Listopad rezonuje hudební pestrostí. Přináší však i muzikantská jména, která byste určitě ne-měli minout. Jedním z nich je bezprostřední jazz-man Laco Déczi, který vám to naservíruje tak, jak mu ústa narostla. Patří mezi jazzové legendy nejen v  československých vodách. Nespoutaný Slovák žije léta v  USA, hraje americký černoš-ský jazz a s trubkou bez servítek začínal už v 11 le-tech. Ty si nebral ani při loňském koncertu v olo-mouckém Jazz Tibet Clubu. „Odešel ze zvukové zkoušky ještě předtím, než došlo na trubku. Stě-hoval od kamaráda skříň. Trubka se pak zvučila tak, že mi pianista pusou imitoval její zvuk na mi-

krofon. Laco přišel rovnou na koncert a před pl-ným sálem mi na mikrofon vzkázal: ‚Nech to tak a  na nic nesahej!‘,“ říká se smíchem hudební dramaturg klubu Vladimír Foret. Laco Déczi už v Olomouci prakticky zdomácněl a pravidelně se do Jazz Tibet Clubu vrací na svých turné. Tento podzim není výjimkou, a tak zde ve středu 4. lis-topadu zahraje se svým americkým uskupením Jazz Cecula New York.

Bluesový zážitek zase přiváží fenomenální sedmadvacetiletá kytaristka a zpěvačka Chantel McGregor. Mnozí ji považují za jednu z nejvýraz-nějších blues rockových kytaristek současnosti.

Mladá dáma s  blond hřívou v  jemných, elegant-ních šatech. Pak ale vezme do ruky kytaru a  rá-zem se mění v  bluesovou divu vskutku ryzích a energizujících kvalit. „Chantel McGregor je pě-tinásobnou vítězkou British Blues Awards. Po-prvé jsem ji viděl loni na Gastro blues festivalu v  maďarské Pakszi. V  listopadu již koncertovala v Bounty Rock Cafe a byl to opravdu mimořádný zážitek,“ říká Dušan Neumann, velký milov-ník blues a  majitel klubu v  jedné osobě. Právě v  Bounty Rock Cafe můžete ve středu 18. listo-padu Chantel McGregor a její improvizaci zažít.

Ve stejný den, 18. listopadu, Olomouc poprvé okusí i  jazzovou kapelu z  Manchesteru GoGo Penguin, pro niž je charakteristické míchání jazzu s  prvky elektroniky. Tři mladí kluci, kteří sbírají prestižní ocenění a  platí za senzaci brit-ské hudební scény. „Jejich originální kombinace jazzem a  klasikou inspirovaných melodií a  har-monií s  rytmy, které vycházejí z  taneční hudby, je naprosto strhující a plná emocí,“ komentuje je-jich hudbu Vladimír Foret z Jazz Tibet Clubu, kde GoGo Penguin jako na jediném místě na východ od Francie na svém turné zahrají.

Veronika Krejčí

Jazz & Blues aneb Když najdeš své poslání

Z UNIVERZITY

Hrdinové komiksů, spojte se!

Rychlé šípy, Muriel a andělé, Batman, nebo třeba Živí mrtví. Máte rádi komiksy a  vaši přátelé už mají dost neustálého povídání o  superhrdinech? Sejděte se s  lidmi, kteří váš koníček sdílí! Pře-svědčte ostatní, že právě ten váš komiks je nej-lepší, nejzajímavější a stojí za to si ho přečíst. Uni-verzitní knihovna pořádá další ze série večerních čtení, tentokrát právě na téma komiks. Přijďte s tím svým oblíbeným v úterý 10. listopadu do klu-bovny Zmijozel ve Zbrojnici a popovídejte si o ob-líbených autorech, příbězích i  zvratech s  ostat-ními milovníky tohoto žánru. V  19 hodin vás spolu s  pořadateli bude čekat i  malé občerstvení. Zapojte se a vyhrajte knihu. (ba)

2 . L I S T O P A D 2 0 1 5 | Č Í S L O 3 . | R O Č N Í K 4 .

HELENAv krabici

ČTĚTE V TOMTO ČÍSLETéma čísla: V hudebním moři studentském

Někdo hudbu rád poslouchá, někdo na ni rád trsá a  někdo ji ze srdce rád tvoří. Spousta takových tvůrců se pohybuje i mezi olomouckými studenty a my jsme se rozhodli vám některé z nich i s jejich kapelami představit. >> Čtěte na str. 6 a 7.

ZPRAVODAJ STUDENTŮ UN IVERZ ITY PALACKÉHO

Z OLOMOUCE

Večerní máj, rapu čas

Přeslazená chuť romantického patosu v kombinaci s tvrdým médiem rapu? Nemožné? Ne však 18. lis-topadu v  U-klubu, kde ve dvacet hodin odstartuje studentská soutěž s  názvem Máchův Brooklyn. Událost představí rapové texty recitované soutěží-cími v básnickém stylu. Takovým „rapcitátorem” se přitom můžete stát i vy. Stačí se do patnáctého lis-topadu zaregistrovat na webových stránkách akce. Už druhý ročník této soutěže slibuje kvalitní zá-zemí a  pořádnou porci zábavy i  pro nesoutěžící diváky. Dokladem prestiže je i  účast známého ra-ppera Kata jako hlavního porotce. Ve finále v Bra-tislavě pak čeští výherci poměří schopnosti s „rap-citátory“ ze Slovenska. (jb)

Přijďte si vychutnat životaplnou hudbu jazz-bluesových sfér. Foto: Veronika Krejčí

Laco Déczi, Chantel McGregor nebo GoGo Penguin jako highlighty jazz-bluesového podzimu v Olomouci

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 2 – 3

ROZHOVOR

Proč jste se rozhodli zrovna pro téma extrémních sportů?Zaprvé jsou vizuálně atraktivní. A  zadruhé, Petr je točil už dlouho předtím. Sám totiž kdysi jezdil na skateboardu a  potkával spoustu lidí, kteří se kolem extrémních sportů nějak motali. Nejdéle známe freerunnera Jima Dohnala, což je náš spo-lužák ze základky.

Co má film sdělit především?Podle mě ten film ve výsledku nemá být vůbec o sportu. Tematicky se na něj samozřejmě zamě-řuje, ale motivovat může úplně každého. Jedno-duše si dosadíte místo sportu start-up nebo vědní obor a ta rovnice bude fungovat stejně. Je to o li-dech, kteří si šli za svým a vyšlapali si cestu k úspě-chu. A  my chceme, aby právě tohle diváky inspi-rovalo. Aby se taky nebáli a  nikým se nenechali stáhnout dolů. Oba dva jsme si totiž zažili, že nám lidi říkali „tohle nezvládnete“. Ale člověk dokáže všechno, co chce.

Jaký sis během natáčení udělala názor na sportovce, kteří v podstatě riskují své životy?Já jsem se samozřejmě každého ptala, proč to dělá. A vytvořila jsem si teorii, že každý člověk v životě hledá moment absolutního štěstí. Já tomu říkám lusk moment. Je to okamžik, kdy všechno zapadne do sebe, člověk je jen v přítomném okamžiku a nic víc neřeší. A abychom se do toho místa dostali, po-třebujeme každý něco jiného. Pro rodiče to může být, když je dítě chytne za prst, já jezdím na hory

a ztrácím se v lese. A tihle lidi kvůli tomu zase ská-čou na kole, na motorce nebo jen tak na ulici.

Jsi sama fanynkou sportu? Mám sport hrozně ráda a  odmala jsem k  němu byla vedená. Dělala jsem toho spoustu i závodně – od lehké atletiky přes gymnastiku po orientační běhy, ale s nijak oslnivými úspěchy. Naopak jsem zažila spoustu zranění. Ve filmu jsou části spojené s úrazy a já přesně vím, co mají ti sportovci za dia-gnózy. Teď běhám, jezdím na kole, na koloběžce a chodím po horách.

Zranil se někdo i přímo během natáčení?Máme tam kluka, který špatně skočil trik a  zlo-mil si vaz. V podstatě zázrakem přežil a dál spor-tuje. Byl přetrénovaný a věděl, že nemá skákat, ale stejně se nechal vyhecovat. Udělal to špatně a do-padl na hlavu.

Jak se natáčení dalo skloubit se studiem?Když jsme začali natáčet, tak jsem byla na začátku třeťáku. Ten rok pro mě byl celkově tak šílený, že jsem prodlužovala, takže čas na natáčení jsem měla. Samozřejmě jsem pak psala bakalářku a při-pravovala se na státnice. Ale věděla jsem, že až to všechno dodělám, tak teprve pak přijde ta oprav-dová zkouška - dotáhnout do konce Gravitation. A  ač si vážím vysokoškolského vzdělání, tak ten film je pro mě přece jen asi důležitější. Je to takový pocit „hele světe, tohle je všechno, co zatím umím, líbí se ti to?“

Využila jsi u filmu nějaké zkušenosti ze studia žurnalistiky?Žurnalistika mě naučila vyprávět příběhy a  ten film v podstatě o ničem jiném není. Jen se tam po-užívají trochu jiné metody.

Na slavnostní premiéru filmu Gravitation si zajděte v sobotu 7. listopadu ve 20:00 do kina MetropolCelý rozhovor brzy najdete na webu helenavkrabici.cz

Jana Opočenská

Film Gravitation absolventky UP má ambici inspirovat každéhoDva roky Denisa Gumbírová spolu se svým přítelem Petrem Špetlou pracovali na dokumentárním snímku Gravitation. Ten mapuje příběhy devíti aktérů, kteří se věnují extrémním sportům jako například parkour, stunt riding, FMX či street workout. Ale jak říká sama režisérka, snímek ve výsledku vůbec nepojednává o sportu.

Denisa GumbírováČerstvé absolventce bakalářského oboru žurnalistika je 23 let. Před sedmi lety se dostala do trutnovské regionální televize, prošla také redakcí Heleny v  krabici, kde se dopracovala na pozici šéfredaktorky. Momentálně se profesionálně věnuje střihu a  natáčení. S  přítelem Petrem Špetlou natočili první krátký film před pěti lety, Gravitation je zatím jejich největší projekt.

ANKETA: Kdybyste točili film vy, o čem by byl?

Aneta, 3. ročníkhud. kultura, geografie

Michaela, 4. ročníkATP

Martin, 2. ročníkregionální geografie

Točila bych film o  alter-nativním rocku, protože je to zároveň téma mojí bakalářky a  myslím, že ještě není tolik v  pově-

domí společnosti. Chtěla bych, aby o  tomhle hu-debním stylu vědělo více lidí.

Točil bych film v  žánru science-fiction, konkrétně třeba o  cestování na jiné planety. Film by byl o ob-jevování nových civilizací

a prozkoumávání hlubokého vesmíru, třeba něco ve stylu Interstellaru.

Určitě bych točila doku-mentární film o lidských právech a  problémech zemí třetího světa, pro-tože si myslím, že je to

téma, které lidé moc neznají a ani se o něj moc ne-zajímají. Což je podle mě škoda.

Už čtyři roky se každý měsíc obměňuje a předsta-vuje kolemjdoucím českou i  zahraniční umělec-kou scénu. Za tu dobu už zde stihlo svou tvorbu vystavit mnoho známých i méně známých umělců a  také studentů uměleckých škol. Výtvory jsou různorodé, jedno však mají společné – musí se ve-jít do nevelkého prostoru, přesněji do 108 centi-metrů široké, 164 centimetrů vysoké a  34 centi-metrů hluboké Vitríny.

Uvedení výstavy se vždy koná přímo u  De-nisky, na chodníku. Sejdou se kurátoři, umělci, ná-vštěvníci, ale i  náhodní kolemjdoucí. „Návštěv-nost vernisáží je docela proměnlivá a  po pravdě netuším, proč někdy dorazí 15 a jindy 80 lidí. Cel-kově se však počet návštěvníků zvyšuje, na verni-sážích se pravidelně objevují stejné tváře, většinou z řad studentů,“ uvedl jeden z kurátorů Alexandr Jančík.

Za jakousi filosofii celého projektu lze označit snahu konfrontovat neznalého kolemjdoucího se současným uměním a nabídnout mu prostor pro zhlédnutí něčeho neobvyklého a  pro něj dosud neznámého. Specifikem Vitríny Denisky je krom samotných vernisáží také následné představení umělce neobvyklým způsobem - většinou pro-střednictvím prezentace vlastní tvorby, ale někdy též skrz hudební vystoupení, performance, pro-jekci nebo audiovizuální projekt.

Zatím poslední vernisáž v  tomto duchu pro-běhla v  půlce října a  odstartovala tak současnou výstavu polského digitálního umělce Dominika Podsiadlyho, která potrvá do 4. listopadu. Na první pohled srdce z  pytloviny, na pohled druhý možná něco zcela jiného, zvlášť při dobrém nasví-cení. Už samotná webová stránka umělce prozra-zuje, že tento muž nevnímá věci prvoplánově, na-opak si libuje v nepřímých vyjádřeních a obrazech.

Listopadová instalace by měla připadnout pražskému vizuálnímu umělci Martinu Blažíč-kovi. „Uvažujeme o  audiovizuálním projektu Bi-nary Logic, který měl nedávno premiéru v  nor-ském Stavangeru, ale je to projekt produkčně a  technicky poměrně dost náročný, proto jeho uvedení zatím nedokážu potvrdit,“ upřesňuje Alexandr Jančík s  tím, že je vše zatím v  jednání. „Na prosinec pak připravujeme výstavu autora videí a  videoinstalací Davida Možného, který do Denisky připraví projekt Open Space,“ prozrazuje Jančík.

Vitrína Deniska je živoucím důkazem toho, že bychom se neměli při procházení městem dívat do země, ale rozhlížet se kolem sebe. V každodenním spěchu totiž naše oko může přehlédnout právě takový unikátní projekt, jakým Deniska bezpo-chyby je.

Eliška Vrbová

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

KULTURA

P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 2 – 3 HELENAv krabici

VE VÍRU SWINGU

Zdá se vám, že už jste si dlouho netrsli za pří-tomnosti živé kapely? Pak je nejvyšší čas se po-řádně rozhoupat v rytmu swingu! Listopadová tančírna November Swing proběhne v úterý 3. listopadu ve 20 hodin v  kulturním a  společen-ském centru ARTUM. Vítáni jsou mladíci, sta-říci, začátečníci i taneční štamgasti. Vstupenky můžete koupit buď v předprodeji za 100 korun, či na místě o něco málo dražší. Vstup je pouze ve stylovém oděvu. Takže pánové motýlky a  kšandy, dámy zase rudou rtěnku, květy do vlasů a můžete vyrazit na nezapomenutelný ve-čer ve víru tance.

LISTOPADOHRANÍ

Jestliže máte rádi našlapané rytmy i  přemýš-livé kytarovky, pak neváhejte a vyrazte na Olo-moucké listopadohraní, které se koná ve čtvr-tek 5. listopadu v půl osmé večer v legendárním U-klubu. Přijďte si zapařit a užít si opravdu po-hodovou atmosféru. O  váš sluch se postarají hned tři oblíbené kapely různých žánrů - Loco Poco, Hope Astronaut a The Gardeners. Navíc, budete-li mít ty správné vstupenky, čekají na vás milá překvapení.

ART PŘEDNÁŠKA

Máte-li zájem o umění, pak je přednáškový cy-klus Architekti italského baroka přímo jako dělaný pro vás. Tentokrát bude řeč o  slavném barokním architektu, sochaři a  malíři Gian Lorenzo Berninim. Přednášku povede Mar-tin Pavlíček, který vyučuje i na zdejší filozofické fakultě. Povídání proběhne ve středu 11. listo-padu v  19 hodin v  Arcidiecézním muzeu, kon-krétně v sále Mozarteum. Vstup je volný, tak ne-váhejte a přijďte se vzdělávat.

BUBENICKÁ SHOW

Pokud vás výtvarné umění nebere, ale přesto byste si rádi ve středu 11. listopadu v  sedm ve-čer někam vyšli, pak bude určitě skvělou vol-bou kino Metropol. Bubenická show Jumping Drums - Mystic, která vám dá spoustu energie, bude zároveň i  oslavou patnáctých narozenin tohoto seskupení. Zažijete rytmy, melodie a my-stiku pěti kontinentů jemně okořeněné zpěvem. Uslyšíte nejrůznější druhy bubnů od těch kla-sických přes šamanské až po japonské TAIKO. Cena se pohybuje kolem 300 Kč, ale tím se ne-nechte odradit, protože kvalita zde přehlasuje kvantitu.

Karolína Nováková

Obyčejná výloha, nebo galerie? Vitrína Deniska se představuje

TIPY

Každý měsíc můžete Denisku potkat v jiném uměleckém kabátě. Foto: Veronika Krejčí

Po Denisově ulici chodíme dnes a denně, ať už míříme na Křížkovského, Vodární, Konvikt nebo prostě jenom projíždíme tramvají. Průchod plný uměleckých kreseb a zajímavých životních mouder zná už zřejmě každý. I ten, kdo studuje v Olomouci teprve měsíc. Že to ale rozhodně není jediná venkovní „galerie“ na téhle ulici, už ví málokdo. Hned u průchodu do Vodární ulice, vedle obchodu s koženým zbožím, totiž najdeme na první pohled nenápadnou Vitrínu Denisku.

P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 4 – 5n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

REPORTÁŽ

Sandy pracuje pre sociálny podnik Pragulic. Ide o  projekt, v  rámci ktorého sa ľudí bez domova snažia začleniť do spoločnosti. Prahou už spre-vádza osem sprievodcov, v  Olomouci je tento projekt novinkou. Som preto rada, že sa ho mô-žem zúčastniť ako prvá.

„Mně je taky zima, takže začneme,“ privíta nás hneď na začiatok tento energický chlapík. Rozmýšľam, či nemá trochu trému, ale hneď pre-jde k modelu mesta a ukazuje nám, kade povedie naša dnešná prehliadka. Očakávam inú prehli-adku ako s  bežným turistickým sprievodcom, predsa len ľudia bez domova poznajú mesto asi trochu z inej perspektívy.

Hneď pri radnici si spomína Sandy na vtipný príbeh. „Bezdomovci mají trvalý pobyt ofici-álně zapsaný na radnici města. Pamatuji si, jak přišla do města skupina německých turistů. Fo-tili si budovu radnice, když k nim přišel můj ka-marád. Řekl jim, že to je jeho dům a  jestli chtějí dělat fotky, mají zaplatit dvacet euro. Ti mu sa-

mozřejmě nevěřili, tak jim ukázal občanku. Na-konec mu všichni těch dvacet euro zaplatili.“

Dobre naladení pokračujeme na Dolní ná-městí. Zastavujeme sa pri lacných potravinách, ktoré sú aj medzi bezdomovcami veľmi obľú-bené. Ďalej Sandy spomína časopis Nový pro-stor. „Jeho prodejem si můžou lidé bez domova přivydělat. Mně to ale nikdy nešlo. Neprodal jsem ani jeden.“ Dodáva aj to, že pri predaji môžu iba mlčky stáť a čakať, kedy si niekto od nich ča-sopis kúpi. Majú zakázané oslovovať ľudí.

Prechádzame okolo kostolu sv. Michala ku krásnemu domu, ktorý bol vraj kedysi zrúcani-nou. Na Sandym je vidno, že rád rozpráva svoje zážitky a  postrehy, aj keď mnohokrát nevie, ako sa napríklad volá niektorá kašna. Popritom dosť výrazne gestikuluje, ruky má prakticky vždy vo vzduchu. Rozpráva o  svojom živote v  Prahe a  spomína si aj na hausbót Hermes, ktorý slúži bezdomovcom. „V době, kdy jsem tam bydlel já, se tam dalo přespat za dvacet korun na noc. To

vůbec není špatný. Ale nedoporučoval bych vám to. Za psychoanalytika byste asi pak dali víc pe-něz.“

Naša prehliadka pokračuje cez Konvikt, Ná-městí republiky, okolo Zbrojnice až na Hlavní nádraží. Ako podotýka Sandy, práve to sa stalo útočiskom pre mnohých bezdomovcov. Po dvoj-hodinovej prehliadke sa už stmieva a  je nám zima. V  zvláštnej nálade sa rozlúčim. Aj keď mi táto prehliadka určite neukázala historické bu-dovy a  významné miesta, spoznala som Olo-mouc z  pohľadu človeka, ktorého by som sa za normálnych okolností na cestu asi nepýtala.

Rozšířenou verzi brzy najdete na našem webu.

Text a foto: Nina Francelová

Na prechádzke so Sandym alebo Olomouc z pohľadu bezdomovca

Only English, please. And see you on Monday.Hezké prostředí čajovny v centru Olomouce, pří-jemné posezení při vůni vodní dýmky a skupina přátelských lidí, kteří spolu se zájmem hovoří. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby se však mezi sebou účastníci nebavili výhradně anglicky. Je totiž další z  anglických pondělí. Samotné se-šlosti ale nejsou ničím novým. „Anglické pon-dělky založil britský učitel z pedagogické fakulty už v  roce 2012,“ říká nynější organizátorka Ma-rie Kovaříková. Na každém sezení se sejde okolo patnácti lidí, vždy na jiném místě. Střídají se zde čajovny, vinárny, ale i hospody. A stále se obmě-ňují i lidé. Znamená to tedy, že pokaždé se můžete bavit s někým jiným a poznat novou kulturu a ná-rodnosti. Není však vyloučeno, že narazíte na ro-dilého Čecha. Jak to poznáte? Téměř nijak, když se nezeptáte. Řídí se tu pravidlem ‚Only English‘.

Stejně tak se jmenuje jejich facebooková sku-pina, kde vždy s  předstihem zveřejňují příští se-šlost a místo konání. Důvod, proč anglické pon-dělky navštívit, je podle účastníka Adama prostý.

„Je to nejlepší způsob, jak se zdarma v Olomouci procvičit v angličtině a poznat při tom zajímavé osoby.“

Jan Nuc

ZAJDĚTE

S úsměvem jde všechna nervozita stranou. Foto: Lucie Ješátková

Ako tak kráčam na Horní náměstí, rozmýšľam, či má vôbec význam chodiť na prehliadku mesta, v ktorom žijem už tretí rok. Na mieste stretnutia už čaká skupinka turistov, ku ktorej sa pripájam aj ja. Akonáhle orloj odbije pol piatej, pridá sa k nám náš dnešný sprievodca Sandy.

KOMENTÁŘ

P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 4 – 5 HELENAv krabici

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

Ne, není to žert. Dokonce mi dal svoje telefonní číslo, jen jsme se zatím bohužel nedohodli na ter-mínu schůzky, protože žijeme na opačných kon-cích republiky.

Pan Babiš přijel na naši Alma mater, aby přednášel o všem možném. Já jsem na jeho před-nášku přišel, abych se dozvěděl něco o  fungo-vání jeho mediální branže. Proč si jako člen vlády koupil vlivná média? Připadá mu demokratické koupit si Mladou frontu, když se mu nelíbí, jak o něm píšou v Blesku? Bylo toho hodně. Ministr o tom sám od sebe mluvit nezačal, a tak jsem se ho na to zeptal sám. To je vše. Nebyla v tom od-vaha, jak mi někteří říkají. Nebyla v tom drzost, za kterou mě najdou v sudu na dně Orlické pře-hrady, jak si do mě celkem vtipně rýpnul starší brácha. Byl v tom jenom zájem o něco, o čem mi už třetím rokem na katedře žurnalistiky říkají, že je to špatné. Dozvěděl jsem se z  úst Andreje Babiše něco nového? Sám nevím. Asi ne. Mám spíš pocit, že jsem se dozvěděl něco sám o sobě a o fungování „opravdových“ médií (při vší úctě k  tobě – Heleno v  krabici). Zaslechl jsem i  ja-kousi větu o „mých novinářích“. Nemůžu si po-moct, ale z úst člena demokratické vlády mi zněla poněkud hrozivě. Sám ministr na sled mých otá-zek řekl, že toho má na srdci mnohem víc a že je to na mnohem delší debatu. Proto jsem jeho po-zvání přijal, ačkoliv jsem kávu v životě nepil a tak nějak mi nevoní. Raději bych na nějaký pravý cejlonský sypaný čaj…

Svých pět minut slávy jsem si tehdy užil do-konale. Spolužáci mě plácali po zádech a mé fa-cebookové ego chrochtalo blahem. Pak jsem ale začal přemýšlet o  tom, co se bude dít dál. Ono, poštvat si proti sobě místopředsedu vlády ne-musí být zrovna chytrý nápad, ale ruku na srdce, pamatuje si mě ještě vůbec? Kolik lidí takový člověk za den potká? Kolik otázek od nich vy-slechne? Kolikrát denně mu jeho političtí opo-nenti vynadají do lhářů? Přiznám se, že tento článek píši nerad. Je to proto, že několik mých otázek na zřejmě nejmocnějšího muže v  zemi vyvolalo mezi mými přáteli a  známými mnoho reakcí a mě už docela udivuje, že i více než týden poté se o tom chtějí pořád bavit. Důkazem budiž i tento text. Tak tedy, snad už to je naposledy…

Na závěr vám, milí čtenáři, přiblížím několik klišoidních, sluníčkářských, pravdoláskařských a havloidních dilemat, která mi v poslední době krouží hlavou: Proč bychom se neměli ptát poli-tiků na to, co zajímá nás a ne jen na to, o čem nám chtějí vyprávět oni? Proč si spousta lidí dodnes myslí, že moje otázky na předsedu hnutí ANO byly něčím výjimečné? Jak jsem někde dávno zaslechl (a zřejmě i blbě uložil do paměti): Poli-tici se nemají chválit, politici se mají hlídat. A kdo jiný by to měl dělat než svobodná a na nikom ne-závislá média?

Josef Čermák

Plán

Popravdě nebyl to tak docela můj plán. Byl totiž kra-denej. Tak jako tak na tom nesejde. Teď to byla naše jediná naděje na únik z tohoto blázince.

Lena mlčky kývla a pokračovala v chůzi. Po těch letech už i ona ztratila naději, takže z mého dalšího plánu na útěk nedělala vědu. Byl jsem z  toho na-dšený už od chvíle, co jsem přišel, ale musel jsem se držet na uzdě, dokud si o  tom nepromluvíme všichni. Doufám, že to půjde líp než minule.

Když jsem přišel do haly, všichni vypadali roz-rušeně. Sue seděla schoulená v křesle a spala. Oto-čili se na mě. Věnovali mi několik úsměvů a objetí na přivítanou. Jack, náš nejstarší člen, mi vřele za-mával. Svolal jsem je na poradu. Házeli na mě roz-poruplné pohledy. Cítil jsem smutek, naději, radost, beznaděj. Než jsem cokoliv řekl, vytáhl jsem velkou složenou mapu. Přišlo napětí. Na mapě byly jasně označené všechny bunkry včetně našeho. Dál za nimi byla jen pustina. Sergej, jeden z mých rádců, se na mě nechápavě podíval. Vzápětí jsem vytáhl další kus papíru a ten jsem přiložil k mapě. Na papíru byl vyznačený kus pustiny a za ní se táhlo moře a zeleň pod nápisem „Snové město“. Lena a pár dalších za-tajilo dech. Měl jsem svůj moment překvapení.

Po tomto odhalení následovalo několik hodin dohadování o pravdivosti mapy. Někteří chtěli věřit a někteří jen kroutili hlavou. Sue se probudila a při-šla si sednout na můj klín. „Opravdu to město exi-stuje?“ ptala se s upřímnou zvědavostí. „To nevím, ale věřím, že pokud ano, tak ho najdeme,“ usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila a šla za ostatními.

Byla jen jediná věc, co se v tu chvíli dala říct. Od-kašlal jsem si, abych na sebe upozornil. Dohadu-jící skupinka se ke mně otočila. „Přátelé, vím, že to není stoprocentní. Jenže co nám zbývá? Chcete tu žít do konce života? Popravdě, já ne,“ řekl jsem od-hodlaně. Pár hlav souhlasně přikývlo. „Bunkru, ko-lem kterého budeme muset projít, skoro došly zá-soby. Jsem si jist, že pozítří budou muset uspořádat lov. To je naše šance proklouznout,“ vysvětlil jsem. Následovalo hlasování. Většina rukou se zvedla ve prospěch mého plánu.

Od té doby, co se rozhodlo, začaly radikální pří-pravy na náš odchod. Horší bylo naplánovat, co s  mladšími členy „rodiny“. Kromě Sue tu byl ještě Charlie, kterému bylo 11, a  Peter, kterému táhlo na 15. K  večeru jsme měli většinu věcí hotových. Chvíli po tom, co šli všichni spát, jsem ještě stál a pozoroval mapu. Musí to být pravda. Byl jsem tak zahloubaný, že jsem si nevšiml, že do pokoje při-šla Lena. Tiše ke mně přišla a objala mě. „Doufám, že máš pravdu,“ zašeptala. Taky doufám, pomyslel jsem si.Pokračování v dalším čísle.

Kristýna Zoufalá

Andrej Babiš mě pozval na kafePOVÍDKA

Úřady v Mostě nedávno zakázaly takzvané „po-sedávání“ na veřejnosti. To hlavně kvůli alko-holikům a rušitelům nočního klidu. Je od věci ptát se, jestli zákaz sezení zavedou celoplošně? To už si pak člověk nebude moct ani sednout na lavičku s knížkou? A budou ještě vůbec lavičky existovat? Takový zákaz je stejně absurdní, jako ten s focením památek. Jen si to představte. Jdu ven a najednou se mi zlomí podpatek. Sednu si. Jenže kolem jde muž zákona a za sezení na ve-řejném patníku mě zavře do cely. Protože ne-budu chtít svůj veřejný patník opustit. „Seděla jsem na patníku. Za co sedíš ty?“ vedla bych ty-pický vězeňský dialog v  pruhovaném úboru. Nesmysl? Být to patník v Mostě, začnu si natruc v sedě grilovat svůj špekáček. Grilování tam to-tiž zakázali taky.

Tereza Mikulová

Sedni si a grilujModerní komunikace hýbe světem. A mění ho. Osobně tvrdím, že mít v telefonu internet zna-mená vystavit se nepřetržité komunikaci. Pří-kladem budiž Messenger. Nezáleží, jestli pří-chozí zprávu zobrazíte, nebo ne. Odesílatel tak jako tak ví, že jste online, a tudíž i vaši netečnost si vykládá po svém. Neodpověděli jste, což je také informace. Odpověděli jste tím, že jste ne-odpověděli. Je to virtuální, imaginární zmatek. Nároky na prozíravost jedince jsou dnes daleko vyšší než v době dopisovacího papíru, podobně jako je i  přísun uprchlíků vyšší, než kdokoli očekával. A  tak, prosycen právě rétorikou ko-lem uprchlických kvót, vřele prosím i  o  kvóty pro kyberprostor – třeba jen dvě kyberkonver-zace na jednu kyberhlavu na každý den v kyber-prostoru.

Jan Bílek

Kvóty pro kyberprostor

GLOSA POZNÁMKA

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

TÉMA ČÍSLA

Ti druzí Charlie StraightV  současnosti nejvýraznější olomouckou stu-dentskou kapelou jsou bezesporu No Distance Paradise. Těmto klukům, kteří spolu hrají už od gymnaziálních časů, se podařilo být ve správný čas na správném místě a  svůj dlouhohrající de-but Challenge Gravity vydali ve chvíli, kdy ukon-čili činnost Charlie Straight. Poblázněné středo-školačky a hudební publicisté se poohlíželi po jiné české indie kytarovce britského střihu a oko i ucho padlo mnohým z nich právě na No Distance Para-dise. „S názorem, že jsme nástupci Charlie Strai-ght, jsem se samozřejmě setkal,” potvrzuje kyta-rista Martin Kudla, student Filozofické fakulty Univerzity Palackého. „Je to ale jen taková medi-ální zkratka. Ve skutečnosti jsme jako kapela jen o rok mladší a jeden z našich prvních koncertů byl právě s nimi, a to v době, kdy je ještě nikdo neznal.”

Vše nasvědčuje tomu, že No Distance Pa-radise se nestali kapelou na jednu sezónu. Le-tos v květnu totiž vzbudili zájem videoklipem ke skladbě Ghost, který na sociálních sítích sdílel také velký fanoušek skupiny Tomáš Berdych. Pí-seň má sloužit jako upoutávka na novou řadovou

desku skupiny, která by měla vyjít v  první polo-vině příštího roku. „Skladby už máme v podstatě hotové,” říká Martin. „Čekali jsme, až producent Dušan Neuwerth dokončí desku Tata Bojs a při-jde řada na nás.”

Právě s  kluky z  Hanspaulky je spojena nej-bližší budoucnost No Distance Paradise. Tata Bojs si je totiž vybrali jako předkapelu na pět za-stávek turné k  aktuální desce A/B. „Zpočátku jsme se české scéně hodně vyhýbali, jako inspi-rační zdroj pro nás nic neznamenala, což do jisté míry platí i dnes. Právě Tata Bojs je ale podle mě kapela na světové úrovni a zároveň je to první sku-pina, u které jsem si řekl, že by mi vlastně nevadilo zpívat česky,” říká Martin Kudla.

Sami No Distance Paradise ale češtinu zatím rozhodně neplánují. Jejich inspirace britskou scé-nou se kromě jazyka projevuje například i větším důrazem na vizuální stránku. Zmiňované album Challenge Gravity tak nevyšlo v klasické plastové krabičce, ale v dřevěném obalu, za což si deska vy-sloužila ocenění Booklet roku. „Dnes je důležité dát hudebnímu nosiči přidanou hodnotu a  to se nám, myslím, povedlo. Linda Vránová, autorka

dřevěného obalu, už chystá koncept nového CD. Nechci nic prozrazovat, ale bude to zase něco ex-tra,” láká Martin na připravované album.

Nevíme, co přijde příštěExperimentování s  možnostmi hudebních no-sičů si vyzkoušela i  další olomoucká skupina, Flash The Readies. Booklet k  jejich koncepční desce In Belvedere z  roku 2013 totiž obsahoval komiks, který graficky ztvárňoval příběh, o  kte-rém nahrávka pojednávala. Pro kapelu je ostatně experimentování a  svéhlavost součástí jejich DNA. S  každou deskou se ocitá na jiné straně hudebního spektra. Takže zatímco album Ky-ska ještě navazovalo na indie rockové kytarovky,

Ač se to zdá být neuvěřitelné, existují studenti Univerzity Palackého, kteří netráví veškerý svůj volný čas nad učebnicemi, skripty, wikipedií a dalšími studnicemi moudrosti. Někteří z těchto studentů dokonce zakládají kapely a některé z těchto kapel se dokonce dají poslouchat. Pokusil jsem se vybrat ty nejzajímavější.

P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 6 – 7

V HUDEBNÍM MOŘIstudentském

zmiňovaná In Belvedere zní mnohem spíš jako pocta Pink Floyd a loňská Submarine Sky se plácá ve vlnách post-rocku.

Změnil se také přístup k nahrávání. Poslední desku natočili Flash The Readies na chatě v Jese-nických horách. Spontánně, bezprostředně, při-rozeně bez syntetických nástrojů a vymožeností. Výsledkem bylo jedno z  nejlepších post-roc-kových alb u  nás. I  když, co si budeme povídat, v tomto žánru u nás zatím bůhvíjaká konkurence není. Kapela samozřejmě plánuje další album. „Další deska už pomalu vzniká,” potvrzuje bube-ník Roman Mlynář, poslední studující člen ka-pely. „Vzhledem k tomu, že téměř vše skládá kyta-rista Tomáš, zatím ani já sám netuším, jak vlastně bude nakonec vypadat.”

Kapela si za necelou dekádu svého působení vybudovala pozici kapely, kterou je dobré sle-dovat a  na tuzemské alternativní scéně se jedná o  pojem. Kromě klasických koncertů si letos Flash The Readies na dvou festivalech zkusili do-provázet svou hudbou němé filmy. “Na Letní fil-mové škole jsme s  Kittchenem doprovázeli Hit-chcockův film The Manxman, což nešlo moc dobře dohromady. Ale na Živé ulici jsme měli ho-rorový snímek Kabinet doktora Caligariho. To nám sedělo víc. Zkušenost to byla super, k  po-vaze naší hudby se projekce hodí,” říká Roman Mlynář. Ten má zkušenosti i s hraním odlišných žánrů, ať už se jedná o olomouckou Veneficu, al-ternaci v  Kašpárkovi v  rohlíku nebo hraní ve Slezském divadle v Opavě a Moravském divadle v Olomouci. „Z hlediska mého hraní na Flash the Readies oceňuji hlavně prostor k tvoření různých zvuků a ruchů k dokreslení atmosféry.”

Něco hezkýho, českýhoTo další olomoucká studentská kapela April The First se oproti zmiňovaným souborům nachází pořád ještě na startovní čáře. Skupina, která pů-vodně vznikla jako dvoučlenný studiový projekt, natočila v  říjnu minulého roku dvouskladbové EP a  zároveň pokřtila klip k  písni Break Up. Až o tři měsíce později potom absolvovala své první vystoupení. „Chtěli bychom začít normálně hrát, ale ještě teď, rok po založení kapely, máme po-řád problém obsadit post baskytaristy,” říká ky-tarista, autor hudby a  student muzikologie Mi-chal Stochleba. Přestože členové April The First byli ovlivněni hlavně rockovou a metalovou hud-

bou, jejich koncerty bývají většinou akustické. „Hraní unplugged mi vůbec nevadí,” komentuje tuto skutečnost Michal. „Metal si rád poslechnu doma, kde je všechno dobře nazvučené, naživo je to ale většinou jenom hluková koule. Zato když hrajeme akusticky, každý nástroj je lépe sly-šet a mnohem víc tam vynikne, co člověk hraje.” V  této podobě se skupina představila například na Olomouckém Majálesu, kde vystoupila v  ša-pitó v rámci Open Micu.

Kromě hledání baskytaristy teď kapela také kompletně překopává svůj dosavadní repertoár. Zatímco v začátcích hráli April The First hlavně covery, prokládané svými vlastními skladbami, teď chtějí začít od nuly. „Asi za rok chceme vydat desku, spíš pro svůj vlastní pocit, že máme něco, na čem jsme se podíleli. Já si třeba vůbec nepa-matuji, kdy jsem si naposledy koupil CDčko a to jsem člověk, co se o  hudbu zajímá.” Celé album má být v  češtině, což je pro kapelu velká změna a  sám Michal přiznává, že to není jednoduchý krok. “Je to výzva. Psát v češtině je mnohem slo-žitější, protože česky umíme každý, posluchači se na texty víc soustředí a  nedá se tam lehce scho-vat jako u textů v angličtině. I my jsme k nim kri-tičtější, takže musíme písní napsat mnohem víc a dát si s tím víc práce,” dodává s tím, že zmíněná práce bude snad za připravovanou nahrávkou znatelná.

Komplikace z vidlákovaPoslední skupinu s  Olomoucí pojí jen baskyta-rista Michael Schnaubert, který na Univerzitě Pa-lackého studuje žurnalistiku s anglickou filologií. Původem jsou totiž The Complication z devade-sát kilometrů vzdálené Jablonné nad Orlicí. Nej-spíše právě z  důvodu, že kapela pochází z  vísky, kde není úplně jednoduchý přístup k  informa-cím civilizovaného světa, vzývají The Complica-tion ve své tvorbě ducha grunge. Žánru, který už všichni ostatní pohřbili. „Jediná vada Orlicka je, že tady není kde hrát,” říká Michael. „Všechny ka-pely jsou tady ale neskutečně propojený. Několi-krát jsem byl svědkem toho, že byla tahle naše lo-kální scéna přirovnávána k té v Seattlu. Kapely tu taky fungujou jako rodina, pořádají spolu akce, chodí na koncerty ostatních, sdílejí zkušebny nebo si třeba spolu jen tak zajdou na pivo,” dodává s  tím, že scéna ve větších městech mu v  tomto ohledu přijde mnohem horší.

The Complication mají na kontě zatím jedno album, které vyšlo v  loňském roce. Deska U  má podle slov kapely uzavírat počáteční kapitolu hle-dání se. Práce na albu zabrala více než rok a  ka-pela se mezitím hudebně posunula, takže když deska loni v  létě vyšla, The Complication hráli spíše nové skladby. „Dneska na koncertech hra-jeme z  debutu asi čtyři skladby,” potvrzuje Mi-chael. „Letos jsme ale vydali klip k novému singlu One.Sixty.Seven, který dobře vystihuje naše sou-časné hudební směřování. Popravdě má pro nás tento klip větší přínos než celá deska.”

V  současnosti prožívají The Complication poměrně šťastné období. „Konečně jsme začali jezdit po klubech po celém Česku, klip dostali do Óčka, hrajeme teď skoro každý víkend, což je přesně to, co chceme.” Kromě toho ještě vy-hráli celorepublikovou soutěž studentských ka-pel University Band Contest. „My jsme vlastně na každý kolo šli s tím, že je nám to úplně jedno, pro-tože nešlo o nic zásadního. Tím jsme dost štvali ostatní,” popisuje Michael Schnaubert průběh soutěže. „Nakonec bylo možná dobře, že jsme k tomu přistupovali tímto způsobem, protože ve výsledku se ukázalo, že fakt o nic zásadního ne-šlo.”

Text: Petr ŠrajerFoto: Ivet Křenková, Tereza

Jiroušková, archiv kapel

HELENAv krabiciTÉMA ČÍSLA

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 2 . L I S T O P A D | Č Í S L O 3 . | S T R A N A 6 – 7

RÁD BYS VIDĚL NĚKTEROU ZE ZMÍNĚNÝCH KAPEL V OLOMOUCI NAŽIVO? CHOP SE DIÁŘE12.11. Ajdontker a April the First | 15 Minut Music Club 18.11. April the First a Šmitcový kvartet (Šrája revival) | Bluesbar Garch26.11. The Complication a Rattle Bucket | 15 Minut Music Club 03.12. Flash The Readies, Dying Passion a Plum Dumplings | 15 Minut Music Club28.12. Tata Bojs a No Distance Paradise | S Klub

ZPRAVODAJ HELENA V KRABICI VYDÁVÁ OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HELENA V KRABICI, O.S., KŘIŽKOVSKÉHO 14, OLOMOUC, 771 47, IČO: 22744509

Šéfredaktorka: Gordana Mikešová; vedoucí vydání: Veronika Krejčí; redakce: Barbora Adamová, Jan Bílek, Josef Čermák, Nina Francelová, Petra Kratochvílová, Veronika Krejčí, Tereza

Mikulová, Karolína Nováková, Jan Nuc, Jana Opočenská, Petr Šrajer, Eliška Vrbová, Kristýna Zoufalá; korektura: Kateřina Beranová, Anna Hrbáčková; fotografie: Lucie Ješátková,

Tereza Jiroušková, Veronika Krejčí, Ivet Křenková, Jana Opočenská, Eliška Vrbová; sazba: Lucie Semianová.

Místo vydávání Olomouc, číslo 1., Ev. č. E 15507, čtrnáctideník, tiskne tiskárna Budík, náklad 1 000 výtisků

Helena v krabici vychází za finanční podpory Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. www.helenavkrabici.cz, www.facebook.com/Helenavkrabici

HELENINA KACHNA!Helena v krabici má nového majitele, koupil ji Andrej Babiš

Ministr financí si tak může do své sbírky zařadit další vlivné médium. Při své návštěvě Olomouce se zcela neplánovaně rozhodl pro koupi univerzitního časopisu Helena v krabici.

Na otázku, proč koupil zrovna Helenu, Andrej odpovídá: „Ja ani nevím. Prostě se mi páčila, to máte jako když jdete po obchodoch a  vidíte ně-jaké pěkné topánočky. Taky ich nepotřebujete, ale víte, že k  vašej kabelce vám budou ladit jako žiadné jiné!“ Také se mu prý líbil jistý nádech tajemna, který v  sobě nese název časopisu. „Já bysom tu Helenu chcel vidět. Ona je pořád za-vretá v té krabici a oni (redaktoři, pozn. aut.) mi ju nechtějí ukázat. Beztak je škaredá. Alebo nahá, to by bylo niečo…,“ dodává.

Pro koupi Heleny v  krabici se Andrej Babiš rozhodl během své přednášky pro studenty olo-moucké vysoké školy. „Študenti nejsú hlúpí, ale niektorí měli takové divné otázečky, pořád do

mňa rýpali, proč vlastním tolik médií, či chcu ně-komu diktovat, o  čom má psát, což samozřejmě nechcu… Zvlášť jeden taký študentík žurnalis-tiky, ten sa mi vůbec nelíbil, tak jsem mu dal jeden ze svých domčeků na Bahamách a  už bol ticho. Bude lepší, když budú všeci trochu pod kontro-lou, než aby sa mi to tu vymklo z rúk,“ prozrazuje.

O  svůj nejnovější přírůstek do mediální sbírky se však velmi pečlivě stará. Několikrát do týdne volá do redakce Heleny v  krabici, aby no-vinářům poradil, jak psát a zeptal se, kolik článků ve vydání bude o něm. A dokonce zvažuje další investice do olomouckých studentů.

„Možná si kúpím i  celou univerzitu. To jsou furt samé noviny toto, už ma to nudí, kdo to má

furt čítat. Ja bysom chtěl zas niečo nové a taková univerzita, to eště nemám,“ uvažuje ministr fi-nancí. „Jestli si ji kúpím, tak ju určitě budu muset aj přejmenovat. Dneska už nikto neví, kdo bol ně-jaký Palacký. Teda aspoň ja to nevím. Bude sa to jmenovat Univerzita Ľudovíta Štúra. Alebo né, bude to Univerzita Andreja Babiša!“ dodává ví-tězoslavně.

Petra Kratochvílová

Tento článek je pouze parafrází smíšených studentských pocitů, nevyjadřuje žádný politický či jiný názor a  nemá za cíl nikoho zesměšnit.