Jevhenija Kononenko

Poslední přání

05 Knihovna MAČ

UA

Jevhenija KononenkoNarodila se roku 1959 v Kyjevě. Spisovatelka (kromě románů sbírka povídek Prostitutky se také vdávají, 2006), esejistka (Hrdinky a hrdinové, 2010) a překladatelka. Známá autorka dětských knížek. Její dobrodružný román Oběť zapomenutého mistra (2007), příběh pátrání po zapomenutém traktátu lvovského barokního sochaře Pinsela, označila kritika za thriller připomínající knihy Dana Browna. Ve svém posledním díle, románu Ruská zápletka (2012) vypráví o lásce a hledání vlastní identity v posledních letech sovětského impéria. Kononenko je podle české ukrajinistky Rity Kindlerové „skvělá vypravěčka a znalkyně ženské povahy“.

Jevhenija Kononenko

Poslední přání

© Jevhenija Kononenko, 2015Translation © Jirina Dvoráková, 2015© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-130-2

Vychází u příležitosti literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2015, čestný host Ukrajina Brno Ostrava Košice Львів Wrocławwww.autorskecteni.czwww.autorskecitanie.skwww.misyacavtorskykhchytan.com.uawww.msa.wroclaw.pl

Mediální partneři

The translation was kindly supported bythe Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam. Publikace vznikla za finanční podpory International Visegrad Fund, Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury, Nadace Český literární fond.

V tu noc, stejně jako jindy, plnil seržant Ivan Ivak vše v souladu se směrnicí. Nezdálo se, že by jeho dnešní noční služba v míst-nosti minus třicet jedna měla být něčím výjimečná. I  když té noci, přesněji řečeno toho dne, se před noční směnou nevyspal. Na dvoře jejich ubytovny hystericky křičela nějaká ženská a ni-komu se ji nedařilo umlčet. Ljuba vždycky dbala, aby se, předtím než půjde na noc do práce, pořádně vyspal. I ona několikrát vy-šla ven, společně s ostatními se snažila křiklounku zkrotit. Nic-méně ženská řvala jako pominutá a možná taky pominutá byla. To však není podstatné, podstatné je, že Ivan se nevyspal. Ne-oplýval jako obvykle bodrostí a připraveností podávat hlášení: Vše vykonáno v souladu se směrnicí! Sloužím zemi Sovětů!

Z nějakého důvodu ho právě té noci napadlo: A proč se to vůbec dělá v noci? Místnost je v podzemí, výtah jezdí dolů do minus třetího podlaží. Tady je přece jedno, zda je venku noc či den. A ti lidé, které sem přivádějí, samozřejmě pokud je lze ještě nazývat lidmi, pobývali i předtím několik měsíců v pod-zemí. Takže nemají ponětí, jestli je venku den či noc, zima či léto. Většina z nich už na nic nemyslí. Nemyslí na to, že jsou lidé, nemyslí na svoje lidské jméno, zapomenou na něj. Připo-míná jim ho jeho kolega Serhij Charč, který je do téhle místnosti vodí, a stráže zůstávají za dveřmi. Serhij v místnosti minus tři-cet jedna dovede odsouzeného k dřevené konstrukci zvané piedestal. Schůdek nalevo, schůdek napravo, takže aby se člo-věk dostal na stupínek uprostřed, musí udělat dva kroky. Za pár desítek let, kdy televize země Sovětů bude neustále přenášet

9

mezinárodní sportovní utkání, pokaždé když Ivan uvidí stupí-nek vítězů pro sportovce — první místo uprostřed, druhé a třetí po stranách — pokaždé si na tenhle piedestal vzpomene.

Serhij pak společně s popravovaným vystoupí na levý schů-dek a popostrčí ho nahoru, na prostřední stupínek. U hlavy odsouzeného se houpe oprátka a Serhij Charč sbíhá dolů, z poličky bere složku se znakem země Sovětů a hlasitě čte roz-sudek: „Jménem země Sovětů…,“ dále zazní jméno a příjmení odsouzeného a potom už jen stokrát slyšená řada slov, která Ivan Ivak umí nazpaměť a která spočívají v podstatě: odsuzuje se k nejvyššímu trestu.

Zatímco Serhij Charč hbitě drmolí text rozsudku, Ivan Ivak odsouzenému navlékne na hlavu kuklu, pak oprátku, seskočí z podstavce, který následně odšoupne. A to už Charč pouští tlampač, z něhož se line revoluční píseň Směle, soudruzi, ku-předu, duchem zocelme se v boji.

Bojová píseň přehlušuje chrchlání popraveného, jenž se na oprátce rychle uklidňuje a začíná se houpat jako těžítko na provázku. Ivak ví: případ je doveden do konce, jestliže se to, co se napnulo ve vězeňských kalhotách, nafouklo. Tak je proškolil doktor Majovyč. Jinak by to nezaznamenal, ale díky tomu si pokaždé všimnul: je to takové ubohé, takové vystra-šené, a v kalhotách jako na bujaré veselici s vášnivou dívčinou.

Lékař Majovyč jim vysvětlil, že pověšeným se napíná poka-ždé, dokonce i u starého dědy. To se popravený miluje s Jejím Veličenstvem Smrtí. Dostat Smrt se však nikomu nepodaří. Ta ženská nikdy nepodlehne, zato sama bere.

U šibenice byla vždycky připravená rakev. Když se s Char-čem sejdou po rozpadu země Sovětů, v kavárně budou popíjet koňak a vzpomínat na minulost, Serhij řekne:

10

„Jaké těm našim oběšencům země Sovětů přidělovala rakve! A přitom to byli nepřátelé!“

„Teď říkají, že to nebyli nepřátelé, prý naopak — velice dobří lidé,“ odpověděl Ivak.

„To říkají už dávno. Ale to je přece jedno! Tenkrát to byli ne-přátelé… A v jakých rakvích je vynášeli z místnosti minus třicet jedna! A co teď? Švagra pohřbívali v celofánovém pytli, hrůza pomyslet,“ stěžoval si Serhij na nouzi, která nastala, poté co země Sovětů přestala existovat.

Tenhle rozhovor proběhne za půl století. A tenkrát s Char-čem znova a znova přisouvali piedestal k šibenici, vytahovali tělo z oprátky a odnášeli ho do rakve, kuklu nechávali na hlavě. Rakev převzaly stráže. Následně přicházely záhadné uklí-zečky, které oni nikdy neviděli a které drhly místnost minus třicet jedna, zatímco Ivan a Serhij Charč pili čaj v technické místnosti minus třicet jedna B. Charč někdy ze skříně vytáh-nul láhev koňaku. Připili si na věčné odpočinutí člověka, jemuž právě způsobili smrt, i když ani jeden z nich v nesmrtelnou duši nevěřil.

„V žádném případě ze svých oběšenců nesundávej kuklu!“ řekl Ivakovi jeden soudruh, který také míval v místnosti mi-nus třicet jedna noční službu. „Jednou to uvidíš a už nebudeš moct pracovat.“

A přestože opravdový hrdina může smrti klidně hledět do tváře a právě oni, rytíři neviditelné fronty, jsou povoláni být opravdovými hrdiny, jak pohotově namítnul doktor Majovyč, který byl svědkem rozhovoru, hlouběji Ivanovi do duše zapadla slova toho soudruha, a ne slova doktora Majovyče o hrdinství. Zapůsobila na něj mnohem víc než jakákoliv informace vy-slechnutá na politických školeních, jichž se ti, co sloužili v rotě

11

zvláštního nasazení během oněch nelehkých let, kdy země Sovětů obzvlášť bděle lovila své nepřátele, museli pravidelně účastnit.

Té noci Ivan Ivak podle předpisů důkladně prověřil, zda v místnosti minus třicet jedna vše odpovídá směrnici. Zda je na místě piedestal i rakev. Zda dobře klouže provaz na oprátce…

„Ty jsi tu oprátku mydlil!“ bude na něj za čtvrt století křičet jeho syn Valerij. Právě vydíráním minulostí rytíře neviditelné fronty bude syn od otce umět získávat všechno, co se mu za-mane.

Seržant Ivak však oprátku nemydlil, neboť za stav inven-táře k výkonu rozsudku neodpovídal. To měli na starosti jiní. On pouze prověřoval, zda je vše, jak má být, v souladu se se-znamem. Takže ještě je třeba zkontrolovat, zda na psacím stole v rohu místnosti leží rudá složka se znakem a v ní papír s rozsudkem. Všechno je na místě. Celou bytostí pořádného a lhostejného vykonavatele nečekaně otřáslo jméno v textu rozsudku, probudilo v něm celý vír pocitů. Gabriel Deus, pře-četl jméno popravovaného nebo spíš, jak se mu zdálo, popra-vované.

Zase baba, pomyslel si. Kdysi se díval na jeden kořistnický film, kde se Gabriel jmenovala dívka. Zhostil se ho nepříjemný pocit. Nepříjemný ne proto, že věšet ženy je strašnější než vě-šet muže — věší přece nepřátele na základě rozsudku země Sovětů, a pokud je nepřítelem žena, i ona patří tam, kam patří muži. V zemi Sovětů jsou si ženy i muži před zákonem rovni. Gabriel Deus! Jen za to jméno se musí pověsit! Zahraniční špionka! Ale jaké rozvědky? Že by francouzské? Ti zatracení Francouzi! Posílají špiony do země Sovětů! A ve válce to byli spojenci!

12

Ivakovi bylo nepříjemné, že bude muset pověsit ženu, ne-boť si vzpomněl na jednu příhodu, na kterou dle rady doktora Majovyče nevzpomínal, a myslel si, že na ni zapomněl. Jenže teď si na ni vzpomněl. Ženy se do místnosti minus třicet jedna dostávaly zřídka, ale když už se dostaly, bylo s nimi třikrát víc práce než s muži. Jedna žena tu byla před několika měsíci. Její řev se rozléhal už po chodbách a ani stráže, ani energický Serhij Charč ji nedokázali umlčet. Vzpírala se, strhávala si ze špinavého těla vězeňský oděv a křičela a křičela… Vyproš-ťovala se z rukou strážníků, kteří byli šťastní, když se jim po-dařilo ji nacpat do místnosti minus třicet jedna, a ať se s ní trápí jiní. A oni s Charčem snad půl hodiny lovili tu zločinnou osobu, která se po místnosti minus třicet jedna proháněla jako bláznivá divoká veverka. Takovou veverku Ivan kdysi, ještě jako kluk, náhodou chytil v příměstském lesíku a pak ji kdoví proč přinesl do domu v osadě, kde žil s rodiči.

Serhij Charč si s ní nedokázal poradit. Jen na ženu křičel, že ji zabije, což nebylo úplně na místě, samozřejmě… Takže pak Ivan Ivak projevil iniciativu, lapil popravovanou, vzal ji do ná-ruče, odnesl k oprátce, rychle ji tam nacpal, přitom se mu na ni podařilo jednou rukou natáhnout kuklu. Žena v tu ránu zmlkla, stala se závažím na provaze, čímž do místnosti přinesla jakýsi nevýslovný pocit úlevy. Načež Charč rozpačitě řekl, že nepře-četl rozsudek. To je nepřístojné! Všechno je třeba vykonávat v souladu se směrnicí. Co když najednou bude prověrka?!

Takže teď zase ženská. A zrovna v den, kdy se nevyspal. Na-víc nemohl spát, protože ta žena na chodbě ubytovny křičela úplně stejně jako nešťastnice, již se jim tenkrát tak tak podařilo zkrotit. Ivan Ivak má vojenský zvyk většinou usínat a hluboce spát za jakýchkoliv okolností. Polštář na hlavu a spát, a můžou

13

si střílet třeba z děla. Ale dnes ve dne prostě neusnul. Protože křičela TAMTA ženská, která měla už dávno zmlknout.

Jak byl nevyspalý, z nějakého důvodu si začal víc všímat věcí, jichž si nikdy předtím nevšimnul. Když Ivan prověřil, že rakev stojí u piedestalu tak, aby se popravený nemusel nést daleko, všiml si uraženého rohu v přední části rakve. To je sice jedno, jenomže uražený roh byl i u minulého výkonu roz-sudku během jeho předchozí služby. A stejný uražený roh byl asi i předminule. Za několik let mu dojde, že pro popravené se využívala patrně jen jedna rakev, v níž se všichni vynášeli z místnosti minus třicet jedna, a dále se jejich těla zužitková-vala už bez rakve, zatímco rakev s uraženým rohem se vracela na místo.

A tenkrát, vedle té rakve, jsem si poněkolikáté vzpomněl na slova svojí babičky a bylo to zvláštní, ale za ty, koho jsem vy-provázel na onen svět, jsem se radoval, napíše Ivan po mnoha letech ve své autobiografii, kterou však nakonec nedopíše. I když slova „vzpomněl“ a „radoval“ nejsou úplně přesná, nevy-stihují přesně můj tehdejší stav. V mé tehdejší paměti nicméně byla přítomná vzpomínka na moji babičku, která se společně se mnou, malým chlapcem předškolákem, přehrabovala ve svých věcech, v nichž bude jednou pochovaná, a hodně se trápila, že nebyly podle jejích představ. A kdo stesá jí stejnou rakev, jako měla její matka, moje prababička, již doprovodila na poslední cestě několik let před mým narozením? Dále jsem od ní věděl, že její děda, tedy můj prapraděda, byl svatý a řadu let spal v rakvi, v níž ho později, když zemřel, pochovali. Pro mě nebyla nijak hrozná představa, že živý člověk vidí svoji rakev, tím spíš rakev kvalitní, ne z lisovaných hoblin, ale z dobrých pr-

14

ken. Zatímco pro ně to bezpochyby byla dodatečná muka, jež ještě více posilovala jejich předsmrtnou hrůzu. Na světě není nic hroznějšího než hrůza.

Do místnosti minus třicet jedna tedy přivedli ženu s cizím jménem a on si pomyslel: ale to je přece chlap, ne ženská! Středního věku, střední výšky, střední postavy, vlasy ani bílé, ani černé, nějaké takové světlé, nenápadné. Bujná kštice bez náznaku pleše, starší muži přece bývají většinou proplešatělí, pokud vůbec ne s velkou pleší schovanou zbytky vlasů. A ten-hle má vlasy husté, zezadu nakrátko ostříhané a husté jsou i  nad čelem. TA předchozí měla dlouhé rozcuchané pačesy, zapamatoval si, jaké byly na dotyk, když ji nesl k oprátce. Ale člověk jménem Gabriel Deus se od ženy, jejíž jméno zapomněl, nelišil délkou vlasů, nýbrž tím, že byl pozoruhodně klidný. Ne-šířil kolem sebe ty nesnesitelné vlny děsu, které připlouvaly do místnosti minus třicet jedna skrz zavřené dveře, ještě když popravovaného vedli po chodbě. Pokud je to žena, podobá se muži tím, že má kalhoty, a tím, že je hodně nakrátko ostříhaná. Ale jaký má ten člověk posměšný úšklebek a stejně výsměšné ohníčky v očích!

„Už je připraveno?“ kývnul směrem k rakvi Gabriel Deus, přece jen asi mužským hlasem. Ale možná že i nízkým žen-ským.

„Odsouzený, chovejte se v souladu se směrnicí!“ štěknul na Gabriela Deuse Serhij Charč.

„Můj milý, v souladu s vaší směrnicí mě máte nechat se pomodlit, dříve než…“ odsouzený kývnul na oprátku nad pie-destalem a příznačně mlasknul jazykem.

„Bůh v zemi Sovětů neexistuje!“ odvětil Charč.

15