15
U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
Motto
Člověk musí respektovat život. Všechny síly života. Ty lepší i ty horší, bohužel i ty nejhorší. Někdy život připomíná obrovské vlnobití, které
je nutné přežít a přestát. Nelze se vyhnout tomu nejhoršímu. A zase, bohužel, nás otuží jen nebát se nebo i se strachem vstoupit do
bouřícího moře, a pak za odměnu vychutnat, když se vody utiší. Mezi tím si lízat rány
a chystat se na další kalamity. Málokdo má tolik štěstí, aby vyplouval jen na tiché moře…
Arnošt Lustig
kdyz duse boli.indd 2 11/2/12 8:25 PMUkázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Další příběhy z deníku psychoterapeutky.
Zuzana Peterová
kdyz duse boli.indd 3 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
Věnování
Tuto knížku věnuji milované dceři Ruth.
Poděkování
Ráda bych poděkovala všem, kteří mi svěřují svoje trápení, bolest duše, svůj strach i úzkost z dalších dnů a kteří společně se mnou hledají svou novou cestu, bohatší
o prožité zkušenosti…
Z celého srdce děkuji své milé rodině – mému mi-lovanému muži Vaškovi a všem našim čtyřem dětem
Davidovi, Jakubovi a dvojčatům Ester a Ruth za jejich veliké porozumění a podporu mé práce.
Moje vřelé poděkování patří také našim dvěma psím dámám – Vanilce a Goldě, které po celý čas mého psaní
trpělivě sedí u mých nohou.
Zuzana Peterová
Copyright © Zuzana Peterová, 2013Czech Edition © MarieTum, 2013
ISBN 978-80-905165-2-6 (váz.) ISBN 978-80-905945-2-4 (e-kniha)
U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
OBSAH
ZABIL JSEM... 10
BALKON 40
PROČ ZROVNA ONA 72
BYLA TO JEN HRA 112
VERONIKO, VRAŤ SE... 126
MISTR 144
DOSLOV 167
kdyz duse boli.indd 5 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
7
Předmluva
Bolest duše je někdy bezedná. Nebo se nám to tak občas zdá. V takovém momentě nám pohasnou všechna světla, radost, smysl bytí. Člověk by nejraději nebyl. Zmizel. Rozpustil se. Neprobudil se. Jen aby už nemusel cítit to ukrutné svírání na hrudi, v srdci, v celém „já“…
Vzpomínám na jednu svou klientku, která zůstala na celém světě úplně sama. Tragické události za druhé světové války, těžká poškození jejích drahých v padesátých letech minulého století a k tomu vážná onemocnění nejbližších způsobilo, že když jí jed-nou někdo neznalý situace řekl formální větu „A pozdravujte svou rodinu,“ – odpověděla: „Děkuji vám, vyřídím to sobě…“
Přesto tato dáma neztratila nikdy úsměv, ani glanc elegance. Přicházela do hodin terapie s krásně upraveným účesem, vhod-ným jemným nalíčením, nalakovanými nehty. A krásně voněla…
„Kde berete sílu, po tom všem, co jste prožila, každý den se upravit? Nevycházet ze svého domu jen tak, bez zkrášlování a bez úsměvu?“ zeptala jsem se.
„I když někdy nevím, jestli se ze svého smutku jednou nepo-minu, říkám si každý den, že se nevzdám. A abych to dokázala, potřebuji nějaké berličky, o které se mohu opřít. Vyjít ven mezi lidi jakoby nic, upravená a vzdor trápení usměvavá – to je moje zázračná pilulka k přežití.“
kdyz duse boli.indd 7 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
Úsměv může být dvojí: jeden, který vykouzlíme na své tváři, i když je nám tam uvnitř sebe sama smutno, a pak ten druhý, vnitřní, který nás dokáže prozářit z hloubi duše až po naše oči, které rozjasní. Navíc mají oba i magické kouzlo – jsou totiž tak trochu „viroví.“ Jak? Po čase používání se totiž dokáže nakazit jeden od druhého a nejen to: pohladí duši, zmírní bolest, umožní nadhled… I v tom největším hoři pomůže…
Zuzana Peterová
kdyz duse boli.indd 8 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
kdyz duse boli.indd 10 11/2/12 8:25 PMUkázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
11
ZABIL JSEM...
Loudal jsem se po městě. Chodníky byly ještě sluncem rozpá-lené jako žhavé uhlí z kamen mé babičky. Ach, babička… co ta se natopila v těch jejích malinkých kamínkách. Nikdo jiný neuměl tak z ničeho vytvořit tolik tepla. Nejen v bytě, i na duši.
Slunce sice dávno zapadlo, světla na chodnících začala svítit, ale stejně jsem měl pocit, jako by mi na cestu pořád dopadaly ty horké, letní paprsky.
Mimoděk jsem si víc rozhalil košili. Ať mě může večerní vánek víc ochlazovat.
Zastavil jsem se u stánku s občerstvením. Uf, to to tady voní. Párky jen jen k prasknutí, vedle klobásky ve vlastní vypečené šťá-vě, kousek opodál varem klokotaly pravé, nefalšované špekáčky. Symfonie chutí. K tomu hořčice a měkký chleba – co víc si přát? Jen orosenou sklenici s vychlazeným pivem. A nemusela by to ani být dvanáctka.
Ukázal jsem na pánve a hrnce, poručil jsem si od každého něco. Stánkař mi snad z vděčnosti, snad jen tak přidal pořádnou porci kečupu navíc. Dal jsem mu deset korun navrch a šel se svou večeří stranou, kde nikdo nestál a ani neseděl. Nechtěl jsem být rušen. Tak nádherný letní večer chci vychutnat sám.
Konec klobásky jsem si obalil do ubrousku, nemám totiž rád umaštěné prsty. Takhle se mi bude dobře jíst.
kdyz duse boli.indd 11 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
12
KDYŽ DUŠE BOLÍ
Podíval jsem se přes silnici do dálky. Ano. Byla tam. Moje řeka. Dobře jsem viděl její stříbřitou hladinu. Začínal večerní vánek a její hladina se čeřila. Co vlnka, to jemný briliantový záblesk. Měsíc byl zase tím nejlepším reflektorem.
„Co tady děláš, Petře?“ ozvalo se za mnou a lehce mě to pohla-dilo po zádech.
Nerad jsem se otočil. Neměl jsem nejmenší chuť s někým mlu-vit, natož trávit večer.
Za mnou stála Monika, moje dávná láska. Nedalo se nic jiného dělat, než se dát do řeči. Aspoň ze slušnosti k naší společné minulosti.
„Nazdárek, Moniko. Jak se máš? Vypadáš skvostně!“ pochválil jsem ji, aniž bych se pořádně podíval. Vždycky měla nesouměrnou postavu, velký zadek, malá prsa, pas jak almara. Na tom už nic nezmění. Ale jinak to byla moc milá holka. Tak co bych ji preven-tivně nepochválil.
„Díky za uznání. Od tebe, takového znalce žen, to obzvlášť potě-ší. Dáváš si, jak vidím, pořádnou svačinku. Nebo už večeři? Vzhle-dem k tvému nočnímu životu možná, že ještě oběd,“ a zasmála se tím svým typickým zvonivým smíchem, který mi pokaždé připo-mínal zvonky v našem kostele.
„Třeba je to teprve snídaně,“ nedal jsem se a pořádně se zakousl do párku.
„Nedáš si? Je dobrý a libový. Neztloustla bys,“ rýpnul jsem si.„Vtipný jako vždy. To se nezměnilo,“ konstatovala a ukousla si
kus chleba.Poprvé jsem se na ni pořádně podíval. No ne! Má na sobě černé,
přiléhavé šaty, velký zadek jakoby zmizel a pas je dokonce výrazný a na svém místě, kde má doopravdy být.
kdyz duse boli.indd 12 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
13
ZABIL JSEM...
„Co se tak na mě díváš? Hleď si raději svých buřtů a piva, to ti svědčí nejvíc,“ a píchla mě ukazováčkem do břicha.
Podvědomě jsem břicho zatáhl. Sakra! Přibral jsem od té doby, co jsme se stýkali, to se musí nechat.
Odstrčil jsem tácek se zbytkem jídla. Nějak mě přešla chuť.„Áááá! Pán asi přibral a má strach, aby přede mnou příliš
nejedl. Hahaha! Jste všichni stejní. Chcete vypadat jako princové z pohádky, jen to papání a pití vám v tom trošičku překáží,“ dobí-rala si mě ta osůbka dál.
A ne že by neměla pravdu. Stoprocentní dokonce. Právě proto mi vždycky tolik lezla na nervy. Copak musí za každou cenu vyklá-dat natvrdo věci, o kterých člověk raději neslyší? A sám si je ani ve snu nepřiznává?
Přisunul jsem si opět k sobě tácek. Ještě na něm zbyl pěkný kousek párku s hořčicí. Just to dojím, nenechám se přece takovou žábou ovlivňovat. S chutí jsem si kousl.
Neřekla už nic, jen mě jemně pohladila po ruce, jakoby na omluvu svých předchozích ironických slov.
Pořádně jsem se napil. Táááák. A je mi dobře.„Co teď budeš dělat?“ zeptala se a zadívala do dálky na řeku jako já
před chvílí. Už byla vidět jen stříbrná, stále se měnící hladina, jinak nic.„Chtěl jsem chodit jen tak po městě, nemít žádnou povinnost,
a vlastně ani žádný cíl,“ odpověděl jsem.„Takže?“Nedala se jen tak odbýt.„Takže teď vlastně nevím.“„Já ti v žádném případě nebudu překážet. Můžu rovnou jít.
S dnešním, ani jiným večerem nemám problém,“ a zasmála se.
kdyz duse boli.indd 13 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
14
KDYŽ DUŠE BOLÍ
Zpozorněl jsem. Co to znamená? Má snad někoho? A vlastně – proč by neměla. Kolik je to let, co už nejsme spolu? Tři? Nebo dokonce čtyři? A já mám v duchu nároky, jakoby po mně nikoho nemohla mít. To jsem tedy hodně ješitný.
„Víš co? Čert vem moje představy o volnosti večera. Pojďme a zavzpomínejme na časy, které jsme trávili spolu. Což kdyby-chom šli k řece a pak dál, po našich místech?“
Opravdu jsem se přistihl, že si to moc přeji. Naše místa a mís-tečka…
Chvíli byla zticha. Až jsem se bál, že řekne NE. Že musí jít, nebo něco podobně odmítavého.
Poodstoupila kousek ode mě. Pořád neodpovídala.„Zkusíme to. Po těch letech…“Na břehu řeky bylo ticho. Nikdo nikde. Jen sem tam šplouchla
vlnka, povyskočila ryba a plesknutím zase zmizela pod hladinu.Šli jsme jen tak vedle sebe, mlčky. Každý měl svoje myšlenky,
a ani jednomu se s nimi nechtělo ven.„Chodíš sem někdy?“ zeptal jsem se po chvíli.„Málokdy. Nejvíc jsem tady byla s tebou,“ prolomila vzpomínání.Vzal jsem ji za ramena. Nebránila se. Měl jsem dokonce pocit,
jakoby se ke mně trošku přitiskla.“.Pokračovali jsme k mostu, pod kterým jsme tolikrát stáli, líbali
se, myslím, že několikrát i milovali.„Vzpomínáš?“ a ukázala na skryté místo u břehu.„Jednou nám tady tak k tomu krásně zpívali ptáci. A ty jsi na
sobě neměla vůbec nic, ani svetr ne, i když ti musela být pěkná zima. Zrovna přece svítalo.“
„Víš, že na tvé něžné ruce někdy vzpomínám? A ráda?“
kdyz duse boli.indd 14 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
15
ZABIL JSEM...
Zastavili jsme se. Její věta mi rozbušila srdce. Sklonil jsem se blíž k ní.
Ovanula mě vanilka. Takhle vždycky voněla. Voní stále.Políbil jsem ji pod uchem.Nebránila se.Vzal jsem její lalůček jemně mezi zuby.Slabě vykřikla. Jako kdysi.Pevně jsem ji k sobě přivinul.Minulost nebyla.Pomalu jsem jí rozepínal tenký svetřík, pak podprsenku. Vida,
nosí stále stejný druh. I když jsem měl přivřené obě oči, stejně mi neušlo, jak se její měkká ňadra zaskvěla bělostí v měsíčních paprscích.
Rychle jsem na zem rozprostřel svou košili. Čert vem, že byla nová. Takových příležitostí jako je tahle není zas tak mnoho a často.
Milovali jsme se jako tenkrát. Bez zábran. Bez strachu. Jakoby ani ty roky odluky neexistovaly.
Když vše skončilo, vstala první, protáhla se jako kočka a začala se oblékat.
„Vůbec se mi nikam nechce, zůstal bych tady s tebou dál,“ při-znal jsem jí.
„Až do příchodu prvních ranních rybářů, viď?“ s úsměvem se na mě otočila a přetáhla si sukni přes hlavu. Padla jí přesně na boky, dob-ře jsem to viděl. Měsíc ozářil celou její postavu. Byla krásná. K nepo-znání změněná. Nebo že bych jí před lety pořádně nevnímal?
„Jsi tak něžný, ty umíš milovat duší, nejen tělem. Po tomhle se mi celá ta léta stýskalo,“ a dala mi pusu.
Měl jsem na jazyku tisíce otázek – třeba jaké že si to vybírala po mně partnery, kolik jich měla a tak podobně – ale kousl jsem
kdyz duse boli.indd 15 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
16
KDYŽ DUŠE BOLÍ
se včas do jazyku. Ne, žádné otázky, nesmím kazit tento nádherný okamžik. Stačí přece jedno jediné slovo a kouzlo je nenávratně pryč. A to bych právě nechtěl.
Chytli jsme se za ruce a pokračovali podél břehu dál. Sem tam seděli v trávě milenci, sem tam jsme potkali pejskaře.
Občas jsme se políbili, občas pohladili. Cítili jsme důvěrnou blízkost jednoho k druhému.
„Doprovodil bys mě na autobus? Myslím, že ten poslední jede za půl hodiny. Pak už nemám žádné spojení,“ poprosila.
Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli bude půlnoc. To to uteklo.Cesta podél řeky nás přímo vyhodila na okraj nádraží. Nebylo
tady mnoho lidí. Zítra byl všední den, každý už byl raději doma.Zůstali jsme stát opodál stanoviště, ze kterého měla odjet. Za ta
léta se tady nic nezměnilo. I ten stánek s novinami byl na svém místě.Kolikrát jsem jí jen sem doprovázel? Pokud ovšem nezůstala
u mě přes noc.„Myslíš na totéž jako já?“ vzhlédla ke mně.„Jak jsem tě sem několik let doprovázel?“ zasmál jsem se.„Přesně. Já také,“ a políbila mě na tvář.„A možná, že zase někdy budu?“ osmělil jsem se.Pohladila mě. Nic k tomu neřekla.Najednou jsem cítil, že ji mám rád. Moc rád. Co jsem dělal ty
tři, čtyři roky bez ní? Jak jsem vůbec žil?Objali jsme se.
n
Vytrhl nás zvláštní křik. Jakoby někdo na někoho nadával.Přitiskla se těsněji ke mně.
kdyz duse boli.indd 16 11/2/12 8:25 PMUkázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
17
ZABIL JSEM...
„Slyšíš to? To je hrůza,“ zamumlala mi do podpaží.Schoval jsem ji k sobě do náručí. Jako schovává otec malé dítě,
když se bojí.„Pomóóóóc,“ ozvalo se blízko nás. „Pomóóóóóc!“Ohlédl jsem se.Proboha…Dva mladíci drželi starší paní za obě paže, jako když jí je chtě-
jí odtrhnout od těla. Vedle ní stál starší muž, patrně její manžel a volal o pomoc.
„Dejte jí pokoj, vždyť vám nic neudělala,“ slyšel jsem, jak se je snaží přesvědčit. Hlas mu přeskakoval, pak začal odstrkovat jed-noho i druhého vetřelce. Byl ale jak věchýtek, vypadalo to jak ze špatného filmu. Jeden z násilníků se od ženy pootočil, rozpřáhl se a jediným úderem srazil muže na zem.
Lidé začali ustupovat od této nebezpečné scény co nejdál, někteří utekli vůbec pryč.
Najednou jsem uviděl, jak jeden z těch grázlů držel v ruce nůž. A vrhl se přímo na ležícího staříka.
Skočil jsem po něm. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, co dělá okolí, co moje Monika…
Ne nadarmo jsem chodil mnoho let na karate.První úder způsobil, že mladíkovi vypadl nůž z ruky. Druhý ho
znehybněl.V hlavě jsem měl jedinou otázku: co dělá ten druhý zmetek?
Nenapřahuje se také s něčím ničivým na ty dva chudáky?Rozhlédl jsem se. Kolem bylo neuvěřitelné ticho. Ten druhý byl
pryč.Ulevilo se mi, ale jen na chvilku.
kdyz duse boli.indd 17 11/2/12 8:25 PMU k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 0 0 4 4 0
