Bylo jednou, ale spíše víckrát, ležela Laura na Zemi. Krásně svítila na Slunce a se zářivými odlesky si

pinkala o nebe. A na světě bylo všechno tak úplně jasno.

Některé věci byly však jasné až tak, že byly úplně k neuvěření. Třeba pohádkové postavy jasnými triky lákaly na neuvěřitelné ceny. Jasno měla v živote i Karkulka a též si image upravila k neuvěření. Po lese se dokonce špitalo, že nosí v košíku implantáty. A tak z toho jasna kolem přestalo být jasné, čemu se dá vlastně věřit... Laura chtěla věcem rozumět. A tak se rozumně zvedla ze Země a letěla získat nad věcmi pořádný rozhled.

Nejlepší rozhled máte z pořádné výšky, třeba z rozhledny. Jenže na Zemi teď rozhledny často překrývala rozlehlá parkoviště. A z parkovišť je tak mrzutý výhled, že tam návštěvníci mrzutě stojí fronty dokonce na obyčejné košíky. Aby si mohli alespoň něco strčit pod nohy a pozvednout tak hlavu vzhůru.

Laura si se zvedáním hlavy vzhůru rozhodně hlavu nedělala. A pro dobrý rozhled nad věcmi vzlétla rovnou do vesmíru. Klouzala se v zatáčkách a blikala na hvězdy, když odbočovala. Přistála na Měsíční pláži navštívit kámoše Vojtu - slavného Superkluka.

Superkluk učil na Měsíci tykadlovou komunikaci v bouřích a taky půjčoval deky přicestovalým Supermanům, když jim byla při vylodění zima. S Laurou si tykadly potykali o všem vesmírném, ale nad věcmi přízemními oba zkoumavě krčili rameny.

Laura ještě otiskla chodidlo do Měsíčního chodníku slávy a už zas musela letět. S hol-kama z vedlejší atmosféry totiž chodily na kurzy moder- ního balancu. Pilně cvičily, jak věci zvládat levou zadní a jak se pevným postojem vy-hnout šikmým plochám.Držet balanc není jen tak, když máma volala vesmírem k obědu, Laura dala plnou rychlost.

Maminka Laury měla sice jen jeden jazyk, ale to vůbec ne-vadilo, aby uměla mluvit mnoha dalšími jazyky. Pomáhala tak tlumočit lidem, co si nerozumí, ale chtěli by. Laura si zapnula průzkumná čidla: “Mami, jak mám všemu rozumět ?!”

Maminka se usmála. “Rozumný človek ni- kdy nerozumí všemu. I vesmírní vědátoři občas šlápnou do čer- né díry. Jenže vyšpl-hat se ze tmy nelze po lžích, ty kloužou. Jen po pravdě, ta drží věci pevně při sobě.

Opravdových věcí je i po vesmíru málo. Ale když je najdeš a budeš se jich dr- žet, nikdy tě nesho- dí na zem. Třeba bájní jednorožci. Pojď, dáme jim kus chleba.

A maminka Lauru vysadila na opravdového bájného jednorožce. Přízemní rozhodně nebyl, právě naopak!

Lauru vynesl rovnou až do sedmého nebe, taková to byla jízda!Pevně se ho držela a jednorožec se zas pevně držel jí...

Bájný jednorožec se k Lauře naklonil a dlouze přemýšlel. Tedy, kopyto na srdce, jednorožci mají ve věcech dávno jasno. Takže ani nepřemýšlel, jen čekal, až dožvýká chleba. Protože s plnou pusou se nemluví.

A pak jí pošeptal:“ Na opravdovém citu doletíš dál, než kdejací pi-loti ve válečných stíhačkách. Ty dě- lají akorát rámus. A ještě nás jedno- rožce ani nevidí!

A teď z a v ř i oči. Slyšíš, jak nám tluče srdce?Nenadává, nelže, nepomlouvá, jen si tak je a přesto se navzájem posloucháme. A Laura se naklonila blíž, aby bájné srdce jednorožce ještě lépe s lyšela. A slyšela i škrundání jetele, co měli jednorožci k snídani, a taky malé říhnutí z toho chleba. Asi to nebyl dospělý jedinec, ale ještě říhátko. A už tak moudré! Dobré věci bývají i neviditelné! A poznají se po zvuku!

A Laura si doma sedla k piánu a zahrála pár hodně dobrých tónů. A z černobílých klapek vyskočily zebry a pruhované rybky! Zebry si přišly zabékat až z Moravy, tak moc se jim hudba líbila. A rybky se vrtěly do rytmu, aby bylo jasné, že i němé dobrému rozumí.

A tak si Laura krásně hrála a na všechno, po čem sáhla. Od těch dob, po vesmíru , dokonce i po Zemi, Laura hrála jen ten nejlepší zvuk. Protože dobrý zvuk přináší ty nejlepší věci! A v ě c i ú p l n ě n e j l ep š í - t ě m p o r o z u m í ú p l n ě k a ž d ý !Třeba s tátou si Laura rozuměla vždycky. Ikdyž nebyl často doma. A vlastně ani neuměl česky. Ale když si takhle hráli, tak si rozuměli, až to leckdy vypadalo docela nerozumě.

To se ale rozumí samo sebou.