Náměstí provoněl vánoční punč, stromek byl už slavnostně rozsvícen a  na adventním věnci brzy zapálíme první svíčku. Univerzitou se nesou zvěsti o  prvním sněhu doplněné autentickými výpověďmi a  vánoční atmosféra dosáhla bodu, kdy už ji nelze ignorovat. Studenti pomalu začí-nají přecházet z fáze popírání do fáze hněvu, ně-

kteří jsou již u  smlouvání a  jiní zapíjejí smutek punčem říznutým absintem. S  prvními vyvěše-nými termíny ve STAGu pak přichází i  kýžené smíření.

A  přesně ve chvíli, kdy školní deadliny hoří a  všechno dárkové šílenství je na spadnutí, při-chází ideální čas na to, abyste se naučili žonglo-

vat! Vykašlete se na guaránu a  lecitin v kapslích, stejně jsou to vyhozené peníze. Raději si zajděte na otevřený trénink žonglování Cirkusu LeVi-tare do Divadla na cucky. Žonglování zlepšuje nervosvalovou koordinaci (už žádné minusové body za škrabopis), prostorovou orientaci (abyste trefili správnou učebnu), rozvíjí soustředění (ne-budete bezmyšlenkovitě zírat do zápisků) a pod-poruje spolupráci mezi mozkovými hemisférami (s lehkostí propojíte logiku s tvořivostí). V nepo-slední řadě zvětšuje i mozkovou kapacitu.

„Žonglovat naučím každého v rozmezí 10–90 minut. I mistři v paměťových sportech se věnují žonglování a  nejlepší dánský paměťový sporto-vec je povoláním žonglér. Je to aktivita nejméně náročná na prostor a pomůcky, která posiluje pa-měť a  rozvíjí spolupráci mezi oběma hemisfé-rami. Podobně pozitivní účinky na paměť může mít i skákání na trampolíně nebo hra na bicí,“ říká principál Cirkusu LeVitare Jan Hlavsa.

Nejbližší otevřený trénink se koná tuto středu od 16:30, vstupné je 30 korun. Pak už stačí jen žonglovat v  přestávkách mezi učením a  letošní zkouškové máte v kapse!

Eva Pětvalská

Prožonglujte se zkouškovým obdobím

Z UNIVERZITY

Kdo si hraje, nezlobí!

Vraťte se do dětských let, sveďte nelítostný sou-boj v  Člověče, nezlob se! a  ukažte všem, že na to máte! Univerzitní knihovna se 1. prosince v 19 ho-din otevře všem příznivcům a  milovníkům des-kových her. Můžete se těšit nejen na příjemně strávený večer ve skvělé společnosti, ale také na nepřeberné množství deskovek jako Česko, Agri-cola, Hra o trůny nebo Hobbit. Donést si můžete i vlastní oblíbenou hru a naučit ji hrát ostatní. Pří-jemným překvapením je malé občerstvení, které bude čekat ve známém prostředí klubovny Zmijo-zel ve Zbrojnici, kde se také celá akce uskuteční. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí, ale pozlobit své soupeře je povoleno. (jn)

3 0 . L I S T O P A D 2 0 1 5 | Č Í S L O 5 . | R O Č N Í K 4 .

HELENAv krabici

ČTĚTE V TOMTO ČÍSLETéma čísla: Druhá tvář akademiků

Vídáme je každý týden. Respektujeme je, máme je rádi. Někdy je naopak nenávidíme, jindy se jim potají smějeme. Tak či onak ale neodmyslitelně patří k našemu univerzitnímu životu. A co dělají, když právě nestojí za katedrou?

>> Čtěte na str. 6 a 7.

ZPRAVODAJ STUDENTŮ UN IVERZ ITY PALACKÉHO

Z OLOMOUCE

Catch me if you can!

Každý člověk je úplně jiný. Tichý samotář, užva-něný extrovert, inteligentní blázen nebo bláznivý inteligent. Ať už jste bytost taková či maková, určitě vás zaujme projekt GoAndCatchMe, který se usku-teční 5. prosince v centru Olomouce. Cílem akce je především poznat nové tváře a nezávazně se poba-vit. Pro účast je třeba si do mobilního telefonu stáh-nout aplikaci GoAndCatchMe, nastavit si zde něja-kou zajímavou (nebo prostě jen praštěnou) výzvu a pohybovat se od 14:00 v okolí Horního náměstí. Díky aplikaci se pak účastníci mohou vzájemně „odchytávat“ a výzvy plnit. Pokud tedy máte kuráž, neváhejte a  netradičním způsobem se seznamte s novými lidmi. (eve)

Tréninky žonglování probíhají každou středu na Wurmově 7. Foto: UmCirkum

Udržet balanc v čase, kdy se střídá předvánoční shon s prvními zápočty, a odolávat přátelům, kteří vás lákají ven na punč, je tak trochu „nadstudentský“ úkol. Ustát toto období by vám mohlo pomoci žonglování.

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

ROZHOVOR

Jak vznikala Piana v Olomouci?Asi jako celá republika jsem tehdy zaznamenal, že má projekt s piany úspěch a říkal jsem si, že to zřejmě není tak složité udělat i v Olomouci. Zavo-lal jsem organizátorům do Prahy, zeptal se, jaké mají doporučení a tipy, jak to rozběhnout. Pak už to šlo celkem samo. Samozřejmě jsem nebyl sám, pomáhali mi Jiří Nebenführ, co nyní provozuje kulturní centrum ArtUm, a Vladimír Foret z Jazz Tibet Clubu. Od jara se ale už nebudu tolik anga-žovat, Piana v Olomouci pak převezme divadelní režisér Petr Klár alias Klarin. S poeziomatem byly počátky podobné?Poeziomat se na to nabalil. Zakladatelé z  Prahy v  několika městech, kde se projekt s  piany roz-šířil, oslovili lidi, kteří se o  ně starali. Po Praze a Mariánských lázních bude teď Olomouc třetím městem s  poeziomatem. S  paní Tamarou Hege-rovou z oddělení kultury jsme projekt začali při-pravovat již v dubnu, v listopadu jsme ho pak pre-zentovali Radě města. Jejím členům se projekt líbil a  podpořili ho. Finanční prostředky na něj mají k  dispozici letos, takže chtějí poeziomat už v prosinci. Já se ale přikláním k jeho zabudování až na jaře.Co přesně poeziomat je?Černá roura s  mřížkou, za níž je reproduktor. Roura má dvacet tlačítek, jejichž stiskem si může zájemce spustit a poslechnout báseň. V podstatě automat na jízdenky. Jen nepadají jízdenky, ale básně, aniž by bylo potřeba cokoliv platit. Vý-běr básní se právě finalizuje, přičemž jediná ne-

známá souvisí s tím, že Český rozhlas Olomouc, z jehož archivu čerpáme, pár básní nemá. Zhruba pět básní je ještě ‚na vodě‘. Zjišťujeme, jestli je bu-dou mít zájem namluvit samotní autoři nebo to přenechají olomouckým hercům. Autorská práva se budou platit na pět let. Čí básně z poeziomatu zazní?Jsou to autoři, kteří se v  Olomouci narodili, žili tady nebo delší dobu tvořili. Na playlistu je i pár autorů, kteří mají Olomouc pouze ve své tvorbě. Z těch známějších jmen je tam třeba Jiří Wolker, Karel Plíhal, Karel Kryl nebo Václav Burian. Pro jejich výběr jsem oslovil Radka Malého, absol-venta UP, držitele Magnesia Litera, autora dětské literatury a básnických sbírek. Výběr udělal širší, pak se seznam porovnával s  archivem Českého rozhlasu, aby s  nahráváním nebylo tolik práce. Stopáž každé básně jsou maximálně dvě minuty.Máte vy osobně vztah k poezii?Právě, že ne a považuji to za handicap. O to víc mě lákalo projekt zkusit a najít si k poezii cestu. I pro náhodné kolemjdoucí bude poeziomat podob-nou příležitostí. Člověk, který se kochá katedrá-lou, si může sednout na lavičku a pustit si k tomu báseň. Je to přidaná hodnota, ale ne nevyžádaná. Spolupracujete s kavárníkem a autorem poe-ziomatů Ondřejem Kobzou?Jasně, on je rád, když se mu podaří iniciovat něco, co pak žije vlastním životem. Já už jsem ale u sebe narazil na časové kapacity, takže jsem několikrát musel odmítnout jeho nápady, třeba ten s šacho-vými stolky. Dal jsem mu ale tipy na další lidi.

Je Olomouc dostatečně kulturní město?Rozhodně. Do veřejných pian jsem se tehdy pus-til i pod tlakem pocitu, že kultura tady poslední roky nějak kvasí. V Olomouci žiji patnáct let a asi před pěti lety začalo město více žít. Nevím, čím to je, ale vnímal jsem, že se toho děje najednou spousta. A že většina věcí jde od spodu, dělají je různí nadšenci a  člověk ty akce ani nestíhá na-vštěvovat. Takže mě to asi pak strhlo taky. Navíc vloženou energii mi lidé, které piana baví, opako-vaně vracejí.

Veronika Krejčí

Rozhovor jedna báseň aneb Kdo stojí za poeziomatem a piany?Tak trochu neviditelná osoba v pozadí olomouckých veřejných pian a nejen těch. Daniel Ševčík je jedním z hybatelů kulturního života ve veřejném prostoru Olomouce. Ať už to jsou Noční tancovačky v altánu ve Smetanových sadech nebo nový automat na básně, který brzy dostane své místo před Dómem na Václavském náměstí. Dan se projektům věnuje ve volném čase a na otázku, proč to dělá, má jednoduchou odpověď. „Baví mě to.“

Daniel ŠevčíkVystudoval učitelství matematiky a  biologie na Přírodovědecké fakultě UP. Když mu nevyšel pokus o  doktorské studium, rozhodl se pro práci redaktora v  pedagogickém nakladatelství, kde se dodnes věnuje tvorbě učebnic pro základní školy. Kromě oživování veřejného prostoru rád čte a cestuje. Nedávno se stal už podruhé tatínkem.

ANKETA: Jaké kulturní akce vám v Olomouci chybí?

Jan, 1. ročníkekologie

Lucie, 1. ročníkprávo

Kristýna, 1. ročníkaplikovaná ekologie

V  našem městě vznikla před nedávnem taková tradice snídaní a  večeří na náměstí. Lidé se se-jdou, každý něco přinese

a  společně posnídají nebo povečeří. Něco podob-ného by se mi líbilo zažít i tady v Olomouci.

Uvítala bych více akcí ve folklórním stylu, protože se mi takové akce líbí. Ale obecně si myslím, že když člověk hledá, tak vždy

v  Olomouci najde nějakou kulturní událost, která sedí jeho vkusu.

Už od základní školy jsem chtěla v nějakém zá-jmovém kroužku nacvi-čovat muzikál, ve kterém by bylo zapojené herec-

tví, zpěv, dramaturgie a režie. Chodím tady do uni-verzitního sboru, ale muzikál by se mi líbil ještě víc.

Přehlídka animovaného filmu s  podtitulem Co je to animace? letos nabídne rozšířený pro-gram v  podobě 70 programových bodů, ve kte-rých se oproti minulým ročníkům představí té-měř stovka hostů jak z  České republiky, tak ze zahraničí. Přijďte se od 3. do 6. prosince potěšit světem animace na Konvikt a další místa v Olo-mouci. Rozpínání všemi směry zasáhne i  navý-šení divácké kapacity, online akreditace je možná do 1. prosince.

„Co se v  mládí naučíš, k  stáru se učíš jinak“ aneb Co bylo možné tolerovat jako studentskou recesi? Různým aspektům divokosti, třeba v do-bových televizních reklamách nebo kreslených vtipech, se věnuje sekce Divoká 60., připravená vizuálním umělcem Pavlem Ryškou. Ukáže dílo kreslíře Jiřího Wintera Neprakty skrze osob-nosti, které měly na jeho tvorbu přímý vliv. „Na-ším cílem je předkládat nečekaná spojení na poli tuzemské animace, ilustrace, televizní, filmové a multimediální tvorby. Jedná se o ojedinělý pro-jekt, který se v  rámci PAFu snaží mapovat málo známé nebo dosud neodhalené souvislosti v dě-jinách českého umění a animace,“ shrnul výcho-diska sekce hlavní festivalový dramaturg Martin Mazanec.

Již devátým rokem zase sekce Jiné vize při-náší soutěž českých pohyblivých obrazů. V ní se utká 10 finalistů o  Hlavní cenu a  Cenu diváků. Celá výstava bude k  vidění v  atriu Konviktu a zdarma ji můžete zhlédnout po celou dobu fes-tivalu. Letos se Jiná vize zaměřuje na problema-tiku autorských práv a  digitálních databází pro-střednictvím besed u kulatého stolu s odborníky na zmíněnou oblast.

Zajímavou sekcí je bezesporu Animace ani-mace. Její program nabízí výstavy a  jedinečné audiovizuální performance, mnohé z  nich stvo-řené pouze pro PAF. Tahounem je jednoznačně Samson Kambalu, malawský konceptuální umě-lec, performer a  situacionista. „Kambalu proslul zejména konceptem vlastní náboženské filozo-fie – Hollybalismu, a Nyau Cinema, krátkými fil-movými performancemi, které nabourávají ste-reotyp časového a prostorového zážitku s filmem a záměrně se vzdalují západnímu vnímání času. Důležitou součástí děl je místně-specifický způ-sob jejich instalace,“ prozradila kurátorka expo-zice Marie Meixnerová. Tuto jedinečnou výstavu si nenechte ujít v Galerii U Mloka od 3. listopadu do 11. ledna.

V  pátek 4. prosince je na programu kon-cert berlínského hudebníka Lotic spolu s  insta-lací vizuálního umělce Michala Pustějovského, o den později se zase představí post-industriální jednočlenný projekt Vessel, doplněný projekcí portugalského filmaře Pedra Maia. Vyvrchole-ním celého festivalu je pak nedělní koncert Blue Daisy.

Výstavní program v  rámci sekce PAF Art v Galerii U Mloka, na Konviktu a ve Vitríně De-niska, bude prezentovat aktuální mezinárodní i  domácí projekty z  rukou Marka Delonga, Da-vida Možného, Jonathana Monaghana a dalších. Nenechte si ujít také půlnoční projekce celove-černích animovaných filmů nebo představení počítačových her Dark Train a Other Inside.

Lucie Kratochvílová

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

KULTURA

P O N D Ě L Í 3 0 . L I S T O P A D | Č Í S L O 5 . | S T R A N A 2 – 3 HELENAv krabici

ANETA LANGEROVÁ

Vůbec první vítězka české Superstar Aneta Langerová opět zavítá do Olomouce. Těšit se na ni můžete 6. prosince v 19 hodin v Divadle na Šantovce. Uslyšíte písně z  její čtvrté desky Na radosti, kterou představila fanouškům loni touto dobou, a na které spolu s klavíristou, hu-debním skladatelem a  producentem Jakubem Zitkem pracovali dva roky. Autorské texty i  hudba jsou inspirovány magickými místy hlubokých šumavských lesů. Anetu navíc do-plní čtyřčlenná kapela, smyčcové trio a piano.

VÝSTAVA KOČEK

Máte doma mňoukající čtyřnohé zvířátko? Zdá se vám, že je hezčí než ostatní? Nejlepším způsobem jak to dokázat je přihlásit vaši ko-čičku na mezinárodní výstavu FIFe Cat Show. Přihlášky se podávají do 30. listopadu a  sa-motná soutěž proběhne 6. a 7. prosince na Vý-stavišti Flora. Na přehlídku malých šelem se ale můžete přijít podívat, i pokud sami vlastní nemáte. Pro veřejnost se pavilon A  otevírá v 9:30, na vstupné si připravte 60 korun. Sou-časně s touto výstavou se v sobotu 6. prosince koná také výstava morčat.

VEGGIE FEST

Kafe u  koček vás na středu 2. prosince od 15 hodin zve na Veggie Fest a opravdu se bude na co těšit. Kvalitní fair trade káva a  výborné ve-ganské dobroty za poslechu přednášek vás ne-nechají chladnými. Nejprve se dozvíte něco o životě zachráněných zvířat a Farmě Naděje, která zvířata pod svá křídla vzala. Následující přednášku pak povede dlouholetý vegan, spor-tovec a trenér karate Vladimír Futák, který po-radí, jak sestavit veganský jídelníček při aktiv-ním sportu.

DRUNK LAMB

V pátek 11. prosince do Olomouce zavítá pol-ská kapela Drunk Lamb. Mladé uskupení, které vzniklo teprve loni, už stačilo vyhrát ná-rodní kolo na festivalu v  Suwałkách a  repre-zentovat Polsko na European Blues Challenge v  Bruselu. Jde o  klasický bluesrockový kvar-tet, který ve svém repertoáru střídá jak autor-ské písně, tak i  zdařilé covery. Přijďte si jejich melodické riffy a charismatický vokál poslech-nout do Bounty Rock Café ve 20:00 – nebu-dete litovat.

Karolína Nováková

Nebuďte z toho paf, opět je tu PAF!

TIPY

Přijďte si užít 4 dny filmových projekcí, výstav i koncertů. Foto: PAF

14. ročník festivalu filmové animace a současného umění je tradičně tady.

P O N D Ě L Í 3 0 . L I S T O P A D | Č Í S L O 5 . | S T R A N A 4 – 5n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

REPORTÁŽ

Na začátku tohoto roku jsem byl člověk, který se v životě nepodíval za hranice Evropy a nikdy v ži-votě nikam neletěl. To se ale mělo rychle změnit. Se sborem jsem se letos na jaře proletěl za polá-rní kruh na úchvatné norské Lofoty a teď na pod-zim jsme konečně dotáhli do konce dlouho oče-kávaný (a  několikrát zrušený) výjezd do USA, přesněji řečeno do partnerského města Olomouce – Owensboro v západním Kentucky.

Sedím ve vlaku z  mého milovaného Rožnova pod Radhoštěm a opět se cítím jako v Honzíkově cestě, kdy jsem takto jako malé děcko jezdil za ba-bičkou. Teď ale jedu o něco dál. Konkrétně o sedm hodin časového posunu dál. Střih.

Časový posun a desítky hodin bez spánku dě-lají své. Dosedáme na letiště v Atlantě a jsem v kon-cích. Bolí mě nohy, smrdím, chce se mi spát a ne-vím, proč mě kontrolují, jako bych přiletěl někam do vězení. My jedeme přece jenom zpívat!

Střih. Po menší anabázi s  cestováním vlakem mezi nekonečnými terminály v  Atlantě konečně přijíždíme do malebného města Owensboro v zá-padním Kentucky.

První vjemy z  Ameriky bohužel nekompro-misně zaspávám. Když nás rozřazují do místních rodin, které se rozhodly nás, cizince z  druhého konce planety, po dva týdny živit a vozit po výle-tech, skoro si jich ani nevšimnu – tak jsem vyčer-paný.

Naše rodina je ale ten největší poklad, jaký jsme mohli dostat. Ačkoliv se o  nás dva manželé přibližně ve věku mých rodičů dozvěděli až v den našeho příletu, starali se o nás jako o vlastní. Není den, abychom nezažili něco pěkného. Výlet do největších jeskyní světa, nakouknutí do muzea aut značky Corvette nebo vzájemné koštování národ-ních nápojů (Bourbon a Slivovice) nás čím dál tím více sbližují. Koncerty se sborem dopadají dobře. Největší úspěch suverénně sklízí hymna Ken-tucky zvaná My old Kentucky Home, kterou zpí-váme skoro všude, kam přijdeme. Nejednou vy-voláváme potlesk ve stoje, pláč a  dlouhý potlesk.

Takřka nezapomenutelnými zážitky se pro mě za tento výlet stávají dva poslední koncerty – jeden pro osmdesátileté jeptišky na půdě jejich kláštera a  druhý pro klienty ústavu pro psychicky handi-capované. Tváře těchto diváků jsou nejupřímnější a nejvíce nadšené. Naši misi jsme splnili. Můžeme letět domů, kde nás čeká dohánění povinností, na které jsme si dva týdny za oceánem ani nevzpo-mněli. Nebyl také důvod – kdo by si kazil tak nád-herné chvíle.

Josef ČermákFoto: Týna Hoferová

Fastfood, Bourbon a zpěv – univerzitní sbor se podíval do Kentucky

Bistro u pana Lilka alebo kto zaváha, nežerieVegáni, vegetariáni a  milovníci zeleniny, pozor! V Olomouci pribudlo nové bistro, ktorého jedál-niček uspokojí všetkých, ktorí túžia po zdravej a prevažne rastlinnej strave. Bistro u pána Lilka je neďaleko Náměstí republiky, stačí zbehnúť dole kopcom. Ak si však robíte chute na obed, čím skôr tam prídete, tým lepšie. Bistro je maličké a možnosť sadnúť si budú mať len tí najrýchlejší. Jedlo si môžete dať aj zabaliť so sebou, v tom prí-pade sa však pripravte na príplatok desať korún za krabičku. Pri mojej návšteve sa potvrdilo aj staré –známe: Kto zaváha, nežerie. Na obed som pri-šla o pol jednej a pani, ktorá obsluhovala mi hneď

z  príchodu povedala, že karbanátky už nemajú. Keď som túto informáciu rozdýchala, dala som si aspoň polievku. Musím priznať, že bola výborná, ale nedokázala som potlačiť slzu kvôli karbanát-kam. Druhé hlavné jedlo bol šalát, ktorý by mňa možno zasýtil, ale nemyslím si, že by mal rov-naký úspech u  dvojmetrového statného vegána. Pokiaľ teda tiež zatúžite po zdravom, čisto vege-tariánskom jedle, odporúčam, aby ste stáli pred bistrom už o jedenástej. Otvorené majú od pon-delka do piatku, 11–16 hodín.

Text a foto: Nina Francelová

ZAJDĚTE

Útulný priestor bistra býva v obedových hodinách poriadne plný.

Je začátek listopadu, přibližně čtyři hodiny ráno. Teda aspoň tam, odkud přijíždím. Právě jsem se ocitl v místě, kde i večer chodí pánové v kraťasech a ženy v šatech. V Kentucky, kam jsme zrovna dorazili s univerzitním sborem Ateneo, je příjemný, takřka letní podvečer a pětadvaceti studentům z Olomouce právě začínají dvoutýdenní „prázdniny“ v Americe. Budou plné dobrých lidí, Bourbonu, ale hlavně jídla.

KOMENTÁŘ

P O N D Ě L Í 3 0 . L I S T O P A D | Č Í S L O 5 . | S T R A N A 4 – 5 HELENAv krabici

Křesťané. Je pravděpodobné, že jste o těchto li-dech ještě nikdy neslyšeli, jedná se totiž o těžce undergroundové hnutí, jehož posledních něko-lik členů dnes už jen se slzou v  oku vzpomíná (podobně jako posluchači grunge a  The Kelly Family) na zlaté časy dávno minulé. V poslední době se ale zdá, že si tato církev našla nového PR manažera a křesťanství, pomalu ale jistě, do-bývá zpět své ztracené pozice.

Jako všechno ostatní v  uply-nulých měsících, i  tento jev od-startovali uprchlíci. Když český národ hledal důvody pro jejich nepřijetí, najednou si po letech vzpomněl na své křesťanské ko-řeny a  tradice, kterým by se mi-granti nedokázali přizpůsobit, a které bychom měli chránit třeba i  se zbraní v  ruce. Já osobně si sice nemyslím, že naučit se půlku otčenáše a jít jednou za tři roky na půlnoční by byla tradice, bez které by se člověk neobešel, ale národ v tomto ohledu mluví jasně.

Křesťanským silám vlil tento neočekávaný úspěch adrenalin do žil a  rozhodly se skonco-vat s  nepřítelem, který je jim už dlouho trnem v  oku. Karel Gott církev roky provokuje svým zpěvem (i když to asi každého), ale hlavně svým jménem a  tím, že jeho mše se zpěvy mají větší návštěvnost, než návštěva papeže. Mimocho-dem, právě v  těchto dnech vydává současný

jezdec papamobilem číslo jedna album Wake Up! a  odstraněním konkurence ve formě tisí-cinásobného Slavíka by se mu uvolnila cesta na přední příčku vánočního trhu. Nebo si opravdu myslíte, že by Mistr onemocněl sám od sebe?

Do karet církve hrál paradoxně i  nedávný pařížský masakr. Na ten totiž velká část face-bookové populace nezareagovala jen sjedno-

cením profilových fotek, kvůli kterému jste si pomalu nemohli být jisti, komu píšete. Mnohem důležitější byl fakt, že i  fanoušci Bathory se za oběti tragédie za-čali na sociálních sítích veřejně modlit. To už křesťané skoro za-čali ve svého Boha věřit a  roz-hodli se tedy i  pro vrchol svých kejklí.

Tím se stala v Lánech kardi-nálem sloužená mše za součas-ného prezidenta České republiky,

následovaná večeří obou pánů. Každému pře-mýšlejícímu člověku je jasné, o čem spolu ho-vořili. Církev si je vědoma své extrémně silné pozice v současném státě a návrh na společnou vládu panovníka a  církve fifty fifty jako za sta-rých časů na sebe nemohl nechat dlouho če-kat. Nevím jak vy, ale já bych se dal co nejrych-leji pokřtít.

Petr Šrajer

V zajetí

Sergej je zrádce. To všemi otřáslo tak, že jsme ani nevnímali těsně utažené provazy. Sue seděla v koutě a tiše vzlykala. Lena se na mě smutně po-dívala. Mapa byla pryč, ale já ji moc dobře znal, takže jsem se nedivil, když si pro mě přišli. „Ty pů-jdeš s námi, náš velitel si chce popovídat,“ zvolal jeden ze zakuklených mužů a slizce se usmál. Po cestě mi uštědřili pár ran a kopanců.

Nikdy jsem nebyl uvnitř tohoto bunkru. Vy-padalo to v něm moderněji, než v těch ostatních. Dovedli mě do velké místnosti s  velkým stolem a  kancelářskou židlí, na které seděl nepříjemně vyhlížející muž. Jejich vůdce, usoudil jsem. Krom toho tu byla slušná sbírka obrazů a  konferenční stolky zdobily dokonce vázy s  květinami. „Vítej Nicolasi. Nečekal jsem, že se vůbec potkáme, ale máš něco, co chci,“ pronesl bouřlivým hlasem. „Možná se divíš, proč je tvá rodinka ještě naživu. Myslel jsem, že by to pro tebe mohla být dobrá motivace. Ty budeš mluvit a  oni budou žít,“ po-kračoval. Nevěděl jsem co říct, radši jsem mlčel. Cokoli bych řekl, on by mohl použít proti mně. „Samozřejmě dostaneš čas na rozmyšlenou, pro-tože jsem velice trpělivý člověk. Pokud mi to ne-povíš zítra touhle dobou, začnu postupně zabíjet všechny tvé milované,“ po těch slovech jsem vi-ditelně zrudnul. „Ale neboj se, vše může probíhat hladce, pokud budeš spolupracovat,“ usmál se sa-mozvaný monarcha. „Teď ho odveďte. Zítra bude spoustu času na další pokec,“ dokončil a obrátil se zády.

Když mě vedli z  místnosti ven, všiml jsem si skleněné vázy. Cuknul jsem sebou a skoro se vy-trhl jednomu ze strážců. Podrazil mi ale nohy, na-čež jsem vázu srazil a ta se ve střepech roztříštila na zem. Monarcha jen nesouhlasně zamručel, když mě strážný sbíral ze země a ukončil tak můj chabý pokus. Chlap v kukle se mému pokusu za-smál. Nevěděl totiž o kusu střepu, který se mi po-dařilo schovat ve vysokých botách. Dostal jsem dalších pár ran, ale když mě nechali zase sváza-ného v pokoji s mými přáteli, oddychl jsem si. Teď stačí počkat do večera.

V noci jsem vytáhl kus střepu a přeřezal jsem provazy. Lena zatajila dech. Když jsem všechny osvobodil, svolal jsem poradu. Řekl jsem jim vše, co jsem při své procházce zjistil a večer mohl za-čít.

„Mám žízeň!“ zavolal jsem na strážného. Muž naivně nakráčel do místnosti. Vrhl jsem se na něj a omráčil ho. Ten druhý ho přišel hledat a skončil stejně. Po cestě jsme jich ještě potkali a zneškod-nili několik. Vykročili jsme do tmavé noci. Volní.

Pokračování v dalším čísle.Kristýna Zoufalá

Modleme se…POVÍDKA

Znáte to, svátky klidu a míru. Ne, omyl. Jsou to spíše svátky národního běsnění po obchodech a hledání těch pravých dárků. Začalo to už před třemi týdny, v  televizi jsem poprvé viděla vá-noční reklamu na Kofolu. Chvíli předtím se na Šantovce objevily vánoční ozdoby a  obchod-níci hned nadšeně lákali do svého chřtánu. Jsme přirozeně zmatení. Kde jen dárky letos koupit? A hlavně, jaké dárky koupit? Běhání po obchodních molech a hodiny hledání. Jste zou-falí? Nevíte, co koupit? Dáváte si předvánoční předsevzetí, že příští rok dárky začnete shánět už v červenci? Jen do toho! Škoda, že Sherlock Holmes není chlápek běžně k najmutí, aby vy-pátral, po čem srdce našich nejbližších prah-nou. Nebylo to všechno jednodušší, když jsme věřili na Ježíška, který se o  všechny dárky po-staral?

Tereza Mikulová

Začalo to už dávnoNedávno jsem si povídala s  mladší sestrou mé kamarádky. Ptala se mě, jaké mám plány po vy-soké. Když jsem jí chvíli (přes změť mých ka-tastrofických vizí „dáte si k  tomu hranolky?“) neodpovídala, s  vážným výrazem páťačky mi řekla, že jejím životním snem je dodělat zá-kladní školu. Bylo to tak spontánní a upřímné, že jsem začala přemýšlet. Proč se nechat streso-vat našimi velkými životními plány? To si raději zpříjemněme den nekonečným sledováním pa-teticky optimistických vánočních reklam a hle-dejme smysl života na dně kelímku s  punčem. Nebo až zase někdy cesta vlakem namísto dva-ceti minut potrvá hodinu, mysleme na to, že nás zcela zdarma nechali sedět o desítky minut déle, než kolik jsme si zaplatili! Oceňme pohostin-nost a  užijme si teď a  tady. Koneckonců vše je jen o úhlu pohledu.

Barbora Adamová

Životní plán

GLOSA POZNÁMKA

Církev si našla nového PR manažera

a křesťanství pomalu ale jistě

dobývá zpět své ztracené

pozice.

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

TÉMA ČÍSLA

Občas mi lidé do divadla nosí kameny k určeníPokud jste si někdy zašli do Moravského divadla na balet a zakoupili si k němu i program, nejspíš vás nenapadlo, že autorem této malé knížečky může být vyučující z  katedry geologie Příro-dovědecké fakulty. Tomáš Lehotský je nadšený paleontolog, stejně jako vědě ale jeho srdce pa-tří i umění. Je totiž externím dramaturgem olo-mouckého baletního souboru. „Podílím se na přípravě inscenací a tvořím programy, takže ka-ždý balet musím mít dopředu detailně nastudo-vaný,“ popisuje vyučující řady předmětů se zá-hadnými názvy, jako třeba Význam ichnofosilií.

„O  divadlo jsem se vždycky hodně zajímal, především o operu a balet. Když jsem přišel do Olomouce studovat a později i vyučovat geolo-gii, začal jsem pravidelně navštěvovat i  Morav-ské divadlo. A v roce 2008 mě oslovil bývalý šéf baletního souboru, jestli bych nepřipravil pro-gram k  inscenaci The Beatles & Queen. Od té doby už všechny programy dělám já,“ směje se geolog-dramaturg, který má ze všech baletů nej-raději ty klasické. Spolupráce na Louskáčkovi,

Labutím jezeře a Spící krasavici – tedy na všech Čajkovského baletech – je pro něj doslova spl-něným snem.

Neustálé přebíhání mezi exaktním svě-tem vědy a  emočním světem umění je sice ná-ročné, ale stojí prý za to. „Pro mě je to už úplně normální. Když si chci od jednoho odpočinout, mířím do toho druhého a zase naopak.“ Někdy však nastanou i případy, kdy se daří oba rozdílné světy propojit. „Když jsem třeba psal program k Radúzovi a Mahuleně, zařadil jsem do něj ka-pitolu o geomorfologii Slovenska. V Dámě s ka-méliemi mám zase takový krátký botanický roz-bor kamélií. Vtipné taky je, když mi někdo do divadla přinese kámen, abych ho určil,“ vypráví.

Jako vyučující se samozřejmě neubrání zmínkám o  baletu před svými studenty. „Dou-fám, že občas do divadla zajdou, třeba i na můj popud. Například Dáma s  kaméliemi v  cho-reografii současného šéfa baletu Roberta Balo-gha, která měla nedávno premiéru, je opravdu úžasná inscenace a  podle mě by si ji nikdo ne-měl nechat ujít,“ láká Tomáš Lehotský i čtenáře Heleny.

Mé knihy vám nedovolí odejít, dokud nemáte dočtenoLucie Sára Závodná nejenom učí na katedře apli-kované ekonomie, má inženýrský a  doktorský titul, ale je také autorkou několika odborných i  beletristických knih. Svou první knihu čistě z  univerzitního prostředí s  názvem Alma mater vydala v roce 2010 a splnila si tím svůj spisovatel-ský sen. Její knihy jsou typické rychlým spádem, který je přizpůsobený čtenářům dnešní uspě-chané doby.

„Mými romány se prolínají různá témata - od vysoké školy, přes deníkové záznamy až k  reál-ným událostem skutečného příběhu,“ říká Lucie Sára Závodná a  přiznává, že v  poslední době se její knihy hodně odehrávají v Olomouci. „Místní prostředí historického centra plné kouzelných uliček mě nepřestává inspirovat k zajímavým pří-běhům typu Foglarovek pro dospělé,“ popisuje autorka.

Psaní nebere jako druhé zaměstnání, ale je pro ni spíše koníčkem, kterým relaxuje. Proto pro ni není vůbec těžké novou knihu začít, o  to náročnější ale je ji dokončit. „V  určité fázi mu-

Vídáme je každý týden. Respektujeme je, máme je rádi, někdy je naopak nenávidíme, jindy se jim potají smějeme. Každopádně jsou neodmyslitelnou součástí našeho univerzitního života. O tom, co vlastně dělají, když nestojí za katedrou a nepřednáší o problematice daného diskurzu, už ale většinou moc nepřemýšlíme. Přitom pedagogové Univerzity Palackého jsou také jen lidé, kteří mají kromě akademických vášní i ty neakademické. A právě o těch jsme si s několika z nich popovídali.

Druhá tvář akademiků

ww

w.fr

eeim

ages

.com

sím sama sobě nařídit úkol napsat dvě stránky za den. Stává se mi například, že nemůžu najít ten správný konec a pořád mi v příběhu něco chybí. Pak kolem knihy chodím a  ne a  ne ji odeslat ke korektuře,“ poodhaluje úskalí spisovatelského řemesla.

Živit by se vydáváním knih snad ani nechtěla, protože je to podle ní v  dnešní době hlavně o  drahé marketingové komunikaci, to znamená pořádání veřejných čtení, zvaní hostů a prosazo-vání sebe sama. „Jsem spíš introvert, takže tohle je část, která mě příliš nebaví. Zůstávám raději u samotného psaní,“ přiznává.

Zvládnout dohromady psaní a  učení na uni-verzitě není pro Lucii Sáru Závodnou nijak ob-tížné, protože se obojí navzájem doplňuje. Co zažije v životě, pak reflektuje ve svých knížkách, a  pomáhá jí to porozumět sobě samé. „Výuka ekonomie není překvapivě jen o  chrlení faktů a grafů. Mým cílem ve výuce je studenty inspiro-vat k vlastním cestám a o to se snažím hlavně tím, že jdu příkladem,“ prozrazuje na závěr.

Bohemistou, fotbalistou a hudebníkem v jedné osoběK  literární sebeprezentaci má blízko i vedoucí katedry bohemistiky Miroslav Vepřek. Kromě psaní poezie také rybaří nebo hraje závodně fot-bal. My jsme se zaměřili na to, jak se realizuje hu-debně, a to v blues-folkové kapele Alibaba, kde od roku 2001 hraje zejména na kytaru a zpívá.

„Hudbou se zabývám od dětství. Začínal jsem jako písničkář a postupně jsem kolem sebe shromáždil lidi, kteří byli ochotní mé písničky hrát,“ popisuje Miroslav Vepřek. S  kapelou se propracoval i  k  několika oceněním na prestiž-ních tuzemských soutěžích. „Máme asi třicet vy-stoupení do roka v různých klubech a na festiva-lech téměř po celé republice.“

„Kromě elektrického blues a  folku nás moc baví swing, třeba něco ve stylu Django Rein-hardta. Nehrajeme ale covery, píšeme si vlastní písničky, přičemž texty jsou v češtině,“ říká autor většiny textů kapely.

Samozřejmě nás zajímalo, jak se dá zvládat to-lik aktivit a při tom být vedoucím katedry. „Ne-chci nikoho nabádat k  úvahám o  tom, že se vy-sokoškolský učitel a vědec fláká. Ale dá se říct, že tohle povolání patří mezi ty časově flexibilnější,“ vysvětluje. „Nemám problém odjet uprostřed týdne na koncert někam daleko, protože druhý den neučím a  potřebnou práci dodělám o  ví-kendu. Všichni máme v  kapele taková zaměst-nání, která jdou skloubit s koncertováním.“

A  jestli na koncerty Alibaby chodí studenti? „Většinou je zvu na naše předvánoční vystoupení v Olomouci. Ale vždy až potom, co dostanou zá-počet!“ směje se Vepřek. Nechce totiž, aby si stu-denti mysleli, že když na koncert přijdou, budou

z  toho mít výhody. „Chodí spíš ze zvědavosti. Chtějí vědět, co je to ten jejich učitel za exota, že se ještě někde takhle mimo školu prezentuje,“ po-pisuje s nadsázkou.

„Potěšilo mě, když jsem jednou vyjel na ex-kurzi se studenty, které jsem do té doby vůbec neznal, a oni ode mě chtěli zahrát jednu moji pís-ničku za druhou po celý večer. To mě překvapilo a  měl jsem z  toho radost,“ vzpomíná. Dnes má Alibaba už mnoho fanoušků, kteří vzešli právě z řad studentů.

Hranice mě fascinují od dětství Jaroslav Sovinský z katedry ústavního práva má to štěstí, že se mu daří svůj koníček propojovat s  prací. Věnuje se totiž průzkumu státních hra-nic. „Zajímá mě nejen to, kudy a jakým terénem hranice vede a jak je vyznačená, ale moc rád po-znávám také přírodu a hory.“ Hranice jej zaujaly už v dětství, kdy se svým tátou chodil po hřebe-nech československých hor.

V  rámci jejich poznávání už obešel se svými kolegy celou republiku. „Šli jsme přímo po hra-nicích nebo v  jejich blízkosti. Bylo to několik etap, ale kdybychom je sečetli, mohli bychom to nazvat Kolem Česka za 80 dní,“ vypráví doktor práv, který fotky z  výprav prezentuje svým stu-dentům.

Jeho rajónem nejsou ale jen české hranice, zmapoval například i  část těch slovensko-polských. Začal si také plnit svůj sen prozkoumat pozůstatky dnes už historického československo-polského hraničního značení. To vedlo přes hřeben Východních Karpat v  době, kdy byla součástí Československa i  Podkarpatská Rus. „Vytvořil jsem tým nadšenců, s  nimiž jsme se rozhodli celou tuto historickou hranici na Podkarpatské Rusi prozkoumat. Od roku 2011 vyrážíme (s  jedinou výjimkou) každé léto do horského terénu a  evidujeme hranečníky.“ Nyní je Sovinského tým asi ve dvou třetinách trasy, celou akci chtějí dokončit na sté výročí Československé republiky.

Zkoumání hranic často znamená pochod drsnou krajinou, kde se za celý den neobjeví živá duše a  o  dobrodružství není nouze. „Na bavor-ském úseku hranice Česka a  Německa jsem za-padl po pás v  bažině a  jen s  pomocí hůlek jsem se vydrápal ven. Ale fotky hraničních kamenů s  erby za to rozhodně stály!“ směje se Sovinský. Na svých výpravách si užívá nejen mapování hraničních kamenů, ale i  divoké přírody. „Člo-věk se nesmí bát toho, že bude špinavý, odřený, otrhaný, zpocený. Navíc, pokud má práce potěší i studenty na přednášce, tak je má radost dvojná-sobná,“ uzavírá nadšený hraničář.

Jana Opočenská, Eliška VrbováFoto: Veronika Krejčí,

archiv pedagogů

HELENAv krabiciTÉMA ČÍSLA

ZPRAVODAJ HELENA V KRABICI VYDÁVÁ OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HELENA V KRABICI, O.S., KŘIŽKOVSKÉHO 14, OLOMOUC, 771 47, IČO: 22744509

Šéfredaktorka: Gordana Mikešová; vedoucí vydání: Veronika Krejčí; redakce: Barbora Adamová, Josef Čermák, Eva Ertlová, Nina Francelová, Lucie Kratochvílová, Petra Kratochvílová,

Veronika Krejčí, Tereza Mikulová, Jan Nuc, Karolína Nováková, Jana Opočenská, Eva Pětvalská, Petr Šrajer, Eliška Vrbová, Kristýna Zoufalá; korektura: Kateřina Beranová, Anna

Hrbáčková; fotografie: Nina Francelová, Týna Hoferová, Veronika Krejčí, Tomáš Odstrčil; sazba: Lucie Semianová.

Místo vydávání Olomouc, číslo 1., Ev. č. E 15507, čtrnáctideník, tiskne tiskárna Budík, náklad 1 000 výtisků

Helena v krabici vychází za finanční podpory Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. www.helenavkrabici.cz, www.facebook.com/Helenavkrabici

Ilustrace: Petra Kratochvílová