GLOBÁLNÍ MINOTAURUS · Tato kniha byla poprvé vydána pod titulem The Global Minotaur: America,...

GLOBÁLNÍ MINOTAURUS

C201kancl23456:Layout 1 2.6.2013 16:35 Stránka 1 (K-černá/Black Plát)

VěnovánoDanaë Stratou,

mé globální partnerce


Yanis Varoufakis

GLOBÁLNÍMINOTAURUS

AMERIKA, EVROPA, KRIZEA BUDOUCNOST GLOBÁLNÍ

EKONOMIKY


Tato kniha byla poprvé vydána pod titulem The Global Minotaur:America, the True Origins of the Financial Crisis and the Future of theGlobal Economy roku 2011 nakladatelstvím Zed Books v Londýněa New Yorku. Český překlad byl pořízen podle druhého, rozšíře-ného a upraveného vydání, které vyšlo pod názvem The GlobalMinotaur: America, Europe and the Future of the Global Economy vestejném nakladatelství roku 2013.

Copyright © Yanis Varoufakis 2011, 2013Translation © Rudolf Převrátil, 2013ISBN: 978-80-87067-09-3


PŘEDMLUVA K NOVÉMU VYDÁNÍ

Původním cílem této knihy bylo přimět jistou metaforu, abyposloužila k vysvětlení našeho neklidného světa. Dnešní světuž nelze řádně pochopit pomocí paradigmat, jež ovládala našemyšlení před Krachem roku 2008. Zmíněná metafora mělapromlouvat ke čtenářům, kteří nejsou odborníky, a podat sro-zumitelný, ale ne příliš zjednodušený výklad jedné velmi slo-žité globální tragédie. Nešlo o to, odmítnout všechna ostatnívysvětlení, ale nabídnout platformu ke vzájemnému propojenímnoha z nich, každého svým způsobem správného, a dospěttím k překlenující analýze dosavadního globálního „uspořá-dání“, které se zhroutilo a shořelo v plamenech roku 2008 a za nechalo náš svět ve stavu ohromení a rozčarování.

Metafora Globálního Minotaura se ke mně přikradla roku2002 po nekonečných rozhovorech s mým přítelem, kolegou a spoluautorem Josephem Halevim. Naše debaty o tom, coznovu uvedlo do pohybu světovou ekonomiku po krizích 70.let dvacátého století, nás dovedly k ucelenému, i když kom-plikovanému pohledu na globální ekonomický systém, v němžsehrávaly rozhodující a paradoxně také hegemonickou roli de-ficity Ameriky, Wall Street a neustále klesající hodnota reál-ných amerických mezd.

Jádrem naší argumentace bylo, že definiční charakteristi-kou éry po roce 1971 je obrácení směru toku obchodních a ka-pitálových přebytků mezi Spojenými státy a zbytkem světa.Poprvé ve světových dějinách se stalo, že poté co hegemonztratil postavení tvůrce globálního přebytku, posílil svou he-gemonii záměrným zvyšováním vlastních deficitů. Šlo nám o to, pochopit, jak to Amerika dokázala, a také pochopit tra-gický proces, v němž úspěch USA vedl k financializaci, jež siceposílila jejich dominantní postavení, ale současně zasela sémějejich potenciálního pádu. Za tímto účelem a ve snaze o zjed-

5


nodušení složité argumentace jsme rozvinuli příběh Globál-ního Minotaura.*

Když o pět let později, roku 2008, finanční systém implo-doval, Danaë Stratou, má partnerka ve všem, co dělám, mě za-čala vybízet, abych na základě této silné stěžejní metaforynapsal knihu, která vyloží složitý příběh světové ekonomikylaickému čtenáři. Její důvěra v mé schopnosti podněcovala mémyšlení a dodávala energii potřebnou k takovému pokusu.Začal jsem psát tuto knihu v našem athénském domově v době,kdy mraky kolem naší země ještě nebyly příliš husté a temnéa kdy většina naší rodiny a přátel nechtěla věřit, že Řecko za-číná padat do vývrtky, která nebude mít konce. V této atmo-sféře nedbání špatných znamení jsem při psaní prvního náčrtuknihy začal získávat v řeckých a mezinárodních médiích po-věst sýčka přesvědčeného nejen o neodvratném bankrotuŘecka, ale také o tom, že je předzvěstí zhroucení Evropy. Ažtehdy jsem si uvědomil ironičnost metafory mínojského Mi-notaura, kterou jsem použil k výkladu mezinárodní katastrofy,jejíž největší obětí se mělo stát Řecko.

Nicméně byl jsem tehdy ponořen do psaní a nechtěl jsem,aby Řecko sehrávalo ve výkladu příliš výraznou roli. V mé kaž-dodenní rutině se brzy projevila dichotomie: zatímco jsemv rozhlasových a televizních studiích trávil hodiny debatamio neustálém zhoršování situace Řecka, vracel jsem se k ruko-pisu Minotaura se stále silnějším odhodláním držet Řecko da-leko od svého psaní. Pokud byla totiž má diagnóza řeckéhomaléru správná (tj. že neexistuje žádná řecká krize, ale žeŘecko je symptomem širšího posunu v globálních ekonomic-kých dějinách), pak bylo nutné, aby ji reflektovala i má kniha.Ústředním bodem analýzy tedy byly a zůstávají i v tomto ak-tualizovaném vydání Spojené státy.

V rovině intelektuální a analytické práce mi potýkání se

6

* Viz náš společný článek „The Global Minotaur“, Monthly Review 55,July-August 2003, pp. 56-74.


s širším kontextem spojeným s krizí eura dalo možnost vy-zkoušet, zda Globální Minotaurus dokáže osvětlit naši situacipo roce 2008 a jaká politická řešení může poskytnout. Vedlepráce na prvním vydání této knihy jsem totiž vynakládal spoluse Stuartem Hollandem spoustu energie na psaní a přepi-sování našeho textu „Skromný návrh na řešení krize eura“ („A Modest Proposal for Resolving the Euro Crisis“). Kam-paň na propagaci tohoto textu, kterou jsme se Stuartem vedlipo celé Evropě (a která nás zavedla až do Severní Ameriky a Austrálie), nám otevírala oči, nabízela hlubší pochopení a stala se zkušební laboratoří pro dílčí hypotézy knihy.

Jak je tomu vždy u silných metafor, hrozilo nebezpečí, žemé analýzy a předpovědi budou skrytě ovlivněny alegorickoumocí Globálního Minotaura. Zejména při dokončování knihy(někdy v lednu 2011), ve chvíli, kdy jsem považoval za nutnéformulovat svoji vlastní prognózu budoucnosti světové eko-nomiky, zesílily mé obavy, abych se ve svých závěrech ne-nechal strhnout touhou po zachování loajality ke zvolené me-tafoře. Nenechal jsem se ukolébat falešným pocitem analytickéjistoty v uklidňujícím objetí alegorie, kterou jsem sám vytvo-řil? Skutečnost, že Krize neustále hrozivým tempem mutovalaa nabývala nových forem, zvyšovala mou úzkost a umocňovalapocit, že jsem vystaven všem vrtochům turbokompresorovýchdějin naší generace.

V měsících, jež uplynuly mezi dokončením rukopisu a oka-mžikem, kdy jsem držel v rukou hotovou knihu, se mé nervyznačně upokojily: zdálo se, že svět neprovedl nic, co by se ne-slučovalo s mou metaforou. Vřelé přijetí knihy v různých čás-tech světa mi dokonce naznačovalo, že jsem narazil na bohatoužílu. Nicméně když mi o rok později nakladatelé navrhli,abych revidoval text pro aktualizované vydání, chopil jsem setoho jako příležitosti k novému výzkumu, který měl ověřit,hlavně kvůli mně samému, jak „hypotéza Globálního Mino-taura“ obstála ve zkoušce času a v globálním měřítku. Výsled-kem je celá nová kapitola (kapitola 9), v níž nejprve pře de-

7


stírám možná fakta, která by „falzifikovala“, tedy vyvracelamůj výklad, a pak zkoumám fakta ukrytá v oficiálních statis-tikách. S úlevou ted’ mohu zodpovědně říci, že „hypotéza Globálního Minotaura“ prochází empirickou zkouškou s vy-znamenáním.

Nakonec ještě osobní poznámka. Toto nové vydání bylo do-končeno ve Spojených státech, kde ted’ s Danaë žijeme. Odsudpozoruji s jistým pocitem viny pustiny své země a dávám pří-ležitostná interview různým sítím, které mi neustále kladoustejnou otázku: co by mělo dělat Řecko, aby se vymanilo zesvé Velké deprese? Jak by měly Itálie a Španělsko odpovědět napožadavky, jež logicky jen dál zhorší situaci? Odpovídám stálemonotónněji, že naše hrdé země nemohou dělat nic jiného nežříkat „Ne!“ nejapným politikám, jejichž skutečným cílem jeprohloubit dál depresi z apokryfických důvodů, které můžeodhalit pouze podrobné zkoumání odkazu Globálního Mino-taura.

8


KAPITOLA 1

ÚVOD

Okamžik 2008

Nic nás tak nečiní lidmi jako aporie – stav intenzivní bezrad-nosti, v němž se ocitáme, když se zhroutí naše jistoty, když na-jednou uvázneme ve slepé uličce neschopní vysvětlit to, covidíme na vlastní oči, co slyšíme vlastníma ušima a čeho semůžeme dotknout prstem. V těchto vzácných okamžicích, kdynáš rozum vší silou zápasí se signály našich smyslových orgánů, v nás aporie vyvolává pokoru a připravuje tak naši myslna přijetí dosud nesnesitelné pravdy. A když aporie rozhodí svésítě tak daleko, že do nich polapí celé lidstvo, pak víme, že senacházíme ve velmi zvláštním okamžiku dějin. Právě takovýmokamžikem bylo září 2008.

Svět užasl sám nad sebou způsobem nevídaným od roku1929. Jistoty, které jsme po desetiletích přivykání považovali zadanost, najednou zmizely a s nimi přibližně 40 bilionů dolarůglobálního bohatství. Jen v USA tak zmizelo 14 bilionů dolarůmajetku domácností, měsíčně zanikalo 700 000 pracovníchmíst, spousty lidí přicházely o své domovy… Tento seznam jeskoro tak dlouhý, jak nepředstavitelná jsou v něm uváděnáčísla.

Kolektivní aporii ještě posílila reakce vlád, které se do tédoby houževnatě držely fiskálního konzervatismu jako snadposlední přeživší masové ideologie 20. století: začaly lít bilionydolarů, eur, jenů atd. do finančního systému, který ještě předněkolika měsíci jel na plný plyn, hromadil pohádkové zisky a provokativně hlásal, že našel příslovečný hrnec zlata na konciduhy. A když se ukázalo, že opatření vlád jsou příliš chabá,

10


naši prezidenti a předsedové vlád, muži a ženy s bezchybnýmiantietatistickými a neoliberálními kádrovými posudky, začaliznárodňovat banky, pojišovny a automobilky v rozsahu, kterýzastínil dokonce i Leninovy bravurní kousky po roce 1917.

Na rozdíl od předchozích krizí, jako byl krach inter-netových společností roku 2001, recese roku 1991, Černé pon-dělí,1 debakl Latinské Ameriky v 80. letech, sklouznutí třetíhosvěta do brutální dluhové pasti nebo dokonce i ničivá depresev Británii a částech USA začátkem 80. let, nebyla tato krizeomezena na specifickou zeměpisnou oblast, určitou společen-skou třídu nebo některá odvětví. Všechny krize před rokem2008 byly v nějakém smyslu lokální. Škody, které dlouhodobězpůsobovaly, měly sotva nějaký význam pro ty nahoře, a kdyžotřes pocítili i mocní (jako v případě Černého pondělí, fiaskahedgeového fondu Long Term Capital Management roku 1998nebo internetové bubliny o dva roky později), přišly jim rychlea efektivně na pomoc státní úřady.

Krach roku 2008 měl naproti tomu ničivé účinky jak glo-bálně, tak v samotné domovině neoliberalismu. Navíc budemejeho důsledky pociovat po velmi dlouhou dobu. V Británii tobyla patrně první krize v paměti současníků, která skutečněpostihla bohatší jižní oblasti. Ve Spojených státech sice začalav nepříliš blahobytných koutech této velké země, ale rozšířilase do všech skupin a skupinek privilegovaných středních tříd,jejich uzavřených komunit, jejich předměstí uprostřed zeleně,do univerzit Břečanové ligy, kde se scházejí bohatí, aby si vefrontách vystáli lepší socioekonomické role. V Evropě otřásácelým kontinentem krize, která odmítá skončit a ohrožuje evropské iluze, jež dokázaly přežít bez úhony šest desetiletí.Obrátil se směr migračních toků, když polští dělníci začaliopouštět Dublin a irští Londýn, aby se vrátili do Varšavy nebose vydali do Melbourne. Dokonce i Čína, která se v době vše-obecného poklesu vyhnula recesi díky vysokému tempu růstu,má vážné potíže kvůli nižšímu podílu vlastní spotřeby na cel-kových příjmech a těžké závislosti na státních investičních

11


projektech nafukujících znepokojivou bublinu. Tato dvě zna-mení nevěstí nic dobrého v době, kdy je otázkou, jestli budemít zbytek světa v dlouhodobějším výhledu dost kapacity naabsorbování čínských přebytků.

Ke všeobecné aporii přispěli také mocní nahoře svým sdě-lením, že ani oni nejsou schopni pochopit nové zvraty reality.Alan Greenspan, dřívější předseda Federálního rezervníhosystému USA (Fedu) a člověk považovaný za soudobého Mer-lina, přiznal v říjnu 2008 „závadu v modelu, který jsem chápaljako rozhodující funkční strukturu určující chod světa“.2

O dva měsíce později prohlásil Larry Summers, někdejší mi-nistr financí prezidenta Clintona a v té době hlavní ekono-mický poradce právě zvoleného prezidenta Obamy (předsedaNárodní ekonomické rady), že „[v] této krizi dělat příliš máloznamená větší nebezpečí, než dělat příliš mnoho…“. KdyžVelký čaroděj přizná, že zakládal všechna svá kouzla na chyb-ném modelu fungování světa, a doyen prezidentových ekono-mických poradců doporučuje hodit přes palubu opatrnost,veřejnosti to „dojde“: naše lod’ pluje ve zrádných, nezmapo-vaných vodách, posádka neví, co si počít, a kormidelník setřese hrůzou.

Takto jsme vstoupili do stavu hmatatelné, sdílené aporie. Pointelektuální lenosti přišly úzkostné pochyby. Mocní se zdálizbaveni autority: bylo zřejmé, že dělají politiku jen na koleně.Zmatená veřejnost začala skoro okamžitě natáčet antény donejrůznějších směrů, v nichž zoufale hledala vysvětlení příčina povahy toho, co na ni právě dolehlo. A do pohybu se daly tis-kařské lisy, jako by chtěly dokázat, že nabídka neváhá, když jekolem tolik poptávky. Začaly vycházet knihy, články, dlouhéeseje, dokonce i filmy nabízející záplavu možných vysvětlenítoho, kde se stala chyba. Když je svět v šoku, je vždy těhotnýteoriemi o příčinách svých trampot; nadprodukce vysvětleníovšem není zárukou, že aporie zmizí.

12


Šest vysvětlení, proč se to stalo

1. „V zásadě jde o selhání kolektivní představivosti mnohachytrých lidí…, kteří nedohlédli rizika systému jako celku.“

To bylo jádro dopisu, který poslala 22. července 2009 Britskáakademie královně Alžbětě II. jako odpověd’ na její otázku po-loženou shromáždění rozpačitých profesorů na LondonSchool of Economics. „Jak je možné, že jste neviděli, že to přichází?“ Pětatřicet špičkových britských ekonomů ve svém dopise doslova odpovědělo toto: „Bohužel jsme považovali vel-kou bublinu omylem za Překrásný nový svět.“* Ekonomovénapsali, že sice měli prsty na pulzu a oči na datech, ale udělalipřitom dvě navzájem související diagnostické chyby: neo-právněně extrapolovali a (což je ještě závážnější) padli za oběsvé vlastní rétorice.

Všichni viděli, že se čísla utrhla z řetězu. Ve Spojených stá-tech vyskočila zadluženost finančního sektoru z už tak znač-ných 22 procent celkových národních příjmů (hrubého do -má cího produktu, HDP) roku 1981 na 117 procent v létě 2008.Celková zadluženost amerických domácností vzrostla v obdo -bí 1997–2007 ze 66 na 100 procent HDP. V celkovém součtu překročil v roce 2008 agregátní dluh USA 350 procent HDP, zatímco roku 1980 dosahoval už tak nemalých 160 procent.Pokud jde o Británii, londýnská City (finanční sektor, na kterýnejvíc vsadila britská společnost po prudké desindustrializacizačátkem 80. let) se honosila kolektivním dluhem ve výši sko -ro dvou a půl britských HDP a britské domácnosti k tomunavíc dlužily sumu přesahující jeden roční HDP.

Jestliže tedy akumulace nadměrného dluhu zatížila světvětším rizikem, než jaké mohl unést, jak to, že nikdo neviděl,

* Román Aldou se Huxleyho, jenž česky vyšel pod názvem Konec civili-zace (pozn. překl.).

13


že přichází krach? Tak zněla stručně shrnuto královnina rozumná otázka. Odpověd’ Britské akademie zdráhavě doznaladvojí hřích domýšlivé rétoriky a lineární extrapolace dosa-vadních trendů do budoucnosti. Tyto dva hříchy společně přispěly k samolibému přesvědčení, že došlo ke změně para-digmatu, která dává světu financí schopnost vytvářet neome-zený, neškodný a bezrizikový dluh.

První hřích, který nabyl podoby matematizované rétoriky,ukolébal vlády a akademiky falešným přesvědčením, že fi-nanční inovace zbavily systém veškerého rizika; že nové nástroje umožňují novou formu dluhu s vlastnostmi rtuti. Jak-mile vznikly dluhy, byly nakrájeny na malé kousky, na mí -chány do balíčků obsahujících různé stupně rizika3 a prodá-vány po celém světě. Díky tomuto rozprostírání finančního rizika žádnému aktérovi údajně nehrozí žádné významné nebezpečí, že utrpí škodu, když někteří dlužníci zkrachují.Byla to víra typu New Age v moc finančního sektoru vytvářet„bezrizikové riziko“, která vyvrcholila v přesvědčení, že našeplaneta dnes unese dluhy (a další dluhy vytvořené na základětěchto dluhů), které jsou mnohonásobkem skutečných globál-ních příjmů.

Taková mystická přesvědčení nacházela oporu ve vulgár-ním empiricismu: když se roku 2001 zhroutila takzvaná nováekonomika a zničila hodně papírového bohatství vydělanéhona internetové bublině a podvodech typu Enron, systém seudržel pohromadě. Bublina nové ekonomiky v roce 2001 bylave skutečnosti horší než její ekvivalent vyvolaný o šest let poz -ději nekvalitními hypotékami. Přesto dokázaly státy udržet jejíškodlivé dopady v přijatelných mezích (i když se zaměstna-nost nedokázala vzpamatovat až do let 2004–2005). Jestližebylo možné tak pohotově zvládnout tak velký šok, systém určitě je schopen zvládnout menší šoky, jako byly ztráty 500miliard dolarů z nekvalitních hypoték v letech 2007–2008.

Podle vysvětlení Britské akademie (které, nutno říci, má ši-rokou podporu) došlo ke Krachu 2008 proto, že se rizika do té

14


doby považovaná za neškodná mezitím proměnila v něco po-někud odlišného – aniž by o tom cokoli tušily armády hyper-chytrých lidí placených za to, že vědí co a jak. Banky jakoRoyal Bank of Scotland, která zaměstnávala 4 000 „manažerůrizika“, nakonec skončily pádem do černé díry „rizik, kteránevyšla“. Svět podle tohoto pohledu zaplatil za to, že věřil svévlastní rétorice a předpokládal, že se budoucnost nebude lišitod zcela nedávné minulosti. V domnění, že dostatečně roz-ptyluje rizi ko, jej náš financializovaný svět stvořil tolik, až honakonec pohltilo.

2. Střet zájmů v regulačním systému (tzv. regulatory cap-ture)

Trhy určují cenu citronů. A dělají to za minimální účasti in-stitucí, protože kupující vědí, jak má vypadat dobrý citron.Totéž nelze říci o dluhopisech nebo, což je ještě horší, o syn-tetických finančních instrumentech. Kupující nemohou „pro-dukt“ ochutnat, zmáčknout ho, aby zjistili, jestli je zralý, nebok němu přivonět. Spoléhají na vnější, institucionální infor-mace a na přesně definovaná pravidla formulovaná nestran-nými a nezkorumpovatelnými úřady, které také bdí nad jejichdodržováním. Taková měla být role ratingových agentur a stát-ních regulačních úřadů. Ukázalo se nade vši pochybnost, že oba typy institucí jsou nejen nevyhovující, nýbrž přímo vi-níky.

Když například nějaká zajištěná dluhová obligace (Collate-ralized Debt Obligation, tedy CDO) – cenný papír složenýz množství dílků mnoha odlišných dluhů4 – dostala hodno-cení AAA a nabízela výnos o jedno procento vyšší než po-kladniční poukázky ministerstva financí USA5, mělo to dvojívýznam: kupující si mohl být jistý, že nekoupil nekrytý papír,a pokud byla kupujícím banka, mohla nakládat s tímto kusempapíru, jako by se ničím nelišil od reálných peněz, za něž byl

15


koupen (a nebyl ani o špetku rizikovější). Tato fikce pomáhalabankám dosahovat závratné zisky, a to ze dvou důvodů.

Pokud si banky tyto nově získané CDO podržely – pa-matujme, že pro stát bylo CDO s hodnocením AAAstejně dobré jako dolarové bankovky se stejnou nomi-nální hodnotou –, nemusely je vůbec zahrnovat do výpočtů své kapitalizace.6 To znamenalo, že mohly bez-trestně použít vklady svých klientů k nákupům CDOs hodnocením AAA, aniž by tím byla omezena jejichschopnost poskytovat nové půjčky dalším klientům a bankám. Pokud byly banky schopny účtovat vyššíúroky, než jaké samy platily, kupování CDO s hodnoce-ním AAA zvyšovalo ziskovost bank a přitom nesnižo-valo jejich kapacitu poskytování půjček. CDO vlastněbyly nástroje pro obcházení pravidel, jež měla chránitbankovní systém před ním samým.Alternativou k držení CDO v bankovních trezorechbylo zastavit je u centrální banky (Fedu) jako záruky napůjčky, které poté banky mohly používat podle své li-bosti: půjčovat je klientům, jiným bankám, nebo si prosebe koupit ještě víc CDO. Klíčovým detailem je zdeskutečnost, že za půjčky získané od ústřední banky nazástavu CDO s hodnocením AAA účtovala ústředníbanka velmi nízký úrok. Když pak byly CDO splatnés úrokem o jedno procento vyšším než úrok, který účto-vala ústřední banka, naše banka si ponechala rozdíl.

Kombinace těchto dvou faktorů znamenala, že emitentiCDO byli velmi silně motivováni k následujícímu:

– vydávat tolik CDO, kolik jen byli fyzicky schopni;– půjčovat si co nejvíc peněz k nákupu CDO jiných emi-tentů;– držet obrovská množství takových papírových aktivve svých vlastních účetních knihách.7

16

1

2


To ale přece byla otevřená výzva k tištění vlastních pe-něz! Není divu, že Warrenu Buffetovi stačil jediný pohled na proslulé CDO, aby je označil za zbraně hromadného ničení. Nákaza se šířila jako požár: čím víc si finanční instituce půj-čovala, aby si kupovala CDO s hodnocením AAA, tím víc na-dělala peněz. Sen o bankomatu ve vlastním obývacím pokoji sestal skutkem, aspoň pro soukromé finanční instituce a lidi,kteří je řídili.

Vzhledem k těmto faktům není těžké dojít k závěru, žeKrach roku 2008 byl nevyhnutelným důsledkem toho, že sepytláci stali hajnými. Jejich moc byla bezostyšná a jejich imagecoby postmoderních čarodějů vykouzlujících nové bohatství a nové paradigma nikdo nezpochybňoval. Bankéři platili ratingovým agenturám za to, že udělovaly status AAA jimi vydávaným CDO; regulační úřady (včetně centrální banky)akceptovaly tato hodnocení jako košer; a ambiciózní mladímužové a ženy se špatně placeným zaměstnáním v některémz regulačních úřadů začali zakrátko plánovat kariérní přechodk Lehman Brothers nebo Moody’s. Dohled nad nimi všemivykonával houf ministrů financí, kteří už předtím odsloužiliřadu let u Goldmana Sachse, Bear Stearnsů atd., nebo doufali,že se připojí k tomuto kouzelnému kruhu, až skončí s politi-kou.

V prostředí, kde se rozléhalo bouchání zátek šampaňské -ho a řev nablýskaných porsche a ferrari; v krajině, kde dravéproudy bankovních bonusů zaplavovaly už tak bohaté oblasti(takže dál rozdmychávaly konjunkturu na trhu nemovitostí a vytvářely nové bubliny od Long Islandu a londýnského EastEndu po příměstí Sydney a výškové budovy Šanghaje); v tom-to světě zdánlivě samočinně se šířícího papírového bohatstvíby člověk musel mít vskutku heroické sklony – a značnou opo-vážlivost –, aby začal zvonit na poplach, klást nepříjemnéotázky, zpochybňovat fikci, že CDO se třemi A nenesou žádnériziko. Kdyby nějaký nevyléčitelně romantický regulátor, ob-chodník nebo přední bankéř měl vyhlásit poplach, byla by tato

17


osoba nemilosrdně exkomunikována a skončila by jako tra-gická, zlomená figura v odpadní jímce dějin.

V jedné z pohádek bratří Grimmů se píše o kouzelném hrnečku, který ztělesňuje sny rané industrializace – o auto-matizovaných rozích hojnosti splňujících všechna naše přání,jež nelze zastavit. Je to také pochmurný a varovný příběh uka-zující, jak se tyto industriální sny mohou proměnit v nočnímůru. Na jeho konci se totiž zázračný hrníček vymkne kon-trole a zaplaví kaší celou vesnici. Technologie začala být zlo-myslná velmi podobným způsobem, jakým se v knize MaryShelleyové obrátil výtvor důmyslného Dr. Frankensteina protisvému původci. Virtuální bankomaty vykouzlené Wall Stree-tem a ratingovými agenturami s tichým souhlasem regulátorůzaplavily podobným způsobem finanční systém kaší modernídoby, která nakonec zahltila celou planetu. A když na podzim2008 bankomaty přestaly pracovat, svět propadlý syntetickékaši začal zadrhávat, až se nadobro zastavil.

3. Nepotlačitelná chamtivost

„Je to v přirozenosti té obludy“, zní třetí vysvětlení. Lidé jsouchamtivé bytosti, které jen předstírají slušné chování. Při nej -menší příležitosti budou krást, plenit a terorizovat. V tomtopochmurném pohledu na lidský úděl není žádné místo by jenpro záblesk naděje, že inteligentní násilníci budou souhlasits pravidly zakazujícími terorizování. Protože i kdyby souhla-sili, kdo bude ta pravidla vynucovat? Aby měli násilníci předněčím respekt, bude zapotřebí nějaký Leviatan s mimořádnoumocí. Ale znovu, kdo bude hlídat Leviatana?

Takto funguje neoliberální myšlení a dochází k závěru, žekrize jsou možná nutným zlem, že žádné lidské snažení nedo-káže odvrátit ekonomické propady. Leviatanovo řešení bylovšeobecně přijímáno po několik desetiletí, od pokusů prezi-denta Roosevelta o regulaci bank po roce 1932: stát může

18


a musí sehrávat onu hobbesovskou roli při regulování cham-tivosti a jejím určitém vyvažování slušností. Asi nejčastěji uvá-děným příkladem tohoto regulačního úsilí je Glassův – Stea-gallův zákon z roku 1933.8

Sedmdesátá léta byla ovšem svědkem ústupu od tohoto re-gulačního rámce a opětovného přijímání fatalistického názoru,že je v lidské povaze vždy najít způsob, jak zmařit své nejlepšíúmysly. Tento „regres k fatalismu“ probíhal v období, kdy zve-dal svou ošklivou hlavu neoliberalismus a s ním financializace.Zrodila se nová verze starého fatalismu: Leviatanova nepře-konatelná moc sice byla zapotřebí, aby držela na uzdě násil-níky, ale dusila růst, omezovala inovace, brzdila představivostv oboru financí, a tím zbytečně držela svět v nízkých obrát-kách právě v tom okamžiku, kdy nám technologické inovacenabízely možnost rychlého vzestupu do vyšších úrovní rozvoje a blahobytu.

Prezident Reagan se roku 1987 rozhodl nahradit předseduFedu Paula Volckera (jmenovaného Carterovou administrati-vou) někým jiným. Vybral si Alana Greenspana. O několik mě-síců později zažily peněžní trhy vůbec nejhorší jednodenníotřes ve svých dějinách, pověstnou epizodu jménem „Černépondělí“. Greenspan zvládl její důsledky s obratností, kterámu přinesla pověst člověka schopného výborně uklízet nepo-řádky způsobené zhroucením peněžního trhu.9 Jeho údělemse pak stalo opakovat tentýž „zázrak“ znovu a znovu až dosvého odchodu do důchodu roku 2006.10

Greenspan byl vybrán Reaganovými neochvějnými liberálynikoli přes jeho hluboké přesvědčení, že se přeceňují přínosy a možnosti regulace, ale právě kvůli tomuto přesvědčení. Green -span skutečně pochyboval, že by jakákoli instituce včetněFedu mohla udržet na uzdě lidskou přirozenost a účinně ome-zit chamtivost bez toho, že by současně zabila tvořivost, ino-vaci a nakonec také růst. Jeho přesvědčení ho dovedlo k přijetíjednoduchého receptu, který utvářel svět skoro devatenáct let:protože nic neukázňuje lidskou chamtivost tak jako ne-

19


oblomné vládkyně se jmény nabídka a poptávka, nechejmetrhy fungovat po svém, ale nech je zde stát připravený a ochotný vstoupit do hry, když je třeba uklidit nepořádek za-nechaný nevyhnutelnou katastrofou. Jako liberální rodič,který nechává své děti vyvádět nejrůznější alotria, očekával po-tíže, ale myslel si, že je lepší zůstávat opodál a být připravenjednat pokaždé, když bude třeba po bouřlivém mejdanu ukli-dit nebo ošetřit rány a zlomené končetiny.

Greenspan se důsledně držel svého receptu a modelu světapři všech propadech, k nimž došlo za jeho dohledu. Za vze-stupů jen seděl stranou a nic nedělal, kromě příležitostnýchpovzbudivých projevů v Sibylině stylu. Když pak nějaká bub-lina praskla, vložil se agresivně do věci, prudce snižoval úro-kové míry, zaplavoval trh hotovými penězi a obecně dělalcokoli, co pomohlo potápějící se lodi opět bezpečně plout.Zdálo se, že recept funguje výborně – aspoň do roku 2008,jeden a půl roku po Greenspanově odchodu do zlatého dů-chodu. Pak ale přestal zabírat.

Ke své cti Greenspan přiznal, že špatně pochopil kapitalis-mus. I kdyby to bylo jen kvůli této mea culpa, historie by sek němu měla chovat laskavě, protože je velmi málo příkladůmocných lidí ochotných a schopných vyjít s pravdou ven – ze-jména když jejich někdejší oblíbenci a přisluhovači dál zapí-rají. Greenspanův model světa, kterého se sám vzdal, je stálenaživu, má se k světu a vrací se na scénu. S pomocí a pobíze-ním Wall Streetu, který si umínil znemožnit jakýkoli vážný,zkušenostmi roku 2008 motivovaný pokus o regulaci svéhochování, je zde opět názor, že nelze omezit lidskou přirozenostbez současného ohrožení naší svobody a dlouhodobého bla-hobytu. Jako zločinně nedbalý lékař, jehož pacient se štěstímzůstal naživu, požaduje establishment z doby před rokem 2008,aby mu bylo odpuštěno, protože kapitalismus koneckonců pře-žil. A jestliže někdo z nás dál trvá na zjištění viníků Krachu2008, proč jej nesvést na lidskou přirozenost? Jistě, poctivá int-rospekce odhalí v každém z nás nějakou temnou a provinilou

20


stránku. Jediný hřích, k němuž se Wall Street přiznal, spočíváv tom, že promítl tuto temnou stránku na větší plátno.

4. Kulturní kořeny

V září 2008 hleděli Evropané samolibě přes velkou louži a po-kyvovali hlavami v hřejivém přesvědčení, že ti Anglo-keltovékonečně dostali, co jim patří. Po dlouhých letech poslouchánípřednášek o nadřazenosti anglo-keltského modelu, výhodáchflexibilních trhů práce, o tom, jak hloupá je představa, že si Ev-ropa může v éře globalizace uchovat štědrou sociální sí, ká-zání o zázracích agresivně atomistické podnikatelské kultury,o čarodějných schopnostech Wall Streetu a skvělosti londýnskéCity po jejím „velkém třesku“ ted’ přicházely zprávy o Kra chu.Jeho obrazy a zvuky vysílané do celého světa naplňovaly ev-ropská srdce neurčitou směsicí škodolibé radosti a obav.

Netrvalo samozřejmě dlouho a krize přišla také do Evropy,přičemž se proměnila v něco mnohem horšího a hrozivějšího,než Evropané vůbec kdy tušili. Většina jich nicméně zůstávápřesvědčena, že Krach má anglo-keltské kulturní kořeny. Vinupřipisují fascinaci, s jakou na anglicky mluvící lidi působí seno vlastním domě za každou cenu. Je pro ně těžké myšlenkověpřijmout ekonomický model, který vytváří nesmyslné cenydomů tím způsobem, že stigmatizuje lidi nevlastnící dům a platící nájem (za to, že jsou otroky domácích pánů) a součas -ně oslavuje údajné vlastníky domů (kteří jsou ještě více za-dlužení u bankéřů).

Evropané stejně jako Asijci při pohledu na nestydaté rela-tivní rozměry anglo-keltského finančního sektoru vyrostléhoza desetiletí na úkor průmyslu došli k přesvědčení, že globálníkapitalismus vzali do rukou šílenci. Když pak začal propadprávě v těchto místech (v USA, Británii, Irsku, na trhu bydlenía Wall Streetu), nemohli se ubránit pocitu zadostiučinění. Za-tímco u Evropanů zasadila tomuto pocitu drastický úder ná-

21


sledná krize eura, Asijci si mohou dovolit větší dávku samoli-bosti. Ve značné části Asie se Krizi 2008 a jejímu pokračováníříká „severoatlantická krize“.

5. Toxická teorie

Roku 1997 byla Nobelova cena za ekonomiku udělena RobertuMertonovi a Myronu Scholesovi za vypracování „průkopnic-kého vzorce pro hodnocení akciových opcí“. „Jejich metodo-logie,“ jak hlásala tisková zpráva komise udělující tuto cenu,„připravila půdu pro ekonomická hodnocení v mnoha oblas-tech. Vedla také ke vzniku nových finančních instrumentů a umožnila účinnější management rizik ve společnosti.“Kdyby jen chudák Nobelův výbor věděl, že tolik vychvalovaný„průkopnický vzorec“ způsobí za pouhých několik měsícůzhroucení významného hedgeového fondu (nechvalně zná-mého LTCM, do kterého Merton a Scholes investovali veške-rou svoji prestiž) a přirozeně také jeho sanaci za penízeochotně platících daňových poplatníků USA!

Skutečná příčina selhání LTCM, které bylo pouhou zkouš-kou na rozsáhlejší Krach 2008, byla docela prostá: obrovskéinvestice opírající se o neověřitelný předpoklad, že je možnéodhadovat pravděpodobnost událostí, které si vlastní modelodhadujícího odmýšlí nejen jako nepravděpodobné, ale ve sku-tečnosti jako teoreticky neuchopitelné. Je dost zlé, když někdove svých teoriích přijímá logicky nesmyslné předpoklady. Vsa-dit na takový předpoklad osud světového kapitalismu ale hra-ničí se zločinem. Jak to ekonomům prošlo? Jak přesvědčili světa Nobelův výbor, že dokáží odhadovat pravděpodobnost udá-lostí (jako je řetězec insolvencí dlužníků), které jsou podle je-jich vlastního modelu neodhadnutelné?

Odpověd’ je třeba hledat spíš v oblasti psychologie mas nežv samotné ekonomii: ekonomové dali nevědomosti novou ná-lepku a uvedli ji na trh jako určitou formu provizorního vědění.

22


Finančníci pak na této přejmenované nevědomosti postavilinové formy dluhu a vršili z nich pyramidy na základě předpo-kladu, že bylo odstraněno riziko. Čím silnější bylo přesvěd-čení investorů, tím víc peněz vydělali všichni zúčastnění, a tímlépe mohli ekonomové umlčovat každého, kdo se odvážil za-pochybovat o těchto předpokladech. Tímto způsobem se stalyz toxických financí a toxického ekonomického teoretizování dva na-vzájem se posilující procesy.

Zatímco Mertonové finančního světa shrabovali Nobelovyceny a jedním dechem inkasovali pohádkové zisky, jejich ko-legové setrvávající na slavných ekonomických fakultách mě-nili „paradigma“ ekonomické teorie. Jestliže kdysi se předníekonomové zabývali vysvětlováním, nový trend směřovalk přelepování etiket. Podobně jako finančníci, kteří vsadili nastrategii spočívající v přestrojování neznalosti za provizorníznalost a nejistoty za bezrizikové riziko, ekonomové přejme-novali nevysvětlenou nezaměstnanost (tj. zjištěnou pětipro-centní míru nezaměstnanosti, která se nechtěla hnout) napřirozenou míru nezaměstnanosti. Na nové nálepce bylo krásnéto, že se nezaměstnanost najednou zdála být přirozenou věcí a tudíž už nepotřebovala žádné vysvětlení.

Stojí za to podívat se v tomto bodě na rafinovaný podfukekonomů trochu hlouběji: kdykoli nedokázali vysvětlit, pročse skutečné chování lidí odchyluje od jejich předpovědí, pak(a) dali pozorovanému chování nálepku „mimo rovnováhu“ a poté (b) přijali předpoklad, že jde o náhodné chování a že jenejlepší je také jakožto náhodné koncipovat. Dokud se dařilotímto způsobem „odchylky“ ignorovat, model fungoval a fi-nanč níci měli zisky. Když ale zavládla panika a začal útok nafinanční systém, ukázalo se, že „odchylky“ vůbec nejsou ná-hodné. Modely se přirozeně zhroutily společně s trhy, kterépomohly vytvořit.

Každý, kdo nestranně zkoumá tyto peripetie, musí podlepřesvědčení mnoha lidí nutně dojít k závěru, že ekonomickéteorie ovládající myšlení vlivných lidí (v bankovnictví, hed-

23


geových fondech, ve Fedu, Evropské centrální bance – vlastněvšude) nebyly ničím jiným než slabě zahalenými formami in-telektuálního podvodu sloužícími jako „vědecký“ fíkový list,za nímž se Wall Street pokoušel ukrýt pravdu o svých „fi-nančních inovacích“. Tyto teorie přicházely s působivýminázvy jako hypotéza efektivity trhu (EMH, efficient markethypothesis), hypotéza racionálních očekávání (REH, rationalexpectations hypothesis) a teorie reálného hospodářskéhocyklu (RBCT, real business cycle theory). Ve skutečnosti ne-byly ničím víc než mocně propagovanými teoretickými kon-strukcemi, jejichž matematická složitost dokázala přílišdlouho zakrývat jejich chabost.

Tři toxické teorie charakterizujícímyšlení establishmentu před rokem 2008

Hypotéza efektivity trhu (EMH): Nikdo nedokáže systematickyvydělávat peníze předvídáním chování trhu. Proč? Protože finanční trhy dokáží zajistit, aby běžné ceny odrážely všechnyi soukromě zjištěné informace, jaké vůbec existují. Někteříhráči na trhu reagují na nové informace přehnaně, jiní nedo-statečně. Takže i když se všichni mýlí, trh má vždy „pravdu“.Teorie opravdu hodná Voltairova Panglossa!

Hypotéza racionálních očekávání (REH): Nelze očekávat, že ně-jaká teorie lidského jednání může vést k přesným dlouhodo-bým předpovědím, jestliže tato teorie předpokládá, že ji lidésystematicky špatně chápou nebo ji vůbec neznají. Předpoklá-dejme například, že by nějaký brilantní matematik vypraco-val teorii blufování v pokeru a naučil by vás, jak ji používat.Taková teorie by vám byla ku prospěchu jedině tehdy, kdybyji vaši protivníci neznali nebo špatně pochopili. Kdyby ji totižznali, každý by s její pomocí mohl zjistit, kdy blufujete, a tímby váš bluf ztratil smysl. Nakonec byste se blufování vzdal a vaši protivníci taktéž. REH předpokládá, že takové teorie ne-

24


mohou dobře předpovídat chování, protože je lidé prokouk-nou a časem začnou narušovat jejich tvrzení a předpovědi. Tourčitě zní jako radikální odmítnutí povýšenosti. Teoretikové,kteří se domnívají, že rozumí společnosti lépe než průměrnýčlověk, nejsou podle této úvahy schopni společnost moc ob-jasnit. Všimněte si ale, že to má háček: aby REH platila, musíbýt omyly lidí (když předpovídají nějakou ekonomickou pro-měnnou, jako je inflace, ceny obilí, cena nějakého derivátunebo akcie) vždy náhodné, tj. bez jakékoli struktury, vzájemněnesouvisející, teoreticky neuchopitelné. Stačí se jen na chvilkuzamyslet a uvidíme, že přijmout REH, zejména v kombinacis EHM, znamená nikdy neočekávat recesi nebo dokonce krizi.Proč? Protože recese jsou ze své definice systematické, struk-turované události. A udeří jakkoli překvapivě, rozvíjejí sestrukturovaným způsobem, každá jejich fáze vysoce korelujes předchozí. Jak tedy osoba věřící v EMH-REH zareaguje,když její oči a uši křičí do mozku „recese, krach, propad!“?Odpověd’ zní: najde uklidňující vysvětlení v RBCT.

Teorie reálného hospodářského cyklu (RBCT): Tato teorie vychá-zející z EMH a REH chápe kapitalismus jako dobře fungujícíGaiu. Ponechána sama sobě zůstává harmonická a nikdy samaneupadne do nějaké krize (jako roku 2008). Může být ale „napadena“ nějakým „exogenním“ otřesem (který způsobívměšující se vláda, svévolný Fed, ohavné odbory, arabští pro-ducenti ropy, mimozemšané atd.), na který musí reagovat a přizpůsobit se mu. Kapitalismus reaguje účinně na endo-genní šoky tak jako dobromyslná Gaia reaguje na srážku s vel-kým meteorem. Může trvat nějakou chvilku, než absorbujerázovou vlnu, a tento proces si může vyžádat mnoho obětí, nic-méně nejlepší způsob, jak se vypořádat s krizí, je ponechat tona kapitalismu a nevystavovat ho dalším šokům, které by způ-sobili sobečtí vládní úředníci a jejich souputníci (kteří před-stírají, že jim jde o obecné dobro, aby mohli sledovat svévlastní zájmy).

25


Abychom to shrnuli, toxické deriváty se opíraly o toxickouekonomii, která sama nebyla ničím jiným než souborem moti-vovaných klamů či sebeklamů hledajících teoretické zdůvod-nění; souborem fundamentalistických dogmat ochotných brátv potaz fakta jedině tehdy, když se dala přizpůsobit požadav-kům této lukrativní víry. Přes své působivé názvy a technickýháv byly ekonomické modely pouhými matematizovanýmiverzemi dojemné pověry, že trhy vždy vědí všechno nejlíp –jak v dobách pokoje, tak v obdobích zmatků.

6. Systémové selhání

Co když z Krachu nelze obviňovat lidskou přirozenost aniekonomickou teorii? Co když k němu došlo ne proto, že ban-kéři byli chamtiví (i když takoví většinou jsou) nebo že pou-žívali toxické teorie (i když to nepochybně dělali), ale proto, žekapitalismus uvízl v pasti, kterou si sám vytvořil? Co když ka-pitalismus není „přirozený“ systém, ale zvláštní systém sesklonem k systémovému selhání?

Levice s Marxem jako svým prvním prorokem vždy varo-vala, že kapitalismus jako systém se snaží proměnit nás v au-to maty a naši tržní společnost v dystopii podobnou Matrixu.Čím víc se ale blíží k tomuto cíli, tím blíž se také dostává podobně jako mytický Ikarus k okamžiku své zkázy. Pak, poKrachu se (na rozdíl od Ikara) znovu sebere, opráší se a vydáse znovu stejnou cestou.

Podle tohoto závěrečného vysvětlení na mém seznamu bylynaše kapitalistické společnosti zkonstruovány tak, aby vytvá-řely periodické krize, které se pořád zhoršují, čím víc vytlačujíz produkčního procesu lidskou práci a z veřejné debaty kri-tické myšlení. Těm, kdo z toho obviňují lidskou lakomost,chamtivost a sobectví, Marx odpověděl, že se řídí zdravým in-stinktem, ale hledají na nesprávném místě; že tajemstvím ka-pitalismu je jeho sklon k rozporům – je schopen vytvářet

26


současně obrovské bohatství i nesnesitelnou chudobu, nád-herné nové svobody i nejhorší formy otroctví, zářivé mecha-nické roboty i pustou lidskou dřinu.

Lidská vůle může být podle tohoto výkladu tajemná a zá-hadná, ale ve věku kapitalismu se stává spíš odvozeným čini-telem než hlavním hybatelem. Tím, kdo si přisvojil roli hlavnísíly utvářející náš svět včetně naší vůle, je totiž kapitál. Jehoz vlastního nitra vycházející energie se vysmívá lidské vůli,podnikatele stejně jako nádeníka. I když je bez života a ducha,kapitál – zkratka pro stroje, peníze, finanční deriváty a všechnyformy krystalizovaného bohatství – se rychle vyvíjí, jako bypodnikal sám pro sebe, a používá přitom lidské aktéry (vestejné míře bankéře, šéfy i pracovníky) jako pěšáky ve svévlastní hře. Nikoli nepodoben našemu podvědomí, kapitáltaké dodává našim myslím iluze – především iluzi, že když musloužíme, stáváme se významnými, výjimečnými, mocnými.Jsme hrdí na náš vztah k němu (bud’ jako finančníci „vytváře-jící“ za jediný den miliony, jako zaměstnavatelé, na nichž zá-visí spousta rodin jejich pracovníků, nebo jako dělníci těšící sepřednostnímu přístupu k lesklým strojům a drobtům výhod,které jsou odpírány ilegálním migrantům), přičemž zavírámeoči před tragickým faktem, že je to kapitál, co nás ve skuteč-nosti vlastní, a že jsme to my, kdo slouží jemu.

Německý filosof Schopenhauer tepal nás, moderní lidi, zato, že si namlouváme, že naše přesvědčení a jednání je podří-zeno našemu vědomí. S ním se shodoval Nietzsche svým tvr-zením, že všechny věci, ve které v jakémkoli okamžiku věříme,jsou nikoli odrazem pravdy, ale moci, kterou má nad náminěkdo jiný. Marx vtáhl do tohoto obrazu ekonomii, když násvšechny káral za ignorování skutečnosti, že se našeho myšlenízmocnil kapitál se svým akumulačním pudem. Samozřejmě,ačkoliv se kapitál řídí vlastní železnou logikou, vyvíjí se bez-myšlenkovitě. Nikdo kapitalismus nevymyslel a nikdo ho ted’,když jede na plný plyn, nemůže zcivilizovat.

Tím, že se prostě rozvinul bez něčího souhlasu, osvobodil

27


nás od primitivnějších forem sociální a hospodářské organi-zace. Zplodil stroje a instrumenty (materiální i finanční), kterénám umožnily ovládnout planetu. Dal nám schopnost před-stavit si budoucnost bez chudoby, kde už naše životy nebudouvydány na milost a nemilost nepřátelské přírodě. Současněovšem tak jako příroda vytvořila stejným paušálním mecha-nismem Mozarta i HIV, také kapitalismus vytváří katastrofickésíly se sklonem k vyvolávání nesvárů, nerovnosti, válek v ce-lých průmyslových odvětvích, degradaci životního prostředía samozřejmě k finančním propadům. Jediným šmahem, tak-říkajíc bez ladu a skladu, vytvořil bohatství a krize, rozvoj a strádání, pokrok a zaostalost.

Je tedy možné, že Krach 2008 nebyl ničím jiným než opě-tovnou příležitostí k uvědomění, jak dalece jsme dovolili našívůli, aby byla ujařmena kapitálem? Byl to náraz, který by násměl probudit k pochopení reality, že se kapitál stal „silou, kterése musíme podřídit“, mocí, která vyvinula „kosmopolitní, uni-verzální energii, která láme veškeré meze a pouta a vystupujejako jediná politika, jediná univerzalita, jediná mez a jedinépouto“?11

Výzva paralaxy

Hůl napolo ponořená do řeky vypadá jako ohnutá. Když sekolem ní pohybujeme, mění se úhel pohledu a z každého místase hůl jeví odlišně. Jestliže se navíc v toku řeky mírně kýve,potom jak „realita“ „ohnuté“ hole, tak naše chápání této holese neustále mění. Fyzikové označují tento jev slovem paralaxa.Používám jej zde, abych poukázal na prostou okolnost, že řadarůzných tvrzení o Krachu roku 2008 může být současně přesnáa také zavádějící.

To neznamená popření objektivní reality hole (tj. že nenívůbec ohnutá) nebo Krachu a jeho důsledku, Krize. Znamenáto pouze to, že různá hlediska mohou všechna vést k „prav -

28


divým“ zjištěním, a přesto nedokáží odhalit základní pravduo zkoumaném jevu. Abychom porozuměli realitě hole, potře-bujeme něco, co přesahuje rozmanitá potenciální vysvětlení a pohledy. Potřebujeme teoretický skok podobný tomu, jakýdělá fyzik, skok umožňující, abychom se povznesli nad navzá-jem nesouměřitelná zjištění a poté přistáli na pojmovém sta-novišti, z něhož je celá věc naprosto srozumitelná. Tomutoskoku říkám výzva paralaxy.

Vypořádat se s Krachem 2008 je jako setkat se tváří v tvářs výzvou paralaxy v její nejnáročnější podobě. Kdo by mohlvěrohodně popřít, že se ekonomové a rizikoví manažeři strašněmýlili ve výpočtech systémového rizika? Je nějaká pochybnosto tom, že Wall Street a finanční sektor jako celek doopravdypořádně ztloustl při své zákeřné chamtivosti, kvazikriminál-ních praktikách a finančních produktech, které měla každáslušná společnost dávno zakázat? Nebyly ratingové agenturyučebnicovým příkladem konfliktu zájmů v praxi? Nebylachamtivost velebena jako nové dobro? Nebylo vskutku do-nebevolajícím selháním regulátorů, že nedokázali vzdoro-vat pokušení, aby stáli na „správné“ straně bankéřů? Nebyly anglo-keltské společnosti náchylnější než ostatní k neolibe-rálnímu kulturnímu chytračení, nepůsobily jako předmostí, z něhož se do zbytku světa šířila tvrzení, že „skrupule“ jsou k ničemu a egoismus je jediná možná cesta, jediná motivace?Není snad pravda, že Krach roku 2008 postihl rozvinutý světostřeji než takzvané nastupující země? Dokáže někdo vyvrátitprosté tvrzení, že kapitalismus jako systém má podivnouschopnost sám si podrážet nohy?

Tak jako u prosté optické paralaxy, kde jsou všechny po-hledy stejně věrohodné a závisejí na postavení pozorujícího,také zde každé z výše uvedených vysvětlení osvětluje důležitýaspekt toho, co se stalo roku 2008. Přesto s nimi nejsme spo-kojeni a pořád máme pocit, že opomíjíme něco důležitého, žejsme sice zahlédli řadu klíčových projevů Krachu, ale pořádnám uniká jeho podstata. Proč k němu skutečně došlo? A jak ho

29


mohla přehlédnout ta spousta silně motivovaných a technickymimořádně zdatných pozorovatelů trhu? Jestliže to nebylachamtivost a rozmařilost, uvolněná morálka a ještě uvolněnějšíregulace, co vyvolalo Krach a následnou Krizi? Je-li představamarxistů, že se vnitřní rozpory kapitalismu vždy obrátí protiněmu samému, příliš jednoduchá na to, aby vysvětlila událostivedoucí k roku 2008, co je zde tím chybějícím článkem?

Má obrazná odpověd’ zní: ke Krachu roku 2008 došlo teh -dy, kdy byla vážně zraněna obluda, které říkám Globální Mi-notaurus. Dokud vládla nad planetou, její železná pěst neznalaslitování, její panování bylo bezohledné. Nicméně dokud bylapři plném zdraví, udržovala globální ekonomiku ve stavu vy-važované nerovnováhy. Skýtala určitou stabilitu. Když ale padlaza obě tomu, co muselo přijít, a upadla roku 2008 do mrákot-ného stavu, uvrhla svět do zvolna sílící krize. Dokud nena-jdeme způsob, jak žít bez této obludy, bude na pořadu dne stáleradikální nejistota, pokračující stagnace a pokračující vyost-řování různých nebezpečných hrozeb.

Globální Minotaurus: první zběžný pohled

Zhroucení komunismu roku 1991 bylo závěrem tragédie s kla-sickým podtónem, fatálním zvratem (Aristoteles by použil termín peripeteia), který začal, když se vznešených záměrů re-volučních socialistů zmocnili nejdřív po moci toužící fanatici,kteří pak postoupili místo neudržitelnému průmyslovému feudalismu, jenž znal jen oběti a padouchy. Naproti tomuKrach roku 2008 působil jako předklasický, více mytologickýa tedy syrovější sled událostí. To je důvod, proč tato kniha nesetitul, který je narážkou na období před vynálezem tragédie.

Mohl jsem jí dát název Globální vysavač, který by doceladobře vystihoval hlavní rys druhé poválečné fáze, zahájenéroku 1971 odvážným strategickým krokem vedení USA: na-místo omezování dvojího deficitu, který postupně narůstal od

30


konce 60. let (rozpočtového deficitu vlády USA a obchodníhodeficitu americké ekonomiky), se nejvyšší tvůrci politiky USArozhodli, že jej budou úmyslně a vydatně zvyšovat. A kdo mělplatit všechen ten červený inkoust? Jednoduché: zbytek světa!Jak? Prostřednictvím permanentního kapitálového cunami,které se bez oddechu valilo přes oba velké oceány, aby finan-covalo dvojí deficit Ameriky.

Dva deficity ekonomiky USA tudíž fungovaly po několikdesetiletí jako obrovský vysavač pohlcující přebytky zboží a kapitálu jiných lidí. I když bylo toto „uspořádání“ ztělesně-ním nejhrubší nerovnováhy, jakou si lze představit v celopla-netárním měřítku, a vyžadovalo to, co Paul Volcker barvitěpopsal jako „řízenou dezintegraci světové ekonomiky“, vedlonicméně k něčemu, co připomínalo globální rovnováhu: k me-zinárodnímu systému prudce se zrychlujících asymetrickýchfinančních a obchodních toků schopných vytvářet zdání sta-bility a trvalého růstu.

Přední přebytkové ekonomiky světa (např. Německo, Ja-pon sko a později Čína), poháněné dvojím deficitem Ameriky,vyráběly plným tempem zboží, které hltali Američané. Skoro70 procent zisků dosahovaných globálně těmito zeměmi se pakvracelo zpět do Spojených států ve formě kapitálových tokůsměřujících na Wall Street. A co s nimi dělal Wall Street? Oka-mžitě je proměňoval na přímé investice, akcie, nové finančníinstrumenty, nové i staré formy půjček a v neposlední řadě na„malou domů“ pro samy bankéře. Nahlíženo tímto prizmatemse všechno zdá srozumitelnější: vzestup financializace, triumfchamtivosti, ústup regulátorů, nadvláda anglo-keltského mo-delu růstu. Všechny tyto jevy typické pro onu éru se najednoujeví jako pouhé vedlejší produkty masivních kapitálových tokůnutných pro krmení dvojího deficitu Spojených států.

Je jasné, že výraz „globální vysavač“ by byl přesným popi-sem tématu této knihy. Jeho skromný původ ze světa domá-cích přístrojů by se mohl ukázat jako marketingová nevýhoda,ale neměl by ho diskvalifikovat jako takového. V symboličtější

31


rovině by ovšem nenavozoval spojení s dramatickými, skoromytologickými aspekty mezinárodního systému, který ovlá-dal klopotný život nás všech až do osudného roku 2008 – sys -tému příliš nestabilního na to, aby vydržel natrvalo, alesoučasně pomáhajícího po desetiletí udržovat globální klid,systému založeného na neustálém přítoku tributu z periferiedo imperiálního centra. Díky tomuto tributu se neustále na-vzájem posiloval na jedné straně dvojí deficit USA, na druhépak poptávka po zboží a službách přebytkových zemí.

To byly rysy globální obludy řvoucí od raných 70. let ažskoro do včerejška. Myslím, že jim lépe odpovídá metafora Mi-notaura než metafora připomínající domácí práce.

I jen zběžný pohled na tento starobylý mýtus (viz box 1.1)potvrzuje jeho vhodnost jako příběhu o mocenské nerovno-váze stabilizované a udržované jednostranným tributem; o he-ge monické mocnosti uplatňující svou autoritu v dalekémzámoří a působící jako ručitel všeobecného míru a meziná-rodního obchodu výměnou za pravidelný tribut, z něhož bylaživena obluda v jeho nitru.

V tomto mlžném světě krétského mýtu byla obluda smut-nou, nemilovanou, krutou kreaturou a tributem byli mladílidé, jejichž obětování zajišovalo těžce získaný mír. Aby skon-čilo její panování, musel odvážný princ Theseus vykonat ne-bezpečný čin – zabít Minotaura, a tím zahájit novou post-krét skou éru. V našem komplikovanějším světě nebyl žádný takový heroismus zapotřebí. Roli obludy hrál dvojí deficitAmeriky a tribut dostal podobu přicházejícího zboží a kapi-tálu. Pokud jde o konec Globálního Minotaura, přišel náhle,bez toho, že by se za obludou vypravil nějaký fyzický aktér. Po-tenciálně osudná rána byla zasazena zbabělým, spontánnímzhroucením bankovního systému. I když byl úder stejně dra-matický a nepochybně ukončil druhou poválečnou fázi glo-bálního kapitalismu, nová éra umíněně odmítá ukázat svoutvář. Dokud to neudělá, zůstaneme všichni ve stavu aporie vy-volaném rokem 2008.

32


Box 1.1Krétský Minotaurus

Minotaurus je tragická mytologická postava. Jeho příběh je plnýchamtivosti, odplaty bohů, pomsty a utrpení. Je také symbolemspecifické formy politické a ekonomické rovnováhy propojujícívelmi odlišné a vzdálené země, jakož i svízelného geopolitickéhobalancování ukončeného zabitím obludy, jež otevřelo novou éru.

Podle hlavní varianty tohoto mýtu krétský král Mínos, nej -mocnější vládce své doby, požádal Poseidóna o nádhernéhobýka jako znak božské přízně a zavázal se, že býka obětuje nabohovu počest. Poseidón mu vyhověl, ale Mínos se lehkomy-slně rozhodl býka ušetřit, okouzlen jeho krásou a ladností. Bohové, kteří ni kdy neopomenou využít dobrou záminku kestraš livé pomstě, zvolili pro Mínose zajímavý trest: s použitímzvláštních dovedností Afrodíty způsobili, že po býkovi zatoužilajeho manželka královna Pasifaé. Pomocí různých pomůcek vy-robených geniálním inženýrem Daidalem dokázala Pasifaé otě-hotnět a výsledkem tohoto kratičkého spojení byl Minotaurus,napůl člověk a na půl býk. (Minotaurus v překladu znamená„Mínův býk“, z řeckého taurus, „býk“.)

Když Minotaurus rostl a byl stále divočejší, král Mínos při-kázal Daidalovi, aby postavil labyrint, obrovské podzemní blu-diště, do něhož pak Minotaura zavřeli. Protože se nemohl ži-vit normální lidskou potravou, musel dostávat lidské maso. To po skytlo Mínoovi výbornou příležitost k pomstě Athéňanům,jejichž král Aegeus, který neuměl prohrávat, nechal zabít Míno -ova syna, vítěze všech závodů a soutěží na Panathénskýchhrách. Po krátké válce s Athénami byl Aegeus donucen posílatna Krétu každý rok (podle jiné verze každých devět let) sedmmladých chlapců a dívek, které pak Minotaurus sežral. Takžepo dle tohoto mýtu byl v tehdy známých zemích zaveden jistýpax cretana na základě pravidelného zahraničního tributu, kte -rý zajišoval Minotaurovi dobrou výživu.

Podle historiků mínojská Kréta byla ekonomickým a poli-tickým hegemonem egejské oblasti. Slabší městské státy jakoAthény musely na znamení své podřízenosti platit Krétě pravi-delný tribut. Jeho součástí mohly být zásilky mladých lidí, kteřípak byli obětování kněžími nosícími býčí masky.

33


34

Vrame se do říše mýtu. Minotaura později zabil Theseus,syn athénského krále Aegea, což symbolizovalo osvobozeníAthén od krétské nadvlády a úsvit nové éry.

Aegeus dovolil synovi jen nerad, aby se vydal na Krétu s taknebezpečným posláním. Požádal Thesea, aby předtím, než vy-pluje zpět do Pirea, vyměnil původní smuteční černé plachtysvé lodi za bílé jako znamení, že výprava byla úspěšná a že sevrací z Kréty jako vítěz. Bohužel ale Theseus ovládnutý radostínad tím, že zabil Minotaura, na tuto výměnu zapomněl. KdyžAegeus zahlédl zdaleka černé lodní plachty a pomyslel si, žejeho syn zahynul v Minotaurových spárech, vrhl se do moře a utonul. Tím dal své jméno Egejskému moři.


Date post:	21-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

GLOBÁLNÍ MINOTAURUS · Tato kniha byla poprvé vydána pod titulem The Global Minotaur: America,...

Documents