GÉVÉČKO 01 – 2016/17 - Riesfotovideo.ries.cz/wp-content/uploads/2016/01/GV-1-01...2016/01/01...

GÉVÉČKO 01 – 2016/17

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov 33

ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA, také jste si povšimli té profesní deforma-ce projevující se tím, že pro mnohé z nás nový rok začíná ani ne tak 1. led-

na, jako spíše 1. září? Příčinu vidím v tom, že ačkoli je řada z nás už řadu let v penzi, pořád si ještě užíváme toho sladkého učitelského výdo-bytku – prázdnin. Dokonce i náš slovutný a vá-mi všemi ochotně abonovaný měsíčník se po loňském „zkušebním“ ročníku a jeho devíti čí-slech rozhodl, zřejmě díky výše zmíněné defor-maci majitele, vydavatele a vlastně celé re-dakční rady na „ročníkování“ kompatibilní se školními roky. A tak právě čtete úvodník prvního čísla prvního řádného ročníku GV. Pokud vydr-žíte, tak vám na předposlední straně nabídne-me termíny, ve kterých vyjde těch deset plá-novaných čísel GÉVÉČKA v právě zahájeném školním roce 2016/17. Budeme se snažit vám celkem nabídnout o něco více než 300 stran čtení, které by nemělo nudit. Jestli se nám to opravdu podaří, to bude záviset i na vás, na-šich tak hýčkaných externích dopisovatelích.

Začínáme nový ročník a tak dovolte, abych při-pomenul staré pravdy:

1. Měsíčník je určen výhradně a jen pro eme-ritní pracovníky ISŠTE (SOU HDB, SOU strojírenského), dále už jen ÚSTAV, ať již pedagogické nebo správní a členy mé nej-širší rodiny.

2. Základní filozofie GV: Dokud si člověk hra-je, zůstává člověkem.

3. Co vyplývá z předchozího bodu? Chceme si hrát a tak nás nemůžete příliš vážně brát. Hrajeme si se Sokratovým sítem v ru-ce. Pokoušíme se kombinovat to, co bylo (historie, vzpomínky) s tím co je i s tím, co tušíme, že bude.

4. Závěrem opisuji z úplně prvního GV: „Ko-nec konců mozkové namáhání je podle nejnovějších vědeckých studií nejlepší pre-vencí před tím německých doktorem, jak on se jenom jmenuje, no tak, vzpomenu si, sakra ta paměť, už to mám - Alzheimerem. Tak vzhůru do mentální lázně. Ale opravdu všichni!“

V dnešním Standově Ba-zárku dokazují autoři textů, že vzpomínek není nikdy dost: vzpomíná se jak na „poprvé“, tak i na „naposle-dy“. Tyto vzpomínky nás ovšem nevracejí dále, než do minulého století. To je

pro známého kreativního maximalistu ve funkci artdirektora GV časový návrat příliš malý a tak nás ve své rubrice „Trocha historie nikoho ne-zabije“ zavede do druhé poloviny století deva-tenáctého, přesněji do bitvy u Sadové.

Potvrzením snahy o kombinaci toho, co bylo, s tím co je, jsou řádky věnované, doufejme, že s patřičným odstupem a nikoho neurážejícím nadhledem, právě vrcholící volební kampani. Objevíte je jak v Glosování, tak v produkci naší nové divize – CHAMELEON.

Nemohu než upozornit na překvapivý úlovek (kolikrát já musel bezúspěšně nahazovat), kte-rým je MiniCéVéčko chebského doktora na protekční šesté straně GV.

Poprvé otiskujeme Vladimírovy Limitované in-formace a těšíme se, že splní svůj slib z pán-ského WC Koruny, a jeho koláže ozvláštní pod heslem „Najděte si chviličku a čtěte Pivničku“ i další čísla GV tohoto ročníku.

Ilonka dodala svoji tetu Iluši dokonce v před-stihu. přestože se rozhodla o prázdninách po-hybovat na kriplkáře, snad jen to „Na Běle-hrad!“ v Uherském Hradišti chybělo. Také ji ne-tlačila stará Müllerová ale Olin.

Nejinak i současný šéf Ústavu přemýšlející nad rozhláskem o zahájení školního roku nad stá-žemi svých studentů v lidové Číně.

A pozor je tu nová kulturní rubrika Šejkr, ne-zapomeňte nahlédnout a příště se do nové ru-briky aktivně zapojte svým kritickým hlasem amatérského recenzenta.

A snad nevadí,že se dnešní dárek vrací oblou-kem k známému: Já jsem horník, kdo je víc?

Přeji všem pohodové čtení ať již na obrazovce, nebo s papírovým Gévéčkem v ruce.

* *

V

GÉVÉČKO 6 - 2016


GÉVÉČKO 01 – 2016/17


CCOO VV GGÉÉVVÉÉČČKKUU ČČ.. 11 NNAAJJDDEETTEE?? MMrrkknněěttee nníížžee nnaa oobbssaahh

MiniCéVé1 - František Chamra.........................................................................................6

Bazar opotřebených vzpomínek1, 4 – První a poslední (Standa Jedlička)..........................7

♦♦ My kluci, co spolu učíme aneb Poprvé do školy jako učitel (StJ)......................................7

♦♦ Milosrdná paměť (KčS) .........................................................................................................8

♦♦ Poprvé do školy (jako žáček) (StJ)................................................................................9

♦♦ Poslední hospitace (KčS)............................................................................................10

♦♦ Do školy naposled (StJ).............................................................................................. 11

♦♦ Dva měsíce v Plesné, co vůbec nebyly děsné (Václav Ret).........................................12

♦♦ Poprvé v ní (PpR) .......................................................................................................13

♦♦ První maturanti mechaniků včetně zkušební komise (Václav Ret) ...............................15

Trocha historie nikoho nezabije1 (Pavel P. Ries).............................................................16

♦♦ Bitva u Sadové (Haradce Králové) – největší bitva na našem území ...........................16

Reklamní divize Chameleon3 (KčS) ................................................................................18

Šejkr – jemný i ostrý kulturní mix GV1 (Nová rubrika) .....................................................20

♦♦ Od školních pozemků k cihlám na barák – recenze filmu Učitelka (IhP) ......................20

♦♦ Moje úplně první recenze – kniha F. R. Čecha Generace Beatles (KčS) ....................21

♦♦ Minirecenze – film Sezn@mka (PpR) .........................................................................22

Pivničkovy limitované informace3 (Vladimír Pivnička) ......................................................23

Hlášení školního rozhlasu1 (Pavel Janus) ........................................................................25

Stoletá ostuda – zamyšlení nad sochoborectvím3 (StJ)...............................................26

Glosování1 (Karel Černík)

..................................................................................................27

Máš-li cosi na duši, svěř se tetě Iluši – stížnost intelektuála1 (Ilona Horáčková)............29

Konečník aneb na poslední straně1 (KčS) .....................................................................30

♦♦ Horký pot z Číny, první řádový den a další .....................................................................30

Jak bude vycházet GV (KčS) .........................................................................................31

((11))Stálé rubriky ((22))Téma měsíce ((33))Volné téma ((44))Téma čísla

TTiirráážž

Toto číslo GéVéčka vychází v elektronické podobě 19. 9. 2016 na internetu (http://fotovideo.ries.cz/fotogalerie/mesicnik-gv-2/) a v tento den jsou také abonenti upozorněni e-mailem na elektronické vydání. V tištěné podobě vychází pro členy rodiny a příbuzné

20. září 2016 a je rozdáno ve stejný den v restauraci Koruna v Sokolově.

Majitel, vydavatel a šéfredaktor: Karel Černík

Artdirektor: Pavel P. Ries

Hlavní ilustrátorka: Zuzana Onderová

Redakční rada: Karel Černík (KčS), Ilona Horáčková (IhP), Pavel Janus (PjŘ), Stanislav Jedlička (StJ), Zuzana Onderová (ZoO), Pavel P. Ries (PpR)

Adresa redakce a kontakt:

někde v Sokolově, [email protected]

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


MMiinniiCCééVVééččkkoo FFrraannttiiššeekk CChhaammrraa

o takřka ročním přesvědčování se nám díky ďábelské fintě s MGV a prosbou o osobní data podařilo z doktora Chamry

vymámit jeho CV. Zřejmě omylem nám zaslal i původní verzi asi z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Podrobili jsme ji obvyklé redakční investi-gaci včetně protlačení Sokratovým sítem a zjistili jsme, že je možné sdělovaným skutečnostem uvěřit na ubohých 50%. Snad jen dodáme, že akademický titul získal jmenovaný, kde? V Plzni...

(KčS)

PPŮŮVVOODDNNÍÍ VVEERRZZEE

arodil jsem se dne 3. dubna 1940 v malé vesničce jménem Ratibořské Hory po-blíž historického města Tábor. Jsem děl-

nického původu, otec byl truhlářským dělníkem a často vzpomínal na soudruha Gottwalda. Do pionýrské organizace jsem vstoupil již v ma-teřské školce z důvodů plné angažovanosti a lásce k lidově demokratické vlasti.Od té doby se věnuji budování mé drahé socialistické vla-sti. Po úspěšných studiích jsem pracoval vždy tam, kde mne strana a vláda potřebovala. Pra-coval jsem v pohraničí a také v hornickém uči-

lišti a připravoval žáky k těžbě černého zlata. Svá žáky jsem měl rád do posledního dne své-ho působení v učitelské profesi. Moje angažo-vanost byla oceněna registrací na krajské správě STB v Plzni.

DODATEK

S ohledem na mou momentální postiženost jsem byl přijat do MŠ až ve vyšším věku. Bylo možno vstoupit i do strany. Ale já chtěl napřed poznat mládí v ČSM.

VVEERRZZEE PPOO RROOCCEE 11996688 ((11998899))

arodil jsem se dne 3. dubna 1940 v malé vesničce jménem Ratibořské Hory po-blíž historického města Tábor. Můj otec

byl majitelem truhlářské firmy. Po znárodnění odmítl pracovat v truhlářském komunálním podniku slovy: „S těmi kurvami já dělat nebu-du.“ Dále pracoval jako školník v místní ZŠ. Po víceméně zdařilých studiích jsem učil a učil a učil… Až jsem s pravděpodobností hraničící s jistotou doučil ve školním roce 2015/2016. Protože s těmi hajzlíky se už opravdu nedá vy-držet.

Od července tohoto roku pracuji na sehnání nějakého šolíchu na přivydělání na nějaké to pivo a také na rundu, kterou budu muset zapla-tit v dubnu 2017 v restauraci Koruna v Soko-lově..

REDAKČNÍ INVESTIGACE PŮVODNÍ VERZE:

1. Ratibořské Hory – skutečně existují (viz fotografie ve vedlejším sloupci).

2. Vstup do pionýrské organizace – časově nemožné. V MŠ jsou děti ve věku cca 3 – 6 let. Jmenovaný ji tedy navštěvoval (pokud vůbec) v roce 1943 až 1946. To ještě PO neexistovala, snad jen Hitlerjugend (do 1945) nebo skaut (1946).

3. Registrace na KS STB v Plzni – v archivu ÚDTR nalezeno, že ano jako kandidát spolupráce.

PPP

NNN

NNN

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


BBAAZZÁÁRREEKK OOPPOOTTŘŘEEBBEENNÝÝCCHH

VVZZPPOOMMÍÍNNEEKK SSttaannddyy JJeeddlliiččkkyy

aždý měsíc se musí rubrika Bazárek nakrmit vzpomínkami. Nejlépe takovými, co se k dané-mu měsíci vztahují. Tedy nepřekvapí, že měsíc září vyvolal asociaci se školní docházkou.

A protože nejsilnější zážitky vyvolá to, co zažíváme poprvé, tak tedy poprvé do školy, ať už jako školáček, nebo dospělák. Když poprvé, tak taky musí přijít naposled. Čekal jsem nával příspěvků na tak lehké téma.Vždyť si na první den ve škole vzpomíná každý z nás. A když ne na první den, tak na první úspěch, první prů..r, na první dvojku z chování, na první školní lásku a co já vím, co všechno nás tam poprvé potkalo. Ale žádný nával příspěvků se nekonal.

Chápu to. V horku na mořských plážích Thajska či Dubaje jste měli úplně jiné myšlenky. Někteří snad i nemravné. O to více díky těm, co opovrhli poleháváním po světě a přispěli milou vzpo-mínkou. Pomáhají tak udržovat mou rubriku při životě a vám, co se zarputile odmítáte svěřit se svými vzpomínkami papíru, umožňují lehké a snad i zábavné čtení.

(StJ)

MMyy kklluuccii,, ccoo ssppoolluu uuččíímmee aanneebb PPoopprrvvéé ddoo šškkoollyy jjaakkoo uuččiitteell

sud si s námi nepěkně zahrává. Nikdy, ale opravdu nikdy, jsem nechtěl být uči-telem, ani jsem o tom neuvažoval. Po-

kud má paměť sahá, byly mými vzory osamělí mužové bojující na vlastní pěst. Tak jsem pos-tupně toužil být indiánským zvědem, seržantem kanadské jízdní policie, pilotem RAF, vynález-cem světového významu, nebo v nejhorším pří-padě technikem na osamělé rozvodně VVN (velmi vysoké napětí). Tedy být vždy odpověd-ný jen sám za sebe a nemuset nikoho poslou-chat. To byla moje představa o svobodě.

Ďábel však má pro každého připravenou vějič-ku. Ta má se jmenovala PRÁZDNINY. Tou do-bou jsem zažíval šestidenní pracovní týden s 46 hodinovou pracovní dobou a jednou do ro-ka dva týdny dovolené (s vyhlídkou na třetí tý-den). Ale ano moji mladí čtenáři, takové pod-mínky byly tehdy běžné. Nabídka dvou měsíců prázdnin a 26 hodin týdně by zlámala i pevnější charakter, než byl můj. A tak, co čert chtěl, jsem se jednoho září ocitnul s bušícím srdcem před dveřmi s tabulkou E3a. Cítil jsem se jako sv. Vojtěch, když dorazil hlásat víru mezi baltské pohany. Snad nedopadnu podobně jako on.

Otevřev dveře a utišiv řev jsem se žactvu před-stavil svým upraveným profesionálním životopi-sem, za který by se nestyděli ani Edison s Kři-žíkem. Velkoryse jsem přehlédl (přeslechl) po-známky typu „Plešoun se vytahuje" či „zase je-den, co si myslí, že sežral Šalamounův exkre-ment", vždyť to jsou mí budoucí přátelé. Pokra-čoval jsem postupným seznamováním se s jed-notlivci. Pány to otravovalo a nudilo, v zadní části třídy si rozjeli vlastní program. Prohlíželi si

KK

OO

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


časopis pro pány a vyprávěli si o prázdnino-vých známostech. Mezi tím jsem si stačil s hrů-zou uvědomit, že si nejsem schopen zapama-tovat ani první řadu obličejů a k nim příslušných jmen. Ukončil jsem tedy rychle beznadějné se-znamování a nadiktoval rozvrh na příští dny. Pak jsem se rychle rozloučil, což mělo úspěch a v minutě byla třída prázdná. Nějak jsem začí-nal chápat, že metoda šíření víry ohněm a me-čem měla něco do sebe. Po úspěšném prvním dni jsem chtěl odejít domů. V tom do sborov-ny přiběhla sekretářka, že mám jít okamžitě k řediteli. Jarda Špaček si mě pohledem dů-kladně přeměřil a začal: „Tak takhle by to roz-hodně nešlo, nevyužít pracovní dobu a pustit žáky po hodině domů. Snad vás omlouvá, že neznáte své nové povolání, ale to se nesmí opakovat. Zatím jděte za zástupcem, ať vám vysvětlí pedagogickou dokumentaci a té se bu-dete věnovat zbytek dne, do půl třetí". A sakra! Tuším,že to s tou krátkou pracovní dobou bude jako s písní na lapání ptáčka.

A ta dokumentace! Kdyby měli takhle třikrát pí-semně vést Babinského na Špilberku, tak ho radši pustili domů. Tu třídnici a katalog, to jsem chápal. Ale tzv. pedagogické pozorování? To je snad nácvik na domovní důvěrnici, nebo na fíz-la STB. Mám zapisovat každý poznatek o kaž-dém žáku nejméně čtvrtletně, lépe měsíčně. Cítím jak mé svobodomyslné duši narůstají klo-tové rukávy. To byl teprve první den. A bylo i hůř. Se Špačkem v zádech a s věčně nesplně-nými úkoly žádný med. No zkusím to, snad si

zvyknu. Prázdniny jsou sladké. Ve školním roce ale nejsem učitelem nijak rád.

Když se dovídám, že se škola stěhuje do Soko-lova, uvažuji o návštěvě Rozvodných závodů s dotazem, co by pro mě měli. Nakonec ale zví-tězil vrabec v hrsti, zkusím to ještě jeden rok v novém působišti. A všechno bylo trochu jinak. Tentokrát se ty tři zlomyslné báby (soudné ses-try), co každému tkají vlákno osudu, musely splést. Nový mladý učitelský sbor byl něco úpl-ně jiného. My kluci, co spolu učíme, jsme nějak pocítili týmový duch. Duch typu „jsme nejlepší, nebo určitě budem". A k tomu Karel, který se ukázal být nevyčerpatelným zdrojem užiteč-ných nápadů i různých „pytlíkovin", mě v na-šem kabinetě zaujal a vedl tak, že následujících 30 let jsem o odchodu už neuvažoval.

(StJ)

MMiilloossrrddnnáá ppaamměěťť

masírován Standovým nápadem, že záři-jovému Bazárku by slušelo vzpomenout si na svoji první, případně také poslední

vyučovací hodinu, jsem se, pln kabinetní loa-jality, snažil vyhovět ze všech svých zvolna od-cházejících sil Přestože stav mého HW nevy-kazuje na první pohled nějaké výrazné poško-zení, které by díky věku bylo jistě omluvitelné, můj SW je na tom podstatně hůře. A vůbec jeho nejvíce zasaženou částí je paměť. Jistě už jste pochopili, že těmi předchozími dlouhými sou-větími nechci říci nic jiného, než to, že si hovno pamatuji.

A za této situace začněte psát text, alespoň tro-chu pravdě se blížící. Jak závidím Hubajdovi těch jeho údajných 90%. Jedno vím zcela určitě a to je datum a místo zahájení mého učitelová-ní. Stalo se tak, pokud stoletý kalendář nelže, překvapivě ne 1. září, protože to byla neděle, ale v pondělí 2. září 1963 na SPŠ strojnické

v Klatovech. Nevedu si, jako nejmenovaný ka-binetní kolega deníček a tak se budete muset

smířit s tím, že následující slova jsou převážně fabulací, což je korektní překlad toho, že si bu-du muset dost cucat palec.

ZZ

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


Z logiky věcí školských vyplývá, že jsem svoji první hodinu nemohl mít jinde, než ve třídě, která měla to obrovské štěstí, že mně ji pan, pardon tehdy soudruh, ředitel přidělil k celoroč-nímu obhospodařování - 3.C – tak byla ozna-čována. To 3.C bylo uvedeno na štítku na dve-řích třídy, ve které tato nekoedukovaná, rozu-měj jen chlapecká třída, sváděla své souboje s vyučujícími většiny předmětů. Mezi prostoro-vé výjimky jinde se odehrávajících předmětů patřil tělocvik, dílny, laboratoře a kreslírna. Te-prve v tuto chvíli mi dochází jak geniálně mi pan profesor Hlaváček, který prakticky z pozice zástupce ředitele takové věci rozhodoval a ško-lu pedagogicky řídil, vybral třídnictví. Jen samí kluci. Mne bylo v té době necelých čtyřiadvacet a mládí studentek ve třídách koedukovaných se pohybovalo mezi 16 až 19, takže jisté latentní nebezpečí sexuálních excesů se jistě nabízelo. Vždyť v té době jsem o etice učitelské profese neměl ani potuchy.

Aniž bych tedy fabuloval, mohu tvrdit, že moje „na živo“ první vyučovací hodina byla hodina třídnická. Se seznamem studentů a třídnicí v ruce jsem otevřel dveře do třídy a vešel, aniž bych si v tu chvíli byl vědom toho, že jde o chvíli historickou – stal se ze mne učitel. Pravda učitel amatér, nezkažený nějakými teo-retickými pedagogickými vědomostmi a doved-nostmi, řečeno dnešním jazykem – mé kompe-tence k řízení pedagogických procesů byly minimální. Ale vraťme se ten druhý zářijový den roku 1963 do ryze chlapecké třídy 3.C kla-tovské průmyslovky.

Začalo to tím, že jsem se představil a požádal své budoucí studenty, aby i oni, až přečtu jejich jméno, se krátce představili. Začalo to Adamo-vičem a hned u druhého studenta, Václava Ba-stla jménem, šlo o pouhou formalitu. Znali jsme se. Oba jsme v té době oblékali dres plánických fotbalistů. Následoval Jaroslav Bouc, echtklato-

vák, kterého jsem o pár měsíců později cestou do školy pravidelně budil stisknutím patřičného zvonku u vchodových dveří domu naproti hote-lu Centrál. A tak to šlo dál, jméno za jménem. Nikdo nechyběl. Ve třídě bylo několik studentů, kteří na průmyslovku nastoupili hned po vyuče-ní a u kterých byl věkový diferenciál ve srov-nání s věkem jejich třídního opravdu, skutečně minimální. Havlovic, Tulačka… bez jejich po-moci by zvládnutí těch ostatních bylo jistě ob-tížnější. Už tehdy mi bylo jasné, že takový Honza Kuchař, Tomáš Háša, či Vláďa Cais se jen s maturitou na průmce nespokojí. Hrozné je, že i tihle inženýři už jsou dnes, jako já, také v penzi.

Možná, že mému třídnictví prospělo paradoxně i to, že už jsem v téhle první hodině uvedl na pravou míru to, že poté co mě kdosi oslovil soudruhu inženýre, vysvětlil, že to já si neza-sloužím. Zatím, jak jsem se tehdy pln optimi-smu domníval. Přes tvrzení pana ředitele, že jsme internacionalisté, jsem ve své tehdejší první z mnoha v příštích letech následujících dalších tříd, neměl žádného žáka ze sociálně vyloučené komunity. Zato echtovní Chody od Domažlic, Šumaváky ze Sušice i Železné Rudy a to nemluvím o těch ze Stříbrných Hor či Nýr-ska. Měl jsem, jako po té ještě mnohokrát, prostě štěstí.

Ta tři klatovská učednická učitelská léta mě přesvědčila o tom, že jsem se životně našel a po přesunu do sokolovského ústavu, kde jsem narazil na další pedagogy amatéry, jsem se spolu s nimi stal postupně i formálně pro-fíkem, mohu závěrem tvrdit, a to bez jakékoli fabulace (nakonec jsem si ani ten palec příliš neocucal), že jsem měl a mám v životě tolik štěstí, že si ho ani nezasloužím. Možná je to způsobeno i tím, že si toho mnoho nepamatuji. Moje paměť je ke mně milosrdná.

(KčS)

PPoopprrvvéé ddoo šškkoollyy ((jjaakkoo žžááččeekk))

d určitého věku začínají člověku kalit dětství zlomyslní příbuzní a známí hlou-pým dotazem: „Ty už půjdeš do školy,

těšíš se?" Musím se přiznat, netěšil jsem se. Nějak instinktivně jsem cítil, že mi skončí volný život a taky, kdo by se těšil na pravidelné ranní vstávání, oblékání do „slušných šatů“ a další podobné „radosti“. Stoicky jsem se obrnil větou „musíme tam všichni“ a tedy bez odporu jsem byl matkou dovlečen do obrovské budovy zva-né „americká škola“ ač byla zcela českou. Ná-zev pocházel od předešlého využití velitelstvím

OO

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


americké armády pro Cheb a ku podivu se udržel dodnes. Výjimkou byla normalizační léta, kdy patolízalský ředitel nechal ozdobit čelo bu-dovy velkými písmeny se jménem tehdejšího velikána. Moc si nepomohl, od té doby říkali škole „americká škola Klementa Gottwalda“ Ale zpět k mé osobě. Byl jsem vystrašen a zděšen davem řvoucích, případně plačících dětiček, motajících se po chodbách. Matka mě dovedla na přidělené místo a zmizela za dveřmi. Roz-hodl jsem se, že brečet nebudu, ale úzkostné-ho pohledu ke dveřím jsem se nemohl zbavit. Co by dělal na mém místě Nevada Kid? Prch-nout, či přijmout boj? Ale už je tu laskavá paní, tvrdící o sobě, že je naše učitelka. Každého, tedy i mě se na něco ptá. „Jak se jmenuješ?“ To tedy vím jistě. „Líbí se ti tady?“ To sotva, myslím si mlčky. „Budeme tě tady učit číst a psát.“ „Ale to já už umím," uvádím s nadějí, že dostanu něco jako modrou knížku a nebudu muset docházet. Smůla, učitelka říká „to jsi ši-kovný chlapec, my tě ale naučíme ještě spou-stu dalších potřebných věcí.“ Nevěřím, ale má pravdu ta laskavá paní. Už brzy se mého vzdě-lání a výchovy ujímají spolužáci. Mé dosavadní vesnické vědomosti jsou opravdu nedostateč-né. Co sprostých slov jsem vůbec neznal, ne-znal ani to, co označují. Přiznávám s uzardě-ním, že jediné mé sprosté slovo bylo hovno a to se na vsi příliš neužívalo (tam to byl slepičinec, husí cigáro, kravinec a pod.). Nejen slova, ale i obrázky dosud mě nepochopitelné se stávaly srozumitelnými. Už vím, že šikmý čtverec s čár-kou uprostřed neznamená, že autor miluje geo-metrii. Další, pro život potřebné dovednosti, jsem získával postupně od jednotlivých spolu-žáků. Spolužák Žihanský zvaný „kradař“ mě na-učil, jak se vniká do uzamčené budovy, Vašek Kroupa mě učil základy boje s kozáckou šavlí, Lubor mě učil střelbu z pušky i koltu a Pepík

Strenk si vzal za úkol, abych se naučil rvát. Nebyl moc úspěšný. Když si prohlédl mojí tě-lesnou konstituci pravil: „Pro tebe bude nej-vhodnější metodou útěk. A když to nepůjde pamatuj si, že rozhodující je první rána, ta musí přijít od tebe a být zničující.“ Veden těmito schopnými instruktory jsem rychle dozrával

v normální dítě a dospěl brzy do stavu, že by na mě byl jistě hrdý klatovský strýc Jakub, který se často neshodl ve věci mé výchovy s mou matkou. Kdyby tak mohl vidět mě, jak s tropic-kou přilbou na hlavě, ozbrojen šavlí za pro-vázkovým pasem a v ruce šísprak, kráčím po našem Goldbergu. Byl jsem konečně jako plno-právný člen našeho oddílu bojovníků proti kon-kurenční bandě janáčkovců (vedlejší čtvrť). Doufám, že jsem kromě této dobré výchovy od spolužáků, získal mimoděk ve škole i nějaké vzdělání. Hlavně zásluhou toho,že se mí učitelé nebáli tělesných trestů. Díky jim za to, že mohu dnes psát tyto vzpomínky většinou bez hrubých chyb.

(StJ) Poznámka: nemohl jsem si pomoc, ale Standovo vyprá-vění mi natolik připomnělo můj oblíbený francouzský film Knoflíková válka, že jsem pro ilustraci jeho textu sáhl pro fotografie z tohoto filmu. (PpR)

PPoosslleeddnníí hhoossppiittaaccee

řejmě jsem byl pod vlivem a díky tomu si nic nepamatuji, anebo si, pokolikáte již, ctihodný redakční kolega StJ vymýšlí.

Drze mně do očí tvrdí, že já jsem ten, kdo pro zářijové GV přišel s nápadem psát o své první a poslední vyučovací hodině. A on ji jako šéf Bazárku jen adoptoval a domestikoval. A tím pádem mu dlužím ještě jeden text. Text o po-slední vyučovací hodině. Mám pro tohoto nej-menšího ze svých redaktorů evidentně nějakou slabost. Vždy se mu podaří mě ukecat. Tak se stalo i tentokrát. Pouze a jen proto, abych si podržel alespoň zbytky osobní důstojnosti a su-

verenity jsem asertivně zaměnil vzpomínku na poslední vyučovací hodinu za vzpomínku na svoji poslední hospitaci.

Začnu definicí, bych dokázal, že mám v této oblasti alespoň teoretické kompetence. Ottův slovník naučný (1897) říká, že se užívá slova toho při kandidátech učitelství na gymnáziích a reálkách, jímž za doby jejich zkušebního roku náleží pobývati ve vyučovacích hodinách profe-sorů, jímž přikázáni byli. I návštěvy ředitelů ve vyučování za účelem kontroly zovou se hospi-tace. Slovník cizích slov vydaný v roce 1966 je stručnější a uvádí u tohoto hesla následující:

ZZ

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


vzájemná návštěva učitelů nebo návštěva nad-řízeného školského činitele při vyučování ve škole. Sami vidíte, že pokrok se zastavit nedá.

Ale teď již k mému poslednímu hospitačnímu aktu v pozici nadřízeného školského činitele. Pedagogicky exhumován současným ředitelem Ústavu poté, co byl dosavadní zástupce ředi-tele pro odborný výcvik penzionován a nikdo o tento lukrativní post nejevil valného zájmu, jsem musel vykonávat i tyto mému věku ne-důstojné činnosti. Hospitace proběhla v době blížících se závěrečných zkoušek, tedy v době, kdy už mi bylo nad slunce jasné, že pokud se mi nepodaří přemluvit nějakého mladšího kole-gu, aby mě na tomto místě ZŘ vystřídal, tak zde uváznu i po prázdninách. To uvádím jen proto, aby bylo jasné, že jsem nebyl v nejlepší psychické kondici a tím nějak omluvil to, co se při mé poslední hospitaci odehrálo. Že šlo o selhání nadřízeného školského činitele, drže se definice, mě bylo jasné už v okamžiku, kdy jsem vyskočil ze svého hospitačního okopu a začal na vyděšeného učedníka řvát jako na lesy.

Dobře jsem věděl, že hospitující je povinen za-ujmou ve třídě, kde hospituje, strategicky vý-hodné místo a do vyučovacího procesu neza-sahovat. Krčil jsem se tedy pěkně vzadu a tvářil neviditelně. Aby žáci nebyli pohledem na sta-řičkého hospitujícího zbytečně stresováni, Jar-da Honzák měl hodinu dobře připravenou a ve-dl ji excelentně. Elektrikáři třetího ročníku opa-kovali otázky k ZUZ. Potud vše v pohodě. Až do té doby, než nastoupil kandidát na získání výučního listu, který si vylosoval závitové po-jistky. Přímo ostentativně dával najevo, že o po-jistkách neví nic. Jarda nešetřil návodnými otázkami. Pojistkový spodek? Nic. Pojistková hlavice? Nic. Pojistková vložka? Nic. Ještě, že

nepoužil Milošovu fintu a nežádal, aby kandidát vysvětlil problém tak, jakoby hovořil k laikům. A dobře udělal. Jinak by snad z mé strany doš-lo k inzultaci zkoušeného nešťastníka. Takhle jsem jen vyskočil a začal hlasem značně zesí-leným a vztekem přeskakujícím vyčítat tomu neumětelovi, že větší znalosti než on musí mít i poslední uklízečka. Svoji tirádu jsem zakončil zkoumáním toho, proč se vlastně rozhodl pro tenhle obor. Obor, který jsem vždy považoval za elitní. Proč nedal přednost oboru, ve kterém by mu jistě bylo, alespoň materiálně, mnohem lépe. Vždyť takový kuchař, když nic jiného, tak se jistě při odborném výcviku dobře nají.

Naštěstí zazvonilo a já jsem z téhle bitvy, ve

které jsem rozhodně neobstál, mohl hrdě odejít středem i když jsem se cítil jako bojovník odná-šeny na štítě na výřad mrtvol po skončení bitvy. Jardovi jsem se omluvil. Oba jsme dojatě vzpo-menuli dob, kdy na tenhle obor chodili kluci, pro který nebyl problém vyrobit nabíječku, elektrifi-kovat modelovou železnici, či vyřešit osvětlení vesnické diskotéky. Otřeli jsme vzpomínkové slzy a já takto motivován opětovně vyrazil na lov ZŘ. Motivace byla zřejmě silná. Lov byl ús-pěšný. Dodnes ulovenému nezapomenu při každé příležitosti poděkovat. Takže znovu: díky Jardo Klainwolfe

(KčS)

DDoo šškkoollyy nnaappoosslleedd

aždá pohádka má svůj konec. "A jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes." Já se s Ústavem loučil nadvakrát. Poprvé po

dosažení téměř 60 let svého pohnutého věku. Ústav mohutněl ve smyslu genderové sprave-dlivosti, týmový duch se vytrácel, až zmizel, stejně jako ti kluci z teamu. Můj guru Karel vy-razil dělat (politickou) kariéru,noví a schopní mladí kolegové mě překonávali ve všech smě-rech, tak co. Je třeba předat vesla a začít šetřit na stříbrnou minci pro Charona. Složil jsem tedy majeteček (odborné knihy elektro) do prá-delního koše, přidal své testy a vzorové úlohy

z měření a spolu s elektronickými měřícími pří-stroji to předal kolegům do dílen. Oběhnuv po-třebná potvrzení pro úřad, dostal jsem příslib důchodu od srpna a bylo vymalováno. Po roz-loučení se všemi, co mě znali (a těch už moc nebylo) jsem odešel spokojen na své letní sídlo a adieu a never more. Zde by se měl objevit ten úvodní citát.

Ale neobjeví, zas ten Karel se zapletl sudičkám do kšeftu a poštval na mě ředitele Pepu. Snad ze závisti, že se nic nedělajíc válím, zatím co on v potu tváře postupuje na kariérním žebříku do nadoblačných výšin. Protože mě ale dobře

KK

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


zná, ví, že Pepu bych vyhnal, tak mu poradil, aby vzal i Otíka. Tomu já nemohu odmítnout. My kluci od Šumavy spolu držíme a já neznám nikoho šikovnějšího a hodnějšího. I tak jsem se zkusil vykroutit a stanovil si dost nestydaté pod-mínky. Pepa ale souhlasil se vším a tak jsem byl znovu přijat.

Jenže nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Budo-vy byly ty stejné,ale škola úplně jiná. Na našem patře samé krásné dívky, dokonce i v ředitelně. Jistě, nemám si nač stěžovat, zacházeli se mnou jako s posledním syrovým vejcem, které se nesmí rozbít. Jen aby se nám dědeček ná-hodou nepos.al. A všechno se dálo superko-rektně, nedej Bože nějaký alkohol na pracovišti. Ale co já s tím? Práce byla čím dál těžší, už tím jak člověk musel žáky do všeho nutit a taky sta-rý člověk už nemá tu energii. Co bylo horší, sám na sobě jsem cítil ten generační rozdíl me-zi kolegy a mnou. Pravda, všichni se ke mně chovali hezky, Ivanka o mě pečovala přímo ma-teřsky, ale… Až mě to na sebe sama začalo

štvát. Sice mě to trvalo, ale nakonec jsem po-chopil, že člověk má odejít dřív, než si spolu se

Svěrákem musí říci: „už sem nechodím rád“.To definitivní rozloučení proběhlo zcela nenápad-ně, uprostřed června, bez lítosti a s vědomím, že to mělo být asi už dřív. Přece bych nechtěl, aby mě havrani odnesli od tabule. Tak sbohem.

(StJ)

DDvvaa mměěssííccee vv PPlleessnnéé,, ccoo vvůůbbeecc nneebbyyllyy dděěssnnéé

roce 1955 jsem ukončil maturitou studium na Pedagogické škole pro vzdělání učitelů ná-rodních škol v Karlových Varech. Bylo to v době, kdy jsme si chodili zatančit do kavárny „Petr“ za 5 Kčs a do Puppu za 15 Kčs. Život studentský byl opravdu život veselý. Než jsem

se stačil rozkoukat, dostal jsem tzv. „Umístěnku“ s tímto textem – doslovný opis následuje:

ONV v Chebu - odbor školství, 29. 6. 1955.

Soudruh Václav Ret, kandidát učitelství

Přijímám Vás s účinností od 25. 8. 1955 do pracovního poměru učitelského

a ustanovuji Vás od téhož dne učitelem 1. až 5. postupného ročníku, na

Osmiletou střední školu v Plesné. Přihlaste se tedy včas u ředitelství

uvedené školy k nástupu do služby.

Pracovní příjmy Vám budou poukazovány od 25. 8. 1955 ve výši 2. pracovní

třídy 1. stupně, měsíčně 896 Kčs.

Vedoucí odboru

ento dokument měl stejnou funkci jako povolávací rozkaz k nástupu na vojnu. Tam však nebyla uvedena výše žoldu.

V den „D“ jsme se sešli v ředitelně školy 3 ben-jamínci: František, Mirek a já. Pan ředitel sym-patický, prošedivělý padesátník, nás přátelsky přijal a ihned trval na tykání: „Říkejte mi Fery.“ Šlo to těžce, ale zvládli jsme to. Náš ředitel byl i předsedou MNV, což bylo na vesnici obvyklé. Na telefonát přijel na kole a s kýblem pracovník MNV, aby nás odvedl do našeho nového bydliš-tě. Přišli jsme ke krásné vile s věžičkami ve stráni.

Před vilou byla starobylá studna s rumpálem. Vila dříve určitě patřila nějakému textilnímu magnátovi. Náš průvodce odemkl, předal nám klíč a prohlídka začala. „Ústřední topení a roz-vody vody jsou nefunkční. Někdo nevypustil vodu a trubky mrazem popraskaly. Vodu si bu-dete nosit ze studny.“ Předvedl nám jak zdárně dopravit vodu ze studny, která byla asi 10 met-rů hluboká. Během 1. týdne jsme utopili 2 ký-ble. S úsměvem nám dávali na MNV další. V přízemí vily byly dvě prostorné místnosti spíš sály, 3 železné vojenské postele, elektrický vařič, žárovka visela na drátu na stěně a byla

VV

TT

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


funkční. Lustry nebyly.

František z Františkových Lázní byl zkušený borec a ihned obsadil menší sál, kam jsme mu pomohli odstěhovat postel.

Prý, aby nás nerušil, protože má rád večerní procházky a chodí pozdě spát. „Houby s oc-tem". Během několika dnů nám to došlo. Neda-leko byla textilka Tosta, kde pracovalo cca 10 seřizovačů a údržbářů, ale asi 200 dívek a žen. Poměrně často jsme s Mirkem registrovali za stěnou značný hluk. Kolega byl po ránu sice spokojený, klidný a vyrovnaný, ale když měl službu „nosiče vody" - selhával. Hygienu jsme tedy řešili ve škole.

Ředitel nás snadno přesvědčil, že jsme mladí a je naší povinností zúčastnit se alespoň jed-noho nočního výmlatu, abychom pomohli míst-nímu JZD. Byl to zážitek. Trval od 18.00 - do 02.00 hodin. Zážitek, na který se nezapomíná.

Připravovali jsme třídy a dokumentaci k zahá-jení školního roku 1955/1956. V Plesné jsme působili dva měsíce. Koncem října jsme naru-kovali na vojnu. Naše trojka se rozpadla. S Mir-

kem jsme byli dva roky v Bruntálu - dokonce u stejné roty.

Za dva měsíce působení ve škole jsem stačil založit hudební soubor. V tom jsem pokračoval později i na OU HDB v Sokolově. V Plesné se mi také podařilo dát impuls k obnově divadel-ního souboru. Později mi kolega z Plesné nap-sal, že ochotníci sehráli úspěšně první předsta-vení.

NNěěkkoolliikk zzaajjíímmaavvoossttíí zz hhiissttoorriiee PPlleessnnéé aa šškkoollyy..

Plesná byla jako součást ČSR obsazena 1. led-na. 1919 československými vojáky v počtu 25 mužů. Počet během roku kolísal mezi 7 až 100 muži.

20. ledna 1919 v reakci na zprávu starosty o obsazení města, souhlasila městská rada s připojením k provincii Deutsch - Osterreich a Německu. V té době bylo v Plesné 5 000 oby-vatel, z toho jen zlomek Čechů, 14 textilek a 2 německé školy

Česká menšinová škola v Plesné byla založena 6. 9. 1926, přihlášeno bylo 14 žáků Češi i Něm-ci. Tato státní obecná škola byla umístěna v bu-dově Celního úřadu v jedné místnosti. Ve škol-ním roce 1928 - 1929 bylo přihlášeno jen 7 dě-tí. Na škole každoročně probíhaly oslavy k na-rození T. G. Masaryka a to 7. března a potom 28. října - vznik ČSR.

Ve školním roce 1938 - 1939 bylo přihlášeno 12 žáků (7 hochů a 5 dívek). Zápis ve školní kro-nice informuje o obsazení učitelského sboru a tím končí.

V době mého působení bylo ve škole 301 dětí.

((VVááccllaavv RReett))

PPoopprrvvéé vv nníí

le kolegové, no tak... samozřejmě, že mám na mysli vyučovací hodinu a nic jiného! Nebudu zde ale popisovat mou

první vyučovací hodinu – na tu si vůbec nevz-pomínám - asi nebyla ničím zajímavá - ale půj-de o první vyučovací hodinu předmětu Stroje, v prvním ročníku na večerní SPŠ v Karlových Varech. Tam jsem začal studovat hned ve stej-ný rok, co jsem na zdejším Ústavu obdržel vý-uční list elektrikáře rozvodných zařízení. A že mi utkvěla v paměti právě první hodina strojů na večerní průmyslovce? Až si přečtete řádky níže, nebudete se tomu divit.

Věděli jsme, že na předmět Stroje budeme mít

nějakého Ing. Jiřího Soukupa. Netušili jsme, kdo to je, jen jsme věděli, že o tenhle předmět dvakrát nestojíme – my, budoucí slaboproudaři – a byli jsme připraveni že jej ten jeden rok nějak přetrpíme. V dalších ročnících už nebyl. Bože, jak jsme se mýlili. Všichni si tenhle před-mět díky vyučujícímu pamatujeme dodnes. Ten den jsme měli mít první hodinu, která rozvrhově připadla na tu poslední. Od zvonění uběhlo 5, 10 a poté 15 minut a vyučující nikde. Každý jste jistě zažili, ať již při vlastní školní docházce a nebo, když jste sami učili, že žactvo má ten-denci z poslední hodiny prchnout, zvláště opoz-dí-li se učitel déle než 10 minut. K úprku jsme se chystali i my, když na ulici pod okny zazněl

AA

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


burácivý zvuk, který jsme neznali, ale který dnes již navždy rozeznám bezpečně kdykoliv jej uslyším. Byl to čtyřválcový motor německé motorky značky Zündapp, která se sajtkárou uvezla tři vojáky Wehrmachtu a ještě lehký ku-

lomet. Třída, kde jsme byli se nacházela v pod-kroví a tak jsme z oken přes římsu střechy neviděli na silnici před budovou. Slyšeli jsme jen, že to burácení ustalo a pak bylo slyšet mo-hutný dusot okovaných bot po schodech a poté po chodbě, přibližujících se k naší třídě. Vzápě-tí se rozlétly dveře a do třídy vpadla neuvěřitel-ná postava v koženém kabátě s kožešinovým límcem na zimu, jaký nosili důstojníci Wehr-machtu (Soukup ten límec nosil pořád), s půl-helmou na hlavě a motocyklovými brýlemi pře-taženými přes helmu. Vše bizardně dotvářely obří kožené rukavice až k loketnímu kloubu

a na nohou kanady. Už při zavírání dveří třídy si zručně rozepl přezku na helmě, kterou odho-dil i s brýlemi pod katedru a za ní šly i rukavice. Při vysoukávání se s kožáku, který pověsil na roh tabule, jakoby se probral a zaregistroval naše vyjevené pohledy. „Pánové, dobrý večer, pardon a dámy. Vidím, že jste tu v naprosté menšině (byly tři a zíraly na příchozího s ještě větším úžasem) ale zato svým půvabem to tu rozsvětlujete. Jmenuju se Jiří Soukup a budu vás vyučovat předmětu Stroje. Nemáte tu, ně-kdo, prosím, náhodou chleba s máslem?“ Ne-

věřícně a fascinovaně jsme na našeho učitele zírali. Pak se v poslední lavici přihlásil velmi nesměle Josef Velínek, který si vždy nosil od maminky pečlivě zabalenou svačinu a to v ta-kovém množství, že jí nikdy nemohl sníst. Vyn-dal z tašky dva slepené krajíce hustě namaza-né máslem, mezi kterými byl vložen salám. By-ly zabalené v ubrousku, který byl promaštěný, takže obsah byl vidět. Soukup se ocitl v mžiku u jeho poslední lavice sledován otočením hlav nás všech. „No to je výborný, pane kolego. Ne-mohl byste mi, prosím, ten chleba rozbalit?“ Velínek uhranutě udělal, co si Soukup přál a podával mu rozbalený chleba. „Děkuji, pane kolego, a nemohl byste ty chleby oddělit?“ Velí-nek je tedy odlepil od sebe. Na jednom zůstala větší vrstva másla a na druhém k máslu přile-pená kolečka salámu. „Tak, tak, to je ono a ješ-tě bych prosil, kdybyste mi mohl trochu toho másla nabrat na prst.“ Ve třídě bylo ticho jako v kostele, v hlavě nám probíhaly myšlenky, že jsme snad dostali učitele, který je chudák tak špatně placen, že hladoví... Velínek jako zhyp-notizován odložil chleba se salámem na lavici a z druhého nabral prstem máslo. Než se vzpa-matoval, Soukup mu ho dlaní bleskurychle stá-hl, poděkoval a začal si jím promazávat obě ru-ce při chůzi zpět k tabuli. Třída jej hlavami sle-dovala asi jako diváci na tenisu. Když došel k tabuli, ruce už měl promazané a s nesmělým úsměvem pravil: „Promiňte mi to zpoždění, ale měl jsem poruchu na motorce a při opravě mi z toho prachu na cestě úplně vyschly ruce. Zündapp je nejlepší motorka na světě, ale občas má své mouchy.“ Pak vzal do každé ruky křídu a oběma rukama nám na tabuli nakreslil v pravoúhlém promítání dokonalý realistický obrázek Zündappa se sajdkárou. Vysvětlil nám, že motorka je poháněná čtyřválcovým motorem (dva válce vlevo, dva vpravo) a že příští hodinu si vysvětlíme, jak je veden náhon s klikovky motoru na zadní kolo. Víc nestihl, neboť se na chodbě rozeřval zvonek. Jen ještě dodal, že kdo má čas, že se může před budovou školy na ten motoristický zázrak podívat.

Jistě uznáte, že na takovou hodinu se nedá za-pomenout. Další hodiny strojů jsme přímo mi-lovali. Soukup byl úžasný v představování nej-různějších strojů a hlavně jsme milovali jeho hlášky, které si pamatuji dodnes. Při výuce par-ních turbín znělo jeho vysvětlení rotoru a sta-toru takto: „Dýzny, lopatky, dýzny, lopatky, dýz-ny, lopatky, tudy tam fouknete páru vyrobenou z destilované vody, ale dámy a pánové, destilo-vaná voda, kterou koupíte v lékárně, je proti vodě, ze které je vyráběná pára pro turbíny, úplné bahno. Nebo když jsme počítali průhyby

Takhle vypadala přilba brýle a rukavice, akorát místo bundy nosil dlouhý kožený kabát.

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


těles při zátěži a kňučeli jsme, že tyhle výpočty nikdy nezvládneme, tak se nám smál a říkal, že na konci tohoto ročníku budeme počítat průhy-by tak, že hladce spočítáte i průhyb Karlova mostu když na něj sedne moucha. Samozřej-mě, že do nás mnoho ze strojů nedostal, zvláš-tě pak ne jeho vysokoškolským známkováním 1 – 3, ale hodiny strojů byla náramná zábava jak pro nás, tak i pro Soukupa.

Po maturitě jsme se stali přáteli a prožil jsem s ním mnohé nezapomenutelné chvíle a mno-hokrát se svezl na Zündappu. O Jiřím Souku-

povi jsem v roce 1990 inicioval vznik portrétní-ho dokumentu, který jsme s režisérem Petrem Slavíkem nazvali Valčík na čtyři doby. Měl jsem dokument za ztracený, ale jeho nedávné obje-vení na internetu mne velmi potěšilo. Je sice digitalizován ve špatné kvalitě, ale jsem rád, že jej mám alespoň takto. Pokud se chcete s Ing. Jiřím Soukupem seznámit blíže, tady máte pří-ležitost: http://1url.cz/AtwGe. Jinak to už nejde. Od roku 2009 učí strojařinu jen v nebeské ško-le.

(PpR)

PPrrvvnníí mmaattuurraannttii mmeecchhaanniikkůů vvččeettnněě zzkkuuššeebbnníí kkoommiissee

ložení zleva: Václav Ret - část technic-ká, Alena Jorová - český jazyk, František Chamra - matematika + třídní učitel, Ma-

rie Bričová - ruský jazyk a předseda zkušební komise.

Tito absolventi nastupovali do 1. ročníku v r. 1974 - 1975, po úspěšném složení přijímací zkoušky z Českého jazyka a matematiky. Po 3. ročníku složili ZUZ (závěrečné uč. zkoušky) a dostali výuční list v oboru „provozní zámeč-ník“. Ve 4. ročníku v r. 1978 úspěšně maturo-vali. Letos slaví 38. výročí. A vzhledem k tomu, že je jím už 57 roků, penze se jim kvapem blíží!! Jistě si už počítají jak bude veliká.

NNěěccoo mmáálloo zz hhiissttoorriiee oobboorruu mmeecchhaanniikk

Proč vznikl nový obor? V r. 1971 se konala na GŘ HDB (Generální ředitelství Hnědouhelných dolů a briketáren) pravidelná porada hlavních mechaniků podniků Sokolovského revíru. Jed-ním z hlavních témat porady bylo to, že vyučení provozní zámečníci - absolventi OU SOS - sice ovládají svoje řemeslo dobře, ale při zařazení

k posádce na velkostroj neznají teoreticky ani prakticky nic. To platí rovněž o technologii do-bývání na povrchovém dole a v dílnách při opravách. Bylo rozhodnuto, že je nutno vytvořit nový specializovaný učební obor. V té době již

začínal trend čtyřletých učebních oborů s matu-ritou. Nový předmět – DO-BÝVÁNÍ, bude zaměřený na povrchové dobývání, tj. technologie dobývání, po-užívané stroje a velkostro-je, úprava uhlí, atd. Mini-sterstvo školství záměr posvětilo.

Výzkumný ústav odborné-ho školství v Praze začal konat. Následovaly semi-náře, kde jsme byli úko-lováni. Učitelé odborných i všeobecně vzdělávacích předmětů měli za úkol up-ravit osnovy s důrazem na

vyšší náročnost. Vznikl tedy nový předmět DOBÝVÁNÍ. Osnovy pro tento předmět vytvo-řím já, jako učitel technologie a to podle poža-davků podniků HDB.

Následovala řada jednání s hlavními mecha-niky, s vedoucími výroby, s vedoucími rypadel a zakladačů. Hodně mi pomohla spolupráce s technickým odborem GŘ HDB a technickým rozvojem.

Velmi mě zaujala prohlídka kolesového rypadla s kráčivým podvozkem, který byl uváděn do zkušebního provozu v Severočeském hnědou-helném revíru.

Celá příprava nového oboru trvala 2 roky.

((VVááccllaavv RReett))

SS

Poznámka pod čarou: S maturitním oborem souvisí dárek GV, který najdete na poslední straně obálky – poněkud normalizační TV dokument ČST o tomto oboru z roku 1977. Zdalipak se v záběrech Václav Retů, Pavel Krejča a další poznají či poznáte jiné? (PpR)

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


TTRROOCCHHAA HHIISSTTOORRIIEE NNIIKKOOHHOO NNEEZZAABBIIJJEE

SSttáálláá vvzzdděělláávvaaccíí rruubbrriikkaa PPaavvllaa PP.. RRiieessee

am u Královýho Hradce lítaly tam koule prudce z kanónů a flintičéek do ubohých lidičéek. A u kanónu stál a pořád ládo, ládo, ládo, u kanonu stál a furt tam ládoval.

Kdo by neznal tuhle kramářskou píseň o katastrofické porážce rakouské armády v roce 1866, kterou nezachránil ani tak udatný rek, jako byl kanonýr Jabůrek. Pro svoji vtíravou melodii s ještě vtíravějším refrénem a své kouzlo v jisté satiře textu se do omrzení hrávala na všech poutích a by-la nezbytnou výbavou každého flašinetu. Zlidověla natolik, že přetrvala až do dnešních dnů. Dů-kazem toho je řada verzí, které najdete na internetu. Pro ukázku jsem vám vybral dvě. Ta první je celá dlouhá verze, která je doplněna řadou dobových obrazů bitvy a druhá je verzí zkrácenou. Dejte si je jako doplněk mého textu níže, kterým bych rád připomněl letošní kulaté 150. výročí bitvy u Hradce Králové, jejíž správnější název je bitva u Sadové.

https://youtu.be/GJ6CICbojvU

https://youtu.be/08GEYjv8tPs

BBiittvvaa uu SSaaddoovvéé

ak již název této mé rubriky říká, nehodlám vás ubíjet rozsáhlými historickými traktáty, ale předkládám vám historii v rozsahu mé-

ně, než malém a navíc se snažím, aby i to málo

bylo psáno lehčí formou. A tak jistě neočeká-váte, že i přes kulaté výročí této bitvy se pustím do jejího podrobného popisu. Kdo by po něm toužil, najde jej v bezpočtu variant v odborné

T

J

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


literatuře a také na internetu. Takovým zajíma-vým a zkráceným způsobem vás bitvou prove-de v šestiminutovém videospotu známý kanál Stream zde: http://1url.cz/etW9i.

Mě osobně je, a vždy byla, rakouská a později rakousko-uherská vojenská mašinérie naprosto protivná a za její nejhorší období považuji právě dobu France Josefa I. překřtěného u nás posměšně na starého Procházku*). Tento pa-novník byl milovníkem vojenských uniforem, kterých měl obrovskou sbírku a celý svůj život chodil téměř výhradně v nich, ačkoliv byl ten nejhorší vojenský velitel, jakého si lze jen před-stavit. Jako mladý si ale myslel, že bude i zdat-ným vojevůdcem a osobně se zúčastnil bitvy u Solferina, kde rakouská armáda utrpěla drtivou porážku. Po bitvě se Franc Josef I. zařekl, že na bojiště již nikdy nevstoupí (to bych hodnotil jako rozumné rozhodnutí) a do konce života toto své statečné předsevzetí dodržel. Není di-vu, že armáda pod operetním vrchním velitelem a organizovaná od stolu šla od porážky k po-rážce, což stálo statisíce mrtvých, padlých pro větší slávu takzvaného**) císaře a habsbursko-lotrinského arcidomu. Pověst této armády ne-zachránilo těch pár dobrých generálů, jako byl třeba Radecký nebo Laudon. K výjimce bych snad jen zařadil „hýml hergot sakrament ten plzeňský regiment“, ale možná si ho jako rodilý Plzeňák idealizuji.

Není tedy divu, že Prusko-rakouská válka, byla u Sadové ukončená masakrem a drtivou poráž-kou rakouské armády. Válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky říkal pruský gene-rál Carl von Clausewitz. V této válce se rvaly dvě mocnosti o hegemonii v Evropě. Však de-klarace France Josefa zněla jasně: „...tím se stala nevyhnutelná válka, ta nejhorší válka Němců s Němci. ...“ Osobně celou věc vidím z pozice naší země tak, jako český podnikatel Nedobyl z Neffova románu Sňatky z rozumu. Zde si můžete jeho názor připomenout v ukáz-

ce ze stejnojmenného slavného seriálu Česko-slovenské televize: https://youtu.be/KA2o4Ccgfy4.

Daleko zajímavější, než popis největší bitvy na našem území, je podívat se na důsledky, které tato bitva přinesla. Ty byly velké a značně změ-nily tehdejší Evropu.

♦♦ Z mapy Evropy zmizelo sympatické a kul-turní Sasské království, jehož král sídlil v barokní perle Drážďanech. Došlo tak k sjednocení Německa pod žezlem němec-kého císaře (nemohl se nazývat pouhým králem – vedle rakouského a francouzské-ho císaře by se cítil méněcenně).

♦♦ Německý – tedy pruský - militarismus začal růst a to zejména po porážce Francouz-ského císařství Pruskem u Sedanu v r. 1870. Pruský militarismus tak vykročil smě-rem k I. světové válce, kterou pomohl roz-poutat o 44 let později a vlastně i k té II.

♦♦ Rok po prohrané bitvě došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a z Rakouska se sta-lo Rakousko-Uhersko. Dle předpovědi pod-nikatele Nedobyla se císař pán vykašlal na korunování českým králem, neb u něj pře-trvával zpupný habsburský názor, že mu svatováclavská koruna patří dědičně a to vzdor Zlaté bule Karla IV., skutečného císaře. Ke stejnému vyrovnání jako s Uher-skem tedy nedošlo, což byla ta největší chyba, jakou mohl Franc Josef I., řečený starý Procházka, udělat a v důsledku zna-menala to, že jsme mu to nikdy neodpustili a velmi jsme se přičinili na rozpadu Ra-kousko-Uherské monarchie.

♦♦ Nicméně těch 44 let, kdy se v Evropě ne-válčilo, vedlo k nebývalému rozvoji hos-podářství a kultury a tedy k době, kterou jsme si uvykli nazývat francouzsky Belle Époque (krásná doba, krásné časy).

Poznámky pod čarou *) Starej procházka - Posměšnou přezdívku „starej Procházka“ si měl císař vysloužit právě od Čechů. Proč? V roce 1901 se měl v Praze zúčastnit slavnostního otevření mostu naproti Národnímu divadlu. Z akce vznikla fotografie. Její popisek údajně zněl: „Procházka na mostě“. Jsou ale historici, kteří jsou přesvědčení, že je přezdívka starší. Podle nich v 70. letech 19. století ohlašoval příjezd císaře jezdec jménem Procházka. Lidé prý volávali: „Starej Procházka už jede!“ A to se vžilo i pro hlavu státu.

**) Takzvaný císař – Rakouští a později rakousko-uherští císaři si dali tento titul sami sobě, tak jako císaři němečtí. Titul jim nikdo neudělil a nikdy korunováni na císaře nebyli. Samozvaní rakouští císaři vznikli poté, kdy Napoleon Bonaparte byl prohlášen národním plebiscitem císařem Francouzů (jeho titul měl tedy větší legitimitu, než titul tzv. císařů rakouských a německých a to ho nazývali samozvancem). Následně Napoleon zakládá Rýnský spolek a tím de facto končí Svatá říše římská národa německého. Kam by to ovšem měl okna Habsburk-Lothringen František II., který tak přišel o císařskou korunu římského imperátora a tak se prohlásil v r. 1804 rakouským císařem toho jména I. No a další následovníci se tohoto pojmenování drželi. Je úsměvné a poněkud operetní, že si současní potomci habsbursko-lotrinského rodu ponechávají titul: Jejich císařská a královská výsost a že je takto nazývá i Monarchistická strana Koruny české.

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


REKLAMNÍ DIVIZE CHAMELEON UMÍME VŠECHNO

CHAMELEON umí i referenda, rádi vám to hodí Máňa i Jenda. Nikde neděláme jenom křoví, to vám i Niegel Farage poví.

S našimi bilbordy pokoříte rekordy Zíraj na ně lidí miliony, když jsou podepsáni CHAMELEONI

Když CHAMELEON vyrobí spot libru za něj pustí i největší Skot. Televize se o naše spoty perou,

miliony za ně od inzerentů berou.

CHAMELEON zajistí i průzkum seriózní, který pro vás vždy vítězně vyzní.

A naše exkluzivní superankety udělají z vašich soupeřů ubohé skřety

ZAHRANIČNÍ REFERENCE

Ve Španělsku jsem z Rajoye udělali kinga, hodila by mu to i egyptská sfinga. CHAMELEON měl síly dost, aby zničil Podemos.

V Rakousku jsme Svobodným kampaň vedli, jejich preference se hned zvedly.

CHAMELEON měl síly dost, aby socany a lidovce nevzal na milost.

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


V Maďarsku udělal Chameleon z Orbána už podruhé Ústavy pána. CHAMELEON měl síly dost Soross z toho vůbec neměl radost.

V Polsku byla pro nás sranda, aby na trůn usedl, Kaczynských Jarda.

CHAMELEON měl síly dost, aby do vlády dostal Právo a spravedlnost.

CHAMELEON měl síly dost. aby pučem udělal Recypovi fakt radost. Tomu se teď nejen doma daří, dokonce už přímo u Anděly vaří.

DOMÁCÍ REFERENCE

Bez nás by minulá kampaň hejtmana Haška byla pouho pouhá fraška. CHAMELEON má i letos síly dost, Hašek bude mít v říjnu radost.

Bánskobystrický župan Kotleba nebýt nás, byl by bez chleba.

CHAMELEON měl síly dosti, Kotlebovci tančili radostí.

I přes jeho lánskou eskapádu my zajistili jsme mu vládu. CHAMELEON měl síly dost Chovanec získal na vnitru post.

Míval a stále má japonskou cestovku, do sněmovny jsme ho dostaly za stovku.

CHAMELEON má síly dost, z Tomia je samuraj jedna radost.

NÁŠ USA BYZNYS

Málokdo tomu v Česku věřil, že nám Donald kampaň svěřil. My to víme stoprocentně, vedeme ji excelentně.

Na republikánském slonu vjedeme s Donaldem do Bílého domu. CHAMELEON má síly dost, aby udělal Amíkům radost.

I Clintonů Hillary

nám chce převést své dolary. CHAMELEON je macho ovšem a tak bude mít holka po všem.

Ona se totiž Lewinská ozvala a již dříve si nás najala

a CHAMELEON má svoji hrdost nemůže oběma udělal radost.

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


ŠŠEEJJKKRR JJEEMMNNÝÝ II OOSSTTRRÝÝ KKUULLTTUURRNNÍÍ MMIIXX GGVV

průběhu prázdnin se mezi některými členy redakce rozvinula diskuse o případném otev-ření další rubriky Gévéčka, která by měla šanci posunout charakter zveřejňovaných textů na ose vzpomínky – současnost, více k současnosti. Otázku otevřel už na červnové kol-

portáži jeden z nejaktivnějších „vzpomínkových externistů“ Miloš, aby vzápětí tetu Iluši oslovil ano-nymní čtenář vydávající se za mladého intelektuála (že by i takoví četli GV?). Ta mu, povahově tak kompatibilní s matkou Terezou, přislíbila, že se v redakci zasadí o otevření takové rubriky. I kultu-rou trvale deformovaný artdirektor nebyl proti, spíše naopak, a tak hyperaktivní šéfredaktor známý svým: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“, rozhodl, že už v prvním čísle nového ročníku GV, tedy v tom, ve kterém právě listujete, se tato nová rubrika objeví. Jediným problémem bylo, jak tuto rubriku, která by měla mít měsíční periodicitu, nazvat tak, aby už její název zaujal i dosud kultuře neholdující abonenty našeho měsíčníku. Kulturní okénko, kulturní rozhledy… jak přízemní, nezajímavé, už tolikrát používané v lokálních tiskovinách. My potřebujeme něco mnohem úder-nějšího, metaforického, ne tak popisného, vždyť titulek prodává. A právě tato úvaha nás přivedla k přijetí názvu rubriky, jak ho vidíte o těch přibližných 13 řádků výše. Věříme, že i vás název rubri-ky zaujal a stanete se pravidelnými čtenáři našich sice laických, ale o to upřímnějších recenzí, kte-rými jistě rozšíříte své kulturní obzory, popřípadě se necháte inspirovat tím, na co se jit podívat do kina, čemu v TV a jakému televiznímu kanálu dát přednost před informacemi z bůhvíjakých kanálů, co přečíst za knihu a s čím se radši vůbec nezahazovat, ať již jde o divadlo, film, výstavu, koncert či literaturu. Přejeme vám hafo těch nejlepších zážitků (kulturních).

(KčS)

OOdd šškkoollnníícchh ppoozzeemmkkůů kk cciihhlláámm nnaa bbaarráákk

čitelka, Slovensko – Česká koprodukce, 2016, Jan Hřebejk

Film jsem původně plánovala zhlédnout „jen“ v rámci týdenní festivalové smršti Letní fil-mové školy v Uherském Hradišti, bez další ča-sové i finanční investice. Upřímně, dvojice Hře-bejk – Jarchovský už se i mně okoukala… Ne-čekala jsem tedy nový obsah ani úhel pohledu na naši – pro mě ještě stále subjektivně ne-dávnou – minulost. Co ještě říci k osmdesát-kám…

A přesto, nebo obligátně právě proto, mne film zaujal. Za prvé posunem geografickým, na vý-chod, ale ne moc, na Slovensko, k našim brat-rům. To přineslo svěží vítr v podobě neokouka-ných herců, na rozdíl od „dvorních hřebejkov-ských“, stále stejných. Za druhé zajímavě vy-stavěnou expozicí, celý film se odehrává téměř v reálném čase třídní schůzky a na začátku se nám paralelně představují přicházející rodiče a jejich děti, žáci jedné třídy. Od prvních okam-žiků tak můžeme pozorovat, jak jsou děti odra-zem filmových rodičů, i nás skutečných. Mile mi to připomnělo maminku žáka Michala Brindzy, která na třídních schůzkách žvýkala v poslední lavici naprosto přesně jako její syn.

V osmdesátkách jsem se sice nepoznala, to už

jsem byla na gymplu a pak na fakultě, ale přek-vapila mě podobnost zážitků s mými vlastními z konce let sedmdesátých, kdy jsme místo ško-ly chodili celá třída čistit cihly z bouračky jedné paní učitelce na rodinný domek. Asi tou realitou předchozího desetiletí si naši rodiče ale nestě-žovali, neměli odvahu, nebo jim to opravdu ne-vadilo. A vlastně ani nám, co nám v té době mohlo v lavicích zajímavého utéct?

Více o filmu najdete zde: http://1url.cz/rti6C.

(IhP)

V

UU

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


MMoojjee úúppllnněě pprrvvnníí rreecceennzzee

rantišek Ringo Čech, Generace Beatles aneb Rok stárnoucího rockera, Ikar 2012

Vždy, když nevím co a jak, sáhnu po Kli-mešovi. Po tom, co jsem vám ho vnucoval vloni před vánoci v rubrice Nezapomenutelný kantor. Tedy přesněji po jeho Slovníku cizích slov. Ten-tokráte se mi to ale málem nevyplatilo. Hledal jsem to cizí slovo z titulku – recenze. Záhy jsem ho odhalil na straně 591. Jsem příjemně pře-kvapen, když se dočítám: Oficiální přijetí hostů, spojené s občerstvením. Nevěřím. Zakomoduji své zrakové ústrojí a ouha! Stařecké oko, bez ohledu na vmontované umělohmotné čočky, sklouzlo o termín níže. Škoda, nacpat se za-dara nemuselo být na škodu, ale zjišťuji, že studuji místo recenzi - recepci. Recenze je ov-šem o řádek výše a Lumír o ní s určitostí hod-nou filologa tvrdí, že se jedná o shrnující zhod-nocení vědeckého nebo uměleckého díla. Slá-va, Konečně jsem v obraze. Já i vy.

Je tu ovšem ještě jeden problém. Nevím, jestli když píši recenzi na knihu (znovu připomínám, že tak konám poprvé v životě a ke všemu ještě na samém jeho konci), jestli si to mohu trouf-nout, když jsem z uvedeného Čechova (Ringo ne Svatopluk) díla přečetl zatím 105 stránek ze 422. Na druhou stranu obrázky mám pečlivě prohlédnuté všechny a moc se mi líbily. Abych se nedopustil chyby, nahlédl jsem i do dílu XXI. Ottova slovníku naučného (1904), který na své 351. straně nebyl tak skoupý na slovo jako o ví-ce jak sto let mladší Klimešův slovník. Ani tady ale nebylo slovo o tom, že recenzent musí kni-hu dočíst celou. Já ji ovšem rozhodně dočtu, pouze momentálně došlo ke střetu termínů uzávěrky zářijového Gévéčka a moji připrave-nosti recenzovat. Dokonce se takto veřejně za-vazuji k tomu, že si přečtu i Generaci Beatles 2 hlavně kvůli pro mne tak lákavému podtitulu - Cestou do krematoria.

Nejdříve propereme autora, pěkně ad persona, to je v Česku cool. Je to sice Pražák, ale náš vrstevník, ročník 1943, jen o tři dny starší než Hubajda. Další plus si připisuje, že se vyučil televizním opravářem, vlastně jde tedy skoro o elektrikáře. Pak už plusy převažují: zmákne konzervatoř, s Pešákem a Ivanem Mládkem za-kládá Starywille Jazz, spoluzakládá Olympic, šéfuje orchestru v Semaforu, k dobru mu připi-sujeme i Viktora Sodomu a Jiřího Schelingera, zakládá Čechovo prozatímní divadlo, maluje. Dost už bylo plusů. Teď z druhého konce:, dva

roky je poslancem parlamentu za socany a Mi-lošovi říká Bimbo. A abych nemohl být osočen z nekritického obdivu, či z politické nesnášenli-vosti, nechám v závěru tohoto autorského od-stavce promluvit klasika. Takto vidí Ringa Jiří

Suchý (cituji ze strany 104 recenzované knihy): „…ale o něm se chci rozepsat. O hudebníkovi, textaři, spisovateli, enetrtainerovi, o herci, který též maluje. A řekněme si rovnou, že jeho vý-tvarná tvorba si nezadá s tvorbou ostatní. Je stejně osobitá, neopakovatelná a působivá. Je-ho umění osloví každého, intelektuály počínaje a prosťáčky konče. Z nichž zvlášť ti druzí bu-dou F. R. Čechovi vděční, že neutopil svůj ta-lent v nesrozumitelné výlučnosti abstrakcí.“ To-lik klasik a my se můžeme pokusit o obvyklou recenzi literárního díla.

Na rozdíl od jiných socanů (Gross, Paroubek) je Ringo ve svém knižním opusu opravdu upřímný. Důkaz - posloužím v zápětí opět citací samotného konzervatoristy Ringa: „… Musel jsem cvičit! A taky jsem pořád cvičil na buben, abych byl nejlepší bubeník na světě! (Já blbec

F

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


jeden blbá! Místo abych šukal, tak jsem cvičil!)“ Pravda, slova poněkud vulgární, ale nezapo-meňte, že jde o autorskou retrospektivu vlast-ního dospívání. Nebojí se posoudit i jiné okol-nosti ze svého života, když říká: „Četl jsem Tomáše Akvinského, sv. Augustina a přechod-ně zvažoval, zda nemám jít do Litoměřic na kněze. Bože, jsi-li, a pravděpodobně ano, jak jsi moudrý, že jsi mě vrátil zpět na cestu hříchu a neřestí, kde je mé místo, kam patřím a kde se dobře cítím! Jak příšerný bych byl kněz!“

Svou opravdu poslední citací Ringa vás chci přesvědčit o tom, že obzvlášť pro abonenty Gé-večka je četba literárního díla o jehož první stovce stránek se bavíme nejen zábavná, ale i poučná. Posuďte sami: „Každý rok mi ubývají síly, hůř vidím, hůř slyším a stále méně si pa-matuji. (I když kraviny nezapomínám, proto mů-žu psát tuhle knížku.) A opět jsem vtipný a kon-statuji, ještě je to dobrý, neposírám se! Nemám umělý kloub. Neupadnu do schodů a nemám vývod na hovna bokem. Jen já vím, že je to jen otázka krátkého času, pokud mě ten anděl (sakra jak se jen jmenuje?) neodvede ve spán-ku, což je mé zbožné přání, ale taky radši až za 20 let. Chci toho hodně, co? A to jak se znám, kdyby mě tu pánbůh tak dlouho nechal, po těch dvacet letech bych škemral o další nastavený čas, nebo aby se kopaly desítky!“

Když už jsem se na prvních řádcích tohoto textu přiznal, že o recenzích a recenzování nic nevím, ne že bych sem tam nějakou nepřečetl, nevidím žádný důvod k tomu, abych se teď ne přiznal k tomu, že se mi tohle čtení líbí a že vám ho doporučuji všemi deseti. Je v něm spoustu lidové moudrosti, vulgárností tak ako-rát, neotřelé popisy osob (byla ztepilá jako laň-ka, kozy jako vozy a světlé blond vlasy splývaly ji až k pasu) a dokonce i dokumentární přílohy.

A to nemluvím o obrázcích, pro jistotu jsem dva na ukázku oskenoval. Však víte, co se o recen-zentech nehezky říká Kdyby to uměli, tak by autorům pořád jen neradili a napsali by něco sami.

Bohužel až úplně nakonec jsem se dočetl, že recenze nemá být příliš dlouhá. Pokud bude nějaké příště, tak se vynasnažím.

(KčS)

MMiinnii rreecceennzzee

a letní prázdninové dny přišla do kin komedie Sezn@mka, coby prvotina režisérky Zity Marinovové.

Abych nezačal hned s kritikou, zkusím to nejpr-ve s náhledem na to, co lze ve filmu pochválit. Tak, a nyní k té kritice: „Vůbec jsem nevěděla, jak má scénář vypadat. Teprve když byl na světě a já v knihovně náhodou objevila knížku Škola filmaření, zjistila jsem, že jsem ho celý

intuitivně napsala správně,“ prohlásila režisér-ka(?) a scenáristka(?) filmu.

Podle toho film taky vypadá a řekl bych, že se dotýká samého dna české filmové tvorby. Řekl bych, že je až škoda slov zabývat se tímto od-padem a ještě větší škoda vyhodit peníze za lístek do kina. Peníze utraťte raději za zmrzlinu a dobré chlazené nápoje. Více najdete zde: http://1url.cz/Lti6A. (PpR)

Na závěr Šejkru lze konstatovat, že jeho četba vás nejen kulturně přeřadí do jiného levelu, ale na-víc dodá i finanční benefity: právě jste ušetřili nejméně kilo za nekoupenou vstupenku do kina.

(KčS)

N

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


PPIIVVNNIIČČKKOOVVYY LLIIMMIITTOOVVAANNÉÉ IINNFFOORRMMAACCEE NNAAJJDDĚĚTTEE SSII CCHHVVIILLIIČČKKUU AA ČČTTĚĚTTEE PPIIVVNNIIČČKKUU

ak tenhle text si zaslouží opravdu precizní uvedení. Z titulku je jasné, že autorem je dnes kar-lovarský (původně kynšperský a ještě předtím v éře okresních národních výboru horažďo-

vický) lázeňský švihák Vladimír Pivnička. V GV již některé jeho texty vyšly, především díky Kytkovi, který se uvolil sehrát roli poštovního doručovatele láhvové pošty. Díky ne-vybíravému mentálnímu nátlaku šéfa šroubkařů (sestavu vidíte na připoje-ném fotu) na zmíněného autora, ale i vlastníka GV, bude mít Vladimír re-zervovaný v každém čísle GV ročníku 2016/2017 dvě stránky na své infor-mace ve formě takřka futuristických koláží. Tenhle esemeskový fantom se zavázal svým slovem v prostorách pánského pisoáru restaurace Koruna, že tedy ano, že je jeho dávným snem být externím dopisovatelem GV. Že

jistě není horší než Hubajda (evidentně byl oslněn hodnotou dárku pro nejlepšího dopisovatele minulého ročníku GV), ovšem, že na rozdíl od tohoto hlučného extroverta, on je člověk spíše kaf-kovsky laděný, filosoficky přemýšlivý a veskrze solidní. Má tak především obavy, aby jeho texty vůbec někoho zajímaly, že jím používaná metaforika vyžaduje opravdu hluboku znalost prostředí s kontextovou provázaností. Nezbývá mi, než autorovi popřát přítulnou Múzu a poprosit čtenáře, dosud nezvyklé na takový estetický ponor, aby se hluboce nadechli a objevili v autorovi toho opravdu svého literáta. Nenechte se odradit tím, že text je květnový (autor vnímá jaro trochu jinak než současné astronomické termíny), snad se nám čas podaří v průběhu deseti čísel nového ročníku přeci jen sladit.

(KčS)

VVVlllaaadddiiimmmííírrr rrraaadddííí ggguuuvvveeerrrnnnééérrrooovvviii ČČČNNNBBB

Lepší je být v restauraci nežli ve škole,

dozvíš se tam spoustu věcí, klidně usneš i na stole.

Kantoři však chtějí změnu,

novou, čistou, tvrdší zdejší měnu. Věrni OU tradici,

Že by třeba „karlící“?

Eura, libry, bitcoiny, ty už jsou nám lhostejný.

V hospodě teď chtějí všici ať tu platí KARLÍCI

TTT

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


*** ***

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


HHLLÁÁŠŠEENNÍÍ ŠŠKKOOLLNNÍÍHHOO RROOZZHHLLAASSUU

aanneebb „„kkddoo cchhccee vviidděětt IIddiioottaa,, aaťť ssee ddoossttaavvíí ddoo řřeeddiitteellnnyy““

PPPrrrvvvnnnííí ššškkkooolllnnnííí dddeeennn Slovy klasika musím říct, že: „Ke každému školákovi patří první školní den stejně, ja-ko k velbloudovi hrby“. Umocněno zkuše-ností, rozšířil bych známé o nové. Tedy nejen k žákovi, ale i k učiteli. Silné zážitky, které s sebou pohnutí myslí v še-stiletí přináší, je možné nazvat zážitky prvního školního dne. Je až s podivem, jak bystré a ostré jsou vzpomínky na dlouhonohé mladé učitelky v dobách našich prvních školních krůč-ků s kornoutem sladkostí pod paží. Jak jsme schopni popisovat, co všechno nám daly a jak byly hodné a usměvavé. Jak jsme se k nim mo-hli kdykoliv přitulit a poplakat si smutníc po ma-mince. Kde jsou ty loňské sněhy z minulého století, vlastně tisíciletí. Kde jsou ty usměvavé okaté pančelky, a soušky učitelky? Jsou to už jen vzpomínky na to, co nás provází po celý život a dokonce nás některé i uživí. I já jsem vděčný soušce učitelce Hlaváčkové za její trpě-livost s hromadou blech, kdy jsem měl tu čest být jednou z nich.

Prvních školních dní však máme někteří něko-lik. Jen si to spočtěte na prstech obou rukou. Palec to je první třída (kašička). Ukazováček je první třída středoškolská, která byla plná oče-kávání a v mém případě i zklamání. Jen si to představte. Skončit základní školu na závěreč-ném mejdanu se spolužačkami v rytmu Okna mé lásky, a na podzim skočit po hlavě mezi třicet pět kluků, je procitnutí puberťáka z M1. Ty tři elektrikářky ve vedlejší třídě to nezachránily.

Pak další první třída, první školní den (prostřed-níček) na škole vysoké pedagogické. Jaký to byl skok z oné ryze chlapecké a obhrouble neotesané maturitní třídy do společné tělocvi-kářské šatny na Klatovské třídě, kde teplá voda tekla jen chvíli. Holky a kluci si půjčovali společ-ně mýdlo, než klesne teplota vody pod únosnou mez. Takový první školní den se pak opakoval pět let. Ani se mi z Plzně nechtělo. Prsteníček mi připomíná můj první školní den absolventský, kdy jsem vítal své sedmáky po-prvé ve třídě a při prvních třídních schůzkách pochopil, proč je škola zajímavý organismus. Pak malíček, tedy prst nevýznamný, leč po-třebný. I další první školní den byl zajímavý, na soukromé škole u maturantů. Když je žák i o pět let mladší, i takový školní den je zvláštní. Nikdo ale nechtěl objímat třídního učitele. Ško-da. Pak další palec a další prsty prvních škol-ních dní v ulici Jednoty 1620. Mou „třídou“ byli mí bývalí učitelé a já měl kolena jak prvňáček. Pokora, úcta, zkušenost, vděk, … směs všeho, co do dobrého vztahu patří. První školní dny jsou vždy zvláštní. Musí se rozlišit, na které straně stolu, či tabule, člověk stojí. Mám rád první školní dny, a myslím to vážně. Je to směs plná nových ingrediencí, a je nutné ji promíchávat pomalu a opatrně. I ten poslední, letošní, byl něčím zvláštní. Plná sportovní hala. Noví žáci, noví kolegové. Náboj vskutku výbuš-ný. Tak jako ten skutečně první den to není. Když se koukám na fotku bezzubého prvňáka se slabikářem, za pár let to taky může být bez zubů. Rozhodně by to nemělo být teď bezzubé. Všechny první dny prověřují připravenost na všech frontách. Letošní rozjezd jsme měli složi-tější, přiznávám, a ještě tomu něco pořád chy-bí. Ten se souškou učitelkou Hlaváčkovou byl ale stejně nejprvnější a nepřekonatelný. Možná proto mám školu a její první školní dny rád.

U aparátu byl Pavel Janus (PjŘ)

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


SSTTOOLLEETTÁÁ OOSSTTUUDDAA SSEE SSMMAAZZÁÁVVÁÁ ÚÚVVAAHHAA MMOONNAARRCCHHIISSTTYY -- SSttJJ

VVVeeelllmmmiii pppooozzzdddnnnííí ooodddvvvaaahhhaaa

aždý národ, tedy i ten můj, má své stinné stránky. Ta, o které se chci zmínit, by se dala nazvat velmi pozdní odvahou. Obje-

ví se vždy, jakmile dojde ke změně režimu, což se u nás v předchozím století stávalo často. Jakmile starý režim bezpečně ukončí svou exi-stenci, vyhrnou se na veřejnost do té doby ne-nápadní lidé, aby osvědčili svou odvahu, o kte-ré do té doby nikdo nic nevěděl (snad ani oni sami ne). Joj, a že té odvahy najednou je. Ti jednodušší z nich se odvážně vrhají na před-měty z doby minulé, strhávají nápisy, znaky, pomníky či sochy. Tím si s nenáviděnou dobou minulou vyřizují své účty, nebo zakládají do-brou pověst pro dobu budoucí (nebo nechtějí mít na očích připomínky doby, kdy se nemohli, či nechtěli projevit). Intelektuálně potentnější odvážlivci se v klidu svých pracoven pouštějí do přepisování minulosti v intencích nové doby. Podle Dr. Goebelse, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Obojí je stejně ostudné, i když v přelomových dobách oceňované. Ač je příkladů bezpočet, vybral jsem si, vzhledem k letošním výročím, likvidaci soch našeho císa-ře Františka Josefa I.

Uvedu zde stručně osud jeho sochy v Karlo-vých Varech. Byla zřízena na základě peněžní sbírky karlovarských občanů k 80. narozeninám Jeho Veličenstva v srpnu 1911 a stála na mís-tě, kde je dnes socha Beethovena, tedy u sa-natoria Richmond. Hned po změně politických poměrů začala vadit. Česká menšina (opravdu malá) s uvedením důvodu, že byla císařem de-ptána žádá o její odstranění. Radnice souhlasí, v obavě o její zničení, a nabízí odmontování a přemístění sochy mimo republiku a využití podstavce pro květinovou vázu. Odpověď na-šich úřadů je zamítavá, neboť: „Socha i podsta-vec se neslučují se zákonem na ochranu repu-bliky(!)" Se sochou může být po odstranění za-cházeno dle úvahy majitele (radnice), ale pod-stavec, ani jeho části nesmí být použity k žád-nému účelu. Tím se podařilo novou republiku ochránit. Po dlouhém jednání byla socha (údaj-ně) přemístěna do Vídně a předána knížeti Schwarzenbergovi. I nová Rakouská republika měla s minulostí problémy a tak byla znovu po-

stavena až v roce 1937 v parku před Rakous-kou národní bankou. Po válce zmizela, údajně odstraněna Rudou armádou. Podobný a ještě horší osud měly i mnohé další mocnářovy so-chy a pomníky v dalších českých městech. Snad jen v Novém Městě nad Metují projevili špetku zdravého rozumu a na podstavci vymě-nili císaře za J. A. Komenského.

Po takovéto ostudné zkušenosti zahřeje srdce přesvědčeného monarchisty (mě), když se doz-ví, že v obci Pohleď (Pohledí) byl poprvé po 100 letech postaven a vysvěcen pomník Jeho Veličenstva Císaře Františka Josefa I. Stalo se slavnostně k výročí Císařových narozenin (18. 8. 1830). Zřízení pomníku inicioval „Spolek pro obnovu Českého království". Při slavnostním odhalení byla zazpívána bývalá hymna v čes-kém jazyce. Starosta obce, pan Jindřich Holub ve svém projevu označil zřízení pomníku jako akt omluvy člověku, který naší zemi vládl téměř 70 roků a pod jehož vládou zažila naše zem největší rozmach a rozkvět ve své historii.

Pomník je i symbolem, že přes veškerou snahu všech režimů, které se u nás od roku 1918 vystřídaly, nebude tento mimořádný člověk za-pomenut. Na podstavci sochy je umístěn nápis „Mým hlavním úkolem bylo ochránit své národy před jejich politiky." Tato moudrá Císařova slo-va udivují svou jasnozřivostí a neztrácí ani po stovce let na významu.

Další pomník Jeho Veličenstvu bude odhalen 8. 10. 2014 ve Šluknově. Tím se vracíme mimo jiné i do rodiny národů vážících si své historie.

KKK

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


GGLLOOSSOOVVÁÁNNÍÍ vvyybbrraannýýcchh uuddáálloossttíí

pomocí Černíkova publicistického limeriku

nspirován Standovými monotematickými Bazárky jsem již v posledním čísle minulého ročníku zkusil něco podobného i v Glosování. Nikdo mne nežaloval (ani paní ministryně), nikdo se ne-

pokusil o fyzické násilí nebo dokonce likvidaci, takže to nyní zkouším znovu. Doba po tom přímo volá. Nabízím vám, necelý měsíc před krajskými volbami, několik předvolebních spotů. Berte ten půltucet s rezervou. Snažím se být nestranný s využitím toho, co si o volebních stranách i jejich líd-rech myslí jeden sokolovský děda.

Sokolov Záříjové glosování

2016

1.

Tohle zelené a pak modré slavkovské dítě má i v Praze rozhozené sítě. Jana na vnitru náměstkyně, to bude těžká sokyně. Nechte se překvapit, když ji to hodíte.

Krása, inteligence, kontakty, už chybí jen na tlamohubě odvážné akty. Byla by to pecka, kdyby vyhrála Andrejova Vildumetzka. S kým uzavře ANO povolební pakty?

2.

Ruda a Pepa, ostřílení borci, ne a ne uvěřit svému konci.

Ctěný kolega, vysloužilec, náš Pepa, VOK je pro něj nový stroj, co s ním vyjel z volebního depa.

Kolik asi setů odehraje na krajském dvorci?

VOK pro kraj pracuje, sama Zemanů Hanka nám to slibuje.

A s ní i dvě učitelky zpěvu, proč nevytáhly z ráje i Adamovu Evu?

Kolik křesel pro VOK se asi rýsuje?

I

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


3.

Modrá je dobrá tvrdí ODS, jenže včera není dnes. Letos bude boj jistě tužší, i když to modří ZJEDNODUŠÍ a Jakobců Kája zkušený je politický pes.

Na kandidátce modrých redaktora GV najdeme, někteří už kvůli němu k volbám půjdeme. Naši abonenti jsou jistě lidé kulturní, a proto někteří budou volit i strany obskurní. Na říjnové kolportáži všichni už chytřejší budeme.

4.

Udrží se hejtman oranžový, nebo přijde někdo nový?

Jaké mají v kraji spády ty socanské oranžády?

To nám jenom volby poví.

Kdysi býval hejtmanem modrý Josef Pavel, po našem Pepovi to podědil dnešní Havel.

ČSSD na jistotu vsadila, když hejtmana lídrem zvolila. Kdo jsi socan, k urnám zavel!

5.

Nebyl by to dobrý žert, kdyby v kraji vládl Agrofert. A pořád to také zkouší znárodňovací komouši. Oboje ať vezme čert!

Svobodní a Soukromníci, zpozorněte živnostníci! Pokud eurohujeři čtou Macha, ví, že si musejí dát bacha. Hajdy k urnám živnostníci!

6.

Voličů mají v kraji dosyta, proto věří ve vládní koryta.

Když minule se socany vládli nějak to ovšem nezvládli.

Koryta jím byla rozryta.

U KSČM je jednička ze Sokolova Valjentů Evička.

Soudružka s rudými kořeny má oslovit hlavně ženy.

Pořád stejná barva trička a na něm třešnička.

* *

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


MMÁÁŠŠ--LLII CCOOSSII NNAA DDUUŠŠII,, SSVVĚĚŘŘ SSEE TTEETTĚĚ IILLUUŠŠII aanneebb OO kkuullttuurrnníícchh rruubbrriikkáácchh

amatujete? Dopisy pro Sally… Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši… Dopisy čtenářů… či přelomové Volejte řediteli…

Tisk je nejstarší hromadně sdělovací prostředek, nebo-li médium, a na rozdíl od některých mladších, jakým je třeba film, umožňuje zpětnou vazbu… Nebo-li, mů-žete mu nadávat, lát, spílat… a on se může pokoušet bránit, nebo ho můžete chválit a on si může tahat tričko…

I naše zcela mimořádné médium GV hodlá možnosti zpětné vazby využít a re-agovat na vaše podněty, přání, poděkování, žádosti o dementi či pohrůžky soud-ním řízením…

Redakci GéVéčka, k rukám tety Iluše

Paní redaktorko,

považuji za svoji povinnost intelektuála upozornit Vás na to, že Váš rádoby globální měsíčník Gé-véčko nás mladé intelektuály příliš neuspokojuje. Je filozoficky dosti mělký a živí se dávno zapo-menutými příběhy provinčních kantůrků. To je samozřejmě v době multikulturalismu, postmoderny a postdemokracie opravdu málo. Uvědomujete si vůbec, že ten polovzdělanec, který je jen shodou nešťastných náhod Vaším vydavatelem, řepák jeden odněkud z předhůří Šumavy, rozhodně není zárukou prosazování evropských hodnot. Chce to více spirituality a důrazu na současnou kulturu a její hodnoty. Apeluji na Vás, zasaďte se prosím o otevření kulturní rubriky, která by umožnila edu-kovat Vaše abonenty a natřít je alespoň civilizačním nátěrem, když už se zaostalým jádrem jejich osobnosti nelze pohnout.

Čtenář intelektuál

Milý čtenáři intelektuále,

mluvíte mi z duše a já vám děkuji za silný argument k redakční diskusi… Neumíte si představit, ja-ké úsilí vyžaduje vysvětlit tomuto kroužku vysloužilců, že i po nástupu zvukového filmu vznikla díla hodná povšimnutí, že moderní doba nekončí Chaplinem a Gilgameš není poslední četba stojící za naši pozornost… Vždyť božská Florence zpívá Jasonovi Bourneovi o tajném životě mazlíčků, mat-ky na tahu zhasnou a zemřou jako sebevražedný oddíl, můj kamarád drak spořádá buchty a klo-básy a v zoo hrozí smrt ve tmě…

Dívka v pavoučí síti přežila milénium, zatímco pod sněhem mrzne vzkaz v láhvi. Girl online není nejšťastnější dívka na světě a mládí je imrvére v hajzlu…

Milý čtenáři intelektuále, vy mi rozumíte a já se osobně zasadím za splnění vašeho odvážně vyslo-veného přání.

Vaše teta Iluše

PPP

GÉVÉČKO 01 – 2016/17


KKOONNEEČČNNÍÍKK aanneebb

NNAA PPOOSSLLEEDDNNÍÍ SSTTRRAANNĚĚ vvyyhhrraazzeennoo pprroo ppaannaa ššééffrreeddaakkttoorraa

HHoorrkkýý ppoott zz ČČíínnyy,, pprrvvnníí řřááddoovvýý ddeenn aa mmiinnoovvéé ppoollee ppřřííttoommnnoossttii

oté, co jsem si na webových stránkách Sokolova přečetl pod titulkem Studenti ISŠTE by mohli studovat v Číně násle-

dující slova (cituji doslovně): Ve středu 27. čer-vence přivítali místostarosta Karel Jakobec společně s vedoucí odboru školství a kultury Barborou Bardonovou zástupce městské pre-fektury Cicikar, která leží na severu Číny. Vice-primátorka města Xiuli Qu se s delegací zají-mala o sokolovský hokej, školy a průmysl. Sku-pina nejdříve navštívila Integrovanou střední školu technickou a ekonomickou, kde vedla té-měř hodinovou debatu o možné spolupráci me-zi středními školami obou měst. Ministryně školství Mingdi Li a ředitel tamní střední školy Dianfu Wang byli z návštěvy ISŠTE velmi mile překvapeni. „Projednávali jsme možnost vzá-jemně prohloubit znalosti našich studentů v technických oborech a jazycích. Dále je zde možnost výměnných pobytů. Nyní čekáme na oficiální návrh spolupráce, který pak bude po-suzovat zřizovatel školy, kterým je Karlovarský kraj,“ upřesnil průběh jednání ředitel ISŠTE Pavel Janus, polil mě horký pot. Proboha, to nám, tedy v GV, zase vyskočí náklady. Zatím máme jen dva členy redakce (IhP + PpR) vy-sunuté mimo karlovarský kraj a stojí nás to majlant. A teď tohle. Ale někoho tam vyslat bu-deme muset. Výškově by v úvahu připadal je-nom Standa, ale toho by Maruška tak daleko nepustila. Budeme asi muset uspořádat cas-ting. Zavolám LuftJardovi, ten má Číňany v ma-líčku, snad poradí. Zatím nehoří, počkám po volbách, třeba někoho nezvolej a…

Ale dosti aktualit. Původně jsem chtěl upozornit na to, že nás v říjnu čeká náš první Řádový den a návrhy na dekorování těch nejzasloužilejších vysloužilců dosud žádné. Tak vás všechny moc

a moc prosím, abyste nahlédli do dubnového GV, kde na 30. stránce naleznete Řád udělo-vání Řádu GV a přišli se svou troškou do mlý-na. Těm, co si na takovou zodpovědnost indivi-duálně netroufají, si dovolím poradit, že by mo-hli využít možnosti, kterou jim nabízí rubrika Okno do budoucností (viz též dubnové číslo GV) a s využitím vědecké mentální prognostiky se pokusit dozvědět to správné jméno.

Už v úvodníku jsem naznačil, že chca nechca (také se vám tenhle slovesný tvar líbí) budeme muset v GV začít mísit naše vzpomínkové tex-ty s texty, které nás přivedou na minové pole přítomnosti. Nebudeme to ovšem s tou součas-ností přehánět, protože zase tolik prostředků na případné soudní spory nemáme k dispozici, ale asi se tomu nevyhneme. Hubajda si teď jistě říká: „Já vám to říkal už na poslední kolportáži“ a já mu odpovídám: „Vidíš Miloši, jak si v GV vážíme tvých konstruktivních nápadů, tak by snad od tebe bylo vhodné, abys k těm dvanácti stránkám z minulého ročníku, převážně vzpo-mínkových, přidal další, tentokrát ze žhavé sou-časnosti.“ A sám pro sebe si tiše dodávám, Hu-bajda je na maléry zvyklej, ten to ustojí.

Centrální a nejdůležitějším materiálem říjnové-ho čísla bude dramatický opus Zuzky Onderky ve formě scénáře její Reklamní pohádky. Tak-že divadlo. Nebyli jste náhodou o prázdninách na nějakém Shakespearovi v Lokti či na See-bergu? Nebo jste ochotničili, či ochotničíte? Napište Standovi do Bazárku něco, co vypoví o vašem vztahu k divadlu, ať v tom nenecháme Zuzku samotnou. Můžete také využít novou ru-briku Šejkr.

* *

PPP

GGGÉÉÉVVVÉÉÉČČČKKKOOO 222000111666///222000111777

JJJAAAKKK BBBUUUDDDEEEMMMEEE VVVYYYCCCHHHÁÁÁZZZEEETTT

Kolportáž tradičně vždy třetí úterý v měsíci v KORUNĚ od 15:00

ve spojení s

ROUBASOVÝM DŮCHODCOVSKÝM PIVEM

Číslo Měsíc Uzávěrka Digitálně Kolportáž 1 IX. 13. 19. 20. 2 X. 11. 17. 18. 3 XI. 8. 14. 15. 4 XII. 13. 19. 20. 5 I. 10. 16. 17. 6 II. 14. 20. 21. 7 III. 14. 20. 21. 8 IV. 11. 17. 18. 9 V. 9. 15. 16.

10 VI. 13. 19. 20.

GÉVÉČKO č. 1/2016-17 – měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov – vydáno v Sokolově v restauraci Koruna – 20. 9. 2016 v 15:00 SEČ

DDD ÁÁÁ RRR EEE KKK

KKKdddooo ppprrraaavvviiidddeeelllnnněěě čččttteee GGGéééVVVéééčččkkkooo,,,

zzzaaassslllooouuužžžííí sssiii dddaaalllšššííí DDDéééVVVéééDDDéééčččkkkooo...

Musí si pro něj ale přijít do restaurace Koruna na Starém náměstí v Sokolově a to kterékoliv 3. úterý

v každém měsíci (krom července a srpna) vždy od 15:00.

Na třetí straně obálky tohoto čísla máte data, kdy se v Koruně scházíme, přesně uvedena. Jsou shodná s daty kolportáže čísla GV.

Date post:	05-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

GÉVÉČKO 01 – 2016/17 - Riesfotovideo.ries.cz/wp-content/uploads/2016/01/GV-1-01...2016/01/01...

Documents