Jak jsem hledal svého d ědu - matriky na...

Společnost pro historii a turistické krásno v městě Kamenici nad Lipou

Občasník - 377 - 2014

Ročník VIII. – číslo 18.

Jak jsem hledal svého dědu - matriky na internetu

Strom života rodu Komers (vlevo dole kresba zámku Libková Voda), nahoře náznak pokračování dvou kvetoucích větví rodu.

Genealogie je jedna z pomocných věd historických, kterých je docela dost a protože v nich mám trochu „hokej“, tak proč jich pár neuvést. Diplomatika - nauka o úředních písemnostech, epigrafika - nauka o nápisech, genealogie - nauka o rodových vztazích, heraldika - nauka o znacích, z heraldiky bývá někdy vyčleňována faleristika (nauka o


Občasník - 378 - 2014

vyznamenáních a řádech) a vexilologie (nauka o vlajkách a praporech), chronologie - nauka o způsobech měření času, kodikologie - nauka o literárních rukopisech (zvl. středověkých), metrologie - nauka o mírách a vahách, numizmatika - nauka o platidlech, paleografie - nauka o písmu, sfragistika - nauka o pečetích. Mne oslovila nejvíce heraldika ve vztahu k obecním symbolům a genealogie až docela nedávno kvůli dědovi. Když už jsem byl v kontaktu s Jiřím Loudou z Olomouce, který navrhnul i státní znak, nechal jsem si od něj v roce 1993 namalovat také svůj občanský znak, který vychází z atributu (žalud) znaku městyse Lednice. Občanský znak může mít každý občan za dodržení heraldických pravidel a nesmí si uzurpovat erb šlechtického rodu, byť vymřelého. Loudu jsem doporučil jak městu (nové barvy), tak i starostům Včelničky a Rynárce. Nakreslil, i ten pro hlavičku městského Zpravodaje 1990. Obecní znak Těmic „mi“ kreslil Kovář z Ostravy (schvalování parlamentem bude ve 3. čtvrtletí 2010). Svého dědu z otcovy strany jsem nikdy nepoznal, protože zemřel v roce 1928 a já jsem se narodil až dlouho po jeho úmrtí. S bratrem jsme tuto mezeru chtěli „zacelit“ před několika lety, kdy jsme si řekli, že si vytvoříme rodokmen. Bratr má auto, já ne, zajeli jsme na obecní úřad: Dobrý den, máte tady… ne nemáme jsou v Mikulově. Bratr má mobil, já ne, tak volá: Dobrý den, máte… nemáme, jsou v Brně. A tak bylo na několik let po chuti sestavovat rodokmen příjmení Kučera. Bratr má počítač – já tři, a zjistil jsem nějakou divnou shodou klikanců, že Státní oblastní archiv Třeboň nabízí badatelům naskenované matriky na internetu. V současnosti jsou zde fary začínající písmeny A – T, další se skenují. Ač je to archiv jihočeský, je k němu přifařen i okres Pelhřimov. Mohu napsat přifařen, protože jsou zde matriky farní. Po vstupu na internetové stránky archivu máte pak možnost získat docela zajímavá data o dávno zemřelých lidech nebo také zjistíte, že Kameničtí nemají nárok (ač jim to zákon nemůže zakázat) sestavit si rodokmen svých předků hlouběji než do roku 1793, pokud se nenarodili v jiné obci či městě. V prvním případě zjistíte na vlastní oči, že Vítězslava Novák se vůbec nejmenoval Vítězslav, ale Viktor Augustin Rudolf, a ve druhém, pro současníky horším případě, že kamenické matriky před rokem 1793 shořely při požáru kostela a děkanství v roce 1794. Matriky kamenické fary končí na internetu rokem 1893, od tohoto roku jsou na radnici. Řekl jsem si, mám kliku, narodil jsem se v Lednici na Moravě – dost daleko od požáru... Když tedy Třeboň ano, tak kdo ví zda i Brno ano (mnoho archivů v Čechách včetně Prahy však – nee)… Na rozdíl od Třeboně, kde můžete surfovat bez přihlášení, se v brněnském archivu musíte hezky zapsat a to nejen nick a heslo, ale nejdříve i jméno a příjmení a také ta čísilka z občanky, která máte pod pseudofotografií. V úvodu stránek mi bylo písemně slíbeno, že bude časem naskenována celá jižní Morava, ale zatím že jsou tam jenom okresy Blansko, Brno venkov a Břeclav, což jsem přivítal. Samozřejmě blufovali, protože když jsem napsal do vyhledávacího okénka ze zvědavosti Žďár, tak tam byl také. Kamenice nad Lipou je nyní nejzašší periferií politické jižní Moravy, která končí za Vlčetínským rybníkem navzdory tomu, že město (civitas) poprve zmíněno v roce 1348 (obec Kamenice 1267) tak patří od „nepaměti“ do Čech. Jak císař František Josef I., tak i Adolf Hitler tuto historickou královsko-markrabskou hranici uznávali (ponechávajíce Kamenici Čechám i Čechům), až na územní zrádce ze současnosti jimž není nic svaté a dali město Kamenici nad Lipou dvakrát pod Jihlavu – komunisti a demokrati. Musím uvést, že není dobrým nápadem vrhnout se na matriku přímo od její první stránky jako třeba v mém případě (1680), protože začnete šilhat ze škarabanic v latinském jazyce u nichž ani nepoznáte kde je začátek a kde konec, a vaše nadšení v zápětí zcela opadne, protož matrika již prvním řádkem dokáže, že na to zkrátka nemáte. Pokuste se proto postupně „aklimatizovat“ češtinou, plynně přejít do němčiny, kterou také neovládám podobně jako


Občasník - 379 - 2014

latinu a proto jsem začal z druhého konce, tedy z nejmladších dob, kdy se psalo ještě česky. Teď to ještě umí a dokáže jenom starší generace, protože ta mladá, to jsou mobilovi cesi a náš češtinář Rampáček by je nechal propadnout než by za větou udělali tecku. Musím však uvést, že i zde u matrik, jsou jiné parametry a nejmladší dobu jste nezažili na vlastní kůži. Matrika narozených je k dispozici po 100 letech, matriky oddaných a zemřelých po 75 letech. Nápad „od konce“ byl docela dobrý, protože mne brzy posunul k dědovi Cyrilovi *1885 a navíc jsem se dozvěděl v tomto ještě českém matričním zápise, že můj praděd byl čtvrtláník Jan a jeho manželka, má prababička se jmenovala Magdaléna, byla dcerou jiného čtvrtláníka v téže vsi, Josefa Balgy a jeho ženy Kateřiny rozené Karel Cupal. Prapraděd Ondřej byl taktéž čtvrtláníkem, ale ve vedlejší vsi. Jenže mi nikdo neřekl, že nemám hledat Ondřeje či Jiřího, ale osobu pod jménem latinským v čemž se farář vyžíval - Andreas, Joannes, Johann, Georg, Rochus, Margaretha, Elisabeth. Prapraděd Ondřej měl za manželku Terezii rozenou Martin Krásný, Altenmarkt. Ženská příjmení s koncovkou –ová začala v matrikách až okolo roku 1910 a proto ani má praprababička se nejmenovala Krásná (možná opravdu krásná byla), ale Terezie Krásný, po otci Martinovi. To jsem ještě nevěděl, že můj první doložitelný předek se bude jmenovat také Martin, jenže o 200 let dříve. Protože jsem chtěl zjistit co nejdříve, kdy jsme se formou příjmení dostali do matrik, nezabýval jsem se poznámkami v cizích jazycích jako jiní badatelé, kteří se bez jejich rozluštění nepohnou dále, ale snad časem na ně také přijde. V češtině většinou znamenají, že otec souhlasí s tím, aby se ti dva, neplnoletý(á) vzali. Z toho, co jsem nalezl – „suchá“ data, jsem třeba logicky odvodil, že v našem rodu bylo zpočátku jméno Jan tak prestižním, že můj předek Roch (latinsky Rochus, italsky Rocco) je uveden otcem Jana třikrát. Nevěřil jsem svým očím, ale kartičky nelhaly a poprvé jsem viděl, že při identifikaci rozhoduje zejména příjmení manželky po otci - dívčí. První Jan *1815 zemřel zřejmě při narození i se svojí matkou, druhý Jan *1821 zemřel snad v ranném věku (měl matku jiného jména) a tak přibyl ještě třetí Jan *1827 (se shodným jménem matky). O tom posledním Janovi jsem zatím nebádal (až bude čas) a šel jsem raději hlouběji do matriky. To už se jména a příjmení v matrikách spíše odezírají a věděl jsem, že ta „Růžena“ je vlastně Kučzera. Z je pod čarou, H taktéž, A se píše stejně jako R a to zase jako K… Možná je PhDr. přečte, protože ten ví, co má být v kolonce napsáno a umí ta divná písmenka kurentu vhodně přiřadit. Musíte mít pro každou osobu kartičku (náš „Rocco“ *1785 byl jednou z deseti kartiček dětí početné rodiny) a teprve když u nalezené osoby dáte k sobě oba dva rodiče (u matky zapisujte raději ještě příjmení jejího otce), můžete si říci, že jste trochu pokročili. Někdo třeba kartičky nepotřebuje, ale já bez nich nedám ani ránu. Pokračoval jsem pokračoval, až byl matrik narozených konec. První zmínku v latině o mém předku Martinovi jsem nalezl díky indexu v matrice oddaných z roku 1685, kdy si bral Elisabeth (Alžbětu) a jejím otcem byl Georg (Jiří) Mraczno, prvním zápisem rodu v matrice narozených z roku 1687 je jejich syn Paulus (Pavel). Protože se tenkrát ženili až dosáhli plnoletosti, mohu postoupit zhruba o jednu generaci (25 let) a Martinovo narození přiřadit do roku 1660. Od té doby uplynulo 350 let v nepřerušené linii 12 generací nositelů příjmení Kučera, které je v současnosti na 7. příčce ze 60.722 příjmení v republice. V Česku je nosí 15.187 mužů a 15.799 žen (taktéž na 7. příčce - www ministerstva vnitra, leden 2009). Teď už mi zbývá pro doplnění rodokmenu přímé rodové linie „jenom poctivě“ projít matriky oddaných a zemřelých, abych měl (pokud naleznu) od každého z rodu všechny tři potřebné záznamy v databázi, což znamená opět mnoho hodin listování matrikami na internetu. Teprve poté bude zřejmě čas na vytvoření celého rodokmenu, tedy i vedlejších větví či větévek všech mužských potomků (ale i neprovdaných dcer „s outěžkem“). Jedním z největších pomocníků laiků-badatelů jsou indexy matrik, zejména pro období latiny (vždy však nejsou zpracovány - excelentní má fara Jindřichův Hradec), tedy jmenný


Občasník - 380 - 2014

seznam osob farnosti, který bývá zpravidla abecední, což znamená písmeno K či to vaše a pod ním na několika stranách výskyt osob v letech používání matriky, tedy například rok 1820-1860 (1820 8 osob, 1821 4 osoby, 1822 10 osob, 1823 0 osob atd. až do roku 1860, pak teprve následuje písmenko L 1820, 1821…). Pomohlo mi však i to, že předkové naší linie žili téměř nepřetržitě v jedné vsi v čp. 114. Číslo domu je důležitý údaj matrik při narození – uváděno začíná být okolo roku 1790. Neznamená však, že zde žila rodina celou dobu, ale narozeními v jiných čp. zjistíte „jak jste se někteří z vás po vsi stěhovali“. Narodil jsem se a žil 32 let na jižní Moravě (Lednice, Břeclav) a teď žiji 35 let v Kamenici nad Lipou. Kopečků je zde více než dost a občas si také na některý zajdu s fotoaparátem a vím, že jsem doma zde. Tak jako si nemůžete vybírat sourozence, stáváte se automaticky kamenickým rodákem (narozeným doma v posteli nebo v porodnici). Sám se stát kamenickým rodákem logicky nemohu, stal se však ze mne kamenický patriot. Mohl jsem si vybrat mezi Břeclaví a Kamenicí (mohu srovnávat), protože patriotem se nerodíte, ale stáváte, až si to uvědomíte. Většina rodáků si to zpravidla neuvědomí nikdy, Kameničáky nevyjímaje. Ten kdo se chlubí, že má rodokmen „od husitů“, nemá zřejmě pravdu, protože občanské matriky začaly být nejdříve používány až koncem 16. století. Gruntovní knihy lze v zásadě použít jako informativní data o majetku rodu, nikoli jako průkazný genealogický materiál. Toto praví laikům Zemský archiv Brno: Matriky představují evidenci všech záznamů o narození, sňatcích a úmrtí obyvatelstva z oblasti jižní Moravy z období od 16. do 20. století. Zavedeny byly na základě nařízení tridentského koncilu (1545 – 1563) a první exempláře pocházejí již ze 16. století. Na Moravě se postupně prosazovaly až v období 17. století. Od konce 18. století do jejich struktury výrazněji zasahoval státní aparát a matriky tak získaly také charakter jednotné evidence obyvatelstva. V posledním čase se stalo docela módou pátrat po předcích. Některé módě se podlehne snadno, zvláště pokud je na internetu a zadarmo. Genealogická a heraldická společnost v Praze vydává časopis asi 3x do roka (nejsem jeho odběratelem). Ve větších městech probíhají kurzy genealogie pro zájemce o tento obor – jsme „větší“, kdo to rozhodne? Někdy je i menší město větší, záleží pouze na jeho obyvatelích, zda chtějí či nechtějí. Vypátrat předky a sestavit pro vás vhodný druh (je více možností) rodokmenu za vás může i jiná, kvalifikovaná osoba, která se tím živí, cestuje za vás, umí se pohybovat po archivech a farách, zná latinsky, německy, rodokmen nakreslí, ale všechno hradíte, asi 12-30 tisíc Kč (na což se mohou třeba příbuzní složit). Strom života si můžete, ale nemusíte, nechat vymalovat olejovými barvami (nebo tužkou – titulní strana, doplnit fotografiemi) u jiného umělce, třeba do rámu 1x2 m a pověsit do „saloonu“ nebo jej můžete umístit na podestu schodiště vašeho domu. Důležitá jsou však především správná zjištěná data, bez nich vám ani malíř správný počet větví „rodového“ dubu nenakreslí. Každý obor lidského zájmu má svoji „mysliveckou“ či jinou latinu. V tomto případě bude 90% starších (mladší nemají zájem) osob tvrdit, že nemá počítač, stejně na něm neumí pracovat atd., atd. a neotravuj s tím. Takhle se k věci postavit nemůžete. Vy musíte řešit pouze černobíle – chci nebo nechci? Pokud nechcete, je po dilema. Pokud chcete matriku aspoň vidět, tak můžete požádat pracovnice v městské knihovně (syna, dceru, vnuka), zaplatíte mírný obolus v hodnotě piva či tří a ony případnému zájemci určitě matriku na internetu ukáží, pokud si přinesete napsanou internetovou adresu. Prameny: http://digi.ceskearchivy.cz/ - Třeboň, jižní Čechy http://www.actapublica.cz/ - Brno, jižní Morava http://matriky.archives.cz/matriky_lite/ - Opava, severní Morava http://rodokmen.info/ - ukázky jak se pojmenovávají a tvoří druhy rodokmenu http://www.mvcr.cz/clanek/cetnost-jmen-a-prijmeni.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d


Občasník - 381 - 2014

http://www.ahn-cr.info/ - obrázek stromu života rodokmenu rodu Komers http://zamekkamenicenadlipou.wz.cz/ e-mail: [email protected]

Štěpán Kučera

Heraldické památky Žirovnice - III.

Hřbitovní kaple sv. Jiljí Původně osamoceně stojící kapli sv. Jiljí nechal postavit Václav Vencelík jako pohřební stánek svého rodu na místě bývalé poustevny.1 Z období, v němž žirovnické panství patřilo pánům z Gutštejna, se ve vížce kaple zachoval malý zvon, na kterém je nápis: „VROZENEMV PANV A PANV GEHO MYLOSTY M.D.XXXX.V.“ a pod ním štítek z erbu pánů tohoto rodu, t. j. tři jelení parohy (2 1).2 Vencelíkové sídlící na Včelnici si patronát na kostelíkem podrželi i po r. 1564, kdy žirovnické panství zakoupili páni z Hradce katolického vyznání, a dosazovali k němu nadále kněze luteránského vyznání. V r. 1605 Jindřich Kundrát Vencelík nařídil vyhnat jezuitu z jindřichohradecké koleje, který se zde pokusil převzít duchovní správu a kostelík nechal vyzdobit protikatolickými nápisy.3 Po bitvě na Bílé Hoře byl naopak vyhnán zdejší luteránský kněz Hodňovský, který tak byl posledním nekatolickým duchovním, jenž zde působil a vstup do kostelíku byl zatarasen.4 Léty poničená kaple byla obnovena až počátkem 18. století za hrabat Šternberků, kteří ji obdrželi darem r. 1693 od Benedikta Paradise de la Saga, tehdejšího majitele Včelnice.5 Po zrušení původního hřbitova kolem farního kostela v Žirovnici, byl pak zřízen nový hřbitov okolo kaple. Uvnitř kaple se na levé zdi nachází celkem devět renesančních náhrobních kamenů. Původně byly vloženy do podlahy, ale v r. 1973 byly vyzdviženy a připevněny na vnitřní zeď kaple, která byla tehdy na náklady města přeměněna na obřadní pohřební síň. Přestože přemístění náhrobníků bylo jistě dobrou myšlenkou, jejíž uskutečnění napomohlo ochraně těchto památek i v budoucnosti, nebylo provedeno zcela šťastně, neboť dvě kamenné desky tvořící původně kryt vstupu do Vencelíkovské rodové krypty byly na zeď připevněny odděleně. Tak se první z nich se dostala na samý začátek řady náhrobníků, zatímco druhá na její konec. Ačkoliv náhrobky ležely v podlaze kaple několik století, nejeví vesměs žádné vážnější známky sešlapání či jiného opotřebení, což lze vysvětlit m. j. nízkou frekvencí duchovních služeb a tím i malé návštěvnosti kaple. V r. 1997 byly všechny náhrobníky opatřeny novými tabulkami s popisem, které nahradily předchozí, obsahující částečně nesprávné údaje.

NÁHROBNÍK AMÁLIE VENCELÍKOVÉ, ROZ. JÖRGEROVÉ Z TOLLETU A KREUSPACHU (obr. č. 1)

1 VESELÝ (1992), s. 49. 2 SOUKUP (1903), s. 307. 3 TEPLÝ (1935), díl I/3, s. 27; UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH, kolektiv autorů, díl IV., Praha 1982, s. 432. 4 VESELÝ (1992), s. 49. 5 ŠVEJDA (1976), s. 196.


Občasník - 382 - 2014

První z řady náhrobníků má rozměry 77 x 156 cm. Po obvodu je nápis: „LETHA PANIE 1558 UMRZELA UROZENA PANY OMELIE WENZELYKOVÁ Z WRCHOWYSST … ANDIELA BOZIMA TUTO POCHOWANA GEST GEGIZTO DUSSY PAN BUH MILOSTIV BEYTI RACZ.“ V dolní části náhrobníku je erb Jörgerů z Tolletu: V obou polích polceného štítu jedna od středu ven natočená vzpřímená radlička střídavých barev. V klenotu na přílbě s přikrývadly dvě rozevřená křídla, na každém znamení ze štítu střídavých barev.6)

NÁHROBNÍK MIKULÁŠE KUNCE Z NORBU (obr. č. 2) Druhý náhrobník má rozměry 79 x 156 cm. Po obvodu je nápis: „LETHA PANIE 1550 W NEDIELY SMRTEDLNOU UMRZEL UROZENY A STATEZNY RYTIRZ PAN MIKULASS KUNTZ Z NORBU A NA WZIELNICZY PAN BUH SE SMILOWATI RACZ“. V dolní části kamene v oválné kartuši je štít z erbu Kunců z Norbu: Dělený, v horní polovině rostoucí postava muže se zkříženýma rukama.7 Mikuláš Kunc v r. 1543 koupil od bratrů Jindřicha, Jiříka a Václava Vencelíků vesnici Vlčetín.8 Na náhrobním nápisu je sice uváděn sídlem na Včelnici, ale tu asi držel jen dočasně, protože Včelnice se po jeho smrti objevuje nadále co majetek Vencelíků z Vrchovišť.9 NÁHROBNÍK JIŘÍHO VENCELÍKA Z VRCHOVIŠŤ (obr. č. 3) Třetí náhrobník má rozměry: 80 x 156 cm. Na obvodu je nápis: „LETHA 1571 W AUTEREG PRZED HROMNITZEMI UMRZEL UROZENY PAN GRZYK WENCZELYK Z WRCHOWISZT I SMILUG SE PAN BUH“. Ve spodní části náhrobníku je erb Vencelíků 6 PILNÁČEK (1983), s. 236 figuru ve štítu nazývá krojidlem. SEDLÁČEK, A. - RŮŽEK, V. (ed.), svazek 5, Praha 2003, s. 76 pod figurou krojidlo uvádí předmět jiného tvaru, jejž ve svém erbu měl např. Bedřich z Opatovic. 7 MORAVA, M: Vencelíkové z Vrchovišť v Žirovnici, in Žirovnický zpravodaj č. 09/1997, s. 2; KRÁL (1900), s. 318. 8 DESKY ZEMSKÉ, s. 78; AČ, díl. XI., Praha 1902, s. 431. 9 HRADY, ZÁMKY (1986), s. 247; VOREL, P.: Česká a moravská aristokracie v pol. 16. stol., Pardubice 1997, s. 140; SNĚMY ČESKÉ, díl III., Praha 1884, s. 17; ORTH, díl I., Jindřichův Hradec 1879, s. 3; DOBIÁŠ, díl díl II., Pelhřimov 1936, s. 537 a 548.


Občasník - 383 - 2014

z Vrchovišť: V 1. a 4. poli čtvrceného štítu jednorožec, ve 2. poli sokol a ve 3. poli obrácený chrt. Na štítě je korunovaná přilba s přikrývadly, která nese vyrůstajícího korunovaného jednorožec. Náhrobník patří synovi Petra Vencelíka z Vrchovišť a Amálie, roz. Jörgerové z Tolletu.

NÁHROBNÍK BLÍŽE NEURČENÉHO ŠLECHTICE (obr. č.4)

Čtvrtý náhrobník má rozměry: 105 x 210 cm a je tak v kapli sv. Jiljí ze všech největší a pokud lze soudit ze zbytku dochované reliéfní výzdoby byl i značně honosný. Jde o jediný zdejší figurální náhrobek a rovněž je všech náhrobníků nejvíce ohlazen a tudíž snad i nejstarší, nebo byl původně umístěn mimo exteriér kaple či do ní možná byl převezen i ze zcela jiného místa. O to více lze litovat, že dnes je bohužel bez nápisu a tak se ho nepodařilo identifikovat. Na náhrobníku je vytesán rytíř v životní velikosti se zkříženýma rukama a v brnění. Podél pravé nohy má meč a u levé nohy přílbu.

NÁHROBNÍK JANA st. VENCELÍKA Z VRCHOVIŠŤ (obr. č. 5) Pátý náhrobní kámen má rozměry 85 x 154 cm a na jeho obvodu je nápis: „LETHA 1551 W AUTEREG MASOPUSTNI UMRZEL UROZENY A STATECZNY RYTIRZ PAN JAN STARSZY WENZELYK Z WRCHOWISZT A NA WCZELNICZY I SMILUG SE PAN BUH.“ Ve spodní části je již popsaný erb Vencelíků z Vrchovišť se čtvrceným štítem. Jiří st. byl pravděpodobně synem Václava Vencelíka a jeho ženou byla Regina ze Studené.10 NÁHROBNÍK VÁCLAVA ml. VENCELÍKA Z VRCHOVIŠŤ (obr. č. 6) Šestý náhrobník má rozměry 80 x 154 cmů; z erbu ve spodní části kamene zbyla jen prázdná oválná kartuš. Nápis po obvodu: „LETHA PANIE 1561 UMRZEL UROZENY PAN WACZLAW MLADSSY WENZELYK Z WRCHOWIST A W PONDIELY PO BOZIM 10 BURDOVÁ, díl I/2, Praha 1981, s. 707; Národní archiv Praha (dále cit. jako NA), Genealogická sbírka Jana Dobřenského z Dobřenic (dále cit. jako Dobřenský), Vencelíkové z Vrchovišť.


Občasník - 384 - 2014

GODU TUTO POCHOWAN GEST GEGOZTO DUSSY PAN BUH MILOSTIW BEYTI RACZ.“ Náhrobník patří dalšímu ze synů Petra Vencelíka a Amálie, roz. Jörgerové z Tolletu, tudíž i bratru již uvedeného Jiřího Vencelíka (zde třetí náhrobník).11

NÁHROBNÍK pravděpodobně ANNY Z POČEPIC (obr. č. 7) Sedmý náhrobník má rozměry 75 x 158 cm. Nápis na obvodu tohoto náhrobníku zní: „LETHA PANIE 1559 W PONDIELY PO NOWEM LETIE UMRZELA UROZENA PANY ANNA S…..Z POCZIE…..M PAN BUH.“ Uprostřed náhrobního kamene je znak Počepických z Počepic: Ve štítě čáp, na štítě korunovaná přilba s přikrývadly nesoucí čápa ze štítu.12 Podle čápa ve znaku a dnes čitelné části nápisu patří tento náhrobník Anně z Počepic, kterou však nelze zatím do genealogie Vencelíků zařadit. Místně a časově Anně nejbližší příslušník rodu Počepických z Počepic byl r. 1517 zemřelý Štěpán Počepický z Počepic, hejtman panství Jindřichův Hradec. Ten však měl štít křížem dělený.13 Teoreticky je možné příbuzenství Vencelíků s Počepickými z Počepic prostřednictvím Předbora z Radešína, který měl za manželku dceru Václava Vencelíka.14 V genealogii Počepických je v této době uváděna jako manželka zbirožského hejtmana Jana Počepického z Počepic Alena Předborová z Radešína.15 DVĚ NÁHROBNÍ DESKY Z RODOVÉ KRYPTY VENCELÍKŮ Z VRCHOVIŠŤ (obr. č. 8) Kromě předešlých sedmi náhrobníků se v kapli nachází ještě dvě kamenné desky se znaky Vencelíků. Jsou bez nápisu, neboť jde o dvě, nyní samostatně uložené poloviny náhrobní desky, původně ovšem zhotovené na způsob vrat, které uzavíraly vstup do rodové krypty a

11 DESKY ZEMSKÉ, s. 78; ERŠIL, J. – PRAŽÁK, J.: Archiv Pražské metropolitní kapituly, díl II., Praha 1986, s. 292. 12SEDLÁČEK (1997), s. 197; 13 Tamtéž. 14 BURDOVÁ, díl I/2, Praha 1981, s. 722. 15 NA Praha, Dobřenský, Počepický z Počepic.


Občasník - 385 - 2014

každé z jejich obou křídel tak bylo tvořeno jednou deskou, spojenou s druhou kovovou sponou. Obě mají stejné rozměry 78 x 178 cm. Na obou je erb Vencelíků z Vrchovišť ve variantě se čtvrceným štítem. Kdo byl v hrobce, kterou tyto desky zakrývaly, pochován, není známo. Z devíti Vencelíků sídlících na Žirovnici zde zůstaly zachovány náhrobníky pouze

tří. O těch lze předpokládat, že buď měli vlastní pohřební místo, kryté samostatným, jen pro jejich osobu určeným náhrobníkem a všech šest zbývajících či alespoň někteří z nich byli pochováni do společné rodové krypty. Nebo méně pravděpodobně, že ostatky všech rodinných příslušníků, jež byli v kostelíku pohřbeni, byli uloženy v kryptě. Dochované či případně i nedochované náhrobky by pak byly buď všechny, nebo alespoň z části vlastně epitafy a nikoliv skutečnými pohřebními kameny. Druhá varianta by byla ovšem velmi neobvyklá.

EPITAF HRABĚTE ADAMA ZE ŠTERNBERKA (obr. č. 9) Na desce z černého mramoru je zlatě gravírovaným písmem (humanistickou kurzívou!) proveden latinský nápis: „Adamus / S [acri] . R [omani] . I [mperii] . Com [es] . a Sternberg / C[esareo] . R [egalis] . camerarius natus Pragae / die IV.Jun/ii.A[nn]o MDCCLI / Vindobonae die VI Jan /uarii . A[nn]o MDCCCXI / fato perfundus. / - /16 Infirmus corpore / virtute potens. / - /16 Grata soror Aloysia S [acri] . R [omani] . I [mperii] . / Com[itissa]. a Sternberg dilecto fratri / posuit. Dle umístění ve zdi, které je na rozdíl od dosud popsaných náhrobků zjevně původní, jde o epitafní desku hraběte Adama ze Šternberka, narozeného v Praze 4. 6. 1751 a zemřelého ve Vídni 6. ledna 1811.17 Vzhledem k datu úmrtí lze spekulovat, zda jeho ostatky jsou vůbec v kapli pochovány, 16 Předchozí a následující část nápisu oddělena mezerou v šíři jednoho řádku. 17 SOUKUP (1903), s. 309.


Občasník - 386 - 2014

doklady o místě jeho pohřbu v literatuře či v písemných pramenech, existují - li vůbec, se autorovi vzhledem ke krátkosti času zatím nepodařilo dohledat. Z nápisu plyne, že desku nechala vyhotovit a na místě osadit, možná i s určitým časovým odstupem od data bratrova úmrtí, jeho nejmladší vlastní sestra komtesa Aloisie ze Šternberka.18 Otcem obou sourozenců byl hrabě Adam František ze Šternberka (viz zde jemu patřící následující náhrobek) a jejich matkou (současně druhou otcovou manželkou) hraběnka Kristina, roz. z Ditrichštejna. Adam zemřel svobodný a Žirovnici zdědil jeho nevlastní bratr hrabě Leopold Josef Šternberk.19

SPOLEČNÝ NÁHROBEK ADAMA FRANTIŠKA ZE ŠTERNBERKA, JEHO třetí MANŽELKY MARIE, ROZ. HRABĚNKY VLČKOVÉ (WILCZEK) A (pravděpodobně jeho vnuka) ADOLFA ZE ŠTERNBERKA (obr. č. 10 a č. 11 znak) Součástí značně honosného klasicistního náhrobku z růžového mramoru jsou tři kamenné desky s nápisy. Původně zřejmě byly pro nápisy určeny jen první dvě stejně velké desky, které tvoří pár, zabírající střed a tím i většinu náhrobku. Na nich vytesané první dva nápisy týkající se vždy jednoho z manželů, jsou nejdříve německy a poté je stejný obsah uveden i česky. Třetí nápis, který je společný oběma manželům, je již pouze v němčině:

Adam Graf Sternberg

k.k.Kammerer Geheimer

Rath und Landmarschal in Böhmen geboren den 20ten Julij 1711 gestorben den 19ten

September 1789. -16

Adam Hrabě z Sternberku Cýsařski Královský

Komorný pan tegna Rada a Marssal zemský v Czechách

Narozen dne 20tého Czerwence 1711 umrzel dne 19tého září 1789.

-16

Theure Hüllen dort

Ruhet sanft bis

Mariana Gräfin Sternberg geborene Gräfin Wilczek Sternkreuzordens dame

geboren den 20ten Julij 176320 gestorben den 16ten Julij 1807.

-16 Maryana Hraběnka z Sternberkova, rozená

Hraběnka Wlčkova Panij řádu zvězdnýho

křiže, narozená dne 20tého

Czerwence 1763,127 umrzela dne 16tého Czerwence 1807.

-16

die der Stein deckt

Gott euch weckt

Náhrobek byl tedy vybudován pro c. k. komořího, tajného radu a nejvyššího maršálka království českého hraběte Adama Františka Arnošta ze Šternberka, narozeného 20. července 1711 a zemřelého 19. září 1789 a jeho (třetí) ženu Marianu (Marii), roz. hraběnku Vlčkovou (Wilczek), narozenou 20. července 1736 a zemřelou 16. července 1807.21 Marie Anna se narodila jako druhá dcera Josefa Kašpara hraběte Vlčka (Wilczek) a jeho manželky Marie Františky, roz. hraběnky Oettingen-Spielberg.22

18 BAČKOVSKÝ, R: Bývalá česká šlechta, Praha 1948, s. 138. 19 SEDLÁČEK (1933), s. 120; BAČKOVSKÝ (1948), s. 138. 20 U roku narození hraběnky Vlčkové došlo v nápisu k chybě, poslední dvě čísla letopočtu byla přehozena, takže namísto správného r. 1736 je zde vytesán r. 1763. 21 SOUKUP (1903), s. 309. 22 WILCZEK, F.: Wappen und Ahnentafeln, Wien 1983, s. 1.


Občasník - 387 - 2014

V horní části náhrobku je umístěna erbovní aliance obou zmíněných manželů, provedená v kovu a se zlatým nátěrem povrchu (obr. č. 11). Pod hraběcí korunou je v levé kartuši štít s osmihrotou šternberskou hvězdou a v pravé kartuši štít z polepšeného erbu rodu Wilczek (původně Vlčků z Dobré Zemice), kteří erb v této formě obdrželi při povýšení do hraběcího stavu 29. července 1729.23 Štít čtvrcený, ve středním štítku v červeném poli na zeleném trojvrší stříbrný kráčející kozel s černo - zlatým opaskem, v 1. a 4. zlatém poli černý dvouhlavý korunovaný orel , v 2. a 3. modrém poli zlatá koruna, ze které vystupují dva od sebe odvrácené kamzičí rohy přirozené barvy (původně erb pánů z Drahotuš).

Třetí podstatně menší deska v dolní části náhrobníku obsahuje pouze německy nápis:

„Adolph Graf von Sternberg / Gebohren den 29ten Nov.1805 / Gestorben den 4tenMay 1806“ Ani ne dvoletý Adolf byl pravděpodobně prvorozeným synem hraběte Leopolda ze Šternberka a jeho ženy Karoliny, roz. hraběnky Walsegg, kteří byli oddáni v r. 1799. Různé genealogie Šternberků a tím ani literatura jej však neuvádějí nejen proto, že dítě zemřelo tak záhy, ale především proto, že když se manželům 25. května 1807 narodil druhý chlapec, pojmenovali ho opět Adolf. Tento syn, přestože druhorozený, byl pak do oficiálních genealogií zanesen jako prvorozený.24 Další členové této větvě rodu včetně právě zmíněného Adolfa I., ve skutečnosti však II., byli pochováváni už jinde, v rodové pohřební kapli sv. Rozálie v moravských Malenovicích (dnes součást Zlína). Tato hrobka však byla v letech 1984 - 1987 včetně náhrobků zcela zničena a ostatky Šternberků, pokud se je z ní podařilo zachránit, byly společně uloženy v r. 1987 do hrobky na hřbitově v Napajedlích.25

23 Viz předchozí poznámku a STERNBERG, J.: Galerie hrabat ze Sternbergu, zvláštní příloha Časopisu Rodopisné společnosti, roč. XIII/1941, s. 21. 24 STERNBERG (1941), s. 21; ALMANACH českých šlechtických rodů, kolektiv autorů, Praha 2005, s. 401. 25 VALŮŠEK, D. – SLADKOWSKI, M.: Nápisy na šlechtických náhrobnících v okrese Zlín, in Zlínsko od minulosti k současnosti, č.18/2001, s. 23; PAVLŮ, M. - PASTUSZEK P.: Epigrafické a heraldické památky šternberské pohřební kaple v Gottwaldově – Malenovicích, in Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava č.20, Ostrava 1984, s. 72.


Občasník - 388 - 2014

I po shrnutí dosud uvedených poznatků o heraldických památkách současné Žirovnice nadále zůstává několik otázek, jež se jich týkají, nezodpovězených. Kromě bližšího genealogického zařazení Anny Počepické z Počepic do genealogie jejího vlastního rodu a případně i jejího manžela, snad některého z Vencelíků z Vrchovišť, je nadále otevřená především otázka určení znaku s parohy v zámecké kapli a dvou znakových souborů v Zelené světnici a Rytířském sále.

Literatura – 2. část: KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ, díl II., Jihovýchodní Čechy, Praha 1908. KRÁSA, J.: Nástěnné malby Žirovnické Zelené světnice, in Umění, ročník XII/1964. KUTNÁ HORA, kolektiv autorů, Praha 2000. KVÁŠOVÁ, M.: Pečeti a typáře městských obcí okresu Pelhřimov, Pelhřimov 2004. KYTKA, J.: Milevsko a jeho kraj, Milevsko 1940. LEDINSKÝ, J.: Staré zprávy o panství a městu Žirovnici, Hudební sdružení města Žirovnice, Žirovnice 1936. LOUDA, J. - JANÁČEK, J.: České erby, 2. vydání, Praha 1988. MACEK, J.: Jagellonský věk v českých zemích, díl II., Praha 1994. MADĚRA, F.: Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001. MASÁK, A.: Pečeti šlechty české, moravské a slezské, Praha 1911. MERAVIGLIA-CRIVELLI, R. J.: J. Siebmacher's grosses und allgemaines Wappenbuch …, Vierten Bandes neunte Abtheilung, Der Böhmische Adel, Nürnberg 1886, reprint Brno 2000. MLÁZOVSKÝ, J.: Rodokmen Mlázovských z Těšnice, in Sborník jednoty potomků pobělohorských exulantů, roč.II/1931, č.3. MORAVA, M.: Náhrobní kameny Vencelíků z Vrchovišť v Žirovnici, inVlastivědný sborník Pelhřimovska, č. X, Pelhřimov 1999. MORAVA, M.: Proč zanikla hláska v Žirovnici, in Vlastivědný sborník Pelhřimovska, č. XIII, Pelhřimov 2002. MORAVA, M: Vencelíkové z Vrchovišť v Žirovnici, in Žirovnický zpravodaj č. 09/1997. MYSLIVEČEK, M.: Čas hradů v Čechách, díl II., Praha 1995. MYSLIVEČEK, M.: Erbovník, díl I., Praha 1993. MYSLIVEČEK, M.: Místopisný obrázkový atlas, díl IV., Praha 2001. NOHEL, R.: Kutnohorské erbovní rody, Kutná Hora 1998. NOVOTŇÁK, M. M.: Rak v české heraldice, Česká Třebová 1947. ORTH, J.: Nástin historicko-kulturního obrazu J. Hradce, díl I., Jindřichův Hradec 1879; díl II., tamže 1883. OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ (cit. jako OSN), díly I – XXVIII, Praha 1888 – 1909. PALACKÝ, F.: Dějiny rodu Sternbergů, Moravský Beroun 2001. PAMÁTNÍK tělocvičné jednoty Sokol v Žirovnici, kolektiv autorů, Žirovnice 1927. PAPROCKÝ z Hlohol a Paprocké Vůle, Bartoloměj: Zrcadlo slavného margkrabství moravského, v kterémž každý stav dávnost, vzáctnost i povinnost svau uhlédá, Olomouc 1593, faksimile 1. vydání Kejla, Vladimír (ed.) a Müller, Karel (ed.), Ostrava 1993. PAPROCKÝ z Hlohol a Paprocké Vůle, Bartoloměj: Štambuch Slezský, Brno 1609, Výběr: Heraldicko-genealogické předmluvy, Strom z erbův starodávných rodův učiněný, Müller, Karel (ed.), Opava 2004. PÁTEK, A. J.: Vlastivěda moravská, Jihlavský okres, Brno 1901. PAVLŮ, M. - PASTUSZEK P.: Epigrafické a heraldické památky šternberské pohřební kaple v Gottwaldově – Malenovicích, in Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava č.20, Ostrava 1984. PILNÁČEK, J.: Neznámé rody a znaky staré Moravy, Brno 1983.


Občasník - 389 - 2014

PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové. Brno 1972, reprint Brno 1996. POZDNĚ GOTICKÉ UMĚNÍ v Čechách, kolektiv autorů, Praha 1985. PŘIBYL, A.: Městské pečeti a erby na Jihlavsku, in Vlastivědný sborník Vysočiny, díl IV., Brno 1961. RAMEŠ, V.: Erby jihočeské šlechty-Vencelíkové z Vrchovišť, in Mladá fronta Dnes 1998. RIEGRŮV SLOVNÍK NAUČNÝ,díl I. - X., Praha 1860 – 1873. RICHTER, V.: K nejstarším dějinám Třeště, Časopis Společnosti přátel starožitností, roč.61 (1)/ 1953. ROHÁČEK, J.: Nápisy města Kutné Hory, Praha 1996. SEDLÁČEK, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl IV., 2. vydání Praha 1933, díl VI. Praha 1889. SEDLÁČEK, A. - RŮŽEK, V. (ed.): Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, svazek 2, Praha 2001, svazek 4, Praha 2003, svazek 5, Praha 2003. SEDLÁČEK, A.: Českomoravská heraldika, díl II., reprint Praha 1997. SEDLÁČEK, A: Místopisný slovník historický král. českého, Praha 1908. SCHIMON, A.: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, Böhmische Leipa 1859. SOUKUP, J: Soupis památek historických a uměleckých, díl XVIII., okres Pelhřimovský, Praha 1903. SOUKUP, J. – ŠITTLER, E.: Žirovnice hrad v Táborsku, in Památky archeologické, díl (roč.) XIX/1902. STERNBERG, J.: Galerie hrabat ze Sternbergu, zvláštní příloha Časopisu Rodopisné společnosti, roč. XIII/1941. ŠKORPÍK, V.: Stručné dějiny Kamenice nad Lipou, Kamenice nad Lipou 1940. ŠTROBLOVÁ, H: Kutnohorský podnikatelský patriciát a erbovní páni z Vrchovišť, in Časopis Národního muzea, roč.CLXI/1992, č. 1 / 2. ŠVEJDA, F.: Náhrobníky Vencelíků z Vrchovišť ze 16.století, in Výběr, roč.XIII/1976, č. 3. TEPLÝ, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, díly: I/1 a I/2, Jindřichův Hradec 1927, I/3, tamže 1935, I/4, tamže1936. TOMÁŠEK, J.: Lukavečtí z Lukavce, in Vlastivědný sborník Pelhřimovska, díl VIII., Pelhřimov 1997. UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH, kolektiv autorů, díl IV., Praha 1982. VALŮŠEK, D. – SLADKOWSKI, M.: Nápisy na šlechtických náhrobnících v okrese Zlín, in Zlínsko od minulosti k současnosti, č.18/2001. VESELÝ, S.: Po stopách zaniklých osad v okolí Žirovnice, in Časopis Společnosti přátel starožitností českých, roč.65/1957, č.1. VESELÝ, S.: Historie žirovnického kostela, in Vlastivědný sborník Pelhřimovska, č. III., Pelhřimov 1992. VESELÝ, S.: Z historie Počátecka a Žirovnicka, Žirovnice 1995. VOREL, P.: Česká a moravská aristokracie v pol. 16. stol., Pardubice 1997. WIDIMSKY, V. R.: Staedte Wappen des österreichsches Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864. WILCZEK, F.: Wappen und Ahnentafeln, Wien 1983. WITTING, J. B.: Der Niederöstereichische Landständische Adel, díl S – Z, reprint Brno 2003. ZÁMEK ŽIROVNICE, brožura bez uvedení autora a data vydaní. ZÍBRT, Č.: Bibliografie české historie, díl I., Praha 1900. ZNAKY a pečeti jihomoravských měst a městeček, kolektiv autorů, Brno 1979. ŽIROVNICE, kolektiv autorů, Žirovnice 1932

Vladivoj Tomek, Praha (závěr)


Občasník - 390 - 2014

Heraldická drobnost z Kamenice nad Lipou Ve sbírkách Umělecko-průmyslového musea vystavených na zámku v Kamenici nad Lipou se nachází litinová deska v jejíž horní části je alianční znak Fürstenberg-Sternberg. V heraldicky pravém oválném štítu obtočeném řádem Zlatého rouna je vpravo otočená orlice se čtvrceným srdečním štítkem. V 1. a 4. poli církevní korouhev-gonfanon (panství Werdenberg) a v 2. a 3. poli zubatý kosmý pruh (panství Heiligenberg).1) V levém oválném štítě je osmihrotá sternberská hvězda. Vše je převýšeno knížecí korunou. Fürstenbergský znak patří knížeti Karlu Egonovi z Fürstenbergu *7.5.1729 +11.7.1787.2) Druhý znak je jeho manželky Marie Josefy hr.Sternberg. *24.6.1735 + 16.1.1803.3) Statek Nižbor se dostal do držení Fürstenbergů zároveň s Křivoklátským panstvím v roce 1733.4) Pod erby je nápis:

„Když Gegich Oswýczenost Knížeczý/ : P : T : / Pan Pan Karel Egon z Fürstenbergků Negwissý Půrgkraby Prasky Slawnie Panowal na Temž Statku Nyzbůrgku

Tenkrat Bila Tato Wysoka Pecz na 120 Wolssowich Kůlich založena A za P.Jana Nowotniho Direktora zdejssho Roku 1773 Wystawiena

Poznámky : 1)GOERLIPP, G.:Das Wappen der Fürstenberger, in.Katalog-Die Fuestenberger. Weitra 1994, s.51 2) MAUR, E.:Karl Egon I als Oberstburggraf in Prag, in.Katalog-Die Fuestenberger. Weitra 1994, s.290 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F.:Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001, s.89 3) INTERNET.: http://genealogy.euweb.cz/sternbg/sternbg5.html 4) SEDLÁČEK, A.:Hrady, zámky a tvrze české, díl VIII. Praha 1935, s.46

Literatura : GOERLIPP, G.:Das Wappen der Fürstenberger, in.Katalog-Die Fuestenberger. Weitra 1994 MAUR, E.:Karl Egon I als Oberstburggraf in Prag, in.Katalog-Die Fuestenberger. Weitra 1994 SEDLÁČEK, A.:Hrady, zámky a tvrze české, díl VIII. Praha 1935 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F.:Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001 Elektronické zdroje : http://genealogy.euweb.cz/sternbg/sternbg5.html

Vladivoj Tomek


Občasník - 391 - 2014

Sídla kamenické pošty

Před založením poštovního úřadu v Kamenici nosil poštu do města dlouhá léta pěší posel. Byl jím Josef Lendr, který až do konce roku 1851 chodil denně do Jindřichova Hradce. 15. prosince 1851 byl v Kamenici zřízen poštovní úřad. Sídlil v domě Hospodářské záložny. Na poštovním razítku byl uveden domicil města bez přídomku – KAMENITZ v němčině. Na zásilkách adresovaných do Kamenice psal odesílatel „z dáli“ i Taborer Kreis (kam město spadalo, tedy kraj Tábor). Vedoucí pošty měl titul „poštovní expedient“. Prvním expedientem byl Josef Rot. Při druhé revizi koncem roku 1851 byl suspendován a na jeho místo byl ustanoven Jan Köhler. Měl však velmi podobný osud, neboť po třetí revizi byl úřad propůjčen hostinskému Františku Vyhnálkovi, včetně titulu expedient. Složený dopis Exoffo z Jindřichova Hradce adresovaný na kamenickou radnici byl odeslán 16. 10. 1856. Téhož dne je na jeho rubu (obrázek vpravo) otištěno příchozí razítko pošty KAMENITZ – rovněž 16. 10. 1856.

Jaroslav Filsak (Zpravodaj 5/1980) uvádí, že přídomek "an der Linde" se psal již koncem 18. století ale ještě v roce 1848 se neužíval důsledně. Stejně tak psával František Kameník. Přídomek "an der Linde" se ale koncem 18. století běžně nepoužíval, o čemž svědčí Císařské povinné otisky map stabilního katastru z roku 1829 (titul z map Kamenice vlevo). Kdyby se Kamenice psala nad Lipou, určitě by to zde bylo uvedeno. Kdo by si dovolil lhát císaři... Na přídomek si měšťané museli počkat až do roku 1876.


Občasník - 392 - 2014

Zájezdní hostinec Františka Vyhnálka na náměstí v Kamenici. Pošta byla v přízemí – dvě

okna vpravo, nad vraty je znak císařského úřadu. Foto před 1899 MM. František Vyhnálek byl majitelem největšího ze pětadvaceti tehdejších kamenických hostinců. Jeho zájezdní hostinec stál na náměstí v místech, kde je dnes hotel U lípy. Proto na samém konci roku 1852 přemístil poštu z Hospodářské záložny do svého zájezdního hostince, který se od té doby jmenoval Na poště, později Hotel pošta. Vyhnálkův zájezdní hostinec měl prostorný dvůr i stáje a našlo se na něm místo také pro poštovní dostavník. Prvním postiliónem, který měl na starosti poštovní potah byl Josef Lapáček.

Hotel pošta na kamenickém náměstí před 1899 – výřez z pohlednice (K. Picek). Říkalo se zde také „mezi hotely“, což však již asi nikdo nepamatuje…


Občasník - 393 - 2014

Vstup na poštu z náměstí, pod jejími okny stojí dostavníky. Foto MM.

Hostinec Františka Vyhnálka, záběr od dnešního hotelu Beseda, vpravo dnešní Drogerie.

Vedle prvního okna v poschodí jsou umístěny sluneční hodiny. Foto před 1899 MM.


Občasník - 394 - 2014

Názvy na poštovních razítcích rakouských pošt kopírovaly názvy obcí a měst. Proto byl v roce 1876 změněn text domicilu poštovního razítka – přidán byl přídomek „nad Lipou“. Důvodem byl zcela jistě tlak c. a k. pošty pro odlišení domicilů pošt se stejným názvem a město Kamenice se podřídilo. Na novém razítku byl nyní německo-český text KAMENITZ AN DER LINDE – KAMENICE NAD LÍPOU. Dlouhé í v názvu kamenické pošty vydrželo až do roku 1924.

Zachycen dopis adresovaný "již" Kamenitz an der Linde in Böhmen v roce 1878.

Požářiště 1899. Vpravo Hotel Pošta – výřez z pohlednice MM.


Občasník - 395 - 2014

V roce 1884 byl na kamenické poště zřízen telegraf a její oficiální označení až do konce monarchie znělo „císařský a královský poštovní a telegrafní úřad“, přednostovi pošty byl však titul „c. a k. poštmistr“ přiznán již dříve. Od roku 1887 se stal Jarošov nad Nežárkou „naší“ železniční stanicí, odkud byly poštovní zásilky dopravovány do města dostavníky, jejich služeb využívala také cestující veřejnost. Několik desetníků nebo dvacetníků, zvaných „šestáky“, které stála jízdenka bylo v té době značným obnosem. Proto na poštovní dostavník čekali slepí pasažéři. Vyhlíželi příjezd vozu za městem a byli odkázáni na dobrou vůli a náladu úředního postilióna.

Budova Vyhnálkova Hotelu Pošta po požáru 1899 – výřez z pohlednice MM.

Vyhnálkova pošta 1900-1905 - bývalý Aneltův dům (Komenského 135). Foto MM.


Občasník - 396 - 2014

Poště sloužily původně dvě malé místnůstky. Měly okna do náměstí. Teprve od roku 1897, kdy byl zájezdní hostinec přestavěn dostal poštovní úřad lepší, vyhovující prostory. Bohužel ne na dlouho, protože 24. října 1899 vypukl v ulici pod radnicí veliký požár, při kterém vyhořela celá ulice i domy na jihu náměstí, včetně zájezdního hostince Františka Vyhnálka. Požár způsobil mnoho starostí celému městu. Poštovní úřad si přestěhoval asi na měsíc do svého soukromého bytu v prvním poschodí radnice okresní soudce Václav Šolc. Bylo to pouze nouzové opatření a město bylo nuceno uvolnit pro provoz pošty jednu místnost v přízemí radnice, napravo od vrat radnice, vedle chlebných krámů. V té době se poštmistr František Vyhnálek začal zabývat plánem výstavby nové budovy pošty na samém okraji města u hradecké silnice. Všechny pozemky však byly ve výhradním vlastnictví vrchnosti a statek neprodal ani píď své půdy. Proto také k naplnění této myšlenky nedošlo. František Vyhnálek se podřídil vůli vrchnosti a prodal požářiště svého hostince velkostatku. Na něm dal baron Rudolf Geymüller vystavět na tehdejší dobu moderní hotel nazvaný „U lípy“, který otevřel v roce 1901. František Vyhnálek nato koupil Aneltův dům čp. 135 (dnes hostinec U pošty) a v březnu 1900 do něj přestěhoval svůj zájezdní hostinec a také poštovní a telegrafní úřad.

Zálepka dokazuje, že Josef Kozel pracoval na poště již v roce 1902.

Pět let po přestěhování se stal Vyhnálkovým zetěm Josef Kozel, který začal stavět vedle svého tchána rozlehlý dvoupatrový dům čp. 136. Stavba je doposud dominantou Kamenice. Protože byl Josef Kozel vzdělaným zámožným mužem, skvěl se na průčelí domu nad druhým patrem rozměrný obraz v lunetě – Poselstvo k Přemyslu Oráči. Na návrh tchána byl jmenován c. a k. poštmistrem a poštu přestěhoval z čp. 135 do čp. 136 (dnes Komenského ulice, za poštou začíná Táborská ulice) a pošta je zde dodnes. Dům byl s tímto záměrem stavěn. Poslední stěhování pošty má kronikářem zaznamenané datum – 21. ledna 1906. Přepážky pro styk s obyvateli a také listonoši byli v I. poschodí, v přízemí budovy sídlil berní úřad. Pošta sídlí v domě, který postavil Josef Kozel více než 100 let. Poštovní provoz ovšem býval v těchto průkopnických časech zcela jiný – poklidný, určovaný dostavníky taženými koňmi. Ještě po zahájení provozu místní úzkorozchodné lokálky v roce 1906 jezdil poslední dostavník s postiliónem na lince Kamenice – Pelhřimov.


Občasník - 397 - 2014

Když bylo později dostavníkům a „poštovským panáčkům“ odzvoněno, zůstala závislá na koňském potahu alespoň doprava listovní a balíkové pošty z kamenického nádraží. Světle modrý poštovní vůz, pečlivě uzamčený, jezdil ve všední dny pravidelně dvakrát, v neděli pouze ráno od nádraží přes Rybníček na poštu. Dlouholetým poštovním kočím byl až do třicátých let Matěj Růžička z uličky Na potůčku (dnes Příčná). Když se Matěj Růžička dočkal zasloužilé penze, převzal službu kočího se stejným služebním bičem Jindřich Ira, za něhož doprava pošty koňmo skončila. Krátce po osvobození v roce 1945 začala být pošta přivážena

poštovním autobusem, vypravovaným z Tábora. Od roku 1898 byla zrušena přednost v používání německého jazyka a na razítcích byla první čeština. Po skončení I. světové války na poštách vylamovali zřízenci německé texty z razítek a známky razítkovali s "revolučními" razítky. Vlaková pošta Obrataň – Jindřichův Hradec č. 652 však dokazuje, že ne vždy bylo možné razítko znehodnotit vylomením a používalo se až do výměny (rakouské razítko z roku 1919).

V roce 1922 zprovoznila pošta telefonní centrálu. Tehdy ještě neexistovaly telefonní kabely, proto se rozbíhaly na vysokých sloupech z vysoké poštovní budovy stovky drátů ke třem výpadovým silnicím a totéž množství drátů ke středu města nad Dobšovou ulicí. Aby se na poštu nemuselo chodit bezedným blátem, byl v této ulici postaven druhý kamenný chodník ve městě. Vedl z náměstí až k Hubrtovu domu. V prvním patře sídlila pošta celých dvacet let. Točité kamenné schodiště znali všichni kameničtí občané a bylo mu souzeno unést mnoho tun balíkové a listovní pošty. Teprve když v září 1925 přešel berní úřad do nové budovy v Masarykově ulici, mohla pošta „sestoupit“ z patra do tří místností v přízemí. Poštu si nedovedeme představit bez listonošů-doručovatelů. Rozšiřováním poštovních služeb jich neustále přibývalo. Dělili se a dosud se dělí na místní (lokální) a přespolní. Takový přespolní listonoš byl velice výkonný turista a mnohý z nich i dokonalý znalec přírody, tehdy ještě bohaté na flóru a faunu. Rajón „přespoláka“ nebyl nijak malý. Jen si přeměřme vzdálenosti mezi Vlasenicí a Lhotou, Antonkou a Pravíkovem, nebo Vodnou se všemi samotami, Včelničkou až k Dráchovce. Vyrážel po rozdělení pošty ráno a vracíval se někdy pozdě večer. Osady, vsi a samoty měl spojeny důmyslně vedenou pěšinkou, šlapanou každým rokem jinudy podle toho, jak vedly pozměňované soukromé meze. Hlavními součástmi jeho výstroje byla modrá pláštěnka, kožená brašna na řemeni a dobré boty. V historii pošty nelze vynechat pohnutou dobu protektorátní vlády se všemi hrůzami národního a sociálního ponížení. I pošťáci za ní měli své ztráty a oběti. Snad nejsmutnější z nich byla smrt obětavého zřízence a listonoše Jana Houšky, italského legionáře z I. světové války, kterému nebylo souzeno druhou válku přežít. Jan Houška byl již ve svých 18 letech odveden roku 1917 do války a na rakousko-italské frontě padl do zajetí. Dobrovolně se přihlásil do italských legií a bojoval proti rakouské armádě. Po návratu do vlasti byl přijat do služeb pošty a pracoval jako zřízenec a listonoš. V roce 1940, v době nacistické okupace vstoupil do ilegální organizace Úvod, v níž vykonával funkci spojky. V poštovním oddělení vybíral spisy a zprávy, které docházely poste restante a odevzdával je dál. V pražském ústředí se však neopatrností jednoho člena dostal seznam ilegálních pracovníků, mezi nimiž bylo i jméno Jana Houšky do rukou Němců a byl zadržen táborským gestapem. Při vyšetřování neprozradil nic, co by mohlo gestapu pomoci v dalším zatýkání. V březnu 1942 byl odeslán jako politický vězeň do koncentračního tábora v Oranienburgu u Berlína. Tam umírá jako hrdina 22. ledna 1943. „Šťastněji“ vyvázl z válečného udavačství druhý z legionářů činných na poště, poštmistr Karel Rataj. Ten byl z moci německých úřadů pro své nekompromisní přesvědčení předčasně penzionován koncem roku 1942. I potom je veden v evidenci gestapa. Zemřel v roce 1943.


Občasník - 398 - 2014

Kamenická pošta za protektorátu Čechy a Morava. Luneta bez kresby a vedle ní chybí

zakončení čtyř pilířků kopulí – změna oproti 1905. Foto MM. Historii pošty můžeme zakončit výčtem poštmistrů. Po dvou v úvodu jmenovaných (Josef Roth a Jan Köhler) měla pošta dva vedoucí znamenitě zapsané v jejích análech. Prvním byl nejdéle sloužící vzpomínaný průkopník poštovnictví v Kamenici Jan Vyhnálek, který řídil poštovní „koráb“ přes padesát let, až do roku 1906. Druhým byl jeho zeť Josef Kozel. Za první republiky, až do roku 1938 zde sloužil Otakar Urban, který se pak z rodinných důvodů přestěhoval do Prahy. V čase německé okupace spravovali poštu krátký čas postupně administrátoři Vojtěška Janková, Cecílie Nápravníková a František Anderle, v letech 1941-42 Karel Rataj, předčasně penzionovaný. Na konci protektorátní éry poštmistroval Ota Půlpytel. V pohnutých dnech konce války, kdy již bylo osvobození přede dveřmi, nucena okolnostmi, ujala se vedení pošty Aloisie Párusová. Zasloužila by si jistě delší stať zmínka o tom, jak tako zkušená úřednice, ukázala tváří v tvář esesáckému vládci Kamenice Kernstockovi mnohem větší statečnost a odvahu, než její předchůdce. Aloisie Párusová zůstala administrátorkou až do roku 1948, kdy navrhla na místo poštmistra Františka Anderleho a odešla do důchodu. Anderle vedl poštu do roku 1953, Lambert Svoboda z Počátek vedl poštu až do roku 1964, po něm poštu řídil Jaroslav Douda do 1984. Dále následovali Miroslav Marousek, Vlastimil Větrovský, Milada Pražáková, Jindřiška Pípalová, Martin Švec. Poslední větší stavební úpravu doznala budova pošty v průběhu roku 1961. Starý průjezd vedle hostince, stavěný ještě pro dostavníky s koňským potahem, byl zrušen. Vzniklé prostory byly využity pro příjem pošty z poštovních autobusů. Při této úpravě byla necitlivě zabílena malba na budově (Poselstvo k Přemyslu Oráči). Ačkoliv spoje písemně potvrdily, že fresku zachovají, svůj závazek nesplnily. V roce 1966 byla manuální telefonní ústředna nahrazena automatickou telefonní ústřednou a železná konstrukce ze střechy pošty zmizela,


Občasník - 399 - 2014

protože se začalo používat telefonních kabelů. 2. května 1995 se pošta dočasně přemístila do Masarykovy ulice (budova JZD Kalich), aby mohla být zrekonstruována a opravena celá budova. Dle ředitele pelhřimovského Telecomu Ing. Petra Svárovského dochází k největší rekonstrukci v důsledku zavádění nových digitálních ústředen v Kamenici nad Lipou. Provoz obnoven v lednu 1996.

Opravená luneta kamenické pošty „Poselstvo k Přemyslu Oráči“.


Občasník - 400 - 2014

ZD Kalich (Masarykova ulice), dočasné sídlo pošty 1995-96.

Změny názvů kamenické pošty: 1851 Kamenitz, 1876 Kamenitz an der Linde – Kamenice nad Lípou, 1898 Kamenice nad Lípou – Kamenitz an der Linde, 1918 Kamenice nad Lípou, 1924 Kamenice nad Lipou, 1939 Kamenitz an der Linde – Kamenice nad Lipou, 1945 Kamenice nad Lipou, 1973 394 70 Kamenice nad Lipou. Literatura, prameny: Kameník Fr.: Naše pošta, Zpravodaj 1/1996. Kučera Š.: výběr a doplnění textů Semorád-Kameník, neoznačené obrázky, filatelistické materiály, současná fota. Městské muzeum: MM foto, pohlednice požářiště od Emila J. Kabáta. Picek K.: pohlednice náměstí od Emila J. Kabáta z Meziměstí u Veselí nad Lužnicí. Semorád Zd. st.: 130 let kamenické pošty, Zpravodaj 6, 7-8/1981 (zásadní text).

Kučera Štěpán (celková sestava kompilátu o poště) HISTORIE

archeologie – etnografie – genealogie – geografie – heraldika – vexilologie – sfragistika

Veřejně neprodejné. Vnitřní tiskovina dobrovolného občanského sdružení

O panství Kamenice nad Lipou a území v hranicích bývalého okresu.

Příspěvky pro bulletin nejsou honorovány, text neprochází jazykovou úpravou. Redakce: Petr Valeš, Jírova 610, 394 70 Kamenice nad Lipou

http://zamekkamenicenadlipou.wz.cz [email protected] - vydáno v listopadu 2014

Date post:	22-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	5 times
Download:	0 times

Jak jsem hledal svého d ědu - matriky na...

Documents