Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Kompozice Písně o Štemberkovi: Zdeňku Přikrylovi Author(s): FRANTIŠEK VŠETIČKA Source: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 98, Čís. 1 (1975), pp. 14-27 Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Stable URL: http://www.jstor.org/stable/23459144 . Accessed: 14/06/2014 16:30 Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at . http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp . JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected]. . Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica. http://www.jstor.org This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PM All use subject to JSTOR Terms and Conditions
Transcript
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Kompozice Písně o Štemberkovi: Zdeňku PřikryloviAuthor(s): FRANTIŠEK VŠETIČKASource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 98, Čís. 1 (1975), pp. 14-27Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459144 .
Accessed: 14/06/2014 16:30
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Někdy před rokem 1827 našel František Palacký v knížecím schwar zenberském archívu v Třeboni konvolut starých rukopisů, který vedle
rozličných drobných traktátů obsahoval také sbírku českých a latinských písní. Z celého souboru zaujala Palackého pouze jediná — Píseň o Štem berkovi, jež — podle jeho slov — „ušlechtilostí obsahu i slohu vyniká tu nad jiné". Začátkem ledna 1827 ji proto její objevitel vydal v zahajo vacím svazku Časopisu Českého muzea, kde ji doprovodil krátkou cha rakteristikou, v níž se jako první pokusil o stanovení doby jejího vzniku.1
Anonymní Píseň o Štemberkovi2 byla podle Palackého složena na konci 14. století; konvolut rukopisů, v němž se její text nachází, klade první vydavatel do druhé poloviny 15. století; dochované znění je tedy mladším
opisem. Do stejného období řadí skladbu také K. J. Erben. Jaroslav Vlček a Jan Jakubec posunují její vznik na konec 14. nebo na začátek 15. století a Julius F e i f a 1 i k dokonce až do první poloviny 15. století.3
Píseň o Štemberkovi je lyrickoepická báseň baladického ladění složená
zpěvným veršem.4 Otázkou zpěvného verše se zabývala česká versologie už ve třicátých letech a podstatu básnických děl složených tímto veršem formulovala neobyčejně přesně: „Mluvíme-li o zpěvném verši, nejde o to, jestli se báseň skutečně zpívala, jestli se jako píseň ujala, nýbrž o in tenci básníkovu, kterou zrcadlí písňová forma: báseň je myšlena jako zpěvná, zpěvu schopná, orientuje se na píseň, vyžaduje si nápěvu."5 K tomuto pojetí přihlíží i následující výklad, zejména v partiích o repe ticích a refrénech.
Píseň o Štemberkovi je básní o lidské důvěře a proradnosti, o důvěře
šlechtice Šternberka a proradnosti mělnických měšťanů, kteří jej úkladpě
1 F. P., Dvě staročeské písně, CČM 1, 1827, sv. 1, 17—19 (dále pouze Palacký). Další
vydání: K. J. Erben, Výbor z literatury české II, Praha 1868, 443—446 (dále jen Erben); J. F e i f a 1 i k, Altčechische Leiche, Lieder und Spruche des XIV. und XV.
Jahrhunderts, Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften 39, 1862, 666—668 (dále pouze Feifalik) ; J. V i 1 i k o v s k ý, Staročeská lyrika, Praha 1940, 125—128 (dále jen Vilikovský); M. Nedvědová, Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, 416—419 (dále pouze Nedvě
dová). Cituji podle Nedvědové, poněvadž její edice je optimální (od jejího textu se
odchyluji ve dvou případech, na něž upozorňuji v poznámkách pod čarou). 2 Staročeská skladba o Štenlberkovi se v literatuře objevuje pod dvěma názvy —
jednak jako Píseň o Stemberkovi (tak ji nazval Erben), jednak jako Pieseň od pana Šternberka (tak ji označují Vilikovský a Nedvědová). Oba tituly maji svůj původ částečně v textu (rukopis začíná uvozovaci větou Tuto se počíná pieseň o Stemberkovi] a částečně ve vpisdích (nad posledními dvěma slovy uvozovaci věty je nadepsáno od pana Štern
berka). Ve své práci se přidržuji prvního názvu, poněvadž jej považuji za správnější a logičtější.
3 Palacký, 17; Erben, 443; J. Vlček, Dějiny české literatury I, Praha 1951, 234; J. Jakubec, Dějiny literatury české I, 2. vyd., Praha 1929, 272; Feifalik, 668.
4 Na baladický charakter Písně o Stemberkovi upozornil už Palacký, který ji označil za baladu; stejně tak učinil A. Novák [Přehledné dějiny literatury české, Olomouc
1936, 40); J. Hrabák [Dějiny české literatury I, Praha 1959, 142) o ní hovoří jako o baladické písni; Feifalik ji dává do spojitosti s anglickými baladami a Vlček a lakubec do souvislosti s lidovou baladou.
5 Československá vlastivěda III, Praha 1934, 447.
14
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
zabijí. Důvěra a proradnost jsou základními ideovými konstantami sklad
by, které vyrůstají z děje; v neposlední řadě vyplývá však jejich domi nantní postavení také z frekvence substantiva viera, jež má ve staré češtině několikerý smysl. Substantivum viera se v básni vyskytuje v pod statě 3 X, ve verši 46., 63. a 75., posledním:
46 A my tobě slibujem, vieru zastavujem
63 a ti jsú mě na svú čest, vieru vzali • 75 Nedává] sě žádný na taková vieru.
Vedle uvedených veršů má svůj nepochybný význam také verš 64., který formou částečné repetice (A tiť jsú mě na svú čest, vieru vzali) podtrhává smysl verše předchozího. Bez významu nezůstává konečně ani verš 60., v němž se zase nachází adjektivum věrný: A vítaj, Štern
berku, náš sluho věrný! Rozhodující význam je však obsažen v uvedené
trojici veršů, jež jsou navzájem spojeny nejen společným substantivem, ale také jeho akuzativním tvarem, neboť v jiné podobě než akuzativní se substantivum viera v básni neobjevuje. V 46. verši má substantivum
význam čestného slova, vazba vieru zastavujem znamená tolik, co „dá váme ti čestné slovo". V 63. verši se staročeské viera ztotožňuje s novo
českým „víra", věta a ti jsú mě ... vieru vzali značí „a oni mi ... víru vzali". V závěrečné sentenci se oba významy substantiva viera spojují: Nedávaj sě žádný na takovú vieru znamená „nespoléhej se nikdo na takové čestné slovo" i „nedávej se nikdo na takovou víru". Anonymní básník využívá průběžně obou významů, nejprve samostatně, v posledním verši pak společně.
Výraz viera je výraz základní, proto se zcela nezbytně objevuje na samém konci básně — tvoří její poslední slovo:
Nedáve] sě žádný na takovú vieru.
Je to jediný případ, kdy se substantivum viera nachází v rýmovém
postavení. Vložení substantiva na závěr skladby a zároveň do rýmového postavení znamená jeho zjevné zdůraznění, které je projevem toho, že
tematický smysl básně je založen právě na uvedeném substantivu a na
jeho víceznačnosti. Substantivum viera se vyskytuje v 46., 63. a 75. verši, kdežto v před
chozích verších se vůbec neobjevuje. Tento způsob výskytu je svým způsobem zákonitý, neboť odpovídá architektonickému rozvržení básně. Píseň o Štemberkovi se totiž štěpí do dvou částí, z nichž první zahrnuje 9 strof a. druhá 16. Výraz viera se přitom vyskytuje toliko v 2. části, neboť právě v ní dojde k tomu, že je dán a vzápětí porušen slib.6
Uvedené rozdělení do dvou částí není v textu nijak graficky vyzna čeno, přesto však lze hovořit o dvou samostatných částech, dokonce o částech velice příbuzných, neboť celá skladba je vybudována na para
6 Jiným charakteristickým znakem, odlišujícím obě části, je frekvence vlastních jmen, která je v 2. části hojnější. Oběma částmi prochází jméno Štemberkovo a Aniččino, k nimž v 2. části přistupuje jméno Štemberkova koně (A neběhaj, Machu, muoj milý
brachu), jméno hrdinova vraha (Jediný Kačeruov syn, ten s koně skoči) a jméno další
panny (A ještět já viece mám pro pannu Maruši). Jejich výskyt je nepochybně projevem intenzivnější epické šíře.
15
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
lelním principu, na paralelách mezi 1. a 2. částí. Obě části mají stejnou dějovou posloupnost, která dokonce probíhá ve shodných dějových fá
zích, ve scénách, jež jsou si navzájem obsahově příbuzné. Obě části se vzájemně odlišují místem děje, 1. část se odehrává v Měl
níku a 2. převážně v polích za Mělníkem. Jednotlivé scény uvnitř jed notlivých částí mají proto stejnou prostorovou kulisu. V 1. scéně se mělničtí měšťané radí o Štemberkovi; v 1. části zabírá tato scéna verš 3. až 8., v 2. části verš 31. až 36.:
3 Sebrali sě páni spolu měštěné.
A tut jsú sě spolu pilně radili
a o Štemberkovi zradu skládali,
a kterak by Šternberka života zbavili.
A když jsú sě spolu pilně radili,
inhed Štemberkovi přěd sě kázali.
31 A tut jsú sě spolem sebrali všicknt měščěné,
a o Štemberkovi zradu skládali,
a kterak by Šternberka života zbavili.
A jediný z nich vecě: Poslúchajte, páni! A vyjeďte za ním, jměte jej na poli. A cěle vám pravím, přídet vám bez hanby.
V 2. scéně dojde k rozmluvě měšťanů se Šternberkem; v 1. části zahrnuje 2. scéna verš 9. až 12., v 2. části verš 37. až 48.:
9 A poslúchaj, Šternberku, co mluví páni!
A račiž poslúchati, milý Šternberku, co pravie páni měščěné z Mělníku,
'
a chceš-li ty zuostati při svém životuI
37 A když Šternberka u poli viděli, za ním páni měštěné hlasem volali:
A postůj, počekaj nás, Šternberku milý!
A nestřielej na nás, milý Šternberku,
však jsme my páni měštěné z Mělníku,
a však jsme my páni měštěné z Mělníku.
A když jste vy páni měštěné z Mělníku,
slibujete-liž mně mému životu?
A já na vás věru střieleti nebudu.
A my tobě slibujem, vieru zastavujem, že my tvému životu nic neučiníme, že my tvému životu nic neučiníme.
V 3. scéně vystupují představitelé lidových vrstev; v 1. části je jí věno ván verš 13. až 15., v 2. části verš 49. až 51.:
13 A když Šternberk to slovo zaslyšal, inhed služebníkovi kuoň sedlat kázal:
A sedlaj ty kuoně, budeva vsedati.
16
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
a všecko poslůchal, co mluvie páni: A hlédajte, páni, byste mu zdríalil
Ve 4. scéně dochází ke střetnutí měšťanů se Šternberkem; střetnutí, které má v 1. části mluvní ráz (verš 16. až 21.), se stává v 2. části reálnou skutečností (verš 52. až 57.):
16 A když Šternberk na svój kuoň vskoči,
přěde pány měščěny pěknět sě zatočí:
A buoh vy rač žehnati, milí měštěné!
A rač tě buoh žehnati, milý ŠternberkuI
A pospiechaj, Šternberku, z města Mělníku,
a chceš-li ty zuostati při svém životu!
52 A neběhaj, Machu, muoj milý brachu,
a neboj sě sedmi pánuov strachu,
všakt jest náma jindy tieže bývalo.
Jediný Kačeruov syn, ten s koně skoči,
utne Stemberkovi obě rucě, nozě.
A želiž pod klejtem, muoj milý buožel
V 5. scéně se dostává na scénu ženský svět; v 1. části verš 22. až 27., v 2. části verš 58. až 72.:
22 A když Šternberk z brány jedieše,
jeho pěkná Anička v uokenci stojieše a tak velmi srdečně jest zaplakala.
A rač tě buoh žehnati, má milá Aničko!
A žehnaj tě milý buoh, muoj milý Šternberku!
A komužs mě poručil, smutná dievčičku?
58 A když Šternberka do města nesechu,
proti němu panny, panie ven vyjedechu: A vítaj, Šternberku, náš sluho věrný!
A já vám děkuji, panenky i panie!
Jediných sedm pánuov učinilo hnánie,
a ti jsú mě na svá čest, vieru vzali.
A tit jsú mě na svá čest, vieru vzali,
a tak jsú mě hanebně velmi osěkali.
A zželiž sě tobě, náš z Prahy králi!
A všeckot já toto mám pro pěkná Aničku,
ještof mi jest dala perlová tkaničku,
a za toi jí slážím svá milá hlavičká!
A ještěí já viece mám pro pannu Maruši,
a onaí mě vzala na svá milá duši,
a tak jest mě vzala na svá milá duši.
Verše nezapadající do paralelních scén se nacházejí jedině na začátku, uprostřed a na konci, tedy jedině na švech básně, jinak následují scény plynule za sebou. Mimo sled jednotlivých scén jsou verše 1. a 2. —
17 2 — Listy filologické
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
úvodní slova vypravěčova, dále verše 28. až 30. — začátek 2. části, tvořící
přechod z 1. části do 2., a konečně verše 73. až 75. — závěrečná slova
vypravěčova. Zvláštní postavení mají úvodní a závěrečná slova vypra věčova:
1 Račte poslúchati, co vám chci zpievati, coi se stalo dávno v městě v Mělníku.
73 A protot já pravím starému, mladému,
a kto kolivěk vládne u poli sám sebú:
Nedáváj sě žádný na taková, vieru.
Vytvářejí zarámování celé básně. Paralelnost obsahová je v Písni o Štemberkovi doprovázena paralel
ností tvárnou. Tak je tomu hned v 1. scéně, která je v obou částech téměř shodná; zcela shodný je pak 2. a 3. verš obou strof:
3 Sebrali sě páni spolu měštěné.
A tuf jsú sě spolu pilně radili
a o Štemberkovi zradu skládali,
a kterak by Šternberka života zbavili.
31 A tuf jsú sě spolem sebrali všickni měSěěné, a o Štemberkovi zradu skládali,
a kterak by Šternberka života zbavili.
V 2. scéně — v promluvě měšťanů ke Štemberkovi — jsou zase pří buznosti stavebné:
9 A poslúchzj, Šternberku, co mluví páni!
A račiž poslúchati, milý Šternberku, co pravie páni měščěné z Mělníku, a chceš-li ty zuostati při svém životu!
39 A postůj, poěekaj nás, Šternberku milý!
A nestřielej na nás, milý Šternberku, však jsme my páni měštěné z Mělníku, a však jsme my páni měštěné z Mělníku.
V obou případech má promluva shodný ráz, v obou úryvcích se skládá z jednoho plus tří veršů, z posledního verše strofy plus z celé strofy následující. Z hlediska skladebného představuje poslední verš strofy jednu větu a stejně tak tvoří jednu větu celá strofa následující. První věta je přitom v obou případech z modálního hlediska větou imperativní.
Stavebné shody se nacházejí i mezi oběma třetími scénami, které jsou stejně rozvrženy:
13 A když Šternberk to slovo zaslyšal, inhed služebníkovi kuoň sedlat kázal:
A sedlaj ty kuoně, budeva vsedati.
49 A jediný sedláček, ten voral v stráni
a všecko poslúchal, co mluvie páni: A hlédajte, páni, byste mu zdržalil
18
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Jejich první dva verše stylizoval básník jako autorský text, kdežto třetí verš jako přímou řeč.
Třetí scény jsou dále spjatý fénickým paralelismem hlásek: sedláček z 2. části je v 1. části zastoupen svými charakteristickými hláskami:
14 inhed služebníkovi kuoň sedlař kázal:
A sedla/ ty kuoně, budeva usedá ti.7
Obdobný fénický paralelismus se nachází i mezi oběma posledními verši těchže scén:
15 A sedlaj ty kuoně, budeva vsedati.
51 A hlédajře, páni, byste mu zdržali!
Na začátku obou promluvových veršů je zachován stejný sled hlásek v podobě sekvence a-e-aj.8
Obsahová souvislost mezi oběma třetími scénami je — na rozdíl od ostatních scén — nejméně zjevná, větší počet tvárných shod ji proto konsekventním způsobem vyrovnává.
Tvárné paralely spojují i čtvrté scény. Oba jejich první verše jsou navzájem spjaty obrazem koně (v 52. verši je Štemberkův kůň zastoupen jeho vlastním jménem):
16 A když Šternberk na svój kuoň vskoěi
52 A neběháj, Machu, muoj milý brachu9
Sepětí obou veršů jde dokonce tak daleko, že 52. verš je jakoby bez
prostředním pokračováním verše 16. Obrazem koně je však daleko těsněji spojen verš 16. a 55., nacházející se rovněž ve 4. scéně:
7 V rukopise a u prvních čtyř editorů tvar vsedati, pouze Nedvědová má jotované vsědati.
8 Jiný fónický paralelismus vzniká korespondencí mezi adverbiem věru a substan tivem viera v sousedících verších 45 a 46:
A já na vás věru střieléti nebudu.
A my tobě slibujem, vieru zastavujem
Signál v podobě fónické korespondence Je významný zejména proto, že substantivum viera se v 46. verši vyskytuje poprvé, fónický paralelismus se tak vlastně stává jistým druhem nápovědi Jeho sémantické závažnosti. Výraznost fónické korespondence samé
spočívá především v tom, že adverblum věru se nachází ve stejném akuzativním tvaru
jako substantivum viera, které zachovává akuzativní podobu v celé básni. Zajímavá je konečně i tektonická korespondence, neboť hned po strofě, v níž se poprvé objevuje substantivum viera, následuje 3. scéna (scéna se sedláčkem), která spolu se svým pro
tějškem v 1. částí představuje přímo virtuózní případ fénického paralelismu. 9 Palacký se mylně domnívá, že Mach je osobní jméno Stemberkova služebníka;
v poznámce k duálu náma (všakí jest náma jindy tieže bývalo) o tom píše: „... nám
dvěma, tj. Štemberkovi a služebníkovi jeho, an se nyní v nebezpečenství pána svého
na outěk dal" (Palacký, 19). V celé 2. části nepadne však o služebníkovi nejmenší zmínka, kdežto o Štemberkově koni se v ní výslovně hovoří:
28 A když Šternberk v pole jedieše, inhed svému koníkovi čelo protieráše.
19
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Obraz koně má přitom stejné postavení — je vložen před rýmové slo veso, které je v obou případech shodné.
Příbuzné znaky mají i vstupní verše pátých scén, vzájemná paralela mezi nimi se touto příbuzností ještě více prohlubuje:
22 A když Šternberk z brány jedieše 58 A když Šternberka do města nesechu
V obou verších zachovává básník stejnou posloupnost výrazových pro středků: nejprve uvozuje větu, pak uvádí jméno hrdiny, dále směr jeho cesty a nakonec úkon, který hrdina provádí. Obdobný verš na začátku obou scén vyrůstá z obdobné situace, neboť v prvním případě jde o od jezd a v druhém zase o příjezd. Každý z těchto veršů má v básni svoji ozvučnou paralelu; 22. verš ji má ve verši 28., který je rovněž vstupním veršem, zahajuje celou 2. část:
22 A když Šternberk z brány jedieše 28 A když Šternberk v pole jedieše
Obě páté scény uzavírají jednotlivé části básně. První část je uzavřena naléhavou otázkou, kterou odjíždějícímu Štemberkovi klade jeho Anička:
27 A komužs mě poručil, smutná dievčičku?
Otázka zůstává bez odpovědi, celá 1. část je následkem toho otevřená. Druhou část zakončil básník jednoznačným konstatováním Šternberka, na uvítání mělnických panen a paní reaguje hrdina rozsáhlou žalobou o dvanácti verších. Štemberkova promluva důsledným způsobem uzavírá skladbu; její uzavřenost spočívá především ve vnitřní stavebné souhře, v níž otevřené otázce na konci 1. části odpovídá uzavřená odpověď na konci celé básně. S uzavřeností díla plně koinciduje i kvantitativní vztah mezi Aniččinou otázkou a Štemberkovou odpovědí, který se jednoznačně přechyluje na Štemberkovu stranu, jeho odpověď je totiž dvanáctiveršová, kdežto Aniččina otázka toliko jednoveršová. Vedle vnitřní stavebné sou hry tak k uzavřenosti skladby přispívá i souhra kvantitativní, která je a v zájmu ucelenosti díla musí být nepřímo úměrná.
Poslední slovo v básni má tedy Šternberk, pronáší dvanáctiveršovou promluvu k pannám a paním — z jejího rozsahu (je nejobšírnější v celé skladbě] a z jejího umístění na konci díla vyplývá, že autor Písně o Štemberkovi kladl na svého hrdinu zřejmý etický důraz. Vyzvedávání
10 V rukopise se nachází vkročí, nad nímž je nadepsáno vskoči. Všichni vydavatelé vyjma Vilikovského volí odpovídající a přiléhavější uskočí.
20
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Štemberkovy etičnosti souvisí v neposlední řadě také s básníkovým po stojem k němu, neboť v konfliktu mezi šlechticem a měšťany straní autor od začátku až do konce právě Štemberkovi.
Posloupnost jednotlivých scén je navzájem spjata nejen kauzalitou svého příběhu, ale také kauzalitou své stavby. Jednotlivé scény vytvářejí v básni pravidelný řád, střídají se v pravidelném rytmu, v němž jeden pól představuje živel, jenž se chová ke Štemberkovi nepřátelsky (měš ťané), a druhý pól tvoří naopak živel, který je mu nakloněn (prostý lid a „panenky i panie"). Rytmická osnova skladby probíhá potom takto:
1. měšťané se radí 2. rozmluva měšťanů se Šternberkem 3. lidový živel 4. střetnutí měšťanů se Šternberkem 5. ženský svět
]
V 2. části se tato osnova opakuje. Vedle dějového rytmu obsahuje báseň také rytmus kvantitativní, v němž
se střídají scény kvantitativně shodné se scénami kvantitativně rozdíl
nými: 1. měšťané se radí (6 + 6) 2. rozmluva měšťanů se Šternberkem (4 + 12) 3. lidový živel (3 + 3) "I 4. střetnutí měšťanů se Šternberkem (6 + 6)J 5. ženský svět (6 + 15)
Z přehledu jednotlivých scén vyplývá, že největší důraz klade autor na ty scény, v nichž se o něčem pojednává (porady, rozmluvy, mluvní střetnutí), kdežto scény, v nichž se něco dramatického děje, zhušťuje na nejmenší plochu (přepadení Šternberka je např. vylíčeno ve dvou verších — verš 55. a 56.). "Básníkovi jde tedy spíše o vylíčení atmosféry a vzájemných vztahů než o vlastní drama — proto má střídání scén, založených na přátelském nebo nepřátelském vztahu k hrdinovi, takovou závažnost a proto také tvoří jeden ze základních kompozičních postupů básně.
Převaha scén, v nichž probíhají rozmluvy nebo porady, se v textu skladby projevuje hojností promluv samých. Více než polovina básně se skládá právě z promluv, jež zabírají 41,5 veršů z celkového počtu 75. Promluvy postav mají různý rozsah, nejčastěji však zahrnují celou strofu nebo její poslední verš. Strofa Písně o Štemberkovi je tříveršová a pro mluva jejího rozsahu je nejfrekventovanější proto, že tříveršová strofa tvoří základní architektonickou jednotku skladby (viz strofu 7., 12., 15., 16. a 18.). Dávat promluvám podobu základních architektonických jed notek (tj. strof nebo odstavců) je v poezii celkem běžné; ve Wolkrově Baladě o námořníku např. má převážná většina promluv rozsah jednoho odstavce (z celkového počtu 24 promluv nemá tento rozsah pouze 5).
Po tříveršových promluvách jsou v Písni o Štemberkovi nejčastější promluvy jednoveršové (viz verš 15., 18., 51., 60.). Četnost jejich výskytu souvisí nepochybně s tím, že i verš je základní jednotkou — základní
jednotkou strofy. Všechny jednoveršové promluvy mají ve strofě stejné postavení — ukončují ji, tvoří její poslední verš, který je navíc samo
21
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
statnou větou (tendence k samostatné větě v posledním verši je v básni
běžná, objevuje se ve větší polovině strof j. Tříveršové a jednoveršové promluvy jsou pro Píseň o Stemberkovi pří
značné, neboť ve svém úhrnu tvoří polovinu všech promluv a čtvrtinu celé skladby.
Anonymní básník klade na promluvovou složku důraz a vytváří z ní tak mistrný prostředek k evokaci světa jednajících osob, prostředek etického obnažení psychiky měšťanských a šlechtických postav, účinný prostředek k působení na čtenáře a posluchače. V podstatě jde o me
todu, ke které se dopracovala moderní literatura; báseň také působí v tomto směru zcela moderně a vymyká se soudobému veršování. Středo věké skladby jsou sice vesměs dialogické, ale dialogu je v nich užito
především k tlumočení obecných, popřípadě abstraktních skutečností, k statistickému výčtu faktů společenské reality, k popisné registraci (viz např. Hádání Prahy s Kutnou Horou). Zde naopak je dialogu použito k vylíčení individuálního lidského zážitku.
Promluvy Písně o Stemberkovi mají ještě jeden výrazný charakteris
tický znak, který byl ve staročeské poezii psané zpěvným veršem po měrně častý, a to repetice. V celé básni se vyskytují celkem čtyři, z nichž první dvě a druhé dvě se navzájem dosti liší — jednak dějovou situací, během níž jsou proneseny, jednak svým základním tvarem. První
dvojice repetic tvoří součást promluvy mělnických měšťanů, kteří se v ní
obracejí na Šternberka:
41 však jsme my páni měštěné z Mělníku,
a však jsme my páni měštěné z Mělníku.
47 že my tvému životu nic neučiníme,
že my tvému životu nic neučiníme.11
V obou případech jde — na rozdíl od další dvojice repetic — o repetice úplné, neboť jejich verše se beze zbytku opakují ve stejné strofické
poloze (tvoří vždy 2. a 3. verš strofy). Obě dokreslují charakter měl
nických měšťanů, jejich licoměrnost a falešnost; opakování jakoby pod trhávalo jejich okamžitou bezradnost, jejich úsilí mnoha slovy zakrýt pravé úmysly.
Zbývající repetice, které mají poněkud jiný ráz, pronáší Šternberk ve svém předsmrtném monologu:
63 a ti jsú mě na svú čest, vieru vzali.
A tií jsú mě na svú čest, vieru vzali
71 a onať mě vzala na svú milú duši, a tak jest mě vzala na svú milú duši.
Tyto repetice jsou — na rozdíl od předchozích — neúplné; první z nich proto, že se nachází na předělu strof (tvoří poslední verš 21. strofy ajl. verš strofy následující), druhá z nich pak proto, že se ve své vstupní části liší dvěma slabikami. Jejich neúplnost jakoby odpovídala Štember kovu tísnivému stavu, jakoby svou nedůsledností a částečností obrážela
11 Verš 48. není v rukopise vypsán, místo něho je k předcházejícímu verši připojena poznámka repete.
22
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
hrdinovo uplývání sil, zajíkavé přeříkávání v poslední repetici doslova jakoby zaskakovalo umírajícího šlechtice.
Úplné repetice jsou tedy projevem situační bezradnosti, v níž se ocitají licoměrní měšťané z Mělníka; neúplné repetice souvisí naopak s fyzic kou a duševní bezmocností jejich oběti.
Vedle repetic obsahuje Píseň o Štemberkovi také refrény, jejichž rele vance v textu skladby je v porovnání s repeticemi daleko důsažnější. V Písni o Štemberkovi se vyskytuje celkem 6 refrénových veršů, z nichž
první 4 se nacházejí v 1. části a zbývající 2 v 2. části. Refrény 1. části
mají podobu dialogických dvojic, v nichž si jednotliví mluvčí navzájem přejí, aby jim bůh požehnal. V první dvojici si vyměňuje toto přání Šternberk s měšťany:
18 A buoh vy rač žěhnati, milí měštěné!
A rač tě buoh žehnati, milý Šternberku!
V druhé dvojici se tímto způsobem oslovují Šternberk s Aničkou:
25 A rač tě buoh žehnati, má milá Aničko!
A žehnaj tě milý buoh, muoj milý Šternberku!
Refrény 2. části netvoří dialogické dvojice, skládají se naopak z ver
šových jednotek a mají vysloveně monologický ráz. Jejich mluvčí se
obracejí nejprve na boha a posléze na krále s výzvou, aby Šternberka
politovali. První refrén pronáši vypravěč příběhu:
57 A želiž pod klejtem, muoj milý buože!
Umírající Šternberk říká druhý refrén:
66 A zželiž sě tobě, náš z Prahy králi!
Oba druhy refrénů — refrény 1. i 2. části — jsou založeny na jedno tících slovesech, jež jimi procházejí. Sloveso žehnati prostupuje refrény 1. části, sloveso zeliti refrény 2. části. Obě slovesa jsou si navzájem
příbuzná: jejich infinitivní tvary se skládají ze tří slabik, z nichž první je v obou případech identická.
Oba druhy refrénů bezprostředně souvisejí se svými kontexty. Refrény 1. části — žehnající refrény — mají v podstatě pouze pozdravný cha
rakter, který plně odpovídá přípravné 1. části; refrény 2. části — želící
refrény — spojuje naopak jejich apelační charakter, obracejí se na boha a krále, což odpovídá dramatické 2. části.
Spojitost žehnajících refrénů s 1. částí se promítá i do sféry tekto
nické, kde se projevuje souvislostí refrénů se stavebným rytmem básně. První dvojice žehnajících refrénů tvoří součást Štemberkovy rozmluvy s měšťany, tj. s živlem, který se k němu chová krajně nepřátelsky; druhá
dvojice spadá naopak do Stemberkova rozhovoru s Aničkou, čili s by tostí, jež je mu plně nakloněna. V žehnajících refrénech se tak střídá živel nepřátelský s živlem přátelským stejným způsobem jako v para lelních scénách, což je dáno tím, že první dvojice refrénů tvoří součást 4. scény a druhá dvojice součást 5. scény. Rytmický řád paralelních scén se tak přenáší i na jejich dílčí složky — v tomto případě na refrény a jejich posloupnost.
23
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Želící refrény jsou v porovnání s žehnajícími daleko závažnější. Za chovávají především tradiční hierarchickou posloupnost, jejich mluvčí se nejprve obracejí na boha a potom teprve na krále. Bůh a král jsou totiž podle básníka jediné mocnosti tohoto světa, jež mohou zasáhnout ve prospěch zaskočeného a zmasakrovaného Šternberka. Bůh a král
představují veličiny, o nichž se v celé básni hovoří toliko v refrénech; v želících refrénech jim dává básník největší význam, proto je zcela nezbytně klade do rýmového postavení.
Želící refrény jsou sice jenom dva, ale jejich vnitřní vazby a jejich postavení v textu je daleko složitější než u početnější čtveřice žehnají cích refrénů. Želící refrény mají stejně jako refrény žehnající svého mluvčího, na rozdíl od nich mají však dva adresáty: jednoho vyššího, nepřítomného, druhého nižšího, přítomného. Mluvčím prvního refrénu
je vypravěč, který žaluje bohu [A želá pod klejtem, muoj milý buože!)-, jeho žaloba je abstraktní, vypravěč se s ní obrací zároveň ke čtenáři, což zásadně nevybočuje z její abstraktní roviny. Druhý refrén pronáší Šternberk, který se v něm obrací na českého krále [A zželiž sě tobě, náš z Prahy králi! ); jeho žaloba je daleko konkrétnější, Šternberk ji adresuje nejenom panovníkovi, ale také mělnickým pannám a paním, což jenom zvýrazňuje konkrétní podobu jejich výzvy, neboť se obrací ke konkrétním postavám skladby a nikoli k obecnému (abstraktnímu) čtenáři.
Oba refrény se navzájem liší i tvarem svého imperativu, neboť želil z 57. verše je tvarem imperfektivním, kdežto zželiž z verše 66. je per fektivní.12
Svůj nepochyl^hý význam má i nejbližší okolí želících refrénů, pře devším verše, jež Je předcházejí, v nichž je uvedeno, co měšťané Štem berkovi udělali:
56 utne Stemberkovi obě rucě, nozě
65 a tak 'fsú mě hanebně velmi osěkali
Nikde jinde se o krvavém činu mělnických měšťanů nehovoří než právě zde, čili v obou případech zachovává básník po posloupnosti scén a žehnajících refrénů ještě jednu posloupnost: posloupnost uvedených konkretizujících veršů a želících refrénů.
Oba želící refrény jsou konečně pravidelně a efektně umístěny. První z nich je od druhého vzdálen 9 verši, neboť první z nich je v pořadí 57. a druhý 66. Dalším 9. veršem po druhém refrénu je verš 75., který říká:
Nedávaj sě žádný na taková vieru.
Je to poslední verš celé skladby. Jsou tedy oba želící refrény zcela pravidelně umístěny v devítiveršových (tj. třístrofových) vzdálenostech od posledního, tematicky a sémanticky závažného verše.
12 Všichni editoři Písně o Štemberkovi čtou rukopisné zelyz podle kontextu jako zíelií, pouze Nedvědová je přepisuje zjednodušenějším iělli. Uvedený slovesný tvar je však v tomto případě zvratný — zní zíelil sě, kdežto v 57. verši má podobu nezvratnou — zní íelli. Tvar zíelií sě (včetně počátečního z) je tedy zvratnou podobou slovesa íeliti.
24
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Všechny refrény začínají spojkou a, což je příznačné nejenom pro ně, ale pro převážnou většinu veršů. Píseň o Štemberkovi má 25 strof, z toho 23 začíná spojkou a. Nezačíná jí toliko strofa 1. a 19.; její absence v těchto strofách je svým způsobem zákonitá, neboť 1. strofa představuje začátek děje a 19. jeho vrchol. První strofa je také jediná, která ne zahrnuje žádný verš s počátečním a. Devatenáctá pak jako vrcholná
obsahuje vedle krvavé scény zcela zákonitě i první želící refrén:
Jediný Kačeruov syn, ten s koně skočí,
utne Štemberkovi obě rucě, nozě.
A želiž pod klejtem, muo) milý buožel
Píseň o Štemberkovi má 75 veršů, z toho 54 začíná spojkou a, čili víc než dvě třetiny. Nejvíce se počáteční a vyskytuje v krajních verších: v prvních 23X, v třetích 21X, zatímco v druhých pouze 10X. Z celko vého počtu 50 krajních veršů je tak pouze 6 veršů bez počátečního a. Tato tendence odpovídá autorově snaze o uzavřenou a ucelenou strofu; tato snaha byla plně realizována, neboť všechny strofy Písně o Štem berkovi jsou uzavřené a žádná nepřesahuje do strofy následující.
Počáteční a představuje nepochybný záměr autora, neboť se mnohdy objevuje i tam, kde je zjevně nadbytečné; viz např. verš 21:
20 A pospiechaj, Šternberku, z města Mělníku,
a chceš-li ty zuostati při svém životu!
Nejčastějším strofickým nástupem je v básni spojení A když, kterým začíná celkem 8 strof. Ostatní spojení (A tuf, A rač, A protof ad.) se
vyskytují toliko jednou, výjimečně dvakrát, uvazovací A když se však
objevuje téměř pravidelně. Nástupní A když je sémanticky zatížené, skrývá v sobě vypravěčskou tendenci, svědčí o autorově výrazné vypra věčské dikci.
Uvozovací A když má v básni dvojí relevanci; první spočívá v tom, že nástupným A když začínají obvykle jednotlivé scény (proto jím za
čínají toliko strofy, nikoli jejich ostatní verše). Uvozovací A když kon
krétně zahajuje 3. scénu 1. části (13. verš), 4. scénu 1. části (16. verš), 5. scénu 1. části (22. verš), celou 2. část (28. verš), 2. scénu 2. části
(37. verš) a 5. scénu 2. části (58. verš). Zahajuje tedy celkem pět scén a celou jednu část.
Druhá relevance je ještě závažnější, poněvadž objímá celou báseň.
Nástupní A když je totiž v textu tak časté a tak umístěné, že verše, jež jím začínají, tvoří dějovou osnovu skladby:
7 A když jsú sě spolu pilně radili
13 A když Šternberk to slovo zaslyšal
16 A když Šternberk na svój kuoň vskoči
22 A když Šternberk z brány jedieše
28 A když Šternberk v pole Jedieše
37 A když Šternberka u poli viděli
43 A když Jste vy páni měštěné z Mělníku
58 A když Šternberka do města nesechu
Významnější funkci dvojice uvozovacích spojek snad ani nemůže mít.
25
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Zjevná frekvence počátečního a koresponduje se jménem Štemberkovy Aničky, přesněji řečeno s první hláskou jejího jména. Korespondence tohoto druhu vyrůstá ze samotného příběhu, neboť — jak říká Šternberk v předsmrtném monologu — A všeckoť já toto mám pro pěkná Aničku.
Frekvence počátečního a má svůj nepochybný význam; svědčí přede vším o autorově vypravěčské dikci, současně však ukazuje i na postavu vypravěče, jehož vypravěčská dikce se v podstatě shoduje s dikcí auto rovou. Svědčí konečně také o lidovém charakteru skladby, neboť začínat
větný celek spojkou a je běžné právě v lidové mluvě. Názor o lidovém rázu básně není nijak nový, jako první jej vyslovil
už Julius F e i f a 1 i k, a to zrovna v souvislosti s frekvencí počátečního a; v poznámkovém aparátu své edice o tom napsal: „právě časté opakování této spojky zdá se mi být lidovou zvláštností této písně".13 Jan Jakubec zastává obdobný názor, Píseň o Štemberkovi je podle něho skladbou, z níž „proniká ráz poezie lidové".14 Obdobně se ve svých Dějinách vy slovuje i Arne Nová k.15 Poněkud dále v určení její lidovosti šel Jaro slav Vlček, který ji dává do bezprostřední spojitosti s lidovou básnic kou tvorbou: „Zato však plným zvukem lidové balady zní rozmilá Píseň o Štemberkovi, ... prostě, dojemně, i názorem i způsobem projadřování pravá naivní píseň dějepravná."16 O lidovém charakteru básně psal také
Josef H r a b á k, který se zamyslil především nad její společenskou polaritou: „Tato skladba svým výrazem i tónem připomíná lidovou píseň, zvláště je však zajímavé to, že její autor sympatizuje se zabitým šlech ticem. To však nic nemluví proti lidovosti písně. Píseň mohla být výra zem cítění venkovského člověka proto, že v době, kdy vznikla, venkov
byl vlastně bližší šlechtě než měšťanstvu, a tak se mohl antagonismus mezi šlechtou a měšťany odrazit druhotně i v protikladu venkova a města."17
Píseň o Štemberkovi skutečně dělá dojem skladby, která má blízko k poetice lidových básnických děl. Píseň o Štemberkovi má však na
druhé straně kompozici, a především některé kompoziční postupy, které jsou natolik virtuózní, že je celkem nemyslitelné, aby je stvořil neško
lený, nepoučený a s detaily umělé básnické tvorby neobeznámený autor. Některé z těchto postupů svědčí dokonce o podání vysoce stylizovaném až artistním. Sepětí obou základních prvků, lidového a artistního, nebylo v době vzniku Písně o Štemberkovi ničím neobvyklým, objevuje se např. v milostné lyrice, kterou psali „žáci". Báseň tohoto druhu mohl proto napsat jedině příslušník vzdělané vrstvy, který lidový způsob podání na
podobil, stylizoval se do něho. Pro velké sympatie k šlechtici Štem berkovi jím mohl být šlechtic, pro dichotomickou příbuznost s milostnou
lyrikou druhé poloviny 14. století a pro všeobecnou nenávist žebravých vagantů k nasyceným a lakotným měšťanům jím však nejspíše byl do
vedný scholár, posluchač artistické fakulty. Ať jím byl však z hlediska
společenského kdokoliv, v každém případě byl svrchovaným básníkem, který své posluchače a čtenáře dodnes dovedným způsobem přesvědčuje o tom, že je neradno věřit proradným.
13 F e i f a 1 i k, 668. 14 J. Jakubec, Dějiny literatury české I, 2. vyd., Praha 1929, 272. 15 A. Novák, Přehledné dějiny literatury české, 4. vyd., Olomouc 1936, 40. 16 J. Vlček, Dějiny české literatury I, Praha 1951, 234. 17
Dějiny české literatury I, red. J. H r a b á k, Praha 1959, 142.
26
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Das Lied iiber Šternberk, eine dichterische Komposition vom Ende des 14. Jhdts., ist ein Gedicht iiber das menschliche Vertrauen und Verrat. Die dominierende Stellung beider dieser Begriffskonstanten konnen wir u. a. aus der Frequenz des Substantivs viera (= Glaube) erfassen. Der inhaltliche Sinn des Gedichtes beruht eben auf diesem
Begriff und auf dessen Mehrdeutigkeit. Das Lied iiber Šternberk besteht aus zwei
Teilen, die auf parallele Weise aufgebaut sind. Beide Teile haben dieselbe Handlungs folge, deren Verlauf in parallelen Szenen geschildert wird. Die Inhaltsparallelen werden durch Parallelen der Form begleitet. Dem kausalen Zusammenhang entspricht auch ein gesetzmâfiiger Aufbau. Einzelne Szenen bilden im Gedicht eine regelmafiige Ordnung, sie Ibsen sich in einem regelmafiigen Rhythmus ab, in welchem ein Poi durch das zu Šternberk feindlich auftretende Element vorgestellt wird, der andere Poi wird dagegen durch das freundliche Element vertreten. Die Hauptelemente der
Komposition des Liedes sind Reden und Repetitionen. Fur den Aufbau des Gedichtes ist die Konjunktion a (= und) am Anfang des Verses wichtig. Sie steht am Anfang von 23 Strofen und 54 Versen. Dadurch wird der volkstiimliche Charakter der Dichtung bewiesen. Das Gedicht wurde von einem Angehorigen der gebildeten Schicht geschrie ben, der die volkstiimliche Art nachahmen wollte.
27
This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 16:30:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
