželka okresního náčelníka Marie Kotenová, bývalý strážník Václav Čermák, vahař J. Tomek, bývalý velitel okresu JUDr. František Linksfeiler, holič J. Rosenkranz, vedoucí II. oddílu chlapců, vedoucí Roverů a tajemník Sboru Antonín (Tóňa) Rosenkranz, vedoucí skautského oddílu Řisuty brašnář Karel Král a řada dalších, kteří junácké hnutí na Slánsku podporovali.

Protektorát a nacistická okupacePočátkem června 1940 byla v klubovnách Na Hájích provedena kladenským

gestapem prohlídka, při které byl zabaven veškerý písemný materiál Junáka–střediska Slaný a převážná část tábornického a ostatního materiálu. Rovněž byly provedeny domovní prohlídky u střediskového velitele Richarda Jindry, vedoucího oddílu roverů Antonína Rozenkranze, vedoucího oddílu Jiřího Zimmerhakla a okrskového velitele JUDr. Františka Linksfeilera při kterých gestapo zabavovalo i soukromý majetek. Činnost Junáka ve Slaném byla tím-to z rozhodnutí gestapa zastavena a všichni výše jmenovaní byli 15. 10. 1940 německou tajnou policií zatčeni a vězněni na gestapu a v kasárnách v Kladně. Propuštěni byli až 12. 11. 1940 s tím, že se musí dvakrát týdně hlásit u němec-kého četnictva ve Slaném. Klubovny Na Hájích byly zkonfiskovány a na jejich místě byly postaveny dřevěné objekty pro vojenské lazarety.

Starší členové oddílu roverů po rozpuštění Junáka přešli pod vedením své-ho vůdce Antonína Rozenkranze do ilegality. Ve Slaném tak vzniká ilegální skupina s názvem „eM–Ka“ neboli „Modrý kruh“, které se podařilo napojit na Zpravodajskou brigádu.

(Zpravodajská brigáda byla skautská protiněmecká zpravodajská organizace fungující na území Prahy a jejím okolí, která byla založena ihned po rozpuštění Junáka v listopadu


1940. Průměrný věk jejich členů se tehdy pohyboval okolo 15 let. K prozrazení Zpravo-dajské brigády nedošlo ani v období heydrichiády, kdy byla pozatýkána řada osob spjatých s odbojem. V polovině roku 1943 již měla ZB 200 členů rozdělených do pěti čet. V té době se napojila na Přípravný revoluční národní výbor a poté i na obnovenou Obranu národa, v jejímž rámci se plně věnovala zpravodajské činnosti. V červnu 1944 Gestapo obě zmíně-né odbojové skupiny prakticky zničilo, ale Zpravodajská brigáda opět prozrazena nebyla. V polovině roku 1944 se velení ZB napojilo na Radu tří, což byla v letech 1944–1945 největší nekomunistická odbojová organizace na území protektorátu. Pro Radu tří skauti nadále plnili funkci zpravodajské služby se širokým záběrem – od vojenského zpravodajství a průmyslovou špionáž až po informace o náladě obyvatelstva. Těchto služeb si „Rada tří“ tak cenila, že skautům výslovně zakázala bojovou činnost, aby tím nebylo ohroženo plnění zpravodajských úkolů. Původní náplní ZB se totiž měla stát diverzní a sabotážní činnost. Kromě určování strategických cílů pro spojenecké bombardéry udržovali v aktuálním sta-vu mapu se soupisem dislokace všech německých jednotek v Praze a jejím okolí. Začátkem května 1945 – to už brigáda měla na 800 členů – vyhlásilo velení ZB zostřenou pohoto-vost; nepřetržitě byly sledovány německé posádky i objekty, které by mohly být německými ženisty ničeny. V den vypuknutí Pražského povstání byla ZB nasazena do přímých bojů, ve kterých 108 příslušníků Zpravodajské brigády padlo. Po únoru 1948 se členové ZB stali terčem perzekucí, přičemž jejich bývalí velitelé, stejně jako mnoho jiných, skončili v komunistických kriminálech. – zdroj: Wikipedia)

Slánská skupina Modrý kruh pracovala nepřetržitě po celou dobu okupa-ce a jejím hlavním úkolem bylo získávání zpráv z míst, kde její členové pra-covali – např. v ČKD Slaný, v POLDI Kladno a v dalších závodech a úřadech. Prostřednictvím civilních zaměstnanců získávali informace i ze slánských ka-sáren německé armády. Šifrovaná hlášení o situaci v Německu podávali i ti členové, kteří byli totálně nasazeni v různých částech Říše. Všechny tyto in-formace byly předávány do Prahy a odtud vysílačkou do Anglie. V provozu kladenské Poldovky byli totálně nasazeni například tři slánští roveři Václav Procházka, Jan Suchopárek a Oto Kalina, kteří nejen šířili protiněmecké pla-káty, ale podařilo se jim sabotovat výrobu součástek pro letecké motory, které se v továrně vyráběly. Za své postoje během války byli vyznamenáni Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“. Slánská skupina Modrý kruh působila nepřetrži-tě po celou dobu okupace od roku 1940. Aby byla zaručena co největší bez-pečnost, členové ilegální skupiny znali jenom své nejbližší spolupracovníky. Díky těmto konspiračním postupům nebyla slánská „eM–Ka“ do konce války prozrazena. Z patnáctiletých kluků mezitím vyrostli mladí a odvážní muži. To už nebyla hra na indiány, ale skutečný boj se skutečným nepřítelem. Květnové revoluce se pak už „eM–Ka“ zúčastnila jako ucelená jednotka. Koncem dubna 1945 vyhlásil Antonín Rozenkranz maximální pohotovost. Teprve ve chvíli,


kdy dostávali pásky s označením Modrého kruhu, se mnozí členové dovída-li o krycím jménu své ilegální organizace. Ačkoliv se na malém městě všichni stejně znali a běžně se stýkali, do tohoto dne nevěděli, že jsou napojeni na stej-nou organizaci…

V sobotu 5. května 1945 byli chlapci zařazeni do 1. strážní roty, která na slánském Pražském předměstí střežila vjezd do města. Starší skauti byli ozbrojeni a mladší působili jako kurýrní spojky. Situace ve Slaném se každou chvíli měnila. Dne 5. května byl na vlakovém nádraží zajištěn německý pancé-řový vlak, z jehož výzbroje byly sestaveny obrněné vlaky Orlík, Sokol a Stalin, které pak ovládaly železniční trať mezi Kralupy a Prahou. Německá kasárna ve Slaném byla pod velením umírněného velitele, který pocházel z Rakouska a nebyl přesvědčeným nacistou. Ten se zavázal, že proti obyvatelstvu vojen-sky nevystoupí a vyčká příchodu českého vojska, kterému se vzdá. U kasáren byly rozestaveny hlídky, kterých se účastnili i příslušníci organizace „eM–Ka“. Dne 8. května 1945 však zřejmě na rozkaz z vyšších míst se němečtí vojáci opět chtěli zmocnit města, zatímco další skupinky Němců se snažily utíkat na západ do amerického zajetí.

Během války postavili na vrcholu Slánské hory vojáci Wehrmachtu srub, který sloužil jako letecká hláska, odkud sledovali přelety spojeneckých leta-del. Při květnové revoluci v roce 1945 skauti Slánskou horu obsadili a vojáky zajali. Byli to starší vojáci rakouské národnosti, kteří se ochotně vzdali – byli rádi, že pro ně válka skončila. Ovšem druhý den Slánskou horu jako strategic-ký bod znovu obsadili příslušníci německé armády.

Dobrovolná služba členům Modrého kruhu neskončila ani po 9. květnu 1945, protože už 15. května na výzvu o pomoc z pohraničí odjelo 36 jejích členů do okolí Horního Litvínova v severních Čechách k ochraně pořádku, národního majetku a státních hranic. Roveři zde pod velením Antonína Ro-senkranze působili až do příchodu československé armády a do Slaného se vrátili 15. června 1945.

Poválečná obnova i nový soumrak JunákaIhned po válce se slánští skauti i skautky s velkým nadšením pusti-

li do obnovy své organizace, která právě díky činnosti ilegální skupiny Modrý kruh a Antonína Rosenkranze, získala ve Slaném vysoký kredit. Vedení oddílů se namnoze ujali opět předváleční vůdcové, jejichž řady se rozrostly i o mladší vedoucí. Chlapecký oddíl vedl Antonín Kramosil, dvě smečky vlčat vedl Jaroslav Čermák a Jiří Macák. Dívčí oddíl vedla Marie Jin-drová, oddíl roverů opět Antonín Rosenkranz a Svazu přátel Junáka předse-dal Josef Jakubka.


V roce 1946 už ve Slaném bylo opět silné skautské středisko, které se sna-žilo vyřešit i problémy s klubovnami. Skauti sice získali objekty na Hájích, kde měli klubovny před válkou, ale po jejich úklidu a renovaci v nich byli ubytováni jugoslávští dělníci z ČKD. Skauti přišli i o ukořistěný srub slouží-cí jako hláska Lu�wafe na Slánské hoře. Náhradou přidělilo město Junákům parcelu Na Sadech, kde si v roce 1946 začali pod vedením bratra Františka Krále stavět „Domeček“. Krátce po jeho dostavbě však přichází „vítězný únor 1948“ a brzy nato opětné zrušení skautské organizace. Veškerý majetek byl opět zabaven a klubovnu Na Sadech převzal Pionýr. K věčnému zapomenutí byl tak odsouzen nejen český skauting, ale i zásluhy slánské ilegální protina-cistické organizace Modrý kruh, stejně jako i jiných nekomunistických odbo-jových skupin. Zatčen a uvězněn byl i bratr Rosenkranz. V očích komunistic-ké justice mu nepochybně přitížila i jeho odbojová činnost v Modrém kruhu, neboť komunistická moc neváhala pronásledovat účastníky protifašistického odporu, ve kterých viděla své případné i skutečné protivníky. Po propuště-ní z vězení umírá 23. února 1961 ve věku pouhých 45 let. I on je dokladem smutného faktu, že jsme patřili mezi ty země, které trestaly své vlastní váleč-né hrdiny.

Ke krátké obnově Junáka dochází i v období Pražského jara v roce 1968, kdy – jak vzpomíná bratr Bosák – přišlo na první schůzku po dvaceti letech 56 bývalých členů Junáka. Neprodleně se provedl nábor do junáckého hnutí a začaly vznikat oddíly děvčat, chlapců, vlčat a světlušek. Pásy okupačních tan-ků však v srpnu 1968 rozdrtily nejen naděje národa na svobodný demokratický vývoj, ale i úspěšně znovu se rozvíjející skautskou organizaci. Junák byl v roce 1970 opět zrušen a to opět na dlouhých dvacet let.

Po listopadu 1989 byl Junák i ve Slaném znovu obnoven – doufejme, že již definitivně. S určitými problémy byl skautům navrácen i jejich Domeček, který byl v roce 2011 renovován. Chlapecký oddíl získal do užívání i součást měst-ského opevnění – Černou věž. Pro úplnost mohu dodat, že slánské středisko Junáka, pojmenované po svém slavném předchůdci jako Modrý kruh, jehož představitel Antonín Rosenkranz byl 27. 10. 2011 u příležitosti oslav výročí vzniku Československé republiky oceněn Městským zastupitelstvem ve Sla-ném „Za přínos občanské společnosti“ In memoriam, sdružuje pod vedením střediskové vůdkyně Niny Beznoskové a jejího zástupce Pavla Rubíka téměř stovku skautů a skautek, kteří i na počátku 21. století jsou hrdi na svou zem, milují přírodu, ctí zákony přírodní i lidské a nade vše si cení svobody a kama-rádství. Je mezi nimi i tucet prošedivělých oldskautů, z nichž někteří skautova-li už za první republiky. Poznal jsem také to, že celá řada slánských osobností veřejného a kulturního života má za sebou skautskou výchovu. Je to důkazem


toho, že navzdory všemu a všem zůstává skauting organizací nezničitelnou, jakou byl včera i dnes a bude i tehdy, až z nás zůstanou jen stíny.

A tuto zdaleka ne úplnou exkurzi do historie – nejen slánského – skautingu bych rád zakončil úvodním veršem z nultého čísla časopisu Junák z roku 1968:

„Zaplál oheň divuplný v naší vlasti krásné.Naší vinou, přísaháme, nikdy neuhasne!“

Ing. Vladimír Rogl (1936) je původním povoláním, jakožto absolvent Zeměměřické fakulty

ČVUT, redaktorem map. Téměř 30 let pracoval jako programátor samočinných počítačů.

Od roku 1993 spolupracuje s Vydavatelstvím Gelton, po devíti letech začal působit i ve Slán-

ských listech, kde se zaměřuje především na rozhovory se zajímavými lidmi, reportáže,

krimipříběhy i exkurze do nedávné historie Slaného. V devadesátých letech působil také

v pražském Dobrém večerníku a Zemských novinách.

Od roku 1945 byl členem Junáka, v letech 1968–1970 působil v Ústřední radě Junáka. Dlou-

há léta vedl dětský turistický oddíl v Praze na Vinohradech a je autorem či spoluautorem

osmi publikací pro mládež s turistickou a tábornickou tématikou. Jeho kniha U táborové-

ho ohně byla v roce 1968 oceněna výroční cenou nakladatelství Olympia. Za svou činnost

v Junáku byl v průběhu padesátých až sedmdesátých let několikrát vyšetřován orgány StB.


Skauti v Lounech

Antonín Holub s manželkou


Tábor na Otavě

Antonín Bosák


Vyznamenání tří skautů


Modrý kruh (ozbrojení skauti)

Slánské náměstí 1946 Junácký kříž (1939–1945)


Domeček

Černá věž (bašta)

Skautská lilie


Převzetí ocenění A. Rosenkanze slánskými skauty

Dcera Tóni Rosenkranze paní Anna Hofmanová s Tóňovou mandolínou


Plakát s programem historické konference (Ivo Horňák)

OBSAH

Pavel Bartoníček

Úvod 3

Poděkování 7

Milan Hlavačka

Historicko-sociální parametry občanské společnosti aneb Jak se

v českých zemích změnili měšťané v občany? 9

Milan Bárta

Škody od královského vojska pruského způsobené

(Prusko-rakouská válka 1866 a Slaný) 28

Zdeněk Víšek

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic a Slánsko 45

Michal Plavec

Větroplavci nad Slaným a Slánskem (Několik poznámek

k balonovým letům v souvislosti s Jubilejní výstavou 1891) 55

Milan Hes

Slaný a volby do říšské rady v roce 1907 64

Pavel Bartoníček

Bratři František a Josef Durasové (Synové rolníka ze Pcher ve světové válce) 71

David Hubený

Prosincová generální stávka roku 1920 ve Slaném a okolí 129

Vladimír Rogl

Počátky skautského hnutí ve Slaném 151

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉMA NA SLÁNSKU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

sv. č. 6 edice Historie Slánska ve XX. století

Sborník příspěvků z historické konferenceFormování občanské společnosti ve Slaném

a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, která proběhla5. listopadu 2011 v Městském centru Grandvydala Knihovna Václava Štecha ve Slaném

Editor© Pavel Bartoníček 2012

Jazyková redakce Zdeněk Víšek

Z Týfovy antikvy 1. střešovické písmolijnyvysázel © Ivo Horňák, 2012

Sazba, grafická úprava, obálka a DTP© Ivo Horňák, 2012

V nákladu 500 kusů vytiskla v roce 2012JMV – Tiskárna Marhoul Duchcov

Knihovna Václava Štecha ve SlanémMasarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný

Vydavatel děkuje Pavlu Bartoníčkovi za jeho úspěšnou snahuzajistit dostatečné finanční prostředky na vydání sborníku.

ISBN 978-80-905346-0-5

Publikace, kterou držíte v rukou, by nevznikla bez finanční pomocinásledujících jednotlivců i organizací:

Marie Lhotáková z Kladna, vnučka Josefa DuraseRadek Štěpán, Praha

Rodina Durasova, Velkostatek TetínKvětuše Bartoníčková, Slaný-Otruby

Ing. Petr Hořejší – Superior PlusMgr. Jiří Hořejší, Praha

MUDr. Vladimír Lelek, SlanýMiroslav Matocha, PrahaMichal Táborský, PrahaStanda Berkovec, SlanýMartin Matoušek, Slaný

Ivo Horňák, SlanýMartin a Jarmila Durasovi, Slaný-Dolín

Jaroslav a Eva Durasovi, BenešovAlena Misíkova, Mnichov (SRN)Občanské sdružení WOTRUBIA

a dalších 5 dárců, kteří chtějí zůstat v anonymitě

Královské město Slaný Město Smečno Obec Žižice Město Kralupy nad Vltavou Obec Vinařice

Alter Ego

ISBN 978-80-905346-0-5

Date post:	14-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	ivo-hornak
View:	266 times
Download:	17 times

Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století

Documents