hranice předsudky lhostejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsudky lhostejnost h

Čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍRočník IX/č. 29, zima 2012

24 Kčpředplatné 16Kč

INTEGRACE 6 × JINAKŽENSKÁ OBŘÍZKA – MARNÝ BOJ?ROBERT STOJANOV:EFEKTIVITA FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ POMOCI DROM - NÍZKOPRAHOVÉ CENTRUMPRO ROMSKÉ DĚTI

■ Alternativní zpravodajství■ Šest dimenzí integrace z desetileté perspektivy EKS (analýza)■ Marika Mason: Úspěšná integrace je výhodou pro celou komunitu (rozhovor)■ Robert Stojanov: Schopnost lidí adaptovat se je vyšší, než si myslíme (rozhovor, 2. část) ■ Ženská obřízka: Očista před bohem, nebo cesta do pekel? (analýza) ■ Uvadlé květy Arabského jara (glosa) ■ Hasmik Evoyan: Chtěla bych žít v demokratické Arménii (rozhovor)■ Esma Nachkebia: I já jsem uprchlice ■ Podzimní multikulturní tvoření■ DROM, romské středisko v Brně (rozhovor)

348

10141619222425

ÚVODNÍK 2 І

OBSAH

Vážení čtenáři a čtenářky,

v  posledním čísle časopisu PŘES tohoto roku, které právě držíte v  rukou, Vám přinášíme řadu různorodých a věříme, že také poutavých a informačně nabitých příspěvků. Po standardním výběru alternativního zpravodajství následuje článek Anny Kvíčalové, který je inspirován její účastí na konfe-renci Integrace 6 × jinak, kterou uspořádala v říjnu tohoto roku Evropská kontaktní skupina u příle-žitosti desetiletého výročí svého založení. Její zamyšlení a analýza témat, jako je integrace migrantů a migrantek v evropských zemích, význam její podpory na úrovni místních komunit či genderová speci-fika migrace, jsou následně doplněny rozhovorem s odbornicí na rozvoj komunitních strategií integrace Marikou Mason, která byla jedním ze zahraničních hostů zmíněné konference.

Na dalších stranách například naleznete druhou část rozhovoru s Robertem Stojanovem, ve kterém došlo mj. na témata efektivity rozvojové pomoci a myšlenky Fair Trade. Dozvíte se rovněž podrobnosti o praktikování ženské obřízky a úspěchu snah o její vymýcení v analýze Terezy Doležalové, dřívější člen-ky redakce, a v rámci znovuoživené rubriky „glosa“ se můžete zamyslet nad dozvuky a dalším vývojem tzv. Arabského jara z pohledu Lubora Kysučana. Velmi zajímavý vhled do pozadí utváření a prvních úspěchů nevládního hnutí za ochranu životního prostředí v Arménii, o němž se u nás jinak není možnost mnoho dozvědět, pak přináší exkluzivní rozhovor Martina Hyťhy s jeho čelní představitelkou Hasmik Evoyan.

Závěrem Vám nabízíme nahlédnutí do praxe brněnského nízkoprahového centra DROM, které pracuje s mladými lidmi romského původu a jehož sociální pracovnice Martina Hrejsemnou si s námi povídala o smyslu a podstatě aktivit centra, jakož i o projevech xenofobie a rasismu, na které jejich klienti denně narážejí.

Příjemné a podnětné chvíle strávené při čtení časopisu Vámjménem redakce přeje

Linda Janků

Připravili: Linda Janků, Vojtěch Boháč, Peter Tkáč

ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍĎALŠIA POHROMA PRE HAITIKým vyčínanie hurikánu Sandy v New Yorku sme mohli v médiach sledovať doslova minútu po minúte online, škody

napáchané na karibských ostrovoch ostali už tak trochu v tieni pozornosti svetovej verejnosti. Len na Haiti pritom

Sandy zanechala vyše 50 mŕtvych a 20 nezvestných, ďalším tisíckam ľudí zobrali rozliate rieky domovy.

Vyčínanie živlu trvalo síce krátko, z následkov sa však bude táto najchudobnejšia krajina západnej pologule ešte veľmi

dlho spamätávať – mnoho ľudí tu totižto už i tak žije na pokraji katastrofy. V hlavnom meste Port-au-Prince ešte stále žije

350 000 ľudí v provizórnych stanových prístreškoch potom, čo im obydlia zničilo zemetrasenie v roku 2010. Stovky z nich

však následkom hurikánu prišli aj o toto málo. V zemi s nefungujúcou infraštruktúrou navyše vďaka nedostatku pitnej vody

prepukla cholera a hrozí tiež nedostatok potravín, nakoľko bolo hurikánom zničených až 70 % úrody banánov a kukurice. Zdroj: guardian.co.ukFoto: Jean Jacques Augustin/EFE/Photoshot, http://bit.ly/YKnXtG

NACIONALISTÉ PO ROCE OPĚT POCHODOVALI RUSKÝMI MĚSTY

První neděli v listopadu prošel centrem Moskvy Ruský marš – ka-ždoroční pochod nacionalistů pořádaný k příležitosti státního svát-ku Dne národní jednoty. Podle organizátorů se pochodu zúčastnilo více než dvacet tisíc lidí, moskevské oddělení ministerstva vnitra RF a ruská média však udávají střízlivější počet kolem šesti tisíc. Ještě před začátkem pochodu bylo policií zadrženo dvacet pět účastníků ve vojenských uniformách se symbolikou nacistického Německa, vykřikujících nacistická hesla. Pochodující nesli v rukou pravoslav-né ikony a nad hlavami jim vlály černo-žluto-bílé imperiální vlajky i slavjanofilské červené vlajky se zlatým kolovratem. Transparenty v rukou pak hlásaly hesla o nutnosti vyhnání cizinců a muslimů z Ruska, zrušení článku 282 trestního zákona, chránícího menšiny a lidskou důstojnost, či tradiční: „Rusko patří Rusům!“Na závěrečném shromáždění na břehu řeky Moskvy řečnili vůd-ci nacionalistických hnutí o problémech přílivu imigrantů z Afriky, Číny a zemí bývalého Sovětského svazu, o jejich postupném ovlád-nutí předměstí Moskvy a dalších ruských měst, ale taky proti sou-časné vládě v čele s prezidentem Putinem a o nutnosti sjednocení nacionalistů se středoproudovou liberální opozicí. Oproti loňsku se nacionalistického pochodu nezúčastnil Alexandr Navalnyj, blogger a neformální vůdce současného ruského liberálního opozičního hnutí, který minulý rok ve stejný den před nacionalisty z pódia vyjadřoval nesouhlas s vysokými útratami ze státní kasy na záležitosti týkající se Čečenska a severního Kavkazu. Kromě Moskvy proběhly pocho-dy v menším měřítku i v mnoha dalších městech, kde během nich bylo dohromady zadrženo za různé přečiny více než sto účastníků.Rusko se dlouhodobě potýká s pravicovým radikalismem, kvůli kte-rému přichází ročně o život mnoho přistěhovalců. O tom, jak důle-žitá je tato otázka, vypovídá například i poslední průzkum nezá-vislého centra pro výzkum veřejného mínění Levanda, podle něhož se při příštích volbách do moskevské městské správy v  roce 2014 chystá dát čtrnáct procent voličů hlas nacionalistickým stranám.Zdroje: Themoscowtimes.com, kommersant.ru, aif.ru, novayagazeta.ruFoto: Jevgenij Feldman

ICRC UPOZORŇUJE NA PROBLÉM VNITŘ-

NĚ PŘESÍDLENÝCH OSOB

Představitelé Mezinárodního výboru Čer-

veného kříže (ICRC) v projevu před Valným

shromážděním OSN v  listopadu 2012 před-

stavili zprávu, která se snaží přivést pozornost

na problematiku vnitřně přesídlených osob

(Internally Displaced Persons, IDPs). Přes-

tože schopnost rychlé reakce mezinárodního

společenství na náhlé krize a konflikty, jejichž

důsledkem vznikají vlny uprchlíků či vnitřně

přesídlených osob, se dle Výboru postupně

zlepšuje, tyto situace představují pouze „špič-

ku ledovce“. Závažnější problém představuje dlouhodobé

vysídlení osob, které trvá roky a v řadě přípa-

dů i celá desetiletí. Problém dlouhodobě vysíd-

lených osob je dle výboru kritický v přibližně

40 zemích světa a dotýká se mnoha milionů lidí.

Čím déle přitom vysídlení trvá, tím je nižší zájem

médií i světové veřejnosti, a tedy i zdrojů, které

jsou k dispozici pro jeho řešení. Představitelé

ICRC proto vyzývají mezinárodní společenství

a vlády, aby tomuto problému věnovaly zvýše-

nou pozornost a zařadily jej mezi prioritní body

své agendy.

Zdroj: www.icrc.org

ANALÝZA 4 І

Integrace je obvykle definována jako proces začle-nění imigrantů do institucí a sítí vztahů hostitelské země. Nelze ji chápat jako událost, která proběhne úspěšně nebo naopak neúspěšně, ale jako kontinuál-ní proces, do něhož je přímo nebo nepřímo zahrnutá celá řada účastníků, jako jsou migranti, místní komu-nity, státní správa, zaměstnavatelé, sociální pracov-níci a další. Jejich vztahy se v jednotlivých případech liší a v různých stádiích integračního procesu se proměňují. Jde tedy o velmi komplexní problematiku, která vyžaduje obecně systémová opatření i vysoce individuální a kontextuální přístupy. Cílem nezisko-

ŠEST DIMENZÍ INTEGRACE Z DESETILETÉ PERSPEKTIVY EKS K příležitosti desetiletého výročí své existence se Evropská kontaktní skupina (EKS) s podporou nadace Friericha Eberta (FBS), ujala uspořádání jednodenní konference s mezinárodní účastí „Integra-ce 6 × jinak“, která otevřela základní témata související s integrací migrantů, jako je komunitní rozvoj, sociokulturní adaptace, jazyková kompetence nebo genderová senzitivita. O těchto tématech se mohli účastníci informovat v rámci šesti workshopů, tří přednášek a závěrečné neformální diskuze.

vých organizací, jako je Evropská kontaktní skupina, je vytváření platformy pro propojování a dialog všech aktérů tohoto procesu.

V rámci konferenčních workshopů si účastníci mohli vyzkoušet některé metody práce s migran-ty, dozvědět se víc o fungování integračních center a podělit se o zkušenosti s lektorkami z Velké Bri-tánie a Irska. Zajímavé je, že návštěvníci konference tvořili poměrně heterogenní skupinu. O současných trendech v oblasti integrace se přišli informovat zaměstnanci státního i neziskového sektoru, kteří s problematikou přicházejí každodenně do styku,

Pochod za práva migrantů, Londýn. Zdroj: Autor: StefZ, www.flicker.com.

ANALÝZAІ 5stejně tak jako sami příslušníci migrantských skupin. Konferenční program nebyl koncipován jako prak-tické školení, daleko spíše šlo o neformální setkání, které otevřelo dialog, zprostředkovalo nové kontak-ty, a snad i inspirovalo k další práci.

VÍCE ÚROVNÍ INTEGRACEPojem integrace odkazuje k stabilním vztahům

založeným za vzájemné funkční spolupráci v rámci společenského systému. Jako proces se vyznačuje posilováním vztahů v rámci sociálního řádu a začle-ňováním nových jednotlivců a skupin do systému. Pokud je tento proces úspěšný, společnost je ozna-čena za integrovanou. Otázka integrace migrantů byla dlouhou dobu definována primárně na úrovni národních států. Takový přístup dává smysl, pokud jde o vytváření právního a administrativního rámce, stejně jako obecných strategií upravujících postavení přistěhovalců v konkrétních státech, popř. na úrovni Evropské unie. V praxi se však integrace odehrává ve specifickém lokálním kontextu, na úrovni jednotlivých komunit. Komunitní vztahy nebyly až donedávna v centru pozornosti výzkumu integrační politiky; spo-lečným výstupem konference, který shodně potvrdila praxe všech lektorů, je však to, že právě tato rovina je klíčová pro úspěšné zapojení se do společnosti.

Podle současných statistik vykazují přistěhovalec-ké komunity ve většině Evropy nízkou úroveň vzděla-nosti, malé příjmy a špatné podmínky bydlení. Přes-tože zkušenost migrantů nelze v žádném případě označit za homogenní, základní příčiny této situace lze vidět v problémech s osvojením si cizího jazy-ka, v omezené mobilitě, nedostatečné znalosti toho, jak získat přístup k některým službám, a nedostatku informací obecně. Problém je také v obecných sys-témových opatřeních, která často neodpovídají po-třebám konkrétních jedinců a skupin, nepřátelských postojích hostitelské společnosti a v neposlední řadě též právních překážkách souvisejících se statusem přistěhovalce.

Při uvažování nad těmito statistikami je nutné si uvědomit, že imigranti sami chtějí kvalitu svého živo-ta zlepšit; právě proto většina z nich opustila země svého původu. Pokud ale chtějí uspět v nové společ-nosti, musí se do ní úspěšně začlenit jak strukturál-ně, tak kulturně. Strukturální začlenění do společ-nosti zahrnuje získání občanských práv a přístupu ke klíčovým oblastem fungování hostitelského státu: ekonomice, pracovnímu trhu, vzdělání, systému uby-tování a zdravotnímu pojištění. Kulturní integrace pak neznamená jen získání socio-kulturních kompe-tencí, které usnadňují komunikaci v hostitelské zemi. Jde o vzájemný interaktivní proces, kdy si většinová společnost musí osvojit nové způsoby přístupu k imi-grantům a naopak.

Příklady z Irska (zprostředkované Frances Soney--Ituen) i Velké Británie (Marika Mason, se kterou Vám dále v tomto čísle přinášíme rozhovor) jas-

ně ukázaly, že úspěšná integrace, která efektivně spojuje jednotlivce, skupiny a instituce, je možná a je úspěchem pro migranty, zaměstnavetele i celou komunitu. Základní metodou je přitom sou-stavné navazování dialogu a poskytování informa-cí imigrantům, veřejnosti, státním úředníkům i mé-diím. V tomto ohledu využívají občanské iniciativy dostupných nových médií (jako jsou např. internetové sociální sítě), aby systematicky vyvracely nepřesné zprávy, informovaly veřejnost, sdílely vlastní zkuše-nosti a obecně demytizovaly problematiku migrace, která se v období hospodářské recese stává často terčem neopodstatněné kritiky.

Frances Soney-Ituen a Claudia Hoareau předsta-vily příklad úspěšného integračního projektu, který realizovalo sdružení afrických migrantek Akidwa ve spolupráci s magistrátem města Dublinu. Pří-klad úspěšné spolupráce mezi integrační sítí WIN (Women‘s Integrated Network), městskými radami a parlamentem, díky níž se daří přenášet zkušenosti konkrétních žen na nejvyšší úroveň a vytvářet tak motivační prostředí pro legislativní změny, mohl být inspirací pro pracovníky a pracovnice českých inte-gračních center.

ASIMILACE NEBO INTEGRACE?Starší teorie začleňování migrantů do společnosti

byly většinou postaveny na principu asimilace. Ta byla chápána jako jednostranný proces, ve kterém přistěhovalci a jejich potomci zcela opustí svoji pů-vodní kulturu ve prospěch kultury hostitelské spo-lečnosti. Samotný pojem je dnes většinou spojován s etnocentrismem, kolonialismem a kulturní supresí. Na asimilační politiku reagovaly některé formy mul-tikulturalismu, které etnickým skupinám garantují velkou míru politické a kulturní autonomie. Zkuše-nost toho, že vytváření etnických minorit migrantů může vést naopak k posilování sociální stratifikace a etnokulturního konfliktu, však opět vede k ros-toucímu požadavku, aby si migranti osvojili kulturní a společenské dovednosti hostitelské země a mohli se tak plně zapojit do společnosti a participovat na jejích institucích. V těchto případech se však upouští

------------------------------------„Úspěšná integrace, která efektivně

spojuje jednotlivce, skupiny a instituce, je možná a je úspěchem pro migranty,

zaměstnavetele i celou komunitu. Základní metodou je přitom soustavné navazování dialogu a poskytování

informací imigrantům, veřejnosti, státním úředníkům i médiím.“

------------------------------------

6 ІANALÝZA

od používání hodnotově zatíženého pojmu asimilace; namísto toho hovoříme o integraci a akulturaci.

Pojem multikulturalismus, který v této souvislosti často zaznívá, není sám o sobě konzistentním kon-ceptem nebo praxí. Namísto toho představuje nesou-rodý a často diskutabilní soubor významů a opatře-ní, která si jednotliví účastníci integračního procesu vykládají různě. Je založen na specifické interpretaci kultury, která ji definuje jako proces neustálé změ-ny, vycházející z její vzájemné interakce s kulturami ostatními. Prosazování politické a kulturní autonomie etnických menšin může vést k nežádoucí stratifikaci a brzdění komunitního rozvoje. Podpora kulturních aktivit imigrantů na municipální úrovni (organizování filmů, divadla, hudebních nebo tanečních představe-ní, ochutnávkek jídla apod.) má však v současnosti poněkud jiné pozadí. Cílem těchto „multikulturních opatření“ není v první řadě podpora sebe-identifi-kace etnických menšin, ale spíš prosazování většího mezikulturního porozumění a dialogu mezi komuni-tami. Jde především o signál směrem ke komunitě migrantů, který jasně říká, že její kultura (nebo ale-spoň její vybrané aspekty) je respektována. Stejně

důležité je však i otevření se směrem k příslušníkům většinové společnosti, kteří se tak postupně zbavují předsudků a obav.

I když je dnes integrace obecně chápána jako obousměrný proces, který zahrnuje změnu jak na straně nových, tak etablovaných komunit, systema-tická pozornost je ve většině případů věnována pouze jedné jeho části, tedy adaptaci, kterou prochází nově příchozí migranti. V České republice je od letošního roku povinné, aby migranti a migrantky absolvovali socio-kulturní kurzy. Ty jsou koncipovány jako sou-část širší integrační strategie, jejímiž prioritami jsou osvojení si jazyka, ekonomická soběstačnost, orien-tace ve společnosti a budování vzájemných vztahů. Pomocí co možná nejvíce interaktivního studia čes-ké historie, kultury a některých obecně sdílených konceptů si mají účastníci osvojit kulturní kompe-tenci pro fungování na různých úrovních společnosti. Důraz přitom není kladen primárně na identifikaci se s nimi, ta může přijít až časem.

Ať hovoříme o jazykových a socio-kulturních kur-zech, kariérovém poradenství nebo nácviku přijíma-cího pohovoru, základním cílem integrační politiky

Frances Soney Ituen, zakladatelka Women’s Integrated Network (WIN) v irském hrabství Kildare a členka organizace AkiDwa (Akina Dada wa Africa). Foto: Evropská kontaktní skupina.

І 7 ANALÝZA

je vytvoření fungující společnosti stojící na předpo-kladu, že v pozitivně integrované komunitě, ve které jsou si všichni občané právně rovni a dostává se jim respektu, ocenění a podpory, budou tito dobrovolně využívat část vlastního potenciálu v zájmu obecného blaha. Náplň seminářů, ve kterých se cizinci sezna-mují např. s národní historií, tak nevychází z předpo-kladu, že existuje určitá interpretace národních dějin nebo fakta z české minulosti, která by měl cizinec znát, aby měl legitimní právo např. žádat o české občanství. Cílem je seznámit jej s takovými tématy, která se pravidelně objevují v různých společenských kontextech a jejichž znalost umožňuje imigrantům lepší orientaci v konkrétních situacích. Jedná se tedy o pokus co nejlépe cizincům přiblížit sdílený socio--kulturní rámec, ve kterém se pohybují, zajistit tak bezproblémovou komunikaci mezi nimi a většinovou populací a ve výsledku i úspěšnou integraci.

GENDEROVÉ ASPEKTY MIGRACE Tématem genderu a migrace se dlouhodobě zabý-

vá EKS i obě zahraniční lektorky, které na její konfe-renci vystoupily. Přestože Irsko a Velká Británie jsou v tomto ohledu zkušenější než Česká republika, jejich migrační a integrační politika nadále reflektuje roz-manitost a komplexnost života migrantek jen velmi omezeně. Genderová senzitivita při integraci žen má však prokazatelně velkou míru důležitosti, protože právě migrantky jsou skupinou, která je často ohro-žena sociálním vyloučením a vystavena nezákonné-mu zacházení.

V případě žen-uprchlic čelí migrantky první kom-plikaci již při žádosti o azyl, kdy nemají vždy mož-nost být vyslýchány ženou a mít přidělenou tlumoč-nici. Mohou také narážet na nedostatek kompetence osob v rozhodovacím procesu, které nedokáží brát v potaz genderové otázky vyžadující alespoň mini-mální znalost situace žen v zemích jejich původu.

Často pak dochází k situaci, kdy ženy nedokáží sdě-lit své prožitky a při pohovoru se otevřít.

Pro integraci žen je klíčová role podpůrných struktur, které jim zajistí například hlídání dětí v době návštěvy jazykového nebo rekvalifikačního kurzu. V opačném případě migrantky často neopouští komunitu a do hostitelské společnosti nemají šanci se začlenit. Specifický problém pak představuje je-jich postavení na pracovním trhu, kde jsou často ne-adekvátně platově ohodnoceny a různým způsobem vykořisťovány.

Obecně lze říci, že ženy migrantky jsou poměr-ně zranitelnou skupinou přistěhovalců. Často bývají oběťmi domácího nebo genderově specifického ná-silí, jako je ženská obřízka nebo nucené manželství, mají omezený přístup ke zdravotní péči a jsou ná-chylné k sociálnímu vyloučení. Řešení problematiky ženské migrace se tak snaží jít cestou zlepšování jejich informovanosti, zprostředkování jejich zkuše-nosti úředníkům státní správy a postupného zvyšo-vání jejich občanské participace a kulturní interakce. Jak ukazuje například úspěch irského hnutí AkiDwa, nejedná se v žádném případě o marný boj.

Anna KvíčalováČlenka redakce časopisu PŘES

PROGRAM KONFERENCE „INTEGRACE 6 × JINAK“(Dům národnostních menšin v Praze; 23. 10 2012)

Přednášky:1. Trendy v oblasti integrace migrantů a migrantek (ředitelka EKS Eva Kavková a Leonie Liemich, FES)2. Inspirace z Dublinu – spolupráce napříč komunitami (Frances Soney Ituen, Irsko)3. Inspirace z Londýna – genderová dimenze integrace (Marika Mason, Velká Británie)

Workshopy: 1. Irský příklad úspěšné integrace – zapojení komunit (Frances Soney Ituen, Irsko)2. Sociokulturní integrace – proč je dobré vědět, kdo byl praotec Čech? (Iva Šindlerová, EKS)3. Kariérové poradenství – luxus nebo efektivní nástroj integrace (Helena Košťálová, EKS)4. Britský příklad úspěšné integrace – cílená genderová opatření (Marika Mason, Velká Británie)5. Jen čeština nestačí – integrace jazyka do tematické výuky (Lenka Kolářová, EKS a Veronia

Jedličková, Czech Language Training)6. Práce – alfa a omega integrace (Markéta Cudlínová, EKS)

------------------------------------„Migrantky jsou skupinou,

která je často ohrožena sociálním vyloučením

a vystavena nezákonnému zacházení.“

------------------------------------

8 І

Jaké jsou podle Vašeho mínění hlavní problé-mové oblasti související s integrací migrantů ve Velké Británii?Základní rámec postavení migrantů je defino-

ván ekonomicky, situací na pracovním trhu. Cizinci a obecně lidé, kteří jsou jiní než „my“, se často stá-vají obětními beránky ekonomicky neuspokojivé situ-ace. Na jedné straně je tu boj o pracovní pozice, na straně druhé však pracovní příležitosti, o které často nikdo jiný než přistěhovalci nemá zájem. Protože po-pulace stárne, potřebujeme více lidí, kteří by praco-vali v pečovatelských domech, podobná poptávka je i v oblasti péče o děti, která je ve Velké Británii po-skytována státem. Tyto oblasti však nejsou vysoce platově ohodnocené, právě naopak. Nabídka nekvali-fikovaných a málo placených pozic je poměrně široká.

Britové mají na jedné straně tendenci obviňovat cizince z toho, že jim berou práci, na druhou stra-nu jde však většinou o pozice, o které oni sami ne-mají zájem. Strukturální nastavení britské ekono-miky tedy samo vytváří příležitosti pro pracovníky z řad migratnů, ať už jde o práci v řetězcích rychlého občerstvení nebo v jiném typu služeb; obecně jde ale o nekvalifikované pracovní pozice. Způsob, jak stá-vající situaci změnit, vede jednoznačně cestou vzdě-lávání – skrze zvyšování kvalifikace, osvojování sinových dovedností a schopnosti získat kvalifikovanoupozici s lepšími pracovními podmínkami. Vstupní pod-mínky, ve kterých migranti pracují, jsou totiž ve vět-šině případů charakterizovány nízkými mzdami a vy- kořisťováním. Podstatnou roli v postupném zlepšování své pracovní situace však musí sehrát sami migranti.

MARIKA MASON: ÚSPĚŠNÁ INTEGRACE JE VÝHODOU PRO CELOU KOMUNITUMarika Mason pracuje jako nezávislá konzultantka ve vládním i neziskovém sektoru ve Velké Británii více než 25 let. Zabývá se především poradenstvím v oblasti komunitního rozvoje, vzdělání a fungování nevládních organizací. Aktivně pracuje s migrantkami a pomáhá vytvářet genderově senzitivní strate-gie pro jejich úspěšnou integraci na úrovni místních komunit, stejně tak jako pro zvyšování jejich šancí na trhu práce.

Marika Mason vede workshop na téma specifická genderová opatření při integraci. Foto: www.IrinaMilordova.com.

ROZHOVOR

І 9 ROZHOVOR

Problematikou integrace migrantů se zabýváte řadu let, v čem vidíte největší posun za posled-ních 10 let?V současnosti existuje celá řada výzkumných

institutů či dětských nadací, které mají velký zájem o rozvíjení nových způsobů práce s přistěhovalec-kými komunitami. Velké množství strategií komunit-ního rozvoje a přístupů k práci s migranty vzešlo právě z těchto aktivit. Kulturní diverzita a individua-lita konkrétních přistěhovalců představují stále nové výzvy a my máme zájem osvojovat si nové přístupy k práci, které rozvíjejí a uvádějí do chodu právě ne-vládní organizace. To je sám o sobě velmi pozitivní trend. Máme také místní úřady, které mají aktivní přístup, uvažují nad rozsahem veřejných služeb, kte-ré poskytují, vytváří konkrétní strategie pro integraci přistěhovalců a snaží se identifikovat a překonávat jednotlivé bariéry v jejich úspěšném začlenění se do společnosti. Stejně tak dnes existují ubytovací spo-lečnosti, které poskytují migrantům dostupné byd-lení.

Vývoj tedy vidím v rozvíjení nových metod práce, v experimentování a vytváření nových přístupů. Orgány na místní úrovni mají velký zájem o part-nerskou spolupráci s komunitními skupinami a ne-vládními organizacemi, s nimiž společně pracují na postupném snižování bariér a vytváření příležitostí. Je totiž samozřejmé, že čím víc jsou lidé v pohodě, cítí se bezpečně a mají pocit sounáležitosti s komuni-tou, tím víc jsou ochotni jí odevzdat. S rostoucí mírou integrace přistěhovalců do místních komunit roste i míra jejich fungování jako aktivních zodpovědných občanů, kteří následně platí daně, posílají své děti do škol a účastní se kulturního života společnosti. V tom panuje obecná shoda.

Například v Londýně, kam míří drtivá většina mi-grantů přicházejících do Velké Británie, má každý místní úřad nějaké vlastní strategie, plány a opat-ření, které uplatňuje v konkrétních čtvrtích. Jejich cílem je podpora začleňování přistěhovalců, snaha o překonávání barier a zvyšování přístupu k veřej-ným službám.

Klíčová je také role sdělovacích prostředků. Myslím si, že jedním z hlavních problémů je to, že média přistěhovalce často démonizují. Veřejní čini-telé, jako například starosta, by měli poukazovat na to, že takový přístup není správný, že žijeme ve světové multinárodnostní metropoli, že investujeme a vyděláváme peníze mimo Londýn a že obchodování a zakládání poboček v jiných zemích zahrnuje i lidi, kteří v nich žijí. Zprávy a obviňující příběhy, které přistěhovalce jednostranně démonizují, nejsou příliš nápomocné.

Pozorujete rozdíl mezi situací v Londýně a ve zbytku Velké Británie? Londýn nabízí přirozeně větší množství služeb než

například Birmingham, Leeds nebo Newcastle. Zá-

roveň si však čím dál víc komunitních skupin, ne-vládních organizací, místních politiků i sociálních poradců uvědomuje, jak důležité je tyto služby vytvá-řet a poskytovat. Zvyšuje se také obecné povědomí veřejnosti o migrační problematice a bariéry mezi přistěhovalci a místními komunitami jsou často pře-konávány na kulturní bázi – prostřednictvím umění, módy nebo hudby. Místní obyvatelé se tak přestávají bát lidí, kteří vypadají jinak než oni sami.

Ve své práci se zabýváte specifickými problémy, kterým čelí ženy migrantky, existují však také některé výhody, které mají ženy, na rozdíl od mužů, při procesu integrace?Řadě ženám poskytuje nové prostředí především

možnost změnit své genderové role. V některých ko-munitách ženy tradičně neopouštěly domov, v novém prostředí však mají možnost stát se součástí veřej-ného života. Mohou chodit ven, najít si práci, stát se vychovatelkami ve školách, účastnit se událostí ve své komunitě. Jejich život se neomezuje na domác-nost, ale mohou se zapojit do života komunity jako celku. Mohou vykonávat dobrovolnické a komunitní práce nebo zastávat vedoucí pozice, což je ve většině přistěhovaleckých skupin netradiční.

Jsou zde tedy příležitosti, kterých lze využít. Mno-ho nových pracovních míst bylo vytvořeno v oblasti asistenční a sociální péče, což jsou tradičně ženské pozice. V přistěhovalecké rodině je tak vyšší šance, že žena bude první, kdo si najde práci. To ovšem zároveň představuje komplikaci pro roli muže jako živitele rodiny, což ve výsledku často vede ke zvýšení výskytu domácího násilí na ženách.

Před 4 lety jste působila jako lektorka v České republice, vidíte nějaký zásadní rozdíl v přístupu k migrantům u nás a ve Velké Británii?O Britském impériu se říkalo, že je to říše, nad níž

slunce nezapadá. Tím chci říct, že na rozdíl od Čes-ké republiky má Anglie dlouhou koloniální historii. Protirasistické kampaně migrantů z Indie či Nigérie opakovaně upozorňovaly na fakt, že právě britské koloniální působení je důvodem současné přítom-nosti Indů nebo Afričanů ve Velké Británii: „My jsme tady, protože vy jste byli tam.“

Česká republika koloniální minulost nemá a stra-tegie přístupu k novým komunitám si tedy musí bu-dovat od píky. Nemůže navázat na historický kontext a propojení se zeměmi, odkud noví přistěhovalci při-cházejí. Je to tedy velká výzva pro sociální pracovní-ky, nevládní organizace i místní úřady.

Anna KvíčalováČlenka redakce časopisu PŘES

10 І

ROZVOJOVÁ POMOC Zabýváte se efektivitou rozvojové pomoci a na-vštívil jste několik míst na světě, kde se lidem žije těžce z důvodu jejich chudoby a proměňují-cího se životního prostředí. Jak v těchto místech funguje rozvojová pomoc? Můžete to zhodnotit?To je asi nejtěžší otázka ze všech, neboť rozvojo-

vá pomoc se nedá jednoznačně zhodnotit. V obecné rovině mohu mluvit o efektivnosti oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance – ODA) ve smyslu stability zdrojů pomoci, zvýšení příjmů míst-ních obyvatel a výstupů pomoci v dlouhodobě fun-gujících projektech bez další dodatečné donorské

pomoci na základě makroekonomických čísel. Když se podíváme na počet chudých obyvatel a peníze, které se vydaly na rozvojovou pomoc (více než tři biliony USD), dojdeme k závěru, že se jedná o málo efektivní nástroj.

Na druhou stranu, je nutné se podívat, co se za těmito penězi skrývá. V některých publikacích jsem se snažil rozkrýt to, že na samotnou pomoc lidem putují dramaticky odlišné částky, než je účetně zve-řejněná oficiální rozvojová pomoc. Při rozboru toho, co se započítává do rozvojové pomoci, zjistíme, že mírně nadpoloviční většina zdrojů započítaných do ODA nemůže přispět k rozvoji nebo snižování chudo-by. Důvodem je, že vlády do ODA započítávají půjčky na úrok, úroky i penále z neplacení této půjčky a na konec i její odpuštění, čímž si ji do výdajů na roz-vojovou pomoc započítají hned několikrát. Prakticky se jedná jen o účetní záležitosti, protože konkrétní částka byla poskytnuta pouze jednou, ale započtena vícekrát.

U rozvojové pomoci je klíčová její udržitelnost, což znamená, že projekty musí být po jejím ukončení v místních podmínkách finančně i kapacitně udržitel-né a musí fungovat samostatně bez dalších vstupů donorů. To bývá často problém u postavených škol, čističek odpadních vod, čerpadel na pitnou vodu. Ač-koliv je životní prostředí a vzdělání základ, primární zůstává, zda se místní dokáží o tyto věci postarat sami a zaplatit jejich provoz. K daným produktům je potřeba dodávat elektrickou energii, vzdělávat per-sonál, zaplatit opravy, etc. U škol existuje úskalí, že do ní rodiče nebudou své děti posílat, protože musí pomáhat s obživou či chodit pro vodu, čili děti by měli ve škole dostat nejen vzdělání, ale také oblečení nebo uniformy, svačinu a pití, aby rodiče pochopili, že školní docházka jejich dětí pro ně nebude zátěží. To je efektivní způsob.

Na druhou stranu si už dlouho hraji s myšlenkou, že kdyby se bohaté státy zavázaly velmi masivně investovat a podporovat školství a vzdělání v nej-chudších regionech po 20-30 let, vytvoří se v těchto oblastech kapacity schopné udržet si takto moder-ně vybudované školství samy. Ať už formou posílání svých dětí do zahraničních škol, které se pak s naby-

ROBERT STOJANOV: SCHOPNOST LIDÍ ADAPTOVAT SE JE VYŠŠÍ, NEŽ SI MYSLÍMEV minulém čísle jste si mohli přečíst rozhovor s Robertem Stojanovem na téma environmentální mig-race, v němž jsme rozebrali, jakým podmínkám jsou lidé ještě schopni se přizpůsobit a proč je před-stava o tzv. migraci z Jihu na Sever založena na chybných předpokladech. V druhé části rozhovoru, kterou Vám přinášíme v tomto čísle, se řeč stočila zejména k tématům efektivnosti rozvojové spolupráce a rozvojových projektů, které s tématem environmentální migrace úzce souvisí a o nichž pan Stojanov hovořil velmi otevřeně.

Farmářka v Tanzanii v poli kukuřice zasažené suchem. Foto: CIMMYT, www.flicker.com.

ROZHOVOR

І 11 ROZHOVOR

tým know-how vrátí zpět a uplatní ho tu, nebo v za-hraničí zůstanou a budou finančně (tzv. remitencemi) podporovat své rodiny, které pak tyto peníze utratí za školství, zdravotní péči, aj. Z toho důvodu si my-slím, že kombinace remitencí a rozvojové pomoci by mohla fungovat. Na druhou stranu je ale nutné říct, že se nejedná o univerzální řešení chudoby.

Jak se díváte na projekty na mikro úrovni, k nimž není zapotřebí příliš velký kapitál?Konkrétní projekty na konkrétních místech lze jen

těžce zobecnit, proto raději budu mluvit jednotlivě o těch, které jsem navštívil. V Tanzanii jsme napří-klad zkoumali efektivitu Fair Trade a výsledky jsem dodnes nepublikoval z toho důvodu, že bych asi zklamal spoustu mladých lidí, kteří věnují čas a pro-středky něčemu, co si myslí, že funguje. My jsme však zjistili, že dokonce ani vlajkové lodi Fair Trade nefungují, nejsou splňovány základní limity Fair Tra-du od placených přesčasů po environmentálně šetr-né způsoby pěstování, nemluvě o bio plodinách. Fair Trade zároveň deklaruje, že část z vydělaných peněz půjde do místních škol a komunit, což se v Tanzá-nii rovněž ukázalo jako nefunkční. Jedním z hlavních důvodů tohoto stavu je to, že společnosti udělující certifikát Fair Trade nemají možnost kontrolovat až tak podrobně konečné články celého řetězce v dané rozvojové zemi. Oni zkrátka rozdávají certifikáty, aniž by si detailně ověřovali, jaká je skutečnost přímo na plantážích, a spíše se spoléhají na dodané informace pocházející například od ředitele družstva z rozvo-jové země, který je kvůli penězům z Evropy ochoten deklarovat jako Fair Trade cokoliv.

Ovšem v té samé oblasti jsem potkal francouz-ského zástupce družstva sdružujícího francouzské zemědělce, která vyčlenila ze svých zisků peníze, jež investovala v rámci mikrokreditů v Africe. Půj-čují peníze farmářům v horách, kteří se rozhodli, že přestanou pěstovat kávu, protože pochopili, že kávy je na trhu příliš na to, aby se jim její produkce vy-platila. Tito farmáři (řada z nich kávovníky vykácelo), vysadili něco jiného a nyní začínají od nuly s úvěrem na relativně vysoký úrok. Přesto půjčky vracejí, což znamená, že jim nová zemědělská produkce přináší zisk a zároveň to přináší zisk i členům družstva ve Francii, kteří jim úvěr poskytli.

Půjčky jsou využity například na nákup stolku, se který mohou použít ve vesničce s malým tržištěm a prodávat na něm banány – bez stolku musí prodá-vat banány na zemi, kde mohou být snadno zničeny a nejsou tak atraktivním zbožím. Anebo si koupí kolo, aby se mohli snáze dostat na tržiště a prodat baná-ny, dokud jsou čerstvé. A pak se rychleji vrátit domů.

Tím nechci říct, že Fair Trade je špatně, naopak myšlenka je báječná, především ve smyslu výchovy. Ale i kdyby Fair Trade plně fungoval, je nutné říct, že se nejedná o systémové řešení celosvětové chudo-by, což uznávají i jeho zastánci. V současné podobě

Fair Trade podporuje systém pěstování plodin, které mají na světových trzích nízkou nebo velmi variabilní cenu. Kromě toho jsem si všiml, že téměř všechny Fair Trade potraviny, které jsem si zakoupil v Evropě, jsou evropským produktem ze surovin dovezených z rozvojových zemí. Pokud tomu tak je obecně, tak to znamená, že Fair Trade neřeší ten nejdůležitěj-ší problém ekonomik chudých zemí, protože stále zůstávají surovinovou základnou pro ekonomicky bohaté země. Přidaná hodnota za konečné zpracová-ní, balení a prodej zůstává v Evropě.

Jak by podle Vás měla vypadat efektivní rozvojo-vá pomoc v oblastech, kde musejí lidé čelit envi-ronmentálním změnám? Neexistuje jednoznačná odpověď. Primární je vě-

dět, o jaké environmentální změny se jedná. Pokud umíme těmto změnám zabránit nebo je ukončit, učiň-me tak. Poskytněme postiženým státům technologie zdarma nebo za nízké ceny – například v oblastech, kde probíhá degradace půdy, zaveďme nové způsoby jejího obhospodařování. Pokud se však jedná o vý-znamné dopady změny klimatu, se kterými už nelze nic dělat, měla by se rozvojová pomoc zaměřit na způsoby adaptace. Například namísto dřeva a plechu k postavení domku v hurikány postižené oblasti vy-budujme odolné domky ze železo-betonu na „kuřích nožkách“. V nich přežijí lidé, drobné zvířata, zachová se majetek i sklizeň důležitá nejen pro jídlo, ale i na prodej a další úrodu. Když jsem byl v Bangladéši, žádná vláda ani zahraniční organizace nebyla ochot-na tyto odolné domky podpořit, protože považovaly částku 2500 US dolarů na výstavbu jednoho takové-ho domu za příliš vysokou. Raději nadále poskytují humanitární pomoc – deky, stany, dřevo, jídlo, vodu, čímž v podstatě „krmí hurikány“. Krátkodobě je to levnější ve srovnání s vynaložením jednorázově vyšší částky na výstavu takových domů. Aby nastala změ-na, musel by zvýšit tlak veřejnosti.

Kdo by se měl na placení této pomoci podílet? Jakou roli by měly hrát nadnárodní společnosti, které se na klimatických změnách podílejí?Můj názor je, že se na klimatických změnách po-

dílejí spotřebitelé, nikoliv nadnárodní společnosti. Podílejí se na nich koupí počítače a jeho provozem, proto by příslušná opatření měli platit spotřebitelé. Pokud se zavede speciální daň obdobná té na ekolo-gickou likvidaci odpadu, která poputuje do adaptač-ního fondu, rád ji budu platit. Ovšem za předpokladu, že klesne jiná daň, protože naše současné daňové zatížení je až příliš velké.

Jak se díváte na problematiku obnovitelných zdrojů, respektive na změnu zemědělských pre-ferencí v rozvojových zemí, kde se zemědělci přeorientovávají na plodiny, které odtud nejčas-těji EU či USA vykupují? Jaké to má podle vás

12 ІROZHOVOR

pozitivní a negativní dopady? Je tím ohrožena potravinová bezpečnost rozvojových zemí?Myslím, že jde vždy o místní kapacity. O Rusku se

například tvrdí, že kdyby využilo svého potenciálu, nejen, že nebude obilí dovážet, ale bude ho i vyvá-žet. Zatím však po desítky let dokazuje, že toho není schopno. Obecně ceny potravin rostou, otázkou však je, jaký podíl na tom má zvyšující se cena ropy, které je potřeba jako paliva do traktorů i do aut zajišťu-jících distribuci. Anebo je to způsobeno nedostateč-nou produkcí, za níž můžou plodiny využívané jako palivo? Nemůžu to tvrdit jistě, ale myslím si, že kvůli tomu nikdo hlady neumírá. Stejně tak si nemyslím, že by z tohoto důvodu hrozila potravinová krize, ne-boť země, které se s hladomory potýkají, jsou neú-rodné samy o sobě a současně jsou přelidněné. A po-travinové krize je zasáhly už několikrát v minulosti.

ENVIRONMENTÁLNÍ MIGRACEŽijeme v republice, jejíž prezident popírá, že by k jakýmkoliv změnám klimatu naší planety způsobených činností lidí docházelo. Existují místa, o kterých by se dalo říci, že toto nee-xistující oteplování planety již nutí lidi k tomu, aby se stěhovali jinam, jelikož se na jeho dopady nedokáží adaptovat?Nebudu se vyjadřovat k tomu, co si myslí Václav

Klaus, protože na to má právo. Žijeme ve svobodné společnosti. Navíc nejsem klimatolog, abych potvrdil, zda změna klimatu probíhá nebo nikoliv. Předpoklá-dám ale, že moji kolegové klimatologové a stovky jejich kolegů přispívajících do prestižních časopisů, které podléhají velmi kritickému recenznímu řízení, nelžou. Změna klimatu probíhá a je za ni částečně odpovědný člověk. Sám jsem si přečetl desítky studií a nemám důvod jim nevěřit, změnu klimatu považu-ji za fakt, s jehož důsledky jsem se osobně setkal. Pokud bych měl zmínit nějakou konkrétní oblast, je to jižní Asie, která je nejviditelněji postižena. Tato oblast je silně zalidněna, žije zde bezmála 1,5 mi-liardy lidí, a dopady jsou vidět i na migraci, která je vnímána jako jedna z adaptačních strategií.

Lze na věc nahlížet i tak, že některé státy, jako je Rusko či Kanada, mají na globálním oteplování zájem, neboť jim zpřístupní jejich území, které v současnosti nemohou kvůli zalednění využívat? Je to možné. Na druhou stranu všechno je otázka

peněz a zmírnění dopadů klima změn je nesmírně drahá záležitost. To je nejspíš hlavní překážka spolu s nedostatkem vůle, proč se mezinárodní společen-ství nedokáže v otázce globálního oteplování do-mluvit. Zda je lepší snažit se zmírnit jeho dopady či se jim přizpůsobit.

Najdeme environmentální migranty i v České re-publice?Spíše ne. Pokud se sem tito lidé chtějí přestěhovat

a začít pracovat, musí získat pracovní povolení na základě své kvalifikace. Šanci tak mají doktoři, zdra-votní sestry či doktorandští studenti. Podobná kri-téria však většinou chudí lidé z těchto venkovských oblastí nesplňují. Navíc nevěřím ve velké migrační vlny z jihu na sever, natož, aby byly způsobeny změ-nou klimatu. Jiná situace je u environmentálních pře-sídlenců, obzvláště těch plánovaných, které máme z důvodů stavby říčních přehrad a těžby uhlí. To však nemá se změnou klimatu nic společného. Nicméně klimatické extrémy nebo výrazné znečištění prostře-dí povodní mohou být jeden z důvodu přestěhování některých rodin i v ČR. Výzkumem těchto témat se hodláme zabývat v nadcházejících letech.

A co oblasti, v nichž dochází k odlesňování, následně degradaci půdy, snižování počtu pit-ných zdrojů a které se z těchto důvodů stávají téměř neobyvatelnými? Ani odtud nejsou lidé nuceni emigrovat?V takové oblasti jsem prováděl výzkum, konkrét-

ně v severozápadní Keni, odkud přicházely zprávy, že zde dochází ke klimatické variabilitě, konkrétně změně srážkového cyklu a tím extrémním suchům. Všechno, co jste vyjmenovala, se zde nacházelo, plus obrovský uprchlický tábor a nestabilní bezpečnost-ní situace. Přesto se zde žádné významné migrač-ní vlny nekonaly. Maximálně někteří odcházejí do měst za prací. Jedná se o příklad par excellence, že naše přímé myšlení typu „oblast se třemi miliony lidí postižená klimatickou změnou znamená tři miliony environmentálních uprchlíků“ jednoduše neodpovídá realitě. Realita je složitější, ovlivňována různými fak-tory, jež jsou zřejmé až na místě. V současnosti můžu za neobyvatelné označit jen dvě oblasti: severní a jižní pól.

Opakovaně se ukazuje, že možnost odejít jinam je v mnoha zemích spíše luxusem, který si ti nej-chudší nemohou dovolit. Co se děje s lidmi, kteří nemohou odejít?Na to jsem už v podstatě odpověděl. Zůstávají

a snaží se přizpůsobit. V krajním případě odejdou, ale rozhodně ne tak, že se zvedne 100 tisíc lidí z jižní Bangladéše a odejde do hlavního města Dhá-ky. I když je pravda, že Dháka je momentálně nej-rychleji rostoucím velkoměstem na světě. Z našeho pohledu se může daná oblast jevit jako neobyvatelná, ovšem na místě zjistíme, že se velká migrace nekoná. Schopnost lidí adaptovat se je vyšší, než si myslíme.

Kterých zemí se důsledek environmentálních změn nejvíce dotýká?Už jsem zmínil jižní Asii, kde je to jasně vidět. Dále

Afrika. Zde se však situace liší případ od případu. Navíc jsou s otázkou klima změn spojeny i tradiční způsoby života. V oblasti západního Sahelu v době sucha pravidelně muži z některých nomádských kme-

ROZHOVORІ 13

nů odejdou s dobytkem na pobřeží, jelikož zde ho prodají dráž než doma. Zároveň zde přečkají období sucha a najdou si tu práci. Na začátku doby dešťů se pak vrací zpět. Mezitím doma přežily ženy s dětmi, kterým buď stačily peníze z předešlého období nebo jim muži různými cestami posílali peníze (remitence). Tímto semi-nomádským (polo-nomádským – pozn. red.) způsobem dané společnosti fungují pravděpo-dobně po staletí. Je pravda, že změna srážkového cyklu způsobená klima změnou ovlivňuje délku po-bytu mužů ve městě, množství dobytka a tím i příjmů. Ale jedná se jednoznačně o environmentální migraci?

Tzv. environmentální uprchlíci žijí zatím v práv-ním vakuu, protože environmentální uprchlictví není dosud uznáno mezinárodní legislativou ani většinou národních zákonů. Lze pozorovat za po-sledních několik let nějaký posun a lze vůbec nějaký očekávat? Kdo jsou hlavní aktéři, kteří by ho mohli a měli zájem prosadit?Podle mě je hlavním problémem to, že nevíme, kdo

je environmentálním uprchlíkem. To znamená, že ani nemůžou žít v právním vakuu. Ti, o kterých jsem mlu-vil jako o nesporných environmentálních uprchlících, v právním vakuu nežijí, protože například v Japonsku či na Ukrajině jim byly zajištěny určité podmínky k životu a stát je uznal jako oběti. Není to ani trochu

ideální, většina z nich ještě trpí vážnými zdravotní-mi problémy, ale nežijí v právním vakuu. Co se týká vývoje v mezinárodní legislativě, ač ho až tak úzce nesleduji, k žádnému významnému posunu v pod-statě nedošlo. Existuje snaha, zejména od různých nevládních organizací nebo některých vlád malých ostrovních států, které se snaží tlačit na mezinárodní společenství ve snaze rozšířit mezinárodně uznáva-nou definice uprchlíka i na environmentální příčiny, ale to se dosud nepodařilo.

Čím si vysvětlujete skutečnost, že v ČR je oproti jiným evropským státům podíl imigrantů daleko nižší?Hlavním důvodem je naše restriktivní migrační

politika. Dalším faktorem je vyšší atraktivnost Německa a dalších zemí. Pokud Německo zpřís-ní přístup nebo bude více postihnuto ekonomickou krizí, potom se ČR může stát žádanější. K určitému posunu ale došlo, ČR přestala být pouze tranzitní zemí a stala se cílovou zemí pro některé migrační sítě.

Pavla HofmeisterováČlenka redakce časopisu PŘES

Obydlí místních obyvatel v horách, Keňa. Foto: Bob Vrátníček.

14 І

KDO, PROČ A JAK JE MRZAČENŽenská obřízka, rituál, při němž je dívkám nejčas-

těji ve věku čtyř až osmi let vyříznut klitoris či do-konce odřezány i velké stydké pysky a jejich pahýly následně sešity, ovšem stále ještě není zcela vymý-cen. Dle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) jej každoročně podstoupí dva až tři milióny dívek, z nichž velká část je „operována“ velmi primi-tivními nástroji a bez jakékoliv anestezie. Nejvíce je tento obřad, který má dívku očistit a umravnit, rozší-řen v Africe. V Egyptě, Mali, Sierra Leone, Somálsku a severním Súdánu jej podle údajů WHO podstoupi-lo přibližně 90 % žen. Ženská obřízka se praktikuje též na Arabském poloostrově a samozřejmě v dalších státech, včetně zemí Západu, kde se utvořily širší komunity přistěhovalců z oblastí, v nichž je rituál považován za nutný.

Přitom neexistuje prakticky žádný náboženský text, ať už křesťanský, muslimský, židovský či jiný, který by odstraňování částí vnějších pohlavních or-gánů u dívek přikazoval. Tato tradice, která má dle některých domněnek původ v 15. století př. n. l., kdy se měla začít provádět ve starověkém Egyptě, je spo-jena spíše s určitým kmenem či regionem, než s ná-boženstvím. Nešlo ovšem vždy jen o akt prováděný méně civilizovanými národy, jak by se mnozí moh-li domnívat. Ještě na počátku 20. století byla tímto způsobem v Evropě „léčena“ ženská hysterie, epilep-sie či lesbismus.

KDO A JAK PROTI OBŘÍZCE BOJUJEProblematika ženské obřízky byla ještě do relativ-

ně nedávné doby tabuizovaným tématem a i v západ-

Ženská obřízka (Female Genital Mutilation/Cutting; FGM) je praktika, o níž se nemluví. Faktem ale je, že v mnoha částech světa se jedná o silně zakořeněnou tradici, kterou není snadné potlačit, přestože je kritizována řadou mezinárodních i nevládních organizací a zastánci práv žen a dětí po celém světě. V mnoha západních zemích včetně České republiky může být ženě, která uprchne ze své komunity před hrozbou obřízky, dokonce udělena i mezinárodní ochrana (azyl).

ŽENSKÁ OBŘÍZKA: OČISTA PŘED BOHEM NEBO CESTA DO PEKEL?

Billboard kampaně proti ženské obřízce v Ugandě. Foto: Ammon Shavit, http://commons.wikimedia.org.

ANALÝZA

І 15 ANALÝZA

ních zemích byla považována za soukromou rodinnou záležitost. Prvním státem Západu, který provádění ženské obřízky zakázal, bylo v roce 1982 Švédsko. Například USA tak učinily až v roce 1997, v reak-ci na spuštění celosvětové kampaně OSN požadují-cí vymýcení této praktiky. Již dříve ovšem vstoupily v platnost úmluvy, na jejichž základě byla později ženská obřízka z lidskoprávního pohledu odsouze-na. V roce 1981 to byla Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen a v roce 1990 pak Úmluva o právech dítěte. O tři roky později byla na Světové konferenci o lidských právech konající se ve Vídni ženská obřízka přímo označena za porušující základ-ní lidská práva a Valné shromáždění OSN následně přijalo Deklaraci o odstranění násilí páchaného na ženách, kde ženskou obřízku v článku 2 označilo za jednu z forem takového násilí a požadovalo tedy její vymýcení.

Přelomovým se v boji proti ženské obřízce stal prá-vě rok 1997. V tomto roce vydaly UNFPA, UNICEF a WHO společné prohlášení, na jehož základě byla opuštěna negativistická kampaň proti ženské obřízce

upozorňující pouze na její zdravotní rizika a díky ně-muž byl vyzdvižen lidskoprávní aspekt této proble-matiky. To se nicméně nesetkalo jen s pochopením. Kritikové tohoto pohledu jej označili za příliš uni-verzalistický a opomíjející skutečnost, že neobřeza-né ženy v dané komunitě získávají automaticky nižší sociální status.

Nedobrovolnost podstupování zákroku a četná psychická i zdravotní rizika s ním spojená nicmé-ně poskytly silné argumenty kritikům ženské obříz-ky a ještě téhož roku byla zahájena výše zmíněná globální kampaň OSN proti tradičním a zvykovým praktikám ohrožujícím zdraví žen a dívek. Jednou z hlavních tváří kampaně se stala Waris Dirie, jejíž příběh následně proslavil celovečerní film Květ pouš-tě. Patrně i tato snaha přispěla k zakotvení zákazu provádění ženské obřízky v legislativě mnoha států1 a k přijetí Maputského protokolu prosazujícího práva žen, včetně ukončení provádění ženské obřízky, na půdě Africké unie2 v roce 2003.

VYHLÍDKY NA ZMĚNUJe pravdou, že vynucování zákazu ženské obříz-

ky je často problematické a Maputský protokol do-sud ratifikovalo pouze 25 zemí, tedy necelá polovina členských států Africké unie. Důležitější než psané právo či mezinárodní úmluvy je však posun v nazírá-ní společnosti na tento rituál způsobený především odsuzováním ženské obřízky přímo duchovními či předními osobnostmi jednotlivých komunit. Relativ-ně pozitivní zprávy mohl například 6. února, na Me-zinárodní den nulové tolerance mrzačení ženských pohlavních orgánů, oznámit Babatunde Osotimehin, ředitel Populačního fondu OSN (UNFPA). Ženské obřízky se totiž během uplynulého roku zřeklo dal-ších dva tisíce komunit napříč Afrikou a celkově tak počet afrických komunit nepraktikujících FGM stoupl na osm tisíc3.

Zda se ženskou obřízku podaří někdy zcela vy-mýtit ale zůstává nadále otázkou. I přes veškerou samozřejmost, s níž „vyspělá“ společnost mrzačení ženských pohlavních orgánů odsuzuje, je totiž nutné si uvědomit, že i v západní kultuře je představa o ne-dokonalosti ženského těla stále hluboce zakořeněná. To dokazují nejen ženami dobrovolně podstupované plastické operace, ale i nedobrovolné, racionálně v podstatě neodůvodnitelné, propichování uší u mi-minek ženského pohlaví.

Tereza Doležalováautorka je studentkou FSS a PrF MUa stážistkou v Centru pro lidská práva

a demokratizaci

Zákon zakazující ženskou obřízku přijaly například i Egypt či Somálsko.Africká unie, jejíž kořeny sahají do roku 1963 k Organizaci africké jednoty, je rozsáhlý ekonomicko-politický integrační projekt, do kterého se zapojily všechny africké státy kromě Maroka a který je do značné míry inspirován institucionálním uspořádáním Evropské unie.Dle výroční zprávy Společného programu pro urychlení odstranění FGM, který v roce 2007 spustil UNFPA spolu s Dětským fondem OSN (UNICEF).

1

2

3

Účastnice vzdělávacího kurzu usilujícího o ukončení praktiková-ní ženské obřízky v Guineji. Foto: Elitre, http://commons.wikimedia.org.

16 І

Ono nepochopení neplyne pouze ze složitosti a jisté orientální neproniknutelnosti arabské po-litiky, ale možná ještě více z toho, že ve své na-ivitě a současně sebestřednosti klademe měřítka a aspirace vlastních společností na společnosti zce-la jiného typu, které neznáme zevnitř, ale pouze v  klipech mediálních stereotypů. Politicky korekt-ní západní svět, rozmazlený svobodou a blahobytem a zútlocitnělý již sedmým desetiletím bez války a ná-silí, si vysnil pohádku o dobru a zlu, o utlačovaném lidu a zkorumpovaných oligarchických diktaturách a tvrdošíjně ji chce poslouchat každý večer, třebaže onen dobrý konec ne a ne přijít.

Pomineme-li případy jen špatně skrývané a vychytralé Realpolitik, kde si Západ sám přiložil zištně želízko do ohně (pokud ten oheň sám pří-mo nezažehnul – jako Británie a Francie v případě Libye, jejíž kvalitní a blízká nafta rozhodně stála za miliardy investované do humanitárního bombardová-ní a exportu demokracie), tváří v tvář všem dalším zemím prokázal fatální bezradnost a neporozumění. Krom dosud nepočetné střední vrstvy a ještě pod-statně nepočetnější vrstvy alternativně naladěné mládeže nikomu v  arabském světě o žádnou svo-bodu a demokracii nejde. Jak byl toho osobně svěd-kem kdysi i pisatel tohoto článku v Palestině, první – a bez ironie skutečně korektní – svobodné volby, v  nichž zaručeně vždy vyhrají islamisté, jsou také těmi posledními. Pokud tedy v zemi není dostateč-ně rozhodná a akceschopná armáda, která by (jako v devadesátých letech v Alžírsku či Turecku) měla kuráž jejich výsledky anulovat a nepopulárně vzít otěže do vlastních rukou. Leitmotivem toho všeho je dnes již legendární výrok připisovaný (zatím v me-zích zákona) islamistickému tureckému premiérovi Erdoganovi: „Demokracie je jako tramvaj. Na koneč-né se vystupuje.“

Více než jakékoliv snahy o demokratizaci totiž v  pozadí arabských revolucí doutná etnický triba-lismus, sektářské náboženské násilí a především environmentálně-demografická past. Většina arab-ských zemí severní Afriky a Předního Východu vzešla z dekolonizace odfláknuté u zeleného stolu, jejímž výsledkem – nejinak než v subsaharské Africe – byly umělé státy nepřirozeně spojující či naopak rozdělu-

jící desítky etnik, v některých případech ještě kočov-ných, a tudíž neuznávajících jakékoliv hranice údajně národních států. Jejich pracně poslepovaná identita se nezakládá na žádném etnickém ani náboženském principu a je v  lepším případě výsledkem propa-gandistického lavírování, v horším hrubé a násilné asimilace. Kurdové, Palestinci a berberské kmeny budiž toho čítankovým příkladem, jedním z mnoha a za mnohé.

Navzdory své moderní historii poznamenané koke-továním s panarabským socialismem i zcela nearab-ským globálním kapitalismem, navzdory postmoder-ním revolucím, jejichž účastníci se domlouvají přes sociální sítě i tváří v tvář státem vypnutému inter-netu, se islámský svět, zejména pak jeho arabské jádro, nalézá někde na konci středověku (letopočet

Když před půldruhým rokem začalo ulicemi arabských měst zaznívat volání po svobodě, západní svět zachvátilo nekritické nadšení, uvádějící do vytržení jak profesionální (a v  Evropě, kde nebýt kri-ze není už málem proti čemu protestovat, poněkud nevyžité) revolucionáře všech barev, anarchisty a „humanrightisty“ (abychom zvýšili citační index pověstnému neologismu z newspeaku Václava Klause), tak i salonní liberály. Třebaže – podobně jako v roce 1989 – těm posledně jmenovaným trvalo poněkud déle, než pochopili, co že se to vlastně děje. Obávám se však, že na rozdíl od roku 1989 většina komen-tátorů a politiků pořádně nepochopila, oč tu běží, ani po roce a půl, kdy některé revoluce zvítězily, jiné byly poraženy a další úspěšně pouštějí žilou statisícům nevinných lidí, kteří nejsou otroky politických ambicí a ideologických vášní, ale touží jen po klidu a normálním životě.

UVADLÉ KVĚTY ARABSKÉHO JARA

Ummájovská mešita. Damašek, Sýrie. Foto: Linda Vrátníčková.

GLOSA

І 17 GLOSA

tomu odpovídá až symbolicky přesně). Střet mezi šíity a sunnity a celou řadou jiných proudů připo-míná – jak opakovaně upozorňují politologové – éru náboženských válek v Evropě po nástupu reforma-ce v 16. století. Evropskému náboženskému běsnění a konfesnímu fanatismu učinily přítrž až šířící se ideje renesančního humanismu a zejména absolu-tistickými státy privatizovaného osvícenství, jež se stalo bezmála státní ideologií v  polovině Evropy. Tímto vším arabský svět, zastavený ve svém kdysi dynamickém rozkvětu mongolskou invazí a násled-ně osmanskou nadvládou, bohužel neprošel. A sta-čí nahlédnout i do takového Ruska či jiných krajů pravoslavného světa, aby bylo jasné, že historická absence renesance a osvícenství spojená s  fatální nedůvěrou vůči všemu, co přichází ze západu, před-stavuje, a to i navzdory přebohaté a nezpochybnitel-né kulturní tradici daných společností, přinejmenším v občanské, právní a politické sféře vážný handicap. Ten uvedené společnosti, v nichž je – tak jako kdysi za sovětské éry – humanismus považován za slabost a kritický občanský postoj za zradu a nebezpečné disidentství, znehybňuje i v  jednadvacátém století a činí imunní vůči zřejmě jediné, ale zato zásadní přednosti západní civilizace – totiž schopnosti kri-tického nadhledu a nenásilné konstruktivní sebeko-rekce v rámci svobodných a přitom pevných, veřejně kontrolovatelných institucí.

Tou nejpodstatnější příčinou revolucí – a současně příčinou toho, proč za současného stavu nemohou vést k nějakému smysluplnému vyústění – je fatální environmentálně-demografická nerovnováha. V  ze-mích, kde přírodní zdroje valem ubývají a populace stejným tempem přibývá, se podobné společenské výbuchy mohou odehrát každých deset let. Tragé-die zemí této části světa (pokud nemají ropu, za niž si mohou koupit veškerý myslitelný luxus) spočívá v  tom, že jakýkoli urputně vyvzdorovaný přírůstek HDP pohltí přibývající obyvatelstvo, přičemž však nedovedou využít výhod, které velká populace přináší v podobě vzdělaných mozků a pracovitých rukou, jak se to daří Číně, Indii, Brazílii. Např. země, která se od doby prezidenta Násira tak ráda stylizuje do role arabské velmoci, totiž Egypt, by se bez zahraniční, konkrétně americké, potravinové pomoci zhroutila do několika týdnů. A jediný hmatatelný výsledek loň-ské revoluce byl dvoutřetinový pokles zahraničních investic a třetinový pokles turismu – jediných cest, které tuto zemi potenciálně mohou z  její závislosti vyvést. A když už jsme u demografie, nelze nezmí-nit známý fakt, že polovinu obyvatelstva tvoří mladí lidé, docela slušně vzdělaní, ale bez jakýchkoliv pra-covních a společenských příležitostí. Pokud k těm-to nenaplněným očekáváním připočteme i zatuchlou pokryteckou morálku, která mladým lidem nedovolu-je vést málem ani normální soukromý život, můžeme z této frustrace uvařit revoluční koktejl takové síly a výbušnosti, že by před ní mohli blednout

závistí i bolševici v hladovém Rusku uprostřed svě-tové války.

Bohužel na tuto přízemní neúprosnou matematiku, totiž drsně fyzický nesoulad mezi zdroji a populací, i ten subtilně psychologický – ale o nic méně sku-tečný – nesoulad mezi očekáváním a realitou, zasvě-ceně se tvářící reportéři, kteří v zemi stráví pár dnů, zasnění misionáři a kazatelé demokracie ze západu, stejně jako festivaly lidskoprávních filmů, na nichž se vynikající dokumenty nekriticky a bez výběru snoubí s leckdy kýčovitě propagandistickými, na city půso-bícími agitkami bez jakékoliv investigativní hodno-ty, úspěšně zapomínají. Stejně jako jen neradi při-pomínají vypleněné egyptské památky, revolučním davem zlynčované a znásilněné západní novinářky či tragikomický propad kdysi alespoň intelektuálně svobodného veřejného prostoru, který kolonizují po-blouznění imámové, volající po zbourání Sfingy a py-ramid, rozmlouvající ženám konzumaci zeleniny, jako je mrkev, cuketa a okurky, jelikož připomíná mužské přirození, a vážně disputující o otázce, zda je možno souložit se zemřelou manželkou. Ještě že to vše ale-spoň prozatím neomlouvají sloganem nám důvěrně známým z padesátých let – když se kácí les, létají třísky.

Nelze se tedy divit, že ve srovnání s loňským jáso-tem dnes vládne již jen rozčarování a skepse z pro-marněných šancí na vybudování otevřené, svobodné a v dobrém slova smyslu neideologické společnosti. Namísto umírněných středostavovských vlád se po-dobně jako v roce 1979 v Iránu prodrali k moci revo-luční pistolníci, váleční baroni a náboženští fanatici. Jaká demokracie a právní řád může ostatně povstat v zemích, kde svého nejvyššího představitele zastřelí jako psa u silnice a nebo ponižujícím způsobem na smrt nemocného přivlečou k  soudu na kolečkovém lůžku a v kleci? Takové způsoby výměny elit jasně naznačují podobu nové moci a cest, jimiž se bude ubírat. Poučení z dějin v  tomto ohledu jsou jasná. Jakoby zde působil jakýsi – až bezmála mystický – zákon o vině a trestu: spektakulární popravu Karla I. následoval Cromwellův teror, brutální exekuci Lud-víka XVI. a Marie Antoinetty jakobínská hrůzovlá-da, ponižující popravu manželů Causescových téměř v přímém přenosu dalších pět let postkomunistické zvůle pod taktovkou těch, kdo touto popravou zastí-rali své vlastní zločiny a podíl na diktatuře, nedůstoj-nou popravu Saddáma Husajna dodnes přetrvávající chaos. Tradici pohrdání právem názorně potvrdil již nový islamistický prezident Egypta, když svolal par-lament předtím rozpuštěný ústavním soudem – zřej-mě jedinou důvěryhodnou a právo respektující insti-tucí v této zemi (ostatně v tomto ohledu nemusíme chodit až do Egypta…).

Výsledkem není nic než zmatek a např. masová emigrace koptských křesťanů z Egypta – vrstvy, kte-rá je svou vzdělaností a pracovitostí pro tuto zemi stejně nepostradatelná, jako byli Židé pro středo-

18 ІGLOSA

věkou Evropu. Rozvrácenou Libyi, před revolucí sice ovládanou narcistním excentrickým despotou, ale díky příjmům z  ropy vyznačující se stabilitou a štědrým sociálním systémem, jaký by jí mohly závidět i skandinávské země, sužuje násilí etnické, Egypt náboženské, Tunis sociální. Tlakové vlny vyvo-lané politickým zemětřesením na Předním Východě a v severní Africe dolehly k nejbližším sousedům, ale i daleko až do subsaharské Afriky. Syrská občanská válka destabilizuje již tak křehký Libanon a rozpad centrální vlády v Libyi přinesl nedozírné následky pro celou oblast jihozápadní Sahary. Afričtí nájem-ní ozbrojenci (zejména saharští Tuaregové) po pádu Kadáffího režimu vyrabovali libyjské sklady zbraní a vyvolali povstání v Mali. To nepřímo vedlo nejen k  vojenskému převratu v  této zemi, ale i ke  vpá-du bojovníků Al-Kajdy terorizujících zemi šaríjou, násilím i destrukcí vzácných památek v  Timbuktu, srovnatelnou snad jen se zničením Buddhových soch v Bamjánu bojovníky Talibanu.

Aniž bychom si měli a chtěli kohokoliv idealizo-vat, jedinou prevencí této nezvladatelné nestability byly právě ony zkorumpované, ale sekulární auto-kracie, které ve svém drsném pragmatismu dovedly udržet nesourodé společnosti, jež si samy vládnout neodvedou, pohromadě a dát jim jakousi fungují-cí strukturu. Pokud se společnost neumí řídit sama zdola, ať už v  duchu západní demokracie, konfu-ciánského smyslu pro zodpovědnost a disciplínu či indické tradice samosprávy, díky níž se i polo-gramotný chudobný rolník může důstojně cítit jako sebevědomý občan, jiné cesty než vláda osvícených či alespoň pragmatických autokratů není. Skutečnost, že je západní politici, kteří s nimi čile spolupracovali ekonomicky, politicky, zpravodajsky i vojensky, hodili přes noc přes palubu jako kdysi íránského šáha a ze spojenců, k nimž vozili vyslýchat teroristy, se najed-nou stali diktátoři, kteří mučí politické vězně, svědčí o politické krátkozrakosti a zároveň amorálnosti Zá-padu, který bez mrknutí oka háže přes palubu spo-jence, jež už se nehodí. Možná v době ekonomické krize a přicházejícího ropného zlomu bude mít o něco levnější (a nebo alespoň ne dražší) naftu, ale sou-časně Al-Kajdu před branami Evropy. Tu od nového džihádu může zatím uchránit pouze fakt, že v duchu výše řečeného jsou islámské společnosti největšími nepřáteli samy sobě – jak můžeme dnes vidět s kru-tou naléhavostí v  syrské občanské válce, která je propletencem sektářských střetů a politických zájmů spřádajících se daleko za hranicemi Sýrie od Rijádu až po Teherán. Arabské jaro k tomuto chaosu pouze přispělo. Jeho vítězi jsou zmatek, násilí a (s výjimkou Tunisu) buď slabé a nebo naopak extrémistické vlá-dy, které jen oddalují šanci na to, aby se islámský svět stal plnoprávným účastníkem dialogu civilizací (který právě v jeho případě hraje klíčovou úlohu pro normální mezinárodní vztahy – a to nejen k Zápa-du). S  postupem času můžeme o událostech po-

sledních dvou let říci totéž, co o údajně mírotvorných a demokratizačních misích na Balkáně a o americ-kých, respektive pseudokoaličních válkách v Afghá-nistánu a Iráku: vyhráli válku, ale prohráli mír. Prav-děpodobnost, že jejich výsledkem bude v brzké době fungující samosprávná společnost, se statisticky blíží možnosti uspořádání zimní olympiády v Čadu.

Na druhé straně paralely z  historie přináše-jí vedle skepse i kapku naděje. Většina revolucí v evropských dějinách už od raného novověku pro-bíhala podobně. V tom nejlepším případě se po vy-bouření všech běsů a potocích krve věci vrátily do původního stavu (Anglie, Francie), který se ve srov-nání s revolučním terorem oprávněně jevil jako zlatý věk humanity. Nicméně dané společnosti už nebyly tytéž jako předtím. Zavládl v nich větší duch svobody a současně větší racionalita a politická obezřetnost, mentalita se nevratně změnila a posunula jinam. Věřme, že dnes, v době zrychlených dějin, se totéž odehraje snad ještě rychleji i v zemích před brana-mi Evropy. Pokud se budeme bavit tou nejpošeti-lejší činností, totiž snahou hledat v dějinách smysl, pak v daném případě je oním smyslem právě posun a otevírání lidské mentality a možností. Jak jednot-livců, tak celých společností. Šťastní a blahoslave-ní ti, kdo to však zvládnou bez násilných revolucí, výbuchů nenávisti a krve…

Lubor Kysučan

Plakát proti režimu prezidenta Assada v Sýrii.Foto: Michael Thompson, www.flicker.com.

І 19

Co považujete za nejzávažnější environmentální problém v Arménii?Mohla bych hovořit o celé řadě problémů: odles-

ňování, znečišťování vodních zdrojů, problémy jezera Sevan, otrávený vzduch v Jerevanu, Alaverdi, Qajara-nu a dalších industriálních centrech. Většina těchto problémů souvisí s nezodpovědnými podnikatelský-mi aktivitami, především těžbou. Avšak nejvážnějším environmentálním problémem není nic jiného než korupce. Může to znít trochu zvláštně, ale dospěla jsem k názoru, že korupce ve vládě a veřejné správě je hlavní příčinou většiny problémů dotýkajících se životního prostředí. Úřady vydávají povolení k těžbě nelegálně, bez projednání s veřejností a expertních posudků, a slouží tedy spíše soukromým než veřej-ným zájmům.

Jak vlastně vznikla vaše aktivní skupina, která se zabývá ekologií? Někteří z  mých kamarádů-aktivistů vyvíjeli čin-

nost již několik let. Naše skupina však byla oživena zejména v  průběhu podzimu 2011. V  té době byl zachráněn Trchanský vodopád poté, co proběhly pří-mé akce proti společnosti, která chtěla vybudovat vodní elektrárnu na řece přilehlé k vodopádu. Lidé uviděli vítězství veřejnosti a znovu tak získali nadě-ji na společenskou změnu. Začali věnovat pozornost otázkám životního prostředí a přidali se k několika málo tehdejším průkopníkům dnešního environmen-tálního hnutí. Postupně začali mluvit o problémech a jejich možných řešeních, seznamovali se a zakláda-li iniciativní skupiny.

Jednou z  nich byla skupina „Zachraňte park Mashtots“, která vznikla na přelomu ledna a února 2012. Mnoho zejména mladých lidí z  různých pro-středí, různých profesí a s odlišnými zájmy se spo-jilo k ochraně jednoho z posledních zelených míst v Jerevanu. Park Mashtots se tak stal prostorem, kde lidé mohli sdílet své nápady, debatovat a vyslovovat se za lepší Arménii.

Co Vás osobně přivedlo k ekologickému aktivismu? To, že žiji na Matce Zemi a také to, že jsem

obyvatelkou Arménie, mě motivovalo k tomu, abych se postavila za ochranu životního prostředí. Jako lidská bytost mám energii a motivaci od přírody, nemohu se odpoutat od svých kořenů. Proto jsem se automaticky stala ekologickou aktivistkou, i když jsem profesí ekonomka.

Vypadá to, že máte poměrně dobrou podporu od veřejnosti. Jak se vám podařilo upoutat její pozornost k tématu ochrany životního prostředí, když je v Arménii zároveň tolik jiných závažných ekonomických a sociálních témat?V případě iniciativy za Park Mashtots jsme byli

fyzicky přítomni na „bojišti“ celé dny. Naše skupina

Hasmik Evoyan je jednou z aktivistek arménského ekologického hnutí. Účastnila se kampaně proti výstavbě nových obchodů v parku Mashtots, který se nachází v centru Jerevanu. Tato kampaň skončila po velkém úsilí úspěchem – prezident nařídil demontáž nelegální výstavby. Nyní se ekologická skupi-na chystá na mnohem tvrdší oříšek: zabránit otevření nové těžby na severu Arménie, v důsledku které by došlo k vykácení 1500 hektarů lesa Teghut a ohrožení 200 druhů rostlin a 140 druhů živočichů. V rozporu s mezinárodními závazky navíc Arménie u tohoto záměru neprovedla proces posouzení vlivů na životní prostředí. S Hasmik Evoyan přinášíme rozhovor nejen o počátcích a současných výzvách ekologického hnutí a občanské angažovanosti v Arménii, ale došlo i na téma vlivu konfliktu o Náhordní Karabach na nevládní sektor či otázku hrozby opětovné eskalace tohoto sporu.

HASMIK EVOYAN: CHTĚLA BYCH ŽÍT V DEMOKRATICKÉ ARMÉNII

PROTEST PROTI VÝSTAVBĚ V JEREVANSKÉM PARKU MASHTOTS

V únoru 2012 se zvedl velký odpor obyvatel hlavního města Arménie Jerevanu proti výstav-bě obchodů v parku Mashtots v centru města, která sice byla prováděna v rozporu se zá-konem, ovšem s posvěcením čelních politiků a vysokých úředníků. Otázka kácení stromů a zastavování zelených zón v Jerevanu brzy přerostla v téma boje proti korupci a vlivu ná-zoru arménské veřejnosti obecně. Skupina asi 40 aktivistů a aktivistek nejprve úspěšně za-blokovala příjezd cisterny s betonem, aby pak po vzoru hnutí „Occupy“ obsadili část parku a vydrželi tam nepřetržitě 90 dní. Protest pod-pořili i někteří opoziční poslanci a hlavně sku-pina známých arménských osobností – her-ců, filmařů, novinářů, vědců a dalších, která vnikla na staveniště a pokusila se stavbu ro-zebrat. Vzhledem k rychlému zásahu policie ale nesundali víc než pár šroubů. Arménský prezident Serzh Sargsyan nakonec po třech měsících protestů (a těsně před parlamentní-mi volbami) prohlásil, že nová výstavba „není hezká“ a nařídil její rozebrání.

ROZHOVOR

20 ІROZHOVOR

organizovala každý den kulturní a vzdělávací akce, výstavy, přednášky, filmové projekce a další akce, aby si lidé pobyt v parku užívali. Využili jsme toto prostranství, abychom odstartovali debatu o palči-vých environmentálních otázkách. Například jsme zorganizovali výstavu o ekosystému lesa Teghut. Lidé měli přístup k informacím, ke kterým se dříve nedostali. Informace se také šířily ústně od člověka k člověku. Mimo to jsme vysílali přímý přenos z dění v parku a okamžitě šířili novinky po Facebooku. Ze-jména díky oddané práci aktivistů a aktivistek jsme tak dokázali přitáhnout pozornost široké veřejnosti.

Jak se vám povedlo přesvědčit známé arménské osobnosti, aby šly a pokusily se rozebrat stav-bu obchodů v parku Mashtots? V NESEHNUTÍ jsme tuhle akci obdivovali (úsměv).My jsme ve skutečnosti nikoho nepřesvědčili, aby

cokoli rozebral, tedy kromě starosty a preziden-ta (smích). To byla samostatná iniciativa takzvané „starší generace“. Skupiny známých arménských in-telektuálů, které cítily odpovědnost za situaci, kte-ré čelíme v Arménii, se samy zorganizovaly a přišly s vlastní iniciativou na podporu nás coby mladší ge-nerace. Nijak jsme to neplánovali ani neočekávali, ale mělo to významný dopad na další vývoj. Bylo symbolické, že se spojily dvě generace k řešení spo-lečných problémů a rozmontování staveb obchodů, jenž se staly symboly nespravedlnosti a zločinecké-ho oligarchického politického systému.

Považujete výsledek kauzy kolem parku Mash-tots za vítězství, i když to spíše vypadá jako předvolební krok než přistoupení na vaše argu-menty? (pozn. red.: Prezident se rozhodl zastavit výstavbu obchodů jen několik dnů před volbami – nikoli však pro její nelegálnost, ale proto, že – dle jeho slov – „nebyla hezká“.)Kauzu parku Mashtots považuji za opravdový

úspěch, bez ohledu na to, co říkají jiní. Tento de-vadesátidenní boj sílil den ode dne, stále se k nám přidávali další lidé, dostávalo se nám více meziná-rodní pozornosti, mimo jiné i od diaspory. Někteří

odborníci tvrdí, že nebýt prezidentského a starostova rozhodnutí o rozebrání stavby obchodů, protest mohl přerůst v národní hnutí proti celému systému.

Podílela jste se na nějakých dalších zajímavých aktivitách? Jaký měly úspěch? V  současnosti působím v  rámci iniciativy „Za-

chraňte les Teghut“, která se snaží zastavit těžební projekty na severu Arménie. Les Teghut, jeden z nej-bohatších ekosystémů Arménie, je ohrožen těžbou mědi, molybdenu a dalších nerostných surovin. Chtěli bychom poukázat na to, že existují i jiná ekonomická řešení, jako zemědělské podnikání nebo ekoturistika, které jsou navíc ziskovější a z dlouhodobého hledis-ka udržitelnější. Prostřednictvím této kauzy bychom také rádi posunuli směr ekonomického vývoje naší země od těžby směrem k  udržitelnějším odvětvím. Pro dosažení takových výsledků nás ale ještě čeká hodně práce, je potřeba více informovaných a moti-vovaných lidí a také přímé akce.

Kauza Teghut ale není pouze o otázce ochrany přírody. Je také o sociální spravedlnosti. Kovy, které jsou vyváženy do Evropy jako nezpracované surovi-ny, jsou součástí národního bohatství. Naše právní předpisy jsou napsány ve prospěch několika málo jednotlivců-oligarchů, kteří vlastní doly. Nevyváží se hotové výrobky, ale pouze suroviny. Běžní občané tak ztrácejí dvakrát. Místo, aby zhodnotili národní bohatství, získají jen zdravotní problémy, nebezpeč-né skládky z těžby a otrávenou vodu i vzduch.

Protestující brání další výstavbě v jerevanském parku Mashtots. Zdroj: www.armenianweekly.com.

Ženy obsadily na Mezinárodní den žen rozestavěné obchody v parku Mashtots. Zdroj: www.epress.am.

------------------------------------„Zastaví se někdy Evropan na chvíli a zeptá se sám sebe – odkud se bere

můj blahobyt? Jsem zodpovědný za těžbu mimo Evropu? Je etické utrácet peníze v rámci ‚mezinárodní rozvojové pomoci‘, pokud peníze pochází z těžby surovin

a zdrojů z té samé země, která je podporována? “

------------------------------------

І 21 ROZHOVOR

Z arménsko-ázerbajdžánské hranice v  posled-ní době stále častěji přicházejí zprávy o nových přestřelkách a mrtvých na obou stranách. Jak si vysvětlujete tuto eskalaci „zamrzlého“ konflik-tu? Nebojíte se, že může dojít k válce?„Zamrzlý“ konflikt je také konflikt. Bolest a nepo-

rozumění jsou v takových konfliktech všudypřítomné. Ale eskalace, o níž mluvíte, souvisí s hlubšími geo-politickými zájmy v regionu. Tento konflikt není pou-ze o Náhorním Karabachu, Ázerbájdžánu a Arménii. Je o distribuci zdrojů a vlivu v  širším kontextu. Je o neschopnosti jedné skupiny lidí žít s jinou skupi-nou lidí. A jelikož žijeme na tomto konkrétním místě, které se vyznačuje velice nízkou úrovní porozumění pravým lidským potřebám, možnost vypuknutí války existuje.

Představuje arménská i ázerbájdžánská politic-ká opozice či občanská společnost nějakou na-ději na vyřešení konfliktu těchto dvou zemí?Nemohu mluvit o politické opozici ani v  jedné

z těchto zemí, alespoň nyní ne. V případě občanské společnosti platí, že je to dlouhý proces a vyžaduje odvahu a motivaci z  obou stran. Většinou to trvá dlouho, možná i několik generací.

Jaké je Vaše přání ohledně budoucího vývoje v Arménii?Chtěla bych jednoho dne žít v konkurenceschop-

né, jednotné a demokratické Arménii.

Jaký je Váš nekrásnější a nejstrašnější zážitek během Vaší aktivistické „kariéry“?Můj nejkrásnější zážitek se odehrál na Mezinárod-

ní den žen 8. března v parku Mashtots. My – mla-dé aktivistky – jsme nečekaným útěkem za zábrany kolem napůl vystavěných obchodů překvapily tucty policistů. Podařilo se nám vniknout na staveniště, které bylo jinak non-stop hlídané policií. Skandovaly jsme „park je náš“, mužská část aktivistů nás pod-porovala svými proslovy a pokřiky. V ten den byla všude spousta květin a balónků. Byl to nezapome-nutelný zážitek.

Můj ne tolik „sladký“, ale i tak nezapomenutel-ný zážitek, se odehrál také v parku Mashtots, když jsme s aktivisty chránili vlastními těly stan posta-vený v parku na podporu akcí tzv. starší generace aktivistů. Snažili se rozebrat rozestavěné obchody a museli čelit silnému odporu policie. Byli jsme po-licií zmláceni, někteří z  nás utrpěli zranění. Bylo to strašné, při představě, že nás bijí policisté placení z našich kapes.

Martin HyťhaKoordinátor programu Cesta iniciativy

Ráda bych také zmínila otázku zodpovědnosti. Zastaví se někdy Evropan na chvíli a zeptá se sám sebe – odkud se bere můj blahobyt? Jsem zodpo-vědný za těžbu mimo Evropu? Je etické utrácet pe-níze v rámci „mezinárodní rozvojové pomoci“, pokud peníze pochází z těžby surovin a zdrojů z té samé země, která je podporována? Mimochodem, pokud bude projekt realizován, kovy z teghutského dolu se plánují exportovat do Německa.

Podporuje arménská společnost tyto aktivity, nebo je spíš lhostejná? Jak to vypadá s nevlád-ním sektorem v Arménii? Jaké má podmínky pro svou činnost?Obecně vzato, lidé u nás jsou celkem apatičtí

ke společenským změnám. Lidé ztratili víru v pozi-tivní změnu i přesto, že jsme v posledních měsících zaznamenali několik úspěchů. To je ta nejtěžší věc, které jako aktivisté čelíme: lidé neznají svou oprav-dovou moc.

Ti, kteří rozumí hlubším procesům změny a uvě-domují si svůj vliv, většinou naše aktivity podporují a vítají. Existují stovky zaregistrovaných nevládních organizací, ale to automaticky neznamená kvalitu – poslední zkušenosti dokazují, že neformální sku-piny a iniciativy zaznamenaly v Arménii více úspě-chů. Každopádně v Arménii a Náhorním Karabachu je zjevná potřeba aktivity občanských sdružení a ini-ciativních skupin.

Do jaké míry je otázka Náhorního Karaba-chu1 překážkou možné spolupráce arménských a ázerbájdžánských neziskových organizací?Ano, to je bohužel přímá bariéra. Jakýkoli dialog je

možný pouze na neutrální půdě. Méně dialogu, více stereotypů, více stereotypů, méně míru.

Výstavba dalších obchodů mezi stromy parku Mashtots v Jerevanu. Zdroj: www.ecolur.org.

Náhorní Karabach je sporné území, o které svedly po rozpadu Sovětského svazu válku Arménie s Ázerbájdžánem. Arménie v konfliktu zvítězila a vyhnala z domovů kolem milionu Ázerbájdžánců, kteří v oblasti žili. Arménské obyvatelstvo na území vyhlásilo nezávislou republiku Náhorní Kara-bach, kterou ovšem dodnes žádný stát včetně Arménie oficiálně neuznal. Otázka Náhorního Karabachu je po téměř dvaceti letech stále velmi citlivá a tvoří příčinu značně vypjatých vztahů nejen mezi vládami Arménie a Ázerbájdžánu, ale i částí obyvatelstva. (pozn. red.)

1

22 ІROZHOVOR

Navštívila jsi již někdy Evropu?Ano, poprvé jsem ale byla ve střední Evropě.

Praha je nejkrásnější město v Evropě. Střední Evropa je pro mě obzvlášť zajímavá, mám zkušenosti z post- sovětských republik, ze západní Evropy a vy, jako středoevropská země, jste zase něco úplně jiného.

Je to složité odjet z Gruzie za hranice? Jak dlou-ho trvá vyřizování nezbytných dokumentů?Je samozřejmě rychlejší, když jsme pozváni projek-

tovými partnery, neziskovými organizacemi a třeba k tomu přiložíme doporučující dopis z ministerstva zahraničí příslušné země. Trvá to pak týden až 14 dní. Je to jednodušší cesta, než když chcete vyjet soukromě.

Jaká je tvoje pozice ve Vaší organizaci a co je náplní tvé práce?Pracuji jako projektová manažerka projektů, které

získáme. Pokud se jedná o větší projekt, mám na sta-rosti i realizaci aktivit projektu, zkrátka co je potře-ba. Pracujeme zejména s vnitřně přesídlenými oso-bami. Naše práce je týmová a většinou mají projekty charakter posilování komunity IDP. V úvodu projektu se věnujeme identifikaci skupiny, cíle a potřeb sku-piny. Nemůžeme pracovat s celou komunitou, sna-žíme se vytipovat iniciativní jednotlivce nebo skupi-ny a zvyšovat jejich schopnosti a dovednosti. Záleží hodně na dárcích, jaký typ vzdělávání podporují, ale soustřeďujeme se zejména na zvyšování kvality ži-vota uprchlíků, lidská práva a rozvoj zapojování se do rozhodovacích procesů. Školíme je v „advocacy a lobbying” dovednostech. Kromě vzdělávání se jim snažíme pomoci s tím, co potřebují právě řešit v jejich životní situaci.

Jak dlouho pro tuto organizaci pracuješ? Od roku 2008, předtím jsem tu pracovala jako

dobrovolnice. V Gruzii existuje síť neziskových or-ganizací, která hodně intenzivně pracuje s mladými lidmi. I já se na ní podílím. Tato mládežnická síť se

podílela na budování kapacit pro mírotvorný proces v občanské válce a při gruzínsko-abcházském kon-fliktu. Školili jsme se v kurzech zaměřených na lidská práva, gender, transformaci konfliktů, prevenci kon-fliktů. Jsem také členkou sítě organizací pomáhají-cích uprchlíkům. Ale jinak mám za sebou bakalářské studium obchodu a managementu (úsměv).

Strávila jsi v České republice 11 dní. Jaký je tvůj nejvýraznější zážitek z Prahy a z Brna?Pro mě byla všechna setkání s neziskovými orga-

nizacemi obohacením. Je to něco jiného, než kdybych o lidech a aktivitách jenom četla. Je hodně inspi-rativní se s lidmi potkat i v prostorách, kde pracují a realizují aktivity. Ta příležitost se ptát, co se daří z vizí realizovat a co ne, s jakými problémy, to se nedá ničím nahradit. Musím říct, že aktivity mnohých zdejších nevládních organizací jsou nám tematicky blízké.

Co bylo přínosem pro tvou osobní práci?Určitě víkendová škola. Otevřená debata k různo-

rodým tématům, workshopy a diskuse k problematic-ké práci s médii a pak úžasná zkušenost s návštěvou České televize a redakce MfDnes. To je užitečné pro moji práci, neboť i my se snažíme psát články, a teď už vím, jak to chodí, co se s článkem děje, jak a kdy se připravuje. V naší situaci je to o to komplikova-nější, že důvody konfliktu s Abcházií byly různorodé, a je velmi náročné se vyjadřovat, člověk musí být citlivý k datům a informacím, které vypouští na ve-řejnost, musí si pečlivě zvážit, za koho vlastně mluví nebo píše. Je to v našem případě obrovská zodpověd-nost. Myslím, že se mi teď pracuje zase o něco líp, a to ať už v oblasti práce s médii, nebo v našich akti-vitách jako takových. Vyslechla jsem v rámci pobytu v České republice řadu lidí, kteří nám vysvětlovali svoje priority, problémy s realizací vizí organizací, se změnami, se kterými je třeba se vyrovnávat. Máte tu jiné znalosti a zkušenosti a to mi dává možnost se dívat na tu naši realitu z trochu jiného úhlu.

Esma Nakchebia pracuje pro gruzínskou neziskovou organizaci Fond „Abchazintercont“, která byla za-ložena gruzínskými uprchlíky z Abcházie v květnu 1998. Od počátku se zaměřila na zlepšení sociálních podmínek a samostatnosti ohrožených vnitřně přesídlených osob (Internally Displaced Persons, IDP) a místních obyvatel. Jednou z priorit „Abkhazintercont“ je účast v mírovém procesu po gruzínsko-ab-cházském konfliktu1. Esma se zúčastnila školení, které na jaře 2011 uspořádalo NESEHNUTÍ v Gruzii, a vzápětí její organizace podala žádost o financování projektu na podporu uprchlíků, resp. vnitřně pře-sídlených osob. Jejich grant byl finančně podpořen a Esma mohla s dalšími úspěšnými realizátorkami projektů v Abcházii a Gruzii navštívit na 11 podzimních dní Českou republiku a poznat místní neziskové organizace, jejich klíčová témata, problémy a zkušenosti.

ESMA NACHKEBIA: I JÁ JSEM UPRCHLICE

І 23

Návštěvu Česka jsi absolvovala i se třemi zá-stupkyněmi neziskových organizací z Abcházie. Měli jsme na konci své návštěvy pocit, že si ro-zumíte a chcete být i po návratu nadále v kon-taktu?Určitě nemáme každodenní kontakt, ale čas od

času se prostřednictvím sociálních sítí setkáme nad nějakou událostí, fotkou, komentujeme si je.

Co zajímalo tvé kolegy a přátele po návratu z Česka nejvíce?Česká republika je známá země a ví se o ní, že je

krásná. Snažila jsem se u nás lidem přiblížit vaše myšlení a vnímání situace, které je mnohem více evropské než u nás – hlavně na úrovni institucí, nových technologií, biozemědělství, ekologického stavění s ohledem na životní prostředí. Zajímali se o velké kampaně, které u vás oslovují – nejen skrze média – celou společnost a upozorňují na problema-tická témata. To bychom v Gruzii také rádi dělali.

Co může inspirovat naše neziskové organizace ve Vašem občanském sektoru?Máme velkou zkušenost s prací s nejrůznějšími

cílovými skupinami. Naše neziskové organizace mají

hlubokou a intenzivní zkušenost s prací s IDP, dále na poli ochrany životního prostředí i s rozvojem ob-čanské společnosti. Naše nevládní organizace jsou hodně aktivní. Smutná zkušenost s válečným konflik-tem v naší zemi nás o to víc motivuje k tomu pracovat na přiblížení se Evropě, klást důraz na demokratizaci a posilovat občanskou společnost, demokracii, lidská práva.

Jaké je tvé osobní přání do budoucna?Sama jsem IDP a jako všichni ostatní potřebuji

mír. Mír ve své zemi a možnost se rozvíjet. Přeji si do budoucna realizovat veselejší aktivity než doposud a nevidět tolik tváří plných utrpení.

Napadlo tě během rozhovoru ještě něco, co bys ráda doplnila?Ano. Jsme opravdu vděční všem dárcům, kteří nás

podporují. Tudíž i českému ministerstvu zahranič-ních věcí, které podpořilo NESEHNUTÍ a jeho pro-střednictvím i nás. My potřebujeme spolupracovníky, potřebujeme se „síťovat“.

Hana Chalupská

Organizace zahájila svou činnost v nejtěžším období v zemi. Jedna ze zakladatelek, paní Jana Chabukiani, shromáždila oblečení, potraviny, léky a domácí potřeby pro IDP rodiny. Pan Alu Gamakharia založil malý podnik, který dal pracovní příležitost pro mnoho IDP, další jsou prací zapojeni do malých firem. Od okamžiku vzniku, kdy bez strategického plánu pomáhali tam, kde zrovna bylo potřeba, a zažívali mnoho zklamání, že nemohou pomoci všude, kde je to zapotřebí, se v posledních letech zaměřili cíleně na nejvážnější problémy a díky spolupráci s řadou místních i zahraničních organizací se daří tuto vizi naplňovat.

1

Esma Nakchebia (vpravo). Foto: archiv NESEHNUTÍ.

ROZHOVOR

24 ІMULTIKULTI CHALLENgE

PODZIMNÍ MULTIKULTURNÍ TVOŘENÍ

Po dvou měsících usilovné práce byla naše snaha korunována úspěchem a podařilo se nám uspořádat jednodenní workshop pro středoškolačky a středoškoláky, který se konal dne 20. 10. v praco-višti zařízení Lipka, které se nachází ve funkcionali-stické vilce na ulici Lipová v Brně. Naše pozvání na vedení workshopu přijal sám mistr v oboru komiksů, a sice zakladatel časopisu AARGH!, Tomáš Kučerov-ský. Kromě něj se na technické „průpravě“ účastní-ků podílel také instruktor komiksové tvorby Hynek Chmelař. A aby toho nebylo málo, připravili jsme si pro účastníky i krátké lidskoprávní uvedení do problematiky diskriminace. Ta se totiž stala hlavním námětem pro tvorbu komiksů. Tento teoretický úvod

přednesla odbornice na otázky diskriminace z Kan-celáře veřejného ochránce práv Lucie Obrovská.

Akce to byla podařená. Kromě uvolněné kreativní nálady jsme se nechali unášet na líbivých rytmech relaxační hudby, „uďobávali“ jsme k tomu vegetari-ánské občerstvení a čajovali a kafovali. Nechybělo nám zkrátka nic, co k takovému tvoření patří, a tak nebylo divu, že nám vše šlo pěkně od ruky. Protože je ale jeden den na nakreslení celého příběhu dis-kriminace příliš krátký, mnoho účastníků si vzalo svá díla domů, aby je mohli v klidu dokončit.

Zdali se nám podaří účastníky zase přimět, aby nám dokončená díla zase odevzdali, je v době uzávěrky tohoto čísla časopisu zatím ve hvězdách. Pokud se ovšem budete chtít nejen přesvědčit, zda--li se nám to povedlo, ale třeba se i podívat na to, co jsme během workshopu vytvořili, zveme Vás tím-to srdečně na uvedení této mini-komiksové řady do Domu umění v rámci Týdne lidských práv. Zde bude výstava představena veřejnosti, a to dne 12. 12. 2012 ve 12 hodin.

Těšíme se na viděnou na výstavě!

Hana Syslovápracovnice projektu

Multikulti Challenge: Accepted

Kromě obvyklých tematických workshopů, které realizujeme na základních a středních školách po celé republice a které, ne že by nás nebavily, ale už jsme si na ně (my a jistě i vy) zvykli, jsme měli nutkání vymyslet něco dalšího. Něco nového, s čím bychom pokročili v našich multikulturně zaměřených vzdě-lávacích aktivitách dál. Nakonec jsme vymysleli věc veskrze kreativní a neotřelou, a sice komiksový workshop!

Komiksový workshop. Foto: archív NESEHNUTÍ.

Komiksový workshop. Foto: archív NESEHNUTÍ.

І 25

V Brně působí několik organizací, které se věnu-jí romské menšině. Jak se od nich odlišujete? Co je vaší hlavní devizou?S řadou těchto organizací spolupracujeme a trou-

fáme si tvrdit, že nám jde o stejnou věc, a to pře-devším o zlepšování životní situace lidí ohrožených sociálním vyloučením. Naše specifikum je v tom, že sídlíme přímo v lokalitě, respektive v jednom z pa-vlačových domů, a jsme tak pro naše klienty snadno dostupní. Připomínáme komunitní centrum a některé naše aktivity a služby nesou prvky komunitní práce. Jako pozitivum také vnímáme stabilitu organizace, jak co se týče lidských zdrojů, tak nabídky poskyto-vaných služeb. Posledním významným specifikem je komplexní nabídka sociálních služeb, která odpovídá potřebám všech věkových skupin klientů. Dalším na-ším specifikem je to, že jsme příspěvkovou organizací zřízenou městem Brnem - městskou částí Brno-sever.

Co děti a mladiství mohou dělat ve vašich níz-koprahových klubech? Je o tyto kluby zájem? V čem spočívá hlavní přínos podobných aktivit?DROM, romské středisko poskytuje různé sociální

služby a jednou z těchto služeb je i Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež DROM (NZDM). K výko-nu sociální služby NZDM jsou k dispozici dva nízko-prahové kluby, a to klubovna pro děti od 6 do 11 let a klub Brána pro mládež od 12 do 20 let. Nabízíme dětem a mládeži z Brna a okolí bezpečný prostor, kam mohou přijít a trávit zde svůj volný čas. Nízko-prahový klub ale není volnočasovým centrem, takže konkrétně v našich klubech nemáme připravená ně-jaká speciální lákadla v podobě ping-pongových sto-lů, počítačů s internetem nebo pravidelné výtvarné dílny. Klienti sami svými nápady ovlivňují program v  klubu a za podpory pracovnic ho mohou rovněž realizovat. Volnočasové aktivity, jako výtvarná dílna, taneční kroužek a hudebna, se pak realizují mimo prostory nízkoprahového klubu. Přínosem nízkopra-hových klubů je dle našeho názoru to, že děti a mlá-dež, které mají omezené příležitosti se v klubu mo-hou dostat k potřebným informacím, věnovat se svým zájmům a osobnostně se rozvíjet. Dalším přínosem je samozřejmě kontakt s vrstevníky a kontaktními pra-covnicemi. Pracovnice zde nabízí odbornou pomoc a podporu při řešení problémů dětí a mládeže.

Co považujete za Váš největší úspěch z hlediska Vašich dlouhodobějších projektů a aktivit?Z pohledu týmu zaměstnanců NZDM DROM mů-

žeme říci, že velkým úspěchem je to, že individuál-ně plánujeme s klienty. Nyní můžeme říci, že jsme získali jakési know-how prostřednictvím každodenní praxe, spolupráce s různými spřátelenými organiza-cemi, díky dalšímu vzdělávání, na které v organiza-ci klademe důraz, a rovněž prostřednictvím našeho členství v pracovní skupině Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež Jihomoravského kraje a Vysočiny.

Za největší úspěch, budeme-li uvažovat v  rám-ci poskytované sociální služby NZDM, považujeme to, že se v září roku 2010 za podpory kontaktních pracovnic klubu Brána zúčastnily tři klientky me-zinárodní Výměny mládeže v maďarském Gardony. Zde navázaly přátelské kontakty s lidmi z celé Ev-ropy, posílily důležité klíčové kompetence pro život a byly motivovány k dalšímu osobnostnímu rozvoji. Dvě z  těchto klientek pak za podpory kontaktních pracovnic klubu Brána odjely na měsíční Evropskou dobrovolnou službu do Maďarska. Kontaktní pracov-nice nízkoprahového klubu DROM viděly konkrét-ní přínosy této zkušenosti pro zúčastněné klientky, a proto se rozhodly ve spolupráci s metodičkou pro-

Posláním pracovníků a pracovnic v DROM, romském středisku v Brně, je poskytovat sociální služby, zmírňovat rizika sociálního vyloučení a napomáhat zlepšení životní situace osob ohrožených sociálním vyloučením prostřednictvím nabídky sociálních služeb a dalších aktivit. Představení činnosti tohoto centra, stejně tak jako reflexi některých problémů a xenofobních projevů, jimž Romové v každodenním životě čelí, Vám přinášíme prostřednictvím rozhovoru s Martinou Hrejsemnou, kontaktní pracovnicí jeho nízkoprahového zařízení pro děti a mládež.

DROM, ROMSKÉ STŘEDISKO V BRNĚ

ROZHOVOR

26 ІROZHOVOR

jektu Šanci dětem! Terezou Vlčkovou podat gran-tovou žádost u České národní agentury a zkusit uspořádat mezinárodní Výměnu mládeže pro mládež s omezenými příležitostmi v režii DROMu. Partnerem DROMu se stal Detský fond Slovenskej republiky a účastníky za Slovenskou republiku klienti Mixklu-bu Bratislava. Mezinárodní Výměna mládeže „Skrze tebe poznám sebe“ se uskutečnila na Třech Studních a měla velký úspěch u účastníků i vedoucích. Pod-statou Výměn mládeže v programu EU Mládež v akci je maximální aktivita ze strany vedoucích i účastní-ků. Klienti DROMu projevili svůj zájem o účast vypl-něním strukturovaného motivačního dopisu a absol-vováním pohovoru v  rámci výběrového řízení. Poté se vybraní účastníci podíleli na přípravách programu akce a docházeli na pravidelná setkání s kontaktní-mi pracovnicemi klubu Brána.

Osobně můžeme říci, že každá taková akce vede k posunutí vztahů a posílení důvěry mezi kontaktní-mi pracovnicemi a klienty klubu Brána. Naší snahou je podporovat klienty v samostatném řešení problé-mů a tím je uschopňovat.

Setkáváte se s tím, že u nás příslušníci romské menšiny čelí v běžném životě diskriminaci či ji-ným ústrkům z důvodu jejich romského původu?Domnívám se, že stále čelí, ale nedokážou s ní bo-

jovat společensky přijatelným způsobem. Člověk to asi přestane řešit, pokud se mu takové „drobnosti“ stávají každý den. Všimla jsem si několikrát v ob-chodech, že hlídají každého tmavého člověka, kte-rý to pak psychicky nevydrží a sprostě lidem kolem sebe vynadá. V takové situaci je pak on ten hrubý a vulgární. Zároveň si naši klienti opakovaně stěžují na konkrétní obchodní řetězec, ze kterého je ochran-ka vyhazuje již při vstupu. Když nám vypráví tako-vé případy, jsou hodně naštvaní a zoufalí. Je zřejmé, že takový dlouhodobý tlak a ponížení je psychicky poznamená.

V souvislosti s rostoucí mírou xenofobie u ma-joritního obyvatelstva, projevující se například prostřednictvím protiromských akcí ve Šluknově

nebo Břeclavi, pociťujete na základě zkušenosti od Vašich klientů zhoršení situace i zde v Brně? Pokud ano, jak se projevuje?Myslíme si, že v přiživování protiromských nálad

hrají hlavní roli některá velká média. Příkladem je „rozmáznutí“ lživé kauzy v Břeclavi, která byla pre-zentována tak, že to u některých lidí z řad majority vyvolalo okamžitou nenávistnou protiromskou reakci. S takovými kauzami se totiž svezou všichni Romové do jednoho a najednou mají pocit, že není důvod se snažit. Důsledky takových kauz mohou být patrné i v názorech rodičů romských dětí, kteří jim dost čas-to říkají, že je nebudou trápit na středních školách, když je pak stejně nikdo nezaměstná apod. kvůli jejich barvě pleti. Přesto víme o zvyšujícím se po-čtu romských studentů, např. budoucích politologů, sociálních pracovníků, stavařů, studentů medicíny a uměleckých škol. Dočteme se snad něco o těchto lidech v médiích?

V Brně, při nastupování do tramvaje, se nám stalo, že vystupující trefil jednoho našeho klienta loktem se slovy „uhni, ty cikáne jeden“. Byly jsme z  toho hodně zoufalé a pocítily jsme, že vlastně spousta lidí nechce, abychom s dětmi vůbec z té Bratislav-ské chodili někam ven. Letos jsme zažily jen nesou-hlasné brblání některých lidí, když se naše děcka živě v tramvaji bavila. Moc lidí se totiž na ně neumí podívat primárně jako na děti nebo puberťáky, jsou to „cikáni“ a hotovo. Naše děcka jsou totiž pod drob-nohledem všech. A musí se dost hlídat. Řekla bych, že jsou věčně pod tlakem a pokud jim každý den někdo řekne pár takových hlášek a tváří se, že je to legitimní a v pohodě takové věci říkat, tak to pro ně musí být hodně těžké.

Vaše organizace působí již dvanáctým rokem, zaznamenali jste díky své práci zlepšení situa-ce? Vrací se za vámi již „odrostlí“ klienti? Pova-žují zpětně vaši práci za přínosnou?Kontaktní pracovnice nízkoprahového klubu vní-

mají, že jejich klienti dospívají. Řada z nich o těchto prázdninách „opouští“ nízkoprahovou klubovnu pro děti od 6 do11 let a přechází do klubu Brána, který je určen mládeži ve věku od 12 do 20 let. Nejčastěji klienti vzpomínají právě na různé výlety, akce a tá-bory, kterých se v DROMu účastnili. Vzpomínky mají živé a barvité. Zároveň po nějaké době, stejně tak, jak přichází moment odchodu z klubovny do klubu pro mládež, přichází i rozvolňování kontaktu s níz-koprahovým klubem pro mládež a snižování četnosti návštěv. V takových momentech často dochází k do-končení studia a případnému založení rodiny u dívek, a k hledání práce u chlapců.

Zároveň nejsme jediným nízkoprahovým klubem, který naši klienti navštěvují. Přestože s  nimi ne-chceme ztratit kontakt, jsme rádi, pokud si v blízkém i vzdálenějším okolí dokážou najít klub, který je svou nabídkou aktivit a akcí oslovuje. Některé kluby kli-

Kulatý stůl terénních pracovníků romského střediska DROM a IQ Roma servis. Zdroj: www.romea.cz.

Tiráž

Čtvrtletník PŘES vydává:NEzávislé Sociálně Ekologické

HNUTÍ - NESEHNUTÍ,tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno,

tel./fax: 543 245 342,e-mail: pres@nesehnuti.cz,

http://spolecnekrozmanitosti.cz/casopis-pres/

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovatstanovisko redakce ani vydavatele.

Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřo-vání, jelikož jsme přesvědčeni, že touto

cestou napomáháme ke snižování nerov-nosti v postavení žen a mužů ve veřejné

sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem, respektujeme přání

jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven.

NESEHNUTÍ.

Redakce:Vojtěch Boháč

Pavla HofmeisterováLinda JankůTomáš Janků

Anna KvíčalováLenka Šafránková Pavlíčková

Peter TkáčKlára TrizuliakováRadka Vejrychová

Rediguje:Linda JankůTomáš Janků

Sazba a grafická úprava:Igor Látal

Jazykové korektury:Zdeňka KozákováAnna Kvíčalová

Kateřina Špácová

Grafické korektury:Linda JankůTomáš Janků

Foto na titulní straně: Rozvoj zemědělství a venkova v Tanzanii. Foto: Africe Renewal, www.flicker.com.

Registrace:MK ČR E 15578Tištěná verze:

ISSN 1214-9640On-line verze:

ISSN 1801-0296

Elektronická verze:http://spolecnekrozmanitosti.cz/casopis-

-pres/archiv-2/Roční předplatné (čtyři čísla):

145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné).Informace o předplatném:

http://spolecnekrozmanitosti.cz/casopis-pres/

Kontakt: redakce.pres@nesehnuti.cz

Vytištěno na recyklovaném papíře.

enti vyhledávají z důvodu pestré nabídky volnočasových aktivit, větším časovým dotacím věnovaným pobytu na počítačích a in-ternetu, velkým lákadlem bývá také přítomnost ping-pongového stolu v klubu nebo bohatě vybavená hudebna. Potřeby klientů jsou různé, podle našeho názoru převažuje potřeba být v kolekti-vu svých vrstevníků, aktivně s nimi trávit volný čas a zažít úspěch.

Je možné se zapojit jako dobrovolník či dobrovolnice do vaší organizace? Pokud ano, na koho by se měl takový člověk obrátit?Spolupracujeme s Dobrovolnickým centrem o.s. Ratolest, tak-

že člověk, který by chtěl dělat dobrovolníka v DROMu, se může přihlásit přes toto centrum. Rozhodli jsme se k  tomuto kroku na základě našich dlouhodobých zkušeností s realizací student-ských praxí. Došli jsme k závěru, že nebudeme přijímat na praxi studenty a stážisty s nízkým počtem požadovaných hodin, pro-tože naše práce je pak pro ně do jisté míry vytržená z kontextu, a taková zkušenost již ze své podstaty nemůže být oboustranně výhodná. Rovněž si myslíme, že dobrovolník, praktikant i stáži-sta si zasluhuje adekvátní péči, kterou mu můžeme poskytnout pouze v případě dlouhodobé spolupráce. Rovněž proto jsme se rozhodli kontaktovat Dobrovolnické centrum o.s. Ratolest, kde jsou dobrovolníci pod supervizí a je jim nabízeno školení. Stážistů a dobrovolníků přijímáme málo, takže se zvládáme každému tako-vému člověku individuálně věnovat a bavit se s ním o naší práci. Zároveň dáváme dostatečný prostor pro vlastní aktivitu.

Jaký je váš výhled do budoucna, plánujete nějaké nové projekty či program?V následujícím období bychom se chtěli soustředit na zkvalit-

nění služeb Kariérového poradenství a na spolupráci s organiza-cemi v komunitě. Za dílčí službu Kariérové poradenství pro klienty klubu Brána jsme byli v roce 2011 oceněni druhým místem v Ná-rodní ceně kariérového poradenství. Do určité doby odpovídala nabídka kariérového poradenství potřebám klientů. Aktuálně je ale nutné přiblížit tuto službu realitě života klienta. Řada našich klientů si myslí, že jakmile si „odtrpí“ povinnou školní docház-ku, půjdou okamžitě pracovat a vydělávat peníze, aby se podíleli na chodu domácnosti. Když jim říkáme, že budou mít problémy s uplatněním, moc nám nevěří. Pak je čeká tvrdý náraz na realitu, kdy už jsou v podstatě dlouhodobě odkázáni na příležitostnou práci přes známé a na sociální systém. Základní školství zde stále funguje jako příprava na další stupeň vzdělávání, spíše než jako příprava do života pro lidi, kteří se dále vzdělávat z různých dů-vodů nebudou. Většina našich klientů, především z řad mládeže, jsou schopní, pracovití a manuálně zruční lidé. Dívky by mohly ve věku 16 let klidně pracovat jako učitelky v nějaké firemní škol-ce, protože to s dětmi umí lépe než řada lidí, kteří mají formální vzdělání. Na výchově dětí se podílí od raného věku. Chlapci zase, pokud by dostali příležitost, zvládají dobře různé manuální práce. Troufám si ale tvrdit, že šanci nedostanou, protože nemají na své kompetence „papír“. Chtěli bychom se zaměřit na navázání dia-logu se zaměstnavateli v komunitě a zjistit, zda by bylo možné vytvořit nějakou příležitost pro mladé lidi, kteří mají ukončenou základní školní docházku, občas jdou někam na brigádu, ale jinak moc nevědí, co se svým životem.

Tomáš JankůČlen redakce časopisu PŘES

І 27

Centrum pro lidská práva a demokratizaci

www.centrumlidskaprava.cz

Centrum pro lidská práva a demok-ratizaci (Czech Center for Hu-man Rights and Democrati-zation, CCHRD) představuje nezávislou akademickou in-stituci, která lidská práva sleduje z odborného sociálněvědního a mezinárodněprávního pohledu. Centrum pořádá konference, vy-dává bulletin a zajišťuje infor-mování o lidských právech v ČR i Evropě.

Centrum se specializuje na několik konkrétních okruhů:

- Mezinárodní trestní spravedlnost

- Evropský systém ochrany lidských práv

- Mezinárodní politika a lidská práva

- Česká republika a lidská práva

TÝDEN ZA PRÁVA MIGRANTŮ A MIGRANTEK12. – 19. prosince 2012

Týden akcí v Praze, Brně a Pardubicích se koná při příležitosti Mezinárodního dne OSN za práva migrantů. Především podpoří kampaň za zdravotní pojištění migrantů a migrantek, která usiluje o začlenění migrantů do veřejného zdravotního pojištění. Až sto tisíc migrantů je totiž odkázáno na nevyhovující komerční zdra-votní pojištění. Více najdete na www.zdravotnipojistenimigrantu.cz.

Program

12. prosince

Pardubice: Promítání lmu Obchodníci se zdravím (2012) a diskuse s tvůrci, 9.00 Univerzita Pardubice, Aula Arnošta z Pardubic

Brno: Zdravotní pojištění migrantů v ČR v obrazech. Vernisáž výstavy. 17.30 - 19.30 Trojka, Dominikánská ulice 9

Praha: Migrace, co to pro nás znamená? Diskusní večer s promítáním krátkých lmů. 17.00

15. prosince

Praha: Procházka Prahou po komerčních zdravotních pojišťovnách

17. prosince

Praha: Promítání lmů Lepší život (2012) a Obchodníci se zdravím (2012) s diskusí 20.30 Kino Světozor

18. prosince

Praha: Mezinárodní den migrantů – debata o Úmluvě OSN o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin, následuje večírek migračních a mi-grantských organizací a iniciativ, hraje Koza na útesu, DJ, 18.30 Klubovna v Dejvicích, na rohu Generála Píky a Gymnazijní

19. prosince

Happening za zahrnutí migrantů do veřejného zdra-votního pojištění