DOSLOV KE GOETHOV ÝM BÁSNÍM

Goethovy básně vyjadřují celý jeho život. Kdybychom měli o tomto slavném živote méně doku­mentárních svědectví, samy by nám daly veskrze jasnou představu o šíři a hloubce citového a myšlenkového pouta, jež nás váže s Goethovým zjevem.

Hned jako široká řeka a hned jako šumivý, útěšný pramen plyne Goethova lyrika. Je silná a něžná zároveň, životní moudrost je jejím základem. Bohatá je inspirace, jež pramení v týchž nevy­čerpatelných, hlubokých studních, z nichž čerpali staří rhapsodové, když svými zpěvy doprovázeli osudy lidstva a chod dějin. A zároveň je to duse lidu sama, s jejíchž rtů tryská vše krásné a prav­divé. Mění náhodou, že u velmi mnoha Goethových básní lidé neznají autora, protože jako by se vracely k svému zdroji - zlidověly. Sotva jeden Z tisíců Němců ví, že píseň „Růžička“, kterou kdekdo zná, je od Goetha. Goethovo lyrické dílo je pravým opakem umělé poesie. „Každý krásný ucelený umělecký výtvor,“ říká Goethe, „je v malém otiskem nejvyššího krásna v celku přírody.“

Ve své knize o Goethovi říká sovětská spisovatelka Marietta Sagiňanová, že Goethův jasný a slunný svět je veskrze pozemský a vezdejší. Vznešená lidskost jeho poesie naplňuje sebedůvěrou, vírou v přírodu a přesvědčením o užitečnosti a smyslu života. Lépe nelze vystihnouti Goethův zjev. Byť se jeho dílo jako vše, co je geniální, temenem dotýkalo hvězd, přece jen oběma nohama stojí na této zemi.

A není náhodou ani to, že se měšťácká věda celé století snažila z Goetha udělat člověka, jemuž se nelze přiblížit, že se jej snažila vykázat na Olymp a zneužít jeho příležitostného výroku týkajícího se určitého místa ve „Faustu“ k tomu, aby ztížila prostému člověku přístup ke Goethovu dílu. Nelze považovat za podstatné luštění404

něčeho co Goethe tu a tam „zašifroval“ do toho či onoho místa tvého nesmrtelného díla, nýbrž se­tkání se životodárným geniem, který razil slova: „Nevíme o žádném jiném světě než o světe vztaženém k člověku a nechceme jiné umění než to, které je odrazem tohoto vztahu.“ A znovu, v pá­tém dopise essayistické novely „Sběratel a jeho lidé“ říká: „Člověk však není jen myslící, nýbrž je zároveň cítící bytost. Člověk je celek, jednota mnohonásobných, niterně spojených sil: a k tomuto celému člověku, k této bohaté jednotě, k této individuální mnohosti musí mluvit umělecké dílo“.

Patří k tragice „německé misère“, o které mluví Engels, že právě německá literární věda to byla, jež dokázala nejlidovějšího, „největšího Němce“ své doby isolovat od lidu. Vždyť skutečnost, že Goethova díla ve všech myslitelných vydáních plnila nespočetné knihovny německých měšťáků, neříká nic jiného, než že se spokojili tím, že Goetha stavěli na obdiv. Pokud však šlo o Čtení, o bezprostřední přístup k jeho dílu, platil i o něm starý Lessingův povzdech:

Kdo nechv álil by Klopstocka? čtou ho však též? - Ne, div se světe. Nechvalte nás tak zhluboka a raději nás více čtete.

Sám Goethe si v posledních letech života trpce stěžoval na svou „nepopulárnost“ u Němců, na nepopulárnost, jejíž příčiny přesně Znal. Byly to tytéž příčiny, jež zrodily měšťáckou goethovskou legendu a snažily se v Goethovi ukázat světu nepřítele lidu a reakcionáře.

Tato goethovská legenda vyšla z týchž kruhů, jež Goetha vypovídaly na Olymp a obehnaly jej hradbou interpretací, která se postupně stala neproniknutelnou a za kterou Goethe mizel tam, kde jej nikdy nelze najít: v končinách mystiky. Nic není absurdnějšího než představa, že by bylo možno tohoto arcirealistu, vychovaného raným spinozovským materialismem k jasnému, samostatnému myšlení, tohoto neúchylného přírodovědce, tohoto otevřeného a důsledného405

vyznavače jednoty ducha a hmoty, nalézt na mystických cestách. Měšťácká germanistika a tmářství vystupující v její suitě to přesto dělaly, a výsledkem všeho toho je hora potištěné makulatury od sentimentálního, ohlupujícího „Goethova milostného života“ až k rádoby „vědecké“ Gundolfově knize o básníkovi.

Ve dvaceti řádcích zachytili Marx a Engels Goethovu velikost a ohraničenost výstižněji a trva­leji než vše, co o tom bylo řečeno v celé německé literární historii. Avšak zajímavá a na výsost příznačná je i skutečnost, že to bylo právě v Rusku, kde pro poznání Goetha bylo vysloveno to nej­jasnější, nejneklamnější a nejdůležitější, a to velmi brzy, zčásti ještě za Goethova života Puškinem a Bělinským a zčásti v šedesátých a osmdesátých letech minulého století Gercenem a Černy­ševským. A je ku podivu, jak se na př. Gercenův a Cernyševského rozbor Goetha blíží slavné Engelsově charakteristice, která musí být východiskem každého marxistického zkoumání tohoto zjevu.

Engels, Bělinskij, Gercen a Černyševskij poznali a odhalili Goethovu aktivní, „tělesnou povahu“, jeho vzdor a vzpouru proti německé společnosti jeho doby, „celé jeho duchovní zaměření“, které ho „vedlo k praktickému životu“ (Engels), „jeho zdravý lidský rozmysl“, jeho „odmítnutí všeho abs­traktního, mystického a mlhavého“, jeho tíhnutí ke všemu, co je „prosté, jasné, konkrétní, pozemské, přítomné, positivní, jedním slovem skutečné a realistické“ (Bělinskij).

A Rusko bylo zároveň zemí, kde se po prvé ozval hlas proti tak zvanému Goethovu nepřátelství k lidu, jeho sobectví a jeho lhostejnosti k starostem a bědám vykořisťovaných a utlačených. Právě Plechanov vyslovil tento požadavek: „Goethovu osobnost je třeba znovu prozkoumat, při čemž je bezpodmínečně nutno se zbavit zastaralého názoru o jeho domnělé lhostejnosti k bídě světa skřípa­jící zuby.“

Kdo pronikl živoucím pohledem do světa Goethova díla, ten si potvrdí správnost Plechanovova požadavku; dosvědčí ji i tato kniha, věnovaná Goethovu lyrickému dílu.

406

Nemluvíme o tom, jak byl Goethe v minulosti vinou měšťácké literární historiografie Goethovy vlasti mylní vykládán a komolen, abychom polemisovali, nýbrž jen proto, abychom ukázali změnu, která i zde - i když prozatím jen v jedné části Německa - nastala a zrušila Goethovu isolaci. Kdyby totiž, Goethe žil dnes, po prvé by pocítil zadostučinení, že je doma a že ve svém díle žije lidu své pravé vlasti, dnešní Německé demokratické republiky, ve které je jeho Výmar. Tato změna má dvě hlavní příčiny: existenci lidové moci v jedné částí, Německa a výsledky dosavadního sovětského zkoumání Goetha, zkoumání, jehož základní práce přispěly k odhalení nového, pravdivého obrazu

Goetha nejen národům Sovětského svazu a německého lidu, nýbrž celému světu.Zde však musíme ještě vděčně připomenout, že pozorujeme-li, jak Goetha přijímaly jiné národy

a jak na nepůsobil, neustále narážíme na podnětné vlivy, jichž se velikému Němci a jeho dílu dostalo od českého národa. Německá reakční literární historiografie a německé reakční literární bádání si ani zde neodpustily, aby znevážily a zamlžily, co se dalo. Hned při prvních běžných pro­hlídkách ve výmarském Goethově a Schillerově archivu, který nová vláda lidu ochotně zpřístupnila badatelům z celého světa, byl pisatel těchto řádek s to zjistit, jaké poklady tohoto vskutku histo­rického vztahu čekají ještě na zveřejnění. Po prvních záslužných exposicích německého vědce Dr von Skramlika o Goethových pracích o t. zv. Jenském husitském kodexu, který byl zatím vrácen do své vlasti, lze v dohledné době očekávat další práce o tom, jak hluboko Goethe pronikl v husitské hnutí, jak i v historickém hodnocení o celé desítky let předběhl svou dobu a jaký vliv mělo toto hodnocení na jeho tvorbu. Goethovo zkoumání slovanských písní a lidových epopeji, podnícené Herderovým vlivem, vedlo k tomu, že Goethe nejen sbíral české a slovanské písně, nýbrž zároveň si hojně dopisoval o jejich charakteru, vzniku, obsahu a melodiích, že si vyžadoval o nich posudky a Široce propagoval jejich sbírání a studium. Celý veliký úsek tvoří Goethovy vztahy k Společnosti vlasteneckého musea v Čechách, jejímž zakládajícím Členem byl, zvláště po umělecko-historické a po přírodovědecké407

stránce. Úplně neprozkoumány, ba téměř neznámy jsou Goethovy názory souvisící S dějinami osíd­leni okrajových výběžků západních Čech, tak zv. Chebska, to, jak odhodlaní bojoval proti tehdejším pangermánským tvrzením a zdůrazňoval slovanský původ obyvatelstva těchto krajů, které byly poz­ději násilně poněmčeny. A nakonec zde ještě připomeňme Goethovy živé styky s mladými českými a slovenskými duchovními, básníky, umělci a vědci, vztahy, které se nevyčerpávaly jen příležitostný­mi rozhovory a písemným stykem, nýbrž oplodňovaly jak Goetha samého, tak mladou českou národní literaturu, historickou vědu a vědy přírodní.

Goethova doba byla plná pronikavých společenských změn a zvratů. Když se narodil (1749), vlá­dl v evropských zemích ― mimo Anglii a Nizozemí ― absolutismus, opírající se o měšťanské vrstvy zbohatlé obchodem a manufakturou; panovali zde svrchovaní králové a nejvyšší státní funkce měla v rukou aristokracie. Vedle rostoucí kapitalistické hospodářské formy se udržovala středověká, feu­dální forma, založená na vykořisťování nevolných rolníků. Průmyslová výroba se neustále rozvíjela a podrývala absolutistické panství. Do doby Goethova mládí spadají veliké ideologické boje osvícenského hnutí, jež předcházely francouzské revoluci, ve které byly probojovány rozpory mezi narůstajícím měšťáckým hnutím a zástupci starého, feudálně absolutistického panství. Když Goethe zemřel (1832), měšťácký řád se již ustálil, vystoupili utopističtí socialisté (Saint Simon a Robert Owen) se svými theoriemi, již začal boj mezi proletariátem a buržoasií, a povstání lyonských tkalců hedvábí vyhlásilo požadavky nové třídy.

Skoro dvě třetiny života prožil Goethe v Německu, které v poměru k ostatním zemím zůstalo dale­ko pozadu. „Celá země“ píše Bedřich Engels v „Německých poměrech“, „byla jedinou masou hniloby a odpudivého rozkladu. Nikdo se necítil dobře... Řemesla, obchod, průmysl a zemědělství se rovnaly téměř nule; rolníci, obchodníci a továrníci cítili dvojí tlak vydřidušské vlády a špatných obchodů; šlechtici a knížata viděli, že přes vydírání poddaných nemohou stupňovat své důchody tak, aby odpovídaly rostoucím408

výdajům; všechno bylo na ruby a celá země byla ochromena. Nebylo ani vzdělání, ani prostředků, jak působit na mysl mas, nebylo svobodného tisku, občanského vědomí, nebylo ani rozsáhlejšího obchodu s jinými zeměmi ― byla jen nízkost a sobectví ― malicherný, podlízavý, ubohý čachrář­ský duch pronikal celý národ. Vše bylo přežilé, vše se drolilo, blížilo k bankrotu a nebylo ani za mák naděje na změnu k lepšímu ― národ neměl dost sil ani k tomu, aby odklidil s cesty mrtvoly přežitých institucí“ Těmito slovy charakterisoval Engels situaci, ve které bylo Německo, když konec selské války pohřbil jednotu Německa na dvě století, třicetiletá válka proměnila Německo v trosky a popel a její následky nadlouho odsunuly vnější i vnitřní obrození.

Jinak tomu bylo v Anglii a Holandsku, kde revoluční události smetly pozůstatky středověkých dob, a jinak tomu bylo ve Francii, kde Voltaire, Diderot a Rousseau se svými spolubojovníky hlu­boce zapůsobili duchovními emancipačními snahami na lid a pomohli vyvolat francouzskou buržoasní revoluci. Je jasné, že si vynikající duchové Německa oné epochy nedělali iluse o stavu své země, o jejích poměrech a o potřebě změny. Lessing a Klopstock, Herder a Goethe bojovali svými díly proti roztříštěnosti Německa, proti duchovnímu a theologickému tmářství a středověkým názorům ve všech oblastech ethiky a myšlení. V odporu proti tyranii feudálního absolutismu vy­hlašovali Rousseauovo přirozené právo, ale jejich: »Lidé, buďte lidští!“ ztroskotávalo na pozůstalosti dvěstěletého ochromení a tmy. Vycházely ranní Červánky německé klasické literatury, avšak pozemská německá skutečnost byla stále zahalena v hlubokou tmu. A je správné, říká-li se, že vzestupující německé měšťáctvo si neuvědomilo své dějinné poslání a nakonec přenechalo obranu svých těžce vydobytých posic básníkům a myslitelům.

Ti však (protože Lessing) veliký nebojácný bojovník, byl mrtev) i ve své velikosti projevili jako synové svých otců a žádný z nich -sám Goethe ― nedokázal překonat sám sebe, a tím německou misère. A tak v celém jejich životě vládl rozpor mezi velikými, po mnoha stránkách svět osvěcující­mi činy a mezi historickými409

důsledky, které z těchto činů vyplývaly. Zvlášť zřetelně je to vidět na Goethovi. Také v jeho estetice. Jeho neschopnost uchopit její kategorie historicky, poznat jejich třídní obsah, jeho úsilí najít jej ve všelidskosti, jeho názory na živelnost, protimluv v jeho celém světovém názoru, tkvící v tom, že v přírodovědě a ve filosofii uznává jen materialismus, kdežto pokud jde o společnost, jsou jeho představy idealistické - to všechno charakterisuje vítězství misère nad „největším Němcem“, který nebyl s to ani vnitřně překonat všechny tyto rozpory.

Tyto nutn é poznámky, vycházející z Engelsovy významné charakteristiky, Goethovi ani v nej­menším neubírají na velikosti. Toliko ozřejmují její ohraničenost. Úctyhodnější a živější než kdy předtím stojí před námi dnes jeho veliké kladné básnické, myslitelské a vědecké dílo.

Uvádíme-li záměrně toto nové české vydání výboru z Goetha výběrem z jeho básní, je to nejen pro­to, aby hned na začátku zazněl bohatý orchestr jeho lyriky, nýbrž zároveň proto, abychom naznačili celou šíři a hloubku jeho osobnosti a jeho myšlenkového světa. Hned z počátku jsme ukázali na prameny, ze kterých tryskala Goethova lyrika. Goethe, jemuž se v mládí pod Herderovým vlivem zjevila krása a moudrost lidové písně, opět a opět pil z její nevyčerpatelné studnice a v písních, básních a baladách vytvořil díla, která od svého zrodu naplňují pokolení za pokolením radostí.

Avšak Goetha, stejné jako později Heina, nezamiloval si pro jeho písně jen německý lid.

O Černyševském víme, že o „Májové“, napsané v Goethově Štrasburském období, říkal, že je to jeho nejmilejší báseň ― a nemohl ji dost vynachválit pro její přirozenou hloubku, líbeznost, krásu a útěšnost. A jako vidíme veliké ruské básníky, mezi nimiž najdeme Lermontova, Anněnského, Gri­bojedova, Brjusova a A.K. Tolstého, jak překládají z Goethova lyrického díla, tak také činí již více než sto let čeští básníci.

Sám Goethe jak theoreticky, tak prakticky usiloval o toto živé spojení, o tyto živé vztahy literatur. Jako rád viděl, když jeho dílo410

bylo překládáno do cizích jazyků, tak sám hojné překládal, při čemž v několika případech šlo i o českou lidovou poesii.

V této souvislosti připomeňme, že Goethe, který slojí v čele zakladatelů německé národní litera­tury, často mluvíval o nadcházejícím věku světové literatury. Ani pomyšlení, že by byl přitom měl na mysli nijaký bezkrevný kosmopolitismus, směřující k národnímu sebe-zrušení a v zájmu lou­pežných plánů k ovládnutí světa, nýbrž naopak: znovu a znovu zdůrazňoval, že u „...kýžené světové literatury... nemůže být ani řeči o tom, že národy mají stejně myslit, nýbrž mají se navzájem ctít, ro­zumět si, a nemohou-li se navzájem milovat, naučit se alespoň snášenlivosti“. (Rozhovor v „Edinburgh Review“, 1828). A když mluví o světové literatuře, mluví o lidech, „kteří existuji všu­de na světě a jimž jde o to, co již bylo dobrého vykonáno, a tím o pravý pokrok lidstva“. Musejí „nalézat nejušlechtilejší povzbuzení... v tom, že pravdivé je zároveň užitečné“. („Ještě o světové li­teratuře.“) V tomto pravdivém, jež je zároveň užitečné, nalézáme rovněž základní akord jeho lyriky.

Náš výbor jsme rozdělili na dvě části. V první jsme shrnuli řadu nejkrásnějších a nejhlubších písní, básní a balad, které jako by nás vedly celým Goethovým životem. Po „Třech ódách na Be­hrische“ znamenajících jeho duchovní probuzení, pod vlivem německého a francouzského osvícenství, brzy staneme u oněch nezapomenutelně krásných, z Goethovy znalosti lidu a spjatosti s lidem zrozených písní, jež v mládí tryskají „Májovou“', „Fialkou“ a „Kristýnkou“ a po celý život ho provázejí, jak ukazují v mužných letech básně „Měsíci“ a „Předčasné jaro“, jakoby vyrostlé z proniknuti v nejniternější nitro přírody. Téhož laděni je píseň „Co jsem našel“ a vášnivá podo­benství naplněné lásky, a posléze i jeho nesmrtelná „Nad vrcholky strání...“, již nás Goethe podarovává ve stáří. A všechny tyto verše kvetou ve vonné kytici polních kvítků, jíž svázaly všechny radosti života a přírody, lásky a přátelství. Vedle nich jakožto plod Goethovy italské cesty a jeho lásky ke Kristianě Vulpiusové stojí po jeho návratu vzniklé „Římské elegie“, znamenající nej­šťastnější okamžiky v jeho životě, dobu, kdy prchl411

před „německou misère“ a setkáním s antikou posílil svůj suitový názor, tíhnoucí ke všemu kladné­mu, a poměrně značný počet básní, které jsou Goethovým vyznáním, od prometheovských veršů, jež posloužily jako „rozbuška“, přes „Zimní cestu Harcem“ zjevující básníkovu hlubokou lásku k pros­tému udřenému lidu, až k básním „Výklad starého dřevorytu, znázorňujícího Poslání Hanse Sachse básníka“, „ Umělcovo svaté právo“ a „Příroda a umění“, tak charakteristickým pro Goethovo rea­listické chápání umění. Je samozřejmé, že v našem výboru nechybějí ani básně, ve kterých se vyslovuje veliký vědec Goethe, objevitel zákona metamorfosy, jenž vnesl čerstvý vzduch „do zatuch­lé atmosféry, kterou kolem sebe tehdy šířili mnozí vynikající přírodovědci, kteří bud zabíhali do

učených, nepřístupných houštin theologické nebo teleologické metafysiky, nebo redukovali vědu v suchou, všeumrtvující registraci vzájemně nesouvisících nebo v nejlepším případě vnějškově sys­tematisovaných faktů“ (V. V. Lunkevič). Jsme si ovšem vědomi, že i touto sbírkou, nechť je sebevětší oblouk, jímž obepíná Goethovo žití, cítění a myšlení, přinášíme něco neúplného. Myslíme však, že proti mnoha jiným ji lze považovati za pokus o to, aby se Goethe sám ve svých básních lidu před­stavil, protože se výbor snaží vyznačit cestu k vypracování onoho realistického Goethova obrazu, jenž nám umožňuje poznat jeho veliký zjev v plné šíři. Druhá část knihy tvoří uzavřený celek. Ob­sahuje „Západovýchodní díván“, onen nejzralejší plod goethovského stáří, o němž Heine říká, že je to „selam“, pozdrav, „který Západ posílá Východu“. „Tento „selam“ však znamená, že Západ se již nabažil svého zimomřivě vyhublého spiritualismu a že by se rád osvěžil zdravým tělesným světem Orientu.“ A dále Heine píše: „Goethe do těchto veršů vložil všechen úchvatný pocit životní rozkoše a stvořil verše tak lehké, tak blažené, tak nadýchané a vzdušné, že se člověk nad nimi v údivu zarazí a sám sebe se zeptá, jak něco takového bylo v němčině vůbec možné.“

„ Západovýchodní díván“ patří k hlavním dílům klasického realisty Goetha ostře a nesmiřitelně bojujícího proti romantické reakci, Tento směr, representovaný tak zv. „romantickou školou“, její­miž412

theoreticko-estetick ými představiteli byli Wolfgang Menzel a August Wilhelm Schlegel a básnický­mi potom Novalis, Wackenroder a i. byl přesvědčen, že proti německé skutečnosti své doby a především proti hnutím vznikajícím v Německu pod vlivem měšťácké revoluce ve Francii lze se postavit mystickými postuláty a oslavou středověkých poměrů.. Německý marxistický literární histo­rik Wil-helm Girnus říká o romantické škole v Německu, že je to v podstatě „estetický odraz protiútoku feudální Evropy proti náporu měšťácké francouzské revoluce. Romantika,“ uvádí správně, „jako směr, jako programová škola byla tedy vlastním dítkem Svaté aliance. Svou ,modrou květinou' se snažila německému lidu zpříjemnit trny metternichovské reakce.“ Že Goethova oposice nebyla namířena ani proti kladným stránkám romantiky, pokud čerpaly z folkloru a snažily se na­plnit jej novým duchem, ani proti hlubšímu splynuti s přírodou, to nedokazuje jen Goethovo uznání italského romantika Manzoniho, nýbrž i to, jak si Goethe vážil Arnimovy a Brentanovy sbírky li­dových písní a básní „Des Knaben Wunderhorn“. Nic vsak nebylo přirozenějšího, než že se Goethe, který se vždycky hlásil k esteticky zdravému, vzbouřil proti „lazaretním básníkům“ romantiky, proti básníkům, kteří opěvovali jen vlastní bolesti a přibásňovali krásu tlení, nemoci, smrti, nevědoucí prostotě a hustým temnotám středověku. Jedenáct let po Schillerově smrti a vydání jeho spisu o Winckelmannovi, spisu, který byl hlubokým nekrologem na velikého dějepisce umění a „pohana“ a zároveň nejostřejší polemikou proti reakčnímu romantickému směru, začala Goethova práce na „Západovýchodním dívánu“. Napoleonské války zpustošily Evropu, reakce se cítila pánem a štvala a tyranisovala každý svobodný počin. Stárnoucí Goethe ve své dvorské osamělosti a isolovanosti se stále více stranil společnosti ― tak se to ovšem jevilo jen navenek, protože celé jeho myšlení, básnění a dychtění jej nemohlo sblížit se zpátečnickými tendencemi, které tehdy ovládaly Goethovo okolí.

Kdybychom cht ěli napsat historii Dívánu, musili bychom se vrátit až do Goethova mládí, k jeho raným pracím o Starém Zákoně, který se snažil osvojit si z hebrejského původního textu, k jeho413

studiu Koránu z let 1772-1774, k překladu Šalomounovy Písně písní následujícímu rok nato, k stu­diu a četbě orientálních literatur v osmdesátých a devadesátých letech, k překladu Voltairova „Mohameda“, ke studiu starých Indů, zejména Jonesova převodu „Sakuntaly“ a nakonec k jeho se­známení se s Džámího „Medžnúnem a Lejlou“, poemou lásky, spadající do r. 1808. Od tohoto okamžiku se Goethův zájem o Východ vybarvuje stále konkrétněji. Již od roku 1810 si Goethe dopi­suje s ruským hrabětem Sergejem Semjonovičem Uvarovem (1786-1855), vynikajícím orientalistou, který byl několik let předsedou Petrohradské Akademie, zprostředkoval Goethovo přijetí za čestné­ho člena této instituce (1826) a i po Goethově smrti se velmi zasloužil o jeho proslulost v Rusku. Jeho pojednání „Notice sur Goethe“, vydané r. 1833, je často citovaným a cenným dokumentem úcty a vážnosti, jichž požíval Goethe v Rusku více než v kterékoliv jiné zemi. Roku 1811 se Uvarov obrací na Goetha se svým „Projet d'une académie asiatique“, s dokumentem „obsahujícím návrhy na ustavení Asijské společnosti, která má rozšiřovat naše znalosti jazyků a literatury všech starých a nových orientálních národu“. (Goethe příteli Knebelovi v Jeně.) A v Goethových denících z r. 1811 čteme zápis: „Uvarovův návrh na ustavení akademie mne vylákal do těch krajů, kam bych se byl už dávno rád na delší dobu vydal.“ Roku 1812 za pobytu v Karlových Varech se konkretisují básníkovy plány týkající se kultury osvojené „v průběhu života“ a seznámení se s orientalistou Josefem von Hammerem a s jeho dramatem „Barmekidové“ vede již k vlastním přípravným pracím pro „Západovýchodní díván“.

Na začátku 19. století rozkvetla v Evropě vědecká orientalistika a probudila poměrně široký společenský zájem. Marietta Šagiňanová ve své knize o Goethovi zcela právem konstatuje, že „tento zájem vlastně nebyl výsledkem vědeckých průzkumů, nýbrž naopak. Život sám dal podnět k vědecké práci. Podobně jako v minulosti křižácké války upoutaly nyní také napoleonské války soustředěnou pozornost Evropy k východním národům. V ruské armádě, která Napoleona porazila a dlouho se zdržovala v evropských městech a metropolích,414

bylo mnoho vojáků četných asijských národností, které patřily k Rusku. Jejich živý jazyk, národní zvyky a písně nutně probudily zájem a upoutaly fantasii západního člověka k tajemnému a vzdá­lenému východu.“ Správnost těchto slov potvrzuje Goethův dopis ženě Kristiáne, datovaný 25. dubna 1813 z Drážďan, ve kterém mimo jiné čteme: „Že všichni lidé se sbíhají a žasnou nad ko­záky, kteří se zastavuji na náměstí a v nejmenším se nenechávají vyrušit z klidu, sotva musím podotýkat; ale jak se všechno mladé a staré sběhlo, když přivedli velblouda, symbol Asie.“ A 22. března r. 1814 uvádí Goethův deník mezi hosty na obědě „malého Baškirce“ a v Červnu téhož roku začínají proudit širokým, šumným tokem písně „Západovýchodního dívánu“. První části Dívánu byly uveřejněny již roku 1816, avšak až v r. 1827, pět let před Goethovou smrtí, vychází celý tento zázračný dar básníkova stáří, naplněný věčnou mladostí. Do chronologické a sociologicko-etno­grafické historie vzniku Dívánu se jako do orientální pohádky vpřádá milostná historie stárnoucího Goetha a ještě mladé choti jeho frankfurtského přítele Z mládí Willemera, bohatého bankéře, který odvedl divadlu a vzal si za ženu malou, krásnou a půvabem proslulou herečku Marianu Jungovou a šťastně a spokojeně s ní žil. Goethe, jenž v roce 1814 navštívil Willemera na jeho sídle „Gerber­mühle“ na Mekaru, zamiloval se do okouzlující a duchaplné mladé ženy, a ta se zamilovala do něho. Přátelský poměr duchovně se rozvíjející v dokonalé a nejčistší kráse dal vznikajícím zá­padním, duchem Východu naplněným básním opojně smyslový impuls. Zatím co se Goethe vžil do úlohy písňové postavy Hátima, milujícího, měnila se Mariana v Zuleiku, milovanou. Jeho verše

v dopisech přelétaly k ní a ona, vyšlá z lidu, osvojivší si veliké vzděláni a obdařená přírodou ne­jedním půvabem, odpovídala na ně verši, z nichž nejkrásnější zařadil Goethe do sbírky, jako by byly jeho vlastní. Toto tajemství, spojující oba milence, vyšlo najevo až dlouho po básníkově smrti …

Star é rčení „Ex oriente lux“ (Z Východu přichází světlo) zůstává v básních nevysloveno, avšak ve stále se vracejících parabolách zní Z díla, které přešlo do písni a úsloví. Přátelství a láska, vá­šeň a síla,415

radost a potěšení z dobrého, dobru sloužícího boje naplňují knihu. Toto mužné přitakání životu, připravenost k nebojácnému vystoupení proti odpůrcům a přitom odevzdání se všem radostem a strastem konkrétního bytí, odevzdání všemi rysy požívající a připravenost bránící se všemi prostředky sebezáchovy ― to všechno tvoří veliké vyznání, a to všechno uchovalo Dívánu po celém století účinnost. A zároveň jej povýšilo na jedno z největších uměleckých děl, jichž se nám dostalo. Protože Goethe, jak bychom dnes mohli říci v Leninově smyslu, byl „dobrý snílek“, skýtají nám ob­razy jeho fantasie a skvostné arabesky, provázející její předmět, dokonalý estetický požitek. Kouzelný koberec jeho živé, všemi barvami a barevnými odstíny hýřící a svítící fantasie je z klenotnice dobrých snů, které se nerozplývají, nýbrž táno chtějí být uskutečněny.

Zdůrazňujeme-li nakonec, že je nutno se seznámit i s prozaickou přílohou díla, s Goethovými po­známkami k Dívánu, s dodatkem, který ukazuje, jak hluboce Goethe pronikl do světa Východu, a který podstatně přispívá k objasnění díla, musíme ovšem zároveň i v souvislosti s nimi poukázat na onen goethovský rozpor, o němž jsme již mluvili na jiném místě: také v těchto poznámkách zhusta narážíme na ono zevšeobecňování pojmů, jež dokazuje Goethovy idealistické názory na společnost, onu ohraničenost, která je v přímém protikladu s jeho uznáním materialismu ve filosofii a přírodovědě. Bez ohledu na tuto ohraničenost, která se vyjevuje zvláště tam, kde Goethe nedosta­tečně objasňuje historicky podmíněné poměry (státní formy atd.), které lze vysvětlit jen z materiálních životních podmínek asijské společnosti, jsou poznámky klenotnicí poznání.

Chtěli jsme tímto svazkem našeho českého výboru z Goetha přinést knihu pro lid, pravdivou a užitečnou v duchu velikého klasického realisty německé literatury, důstojnou řady klasiků světové literatury, kterou dnes dáváme do rukou našim pracujícím.

Kéž je umění velikého německého národního mistra novým přátelským poutem, které nás spojuje s německým demokratickým člověkem bojujícím za mír.

Louis F ürnberg, 1955

OBSAH

Básně

Věnování (O. Fischer) gTři ódy na mého přítele Behrische (K. Bednář) 13Shledání a loučení (K. Bednář) -7

Zp ěv duchů nad vodami (O. Fischer)18Krist ýnka (O. Fischer) 20Fialka (O. Fischer) 21M ájová (O. Fischer) 22Lun ě (K. Bednář) 23Praslova (K.Bednář) 24Poutn íkova píseň jitřní (O. Fischer)26Prom étheus (O. Fischer) 28L áska bez spočinutí rüT. Bednář) 30Poutn íkova píseň ve vichřici fO. Fischer) 30Ganymed f O. Fischer) 34Postilionu Ghronovi rO. Fischer) 36Um ělcova píseň večerní fO. Fischer)37Cik ánská (O. Fischer) 38Kr ál v Thule (O. Fischer) 39

Ryb ář ('O. Fischer) 40Zm ěna f1C. Bednář) 41

Štěstí vzdáleného (X. Bednář) 42

Kr ásná noc (X. Bednař) 43Svatebn í noc (X Bednář) 43Lovcova ve černí píseň rif. Bednář)44Podzimn í (O. Fischer) 45Meze lidstv í fO. Fischer) 4*>Zimní cesta Harcem f O. Fischer) 47Poslání Hanse Sachse básníka (O, Fischer)5°

M á bohyně (O. Fischer) 5-1

Listopadov á píseň (X. Bednář) 59

P ísně velkého kofty (O. Fischer) 6o

P řipomínka (O. Fischer) 6l

Na mo ři (O. Fischer) I*M ěsíci rX. Bednář) J3Poutn íkovy noční písně: První (O. Fiscker) 64

Noční rozjímání fO. Fisc-Wy1

Božské v nás (0. Fischer)

t>5

Korinthsk á nevěsta (O, Fischer) Bůh a bajadera (0. Fischer) Hledač pokladů (0. Fischer) Král duchů (0. Fischer) Čarodějův učeň (0. Fischer) U soudu (0. Fischer) V čas půlnoční (O. Fischer) Svatební (O. Fischer) Předčasné jaro (K. Bednář) Co ve změně trvá (O. Fischer) Příro­da a umění (0. Fischer) Syn Mus (K. Bednář) Stolová píseň (K. Bednář) Šťastní manželé (K. Bednář) Johanka Sebusová (O. Fischer) Ukolébavka (K. Bednář) Jedno a vše (O. Fischer) Odkaz (0. Fischer) Duše světa (0. Fischer) Notturno (0. Fischer) Veřejná hostina (K. Bednář) Růžička (0, Fischer) Co jsem našel (0. Fischer) Mignon (K. Bednář) Harfeník (O. Fischer) Pradlena (O. Fischer) Blízkost milého (K. Bednář) Paní Marii Szymanowské (K, Bednář) Přáte­lům (K. Bednář) Metamorfosa rostlin (V. Feldstein) Metamorfosa zvířat (V. Feldstein) Římské elegíe (O. Fischer)

Ilmenau (O. Fischer) ř (O. Fischer) Celebrita (K, Bednář) Umělcovo svaté právo (K. Bednář) Elegie (O. Fischer) Poutníkovy noční písně: Druhá (O. Fischer)

Z ápadovýchodní díván (O. Fischer)

Kniha p ěvcova Kniha Háfizova Kniha lásky Kniha úvah

67 74 78 79 8084858588 89 9-9-92 95 98 99 101 105 105 108 109 110 110 112 112113 114 Il6

1-9 136142 143 144 146

-51

155 171 180 189

Kniha rozladění ooKniha po řekadel 210Kniha T ímúrova 221Kniha Zulei čina 223Kniha Šenkova 256Kniha parabol 270Kniha p ársího 275Kniha r áje 279Z poz ůstalosti 297

Pozn ámky a pojednáník lep šímu pochopení Západovýchodního dívánu 301

Pozn ámkak p řepisu jmen a překladu orientálních veršů 396

Vysv ětlivky 398

Doslov

404