Život a dílo sv. Gorazda,biskupa ceského

a moravskoslezského,nového mucedníka

Svatý vladyka Gorazd, biskup ceský a moravsko-slezský,nový mucedník, obnovitel svatého Pravoslaví v ceských

zemích, se narodil 26. kvetna 1879 (dle nového kalendáre) v obciHrubá Vrbka, nacházející se v okrese Hodonín na MoravskémSlovácku. Je to oblast Bílých Karpat, nazývaná Hornácko.

Svatý vladyka pochází z rodiny vzdelaného zemedelce a vý-znamného verejného pracovníka Jana Pavlíka a Anny, rozenéBelcíkové. Rodice byli rímsko-katolického vyznání. Pri krtubylo díteti dáno jméno Matej na pocest svatého apoštola. Nelzenepripomenout, že lid místa narození svatého vladyky vynikalnebojácností a hlubokou zbožností. Približne polovina obyvatelobce Hrubá Vrbka byla evangelického vyznání, druhou polovi-nu tvorili rímští katolíci, kterí náleželi do obvodu farnosti Kuže-lov. Evangelíci meli v obci svuj vlastní kostel se školou a farou.Mladý Matej navštevoval evangelickou školu, prestože byl vy-znání rímsko-katolického. S radostí se zúcastnoval bohoslužebv sousedním Kuželove. Byl oblíben u ucitelu i spolužáku. Ucilse na výbornou a ve volných chvílích hodne cetl, zvlášte pakliteraturu vyprávející o živote prvních kres ’tanu. Obzvlášte nanej zapusobila kniha o pronásledování kres ’tanu.

Jakmile Matej ukoncil základní školu, rodice ho dali na studiado Arcibiskupského semináre v Kromeríži. V tomto gymnáziustudoval v letech 1890 až 1896. Poté — v letech 1896 až 1898 —studoval na Státním gymnáziu v Kromeríži. Když byl v septi-me, zacal soukrome studovat staroslovanský jazyk. Gymnazijnístudium ukoncil s vyznamenáním. V roce 1898 zacal studovatna rímsko-katolické bohoslovecké fakulte v Olomouci. V roce1900, v dobe prechodu z druhého do tretího rocníku fakulty,vykonal student bohosloví Matej Pavlík pou ’t do Kyjevsko-pe-cerské lávry. Studium na bohoslovecké fakulte ukoncil s vyzna-menáním v roce 1902 a 5. cervence téhož roku byl vysvecen nakneze. Pusobil na ruzných farnostech, prispíval do casopisu„Hlídka“ a zabýval se dalším studiem dejin náboženských idejí,jimiž žil ceský národ v období 19. století. Studijní zájmy otceMateje Pavlíka nenašly pochopení u olomouckého arcibiskupaKohna, který otce Mateje místo toho poveril vedením casopisu„Pozorovatel“. Tuto funkci však otec Matej vykonával pouze

2

jeden rok — od 15. zárí 1905 do 15. zárí 1906 — poté byl poverenfunkcí zpovedníka v psychiatrické nemocnici v Kromeríži. Totopovolání zastával od 15. zárí 1906 až do 1. kvetna 1920. V roce1910 byl dále ustanoven zpovedníkem ženského rádu svatéhoKríže. Sestry tohoto rádu tvorily medicínský personál psychi-atrické lécebny. Otec Matej studoval místní a zahranicní metodylécení psychiatrických pacientu a získal si mnohá uznání nejenod sverených mu pacientu, ale i od lékaru a státního personálunemocnice. Ovšem, vedle uznání dostalo se otci Mateji i urážeka pomluv v levicove zamerených novinách „Rovnost“.

V dobe první svetové války dochází k ideové roztržce meziotcem Matejem a vetšinou rímsko-katolického kléru, který

omlouval a podporoval rakousko-uherskou agresi proti Srbsku.Zacal tehdy vydávat casopis „Právo národa“, kde byly otisko-vány i clánky vyzývající k reformám v rímsko-katolické církvi.

Na podzim roku 1918, když se v Ceskoslovensku zacaly usku-tecnovat spolecenské zmeny, byl otec Matej postižen vážnouocní chorobou. Po dlouhé hospitalizaci odchází do predcasnépenze. V tu dobu okolo pul miliónu rímských katolíku, knežíi verících, opouští rímsko-katolickou církev a klade základ novéCeskoslovenské církvi, církvi bez hierarchie, bez spojení se vše-obecnou Církví, s címž otec Matej nemohl souhlasit. Popredchozí dlouhé úvaze 11. ríjna 1920 se otec Matej rozcházís rímsko-katolickou církví, aby zaujal místo ve vedení té cástireformního hnutí, která smerovala ke sjednocení nového nábo-ženského útvaru s Pravoslavím. Od 1. cervence 1921 byl otecMatej ustanoven administrátorem pro oblast Moravy a Slezska.V tomtéž mesíci zacal vydávat náboženský casopis „Za Prav-dou“, v nemž bránil pravoslavné zásady napadané radikálnímistoupenci liberálního krídla hnutí, kterí uchvátili vedoucí posta-vení v Ceskoslovenské církvi. Pres veliký odpor radikálu záslu-hou otce Mateje prijal první snem Ceskoslovenské církve pra-voslavnou dogmatiku a zásady pravoslavné etiky. 21. dubna1921 otec Matej na sjezdu církevních obcí Moravy zvítezil nadkrídlem liberálu ve veci pravoslavné orientace. Závery tohotosjezdu ovlivnily prubeh jednání Ústredního výboru církve ko-naného 7. kvetna 1921 a druhého snemu z 19. srpna téhož roku.

3

Tehdy bylo prijato konecné rozhodnutí, že církev prijímá pra-voslavnou verouku a všechna ustanovení sedmi všeobecnýchsnemu. Druhý snem prijal rozhodnutí, že se náboženské hnutíbude jmenovat Ceskoslovenská církev pravoslavná a zvolil trikandidáty na biskupské svecení: otce Mateje Pavlíka, ThDr.Karla Farského a Rudolfa Paríka. Na snemu byl prítomen dele-gát Srbské pravoslavné církve vladyka Dositej a tím zacalo býtnavázáno veroucné a kanonické obecenství se všemi místnímipravoslavnými církvemi.

Závery druhého snemu posloužily pro jednání Posvátného ar-chijerejského synodu Srbské církve, který 7. zárí 1921 zvolil otceMateje Pavlíka za kandidáta na biskupské svecení pro mo-ravsko-slezskou eparchii se sídlem v Olomouci. Dále byli zvole-ni tito kandidáti biskupského svecení: ThDr. Karel Farský prozápadní eparchii se sídlem v Praze a Rudolf Parík pro východníeparchii se sídlem v Kutné Hore.

Otec Matej byl Jeho Svatostí patriarchou Dimitrijem pozvándo Belehradu k biskupskému svecení. Považovav se za

nehodného, zdráhal se otec Matej prijmout biskupské svecení,ale nakonec se podrobil vuli církve. Ucinil tak nerad a u víre, žejeho biskupská funkce bude jen docasná. Další dva kandidátipozváni nebyli, nebo ’t se mela ješte proverit jejich zpusobilostpro biskupské svecení, jmenovite z hlediska veroucnéhoa etického.

Vladyka Gorazd na okolnosti svého biskupského svecení s dva-cetiletým odstupem vzpomínal temito slovy: „Cítím se všakstísnen okolností, že k této nanejvýše zodpovedné církevníhodnosti byl jsem povolán já, nedostatecný sluha Boží. Útechoumi jest hlavne ta skutecnost, že jsem v r. 1921 (pred svým vysve-cením na biskupa) podnikl vše, abych tomuto pretežkémuúradu ušel.“ Ohledne svého zvolení a rukopoložení na pra-voslavného archijereje píše svatý vladyka dále: „…Tehdejší udá-losti se vyvinuly proti mé vuli tak, že nezbylo, než se podrobit.Ti bratri a sestry, kterí se mnou tehdy byli ve staroslavnémBelehrade, radovali se z mého rukopoložení, já však jsemnesmírne trpel obavami, že nebudu míti dosti sil ani schopností,

4

abych splnil težký úkol, kterými byl uložen, zvlášte, kdyžjsem v dusledku sbehnuvšíchse okolností ocekával, že na-stanou komplikace, kterýchbez mimorádného prispeníBožího nebudu moci preko-nati. Jestli jsem se v techdnech nezhroutil, prispelak tomu myšlenka, že co se semnou bez mého pricinení de-je, je snad vule Boží, a že Buhmi tedy neodepre své pomocia milosti.“

21. zárí 1921 otec Matej prijalna Fruške Gore v lávre Kru-šedol postrižení na monacha,které vykonali vladykovéDositej a Maxmilián. Pri mo-

našském postrižení bylo otci Mateji dáno nové jméno – Gorazd,na pocest sv. Gorazda, ucedníka svatých Cyrila a Metodejea moravského arcibiskupa. Na druhý den 22. zárí byl jeromo-nach Gorazd povýšen do hodnosti igumena v monastýruGergeteku, téhož pak dne v monastýru Chopovo byl uveden dohodnosti archimandrity. 24. zárí 1921 byl nad archimandritouGorazdem vykonán obrad jmenování kandidátem biskupskéhosvecení. Následujícího dne — 25. zárí — v katedrále sv. Michalav Belehrade se konalo svecení archimandrity Gorazda na bisku-pa. Svecení vedl Jeho Svatost patriarcha Dimitrij za úcastimetropolity Antonije (Chrapovického), metropolity Varnavy,biskupa Dositeje a biskupa Josifa.

Na své svetitele vzpomínal sv. Gorazd rok pred svým umuce-ním temito krásnými slovy: „Posilovalo mne i to, že Božíminástroji pri mém rukopoložení byli muži, kterí vynikali živouvírou, moudrostí, láskou i svatostí života. Byli to: blažený patri-archa srbské církve Dimitrij, blažený kijevský metropolita ruské(zahranicní) církve Antonij, oba velicí modlitebníci, druhý pak

5

nadto vynikající svetlo ruské theologie a laskavý muj rádcev misijní práci, jakož i vytrvalý muj obhájce proti ruznému oso-cování; dále preosvícený nišský biskup Dositej, obetavý rozsé-vac slova Božího u nás, muž zlatého srdce, plný lásky, stáleochotný odpouštet shovívave svým neprátelum, cinitel dobraa oddaný prítel našeho národa, jakož i preosvícený bitoljskýbiskup Josif, energický a na všecky strany prímý horlitel proslávu Boží a spásu svého národa. Vzpomínám jich i všechostatních archijereju, kterí byli prítomni pri mém rukopoloženía podporovali mne svými svatými modlitbami, s pocity hlubo-ké úcty, lásky a vdecnosti.“

V dobe pobytu vladyky Gorazda v Srbsku Karel Farský sesvými spolecníky nastoupil cestu pozvolné propagandy

proti Pravoslaví. Na tomto pocínání vidíme, jak obezretnejednala Srbská církev, když nepozvala k biskupskému svecenídalší dva na snemu navržené kandidáty. Ve stejnou dobu vy-stoupili proti Pravoslaví rímští katolíci, protestanté a socialistic-ké politické strany spolu se stranou lidovou. Vláda CSR uznalavladyku Gorazda jen za správce eparchie.

Pri návratu vladyky Gorazda ze Srbska se konalo jehoslavnostní uvítání Karlem Farským v chráme svatého Mikulášev Praze na Staromestském námestí. Byl to slavnostní projevplný frází a lstivé pretvárky. Krátce po príjezdu biskupa Goraz-da radikálové vedení práve Karlem Farským rozvinuli v ústred-ním tiskovém orgánu „Ceský zápas“ útok proti Pravoslaví.Proti této podlosti vystoupil vladyka Gorazd na verejných shro-máždeních v Praze – Smíchove, Benešove, Tábore, Staré Pacea v Ceských Budejovicích. Radikálové vedení Karlem Farskýmza pomoci socialistické vetšiny ve vláde CSR znemožnili bisku-pu Gorazdovi další verejnou obhajobu pravoslavné orientace.Vladyka Gorazd se však nevzdává a využívá každou na-skytnuvší se príležitost. Mimo jiné rekl: „Církev, která by jedna-la s takovou mentální reservací, nezasluhovala by jména nábo-ženské spolecnosti, tím méne kres ’tanské církve. Od takové»církve« odvrátili by se s hnusem všichni cestní lidé a s takovou»církví« odmítla by vyjednávat skutecná Církev. Takové jednáníby nejen na naši církev, ale i na náš národ, uvalilo potupu pro-

6

radnosti… Jestliže Ceskoslovenská církev je odhodlána neuzna-ti tradicního kres ’tanství, bylo by nutno otevrene to ríci a bylo bynutno dusledne též prohlásit, že jí netreba svecených biskupu,ani svecených kneží. Jestliže však trvá na svecení kneží a bisku-pu, nesmí tradicní kres ’tanství býti odbýváno.“ V casopise ZaPravdou roku 1922 píše: „Bylo by znamením opravdové šírkysvedomí usnésti se na prijetí Nicejsko-carihradského vyznánívíry a sedmi ekumenických snemu, dále na prijetí jménaCeskoslovenská církev – pravoslavná … a pritom všemu pra-voslavnému se smát: i veroucným clánkum i obradum.“

V cervenci 1922 byl vladyka Gorazd vyslán na misijní cestu doAmeriky, do ceských kolonií. V dobe jeho pusobení v Americeradikální liberálové pristoupili k otevrenému útoku proti Pra-voslaví vydáním katechismu, jehož autori K.Farský a F. Kalousv nem hlásali, že Buh neprebývá ve trech Osobách. Buh, to je prýživý zákon prírody, Ježíš Kristus není Synem Božím, Spasitelema Vykupitelem lidstva, ale pouze nejlepším prorokem. Do jednérady postavili Pána Ježíše Krista, Mojžíše, Sokrata, Mohameda,Zarathustru, Buddhu, Konfucia, Cyrila a Metodeje, Jana Husa,A. Komenského a další národní buditele. Duch Svatý podlekatechismu predstavuje Boží vanutí v cloveku. Odmítnuto bylopravoslavné ucení o Bohorodici. Ježíš Kristus byl v katechismuvylícen jako plod manželského života Josefa a Marie. Písmosvaté obou zákonu má prirozený puvod. Biblická zpráva o stvo-rení sveta je pohádka a clovek má zvírecí predky atd. (vizCeskoslovenský katechismus, 1922 první a druhé vydání). Proti výšeuvedeným herezím vystoupil predstavitel Srbské církve vlady-ka Dositej a naprostá vetšina verících na Morave. Vladyka Go-razd vystoupil proti heretickému katechismu dvema dopisyodeslanými z Ameriky.

Na následky se nemuselo dlouho cekat. Srbská církev prerušilaobecenství s Ceskoslovenskou církví – pravoslavnou. BiskupGorazd se vrátil z Ameriky, aby na míste vystoupil proti here-zím; ovšem vedel, že dny jeho pusobení mezi zastánci bludujsou secteny. Vladyka se snažil zachránit ty verící, které ješteinfekce hereze zcela nezdolala.

7

Ve stejnou dobu zcela nezávisle na Ceskoslovenské církvipusobila v Cechách Ceská náboženská obec pravoslavná,

která se organizacne zformovala v dobe pusobení vladykyv Americe. Tato obec nerespektovala skutecnost, že všichni pra-voslavní v CSR podléhají kanonické závislosti na jurisdikciSrbské církve (vyjma ruské emigrace) ješte z doby Rakouska-Uherska, nebo ’t tento právní stav platil i v novém zákonodárstvíCSR. Jejich nedostatecná trpelivost v jednání se Srbskou církvíve veci uznání a vysvecení biskupa mela za následek, že sepredstavitelé Ceské náboženské obce pravoslavné obrátili naKonstantinopolský patriarchát, který jejich žádost rychle vyrí-dil. Archimandrita Sawatij (Antonín Jindrich Vrabec) bylkonstantinopolským patriarchou Meletiem vysvecen na bisku-pa a ustanoven arcibiskupem pražským a celého Ceskoslo-venska. Tím byl položen základ pro pozdejší spory, které bylynavíc podporovány státem. President T. G. Masaryk a další ve-doucí cinitelé CSR byli totiž proti obnovení a upevnení Pra-voslaví v Ceskoslovensku. Na území CSR tedy pusobili tri pra-voslavní biskupové ruzných jurisdikcí. Gorazd – srbskájurisdikce, Sawatij – konstantinopolská jurisdikce a Sergij – ju-risdikce Ruské zahranicní pravoslavné církve.

Vladyka Gorazd nemaje možnost pastýrsky vést na území Cechpravoslavne orientované príslušníky Ceskoslovenské církve,doporucil jim, aby se prihlásili k Ceské náboženské obci pra-voslavné, tj. pod duchovní správu arcibiskupa Sawatije. To setaké z velké cásti stalo, zvlášte v Praze. 5. brezna 1923 na zase-dání Eparchiální rady moravsko-slezské eparchie biskup Go-razd z dogmatických a kanonických prícin rezignoval na místoeparchiálního archijereje a na další pusobení v Ceskoslovenskécírkvi, kterou její liberální vudcové zavlékali do herezí. Eparchi-ální rada rezignaci neprijala a predstavitelé pravoslavné ori-entace — byla jich vetšina — biskupa Gorazda na shromáždenídne 21. brezna 1923 prosili, aby zustal nadále v cele eparchie.Vladyka Gorazd jejich žádosti vyhovel, aby pravoslavní ne-zustali bez pastýre, ale už na pocátku dubna 1923 byl vyzvánÚstrední radou Ceskoslovenské církve, aby z jejího spolecenstvíodešel i se svými stoupenci. Ve stejné dobe president Masaryk

8

naléhal na vladyku, aby odešel ze srbské jurisdikce, což je jistezajímavá spojitost tlaku a událostí.

Na výzvu Ústrední rady vladyka Gorazd odpovedel tím, žeješte celý rok vedl zápas s radikalisty a usiloval o upevnenív pravdách Pravoslaví co nejvetšího poctu príslušníkuCeskoslovenské církve. 27. kvetna 1923 kandidát na biskupaRudolf Parík odvolal svuj drívejší souhlas s Ceskoslovenskýmkatechismem, vyslovil se pro pravoslavnou orientaciv Ceskoslovenské církvi a vzdal se kandidatury na biskupa.Vladyka Gorazd se snaží zároven o rešení spolecného postupus arcibiskupem Sawatijem, ale jednání nedosáhla žádoucíhovýsledku pro negativní postoj ze strany ceských pravoslavnýchcarihradské jurisdikce. Do záležitostí zasahuje prezident T. G.Masaryk, odpurce Pravoslaví, a stupnuje nátlak na vladyku Go-razda, aby odešel ze srbské jurisdikce. Jiste svuj negativní vlivmely i clánky nezodpovedných osob, ve kterých byl vladykaSawatij urážen. Snaha sv. Gorazda vysvetlit vzniklé nedorozu-mení nebyla vladykou Sawatijem prijata. Na pocátku roku 1924dochází ke sblížení stanovisek mezi obema archijereji a mezipravoslavnými v Ceskoslovenské církvi a Ceskou náboženskouobcí pravoslavnou v Praze. Na Morave prechází do Ceské nábo-ženské obce pravoslavné o. Václav Zdražila, farár v Drahotu-ších a o. Josef Žídek s verícími farnosti Chudobín.

20. kvetna 1924 (dle starého stylu) Posvátný synod Srbské církveposílá do CSR vladyku Dositeje, aby usiloval o rešení spornýchotázek mezi biskupem Gorazdem a arcibiskupem Sawatijema zároven vyslovuje souhlas s prechodem vladyky Gorazda docarihradské jurisdikce za podmínky, že o to požádá, dále žeekumenický patriarchát zarucí udelení autokefality Pravoslav-né církvi v CSR a s tím, že pravoslavní na Podkarpatské Rusizustanou v srbské jurisdikci. K žádoucí dohode nedošlo. 10.cervna 1924 naposled vyšel casopis Za Pravdou jako diecézníorgán Ceskoslovenské církve pro Moravu. 21. cervna 1924ukoncil vladyka Gorazd své pusobení v Ceskoslovenské církvi.S vladykou Gorazdem odchází i pravoslavná cást Ceskoslo-venské církve, která prestala být Církví; ztrátou svého jedinéhorádne vysveceného biskupa a setrváváním v bludarském ucení

9

formulovaném v Ceskoslovenském katechismu, který podpori-la 31. srpna 1924 svým snemovním prohlášením, stala se mód-ním náboženským spolkem.

Po 21. cervnu 1924 vladyka Gorazd organizuje na Moravesamostatné církevní obce, napríklad Olomouc, Prerov, Šte-

pánov, Brno, Bílou Lhotu, Dolní Kounice, Vilémov, Chudobín.Zároven pokracuje jednání o jurisdikcních otázkách mezi vla-dyky Dositejem, Gorazdem a Sawatijem, mezi patriarcháty srb-ským a carihradským. Výsledek všech jednání je nakonec ne-uspokojivý pro odpor arcibiskupa Sawatije a carihradskéhopatriarchátu. Jurisdikcní spor koncí tím, že vláda CSR uznávájen srbskou jurisdikci.

Sv. Gorazd vnímal velikou duležitost zapocatého misijního díla.Jeho pohled na význam obnovení pravoslavné církve v Ceskýchzemích tisíc let po sv. Cyrilu a Metodeji je patrný z jeho vlastníchslov: „Ustanovení a vysvecení vlastního pravoslavného bisku-pa pro naši otcinu znamenalo samo o sobe, i beze zretele k osob-ní stránce veci, velkou událost pro naše pravoslavné hnutí … Dostalo se nám tím však i poslání, abychom se stanoviska pra-voslavného spoluutváreli náboženský život u nás. To muže mítidalekosáhlý význam … Pravoslavná církev jest v nepretrženédejinné souvislosti s dobou svatých apoštolu po stránce nábo-ženské i církevne-právní. V pravoslavných bohoslužbách hlásíse zcela jasne ke slovu duch prvotního kres ’tanství. Sálá z nichsvetlo, teplo a náboženské nadšení. Promlouvá v nich DuchSvatý slovy Písma svatého i bohonadšených Otcu církevních.Organisacní zrízení pravoslavné církve je založeno taktéž naPísme svatém a ustanoveních apoštolu i církevních snemu.Prvokres ’tanské stanovisko ovládá veškeru mentalitu pravo-slavné církve. Toto dedictví se udržuje stále z dob, kdy kres-’tanstvo bylo ješte jednotno. Naše církev je povolána k tomu, abybyla orgánem, jímž Boží prozretelnost chce strední Evropu se-známiti s pravoslavím, jakožto živým svedkem bývalé jednotyveškerého kres ’tanstva. Tohoto seznámení s pravoslavím je vel-mi potrebí predevším samému našemu národu, nábožensky takdesorientovanému a zlhostejnenému. Strední a západní Evropaneví taktéž o pravoslaví niceho a chová k nemu plno predsud-

10

ku … Je tedy úkol naší církve významný a vznešený … Nikdoa ’t nenamítá, že tak malá církev, jako je naše, nemuže niczvláštního a pozoruhodného vykonat. Z malého zrnka vyrustávelký strom; je-li zrnko zdravé, lze doufat, že prinese ovocemnohé. O to beží, abychom byli zrnkem zdravým.“

V zárí 1924 vladyka Gorazd vysílá do Srbska prvé studentybohosloví. Usilovne pracuje na rozvoji pravoslavné misie. Vla-dyka v díle „Pametní spis o právním postavení Pravoslavnécírkve v republice Ceskoslovenské“ prokázal nespravedlivý po-mer státu vuci Pravoslaví, když ostatním vyznáním se dostáváod státu mnohonásobne vyšší financní podpory. Pravoslavnácírkev dostávala jen malickou cást z prebytku státního rozpo-ctu, pouze 35 procent z cástky, která jí podle zákona náležela.

V roce 1927 prešla organizace Ceské náboženské obce pravo-slavné na úroven eparchie. Jedním z mnoha cílu vladyky Goraz-da bylo, aby v každé církevní obci byl chrám a fara, aby církevnebyla odkázána na milost reditelu škol, protože bohoslužbybyly nouzove vykonávány práve ve školách. Péci, jakou proje-voval vladyka Gorazd liturgickému životu církve a jeho stálé-mu rustu, mimodek odráží i veta z jeho listu: „V zatímních bo-hoslužebných místnostech nemohl se bohoslužebný život rádnevyvinout, zacali jsme stavet vlastní chrámy a kaple.“

V tomtéž roce byl vydán služebník pro kneze pod názvem„Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého“a dále „Biblické dejiny pro žáky 1.—4. rocníku obecných škol“.

Zacíná rozkvet ceského pravoslavného církevního života; ná-rocnou organizacní a publikacní práci s tím spojenou popisujesvatý vladyka skromnými až lakonickými slovy: „Byl položenzáklad vyucování náboženství na školách … Byly uvedenyv život všechny církevní orgány … Organisovány církevní obcea jejich agenda uvedena do dosti pevných kolejí … Založenasdružení … Vydána tiskem liturgie … Pro školy vydána nábo-ženská cítanka, liturgika, nová podrobná osnova a velký kate-chismus … Vydáván je casopis … Vydána rada knižních a bro-žurových publikací...“ Boží požehnání a pomoc se projevuje mj.

11

i tím, že pres puvodní chmur-né prognózy lékaru se zasta-vila vladykova ocní choroba.

Vladyka musel vynaložitmnoho administrativníhoúsilí a trpelivosti, nebo ’t až 11.zárí 1929 se dostalo schváleníod Srbské církve i vlády CSR,takže církevní správa pravo-slavné církve zacala právneexistovat na úrovni eparchie.Vladyka Gorazd neustále usi-loval o zbudování monastý-ru, který posléze byl založen,ale monaši z ruzných prícinse rozešli. Vladyka rozhodnevystupoval proti odpurcummonastýru z rad pravoslav-ných. Pokladní deník vlady-ky Gorazda je dukazem, že z vlastních príjmu podporoval du-chovní, stavby chrámu, mnohé pravoslavné verící, ale i potreb-né lidi bez rozdílu náboženského vyznání. I pres veliké prekáž-ky bylo za ctyri roky vladykou dosaženo vyrešení jurisdikcníotázky, získána kongrua a upevnena organizacní struktura Pra-voslaví v CSR na úrovni dvou eparchií (jednak Ceské a mo-ravsko-slezské, a pak Podkarpatoruské).

Pod vedením vladyky byl po roce 1927 témer v každé církevníobci postaven vlastní chrám. V tomto byl vladykovi velmi nápo-mocen prot. Vsevolod Kolomacký, pozdeji jako mnich archi-mandrita Andrej, jemuž projevil svatý vladyka svoji vdecnostnapr. v techto slovech: „…Vetšina staveb byla umožnena tím, ženám Buh poslal stavitele a malíre, který se své veci cele obetujejako pravý hrdina pravoslaví.“

Otázka farních domu byla do mucednické obeti svatého vlady-ky vyrešena jen v Trebíci. Okolo 9ti procent stavebních vydáníbylo pokryto ve všech prípadech vladykou Gorazdem. Od roku

12

1928 do roku 1942 bylo postaveno 14 chrámu. Velké byly úspe-chy, ale stejne nemalé prekážky. Proti Pravoslaví vystupovalsvojí autoritou T. G. Masaryk, socialistické politické strany, blu-darská Ceskoslovenská církev, rímští katolíci, evangelíci, kterínapr. svatou liturgii nazývali „zlatou magií“ a vysmívali sevšemu pravoslavnému, jak o tom svedcí dr. F. Kozák ve spisu„Co je pravda?“. Rímští katolíci nazývali pravoslavné: „ire-dentisty1, bolševiky, státne nespolehlivými elementy“. Kolik lžibylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov rímsko-katolického dr. JosefaKubalíka: „Ceské pravoslaví zásluhou svého vudce biskupaGorazda šlo ciste náboženskými cestami“ (Cesk. náboženství, s. 77).

Nejvýstižneji to shrnuje sám svatý vladyka: „Byla to prácerušná, pri níž podle starozákonního vzoru jsme — obraznereceno — jednou rukou pracovali a budovali, druhou pak stálemeli v pohotovosti k obrane… Situace v letech 1922—1927 bylaz lidského stanoviska tak hrozivá, že jste, milí bratrí a milé ses-try, se o ní ani nesmeli dozvedet, abyste úplne neklesli na mysli.Tehdy platila o nás slova: „Kol dokola obklícili mne!“ (Žalm118,11). Tehdy bylo tu pokušení volat k nebi: „Bože muj, Božemuj, proc jsi mne opustil! Po celý den i v noci volám, a neslyšíš!Všichni, kterí mne vidí, posmívají se mi a hlavami potrásají.Otevírají na mne ústa svá, jako lev rvoucí“ (Žalm 22,2,3,8,14).Buh nás však neopustil. Byly to pouze zkoušky, avšak velmitežké, zdali se osvedcíme a vytrváme. Bylo treba každého dnebráti na sebe kríž svuj a nésti jej za Spasitelem pokorne, oddanea statecne…“

Ceské pravoslavné duchovenstvo tvorili bývalí rímsko-katolictíkneží. Vladyka musel tyto duchovní individuálne pastoracnevést. Byly totiž prípady, kdy se nekterí duchovní oddávali ne-pravoslavným praktikám a zpusobu života. Jedni napodobova-li rímské katolíky, jiní protestanty, nebo dokonce sympatizovalis praxí heretické tzv. „Ceskoslovenské církve“. Vladyka zdu-raznoval, že knez musí žít pro duchovní stádce a celá jeho

13

1 Iredentista – prívrženec nacionalistického hnutí usilujícího o odtržení územíobývaného národnostní menšinou a o jeho pripojení ke státu, kde vládnenárod, k nemuž se tato menšina hlásí. (V dobe práve utvorené první republikyvelice nebezpecné a ubližující obvinení.)

rodina musí být príkladem pravoslavné kres ’tanské rodiny. Vla-dyka musel nést nejednu horkost – nejtrpcí bylo pro neho zkla-mání v nekterých lidech. Sám byl k sobe velmi prísný a nároc-ný. V jeho osobe se snoubila prísnost, houževnatost, trpelivost,láska a pravda. Vladyka byl krajním odpurcem kompromisu,což dokazuje skutecnost, že ve všech smerech drívejší kompro-misy opouštel a nové v život neuvádel. Jeho práce mela vždycharakter metodického postupu k dosažení plnosti (abychom„si tak casem osvojili Pravoslaví v plném jeho duchovním bo-hatství,“ citováno z vladykovy predmluvy k „Lidovému sborníkumodliteb a bohoslužebných zpevu pravoslavné církve, 1933“). Jímvydaná „Pravidla pro duchovní osoby“ jsou názorným dokla-dem tohoto metodického zavádení plnosti Pravoslaví.

„O zjednání aspon nejpotrebnejších predpokladu vnitrního ná-boženského — zvlášte bohoslužebného — života“ píše svatývladyka: „Zacali jsme se západním obradem, v nemž jsme vy-rostli, ale pripravovali jsme se na postupné zavedení obradupravoslavne-východního. Vzhledem k agitaci odpurcu, hlavnevšak též z duvodu výchovných, rozhodli jsme se zavésti jej vedvou etapách… “ Dodnes používaný bohoslužebný „Lidovýsborník“ považoval za pouhou zatímní pomucku, která budepozdeji nahrazena „dokonalejším a úplnejším zpevníkem“.

Misijní dílo konal svatý vladyka s vypetím všech sil, aby pre-mohl „nesmírné prekážky, jež se nám stavely do cesty. Bylyvnitrní i vnejší. První vyplývaly z velkého úpadku nábo-ženskosti prumerného ceského cloveka. Touto chorobou trpelijsme též my a doposud jsme ji neprekonali tak, jak je potrebno.Vnejší obtíže pak byly nám pusobeny od spoluobcanu a spolu-rodáku, kterí byli prosáklí nejruznejšími námitkami proti pra-voslaví a nemeli dobré vule presvedciti se, zdali jejich názoryjsou správné nebo mylné. Uplatnovala se též u nekterýchmocných politických cinitelu, v tisku i tzv. spolecnosti, tenden-ce nepripustit, aby se pravoslaví u nás vubec ujalo. Za tím úce-lem byl vytrvale podnikán pokus vnésti mezi nás rozkol, aby-chom se vzájemným bojem sami potreli a znicili. Prekonánítoho všeho si vyžádalo tolik energie a casu, že po celou radu letnedostávalo se nám sil k plnení všech duchovních úkolu…“

14

Vladyka byl uprímným modlitebníkem, miloval a hluboceprožíval bohoslužby; nad utrpením Páne plakal. Mel apoš-

tolského ducha. Je treba ríci, že osobne znal každou pravoslav-nou rodinu své eparchie. Vynikal také jako kazatel i jako vedec-ký pracovník. Vyznacoval se osobní skromností (považoval sevždy za pouhého predchudce toho, kdo má prijít po nema jemuž chtel predat vybudovanou eparchii), dusledností, sebe-kázní, pracovitostí, zbožností, láskou, pokorou a vírou a ode-vzdaností do vule Boží. Podle nekterých svedectví mel darproroctví (jsou náznaky, že znal predem dobu své smrti).

Vladyka byl také velkým vlastencem, prost všech naciona-listických a šovinistických extrému. V tomto duchu vychovávalduchovenstvo i verící.

Významným dílem na poli liturgickém bylo sestavení „Lidové-ho sborníku modliteb a bohoslužebných zpevu pravoslavné cír-kve“ a ukoncení používání tzv. provizorních liturgických textu.Svatý vladyka osobne nacvicoval s verícími tyto zpevyv jednotlivých církevních obcích. Bylo mu prožít mnohé útokyproti „Lidovému sborníku“ a setkával se s mnohým nepocho-pením. Za prosazení „Lidového sborníku“ a tím i za zavedeníjednoty v konání bohoslužeb vedl skutecný houževnatý zápas.

Druhou nejvýznacnejší knihou, pripravenou svatým vladykoupro život a rust církve, byl Pravoslavný katechismus. Pozoru-hodným — i dnes aktuálním a ctivým — vedeckým i literárnímdílem sv. Gorazda je „Život sv. Cyrila a Metodeje a jejich pomerk Rímu a Carihradu“ vydaným pod pseudonymem P. Malý.Všechna tri práve vzpomenutá díla jsou dodnes srdcem cesképravoslavné knihovnicky.

V roce 1938 Nemci zaútocili na Ceskoslovensko, zrazenésvými západními spojenci. Proti tomuto bezpráví vystou-

pil jako prvý svatý vladyka Gorazd ve svém listu rozeslanémhlavám všech autokefálních církví. (Až o mnoho pozdeji vy-stoupil proti bezpráví kardinál – arcibiskup pražský Beran.)V mnohých promluvách svatý vladyka povzbuzoval verící lidv pretežkých chvílích pro národ.

15

15. 3. 1939 za tichého souhlasu zvlášte západních mocnostíCeskoslovensko, již na podzim 1938 okleštené, ztratilo sa-mostatnost. Den pred tím se uskutecnilo rozdelení CSR za pod-pory nacistického Nemecka a 15. 3. 1939 byly Cechy a Moravanacistickým Nemeckem obsazeny. Stanovisko svatého vladykyk nemecké okupaci je zrejmé z jeho slov k ministru protektorát-ní vlády E. Moravcovi žádajícímu projev loajality: „My budemeposlušni každé zákonné vláde,“ naznacujících nezákonnostokupacní vlády. Moravec nad takovými slovy projevil znacnéneuspokojení. Protektorátní vláda vyvíjela nátlak na vladykuGorazda, aby prešel z jurisdikce srbské do jurisdikce berlínské-ho arcibiskupa Ruské zahranicní církve Serafima. Prechod bylproveden administrativní cestou bez souhlasu Srbské církve,proto takovou zmenu jurisdikce považoval vladyka jen za vy-nucenou docasnými okolnostmi a prozatímní. V tuto dobu searcibiskup Sawatij snaží u soudu o vyvolání nového sporu.Když neuspel, rozeslal dlouhý dopis biskupu Gorazdovi, které-ho v nem obvinuje ze srbofilství, dožaduje se pro sebe veškerépodpory od vladyky Gorazda a eparchiální rady; v záveru listuvyhrožuje a odvolává se na stávající okupacní zákony.

Svatý vladyka po 15. breznu 1939 píše v církevním casopisepovzbudivá slova k verícím v clánku „Bratri a sestry“ a proroc-ky ríká, že nespravedlnost bude odstranena, jestliže se národnevzdá Boha. Mimo jiné píše: „…Bu ’d te presvedceni, že našepravoslavná církev je nejpevnejší základnou jak náboženskéhoa mravního, tak i národního života našeho.“ Svatý vladyka vy-zývá k práci v církvi a pro církev, pranýruje svetské zpusobyživota. V celé dobe okupace se sveroval se svým presvedcenímo blízkém osvobození vlasti od nemeckých nacistu.

Okupace byla velmi težkým obdobím pro sv. Gorazda, kterýnadále vyvíjel misionárskou a vlasteneckou cinnost. V tuto do-bu píše vedeckou práci „Latinská orientace“, na níž zacal praco-vat v roce 1938. Ve spisu odhaluje germanizacní snahy zvlášterímsko-katolických klášteru. Práce nebyla dodnes v plnostipublikována. Težkosti okupace, ruzné svévolnosti v církevnímživote težce doléhaly na zdravotní stav svatého vladyky, kterýv dopise D. Auerové píše: „…Nyní mám rozdrásané nervy. Ubíjí

16

me správa eparchie, nebo ’tvedle radostí pricházejí zkla-mání: tu není vše v porádku,tu naskýtají se ruznice, kteréje treba sladit. To me i velmizatežuje, drásá nervy…“

V uvedeném období težkýchzkoušek svatý vladyka píše„Pravidla pro duchovenstvoceské pravoslavné církve“.V dobe nacistické okupacebyl vysvecen chrám sv. Go-razda v Olomouci a postavenchrám Svaté Trojice v Cele-chovicích na Hané, který bylvysvecen až po válce.

Po dvaceti letech perné a vy-silující práce vladyka bilancuje slovy dobrého hospodáre, kterýpri pohledu na vykonané dílo obrací svoji duši k Bohu: „Kdouváží, s jakými vnejšími i vnitrními obtížemi bylo nám zápolitv prvních letech uplynulého desetiletí, nemuže popríti, že pricelkem malé pocetnosti naší církve bylo vykonáno mnoho … Zrejme se tvorí v naší eparchii, a to jak v duchovenstvu, tak i vjejím clenstvu, urcitá pravoslavne vyhranená náboženská tradi-ce, kterou se už i navenek projevuje naše pravoslaví a kteráznamená nadejný príslib do budoucna. Je patrno, že naší prácižehnal Hospodin. Casto si myslím, že jsme nebyli hodni tétopomoci Boží. Avšak Hospodin Buh je dobrotivý a slitovný.“

K budoucnosti se sv. Gorazd obrací temito slovy: „Bu ’dme sivšak vedomi, že co jsme dosud s pomocí Boží vykonali, jsoupouhé zacátecní predpoklady toho, co musí nutne být dálekonáno a vykonáno, aby naše církev mohla své poslání … Pre-devším je potrebí prohloubiti duchovní život a naplniti též rodi-ny a domácnosti duchem kres ’tanské zbožnosti. Toho se nedo-sáhne bez pravidelné úcasti na živote a cinnosti církve, zvláštepak na nedelních a svátecních službách Božích.“

17

Dne 27. kvetna 1942 došlo k atentátu na zastupujícíhoríšského protektora R. Heydricha. Vojáci, kterí vykonali

atentát, našli nakonec úkryt v krypte pravoslavného chrámusv. Cyrila a Metodeje. Byli zde prijati bez vedomí vladyky; kdyžbyl duchovním správcem katedrály o veci pozdeji informován,žádal, aby byl hledán další úkryt a hledaní vojáci byli premíste-ni; vždy ’t bylo jasné, že za okolností intenzivního pátrání gesta-pa a v souladu s pravidly konspirace, musejí hledané osobystále menit místo svého pobytu. Nemectí okupanti hrozili smrtíkaždému, kdo by o hledaných osobách cokoliv vedel a neozná-mil to; zastrelena by byla i rodina takového cloveka. Na ulicíchbyly vyvešovány dlouhé seznamy jmen práve popravenýchosob – k odsouzení stacilo udání za schvalování atentátu. V si-tuaci, kdy se dozvedel, že osoby, po kterých za pomoci nej-strašnejších hrozeb pátrá celý vojenský a policejní aparát, seukrývají v krypte pražského chrámu, projevil vladyka velikoustatecnost a neprikázal, aby vojáci opustili jeho katedrálu, anižby meli pripraveno jiné bezpecné místo pobytu. Osloveni prihledání nového útocište byli i vysocí církevní hodnostári jinýchcírkví – žádný z nich však neprojevil takovou statecnost jakobiskup Gorazd. V této politicky i spolecensky dusné situaci se14. cervna 1942 konala v Berlíne biskupská chirotonie, na kteroubyl vladyka Gorazd pozván. Velmi nerad, ale pod tlakemokolností vladyka Gorazd do Berlína jel. Zrejme tam, v Berlíne,a to práve pri bohoslužbe se dozvedel, že v Praze, v krypte jehokatedrálního chrámu sv. Cyrila a Metodeje, byl Nemci odhalenúkryt výsadkáru – vykonavatelu atentátu na Heydricha.

Zatceni byli dustojný otec protojerej Václav Cikl, d. otec ThDr.Vladimír Petrek, J. Sonnevend, Václav Ornest a další. 25. cervna1942 v 5 hodin ráno gestapo zatklo svatého vladyku Gorazda,který ješte pred svým zatcením v dopise predsedovi protekto-rátní vlády a dále ministru školství E. Moravcovi bére na sebeodpovednost za vše, co se událo ve spojitosti s ukrytím vý-sadkáru. Píše: „Dávám svou osobu k dispozici…“ Chtel pri-jmout jakýkoliv trest, jen aby církev byla ušetrena. E. Moravecdopis odeslal gestapu. Vladyka se nacházel ve vazbe od 25. 6. do4. 9. 1942. Nemci vytrhávali vladykovi hustý plnovous, bili ho

18

a používali ruzná další mucení. Uveznen byl v predposlednícele pankrácké veznice. Každý den byl odvážen ve 22 hodink výslechu, který trval do 5ti hodin. V prubehu dne vladykovinebyl doprán odpocinek, nejednou ho pri vydávání jídla stráž-ný odkopnul, a tak zustával bez jídla. Nikoho však neprozradil.

Svedkové vladykova uveznení a z cásti i mucení vydávali sve-dectví, že vladyka Gorazd, dustojný otec Václav a dustojný otecVladimír i další pres všechno mucení byli velice klidní. Hlubo-ký klid se zracil na jejich tvárích i pri soudu, vynesení rozsudkui (podle úredního záznamu) na popravišti.

Pozemský život svatého vladyky byl naplnen strádáníma snášením težkého duševního i telesného utrpení. Celá

jeho služba byla nesením težkého kríže; budování Ceské pra-voslavné církve bylo vladykovým nekrvavým mucednictvím,které mu Pán dovolil završit tím, po cem toužili mnozí svatí,mucednictvím krvavým pro Kristovu Církev, svedectvímo Kristu prolitím vlastní krve. 3. zárí 1942 byl se svými druhyodsouzen po prestálém hruzném mucení k smrti zastrelením.Rozsudek je vykonán v pátek 4. zárí 1942 na strelnici v Praze –Kobylisích; tento den se stal sv. Gorazdu dnem mucednickéhonarození pro vecný život. Tela svatého vladyky Gorazda, otceVladimíra Petreka a Jana Sonnevenda byla spálena, telo otceVáclava Cikla predáno (podle svedectví nemecké zdravotní ses-try) k pitve a vedeckému zkoumání.

Život a dílo svatého vladyky Gorazda, kanonisovaného za úcas-ti všech archijereju naší místní církve, predstavitelu moskevské-ho, carihradského a srbského patriarchátu 5. zárí 1987 v ka-tedrále svatého Gorazda v Olomouci, je svedectvím, že tentomuž byl verným služebníkem a následovatelem Ježíše Kristaa byl ducha apoštolského. V jeho osobe má Pravoslavná církevv ceských zemích a na Slovensku slavného svatého mucedníka20. století, který k vyplnení své arcipastýrské služby podle pri-kázání Spasitele položil duši svou za Pána, Církev, sverené muduchovní stádce.

Svuj list verícím, kterým pripomenul dvacetileté výrocí vysve-cení prvního ceského pravoslavného biskupa po tisíci letech,

19

zakoncil rok pred svým umucením svatý vladyka Gorazd temi-to slovy: „Vzdávám vroucí díky Hospodinu Bohu za pomocnám dosud poskytovanou a prosím Ho, aby ani v budoucnostiod nás nevzdaloval svou žehnající ruku. Dekuji všem … Prosímvás, abyste v práci neumdlévali … Pracujme všichni jako Božíslužebníci ve mnohé trpelivosti, v cistote, ve bdení, v lásceuprímné, v Duchu Svatém a v moci Boží. Hlasme se všudea vždy ke své pravoslavné víre. Hospodin pak, který truní nanebesích a jehož moc nade vším vládne, necha ’t nám dává vždyvetší a lepší poznání pravdy své, necha ’t nás pritáhne k sobe,abychom v Neho všichni verili, v Neho doufali, Jeho milovali,Jemu se klaneli, Jeho chválili, Jeho svatý zákon zachovávalia Jeho oslavovali, a necha ’t žehná v pokoji naší svaté církvi.Amen.“

Rok po napsání tohoto poselství – odkazu – nebyl již jeho autor, svatýmucedník vladyka Gorazd, mezi živými na této zemi.

Velebíme te, svatý náš otce Gorazde,a uctíváme svatou tvoji památku,

ty pak pros za nás Krista,Boha našeho.

Zpracováno podle kandidátské práce jeromonacha Cyrila (Pospíšila), (místy mírne upraveno a doplneno dle posledních poznatku).

Do textu byly pridány citace z poselství vladyky Gorazda pravoslavným verícímk 25. zárí 1941, kdy uplynulo 20. výrocí jeho archijerejské chirotonie;bylo uverejneno ve Vestníku ceské pravoslavné eparchie c. 8, r. 1941.