Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra filozofie
Karel Kosík: ČLOVĚK A MODERNÍ DOBA
Pavel Kvaltýn
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc. Brno 2007
2
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 30. dubna 2007 Pavel Kvaltýn .......................
3
Děkuji tímto svému vedoucímu práce, panu prof. PhDr. Janu Zouharovi, CSc., za pomoc, kterou mi při mé práci poskytl.
4
Obsah
Úvod............................................................................................................................................6
I. Člověk a analýza jeho postavení v Dialektice konkrétního………………………..8
1. Kosíkovo pojetí skutečnosti jako konkrétní totality….......................................8
1.1 Svět pseudokonkrétnosti a „věc sama“……………………………………8
1.2 Konkrétní totalita………………………………………….……………..11
2. Člověk a jeho vymezení …………………...................................................... 13
2.1 Starost a každodennost..………………………………………….……….13
2.2 Objektální bytost; práce a praxe…………………………………….…….17
3. Anticipace pozdější tvorby............................................................................... 21
II. Člověk a moderní doba v Kosíkových esejích……………………………………23
1. Člověk a jeho vymezení………………............................................................24
1.1 Člověk jako pluralitní bytost……………………………………………...25
1.2 Inter-esse a areté člověka………………………………………...……….26
1.3 Další výměry lidské podstaty…………………………………...…….......29
2. Fenomény, znaky a aspekty moderní doby…...................................................31
2.1 Postavy a figury jako signa moderní doby………………………...….......32
2.2 Fenomény moderní epochy……………………………………………….35
2.3 Hlubší projevy a znaky moderní doby…………………………...……… 39
2.4 Klíčové symptomy moderních proměn skutečnosti…………...………….43
3. Moderní doba a její vlastní podstata.................................................................46
4. Etické úvahy, svoboda, pravda a nicota, duch…….….....................................51
5
5. Kultura a politika moderní doby………………………………………….......57
6. Formování „systému “ a vznik „bloku“……………………………...……….63
7. „Anonymní diktátor“ a jeho formy projevu……………………….………….68
8. Metafora „jeskyně“…………………………………..…………….…………72
9. Existuje řešení krize moderní doby?................................................................ 74
III. Závěrečná komparace a shrnutí…………………………………………..……….81
Prameny a literatura..................................................................................................................84
6
ÚVOD Osobnost i dílo Karla Kosíka patří v rámci české filosofie posledních let rozhodně k těm
nejvýznačnějším a nejvlivnějším. Přesto je právě dílo tohoto myslitele atypické v několika
směrech. Kosíkovy úvahy na jedné straně pokrývají opravdu širokou oblast společenských
věd a jeho analýzy sahají od obecně společenských témat, přes politiku, ekonomii, sociologii,
ekologické a etické aspekty až po nejvlastnější oblast filozofického zkoumání – otázku bytí a
vztahu člověka k jsoucímu, na druhou stranu právě tento široký záběr a především způsob
jeho publikace – ve formě spíše kratších esejů, může nejen při prvním setkání a četbě působit
možná až nekoherentně, nesystematicky, neuspořádaně. Tato skutečnost ještě více vynikne
v porovnání s Kosíkovým uceleným a „proslaveným“, systematicky a přehledně
vypracovaným výkladem v Dialektice konkrétního. Zatímco toto dílo nabízí jasný a pečlivě
bod po bodu vypracovaný výklad skutečnosti a její analýzy, esejistická tvorba sice předkládá
řadu brilantně a výstižně sepsaných témat a úvah, ty se ale doslova hemží řadou neustále se
proměňujících a variujících termínů a obrazů. „Komandující instance“, „ztráta míry“,
„expandující jeskyně“, „mizející poetično“, různé „epochální záměny“, „mnichovanství“,
„světová normalizace“, všudypřítomný „Blok“, „šaušpíler“, „Supercapital“, „vše prostupující
nicota“, „antiduch“ či „gigant gigantovič“ – to vše jsou pojmy a obrazy, které mohou
výsledně působit spíše jako sice působivá a barevná mozaika skutečnosti, ale zároveň také
možná jen stěží jako svébytný a logicky vykonstruovaný filozofický systém nebo promyšlený
výklad současnosti.
Samozřejmě hlavním důvodem je tu výše zmiňovaná esejistická forma, v níž se Kosík
vyjadřuje k řadě soudobých témat a otázek politických či společenských, a kterými se pak
jeho vlastní a stěžejní téma sice jako červená nit vine, a většinou i zřetelně, nicméně pokus o
celkovou sumarizaci Kosíkova pohledu na skutečnost již nemusí vyznít tak zřetelně a
jednoduše. Cílem a smyslem této práce je tedy právě takový pokus. Samozřejmě, při tak
širokém a místy různorodém materiálu, který esejistická tvorba Karla Kosíka skýtá, je
poměrně výrazná možnost dezinterpretace a zvýraznění vlastního pohledu na věc. Rád bych
se tedy pokusil v této práci předestřít jeden možný pohled na Kosíkovo dílo, a sice pohled
daný výchozí optikou titulu této práce: Člověk a moderní doba. Domnívám se, že právě toto
téma je možnou ucelující osou celého Kosíkova díla a to včetně Dialektiky konkrétního.
7
Ostatně právě porovnání Kosíkovy analýzy člověka a jeho postavení ve skutečnosti jednak
v Dialektice konkrétního, jednak v esejích pozdější doby, bude uskutečněno v závěru této
práce. Jak se pokusím nadále ukázat a popsat, právě problém člověka a jeho místa ve světě
moderní doby je tím, co spojuje jednotlivé Kosíkovy oblasti zájmu: politickou, sociální,
ekonomickou i vlastní filosofickou.
Nejdříve chci tedy začít kratším úvodem do Kosíkova stěžejního díla z období šedesátých
let, Dialektiky konkrétního, vytyčit kontext, na jehož rámci a pozadí Kosík analyzuje i vlastní
místo, smysl a podstatu člověka v rámci bytí, skutečnosti i společnosti. V další a hlavní části
práci se chci pokusit ukázat hlavní „kostru“, schéma, které lze odvodit a načrtnout na základě
srovnání Kosíkových esejů z pozdějších let. Jako nejpříhodnější a nejpřehlednější se mi
během studia těchto prací vykrystalizovala následná podoba, která sleduje hlavní osu
Kosíkových leitmotivů, k nimž se ve většině svých esejů neustále vrací a jež v různých
obměnách a proměnách uvádí, vykresluje a rozvádí, v závislosti na kontextu daného tématu.
V oblasti vytyčené těmito klíčovými pojmy, obrazy a schématy se samozřejmě odvíjí analýza
klasických společenskovědních problematik, jako jsou např. politika, etika, kultura či
ekonomie. Zcela zásadní a rozhodující tu ovšem zůstává Kosíkovo pochopení podstaty a
místa člověka v rámci skutečnosti a následně podstata a rozsah specifičnosti moderní doby a
její krize. Většinou velmi silně působící skeptický a pesimistický rozbor následných témat
„všemocného systému“, „anonymního diktátora“ a „expandující jeskyně“ uzavírá zcela
zřejmě klíčová část, i když – jak se každému čtenáři zpravidla velmi brzy ukáže – nepříliš do
detailu ani do šíře autorem rozpracovaná: otázka toho, zda současná a vlastně i budoucí krize
má nějaké východisko, nějaké řešení, zda je možné onu „všeuzavírající jeskyni“ nějakým
způsobem prolomit a získat tak znovu přístup k Otevřenu.
V závěrečné části sleduji možný vývoj a posun, k němuž došlo v Kosíkově pojetí titulního
tématu v období mezi Dialektikou konkrétního a soubory esejů. Komparace obou pojetí
tenduje k závěru, že jde v podstatě o rozšíření původního dialektického náhledu na problém a
jeho konkretizaci a zasazení do daných kulis moderních událostí a jevů. Konečně,
v posledním oddílu je také ještě jednou celé schéma ve zkratce shrnuto a sumarizováno.
8
I. ČLOVĚK A ANALÝZA JEHO POSTAVENÍ V DIALEKTICE KONKRÉTNÍHO
1. Kosíkovo pojetí skutečnosti jako konkrétní totality Při studiu a popisu Dialektiky konkrétního se nejčastěji zmiňuje jednak její na české
filosofické poměry nesrovnatelná celosvětová rozšířenost a populárnost, jednak její význam
v kontextu soudobé marxisticky orientované literatury – tedy především specifičnost její
neomarxisticky laděné kritické formy a začlenění nových témat, obzvláště z fenomenologické
oblasti, do marxistické myšlenkové tradice. V rámci vlastního smyslu této práce se chci ale
tomuto dílu věnovat pouze v souvztažnosti k hlavní linii úvah titulního problému. Samotná
Kosíkova analýza a pojetí člověka v rámci skutečnosti následuje v další části. Podkladem
tohoto pojetí a konečně i následného porovnání s intencemi Kosíkovy esejistické tvorby je
nutně základ vlastních úvah v Dialektice konkrétního. Tedy základní názvosloví s nímž Kosík
pracuje, klíčové obrazy a schémata, jejichž prizmatem pak vede i vlastní „antropologickou“
diskusi v druhé části knihy.
1.1 Svět pseudokonkrétnosti a „věc sama“ Klíčovými termíny jsou pseudokonkrétnost a konkrétní totalita. Oba motivy variují
v pozměněných podobách i v dalších kapitolách Dialektiky konkrétního a jejich analogie a
rozvinutí můžeme nalézt i v pozdější esejistické tvorbě. Jakým způsobem tedy Kosík
analyzuje a pojmově uchopuje skutečnost? Jak vypadá základní výkladové schéma, které se
pak konstantně v různých formách znovu a znovu ozývá a připomíná v celé jeho životní
tvorbě?
Primární dualita je tvořena dvěma druhy lidské praxe. Pro Kosíka totiž není prvotním
postojem člověka ke skutečnosti nějaká forma poznání abstraktního, spekulativního subjektu,
skutečnost se člověku nenabízí rovnou jako objekt nazírání a teoretických úvah. Přesně
9
naopak – základní přístup ke skutečnosti si člověk zjednává v rámci své praktické činnosti,
lépe řečeno své smyslově praktické činnosti – v rámci společenských vztahů i vůči přírodě, a
právě na jejím základě získává bezprostřední praktické nazírání skutečnosti. Již od prvních
řádků tak Kosík nastoluje základní bipolární prostor, ve kterém se prakticky celé jeho dílo
pohybuje a v jehož intencích oscilují Kosíkovy vlastní snahy a představy o ubírání se lidstva:
za prvé je tu pseudokonkrétnost – svět jevů, svět zdání, naproti tomu stojí svět skutečný, „věc
sama“1. Samozřejmě, nezřídka je jevová forma skutečnosti značně odlišná či přímo opačná
vůči zákonu jevu, jeho struktuře či podstatnému jádru. Lidé se v rámci světa jevů a jemu
odpovídajícímu běžnému myšlení dokážou vcelku pohodlně a úspěšně pohybovat, a
především s danými věcmi dle potřeby manipulovat, nicméně bezprostřední utilitární praxe
zdaleka neposkytuje pochopení věcí a skutečnosti samé. Vlastní praxe je totiž silně
kontextuálně podmíněna jednak historicky, jednak danou sociální strukturou a formou
hierarchie. Celý tento svět zdání, svět pseudokonkrétnosti, je tvořen čtyřmi hlavními prvky2 –
světem vnějších jevů, světem obstarávání a manipulace3, světem běžných představ a světem
fixovaných objektů působících dojmem přirozených podmínek.4
Vztah podstaty a jevu ale není exkluzivní. Nejde o zcela rozlišné entity. Podstatou světa
pseudokonkrétnosti je totiž dvojsmyslnost – podstata nám není bezprostředně dána, právě jev
ji zprostředkovává a poukazuje na ni, v něm se podstata ukazuje a projevuje, i když je jím
současně také zakrývána a dezinterpretována. V Kosíkově vidění lze dokonce říci, že
skutečnost je jednotou podstaty a jevu.5 Protože se podstata, „věc sama“, neukazuje přímo a
bezprostředně, je k jejímu odhalení nutná oklika, realizovaná zvláštní činností – formou vědy
a filosofie. Vlastní poznání, pochopení věci (znalost její struktury) spočívá v rozdvojení
jediného, tedy oddělení jevu od podstaty, které pak ukazuje jejich vnitřní souvislost i
specifičnost povahy dané věci.
1 Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963, s. 10. V pozdější „esejistické“ terminologii již zde nalézáme klíčové schéma vyjádřené na mnoha místech různých Kosíkových pojednání formou metafory Jeskyně a Otevřena. Samozřejmě netřeba dodávat, že světem pseudokonkrétnosti je Kosíkovi právě platónsko-aristotelský obraz Jeskyně, zatímco přístup k „věci samé“ je možný zásadně jen při prolomení jeskyně a pohybu v Otevřenu. Další rozbor této metafory následuje na s. 53–55 této práce. 2 V terminologii esejistické tvorby jsou tyto prvky vlastně konkrétním „vybavením“ komfortní Jeskyně moderního člověka. 3 Jinak také zfetišizované praxe – zásadně odlišné od revolučně kritické praxe lidstva. 4 Svět pseudokonkrétnosti je možno v jiné rovině vyložit také jako autonomní existenci produktů člověka a tedy redukci člověka na úroveň utilitární praxe. I zde se již v jasných konturách ozývá pozdější Kosíkova kritika převrácenosti moderní doby, kdy se člověk stává objektem – pseudo-objektem vlastního objektu, jenž vytvořil a jehož otrokem se postupně stal. Redukce člověka na jeden rozměr je taktéž častým motivem Kosíkových úvah. 5 Nelze tedy jednoduše ztotožnit jev s neskutečností a podstatu se skutečností, či je pokládat za dva řády skutečnosti. Neskutečnými se oba stávají jsou-li izolovány a pokládány za jedinou pravdivou skutečnost.
10
Samotná jevová podoba věcí vzniká jako produkt každodenní praxe – běžného myšlení. To
obsahuje předně obeznámenost s věcmi, dále jejich povrchovou podobou, a také technickou
stránku praktického zacházení s nimi. Pro přístup k „věci samé“ je tedy nutná destrukce
přirozeně působící pseudokonkrétnosti; ta je možná právě jen díky jasnému zrušení domnělé
samostatnosti těchto jevů a poukázáním na jejich zprostředkovanost (již zmiňované
rozdvojení jediného). Tato destrukce je krom toho také realizována jako revolučně kritická
praxe lidstva – totožná s humanizací člověka6.
Skutečný svět, který se po takto vykonané destrukci objevuje, je světem lidské praxe. Tedy
světem, jehož komponenty a jejich významy jsou vysvětlitelné a pochopitelné pouze jako
produkty společenského člověka. Svět skutečnosti zde Kosík chápe a pojímá ryze procesuálně
– v tomto světě lidstvo potažmo jedinec realizují svoji pravdu, tj. uskutečňují polidšťování
člověka. Koncept pravdy se zásadně liší právě v rámci těchto dvou světů: oproti fixovaným
představám pravdy světa pseudokonkrétnosti ve světě skutečnosti pravda není dána hotově,
není předurčena, pravda se zde neustále děje, realizuje. Také tato realizace pravdy, a u
každého individua probíhající vytváření světa pravdy jakožto lidské skutečnosti, jsou formami
destrukce světa zdání, destrukce pseudokonkrétnosti. Výsledným procesem této destrukce je
proces konstrukce, vytváření konkrétní skutečnosti. Celá snaha je vlastně prozaicky řečeno
úsilím „najít za zvěcněnou skutečností panující kultury ‚pravou skutečnost‘ konkrétního
člověka“.7
Cesta k poznání „věci samé“ je nejvíce komplikována klamnou rolí samozřejmosti a
přirozenosti. Samozřejmost má ke zřejmosti věci samé daleko, spíše je nejasností představy o
věci. Právě na tomto místě Kosík používá mj. srovnání s Platónovým mýtem o jeskyni, tedy
obraz, který se později stane periodicky se opakujícím leitmotivem jeho esejistické tvorby;
poznání je charakteristické právě překonáním klamu přirozenosti. Pro poznání věci o sobě
musí člověk přeměnit věci ve „věci pro sebe“; zde leží důležitost Kosíkova pojmu praxe.
Poznání není pouhou kontemplací, je možné jen díky tomu, že člověk vytváří lidskou
skutečnost, jako prakticky činná bytost do věcí zasahuje, aby zjistil, jaké jsou bez jeho zásahu.
Pro přístup k dané věci je nutné získat odstup. Samo poznání je pouze jedním ze způsobů
osvojení světa člověkem. Ve snaze postihnout a odhalit objektivní smysl věci si člověk vždy
nutně vytváří i vlastní příslušný smysl; samozřejmě, jak Kosík ihned podotýká, oba smysly
jsou historicko-společenským produktem (tedy aktivitou založenou na předmětné praxi
6 „Revolučnost“ zde spočívá v sociálních revolucích, které jsou konkrétními etapami tohoto procesu humanizace. 7 Tamtéž s. 18.
11
lidstva). Toto duchovně praktické osvojení světa vnímá skutečnost jako nerozčleněný celek
jsoucna a významů, až další abstrahování a projekce izolují a vyjímají z tohoto celku
specifické oblasti.
Lidské vědomí tedy funguje primárně jako celostně intuitivní: explicitně nevnímaný celek,
jehož součástí je každá věc, osvětluje a ozřejmuje jednotlivou pozorovanou věc a určuje její
jedinečnost i význam. Celkově je ale lidské vědomí jednotou jak této předpredikativní
podoby, tak i teoreticko-predikativní podoby – racionálního a teoretického poznání.8 Tento
dvojí charakter vědomí se projevuje v jeho polyfunkčnosti: registruje, recipuje a odráží,
zároveň ale také aktivně předikuje, projektuje a konstruuje.
V následném bodě Kosík odmítá fyzikalistický redukcionismus a v intencích moderního
materialismu místo pouhé dynamizace neměnné substance prohlašuje samu dynamiku-
dialektiku jsoucna za substanci. Od toho se odvíjí i jiný charakter poznání „věci samé“, které
tedy již není redukcí jevu na zdynamizovanou substanci, ale poznáním zákonů pohybu této
věci samé. Substance = pohyb věci = věc v pohybu. Substancí člověka je pak právě
předmětná činnost – praxe. Samotné poznání věci se stává také pohybem: od celku (jeho
bezprostřední a chaotické představy) přes abstraktní pojmová určení zpět k celku, tentokráte
již široce členěnému a pochopenému celku pojmu. Konkrétní se stává pochopitelné
prostřednictvím abstraktního a celek skrze části. Tato metoda dialektické explikace, pohyb od
abstraktního ke konkrétnímu, spočívá v pohybu od části k celku a od celku k částem, od jevu
k podstatě a od podstaty k jevu, od totality k rozporu a od rozporu k totalitě, od objektu
k subjektu a od subjektu k objektu. Procesem myšlení se proměňuje původní chaotický celek
představ v jasný celek pojmů a tímto procesem je i sám celek současně vytyčován, určován a
chápán. Dialektika se tak stává namísto redukčních metod metodou duchovní reprodukce
skutečnosti. Z předmětné aktivity člověka, historicky podmíněné a spočívající v praxi, jsou
dané společenské jevy explikovány a rozvinuty.9
1.2 Konkrétní totalita
Druhým klíčovým bodem, po bipolaritě světa zdání a světa skutečného, je kategorie
konkrétní totality. Samotné vymezení a uchopení tohoto pojmu nalezneme na několika
místech a v různých aspektech. Co tedy je „konkrétní totalita“, v čem tkví její specifičnost
pro Kosíkovu analýzu? 8 Situaci, kdy dochází jakoby k redukci a vítězství jednostranně zaměřeného racionalistického „karteziánského“ pojetí skutečnosti líčí Kosík v rámci esejistických analýz vzniku moderního „systému“. 9 Tamtéž s. 25–27.
12
Jednoduše řečeno, v intencích dosavadní filosofické tradice, stanovisko totality je založené
na uchopení skutečnosti v jejich vnitřních souvislostech a zákonitostech, odlišných od
nahodilosti povrchního jevového světa. Tato dialektika nahodilosti a zákonitosti, částí a celku,
podstaty a jevových aspektů, ale není pouhou deklamací „vše souvisí se vším“ nebo
privilegovaností celku nad částmi. Totalitu nelze redukovat na pouhý metodologický princip,
či na souhrn všech faktů, na všechna fakta; pro Kosíkovo pojetí je totalita pojetím a
nahlížením na skutečnost jako na dialektický, strukturovaný celek, na jehož základě a skrze
nějž lze potom jednotlivá libovolná uskupení faktů pochopit. Nikoli tedy totalita jako prostá
sumace všech faktů, ale skutečnost – konkrétní totalita jako významová struktura každého
poznání faktu či souboru faktů; eo ipso, konkrétní totalita nemůže být metodou, jak zachytit a
poznat všechny rysy, aspekty a vlastnosti skutečnosti. Naopak, stanovisko konkrétní totality
přistupuje k problému z druhé strany – je teorií skutečnosti jako konkrétní totality, chápe ji
jako konkrétnost – celek, který je strukturovaný a nadále se vytváří a vyvíjí.
Kosík se zde odvolává především na specifičnost vývoje vědy ve 20. století, kdy na jednu
stranu dochází k rostoucí specializaci a diferenciaci vědních oborů, na druhou stranu se ovšem
čím dál více a výrazněji prohlubuje vnitřní jednota skutečnosti a světa. Pochopení této jednoty
jde zároveň ruku v ruce s přesnějším pochopením jedinečnosti jednotlivých oblastí, jevů a
fenoménů. Tato dialektická povaha skutečnosti souzní s klíčovým principem stanoviska
konkrétní totality – každý jev lze pochopit jako moment celku, jev definuje jak sebe, tak
samotný celek. Tímto způsobem se Kosík vyhýbá hypostazi privilegovaného celku, která
v důsledku vede k falešné totalitě, namísto té konkrétní.
Samozřejmě, není-li skutečnost pouhým souhrnem faktů, nahrazuje systematicko-aditivní
poznávání spirálovitý pohyb lidského poznání, vždy spočívající na abstraktním a relativním
začátku. Namísto systematického přiřazování faktů k faktům je poznání procesem
konkretizace, vzájemným pohybem a osvětlováním všech pojmů, odpovídajícím znovu
metodě dialektické explikace, tedy pohybu a postupu od celku k částem a od částí k celku, od
jevu k podstatě a od podstaty k jevům atp. Fakta ovšem spočívají na svém kontextu, a tak je
poznání stálou dialektickou oscilací mezi fakty a kontextem (totalitou); zprostředkující roli tu
hraje sama metoda zkoumání.
Zde je důležitý další výrazný rys tohoto pojetí, a sice geneze. Celek už není pouze souhrn
faktů, ale je také jejich vytvářením – vytvářením jejich jednoty, tedy jednotou protikladů,
genezí celku. Geneticko-dynamickým charakterem totality je zvýrazněna její procesuálnost;
totalita není hotovým celkem, celek i jeho obsah se vytváří konkretizací – konkretizací
samotné totality. V rámci sociálních jevů se totalita konkretizuje v prvním kroku jako totalita
13
základny a nadstavby (jejich vztahu, pohybu a vývoje), a dále je úžeji specifikovaná činností
člověka jako reálného historického subjektu, jeho praxí, která je pak tvůrcem dané základny a
nadstavby, i celé společenské skutečnosti.
Pokud tedy shrneme celé pojetí stanoviska konkrétní totality, jeho klíčovými fázemi jsou
jednak již diskutovaná destrukce pseudokonkrétnosti, dále poznání historického charakteru
jevu a konečně poznání objektivního obsahu jevu, jeho významu a funkce v rámci
společenské skutečnosti. Materialisticky chápanou totalitu tedy můžeme vnímat jako totalitu
vytvořenou společenskou produkcí člověka. Kromě vztahu částí a celku je pro pochopení
kategorie totality stejně důležité klást důraz i na její geneticko-dynamický a vertikální
(dialektika jevu a podstaty) rozměr.10
2. Člověk a jeho vymezení
Po vymezení základního pojetí skutečnosti a přístupu k ní se Kosík ve zbytku Dialektiky
konkrétního věnuje řadě oblastí, od ekonomiky a vědy, přes filosofii umění či problematiku
práce a praxe. V rámci hlavní intence této práce a snahy o zachycení a porovnání různých
přístupů k titulnímu tématu – jednak v Dialektice konkrétního, jednak v esejistické tvorbě, se
budeme nadále věnovat pouze oblastem a úvahám, v nichž se Kosík konkrétné zabývá
podstatou člověka, respektive podstatou jeho pobytu ve skutečnosti a jeho vztahování se k ní.
Toto téma přitom Kosík reflektuje hned v několika rovinách, a v následujících řádcích se tak
setkáme především s pojmy „starosti“, „systému a objektální existence“, a vztahem člověka
k oblastem práce, praxe, svobody a dějin. Tato pojednání v lecčems anticipují pozdější
esejistické koncepty, v některých směrech však zůstávají později nereflektovány a
nerozvinuty. Konkrétní srovnání a zhodnocení těchto dvou rovin bude obsahem závěrečné
části této práce.
2.1 Starost a každodennost Podobně jako v části první, lze i na tuto oblast Kosíkova zájmu aplikovat základní
bipolární pohled, který je dopodrobna líčen v pasážích Metafyziky každodenního života a
10 Tamtéž s. 28–43. Na rozdíl od předchozí části, úvaha zabývající se konkrétní totalitou skutečnosti nenabízí jasný a zřejmý analogon v srovnání s pozdější Kosíkovou tvorbou.
14
Metafyziky vědy a rozumu11: člověk jako starost X člověk jako objektální bytost (součást
systému). Tyto dvě roviny samozřejmě nepostihují formy lidského bytí v úplnosti, ale
ztělesňují základní rámec, v němž se člověk nachází. Elementárním vztahem člověka a
ekonomie je právě spojení se starostí. Přitom starost je tím, kdo má člověka, nikoliv na opak.
Lze říci, že tento pohled je dán základním vztahem člověka ke skutečnosti, kdy vystupuje
jako „angažovaný subjekt“ a proto se mu skutečnost nejeví bezprostředně jako nějaký soubor
objektivních zákonitostí, kterým je nutně podřízen. Naopak jde o svět vnímaný jako svět
uváděný do pohybu, svět, který je vytvářen právě angažovaností individua a až jeho činností
dostávající smysl. Starost lze tedy pojmout jako praktickou angažovanost jedince v rámci
společenských vztahů, které jsou právě z této subjektivní a individuální pozice vnímány a
chápany. Zároveň je ovšem starost také vpleteností člověka do této sítě vztahů, která vůči
němu jinak vystupuje jako prakticko-utilitární svět. Do této vpletenosti se člověk dostává již
svou existencí a díky své aktivitě vnímá objektivní svět primárně nikoli teoreticky a
kontemplativně, ale v praxi – jako svět obstarávání, cílů, překážek a úspěchů.
Toto pojetí postuluje starost jako vlastní svět v subjektu, zároveň je to právě starost, díky
níž člověk neustále transcenduje svoji subjektivitu; podstatou svojí činnosti je člověk
nadsubjektivní a nadindividuální. V jeho celoživotní starosti tak je nutné vnímat jak element
pozemský a materiálně zaměřený, tak i rozměr tíhnoucí vzhůru, k „božskému“.12 Kosík zde
jasně popisuje základní dialektiku vztahu člověka ke skutečnosti: subjekt je sice určován
systémem objektivních vztahů, ale zároveň je to právě on, kdo jedná jako starostlivé
individuum a svým jednáním tak síť vztahů vytváří.13 Prohlubující se přechod od „práce“ k
„obstarávání“ pak ještě posiluje a zvýrazňuje fetišizaci lidských vztahů, vnímání lidského
světa jako hotového světa přístrojů a vztahů. Zformovaný systém zařízení a aparatur je
člověkem obstaráván a oplátkou člověka obstarává. Práce rozdělená do tisíce drobných
operací neposkytuje jedinci pohled na komplexní dílo, celek se pak jeví jako hotová věc a
11 Tamtéž s. 47–74. 12 Tamtéž s. 48. Zde se již zřetelně naznačuje pozdější častý Kosíkův apel nemožnosti redukce člověk na jeden materiální rozměr a nutnost pohybu člověka „nahoru“, k „Otevřenu“. 13 Toto místo je jedním z mnoha v Dialektice konkrétního, kde Karel Kosík podivuhodným způsobem souzní a takřka doslova odpovídá základní myšlence díla, s nímž o pouhé tři roky později přišli Peter Berger a Thomas Luckmann ve své Sociální konstrukci reality (Berger, P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno: CDK 1999). Kniha, která se od té doby stala jednou z nejvlivnějších teoretických konceptů v moderní sociologii pracuje mimo jiné s přesně stejným modelem: člověk je na jednu stranu výrazně ovlivňován a predikován objektivní realitou kolem sebe, sociálními strukturami, na druhou stranu je to právě on, kdo společenské struktury a instituce vytváří. Základní rovnice zní: společnost je výtvorem člověka – společnost je objektivní realitou – člověk je výtvorem společnosti. Tento dialektický model se stal mantrou moderního sociologického paradigmatu sociálního konstruktivismu a je poměrně zajímavé sledovat, jak často se objevuje i v Kosíkových úvahách. Samozřejmě, tento fakt je značně dán tím, že jak Kosík, tak Berger s Luckmannem silně reflektují Marxovu tezi o předurčenosti lidského vědomí společenským bytím člověka.
15
jeho geneze se ztrácí v detailních operacích a detailech. Namísto zřetelné geneze lidského
světa se tak ve formě „obstarávání“ praxe zrcadlí pouze v jevově odcizené podobě. I sám
člověk se stává objektem a zároveň činitelem manipulace; v manipulaci už nejde o vytvářené
dílo, člověk je obstaráváním natolik pohlcován, že na dílo již nemyslí. V rámci praktické
manipulace se věci i lidé stávají zařízeními, jejichž smysl a význam je nakonec určen právě
jen rolí v systému všeobecné manipulovatelnosti.14
Zvěcněný svět manipulace a obstarávání zakrývá skutečný genetický charakter světa lidské
praxe. Namísto předmětně lidské skutečnosti v jejím zrodu, produkci a reprodukci, se
prezentuje statický svět hotových zařízení a manipulace s nimi. Přirozeným důsledkem
konceptu lidského světa jako světa užitečnosti je i humanizace přírody, téma, jemuž Kosík
věnuje úvahy i v esejistickém období, tedy stav, kdy se příroda stává laboratoří a surovinovou
základnou a postoj člověka k ní se redukuje na vztah výrobce k výrobnímu materiálu. Tato
redukce člověka připravuje o další možné přístupy ke přírodě a souzní s Kosíkovou pozdější
tezí o ztrátě „poetičnosti“ a „vznešenosti“. Tak jak se mění vztah člověka ke skutečnosti a
přírodě, mění se i jeho vnímání časovosti. Starost jako praktická angažovanost totiž jasně
privileguje budoucnost a z přítomnosti činí pouze prostředek k realizaci cílů. Prizmatem
budoucnosti nakonec člověk hodnotí a prožívá přítomnost i minulost. Starost se tak ve vztahu
k přítomnosti předbíhá a zaměřuje se na to co ještě není. Dle Kosíka se tak ztrácí autentická
povaha lidského času; dá se říci, že takový „život v budoucnosti“ a „předbíhání se“ určitým
způsobem popírá život. „Individuum jako starost nežije přítomností, ale budoucností, a
jelikož neguje, co je, a předjímá, co není, děje se jeho život v nicotě, tj. v neautentičnosti.“15
Ještě než Kosík přejde k analýze pozice člověka v systému a jeho podoby jakožto
„objektální“ bytosti, věnuje se roli a smyslu každodennosti. Každý způsob lidské existence má
svoji každodennost; lze ji pojmout jako opakovatelnost úkonů každého dne, tedy –
rozvrženost času a rytmus, ve kterém se jednotlivé individuální historie lidí odehrávají.
Každodennost ale nevylučuje nevšednost a svátečnost – i každodennost má svoji výjimečnost
a svátečnost. Nicméně, podstatou každodennosti je proměna jednání na automatizovaný a
nereflektovaný mechanismus, věci se vnímají jako prostě dané a stávají se inventářem,
součástí známého světa. Tento svět obeznámenosti je světem, jehož obsah a činnost jsou 14 Momenty, které tu Kosík naznačuje a popisuje, dojdou výrazné reflexe v pozdějších esejích, především ve spojitostí s mizející schopnosti „zakládat“ a silně manipulativní tendencí moderní doby. Situace, vykreslená v těchto pasážích Dialektiky konkrétního, je opět později volně parafrázována při přesnějším rozvedení metafory jeskyně. 15 Tamtéž s. 52. Tato pasáž je jedním z nejsilnějších předznamenání pozdější Kosíkovy linie úvah. Dostáváme se tu postupně jak k problematice zvěcnění, humanizace přírody, manipulace a nyní i k proměně lidského vztahu k časovosti, tak na tomto místě také ke klíčovému tématu esejistických úvah – k „nicotě“, jejímu vzniku, vlivu a šíření se.
16
individuálně kontrolovatelné a propočitatelné. Základním znakem takového světa
každodennosti je univerzální příručnost: vše je na dosah ruky. Veškeré narušující události,
včetně smrti, jsou do tohoto světa asimilovány, započteny, přeinterpretovány tak, aby nerušily
výsledný dojem.16 Výjimečnou roli Kosík dává situaci, kdy jsou miliony lidí z tohoto rytmu
opakovatelnosti vytrženy a každodennost je narušena, tedy válka je to, co je vně
každodennosti. Válka jakožto Dějiny. Dějiny (válka) sice dočasně ruší každodennost, ale ta si
nakonec Dějiny podmaňuje. I válka má svou každodennost – člověk si vytváří rytmus života i
v tom nejméně přirozeném a příhodném prostředí.17
Další problematikou spojenou s každodenností je skutečnost jejího anonymního projevu,
její formy tyranie neosobní moci. Člověk se totiž ztotožňuje se svým bezprostředním okolím,
s tím, s čím manipuluje, co je mu nejbližší, a díky tomu se mu jeho vlastní existence a její
porozumění stávají značně vzdálenými. Obeznámenost se tak stává překážkou poznání.
Člověk se sice perfektně vyzná ve svém světě obstarávání a manipulace, ale nemůže se vyznat
a pochopit sám sebe, jelikož se v manipulovatelném světě ztrácí a splývá s ním. Člověk se
totiž definuje primárně tak, jak si definuje svůj svět. To, že se pak takto ztrácí ve vnějším
světě, je dáno tím, že je svojí existencí předmětným subjektem – jeho existence vyplývá
z toho, že produkuje subjektivně objektivní historický svět. Až skrze duchovně praktický
vývoj dochází u člověka k rozdvojení na lidské, autentické, a na historicky přechodné, od
něhož se člověk snaží oprostit při své snaze o průnik k autentičnosti. Tuto snahu výrazně
komplikuje a ztěžuje fakt, že s růstem složitosti civilizace se rozšiřují i sféry, v nichž je
člověk nucen svoji činnost automatizovat. Aby si člověk uvědomil odcizenost každodennosti,
musí od ní získat odstup, zbavit ji obeznámenosti, vykonat na ní násilí, destruovat
pseudokonkrétnost. Řešení zde spočívá také v uvědomění si možností, ve změně postoje ke
světu. Jednou z cest je i posuzování každodennosti sub specie mortis.
16 Tyto úvahy, kterými zde Kosík charakterizuje svět každodennosti, docházejí později v esejích značné proměny a jednotlivá specifika (propočitatelnost, univerzální příručnost, bagatelizace smrti) se stávají nosnými charakteristikami „jeskyně“, kterou se stává celý moderní svět a z níž se může zdát jakákoliv forma úniku nemožná. Koneckonců i následná role války (dějin), jakožto událostí schopné narušit každodennost, kterou Kosík v Dialektice konkrétního rozvádí, není již následně v esejistické formě při hledání řešení krize moderní doby a průlomu z jeskyně výrazněji reflektována. Pozornost se obrací spíše na individuální momenty alternativního přístupu ke skutečnosti. 17 Právě zde možná tkví hlavní podstata začarovanosti kruhu krize moderní doby, tak jak ji později Kosík diskutuje v rámci esejistických úvah. Člověk se jednoduše adaptoval i na v mnohém absurdní a nepřirozené podmínky života v moderní společnosti a vytvořil si odpovídající modus každodennosti, slovy Platónovy metafory, zabydlel se ve své jeskyni. Z podstaty této převahy každodennosti nad takto vymezenými Dějinami vyplývá i obtížnost, s jakou Kosík po celý zbytek života hledal a formuloval možnosti řešení a průlomu z jeskyně do Otevřena, a koneckonců i značná abstraktnost a neurčitost jím nalezených řešení. Jednoduše řečeno, je pravděpodobné, že každodennost stejně vždy nakonec zvítězí.
17
2.2 Objektální bytost; práce a praxe Druhým pólem proti pojetí člověka jako starosti je objektivizace subjektu, stav, kdy se
stává elementem systému, jednotkou, která je určována svojí funkcí v systému zákonitostí.
Člověk se stává objektální bytostí. Kosík s touto událostí spojuje období, kdy vzniká
ekonomie jako samostatná věda, tedy éru kapitalismu. Je to epocha, kdy individuální a
nahodilé na sebe bere podobu nutného a zákonitého, kdy se vzájemný společenský vztah
individuí proměňuje na samostatnou moc nad individui. Spolu s tím se objevuje klíčový
předpoklad, představa systému18 – diferencovaného celku, jehož zákony lze stejně dobře
vysledovat a popsat, jako je to možné u fyzikálních zákonů přírody. Nicméně, teorie
společnosti jako systému vzniká pouze tam, kde sama společnost již systémem je. Pro Kosíka
je prvním takovým systémem právě kapitalismus. Samozřejmě, spolu se vznikem systému se
objevuje i otázka vztahu člověka k tomuto systému. Zde se nabízí koncepce člověka jako
homo oeconomicus, která je založena právě na představě systému. Tento člověk, element
systému, je vybaven základními a určujícími atributy: racionálním chováním a egoismem.
V tomto pojetí jde o jasnou redukci člověka na jednu rovinu, kterou si vymezené pojetí
systému žádá.
Se změnou pohledu tak dochází k celé záměně skutečnosti a namísto objektivní
skutečnosti přichází skutečnost objektální, metodologie se ontologizuje, člověk je přeměněn
na objekt a je zkoumán ve stejné rovině s věcmi a objekty. Zvěcnění lidských vztahů není
vnímáno jako pouhá historická přechodná etapa lidské skutečnosti, ale jako sama přirozená
lidská skutečnost. V tomto pojetí je člověk skutečný jen jako článek systému, mimo systém je
neskutečný.19 Kosík zde ovšem výslovně uvádí, že je tato redukce naprosto zkreslující –
člověk sice existuje vždy v systému (a je tak redukován na určité funkce svého bytí), ale
zároveň je vždy více než systém. Existence člověka je založena právě na schopnosti oscilace
mezi zařazeností a fungováním v systému a možností tento systém překračovat.
Spolu s tímto pojetím vztahu člověka a systému zmiňuje Kosík také klíčový vliv
racionalismu a jeho karteziánské podoby pro novodobou i moderní vědu. Již zde se nalézá
motiv, který se poté opakovaně objeví v esejistických úvahách. Jde o pozdější terminologii
řečeno „epochální záměnu“, kdy se tzv. „nezávislý rozum“ svými důsledky a svojí realizací
dostává do závislosti na vlastních produktech, které v souhrnu vykazují iracionální a
18 Tematika systému je jedním ze stěžejních pojmů a obrazů, kolem nichž se vinou veškeré Kosíkovy úvahy v pozdějších letech. 19 Jakkoliv v této úvaze Kosík tyto charakteristiky přisuzuje pouze určitému vyhrocenému pohledu na skutečnost, v rámci esejistických úvah jsou tyto znaky již zcela zřetelně přisouzeny moderní době a jejímu systému.
18
nerozumnou povahu.20 Důsledkem racionalistického směru novodobé vědy je rozdělení lidské
skutečnosti na oblast racionální – svět weberovské racionalizace, techniky a efektivnosti, a na
doménu iracionalismu – oblast lidských hodnot a významů. Paradoxním výsledkem
osvícensko-karteziánského modelu racionálního subjektu je tedy rozštěpení skutečnosti na
svět propočitatelnosti, manipulovatelnosti, exaktní vědy a užitečnosti – svět objektivity na
jedné straně, a svět umění, niternosti, svobody a náboženství – svět subjektivity na straně
druhé. Dialektický rozum má být naproti tomu rozumem vědy a myšlení, a zároveň i lidské
svobody a skutečnosti.
Nicméně, pro porovnání s dalším vývojem Kosíkova pojetí člověka jsou důležitá další
upřesňující vymezení místa člověka v rámci skutečnosti. Předně se Kosík opět vrací
k tematizaci člověka jako předmětného subjektu, tedy bytosti, jež vytváří společenskou
skutečnost.21 Odtud plyne centrální význam praxe a práce, a také význam proměny jejich
pojetí, ke které došlo při přechodu od renesance ke kapitalismu. Zatímco v renesančních
úvahách o člověku je ještě tvoření a práce v jednotě, aspekt povznášející činnosti je práci stále
inherentní, kapitalismus tuto spojitost ruší a proměňuje práci v netvořivou a vysilující
námahu. Tvoření pak posunuje až za hranici průmyslové práce, světem tvoření se stává
umění, průmyslová práce se stává řemeslem. Člověk pozbývá role tvůrce a subjektu a klesá na
úroveň výtvoru a objektu k ostatním věcem.
Význam práce a praxe se jiným způsobem odkrývá v tezi o podstatě člověka jakožto
jednotě předmětnosti a subjektivnosti.22 Samotný vztah předmětných výtvorů je možný pouze
ve své vzájemnosti – bez subjektu jsou tyto produkty člověka nesmyslné a subjekt sám je bez
materiálních předpokladů a předmětných výtvorů „pouhým přízrakem“. Na tomto místě Karel
Kosík rozvíjí obraz člověka jako onticky tvořivé bytosti. Tedy člověka, který se na základě
práce, v práci a prací rozvinul jednak jako myslící bytost, kvalitativně odlišná od ostatních
živočichů, jednak jako nám jediná známá vesmírná bytost schopná vytvářet novou skutečnost,
neredukovatelnou na přírodní formu. Člověk tak z přírody vyrůstá a je její součástí, zároveň ji
ale přesahuje. S tím je spojena i schopnost člověka transcendovat poměry, být děje-tvornou a
dějino-tvornou bytostí. Svým podstatným onto-tvorným charakterem (realizovaným praxí)
člověk transcenduje animalitu směrem k pravdě a univerzálnosti.23
Na tomto podkladě se pak Kosíkovi odkrývá jedna z hlavních rovin celé práce, a sice
klíčová role lidské praxe viděná nyní v nové perspektivě: praxe se stává dějištěm
20 Srv. pojetí této epochální záměny na řadě míst esejů. 21 Tamtéž s. 82–83. 22 Tamtéž s. 86–88. 23 Tamtéž s. 102.
19
metamorfózy objektivního v subjektivní a subjektivního v objektivní, sjednocuje kauzalitu
s účelovostí, znovu se v ní lidské vědomí projevuje jako registrující i projektující, poznávající
i rozvrhující.
V kontextu přístupu člověka ke skutečnosti se dále odkrývá stěžejní role dvou prostředků,
které umožňují poznání lidské skutečnosti vcelku a otevření pravdy skutečnosti v její
skutečnosti (na rozdíl od speciálních věd, které slouží poznání dílčích oblastí společenské
skutečnosti): je to filosofie a umění. Specifičnost významu umění i filosofie a
nenahraditelnost a životní důležitost jejich funkce je ostatně tématem, které Kosík reflektuje i
později v rámci esejistických úvah nad řešením krize moderní doby. Demystifikační roli
umění doplňuje jeho schopnost vyjadřovat a také vytvářet svět. Lze to ilustrovat na příkladu
renesančního paláce, z jehož architektoniky je možné vyčíst postoj člověka k přírodě či stupeň
realizace svobody individua, pojetí času a prostoru aj.24
Ve zbývajících částech Dialektiky konkrétního nalezneme ještě několik úvah vztahujících
se k vymezení člověka a jeho vztahu ke skutečnosti.25 Ještě jednou se např. Kosík vrací
k úloze a roli práce. Tu nechápe jakou pouhou pracovní činnost, práce je děním, které prolíná
celým bytím člověka a konstituuje jeho specifiku. Nejde přitom pouze o již zmiňované
propojení kauzality a teleologie nebo o přeměnu animálního v humánní, tedy de facto místo
zrodu člověka, Kosík v této rovině vidí i celou řadu dalších dialektických párů spojených
s děním práce: např. nutnost a svoboda, subjekt a objekt, člověk a příroda aj. Práce je také
zprostředkujícím článkem vsunutým mezi živočišnou žádostivost a její uspokojení. Kromě
tohoto humanizování žádostivosti jde o metamorfózu vůbec. Sama práce je děním, v němž se
děje dialektické zprostředkování a metamorfóza. Jednota protikladů se zde vytváří jako
proces, v procesu přetváření, metamorfózou, v níž vzniká nové.
Navíc v tomto aktu zprostředkování dochází k ještě jednomu důležitému momentu: zrod
lidskosti z animálnosti je doprovázen vytvářením trojrozměrnosti lidského času. Rozměr
budoucnosti svého bytí člověk odkrývá až poté, kdy v práci překonává nihilismus animální
žádostivosti. V práci a prací se člověk stává bytostí, která ovládá čas. Trojrozměrnost času a
lidská temporalita je tak založena na zpředmětnění, na předmětném konání člověka. V práci
se definuje i vztah člověka k přírodě, práce ji jednak transformuje, jednak realizuje lidské
zájmy v přírodě. Jednota přírody a člověka se konstituuje na určité rovině vzájemné
24 Tamtéž s. 86–89. Stejným způsobem můžeme sledovat Kosíkovy úvahy i později v esejích při analýze proměny architektoniky a města. 25 Tamtéž s. 137–145.
20
transformace: člověk se v práci zpředmětňuje a předmět je naopak humanizován. Humanizací
přírody a zpředmětňováním vlastních významů vytváří člověk lidský svět.
Kromě vztahu k temporalitě a přírodě se v dění práce vytváří vědomí smrtelnosti. Člověk
ví o své smrtelnosti právě na základě práce jako předmětného konání a zní vyplývajícího
časování. Konečně i svoboda není autonomní oblastí na práci nezávislou, naopak vyrůstá
z práce jako z nutného předpokladu. Lidské předmětné konání, které přetváří přírodu a
vpisuje do ní své vlastní významy, je jednotným procesem vykonávaným sice z nutnosti a pod
tlakem vnější účelnosti, ale zároveň realizujícím předpoklady svobody a svobodného tvoření.
I když skutečný prostor svobody začíná za hranicemi práce, je to právě práce, která vytváří
její nutný historický základ.26
Vztah centrálního pojmu materialistické filosofie – praxe – ke člověku je nastíněn v dalším
oddíle.27 Tento pojem zvýrazňuje genezi společensko-lidské skutečnosti v protikladu k její
danosti. Praxe je vlastní sférou lidského bytí. Znovu je tu tedy reflektována onto-tvorná
schopnost člověka, který skutečnost vytváří, chápe i vykládá. Nejde tedy o distinkci praktické
a teoretické činnosti, praxe vymezuje lidské bytí jako utváření skutečnosti. Zároveň prolíná
všechny projevy bytí člověka, proniká jím celým a určuje ho v jeho totalitě. Kromě svého
pracovního momentu obsahuje také existenciální aspekt, projevuje se i ve formování lidské
subjektivnosti, ve vytváření lidského subjektu. Bez tohoto existenciálního momentu – boje za
uznání28 – by praxe klesla na pouhý rozměr techniky a manipulace. Ve své podstatě je tedy
praxe jak zpředmětňováním člověka a ovládáním přírody, tak také realizací lidské svobody.
Zde se formuje obraz, který pak hraje centrální roli v pozdějších Kosíkových esejistických
úvahách – praxe má totiž ještě další rozměr, v ní se totiž vytváří otevřenost člověka vůči
skutečnosti vůbec. Tvoření skutečnosti se stává předpokladem otevření a pochopení
skutečnosti. V praxi – vytváření lidské skutečnosti – se současně odkrývá vesmír a skutečnost
ve svém bytí. Praxe sama je otevřeností vůči skutečnosti a bytí. Na základě své praxe je
člověk schopen proniknout historicky za sebe a mimo sebe. Místo bytosti antropologické se
stává bytostí antropokosmickou. V otevřenosti člověk jako konečná bytost přesahuje svoji
konečnost a navazuje styk s totalitou světa, k níž svojí otevřeností k bytí také sám patří a
přináleží. Ostatně právě na této otevřenosti je založena možnost řeči, poezie, tázání se i
vědění.
26 Tématika smrti je možná překvapivě jednou z velmi zřídka Kosíkem reflektovaných oblastí, v esejích najdeme pouze několik střídmých pasáží o významu smrti pro situaci člověka v moderní době. Problém svobody a její proměny v moderní době nalezneme na více pasážích. 27 Tamtéž s. 154–158. 28 V kontextu dialektiky pána a raba.
21
Při následné analýze dějin a jejich podstaty se Kosíkovy otvírá další rozměr pojetí
člověka: v dějinách je to člověk, kdo uskutečňuje sám sebe. Bez dějin neví, kdo je, a až
v dějinách člověkem vůbec je. V dějinách se realizuje, polidšťuje, lidské dějiny se stávají
explikací možností jeho realizace v čase.29
Konečně, když se Kosík zamýšlí nad obsahem a smyslem filosofie člověka a filosofické
antropologie, ještě jednou a naposledy dochází k definitivnímu vymezení: člověk má svým
bytím, jímž je praxe, schopnost překračovat svoji subjektivitu a poznávat věci, jak jsou.
V jeho bytí se krom společensko-lidské skutečnosti reprodukuje i skutečnost duchovní – ve
své totalitě. Člověk v totalitě světa existuje, ale sám k ní svojí schopností totalitu světa
duchovně reprodukovat patří. „Věcí samou“, kterou se zabývá dialektika, je člověk sám a jeho
postavení ve vesmíru – tedy „totalita světa odkrývaná v dějinách člověkem a člověk existující
v totalitě světa.“30
3. Anticipace pozdější tvorby Jak bude zřejmé i níže, v části zabývající se přímou komparací hlavního schématu
Dialektiky konkrétního a centrální linie esejistické tvorby, snaha o nalezení jasných anticipací
a předznamenání budoucí myšlenkové tvorby, zakomponovaných již do textu Dialektiky
konkrétního, není ani zdaleka jednoduše řešitelná a koncipovatelná. Explicitní formulace či
témata, která by bylo možné bez problému aplikovat na pozdější úvahy z esejistické tvorby
Karla Kosíka, prakticky nejsou k dispozici. V kontextu Dialektiky konkrétního můžeme spíše
hovořit o několika implicitně zakomponovaných schématech a obrazech, které dojdou
v esejích širšího rozvedení a aplikace. Tak je tomu především v případě hlavní bipolarity
úvodní části Dialektiky konkrétního, kdy Kosík pojednává o distinkci světa zdání a světa
skutečnosti a klade důraz na nutnost destrukce pseudokonkrétnosti. Jak vyplyne z druhé části
této práce, metafora jeskyně a Otevřena je jedním z centrálních míst Kosíkovy analýzy
postavení člověka v moderní době, a tak můžeme zpětně opravdu vysledovat řadu jejich
implicitních anticipací, a to předně i v rámci této bipolarity. Na podkladě řady dalších úvah o
úloze praxe je zase možné již zdejší líčení vztahu člověka k otevřenosti považovat za základní
nárys budoucího konceptu průniku z jeskyně do Otevřena – světa.
29 Tamtéž s. 164. 30 Tamtéž s. 172–173.
22
Kromě této metafory jsme pak zmínili na několika místech některé výrazné motivy,
s nimiž Kosík později pracuje: jsou jimi především představa systému propojeného
s karteziánsko-racionalistickým modelem světa a jeho vlivu na člověka, téma manipulace,
zvěcnění skutečnosti, humanizace a exploatace přírody, pojetí člověka jako bytosti
transcendující předmětnou skutečnost, úloha filozofie a umění v rámci řešení krize postavení
člověka v moderní době, univerzální příručnost (vše je na dosah ruky) jako signum moderní
doby a dále z obrazu dialektiky pána a raba čerpající motiv epochální záměny, kdy se
člověkem vytvořená skutečnost stává jeho pánem, respektive kdy se člověk stává otrokem
pseudo-subjektálního systému a původně racionálně vedená společnost nakonec podléhá
iracionálnímu vedení nového vládnoucího systému.
Naopak je tu celá řada pojmů a stanovisek, s kterými již nadále nebudeme v rámci analýzy
Kosíkových pozdějších úvah vůbec pracovat. Celý koncept konkrétní totality, jakožto i
pečlivé analýzy témat každodennosti, starosti, práce a praxe, jsou oblastmi, které jsou pro
následné Kosíkovy úvahy již příliš obecnými a nespecifikovanými koncepty, hlavní linie jeho
myšlenek je nadále vytyčena konkretizovanější podobou např. tzv. „bloku“ či různými
variacemi panujícího „Anonymního diktátora“. Přechod od pojetí Dialektiky konkrétního
k esejistickým analýzám je, jak se dále ukáže, také přechodem od obecnější konceptuální
roviny do konkrétnějšího pojmenování specifik moderní doby a úlohy a postavení člověka
v jejím rámci.
Přesto se zde budeme i nadále setkávat s hlavními tendencemi a intencemi vyjádřenými už
v Dialektice konkrétního. Předně je to člověk, který svojí předmětnou činností skutečnost
vytváří a reprodukuje, přitom ji však přesahuje a transcenduje k něčemu vyššímu, k pravdě
totality – celku – světa. Zároveň je to právě produkt lidské praxe a práce, novodobý a
konkrétné vzato moderní systém založený na karteziánsko-racionalistických principech, který
z člověka – svého tvůrce – vytváří objektální bytost a začleňuje a vmanipulovává jej do stále
expandujícího prostoru, jemuž vládne; v tomto mechanizujícím pohybu z něj činí pouhou
automatizovanou součást svého chodu a současně vybavuje jeho „Jeskyni“ natolik
komfortním způsobem, že se možný osvobozující přístup k Otevřenu, k pravdě, svobodě i
autentickému bytí a autentické praxi, takřka zcela uzavírá.
23
II. ČLOVĚK A MODERNÍ DOBA V KOSÍKOVÝCH ESEJÍCH
Esejistická tvorba Karla Kosíka je dostupná ve třech souborech: Století Markéty Samsové,
Předpotopních úvahách a Posledních esejích. Ve většině jde o kratší esejistické útvary, které
se často vyjadřují k soudobým aktuálním událostem, reflektují politicko-ekonomické otázky,
či jsou přímými komentáři a úvahami nad jednotlivými aspekty moderní doby. I když ne
všechny z daných esejů hovoří přímo o titulním tématu této práce, je to právě úvaha nad
postavením člověka v moderní době – moderní skutečnosti, která se prolíná všemi tématy a
spojuje je v jednotícím kritickém a místy až skeptickém duchu. Linie, kterou nabízí tato část
práce, není samozřejmě nutnou posloupností s naprosto logicky bezchybnou a výstižnou
sousledností a vyplýváním. Spíše se jedná o schéma, které by mělo plnit především úlohu
zpřehlednění místy velmi široce pojatých Kosíkových úvah, a nabídnout postupný výklad
Kosíkových klíčových termínů, konceptů, obrazů a úvah, kterými charakterizuje jak člověka,
tak moderní dobu. V rámci návaznosti na koncept Dialektiky konkrétního začíná tato linie
vymezením podstaty lidského pobytu ve skutečnosti, dále popisem hlavních charakteristik,
fenoménů a konečně i podstaty moderní doby, načež navazují Kosíkovy analýzy proměny sfér
morálky, kultury a politiky, což přirozeně vede k „páteři“ a celé Kosíkovy esejistické tvorby –
„blok a systém – Anonymní diktátor – metafora jeskyně a Otevřena“ a ústí do části nejméně
konkretizované a rozvedené, přitom samozřejmě budící nejvíce otázek a očekávání: hledání
řešení krize moderní doby a krize člověka v ní pobývajícím.
Samozřejmě, následné rozdělení do devíti oddílů je pouze uměle vytvořeným konceptem,
v Kosíkově díle nikde takovouto posloupnost nenajdeme a není tak intencí tohoto rozdělení
vyvolávat dojem nějaké formy hierarchizace témat, pevné a navazující struktury, jasných
přechodů od jedné oblasti k druhé a pečlivě vypointovaného vyústění. Ve skutečnosti, v rámci
esejů samotných, je všech devět tématických oblastí pevně provázáno a často se o nich hovoří
ve vzájemné souvislosti a kontextu, případně na sebe přímo či nepřímo odkazují. Smyslem
tohoto schématu tedy není násilně vkládat do Kosíkových úvah nějaký umělý koncept a
podsouvat autorovi určitou výkladovou linii. Vlastním účelem navržené a dále popsané
24
jednotící struktury je především snaha zpřehlednit a v určitém slova smyslu ucelit velmi
široký tématický záběr esejů, pokusit se najít spojující hledisko, které lze navíc vyvodit
zpětně již z Kosíkových úvah v Dialektice konkrétního a s jehož pomocí by bylo možné
vysledovat celkové obecné vyznění, umožňující i komparaci s dřívější tvorbou autora. Linie
níže popsaná je jednou z možností, jak interpretovat Kosíkův pohled na situaci člověka
v rámci moderní doby, a její vlastní intencí je být přístupným, přehledným a pokud možno
logicky posloupným průvodcem poměrně rozsáhlou spletí různých aspektů Kosíkových
postřehů, analýz a tezí.
1. Člověk a jeho vymezení
Úvahy o vlastním vymezení podstaty člověka a jeho smyslu v rámci skutečnosti moderní
doby jsou samozřejmě jednou z hlavních a klíčových částí této práce, doslovně k nim
odkazuje i její název. Postavení a problematika člověka je zcela zřejmě implicitně přítomné i
ve všech dalších, zde dále nezmíněných pasážích esejů, a taktéž v následujících devíti
oddílech této části práce. V tomto prvním oddílu jde tedy o shrnutí výslovných a konkrétních
Kosíkových odkazů a vyjádření k tomuto tématu, což nám následně umožní získat výchozí
perspektivu k přístupu a náhledu jednak na další oblasti, jimiž se Kosík v esejích zabývá,
jednak na téma člověka a jeho vztahu k moderní době vcelku.
Pro přehlednost si uveďme znovu ve zkratce, jak vypadal Kosíkův koncept člověka
popsaný v Dialektice konkrétního. Člověk je charakterizován především v rovině utilitární
praxe – tedy svojí předmětnou činností ve světě, jako bytost onto-tvorná, vytvářející
skutečnost, produkující subjektivně objektivní historický svět, existující v totalitě světa a
zároveň ji reprodukující. Člověk je ovšem zároveň potenciálně i objektální bytostí, na základě
automatizace činností a vlivu každodennosti a obeznámenosti (člověk je nejprve tím, čím je
jeho svět) se stává článkem systému. Vlastní a specifickou vlastností jeho bytí je ale
schopnost tyto poměry transcendovat. Nejde jen o přerod z animálního do humánního, ale o
celkovou nemožnost redukovat člověka na systém. Právě svojí centrální rolí praxe
transcenduje dané poměry směrem k pravdě a univerzálnosti.31
31 Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963, s. 14–23, 46, 57–68, 82–88, 102, 137–140, 154–173.
25
1.1 Člověk jako pluralitní bytost Obraz člověka v esejích se hned od počátku začíná rýsovat v trochu jiných intencích. Jeho
kontury nejsou již nadále specifikovány termíny jako praxe, práce, totalita či každodennost,
na jejich místo přichází celá řada nástupných obrazů, náhledů, aspektů a perspektiv. Jako
výchozí se nabízí pojetí vlastní podstaty člověka jakožto plurální bytosti, a to v doslovném i
metaforickém smyslu. Lid jsou lidi a jako člověk je člověk plurál.32 Podstatou člověka je
uznání druhého jako stejně oprávněného, důstojného, svobodného. Kromě tohoto sociálního
rozměru je ale mnohem zásadnější psychologizující pojetí z tohoto výměru vyplývající. Samo
já člověka je totiž tvořeno, přetvářeno a vytvářeno v dialogu. Bytostným určením já je
rozhovor, přičemž je nutné zdůraznit, že rozhovor není konverzací, kdy nikdo neposlouchá
druhého a každý se snaží vyniknout svojí vtipností a duchaplností. Rozhovor já znamená –
jedno já hovoří, druhé naslouchá, jedno se ptá, druhé odpovídá, a v tomto vzájemném střídání
se jsou obě já vedena záměrem po dopátrání se pravdy. Přesto nejde o dvě rozdílná já, ale o
jedno já, jež se ustavuje právě v rozhovoru. Na jiném místě Kosík stejnou záležitost popisuje
jako rozhovor i spor, a duši samu jako drama tří aktérů: rozumnosti, vznětlivosti a statečnosti,
žádostivosti. Hegemonii rozumu v tomto vztahu, který je tradiční pro antickou filosofii,
nahrazuje člověk moderní doby epochálním zvratem – podřízená a služebná část duše,
žádostivost, přebírá vedení a pro svoje účely si podrobuje a využívá aktéra, jemuž je
provádění voleb a rozhodování přirozeně určeno: rozum. V realitě moderní doby se tak
vládnoucí nenasytná žádostivost doprovází modifikovaným rozumem – počtářským,
vypočítavým a ryze technicky zaměřeným.
Pluralitní bytí člověka lze také jiným způsobem popsat jako rozhovor a spor čtyř aktérů
v každém jedinci: soukromníka, producenta a konzumenta, občana a metafyzické bytosti,
která se ptá po smyslu. Tento obraz doplňuje jiný náhled, který je postaven na distinkci osoby
a osobnosti: osobnost se rodí v kontextu studu a ostychu před zlem, osobnost je rozhovorem
tří účastníků jednoho já: žalobce, obhájce a soudce. Osoba je naproti tomu projevem zániku
osobnosti, provádí a jedná, aniž by se ptala svědomí a radila s ostychem a studem.
V této souvislosti ještě Kosík dále na několika místech rozvádí důležitost pojmů rozumu,
svědomí a studu pro konstituci bytí člověka. Co se rozumu týče, nelze jej vnímat pouze jako
rozum technický, ale spíše jako triádu a rozmluvu tří rovnomocných aktérů: rozumu
technického, poetického a morálního. Každá možná jednostrannost dovádí rozum do
32 Tato i následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 22–24, 161, 172, 174; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 227, 228, 239, 240; Kosík, K.: Poslední
eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 36, 38, 70, 158.
26
paradoxu nerozumnosti, produkuje ji. Rozum se zakládá pouze jako rozhovor všech tří
účastníků. Skutečnost moderní doby, jak bude rozvedeno v dalších částech a kapitolách, je ale
právě svědkem toho, kdy se jeden z aktérů, technicky rozum, monopolně zmocňuje vedení,
z ostatních si činí svoje asistenty a celý svět tak postupně transformuje na fungující systém.
Podobně dostává proměny i klíčová role složky svědomí. V odvolání se na Husa Kosík
zpřítomňuje pojetí jednoty rozumu a svědomí. Pozdější, a především moderní, doba totiž zná
rozum i svědomí již pouze jako na sobě nezávislé veličiny, navzájem lhostejného či dokonce
nepřátelského vztahu. Spojení obou je pro moderní dobu vlastně něčím velmi podezřelým.
Tato souvislost obou je ovšem založena na jistém pojetí rozumu a svědomí. Pozbytím
vzájemné jednoty ztrácí rozum svoji podstatnost a svědomí skutečnost – rozum se stává
utilitárním a technickým nástrojem výpočtu a kalkulace, člověk je podřízen věcem a jejich
technické logice, svědomí se stává bezmocným hlasem nitra, případně ješitností dobrých
úmyslů. Naopak pouze v jednotě je rozum koncipován v plném významu slova: něčemu
rozumět a něco umět, mít porozumění pro smysl věcí i pro člověka, umět tento smysl také
vytvářet. Pouze ve spojitosti s rozumem je svědomí pevností, nenarušeností a nezcizitelností
člověka. Nahrazení rozumu počtářstvím a potlačení svědomí do role špatného svědomí vede
člověka v konečném důsledku k nihilismu.
Podobně zásadní a důležité pro koncepci člověka je i pojetí studu jako osvobozujícího
otřesu, který otvírá oči a vede k zodpovědnému rozpoznání reality, navrací k schopnosti
rozlišovat. Charakteristika moderní doby jako nestoudné, studu zbavené, ostře kontrastuje
s důležitostí studu. Není to nahodilý psychologický stav, ale základní postoj ke skutečnosti.
Stud člověku umožňuje orientaci ve světě, bez něj se ocitá v labyrintu a ve sféře karikaturních
pomocníků nestoudnosti: šafáře, lokaje, šaška a mluvky.33 Stud má také výraznou časovou
strukturu. Funguje jako varující předvídavost, veden studem a ostychem se člověk vyhýbá zlu
a hanebnosti.
1.2 Inter-esse a areté člověka Vymezení vlastní podstaty a místa člověka v rámci skutečnosti je v Kosíkových esejích
zobrazeno několika výměry a pohledy. Jednou větou by toto pojetí šlo uvést jako vymezení
33 Šafář zastává úřad, ale přesto se lokajsky ponižuje před vrchností. Jeho chování je spojením úlisnosti k mocným a výsměšného přezírání slabých. Lokaj je analogií psovské oddanosti, plní příkazy pána ještě dříve než je on stačí vyslovit. Šašek ostentativně kritizuje druhotné nedostatky a zakrývá chyby základnější, žoviálními sentencemi a hrou na „etickou dimenzi“ nivelizuje potřebu vážné analýzy poměrů. Mluvka mluví, i když nemá co říci, jeho řeč je řečí floskulí a pleonasmů.
27
člověka dané jeho vztahem k pravdě, k Otevřenu, jeho praxí – pobytem – zakládáním světa,
jeho funkcí jako místem dění diference, vztahem k inter-esse a hledáním míry.34
Z filosofické tradice převzatá distinkce inter-esse X interes je pro Kosíka výchozím bodem
úvah. Jako inter-esse je člověk zprostředkujícím článkem všeho a zároveň možností volby.
V jeho inter-esse je založena možnost svobody, v jeho privilegovaném prostoru „mezi“ se mu
otvírá přístup k pravdě i k Otevřenu. Jako napětí a rozpětí je inter-esse zdrojem
osvobozujícího pohybu, ale v okamžiku jeho proměny na interes, pohánějící lidskou činnost,
s ním nastupuje modus nepravdy a záměny. Interes se pak stává přímým opakem původního
„mezi“ prostoru, neotvírá možnosti, ale předepisuje úzký obzor, uvnitř nějž se lidé pohybují a
vnímají pouze to, co tento obzor nabízí a dovoluje. Společnost se stala prostorem, v němž se
pak střetávají zájmy nejrůznějších interesentů.
Samotné inter-esse je výměrem člověka v jeho spočívání „mezi“ – mezi konečností a
nekonečností, mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrem a zlem, mezi mystifikací a
prohlédnutím. Tak není člověk od přírody dobrý či zlý, ale jeho svoboda spočívá právě v oné
možnosti volby „mezi“. Sám se stává místem diference, sjednocující i rozlišující. Pro přístup
k pravdě, světu a Otevřenu se člověk musí stát místem, kde se děje diference. Sám o sobě je
stále vystaven nebezpečí, že klesne na „něco“, ale zároveň je obdařen schopností, aby se
z každé takovéto pokleslosti vyprostil a pozvedl se do výše iniciativního „kdo“ a „někdo“.
Tento pohyb mezi možností úpadku na anonymní „cosi“ a možností vzestupu
k zodpovědnému já není automatický a nahodilý, je až výsledkem vlastní činnosti člověka ve
světě ve smyslu praxe.
Než dojde k upřesnění této definice a výměru člověk jako místa dění diference, je nutné
uvést, čím vlastně specifikuje Kosík areté člověka. Areté, tedy v původním slova smyslu
výtečnost, excelentnost, člověka spočívá v jeho pobytu na světě. Svoji výtečnost ztrácí, když
se mění na osobující si osobu, nebo když se podřizuje anonymnímu fungujícímu systému,
když se stává jeho příslušenstvím. V čem tedy spočívá „pobyt“ člověka? Výpůjčkou
z Chelčického pojetí lze člověka charakterizovat jako bytost, která pobývá na Zemi v práci,
v úctě, v ochraně a obraně. Na jiném místě Kosík pojímá člověka jako praxis – jeho pobyt na
zemi a jeho praxis nespočívá ve zhotovování nástrojů, konstrukcí a systémů, ale v zakládání
světa. Zřejmě nejlépe se k tomuto bodu vyjadřuje Máchův obraz, související s jeho pojmem
„vlasti“. Základní situací, z níž vyplývá podstata pobytu člověka, je rozpětí mezi
34 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 151, 161, 169–184; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 20–25, 84–111, 210–230; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 30, 47–58, 78, 143–160.
28
připoutaností k Zemi a nedosažitelností hvězd – člověk je k Zemi připoután, ale zároveň touží
po nedosažitelném. V tomto pohybu „mezi“, v tomto prostoru, je určen člověk. Jeho vlastní
poznání Země vyplývá z perspektivy hvězd – kdyby člověk nevzhlížel vzhůru, nebyl
převyšujícím přitahován a netoužil po něm, pak by ani netušil, co je Země a neměl by k ní
onen vlastnický vztah. Právě v tomto rozlišení pak spočívá jeho pobyt. Obývá Zemi takovým
způsobem, že na každém kroku a každým činem rozlišuje mezi dosažitelným a
nedosažitelným, rukama neuchopitelným. Žije na Zemi a vždy znovu se pokouší tuto
základní diferenci svého pobytu na Zemi zrušit a zredukovat vše na objekty uchopitelné
rukama. Nicméně právě pouze proto, že stále existují věci nedosažitelné a neuchopitelné,
může člověk obývat zemi jako člověk a pobývat na ní lidským způsobem. Diference
dosažitelného a nedosažitelného určuje pobyt člověka a jeho areté. Tato diference je jeho
mírou a touha je způsob, jímž člověk tuto diferenci zjišťuje, bere na vědomí a zachovává ji.
V okamžiku, kdy se pokouší tuto diferenci zrušit, pervertuje touha na chtivost a lidský pobyt
na Zemi se mění na podmanitelské dobývání; člověk ztrácí svoji vlast.
Doplňujícím vymezením významu pobytu člověka na zemi je Kosíkova úvaha spojená
s estetickým rámcem bytí. Pouze bytost nadaná dvojím párem očí pobývá na světě. Přitom
tento druhý pohled je založený na nesamozřejmosti světa – jde o pohled poetický, heroický,
zakladatelský, který je nutným doplňkem zraku pragmaticko-utilitárního. Pokud by se člověk
spolehl jen na daný zrak spotřebitelský a trhovecký, uznával by jen náhražky krásy, líbivé,
atraktivní a zajímavé, byl by pohlcen účelovým a funkcionálním vztahem ke skutečnosti.
Výsadní postavení člověka uprostřed všeho jsoucího tedy spočívá v tom, že přísluší do
přírody a současně jinam, nemůže se od přírody (Země) odpoutat, ale zároveň z ní vybočuje a
převyšuje ji – a to svojí unikátní mocí a možností zakládat svět jako společný domov všech.
V tomto postavení se člověk stává místem jiného začátku.
Kosík používá Silesiův obrat, který charakterizuje člověka, jenž má dvě oči, jedním hledí
do časnosti, druhým směrem k nekonečnu. Metafyzická potřeba pravdy, krásy, spravedlnosti
a smyslu všeho, Holanem pojmenovaná jako ryzí transcendentála, je ale něčím, čehož se
moderní člověk vzdal. Povýšil systém potřeb na jedinou realitu, jediným okem – okem
podmanitele pohlíží na Zemi i na vesmír, ztratil míru a marně ji hledá. Přitom právě tato míra
má podobu metafyzické touhy, jež ale může snadno exploatátorským přístupem pervertovat
na přízemní chtivost a chamtivost. Tato perverze je podstatou vrchnostenského vyměřování,
kdy člověk vnucuje planetě svoji libovolnou a dočasnou míru. Přitom Země má svoji vlastní
míru (den a noc, příliv a odliv, roviny a hory, život a smrt) a té se člověk v normální stavu
přizpůsobuje a ve shodě s ní na Zemi pobývá. Až znalost míry je to, co zabraňuje
29
jednostrannosti nashromážděných informací a vědomostí. Míra je věděním a moudrostí a na
jejím základě se vyjevuje nutnost spojení technické vynalézavosti s básnickou imaginací a
morálním zamyšlením. A právě na základě tohoto trojspolku je možný poetický a důstojný
pobyt člověka na Zemi.
Konečně, na základě těchto náhledů vyplývá i další vymezení člověka jeho vztahem
k pravdě a Otevřenu. Člověk je určován vztahem k pravdě a když pravda mizí (jako
v moderní době), mizí i člověk a jeho určitost a určení, mění se na bytost člověku pouze
podobnou. Kde se zamítá pravda, chybí i diference, a vše splývá do šedi a lhostejnosti.
Moderní člověk si může dovolit a dovoluje vše, co se mu zamane. Ztrácí vztah k pravdě a
bytí, vyměňuje jej za náhražku, jíž je žádostivost vším disponovat a manipulovat. V této iluzi
nepravdy, či spíše absence její diference, pak člověk přehlíží sebevražednou tendenci
nastoupené cesty. Ve stejné rovině člověka určuje i vztah k Otevřenu a jeho vzestup z jeskyně
do Otevřena.
1.3 Další výměry lidské podstaty Kromě výše zmíněných hlavních pohledů na člověka a jeho postavení v rámci skutečnosti
najdeme v Kosíkových esejích samozřejmě ještě řadu jiných, dílčích aspektů a perspektiv,
jimiž pojímá danou tematiku.35
Tak je to například prvotní význam kultury, která není jen jednou z mnoha činností
člověka, ale vymezuje samu jeho podstatu: člověk osvědčuje svoje lidství pouze kulturou a
v kultuře, tedy tím, že obdělává zemi, obývá krajinu, zakládá města, projevuje úctu
vznešenému. Role kultury spočívá i v jejím zápase s animalitou v člověku, v zápase, který
není nikdy ukončen, protože každé individuum musí vždy znovu a samo usilovat o lidskost.
Samozřejmě, takovéto pojetí již nemá moc společného s moderním chápáním kultury jako
jednoho z mnoha oborů a odborností.
Jiným výrazným aspektem je vztah člověka k paměti. Pamětí Kosík nechápe pouze
schopnost vybavit si minulé věci, ale prvotně paměť znamená, že člověk má na mysli, co se
děje, jeho myšlení není okupováno podružnými záležitostmi. Paměť, na rozdíl od vzpomínání,
není přivolávání minulého, ale procitnutí do přítomnosti. Právě spojení paměti se
zodpovědností za přítomnost vede řadu lidí k jejímu zbavování se a potlačování. Naopak,
přijití k sobě a rozpomenutí se člověka, kým vlastně je, to je okamžik svobody – v nalezení 35 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 46, 168, 174; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 21, 27, 61, 81, 113, 125, 144–146, 207–247; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 33, 45–57, 73–77, 121, 127.
30
ztracené či zasunuté paměti. Právě takto oživená a oživovaná paměť umožňuje člověku reflexi
sebe sama jakožto bytosti, která svět zakládá a přejímá za jeho zachování zodpovědnost.
Nicméně realitou moderní doby je přesný opak, kdy člověk disponuje nezměrným množstvím
informací a uchvácen touto situací přestává myslet a ztrácí paměť. Pomocí umělé paměti sice
provádí nejsložitější operace, současně ale není schopen zodpovědět si, kdo vlastně je a kam
patří.
Jiným výměrem je pojetí člověka jako zoon politikon, tedy živou bytost, nadanou řečí,
zakládající polis neboli obec. Právě založením obce, člověkem a skrze něj, proniká do
vesmíru nový počátek.
Zajímavou oblastí je vztah člověka ke zlu. Samu podstatu lidské existence totiž Kosík
několikrát vymezuje jakožto „ek-sistenci – resistenci“ vůči zlu, odporující jakémukoliv zlu. Je
to právě postoj ryzí rezistence, který dovoluje člověku, aby se vzepřel zlu či konkrétně fatalitě
fungujícího systému a dokázal svou nezařaditelnost. Možnost říci „ne“ je ukazatel velikosti
člověka. Přechod k závěrečné části tohoto oddílu, analýze negativních dopadů moderní doby
na podstatu člověka, je ideálně předurčen v konkurenčním pojetí a uchopení zla, s nímž
přichází mechanismus moderní doby. Kosík zde používá některé Mandevillovy myšlenky,
které dle něj dokonale anticipovaly to, co moderní doba skutečně přinesla. Mandeville
objevuje zlo jako nevyčerpatelný zdroj energie, i zlo přináší v konečném důsledku řadu
pozitiv. Soukromé neřesti se v zapojení do systému mění na veřejné blaho a zlo na takzvané
zlo, člověk se všemi negativními vlastnostmi a temnými pudy se stává rezervoárem
netušených možností.
Prvním z charakteristických rysů člověka v moderní době je převrácenost. Člověk se
oprostil od tradičních vazeb a odhodlal se na základě použití vlastního rozumu ustavit sebe
sama jako autonomní subjekt. Nicméně, tento subjekt má kromě vůle k svobodě silnou
žádostivost vládnout nad přírodou jako monopolní pán, a tato tendence jej dovádí až k oné
převrácenosti, kdy vítězný a pyšný subjekt, rozhodnutý ovládnout všechno, zkonstruuje
systém, který zajišťuje blahobyt, ale také devastaci, bezduchost a prázdnotu. Tento
nespoutaný subjektivismus moderní doby tak lidi nakonec znovu spoutává a připoutává je
k fungujícímu systému, který je transformuje na své příslušenství. V pozadí tohoto procesu
probíhá proces skrytější a hlubší – metafyzická expropriace. V ní jsou lidé hromadně, denně a
bez rozdílu zbavováni toho nejpodstatnějšího, jsou vyhošťováni ze vztahu k bytí a pravdě a
vrháni do procesu, v němž vládnou podružností polopravd a zmiňovaná převrácenost. I v
samotném lidství dochází k proměně, která jej v důsledku vede na cestu sebevražednosti.
Člověk se vzdává vlastního já a nahrazuje je něčím cizím a falešným, které popírá já jako
31
centrum odpovědnosti, myšlení a rozlišování. Na základě tohoto falešného já mizí schopnost
člověka rozlišovat dobré a zlé, pravdivé a nepravdivé, vnímat fakt, že generální strategie
okcidentální civilizace založená na nepřetržitém růstu bohatství vede k devastaci nejen Země,
ale i tvorů na ní a samotného člověka.
Aby lidé do systému moderní doby bez problémů zapadli, musí být zprůměrňováni. Jsou
in-formování a následně uni-formováni. Na základě informovanosti si systém lidi přisvojuje
jako své příslušenství. Zároveň je nutné lidské charakteristiky redukovat na chtivost a
racionální počtářství, vše ostatní je z hlediska ekonomie systému zbytečné a ztrátové. Člověk
již není určován vztahem k pravdě a bytí, ale ponížen na zdokonalitelný a nikdy
neuspokojený „systém potřeb“, je zapojen do jednorozměrnosti fungujícího systému.
Moderní člověk si odvykl děkovat (proč by měl, když nad vším vládne) a myslet
(ztotožňuje totiž myšlení s počtářstvím). Lidský potenciál je redukován na rozměr producenta
a konzumenta a je povýšen na nejdůležitější či dokonce jediný vztah člověka ke skutečnosti,
vše ostatní je dodatek. Člověku se předkládá iluze toho, že vše, co se dnes podniká, se
podniká pro něj a jeho dobro – vyrůstá vidina ideální společnosti, rostoucího tempa vynálezů
a pokroku. Moderní člověk v postavě politika si pak připadá jako důležitý a občas
nenahraditelný stroj-vůdce, neuvědomuje si ale, že jede po trase, kterou již někdo předurčil.
Člověk se stává zvláštním „l’homme-machine“, člověko-strojem, bytostí závislou na
přístrojích a fungujícím systému, bez nichž je bezmocná a nemocná. Cokoliv člověk buduje a
staví, provádí v zájmu tohoto zvláštního tvora, symbiózy živočicha a stroje, bezmezné
žádostivosti a jí sloužící inteligence. Moderní supertvor, planetárně vládnoucí nadčlověk,
panuje, ale současně přisluhuje a posluhuje, v jedné osobě hlásá humanitu a válčí.
2. Fenomény, znaky a aspekty moderní doby
Jedna polovina titulního vztahu práce, výměr člověka, tak jak je uchopen a popsán
v Kosíkových esejích, byla právě načrtnuta a analyzována. V následujících dvou oddílech se
budeme věnovat druhé straně tohoto vztahu, charakteristice moderní doby. Až na základě
takto založené struktury se v ostatních oddílech budeme věnovat dalším oblastem, tématům a
problematikám, které jsou s tímto vztahem člověka a moderní doby spojeny, které z něj
vyplývají a ústí. Než ale přejdeme k vlastní charakteristice podstaty moderní doby, jejím
klíčovým rysům a analýze její specifičnosti, nabízí se celá řada témat, které jsou sice ve své
tematice značně široké a neredukovatelné na jednu společnou tezi, nicméně intence všech je
32
zaměřena na vyjevení podstaty moderní doby. Lze tedy o nich hovořit jako o fenoménech,
znacích, heslech, aspektech, signech či projevech, které specificky a z různých perspektiv a
hledisek odkazují na povahu moderní doby, odkrývají její skrytou a hybnou strukturu, jsou
jakýmsi intrem a předzvěstí vlastní analýzy podstaty moderní doby, které je určen další oddíl
práce.
2.1 Postavy a figury jako signa moderní doby
Jako první z přehršle témat a obrazů, s jejichž pomocí Kosík hovoří o specifičnosti
moderní doby, se nabízí celá sbírka postav, postaviček, figur a karikatur, které lze v kontextu
esejistických úvah pojmout jako určitá signa moderní doby, konkrétní ukazatele odkazující na
její podstatu. V tomto smyslu je takřka jedno, u které z postav přehled začneme. Každá z nich
se vlastním způsobem vztahuje k tématům, které budou dále rozebrány či zmíněny
v souvislosti s jinými fenomény či aspekty.36
Tak se Kosík zabývá např. analogií Sofoklovy Antigony a popisuje její moderní obdobu či
spíše antityp v postavě Markéty Samsové z Kafkovy povídky Proměna. Markéta Samsová
zosobňuje neotřesitelný klid moderní doby, kterou nic nevyvede z míry. Ona sama ze sebe
setřásá vše, co by mohlo ohrozit její budoucnost, setřásá i smrt bratrovu – ani žádná smrt
nemůže otřást zaujetí výhledem do slibné budoucnosti. Kafka popisuje lidi již natolik
proměněné a uvězněné do banality a všednosti, že nemají moc ani vůli se z těchto
degradujících podmínek vysvobodit. Tato moc pochodující a přes mrtvoly kráčející banality
je ztělesněna právě v postavě Markéty Samsové, anti-Antigony moderní doby. Samozřejmě se
nabízí možnost objevení se skutečné moderní Antigony. Na příkladu Mileny Jesenské Kosík
nabízí možnou linii, která by mohla být řešením – právě ona byla v daném historickém
kontextu osobou, která se postavila proti všem třem soudobým podobám zla (nacismu,
bolševismu i mnichovanství). Nicméně obtížnost toho, aby se možná moderní Antigona stala
Antigonou skutečnou, spočívá v povaze jejího protihráče, jímž není žádná individualita, ale
právě „individualitätslos“. Moderním Kreonem se stává osoba bez individuality,
všudypřítomná, komandující, nicméně anonymní – je to anonymita mocného a nařizujícího
systému.
Jinou postavou Kosíkových esejů je moderní karikatura politika – politik pragmatik. Pro
něj je politika technickou manipulací, disponování a pohybováním člověkem – masou. Jeho 36 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 16–19, 31, 32.; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 117–119; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 51, 52, 97, 134, 135.
33
vlastním prostorem je systém všeobecné manipulace, který zahrnuje lidi, přírodu, slova, ideje,
věci i pocity. Jako vězeň svého obzoru systému je schopen řešit jen otázky do tohoto obzoru
spadající. Politický slovník se mu stává skutečnou realitou, v níž se pohybuje. Politik
pragmatik také převádí vše na svoji úroveň, do oblasti techniky a užitkovosti. Odráží moderní
dobu, jelikož přemýšlí o skutečnosti pouze ve schématech manipulace, utilitárnosti a
ovládání, vše ostatní mu splývá v nicotnosti a bezvýznamnosti.
Kritický náhled na povahu moderní doby se odhaluje ve většině Kosíkových obrazů a
schémat. Podobně je tomu i v případě dvojice postav vypůjčených: kulhavého poutníka Josefa
Čapka a dělníka Ernsta Jüngera. Postava „kulhavého poutníka“ prochází zvolna světem
dvacátého století, nikam nepospíchá, času má ještě nazbyt. Občas se zastaví, dává se do
rozhovoru s lidmi, usedá a pozoruje, raduje se z času jako daru k přemýšlení a zamýšlení se.
Čapkova postava tak navazuje na tradici cesty, po níž kráčel Komenský v Labyrintu a Mácha
ve své poezii. Kosík ale zdůrazňuje kritický aspekt, s nímž Čapek tuto postavu koncipoval,
kritiku své doby, silně poznamenané nástupem techniky a vědy, nezadržitelným procesem
univerzální modernizace. Naopak Jüngerův dělník je jakoby protihráčem této postavy –
ztělesňuje agresivitu rozpoutaných sil, které se pomocí techniky a vědy snaží ovládnout svět.
V jeho pojetí nejde o dělníka – revolučního proletáře, ale o ztělesnění agresivní povahy
planetárního procesu, v němž totální mobilizace skrze techniku postupně ovládá a pokořuje si
celou planetu. Tyto dva protikladné koncepty pak dávají vyniknout celkovému grotesknímu
obrazu, kdy kulhavý poutník – tváří v tvář společnosti moderního darwinismu (= jen zdatní
přežijí) a šikům uniformovaných a odhodlaných statisíců – kráčí sám, pomalu a proti proudu,
vzbuzuje sice soucit, ale jeví se jako odsouzený k zániku.
Zajímavá dvojice – mluvčí a mluvkové – také prozrazuje leccos o povaze současnosti.
Mluvčí se stává základním vybavením každého úřadu či instituce, je pověřen stykem
s veřejností, výrazně ovlivňuje vytváření veřejného mínění. Své informace poskytuje
v dávkách, na příděl, striktně rozlišuje mezi tím, co smí a nesmí říci, aby neprozradil firemní
tajemství, nebo nepoškodil dobré jméno svého nadřízeného. Na rozdíl od mluvky pečlivě váží
každé slovo, stále diplomaticky balancuje mezi informováním veřejnosti a ochranou tajemství
mu svěřených. Mluvka naopak slovy nešetří. Mluví, aby řeč nestála, i když není, co říci. Je
lhostejné co říká, jde o to vytvořit nepřetržitý a nevyčerpatelný proud řeči. Ustavičné mluvení
vytváří šum, který nás dennodenně provází při každém kroku a stále se nám vnucuje; jeho
stálost dokonce vytváří nechuť k tichu, před tichem se utíká k hluku a hlučnosti.
Všudypřítomný šum a zvuková kulisa supermarketů, letištních hal a čekáren není
bezvýznamná a o něčem svědčí. I mluvkové totiž zastávají funkci mluvčích – mluvkové
34
masmediální reality jsou mluvčími šířící se nicoty a prázdnoty. Mluvčí i mluvkové navíc
předvádějí to, jak se dnes mluví. Dnešní mluva má instruktivní charakter, dává veřejnosti
návod, co si o dané věci má myslet, aby sama myslet nemusela, napovídá lidem, jak se
chovat, aby mohli hrát ve společnosti pozitivní roli a stali se spolehlivými články státu či
daného systému. Obecným cílem je výchova kladných, tj. úspěšných hrdinů dneška.
Nicméně, právě hrdinnost těchto „hrdinů“ je značně diskutabilní. Kosík zde připomíná
moderní pojem „celebrity“ a jeho distinkci od klasického hrdiny. Dnešní vládnoucí třídu
obklopuje jako novodobý dvůr právě uskupení planetárních „celebrit“ – prapodivná a
groteskní směs zpěváků, herců, topmodelek, hokejistů a bavičů. Jsou slavní, protože se o nich
hodně mluví – mluví se o těch, o kterých se mluví. Moderní doba už nemá hrdiny, ale její
okrasou jsou právě celebrity. Hrdina se dělá sám svými činy, celebrity na běžícím páse
fabrikují masmédia. Hrdina zůstal a stal se legendou, celebrity umírají stejně rychle jako
vznikají.
Konečně asi nejvýraznější z postav které odkazují na specifičnost moderní doby, je
Kosíkův obraz šaušpílera, jinak převzatý již z Nietzscheho analýz (Schauspieler). Kosík tento
výraz nepřekládá, protože češtině chybí odpovídající substantivum pro daný význam, nicméně
ve slovesném tvaru je lze přeložit naprosto věrně: producírovat se, předvádět se. Je to tedy
ten, kdo se předvádí publiku, kdo potřebuje diváky a vše, co koná, je určeno publiku a
veřejnosti. Je veřejným činitelem, udržuje obecenstvo v napětí a sám je středem pozornosti, je
stále na očích veřejnosti, dožaduje se jejich pohledu a uznání. Pro své sepětí s veřejností je
jejím pánem – když má přízeň obecenstva, i jejím otrokem – je naprosto závislý na jejím
mínění. A tak jak se veřejné mínění mění, klesá a stoupá průběžně i jeho popularita. Podobá
se v mnohém „sofistovi“ – v redukci člověka na abstrakci, na osobu sledující prozaické zájmy
a poháněnou holými interesy. Mírou všeho se stává člověk redukovaný na svoji omezenost
danou partikulární účelovostí svého chtění. Výraznost symptomatičnosti šaušpílera pro
moderní dobu ještě více vynikne v kontrastu se svým protipólem, architektem. Oproti
chvilkovosti a provizóriu se architekt zaměřuje na trvalost své práci, na solidnost a pevnost
svých výtvorů. Architekt nepracuje a nestaví podle přání veřejnosti, chrám nepostavil pro
postávající zvědavé diváky a turisty „estetického konzumu“ – pro obecenstvo, nýbrž pro
Obec, která se zde shromažďovala, slavila. Zatímco architekt pevně patří k Obci a její
trvalosti, protějškem šaušpílera je náladové obecenstvo a vrtkavost veřejného mínění.
Právě v moderní době ale vytlačuje šaušpíler architekta na vedlejší kolej a stává se hlavní
osobou a miláčkem obecenstva. Tato změna odkazuje na rozpad Obce, na jejíž místo
nastoupila veřejnost. Tato základní převrácenost mění vše – soukromí, politiku i kulturu – na
35
prostor pro předvádění se všudypřítomného šaušpíler. S tímto přechodem se i skutečnost
inscenuje jako nepřetržitý sled obrazů, obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost se
stává reálnou, až když je promítána jako obraz a divákům předestřena jako podívaná.
Zdánlivost se tak stává hlavní kategorií doby. Ustupuje důležitost člověka samotného, na jeho
místě stojí centrální role jeho imidž. Jen ten kdo se denně prezentuje na veřejnosti, jest, je
důležitý a uznávaný. Člověk je imidž a imidž dělá člověka. A právě v prostoru veřejnosti
šaušpíleři všech druhů soupeří o svůj imidž, všichni – zpěvačky, fotbalisti i politici – denně
bojují o své místo na žebříčku popularity. Šaušpíler se tak stává centrální figurou „konce
dějin“, jeho podstatou je imitace – napodobuje to, co doba jako „konec dějin“ organizuje ve
velkém: grandiózní produkování náhražek všeho druhu.37
2.2 Fenomény moderní epochy
Další postupné odhalení charakteru moderní doby umožňuje popis řady fenoménů, jejichž
zachycení se Kosík věnoval v kontextu mnoha esejů.38 Jako první z nich lze uvést například
spěch a kvaltování. Moderní člověk spěchá a u ničeho se nepozastaví, těká od jednoho
k druhému, protože ztratil podstatné. Neustále tak spěchá za bezpodstatným a hromaděním
bezpodstatného, honbou za nepodstatným se snaží zakrýt prázdnotu, která vznikla po
vypuzení podstatného. Tragikomičnost celé situace vyplývá z toho, že člověk utíká před
ztrátou podstatného a žene se za dosažitelným a vedlejším, utíká tedy stále dopředu a ve
skutečnosti ustupuje: couvá kupředu, jde „pokrokově“ dozadu. Problematika spěchu se dotýká
i dalších dvou oblastí, které budou zmíněny níže v této kapitole. Obecně celá uspěchanost
moderní doby degraduje každý časový úsek na pouhý průchozí bod dalšího zdokonalování,
ženoucího se stále dál a dál. A právě spěch jako vládnoucí modus moderní doby – normální
rytmus života, kdy lidi nemají čas, aby se pozastavili, také ničí čas a prostor pro vznešené.
V triumfální expanzi produkce i konzumu zaniká čas prodlení, čas radostného a přemýšlivého
pozastavení, čas pobytu. Kdo spěchá a nemá ani čas se zastavit, neumí se pozastavit nad tím,
kam vlastně spěchá a proč, jaký je smysl jeho spěchu. Vytváří se „tempo doby“: lidi
v moderním systému pohání strach, že budou v honbě za majetkem, slávou a mocí
předstiženi, že se opozdí při rozdělování funkcí, profitu a medailí. Pokud nechtějí skončit
mezi těmi poraženými, kteří nejsou schopni držet krok s akcelerací vývoje, pak jsou lidé
37 Kromě této role šaušpíler ohlašuje i zánik kultury. 38 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 51–60, 88, 89, 180, 196; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 34, 35, 59–63, 92–103, 143, 219; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 42, 63, 116–127, 142–162.
36
„odsouzeni“ k spěchu, nemohou se zastavit a pozastavit – zůstali by pozadu. Jak Kosík
doplňuje v analýze kvaltování, kvaltující se nemůže zastavit v obavě, že něco zamešká, a tak
promeškává podstatné – svůj život. Kvaltování transformuje skutečnost a degraduje ji na
uplývající zdánlivost novinek a senzací. Lidstvo se mění na populaci, jedinci na exempláře a
Země na grandiózní laboratoř.
Právě výše zmíněné dogma zdokonalitelnosti je dalším specifickým fenoménem moderní
doby, obzvláště ve spojení s perpetum mobile produkce a konzumu. Rytmus a tempo lidského
života jsou diktovány jinak – mechanismus produkování a konzumování, zdokonalující se
dosažitelnost a mobilizovatelnost na sebe strhly iniciativu. Proces zdokonalitelnosti je tak i
procesem převrácenosti – člověk jako jeho konstruktér se do něj stále více zaplétá a nakonec
se stává jeho příslušenstvím. Všechno je dostupné a přístupné zdokonalující se a narůstající
moci produkujícího procesu, zaniká zde rozdíl možného a nemožného, vše je proveditelné a
zhotovitelné, všechno je jen otázkou zvláštního času, tj. zdokonalitelnosti. Jak bylo popsáno
výše, uspěchanost moderní doby degraduje každý okamžik jen na průchozí bod dalšího
zdokonalování, které se žene stále dál a dál, a proto ale v zásadě jakoukoli dokonalost
vylučuje. Naproti tomu moderní systém zdokonalitelnosti pozvedá sám sebe na dokonalost
samu. Pokrok je koncipován jako nekonečná perfektibilita sloužící člověku koncipovanému
jako bytosti zapletené do systému konečným účelů, kde není místo pro vznešenost, poezii a
kulturu. Je to potom věda, která se v tomto rámci a ve svém pohybu od převratných objevů
k objevům ještě převratnějším stala ztělesněním zdokonalitelnosti, je povýšena na modlu –
realizaci ideálu moderní doby. Ideál tak ztratil nedosažitelnost, stal se realitou, respektive
sama realita je ideální a uskutečňuje se právě jako nekonečná zdokonalitelnost.
Výraznost důrazu na produkování vyniká právě v tomto kontextu. Člověk zvolil
bezpodstatné a smysl života chápe jako hromadění produktů a majetnictví, jako stále se
zdokonalující produkci zboží, požitků a informací, a zajištění a zabezpečení tohoto růstu
považuje za podstatu života. Modus produkování dnes určuje vztah člověka k tomu, co jest:
produkování pohltilo a nahradilo zakládání a zakladatelství. Subjekt bezmezně a stále
produkuje, ale už nic nezakládá. Namísto zakládání měst se stavějí sídliště, nezakládají se
rodiny, ale uzavírají a ruší partnerské vztahy, zvané manželství, nezakládá se obec, ale
koncipuje se veřejnost. Sama Země se stala nepřetržitě proudícím tokem věcí, lidí a
informací, jehož cílovou stanicí je konzumace. V tomto kolotu produkce a konzumu mizí i
schopnost vytváření důvěrných a intimních vztahů. Věci člověk neobklopují jakožto milé a
blízké věci, ale valí se kolem něj jako nepřetržitý rychlý proud neustálých novinek a inovací.
37
Odvrácenou stranou tohoto procesu je pak samozřejmě ničení a devastace – přírody,
kultury i duší lidí. Projevem je degradace přírody na skladiště surovin a energií, ale i ničení
duše – její rozpouštění na manipulovatelné psychické procesy, zánik architektoniky
(nahrazené fungující systémovostí), ztráta múzičnosti (vystřídána vypočítavou prozaičností).
Doprovodným projevem ničivosti jsou lhostejnost, rozmrzelost a nuda.
Jiným fenoménem je táborovost. Kosík to ukazuje na příkladu totalitárních systémů, kdy
se celá společnost transformuje na jeden jediný obrovský tábor, centrálně dirigovaný
organizovanou menšinou. Tato přeměna vylučuje dva podstatné rozměry lidského bytí:
metafyzický – je nahrazen ideologií a občanský – redukce na konzumentský rozměr. Tábor
sám pak vyjadřuje ojedinělou dynamiku dvacátého století – mobilizovatelnost všeho. Moderní
člověk k věci přistupuje jako k manipulovatelnému objektu, který musí být k dispozici a na
předvolání se dostavit. Samozřejmě, nevyhovující a odporující, včetně odpůrců, se musí
odstranit – přeměnit a začlenit do hlavního proudu.
S tím souvisí jiný symptom, transport a neobyčejná důležitost jeho role v moderní době.
Rozsáhlá transportní síť je tím, co člověk buduje jako symbol doby. Sám transport je zbožněn
a petrifikován a spolu s ním nepřetržitost a všudypřítomnost provozu. Vše je podřízeno
transportu a slouží mu, před jeho rozmachem a expanzí ustupují příroda, dějiny, památka i
morálka. To, co bylo svojí podstatou určeno lidskému styku a setkání, co bylo uznáváno jako
místo pobytu lidí – ulice a náměstí, to vše se dnes stává prostorem, odkud je lidské, humánní a
občanské vyháněno a kam proniká transport, který degraduje ulice a náměstí na průjezdové
trasy a parkovací plochy. I to, že se souhrn transportních sítí označuje slovem komunikace,
ukazuje na posun – místo komunity a lidské pospolitosti jako komunikace se sebou navzájem
i se vším, co jest, nastupuje redukovaná komunikace, přeprava z místa na místo, z jednoho
bodu do druhého. Transport se pro moderní město stává nervovou sítí, umožňuje jeho
fungování jako místa bydlení, pracování i zotavování. Transportu připadá klíčová funkce, bez
něj město přestává fungovat.
Zvláštním aspektem současnosti je také bastardní útvar humanitní války a etického
bombardování, známý především z kontextu války v bývalé Jugoslávii. Kosík se tomuto
tématu věnoval jakožto aktuální události často, s patřičným kritickým důrazem, a právě tyto
dva útvary jej svojí bizarností velmi silně zaujaly. Tato mesaliance, nerovný svazek, etiky a
války, bombardování a humanity, vytváří hybridní útvar, v němž se slova vyprazdňují a místo
pojmenovávání se stávají prázdnými nálepkami, libovolně použitelnými a zneužitelnými.
Nicméně, tento fenomén odkazuje na bastardnost a epochální převrácenost celé doby a celé
planety, která je poznamenaná bujícím růstem, ničícím a devastujícím. Znamením této
38
převrácenosti je zrod „nového člověka“, jestřába a holubice v jedné osobě, válečníka a
hlasatele humanity v jedné osobě.
Vrchnostenské vidění je jiným symptomem změn moderní éry. Vychází z válečnické
nebeské optiky, pro niž se realita pod ní stává souhrnem abstraktních bodů, posuzovaných
pouze z jediného hlediska – z perspektivy ovladatelnosti. Vrchnostenský pohled pozoruje a
kontroluje, divá se, aby zasáhl, vidoucí ruka tohoto pohledu nenechává věci tak jak jsou, ale
je uspokojena, až když je si jista, že je má po ruce a v područí, že je jejich pánem. Toto
vrchnostenské ovládání transformuje prostor i čas, zajišťuje si pro sebe budoucnost, pohybuje
se v předstihu – sebe sama prezentuje do budoucna jako jedinou realitu a perspektivu. Země
je v tomto vidění vyměřena tak, aby bylo vše na dosah ruky. Konečně, vrchnostenské vidění
sahá i na věci, které tradice považovala za posvátné a nedotknutelné, překračuje všechny
meze a ruší všechny hranice. Její hybnou představou je možnost dovolit si vše. Vrchnostenský
pohled degraduje Zemi na rezervoár surovin a energií, na příhodný experimentální a válečný
terén člověka a jeho apetitu po rostoucím komfortu.
Výroba jako samoúčel dokresluje toto téma. Moderní doba považuje za nejvyšší účel
vyrábět stále více a vždy dokonaleji, výroba je povýšena na samoúčel a vše ostatní je jí
podřízeno. Také soudobý kult hodnot je dějinným specifikem, antika ani středověk nic
takového neznaly. Kult hodnot odhaluje moderní vztah ke skutečnosti, kdy člověk strhává roli
středu na sebe, veškeré jsoucno se vůči němu definuje tím, jakou má hodnotu a použitelnost
pro něj. Epocha, v níž je skutečnost přeměněna na soubor a systém hodnot, je epochou
člověka jako „pána a vlastníka přírody“.
Prozaický soudobý přístup ke skutečnosti doplňuje estetický konzum, honba za prožitky a
požitky. Osvobozující údiv nahrazuje fenomén trpného diváctví, které připoutává k danému
stavu. Turisté vracející se z dovolených v exotických zemích jsou stejně prázdní a krásou
nedotčení, jako když vyjížděli. Proměny doznává i smích a úsměv, vzniká jejich karikatura –
keep smiling. Ten patří všem, není adresován nikomu konkrétnímu. Naproti tomu úsměv byl a
je okamžikem, kdy se zapřádá důvěrný vztah dvou lidských bytostí, úsměv je vnějším
ukazatelem a poutem tohoto sblížení. Keep smiling je smích doby, které opravdovost
nahradila předvádivostí a skutečnost zdánlivostí, je to úsměv daný vítězstvím konvence nad
myslí – usmívej se, protože si to tak žádá zvyk a nátlak veřejného mínění. Rezignovat na keep
smiling je společenská sebevražda a konec kariéry veřejného činitele. Keep smiling se stal
gestem moderního člověka, který jej nasazuje jako společenskou masku, bez níž ztrácí šance
na úspěch. Maska ale tak přilne k tváři, až s ní splývá, z masky se stává tvář a tvář se mění
v masku.
39
2.3 Hlubší projevy a znaky moderní doby Fenomény a figury odkazující k hloubce proměny skutečnosti v moderní době nás
postupně přivedly až k již takřka centrálním projevům a charakteristikám, které již velmi silně
anticipují a doplňují obsah následující kapitoly o vlastní podstatě moderní doby.39 Jedněmi
z těchto symptomů jsou samozřejmost, zvěcnění, světová normalizace a globalizace.
Samozřejmost se stala univerzálně přijímaným modelem moderního života a projevuje se jako
kombinace nezastírané arogance a nepozorované domestikace. Moderní člověk se mění na
osobující si osobu, počítající s jakousi neviditelnou rukou, která mu zajišťuje neustálý vzestup
životní úrovně. Svět je mechanismem, jehož automatika zaručuje komfort. Druhou stránkou
tohoto procesu je zvěcnění – svět odcizených vztahů, petrifikovaných možností, zvěcněné
každodennosti, svět, o jehož chodu a změně rozhodují jiné síly, na jednotlivci nezávislé.
Nicméně právě člověk je i producentem tohoto zvěcnění, a tak stojí nad ním, může stát nad
ním, není redukovatelný na pouhou věc.
Světová normalizace je rozvedením příkladu normalizace v Československu po roce 1968.
Norma okcidentální civilizace zní: moderní člověk je neomezený, ničím nekontrolovaný pán
Země, který se chystá ovládnout i vesmír. Vše si podmaňuje a vše si může dovolit, protože
má k dispozici grandiózní technické prostředky. Za samozřejmý smysl svého života moderní
člověk považuje vizi, že jeho neomezené a stále rostoucí potřeby budou čím dál více
uspokojovány. Vize štěstí jakožto nekonečného růstu luxusu a komfortu zaplétá lidstvo do
bludného kruhu, kdy v šíleném běhu za realizací svých potřeb a požitků devastuje Zemi a ničí
samo sebe. Nutným produktem tohoto dění je rostoucí bezduchost moderní doby, bezduchost
se stává normou, pravidlem a každodenností. Globalizace zdůrazňuje aktuální univerzálnost
tohoto fenoménu, je poslední a nejdokonalejší fází velmocenské geo-metrie, prozaického a
devastujícího vyměřování Země. Stávající procesy dovádí až na okraj planetární katastrofy.
Dalším spletencem vzájemně souvisejících pojmů a procesů jsou mobilizovatelnost,
manipulace a masovost. Právě masovost výrazně ovlivnila průběh 20. století a určovala jeho
tvářnost. Dvacáté století se stalo epochou mas - nejen mas lidí, ale také mas produktů, zbraní
a informací. Masové armády, masové hroby, masy na stadionech a v koncertních halách,
masy běženců, masy turistů a masy nezaměstnaných, masy televizních diváků. Masovost
volá po svém doplňku, vůdcovství, a totalitární režimy minulého století jsou odpovědí na toto 39 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 11–26, 51–57, 90, 102, 130, 131, 172–180, 197; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 87–102, 113, 140, 141, 199, 200, 223, 242; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 28, 46, 57, 147, 150, 176.
40
volání. Masovost a stádnost sama vzniká v okamžiku, kdy se myšlení a děkování zavrhuje
jako zbytečnost a zátěž. Bez myšlení a umění děkovat člověk ztrácí vědomí toho, kam patří, a
jako osiřelý jedinec se propadá do statisícových houfů, do masy konzumentů, automobilistů,
diváků.
S tématem masovosti úzce souvisí manipulace a její různé projevy. Především v oblasti
politiky masy a manipulace patří k sobě, člověk zde neexistuje jako subjekt politického dění,
ale pouze jako objekt politické manipulace. V systému anonymní většiny a manipulátorů
potom vládne vzájemná neodpovědnost na obou stranách. Nicméně manipulace se v širší
rovině pojí i s mobilizovatelností. Právě mobilizovatelnost všeho je určující dynamikou
procesů 20. století. Moderní člověk přistupuje ke všemu jako k manipulovatelnému objektu,
vše musí být na požádání k dispozici. Celý tento systém všeobecné manipulovatelnosti vzniká
až na základě epochální záměny, kdy je svět redukován na rozprostraněnost, příroda na zdroj,
pravda na správnost a člověk na subjekt přiřazený k danému objektu. V takovém systému se
zachází nejen s lidmi, ale i s přírodou, s živými a mrtvými, s myšlenkami a city jako
s manipulovatelnými objekty. Jiným vyjádřením téhož je transformace všeho na totální
příručnost, novou příručnost, kdy má člověk po ruce a při ruce nikoli to či ono nářadí, ale
zásadně všechno. Celá realita existuje a trvá ve výjimečném stavu permanentní
mobilizovatelnosti.
Metafora exilu je silným momentem Kosíkových úvah o moderní době. V exilu se ocitá
především pravda, a proto je běženství běžným jevem dneška a miliony vyhnanců a běženců
po celém světě jsou toho důsledkem. Pravdu ale vyhánějí sami lidé a dokud pravda v exilu
zůstane, potrvá i vyhnanectví jako úděl většiny lidstva. Exulantství se stává společným
údělem všech, dokud trvá vláda nepravdy a dokud probíhá světová normalizace. „Být v exilu“
se projevuje ve třech rovinách: za prvé, znamená to nebýt na svém místě, být poslán do místa
nenáležitého; za druhé, být vyvržen z vlasti znamená nemít čas na vlastní záležitosti, ale být
zaměstnán vyřizováním záležitostí cizích, vedlejších a nepodstatných, být štvancem cizího
času; za třetí, exil znamená nepohybovat se z vlastní vůle a uvážení, ale být štván a
pronásledován cizími silami, které člověka nakonec ženou do zkázy a katastrofy. Psanci
nepravdy se stáváme uprostřed komfortu a luxusu moderní civilizace, zahrnuti informacemi
jsme štvanci falešného pohybu, prostoru i času. Jiným vyjádřením stejného je i tzv.
metafyzická expropriace, vyvlastňování, v němž jsou lidé zbavování toho nejvlastnějšího a
nejpodstatnějšího, kdy jsou vymršťováni ze vztahu k bytí a pravdě a vrháni do procesu,
v němž vládne druhotné, vedlejší a nepravdivé. Člověk se vlastně stává běžencem bez vlasti
v okamžiku, kdy se od základů mění jeho postoj k Zemi, když se ze vztahu oboustranného
41
vlastnění a přivlastňování stane jednostranná záležitost – perverze bezcitného dobyvatelského
podmaňování cizího objektu.
Této oblasti se ostatně Kosík věnuje na více místech a sleduje tak proměnu vztahu člověka
k přírodě. Prolínající se myšlenkou je degradace přírody na pouhý rezervoár surovin a energií,
které jsou zde proto, aby je člověk přeměnil na artefakty svého mechanismu produkce a
konzumu, tedy pojetí přírody, která je tu k dispozici pro uspokojování rostoucích a
nenasytných exploatátorských potřeb člověka, který přírodu začleňuje do systému hodnot a
podle toho s ní také jedná. K proměně situace došlo po výstupu člověk do vesmíru – Země
nadále existuje pro člověka ve dvojí podobě. Její obraz jako modré planety a perly vesmíru jí
umožnil konečně zaujmout své příslušné postavení v moderní době – Země se jí přizpůsobila,
neboť získala imidž a spolu s tím také zástup vyznavačů, stala se uctívanou modrou ikonou.
Nicméně, zatímco tento obraz Země hovoří o křehkosti, lidskosti a solidaritě, na Zemi
samotné se hovoří řečí jinou, drancování a vraždění pokračuje. Pro moderního člověka stále
zůstává bezradná podvojnost Země jako obrazu zdálky a Země jako pozemské reality.
Spolu se všemi těmito procesy dochází k ještě jedné základní proměně, která výrazně mění
strukturu lidského pobytu v rámci skutečnosti moderní doby – člověk dalekosáhle proměňuje
rozměr svého vztahu k času. Na tuto změnu lze pohlížet z několika hledisek. Tak například
fenomén nekonečně zdokonalitelnosti odstraňuje rozdíl možného a nemožného,
proveditelného a neproveditelného, a vše se tak stává otázkou „zvláštního času“ –
zdokonalitelnosti. Podobně níže detailněji rozebíraná moderní symbióza ekonomie, techniky a
vědy má svůj specifický způsob časování, rozmisťování i pohybu. Uspěchanost moderní doby
degraduje každý časový úsek na pouhý průchozí bod dalšího zdokonalování, ženoucího se
stále dál a dál. Epocha pohnula s časem i v jiné rovině – narušila dosavadní strukturu časování
a formy a způsoby stýkání a dotýkání různých časů. Dřívější striktní oddělení času smutku od
času radovánek moderní doba rozbila, a tak se smích objevuje v nepravý čas a na nevhodném
místě – lidé se smějí tam a tehdy, kdy by měli truchlit, a naopak se dojímají a slzí, i když by
se mohli upřímně smát.
Moderní doba proměnila i současnost a její časovost. Současnost už není substanciálností,
která v sobě a kolem sebe, ve svém časování, soustřeďuje minulost a budoucnost, ale stala se
pouhým průchozím bodem, jímž se valí dočasnost a prozatímnost, natolik spěchající, že
nemají „čas“, aby se pozastavily a koncentrovaly do plné a naplňující přítomnosti. Toto
provizórium vyprazdňuje přítomnost, současnost ztratila jeden časový rozměr a tím i
podstatnost a opodstatnění. Kromě toho spěch a uspěchanost připravuje člověka také o čas
prodlení, čas přemýšlivého pozastavení, čas radostného pobývání.
42
Celkově specifická je i temporalita karteziánského světa, v němž žijeme. Dle ní je nejdříve
třeba provést transformaci světa tak, aby se člověk stal jeho pánem, a po celou tu dobu si
lidstvo vystačí s provizorními morálními regulemi a provizorní kulturou. Teprve až přijde
hojnost a komfort, bude i čas na morálku a kulturu. Taková představa je samozřejmě fikcí a
přehlíží, že ideální budoucnost se nikdy nedostaví. Díky tomuto mechanismu se ale veškerý
čas stává provizoriem: každé dnes je pouze průchozí etapou k něčemu dalšímu a jinému.
Ustavičné zdokonalování bez dokonalosti plodí nejen pocit provizoria, ale také vyprázdnění a
ztrátu smyslu. Takový čas se stává bezednou hltavostí.
Konečně závěrečným symptomem, který vhodně reflektuje zmíněné procesy, projevy a
proměny, je moderní přechod od tragična ke grotesknu, na jiném místě popisovaný jako
fraškovitost. Kosík používá Kafkův názor, dle nějž je moderní doba nepřátelská vůči tragičnu,
vylučuje je, na jeho místo jako náhražku dosazuje groteskno. Smysl tragična se totiž
s moderní dobou mění a ve 20. století tento trend kulminuje – nemyslící veřejnost
pojmenovává tragickou jakoukoli nehodu či nahodilost. Jakákoliv dopravní nehoda, jakákoliv
přírodní katastrofa je pro mínění naší doby tragédií a tragédií tím větší a drásavější, čím více
lidských životů si vyžádá, takže se zdá, jakoby její podstatou bylo číslo, počet a množství
obětí. Jelikož nejrozmanitější nehody a nahodila neštěstí doprovází přívlastek „tragický“,
může se lidem v netragické době zdát, že jsou doslova obklopeni tragičnem a narážejí na ně
na každém kroku.
Proč je ale tragično v dnešní době nemožné? Žijeme totiž v době postheroické. To sice
nevylučuje konání hrdinských činů, ale cokoliv vznešeného, velkého a heroického se vykoná,
je následně vystaveno hrozbě, že bude strženo do procesu přízemnosti, prozaičnosti a
banality. Zde se projevuje mocná síla lokajství – lokaj nezná a hlavně neuznává hrdinu, vše
transformuje na svoji míru, kterou je přízemnost, a na vše pohlíží ze své perspektivy, která je
určována skrytou či otevřenou závistí a podezíravostí. Lokajský pohled v dnešní době diktuje
veřejnosti a určuje její morálku a vkus. Číhající a slídivý pohled, soustředěný v bulvárním
tisku, ví o každém všechno a každého může vydírat kompromitujícím materiálem. Ještě větší
překážkou pro tragično v moderní době je ale banalizace a domestikace smrti. Smrt již nemá
potenciál osvobozujícího otřesu, stala se nivelizovanou součástí běžného života. Smrt bližního
již není otřesem, který člověka vykolejí, smrt zevšedněla a klesla do přízemnosti a
bezvýznamnosti věcí, informací a prchavých senzací.
Co bylo nejvlastnějším smyslem tragédie? Platónské pojetí spojuje tragédii s polis. Občané
sami jsou tvůrci tragédie nejkrásnější a nejlepší; zatímco básníci skutečnost napodobují,
43
občané jako polis touto skutečností jsou. Tato tragédie se děje jako spor mezi lidským a
božským, mezi dočasným a trvalým, mezi banálním a vznešeným, sama polis se v tomto
sporu obnovuje. Tragédie je způsobem zakládání, obnovy a udržování obce. Oproti tomu
v moderní době přichází ke slovu groteskno a karikaturnost, v nich se vyslovuje a vychází
najevo tendence k bezměrnosti, k překračování míry. Projevem groteskna je i výše
diskutovaný keep smiling.
Tento moderní přechod Kosík v pozdějších esejích ještě přiostřuje a grotesknost nahrazuje
fraškovitostí. Dnešní epocha, vybavena nejmodernější technikou, je schopna všeho, chybí jí
však smysl pro vznešenost a humor, namísto tragédií či komedií vytváří jen frašky.
Fraškovitost tvoří nejniternější obsah její prázdnoty, sama vzniká z nesouladu mezi zdáním,
v němž se osoby s vážnou či vítězoslavnou tváří pohybují, a realitou, která hovoří o něčem
zcela jiném. Fraškovitost se jednoduše stala adekvátním žánrem doby – doba je příliš mělká,
povrchní, uspěchaná, než aby se odvážila tragédie a komedie, jejím možnostem odpovídá
pouze fraška, křiklavý nesoulad mezi vážností strojených gest a trapností činů. Moderní
fraškovitost je ve své grotesknosti symbiózou nemohoucnosti s domnělou všemocností,
nestoudnosti s trapností, povýšenosti s pokrytectvím. Figura vladaře, který kontroluje oceány
a pevniny, ale není pánem své pokleslé sexuality, jako by ve své osobě znázorňuje osud
moderního lidstva: z pánů nad přírodou se stávají zajatci vlastního výtvoru, rozjetého
fungujícího systému, který jimi disponuje jako svým příslušenstvím.
2.4 Klíčové symptomy moderních proměn skutečnosti
Závěrečný propletenec pojmů a jevů této části již odkazuje na opravdu klíčové aspekty a
symptomy, které nově a výrazně odkrývají povahu procesů moderní epochy a proměn, které
přinesla a přináší.40 Překračování míry, ztráta míry, převrácenost, zdání, směnitelnost,
hodnoty, trhovectví, transformace, záměna – to vše jsou vzájemně propojené a související
jevy, které společným vlivem zcela proměnily ve 20. století povahu skutečnosti a lidského
přístupu k ní. Začít lze prakticky odkudkoliv. Nicméně právě procesy propojené s novým
vnímáním míry jsou do značné míry katalyzátory zbylých jevů.
Člověk ztratil míru, ale ani o tom neví, protože ji okamžitě a nevědomky nahradil
náhražkami, měřítky, jimiž poměřuje a vyměřuje realitu jako kvantifikovatelnost a
40 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 50–58, 97, 102, 152, 169, 182; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 68, 131, 201; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 22–31, 44, 90, 91.
44
kontrolovatelnost, dostal se tak do područí falešné míry, kterou mu diktují jeho vlastní
konstrukce a produkty. Moderní člověk se domnívá, že všechno ovládá, ve skutečnosti je ale
sám ovládán cizím pohybem, rytmem a časem, procesy, o jejichž povaze a podstatě nemá
zdání. Tak tato epocha ztratila míru a prosazuje se jako bezměrnost, nesmírnost, grandióznost,
ale také jako nivelizující a ochuzující průměrnost a banalita. Se ztrátou míry mizí také
rozdílnost, a skutečnost skutečná a skutečnost pouze masmediální splývají do nerozlišené
šedi, v níž se ruší diference dobrého a zlého, a také skutečného a fiktivního. Moderní věk tedy
přináší a vnucuje lidstvu novou míru, která všechny dosavadní míry překonává a prosazuje se
jako bezměrnost a nesmírnost. Bezměrnost ruší rozdílnost a všechny hranice, všechno je
v dosahu, všechno je po ruce. Ikonami dne se stávají bezmezná zdokonalitelnost, obrovitost a
bezměrný růst. V bezměrnosti se ztrácí míra a ve skutečnosti bez míry platí jako nejvyšší míra
pouhá měřitelnost, srovnatelnost a porovnatelnost.
Důsledkem toho je mimo jiné proměna veškeré skutečnosti na hodnoty, a to hodnoty
směnitelné. Vše je poměřováno a měřeno svojí výhodností, užitečností a praktičností, a tím se
vše strhává a zapojuje do koloběhu hodnocení a nivelizuje se na směnitelnost. Převádění na
hodnoty podléhá vše, i duch, příroda a konečně i Bůh, i když právě tyto entity od podstaty a
podle smyslu svého bytí nemohou být záležitostí poměřování a směnitelnosti. Převádění
všeho na hodnoty strhává a ponižuje vše do jednorozměrnosti, v níž zhodnocená a hodnocená
jsoucna ztrácejí svébytnost. V situaci, kdy je duch povýšen na nejvyšší hodnotu a příroda
znesvěcena na bezohledně vykořisťovanou zásobárnu zdrojů, se otvírá dokořán prostor pro
nástup nevkusu a nestoudnosti, a tedy triumfu systému nad světem. Ve chvíli, kdy se pravda,
čest a svědomí povyšují na nejvyšší hodnoty, a zapojují se tak do jednoho jediného vzájemně
spjatého systému hodnotových a cenových relací, spolu s věcnými, materiálními i kulturními
produkty, v tomto momentu dochází k fatální transformaci, kdy se vše znicotňuje na předmět
poměřování, oceňování a výměny. Tato epochální záměna odjímá každému jsoucnu
podstatnost a jako náhražku mu propůjčuje disponovatelnou a odvolatelnou hodnotu.
V tomto procesu se formuje postoj trhovectví jako celkový a základní postoj ke
skutečnosti. Trh se stává nejvyšší a jedinou realitou, vše ostatní se stává hodnotami,
položkami jeho činnosti. Moderní společnost se tak stává gigantickým a nepřehledným
souborem artiklů a zboží všeho druhu, kde panuje trhovecká rovnost: nezáleží na původu, rase
či náboženství, trh všechno rovná a srovná a zároveň všechny účastníky trhu propojuje do
řetězce mystického sbratření. Trh uznává pouze jednu diferenci – jsou komodity, které jdou
na odbyt, a naopak artikly, které zůstávají ve skladech. Tímto způsobem prostupuje moderní
společností trhlina, která rozpolcuje na artikly úspěšné a životaschopné a na druhé straně
45
nechává nepotřebný šunt, určený k odvozu na skládku. Nakonec dochází k tomu, že i Bůh je
zapojen do systému kalkulace zisku a vzniká sekularizace božské moudrosti, představa trhu
jako neviditelné ruky, která z egoismu a chaosu partikulárních akcí koulí všeobecnou
harmonii, blahobyt a mechanismus pokroku.
Celý tento kontext ústí do procesu transformace. Krizi současnosti Kosík vidí právě ve
zrychlující se transformaci, která mění skutečnost na propočítatelnou a kontrolovatelnou
realitu, řeč na informatiku, obrazivost a obraznost na sterilní obrázkovitost a sloganovitost.
V tomto procesu se města mění na výrobní, spotřební a dopravní aglomerace, krajina na terén
a rajóny, duše na psychické procesy. Síla transformace proměnila i tři určující prvky
moderního systému, tzv. blok, ekonomiku, vědu a techniku: věda pozbyla moudrosti, ale
nabyla účinnosti a vnější moci, ekonomie se vzdala souvislosti s domovem, domem a vlastí a
stala se zdokonalitelnou výkonnou mašinérii hospodářského růstu a technika obrátila
vynalézavost a obrazivost jedním směrem – na vytváření prostředků pohodlí a luxusního
života bez námahy. Skutečnou událostí, která určuje veškeré dění dvacátého století tak není
ani válka, ani revoluce, ani Osvětim či atomová energie, ale nepřetržitá a grandiózní
transformace, anti-událost, která všechny události požírá, nivelizuje, zbavuje svébytnosti a
zapojuje do svého chodu a fungování, do totální a globální super-transformace. Nic před ní
neobstojí, vše se v jejím chodu modifikuje dle jejích potřeb. I populární termíny jako
centralizace, racionalizace, modernizace či globalizace jsou pouze postupné fáze tohoto
jednoho procesu, v němž se uskutečňuje „velká transformace“.
Jinými aspekty tohoto transformačního procesu jsou převrácenost a záměna, jevy
univerzálně prostupující všemi jednotlivými fenomény a symptomy diskutovanými v celé této
i následujících kapitolách. Epochální záměna spočívá v nahrazení podstatného vedlejším –
výše zmiňovanou směnitelnou hodnotou, v redukci světa na jeden rozměr – rozprostraněnost,
ve prosazení nepravdy na místo pravdy.
Celé téma této kapitoly lze uzavřít a následující kapitolu uvést klíčovým obrazem a
schématem, vyjadřujícím jeden z hlavních rysů moderní doby a jejích proměn: dialektikou
převrácenosti subjektu a objektu. Kosík zde používá Hegelovo schéma dialektiky pána a raba
a aplikuje jej na podstatu moderní doby. Mechanismus produkování a konzumování, celý
moderní systém převrácenosti, který byl člověkem vytvořen a zkonstruován, zpětně člověka
čím dál více zaplétá do svého soukolí, až se nakonec stává jeho pouhým příslušenstvím a tato
všemocná převrácenost se stává moderním pseudo-subjektem. V této záměně se tedy skutečný
subjekt, člověk, stává objektem a zdokonalitelný mechanismus cizích sil se nastoluje jako
subjekt falešný a převrácený, jako pseudo-subjekt. Ve výsledku je lidstvo pohlcováno vlastní
46
hltavostí, nastupuje cestu vlastní sebe-vražednosti. Celý dějinný obraz moderní doby ukazuje,
jak se člověk – subjekt vyprošťuje ze středověkých vazeb církevních i světských autorit a
prodchnutý vůli vše osvětlit a měřit rozumem, upadá v ironické záměně do závislého
postavení na své vlastní konstrukci, stává se objektem útvaru, který jako zrcadlo své moc a
pro své pohodlí, pro zpříjemnění života, nikoli pro dobrý život, vytvořil. Fungující planetární
systém se stal inteligentně sestrojeným zařízením na auto-destrukci člověka. Doprovodným
stínem této záměny je ironický a až fraškovitý fakt, že člověk setrvává ve svém vladařském a
panském sebevědomí, které tak ostře kontrastuje s jeho reálným služebným postavením.
3. Moderní doba a její vlastní podstata Právě načrtnutá mozaika pojmů, fenoménů a znaků jasně vytyčuje základní
charakteristiky, jimiž se projevuje moderní doba a její specifická proměna vůči tradičnímu či
dřívějšímu uspořádání společnosti a vnímání skutečnosti.41 Určujícím rysem této epochy je na
základě tohoto teoretického pozadí a jevového kontextu kategorie zdání. Kosík rozvádí
Rousseauovu tezi o tom, že bytí v moderní době je do značné míry totožné se zdáním. Dnes
není podstatné být, ale zdát se; kdo se zdá, jest. Čím lépe a dokonaleji se lidé zdají, tím více
jsou, tím reálnější místa a funkce zastávají. Zdánlivost se stala hlavní kategorií doby, doby
v níž je nepravda chápána jako normalita naších dnů a hlavním artiklem produkce je
grandiózní výroba náhražek a suplementů. Epochální záměna současnosti se realizuje tím, že
doba ztratila smysl pro vznešené a přístup k nekonečnu, a tuto ztrátu maskuje obratem, kdy na
místo nekonečna nastoluje nepřetržitou a nepřehlednou řadu konečností, konečných cílů a
účelů, konečných předmětů, konečných informací a příběhů. Faustovská sázka s ďáblem
anticipuje moderní sázku a záměnu: realita současnosti slibuje a poskytuje lidem domněle
všechno, vybavuje je komfortem a luxusem, ale ve skutečnosti dává jen málo a podstatné
odnímá. Prozaičnost a metoda vítězí nad poezií a architektonikou.
Metafyziku moderní doby charakterizuje provizorium a nihilismus, předmětem manipulace
se stalo všechno. Heslo této metafyziky zní: vše je dovoleno – všemu je třeba dopřát
blahodárnou volnost. Dogmaty současného vidění světa jsou nové normy – neomezenost
člověka a nekonečný růst, respektive autodestruktivní nepřetržitý růst. Vidina mechanicky
41 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 45, 46, 145–177; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 22–36, 57, 68, 80, 101–139, 200, 205, 216–223; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 14–26, 41, 63, 64, 95, 116, 142, 172.
47
postupujícího neustálého progresu a nárůstu komfortu a luxusu je motorem moderního života,
stejně jako víra v tuto neviditelnou ruku, zajišťující splnění všech tužeb a přání. Čirý
dynamismus soudobého kapitalismu je poháněný lidskou energií, bezmeznou chtivostí mít
více a užívat si stále rostoucího komfortu. Klíčového významu tak nabývá hledisko a
perspektiva ovladatelnosti, uspokojující pocit jistoty z příručnosti, z toho, že člověk dané
objekty má po ruce a v područí, že je jejich pánem. Člověk na sebe strhává roli domnělého
středu, vůči němuž se veškeré jsoucno představuje a definuje tím, jakou hodnotu pro něj má,
jak použitelné je pro jeho zájmy. Totální příručnost a disponovatelnost všeho je
v permanentní mobilizovatelnosti, celá realita je postavena do pozoru ve vztahu ke člověku,
svému veliteli. Tímto způsobem dochází k uniformizaci jsoucna – věcí, přírody i samotných
lidí. Žádostivost přebírá velení a spolu s kalkulujícím rozumem vládne realitě.
Absolutní hltavost - synonymum dnešní nedotknutelné mantry produkce a konzumu je
důsledkem určitého moderního diskursu, zbožnění pokroku a subjektu. Současná doba se
oproti dřívějším stacionárním společnostem vyznačuje právě specifičností svého zvláštního
dynamismu, pokrok a subjekt jsou jeho ztělesněním. Moderní doba žije v jistotě, že přinesla
nesporný pokrok oproti společnostem minulým, stejně jako že má v sobě neutuchající zdroje,
které každý dosažený stupeň překonávají ke stále rostoucí dokonalosti. Na každém kroku je
moderní člověk ujišťován, že jeho identita „pána přírody“ je denně potvrzována a
posvěcována novými vynálezy a vymoženostmi.
Za úspěchem tohoto procesu stojí počtářství jako univerzální model doby. Počtářství
napovídá, jak by se měli lidé chovat, aby obstáli v tržní konkurenci, je to postoj ke světu,
v němž chybí diference dobra a zla a je nahrazena zástupným rozlišením profitu a ztrátovosti.
Třemi základními pravdami počtářství jsou profit, efektivnost a úspěch – s nimi se bytostně
pojí spěch a další heslo dnešních dnů: předstihnout, získat náskok. Toto vidění vychází
z karteziánského modelu, který rozpoltil skutečnost na subjekt a objekt a z přírody učinil
předmět exploatace, celý svět redukoval na fungující a stále se zdokonalující systém potřeb a
v konečném důsledku do něj začlenil a zapojil i samotného člověka. Celá tato situace je
základní příčinou krize. V okamžiku, kdy je smysl nahrazen počtářskou účelovostí, dostává se
k nadvládě také násilí dvojího druhu. Jednak jako způsob, jak rychle zbohatnout, realizovaný
v základním sloganu doby – jen schopní mají právo na komfort, neschopní jsou odsouzení
k chudobě, jednak jako násilí pro násilí, násilí z rozmaru a libovůle, které ničí pro potěšení.
Příkladem celkové bizarnosti modernity je situace, kdy do zemí, kam byly nejdříve
importovány zbraně a tanky, přichází následně – jako další etapa stejného pohybu –
humanitární pomoc, která má zmírnit utrpení masakrovaného obyvatelstva. Kosík toto nazývá
48
infernálním kruhem a celou moderní realitu pojímá jako systém do sebe zapadajících a
vzájemně se doplňujících infernálních kruhů. Kdo se z jednoho vyprostí, zůstává obvykle
v zajetí jiného nebo do jeho sevření upadá. Imanencí moderní doby se stává zvrácenost a
šílenství, pochodující obludnost.
Všechny tyto úvahy a analýzy vedou nakonec Kosíka k posouzení a odsouzení celé
koncepce současnosti: každou dobu určují vztahy, které lidé zaujímají ke skutečnosti, a také
sami k sobě – tento určující vztah tvoří paradigma epochy. Paradigmatem antického světa byl
tetraktys, součtveří smrtelníků a bohů, Země a nebes, na něm se zakládala polis, a
koneckonců i sama filosofie. Paradigma křesťanské éry se soustředilo do vztahu člověka a
Boha. Paradigma moderní doby je charakterizováno emancipací člověka, který se vyprošťuje
ze středověkých církevních i světských vazeb a chce se ve všem nechat vést rozumem.
S touhou po vlastní svobodě je ovšem zároveň spojeno úsilí o panství nad přírodou, nad
skutečností. Ve výsledku člověk jednak mění skutečnost na manipulovatelnou a
disponovatelnou realitu, jednak vytváří zdokonalující se systém pokroku, produkce a
konzumu, založený na překračování každé a jakékoliv míry. Tato dvojznačnost vrcholí
naprostou převráceností, kdy vítězný a pyšný subjekt, rozhodnutý ovládnout všechno, tedy
konstruuje systém, který zajišťuje komfort a produkuje blahobyt, ale také devastaci,
bezduchost a prázdnotu. Rozpoutaný subjektivismus moderní doby lidi znovu spoutává a
připoutává je k fungujícímu systému, který je transformuje na své příslušenství, své objekty,
své obsluhovatele.
Dle Kosíka je toto dějinné paradigma se svým rozumem i obrazností u konce, vyčerpalo
se. Jeho existence znamená nadvládu sterilního opakování stále stejného v grandiózních
rozměrech: stoupá a roste jak bohatství privilegované menšiny, tak prázdnota a bezduchost a
z ní plynoucí násilí, frustrace, mafiánství a prostituce všeho druhu. Podstatou tohoto
paradigmatu je i to, že zaměňuje rozum s racionalizací, imaginaci s technickou vynalézavostí,
a tak každý svůj velký objev hlasitě označuje jako nástup nové epochy. Ve skutečnosti jde
pouze o etapy přežilého a vyčerpaného paradigmatu, zjevující jeho převrácenost a nepravdu.
Symptomatickým projevem je skutečnost, že se toto paradigma prosazuje, třebaže jinými
způsoby a s jinými výsledky, v obou formách vlastnictví, které dominovaly 20. století, jak
v soukromě kapitalistické, tak ve státně byrokratické. V jejich nepřetržitém procesu
vyvlastňování a přerozdělování majetku byla zastřena hlubší a skrytá, metafyzická
expropriace, v jejímž chodu jsou lidé vyvrhováni ze vztahu k bytí a pravdě a jsou vtahování
do světa podružnosti a polopravdy. Záchrana světa je možná pouze jako změna paradigmatu,
a tedy i změna míry, respektive její nové a revidované nastolení. Otřes z prožití
49
nesnesitelného nesouladu současnosti může způsobit v nejrůznějších oblastech – vědě,
filosofii, hudbě, každodenním životě – vyklíčení zárodků nového paradigmatu.
Nicméně, hlavní rysy moderní doby se dají vystihnout i jinými obrazy a pojetími. Dvacáté
století je vlastně gigantickou laboratoří, v níž se za rozhodující účasti vědy zkoumají a hledají
metody, jak přeměnit člověka na poddajný a zpracovatelný materiál, připravený k dalšímu
použití. Technologové moci pak dávají tomuto materiálu konkrétní podobu, konstruují z něj
poslušné příslušenství fungujícího systému. To make more manageable – přimět k větší
povolnosti, to je tendence doby ve vztahu k člověku. Doprovodným rysem je situace, kdy
člověk tváří v tvář globalizační intenci současnosti propadá fatalitě, „pán tvorstva“ se
dobrovolně zapřahuje do fungujícího systému a podřizuje se jeho velení. V této kapitulaci se
člověk vydal na milost čemusi (nikoliv ovšem komusi, jako v minulých dobách) a jako
odměnu očekává zajištění a komfort. Rád se zříká podstatného ve falešné naději, že
hromaděním materiálních statků dojde vnitřního uspokojení. Fatalismus tohoto procesu si
člověka cele podrobuje, pohání ho k podružným cílům a transformuje ho na částečnost,
jednostrannost, zmrzačenost, jeho role v rámci moderní společnosti je redukována na modus
produkce a konzumu.
Vlastní podstata moderní doby se vyjevuje i ve městech a architektonice. Nahrazení
dominant kostela či divadla dominantami prozaickými a banálními, sloužícími konzumu a
administrativě, ukazuje, jak z moderních měst mizí poetické a architektonické, spolu s časem
k prodlévání a pobývání. Spor mezi sebejistým systémem a architektonikou končí vítězstvím
metody uspořádanosti, řádu, uniformity a sterilní neutrality. Tuto proměnu lze ilustrovat na
příkladu prostoru trhovců a prostoru občanů. Trhovci se na tržišti překřikují a neposlouchají
hlasité vyvolání druhých; občan se na fóru (v Athénách se tento prostor nazýval agora)
setkává s jinými občany, rozpráví, ve společném rozhovoru hledají pravdu. Expanzivní
trhovec ale nakonec fórum okupoval a z prostoru občanského učinil tržiště prodejnosti a
senzací. Fórum zaniklo a trhovci je změnili na svůj prostor. Tento zásadní posun lze
vysledovat na celé planetě a jeho realizaci zaznamenává i sám jazyk: odpovídajícím výrazem
pro super-market je v moderní řečtině slovo hyper-agora.
Postavení trhu v moderní době je vůbec specifické. Zaříkávadlem naší doby se stala
dvojice hodnot v nejužším sepětí: trh-a-demokracie. Jejich vzájemná vazba je tak dokonalá,
že jeden bez druhého nemohou existovat. Společnost se stala gigantickým nepřehledným
souborem artiklů všeho druhu, panuje v ní trhovecká rovnost, trh vše rovná a srovná, stal se
50
sekularizací božské moudrosti, neviditelnou rukou, která z chaosu a egoismu partikularismu
vytváří všeobecnou harmonii.
Jiným aspektem modernity je gigantomachie střetávání se a zápolení různých mocností,
usilujících o získání absolutní autority. Dvacáté století je totiž mimo jiné zrodem tří fenoménů
- nacismu, bolševismu a mnichovanství, zároveň ale také jednou jedinou zdlouhavou a
podivnou válkou o třech dějstvích. Události první a druhé světové války, spolu s válkou
studenou, jsou třemi na sebe navazujícími akty jednoho procesu, který nakonec zrodil a
rozvinul i všemocný fungující systém. Tato válka přinutila lidstvo, aby si zvyklo žít v míru
založeném na arzenálech ničivých zbraní, připravených kdykoliv zasáhnout. Potenciální válka
byla zabudována do aktuálního míru a toto nezvyklé soužití se reprezentuje jako normalita.
Moderní éra tak překonává – jako zastaralou vývojovou etapu – rozdílnost války a míru. Mír
je přípravou k válce a válka je pokračování míru jinými prostředky. Klíčovým se nakonec
ukázalo již to, co vyjevila první fáze této války: moderní společnost je schopna v neuvěřitelné
krátké době mobilizovat surovinové i lidské zdroje a posílat je organizovaně na místo určení.
Země se změnila na nepřetržitě proudící tok věcí, lidí a informací, jehož cílovou stanicí je
konzumace, ať už mírová či válečná, vždy hladová a nenasytná. Vyrobené věci se
opotřebovávají dříve, než je jejich přirozená životnost, a tak se uvolňuje prostor pro neustálou
inovaci a zdokonalování, tempo se zrychluje a moderní válka se stává matkou technického
pokroku. Totální mobilizace nutí speciální vědy urychlit výzkum. Válka se stává štědrou
dárkyní, která část svých smrtonosných vynálezů přenechává mírovému využití, z výzkumu
pro její účely vycházejí jako vedlejší produkt věci pro zpříjemnění a prodloužení života.
Situace je jasně načrtnuta. Člověk ztrácí svoji areté, přestává být místem diference,
pozbývá svůj vztah k Zemi, stává se exulantem. V moderním světě se partikulární interesy
povyšují na všeobecnou vůli, konečné účely přehlušují smysl života, vládne přízemnost a
hrabivost. Politické systémy, trh, velmoci i sám systém ohlašují a zjevují zrod a panství
nového planetárního diktátora, nové hierarchie moci, nového vedení a velení, nové o všem
rozhodující a latentně působící všemohoucí instance. Než však přejdeme k této stěžejní části
Kosíkových úvah, je ještě nutné zastavit se postupně u dalších oblastí, které nám celkové
schéma osvětlují, doplňují a koneckonců i vysvětlují.
51
4. Etické úvahy, svoboda, pravda a nicota, duch
První z těchto oblastí je široké pole etických a axiologických úvah, v nichž se postupně
seznámíme s dalšími klíčovými pojmy, s jejichž pomocí Kosík velmi často doplňuje a
dokresluje vlastní hlavní linii svých úvah. Následující oddíl je tedy věnován tématům
vymizení diferencí a nástupu kultu hodnot, otázce svobody, úloze duality dobra a zla, souboji
pravdy a nepravdy a epochální záměně, v níž dochází k nadvládě nicoty a prázdnoty, a s tím
spojenému rozpadu ducha.42
Zřetelným rysem moderní doby je ztráta míry, strhávání hranic a rozdílů, všechny oblasti
skutečnosti se stávají součástmi jednoho všezasahujícího provozu. Se ztrátou míry mizí také
veškeré diference, rozdíly možného a nemožného, pravdivého a nepravdivého, dobrého a
zlého, dovoleného a nedovoleného. Člověk sám již není schopen rozlišovat mezi dobrým a
zlým, pravdivým a nepravdivým aj. Diference, jinak také architektonika, je ale rozhodující
pro určení podstatného a vedlejšího, pro definování cíle konání, telosu. Architektonika
v tomto smyslu vymezuje důležitému a podstatnému místo nahoře, definuje je jako smysl,
kvůli kterému se vše koná a ve srovnání s nímž je vše další podpůrné, pomocné a závislé;
život je dělen na činnosti nutné a užitečné na straně jedné a činnosti krásné a vznešené na
straně druhé, přitom je jedno podřízeno druhému, druhotné je zde kvůli podstatnému – válka
pro mír, práce pro volný čas, užitečné věci pro věci krásné. V okamžiku, kdy se pomocné a
vedlejší vzbouří proti telosu a postaví se na jeho místo, celá struktura se hroutí a diference
mizí v chaotičnosti, lidé přestávají rozlišovat podstatné a nepodstatné. V kantovském smyslu
bere architektonika za své, jakmile čtyři základní otázky – co mohu vědět, co musím dělat,
v co smím doufat, v čem mám zalíbení – ztrácejí vnitřní spojitost a pervertují na zdokonalující
se systematiku vědění, z rozumu architektonického se stává jednostranný rozum systematický
a systémový.
Se ztrátou míry a diference tak přichází nivelizující a ochuzující průměrnost a banalita,
pravá skutečnost a její masmediální podoba splývají do nerozlišené a nerozlišitelné šedi a
lhostejnosti, neznající rozdíl dobra a zla, vznešeného a nestoudného, ale ani skutečného a
fiktivního, a ta se stává panující atmosférou každodenního života. Člověk je určován vztahem
k pravdě, a kde pravda mizí, mizí i člověk a jeho určitost a poslání, mění se na tvora člověku-
42 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 51–62, 97, 129, 151–172, 197; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 71–73, 123–141, 208, 230; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 12, 13, 25–36, 60–65, 90, 96, 116, 117, 203.
52
podobného. Chaotičnost triumfuje a ve vzniklé nerozlišenosti a šedi je člověku vše dovoleno
– a člověk si všechno dovoluje. S potlačením diferencí a pravdy je skutečnost vržena do
bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani
nestoudnosti. Ve světě, v němž chybí diference dobra a zla, se stává univerzálním modem
doby počtářství a ekonomie profitu. Sám fungující systém moderní doby se ocitá mimo dobro
a zlo, pro svůj chod tuto distinkci ani morálku vůbec nepotřebuje.
Opačným jevem tohoto procesu je vytvoření náhražkovitého kultu hodnot. Vše se
poměřuje mírou výhod a užitečností, a tím se všechno strhává a zapojuje do koloběhu
hodnocení a nivelizuje se na směnitelnost. Nejvyšší hodnotou v tomto souboru a systému
hodnot je nakonec sám proces zhodnocování, který jako neúprosný poháněč nutí k stálé
akceleraci tempa, k umocnění moci, k dravější expanzi. Takto rostoucí a bující procesovitost
se bezohledně zmocňuje všeho jiného a svébytného, až se v tomto procesu skutečnost
definitivně mění na soubor hodnot a jejich kult, sám člověk je v něm začleněn do systému
hodnot.
Otázku a problematiku svobody Karel Kosík reflektoval již v Dialektice konkrétního, kde ji
chápe jako vyrůstající na nutném předpokladu práce a kdy také pojem praxe vnímá mimo jiné
jakožto formu realizace svobody. V esejích je hlavní charakteristika podána ve spojitosti
s pojmem inter-esse: v inter-esse, v bytí mezi, v jeho napětí a rozpětí je založena lidská
možnost svobody, v ní je zdroj osvobozujícího pohybu. Člověk je pak svoboden, protože má
moc, aby se rozhodl pro dobro či zlo – je schopen jak dobra, tak zla, v tom je jeho svoboda.
Není nikdy jednou provždy k některému z nich připoután, vždy znovu mezi nimi rozhoduje.
Svoboda se dále pojí s étosem, čímž není soubor dohodnutých pravidel a regulí chování, ale
étos je závaznost, která člověka váže k bytí. Jen v této závazné závažnosti a závažné vázanosti
k Bytí je člověk svoboden. V osvobozujícím otřesu (na základě vztahu k bytí dochází
k prolomení jeskyně) se pak člověku zjevují tajemství moudrosti, otevírají se mu kruciální
témata bytí – spravedlnost a vina, život a smrt, dočasnost a trvalost. Tímto otřesem dochází
k diferenci podstatného a vedlejšího. Role svobody je i v tom, že je vítězstvím možnosti nad
realitou, která se prezentuje jako ekonomicko-finančně-vojenský determinismus, je možností
možnosti průlomu a osvobození z moderního fatalismu. Nicméně, člověk moderní doby
netouží po svobodě, která mu může být záchranou a spásou, ale dožaduje se blahobytu a
garantované zajištěnosti. Nemá vůli naplnit své určení, je pouze posedlý touhou vlastnit,
disponovat a manipulovat.
53
Prvním předpokladem svobody je pozastavení se, vystoupení z valícího se proudu
moderních procesů, vybočení z řady, odmítnutí účasti na režírovaném pořadu, odmítnutí
fatality zavedeného pořádku. Svoboda není rozhodně hodnotou, ale odvahou vzepřít se
fatalitě, říci „ne“ zvráceným poměrům a situacím. Kdo se takto dokáže vzepřít, přichází
k sobě a rozpomíná se, kdo vlastně je. Svoboda je tedy také nalezení ztracené či zasunuté
paměti. V oživené paměti člověk znovu přichází k sobě jako k bytosti, která zakládá svět a
přejímá také zodpovědnost za jeho zachování. Je tedy samozřejmě nepřesné říkat, že člověk
má svobodu. Člověk je bytostně možností svobody, počátku. V každém okamžiku svého
života může přerušit následnost, v níž se pohybuje (jíž je pohybován), zrušit pořadí, vystoupit
z pořadníku a zahájit jinou řadu. Právě zde je klíčová role a smysl mládí. Mládí je pokus o
jiný počátek, nebezpečné pohoršení nad tím, že by život měl probíhat podle vzorce: a tak dále.
Na kontextu švejkovských úvah se pak nabízí otázka po místě svobody v dnešním světě.
Pro Švejka je jediným místem na světě, kde jsou lidé svobodni, blázinec. Znamená to, že aby
byl člověk svoboden, musí být blázen, nebo že jsem blázen, jestliže jsem svoboden? Stává se
blázinec útočištěm svobody, anebo musí být svoboda do blázince uzavřena, aby neškodila
lidem a lidé neškodili jí?
Otázky dobra, zla a morálky se prolínají řadou Kosíkových úvah. Předně se nabízí
převzaté Kantovo schéma, dle nějž člověk není jednoznačně dobrý ani zlý, ani není na
rozcestí mezi oběma, ale sám je rozcestím, na němž se diferenciace dobra a zla odehrává.
Oproti tomu stojí do značné míry anticipující Mandevillova vize nivelizace zla, kdy se
soukromé neřesti mohou změnit na veřejné blaho, jsou-li zapojeny do patřičného systému. Zlo
se stává nevyčerpatelným zdrojem energie a špatnost ve službě dobré věci mění zlo na tak
zvané zlo. Takové zlo, přeměněné na nástroj, se v konečném důsledku vyplácí. Náklady a
ztráty s ním spojené jsou pořád podstatně nižší než docílený profit. Podobně se stává
„dobrou“ a přínosnou i válka a válečnický průmysl. Nicméně, v takto pojaté skutečnosti, kdy
se i sama morálka stává provizoriem, jež bude dořešeno, až bude dokončena ekonomická
transformace, nakonec dochází ke zrodu kvalitativně odlišné formy zla. Toto „nové zlo“,
produkt systému, již není reformovatelné, není možné je přeměnit na dobro, je to sám sebe
požírající rozpor, produkující nesčetné množství statků a zároveň destruující duši, organon
pobytu člověka na Zemi. Takové zlo je neústupnou zatvrzelostí agresivního a devastujícího
egoismu, jenž se prosazuje systematicky, jako systém. Není odstranitelné žádným technickým
pokrokem, protože je zabudováno do samých základů. Nemá moc, aby samo sebe překonalo.
54
Naopak, každé dobro, které vedle něj nebo s ním koexistuje, postupně degeneruje na žoviální
lhostejnost či relativistický alibismus.
V globální záměně nahrazují osvobozující rozlišení dobra a zla nové pojmy: účinné a
úspěšné, efektivní a efektní.
Naproti tomu Kosík vyzdvihuje nutnost opozice zlu – člověk jako ek-sistence je právě re-
sistencí proti zlu a zmaru. Spolu s tím je stěžejní role studu. Stud není nahodilý
psychofyziologický stav, ale základní postoj ke skutečnosti. Člověk má stud, aby se
orientoval ve světě. Ve své podstatě je stud varující předvídavost, upozorňuje, aby se člověk
do té či oné pochybné hry nezapojoval, nenechal zatáhnout, nechce-li ztratit svoji tvář, své já.
Člověk vedený studem se přímo fyzicky hnusí hanebnosti a mrzkosti, otřásá se hnusem při
pouhém pomyšlení, že by se měl spolčit se zlem. Studu je zlo fyzicky odporné. A právě
v pocitu hrozící hanby se rodí osobnost, a to jako rozhovor tří účastníků jednoho já, žalobce,
obhájce a soudce.
Sama morálka se rodí z vědění, co je dobré a co zlé – což samozřejmě nevíme jednou
provždy a zcela. Víme a nevíme. Postaveni mezi toto vědění a nevědění jsme nuceni se znovu
a znovu ptát – to je prostor morálky. Naproti tomu moderní morálka se za vlády moderního
neosobního systému rozpadla do dvou faktorů, které jsou oba morálně bezmocné. Existuje
jednak jako soubor technických pravidel, kterými se řídí fungování systému, jednak jako
moralistní krasořečnění, zakrývající fakt, že fungující systém ze svého chodu morálku
vylučuje. Karteziánsky model skutečnosti diktuje: skutečná morálka počká, až budou bez ní
vyřešeny naléhavější záležitosti. Ke svému životu vlastně ani žádná morálka potřeba není,
v honbě za profitem, slávou a mocí by pouze překážela. Samozřejmě, v okamžiku, kdy je
morálka vyřazena z dění a degradována na podřadné místo (je transformována na dohodnutá
pravidla jednání a chování), pak docházejí proměny i vymoženosti moderní doby, věda a
technika, a klesají na nástroje barbarství a destrukce.
Dualita a spor pravdy a nepravdy, nicoty, jejich epochální záměna v procesu transformace
moderní doby, to je opět jeden z leitmotivů, jenž se prolíná nejrůzněji zaměřenými Kosíkovy
eseji. Otázka po tom, co je pravda, je tou nejjednodušší, ale zároveň i rozhodující otázkou,
které však zvláště člověk moderní doby, přestávající myslet a ztrácející paměť, není mocen.
Koloběh systému, do nějž je pevně zapojen, mu nedává čas a prostor na otázky. Při
zodpovězení této otázky je základní uvědomění si, že trh ani válčiště nejsou místy, kde se
pravda rodí a přebývá. Nejrůznější mínění, které se na trhu prosazují jako pravdy, jsou ve
většině případů kontroverzním duely jednoho zla proti druhému, jedné nepravdy proti jiné a
55
jejich hlučnost zatemňuje pravdu skutečnou. Pravda přichází na svět – a ve svém zrození jej
zakládá – jako protest a vzpoura proti arogantním nárokům trhovců a válečníků, kteří žijí ve
své zvrácení iluzi, že jsou to oni, kdo mají ve svých rukou, ve svém zboží a zbrojařských
artefaktech, pravdu, že pravda je zboží a zbraň. Nicméně pád do nepravdy začíná právě tehdy,
když se lidé chovají jako držitelé a majetníci pravdy. Nejsme držiteli pravdy – naopak se od
ní vzdalujeme, když žijeme v iluzi, že si s ní můžeme pohrávat nebo disponovat podle
libovůle. Pravda má daleko spíše nás, pouze pokud se pohybujeme v prostoru, který pravda
otvírá a osvětluje, dostáváme se do její blízkosti a do styku s ní. Namísto toho se v moderním
prostotu pravda měří úspěchem: které z idejí a mínění se prosadí a jdou v konkurenčním boji
nahoru, těm se veřejné mínění klaní jako „pravdě“.
Podstatou pravdy tedy je, že ji nikdo nemá v držení, nikdo jí nedisponuje. Ale také nikdo
není schopen uniknout jejímu rozlišujícímu, diferencujícímu a prozrazujícímu dění. Pravda
není zakleta do výroku, aktu či instituce, pravda je rozehrávána v dění a ději, jejím živlem je
spor a rozhovor. Je spjata s tím či oním dějinným rozvržením skutečnosti (důležité a druhotné,
vznešené a nízké), jak člověk rozvrhuje skutečnost a v jakém dějinném rozvrhu jedná, tak je
vrhán buď k pravdě, nebo nepravdě. Skutečnost pak člověk rozvrhuje podle toho, kdo je.
Nepravdě propadá – selhává, když připustí, aby se s ním, zacházelo jako s činitelem,
obsluhujícím neselhávající a dokonalou techniku. Také pravdě se pouze podobat a pravdou
nebýt znamená být v nepravdě. Stát v pravdě znamená povstání proti zkostnatělým poměrům,
vždy nové vznikání a rození, nově zahajovaný pokus o průlom z uzavřenosti systému do
otevřenosti světa.
Přitom člověk je bytostí, která je určována vztahem k pravdě. Nová ideologie moderní
doby ale tvrdí, že pravda neexistuje, a tak se ztrátou pravdy mizí i člověk a jeho určení, jeho
areté, mizí diference – místo pobytu člověka. Sama kultura i evropanství se zakládají na
předpokladu, že pravda existuje. Jednotlivé epochy sice pravdu různě definovaly, ale
předpoklad její existence zůstával. Převratné prohlášení, že pravda neexistuje, není
filozofickou úvahou, ale dogmatickým tvrzením, které tak nevědomky vyjadřuje podstatu
doby, ovládané nepravdou. Najevo vychází ironická převrácenost převrácené reality, která
sebe samu pozvedá na rovinu jedné pravdy.
Pravda je v exilu a na její místo se dostává vláda nepravdy. Moderní doba se stává epochou
záměny, nepravda se v ní prosazuje jako záměna a náhražka. Vláda „nového zla“ je formou
projevu panství nepravdy. Jinými konkrétnějšími projevy jsou např. nahrazení vznešenosti
povzneseností a zpupností, očividně sledovatelné zejména ve stavbách moderní éry, nebo
fraškovitost doby, která není mocna tragédie ani komedie. Tuto záměnu vyjevuje i společnost
56
bez humoru (nikoliv sbírky anekdot a historek, ale nejvyšší formy imaginace), kdy absence
humoru indikuje, že vnitřní řád člověka, který jej vedl k souladu se jsoucím, byl nahrazen
vnějším pořádkem. Podobně i pokleslost jazyka naznačuje víc, než pouhý fakt nadvlády
prázdných frází a ošuntělých slov. Ve všech případech vychází na povrch znicotňující zlo. Na
záměně pravdy a nepravdy je založen i klam systému a doby, která domněle slibuje všechno,
ale ve skutečnosti dává jen málo a odnímá to podstatné.
Místo podstatného směnitelné, místo centrálního vedlejší, ztráta středu. Redukce světa na
rozprostraněnost, přírody na zdroj surovin a energií, pravdy na správnost, člověka na subjekt
přirazený danému objektu. Etická válka jako syndrom bastardnosti moderní doby. V těchto
všech aspektech a ohledech se projevuje hlavní tendence a proces současnosti: „útočící nic“,
postupující agresivní expanze nicoty a prázdnoty. S mizející diferencí dobra a zla, pravdy a
nepravdy, tedy s mizející diferencí vůbec propadá člověk nicotě – moderní člověk se již smířil
se znicotňujícím zlem jako se svým věrným a nevyhnutelným průvodcem a jedná podle jeho
příkazu: bude ti dovolen komfort, vzdáš-li se lidskosti, tj. schopnosti rozlišovat, a v této
nemohoucnosti propadneš ponižující lhostejnosti. Stoupající komfort a umrtvující znicotnění
jdou ruku v ruce. Člověk ovládaný nicotou, to je člověk, který nahradil rozum soukromým
počtářstvím a potlačil svědomí tak, že je proměnil na špatné svědomí, zničil jednotu a
vzájemnost rozumu a svědomí.
Devastace systému rostoucího blahobytu znicotňuje a zasévá prázdno. Místo svrženého
Boha nahradila agresivní a devastující nicota a prázdnota. Prázdnota se šíří a zachvacuje lidi,
jejich duše jsou jí přeplněny, šíří se jako nepřetržitá lavina skandálů, afér, spektakulárních
podívaných. Každá senzace začíná a prezentuje se jako velká záležitost, ale brzy splaskne a
ztratí se jako naprostá nicotnost. Ale do těchto nicotností bez konce jsou lidé uvězněni a jen
obtížně se z nich vyprošťují, aby dospěli k sobě. Prázdnota globalizační doby se navenek
projevuje jako nuda, jako neschopnost lidí poradit si s volným časem: nevědí si rady, a tak
žádají na institucích, soukromých i veřejných, aby jim organizovaly rozptýlení, sami se
nedovedou bavit, sami neumějí slavit. Moderní člověk utíká před vlastní prázdnotou do všech
koutů světa, cestuje, ale nikdy se jí nezbaví, protože ji nosí v sobě a všude s sebou. Skutečná
dospělost člověka je znemožněna, protože neví, kdo vlastně je a kam patří.
Fungující systém produkuje v rostoucí míře prázdnotu a znicotnění, ale současně je
obratně, kouzelnickými triky zakrývá. V globalizaci, měnící svět na polosvět
jednorozměrného fungujícího systému, se projevuje nihilismus doby. Duch člověka
v transformačním procesu současnosti rozpadá na bezduchost produkované reality a
předvádějící se duchaplnost, která vyprázdněnost epochy zastírá. Tento rozpad indikuje zánik
57
či celkovou pokleslost ducha, který se redukuje na produktivní, organizačně schopnou a
výkonnou inteligenci a tuto záměnu zakrývá hlasitými proklamacemi o nutnosti návratu k
„duchovním hodnotám“. Duch, který k sobě přichází, se probouzí a rozpoznává své bytostné
sepjetí s přírodou a jsoucnem světa. Pokleslost ducha tedy zjevuje redukce přírody na matérii
a materiál, nadřazený a exploatátorský vztah k přírodě. Projevem této perverze a záměny je i
snaha převádět ducha či přírodu na hodnoty, na objekty poměřování a směnitelnosti.
Rozpolcení ducha na bezduchost poměrů a duchaplný komentář k těmto poměrům je pak již
jen důsledek rozpadu, kdy duch přestává být sám sebou a přeměňuje se na něco zcela jiného,
co je mu sice vnějšně podobné, ale podstatně je mu cizí a nepřátelské, duch se přeměnil na
inteligentnost. Aby neztratil duchapřítomnost a neklesl na pouhou organizující inteligenci,
musí se duch konkretizovat v myšlení, básnění a konání, v mnohotvárnosti svých podob, musí
se bránit tomu, aby byl redukován na jednostrannost a abstraktnost rozumu či niternosti nebo
efektivnosti. Jak Kosík poznamenává, právě jeho Dialektika konkrétního byla pokusem,
pouhým pokusem – tedy pokusem bez odpovídajících výsledků, promyslet ve změněných
poměrech v termínu „praxis“ problematiku ducha, jako jednoty myšlení, básnění a konání.
Proces, v němž duch degraduje přírodu a skutečnost, je zároveň procesem vzniku anti-
ducha, necitelné bezduchosti. Osud lidstva možná závisí na tom, zda člověk odhalí, že příroda
není bezduchost, ale že je s duchem spřízněna, a v tomto náhledu překoná i svoji současnou, a
snad i dočasnou, modernistickou bezduchost.
5. Kultura a politika moderní doby
V návaznosti další linie, jíž prochází Kosíkovo hlavní schéma úvah, se objevují především
aspekty ekonomické či sociologické, spojené s otázkou systému a moderního „bloku“.
Nicméně ještě před tím a před vlastním meritem celého schématu, postavou „anonymního
diktátora“ a metaforou jeskyně a Otevřena, nabízí se alespoň letmý pohled do dvou oblastí,
v nichž se Kosíkovy úvahy a jejich akcenty odrážejí také a které rozšiřují a doplňují mozaiku
pojmů a procesů, z nichž se zatím celé schéma a jeho struktura vytvořilo a v nichž se
výsledný obraz v tomto bodě úvah prezentuje.43
43 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9, 20–31, 60, 86–102, 165–171; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 52–78, 119, 129–147, 215–241; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 29–42, 56, 75–80, 118, 119.
58
Kultura i politika jsou samozřejmě tématickými poli, které Kosík pojímá šíře a které chápe
v úzké souvztažnosti k ostatním analýzám současnosti, jimž se věnuje. I v tomto světle, či
spíše právě v tomto světle, vnímá kulturu především jako průlom, který narušuje monopolní
nadvládu bezprostřední žádostivost, peněz a trhu, v němž se odsunuje naléhavost právě
stávajícího a faktického, a otevírá se nová dimenze času, prostoru i pohybu. V osvobozujícím
průlomu kultury se zakládá volný prostor a v něm se zabydluje trojice kultivování: úcta ke
vznešenému, péče o Zemi a kultivace přírody, a také vztah k bližním jako ke svobodným
bytostem. Jak kultura, tak i politika, jsou založeny na překonávání osobního a kolektivního
egoismu, na prolomení jeskyně jakékoliv ideologie, tedy na kritice právě vládnoucích
falešných představ.
Význam kultury se odkrývá v její moci zázračné proměny – je schopna přeměnit zlobu,
ponižování a zklamání v něco zcela jiného a překonávajícího, v rozdávačnost a prosluněnost
laskavosti, humoru, porozumění a účasti. Aktem kultury je proměněno protrpěné, zlé i
bolestivé, a povyšuje se na radost, útěchu a potěchu. Kultura totiž není prvotně soubor
uměleckých artefaktů, znalostí, nebo morálních pravidel. Svou podstatou a svým posláním je
založením a obranou prostoru, v němž ztrácí svůj vliv a postavení síla, násilnictví,
expanzívnost trhu i roztahovačnosti ideologií, předsudků a fanatismu. Její poslání je naplněno,
když navzdory všemu jmenovanému vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm
svobody, vznešenosti a poetičnosti. Kultura vznikla a trvá jako orientace, která vybízí
k opačnému, nepřirozeném pohybu („nepřirozený“ – ve smyslu opačného směru, než ke
kterému vedou a svádějí „přirozené“ náklonnosti a sklony). Nejen antická filosofie, ale každá
kultura se totiž rodí z úžasu, z žasnoucího nahlédnutí do toho, co se děje. V moderní době
z toho úžasu zbyla karikatura: podívaná. Antický člověk v úžasu objevoval svět, zatímco
moderní člověk nevychází z údivu, stal se z něj zajatec dívání diváctví.44
Výše diskutovaná figura šaušpílera ohlašuje moderní zánik kultury. Kultura vytrhuje ze
zaběhanosti, samozřejmosti a rutiny, nabízí poetický pobyt na Zemi. Osvobozuje lidi ze
živořícího prostředí komfortu a spěchu za kariérou a majetkem. Kultura znamená, že existuje
čas smutku a čas radovánek, čas práce a čas odpočinku atd. Nicméně, epocha šaušpílerů ruší
tuto diferenci, vše se slévá do šedi a nerozlišenosti. Temporalita karteziánského světa
odsunuje kulturu stranou, „napotom“, z dneška na zítřek.
44 Důležitou roli v otázce kultury hraje slušnost, kterou člověk rozumí étos obyčejného člověka, který netouží přeměnit svět a stát se hrdinou, ale zůstává nepozorován a skryt v nenápadné a prosté všední službě, spolehlivosti a poctivosti. Slušnost ví o svých mezích, nepřekračuje je obvykle ani vzhůru – k heroismu, ani dolů – k neslušnosti, takto vymezená slušnost je životodárným humusem veškeré kultury i jakéhokoliv soužití. Není to ustrašenost a průměrnost, ale moudrost každodenního života, která zná míru.
59
V jiném významu se kultura proměnila na soubor hodnot. Výmluvným projevem tohoto
jevu je fenomén turismu. Kosík připomíná základ evropského chápání kultury – latinské slovo
colere, které znamená nejen pěstovat a šlechtit, ale také obývat a bydlet, vážit si a uctívat.
Prvotní význam kultury pro člověka spočívá v tom, že není jen jednou z oblastí jeho
rozmanitých činností, ale tvoří samu jejich podstatu. Člověk osvědčuje a dosvědčuje své
lidství pouze v kultuře a kulturou: šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi
obývá krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve vážnosti (ať už
v podobě bohů, Boha nebo pravdy, dobra a krásy). Zcela zřetelným aspektem moderní doby
je rozpad tohoto celostního obrazu kultury, kultura se vedle průmyslu, financí či politiky,
uzavřela do sebe jako jeden z mnoha oborů a jedna z odborností. Podobně se rozštěpil i
počáteční smysl kultury jako určení člověka na tvůrce, kteří kulturu provozují, a na pasivní
obecenstvo, které ji konzumuje. Od původního smyslu kultury – učinit krajinu obyvatelnou,
starat se, uctívat, slavit, poeticky obývat, se dnešní význam posunul na pouhé prohlížení,
konzumování, estetické prožívání vyčleněné oblasti dějinných poměrů. Kultura již není
všudypřítomný živel reálného života, ale je jí vyhrazeno zvláštní místo. Stává se rezervací,
sice chráněnou, ale do značné míry impotentní – kultura ztratila v každodenním životě lidí
přetvářející a inspirující moc.
Další rozměr toho, čím Kosík rozumí kulturu a její úlohu, je její řecký ekvivalent,
múzičnost. Múzičnost je osvobozující proměna, která uznává existenci bolesti, utrpení a
ošklivosti, prochází jimi jako svou vlastní zkušeností, aniž by se s nimi ztotožnila. Múzičnost
je prostorem prodlévání, které objevuje zasunutou a přehlédnutou krásu, kterou tradice a
předsudky zatracují. Pro múzičnost se to, od čeho se všední vědomí odvrací, stává podněcují
obrazností, v níž se zjevuje hloubka a konkrétnost lidské existence.
Takto pojatá kultura nemá nic společného s pseudo-kulturou dneška, která vzniká
propojením jednotlivých kultur a vytvořením jedné kultury světové. Převrácenost moderního
pojetí kultury ilustruje fenomén kýče. Tajemství úspěchu kýče tkví ve správném dávkování:
trocha erotiky, trocha exotiky, něco sentimentu, krapet cynismu, pár zašifrovaných narážek na
současnost a několik výpůjček z „filosofie“, respektive z toho, co moderní člověk za filosofii
považuje. Dobře utvořený kýč potom dojímá, ale zároveň poskytuje čtenáři či divákovi
uspokojení, že má spolu s autorem možnost nahlédnout do zákulisí světového dění a tajů
lidské duše – kýč zbavuje pocitu méněcennosti. Kýč jako konglomerát sentimentality a
propočtu, sentimentalita zhotovená chladným rozmyslem.
Dvě specifické oblasti, jimž se Kosík v rámci úvah o kultuře věnuje, jsou architektonika a
poezie, poetičnost. Výchozí teze zní: každá epocha má takovou architekturu, jaká sama jest.
60
„Mít“ určité epochy je projevem jejího „být“. Takto je moderní doba produkcí a reprodukcí
anti-architektonických základů moderní doby, je a vyjevuje vítězství karteziánské metody nad
architektonikou. Vše se stalo provozem a celá realita se zapojuje do jeho běhu, architektura
sama se stala vý-stavbou podmínek provozu a slouží mu – plní určitou funkci, redukuje se na
systematiku a zajištění souboru funkcí. Dominanta doby vždy odpovídá jejímu dominu, pánu.
V tomto případě dochází ke zbožnění jednoho momentu všudypřítomného provozu –
transportu. Tomu připadá v moderním městě klíčová funkce, jemu je vše přizpůsobeno, bez
něj město přestává fungovat.
Osud moderního města lze také chápat jako jeho krizi, spočívající ve ztrátě poetického. Pro
Kosíka poetické zahrnuje tři prvky – krásné, vznešené a důvěrné. Postupné vymezení těchto
prvků dokresluje proměnu města i samotné architektoniky v moderní době. Důvěrný vztah
k věcem člověk současnosti ztrácí – tempo jeho života se výrazně zrychlilo, zmizel prostor
k pozastavení, k prodlévajícímu obdivu vůči věcem svého okolí. Spěch jako nepřítel
důvěrnosti a intimity nahrazuje důvěrnost odstupem, chladným výpočtem a utilitárně
pragmatickým uvažováním. Lidé dneška již jednoduše nejsou obklopeni důvěrnými věcmi,
důvěrný vztah vzniká pouze tam, kde je počet věcí omezen a věci jsou přehlédnutelné. S tímto
ostře kontrastuje určující symptom moderní doby – neustálé chrlení nových a lepších kvant
věcí, artefaktů a informací. Věcí již neobklopují člověka, ale valí se jako nepřetržitý a rychle
ubíhající proud kolem něho a mimo něj. V takovémto prostředí ztrácí město blízkost a
důvěrnost, jeho atmosféru namísto kouzla a tajemnosti určuje odcizenost a lhostejnost.
Podobnou proměnou došlo i vznešené. Setkání se vznešeným člověka vytrhuje
z navyklých relací a přenáší ho do jiného, tajemného a neznámého světa. Pozorovatel je stržen
úžasem a děsem, pod tíhou pohledu klesá na kolena, k zemi. Zároveň ale stoupá vzhůru, je
vznešeným přitahována a pozvedán do výše. V otřesu při setkání se vznešenem se jako
konečné bytosti dotýkáme nekonečna. Vznešeno člověka osvobozuje a povznáší. V lidských a
přírodních útvarech se vznešenost pouze projevuje, prosvítá, ale není do nich ani vtělena ani
zpředmětněna. Svojí podstatou je vznešené pohybem, který nás vytrhuje ze všednosti a
banality, přeměňuje naši závislost na systému materiálních potřeb na metafyzickou potřebu
pravdy, krásy a dobra. Vznešenost činí svět obyvatelným a chrání jej před pádem do
přízemnosti. Znakem moderní doby ztráta přístupu k nekonečnému, na jeho místo nastoluje
nepřetržitou a nepřehlednou řadu konečností, konečných účelů a cílů, konečných předmětů a
informací. Se ztrátou smyslu pro vznešené člověk propadá vězení banality, prozaičnosti,
utilitárních cílů. Namísto vznešenosti nastupuje v architektuře povznesenost a impozantnost.
Grandiózní stavby člověka nikam nepovznášejí ani neumožňují dotyk s nekonečnem, pouze
61
zapojují lidi do anonymního procesu nivelizace a banalizace. Podobně jako u důvěrného, i
vznešené mizí tak, jako mizí prostor a čas pro něj, uspěchanost a vznešené se vylučují.
Konečně i krása se mění na pohlednost a líbivost, a s mizejícím poetičnem jakožto
syntetizující a spojující mocí, se rozpadá i pospolitost a obec. Respektive, obec i město jsou
degradovány na rozšiřující a zdokonalující se systém potřeb. Metafyzickou potřebu
poetického a vznešeného supluje redukce člověka na shánění požitků a majetku, na
zabezpečení komfortem a luxusem. Přístup k nekonečnu je zacloněn pragmatikou konečnosti
a agresivitou triviality. Architektonika jakožto diference – určení podstatného a vedlejšího,
definice cíle, mizí a je nahrazena právě vedlejším a pomocným. V moderní době – v panství
zdokonalujícího se a rozšiřujícího se systému, se města už nezakládají, ale pouze rozrůstají a
rozšiřují. A pokud ano, tak nikoliv posvátným a slavnostním aktem, ale dle plánu technického
rozumu jako aglomerace administrativních budov a běžného průmyslového a kulturního
provozu.
Podobně jako kultura i politika hraje stěžejní roli v možnosti prolomení jeskyně moderního
systému. jako taková nemůže existovat bez bytostného vztahu k obci, k polis. Je činností,
která zakládá, udržuje a obnovuje obec jako pospolitost lidského a božského. Polis existuje
jako spor a svár lidského a božského, dočasného a trvalého, banálního a vznešeného.
V moderní době se ale obec rozpadá a na její místo nastupuje veřejnost. Lidé se již nesdružují
v obci, ale rozptýlili se do náladové veřejnosti. S tím dochází proměny i sama politika.
Politika je především hra o moc a hra s mocí. Politika moderní vystupuje s absolutními
nároky a chce si podrobit všechno – není vědou, ale rozhoduje o jejich výsledcích, není
náboženstvím, ale má své modly a velekněze atd. Projevuje se jako manipulace s masami,
umožněná redukcí karteziánského modelu světa, občan se stává bezmocným zdrojem veškeré
moci – moderní demokracie vylučuje občana z účasti na rozhodování, chybí mu prostor
shromažďování, kde by se radil s jinými a projednával politické záležitosti. Je redukován na
voliče, jednou za čas se mu povoluje, aby odevzdal hlas tomu či onomu politickému uskupení
– stává se „minutovým vládcem“, v kratičkém intervalu volební procedury v uzavřené
místnosti. Obec sama a z ní vyplývající politika je místem uplatnění a rozvoje plurality
člověka, prostor dění diference. V okamžiku, kdy si jedna složka uzurpuje privilegované
monopolní vedení, obec se rozpadá nebo transformuje na jednorozměrný systém. Vítězství
konzumenta nad občanem znamená konec produktivního sváru a rozhovoru, v němž se rodí a
ustavuje zodpovědná osobnost.
62
Republika jako obec obcí je federací samosprávných institucí, jejichž centrem je vize
člověka jako plurality bytostí. Obec není ustavena jednou provždy, zakládá se vždy znovu.
Občan a následně i obec se rodí ze zázraku svobody, z jejího prožitku, každý člověk má být
tedy svobody hoden. Je to tedy člověk, kdo zakládá svět, nicméně právě zakládání ze světa
moderní doby mizí a je nahrazováno lhostejností a sériovostí produkování a provozu.
Moderní politiku charakterizují mimo jiné tři jevy. Jednak výše zmíněná a diskutovaná
postava politika pragmatika – manipulátora s veřejností a občany, dále svatá trojice soudobé
demokracie: křesťanské hodnoty, euroamerická civilizace a NATO, a konečně průvodní znak
moderní politiky – podívaná neboli show.
Kromě toho se Kosík věnuje ještě dvěma specifickým aspektům současnosti, válce a
mnichovanství. Problematika války byla diskutována výše, v rámci líčení přímé podstaty
moderní doby, a tak bych zde chtěl blížeji zmínit pouze fenomén mnichovanství.
Mnichovanství je především zlo, přepadající ze zálohy a nenadále. Je to zvláštní koexistence
agresivního zla a krátkozrakého kapitulantství. Někdo či něco musí padnout jako oběť a
výsledkem je smír se zlem, panství zla jako norma, jako normálnost. Mnichovanství: triáda
agresivity, kapitulantství a nestoudnosti (agresor i kapitulant ztratili stud a svorně a se
samozřejmostí se dožadují oběti). Na jiném místě popisuje Kosík tento jev podrobněji jako
truchlohru, v níž vystupují čtyři aktéři: agresor, který veřejně a bez skrupulí uchvacuje, oběť,
která se nemůže nebo neumí bránit, dále rozporuplná figura těch, kteří sice nesouhlasí, ale
nemají odvahu ani prozíravost rozpoznat v agresorovi základní zlo doby a postavit se mu na
odpor a konečně kapitulanti, uzavírající s agresorem dohodu a ospravedlňující své jednání
nutností akcentu přežití. Druhá polovina 20. století do seznamu obětí zapisuje další položky:
město, krajina, řeč, duše.
Mnichovanství totiž není pro Kosíka ojedinělým příběhem toho či onoho roku,
mnichovanství je naše přítomnost, je zabudováno do základů moderní doby. Tento děj, na
jehož počátku, v roce 1938, stály tři osoby (agresor, kapitulant a oběť), se dále modernizuje a
zjednodušuje na proces, jehož průběh kontroluje a ovládá kybernetický stroj. Monopolní
figurou dnešního mnichovanství je agresivně fungující systém, který je systémem kapitulace,
jemuž se obětuje příroda, planeta Země, krajina, řeč a především duše. Tato roztahovačná
bezduchost sahá na všechno a všechno si dovoluje. Epocha ztratila míru a jaké jsou důsledky
této záměny, o tom již vypovídala celá dosavadní analýza moderní doby na stránkách této
práce. Mnichovanství tak postupuje bez zábran jako nezadržitelná nestoudnost, která slibuje a
menšině lidstva také poskytuje komfort, většina před ní kapituluje a pouze blázni se odmítají
podrobit a konformovat. Moderní doba tak dostává další specifický aspekt: je sporem šílenství
63
rozjeté a zdokonalující se mašinérie na výrobu bohatství, jehož odvrácenou stranou je
devastace, a bláznivostí těch, kteří nejdou s proudem, ale proti, nepospíchají, ale postávají a
pozastavují se a mají odvahu vyslovit jedinou otázku: k čemu je všechno toto kvaltování
dobré?
6. Formování „systému“ a vznik „bloku“ V intencích toho, co bylo řečeno na konci třetí části, základní kontury situace v moderní
době již byly jasně vytyčeny: proměny člověka i světa, v němž žije, jsou tak radikální a
zásadní, že spolu s nimi přichází i zrod nového panství, nové vládnoucí hierarchie moci, nové
rozhodující a všemocné instance. Než se však podíváme na samý vrcholek tohoto schématu a
struktury, zbývá ještě poslední předstupeň, a sice analýza toho, jak vlastně tato moderní
struktura vznikla, co je její centrální hnací silou a jakým způsobem je udržovaná, replikována
a dokonce i rozšiřována. Tento oddíl se tedy bude věnovat rozvedení Kosíkových úvah o
karteziánském racionalistickém modelu vnímání skutečnosti, který převzal v moderní době
vedoucí roli a pomocí metody a její vlády skrze anonymní systém zcela transformoval a
podřídil si veškerou skutečnost současnosti. Formování tzv. „Bloku“ je pak ilustrací toho, jak
se konkrétně toto vládnutí a transformace realizovaly a realizují.45
Jak již bylo v této práci několikrát zmíněno či naznačeno, Kosík klade stěžejní význam
v procesu transformace světa v moderní době karteziánskému modelu výkladu skutečnosti.
Tento model rozpoltil skutečnost na subjekt a objekt, z přírody učinil předmět exploatace a
svět redukoval na fungující a stále se zdokonalující systém potřeb. Svět je transformován na
totální příručnost. Konstruující a technický rozum nahlíží celé jsoucno jako nekonečný počet
kombinovatelných obrazců. Z povahy mimolidského jsoucna jako analogického geometrické
figuře pak vyplývá, že je počet takovýchto operací se skutečností neomezený. Konstruující
rozum provádí s těmito obrazci nikdy nekončící hru, která stále znovu chrlí nové a nejnovější,
jejím nejvlastnějším smyslem je vynalézavost. Vynález za vynálezem a objev za objevem
vytvářejí čirý dynamismus epochy. Vznikající nová příručnost dává člověku k dispozici
všechno. Nositelem této změny a jejím implementátorem se stává metoda. Metoda překonává
45 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 47–55, 96, 97, 165, 177-182; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 72–73, 90, 207, 208, 218; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 11, 44, 54–8, 78–90, 103, 107, 119, 144–161.
64
roztříštěnost a partikulárnost, ruší nahodilost a rozdílnost, stává se jedním stavitelem a
inženýrem, který rozvrhuje celou skutečnost, je nezadržitelným procesem, jenž nahodilé a
neuspořádané transformuje na přehlédnutelnost a manipulovatelnost. Metoda postupuje krok
za krokem, obezřetně, stává se jistotou pozvolného a sebejistého panství nad skutečností.
Jakmile je takto metoda jednou nalezena a koncipována, začíná epocha jejího vítězného
tažení světem, samy dějiny se stávají dějinami jejího všestranného použití a univerzálního
uskutečňování. Descartem načrtnutá koncepce vědy je založena na jednou provždy platných a
jistých základech, její stavba je předurčena k neustálému růstu a zdokonalování se. Moderní
doba je vítězstvím této metody nad architektonikou i nad vědou. Vše se stalo provozem a
panstvím nadvlády člověka, který mezi sebe a skutečnost vsunuje fungující systém, pomocí
nějž ovládá skutečnost.46
Jakým způsobem došlo k této redukci na systémovost, Kosík vysvětluje porovnáním
s rozumem architektonickým, který je v Kantově intenci systematickou jednotou a vnitřní
souvislostí čtyř základních otázek: co mohu vědět, co musím dělat, v co smím doufat, v čem
mám zalíbení. Žádná z těchto otázek, ani všechny dohromady, nemohou být redukovány na
systematickou jednotu znalostí, zdokonalující se systém – jako otázky zůstávají vždy vně
systému. rozum zůstává architektonický, když postupuje systematicky a uskutečňuje se jako
umění systému, ale zároveň ví, že jeho výchozím bodem je vnitřní spojitost těchto otázek,
neredukovatelných na systém vědění. V architektonice rozum ví, že nesmí propadnout tomu,
aby svůj sklon k systému a systémovosti považoval za svoji jedinou činnost. Nicméně, právě
to se stává v moderní době: čtyři základní otázky přestaly rozum zaměstnávat a jeho jedinou
aktivitou se stala zdokonalující se systematika vědění, stal se z něj jednostranný rozum
systému – rozum systematický a systémotvorný.
Na jiném místě Kosík a v jiné perspektivě pojímá rozum jako triádu, rozmluvu a svár tří
rovnocenných aktérů – rozumu technického, poetického a morálního. V okamžiku, kdy se tato
trojice rozpadá a technický rozum se chápe monopolní vlády, ostatní ponižuje na své asistenty
a určuje jim role, potom se svět propadá na fungující systém. Konečně v jiné úvaze se Kosík
ještě jednou vrací k Mandevillově vizi nového pojetí zla a sleduje tři fáze, kterými vznik
systému prošel. Na počátku je tedy zlo redefinováno a objeveno jako nevyčerpatelný zdroj
energie, jako takové se soukromé neřesti mění na veřejné blaho, jestliže jsou zapojeny do
46 K tématu systému Kosík připomíná faustovskou anticipaci tohoto jevu. Ke konci života Faust vystaví dílo, které svého původce přetrvává jako systém - spěchu a pohánění. Lidé jsou uzavřeni do systému, který by se nepohyboval bez jejich energie a aktivity, ale současně je pohání a žene, jsou k němu připoutáni pevně a trvale. Pohání je strach, že budou v honbě za majetkem a slávou předstiženi a opozdí se při rozdělování profitu a funkcí. (Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 103).
65
systému. Člověk se i se svými negativními vlastnostmi a temnými pudy stává rezervoárem
netušených možností, pokud je ovšem pod kontrolou inteligentního a racionálního (za)řízení,
které vše směřuje k jedinému cíli – vytváření blahobytu. V takto pojatém systému se zlo mění
na takzvané zlo, slouží dobru a přináší prospěch všem. Během této první fáze – v 18. století je
tento systém ještě natolik průhledný, že nezastírá svůj původ. Nicméně ve své druhé fází se
vymknul svým tvůrcům a jde svým vlastním chodem, na nic se neohlíží a prosazuje se
bezohledně. Konečně ve své třetí fázi, v naší době, se osamostatnil natolik, že komanduje a
pohlcuje lidi a mění je na své příslušenství. Přináší sebou novou formu zla, sebe sama
požírající rozpor produkce komfortu a destrukce světa i člověka.
Agresivně a planetárně fungující systém se stává centrálním procesem a podstatou moderní
skutečnosti. Moderní člověk si k usnadnění života zkonstruoval systém, bez něhož již nemůže
existovat. Tento systém produkce a konzumu se nechová neutrálně, je agresivní a expanzivní.
Postupně se formoval po celé dvacáté století, jeho počátky sahají až do první světové války.47
Frontovým prožitkem, otřesem z války, je „člověk v uniformě“ unesen, nadšen a fascinován,
stává se průkopníkem, zárodkem nové postavy dějin, kráčejícího giganta, který se vydává na
vítězné tažení planetou a podrobuje si ji. Existence „člověka v uniformě“ vrcholí v proměně,
kdy vzniká planetární systém, který uni-formuje věci i lidi a podřizuje je svému velení. Celá
situace se dostává do nového rozměru v klíčovém procesu, v němž dochází k paradoxními a
ironickému sblížení. Dobyvatelský a válečnický „německý duch“ uzavírá alianci s bývalým
opovrhovaným odpůrcem, „angloamerickým duchem kramářství a trhovectví“. Jejich
symbióza rodí novou formu systému, dnešního vládce planety – super-ducha. Panská jednota
dobyvatelů s trhovci našla společný hnací článek v bezmezné chtivosti vládnout a profitovat.
Vznikl totalizující systém, který na své příslušenství mění vše: přírodu, lidi, ideje, dějiny, a
který se stal nepřetržitou transformací, v níž se skutečnost mění na připočitatelnou a
disponovatelnou realitu. V rafinovanosti strategie tohoto systému jsou lidé in-formováni a
následně uni-formováni. Skrze informovanost si systém lidi přisvojuje jako své příslušenství:
je nutné vybavit je dvěma nezbytnými a doplňujícími se vlastnostmi, vždy hladovou chtivostí
a racionálním počtářstvím. Člověk je jako doplněk přiřazen k fungujícímu systému, srůstá
s ním, ztratil od něj kritický odstup.
„Normální“ každodennost soudobého člověka tedy podává následný obraz: v práci i
v době volna je člověk stále zaměstnán, dobrovolně se zapojuje do systému, který mu
47 Zdánlivý rozpor s výše zmíněným, mandevillovsky inspirovaným, pojetím, které počátek vzniku systému umisťuje již do 18. století, lze vysvětlit ztotožněním systému, o kterém Kosík hovoří zde, tedy systému především jako mechanismu produkce a konzumu, s třetí fází systému v mandevillovském pojetí, tedy panstvím jednostranného systematického rozumu.
66
předpisuje co má dělat – obíhat banky a sledovat růst či pokles úrokové míry, objíždět
supermarkety a zjišťovat, které poskytují větší slevy, třídit pečlivě odpad do pěti kontejnerů,
pospíchat k televizi a nezmeškat seriál na pokračování; člověk, uvězněný do ďábelského
kruhu shánčlivosti ztrácí a nemá čas na sebe a věci podstatné. Pomocí vědy a techniky, ale na
základě novodobého karteziánského rozvržení skutečnosti rozpoutal člověk procesy, které
běží svým vlastním chodem, zatahují lidstvo do svého zrychlujícího se fungování a spoutávají
je. Nastala tak epocha nové závislosti – otrok byl majetkem svého pána, nevolník byl
připoután k panské hroudě, proletář ke stroji kapitalisty, dnešní člověk je oproti tomu
připoután k fungujícímu systému, patří k němu jako jeho příslušenství, většinou o této
závislosti ani neví a dobrovolně se jí podřizuje. Moderní doba je systémem spěchu a
pohánění, který lidi odsuzuje k tomu, že se nemohou zastavit a pozastavit, nechtějí-li zůstat
mezi poraženými a mezi těmi, kteří nejsou schopni držet krok s akcelerací vývoje. Člověk se
v ironickém obratu dějin stává objektem útvaru, který jako zrcadlo své moci a pro své
pohodlí, pro zpříjemnění života – nikoli pro dobrý život, vytvořil. Člověk-subjekt ztratil
kontrolu nad svým výtvorem, mění se na objekt, zatímco systém se povyšuje na pseudo-
objekt. Zároveň je ale člověk obětí klamu imperiálního sebevědomí: nechápe, že jeho
hegemonie je spjata fatálním procesem růstu moci, neumí svoji závislost prohlédnout,
domnívá se, že si může z vlastní vůle dovolit všechno, ve skutečnosti si ale smí dovolit pouze
to, co mu povolí fungující systém.
Přitom je výrazně zamlčována, či obrazem komfortu a ekonomického růstu přehlušována a
zastiňována, vlastní podstata tohoto systému – ničivost a znicotnění, tedy celkový korpus
témat, diskutovaných již výše, v oddíle zabývajícím se epochální záměnou a vládou nepravdy,
šířením nicoty a prázdnoty. Povrchní a klamně klíčový konflikt dvou politicko-ekonomických
systémů, kapitalismu a socialismu, po celé dvacáté století zastírá skutečnou hrozbu všech –
nihilismus. Rozjetá mašinérie moderního systému je svojí podstatou dvojznačná, na jednu
sice produkuje blahobyt a komfort, na stranu druhou ale devastuje Zemi i lidi. Člověk i vše
další v soukolí tohoto procesu přichází o svoji svébytnost a vzájemně se odcizuje. Masová
expropriace odebírá všemu vlastní podstatu i opodstatnění. Lidé jsou redukování na jeden
rozměr – producentů a konzumentů. Odvrácenou stranou produkce společnosti blahobytu je
devastace, bezduchost, proměna skutečnosti na připočitatelnou a kontrolovatelnou reálnost,
řeči na informatiku, obrazivosti na sterilní obrázkovitost a sloganovitost. Fungující planetární
systém se ve svém konečném důsledku a výhledu mění na inteligentně sestrojené zařízení na
auto-destrukci člověka.
67
Viditelným ztělesněním a hnacím centrem transformační moci systému je pro Kosíka
formování „bloku“. Tento obraz je pro Kosíkovy esejistické úvahy stejně symptomatický a
častý jako následně diskutovaný „Anonymní diktátor“ či metafora „jeskyně a Otevřena“.
Přitom právě tento obraz je nejméně koherentní a ve svých různých variacích synchronní. Ve
skutečnosti nalezneme v textu esejů hned několik variant toho, co vlastně blok znamená,
respektive, co jej tvoří. Jakousi anticipaci pozdějšího rozvedení této myšlenky najdeme již
v úvahách z nejstarších esejů, kdy Kosík varuje před možností, kdy se nezadržitelný pokrok
„elektřiny a páry“, tj. seskupení techniky, vědy a průmyslu promění v novou symbiózu, která
znevolní lidi i přírodu, dějiny i kulturu. Jakýmsi prvním krokem k vybudování pojmu a
obrazu moderního bloku je pak úvaha o přibližování se vědy a techniky. Technika patří
k moderní vědě tak podstatně, že s ní vlastně splývá, a v tomto sjednocení se vytváří nový
rozhodující prvek celé moderní skutečnosti: technověda. Soudobá technika ale není pouhou
aplikací vědy, či jejím důsledkem. Srůstání obou je dovršením dvou procesů, které vycházejí
ze společného základu, a tím je rozvržení skutečnosti, v němž se svět prakticky i teoreticky
přeměňuje na objekt, a tak se stává předmětem exaktního zkoumání a ovládání. Společným
základem technovědy je technický rozum, přeměňující skutečnost na zajištěný,
přehlédnutelný a manipulovatelný objekt.
Následně Kosík již postuluje nejčastější a nejpropracovanější model svého bloku: dvacáté
století je svědkem zrodu a chodu nové symbiózy ekonomiky, techniky a vědy. K vzniku,
vyzkoušení a uvedení do chodu, tohoto útvaru, dochází v počátečních letech první světové
války na německé půdě. Tři oblasti lidské skutečnosti, tradičně existující nezávisle na sobě,
srůstají v jeden útvar, který určuje podobu moderní doby. Symptomy tohoto srůstání jsou
bezmezný růst a překonávání všech hranic, nová symbióza probouzí a organizuje titánské síly
a dává je do služeb jedné části lidstva, zahajuje období dynamismu a univerzální
mobilizovatelnosti. Až tento nový útvar umožňuje člověku, aby plně rozvinul své titánské
úsilí, podmanil si přírodu, přeměnil ji na zásobárnu energií a surovin. Právě tento blok
produkuje i specifickou temporalitu a časovost, která nahrazuje zastaralé triadické pojetí času,
nastoluje časový modus zdokonalitelnosti. Kromě toho tato symbióza rozvrací i tradiční
rovnováhu a architektoniku života, hlavní pozornost je obrácena k hmatatelným výsledkům,
k viditelným úspěchům a materiální prospěšnosti. Sám o sobě je ale i tento blok, stejně jako
fungující systém, pouze ztělesněním a vnějším projevem „absolutní autority“.
Toto nejčastější vymezení bloku Kosík na několika místech reviduje, modifikuje a
doplňuje. Tak například hovoří o specifickém výtvoru evropského racionalismu, symbióze
vědy-techniky-průmyslu, jako o západní vymoženosti, která je vlastním zdrojem
68
vrchnostenského vyměřování a přerozdělování Země i živitelem představy všemocnosti
umělé ruky moderní techniky. Právě tento blok je nejen součástí fungujícího systému, ale
přímo jeho hybnou silou, a pouze v tomto trojspolku přestává být věda soukromou záležitostí
učenců a stává se účinnou společenskou silou, ztělesněním zdokonalitelnosti a pokroku,
modlou ideálu moderní doby.
Na jiném místě Kosík tuto trojici doplňuje a hovoří o planetárním komplexu, který jako
aliance financí, vědy, techniky a průmyslu ovládá svět, připravuje anexi vesmíru, přináší
komfort i devastaci. V další úvaze modifikuje i tento obraz a zdůrazňuje sepětí moderního
bloku techniky, vědy a průmyslu s vojenským a zbrojařským komplexem, a upozorňuje, že
v takovémto spojení věda exkluduje ze své práce svědomí a morální úvahy.
Konečně jistým vyvrcholením těchto různých variací je teze o vzniku, v této linii úvah,
jakési formy superbloku, tedy fungujícího systému růstu expanze a zdokonalování, jehož
viditelným ztělesněním je konglomerát techniky, vědy, průmyslu, financí, válečnictví a
ideologie. Tato symbióza je pak nejmocnější silou naší doby, ve srovnání s níž ztrácejí stát i
trh na významu. Hlavní a všeříkající charakteristikou tohoto útvaru je fakt, že ke svému chodu
nepotřebuje žádnou morálku, nýbrž se pohybuje mimo dobro a zlo.
7. „Anonymní diktátor“ a jeho formy projevu Na základě takto vytyčené linie, která nás vedla od pojetí člověka, podstaty moderní doby,
přes popis aspektů současnosti v oblastech etiky, kultury a politiky, až po vytyčení hlavní síly
a transformační moci dneška – fungujícího systému, již schéma zcela logicky a neodvratně
ústí ke svému centru, ke klíčovému a vrcholnému bodu celého konceptu, jehož důležitost a
stěžejnost bude ještě zvýrazněna následným osmým oddílem, v němž Kosík používá metaforu
„jeskyně a Otevřena“ k dokreslení a podtržení dosud analyzovaných úvah.48 Na symbolickém
vrcholu pyramidy Kosíkova konceptů výmluvně a výstižně trůní postava, či spíše „cosi“,
která/které je zcela beze sporu nejčastěji frekventovaným obrazem a tématem všech
esejistických úvah, vystupujíc explicitně či implicitně a latentně v kontextu, pozadí a podstatě
všech probíraných jevů, procesů a fenoménů, a jež je ale přesto zároveň paradoxně tématem
takřka nejméně rozvedeným či detailně popsaným. Na určitou základní nepostižitelnost a
48 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 19, 127, 150–185; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 59, 60, 71–80, 96, 131, 195–216, 223–233, 244–251; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 12, 22–31, 42, 60, 61, 79, 153–163, 178.
69
slovní neuchopitelnost tohoto „cosi“ vlastně zřetelně odkazuje již sama skutečnost, že i pouhé
pojmenování tohoto objektu je v kontextu Kosíkova díla naprosto specifické – nalezneme
doslova desítky pokusů o jeho pojmenování a otitulování, všechny z nich lze chápat jako
určité vystižení jednotlivých atributů a aspektů této entity, nikoliv o celostní vyjádření její
podstaty. Nicméně, asi nejpoužívanějším pojmenováním je přece jen výraz „Anonymní
diktátor“, který je užit i pro název tohoto oddílu a pro jednoduchost a přehlednost výkladu
bude používán i nadále v rámci analýzy tohoto objektu.
Vhodnou předehrou a vlastně i předpokladem následného je několik Kosíkových analýz,
které se zabývají postavením Boha v moderní době. Příhodný je především obraz, převzatý
z Havlíčkovy básnické vize popraveného Boha ve „Křtu svatého Vladimíra“. Kosík v něm
vidí ztělesnění onoho boha, kterého podrobili kritice osvícenci 18. století. Tento Bůh již
nesídlí na nebesích, ale je vtažen do fungující mašinérie světského a pozemského života.
Odvažuje se vzpoury až jako druhý, po osvícenci, který je za kritiku Boha vsazen do vězení, a
svojí vzporou pokračuje v díle kritického rozumu. Kvůli pořádku a v zájmu spravedlnosti
odsuzuje světská moc následně k trestu smrti oba rebely, intelektuála i boha. Bůh je popraven
a nastává doba bezbožnosti, nastupuje čas prozatímnosti a zmatenosti. Bůh je mrtev a začíná
boj o nástupnictví, nejrůznější mocnosti a instituce usilují o dosažení trůnu: rozum, stát, věda,
technika aj. Sotva ale jeden z adeptů usedne na vladařský stolec, hlásí se již další konkurent,
svrhne svého předchůdce a panování všech se mění na pouhé epizodní události. Skutečný
vítěz se za zády všech zmocňuje uprázdněného místa a je jím „agresivní a devastující
prázdnota“.
Samozřejmě, „prázdnota“ je přesně tím pojmem a objektem, jemuž je věnována tato
kapitola. Jaká je tedy celková škála vlastních pojmenování, otitulování a označení, jimiž se
Kosík snaží postihnout centrální bod svých úvah, entitu „Anonymního diktátora“? Již prostý
výčet těchto pojmenování je nanejvýše symptomatický a defakto přesně vypovídá o
charakteru a rozměru této „postavy“. Jedním z jeho předznamenání je už švejkovský „Velký
mechanizmus“ nebo samotný Goethův Faust – veškeré jeho charakteristiky spojené s jeho
panským, podrobujícím, racionalistickým a dynamistickým přístupem ke skutečnosti jsou
v kontextu Kosíkových úvah aplikovatelné na procesy moderní doby ztělesněně jak ve
fungujícím systému, tak v postavě „Anonymního diktátora“. Co se tedy týče samotné
mozaiky pojmenování, již prostý výčet bez podrobnějších charakteristik je impozantní:
moderní Kreon, všemocný pseudo-subjekt, komandující zlo, gigant gigantovič, Nic, absolutní
autorita, moderní Leviathan, antiduch, Supercapital, univerzální panství jeskyně, dominus
absconditus, Bestia Triumphans, znicotňující žádostivost, planetární modla, agresivní
70
prázdnota, komandující instance, sublimovaná ruka, planetární obstaravatel, nepravda –
Pseudos, Vrchní inženýr, interes, COSI, gigantická supervelmoc, planetární diktátor, Nikdo,
fungující anonymní systém, planetární nestoudnost. Na první pohled je zřejmé, že většina
pojmů odkazuje na předešlé analýzy moderní doby a systému a je jakýmsi jejich shrnutím a
zkratkovitou tematizací, většina z charakteristik a atributů „Anonymního diktátora“ je tak již
přímo dána z povahy rozboru předešlých oblastí. Zastavme se tedy nejprve krátce u otázky
vzniku tohoto objektu, této vládnoucí instance.
Jednu z prvních vizí nabízí již Tocqueville, který uvádí podivuhodnou moc
nepojmenovaného diktátora, jenž degraduje lidi, aniž by je týral. Nad nespočetným davem
lidí, kteří se v jeho vizi budoucnosti starají jen o své zájmy a požitky, se tyčí tato poručnická
moc, která se sama o zajištění jejich požitků stará a bdí nad jejich osudem. Je absolutní, jde do
podrobností, je pravidelná, předvídavá a přívětivá. Sám Kosík vidí vznik tohoto
pseudosubjektu jednak jako nezamýšlený důsledek mechanismu pokroku, jehož růst byl
možný díky tomu, že se veškerá pozornost soustředila na domnělou nejvyšší hrozbu – stát,
jednak na zrod této entity přesně spadají i analýzy popisující zrod fungujícího systém, tedy
jak začlenění mandevillovsky pojatého zla do komplexu systému – plodící ve své třetí fází
vznik „nového zla“ a nové formy systému, tak aliance německého válečnického ducha a
angloamerického ducha kramářství a trhovectví. Jinak řečeno, moderní Leviathan přichází na
svět ve dvacátém století, během jedné války o třech dějstvích.
Co lze dodat k charakteristice a povaze tohoto „Anonymního diktátora“? Především, jak
zřetelně vyplyne z následného popisu hierarchie celé struktury, veškeré předešlé popisy
charakterizující systém, blok či hlavní procesy moderní doby, jsou aplikovatelné nebo se
přímo vztahují právě na povahu tohoto moderního vládce planety. Hlavním aspektem činnosti
této absolutní autority je to, že neponechává lidi tak, jak jsou, ale transponuje je pro své
potřeby, zmocňuje se jejich nitra, okupuje je a využívá. Skrytý vládce dneška je rafinovaně
zlomyslný a potměšilý – ponechává lidem iluzi, že jsou pány všeho, ve skutečnosti je ale
transformuje na poslušné příslušenství svého systému a panství.
Vlastním politickým programem tohoto subjektu je tzv. nová ideologie (konglomerát
oprášeného sociálního darwinismu a pragmaticko moralistní ideologie), spočívající ve třech
krédech: 1) pravda neexistuje; 2) všichni lidé jsou lidmi, ale úspěšní a nejúspěšnější jsou
lidmi více; 3) nejvyšší a jedinou realitou je trh a chování lidí na tržišti. Tento program je
realizován v rámci výše zmíněného procesu světové normalizace, kdy se teze o neomezenosti
moderního člověka a samozřejmosti rostoucího uspokojování jeho potřeb stává vládnoucím
paradigmatem globalizované planety. Transport je zbožněn a skutečnost nivelizována,
71
metafyzická touha je nahrazena znicotňující žádostivostí, vládne modus anonymního procesu
růstu a pohlcování.
Pod vedením anonymní komandující instance dostává aktualizovanou podobu Orwellův
Big Brother. S duchem doby se Velký bratr pružně přizpůsobuje, na místo primitivních
totalitárních metod přicházejí nové, sofistikované. Moderní formule Velkého bratra zní takto:
ať děláš cokoli a nacházíš se kdekoli, vždy sleduješ Velkého bratra jako svůj vzor, záchranu a
ochranu, nikdo na tebe již nemusí dohlížet, protože ty sám sebe hlídáš, abys nezmeškal,
nepřišel o pořadí, nevybočil z řady, jsi sám sobě neplaceným hlídačem a strážcem.
Hlavním strůjcem úspěchu tohoto objektu je jeho skrytý, neveřejný a anonymní charakter.
Kde sídlí tento nový planetární diktátor? Všude a nikde. Jeho panství a podstata je stejně tak
zřetelná, jasná a průkazná, jako efemérní. Prázdnotu jakéhosi „ČEHOSI“, náhradního
modernistického boha či bůžka, zakrývá neurčitost, obestřená oparem tajemnosti. Cestuje
z jednoho místa na druhé, projevuje se v maskách a převlecích, jak přívětivých, tak
odpudivých; ve své podstatě je jedinou věcí, prezentuje se ale ve zcela odlišných podobách i
pojmenováních a vyvolává proto klamné zdání, jako by šlo o několik jevů na sobě
nezávislých, postižitelných izolovaným zkoumáním. Tento „Anonymní diktátor“ nezná
hranice, volně přechází z jedné oblasti do druhé, rozšiřuje se do nesmírnosti. Už proto se
nikdy nemůže stát předmětem zkoumání žádné z odborných věd, pouze jedna věda – kritika,
zabývající se předpoklady každého vědění, vědeckého i mimovědeckého, jej může postihnout.
Nicméně, právě struktura a hierarchické zobrazení jednotlivých složek komandující
instance je v esejích zobrazeno rovnou v několika rovinách a perspektivách. Především je tu
dvojí obraz triadického uspořádání, „zlověstného trianglu“, „nesvaté trojice“, kdy trh a
demokracie, respektive trh a stát, tvoří vlastní nástroje vlády „Anonymního diktátora“.
Samozřejmě, trh a demokracie, ve své vzájemné provázanosti a sblíženosti, se natolik
zaobírají sami sebou, že vůbec nepozorují za nimi stojící sílu, která reglementuje jejich
chování a stará se o jejich vzájemnou spoutanost. Trh i demokracie se pohybují v rámci, který
nevytvářejí, pouze jej ve své činnosti respektují a udržují jako přirozený předpoklad své
existence. Na jiném místě jsou jako viditelní exponenti vládnoucí instance uvedeni zbrojaři,
mafie a loupeživá lumpenburžoazie a jako výkonné orgány Leviatana Kosík zmiňuje
Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a NATO. Samotný anonymní vládce je
zpodobněn jako dvojspřeží bezmezné nenasytnosti a počtářsky vypočítavého technického
rozumu.
Konečně, „Anonymní diktátor“ je samozřejmě i vrcholným článkem hierarchie systému
moderní skutečnosti, tedy hierarchie jeskyně. A právě téma metafory „jeskyně a Otevřena“ je
72
závěrečným obrazem, shrnujícím Kosíkovy úvahy do srozumitelnosti a přehlednosti
aktualizovaného antického podobenství.
8. Metafora „jeskyně“
Z antické filosofie převzatá metafora jeskyně je ideálním obrazem, v jehož intencích Kosík
aplikuje a dokresluje veškeré popsané analýzy moderní skutečnosti a v níž může ještě více
zdůraznit kritické aspekty svých úvah, respektive apelativní charakter nutnosti základního
obratu a nového přístupu ke skutečnosti.49
Platónovo i Aristotelovo pojetí příběhu o jeskyni je v obou případech popisem
nesamozřejmosti světa. Platón vypravuje, jak je obtížné prolomit uzavřenost jeskyně, v níž
lidé z počátku přebývají, a vystoupit do Otevřena, ke slunci, a zakládat svět. Případnému
vzestupu je vlastní velké riziko, jeho průvodkyní je smrt. Oproti tomu Aristoteles zdůrazňuje
snadnost, s jakou se lidé ze světa do jeskyně propadají a naučí se považovat ji za normálnost.
V tomto pojetí je nikdo z vnějšku do jeskyně neuzavřel, oni sami si svým způsobem života
jeskyni vytvářejí jako samozřejmé místo pobytu. Lidstvo v tomto obrazu žije v jeskyni,
vybavené vším komfortem a nadbytkem, a považuje tento uzavřený prostor za svůj domov a
za jedinou možnou realitu – nevědí, co je svět. Domnívají se, že všechno mají a nic jim
neschází. Platónova jeskyně je nuzná a kasárenská, ale z útlaku se alespoň v jednom z jejích
obyvatel rodí pochybnosti, vzniká nespokojenost, která vrcholí prolomením uzavřeného
prostoru. Problém Aristotelovy jeskyně je horší: její obyvatelé jsou rozmrzelí z přesycenosti,
nudí se a nevědí, co s volným časem. Jsou pacifikovaní a domestikovaní, nikdo si nedovolí
pochybovat. Hojnost všeho vylučuje ze života sny i revolty.
Přesně toto pojetí je hlavním rysem moderní jeskyně, která je důsledným rozvedeném
Aristotelova obrazu. Oproti jeho statickému uzavřenému prostoru je ale tato moderní varianta
jiná – expanzivní, stále se rozšiřující a narůstající. Proto ve svých obyvatelích vzbuzuje
dojem, jako by žili v prostranství volnosti a Otevřena. Expandující jeskyně pohlcuje vše,
s čím přijde do styku, je expanzivní uzavřeností. Zahrnuti nadbytkem a luxusem nevnímají
obyvatelé této jeskyně absenci podstatného, chybí jim míra a rozměr, diference, v níž se
teprve mění skutečnost na svět, ve kterém mohou lidé přebývat svobodně a s radostí.
49 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9, 60, 141–151, 166–183; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 51, 70, 105, 133, 203, 211, 225–239; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 91, 96.
73
Skryté dějiny moderní doby jsou vyprávěním o tom, jak je svět pozvolna, ale systematicky
pohlcován agresivní jeskyní. Děsivé obavy antických myslitelů se realizují a vládnou jako
systém samozřejmosti. Moderní jeskyně je uzavřeností systému, v němž vládne modus
nepravdy a prázdnoty. Podstatné zmizelo a člověk hledá záchranu a úkryt v nepodstatném a
vedlejším, v jeskyni. Se ztrátou se smiřuje a žije v domnění, že ji může vyvážit a nahradit
hromaděním nepodstatného – ocitá se ve falešném a převráceném míru. Jeskyně je vytvořena
kouzelným systémem zrcadlovitosti, jehož hlavním tvůrcem jsou masmédia.
Nicméně, člověk je bytost, kterou určuje vztah k Otevřenu, respektive je mu vlastní
metafyzická potřeba Otevřena, vzestupu z jeskyně do Otevřena. Systém ale vztahy převrací a
ze jsoucen vytváří své příslušenství. Pohyb vzhůru, z jeskyně do Otevřena, je odkloněn a
vychýlen do pohybu horizontálního, v němž se v grandiózních rozměrech opakuje stále stejné.
Jeskyně se stává ztělesněním zla, moderní nicoty a prázdnoty, nadvlády nepravdy,
indiferentnosti. Zcela zřetelně se ukazuje radikálnost sporu a sváru jeskyně a Otevřena a
nutnost volby mezi nimi. Tedy volby mezi životem v iluzi nepravdy – v univerzálním panství
jeskyně a zakládáním světa – pohybem v Otevřenu. Buď systém nebo svět, buď fungující
komfort provázený devastací krajiny i duše, nebo poetický pobyt na Zemi, vnucující se
fakticita jeskyně, nebo osvobozující možnost Otevřena. Obnovení světa se potom děje jako
obnovení sporu dobra a zla, obnovení diference a míry.
Samozřejmě, v takto fungujícím skutečnosti se normalitou vždy jeví pobyt v jeskyni,
zatímco osvobozující průlom do Otevřena se odsuzuje jako bláznovská abnormálnost.
V kontextu každodennosti a navyklého života v příslušenství systému člověk netouží po
svobodě a pohybu v Otevřenu, ale dožaduje se blahobytu a zajištěnosti – pokračující nadvlády
jeskyně. Lidé ztrácejí přístup k nekonečnu, jsou uvěznění do roztahovačné agresivity triviální
a pragmatické konečnosti, která v jeskyni vládne. Přesto, místem, kam člověk patří, je polis,
jeho domovem je Otevřeno světa, svět a jeho zakládání.
Prostor jeskyně moderního světa má také svoji specifickou hierarchii a strukturu, naprosto
odlišnou od tradičního rozvrstvení, kde vládnoucí funkce vykonávaly viditelné osoby.
Určujícím rysem této hierarchie je anonymita, neosobnost a abstraktnost, jeskyni neřídí osoby
z masa a krve, ale fungující neosobní systém. Na jeho samotném vrcholu stojí skrytý
planetární diktátor, určující povahu času, prostoru, pohybu, smysl i styl života. Po ruce má
zástupce a náměstky, kteří v jednotlivých částech planety provádějí jeho příkazy. Na třetí
místě figurují mezinárodní korporace a konsorcia, soustřeďující ekonomickou moc systému a
dohlížející na to, aby se proplétání techniky, vědy a průmyslu odvíjelo žádoucím směrem.
Následuje výkonný a pomocný personál, administrativa, tedy početná armáda politiků,
74
diplomatů, ideologů, manažerů všeho druhu. Za úkol mají správu a údržbu fungujícího
systému. Nejpočetnější je vrstva pátá, masa konzumentů, oběť systému, které ale ideologie
vsugerovává, že je jeho pánem. Pod touto masou je zařazen občan, kterému se dovoluje, aby
se jednou za pět let dostavil k volbám a odevzdal svůj hlas některé ze stran. Zcela dole
uzavírá hierarchii naprostá bezvýznamnost – člověk.
Konečně, důležitý vztah vzhledem k jeskyni zaujímá ideologie. Určující vlastností každé
ideologie je to, že zaslepuje lidi, a představuje jeskyni jako jedinou možnou a chtěnou realitu.
Ideologie je vlastní strážkyní jeskyně a její přízemnosti, dozírající na to, aby se lidé ani
nepokoušeli hledat ze jeskyně východ, slouží jako přímá i nepřímá apologetika vládnoucímu
globálnímu systému který transformuje planetu na expandující jeskyni, luxusní pro menšinu,
macešskou pro většinu, zhoubnou pro všechny. Největším nebezpečím pak je, že i po krachu
staré ideologie se člověk vystavuje nebezpečí, že upadne do tenat ideologie nové a tak vlastně
celá nabízená transformace pervertuje na pouhý přechod z jedné jeskyně do jeskyně jiné.
Ve své podstatě je ideologie, jako nekritická obhajoba převrácených poměrů,
degenerovanou ideou. Vzniká z pověrečné úcty k modlám: cosi je pozvednuto na místo
svrženého a popraveného boha a vynáší se na piedestal zbožnění. Takovou ideologickou
modlou mohou být např. rasa, národ, Strana či Trh. Ideologie je vševědoucí, na libovolný
dotaz má připravenou odpověď. Jednou z cest vůči jejímu vlivu je mimo jiné osvobozující
moc humoru, jak bude pojednáno níže.
9. Existuje řešení krize moderní doby? Představené schéma, které se prolíná Kosíkovy eseji, i mozaika hlavních pojmů,
problematik a fenoménů, samozřejmě vybízí k celé řadě otázek a úvah. Zcela zřetelně se
rýsuje centrální a klíčová otázka: pokud je moderní doba skutečně zasažena do takovéto míry
krizí, převládající paradigma se vyčerpalo, všemu vládne expandující jeskyně fungujícího
systému s „Anonymním diktátorem“ na vrcholu a člověk ztratil svoji areté, svoje bytostné
určení, existuje vůbec v této záplavě skeptických a pesimistických úvah a obrazů, jimiž jsou
Kosíkovy eseje doslova prodchnuty, nějaký náznak naděje, řešení, nového či jiného začátku,
radikálního obratu k novému vnímání skutečnosti? A i když je zřejmé, že něco takového
75
Kosíkovy úvahy nabízejí, jedná se pouze o příliš obecné a abstraktní a svým způsobem naivní
koncepty, nebo autor nabízí i nějaké konkrétní alternativy a recepty?50
Příkladem prvého je převzatá a rozvedená vize Otokara Březiny o velkém svátku
prosincovém. Uprostřed zdánlivě nikdy nekončícího chladu a tmy náhle zableskne, jakoby
zázrakem, jiskra, zazáří světlo: narodí se dítě a s ním i naděje. Takováto básnická imaginace
probouzí imaginaci politickou. Uprostřed uspěchanosti, honby za funkcemi, nestoudnosti a
ideologického blábolení, vyšlehne náhle, jako by z ničeho, jiskra-myšlenka a rázem
zpochybní všechnu převrácenou normalitu. Otvírá se šance na výstup z jeskyně do světa.
Takto koncipovaný vítězný prosinec je konjunkcí vyšší duchovní pravdy a integrální,
radikální, demokracie.
Jakým konkrétním a praktickým způsobem se ale člověk a lidstvo mohou dobrat takové
události? Výchozím bodem jakýchkoliv nadějných plánů je skutečnost, že moderní jeskyně
má své limity – ačkoli překračuje při svém růstu veškeré meze, není schopna překročit vlastní
historickou omezenost – být uzavřeným a uzavírajícím prostorem. Její omezenost spočívá i
v tom, že není nikdy schopna zapochybovat o svojí legitimitě, či sáhnout na strukturu panující
hierarchie. Na tomto základě, tedy dedukci o jistotě toho, že možnost alternativy a osvobození
existuje, je pak možné začít uvažovat o předpokladech a nutných aspektech řešení. Především
je tu nutnost existence umění číst, respektive jeho oživení. Analýza neboli umění číst je
prvním a nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací. Velmi specifická role
v tomto ohledu připadá filosofii, koncipované jako trojí umění: umění číst, umění ptát se,
umění žit. Nicméně této otázce se budeme věnovat až v samotném závěru této kapitoly.
Umění číst ale nestačí. Předně je nutné, aby si vědomí vůbec uvědomilo, že jeskyně není
jedinou realitou, že může existovat osvobozující alternativa. Člověk si musí uvědomit
potřebnost a nezbytnost základního obratu - k mnohorozměrnosti světa, nová změna musí být
přitom podobně základní a radikální – v postoji k dějinám, času, pravdě aj., jako byly zrod
křesťanství či Descartova filosofie spolu s Francouzskou revolucí. Je třeba, aby člověk nově
definoval vztah sebe k tomu, co jest – k přírodě, dějinám, ale také k sobě samému, aby lidstvo
přemýšlelo o počátcích nového, jiného a osvobozujícího paradigmatu.
Pramenem nové a tvořivé imaginace, nového paradigmatu, je předně rozpoznání hrozby a
hledání rozměru, který moderní době chybí. Zajímavostí v tomto kontextu je důraz, který
Kosík klade na střední Evropu, jakožto privilegovaný dějinný prostor, neboť právě toto území
50 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9–21, 62, 94–103, 135–148, 160–194; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 8–51, 78, 98–126, 150, 211–255; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 13, 32, 53–60, 80, 101, 158–180.
76
na vlastním těle poznalo, co je nacismus, co je bolševismus, i co je mnichovanství. Právě
tento potenciál zde může zrodit novou tvořivou imaginaci. Koneckonců, specifickou úlohu
vidí Kosík i v událostech Pražského jara, které jednak zpochybnilo paradigma moderní doby,
vcelku i v obou variantách, jednak bylo zábleskem a tušením jediné cesty, která může lidstvo
zachránit, projevilo se jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma
– klíčily v něm zárodky dějinné alternativy.
Co vše tedy potřebuje rodící se nová imaginace? Především zmíněnou analytičnost, umění
číst, kritický náhled a nadhled. Příchod tohoto nového pohledu na skutečnost může paradoxně
urychlit sám systém expandující jeskyně – čím dokonaleji bude bezdějinnost dějin fungovat,
čím všednější každodenností se pro lidi stane komfort se svými průvodními znaky, umrtvující
nudou a ohlupující rozmrzelostí, tím dříve se zrodí nová představivost a nová imaginace.
Konflikt protichůdných časů – minulosti, která se tváří jako zajištěná budoucnost, a
budoucnosti, která ještě nesebrala síly k nástupu, může přinést a přivodit katartický otřes,
z něhož budou v nejrůznějších oblastech – ve vědě, hudbě či literatuře, ale také
v každodennosti obyčejného života – klíčit zárodky nového paradigmatu.
Když nyní perspektivu ještě zúžíme a pokusíme se o konkretizaci těchto vizí, Kosík hovoří
o nutných a přínosných proměnách v několika oblastech. Především je tu základní rovina,
problematika postavení a podstaty člověka samého, z níž se pak odvíjí i výsledek ostatních
změn. Pro jiný a nový počátek je předpokladem pozastavení, jako možný začátek zamyšlení.
Tedy linie úvah, kdy člověka znenadání přepadne otázka a pochybnost, úzkost, k čemu je
všechno pachtění, podnikání, uspěchanost a vynalézání dobré, tím se uvolňuje prostor a čas
k zamyšlení. Běžné veličiny – hodnoty moderní doby, jako je úspěch, efekt, majetek či sláva,
se propadají do bezvýznamnosti a vynořuje se přehlížená a potlačovaná otázka, co je dobro,
co je pravda? Člověk se potřebuje rozpomenout, kdo vlastně je a kam patří. Jemu vlastní je
totiž unikátní možnost nezařaditelnosti: člověk, který ví, kdo je, má moc vzepřít se fatalitě
fungujícího systému a říci NE. Pokud si člověk rozpomene na svoji areté, tedy pobyt na světě,
který spočívá v diferenci a osvobozující možnosti, když hledá východisko z labyrintu jeskyně,
což se neděje návratem do minulosti, ale přípravou a předjímáním budoucnosti (budoucnosti,
která není pouhým prodloužením převrácené přítomnosti do příštích staletí, ale rodí se a
začíná v kritice toho, co právě je a co chce v zatvrzelém egoismu trvat na věky), když si tedy
uvědomí své poslání (být na světě) a rozpozná, že v současné komfortní jeskyni figuruje jako
pouhé příslušenství, pak se může vědomí tohoto rozporu a křiklavého nesouladu stát počátek
osvobozujícího pohybu: člověk se napřímí a hierarchie jeskyně se hroutí.
77
Zdrojem podobného sebeuvědomění může být nový náhled na míru a její moc rozlučovat
a slučovat. Právě míra ví, že technická vynalézavost má smysl pouze tehdy, když jde ruku
v ruce s básnickou imaginací a morálním zamyšlením. Takto pojatý trojrozhovor umožňuje
člověku obnovit poetický a důstojný pobyt na Zemi. V jeho pozici v rámci bytí, v inter-esse se
zakládá možnost jeho pohybu, stejně jako jeho tří základních schopností: myslet, básnit,
konat, jako hybných zdrojů tohoto pohybu. Myšlení, básnění a láskyplné konání jsou
způsoby, jimiž se prolamuje uzavřenost jeskyně a přechází se do Otevřena. Jinak lze možnost
záchrany také formulovat v příkazu lásky, lásky, která přikazuje – lásku. Kdo tento příkaz
uposlechne, rozhoduje se pro trvalou a radikální neposlušnost vůči vyhlašovaným nařízením
převráceného polo-světa jeskyně. Příkaz „Otevřeno, nikoli jeskyně!“ je parafrází apelu „Ježíš,
ne Caesar!“, takovýto příkaz osvobozuje.
Člověk se stále pohybuje mezi možností úpadku na jakési anonymní „cosi“ a „ono“ a
možností vzestupu k zodpovědnému já. V tomto pohybu není člověk uzavřen, ale právě jím
prolamuje omezenost jeskyně, která toto rozlišení nezná a obojí směšuje. Člověk je praxis:
jako praxis nezhotovuje nástroje a soubory věcí, ale zakládá svět. Rozumí tomu, co vcelku je
a chápe toto porozumění jako vybídnutí, aby vykročil z jeskyně do Otevřena – a v tomto
vykročení a překročení zakládal svět. Vztah k bytí je tou událostí, která prolamuje jeskyni a
vzestupuje do Otevřena. Specifickou úlohu v této oblasti hraje mládí. Osvícenost zdůrazňuje
možnost jiných počátků, a tak zdůvodňuje nezastupitelnou roli mládí v dějinách. Mládí je
pokus o jiný počátek, nebezpečné pohoršení nad stávající životními vzorci; člověk je možnost
svobody a počátku, v každém okamžiku života může přerušit následnost, v níž se pohybuje,
vystoupit z pořadníku a zahájit jinou řadu. V tom je smysl skutečného mládí.
Projekt planetární záchrany spočívá mimo jiné také na těchto požadavcích: záchraně a
obnově města jako prostoru občanského soužití, záchraně krajiny před devastací a jejím
oživení jako místa poetického pobývání lidí, záchraně osobnosti před rozplynutím
v masovosti a nivelizací na příslušenství systému. Stejně tak zachránit svět znamená obnovit
rozhovor a spor zakladatelské trojice, triády rozumu: rozumu technického, poetického a
morálního, a obnovit architektoniku, která sjednocuje vznešené s triviálním, trvalé
s dočasným, pohyb v před s možností se pozastavit.
Přijít musí nová koncepce člověka, dějin, přírody, času, pravdy, bytí, ale také politiky,
respektive demokracie. Demokracie, která je schopná resistovat „Anonymnímu diktátorovi“ a
odvažující se průlomu z expanzivní jeskyně, nemůže být demokracií sociální, respektive
pouze sociální, protože takové pojetí redukuje člověka na systém potřeb. Místo toho musí
přijít demokracie metafyzická, která bude vnímat člověka jako světodějnost a bude ho vybízet
78
k zakládání světa. Spolu s tím je potřebné vytvoření nové podoby polis, pospolitosti, založené
na vizi člověka jako plurality bytostí. Kromě politika hraje svoji osvobozující roli samozřejmě
také kultura, jejímž vlastním určením je právě pobyt ve světě – v Otevřenu. Kultura je
osvobozujícím průlomem, který zakládá volný prostor a trojici jeho kultivování: úctu ke
vznešenému, péči o Zemi, vztah k bližním jako ke svobodným bytostem. Kultura i politika
překonávají osobní i kolektivní egoismus a prolamují uzavřenost jeskyně.
Konečně ještě o jednom specifickém klíči k prolomení jeskyně hovoří Kosík na několika
místech: myšlení by nemělo rovnou vymýšlet nové paradigma, ale mělo by se soustředit na
přemýšlení o tom, co dnes vládne, pokusit se analyzovat symbiózu vědy, techniky a
ekonomie, protože právě v této trojici jsou „zaklety“, utajeny, osvobozující možnosti. Je třeba
se znovu ptát: co je ekonomie (co je domov a dům, co znamená hospodařit?), co je věda (co
pro člověka znamená znalost podstatného a jeho odlišení od druhotného?), co je technika (co
je umění být na světě a přitom neprodlévat v jeskyni, která o světě neví?).
Když hledáme v Kosíkových esejích možné okruhy řešení a úvahy nad východisky
z moderní krize, kromě zmíněných apelů a vizí se velmi brzy a velmi výrazně začnou rýsovat
tři specifické oblasti a okruhy, které hrají v tomto řešení, když ne klíčovou, tak rozhodně
velmi výraznou a viditelnou roli. Než tyto mody řešení zmíníme, jedná se o úlohu jinakosti,
humoru a filosofie, zmíním ještě v nutné krátkosti oblast čtvrtou, která by se sice logicky
nabízela za jednu z centrálních, ale kupodivu v rámci esejistických textů o ní najdeme
pouhopouhou jednu zmínku, možná ale o to významnější a hodnou pozornosti. Karel Kosík se
možná překvapivě v celé šíři svých úvah prakticky vůbec nevěnuje otázce smrti a její úlohy
v proměnách moderní doby, respektive v řešení její krize. Právě smrt je ale nejvážnějším
protivníkem samozřejmosti, člověka vytrhuje ze samozřejmého mínění, zpochybňuje
samozřejmost světa a volá člověka k zodpovědnosti. Právě v setkání se smrtí se člověk
setkává také s pravdou o sobě – není svrchovaným pánem, ale pouze jedním z hráčů ve velké
hře světa. Klíčovým problémem moderní doby je skutečnost, že samozřejmost se ve sporu se
smrtí jen tak lehce nevzdává, ale naopak se ji snaží srazit na kolena: bagatelizuje ji,
domestikuje a chce ji přeměnit na samozřejmost. V moderní éře tak smrt ztrácí svoji
osvobozující otřesnost a stává se nivelizovanou součástí života. Smrt druhého již není otřes,
který člověka vykolejí, smrt zevšedněla a klesla na rovinu přízemnosti a bezvýznamnosti věcí,
senzací a událostí. V kontextu této kapitoly tedy smrt v moderní době ztratila svůj
osvobozující a prolamující potenciál.
79
První ze tří modů, které hrají specifickou roli v možnosti řešení krize moderní doby a
prolomení uzavřenosti jeskyně, je tedy něco, co lze ve svých různých modifikacích shrnout
pod termín jinakosti. Obraz, který toto téma může uvést, je například figura tragické bytosti,
která má jedno oko navíc. Taková osoba nevnímá pouze lépe, co se děje, ale také nahlíží, co
jako vidoucí musí dělat a k jakému jednání je zavázána, samozřejmě pak upadá do podezření
u těch, kteří přivírají oči nad hrozícím nebezpečím. Pro svoji kritiku všech ideologií vzbuzuje
tato postava podezření na všech stranách, všem je nepohodlná.
Podobné symptomy vykazuje např. Švejk, který nikdy nespěchá a má vždy času nazbyt.
Není synem své doby a jde proti proudu, pěšky a pomalu. Oáza jinakosti je v jiném případě –
u Fausta – reprezentována chatrčí, v níž žijí Filemón a Baukis, a která Faustovi, jenž jinak
ovládl celé okolí a vládne v bohatství, nedá spát a provokuje jej, protože ztělesňuje přesný
protiklad jeho vlastního systematického ovládnutí okolního prostředí. V moderní době pak
kdokoliv, kdo se odmítá zapojit do „normálního“ stavu a podvolit se nivelizujícímu systému,
je neomylně posouzen, odsouzen a exkludován jako blázen. Přitom, a na to Kosík klade důraz
často, prvním předpokladem svobody a osvobozujícího pohybu k Otevřenu je pozastavení,
vystoupení z valícího se proudu, vybočení z řady, stání mimo pořadí, chůze proti proudu
uniformované masy. Jiný a nový počátek je přitom zásadně možný jen na základě takového
vybočení a vystoupení z vnějšně definovaného řadu skutečnosti – jeskyně.
Humor a schopnost smíchu na tuto „rebelii“ navazují. Humorný, nikoli zlý, výsměch je
jedním z přiměřených a důstojných přístupů vůči zpupnosti zaslepené moderní jeskyně. Smích
je spolu s řečí konstitutivním prvkem lidské existence, ne však jako pouhé veselé tváření se,
ale jako rozpoložení mysli. Ve smíchu se člověk zbavuje strnulosti a otvírá se okolí i sobě.
Smích znamená uvolnění, je vzácný a výjimečný. Zvláštní význam má smích pospolitý, který
odhaluje nepřiměřenost: kdo se vyvyšuje a přesahuje míru, je smíchem smeten dolů na
patřičné místo. V pospolitém smíchu se účastníci ujišťují jak o své omylnosti, konečnosti,
smrtelnosti, a tedy i směšnosti, tak o své důstojnosti a rovnosti, o svém nezadatelném lidství.
Epochy a společnosti bez humoru zjevují ztrátu podstatného a postižení nepravdou. Humor
není soubor historek, ale nejvyšší projev imaginace. Je oporou vznešenosti, která by se bez
něj stala dutou patetičností.Oproti tomu staví moderní doba karikaturu smíchu – společenskou
masku zvanou „keep smiling“. Humor ve své pravé podobě chrání před zoufalstvím,
cynismem a lhostejností – jednoduše řečeno, nabourává přirozené životní prostředí jeskyně,
osvobozuje z mechanické příslušnosti k systému, sám úsměv dosvědčuje nesamozřejmost
světa a ve svém nadhledu poukazuje na možnost jiného, nového, pohledu, nového a
uvolňujícího vidění skutečnosti, vzestupu do prostoru Otevřena.
80
Konečně symbolicky závěrečné místo v linii, v níž jsme sledovali hlavní schéma
Kosíkových úvah, patří úloze a postavení filosofie, jakožto kritického myšlení, a jejího
potenciálu pro řešení krize moderní doby. Skutečná filosofie se rodí z běžných lidských sporů
a starostí, je spojencem lidí proti moderní fatalitě. Zatímco ekologie se domnívá, že stačí
zachránit životní prostředí, filosofii jde primárně o záchranu světa a obnovu pobytu člověka
v tomto světě. Kritické myšlení, filosofie, se přitom také bytostně liší od ideologie, která zná a
má dopředu na vše připravené odpovědi. Filosofie je trojím uměním: uměním číst, uměním
ptát se, uměním žít; její vlastní činností je kritika předpokladů. A je to právě filosofie, jež
prolamuje omezenost a uzavřenost ideologických jeskyní, připomíná pravý úděl člověka –
poetický pobyt na Zemi. Pro filosofa i pro člověka je polis místem, kam patří, jeho domovem
je Otevřeno světa, svět a jeho zakládání. V éře, v níž panuje agresivní a expanzivní jeskyně
systému a prozaičnosti, je místo a úloha filosofie jako kritického myšlení o to silnější a
významnější. Jak Kosík vyzívá na konci své poslední eseje, kolem nás je řada nevyřešených a
nejpodstatnějších otázek dnešní doby, a je na kritickém myšlení, aby nemeškalo a dalo se do
práce.
81
III. ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE A SHRNUTÍ
Dílo Karla Kosíka pokrývá celou škálu tematických oblastí, od vlastních ontologických a
gnoseologických otázek, jimž se věnuje především v Dialektice konkrétního, až po
politologická, sociologicko-ekonomická a kulturní témata. Nicméně vlastním smyslem této
práce bylo ukázat, že je možné najít minimálně jeden ucelující pohled, jedno výkladové
schéma, které obsáhne Kosíkovu tvorbu vcelku, a přitom bude logicky vypovídat o jeho
hlavní a celoživotní sféře zájmu. Nabídnutý rozbor Dialektiky konkrétního a pozdějších esejů
sleduje Kosíkovu fascinaci problémem člověka a jeho postavením v soudobé skutečnosti.
Zatímco v Dialektice konkrétního leží přece jen váha celého tématu také na analýze dialektiky
světa jevů a světa skutečnosti, již tam je zřejmé, že Kosík tuto problematiku pojednává právě
prizmatem jeho centrálního tématu – člověka. Pozdější esejová tvorba tuto oblast velmi široce
a z mnoha úhlů pohledu doplňuje a rozšiřuje, a tak se základní schéma – předesejistické –
stává poměrně čitelným a rozšířeným modelem a rozvinutým popisem pobytu člověka
v moderní době, i problémů s tím spojených.
Jak již bylo několikrát v této práci řečeno, obraz Dialektiky konkrétního především klade
důraz na rozměr lidské činnosti ve světě, na praxi – jíž je samotné zakládání světa, na jeho
konstrukci. Člověk se svojí praxí ve skutečnosti zpředmětňuje a také díky tomu je schopen
destruovat zvěcnělou pseudokonkrétnost a vnímat realitu v její konkrétní totalitě. Přesto je
tento genezivní a ontický charakter skutečnosti velmi brzy zastřen a člověk se ocitá ve světě
pragmaticko-utilitárně vystavěném a definovaném, stává se součástí systému, objektální
bytostí, a jeho původní rozměr jako onto-tvorné bytosti je zapomenut nebo přehlížen.
Tento obraz, do značné míry ještě obecný a neurčitý, již v jasných konturách vytyčuje
prostor, do nějž můžeme umístit v této práci nabídnuté schéma, kterým Kosík nahlíží problém
člověka v moderní době později. Specifická a jedinečná role a postavení člověku zůstávají. Je
místem diference dobra a zla, určuje se vztahem k pravdě a Otevřenu, převyšuje jím
zkonstruovaný svět a jeho mechanismy, včetně moderního systému. Člověku je vlastní
poetický rozměr, v němž hledá kontakt s Otevřenem, se vznešeností, nadále je to člověk, kdo
svět zakládá a vytváří. Nicméně, události posledních několika staletí celou situaci radikálně
82
mění. Na podkladě karteziánského vnímání skutečnosti postupně vzniká anonymní a
všemocný mechanismus fungujícího systému produkce a konzumu, založený na nekonečné
zdokonalitelnosti, uspěchanosti a vizi rostoucího blahobytu a pokroku. Mechanismus systému
je ovládán „Anonymním diktátorem“, neosobní všemocnou mocí, nahrazující padlého a
popraveného Boha. S jeho panstvím se radikálně proměňuje etický obraz světa, mizí diference
dobra a zla, pravdy a nepravdy, s mizející diferencí se šíří modus nepravdy, záměny, nicoty a
prázdnoty. Kultura i politika je pervertována na karikaturní součást potřeb systému, vládne
všeobecná směnitelnost, manipulovatelnost a příručnost všeho.
Na takto proměněném prostředí se samozřejmě zcela proměňuje i situace člověka, který je
redukován na jednorozměrné příslušenství systému, je mu odebrána jeho areté i veškerá další
jeho specifika, a stává se spokojeným, ale nevědoucím obyvatelem moderní komfortní
jeskyně, jeskyně stále expandující a rozšiřující své panství. Dle Kosíka se ale takovéto
vládnoucí dějinné paradigma vyčerpalo a nastala doba obratu, nového začátku, nové
imaginace. Je třeba redefinovat vnímání skutečnosti, vrátit se k poetickému pobytu a
diferencím, které umožňují přístup k pravdě, k Otevřenu, které umožňují zakládat svět. Cest a
způsobů, jak moderní jeskyni uniknout, je v obecné formě mnoho, nicméně konkrétní kroky
jsou teprve na nás a naší kreativitě. Důležitým předpokladem je vědomí nutnosti obratu a
změny, schopnost a vůle se pozastavit, vystoupit z řady, svojí jinakostí narušit a zpochybnit
fakticitu a fatalitu systému, nabídnout alternativu, nový a jiný začátek. Centrální úlohu
v tomto procesu má kritické myšlení, bez něj není celá pseudokonkrétnost moderní doby –
panství jeskyně – vláda Anonymního diktátora – fungující systém produkce/konzumu, vůbec
odhalitelná a analyzovatelná.
Obraz titulního tématu této práce se v Dialektice konkrétního a v pozdějších esejích
vyskytuje ve dvou formách. Původní je o něco obecnější úvahou, která již ale nese hlavní
výkladové principy, které téma určují; pozdější obraz, podaný ve schématu, prolínajícím se
esejistickou tvorbou, je již konkretizovanou a aplikovanou verzí stejného náhledu. Nejasné a
pouze obecné původní intence dostávají zřetelnou podobu, když Kosík diskutuje aktuální
politická či sociální témata. Výkladové schéma, popsané v této práci, je nástrojem, s jehož
pomocí lze začlenit veškeré ostatní Kosíkovy úvahy do společného obrazu, jehož tématem je
titulní situace člověka v moderní době. Nejde o vytvoření nějakého Kosíkova filosofického
systému, ale o vysledování jednotící linie hlavních výkladových bodů, kolem nichž se celá
Kosíkova esejistická tvorba točí a které jsou jako takové naleznutelné ve své více či méně
rozvedené podobě již v Dialektice konkrétního. Dílo Karla Kosíka vůbec není vzájemně
nesouvisející sbírkou esejů mnoha zaměření, které navíc nemají se systémem Dialektiky
83
konkrétního nic moc společného – právě naopak: celé Kosíkovo dílo je možné číst a vnímat
jako bohatou a pestrobarevnou mozaiku a škálu témat a analýz, které ve výsledné podobě řeší
stále totéž – zkoumají smysl pobytu člověka v rámci skutečnosti a především neustále
hlouběji a hlouběji postihují specifikum tohoto pobytu v dějinné aktualitě moderní doby,
v naší současnosti.
84
Prameny a literatura:
Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963.
Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004.
Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997.
Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993.