Purkyně byl vědec, v jehož kreativní mys-li přímo tryskaly nové podněty k výzku-mu, v němž hledal vysvětlení pro nevyře-šené oblasti medicíny a přírodních věd.Stále hledal a nalézal nejrozmanitějšía často geniálně originální cesty k odkrytíneznámých složek životního dějství. A jak-mile se v prováděném výzkumu rýsovalořešení, už se obracel k novým otázkám,

které se před ním objevily a přilákaly jehozájem. Toto bohatství myšlenek, inspiru -jící k novým výzkumům, nabízel svýmžákům a spolupracovníkům, aby dokonči-li otevřený problém a dořešili ho do po -sledních podrobností. Tak Purkyně stálenacházel bílá místa v přírodních vědáchi cestu k úspěšnému řešení a zbývajícírutinní práci přenechával jiným. Mezi

jeho publikacemi nenacházíme rozsáhlé,syntetické dílo. Nenapsal podrobnou učeb-nici fyziologie, ač se to od něho očekáva-lo a požadovalo. Opakování a předkládáníznámých skutečností neodpovídalo jehonaturelu. Tvořil rychle a při přebytku ener-gie, nových myšlenek a plánů se rychlezbavoval rozpracovaných námětů, abyuvolnil místo pro otázky nové. Purkyňůvduch byl poháněn představivostí, kterámu umožňovala intuitivně porozumět rolifantazie ve vědeckém výzkumu. Lze hoproto považovat za předchůdce moderníteorie vědy, podle níž vývoj vědy se můžeuskutečnit jen překonáním hranic logikya současně uznávaných fakt. Purkyňovapodvědomá imaginace, z níž se rojily novémyšlenky, jsou prolínáním inspirace vě -decké a umělecké.

Purkyně a uměníPurkyně sám měl živý zájem o umění. Pře-devším o literaturu a hudbu. Již jako mla-dý student se pokoušel psát básně, pozdě-ji překládal z italštiny Tassův OsvobozenýJeruzalém, dále z němčiny básně Goetho-vy a Schillerovy, podílel se na překladechČelakovského Ohlasu písní českých dopolštiny. Pokud jde o vztah k hudbě, z jehovzpomínek víme, že již v dětství byl čle-nem dětské kapely v Libochovicích. V rod-ném městě se přátelil s hudbymilovný-mi vrstevníky, o tři roky starší FrantišekMikula mu pomáhal v prvních krocích hry

vypozorovaných faktů a nacházeli potřeb-nou Ariadninu niť k jejich uspořádání. Taksvé pojetí materiálně-duchovních základůdědičnosti spojené s předjímáním koncep-ce genetické informace (Purkyně ovšemhovoří v duchu klasického aristotelismuo entelechii) překvapivě zahrnul do rozsáh -lého pojednání O bdění, spaní, snu a po -dobných stavech duševních; pojednánívycházela v Muzejníku v letech 1857–58(byl to vlastně překlad německé verze vy -dané již r. 1844 ve Wagnerově slovníkufyziologie). Tvorbu gamet vysvětluje a ko -mentuje takto: „Touto cestou generativnéinvoluce stahuje se typicky určitá podstataduše ze své všudybylosti v celém indivi -duálném organismu (v tomto malosvětě) donejužší těsnosti plemenného živlu; kvanti-tativnost hmoty mizí až na nejmenší část-ku, v níž ona téměř jen co pouhá kvalita, coideálný zárodek a entelechie podstatu svoujeví“ (VII, str. 204). Oplozením vzniklý novýorganismus se pak ze své minimální, „za -vinuté“ předlohy postupně zase rozvíjí.

Toto zřejmě leibnizovské (J. Sekerák)střídání involuce a evoluce v individuál-ních organismech o stránku dále Purkyněspojuje s děním v makrokosmu – tam pro-bíhá stejný proces: „Při dosavadním vý -kladu představovali jsme si, že podstataduchová na své cestě k individualizaci(tak jako při generativné involuci jedno -tlivců) nejprve spojí se všeobecnou hmo-tou, potom do těsnějších mezí vstoupí,kupř. do hmoty jistého dílu světového (našíslunečné soustavy neb i Země samé), ažpak se konečně v jednotlivém tělesnémorganismu octne. S tímto velkolepým po -chodem světové involuce, a od něho dálevycházejíc, kráčí zároveň podobný jemu

pochod evoluční, jehožto začátek jest plo-zení, další vývin individuálný běh živo-ta, a nekonečný postup nadpozemskýchproměn, které v smrti počátek svůj vzaly“(VII, str. 205). A následuje vymknutí sez mezí zemskosti a ke spojení se „světo-duší.“ Tyto jednotlivé momenty pak Purky -ně populárním způsobem osvětloval – byťne v tak intenzivně nahuštěné formě –i v sérii článků v Živě z let 1853–54 a 1859.

Snad se mi podařilo ukázat, jak problé-mové okruhy diskutované a podrobněargumentované v jasně naturfilozofickýchÚtržcích sledoval Purkyně v průběhu celé-ho svého badatelského úsilí; soustřediljsem se tu především na problém subjekti -vity, smyslovosti a duchovnosti. Je zřejmé,že za bohatou experimentální aktivitoustál také promyšlený ideový diskurz, k ně -muž Purkyně odkazoval někdy zřetelněji,někdy náznakověji, tak, jak to pokládal zavhodné. Připomínám k tomu, že vydava-telé Purkyňových Sebraných spisů (Operaomnia) zcela opomenuli vydat jeho uni-verzitní přednášky, kde je naturfilozofickýaspekt výrazně dominantní. Dovolím sitvrdit, že Útržky jsou pro pochopení sou-vislostí Purkyňova vědeckého přínosu v nej -různějších oblastech dílem – přes svouzáměrnou fragmentární formu – klíčovýma že snahy obcházet je, bagatelizovat nebodokonce zamlčovat, jak se projevily u celéřady „vykladačů“ a hodnotitelů Purkyňo-va odkazu zejména ve 20. stol., k pocho-pení a ocenění Purkyňova životního dílaprokázaly medvědí službu. Poselství pře-vzaté z myšlenkového přediva Útržků a po -zději populárně přeformulované ve statiRozhled v oboru veškeré přírody, jímžPurkyně začínal r. 1853 svou Živu a v je -hož závěru hodnotí lidské aktivity jakož-to vrchol evoluce Země, je však stále živé:„Takovou činností jednotlivých osob i ce -lých obcí tvoří se vlastní ústrojí vyšší, jedencelek z jednotlivců složený, jako jedna vyš -ší osoba, jako jeden muž. Víra, láska, prav-da, krása jsou tohoto ústrojí vnitřní hýba -telé, spolu vzaté jsou podstatou lidskosti,duší celého člověčenstva“ (VIII, str. 22; viztaké str. 200–201 tohoto čísla Živy).

ziva.avcr.cz 208 živa 5/2011

5

Otakar Brázda

J. E. Purkyně – vědec – člověk.Příspěvek k profilu osobnosti

„... muž neumdlévající píle, nejvřelejší horlivosti pro vědu, hvězda první velikos-ti na lékařském horizontu, ve starém i novém světě na věky se proslavivší.“Těmito slovy vystihl ministr Lev Thun Purkyňovu osobnost a jeho zásluhy o věduve svém návrhu císaři na Purkyňovo povolání na pražskou univerzitu. JménoJ. E. Purkyně skutečně září na nebi vědy již po dvě století, na celém světě se lékařia přírodovědci učí o mnoha jeho objevech.

na housle. A k blízkým spolužákům pa -třil i Jan Janda, pozdější učitel v Libocho-vicích, dobrý houslista a varhaník.

Když Purkyně přijal místo vychovateleu Hildprandtů, měl mnoho příležitostívěnovat se hudbě. Baron Hildprandt jimiloval natolik, že jeho služebnictvo se -stávalo ze samých hudebníků a v letníchměsících se na zámku Blatná pořádalyhudební slavnosti. O Purkyňově zájmuo hudbu z této doby víme z jeho deníků,kde si na volné stránky vpisoval notovéosnovy a v nich hudební motivy se jményskladatelů. Byl rovněž zaujat myšlenkoutzv. barevného klavíru. Francouzský vě -dec L. B. Castel navazoval na starší úvahyo barevné hudbě, jeho představa byl ná -stroj podobající se klavíru s 12 klávesamiv jedné oktávě, odpovídajícími 7 hlavnímbarvám spektra a pěti vedlejším. Tytopředstavy o domnělé shodě vjemů tóno-vých a barevných však upadly do zapo-menutí, i když kdysi sám I. Newton hledalmatematický soulad mezi 7 hlavními bar-vami spektra a intervaly stupnice. Hudbaa fyzika se pak setkaly v Purkyňově zájmuo tzv. Tartiniho třetí tón. Sám o tom píše:„Dobře znám jest tento zvuk každému zna-teli hudby. Když na houslích dva vyššísouzvučné tóny čistě vyvedené a v stejnésíle déle vydržujeme, ozve se ve sluchujakýsi hlučný třetí, souzvučný tón, jakoprůvodní bas. Tenť byl arci již dříve znám(Sorge, Romieu), že však od Tartiniho, své-ho času nejslavnějšího houslisty, se zvlášt-ní pilností pozorován a popsán byl, dánomu jméno tohoto výtečníka. Mezi jiným,zdá se mě míti nahoře vyložený zvuk Tarti -niho, jakýsi charakter subjektivnosti. Mimoto, že co se týče jeho místnosti, zřetelněa bezprostředně poznáváme, že uvnitř uchasvé sídlo má, můžeme se o tom ještě násle-dujícím způsobem přesvědčiti. Nechmedva čisté diskantové hlasy v intervalu vel-ké tertio hodnou chvíli a stále silným hla-sem zazníti. Postavši se na blízku těchtohlasů, uslyšíme Tartiniho tón jako uvnitřhlavy se ozývající. Potom vzdalujme se po -znenáhla od zpěváků, postavme se brzyvlevo, brzy vpravo, naslouchejme brzy jed-ním, brzy druhým uchem a pokusme seudati místo, odkudž onen třetí zvuk po -chází. Nepodaří se nám místnost tuto urči-tě udati. Jak to lehce bývá, kde zvuk z ob -jektivní ho zřídla pochází. Kdykoli se o topokusíme, budeme vždycky k vlastnímuuchu vedeni jako k hlavnímu sídlu toho-to zvuku.“

Vítězslav Hálek vzpomíná na Purkyňo-vy pravidelné návštěvy v divadle. V Kvě-tech čteme: „Návštěvníkům Prozatímníhodivadla je dobře známo, že Purkyně sedá-val v první řadě uprostřed. Byla-li opera,díval se Purkyně ustavičně do not a poprstech. Po představení se dával v rozho-vor o tom, kterak se „noty berou na stru-nách.“ Doma pak nemeškal si ihned po -řídit housle a co v divadle od houslistyuslyšel, doma se v tom cvičil. Když pakpřišel zpět do divadla, pochlubil se, co užumí, a tázal se po návodu dalším.“

Slavný vědec jako člověkJiž od studentských let Purkyně projevo-val svou houževnatost i vytrvalost, bylcílevědomý a toužil vyplnit svůj život čin-ností přinášející trvalé hodnoty. Jakého

druhu by tyto hodnoty měly být, k tomuho inspirovalo studium filozofických spisův letech jeho noviciátu v piaristickém řádu,zejména myšlenky německého filozofaJ. G. Fichteho. Sám o tom napsal: „... i cítiljsem v sobě dostatečné síly samostatnépostavení ve světě v sobě zjednati, ano,slávychtivost mě silně pudila svou vlastnídráhu nastoupiti. Vzbudilo se ve mě hlu-boké tušení, že v přírodovědě, o níž jsemměl jen matné tušení, něco znamenitéhovyvedu.“

Svou cílevědomost a houževnatost do -kazuje Purkyně i svým rozhodnutím opus-tit řád – nesložil dosud závazné řeholnísliby – a odejít studovat na univerzitu. Bylto odvážný životní krok, neboť neměl prosvá studia existenční zajištění. Odchodz řádu byl tedy krokem do nejistoty, aletouha po vzdělání a po životním uplatně -ní, jehož předpokladem vzdělání je, munedovolilo jednat jinak.

Tyto vlastnosti pozorujeme na celé jehoživotní dráze. Purkyně vytrvale a neúnav-ně hledal uplatnění. Již několik dní popromoci nastoupil na jeden z ústavů praž-ské lékařské fakulty – stal se asistentemanatomického ústavu. Jeho působení tambylo ale omezeno lhůtou čtyř let – pakmusel fakultu opustit. Usilovně se tedypokouší získat takové postavení na někte-ré univerzitě, kde by měl možnost soustav -ně vědecky pracovat. Jeho touhou vždybylo stát se badatelem, výzkumníkem, obje -vitelem. Svou budoucnost neviděl v kaž-dodenní rutinní lékařské praxi. Při hledá-ní místa profesora se postupně účastnilkonkurzů v Praze, Budapešti a ve Štýr-ském Hradci – vždy bez úspěchu. Ale jehopevná vůle vytrvat mu nakonec přineslanečekanou příležitost: byl vyzván svýmipříznivci ucházet se o volné místo na uni-verzitě ve Vratislavi. Dlouholetá vytrvalosttedy přinesla šťastný výsledek.

I po svém nástupu na lékařskou fakultuve Vratislavi, kde se stal profesorem fy -ziologie, musel Purkyně znovu prokazovatsvou cílevědomou vytrvalost, tentokrát

získat si své kolegy. Vratislavští profesořijeho příchod přijali nevraživě, přáli siúspěch jiného uchazeče. Následovala létanedůvěry, hraničící někdy až s nepřátel-stvím, než Purkyně tuto počáteční averzipřekonal. Ve Vratislavi přesto jeho pohledhleděl k domovu. Jeho dlouholetou tou-hou bylo získat místo v Praze a vrátit se doČech. Byla to opět vytrvalost, s níž sledo-val poměry na pražské univerzitě, kterámu po mnoha letech přinesla splnění jehopřání.

Když Purkyně přišel zpět do Prahy, mělza sebou již oslavu svých 60. narozenina jeho nejslavnější objevitelské obdobíbylo minulostí. Jako uznávaný vědec všakneusínal na vavřínech a neskládal rucev klín. Náplň života tenkrát našel ve veřej-né činnosti. Vytrvale bojoval za rovnopráv-nost češtiny na univerzitě, neúnavně spo-lupracoval při zakládání Spolku českýchlékařů a Časopisu lékařů českých. Půso-bil v Matici české a ve výboru Národní-ho muzea. Byl dokonce zvolen poslancemčeského sněmu. Se svými spolupracovní-ky a kolegy pomáhal vytvářet české odbor-né lékařské názvosloví. Tyto jeho aktivity,ne vždy příznivě přijímané nadřízenýmiinstitucemi, ho posléze zařadily mezi poli-ticky nespolehlivé, dokonce policejně sle-dované osoby. Rakouští byrokrati ve svýchdůvěrných relacích uvádějí: „... Bez ohle-du na vysoký věk je mimořádně čilý, hor-litel plný mladistvého ohně a právemmůže být nazván nepolepšitelným starýmmužem.“

Vzácnou Purkyňovou vlastností byl jehovztah k mladým badatelům. V polovině19. stol. na evropských univerzitách předzískáním doktorátu museli studenti před-ložit písemnou práci na libovolné téma,dizertaci, a veřejně ji obhájit. Purkyně svéžáky při zpracování těchto prací nejenobětavě vedl, ale osobně přímo s nimiv laboratoři pracoval. Byly to často jehoobjevy, které spatřily světlo světa v pracíchstudentů.

O Purkyňově podílu na těchto dizerta-cích hovoří opakovaně jejich samotníautoři. Ocitujme některé z nich. I. Rasch -kow svému učiteli děkuje těmito slovy:„Slavný a geniální profesor Purkyně, vyni-kající svou laskavostí, mi odhalil skrytékraje přístupné mikroskopu a nepřestalmne, pozbývajícího často odvahy na onomneznámém poli, a ztrácejícího důvěru,nikdy podporovati pomocí i radou. Sáms obzvláštní laskavostí nakreslil obrázkyk osvětlení pozorování, které já jsem pakdal vyrýt do kamene. Nechť tento skvělýmuž dovolí, abych mu veřejně poděkovalza jeho největší zásluhy o mne; nikdy ne -přestanu pěstovat památku tak velikýchdobrodiní.“ Vřelá slova nacházíme i u dal -ších dizertantů. A. Bernhardt píše: „Vá -žený profesor Purkyně ve své jedinečnéblahovůli mi poskytl pomoc potřebnouk tomuto bádání a svým posouzením po -tvrdil všechna pozorování obsažená v tom-to spise.“ D. K. Deutsch děkuje: „Slavnýa znamenitý muž, profesor Purkyně, s jedi-nečnou laskavostí a vlídností, mi poskytlnutné pomůcky a z pokladu své účinnostia bystrého ducha mi mnoho uštědřil.“U M. Meckauera čteme: „Slavný profesorPurkyně ve své jedinečné laskavosti a ocho-tě nepřestal nikdy mě podporovat svou

živa 5/2011 209 ziva.avcr.cz

1

1 Hrabě Lev Thun-Hohenstein jakoministr školství se zasadil o Purkyňůvnávrat na pražskou univerzitu a byl jehoceloživotním příznivcem.

radou. Budu vždy s vděčnou myslí uctívattohoto znamenitého muže, kterého je tře-ba ctít až do konce života.“

I když poděkování učitelům úvodemdizertace lze považovat za zdvořilostníspolečenskou povinnost a nacházíme jiběžně, uvedená slova vděčnosti, která jsmeprávě citovali, jsou zcela mimořádná.

Purkyně se o svém vztahu k výzkumnépráci zmiňuje v několika dopisech. Takpíše svému příteli R. Wagnerovi, když zís-kal nejmodernější přístroj své doby prohistologická bádání, mikroskop vídeň ské -ho optika Plössla: „S pravým vlčím hla-dem propátral jsem všechny obory his -tologie zvířecí i rostlinné a nabyl jsempřesvědčení o nevyčerpatelnosti nové lát-ky. Skoro každý den přinášel nová odkry-tí a cítil jsem potřebu stupňovaného okapopřáti jiným, abych mohl se radovatiz radosti jiných. Tak vznikla řada fyziolo-gických dizertací, které na témže přístrojiv mém domě od doktorantů v lékařstvíbyly zpracovány. Dával jsem příležitostkandidátům doktorátu lékařského mýmnávodem, pod mým dohledem pozorovatmikroskopem, kreslit, popisovat prvotnísoučásti těla lidského a vůbec zvířecího,z čehož povstaly dizertace.“

Dopis J. W. Goethovi, kterému zaslalsklíčka s výsledky svých akustických po -kusů, končí: „Nyní se mi nedostává času,i musím se tedy násilím odtrhnout odvábení této rozkoše z experimentování.“Goethe se s Purkyněm setkal ve Výmaru,neboť velký básník, který se zajímal in -tenzivně o přírodovědu, znal Purkyňovudizertaci o otázkách vidění. Ve dnech, kdyPurkyně jednal o svém budoucím místě veVratislavi, jeho přátelé domluvili schůzkus Goethem, kterého si Purkyně zcela zís-kal. Goethe se opakovaně před přátelii v dopisech vyjadřoval o Purkyňovi s vel-kým uznáním. Při vzájemné diskuzi o otáz-kách zraku a teorii barev se Goethe zmí-nil o svém zájmu o studie nejen optické,ale i akustické. Purkyně mu proto z Prahyposlal výsledky svých starších nepubliko -vaných pokusů, v nichž registroval zvu-kové vlny na povrchu sklíček.

Purkyně ve svém rodinném životě Jan Evangelista uzavřel sňatek s Julií, dce-rou berlínského profesora švédského půvo-du Karl A. Rudolphiho, jenž byl jednouz osob, které měly zásluhu o Purkyňovojmenování do Vratislavi. I když uzavřenímanželství ve zralém věku s dcerou vý -znamného a vlivného člena akademické-ho sboru by mohlo svádět k myšlence, žešlo o sňatek pouze z rozumu, mezi Juliía Janem opravdu existoval vřelý milostnývztah, který poznáváme ze zachovanékorespondence obou manželů. Julie mělavelké pochopení pro vědecké ambice své-ho chotě, Purkyně pravidelnými dopisyreferoval o všem dění, pokud ho akademic -ké povinnosti odvedly z domova. V tomtosvazku se narodily čtyři děti, dvě děvčataa dva chlapci. Jejich štěstí však netrvalodlouho. Za cholerové epidemie ztratilPurkyně svou milovanou choť, když jižpředtím zemřely obě jeho dcery. Purkynězůstal sám se dvěma syny, Emanuelema Karlem.

Jako otec byl velmi benevolentní a velko -rysý, syny vedl k přírodním vědám. Těm

se nakonec věnoval Emanuel, který se stalbotanikem, zatímco Karel si za své povo-lání zvolil malířství. O ovzduší rodinymáme zprávu z dopisu jedné návštěvni-ce. Ta při vstupu do bytu byla uvítána Kar-lem, který si hrál s ježkem, a Emanuel,k jejímu zděšení, se zabýval živým hadem.Pochopení později pro své vnuky a jejichhry a zábavy měl Purkyně i v době, kdyv Praze bydlel společně s rodinou syna

Karla. Tak např. přinesl domů balík vlhkéhlíny a pomáhal chlapcům v modelová-ní, jindy zase kus ledu se sněhem a vy -světloval fyzikální zákonitosti souvisejícís různými skupenstvími vody. Když nazimu přivezli zásobu uhlí, byla to příleži-tost k výkladům o geologii. Podporovalzvídavost vnuků a neváhal spolu s nimirozebírat hračky, takže hoši objevovaliv panenkách piliny nebo „pitvali“ po vrst-vách odložený cylindr.

Zájem o výchovu a vzdělávání dětí sev Purkyňovi probudil již na Blatné, kdyv zámecké knihovně objevil spisy Pesta-lozziho. Ty ho inspirovaly k neuskutečně-ným plánům ujmout se výchovy nadanýchdětí, a to již od útlého věku. Vhodné žákyby vyhledával v okolních vesnicích a vy -učoval by je nejprve čtení a psaní, potématematiku a přírodní vědy. Doplňkemměla být i praktická činnost – ruční práceřemeslnické a umělecké. Své pedagogickénadání Purkyně pak uplatnil i ve výcho-vě Ladislava Čelakovského. S jeho otcemFrantiškem Ladislavem a jeho rodinou sesblížil ve Vratislavi, kde básník získal nauniverzitě profesuru v oboru slavistiky.Obě rodiny se navštěvovaly, mnohdy nazahradě u bytu manželů Purkyňových.Čelakovský se vrátil do Prahy krátce předpříchodem Purkyňovým, ale jejich přátel-ství poté trvalo jen krátce. Dlouhé nemocipodlehla nejprve Antonie Čelakovská (zná-me ji jako spisovatelku Bohumilu Rajskou)a nedlouho po ní zemřel v r. 1852 i F. L.Čelakovský. Purkyně se ujal Ladislava,jednoho ze dvou osiřelých synů. Podnítilv něm zájem o přírodní vědy a připravil hona dráhu univerzitního profesora botaniky.

Jan Evangelista měl hluboké sociálnícítění a k němu vedl i své vnuky. Neopo-mněl štědře obdarovat almužnou žebrákynebo koledníky, pokud zaklepali na dveřejejich bytu ve Spálené ulici. Purkyňovuštědrost poznala i Božena Němcová. Najejí prosebné dopisy jí poskytoval půjčky,i když si byl vědom, že se stěží dočká za -placení. Dokonce velkorysým darem stozlatých podpořil syna Němcové Jaroslavana jeho studiích malířství v Mnichově.

ziva.avcr.cz 210 živa 5/2011

3

2 Fyziolog Jan Nepomuk Čermák, Purkyňův nejnadanější žák, všeobecněpovažovaný za jeho nejvhodnějšíhonástupce. V rozhodující chvíli se všakjejich cesty rozešly.3 Na stránce Purkyňova deníku, kterýsi vedl v době studií a pobytu na Blatné,vidíme v notové osnově zachycenéhudební motivy se jmény skladatelů.4 Pražská nemocnice U Milosrdných,kde v letech Purkyňova studia probíhalaklinická část výuky medicíny. Všechny obr. z archivu autora

2

V oblékání byl Purkyně skromný, s obli-bou nosil kabát starého střihu s černýmsametovým límcem a odmítal řídit se sou-časnou módou. Byl pověstný i tím, že pod-rážky svých prošlapaných bot s oblibouzalepoval gutaperčou. Výzvu, aby svůj šat-ník přizpůsobil novotám, odbyl: „Nedělaljsem šviháka dříve, nebudu ho dělat teď.“Citovaná slova ale nesmíme chápat tak,že Purkyně v době své vrcholné učenostibyl vědcem nedbajícím o svůj vzhled. Na -opak, ve svém mládí byl okouzlující muž,k jehož zjevu nebyly ženy lhostejné. Vždyz něj vyzařovalo mužné kouzlo osobnosti.V letech, kdy působil na Blatné, upoutalpozornost mladé komtesy Adély Desfour-sové. Komtesa byla častou návštěvnicína Blatné, neboť její rodina a Hildprand-tovi se přátelili. Tak se seznámila s domá-cím učitelem a z jejich vzájemného, zprvuplachého vztahu, vzniklo dlouholeté přá-telství. V Purkyňově pozůstalosti se zacho -valo množství dopisů, které si Adéla vy -měňovala s tímto vědcem, ale i atraktivnímmužem. Purkyňovy dopisy byly však naAdélino přání po její smrti spáleny.

Purkyně zřejmě i jako profesor ve Vrati -slavi byl středem pozornosti žen. Zacho-val se totiž dopis, v němž své nadšeníz jeho přednášky o filozofických a meta-fyzických problémech vyjadřovala jednajeho posluchačka podepsaná „unbekannteSchülerin“. Více však o této „neznámé žá -kyni“ nevíme.

Ač vystudoval lékařství, praktické me -dicíně se nikdy nevěnoval. Sám byl ne -ukázněný pacient, nerespektoval radyošetřujících lékařů. Jeho snacha vzpomí-ná, jak nemocný Purkyně, když mu dopo-ručili dietu, odmítl se jí podřídit a k sní-dani si poručil, nač byl zvyklý – nakládanésyrové zelí a natvrdo vařená vejce, nebočervené zelí s vejci sázenými.

I když Purkyně po návratu do Prahybojoval za českou vědu a českou univer-zitu, nikdy nebyl extrémním nacionalis-tou. V letech, kdy se jeho dráha chýlilak závěru a z Vídně byl obviňován, že ne -kriticky trvá na svém místě, aby tak posi-loval český nacionalismus, jeho asistentFrantišek Novotný ho však v tisku hájil:„... je nespravedlivé, že Purkyně je obvi-ňován z ultračešství, naopak Purkyně siváží obou národností a vede Čechy i Něm-ce ke spolupráci a vzájemnému respekto-vání.“ Před odchodem z univerzity mělJ. E. Purkyně doporučit ze svých žáků své-ho nástupce. Otázka nástupnictví je všaksložitá a Purkyně nesplnil očekávání naněj kladené.

Nečekaný rozchod učitele se žákemKdyž v dubnu 1850 se Purkyně vrátil doPrahy a začal budovat fyziologický ústav,vyžádal si již v květnu jako svého asisten-ta Jana Nepomuka Čermáka, kterého znalz dob jeho studií ve Vratislavi. Žádosto Čermáka odeslal již několik týdnů předjeho promocí. Čermák pocházel z pražsképatricijské lékařské rodiny, jeho otec bylvyhledávaným lékařem měšťanské i šlech -tické společnosti, strýc Josef Julius profe-sorem fyziologie ve Vídni. S rodinou Čer-máků se J. E. Purkyně sblížil ve dnechmezinárodního lékařského sjezdu v Pra-ze v r. 1837. Nabídl tehdy osiřelému Jano-vi podporu, rozhodne-li se studovat medi-

cínu, Josefína Čermáková naopak slíbilapomoc Purkyňovu synovi Karlovi, bude-limít v úmyslu stát se malířem, stejně jakojejí syn Jaroslav.

Jan Nepomuk studoval lékařství v Pra-ze, Vídni, Vratislavi a posléze ve Würz-burgu, kde také promoval. Purkyně věřilve velkou budoucnost tohoto nadanéhoa pracovitého badatele a vypracoval proněho plán studijní cesty Evropou. Běhemní učitel i žák udržovali pravidelný kores-pondenční styk. V říjnu 1850 píše Pur kyně„milému příteli Čermákovi“, jak ho těší, žecesta přináší zkušenosti a po učení, a ozna-muje mu, že byl ustanoven v Praze jehoasistentem již od 17. září. Čermák se ponávratu stal nejbližším spolupracovníkemsvého učitele, který jej všemožně podpo-roval: souhlasil, aby Čermák vydal tiskemvybrané dopisy ze vzájemné korespon-dence z doby jeho studijní cesty, v r. 1851se na Purkyňův návrh stal mimořádnýmčlenem Královské české společnosti nauk,dva roky poté – rovněž na Purkyňovo dopo-ručení – byl zvolen jednatelem přírodo-vědné sekce Matice, kde Purkyně působiljako předseda. Když Jan Nepomuk v r. 1854dosáhl docentury, nabídl mu ministr škol-ství Thun profesuru zoologie na univerzi-tě ve Štýrském Hradci a dva roky poté mís-to profesora fyziologie v Krakově, odkudpak odešel do Vídně.

V Praze Purkyně do důchodu nespěchala ministr Thun, který byl jeho příznivcem,nabídl r. 1857 Čermákovi uvolněnou pro-fesuru fyziologie v Pešti. Čermák váhal,obecně byl považován za budoucího Pur ky -ňova nástupce. V tomto roce totiž Pur kynědovršil 70 let a Čermák se rozhodl napsatmu dopis. Žádal ho o radu, zda má do Peš-ti odejít, nebo pokračovat ve své práci jakosoukromý badatel v Praze. Když Purkyněneodpověděl, rozhodl se napsat další do -pis, v němž se vyjádřil již otevřeně: „Mys-lím, že by mi bylo pomoženo, kdybych bylvedle Vás ustanoven jako mimořádný pro-fesor experimentální fyziologie. Rozumí sesamo sebou, že Vaše postavení by tím ne -mělo být nijak dotčeno.“

Purkyně tentokrát odpověděl obratem:přítomnost kolegy, jehož obor se křížís jeho vlastním, by nebyla možná, aniž by

po delší době jejich činnost nebyla ruše-na rozčilením. „Poněvadž moje duševnípohoda je mi velmi drahá, nemohu dobro-volně doporučit vznesené návrhy ve Va -šem posledním dopise.“

Pro Čermáka byl tento dopis nečekanýma nepochopitelným zklamáním. Odešeltedy do Pešti, ale posléze se profesury vzdala vrátil se do svého rodného města. V Pra-ze vybudoval v r. 1860 soukromý fyziolo-gický ústav a marně čekal, až se místo poPurkyňovi uvolní. Nakonec však vyhovělpozvání na univerzitu do Lipska a poté doJeny, kde také zemřel.

Dlouholetá Purkyňova podpora úspěš-ného žáka příkře kontrastuje se slovy do -pisu, který zaslal profesoru Karlu Roki-tanskému do Vídně. Ten s ním v r. 1865projednával otázku jeho možného nástup-ce. Purkyně napsal: „Profesor Čermák, naněhož jsem tolik spoléhal, mě zklamal. Jeto člověk v každém ohledu polovičatý.“

Odchodem J. N. Čermáka ztratila praž-ská fakulta vynikajícího vědce, meziná-rodně uznávaného badatele a tradice fy -ziologie v Praze se tak přerušila. Purkyněse nadále penzionování vyhýbal. Jistouroli v tom hrály i důvody finanční – onsám mimořádně skromný se po celý životstaral o syna Karla a posléze o celou jehorodinu. Dále považoval též svůj odchodz univerzity za oslabení osobní prestiže.Význam mělo i to, že českou společnostíbyl považován za jednu z předních osobveřejného života, a ta si jeho odchod z ak -tivní služby nepřála. Purkyňovu nechuťodejít respektovala i nadřízená minis ter -ská místa ve Vídni, takže Purkyně nebylnikdy penzionován. Když zemřel, byl stálev aktivní službě. Rozchod s Čermákem jepolitováníhodným místem na jinak skvě-lé životní dráze tohoto vědce.

Závěrem nesnadného pokusu přiblížitčtenáři Purkyňovu osobnost chci připo-menout slova historika lékařství J. Sajne-ra: „Čím hlouběji po léta studuji Purky-ňovu osobnost, tím více si ji připodobňujik velkému diamantu, zářícího velkýmpočtem drobných, dobře vybroušenýchplošek. Každá z nich září ostře a dokonalea někdy oslňuje.“

živa 5/2011 211 ziva.avcr.cz

4