Číslo 30 Ročník 29 Pro týden od 2. 11. do 9. 11. 2018 INTERNETOVÝ TÝDENÍK PRO ORIENTACI NA KNIŽNÍM TRHU Uvnitř: D. B. John HvĚZDA severU (rozhovor s autorem); Listopadové novinky ALPressu; Gert nygårdshaug MenGeLeHo Zoo (rozhovor s autorem); Brian Aldiss nonstoP (rozhovor s autorem); Janelle Brown nAPosLeDY se oHLÉDni (rozhovor s autorkou); elena Ferrante tíŽivá LáskA (záhadná autorka); václav vokolek DoMinový eFekt; tom kenyon MoUDrost HAtHorŮ (rozhovor s Hathory); kniHoMánie a další Nakladatelství ARGO vydává 268 Kč 398 Kč 448 Kč internet. knihkupectví: www.kosmas.cz Více uvnitř Více uvnitř Další novinky, videa, rozhovory, recenze, aktuality na: http://denik-knihy.cz/ Jiří stránský viDeo https://youtu.be/XjwkvyDDg2M 369 Kč 379 Kč www.dominoknihy.cz Více uvnitř www.prah.cz Balada o pilotovi, ČT1; 4. 11. ve 20.25 hod.
Transcript
Číslo
30Ročník 29Pro
týden
od 2.
11. do
9. 11.
2018I N T E R N E T O V Ý T Ý D E N Í K P R O O R I E N TA C I N A K N I Ž N Í M T R H U
Uvnitř: d. B. John HvĚZdA severU (rozhovor s autorem); Listopadové novinkyALPressu; Gert nygårdshaug MenGeLeHo Zoo (rozhovor s autorem); Brian Aldiss nonstoP(rozhovor s autorem); Janelle Brown nAPosLedY se oHLÉdni (rozhovor s autorkou); elenaFerrante tíŽivá LáskA (záhadná autorka); václav vokolek doMinový eFekt; tom kenyonMoUdrost HAtHorŮ (rozhovor s Hathory); kniHoMánie a další
NakladatelstvíARGO vydává
268 Kč
398 Kč 448 Kč
internet. knihkupectví: www.kosmas.cz
Víc
e uv
nitř
Více uvnitř
Další novinky, videa, rozhovory, recenze, aktuality na: http://denik-knihy.cz/
Jiří stránskývideohttps://youtu.be/Xjwkvyddg2M
369 Kč
379 Kčwww.dominoknihy.cz
Více uvnitř
www.prah.cz
Balada o pilotovi, ČT1; 4. 11. ve 20.25 hod.
www.dominoknihy.cz
D. B. JohnHVĚZDA SEVERU
Před dvanácti lety se Su-min vydala na romantický výlet na odlehlý jihokorejský ostrov.Měla před sebou univerzitní studia, vlastně celý život. Ale pak záhadně zmizela přímo z pláže. Je mrtvá? Její sestra Jenna se s takovouto představou nedokázala nikdy smířit.A nyní ji v této souvislosti kontaktovala CIA se žádostí o spolupráci.Ve stejné době se paní Mun, šedesátileté rolnici ze severokorejské provincie Rjanggang,stane velmi podivná věc. Na poli najde spadlý balón s jihokorejskou pomocí. Pár kouskůprodá v nedalekém městě, kde v sobě nalezne netušený obchodnický talent. Netrvádlouho a z prosté ženy se stane prosperující podnikatelka a následně také mluvčí míst-ního disentu.V hlavním městě se život vysoce postaveného severokorejského diplomata začíná ubíratzcela opačným směrem. Jeho bratr aspiruje na funkci v nejužším okruhu Drahého vůdceKim Čong-ila, ale nejprve je třeba prokázat, že po tři generace je celá rodina ideologickybezúhonná. Tajná policie však nalezla informace, kvůli kterým se kariéry, a tím pádem i holé existence obou sourozenců mohou velmi rychle zhroutit.Životy všech tří hrdinů se propojí způsobem, který by nikdo nečekal, a vyústí v děsivéma – ano – smrtícím závěru. Autor využívá vlastních zkušeností nabytých při pobytu v Se-verní Koreji a v jeho podání na stranách knihy ožívá příběh, který se možná právě teďněkde na Korejském poloostrově odehrává.
Překlad: Jiří KobělkaVázaná, 480 stran, 379 Kč, ISBN: 978-80-7498-284-2
https://www.dominoknihy.cz/napeti/hvezda-severu
Zakoupit můžete zde
Ukázka z knihy a rozhovor s autorem na dalších stranách
Získal jsem mnohem jasnější představu
o každodenním životě v Severní Koreji,
o tom jak moc se lišil od toho, s nímž jsem
se setkal v Soulu.
www.dominoknihy.cz
Datum: 22. červen 1998, č. j.: 734988/220598ZASLÁNO FAXEM
ZPRÁVA Inčchonské městské policie vypracovaná nažádost Národní policejní agentury,
okrsek Seotemun, Soul1. Rozkaz zněl stanovit, zda dvě pohřešované osoby, které bylynaposledy spatřeny 17. června ve 14.30, opustily před svýmzmizením ostrov Pengnjong. Zprávu uctivě předkládá inspektor Ko Eun-tek.2. Ze záběrů z bezpečnostních kamer získaných z přístavištětrajektů na ostrově Pengnjong s vysokou mírou jistoty vyplývá, žedo žádného trajektu vyplouvajícího v předmětné době z ostrovanenastoupil nikdo, kdo by připomínal pohřešované osoby. Závěr: pohřešované osoby neodpluly z ostrova trajektem.3. Pobřežní hlídka nezaznamenala v době, kdy byly pohřešovanéosoby naposledy spatřeny, v dotyčné oblasti žádná další plavidla.Námořní doprava v okolí je s ohledem na malou vzdálenost ostro-va od Severní Koreje silně omezená. Závěr: pohřešované osoby neopustily ostrov na žádném jinémplavidle.4. Místní obyvatel objevil včera na pláži Kontol vedle zbytkůtáborového ohně kytaru, obuv, svršky, fotoaparát, peněženkyobsahující peníze, zpáteční jízdenky na trajekt, občanské průkazya průkazky z knihovny náležející pohřešovaným osobám. Údajezískané z občanských průkazů obou osob se shodují s osobnímiúdaji poskytnutými Sangmjungskou univerzitou. Jejich držiteli jsou: Pak Dže-hun, 19 let, trvale pobytem v soulskéčtvrti Toksan, jeho matka žije na ostrově Pengnjong.Williamsová Su-min, 18 let, občanka Spojených států, která v březnu přicestovala do země kvůli univerzitnímu studiu.5. Dnes v 7.00 zahájily vrtulníky pobřežní hlídky pátrací operaci„vzduch-moře“ v okruhu 5 námořních mil. Žádné stopy po pohře-šovaných osobách však nebyly nalezeny. Závěr: obě osoby tragicky utonuly při koupání. Moře bylo klidné,ale podle pobřežní hlídky se oblast vyznačuje nezvykle silnýmiproudy. Ty již mohly odnést těla na značnou vzdálenost.6. S vaším souhlasem nyní pozastavujeme pátrání vrtulníky a s pokorou doporučujeme, abyste informovali rodiny pohře-šovaných osob.
Kapitola 1Georgetown
Washington, D.C.První říjnový týden 2010
Jennu náhle probudil ze spánku vlastní dech, který se změnil vevýkřik.Ztěžka oddechovala, oči měla otevřené a zorné pole rozmazanépokřiveným snem. Ve zmatených vteřinách mezi sněním a bdě-ním se nedokázala ani pohnout. Konečně začaly mlhavé obrysypokoje nabírat konkrétní tvar. Radiátory tiše syčely a vzdálenéodbíjení hodin na věži odpočítávalo celou. Jenna si povzdechla a opět zavřela oči. Zajela si rukou ke krku. Pořád tam byl, tenkýstříbrný řetízek s miniaturním stříbrným tygrem.Nikdy ho neodkládala. Shodila ze sebe přikrývku a cítila, jak jí nazpocené tělo dosedá jako lněná plachta chladivý vzduch.Vedle ní se na posteli tiše vytvořila vypouklina a ve slabém světlese zaleskly jantarově zelené oči. Kocour se zjevil zdánlivěodnikud, jakoby z jiné dimenze – skoro to vypadalo, že ho jakoducha vyvolalo odbíjení hodin. „Nazdar,“ pozdravila ho Jenna a pohladila ho po hlavě.Na radiobudíku přeskočila číslice.„…nistr zahraničí vypuštění odsoudil jako ‚nadmíru provokativníakt, který ohrožuje bezpečnost regionu‘…“Kuchyňská dlažba ji chladila do bosých nohou. Jenna nalilaKocourovi mléko, ohřála si v mikrovlnce studenou kávu, kterounašla v konvici, zlehka se napila a v duchu se připravila nahromadu vzkazů v hlasové schránce. Doktor Levy potvrzovalschůzku v devět ráno. Redaktor East Asia Quarterly s ní chtělprobrat otištění její studie a zlověstně se tázal, jestli slyšela rannízprávy. Starší vzkazy byly v korejštině a všechny je nechalamatka. Jenna je přeskočila a poslechla si pouze ten úvodní –pozvání na nedělní oběd do Annandale –, v němž matka mluviladůstojně a trochu ublíženě, takže Jenna cítila, jak jí hrdlo svírajívýčitky svědomí, jako by ji pálila žáha.Chytila hrnek s kávou do dlaní, zadívala se na zšeřelou zahradu,ale v okně viděla jen odraz zářivého interiéru kuchyně.Chvíli se zdráhala uvěřit, že ta vychrtlá třicetiletá bytost s pro-padlýma očima, která se na ni ve skle dívá, je ona.Na hromadě pod klavírní židlí našla tenisky a tepláky, rychle seoblékla, stáhla si vlasy do culíku a vyrazila do chladné O Street,kde se setkala s pronikavým a lehce nevraživým pohledempošťáka. Už je to tak, kamaráde, jsem černoška, a přece bydlímv téhle čtvrti. Vnořila se do stínohry pod korunami stromů a zamířila ke stezce vedoucí podél kanálu. Georgetown dnesráno připomínal Ospalou díru. Chladný severovýchodní vítrunášel listí po modrošedé obloze a z oken a zápraží jukaly dýně.Jenna se ještě ani pořádně nezahřála, a už nasadila ke sprintu;vítr od kanálu jí vyfoukával z vlasů ošklivý noční sen.Doktor se napraskle usmál. „Jestli se mnou nebudete mluvit, takse nikam nedostaneme.“ Pod svrchní vrstvou přemlouvání všakJenna cítila znuděnost. V zápisníku, který mu spočíval na koleně,se hromadily nesmyslné malůvky...
www.dominoknihy.cz
Napsal jste velmi zajímavou knihu. Jak se rodila – odnápadu až po vydání? Dlouho jsem chtěl, aby se KLDR, tato tajuplná země stalamístem pro thriller. Zaujala mě dramatická zpráva z Pchjongjangu 19. prosince 2011, která budila dojem, žezde došlo k nějakému spiknutí. V poledne státní televizeoznámila, že Kim Jong-il, „milý vůdce“, který vládl zemisedmnáct let, zemřel. Sledoval jsem obrovské davy plaka-jících lidí, a za jejich slzami jsem viděl strach. Všichni tam,dokonce i děti, věděli, co by čekalo toho, kdo by slzičkuneuronil. To ve mně vyvolalo zájem dovědět se, jak seobyčejní severokorejci vyrovnávají se všudypřítomnýmdohledem a extrémní politickou kontrolou. Jak vypadájejich soukromý život? Riskovali někdy třeba jen drobnoupochybností, dokonce i mezi nejbližšími? Je fascinující číst o Severní Koreji, o zemi, kterouvětšina z nás zná pouze z médií. Jak obtížné bylo provás nahlédnout hloub pod povrch uzavřeného tajnéhorežimu?Severní Koreu jsem navštívil v dubnu 2012. Byl jsem velmiopatrný, na co se ptát a o co se zajímat, protože lidé se tamnemohou volně bavit, zvláště když je osloví cizinec. „Nesprávná“reakce by mohla mít pro ně strašné následky, pokud by ji zaslechlstrážník nebo informátor. Za dlouhou dobu si severokorejci zvyk-li, skrývat své myšlenky a pocity. Mí průvodci mi ukázali jen typamátky, které prezentovaly úspěchy zastaralého socialismu.Pchongjang je trochu jako gigantický film zaplněný zvláštně sechovajícím obyvatelstvem. Až pohled za oponu ukázal realitu:zubožené děti, prázdné továrny, ženy, které praly prádlo vešpinavé řece. Surová chudoba.Získal jsem mnohem jasnější představu o každodenním životě v Severní Koreji, o tom jak moc se lišil od toho, s nímž jsem sesetkal v Soulu. Dokumentoval ho třeba mladý voják, který bylzatčen za distribuci bezplatných CD s křesťanskou hudbou. O svém trestu nechtěl mluvit, ale viděl jsem, že mu chybí prsty.Další byla mladá žena, kterou chytili, když pomohla lidempřekročit hranici do Číny. Po odpykání trestu odnětí svobody ji z její vesnice vyhnali. Uvědomila si, že nikdy jí nedovolí založitrodinu. Z těchto a z dalších osudů jsem získal detaily, které mipomohly oživit mé románové hrdiny. Nicméně nejvíce poznatkůjsem získal od Lee Hyeon-seo, jejíž vzpomínková kniha THEGIRL WHITH SEVEN NAMES (Dívka se sedmi jmény), v nížpopisuje, jak jako patnáctiletá utíkala z KLDR. Inspirovala mě jejístatečnost, inteligence a doslova nekonečná houževnatost.Jednou z vašich hlavních postav je Jenna, kterou kontaktujeCIA, když zjistí, že její sestra – dvojče – mohla být unesenaseverokorejskými agenty. Jak jste se vyhnul určitému klišé,které hrozilo při zpracování takového tématu? Jenna nevěří, že by její sestra mohla být naživu. Mezi lidmi se jípodaří bolest ze ztráty blízkého člověka trochu zmírnit, ale u dvojčat je všechno složitější. Přeživší může být traumatizovánzpůsobem, který si jiní nedokážou představit, a už nikdy nebude
stejným člověk. Takto postižení lidé mohou navždy žít s duchem. Co se týče Jenny, vím že korejští Američané jsou zřídkakdy zcelaakceptováni domácími obyvateli. A v ultranationalistické severníKoreji by postoj vůči Jenně a jejímu dvojčeti byl jednoznačně rasi-stický. Jenna se tak musela potýkat s pocitem outsidera. Cho a paní Moonová jsou také cizinci, ale mají vnitřní sílu a odolnost.Přitahuje mě psát o outsiderech. Vyplývá to možná z mé zku-šenosti se situací gayů ve velmi nepřijatelném čase a nepřá-telském prostředí. Velmi lidská je zkušenost paní Moonové, která nalezlapropagační balón z Jižní Koreje plný lahůdek. Jak vzniklatato postava?„Ajumma“ je známá postava v Severní i Jižní Koreji. Tyto tvrdé,pracovité matrony, které lze potkat na každém tržišti, jsou v ko-rejské společnosti vystaveny podivné kombinací úcty a posmě-chu. Nemají žádné potíže udělat z mužů bytosti slabé a neschop-né. Chtěl jsem, aby paní Moonová byla chytřejší a tvrdší nežkterýkoli z mužů v jejím okolí. Domnívám se, že na severu musíexistovat mnoho skutečných paní Moonových, žen, které bylydostatečně silné na to, aby udržely své rodiny naživu v důsledkuvelkého hladomoru v devadesátých letech. Nyní si vytvářejívlastní štěstí tím, že se živí obchodem. Tyto ženy jsou v jistémsmyslu vzbouřenci, odolávající zakořeněnému patriarchátukorejské společnosti. Jde o skupinu lidí, u nichž je nejméně pra-vděpodobné, že podlehnou nesmyslné stranické ideologií. Goat-shit, jak by to nazvala paní Moon. Co se týče vašeho psaní. Budete pokračovat ve stejnémduchu nebo chystáte pro své čtenáře nějaké překvapení?Za tímto románem jsem úplně dveře nezavřel. Trvalo mi to pět letnež jsem dobře poznal své hrdiny. A i díky tomu nevylučuji po-kračování. Jenna je agent CIA a rozkaz ji může odvelet kamkoli.Její nová mise by mohla být třeba Rusko. Myslím si, že si Západpomalu začíná uvědomovat nebezpečí, kdyby se tato země stalanepřátelským policejním státem.
(Ze zahraničních pramenů)
Gert NygårdshaugMeNGeleho Zoo Zabíjejí, aby prales mohl přežít. ekothriller. Kniha, která vyšla příliš brzy – ještě dřív, nežve světě nastal fenomén severského thrilleru a krimi.Stala se nejprodávanější norskou knihou a od roku 1989 v Norsku vyšla již asi dvacetkrát. Nyní si razí cestu dosvěta a připravuje se TV seriál.
„Na mnoha místech Ildebrandiny mapy byly zakreslenévelké červené plochy. To byly projekty přehrad, kteréschválila Světová banka a které měly zaplavit obrovskéčásti džungle. Mapa jich obsahovala celých sto patnáct.Dohromady pokrývaly plochu o velikosti evropy. SrdceAmazonie. Tep Země. Indiáni, rostliny a zvířata. Všechnose mělo zlikvidovat, vyhladit, navždycky vymazat z po-vrchu zemského.“
Malý Mino žije se svou rodinou v deštném pralese. Jehootec jim zajišťuje obživu lovem vzácných a krásných
motýlů. Jenže kapitalistický svět se hrozivě blíží, dochází ke kácení lesů a likvidaci původníhoobyvatelstva. Jednoho dne teror zasáhne i Minovu vesnici a Mino zůstane sám. Cítí silnou nenávist a touhu popomstě, které jej neopustí, ani když jej cesty zavedou do dalších zemí. Zanedlouho se terorobrací proti bezohledným spekulantům devastujícím životní prostředí.
www.prah.czZakoupit můžete zde https://www.kosmas.cz/knihy/249299/mengeleho-zoo/
Rozhovor s autorem na další straně
Čím podle vás nejvíce vaše kniha zasáhla srdcenorských čtenářů? Už samotným příběhem Mina, malého chlapceněkde v brazilské džungli, kde se naučil chytatvzácné motýly deštného pralesa. Jednoho dnepřijde domů a zjistí, že vesnice byla zničena a jejíobyvatelé vyvražděni. Je jediný, kdo přežil. Zločinci, šéfové velkých nadnárodních společností,kteří za pomoci zkorumpovaných místních vládcůzapálili les, zabili domorodce a získali tak obrovsképlochy pro své podnikání. Mino se rozhodne pom-stít tento zločin a zastavit likvidaci jihoamerickéhodeštného pralesa.Zrodí se hnutí Mariposa. Mino se třemi přáteli ce-stují po světě s cílem překazit plány ekologickýchteroristů. Ochrana přírody je v Norsku citlivé téma. Jak vás napadlo napsat román o ekologickémterorismu?Původně jsem na toani nemyslel. V roce1988 jsem byl po-slán do Jižní Ame-riky. V té době bylsvětový tisk plný zpráv o boji Chico Mendese protiplenění deštných pralesů. Stáloho to život. Uvnitř brazilské provincieAcre byl zavražděn. (Chico Mendes se na-rodil v hornatém zalesněném podhůří And. Jako malýchlapec musel pomáhat svým rodičům a stal se zruč-ným sběračem kaučuku. Když v šedesátých letech prudceklesly ceny kaučuku, byly pozemky s jeho výskytem pro-dávány. Ty pak získávali dobytkáři, kteří sběrače vyháněli.Mendes nebyl výjimkou, měl s nimi několik konfliktů a potyček. Roku1987 byl pozván americkými ekologickými aktivisty na jejich jednání doWashingtonu, D.C. Mendes jim doporučil, aby se stavěli proti financování obříchprojektů amerických i brazilských firem (z daní amerických občanů), na plošnéodlesňování amazonských deštných pralesů a vyhánění místních obyvatel. Téhož rokuobdržel Mendes cenu Global 500 Award, kterou mu udělilo OSN za ochranu životníhoprostředí. Roku 1988 se pokusil rančer Darly Alves da Silva kácet les na místě, kdestála přírodní rezervace. Mendes protiněmu okamžitě zahájil velkou kampaň,při níž se mu podařilo zabránit jehopokusu odlesňování pralesa. Da Silvase svým synem Darcym přišli v prosinciroku 1988 k domu v Xapuri, kde Mendesse svou rodinou žil, a začali střílet dooken. Mendes byl střelen do hrudi a bylna místě mrtev. Chico Mendes se po svésmrti stal brazilským národním hrdinou.Wikipedie).
Proč jste se vlastně vydal doBrazílie?Chtěl jsem se tam setkat s vdo-vou po Chico Mendesovi. Ale tose mi nepodařilo. Nicméně jsemtam posbíral tolik materiálu, že tovydalo na knihu Mengeleho Zooa ještě na další romány.
Proč to spojení s nacistickýmzločincem Mengelem?Slyšel jsem to i u místních oby-vatel. Vyjadřuje srovnání Men-gelova brutálního pohrdání lid-ským životem se současnýmiútoky velkých společností napřírodu. Víme, co má Mengele nasvědomí. Není to tedy trochudrsné srovnání?Když jsem se vrátil do Norska,byl jsem z toho všeho zoufalý.
Chtěl jsem svou kni-hou vyprovokovat k nějakému činu protibezpráví vycházející-mu z lidské cham-
tivosti. Ale samozřej-mě psát o Minovi byl pro
mě problém, protože jehozoufalství hluboce zasáhlo
jeho mysl. Minoův pohled nasvět se vymkl běžným normám,
snažil jsem se ho nějak objektivi-zovat. Snad proto se moje kniha
stala tak univerzální.Děj knihy nezasazujete do kon-
krétního časového období, ani neuvá-díte přesné názvy zemí, v nichž se ode-
hrává. Víte jen to, že Mino věří, že může za-chránit deštný prales tím, že zabije ty, kteří jsou
zodpovědní za jeho devastaci.Vyjadřuji tím lidské konstantní dilema, morální etickou otázku, co jesprávné a co je špatné? Tu si lidé kladou bez ohledu na dobu a místo,kde žijí.
Ve své knize říkáte, že hnutíMariposa v určitém okamžikuvyhrává. Znamená to, že po-kládáte Minovy metody zasprávné? Ne, ne teď, i když jsem si my-slel, že naděje stále existuje.Ale situace se zhoršuje. Je totragické, takže ne, nevěřím v Minovou metodu, že by mohlazvrátit nepříznivý vývoj. A co literatura? Může něcozměnit v lidských myslích?Nositel Nobelovy ceny za lite-raturu z roku 2008 Jean-MarieGustave Le Clézio kdysi řekl, žeexistují dva druhy názorů na
www.prah.cz
NEJLEPŠÍ NORSKÁ KNIHA VŠECH DOBGert Nygårdshaug,(nar. 1946 v Tynsetu). Debutoval roku1966 básnickou sbírkou Impulsy a máza sebou dlouhou, pestrou a úspěšnouspisovatelskou dráhu. Nejznámějšímse stal díky svým detektivním románůmo Frederiku Drumovi a kritiky vyzdviho-vané ekologické trilogii, jejímž počáteč-ním dílem je Mengeleho Zoo. Jeho romány charakterizuje zvláštnísměs imaginace, vědy a mystiky a po-ezie. Nygårdshaug žije v Lieru u nor-ského města Drammen.
Gert Nygårdshaug se svou sbírkou motýlů. Vlevo: vzácné Morphomotýli, které ulovil v Amazonii. Foto: Janne Møller-Hansen
literaturu. Někteří soudí, že literatura jsou jen slova. Jiní věří, že můžeovlivnit celý svět. Ale podle mého názoru literatura v posledních letechv Dánsku, Norsku, Švédsku a Německu spíš slouží k uspokojení egaautorů, místo toho, aby se zabývala například příčinami válek, ekolo-gickými problémy a zhoršováním životního prostředí. Takovétopoznání bylo pro mě zklamáním. Přál bych si, aby více autorů využí-valo své schop-nosti k pozitivnímu ovlivňování lidí.
Když kniha v roce1989 vyšla v ma-lém nakladatelstvíSolum, prodalo sejí pouze něco mezidvěma až třemitisíci výtisky. Jakse z ní stal best-seller a dokoncepodle čtenářů nej-lepší norská knihavšech dob?Recenze byly po-někud smíšené anorští novináři kekoterorismu někdytrochu nedůvěřiví.Ale v devadesátýchletech se začalovíce hovořit o po-třebě zodpovědnějichránit životní pros-tředí.
S reklamou hodně pomohlpopulární norský zpěvák Mor-ten Harkett ze skupiny A-ha. O knize se začalo mluvit veškolách, četlo se z ní v knihov-nách, pořádaly se semináře.
Následovala další vydání, a najednou se jen
v Norsku prodalo150 000 vý-
tisků. Násle-dovala zahranič-
ní vydání.Kniha ovlivnila zřej-
mě i norskou vládu,která za tři miliardy korun
koupila část deštného pra-lesa, aby zabránila jeho likvi-
daci. Ale v této souvislosti je tojen jedna stránka mince. Na tédruhé se investuje do ropnýchspolečností, které si s ekologiítaké příliš nerozumí. Ale ne-přísluší mi to hodnotit. Mýmúkolem je psát. Můžeme to brát tak, že ho.-dláte pokračovat v boji zazáchranu světové přírody...
Ano. Román Mengeleho Zoo je prvním dílem trilogie. Dalšími jsouMožnosti nebeského stromu (1995) a Aphrodite Pool (2003).Letošní novinkou je román Zoo Europe, který je spojen také s postavouMina. Na nedostatek témat si rozhodně nemohu stěžovat. Myslím, že jsmezatím zahlédli jen špičku ledovce. V budoucnosti budeme čelit ještěvětším výzvám, a tonemyslím jen naomezené zásobyropy. Dopadne nanás nedostatekpotravin. Jak uživitšest, osm nebodeset miliard lidí naZemi. Bez hnojiv tozjevně nepůjde, a jak je vyprodu-kujeme, abychomsoustavně ne-poškozovali životníprostředí….? Ale to už je zase nadalší zamyšlení...
Brian AldissNoNstopRoy Complain žije v kmeni uprostřed divočiny.primitivní způsoby však v jeho očích nesouzní s četnými pozůstatky kdysi mnohem civilizo-vanějšího života. Nehodlá se smířit ani s dusivýmizvyklostmi a vysvětleními, které logicky nesouh-lasí s pravou povahou světa. V neustále se zrych-lujícím tempu odkrývá četná tajemství, posouváhranice poznaného a dochází dokonce až k mož-nosti nezvratné změny všeho, co doposud znal…Nonstop je příběhem muže, kterého zvídavostpředurčila stát se tím, kdo změní nejen osud svůj a svého okolí, ale i celkový pohled na svět samot-ný. Románový debut klasika žánru stále zůstávájednou z jeho nejpopulárnějších prací. Jde o kři-šťálově čistý příklad dobrodružné science fiction,která je i přes svůj spád něčím víc než jen pouhouzábavou.
Roy Complain měl pocit, že tlukot jeho srdce se šíří mýtinou jakoradarové paprsky odražené vzdálenou překážkou zpět ke svémuzdroji. Stál ve dveřích kajuty s rukou na zárubni a naslouchal divoké-mu bušení v tepnách. „Tak se pohni, když chceš vypadnout! Říkalspřece, že chceš vypadnout!“ Gwennin hlas za zády zněl tak jízlivě,až ho postrčil ven na mýtinu. Bez ohlédnutí bouchl dveřmi, teprvepak se mu z hrdla vydralo temné zavrčení. Aby se ovládl, začal sibolestivě drásat ruce. Takový už byl život s Gwenny – hádky pro nicza nic a po nich nepříčetné záchvaty vzteku, který ho užíral jakozákeřná nemoc. Kdyby to byl alespoň poctivý vztek, ne tohle bláto!Ať ho na sebe naházeli kolik chtěli, Complain moc dobře věděl, že sebrzy a s poníženými omluvami vrátí. Potřeboval svou ženu. Dobabdění teprve začínala. Ještě se tu potloukalo pár mužů; později sevšichni někam vytratí za svými záležitostmi. Hlouček, který dřepěl napalubě, hrál Vzhůru ke hvězdám. Complain s rukama v kapsáchdošel až k nim a rozladěně se zahleděl mezi střapaté hlavy. Hracíplocha, nakreslená přímo na palubě a pokrytá žetony a znaky, měladélku dvou rozpažení. Jeden z hráčů se zrovna nahnul a posunuldvojici svých figur. „Pětka je obklíčená,“ řekl s vítězoslavnou krutostí.Zdvihl hlavu a spiklenecky na Complaina mrkl. Complain se lhos-tejně otočil. Jako kluka ho tahle hra dlouho a neodolatelně přita-hovala. Hrával ji, až mu dřevěněly z neustálého dřepění nohy a bylsotva s to rozeznat stříbřité kameny. Stejně vášnivě, jako v obluzení,hráli i ostatní, téměř všichni z kmene Greenů; hra jim dávala pocitprostoru a síly, kterých se jim tolik nedostávalo. Teď už její kouzlo naComplaina nepůsobilo a trochu mu i chybělo. Potřeboval by něco, coby ho úplně pohltilo. Rozladěně se loudal mýtinou a sotva vnímaldveře vpravo i vlevo. Jeho oči, jako by hledaly nějaké znamení, slídi-ly po kolemjdoucích. Zahlédl Wantage; klusal k zátarasu a instin-ktivně přitom skrýval znetvořenou levou tvář před zraky ostatních.Wantage u dlouhých polí nikdy nehrál: nesnášel lidi po obou stra-nách. Jak to, že ho po narození Rada ušetřila? V kmeni Greenůpřicházela na svět spousta znetvořených dětí, ale vždy je čekal jennůž. Jako kluci říkali Wantageovi ,Zpotvořenec‘ a týrali ho, ale vyrostlz něho silný a rvavý chlapík, který věděl, jak je přimět k větší snášen-livosti, a posmívat se mu mohli jen za zády. Aniž si to Complainuvědomil, dostalo jeho neurčité bloumání cíl: zamířil za Wantagem k zátarasu. Tady dole byly nejlepší kajuty a Rada si je přirozeněvyhradila pro své potřeby. Ze dveří, které se právě rozletěly, vyšelsám poručík Greene se dvěma důstojníky v patách. PřestožeGreene byl dnes už stařec, zachoval si vznětlivost a v trhavých pohy-bech i zbytky rázného kroku z dob mládí. Oba důstojníci, Patcht i Zilliac, pochodovali s paprskomety, které jim trčely zpod opasků, a s vědomím důležitosti vedle něho. Ke Complainovu nesmírnémupotěšení Wantage z jejich nenadálého příchodu zpanikařil tak, ževeliteli zasalutoval. Byl to ostudný posunek, místo aby zdvihl ruku,spíše se k ní poklonil, a Zilliac se na něj na oplátku zhnuseně za-šklebil. I když to pýcha nedovolovala přiznat, podlézavost byla všu-
dypřítomná. Také Complain patřičně pozdravil, když míjel trojici.Potom se zamračeně odvrátil. Nikdo si nesmí myslet, že on, lovec,není roven komukoli jinému. V Učení přece stojí: „Podřízeným sestává teprve ten, kdo pocítí potřebu prokazovat úctu druhému“.Vrátila se mu nálada. Dohonil Wantage a poplácal ho po levémrameni. Ten sebou trhl na opačnou stranu a nastavil Complainovipřed břicho silnou tyč. Měl úsporné pohyby člověka, který žije mezinabroušenými noži. Ostří tyče mířilo Complainovi přímo na pupek.„Copak, fešáku, takhle zdravíš kamarády?“ zeptal se Complain a odstrčil hrot stranou.„Myslel jsem… Prostor, lovče. Jak to, žes ještě nevyrazil za kořistí?“zeptal se Wantage a uhnul před Complainem očima. „Protože chci jíts tebou k zátarasu. Jestli tě to zajímá, břicho mám plný, a co jsemměl, jsem odvedl. Maso nepotřebuju.“ Mlčky šli dál. Complain sesnažil dostat nalevo od stále uhýbajícího Wantage, musel všakpřitom dávat pozor, aby to nepřehnal a Wantage se na něj nevrhl. I když násilí a smrt byly v Ubikacích běžnou záležitostí a tvořilypřirozenou protiváhu vysoké porodnosti, jen pro zachování rovno-váhy nikdo rád neumírá. Chodba před zátarasem se začala plnitlidmi. Wantage zamumlal, že musí něco poklidit, a odbočil. Odcházeltěsně podél zdi, toporně vzpřímený a s jakousi zatrpklou důstojností.Chodbu zcela přehrazoval dřevěný zátaras s bránou, před kterounepřetržitě hlídkovali dva Strážci. Ubikace tady končily a začínallabyrint ponikových džunglí. Vzhledem k tomu, že poloha zátarasuse měnila, byl postaven tak, aby se dal kdykoli rozbourat. Greenovébyli zpola kočovný kmen: protože nedokázali sklízet dostatečněbohatou úrodu ani držet dost domácích zvířat, museli se častostěhovat na nová území. Pokaždé přitom posunuli přední zátaras a do odpovídající vzdálenosti přemístili zadní na opačném konciUbikací. Jedno z takových stěhování právě začalo. Houština ponikůpřed zátarasem, na kterou útočili a kterou museli vymýtit, se znovurozbují, až zůstane za nimi; kmen se zvolna prokousával neko-nečnými chodbami jako červ přezrálým jablkem. Muži před bariéroupracovali bez ustání. Podtínali vysoké stonky poniků a nad čepelemijejich nožů tryskaly pramínky jedlé mízy, miltexu. Poražené kmenyrychle převraceli, aby v nich zachránili co nejvíc mízy. Šťáva sepozději z poniků odčerpá, prázdné stonky se nechají vyschnout a nařežou se na patřičnou délku, aby posloužily k nejrůznějšímúčelům. Jen co rostlina padla, sklízely se i ostatní části: listy proléčivé vlastnosti, mladé výhonky pro lahodnou chuť a semena k roz-manitému použití – jako potrava, knoflíky či jako chřestící náplň tam-burín vyráběných v Ubikacích, jako hrací žetony pro Vzhůru kehvězdám i jako hračky pro nemluvňata (semena byla dost velká,takže je jejich zvědavá ústa ještě nemohla spolknout).Největší dřina při mýcení byla se spletenci kořenů, které se jakoocelové předivo rozprostíraly pod vrstvou písku a jejichž šlahouny sezahryzávaly hluboko do paluby. Když je vysekali, přišli další muži s rýči a odklidili do pytlů humus. Vrstva odumřelých zbytků rostlinbyla v těchto místech zvlášť silná, pokrývala palubu přes půl metruvysoko. Dokazovalo to, že zdejší území bylo dosud panenské a žese tudy před nimi neprobíjel žádný kmen. Plné pytle putovaly nanosítkách do Ubikací, kde se vyprazdňovaly, aby v nových pros-torách mohla vznikat nová pole. Před zátarasem pracovala ještějedna skupina mužů, kterou Complain sledoval obzvlášť pozorně.Byli to Strážci, postavení výše než všichni tady kolem. Rekrutovali sevýhradně z řad lovců a Complain měl pořád ještě šanci, že se jednoudíky štěstí nebo něčí přízni povznese do téhle záviděníhodné třídy.
Jak vypadá váš běžný den?Vstanu zhruba v sedm hodin a než se usadím u svého stolu, posnídám kousektoustu. Začínám tím, že doplním do deníku vše, co se událo předešlého dne. Dělámto po celá desetiletí. Popsal jsem už téměř stovku sešitů. Poté píši a studuji prame-ny, a to až do poledne. Zbytek dne mám vyhrazený pro přátele, nebo pracuji nazahradě a večer si nechávám pro zábavu – kino nebo párty.
Co bylo vaším prvním literárním dílem?Byl to KREDIT: RICK PUSHINSKY (na obrázku).Napsal a ilustroval jsem to v Devonu, abych pobavil sestru Betty. Bylo mi tak asijedenáct a jí šest. Překvapivě toto dílko přežilo celou válku a spoustu stěhování.Někteří jeho hrdinové byli docela krvežízniví, jiní poměrně zkrotlí. Pravidelně jsemslýchával, že postavy Adventure Boy a Adventure Girl se nám až nápadně podobají. Toto byl váš jediný dětský literární projev?Když mi bylo šest let, poslal mě otec do internátní školy. Pamatuji si, že jsem tam mocspokojený nebyl, děti kolem to poznaly, a tak jsem se stal terčem jejich vtípků. Abychtomu čelil, vyprávěl jsem jim děsivé příběhy. Kdyby některý z chlapců hrůzou vykřikl,abych přestal, vyhrál jsem. Ale nikdy se to nestalo, zřejmě mě neposlouchali. Takjsem si příběhy zapsal a nabídl jim, že za penny jim je přečtu. Bohužel všichni chtěliposlouchat, ale nezaplatil nikdo.
Brian Wilson Aldiss (18. srpna 1925Dereham – 19. srpna 2017 Oxford) bylbritský autor science fiction řazený meziautory tzv. Nové vlny. Mezi jehonejznámější díla patří román Nonstop atrilogie Helikonie.Po právu se stal jedním z tzv. Velmistrůfantastického žánru, což je oceněnínáležící pouze nejvýznamnějšímsvětovým představitelům science fictiona fantasy. Navštěvoval St. Peter´s Court Prepara-tory School v Bactonu, v roce 1936 bylpřijat na Framlingham College v Suffolku a o tři roky později začal stu-dovat na West Buckland School v Devonu. V září roku 1943 vstoupil doarmády, v Norwichi absolvoval základ-ní výcvik, načež byl převelen ke spo-jařům do tábora Catterick v Yorkshire.Od roku 1944 do roku 1947 sloužil namnoha místech jihovýchodní Asie(Indie, Barma, Sumatra, Singapur,Hongkong), odkud si přivezl nejednuinspiraci pro svou tvorbu.V roce 1947 odešel z armády a začalpracovat jako knihkupec v Oxfordu. O rok později se oženil s OliveFortescueovou. První dítě, Clive, se munarodilo v roce 1955, o rok pozdějipřestal pracovat jako knihkupec a dalse na dráhu profesionálního spiso-vatele. Druhé dítě, Caroline, se narodi-lo v roce 1959. V roce 1965 se rozvedlse svou první ženou a vzal si MargaretMansonovou. Spolu měli dvě děti,Timothyho (nar. 1967) a Charlotte (nar.1969).
Do armády jste nastoupil během války...Ano, v roce 1943. Asi jsem chtěl uniknout životu s rodiči a lákala mětaké vidina dobrodružství. Byl jsem vyslán na Dálný Východ. Deva-tenácté narozeniny jsem oslavil v Bombaji. Bojoval jsem v útvaru,který si vysloužil přezdívku Zapomenutá armáda. Viděl jsem spoustuvýbuchů, tolik smrti a těžkostí, ale také poznal pevná přátelství.Navíc jsem poznal asijskou kulturu a oblíbil si ji. Ale ani to mi nikdynedovolilo úplně zapomenout na všechny ty válečné hrůzy. Pomohlymi až mé příběhy, do nichž jsem vložil mnoho ze svých zážitků. Co vám přináší tvorba? Jsou to jen peníze nebo ještě něconavíc?Pokud chcete vydělat peníze, nikdy se nepokoušejte o něco nového.Kvůli tomu jsem nikdy nechtěl pracovat. Vždycky se mi zdálo, žejedním z principů psaní je užívat si ten krásný pocit, že se něcovyvíjí, že něco vytváříte... Musíte se pokusit potěšit sami sebe, býtsvým vlastním soudcem. Často padáš na ústa. Ale stále cítíš uspo-kojení z toho, že jsi svědkem něčeho nového. Co je stárnutí, dá se říci, že s věkem člověk zmoudří?Stárnutí se zdá být opravdu tragické, když je ti šedesát let, ale kdyžse dostaneš za osmdesátku, jsi spokojený, že jsi ještě na světě.Osmdesátiny jsem oslavil skvěle... Namaloval jsem si autoportét.Dělám také spoustu abstraktních uměleckých děl. Příští týden mámpřednášku na Oxfordu o vědě a civilizaci. Cítím se jako docela dobrýkluk, který se kdysi považoval za barbara!
Je malování jenpouhá záliba? Ne, je to něco víc.Malíř jsem praktickystejně dlouho, jakospisovatel. Jen se v průběhu let trochuměnil můj styl. Několik obrazů jsemprodal a v Oxforduměl jednu nebo dvěvýstavy. Poznal jste AgathuChristie. Jaká by-la?Byl jsem nesmírněšťastný, když měpozvala na oběd naAll Souls College.Byla veliká, sladká,a velice milá. Takjsem si dodal odva-hy a zeptal se jí, jak komponuje složité romány do tak úhlednéhotvaru? Řekla mi, že píše knihy normálně, spontánně od první až dopředposlední kapitoly a pak zjistí, že je nejméně pravděpodobné,aby se usvědčený pachatel skutečně dopustil zločinu. Opraví tedyjízdní řády několika vlaků, změní některé vztahy a zajistí, aby tovšechno dávalo smysl a pak román dokončí. Zaujal vás někdo z klasiků?Hodně jsem se zají-mal o Rusy, a tímjsem se automatickydostal k Tolstému a shledal ho úžas-ným. Jeho dílo jakoby obsáhlo celouzáhubu života. Vzkříšení jsem pře-četl nejméně osm-krát.Proč se tolika li-dem sci-fi nelíbí?Musíte přemýšlet o science fiction v souvislosti s románem. V dobro-družné fantazii jsou věci celkově stabilní a pak přijde nějaké strašnézlo, které převezme vládu nad světem. Lidé s tím musí bojovat.Vědecká fikce je úplně jiná. Ve sci-fi je svět v nějakém stavu a dějese něco strašného. Nesmí to být zlé, může to být dobré neboneutrální, vždyť jde jen o nehodu. Cokoliv se děje v románu, na koncije svět navždy změněn. To je zásadní rozdíl mezi oběma žánry. Vesci-fi všichni žijeme ve světě, který se už navždy změnil. Nikdy senevrátí k tomu, co se stalo v šedesátých letech, v sedmdesátýchnebo ve třicátých letech.
(Volně podle zahraničních pramenů)
www.leda.cz
Janelle BrownNAPOSLEDY SE OHLÉDNIKDYŽ SE VÁM ŽIVOT NAJEDNOU OBRÁTÍ NARUBY,MUSÍTE SE PROSTĚ JEŠTĚ NAPOSLEDY OHLÉDNOUT…
Patnáctiletá Olive je na svou matku pyšná, miluje ji, jsousi tak blízké.Jenomže jednou se Billie Flanaganová vydá sama nahorskou túru – a už se nevrátí. Její tělo se nenašlo,nechala po sobě jenom rozbitý telefon a botu zapadlouv blátě. Manžel a dcera se s tragédií vyrovnávají každýpo svém: Jonathan se uchýlí k whisky a ze smutku sesnaží vypsat v něžných vzpomínkách na ztracenou lásku, Olive se změní v uzavřenousamotářku.Jednoho dne se jí ale máma najednou mihne před očima. Byla to jen halucinace?Co když Billie smrt jenom předstírala? Příběh nabírá na obrátkách, otec s dcerou se dozví-dají o událostech z Billiiny minulosti a začínají pochybovat, že svou manželku a matkudoopravdy znali. S kým celé ty roky vlastně žili? Kdo byla Billie Flanaganová ve sku-tečnosti?Fascinující příběh, který ukazuje, že o těch, které milujeme, ani zdaleka nevíme všechno…a že nás tajemství, které skrýváme, může nakonec zavést do slepé uličky.
Román Naposledy se ohlédni je o manželce a matce, která jepovažována za mrtvou poté, co se nevrátí z horské túry. I rokpo její smrti zůstávají nezodpovězené otázky, co se opravdustalo. Co vás inspirovalo k napsání tohoto příběhu?Příběh se v mé hlavě rodil pozvolna a hodně se měnil a dotvářelběhem psaní. Takže je těžké určit prvotní „nápad.“ Ale knihu jsemzačala psát, protože jsem přemýšlela o dívce – Olive, která májistou vizi a není si jistá, zda nevychází ze skutečných psychickýchzážitků, nebo nejde-li o nějaké halucinace. Částečně mě takéinspirovala zkušenost mého manžela s epilepsií temporálního la-loku (což je diagnóza, kterou doktor v knize sděluje Olive). Zaněkolik let zažil surrealistické vizuální a sluchové záchvaty. Vždymě fascinovalo, jak se lišil jeho jeho stav od reality. Toto bylosemínko, ze kterého všechno klíčilo.Kniha je koncipována ve dvou rovinách – střídajících sepohledů na manžela Billie Jonathana a dceru Olivii, kteříčasem objevují, že matka nebyla úplně taková, za kterou jipovažovali. Definovala jste si předem charakter Billie, nebojste ji také poznávala až v průběhu psaní? O charakterech mých postav přemýšlím dlouho dopředu, ale ne-bráním se určitým změnám, když je zasadím do děje románu. Billiejsem chápala a rozuměla jí. V životě jsem poznala poměrně mnohonarcistických povah – včetně poněkud sociopatických – a mělajsem tak v zásobě spoustu materiálu. Choulostivé bylo to, že jsemBillie psala přes objektiv své dcery a manžela. Tak jsem aspekty jejíosobnosti vždy s nimi konzultovala. Billie jsem psala ráda. Byla totaková zajímavá, komplikovaná povaha, což znamenalo, že se daloo ní hodně přemýšlet a že se mi vynořovaly stále nové a novépoznatky. O takových postavách je vždy zajímavé psát. Myslím, žei pro čtenáře jsou přitažlivější, než ti „průzrační“ hrdinové.
Zápletka je neuvěřitelně komplikovaná, takže čtenář hádá, cose Billie stalo až do samého konce. Věděla jste, jaký budezávěr vašeho románu, nebo máte vždy připraveno několikalternativních vyvrcholení? Vlastně jsem koncipovala a napsala tři úplně jiné konce, což svědčío tom, jak těžké bylo pro mě Naposledy se ohlédnout napsat. Kdyžjsem začínala, měla jsem jen velmi volný nástin příběhu, z něhožvšak nic nezbylo. Když jsem měla za sebou asi třetinu druhé verze,najednou jsem si uvědomila, že jsem se vydala na velmi napínavoucestu. V tom okamžiku jsem se zase vrátila na počátek a začalapodrobněji popisoval časové osy a mapovat pohyb hrdinů. Ale i ny-ní jsem se ocitla ve slepé uličce a celou knihu znovu přepsala.Během čtyř let práce na knize mi zůstala spousta nevyužitých ná-mětů. Proč si myslíte, že je takový zájem o ženské postavy, kterénejsou takové, jaké se na první pohled jeví? Existuje něco v kultuře, co činí tyto příběhy atraktivní? Dobrá otázka! Odpověď by pravděpodobně vyžadovala nejméněesej ... ale v kostce si myslím, že v průběhu let se postupně pro-jevila složitost ženské postavy. Možná je to kvůli tomu, že feminis-mus se stále více prostřednictvím médií prosazuje ve společnosti.Možná je to jen tím, že komplikovaná ženská povaha je pro čtenářezajímavá. Ale spisovatelky určitě převzaly od svých kolegů mužůjejich pohled na drama lidského života a staly se nejzajímavějšímiautory napětí v literatuře (nejen Gillian Flynn, ale i Megan Abbott,Laura Lippman, Sarah Waters a další). Také mám podezření, že jde o nějaký útěk. Ženy rády zkoumají svétemné stránky a vyhledávají možnost identifikovat se s nějakýmvzorem, nejlépe literárním.
Janelle Brown je původnímpovoláním novinářka. Narodilase v San Franciscu a po studiíchpřesídlila do Los Angeles, kdežije se svým manželem Gregem,jejich dvěma dětmi a starýmlabradorem jménem Guster.Její knihy jsou bestsellery NewYork Times a vycházejí v desít-kách zemí po celém světě.
www.leda.cz
Jonathan a Olive během pátrání po tom, co se stalo s Billie,zjišťují, že jsou schopni se lépe chápat. Myslíte si, že lidé seběžně se svými tajemstvími svěřují blízkým osobám? Ano. Ať už úmyslně nebo neúmyslně. Myslím, že jsme často slepík věcem, které snadno nezapadají do našich životních příběhů.Předstíráme sami sobě – i jiným –, že vše určitým způsobem fungu-je, protože věříme, že jen síla myšlenky naplní naše tužby. Tedy:roky zůstaneme v manželství a předstíráme, že je všechno v pořád-ku, a záměrně uhýbáme před problémy, protože se obávámenásledků, když si přiznáme pravdu. Nebo budeme popírat naše ne-zdary a nedostatky, protože doufáme, že se jich tím zbavíme. Během čtení knihy se dovídáme, že Billie vedla jako mladážena nekonvenční, politicky aktivní život a z toho vyplývají i některé skutky, které mohou být později těžko pochopitelné... Ano. Mladí lidé jsou spravedliví. Je skvělé, že jsme si tím obdobímmohli projít, když jsme měli jen málo závazků, z nichž by v náspramenil strach. Ale pak jsme trochu zestárli, a možná měli rodinu,a naučili se dělat kompromisy. Přizpůsobovali jsme se realitě životaa ostatním lidem kolem nás. Stávali jsme se někým jiným, než člo-věkem, o kterém jsme si kdysi mysleli, že jím budeme, a spokojímese s tím, protože je to koneckonců v pořádku. (Nebo v případu věciBillie možná ne?).Věděla jste už v dětství, že chcete být spisovatelkou? Od chvíle, kdy jsem se naučila číst, jsem byla obrovský knihomol a už jako malé dítě jsem si psala a ilustrovala vlastní knihy. V prvním ročníku mi učitel řekl: „Až vyrosteš, měla bys být spiso-vatelkou.“ Ale já ho nebrala vážně a hned jsem na jeho doporučenízapomněla. Vybavilo se mi až po studiích, když jsem nastoupila doredakce jednoho časopisu a po několika letech žurnalistické práce
jsem zatoužila zkusit to s beletrií. Takžejsem v roce 2002 udělala poměrněradikální krok, odešla na volnou nohu,abych měla čas začít pracovat narománu. Našla jsem si spoustu workshopů propsaní beletrie, ponořila se do studiateorie literatury, pak napsala pár re-klamních textů a v roce 2007 dokončilasvou první knihu. Máte nějaké zvláštní rituály, kterýchse při psaní držíte? Myslíte asi na spisovatele, pro něž jesamotná tvorba určitým rituálem a vy-tvořili si pro ni určitý program. Ale ta-ková nejsem. Mým jediným skutečným rituálem je: a)káva a b) snažím se hodně přečíst, nežsama usednu k počítači. A pak ještě ně-co, hodně času strávím serfováním pointernetu. Mám dvě malé děti, takže můj pracovníden je poměrně omezen jejich rozvr-hem ve škole. Ale snažím se každý den
pracovat v kanceláři. Pomáhala jsem ji otevřít pro spisovatele v LosAngeles. Píše nás tu pravidelně asi dvacet. Ale nejsem moc disci-plinovaná autorka. Vždycky jsem se divila kolegům, když jsem si o nich přečetla, že si zakazují internet a ukládají si napsat dennědva tisíce slov. Já mám období, kdy se cítím uvolněná, plná nápadůa vím, co chci psát. To klidně vstanu ve čtyři ráno a do obědanapíšu třeba několik tisíc slov. Ale když si nejsem jistá, jak po-kračovat, tak třeba i několik týdnů k rukopisu nesednu. Užíváte si i roli čtenářky? Přináší vám četba potěšení, není topro vás jenom práce? Záliba ve čtení mi zůstala. Přečtu jednu až dvě knihy týdně. Mámv knihovně obrovské množství svazků, které se chystám přečíst.Nejvíc mě zajímá současná literární fikce, ráda si přečtu i něco z literatury faktu a často sáhnu po autorech dvacátého století. Hodně se orientuji podle žebříčků nejprodávanějších knih, nebověřím známému recenzentovi nebo dám na doporučení přátel.Obecně pro mě platí, že přečíst si zajímavou knížku, je pro měvelká radost, je to má nejoblíbenější zábava. Během práce na tétoknize jsem si přečetla spoustu napínavých románů, protože jsem sechtěla vcítit do žánru a pochopit, jak jiní autoři vytvářejí zápletku a přesvědčivě odhalují tajemství. Mohu říci, že cítím opravdovoulásku k dobře napsaným románům o napětí. Například od MeganAbbottové, Sarah Watersové, Gillian Flynnové, Kate Atkinsonové a dalších. Své oblíbené knihy čtu vlastně dvakrát. Jednou pronaprosté potěšení a podruhé, abych pronikla do tajů autorova ře-mesla. Často mě četba tak pohltí, že mě odvede od mé práce. Jindymi stačí přečíst několik stránek skvělé knihy a vrátí se mi inspirace.
(Ze zahraničních pramenů)
Elena FerranteTíživá láska
v prvním románu Eleny Ferrante, autorky celosvětového best-selleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací dorodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulématky amalie. autorka v próze tematizuje problematický vztahitalských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí předsvými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezenéspoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejíhoživota a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Fer-rante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavníroli hraje hledání a nalézání – ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.
Ukázka z knihy a více o autorce na dalších stranách
Zakoupit můžete zde
Máma se uto-pila v noci 23. května, na moje narozeniny, v moři naproti lokalitě nazý-vané Spaccavento, pár kilometrů odMinturna. Právě v těch místech jsme si nakonci padesátých let, to s námi otec ještě žil,pronajímali v létě pokoj v jednom venkovském sta-vení a celý červenec nás všech pět spalo na několika málorozpálených metrech čtverečních. My holky jsme si každé ráno vypilyčerstvé vejce a po pěšinách z hlíny a písku jsme se vydaly zkratkoumezi vysokým rákosím koupat se v moři. Tu noc, co máma umřela,slyšela majitelka toho stavení, která se jmenovala Rosa a už pře-kročila sedmdesátku, jak někdo klepe na dveře, ale neotevřela, pro-tože se bála zlodějů a vrahů. Máma nastoupila do vlaku do Říma o dva dny dřív, 21. května, alenikdy tam nedojela. Poslední dobou ke mně jezdila na pár dní alespoňjednou měsíčně. Nebyla jsem ráda, že ji slyším chodit po bytě.Probouzela se za svítání, a jak byla zvyklá, vycídila od podlahy kestropu kuchyň i obývák. Pokoušela jsem se znovu usnout, ale nešlomi to: ležela jsem ztuhlá pod přikrývkou a měla pocit, že mě tím hor-livým smejčením proměňuje v holčičku ve vrásčitém těle. Když mipřinášela kávu, schoulila jsem se ke straně, aby se mě ani nedotkla,až si sedne na pelest. Její družnost mi lezla na nervy: chodila nakupo-vat a navazovala přátelství s prodavači, se kterými jsem za deset letprohodila sotva dvě slova; procházela se po městě se svými náhod-nými známostmi; stávala se kamarádkou mých přátel, kterým dokolečka vykládala stále stejné historky ze svého života. Já jsem se k ní dokázala chovat jenom rezervovaně a neupřímně. Při mémprvním náznaku nelibosti se vracela do Neapole. Posbírala své věci,naposledy poklidila byt a slíbila, že se brzy zase vrátí. Já chodila popokojích a vracela jsem všechno, co přestavila po svém, tam, kdejsem to chtěla mít já. Slánku zpátky do přihrádky, kde stála celé roky,prostředek na mytí nádobí na místo, které se mi vždycky zdálo pří-hodné, rozmetala jsem její pořádek ve svých zásuvkách, pracovnujsem znovu uvedla do chaosu. I pach její přítomnosti – voňavka – pochvíli vyprchal jako vůně letní přepršky.
Často se stávalo, že jí ujel vlak. Obvykle přijížděla tímdalším, nebo dokonce až následující den, ale já si na
to nedokázala zvyknout a pořád jsem si o nidělala starosti. S obavami jsem jí volala.
Když jsem konečně uslyšela jejíhlas, poněkud přísně jsem ji
kárala: jak to, že neodjela, proč minedala vědět? Ona se omlouvala, ale
jen aby se neřeklo, a pobaveně se měptala, co by se jí podle mě asi tak mohlo
stát, v jejím věku. „Všelicos,“ odpovídalajsem. Vždycky jsem si představovala předivo
nástrah utkané jen proto, aby ji sprovodilo zesvěta. Když jsem byla malá, trávila jsem čas její
nepřítomnosti čekáním v kuchyni u okna. Zoufalejsem si přála, aby se už objevila na konci ulice jako
nějaká figurka v křišťálové kouli. Dýchala jsem na sklo,až se zamlžilo a já se nemusela dívat na ulici bez ní.
Když dlouho nešla, moje úzkost začala být tak neúnosná,že se přelévala do třasu po celém těle. Tehdy jsem se utíkala
schovat do kumbálu bez oken a bez elektrického světla, hnedvedle její a otcovy ložnice. Zavírala jsem dveře a potmě a potichu
jsem tam plakala. Kamrlík fungoval účinně. Vzbuzoval ve mněhrůzu, která rozptylovala obavy o osud mojí mámy. V nepro-
niknutelné tmě prosycené dusivým pachem DDT na mě útočilybarevné obrazce, které mi vždy na pár vteřin olízly zornice, a mně sezatajil dech. „Až se vrátíš, zabiju tě,“ říkala jsem si v duchu, jako kdybymě tam zavřela ona. Ale jakmile jsem pak z předsíně zaslechla jejíhlas, rychle jsem odtamtud vyklouzla a šla jsem se kolem ní motat,jako by se nic nestalo. Na ten kumbál jsem si vzpomněla, když jsemzjistila, že odjela podle plánu, ale do cíle nikdy nedorazila.
Večer mi máma zavolala poprvé. Klidným hlasem mi sdělila, že minemůže nic vysvětlovat, že je tam s ní jeden muž a ten jí v tom brání.Pak se rozesmála a zavěsila. V první chvíli převládl údiv. Pomyslelajsem si, že má chuť žertovat, a smířeně jsem čekala na další tele-fonát. Takže jsem strávila celé hodiny spřádáním domněnek, zby-tečně usazená u telefonu. Teprve po půlnoci jsem se obrátila nakamaráda policistu, který byl moc laskavý: řekl, ať se nezneklidňuju,on se o všechno postará. Jenže noc uběhla a o mámě jsme neměližádné zprávy. Jistý byl jenom její odjezd: vdova De Risová, jejíosamělá vrstevnice, s níž žila máma už patnáct let střídavě v dobrýchsousedských vztazích a v nepřátelství, mi do telefonu sdělila, že jidoprovodila na nádraží. Zatímco máma stála ve frontě u pokladny,vdova jí koupila láhev minerálky a časopis. Vlak byl narvaný, alemámě se podařilo najít místo u okna v kupé plném vojáků na dovo-lence. Rozloučily se a vzájemně se nabádaly, aby na sebe dávalypozor. Co měla na sobě? To, co vždycky, oblečení, které nosila užléta: tmavomodrou sukni a sako, černou koženou kabelku, staréstřevíce na nízkém podpatku, ošoupaný kufřík. V sedm ráno máma zavolala znovu. Třebaže jsem ji bombardovala
otázkami („Kde jsi? Odkud voláš? S kým tam jsi?“), ona na mě jenhlasitě, s důrazem a s velkým gustem vychrlila řadu oplzlých výrazův dialektu. Potom zavěsila. Ty nadávky mi způsobily chaotickou re-gresi do minulosti...
O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se lite rární obec zajímá už od počátku de-vadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživáláska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogieGeniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně),Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e dichi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia dellabambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímupátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základěliterárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante seskrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tokpeněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spiso-vatele Domenica Star-noneho. Existují i teorie,
že autorem knih je sám Starnone,jiní spekulují o týmové spoluprácimanželského páru, případně i dal-ších osob z okolí nakladatelství Edi-zioni E/O, které knihy Eleny Ferrantevydává.Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena me-zi největší žijící italské autory a tý-deník Time ji v roce 2016 zařadilmezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím,které není založeno na narativníchexperimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citovýchpoutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společností Fandango a Wildside
václav vokolekDoMinový efektvokolkův Dominový efekt můžeme vnímat jako rozmáchlérománové plátno, jako barevný karneval, jako bohatou hostinuo mnoha chodech. Můžeme se opájet chutěmi a vůněmirůzných žánrových, tematických, jazykových a stylovýchpoloh. Můžeme si užívat čirou radost z opulentního čtení, z pouti příběhem rozprostřeným mezi několika časovýmipásmy a lidskými osudy. ve světě tohoto vokolkova románujsou všechny hranice otevřené, všechny barvy, chutě a vůněvstupují do interakcí. Podobně jako v autorově téměř dvědesítky let staré próze Cesta do pekel – na niž Dominový efektvolně navazuje – se významový rozměr díla netříští na takz-vaný obraz reality a na takzvaný sen. Minulost, přítomnost a budoucnost zde tvoří jeden celek, ve kterém se starýmkřivdám a zločinům nedá utéct a ve kterém je ďábel (lhoste-jno zda v masce klauna nebo fízla) přítomen napořád; blázniváburleska je zde z podstaty totéž co nejvážnější tragédie. v tom je vokolkova umělecká výpověď nejsilnější, nejpůso-bivější – a nejpravdivější.
Michel PastoureauDějiny syMbolů v kultuřestřeDověkého ZáPaDuPro historika je imaginace vždy částí reality, podotýkáMichel Pastoureau. soudní procesy proti zvířatům,mytologie lesa a stromů, bestiáře pohádek, příchod šachůdo západní evropy, prehistorie a archeologie barev,počátky erbů a vlajek, jidášova ikonografie, legenda o králi artušovi a román ivanhoeovi: tvoří jen některá z té-mat, jimiž se autor v této knize zabývá. bádání o sym-bolech, obrazech a barvách se už věnuje po tři desetiletía zkoumá při tom prameny nejrůznější povahy, etymologii,literární i naučné texty, erby, vlastní jména či uměleckádíla. historik podtrhuje, že v rámci středověkých studiídozajista existuje prostor pro „dějiny symbolů“, které by
stejně jako dějiny sociální, politické, hospodářské, náboženské, dějiny umění nebo dějinyliteratury – a v těsném sepětí s nimi – měly své prameny, metody a problematiku. i kdyžtento obor na své vytvoření teprve čeká, Pastoureauova kniha k němu nepochybně učinilavýznamný krok. Překlad: helena beguivinovávázaná, 400 stran, 448 kč, ean: 9788025724958
„Jsme Hathorové. Jsme mistři zvuků a lásky z jednévzestoupené intergalaktické civilizace. Přispěli jsme
k vývojovému procesu v Egyptě a jiných starověkýchkultur. Nyní se vracíme, abychom podpořili mocnou
evoluci, jež právě ve vašem světě probíhá. Na Zemi se děje něco, co zde doposud nebylo a máme
nesmírnou radost, že se smíme tohoto procesuzúčastnit a vstoupit do vašeho vědomí.
Přicházíme v lásce a oznamujeme vám, že vás čekákouzelná realita. Jste-li připraveni vytvořit nový svět,zveme vás, abyste se k nám připojili na cestě ducha
a srdce.“
Co v této knížce najdete:Informace a cvičení k posílení vitálního těla KA, které jedůležité pro vzestupný proces každého člověka a stabi-
lizaci emocí. Potenciál lidského vědomí a přítomnostčlověka na Zemi v této době coby iniciační cesta
vnitřního mistrovství. Doposud nezveřejněné informaceo interakci a propojení geometrie a vědomí. Cvičení
s třemi základními geometrickými obrazci pro posílenímozkových funkcí, především kreativity, schopnosti
řešit komplexní výzvy a vnímaní vícerozměrné reality.
Tom Kenyon + Wendy KennedyVELKÝ EXPERIMENT
Z pohledu Hathorů a Plejáďanů deváté dimenze.Země představuje pozoruhodný experiment,
kde je uložen genetický materiál z tisíců světů.
Tom Kenyon + Judi SionARKTURIÁNI
Přibližně jednou za dvacet let se objeví kniha,která naprosto změní váš způsob myšlení.
A tato je jednou z nich.
Zakoupit můžete zde
Více na dalšíchstranách https://www.kosmas.cz/knihy/250246/moudrost-hathoru/
HathorovéDomovská galaxie: AndromedaDomovská planeta: neznámáHathorové byli před 2,5 miliony let po milion letdominantní rasou v mlhovině Andromeda.VzhledHathorové jsou humanoidní a průměrně vysocí.Jejich kůže je smaragdová a pokrytá zlatavýmivzory, vlasy mají stříbrnou barvu. Barva jejich očíje jantarově žlutá s drobnými smaragdovými teč-kami.Hathorové jsou extrémně dlouhověký národ,jejichž délka života se musí počítat na tisíce let a dá se ještě prodloužit s pomocí techniky.HistorieHathorové osídlili před 2,5 miliony lety přes čtyřimiliony světů v mlhovině Andromeda, kterou nazý-vali Hathorjan.Před 2 300 000 lety: Frostrubin způsobil na jejichcestě Hathorjanem explozi Supernovae S Andro-medae. Při tom přišel o život velký počet porleyt-ských pozorovatelů a tři tisíce jejich vědomí sespojily s primitivními humanoidy Erranty, kteříbrzy nato úzce spolupracovali s Hathory.Hathor Terak Terakdšan založil asi před 2,3 mi-liony let řád Rytířů Hlubiny v Dómu Kesdšan naplanetě Khrat v galaxii Norgan-Tur jako nástupcePorleytů.Jejich vztah k Šuwašům, jejichž první říše před 2 miliony let padla kvůli rebélii jejich vlastních ro-botů, není přesně znám.Když Errantové před 1,6 miliony let patřili k 36 ná-rodům, které měly za úkol postavit Roje, Hat-horové se tohoto projektu nezúčastnili.Před 1 500 000 lety: První říše Hathorů padla pomilionu let, když hathorští filozofové proklamovali,že i smysl života pro zachování druhu je vyčerpán.Větší část obyvatel rezignovala, zdegenerovalaa nakonec po asi jedné generaci vymřela. Menšinaale stále hledala vyšší cíle. Třetí část obyvatelst-va ztratila schopnost rozmnožování, žili však ex-trémně dlouho. Tato část národa se usadila naekoformovaném a přetechnizovaném měsíci Hat-horgomja u plynového obra.Asi roku 50 000 př. Kr. byl tento měsíc zničenflotilou Tefrodů, protože se obyvatelé nechtělipodrobit Mistrům ostrovů. Až na hrstku osob, jakobyl podrobený Talossa a Korpel, byla tato částnároda úplně vymazána.Před 1 400 000 lety: Během útoku Hord z Garbešena Lokální skupinu před 1,4 miliony let, brániliAndromedu především Hathorové.Členové národa Hathorů podporovali před 1,4 mi-liony let Rytíře Hlubiny Vaikana z Vaniloonu přiobraně galaxie Tradom proti superinteligenci
OCCIAN a vešli o 230 000 letpozději i s ním do superin-teligence VAIA.Před 800 000 lety – Strážcisvětla: Hathorové, kteří zů-stali v Andromědě, dospěli k názoru, že ovládnou zákoni-tosti universa a nakonec seosvobodí ze své materiálníexistence. Vytvořili Strážcesvětla a rozmístili se pogalaxiích, aby pokračovali v evoluci a ochraňovali inte-ligentní rasy před válčením a samozničením.Před 88‘000 lety: Dvanáct Strážců světla zůstalo v Andromedě. Obranu invaze z jiného kontinuapřečkali jen Yuga a Marduk z klanu Lethos. Jejichsyn Tengri se narodil asi 88 000 let před Kristem.Také v sousední Mléčné dráze se činila skupinaStrážců světla. Mýtus Vhratho – lemursky Vehra-a'to, arkonidsky Vretatou, terransky Vhratho – mákořeny ve zjevení Strážce světla Veri Hatha naLemuru (Dvanáct Heroenů).Před 52 000 lety: Vzrůst lemurských uprchlíků doAndromedy před 52 000 lety, kteří se později nazý-vají Tefrodi, následovalo vyhánění a války protiMaahkům a jiným obyvatelům Andromedy. PotéYuga a Marduk Lethos uloží svého syna v jehoVěčnolodi do hlubokého spánku, než se vydají nasvou neúspěšnou misi k bojujícím stranám. Takchtěli zajistit, že v Andromedě přežije alespoň je-den Strážce světla. Yuga a Marduk zemřeli při po-kusu sjednat mír.Časoví agenti Korpel a Talossa pocházeli z dalšíčásti národa Hathorů, kteří žili extrémně dlouho.Mistři ostrovů zavraždili všechny členy národa,kteří nebyli ochotni se podrobit a vstoupit dojejich služeb. Od 2 406: Tengri Lethos je vzbuzen teprve roku 2 406 Modulanem Baar Lunem a Iltem Guckym.Společně s Baar Lunem a Oxtorňanem OmaremHawkem se mu podaří zabránit vyhubení TefrodůMaahky. Později jeho vědomí přejde do DómuKesdšan a tam se sloučí se zakladatelemm Tera-kem Terak-dšanem do Lethos–Terakdschana,nového Strážce řádu Rytířů Hlubiny.3 821 (234 NGL): Během doby, kdy byl zmoc-něncem Kosmokratů, potkal s Atlan v AlkordoomuTuškana Terakdšana, vnuka Teraka Terakdšana.Tuškan sledoval stopy časových chirurgů, abymohl pomstít vraždu svých rodičů, a při tétovýpravě se natolik vzdálil od původní etiky svéhonároda, že to vedlo až k tomu, že se mu duch jehodědečka zjevil při návštěvě Dómu Kesdšan a pro-hlásil ho za vyhnance.
Rozhovor s Hathoryprostřednictvím Toma KenyonaDrazí Hathorové, chápu, že jste to, co nazýváme energe-tickými formami života, čistými jiskrami vědomí. Doká-žete stejně tak dobře mít fyzickou podobu?Ano, můžeme to udělat. Ale upřednostňujeme zůstat v našíenergetické podobě, protože je pro nás snadnější komuniko-vat s vámi. Samozřejmě musíte být dostatečně citliví, abystecítili naši energii a přijali naše poselství, ale tímto způsobemje naše komunikace nejčistší. V minulosti jsme převzali fyzic-ké formy, zejména ve své civilizaci starého Egypta. Tam jsouještě sochy a tváře vytesané do kamene, které připomínajínaši fyzickou přítomnost. V té době bylo nutné fyzicky konta-ktovat lidi, abychom je mohli oslovit. Lidi, kteří tam tehdy žili,nebyli dostatečně citliví, aby naše poznatky byli schopnizískat telepaticky. Nicméně, po celou dobu své historie jsmevždy s nimi byli telepaticky spojeni. Ale protože energie navaší planetě nyní dosahují vyšších úrovní, více lidí siuvědomuje naši přítomnost, což nás činí velmi šťastnými.Jak dlouho jste s naší Zemí v kontaktu? Vaše přítomnostse vrátila k první lidské civilizaci a prožili jste celou našihistorii, vzestup a pád všech našich civilizací? Ano, jsme na vaší Zemí od doby, kdy se zformovala prvnílidská civilizace. Viděli jsme, jak se vaše civilizace vyvíjely,vzkvétaly a hynuly. Je to jako kdybychom pozorovali nášvlastní vývoj. Snažili jsme se učit z vlastních chyb, a také se
nám to vždy nedařilo. V tomto ohledu se naše dějiny neliší odvašich.Můžete nám něco říct o prvních dnech naší historie,protože o tom nemáme žádné fyzické zprávy?No, nejdřív nebyla vaše planeta obyvatelná. Ale my bylipřesvědčeni, že se zde mohou rozvinout i humanoidní formyživota. Ale ještě předtím se zde tvořily nižší formy živé exis-tence. Tento proces jsme pozorovali hlavně z Venuše, kdejsme se usadili po našem příchodu do vaší galaxie. Až vysocerozvinuté bytosti zasadily semena lidských forem života. Aleto bylo – ve vašem lineárním čase – před milióny a milióny let.První lidská civilizace na vaší planetě byla Pangea, ale jejíobyvatelé nebyli tak fyzicky vybavení jako jste vy teď. Žili navyšší vibraci a měli vyvinuté schopnosti, jako je telepatie a levitace. Byli jako „děti“, čisté, s velkýma otevřenýma očimaa dívali se na svět s nevědomou myslí. Od té chvíle jste jakolidé nastoupili cestu duchovního růstu, kde jste si museliuvědomit svou vlastní povahu tím, že se učíte z fyzickýchzkušeností, přičemž se nevyvyrujete chyb. Pozorovali jsmetento váš proces učení od začátku a stejně jako všichni staršíbratři a sestry jsme pečlivě sledovali všechny vaše kroky. Alenikdy jsme tento proces neznejisťovali, protože jsme věděli,že se musíte poučit z vlastních zkušeností a chyb. Dokonce i nyní vás pozorujeme z uctivé vzdálenosti a pomohli bychomjen tehdy, kdybyste nás o to požádali.Takže od té první civilizace Pangea, která tehdy existovala navaší planetě, jste vybudovali mnoho civilizací jako odrazy vašíúrovně vědomí. Když jste si osvojili určitou sumu poznatků(civilizace vznikla). Když jste v ní žili (civilizace vzkvétala), alepak jste udělali chyby (civilizace zanikla).
Mnoho z vás si nese emocionální vzpomínky na ztracenécivilizace, jako byli Lemuria a zejména Atlantida. Chápejte,prosím, že bez chyb se nic nenaučíte a vývoj neposunete dál.Uvědomte si, že vše se děje přirozeně. Také pochopte, že jstenikdy nebyli sami; měli jste pomoc od mnoha dalšíchvesmírných bratrů a sester jako jsme my, ale většinou po-cházeli z vašeho vesmíru, a pomáhali vám budovat civilizace.Bez jejich pomoci byste nebyli tam, kde jste teď.Mnohokrát se také změnil povrch planety, vznikaly novékontinenty. Některé z nich, jako je Lemurie a Atlantida, znáte.Ve své současné podobě však žijete v mnohem nižším ener-getickém poli než tomu bylo v prvních dnech Pangea. To jetaké součástí přirozeného vývoje, nicméně hodně z toho, covám daly dřívější civilizace, vám zůstalo zachováno doteď. No, chápu, že se musíme poučit z vlastních chyb, alepokud teď toho víme o tolik víc než dřív, proč máme naplanetě stále tolik problémů a proč se mnoho lidí chováagresívně a destruktivně?To je opravdu dobrá otázka a odpověď není vůbec jedno-duchá. Co jsme vám řekli o vaší historii, je samozřejmě velmiobecný obraz. Jsou zde detaily, které dělají vaši historiikomplikovanější. Jeden z těchto detailů, ale velmi důležitý, je,že vaše existence na této planetě je víceméně experimentál-ní povahy. Experiment je svobodná vůle, kterou jste získali odsvého Stvořitele. To je také jeden z důvodů, proč jsme tady:sledovat experiment, ve kterém je nevědomým bytostemdána svobodná vůle vytvářet svou existenci, jak chtějí.Nyní můžete nebo nemusíte chápat, že s touto svobodnouvůlí se mnozí z vás rozhodli zacházet podle svého. Ignorujískutečnost, že vše je Jeden. Hluboko uvnitř tuší pravdu, ževšechny životní formy ve vesmíru jsou spojeny a udržoványspolu energetickým polem nazvaným Láska. A to je pravástruktura života. Proto do této sluneční soustavy přicházejíduše, aby se poučily z lásky, spolupráce a soucitu, což jepředpoklad plnohodnotného života. Víme, že je mnoho těch,kteří takové poznání nikdy nepřijmou. Ale věřte, že nebudouschopni chápat další postupný rozvoj vaší planety a všechnyměnící se formy života na ní. Štěstí jim tak uniká. Váš svět dostává veškerou pomoc a my jsme její součástí. Napovrchu je mnoho lidí s velkými znalostmi a ti rozšiřují svésvětlo a zvyšují energetické pole planety. Jak již bylo řečeno,všechno má svůj směr a vše probíhá podle plánu. Světy s vyvíjejícími se formami života jsou vždy sledovány a pomá-hají si. Váš svět není výjimkou!Takže pokud správně chápu, společně děláme chyby a ničíme to, co jsme vytvořili, dokonce civilizace. A výsledkem je pokles energetického pole planety a nižšívibrace. Ale pokud se poučíme z našich chyb, osvojíme sinové poznatky a rozhodneme se jednat podle toho, auto-maticky vibraci zvýšíme, je to správné?Ano, ve zkratce popisujete evoluci. Ale chceme něco přidat.
Za prvé, všechno kolemvás odpovídá vaší vlastníúrovni vědomí. Pro-střednictvím vašich či-nností, vědomě nebojinak, si vyberete, s jaký-mi vibracemi se ladíte.Čím více lásky, soucitu a spolupráce projevíte,tím vyšší jsou energie,které vyzařujete z jádravaší bytosti. Pokud serozhodnete jednat podlezákonů vesmíru, cožznamená, že se připojítek Symfonii kosmickéhoorchestru, pocítíte har-monii života, překračující všechny protiklady.Na druhou stranu, pokud se rozhodnete žít ve strachu a nenávisti a nevyužijete energii lásky, snížíte své vibrace a tím i vibrace planety. V důsledku toho se pole polarity stanesilnější a vy se budete stále více dostávat do opozice kevšemu pozitivnímu. Vytvoříte množství disharmonickýchzvuků, které budou v protikladu ke zpěvným tónům kosmic-kého orchestru. Bohužel je hodně duší na Zemi, které volíseparaci, aby mohly hrát vlastní sobeckou mocenskou hru. A mohou to udělat, protože máte všichni svobodnou vůli.Samozřejmě zjednodušujeme v našem výkladu a používámemetafory vašeho jazyka, abyste pochopili tyto univerzálnípojmy podle vaší úrovně poznání. Jazyk je také odrazemvědomí!Věřím, že to jsou slova, o nichž je třeba přemýšlet! Takževšichni takzvaní „pracovníci světla“ na planetě mohoupomoci sladit disharmonické energie s kosmickousymfonií?Ano, přesně. Tyto duše se rozhodly inkarnovat ve světě s mnoha nesourodými zvuky, ale mezi nimi je mnohohvězdných dětí z vyšších světů. Ti, kteří chtějí zachovat iluzioddělení, se snaží proces vyrovnání narušit všemi možnýmiprostředky, které mají k dispozici. Takže skutečně tvůrci světlajsou průkopníci s velkou odpovědností. Dokonce i když secítíte silně ztracení v disharmonickém světě, je vaším úkolemzůstat naladěni na energii kolem sebe, abyste mohli něconegativního změnit.. A my vás všechny milujeme za to, coděláte.Jsem nadšený vaším vysvětlením. Mohu počítat s tím, žese zase sejdeme, abyste se s námi podělili o své názory?Samozřejmě! Milujeme sdílení našich pohledů s lidstvem. Toje především to, proč jsme tady. Takže pokud chcete, budepříště, a další a další.
(Ze zahraničních pramenů)
Osmý ročník KNIHOMÁNIE odstartoval 25. října
KNIHOMÁNIE je každoročně vrcholem knižní sezony. Čeští nakladatelé se spojídohromady, vyberou to nejlepší, co pro čtenáře přichystali, a ještě k tomu přidajídárek! Nabídka zahrnuje všechny žánry a v nich 32 bestsellerů ze 22 nakladatel-ství. Od 25. října do 25. listopadu si z nich čtenáři mohou vybírat ve více než 250knihkupectvích po celé zemi. Pro každého se tu něco najde.Thrillery, čtení pro ženy, historické romány, světová literatura, životní osudy,encyklopedie, kuchařky, populárně naučná literatura i knihy pro děti. To vše jemezi těmi nejočekávanějšími bestsellery letošního podzimu zahrnuto. A k tomuještě ke každé knize jako dárek kniha křížovek, kterou čtenáři získají až do 25.listopadu.
