Historieantikoncepce

Jana Michailidu

Antikoncepce obecně

Antikoncepce v sobě zahrnuje všechny metody a opatření, které jsou učiněny pro zabránění nežádoucímu otěhotnění. Historie antikoncepce je vlastně stará jako lidstvo samo, ale stále prodělává bouřlivý vývoj.

Ctihodný reverend Thomas Robert Malthus již v roce 1798 - to bylo před více než 200 lety - varoval lidstvo, že neomezené páření povede k jeho zániku z přelidnění. Reverend Malthus měl sám tři děti a považoval jakoukoliv antikoncepci za neúčinnou. Když nebyly zrovna po ruce války a epidemie, doporučoval pohlavní zdrženlivost a zvýšení zákonného věku pro vstup do manželství.

Říci, že snaha oddělit pohlavní život od plození dětí je stará jako lidstvo samo, zní velmi otřepaně, ale skoro to tak je. V každém pojednání o historii plánovaného rodičovství se uvádí legendární biblický Ónan, který „kdykoliv vcházel k ženě, vypouštěl semeno na zem, aby nezplodil potomka“. „Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé,“ pokračuje kniha Genesis, „proto jej usmrtil.“ (1. Mojž. 38,9).

Příhoda je nejen svědectvím o tom, že to průkopníci plánovaného rodičovství mívali těžké, ale ilustruje i postoj tehdejších oficiálních autorit k těmto aktivitám. Není divu – společnost potřebovala pracovní síly a vládci vojáky. Vysokou porodnost vyvažovala stejně vysoká úmrtnost a populační exploze tehdy ještě nikomu vrásky nedělala. Před antikoncepčními praktikami se spíše varovalo. Ještě v roce 1878 tvrdil Dr. Routh ve svém projevu před Britskou lékařskou společností, že „sexuální fradulence“ (jak byla antikoncepce nazývána), zejména pak užívání kondomu, působí řadu vážných chorob, jako je rakovina, poruchy srdeční činnosti, úpadek duševních schopností, ztráta paměti a nakonec všeobecný nervový rozpad s šílenstvím, vedoucím k sebevraždě. Mimochodem, jakkoliv nám to připadá směšné, v tomto duchu pohlížejí na antikoncepci mnozí lidé i dnes, ačkoliv se často zaštiťují argumenty, které na pohled vypadají velmi vědecky.

Pravěk

Pravěcí lidé neměli ani potuchy o spojení mezi souloží a těhotenstvím. Instituce otcovství je u nich chápána jako biologická realita. Primitivní domorodci na Madagaskaru se domnívali, že první pohlavní styk nastartuje ženskou plodnost.

Zabíjení novorozenců - infanticida je kupodivu dosti rozšířený způsob regulace potomstva a i když může v naší civilizaci vyvolávat pochopitelné odsouzení a odpor, není v některých kulturách ani na počátku 21. století zavržena. Novorozenému dítěti není totiž přiznáván statut plnoprávné lidské bytosti .

Historická tendence regulace plodnosti je zřejmě tak stará jako lidstvo samo. Kromě zaříkávání, kouzel a šamanských rituálů si tady na své přišly zejména přírodní léčivé prostředky, které měly za úkol bud' těhotenství zabránit, nebo když už k nejhoršímu došlo, tedy alespoň vyvolat umělý potrat. Přírodní léčitelé používali třeba některé houby obsahující mykotoxiny s účinkem ženských hormonů - estrogenů, nebo zase hlízy sladkých bramborů - jamů, majících pro změnu účinek druhého pohlavního hormonu - progesteronu.

Hitem pravěkých antikoncepčních metod byly pravděpodobně různé výplachy pochvy. Dodnes tak příslušníci přírodních národů na ostrově Martinique v Malých Antilách užívají roztok z citronové šťávy a mahagonových lusků. Tomuto prostředku přiznává antikoncepční účinnost i nejmodernější věda, protože citron působí adstringentně a výtažek z lusků mahagonovníku prokazatelně znehybňuje spermie.

Čas od času se docela dobré účinnosti už v předhistorických dobách dopracovaly takzvané zábranné metody. Není to nic jiného, než moderní sexuologií rehabilitovaný orální a anální koitus. Oba tyto výrazně antikoncepční druhy sexuálního spojení jsou ostatně bohatě frekventovány i v nástěnných freskách Pompejí.

A nakonec pravěká chirurgická intervence - naříznutí kůže a vývodných cest v oblasti hráze - vytvoření falešného vyústění močové roury. Muž je sice odsouzen k močení v sedě, při souloži však tímto otvorem v hrázi odchází ejakulát a do ženských rodidel se spermie nedostanou. Tento chirurgický zákrok je popsán v bibli i v talmudu, takže takovéto naříznutí hráze je dokonce v souladu s náboženským učením.

Starověk

Starověké civilizace nevěděly nic o činnosti ženských vaječníků. Vaječníky byly ve starověkých spisech označovány za "ženská varlata".Dokonce i tak slavný myslitel, jakým byl Aristoteles, považoval ženské tělo jenom za jakýsi rezervoár, do něhož se ukládá semenný zárodek, který se už potom pouze zvětšuje a roste.

Zakladatel lékařství Hippokrates také přišel na to, že k lidskému rozmnožování je zapotřebí spojení muže a ženy, bližší detaily reprodukce však i pro něho zůstaly zahaleny závojem tajemství, stejně tak jako pro dalšího vědce Pythagora.

Od roku 1850 před Kristem máme první písemné zprávy o lidském úsilí směřujícím k regulaci početí. K tomu bylo zapotřebí převratného objevu, že základ nového života je spojen se souloží muže a ženy. Zábrana otěhotnění se pak zřejmě uskutečňovala pomocí metody pokusu a omylu. Tato slavná, 3850 roků stará ,písemnost pochází z Egypta, jmenuje se Papyrus Petri, byla objevena v roce 1889 a pochází z období XII. dynastie.

K zábraně otěhotnění se doporučuje pasta obsahující krokodýlí trus, užitá jako pesar. V některých dalších předpisech je pak místo krokodýlího trusu užíváno lejno sloní. Dalším celkem rozumným prostředkem je podobný pesar obsahující méně odpudivou substanci - včelí med a uhličitan sodný. Kromě spermicidního účinku mohly mít tyto speciální poševní ucpávky také charakter mechanický a působit jako bariéra.

Papyrus Petri není jedinou staroegyptskou antikoncepční relikvií. Odborná literatura se zmiňuje ještě o dvou dalších, poněkud mladších. Papyrus Ebers (asi 1550 před Kristem) uvádí použití rozemletých špiček akácií ,obsahujících arabskou gumu. Dnes víme, že fermentací v poševním prostředí se pravděpodobně uvolňovala kyselina mléčná, kterou obsahují četná moderní, dnes používaná antikoncepční želé. Přidáním včelího medu se zvýšil adhezivní a bariérový účinek.

Prvním historicky doloženým gynekologem byl jistý In Dradar Ina, působící u dvora egyptského panovníka Ramesse III. (1188 – 1157 před n. l.) Egypťan In Dradar Ina radil používat jako antikoncepci nápoje ze sladkého piva, sádla a ostrého koření. Později přesídlil do Babylónie a jal se prosazovat šťávu ze sladkého dřeva či palmové a hroznové víno. Pochopitelně jeho antikoncepční metody občas selhaly. Proslýchá se, že pak ve vší tajnosti prováděl potraty.

Staří Egypťané také používali před souloží tak zvanou vykuřovací techniku. Zapálením směsi různých vonných bylin vykuřovali bezprostředně před souloží ženskou pochvu. Jako antikoncepční metoda to ale význam nemělo.

Zbývá se zmínit o třetím egyptském papyru, zvaném Berlínský (asi 1300 před Kristem). Ten, přestože pohlavnímu styku a antikoncepci věnuje poměrně velký prostor, obsahuje pouze bezcenné rady plné zaříkávání a magických obřadů.

Existují domněnky, že slavná královna Kleopatra používala k antikoncepci olivový olej. Míchala ho prý ještě s olejem cedrovým, olovnatou mastí a kadidlem. Díky této poševní polypragmasii byla za celý život těhotná jen třikrát. (Kromě syna s Caesarem a s Markem Antoniem ,ještě jedna dvojčata.)

O skutečný antikoncepční průlom se však postarali staří Řekové. Na prvním místě se sluší jmenovat Sórána z Efezu (98 - 138 př. Kr.), snad nejvíce kvalifikovaného starověkého gynekologa.. Jeho průkopnický čin spočívá především v tom, že jako první odlišil antikoncepci od potratu. Sórános se dokázal dokonce protivit i učení samotného Hippokrata, když prohlásil, že umělý potrat je plně indikován při úzké pánvi, tumorech nebo jiných zdravotních problémech, nikoliv však v důsledku cizoložství.

Jako antikoncepční opatření doporučoval speciální gymnastiku spojenou s pánevními pohyby, zadržení dechu ve chvíli ejakulace, zvláštní sed s pokrčenými koleny a vyvolání kýchání.

Ještě účelnější bylo zřejmě zavádění různých látek do pochvy před souloží, jako například medu, výlisku z cedru, nebo olověné běloby s myrtovým olejem.

Sórános z Efezu působil v Alexandrii a v Římě za císařů Traiana a Hadriana, jeho, čtyřdílná gynekologická učebnice se zachovala v řeckém originále a dvoudílná učebnice porodnictví v latinském překladu.

Jako bariérová antikoncepční metoda sloužil smotek ovčí vlny zaváděný do pochvy před souloží, někdy vylepšeny ještě namočením do vína, nebo dřeň fíku smíchaná s osvědčeným uhličitanem sodným.

Je zajímavé, že většina ve starověku používaných prostředků zaváděných do pochvy měla skutečně částečně spermicidní a částečně bariérový efekt, zatímco substance polykané ústy nemělo antikoncepčního účinku , ať už se jednalo o myrhu s bílým pepřem, včelí vosk s vínem, nebo hořčičná semínka s medem. Pozornost zasluhuje doporučení poševních výplachů a zejména později, křesťanstvím tvrdě odsuzovaná, přerušovaná soulož.

"Gynekolog" Sórános se ovšem dopustil ještě jednoho kardinálního omylu,když zcela puntičkářsky vypočítal největší dobu ženské plodnosti na období těsně před a po menstruaci.Tato doslova naruby uváděná plodná a neplodná období podle Sórána se tradovala ještě po celou dobu středověku .

Ve starověku nemůže být zapomenut král antické medicíny Hippokrates. Jedna jeho zásluha v regulaci plodnosti by měla být navždy zapsána v historii medicíny zlatým písmem. Jedná se o jeho bystré pozorování dobře živených skytských žen, které byly nápadně často postiženy neplodností, Hippokrates správně usoudil, že u žen těchto íránských kočovných kmenů neschopnost otěhotnět souvisí právě s jejich nadměrnou obezitou. Prozíravě pak doporučoval ženám jako zábranu otěhotnění zvyšování tělesné váhy.

Středověk

V Evropě dominující středověká římskokatolická církev výrazně zamezila svodomyslným myšlenkám starověké antikoncepce. Odvážně a nebojácně názory starověkých vědců a filosofů se musely stále více podřizovat katolické cenzuře . Takže není divu, že centrum pokrokového myšlení se přestěhovalo spíše do islámského světa. Islámská medicína byla daleko méně zatížena náboženskou doktrínou, takže i v antikoncepci je v islámské civilizaci zcela jednoznačně patrný vliv řecké kultury.

Středověk ovšem zůstane středověkem, takže i v mohamedánských antikoncepčních praktikách můžeme najít mnoho nesmyslných magických a čarodějnických předpisů. Používají se různá zaříkávání, škapulíře a amulety, některé předpisy však působí i dnes celkem rozumně a zdá se, že navazují na průkopnické starověké recepty Sóránovy. Nespornou výhodou bylo, že islámské církevní právo nezavrhovalo antikoncepci, ta byla naopak součástí národní kultury. Také potraty nebyly trestány, protože podle islámského učení byl plod považován za člověka teprve ve chvíli, kdy nabyl lidskou podobu.

Nekorunovaným králem středověké islámské gynekologie je nepochybně muž zvaný zkráceně Rhazes, celým jménem Abu Bakr Muhammed ibn Zakariya AI-Rází, který žil v první polovině desátého století v blízkosti Teheránu a bývá právem nazýván jakýmsi středověkým Hippokratem. Zejména v oblasti antikoncepce zastával poměrně pokrokové názory. Prohlašoval například, že mužské semeno by nemělo vstoupit do dělohy, pokud by těhotenství a porod představovaly pro ženu nebezpečí. Byl propagátorem přerušovaného pohlavního styku. Svým poučením, že "před ejakulací se má muž od ženy odsunout".

Průniku spermatu do pochvy ovšem zabraňoval také různými poševními čípky.Složení těchto "pesarů" bylo ovšem značně kuriózní, i když jejich spermicidní účinek není zcela vyloučen. AI-Rází doporučoval třeba železnou strusku, smůlu,tamariškovou gumu, z rostlin pak kapustu a z živočišných produktů hovězí žluč,ušní maz zvířat nebo sloní trus.

Pokud se ovšem stalo, že mužské sperma se do pochvy nebo do dělohy dostalo,přišlo na řadu doporučení, že by měla ihned vstát, přinutit se ke kýchání a hlasitě křičet, což prý způsobí, že se semeno zase vypudí z rodidel ven .

Návody k vyvolání potratu jsou neméně kuriózní: kořen slézu (Malva) se zavede jedním koncem do dělohy a druhý se přiváže nití ke stehnu. Tento přírodní

abortivní nástroj se pak ponechá na místě až 24 hodin, do 14 dní pak nastane krvácení a "děloha se vyčistí". Pokud by však nebyl k dispozici sléz, postačí stejně použitý smotek papíru napuštěný odvarem zázvoru.

Asi o 50 let mladší než AI-Rází byl další perský antikoncepční odborník Alí ibn Abbas al Majúsí, který propagoval celkem jednoduchý recept - zavést před souloží do pochvy kamennou sůl. Jako zpestření tohoto slaného koitu se pak může mužský penis natřít dehtem a k poševní soli přidat ještě květy nebo semena kapusty.

Všechny tyto předpisy ještě různě vylepšil snad nejslavnější lékař středověkého Islámu, slavný Avicenna, neboli Abú Alí al-Husain ibn Abdalah ibn Síná (980-1037). Dehet, kapustu a kamennou sůl vylepšil- jak jinak - pepřem a sloním trusem. Do antikoncepce ovšem fušoval jen tak trochu bokem, jinak je právem počítán mezi nejslavnější středověké filosofy. Na počátku jedenáctého století se tak zrodilo jeho nejslavnější dílo Avicennův Kánon (Quanún fit- Tibb).

Tato práce uvádí celkem osm antikoncepčních postupů: 1. vyhýbat se pokud možno současnému orgasmu;2. praktikovat přerušovanou soulož;3. nesouložit v období největší plodnosti (jelikož však mechanismus ovulace

nebyl znám, bylo toto pravidlo poněkud sporné);4. násilné skoky ženy k vypuzení semene;5. zavést do pochvy dehet, nebo dehtem či olověnou mastí potřít penis;6. zaváděný dehet smísit s různým listím či semeny;7. zavést pesar vyrobený z kolokvinty (je to tykvovitá rostlina, jejíž plody se

podobají pomerančům a mají silně projímavý účinek), k tomu ještě kořen mandragory (téměř magická bylina z čeledi lilkovitých, které se česky říká pokřín), dále síra a železná struska a kapustová semena, to vše smícháno s olejem;

8. natření penisu sladkým olejem (snad jako podpora orálního sexu, o němž se ovšem Avicenna v této souvislosti nezmiňuje).

Křesťanská středověká Evropa, v antikoncepčním úsilí za islámským světem značně zaostávala. Evropské chování a mravy byly v té době absolutně ovlivňovány římskokatolickou církví, v jejímž učení hrály prostý prim svatý

Tomáš Akvinský (1225-1274). V jeho základním díle Summa Theologica je jakákoliv antikoncepce zásadně odmítána: "Jakákoliv zábrana plození potomstva je zásadně proti přírodě a neměla by být vůbec praktikována. Pokud by základní motivací k manželskému aktu bylo potěšení a rozkoš, představuje to smrtelný hřích, pokud by představovalo jen nepřímý motiv, jedná se o lehčí hřích, stav bez hříchu umožňuje pouze odmítnutí jakékoliv radosti a libosti z tohoto aktu." Thomismus byl po staletí oficiální doktrínou katolické církve a její vztah k sexualitě nedoznal podstatnějších změn až do dnešních dnů.

Okrajové zmínky o antikoncepci najdeme jen ojediněle u lékaře, astrologa a alchymisty (1234-1311) a minority Frátera Rudolfa z poloviny 14. století. U těchto autorů se dočteme, že neotěhotní ta žena, která plivne žábě třikrát do tlamy, vypije ovčí moč nebo zaječí krev, sní včely, nebo pije po tři dny ráno vždy jeden litr vody, ve které kováři chladili kleště. Není totiž vyloučeno, že při chlazení horkého kovu mohou do vody pronikat stopová množství olova způsobující neplodnost. Tuto zkušenost ostatně potvrzují zkušenosti z první světové války, kdy ženy, pracující v továrnách s olovem, trpěly často neplodností. Také rozvod vody olověnými trubkami byl někdy obviňován z poklesu plodnosti v daném regionu, Fráter Rudolf doporučoval, aby žena seděla nebo ležela na tolika prstech, kolik let si nepřeje otěhotnět.

Poměrně neškodná, ale také naprosto neúčinná byla antikoncepce ve formě prazvláštních amuletů. Proti nechtěnému těhotenství prý zaručeně chránilo žebro černé kočky, sušené pohlavní orgány vačice či maz z ucha muly. Středověké ženy také věřily ve spolehlivost čarovných rituálů.

Konec středověku přinesl antikoncepční metodu i pro muže. První kondomy se vyskytly v 16. století. Středověcí proutníci používali výhradně prezervativy z přírodních materiálů - zvířecích střívek, rybích měchýřů popřípadě z plátna napuštěného voskem.

Pojednání o středověké

antikoncepci by nebylo úplné, kdybychom se ještě alespoň krátce nezastavili v Číně a Japonsku. Čínské antikoncepční předpisy z 6. a 7. století vesměs doporučují výrobu jakýchsi lektvarů z ječmenových kvasnic a lihoviny. Žena používala buď jakousi pastu vyrobenou z uvedených surovin, nebo si dávala každodenně na lačný žaludek panáka. Čínské prostitutky k vyvolání menstruace a prevenci těhotenství používaly olověnou bělobu. Z Japonska pak pocházejí zprávy o používání zvláštních komdomů. Jeden takový japonský prezervativ se jmenoval kabutogata a byl vyroben ze želvoviny.

Také gumový kondom má prý svůj původ v Japonsku a dokonce i ženský oklusivní pesar. Jmenoval se misugami a byl to tampón z bambusového papíru napuštěný olejem. Některé japonské ženy si prý misugami zaváděly až po souloži; o antikoncepční prostředek se, tedy vlastně nejednaIo, bylo to prý jenom jakési kosmetické opatření, které zabraňovalo znečištění dámského kimona vytékajícím ejakulátem.

V indické literatuře najdeme také mnohá antikoncepční poučení, výjimkou není ani všeobecně známá Kámasútra. Většina předpisů má však magický charakter, výjimkou jsou snad práškované palmové listy s červenou křídou ve studené vodě užité čtvrtý den menstruace.

Novověk

Zlom v historii antikoncepce představují 20. léta minulého století, kdy začaly vznikat první antikoncepční poradny (v Anglii už 1921 - Marie Stopesová, ve Spojených státech 1923 - Margaret Sangerová). Ve 30. létech vznikla antikoncepční poradna i nás, na tehdejší II. gynekologicko-porodnické klinice v Praze (v Apolinářské ulici) - vedla ji lékařka kliniky Dr. Slámová. Kromě kondomu a pesaru měly poradny k dispozici ještě lokální vaginální pěnotvorné prostředky, poševní hubky a tampony a dočasnou sterilizaci zářením. Přerušovaná soulož byla stále pokládána za škodlivou, metoda plodných a neplodných dnů podle Ogina a Knause za nespolehlivou.

Německý lékař Mensinga nebyl první, kdo objevil pesar (první popis je od Wildeho z roku 1938). Jeho propagaci však věnoval mnoho úsilí a dočkal se za to mnohého ústrku, především z církevních kruhů. Jeho jméno je proto s touto metodou spojováno oprávněně. Časem metoda získala mnoho stoupenců, kteří

si říkali neomalthuziánci.

V té době bylo už známo i nitroděložní tělísko. Vytvořil ho německý gynekolog Gräfenberg už v roce 1920 z "německého stříbra" (slitiny mědi, niklu a zinku), většina lékařské veřejnosti však tuto metodu odsoudila pro riziko zánětlivých komplikací, v předantibiotické době často se závažným průběhem.

50. a 60. léta 20. století - počátky moderní antikoncepce

Po II. světové válce poptávka po spolehlivé antikoncepci vzrostla, nejdříve u americké "zlaté mládeže". Na počátku snah o vývoj použitelné hormonální antikoncepce byla opět M. Sangerová, která sehnala peníze na výzkum. První klinické zkoušky proběhly na Portoriku v roce 1956 a v roce 1959 byl první hormonální antikoncepční přípravek schválen k užívání jako kontraceptivum. Byl to Enovid firmy Searle; v jedné tabletě obsahoval 150 mikrogramů mestranolu a 10 mg norethynodrelu. Evropa následovala v roce 1961 (Anovlar firmy Schering).

Avšak abychom nepředbíhali. První výzkumy v této oblasti proběhly už o několik desetiletí dříve. Vyšlo se z myšlenky, že žena neotěhotní, pokud už těhotná je. Cílem hormonální antikoncepce tedy bylo navodit v těle ženy takovou rovnováhu, jako by v jiném stavu byla. V roce 1937 insbrucký fyziolog Ludwig Haberlandt dokázal, že hormon progesteron, který je ve vysoké míře vylučován v těhotenství, umí zabránit ovulaci. Zkoumal to sice na samicích králíka, ale cesta k člověku nebyla zas až tak dlouhá.

Výroba první antikoncepční pilulky se však neobešla bez problémů. Naopak, bylo jich hned několik. Progesteron nejenže byl nákladně získatelný, navíc nešel podávat orálně, protože se rozkládá v trávicím ústrojí. Mezníkem byl rok 1951, kdy se podařilo vyrobit takzvaný norethisteron, který je v prostředí trávicího traktu stabilní. Netrvalo dlouho a hormony se začaly kombinovat. Přišlo se na to, že proti ovulaci působí také hormon estrogen.

V 60. létech se objevily i první přípravky tzv. gestagenní

antikoncepce (1963 injekční Depo-Provera, 1968 první "minipilulka" Nacenyl).

Rovněž intrauterinní antikoncepce, třetí z dnes užívaných metod, zažila na přelomu 50. a 60. let bouřlivý rozvoj. Vývoj umělých hmot přinesl vznik nových typů nitroděložních tělísek, která od doby Gräfenbergerova objevu přežívala v Japonsku a v Izraeli. V roce 1967 přišel na trh původní český model, tělíska DANA (Dobrá A Neškodná Antikoncepce) - rozhodující zásluhu na jejich vývoji měl prim. Šráček.

80. léta 20. století - první krize antikoncepce

Dvacet let bouřlivého vzestupu moderních antikoncepčních metod skončilo na přelomu 70. a 80. let, kdy se objevily zprávy o zvýšeném výskytu pánevní zánětlivé nemoci u žen se zavedeným nitroděložním tělískem. Patřičně komentovány v denním tisku tuto antikoncepční metodu v USA téměř zlikvidovaly. Další výzkum, který ukázal, že celý poplach byl planý a způsobený metodologickými chybami původních studií, už takovou publicitu zdaleka neměl.

O málo později se začaly objevovat katastrofické informace o antikoncepčních pilulkách, především o vyšším výskytu infarktu myokardu a o možném vlivu na rozvoj nádorů (zvláště jater a prsu). I zde se nakonec ukázalo, že pilulka výskyt nádorů neovlivňuje (dokonce před rakovinou dělohy, vaječníku a tlustého střeva výrazně chrání) a že riziko infarktu se týká jen kuřaček starších 40 let (pro dnes používané přípravky to patrně už neplatí ani v této věkové skupině).

Důsledkem těchto publikací byl dočasný příklon k bariérovým metodám - a rovněž strmý vzestup počtu interrupcí.

90. léta 20. století - druhá krize antikoncepce

Potřeba spolehlivé antikoncepce se ukázala být silnější než katastrofické zprávy denního tisku a tak dalších 10 let vidíme opětný vzestup užívání moderní antikoncepce. Zasáhly však dvě události. Pandemie HIV a tromboembolická nemoc.

S pandemií HIV souvisela razantní propagace "bezpečného sexu", což bylo většinou (a značně nepřesně) ztotožněno s užíváním kondomu. Ukázalo se ovšem, že tam, kde se podařilo výrazně změnit chování populace (např. Švédsko), skutečně poklesl výskyt pohlavních nemocí, ale stoupl počet interrupcí. Není divu, vždyť kondom má nejméně 30x, spíše však až 100x vyšší riziko selhání než např. běžné pilulky (některé gestagenní metody jsou ještě 10x bezpečnější). Časem se tedy začalo doporučovat spíše současné užívání obou metod.

S tromboembolickým poplachem souvisí studie z roku 1995, která poukázala na rozdílné riziko hluboké žilní trombózy u antikoncepčních pilulek obsahujících různé progestiny (syntetický hormon žlutého tělíska). Noviny byly opět rázem plné článků o tom, jak antikoncepční pilulky zabíjejí ženy. I nyní nastal propad v užívání moderní antikoncepce - a i nyní byl provázen vzestupem počtu interrupcí. Během let aféra víceméně utichla (pilulky skutečně mírně zvyšují

riziko troboembolické nemoci, asi na dvojnásobek, tj. 2-3:10 tisíc žen za rok, vzestup se však týká téměř výhradně žen s tzv. trombofilními stavy, tj. s vrozenými poruchami krevní srážlivosti ve smyslu jejího zvýšení).

Současný stav

Dnes jsou na trhu moderní antikoncepční přípravky tří skupin:

1. Kombinovaná hormonální antikoncepce (tj. běžné pilulky ). Na tuzemském trhu je velký výběr (téměř 50 přípravků) s různou dávkou estrogenu (ženského hormonu) a s různými progestiny (hormon žlutého tělíska), což umožňuje individuální výběr s přihlédnutím k přání i zdravotní situaci ženy. Kromě tablet je na trhu antikoncepční náplast. Existuje i kombinovaná injekční antikoncepce, v ČR však nedostupná. Na trh se však chystá kombinovaná antikoncepce v podobě vaginálního tělíska.

2. Gestagenní antikoncepce, obsahuje jen hormon žlutého tělíska. Dá se předepsat jako tzv. minipilulky, jako injekce nebo v podobě podkožních tělísek.

3. Nitroděložní antikoncepce se dnes používá buď s mědí nebo v modernější podobě hormonálních nitroděložních tělísek - což je vlastně kombinace nitroděložní a gestagenní antikoncepce.

Bariérové metody, s výjimkou kondomu, ztrácejí oblibu. Pesar byl z trhu dokonce stažen pro naprostý nezájem žen, koupit se dají dva přípravky chemické poševní antikoncepce. Kondom má význam spíše jako hygienické opatření než jako antikoncepce.

Zdroje: http://www.levret.cz https://www.zdravcentra.cz http://www.myshaweb.cz/antikoncepce-vcera-a-dnes/ http://sex.dama.cz

Obsah

Antikoncepce obecně

Pravěk

Starověk

Středověk

Novověk