+ All Categories
Home > Documents > Historie nových médií

Historie nových médií

Date post: 17-Oct-2014
Category:
Upload: michal-majnus
View: 65 times
Download: 4 times
Share this document with a friend
of 33 /33

Click here to load reader

Transcript
Page 1: Historie nových médií

Historie nových médiíaneb revoluce v řízení světa

Úvod do digitálních médií

Michal Majnuš(397650)

Zadal: Mgr. Jakub Macek, Ph.D.

2011

Page 2: Historie nových médií

OBSAH

Úvod..................................................................................................................................3

1 Výpočetní technologie..............................................................................................4

1.1 Předchůdci a první generace počítačů...............................................................4

1.2 První generace – nástup elektronek...................................................................5

1.3 Druhá generace a tranzistory.............................................................................6

1.4 Třetí generace – integrovaný obvod..................................................................6

1.5 Čtvrtá generace – nástup VLSI.........................................................................8

1.6 Datové nosiče....................................................................................................9

1.7 Operační systémy............................................................................................10

2 Komunikační technologie.......................................................................................13

2.1 Síťové technologie..........................................................................................13

2.2 Starší komunikační technologie......................................................................15

Závěr................................................................................................................................18

Zdroje..............................................................................................................................19

Page 3: Historie nových médií

ÚVOD

Lidstvo už od počátku věků hledalo nástroje, které by člověku usnadnily každodenní

život. První lidé se snažili využít primitivních pomůcek, jako dřevěných větví a kamenů,

k lovu zvířat a ke sběru lesních plodin. Lidský mozek se neustále zdokonaloval. Člověk

vstupoval do nehostinných krajů a objevoval nová zákoutí naší planety. Vynalezl nové

nástroje, používal železo či bronz a naučil se pěstovat plodiny a chovat zvířata. Z usedlého

způsobu života však vyplývala nová tendence, potřeba komunikace na větší vzdálenosti se

spřátelenými osadami. Hledali se metody, jak šířit informace na velké vzdálenosti.

V pravěku se předávaly zprávy pomocí bubnů či kouřových signálů. Starověk

a středověk využil potenciálu koní a lodní dopravy. S příchodem novověku, průmyslové

revoluce a mechanických strojů se rýsovali nové možnosti. Světlo světa spatřily nové

technologie v čele s telegrafem a telefonem. Koně byli nahrazeni automobilem. Informace se

šířily mnohem větší rychlostí. Ten největší zlom nejen v komunikaci, ale i řízení všech

dnešních činností člověka přišel ve 30. letech 20. století. Německý inženýr Konrád Zuse

sestrojil první fungující počítací stroj.

Má práce bude zaměřena na historii nových, digitálních, interaktivních médií. V první

části mé práce budu sledovat vznik a vývoj počítačů, datových nosičů, síťových technologií

a operačních systémů. V druhé pak historii komunikačních technologií, jako například

telegrafu či mobilního telefonu.

Page 4: Historie nových médií

1 Výpočetní technologie

1.1 Předchůdci a první generace počítačů

Předchůdců počítačů byla celá řada. Za prvního předchůdce výpočetní techniky je

považováno počítadlo Abakus, které bylo sestrojeno v Číně okolo roku 1200 našeho

letopočtu. Ovšem první počítací stroj postavil Blaise Pascal, byl to mechanický kalkulátor

z roku 1642. Jako další předchůdce jsou označovány také počítací hodiny Wilhelma

Shickarda. (Janoštík 2011: 6).

Za první samočinný počítací stroj v historii považují Jaroslav Zelený a Božena

Mannová Analytical Engine navržený Charlesem Babbagem roku 1833 (Zelený, Mannová

2006: 22). Byl to první univerzální počítač, který využíval děrných štítků, měl vlastní paměť

a procesor a jako zdroj energie sloužil parní stroj. Babbage však svou práci nedokončil kvůli

nedostatku financí.

Historie počítačů je v odborné literatuře strukturována na počítačové generace.

Jednotlivé generace se odlišují použitými stavebními prvky, obvody, druhy pamětí či způsobu

připojení k primární jednotce (historiepocitacu.cz, Generace počítačů). V této kapitole se

budu věnovat nulté generaci, kterou odstartoval počítač Z1 německého inženýra Konráda

Zuseho z roku 1938. Počítače nulté generace využívají k práci elektromagnetická relé –

elektrická součástka, která obsahuje elektromagneticky ovládané vypínače (wikipedie.cz,

Elektromagnetické relé) – nebo kombinaci relé a prvních elektronek – zařízení, které

usměrňuje nebo zesiluje elektrické signály (wikipedie.cz. Elektronka).

Počítač Z1 můžeme považovat za první skutečně fungující počítací stroj. Pracoval

ve dvojkové soustavě a používal děrné pásky, stejně jako Babbegeův předchůdce. Díky své

poruchovosti byl však prakticky nepoužitelný. Proto začal Zuse pracovat na jeho vylepšené

verzi Z2, kterou dokončil o rok později. Jádro Z2 tvořilo 200 elektromagnetických relé.

Paměť použil stejnou jako v Z1.

Ani Z2 však nenaplňovala všechna očekávání, a tak se Zuse pustil do třetí verze Z3. Ta

byla sestrojena roku 1941 a představovala první skutečně využitelný počítač. Obsahoval 2 600

relé a pracoval opět ve dvojkové soustavě. Zvládl zhruba jednu aritmetickou operaci za

sekundu. Roku 1945 představil Zuse také Z4.

Roku 1944 se na Harvardské univerzitě podařilo zprovoznit počítač Harvard Mark 1

konstruktéra Howarda H. Aikena. Byl to první programově řízený počítací automat v USA

(historiepocitacu.cz, Časová osa). Tento patnáctimetrový kolos byl poháněn elektromotorem

Page 5: Historie nových médií

o výkonu 3,7 kW. Používal děrné pásky a pracoval v desítkové soustavě. Měl dvě paměti:

jednu statickou a druhou mechanickou, tvořenou elektromechanickými kolečky. V roce 1947

sestrojil tým H. H. Aikena i druhou verzi Harvard Mark 2, která časově zapadá do první

generace počítačů, ale díky své konstrukci založené na relé k ní nepatří.

V Československu byl první počítač spuštěn v roce 1957. Konstruktér Antonín Svoboda

tento stroj nazval SAPO. I když obsahoval 350 elektronek, jeho základní stavební jednotkou

byla relé, kterých měl 7 000. Paměť byla magnetická bubnová a zajímavým prvkem byl

princip fault – tolerant, neboli jištění proti chybám na základě vícenásobné operační jednotky

(historiepocitacu.cz, Časová osa). Tento počítač byl využíván ve fyzice či balistice, bohužel

v roce 1961 část shořela a zbytek byl rozebrán na náhradní díly (Janoštík 2011: 15).

1.2 První generace – nástup elektronek

Kolem roku 1945 se objevily myšlenky nahradit elektromagnetická relé novější

technologií, elektronkami. Od této chvíle tedy můžeme mluvit o počítači jako o elektronickém

zařízení. I když se opět setkáváme se stroji, které ještě obsahovali relé, základním stavebním

prvkem byly elektronky.

Počítače první generace disponovaly převážně feritovými paměťmi a kromě děrných

štítků a pásků využívaly pro vstup či výstup elektrické psací stroje nebo tiskárny. Když bylo

zapotřebí zaznamenat větší množství dat, používaly se magnetické páskové či bubnové

paměti. Počítače první generace dosahovaly rychlosti několik set až tisíc početních operací za

sekundu, ale díky velké poruchovosti elektronek nenašli praktické uplatnění. Využívaly se

hlavně ve výpočetních centrech, na vědeckých pracovištích, výjimečně v soukromých

podnicích zabývajících se počítačovou technikou. (historiepocitacu.cz, Generace počítačů).

V roce 1944 zprovoznili John P. Eckert a John W. Mauchly první elektronkový počítač

ENIAC. Byl to velmi pozoruhodný stroj. Obsahoval 17 468 elektronek, 1 500 relé, 70 000

rezistorů a 10 000 kondenzátorů, vážil kolem 30 tun a měřil neuvěřitelných 140 m2. Měl

vlastní elektrárnu a příkon 140 kW. Byl to však také zatím nejrychlejší počítač a dokonce byl

150 – krát rychlejší než Harvard Mark 1 (Janoštík 2011: 18). Dokázal provést až 5 000 součtů

za sekundu.

Eckert a Mauchly se pustili do vývoje nového stroje, který se jim podařilo zkonstruovat

v roce 1951. Počítač UNIVAC byl prvním sériově vyráběným komerčním počítačem

(wikipedie.cz, Dějiny počítačů). V práci také pokračoval tým profesora Svobody, který po

úspěchu počítače SAPO vytvořil další s názvem EPOS 1 roku 1962. Tento počítač byl na

rozdíl od jeho předchůdce elektronkový a na tu dobu byl velmi výkonný. Zvládal až 20 000

Page 6: Historie nových médií

aritmetických operací za sekundu. Obsahoval 8 000 elektronek, měl feritovou paměť

a pracoval s čísly v dekadické soustavě. Je nutné ale zdůraznit, že byl poruchový a velice

nákladný. Jeho příkon činil 160 – 230 kW. V roce 1963 však byly v Československu

rozpracovány pouze tři prototypy tohoto počítače. (historiepocitacu.cz, Střední elektronkový

počítač EPOS 1).

1.3 Druhá generace a tranzistory

Roku 1948 přišel zlom pro konstrukci počítačů. John Bardeen, Walter H. Brattain

a William Shockley objevili tranzistor, který se stal základním stavebním prvkem počítačů

druhé generace (historiepocitacu.cz, Časová osa). Tranzistor je polovodičová součástka, která

zesiluju napětí (wikipedie.cz, Tranzistor). Operační rychlost se u této generace zvětšila až na

několik desítek tisíc výpočtů za sekundu.

První tranzistorový počítač vynalezl tým kolem Jeana H. Felkera v roce 1955 a nesl

označení TRADIC. K dalším velkým hráčům na poli výpočetní techniky přibyla firma IBM.

Ta vznikla už na konci 19. století a zabývala se převážně výrobou děrných štítků. IBM rázně

prorazila na trh s počítačem IBM 650, který zaznamenal velký úspěch. Průlomem byl také

počítač IBM 305 RAMAC vyrobený roku 1956, který obsahoval jako první na světě zařízení

podobné harddisku s kapacitou 5 MB (historiepocitacu.cz, Časová osa).

V Československu byl prvním tranzistorovým počítačem EPOS 2, vytvořený roku 1965.

Obsahoval moderní technologie jako feritovou paměť, magnetické páskové i bubnové paměti.

Zvládl až 40 000 početních operací za sekundu a pracoval stejně jako jeho předchůdce

EPOS 1 v desítkové soustavě.

Druhá generace znamenala také nástup prvních programovacích jazyků. V roce 1957

přišla IBM s programovacím jazykem FORTRAN, o rok později vymyslel dánský matematik

Peter Naur jazyk ALGOL a roku 1960 vznikl pro ekonomické aplikace jazyk COBOL.

Počítače v 50. letech pronikly do komerční sféry. Získaly své praktické využití například při

rezervaci letenek či jízdenek.

1.4 Třetí generace – integrovaný obvod

Třetí generace počítačů je charakteristická použitím integrovaných obvodů (čipů), které

vynalezl Jack C. Kilby roku 1958. „Integrovaným obvodem se rozumí elektronickou

součástku realizující určité množství obvodových prvků neoddělitelně spojených na povrchu

nebo uvnitř určitého spojitého tělesa, aby se dosáhlo ucelené funkce elektronického obvodu.

Page 7: Historie nových médií

Podstatou tohoto obvodu je křemíková destička malého rozměru, obsahující velké množství

tranzistorů, diod a jiných miniaturních součástek.“ (Janoštík 2011: 27)

Můžeme mluvit o pěti stupních integrace v obvodu. SSI – mala integrace (100

tranzistorů), MSI – střední integrace (1 000 tranzistorů), LSI – velká integrace (100 000

tranzistorů), VLSI – velmi velká integrace (10 000 000 tranzistorů), ULSI – ultra vysoká

integrace (1 000 000 000 tranzistorů). (Janoštík 2011: 28, 30). O vylepšení čipů se zasloužil

Robert N. Noyce, který vytvořil planární integrovaný obvod. Ten je pro masovou výrobu

mnohem lepší (historiepocitacu.cz, Časová osa). Čipy se zasloužily o mnohem menší rozměry

i hmotnost počítačů, zvýšila se také jejich výkonnost.

S příchodem třetí generace se zvětšuje programové vybavení. Vznikají první operační

systémy i knihovny uživatelských programů. Jako vnější paměť se používaly magnetické

pásky a disky, jako vnitřní pak feritové a polovodičové paměti. Objevuje se i virtuální paměť,

poprvé použitá roku 1962 do počítače ATLAS. Výkon počítačů se pohyboval až kolem stovek

tisíc operací za sekundu, procesory byly schopné zpracovávat i více požadavků najednou.

Dochází k zavádění interaktivních systémů, které reagují v reálném čase. „Třetí generace

počítačů se stává dostupnější a ve větší míře si je pořizuje komerční sféra.“ (Kozák 2011: 12)

V 60. a 70. letech došlo k velkému množství změn v oblasti výpočetní techniky.

Douglas Engelbart přišel v roce 1964 se zařízením, které bylo později označené jako

počítačová myš. Průkopník Engelbart přišel také s návrhy textového editoru či elektronické

pošty. Rozvíjely se další pokročilejší programovací jazyky, jako například BASIC Thomase

Kurtzta a Johna Kemenyho (1964), jazyk PASCAL od švédského profesora Niklause Wirtha

(1971) nebo vyšší programovací jazyk C Dennise Ritchieho (1972). Roku 1967 se také

poprvé setkáváme s disketou společnosti IBM.

Společnost Intel přišla v roce 1971 s prvním mikroprocesorem Intel 4004. To

odstartovalo možnosti vytvoření prvních minipočítačů a mikropočítačů. Intel 4004 obsahoval

2 300 tranzistorů, pracoval na frekvenci 750 kHz a zvládnul 60 000 operací za sekundu.

Typickým představitelem třetí generace je počítač IBM 360. Tento stroj znamenal

průlom do komerčního využití. Za revoluci se považuje rok 1975. Do tohoto roku můžeme

mluvit pouze o tzv. sálových počítačích (mainframe), ale firma MITS přišla s prvním osobním

počítačem Altair 8800. Ten obsahoval vylepšený procesor Intel 8080 taktovaný na 2 MHz

a používal programovací jazyk BASIC. Byl prodáván jako stavebnice pro elektronické

nadšence a měl i disketovou jednotku.

Dalším zlomová událost přišla roku 1976, kdy byla založena společnost Apple Stevem

Jobsem a Stevem Wozniakem. Tato společnost přišla na trh s počítačem Apple 1, který byl,

Page 8: Historie nových médií

stejně jako Altair 8800, stavebnicí. Nicméně zaznamenal velký úspěch a jeho druhá verze na

sebe nedala dlouho čekat. Apple 2 vyšel roku 1977 a byl to počítač v dnešním slova smyslu –

vybavený klávesnicí, myší, programátoři mohli programovat své aplikace a díky disketové

jednotce je mohli i šířit dál. Dokonce zobrazoval barevnou grafiku a pracoval se zvukem.

(zive.cz, Historie operačních systémů: Věčná brzda hardwaru).

1.5 Čtvrtá generace – nástup VLSI

Nástup čtvrté generace znamená i nástup velmi velké integrace obvodů (VLSI). Celý

procesor i s jeho vnitřní pamětí je nyní obsažen v jednom malém integrovaném obvodu. Díky

tomu se rozbíhá výroba minipočítačů a osobních počítačů. Setkáváme se s prvními

přenosnými počítači („kufříkový Osborne“ firmy Osborne Computer), prvními operačními

systémy a grafickými rozhraními. Dochází k rozvoji počítačových sítí – internetu.

Osobní počítač můžeme definovat jako malý, levný počítač určený pro jednoho

uživatele. Jeho základ tvoří mikroprocesor postavený na jednom integrovaném obvodu (čipu).

(Zelený, Mannová 2006: 124).

Prvními počítači této generace byly Commodore G4 a první osobní počítač od IBM

uvedené na trh roku 1981. Commodore se stal vůbec jedním z nejslavnějších počítačů, dnes je

však víceméně legendou. Model IBM PC nebyl standartní počítač, ale spíše stavebnice

obsahující výpočetní jádro, které mohlo být rozšířeno pomocí vyvedených konektorů o další

prvky. Mikroprocesor Intel 8088 byl taktován na frekvenci 4,77 MHz, operační paměť RAM

měla kapacitu 16 nebo 64 kB a jako vnější paměť využíval kazetový magnetofon nebo

disketu. Společnost Microsoft do něj vytvořila operační systém MS – DOS. Dokonce jako

první v historii obsahoval BIOS – softwarová mezivrstva, která odděluje operační systém od

technických prostředků a odstranil tak závislost programů na hardwaru. (emp.wz.cz, Historie

počítačových sítí).

IBM PC odstartovalo revoluci ve stavbě klasického PC. Jeho architekturu začaly

využívat i konkurenční firmy a stala se jakýmsi standardem. Jelikož je čtvrtá generace

počítačů zatím poslední, je nutné si představit i současnost.

Procesory pro osobní počítače prošly velkým vývojem a oproti procesoru v IBM PC

jsou mnohonásobně výkonnější. Například v roce 1993 přišla společnost Intel s novým

procesorem Intel Pentium, který měl pře 3,3 mil. tranzistorů a frekvence se pohybovala od

60 – 200 MHz. V roce 2008 pak vytvořila zatím zřejmě nejdokonalejší a nevýkonnější

procesor Intel Core i7 obsahující až 731 mil. tranzistorů v jednom jádru taktovaném na 2 – 3

GHz. Ovšem dnes se prakticky nesetkáme s počítačem, který by měl pouze jedno jádro.

Page 9: Historie nových médií

Standardem jsou dvě, čtyři, můžeme se však setkat i s osmi jádry. Z těchto parametrů

vyplývá, že rychlost procesorů se pohybuje až na 3 400 000 000 operací za sekundu.

Operační (vnitřní) paměť slouží k dočasnému uložení dat či programového kódu, ale na

rozdíl od vnější paměti ji procesor adresuje přímo. První počítače měli vnitřní paměť

o velikosti 4, 8 či 16 bytů. Zatímco IBM PC měl kapacitu vnitřní paměti 16 až 64 kB, dnes

můžeme běžně koupit osobní počítač s kapacitou 4 – 8 GB.

1.6 Datové nosiče

Už od počátku počítacích strojů bylo zapotřebí uchovávat data a také je přenášet na jiné

počítače. K tomu slouží datové nosiče. Můžeme je rozdělit do čtyř kategorií: mechanické

nosiče (děrný štítek, páska), magnetická média (disketa, magnetická páska, pevný disk),

optická média (CD, DVD, Blue – ray), elektrická média – flash paměť (paměťová karta, USB

flash paměť). (wikipedie.cz, Datové médium)

Děrné štítky fungují na principy vyražených děr například do tenkého kartonu a poprvé

byly použity roku 1801 v tkalcovském stavu Josepha – Marii Jacquarda, který podle nich svůj

stroj programoval. Pro přenos informace je poprvé využil Hermann Hollerith při sčítání lidu

v USA roku 1890. Negativem děrných štítků je ale nemožnost jejich přepsání či opravení.

Tento nedostatek se snažili vynálezci alespoň částečně utlumit vytvořením děrných pásků,

které jsou delší a umožňují větší automatizaci. Děrné štítky a pásky byly dominantním

médiem pro přenos dat prakticky až do 50. let 20. století.

Nahradily je magnetické pásky, které vynalezl inženýr Oberlin Smith v roce 1878. Roku

1898 je použil Valdemar Poulsen do svého přístroje Telegraphone, který zaznamenával

telefonní hovory. První využití magnetických pásků ve výpočetní technice přišlo až

s počítačem UNIVAC roku 1951. Jejich velkou nevýhodou byl sekvenční přístup k datům.

Později je tedy vytlačily magnetické disky (diskety), které sestrojil pro firmu IBM inženýr

David Noble v roce 1967. Podstatnou změnou byla změna tvaru, která sebou přinesla

konstantní přístup k datům. První diskety měly kapacitu 160 kB a velikost 8 palců. Později

došlo k jejich zmenšování na 3,5 palce a hlavně se zvětšila jejich kapacita až na 2,88 MB.

V roce 1983 se ale objevila velká novinka pro přenos a uchování dat, která prakticky

funguje do dnešních dnů. S prvními kompaktními disky (CD) přišla firma Sony. Problémem

ale bylo, že neexistovala žádná mechanika pro čtení disků na PC. CD – ROM pro osobní

počítač byl uveden na trh v roce 1985 opět firmou Sony. Kapacita CD 650 MB byla mnohem

větší než u předešlých technologií pro přenos dat. Další problém ale představovala absence

Page 10: Historie nových médií

hardwaru pro vypalování. Až v 90. letech se na trhu setkáváme s prvními CD – R

vypalovačkami, které znamenaly masové rozšíření kompaktních disků.

Na začátku 21. století však byla technologie CD zastaralá a začaly je vytlačovat DVD.

Ty jsou velmi podobné kompaktním diskům, ale mají kapacitu až 4,7 GB. V současnosti jsou

nejmodernějšími datovými nosiči tzv. blue – ray disky. Opět velmi podobná technologie,

která díky změně barvy laseru pro čtení dat umožňuje mnohem hustší zápis. Kapacita blue –

ray disků se pohybuje v rozmezí 20 – 200 GB.

Důležitou mechanikou pro uchování dat v počítači jsou pevné disky (harddisky - HDD).

První HDD bylo použito v počítači IBM 305 RAMAC a mělo kapacitu 5 MB. Jeho

nevýhodou je ale to, že je mechanický. Na dnešní počítače se instalují pevné disky o kapacitě

1 – 3 TB.

Nejmodernější technologií pro přenos dat je tzv. flash paměť. S tou přišla firma IBM

v roce 2000. Jejím nejběžnějším představitelem je USB flash paměť. Výhoda tohoto média je

v jeho velikosti, přenosnosti a hlavně má větší kapacitu než CD i DVD (nejčastěji 16 a 32

GB). Dalším představitelem je paměťová karta například pro mobilní telefony či fotoaparáty.

Ta má i přes relativně velkou kapacitu miniaturní rozměry (velikost nehtu).

1.7 Operační systémy

U prvních počítačů museli všichni uživatelé se strojem komunikovat jeho řečí, tedy

zadávat jedničky a nuly. To však s rozvojem nových technologií a stále dokonalejších

počítačů přestávalo stačit, a tak se zrodily první programovací jazyky. Programovací jazyk je

soubor příkazů, které jsou přes interpretéra překládány do strojových kódů. (airborn.webz.cz,

Historie operačních systémů). Tak se zrodily první operační systémy usnadňující práci

s počítačem.

V 60. letech vznikaly první minipočítače a bylo zapotřebí vytvořit kvalitní operační

systémy, aby s počítačem mohl pracovat i „laik“. Firma DEC přivedla na svět první operační

systém VMS. Následovala ji firma AT&T se svým legendárním UNIX v roce 1969 určeným

pro sálové počítače. Zprostředkovával spouštění aplikací a uměl pracovat s více uživatelskými

profily najednou (zive.cz, Historie operačních systémů: Věčná brzda Hardwaru).

Osobní počítače byly až do roku 1973 ovládány přes programovací jazyky (převážně

BASIC). V tomto roce však přišel Gary Killdall s prvním operačním systémem pro PC

nazvaným CP/M, který byl inspirovaný systémem UNIX. Společnost Apple pak vrhla na trh

roku 1977 počítač Apple 2 vybavený operačním systémem Apple DOS.

Page 11: Historie nových médií

Ke zlomu došlo roku 1981, kdy IBM uveřejnila svůj model IBM PC. I když IBM chtěla

vytvořit vlastní operační systém TopView, tak se jim to nepodařilo včas. Proto se spojila se

společností Microsoft, která pro ně vyvinula systém MS – DOS, založený na CP/M. Už při

svém uvedení na trh se jednalo o zastaralou technologii, která podporovala pouze jednoho

uživatele i program v reálném čase. MS – DOS měl dokonce hardwarová omezení. Bohužel

se tento operační systém udržel na trhu docela dlouho a většina dalších produktů od

Microsoftu byla vytvořena podle jeho vzoru.

Naštěstí Steve Jobs ze společnosti Apple měl jinou představu o kvalitním operačním

systému. Apple začal připravovat nový systém s grafickým uživatelským rozhraním (zkratka

GUI). Vývojáři se nechali inspirovat firmou Xerox, která jako první vybavila svůj počítač

Alto z roku 1973 grafickým rozhraním. Apple poprvé použil novou technologii do svého

počítače Apple Lisa roku 1983. Tento počítač se však na trhu neprosadil, a proto začali

pracovat na nové verzi. V roce 1984 vyšel legendární počítač Apple Macintosh s operačním

systémem Mac OS. Ten podporoval multitasking (podpora více procesů najednou),

multimédia i sítě. Měl grafické uživatelské rozhraní a byl ovládán myší, což znamenalo

mnohem jednodušší práci. I když byl dražší než průměrné PC, díky těmto parametrům byl

mnohem přitažlivější a nesrovnatelně kvalitnější. (airborn.webz.cz, Historie operačních

systémů).

IBM chtěla situaci zvrátit, a tak se pustila do vývoje nového operačního systému

společně s Microsoftem nazvaného OS/2. Časem se však ve spolupráci rozešli a začali

vytvářet své produkty. Microsoft svou verzi nazval Windows NT a vyvíjel ji na platformě

DOS. Připravoval také nové grafické rozhraní.

V roce 1985 uvedl na trh Microsoft nový operační systém Windows 1.0, později další

s označením 2.0 a roku 1990 docela průlomový Windows 3.0 s grafickým rozhraním, který

zmenšil kvalitativní rozdíl mezi PC a Macintoshem. (airborn.webz.cz, Historie operačních

systémů).

Apple v té době prodělával krizi. Opustil ho mozek veškerého vývoje Steve Jobs. Ten

založil novou společnost NeXT a roku 1988 vypustil do světa počítač NeXT s revolučním

operačním systémem NeXT Step, který byl vytvořen na bázi UNIX. Apple se pustil do

spolupráce s IBM a vytvořili supermoderní procesor pro Macintoshe Power PC.

Ve světě velkých počítačů, pracovních stanic a síťových serverů dominoval operační

systém UNIX, ať už měl jakýkoliv název a byl jakékoliv firmy. Dostal grafické rozhraní X

Window System, byl neustále vylepšován a vzniklo velké množství jeho klonů. Tím

nejdůležitějším byl Linux finského studenta Linuse Torvaldse, který ho vytvořil roku 1991.

Page 12: Historie nových médií

Zajímavostí Linuxu je to, že je veřejně dostupný na sítích a prakticky každý si může vytvořit

svou vlastní verzi a zapojit se tak do jeho vývoje. Zatím vznikly dvě uživatelské verze Linux

Gnome a Linux Kde a fungují hlavně jako síťové servery.

V roce 1995 přišel další průlom ze strany Microsoftu. Ten zveřejnil nový Windows,

tentokrát s označením 95. Měl lepší grafické rozhraní a podporoval modernější jádra.

Microsoft ho ještě upravil pod označením Windows NT 4.0, který už podporoval i platformu

Power PC. Produkty Microsoftu sice nebyly tak kvalitní jako produkty Applu či menších

alternativních vývojářů, dosáhl však mnohem většího úspěchu díky kvalitnímu marketingu,

kterým válcoval konkurenci.

Apple se chtěl vrátit mezi špičku ve výpočetní technice a koupil firmu NeXT Steva

Jobse. Ve spolupráci s ním pak vyvinul nový počítač iMac, uvedený na trh roku 1998. Ten

sice vyšel se starou verzí operačního systému Mac OS 8.1, ale díky tomu, jak kvalitní byl

systém Mac OS v době svého vzniku, se stal více než vyrovnaným soupeřem svým

konkurentům.

Microsoft roku 1998 představil nový operační systém Windows 98. Ten přímo ve svém

jádru obsahoval internetový prohlížeč Internet Explorer. Tím znevýhodňoval svou konkurenci

a to bylo důvodem antimonopolního řízení proti Microsoftu v USA (airborn.webz.cz, Historie

operačních systémů). Připravoval další verze svého systému jako Windows 2000 či Windows

Millenium, které však na trhu přímo propadly

Další revoluci znamenal rok 2001, kdy Apple vrhl na trh svůj nový systém Mac OS X.

Jedná se o supermoderní systém postavený na UNIX s novým grafickým rozhraním Aqua.

Tento systém je velmi kvalitní a také kompatibilní se staršími verzemi, například Mac OS 9.

Bohužel však není přístupný pro PC. Microsoft roku 2001 také uvedl novou verzi operačního

systému Windows XP, který zaznamenal velký úspěch. Má grafické rozhraní Luna a je stále

dominantní na desktopech osobních počítačů (zive.cz, Historie operačních systémů: Věčná

brzda Hardwaru).

Další operační systém Microsoftu Windows Vista byl vytvořen roku 2007, ale nebyl

příliš úspěšný. Proto Microsoft přišel hned o dva roky později s dalším Windows 7, který

konečně vytlačuje zastaralé XP. Apple přišel v roce 2010 s operačním systémem Chrome OS

určeným pro netbooky se stálým připojením na internet (cnews.cz, Historie operačních

systémů: Od UNIXu až po Chrome OS).

Page 13: Historie nových médií

2 Komunikační technologie

2.1 Síťové technologie

Rozvoj sítí a komunikace na dálku prostřednictvím počítačů úzce souvisí s celým

vývojem výpočetní techniky a počítačové vědy. Odborníci věděli, že se v počítačích ukrývá

obrovské množství dat, které lze jen velice těžko přenášet mezi počítači navzájem. Velkou

roli ve vývoji sítí hrála armáda a také soupeření mezi USA a SSSR známém jako Studená

válka.

Prezident USA Dwight Eisenhower v roce 1958 vytvořil Úřad pro projekty pokročilého

výzkumu (the Advanced Research Projects Agency - ARPA). Byla to reakce na vypuštění

družice Sputnik sovětským svazem. Prezident chtěl vytvořit obranu proti případným

raketovým útokům z oběžné dráhy a úkolem ARPA bylo vytvořit komunikační síť mezi

ministerstvem obrany, Pentagonem a Severoamerickým velitelstvím protivzdušné obrany.

ARPA vytvořil nový Úřad pro technologie zpracovávání informací (Information Processing

Techniques Office – IPTO) pod vedením J. C. R. Licklidera.

Licklider měl trochu jinou představu o vývoji než ARPA. Snažil se propojit výzkum sítě

s akademickými počítačovými středisky v USA. Měl představu o počítači jako

o interaktivním médiu, prostřednictvím něhož by lidé mezi sebou komunikovali. Průmysl té

doby viděl výpočetní techniku pouze jako počítací stroje. Licklider se vydal jinou cestou.

V roce 1967 se objevil problém. Bylo nutné rozhodnout, jaké komunikační linky a jaká

pravidla budou fungovat pro výměnu informací. Byl navržen procesor zpráv rozhraní IMP,

který určoval typ spojení mezi počítači prostřednictvím telefonní linky a řídil vzájemnou

komunikaci (kyberpunk.org, Historie sítě ARPANET/Internet). Došlo tak ke standardizaci

sítě ARPANET.

Specifikace IMP byla dokončena roku 1968 týmem Elmera Shapira ze Stanfordského

výzkumného ústavu. Vznikl také plán dalšího vývoje, který obsahoval mimo jiné nutnost

zřízení síťového informačního střediska, nutnost vytvoření protokolu pro komunikaci mezi

jednotlivými počítači a nutnost nového hardwaru i softwaru pro připojené počítače.

Brzy na to vznikly první jazyky DEL a NIL, které měly za úkol popsat, jak má příjímací

strana rozumět zasílané informaci. Ovšem jednání o protokolech byla složitá, neboť jednotlivé

zúčastněné strany měly jiné představy. Navíc přišly problémy s procesorem IMP. Ten byl

nakonec upraven a ze Stanfordského výzkumného ústavu byly 1. října roku 1969 vyslány

Page 14: Historie nových médií

první znaky „L“ „G“ „O“ po nové síti. To byl zrod sítě ARPANET. (kyberpunk.org, Historie

sítě ARPANET/Internet).

Roku 1971 byl nahrazen procesor IMP procesorem TIP, který dodala firma BBN a ke

kterému mohl být připojeno až 63 terminálů. Také bylo zapotřebí vytvořit protokoly

použitelné v praxi. Program NCP byl navržený jako univerzální protokol pro komunikaci a na

něj byly napojeny další, složitější protokoly (například FTP pro přenos souborů).

„V září 1971 síť ARPANET měla na západním pobřeží Spojených států již připojeny

uzly Kalifornská univerzita v Los Angeles, Kalifornská univerzity v Santa Barbaře,

Stanfordský výzkumný ústav, Univerzita v Utahu, Amesovo výzkumné středisko, výzkumná

společnost americké armády RAND a společnost System Development Corp. Na východním

pobřeží Spojených států byly připojeny uzly univerzity v Illinois, Case, Carnegie Mellon,

Lincoln, Massachusettský technický institut, Harvard, Burroughs, Mitre a dva uzly

společnosti BBN.“ (kyberpunk.org, Historie sítě ARPANET/Internet)

Na začátku 70. let se tým v čele s Robertem Metcalfem pustil do vývoje sítě Ethernet

pro firmu Xerox. První verze vznikla roku 1973. Xerox se později spojil se společnostmi DEC

a Intel a roku 1980 vytvořili novou verzi DIX Ethernet, která byla roku 1985 standardizována.

Ethernet působí především na úrovni lokálních sítí – LAN (kanceláře, firmy).

Roku 1971 se podařilo poslat v síti ARPANET první elektronickou poštu. V roce 1973

vědci Vinton Cerf a Robert Kahn začali zabývat myšlenkou připojení dalších sítí na

ARPANET. Pro síťovou komunikaci byl v roce 1974 vytvořen protokol TCP. K ARPANETu

se postupně začaly přidávat další sítě, například SATNET, síť univerzity na Havaji ALOHA

či DECNET. Byl tak vytvořen předpoklad pro dnešní Internet, tedy síť sítí. Ovšem samotný

název Internet vznikl až roku 1987.

V roce 1978 bylo také rozhodnuto, že protokol TCP bude rozdělen na dva. Vznikl tak

protokol TCP/IP, tedy protokol, který dnes sdružuje všechny sítě Internetu. TCP informaci

rozděluje a po odeslání ji u příjemce opět skládá dohromady, IP slouží k přenosu jednotlivých

částí k adresátům.

Pro komunikaci mezi sebou používali vývojáři tzv. dokumentaci RFC. Prostřednictvím

ní si předávali poznámky, sdělovali názory a dokonce i „publikovali“ své teoretické studie. To

vše velmi věcným jazykem a jednoduše. Poznámky RFC byly předchůdcem posílání zpráv na

sítí USENET vytvořené roku 1979 studenty z Duke University. USENET za předchůdce

zpravodajských serverů, protože sloužil hlavně pro uveřejňování názorů, komentářů a zpráv.

Roku 1991 zanikl jako samostatná síť, zůstal ale součástí Internetu.

Page 15: Historie nových médií

Z ARPANETU se roku 1983 oddělil MILNET, který dále pokračoval v původní funkci

pro armádu. Zato ARPANET se komercializuje. Důležitou sítí byl také NSFNET, který vznikl

roku 1985 a o rok později ho připojili na ARPANET. Zatímco ARPANET víceméně upadal,

NSFNET se stával velmi populárním a postupně přebíral funkci páteřní sítě. Ovšem jeho

tvůrci nebyli spokojeni s tím, že se také stává komerčním, neboť jeho původní funkce byla

akademická. Proto v roce 1991 založili z iniciativy viceprezidenta Ala Gora síť NREN

pracující ve vyšší rychlosti, která byla určena základním, středním a vysokým školám.

Švýcarský CERN se stal rodištěm dnešní podoby Internetu. Tim – Berners Lee totiž

v roce 1989 definoval hypertextový systém. Využil při tom poznatky Theodora Nelsona, který

vymyslel hypertext už roku 1965 a ve svém projektu Xanadu z roku 1980 se velmi přiblížil

dnešnímu webu (historiepocitacu.cz, Časová osa). Lee vytvořil systém, prostřednictvím něhož

mohli jeho kolegové sdílet informace nejprve z CERNu a později z celého světa. Vytvořil

první verzi jazyka HTML a zavedl pojem world wide web (WWW), který je dnes

nejrozšířenějším nástrojem Internetu – www je služba poskytovaná na Internetu, obsahuje

obrovské množství stránek, textových a obrazových dokumentů či souborů pospojovaných

hypertextovými odkazy (wikipedie.cz, World wide web).

ARPANET jako samostatná síť skončil roku 1990, jeho části se staly součástmi

Internetu. Můžeme říci, že od roku 1993 je pospojováno takové množství sítí, že se Internet

stal komerčním. Prvním webovým prohlížečem byl Mosaic Marca Andreessena. Ovšem

nejrozšířenějším je bezesporu Internet Explorer od firmy Microsoft.

„Internet je rozsáhlá otevřená informační počítačová metasíť.“ (Smysitelová 1999)

Internet je propojením, branou mezi jednotlivými sítěmi, které mezi sebou komunikují

prostřednictvím protokolů TCP/IP (lupa.cz, Historie českého internetu). V dnešní době je také

největším komunikačním nástrojem napříč světem.

2.2 Starší komunikační technologie

Mezi předchůdce internetu na poli komunikace můžeme počítat telegraf. První optický

telegraf vznikl už v roce 1684 a zkonstruoval ho Robert Hook. Jeho o něco dokonalejší

nástupce je semaforový telegraf sestrojený Claudem Chappem roku 1793.

První elektrický telegraf sestrojili Carl Fridrich Gauss a Wilhelm Eduard Weber v roce

1836. Skutečně použitelný telegraf ale zprovoznil až Američan Samuel Morse. Roku 1844

odeslal první zprávu z Washingtonu do Baltimoru. Morseův telegraf fungoval na základě

dvou zdrojů signálu nesených elektrickým signálem – buď světlo svítilo, nebo nesvítilo. Aby

bylo možno dešifrovat kód, vytvořil Morseovu abecedu. Každé písmeno a číslo je dáno

Page 16: Historie nových médií

sledem teček a čárek. Jako médium sloužily elektrické dráty, což se záhy ukázalo jako

nevýhoda.

První bezdrátový telegraf postavil Ital G. Marconi v roce 1901. Signál byl nesen pouze

elektromagneticky a na každé radiostanici ho přijímala anténa. To však sebou přineslo

potřebu, aby na každé stanici seděl člověk, který signál dekódoval a zapisoval. Když byl

signál přenášen dráty, kód byl automaticky zapisován psacím strojem.

(radiohistorie.webnode.cz, Od jantarové tyče k telegrafu) Telegraf postupem času nabíral na

významu, aby na konci 20. století zmizel v tratolišti dějin.

Dálnopis je zařízení, které vycházelo z telegrafu, ale místo Morseovy abecedy tiskne

přímo znaky písmen. Poprvé byl sestrojen roku 1846, tehdy však tiskl pouze kódy. Roku 1849

bylo vytvořeno spojení mezi Philadelphii a New Yorkem a tehdy dálnopis začal tisknout

písmena. V Německu byla zprovozněna v roce 1935 komunikační síť Telex a Rudolf Hell

přišel se strojem Hellschreiber, což byl zdokonalený dálnopis, který fungoval ještě v 90.

letech. Dnes je potomkem dálnopisu fax, který ale dokument nasnímá a vytiskne u koncového

příjemce (muni.cz, Dálnopis)

Telefon je telekomunikační zařízení, vynalezeno už roku 1849 Antoniem Meuccim.

Donedávna byl za vynálezce považován Alexandr G. Bell, ale ten přišel se svým telefonem až

roku 1876. Oba vytvořili elektrické telefony, které přenášely zvuk pomocí drátů a vodičů

telefonní sítě na velké vzdálenosti.

Bezdrátový přenos signálu uskutečnil roku 1879 D. E. Hughes. Vynálezce a génius

Nikola Tesla poprvé veřejně představuje rádio a rádiový signál roku 1893 a G. Marconi v roce

1897 poprvé vyrobil rádio, které přenášelo telegrafní kód. První přenos zvuku se podařil až

roku 1906 R. Fessedemu. V roce 1907 se povedlo Quirinovi Majoranovi uskutečnit první

telefonní hovor na vzdálenost 75 kilometrů. První rádiový přenos proběhlo roku 1910

z Metropolitní opery v New Yorku (opera Carmen).

Hlavní motorem prakticky veškerého pokroku byla armáda a bezpečnostní složky.

V roce 1924 bylo zkonstruováno první mobilní rádio, které přenášelo hlas obousměrně.

Důležitá se tato technologie stala hlavně na bojištích 2. světové války, kde vojáci s hlavním

stanem komunikovali jen pomocí přenosných radiovysílaček.

V roce 1946 se začaly montovat do aut první radiotelefony a začíná vývoj

radiotelefonních sítí, o který se stará hlavně společnost Bell System. V roce 1977 spouští Bell

System první testovací verzi a o rok později spouští i komerční verzi v USA. V Evropě začaly

fungovat radiotelefonní sítě nejdříve v severských zemích – Finsko, Norsko, Švédsko

a Dánsko. V roce 1982 vznikl v Evropě projekt GSM, tedy projekt celoevropské mobilní

Page 17: Historie nových médií

telefonní sítě. Ta fungovala na frekvenci 900 MHz a byla plně digitální. Tento systém byl

spuštěn roku 1992 a dnes pracuje na frekvencích 900 i 1800 MHz.

Masový prodej mobilních telefonů začíná v 70. letech. Tyto stroje vážily i několik

kilogramů. Dnešní svět mobilních telefonů je ovládán tzv. smartphony. Jejich věk začal roku

2007, kdy byl na trh uveden Apple iPhone. Dnes patří k nejlepším smartphonům nejen iPhone

4S, ale také například přístroje tchajwanské společnosti HTC či jihokorejský Samsung

s průkopnickým modelem Galaxy S2.

Historii televize můžeme sledovat od roku 1883, kdy se podařil Paulu G. Nipkowi

rozložit obraz na body a řádky a světelné body převést na elektrické impulzy (vtm.zive.cz,

Televize a její historie). V roce 1890 pak Karl F. Braun vynalezl obrazovou elektronku. První

televize spatřila světlo světa roku 1928 v USA, nebyl s ní přenášen zvuk a byla samozřejmě

černobílá. Zvuk byl poprvé přenášen o dva roky později a první barevný televizor představil

Peter C. Goldmark roku 1946.

Rok 1956 přinesl první použitelné dálkové ovládání, což změnilo pohodlí diváka. Neslo

název Zenith Space Command a umožnilo přepínat televizní kanály, vypnout zvuk i celou

televizi (vtm.zive.cz, Televize a její historie). Sony v roce 1976 přivedlo na trh videorekordér,

který umožnil nahrávání pořadů a filmů. V roce 1996 vytvořila Fujitsu první plazmovou

televizi a úhlopříčky televizorů se začínají rozšiřovat až přes 50 palců. Dnešní trh nabízí

například tzv. OLED televize či 3D obrazovky. Běžné jsou LCD i plazma obrazovky

s úhlopříčkou přesahující 100 palců. Videorekordér byl nahrazen DVD rekordérem a 3D zvuk

přináší tzv. domácí kino.

Page 18: Historie nových médií

ZÁVĚR

Dnešní svět je prakticky ovládán výpočetními a komunikačními technologiemi. Servery

jako Facebook či Twitter nám umožňují komunikovat a sdílet fotky v rámci několika vteřin.

Internet se pomalu ale jistě stává největším zdrojem informací. Nahrazuje tištěná periodika a

zpravodajské servery pracují mnohdy rychleji než tiskové agentury. Svět se dnes virtualizuje

a interaktivní svět na webových stránkách pohlcuje naše životy.

Počítače se staly neodmyslitelnou součástí našich životů mnohem dříve než Internet.

Většina lidí na nich pracuje v zaměstnání. Banky na svých počítačích řídí veškeré financování

a peníze dnes můžeme také nazývat virtuálními čísly. Ve chvíli, kdy vypadne elektřina,

většina firem dá svým zaměstnancům volno, jelikož je veškerá výroba řízená počítači.

V budoucnu se situace zajisté nezmění, možná že se počítače prosadí i do těch nejmenších

drobností. I dnes můžeme ovládat náš dům jediným kliknutím na dotykovou obrazovku

tabletu a vysává a seká za nás trávu opět robot. Je otázka, do jaké míry je tato situace únosná.

Vždyť literatura nás varuje již několik desítek let.

Page 19: Historie nových médií

ZDROJE

1) ZELENÝ, Jaroslav; MANNOVÁ, Božena. Historie výpočetní techniky. 1. vydání.

Praha 5 : SCIENTIA, spol. s.r.o., 2006. 182 s. ISBN 80-86960-04-8.

2) JANOŠTÍK, Ladislav. Analýza historického vývoje počítačů. Olomouc, 2011. 60 s.

Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z WWW:

<http://theses.cz/id/6d9k7u/>.

3) KOZÁK, Jan. Využití e-learningu ve výuce technických předmětů. Brno, 2011. 119 s.

Diplomová práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW:

<http://is.muni.cz/th/208819/pedf_m/>.

4) KUČERA. J., Dálnopis [online] 2003 [cit. 2011-12-10] Dostupný z WWW:

<http://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/2003/xhlavac3.htm>.

5) RAMBOUSEK. Adam., Historie mobilní komunikace [online] 2003 [cit. 2011-12-10]

Dostupný z WWW: <http://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/2003/xrambous_index.ht

m>.

6) Smysitelová. L., Historie rozlehlých počítačových sítí [online] 1999 [cit. 2011-12-9]

Dostupný z WWW: <http://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/xsmysit.html>.

7) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-2]. Dějiny počítačů.

Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_po%C4%8D

%C3%ADta%C4%8D%C5%AF>.

8) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-3]. Elektromagnetické

relé. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromagnetick%C3%A9_rel

%C3%A9>.

9) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-3]. Elektronka. Dostupné

z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektronka>.

10) Historie počítačů [online]. 2011 [cit. 2011-12-8]. Časová osa. Dostupné z WWW:

<http://www.historiepocitacu.cz/>.

11) Historie počítačů [online]. 2011 [cit. 2011-12-8]. Generace počítačů. Dostupné z

WWW: <http://www.historiepocitacu.cz/obecny-prehled-generaci-pocitacu.html>.

12) Historie počítačů [online]. 2011 [cit. 2011-12-9]. Střední elektronkový počítač EPOS 1.

Dostupné z WWW: <http://www.historiepocitacu.cz/stredni-elektronkovy-pocitac-epos-

1.html>.

Page 20: Historie nových médií

13) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-10]. Tranzistor. Dostupné

z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Tranzistor>.

14) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-10]. Datové médium.

Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Datov%C3%A9_m%C3%A9dium>.

15) Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2011 [cit. 2011-12-10]. World wide web.

Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/World_Wide_Web>.

16) Radiohistorie [online]. 2011 [cit. 2011-12-9]. Telegrafie. Dostupné z WWW:

<http://radiohistorie.webnode.cz/telegrafie/>.

17) Referáty-seminárky.cz [online]. 2008 [cit. 2011-12-6]. Telefon. Dostupné z WWW:

<http://referaty-seminarky.cz/telefon/>.

18) Kyberpunk.org [online]. 2011 [cit. 2011-12-10]. Historie sítě ARPANET/Internet.

Dostupné z WWW: <http://www.kyberpunk.org/historie_site_arpanet_internet>.

19) AIRBORN [online]. 2003 [cit. 2011-12-3]. Historie operačních systémů. Dostupné z

WWW: <http://airborn.webz.cz/histos.html>.

20) ZANDL, Patrick. Lupa.cz - server o českém internetu [online]. 2003 [cit. 2011-12-9].

Historie českého internetu. Dostupné z WWW: <http://www.lupa.cz/clanky/historie-

ceskeho-internetu/>.

21) Počítačové sítě [online]. 2005 [cit. 2011-12-10]. Počítačové sítě. Dostupné z WWW:

<http://emp.wz.cz/net/main.php?side=history>.

22) Internet & sítě [online]. 2011 [cit. 2011-12-8]. Vývoj sítí. Dostupné z WWW:

<http://www.network.letecky.eu/vyvoj-siti.php>.

23) Počítačové sítě [online]. 2011 [cit. 2011-12-8]. Historie vzniku technologie Ethernet.

Dostupné z WWW: <http://site.the.cz/index.php?id=24>.

24) SEDLÁK, Jan. O počítačích, IT a internetu - Živě.cz [online]. 2009 [cit. 2011-12-10].

Historie operačních systémů: Věčná brzda hardwaru. Dostupné z WWW: <http://

www.zive.cz/clanky/historie-operacnich-systemu-vecna-brzda-hardwaru/sc-3-a-

147538/default.aspx>.

25) BOKOČ, Petr. Cnews.cz Denní zpravodajství ze světa IT [online]. 2011 [cit. 2011-12-

10]. Historie operačních systémů: od UNIXu až po Chrome OS. Dostupné z WWW:

<http://www.cnews.cz/historie-operacnich-systemu-od-unixu-az-po-chrome-os>.

26) MALETÍNSKÝ, Václav. VTM.cz věda, technika, technologie, budoucnost [online].

2011 [cit. 2011-12-10]. Televize a její historie. Dostupné z WWW:

<http://vtm.zive.cz/aktuality/televize-a-jeji-historie>.


Recommended