K i š o m a r u U e š i b a

D u c ha i k i d ó

Duch aikidó 1

Předmluva

Již po staletí hájí mnohá náboženství lásku a soucit a filozofie učí úctě k životu.Dnes se však střetáváme se vzrůstajícím násilím, které, jak se zdá, má svůj původmimo veškerou lidskou kontrolu. Svět je plný nesmiřitelných hranic mezi přátelia nepřáteli, dobrými a zlými, utiskovateli a utiskovanými. Násilí se využívák utlačování, zničení a odstranění protivníka. A když je jeden zničen, hledá se dalšíoponent. Kdy ten kruh násilí skončí? Jak lze překonat hranice, které lidstvorozdělují? Kde je síla, která by zhojila rány bolesti a utrpení?

V historii Japonska nalézáme tradici bojových umění (bugei), původně vymyšle-nou ke zranění či zabití. Později byla pozměněna na Cestu bojových umění (budó),věnující se zlepšení člověka spojením mysli, těla a ducha. Začátkem 17. století Cestameče změnila meč, který zabíjel, na meč, který chránil život. Taková Cestabojových umění je shodná s Cestou čajového obřadu, poezie, kaligrafie, Budhya mnoha dalších, které jsou ve své pravé formě duchovní náplní japonců.

Trénink a disciplína, společné všem bojovým i kulturním Cestám, se skládají zetří stupňů zvládnutí: tělesného, duševního a duchovního. Na tělesné úrovni je cílemtréninku zvládnutí formy (kata). Učitelé poskytují modelovou formu, student jipečlivě pozoruje a mnohokrát ji opakuje, dokud ji nepřijme za vlastní. Nemluví sea nic se nevysvětluje; břímě učení leží na studentovi. V konečném fázi student pře-stane lpět na formě.

Toto opuštění formy nastane díky vnitřním psychickým změnám, které postupněprobíhají již od počátku. Nudné, rutinní a monotónní učení zkoumá studentůvzávazek a sílu vůle, ale také omezuje jeho tvrdohlavost, drží na uzdě svéhlavosta odstraňuje špatné zvyky těla a mysli. V průběhu cvičení se začíná objevovatjeho/její pravá síla, jak povahová, tak i potencionální. Duchovní mistrovství je neod-dělitelné od duševního, ale začíná pouze po intenzivním a dlouhodobém tréninku.

Podstatou duševní dokonalosti je ztráta vlastního ega. V každém bojovém a kul-turním umění je svobodné vyjádření osoby blokováno jeho vlastním egem. Na Cestěmusí být studentovo ovládnutí formy a postoje tak dokonalé, že se nikdy neodkryje(neotevře – suki), a neumožní soupeřovi vstoupit. Pokud se to však stane, je to díkyjeho egu. Jedinec je zranitelný pokud se zastaví, aby přemýšlel o výhře, prohře,využití přesily nebo o nepozornosti oponenta. Pokud se zastaví mysl, byť jen naokamžik, tělo ztuhne a volný, plynulý pohyb se ztrácí.

Zenový mnich Takuan (1573–1645), který byl důvěrným přítelem JagjuMunenoriho (1571–1646), mistra šermíře rodu Tokugawa, napsal v krátké mono-grafii Skutečný a skvělý meč Tai-a:

„Umění meče je obsaženo v pojmech: Nikdy se nezabývat vítězstvím nebo prohrou,slabostí nebo mocí, nezatěžovat se pohybem jednoho kroku dopředu nebo dozadu,nepřítelem, kterého nevidím a sebou, nevidícím nepřítele. Tím, že si všímáme

těchto základních věcí, před oddělením nebe a země, kam ani jin ani jang nemůžedosáhnout, člověk přímo dosáhne dovednosti umění.“

Tai-a je mýtický meč, který všemu dává život, jak sobě, tak ostatním, přívržencii soupeřovi, příteli i nepříteli.

Jagju Munenori sám zdůrazňuje překonání ega pomocí disciplíny umění Cestymeče. V monografii Kniha rodinných tradic bojového umění píše, že cílem tréninkubojových umění je překonání šesti nemocí: touhy po vítězství, touhy spolehnout sena technickou protřelost, touhy vytahovat se, touhy psychologicky zdolat oponenta,touhy setrvat pasivní a počkat na otevření a touhy osvobodit se od těchto nemocí.Nakonec je tělesné, duševní a duchovní ovládnutí jedno a totéž. Nesobecké já jeotevřené, ohebné, pružné a dynamické v těle, mysli a v duši. Když je člověknesobecký, ztotožňuje se se všemi lidmi, vidí je ne z vlastního nitra, ale z jejichpohledu. Každý bod se v obvodu nekonečných hranic stává středem vesmíru. Schop-nost chápat všechny bytosti ne z vlastního pohledu je ústředním motivem šintoi-stické totožnosti s přírodou, která je v buddhismu nazývána moudrostí, což není nicjiného, než to nejkrásnější vyjádření soucitu.

Tento způsob myšlení je podstatou všech bojových a kulturních cest v tradiciJaponska. Aikidó je moderní formulací této podstaty, která byla vytvořena díky ta-lentu Moriheie Uešiby (1883–1969). Když chtěl v jedné přednášce na generální kon-ferenci vysvětlit záměr svého umění, začal:

„Budó není prostředek k pochopení oponenta pomocí síly, nebo smrtelných zbraní.Ani nezamýšlí vést svět ke jeho zničení armádami, nebo jinými nezákonnýmiprostředky. Skutečné budó volá po přivedení skryté vnitřní energie vesmíru v řád,po ochraně míru ve světě a po záchraně všech bytostí v přírodě v jejich pravé formě.Trénink budó se rovná posilování božské lásky uvnitř mého těla a duše, posilováníbožskosti, která plodí, ochraňuje a pečuje o vše v přírodě.“

Mistr Uešiba pravidelně zdůrazňovat, že bojové umění musí být plodící sílou pro-dukující lásku, která bude obratem k tvořivému a bohatému životu. To ho vedlo,jako muže oddaného bojovým uměním, k jeho celoživotnímu hledání. V jednom zesvých posledních rozhovorů proklamoval: „Aikidó je pravé budó, práce lásky ves-míru. Je to ochránce všech živých věcí, je to prostředek pomocí kterého je všem dánživot, každému na své příslušné místo. Je to tvořivý zdroj nejenom pravéhobojového umění, ale všech věcí, pečující o jejich růst a rozvoj.“

Aikidó, jako forma tradičního bojového umění, uskutečňuje tuto vesmírnou láskupomocí přísného tréninku těla. Tvrdá tělesná disciplína však nelze oddělit odduševního růstu. Zatímco mnozí lidé na to mohou být krátcí, rozhodující prvek jev procesu tréninku, který nezačíná, ani nekončí. A oproti tomu to může na tétocestě nastat, v náhlém momentu konečné realizace aikidó, Cesty života, mimojakákoli bojová umění.

Štěstím osudu Osenseiův syn a dědic Kišomaru Uešiba, aikidó Došu, svolilk anglickému překladu své knihy. Jeho zájmem je, aby byla pravá podstata aikidó,bez soutěživých já, jak osobních, tak národních, pevně držena v centru tréninkua cvičení. Vždyť dódžó, místo osvícení, je slovo odvozené ze sanskrtského bodhi-manda, místa, kde naše já postupuje přeměnu na ne-já.

Taitecu Unno

Duch aikidó 2

Úvod

Nedávné rozšíření aikidó do celosvětového měřítka je skutečně pozoruhodné.Celkový počet cvičících aikidó dnes zahrnuje okolo 1 milionu osob a IAF roste rych-leji, než kdykoli předtím. Důvod je v samotném aikidó, které jak já věřím,vyjadřuje jak v teorii, tak i praxi, nejvyšší formu bojovo-esteticko-duchovníhoumění, jaké kdy tradiční japonská kultura vytvořila.

Aikidó představuje konečnou realitu: plynulé spontánní pohyby přírody, kteréjsou naplněny nepřekonatelnou silou ki. Jeho cílem je stvoření ideálu lidského já,které sjednocuje tělo a mysl, a které lze realizovat tvrdým duševním a tělesnýmtréninkem a dosažení dynamického života jak v práci, tak v odpočinku.Duchovnost jeho základního principu a racionálnost jeho provedení mu dělajídobré jméno po celém světě.

Doprovodným jevem dramatického rozvoje vědy, techniky a materiální civi-lizace dnešní doby je rozčilení lidského ducha, který prožívá nepokoj, nejistotua ztrátu směru. To se stupňuje hrozbou nukleárního holocaustu; lidstvo dnes stojína pokraji globální katastrofy.

V dnešním světě úplného odlidštění má aikidó mimořádnou přitažlivost.Zejména lákavý je fakt, že bez ohledu na věk, pohlaví, nebo tělesné vlohy, můžedíky tréninku každá osoba realizovat sjednocení základního tvůrčího principu, kiprostupujícího vesmírem a osobního ki, vyjádřeného v síle dechu. Toto sjednoceníje zdrojem životní energie, která nejenom že zaplňuje duchovní prázdno, alei poskytuje dennímu životu skutečnou podstatu a smysl.

Původně byla japonská bojová umění inspirována dosažením vítězství naválečném poli. Ale vítězství je krátkodobé, rychle umírá a mizí. Člověk může jásat,že je bitva vyhrána, ale to nikdy není konečné, plnohodnotné vítězství. Proto exis-toval rozpor: věnování života tvrdému tréninku pro cíle, které byly nestálé?

Tento protiklad vyústil do vytvoření budó (Cesty bojových umění), jehožnejpřednějším moderním exponentem je aikidó. Aikidó vyučuje způsobu realizaceabsolutního vítězství, založenému na filosofii neodporování. Neodporovat znamenávypuštění agresivních, bojechtivých a ničivých instinktů z nitra jednice a jejichpřivtělení k síle tvůrčí lásky. Pokud se taková filozofie učí jako bojové umění,s sebou přináší daleko větší břímě, ale to je základ budó.

Následkem velkého celosvětového rozšíření aikidó se domníváme, že pravýsmysl tohoto umění není vždy správně vyjadřován a praktikován. Ačkoli vítámeinternacionalizaci aikidó, tak pokud nebude zachovávat základní filosofiia myšlenky, vyjádřené zakladatelem, Moriheiem Uešibou, bude ve skutečnostispíše k politování. Z tohoto důvodu cítíme velkou odpovědnost a neustále pracu-jeme na zlepšení situace.

Duch aikidó 3

Jsem rád, že byla moje práce Aikidó no koroko přeložena do angličtiny jakoThe Spirit of Aikido, a to díky práci profesora Taitecu Unna ze Smithovy Univer-zity, který je dlouholetým studentem aikidó. Původní japonská verze byla vydánaroku 1981 při příležitosti 50ti letého výročí centrálního Dódžó aikidó. Díloobsahuje mnoho „asijských“ pohledů a myšlenek, z nichž některé mohou býtobtížné k pochopení. Ale i přesto doufám, že jejich hlavní myšlenka, dynamickýživot založený na souladu vesmírného a osobního ki, bude díky tréninku a cvičeníuskutečněna.

Zejména se přeji, aby byla tato malá práce k prospěchu zejména studentůmaikidó. Ovšem pokud normální čtenář také pochopí aikidó, jako kultivovanouformu umění, která přispívá ne k násilí, ale k harmonii ve světě, pak nemůžu býtvíce vděčný.

Duch aikidó 4

Ki vesmíru a individuální ki

Jedinečnost aikidó

Aikidó je v podstatě moderní manifestací japonských bojových umění (budó). Jetradičním v tom, že dědí duchovní a bojovou tradici starobylého Japonska, poprvézaznamenanou v historických a literárních dílech 8.století, jako je Kojiki (Záznamyo dávných věcech) a Nihongi (Japonské záznamy). To však neznamená, že aikidóslepě pokračuje v tradici starověkých umění vedení boje, pouze zachovává a udržujejejich původní formy v moderním světě.

Starověká umění boje jsou historickým a kulturním odkazem, která se zrodilana bojištích v období občanských válek, aby byla později formálně schválena jakobudó, Cesta bojových umění, v období Tokugawa (1603–1868). Musí se správněposoudit a oceněnit. Ve své původní formě již nejsou pro dnešní lidi přijatelná a jsoumimo moderní svět, který v Japonsku začíná restaurací Meidži (1868).

Zakladatel aikidó, Morihei Uešiba, se narodil 14. prosince 1883. Protože žilv bouřlivé době modernizace Japonska, rozhodl se věnovat vytvoření bojovéhoumění, které by pokrylo potřeby současného člověka, ale které by nebylo přežitkem.V centru mistrova prvotního zájmu byly následující faktory: věrná láskak tradičním bojovým uměním, obava, že to bude nepochopeno a hluboké přáníznovuoživení duchovní kvality budó. Usiloval o dosažení svého cíle vytrvalýmhledáním pravdy budó, které mělo základ v neustálém tréninku bojových umění,během všech proměn moderní historie Japonska.

Nakonec usoudil, že pravý duch budó nelze naleznout v soutěživé a bojovnéatmosféře, kde převládá hrubá síla, a kde je prvořadým úkolem vítězství za ja-koukoli cenu. Usoudil, že duch budó bude realizovaný hledáním dokonalosti, jaklidského jedince, tak i mysli a těla, prostřednictvím nekončícího tréninku a cvičenípodstaty bojových umění. Pouze takový skutečný projev budó, pro něho má v mo-derním světě svůj raison d´etre a pokud tato kvalita existuje, pak se nachází mimojakoukoli rozdrobenost kultury nebo doby. Jeho cíl, hluboce spjat s přírodou, jezestručněn do jednoduchého výroku: sjednocení základního tvořícího principu, ki,postupujícího vesmírem a osobního ki, které je vyjádřeno v síle dechu každé osoby.Během nepřetržitého tréninku mysli a těla, se individuální ki sladí s univerzálnímki, načež se tato jednota projeví v dynamickém, plynoucím pohybu síly ki, která jevolná, nezničitelná a nepřemožitelná. To je základ japonských bojových umění,který byl vtělen do aikidó.

Díky svému talentu Morihei Uešiba formuloval první princip budó: vytrvalýtrénink mysli a těla je základní disciplínou lidské bytosti jdoucí po duchovní Cestě.Tenhle princip byl přenesen do soudobého bojového umění, do aikidó. Dnes aikidónaleznete na všech úrovních a ve všech třídách lidské společnosti a je přijímánomnoha lidmi po celém světě jako bojová disciplína nejvíce přiměřená době.

Duch aikidó 6

Že je aikidó moderním budó však neznamená, že tradiční bojové umění přijalosoudobé znaky, které můžeme naleznout v dalších „modernizovaných“ formáchbudó, jako je džudó, karate nebo kendó. Místo dědictví duchovních aspektůbojových umění a zdůrazňování tréninku, zdůrazňují konkurenci, turnaje, vyzdvi-hují jejich kondiční povahu, kladou důraz na výhru, čímž si zabezpečují místo vesvětě sportu.

Naopak aikidó odmítá stát se soutěživým sportem a zavrhuje všechny druhysoutěží a turnajů, které zahrnují váhové kategorie, hodnocení založená na počtuvýher a vyhlašování vítězů. Tyto věci pouze pohánějí samolibost, sebezájema nevšímavost k ostatním. Velké lákadlo vábí lidi do bojových sportů, každý chcebýt vítězem, ale nic jiného není více škodlivé pro budó, jehož konečným cílem jeosvobození se od vlastní osoby, dosáhnutí ne-já, a tak si uvědomit co je skutečněčlověk.

Tímto jsem nezamýšlel kritizovat ostatní bojová umění za to, že se stala moder-ními sporty. Historicky byl tento směr nevyhnutelný pro jejich přežití, zejménav Japonsku po druhé světové válce, kdy byla veškerá bojová umění zakázána úřadyspojenecké okupace. I jako sporty přitahují pozornost mnoha lidí, ať jako účastníků,nebo diváků. Je prokázané, a nelze to popřít, že hlavně mládež lákají k bojovýmuměním závody a turnaje, které rozhodují, kdo je v oboru nejlepší. Navzdorytomuto trendu aikidó odmítá přidat se k jejich řadám a zůstává věrný původnímuzáměru budó, tréninku a kultivaci ducha.

Občas se ve světě aikidó objeví hlasy, které žádají turnaje. Jejich argumentem jeprý nutnost shromáždit širší veřejnost, aby aikidó v dnešním světě přežilo.A opravdu někteří studenti aikidó založili nezávislé školy, které hlásají „soutěživéaikidó“. To je velice závažná otázka, jelikož transformace aikidó do další formymoderního sportu by mohla vést k jeho zařazení do národních sportovních setkání av budoucnosti možná i do Olympijských her.

Aikidó rýsuje jasnou a ostrou demarkační čáru od podobných myšlenek s velicejasným důvodem. Aikidó usiluje o udržení jednoty budó a přenášení duchatradičních bojových umění. Chce zůstat věrné prvotnímu principu budó formulo-vanému Uešibou: soustavnému trénink mysli a těla, jako základnímu principu lid-ské bytosti jdoucí duchovní Cestou.

V tradici budó má přednost naprostá oddanost zakladatelovým myšlenkáma věrnost Cestě nad všechny ostatní ohledy. Skutečným důvodem existence aikidóv současném světě je jeho ztotožnění se s ideály Uešiby, ačkoli ho veřejnost můžepovažovat pouze za jinou formu bojového sportu.

Aikidó vyžaduje zvláštní místo, které ho jasně odděluje jak od klasického budó,tak i od jeho moderních protějšků. Tento fakt spolu s principy a pohyby, které jsoupro aikidó specifické, mohou představovat jisté překážky v popularizaci tohotoumění.

Občas se studentů aikidó ptají: „Co je aikidó?“ I pokročilí studenti mají problémyposkytnout jednoduchou odpověď. Kromě toho lidé, kteří vidí pohyby aikidó a jehotechniky poprvé, jsou zmatení nebo skeptičtí, pochybují a mají mnoho otázek.Takoví lidé spadají do dvou skupin.

První skupina se skládá z lidí, kteří se dívají na aikidó s jistými znalostmibojových umění, které získali četbou nebo tím, co někde slyšeli. Při sledovánídemonstrace aikidó je jejich hlavní reakcí zklamání, protože očekávali, že uvidíukázku brutální síly, boje, násilí a dokonce i smrtelné techniky. Aikidó se na prvnípohled jeví svými krásnými plynulými pohyby jako nenásilné, až pasivní. Často lzeslyšet komentáře jako: „Všechno vypadá nacvičené a naplánované.“ „V kritickésituaci by to bylo k ničemu.“ atd. Tyto výtky jsou pochopitelné a přicházejí zejménaod mladých lidí, kteří vyhledávají vzrušení ve vítězství a dobývání a nebo od

Duch aikidó 7

takových, kteří si schematizují bojová umění na řvaní, syčení, kopání, zraněnía ničení lidí.

Ve druhé skupině jsou ti, kteří se již seznámili s modernizovaným bojovýmuměním, zejména s jeho soutěživou formou, a hledí na aikidó z pohledu člověkadvacátého století. Jejich kritika je rozmanitá: „Proč aikidó nepořádá turnaje jakodžudó, katare a kendó?“ „Proč se omezuje pouze na veřejné ukázky, které se stanounudné jakmile je člověk jednou zhlédne?“ „Jestliže nejsou závody, pak je nemožnéříci kdo je silný a kdo slabý, kdo je začátečník a kdo pokročilý.“ „Bez turnajů nikdopoctivě necvičí.“ Tedy, tyto výtky jsou pochopitelné, když lidé všeobecně chtějívědět, kdo dělá tu nejlepší techniku a kdo je nejsilnější.

Jinou naivní, ale častou otázkou je: „Může člověk vyhrát, pokud zná aikidó?“Všechny ty otázky a kritiky jsou zjednodušující a povrchní, odhalují neznalost

základních principů aikidó a nechápavost hlavní charakteristiky bojových umění:trénink ducha. Jestliže se chce osoba, která nemá sebedisciplínu, chlubit svoutělesnou silou a snaží se naučit aikidó pouze pro jeho bojové techniky, budepožádána, aby odešla. Bez skutečného cvičení aikidó s jistou dávkou trpělivostia jeho přímého poznání, nebudou nikdy takové otázky zodpovězeny k plnémuuspokojení.

Skutečný trénink je v aikidó jedinou cestou k pochopení jeho významua k získání nějakého prospěchu, hmotného i nehmotného. Většina aikidóků prošlapřes tento proces: začátek s pochybami a otázkami, uvedení do cvičení, pak pos-tupné seznámení s metodou a formou aikidó. Později zakusí jeho neodolatelnýpůvab a nakonec jistou míru realizace jeho bezedné hlubiny. Osoba, která prošlatímto cyklem se naučí pár věcí o aikidó, které ho dělají jedinečným bojovýmuměním.

Nejdříve bude překvapen. Na rozdíl od „čistého“ vystoupení na veřejnýchukázkách, může být opravdu „tvrdým“, vitálním a dynamickým uměním, se silnýmipákami zápěstí a přímými údery (atemi). Oproti představě obsahuje několik zniču-jících technik, zejména ty, které zamýšlejí odzbrojit a zkrotit nepřítele.

Pak bude již na úrovni začátečníka šokován objevením, jak je obtížné a komp-likované provést základní techniky a pohyby, jako jsou pády (ukemi), správnávzdálenost (ma-ai), vstoupení (irimi) a jiné pohyby těla (tai-sabaki). Faktem je, žese celé tělo, nejenom ruce a nohy, musí plynule pohybovat koordinovaným způ-sobem, spolu s rychlostí, energií a silou. Ke správnému plynulému a rychlémuprovedení je potřeba mimořádný stupeň duševní koncentrace a bystrosti a činnostrovnováhy a reflexe.

Zároveň si uvědomí důležitost kontroly dechu zahrnující i normální dýchání,která je tím, co zapojuje energii ki. Zvládnutí síly dechu je základem pro každýpohyb a provedení a zajišťuje souvislost toku pohybů. Navíc, tohle je neoddělitelněspojeno s filozofií budó rozpracovanou Uešibou, jak později uvidíme.

Nakonec, jak student dospívá, bude ohromen nekonečným počtem techniks jejich variacemi a aplikacemi, všechny charakteristické svou logikoua hospodárností. Pouze po zažití celistvosti pohybů aikidó, si uvědomí hlavní úkolki, individuálního i vesmírného. Pak si začne uvědomovat hloubku a náročnostaikidó, jako bojového umění.

Zkrátka pouze po skutečném tréninku si člověk v aikidó uvědomí rozhodujícírozměr budó: neustálý trénink mysli a těla, jako základního principu lidské bytostijdoucí duchovní cestou. Pouze potom člověk pochopí odmítání soutěží a turnajůa důvod pro veřejné ukázky, které jsou ukázkou vytrvalého tréninku a ne prove-dením ega.

Duch aikidó 8

V souladu s ki

V nedávných letech nesmírně vzrostl zájem o starověký princip ki, ale většinapopisů opomíjí jeho filosofické kořeny. Stručně, podstata ki je jak osobní, takneosobní, hmatatelná i všeobecná, je to základní, tvůrčí energie nebo síla v životě,přesahující čas nebo prostor. Později budeme zkoumat význam ki podrobněji. Nyníse budeme ptát, jaký je význam tohoto velkého zdroje zájmu. Myslím si, že to odrážívelkou touhu současného života po nějakém živém principu, nějaké posilující síle,která by ho mohla uspokojit a dát mu smysl.

Za pokroky ve vědních znalostech a technologii, tak jako za doprovodnou eko-nomickou prosperitou, existuje prázdnota lidského ducha. Vypadá to jako osudmoderního člověka. Uprostřed materiálního nadbytku, umělého komfortua byrokratizace života, nalézáme vzrůstající nespokojenost a frustraci, zdůrazňujícípocit neklidu, která se šíří po světě. Více než kdy dříve v historii potřebujeme znovuzískat to, co znamená být skutečně člověkem a co je to opravdu se starat. Jednímz důsledků tohoto hledání je setkání Západu s asijskými filosofiemi a kulturami,a to je jednou z příčin objevení ki, které je nedílným prvkem východoasijskéhoduchovna. Tento jev je součástí důvodu západního zájmu o aikidó, které doslovaznamená Cestu (dó) v souladu (ai) s ki.

Touha po větších znalostech ki je jasně zřejmá, kdykoli navštívím střediskaaikidó kdekoli na světě. V září 1978 jsem například cestoval do Brazílie, Argentinya Uruguaje. Velice jasně si pamatuji na slova váženého pana Luise Panteleona, pro-fesora práv a soudce okresního soudu Sao Paula, který tehdy řekl:

„Jako osoba, která sedí na lavici a soudí lidi, jsem byl zneklidněn sebezájmema materialistickými tendencemi, které jsem v sobě nacházel. Zapsal jsem se dobrazilské Aikikai, kde jsem se dozvěděl, že aikidó je bojové umění, které před-stavuje podstatu japonské kultury. Díky cvičení aikidó jsem nejenom rozrušil svoufrustraci, ale také jsem objevil ki, srdce lidského ducha, skryté pod mým povrchnímjá. Cítil jsem opravdovou radost a vděčnost a věřím, že jsem vyrostl jako lidskábytost.“

Během uvítací recepce na třetím kongresu IAF v Paříži koncem září a začátkemříjna 1980, řekl prezident Guy Bonnenfond podobně důležitý cíl:

„Věříme, že je zcela přirozené, aby aikidó, představující vysoce vyvinutou formubojového umění, které obsahuje ušlechtilý odkaz japonské kultury a jeho duchovna,mělo být dobře přijato v Evropě, která je známá svou vysokou civilizovanostía tradicí rytířství. Jako cesta sjednocení mysli a těla je aikidó příhodný dar našímládeži, která pomalu ztrácí smysl toho, co znamená být člověkem. Z celého srdcetleskám tomuto výjimečnému setkání aikidó a moderního Západu.“

Těm z nás, kteří se rozhodli věnovat se rozvíjení aikidó, tiše, bez fanfár nebopozornosti, přináší velkou radost slyšet o jeho přijetí na mezinárodní scéně. Alenemůžeme se spokojit s pouhou radostí, když si uvědomíme tu velkou odpovědnost,která leží na našich ramenou, když se pokoušíme splnit očekávání lidí na celémsvětě. Je to odpovědnost, kterou nelze brát na lehkou váhu.

Jedním z našim největších starostí je, že aikidó, díky svým mimořádným schop-nostem, zakořeněným v japonském duchovnu, má sklon vzbuzovat neporozumění.Tento trend roste se zaváděním aikidó mezi lidi odlišných kultur a životních stylů,a to nejenom mezi začátečníky, kteří mají nereálná očekávání, ale také mezipokročilými studenty, kteří mohou nepochopit jeho nepatrné zásady a zkreslit je.Jak učitelé aikidó, tak i studenti se musí věnovat skutečnému zvládnutí umění,přijít na kloub jeho hloubkám, rozptýlit zkreslení a předvádět jeho pravou formu.

Duch aikidó 9

Jinak bude zklamání lidí, kteří se o aikidó zajímají, velké a neodvolatelné. Takovámožnost přetrvává jak v Japonsku, tak i v cizích zemích, kde se aikidó rychlerozšiřuje. Co se týče technik aikidó, mohou nastat pouze druhořadé problémy, alefilosofické a duchovní základy aikidó kladou zcela odlišnou výzvu. Skutečné pro-blémy mohou nastat, pokud se nevrátíme k původnímu učení zakladatele a neob-jasníme hlavní smysl aikidó, jako základní otázky ducha.

V srdci aikidó, jako duchovní cesty, je ki, světotvorná energie, která také ležív nitru každé lidské bytosti, kde čeká na své objevení a spuštění. Zatímco pojetí kivzniká s vlivnými mysliteli starověké Číny: Lao-c, Chuang-c, Huai-nan-c, tak jakos Kuan-c, Ch´eng-c, Konfucius a Mencius, není omezeno pouze na ně, neboť prošlov historickém vývoji změnami. Význam slova ki nabývá v odlišných kulturníchoblastech a časových periodách východoasijské civilizace rozmanitých tvarůa nuancí. Poté, co byl tento pojem představen v Japonsku, začal působit na domácíétos, až spolu vytvořili způsob charakteristického pohledu na svět, který obsahovalnázory na přírodu, život, smrt atd.

Původní myšlenka ki byla vyvinuta jako metafyzický princip v několika čínskýchfilosofických školách. Ki, bylo například základním principem harmonie a zdrojemtvořivosti vyjádřené ve formě jin a jang (Lao-c), rozhodující plností života (Huai--nan-c), odvahou vznikající z morální poctivosti (Mencius), božskou silou, která pro-stupuje všemi věcmi (Kuan-c).

Jako termín nebylo ki nikdy jasně definováno. Někdy se přirovnávalo k prázd-nému vesmíru (vakuu), nebo prázdnotě (Lao-c), jindy zase k utvářející energiivynořující se z chaosu (Chuang-c). Někteří filosofové považovali ki za dualistickýprincip, který tvoří strukturu vesmíru. A sice, že lehký aspekt ki se stal Nebema nebeské ki Sluncem. Těžký aspekt ki se srazil do podoby Země a ze zemskéhoki se zrodila voda. Tento dualismus se rozvinul do ki, které pracuje jako jina jang, tma a světlo, ze kterého vznikla Teorie pěti elementů a věštění Knihyproměn (I-Ťing).

V Teorii pěti elementů, patří ke světlému principu dřevo a oheň, kov a voda zasek temnému principu a Země se nachází uprostřed nich. Klimatické změny a lidskéosudy lze předvídat pomocí přílivu a odlivu, což jsou harmonické a protichůdnépohyby Pěti elementů. V Knize proměn značí nepřerušená čára (–) jang a přerušená(– –) jin a jejich různé kombinace vytvářejí osm trigramů: tvůrčí, chápavý, vzrušu-jící, laskavý, hrozný, těsný, držící a radostný. Mohou se číst pro věštění a pomocipředvídat rozmanité příhody. Takže zde byl princip ki spojován s činností dualismujin-jang.

Tento především metafyzický princip ki byl v Japonsku představen v obdobíNara (710–94) a Heian (794–1185) a byl všeobecně podporován. Ale zavedení bud-dhismu, které přišlo přes Čínu z Indie, ovlivnilo jeho význam, zejména myšlenkoukarmy.

Významněji se však myšlenka ki spojila s původními názory na přírodu a bylapřijata jako síla odpovědná za cyklické procesy růstu, rašení, kvetení a vadnutí ros-tlin a stromů. Vytvořilo se mnoho složenin, které jsou těsně spojeny s přírodnímizvyky: kultivační energie – jo-ki, uzdravující se život – kai-ki, energie duše – sei-kiatd. Ki bylo také ztotožněno s mocnou, nadlidskou hybnou silou, která ovládá láskua nenávist v mezilidských vztazích a začleněna do magicko-náboženského užití jin-jang, Teorie pěti elementů a prorokování, které jsou často zmiňovány v lite-ratuře období Heian, jako je například Příběh o princi Gendžim.

Nejvíce dramatické změny výkladu a použití ki začaly se vzestupem třídy samu-rajů na konci periody Heian. Tento proces pokračoval v období Kamakura(1185–1336) a Muromachi (1336–1573), v následujícím století občanských váleka periodě Azuči-Monojama (1568–1603) s vrcholem na počátku věku Togukawa

Duch aikidó 10

(1603–1868). Samuraj, který čelil neustálé hrozbě smrti v čase vedení války,rozuměl ki ve výrazu pro odvahu – ši-ki, síly vůle – i-ki, síly – gen-kia statečnosti – džu-ki. Také se to dotýkalo duševního klidu - hei-ki a udržujícíenergie - šu-ki, která se pokouší prodloužit dýchání - ki-soku, a otázky životaa smrti.

Během Tokugawského šogunátu Japonsko zažilo skoro 300 let relativního klidu,díky kterému se pořádaly velké debaty o budžucu, které měly stanovit teoretickézáklady rytířství a ochránit ho, aby se nezvrhlo a nestalo tak přežilým. Ty diskusepřinesly logickou a teoretickou léčbu ki, tak jako hledání jeho filosofickýcha duchovních možností. V jejich uskutečňování nastal návrat k myšlenkám jina jang.

Například nalezneme v důležitém textu o klasickém džudžucu, které je těsněspojeno s moderním džudó a je spřízněno s aikidó, následující prohlášení, které bylovzato z Denšo čušaku, díla školy Kitó:

„Kitó znamená stoupání a klesání. Stoupání je formou jang a klesání druhem jin.Člověk vyhrává za pomoci jang a vyhrává za pomoci jin.… Když nepřítel před-stavuje jin, vyhraj za pomoci jang. Když je nepřítel jang, vyhraj pomocí jin. Učinitmysl silnou a sladit v technice sílu s pružností, to jsou známky mistrovství. V našíškole se učí odhodit vlastní sílu a vyhrát pomocí nepřítelovy a to pomocí ki. Jestližese člověk nespoléhá na sílu, ale užívá ki, pak se síla nepřítele obrátí a on se porazísám. Přemýšlej o této věci, kdy slabý překoná silného.“

K doložení důležitosti ki v šermířství poslouží následující charakteristické citace:

„Šance na vítězství je závislá na ki. Pozorně si všímat ki nepřítele a pohybovat sev souladu s ním je nazýváno udržovat si šanci na vítězství před sebou. V zenu semluví o ,šanci na manifestaci zenu‘, která se týká stejné věci. Ki, které je skrytéa neodhalené představuje šanci na vítězství. (Heiho kaden šo)“

„Ve všech věcech vztahujících se k umění, což zahrnuje i bojová umění, je převahaurčena tréninkem a praxí, ale skutečná dokonalost závisí na ki. Vznešenost nebea země, brilantnost slunce a měsíce, změna ročních dob, tepla a zimy, zrozenía smrti, všichni jsou následkem střídání jin a jang. Jejich jemnou práci slovy nelzepopsat, ale v jejím rámci všechny věci vyplní život ki. Ki je počátkem života, kdyžopustí formu, následuje smrt. (Tengu geidžucu ron)“

Podívejme se nyní, jak bylo ki pochopeno mistrem Uešibou. Jeho pohled na kivyšel z intuitivního nahlédnutí do fungování vesmíru a byl vyjádřen zhuštěnýma výstižným jazykem. Někdy je velice obtížné porozumět hlavním rysům, alehloubavou četbou toho, co řekl, se můžeme dobrat nějakého klíče k jeho pochopeníki. Dva z jeho vyjádření o ki jsou:

„Skrze budó důkladně trénuji své tělo a překonávám jeho největší tajemství, alezároveň jsem si také uvědomil ještě větší pravdu. Tou je, že když jsem díky budóuchopil opravdovou podstatu vesmíru, jasně jsem uviděl, že lidské bytí musí sjed-notit mysl a tělo a je spojující ki, aby pak dosáhlo souladu s činností všech věcí vevesmíru.“

„Na základě nepatrné práce ki slaďujeme mysl a tělo a vztah mezi jedincem a ves-mírem. Pokud je práce ki nezdravá, svět upadá do zmatku a vesmír do chaosu.Sladění spojeného ki-mysli-těla s činností vesmíru je rozhodující pro pořádek a mírna světě.“

Mistr Uešiba dále hovoří o činnosti ki a jeho nezbytnosti pro dobře vyváženýživot:

Duch aikidó 11

„Nepatrná práce ki je mateřským zdrojem, který má vliv na jemné změnyv dýchání. Také je zdrojem bojového umění lásky. Když člověk sjednotí mysl a tělona základě ki a projevuje ai-ki (soulad s ki), jemné změny v síle dechu nastanouspontánně a waza (vlastní technika) plyne svobodně.“

Změna v dýchání, spojená s ki vesmíru, ovlivňuje a proniká vše živé. Zároveňjemná síla dechu vstupuje do všech částí těla. Vstupuje hluboce a naplňuje jedinceenergií a přirozeně končí v rozmanitých, dynamických, spontánních pohybech.Tímto způsobem se celé tělo i s vnitřními orgány spojí v teplo, světlo a sílu.S dosažením sjednocení mysli a těla a ve stavu jednoty s vesmírem se tělo pohybujepodle vlastní vůle a nenabízí žádný odpor k jakýmkoli záměrům.

Po celoživotním pátrání po pravdě budó a po letech bojové disciplíny, kdy se jehotrénink stával více filozofickým a duševním, dospěl mistr Uešiba k následujícímuzávěru o ki:

„Jemné změny v dýchání způsobují nepatrné pohyby ki v prázdnu. Někdy jsoupohyby intenzivní a silné, jindy pomalé a netečné. Těmito změnami může člověkzjišťovat stupeň koncentrace nebo sjednocení mysli a těla. Když soustředění pro-stupuje mysl a tělo, síla dechu se slučuje s vesmírem a mírumilovně a přirozeně serozšiřuje až po krajní meze, ale v tentýž čas se osoba stále více ovládá a je vícesamostatnou. Tímto způsobem se v okamžiku, kdy dech pracuje společně s ves-mírem, stává neviditelná duševní podstata uvnitř osoby skutečností a obklopuje,chrání a brání já. To je uvedení do hlubokého jádra ai-ki.“

Ki je pak dvojnásobné, je to soulad jedinec-vesmír a volný a spontánní projev sílydechu. První část dědí myšlenku ki zastávanou starověkými čínskými myslitelia lze ji uskutečnit po sjednocení ki-mysli-těla v tréninku aikidó. Během tréninku sedosáhne jednoty s ki vesmíru spontánně, bez námahy. Druhá část vyjádření učí, žedech jedince kontroluje jeho myšlenky a pohyby jeho těla. Pokud se sladí rytmusdechu a pohybů aikidó s rytmem vesmíru, lidská mysl se stane soustředěnoua každý pohyb se změní na sférickou rotaci.

Důvodem pro důraz na dvojí pracování jednoty a spontánního výrazu je to, žemistr Uešiba viděl podstatu ki jako podstatu jeho budó. Vycházejíc z tohotopoznání, je naším úkolem pokračovat v objasňování ki, které je středem aikidóa dále rozvíjet jeho aspekty, důležité pro dnešní život.

Síla ki

Student aikidó, který pravidelně trénoval, by si měl být jistý porozuměním ki,ačkoli nemusí znát jeho historické a teoretické odvození. Jak bylo nastíněno v před-chozí části je ki dávný princip, který vytváří podstatu východoasijských filosofiía náboženstev. Kromě variací existuje v člověku ve svém konkrétním projevu, kterýzávisí na individuální povaze, usilování, tělesných vlastnostech, zkušenostia prostředí. To je důvod, proč studenti cítí a chápou ki odlišně.

Můžeme od nich slyšet: „Je to pocit jistého druhu energie vycházející z myslia těla v souladu.“ „Je to silná, živá síla, která se někdy neočekávaně objevujez neznámých zdrojů.“ nebo: „Je to spontánní, mimovolný pohyb, který posiluje mysla tělo po dobrém cvičení.“ atd.

Každá odpověď je platná v tom smyslu, že je to skutečný ohlas, dosažený pokonkrétním osobním prožitku. A to, co je přímým vyjádřením prožitého stavu,obsahuje přesvědčení, které nelze zamítnout. Pokud tomu tak je, pak jsou

Duch aikidó 12

odlišnosti v odpovědích zanedbatelné a jejich velká kolekce svědčí nejenomo obtížnosti přesně ki popsat, ale zároveň ukazuje, že hloubka a šíře ki se vymykájednoduché definici.

Zatímco lze téma ki zpracovávat historicky i filosoficky, naším zájmem je sek němu přiblížit osobní zkušeností, tréninkem a realizací pomocí bojového umění.Pokud je ki díky osobní angažovanosti realizováno a potvrzeno, má za následekrozvoj povahy a celistvosti jedince. Zároveň toto hledání ki nevyhnutelně vedek pochopení jeho filosofických a duchovních základů. Konec konců správnéporozumění ki musí být experimentální a zároveň intelektuální a intelektuální takjako experimentální. Tento fakt musíme brát v úvahu, když pracujeme na cvičeb-ním plánu: jeho metodách, obsahu a uspořádání.

V tréninku aikidó je konečným cílem jednota ki, mysli a těla, ale jehojedinečností je, že pohyby s tokem ki jsou zdůrazňovány již od počátku. Velkápozornost se věnuje zažití a ovládnutí ki tak, aby byly všechny pohyby charakteri-zovány sférickou rotací. Studenti se učí sjednocení ki-mysli-těla nejenom pomocípohybu, ale již před jakýmkoli tréninkem waza. Učí se, že ki se soustřeďuje ve sta-bilním a silném centru, v bodě, který je přirozeným centrem gravitace (dva palcepod pupkem), když osoba stojí v uvolněním postoji. Když ki proudí přes ruce, dlaněa prsty, ruce se stávají neozbrojenou zbraní nazývanou tegatana, což je doslovamečová ruka. Před cvičením pohybu, se obvykle rozvíjí síla dechu cvičením známémjako kokju-ho (doslova metoda dýchání), jak v sedě, tak ve stoje a učí se získánísprávné vzdálenosti (ma-ai) mezi jedincem a jeho partnerem.

Je důležité, že na rozdíl od dalších forem bojových umění, která jako všechnaklasická a moderní budó vyučují spojení mysli, techniky a těla, aikidó vyzdvihuje kivíce než techniku a cvičí jednotu ki-mysli-těla. Samozřejmě, že se důsledně cvičíwaza, ale stupeň zvládnutí závisí na stupni sjednocení ki-mysli-těla a to je v aikidójediným základem zhodnocení zdatnosti.

Pokoušeli jsme se ukázat, že ki musí být pochopeno jak experimentálně, takintelektuálně, ale ještě je tu jeden aspekt, který nemůže být lidmi žijícími ve věkuvědy opomenut. Původní zdroj ki nacházíme ve světovém pohledu starověké Číny,pevně propleten s mýtem stvoření světa a naší otázkou je: „Jak lze toto pojetí ki při-jmout při vědeckém pohledu na svět?“

Když starověcí lidé použili své myšlenkové schopnosti a představivost, abyrozlišili činnosti vesmíru, jako zdroje všeho živého, přišli s myšlenkou ki. Zároveňse pokoušeli vysvětlit řád v přírodě a vesmíru pomocí tohoto principu. Platnost ki,jako reprodukčního zdroje života stále přetrvává jak doufám, ale tehdy byla vyvo-zována z pozorování poznatelného světa a netýkala se nepoznatelného vesmíru.

V dnešním věku vědy se nemožnost poznání vesmíru značně zmenšila a veskutečnosti můžeme pomocí vědeckých prostředků konkrétně vidět a dotknout sevěcí, které byly kdysi daleko mimo náš dosah, ačkoli to může být pouze malá částnekonečného vesmíru. Může být pro nás důležité hledat vztah mezi ki a modernímvědeckým pohledem na vesmír, protože vědecká vysvětlení mohou být nutná propřijetí ki dnešními lidmi.

Vědecké znalosti vesmíru začaly na konci 17.století s Isaacem Newtonem a jehoteorií vesmírné gravitace, jako základního zákona v přírodě. Od té doby nastalyobrovské změny a rychlý rozvoj, který nás dovedl do místa, kde se průzkum ves-míru stává rutinní záležitostí. Moderní vesmírná éra nastala s Jurij Gagarinem,který 12. 3. 1961 obletěl Zemi ve své lodi Vostok I. Nastala silná rivalita meziruskými a americkými vědci v prozkoumávání vesmíru a 20.6.1969 uspěli američtíkosmonauti v přistání na měsíci ve svém Apollo 11, při kterém se Newil Armstrongstal prvním člověkem, který udělal krok na měsíci. (Třetí astronaut a nynějšíUS senátor, John Glenn, měl veliký zájem o aikidó, navštívil Hombu Dódžó

Duch aikidó 13

a vyslechl si hodiny mistra Uešiby.) Průzkum vesmíru pokračuje vesmírnými rake-toplány a satelity a bylo by zajímavé vidět, jak se to dotýká našeho pochopení ki, aleto už je úkol budoucnosti. Pro naše účely by byly na místě jisté úvodní komentáře.

Nedávno jsem četl knihu Kosmos od Karla Sagana, vynikajícího kornelskéhoastronoma a nositele Pullitzerovy ceny. Ve zvláštním úvodu pro japonské vydánípíše:

„Byl to Pythagoras ve starověkém Řecku, který poprvé užil slova kosmos k popsáníuspořádaného vesmíru, kterému by lidské bytí mělo rozumět. Je zde určitý řád,který vládne vesmíru. To ale neznamená, že je vše ve skvělém pořádku, protože vesvětle vědeckého bádání víme, že se vesmír neustále mění a často existuje chaos.Nicméně má vesmír, ve kterém vedle sebe žije uspořádanost a spletenost, nes-mírnou krásu. Naše těla jsou vytvořena z prachu hvězd. Stejné atomy, které vytvářejí hvězdy stavínaše těla. Jsme děti hvězd a hvězdy jsou naším domovem. Možná je toto ten důvod,proč jsme uchváceni hvězdami a mléčnou drahou.“

A pokračuje:

„Dusík přítomný v našich genech, vápník v zubech, železo v krvi a uhlík v celémtěle, to vše bylo vyrobeno v kosmické kuchyni, kterou je hvězda. Naše tělo se skládáz částí, které vytvářejí hvězdy. Vlastně jsme v přeneseném významu děti hvězd.“

Dr. Sagan soudí, že lidstvo, jako nejvyspělejší druh na Zemi, musí být velice opa-trné, když se zabývá pokročilými technologickými pokusy a jako dítě hvězd praco-vat v souladu s řádem, který vesmíru vládne. Takže plná informovanost a jednáníve shodě se změnami a spletitostmi ve vesmíru je zcela zásadní pro přežití naší ci-vilizace.

Kosmos není jenom filosofické pojednání, ale obsahuje i bohatství informacídávných poznatků o vědě zkoumajících vesmír. A to nám znova připomíná, že ves-mír je zdrojem našeho života a že jsou naše životy pevně spojeny s jeho klidema změnou. A právě v tomto bodě nacházíme shodu s intuitivním pochopením životave východoasijském myšlení, ačkoli jsou ze zcela odlišné perspektivy. Podstata ves-míru tak, jak je odhalována nedávnými vědeckými objevy, je jiného uspořádání,mnohem více komplikovaná, než pohled na svět s ústředním motivem ki, a lze jipochopit ve zcela materiálních termínech. Ale z hlediska lidstva, naší existencea duševní pohody lze říci, že jejich konečný cíl je totožný s cílem východoasijskýchfilosofií. Ty mají v současnosti zcela vyjasněn vztah mezi jedincem a vesmírem, cose týče duševní pohody. Slovy mistra Uešiby je to: „Sladění ki vesmíru a ki jedince,odpověď všemu z ki a sjednocení se s ki.“

Lze těžko říct, zdali lze ki vědecky prokázat. V tomto úkolu může mít určitý vlivpojetí biologického rytmu, který zastává nositel Nobelovy ceny, Dr. Karl von Frish.Nedotýká se sice přímo ki, ale nabízí jisté body k zamyšlení. Podle jeho teorie bylyživé organizmy během procesu evoluce ovlivňovány různými cyklickými změnamia jak se snažily těmto vlivům přizpůsobit, usadily se jako informace v genech bio-rytmy. Proto jsou činnosti mnoha organizmů projevem jejich specifických biorytmů.

Vědci říkají, že biorytmy se táhnou již do vzdálených počátků našeho vesmíruasi 4,6 miliard let nazpět, když vznikl náš sluneční systém. Počátky nalezneme vestřídání noci a dne, které má svou příčinu v rotaci Země a před 3 miliardami letyzpůsobil tento cyklus růst praorganizmů. Když nastalo oddělení moře a země,objevila se na Zemi velká škála živých organizmů a rozvíjel se komplex biorytmů.Když začal náš lidský prapředek chodit po Zemi, přibližně před 2 miliony lety, bio-rytmy se staly velice rafinované a složité.

Dnes se má zato, že lidský mozek obsahuje 5 miliard vláken DNA, které před-stavují spletitost biorytmů, ačkoli se také říká, že základní rytmy přírody, jako jsou

Duch aikidó 14

noc a den, příliv a odliv nebo meteorologické a astronomické události, na nás stálemají největší vliv.

Ačkoli nelze zcela potvrdit detaily těchto teorií a jejich platnost, z vlastníhopohledu můžeme říci, že způsob jakým cítíme a v jakém stavu je naše mysl a tělobez pochyby souvisí s biorytmy. Také pevně věřím, že myšlenka ki, ačkoli sez vědeckého hlediska může zdát naivní, se také jistým způsobem biorytmů dotýká.

Troufnu si vyslovit odvážnou domněnku, že to, co mistr Uešiba popsal jako jed-notu vesmírného a individuálního ki se podobá myšlence kosmologického rytmu,který je zajedno s biorytmem. Asi je obtížné, nebo nemožné, vědecky rozebrata změřit úspěchy lidského ducha, zejména pokud jsou uskutečněny díky přehledu,intuici nebo objevu, ale bylo by bláznovstvím se o to alespoň nepokusit. Jinakmůžeme mluvit pouze těžko srozumitelným slangem a klesnout k subjektivismua dogmatismu.

Konečně další námět k zamyšlení o budoucím rozvoji pojetí ki nám dávají názorycizích studentů a jejich představy. S rychlým růstem mezinárodního aikidó seobjevil problém přeložení klíčových termínů do cizích jazyků, ale zdá se, že ki jevšeobecně přijímáno tak, jako v Japonsku, i v Evropě, Americe nebo jihovýchodníAsii. Matoucím problémem je, jak udělat i provizorní překlad ki. Přeložit ki dojednoduchého cizího slova je skoro nemožné.

Pokud zná osoba japonštinu, můžeme začít s vysvětlením ki s odkazem namnoho jeho složenin a vyjádřit hlavní smysl výrazu. Pokud nezná, tak jsme nucenipřijít s cizím ekvivalentem. Jakmile postrádáme přesného zástupce, bude překladzáviset na důrazu, který klademe na odlišné rozměry ki. To znamená, že můžemezdůraznit duchovní aspekt (duch, duše, ethos), ovlivňující aspekt (smysl, intuice,cit) nebo psychologicko-filosofický aspekt (dýchání, dech). Pokud chápeme ki přede-vším jako duchovní, mluvíme v angličtině o spirit, ve francouzštině o esprita němčině Geist. Pokud k němu přistupujeme ovlivňující stránky, bylo by to něcojako feeling nebo intention a Stimming. Pokud se zdůrazňuje psychologicko--filosofický aspekt, asi by se to nejvíce blížilo řeckému psyché a anglickému ether.

Všechny ty ekvivalenty ačkoli se dotýkají pojetí ki, stále nedokáží vyslovit jehobohatý smysl. To ukazuje, že přesné pochopení ki je nemožné bez znalostívýchodoasijského myšlení. Proto stále pokračujeme v užívání ki v jeho původnímjaponském výrazu, bez ohledu na jazyk komunikace a jak se zdá, tak to i studentiaikidó preferují. Možná je to proto, že jsou cizinci přitahováni tímto jedinečnýmvýrazem kulturního a duchovního dědictví Japonska a usilují pochopit jeho pod-statu prostředky jak experimentálními, tak intelektuálními.

Aikidó nezná hranice, národní, rasové či náboženské. Je otevřeno světu a jeuspokojující sledovat lidi z odlišných zemí na celém světě, jak společně uskutečňujícestu aikidó, navzájem se podporují a povzbuzují. Skutečně, vidím často zahraničnístudenty, kterých si velice vážím, protože se někdy daleko více věnují tréninku nežjejich japonští kolegové. Ačkoli je toto pouze úvodem, je mým hlubokým přáním, abykaždý, Japonec i nejaponec, hledal srdce aikidó, aby mohl konat nejenom waza, alezároveň i základní filosofii mistra Uešiby. Toto je jeho trvalé přání pro všechny stu-denty:

Duch aikidó 15

Aiki je síla harmonie,Všeho bytí, všech věcí pracujících dohromady.Neúnavně trénujte Stoupenci Cesty.

Vstup a sférická rotace

Nen a čistota mysli a těla

Když jsem se jako dítě učil, že Země je kulatá, představoval jsem si, jak podnikámveliká dobrodružství. Chtěl jsem vědět, zdali se vrátím na totéž místo, pokud bychšel pořád přímo dopředu a obešel Zemi. Přemýšlel jsem o prohloubení tunelu skrzZemi a jak bych vyšel na druhé straně. Předpokládám, že všechny děti majípodobné představy. V dnešní době, kdy trysková letadla neustále krouží okoloZemě, se můžeme snadno objevit na druhé straně světa.

A tak se stalo, že se můj dětský sen naplnil, když byla naše skupina z centrál-ního dódžó aikidó pozvána v září 1978 do jižní Ameriky. Bylo to u příležitosti70. výročí japonské emigrace do Brazílie. Pozvala nás Federace Aikidó (presidentR. Kawaii) a my jsme byli vlídně přivítáni v Sao Paulu, Rio de Janieru a Mogi dasCruzes, kde žije mnoho japonců, kteří mají vlivné postavení ve společnosti. Městskárada jednomyslně odhlasovala, aby mi bylo uděleno čestné občanství města. To misamozřejmě udělalo velikou radost, ale hlavně na mě učinil silný dojem opravdovýa vážný přístup jak praktiků aikidó, tak i potencionálních studentů, když sledovaliveřejné ukázky nebo poslouchali mé rady během cvičebních setkání.

Po návštěvě Brazílie jsme jeli na čtyři dny do Argentiny a na dva do Uruguaye.Znovu jsme pořádali veřejné demonstrace a diskuse ohledně aikidó v Buenos Airesa v Montevideu a znova jsme byli v obou městech zaplaveni vřelým přivítáníma upřímným zájmem studentů aikidó.

Nadšení pro aikidó kamkoli jsme přišli daleko předčilo veškerá naše očekávání,ovšem v jednom z nezapomenutelných zážitků se realizoval i můj dětský sen o tom,jak stojím na druhé straně světa, protože jižní Amerika je na druhé straně světa odJaponska a Uruguay přímo naproti němu.

Na návštěvu Montevidea 24.–25. září budu ještě dlouho vzpomínat, ale čekalanás ještě jedna stejně dojemná událost. Jednoho dne po skončení demonstraceaikidó v největší hale Montevidea, postavené k připomenutí nezávislosti na Španěl-sku jsme byli pozvání do uruguayské Vojenské Akademie. Je to elitní školas pouhými 300 studenty vybranými mezi nejbystřejšími mladými muži v zemia kteří mají v rozvrhu, jinak silně přeplněném přednáškami různých vojenskýchvěd jako běžnou disciplínu i aikidó. Proč to bylo jenom aikidó, které se dostalo dorozvrhu, když je v zemi také velmi populární džudó a karate?

Na závěru veřejné ukázky a mé lekce aikidó její prezident vstal a pronesl zají-mavou řeč. Řekl:

„V plynulých pohybech aikidó je neustále silné centrum. Každý pohyb rukoua nohou je prostoupen citem pro rovnováhu a ony se klidně pohybují jako při tanci,protože pohyb celého těla je plynulým pohybem centra. Věřím, že hlavním účelemaikidó je realizace silného a pevného centra. Pro naší zemi, která čelí bouřlivémusvětu, je podstatné kultivovat ducha pomocí vlastního silného centra uvnitř

Duch aikidó 17

a shovívavé podoby navenek. Chci, aby studenti této Akademie, kteří jsou pře-durčeni stát se vůdci naší vlasti, tvrdě studovali aikidó a uskutečnili duševně i fyz-icky toto silné centrum. Z tohoto důvodu je aikidó zahrnuto v našem normálnímrozvrhu.“

President vyjádřil vše, co zastávám i já. Silné a pevné centrum je tím sjedno-cením ki, mysli a těla, které mistr Uešiba neustále připomínal. To je zásadnímprincipem aikidó, jak v principu, tak i ve skutečném pohybu. Zatímco jsem bylhluboce dojat jeho projevem, byl jsem ještě více odhodlán splnit naši odpovědnoststudentů aikidó, aby bylo toto dědictví komukoli daleko více dostupnější, a to bezohledu na rasu nebo národnost. Výuka aikidó a jeho technik musí být vždyv souladu se základní podstatou aikidó. Pokud jsme hrdí pouze na jeho jedinečnosta staneme se na tom závislí, můžeme se stát obětí krátkozraké vize, doktrinářství,ješitnosti a provincionalismu. Když jsem se dostal na opačnou stranu světa, měljsem neočekávaně možnost přemýšlet o budoucnosti aikidó.

Podstatu aikidó, jednotu ki-mysli-těla, musí uskutečnit celé tělo. Pokud jipochopíme pouze jako duchovní skutečnost, může se stát příliš doktrinářští a spad-nout do abstrakcí. Pokud ji ale vidíme pouze jako záležitost techniky a fyzickézručnosti, spokojíme se jen se zjednodušujícím vysvětlením motorických pohybů.Podstata zahrnuje duševní i tělesnou stránku, kterou nakonec musíme realizovatjako budó sjednocením ki-mysli-těla z filosofického i náboženského pohledu.

Nejlepší cestou ke správnému zvládnutí podstaty je pečlivě přemýšlet o slovechzakladatele. Jeho výroky mohou být při prvním čtení poněkud obtížné, ale opako-vané čtení a přemýšlení nám pomůže odhalit rozmanité úrovně význam, které jsouv nich obsažené. Častá zmínka o japonském slově nen může být otravná, ale mi sipodržíme jeho původní název kvůli nedostatku vhodného cizího ekvivalentu. (Nenznamená koncentraci, soustředěnost na jeden bod, okamžik myšlenky.) Realizacenen je klíčem k otevření podstaty aikidó. Ve skutečnosti nen vytváří skutečné srdceaikidó. Následující výrok zakladatele objasňuje, co je tím míněno:

„Toto tělo je konkrétním sjednocením fyzické a duchovní stránky, a bylo vytvořenovesmírem. Dýchá nepatrnou podstatu vesmíru a stává se s ní jedním tělem, takžetrénink je tréninkem na cestě lidského života. V tréninku je nejpřednější věcíneustálá kázeň ducha, broušení síly nen a sjednocení mysli a těla. To je základempro rozvoj waza, která se zpětně objeví přes nen.Je nezbytné, aby byla waza neustále v souladu s pravdou vesmíru. Proto je nutnésprávné konání nen. Je chybou, pokud je nen jedince spojen s tužbami podřadnéhojá. Jelikož trénink založený na mylných myšlenkách, jde proti pravdě vesmíru,vyvolává své vlastní tragické závěry a možnost zničení. Nen se nikdy nezabývá výhrou nebo prohrou a vzrůstá pokud je správně spojenos ki vesmíru. Kdykoli to nastane, nen se stává nadpřirozenou silou, která zřetelněvidí všechny věci na světě, i ten nejmenší pohyb ruky nebo nohy. Člověk se stanepodobný zrcadlu, které všechno odráží a jakmile člověk stane uprostřed vesmíru,vidí s jasností to, co je mimo centrum. Tohle je ta pravda výhry bez boje.K tomu, abyste rozvinuli nepatrné pohyby ki založené na nen musíte pochopit, želevá strana těla je základem pro bojové umění a pravá je stranou, kde vystupuje kivesmíru. Pokud dosáhnete říše naprosté svobody, tělo se stává světlem a vykonávábožské proměny. Pravá strana odvádí sílu přes levou. Levá se stává štítem a pravázákladem techniky. Tento přirozený, samovolný zákon přírody musí být usazenv centru a člověk musí projevit samu sebe svobodně, jako dynamickou, sférickourotaci.“

Mistr Uešiba vyučoval, že kultivace nen je jednosměrná koncentrace ducha, kdyžhledá spojení s vesmírnou realitou, která nás přinesla do života na zemi. Když semysl-tělo, sjednocené přes nen, sladí s principy spořádaného vesmíru, člověk seosvobodí od egocentrismu a uvědomění si sebe sama a tím zrodí nadpřirozenou vše-

Duch aikidó 18

vidoucí sílu. Osoba v souladu s principy vesmírné změny se pohybuje hbitěs lehkostí a obratností, schopná sebe svobodně projevovat ve sférických pohybech.

Nen, jednosměrná koncentrace hledající shodu řádu vesmíru a principu výměny,se stává prazdrojem jemné práce ki. Když se tato práce zakořeněná v nen projevív srdci a mysli praktika, stane se volným a otevřeným a jeho pohled budepronikavý. Když pracuje přes tělo, výsledkem je energický, dynamický pohybv kruhové rotaci. Zkrátka, nen je dráhou, která spojuje ki-mysl-tělo a vesmírné ki.

Mistrovo objevení nen může být připsáno jeho vytrvalému tréninku mnohodesítek let, ale ve skutečnosti to byla zkušenost v kritických smrtelných situacích,která toto pojetí zřetelně přivedla na svět. Ačkoli by tyto události mohli býtpovažovány za zázračné nebo nadpřirozené, byly to bezpochyby nejvýznamnějšíokamžiky v jeho životě.

Jedna z nich proběhla během jeho návštěvy vnitřního Mongolska mezi únorema červnem roku 1924, když doprovázel Onisabura Degučiho, vůdce náboženskésekty na průzkumu míst, kde by se dala založit svatá země, centrum všechnáboženství, a kde by byl základ nového socio-politického řádu. Uvnitř země bylyneklidné a násilné poměry a výprava se uskutečnila s rizikem ohrožení života.

Nemůžeme zajít do detailů tohoto dobrodružství, ale skupina směřovala kesvému cíli v oblasti Xing´an, doprovázená tlupou vojáků, známou jako Vnitřnía vnější mongolská nezávislá armáda. Několikrát byli napadnuti čínskýmiNacionalistickými vojáky a skupinami zákeřných jízdních banditů, kteří se v téoblasti nacházeli. V horských soutěskách při jejich příchodu do Tongliao, bylinapadáni ze všech stran. Říká se, že zakladatel věřil, že smrt je nevyhnutelnáa připravoval se na konec. Ale když čelil krupobití kulek, zažil naprostý klid a beztoho, aby se hnul ze svého místa, se vyhýbal přicházejícím kulkám nepatrnýmpohybem těla. Zázračně vyváznul nezraněn ba ani nezasažen. Zakladatel pozdějivzpomínal na tuto příhodu slovy:

„Nemohl jsem se pohnout z místa, kde jsem stál. Takže jakmile začaly kulky létatokolo, jednoduše jenom jsem otáčel tělem a hlavou. Zakrátko, když jsem soustředilsvůj zrak, mohl jsem intuitivně říct, odkud nepřítel vystřelí, jestli zprava nebozleva. Viděl jsem záblesky bílého světla, které zářily před kulkami. Vyhýbal jsemse jim otáčením a kroužením svého těla a ony mne taktak míjely. To probíhaloopakovaně, sotva jsem měl čas dýchat, ale náhle jsem nahlédl do podstaty budó.Jasně jsem uviděl, že pohyby v bojových umění obživnou, když je centrum kisoustředěno v lidském těle a mysli a že čím klidnější jsem se stal, tím více se uklid-nila má mysl. Intuitivně jsem viděl úmysly ostatních a to i násilnické úmysly.Klidná mysl je jako poklidné centrum točícího se tělesa. Protože je centrum klidné,povrch je schopen se otáčet plynule a rychle. Skoro to vypadá, jako by se netočil.Toto je čistota mysli a těla (sumi-kiri), kterou jsem zažil.“

Další příhoda ho přesvědčila o čistotě, dosažitelné klidnou myslí a tělem. Stalose to jednoho jarního dne roku 1925 v jeho Ajabe dódžó, když byl vyzván námořnímdůstojníkem vyzbrojeným mečem. Zakladatel se proti němu postavil beze zbraně.Jakkoliv se důstojník snažil zakladatele zasáhnout, ten se jenom zlehka vyhýbalranám meče. Plynulé, úhybné pohyby byly pro námořníka příliš, takže to brzovzdal, zcela vyčerpán. Později zakladatel vzpomínal na tuto událost:

„Nic to nebylo. Pouze otázka čistoty mysli a těla. Když oponent zaútočil, viděl jsemzáblesk bílého světla, velikosti kamínku, který letěl před mečem. Jasně jsem viděl,že když se zablesklo bílé světlo, okamžitě ho následoval meč. Vše co jsem dělal, bylojenom vyhýbání se proudům bílého světla.“

I v této příhodě, podobné zážitku z Mongolska, byl zakladatel schopen vidět,intuitivně a okamžitě i ty nejnepatrnější pohyby plynoucí z nepřátelských záměrůnepřítele. V pozdějších letech se zmiňoval o těchto nepatrných dojmech

Duch aikidó 19

a vnuknutích, jako o „vibracích těla, které odráží vibrace vesmíru“ a složil na tobásně jako je tato:

Taková byla realizace podstaty nebo srdce aikidó a odtud se vyvinulo zakla-datelovo pojetí lásky a harmonie.

Vedení oponenta

Svoboda a přirozenost ve sférickém pohybu jsou příznačné pro zásadní technikyaikidó. Pokud jde o činnosti těla jako jsou obracení a otáčení se (tai-sabaki), jsousférické pohyby alfou a omegou tréninku. Tento důraz na sílu koule (sféry) vedek různým zajímavým závěrům.

Například, navzdory skutečnosti, že aikidó vyučuje hrubé techniky, jako jsoupřímé údery (atemi) a páky, které zdědilo ze starších bojových umění, klade důrazna sférickou (kulovou) rotaci, která zanechává vizuální dojem hladce plynoucíhonacvičeného tance, který je vytříbený a jemný. Mimo to tvoří mnoho technik širokýoblouk, například hození oponenta, dovedení ho na zem, či následování jehopohybu, to značí, že na jejich vykonání stačí omezený prostor. To vše je díkysférickým pohybům aikidó na rozdíl od přímočarých pohybů jiných bojových umění,ve kterých přímý čelní nebo zadní úder dává dojem většího násilí a které vyžadujímnohem větší prostor na provedení.

To, co byly původně hrubé, tvrdé techniky, se uhladilo a vypilovalo zdůrazněnímsférického pohybu a techniky, které vyžadovaly velký prostor, se omezily na menšíoblast. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč je aikidó považování za vysocekultivované umění.

Zde bych měl říct, že sférické pohyby aikidó se nevyvinuty za účelem zlepšeníumění nebo kvůli rozvoji pasivního druhu obrany. Cíl byl jasný: Překonat a kon-trolovat sílu oponenta. Aikidó se zrodilo z boje, aby odpovědělo na takové podstatnéotázky, jako jsou: „Co bych dělal, kdybych se střetl s někým tělesně silnějším, nežjsem já?“ „Jak mohu překonat ostatní bez použití jakýchkoli zbraní?“ „Co jenejrozumnější formou překonání oponenta bez toho, abych se uchýlil k nerozu-mnému násilí nebo k duševnímu podvodu, a podržel si bezúhonnost budó?“zkrátka, „Kde nalezneme obranu proti někomu většímu, silnějšímua zkušenějšímu?“

Princip a aplikace sférické rotace, jako základu aikidó, byly vytvořeny mistremUešibou v odpovědi na tyto otázky a byly jím i rozvinuty, jako moderní výzvatradičním bojových uměním. Zakladatel zvládnul různé formy džudžucu, školy Kitóa Daitó a trénoval se ve starověkém umění šermu školy Šinkage. Protože bylnespokojen s tím, co se učil, prošel tvrdým tréninkem a disciplínou a začal zastávatmyšlenku volné a přirozené manifestace sebe sama ve sférickém pohybu s filosofiínen jako základem.

Princip, že měkké kontroluje tvrdé, ohebné vítězí nad strnulým, pocházejícíz klasického džudžucu, byl díky mistru Uešiba vtělen do formulace aikidó, avšak sezákladním rozdílem. Ve starověkém džudžucu se učilo, že „když jsi tlačen, táhnizpět, když jsi táhnut, tlač vpřed“. Ve sférickém pohybu aikidó se to mění na: „Když

Duch aikidó 20

Když stojím mezi nebem a zemíSpojen ki se všemi věcmi,Má mysl kráčíCestou zrcadlení všech věcí.

jsi tlačen, otoč se a jdi okolo, když jsi táhnut, vstup a otáčej se.“ To znamená, že sečlověk hýbe s kruhovém pohybu v reakci na oponenta a zatímco se tak sférickypohybuje, zachovává si své centrum gravitace, aby si vytvořil stabilní osu pohybu.Zároveň je oponentovo centrum narušeno a když ztratí své centrum, ztrácíi veškerou sílu. Pak je poražen rychle a rozhodně.

V jazyce aikidó se dá tento moment nejlépe přirovnat k pohybům těla, jako jeotáčení a obracení se, které jsou známy jako tai-sabaki. Jejich základní technikou jevstoupení, neboli irimi-isoku (vstup jediným krokem), založené na principu sférickérotace. Když stojíte tváří v tvář nepříteli v postoji hanmi a on se pohne směremdopředu, vyhýbáte se přímočarému výpadu a vstupujete do otevření, které je mimodosah jeho vidění, toto se nazývá šikaku, neboli mrtvý úhel. Klíčovým bodem jerychlá a jistá práce nohou, kde vaše centrum kontroluje centrum oponenta. Zá-kladní technika zahrnuje útok (atemi) poté co vstoupíte na oponentovo nechráněné,zranitelné místo, avšak s pokročilostí tréninku se přidávají další posuny (iriminage,irimi tenkan, irimi otoši).

Všiml jsem si, že irimi je pro princip sférické rotace základním prvkema nejdůležitější úvahou je neustálé udržování centra gravitace. Z hlediskaskutečného střetnutí je nejdůležitější vstoupit plnou silou ki, abyste překryli opo-nentovo centrum a využili situace. Jakékoli zaváhání ve vstupu, když přicházípřímý úder, musí být za každou cenu odstraněno.

Je mnoho dalších důležitých věcí, ale protože jsem nezamýšlel udělat z této prácedetailní vysvětlování technik, odkážu vás na příručky, které se k nim vztahují.

Pokud irimi v bojové technice představuje charakteristické vlastnosti budó, paksymbolizuje správný pohyb těla, tai-sabaki, základní rysy aikidó, vyjádřené pohyby,které mají podíl na sladění se s dynamickým obratem. Konečně techniky pohybutěla jsou založeny na duševní jednotě s řádem kosmu a dynamické jednotě se stálese měnícím vesmírem.

V aikidó je pohyb těla založen na principu kruhové rotace. Tak jako v případěkulovitého tělesa je centrum stabilní a pohyby vycházejí z tohoto stálého bodu.Tento sférický pohyb může kontrolovat přicházející sílu technikami, které vycházejíz jeho centra, klidného, nicméně plného ohromné síly. K vysvětlení pohybů aikidóse můžeme dovolávat zákonů fyziky, tak jako odstředivých a dostředivých sil, avšakjejich hlavní krása pochází z jednoty ki-mysli-těla. Protože je to ale zkušenost sjed-nocení celé osoby, tak objektivní analýzy našemu pochopení moc nepřidají, neřkulik jeho zvládnutí.

Student aikidó musí obětovat hlavní část svého tréninku zvládnutí techniksférické rotace a přes soustavný trénink studovat základní princip, který je v nichzahrnutý. V pohybu se on/ona stávají jakoby točícím se vrcholem, v centru stabil-ním, který nikdy neztrácí rovnováhu. A ačkoli si toho studenti nemusí být plněvědomi, jejich jednota ki-mysli-těla spojená s vesmírem, tak bude dosáhnuta.

Duch aikidó 21

Denní praxe,cesta k mistrovství

Mladí studenti a základy aikidó

V nedávných letech se prudce zvýšil počet mladých studentů aikidó. V samotnémHombu Dódžó je více než 500 studentů od prvních stupňů po střední školy a dódžópo celé zemi hlásí podobný zájem, mnoho z nich má více než 100 studentů.Každoroční letní tréninkový kongres mládeže pořádaný v Nippon Budókan a letnía zimní školy, sponzorované Hombu Dódžó, které se konají v Sugadaira, prefek-tuře Nagano a Izu, prefektuře Šizuoka jsou hojně navštěvované a nadšení jeskutečně nakažlivé.

Před dvaceti lety se poprvé v Hombu objevila otázka založení dětských hodin.Debaty o proveditelnosti takového kroku byly kvůli tomu, že aikidó vyžadujenejenom fyzické pohyby, ale po čase i pochopení filosofie, která se za ním skrývá.Rádoby sportovní nebo herní prvky, které by udržely dětskou pozornost se v aikidóvyskytují minimálně a z tohoto důvodu jsme pečlivě vážili naše rozhodnutí.K našemu velkému překvapení a spokojenosti pokračovala většina studentů vecvičení i po další léta. Konečně člověk nemůže nebýt dojatý upřímností a vážnostís jakou mladí lidé přistupují k výuce. Toto jsou nesporně základní kvality, prokaždého studenta aikidó, začátečníka i pokročilého. Na tuto věc nesmíme nikdyzapomenout.

Před nějakým časem vyjádřil zastupující instruktor Hombu Dódžó, který vedldětské hodiny v jednom místním dódžó, úžas nad jejich rychlým pokrokem. Bylzaujat jejich náruživou zvědavostí, otevřeností a ochotou opakovaně cvičit stejnépohyby. Také zjistil, že jsou velice vnímaví a že dokážou číst v učitelovy mysli podletoho, jak mluví, volí slova nebo se na ně dívá. Dokud učitel nebude upřímněchválit a kárat studenty, nebudou ho respektovat. Tento instruktor trénoval jižpatnáct let, ale při této příležitosti se od dětí naučil, že základem výuky aikidó jeduch harmonie a skutečná láska. A přidal, že při výuce dětí základům aikidó se odnich naučil základům lásky a harmonie. Zvědavost a chuť dětí cvičit aikidó jedaleko před představivostí většiny dospělých.

Tréninková metoda dětí a mládeže se liší od výuky dospělých, ale jisté základya postupy jsou v podstatě stejné. Tak jako při hodinách dospělých se zde začínás přípravou, jako je funakogi (veslování) a furitama (usazení ki). Tato cvičení bylanavrhnuta zakladatelem, když si uvědomil, že: „Tato cvičení nejsou ničím jinýmnež vesmírem.“ a sloužila jako metody pozvání božské podstaty do centra jedince.

Při cvičení veslovaní se stojí s jednou nohou dopředu a druhou dozadua s rukama sevřenýma, jako byste drželi pádla. Boky se stávají centrem opaku-jícího se pohybu dopředu a dozadu, který připomíná veslování. Těmito pohyby

Duch aikidó 23

zůstává ki v centru, jako metoda sjednocení mysli a těla. A navzdory zvláštnímnázvům a vyžadovaným pohybům tato rytmická cvičení studenty skutečně baví.

Po úvodu se učí pádům dopředu a dozadu a nakonec se procvičuje jak být vedenkruhovým pohybem partnera. Těmto cvičení se říká nácvik ukemi, ten který vedeje nage a ten co padá uke. Dále se pokračuje v pohybech na zemi a technikách napodlaze, šikko a suwari-waza. Od té doby co Japonci rapidně opouštějí zvyk sezeníformálním stylem na tatami, obával jsem se, že děti se tomu budou vzpírat a budejim to připadat obtížné. Naštěstí se ukázalo, že tomu tak není a k mé velké radostije cvičení na zemi baví.

Tato cvičení na zemi jsou založená na seiza, tradičním stylu sezení. Jakmile seseiza stane přirozenou sedící pozicí, zejména když se vyžaduje na začátku a koncikaždé hodiny, sama od sebe vede k rozvoji správné etikety.

Již ve starověku existoval jeden výrok o budó: „Začínej etiketou a konči etike-tou.“ Etiketa, která v aikidó učí vzájemnému respektu, ohledu k ostatním, čistotě,se nevyžaduje poučováním nebo hrozbami. Je přirozeným důsledkem správnéhoposedu v seiza a zvládnutí základů suwari-wazy. Vzpřímené tělo vychází z přímémysli. Podstata tkví v ohledu k jednotlivému studentovi, který sám od sebe a zesvé vlastní vůle chce jednat v souladu s nejvyššími standartami chování. Pro stu-denty aikidó je etiketa důležitým článkem cvičení.

Sedící pozice seiza, která je zdvořilým, formálním zvykem japonců již odstarověku, je v lidských myslích vštípeným zdrojem přirozené etikety. Jsempřesvědčen, že ačkoli je tento zvyk na ústupu z denního života, jeho duchovnía etické kořeny jen tak jednoduše nezmizí. A když sleduji děti v dódžó, sedícív seiza se vzpřímenými zády a rukama na kolenou, zase cítím, že tento zvyk stálemusí být centrem tréninku aikidó. Je zdrojem správné etikety, základem promnohé techniky a podstatou dobrého tréninku.

Potom, co jsem osobně sledoval trénink dětí a mládeže, jsem došel k závěru, žerozhodnutí založit tuto výuku bylo správné. Zároveň cítím velikou odpovědnost,abychom jim nezapomněli předat morální a duševní podstatu aikidó. To platízejména v době, kdy se zločinnost mladistvých stává celosvětovým problémem.A nelze dávat vinu jenom mladým i my, dospělí, musíme nést zodpovědnost.

Již dříve jsem podotknul, že někteří lidé mají o aikidó špatnou představu. Nynímusím říct, že jsou lidé, kteří nechápou, co je záměrem aikidó. Zejména mezirodiči, kteří mají své potomky slabší a méně agresivnější než jsou ostatní děti, jetendence tlačit je do aikidó, jako by bylo odpovědí na jejich problém. Myslet si, žeaikidó je učiní silnější a pevnější, škodí jak jejich dětem, tak i aikidó. Aikidóodmítá všechny formy oprávněného i neoprávněného násilí. Jinak bychom seneodlišovali od dalších forem bojových umění, kde se obchoduje s bojováníma vyhráváním.

Ač se možná budu opakovat chci znova říct, že aikidó je duševní cestou a jehoideálem je realizace harmonie a lásky. To vede při výcviku mysli a těla a hlavněmysli k dokonalosti osobnosti a lidskosti. Neučíme děti brutální síle a násilí, alekultivaci ki pomocí tréninku mysli a těla, která nakonec vede k sebedůvěře,sebeúctě a smyslu pro kontrolu svého života.

Proto se snažíme, aby děti a rodiče jasně chápali záměr aikidó. Také učitel musíneustále myslet na cíl našeho umění a nikdy nebýt při výuce dětí názoru, že jsouneschopni tyto základy pochopit. I děti se musí brát jako individua, která se snažío pěstování cesty lásky a harmonie, tak jako mi všichni ostatní.

Duch aikidó 24

Rozšíření okruhu aikidó

Velký počet žen v aikidó je spolu s důležitostí tréninku dětí a mládeže dalšímdůležitým znakem aikidó, který ho odlišuje od ostatních bojových umění.

V posledních letech i v Japonsku začal stoupat počet žen skoro ve všech formáchsportu, mimo box a sumo. V bojových uměních jsou ženy činné v karate, džudó,kendó, kenpo atd., ale zdá se, že i aikidó stejnou měrou přitahuje větší počet stu-dentek. Tento jev ale není jen otázkou počtu. Je to i otázka kvality, protože tréninkžen přidává aikidó hloubku a šíři.

Je zde pochopitelně mnoho důvodů a motivací, které člověka přinutí začít cvičitaikidó, a je mnoho žen bez ohledu na věk a mnoha povolání, které se zavázalyCestě, zůstaly na ní po mnoho let a hledají ty nejvyšší duchovní ideály budó.Z určitého hlediska se zdá, že aikidó je otevřené zejména ženám, takže mohousnadno otevřít jeho brány a stát se součástí jeho procesu seberozvoje.

Z tohoto důvodu je někdy aikidó zcela mylně chápáno? Mnohokrát jsou to pouzepovrchní otázky a výroky. Lidé se ptají: „Je aikidó bojové umění pro ženy?“ „Vypadáto, jako by ženy upřednostňovalo.“ Nebo taky: „Je zženštilé.“ Některé poznámkyk druhému pohlaví jsou opovržlivé: „Není smíšené cvičení rušivé?“ „Nedostane setakhle příliš mnoho žen na cestu skutečného cvičení?“ Jiné otázky vycházejí zezcela přirozeného základu: „Ženy se o budó nezajímají.“ „Nepovažují aikidó pouzeza formu sebeobrany nebo za cvičení pro zdraví a krásu?“ „Nehledí se na ženy jinak,neberou se na ně zvláštní ohledy?“

Řekl bych, že tyto kritiky a komentáře vycházejí z neznalosti aikidó. Pokudosoba prošla alespoň základním tréninkem aikidó, věděla něco o jeho filosofii a uvě-domila si tvrdou disciplínu, nutnou k dosažení jeho nejvyšších cílů, nikdy podobnévěty nevysloví.

Zkrátka, aikidó je budó otevřené všem lidem, kteří touží po sjednocení ki ves-míru s ki jedince. Pro všechny členy lidské rasy je to cesta k dosažení harmonie sevším živým. Brány aikidó jsou otevřené všem lidem obojího pohlaví, jakéhokolivěku, všech tříd, národností a ras. Nedělání výjimek a žádné nadržování jsou jehozákladní charakteristikou. Tak jako v dále diskutovaném případě mládežea dospělých studentů, ani ženy nejsou předmětem jakéhokoli druhu diskriminace.Mimoto obviňovat aikidó, že bere na ženy zvláštní ohled jenom kvůli jejich poměrněvysokému počtu, je obvinění se ze skryté diskriminace.

Ačkoli tedy aikidó neupřednostňuje ani ženy ani muže, je pravdou, že klasickébudó, rozvinuté v období feudalismu, bylo tradiční mužskou doménou. Pak je tedykritika aikidó, jako zženštilého, pouze zbytkem zastaralého přístupu. Jelikož je toale problém, který patří přítomnosti i budoucnosti bojových umění, budeme se jímzabývat pozorněji.

Stará bojovná umění se vytvořila v období, kdy pouze muž čelil životu či smrti naválečném poli, a proto pohled na to, že budó bylo mužskou doménou, mohl být kdysioprávněný. Ale v moderním světě, kdy bojová umění cvičí jak tělo, tak duši, jetento názor zcela zpátečnický. Myšlenka, že by bojová umění měla být záležitostímužů, spočívala na předpokladu násilí a brutální síly, ovšem to již dávno neplatí.Moderní budó, Cesta tréninku mysli a těla, se zakládá na předpokladu lásky a har-monie. Aikidó je především budó, které hledá, jak pěstovat skutečnou lidskostv mírumilovném světě.

Aikidó pro ženy je jasně budó a mezi tréninkem mužů a žen není rozdíl. Ženy,které skutečně projdou tréninkem, na to samy přijdou. To ale nepopírá, že některéženy začnou aikidó, protože si myslí, že je to dobrá formy sebeobrany nebo ideálnícvičení pro zdraví a krásu. Ovšem to byly oklamány novinami a magazíny, které

Duch aikidó 25

popisují popularitu aikidó mezi ženami, což odráží předsudky, o kterých jsme jižhovořili.

Jakmile ale začnou cvičit pochopí, že aikidó znamená opakované cvičení, vyžadu-jící sjednocení mysli a těla a pěstování síly ki. To, že cvičení může být užitečnézdraví nebo kráse, je čistě vedlejší produkt, který s duchem aikidó nesouvisí. Hle-dat tyto výsledky rychle a jako hlavní cíl, znemožní realizaci toho, co aikidó můženabídnout.

Některé ženy (stejně jako muži), cítí odpor k opakovanému cvičení základníchpozic, ale to je nutný úvod ke studiu technik. Snaha naučit se správné vzdálenosti(ma-ai) proti oponentovi, vám může najednou připadnout neočekávaně těžká, stej-ně jako zvládnutí pohybů chodidel hladkým a plynulým pohybem, tak jak tomu jetřeba v tanci Noh. Pěstění síly dechu nebo ki, která vzniká v centru a vyzařuje přespaže a ruce, může zpočátku představovat pro někoho jiného problém. Zvládnutíukemi, pádů, zatímco si stále udržujete vlastní centrum a rovnováhu, se musí cvičitzas a zas. Obtíže, které začátečníci mají, jako jsou spletení se, pot a příležitostnéškrábance, se nezdají je odstrašit. Podle nich jsou obtíže více výzvou než překážkoua současně zesilují motivaci zvládnutí aikidó.

Muži říkají podobné věci, ale jak se zdá mají ženy více životní síly, trpělivostia vůle pokračovat na Cestě a pravděpodobně je to díky mimovolným tvořivýmsilám, které vlastní. Ženy, které otevřou bránu aikidó, pak zřídkakdy skončítrénink brzy. Nejméně osm z deseti bude pokračovat a čím více a hlouběji budoustudovat, tím více budou aikidó okouzleny. Důvod k tomu není stále jasný, alemožná, že se dá hlavní myšlenka posbírat z rozhovorů v novinách a magazínecha článcích, které se čas od času objevují v novinách publikovaných Hombu Dódžó.

„Neuměla jsem ani kotrmelec když jsem začínala, takže když jsem poprvé udělalapád dopředu, cítila jsem se, jako by byl den stvořen pro mě.“„Po půl roce se mé tělo stalo během hodu lehké jako balon. Myslím, že mě aikidóposílilo a ačkoli nemám o budó nějaké zvláštní představy myslím si, že se ho učímocenit.“„Díky soustavnému sezení v seiza se má pozice skutečně zlepšila. Můj učitelobřadu čaje a aranžování květin se o tom často zmiňuje a můj učitel japonskéhotance tvrdí, že se mi zlepšily pohyby nohou a postoj.“„Když jsem cvičila džudó, měla jsem neustále pocit méněcennosti vůči mužům,kteří byli silnější a také jsem neměla ráda některé techniky na zemi. Ale aikidó,jehož cílem není pouhá ukázka síly a techniky nejsou útočné, mě skutečně baví.“„Velice ráda dělám uke, protože během hodu mizí veškerá má pýcha a samolibost.Aikidó se někdy nazývá dynamickým zenem. Pokud jsem schopna být běhemcvičení upřímná, myslím, že by to skutečně mohlo být cosi podobné zenu.“„Jedním z důvodů, proč pokračuji v dódžó, je harmonická atmosféra. Během cvičeníse setkávám s mnoha typy lidí, mezi kterými není rivalita, protože nikdonevyhrává ani neprohrává. To ovlivnilo i můj přístup k ostatním. Snažím ses ostatními pracovat a více naslouchat tomu, co říkají.“„Poté, co jsem začala zvládat princip kruhového pohybu, zvětšila se i moje schop-nost řešit denní povinnosti. Neplýtvám časem a můj svět se tak stal plnějšíma bohatším. Aikidó je důležitou částí mého života. Nemohla bych bez něj žít.“

Tyto komentáře přicházejí od vysokoškolských profesorek, úřednic, hospodyň,studentek, doktorek, sekretářek a dalších žen různého stáří a povolání. Navzdoryjejich různorodosti cítím společné téma. Všechny, intuitivně a experimentálně, víceméně pochopily podstatu aikidó. Jejich poznámky jsou odlišné od těch mužskýchtím, že se více vztahují k běžnému životu. Proto ačkoli se v tréninku nerozlišujemezi muži a ženami, přirozené rozdíly přicházejí v jejich reakci na aikidó. Pro našeumění je to dobře, protože to kazí stereotypní představy, kterou lidi mají o bojovýchumění.

Duch aikidó 26

Aikidó respektuje osobnost každého člověka a rozvíjí a podporuje jeho sílu.Ačkoli má trénink a filosofie aikidó všeobecné použití, reakce muže či ženy záleží najedinci. Aikidó není mužské ani ženské a ani by nemělo mít žádné již dané před-poklady o tom, jak by je měli cvičit muži či ženy.

Dalším nedávným jevem je růst počtu rodin cvičících aikidó. Již dříve jsem na-psal, že mnoho rodičů podporuje své děti, aby začaly cvičit. A pak po pravidelnýchnávštěvách dódžó se o něj sami začnou zajímat. To platí zejména pro rodiče a pra-rodiče, kteří aikidó poznali ve svém mládí a kteří v něm dnes podporují své dětinebo vnuky. Úžasný je i počet matek, které začaly také pravidelně cvičit poté, conejdříve jen přiváděly své děti na trénink.

Celosvětová populace aikidó z roku 1981, která se skládá z členů náležícíchk přímé tradici mistra Uešiby (známá jako Aikikai s Hombu Dódžó, což je více jak250 členských dódžó v Japonsku, univerzity, sdružení, kluby vládních úřadůa zámořská dódžó), čítá více jak 500 000 lidí v Japonsku a více jak 100 000 v zámořís celkovým počtem asi 700 000 členů. Pokud ale přičteme školy aikidó, založenépůvodními studenty zakladatele, jejich podškoly a skupiny, které mají aikidó pouzev názvu, bude konečný počet daleko větší.

Pokračování tradice

Jelikož jsme probírali důležité místo a roli mladých studentů a žen v aikidó, neradbych tuto kapitolu uzavíral bez zmínky o těch lidech, kteří v minulosti ochránilipokračování tradice aikidó. Jejich přispění se výrazně projevilo ve světle 50. výročníoslavy založení centrálního Dódžó na místě současného Aikidó Hombu Dódžóv Tokiu, která se konala v říjnu 1981.

V roce 1931 založil tehdy čtyřicetiosmiletý zakladatel stálou ústřednu aikidó,umění, které postupně vytvořil během dvacátých let. Jeho první dódžó s 80ti tatamibylo na stejném místě, jako je Hombu. Dnes od toho dne uplynulo padesát let. Promě, jako osobu, která se zakladatelem, otcem a učitelem, vyrostla, to připadá jakovelice krátká doba, ačkoli je to moc dlouho. Jindy je to i pro mě velice dlouho, alepřitom tak krátce.

Jeho úspěchy naplňují mé srdce pýchou a uspokojením, ale zároveň bych rádvzpomenul a sdělil svůj respekt všem dalším studentům a fanouškům umění mi-nulých 50-60ti let, kteří přispěli k růstu aikidó, ale kteří bohužel již nejsou mezinámi. Dále bych rád poděkoval i všem těm, kteří byli s aikidó spojení už od druhésvětové války a kteří nám dodnes neustále radí a podporují všech možnýchsměrech.

Mezi těmi, na které vzpomínám, jsou ti, kteří žili v jedné domácnosti se zakla-datelem jako učideši, přímí žáci, a kteří dostávali jeho rady na osobní i profe-sionální úrovni. Pak je mnoho dalších studentů, kteří nebyli učideši, nicméněstudovali pod mistrem Uešibou a zcela se oddali Cestě aikidó. Ani nesmímezapomenout na špičky společnosti, kteří s ohledem na svůj hluboký respekt a sym-patie, dali zakladateli při vzniku jeho budó bojovou a morální podporu. A je ještěmnoho dalších, kterým jsme dlužní za jejich podporu a pomoc s šířením aikidó.Jsou to lidé se kterými jsem strávil mnoho let na tréninku pod zakladatelem, kteříbyli pionýry v zakládání dódžó po Japonsku a ve světě, a kteří mi po zakladatelověsmrti nabídli svou upřímnou pomoc v nesení tradice. Prostor mi nedovoluje oslovitkaždého jménem, ale já si vyvolávám jejich jména a tváře, půl století aikidó miprochází hlavou, jako by to bylo teprve včera.

Duch aikidó 27

Vyvstávají mi i světlá místa. Tak například „pekelné dódžó“, což byla přezdívka,která vznikla kvůli mohutným a silným studentům, kteří se shromáždili okolo jehotréninkové haly, z nichž každý byl velkou osobností... Touha zakladatele šířitaikidó, která ho dovedla až do dobrodružství ve Středním Mongolsku... Obdobíodpočinku v Iwamě, kde vznikla svatyně Aiki a kde se snažil sjednotit cíle aikidós farmářským životem... Roky po druhé světové válce, kdy bylo aikidó, stejně jakoostatní bojová umění, zakázáno, a kdy se s hrstí studentů okolo sebe snažil udržetplameny aikidó stále hořící... Pak 4. února 1948 radost z schválení vytvořeníneziskové organizace Aikikai, které přišlo od oficiální vlády, a které začalo novoukapitolu naší historie.

Abych si vyvolal tyto události a osoby, musím vzpomenout na chvíle sklíčenostia oslav, smutku a radosti. Ale nechtěl bych, aby to zůstaly jenom osobní vzpomínky,nesrozumitelné dnešním studentům aikidó, kteří si užívají minulých úspěchů. Ne-smíme zapomenout na přispění mužů a žen, kteří z aikidó učinili to, co je dnes.Jeden z našich úkolů je přenést na další generace vývojové fáze aikidó: obdobívzniku, rozvoje, zmatků, ústupu a nového začátku.

Dokud si tyto vzpomínky podržíme, budou nám připomínat, že aikidó nevzniklojen tak z ničeho. Že vzniklo jako výsledek dlouhého sledu událostí, které začaly za-kladatelem a jeho původními studenty, jejichž dědictví dnes dědí další studentiaikidó. Když se ohlédneme přes půl století, uvidíme členy druhé, třetí a dokoncei čtvrté generace, kteří začali studovat aikidó. Skutečně jsme se stali široce roztá-hnutou rodinou, která spolupracuje na stejném cíli, a která má zakladatele zasvého prapředka.

Naštěstí si mnoho studentů uvědomuje naše bohaté dědictví a není potřeba jeproto zmiňovat. Je to zřetelně vidět, když pozoruji studenty shromážděné okolosvých instruktorů, když si vyprávějí příběhy o zakladateli, založené na přímýchi nepřímých znalostech. Historie se tak přenáší na mladší generaci přirozeněa spontánně v atmosféře zábavy. V denním tréninku pomáhají tyto dialogy mezihodinami tvrdého tréninku rozvoji přátelství a kamarádství. Možná je to pro aikidópříznačné, ale znova se vrací způsob, jakým se zakladatel rád bavil se svými stu-denty, a kde bylo cílem pěstovat smysl historie.

O aikidó se mluvilo jako o budó, které svádí dohromady mladé i staré, zraléi nedospělé. Přesahuje rozdíly ve věku a pohlaví, aikidó cvičí děti, dospělí, muži,ženy a všichni se navzájem v tréninku podporují.

Tohle činí velký kontrast s dalšími budó, ve kterých převládají mladí a silnímuži. Je to částečně i vzhledem k tomu, že aikidó snižuje význam všech foremsoutěživých turnajů, kde je nejdůležitější tělesná síla a zároveň usiluje o vyváženýtrénink mysli a těla. Každá skupina studentů aikidó má svůj vlastní přístupk dosažení jednoty ki-mysli-těla a i přesto se můžou promíchat a učit se jeden oddruhého.

V tréninkové atmosféře, kde nejsou rozdíly mezi věkem nebo pohlavím, rostevzájemný respekt a komunikace. Děti se snaží dosáhnout úrovně mládeže, tinapodobují ovládnutí ki dospělými a dospělí oceňují stanoviska a plynulé pohybystarých. I opak je pravdou. Staří jsou stimulováni energií dospělých, ti přijímají sílumladých, kteří jsou upozorňováni začátečnickou myslí dítěte s jeho upřímnostía nadšením Z tohoto opakujícího se koloběhu roste síla, zrozená harmonickou čin-ností, která vede ke smyslu slušnosti a etikety, založených na vzájemném respektu.

Na závěr lze říct, že aikidó má hloubku a šíři v budó zřídkakdy viděnou. To všaknemůže být pouze výsledkem důrazu na lásku a harmonii, požadovanou zakla-datelem za jeho života. Naší úlohou je naplno se oddat pravidelnímu tréninku,majíce na paměti ústřední myšlenku lásky a harmonie.

Duch aikidó 28

Zdokonalení mysli, zlepšení techniky

Konečné zvládnutí: realizace srdce aikidó

Před druhou světovou válkou přijel do Japonska vědec, který se zabýval výzkumemvojenství. Když se vrátil zpět do Německa, přivezl si s sebou několik japonskýchmečů, které svěřil k vědeckému prozkoumání institutu specializujícímu se navýzkum a vývoj oceli. Ten vědec byl velkým obdivovatelem japonských mečů, mělk nim ten největší respekt a chápal jejich nadřazenost ve srovnání s evropskýmimeči.

Naprostá jednoduchost je v rozporu s jejich mnoha vynikajícími kvalitami:zvláštní pozornost si zaslouží detaily na ostří a rukojeti, ostrý a jasný pocit seku,měkký dotek v dlani, když se přirozeně vytratí šok z kontaktu. Navíc je kalenéostří je výjimečně tvrdé a málokdy se poškodí, i když je celý meč pružný díky jádruz měkké oceli.

Vědec si byl těchto kvalit vědom, ale trápilo ho ovzduší mystiky, které obklopo-valo tradiční metodu kování ocelové čepele, kdy kovář, oblečený celý v bílém (sym-bol očištění) pracuje před šintoistickým oltářem. To mu připadalo skutečně veliceprimitivní a zároveň hleděl pohrdavě na posvátnou úctu, se kterou Japonci na mečhleděli. Chtěl proniknout do těchto záhad a rozluštit je, ale jakkoli naléhal, nikdymu nebylo dovoleno sledovat kováře při práci.

Proto se rozhodl k vědeckým analýzám složení materiálu a metody výroby.Myslel si, že s vědeckými materiály z laboratoře bude moci zrekonstruovat mečužitím nejmodernějších technologií své doby. Jako Němec s naprostou důvěrou veschopnosti vědy musel být přesvědčen, že lze vyrobit přesnou kopii japonskéhomeče a možná si i představoval, že by mohl zesměšnit starodávné, těžko pocho-pitelné techniky kovářství.

Výsledek byl katastrofou. Shromáždit data nebyl žádný problém, ale když sepokoušel vyrobit meč, výsledkem byl jenom další běžný kus. Jeho užití vědeckýchznalostí i při opakovaných pokusech a úpravách výrobní metody končilozklamáním. Nakonec musel pokus vzdát a uznat převahu „starobylé, těžko srozu-mitelné“ metody výroby japonského meče.

Tento příběh naznačuje, že ačkoli může být tradiční japonská výroba mečůpodrobena vědeckým analýzám, stále tu bude prvek nebo složka, která obvyklémupodrobnému vědeckému zkoumání unikne. Během tradiční výroby se vykoná velkáčást práce díky intuitivním schopnostem, obvykle nazývaným práce kan, kterýchlze dosáhnout pouze jejich nasbíráním za léta tréninku. Aby tato intuice/kan praco-vala, musí člověk zažít tvořivé napětí, pramenící ze soustředěné koncentrace napokračující práci. To pak otevře prostor pro vyšší sílu (v japonštině se nazývákami), která vstoupí do procesu. Velká část úspěchu závisí na tom, jak se ztotožnítes božským vědomým kami. Japonský řemeslník při výrobě jednoduchého meče

Duch aikidó 30

spoléhá na kami jak při výběru materiálu, tak při její kombinaci s precizní prací,děděnou v jeho rodině. Nepřeháním, když řeknu, že celý proces žhavení, kovánía chlazení závisí na těžko postižitelné práci kan.

Pokud bychom chtěli odbornými termíny popsat čepel a jílec japonského meče,čepel se skládá z ostří, špičky, hřbetu ostří a šinogi (podélný hřeben mezi ostříma hřbetem). Každá část má v boji trochu rozdílnou funkci a podle toho je vyrobenaz různých materiálů a různými způsoby. Všechny tyto jemné rozdíly jsou určenyintuicí kan, vzniklou z veliké koncentrace a až z náboženského zanícení pro umění.Proto má kovář v dílně oltář uchovávající kami, nosí bílý oděv a vykonává, jakoběžnou součást výrobního procesu, očisťovací rituály. V této posvátné atmosféřemůže zklidnit svou mysl a začít svůj úkol.

Pro kováře je jeho práce posvátným uměním, pokud by tomu tak nebylo, mohl byvyprovokovat kami, které by zničilo kan. Nejenom části, ale celý japonský meč jevyroben intuicí a božskou silou, obě jsou mimo vědecké analýzy a proto „záhadné“.To, že německý vědec, který byl přitahován tajemnou krásou japonského meče,zkoušel vědecké analýzy, bylo již samo o sobě v rozporu, a proto zcela přirozeněskončil jeho pokus nezdarem.

Podobné jsou problémy s vysvětlením hlavní podstaty aikidó novému studentovinebo laikovi. K jednoduchému ústnímu vyjádření nemáte slov. Konečná realizace jeosobním, vnitřním zážitkem člověka, který ji, pokud má štěstí, možná po mnohaletech hledání a tréninku pochopí. Část moudrosti obsažené v tradičním úspěchujaponských umění je směsice složitých faktorů. Její podstatou je to, že dokud jste naCestě s cílem jejího dosažení, tato realizace dříve či později přijde. Je to druhdůvěry, který spolu s pochopením nen otevře srdce aikidó a zrealizuje jeho hlavnípodstatu.

Tato podstata , navzdory všeobecné dostupnosti, je díky své veliké individuál-nosti chápána odlišně v závislosti na osobě a její úrovni. Proto nelze vyslovit celkovévysvětlení bez vzniku jistého nedorozumění. Přesto je jasné, že hlavní podstata bylatím nejvyšším pochopením dosaženým zakladatelem po letech vytrvalého tréninkua hledání. Proto bychom se nyní podívali na některé jeho výroky, které odrážejí jehopochopení podstaty. Měly by se číst pozorně, protože v závislosti na stupnitréninku, mohou být pro konkrétní osobu jenom předběžným vyjádřením konečnérealizace.

„Nechal jsem projít své tělo tréninkem budó a poté, co jsem pochopil jeho konečnoupodstatu, dosáhnul jsem ještě vyšší pravdy. Když jsem objevil srdce vesmírnéskutečnosti, zřetelně jsem uviděl, že lidstvo musí sjednotit mysl, tělo a ki, které jespojuje a takový člověk musí sladit svou činnost s chodem všech věcí ve vesmíru.Skrze propracovanou práci ki se mysl a tělo zharmonizuje a tím se sladí i vztahmezi jedincem a vesmírem.Pokud se jemná práce ki využívá nesprávně, mysl a tělo osoby onemocní, světzachvátí chaos a celý vesmír bude uvržen do zmatků. Aikidó je cesta pravdy.Trénink aikidó je tréninkem pravdy. Díky zasvěcení, tréninku a proniknutí se zrodíbožská činnost.Pouze uskutečněním následujících tří typů tréninku se neměnná pravda podobnátvrdosti diamantu stane součástí mysli a těla osoby.1. Trénink za účelem sladění mysli s činností všech věcí ve vesmíru.2. Trénink pro sjednocení těla s činností všech věcí ve vesmíru. 3. Trénink k přinucení ki, které spojuje mysl a tělo, sladit se s činností všech věcí

vesmíru.Skutečný student aikidó je ten, který cvičí a zároveň realizuje tyto tři body,nejenom teoreticky, ale i prakticky a to jak v dódžó, tak i během celého dne.“

Duch aikidó 31

Mistr Uešiba opakovaně učil:

„Každá technika bojového umění musí být v souladu s vesmírnou pravdou. Pokudtomu tak nebude, bojové umění se izoluje a půjde proti lásku tvořícímu take-musu(doslova: tvořivosti v bojovém umění). Aikidó je take-musu par excellence. Bojové(take) v tomto případě znamená bohatýrské zahřmění, ozvěnu těla, sílu aum, kteráodráží vesmír.Ozvěna těla čerpá z jednoty mysli a těla, která ladí s jednotou vesmíru. Vzájemnáozvěna a oboustranný kontakt vytváří ki ai-ki. Podstata aikidó je vzájemnéopakování ozvěny těla a ozvěny vesmíru. Pak se v plně projeveném duchu objevujesjednocené teplo, světlo a síla. Vitalita ozvěny těla a vesmíru podporuje neviditel-nou práci ki a vytváří take-musu ai-ki, což je bojové umění, které je láskou a láska,která je bojovým uměním.“

Na otázku dosažení jednoty ki vesmíru s ki jedince, jejich harmonické prácia vzájemné ozvěny, nalézáme odpověď díky intenzivnímu tréninku. To vytvářív podstatě aikidó harmonii a lásku. Obě jsou srdcem aikidó. Zakladatel topovažoval za konečnou podstatu a nejvyšší pravdu.

Normálnímu studentovi se takový filosofický přístup může zdát mimo jehochápání. Pak se snaží najít více praktické příklady pochopení podstaty přímov pohybu a technice. Zakladatel vlastně neměl rád slovní výuku a upřednostňovalmyšlenku, aby každý student pochopil podstatu díky tréninku, což vyjádřil ve svébásni:

Je to stejné, jako když si uvědomíte, že není možné poznat tajemství japonskéhomeče pomocí rozboru. Osobně ho pochopíte jedině přes skutečný zážitek. A takovépovahy jsou všechny případy vztahující se k lidskému srdci.

Když mistr Uešiba vysvětloval podstatu a pravdu aikidó více praktickými přík-lady, uchyloval se obvykle k poezii nebo k příležitostním přednáškám. Jejich početje nepochybně malý. Protože však každá odráží pouze orientaci jeho filosofie,mohou být často příčinou jejich špatného pochopení, a proto se s nimi musízacházet opatrně. Ale protože jsou zde i tací, které by mohli ukázky jeho básnía výuky zajímat, část z nich teď uvádíme.

Mezi těmito básněmi jsou poučné tyto:

Duch aikidó 32

Aiki nelze zcela popsatSlovy, řečenými nebo napsanými.Místo zbytečného řečnění Pochop díky tréninku.

Utočí dlouhým mečem,Nepřítel si myslí, že jsem před ním.O, za ním.Již tam stojím.

Ačkoli jsi obklopen Mnoha nepřáteli chytajícími se zaútočit.Bojuj s myšlenkouŽe jsou pouze jeden.

Když vstoupíš do lesa kopí,Která tě obklopí,Pamatuj, tvá mysl,Je tvůj ochranný štít.

Tyto básně, napsané na začátku jeho kariéry, kdy byl na vrcholu svých sil,vyjadřují konečnou podstatu aikidó na úrovni boje na život a na smrt. V pozdějšíchletech se už vyhýbal užití slova nepřítel, ale podstata umění, praxe v dódžó, zůstá-vala stále jasná. Útržkovité narážky na podstatu aikidó, které jsou v těchto bás-ních, by pravidelným studentům měly být jasné. Jsou tam zmínky o vstoupení,kruhové rotaci, mečové ruce, přímém úderu a střetu jednoho s více osobami.Hlavním bodem je postoj mysli. Nyní ocitujeme několik částí jeho přednášek, kterébyly zaznamenáni zakladatelovými žáky při různých příležitostech.

„Nehleď přímo do očí nepřítele, protože jinak pohltí tvou mysl. Nedívej se na jehomeč, protože ti odebere tvé ki. Nedívej se na svého oponenta, protože jeho ki těovládne. Bojová umění jsou tréninkem přitažlivé vnitřní síly, která pohltí druhéhotak jak je. Proto vše co potřebuji je pouze zde stát.“

„Nenech se vtáhnout do technických diskusí o úderu před svým oponentem. Pokudtak uděláš, je to důkaz toho, že jsi si vědom ostatních. V aikidó je oponent, ale veskutečnosti tam žádný oponent není. Protože jsi se sebou sjednocen, tak pokud sepohybuješ jak chceš i ten druhý se pohybuje tak jak chceš. Takže pokud se pohybu-ješ, ten druhý s tím přirozeně souhlasí.“

„Každý by měl být schopen udržet jinou osobu jedním prstem. Lidská síla jeomezena do kruhu s člověkem v jeho středu. Ta síla nemůže jít za kruh. Bez ohleduna to jak je osoba silná, pokud je vytažen za svůj kruh, ztrácí svou sílu. Pokud sečlověk snaží udržet jiného mimo rámec své síly, pak ji ztratí a může být sám zne-hybněn pouhým malíčkem. Pokud se ale pohybuje uvnitř vlastního kruhu síly a síladruhého je ze svého kruhu pryč, případ je již vyřešen.“

„Pravé dýchání znamená dýchat jednohlasně s vesmírem. Pak člověk nabude sílypřírody. Po pravé straně stoupá a po levé klesá. Člověk střídavě stoupá a klesá mezinebem a zemí. Hlavním bodem je zde plné uvědomění si principu dýchání, jakospirálovitého stoupání a klesání.“

Tyto komentáře obsahují také podstatu aikidó. A ačkoli je snadné o tom mluvit,uskutečnit je v praxi je neskutečné těžké. Nikdy nesmíme zapomenout, že zaklada-tel k těmto filosofickým úvahám došel po letech tvrdého tréninku a disciplíny.

Ačkoli je strašně těžké prakticky předvést podstatu aikidó, můžeme se o topokusit zaměřením se na základní techniku šihónage, neboli hodu do čtyř směrů.Je nemožné o tom zcela a přesvědčivě hovořit na papíře, ale naším záměrem jepochopit zásadní principy této techniky, která je jednou s některými principy uměnímeče. Studenti aikidó jistě vědí, že je mnoho dalších základních waza s těsnouspřízněností s užitím meče.

Duch aikidó 33

Svou pravou rukou, Která představuje jangA levou, představující jin,Veď svého oponenta.

Když přichází nepřítelA chystá se tě zasáhnou,Ukroč stranou, vyhni se muA v zápětí zaútoč a sekej.

Proč upínáš své očiNa houpající se meč?Jeho uchopení ti ukážeKam chce seknout.

Aplikace principu umění meče

Cesta aiki a Cesta meče je v základních principech, pohybech a metodách těsně spo-jena. Navenek se zdají být zcela odlišné, protože aikidó je umění prázdných rukou,zatímco umění meče používá zbraň. Avšak zevnějšek je spojen mnoha společnýmibody, které si postupně ukážeme. (Odkaz je zde spíše na kendžucu, bojové uměnímeče, než na kendó, které je moderním sportem. Podoba s aikidó není tak s kendó,jako s jeho předkem.)

Běžně se říká, že aikidó je více spojeno s džudó, než s uměním meče. To je pocho-pitelné, protože oba to jsou neozbrojené formy bojových umění a pokud znáte ale-spoň něco o zakladatelově minulosti, uvědomíte si důležitou výchovnou roli, kterouhrálo džudžucu ve vývoji aikidó. Zakladatel, který cvičil v Daitó škole džudžucu,začlenil některé jeho metody do aikidó a tyto techniky, jako je zápěstní páka, údery,hody a znehybnění byly vytvořeny pro klasické džudžucu, nebo pro jeho moderníformu, džudó.

Ovšem podobnosti zastiňují rozdíly. Například v aikidó nenaleznete podobnýprvek, jako je uchopení oponentova rukávu, nebo límce, jak známe z džudó. Aikidónemá útočné techniky, jelikož v něm není přímá srážka nebo soutěž. Ani nemajístejné techniky na zemi, ve kterých je oponent znehybněn pákou nebo drženímkrku.

Mezi mnoha podobnostmi mezi aikidó a umění meče, jsou zde jisté základní: sto-jící pozice, vzdálenost nebo prostor mezi dvěma lidmi, pohled očí, pohyb chodidel,tak jako druhotné techniky, všechny, které jsou pozoruhodně souběžné, ne-litotožné. Zatímco v džudó se z důvodů uchopování nosí oblek uvolněně, v aikidóa umění meče je základním oblečením hakama, dlouhé, sukni podobné formálníodění japonců, které vyhovuje volnému pohybu dvou navzájem si čelících osob.(Kendó také užívá hakamu společně s dalším ochranným vybavením. V aikidó nor-málně začátečníci hakamu nenosí.)

Na druhou stranu nám podrobné srovnání aikidó a uměním meče ukáže malérozdíly. Příkladem je poměř ve vzdálenosti (ma-ai). V umění meče je správnávzdálenost dvou lidí založena na překrytí vrcholů mečů, tak, že jeden krok dopředuby znamenal smrtelný útok na oponenta. V aikidó, při postoji dvou lidí v hanmi, sejejich ruce, ekvivalentní k sekajícím stranám mečů, nedotýkají a prostor je upravenna co nejvhodnější možnost provedení vstupní (irimi) techniky. V umění meče jezákladní princip vytvoření vzdálenosti stále stejný bez ohledu na to, jak vysoko činízko se meč drží. V aikidó se to mění podle techniky, jestli partneři sedí, jeden sedía druhý stojí, oba stojí, jeden proti mnoha nebo jeden proti člověku se zbraní.

Z tohoto důvodu nemůžeme dát přímé rovnítko mezi aikidó a umění meče, alejak jsem již dříve napsal v základních principech, pohybech a způsobech se oběumění shodují. Podobnost nevznikla náhodně, zakladatel již od počátku přesněvěděl, že chce využít předností nalezených v umění meče a věnoval mnoho časua úsilí jejich zařazení do aikidó.

Již od svým mladých let se zakladatel velmi zajímal o šermířské umění. Vlastněpředtím, než ho zaujalo džudžucu školy Daitó se věnoval zvládnutí umění meče.I po založení aikidó, jako nezávislého budó, miloval cvičení s mečem a bokuto(dřevěným mečem). Kdysi bylo v Kobukan Dódžó založeno oddělení kendó a meziléty 1936–1940 navštěvovalo naše dódžó mnoho vedoucích členů Jušinkan, jako byliNakakura Kijoši, Haga Jun´iči, Nakajima Gorozo a další. V mládí mě zakladatelpřesvědčil, abych studoval umění meče stylu Kašima Šinto, což také dokazuje jehohluboký zájem a vysoké hodnocení tohoto umění. Možná, že se v aktivním hledání

Duch aikidó 34

jak začlenit základní prvky umění meče do aikidó, snažil rozvinout teoretické zá-klady aikidó, které bylo tehdy ještě v plenkách.

Aikidó neužívá zbraně a je v podstatě bezbranným bojovým uměním, avšak rukanení kupříkladu pouze prodloužením těla. Nazývá se mečová ruka (tegatana)a stává se zbraní, která seká, jako by se přeměnila na meč. A pokud je ruka užitajako meč, přirozeně následuje pohyb šermíře. Toto je konkrétním případem pohybuaikidó, které je vyjádřením principu umění meče.

Klasickým případem takového pokusu je šihónage. Princip této techniky je mo-delem základního držení meče. Když stojíte s levou nebo pravou nohou jako osou,sekáte mečem do čtyř, osmi nebo šestnácti směrů. Pomocí základních aikidó tech-nik vstoupení a kruhové rotace se mečová ruka užije k odhození oponenta do čtyř,osmi nebo šestnácti směrů.

Tato technika má nekonečno variací podle situace a potřeby. Pokud je útokranou, která přichází z oponentovy pravé nebo levé strany, odezvou na ní je šihó-nage, které jí čelí. Pokud je útokem uchopení zezadu obou zápěstí, využije sešihónage z této pozice. Pokud útočník uchopí ramena sedícího, ten se bránípomocí šihónage. Bez ohledu na situaci následuje šihónage, jako stejný vzor.V první části je vstupem a sférickou rotací porušena oponentova stabilita.V druhém je pak oponent zatažen do vlastního kruhového pohybu nage. Nakonec jepravá nebo levá ruka (někdy obě) použita jako mečová ruka, zdvihne se nad hlavua nechá volně spadnout dolů, čímž odhodí oponenta.

Každý pohyb v šihónage je řízen vědomím použití ruky jako meče. To ale zna-mená, že i oponentova ruka je považována za ostří meče. Ačkoli není ani jednastrana ozbrojená, děj je tak prudký, jako byly užity ostré meče. Přirozeně i šihónagezahrnuje koncentraci na ki kvůli síle a účinnosti a na tok ki, který přichází ze sílydechu a je plně vyjádřen rukou, její sekající stranou, která dává hodu přesnosta sílu. Dokud ki neprotéká, oponenta nelze snadno hodit.

Šihónage se považuje za alfu a omegu technik aikidó a jeho bezchybnost značíovládnutí aikidó. Je to díky tomu, že nejvíce ztělesňuje princip umění meče. Jevynikajícím příkladem ukázání těsného vztahu mezi aikidó a uměním meče.

Ačkoli je aikidó v podstatě bezbranným uměním a jeho trénink se většinouskládá ze dvou lidí, kteří si čelí bezbrannýma rukama, můžeme v něm nalézti aplikace základních technik užitím nože nebo tyče. V tomto případě se zde obje-vuje opak užití ruky, jako by byla zbraní: zbraně jsou užívány ne jako objekty, alejako protažení těla.

To co jsem zde uvedl by mělo stačit k dokázání těsného vztahu mezi aikidóa uměním meče. Avšak ani to nestačí k pochopení toho, proč zakladatel začlenilumění meče do rozvoje aikidó. Měli bychom ocenit mistrovství zakladatele v jehoformulaci aikidó, založeném na klasickém džudžucu a principech umění meče,které jsou zdánlivě v podstatě odlišné. Jeho nevšednost neleží pouze v kombinacitěchto dvou umění, ale v nalezení nové formy budó, která nám přináší to nejlepšíz nich.

Velkou touhou zakladatele při zakládání aikidó, bylo udržet to nehodnotnějšídědictví budó naživu i v moderním světě. Aby splnil svůj cíl šel za rozdíly mezivnější formou a uchopil podstatu každého bojového umění a stvořil z ní novouformu. Jeho motivační silou bylo silné duševní hledání objevení životodárné a životpotvrzující filosofie v budó. Výsledkem bylo přetvoření srdce budó do srdce aikidó,Cesty harmonie a lásky.

Duch aikidó 35

Síla v životě s přírodou

Radost ze cvičení

Již od svých počátků aikidó upřednostňovalo neomezovat studenty příliš mnohapravidly a předpisy. Bylo vidět, že nejsou nutné, protože studenti přicházeli dodódžó z vlastní iniciativy a většinou hledali skrze trénink jistý cíl. Očekávalo se odnich, že budou dodržovat přiměřený způsob chování.

Toto základní stanovisko potvrzuje princip nikdy neodmítat vstup tomu, kdo bychtěl přijít a nikdy nepronásledovat ty, co odejdou. Ti, kteří prošli výběrem, chtělipřirozeně dodržovat etiketu v dódžó. Ti, kdo neprošli, neměli zapotřebí jejichpravidel. Raději než studenty nepotřebně svazovat, zde byla tendence nechat věcinajít si svůj přirozený směr.

Jedním z důvodů kladení důrazu na přirozenost byl fakt, že když poprvé zakla-datel otevřel dódžó aikidó, jeho studenty byli dospělí a zkušení muži průměrnéinteligence, kteří byli uznávanými osobnostmi na svých místech. Protože to byli lidése silným smyslem pro odpovědnost a určité dekorum, nezdálo se nutné vystavovatje zákoníkům chování v dódžó. Zakladatel nepřijímal každého. Nejdříve udělal při-jímací pohovor a byl velmi vybíravý. Žádní vnější činitelé nemohli ovlivnit jehovolbu toho, koho vezme jako studenta a jakmile bylo osobě povoleno vstoupit dodódžó, setkal se s tvrdým tréninkovým programem. V podstatě ačkoli nebyli stu-denti stiženi pravidly a předpisy, bylo na ně naloženo daleko těžší břímě, ale byla tověc, kterou podstupovali ochotně, vzhledem k náročné disciplíně, vyžadované přicvičení aikidó.

Před mnoha lety se spolu s velkým nárůstem počtu studentů, objevily požadavkyna předpisy v dódžó. Při jedné příležitosti, když se staří studenti přišli podívat nazakladatele a vznesli tuto žádost, ten se usmál a řekl: „Tak se časy změnily.“ Pakrychle napsal 6 následujících směrnic a podal je studentům. Ty se pak staly známéjako Připomínky ke cvičení aikidó.

1) Aikidó rozhoduje jednoduchým úderem o životě a smrti, proto musí studentipečlivě následovat učení instruktora a nesoutěžit o to, kdo je nejsilnější.

2) Aikidó je Cesta, která učí, jak se vypořádat s mnoha nepřáteli. Studenti musítrénovat sami sebe jak být ostražití nejen dopředu, ale i dozadu a do všech stran.

3) Trénink by měl být vždy prováděn v příjemné a radostné atmosféře.4) Instruktor učí pouze jednu malou stránku umění. Jeho mnohonásobné aplikace

musí každý student objevit sám, díky vlastnímu neustálému cvičení a tréninku.5) V denním cvičení začni nejdříve s rozpohybováním svého těla , a pak postupuj

k více intenzivnímu cvičení. Nikdy nic nepřirozeně a nesmyslně nevynucuj.Pokud se toto pravidlo následuje, ani starší lidé se nezraní a mohou trénovat vpříjemné a radostné atmosféře.

Duch aikidó 37

6) Smyslem aikidó je trénovat mysl a tělo a tvořit upřímné a svědomité lidi. Protožejsou všechny techniky předávány z osoby na osobu, neodhaluj je náhodnědruhým, protože to může vést k jejich zneužití násilníky.

Jelikož byly napsány kolem roku 1935, něco z nich se může zdát až zastaralé, alehlavní body jsou i dnes platné. Ve shrnutí to jsou: 1. Pravé aikidó nelze ovládnout,pokud osoba nenásleduje přesně výklad učitele. 2. Aikidó, jako bojové umění, jezvládnuto v okamžiku, kdy jste si vědomi všeho, co vás míjí a když se zranitelněneotvíráte (suki). 3. Pokud jedinec trénoval natolik, aby ho neobtěžovala bolest,cvičení se stává plné radosti a potěšení. 4. Nebuď spokojen s tím, co se učí v dódžó.Člověk musí pravidelně stravovat, zažívat a rozvíjet to, co se naučil. 5. Při cvičeníby člověk nikdy neměl nepřirozeně a nesmyslně věci nutit. Měl by projít cvičenímvhodným pro jeho tělo, fyzickou kondici a věk. 6. Cílem aikidó je rozvíjet pravé lid-ské já. Nemělo by být užíváno k předvedení ega.

Tyto body jsou centrem cvičení aikidó a v Hombu Dódžó se stále dodržují. Mnoholidí zvláště fandí třetímu bodu. Lidé si běžně představují pod pojmem bojová uměnírobusní, chlapské typy se sebejistou chůzí. Ale vystavování předstírané odvahy jedůkazem ignorance co se týče pravého budó a je (de facto) dětským pokusem zakrýtnedostatek sebedůvěry. Ti, co skutečně znají budó, mají uvolněné chování, skoropůsobí dojmem měkkosti až jemnosti. Ti, s důvěrou v budó, se nikdy nenaparují aninechlubí a jejich chování je vždy příjemné a přinášející radost. Navenek projevujíjemnost, ale uvnitř jsou plní velké síly. V běžném životě jsou skromní a trpělivía jejich činy jsou přirozené a nikdy nucené. Předvádějí sebe takové, jací jsou, žijípřirozeně a spontánně. To je obraz pravého studenta bojového umění. Jestliže setito lidé nadchnou pro cvičení aikidó, atmosféra je vskutku přirozeně příjemnáa plná radosti.

Ztratil jsem přehled o počtu studentů, se kterými jsem se za ta léta setkal běhemdenních tréninků. V samotném Hombu Dódžó je skoro 100 000 lidí a jestliže zahrnui ty, které jsem učil v sousedních dódžó a dalších střediscích, mohl by celkový součetbýt několik stovek tisíc. Je to otázka pýchy, jelikož velká většina cvičí aikidós velkou vážností a odevzdáním se. Ale když se zeptám kolik lidí si skutečně užijepříjemného a radostného tréninku, nemohu říci, zda je i zde číslo tak veliké. Mnohostudentů cvičí aikidó s použitím nadměrné síly, jiní s zachmuřenou odhodlanostía stále další ztrácí sebedůvěru a cvičí velmi váhavě.

Je to požitek vidět studenty, které skutečně baví jejich cvičení. Mnoho jichcvičí 10 nebo více let, následují své vlastní tempo a činní z aikidó část jejich dennírutiny. Objevují se v dódžó, cvičí bez okolků, házejí a jsou házeni, tiše následujírady a odcházejí, když hodina skončí. Zdá se, že je nezajímá povýšení a mají způ-soby lidí, kteří se baví. Ti tvoří nejlepší studenty aikidó.

Ti, co cvičí pravidelně a kteří se účastní našich všeobecných cvičení, nebo letnícha zimních intenzivních tréninkových setkání, mají skutečně požitek z aikidó. Rannívšeobecné cvičení v Hombu Dódžó začíná v 6,30. V této hodině je od konce listopadudo zimy venku ještě tma a v zimě teplota pod nulou. Přesto navštěvuje ranní hodinypravidelně od 100 do 200 lidí. Pár jich žije v blízkosti dódžó. Velká většina dojíždídenně více než hodinu vlakem, nebo autem 30–40 minut. Někteří přijíždějí z vedlej-ších prefektur a stráví tak 2 hodiny cestováním. Mezi mladšími členy někteříužívají skútry a motocykly, zatímco další docházejí do dódžó 1–2 hodinovým po-klusem (jogingem). Pak všichni hodinu cvičí aikidó a jdou do školy nebo do práce.Je zde několik studentů, vysokých úředníků nebo vlastníků obchodů, kteří cvičídlouhý čas a říkají, že nelitují ztráty v golfu, ale neradi by ztratili jeden tréninkaikidó. Mezi pravidelnými studenty aikidó jsou i tací, co ještě nikdy nevynechali anijednu hodinu cvičení.

Duch aikidó 38

Část pravidelných studentů navštěvuje každý speciální letní a zimní seminář.Cvičí denně v horku a vlhkosti léta, nadměrně se potí, ale horlivě cvičí, nebopřicházejí každý den uprostřed zimy, kdy je nutná dlouhá rozcvička, abyste semohli pohybovat na ledově studených tatami. Těmto lidem se zdá, že čím je teplejinebo studeněji, tím je to lepší.

Před pár lety jsem napsal článek pro naše časopis aikidó, pár řádků, které setoho týkají, kde čteme:

„Toto léto bylo hrozné vedro. Je to důvod proto, abychom měli o 20 % většínávštěvnost naší letní tréninkové školy ? Jak to vypadá, v Hombu Dódžó je mnohosilných a vytrvalých studentů.Pamatuji si, že na zimním tréninkovém setkání, kdy silné sněžení přerušilo veřej-nou dopravu, někteří lidé vstali ve 3 hodiny ráno a šli pěšky do dódžó. Počet stu-dentů byl skoro stejný, jako při normálu. Byli tam i tací, kteří chodili na hodinynepravidelně, ale speciální zimní hodiny navštěvovali každý den.Některé studenty skutečně baví cvičit v horku a ochotně se potí, jiní cvičí dalekoenergičtěji v chladu zimy. Běžný zdravý rozum by diktoval opak: normálně by lidépreferovali poklidné dny za vedra a větší teploty v chladnějším počasí. Lidé, kteříchtějí zažít teplo a zimu na vlastní kůži mi říkají, že je to ta nejpřímější cestak poznání přírody. Možná se to laikům zdá zvláštní, ale já velmi oceňuji jejichsnahu více se sepnout s přírodou a cítit ji na vlastní kůži.Japonské slovo pro cvičení je keiko, které doslova znamená přemýšlet, přemítato minulosti. Toto slovo se objevuje v Kojiki a jeho původ zřejmě nalezneme v živo-topisu Kuan-jinga v Čínské knize z doby pozdní Han. Původně znamenalov tréninku náboženský rys, který obsahoval respekt k nejlepšímu ze starých tradica jejich ovládnutí pomocí důkladné úvahy a rekonstrukce.To, že keiko je středem japonských kulturních umění, jako jsou obřad čaje a ike-bana, jasně ukazuje respekt, který mají Japonci ke svým nejlepším starodávnýmtradicím. Trénink uprostřed léta a zimy je částí tohoto velkého dědictví. Použitímracionálního přístupu můžeme najít argumenty proti cvičení v extrémníchteplotách, ale jestliže tak učiníme, nebudeme nic dělat a zapomeneme na keiko.Když už mluvíme o rozumném životě, jedním z produktů moderní civilizace jeklimatizace. V Tokiu letos zaznamenala klimatizace nejvyšší prodej ve své historii,ale hromadící se teplo tisíců a tisíců klimatizovaných motorů zvýšilo teplotuvzduchu o několik stupňů, což vyústilo do vlhkých a nepohodlných nocí mnohýchobyvatel. Náhlá změna přechodu ze suchého tepla venku do chladu klimatizo-vaného pokoje způsobila, že někteří lidé onemocněli. Osudem moderního člověka je,že pokud se snaží řešit problémy racionálně, vytváří mnoho dalších vyžadujícíchřešení.Všichni potřebujeme žít rozumně, ale stejně důležitá je potřeba, aby člověk splynuls přírodou a dovolil mysli a tělu nechat se jí očišťovat a živit. Skutečná hodnotacvičení časně ráno a letní a zimní speciální setkání může být, že poskytne lidempříležitost vejít do styku s přírodou a sebou samým. Cvičení bojových umění, kteréobsahuje to nejlepší z tradičního budó, může být jednou z Cest všech lidí, která jepovede k návratu k přírodě a k nalezení svých kořenů.“

Základní nutností je znovuzískat naše přirozená já a těla. Žijeme ve střídajícíchse ročních obdobích, v teple a chladu, v jasných a deštivých dnech. Abychomskutečně poznali přírodu, měli bychom tedy být našimi přirozenými já a poznatradost a zlobu, štěstí a žal. Pokud vzdorujeme nebo ignorujeme přírodu, nalézámesamy sebe neschopné skutečně zažít škálu lidských emocí. To je část odlidštění,které nás všechny postihuje. Musíme se vrátit k přírodě, přijímat jejích choda znovu nabýt naše přirozená já a těla.

Nejvíce uspokojující aspekt v aikidó je množství studentů vědomých si tohotoproblému, kteří se snaží pomocí tréninku znovuzískat svá přirozená já a své lidství.Takový byl cíl aikidó již od jeho samého počátku.

Duch aikidó 39

Dokonalá příroda: vzájemnost jin a jang

Mistr Uešiba pravidelně radil svým žákům, hlavně těm, kteří kvůli své náklonnostik formě omezovali svůj pohyb:

„V aikidó nejsou formy a modely. Pohyby aikidó jsou přirozené pohyby. Jehohloubka je nesmírná a nevyčerpatelná.“

Smysl zakladatelova výroku, vyslovený jeho osobním, těžko srozumitelnýmstylem, nemusí být každému jasný. Pro začínající studenty, soustředěné na zvlád-nutí rozdílných forem a technik, tento výrok popírá vše, co se naučili. „Jestližeaikidó nemá formy, nebo modely, jaký je smysl učení se rozličných technik? Co semyslí přirozenými pohyby? Mohu se hýbat jak chci?“

Nejprve musíme říct, že zakladatelův výrok není určen začátečníkům, alepokročilým studentům. Je to rada namířená k těm, kteří již dosáhli jisté úrovněznalostí, ale dosud jsou stále tak zaujati formou, postrádají přirozené a plynulépohyby, které jsou konečnou ukázkou aikidó. Doslova jsou jeho slova míněna tak,aby povzbudila studenty k usilovnější práci na dosažení cíle aikidó. Tradiční japon-ské přísloví tvrdí: „Vstup formou a vyjdi formou.“ Ať jsou to kulturní umění nebobudó, člověk by měl trénovat a zvládnout formu a až toho dosáhne, měl by se od níosvobodit. Není divu, že studenty, kteří jsou ještě daleko před zvládnutím formy,zakladatelova slova matou.

Plné ocenění výpovědi musí být rezervováno pro ty, kdo skutečně trénovalia cvičili aikidó mnoho let, kteří zvládli principy a pohyby a kteří dlouho přemýšlelio filozofii budó. To vyžaduje jak teoretické, tak praktické znalosti principů aikidó,zahrnujících jednotu ki vesmíru s ki jedince, princip vstoupení a sférické rotace sesjednoceným ki-myslí-tělem a fyzickou ukázku principů Cesty meče.

Možná, že nejobtížnějším pojmem pro pochopení jsou „přirozené pohyby“. Je toběžný výraz a mnoho lidí má alespoň matnou představu, co by to mohlo znamenat.Ale vážně, kolik známe lidí skutečně žijících přirozeně? Čím více myslíme o výz-namu slova „přirozený“, tím obtížnější se stává jeho vysvětlení.

Jak by měl student aikidó rozumět významu „přirozených pohybů“ a jejichvztahu k pohybům svého umění? Co je klíčem k odemknutí toho smyslu a kdemůžeme začít? Já věřím, že to znamená přesně a přímo uvnitř sebe uchopit prácipřírody, která proniká vesmírem a působí na naše těla a životy.

Ať si myslíme cokoli, rozhodující je otevřeně přijmout změny v přírodních jevec,v atmosféře, počasí a v životním prostředí a vejít s nimi přímo do styku. Běhemtoho musíme obnažit naše smysly a těla přírodě a vzájemně na sebe působit, alenenutit střet s naším očekáváním, ani výběrově rozlišovat obzvláštní aspekty, ani jenevyužívat pro naše vlastní záměry. Musíme vidět přírodní jevy takové, jaké jsoua získat vnitřní náhled skutečné podstaty reality.

Konkrétním příkladem může být účast studentů na intenzivních letních a zim-ních tréninkových setkáních. Pravidelně přijímají teplo a zimu tak, jak je, těší jehorko teplých dnů a mrazivá zima těch chladných. Když lidé zažijí teplo a chlad navlastní kůži, učí se jak na ně reagovat a poznají, jak snadno mohou cvičit za nepo-hodlných nebo nepříznivých podmínek. Tento důvěrný styk přírody s tělem jeprvním krokem ke zvládnutí přírodních cest.

Je známo, že počasí působí na naši psychiku. V jasném a slunečním dnu je našemysl jasná a naše těla září. Nálada je jedna z těch veselých. V oblačných, deštivýchdnech tíhnou naše duše ke skleslosti a naše těla jsou líná. Ve vzduchu je melan-cholie. V zatažených dnech jsou naše těla a mysl nevyrovnaná a když fouká vítr,jemný vánek způsobí, že se cítíme dobře, zatímco tajfun nás roztřese. I na úrovni

Duch aikidó 40

těchto běžných událostí vidíme těsný vztah mezi přírodou a lidským bytím. Pokudpřijde na více dramatické sezónní změny, není to pouze teplota a vlhkost, kteréovlivňují. Životní běh rostlin a zvířat také prochází drastickými změnami. Rostlinypučí, květiny rozkvétají, listy rostou, ovoce dozrává, a pak vše nevyhnutelně zvadnea uhyne. Tyto změny mají silné účinky na lidskou mysl a tělo. Je znám fakt, že stří-dající se příliv a odliv řídí život v moři a ty mají neuvědomělý vliv na způsob lid-ského cítění a jednání. Sopečné erupce a zemětřesení způsobují rozhodující změnyv životě na Zemi, které obratem dříve nebo později působí na lidský život. Všechnyživé věci jsou nekonečnou pavučinou vzájemných vztahů a závislosti.

Pokud plně poznáme způsob, jakým přírodní úkazy a jejich změny působí na lid-ské bytí, pochopíme, že jsou nějak spojeny s naší vlastní realizací smyslu života.A jak začneme rozumět lidskému životu a vážit si ho, budeme blíže ke společnémuživotu s přírodou a vesmírem. Tímto způsobem bez toho, abychom ztratili svoji oso-bitost a plachost, se sjednotíme s chodem přírody. Pokud toho dosáhneme, spon-tánně se objeví přirozené pohyby v rytmu s vesmírem. To tvoří naše pochopenípřirozeného. Aikidó je jejich manifestací, je to forma budó, založená na aktivní rea-lizaci ki. Zde leží význam výroku: „Pohyby aikidó jsou přirozené pohyby“.

Nejdůležitějším zdrojem přirozených pohybů je dechová síla. Pokud tato sílaplyne spontánně, pohyby se nevědomky stanou přirozenými. Naproti tomu, kdyžnení síla dechu volně vysílána a tok se zastaví, pohyby budou nemotornéa nepřirozené. Dechová síla zahrnuje normální dýchání, ale to je více než obyčejnýnádech a výdech. Zde to znamená práci ki.

Normální dýchání je činnost dýchacího ústrojí, které má centrum v plicícha srdci, a které zahrnuje nos, ústa a póry kůže. Lidské dýchací ústrojí jenejkonkrétnější ukázkou toho, co nazýváme životem a život sám je neoddělitelný odčinnosti vesmíru. Tudíž je to těsně spojeno s cyklickými změnami přírody, nocia dne, 4 ročních dob, přibývání a ubývání přílivu a odlivu a dalšími jevy. Dechovásíla je těsně spojena se základní silou přírodních sil a je vyjádřena v ki vesmíru.Nejzákladnějšími a nejkonkrétnějšími ukázkami dechové síly v pohybu přírody jsouvstup a sférická rotace.

Mezi mnoha přirozenými pohyby aikidó existuje zápěstní technika, známá jakokotegaeši. V této technice je zápěstí pomalu ohýbáno ve směru svého přirozenéhoohybu, na rozdíl od zápěstních pák v džudó a džudžucu, kde zápěstí směřuje doopačného směru. Nutit ohýbání silou je nepřirozené a riskuje se zranění. Aikidó senikdy nepokouší o pohyby, které jdou proti tomu, co je přirozené, a tak se vyhýbázbytečným a nesmyslným zraněním.

Většina technik aikidó mají část, která je známa jako pohyby omote a ura(doslovně před a vzad). Ačkoli jsou zde rozdíly podle dané techniky, základní prin-cip například ve vykrytí přímého čelního útoku je, že můžete vstoupit přímo doprostoru kde je oponent, nebo se otočit okolo, vejít do slepého místa za oponentema provést techniku. První je omote a druhé ura.

Tyto dva obranné pohyby pocházejí z klasického budó a jsou založeny nastarověkém principu jin a jang a aikidó využívá tento princip v mnoha technikách.Vezměme si příklad z džudžucu a umění meče k ilustraci využití jin a jangv bojovém umění. První je definice těchto pojmů podle textu Kitó, školy džudžucu:

„Kitó znamená vstávání a padání. Vstávání je formou jang a padání formou jin.Člověk vyhrává za pomoci jang a také za pomoci jin.“

Toto je vysvětleno v komentáři známém jako Denšo čušaku:

„Když nepřítel představuje jin, vyhraj díky jang a naopak. Techniky vyučovanéškolou Kitó jsou omezeny na užití jin a jang. Ačkoli jsou k zastavení oponentových

Duch aikidó 41

pohybů užívány další nespočetné prostředky, v boji ruší. Pokud se omezíte na tech-niky jin a jang, výhra je zaručena.“

Podle tohoto výkladu není strategie ničím jiným, než schopností volného užití jina jang v útoku a obraně, které závisí na způsobu pohybů nepřítele: maření jeho jinpomocí jang a jeho jang pomocí jin.

V případě starověkého umění meče, byl princip jin a jang aplikován na pozicidržení meče, jak se dozvídáme v textu známém jako Itto-rju kikigaki:

„Ve škole Nagakuma Jikišinkage učí pozici držení meče vysoko, je to forma janguvnitř jang. V Itto škole učíme držení meče nízko, což je založeno na formě jin.Pokud se použije jang uvnitř jang, rozpadne se na jin. Když se užívá náš jin z jin,stane se to jang a skvěle pracuje. Ve škole Munen užívají střed mezi jin a jang a učípozici držení meče vpřed směrem k očím oponenta, ale pak stáčejí ruce nepatrnědoprava.“

Různé školy budó interpretují jin a jang rozdílně, ale všechny výklady jsouodvozeny ze základních filozofických idejí klasických čínských myslitelů. Jakovýtah můžeme citovat pasáž z Knihy proměn:

„Ve starověku svatí mudrcové vytvořili Knihu proměn za účelem následování prin-cipu přírody a života. Založili nebeské Tao a nazvali ho jin a jang. Zavedli zemskéTao a nazvali ho pružnost a pevnost. Založili lidské Tao a nazvali ho dobros-rdečnost a čestnost. Kombinací těchto 3 sil je zdvojnásobili. Proto je znak v Knizeproměn vždy vytvořen ze šesti čar.“

Vesmír se skládá ze tří sil: Nebe, Země a Člověka a ty jsou vyjeveny jako Tao,které v životě působí díky vzájemnosti jin a jang, pružnosti a pevnosti, dobro-srdečnosti a čestnosti. To znamená, že když plně pochopíme práci těchto poměrůa žijeme s nimi v souladu, sjednotíme se s Tao.

Princip jin a jang má význam sám o sobě, ale nakonec pouze díky tréninkua jeho uskutečnění nám tento princip dovolí dosáhnout konečné reality Tao.V aikidó se jin a jang konkrétně využívá v pohybech omote a ura, ale základnímbodem je, že skrz cvičení člověk dosáhne Cesty a odtud základní pravdy. Jakmilejsou pohyby aikidó zajedno s nebeským Tao, jsou přirozenými pohyby.

Duch aikidó 42

Dědictví zakladatelovýchsnah

Stručná historie

Oficiální pojmenování aikidó se datuje od února 1942. Předtím se umění nazývalomnoha jmény, ačkoli se jeho podstata neměnila. Podrobnou historii aikidónaleznete v životopisu zakladatele, kterou jsem napsal japonsky (Aikidó kaiso,Uešiba Morihei den. Tokyo: Kodansha, 1977). Nyní bude následovat stručná histo-rie sledující názvy aikidó v jeho změnách.

Otec zakladatele, Joroku, byl poměrně úspěšný statkář, který se dále zabývalobchodem s rybami a stavebním dřívím. Ve společnosti byl velmi vážený, zasedalv obecní a městské radě Nišinotani a Tanabe v prefektuře Wakajama. MladýUešiba si velmi vážil svého otce a ten, když viděl synovy velké schopnosti, mu dal conejvíce materiální a morální podpory, aby mu pomohl uskutečnit jeho ambice pře-sahující svět jeho rodiště. Syn nicméně cítil, že neuspěl ve střetu s otcovýmiočekáváními a v roce 1901 ve svých osmnácti letech odešel do Tokio, kde se krátceučil o světě obchodu. Následující rok si otevřel Obchod Uešiba distribuující a prodá-vající školní potřeby a papírnické zboží, ale onemocněl a jeho malý obchod skončil.

Nedlouho poté se přidal k japonské císařské armádě a bojoval za rusko-japonskéválky v letech 1904–1905. Stal se seržantem a obdržel čestné propuštění. Pak v roce1912, ve svých 29 letech, shromáždil 54 domácností, mezi kterými bylo více než80 lidí z jeho rodného města a odjel s nimi založit novou osadu v Širataki naHokkaidó. Tato prefektura byla tenkrát územím nově otevřeným k využití a vítalaosadníky přicházející ji kultivovat. Po sedm let, jako vůdce této nové kolonie, kul-tivoval zemi, pracoval na městském úřadě a přispíval k rozvoji regionu Širataki.

Ačkoli prokázal jistý talent pro vedení, stále cítil, že nesplnil nejvyšší naděje,které v něho jeho otec vkládal. Jeho smrt, způsobená nemocí v lednu 1920, přišlajako blesk z čistého nebe. Všeho na Hokkaidó zanechal a vrátil se domů, avšakprožil nesmírnou duševní bolest. Proto hledal radu u Deguči Onisaburo, charisma-tického učitele náboženské sekty Omoto, odvozené od šintoismu. Za podpory tohotovelkého učitele žil zakladatel v centrále Omoto v Ajabe, prefektuře Kjoto, kde cvičilšintoistické meditativní a očisťující obřady a přispíval k posílení tohoto novéhonáboženství.

Osm let v Ajabe (dokud se nepřestěhoval v roce 1927 do Tokia), bylo v jehoduchovním vývoji výchovným obdobím. Během těchto let studoval filozofii šinto-ismu a zvládnul pojetí koto-dama (doslova slovo-duch).

Po smrti otce, se zakladatel v Ajabě začal plně věnovat svému úmyslu ovládnoutbudó, zejména s podporou Degučiho. Již předtím cvičil a zvládnul mnoho forembojových umění, zahrnující Umění meče ve škole Šinkage, džudžucu ve školách Kitóa Daitó a další. Nejvýznamnějším z jeho úspěchů bylo obdržení nejvyššíhovysvědčení ve škole Daitó od mistra Sokaku Takedy, kterého náhodně potkal v roce1915 v hospodě na Hokkaidó, když mu bylo 32 let. Takedovo džudžucu otevřelo zak-

Duch aikidó 44

ladatelovy oči hlubokému významu bojových umění; principy školy Daito se liší odprincipů aikidó, ale sdílí mnoho společných technik.

Deguči podporoval zakladatelovo zaměření na bojových umění, a protože znaljeho bohatou a rozmanitou minulost budó, předvídal tuto Cestu jako nejlepší projeho povahu, schopnosti a touhy. Poradil zakladateli přemístit stranou část svéhoobydlí v Ajabe a přeměnit ji na dódžó. Ten si tuto radu vzal k srdci a otevřel prostéUešiba Juku s 18ti tatami.

Uešiba Juku byla původně zamýšlena pro mladé muže sekty Omoto, ale jak sejméno Morihei Uešiba „mistr budó v Ajabe“ stalo všeobecně známé, začali dódžónavštěvovat cizinci, nejnápadnější byli mladí námořní důstojníci ze sousedníhopřístavu Maizuru. Jeho sláva se šířila a začali přicházet studenti z Tokia a dalšíchvzdálených částí Japonska.

Asi od roku 1920 začal mistr Uešiba vážně uvažovat o založení své vlastnínezávislé formy budó a v roce 1922 veřejně vyhlásil aiki-budžucu, novou formubojového umění. Jak termín budžucu naznačuje, ponechávalo si principy a technikystarších bojových umění, které se poněkud liší od dnešního aikidó. Jeho původnostse projevuje v užití aiki, jako charakteristického termínu. V mnoha stylech budójsou izolované zmínky o myšlence „odpovídajícím“ (ai) ki s oponentem během boje,ale nyní to bylo poprvé, kdy mělo být tohoto složení využito. Zde by mohla býti zmínka o ai-kidžucu, ale to mělo psychologickou implikaci (vedlejší význam)a nebylo základní částí bojového umění. V nových knihách bylo vysloveno párzmínek o rané formě ki-aidžucu, populární mezi obyčejnými lidmi, ale to bylduchovní systém, který neměl nic do činění s budó jako takovým.

Ačkoli volba nového názvu aiki mohla být odvozena od vlivu škol Daitó a Kitó,které jsou založeny na principu jin a jang a užití ki, základním zdrojem byl zakla-datelův vlastní trénink budó, životní zkušenosti a pochopení ki, kterého dosáhnulběhem svého pobytu v Ajabe. Hlavní vliv mělo jeho ovládnutí kotodama, o které sev pozdějších letech pravidelně zmiňoval v přednáškách, dopisech a radách.

Vypadá to, že aiki-budžucu nebylo přijato okamžitě. Místo toho se lidé popisovalinové budó jako Uešiba-rju, nebo Uešiba-rju Aiki-budžucu. Stále však pokračovalopo celé zemi šíření slávy mistra Uešiby. Obrat nastal v letech 1924–25, kdy (jak užbylo dříve poznamenáno) odjel na expedici do vnitřního Mongolska a brzy po svémnávratu, když byl vyzván mladým námořnických důstojníkem v Ajabe, zažilsumi-kiri, osvícení mysli a těla, které realizuje jednotu ki vesmíru s ki jedince. Bylomu přes čtyřiatřicet a tato skutečnost se stala základem jeho bojového umění.

Pak můžeme říct, že léta 1924–25 označujeme jako počátek duchovního rozvojeaikidó a od té doby mistr Uešiba neustále zastával názor, že: „Pravé budó je Cestouvelké harmonie a lásky ke všemu živému.“ a že každý pohyb je prací jednoty ki-mysli-těla.

Na podzim 1925 odjel po opakovaném naléhání svého patrona a zastánceadmirála Isamy Takešity do Tokia, kde provedl ukázku významnému publiku, vekterém byl i předchozí ministerský předseda, kníže Jamamoto Gonnohjoe. Hraběbyl velmi zaujat zakladatelovou ukázkou a nechal ho vést v odděleném paláciAjoama speciální 21denní seminář pro mistry kendó a džudó z císařské domácíkanceláře. Na jaře 1926 ho admirál Takešita znova pozval do Tokia, aby učil aiki-budžucu členy císařské domácí kanceláře, armádní a námořní důstojníkya vedoucí postavy politického a obchodního světa. V roce 1927 opustil na naléhániadmirála Takešity a Degučiho Ajabe nadobro a odstěhoval se do Tokia.

Během následujících tří let založil v Tokiu na území Šiba celou řadu dódžó a učilvelkou skupinu osob aiki-budžucu, z nichž někteří byli mistry jiných bojovýchumění. Začaly se objevovat náznaky poznání, které popisovaly jeho umění jako něcovíc než tradiční bojová umění a někteří lidé začali k jeho popisu užívat termínu

Duch aikidó 45

aikidó. V říjnu 1930 uviděl jedinečné umění mistra Uešiby Džigoro Kano, zaklada-tel Kodokan Džudó, označil ho jako ideální budó a dokonce k němu poslal několiksvých studentů.

Navzdory pokusům vybírat si studenty jejich počet narůstal a zakladatel muselčelit potřebě většího dódžó. V roce 1930 založil nové dódžó ve Wakamacu-čo v Tokiu,které měl zpočátku pronajmuté a až později ho zakoupil od rodiny Ogasawara. Novétréninkové centrum, nazvané Kobukan Dódžó, bylo dokončeno v dubnu 1931. Jakjsem již dříve poznamenal, centrální Dódžó aikidó se nalézá na stejném místě.

V roce 1936 se zakladatel rozhodl, že je nutno jasné odlišit stará bojová umění odjeho vlastního, a to vzhledem k filozofickému a duševnímu důrazu, které do svéhonového umění začlenil. Cítil, že podstata jeho nového umění je odlišná od starétradice bojových umění, proto opustil termín budžucu a přejmenoval své umění naaiki-budó. Tento nutný a nevyhnutelný krok položil základ budoucnosti jeho školy.Jako zakladatel nového systému bojového umění, cítil silný závazek podřídit svéosobní hledání a rozšířit Cestu pro všechny, kteří by jí mohli být osloveni.

V roce 1939 předložil oficiální žádost, aby byla jeho organizace uznána jakoprávní nadace pod jménem Kobukai. Schválení jeho žádosti následující rokvytvořilo z aikidó oficiálně začleněný orgán a označilo počátek zlatého věku aikidó.Členství rostlo a jméno mistr Uešiba se stalo ještě známější než kdykoli předtím.

Vypuknutí války v Pacifiku v zimě 1941 a vzrůstající posun směrem k milita-rizaci japonské společnosti neměl jenom zbrzdit růst aikidó. S mobilizací většinymladých mužů do vojenských sil prudce klesl počet studentů. Jeden z vládníchpokusů, jak zmobilizovat zemi pro válečné nadšení, byla nabídka sjednocení roz-manitých skupin bojových umění do jednoho orgánu pod její kontrolu. V roce 1942se spojily dohromady různé směry džudó, kendó a dalších bojových uměnía vytvořily Asociaci japonských bojových umění.

Ačkoli zakladatel nevyslovil ani jediný protest proti vládním příkazům, projevilose to v okamžiku, kdy byl velice nešťastný, když se budó, které rozvinul jakoodlišnost od ostatních forem, mělo stát se součástí této organizace. Silně oponovalsplynout s ostatními skupinami pouze jako jedna bojová forma a začal cítit, ženázev Kobukan aiki-budó svědčilo spíše, že Kobukan je větev nebo směr nějakéhoširšího umění. Rozhodl se vyhlásit nové jméno aikidó, aby identifikoval své uměníjako jedinečnou a typickou formu budó, a pak vstoupil pod novým jménem do asoci-ace. V únoru 1942 bylo aikidó oficiálně uznáno jako jméno zakladatelovy školy.Uplynulo 22 let od založení Uešiba Juku v Ajabe.

Svatyně Aiki v Iwama

Abychom plně ocenili význam vyhlášení názvu Aikidó a porozuměli důvodům, kterék tomu vedly, včetně změn v myšlení zakladatele, musíme obrátit pozornost kevzniku svatyně Aiki v Iwama, prefektuře Ibaraki, na severovýchodě od Tokia. Totomísto, které mají všichni studenti aikidó v úctě, je důležité pro nový začátek, kterýnásledoval po druhé světové válce.

Myšlenka založení duchovního centra napadla zakladatele okolo roku 1935.Zrodila se z pocitu silné potřeby pokračovat v hledání pravdy vesmíru pomocí budóa zakladatel chtěl pro svůj záměr speciální místo. Když založil stálou základnuaikidó v Tokiu, splnila se jeho ryzí touha rozšířit do světa pravé budó a on seradoval z úspěchu, kterého dosáhl. Zároveň se s tím sám cítil nespokojen a jak sezdá odsuzoval vpád do soukromí a nedostatek času, které mu jeho sláva přinesla.

Duch aikidó 46

Zakladatel vykazoval úplnou lhostejnost k normálním objektům lidské touhy:společenského postavení, ocenění a chvály, bohatství nebo materiálního pohodlí.Jeho jediným zájmem byl trénink ducha skrz disciplínu budó.

Okolo roku 1935 využil svých malých úspor a začal skupovat lesní půdu v kra-jině okolo Iwama. Farmaření měl v krvi, jak bylo zřejmé již v jeho projektu koloni-zovat Šikaraki na Hokkaidó. Plánoval zkultivovat zemi a pokračovat v hledáníduševního budó. Ale jeho přání navrátit se k práci se zemí nešlo uskutečnit taklehce, protože jako věhlasný bojovník byl pravidelně zván na různá místa a jehozaměstnaný program mu nedovoloval pokračovat v jeho skutečné touze.

Válečný pokus soustředit všechny formy bojového umění pod jednu byrokraciipředstavoval jedinečnou příležitost. S událostmi, které znemožňovaly pokračovatv normálních aktivitách aikidó, nemusel dále řídit jeho rozvoj a jak houstly mrakyválky, klesal počet jeho studentů a ubývala pozvání k ukázkám. Nepochybně cítil,že to byl pro něho ideální čas učinit rozhodnutí o své budoucnosti. Příkaz připojit sek Asociaci japonských bojových umění, byl poslední kapkou. A tak se stalo, že za-kladatel prohlásil založení aikidó a konečně učinil své rozhodnutí uchýlit se doIwamy, kde by se mohl věnovat vlastní cestě.

Zakladatel byl patriot v pravém slova smyslu věřící, že člověk by měl být ochotenobětovat svůj život za svou zemi a rozhodnul se neprotestovat proti celostátníválečné politice. Nicméně nesouhlasil s opatřením sjednotit všechny formy budópod vládní jurisdikci, a tento příkaz měl pro něho jen málo společného s láskouk zemi. Navíc nová organizace vyžadovala více a více administrativy a účasti naschůzích, což bylo v rozporu s jeho touhou pokračovat v hledání budó.

S úplným nezájmem tedy řekl: „Nejsem dobrý v úřadování. Pro mě je pouzecvičení aikidó.“ Pak poslal jednoho ze svých učideši, Minoru Hiraie, aby ho naschůzích zastupoval. Já jsem byl stále studentem na střední škole Waseda, ale onmě jmenoval vedoucím instruktorem tokijského Dódžó a požádal své nejlepšíučideši, například Kisabura Osawu, současného vedoucího instruktora, aby měasistovali. Pak opustil Tokio a odešel do Iwamy s mojí matkou Hacu. Učinil to způ-sobem pro něho typickým, nemrhal časem, když chtěl splnit cokoli si usmyslel.

Iwama je blízko Mito, centra vzdělanosti a umění v období Togukawa, ale v tédobě bylo řídce osídleno. Usedlostí bylo málo a ležely roztroušeně a celá země bylahustě zalesněna, 90 % bylo pokryto borovicemi, ovocnými stromy a lesíky dalšíchdruhů. Zakladatel vyčistil okolo 20 000 cubo (6,62 ha) svého majetku který získala začal kultivovat zemi, splňujíce si tak svůj dlouho vytoužený sen o sjednocení far-maření s bojovým uměním. Malá upravená budova farmy kde žil, obsahovala pouzedva malé pokoje a jednu blátem (hlínou) pokrytou plochu. Návštěvníci byli šokovánijejí ošuntělostí, ale nálada zakladatele byla výborná.

V přestěhování se do Iwamy měl zakladatel v úmyslu tři plány, kterými byuskutečnil svůj ideál pravého budó. Prvním bylo založení svatyně Aiki, která bysymbolizovala cestu ai-ki a ducha aikidó. Druhým bylo vytvoření venkovního dódžó,které by bylo prodchnuto ki přírody a kde by se učilo take-musu, ideální budó.Třetím plánem bylo naplnění svého opatrovaného snu o sjednocení zemědělstvís bojovým uměním. Hledal, jak spojit trénink budó (take), který harmonizujes ochrannou životní silou (musu) s prací farmáře, díky které země produkuje živo-todárnou stravu.

Svatyně Aiki byla postavena jako pocta 43 bohům, kteří chrání a dávají plodícísílu aikidó a jako posvátné centrum pro všechny provozovatele aikidó, kteří přísa-hali prosazovat Cestu pro všechny bytosti. 43 bohů se vztahuje k bojovýmbožstvům, dračím králům a vtělením uctívaným v japonské lidové tradici. Zaklada-tel pevně věřil, že jeho dovednost v budó nevznikla z něho samého, ale od bohů,kteří ho ochraňují a pěstují jeho schopnosti. To byla jeho rozhodující víra, ale ještě

Duch aikidó 47

více to ukazuje na jeho skromnost a sebeovládání. Svěřil se vyšší síle a nikdy si nico svých úspěších nemyslel. Tato skromnost, která byla ztělesněním upřímnostia zasvěcení se tréninku je věc, kterou by si všichni studenti aikidó měli vzít k srdci.

Dispozice svatyně Aiki je založena na principech koto-dama. Umístění vnitřnísvatyně, bohoslužební sál, vstupní brána atd. jsou v souladu s principy trojúhel-níku, čtverce a kruhu. Tyto 3 znaky jsou obrazem dýchacího cvičení v učení koto--dama. Ze slov zakladatele:

„Když se sjednotí trojúhelník, kruh a čtverec, pohybují se ve sférické rotaci spolus tokem ki a objeví se aikidó sumi-kiri.“

To, že svatyně Aiki, odrážející promyšlenou filozofii, mohla být v obtížnýchletech konce druhé světové války dokončena, bylo zásluhou mistra truhláře jménemMacumoto, který žil v Iwamě a díky neúnavné podpoře nespočetných studentů jižod úplného počátku aikidó. Dokončení hlavního chrámu svatyně Aiki v roce 1943bylo okamžikem, která zakladatele hluboce dojala. Jeho dlouholetý sen se splnila byl položen základ budoucnosti aikidó. Svatyně je nyní Mekkou pro všechnyskutečné studenty umění.

Hlavní oslava, která se koná každý rok 29. března, přivádí dohromady nadšenéaikidóky nejenom z Tokia, ale z celé země a ze zahraničí. Je to sváteční příležitost,ztělesňující to nejlepší v aikidó. Já sám se cítím zcela očištěn, kdykoli konámbohoslužbu a předvádím ukázku.

Konstrukce venkovního dódžó, druhá část zakladatelových plánů byla započatav jednom rohu jeho farmy. Avšak s růstem počtu studentů bylo nutné vybudovatmalé vnitřní dódžó asi o 30 cubo. Bylo dokončeno v roce 1945 těsně po skončenídruhé světové války. To sice bylo v rozporu s původním cílem kombinace zeměděl-ství s bojovým uměním, ale přineslo aikidó neočekávané výhody.

Během tří let po válce, bylo Hombu Dódžó ve Wakamacu-čo nuceno z mnohadůvodů omezit činnost, například díky zákazu všech bojových umění uvalenémuokupačními silami spojenců. Všechny aktivity centrálního Dódžó byly přestěhoványdo Iwamy, takže v čase, kdy veřejné mínění a nálada byla vůči všem bojovýmuměním silně negativní, bylo aikidó schopno přežít díky svému dódžó v Iwamě.Dnes se nazývá Ibaraki dódžó a je věnováno vzpomínce na zakladatele.

Zakladatel dlouho uchovával cíl založení centra Aiki. Byl to skoro zázrak, že byl,třebaže s malými změnami, uprostřed obtíží válečných let a poválečného chaosu,uskutečněn. Muselo to pro zakladatele být velmi uspokojující, když mohl opustitzaměstnaný život v Tokiu a zcela se oddat realizaci ideálu pravého budó.

Cesta znovuzrození aikidó začala v únoru 1948 s oficiálním schválením Aikikai,jako novým právním orgánem. Veřejně bylo poprvé viděno v obchodním doměTakašimaja v Tokiu v září 1956 a první veřejná ukázka, sponzorovaná Aikikai, sekonala v květnu 1960 v hale Jamano v Tokiu. Vrchol poválečné obnovy přišels dokončením nového Hombu Dódžó v lednu 1969.

Když vidím úspěch, kterého aikidó dosáhlo, nemůžu nepřemýšlet o rozhod-nutích, které zakladatel udělal během válečných let a těsně poté. Kdyby mistrUešiba, místo stáhnutí se do Iwamy, nechat Kobukan Aiki-budó splynout vesloučení bojových uměním během války, dějiny aikidó by možná tehdy skončily. Obějména, jak mistra Uešiby, tak aikidó a jejich krátká, ale slavná kapitola v budópředválečných let, by byla vykázána do historických knih a časem by se staly pouzenejasnými legendami v kronice bojových umění.

Věhlas aikidó a jeho úspěch jsou způsobené zakladatelovým rozhodnutím věno-vat se duševnímu hledání podstaty bojového umění v zázemí Iwamy. Mistr Uešibasvým vlastním příkladem předvedl, že úspěch aikidó se nemůže měřit podle počtu

Duch aikidó 48

následovníků, ale hloubkou a intenzitou osobního hledání pravdy skrz tréninka cvičení. Toto, jak věřím, je ten hlavní důvod toho, že aikidó je tím, čím je.

Zenové rčení: „Uvažuj o svých krocích.“, nás napomíná neustále sledovat, zdalistojíme na pevné zemi, nebo ne. Jako studenti aikidó musíme neustále „přemýšleto svých krocích“ i když se pohybujeme vpřed s velkými ideály a nadšením propravdu.

Není nic lepšího než růst a rozšíření, ale pokud jsou naše oči přitahovány pouzepovrchem událostí a my ztrácíme pohled na podstatu Cesty aikidó, pak, tak jakotočící se vrchol ztrácí svoji hybnou sílu, rovnováhu a dříve nebo později padá, našecesta ztratí svou životaschopnost, rozdělí se a nakonec rozloží. Když přemýšlímo létech, která zakladatel strávil v Iwamě uvažujíce o sobě, znovu mi je připomínánmůj nejdůležitější úkol.

Duch aikidó 49

Aikidó zapouštíkořeny ve světě

Internacionalizace a tradice

Třetí kongres IAF se konal v Paříži v roce 1980. Zástupci z celého světa projedná-vali a jednomyslně schvalovali internacionalizaci aikidó, s jeho centrem v HombuDódžó v Tokiu. Mohu Vás ujistit, že atmosféra během čtyř dnů kongresu bylanabita nadšením pro tento náročný závazek.

Nejuspokojivější bylo znovu potvrzení delegátů, že aikidó ztělesňuje to nejlepšív duchovní kultuře Japonska. Nejenom, že oceňovali jedinečnost aikidó, ale takévyjádřili uznání pro jeho filozofické základy, hluboce zakořeněné v japonské tradici.Většina vyjádřila názor, že jejich zájem o aikidó je přímo vztažen ke skutečnosti, žeaikidó představuje to nejlepší v japonské kultuře.

Zmiňuji se o tom, protože jsem byl nějaký čas znepokojen cestou, kterou sejaponská bojová umění rozvíjela v zahraničí. Přenášením do jiné země ztrácejí, jakse zdá, některá umění své vlastní příznačné, tradiční kořeny a stávají se pouzezáležitostí tělesné zdatnosti. Nakonec se centrum umění přesouvá do zemí, kterérozvíjejí fyzicky silné a technicky dovedné závodníky. Nemůžu popřít, že toto jenevyhnutelná část internacionalizace. Co se týče aikidó, jeho podstatu vytvářízvláštní japonská filozofie a jsem přesvědčen, že každý, kdo s tím nesouhlasí,nemůže být dlouho studentem aikidó. Smyslem internacionalizace není, že se ty-pická tradice stane mezinárodní, ale že by se měl každý provozovatel aikidó v každézemi změnit a sjednotit s tradicí.

Neustále jsem během kongresu vyjadřoval delegátům z různých zemí svéznepokojení a věřím, že se mnou většina souhlasila a podpořila můj názor. Je topravděpodobně následkem toho, že aikidó je nejprve duševní cestou, která odsuzujejakoukoli formu závodů a turnajů, kde se rozhoduje o vítězích a poražených a všezávisí na výhře.

Metoda turnajů je kořenem problému, který vyvstal s internacionalizací japon-ských bojových umění. Ačkoli turnaje hrály výraznou roli v rozšíření bojovýchumění ve světě, zároveň potlačily jedinečnou kvalitu budó (na rozdíl od budžucu),jehož prvotním zájmem je šlechtění ducha. Když vše ovlivňuje síla, japonská bojováumění ztrácejí své pravé podstaty a je pouze přirozené, že tělesné schopnosti zač-nou hrát hlavní roli. Jestliže to nastane, Japonsko zruší své tvrzení, že rozvinulojedinečné bojového umění, které se netýkalo násilí a brutality, ale míru a lásky.

Znovu a znovu opakuji tento bod, protože nechci vidět, jak aikidó opakuje chybyostatních bojových umění, která se rozšířila do světa. Jsem samozřejmě vděčný zanezištné úsilí instruktorů aikidó, kteří umění propagovali v různých zemích světa.Rozšíření aikidó začalo v padesátých let ve Francii, Havaji, New Yorku a ostatníchčástech Spojených Států a pokračovalo v šedesátých letech v Anglii, Itálii, Brazílii,Argentině, Austrálii a jihovýchodních státech Asie. Vítal jsem tento vývoj, ale

Duch aikidó 51

nemohl jsem ihned reagovat na mnohá pozvání k návštěvě zahraničních centeraikidó, zejména kvůli obavám, které jsem popsal výše.

Po pečlivém zvážení věci jsem usoudil, že nemůžeme pokračovat dokud sinejdříve neobjasníme o aikidó dva důležité body: podstatou aikidó je typická japon-ská filozofie, která potvrzuje duševní hledání jako první princip budó a že tradice,založená mistrem Uešibou, je jedinou pravou formou aikidó. Dokud budeme mocipřijímat a potvrzovat tyto dva principy, můžeme se vyvarovat omylů pozorovanýchpři rozšiřování jiných bojových umění. Dokud budeme zachovávat odmítání soutěží,neztratíme bezúhonnost pravého budó.

Na tyto body jsme se jasně zaměřili při uvažování o možnosti zformování Mezi-národní Federace Aikidó v Madridu, v listopadu roku 1975. První všeobecnéshromáždění IAF se konalo v říjnu následujícího roku v Tokiu a stejně jako v roce1981 se federace skládala ze 40 členských zemí a více než 100 000 provozovatelů,20 000 v samotné Francii.

Třetí kongres IAF v roce 1980 byl skutečně významnou událostí signalizujícíúsvit nového věku celosvětového aikidó. Pro mě jako Došu, byla tato událost velmipovzbuzující díky podpoře, kterou jsem obdržel, a která se týkala mých zájmůa myšlenek o budoucím rozvoji mezinárodního aikidó.

Když jsem se po svém návratu do Japonska díval do novin, přišel jsem na tentočlánek v Nihon Keizai Šimbunu (30. září 1980). V jedné části se píše:

„Rychle rostoucí zájem o japonská bojová umění je skutečně úžasný. Nejdříve tobylo pouze džudó, ale dnes jsou všude kolem aikidó a karate dódžó, kde se běžnílidé i intelektuálové baví při cvičebních setkáních. Ode dneška se pět dní (od 30.9.do 4.11) bude konat kongres IAF v Paříži. Přijeli tam delegáti ze 40ti zemí Evropy,Severní a Jižní Ameriky, Jihovýchodní Asie a další. Na veřejnou demonstraci, kterábude třetí den, se očekává přes 5 000 návštěvníků.Proč je japonské budó tak populární? Aikidó je nesoutěživý sport, kde neuvidítevítěze a ni poraženého, všichni: střední věk, staří, ženy, děti, se toho mohou plněúčastnit, což ho činí atraktivním pro ty, kteří chtějí ze zdravotních důvodů dělatnějaký druh cvičení. Avšak více důležitá je jeho výzva k pěstování etiketya slušného chování, hlediska nenalezená v západních sportech, ale v orientálnímystice ve waza, která celkově zapojuje mysl a tělo jedince.Tajemstvím japonského ekonomického úspěchu je, že ať se jedná o elektronikunebo automobily, vítězstvím je zvládnout základní techniku a až ji zcela strávíte,přijít s něčím novým. Toto snažení podporuje duch harmonie a kooperace, kterýmje ai-ki. Doufáme, že tato podstata bude na mítinku IAF přenesena na Západ.Avšak japonci si musí pamatovat, že pýcha předchází pád.“

Myslím si, že ten novinář byl ve svých komentářích o západním zájmu o aikidóvelmi bystrý. Já sám jsem dlouho cítil, že prvotní přitažlivostí byl důraz na „etiketua slušné chování“ a mám z toho pocit, že většina cvičenců aikidó chápe správněmísto etikety a slušného chování a to, co je nazýváno „orientální mystikou“.Samozřejmě ne každý dosáhnul tohoto stupně. Jsou zde rozdíly v kulturním pozadía celkové ocenění těchto věcí a jejich vztah k podstatě aikidó, může být bližšímyšlení japonských studentů. Avšak mohu bezpečně říci, že i mezi západními stu-denty jsou tací, kteří vykazují větší snahu v jejich hledání podstaty budó, než činív průměru japonci cvičící aikidó.

Mezi francouzskými studenty je mnoho těch, kteří jsou hluboce ponořeni docvičení zenu a ti hledí na aikidó jako na dynamickou formu zenu. V Anglii studentia absolventi vysokých škol Oxford, Cambridge a dalších univerzit projevují velkésympatie k ideálům aikidó, projevovaným v jeho pohledu na svět a ve sjednoceníduše a těla. Mnoho studentů, které jsem potkal ve Spojených Státech hledá vecvičení aikidó klíč k sobě sama a v Německu vidí někteří v aikidó podstatu japon-

Duch aikidó 52

ského ducha a věří, že může přispět k východisku ze slepé uličky do které sedostala západní civilizace. Nedávno se zvedl náhlý příval zájmu o aikidó v jihový-chodní Asii. Jedním z důvodů je důvěra, že silný duch kultivovaný pomocí budómožná přispěl k japonské prosperitě, jevu, na který se pohlíží s úžasem i závistí.

Toto jsou pouze útržky mých dojmů, proč se lidé v různých zemích začnou zají-mat o aikidó a nejsou výsledkem žádného objektivního přehledu. Dosud jsempřesně nepochopil důvody toho zájmu. Avšak z rozhovorů se studenty v HombuDódžó, nebo během mnoha svých cest do zahraničí, vidím, že v něčem mají mépředpoklady jistou pravdu.

Zdá se mi, že mnoho z těch, kteří otevřeli braný aikidó to neudělalo přímo, aleoklikou. Je to tím, že mnoho z nich se zajímá o japonskou spiritualitu, charakteri-zovanou harmonií a spoluprácí, a tak se obrátí k aikidó, které ji podle nich nejlépevystihuje. A jakmile začnou s tréninkem, učí se o jednotě já s vlastním tělem,o přírodě a vesmíru a stanou se celoživotními studenty.

Tento postup k aikidó je příčinou vysoce intelektuálního pochopení jeho pod-staty. Možná je to vhledem k faktu, že na Západě má aikidó tendenci přitahovatvzdělané, přemýšlivé lidi a protože jsou inteligentní, chápou aikidó jak v jehovýjimečnosti, nejvyšším výrazu japonské spirituality, tak v jeho univerzálnosti,kráse a logice pohybů aikidó.

Budoucnost aikidó je zaručena, dokud budou všichni studenti, japonštíi zahraniční, usilovat pečlivě cvičit a snažit se uspět v realizaci duševní kultivace.Pokud tak budeme cvičit, můžeme svým dílem přispět k tomu, abychom učiniliz tohoto světa lepší místo pro nás a naše děti. Především to je cíl pravého budó.

Most pro mír a harmonii

V čase, kdy jsem cítili hluboký zájem o správnou podporu aikidó ve světě, vyjádřilmistr Uešiba svůj názor na jeho internacionalizaci touto cestou:

„Bude to nádherné. Aikidó je mostem míru a harmonie pro veškeré lidstvo. Prvníznak pro bojové umění bu, znamená zastavit zbraně ničení. Jestliže jeho skutečnývýznam pochopí lidé na celém světě, nic mě nemůže učinit šťastnějším. Tvůrcetohoto vesmíru, který je domovem všeho lidstva, je také tvůrcem aikidó. Srdcemjaponského budó je jedině harmonie a láska. Je pouze přirozené, že to každýpřivítá.“

Některé ze zakladatelových oblíbených básní vyjadřují tutéž myšlenku:

Duch aikidó 53

Ai-ki, kořensíly lásky,umožní lásce růststále víc.

Velký vesmírje sám Cestou ai-ki,světla pro nespočetné lidikteré otevírá svět.

Tato krásná formanebe a zeměje jednoduchou domácnostívytvořenou hlídajícím duchem.

Zakladatel byl pozván zúčastnit se oslavy otevření nového centrálního dódžó naHavaji, 28. února 1961. Bylo mu již 78 let, ale přesto nastoupil do letadla v dobrénáladě. Na rozlučovacím večírku měl krátký projev, jehož podstatou bylo:

„Důvod proč jedu na Havaj je vybudovat stříbrný most pochopení. Vystavěl jsemzlatý most uvnitř Japonska, ale také jsem chtěl postavit mosty do zámoří a přesaikidó pěstovat vzájemné porozumění mezi východem a západem. Chci budovatmosty kamkoli a spojit všechny lidi skrz harmonii a lásku. Toto, jak věřím, jeúkolem aikidó. Protože jsem stále v procesu tréninku, nechci pouze stavět mosty,ale dále pátrat po srdci pravého budó. Skutečné bojové umění, které nazývám take-musu ai-ki, s láskou objímá vše živé a pracuje pro mír všeho lidstva.“

Myšlenkou jeho výroku bylo vyjádření toho, o co musí všichni studenti aikidóusilovat: pracovat za duševní pohodu všeho lidstva, podporovat lásku a mír,a zároveň se ještě více hlouběji ponořit do tréninku a cvičit s cílem realizace pravépodstaty vesmíru. Beru tuto výstrahu vážně, obzvláště v čase, kdy jak se zdá máaikidó ve světě úspěch. Chci se neustále snažit cvičit, den za dnem a tím demon-strovat skutečnou hodnotu aikidó.

To, že se aikidó těší dobré pověsti a získalo obdiv lidí, jako ideální forma budó, jedíky patřičné snaze zakladatele a průkopníků, kteří položili základy skrze své ode-vzdání se tréninku. Aikidó přežilo střídavé rány osudu v nedávné historii díkyvyzdvihnutí jeho spirituálního cíle skrze ukázněné cvičení. Ale místo, kde v historiistojíme je pouze etapou v evolučním vývoji a mi se musíme v nejisté budoucnostipostarat o jeho kontinuitu. Můžeme tak činit dokud v sobě budeme udržovat duchaaikidó, umění lásky a harmonie, který je zároveň srdcem vesmírné reality.

Duch aikidó 54

Obsah

Duch aikidó 55

předmluvaúvodKi vesmíru a individuální kiJedinečnost aikidóV souladu s kiSíla kiVstup a sférická rotaceNen a čistota mysli a těla Vedení oponentaDenní praxe, cesta k mistrovstvíMladí studenti a základy aikidóRozšíření okruhu aikidóPokračování tradiceZdokonalení mysli, zlepšení technikyKonečné zvládnutí: realizace srdce aikidóAplikace principu umění mečeSíla v životě s přírodouRadost ze cvičeníDokonalá příroda: vzájemnost jin a jangDědictví zakladatelových snahStručná historieSvatyně Aiki v IwamaAikidó zapouští kořeny ve světěInternacionalizace a tradiceMost pro mír a harmonii

13569

1216172022232527293034363740434446505153

D u c h a i k i d ó

Z japonského originálu Aikidó no Kokoro do angličtiny přeložil Taitecu UnnoZ anglického překladu The Spirit of Aikido vydaného nakla-datelstvím Kodansha International Ltd v Tokiu roku 1984přeložila do češtiny -vn-Korektury -mš- a -db-Typografie -mš-

K i š o m a r u U e š i b a