Projekt Podzim komunismu se pokusí (ne)dávné relikvie vzkřísit od 21. října do poloviny prosince v  Pevnosti poznání. Jeho cílem jsou však spíše vzdělávací aktivity než nostalgické polemiky. Program formou zážitkové pedagogiky nabídne pohled na brannou výchovu, socialistické ta-neční, tábor jiskřiček a pionýrů nebo tvorbu ná-stěnek. Zacvičíte si v tradici rudých trenýrek a bí-

lých tílek a  stanete se součástí spartakiády. Ve dnech 16. – 17. listopadu můžete zajít na filmo-vou projekci, panelovou diskuzi nebo čtení pro-jevů socialistických státníků.

S  myšlenkou navodit atmosféru šedých let 1960 až 1990 přišli studenti z  katedry historie ve spolupráci s  Pevností poznání. „Smyslem je impuls k  vyvolání mezigeneračního dialogu na

jedné straně mezi dětmi a  studenty a  na straně druhé mezi rodiči a prarodiči nad otázkami soci-alistické každodennosti,“ vysvětluje koordinátor projektu Petr Cieslar. Součástí projektu je mimo jiné výstava socialistických hraček, která se v Pev-nosti poznání otevře 21. října. „Právě hračky nám přišly jako nosné téma, které může spojit rodiče, prarodiče i děti,“ dodává Petr.

Jana Burešová z katedry historie se domnívá, že je všechno velmi subjektivní a  individuální. „Najdete řadu lidí, co byli komunistickým reži-mem postiženi, jiní ho budou chválit, protože jim pomohl. To ukazují mnohé různé a diametrálně odlišné výpovědi pamětníků,“ míní a dodává, že nic není jen černé nebo bílé. „Pokud máme najít v historii poučení či pochopení lidského chování, je nutné minulost poznat, zajímat se o ni a studo-vat ji. To neplatí jen pro historiky, ale i  pro širo-kou veřejnost.“

Hana Jínová

Mončičáku, Merkure, jarmilko. Podzim slibuje návrat do minulosti

Z UNIVERZITY

Média vs. uprchlická krize

Prohloubit názor na otázku uprchlíků v  Evropě a  objasnit, jak do ní zasahují média. To je hlav-ním předmětem diskuze s  názvem Vliv médií na uprchlickou krizi, která proběhne ve středu 21. října od 18 hodin v  aule Právnické fakulty. Hlav-ními aktéry budou šéfredaktor Respektu Erik Ta-bery a docent Michal Bartoň z Katedry ústavního práva Univerzity Palackého. Zajímá vás, co si my-slí o kvótách a o tom, jak se do veřejného mínění promítá mediální obraz nebo jakým způsobem vlastně média realitu prezentují? Visí nad Evro-pou skutečně Damoklův meč? Nejen tohle budou hlavní otázky večera. Přijďte se o vaše názory po-dělit i vy.

1 2 . Ř Í J E N 2 0 1 5 | Č Í S L O 2 . | R O Č N Í K 4 .

HELENAv krabici

ČTĚTE V TOMTO ČÍSLETéma čísla: Adrenalin v srdci

Letěli jste někdy v  bezmotorovém kluzáku? Vi-seli na skále nebo okusili zápal boje Brazilského Jiu Jitsu? Přinášíme vám rozhovory se studenty UP, kteří vás přesvědčí, že i líná hanácká pohoda se dá skloubit se sporty, při kterých občas tuhne krev v žilách.

>> Čtěte na str. 6 a 7.

ZPRAVODAJ STUDENTŮ UN IVERZ ITY PALACKÉHO

Z OLOMOUCE

Zažehni svůj lampión

Proud světel zářící ulicemi, hudba a oslava státnosti. To je lampionový průvod, který se vydá do ulic ve středu 28. října u  příležitosti Dne vzniku samostat-ného československého státu. Program začne na Horním náměstí v 15:30 a nabídne koncert kapely Tradicionál Olomouc. Samotný průvod pak na vy-razí v 17:40. Lampiony budou též k dostání ve stánku na náměstí. Trasa je naplánovaná z Horního náměstí přes ulice Ostružnická, Denisova, dále pak přes ná-městí Republiky a přes ulici 1. máje až k Žižkovu ná-městí. Slavnostní kladení věnců k  pomníku T. G. Masaryka před pedagogickou fakultou pak dopro-vodí Vojenská hudba Olomouc. Celý průvod kolem 18. hodiny zakončí ohňostroj.

Okno do života v ČSSR na čas otvírá Pevnost poznání. Foto: Veronika Krejčí

Znáte to z vyprávění. Nebo z Vyprávěj. Kdo nesbíral céčka, byl out. Michal David frčel nonstop. Jarmilky se sice drží prakticky dodnes, ale spartakiáda nebo branná výchova jsou už nadobro pryč. A slovo pionýr jsme naposledy slyšeli o Vánocích v Pelíšcích. Vyděržaj!

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 2 – 3

ROZHOVOR

Zkušenosti máte i  s  jinými gastronomic-kými podniky, například s  Fishi Sushi. Co vás vedlo k tomu otevřít si právě studentské bistro?Vzniklo to úplně náhodně. Dozvěděli jsme se, že na filozofické fakultě zrušili bistro a že se možná bude měnit pronajímatel prostoru ve Zbrojnici. Kontaktovali jsme vedení univerzity a  předsta-vili mu náš miniprojekt s návrhem, jak by to tady mohlo fungovat. Vedení se to líbilo, a  tak jsme mohli rozběhnout rekonstrukční práce.

V  Olomouci je mnoho stravovacích zaří-zení, čím bude vaše Coffee Library výji-mečné?Chceme bistro koncipovat jako moderní, pěkné místo pro studenty. Nabídku upravíme přímo jim na míru tak, aby si mohli klidně sednout a  strávit tady nějaký čas. Zároveň chápeme, že mezi přednáškami není času nazbyt, takže všechny pokrmy budou také formou take - away. Student tak nebude mít problém si jídlo odnést na přednášku a pak ho sníst. Podle našich před-stav by jídlo mělo být hlavně rychlé, zdravé a dobré. Nejpodstatnější jsou kvalitní suroviny.

Kvalitní suroviny často evokují i  dražší ceny. Jak to bude v případě vašeho bistra?Naše cílová skupina jsou studenti, takže určitě nechceme mít přemrštěné ceny. Mělo by být ce-nově dostupné tak, aby tam klidně mohli cho-dit i každý den. Je jasné, že kvalita něco stojí, ale

určitě budeme ceny určovat tak, aby si to mohli studenti dovolit.

Kde hledáte nápady na zařízení bistra nebo vytvoření menu?Na návrzích prostoru jsme se hodně inspiro-vali v  Praze nebo v  zahraničí. Kromě toho spo-lupracujeme už na třetím projektu s  naší archi-tektkou. Ta samozřejmě také sleduje nejnovější trendy. Co se týče jídla a pití, je pro nás důležitá jednoduchost, kvalita a  chuť. Sledujeme různé foodblogery a internetové stránky. Máme i svého mentora – šéfkuchaře z Prahy, který nám s jídel-níčkem pomáhá.

Můžete nám už teď prozradit, co bude z menu největším lákadlem?Máme domluvenou jednu olomouckou pražírnu, která bude připravovat směs kávy speciálně je-nom pro nás. Chceme nabídnout něco, co v Olo-mouci ještě moc není, například asijskou nebo vi-etnamskou kuchyni, která je fresh, jednoduchá, nic smaženého. Taky doufáme, že si lidé řeknou, co jim chutná nebo co jim chybí. Osobně se nej-více těším na domácí pečivo, které si připravu-jeme sami, žádné polotovary. Přesně tak, jak ho připravovaly naše babičky. Budeme dělat jarní zá-vitky, vietnamskou polévku PHO. Určitě si u nás každý najde něco, co mu bude chutnat.

Jakou plánujete otevírací dobu?Chceme otevírat kolem sedmé ráno, aby si stu-

denti mohli před první přednáškou zajít na sní-dani nebo pro svačinu. Otevřeno by mělo být do půl sedmé do večera, od pondělí do pátku. Pokud zjistíme, že to studentům nevyhovuje nebo je po-ptávka třeba po víkendovém provozu, budeme názorům určitě naslouchat.

Kdy se tedy můžeme těšit na otevření?Některé věci jsou zadávány jako zakázková vý-roba, takže to pochopitelně trvá delší dobu. Chceme, aby prostor dobře vypadal a  lidé se v něm cítili dobře. Naštěstí při všech pracích za-tím nedošlo ke zpoždění. Doufáme, že otevřeme v průběhu listopadu.

Nina Francelová

Na slovíčko v bistru Coffee Library ve ZbrojniciČistý, světlý, moderní prostor, kde si každý najde své v nabídce jídla i pití. Nechybí dobrá káva. Lidé si mohou zajít na internet nebo jen tak odpočinout. Je tam vždy živo a rády se tam schází studentské spolky. Nechybí různé vernisáže, autorská čtení, ani žádné jiné zajímavé akce. Tak takto vypadá ideální studentské bistro podle Barbory Hodúrové, majitelky bistra Coffee Library, které už zanedlouho otevře své dveře veřejnosti v přízemí Zbrojnice.

Barbora HodúrováNarodila se v  Olomouci a  vystudovala na Univerzitě Palackého psychologii. Té se několik let po škole věnovala. Později se s  přítelem rozhodla založit bistro se sushi a  tento plán se ukázal jako úspěšný. V  gastronomii tedy pokračují i nadále. Mezi její oblíbená jídla patří cokoliv z masa.

ANKETA: Co čekáte od nového bistra ve Zbrojnici? Co by měla mít správná studentská restaurace?

Zuzanafyzioterapie

Veronikaučitelství pro 1. stupeň

Janpolitologie, francouzština

Očekávám příznivé ceny a zároveň kvalitní kávu a  čaj. Tyhle dvě věci se totiž ne vždy shodují. Čekala bych

i  velký výběr, vstřícnou obsluhu a  příjemné prostředí.

Uvítal bych rychlé jídlo za přijatelné pe-níze, abych si mezi jed-notlivými předměty, kdy si nestihnu zajít

domů, mohl vzít něco s sebou nebo si na chvíli sednout třeba na kávu.

Taková restaurace by měla mít přijatelné ceny a něco, co jiné re-staurace nemají. Na-příklad nějaké vlastní

koktejly nebo čerstvé saláty. Také by bylo fajn, aby se jídlo dalo vzít s sebou.

Za dobu svého nového života už Kino Hoblina hostilo několik zajímavých akcí. Koncertovaly tady kapely jako DVA nebo Čankišou a  svůj festival tu pořádala skupina The Fellas. Kromě toho zde proběhlo několik přednášek, bazarů nebo filmových projekcí. Z celkové programové dramaturgie je patrné, že Kino Hoblina tro-chu navazuje na kavárnu Střední formát, kterou současný majitel Hobliny, Jaromír Krátký, vedl a která ukončila činnost v dubnu.

„Na rozdíl od Středního formátu není Kino Hoblina takový underground,” říká Jaromír Krátký. „Tehdy jsme dělali program pro alter-nativní studenty, ale zjistili jsme, že tady vlastně skoro žádní nejsou. Současný program Hobliny by měl přilákat také obyvatele Olomouce, i když je pravda, že se to zatím nedaří na sto procent,” přiznává majitel. I přes několik let provozu Hob-liny totiž většina lidí netuší, že se v  areálu let-ního kina nachází také hospůdka.

Ta v  nejbližších dnech láká na vystoupení osobitého brněnskopražského punkového pís-ničkáře Dana Vertíga (21. 10.), jeho poetič-tějšího kolegy z  Olomouce Toma Oaklanda (4. 11.), anebo na promítání dokumentárního filmu Takovej barevnej vocas letící komety o ži-votě Filipa Topola (7.11.). Hudební fetišisty ur-čitě potěší vinylový bazar (28. 11.) a  zájemci o cizí kultury by měli vyrazit na pravidelný po-řad Každý mluví o své zemi, ve které cizinci ži-

jící v Olomouci představují svou vlast.Hospůdka, ve které si člověk připadá jako

v dřevěném srubu uprostřed divočiny, ale nena-bízí pouze kulturní vyžití. „Večer vlastně v Olo-mouci není možnost sehnat nic pořádného k jídlu,” říká Jaromír Krátký. „Kino Hoblina na-bízí několik jídel, přičemž preferujeme bezlep-kové nebo veganské pokrmy, připravené z  lo-kálních surovin,” dodává. Potvrzuje tím fakt, že podnik má svou vlastní filosofii. K té patří také zákaz kouření, který neplatí jen pro vnitřní pro-story Hobliny, ale také pro velkou část zahrádky.

Jaromír Krátký a  jeho spolupracovníci vě-novali opravě Hobliny množství času a financí, ale největší úkol mají stále před sebou. Hlavním cílem je totiž obnovení provozu letního kina. „V současné situaci to nemá cenu. Karty v rukou má město a uvidíme, jak se nakonec rozhodne,” říká Krátký. Filmy se tedy prozatím nepromítají v amfiteátru, ale v Hoblině na bílé prostěradlo.

V  současnosti se Kino Hoblina snaží přilá-kat stálé zákazníky také založením Klubu Hob-lina, jehož členové jsou informováni o všech po-řádaných akcích a  kteří zároveň mohou čerpat určité bonusy. Bonusem pro všechny návštěv-níky jsou potom nově pořízená kamna, kvůli kterým bude těžké Hoblinu v zimních měsících opustit.

Petr Šrajer

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

ZA JINOU KULTUROU

P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 2 – 3 HELENAv krabici

KONCERT

Divadlem hudby se už brzy budou linout ne-všední tóny projektu Kieslowski, složeného z  hudebníka Davida Pomahače a  pianistky a  zpěvačky Marie Kieslowski. Jsou známí svou dynamickou hudbou, silnými texty a  hlavně in-timitou, která tyto dva spojuje. Na svědomí mají už tři desky, první z roku 2011 Tiché lásky, o rok později Na nože a  nejnovější deska vyšla v  roce 2014. Právě v posledním album Mezi lopatkami překračují své písničkářské hranice. Jestli tomu tak opravdu je, můžete posoudit sami už 22. října.

JÍDLO

Jste vegan? Chcete se podělit o své netradiční či zajímavé recepty, nebo jen toužíte po tom ochut-nat veganské pokrmy? Pak si pište do diáře! Ga-lerie U  Mloka pořádá každou poslední středu v měsíci veganské večeře. Přineste své vlastní ve-ganské dobroty a  podělte se s  ostatními účast-níky. Zároveň můžete ochutnat neznámá jídla a  najít inspiraci pro vaření. Pro neznalce vegan-ství je to skvělá příležitost, jak se o tomto stravo-vání dozvědět více přímo od praktikujících lidí. Nejbližší večeře se koná 21. října.

BAZÁREK

Další možnost, jak získat nové, originální a  ne-okoukané kousky do vašeho šatníku, nabízí ka-várna Kafe u koček. Ve středu 28. října se koná už třetí Podzimní bazárek pro Pomocné ruce. Tato organizace pomáhá opuštěným zvířatům v  olo-mouckém depozitu a  tímto jim můžete pomoci i vy. Využijte státního svátku, vezměte kamarády, rodiče či sourozence a vyrazte od 14 hodin na ná-kupy. Budete odcházet nejen s plnou taškou nád-herných, ručně vyrobených předmětů, ale také s  dobrým pocitem, že jste pomohli opuštěným zvířatům.

FILMOVÝ FESTIVAL

Máte-li chuť rozšířit si obzory o tom, co adrena-linového se děje ve světě, pak je nejlepší rozhod-nutí zajít do kina Metropol na 13. ročník Meziná-rodního festivalu outdoorových filmů. Zaujme nejen milovníky horolezení, freeride, závodů ja-chet, surfování či nové disciplíny longboard-crossu. Festival vypukne ve čtvrtek 22. října a potrvá do neděle 25. října. A pokud zrovna ne-budete v Olomouci, nezoufejte. Filmy se promí-tají celkem ve 40 českých městech a také ve vla-cích RegioJet.

Kateřina Čajanková, Karolína Nováková

Hoblina se na zimní spánek nechystá

TIPY

V zimě oceníte především teplo u krbových kamen. Foto: Jana Opočenská

Letos v květnu se po rekonstrukci a změně majitele znovu otevřela osobitá hospůdka Hoblina, schovaná v areálu olomouckého letního kina. Zatímco přes léto to žilo hlavně na rozsáhlé venkovní zahrádce, zimu mohou hosté strávit v předělaném interiéru.

P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 4 – 5n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

REPORTÁŽ

Těšila jsem se jako malé dítě. Když konečně při-šel pátek, celá nadšená jsem před čtvrtou hodinou odpoledne vystartovala. Vybavila jsem se blokem, propiskou a trochou peněz na útratu. V komunit-ním centru na Wurmově ulici se totiž minulý ví-kend konal první ročník knižního veletrhu autor-ských a uměleckých publikací pod názvem LITR. A  já jsem si ho samozřejmě nemohla nechat ujít. Už v létě bylo jasné, že se musím jít podívat, jak to s tuzemskou autorskou tvorbou vypadá.

První den veletrhu jsem se nejprve prošla ko-lem stolků, u  nichž seděli prodejci, mnohdy sa-motní autoři nezávislé tvorby nebo nakladatelé, z  různých koutů republiky. Kupříkladu naklada-telství Bylo nebylo, kulturní čtrnáctideník A2, skupina komiksových tvůrců Chaoscompany nebo literárně-kulturní časopis H_aluze, odkud jsem si odnesla jeden starší výtisk a placku do své sbírky. Chtěla jsem autory podpořit, byť jen oby-čejným úsměvem. Ten šel vykouzlit opravdu hladce. Všichni byli velmi milí, příjemní, vstřícní a celkově jsem se tam s nimi cítila dobře. Až se mi ani nechtělo odcházet.

Vizitku jsem si vzala téměř od každého. Třeba od Michaely Slaninkové, která se specializuje na poctivou slovenskou ruční výrobu zápisníků. Nebo Jany Grešákové, která na veletrhu předsta-vila vlastnoručně vyrobené kosmetické taštičky či obaly na Kindle. Kromě vizitek pak i záložky, kte-rých není nikdy dost, zvlášť pro knihomola jako jsem já.

Zaujalo mě již zmíněné nakladatelství Bylo

nebylo, jehož autorka mě oslovila zejména ori-ginálním pojetím Máchova Máje a  Starých po-věstí českých: „Napadlo mě tato dvě díla rozřezat, když jsem ve stánku prodávala palačinky,“ vysvět-lila, jak se nápad zrodil. A o to v umění a literatuře jde především – o  originalitu. Atmosféra v  pro-storách W7 byla příjemně uvolněná, nikde žádný tlak ze strany prodejců. Možná právě proto jsem si odnesla tolik inspirace.

Kromě prodejního veletrhu ale návštěvníci mohli zajít do otevřené tvůrčí dílny ve stanu uprostřed nádvoří. O  patro výš pak byla po celé tři dny otevřená knižní dílna, kde si mohl každý ručně sešít vlastní knihu. To přilákalo spoustu lidí a bylo opravdu působivé pozorovat výsledky

jejich práce.A  nechyběly samozřejmě ani workshopy. Ty

probíhaly zejména v  sobotu. Zaměřovaly se na techniku linorytu a nabízely tvorbu vlastní Ex li-bris, originální značky k označení vlastních knih. Součástí byla i  výuka základů tradiční japonské vazby pod vedením Michaely Caskové. Pomocí této vazby mohli zájemci vytvořit prakticky ja-koukoliv knížku – od kuchařek až po zápisníky či deníčky.

Tak díky za příjemný víkend a zase za rok, na již tradičním LITRU.

Tereza Mikulová Foto: Veronika Krejčí

A jaký byl první LITR?

Podzim z námořnické perspektivyHoupavé pohyby s  terapeutickými účinky, zvuk vody narážející do přídě a úsměv kapitána, který už divoce rozbušil nejedno srdce. Zní to jako vzpomínka na letní dovolenou u  moře, ale ta-hle idylka je blíže, než si myslíte. Olomoucká vý-letní loď jménem Ololoď brázdí řeku Moravu již od května, kotví v  přístavu u  „Účka“ a  ukazuje návštěvníkům krásy historické Olomouce z  ne-tradičního úhlu pohledu. Městu pozorovanému z  námořnické perspektivy však jistě dodá ještě větší kouzlo podzim. Barevný, příjemně chladivý podzim a  myšlenka, že jste stihli možná jednu z posledních plaveb letošní sezóny. Ololoď bude plout po Moravě do konce října, nová sezóna za-čne zase až v květnu příštího roku. „Jsou to závě-rečné plavby letošní sezóny a zároveň jedinečná možnost oslavit příchod podzimu z lodní paluby.

Pro zahřátí máme k  dispozici deky, popřípadě první letošní punč,“ zve na palubu lodi samotný kapitán Šimon Pelikán. Loď vyplouvá denně v pravidelných intervalech při obsazenosti mini-

málně pěti osob. Plavba trvá asi tři čtvrtě hodiny a studenti za ni zaplatí 60 korun.

Eva Pětvalská

VYPLUJTE

Kapitán Šimon zve na poslední plavby. Foto: Veronika Krejčí

KOMENTÁŘ

P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 4 – 5 HELENAv krabici

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

Svátky, narozeniny, výročí. Všechny tyto události vyžadují, abychom někomu popřáli „všechno nej-lepší“, případně „hodně štěstí, zdraví a lásky“, a to samé očekáváme i  my sami. Narozeniny větši-nou připomene Facebook, svátky kalendář a vý-znamná výročí diář, mobil nebo osoba, se kterou je slavíme. Stále častěji si nepřejeme osobně, ale přes SMSky nebo messenger. V  lepším případě, v tom horším pak na facebookovou zeď. Kolik z těchto přání je vlastně myšlených upřímně? Není to ve spoustě případů jenom plnění spo-lečenské povinnosti?

Náš svátek nebo narozeniny jsou pro nás tak trochu vydoby-tím si pozornosti a pocitu, že jsme ten den něčím výjimeční, pro ně-koho důležití a  že na nás někdo myslí. Očekáváme zmíněné přání nebo třeba překvapení a  náš den si chceme zkrátka užít. Jenže ne vždycky tahle představa úplně vyjde. Na Face-booku se nám na zdi takových 150 přání objeví, málokdy ale říkají něco víc než holé „všechno nej-lepší“. Některá z nich jsou dokonce od lidí, se kte-rými jsme mluvili naposledy před rokem (otázka, proč vůbec takové lidi máme v přátelích, je spíše téma na další článek).

V době sociálních sítí se pomalu rozbíhá nový trend, a  sice že blogerky či jiné veřejně známé osobnosti „postnou“ fotku s  nápisem „Happy

birthday to me!“ případně přidají hashtag #birth-daygirl (#birthdayboy?) a  tím odstartují lavinu gratulací od svých followerů. Není to už ale tro-chu velké podbízení? Jasně, že chceme, aby nám lidé k narozeninám nebo svátku přáli, ale říkat si o to na Instagramu už chce skutečně kuráž.

Svátkům ve smyslu jmeninám připisujeme vý-znam podle toho, jak nás to naučila naše rodina.

Pokud se kvůli každému svátku pořádá velká rodinná oslava, oče-káváme, že nám i  naši přátelé po-přejí. Někde to ale funguje tak, že se jmeniny neslaví vůbec nebo pouze v  nejužším rodinném kruhu. Pak je snad i pochopitelné, že když někdo neslaví jmeniny své, těžko po něm můžeme chtít, aby věděl, kdy jsou ty naše.

Proto si myslím, že nám, přeh-naným svátkovým a  narozenino-vým egoistům, nezbyde nic jiného,

než se se skupinou svých gratulantů smířit a mít ji rádi takovou, jaká je. Starého psa novým kous-kům nenaučíš, stejně jako všem kamarádům ne-vštípíš, kdy přesně ten svátek máš a že by ti tedy měli popřát! A nakonec – rodiče, přítel a nejlepší kamarádka přeci nikdy nezapomenou a  ti další dostanou šanci zase za rok.

Eliška Vrbová

Záblesk naděje

Dveře jsem zajistil a opřel se o ně dlaněmi, abych nabral dech. Za sebou jsem uslyšel kroky. Pomalu jsem se otočil. Stála tam tmavá postava. „Niko-lasi?“ zvolala drobná brunetka se smaragdovýma očima. „Leno…,“ vydechl jsem a ona se rozběhla, aby mě objala. „Už jsem se bála, že se nevrátíš,“ řekla tiše. „Neboj, jsem tu a v podstatě celý,“ zazu-bil jsem se na ni a ona se ušklíbla. „Pojď, ošetřím ti to,“ dodala a vydala se dál chodbou.

Před válkou se postavilo spoustu takových bunkrů. Ne všichni se v nich ukryli. Na zemi moc nezůstalo. Spoustu let jsme se schovávali a  teď, když zem mohla být zase obyvatelná, se tu ob-jevilo pár „maníků“, jež jí chtějí vládnout. Z bun-krů se staly místa pod vládou samozvaných mo-narchů, kteří mezi sebou válčí. Z obyčejných lidí jsou posluhovači a za každou chybičku vás stihne trest. Já a pár dalších jsme ukradli nějaké zásoby a  utekli. Moc se jim to nelíbilo. Občas musíme ven pro nové zásoby, což je někdy dost nebez-pečné, ale jinak jsme tu jako zvířata v kleci.

„Máš to, pro co jsi šel?“ zeptala se Lena opatrně. Vstoupili jsme do naší provizorní ordinace, a  když jsem si sedl, podal jsem jí svůj batoh. „Ulovil jsem několik zajíců a podařilo se mi ukrást nějaká antibiotika. Jejich zásoby se však už také krátí,“ hlesl jsem. Lena se zatvářila utrápeně. Zaslechl jsem tiché klapnutí dveří a  otočil jsem se. „Sue, víš, že tu nemáš co dělat,“ řekla Lena. Sue, malá holčička s  blonďatými loknami a  velkýma modrýma očima se na mě podívala a  nadšeně se usmála. „Nikolasi! Jsi zpátky!“ vykřikla a  vrhla se mi do náruče. Nemotorně jsem jí objetí opětoval. „Jsi zraněný,“ zašeptala mi něžně do ucha. Odtáhl jsem se a  podíval se na ni. Byla sirotek. Její rodiče zahynuli v  době války. Našel jsem ji v  polorozpadlém domě, jak sedí v  koutě a  svírá v  náručí růžového králíčka. Svého malého ochránce držela i  teď. Vzal jsem ji tehdy do bezpečí a  od té doby jí dělám něco jako strejdu. „Neboj, Lena to ošetří. Podívej, co mám,“ řekl jsem a ze svého batohu vytáhl lízátko. Malé holčičce doslova zajiskřily oči. „Jéé, děkuju Niku,“ zajásala. Usmál jsem se. „Měla bys už jít. Hned za tebou přijdu,“ pobídl jsem ji. Kývla na souhlas a odešla.

Když mi Lena ošetřila ránu, usmála se na mě. „Bere tě skoro jako tátu,“ řekla. „Hodně z  nás po válce osamělo. Naše společnost je všechno, co máme,“ odpověděl jsem a  věnoval jí smutný úsměv. „A právě proto teď musím mluvit s ostat-ními. Mám plán,“ dodal jsem a ďábelsky se usmál.

Pokračování v dalším čísle.

Kristýna Zoufalá

Happy birthday!…to me?POVÍDKA

Škola začala před měsícem. Vyšší ročníky to znají, ale pro nás prváky je to trochu šok. Vě-řím, že v tom nejsem sama. Pletu se snad? Člo-věku se tak nějak stýská po přátelích ze střední školy, které vídal každý den. Teď potkáváme zcela nové tváře a  teprve poznáváme jejich ná-tury. Čerstvě nastěhovaní se seznamují s  no-vým pokojem, novou postelí, novými schodišti. Jak strašně moc by se mi hodil Pobertův plánek z  Harryho Pottera, když zmatená běhám na-horu a dolů. A to ještě v tom lepším případě. Za-žít si nový režim chce holt prostě čas. Nehledě na to, že pokud si někomu postěžuji, většinou stejně slyším jen: „Zvykej si…“, s  případným dodatkem: „…bude hůř“. Děkuju, truchlením stejně nic nespravím, já vím. Asi dám jednoduše na jejich radu. Zvyknu si.

Lucie Kratochvílová

Zvykej siNěmečtí vědci před časem zveřejnili výsledky výzkumu, v  němž se soustředili na projevy chování uživatelů smartphonů. Zjistili, že se v  mozku při zapnutí mobilního telefonu rozbí-hají stejné procesy, jako když kuřák zažehne ci-garetu. Třebaže mobily nezpůsobují (kromě ojedinělých případů úbytku koncentrace) úmrtnost jako cigarety, není analogie s kuřáky od věci. Podle výzkumu budou totiž lidé upnutí k  mobilu v  budoucnu vnímáni jako lidé se sla-bou vůlí a s nižším vzděláním, stejně jako dnes kuřáci. Vnucuje to otázky. Máme očekávat, že se „vzdělané zraky se silnou vůlí“ upřou zase zpátky do reality? A  co s  tím časem, který ne-obětují mobilům, hodlají dělat? A  bude to po té strhující zkušenosti, kterou nám elektronika dala, vůbec ještě někoho bavit?

Jan Bílek

Mobily, cigarety a realita

GLOSA POZNÁMKA

Jasně, že chceme,

aby nám lidé k narozeninám

nebo svátku přáli, ale říkat

si o to na Instagramu už chce skutečně

kuráž.

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

TÉMA ČÍSLA

Pilot kluzáku: Nejlepší je ten neuvěřitelný pocit volnostiPředstavte si, že letíte v  bezmotorovém kluzáku a přímo kolem vás se prohání dalších třicet tako-vých strojů. Každá chybička může znamenat, že se i  s  letadlem zřítíte k  zemi. Mozek pracuje na plné obrátky, když v tom těsně kolem vašeho kří-dla prosviští druhý kluzák. Co teď? Své o tom ví Jakub Kohn – student magisterského oboru geo-informatika. „Točil jsem levou zatáčku na křídle a on se mihnul docela blízko pode mnou. Těžko říct, kolik tam ve skutečnosti bylo místa … byla to vteřina.“

Létání lákalo Jakuba už od mala. Mohl za to hlavně jeho táta, se kterým si prohlížel encyklo-pedie o letectví a lepil plastové modely. Od zmen-šených strojů k těm skutečným už pak chyběl je-nom krůček.

Začínal v prostějovském aeroklubu, kde absol-voval základní výcvik na kluzácích. Od čtrnácti létá Jakub i  se svým otcem, který se nechal strh-nout také.

Jaké to bylo, když jsi letěl poprvé?

Při prvním sólo letu jsem byl asi trošku nervózní, abych neudělal nějakou chybu. Pocit euforie se dostavil až v  okamžiku, kdy jsem v  pořádku při-stál.Nad čím přemýšlíš, když létáš?Na tohle je dost těžké odpovědět, protože přemýš-lím nad strašnou spoustou věcí. Nejvíce obohacu-jící myšlenka z  létání je hlavně ten neuvěřitelný pocit volnosti, kdy se svět neskutečně zmenší a člověk unikne od toho shonu dole. Jen nezúčast-něně pozoruje shora. Je to jako nějaké chaotické mraveniště. Většinu myšlenek během letu pak vě-nuji tomu, abych letěl optimálně.Co to obnáší? Nejdůležitější je najít ten správný stoupavý proud vzduchu. Potřebuji vědět, ke kterému mraku bude lepší letět, jak si rozvrhnout trasu a jak přizpůsobit let aktuálním podmínkám. Kolik takový koníček stojí?Mezi levné koníčky to určitě nepatří, ale záleží na tom, jak často a  na jakém větroni člověk létá. Já osobně když jsem létal hodně, tak jsem prolétal asi 35 000 Kč za rok včetně financování závodů, které z toho tvořily většinu. Samozřejmě jsou lidé, kteří

se ročně dostávají přes 100 000.Jak moc je létání v  Česku, nebo konkrétně v Olomouci a okolí populární - kolik lidí tady na kluzácích asi létá? Létání na kluzácích je podle mě v Česku poměrně rozšířené, i když toho o něm mnoho „laiků“ příliš neví. V  prostějovském aeroklubu je přibližně 30 aktivních pilotů a v Olomouci si myslím, že je to číslo podobné. V  celém Česku se tomuto sportu může věnovat zhruba tisícovka lidí.

Horolezkyní v nížiněKolik toho má společného horolezectví a úrodná Hanácká nížina? Překvapivě hodně. Není tomu ostatně ani tak dávno, co se na boulder chodilo i do hospody Zóna na rohu náměstí Republiky. Asi nejznámější boulder (který navíc zřejmě nikdo ni-kdy nezavře) je v parku pod filozofickou fakultou. Své lezecké schopnosti na něm testovala i Martina Hájková, čerstvá absolventka oboru Dějiny vý-tvarného umění. S  horolezectvím začínala před deseti lety na skalách v  okolí Kružberku a  Rabš-tejna, neustále zkouší něco nového a  s  přibývají-cím věkem je pro ni lezení stále větší adrenalin.

Letěli jste někdy v bezmotorovém kluzáku? Viseli na skále nebo okusili zápal boje Brazilského Jiu Jitsu? Pokud ne, tak vězte, že v Olomouci je takových lidí spousta. Rozhovory se čtyřmi studenty Univerzity Palackého vás přesvědčíme o tom, že i líná hanácká pohoda se dá skloubit se sporty, při kterých občas tuhne krev v žilách.

Foto: Fourcase, archiv studentů

ADRENALIN V SRDCI

P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 6 – 7

Jaký rozdíl je mezi lezením na boulderu a stěně?Pro mě je boulder méně adrenalinový. Ale zase náročnější. Jde o  lezení do určité výšky, která je označována jako malá. Je to sice velmi sporné, ale bavíme se z hlediska bezpečnosti asi o dvou me-trech nad zemí. Člověk při tom není nijak jištěný a záleží jen na jeho schopnostech. A jaké je lezení na „opravdových“ skalách?Najednou se ocitnete někde, kde běžně hnízdí ptáci a  kde se ze stromů stávají kleče. Nahoře na skále zažívám opravdový adrenalin. Jednak z  toho, že jsem dokázala vylézt tak vysoko a  jed-nak odtud cítím neskutečnou pokoru vůči pří-rodě. Je tam klid a  nádherná atmosféra s  výhle-dem do krajiny. Člověk si najednou uvědomí, jak je malý. Skály ve mně probouzejí respekt. Kolikrát stačí málo a ze zábavy může být tragédie. S přáteli, se kterými lezu, hodně apelujeme na bezpečnost. Co všechno je potřeba pro to dělat?V  prvé řadě se před lezením rozcvičit (bohužel jsem už snad skoro jediná, kdo to dělá). Být za-jištěný v dostatečné výšce. Neriskovat, když jsou kameny uvolněné. Používat bezpečné jištění jak při lezení, tak při slaňování. Znát svoje hranice. A s tím tedy podle mě souvisí i vlastnosti dobrého horolezce. Jaké vlastnosti to jsou?Není to jen o síle v rukou, jak si hodně lidí myslí. Já třeba lezu hlavně nohama. Je to o šikovnosti a ob-ratnosti. Limity a vlastnosti dobrého horolezce ale určuje především to, co má v  hlavě. Chce to ne-bát se, ale mít respekt. Nemachrovat! Když to ně-kde neznám, vezmu s sebou někoho, kdo tam byl a v nových věcech mi poradí.Takže horolezectví asi není tak individuální sport, jak se na první pohled může zdát…Určitě ne, hlavní je myslet především na druhé - na to, že někdo poleze za mnou. Že někdo může být dole pod skálou. Jednou pod námi byla sku-pinka lidí, o které jsme nevěděli. Najednou se do-stali nad nás a bez varování shodili dolů lano. Ni-koho naštěstí netrefilo, ale mohlo to skončit dost tragicky.

Bojovat jako Brazilec můžete i v OlomouciDostat se do křížku s  Davidem Frimlem by asi jen tak někdo nechtěl. Student španělštiny a ar-cheologie se totiž už více než čtyři roky věnuje Brazilskému Jiu Jitsu (BJJ). Toto bojové umění je stále populárnější a od klasického Jiu Jitsu se liší hlavně tím, že je oproštěno od všech údero-vých technik, včetně kopů. „Zahrnuje jenom páky, škrcení a hody. Zaměřuje se hlavně na boj na zemi a  na to, jak soupeře zpacifikovat bez použití jediné rány,“ upřesňuje David, pro něhož je BJJ spíše život-ním stylem.

Bojové umění – z  toho názvu téměř čiší slovo nebezpečí. Je to pravda?Bojové sporty nejsou nebezpečnější o  nic víc než klasické sporty, jako třeba fotbal nebo hokej. Brazilskému Jiu Jitsu se vážnější zranění vyhý-bají. Jako začátečník bych se toho vůbec neobá-val. Naopak, tělo se vám zpevní, bude odolnější, tvrdší a naučíte se padat. Co takový člověk, který chce s  BJJ začít, kromě odvahy potřebuje?V  podstatě nic moc. Během prvních tréninků pozná, jestli ho to baví a  bude v  tom chtít po-kračovat. Co se týče vybavení, tak Gi (neboli ki-mono) si může pořídit až časem. Hlavní je nebát se tento návykový sport zkusit. Máš už za sebou nějaké úspěchy? Podařilo se mi získat modrý pás, který mi v  květnu udělil náš mentor Kemail Verhoeven. Je to Holanďan a vede velmi kvalitní tým Renzo Gracie Holland. Nyní je pod jeho vedením i náš olomoucký tým. Pravý úspěch ale bude, až za-čneme vozit medaile i ze zahraničí. Co ti BJJ přináší?Brazilské Jiu Jitsu je o  osobním růstu. Člověka naučí respektu, disciplíně, pokoře. Často si sáhnete na dno a někdy i dál. Vaše ego dostává neustále zabrat. Když ale člověk potom všechnu tu dřinu a  odhodlání zúročí na závodech, je to krásný pocit.

Skateboardista: Čím víc přemýšlíš, tím spíš spadnešNa rentgenové vyšetření k  budoucímu radiolo-govi Adamu Pecháčkovi se už teď dost možná do-stávají i  jeho méně šťastní kamarádi. Adam totiž ve svém volném čase mění prostředí nemocnice za skatepark. Životní styl skateboardistů si většina lidí spojuje s pohodou a veselou partou kamarádů. I zkušeného jezdce, kterého nerozhodí ani pád na zem, může zaskočit třeba zájem policie. Obzvlášť, když se ocitne tak trochu na hraně zákona.

„S  policajty občas míváme problémy. Dost často je to kvůli hluku nebo údajnému ničení ve-řejných věcí. Podle mě ale nejvíce provokujeme tím, že máme pověst flákačů, kteří nic pořád-ného nedělají,“ myslí si Adam, který sám nějaké oplétačky se zákonem měl. Největší adrenalin je podle něj ujíždět právě před policajty.

Co tě k ježdění na skateboardu přivedlo?Byli to moji kamarádi. Když jsem přišel do prváku na střední, zjistil jsem, že můj spolužák jezdí. Za-čal jsem s ním chodit do skateparku a pořídil jsem si svůj první skejt. Pak už jsem to jenom zkoušel a zkoušel.Spadl jsi někdy nějak bolestivě? Několikrát ano, ale naštěstí se mi nějaké vážnější zranění zatím vždycky vyhnulo. Párkrát jsem se trochu odřel, ale to nic nebylo. Co máš na ježdění na skateboardu nejradši?Asi ten adrenalin, zároveň je to zábava. Navíc jsem si při tom našel i hromadu kamarádů. Jde vůbec nad něčím přemýšlet, když na prkně skáčeš?Ne, vůbec ne. Čím víc nad tím přemýšlíš, tím prav-děpodobněji spadneš. Nejhorší je spadnout a do-stat z toho strach.Jsou skateboardisti takoví pohodáři, jak se o nich říká?Někdy se najde i  někdo, kdo takový není. Na-prostá většina jsou ale milí, přátelští lidé, kteří rádi poradí a hlavně jezdí pro zábavu.

Josef Čermák

HELENAv krabiciTÉMA ČÍSLA

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 1 2 . Ř Í J E N | Č Í S L O 2 . | S T R A N A 6 – 7

ZPRAVODAJ HELENA V KRABICI VYDÁVÁ OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HELENA V KRABICI, O.S., KŘIŽKOVSKÉHO 14, OLOMOUC, 771 47, IČO: 22744509

Šéfredaktorka: Gordana Mikešová; vedoucí vydání: Veronika Krejčí; redakce: Jan Bílek, Katka Čajanková, Josef Čermák, Nina Francelová, Lucie Ješátková, Hana Jínová, Lucie

Kratochvílová, Petra Kratochvílová, Veronika Krejčí, Tereza Mikulová, Petr Šrajer, Eliška Vrbová, Eva Pětvalská, Kristýna Zoufalá; korektura: Kateřina Beranová, Anna Hrbáčková;

fotografie: Fourcase, Veronika Krejčí, Eliška Vrbová, Jana Opočenská, sazba: Lucie Semianová.

Místo vydávání Olomouc, číslo 1., Ev. č. E 15507, čtrnáctideník, tiskne tiskárna Budík, náklad 1 000 výtisků

Helena v krabici vychází za finanční podpory Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. www.helenavkrabici.cz, www.facebook.com/Helenavkrabici

HELENINA KACHNA!Jako student máte abnormální nadání k prokrastinaci. Zúčastněte se kurzu, který naplno rozvine Váš potenciál!

Je pro vás každý den problém vylézt z  postele a cokoliv dělat? Máte sklon odkládat každodenní úkoly? Říká se o  vás, že jste flákač a  nikdy z  vás nic nebude? Jestli ano, pak právě vám jsou určeny Kurzy extrémní prokrastinace pořádané světově uznávaným odborníkem Mgr. Stanislavem Lem-rou, kde můžete plně rozvinout svůj talent k nic-nedělání. „Pokud začnete s  tréninkem ihned (nebo až za chvíli, kdy před tím zkontrolujete Fa-cebook a  zhlédnete tři řady vašeho oblíbeného seriálu), můžete se s  vašimi zatím netušenými schopnostmi stát i  mistry světa v  prokrastinaci.

Jinými slovy: nebuďte líní být líní!“ vyzývá po-tenciální zájemce Stanislav Lemra. „Lenost a pro-krastinace nejsou to samé, ale pokud se ve vás sejdou obě, máte téměř vyhráno,“ dodává. Jed-notlivé workshopy jsou zaměřeny na odkládání povinností v  různých situacích. Naučíte se, jak prospat celé dopoledne až do oběda, jak odolat pokušení cokoliv uklízet nebo jak se co nejefek-tivněji vykašlat na všechny studijní povinnosti včetně docházky. Obohatíte také svůj prokrasti-nační repertoár o extrémní metody zahálky, jako je například zírání do zdi. “Lenost je tvrdá dřina,

a pokud chcete být nejlepší, musíte jí obětovat na-prosto vše,“ upozorňuje Lemra, který strávil dva-cet let v amazonském pralese studiem chování le-nochoda tříprstého. Své poznatky pak zúročil při psaní bestselleru Začátek prokrastinace. Jedna z  lekcí celého kurzu bude také pravděpodobně věnována besedě s úřadujícím mistrem světa v le-nosti, Američanem Johnem Lazyassem, který možná přijde a možná ne. Podle toho, jestli se mu bude chtít.

Petra Kratochvílová

A co zvedá adrenalin vám?

Vyfoťte se na Instagram při tom, co vám vlévá adrenalin do žil, v popisku nás označte @helenavkrabici a otagujte slovy #chcihrnek. Za nejlepší pořízenou fotografii dostane výherce hrníček přímo od Heleny. Sledováním našeho Instagramu a Facebooku se zařadíte mezi soutěžící