FOTOSYNTÉZA Fotosyntéza je fotochemický proces, při němž fotosynteticky aktivní pigmenty v zelených

částech rostlin přijímají energii světelného záření a přeměňují ji na energii chemickou. Ta je

dále využita při biologických syntézách, což je proces tvorby organických látek (primárně

sacharidů) z látek anorganických, a to z oxidu uhličitého a vody.

Organismy, které mají schopnost fotosyntézy, se nazývají fotoautotrofní . Patří mezi ně

nejen eukaryotní organismy – vyšší rostliny, zelené a hnědé řasy, ale i organismy prokaryotní

– jednobuněčné sinice a zelené a purpurové bakterie. Ostatní biotické složky ekosystémů jsou

organismy heterotrofní, které využívají energií bohaté organické látky vytvořené rostlinami.

Fotosyntéza vyšších rostlin je vázána především na mezofylové buňky v listech a probíhá ve

specializovaných organelách, které se nazývají chloroplasty. V nich probíhá fotosyntéza ve

dvou fázích – světelné a temnotní.

Pro světelnou fázi, ve které probíhají fotochemické reakce, je charakteristická rovnice: B 12 HB2B

O + světelné záření ► 12 (HB2B

) + 6 OB2B.

Podstatou těchto primárních reakcí je tedy štěpení vody na světle (proces se nazývá fotolýza

vody nebo také Hillova reakce podle anglického biochemika R.Hilla, jenž v roce 1937

dokázal jeho existenci), které poskytuje elektrony a vodíkové kationy (protony) pro tvorbu

ATP a NADPH + H+.

Temnotní fázi fotosyntézy s charakteristickými enzymatickými reakcemi můžeme

zjednodušeně popsat rovnicí:

6 COB2 B + 12 (HB2B) ► CB6BHB12BOB6B + 6 HB2BO.

Podstatou těchto sekundárních reakcí je fixace a redukce CO2 a tvorba sacharidů, primárně

glukózy.

Sumárně pak můžeme celý proces fotosyntézy vyjádřit základní rovnicí: B B

6 COB2 B + 12 HB2BO + světelné záření ► CB6BHB12BOB6B + 6 OB2B + 6 HB2BO.

Z ní je zcela zřejmý nezastupitelný význam fotosyntézy pro udržení života na naší planetě,

neboť:

1. Zachycuje sluneční energii a z nejjednodušší sloučeniny uhlíku, tedy COB2B, syntetizuje

organické látky, které jsou nezbytné pro výživu chemotrofů.

2. Je hlavním producentem kyslíku nepostradatelného pro existenci aerobních organismů.

Chloroplasty

U vyšších rostlin jsou chloroplasty organely čočkovitého tvaru o délce 5 až 10 µm a šířce

2 až 4 µm. V mezofylových buňkách listů se jich nachází v průměru kolem 20, ale toto

množství může kolísat v rozmezí hodnot od 10 do 100. Na 1 mm2 listové plochy připadá

přibližně 500 000 chloroplastů. Na povrchu chloroplastu se nachází dvojitá selektivně

permeabilní (polopropustná) membrána o tloušťce asi 10 až 20 nm, ve vnitřní bílkovinné

základní hmotě (stromatu) vznikají komplikovaným naskládáním dalšího typu membrán

lamely nazývané thylakoidy , které tvoří uvnitř chloroplastu shluky zvané grana. Průměrný

chloroplast obsahuje těchto gran asi 50. Předpokládá se, že thylakoidy vytvářejí jednoduchý

integrovaný systém membrán. Thylakoidy gran jsou vzájemně spojeny thylakoidy, které

vycházejí z gran do prostoru stroma a nazývají se thylakoidy stromatu (intergrana). Vnitřní

prostor thylakoidu se nazývá lumen.

Vedle granálních, tzv. mezofylových chloroplastů, nalézáme u rostlin fotosyntetického

cyklu C4 v listech v pochvách kolem cévních svazků agranální chloroplasty. Nacházejí se

např. u kukuřice (Zea mays) nebo cukrovníku (Saccharum officinarum).

Chloroplasty také obsahují malé ribozomy (podobné ribozomům prokaryot) a molekuly

DNA (tzv. extrachromozomální DNA). Vysoká autonomie chloroplastů podporuje hypotézu,

že chloroplasty se vyvinuly z endosymbiotických sinic.Tomu odpovídá i existence dvojité

membrány na jejich povrchu, kdy vnitřní část membrány má zřejmě původ v povrchové

membráně původně samostatného prokaryotního organismu a vnější část membrány má

původ v plazmalemě eukaryotní buňky, která invaginací tuto prokaryotní buňku pohltila.

V chloroplastech jsou fáze fotosyntézy prostorově oddělené. To umožňuje, aby odlišné

reakce probíhaly vedle sebe a přitom se vzájemně neovlivňovaly nebo nepoškozovaly.

Světelná fáze probíhá prostřednictvím dvou fotosystémů na thylakoidech. V thylakoidech

gran je umístěn fotosystém I (PS I) i fotosystém II (PS II). V thylakoidech stromatu je pouze

PS I. Temnotní fáze probíhá v kapalné části chloroplastu, ve stromatu, kde se nacházejí

enzymy pro fixaci CO2.

Absorpce světelného záření rostlinami a fotosyntetické pigmenty

Univerzálním zdrojem zářivé energie v biosféře je termonukleární přeměna vodíku na

hélium na Slunci. Na hranici zemské atmosféry dopadá jen nepatrný podíl této energie. Asi

40–50% přijaté sluneční energie spadá do spektrální oblasti označované jako světlo a jejíž

hranice jsou dány krajními hodnotami vlnových délek vnímaných lidským okem, tedy

nejčastěji intervalem od 360 do 780 nm. U tohoto záření umí lidské oko rozeznat barvu, její

intenzitu a kombinaci barev. Každá barva souvisí s jinou vlnovou délkou. Fialové světelné

záření má vlnovou délku asi 380 až 425 nm, modré 425 až 490 nm, modrozelené 490 až 510

nm, zelené 510 až 550 nm, žluté 550 až 585 nm, oranžové 585 až 640 nm, červené 640 až 700

nm a dlouhovlnné červené 700 až 780 nm. Do výše uvedené oblasti viditelného záření spadá i

radiační energie elektromagnetického záření vlnových délek 380 až 710 nm, které využívají

zelené rostliny pro průběh fotosyntetických procesů. Toto fotosynteticky účinné záření se

označuje jako fotosynteticky aktivní radiace (FAR), která je často definovaná jako oblast

400–700 nm. Její množství je vyjadřováno při fyziologických měřeních buď v kvantových

jednotkách jako hustota toku fotonů (např. v µmol fotonů m-2 s-1) nebo v energetických

jednotkách jako ozářenost ve W m-2.

Důležitou podmínkou fotosyntézy a naprosto nezbytnou součástí obou fotosystémů jsou

fotosyntetické pigmenty. Jsou přítomny na vnitřní straně thylakoidních membrán, mají

funkci fotoreceptorů, tedy zachycovačů energie světelného záření, a rozdělují se na tři

základní skupiny – chlorofyly, karotenoidy a fykobiliny.

Chlorofyly

Jsou nejdůležitější fotosyntetické pigmenty rostlin, přičemž tvoří asi 1% sušiny jejich

zelených částí. Základem struktury chlorofylu jsou porfyriny, což jsou 4 pyrolová jádra

navázaná na hořčík, který se nachází v centru molekuly chlorofylu, a vzájemně spojená

methionovými můstky. Na jednom z jader je připojena fytolová část. V současné době je

známo 7 typů těchto zelených barviv: chlorofyly a, b, c, d, e a bakteriochlorofyly a a b.

Nejvíce rozšířený a nejdůležitější je modrozelený chlorofyl a (sumární vzorec

C55H72O5N4Mg), který se vyskytuje u všech vyšších rostlin, řas a sinic. Nenachází se pouze u

fotosyntetizujících bakterií, které mají bakteriochlorofyl. Žlutozelený chlorofyl b (sumární

vzorec C55H70O6N4Mg) se vyskytuje u vyšších rostlin, zelených řas a krásnooček, ostatní

chlorofyly se nacházejí pouze v řasách. Chlorofyl c je součástí pigmentových komplexů u

chaluh, obrněnek, zlativek a rozsivek a chlorofyl d obsahují některé druhy ruduch.

Poměr mezi chlorofylem a a chlorofylem b je u vyšších rostlin přibližně 3:1, není však

stálý. Jednotlivé pigmenty se v procesu fotosyntézy opotřebovávají a dochází k jejich neustálé

obnově. Denně se obnoví přibližně 5-8% celkového množství chlorofylu. Podmínkou je

světlo, přítomnost protochlorofylu (C55H70O5N4Mg) a alespoň nepatrné množství

dvojmocného železa. Rostliny rostoucí bez dostatku světla jsou bílé (etiolované). Při

nedostatku železa mají rostliny bledě žlutou barvu. Jedná se o fyziologickou chorobu zvanou

chloróza, při které je proces fotosyntézy velmi pomalý a rostliny mohou i zahynout. Jiným

jevem, který je třeba od chlorózy odlišovat, je albinismus. K němu dochází tehdy, když

rostliny z určitých vnitřních příčin nemohou tvořit chlorofyl a následně hynou. Zvláštním

případem albinismu je panašování, kdy rostliny vytvářejí chlorofyl jen na určitých částech

listů, čehož se využívá v okrasném zahradnictví.

Chlorofyly absorbují fialové a modré světlo s maximem mezi 440 a 480 nm a

oranžovočervené světlo s maximem mezi 650 a 680 nm. Prakticky vůbec nepohlcují zelenou

část spektra. Absorpční spektra mají mírně posunutá, takže se v uvedených částech spektra

velice dobře doplňují. Aktivita chlorofylu a je přitom vyšší než chlorofylu b.

Karotenoidy

Jsou to fotosyntetické pigmenty žluté, oranžové a červené barvy. Je jich známo asi 30 typů

a byly zjištěny u všech organismů schopných fotosyntézy. Tato pomocná fotosyntetická

barviva absorbují světelné záření o vlnových délkách od 400 do 520 nm, tedy fialové a modré

až modrozelené, a zachycená světelná energie je potom přenesena na chlorofyly, kde se

využije v procesu fotosyntézy. Karotenoidy se rozdělují na:

a) bezkyslíkaté žlutooranžové karoteny (C40H56), které mají maximum absorpce v rozmezí

vlnových délek 410 až 485 nm a z nichž se v největším množství vyskytuje β-karoten

(provitamín A) doprovázený různým množstvím α-karotenu;

b) kyslíkaté žlutooranžové xantofyly [C40H54(OH)2], které nejvíce pohlcují záření o

vlnových délkách 450 – 500 nm; v přírodě jsou více rozšířené než karoteny a v rostoucích

listech je jejich množství až dvojnásobné proti karotenům; v zelených listech je

z xantofylů nejběžnější lutein (asi 65% celkového obsahu karotenoidů) a neoxantin (více

než 10%), dále jsou zastoupeny zeaxanthin, violaxanthin a kryptoxantin. Do skupiny

kyslíkatých karotenoidů patří také hnědé barvivo fukoxantin (C40H54-60O6), které je vedle

chlorofylů a a b, β-karotenu a xantofylu (v případě chaluh) fotosynteticky účinným

pigmentem rozsivek a chaluh.

Fykobiliny

Jsou to pigmenty nacházející se spolu s chlorofylem a β-karotenem u sinic (Cyanophyta) a

červených řas (Rhodophyta). Nejznámějšími pigmenty z této skupiny jsou červený fykoerytrin

(C34H?N4O8) absorbující světlo o vlnové délce 450 – 480 nm a modrozelený fykocyanin

(C34H42N4O9) pohlcující záření o vlnové délce 570 – 620 nm. Zachycenou energii světelného

záření přenášejí fykobiliny stejně jako karotenoidy na chlorofyly.

Jak už bylo napsáno v úvodu této kapitoly, dělí se složitý soubor všech dějů probíhajících

při fotosyntéze na tzv. primární procesy zahrnující děje bezprostředně závislé na světle

(světelná fáze fotosyntézy) a sekundární procesy, které na světle bezprostředně závislé nejsou,

mohou ale na světle probíhat (temnotní fáze fotosyntézy).

Světelná fáze fotosyntézy

Probíhá na thylakoidech chloroplastů v základním souboru pigmentů a enzymů, který

nazýváme fotosyntetickou jednotkou. Můžeme ji definovat jako seskupení molekul

chlorofylů, dalších pigmentů, přenašečů elektronů a enzymů uskutečňující najednou příjem 1

molekuly CO2, výdej 1 molekuly O2, přenos 1 elektronu a přeměnu 1 světelného kvanta

v chemickou energii. Aktivita fotosyntetické jednotky zahrnuje veškeré fotosyntetické reakce

od absorpce energie světelného záření přes její přeměnu na volnou chemickou energii a

předání na sloučeniny (ATP a NADPH+H+) schopné ji využívat k syntetickým pochodům.

U vyšších rostlin a řas se fotosyntetická jednotka strukturně skládá ze dvou fotosystémů

(PS II a PS I), komplexu cytochromů b6/f a ATP-syntázy.

Fotosystém II má více pigmentů absorbujících světelné záření v oblasti kratších vlnových

délek, které nesou více energie, a převládá v něm chlorofyl b nad chlorofylem a v poměru asi

1,2:1 až 2:1. Terminálním pigmentem neboli pigmentem reakčního centra tohoto

fotosystému je vždy chlorofyl a s absorpčním maximem při 680 nm, proto se tento chlorofyl

označuje jako P680. Jedině tento pigment je schopen ve spojení s donory a akceptory

elektronů uskutečnit přeměnu energie světelného záření na energii chemickou. Ostatní

pigmenty (u vyšších rostlin chlorofyly a, chlorofyly b a karotenoidy) slouží jako tzv. sběrače

kvant nebo anténní pigmenty, tedy zachycují kvanta záření a energii svého excitovaného

stavu předávají postupně až na terminální pigment. Fotosystém II katalyzuje rozklad vody za

uvolnění molekulárního kyslíku. Zároveň je poolem molekul plastochinonu funkčně spojen

s komplexem cytochromů b6/f.

Fotosystém I je bohatší na pigmenty absorbujících světelné záření při větších vlnových

délkách a převládá v něm chlorofyl a nad chlorofylem b asi v poměru 6:1 až 10:1.

Terminálním pigmentem je chlorofyl a s maximální absorpcí při vlnové délce 700 nm

(P700). Ostatní pigmenty jsou stejně jako u PS II pomocné, světlosběrné. Fotosystém I

získává elektron pro své reakční centrum z cytochromového komplexu b6/f a jeho přenosem

přes ferredoxin redukuje NADP+.

Cytochrom b6/f přenáší elektrony z PSII na PSI a ATP-syntáza využívá protonový

gradient vytvořený přenosem elektronů k syntéze ATP na vnějším (stromatálním) povrchu

thylakoidní membrány.

Tok světelným zářením excitovaných elektronů a přeměna energie světelného záření na

energii chemickou se uskutečňuje podle všeobecně přijímaného Z-schématu cestou tzv.

cyklické a necyklické fotosyntetické fosforylace (fotofosforylace). Ta je definovaná jako

světelným zářením indukovaná syntéza adenozintrifosfátu z adenozindifosfátu a zbytku

kyseliny fosforečné. Necyklická fotofosforylace je spojena s rozkladem vody na světle.

Systému jsou tím dodávány elektrony a protony. Konečnými produkty jsou ATP a

NADPH+HP

+P a také při fotolýze vody uvolněný O2. Cyklická fotofosforylace je spojena pouze

s tvorbou ATP.

Necyklická fotofosforylace

Je to systém transportu elektronů, v kterém se uplatňují oba fotosystémy a kde se

excitované elektrony nevracejí zpět do molekuly terminálního pigmentu, ale využívají se

k redukci NADP+ (koenzymu nikotinamidadenindinukleotidfosfátu) za vzniku redukovaného

NADPH+H+, který je redukčním činidlem v následných cyklech fixace a redukce CO2.

K regeneraci chlorofylu reakčního centra do původního stavu se tedy musí použít elektrony

z oxidace vhodné sloučeniny, kterou je u vyšších rostlin, řas a sinic voda. Celý proces

necyklické fotofosforylace proto začíná fotosyntetickým rozkladem neboli fotolýzou vody.

V ní uvolněné elektrony slouží k průběžnému nahrazování fotonem excitovaných elektronů

terminálního pigmentu P680 ve fotosystému II, který tak opět může přijmout energii

světelného záření. Excitovaný elektron je přijat primárním elektronovým akceptorem (Q – asi

karotenoid) a z něho je dále transportován přes redoxní systémy plastochinon (PQ), komplex

cytochromů b6/f a plastochinonu a plastocyanin (PC) až na terminální pigment P700

v reakčním centru fotosystému I. Transportem „s kopce“ v úseku mezi plastochinonem a

cytochromem f stoupá redoxpotenciál elektronu a uvolněná energie je využita k tvorbě ATP

z ADP a kyseliny fosforečné. Tím je fyzikální energie, tedy energie světelného záření,

převedena na energii chemickou, jež může být rostlinou zužitkována. Na P700 plní elektron

stejnou funkci jako na P680, tedy opět nahradí elektron uvolněný při excitaci molekuly

terminálního pigmentu. Sám je po příjmu fotonu molekulou P700 rovněž vybuzen na vyšší

energetickou hladinu a je přijat primárním elektronovým akceptorem fotosystému I (FeS –

protein), z něhož je transportován na oxidoreduktázu ferredoxin, která jej předává až na

NADP+. Pomocí dvou elektronů a dvou iontů H+, které také pocházejí z fotolýzy vody, je

redukován NADP+ na NADPH+H+. Třetím produktem necyklické fotofosforylace je kyslík

uvolněný fotolýzou z vody.

Je-li v buňce poměr NADPH+H+ k NADP+ vysoký, není produkce dalšího redukovadla

nezbytná. V takovém případě je použita tzv. zkratová cesta s cyklickou fotofosforylací

(cyklickým transportem elektronů).

Cyklická fotofosforylace

Je to systém transportu elektronů začínající a končící v molekule chlorofylu reakčního

centra, která je současně donorem i akceptorem elektronů. Při cyklické fotofosforylaci se

uplatňuje pouze fotosystém I, probíhá bez potřeby vody, je společná pro všechny

fotosyntetizující organismy, a proto ji můžeme považovat z hlediska vývoje za prvotní.

Absorpcí fotonů se terminální pigment P700 dostane do excitovaného stavu (s vyšší

energetickou hladinou) a rychle uvolní elektron, který je bohatý na energii. Tento elektron je

přijat primárním elektronovým akceptorem (FeS) a dále je transportován na ferredoxin.

Z něho je excitovaný elektron převáděn přes komplex cytochromů b6/f a plastochinonu na

plastocyanin, který tento elektron předává zpět na molekulu chlorofylu reakčního centra

(P700), která se tímto regeneruje do původního stavu. Přitom redoxpotenciál elektronu

postupně stoupá a uvolněná energie se akumuluje ve fosfátové vazbě připojené na ADP za

vzniku ATP jako jediného produktu této cesty.

ATP je zásobou energie na rychlé využití v životních procesech. Zelená rostlina může ATP

získat buď fosforylací ADP při fotosyntéze nebo oxidací sacharidů, resp. karboxylových

kyselin při respiračních procesech. Na udržení potřebné hladiny ATP v buňkách by vlastně

měla stačit jen cyklická fotofosforylace. Rostlina by si ale nemohla udělat zásoby, které by

hladinu ATP udržely ve tmě, protože ve tmě množství ATP rychle klesá a v krátkém čase se

vyčerpá. Proto se v buňkách ukládají do zásoby trvalejší energetické látky, a to sacharidy,

zejména škrob a sacharóza. Sacharidy jsou základem pro tvorbu organických látek živých

organismů, jak autotrofů tak i heterotrofů. Biosyntéza sacharidů z CO2 za pomoci redukčního

činidla NADPH+H+ a energie ATP probíhá v temnotní fázi fotosyntézy.

Temnotní fáze fotosyntézy

Temnotní fáze fotosyntézy probíhá v kapalné části chloroplastu (stromatu) a v cytozolu a

zahrnuje řadu enzymových reakcí, které pro svůj průběh nepotřebují energii světelného záření

a probíhají i ve tmě, pokud se nevyčerpají zásoby ATP a NADPH+H+. V současné době se

způsob zapojení CO2 do organických sloučenin v procesu fotosyntézy vysvětluje na základě

dvou mechanismů karboxylace CO2: Calvinova cyklu (tzv. C3-typu fixace CO2) a Hatch-

Slackova cyklu (tzv. C4-typu fixace CO2). Liší se zejména první sloučeninou, v níž je CO2

vázán a také energetickou účinností. Určitou analogií Hatch-Slackova cyklu je mechanismus

příjmu a fixace CO2 známý pod označením „denní cyklus organických kyselin“ nebo také

CAM syndrom (Crassulaceae Acid Metabolism). Vyskytuje se u většiny sukulentů a označení

CAM dostal podle čeledi Crassulaceae, u jejíchž zástupců byl poprvé analyzován.

Calvinův cyklus (C3-cyklus)

Mezi CO2 jako zdrojem uhlíku a sacharidy jako výslednými produkty fotosyntézy je celá

řada meziproduktů. Pomocí radioaktivně značeného uhlíku(14C) a fosforu (32P) se podařilo

americkému biochemikovi Melvinu Calvinovi objevit dílčí chemické reakce fotosyntézy a

jednotlivé meziprodukty identifikovat. Model cyklu fixace CO2, který zveřejnil se svými

spolupracovníky v roce 1955, dostal proto jeho jméno. V roce 1961 získal prof. Calvin za

tento objev Nobelovu cenu. První reakcí cyklu je navázání molekuly CO2 na 5-ti uhlíkatý

glycid ribulóza-1,5-bisfosfát (RuBP) za vzniku velmi nestálého 6-ti uhlíkatého produktu,

který se okamžitě spontánně rozpadá na 2 tříuhlíkaté molekuly fosfoglycerátu. Tuto

karboxylační reakci uskutečňuje enzym ribulóza-1,5-bisfosfátkarboxyláza/oxygenáza

(Rubisco), což je asi nejrozšířenější bílkovina celé biosféry. Dále následuje redukční fáze,

kdy se fosfoglycerát redukuje na glyceraldehyd-3-fosfát v několika krocích vyžadujících ATP

a NADPH. Z něho pak izomerací vzniká dihydroxyacetonfosfát. Vytvořené fosfotriózy

umožňují regeneraci akceptoru a biosyntézu ostatních monosacharidů se 4 až 7 uhlíky. Např.

jedna molekula glyceraldehyd-3-fosfátu a jedna molekula dihydroxyacetonfosfátu jsou

spojeny do molekuly fruktóza-6-fosfátu, která může být převedena na další sacharidy,

primárně glukózu. Z ní vznikají rezervní sacharidy – ve stromatu chloroplastů škrob a

v cytoplazmě sacharóza, která je považována za hlavní transportní sloučeninu u vyšších

rostlin. Část fosfotrióz se využije na tvorbu lipidů a aminokyselin nezbytných pro růst rostlin.

Regenerací primárního akceptoru CO2, tedy ribulóza-1,5-bisfosfátu, se cyklus uzavírá.

Škrob, který se tvoří v chloroplastech v podobě zrn se označuje jako asimilační, nebo

tranzitorní. Z chloroplastů je zpravidla v noci (případně i během dne) transportován v podobě

sacharózy do různých částí rostliny. V zásobních orgánech se škrob ze sacharózy opět tvoří.

Hromadí se tam jako škrob zásobní a jeho zrna jsou lokalizována v amyloplastech.

Syntéza lipidů a proteinů je charakteristická pro mladá rostoucí pletiva. V dospělých

pletivech převažuje syntéza sacharidů, pouze 1-5% fosfoglycerátu se mění na proteiny a

lipidy.

Fotorespirace u C3-rostlin

Rostliny C3-cyklu mají schopnost na světle nejen spotřebovávat CO2 a uvolňovat O2

(fotosyntéza), ale dochází u nich i k opačné výměně plynů s okolím – konzumují O2 a

uvolňují CO2. Tento proces se nazývá fotorespirace (světelné dýchání) a s mitochochondriální

respirací má společný pouze výdej CO2. Jinak se jedná o dva rozdílné procesy, o dvě zcela

rozdílné cesty. Fotorespirace je lokalizována do chloroplastů, peroxizomů a mitochondrií a

začíná v chloroplastech vlivem enzymu Rubisco. Ten při fotosyntéze karboxyluje RuBP za

vzniku dvou molekul fosfoglycerátu, ale při nízkém obsahu CO2 a vyšší koncentraci O2 se

chová jako oxygenáza, do reakce místo CO2 vstupuje kyslík, nastává oxidace a vzniká vedle

jedné molekuly fosfoglycerátu také jedna molekula fosfoglykolátu. Tato situace nastává

zejména v horkém suchém prostředí, když rostlina uzavřením průduchů omezuje výpar vody a

tím brání i difůzi CO2. Při normálním složení atmosféry kolem listu (21 obj. % O2; 0,035 obj.

% CO2) je poměr karboxylázové a oxygenázové aktivity Rubisca asi 3:1. V další fázi se

z fosfoglykolátu při jeho defosforylaci odštěpí fosfor a vzniká glykolát, který je substrátem

tzv. glykolátové cesty fotorespirace. Glykolát je z chloroplastů translokován do sousedního

peroxizómu a zde se oxiduje na glyoxylát. Vzniklý peroxid vodíku je odstraněn z peroxizómu

katalázou. Potom se mění glyoxylát transaminací na glycin vstupující do mitochondrie.

Spojením dvou molekul glycinu v mitochondriích vzniká serin a uvolňuje se do okolního

prostředí CO2 a NH3. Tím, že se při fotorespiraci rozkládají meziprodukty fotosyntézy a

uvolňuje se CO2, je jasné, že čistý výtěžek fotosyntézy musí silně klesnout. Ztrácí se tak

přibližně 30 - 50% uhlíku asimilovaného v Calvinově cyklu a zatím není úplně jasné, k čemu

je proto fotorespirace pro rostlinu dobrá. Umožňuje sice tvorbu aminokyselin glycinu a

serinu, ale velmi významné snížení fotosyntetického výkonu C3-rostlin vede k otázce, zda je

to opravdu její jediný nebo hlavní význam. Existují určité náznaky možného energetického

významu fotorespirace, konkrétně vzniku ATP při tvorbě serinu v mitochondriích. V poslední

době se dále předpokládá významná funkce fotorespirace v dusíkatém metabolizmu rostliny.

CB3B-cyklus je typický pro většinu rostlin mírného pásma a chladnějších oblastí.

Označujeme je jako C B

B B

B3B

B B

B-rostliny . Fotorespirace u nich výrazně snižuje čistý výtěžek

fotosyntézy, proto se také mluví o těchto rostlinách jako o fotosynteticky málo výkonných.

V suchých tropických a subtropických oblastech rostou ale některé rostliny (např. tropické

trávy, cukrovník, kukuřice, proso, čirok a další), které jsou schopné negativní účinek

fotorespirace na čistý výtěžek fotosyntézy omezit na minimum a jsou proto fotosynteticky

velmi výkonné. U těchto rostlin se vyvinul mechanismus, jímž je pro Calvinův cyklus

zajištěna vysoká koncentrace CO2 a negativní vliv fotorespirace na čistý výtěžek fotosyntézy

je minimalizován. Objevili ho v druhé polovině 60-tých let M.D. Hatch a C.R. Slak a podle

nich se také nazývá.

Hatch-Slackův cyklus (C4-cyklus)

Rostliny s C4-cyklem vykazují zvláštní listovou anatomii, kdy kolem cévních svazků

vzniká nejdříve věnec z buněk pochvy cévního svazku s vysokým obsahem chlorofylu, potom

vnější věnec buněk mezofylových s nižším obsahem chlorofylu. Toto zvláštní uspořádání

asimilačních buněk se označuje jako věnčité. Chloroplasty v mezofylových buňkách jsou

normálně vystaveny, mají tedy grana tvořená vrstvami thylakoidů. Škrob se v nich obvykle

netvoří. Naproti tomu chloroplasty v buňkách pochvy neobsahují žádná navrstvená grana

(agranální chloroplasty), chybí jim proto i fotosystém II, který je na ně vázaný, a tím i

možnost necyklického transportu elektronů. Škrob se v nich ale hromadí. Jak je to možné,

když pro jeho tvorbu je důležitá přítomnost ATP a NADPH+H+, které se v normálních

chloroplastech vytvářejí necyklickým transportem elektronů? Odpověď dává právě cyklus

C4-dikarboxylových kyselin objevený a popsaný Hatchem a Slackem.

U C4-rostlin se v cytoplazmě mezofylových buněk fixuje CO2 (ze vzuchu nebo uvolněný

při fotorespiraci) do fosfoenolpyruvátu (PEP) za vzniku oxalacetátu (kyseliny oxaloctové).

Proces katalyzuje enzym fosfoenolpyruvátkarboxyláza (PEP-karboxyláza), který je mnohem

citlivější na CO2 než Rubisco, a proto fotosyntéza může probíhat i při velmi nízké koncentraci

CO2 v prostředí (např. když jsou přivřené průduchy při snížené dostupnosti vody pro rostliny).

Uhlíkovým substrátem PEP-karboxylázy není přímo CO2, ale HCO3-. Ve vlastní reakci však

nejprve váže Mg2+, potom PEP a nakonec HCO3-. Oxalacetát je v chloroplastech

mezofylových buněk redukován malátdehydrogenázou na malát (kyselinu jablečnou), který se

transportuje do buňky pochvy cévního svazku. V jejích chloroplastech je štěpen na CO2 a

pyruvát specifickými enzymy za současného vzniku NADPH+H+. Oxid uhličitý je přenášen

na RuBP a NADPH+H+ je probíhajícím Calvinovým cyklem využit k redukci fosfoglycerátu.

Tím je vysvětleno, proč v buňkách pochev cévních svazků mohou chybět grana a tím i tvorba

NADPH+H+ necyklickým elektronovým transportem. Také je vysvětlena přítomnost škrobu,

který vzniká cestou založenou na Calvinově cyklu. Pyruvát přechází zpět do mezofylových

buněk, v jejich chloroplastech je fosforylován na PEP a může být opět využit na primární

poutání CO2. Přeměna pyruvátu na PEP vyžaduje energii ve formě ATP a cesta C4 je proto

energeticky náročná. Tím můžeme vysvětlit skutečnost, že C4-rostliny jsou málo výkonné,

když je světlo limitujícím faktorem fotosyntézy. Naopak, při vysoké intenzitě světelného

záření a vysoké teplotě je tato energetická náročnost více než vyvážena výhodami

mechanizmu C4.

Mechanizmus fotosyntézy u C4-rostlin se tedy vyznačuje prostorovým oddělením primární

fixace CO2 (v cytozolu mezofylových buněk) od sekundární fixace v Calvinově cyklu (v

chloroplastech buněk pochvy cévních svazků). Analogicky je oddělena i produkce

NADPH+H+ (v granálních chloroplastech v mezofylových buňkách) od jeho spotřeby (v

agranálních chloroplastech v buňkách pochvy cévních svazků). NADPH+H+ je v podstatě

transportován ve formě malátu, neboť při redukci oxalacetátu na malát se NADPH+H+

spotřebovává a při dekarboxylaci malátu se tvoří.

Konečným výsledkem prostorového oddělení fixace CO2 je zajištění jeho dostatečného

množství jako základního substrátu pro enzym Rubisco a celý Calvinův cyklus i při

přivřených průduších z důvodu snížené dostupnosti vody. V důsledku toho dochází k

potlačení fotorespirace. Pokud k fotorespiraci přesto dojde, probíhá podle mechanizmu

uvedenému dále.

Fotorespirace u C4-rostlin

U těchto rostlin se dvěma typy fotosyntetizujících buněk začíná fotorespirace

v chloroplastech buněk pochev cévních svazků. Zde vzniklý glykolát je transportován do

peroxizomů těchto buněk a tam je oxidován na glyoxylát. Transaminací glyoxylátu vzniklý

glycin vstupuje do mitochondrií mezofylových buněk, kde spojením dvou jeho molekul

vzniká serin a uvolňuje se CO2. Tento oxid uhličitý je v cytoplazmě fixován do PEP a je opět

využit v syntetických pochodech Hatch-Slackova cyklu a ztráty CO2 fotorespirací jsou

minimalizovány.

Vysoká citlivost PEP k CO2 a schopnost využívat CO2 z fotorespirace vede k vyšší

fotosyntetické výkonnost C4-rostlin. Jak rychlost fotosyntézy, tak i tvorba biomasy je u nich o

30% až 50% vyšší než u rostlin C3. Rostliny s C4-typem fotosyntézy také lépe hospodaří

s vodou, neboť mohou fotosyntetizovat i při přivřených nebo uzavřených průduchových

štěrbinách, kdy je přísun CO2 z vnějšího prostředí nízký. Většina rostlin na Zemi ale patří

k typu C3. Například z celkové produkce biomasy připadá na rostliny C4 asi jen 18%. C4-

cyklus byl zjištěn u převážně teplomilných druhů rostlin. Rozšíření rostlin s CB4B-typem fixace

oxidu uhličitého i do chladnějších oblastí brání vysoká citlivost PEP-karboxylázy a dalších

enzymů Hatch-Slackova cyklu k nízkým teplotám, při kterých jejich aktivita výrazně klesá

nebo se úplně zastavuje. Vysoké zastoupení mají C4 druhy mezi travami, kde z 10 000 druhů

je jich asi polovina C4. Naopak mnohem méně se tyto druhy vyskytují mezi rostlinami

dvouděložnými, kde z celkového počtu asi 165 000 druhů jich pouze kolem 1 000 patří do

skupiny s C4 fotosyntézou. C4 druhy dvouděložných rostlin však patří mezi nejškodlivější a

nejagresivnější plevele. Plných 14 druhů z 18 nejškodlivějších světových plevelů se

vyznačuje fotosyntézou C4. Je pravděpodobné, že při zvýšení teploty v některých oblastech

v důsledku změny klimatu budou se právě tyto druhy plevelů šířit velmi silně. Taxonomické

zastoupení druhů C4 nasvědčuje tomu, že se tento typ vyvinul relativně nedávno z původního

typu fotosyntézy rostlin C3, a to pravděpodobně několikrát během fylogeneze.

Faktory ovlivňující rychlost fotosyntézy

Využití fotosynteticky aktivní radiace (FAR) a CO2 rostlinami při fotosyntéze je

v závislosti na typu rostliny (C3, C4) ovlivňované a limitované celou řadou faktorů vnitřních a

vnějších.

V rámci vnitřních faktorů se jedná o anatomické a morfologické uspořádání asimilačních

orgánů, např. o uspořádání asimilačních buněk v listech, počet chloroplastů a především

obsah chlorofylu a poměr chlorofylu a k chlorofylu b. Posledně jmenované faktory úzce

souvisí se stářím listů. Užší poměr obsahu chlorofylů a nižší rychlost fotosyntézy mají mladé

listy. Maximální rychlost fotosyntézy má list v období, kdy dosahuje 50–80% své konečné

velikosti. Mluvíme o stavu tzv. fotosyntetické dospělosti. V takovém listu se obvykle

nachází 4 až 5 mg chlorofylu na 0,01 m2 listové plochy a poměr chlorofylu a k chlorofylu b je

asi 3-4:1. V této době je v listu i největší obsah rostlinných hormonů podněcujících jeho růst.

Nejvyšší rychlost fotosyntézy je v listech ve střední části lodyhy. Se stárnutím listu se obsah

chlorofylu snižuje až na 1–2,5 mg na 0,01 m2 a zužuje se poměr chlorofylu a k chlorofylu b.

Tím dochází k poklesu rychlosti fotosyntézy a nastává tzv. chlorofylový kompenzační bod.

V tomto stavu je čistá fotosyntéza nulová, protože se množství přijatého CO2 rovná množství

vydaného CO2 při respiračních procesech.

Z vnějších faktorů jsou důležité intenzita a spektrální složení dopadajícího světelného

záření, koncentrace CO2 v atmosféře, teplota prostředí, dostupnost vody pro rostliny a

minerální výživa.

Intenzita a spektrální složení světelného záření

Podle zeměpisné šířky místa, jeho nadmořské výšky, povahy terénu a hustoty oblaků

nastávají velké oblastní a místní rozdíly v hodnotách intenzity světelného záření dopadajícího

na zemský povrch a na rostliny. Takže např. v suchých tropických oblastech s vysokým

tlakem vzduchu a s malou oblačností dopadá na zemský povrch až o 50% více slunečního

světelného záření než činí průměrné množství za celou planetu Zemi. Kromě toho ve vyšších

polohách dopadá na zemský povrch více záření než v nižších polohách v důsledku kratší

dráhy paprsků a menšího stupně vzdušné turbidity Světelné záření dopadající na jednotku

listové plochy za jednotku času měříme jako ozářenost v jednotkách toku energie (W m-2)

nebo jako hustotu toku fotosynteticky aktivních fotonů (µmol m-2 s-1). Maximální hodnoty

intenzity dopadajícího světelného záření se za jasného letního dne pohybují v hodnotách 400–

600 W m-2, nebo-li asi 2000–2500 µmol m-2 s-1. Na kvantitu světelného záření jsou velmi

náročné rostliny světlomilné (heliofyty), které rostou na zcela nezastíněných stanovištích. Při

snížené intenzitě dopadajícího záření u nich výrazně klesá čistá fotosyntéza, která při 5%

z plného slunečního záření dosahuje nulových hodnot. Mluvíme o kompenzační ozářenosti,

tj. takové hodnotě ozářenosti, při které rychlost hrubé fotosyntézy je právě dostatečná na

kompenzaci současně probíhající respirace. U rostlin stínomilných (sciofyt) nastává tento stav

později, asi při 1% plného slunečního záření. Z toho vyplývá, že čím vyšší hodnotu má

kompenzační ozářenost, tím je rostlina více světlomilná. Intenzitě světelného záření se

rostliny přizpůsobují změnou obsahu a skladby fotosyntetických pigmentů. Rostliny světlých

stanovišť mají sice méně chlorofylů než rostliny stínomilné, ale mají jejich lepší skladbu, mají

více chlorofylu a. Jinou charakteristikou pro hodnocení vlivu intenzity světelného záření na

fotosyntézu rostlin je saturační ozářenost. To je hodnota, při které dochází k nasycení

fotosyntézy zářením a další růst ozářenosti již rychlost fotosyntézy nezvyšuje. Této hodnoty

dosahují C3-rostliny asi při intenzitě světelného záření 100-200 W m-2 (odpovídá asi 400-650

µmol m-2 s-1). Většinou světlomilné C4-rostliny někdy nedosáhnou saturační ozářenosti ani při

nejvyšších hodnotách, tedy 400-600 W m-2.

Rostliny využívají ve fotosyntéze světelné záření o vlnových délkách od 400 do 700 nm a

jsou velmi citlivé na jeho spektrální složení. které se mění v závislosti na postavení Slunce

nad horizontem, na obsahu vodních par a tloušťce atmosféry. Jak již bylo uvedeno, pro

fotosyntézu je nejúčinnější záření červené s maximem mezi 650-680 nm a modrofialové

s maximem mezi 440 a 480 nm. Nejméně účinné je záření zelené. Světlomilné rostliny

využívají lépe červené světlo, stínomilné rostliny přizpůsobené rozptýlenému světlu využívají

lépe paprsky modrofialové.

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře

Průměrný obsah CO2 ve vzduchu se nyní pohybuje kolem 0,038% a stále se zvyšuje. Toto

množství během roku mírně kolísá. Na severní polokouli je nejvyšší koncentrace CO2 ke

konci zimního období a nejnižší koncem léta, tj. v období maximální fotosyntetické fixace

CO2 rostlinnými společenstvy. Fotosyntéza začíná přibližně při obsahu 0,01% CO2 ve

vzduchu, ale ani 0,38% není pro ni zdaleka dostačující. Ukazuje se, že zvýšení této

koncentrace na deseti až dvacetinásobek může při optimálním zastoupení ostatních faktorů,

zvláště tepla, světelného záření, vody a minerální výživy, rychlost fotosyntézy výrazně

zvyšovat. Takové obohacování vzduchu o CO2 je možné jen v uzavřených prostorách (ve

sklenících), v polních podmínkách můžeme částečně ovlivňovat příjem iontů HCO3- přes

kořeny rostlin. Nejdůležitějším zdrojem půdního oxidu uhličitého je mikrobiální rozklad

organické hmoty. Z toho vyplývá velký význam správného hnojení organickými hnojivy a

pečlivého obdělávání půdy. Musíme si ale uvědomit, že kořeny přijímaný oxid uhličitý

nemůže pokrýt potřebu rostlin.

Teplota prostředí

Teplota prostředí ovlivňuje fotosyntézu velice významně. U většiny rostlin mírného pásma

se zastavuje fotosyntéza při teplotě 0°C nebo mírně pod nulou, u tropických rostlin při +5 až

+10°C. Rostliny C3 mají svoje teplotní optimum pro fotosyntézu nižší (přibližně 18-25°C)

než rostliny C4 (asi 28 až 35°C). Pro C3 rostliny jsou teploty přes 30°C nevýhodné, protože

výrazně vzrůstá oxygenázová aktivita Rubisco a tudíž fotorespirace vede ke značnému snížení

čisté fotosyntézy. Při teplotách nad 40°C pak nastává prakticky u všech rostlin prudký pokles

fotosyntézy, neboť začíná denaturace fotosyntetických enzymů, ale dýchání ještě pokračuje.

V tom je podstata nepříznivého účinku vysokých teplot na rostliny.

Teplota je dominujícím klimatickým parametrem určujícím četnost druhů C4. Zastoupení

druhů C4 v jednotlivých ekosystémech a na jednotlivých lokalitách je nejčastěji určováno

minimální teplotou daného vegetačního období. Čím je tato minimální teplota vyšší, tím větší

zastoupení mezi rostlinami mají druhy C4. V některých studiích se však prokazuje vztah

k denní průměrné nebo maximální teplotě. Denní teploty v rozsahu od 20°C do 28°C tvoří

jakýsi předěl, kdy při nižších teplotách dominují druhy C3, zatímco při vyšších zase C4.

Dostupnost vody pro rostliny

Zvýšení obsahu CO2 v atmosféře až na předpokládaných 500 µl CO2 l-1 vzduchu, případně

i více v příštích desetiletích a stoletích spojený s vyšší teplotou může významně ovlivňovat i

vodní režim rostlin.

Nejvíce vody potřebuje rostlina na úhradu výparu (transpirace), aby pletiva neusychala a

nepřehřívala se. Je-li výdej vody transpirací větší než příjem kořeny, rostlina vadne a zavírají

se průduchy regulující vedle transpirace také vstup CO2 do listu a tím i rychlost fotosyntézy.

K přechodnému nedostatku vody a poklesu fotosyntézy dochází v poledních hodinách za

horkých slunných dní. Mnohem horší je ale dlouhodobější nedostatek vody. Voda se totiž

účastní přímo fotosyntetických reakcí, fotolýza vody je zdrojem elektronů a vodíkových

protonů pro další průběh fotosyntézy, a dále vytváří v rostlině příznivé podmínky pro průběh

nejrůznějších fyziologických procesů a biochemických reakcí, včetně fotosyntézy. Tato

funkce je velmi důležitá, proto odvodnění rostlinných pletiv vlivem sucha může vést

k hlubokým fyziologickým poruchám nebo i k zahynutí rostliny.

Za nejvýznamnější kompenzační efekt zvýšené atmosférické koncentrace CO2 je možné

považovat zvýšení efektivnosti využití vody (WUE). Zvýšenou koncentrací CO2 navozená

snížená vodivost průduchů redukuje rychlost transpirace. Vzhledem k tomu, že zvýšená

nabídka CO2 uvnitř asimilačního pletiva, jež je důsledkem nárůstu obsahu CO2 v okolí listu,

vede ke zvýšené fotosyntéze, je možné pozorovat nárůst hodnoty WUE. Vztah mezi nárůstem

hodnoty WUE a koncentrací CO2 v atmosféře je lineární, ovšem vyšší produkce sušiny při

vyšší koncentraci CO2 zřejmě povede i přes příznivější WUE k celkově větší spotřebě vody

na produkci biomasy. Na mnoha stanovištích by to znamenalo jejich aridizaci způsobenou

vyčerpáním zásob vody, na něž je zatím příslušná vegetace adaptována, a to ještě před

ukončením vegetace.

Minerální metabolismus rostlin

Stav minerální výživy rovněž výrazně ovlivňuje rychlost fotosyntézy. Stres způsobený

nedostatečnou minerální výživou může úplně eliminovat pozitivní účinek ostatních faktorů

prostředí. Důležité prvky minerální výživy, jako je dusík, draslík, fosfor, hořčík a železo

bezprostředně ovlivňují tvorbu a funkci fotosyntetického aparátu. Dusík tvoří podstatnou

součást chlorofylu a je nezbytný pro tvorbu aminokyselin. Draslík je důležitý pro funkci

enzymů. V jeho přítomnosti využívají rostliny při biosyntéze chlorofylu mnohem efektivněji

železo, dále ovlivňuje tvorbu glycidů a syntézu bílkovin. Fosfor je nezbytný pro

fotofosforylaci, kdy za jeho účasti se tvoří makroergické sloučeniny, z nichž hlavně ATP je

důležitým dárcem energie pro různé fyziologické procesy (např. pro syntézu organických

látek, příjem živin apod.). Hořčík je důležitou stavební součástí chlorofylu, pro jehož tvorbu

je nezbytná přítomnost alespoň nepatrného množství železa, které se navíc uplatňuje při

přenosu elektronů mezi fotosystémem II a I. Rychlost fotosyntézy ovlivňují také některé

mikroelementy, např. měď a zinek. Měď stabilizuje molekuly chlorofylů a nedostatek zinku

snižuje počet chloroplastů a tím i obsah chlorofylu.

DÝCHÁNÍ

Dýchání je základní podmínkou života rostlin a je jednou z nejcharakteristějších

vlastností organismu. Nelze jej oddělit od života ,neboť jeho zastavení znamená smrt.

Dýchání je fyziologický proces, v němž si rostlinná buňka biologickou fixací

organických substrátů zabezpečuje energii na anabolické procesy.

Jedná se o složitý biologický proces, který se skládá:

a) systém oxidační-redukčních reakcí řízených příslušnými enzymatickými systémy a

katalyzátory. Úlohou enzymů je aktivovat kyslík, zabezpečit přenos protonů a

elektronů na kyslík a využít energii oxidovaného substrátu na syntézu ATP.

b) disimilační procesy, kterými se přeměňují původní organické látky až na minerální

složky – oxid uhličitý a vodu.

c) Tvorbu meziproduktů, intermediárních látek, které se využívají v metabolizmu

buňky, zejména v biosyntetických dějích.

Vnějším projevem dýchání je gazometrická výměna mezi organizmem a prostředím,

charakterizovaná přijímáním kyslíku a vylučováním oxidu uhličitého. Prodýchávání glukózy

může být vyjádřeno rovnicí:

C6H1206 +6 02 ���� 6 CO2 + 6 H2O +2 870 kJ

Uvedená sumární rovnice dýchání není zcela přesná, neboť se jedná o velice

komplikovaný proces. Jedná se o sérii více jak 50ti reakcí, které jsou katalyzovány celou

řadou enzymů. Jedná se o postupnou přeměnu molekul, která vede ke konverzi energie a její

uskladnění do ATP a hromadění intermediárních uhlíkatých sloučenin. Mezi ně patří

aminokyseliny pro syntézu bílkovin, nukleotidy pro syntézu nukleových kyselin, uhlíkaté

prekurzory pro porfyriny pigmentů a další. Když jsou vytvořené uvedené meziprodukty,

konverze primárních respiračních substrátů na oxid uhličitý a vodu není úplná. Zda se

přemění atom uhlíku v prodýchávaných substrátech na oxid uhličitý nebo na některé

z početných meziproduktů je závislé na mnoha faktorech.

Centrální postavení dýchání v metabolizmu rostlin i ostatních živých organismů je dáno

tím, že spojuje procesy metabolizmu sacharidů, bílkovin, aminokyselin, nukleových kyselin a

tuků a tedy je jedním ze základních regulátorů syntetické funkce organismu, včetně růstu

rostlin. Makroergické vazby vznikající v dýchacím procesu se mohou využívat např.

v transmembránovém transportu, při pohybu cytoplazmy, dělení buněk apod.

Mnoho energie se uvolňuje ve formě tepla. Při nízkých teplotách může toto teplo

stimulovat metabolizmus, čím se zvyšuje jeho účinnost v porovnání s teplem přenášeným do

atmosféry anebo do půdy.

Základním zdrojem energie jsou tedy oxidační procesy. Kyslík potřebný k aerobnímu

dýchání se dostává do rostliny přes průduchy, lenticely i pokožkou. Místem buněčného

dýchání, kde je lokalizovaný dýchácí řetězec a citrátový cyklus jsou mitochondrie.

ENERGETICKÉ SUBSTRÁTY A RESPIRAČNÍ KVOCIENT

Energeticky bohaté organické látky, které rostlina využívá jako substráty dýchání se

složitou cestou biologické oxidace rozkládající ne jednoduché organické molekuly. Tyto

substráty, v případě, že je buňka dobře zásobena kyslíkem, se mohou zapojit do citrátového

cyklu a úplně zoxidovat na vodu a oxid uhličitý, přičemž se získá značné množství energie.

Dýchacím subtstrátem jsou látky různého chemického složení. Je to možné tím, že:

1) v buňce se nachází různé katalytické mechanizmy dovolující rozklad těchto látek,

2) oxidačně- redukční přeměny mohou v buňce probíhat několika, vzájemně se lišícími

cestami,

3) oxidace látky může v buňce probíhat buď přímo za přítomnosti specifických

enzymů či nepřímo.

Jako respirační substráty mohou být škrob, fruktózy, sacharóza a další cukry, tuky,

organické kyseliny a za specifických podmínek i bílkoviny.

Hlavním respiračním substrátem jsou sacharidy. Polysacharidy se obvykle rozkládají na

glukózu, jejíž hladina je v rostlině neustále udržována, tedy i v případě, že je zaznamenán

úbytek jiných cukrů. Jestliže je oxidace glukózy úplná, objem pohlceného kyslíku se rovná

objemu vyloučeného oxidu uhličitého. Tento poměr mezi vydaným oxidem uhličitým a

přijatým kyslíkem se nazývá respirační kvocient (RQ) a je roven 1. Pro semena olejnin,

obsahující tuk a olej bohatý na vodík a chudý na kyslík, jejich respirační kvocient je nižší než

0,6.

Mnohé rostlinné druhy, které obsahují tuky a oleje bohaté na vodík a chudé na kyslík

mají při klíčení hodnotu respiračního kvocientu 0,7, ale při dozrávání semen tj. v období

tvorby tuků je hodnota vyšší než 1.

Jestliže se prodýchávají bílkoviny pohybují se hodnoty respiračního kvocientu

v rozmezí mezi 0,7 až 0,8. Při prodýchávání organických kyselin RQ stoupají. Např. kyselina

oxaloctová má RQ roven 4.

Stanovení respiračního kvocientu umožňuje získat informace a typu oxidované

sloučeniny. Tento problém je velmi komplikovaný, protože v tom samém času mohou být

oxidované různé typy sloučenin a tak se průměrné hodnoty RQ závisí na podílu

prodýchávaných substrátů.

Hodnoty RQ nejsou stálé. Pokles je možné zaznamenat tehdy, když se v pletivech

hromadí sloučeniny přechodného charakteru. Pokles je tím větší, čím je větší podíl

prodýchávaného substrátu zůstává v neoxidovaném stavu. Zvýšení je možné pozorovat tehdy,

když je do pletiv stížený nebo omezený přístup kyslíku. Hodnotu respiračního kvocientu

ovlivňují též vnější podmínky, věk jednotlivých orgánů a ontogenetický stav rostlin.

Kvantitativní stránku dýchacího procesu vyjadřuje rychlost dýchání. Mezi nejběžnější a

nejvíce používané metody stanovení rychlosti dýchání patří metody gazometrické. Proto

rychlost dýchání nejčastěji vyjadřujeme množstvím spotřebovaného kyslíku anebo

vyloučeného oxidu uhličitého hmotností jednotkou dýchacího materiálu za jednotku času.

Rychlost dýchání je hodnota značně variabilní. Závisí na specifických vlastností druhu i

jednotlivé orgány a jejich pletiva mají rozdílnou rychlost dýchání. Změny rychlosti dýchání

jsou spojeny s jejich vývojovým stavem, růstovou fází, inzercí listů v rámci rostliny, obsahem

vody, růstových látek, zejména auxinu a giberelinu.

MECHANIZMUS DÝCHÁNÍ

Oxidační proces rozdělil Krebs do pěti etap. V přípravné etapě dochází k rozkladu

složitých makromolekul na menší degradační produkty bez zisku využitelné energie.

Bílkoviny se hydrolyzují až na úroveň aminokyselin, polysacharidy na jednoduché jednotky

využitelné v metabolizmu. Monosacharidy, karboxylové kyseliny, glycerol, aminokyseliny

podléhají přeměně, která je částečně spojená s oxidací, a tedy i se ziskem energie. Při této

přeměně vzniká acetyl - CoA . Oxidací substrátu je ukončen citrátový cyklus. Uhlík

metabolitů se uvolňuje ve formě oxidu uhličitého, protony a elektrony přecházejí dýchacím

řetězcem až na kyslík, se kterým tvoří vodu. Konečná fáze oxidace substrátů je spojena

s fosforylačními procesy, čímž je zabezpečena syntéza ATP.

MITOCHONDRIÁLNÍ STRUKTURY A DÝCHÁNÍ

Pyruvát a NADH vytvořené v glykolýze se oxiduje v mitochondriích, které jsou

specializované na biologickou oxidaci substrátu. Od cytoplazmy je odděluje dvojitá

povrchová membrána. Vnější mitochondriální membrána je hladká, nečleněná a dobře

propustná pro malé molekuly. Vnitřní mitochondriální membrána ohraničuje vnitřní prostor

mitochondrie vyplněný matrixem a směrem dovnitř vytváří mitochondriální kristy. Tvar a

počet mitochondriálních krist je variabilní a zvyšuje se s metabolickou aktivitou mitochondrií.

Vztah mezi tvorbou mitochondriálních krist a respirační aktivitou není závazné a tvorba

membrán předchází syntéze enzymů respiračního řetězce.

Vnitřní mitochondriaální membrána má na straně sousedících s matrixem oxizómy.

Předpokládá se, že se podílejí na konverzi anorganického fosfátu na ATP. nazývají se proto

ATPazový komplex. Důležitou součástí této membrány si komponenty elektrotransportního

systému v odpovídajícím pořadí přenosu elektronů ze substrátu na kyslík ve směru

potenciálního spádu. V současnosti je už známá přesná lokalizace některých složek

respiračního řetězce.

GLYKOLÝZA

Glykolýza je anaerobní proces odbourávání sacharidů. V tomto procesu se glukóza

aktivuje a dále se přeměňuje přes několik mezistupňů. Glykolýza probíhá v cytosolu,

nepotřebuje kyslík a ze všech stupňů respirace je vývojově nejstarší.

Při glykolýze se jedná o dvě skupiny reakcí:

1) přeměna výchozích sacharidů na triózy bez zisku energie. Průběh závisí na

výchozím sacharidu.

2) Oxidace trióz s akumulací části energie uvolněné při oxidaci.

Jako základní substráty ke glykolýze jsou využívány zejména glukóza a fruktóza, které

vstupují do reakcí. Vznikají rozkladem sacharózy a škrobu. Syntéza a rozklad škrobu začíná

v plastidech, takže cukr ze škrobu pak vstupuje do cytosolu. Do začátku glykolitických reakcí

vstupuje hexóza, která je dvakrát fosforylována a pak rozdělena.

Vzniknou dvě molekuly tří uhlíkatých cukrů a glyceraldehyd – 3 – fosfát. Jedná se o

dvě ze tří hlavních nevratných reakcí glykolitické cesty. Aby vznikly dvě sloučeniny je

zapotřebí dodání 2 molekul ATP a působení enzymů hexokinázy a fosfofruktokinázy.

Glyceraldehyd-3- fosfát umožňuje získat energii pro další glykolýzu. Enzym glyceraldehyd-3-

fosfát dehydrogenáza, která katalyzuje oxidaci glyceraldehydu na karboxy kyselinu a uvolní

se potřebná energie k redukci NAD+ (jedná se o organický kofaktor, který ve spolupráci

s enzymy umožňuje redox reakce) na NADH (uchovává volnou energii vytvořenou během

stupňů oxidace v Krebsově cyklu).

Fosforylací karboxylové kyseliny vznikne 1,3 bisfosfoglycerát. V dalším stupni

glykolýzy za pomocí enzymu fosfoglycerátkinázy vzniknou dvě molekuly ATP. v dalších

reakcích dojde ke vzniku fosfoenolpyruvátu. Enzym pyruvátkináza katalyzuje vznik dalšího

ATP a vznikne poslední stupeň glykolýzy kyselina pyrohroznová – pyruvát. Při této třetí

nevratné reakci glykolýzy vzniknou 2 molekuly ATP na každou molekulu glukózy vstupující

do reakce. V průběhu glykolýzy dále vznikají celuloza, tuky, mastné kyseliny, bílkoviny,

fytohormony – gibereliny a ABA.

První výsledný produkt glykolýzy ke pyruvát. Jeho další přeměna závisí na zásobování

buňky kyslíkem. Za anaerobních podmínek se pyruvát mění na laktát nebo etanol.

V cytoplazmě se tak regeneruje NAD+. Za aerobních podmínek se pyruvát přesouvá

z cytoplazmy do mitochondrií, kde se v citrátovém cyklu úplně oxiduje na oxid uhličitý a

vodu.

Druhý výsledný produkt glykolýzy NADH se může reoxidovat v dýchacím řetězci

v mitochondriích. Pro NADH je však vnitřní mitochondriální membrána nepropustná. Proto

se nemůže oxidovat NADH – dehydrogenázou dýchacího řetězce lokalizovaného na vnitřní

straně vnitřní membráně mitochondrie. Mitochondrie rostlin mají na rozdíl od živočichů ve

vnitřní membráně obrácené k cytosolu lokalizovanou ještě druhou NADH-dehydrogenázu,

která potom může oxidovat cytoplazmatické NADH.

Účinnost glykolýzy je z energetického hlediska malá. Význam glykolýzy je především

v profukci pyruvátu, NADH a důležitých meziproduktů, které mohou být substrátem pro jiné

reakce.

Tok látek při glykolýze reguluje aktivita důležitého enzymu glykolýzy, kterým je

fosfofruktokináza. Jedná se o ireverzibilní enzym glykolýzy, který neumožňuje zpětnou

reakci, tj. resyntézu glukózy z pyruvátu. Fosfofruktikináza je iniciátorem toku látek do

glykolýzy podle potřeb buňky a kontroluje glykolýzu.

KVAŠENÍ

Kvašení je proces přeměny pyruvátu při nedostatečném množství kyslíku. Proces má

malou energetickou výtěžnost, ale vznikají v něm významné oxidační produkty zejména

z hlediska průmyslového využití. Proces uskutečňují nezelené mikroorganizmy – bakterie,

kvasinky, plísně. Nejznámějšími představiteli kvašení jsou kvasinky. Kvasinky se nakonec

stávají obětí svých vlastních produktů, přestože jsou schopné přežít i vysoké koncentrace 120

g/l etanolu v roztoku, nakonec se přestanou množit a zahynou. Kvašením se dá vyrobit

maximálně 12 % alkohol. Buňky vyšších rostlin jsou také schopny produkovat alkohol

v podmínkách nedostatku kyslíku. Přežívají však pouze koncentraci 30 g/l etanolu.

Rozkladem různých organických substrátů, zejména sacharidů v anaerobních podmínkách si

organizmy zabezpečují energii pro svůj život. Při kvašení se substráty neodbourávají na oxid

uhličitý a vodu, ale pouze na oxidační produkty s vyšším obsahem energie. Konečným

akceptorem protonu a elektronu při kvašení není kyslík, ale organická látka.

Existuje celá řada kvašení. Mezi základní patří etanolové a mléčné kvašení. Mléčné

kvašení bývá zjišťována u hlíz brambor a kořenů trav. Má mení roli než alkoholové kvašení.

Používá se při výrobě jogurtů, kysaného mléka, kysaného zelí, kvašení okurek. V krmivářství

se využívá při výrobě siláže a při zpracování lnu a konopí. Další kvašení je představováno

máselným, celulózovým, octovým, metanovým kvašením, vyrbí se i kyselina mravenčí,

propionová, butanol, aceton. Kvašení se objevuje i v pletivech vyšších rostlin, zejména

v silnějších kořenech v hůře provzdušněných meristémech. Nedostatkem kyslíku mohou trpět

i kořeny intenzivně zalévaných rostlin, semena pod vodou a rostliny v podmínkách stresu.

Buňky mají schopnost regulovat intenzitu degradace substrátu (Pasterův efekt).

Anaerobní rozklad glukózy na etanol nebo laktát můžeme zapsat následujícími

rovnicemi:

C6H12O6 + 2ADP + 2P ----- 2 C2H5OH + 2ATP + 2CO2

C6H12O6 + 2ADP + 2P ----- 2 C3H6O3 + 2ATP

CITRÁTOVÝ CYKLUS

Konečný produkt glykolýzy pyruvát nemůže přecházet přes vnitřní membránu

mitochondrií jako nedisociovaná kyselina. Předpokládá se, že jeho přenos do matrix

mitochondrie zprostředkovává specifický přenašeč. V matrix mitochondrie katalyzuje

počáteční oxidaci pyruvátu multienzymový komplex pyruvátdehydrogenázy sestávající ze

třech enzymů: pyruvátdekarboxylázy (koenzym TPP), dihydrolipoátdehydrogenázy (s

koenzymem FAD), lipoáttransacetylázy (s koenzymem kyselinou lipoovou). Vzniká NADH,

uvolní se první molekula CO2 a acetyl S-CoA (aktivovaná kyselina octová), který vstupuje do

citrátového cyklu.

Citrátový čili Krebsův cyklus je složitý cyklický děj, do kterého se zapojuje devět

reakčních stupňů katalyzovaných enzymových systémů dehydrogenáz, dekarboxyláz a

oxidáz. V metabolizmu buňky je to děj velmi efektivní a probíhá v mitochondriích.

Acetyl-CoA, který vznikl oxidační dekarboxylací pyruvátu nebo v jiných oblastech

látkového metabolismu se zapojuje do citrátu. Acetyl přenesený koenzymem A se postupně

odbourává na oxid uhličitý a vodu, přičemž aktivátorem reakce je Mg2+.

Citrátový cyklus musí splnit tyto tři funkce:

1. oxidaci organických kyselin a produktů anaerobního odbourávání sacharidů, acetyl-

CoA a dalších látek. Kdyby se tyto látky v buňce neoxidovali, hromadili by se a

mohla by nastat inhibice enzymů se zpětnou vazbou, co by mohlo látkový

metabolismus zastavit.

2. Tvorbu meziproduktů (dikarboxylových a trikarboxylových kyselin) jako prekurzor

jiných látek a zároveň jejich využití jako výchozích látek v dalších metabolických

dějích.

3. Zabezpečení hlavního zdroje vodíku pro respirační řetězce a biosyntézu

dostatečného množství ATP na energetické potřeby buňky.

Z uvedených funkcí vyplývá, že citrátový cyklus má v metabolizmu organizmu

centrální postavení. Je nejenom významným disimilačním mechanizmem a

zprostředkovatelem anabolických procesů, ale i metabolických poolem při napojení

biosyntézy organických sloučenin dusíku.

V citrátovém cyklu vznikají další důležité sloučeniny, zejména bílkoviny,

aminokyseliny, porfyriny jako jsou chlorofyly, fytochromy, cytochromy. Pokud je pyruvát

oxidován až do konce a dojde k tvorbě 8 molekul NADH a 2 molekul FADH2

v mitochondriální matrix, pak tyto sloučeniny vstupují do další fáze dýchání – do dýchacího

řetězce.

DÝCHACÍ ŘETĚZCE A OXIDAČNÍ FOSFORYLACE Dýchací řetězce jsou umístěny na vnitřní membráně mitochondrií. Dýchací řetězec

představuje funkčně a strukturně uspořádaný transport protonů a elektronů odebraných

z oxidovaného substrátu a dopravených do řetězce ve formě redukovaných koenzymů NAD+ a

FAD+ a jejich přenesení na kyslík. Transport probíhá v soustavě oxidačně-redukčních reakcí a

realizuje se postupným přenosem elektronů pocházejících z vodíku NADH+H+ z jednoho

nosiče elektronů na druhý až v konečné fázi na kyslík. Přenos se uskutečňuje přes

flavoproteiny, které transportují elektrony přes cytochromy b, c, a. Protony se na začátku

řetězce uvolňují do prostředí. Zařazení jednotlivých nosičů jde od místa s vyšším

elektronovým tlakem na redoxní systém s nižším elektronovým tlakem. Na konci řetězce se

elektrony a protony znovu spojují a v reakci redukují molekulový kyslík na vodu. Energie se

v jednotlivých redoxních stupňů oxidace využívá na tvorbu ATP. řetězec transportu elektronů

v membránách mitochondrií je spojený se syntézou ATP prostřednictvím protonového

elektrochemického potenciálu v membráně.

NADH + H+ + ½ O2 ------ NAD+ + H2O

Umožňují to elektronové přenašeče proteinové povahy, které tvoří 4 multiproteinové

kompexy I – IV. Každý z nich je lokalizován na vnitřní mitochondriální membráně.

KOMPLEX I: elektrony z NADH vytvořené v matrix během citrátového cyklu jsou

oxidovány, přenesou elektrony na ubichinon do mezimembránového prostoru pomocí FMN

(flavinmononukleotid) a FeS proteinu s redox potenciály.

KOMPLEX II: zajišťuje přenos elektronů ze sukcinátu na ubichinon pomocí FAD-

FADH2 + FeS protein.

KOMPEX III: se nazývá cytochromreduktáza, obsahuje přenašeče cytochromy b, c1 a

FeS proteiny, zprostředkovává přenos elektronů z ubichinonu na další přenašeč cytochrom c.

KOMPEX IV: se nazývá cytochromoxidáza, obsahuje cytochromu a, které

zprostředkovávají přenos elektronů na kyslík – poslední akceptor.

Za normálních podmínek je respirační řetězec spojený s aerobní fosforylace – při

oxidaci NADH+ se tvoří molekuly ATP, při oxidaci FADH+ se tvoří jen molekuly ATP.

Protony a elektrony substrátu neprocházejí soustavou dýchacího řetězce na kyslík, je spojení

přerušeno a výsledkem je snížení efektivnosti dýchání. Takto uvolněná energie se přeměňuje

na teplo.

Transport elektronů a s ním spojená oxidační fosforylace probíhá pouze tehdy, kdy se

do mitochondriální matrix trvale transportuje ADP a Pi z cytoplazmy. Oproti tomu vzniklé

ATP difunduje znovu do matrix a odtud se musí transportovat do cytoplazmy, aby byl

k dispozici energetickým reakcí buňky. Vnější membrána mitochondrií obsahuje póry,

kterými přecházejí anorganické ionty a metabolity. Avšak vnitřní membrána tvoří překážku

mezi mitochondriálním kompartmentem a cytosolem a je nepropustná pro většinu iontů, pro

Pi, pro NAD a různé intermediáty. Proto v této bariéře musí učinkovat specifické přenašeče,

kterými jsou většinou membránové bílkoviny.

OXIDATIVNÍ FOSFORYLACE

V respiračním řetězci jsou tři stupně fosforylace:

I. v oblasti flavoproteinů,

II. mezi cytochromy b560, c552,

III. mezi cytochromy a3.

U všech tří stupňů redoxního potenciálu se vytvoří 1 ATP na 2 transportované

elektrony, celkově při oxidativní fosforylaci 32 ATP. množství vytvořeného ATP

během oxidace různých substrátů je v určitém poměru k množství spotřebovaného

kyslíku, což vyjadřuje kvocient P/O. Tento kvocient ukazuje kolik bylo vytvořeno ATP

molekul na 2e-.

VYUŽITÍ ENERGIE DÝCHÁNÍ

Rostliny využívají energii dýchání vázanou v makroergických vazbách c celém svém

životě. Od vývinu embrya až po dospělou rostlinu se zvyšuje spotřeba energie na dlouživý

růst, dělení buněk, diferenciaci, ale i na obnovení svého metabolizmu. Zabezpečuje energií

ATP.

Značný přísun energie vyžaduje biosyntéza složitých komponentů protoplazmy. Na

úkor energie uvolněné dýcháním probíhá také příjem látek z vnějšího prostředí do buňky

proti gradientu koncentrace, transport a přemisťování látek v buňce a pletivech rostlin jako i

pohyb rostliny. Tato energie má vztah i k odolnosti rostlin k chladu. Energie dýchání je

dostupná pro všechny živé organizmy. Organizmus využije jen část této energie na tvorbu

ATP a zbylou energii vyloučí ve formě tepla.

FAKTORY OVLIV ŇUJÍCÍ DÝCHÁNÍ

TEPLOTA

Závislost dýchání na teplotě podmiňuje jeho enzymatický systém. Obecně platí, že se

zvyšující se teplotou narůstá i dýchání. Hranicí těchto teplot jsou teploty od 0 do 40 °C. při

teplotě 0 °C je intenzita dýchání nízká. Závisí na rostlinném druhu, neboť u mnoha rostlin

v této teplotě probíhají obranné reakce. Nastává hydrolýza polysacharidů na rozpustné

sacharidy. Tím dochází ke snižování osmotické hodnoty buňky, zvyšuje se stabilita koloidů.

Víceleté rostliny dýchání nepřerušují, ale pouze zpomalují – teplota - 25 °C.

Maximální teploty pro dýchání jsou kolem 45 až 50 °C. Teploty nad touto hranicí

působí destruktivně.

Optimální teplota je takové, která umožňuje vysokou aktivitu dýchání, ale nezpůsobující

její pokles poškozováním enzymů protoplazmy.

VODA

Voda má vliv na hydrataci protoplazmy a na přípravu substrátu. Optimální průběh

dýchání závisí na přísunu vody do buňky a na schopnosti buňky zadržovat vodu. Vodní deficit

rostlin způsobuje na jeho počátku zvýšení dýchání. Jestliže trvá delší dobu může dojít

k narušení spojení oxidace s fosforylací. Snižuje se energetická bilance buňky.

Vazba voda a dýchání je důležitá především u semen a lišejníku,neboť dojde-li

k poklesu obsahu vody může nastoupit tzv. latentní stav.

Krátkodobé nadbytečné množství vody způsobuje zvýšení rychlosti dýchání. Rostliny

pěstované v suších podmínkách dýchají intenzivněji než rostliny s dostatkem vláhy.

SVĚTLO

Vliv viditelného světla na dýchání závisí na jeho kvalitě a délce osvětlení. Nepříznivý

vliv se projevuje při nadměrném toku záření, kdy může dojít k fotooxidaci buněčných struktur

a tím k porušení jejich funkce.

Primární děje fotosyntézy závisí na FAR. ATP, NADH vytvořené fotosyntézou se

přesouvají do temnostní fáze, kde se využívají. Energetické ekvivalenty z fotosyntézy se

využívají v dýchání. Je zde nepřímý vliv světla na dýchání.

Osvětlení pletiv vyšších rostlin, neobsahující chlorofyl, vede nejprve ke značnému

zvýšení dýchání. Vzestup není trvalý, a co nejdříve se vyrovnává.

ATMOSFÉRA

Pro dýchání je nejdůležitější tlak kyslíku, na němž závisí jeho pronikání do pletiv. Jaký

typ oxidace bude v pletivu probíhat, závisí na dostupnosti a obsahu kyslíku. Pokles kyslíku

vede v rostlinách k anaerobnímu dýchání. Limitující obsah kyslíku při aerobním dýchání je

asi 5 %. Záleží na typu pletiva a schopnosti ho využívat a na typu oxigenáz a jejich afinity ke

kyslíku. V některých případech mohou oxidační procesy probíhat i při obsahu 3 – 1 %

(mrkev).

Nejcitlivěji na nedostatek kyslíku reagují mitochondrie. Během 24 hodin nastávají

změny v ultrastruktuře krist mitochondrií. Při dlouhodobějším nedostatku dochází k bobtnání

mitochondrií, k fragmentaci mitochondriálních membrán až k jejich úplnému porušení.

V kořenech nastává alkoholové nebo mléčné kvašení. Etanol inhibuje syntézu bílkovin a

ribonukleových kyselin, porušuje morfologickou stavbu a biochemickou aktivitu mitochondrií

a syntézu mastných kyselin a tím i celou energetiku buňky.

Potlačuje se fosforylace.

Metabolickou adaptací v půdách chudých na kyslík je i to, že se zvyšuje koncentrace

acetaldehydu během anaerobiosy neindukuje se tvorba alkoholdehydrogenázy. Netvoří se

tedy etanol, ale šikimátová, jablečná a mléčná kyselina.

Zvlát citlivé jsou na oxid uhličitý listy na jaře. Adaptace rostlin na nepříznivé podmínky

je zvýšení obsahu cytochromu, zvýšení aktivity mitochondrií, alternativní cesta dýchání.

MINERÁLNÍ ŽIVINY

Důležitými prvky je vodík – hydrolytické a transaminační procesy. Hořčík při přenosu

fosfoesterů, Fe a Cu v cytochromu. Vápník podmiňuje stabilitu membránových struktur

mitochondrií.

Jestliže je rychlost fotosyntézy maximální je rychlost dýchání minimální, vyjma

určitého úseku dne. Jestliže je živin nadbytek nebo nedostatek intenzita dýchání se zvyšuje.

VLIV MECHANICKÉHO POŠKOZENÍ ROSTLIN

Následkem poranění či infekce nastává dočasná stimulace dýchání a to v místě

poranění, ale i v místě napadení patogenem, i v celé rostlině. Tato několikrát vyšší aktivita

dýchání je dána přestavbou terminálních oxidázových systémů, obvykle askorbinooxidáza,

případně jina terminální oxidáza. V normálních podmínkách se jedná o cytochromoxdázu.

I těžké kovy působí na intenzitu dýchání. Zvyšuje se produkce oxidačních enzymů a

dalších látek - IAA, etylén, etylénbromid, etylénchlorid – dozrávání plodů. Rychlost

dozrávání se může zkrátit na polovinu.

Insekticidy, herbicidy také zvyšují dýchání.

DÝCHÁNÍ PLETIV

Pletiva rostlin dýchají různou intenzitou a mají též rozdílnou aktivitu oxidačních

enzymů. Závisí to na fyziologickém stavu orgánů a vnějších podmínkách. Vysokou intenzitu

dýchání mají rostoucí orgány. V zásobních pletivech závisí rychlost dýchání na teplotě a

vlhkosti. Nejintenzivněji dýchají zrna při 22 % vlhkosti a asi při teplotě 45 °C. vysokou

intenzitu dýchání mají tyčinky a blizna.

DÝCHÁNÍ ORGÁNŮ

V kořenu probíhá glykolýza. Glykolýza a kvašení probíhají v meristémech. Zvýšená

hladina alkoldehydrogenázy přítomná v meristému katalyzuje vznik acetaldehydu, jeho

redukci na etanol, který se hromadí v buňkách. Tento stav má vysoký respirační kvocient. Je-

li dostatečná zásoba kyslíku tak se etanol přestává v buňce hromadit a současně se upravuje i

RQ na 1. kvašení probíhá v kořeni zároveň s dýcháním. Vyskytuje se především v silných,

provzdušněných kořenech.

Prodlužovací fáze využívá přímou cestu rozpadu glukózy – pentózový cyklus, který

zásobuje cytoplazmu NADH. Dále se tvoří nukleové kyseliny, xilóza, lipidy,

fosfoenolpyruvát a další. Např. nejvyšší aktivita glukózo-6-fosfátdehydrogenázy se zjistila

při přechodu buněk z fáze dělení do fáze prodlužovací.

Za aerobních podmínek pyruvát, jako produkt glykolýzy, vstupuje z cytoplazmy do

mitochondrií kořenů. Jeho přechod do matrix je uskutečněn pomocí speciálního nosiče.

Aktivita enzymů citrátového cyklu v kořenech není objasněna.

List představuje aparát ve kterém probíhá fotosyntéza a tvorba asimilátů a současně

zodpovídá za jejich transport do místa spotřeby. Dýchání listů se od dýchání kořenů se jen

málo liší, pletiva listů jsou více zásobena kyslíkem. Zejména budou aktivovány aerobní

procesy dýchání.

Přípravná fáze zahrnuje biologickou oxidaci a přísun substrátu a obvykle probíhá cestou

glykolýzy. Jiná cesta přichází do úvahy teprve tehdy, když se rostlina nachází v nepříznivých

podmínkách života. V těchto podmínkách rostliny využívají přímé cesty – pentózového cyklu.

ONTOGENETICKÝ STAV

V průběhu ontogeneze se dýchání mění v závislosti na potřebě energie, která

zabezpečuje růstové procesy, transport asimilátů apod. velmi intenzivně dýchají meristémy a

v buňky v prodlužovací zóně růstu. Ve vegetativní fázi růstu, kdy je listová plocha o

maximální rozloze, nastává pokles dýchání a potom jeho rychlost zůstává na normální

hladině. K její aktivaci dochází opět v období kvetení, při tvorbě a dozrávání plodů. Ke konci

ontogeneze nastává v listech opět vzestup úrovně dýchání.

Typ dýchání se mění i během ontogeneze. Při klíčení semen převládá mléčné a

etanolové kvašení. V meristematických buňkách převládá glykolýza a citrátový cyklus.

V následné prodlužovací fázi vedle glykolýzy nastupuje i pentózový cyklus. Pro dospělou

rostlinu je typická glykolýza a na ní vázané následné cesty prodýchávání pyruvátu.

RYCHLOST DÝCHÁNÍ RŮZNÝCH SYSTEMATICKÝCH A EKOLOGICKÝCH

SKUPIN ROSTLIN

I druhová příslušnost ovlivňuje rychlost dýchání. Např. při 12 °C spotřebuje lupina bílá

73,7 mikrolitrů kyslíku, bob – 96,6 a pšenice 291,0 mikrolitrů kyslíku na 1 g sušiny za

hodinu. Světlomilné rostliny dýchají intenzivněji než stínomilné. Vysokohorské rostliny, které

rostou v podmínkách sníženého obsahu kyslíku, se jeho nedostatku přizpůsobují aktivitou

oxidačních enzymů a proto dýchají rychleji než podobné druhy z nížin. Arktické rostliny

v porovnání s rostlinami z teplejších oblastí dýchají při nízkých teplotách rychleji. Sukulenty

přijímají ve tmě kyslík a oxid uhličitý zabudovávají do CAM cyklu.

ZTRÁTY ZP ŮSOBENÉ DÝCHÁNÍM

V zemědělství při skladování sklizených produktů dochází ke ztrátám prodýcháváním.

U cukrové řepy se skladování projevuje snížením cukernatosti. Proto by měly být bulvy málo

poškozené, včasně dopraveny do cukrovaru a šetrně sklízeny. U obilovin je dýchání

limitováno vlhkostí. Při vlhkosti vyšší než 14 % dochází k intenzivnějšímu dýchání a

k zahřívání skladovaného zrna. U brambor může při nižších teplotách docházet k přeměně

škrobu na cukry, které pak při zvýšení teploty rychle prodýchávají sušinu a způsobují

náchylnost hlíz k chorobám. U ovoce dochází ke ztrátě cukrů a ztráty kvality a je časté

napadení chorobami.

Růst a vývoj rostlin

Soubor kvantitativních a kvalitativních procesů, které se uskutečňují v průběhu

individuálního životního cyklu organizmu nazýváme morfogeneze.

Morfogeneze je výsledkem mnoha cytologických, morfologických a fyziologických

procesů. Cytologické a morfologické procesy se uskutečňují na submikroskopické,

mikroskopické a makroskopické úrovni. Jejich výsledkem je změna počtu a velikosti

buněčných struktur, buněk, pletiv a orgánů.

Morfogeneze je bezprostředně závislá na fyziologicko-biochemických procesech, které

jsou zdrojem substrátů a energie, potřebné na funkční činnost formujícího se organizmu. Tyto

fyziologické změny jsou základem změn morfologických a ty jsou představovány změnami

v habitu a zpětně evokují změny ve fyziologických reakcích.

Kvantitativní změna je doprovázená změnami kvalitativními a naopak. Proto je velice

obtížné definovat jednotlivé procesy odděleně.

Zjednodušená definice růstu může být následující: Růst je zvětšování hmoty

protoplazmy na základě její syntetických procesů, v jejichž důsledku dochází ke změně

formy, tvaru a velikosti. Růst je tedy proces kvantitativní.

Růst je tedy jedním z nejzákladnějších znaků živých organismů. Změny ve velikosti,

tvaru a formy musí být nevratné a proto za růst nelze považovat např. bobtnání semen. Je však

nutné zdůraznit, že ne vždy musí být růst charakterizován bezprostředně změnou objemu resp.

zvětšováním buněk. Např. počáteční růst embrya ze zygoty se děje pouze dělením původní

zygoty na menší buňky dceřinné, aniž se zvětšuje celková velikost embrya.

Růst rostlin, nebo jejich částí se měří pomocí těchto čtyř parametrů:

1) čerstvá hmotnost resp. přírůstek čerstvé hmotnosti za čas

2) hmotnost sušiny,

3) měření délky a šířky – je vhodné při posuzování růstu orgánů rostoucích v jednom

směru,

4) určování plochy – používá se k posouzení růstu orgánů rostoucích ve dvou směrech:

vhodné pro listy.

Růst je většinou spojen se změnou tvaru a fyziologické aktivity, tedy s diferenciací.

Identické buňky, které vznikají mitotickým dělením v apikálních, či jiných meristémech se

zvětšují a současně na tento růst navazuje jejich diferenciace. Tím vznikají z původních

identických buněk buňky odlišné tvarem i funkcí – např. buňky parenchymu, xylém či

floému. Pro různé druhy buněk však lze v jejich vývoji nalézt společná vývojová stádia a to

především v počátku jejich vývoje, resp. růstu. Buňky vznikající v meristému rostou nejprve

tzv. plazmatickým růstem. Toto stádium označujeme jako embryonální růstová fáze. U buněk,

které zůstávají meristematické, následuje po zdvojení obsahu protoplastu dělení. U buněk,

které budou dále růst, následuje fáze prodlužovacího růstu. Tato fáze je charakteristická

rychlým zvětšováním objemu buněk, příjmem vody, doprovázeným vznikem vakuol a

syntézou buněčné stěny.

Jakmile dochází ke zpomalení růstu, dochází k divergenci vývoje jednotlivých buněk.

Zatímco na jedné straně obsah základních složek cytoplazmy jako např. enzymů a nukleových

kyselin stoupá, ve všech buňkách dochází na straně druhé k vytváření rozdílu

v proporcionalitě určitých enzymů v jednotlivých buňkách podle charakteru jejich

metabolismu.

Proces růstu a diferenciace probíhá u rostlin současně. V experimentálních podmínkách

je nutné tyto dva procesy oddělit. Aplikací určitých sloučenin je možné inhibovat diferenciaci

buněk, zatímco jejich růst bude pokračovat. Růst bez diferenciace je možné dosáhnout

kultivací kalusu na určitém médiu.

Diferencované buňky se stávají stavebními jednotkami pletiv. Buňky v jednotlivých

pletivech potom stárnou a odumírají.

Růst rostlinných orgánů je způsoben jak buněčným dělením, tak i buněčným růstem.

Např. jeden apikální meristém kořene kukuřice dává vznik 17 500 buňkám za hodinu, nebo

420 000 buňkám za den. V průběhu vývoje meristematické buňky kořene v buňku

parenchymu se tato zvětší asi 30x. několikanásobné zvětšení objemu buněk v procesech jejich

diferenciace je však běžné. Např. u loubenice obecné se zvětší objem původních buněk 350

000x a v extrémních případech např. při vzniku buněk sloužících jako zásobárny vody u

některých sukulentů, může být toto zvětšení až 100 000x.

Jednotu růstu a diferenciace nazýváme vývoj. Jedná se o časový sled růstových a

diferenciačních změn.

Individuální vývoj jedince – ontogeneze je soubor zákonitých postupných

kvantitativních a kvalitativních změn, které začínají oplodněním vaječné buňky mateřského

organizmu a vznikem zygoty a končí fyziologickou smrtí.

Růst a vývoj je ovlivňován vnitřními a vnějšími vlivy.

KRITÉRIA VÝVOJE A VÝVOJOVÉ FÁZE Vývoj je konvenčně rozdělen do etap charakterizujících morfologický stav rostlin – tak

definujeme klíčení, když kořínek prorazí testu a dosáhne určité délky, objevení se prvního

listu, květu, zrání semen a plodů. Tyto etapy se nazývají fenologickými fázemi.

Podrobnější informaci o vývojovém stavu vrcholového meristému, které předcházejí

okem viditelným změnám nadzemní části rostliny – mikrofenologické fáze

Vývoj tedy můžeme rozčlenit do následujících etap:

a) etapu embryonální. Tato je vymezena úsekem vývoje od vzniku zygoty do

zformování embrya. Obvykle probíhá u bylin, v optimálních teplotních

podmínkách, je závislá na signálech vnějšího prostředí a vykazuje i nízkou

fenotypickou variabilitu. Jen výjimečně má diskontinuální charakter (dub,

kaštan) či pokračuje i v období po vyklíčení semen (neúplný vývoj embrya je

typický pro čeleď Pirolaceae, Ficarna vesca, Caltha palustris).

b) Etapu juvenilní (vegetativní). Definována je jako období, kdy rostlina není

schopna přejít do reprodukční fáze, a to i v podmínkách, které to jinak

umožňují. Klíčení semen, které juvenilní etapu zahajuje, je často závislé na

teplotních a světelných signálech prostředí, tj. jeho časování je dáno

sezónními vlivy počasí. Délka této etapy je řízena vnitřními mechanismy a na

podmínkách vnějšího prostředí závisí jen málo.

c) Etapu zralosti. Rostlina je schopna přejít autonomně či pod vlivem signálů

prostředí do reproduktivní fáze. Zahrnuje tedy nejenom iniciaci květních

orgánů, ale i vývoj květů až do oplození, s nimž je spojen proces vzniku

zygoty. U bylin je maximální závislost na podmínkách vnějšího prostředí.

d) Etapu stárnutí. Jedná se o etapu zániku organizmu s výraznou autonomní

regulací. Samo zakládání a zrání semen a plodů vyvolává projevy stárnutí a

eventuální zánik.

Většinou je daná vývojová etapa charakteristická pro celou rostlinu, i když je možné

pozorovat vývojový gradient, kdy vrcholová oblast je vývojově nejstarší a bazální naopak

nejmladší. S projevy vývojového gradientu se setkáváme, srovnáme-li např. morfogenetický

potenciál úžlabních pupenů po délce stonku: nejvýše postavené pupeny diferencují květy,

zatímco bazální listy. Výjimečně se setkáváme u téhož jedince, většinou dřeviny, se

současným projevem několika vývojových etap. Tak u kakaovníku může probíhat současně

rašení vegetativních pupenů, kvetení a různé fáze zrání plodů.

Doposud neexistují obecně platné fyziologické, biochemické a biofyzikální

charakteristiky či aspoň znaky daného vývojového stavu a jeho změn.

Buněčná kompetence – jedná se o způsobilost buňky reagovat specifickým způsobem

na daný vývojový signál vnitřního či vnějšího původu.

Buněčná determinace – jedná se o výsledek reakce buněčné kompetence. Všechny

determinované buňky mají stejný vývojový program, bez ohlodu zda jsou na celistvé rostlině

či izolovány. K indukci dochází tehdy, když vývojový signál působí na kompetentní buňku a

vyvolává specifickou odpověď.

FÁZE RŮSTU A JEJICH LOKALIZACE

U některých druhů nižších rostlin se setkáváme s neomezenou schopností růstu. U

vyšších cévnatých rostlin existence celulózní buněčné stěny a pevné vazby v pletivech určuje,

že první růstová fáze – fáze meristematická (dělivá) se uskutečňuje jen v tenkostěnných,

nediferencovaných meristematických buňkách, které jsou lokalizovány v tzv. růstových

centrech.

Embryonální růstová fáze je soustředěna na pletiva meristematická a to na apikální (na

vrcholech lodyh a kořenů), interkolární (např. nad lodyžními uzlinami v kolénkách trav) a

sekundární (kambium a felogen). Meristematické buňky jsou poměrně malé, se všemi

rozměry shodnými. Mají tenkou buněčnou stěnu a velké jádro, jsou bohaté na cytoplazmu,

postrádají vakuoly a ve meristematických buňkách nejsou interceluláry.

Dělící se buňka prochází buněčným cyklem, při kterém dochází ke zvětšování objemu

buňky, replikaci genetického materiálu a cytoplazmy mezi dvě vznikající dceřinné buňky.

Buněčný cyklus se skládá z vlastního mitotického dělení – M- fáze, interfáze – G1, S a G2.

K buněčnému růstu dochází v průběhu interfáze. Buněčný cyklus trvá průměrně 16 – 24

hodin, ale může trvat podstatně déle v důsledku prodloužení interfáze G1. Tento proces je

citlivý na teplotu. Za optimální teploty trvá mitóza 0,5 – 3 hodiny. Kritickou fází je S-fáze,

kdy dochází k replikaci DNA. Nástup této fáze je patrně ovlivněn působením cytoplazmy na

jaderný materiál.

V průběhu interfáze nedochází pouze k replikaci, ale dochází i k syntéze dalších

součástí chromozómů, složek mitotického aparátu, zvyšuje se počet mitochondrií. Syntéza

dalších složek jádra a cytoplazmy dále probíhá v G1 a G2 fázi RNA se tvoří od pozdní

telofáze, přes celou interfázi do počátku profáze.

Replikace DNA je pro uskutečnění dělení nezbytná, ale sama o sobě nestačí k zajištění

mitózy. Přirozený signál, který indukuje přechod z G2 do M-fáze není znám. Jedna hypotéza

předpokládá vliv velikosti buňky - není prokázána, ustupuje se od ní.

Buněčný cyklus může být regulován především v G1 a G2. K přechodu buňky do M a

S fáze je nutná energie. Z rostlinných hormonů ovlivňují buněčné dělení cytokininy. Tyto

působí přímo na buněčný cyklus a pravděpodobně stimulují genetickou aktivitu na úrovni

translace. Zasahují do metabolismu ribonukleových kyselin, stimulují vznik ribozómů a

polyribozómů a inhibují syntézu enzymů, zajišťujících degradaci nukleáz. Obvykle podporují

dělení diferencovaných buněk, zatímco v rychle se dělících buňkách dělení inhibují.

Nejpravděpodobnější je působení cytokininů v G2 nebo na přechodu mezi G2 a M-fáze.

Auxin modifikuje mitotickou aktivitu buněk, počínaje kvasinkami a konče svalovými

buňkami skotu. I u lidských nádorových onemocnění je vysoká hladina auxinu. Důkaz u

rostlin není tak častý jako v případě cytokininů. Auxin např. stimuluje tvorbu adventivních

kořenů. U in vitro bylo dokázáno, že auxin je nezbytný pro replikaci DNA, mitózu a

cytokinezi. Ovlivňují syntézu enzymů nezbytných pro replikaci DNA.

Druhou růstovou fází je fáze elongační (prodlužovací), kterou prochází část buněk po

rozdělení. V této fázi dochází k tvorbě vakuol, postupně se vytvoří centrální vakuola.

Prodlužovací růstová fáze souvisí se zvyšováním plasticity buněčné stěny.

Zvětšování buněk je často mnohonásobné – 100x a představuje první pozorovatelnou

fázi buněčné diferenciace. Prodlužovací růst buněk je doprovázen, resp. způsoben velkým

příjmem vody, což se projevuje vznikem vakuol a jejich splynutí ve velkou centrální vakuolu.

Současně s tímto procesem dochází k syntéze složek buněčné stěny. Buňka zůstává v průběhu

prodlužovací fáze plně turgescentní a příjem vody je způsoben především zvýšením plasticity

buněčné stěny, ne tedy vzestupem osmotického tlaku vakuol. Dochází i k nárůstu obsahu

cytoplazmy a často i ke zvýšení počtu buněčných organel.

Prodlužující se buňka má tedy trvale nebo přechodně vyšší obsah proteinů, lipidů a

RNA než buňka meristematická. Je zde aktivní metabolismus a biosyntéza jednotlivých

kompartment buňky. Mění se chemické složení buněčné stěny, zvyšuje se počet mitochondrií

a jejich krist. Rovněž dochází ke zvětšování endoplazmatického retikula a zvětšení počtu

ribozómů.

Prodlužovací růstová fáze je regulována hormonálně. Nejedná se pouze o vliv auxinu,

ale i o působení giberelinů a cytokininů. Cytokininy stimulují prodlužování buněk listů a

děloh, gibereliny ovlivňují prodlužování buněk radikuly klíčícího embrya.

Zvětšování buněk v průběhu prodlužovací fáze růstu je dále ovlivněno příjmem vody. O

přijmu vody buňkou rozhoduje její vodní potenciál. Intenzita přijmu vody buňkou se zvyšuje

s rostoucí absolutní hodnotou vodního potenciálu. Jeho hodnota se může zvýšit buď zvýšením

osmotického tlaku buněčné šťávy, nebo poklesem turgoru. Prodlužování buněk je většinou

spojeno právě s přechodným poklesem turgoru. Vazebná místa mezi makromolekulárními

složkami buněčné stěny se uvolňují a stěna se plasticky roztahuje.

Po ukončování prodlužování dojde opět k obnovení vazby mezi jednotlivými

makromolekulami buněčné stěny. Zvýšením plasticity buněčné stěny stoupne vodní potenciál

buňky. Při plastickém roztahování buněčné stěny v souvislosti s jejím růstem se dostávají

různé fibrily buněčné stěny natolik od sebe, že je nezbytné jejich zesílení.

Fáze prodlužovacího růstu:

1) zvýšení plasticity buněčné stěny,

2) příjem vody vakuolou a zvětšení objemu buňky buněčným prodlužováním,

3) zesílení roztažení buněčné stěny ukládáním nového materiálu.

MĚŘENÍ RŮSTU A ANALÝZA RŮSTOVÝCH KŘIVĚK

Pro určení rychlosti růstu jsou nejvhodnější jednobuněčné organismy, u nichž je růst

dán počtem rozdělených buněk. U vyšších rostlin obecně stanovujeme rychlost růstu

jednotlivých orgánů a vyjadřujeme ji buď prostorovým nebo prodlužovacím růstem.

Jestliže chceme vyjádřit rychlost růstu celistvého organismu, stanovujeme sušinu jeho

jednotlivých orgánů, kterou poté sumarizujeme či stanovujeme hmotnost celé biomasy.

V relativním vyjádření jsou tyto ukazatele poměrně přesné, protože při dynamických

stanoveních vyjadřují přírůstek na úrovni syntetické činnosti protoplazmy.

Kromě změny velikosti či hmotnosti je růst úzce spojen i s vlastností integrity, pozitivní

změnou v počtu orgánů a složitými procesy diferenciace. Při měření růstu si často

uvědomujeme velký rozdíl v jeho rychlosti. Např. rostlina chmele vytvoří za vegetační období

ovíjivý stonek, který může dosáhnout délky 12 m. za stejné období naroste semenáček dubu

0,12 m.

Rychlost růstu vyjadřujeme v absolutních a relativních jednotkách - viz růstové

charakteristiky.

Ze zemědělského hlediska je zajímavé zjišťovat údaje o sušině z jednotky plochy

v určitých časových intervalech. Jakmile výsledky měření vyjádříme graficky v závislosti na

čase, dostáváme integrální křivku sigmoidního tvaru – S křivku.

Na křivce je možné určit 3 fáze:

1. logaritmickou – kdy sušina stoupá exponenciálně v závislosti na čase,

2. lineární – maximální rychlost růstu v závislosti na čase,

3. senescenční (stárnutí) – charakterizována poklesem rychlosti růstu a jeho postupnou

inhibicí.

Diferenciální průběh křivky vyjadřujeme změnou absolutní rychlosti růstu v závislosti

na čase. Rychlost růstu po dosažení svého maxima klesá k nule. Při měření růstu se setkáváme

také s pojmy růstová zóna. Je to místo nejintenzivnějšího prodlužování či plošného růstu

orgánů.

ŽIVOTNÍ CYKLUS ROSTLINY

DENNÍ A ROČNÍ RŮSTOVÉ RYTMY

Průběh růstového procesu není tak plynulý, jak by vyplývalo z křivky růstu. Detailnější

analýza ukázala, že růst je často přerušován a zvýšená rychlost bývá vystřídána růstovou

depresí. Tyto výkyvy v rychlosti růstu není možné předvídat, jsou způsobené vnějšími,

především klimatickými faktory.

Pravidelně se opakující změny můžeme připsat střídání ročních období či střídaní dne i

noci. Periodické změny, ke kterým dochází v rámci ročních a denních rytmů označujeme jako

periodicita, která je jedním z charakteristických projevů života.

ROČNÍ PERIODICITA

V ontogenezi každého jedince se uplatňuje především roční periodicita, podle toho zda

se jedná o jednoletou či víceletou rostlinu se ontogeneze, která se skládá z fáze vegetativní a

reproduktivní růstu a vývoje uskutečňuje 1x či se cyklicky vícekrát opakuje.

Životní cyklus může trvat několik týdnů, měsíců, let, ale i několik století i tisíciletí.

V životních cyklech víceletých rostlin se pravidelně opakují kratší roční cykly.

Na základě toho rozlišujeme rostliny:

a) monokarpické – jejich životní cyklus může trvat několik týdnů (efemery), nebo

jeden rok či jedno vegetační období v jehož závěru přinášejí potomstvo.

Zvláštní skupinu tvoří jednoleté rostliny s ozimou formou, které se vysévají na

podzim a v roce následujícím vytvoří potomstvo. Některé rostliny jsou

dvouleté. V prvním roce rostou pouze vegetativně a ve druhém roce života

vytváří semena a odumřou. Do skupiny monokarpických rostlin patří i víceleté

rostliny, u nichž se více let opakuje vegetativní fáze, která je pouze jednou

vystřídána fází reproduktivní. Tato fáze je ukončena smrtí jedince (agave).

b) Polykarpické rostliny jsou typické tím, že ukončení reproduktivní fáze není

spojeno s odumřením jedince. Patří sem byliny, jejichž životní cyklus se

každoročně opakuje. Keře, stromy – opadavé. Několik let jsou ve fázi

vegetativní, poté přejdou do fáze reproduktivní a poté již jdou souběžně obě

fáze vývoje.

DENNÍ PERIDOCITA

Rostliny přizpůsobují svůj růstový rytmus i tzv. denní diurnální periodicitě. Z denních

měření růstu jsou známé křivky simulující intenzivnější růst v noci než ve dne. Na základě

těchto poznatků sestrojil Linné svoje květinové hodiny.

Jak je tedy řečeno i delší denní rytmy jsou závislé na dvou fyzikálních faktorech –

teplotě a světlu. Oba tyto faktory mají induktivní charakter, tedy jakmile je reakce

nastartována nemusí již tento faktor dále působit. Periodicita má tedy endogenní charakter a je

řízena mechanismy – biologické hodiny.

FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ RŮST A VÝVOJ TEPLOTA:

Rostliny na změny teploty velice citlivě reagují, teplotu můžeme měnit jen v poměrně

malém rozpětí 5 – 35 °C, jinak dochází k poškození rostlin. V tomto rozmezí je růst řízen na

základě Van Hoffova vztahu, kdy se teplota zvýší o 10 °C, tak se hodnota Q10 – krát. Tento

koeficient má hodnoty od 2 – 3.

Teplota optimální je taková, při níž je rychlost růstu nejvyšší. Teplota minimální je

teplota při níž růst začíná. Při dlouhodobějším působení nízkých či vysokých teplot může

dojít k posunu těchto bodů. Je to dáno patrně posun teplotních optim některých enzymů. Při

zvyšování teploty nad 30 °C růstová rychlost již většinou klesá, až při dosažení tzv.

Maximální teploty růst ustává. Tyto kardinální body teploty nejsou konstantami, ale mění se

v závislosti na stáří rostliny. I když se liší v závislosti na rostlinném druhu, přesto vykazují

určité nízké rozhraní. Např. u hrachu je minimum 1 – 5 °C, optimum 20 – 25 °C a maximum

25 – 31 °C. optimum růstu kořenů je nižší než u prýtů a zvláště nízké optimum bývá pro

květy.

Požadavky jednotlivých rostlinných druhů na teplotu můžeme vyjádřit vegetačními

termickými konstantami. Tyto udávají součet průměrných denních teplot vegetačního období.

Pšenice ozimá má 2560 – 3080 °C, brambor 2300 – 3000 °C, ječmen jarní 1700 – 2500 °C,

kukuřice 2370 – 3000 °C, tabák 3200 – 3600 °C.

Dalším vlivem je termoperiodizmus, tedy střídání denních a nočních teplot. U brambor

se zakládají hlízy nízkou noční teplotou, podobně i plody u rajčat. Rostlina Laothenia

charysostoma rostoucí v horském údolí a na okraji pouště v Kalifornii přežila pouze dva

měsíce při teplotě ve dne 25 °C a v noc 20 °C. Při teplotách nižších rostla déle – 100 dnů a při

teplotě v noc 26 °C uhynula okamžitě.

S teplotou souvisí i záření, které se projevuje – indukcí kvetení, vernalizací …

ZEMSKÁ TÍŽE:

Zemská tíže působí na utváření rostlin: kořeny a prýty umístěné horizontálně se ohýbají

a obnovují růst ve směru působení zemské tíže – gravitropizmus.

Další morfogenetickými změnami jsou barymorfózy. Na vodorovných větvích

prorůstají pupeny na horní straně silněji než na straně spodní (gravimorfizmus). U jehličnanů

vzniká na spodní straně větví, tzv. červené dřevo, které je bohaté na tlustostěnné tracheidy.

Dorziveventralita listů – odlišnost spodní a svrchní strany listů. Projevy polarity a změny

souměrnosti květů.

VNIT ŘNÍ FAKTORY

RŮSTOVÉ REGULÁTORY A FYTOHORMONY:

Růst byl zpočátku vysvětlován na základě procesů minerální výživy.

Julius von Sachs (1832 – 1897) vyslovil domněnku o existenci chemických signálů –

morfogenů, kterými mohou vzájemně komunikovat jednotlivé orgány rostlin.

R. Dostál (1885 – 1973) použití experimentálně morfologických přístupů. Růst klíčních

rostlin hrachu po odstranění vzrostného vrcholu a dělohy. Přijalo se označení růstové

regulátory.

Tento obecný název nerozlišuje látky přirozené od látek syntetických. Přirozené

regulátory růstu lze rozdělit do dvou skupin: rostlinné hormony – fytohormony a další látky

s regulační aktivitou. Další dělení na inhibitory a stimulátory je částečně zavádějící, neboť

určitá látka může při jedné koncentraci působit inhibičně, ale při její změně naopak

stimulačně.

Aplikace růstových regulátorů Regulační aktivita nějaké endogenně se vyskytující látky se obvykle testuje jako účinek její aplikace. Ve většině případů se však zvyšuje koncentrace testované látky v rostlině, mění se průběh přirozených koncentračních gradientů a může se vyvolat i stresová reakce.

Často se testují na segmentech rostlin. Toto testování má však také své úskalí, které je

představováno tím, že část rostliny je vyjmuta z korelačních vlivu celistvých rostlin. Proto

může dojít ke zcela odlišným reakcím než u celistvé rostliny.

Základní pojmy Na základě určitých analogií s působením hormonů živočišných je pět skupin

endogenních růstových regulátorů považováno za rostlinné hormony: auxiny, cytokininy,

gibereliny, kyselina abscisová a etylén.

Mimo tyto uvedené se v rostlinách vyskytuje množství látek s růstově regulační

aktivitou, které mezi hormony řazeny nejsou. Jejich účinnost může být ve vyšších

koncentracích nebo neznáme zcela jejich obecné působení. Jsou to zejména: brassinosteroidy,

polyaminy, kyselina jasmonová, oligosachariny a fenolické látky.

Rostlinné hormony se od živočišných liší v mnoha aspektech. Rostliny nemají

specifické žlázy z vnitřní sekrecí, kde by se hormony vytvářely. Většina fytohormonů je

syntetizována na mnoha místech v rostlině. Koncentrační závislost účinku fytohormonů není

tak zřejmá jako u živočichů. Fytohormony jsou výrazně méně specifické než hormony

živočišné.

Mechanizmus účinku Účinku hormonu musí vždy předcházet vazba na receptor, kterým je bílkovina. Hormon

se může vázat na receptor umístěný na membráně a signál je předáván do buňky systémem

druhých poslů. Další možností je to. Že hormon proniká do buňky, váže se na rozpustný

receptor v cytoplazmě a takto vzniklý komplex proniká do jádra, kde se vyvolává exprese

některých genů.

S výjimkou jednoho receptoru pro auxin se však u žádné z bílkovin nepodařilo prokázat

receptorovou funkci, což je důvodem toho, že jsou nazývány vazebná místa.

U živočichů je znám systém druhých poslů: systém cyklického adenozinmonofosfátu,

systém fosfoinozitový. Oba se spouští vazbou hormonu na membráně, je nutný vápník.

V průběhu posledních desetiletí byl nashromážděn dostatek důkazů, že signální systémy

u rostlin jsou téměř úplně stejné jako u živočichů, pouze s rozdílem pravděpodobného

vazebného místa pro IP3 na tonoplastu.

Fytohormony jsou také schopny ve velmi krátké době vyvolat či zastavit expresi

některých genů.

Ve studiu fytohormonů se také uplatňují genetické metody - využití mutantů, využití

metod molekulární genetiky, transgenní rostliny.

Nyní se již budeme zabývat jednotlivými fytohormony, tedy jejich vznikem,

transportem a účinkem.

AUXINY Auxin je nejdéle známým rostlinným hormonem, jeho existence byla prokázána ve 20

letech 20. století. Objev auxinu vyšel ze studia fototropizmu a gravitropizmu. Byl objeven

v letech 1926 – 28 Wentem, který zkoumal koleoptile ovsa a prokázal, že špičky koleoptilí

produkují látku, která stimuluje prodlužovací růst. Dostal jméno auxin, což v řečtině znamená

růst, zvětšovat se. Chemické složení bylo objeveno mnohem později a to v roce 1933 Köglem,

který v lidské moči detekoval heteroauxin – kyselinu indolyl –3 – octovou. Později byla

objevena u kvasinek a v roce 1946 u vyšších rostlin.

Mezi přirozené auxiny řadíme: kyselinu indolyl - 3 – octovou (IAA), kyselinu indolyl –

3 – máselnou (IBA), 4 –chlor – IAA, kyselina fenyloctová (PAA) – plody ovocných dřevin,

vyšší koncentrace a nižší účinnost než IAA.

Syntetické auxiny: naftalenové kyseliny - α - naftyloctová kyselina (NAA),

Chlorfenoxykyseliny: kyselina 2, 4 – dichlorfenoxyoctová (2,4 – D)

2,4,5 – trichlorfenoxyoctová kyseliny (2,4,5 – T)

2 – metyl – 4 – chlorfenoxyoctová (MCPA)

benzoové kyseliny: 2,3,6 – a 2,4, 5 – trichlorbenzoová, dicamba

deriváty kyseliny pikolinové – picloram

HLADINA AUXINU V ROSTLINÁCH

Již z klasických pokusů vyplývá, že IAA je syntetizována ve vrcholu koleoptilí a

transportována bazipetálně. Hladina auxinu se tedy snižuje u jednoděložných rostlin od

vrcholu k bázi a podobně je tomu i u rostlin dvouděložných, ale s tím rozdílem, že nejvyšší

hladina je v subapikální zóně, která nejrychleji roste. Auxin je rovněž syntetizován v mladých

listech, květních orgánech a vyvíjejících se plodech, zejména v semenech. Obsah IAA

koreluje s růstovou intenzitou, a to nejenom u stonků a koleoptilí, ale i listů. V kambiu stromů

stoupá obsah IAA na jaře v souvislosti s růstem pupenů a dosahuje maxima v době

nejintenzivnější činnosti kambia. Obsah IAA bývá vysoký u mladých, intenzivně rostoucích

orgánů a se stářím klesá. Je ovlivňován zářením. Hladina IAA vykazuje nejen oscilace

diurnální, ale také endogenní.

METABOLIZMUS AUXINU

Biosyntéza IAA vychází z aminokyseliny L-tryptofanu a může probíhat několika

drahami: indolypyruvátovou (Prokaryota), tryptaminovou (Poaceae) či indolylacetaldo-

ximovou (Brassicaceae, Tovariaceae, Resedaceae). Konjugací IAA označujeme reakci

hormonu s další nízkomolekulární látkou. Z konjugátů IAA jsou známy: O-(indolyl-3-acetyl)

-β-D-glukoza, N – (indolyl- 3 – acetyl) asparagová kyselina a O – (indolyl – 3 – acetyl)

myoinozitol. Úloha konjugátů nebyla doposud objasněna. U kukuřice slouží estery IAA

s myoinozitolem jako významný zdroj IAA pro rostoucí stonek v prvních fázích růstu. Patrně

chrání hormon před degradací a jsou transportní formou hormonu.

IAA se odbourává buď cestou dekarboxylační či cestou nedekarboxylační.

TRANSPORT

IAA je transportována bazipetálně a tento typ transportu převyšuje cestu akropetální.

Rychlost pohybu je asi 3 – 15 mm/hod v segmentech koleoptilí obilovin, 5 – 10 mm /hod

v segmenetch stonků dvouděložných rostlin a 1 – 2 mm/hod v kořenových segmentech.

V kořenech je auxin transportován převážně akropetálně.

Jedná se o specifikcý aktivní proces, který vyžaduje energii. Je zajištěn specifickými

přenašeči umístěných v plazmalemě bazálních pólů buňky. Aktivní polární transport IAA se

uskutečňuje v parenchymatickém pletivu. Hladina IAA je v xylému minimálně a naopak ve

floému byly nalezeny i dosti vysoké koncentarce IAA. Je pravděpodobné, že IAA může být

ze starších listů transportována floémem do vrchní části rostliny.

Transport IAA je nejlépe popsán chemiosmotickým modelem, podle kterého je energie

dodávána protonovou pumpou, která přenáší protony z cytoplazmy do buněčné stěny, která se

okyseluje. Tím je IAA vně buňky méně disociovaná než v cytozolu. Transport IAA závisí na

transportu vápníku.

Účinek auxinů je inhibován 5 látkami, ale jejich účinek není stejný. Jedná se o kyselinu

2,4,6 – trichlorfenoxyoctovou, 2,4- dichlorfenoxyizomáselnou, 2,4,6- trichlorbenzoovou,

trans-skořicovou a p- chlorfenoxyizomáselnou. Transport IAA je specificky bržděn TIBOU,

N-(1-naftyl)-ftalomovou kyselinou a fluorenolem. Mezi další inhibitory patří flavonoidy:

kvercetin, apigenin, kamferol.

ÚČINKY AUXIN Ů

Auxiny stimulují prodlužovací růst. Regulují tropizmus (gravitropizmus a

fototropizmus). Pod vlivem gravitace či jednostranného osvětlení dochází k nerovnoměrné

laterální distribuci IAA a v důsledku toho k nerovnoměrnému růstu a ohybu.

Apikální dominance – aktivace růstu je spojena obvykle s poklesem hladiny auxiny a

zvýšením hladiny cytokininů v úžlabních pupenech. Podobně je auxinem udržována

dominance plodů – plod , který transportuje nejvíce auxinu bazipetálně, nejvíce roste a brzdí

růst dalších plodů. Transport auxinu má svoji úlohu i v regulaci opadu listů a plodů. Buňky

opadavé zóny jsou živé, dokud je funkční transport IAA touto zónou. Transport auxinu je

rovněž důležitý pro udržení polarity.

Auxiny stimulují tvorbu adventivních kořenů.

Auxiny stimulují dělení buněk.

Auxiny jsou rovněž důležité pro vyvíjející se plody. Nezralá semena syntetizují IAA, ta

se hromadí v plodu a zvyšuje jeho schopnost atrahovat asimiláty.

U transgenních rostlin se zvýšenou tvorbou IAA je možné pozorovat redukovaný růst,

zvýšenou apikální dominanci a zvýšenou tvorbu kořenů.

VYUŽITÍ AUXIN Ů V RV

Herbicidy – (2,4-D, MCPA)

Stimulace zakořeňování

Tkáňové kultury

CYTOKININY K objevu cytokininů vedl rozvoj technik rostlinných explantátů. Buňky v těchto

kulturách se mohly dělit pouze za přítomnosti určitých látek, které podle své hlavní funkce,

stimulace buněčného dělení byly pojmenovány cytokininy. Jejich nejbohatším zdrojem je

autoklávovaná DNA, z nichž byl izolován 6-fusfurylaminopurin –kinetin. Jedná se o látky,

které v přítomnosti auxinu stimulují buněčné dělení.

První přirozený cytokinin byl nalezen v nezralém endospermu kukuřice a dostal jméno

zeatin.

V současné době je známo více než 30 přirozených cytokininů. Strukturně vycházejí

z adeninu substituovaného na aminoskupině v poloze 6. nejvyšší aktivitu mají látky, které

jsou substituovány v poloze N-6, mající izoprenoidní řetězec s dvojnou vazbou. Poloha N-9

dává vznik ribozidům, které mají sníženou aktivitu ve srovnání s volnými bázemi. Ribotin

vzniká tak, že v poloze 5 je vazba fosforečné kyseliny na ribózu.

V podnínkách in vitro se nejčastěji používají 6 –benzyladenin (BA) – 1972

v topolových listech

6-benzyladenin purin (BAP)

aromatické cytokininy – o -, m - topoliny

Syntetické cytokininy: aromatické deriváty močoviny a tiomočoviny.

Antagonisté cytokininů: deriváty pyrolové a pyrazolové.

METABOLIZMUS CYTOKININŮ

Biosyntéza cytokininů probíhá v kořenech. Z kořenů jsou cytokiny transportovány do

nadzemních částí xylémem. Přeseto mohou za určitých podmínek určité části rostlin

produkovat cytokininy samy. Nejvyšší hladinu cytokininů navházíme v intenzivně se dělících

a rostoucích pletivech. Jejich koncentraci může ovlivňovat vyšší hladina auxinu a etylenu,

které potlačují akumulaci cytokininů.

Cytokininy se vyskytují v rostlinách jako volné látky a jako součást molekul tRNA, a to

vždy na 3´konci antikodonu. Přímá cesta vzniku cytokininů je známá pouze u transgenních

rostlin a u bakterií.

Vzájemná přeměna cytokininů:

a) vratná přeměna bází na ribozidy a ribotidy,

b) vratná O-glykolyzace – acetylace postranního řetězce,

c) N-glykolizace purinu a konjugace s alaninem v poloze N-9

d) Vratná redukce postranního řetězce.

O-glukozidy jsou v porovnání s N-glukozidy biologicky aktivnější.

Cytokininy se degradují přes oxidaci cytokininoxigenázou.

TRANSPORT

Cytokininy jsou syntetizovány převážně ve vrcholové části kořenů. Odtud jsou

transportovány xylémem do nadzemní části rostlin, a to zejména do listů, v nichž přechází do

floému a mohou být transportovány do dalších orgánů. Jejich transport je fotoperiodicky

regulován (fytochromem) a je pravděpodobně velmi těsně propojen s polárním transportem

IAA. Dekapitace rostlin fazolu působí velmi značné zvýšení koncentrace cytokininů

v xylému, kterou lze snížit aplikací NAA. Transport IAA z vrcholu k bázi rostliny a opačně

směrovaný transport cytokininů hrají významnou úlohu v regulaci morfogeneze.

ÚČINKY CYTOKININ Ů

Hlavním účinkem cytokininů je stimulace buněčného dělení. Ve všech

meristematických, intenzivně se dělících pletivech se nachází vysoké koncentrace cytokininů.

Ovlivňují některé reakce buněčného cyklu – pravděpodobná stimulace kináz. Replikace Dna

v S-fázi mitózy. Urychlují přepis DNA a synchronizují buněčné dělení v pletivech.

Regenerační procesy v podmínkách in vitro společně s auxiny. Závisí na poměru těchto

dvou fytohormonů, jakým směrem se regenerace bude ubírat. Vyrovnaný poměr vede ke

vzniku kalusu, nadbytek cytokininů vede k regeneraci prýtů a nadbytek auxinů k regeneraci

kořenů.

Většina rostlinných pletiv po explantaci vyžaduje k dalšímu dělení a růstu cytokininy

v médiu. Po určité době však tento požadavek u rostlin mizí a rostliny jsou dále schopny žít

bez cytokininů v médiu. Tento jev je nazýván habituace. Jedná se pravděpodobně o

autoinduktivní působení cytokininů, tedy zvýšení syntézy endogenních cytokininů po přidání

cytokininu do média.

Cytokininy porušují apikální dominanci a vedou k rozvětvování stonku. Obsah

cytokininů se po dekapitaci zvyšuje v úžlabním pupenu. Stimulují nejenom růst, ale i

zakládání pupenů (mechy, len).

Cytokininy výrazně zpomalují stárnutí.

Cytokininy zvyšují kapacitu sinku pletiv. Po jejich aplikaci můžeme pozorovat pohyb

značených aminokyselin a cukrů do místa aplikace. Udržují vysokou metabolikcou aktivitu

pletiv.

V průběhu dozrávání obilek pšenice se přechodně zvýší obsah cytokininů s maximem 3

– 4 dny po antézi. Aplikace cytokininů v době kvetení zvyšuje výslednou hmotnost obilek.

Stimulují diferenciaci plastidů, tvorbu chlorofylů a škrobu, zvyšují toleranci vůči

extrémním podmínkám prostředí, iniciace tvorby semen a inhibice zakořeňování.

Vyskytují se transgenní rostliny s vysokým obsahem cytokininů.

Byla izolována řada vazebných proteinů, rozpustných i membránově vázaných. Žádný

z těchto proteinů nesplňuje požadavky na receptor. Přenos signálu je znám nedostatečně.

Vzrůst koncentrace iontů vápníku a následné zvýšení fosforylace proteinů předcházejí

diferenciaci pupenů u mechu Funaria sp. Indukovanou cytokininem. Při působení na

chloroplasty je jako signální molekula pravděpodobně využíván cAMP.

Cytokininy ovlivňuji syntézu některých specifických enzymů - nitrátreduktázy.

VYUŽITÍ CYTOKININ Ů V RV

Rostlinné biotechnologie.

Stimulace větvení okrasných dřevin

Společně s gibereliny tvarování plodů některých odrůd jabloní

Zvyšování počtu zrn v klasech

Prodloužení období fotosyntetické aktivity

Zvýšení odnožování

Odolnost rostlin vůči stresovým podmínkám

GIBERELINY Gibereliny byly již od třicátých let minulého století známy jako původci choroby rýže

zvané bakanae, při které se výrazně urychluje dlouživý růst, což vede k etiolizaci, poléhání a

případně i k uhynutí rostlin. Choroba je způsobena houbou Giberrella fujikuroi. Struktura

giberelinů byl objasněna až v padesátých letech, kdy se objasnila struktura GA3. V současné

době je známo více než 100 různých molekul s giberelinovým skeletem.

GIBERELINY V ROSTLINÁCH

Gibereliny můžeme rozdělit podle struktury na gibereliny s 19 a 20 uhlíky, přičemž

gibereliny C-19 mohou vznikat z derivátů C-20 vytvořením laktonového kruhu za odštěpení

oxidu uhličitého. Jednotlivé gibereliny se liší počtem a polohou hydroxylových a

karboxylových skupin. Tyto gibereliny vykazují různou aktivitu v různých růstových a

vývojových procesech. Soubor aktivních giberelinů se v rostlině mění a je odlišný i v rámci

jednotlivých orgánů. Málo aktivní gibereliny jsou považovány za prekurzory či metabolity

odbourávání aktivních giberelinů. Gibereliny se tvoří pravděpodobně ve všech rostlinných

orgánech, přičemž nejvyšších hladin dosahují místa aktivního růstu a nově se tvořících

orgánů. Gibereliny jsou transportovány ve floému, ale byly také detekovány v xylému. Což

svědčí o jejich syntéze v kořenech. Význam transportu není objasněn.

METABOLIZMUS GIBERELINŮ

Biosyntéza giberelinů vychází z kyseliny mevalonové, která vzniká kondenzací 3

molekul acetylkonenzymu A, za dodání ATP a dekarboxylace vzniká dimetylallylpyrofosfát.

Přes řadu kondenzačních reakcí vzniká C-10, C-15 a C-20. C-20 se cyklizuje na prekurzor a

po třech oxidacích vzniká GA12 a z něho s odvozují další známé gibereliny.

Inhibitory syntézy giberelinů lze rozdělit do dvou skupin:

a) inhibirtory cyklizace geranylgeranylpyrofosfáti na kauren (prekurzor). Do této

skupiny patří kvarterní amoniové báze – CCC, AMO-1618, Phosphon D

b) inhibitory oxidačních a hydroxylačních reakcí vedoucích k tvorbě aktivních

giberelinů. Nejznámnější jsou ancymidol, paclobutrazol.

Katabolizmus, tedy úplné odbourávání giberelinů není známo. Nejčastější reakcí je hydroxylace v poloze 2, případně oxidace C-20 na karboxylovou skupinu. Není známo, zda je tato reakce vratná a co se z metabolity dále děje.

Některé z giberelinů se nechovají jako volné karboxylové kyseliny, ale jsou vázané.

Jedním z vázaných giberelinů je GA8-glukozid. Většina vázaných giberelinů obsahuje

glukózu a jedná se tedy o glukozidy, glukózastery. Ttao konjugace se vyzužívá k regulaci

hladiny volných hormonů. Vysoká hladina konjugátů je v nezralých semenech, ve floému,

ÚČINKY GIBERELINŮ

Gibereliny stimulují prodlužovací růst pouze nadzemních orgánů, kořeny neovlivňují.

Prodlužují růst u intaktních rostlin. Gibereliny stimulují přechod z fáze G1 do fáze S, kterou

zkracují. Zakrslý mutanti rýže, hrachu a slunečnice, tyto rostliny mají nízkou hladinu

giberelinů. Nejvýznamnějším giberelinem je GA1.

Některé rostliny musí projít určitým obdobím nízkých teplot, aby se staly citlivé

k fotoperiodě a mohly kvést. Reakci rostlin na jarovizaci provází vždy zvýšený prodlužovací

růst a v mnoha přídpadech lze jarovizační stimul eliminovta aplikací giberelinů. Je

předpoklad, že nízká teplota ovlivňuje syntézu nebo metabolizmus giberelinů.

Aplikace giberelinů indukuje kvetení dlouhodenních rostlin, které ve vegetativním stavu

vytvářejí přízemní listovou růžici. Gibereliny také ovlivňují pohlaví květu. Jejich aplikace

zvyšuje u mnoha rostlin(okurka, špenát a jehličnany) tvorbu samčích květů a silně potlačuje

tvorbu samičích.

Po aplikaci giberelinů se zkracuje juvenilní perioda (některé rostliny nekvetou, pokud

nedosáhnou určitého stádia vývoje – břečťan, Tisovcovité, Borovicovité a Cypřišovité).

Dlouhý den obecně více podporuje syntézu giberelinů v porovnání s krátkým dnem.

Fotoperioda a teplota mohou měnit nejen hladiny giberelinů, ale i citlivost pletiv vůči nim.

Gibereliny jsou významným endogenním regulátorem klíčení. V embryu se hromadí

gibereliny ve vázané formě po nabobtnání se uvolní a emryo začíná syntetizovat gibereliny de

novo. U ječmene bylo prokázáno, že jsou volné gibereliny transportovány do aleuronové

vrstvy, kde indukují α-amylázu, ta přechází do endospermu a počne odbourávat zásobní

cukry. Indukce tohoto enzymu je velmi účinně inhibována ABA.

Vazebná místa byla nalezena v cytoplazmě, ale také na membránách proteinových

tělísek a na plazmalemě. Vazebný protein s nejvyšší specifitou pro gibereliny byl nalezen

v aleuronové vrstvě obilek ječmene.

VYUŽITÍ GIBERELINŮ V RV

Zvýšení násady plodů u ovocných dřevin

Sladovnictví - zvýšení podílu sladu

U cukrové třtiny zvýšení výnosu cukru – prodloužení internodií

Zkrácení juvenilního období

Retardanty růstu – Retacel

KYSELINA ABSCISOVÁ Doposud jsme se zabývali látkami, které růst spíše stimulují než inhibují, ale

v rostlinném těle se vyskytují i látky, které růst naopak inhibují. Z listů dormantního javoru

(Acer pseudoplatanoides) byla izolována frakce s inhibičními účinky na růst segmentů

koleptilí a nazvána dormin – rok 1965. V roce 1968 byla u bavlníku z jeho opadlých plodů

izolována látka nazvaná abscisin (abscis – opad). Zjistilo se, že se jedná o dvě stejné

sloučeniny a tato sloučenina dostala jméno kyselina abscisová.

STRUKTURA A VÝSKYT ABA

Kyselina abscisová je seskviterpen s 15 uhlíkatým skeletem a cyklickou částí molekuly.

Má několik izomerů, přičemž zcela funkční je (+) S-izomer. Většina chemických změn vede

ke ztrátě aktivity, výjimku tvoří epoxysloučniny, které mají vysokou aktivitu a jedná se o

xantoxin, která je vlastně prekurzorem ABA.

Nejvíce ABA se tvoří v dormantních orgánech, ale i v mladých, rychle rostoucích

pletivech. Její tvorba je vyšší za krátkého dne a silně stoupá při nedostatku vláhy.

Dále se kyselina abscisová tvoří v kořenových špičkách, ale v menším množství i

v mnoha dalších orgánech. Transportuje se z kořenů do nadzemní části v xylému a v rámci

nadzemních orgánů ve floému. Nejvíce ABA je obsaženo v chloroplastech, zatímco glykozidy

se hromadí ve vakuole.

METABOLIZMUS ABA

Biosyntéza ABA vychází ze stejných prekurzorů jako gibereliny a obě biosyntetické

cesty mají část společnou. Věřilo se, že ABA vzniká z 15 uhlíkatého terpenu z něhož

částečnou cyklizací vzniká xantoxin. U vyšších rostlin toto nebylo prokázáno. Možná u

nižších. Rozdělení cesty giberelinů a ABA začíná v místě geranylgeranylpyrofosfátu, kdy

v případě ABA vznikají karotenoidy. Karotenoidy jsou poté oxidačně štěpeny za vzniku dvou

molekul xantoxinu a dialdehydu C-10, xantoxin je nakonec oxidován na ABA. Syntézu ABA

je možné inhibovat fluoridonem, který inhibuje syntézu karotenoidů.

Aba je odbourávána oxidačně za vzniku kyselin fazeové a dihydrofazeové. Další cesta

a produkty nejsou známy. I ABA tvoří konjugáty. Nejvýznamnějším konjugátem je 1´- a 4´-

O - β-glukozid. Úloha konjugátů není známa

ÚČINKY ABA

Rostoucí pletiva a orgány reagují většinou na aplikaci ABA snížením růstové rychlosti.

Stimuluje však buňky opadavé zóny, který poté vyvolá rychlý opad.

Ve zralých pletivech brzdí ABA metabolikcou aktivitu, stimuluje degradační procersy, a

tak urychluje proces stárnutí.

V dormantních pupenech, semenech a hlízách nacházíme obvykle vysoký obsah ABA.

U semen brání předčasnému vyklíčení vyvíjejícího se embrya. Ve zralých semen zpočátku její

obsah stoupá a ve druhé polovině zrání klesá, ale stoupá podíl vázané ABA. Klíčení nastupuje

tehdy, když klesne obsah ABA pod určitou hladinu. Délka dormance je dána poměrem

ABA/gibereliny. ABA ve zrajících semenech indukuje tvorbu specifikcých zásobních

proteinů.

Při nedostatku vody vyvolává ABA uzavření průduchů a mino to zvýší hydraulickou

vodivost kořenů. Nedostatek vody vyvolává rychlý nárůst koncentrace ABA v kořenech a

listech. Kyselina abscisová je považována za faktor obrany rostlin vůči stresům. Reguluje

gravitropizmus a regulaci heterofylie.

Vazebné místo se nachází na vnějším povrchu plazmalemy svěracích buněk průduchů.

Další vazebné místo e nachází v aleuronové vrstvě obilek.

Průduchy se uzavírají v důsledku vazby ABA na receptor, kdy se měmí vlastnosti

membrány a toky iontů. ABA indukuje syntézu proteinového inhibitoru α-amylázy.

Vznik stresových bílkovin – jejich úloha je jako tzv. chaperonů, bílkovin, které brání

nejdůležitější bílkoviny buňky před ztrátou konformace a aktivity.

VYUŽITÍ ABA V RV

Využití je poměrně obtížné, spíše při zvýšení odolnosti rostlin vůči stresům.

ETYLÉN První zmínka, že etylén působí na opad listů je z roku 1901. důkaz o tom, že se etylém

tvoří u rostlin byl poprvé popsán ve 30.letech minulého století, ale vlastní mezník pro

objevení a detekování etylénu jako fytohormonu je rok 1959 – plynová chromatografie.

Etylén je nejjednodušší uhlovodík s dvojnou vazbou, jako jediný fytohormon je plynný.

Etylén se snadno oxiduje až do vzniku formaldehydu. Reaguje s těžkými kovy. Nejblíže

k etylénu má propylén.

METABOLIZMUS ETYLÉNU

Etylén vzniká ve vyšších rostlinách a ve většině nižších rostlin z L-metioninu. Jako

první meziprodukt vzniká S-adenozylmetionin. Ten se dále mění na kyselinu 1-

aminocyklopropan-1-karboxylovou a metyltioadenozin. Ten se mění zpět na metionin.

Kyselina je dále měněna až na etylén. Enzym ovlivňují tuto reakci je lokalizován

v cytoplazmě a jako kofaktor vyžaduje pyridoxalfosfát. Má krátkou životnost a v in vitro je

značně nestálý. Jeho syntéza je ovlivněna řadou faktorů, včetně auxinu. Enzym je inhibován

kyselinou aminooxyoctovou a aminoetoxyvinylglycinem.

Tvorba etylénu je ovlivněna řadou faktorů: záření, teplota, koncentarce kyslíku a oxidu

uhličitého. Je indukována stresory, auxinem. Tvorba etylénu podléhá zpětnovazebným

regulacím.

Etylén je odbouráván na etylenoxid – etylenglykol – glukozid a oxid uhličitý. Katalýza

vyžaduje přítomnost mědi.

Etylén nemůže konjugovta, zato konjuguje jeho prekurzor a to s kyselinou malonovou.

ÚČINKY ETYLÉNU

Etylén má vazebné místo v cytoplazmě. Vazebné bílkoviny byly nalezeny na

endoplazmatickém retikulu a v membránách proteinových tělísek. Vazbu zprostředkovávají

ionty mědi a inhibují ionty stříbra a cykloalkeny. Mechanismus antagonistických vztahů není

znám.

Etylén zvyšuje průchodnost membrán pro barviva betacyaninu a aktivuje příjem

některých látek. Etylén zvyšuje sekreci α-amylázy.

Působí na indukci syntézy polygalakturonázy v průběhu dozrávání plodů, celulázy při

stimulaci opadu listů a plodů a peroxidázy při stimulaci stárnutí děloh.

VYUŽITÍ ETYLÉNU V RV

Dozrávání ovoce v řízené atmosféře

retardant do obilovin pod názvy: kyselina-2-chloretylfosfonová

udržování řezaných květů při skladování

RŮST A VÝVOJ - ZÁŘENÍ

Viditelné záření je nejdůležitějším faktorem prostředí ovlivňující růst a vývoj rostlin. Na

jednostranné ozáření či gradient záření či k vyšší ozářenosti reagují rostliny usměrněným

růstem ke zdroji záření či k vyšší ozářenosti se nazývá fototropizmus. Rostliny jsou schopny

rozeznat délku dne a noci a reagovat tak na změny ročních období. Tento jev je znám jako

fotoperiodizmus a má rozhodující význam při regulaci řady vývojových procesů u rostlin.

Ostatní odezvy rostlin na dopadající záření se zařazují po pojem fotomorfogeneze. Tu lze

definovat jako vývojovou strategii rostlin vystavených záření nebo jako integrovaný časový a

prostorový sled růstových a vývojových změn indukovaných zářením.

Rostliny reagují pouze na světlo o určité vlnové délce tzv. akční spektra.

Nejaktivnějšími oblastmi spektra záření, které nejvíce ovlivňuje růst a vývoj rostlin, je oblast

červeného záření – 660 – 730 nm a záření modré 370 – 450 a 480 nm. Růstově aktivní je také

často oblast UV-B záření – 280 – 320 nm. Pro příjem těchto signálů je rostlina vybavena

specifickými receptory. Ty jsou známy pro oblast záření červeného, modrého a UV- A a UV-

B. Jediným dobře prostudovaným fotoreceptorem je receptor červeného záření – fytochrom.

Znalost ostatních receptorů je dosud velmi malá.

RECEPTORY ZÁŘENÍ

FYTOCHROM

V roce 1952 Borthwick se spolupracovníky objevil účinek krátkovlnného červeného a

dlouhovlnného červeného záření na klíčení nažek salátu. Tento receptor byl nazván

fytochrom.

Fotoperiodismus patří mezi jevy řízené tzv. biologickými hodinami. Délku dne resp.

čas dopadajícího záření a také jeho kvalitu detekuje rostlina v červené oblasti spektra (660 –

730 nm) prostřednictvím fotoreverzibilního chromoproteinu, který se nazývá fytochrom.

Zářením 660 nm je převeden do biologicky aktivní formy a zářením 730 nm zpět do formy

původní.

Fytochrom A se vyskytuje převážně v etiolovaných pletivech a po ozáření rostliny se

rychle rozkládá a pravděpodobně zodpovídá za regulaci k dlouhovlnému červenému záření o

vlnové délce 730 nm (dlouživý růst, etiolozace).

Fytochrom B (stejně jako C, D a E) se vyskytuje převážně v zelených pletivech a je

poměrně stabilní. Zřejmě zodpovídá za regulaci kvetení a tuberizaci u citlivých rostlin.

Tvorba fytochromu je geneticky podložena, přičemž gen pro fytochrom kóduje vznik

neaktivní formy fytochromu P660 (Pr). Ten se přeměňuje absorpcí slunečního záření nebo

absorpcí červeného záření o vlnové délce 660 nm na fyziologicky aktivní formu P730 (Pfr),

která např. podmiňuje kvetení dlouhodenních rostlin.

A obráceně, absorpcí záření tmavočerveného o vlnové délce 730 nm nebo za působení

tmavé periody (tedy během noci) se aktivní forma P730 přeměňuje na fyziologicky neaktivní

formu P660, která umožňuje kvetení krátkodenních rostlin a zabraňuje kvetení dlouhodenních

rostlin.

Fytochrom je nejpravděpodobněji lokalizován v cytoplazmě a reguluje, jak je uvedeno

výše, řadu funkcí.

Značná část fotomorfogenetických projevů rostliny je spojena s informací o poměru

R/FR, uváděném obvykle jako Z = 660 nm/730 nm (lze uvádět i v jednotkách ozáření).

Změny v podmínkách ozáření (v kvalitě i intenzitě záření) jsou závislé na průběhu dne,

ročním období a podmínkách stanoviště. Hodnota Z dosahuje v slunečním záření úrovně asi

1,19, při západu slunce za soumraku se snižuje (stoupá podíl FR a klesá podíl R) asi na 0,96 a

při zastínění porostem lze naměřit hodnoty 0,20 – 0,04.

Pro samotný účinek fytochromu je rozhodující poměr formy aktivní k celkovému

obsahu fytochromu. Při určitém poměru je fytochrom neaktivní.

Světelný signál fytochromu ve formě fotoreceptoru zpracuje a indukuje metabolické

procesy, které vedou k syntéze řady proteinů (enzymů) a naopak syntézu jiných inhibuje.

Řadu projevů spojovaných s účinky záření a tmy ovlivňují fytohormony. Ty mohou

působit samostatně, nezávisle nebo mohou představovat i článek v sekvenčním řetězci, na

jehož začátku je recepce signálu záření fytochromem.

MODRÉ ZÁŘENÍ

Toto záření ovlivňuje zejména fototropizmus, regulaci dlouživého růstu stonku a

otevírání průduchů listů. U řas a hub modré záření iniciuje tvorbu některých orgánů –

kloboučků a konídií.

V řadě případů integruje modré záření se zářením červeným. Při fototropických

reakcích fytochrom ovlivňuje citlivost rostlin k působení modrého záření. Receptor modrého

záření reaguje obvykle při velmi malých intenzitách ozáření a mohl by se proto účastnit

reakce rostlin na zastínění, případně v percepci svítání a stmívání.

Struktura tohoto receptoru není známá. Kryptochrom – hypotetické centrum, kterré se

skládá z flavoproteinu a cytochromu b. dále by se mohlo jednat o pteriny, karotenoidy

(zeaxantin). U krásnoočka byl objeven rodopsin. Existují genové studie.

Reakce na modré záření:

a) otevírání průduchů je vyvoláno okamžitou hyperpolací plazmatické

membrány svěracích buněk a otevřením draslíkového kanálu.

b) Při inhibici dlouživého růstu byla zjištěna aktivace některých genů a tvorba

nových proteinů.

c) Aktivují se G-proteiny, tj. proteinů vážících a hydrolyzujících

guanozintrifosfát.

ULTRAFILALOVÉ ZÁ ŘENÍ

Dělí se na tři typy UV-C – 200 – 280 nm, UV-B – 280 – 320 nm a UV-A – 320 – 380

nm. Obecně je toto záření škodlivé, čím kratší vlnové délky tím škodlivější. Působí změny ve

struktuře DNA, vznikají mutace. Je zapojeno do syntézy flavonoidů. Uvažuje se o společném

receptoru s modrým zářením, ale také o samostatných receptorech.

FOTOPERIODIZMUS

Jedná se o metabolickou, růstovou či vývojovou odezvu rostlin na délku dne. Doba po

kterou jsou rostliny vystaveny záření ve 24hodinovém cyklu se nazývá fotoperioda.

Fotoperioda je pro rostlinu signálem o roční době a jako taková určuje u mnoha rostlin trvání

vegetativní fáze vývoje a řídí přechod do fáze reproduktivní. Kvetení je tedy ovlivněno

fotoperiodou, ale také další procesy, např. internodia jsou velmi často kratší během krátkého

dne (kratší den než 10 hodin), dále to souvisí s jarovizací a tvorbou přízemní růžice listů,

tvorba stonků u jahod probíhá na dlouhém dni (delší než 12 hodin). Dlouhý den stimuluje

vznik cibulí a krátký den vznik hlíz, procesy související se stárnutím, zráním a počátkem

dormance.

Od konce 19. století byl fotoperiodizmus pokládán za faktor ovlivňují fyziologické jevy

rostlin, především fotosyntézu. Teprve v roce 1912 byla délka dne popsána jako limitující

faktor pro kvetení. Na základě dalších pokusů byly rostliny rozděleny do několika skupin

podle nutné doby osvětlení, aby vykvetla – dlouhodenní, krátkodenní a fotoperiodicky

neutrální.

Fotoperiodická indukce je ovlivněna stářím a teplotou. Teplota nejen ovlivňuje délku

fotoperiody nutnou k indukci kvetení, ale může zcela změnit typ rostliny z krátkodenní na

dlouhodenní a naopak. Rostliny mohou svou fotoperiodickou citlivost měnit se stářím. U

většiny rostlin existuje období, které je kratší či delší, při němž nejsou schopny reagovat na

fotoperiodickou indukci kvetení. Tato etapa se nazývá juvenilita.

Dlouhodenní a krátkodenní rostliny jsou hojně zastoupeny v oblastech středních

zeměpisných šířek, přičemž se zastoupení krátkodenních rostlin zvyšuje ve směru od západu

k východu. Dlouhodenní rostliny jsou adaptovány na iniciaci květů v jarním období a

nekvetou na podzim ani brzy na jaře. Naopak krátkodenní rostliny se adaptovaly na zvýšené

srážky v pozdním létě, přičemž jejich optimum kvetení spadá do doby zkracujících se dní.

Měření času ve fotoperiodizmu je na základě jedné z představ řízeno biologickými

hodinami či tím, že měření času spočívá v době ukončení nějaké dosud neznámé reakce. Po

ukončení jedné fáze nastane fáze další nebo se cyklus musí zahájit opět.

Rostliny si však udržují rytmické procesy i ve stálých podmínkách a to vyžaduje

představu nepřetržitého měření času. Systém endogenní rytmicity funguje na rozdíl od

mechanismů přesýpacích hodin jako oscilátor.

RYTMICITA U ROSTLIN

Nejdéle známým rytmickým procesem u rostlin je pohyb listů. U fazolu v poledne

zaujímají listy pozici nejvzpřímenější, v půlnoci nejsvislejší. Tento jev byl popsán již roku

1729 ve Francii.

V roce 1936 bylo měření času a regulace rytmicity popsáno na základě dvou střídajících

se fází: fází světlomilnou (fotofilní) a fází stínomilnou (skotofilní).

Rytmicita v průběhu 24hodinového cyklu se nazývá cirkadiální rytmy . Každý rytmus

je charakterizován následujícími veličinami.

- Amplitudou: poloviční vzdálenost od maximální k minimální hodnotě.

- Cyklem: vrací-li se daný proces do původního stavu.

- Časovačem: signál odvozený od vnější oscilace, který ovlivňuje fázi endogenního

rytmu.

- Fází: jedná se o určitý časový bod od počátku cyklu.

- Periodou: doba trvání jednoho cyklu.

- Spontánním rytmem: rytmus, který nezávisí na vnějších podmínkách a ve stálých

podmínkách vykazuje svoji přirozenou periodu.

- Zavedení rytmu: rytmus je zkoumán na základě přechodu světlo – tma a naopak.

ENDOGENNÍ RYTMY

Tyto rytmy souvisí s podmínkami vnějšího prostředí. Rytmy je na základě

fotoperiodismu rozdělit na:

a) rytmy ultradiální: kratší než 20 hodin, jsou poměrně vzácné,

b) rytmy cirkadiální: perioda v rozmezí od 20 – 28 hodin,

c) rytmy infradiánní: perioda delší než 28 hodin.

Mechanizmus regulace je dán studiem přenosu signálů, tedy i druhých poslů a genů.

Mechanizmus je dán na základě přenosu protonů a činností H+ -ATPázy, činností druhých

poslů cAMP. Jsou známy i geny, které toto řídí.

Fytochrom se podílí také na řadě rytmických pohybů. U pohybujících se fazolových

listů byly prokázány složky fytochromu R. Doplnění záření o složku FR rytmicitu ruší.

FOTOMORFOGENEZE ROSTLIN

Procesy fotomorfogeneze mají komplexní povahu. V jejich regulaci kooperují různé

receptory a mohou zahrnovat i všechny reakce fytochromu. Nemají univerzální charakter. U

nižších rostlin se setkáváme se širším spektrem růstových a vývojových jevů regulovaných

zářením. Mají proto i větší rozmanitost receptorů.

Záření ovlivňuje pohyby plazmodií, inhibuje vegetativní růst a vyvolává sporulaci již u

hlenek. Fotorecepční systémy byly popsány u hub pro modrou a červenou a UV_B část

spektra.

U sinic a řas může záření ovlivňovat všechny růstové a vývojové funkce. U zelených,

hnědých řas a aněkterých ruduch byl zjištěn fytochrom, jehož funkce je spojena s klíčením

oospor či s tvorbou spor. Řasy a sinice obsahují také fotoreverzibilní systémy, což jsou jiné

pigmenty než světelné receptory.

DEETIOLIZACE

Ve tmě rostlina investuje svůj rezervní materiál uložený v hlízách do dlouživého růstu

internodií při potlačení tvorby fotosyntetického aparátu – netvoří se chlorofyl, listy jsou

zakrnělé. Mluvíme též o skotomorfogenezi. Jedná se o adaptaci dosažení světla. Ve druhém

případě – fotomorfogeneze se jedná o tvorbu fotosyntetického aparátu, tedy o syntézu

chlorofylů a tvorbu listů. Tento přechod mezi těmito dvěma fázemi se nazývá deetiolozace.

Poprvé byla studována v roce 1904 Pfefferem. Na základě nových vědomostí a technologií je

možné usoudit, že projevy etiolozace a deetiolizace jsou zprostředkovány stavem fytochromu

a receptoru modrého záření a jejich změnami.

Plastogeneze, tedy tvorba chloroplastů, je závislá na vzniku chloroplastů z proplastidu.

Z proplastidů ve tmě vznikají etioplasty , to jsou organely, které mají plastidové stroma,

prolamelární tělísko a membránové útvary. Klíčovým momentem vzniku chloroplastu je

indukce syntézy chlorofylu a bílkovin světlosběrného systému. U mechorostů, řas, většiny

kapraďorostů a některých nahosemenných rostlin může vzniknout chlorofyl i ve tmě, u těchto

etiochloroplastů vznikají na tylakoidech grana.

Charakteristickým morfologickým projevem deetiolizace je i otevírání plumulárního

háčku při klíčení. Při tomto jsou nutné změny v počtu a velikosti buněk a jedná se o jev

regulovaný fytochromem.

Fytohormony ovlivňují řadu projevů spojovaných i s účinky záření a tmy, např. růst

hypokotylu (gibereliny, auxin a etylén), diferenciaci listů a tvorbu chlorofylů ve tmě

(cytokin). Odpověď na účinky fytohormonů není zcela jasně odpovězena. Existuje také

možnost nezávislého působení hormonů a záření.

Fotomorfogeneze na přirozených stanovištích je dána především fytochromovými

systémy a receptory modrého záření. Jedná se především o:

1) změny v podmínkách ozářenosti v průběhu dne a noci,

2) změny podmínek ozáření spojené s krytem v místě stanoviště – půda, voní sloupec,

3) ovlivnění podmínek ozáření vlastním porostem.

Morfogenetické efekty mohou být často spojeny s rychlostí fotosyntézy. Jedná se o

změny morfologické a anatomické stavby listů v závislosti na intenzitě ozáření. Listy při

vysoké ozářenosti mají obvykle menší plochu, jsou silnější, členitější, mají delší buňky a větší

počet buněk palisádového parenchymu.

Spolehlivost všech systémů je závislá na kvalitě záření.

CELISTVOST ROSTLIN

Jednotlivé buňky, pletiva a orgány těla rostliny představují obdivuhodně sladěný

harmonický celek. Studiem celistvosti se zabývá experimentální morfologie. Na této integritě

se významnou měrou podílí i fytohormonu. Kořeny a nejmladší listy stimulují růst ostatních

částí rostlin, kdežto dospělé listy a zásobní orgány zpravidla růst ostatních rostlinných částí

brzdí. Stimulační růstové vlivy jsou při tom spojeny především s gibereliny, cytokininy,

nízkou koncentrací auxinu. Inhibiční vlivy pak hlavně s ABA, etylénem a vysokou

koncentrací auxinu.

Celistvost je důležitým ukazatelem i zemědělství a často je nutné tuto integritu

regulovat – větvení stonků, kořenů, násada květů a plodů. Základním projevem celistvosti

rostlin je korelace rostlinného růstu. Porušená celistvost rostliny se obnovuje regenerací.

K projevům celistvosti patří také polarita.

Polarita je vlastností buňky, pletiva, orgánu i celistvé rostliny, která se projevuje tím,

že pomyslná osa buňky tvoří protilehlé póly, jejichž vlastnosti jsou odlišné. Již velmi mladé

embryo má část kořenovou a část prýtovou. Tyto rozdíly mohou být strukturálně,

fyziologicky a biochemicky dané. V bazální části je vyšší koncentrace IAA než v části

apikální. Tento gradient umožňuje růst kořenů a jejich diferenciaci. Také iontové nosiče -

vápníku – jsou rozděleny polárně.

Polarita může být determinována i vnějšími faktory – jednosměrné působení světla.

Jedná se spíše o gradient světelného záření.

Na stonkových řízcích se na apikální části tvoří pupeny – ochuzeno o auxiny, na bazální

části kořeny - obohacené o auxiny. Podobný jev je možné nalézt u kořenů.

U zásobních kořenů je také příčná polarita. Listy vykazují vyšší zastoupení cytokininů a

giberelinů v apikální části listové čepele. Souvisí s ontogenezí.

Regenerace je vnitřní fyziologickou vlastností na jejíž základě může orgán nebo

organizmus nahradit ztracenou nebo izolovanou část a obnovit svou celistvost.

KORELACE

Jedná se o základní projev celistvosti a je dán rozdílným růstem jednotlivých

rostlinných orgánů. Tyto jevy jsou do značné míry regulovány hormony.

KLÍ ČENÍ

Klíčení je obnovení metabolické aktivity semen vedoucí k prodlužování buněk radikuly

a hypokotylu embrya. Semena v endogenní dormanci mohou klíčit až po jejím uplynutí.

Semenům bez endogenní dormance postačí pouze zbobtnat ve vodě, za splnění osttaních

podmínek – světlo, teplota, obsah kyslíku. S příjmem vody se naruší dormance a v semeni

dochází k přijmu vody koloidními systémy, nabuzení činnosti enzymů atd. Některá semena

mohou předčasně klíčit a tím dochází ke zkrácení běžného procesu dozrávání. Bobtnat mohou

i semena stará, neklíčivá a mrtvá. U živých semen dochází k aktivaci dýchání a stupňování

enzymatické a hormonální reakce, tím se imobilizují zásobní látky v semeni.

Toto všechno se děje ještě dříve než dojde k viditelnému klíčení, tedy k objevení a růstu

radikuly embrya skrz prasklou testu semene. Kořínek přitom roste zpočátku jen

prodlužováním buněk vytvořených v embryu. Teprve poté začíná mitotická aktivita

kořenového meristému.

TYPY KLÍ ČNÍCH ROSTLIN

Klíčení začíná vždy růstem kořínku. Ten po určitou dobu nejdříve brzdí růst

nadzemních částí klíčních rostlin. U dvouděložných rostlin je klíčení buď epigeické nebo

hypogeické. V prvém případě jsou dělohy nad zemí a ve druhém v zemi. Hypokotyl je krátký

a vlastní klíční lodyžka je v podstatě nadděložní část.

DORMANCE ROSTLIN A POHYBY ROSTLIN

Odpočinek (dormance) může být definován jako dočasné zastavení viditelných

projevů růstu. Nezbytnost odolat nízkým teplotám během zimy, horkým a suchým

podmínkách léta vedla u rostlin k vytvoření životní cykličnosti, v níž se střídá období růstové

aktivity s obdobím odpočinku neboli dormance.

Vegetační vrcholy zastaví růst, u listnatých dřevin opadnou listy a dřeviny se tak stanou

odolnými vůči suchu a chladu. Posledně vytvořené listové základy pupenů se přemění na

šupiny. Řada rostlin přečkává v podobě cibulí, hlíz, oddénků. Jednoleté rostliny přečkávají

v podobě semen.

V oblastech tropického deštného pralesa se často vyskytuje periodické rašení stromů –

kakaovník, jehož součástí jsou i výrazné projevy dormance. V tomto případě se jedná o

adaptaci spojenou s cyklickou směnou růstových center a odpovídající redistribucí stavebních

i energií bohatých látek.

Dormance tedy umožňuje přežít nepříznivé období dané zeměpisné šířky či

optimalizovat růstové procesy s ohledem na jejich časovou a prostorovou organizaci.

ODPOČINEK PUPENŮ

Dormance je spojena s dočasným potlačením růstu. Avšak zakládání a diferenciace listů

a květů v pupenech může pokračovat i během dormance. Pokud je odpočinek způsoben

nepříznivými vnějšími podmínkami, hovoříme o exogenním odpočinku. V našich

zeměpisných šířkách pupeny dřevin odpočívají v únoru a březnu vlivem nízkých teplot,

v příznivých podmínkách jsou schopny vyrašit. V případě jejich odběru v listopadu a prosince

větévky rašit nebudou, neboť dormance je vynucena z vnitřních příčin – hormonální. V tomto

případě hovoříme o odpočinek endogenní.

Jedním z faktorů, které mohou navodit endogenní odpočinek pupenů, může být krátký

den. Platí to pro břízu, trnovník, svídu. Tyto rostlinné druhy rostou v podmínkách dlouhého

dne nebo nepřetržitého osvětlení. Reakce na krátký den je tedy ovlivněna fytochromem.

Vstup pupenů do endogenní dormance je možné určit postupným odstraňováním listů

na dekapitovaných prýtech. Jestliže vyrůstají pupeny, tak ještě není rostlina v endogenní

dormanci. Jedná se zde o vliv auxinů. Obecně vstupují pupeny stromů do dormance tím dříve,

čím je strom starší. Jabloň – ½ srpna až září, lípa, kalina – červenec, javor klen a jasanolistý –

září.

Výstup pupenů z endogenní dormance je obecně indukován nízkými teplotami.

Větévky ve vyšší teplotě začnou rašit.

ETAPY DORMANCE

Období, kdy pupeny do dormance vstupují a kdy není ještě plně vyvinuta endogenní

dormance se nazývá predormance. Po této fázi nastupuje fáze či období vlastní dormance.

Po vlastní dormanci nastupuje poslední fáze, kdy pupeny z dormance vystupují pod vlivem

chladu. Tato fáze se nazývá postdormance. Postdormanci je možné u šeříku a zlatice zkrátit

ponořením do teplé vody 30 – 35 °C po dobu 9 – 12 hodin či působením éteru.

TEPLOTA A ODPOČINEK PUPENŮ

Pro druhy přizpůsobené klimatu s periodicky se vracejícím horkým a suchým obdobím

je důležité, aby nerašily při vysokých teplotách, jimiž by mohly být poškozeny. Mezi tyto

rostliny je možné zařadit tulipán a hyacint – jejich cibule nejsou schopny rašit

v predormanci a postdormanci při vysoké teplotě. Z ovocných dřevin sem řadíme broskvoně

a meruňky – v postdormanci raší při 9 °C, vystoupí-li teplota nad tuto teplotu rašení se

zastavuje a je indukována tzv. druhotná dormance.

Na straně druhé existují rostliny, které jsou přizpůsobeny klimatu s chladnějšími

periodami. Tyto rostliny neraší při nízkých teplotách, jejich teplotní rozmezí v postdormanci

je nízké. Raší i při vyšších teplotách, které je v jejich odpočinku se normálně nevyskytují.

Jedná se např. o břízu, buk, adaptované hlízy bramboru.

Existuje i třetí skupina rostlin, které neraší ani při extrémně nízkých či vysokých

teplotách.

LÁTKOVÉ VLIVY DORMANCE

Pletiva v dormanci mají útlum metabolizmu. Pletiva mají nízkou úroveň dýchání,

nízký obsah RNA, který se zvyšuje až na konci postdormance. Nízká hladina etylénu souvisí

s hlubokou dormancí. Při vstupu do dormance se začíná zvyšovat hladina ABA . Vstup pupenů

do endogenní dormance však nesporně souvisí s poklesem hladiny endogenních giberelinů.

REGULACE DORMANCE PUPENŮ

Vliv exogenně aplikovaných fytohormonů na dormanci pupenů odpovídá endogenním

fytohormonálním změnám. Exogenní inhibitory (CCC a vyšší hladina auxinů) dormanci

zesilují. Exogenně aplikovaný giberelin zkracuje endogenní dormanci pupenů a nutí pupeny

k rašení již v září – černý rybíz, jírovec.

Cytokininy ruší endogenní dormanci u šeříku, javoru klenu, buku, dubu, jabloní.

Exogenně aplikovaný etylén je v optimálních nižších koncentracích schopen rušit

dormanci pupenů.

ODPOČINEK SEMEN A PLODŮ

V případě semen hovoříme o semenné dormanci, která účelně zabraňuje semenům, aby

klíčila v nevhodnou dobu, zpravidla před zimou, jež by klíční rostliny zničila.

Příčinou neklíčivých semen mohou být nepropustné obaly, nevyvinuté embryo.

Nejčastější příčina odpočinku semen a plodů je shodná s odpočinkem pupenů. V semenech a

plodech se vyskytuje velké množství inhibičních látek – ABA, kyselina benzoová, skořicová,

kumarin a kyseliny jasmonová.

K odstranění inhibičních látek se používá stratifikace. Jedná se o působení chladu na

semena. Semena, která vyžadují stratifikaci: jabloň, javor, líska, hloh, buk, jasan, smrk,

borovice, u borovice chlad urychluje klíčení a u jasanu je nezbytný pro klíčení. U dubu klíčí

žaludy na podzim bez chlazení tak, že vytvoří kořen, ale růst epikotylu je závislý na chladu.

Během stratifikačního chlazení dochází postupně k odbourávání ABA a k růstu hladiny

giberelinů.

Posklizňové dozrávání je charakterizováno tím, že semena některých rostlin neklíčí

ihned po odloučení od mateřské rostliny, v suchých semenech proto mohou proběhnout

procesy, které nastartují normální klíčení. Jedná se vlastně o postdormanci semen.

U obilek ječmene dochází v průběhu dozrávání ke snížení hladiny giberelinů a postupně

stoupá ABA. Po sklizni ještě chvíli obsah giberelinů klesá, ale později během posklizňového

dozrávání opět stoupá. Zahříváním a vysušením můžeme dobu odpočinku zkrátit.

Porůstání – klíčení semen přímo v klase během deštivého počasí. Nežádoucí.

Dormance u hlíz je také ovlivněna vnějšími signály jako je krátký den. Dormance je

také ovlivněna fytohormony. U hlíz a cibulí klesá obsah giberelinů a narůstá obsah

inhibi čních látek. Etylén a cytokininy exogenně dodané ruší dormanci hlíz a cibulí.

STÁRNUTÍ

Rostliny stárnou a tento proces vede nakonec k odumření buněk, pletiv a orgánů a

celých rostlin. Jejich ontogeneze tedy končí smrtí. Procesy stárnutí, odumírání a smrti jsou

geneticky podmíněny a projevují se od úrovně vnitrobuněčné až po úroveň celého organizmu.

U vytrvalých bylin odumírá každoročně v podmínkách mírného pásma celá nadzemní

část rostliny, kořeny však přežívají a dávají vznik novým pupenům. U jednoletých rostlin

odumírá celá rostlina, vyjma semen.

Monokarpické druhy, kvetoucí a plodící jednou za život a pak odumírají, jsou buď

jednoleté, dvouleté nebo i vytrvalé.

Polykarpické druhy, které kvetou a plodí opakovaně, mají délku života různě dlouhou.

Stárnou květy, plody a listy, jenž se odlučují. U stálezelených dřevin vydrží listy několik let.

Stárnutí je růstově korelační jev. Tento jev je možné pozorovat na spodních listech, kdy

tyto listy začnou záhy odumírat vlivem kompetice mezi listy a rostoucími částmi lodyhy. Na

intaktní rostlině začnou listy od báze žloutnout, toto stárnutí lze omezit dekapitací vrcholu.

Vrchol stonku odebírá těmto listům živiny a působí na ně regulačně. Proces stárnutí může být

dále zbrzděn opakovaným odřezáváním květů a mladých plodů.

Na podzim u opadavých dřevin stárnou a odumírají listy současně bez rozdílu jejich

stáří a postavení na stonku. Stárnutí je zde ovlivněno nízkou teplotou a krátkým dnem,

snížením auxinů a giberelinů a zvýšením ABA.

Stárnutí buněk, orgánů a celé rostliny je geneticky zakódováno jak ukazují práce

s mutanty. Během stárnutí dochází ke změnám genové exprese.

Senescenci urychluje ABA a jasmonová kyselina, ale také etylén, krátký den,

nedostatek živin, stresy.

U živočišných organismů byly nalezeny geny pro tzv. programovanou smrt buňky, jejiž

projevem je apoptóza – zprohýbání membrán, agregace chromatinu, zmenšování buňky. Je i u

rostlinných buněk.

Proces stárnutí je rychlejší ve tmě než na světle. Světlo brzdí proces stárnutí vlivem

otevírání průduchů. Stárnutí je dále iniciováno enzymy, které jsou ve vakuole a jsou odděleny

od cytozolu tonoplastem. V tonoplastu vznikne otvor a enzymy mohou rozkládat cytozol.

Cytokininy udržují integritu tonoplastu.

OPAD LISTŮ, KVĚTŮ A PLODŮ

Opadu listů zpravidla předchází vznik odlučovací vrstvy na bázi řapíku. Tato vrstva je

omezena na několik řad buněk, které reagují charakteristickým způsobem na působení auxinu

a etylénu. Etylén opad listů zavádí a auxiny působí opačně. Na základě těchto znalostí

existuje pojem cílová buňka a pletivo.

V odlučovací vrstvě se enzymaticky rozkládají pektiny stěn buněk, čímž se list snadno

odlomí. I když opadu listů často předchází jeho stárnutí, nejsou tyto dva jevy související se

stejnými vnějšími a vnitřními podmínkami.

Čepel listová korelačně brzdí odloučení řapíku. Opad řapíku brzdí vedle auxinů také

benzolinon a urychluje ABA, TIBA, CCC a etylén.

K defoliaci ve školkách se používá CEPA, k urychlování zrání semen se používají

desikanty.

I v případě květů a plodů se vytváří odlučovací vrstva na bázi květních či plodových

stopek. Před opadem se v plodech zvyšuje aktivita celulázy a pektinázy, která je ještě

zesilována vlivem etylénu.

V plodech v tomto období bývá nízká hladina auxinu.

POHYBY ROSTLIN

Rostlina orientuje své orgány v prostoru tak, aby nejlépe sloužily k její výživě a

k udržení života. U rostlin stejně jako u živočichů se to děje pohyby. Rostliny jsou však oproti

živočichům pevně spojeny s půdou, vyjma nižších rostlin, a proto se u nich vytvořily jiné

druhy pohybů než u živočichů.

ROZDĚLENÍ POHYBŮ ROSTLIN

Pohyby rostlin je možné rozdělit takto:

1) pohyby fyzikální – hygroskopické

- kohézní

2) pohyby vitální – lokomoční (taxe)

- ohybové – paratonické – tropizmy a nastie

- autonomní – nutační a variační

POHYBY FYZIKÁLNÍ

Fyzikálně se pohybují odumřelé části rostlin, např. šišky, lusky nebo úbory.

Příkladem hygroskopických pohybů jsou pohyby úborů pupavy bezlodyžné nebo pohyby

šupin šišek jehličnanů. Za vlhka se uzavírají a za sucha se otevírají.

Vnější vrstva zákrovních listenů u pupavy bobtná vodou a také u šišky se spodní

strana šupin vlhkem roztahuje a suchem zkracuje. Lusky bobovitých rostlin se po

rozpuknutí šroubovitě stáčejí a vymršťují tak semena. Také osiny kavylu zavrtávají

obilky do země hygroskopickým pohybem. Podobně i zuby na plodech silenky a zvonku

se vlhkem uzavírají. U nažek smetanky je chmýří nažek rozloženo a za vlhka se stahuje

dovnitř.

Mezi kohezní pohyby lze zařadit otevírání sporangií kapradin, které mají na

povrchu nápadný prstenec složený z buněk se silnou stěnou. Voda se zde pomalu

odpařuje a kohezní silou se výtrusnice roztrhne. Podobný jev je možné nalézt u

prašníků.

POHYBY VITÁLNÍ

Vitální pohyby se rozlišují na pohyby z místa na místo – lokomoční, které jsou typické

pro nižší rostliny a bičíkovce, a na pohyby rostlin pevně přisedlých. Tyto druhy pohybů se

dělí podle toho zda se rostlina pohybuje za zdrojem podráždění – tropizmy nebo z podnětu

tohoto podráždění – nastie.

Jedná-li se o ohybové pohyby tak hovoříme o pohybech paratonických.

Pohyby lokomoční (taxe) zahrnují pohyby organizmů z místa na místo. Jsou typické pro

bakterie, bičíkovce a některé řasy, hlenky a konečně i pro zoospory a gamety četných řas a

hub. Z nahosemenných rostlin jsou zaznamenány u jinanu, kde je volná pohyblivost

spermatozoidů. Pohyby lokomoční se uskutečňují pomocí brv a bičíků. Pohyb za světlem –

fototaxe.

Chemotaxe: mají význam při výživě rostlin a při aktivní pohybu samčích pohlavních

buněk.

Hydrotaxe – u hlenek, plazmodia opouštějí vysychající místo a pohybují se za vlhkem.

Termotaxe – reakce na změnu teploty.

Gravitaxe - reakce na gravitaci.

TROPIZMY

U tropizmů rozhoduje podráždění nejen o vyvolání pohybu, ale i o jeho směru.

Tropizmy se rozdělují na pozitivní a negativní. Pozitivní pohyb je ve směru podráždění a

negativní proti směru. Aby došlo k pohybu musí uplynout tzv. prezenční doba, tedy intenzita

podráždění a jeho doba působení musí dosáhnout prahové hodnoty.

U tropizmů se rozlišuje:

a) percepce podráždění – příjem vnějšího signálu nějakým receptorem.

b) Indukce vyvolaná vnějším podrážděním – rozdíl mezi jednou a druhou stranou

orgánu u něhož dochází k ohybu. Změny elektropotenciálů a hormonů (auiny).

c) Reakce na podráždění – spočívá v ohybu vznikající rychlejším růstem jedné strany.

FOTOTROPIZMUS

Jedná se o ohyb způsobený jednostranným působením světla. Není rozhodují směr

světla, ale jeho intenzita. Jednostranně osvětlený orgán se proto ohne v důsledku nestejné

rychlosti prodlužovacího růstu osvětlené strany.

Pozitivní fototropizmus je ohyb ve směru působení světla. Postranní větve na lodyhách

jsou plagiotropické – rostou kolmo ke světlu. Z lesních dřevin na světlo je necitlivá jedle, ale

listnáče jsou citlivé i v průběhu ontogeneze.

Kořeny jsou negativně fototropické – rostou ve směru od světla. Zvyšuje-li se dále

intenzita jednostranného osvětlení může nastat negativní fototropická reakce a pokračuje-li

dále nastává nová pozitivní fototropická reakce.

Ve fototropizmu se jeví jako fotoreceptor kryptochrom, neboť při této reakci jsou

účinné paprsky ultrafialové a modré o vlnové délce 445 nm.

Auxiny mají vliv na fototropizmus. U hypokotylů slunečnice bylo zjištěno, že

v neosvětlené části se tvoří gibereliny a v osvětlené xantoxiny. Růstová inhibice byla

zaznamenána u ředkvičky a látka byla pojmenována raphanusamin.

GEOTROPIZMUS

Jedná se o pohyb vyvolaný zemskou tíží. Hlavní kořen a stonek jsou ortogeotropické –

rostou paralelně ve směru zemské tíže. Diageotropické – např. šlahouny jahodníku rostou

v pravém úhlu k působení zemské tíže.

Plagiotropické – postranní kořeny svírají pro každý rostlinný druh stejný úhel a teprve

kořeny dalších řádů nejsou již geotropicky citlivé, jsou ageotropické.

Zemskou tíži je možné nahradit odstředivou silou.

Rostliny mohou mít v buňkách svých geotropicky citlivých orgánů přesýpavá tělíska,

jež se pohybují při vychýlení buňky ve směru působení zemské tíže a tímto pohybem

spojeným s tlakem na cytoplazmu umožňuje percepci tíže. Buňky se nazývají statocyty a

přesýpavá tělíska statolity. V případě odstranění kořenového špičky ustávají kývavé pohyby

kořene, které se nazývají cirkumnutace.

Po percepci tíže dochází k nerovnoměrnému rozdělení auxinů, dále se nerovnoměrně

rozdělují i gibereliny. Inhibitorem by mohla být ABA a to ve spojení s vápníkem. Asymetrie

vzniká i na základě gravielektrické odezvy.

LATERÁLNÍ GEOTROPIZMUS IVÍJIVÝCH ROSTLIN

Samotný ovíjivý vrchol je negativně geotropický a laterálně geotropický, kdy vnější

strana ohnuté části roste rychleji než strana vnitřní, jedná se o ohyb do strany.

Nejintenzivnější je na apikální části stonku. Rostliny podle ohybu rozdělujeme na levotočivé

(fazol) a pravotočivé (chmel).

DALŠÍ TROPIZMY

Chemotropizmus je ohyb orgánu rostliny způsobený chemickými látkami, působícími

z jedné strany nebo z jedné strany silněji než z druhé, a to ve směru i proti směru

koncnetračního spádu. Kationty vyvolávají negativní a anionty pozitivní. Jedná se například o

pohyby parazitických a saprofytických hub do těla hostitele a listy masožravých rostlin.

Aerotropizmus je zvláštním případem chemotropizmu, kdy např. hyfy aerobních plísní

rostou z prostředí chudého na kyslík do prostředí na kyslík bohatého.

Tigmopizmus = Haptotropizmus je reakce orgánu rostliny na jednostranný dotyk. Jedná

se především o pohyb rostlin ovíjivých, kdy se jejich lodyha tře o lodyhu další rostliny. Tyto

pohyby počínají v době, kdy rostlina dosáhne asi 1/3 délky. Svlačec. Způsobuje kyselina

jasmonová.

Hydrotropizmus je vyvolán jednostranně působící vlhkostí. Kořeny tak rostou směrem

k vlhčím místům. Tento pohyb může převládnout nad geotropizmem.

Traumatropizmus – kořeny na vrcholku jednostranně poškozené začínají růst na straně

poškozené = negativní.

Elektrotropizmus je reakce na elektrické pole. Kořen má pozitivní a lodyha negativní.

NASTIE

Jedná se o pohyby podnícené podrážděním, které nerozhodují o směru pohybu.

Nastie můžeme rozdělit do dvou skupin a to na pohyby růstové, které souvisí

s nerovnoměrným růstem orgánů a pohyby variační - změny tlakového potenciálu v buňkách.

Epinastie nastává tehdy, když roste morfologicky horní strana orgánu rychleji než

spodní. Ohyb dolů.

Hyponastie je jev opačný

Fotonastie je vyvolána změnou intenzity světelného ozáření. Pozorujeme ji především u

květů a květenství, kdy květy rozkvétají na světle a za tmy se uzavírají. Květinové hodiny

Termonastie vyvolává změna teploty. Tulipán, sněženka, šafrán.

Tigmonastie je reakce na dotyk. Velice citlivě reaguje na dotyk posed ve vrcholové části

stonku.

Variační nastie jsou představovány například pohyby svěracích buněk průduchů.

Nyktinastie jsou spánkové pohyby, které jsou vyvolané střídáním dne a noci. Šťavel,

fazol.

Seismonastie je nápadná reakce na otřes, náraz, dotyk, poranění. Citlivka sklápí při

otřesu listy. Signál tohoto pohybu se šíří do báze řapíčků pomocí tzv. turgorinů. Tedy jakých

si specifických fytohormonů.

Hydronastie je způsobena změnou vlhkosti v atmosféře a vyvolává uzavírání květů.

Drchnička.

Chemonastie je ohyb tentakulí i čepelí listů hmyzožravých rostlin, často se může jednat

o chemotropizmus.

POHYBY ROSTLIN SAMOVOLNÉ – AUTONOMNÍ

Tyto pohyby se rozlišují na růstové a variační.

Nutační autonomní pohyby pozorujeme především u klíčních rostlin, jejichž lodyžní

vrcholy se kývají ze strany na stranu. Jedná se patrně o fytohormonální vliv.

Zřetelné autonomní oscilace, projevující se kýváním ze strany na stranu je možné

zaznamenat také u kořenů.

Autonomní pohyby nelze zaznamenat u mechů a nejnižších rostlin.