Franišek

Andrea Tornielli

FrantišekPapež z Nového světa

IGNATIUS PRESS    SAN FRANCISCO

Původní italské vydáníJosé Mario Bergoglio. Francesco Insieme

© 2013 by Edizioni Piemme Spa, Milan, Italy

Foto na obálce

Papež František kyne zástupu z balkonu basiliky sv. Petra

středa 13. března, 2013

© AP Photo / Dmitry Lovetsky

Cover design by John Herreid

© 2013 by Ignatius Press, San FranciscoAll rights reserved

ISBN: 978-1-58617-852-9Library of Congress Control Number 2013935552

Printed in the United States of America

Mé matce Elenoře

Předmluva k americkému vydání

P. Mitch Pacwa, S.J.Za mých dospělých a kněžských let byl Petrův stolec obsazován čtyřikrát. Volba Jana Pavla I. vyvola

obvyklou radost z nového Svatého Otce a naději, že snad církve najde v době teologického a liturgického zmatku stabilitu. K novému papeži jsem ovšem necítil žádný zvláštní vztah. Šok z jeho úmrtí o třicet dní později ve mně zanechal ve skutečnosti hlubší dojem, než jeho zvolení.

Volbu jeho nástupce jsem sledoval pozorně, a dobře si vzpomínám, že jsem zrovna studoval a v  pokoji mi rádio, protože jsem čekal na oznámení nového papeže. Když hlasatel řekl, že Karol Wojtyla z polského Krakova je nyní papežem Janem Pavlem II., rozběhl jsem dolů po trojích schodech a tak jsem spěchal, že že jsem se cestou asi dotkl jen sem tam některého. S sebou jsem nesl krabici čokolády, kterou jsem na ulicli rozradostněně rozdával a každému kolemjdoucímu přitom nadšeně hlásil „Nový papež je Polák!“ Vzrušení z toho, že byl vybrán Polák, naplňovalo moje srdce etnickou pýchou a radostí, polské žertíky a urážky učiněné v minulosti se rychle vytrácely do bezvýznamnosti. Ovšem energie nového papeže získala pozornost všech, celý jeho nový přístup k filosofii a teologii roznítil nadšení pro pravdu katolické víry a jeho sedmdvacetiletý pontifikát dalece překonal etnické naděje. Od prvních let jeho papežství přibývalo povolání a generace kléru, řeholníků a řeholnic i laiků bude známa jako generace Jana Pavla II. Disidenti na teologické levici i pravici se krčili v těsných hloučcích, zatím katolicismus pod vedením Jana Pavla narůstal do nové síly v moderním světě.

Nástup papeže Benedikta XVI. na balkon sv. Petra jsem v roce 2005 sledoval s hlubší radostí, protože to znamenalo, že církev povede další mimořádný učitel, který zanechá teologické a liturgické zmatky ještě dál za sebou. Soustředil se na Ježíše Krista a tiše, pokorně, vedl církev vpřed, uchovávaje si lásku a věrnost generace Jana Pavla.

Odchod papeže Benedikta na odpočinek přišel jako otřes, ale ne jako naprosté překvapení. Jeho věk pokročil a jeho síla ochabla. Tato kniha obsahuje mnoho klíčových vhledů do odchodu papeže Benedikta a každý katolík ocení zralé posouzení rozhodnutí, které vyvolalo mnoho spekulací a méně moudrosti od mnohých komentátorů uvnitř i vně církve.

Zvolení papeže Františka v roce 2013 evokovalo jiný druh hrdosti—papežem byl zvolen spolubratr jezuita, první v dějinách. Jezuité o něm jistěže mluvili, jelikož byl nejen arcibiskupem důležité diecéze Buenos Aires v Argentině, ale také kardinál. Konstituce Tovaryšstva Ježíšova jezuitům zakazují usilovat o to, aby byli biskupy, ale papež může toto pravidlo svým rozhodnutím převážit a vybrat jezuitu, aby patřil do sboru biskupů, jak se to stalo i otci Jorge Bergogliovi SJ. Kolovaly neurčité zvěsti, že po smrti Jana Pavla II. patřil mezi papabiles, ale většina jezuitů, které jsem znal, je odbývala s obecně přijímaýmn předpokladem, že žádný jesuita se nikdy papežem nestane. Pamatoval jsem si ho z roku 2005, ale myslel jsem, že že v roce 2013 už bude příliš starý na to, aby v něm někdo hledal nového papeže, protože tolik lidí mluvilo o tom, jak je pro moderní svět důležitý mladý papež. Ovšem jeho věk, ani to, že je jezuita, mu nebylo na překážku, a Jorge Bergoglio SJ vystoupil na balkon sv. Petra jako papež František.

Když jsem sledoval, jak se toto drama odvíjelo, nebyla moje hrdost tak bujná, jako když se objevil Karol Wojtyla, ale tichá. Stál jsem ve studiu EWTN s bratry františkány, kameramany, dalšími hosty, kteří čekali na svou příležitost komentovat události, a s návštěvníky, kteří tvořili publikum. Když mi jako jezuitovi gratulovali, nemohli změnit mé ticho, do telefonu se mi začaly řinout texové zprávy, ale na přijímání gratgulací nebyl čas, zejména když jsem neudělal nic jiného, než že jsem se držel svého daru jezuitského povolání, jak ostatně papež František činil ještě déle než já.

Pokojná radost se prohlubovala s tím, jak se před zástupem na náměstí sv. Petra, celým světem a námi ve studiu, rozvíjela osobnost nového papeže. Jeho prosté „Dobrý večer,“ jeho lehké poznámky o tom, že je římským biskupem a zejména jeho úklona směrem k nám, abychom se mohli všichni modlit a za něj a požehnat mu, než on požehná nám poprvé jako papež, to vše bylo tichým triumfem radosti. Tuto chvíli následovalo mnoho malých chvilek, které dělaly z běžných počinů cosi docela neobyčejného—jízda autobusem s kardinály, modlitba o samotě v S. Maria Maggiore, osobní návštěva římského hotelu pro kněze, aby tam vyrovnal účet, telefonát trafikantovi, který mu v Buenos Aires nosil noviny, kvůli zrušení předplatného, setkání s jezuitským otecem generálem Adolfo Nicolásem SJ, aby přjal jeho nabídku jezuitské podpory novému papeži a papežovo rozšíření jeho apoštolského požehnání všem jezuitům a těm, kdo s nimi spolupracují. Tyhle okamžiky z něj prýštily a činily jeho úřad ještě úžasnějším.

Kde se tohle všecho v papeži Františkovi bere? Co vedlo ke zvolení latinskoamerického jezuity papežen? Jaké je pozadí, na němž jeho první papežské počina nacházejí svůj kontext? Podstatná je jistě jeho

rodina a v této knize poprvé letmo zahlédneme lidi, kteří ho vychovali a jejich postoj vůči jeho jezuitskému povolání. Dozvídáme se, jak jej Pán povolal z jeho původně zvolené dráhy k jezuitskému povolání, které v  sobě tytéž talenty zahrne ve službě namísto kariéry. Pochopíme rozvoj jeho jezuitského života v čase vřav a změn v církvi a za mimořádně náročných politických okolností, když argentinská vláda přelétala od násilné pravice k sekulární levici, která se stavěla proti učení církve. Jaké byly konstanty služby padre Jorge Bergolia jako jezuity a jako arcibiskupa v těchto násilných, hrozných dobách? Těmto otázkám se věnuje tato kniha. Obsahuje navíc neocenitelné pozadí resignace papeže Benedikta a proces volby papeže Františka. Kéž tato znalost minulosti a původu papeže Františka osvítí každého čtenáře, ne ani tak proto, aby učinila nového papeže předvídatelnám v mezích kategorií vycházejících z jeho osobní historie, ale aby poskytla kontext pro nová překvapení, která zřejmě dokáže nabízet církvi i celému moderními světu.

Úvod

„Žádám vás, abyste se za mě modlili…“Poté, co jsem ve středu 13. března 2013 v podzním dopoledni viděl černý kouř a dal si v restauraci

Roberto u Passetta di Borgo s kolegy svůj obvyklý oběd, zeleninu a grilované kalamari, opustil jsem Vatikán, abych se vrátil do redakce La Stampy na via Barberini. Od té doby, co se z novin staly také multimediální weby, musí píšící novináři obstarávat také živé televizní přenosy a audio-video služby. „Pokud bude dnes večer bílý kouř,“ řekl mi můj šéf, „musíme okamžitě vysílat živý stream s komentářem o oznámení nového papeže…“ Kardinálové byli ve Vatikánu zavření zhruba den, bez jakékoliv možnosti komunikovat se světem, předpovědi novin a různých prelátů v purpuru hovořily o „obtížné“ a „nejisté“ konkláve, která bude jistě delší, než ta, která v roce 2005 zvolila Josefa Ratzingera. Kvůli abscenci silného kandidáta, jakým byl před osmi lety prefekt kongregace pro nauku víry, schopného vytvářet silný konsensus,, bude výběr 266. římského biskupa delší a namáhavější.

A přesto mě právě ten den můj drahý přítel a kolegsa Gerard O’Connell varoval: „Podle mého názoru papež bude dnes večer znám…“ To ráno jsem odešel z domu s malou knížkou v batohu: byl to knižní rozhovor s kardinálem z Buenos Aires, který napsali Sergio Rubuio a Francesca Ambrogetti, El Jesuita. Kardinála Bergogila jsem ze všech papabili v konkláve znal nejlépe. Rozhovor jsem s ním dělal jen jeden, v únoru 2012, pro Vatican Insider, tématický web La Stampy, ale po několik let jsem měl příležitost setkávat se s ním při jeho vzácných cestách do Říma. Několikrát jsem s ním mluvil o životě církve. Seznámil jsem se, a dokonce jsem ve svém domě v Římě hostil, padre Pepeho, jednoho z jeho kněží, ktčří hlásali evenaglium ve villas miserias, chudinských koloniích Buenos Aires.

Na Bergogliovi mě vždy upoutala jeho hluboká vize víry, jeho pokora, jeho slova, která se dokázala dotknout lidských srdcí a pomoci jim přijmout objetí Božího milosrdenství. Někdy jsem mu dával své články nebo úvahy publikované na mém blogu, ale také jsem ho žádal o modlitbu. Na konci každého našeho setkání měl vždy stejnou a stálou prosbu: „Modlete se za mě, prosím, modlete se za mě…“

Jelikož v Římě bydlím vedle svých celoživotních přátel, Gianni Valente a Stefanií Falasca, byl jsem také svědkem, jak se rozvíjely vazby přátelství mezi jejich rodinou a Padre Bergogliem. Mohl jsem také naslououchat jeho příběhům, jeho pastoračním zkušenostem, jeho setkáním s věřícmi, kteří ho tolik milovali, protože v něm rozeznávali jednoho z nich: někoho, kdo přišel, aby jim sloužil a ne aby nad nimi panoval. Muž, který se přišel sdílet, ne jen vykonávat posvátnou autoritu. Někdo, kdo přišel přitahovat svým milosrdným úsměvem, ne „předepisovat víru“. Muž, který přišel zprostředkovat jejich setkání s Ježíšem. Blízkost, milosrdenství, mírnost, trpělivost: to jsou slova otce Bergoglia—pastýře, který se svěřuje, že jeho největšm žalem jako biskupa bylo dozvědět se, že „někteří kněží nekřtí děti neprovdaných matek, protože °nebyly počaty v posvátném manželském svazku.“

Ve dnech před konkláve jsem ho viděl krajně klidného. „V noci spím jako nemluvně,“ svěřil se Gianiovi a Stefanii. Řekl nám, že si už nachystal homilili na Zelený čtvrtek, kerou přečte po svém návratu do Buenos Aires, mluvil o zpátečním letu, již rezervovaném na 23. března a setkání s židovskou komunitou, které nechtěl zmeškat. „Musím se vrátit ke své Nevěstě,“ opakoval s úsměvem na tváři a myslel tím svou diecézi—tento biskup, který církev v Buenos Aires považoval skutečně za svou manželku, miloval a sloužil jí ve všem a v každém, počínaje nejchudšími. Nebyly to poznámky toho druhu, které téměř pověrečně trousí někdo, kdo se pokouší zahnat hrozící odpovědnost. Byly to příběhy o životě prostého muže.

Přesto se mi ve dnech předcházejících konkláve zdálo, že jsem si nikdy nevšiml, že by byl kardinál Bergoglio tak pokojný a odevzdaný do Boží vůle, ať už pro něj připravuje jakékoliv plány.

Možná právě proto jsem brzy poté, co jsem odpoledne 13. března dorazil do redakce, začal psát právě o něm a ze sluchátek jsem mezitím několikrát poslouchal výběr hudby, při kterém se obzvláště uvolním: slavný Kánon v D dur od Pachelbela v provedení Londýnského symfonického orchestru. Shodou okolností jsem jej

jednou slyšel hraný na harfu, právě společně s padrem Bergogliem a dalšími přáteli. Potom, pět minut po čtvrté hodině (zjevný překlep, má být sedmá hodina večer pozn. překl.), poté, co se na měděném komíně na střeše Sixtinské kaple několikrát usadil racek: hleďme, hleďme, objevily se první obláčky bílého kouře. Zvolili papeže. S kolegou Paolem Mastrolilli jsem musel obstarat streanované video vysílání pro web La Stampy. Čekali jsme na oznámení a mezitím webovým surfařům vysvětlovali, co se bude dít. Když kardinál Jean-Louis Tauran pronesl prorocká slova „Habemus Papam“a začal vyslovovat úvodní slabiku „Geo…“ z latinského Georgium, vykřikl jsem „Bergoglio!“ Začal jsem o něm něco povídat, o jeho životě, příběhu, jeho způsobu biskupské služby, jeho prosotě a pokoře, jeho kritice „duchovní světskosti“ církve.

„Jak se ti povedlo se v živém vysílání nerozbrečet? My jsme brečeli všichni…“ ptala se mně z Milána moje žena po Skype, když jsem ji konečně mohl poslouchat.

Prostota papeže Františka, jeho hluboké gesto,s nímž sklonil hlavu, aby přijal požehnání svolávané na něj tolika lidmi, jeho spontánní pozdrav—„Buona sera“, „Dobrý večer“—a fakt, že byl dál sám sebou a ničím víc, i jako římský biskup a pontifik, zanechala dojem v srdcích milionů věřících.

Nechtěl rudou mozzetu (pelerínu) lemovanou hermelíne nebo červené boty. Nechtěl si vyměnit svůj ubohý železný kříž nebo svůj velmi skromný prsten. Dem poté se šel modlit před obraz Maria Salus populi romani (Panny Marie, Blaha římského lidu) v basilice S Maria Maggiore, bez pompy okázalého doprovodu či působivého ochranky, což vždy hrozí rizikem, že římský biskup, pastýř, bude v očích věřících vypadat jako president supervelmoci. Otec Bergoglio, papež František, první jezuitský papež, první Latinoameričan, první, kdo přijal jméno velkého světce z Assisi, svými malými, leč velkolepými gesty a svými slovy na úsvitu svého pontifikátu, již vedl lidi k pochopení, co zo znamená vyznávat dnes Ježíše Krista.

„Nikdy nepodléhejme pesimismu,“ řekl při setkání s kardinály v Klementinském sále, „nepoddávejme si nikdy hořkosti, kterou nám ďábel denně nabízí, nepoddávejme se pesimismu a odrazovámí: buďme si docela jisti, že Duch svatý církvi svým mocným dechem udělí odvahu k vytrvalosti a také k hledání nových metod evangelisace, aby tak přinášela zvěst evangelia do nejvzdálenějších končin země.“ A večer 13. března se o tom světu dostalo jasného svědectví.

I.

Habemus Papam FranciscumNáměstí sv. Petra je ohromnou plochou otevřených deštníků. Tisíce lidí vzdorujících chladu a dešti

čekaly celé hodiny, až dá měděný komím Sixtinské kaple očekávanou odpověď. Prvního podvečera, v půl páté odpoledne vyšlo dlouhé, působivé procesí sto patnácti prelátů oděných v purpuru, volitelů v konkláve svolané k ustanovení nástupce Benedikta XVI., z Paulinské kaple do Sixtiny. Po přísaze (o zachování tajemství) a meditaci předložené kardinálem Prosperem Grechem, kardinálové poprvé volili. I když byl výsledek v podobě černého kouře považovaný za hotovou věc, shromáždilo se mnoho, mnoho lidí a s vyvrácenými hlavami očekávali výsledek. Mohutné kotouče dýmu havranní barvy potvrdily, že se volitelé rozhodli ihned začít s hlasováním. A podle očekávání nikdo z nich nezíkal potřebných sedmasedmdesát hlasů, ekvivalent dvou třetin.

Ve středu 13. března byl polední kouř po počátečním obláčku bělavého dýmu také šedočerný, tentokrát po dvou ranních kolech hlasování, tedy druhém a třetí kole volby v konkláve. I to byl docela předvídatelný výsledek. V posledních sto letech byl v třetím kole zvolen jen Eugenio Pacelli, v březnu 1939 (v té době byla na spadnutí válka a kardinálové spěšně vybrali věrného státního sekretáře papeže Rattiho). Venku zástupy médií, věřících, i zvědavců přemýšlely, co se děje pod střechou Sixtinské kaple, před onou dramatickou, ohromující freskou Michelangelova Posledího soudu. Nebo co se odehrává mezi kardinály během oběda v Domu sv. Marty, kde bydleli. Toho odpoledne už bylo zvolení pravděpodobnější, nehledě na předpověděi o dlouhé a složité konkláve. Josefu Ratzingerovi se to tak v dubnu 2005 stalo. Byl zvolen ve čtvrtém kole hlasování.

To odpoledne ovšem první hlasování výsledek nepřineslo. Mezi pátou a šestou večer nebylo po bílém kouři ani stopy. A to znamenalo, že kardinálové pokračovali dalším hlasováním, čtvrtým toho dne a pátým v konkláve celkem. Kouř, bílý nebo černý, byl očekáván kolem sedmé večer. Pár minut před tím se na komíně usadil racek a jak tam zůstává, po více než půl hodiny nehybně stát, bylo vidět i na čtyř velkých obrazovkách postavených na náměstí před vatikánskou basilikou.

„To není dobré znamení,“ řekl jeden kněz, „protože ptákem, který symbolizuje Ducha je holubice, rozhodně ne racek. Znamená to, že ještě nerozhodli.“ A přece tu bylo něco, čemu lidé věnovali pozornost. Rostoucí očekávání, pro které nebylo vnějšího nebo lidského důvodu.

V 7:05 večer začal z komína vystupovat bílý dým, který byl nejprve téměř průhledný a pak čím dál hustší a čistší. Viditelné znamení upozornilo dav, který začal aplaudovat. Papež byl zvolen, i když svět ještě neznal jméno a tvář. Konečně, právě v tu chvíli, přestalo pršet. Čekání se zdálo nekonečné. Pak se, konečně velké záclony centrální loggie (balkonu) sv. Petra rozevřely a před zástupem se objevil kardinál protojáhen Jean-Luis Tauran, aby oznámil jméno nového papeže: „Annuntio vobis gaudium magnum, habemus Papam, Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum Georgium Marium, Sanctae Romanae Ecclesiae Cardinalem Bergoglio, qui sibi nomen imposuit Franciscum.“

„Georgium Marium“ by stačilo k pochopení, že byl zvolen kardinál z Buenos Aires., jezuitský arcibiskup narozený v onom městě o šestasedmdesát let dříve v rodině emigrantů z Piemontu.

Jméno bylo neznámé, a lidé zprvu zůstávali poněkud zneklidnělí (Zrovna tak jako jiného večer 16. října, kdy kardinál Pericle Felici věřícím oznámil, že novým papežem je Karol Wojtyla). Takže padre Bergoglio. Všichni čekali mladého pontifika, ale namísto toho se kardinálové rozhlédli kolem a vybrali toho, který byl již starý. Mniozí předpovídali „italského papeže“ a namísto toho nový římský biskup přišel z  jižní polokoule světa, ze vzdálené země. Poté, co prošel zpět cestou, kterou jeho rodina podnikla v roce 1929, kdy vypluli z janovského přístavu.

Každý, kdo znal Bergoglia, jeho postoj, jeho episkopát, okamžitě vnímal význam události. Bylo to evidentní i z volby jména: František. Při zaslechnutí jména dav propukl ve zvučný aplaus. Jezuitský papež, který si zvolil jméno assiského Poverella, zakladatele františkánů. Znamení změny, obratu. Povolání k církvi radikálně evangelijní, chudé, která putuje, buduje a vyznává Krista Ukřižovaného, „Spasitele všeho lidstva a všech lidí.“

Uplynulo pár dalších minut a hle, objevil se nový papež. Bylo teprve deset minut po osmé večer. Poprvé v historii ukázal před tím, než nově zvolený papež vystoupil na balkon, krátký záběr vatikánské televize Františka v bílém odění, jak čeká u okna. Papež na sobě neměl rudou, hermelínem podloženou mozzetu, která byla připravena, ani neměl přes ramena přehozenou štolu. Později se dozvíme, že nechce nosit královské ošacení lemované kožešinou. Nezměněn zůstal pektorál, byl to ten, který Jorge Mario Bergolio nosil vždycky. Byl z prostého kovu, ne ze zlata. Nebyl vykládán žádnými drahými kameny.

Nový papež se objevil obklopen ceremonáři a několika kardinály, chtěl mít po boklu římského vikáře

Agostina Valliniho. Jakmile vyšel ven, pozdravil gestem pravé ruky, kterou zdvihl a pak zůstal nehybný s pohledem obráceným do náměstí. Nic neříkal, zatímco dav tleskal a křičel „Viva il Papa!“ Pak nakonec promluvil a řekl: „Bratši a sestry, dobrý večer…“ Prostý pozdrav, připomínající poslední slova Benedikta XVI., pronesená chvíli před tím, než odešel do papežského paláce v Castel Gandolfu, aby zůstal „skryt před světěm.“

František pokračoval: „Jak víte, povinností konkláve je dát Římu biskupa. Zdá se, že moji bratři kardinálové šli až na kraj světa, aby nějakého našli…ale, tady jsme…Děkuji vám za vaše přivítání. Římské diecézní společenství má nyní svého biskupa. Děkuji vám! A v první řadě bych se rád pomodlil za našeho emeritního biskupa Benedikta XVI. Modleme se za něj společně, ať mu Pán žehná a Panna Maria jej chrání.“

Nemluvil o sobě jako o papeži, ale připomněl nejprve, že je biskupem Říma, stejně jako to mimochodem udělal ve svém prvním vystoupení po zvolení Jan Pavel II. Papež je papežem, protože je římským biskupem a ne naopak, jak zřejmě občas zapomínají někteří jednotlivci vyvyšující nádheru papežského dvora. Papež Bergoglio toto zvláštní, specifické pouto s církví Věčného města podtrhl. Byl biskupem, který před tím, než promluvil ke světu, hovořil k příslušníkům své diecéze.

A pak, hned poté, František lidi vyzval k modlitbě za svého předchůdce a spolu s věřícími odříkal Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Vedl lidi k modlitbě, k odříkání nejčastěji používaných modliteb křesťanské víry.

„A nyní,“ pokračoval po dokončení tří modliteb v řeči, „se vydáváme na tuto cestui: biskup a lid. Tato cesta římské církve, která v lásce předsedá všem církvím. Vydáváme se na cestu bratrství, lásky a vzájemné důvěry. Modleme se vždy za sebe navzájem. Modleme se za celý svět, aby existoval velký duch bratrství. Doufám, že tato cesta církve, kterou dnes zahajujeme a ve které mi bude pomáhat zde přítomný kardinál vikář, bude plodná pro evangelizaci tohoto krásného města.“

Přišla chvíle požehnání, prvního apoštolského požehnání, nový papež právě vyzval lid k požehnání. Požádal lidi, aby se modlili za Boží požehnání pro svého nového biskupa. Byl to zcela nový a neslýchaný požadavek, který vidí laiky v ústřední roli: Boží lid se svou modlitbou za svého nového pastýře.

„A nyní chci udělit požehnání, ale nejprve vás žádám o laskavost: než biskup požehnná svému lidu, prosím, abyste se modlili k Pánu, aby on požehnal mně: modlitba lidu žádajícího požehnání pro svého biskupa. Vykonejme, tiše, tuto modlitbu: vaši modlitbu nade mnou.“

František sklonil hlavu, pak znovu promluvil a řekl: „Nyní udělím požehnání vám a celému světu, všem mužům a ženm dobré vůle.“ Přes svůj bílý oděv si přehodil papežskou štolu a udělil latinské požehnání spojené s plnomocnými odpustky, „Urbi et Orbi“, městu a světu. Po pozdravení gestem ruky znovu požádal o mikrofon a uzavřel: „Děkuji za vaše přivítání. Modlete se za mě. A na brzkou shledanou. Brzy se znovu uvidíme. Zítra se chci jít modlit k Panně Marii, aby chránila a střežila celý Řím. Dobrou noc a dobré spaní!“

Poté, co papež opustil apoštolský palác, aby se vrátil do sv. Marty, ocitl se před velkým černým autem s poznávací značkou SCV 1 (Městský stát Vatikán 1). František do něj ale nenasedl. „Pojedu autobusem s kardinály…“ To samé udělá druhý den ráno při návratu do Sixtinské kapli ke koncelebrování mše z preláty oděnými v purpuru.

Říká se, že večeře se odehrávala ve sváteční, uvolněné atmosféře. Církev měla konečně nového papeže. Sto čtrnáct dočasných „vězňů“ zvolilo „vězně“ doživotního, toho, který má zůstat ve Vatikánu. Když František po večeři zdravil své spolubratry, pohlédl na ně a řekl: „Bůh vám odpusť, co jste udělali.“

Týž večer zatelefonal nový papež emeritnímu biskupovi, Benediktu XVI. Není to jediný hovor, který vedl. František také zavolal domů některým svým římským přátelům. A ihned poslal zprávu vrchnímu římskému rabínovi Ricardo di Segnovi: „V tento dne svého zvolení římským biskupem a pastýřem universální církve vám zasílám srdečné pozdravy a informuji vás, že slavnostní inaugurace mého pontifikátu se uskuteční v úterý 19. března. S důvěrvou v ochranu Nejvyššího pevně doufám, že budu moci příspět k pokroku vztahů, které existovaly mezi Židy a katolíky od druhého vatikánského koncilu v duchu obnovené spolupráce a ve službě světu, tak aby byl vždy více v souladu s vůlí Stvořitele.“

První den svého pontifikátu začal František jako obyčejně, vstal velmi brzy, aby se dlouho modlil před svatostánkem. Pak, jak oznámil předchozího večera, se chtěl modlit k Panně Marii, aby chránila a opatrovala římskou diecézi. Krátce před osmou se objevil v basilice S Maria Maggiore k soukromé návštěvě. Ve velké kapli v levé lodi nejstaršího kostela zasvěceného Panně Marii je uchováván obraz Salus Populi Romani. Nový papež vstoupil, v jedné ruce držel svazek květů, a zastavil se k modlitbě před mariánskou ikonou. Pak šel k oltáři, pod nímž je uchovávána relikvie jeslí z Narození Páně. Pak pokračoval do kaple zvané také Sixtinská, k oltáři, kde jednoho Štedrého dne celebroval svou první mši sv. Ignác z Loyoly: pro jezuitu je to místo plné symboliky. František se poté modlil u hrobu sv. Pia V., papeže bitvy u Lepanta a mše starého obřadu—dominikánského

papeže, toho, který zavedl tradici bílé jako barvy papežského oděvu, protože si chtěl ponechat svůj dominikánský řeholní hábit.

Když se pomodlil, František pozdravil personál, přítomné kardinály, a dominikánské zpovědníky. „Milosrdenství, milosrdenství, milosrdenství…“ Tak znělo jeho pobídnutí, když každého z nich jednotlivě zdravil. „Jste zpovědníci, buďte tedy milosrdní k duším. Potřebují to,“ dodal.

Nový papež přijel autem patřícím vatikánské policii, nikoliv papežskou limuzínou. A měl doprovod omezený na minimum. Večer po svém zvolení se pokoušel dovolat řediteli Domus Sacredotalis Paulus VI (Kněžského domu Pavla VI.), domu pro duchovní na via Scorfa 70 v Římě, kde obvykle bydlel při svých návštěvách v hlavním městě, a kde pobýval dva týdny před konkláve. Když zasedaly generální kongregace, chodil tam i zpátky vždy pěšky.

Papež dal řediteli vědět, že se zastaví vyzvednout si zavazadla, své osobní věci a zaplatit účet. A tak se i stalo. Papež dorazil do bývalého paláce jen pár kroků od Piazza Navona doprovázený prefektem papežské domácnosti, arcibiskupem Georgem Gämsweinem a když viděl jejich zoufalé výrazy, jimiž jako by se mu pokoušeli říct „Vaše Svatosti, to si přece děláte legraci, přece nebudete platit,“ vysvětlil jim: „Právě proto, že jsem papež, musím jít příkladem.“

Pak se rozhodl, že zajde osobně do pokoje, aby sebral své věci a sám si sbalil zavazadlo. Ostatně tak byl zvyklý ze všech svých cest. Jorge Mario Bergoglio byl totiž vždy biskupem bez sekretáře. Papež, který odmítá velkou limuzínu a doprovod, který raději jezdí se vými „bratry kardinály“, který nikomu nedovolí, aby na něj navlékal hermelínové součásti oděvu, který si nemyslí, že by byl povýšen tak vysoko, aby si nemohl sbalit vlastní zavazadlo nebo chtít zaplatit účet v kněžském domě jako každý jiný host. Tolik malých velkých znamení. Dnešní svět požaduje, aby církev o evangeliu svědčila více svým životem než svými slovy. A mělo by být pro křesťany běžné, aby se chovali střízlivě a s prostotou. Některé z projevů Církve triumfující či vítězné měly v minulosti svůj význam. Jisté je, že dnes vypadají zastarale a vzdálené modernímu cítění. A někdy jim dokonce hrozí, že budou podávat opačné svědectví. Namísto toho, aby lidi přitahovaly blíž, odhání je pryč. Papež František, tím, že je skrznaskrz sám sebou, přitahuje. Dokazují to mimořádné reakce tolika, tolika lidí ve světě, kteří jsou ohromeni a fascinováni jeho mimořádnou obyčejností a jeho prostou.

„Tento papež určitě způsobí bezpříkladný problém vatikánské bezpečností službě,“ poznamenal jezuitský kněz P. Frederico Lombardi, ředitel vatikánského tiskového úřadu. Ihne ovšem dodal: „Ale ti, kdo zodpovídaí za bezpečnost jsou ve službách Svatého Otce a vědí, že se musí přizpůsobit jejho pastoračnímu stylu.“

Papež není ten, kdo by se musel přizpůsobit jistým přehnaným podívaným, které ve jménu bezpečnosti hrozily, že budou Benedikta XVI. v posledních letech jeho pontifikátu ve jménu bezpečnosti držet v kleci. Je to doprovod, který se musí přizpůsobit pontifikově stylu. Stylu pontifika, který je římským biskupem, který zamýšlí vytvořit zvláštní vztah se svým městem a diecézí.

2

Když papež rezignuje kvůli pokročilému věku

Jorge Mario Bergoglio, František, je prvním papežem v dějinách církve zvoleným jako nástupce papeže, který resignoval kvůli pokročilému věku. Události, které přivedly latinskoamerického jezuitského biskupa na Petrův stolec, začaly 11. února 2013, jednoho pondělního rána, podobného tolika jiným. Toho dne měl Benedikt XVI. v Konzistorní síni předsedat veřejné konzistoři pro kanonizaci několika blahoslavených. Byli to Antiono Primaldo a druhové (zemřeli 1480), mučednici z Otranta, Laura di Santa Caterina di Siena Montoya y Upegui (1874-1949), panna, zakladatelka Misijní kongregace Panny Marie Neposkvrněné a sv. Kateřiny Sienské, a Marie Guadalupe Garcia Zavala (1878-1694) spoluzakladatelka Kongregace Služebnic sv. Markéty Marie (Alacoque) a chudých. Papež prohlásil, že mají být „zapsáni do knihy světců v neděli 12. května 2013.“

Tím ale Benedikt XVI. neskončil. Pokračoval přečtením krátkého prohlášení v latině, které neslo jeho podpis a datum předchozího dne, ve kterém oznámil své rozhodnutí vzdát se pontifikátu kvůli svému věku a prohlásil, že Petrův stolec bude od osmé hodiny večerní 28. února 2013 uprázdněný. Teprve zjitra onoho pondělka byl text svěřen překladatelům na státním sekretariátě a to poté, co museli přísaht, že jej zachovají v tajnosti.

Slabým hlasem lámajícím se emocemi papež Ratzinger řekl: „Conscientia mea iterum atque iterum coram Deo explorata ad cognitionem certam perveni vires meas ingravescente aetate non iam aptas esse ad munus Petrinum aeque administrandum.“

„Drazí bratři,“ řekl papež v přítomnosti šokovaných kardinálů, kteří byli naprosto nepřipraveni na to, co se mělo stát, „Svolal jsem tuto konzistoř nejenom kvůli třem kanonizacím, ale také proto, abych vám oznámil rozhodnutí velké důležitosti pro život církve. Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu.“

„Jsem si dobře vědom,“ dodal Benedikt XVI., „že tato služba pro svou duchovní povahu musí být konána nejenom činy a slovy, ale neméně také utrpením a modlitbou. Nicméně, v dnešním rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil, kterých mi v posledních měsících ubylo natolik, že musím uznat svoji neschopnost spravovat úřad, který mi byl svěřen“

„Proto,“ uzavřel papež, „a s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve dvacet hodin bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“

Papež závěrem poděkoval kardinálům „za veškerou lásku a práci, s níž jste spolu se mnou nesli tíži mého úřadu a prosím o odpuštění za všechny své nedostatky.“ Ujistil je, že „chci nadále z celého srdce svým životem oddaným modlitbě sloužit svaté církvi Boží.““

Dohromady je to v latině sotva dvaadvacet řádků. Dvaadvacet řádků, jejichž údělem bylo změnit dějiny církve. Bezprostředně poté, co je dočetl, přijal Benedit XVI. objetí kardinála děkana kardinálského sboru Angela Sodana. Pak se, obklopen preláty papežské domácnosti s vážně zachmuřenými tvářemi Ratznger nejistým krokem odebral v tichosti do papežských pokojů, kde měl zůstat dalších sedmnáct dní. Tam, skryt indiskrétním pohledům, ztratil svou vyrovnanost a rozplakal se. Po tváři unaveného starého papeže tekly slzy. Byla to tvář prvního papeže po šesti staletích, který rzsignoval.

Benedikt XVI, tedy s bezprecedentním oznámením opustil pontifikát. Svou závažnou volbu učnil v samotě. Byla to volba, která zrála postupem doby a jak napíše šéfredaktor L’Osservatore Romano Gian Maria Vian, bylo o ní rozhodnuto po jeho návratu z cesty do Mexika a na Kubu v březnu 2012. Během oné cesty, která byla, pokud jde o velmi vřelé přivítání, jehož se mu dostalo, úspěšná, papež jednou v noci uklouzl a způsobil si drobné zraněné í na hlavě.

Josef Ratzinger o svém rozhodnutí dlouho meditoval. Sám o této otázce mluvil, když v roce 2010 odpovídal na otázku svého přítele, novináře Petera Seewalda. „Pokud si papež jasně uvědomuje, že již není fyzicky, psychologicky a duchovně zvládat povinnosti svého úřadu, pak má právo a za jistých okolností i povinnost resignovat.“ Ratzinger zblízka prožíval kalvári svého předchůdce, jehož síly oslabovala nemoc a již tehdy dal na vědomí, že si nepřeje opakování takové zkušenosti. Nikdy by nechtěl, aby jej „spravovali“ lidé kolem něj.

V říjnu roku 2002, ještě jako kardinál, obdržel od arcibiskupa Pasquale Machiho kopii listu, v  němž dával Pavel VI. kardinálům pokyny, aby v případě jeho dlouhodobé nezpůsobilosti svolali konkláve. „To je něco velmi rozumného, to má udělat každý papež, “ poznamenal Ratzinger, když si fotokopii prohlížel. Ovšem hypotetický případ zvažovaný Pavlem VI. předjímal závažnou nezpůsobilost, a konec Wojtylova pontifikátu přinesl takové ochromující onemocnění, jakým byla Parkinsonova nemoc. Benediktu XVI., který měl artritidu a slabé srdce, se naproti tomu nic takového nepřihodilo.

„Papež není v depresích a nemá ani žádnou nemoc,“ opakoval jeho mluvčí. P. Lombardi. „Neprojevují se žádné známky úpadku,“ říkal v oněch hodinách znovu a znovu papežův lékař Patrizio Polisca, s jemným odkazem na jeho intelektuální schopnosti, které zůstávaly nedotčeny, jak papež prokázal o několik dní dříve ve spatra proneseném zamyšlení před římskými seminaristy.

Co se tedy stalo? Proč Ratzinger před dovršením svého šestaosmdesátého roku dospěl k historickému rozhodnutí, u vědomí, že v církvi i mimo ni to způsobí zemětřesení? „Fakt, že jsem se najednou ocitl před touto ohromnou úlohou,“ řekl ve svém rozhovoru se Seewaldem, „byl…pro mě šokem. Je to skutečně ohromnující zodpovědnost…Ano, připadla mi na mysl guillotina: a teď padá a dopadne na tebe.“

Ratzingerův pontifikát byl náročný. Přípomínal překážkovou dráhu, byla to via crucis. Útoky, krize, skandály, jako byl ten ohromující pedofilní, kterému se papež postavil s nikdy dříve nezaznamenanou rozhodností, ale také napětí ve správě kurie, frakce, vnitří potyčky. Potíže a odpor se násobily, některé papežem iniciované projekty skončily na mělčině, počínaje „reformou reformy“ liturgie, přes smíření s lefebvristy po ekumenický dialog. Skandál Vatileaks vynesl na světlo znepokojivou realitu, kterou nebylo možné omezit na zradu majordoma Paola Gabriele, jak dokázali potvrdit i tři starší, spolehliví kardinálové Julián Herranz, Jozef Tomko, and Salvatore De Giorgi, které papež Ratzinger pověřil inerním vyšetřovánáním jehož výsledky nebylyo odhaleny, a to ani kardinálům před konkláve. Dostal je přímo do rukou až nový papež František.

Několikrát v posledních letech byl Benedikt XVI. nucen přímo zasáhnout, aby se zaštítil své spolupracovníky, zatímco ve staleté tradici církve tomu bylo naopak. Obtíže začaly být příliš tíživé, a tíže pontifikátu už nebyla snesitelná.

Po překvapivém oznámení resignace začaly být snáz srozumitelná dvě rozhodnutí z posledních měsíců pontifikátu: malá konsistoř v listopadu 2012, jíž papež jmenováním šesti kardinálů z různých kontinentů „opravil“ předchozí skupinu kardinálů jmenovanou v únoru, která byla považovaná za příliš kuriální a italskou. Dalším příznakem bylo jmenování jeho sekretáře Georga Gänsweina arcibiskupem a prefektem papežské domácnosti, papež ho s ohledem na svou nadcházející resignaci zjevně chtěl chránit. Arcibiskup Gänswein nyní zastává dvojí a bezprecedentní úřad osobního sekretáře emeritního papeže a prefekta papežské domácnosti vládnoucího pontifika.

Ratzingerovo oznámení překvapilo téměř všechny. Předem byli diskrétně uvědoměni jen kardinál děkan Angelo Sodano a státní sekretář Tarcisio Bertone. Nic ale nedostali ke konzultaci. Papež je prostě informoval o rozhodnutí, které učinil „před Bohem“.

Benedikt XVI. se svou rezignací vyčkával na dobu relativního klidu po pohromě Vatileaks. Gesto svobody a pokory, zahrnující prosbu o „odpuštění všech mých chyb“ nezanechávalo jeho nástupci lehkou úlohu. Bylo to gesto, které svým způsobem přispělo ke snesení dokonce i papežství blíž „normální“ biskupské dimenzi, s emeritním římským biskupem, který odchází na odpočinek do příbytku uvnitř Vatikánu žít život modlitby „skryt před světem“. V těchto zdech—a to se dosud nikdy nestalo—budou nyní bydlet nový pontifik a jeho předchůdce. Poslední Ratzingerovo překvapení.

Kdyř 24. dubna při slavnostní mši na zahájení své služby římského biskupa Benedikt XVI. věřící žádal, aby se modlili, „abych ve strachu neutekl před vlky“, nemohl si nikdo představit, že jeho pontifikát bude via crucis a že skončí historickým gestem resignace.

Šestasedmdesátiletý Josef Ratzinger, zvolený pro bleskové konkláve, který netrvala ani celý den, dal od začátku jasně najevo, že se s ohledem na jeho věk a průpravu bude jeho styl lišit od jeho předchůdce. Nový papež nechtěl předkládat „vládní program,“ protože „mým pravým vládním programem je nekonat svou vůli, nejít za svými idejemi, nýbrž naslouchat, s celou církví, slovu a vůli Pána a dát se vést Jím, aby tak On sám vedl církev v této hodině našich dějin.“

Zprvu ostýchavý a rezervovaný Ratzinger brzy vklouzl do role cestujícího papeže, počínaje Světovým dnem mládeže v Kolíně nad Rýnem v srpnu 2005, jedním z vynálezů jeho vulkanického předchůdce. Bylo to jeho první ponoření do zástupů, první test, který zvládl díky účinným poselstvím a působivým obrazům, když třeba přirovnal proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu k jaderné reakci. I když byl zpočátku Benedikt XVI. ve svých gestech nejistý, projevil se nejlépe v nepřipravených promluvách bez pomoci psaného textu, jako při setkání s dětmi, které byly u prvního svatého přijímání, 15. října na svatopetrském náměstí, kdy si od nich

papež nechal klást otázky a na jednu o Ježíší přítomném ale neviditelném v Eucharistii odpověděl: „Elektrický proud nevidíme, ale přece existuje a umožnuje tomuto mikrofonu fungovat…Je mnoho věcí, které nevidíme, a které jsou zásadně důležité!“

Mnozí si představovali, že nový papež bude s ohledem na svůj věk cestovat jen málo. Ratzinger namísto toho pokračoval ve stopách svého předchůdce. Například v květnu 2006 na cestu do Polska, která končila návštěvou v koncentračním táboře Auschwitz. „Mluvit na tomto místě hrůzy, tolika zločinů spáchaných na Bohu a na člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné,“ řekl, „a zvláště obtížné a tíživé pro křesťana, pro papeže pocházejícího z Německa.  Na místě jako je tohle, se nedostává slov, nakonec zbude jen ustrnulé mlčení, mlčení, jež je vnitřním křikem k Bohu: Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit?“

Rok 2006 byl také rokem prvního mezinárodního incidentu. Ratzinger rád mluví o vztahu víry a rozumu a během své cesty do Bavorska si zase jednou oblékl profesorský talár. Pronesl přednášku na své staré universitě v Řezně a do světa byla vysílána starodávná citace o Mohamedovi. Papež ji sice nepřijal za svou, vyvolala ale protesty islámského světa. Benedikt XVI. od té doby zvýší počet svých projevů pozornosti k muslimům a bude zdůrazňovat přátelství a respekt vůči islámu.

I když byl od svých kardinálských časů často nálepkován, jako Wojtylova konservativní inspirace, coby Panzerkardinal, Ratzinger jako papež stále mluvil o „radosti být křesťanem“ a svou první encykliku, Deus caritas est, věnoval Boží lásce. „Na počátku toho, že jsem křesťanem,” píše, „nestojí mravní rozhodnutí nebo velká Idea, nýbrž setkání s událostí, s jednou Osobou, která dává našemu životu nový horizont a tím jeho rozhodující směr.“

Než se papež-tholog stal nástupce Jana Pavla II., snil o tom, že bude moci odejít na odpočinek a zanechat své práce v římské kurii, aby mohl napsat knihu o Ježíši z Nazaretu. A tak se Ratzinger, nehledě na svůj nový úřad, rozhodl každou volnou chvíli, zejména dovolenou, věnovat psaní třísvazkového díla vydaného v letech 2007, 2011 a 2012. Vedle těchto studií vyšel také knižní rozhovor s Peterem Seewaldem Světlo světa, nejlepší čtení k pochopení, kým Josef Ratzinger skuteně je.

Benedikt XVI. čelil obtížným cestám, konfrontoval pádivou sekularisaci odkřesťanštěných společností a vnitřní disent v církvi. Své narozeniny oslavil v Bílém domě vedle presidenta George W. Bushe a o několik dní později, 20. dubna 2008, se modlil na Ground Zero, kde objal pozůstalé obětí útoků z 11. září.

K další vážné krizi došlo v ledunu 2009. Papež se rozhodl sejmout exkomunikace ze čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem. Mezi nimi byl i Richard Williamson, kerý pár měsíců před tím v televizním interview popřel existenci plynových komor. V židovském světě propukly polemiky, papež se ocitl sám a tváří v tvář zjevnému debaklu kuriálního aparátu svých spolupracovníků vzal papír a pero a napsal biskupům celého světa, přijímaje veškerou odpovědnost. Bývaly doby, kdy by spolupracovníci v kurii papeže zaštítili. S Ratzingerem se stal pravý opak.

O rok později znovu explodoval pedofilní skandál, když byyl zveřejněny dokumenty o zakrývání starých případů od Spojených států po Německo. Byli dokonce tací, kteří chtěli papeže pohnat před soud, aby se zodpovídal za zločiny kněží. Benedikt XVI. se krizi postavil přímo, bez kompromisu, zněmil pravidla a kurii a biskupy ve světě vybídl, aby změnili myšlenkový přístup. Osobní příklad dal tím, že se na každé ze svých cest setkal s obětmi pedofilních kněží. A během letu do Portugalska v květnu 2010 zašel až tak daleko, že nřekl, že nejvážnější pronásledování církve nepochází od jejích vnějších nepřátel, ale z hříchů uvnitř církve samé.

Některé ze vstřícných gest, které dělal ve snaze o usmření pro dosažení jednoty církve zůstaly nepochopeny a nepřinesly pozitivní odpověď, to platí například o uvolnění norem pro slavení staré předkoncilní mše a zahájení dialogu se Společností sv. Pia X. Jeho poslední rok poznamenal únik důvěrných dokumentů (Vatileaks), který způsobil, že vyšla najevo napětí panující ve vatikánských palácích a vedl k  odhalení případů korupce. Benedikt XVI. zůstal klidný a s taseným mečem hájil své spolupracovníky, na prvním místě státního sekretáře Tarcisia Bertoneho, který byl cílem čím dál častějších útoků. Vyvolal trestní stíhání proti svému majordomovi Paolo Gabrielemu, který se přiznal, že dokumenty kopíroval a dával ddo oběhu. Pak ho ovšem před Vánoci navštívil ve vězení a dal mu milost. Nehledě na to, že začal slavit Rok víry k  padesátému výročí zahájení druhého vatikánského koncilu, papež, jehož prioritou bylo hlásání evangelia v jeho podstatných prvcích, odešel, protože byl znavený. Ale ne dřív, než přihlásil Petrova nástupce na Twitter, jak se sluší na přítele modernity.

Papežská rezignace je v dějinách církve mimořádně ojedinělá událost. Římských biskupů, kteří opustili úřad, byla jen hrsta a až do roku 2013 tak žádný neučinil z důvodu věku a a zdraví. Žádný z minulých případů proto nelze srovnávat s tím, co se stalo s Beneditkem XVI. Na samém úsvitu církve nacházíme kolem roku 92 případ papeže Klementa, třetího nástupce sv. Petra po Linovi a Anklétovi. Byl to papež, který je podle tradice autorem listu, v němž jsou velkorysejší duše vybízeny, aby raději odstoupily, než by dávaly vzejít nesouladu a

rozdělení. Je to prohlášení, které údajně odráželo situaci právě té osoby, která je psala.

Prvním dokumentovaným případem ovšem je Pontian, osmnáctý římský biskup, zvolený kolem roku 230. O pět let později byl deportován na Sardnii a odsouzen k nucené práci v dolech. Na svůj úřad rezignoval 28. září 235 a tak umožnil, aby jej vystřídal Anterus.

Musí pak uběhnout tři století, než přjde papež Silverius, syn papeže Hormisdase, podjáhen římské církve. Na trůn ho posadil v roce 536 král Theodatus a věnoval se boji s monofysity. Právě toto jeho tažení vyvolalo úzkost císařovny Theodory a tak ho nechala deportovat do vyhnanství na ostrov Palmarona.

Uplynulo několik staletí a setkáváme se s Benediktem IX., který vládl od října 1032 do září 1044. Byl, jak napsal L’Osservatore Romano, ztělesněním „absolutní světskosti a kořistění z papežské autority“ a k rezignaci ho donutila lidová revolta. Podařilo se mu svrhnout jeho nástupce, Silveria III. a na několik týdnů se vrátit na trůn v roce 1045, než svou pozici znovu uvolnil, tentokrát Řehoři VI. Po náhlé smeti Klementa II. v říjnu 1047 se na trůn vrátil potřetí, nakonec ho ale odvolal Jindřich III., třebaže Benedikt se nadále považoval za skutečného vládnoucího papeže.

A tak se dostávám k velkému precedentu rezignace, totiž k Celestýnu V., poustevnickému mnichovi Pietro da Morrone, kanonizovanému světci. Papežem byl zvolen v srpnu 1294, korunován v Aquile a pak se stáhl do Neapole. Odstoupil 13. prosince téhož roku.

Konečně pak přicházíme k Angelo Correrovi, synovi benátského patricije Nicolò di Pietro, poslednímu papeži, který před Benediktem XVI. opustil trůn. Byl zvolen v roce 1406 a jako Řehoř XII. vládl do roku 1415, poté rezignoval na žádost kostnického sněmu v jedné z nejsložitějších dob církevních dějin, poznamenané roky bitev a sporů, které nebyly jen právní, ale také vojenské a diplomatické. Bylo nutné postavit se vzdoropapežům západního schismatu Benediktu XIII., zvolenému avignonskou frakcí, a Janu XXIII. (jehož jméno znovu použije Angelo Roncalli v říjnu 1958). Poté, co se stal znovu Angelo Correrem, žil bývalý papež v Recanti, kde zemřel 18. října 1417.

Téma rezignace vyšlo na světlo znovu v posledním století. Pokroky v medicíně značně prodloužily život, a počínaje Piem IX. byla sama práce Petrova nástupce obtížena odpovědnostmi a funkcemi natolik, že ji bylo čím dál obtížnější vykonávat pro osbou, která nebyla v plné fyzické a intelektuální síle. Zdá se, že již Pius XI. (ve světě známý jako Achille Ratti), který byl papežem v letech 1922-1939 možnost odstoupení v posledních letech svého života zvažoval. Na druhé straně je jisté, že jeho nástupce, Eugen Pacelli, papež Pius XII, tak učinil dvakrát. Papež zvolený vpředvečer propuknutí druhé světové války se dozvěděl o plánu Adolfa Hitlera, ktterý jej chtěl unést a deportovat mimo Itálii. Svůj nejbližší doprovod informoval, že pokud by se objevila konkrétní hrozba deportace Němci, pak „odvedou kardinála Pacelliho, nikoliv papeže,“ jak dosvědčil kardinál Domenico Tardini, který byl v té době blízkým spolupracovníkem ve státním sekretariátu. Pius XII. napsal rezignační dopis a uložil ho do bezpečí u lisabonského patriarchy, kardinála Manuela Cereiera Gonçalvese, který byl jmenován kardinálem v prosinci 1929 při sejné konsistoři jako Pacelli. Nebyla to nahodilá volba: Portugalsko bylo neutrální zemí, která se ve válce neangažovala. Pokud by došlo k deportaci papeže, mohli by se tam kardinálové svobodně shromáždit a zvolit nového pontifika. Na konci války byl dokument zničen.

Pius XII. ale byl pouhý krok od rezignace i o několik let později, když ho v roce 1954 postihla nemoc. Jelikož se ale zotavil, myšlenka byla opuštěna. Myšlenka na rezignaci připadla i jeho nástupci, blahoslavenému Janu XXIII. Jeho sekretář Loris Capovilla odhalil: „V mé paměti je jasně vryta konverzace s biskupem Alfredo Cavaganou, zpovědníkem a poradcem Jana XXIII. jedno postní pondělí roce 1963, bylo to odpoledne, jejíž obsah jsem ihned nesvěřil papíru. Jeho Excelence vyšla z papežova pokoje poté, co vyslechal jeho zpověď a obsáhle s ním hovořila o koncilních schématech. Povolal mě do hovorny a bez úvodů, zřejmě předpokládal, že něco vím, mi řekl, že papež nemůže rezignovat…Je zřejmé, že během rozhovoru Jan XXIII, s ohledem na stav svého zdraví a předvídaje ohromnou práci spojenou s vedením koncilu, musel prohlásit, že je ochoten zříci se papežství.“

Stejnou možnost zvažoval znovu Pavel VI. „Dělal si velké starosti,“ sdělil jeho zpovědník, jezuita Dezza, „s myšlenkou na nemoc, která by ho zbavila možnosti pracovat a to kvůli škodě pro církev, která by z toho vzešla.“ Papež Montini o možnosti rezignovat uvažoval vážně a několikrát. Spěchal napsat vlastní rukou dvoustránkový dopis, ve kterém kardinály žádal, aby v případě jeho dlouhé nezpůsobilosti a neschopnosti vhodně a včas předložit rezignaci, svolali konkláve. Navíc Pavel VI, vážně zvažoval možnost opustit pontifikát po dosažení osmdesátého roku—poté co stejný věkový limit stanovil pro účast kardinálů v konkláve. Zdá se, že rozhodnutí bylo již učiněno, a minikonzistoř roku 1977 (v níž svůj červený klobouk obdržel kardinál Giovanni Benelli spolu s Ratzingerem) je třeba chápat v tomto světle. Poté byl ovšem odrazen a rozhodl se ve funkci zůstat. V posledních časech podobný problém vyvstal s dlouhou a oslabující nemocí Jana Pavla II. Blahoslavenuý Karol Wojtyla se svými spolupracovníky o možnosti rezignovat několikrát hovořil.

Španělský kardinál Julian Herranz, církevní právník a kněz Opus Dei, odhalil, že na konci Wojtylova pontifikátu byl v otázce rezignace konzultován. A ve své knize přetiskuje osobní záznam, který sám napsal 17. prosince 2004 „po rozhovoru“ s arcibiskupem Stanislawem Dziwiszem, tehdejším papežovým sekretářem a nynějším krakovským kardinálem. Pasáž zní:

Pokud jde o rezignaci ze zdravotních důvodů, napsal jsem v onom záznamu—a nyní se mi zdá vhodné uvést to ve známost jako příklad hrdinské poslušnosti a rozvážné moudrosti Jana Pavla II.: „Os [P. Stanislaw] se omezil jen na poznámku, že papež—který je osobně své pozici docela vzdálen-žije v oddanosti do Boží vůle. Důvěřuje Boží Prozřetelnosti. Navíc se obává vytvoření nebezpečného precedentu pro své nástupce, protože někdo by mohl být vystaven manévrům a subtilnímu tlaku těch, kdo by se ho chtěl i zbavit.“

Benediktova rezignace nás tedy přivádí na nezmapované území. Jak se bude jmenovat? Co bude dělat? Bude znovu prostým biskupem? Církevní právníci různých názorových škol tvrdí, že Ratzinger má být nazýván „bývalý římský biskup“ nebo „bývalý papež“. A dokonce tvrdí, že by bylo vhodné odložit bílé papežské odění a obléci znovu biskupský, nikoli kardinálský, šat, protože zvolením papežem klerik sbor kardinálů opouští.

Ale vatikánský mluvčí P. Frederico Lombardi, citujíc Arcibiskupa Gänsweina, namísto toho vysvětlil Ratzingerovo rozhodnutí: bude se nazývat „emeritní papež“, bude dál nosit prostou bílou kleriku (ale bez krátké peleríny mantelletty) a ponechá si jméno „Jeho Svatost Benedikt XVI.“

Ve středu 27. února, nyní již v předvečer své rezignace, konal papež na sluncem zalitém svatopetrském náměstí svou poslední generální audienci. Sešel se na ni ohromný zástup poutníků ze všech koutů Itálie a světa, kteří přišli obejmout římského biskupa, který opouštěl papežství, aby se uchýlil do kláštera. Poslední řeč Benedikta XVI. je hymnem naděje, hymnem důvěry v Boha. Je to téměř portrét jeho nástupce, kerý se o dva týdny později objeví na centrální loggii. Je to hluboký text k pečlivému a opakovanému čtení. „Summa“ myšlení Josefa Ratzingera „pokorného dělníka na vinici Páně.“

„Vidím církev živou!... loďka církve není moje, není naše, nýbrž Jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu. On ji vede.“ Byl do duchovní testament a lekce pro kardinály, kteří budou volit nového papeže. Pokojně a s rozhodností Benedikt XVI., čím dál křehčí a menší, uzavřel téměř celý osmý rok svého pontifikátu tím, že všemu navzdory ukázal radostnou tvář lidové církve. Nepsal účet, ale svému nástupci svým příkladem ukázal, čím papež je a co musí dělat a to skrze prostou katechezi. Světelné roky daleko od přetahování o církevnickou moc, od frakcí, od strategií církevní politiky, které si člověk studuje u stolu, od skandálů, od sebestředných poselství, od obrazu barokní církve obrácené dovnitř ke kontemplaci sebe sama. Bylo to poselství, kterému dav poutníků, který ho přišel naposledy pozdravít, rozuměl docela dobře a emotivně mu naslouchal.

Lekce Benedikta XVI, obsahovala především vděčnost za zprávy, které „slyšel“ ze všech koutů světa o víře a lásce, které „obíhají v Těle církve.“ Po rozhodnutí, které učinil, vypadal papež znovu naprosto klidný a pokojný, když při popisování svého nijak snadného pontifikátu poznamenal: „Byl to úsek cesty církve obsahující chvíle radosti a světla, ale také nesnadné momenty.“ Výslovný odkaz na cesty, skandály a útoky, které oněch osm let provázely. Aby je připomněl, vzpomíná Ratzinger evangelijní pasáže, který popisuje loďku apoštolů vydanou na milost bouři: „Cítil jsem se jako svatý Petr s apoštoly v loďce na Galilejském jezeře… byly také chvíle rozbouřených vod a protivětru, jak tomu bývá v dějinách církve, kdy se zdá, že Pán spí. Vždy jsem ale věděl, že v této loďce je Pán, a vždycky jsem věděl, že loďka církve není moje, nýbrž Jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu.“

Na mysli vyvstává další obraz lodi, ten který se objevil v poslední homilii kardinála Ratzingera při zahajovací konkláve roku 2005. Tehdy hovořil o „malé bárce“ v mysli mnoha křesťanů otřesených sérií negativních „-ismů“, do ateismu po agnosticismus. Nyní, v okamižku své rezignace, papež nenásledoval „proroky chmur“. Nepronesl jediný pesimistický náznak. Namísto toho všechny vybídl „ abychom se svěřili se jako děti do rukou Božích, v jistotě, že tyto ruce jsou nám oporou a umožňují nám denně kráčet i uprostřed námah.“ Pak dodal: „Chtěl bych, aby se každý cítil milován oním Bohem, který vydal svého Syna za nás a prokázal nám bezmeznou lásku. Chtěl bych, aby každý měl radost z toho, že je křesťan.“ Tedy pozitivní, milosrdný pohled.

Benedikt XVI. do své promluvy také zahrnul díky kardinálům, svému státnímu sekretáři, svým spolupracovníkům. Nechtěl podpořit interpretaci těch, kdo tvrdili, že kořeny jeho rezignace byly v nepopiratelných napětích v kurii. Proto mluvil o dopisech, které dostal do mnoha „obyčejných lidí“, kteří „mi nepíšou jako nějakému knížeti nebo nějakému velikánovi, kterého neznají,“ ale spíše „jako bratři a sestry nebo jako synové a dcery s pocitem velmi srdečné rodinné vazby… tady je možné doslova nahmatat, čím je církev. Není to organizace nebo asociace mající náboženské či humanitární cíle, nýbrž živé tělo, společenství bratří a sester.“ Stejná slova věřící po celém světě brzy uslyší opakovaná ze rtů jeho nástupce Františka.

V části promluvy věnované své rezignaci Benedikt XVI zdůraznil, že s ohledem na svou ochabující energii „naléhavě žádal Boha,“ o světlo, aby učinil „to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve.“ Vysvětlil, že tento krok učnil „Při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši.“ Onen hluboký pokoj v duši při těchto posledních veřejných vystoupeních mimochodem vyzařoval z jeho tváře. Milovat církev, vysvětlil, „znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných.“

Nakonec Ratzinger připomněl, že když se někdo stane papežem, nemá již žádné soukromí, „patří vždy a cele všem.“ Jeho rezignace neznamenala „návrat k soukromému životu,“ návrat k tomu, co dělával, než se stal papežem. Znamenala zůstat „ve službě modlitby“, zůstat „na dvoře sv. Petra“. „Neopouštím kříž,“ uzavřel a odpověděl tak těm, kdo jeho rozhodnutí komentovali srovnáním s odlišným postojem Jana Pavla II., který na Petrově stolci zůstal až do konce, „ Zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem.“

Druhý den ráno následovalo setkání s kardinály v Klementinském sále. Mezi těmi, kdo se s papežem zastavili nejdéle, byl arcibiskup z Buenos Aires, Jorge Mario Bergoglio. Ono odpoledne opustil Benedikt XVI. Vatikán, helikoptérou obkroužil působivé panorama Věčného města a zamířil k paláci v Castel Gandolfu, kde bude sídlit po několik měsíců a čekat, až dělníci dokončí přestavbu klauzurního kláštera ve Vatikánu.

3

Konkláve padre Bergoglia Ve středu 27. února v osm ráno se u pásů se zavazadly u mezinárodních příletů letiště Leonarda da

Vinciho (Řím-Fiumicino) sešli tři kardinálové-volitelé. Zrovna ve stejnou hodinu přiletěli z Buenos Aires, Sao Paula (Brazílie), a Manily. Byli o Jorge Mario Bergoglio, Odilo Pedro Scherer a Luis Antonio Tagle. První dva byli oblečeni v duchovenském ustrojení. Třetí byl v civilním oblečení a pořád vypadal jako mladík. Vzájemně se znali. Vzájemně se respektovali. Pozdravili se. Když druhý den potká padre Bergoglio kardinála Tagle v Klementinském sále v předpisové černé klerice s rudým lemováním, rudé peleríně a zuchettu, řekne mu žertem. „Víte, že jsem včera na letišti potkal kluka, který vypadal přesně jako vy…“

Emeritní saopaulský arcibiskup a emeritní prefekt Kongregace pro klérus Hummes bude při konkláve v Sixtinské kapli sedět hned vedle Bergoglia. Ti dva se znají už dlouho a jsou přátelé.

Druhého dne, 28. února v osm hodin večer se Apoštolský stolec uprázdnil. 28. únor má v životě padre Bergoglia zvláštní význam. Právě toho dne před patnácti lety zemřel arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino a Bergoglio, který byl již jeho koadjutorem, ho vystřídal v čele diecéze argentinského hlavního města. Je nemožné, aby shoda dat jezuitskému kardinálovi unikla. Jakési první varování?

Budoucí papež bydlí jako vždy v Domus Sacredotalis Paulus VI., domu pro duchovní ve Via della Scrofa 70. Při těch ojedinělých příležitostech kdy cestuje do Říma, je tu pravidelným hostem. Na Via della Scrofa ho znají všichni: personál, pravidelní hosté—kněží, kteří se s ním setkávají při koncelebrování ranní mše. Období před konkláve začíná generálními kongregacemi, setkáními kardinálů, kteří jsou svoláni, aby společně diskutovali o budoucnosti církve a jejích vážných problémech.

Bergoglio je zvyklý vstávat velmi brzy ráno, aby strávil dlouhý čas v modlitbě před svatostánkem. I ve dnech před konkláve chodí pěšky, bez zucchetta na hlavě a do Vatikánu přichází po procházce uličkami v srdci Říma. Očekávání médií jsou vysoká: do Věčného města dorazily tisíce novinářů z  celého světa. Kardinálové se schází v nové Synodní síni a před branami na náměstí Posvátného Oficia na ně čekají celé roje reportérů, fotografů a kameramanů. Jsou kordonem mediálního cirkusu. Televizní kamery zkoumají tváře papabili. Padre Bergoglio přichází svižným tempem, nikdo ho ale nepoznává. Reportéři televizního zpravodajství v těchto dnech několikrát zaznamenají jeho průchod, aniž by ho kdokoliv zastavoval nebo se ho na něco ptal.

Jak odlišná je dnešní situace ve srovnání s tou před osmi lety! Tehdy arcibiskup Buenos Aires, podobně jako 113 ze 115 kardinálů, volitelů nástupce Jana Pavla II., prožívali svou první zkušenost konkláve. Řím byl zaplaven poutníky, kteří se přišli poklonit velkému papeži Wojtylovi. Nekonečný zástup, který po několik dní a nocí procházel kolem ostatků polského papeže, kardinály určitým způsobem ovlivnil. Vyžadovalo to od nich rychlou volbu. A byl tu někdo, kdo chystal věci tak, aby zařídil Ratzingerovo zvolení. V kurii byl velkým kingmakerem Benedikta XVI. kolumbijský kardinál Alfonso Lopez Trujillo. Konkláve byla velmi rychlá. Kardinálové se shromáždili večer 18. dubna a následujícího odpoledne, ve čtvrtém kole hlasování, byl papež zvolen. Překvapivé bylo, že kardinálem s největším počtem hlasů po Ratzingerovi nebyl nikdo jiný než arcibiskup Buenos Aires. V jeho případě se vůbec žádné přípravy nekonaly. Malý počet spolubratří již vyjádřil svou důvěru v něj a to stačilo, aby se na něj mnozí dívali. Během druhého kola ranního hlasování získal Bergoglio čtvrtinu papírových hlasovacích lístkům se svým jménem napsaným pod tištěným nápisem „Eligo in Summum Pontificem“. Během přestávky na oběd se ovšem něco stalo. Počet volitelů, kteří dávali přednost Ratzingerovi, stále stoupal, ale skupina Bergogliových stoupenců dosáhla bodu, kde sice nemohli někoho zvolit, ale mohli něčí zvolení blokovat.

První odpolední kolo…a bod obratu: argentinský kardinál ztratil pár hlasů, i když si jich značný počet podržel a Ratzinger byl zvolen. Ten večer, po prvním požehnání Urbi et Orbi a po večeři, opustil kardinál Bergoglio svůj pokoj v Casa Santa Marta a šel k papežově pokoji. Chtěl s ním mluvit, ale už ho tam hlídala vatikánská policie, tak to vzdal. Možná to byl další důvod proč, když byl večer 13. března 2013 sám zvolen, chtěl dál sdílet stejný stůl a chvíle společného života se svými „bratry kardinály“.

Když se podíváme na historii posledních konkláve můžeme říct, že kandidát, který skončí v  jedné konkláve druhý, se při další volbě papežem nestane. A pak má také padre Bergoglio již šestasedmdesát let.

Dny předcházející Františkově konkláve jsou náročné, poznamenané pokusy vykonávat nátlak a také komplikované zahanbujícím případem obvinění proti skotskému kardinálovi Keithu O’Brienovi.

Tím , kdo se ve dnech před sede vacante ocitne v zaměřovačích je emeritní arcibiskup Los Angeles Roger Mahony. Skupiny obětí pedofilů se hlučně domáhají, aby byl vyloučen z konkláve: kardinál je neschopen řešit někteří případy kněží, kteří zneužívali děti a mládež. I novináři, dokonce katoličtí novináři, organizují ankety proti kardinálovi ze Spojených států v naději, že ustoupí, nebo že Vatikán rozhodne nepustit jej do Sixtinské kaple.

Na polemice rozdmychané proti Mahonymu je cosi znepokojivého. Podle těch, kdo ho obviňují, mají být neschopnost zasáhnout, nedostatečné oznamování a zakrývání týkající se případů pedofilních kněží v jeho diecézi v osmdesátých a devadesátých letech, důvodem, který mu má bránit v účasti na hlasování, které zvolí nástupce odstoupivšího Josefa Ratzingera. Ale apoštolská konstituce Universi Dominici Gregis vydaná Janem Pavlem II. v roce 1996 prohlašuje: „Všichni kardinálové volitelé, svolaní k volbě nového papeže kardinálem děkanem, nebo jiným kardinálem jeho jménem, jsou vázáni svatou poslušností toto oznámení o svolání poslechnout a dostavit se na místo k tomu účelu určené, nebrání-li jim v tom nemoc nebo jiná velmi vážná překážka, která ovšem musí být jako taková uznaná kardinálským kolegiem.“ Právo papežských volitelů hlasovat bez nátlaku nebo podmínek na ně uvalených bylo již dlouho dobu jedním z předpisů ustanovených pro konkláve.

Myšlenka, že existují kardinálové nehodní výkonu nejdůležitějších práv spojených s jejich postavením, a že tuto nehodnost určuje mediální polemika, je nebezpečný precedent: ostatně vždycky se může najít někdo, kdo se považuje za čistšího a obviní někoho druhého, že není hoden, aby vešel do Sixtinské kaple. Církev se vždy snažila—někdy ne úspěšně—chránit papežskou volbu před vnějšími vlivy a zásahy. V roce 2005 se protestovalo proti tomu, že se konkláve účastnil emeritní arcibiskup z Bostonu Bernard Law, který byl nucen několik let předtím rezignovat kvůli tomu, jak řešil případy duchovenské pedofilie ve své diecézi, ale kampaň proti jeho „nepřijatelnosti“ neměla tutéž intenzitu, jako ta proti Mahonymu.

Je si také třeba připomenout, že v tomto konkrétním případě se kardinál emeritus z Los Angeles dopouštěl omylů a podcenění vážnosti případů pedofilních kněží, kterým se v minulosti věnoval. Poté co, před více než deseti lety Jan Pavel II. a kardinál Ratzinger vydali nové normy pro zacházení s  těmito situacemi, byl Mahony jedním z těch, kdo je pečlivě aplikovali. To dokazují různé dokumenty, které svědčí o tom, jak zasahoval a pečlivě pravidla aplikoval.

Neměli bychom také přehlížet fakt, že přístup k těmto skandálům byl po desetiletí charakterizován velmi rozšířeným podceňováním a to i v římské kurii. Proč by se měl Mahony vzdávat konkláve a ostatní ne, třebaže ještě nedávno, za Tiberou, spoléhali na odlišnou procedurální linii, než je ta nyní přijatá? A co ti, kdo ve Wojtylově kurii chránili zakladatele Legionářů Kristových Marciala Maciela, pachatele sériových zneužívání, a prokazovali mu bezpodmínečný respekt?

Bitva proti účasti kardinála Mahonyho v konkláve, vedená ve jménu politické korektnosti, proto představuje nenáležitý nátlak, který hrozí konkláve proměnit v hrubou kopii realitní show, s  určitým počtem soutěžících „nominovaných“ veřejností, která pak smskami hlasuje, kdo má být ze soutěže vyloučen.

Svatý stolec zasahuje prohlášením, které je velmi tvrdé ve svých obviněních, ale zůstává velmi obecné, pokud jde o to, na koho míří. Je tomu tak i proto, že Mahony není jediný kardinál, který se ocitl v  zaměřovačích: připomeňme si pedofilní skandály v Irsku a Belgii, které by vyžadovaly, aby z konkláve byli vyloučeni i kardinálové Daneels a Brady. Státní sekretariát se tedy snaží zaštítit konkláve před mezinárodními spory, k nimž v Itálii přibyly jedovaté výpary Vatileaks a fantastické spekulace o tajné zprávě trojice kardinálů. Vatikánské prohlášení brojí proti „často neověřeným, neověřitelným i zcela falešným novinářským zprávám, které působí značnou škodu osobám i institucím,“ jimiž se někteří snaží ovlivnit kardinály vstupující do konkláve.

„V průběhu staletí,“ připomíná dokument, „museli kardinálové čelit mnoha formám nátlaku na jednotlivé volitele i na samotné kolegium kardinálů, které se snažily jejich rozhodování ovlivnit podle politické nebo světské logiky. Třebaže v minulosti,“ pokračuje prohlášení, „se volbu papež pokoušely ovlivnit takzvané mocnosti, tj. státy, dnes je tu pokus činit tak prostřednictvím veřejného mínění, které se často zakládá na úsudcích, které nezachycují charakteristický duchovní aspekt této chvíle, kterou církev prožívá. “ Je tedy „žalostné, že když se blížíme k okamžiku, kdy začne konkláve a kardinálové volitelé budou povinni—podle svého svědomí a před Bohem—svobodně vyjádřit svou volbu, jsou široce rozšiřovány často neověřené, neověřitelné nebo i zcela falešné novinové zprávy, které působí osobám i institucím značnou škodu.“ Závěrem prohlášení uvádí: „Katolíci se nyní, jako nikdy dříve, soustředí na to, co je podstatné: modlí se papeže Benedikta, modlí se, aby Duch svatý osvítil kardinálské kolegium, a modlí se za budoucího papeže.“

K vatikánskému prohlášení přichází další a stejně silné vystoupení mluvčího Svatého stolce P. Frederica Lombradiho, který prohlašuje, že „vskutku není málo těch, kdo se snaží těžit z okamžiku překvapení a dezorientace duchovně naivních lidí, zasévat zmatek a diskreditovat církev a její správu a vedení. Uchylují se přitom ke starým nástrojům, jako jsou klepy, dezinformace a někdy i pomluvy, nebo k vykonávání nepřijatelného nátlaku ve snaze ovlivnit výkon povinnosti hlasovat na straně toho či onoho člena kardinálského kolegia, vůči nimž mají někteří z těch či oněch důvodů námitky.“ Tón prohlášení je nezvykle vážný. A ve srovnání s kritikou církevní hierarchie masmédii a někdejší érou zasahování ze strany králů a císařů do výběru Petrova nástupce, je to také tón prostý strachu.

Jakmile se začínají klidnit polemiky kolem Mahony případu, exploduje O’Brienova bomba. Skotský kardinál je obviněn několika bývalými seminaristy, že je v osmdesátých letech zneužíval. Kardinál zprvu vehementně popírá, nakonec ale připouští odpovědnost: „Byly doby, kdy mé sexuální chování pokleslo pod úroveň, která se ode mne jako od kněze, arcibiskupa a kardinála očekává. “ O’Brien se omlouvá „těm, které jsem urazil nebo jim ublížil... katolické církvi a lidu Skotska.“ Papež Benedikt XVI., těsně před svou abdikací na papežství, nyní přijímá rezignaci, kterou arcibiskup z Edinburghu podal před několika měsíci z důvodu dosažení kanonického věku, nevezme mu ale purpurový klobouk, symbol autority pomáhat s volbou nového papeže. O’Brien zůstává volitelem. Bude to on sám, kdo veřejně oznámí své rozhodnutí nejet do Říma a konkláve se neúčastnit. On a emeritní arcibiskup z Jakarty, který nemůže Indonésii opustit ze zdravotních důvodů, budou jedinými dvěma nepřítomnými voliteli.

Ve dnech bezprostředně předcházejících sede vacante, učinil Benedikt XVI, některé změny na poslední chvíli v pravidlech pro konkláve svým Motu Proprio Normas nonnullas, datovaným 22. února 2013, slavnosti Stolce sv. Petra.

Nejvýznamnější novinka v dokumentu se nachází ve dvou řádcích přidaných k paragrafu nyní platné apoštolské konstituce ohledně volby papeže: „kardinálskému sboru se uděluje oprávnění, posunout vpřed začátek konkláve…“ Odstupující papež tedy rozhoduje, že hlasování o jeho nástupci v odloučení Sixtinské kaple může začít o několik dní dříve, než uplyne patnáct dní od začátku období sede vacante, což je doba stanovená Janem Pavlem II. v roce 1996.

Možné rozhodnutí o stanovení dřívějšího data učiní shromáždění kardinálů s plánovaným zahájením v pondělí čtvrtého března. O dřívějším datu mohou rozhodnout všichni kardinálové přítomní v Římě, tedy nejen ti mladší osmdesáti let s právem vejít do konkláve, a to za předpokladu, že jsou přítomni všichni volitelé a také za předpokladu, že všichni volitelé, kteří se do Říma z různých důvodů dostavit nemohli, již výslovně sdělili své rozhodnutí nezúčastnit se a jejich rozhodnutí bylo kardinálským kolegiem potvrzeno.

Zde je paragraf 37 apoštolské konstituce po revizi: „Dále pak ustanovuji, že od okamžiku, kdy se Apoštolský stolec zákonně uprázdní, musí uplynout patnáct plných dní, než začne konkláve a to z důvodu vyčkání příjezdu těch, jsou nepřítomni. Kolegiu kardinálů se nicméně uděluje oprávnění, uspíšit zahájení konkláve, pokud je zřejmé, že všichni kardinálové volitelé jsou přítomni, z vážných důvodů také může začátek volby o několik dnů pozdržet. Když ale uplyne maximum dvaceti dnů od začátku uprázdnění Stolce, jsou všichni přítomní kardinálové volitelé povinni započít volbu.“

Benedikt XVI. „neposunul“ datum konkláve, ani kardinálům nedoporučil, aby to udělali: nabídl jim možnost, aby tímto způsobem rozhodli i s ohledem na absolutně bezprecedentní okolnosti v nichž se církev ocitá v této prekérní situaci, kdy papež resignuje a datum počátku sede vacante je dlouho dopředu známé.

Ve formálních pravidlech upravujících volbu se proto nic podstatného nemění. Papež Ratzinger již učinil mnohem podstatnější změnu před několika lety, když obnovil pravidlo, že k volbě papeže jsou nutné hlasy dvou třetin kardinálů volitelů a to vždy a v každém případ, i po tuctech a tuctech bezvýsledných hlasování.

V pondělí 4. března, studeného, ale slunečného dne, se kardinálové setkávají a začínají své diskuse. Mnohé z projevů jsou o kolegialitě a reformě kurie. Nikdy dříve tolik prelátů před konkláve veřejně nevolalo po změně směřování ve správě vatikánského kuriálního „aparátu“, narušovaného nejen skandálem Vatileaks—zveřejnění důvěrných dokumentů zcizených ze stolu papežova sekretáře—ale také dysfunkcí a nedostatkem koordinace. A tak kardinálové—hovořící jeden po druhém v dialogu, který je srdečný, ale upřímně otevřený jako nikdy dříve—mluví o tématu organizace dikasterií, jejich koordinace, jejich vazeb s biskupskými konferencemi. Přednášejí návrhy, které papež František může jen těžko ignorovat. Vznášejí požadavky, které jsou výsledkem zkušeností—a rozhodně ne pozitivních—z posledních pár let ve vztazích mezi Římem a místními episkopáty.

Různé kardinálské těžké váhy se k otázce staví bez kulatých slovíček, a buď požadují informace o případu Vatileaks, nebo hovoří o potřebě změny směru v managementu kurie a státního sekretariátu. Odpovědi

na první požadavek nelze považovat za vyčerpávající, protože papež Ratzinger rozhodl, že Relatio neboli zpráva o krádeži dokumentů a obecněji o některých kuriálních skandálech připravená kardinály Herranzem, Tomkem a De Giorgim, má být předána jeho nástupci. Ne kardinálům před konkláve. Nicméně kardinálům volitelům, kteří žádají vnést do tématu trochu světla, poskytují tři Eminence, které vedly vyšetřování určité informace v rozhovorech mezi čtyřma očima. Chodbami se nicméně rozléhají jména jednotlivců, kterých se prý případ týká a to významných laických zaměstnanců Vatikánu, stejně jako významných italských lídrů, kteří měli v posledních letech nejlepší možné styky se státním sekretariátem. Kardinál Tarciso Bertone, bývalý státní sekretář—který vykonává roli camerlenga a je tedy během sede vacante obdařen konkrétní a specifickou autoritou—se často ocitá v ohnisku kritiky pro svůj manažerský styl.

Pokud jde o kurii obecněji, ať už je to před tím, než president papežské rady pro výklad legislativní textů kardinál Francesco Coccopalmerio předloží několik reformních návrhů, nebo poté, další preláti mluví o tom, že už dál nelze otálet se změnami, který nyní odstoupivší Benedikt XVI,. údajně náhodně zmínil při obřadech Popeleční středy, kdy měl s lítostí zmínit, že se mu je nepodařilo provést.

Mluví se také o potřebě lepší komunikace mezi papežem a hlavami dikasterií, jinak řečeno o přístupu k papeži a stálé výměně informací s ním. Kdysi existovaly takzvané „plánované audience“, předem určené setkání v kalendáři, který sahal rok dopředu. Nejen prefekti kongregací, ale také sekretáři, kteří byli druzí v pořadí vedení, měli přístup k papeži, který si tak mohl udělat bezprostřední představu o problémech a učinit rozhodnutí. V posledních letech byl počet „plánovaných audiencí“ omezen, obyčej nadále platil jen pro hlavy několika málo dikasterií, jako byl prefekt Kongregace pro biskupy a prefekt bývalého Posvátného oficia (dnes Kongregace pro nauku víry pozn. překl.) Státní sekretariát čím dál víc sloužil jako mezičlánek: v  poslední době musel kardinál stojící v čele dikasteria čekat několik měsíců, než se mohl setkat s papežem.

V debatách před konkláve diskutují kardinálové také o potřebě větší koordinace a výměny informací v rámci kurie samotné, mezi jejími různými „úřady“. To samé platí pro vztah mezi ústředím a perifeií, mezi Svatým stolcem a biskupskými konferencemi: je důležité, aby se více braly v potaz potřeby místních církví. Je také důležité, aby existovala větší kolegialita, aby se předešlo jakémukoliv opakování událostí, které poznamenaly život církve v posledních letech.

Proslovy v tomto smyslu, ve prospěch odlišného způsobu řízení ústřední církevní správy a naznačující některé reformy, přenáší Němec Walter Kasper, Rakušan Christoph Schönborn, Maďar Peter Erdö, Peruánec Juan Luis Cipriani Thorne, Francouz André Vingt-Trois, Španěl Antonio María Rouco Varela, Ind Ivan Dias, Slovinec Franc Rodé, a Ital Giovanni Battista Re. Požadavky na změnu tempa, více kolegiality, méně izolovanou papežskou postavu méně odstíněnou státním sekretariátem měly mít v konkláve svou váhu.

Dalším tématem, které se v generálních kongregacích opakuje je management IOR, „vatikánské banky“, kterou v uplynulém roce poškodila dosud nejasná episoda s vyhozením jejího ředitele Ettore Gotti Tedeschiho.

Bylo by ovšem omylem myslet si, že se diskuse prelátů v generálních kongregacích soustředí jen na problémy kurie. Mezi kardinály existuje pocit, že největší potřebou je nová evangelizace. Jak pokračovat v cestě zahájené papežem Benediktem? Jak zvěstovat evangelium novým způsobem těm, kdo v našich sekularizovaných společnostech od víry vzdálili? Křesťané poslání a hlásání je nejvíce diskutovaným tématem během debaty.

Když se ve čtvrtek 7. března ujme slova kardinál Bergoglio, pronese příspěvek dlouhý tři a půl minuty, nevyčerpá ani celých pět povolených minut. Mluví o „radostném hlásání Boží lásky a milosrdenství,“ o církvi, který přichází blíž lidem tam, kde žijí. Je to poutavá řeč. Několik prelátů, kteří jí naslouchají, komentují: „Mluvil od srdce.“ Právě v těchto dnech diskusí, schůzek, obědů a večeří a přestávek na kávu dostává kandidatura arcibiskupa z Buenos Aires obrysy. V jeho případě neexistují žádní kingmakers v přísném slova smyslu, ani žádná předem organizovaná kampaň. Namísto toho je tu velmi rozšířená a pevně usazená vážnost a úcta. Mezi těmi, kdo uvažují, že ho budou volit, jsou asijští a afričtí kardinálové, někteří z Jižní Ameriky, někteří ze Spojených států, ale i někteří kuriální Italové.

Geopolitika v konkláve mnoho neznamená. I když Bergoglio bude prvním latinskoamerickým papežem, jeho zeměpisný původ není podstatným prvkem, který rozhodne o jeho volbě. A tak, zatímco téměř všechna média dlouze hovoří o kandidaturách papabili—Itala Angela Scoly, milánského arcibiskupa, Kanaďana Marca Ouelleta, prefekta Kongregace pro biskupy; Američanů Seana Patricka O’Malleye a Timothy Michaela Dolana, arcibiskupů z Bostonu and New Yorku—různí preláti začínají přemýšlet o Bergogliovi. Ten se ve světlech namířených na favority dne mezinárodních médií objevuje jen vzácně.

Po téměř týdnu schůzek se na stole objevují specifičtější a konsolidovanější kandidatury. A přesto panuje pocit, že nadcházející konkláve je méně prostá a složitější, než ta před osmi lety.

Je pondělí 11. března. Na dnešek je naplánovaná poslední generální kongregace, protože o čtyřiadvacet hodin později začne konkláve. Padre Bergoglio toho rána v kněžském domě na via della Scorfa mši neslouží, ale přisluhuje u ní. Tím se rozumí, že jednomu z kněží, kteří v domě zrovna krátkodobě bydlí—on, kardinál—asistuje jako ministrant. Je to gesto, které vypovídá o jeho hluboké pokoře a připomíná to, co se občas rozhodl udělat papež Luciani (Jan Pavel I.), který někdy chtěl ministrovat při mši svého sekretáře Johna Magee. Je půl sedmé ráno. Večer následujícího dne bude onen postarší jezuitský biskup, který nyní ministruje mladému knězi, slyšet své vlastní jméno, jak zní několikrát ozvěnou při počítání hlasů pod klenutou střechou Sixtinské kaple.

V úterý 12. března bičuje Řím déšť a vítr. Ve sv. Petru předsedá kardinál Angelo Sodano mši pro eligendo Pontifice (pro volbu papeže), kterou koncelebrují všichni kardinálové, jak volitelé mladší osmdesáti let, tak ti starší, kteří se konkláve účastnit nebudou.

Sodano na sobě má stejný červený ornát, který před osmi lety použil Josef Ratzinger. Ten byl tehdy děkanem kardinálského kolegia a s tónem plným obav hovořil o situace církve pod útokem světa: „Kolik závanů kdejakých učení jsme poznali během uplynulých desetiletí, kolik ideologických proudů, kolik způsobů myšlení,“ řekl Ratzinger, „od marxismu k liberalismu, dokonce až k libertinismu; od kolektivismu k radikálnímu individualismu; od ateismu k vágnímu náboženskému mysticismu; od agnosticismu k synkretismu a tak dále.“ „Kristovo milosrdenství není levnou milostí, nedopustí banalizování zla,“ uzavřel bavorský kardinál a byl pak zvolen lavinou hlasů.

Naproti tomu Sodanova homilie je hymnem na milosrdenství: Ježíšovo milosrdenství je „je láska, kterou lze vnímat především v kontaktu s utrpením, nespravedlností, chudobou, veškerou lidskou křehkostí, ať fyzickou či morální.“ Toto „poslání této lásky svěřil Kristus pastýřům své církve… zavazuje zejména římského biskupa. “ Soubor schopností a dovedností popsaný zestárlým děkanem kardinálského sboru, který do konkláve nevejde, ale přesto řídí generální kongregace, je docela nepodobný papeži-manažerovi, který drží bič nad kurií, nebo rigidnímu papeži, který na sekularizovaný svět neustále chrlí odsudky. Církev nepotřebuje šerifa, ani delegovaného administrátora. Potřebuje pastýře, autentického, nadšeného svědka evangelia, který bude srdcím dodávat naději. Obraz předložený Sodanem je proto positivním obrazem pastýře oddaného především evangelizaci, hlásání Krista, které je „největším dílem lásky“ a také „prvním a hlavním faktorem rozvoje,“ jak kardinál děkan připomíná a cituje přitom papeže Ratzingera a encykliku Pavla VI. Populorum Progresio.

Sodano ve své homilii mluví o jednotě církve, o oné konkrétní službě, kterou papež pro tento účel vykonává a prohlašuje také, „každý z nás musí také spolupracovat na budování jednoty církve… každý z nás je povolán spolupracovat s Petrovým nástupcem.“ Je to možná narážka na požadavky vznášené z mnoha kruhů na větší kolegialitu ve vedení ústřední církevní správy. Sodano proto připomíná, že „čím vyšší a všeobecnější je pastýřský úřad, tím větší musí být pastýřská láska.“

Kardinál, bývalý státní sekretář papeže Wojtyly a na počátku pontifikátu papeže Ratzingera, mluví také o potřebě, aby se Svatý stolec angažoval, ve stopách několika posledních papežů, v „  iniciativách ve vztahu k národům a k mezinárodnímu společenství, když bez ustání prosazovali spravedlnost a pokoj. Modleme se, aby budoucí papež mohl na světové úrovni pokračovat v tomto nepřetržitém díle.“ To je odkaz na mezinárodní roli Svatého stolce, která v posledních letech, jak se zdá, nabyla nové dimenze ve vztahu k největším světovým krizím.

Sodano svou homilii uzavírá povzbudivou modlitbou, „ aby nám Pán dal papeže, který s velkodušným srdcem,“ přijme poslání, „předsedat v lásce.“

Bylo by omylem vyvozovat z duchovní meditace preláta z Asti nevhodné závěry, ale soubor předpokladů a požadavků vycházející z jeho slov jako by velmi dobře seděl obzvláště na Bergogliovu postavu. Jak v řeči arcibiskupa z Buenos Aires na generální kongregaci, tak v Sodanově homilii je klíčovým slovem „láska“.

V půl páté toho odpoledne vychází za vzývání Ducha svatého 115 kardinálů volitelů z Paulinské kaple do Sixtinské kaple. Vede je, a povinnosti děkana vykonává Giovanni Battista Re. Každý z nich přísahá na knihu evangelií, že zachová důvěrnost ohledně volby, a že pokud bude zvolen, bude vykonávat Petrovu službu. „Podobně slibujeme, zavazujeme se a přísaháme, že kdokoliv z nás bude z Božího úradku zvolen římským pontifikem, věrně se oddá vykonávání munus Petrinum pastýře universální církve a neselže v potvrzování a obraně duchovních i časných práv a svobod Svatého stolce.“

Poté, co hlavní papežský ceremonář Guido Marini pronese extra omnes (všichni ven), volitelé naslouchají meditaci kardinála Prospera Grecha (kterému je přes osmdesát a je proto z konkláve vyloučen) a pak se rozhodnou ihned provést úvodní hlasování.

První kolo hlasování slouží jako svého druhu primárky. Umožňují volitelům vyhodnotit kolik kandidátů a jakého druhu je ve hře. Jorge Bergoglio hned na začátku startuje se značnou podporou, další hlasy jdou za kardinály Angelo Scolou, Marcem Ouelletem a Odilem Pedro Schererem. Arcibiskup z Buenos Aires tedy není outsider, kandidát pro druhý či třetí den a pro případ zablokované konkláve. Mezi těmi, kdo pro něj hlasují, jsou asijští a afričtí preláti, kardinálové z Latinské Ameriky a Spojených států, dokonce i pár kuriálních Italů.

Nesmíme zapomínat na projev, který pronesl Bergoglio v synodní síni během generálních kongregací ani na fakt, že v posledních letech, po konkláve roku 2005, vzrostla autorita argentinského kardinála na vnějším foru. Například během práce při setkání CELAM (Biskupské konference Latinské Ameriky) v roce 2007 a během biskupské synody, jichž se účastnil.

„Primárky“ konkláve tedy onoho úterního večera 12. března, tedy ukazují pevnost jeho kandidatury.

V Casa Santa Marta toho večera kardinálové večeří, hovoří a modlí se. Noc, která dělí první a druhé kolo hlasování dává příležitost k meditaci, aby tak mohli zpět do Sixtinské kaple jít s jasnějšími myšlenkami. Ve středu 13. března ráno kardinálové spěchají, aby provedli volební procedury. Polední kouř je černý. Zvolení na konci prvního dne ale naznačuje, že pro Bergoglia pracoval „Ratzingerův efekt“, jinými slovy, že argentinský kardinál postupně, kaskádovitě, získával podporu a to bez ustání, až se ve středu večer objevil bílý kouř. „Jihoameričtí kardinálové,“ řekl brazilský kardinál Raymondo Damasceno, „velmi oceňovali Bergogliovu hodnotu a je proto zřejmé, že se mnozí přidali k jeho podpoře.“

Poslední hlasování dne bylo rozhodující. Kardinál z Buenos Aires se dvěma třetinám hlasů přiblížil již v předchozím hlasování. Zatímco se hlasuje, na Bergoglia se obrací kardinál Claudio Hummes, jeho přítel, který sedí vedle něj a sehraje také roli ve volbě jména nového papeže. V 7:05 večer—čas zaznamená kardinál Angelo Comastri—poté, co odpověděl na děkanovu otázku „accepto“, sděluje volitelům „Vocabor Franciscus“, „Budu se jmenovat František.“

Volbu jména vysvětlí sám papež při setkání s novináři 16. března. Je to poprvé ve dvou tisících let dějin církve, kdy se Petrův nástupce rozhodne přijmout jméno František, a počínaje večerem jeho zvolení, někteří naznačovali, že assiský Poverello by neměl být považován za skutečnou inspiraci volby jména.

„Někdo nevěděl, proč si dal biskup Říma jméno František,“ říká papež Bergoglio a tak „někteří mysleli na Františka Xaverského, na Františka Sáleského…“ Tak ostatně zněly opakované interpretace těch, kdo považovali za příliš podivné, aby si jezuitský papež zvolil jméno svatého zakladatele františkánů. Bylo to ale rozhodnutí, které uzrálo ne na základě ideje, ale jako výsledek povzbuzujícího a utěšujícího objetí přítele.

„Při volbě jsem seděl vedle emeritního biskupa ze Sao Paolo a také emeritního prefekta pro klérus, kardinála Claudia Hummese (františkána-minority): velkého přítele, velkého přítele,“ vypráví papež svůj příběh. „ Když začaly věci vypadat „nebezpečně“, utěšoval mne,“ dodává s odkazem na nezastavitelný vzestup podpory pro jeho jméno. „A když hlasy stouply na dvě třetiny, nastal obvyklý aplaus, protože byl zvolen papež. On mne objal, políbil a řekl mi: „Nezapomeň na chudé.“ Papež pokračuje:

A toto slovo mi utkvělo tady [klepe si na čelo]: chudí, chudí. Hned potom se mi v této souvislosti vybavil František z Assisi. Potom jsem myslel na války a skrutinium pokračovalo až do sečtení všech hlasů. A František byl člověkem pokoje. A tak vstoupilo do mého srdce toto jméno: František z Assisi. Pro mě je to člověk chudoby, člověk pokoje, člověk, který má rád a chrání stvoření. V současné době máme vůči stvoření vztah ne právě dobrý, že? František je člověkem, který nám dává tohoto ducha pokoje, je chudým člověkem… Ach, jak bych chtěl, aby církev byla chudá a pro chudé!“

Zde máte vysvětlení původu bezprecedentního papežského jména uzavřené velmi příznačným a významným prohlášením. František mluví o církvi chudých a současně, od samého počátku svého pontifikátu vysílá odpovídající konkrétní signály. Při této příležitosti papež svou řeč neskončil. Humorně novinářům přibližuje slova dalších kardinálů: „Po volbě pak následovalo pár vtipných poznámek. Měl by ses jmenovat Hadrián, protože Hadrián VI. byl reformátor a je zapotřebí reformovat…“ A je pravda, že v předchozích dnech kardinálové mnoho hovořili o možných reformách kurie. Papež to zjevně nepovažuje za prioritu, která by ho definovala. „A jiný mi řekl: „Ne, měl bys být Klement“. „A proč?“. „Klement XV. – tak bys oplatil Klementu XIV. zrušení Tovaryšstva Ježíšova!“ Onen poslední Klement, který v roce 1773 potlačil a rozpustil jezuitský řád, byl františkánský papež. Je ironií osudu, že první jezuita, který se stává římským biskupem, si vybere jméno Chudáčka z Assisi: chtěl by, či spíše chce, chudou církev pro chudé.

4

Risoto u BergogliůBylo horké ráno v lednu roku 1929. Do Buenos Aires dorazila po dlouhé cestě rodina Giovanniho

Bergoglia. Navzdory horku a vlhkosti měla na sobě otcova babička Rosa Margherita Vasallo, elegantní dáma, kabát s kožešinovým límcem, který se do té teploty vůbec nehodil. V lemování kabátu měla peníze z prodeje rodinného majetku. Bergogliovi opustili Portacomaro (piemontsky Portacomé), malé město v piemontské provincii Asti. Tam počátkem osmnáctého století přišli z Castelnuova, rovněž v Asti.

Vyjednávání o dokončení příslušných transakcích rodinu zdrželo víc, než očekávala, a tak se Bergogliové nenalodili na Pricipessa Mafalda, která ztroskotala severně od Brazílie. O život přišlo několik set lidí. Namísto toho vypluli o několik dní později na palubě Giulio Cesare. V Portacomaru rodina provozovala cukrářství. Kvůli emigraci všechno opustili, ale vlastně ne z ekonomických důvodů: ekonomická situace po Velké válce (první světové pozn. překl.) sice byla špatná, ale v tomto ohledu Bergogliové skutečně Itálii opouštět nemuseli. Argentinu si vybrali především proto, aby znovu spojili rodinu: v zemi na druhém konci světa již žili tři bratři dědečka budoucího papeže, kteří v Jižní Americe nadělali jmění. Nelze vyloučit ani politický motiv, jak vysvětluj papežova sestra Maria Elena Bergoglio: „Situace byla složitá, ale naše rodina nepostrádala nezbytnosti. Vzpomínám si, že můj otec často opakoval, že z Itálie ho vlastně vyhnal nástup fašismu.“

„Tři z bratrů mého dědečka tam byli již od roku 1922,“ vysvětil kardinál Bergoglio novinářům Serigo Rubinovi a Francesce Ambrogetti v knižním rozhovoru El Jesuita (vydaném v Argentině v roce 2010 nakladatelstvím Vergara). „Měli dlaždičskou firmu v Paranu. Postavili čtyřpatrový dům Bergogliů, který byl první budovou ve městě, která měla výtah…v každém patře bydlel jeden z bratrů.“

Mario Bergogliovi, synu Giovanniho a Rosy, otci budoucího papeže, bylo tehdy jednadvacet let. Byl jedním z 535 tisíc Italů, kteří do Argentiny v onom desetiletí emigrovali. Vazby na příbuzné v Piemontu ale zůstávaly silné. Ještě i jako kardinál zůstával Bergoglio v kontaktu se svými piemontskými bratranci a posílal jim emaily, které vždy obsahovaly i nějaké ty výrazy v piemontském dialektu.

„Tehdy se projevovala jak energie průkopníků, tak takzvané migrační řetězce, když lidé cestovali s pomocí přátel a příbuzných v naděli, že najdou nějakou příležitost,“ vysvětluje profesor Fernando Devoto, autor knihy Storia degli italiani in Argenina (Dějiny Italův v Argentině).

„V krizi roku 1932,“ pokračoval budoucí papež, „bylo vše ztraceno a oni museli prodat dokonce i rodinnou hrobku. Jeden z bratrů mého děda, president podniku, už zemřel na rakovinu, další firmu zase rozběhl a vedlo se mu dobře, nejmladší se vypravil do Brazílie. Dědeček si půjčil dva tisíce pesos a koupil obchod. Můj otec, který byl také účetní a pracoval v administrativě dlaždičského podniku, mu pomáhal s doručováním zboží. Pak získal práci v jiném podniku. Začali znovu stejně přirozeně, jako když jsme sem přišli. Myslím, že to ukazuje sílu naší „rasy“.“

Budoucí papež vzpomínal, že důvod ke stěhování do Argentiny byly „byl velmi evropský—a zejména velmi italský—totiž myšlenk a držet rodinu pohromadě.“ Mario Bergoglio se 12. prosince 1935 oženil s Reginou Sivori, Argentinkou s janovskými a piemontskými kořeny. O rok později, 17. prosince 1936 se narodilo jejich první dítě, Jorge Mario. Rodina žila v buenosaireské čtvrti Flores, v malém domě s burgundskými taškami. „Myslím, že ho moji rodiče koupili,“ domnívá se sestra budoucího papeže, „protože měl ohromnou kuchyni. Když ho pak koupili, nebyli si docela jistí, kam dají svých pět dětí.“

„Když mi bylo třináct měsíců,“ vzpomínal budoucí papež, „porodila moje matka mého bratra (Alberta), celkem je nás pět. Moji prarodiče spolu mluvili piemontským dialektem a tak jsem se ho naučil i já. Opravdu milovali všechny moje sourozence, ale já jsem měl tu výsadu, že jsem rozuměl jazyku jejich vzpomínek.“

„V mém tátovi (papa),“ říká Bergoglio v knižním rozhovoru, „nebylo nikdy ani stopy po nostalgii, díval se dopředu. Například se mnou nikdy nemluvil po piemontsku. Vzpomínám si, že jsem jednou odpovídal na dopis jednoho z tátových učitelů, to jsem byl v semináři, a psal jsem svou mizernou italštinou. Zeptal jsem se ho, jak se správně píše jedno slovo a viděl jsem jeho netrpělivost, odpověděl mi stroze, jako by toho hovoru chtěl nechat a odejít.“

Nedostatek nostalgie ovšem neznamenal, že by zapomněl na svůj původ. „Náš otec mluvil o Itálii, o

tom, jak tam lidé žili, o jejich hodnotách. Vštípil nám lásku k naší domovině.“ Se svými dětmi Jorgem Mariem, Albertem Horatiem, Oscarem Adriánem, Marií Reginou a Marií Elenou mluvil vždy kastilsky. Z Bergogliových dětí jen Marie Elena viděla svého bratra vystoupit na hlavní logii sv. Petra oblečeného v bílém. Nový papež dosud dokáže, nikoliv bez emocí, z paměti recitovat jednu báseň v piemontském dialektu „Rassa Nostrana“ Nino Costy, kterou se naučil od prarodičů. Báseň začíná těmito slovy:

Drit et sincer, cosa ch’a sun, a smijo:teste quadre, puls ferm e fidic sana parlo poc ma a san cosa ch’a disobele ch’a marcio adasi, a va luntan.

Přímí a upřímní, jak vypadají, tací jsou:Vzdorní, s pevným tepem a zdravými játry.Mluví jen málo, vědí, co říkají,Pomalu chodí, daleko dojdou.

Podle papeže Bergoglia obsahuje knížka Luigi Orseniha Il Grande esodo (Velký exodus) důležité úvajy o dramatu italské imigrace.

Hrál si s rodiči? Jorge Bergoglio přikyvuje: „S otcem jsem hrál briscolu a další karetní hry. Táta hrával basketbal za klub San Lorenzo a někdy nás bral s sebou. S maminkou jsme zase v o sobotních odpoledních ve dvě hodiny poslouchali vysílání oper ve státním rozhlase. Než inscenace začala, maminka nám vždycky operu vysvětlila, a pak nás upozornila, když měla začít nějaká důležitá a slavná árie…Pravda je, že být v  sobotu odpoledne s maminkou a sourozenci a ochutnávat umění pro mě bylo cosi nádherného.“

Na chvíle, které sdílel s rodinou, vzpomíná Bergoglio s něžnosti, dokonce i na vaření. „Moje matka po posledním, pátém, dítěti ochrnula, i když postupem času se zase zotavila. Když jsme v té době přišli domů ze školy, seděla a škrábala brambory, všechny potřebné věci k vaření měla po ruce. Řekla nám, jak je máme smíchat dohromady a uvařit, protože sami jsme neměli ponětí, co to vlastně děláme: „Teď dej tohle do hrnce, tamhleto na pánvičku,“ říkala nám. Tak jsme se učili vařit. Všichni vařit umíme, tedy alespoň cotolette alla milanese. “

Jako biskup měl Bergoglio na vaření méně času, ale „když jsem byl na Colégio Máximo, jelikož tam v neděli nebyl kuchař, vařil jsem pro své studenty sám.“ A jaké to bylo? „Nu, nikdy jsem tím, co jsem navařil, nikoho nezabil…“

Papežova sestra Maria Elena vysvětlila společný život rodiny italskému listu Reppublica:

Než jsem se narodila já, jako nejmladší, dvanáct let pro Jorgem, matka o další dítě přišla. A bylo mi třináct, když náš otec Mario zemřel na srdeční příhodu. Do té doby, bylo to v  roce 1959, jsme ale byli šťastná rodina. Především jsme byli italská rodina—Tanos, jak nám říkali v Argentině. Vzpomínám si na posvátnost nedělí: nejdřív jsme šli do kostela San José, a pak jsme až do pozdního odpoledne měli dlouhé obědy. Tyhle nekonečné, velmi krásné obědy mívaly pět, šest i sedm chodů. A zákusky. Byli jsme chudí, ale s velkou důstojností a vždy jsme byli věrní tomu, co pro nás byly italské tradice. Matka byla výjimečná kuchařka. Udělala čerstvé těstoviny, cappelletti a ragů, piemotské risoto a báječné pečené kuře. Vždycky říkala, že když si vzala tátu, neuměla udělat ani smažené vejce. Pak ji naše nonna Rosa, která uprchla z Piemontu v roce 1929, naučila všechny triky. Babička Rosa byla naše hrdinka, ohromně statečná dáma. Nikdy nezapomenu, jak nám vyprávěla, že když byla v  Itálii, postavila se v kostele za kazatelnu a odsoudila diktaturu, Mussoliniho a fašismus.

Františkova sestra mluvila také o blízkosti mezi novým papežem a jeho otcem:

Tatínek byl účetní a taky byl jediný v domě, kdo měl práci. A jenom Bůh ví, jak tvrdě pracoval, aby nás mohl vychovat. Když jsme přišli do Argentiny, měl už vysokoškolský titul, ale oni mu ho neuznali, takže pracoval ve fabrice. Nemohl ale podepisovat účty, to musel někdo jiný. A kvůli tomu mu platili méně, než by měli.

Táta byl taky vždycky radostný člověk a můj bratr Jorge Mario mi ho tolik připomíná. Nikdy se nerozzuřil. A nikdy nás neuhodil. To byl velký rozdíl mezi italskými imigrantskými rodinami a ostatními rodinami v Argentině. Muž byl v domě autoritou bez přemrštěného chlapáctví. My—i Jorge, který byl nejstarší—jsme byli celí vyděšení z pohledu, který po nás táta vrhal, když věděl, že děláme nějakou neplechu. Od něj ten pohled docela stačil. Někdy bych raději snášela sto ran bičem, než jeden z jeho odsuzujících pohledů. Ty mě naprosto ničily. Byl tolik zamilovaný do maminky a pořád jí

nosil dárky. Vzal mě za ruku a tajně jsme šli ven, koupit něco, cokoliv, mamince. Jorge mi je vždycky připomínal oba: maminku proto, že velmi dobře vaří, dělá úžasné nadívané calamari, ale především mi připomíná tátu. V neděli tatínek pracoval doma. Rozložil si ty svoje obrovské účetní knihy po stole a zapnul fonograf, který náš malý domek naplnil hudbou. Poslouchal operu a někdy italskou populární hudbu. Klasická hudba byla hudbou našich nedělí. Jorge je dodneška jako táta: miluje operu a často i nějaké pěkné tango. A Edith Piaf. A jako táta je taky jediný z  nás, kdo fandí San Lorenzu.

Berogogliova rodina nebyla zámožná, ale to nejnutnější nepostrádali. „Byli jsme chudí s důstojností,“ vzpomíná papežova sestra.“ „Doma jsme nic nevyhazovali. Mamince se dařilo zachránit pro nás nějaké kousky oblečení dokonce i z tátových věcí. Roztrhaná košile, prošoupané kalhoty se opravily, sešily a byly naše. Bratrova i moje krajní šetrnost pochází možná právě z toho. Byl tu ale jeden problém. Maminka nikdy nesměla předložit k jídlu dvě stejné věci po sobě. To by se tatínek zlobil. A tak musela něco vymyslet a všechny zbytky nějak zamaskovat.“

Jako dospívající hrával Jorge fotbal se svými přáteli ze sousedství. Sporty miloval. A když vyrůstal, měl také vášeň pro tango. Když mu bylo dvanáct, líbilo se mu jedno děvče, jmenovala se Amalia, bydlela poblíž. Ve stejné čtvrti žije, obklopena dětmi a vnoučaty, dosud. „Vždycky rád žertoval, ale byl to gentleman,“ říká. „Naše rodiny, piemontští imigranti s dobrými principy, si myslely, že jsme na lásku ještě moc mladí.“ Nemyslí si, že by její zalíbení v Jorgem bylo něco vážného. „Samozřejmě ne! Byli jsme jenom děti, bylo cosi velmi nevinného. Vyrůstali jsme spolu, ale víc jsem se s ním začala vídat, když nám bylo dvanáct.“ Amalia mluví o slunném a pokojném dětství. „Většinou jsme si hráli na chodníku nebo v parku v okolí. Začali jsme všechna naše odpoledne trávit spolu.“ Říká, že budoucí papež v té době už něco věděl o svém povolání. „Jednou mi řekl: Pokud si mě nevezmeš, stanu se knězem!“ Taková myšlenka se mu tedy jistě již honila hlavou, mělo ale ještě trvat několik let, než učiní rozhodnutí.“ Pravda je taková, že Jorge Bergoglio o okolnostech, které vedly k tomu, že přijal kněžství a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, vyprávěl odlišný příběh.

Když skončil základní školu, řekl mu otec, že si vedle studia musí najít i práci. „Podívej, až půjdeš na střední školu, musíš taky pracovat. Po něčem se ti během prázdnin podívám.“ Jorge, kterému bylo teprve třináct, se na něj tázavě díval. Nezdálo se, že by doma tak nevycházeli, že by si musel najít práci. „Neměli jsme nic navíc,“ vysvětlil budoucí papež v El Jesuita,“neměli jsme auto, ani jsme nejezdili na letní dovolenou, ale nic nám nescházelo.“ I když Jorge důvod tátova požadavku nechápal, poslušně se zachoval podle jeho přání.

Pracoval v továrně na ponožky a pak s otcovou pomocí studoval účetnictví. Během prvních dvou let uklízel. Třetí rok dostal nějakou práci v administrativě. Čtvrtý rok přinesl velké změny: Jorge začal studovat na průmyslovém institutu, specializoval se na chemii potravin a od sedmi ráno do jedné odpoledne pracoval v laboratoři. Měl jen hodinu na oběd a pak musel do vyučování v institutu, které trvalo až do osmi večer. Byl to intensivní, unavující a náročný život rozdělený mezi studium a práci. Přesto nový papež svému otci za rozhodnutí učiněné, když mu bylo třináct, vždycky děkoval.

„Velmi děkuji svému otci, že mě poslal do práce,“ řekl Bergoglio. „Práce v mladém věku je jedna z nejlepších věcí, které mě v životě potkaly. Zejména v laboratoři, kde jsem pracoval, jsem se poučil o dobrou a zlu v každém lidském počínání.“

Bergoglio si zejména vzpomíná na příklad jedné ženy, šéfky laboratoře:

Měl jsem mimořádnou šéfovou, Esther Balestrino de Careaga, Paraguajku, která sympatizovala s komunisty a která o mnoho let později prožila odvlečení své dcery a zetě a pak byla sama odvlečena se dvěma francouzskými jeptiškami, Alice Domon a Leónie Duquer, staly se z nich desaparecidas a byly zavražděny. Měl jsem ji moc rád. Vzpomínám si, že když jsem jí donesl nějaký rozbor, ptala se: „Ověřil jsi dávky?“ Odpověděl jsem, že nevím, proč bych to děla, protože všechny předchozí dávky musely být více či méně… „Ne, musíš dělat věci správě,“ vyhubovala mi. Jinými slovy, učila mě, že práce je vážná věc. Jsem té velké ženě skutečně za mnoho vděčný.

5

Zpověď 21.září Povolání Jorge Maria Bergoglia přišlo jako zavolání tak jasné a zřetelné, že je možné určit jeho den i

hodinu. Ve zpětném pohledu se sice vždycky najdou ti, kdo jsou připraveni sázet se, že to vždycky věděli nebo předvídali, musíme však věřit tomu, koho se to přímo týká a kdo mluví o události, která obrátila jeho život vzhůru nohama. Něco, co propuklo v neočekávanou, jednoznačně danou chvíli. Bůh, který vás přichází hledat vás dřív, než vy začnete hledat jej.

Budoucímu papeži bylo sedmnáct let a chystal se slavit „Studentský den“, svátek připadající na 21. září, na jižní polokouli počátek jara. Jorge Mario v té době cítil náklonnost k jednomu děvčeti z Katolické akce. „Ano, byl jsem ve skupině přátel, se kterou jsme chodívali tančit. Pak jsem objevil své řeholní povolání,“ sdělil Bergoglio v knižním rozhovoru El Jesuita.

Onoho 21. září se chystal slavit Studentský den se svými společníky. Plánovali piknik. Den ale nabral zcela jiný směr. Jorge totiž zašel do svého farního kostel San José de Flores. K návštěvě neměl žádný zvláštní důvod. A přece došlo k rozhodujícímu setkání. Potkal tam kněze, kterého nikdy předtím neviděl, a který na něj působil dojmem hluboké duchovnosti. Mladý muž se u něj rozhodl vyzpovídat. A během oné zpovědi Jorge Mario „objevil“ své řeholní povolání. Uvědomil si skutečnost, že je povolán. Stalo se cosi, co změnilo jeho život. A to do té míry, že se rozhodl nesejít se s přáteli, kteří na něj čekali na nádraží. Místo toho šel domů, protože ve svém srdci se rozhodl stát se knězem.

„Při té zpovědi se mi přihodilo cosi nezvyklého. Nemohu říct co, ale bylo to něco, co změnilo můj život. Řekl bych, že to bylo, jako kdybych byl zastižen ve chvíli, kdy jsem nedával pozor,“ řekl Bergoglio novinářům Rubinovi a Ambrogetti.

Bylo to překvapení, úžas ze setkání, na které jsem, jak jsem si uvědomil, čekal. Je to náboženská zkušenost: úžas ze setkání s někým, kdo vás očekává. Od té chvíle se pro mne Bůh stal Tím, kdo jde vždy před vámi. Hledáte Ho, ale On vás hledá první. Chcete se s Ním setkat, ale On přichází první, aby se s vámi setkal.

Bergoglio ale dodává další charakteristiku, která se měla ocitnout v jádru jeho služby jako kněze, biskupa a nyní papeže. Ano, nebyl to jen „úžas ze setkání“ jako počátek řeholního povolání, byl to také láskyplný způsob, jímž ho Bůh povolal.

Sestra nového papeže uvedla, že v oněch dnech se chystal Jorge požádat jednu mladou dívku o ruku. „Je pravda, že v té době byla možnost zásnub, sám o tom se mnou často mluvil, nikdy mi ale neřekl její jméno. Bylo to jedno z děvčat z té skupiny přátel, z těch, co jeli na ten piknik. Toho jarního dne, 21. září, ji měl požádat o ruku. Ale pokud budu tenhle příběh pořád vykládat, tak mě můj bratr nakonec exkomunikuje…“ Namísto žádosti o ruku při pikniku s přáteli šel do farního kostela a pochopil, že jeho cesta, nebo přesněji cesta, kterou mu Někdo ukazoval, vede jinudy.

K jeho vstupu do semináře nedojde bezprostředně po povolání. Ve skutečnosti uplynou ještě čtyři další roky. Rozhodnutí padlo, ale uchovával je ve svém srdci, chránil a kultivoval. „Tak ta věc pro danou chvíli skončila, “ potvrzuje protagonista. Jorge dál pracoval v testovací laboratoři, dokončil svá studia a o své touze stát se knězem s nikým nemluvil. „Byla to zkušenost pouště, „pasivní samoty“ toho druhu, která se snáší bez zjevného důvodu, nebo kvůli krizi nebo kvůli nějaké ztrátě. “ Bylo to, jako kdyby toto převratné povolání, doprovázené zkušeností milosrdné lásky, muselo dozrát. „Moje hlava se nesoustředila na náboženské otázky,“ vzpomínal v knižním rozhovoru.

„Měl jsem v sobě politický neklid, který ovšem nesahal dál než na intelektuální rovinu. Četl jsem periodikum komunistické strany Nuestra palabra y proposito a články důležitých lidí z kultury mně okouzlovaly…Nikdy jsem se ale nestal komunistou.“

Před svým vstupem do semináře v příštích letech Jorge vážně onemocněl. V jednadvaceti letech se ocitl v nebezpečí smrti následkem plicní infekce. V jednu chvíli, když mu prudce stoupla horečka, Jorge zoufale objal svou maminku a ptal se „Řekni, co se to se mnou děje!“ Regina Maria nevěděla, co mu povědět, protože i lékaři byli zmateni a překvapeni. Diagnostikovali mi těžký zápal plic a klinické vyšetření našlo tři cysty. Po překonání infekce a mírném zotavení musel Jorge podstoupit odstranění horní části své pravé plíce. Týdny rekonvalescence

byly těžké a kvůli metodě pro odvádění tekutiny hromadící se na plících je provázela ohromná bolest.

Zatímco se mladý Bergoglio zotavoval v nemocnici, byly mu protivná běžná slova, která mu říkali přátelé a příbuzní, kteří ho navštěvovali: „Však uvidíš, brzy budeš zase v pořádku, už se z toho dostáváš,“ nebo „Jak pěkné to bude, až budeš moci jít zase domů.“ Musel se vypořádávat s bolestí, s existenciální úzkostí, kterou tyhle fráze nijak netišily. Vše se změnilo, když k jeho lůžku dorazila jedna zvláštní návštěvnice, která zapoměla na všechny konvenční věci, které se říkají, na fráze k poplácávání po ramenou. Byla to jeptiška, řeholnice, která ho připravovala k prvnímu svatému přijímání.

Jmenovala se sestra Dolores. „Řekla mi něco, co m opravdu zasáhlo a dalo mi hodně pokoje. „Pořád napodobuj Ježíše.“ A vida, ve světle těchto slov získal i utrpení všedního dne jinou hodnotu. Nezmizelo, ale získalo význam. „Utrpení,“ vysvětlil Bergoglio v knížce El Jesuita, „není ctnost o sobě, ale způsob, jakým je zakoušeno. může být ctností. Jsme povoláni k plnosti štěstí, a v tomto hledání je utrpení mezí. Smyslu utrpení tedy plně rozumíte skrze Boha, který se stal člověkem, Ježíše Krista.“

Budoucí papež v této souvislosti připomíná dialog mezi agnostikem a věřícím složený spisovatelem Josephem Malèguem. Agnostik řekl, že pro něj problém zněl: „Co když Kristus nebyl Bůh,“ zatímco pro věřícího zněl „Co by se stalo, kdyby se Bůh nestal Kristem,“ tedy kdyby se Bůh nevtělil, nepřišel na zemi, aby dal smysl našemu putování. „Tedy,“ vysvětluje Bergoglio, „klíčem je považovat Kříž za símě Vzkříšení. Jakýkoliv pokus zmírnit utrpení přinese jen částečné výsledky, pokud není založen na transcendenci. Utrpení plně zakoušet a chápat je dar. Navíc je to dar, který má být plně žit.“

Bergoglio tvrdí, že i církev v některých okamžicích svých dějin téma utrpení přeháněla. A připomíná v této souvislosti svůj oblíbený film Babettina hostina z roku 1987. Scénář podle stejnojmenného příběhu Karen Blixen napsal a film režíroval Gabriel Axel.

Máme zde typický příklad přehánění omezování a zákazů. Hlavními hrdiny jsou lidé žijící v puritánském kalvinismu přemrštěném do té míry, že vykoupení Kristem je zakoušeno jako odepření věcí tohoto světa. Pak přijde svěžest svobody, vyplýtvání jmění na večeři a všichni jsou proměněni. To společenství vlastně neví, co je to štěstí. Jeho život je drcen žalem. Bylo připoutané k životu, který vybledl. Mělo strach z lásky.

Možná i z toho důvodu zmiňuje nový papež jako obraz, který má obzvláště rád, Chagallovo Bílé Ukřižování. „Není kruté, je plné naděje. Zobrazuje zármutek s velkým pokojem. Podle mého soudu je to jedna z nejnádhernějších věcí, které Chagall namaloval.“ Pro Bergoglia „křesťanský život vydává svědectví s radostí, jak to činil Ježíš. Svatá Terezie říkával, že svatý smutný je smutný svatý.“

Budoucí papež se k tématu zármutku vrací a říká, že to, co trpící člověk potřebuje, „je vědět, že tu s  ním někdo je, někdo, kdo mu přeje dobro, kdo respektuje jeho ticho a modlí se, aby Bůh mohl vstoupit do tohoto místa, které je naprostou samotou.“

Mezitím v Bergogliově srdci dozrávalo jeho povolání. A tak se budoucí papež nakonec rozhodl vstoupit do semináře a vybral si jezuity. „Pro Tovaryšstvo Ježíšovo jsem se rozhodl proto, že mě přitahovala skutečnost, že to byl církevní předvoj, ve kterém se používal vojácký jazyk a vyznačoval se poslušností a kázní. Vybral jsem si je také proto, že se Tovaryšstvo orientovalo na misijní poslání. Postupem doby jsem cítil touhu jít na misie do Japonska, kde jezuité vždy dělali důležitou práci. Ale kvůli vážným zdravotním problémům, které mě provázely od mého mládí, mi to nebylo dovoleno: Kolik asi libí by tam bylo „spaseno“, kdyby mě tam poslali,“ vzpomíná budoucí papež s náznakem ironie.

Jorgeho rodiče reagovali rozdílně.

Mluvil jsem s tátou a ten reagoval velmi dobře. Víc než to: cítil se šťastný. Zeptal se jen, zda si jsem svým rozhodnutím opravdu jist. Někdo později říkal, že moje maminka, jako dobrá matka, začala předvídat, že se stanu knězem. Ve skutečnosti byla ale její reakce jiná. „Já nevím…neumím si tě představit..měl bys chvíli počkat…ještě trochu pracovat…dokončit universitu…“ Pravda je, že to moje milovaná chudinka maminka brala zle. Otec mi rozuměl víc. Zdědil po své matce velmi silné náboženské cítění.

Papežova sestra Maria Elena jeho podání v rozhovoru pro italský deník La Repubblica potvrzuje:

Když Jorge dokončil technickou školu a stal se chemickým expertem, řekl mé matce, že chce studovat medicínu. Máma se pak rozhodla zařídit půdu s výhledem na terasu našeho domu, aby tam mohl v klidu studovat, pryč od nás ostatních. Ovšem jednoho dne tam šla uklízet a našla jen samé teologické knížky. Když bratr přišel domů, uhodila na něj a ptala se, proč jí lhal. Jeho odpověď nemůžu zapomenout: „Ale já ti mami nelhal,“ odpověděl Jorge klidně. „Řekl jsem ti, že chci studovat

medicínu, ale medicínu duše. “ Brala to hodně zle, protože chápala, že o něj přijde. Naproti tomu Papa byl rád: kdyby to bylo na něm, všichni jeho synové by se stali kněžími a mnichy.

Postoj jeho matky se hned tak nezmění. Takhle vypráví příběh sám Bergoglio:

Když jsem vstoupil do semináře, moje matka se mnou necestovala, nechtěla přijet. To rozhodnutí nepřijala celé roky. Nijak jsme se nehádali: prostě to bylo tak, že jsem se vracel domů, abych ji navštívil, ale ona za mnou do semináře na návštěvu nepřijela. A i když nakonec moje rozhodnutí přijala, udržovala si určitý odstup. Přijela za mnou do noviciátu v Cordobě a řekla mi, že to bylo rozhodnutí, které muselo dlouho zrát.

Jorge ale vzpomíná i na to, jak jeho matka, skutečná věřící, na konci obřadu jeho kněžského svěcení poklekla, aby ho požádala o první požehnání.

„Řeholní povolání,“ vypráví Bergoglio v knižním rozhovoru s Rubinem a Ambrogetti, „je Boží volání k srdci, které na ně, vědomě či nevědomě, čeká. Vždy na mně působilo místo z  evangelia, kde čteme, že Ježíš pohlédl na Matouše způsobem, který bychom v překladu mohli označit tak „že mu nabídl milosrdenství a vyvolil jej.“ Cítil jsem, že přesně tak se Bůh podíval na mně při oné zpovědi,“ zpovědi, která stála na počátku jeho rozhodnutí stát se knězem. „Miserando atque eligendo,“ je mottem, které si Bergoglio vybere pro svůj biskupský znak. A je to také jádro jeho poselství: služba z milosrdné lásky a volba osob založená na nabídce: „Podívej, je tu někdo, kdo chce, co je pro tebe dobré, kdo tě volá jménem, kdo si tě vyvolil. Jediné, co se od tebe žádá, je aby ses nechal milovat.“

Don Lorenzo Vecchiarelli, farní kněz kostela sv. Timoteje v Římě se s novým papežem znal od jeho mládí: bydlívali spolu v Buenos Aires a patřili do stejné skupiny přátel. Před mikrofony vatikánského rozhlasu vzpomínal na chvíli, kdy při jednom večírku našel Bergoglia zachmuřeně sedět stranou. Ptal se ho, co se děje. A Bergoglio odpověděl. „Zítra vstupuju do semináře!“

„Co si o něm z našeho mládí pamatuji,“ řekl, „je jeho prostota a hluboká vážnost. Když jsme se v jednu konkrétní dobu setkali, cítil jsem impuls jeho ducha, který toužil vstoupit do semináře. To pobídlo ke vstupu do semináře i mně: jenom on šel k jezuitům a já k salesiánům.“

Poté co Bergoglio vstoupil do semináře ve Villa Devoto, nastoupil 11. března 1958 noviciát v Tovaryšstvu Ježíšovu. V roce 1693 dokončil humanitní studia v Chile, vrátil se do Buenos Aires, vystudoval filosofii na fakultě semináře sv. Josefa v San Miguelu. Mezi lety 1964 a 1965 učil literaturu a psychologii na koleji Immacolata v Santa Fe a v roce 1966 učil tytéž obory na Universitě El Salvador v Buenos Aires. Na kněze byl vysvěcen 13. prosince 1696, kdy studoval teologii v semináři sv. Josefa v San Miguelu, kde promoval o rok později. Po skončení třetí probace v Acalá de Henares ve Španělsku složil 22. dubna 1973 své trvalé řádové sliby. Nyní byl ve všech ohledech jezuitským knězem.

6

Knězem v diktatuřeCurriculum vitae Jorge Maria Bergoglia je poněkud atypické. V sedmdesátých a osmdesátých letech

budoucí papež kombinoval akademické a učitelské aktivity s farní pastorační službou a duchovním vedením. Po krátkém působení v postavení novicmistra ve Villa Varilari v San Miguelu, v letech 1972-3, kde pracoval také jako profesor teologie a rektor semináře a kde, jak jsme již znímili, v neděli vaříval pro své studenty, byl zvolen argentinským provinciálem jezuitů a tuto funkci zastával šest let.

Bylo to v klíčovém období diktatury Jorge Rafaela Videla Redonda, který v Argentině vládl v letech 1976-1981 po státním převratu, který svrhl Isabelitu Perón. Jeho režim se vyznačoval systematickým porušováním lidských práv, včetně mučení a vražd tisíců jeho odpůrců. Říkalo se jim desaparecidos, a byli to jednotlivci—muži i ženy—považovaní za odpůrce režimu, kteří byli unášeni a vražděni i se svými rodinami. Postoj zaujatý otcem provinciálme Bergogliem ohledně dvou jeho spolubratrů v oněch letech leží na počátku falešných obvinění, která proti němu byla vznášena. Smyšlená obvinění se, přesná jako hodinky, objevila již před konkláve roku 2005 a byla ihned exhumována, jakmile se František objevil na centrálním balkonu svatopetrské basiliky.

Zdrojem obvinění je argentinský žurnalista Horacio Verbitsky, který ve své knize Bergoglia viní ze dvou závažných provinění: rozhodnutí zbavit se jesuitů Orlanda Yoria a Francisco Jalicse, jelikož je režim nenáviděl, kvůli jejich práci ve favelas. A z mnohem závažnějšího zločinu spolupráce s Videlovým diktátorským režimem. Mějme na paměti, že v době těchto případů byl Bergoglio provinciálem jezuitů, v argentinské církvi ale žádné zodpovědní postavení nezastával. A není tak docela pravda, jak kdosi napsal, že „jako jezuita měl ohromnou moc nad církevními základními společenstvími, které dělaly velkou spoustu práce v chudinských čtvrtích Buenos Aires.“

Případy se zabývaly i argentinské soudy, které mimochodem nejsou katolické církvi nijak zvlášť nakloněny. Nic, co by svědčilo proti Bergogliovi, nepřineslo ani vyšetřování případů, které se týkaly dětí desaparecidos unášených vojenskými silami a hrozných věcí, které se děly v Escuela de Mecanica de la Armada (ESMA, Námořní technické škole), notoricky známém vyhlazovacím táboře pro příslušníky opozice a ústředí různých „tajných dětských domovů“, kde svou smrt našlo nejméně šest tisíc lidí. Verbitského obvinění opakovala Página12, deník považovaný dnes obecně považován za oficiální hlásnou troubu presidenta argentinské republiky. Podle Verbitského podání měli kněží Orlando Yorio a Francisco Jalics Bergoglia obvinit, že je vydal vojenským silám. Poté, co byli v květnu 1976 zajati, byli pět měsíců drženi ilegálně ve vazbě. Ve stejné kampani armáda také uvěznila čtyři katechetky a manžely dvou z nich. Nikdo už je nikdy neviděl.

Po zvolení papeže Františka Verbitsky celou věc znovu rozvířil a tvrdil, že našel dokument, ve kterém otec provinciál Bergogilo své dva jezuitské spolubratry označuje za „podvratné“. Dokument nepředložil a je ironií, že vlastně svědčí proti kampani, kterou novinář spustil: především proto, že dokument pochází z doby, kdy už byli oba jezuité propuštěni a za druhé proto, že není důkazů o tom, že by Bergoglio oba kněze za „podvratné“ považoval. A konečně, vyvráceno bylo i další Verbitského tvrzení: že totiž byli oba jezuité rozhodnutím provinciála vyloučeni z řádu. Z dokumentů, které Verbitsky publikoval, se naopak dozvídáme, že tito jezuité nebyli z řádu vyloučeni, naopak, sami o možnost vystoupit z něj žádali. A žádost otce Jalicse byla zamítnuta, protože již složil slavné sliby. Jezuitou nakonec zůstal.

A je tu ještě něco víc. Zdá se docel zřejmé, že takzvaný rozhodující důkaz proti Bergogliovi není nic víc, než směs tvrzení z doslechu, sestavená dohromady ve třetí osobě kýmsi zevnitř režimu, nějakým níže postaveným činovníkem úřadu pro náboženské záležitosti ministerstva vnitra. Podvratné taktiky a falšování informací byl pro argentinskou vojenskou juntu denní chleba. Dalším dokladem nespolehlivosti zdroje je skutečnost, že je významně nepřesný, pokud jde o vnitřní procedury Tovaryšstva Ježíšova.

„Celkem tedy vzato,“ poznamenává profeor Matteo Luigi Napolitano, historik, který zkoumal dokumenty o případu, „dokument publikovaný v novinách Página12 není Bergogliův dokument, neodráží jeho myšlenky a lze jej legitimně považovat za dokument „režimní“, vytvořený pro užití a potřebu diktátorské autority k ovládnutí opozice a vytvoření dojmu, že má jakousi podporu argentinské církve.“

Verbitského protibergogliovskou interpretaci událostí považují za zavádějící i někteří další, včetně

Jorge Ithurbura, presidenta Asociace 24. března, organizace, která vystupovala jako civilní žalobce v žalobách proti příslušníkům argentinských vojenských sil. V rozhovoru poskytnutím italskému deníku Il Sole 24Ore Ithurburu odmítl obvinění proti novému papeži ohledně jeho vztahů s diktaturou. „Jedna věc je odpovědnost katolické církve jako organizace a druhá věc je odpovědnost jednotlivců. Bergoglio tehdy nebyl ani biskupem a nejsou žádné známky jeho individuální odpovědnosti.“

Proč tedy provinciál, otec Jorge, žádal dva jezuity, pracující v základních společenstvích, aby přestali pracovat ve favelas, což oni odmítli? Profesor Napolitano píše, že to evidentně „předvídal, co se stane, protože po nástupu diktatury byli oba jezuité uneseni a uvězněni v ESMA (námořní technické škole, jinak řečeno akademii námořních důstojníků, která se stala místem zadržování a věznění). Oba jezuité budou z ESMA propuštěni po zhruba šesti měsících.“

Sám Ithurburu podotýká: „Je zřejmé, že celou epizodu lze vykládat dvojím způsobem: nadřízení obou jezuitů nesou odpovědnost za to, že je nechali na holičkách, nebo se člověk může domnívat, že se titíž nadřízení zasáhli ve jejich prospěch, aby byli propuštěni. Klonil bych se k druhé hypotéze: z ESMA nikoho nepustili jen tak náhodou, ale v církvi nikdo nepřipustí, že se vedle nějaká tajná vyjednávání. O takových věcech církev nemluví. Osvobození dvou kněží nicméně zůstává faktem.“

15. března 2013 označil i vatikánský mluvčí P. Frederico Lombardi kampaň proti papeži za „pomlouvačnou a hanobící“ a poukázal na její „protiklerikální aktéry.“ Lombardi ostatně ohledně Bergoglia dodal, že „nikdy nešlo o konkrétní či věrohodné obvinění…Před argentinským soudem vypovídal jako člověk znalý situace, ale nikdy ne jako obžalovaný. Obvinění dokumentovanou formou popřel. Namísto toho bylo mnoho prohlášení, která dokládala, jak mnoho Bergoglio udělal pro ochranu mnoha osob v době vojenské diktatury.“ Dobře známá je také Bergogliova role, poté, co se stal biskupem, v podpoře žádosti o odpuštění argentinské církve za to, že v čase diktatury neudělala dost.

Slova vatikánského mluvčího, byť nepřímo, svým způsobem potvrzuje tajný dokument, který pojednává o létech argentinské tyranie, uchovávaný ve Washingtonu. „Tento dokument“, píše Napolitano,

referuje doslovně (v původní španělštině) o prohlášeních samotného generála Videla, strůjce vojenského převratu. Po uchopení moci Videla poznamenávám, že „přítomnou situaci v zemi charakterizuje špatná správa, administrativní chaos, korupce, ale také hluboce zakořeněný existence proudů veřejného mínění a politických přesvědčení, s pracující třídou mimo převažující proud…s katolickou církví poplašenou tímto procesem a přesto rozhodnutou odsoudit každé porušení lidské důstojnosti“ (Defense Intelligence Agency, Forwarding of Spanish Documents, March 25, 1976: Philosophy and Bio of LTGEN Jorge Rafael Videla, March 24, 1976, p. 1, 10 USC 424, National Security Archive)

Argentinská církev, řečeno s Videlou „ přesto rozhodnutá odsoudit každé porušení lidské důstojnosti,“ není zrovna obrázek popsaný Horatiem Verbitským. Tím se rozhodně nechce říct, že neexistovala žádná spolupráce s režimem a podceňování bující nespravedlnosti, skutečnost je ale složitější, než jakou ji popisují dokumenty poskytnuté mezinárodním médiím pár minut po zvolení papeže. Nemůžeme vyloučit ani to, jak tomu často bývá při papežských volbách, že je doručil někdo spojený s některými z kardinálů. Na druhé straně z nich ovšem nic nebylo.

Obviněním v posledku protiřečí přímé svědectví otce Jalicse: jednoho ze dvou jezuitů, o které v případu šlo, a které měl Bergoglio „propustit“ z Tovaryšstva Ježíšova. V článku zveřejněném na webu německé provincie jezuitů cítil otec Jalics potřebu uvést některá upřesnění. Stojí za to si je přečíst.

Počínaje rokem 1957 jsme žil v Buenos Aires. V roce 1974 jsem, pobízen niternou touhou žít evangelium a přivést pozornost k hrozné chudobě, se souhlasem arcibiskupa Aramburu a tehdejšího provinciála otce Jorge Maria Bergoglia, se se spolubratrem přestěhoval do favely, jednoho z nejchudších okrsků města. Bydleli jsme tam a dál jsme učili na universitě.

Situace v Argentině tehdy připomínala občanskou válku. Během té doby, přesněji řečeno během dvou let, vojenská junta zavraždila přibližně 30 000 lidí, levicových partyzánů i nevinných civilistů.

My dva žijící ve slumu jsme nikdy neměli kontakty ani s juntou ani s partyzány. Nicméně kvůli nedostatku informací, ale také kvůli záměrně šířeným dezinformacím, byla naše pozice mylně chápána dokonce i i uvnitř církve. V té době jsme ztratili kontakt s jedním naším laickým spolupracovníkem poté, co se tato osoba přidala k partyzánům. Když byl po devíti měsících zajat a vyslýchán vojáky junty, doslechli se, že je v kontaktu s námi.

Na základě předpokladu, že i my máme s partyzány něco společného, jsme byli uvězněni i my. A po pěti dnech výslechů nám důstojník, který vyslýchání vedl, řekl těmito slovy, že nás nechá jít: „Padres, vy jste se ničím neprovinili, postarám se o tom, abyste se mohli vrátit do chudinské čtvrti.“ Navzdory jeho ujištěním, jsme byli způsobem, který nám připadal nevysvětlitelný, zadržováni po pět měsíců, se svázanýma rukama a zavázanýma očima. K roli otce Bergoglia v situaci, kterou jsme zakoušeli, se nemohu nijak vyjádřit. Po našem propuštění jsem opustil Argentinu.

Až po letech jsme měli příležitost pohovořit o tom, co se stalo, s otcem Bergogliem, který byl mezitím ustanoven arcibiskupem Buenos Aires. Poté jsem společně slavili veřejnou mši, a slavnostně se vzájemně objali. Jsem s těmi událostmi smířen, a pokud jde o mne, považuji je za skončené.

Přeji papeži Františkovi hojné Boží požehnání v jeho službě.

P. Franz Jalics S.J.

Jak budoucí papež odpověděl na třiatřicet otázek argentinských soudců v dubnu 2011? Dokument otiskl italský deník Avvenire: „Dělal jsem, co jsem mohl, co bylo možné s ohledem na můj věk (nebylo mu ještě ani čtyřicet) a těch pár kontaktů, které jsem měl, abych se přimlouval za propuštění nezákonně zadržovaných osob,“ sdělil Bergoglio. Tuto rekonstrukci situace potvrzují výsledky vyšetřování, které jej nikdy nepovažovaly za vyšetřovanou osobu, na rozdíl od jiných kněží, kteří byli vyslechnuti a poté obviněni ze zločinů.

German Castelli, jeden ze tří soudců, kteří psali rozsudek v procesu proti důstojníkům z ESMA, deníku vysvětlil, že obvinění proti muži, který je nyní papežem Františkem, „jsme pečlivě zkoumali. Ověřili jsme všechna fakta a dospěli k jednomyslnému závěru, že Bergogliovo chování nebylo z hlediska soudu žádný význam, kterým by se musel zabývat.“

Jak ostatně tehdejší kardinál Bergoglio uvedl před dvěma lety: „S generálem Jorge Videlem a admirálem Emilio Masserem jsem se viděl dvakrát.“ Pro ty, kdo ho odsuzují, se tyto schůzky jeví jako důkaz Bergogliovy kolaborace. Ve skutečnosti chtěl budoucí papež „zjistit, kdo z vojenských kaplanů sloužil mši“ v mučících střediscích. Jakmile se přímo od Videla dozvěděl jméno, Bergoglio vojenského kněze chytře přesvědčil, „aby předstíral, že je nemocný a poslal mne na jeho místo.“ Je to důkaz, že jezuita nedůvěřoval některým lidem v církvi a rozhodl se riskovat sám. Je to rozhodnutí, které odpovídá radě „jednomu mladému muži, který mi byl hodně podobný,“ utéci ze země, „dal jsem mu svůj průkaz a kněžské oblečení, byl to jediný způsob, jak jsem mu mohl zachránit život.“

Bergoglio se Videla osobně ptal na osud vězněných kněze. „Říkat, že Jorge Bergoglio tyto kněze vydal je naprosto lživé,“ opakoval soudce Castelli. Budoucí papež se jednomu příteli svěřil, že během pěti měsíců, kdy byli jeho jezuitští spolubratři vězněni „dřel jako blázen.“ „V místech, kde byli lidé drženi, jsem až na jednu výjimku nikdy nebyl,“ vypověděl Bergoglio soudcům, „a to tehdy, když jsem spolu s dalšími šel na leteckou základnu, ve městě San José C. Paz, blízko San Miguelu, abychom ověřili osud jednoho z muchachos.“

Obvinění rozšířená z politických důvodů ve dnech po zvolení papeže Františka, podobně jako psané zprávy o něm, obsahující tatáž obvinění, které údajně kolovaly mezi některými kardinály, jsou řečeno slovy Julio Strassera, historika a právního zástupce v procesu s vojenskou juntou zodpovědnou za temné dny desaparecidos, „špinavý trik,“. „Všechno je to naprostá lež,“ říká Strassera. Jak potvrzují organizace jako například Amnesty International, justiční systém v Argentině je v Jižní Americe považován za nejpokročilejší. A nikdy nebyl znám tím, že by církvi dělal nějaké úlevy, jak potvrzuje i případ P. Christina von Wernich, což byl policejní kaplan odsouzený na šest let vězení za svou roli v sedmi zabitích, dvaačtyřiceti únosech a jednatřiceti případech mučení.

Mezi hlavními Bergogliovými žalobci je několik bývalých partyzánů, „montoneros“. „U vědomí, že cesta násilí vedla k převratu, nelítostně se jí sami drželi,“ prohlašuej Loris Zanattta, vyučující dějiny Latinské Ameriky boloňské universitě, v jedné ze svých knih, kterou nedávno vydala Latreza. „Jakmile se moci chopily ozbrojené síly,“ píše badatel, „mysleli si, že se lidé vzbouří. Populace přitom již byla lety násilí a ideologie znechucena, což se s nástupem Videly nezměnilo.“

Jedním z vůdců partyzánů monteneros byl, hleďme, zrovna Horacio Verbitsky, Hodně zvláštní je, že poté, co kardinál Bergoglio v roce 2005 promluvil proti argentinskému presidentovi Nestoru Kirchnerovi—ke kterému měl argentinský novinář obzvláště blízko—Verbitsky vydal knihu, vida, vida, s kapitolou útočící na arcibiskupa Buenos Aires. Kardinála, kterého Kirchner označil za „skutečnou hlavu opozice.“

Za zmínku konečně stojí i to, že na Bergogliovu obranu přispěchal laureát Nobelovy ceny míru, Adolfo Pérez Esquivel, zuřivý odpůrce ozbrojených sil, když v rozhovoru pro BBC prohlásil, že Bergoglio, „neměl

s argentinskou diktaturou žádné vazby. Někteří biskupované se provinili spolčením, ale Bergoglio ne. Zpochybňuje se proto, že se o něm tvrdí, že neudělal, co bylo třeba, aby dostal z  vězení dva kněze, když byl představeným jezuitů. Vím zcela jistě, že mnozí biskupové žádali juntu o propuštění kněží, ale nikdy neuspěli.

Další potvrzení poskytuje dopis poslaný tehdejším jezuitským provinciálem bratru Francisco Jalicse, jednoho z unesených kněží. Z dopisu citoval v březnu 2013 Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Mnohokrát jsem se pokoušel vládu přesvědčit, aby vašeho bratra propustila. Dosud jsem neuspěl, neztrácím ale naději, že budou brzy propuštěni.“ Provinciál mu posílá přání všeho dobrého a říká: „Udělám vše, co budu moci, aby byl osvobozen…vzal jsem tuto věc za svou, nedorozumění, které jsem s vaším bratrem měl ohledně řeholního života s tím nemá nic společného.“

Papežova sestra Maria Elena ohledně těchto obvinění v rozhovoru s italským deníkem La Stampa řekla: „Zdá se vám to možné? Znamenalo by to zradit to, čemu nás naše víra naučila jeho náročnou životní volbou. Můj bratr chránil a pomáhal mnoha lidem pronásledovaným diktaturou. Byly to temné časy a on jednal moudře, ale jeho oddanost obětem byla prokázána.“

Později, jako arcibiskup Buenos Aires, budoucí papež s dalšími argentinskými biskupy sestaví prosbu o odpuštění postojů zaujímaných církevními činiteli v letech diktatury.

Protože jsme v různých chvílích naší historie tolerovali totalitární postoje, které porušují demokratické svobody plynoucí z lidské důstojnosti. Protože našimi činy i nečinností jsme diskriminovali mnohé z našich bratří, aniž bychom se dostatečně angažovali v ochraně jejich práv. Snažně proto prosíme Boha, Pána dějin, aby přijal naše pokání a uzdravil rány našeho lidu.

Otče, jsme povinni vzpomínat v tvé přítomnosti na tyto tragické, kruté skutky. Prosíme o odpuštění za mlčení těch, kdo zastávali zodpovědná postavení a za přímou spoluúčast mnoha tvých dětí v  onom politickém konfliktu, v násilí proti svobodě, v mučení a špionáži, v politickém pronásledování a v ideologickém odporu, v konfliktech a válkách, v nesmyslné smrti, která zkrvavila naši zem. Otče dobrý a milující, odpusť nám a dopřej nám milost znovu vytvořit společenská pouta a uzdravit stále otevřené rány ve tvém společenství.

7

Kardinál v metruJak zakouší modlitbu někdo, kdo jako mladý, onoho dávného jednadvacátého září, při zpovědi ve

farním kostele, pocítil, že je obklopen objetím milosrdné lásky a vyvolený ke kněžskému životu?

„Modlitba je pro mě jistým způsobem zkušeností důvěry,“ vysvětluje Bergoglio v knižním rozhovoru El Jesuita.

v níž je celá naše bytost v přítomnosti Boží. Právě zde se odehrává dialog, naslouchání a proměna. Pohlížení na Boha, ale především vnímání, že On se dívá na nás. V mém případě se to stává, když odříkávám růženec nebo žalmy, nebo když slavím Eucharistii. Řekl bych ale, že tuto náboženskou zkušenost mám vždy, když se modlím delší dobu před svatostánkem. Někdy v  sedě zdřímnu a jen Ho nechávám dívat se na mně. Mám pocit, že jsem v něčích rukou, jako by mě Bůh bral za ruku. Věřím, že je důležité dospět k transcendentní odlišnosti Boží, který je Pánem všech a přece vždy respektuje naši svobodu.

Jorge Mario Bergoglio se nadále považuje za prvního, kdo potřebuje Boží milosrdnou lásku, kterou káže, a o níž svědčí.

Pravda je taková, že jsem hříšník, kterého Boží milosrdná láska zvláštním způsobem povolala. Od mého mládí mi život svěřoval úlohy vedení a řízení—sotva jsem byl vysvěcen na kněze, byl jsem ustanoven novicmistrem a za dva a půl roku poté provinciálem—a musel jsem se učit za pochodu, v první řadě ze svých omylů, protože nějakých jsem se dopustil. Omyly a hříchy. Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že už dlouho prosím za odpuštění hříchů a provinění, kterých jsem se mohl dopustit. Dnes žádám o odpuštění hříchů a provinění, kterých jsem se doopravdy dopustil.

„Víc mně trápí,“ říká také Bergoglio novinářům Rubinovi a Ambrogetti, autorům knižního rozhovoru, „že mnohokrát nemám dostatek porozumění a nestrannosti. Ve své ranní modlitbě, ve chvíli proseb, prosím, abych měl porozumění a byl nestranný a pak pokračuji prosbami o mnoho dalších věcí, které mají co společného s mými selháními na mé cestě. “

Nový papež dlouho učil. V jeho stylu vyučování má podstatné místo setkání s osobou. V knize El Jesuita Bergoglio předkládá příklad svého přístupu.

Vzpomínám si, že počátkem devadesátých let, když jsem byl kaplanem ve Flores, otěhotněla jedna dívka z druhého stupně základní školy ve Villa Soldati, která byla asi čtvrtá nebo pátá ve svém programu. Byl to jeden z prvních případů na té škole. Existovaly různé názory jak tu situaci řešit, někteří dokonce zvažovali dívku vyloučit, nikdo se ale ani neptal, ani nestaral, čím prochází ona. Měla strach z reakcí a nikoho si k sobě nepouštěla blíž. Až jeden mladý učitel, ženatý otec rodiny, člověk, ke kterému mám velký respekt, nabídl, že s ní promluví a bude s ní hledat řešení. Když ji uviděl o jedné přestávce, políbil ji, vzal za ruku a jemně se jí zeptal: „Takže ty budeš maminkou?“ Děvče se rozplakalo a nemohlo přestat. Toto gesto blízkosti ji pomohlo otevřít se a mluvit o tom, co se jí stalo. A umožnilo jí to dospět ke zralé, odpovědné reakci na její dilema, aby se tak vyhnula promeškání let ve škole a tomu, aby čelila životu v osamění s dítětem. Vyhnula se ale také—protože to nebezpečí tu bylo—aby ji její spolužačky kvůli jejímu těhotenství považovaly za hrdinku.

To, co učitel udělal, bylo, že jí přinesl svědectví tím, že se s ní šel setkat. Mohlo se mu stát, že děvče odpoví „A co je ti po tom?“ Ale on byl velmi soucitný a to, že k ní přišel, ukazovalo, že to s ní myslí dobře. Když se pokoušíte vzdělávat jen teoretickými principy a přehlížíte fakt, že důležité je, koho máme před sebou, pak upadáte do jistého druhu fundamentalismu, který je mladým lidem k ničemu, protože si neosvojí výuku doprovázenou blízkým živým svědectvím.

Z tohoto vhledu Bergoglio odvozuje i jednu radu pro zpovědníky. Žádá je, aby když jdou do zpovědnice, nebyli ani příliš přísní, ani příliš laxní. „Příliš přísný je ten, kdo aplikuje zákony a předpisy a nic jiného: zákon je zákon. Tečka. Basta.“ Příliš laxní jsou ti, „kdo zákon odkládají stranu: není to důležité, nic se nestane…jen tak dál pokračujte.“ Problém, vysvětluje budoucí papež, „je, že ani jednomu nezáleží na člověku, kterého má před sebou. “ A jací tedy mají zpovědnici být? „Buďte milosrdní.“

Každý, kdo padre Bergoglia zná, ví jak důležitý je pro něj osobní vztah, osobní setkání, pozornost k osobě. Lépe nám tomu pomůže porozumět jedna z jeho příhod. Jako pomocný biskup v Buenos Aires musel jednoho dne jet dávat sérii duchovních cvičení do konventu mimo město a musel jet vlakem. Když se blížil čas odjezdu, odešel ze své kanceláře na arcibiskupské kurii, aby se chvíli pomodlil v katedrále. Když odcházel, přiblížil se k němu mladý muž, který vypadal, že je psychicky narušený, a žádal ho, zda by se u něj mohl vyzpovídat. Mladík mluvil jako by byl opilý, možná pod vlivem nějaké drogy. „A já, svědek evangelia, věnující se apoštolátu, jsem mu řekl: brzy přijde nějaký kněz, můžete se vyzpovídat u něj, já mám teď jinou práci.“ Bergoglio věděl, že kněz přijde brzy poté. „Odešel jsem, ale po pár krocích jsem pocítil hluboký stud. Vrátil jsem se a řekl mladíkovi, že kněz přijde pozdě a že ho vyzpovídám. Po zpovědi jsem ho dovedl k Panně Marii, aby ji poprosil o ochranu. Nakonec jsem šel na nádraží a myslel si, že mi vlak ujel. Když jsem přišel, zjistil jsem, že vlak má zpoždění a podařilo se mi tak cestovat podle plánu. Zpátky jsem nejel přímo, ale nejdříve jsem se zastavil u svého zpovědníka, protože to, co jsem udělal, mě tížilo. Říkal jsem si, že pokud se dnes nevyzpovídám, nemohu zítra sloužit mši…“

Zpožděný vlak byl pro Bergoglia „znamením od Pána, které mi říkalo: vidíš, ten příběh řídím já. Jak dobré je v životě zpomalit a nesnažit se všechno vypořádat najednou!“ Je nutné mít trpělivost, netvrdit, že mám řešení na všechno a „nezapomínat na perspektivu mystiky efektivity.“

V březnu 1986 cestoval padre Bergoglio do bavorského Mnichova, aby dokončil svou doktorskou práci. Když se vrátil, poslali ho jeho představení na Universitu El Salvador a pak do kostela Tovaryšstva Ježíšova v Cordobě, jako spirituála a zpovědníka. Hodně zpovídal a bude v tom pokračovat i jako biskup. Jeho jmenování pomocným biskupem Buenos Aires přišlo o pár let později.

Bylo to 13. května 1992. Padre Bergoglio měl dobré vztahy s apoštolským nunciem v Argentině, arcibiskupem Ubaldo Calabresim. S prelátovou rodinou bude udržovat kontakty i po Calabresiho smrti a při každé návštěvě v Římě si vyhradí čas pro večeři nebo oběd s nunciovou sestrou. Calabresi se s Bergogliem pravidelně radil a žádal ho o informace o kněžích, kteří byli kandidáty na biskupská jmenování. Toho dne mu ale zavolal, že tentokrát se budou muset radit osobně. Jelikož aerolinky provozovaly let z Buenos Aiers do Cordoby a Mendozy a zpět, Calabresi „mě požádal, abych byl na letišti v Cordobě, až letadlo poletí do Mendozy a bude se pak vracet. A tak jsem tam spolu mluvili—bylo to třináctého května—konzultoval se mnou různé věci a když se letadlo, které se už vrátilo z Mendozy chystalo k letu zpět do Buenos Aires a letištní rozhlas svolával cestující k nástupu, informoval mě: A…ještě jedna poslední věc…byl jste jmenován pomocným biskupem Buenos Aires…jmenování bude oznámeno dvacátého…Takhle mi to řekl.“

Bergoglio strnul a stál tam jako zkamenělý. Tak je to s ním pokaždé, když ho zasáhne velké štěstí nebo velká smůla. A tak zahájil svou biskupskou službu jako pomocný biskup kardinála Antonia Quarracina. Nijak neměnil svůj styl, svůj přístup k lidem, prostoru svého způsobu života, ani vyhýbání se světským událostem.

Ve svém knižním rozhovoru El Jeusita vypráví také příběh o tom, jak byl o pět let později v Buenos Aires ustanoven koadjutorem, což znamenalo povýšení z pomocného biskupa na určeného nástupce kardinála, který byl vážně nemocen.

Byl jsem generálním vikářem kardinála Quarracina a když on pak požádal Řím o koadjutora, já jsem zase žádal, aby mě neposílali do nějaké jiné diecéze, ale dovolili mi namísto toho působit jako pomocný biskup vikariátu v blízkosti Buenos Aires…jenže 27. května mi v půli dopoledne zavolal nuncius Calabresi a pozval mě na oběd. Když jsme si už dávali kávu a já se pomalu chystal, že mu poděkuji a půjdu, viděl jsem, že nesou dort a lahev šampaňského. Myslel jsem si, že má narozeniny a chystal se mu poblahopřát… „Ne, ne, nemám narozeniny,“ odpověděl mi s širokým úsměvem. „Děje se to, že jste novým biskupem koadjutorem Buenos Aires.“

V době, kdy se z koadjutora stal arcibiskupem, nástupcem Quarracina, který zemřel 28. února 1998, mohl už Bergoglio spoléhat na rostoucí úctu a vážnost u městského kléru, zejména mezi mladšími kleriky. Všichni kněží v Buenos Aires oceňovali jeho laskavost, prostotu, moudrou radu. Nic z toho se nezměnilo, když se stal pastýřem arcidiecéze. Zavedl přímou telefonní linku, aby mu tak mohli kněží volat kteroukoliv denní hodinu, pokud měli nějaký problém. Nesmí být žádné překážky, sekretáři, filtry. Biskup byl svému kléru k dispozici v kteroukoliv chvíli.

Bergoglio dál trávil noci ve farnosti, osobně pomáhal nemocným kněžím, trávil hodiny v nemocnici u jejich lůžka. Zprvu odmítal bydlet v elegantní arcibiskupské residenci v Olivos a bydlel v menším bytě. Pak v paláci začal využívat jen skromnou ložnici. Dál rád pro své hosty vařil. Umývání nádobí mu nedělalo problémy. Ve svém domě přijal bývalého pomocného biskupa, který potřeboval pomoc a staral se o něj.

Dál osobně přijímal všechny telefonní hovory, sám si řídil svůj diář a program schůzek. Neměl osobního sekretáře, ale zaměstnával různé spolupracovníky a několik jeptišek. Dál cestoval autobusem—který měl raději, protože z autobusu vidíte lidi na ulici—nebo metrem. Obyvatelé argentinské metropole se ho naučili poznávat a začínali ho znát. Oblékal se prostě. Když Jorge Mario—který o sobě rád říkal, že jej „kněz, který je rád, že je knězem“—cestoval, byl neodlučitelný od svého diáře,kam si ručně psal telefonní čísla svých přátel a známých. A vždy s sebou nosil svůj breviář, do kterého uložil dopis a poslední vůli své babičky, které byly napsané před jeho kněžským svěcením pro případ, že by zemřela, než se obřad uskuteční. „K breviáři mám hodně silný vztah,“ vysvětlil v knižním interview El Jesuita. „Je to první věc, kterou ráno otevřu, a poslední, kterou zavírám před spaním,“ Mezi jeho stránkami se také nachází text „Rassa Nostrana“, báseň v piemontském dialektu od Nino Costy.

Na žádost novinářů Rubina a Ambrogetti, kteří s ním rozhovor vedli, Bergoglio otevřel breviář, vyjmul dopis své babičky ke svému kněžskému svěcení a četl: „Tento krásný den, kdy můžeš ve svých posvěcených rukou držet Krista, našeho Spasitele, a kdy se před tebou otevírá široká cesta hlubšího apoštolátu, zanechávám ti tento skromný dar, který má jen velmi malou materiální, ale značnou spirituální hodnotu. “ Spolu s tímto dopisem babička, která se nicméně svěcení padre Jorge mohla zúčastnit, napsala i malou poslední vůli a odkaz, který zní: „Kéž tato moje vnoučata, jimiž jsem dala to nejlepší ze svého srdce, mají dlouhý a spokojený život, pokud je ale někdy naplní úzkostí žal, nemoc nebo ztráta milované osoby, ať si vzpomenou, že pohled upřený ke svatostánku, kde je ten největší a nejušlechtilejší mučedník a pohled na Marii pod Křížem může dát dopadnout krůpěji balzámu i na nejhlubší a nejbolestnější rány.“

V roce 2001 jej Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Byla to největší konsistoř pro nové kardinály v dějinách církve. Ohledně jeho šetrnosti se povídá, že po oznámení, že je jmenován kardinálem si nechtěl kupovat rudé oblečení, ale raději by nechal upravit to, které zůstalo po jeho předchůdci. Arcibiskup Bergoglio při té příležitosti také vyzval své argentinské krajany, kteří jej chtěli doprovodit do Říma, aby to nedělali, ale peníze, které by dali za cestu, aby věnovali pro potřeby chudých. To samé udělá po svém zvolení papežem.

Jmenování kardinálem pro něj bylo příležitostí vrátit se ke svým piemontským kořenům. „Ano, když byl jmenován kardinálem,“ vzpomíná jeho sestra Marie Elena, „jsme se vydali do Turína a pak do Portacomara, do oblasti, odkud pocházel můj otec. Připouštím, že to bylo velmi dojemné. Je to úžasné místo a společně jsme vydali na túru do okolních kopců. Ale vidět dům, kde se narodil můj otec, zahradu, kde si hrál jako dítě, sklep, kde jeho strýc dělal víno: nepopsatelné, slovy nevyjádřitelné emoce.“

Bergogliova církev je otevřená a misijní. V rozhovoru se Stefanií Falasca pro měsíčník 30Giorni budoucí papež vysvětlil:

Netvrdím, že pastorační systémy jsou k ničemu. Naopak. Vše, co vede po Božích cestách je samo o sobě dobré. Svým kněžím jsem řekl: „Dělejte vše, co máte, znejte své duchovenské povinnosti, přijímejte své zodpovědnosti a pak nechávejte otevřené dveře.“ Naši sociologové náboženství říkají, že vliv farnosti a rádius šest set metrů. V Buenos Aires jsou mezi dvěma farnosti asi dva tisíce metrů. Řekl jsem tedy kněžím: „Pokud můžete, pronajměte si garáž, a pokud najdete ochotného laika, nechte ho tam jít‘ Nechte ho, ať tam s lidmi trochu pobude, trochu katechizuje a dokonce i podává přijímání, pokud to budou chtít.“ A jeden farní kněz mi řekl: „Ale otče, pokud tohle uděláme, tak nám lidi nepřijdou do kostela. „Ale proč? Ptám se ho, zda mu lidi do kostela chodí nyní. Odpovídá, že ne. A tak! Vyjít ze sebe znamená vyjít také z oplocené zahrady vlastních přesvědčení považovaných za neměnná, pokud hrozí, že se stanou překážkou, pokud zakrývají perspektivu, která je Boží. A to se vztahuje na laiky.“

Nový papež považuje za omyl laiky klerikalizovat:

Kněží laiky klerikalizují a laikát o klerikalizaci žadoní… Je to opravdu hříšné spolčení. A jen pomyslet, že křest postačí. Myslím na ona křesťanská společenství v Japonsku, která zůstala bez kněze přes dvě staletí. A když se pak vrátili misionáři, zjistili, že jsou všichni pokřtění, všichni v  očích církve platně sezdaní a že všichni jejich mrtví měli katolický pohřeb. Víra zůstala nedotčena díky darům milosti, které oblažily životy těchto laiků, kteří přijali jen křest a svoje apoštolské poslání také prožívali jen na základě samotného křtu. Člověk se nesmí bát spolehnout se jen na Jeho něžnost.

V souvislosti s tím v témže rozhovoru pro 30Giorni Bergoglio vzpomíná na biblický příběh proroka Jonáše.

Jonáš měl ve všem jasno, Měl jasné představy o Bohu, velmi jasné ponětí o dobru a zlu. O tom, co Bůh dělá, o tom, co chce, o tom, kdo je věrný Úmluvě a kdo je namísto toho mimo Úmluvu. Měl recept

na to, jak být dobrým prorokem. A Bůh vpadl do jeho života jako příval. Poslal ho do Ninive. Ninive bylo symbolem všeho, co bylo odloučené, ztracené, všeho, co bylo v lidstvu marginalizované. Všech vyloučených a odcizených. Jonáš viděl, že úkol, který mu byl svěřen, spočívá jen v tom, aby všem těmhle lidem řekl, že Boží náruč je pořád ještě otevřená, že Boží trpělivost tu pořád je a čeká, aby je Bůh mohl zdravit svým odpuštěním a sytit je svou něžností. Jen proto ho Bůh poslal. Poslal ho do Ninive, ale Jonáš naproti tomu běží opačným směrem, k Taršíši.

„Možná utíká od náročného poslání?“ ptá se Stefania Falasca, která rozhovor vedla. „Ne,“ odpovídá Bergoglio.

Neutíkal ani tak z Ninive, jako před bezmeznou Boží láskou k těm lidem. To bylo to, co se mu nehodilo do jeho plánů. Bůh přišel jednou…a já se postarám o to ostatní.“ To si Jonáš říkal. Chtěl dělat věci po svém, všechno ovládat. Jeho tvrdohlavost jej uvěznila v jeho vlastních strukturách hodnocení, jeho připravených metodách, jeho korektních názorech, Obehnal svou duši ostnatým drátem těchto jistot, které namísto toho, aby mu dávaly svobodu s Bohem a otevíraly obzory větší služby druhým, nakonec ohlušily jeho srdce. Jak izolované svědomí zatvrzuje srdce! Jonáš už nevěděl, jak Bůh svůj lid vede otcovským srdcem…

Naše jistoty se mohou stát zdí, vězením, které vězní Ducha svatého. Ten, kdo své svědomí izoluje od putování Božího lidu, nezná radost Ducha svatého, který živí naději. To je riziko izolovaného svědomí. Těch, kdo si z uzavřeného světa svých Taršíšů na všechno stěžují nebo, když mají pocit, že je ohrožena jejich identita, vyráží do bitev, jen aby posléze končili ještě víc soustředění sami na sebe a sebestřednější.

V Buenos Aires byl Bergoglio populárním arcibiskupem v tom smyslu, že byl autenticky blízko lidem. Dokazuje to mše, kterou sloužil v lidnatém barrios argentinského hlavního města. V srpnu 2008, na svátek sv. Kajetána, vedl budoucí papež s lidmi při své homilii následující dialog:

„Na něco se vás zeptám: Je církev místem otevřeným jen pro ty dobré?

„Nooo!““

„Je v ní místo i pro ty zlé?“

„Siiiii!!!“

„Vyháníme tu někoho, protože je špatná? Ne, naopak, vítáme ho s o to větší láskou. A kdo nás to naučil? Ježíš nás to naučil. Představte si tedy, jakou trpělivost má Boží srdce s každým z nás.“

Příklady této „církve lidu“, po níž Bergoglio touží, církve, který víru jednotlivců „obstarává či zajišťuje“ namísto toho, aby ji „nařizovala či regulovala“, jsou obsaženy v dalším rozhovoru publikovaném v 30Giorni, který kardinál v srpnu 2009 vedl se svým přítelem, novinářem Giannim Valentem.

Je to jen pár dní, co jsem pokřtil sedm dětí jedné ženy, která žije sama, chudé vdovy, která pracuje jako posluhovačka a děti měla od dvou různých mužů. Potkal jsem ji loni na slavnosti sv. Kajetána. Řekla mi: „Otče, jsem ve smrtelném hříchu, mám sedm dětí a nedala jsem je nikdy pokřtít. “ Stalo se to proto, že neměla peníze, aby pozvala vzdálené kmotry a zaplatila oslavu, protože musela pořád pracovat…Nakonec jsem řekl: udělejme to celé jen se dvěma kmotry, kteří budou zastupovat všechny ostatní. Přišli všichni sem, a po malé katechezi jsem je pokřtil v kapli arcibiskupské konzistoře. Po obřadu jsme měli malé občerstvení. Coca Colu a sendviče. Řekla mi: Otče, já tomu nemůžu uvěřit, dal jste mi pocit, že jsem důležitá…Odpověděl jsem: „Ale Señora ,copak tady jde o mně? Důležitou vás dělá Ježíš.“

Bergoglio je přesvědčen, že je nutné mít na paměti základní kritérium vyjádřené v posledním kánonu kodexu církevního práva: Nejvyšším zákonem je spása duší. Jako biskup říkal, že největší zármutek mu způsobilo, když se dozvěděl, že někteří kněží odmítají křtít děti párů, které nebyly platně sezdané a které se narodily mino „posvátnost manželství.“

Dítě není zodpovědné za stav manželství svých rodičů. A potom, křest dětí se často stává novým začátkem pro rodiče. Před křtem obvykle bývá malá katecheze, asi tak hodinku, a pak mystagogická katecheze během liturgie. Kněží a laici pak chodí navštěvovat rodiny, aby pokračovali v pastorační péči po křtu. A často se stává, že rodiče, kteří neměli církevní sňatek, třeba požádají, aby mohli přijít k oltáři a slavit svátost manželství.

Bergoglio doufá, že tradice založená v nejodlehlejších koutech Argentiny, v oněch městečkách a vsích,

kam se kněz dostane jen několikrát za rok, nevyhasne.

Tam ale lidová zbožnost silně cítí, že děti mají být pokřtěny co nejdříve je to možné, a tak je v takových místech vždy nějaký laik, muž či žena, kteří všichni znají jako bautizadores, kteří děti po narození pokřtí v očekávání příchodu kněze. Když kněz přijde, děti mu přinesou, aby he pomazal svatým olejem a tak obřad dokončil.

S odkazem na závěrečný dokument velkého setkání latinskoamerického episkopátu konaného v květnu 2007 v Brazílii, dokumentu, v jehož přípravě Bergoglio sehrál značnou roli, budoucí papež katolíky vyzval, aby byli misionáři.

Konference…v Aparecidě nám připomněla, abychom hlásali evangelium tak, že vyjdeme ven a budeme lidi hledat a ne tak, že budeme posedávat a čekat, až si nás najdou a přijdou sami…Apoštolský zápal…se projevuje ani ne tak plánováním výjimečných iniciativ nebo událostí…Misionářská práce se koná v běžném všedním životě. Paradigmatický je v tomto ohledu křest…Svátosti jsou pro život mužů a žen takových, jací jsou. Možná příliš nemluví, ale jejich sensus fidei chápe realitu svátostí jasněji, než mnozí specialisté.

Pro Bergoglia nemůže být církev tvořena nějakou elitou. A nemůže existovat nějaká čistá, menšinová církev ve smyslu protikladu k masám zahrnujícím velké množství osob, pro které je křesťanství tvořeno několika málo elementárními věcmi, několika málo praktickými nezbytnostmi. Nový papež nesouhlasí s rigoristy, kteří upírají křest a další svátosti těm, kdo je požadují, ale jsou považovaní za nezpůsobilé, protože svou víru nepraktikují.

To je důvod, proč říká, že se kněží musí „dívat na náš lid ne tak, jaký má a musí být, ale na takový jaký je a vidět, co je nezbytné. Bez předběžných myšlenek a předpisů, ale s velkorysou otevřeností. Bůh promluvil skrze své křehkosti a své rány. Nechme Pána mluvit…Ve světě neuspějeme tak, že bychom svět zaujali slovy, která říkáme, ale zaujmout jej může jen Jeho Přítomností, která nás miluje a zachraňuje. Nechť se obnoví apoštolská horlivost a zápal, aby mohli nést svědectví Tomu, který nás miloval první.“

8

Villas Miserias a „imperialismus peněz“Skromnost a střídmost nového papeže se v Buneos Aires staly příslovečnými. Alberto Barlocci

v magazínu Popoli referoval, že když při příležitosti jednoho mezináboženského setkání jeho účastníci přicházeli do arcibiskupské residence zastihli samotného Bergoglia, jak na čeká, bez jakéhokoliv doprovodu, u vchodu. A se svým smyslem pro humor smíšeným se zrnkem pravdy jim řekl: „Co jiného by měl kardinál dělat, než otevírat dveře?“

Blízkost kardinála Bergoglia jeho lidu, zejména lidem méně bohatým, nejslabším, chudým, nemocným byla charakteristickým rysem jeho biskupské služny. „Slavil pro nás nespočet mší, mezi catroneros (lidmi, kteř sbírají kartony z odpadků), ve villas miserias (chudinských čtvrtích), mezi nezaměstnanými,“ komentuje Emilio Persico, poslanec velmi oddaný sociální reformě. „Vždy nám měl co říct.“

Bergoglio vždy dokazoval, že je blízko církvi, která stojí „na hranici“ a posílal kněze do villas miserias, organizoval pro ně průpravu, podporoval je a povzbuzoval. A zejména je navštěvoval. Tuto jeho blízkost lidem a jeho slova o chudobě a sociální spravedlnosti vláda nejprve Nestora Kirchnera a nyní i jeho ženy, nynější presidentky Christiny, často vykládala jako výtku světu politiky.

Protože jim vadily jeho homilie při Te Deum na připomínku revoluce za nezávislost v květnu v katedrále v Buenos Aires, Kirchnersovi raději bývali při této příležitosti v jiných diecézích. Aby se nemuseli potkat s Bergogliem.

Situaci v argentinském hlavním městě budoucí papež popisoval silnými slovy: „V Buenos Aires nebylo otroctví zrušeno. Lidé zde pracují tak, jak pracovávali otroci,“ řekl v přítomnosti nevládní organizace La Alameda, skupiny aktivistů proti sexuálnímu vykořisťování žen a proti otrocké práci v mnoha ilegálních textilních dílnách nebo mezi migrujícími dělníky, kteří přijíždí ze sousedních zemí sklízet hrozny či ovoce.

30. prosinec 2004, v Buenos Aires na konci roku parný den, skončil tragicky požárem v nočním klubu Cromañon, kde se konal koncert rockové kapely. Smrtící požár, který propukl poté, co někdo zapálil petardu, se šířil bleskovou rychlostí: mrtvých bylo nakonec kolem stovky a stovky dalších se nadýchaly dýmu. Město bylo opět vážně postiženo nedostatkem dohledu, korupcí a nezodpovědností: manažeři klubu nechávali nouzové východy zavřené na řetězy. „Bergoglio,“ píše Alberto Barlocci v Popoli, „chtěl, aby církev v této chvíli zármutku projevila solidaritu. Pro mnoho lidí zasažených tragedií byla tato blízká přítomnost útěchou, a pro některé to nebylo nic menšího, než znovuobjevení víry, která se zdála ztracená. Pro mnohé to bylo setkání s církví, která je blízká jako přítelkyně, sestra a matka.“

„Totéž se stalo v únoru následujícího roku, kdy nedbalost, nezodpovědnost a korupce způsobily tragedii na železniční stanici Once přímo uprostřed centra města: nehoda si vyžádala jednapadesát mrtvých a stovky zraněných. I při této příležitosti dokázal arcibiskup Buenos Aires postavit církev do služby chudých lidí nucench cestovat veřejnou dopravou ve velmi špatných podmínkách.“

Na počátku nového tisíciletí zažila Argentina ekonomicko-finanční kolaps. V prosinci 2001 otřásaly zemí vážné sociální nepokoje: mnohé rodiny skončily na ulici. Jednoho dne viděl Bergoglio, čerstvě jmenovaný kardinálem, z okna biskupské residence, jak policie na Plaza de Mayo bije nějakou ženu. Arcibiskup zvedl telefon a volal ministru vnitra. Nepřepojili ho k němu, ale dali mu na linku náměstka pro bezpečnost. Bergoglio se zeptal, zda zná rozdíl mezi politickou agitací a tím, když lidé prostě chtějí dostat své peníze, které jim banky zadržovaly.

Budoucím papež o onom období mluvil v lednu 2002, v dlouhém rozhovoru s Gianni Valente otištěném v 30Giorni. Při popisu situace Bergoglio připomněl, že argentinští biskupové promlouvali k lidu o mnoha aspektech této

bezprecedentní krize: magickém pojetí státu, rozhazování peněz lidu, extrémním liberalismu skrze tyranii trhu, fiskální neodpovědnosti, nedostatku respektu k zákonu jak v jeho dodržování, tak v tom, jak je sestavován a aplikován, ztrátě smyslu pro práci. Zkrátka o všeobecném narušení a korupci, které podkopávají soudržnost státu i národa a snižují jeho prestiž v očích světa. Taková je diagnóza. A kořen argentinské krize je v posledku v morálce.

V té době se projevoval skutečný ekonomický a finanční teorismus. Přinášel důsledky, které lze snadno doložit, jako byl nárůst počtu bohatých, nárůst počtu chudých, dramatické zmenšení střední třídy. Byly i další, méně ekonomické důsledky, jako třeba pohroma v oblasti vzdělávání. V současné době jsou ve městě a residenčních oblastech okolo Buenos Aires asi dva miliony mladých lidí, kteří nestudují ani nepracují. S ohledem na to jak barbarsky bylo v Argentině dosaženo ekonomické globalizace, se církev vždy držela pravidel magisteria (učitelského úřadu církve pozn. překl.) Vycházíme například z kritérii jasně stanovených v posynodální exhortaci Jana Pavla II. Ecclesia in America.

Před více než osmdesáti lety papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno, napsané krátce po burzovní krizi v roce 1929 popsal „mezinárodní imperialismus peněz“ spekulativní ekonomický model schopný v jednom okamžiku uvrhnout do chudoby miliony rodin. Bergoglio to považoval

za vyjádření, které nikdy neztratilo svou aktuálnost a mělo biblické kořeny. Když Mojžíš vystupuje na horu, aby přijal Boží zákon, lid spáchá hřích modloslužby tím, že si vyrobí zlaté tele. I dnešní imperialismus peněz ukazuje nesporně modlářskou tvář. Je podivné, jak modlářství a zlato jdou vždy ruku v ruce. A kdekoliv je modlářství, tam se Bůh odepisuje a to spolu s důstojností člověka, stvořeného k Božímu obrazu.

Nový imperialismus peněz se tak zbavuje právě práce a pracovní síly, jíž se vyjadřuje a projevuje člověkova důstojnost a tvořivost, která je obrazem tvořivosti Boží. Spekulativní ekonomika už ani pracovní sílu nepotřebuje, neví, co by s ní počala. To vede k idolu peněz, které se produkují samy ze sebe. A tak není překážek k tomu, aby se milionů dělníků stali lidé bez práce.

Tento úsudek o skutečnosti biskupové odvodili ze sociálního učení církve a ze zásadních dokumentů latinskoamerického episkopátu.

Důležité jsou v této souvislosti dokumenty z Puebla. Konference latinskoamerických biskupů v Pueblu znamenala přelom. Podařilo se jim dívat se na Latinskou Ameriku v dialogu s její kulturní tradicí. Pokud jde o ekonomické a politické systémy, dobro, které měly na srdci, byl celek bohatství náboženských a duchovních zdrojů našich národů, které se projevují například v projevech lidové zbožnosti, které již chválil Pavel VI. v č. 48 svého apoštolského listu Evangelii Nuntiandi.

Křesťanská zkušenost není ideologická, vyznačuje se neoddiskutovatelnou originalitou, která pramení z úžasu nad setkáním s Ježíšem Kristem, s žasnutí nad osobou Ježíše Krista. A toto naše národy uchovávají a toto projevují v lidové zbožnosti. Jak levičácké ideologie, tak nyní triumfující ekonomický imperialismus peněz křesťanskou originalitu setkání s Ježíšem Kristem, které tolikeří z našich lidí a národů stále v prostotě své víry prožívají, odepisují.

Tvrdá slova měl i pro roli sehrávanou mezinárodním společenstvím a ústředními finančními institucemi: „Zdá se mi, že nehledě na pěkná slůvka, nestaví do středu svých úvah člověka. Vždy vlády odkazují na svá přísná pravidla a návody, vždy mluví o etice a transparentnosti, mně ale připadají jako etikové bez dobroty.“

Pokud jde o standard, podle kterého ke krizi přistupovat, budoucí papež prohlásil:

Když se zapojujete do této všeobecné snahy překonat krizi v Argentině, mějte na paměti, čemu učí tradice církve, pokud jde o utiskování chudých a podvádění dělníků o jejich mzdy jako o dvou hříších, které volají k Bohu na nebesa o pomstu. Tato dvě vyjádření jsou naprosto relevantní pro magisterium argentinského episkopátu. Unavují nás už systémy, které produkují chudé lidi, aby je pak církev mohla podporovat. Biskupové na tuto nouzovou situaci reagovali tak, že otevřeli ve farnostech síť potravinových programů pro děti a stále rostoucí množství lidí žijících na ulici. Katolická hierarchie také souhlasila s tím, že zasedne ke stolu smíření, s náležitou péčí, aby zaujala roli morální entity.

„Všichni jsme zhřešili,“ řekl předseda biskupské konference Estanislavo Esteben Karlic.

„Jsme součást našeho lidu,“ poukázal Bergoglio, „a sdílíme s ním hřích i milost. Velkorysost zdarma rozdávaného Božího daru můžeme zvěstovat jen tehdy, pokud jsme takovou velkorysost zakusili v odpuštění našich hříchů. V roce 2000 argentinská církev, i veřejně, prochází obdobím pokání a žádosti společnosti o odpuštění, také v souvislosti s lety diktatury. Žádný jiný sektor argentinské společnosti stejným způsobem o prominutí nepožádal. “

Církev, uzavřel kardinál, vždy vybízela lidi, „aby usilovali o dialog mezi složkami společnosti,“ účastnila se v národním dialogu, i když nebyl tím, kdo by ho inicioval či vedl. „Církev nabízí prostor pro dialog

podobně, jako někdo nabídne svůj dům, aby se tam mohli sejít a usmířit dva bratři. Není ale jedním sektorem, jednou lobby, jednou stranou účastnící se dialogu bok po boku s dalšími zájmovými a nátlakovými skupinami.“

A ve chvíli, kdy se vedoucí třída sama ocitla v situaci naprosté diskreditace, budoucí papež vysvětloval: „Musíme obhájit důležitost politiky, třebaže politikové ji zdiskreditovali, protože to může být, jak řekl Pavel VI., jedna z nejvyšších forem dobročinné lásky. V naší zemi například, funkcionalistická mentalita spojená s převažujícím ekonomickým modelem provedla své experimenty na dvou okrajích života, dětech a starých lidech, ve dvou fázích života, které jsou nejvíce postihovány krizemi a zanechala za sebou ničivé důsledky v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. A národ, který se nestará o své děti a své staré lidi nemá naději.“

Bergoglio měl podle všeho jasnou představu. Jak Argentina krizi překoná: „Věřím v zázraky. A Argentina má veliký a nádherný lid. Tyto duchovní zdroje, které náš lid uchoval, jsou již počátkem zázraku. A souhlasím s Manzonim, který říká: „Nikdy jsem neviděl, že by Pán začal nějaký zázrak, aniž by ho dovedl k dobrému konci.“ Očekávám, že skončí dobře.“

„Vypráví se,“ čteme v knize El Jesuita, „příběh o jedné z jeho častých návštěv do villas v Buenos Aires. Při schůzce se skupinou mužů z farnosti…se postavil jeden zedník a emotivně mu řekl: „Jsem na něj hrdý, protože , kdykoliv tudy s mými spolupracovníky projdu, vždycky ho vidím v jedné z posledních řad, kde sedí jako všichni ostatní.“

Výbuch radosti ve villas miserias nad zvolením otce Bergoglia byl ohromný: „Nyní máme my ubozí přítele v Římě.“

Abychom papeži Františkovi porozuměli, musíme začít v těchto villas, v garáži s pomalovanými stěnami, kde sídli farnost Nuestra Señora de Caacupé. Je to kostel paraguayských imigrantů zasvěcený Panně Marii, zrovna takový, jaký je v Charrúi, kde Bolivijci uctívají Panu Marii Copacabanskou nebo argentinskou Pannu Lujánskou. „Bergoglio tu naposledy byl,“ vzpomínal padre Toto pro La Stampu, „osmého prosince loňského roku. Slavnost Panny Marie nikdy nevynechal. Byl tu doma: slavíval tu mši, vysluhoval svátosti, dokonce žehnal fotografie a pak s námi jedl el locro,“ hustou polévku vařenou z masa a obilí, která se pro takové příležitosti chystá pod otevřeným nebem.

Jessica Araujo nemůže zadržet slzy, když si vzpomíná, co se událo loni desátého listopadu. „Můj syn Maxi měl první svaté přijímání. Znáte to: otěhotněla jsem v patnácti. Změnilo mi to život a musela jsem odejít ze školy. Pak přijde nějaký gentleman v civilních šatech: musel přijet autobusem, protože venku jsem neviděla žádná auta. Pak je oblečený jako kněz a to už ho poznávám: padre Jorge, která přišel, aby podával první svaté přijímání. “

V maličké farní kanceláři se střechou z vlnitého plechu jsou takových, jako je ona tucty: jedna z těch mladých dam mi ukazuje fotku tehdy kardinála s jejím manželem při večerním kursu příprav na manželství, další zas obrázek slepého děvčete při biřmování. „Jeden z nás,“ zdůrazňuje padre Toto, když na nového papeže vzpomíná s korespondentem La Stampa Paolo Mastrolillim:

Zbožný člověk od srdce, žádné pozlázko. Představte si: včera zavolal na arcibiskupskou konzistoř, aby jedné zaměstnankyni popřál vše nejlepší k narozeninám. Chudinku to hrozně rozrušilo a vysoukala ze sebe: „Ale já teď ani nevím, jak vás oslovovat!“ A on na to: „Padre Jorge, že?“ Když jsem vešel do jeho kanceláře, všiml jsem si, že mu u stolu leží balíčky špaget, protože tam často jedl a taky si vařil. Když jsem za ním byl naposledy před konkláve, potřeboval jsem, aby mi podepsal jeden spěchající dokument. „Dobrá,“ řekl mi, „ale musíte mi to vysvětlit během deseti minut, protože odlétám do Říma.“

Tvář církve „blízkosti“, která se stává bližní trpících, tvář, po níž Bergoglio touží, se stala skutečností v těchto ulicích, kam se policie bojí v noci chodit. „Narodil se v lidové čtvrti Flores,“ říká františkán jménem Carlos Trovarelli, „a nikdy nepřestal být mužem z lidu.“ „Viděl jsem na vlastní oči,“ říká otec Facundo Berrtta Lauria, který je hrdým „Kalábrijcem,“ „jak reagoval, když narcos (drogoví dealeři) vyhrožovali zabitím mému kolegovi padre Pepemu, protože chtěl z našich ulic dostat el paco, levnou drogu vyráběnou ze zbytků kokainu, která se dává malým dětem. Promluvil a řekl nám: „Kdykoliv mi zavolejte, pokud bych pro vás mohl něco udělat, protože tuhle záležitost budu osobně sledovat.“

Otec Facundo, který chodí v sandálech, džínách a kněžské košili s rozepnutým límcem, pokračuje: „Bývala nedorozumění, politika se pletla skoro do všeho. Teď, když se potkáme, zdůrazňuje Bergoglio vždy to samé: „ Ať vás nikdy neunaví být milosrdní.“ A má pravdu, protože když se víra spojí se solidaritou, začáná dokonce slavnost dokonce i ve villas miserias.“

Ovšem, když se Jorge Mario Bergoglio stal arcibiskupem, v Buenos Aires bylo všehovšudy šest curas villeros, tedy kněží, kteří bydlí v nechvalně známých chudinských čtvrtích a věnují se lidem, kteří v nich žijí. „Nyní je nás čtyřiadvacet,“ říká padre Facundo, „protože nás podporuje a chodí s námi pracovat přímo do ulic. Slouží mše pro prostitutky na Plaza Constitución, navštěvuje pacienty a AIDS, a udržuje kontakt i s rodinami desaparecidos ,vždy v naději, že nás alespoň pravda osvobodí. Jak ovšem papež František řekl, nejsme nevládní organizace, a tohle vše se dělá ve jménu principů víry.“

Když v roce 2009 vyhrožovali jednomu z jeho kněží, padre Pepemu, distributoři drog, Bergoglio ho hájil. O cura villeros v rozhovoru otištěném v 30Giorno řekl: „Pracují a modlí se. Jsou to kněží, kteří se modlí. A dělají katecheze, pracují v sociálních programech…To je to, co mně těší. O tom knězi, který čelil výhrůžkám říkají, a je to pravda, že má zvláštní úctu k donu Boscovi. A právě styl dona Bosca mě pobízí a dojímá.“

Kolik dobrého tito průkopničtí kněží, podporovaní a milovaní svým biskupem, který se nyní stal papežem, dělají, lze vidět v očích Miriam, krásné mladé ženy, které před pár lety spávala mezi popelnicemi. Vzali jí její dvě děti a ona svůj část trávila snahou získat peníze na drogy, na el paco. Snažila se je získat všemi možnými způsoby. „Myslela jsem, že pro mě už není spásy. V ulicích jsem ale pořád potkávala kněze, který mi říkal: Bůh tě miluje. Teď pracuji jako katechetka a chci pomáhat v terapii drogově závislých, kteří se chtějí vyléčit.“

Ve Svatém týdnu roku 2008 se kardinál Bergoglio rozhodl jít slavit mši Večeře Páně do villas miserias a umyl nohy dvanácti mladým lidem z Hogar de Christo, rehabilitačního centra pro drogově závislé, kde kněží z villas svědčí o Evangeliu Milosrdenství a vrací zoufalým naději.

9

František, důvody pro jménoVe čtvrtek 14. března, ráno svého prvního dne jako římského biskupa, koncelebroval František

v Sixtinské kapli mši spolu s kardinály, kteří ho zvolili. Nechtěl jim přednést programovou řeč, kterou pro nového papeže, jak velela tradice, s předstihem připravil státní sekretariát. Tu odložil stranou. Na programy bude ještě čas. 266. římský biskup, zvolený po bleskové konkláve, mluvil spatra, komentoval čtení z Písma. Rozhodl se kázat ve stoje, u ambonu, bez mitry na hlavě, tak jak káží pastýři, místo aby homilii přečetl vsedě z  křesla předsedajícího. Listoval stránkami evangelia a s prostotou pronesl hluboká, radikální slova varující církev před nebezpečím duchovní světskosti, kterou nový papež vždy považoval za „nejhorší hřích církve“.

Františkova první papežská mše již signalizovala počínající změny. Nový papež si nenasadil některou z drahocenných a čím dál vyšších zlatem vyšívaných miter, které se v posledních letech znovu objevily mezi papežskými rouchy. Užil mitru obyčejnou, látkovou, tutéž, s níž se objevuje na tolika obrázcích ze svých mší s nejopuštěnějšími lidmi ve villas miserias,chudinských čtvrtích Buenos Aires. Lidé, kteří v něm vždy viděli tvář církve „blízkosti“, která je schopná „předávat a zajišťovat víru“, dávat naději. Ve jménu obnovené františkánské střízlivosti, předznamenanou již předchozího večera rozhodnutím nevzít si rudou mozzetu lemovanou hermelínem, museli také papežští ceremonáři uložit zpátky do šuflat roucha zdobená krajkami.

Prostá mše tedy. Slavená per Ecclesia, pro církev. Pod dramatickou podívanou Michelangelova Posledního soudu, fresky, kterou museli mít kardinálové volitelé v předchozích hodinách před očima, když pomalu, v řadě za sebou chodili, každý s papírovým lístkem jasně viditelným v ruce, odevzdat své hlasy k volbě Petrova nástupce.

Panovalo napětí, co nový papež řekne. Státní sekretariát tradičně předem připraví hrubý náčrt řeči pro první papežskou homilii, aby v ní bylo možné předložit některé programové body, které se obyčejně týkají hlavních témat života církve. Text je přehlédnut a upraven novým papežem a o několik hodin později pak přednesen v Sixtinské kapli. Tak tomu bylo v roce 2005 s Benediktem XVI. a tak tomu bylo i v roce 1978 s Janem Pavlem I. i Janem Pavlem II. Papež Bergoglio se rozhodl postupovat jinak, Rozhodl se připravenou promluvu, která byla podle tradice v latině, ani nebrat na zřetel. A kázal spatra. Další znamení. František se zamýšlel nad třemi slovesy: putovat, budovat a vyznávat, která si vzal z jednotlivých mešních čtení. Připomněl první Boží pokyn Abrahámovi: „Kráčej v mé přítomnosti a budeš bez úhony“. Naslouchající vyzval, aby chodili „v přítomnosti Páně, ve světle Pánově a snažit se žít v oné bezúhonnosti, kterou Bůh požadoval od Abrahama ve svém zaslíbení,“ slova adresovaná především kardinálům, římské kurii, všem věřícím.

Pak mluvil o budování církve, o kamnech, které „jsou tuhé,“ o „živých kamenech pomazaných Duchem svatým“ Připomněl, že je nezbytné „budovat církev, nevěstu Kristovu, na nárožním kameni, jímž je Pán sám. A konečně vyznávat víru. „Můžeme putovat, kolik chceme, můžeme toho spoustu vybudovat, ale pokud nebudeme vyznávat Ježíše Krista, nepůjde to,“ řekl papež Bergoglio. „Staneme se dobročinnou nevládní organizací, ale ne církví, nevěstou Kristovou.“

Odkaz na riziko, že církev promění v dobročinnou organizaci, obsahovala i homilie ze mše pro eligendo Pontifice, které předsedal kardinál děkan Angelo Sodano ve sv. Petru o dva dny dříve. V prvním případě šlo o odkaz na magisterium Benedikta XVI. „emeritního biskupa“ římského, (jak ho večer po svém zvolení překřtil nový papež), který několikrát varoval proti omezování pojmu dobročinné lásky na „solidaritu či prostě humanitární pomoc,“ zatímco jejím „nejdůležitějším dílem“ je evangelizace. Když se nestaví „na kameni, pak se nám stává „to, co dětem na pláži, když staví hrady z písku. Všechno se zhroutí, nedrží to pohromadě.“ Poté František citoval slova Leona Bloye, francouzského spisovatele ze sklonku devatenáctého století: „Kdo se nemodlí k Pánu, modlí se k ďáblu.“ To pak komentoval: „Když se nevyznává Ježíš Kristus, vyznává se světáckost ďábla, mondénnost démona.“

Putovat, budovat, vyznávat. Není to vždy snadné, uznal papež, „protože během putování, při budování a při vyznávání někdy dojde k otřesům, nastanou hnutí, která nepohánějí vpřed, ale stahují nás nazpět.“ I Petr, týž Petr, „který vyznal Ježíše jako Krista,“ mu říká: „Budu tě následovat, ale nemluvme o kříži.“ A pak papež František pronesl nejdramatičtější, radikální slova: „Když kráčíme bez kříže, když budujeme bez kříže a když vyznáváme nějakého Krista bez kříže, nejsme Pánovými učedníky, jsme světáky, můžeme být biskupy, kněžími,

kardinály, papeži, ale nejsme Pánovými učedníky.“ Pak mluvil o nebezpečích duchovní světskosti, o nebezpečí církve, která, pokud nesvědčí o Kristu a jeho Kříži, se může sát překážkou evangelizace.

„Chtěl bych, abychom všichni po těchto dnech milosti,“ pokračoval pak nový papež prostě, „měli odvahu – právě odvahu – putovat v Pánově přítomnosti, s Pánovým křížem, budovat církev na Pánově krvi, která je prolita na kříži, a vyznávat jedinou slávu Krista Ukřižovaného. A tak půjde církev vpřed.“ Církev, která aby se mohla znovu energicky vydat na svou pouť, nesmí zapomenout na Kříž a musí být svého Pána připravena následovat až k mučednictví.

V pátek 15. března přijal František v Klementinském sále v audienci kardinály. A skrze ně oslovil celou církev naléhavou výzvou: „Nepoddávejme se nikdy pesimismu, oné hořkosti, kterou nám denně předkládá ďábel.“ Bylo to srdečné, dlouhé setkání, kterého se účastnili i kardinálové starší osmdesáti let, kteří byli vyloučeni z konkláve. Papež přišel a usedl na svůj trůn. Proti jeho bílému oděvu vynikaly jeho nezvyklé černé boty. Naslouchal pozdravu děkana Angela Sodana, a když pak z náhlého podnětu vstal, aby ho pozdravil, přehlédl schody a málem upadl. Ve své promluvě pak přečetl text, který na několika místech spontánně doplnil, když zpaměti citoval církevního Otce v latině a německého básníka Höldrlina v původní řeči. Řekl, že první setkání se zástupem po zvolení jím „hluboce pohnulo“. Srdečná slova věnoval Benediktu XVI., zdůraznil zejména jeho „pokoru a mírnost.“, dvě vlastnosti, s nimiž se František jeví být zcela sladěn.

Když mluvil k prelátům, vždy o nich hovořil jako o „bratrech kardinálech“ a zdůraznil krásu zkušenosti, kterou měli ve dnech konkláve. „Ono společenství, ono přátelství a ona blízkost nám všem jenom prospívají. Díky tomuto poznání a vzájemné otevřenosti jsme se snáze poddali působení svatého Ducha.“ František připomněl, že Duch sám, „působí rozdílnost mezi církvemi, a tak se zdá, že je apoštolem Babylónu. Na druhé straně však je Tím, kdo z těchto rozdílností činí jednotu – nikoliv ve stejnosti, nýbrž v harmonii.“

Papež překládá pozitivní pohled: „Nepoddávejme se nikdy pesimismu, oné hořkosti, kterou nám denně předkládá ďábel. Nepodléhejme pesimismu a sklíčenosti – mějme pevnou jistotu, že Duch sv. svým mocným vanutím dává církvi odvahu vytrvat a také hledat nové způsoby, jak hlásat evangelium, abychom jej přinesli až na konec země.“ Přišlo také povzbuzení pro „polovinu z nás“, kdo „jsou pokročilého věku.“ „Darujme tuto moudrost mladým – tak, jako dobré víno, které je léty ještě lepší.“

Papež se pak s každým z kardinálů postupně srdečně pozdravil, usmíval se, vtipkoval a odpovídal na jejich otázky, a u každého, který mu políbil prsten, reagoval tak, že udělal totéž. Téměř nikdo z prelátů neměl zlatý pektorál. Františkánský styl se zjevně začal ujímat. Dlouze hovořil s kardinálem Marcem Ouelletem, ale také s presidentem Governatorate Giusepppem Bertellom a s Hondurasanem Óscarem Rodríguezem Maradiagem. Několik afrických kardinálů ho požádalo, aby jim požehnal růžence a náboženské předměty a kardinál Fox Napier mu nabídl žlutý plastový náramek spojený s dobročinným projektem, který si papež hned navlékl na zápěstí.

Po obědně v Casa Santa Marta, kde znovu jedl s kardinály a každý dne při tom střídal stoly, aniž by pro něj bylo předem vyhrazené místo, se František rozhodl opustit Vatikán, aby navštívil přítele, jednadevadesátiletého argentinského kardinála Jorge Mejíju, kterého o dva dny dříve postihl srdeční infarkt. Na klinice Pia XI. na via Aurelia s ním půl hodinky povídal, pak požehnal ruce kardiologa, a pozdravil se s lékaři a pacienty.

Tato návštěvy připomínala podobnou, kterou den po svém zvolení vykonal 17. října 1978 Jan Pavel II., když se vypravil na kliniku Gemelli navštívit přítele biskupa Andrzeje Deskura.

V očekávání obnovení jmenování hlav dikasterií a zvažování změn v týmu jejich spolupracovníků žije vatikánská byrokracie z dne na den. Jako svého osobního sekretáře se papež František vybral Alfreda Xuereba z Malty, bývalého druhého sekretáře Benedikta XVI. Všichni z druhé strany Tibery si museli zvyknout na styl nového papeže, který raději jezdí v autobuse s kardinály, než by používal oficiální limuzínu. Římský biskup, který bez ohledu na svůj nástup na papežský trůn, chce na způsobu života a svědectví evangelia měnit co nejméně. Některé projevy a rituály papežského dvora jedním rázem vypadaly jako z nějaké minulé éry.

Potvrzení nového stylu, spolu s poznámkou o důvodech pro volbu jména František poskytla v sobotu 16. března audience pro víc než šest tisíc novinářů, kameramanů, a techniků akreditovaných k pokrývání konkláve, v audienční síni Pavla VI. Papež znovu opustil text své připravené řeči. A pronesl poutavá slova, která jsou téměř programem jeho pontifikátu.

Pro nového papeže je příležitostí pro vyjádření této touhy jeho vysvětlení volby jména. (viz výše). Papež František také novináře požádal, aby se pokoušeli „poznávat plněji opravdovou povahu církve…a duchovní motivací, které ji vedou.“ A řekl jim, aby věnovali obzvláštní pozornost tomu, co je pravdivé, dobré a

krásné: „to nás velice sbližuje, protože církev existuje právě proto, aby sdílela Pravdu, Dobrotu a Krásu „in persona“.

Ve spatra přidávaných poznámkách papež připomněl, že „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem…Kristus je zásadním opěrným bodem… Bez Něho by Petr a církev neexistovaly a neměli by ani proč existovat.“ Zkrátka, papež není hlavní aktér. Setkání s novináři zakončil slovy „Mám vás moc rád.“

Další závan čerstvého vzduchu prolétl dvěma papežskými akcemi naplánovanými bezprostředně po sobě v neděli. Ráno v deset se František rozhodl slavit mši v kostelíku sv. Anny umístěném uvnitř Vatikánu, i když je farním kostelem pro Římany, kteří bydlí v Borgo Pio. Papež přednesl nepřipravenou homilii, kterou lze popsat jako jeho první velkou encykliku: „A Ježíš má pro nás toto poselství: milosrdenství. A myslím—a říkám to s pokorou—že to je Pánovo nejsilnější poselství: milosrdenství.“

Žijeme ve společnosti, která působí, že jsme čím dál méně uvyklí uznávat své zodpovědnosti a chápat se jich: věru to bývá tak, že chyby dělají vždy ti druzí. A jsou to vždy ti druzí, kdo jsou ti nemorální, vždycky je to jejich chyba, ne naše. Někdy ale prožíváme jistý návrat klerikalismu, který má za cíl nejen „upravit“ životy lidí uvalením předběžných požadavků a zákazů, které udusí svobodu a zatěžují náš každodenní život, který je již tak těžký a únavný. Spěchá s odsudky namísto přivítání. Je schopný soudit, ale ne sklonit se k zbídačelosti lidstva. Poselství milosrdenství, jádro této první nepsané encykliky nového papeže, rozbíjí obě klišé současně.

Papež František komentoval pasáž z evangelia o cizoložné ženě, kterou zákoníci a farizeové chtěli ukamenovat, jak předepisoval mojžíšský zákon. Ježíš jí zachrání život, když požaduje, aby první hodil kamenem, kdo je bez viny: všichni odešli „Ani já tě nedosuzuji, jdi a více nehřeš.“

Prvním a jediným krokem ke zkušenosti milosrdné lásky, vysvětlil František, je uznat, že člověk milosrdenství potřebuje. „Ježíš k nám přichází, když uznáváme, že jsme hříšníci,“ řekl. Stačí nenapodobovat farizeje, který stál před oltářem a děkoval Bohu, že „není jako druzí lidé“. Pokud jsem jako farizej, pokud si myslíme, že jsme spravedliví, „pak neznáme Pánovo srdce, a nikdy neprožijeme radost z  tohoto milosrdenství. “ Člověk, který je navyklý soudit druhé, myslet si, že on je v pořádku, sebe považuje za dobrého a spravedlivého, si nevšímá své potřeby být objat, své potřeby získat odpouštění. A na druhé straně tu jsou lidé, kteří si takové potřeby všímají, ale myslí si, že vykoupeni být nemohou, protože napáchali příliš mnoho zla.

V této souvislosti papež opakoval dialog, který se odehrál ve zpovědnici, kde jeden muž, když slyšel slova o milosrdenství, jimiž se na něj Bergoglio obrátil, odpověděl: „Ach, Otče, kdybyste znal můj život, nemluvil byste tak!“ „Jsem velký hříšník!“ A kardinál odpověděl: „Tím lépe. Tak Jdi za Ježíšem. Jemu se bude líbit, když mu o těch věcech budeš vyprávět!“. On zapomíná. On má zvláštní schopnost zapomínat. Zapomene, políbí tě, obejme a řekne ti jen: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš. Jenom tuto radu ti dá. Pokud jsme po měsíci v téže situaci... Vraťme se k Pánu. Pán se nikdy neunaví v odpouštění. Nikdy! My však umdléváme, máme-li jej prosit o odpuštění. Prosme o milost, abychom v prosbách o odpuštění neochabovali, protože On nikdy neochabuje v odpouštění.

Boha nikdy neunavuje vítat a odpouštět, jen když my sami uznáme, že odpuštění potřebujeme. Tato prostá, hluboká slova, jsou závazem čerstvého vzduchu. Pro tolik lidí. Práv proto, že představují tvář církve, která lidi nekárá pro jejich křehkosti a zranění, ale pečuje o ně lékem milosrdné lásky.

Na konci mše papež František chtěl, aby se vedle něj postavil padre Gonzalo, a představil tohoto mladého uruguayského kněze, který pracuje s drogově závislými. „Modlete se za něj,“ řekl. Pak papež František neočekávaně opustil kostel, postavil se před hlavní vchod a jako prostý farní kněz jednotlivě zdravil všechny, kdo se účastnili liturgie. Další prosté, přímé gesto. To ale nebylo vše, papež dvakrát prošel svatoanenskou brannou, a vstoupil tak na italské území, aby pozdravil věřící, tísnící se za bariérami. Vatikánská ochranka měla horké chvilky, tenhle papež očividně měl svůj styl a především neměl v úmyslu nechat se zavřít do klece. František zdráhavě opustil lidi, kteří mu pořád potřásali rukama. Čekala ho modlitba Anděl Páně, první Anděl Páně z okna pracovny zatím neobývaných papežských pokojů.

Papež se objevil přesně. A první, co řekl, bylo: „Bratři a sestry, dobrý den!“ Svatopetrské náměstí bylo plné, stejně jako via della Conciliazione a některé boční ulice.

„Po prvním setkání tuto středu vás dnes mohu znovu všechny pozdravit. A jsem rád, že tak mohu učinit v neděli, v den Páně. Pro nás křesťany je krásné setkat se v neděli, pozdravit se a popovídat si, jako nyní tady na náměstí. Náměstí, které má teď díky médiím světové dimenze.“

Papež komentoval nedělní evangelim: příběh cizoložné ženy, kterou Ježíš zachránil před rozsudkem smrti. „Ježíšův postoj udivuje. Neslyšíme slova pohrdání, neslyšíme slova odsouzení, ale pouze slova lásky.“ Je pro nás tak snadné pobuřovat se nad hříchy druhých a požadovat odsouzení, aniž bychom zpytovali svědomí. „Tvář Boží je milosrdná a neustále trpělivá,“ řekl František. „Neúnavně nám odpouští, pokud se k Němu umíme vrátit se zkroušeným srdcem,“ dodal. Jde o to, abychom uznali, že potřebujeme odpuštění a uvědomili si, že není lidí bez hříchu.

A bezprostředně bylo zřejmé, že poselství milosrdenství bude pro jeho pontifikát ústřední.

Papež Bergoglio řekl, že ho velmi oslovila kniha kardinála Kaspera na toto téma, I tady přerušil svou připravenou řeč a zavtipkoval. „Nemyslete si, že tu dělám reklamu na knihy svých kardinálů.“

Dodal ale, že kniha, „mi přinesla mnoho dobrého…milosrdenství…mění svět …činí jej méně chladným a spravedlivějším.“ Cituje proroka Izaiáše. „I kdyby naše hříchy byly jako šarlat, Boží láska je učiní bílými jako sníh.“ Světu, pro který je těžké věřit, chce nový papež hlasitě volat totéž zvěstování jako před dvěma tisíci lety, že milosrdenství není cit, ale osoba. Vtělení—Anděl Páně ostatně právě Vtělení připomíná—papež velmi pozoruhodně připomněl mateřským gestem: natáhl paže před sebe a pohupoval jimi, jako by kolébal malé dítě a řekl: „Matku Boží…ve své náruči chovala milosrdenství Boha, které se stalo člověkem.“

Papež vyprávěl o jedné staré ženě, která k němu přišla ke zpovědi, když byl biskupem v Buenos Aires, při mši slavené v přítomností poutní sochy Panny Marie Fatimské. „Všichni máme hříchy…“ „Ale co když je Pán neodpustí…“ „Pán odpouští všechno,“ řekla mi s jistotou. „A jak Vy to víte, paní?“ „Kdyby Pán neodpustil všechno, svět by neexistoval." Dostal jsem velkou chuť zeptat se jí: „Paní, nestudovala jste náhodou na Gregoriáně?“." František připomněl, že i my bychom se měli „naučit být milosrdní ke každému,“ a dvakrát před svým závěrečným pozdravem opakoval: „Nezapomínejme na toto slovo: Pán v odpouštění nikdy neochabuje! To my přestáváme prosit o odpuštění.“ Výzva neoddávat se zoufalství.

V úterý 19. března papež František pod slunnou oblohou slavnostně zahájil svůj pontifikát. Liturgie byla prostá, ale celá v latině. Vůbec poprvé se papežské inaugurace účastnil ekumenický patriarcha konstantinopolský, Bartoloměj I. V první řadě seděl i římský rabín Riccardo di Segni. Papež se na náměstí objevil tři čtvrtě hodiny před začátkem, aby projížděl tam a zpět v bílém jeepu a mohl tak všechny pozdravit. Když zahlédl v davu vážně nemocného člověka, nechal zastavit. Vystoupil, aby muže utěšil a jemně polaskal. Na počátku obřadu přijal papežské palium, štolu z beránčí vlny, která symbolizuje ovce nesené na Ježíšových ramenou, a nový prsten z pozlaceného stříbra.

Každý, kdo od mše na počátku pontifikátu očekával zásadní programovou homilii, byl překvapen. Papež František mluvil o víře, síle a něžnosti světce, kterého velmi uctívá a kterého týž den církev oslavovala: svatého Josefa. On je vzorem, ze kterého si nový římský biskup chce brát inspiraci.

Nikdy nezapomínejme, že pravá moc je služba a že také papež, aby mohl tuto moc vykonávat, musí se nořit stále více do služby, jejímž zářivým vrcholem je kříž; musí hledět na pokornou, konkrétní a na víru bohatou službu svatého Josefa a jako on rozevřít náruč, chránit celý Boží lid, vroucně a něžně přijímat celé lidstvo, zvláště ty nejchudší, nejslabší a nejmenší… Jedině ten, kdo slouží s láskou, dovede chránit!

Tohle je program jeho pontifikátu: „sloužit“, pokorně se vracet se k podstatnému, a tak komunikovat poselství milosrdenství Boha, který se obětoval na Kříži. Sloužit konkrétně. A pak „chránit“, otevírat náruč, jemně vítat celé lidstvo, chudé, ponížené, slabé.

Poté, co se obrátil ke svému předchůdci, Josefu Ratzingerovi, který slavil jmeniny a pozdravu přítomným delegací, přičemž výslovně zmínil představitele židovské obce, se nový papež ve své homilii věnoval postavě sv. Josefa. Kázal ve stoje, bez mitry na hlavě. Zdůraznil, že poslání svěřené Bohem nazaretskému tesaři bylo posláním „ochránce“.

Josef své povolání ochránce žil, „v ustavičné pozornosti vůči Bohu, otevřenosti k Jeho znamením, disponibilitě k Jeho plánu, nikoli svému.“ Nechal se „vést Jeho vůlí, a právě proto má větší vnímavost pro lidi, kteří jsou mu svěřeni. Dovede číst události realisticky, je pozorný k tomu, co se děje kolem, a umí přijmout ta nejmoudřejší rozhodnutí“.

Křesťané Krista ve svých životech chrání, jako Josef, „abychom tak mohli chránit ostatní, chránit stvoření.“ Papež František ale připomíná, že „Povolání ochraňovat“ se týká všech, ne jen křesťanů. „Chránit veškeré stvoření, krásu stvoření… respektovat každé Boží stvoření i prostředí, ve kterém žijeme. Znamená

chránit lidi, pečovat o lidi, o každého člověka s láskou, zvláště o děti, o staré lidi, o ty, kteří jsou nejkřehčí a kteří se často ocitají na periferii našeho srdce.“

Papež pokračoval, „Znamená to vzájemně o sebe pečovat: v rodině, kde se manželé vzájemně ochraňují, potom pečují o děti a postupně pak děti začínají ochraňovat rodiče. Znamená to upřímně prožívat přátelství, které je jakousi vzájemně poskytovanou ochranou v důvěrnosti, v úctě a dobru. Vlastně všechno je člověku svěřeno do ochrany; je to odpovědnost, která se týká nás všech.“

„Kdykoliv lidé ztratí tuto odpovědnost … dostává prostor zkáza a srdce okorává.“ V každém období dějin, řekl papež, „existují „Herodové“, kteří plánují smrt, ničí a hyzdí tvář muže i ženy.“ František proto vyzval „požádat všechny, kdo zaujímají zodpovědná místa na ekonomickém, politickém a sociálním poli,“ a také všechny muže a ženy, aby byli „„ochránci“ stvoření, Božího plánu vepsaného do přírody, strážci bližních, životního prostředí; nedovolujme znamením zkázy a smrti, aby provázela putování tohoto našeho světa!“

Abychom ale byli schopni chránit, vysvětlil František, je nutné nepřipustit „nenávist, závist a pýchu“, aby špinily naše životy. Slovo něha zmínil papež šestkrát. Ochrana a péče „vyžaduji dobrotu, je třeba žít ji s něhou.“ A něha, uzavřel, „není ctností slabocha, ba naopak, pojí se k síle ducha a všímavosti, k soucitu a opravdové otevřenosti vůči druhému.“ Proto, „nesmíme se obávat dobroty, něhy!“

„Chránit stvoření, pohlížet s něhou a láskou na každého muže a ženu, znamená otevírat horizont naděje, vytvářet skulinu světla mezi mnoha mračny.“

Mnoho a mnoho lidí po celém světě rozezná tento pohled něhy a milosrdenství na tváři nového papeže.

10

Jaký papež budeSvou prostotou a skrovností, které nejsou ani naučenou pózou, ani výsledkem mediální strategie, vyslal

papež František již v prvních dnech svého pontifikátu důležitý signál o změně. Jejími jednoznačnými náznaky jsou už rozhodnutí odmítnout „vlajkovou loď“ vatikánské automobilové flotily, zredukovat rozsah ochranky, která už papeže omezovala, odmítnout „papežské pokoje“ v Domus Sanctae Martae a zůstat namísto toho v pokoji č. 207, který mu byl přidělen v losování o kardinálské ubytování před konkláve, i jeho záměr zůstat blízko lidem. Příklad, který může vést k jakési sebe-reformě. Mohou jej následovat kardinálové a biskupové. Nadšení, s nímž lidé—i ti, kdo byli víře daleko, nebo život víry nikdy nezakusili—nového papeže a jeho první poselství vítali, je překvapivé. Objevila se varování, abychom z účinku médií a smrtícího objetí některých sekulárních komentátorů, měli spíše obavy.

Ti, kdo si s takovými věcmi dělají velké starosti jako by se zlobili, že pro jednou církev a její poselství přitahuje tolik lidí, probouzí zájem, lidské porozumění a obdiv. A také něco víc. Mnozí lidí, kteří byli víře vzdáleni se po Bergogliově zvolení do církve vrátili, zasaženi jeho slovy o milosrdenství. První velká změna proto nezávisí na Františkově novém vládním „týmu“, nebo na změně struktur.

To samozřejmě nic nemění na faktu, že reforma kurie je imperativem a že bude se vším pravděpodobností provedena. Konkrétně má nutná kuriální reforma dva aspekty. První je strukturální a zahrnuje reformu zaměřenou na hladší a pružnější chod samotné kurie spojenou se sdružováním a zjednodušováním kompetencí. Různé „papežské rady“ mohou být sloučeny dohromady. To by usnadnilo koordinaci mezi jednotlivými dikasterii. Kurie navíc nesmí vládnout církvi, ale musí hlavně sloužit papeži. Důležitý je také dobrý vzájemný vztah mezi kurií a biskupskými konferencemi, mezi ústředím a periferiemi, Druhý aspekt se týká morálky kurie samotné, která v posledních několika letech jak se zdá upadala: stačí se podívat na skandály poslední doby, určitý způsob přístupu k otázkám týkajícím se financí, existence frakcí a zájmových skupin. Nikdo ani nevylučuje možnost vyloučení automatického zahrnování hlav kuriálních dikasterií do kardinálského kolegia, coby způsob prevence kariérismu. Církevní hodnostáři musí do kurie přicházet pracovat a sloužit papeži, ne si budovat kariéru.

V této souvislosti lze poukázat na postupnou ztrátu tradičního stylu kurie, která měla schopné, kompetentní činovníky, kteří vždy zůstávali za kulisami, nestranili, ale byli vždy připravenu zpracovat dokument či memorandum, nebo rozebrat problém se zdatností, která se nyní vytrácí.

Idea reformy je podřízena profilu chtěnému pro církev: po očišťování zahájeném papežem Ratzingerem, pro evangelizaci, je třeba věrohodnosti.

Perspektiva evangelizace, evangelijní prostoty, se stává zdrojem skutečné změny a začíná osvobozením od zbytečné zátěže a břemen určitých kuriálních zvyklostí. Není nemožné, že budou podniknuty jisté kroky směrem k rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům: především v tom, aby se cítili milováni, jako děti církve, které sice nemohou přijímat svátostné přijímání, ale mají být uvítány a mají se stát součástí společenství.

Od Františkova zvolení se objevovaly diskuse o tom, jaké mohou být jeho postoje k různým etickým otázkám, například co se týče uznávání homosexuálních párů. Poselství milosrdenství a přijetí, které se snaží sdělit skutečnost Boha, který je připraven všechny přivítat a všem odpustit, může inspirovat odlišný přístup i k tomuto tématu, aniž by zahrnoval změny z pohledu nauky. Ostatně Bergogliovy kritiky snah postavit svazky osob téhož pohlaví s manželstvím jsou dobře známé. Kritiky založené na morálce a přirozeném právu.

Další důležitý signál o svém pontifikátu František dal, počínaje svým prvním vystoupením na centrálním balkonu sv. Petra, když se opakovaně označil za „římského biskupa“. Není těžké si představit, že právě toto pouto s diecézí, s římskými farnostmi, bude pro Františka ústřední. Tento důraz na dimenzi pontifikátu spojenou se službou římského biskupa může mít zajímavé implikace jak v oblasti kolegiality v rámci katolické církve, tak také na poli ekumenických vztahů, zejména s pravoslavným světem. Přítomnost konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje I. na inaugurační mši pontifikátu a dlouhý bratrský dialog Františka a patriarchy při této příležitosti jsou slibnými znameními.

Další rozdělaná práce z předchozího pontifikátu se týká Společnosti sv. Pia X. Bergoglio o

tradicionalistické skupině, která má v Argentině seminář a několik kostelů, promluvil jasně. „Paradoxně,“ prohlásil v rozhovoru se Stefanií Falasca otištěném v 30Giorini v roce 2007, „právě proto, že člověk zůstává v církvi, právě proto, že je věřící, se člověk mění. Nezůstává, jako tradicionalisté nebo fundamentalisté, věrný liteře. Věrnost je vždy změna, rozkvět růstu. V těch, kdo jsou mu věrní, působí Pán změnu.“ Při jiných příležitostech budoucí papež řekl, že tento typ velice rigidní religiosity se bude skrývat za naukami, které předstírají, že nabízí ospravedlnění, ve skutečnosti ale berou lidem svobodu a nedovolí jim růst. Nutno ale také dodat, že kardinál Buenos Aires zůstával vždy v úzkém kontaktu s místním představeným Společnosti sv. Pia X., setkával se s ním, a v upřímném a poctivém vztahu s ním vedl dialog. A vedle trpké preventivní kritiky, kterou vůči novému papeži spustili lidé nostalgičtí po rudých botách a hermelínu, tu jsou i tradicionalisté, kteří oceňují mnoho aspektů spojených s tradici, které se nacházejí v homiliích a projevech papeže Františka, který hned večer po svém zvolení vedl dav shromážděný na náměstí sv. Petra v modlitbě Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci, který nikdy nezapomene mluvit o Marii a neskrývá svou úctu ke svatým. A chtěl také, i když s větší zdrženlivostí a prostotou, podstatné charakteristiky ratzingerovských papežských liturgií.

Zajímavý je i vývoj ve vztahu k judaismu. Bergoglio měl s židovskou komunitou vždy dobré vztahy a v roce 2010 napsal společně s vrchním rabínem Buenos Aires Abrahamem Skorkou knížku (Sobre el cielo y la tierra, vydanou Editoral Sudamericana). Je to dialog o mnoha tématech: Bohu, ateistech, náboženství, a jejich budoucnosti, učednících, modlitbě, hříchu, smrti, ženách, potratech, vzdělávání, politice, penězích, holocaustu, mezináboženském dialogu.

Budoucí papež v knížce prohlašuje: „Moje naděje v Bohu je v putování a ve výpravě za cílem, v tom, že si dovolím hledat.“ Bergoglio se dívá na svět hlediskem své zkušenosti. O dialogu s ateisty říká: „Když se setkávám s ateisty, dělím se o lidské otázky, ale zprvu jim nepředkládám problém Boha, pokud ho oni sami nepředloží mně. Je-li to nutné, řeknu jim, proč věřím, lidská dimenze je něco tak bohatého ke sdílení, že se můžeme pokojně dělit o své bohatství. Jelikož já jsem věřící, vím, že tato bohatství jsou darem od Boha.“

V další pasáži Bergoglio říká: „Věřím, že ten, kdo uctívá Boha, má jako výsledek své zkušenosti úkol působit spravedlnost se svými bratry. Je to velmi tvořivá spravedlnost, protože člověk musí být vynalézavý: vzdělávání, sociální pomoc, oddanost, péče o druhé atd. Právě z tohoto důvodu je náboženský člověk označován za člověka spravedlivého. A v tomto smyslu spravedlnost tvoří kulturu. Kultura uctívače model a kultura muže nebo ženy, kteří se klaní živému Bohu, není jedna a ta samá. Dnes například máme v naší společnosti modlářské kultury: konzumerismus, relativismus, hédonismus.“

Za zmínku také stojí další pasáž věnovaná autoritě náboženských lídrů: „velcí vůdci Božího lidu byli muži, kteří nechávali prostor pochybnostem. Mojžíš byl nejmírnějším, nejskromnějším člověkem na zemi. Z pohledu Boha nezáleží na ničem než na pokoře a to od náboženských vůdců vyžaduje, aby nechávali prostor Bohu, aby byli dobře obeznámeni s vnitřní zkušeností temnoty, zkušenosti, kdy člověk neví, co dělat. Jednou z charakteristik špatného vůdce je, že je, kvůli důvěře, kterou v sebe má, nadmíru autoritářský. “Pozice, kterou rabbi Skorka sdílí: „Židovská víra samotná se prezentuje prostřednictvím jistého smyslu pro pochybnosti. Mohu mít o Bohu jistotu 99.99 procent, ale sto procent, protože život je hledání.“

V této knize znovu nacházíme učení, že církev nelze redukovat na agenturu poskytující služby lidem v nouzi. Bergoglio vysvětluje: „Tvrdím, že náboženské sbory nelze srovnávat s nevládními organizacemi. Rozdíl spočívá ve svatosti: v nevládní organizaci se se slovem svatost nepočítá. Počítá se s vhodným společenským chováním, poctivostí, idejemi o tom, jak splnit svůj úkol, počítá se s politickou logikou. Celá záležitost funguje po světském způsobu. V náboženství ale jeho vůdcové nemohou svatosti uniknout.“

Zajímavá je také zmínka kardinála Buenos Aires o pastorační zkušenosti, která v souvislosti s formací kandidátů kněžství, připomíná rozhodnutí učiněná v jeho diecézi. „Do semináře přijímáme jen asi čtyřicet procent žadatelů. Může se jednat například o psychologický fenomén: patologie nebo neurózy osoby, které hledají vnější bezpečí a jistotu. Někteří lidé, kterým se nedaří v životě dosáhnout naplnění, hledají organizace, které by je chránily. Jednou z těchto organizací je i klérus. Máme proto oči otevřené a snažíme se ty, kdo projevují zájem o kněžství, dobře poznat. Když pak spolu celý rok o víkendech žijeme, umožní nám to rozlišit, kdo má povolání, a kdo jen hledá únik, nebo se mýlí ve svém chápání Božího povolání.“

K nejpůsobivějším pasážím dialogu patří, podotýká biblista otec Matteo Crimello, když se rabín a biskup věnují tématu modlitby. „Modlitba má sloužit k sjednocování lidí: je to chvíle, kdy všichni říkáme zcela totožná slova,“ prohlašuje rabbi Skorka. Bergoglio s tím souhlasí: „Modlitba je aktem svobody.“ A dodává: „Modlitba je mluvení a naslouchání. Jsou v ní chvíle hlubokého ticha, adorace, čekání na uplynutí času.“

Dialog s rabínem se také vyrovnává se tématem hlavních ideologií dvacátého století. „Křesťanství se stejným důrazem komunismus i bezuzdný kapitalismus. Jasným příkladem je to, co se děje s penězi, které jsou

uložené v zahraničí. Peníze mají vlast a ten, kdo bere bohatství vytvořené v jedné zemi s tím, aby je převedl někam jinam, páchá hřích v té míře, nakolik nectí zemi, která ono bohatství produkuje a lidi, kteří je vytváří.“ A k praní peněz pocházejících z pašování drog: „Peníze poskvrněné krví nelze přijímat.“

Významná je také pasáž týkající se bohatství církve. „Pořad se mluví o bohatství Vatikánu. Náboženství potřebuje peníze, aby mohlo pokračovat ve svých dílech, a pokud peníze procházejí bankovními institucemi, není to nic nedovoleného. Peníze, které chodí na vatikánské účty, by měly být vynakládány na malomocné, na školy, na africké, asijské a latinskoamerické komunity.“ Pak ovšem s odkazem na mučednictví sv. Vavřince a jeho obranu římských chudých, říká: „Chudí jsou bohatstvím církve a my o ně musíme pečovat. Pokud nemáme tuto vizi, pak budujeme průměrnou, vlažnou církev, která nemá žádnou sílu.“ Můžeme si být jisti, že IOR, Institutio per le Opere di Religion (Institut pro skutky zbožnosti známý spíše jako „vatikánská banka“), pokud bude nadále existovat, bude tak činit s tím, že bude důsledně ctít své jméno, aby se tak již nevystavoval podobným obviněním jako v posledních několika desetiletích.

Pokud jde o formu přítomnosti křesťanství, Bergoglio ve svém dialogu s rabínem říká: „Když se podíváte na historii, vidíte, že náboženské formy katolicismu jsou pozoruhodně rozmanité. Myslíme například na papežský stát, ve kterém se pojila časná a duchovní moc. Byla to deformace křesťanství, která neodpovídala tomu, co Ježíš zamýšlel. Můžeme tedy předpokládat, že byl-li v dějinách tak významný vývoj, pak se v budoucnu církev adaptuje na kulturu své doby. Dialog mezi náboženstvím a kulturou je jedním z klíčů druhého vatikánského koncilu. Dalším principem církve je pokračující konverse—Ecclesia semper reformanda—a její transformace nabývá během času různých podob, aniž by se přitom měnilo dogma. “

Knížka nepostrádá anekdoty a vtipné poznámky. Jedna z nich se týká toho, zda kněží mají nebo nemají nosit kleriky. Bergoglio k tomu cituje svůj hovor s jedním mladým knězem, kterému řekl: „Problém není v tom, zda si ji obléknete nebo ne, ale v tom, zda si vyhrnete rukávy k práci pro druhé.“

Nový papež také dobře zná realitu evangelikálních sekt, které se v Latinské Americe čím dál víc šíří. Luis Palau, jeden ze světových vůdců evangelikálních křesťanů vyprávěl příběhy o svém přátelství s Bergogliem. A Juan Pablo Bongarrá, pastor z Buenos Aires, vzpomíná: „I nás žádal, abychom se za něj modlili. “

„Když jste s Bergogliem, máte dojem, že zná Boha Otce osobně,“ prohlásil Palau v jednom rozhovoru. Způsob, jak se modlí, to, jak o Pánu mluví, ukazují člověka, který zná Ježíše Krista a je duchovně ve velmi důvěrném vztahu s Pánem. Modlitba mu nedělá žádnou námahu.“

Nejzajímavější část rozhovoru je ta, kde mluví o tom, jaký by mohl být vztah mezi papežem Bergogliem a evangelikály. „Myslím, že budeme svědky papežství, které bude uvolňovat napětí. To neznamená, že bude na všem shoda—to je nutno říci hned. Je papežem římské církve a jsou otázky, které si musíme vyříkat a modlit se nad nimi, hledat odpověď v Bibli…Existují naukové odlišnosti, ale pokud existuje postoj vzájemné otevřenosti a naslouchání Božímu slovu, pokud je bráno vážně, pak od Pána přichází světlo.“

„V Latinské Americe žije největší množství katolíků,“ pokračuje pastor Palau v rozhovoru s Christianity Today, které převzal web Vatican Insider. „I když se miliony křesťanů obrátily k Ježíši Kristu způsobem evangelikálního křesťanství, ne méně než 70 procent obyvatel Latinské Ameriky se stále prohlašuje za římské katolíky. Před ne mnoha desetiletími panoval konfrontační přístup a to nebylo příjemné. Fyzické nebezpečí hrozí věřícím na několika málo místech, ale není to nic, co by se podobalo situaci před padesáti lety. Nynější napětí je spíše teologické.“

Palau si myslí, že s papežem Františkem žádný konflikt nebude. „Prokazoval to znovu a znovu, když byl kardinálem v Argentině. Víc bylo stavění mostů a projevů respektu, s vědomími rozdílů, ale se soustředěními na to, na čem se můžeme shodnout: Ježíšovo božství, jeho narození z panny, jeho Zmrtvýchvstání a druhý příchod.“ Mimo teologické postoje bychom ale měli mluvit i o osobních vztazích. Luis Palau vzpomíná na setkání, při kterém mu Bergoglio řekl, že mezi zaměstnanci arcibiskupské konzistoře má účetního, který je evangelikální křesťan: „Mohu mu důvěřovat,“ vysvětlil, protože, „trávíme spolu celé hodiny čtením Bible, modlitbou a pitím maté.“

V únoru 2012 konal Benedikt svou předposlední konsistoř pro jmenování nových kardinálů. Byla to konsistoř velmi italská a velmi kuriální. Papež Ratzinger při té příležitosti přednesl homilii vyzývající k pokoře a smyslu pro službu. Kardinál Bergoglio do Říma nepřijel. Zastihl jsem ho telefonicky a zeptal jsem se, zda by mi poskytl rozhovor založený na papežových slovech, ale také o konkrétní situaci, jíž v té době procházela, kvůli skandálu Vatileaks, římská kurie. Důvěrné dokumenty ukradené z papežova psacího stolu se již začaly objevovat měsíc před tím, ale ještě nebylo nic známo o odpovědnosti Benediktova majordoma. Trochu jsme si po telefonu

popovídali. Zde je přepis mých otázek a jeho odpovědí. Rozhovor publikoval web Vatican Insider. Jak to Bergoglio dělá vždy na konci rozhovoru s novináři, zeptal se i mně: „A myslíte, že to, co jsem vám řekl, bude k něčemu užiteční?“

Jak vidíte papežovo rozhodnutí vyhlásit Rok víry a jeho trvalý důraz na evangelizaci.

Benedikt XVI. zopakoval a zdůraznil, že obnova víry je prioritou a víru předkládá jako dar, který je nutné předávat dál, dar k předkládání druhým a sdílení rozdáváním. Není to vlastnictví, ale poslání. Tato priorita, na niž papež poukázal, má připomínkový účel: během Roku víry si připomínáme dar, který jsme obdrželi. A to má tři pilíře: vzpomínka na naše vyvolení, vzpomínka na zaslíbení, kterých se nám dostalo a úmluvu, které s námi Bůh uzavřel. Jsme povoláni k obnově této úmluvy, naší příslušnosti do komunity Božích věřících.

Co znamená evangelizace v takovém kontextu, jakým je Latinská Amerika?

Kontext je takový, jaký vzešel s páté konference latinskoamerických biskupů konané v roce 2007 v Aparecidě. Vyzval nás, abychom podnikli misii pro celý kontinent: celý kontinent je v misijním stavu. Byly vytvářeny a trvale se vytváří plány, zůstává ale paradigmatický aspekt: všechny běžné aktivity církve se konají s ohledem na misijní poslání. To zahrnuje velmi silné napětí mezi ústředím a periferií, mezi farností a distriktem. Musíme se vyvarovat duchovní nemoci církve pohlcené ve vlastním světě: když se tohle církvi stane, roznemůže se. Je pravda, že když vyjdeme do ulic, je v tom i riziko, že se něco stane, jak by se mohlo stát každému běžnému muži nebo ženě. A kdybych si měl vybrat mezi zraněnou církví, která vychází do ulic a nemocnou, do sebe uzavřenou církví, rozhodně bych si vybral tu první.

Jakou s tím máte v Argentině, a zejména v Buenos Aires, zkušenost?

Snažíme se navázat kontakty s rodinami, které se neangažují ve farnosti. Namísto toho, abychom byli jen církvi, která vítá a přijímá, snažíme se být církví, která vychází ze sebe a jde ke všem mužům a ženám, kteří se neúčastní farního života, příliš o něm neví a jsou vůči němu lhostejní. Organizujeme misie na veřejných prostranstvích, kde se lidé obvykle shromažďují: modlíme se, slavíme mši, nabízíme křty, které provádíme po krátké přípravě. To je styl farností a samotné diecéze. Mimoto se snažíme také, digitálními prostředky, dosáhnou k lidem, kteří jsou daleko, pomocí internetu a textových zpráv.

Ve své řeči při konsistoři a v homilii v neděli 19. února 2012 papež zdůraznil fakt, že kardinálství je služba a že církev netvoří sebe samu. Co si o těchto slovech Benedikta XVI. myslíte?

Oslovil mě obraz, který papež připomněl, když mluvil o Jakubu a Janovi a o napětí, které panovalo mezi Ježíšovými prvními učedníky o tom, kdo má být první. To nám ukazuje, že některé postoje a spory jsou v církvi od jejího počátku. A to by nás nemělo šokovat. Kardinálství je služba, není to odměna či vyznamenání, jimiž by se měl člověk chlubit. Marnivost, chlubení se sebou samým, to je postoj duchovní světskosti, která je nejhorším hříchem, jaký lze v církvi spáchat. Toto konstatování lze najít na závěrečných stránkách knížky Henri de Lubaca Nádhera církve. Duchovní světskost je forma náboženského antropocentrismu, který má gnostické prvky. Kariérismus a snaha dosahovat povýšení do kategorie duchovní světskosti jistě patří. Abych ilustroval reálnost marnivosti, dávám často tento příklad: podívejte se na páva, když se na něj díváte zepředu, je to nádhera. Když si ho ale prohlédnete ze zadu, poznáte pravdu…Každý, kdo takové sebestředné marnivosti podlehne, skrývá ohromnou vnitřní chudobu.

Co tedy autentická služba kardinála zahrnuje?

Kardinál není představitel nevládní organizace, ale Pánův služebník, inspirovaný Duchem svatým, který dělá pravé rozdíly mezi charismaty a současně je přináší do jednoty církve. Kardinál musí být schopen vstoupit do dynamiky různých charismat a současně usilovat o jednotu. Být si vědom, že sám Duch svatý je tvůrcem odlišnosti i jednoty. Kardinál, který do této dynamiky nevstupuje, není podle mého názoru kardinálem, po kterém Benedikt XVI. volá.

11

Život „uchvácený“ Božím pohledem lásky

Kancelář arcibiskupa Bergoglia, nyní papeže Františka, na arcibiskupské konsistoři v Buenos Aires byla skoro menší, než kancelář jeho sekretáře. Nikdy nechtěl arcibiskupskou kancelář v nejvyšším patře: mohla by vyvolávat pocit moci a nadřazenosti. V paláci pracoval ve stejné kanceláři, kde úřadoval jako generální vikář svého předchůdce, kardinála Quarracina. „Je to krajně strohá místnosti,“ napsali Sergio Rubio a Francesca Ambrogetti v knize El Jesuita. Byla tam prostá dřevěná postel a krucifix, který patříval jeho prarodičů, Rose a Giovanniumu. Bylo tam také elektrické topidlo, protože budova sice měla ústřední topení, ale Bergoglio je nedovoloval používat, pokud na konsistoři nebyli všichni zaměstnanci. Každé úterý chodívala uklízet jedna paní, ale posel si kardinál stlal každé ráno sám.

Přes chodbu z jeho pokoje byla jeho osobní kaple. A v přilehlé místnosti byla obsažena jeho knihovna, plná knih a dokumentů. Mezi nimi byl jeden už vybledlý, který obsahoval jeho vyznání víry napsané „ve chvíli velké duchovní intensity“ krátce před tím, než byl vysvěcen na kněze.

Chci věřit v Boha Otce, který mne miluje jako syna a v Ježíše, našeho Pána, který vylil do mého života svého Ducha, abych se usmíval a tak mě přivedl do věčného království života.

Věřím ve svou minulost, na kterou Bůh upřel svůj pohled lásky a prvního jarního dne, 21. září, mě vedl k setkání, jímž mě pozval k následování.

Věřím ve své utrpení, neplodné kvůli egoismu, ve kterém hledám útočiště.

Věřím v bědnost své duše, která se snaží nacpat, aniž by dávala…aniž by dávala.

Věřím, že druzí jsou dobří a že je musím beze strachu milovat, aniž bych je kdy zradil a hledal tak nějakou vlastní jistotu a bezpečí.

Věřím v řeholní život.

Věřím ve chtění mnoho milovat.

Věřím v každodenní umírání, stravování, před kterým utíkám, ale které se usmívá a zve k přijetí.

Věřím v Boží trpělivost, která je vstřícná a dobrá jako letní noc.

Věřím, že Papa (tj. Mario Bergoglio) je v nebi u Pána.

Věřím, že je tam i padre Duarte a přimlouvá se za mé kněžství.

Věřím v Marii, mou matku, která mne miluje a která mě nikdy neopustí. A těším se na překvapení každého dne, v němž se objeví láska, síla, zrada a strach, které mě budou doprovázet až k definitivnímu setkání s onou úžasnou tváří, před kterou neustále utíkám, ačkoliv nevím jaká je, ale kterou chci poznat a milovat.

Amen.

Padre Duarte zmíněný v tomto vyznání víry není nikdo jiný, než kněz, u kterého se onoho prvního jarního dne sedmnáctiletý Jorge Mario zpovídal ve farním kostele. Setkání, které mělo rozhodující význam pro jeho objevení Božího volání.

Nový papež velmi uctívá sv. Terezii z Lisieux. Když přijížděl do Říma jako kardinál za povinnostmi spojenými s kongregacemi, ve kterých sloužil, zastavoval se obvykle v kostelíku Santa Maria Annunziata v Borgu—lidově zvaném Annunziatina—jedné římské oratoři stojící u Tibery tekoucí k Vatikánu, pár kroků od basiliky sv. Petra. Padre Bergoglio jej znovu objevil cestou, většinou chodil pěšky, z kněžského domu ve via della Scrofa do Vatikánu. Zastavoval se tam k modlitbě.

V říjnu 2002 si františkáni od Neposkvrněné, kteří měli kostel ve správě od roku 1998, začali všímat kněze, který se přicházel vždy přesně v devět ráno modlit s velkou usebraností před sochou Terezie od Dítětě Ježíše a pak odcházel pryč. „Nebyl to mladý kněz,“ sděluje P. Rosario M. Sammarco na facebookové stránce františkánů od Neposkvrěné. „ale muž vysoké postavy a energický. Vyvolával ve vás zvědavost, jednak svou

přesností, jednak velmi prostým a zbožným chováním. Abyste si udělali trochu představu, na konci své modlitby dělával to, co dělá mnoho vysmívaných starých dam v našich zemích: dotkl se sochy a políbil ji. Naše zvědavost rostla, když si bratři jednou všimli, že ten kněz má klerikus s červenými knoflíky. Takže kardinál? A který by to mohl být? “

Jeden z řeholníků, bratr Anselmo M. Marcos, přidělený do sakristie byl zvědavý, a tak se jednoho dne rozhodl jít a zeptat se zbožného poutníka, kdo to je. Padre Bergoglio se představil a řekl, že je kardinálem z Buenos Aires.

Když nový papež pořádal den před svou inaugurační mší oběd pro argentinskou presidentku, dal jí bílou růži, symbol své úcty ke sv. Terezii.

Od prvních hodin po svém zvolení František osobně volal svým přátelům v Římě a Buenos Aires. Některé z nich pozval na mši do farnosti sv. Anny v neděli 17. března. Jeden z telefonátů byl Danielovi, který provozuje novinový stánek na calle Bolivar, blízko Plaza de Mayo, pár kroků od buenosaireské katedrály. Papež mu volal, aby mu poděkoval a zrušil své předplatné deníku La Nación, který spolu s Clarin patří k nejčtenějším argentinským novinám. Muž nemohl věřit svým uším a myslel, že je to vtip. „Hola, Danieli, tady padre Jorge,“ řekl mu po telefonu v pondělí 18. března papež, „Hele Mariano, nech toho, nedělej voloviny!“ odpověděl trafikant, který si myslel, že si z něj kamarád dělá legraci. „Vážně, tady Jorge Bergoglio a volám vám z Říma. Děkuji za vaše služby po celé ty dlouhé roky, ale teď už mi prosím dál noviny nedoručujte,“ řekl papež. „Byl to šok, rozbrečel jsem se, nevěděl jsem, co říct…“ přiznal Daniel. „Řekl jsem mu, že se mi bude stýskat a zeptal jsem se ho, jestli ho brzy uvidíme na téhle straně Atlantiku. Odpověděl, že přinejmenším na krátkou dobu to bude složité, dodal ale, že bude vždy přítomný,“ uzavřel prodavač novin svůj příběh.

Papež, který si jde den po svém zvolení sbalit kufr a zaplatit účet v kněžském domě, který telefonuje přátelům, který zůstává ve všech ohledech a při všech příležitostech sám sebou. Sergio Rubinovi a Francesce Ambrogetii, autorům knižního rozhovoru El Jeusita, budoucí papež řekl: „Pravda je taková, že jsem hříšník, kterého si Boží milosrdenství zvláštním způsobem zamilovalo.“ A na otázku, jak by se sám popsal, odpověděl: „Jorge Bergoglio, kněz.“