Nebát se jít vlastní cestouSetkávání s lidmi, pro které jsme tady

Cesta republikou

Když sledujete zprávy, možná občas podléháte depresi. Tak jedna dobrá zpráva „z terénu“: v naší zemi žije mnoho pracovitých, šikovných a slušných lidí.

Díky nim se zde žije dobře.

Pokud tomu nevěříte, můžete udělat to, co jsem v létě roku 2014 udělal já. Objížděl jsem Českou republiku, menší obce, městečka a města a setkával se s živnostníky, s drobnými a středními podnikateli, s aktivními lidmi, kteří se o sebe dokážou postarat, i když jim v tom stát někdy více brání, než pomáhá. A často se taky starají o druhé. Na jejich práci závisí prosperita a rozvoj České republiky.

Zajímalo mě nejen, co dělají, ale hlavně, co potřebují, co jim vadí, jaký by chtěli mít stát, co očekávají od politiky.

V politice je hodně důležité, kdo „určuje agendu“, tedy která témata, problémy a úkoly politika řeší. Většinou jsou to média nebo sami politici. Přišel jsem do politiky proto, abychom to dokázali změnit. Aby se politici znovu zabývali především tím, co trápí občany. Často to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je, že je necháme být. Přestaneme je otravovat byrokracií, stálými změnami, nápady a vytvoříme jim podmínky pro to, aby mohli svobodně žít a bez překážek pracovat.

V této publikaci uslyšíte hlas lidí, které jsem potkal na svých prázdninových cestách. Jejich práce, jejich aktivity, jejich vytrvalost a jejich hrdost na to, co dělají, si zaslouží naši úctu. Pro ně bychom měli „dělat“ politiku.

Občanská demokratická strana bude znovu hájit jejich zájmy a prosazovat politiku, jakou tito svobodní, odvážní a hrdí občané potřebují.

Petr Fiala

František Hejňák, soukromý zemědělec, Byšičky

Petr Blaha, kameník, Vlčnov

Jan Dudek, ředitel regionální televize TVS, Kunovice

Anna Chovánková, tvůrkyně tradičních výšivek, Vlčnov

MUDr. Dagmar Bouchalová, soukromá praktická lékařka pro děti a dorost, Tovačov

Jan Rasl, MBA, předseda představenstva Frýdlantských strojíren Rasl a syn, a. s., Frýdlant

Antonín Moštěk, výrobce tradiční keramiky a majoliky, Vlčnov

Jaroslav Škrabal, řezník a uzenář, Obrnice

Jaroslav Zeman, ředitel společnosti Detoa Albrechtice, s. r. o., Albrechtice

Jiří Matušík, zámečník, Vlčnov

Jiří Zahradníček, majitel Rybářství Tovačov, Tovačov

Josef Basík, majitel zahradnictví, Chýnov

MUDr. Josef Karas, majitel ruční zakázkové výroby nábytku No 1. Family, Obrnice

Martin Šípek, majitel velkoobchodu s nápoji, Frýdlant

Milan Horvát, majitel stavební firmy, zakladatel Sdružení romských občanů, Lysá nad Labem

Ing. Miroslav Bilčák, jednatel a majitel Formcad, s. r. o., Frýdlant

Ing. Oldřich Pecha, majitel Štičí líhně Esox, spol. s. r. o., Tábor

Oldřich Zajíc, majitel autodopravy OLZA, Tovačov

Pavel Beran, majitel reklamní agentury Color 3P, Kadaň

Petra Kovandová, majitelka sítě obchodů BON BON a Muzea čokolády a marcipánu, Tábor

Petr Mareš, majitel cukrárny Campiello a kavárník, Lysá nad Labem

PharmDr. Radek Oswald, lékárník, Kadaň

Roman Brzák, provozovatel autobusové a kamionové dopravy, Frýdlant

Svatava Josefíková, majitelka pekárny Vlčnovské vdolečky, Vlčnov

Vlastimil Javor, majitel pekárny, Vlčnov

Tomáš Rous, řezník a uzenář, Tovačov

Spolu se svými dvěma bratry hospodaří na půdě, která patří jejich rodu po několik generací. Hlavní plodinou, kterou pěstují,jsou opravdu kvalitní brambory.

Farma Hejňákových je rodinný podnik v pravém slova smyslu. Na sezonní práce těžko shání české zaměstnance, a tak musejí vše zvládat sami. Někdy se pracuje i 18 až 20 hodin denně.

Ze strany státu by František Hejňák uvítal důslednější kontrolu a deklaraci kvality zemědělských výrobků. Připadá mu, že je postupně potlačována a znevýhodňována česká produkce ve prospěch dovozu z některých zemí EU. Za neúnosné také považuje vysoké marže obchodníků, často i na zboží, které je, co se týče kvality, v zahraničí téměř neprodejné.

František Hejňáksoukromý zemědělec Byšičky

Pro českého zákazníka je bohužel hlavním kritériem nižší cena. Někdy mu asi nic jiného z ekonomických důvodů nezbývá. K pokřivení trhu v zemědělství přispívají zásadně i dotace, které nejsou v žádném případě správně nastaveny. V některých zemích EU jsou dotace daleko vyšší a skryty v různých jiných platbách. A pak stále platí ,,bližší košile, nežli kabát“.

S dotacemi je spojena rozsáhlá byrokracie, která silně zatěžuje menší zemědělce svojí administrativní náročností. Jsou věci, které jaksi samy vyplývají ze své přirozenosti a nemusí se kontrolovat a zbytečně dokladovat (jako je např. střídání plodin). Říká se tomu správná zemědělská praxe.

Nejlepší by bylo všechny dotace – a nejen evropské – zrušit a ušetřila by se spousta financí nejen na dotacích, ale i na nákladné administrativě.

„Lidé se musí naučit, že nic od státu není zadarmo“

„Nejlepší evropské dotace by byly žádné dotace.“

Petr Blahakameník Vlčnov

S kamenictvím to je trochu jako s politikou. Je to běh na dlouhou trať, často osamělá, trpělivá práce, při níž se obrušují ostré hrany a obnovují podstatné, časem prověřené věci, které stačily zarůst mechem. Jen to tesání do kamene a stavbu pomníků by si měl politik odpustit.

Petr Blaha je kameníkem a restaurátorem a práce má dost. Sama si ho prý najde. A našla si ho až v Budapešti či Římě, kde se podílel na obnově budov a vnitřního vybavení našich zastupitelských úřadů. Spolu se sezonním pomocníkem, kterého zaměstnává na živnostenský list, a manželkou pracuje v dílně na zahradě svého budoucího domu, jemuž je přes sto let a pomalu pod rukama svého majitele ožívá. Omezení a kontroly ze strany státu pan Blaha nevnímá jako žádné příkoří: „Kontroly z finančáku? No, tak vezmu šanon a jdu.“

„Když mám práci a zdraví, nemám co řešit.“

Jan Dudekředitel regionální televize TVS Kunovice

U zrodu TVS stálo v roce 1998 vyhrané výběrově řízení na městský informační kanál Uherského Hradiště, a jak říká ředitel Dudek, bez skvělého dlouholetého partnerství s městem by dnes TVS nebyla tím, čím je: regionální televizí s dosahem až milion diváků, nejen na jihovýchodní Moravě, ale i na Slovensku.

V současné době televize disponuje čtyřmi štáby ve dvou pracovištích a na chodu redakce, obchodního oddělení, produkce a administrativy se podílí téměř třicet spolupracovníků. TVS chce dělat především pozitivní místní zpravodajství, nejen z komunálních událostí. Své místo si najdou spolky, neziskové organizace, kultura, společenský život, ale i sport.

Podle Jana Dudka je veřejnoprávní role regionálních médií stále podceňována. V některých evropských zemích je přitom zákonem dán podíl informací, který celostátní veřejnoprávní média musí čerpat právě z regionálních zdrojů. Pokud by mohly regionální televize dosáhnout byť jen na 5 procent koncesionářských poplatků, vznikl by zde třetí prostor pro komunální média, vedle médií veřejnoprávních a soukromých. Na druhou stranu, ředitel TVS přiznává, že by zde vznikl problém, jak definovat kritéria, podle kterých by se finanční prostředky rozdělovaly.

Téma komunálních médií a jejich potenciálu i role při podpoře místního rozvoje či cestovního ruchu je bezesporu tématem budoucnosti. I proto TVS v čele s Janem Dudkem stála u zrodu Asociace regionálních a lokálních televizí, která má tlumočit zájmy malých televizí v legislativním procesu, ale také poskytovat poradenství a možnosti dalšího profesního vzdělávání.

„Regionální televize často plní veřejnoprávní funkci, ale stát ani veřejnoprávní média s nimi nespolupracují a jejich fungování musí spolufinancovat obce.“

Anna Chovánkovátvůrkyně tradičních výšivek Vlčnov

Paní Chovánková dokáže zázraky na počkání. Výšivka monogramu, kterou umí vykouzlit během několika minut před očima zákazníků, malým zázrakem je. Vyšívá různé součásti kroje, křticí roušky a vše, co umí nakreslit. Některé vzory zdědila po své babičce, některé jí lidé sami nosí. A hlavně: vyšívat už učí i své malé vnučky. Máme naději, že toto krásné řemeslo, které dává kroji duši, nezanikne.

„Bez řemesla výšivky by kroje již dávno zanikly.“

„Ve zdravotnictví by nemělo být vše zadarmo. Proč si necháme platit za aspirin, aby pak byl problém s léčbou onkologicky nemocného dítěte?“

MUDr. Dagmar Bouchalovásoukromá praktická lékařka pro děti a dorost Tovačov

S bacily a byrokracií paní doktorka ve své ordinaci bojuje už přes dvacet let. Sama říká, že se zrušením poplatků přibylo i mnoho zbytečných bitev. Tažení proti bacilům si vybrala dobrovolně – jako své životní poslaní. Chodí k ní nejen nezdravé děti. V ordinaci se objevují

i rodiče s nezdravě velkou pravomocí rozhodovat, zda nechají své dítě naočkovat proti infekčním, život ohrožujícím onemocněním. „Často se v těchto případech ptám sama sebe, kde končí svědomí jednotlivce a začíná zodpovědnost vůči společnosti, pokud se tak postupně rozhodnou tisíce rodičů?“ kroutí nevěřícně hlavou Dagmar Bouchalová. V některých případech liberální stát ji na druhé straně nutí k úvahám, zda se vůbec vyplatí být stále OSVČ a spíše nezaložit s. r. o., kde zaměstná sama sebe. Umožnilo by jí to mimo jiné odepsat své sociální a zdravotní pojištění. „Ta byrokracie mě jednou zabije.Ale neměnila bych.“

Jan Rasl, MBApředseda představenstva Frýdlantských strojíren Rasl a syn, a. s. Frýdlant

Cesta Raslových k výrobě velkých obráběcích strojů začala u řady strojů menších – u praček. Otec pana Jana Rasla, Ladislav, začal své podnikání již v roce 1988 s vyběhanou výjimkou a jednoduchým, ale výstižným opravárenským business plánem: co byt, to pračka. Dnes spolu řídí rodinnou strojírenskou firmu, kterou budují od roku 1993, a to na základě částečné privatizace podniku Elitex, jenž vyráběl tkalcovské stavy, převážně pro trhy tehdejšího východního bloku.

Vlajkovou lodí Raslových strojíren, které dnes zaměstnávají skoro dvě stě lidí, jsou nyní dodávky kompletních technologických linek na výrobu izolace z minerální a skelné vaty. Najít nové segmenty výroby, a tím i nová odbytiště, pomohl Raslovým unijní program pro malé a střední podniky ve spolupráci s CzechInvestem. Zkušenost s dotacemi EU hodnotí jako pozitivní, ale podle jeho názoru se nesmí zanedbat příprava investičního záměru a jeho načasování.

Stále větším problémem je ale najít do provozu mladé, technicky kvalifikované lidi a řemeslníky, jež by si podnik mohl „vychovat“ a kteří by s ním mohli růst.

Druhou stranou mince jsou dle zkušenosti Jana Rasla málo flexibilní podmínky pracovního trhu. Současné nastavení systému sociálního zabezpečení ve svém důsledku podporuje šedou ekonomiku a zároveň lidi demotivuje chodit do zaměstnání.

„CzechInvest nám pomohl získat dotace EU na nákup nových strojů, ale je důležité přijít včas a věnovat se investiční přípravě.“

Antonín Moštěkvýrobce tradiční keramiky a majoliky Vlčnov

Velký svícen s motivem Svaté rodiny, lidových muzikantů, andělů i zvířátek a s českým nápisem „Sláva na výsostech Bohu“ si našel cestu až do Vatikánu. Antonín Moštěk tento svícen v roce 1989 vyrobil pro Svatého otce Jana Pavla II.

V rukou držitele titulů Mistr lidové umělecké výroby a Nositel tradice se v současnosti známá majolika (fajáns) rodí již jen na zakázku. Spolu se syny a jejich manželkami dnes společně ve vlčnovské dílně vyrábějí spíše užitkovou keramiku, kameninu, která je tvrdší než majolika a je vhodná jako nádobí každodenní potřeby. Antonín Moštěk je i místním patriotem a autorem Ceny obce Vlčnova. Jako dar vyrobil řadu keramických objektů do kostelů v Suché Lozi, Blatnici, Vlčnově i do kláštera v Uherském Brodě.

Jaroslav Škrabalřezník a uzenář Obrnice

V místní hospodě si pana Škrabala moc neužijí. Ráno vstává již v půl čtvrté, aby na čtvrtou přebral maso z jatek, které si pak sám bourá. Část masa dále rozváží například do škol či hotelu, ale většinu zpracovává na domácí výrobky, které jdou na pult stále plného krámku v Obrnicích. Sám říká, že bez výroby uzenin by se podnik neuživil. Ale daří se. Na jeho vyhlášenou sekanou se sem lidé sjíždí z celých severních Čech.

Rodinnou firmu Jaroslav Škrabal převzal poté, co jeho otec odešel do důchodu, a nyní zaměstnává pět lidí. Největším problémem pro obrnického řezníka je momentálně sehnat prodavačku. Řeznictví je řehole – znamená to stálé ranní směny a hrubý plat, který se svou výší bohužel vyrovná sociálním dávkám.

Zázemí uzenářské provozovny vévodí stůl se sešity, kam musí pan Škrabal zaznamenávat detailní údaje o zdroji masa, teplotě skladování, v případě výrobků o teplotě zpracování. Jak se smíchem připouští, na tuto rutinu už si zvykl.

„K výrobě třeba sekané musím vyplnit pět různých papírů. Ale už jsem si zvykl...“

Jaroslav Zemanředitel společnosti Detoa Albrechtice, s. r. o. Albrechtice

Krtečka nenosí čáp. Krteček se rodí v jiřetínské továrně Detoa. Ve třetím patře funkcionalistické budovy obklopené hustými jizerskými lesy je totiž „Krtečkova porodnice“. Zde z dřevěných komponentů přichází na svět nejpopulárnější hračka ze zdejšího širokého sortimentu, ve velké míře ruční prací. Než on a jeho dřevění kolegové přijdou na svět, trvá to – od zpracování kulatiny přes sušení dřeva až po ruční malování – skoro dva roky. Kromě desítek druhů hraček Detoa vyrábí i součástky do pianin a klavírů, hlavně pro firmu Petrof, a hobby sety – dřevěné korále. Původní továrna českého Němce Johanna Schowanka začala vyrábět hračky už v roce 1908. Ironií osudu se v roce 1992 Jaroslav Zeman rozhodl podat konkurenční privatizační návrh právě proto, aby továrna nezískala německého majitele. Bál se, že v zahraničních rukách by výroba, vyžadující vysokou přidanou hodnotu technického, řemeslného a uměleckého zpracování, zdegenerovala na montovnu subdodávek, třeba jednoho

druhu dřevěných komponent bez dlouhodobého záměru strategického vývoje, a tím i výhledu stálého zaměstnání pro zdejší obyvatele. I dnes je objem práce sezonní, ale Jaroslavu Zemanovi se daří v odlehlém kraji bývalých Sudet dávat práci více než dvěma stovkám lidí. Má vizi a ta je spojena s budoucností místních lidí a kraje. Potomci některých zaměstnanců, kteří studují na uměleckoprůmyslových školách v okolí, se v rámci své praxe podílí na vývoji a designu nových hraček. Kromě několika generací pracovníků budovou Detoy projde ročně přes 25 tisíc návštěvníků zdejšího muzea hraček. V kreativních dílnách děti dobrovolně odkládají své plastové a elektronické kamarády, rodiče tablety i mobily, a společně s velkým soustředěním vytváří své vlastní hračky – z českého a slovenského dřeva.

„Množství práce je u nás sezonní. O to víc nám chybí flexibilní pracovní trh, aby si i samoživitelky nebo matky na rodičovské mohly přivydělat příležitostnou prací, ale při slušném krátkodobém výdělku neztratily podporu.“

Jiří Matušíkzámečník Vlčnov

Prostorná hala plná těžké techniky a velkých obráběcích strojů boří představy o zámečníkovi jako o člověku, kterého voláte, když si v půl druhé ráno zabouchnete byt. Pana Matušíka volají až ze Slovenska, když potřebují pomoc při konstrukci stání pro 470 dostihových koní. Volají ho například i z golfového klubu, když chtějí vybavit hřiště sítí tak, aby nepřesné míčky nekosily cyklisty na přilehlé stezce.

Jiří Matušík začal jako strojní zámečník podnikat s jedním soustruhem již v roce 1989. Dnes mu s rodinným podnikáním pomáhají synové a čtyři až pět zaměstnanců. Sám pokládá za velmi důležité, aby se svým týmem každodenně osobně pracoval, je koneckonců také mistrem odborného výcviku ve svém oboru. Práce i v době krize bylo vždy dost a někdy se stalo, že konkurenční zámečnická dílna odnaproti musela pomoci.

Vedle života zámečnického žije pan Matušík život obecní a spolkový: je radním obce, podílí se na tvorbě veřejného prostranství ve Vlčnově, je členem České tábornické unie, kde pracuje s mládeží a pořádá tábory či akce jako Vítání jara. V neposlední řadě je Jiří Matušík, coby bývalý tanečník Hradišťanu, hrdým členem jejich Old Stars.

„Stát se o živnostníky nestará, jen bere.“

Jiří Zahradníčekmajitel Rybářství Tovačov Tovačov

Zatímco někteří se ve svém podnikání musí popasovat s letkou úředníků a kontrolorů, pan Zahradníček při práci čelí i náletům kormorána velkého.

Kvůli donedávna platnému zákonu byl tento dravý pták zvláště chráněným druhem. Rybníkáři jako pan Zahradníček byli vůči kormoránovi, který je svým lovem schopen způsobit statisícové škody, prakticky bezbranní, i když stát jim škodu na rybách a výsadě částečně kompenzoval. Nyní se kormorán smí plašit i lovit, ale pouze v určitém množství a na základě povolení obce s rozšířenou působností či majitele honitby, a to bez nároku na kompenzaci škody. To problém ale neřeší. Dle pana Zahradníčka plašit kormorány nemá cenu – úlovek vyvrhnou, pak musí lovit znovu, a zabijí tak víc ryb. Jedinou cestou ven se jeví stanovení počtu kormoránů, který by byl přijatelný z hlediska udržitelného rozvoje rybářství.Problém s populací kormoránů musí Česká republika promítnout i na poli EU, v rámci evropské legislativy týkající se nepůvodních invazivních druhů.

Pro Jiřího Zahradníčka je jeho práce i koníčkem. Kromě svého rybníkářského hospodářství se věnuje i myslivosti. Je člověkem s velkým srdcem, který nikdy neodmítne žádost o podporu místních kulturních a sportovních akcí. Jednou z nich jsou i pravidelné tovačovské rybářské závody pro děti ze základních škol.

„Dělám hodně papírování, a nevím proč, když dnesmohou být úřady propojeny přes počítačovou síť.“

Josef Basíkmajitel zahradnictví Chýnov

Manželé Basíkovi své voňavé království v Chýnově budují a postupně rozšiřují již dvacet čtyři let. V květnu tohoto roku otevřeli nový krámek v nedaleké Soběslavi, kde lze využít i jejich floristických služeb.

Mezi okrasnými dřevinami a záhony květin svého zahradnictví se Basíkovým podařilo vybudovat zázemí pro svou rodinu, ale i základnu a balírnu pro internetový obchod. Zásilkový prodej semen a sazenic nyní tvoří většinu zisku jejich podnikání.

Jako většina drobnějších podnikatelů Basíkovi sdílí obavy z možnosti povinného zavedení registračních pokladen. Neprodávají stále stejné zboží. Široký sortiment zásilkového obchodu se i na přání zákazníků neustále mění, a proto by k registrační pokladně museli najmout také skladníka. Otázkou je podle Josefa Basíka také to, zda má registrační pokladna pro internetový obchod, kde je jasný přehled o pohybu zboží, nějaký smysl.

„Povinnost mít registrační pokladnu by pro mne znamenala najmout ještě jednu pracovní sílu.“

„Firmy, které se podílí na praktické výuce,by měly mít možnost daňového zvýhodnění.“

MUDr. Josef Karasmajitel ruční zakázkové výroby nábytku No 1. Family Obrnice

Ve firmě Josefa Karase vám splní jakékoli nábytkové přání. Můžete přijít s vlastním nápadem a návrhem, můžete si vybrat materiál, odstín moření či voskování, druh ornamentů i velikost. Nábytek se zde vyrábí ručně z masivního nedýhovaného mahagonového či teakového dřeva, které se dováží až z Asie. Jejich práce nechybí na žádném tuzemském veletrhu či výstavě týkajících se bydlení, nábytku a designu. Podle Josefa Karase je bezprostřední kontakt a komunikace se zákazníky tou nejlepší reklamou, která je dnes potřebná. Krize postihla i jeho firmu, lidé se zdráhají nakupovat, i když třeba peníze mají.

Kromě šesti vlastních zaměstnanců, jež si firma sama vychovala, zaměstnává i deset řezbářských rodin na indonéské Jávě. Javánští řezbáři vytvářejí hrubé základy ornamentů a motivů, které se v severočeských Obrnicích dotváří a precizují.

Největším problémem, s nímž se v No 1. Family potýkají, je nedostatek kvalifikovaných lidí. Vzhledem k tomu, že často pracují s velmi specifickým druhem dřeva a laků, trvá i několik let, než si zkušeného a v oboru zdatného pracovníka zaučí. Firma dlouhodobě spolupracuje s učilišti v okolí, aby jejich žáci mohli chodit na praxi a měli možnost pracovat s neobvyklým materiálem i postupy. Často to znamená, že se jim jeden pracovník provozu věnuje místo práce na plný úvazek, a to by měl, podle Josefa Karase stát zohlednit.

Martin Šípekmajitel velkoobchodu s nápoji Frýdlant

V garáži se zrodila spousta úspěšných rockových kapel, ale také firem, které se jmenují po ovoci. Firma Šípek tam začala fungovat už týden po listopadové revoluci. Nejdřív to byla autodoprava a až poté velkoobchod s nápoji.Dnes se dvě živnosti Martina Šípka propojily, protože nápoje do obchodů a hospod i rozváží. Na jeho skvělý servis si zákazníci zvykli do té míry, že spí s mobilem na polštáři – na frýdlantských zábavách je prostě co pít i ve tři hodiny ráno.

Velký předěl v jeho podnikání přišel minulý rok, kdy všichni distributoři alkoholu museli složit státu kauci ve výši 5 milionů korun. Pro živnostníky, jako je pan Šípek, to znamená zaručit se celým svým majetkem. Znamená to pro něj také další měsíční náklad v řádu desítek tisíc za úroky z úvěru na kauci.

K finanční zátěži český stát nadělil i více byrokracie. Je to především povinnost celníkům denně hlásit množství lihovin, které je určeno pro další prodej. Od ledna nemá na výběr, DPH musí podávat jen elektronicky a k němu vést tzv. kontrolní výkaz, což znamená další administrativní zátěž, žádání o elektronickou komunikaci a výdaje na software.

Papírování a výše odvodů mu také brání, aby dával více práce samoživitelkám nebo studentům, kteří by pracovali na částečný úvazek nebo by chodili na brigádu. „Částečný úvazek pro mne v dnešní době znamená stejnou administrativní zátěž jako úvazek celý,“ uzavírá Martin Šípek.

„Stejná výše pětimilionové kauce pro malé podnikatele i velké nadnárodní řetězce v reálu znamená, že stát likviduje své živnostníky a tíhu odpovědnosti přenáší na ně.“

Milan Horvátmajitel stavební firmy, zakladatel Sdružení romských občanů Lysá nad Labem

Milán Horvát je ztělesněním toho, čemu se říká místní autorita nebo, chcete-li, vzor. Člověk, který šel proti proudu a dokázal, že když se chce, tak to jde. Faktem je, že pro to, aby se bílým i Romům vedle sebe žilo bez problémů, udělal víc než jakákoli strategie či politická koncepce. Vybudoval stavební firmu, kde navzdory předsudkům tvoří většinu zaměstnanců Romové, a byl dlouholetým členem městského zastupitelstva. Sám říká, že kromě zaměstnání a politiky dělá i svůj koníček, kterým chce společnosti něco vrátit. Jeho „koníčkem“ je Sdružení romských občanů Lysá nad Labem. Od roku 1998 sdružení doučuje děti, ty odrostlejší motivuje k dalšímu studiu, pomáhá nejen Romům řešit situace ohledně bydlení a zaměstnání. Podle Milana Horváta není pravda, že Romové nechtějí pracovat. Pouze potřebují, aby je někdo vedl a vzdělával, protože některé společenské změny jsou na ně příliš rychlé.

Ve spolupráci s městem poskytuje spolek také krátkodobý azyl těm, kteří nemají střechu nad hlavou. „Všichni, kdo zde bydlí a využívají naše služby, od nás každý měsíc dostanou složenku. Pak jasně vidí, co stojí práce jiných a kolik musí ušetřit. Sociální dávky nejsou zadarmo.“

„Lidé se musí naučit, že nic od státu nenízadarmo. A je jedno, jestli jste bílý nebo Rom.“

Ing. Miroslav Bilčákjednatel a majitel Formcad, s. r. o. Frýdlant

Firma Formcad se skoro padesáti zaměstnanci navazuje na tradici modeláren, sléváren a nástrojáren na Liberecku. Formcad má k dispozici nejnovější obráběcí a konstrukční technologie, které kupuje od českých výrobců.

Přestože stále roste nákladovost jednotlivých zakázek, daří se Formcadu růst. Je to právě i díky novým strojům, které získali v rámci evropského Operačního programu Rozvoj, vlastnímu vývoji produktivního obrábění a uplatnění vyvíjeného informačního systému. Podle Miroslava Bilčáka pro „velké stroje“ sežene vždy více práce a tyto stroje znamenají i větší konkurenční výhodu. Pokud ve Formcadu nápor práce nestíhají, zapojí i menší firmy z okolí. Recesi pocítili v okamžiku, kdy dvůr firmy, jindy plný železa, zel skoro prázdnotou. Místo tří zavedli dvě prodloužené směny a čas využili pro rekvalifikaci pracovníků, kteří chodili do místního gymnázia na počítačové kurzy.

Na možnost pracovat se špičkovou technologií a dále se odborně vzdělávat lákají i novou generaci strojařů. Pro žáky 8. a 9. tříd pořádají dny otevřených dveří, studenti středních průmyslových škol z okolí chodí do Formcadu na praxi a s katedrou obrábění na Technické univerzitě v Liberci spolupracují na zadávání diplomových a bakalářských prací. „Možnost se do firmy podívat, spolupracovat na vývoji postupů či produktů, mladým lidem ukazuje, že technický obor má velkou perspektivu a je to čistá práce, ve které si vydělají leckdy více než úředník za stolem.“

„Je těžké najít i udržet kvalitní technicky vzdělané lidi, kteří ve strojařině vidí budoucnost. Proto spolupracujeme se školami od základních až po univerzity.“

„Rybník je významným krajinným prvkem a plní spoustu veřejně prospěšných funkcí.

Stát by měl být lepším hospodářem a nenechávat odpovědnost pouze na nás.“

Ing. Oldřich Pechamajitel Štičí líhně Esox, spol. s. r. o. Tábor

Každý občan České republiky by mohl mít svou štiku. Ve štičí líhni dvanáct metrů pod hladinou rybníka Jordán jsou schopni namnožit až deset milionů štiček. Plůdkem zásobují rybníkářská hospodářství u nás i v zahraničí. Rodinná firma Pechových hospodaří na rybnících v Čechách i na Moravě. Osmdesát procent jejich sladkovodní produkce jde na vývoz do Rakouska, Německa a Francie, kam jsou živé ryby dopravovány kamiony s nejmodernějšími termostabilními bazény.

I když jde na český trh jen menšina jejich produkce, firma Pechových se u nás významně zasloužila o popularizaci konzumace sladkovodních ryb. Na táborských sádkách mají nejúspěšnější prodejnu ryb v České republice, kam si ročně přijde pro čerstvé sladkovodní i mořské ryby přes 16 tisíc zákazníků.

Velkým problémem pro chov ryb se stává zabahnění rybníků – podle svých slov tak Oldřich Pecha přichází o prostor, kde může ryby chovat. Rybníky jsou významným krajinným prvkem a kromě tradičního chovu ryb mají funkci stanoviště vodních živočichů a rostlin, přispívají k protipovodňové ochraně, zajišťují retenci vody v krajině a mají vliv na zásobu podzemních vod. Stát by měl podle Oldřicha Pechy tyto veřejně prospěšné funkce rybníků systematicky a dlouhodobě zohledňovat a nenechávat odpovědnost a náklady na jejich provoz a údržbu pouze na rybářích.

Oldřich Zajícmajitel autodopravy OLZA Tovačov

Stát ohýbá podnikatelskou trpělivost Oldřicha Zajíce asi tak, jako se ohýbá bukové dřevo do legendárního oblého tvaru židlí Thonet, které pan Zajíc původně prodával.

Z úspěšného podnikání s nábytkem mu zbyla tři auta, s nimiž – spolu s jedním společníkem a zaměstnancem – provozuje autodopravu. Být malým autodopravcem v České republice znamená, že musí pravidelně obnovovat povolení zvané eurolicence, musí vést podvojné účetnictví nebo mít pojištění proti finančnímu úpadku. Fixní náklady na zaměstnance jsou neúměrně vysoké, takže nemůže své podnikání rozšířit, a tak se společníkem uvažují o založení s. r. o. I když pana Zajíce živí většinou regionální zákazníci, stále cítí dopady tolik omílané globální krize: „Náklady rostou, zvedá se cena nafty, ale atmosféra po krizi nás nutí držet ceny, které jsou deset let stejné. To samozřejmě znamená stále nižší zisky.“

„Kritérium nejnižší ceny a zrušení zakázky v případě jednoho přihlášeného uchazeče v zákoně o veřejných zakázkách je nesmysl. Zvlášť pokud má podnikatel velmi specifickou technologii.“

„Sociální pojištění na zaměstnance je hrozně vysoké a vadí mi, jak se následněs dávkami zachází, respektive nezachází.“

Pavel Beranmajitel reklamní agentury Color 3P Kadaň

Se smíchem a nadsázkou se Pavel Beran označil za vietnamského obchodníka s reklamou – v agentuře dělají spoustu malých zakázek za málo peněz. Období, kdy přicházely velké zakázky od německé firmy BOS, je pryč. Němci objednávky návrhů a výroby reklamních ploch přesunuli do Asie, kde je stále levnější pracovní síla.

Nejvíce ho v dnešním podnikání omezují výše daní a vysoké odvody na sociálním pojištění. Zaměstnanec je prostě drahý. O to víc si ale ve firmě Pavla Berana každého zaměstnance váží. Sám říká, že si spolupracovníci musí sednout především lidsky: „Jakmile někoho získám a on sem zapadne, tak ho prostě nepustím.“ Odborná stránka je také důležitá, ale Pavel Beran má nejlepší zkušenost s lidmi, pro které byl například grafický design vášnivým koníčkem.

Pavel Beran v Kadani podniká už dvacet let a díky němu se mohou Kadaňští těšit na novou podobu autobusových zastávek. Při jejich tvorbě se v rámci projektu Putování v čase nechali grafici pana Berana inspirovat historickými pohlednicemi svého domovského města.

Petra Kovandovámajitelka sítě obchodů BON BON a Muzea čokolády a marcipánu Tábor

Kladenští asi závidí, ale čokoládového Jaromíra Jágra v životní velikosti najdete jen v táborském Muzeu čokolády a marcipánu. Jeho otevřením si Petra Kovandová před dvěma lety splnila své přání zprostředkovat lidem informace o historii výroby čokolády. Jenom za první rok z muzea odešlo 52 tisíc čokolády znalých návštěvníků. Muzeum nese ještě jednu velikou přidanou hodnotu: jeho prodejna je zároveň chráněnou dílnou, která zaměstná až třicet zdravotně postižených. Sociálním podnikáním se tak Petra Kovandová krůčkem vrátila k původní profesi zdravotní sestry, při níž pracovala s mentálně postiženými.

Za úspěšným podnikáním s čokoládou, pralinkami a sladkostmi z marcipánu pod značkou BON BON,která má dnes sedmdesát zaměstnanců, jsou roky hořké dřiny. Petra Kovandová začala na vlastní pěst podnikat ve svých dvaceti letech, kdy spolu s manželem zprivatizovali malý krámek s potravinami.

K ruční výrobě kvalitních pralinek se Petra Kovandová dostala přes čokoládové polevy a perličky, které tvoří část sortimentu jejího velkoobchodu výrobků pro domácí i profesionální pečení. Ten výborně prosperuje dodnes. Veškerý sortiment obchodů BON BON je vyráběn ručně z českých ingrediencí a paní majitelka je pyšnou autorkou velké většiny druhů pralinek. V podnikání se nejvíce potýká s diktátem zahraničních obchodních sítí v České republice, arogancí obchodních center k nájemcům a lidskou vypočítavostí.

„Těší mne, že se v dnešním globalizovaném světě dá prosadit s poctivostí a opravdovostí osobního podnikatelského příběhu.“

Petr Marešmajitel cukrárny Campiello a kavárník Lysá nad Labem

Petr Mareš nad jednou cukrárnou nejdříve jen bydlel. Její majitel měl ale o nedělích stále zavřeno. Pan Mareš se nemohl dívat na to, jak zklamaní zákazníci odcházejí od stažené rolety, a navíc mu v Lysé chybělo místo, kam si zajít na dobrou italskou kávu. Dnes ve své cukrárně na náměstí už osmým rokem prodá za sezonu několik tun zmrzliny vlastní výroby.

Přísně nastavené hygienické standardy z dílny EU mu nevadí. Podle něj alespoň vyřadí nepoctivce v oboru. Jako největší překážku v rozvoji svého podnikání s více zaměstnanci vidí příliš vysoké náklady na udržení pracovního místa.

Momentálně se také potýká s následky devalvace koruny. Jako malovýrobci mu zdražila suroviny, ale zvyšovat ceny nechce. Podle Petra Mareše obecně chybí kupní síla střední třídy, která by si mohla a chtěla připlatit za kvalitu – byť by to byla jen domácí zmrzlina.

„Vždy jsem rád hostil lidi. Chodí ke mně zákazníci od 10 do 80 let – hned vedle nás je škola a nad námi domov důchodců –, pro které je návštěva cukrárny vždy trochu výjimečná. Chtěl bych, aby si mladá rodina z Milovic zatížená hypotékou mohla dovolit pravidelně zajít na dobrou zmrzlinu a kávu.“

„Nejvíc mě zatěžují moc vysoké odvody sociálního pojištění.“

„Velkým řetězcům konkurujeme širší nabídkou preparátů a individuálními

službami zákazníkům.“

PharmDr. Radek Oswaldlékárník Kadaň

Radek Oswald je pokračovatelem lékárnického řemesla v druhé linii a lékárnici má i za manželku. Svou první lékárnu Oswaldovi zprivatizovali již v roce 1993 a své podnikání pomalu rozšiřovali. Nyní na Chomutovsku provozují čtyři lékárny a jednu výdejnu léků a zaměstnávají přes dvacet lidí. Jejich rodinné podnikání se potýká s konkurencí ze strany velkých lékárenských řetězců, a to zejména v boji o kvalifikované a zkušené pracovníky.

Na druhou stranu nejsou jejich služby nebo sortiment omezovány celopodnikovými marketingovými manuály a směrnicemi, takže se mohou svým pacientům a zákazníkům věnovat na základě jejich individuálních potřeb.

Ekonomiku lékárenského podnikání dlouhodobě negativně ovlivňují klesající výrobní ceny léků a od nich se odvíjející lékárenská marže. Velkým zásahem do hospodaření bude od nového roku také absence poplatku za recept.

Čeho se Radek Oswald bezprostředně obává, je zavedení registračních pokladen. V lékárenském oboru by byly nákladným, zbytečným nesmyslem. Všechny lékárny musí stejně vést kusovou evidenci léčiv – jen tak mají jasný přehled o tom, kolik kusů daného preparátu koupili a kolik jich bylo vydáno nebo prodáno – a veškeré tržby jsou evidovány. V tomto ohledu Radek Oswald spoléhá na Českou lékárnickou komoru, že bude hájit zdravý rozum a alespoň pro své členy vyjedná výjimku.

„Nevadí mi ani tak výše zdravotního a sociálního pojištění, ale to , jak s těmito prostředky stát nakládá. Vyrůstá zde generace dětí, které neviděly své rodiče nikdy pracovat.“

Roman Brzákautobusová a kamionová doprava Frýdlant

Než Roman Brzák se svým kamionem opustí Českou republiku za jednu cestu na daních a poplatcích zaplatí přes 1 800 korun, přičemž jede po rozbitých silnicích nebo uzavírkách, kde se nepracuje.

Výše mýtného a daní je podle něj pro malé a střední dopravce u nás neúnosná. Nejsou schopni konkurovat velkým firmám, které díky objemu zakázek mohou jezdit za dumpingové ceny. Vše, co pan Brzák vydělá do července, jde každoročně státu. Přitom ho stav českých silnic a dálnic často nutí k tomu, aby jeho tahače stály.

S podnikáním i ježděním panu Brzákovi pomáhají také jeho dva synové. Rád by zaměstnal více lidí, ale odvody na zdravotním a sociálním pojištění vidí jako neúnosné. Ještě více než výše sociálního pojištění mu vadí, že vybrané peníze nejsou smysluplně využívány a podporují demotivační charakter sociálního systému. „Těm, kteří stráví většinu svého života na dávkách a nepracují, je to jedno, protože důchod jim nakonec vypočítají z celorepublikového průměru. To není fér.“

Vůně tvarohu, rumu a másla z jejích vlčnovských vdolečků se vám vryje do paměti navždy. V malé pekárně v zahradě domku, kde bydlí, se začíná zadělávat už ve tři ráno, a to vždy ve čtvrtek a v pátek. Přes týden přijímá objednávky v řádu tisíců kusů, které pak zákazníkům prodává čerstvé přímo „z plechu“. Objednávky vánočních dodávek přijímá i rok dopředu. Její vdolečky byly na svatbě ve Spojených státech, Libanonu a v dalších destinacích.

Paní Josefíková s úsměvem dodává, že je asi jedinou živnostnicí v zemi, kterou zákazníci sami upomínají o zaslání faktury. Ještě nikdy jí nikdo nedlužil, a to většinu jejích zákazníků tvoří jednotlivci. Firmy a hotely jsou spíše v menšině.

Největším postrachem paní Josefíkové jsou bouřky, kdy hrozí, že na delší dobu vypadne proud, a pokazí se tak pečení či kynutí těsta. Původně učitelka v mateřské škole a loutkoherečka říká, že má někdy o těsto takový strach jako o třídu třiceti malých dětí, a zodpovědnost za něj cítí zrovna takovou.

Toho, že pověsila staré povolání na hřebík, nelituje, našla nový životní směr a spolehlivé pekařky – spolupracovnice, s kterými si i lidsky rozumí. S přípravou expedice a administrativou jí pomáhá i manžel.„Když je spokojenost v rodině, jde všechno samo.“

Svatava Josefíkovámajitelka pekárny Vlčnovské vdolečky Vlčnov

„Jsem podnikatelem od koštěte až po počítač.“

Vlastimil Javormajitel pekárny Vlčnov

Vlčnov je vesnice jízdy králů. Bez tradičních vlčnovských vdolečků si tento zvyk lze jen stěží představit. Na tento obyčej a na receptury místních babiček navázal pan Vlastimil Javor.

Zrekonstruoval budovu bývalé základní školy a proměnil ji na „vdolečkárnu“. Začátek nebyl snadný. S pílí a obrovskou trpělivostí a za pomoci celého kolektivu pracovníků rozjel výrobu, na kterou může být právem pyšný, stejně jako většina místních obyvatel. Vlčnovské vdolečky se totiž proslavily nejen v celém Zlínském kraji, celé České republice, ale jejich kouzlo už objevují dokonce i v zahraničí.

Kromě vlčnovských vdolečků s tvarohem se zde vyrábí také ořechovníčky, makovníčky a jiná sladká pokušení, která nesmí chybět na žádné oslavě či veselce. Provozovnu v Drslavicích každodenně opouští také čerstvé běžné či jemné pečivo a chleby.

„Pořídit si registrační pokladnu může být pro živnostníka s malým obratem likvidační.“

Tomáš Rousřezník, uzenář Tovačov

Původně strojní průmyslovák tak dlouho chodil se strýcem své manželky po zabijačkách, až se rozhodl, že se naučí dělat domácí masné a uzenářské výrobky sám. Ačkoliv stát soukromého řezníka kontroluje mnoha způsoby a nemálo, bere to sportovně. Se smíchem přiznává, že nejdůležitějším výstupním kontrolorem je sám zákazník: „ Musím si udržovat kvalitu. Cokoli bych udělal špatně, to by si zákazníci před krámem hned řekli a bylo by zle.“ Role státu by podle Tomáše Rouse měla spočívat v tom, aby zajistil rovné podmínky podnikání pro všechny, dodržoval spravedlivá pravidla a netrestal dobrou vůli a snahu lidí obstarat si své vlastní živobytí.

Proč stát hází svou neschopnost výběru daní na živnostníky tím, že jim předepíše nákladné pořízení registračních pokladen? „Já nikoho neotravuji, po nikom nic nechci, živím sebe a svou rodinu a dalších pět lidí, tak ať mě stát taky nechá trochu žít.“

„Stát se o živnostníky nestará, jen bere.“

„Nejvíc mě zatěžují moc vysoké odvody sociálního pojištění.“

„Nejlepší evropské dotace by byly žádné dotace.“

„Povinnost mít registrační pokladnu by pro mne znamenala najmout ještě jednu pracovní sílu.“

„Firmy, které se podílí na praktické výuce,by měly mít možnost daňového zvýhodnění.“

„Dělám hodně papírování, a nevím proč, když dnesmohou být úřady propojeny přes počítačovou síť.“

„Stejná výše pětimilionové kauce pro malé podnikatele i velké nadnárodní řetězce v reálu znamená, že stát likviduje své živnostníky a tíhu odpovědnosti přenáší na ně.“

Nasloucháme vám...

A proto...

„Množství práce je u nás sezonní. O to víc nám chybí flexibilní pracovní trh, aby si i samoživitelky nebo matky na rodičovské mohly přivydělat příležitostnou prací, ale při slušném krátkodobém výdělku neztratily podporu.“

„Pořídit si registrační pokladnu může být pro živnostníka s malým obratem likvidační.“

„Lidé se musí naučit, že nic od státu není zadarmo.A je jedno, jestli jste bílý nebo Rom.“

„Sociální pojištění na zaměstnance je hrozně vysoké a vadí mi,jak se následně s dávkami zachází, respektive nezachází.“

„Je těžké najít i udržet kvalitní technicky vzdělané lidi, kteří ve strojařině vidí budoucnost. Proto spolupracujeme se školami od základních až po univerzity.“

„Kritérium nejnižší ceny a zrušení zakázky v případě jednoho přihlášeného uchazeče v zákoně o veřejných zakázkách je nesmysl. Zvlášť pokud má podnikatel velmi specifickou technologii.“

• Zjednodušení daňového systému a zrušení daní, na kterých stát získá méně, nebo nepatrně více, než kolik stojí jejich výběr a správa (např. daň z nabytí nemovitosti, dědická daň či silniční daň).

• Zachování jedné sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 % s co nejmenším počtem výjimek či opatření zvyšujících progresi této daně.

• Snížení základní sazby DPH a postupné sjednocování sazeb na úroveň 15 %.

• Snížení povinných odvodů zaměstnavatelů na sociální pojištění zaměstnanců z 25 % alespoň na 21,5 %, aby se snížila nadprůměrně vysoká cena práce, zlepšily se podmínky k vytváření pracovních míst a případně vzrostl prostor ke zvyšování mezd.

• Zrušení ekologických či uhlíkových daní.

• Zachování a neomezování výdajových paušálů živnostníků, které významně zjednodušují administrativu podnikání.

• Tvorbu nových pracovních míst prostřednictvím nízké daňové zátěže, liberalizace zákoníku práce a rušení administrativních překážek pro zaměstnavatele.

• Volnost způsobu úpravy pracovněprávních vztahů – zaměstnanecký poměr či práce na živnostenský list.

• Roční daňové zvýhodnění pro všechny začínající podnikatele.

• Dávky v nezaměstnanosti a zejména dlouhodobě pobírané sociální dávky podmíněny pracovní aktivitou. Nečinnost a nezájem o práci by měly být trestány nižším příjmem.

• Zjednodušení procesu zadávání veřejných zakázek při zachování transparentního výběru dodavatele.

• Větší zapojení zaměstnavatelů (i drobných) do učňovského a odborného školství – zaměstnavatel ví nejlépe, jakou kvalifikaci jeho zaměstnanci potřebují.

• Nutné posílení technických, přírodovědných i dalších „praktických“ oborů.

• Svobodný prostor pro rozvoj všech soukromých zemědělců hospodařících na rodinných farmách a podnikatelů ve firmách bez rozdílu velikosti a zaměření, kteří se nespoléhají na rady a pomoc státu.

• Lokální výrobce zemědělských surovin a kvalitních potravin.

...podporujeme:

Leon Bouchal - Tovačov

Květoslav Tichavský - Uherské Hradiště

Pavel Eybert - Chýnov

PODĚKOVÁNÍSTAROSTŮM

Naše poděkování patří starostům měst a obcí, které jsme navštívili. Bez jejich pomoci by tato knížka nevznikla.

Je-li tato publikace o odvaze a hrdosti, mají v ní své nezastupitelné místo. Za každým z nich je veliký kus každodenní trpělivé a poctivé práce. Je za nimi řada odvážných a mnohdy nepopulárních rozhodnutí, která zlepšují život místních lidí a svým dopadem a odkazem přesáhnou volební období. Starostové a jejich kolegové ve vedení těchto měst a obcí dělají dobrou politiku pro občany a jsou tím, čím by měla být ODS, jejíž značku hrdě nosí. A za to jim také poděkujme.

Drahomíra Miklošová - Obrnice Dan Ramzer - Frýdlant

Jiří Kulhánek - Kadaň

Lukáš Pilc - MiloviceJaroslav Zeman - Albrechtice

Jiří Havelka - Lysá nad Labem

Text: Petr Fiala, Adéla KadlecováFoto: Radovan Jelen, René VolfíkGrafický návrh: Plechárna Factory, s. r. o.

Vydala Hlavní kancelář ODSTruhlářská 9 - Praha 110 00Tel.: 234 707 111, e-mail: info@ods.cz, www.ods.cz

© Občanská demokratická strana 2014